Jakub Kozar (podle předlohy Václava Havla):
Vznik Československa Vypravěčka: Je tomu již devadesát let, co se na konci První světové války kdesi v srdci Evropy probudil k životu nový samostatný stát – stát československý. Předchozích 300 let český národ trpěl pod železnou rukou Rakouské později Rakousko-Uherské monarchie. Ta však v první světové válce směřovala k tak zdrcující porážce, že již nebylo v jejich silách udržet obrovský nadnárodní kolos pospolu. Zahraničnímu odboji včele s Masarykem, Štefánikem a Benešem se podařilo prosadit a legitimizovat vznik samostatného československého státu. Na domácích politických představitelích zůstalo, aby nový stát oficiálně vyhlásili. Přenesme se nyní do předvečera onoho památného dne, do bytu jednoho z budoucích mužů 28.října, dr. Aloise Rašína… Rašín: Centrála? Tady Dr. Rašín. Slečno, spojte mě prosím ihned s Vídní, potřebuju mluvit s říšským poslancem Tusarem. Tusar: Hier Reichsrat, Tusar am Apparat. Rašín: Rašín, dobrý večer. Tusar: To je výborné, že voláte, příteli. Dějí se velké věci! Rašín: Povídejte! Tusar: Dnes odpoledne ke mně přišel plukovník generálního štábu Ronge. Požádal mě, prý s vědomím císařovým, aby čeští poslanci odjeli na frontu a působili na vojáky, aby ještě aspoň několik dní udrželi frontu. Jde o záchranu válečného materiálu v hodnotě několika miliard. Vojáci totiž houfně odcházejí z bojiště, protiví se rozkazům a jediní, kdo by jim prý mohli dát morální sílu, jsou čeští poslanci! Válka je prý prohraná, bude uzavřen mír, jde jen o několik dnů. Rašín: To je fantastické! To musí skutečně prasknout každou chvíli, když to tvrdí i Ronge. Klidně mi volejte v jakoukoli hodinu, stejně už dnes nebudu spát. Tusar: Nezapomeňte, že vás zítra čeká perný den. Rašín: Přesně tak, zítra to spustíme, jde moje manželka, musím končit. Rašínová: Lojzo, co konkrétně uděláte? Máš nějaký plán? Rašín: Karličko, zase jsi poslouchala cizí hovory. Já ten druhý telefon asi zruším. A jaký plán? Tohle je revoluce! Copak se dá revoluce nějak naplánovat? Rašínová: Já vím, ale přeci jen Rašín: Především zavolám Scheinerovi, aby přes noc zmobilizoval Sokoly. Jakmile lidi uvidí na ulicích jejich hlídky – po dlouhé době zase v krojích – pochopí ihned, co se děje. A zároveň to bude jakási záruka veřejného pořádku. Nemělo by dojít ke zbytečným násilnostem. 1
Musíme hned první den celému světu ukázat, že si zasloužíme svobodu, kterou nám Masaryk s legiemi vybojoval. Rašínová: Přítomnost Sokolů na ulicích ovšem ještě stát nezaloží. Rašín: To jistě ne, mluvím jen o tom, co udělám nejdřív. Rašínová: A co se tedy bude dít potom? Rašín: Na osmou ráno svolám schůzku předsednictva ke Švehlovi. Tam řeknu, co vím od Tusara, a navrhnu, abychom začali přebírat státní správu. Rašínová: Nebude chtít Švehla počkat, až bude kapitulace vyhlášena? Víš přece, jak je opatrný... Rašín: Stříbrný a Soukup budou souhlasit hned, vždyť by se zesměšnili, kdyby teď byli pro vyčkávání, když už před čtrnácti dny to chtěli rozjet. Pokud jde o Švehlu, věřím na jeho nos. Určitě vycítí, že situace už dozrála. Rašínová: Jestli budou teda všichni pro, co konkrétně uděláte? Rašín: Švehla se Soukupem mají jít v devět převzít Válečný obilní ústav. Převezmou ho prostě jménem nového státu a nechají si na místě složit slib. Kdo má v ruce zásobování, ten už má po čertech důležitý kus moci! Vždyť ani vojáci proti nám nic nesvedou, nebudou-li mít co jíst! Rašínová: A co budeš dělat ty? Rašín: Neboj, tvůj muž nebude páté kolo u vozu. Půjdu do redakce Národních listů, kde budu čekat na zprávy z Vídně a samozřejmě dávat příslušné pokyny Sokolům. Představuji si, že někdy kolem půl jedenácté by se celé předsednictvo znovu sešlo v Obecním domě, odkud bychom jeli k pražskému místodržiteli a za Schönbornem. Oběma oznámíme, že odteďka je Národní výbor vedoucím orgánem samostatného československého státu a požádáme je, aby nám buď složili slib a plně se nám podřídili, anebo aby složili funkce. Rašínová: Ale Lojzo, ty nemáš co na sebe! Co kdyby sis vzal ten černý oblek po dědečkovi? Rašín: Ale Karličko, nejdu přece na pohřeb. Rašínová: Co není, může být! Není to Aloisi přece jen dost riskantní podnik? Pro tebe, pro vás, pro naše obyvatelstvo? Nezapomeň, že pořád ještě mají v Praze vojenskou posádku. Rašín: Nikdy jsem ti netajil, Karlo, že se vydávám v nebezpečí života. Ale když jde o národ, na jedinci nezáleží. Stojíme před historickým úkolem, kterého se musíme odvážit. Že se nám to podaří okamžitě a bez obětí, to zaručit bohužel nemůžeme. Pokud jde ale o armádu, spoléhám na Scheinerovy Sokoly. Vidíš, s tebou je to horší než u výslechu, málem bych zapomněl, že musím Scheinerovi zavolat. Scheiner: Tady Scheiner.
2
Rašín: Tady Rašín! Mluvil jsem s Tusarem, vypadá to, že během několika hodin bude Rakousko kapitulovat. Připravte si Sokolstvo, ráno ať vyjdou hlídky do ulic a vše ať se děje podle projednaného plánu. Scheiner: Rozumím, všechno hned zařídím. Rašín: Spoléhám na vás a o ulici se nebojím. Co ale uděláme, když se vláda nebo Němci postaví proti nám a dojde ke srážce? Máme dost arzenálu k odporu? Scheiner: Zbraní máme zatím poskrovnu, ale jsme připraveni okamžitě zabírat vojenské zásoby a munici. Rašín: Možná zajdeme zítra i za velitelem pražské posádky a nějak jim vysvětlíme, jak zbytečné by bylo v tomto okamžiku každé další prolévání krve. Kdyby něco, jsem celou noc vzhůru. Uvidíme se v devět v redakci. Už je tu zase manželka. Scheiner: Víte, co mě jen mrzí, že se toho všeho nedožil ten starej páprda Franz Josef! No nic, mějte se. Rašínová: Neměl by sis přece jen na chvilku zdřímnout? Telefon můžu hlídat já. Rašín: Jsi hodná, ale telefon v tvých rukou by mohl způsobit víc než jen národní revoluci. Navíc mám ještě práci. Musím dopsat ten zákon o zřízení státu. Rašínová: A jak ti to zatím jde? Rašín: Mám to v podstatě hotové, snažil jsem se být co nejstručnější, podívej. Rašínová: To je celé? Nikdy bych nevěřila, že se dá na polovině stránky založit stát! Rašín: V revoluční době jde leccos. Mám ti to přečíst? Rašínová: Samozřejmě! Rašín: Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto: Čl.1 Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor. Čl.2 Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Čl.3 Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení. Čl.4 Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem. Čl.5 Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl.
3
Vypravěčka: Průběh samotného 28. října se od Rašínových plánů zpočátku příliš nelišil. Kolem 9. hodiny Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzali Obilní ústav v Praze, čímž chtěli dát obyvatelstvu signál k revoluci. Skutečný podnět k převratu ale dala jiná věc - zpráva o Andrássyho nótě. Těsně před půl jedenáctou dopoledne přišla z Vídně do redakce deníku Národní politika na Václavském náměstí zpráva o nótě rakousko-uherského ministra zahraničí Andrássyho americkému prezidentu Wilsonovi. V ní Rakousko-Uhersko oznámilo, že přijímá podmínky k uzavření míru a vyjádřilo ochotu ihned začít jednání o příměří, stejně tak jako jednání o autonomii národů Čechoslováků a Jihoslovanů. Před budovou redakce Národní politiky byla proto okamžitě vyvěšena ne zrovna přesná zpráva: „Příměří! Podrobné zprávy vyvěsíme za chvíli.“ A tak se na Václavském náměstí začali tvořit hloučky vzrušených Pražanů. O něco později byl vyvěšen samotný obsah nóty. Přihlížející si ji ve vznikající euforii vyložili trochu jinak: Rakousko kapitulovalo, jsme svobodni! Davy rozjásaných Čechů pak po celý den proudily pražskými ulicemi a slavili domnělou rakouskou kapitulaci a samostatnost. Jeden oslavný projev střídal druhý, všude zněly národní písně, ze štítů domů - stejně jako z uniforem vojáků - se strhávaly symboly monarchie. Večer téhož dne v Obecním domě v Praze pětice představitelů Národního výboru – Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár vydala zákon o zřízení samostatného československého státu a v manifestačním provolání oficiálně vyhlásila jeho vznik.
Poznámka Mgr. Pavla Měrky Rozhlasový skeč, který zazněl ze školního rozhlasu, je adaptací nepříliš známé hry Václava Havla Zítra to spustíme. Hru napsal tehdejší disident pro brněnské divadlo Husa na provázku. To ji uvedlo v rámci scénického projektu Rozrazil, připraveného v roce 1988 k 70. výročí vzniku Československa. Jméno autora muselo být z politických důvodů utajeno. Václav Havel se ke hře vrátil před dvěma lety v rozhovoru pro časopis Rozrazil: „Sehnal jsem si od historika Pichlíka různé speciální knížky, paměti Rašínovy, Soukupovy, Stříbrného a jiných politiků té doby a zaujalo mě v nich, jak každý to dění a tu situaci deset let poté líčí trochu jinak. Najdeme tam dohadování: bylo to tak, nebylo to tak? Noc před osmadvacátým říjnem – to jsou fakta, to nejsou spekulace – byl napsán Zákon o vzniku Československa, který začíná větou: „Samostatný stát československý vstoupil v život…“. Je to zákon krátký, a je v něm všechno. Zákon byl opravdu druhý den přijat Národním výborem a tím vzniklo Československo. Docela mě to bavilo a nakonec jsem to napsal za pár dní. Nejvíce času mi ale zabrala četba těch knih. Odevzdal jsem to, divadlo Husa na provázku to zahrálo a nebylo poznáno, kdo je pravým autorem.“ 17. listopad 1989 katapultoval disidenta Václava Havla do role prezidenta, a tak zůstala hra Zítra to spustíme na dlouhou dobu posledním Havlovým divadelním textem. Teprve v roce 2007, čtyři roky poté, co opustil prezidentskou funkci, dopsal zatím poslední divadelní hru Odcházení. Není bez zajímavosti, že Odcházení uvedli v neoficiální světové premiéře žáci a kantoři Wichterlova gymnázia (28. února 2008).
4
Osoby a obsazení: Judr. Alois Rašín (1867-1923) byl český politik a ekonom, v době 1. světové války člen tajného výboru Maffie. V roce 1915 byl zatčen, o rok později odsouzen k trestu smrti za vyzvědačství a velezradu, později amnestován. 28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem |Soukupem a Vavro Šrobárem vyhlašuje samostatný československý stát. Právě Rašín, jak je ze skeče patrné, je autorem textu prvního zákona. Obavy, které o svého manžela projevuje paní Rašínová, nebyly bezpředmětné. V lednu 1923 se stane (jako ministr financí) obětí atentátu, který na něj spáchá anarchista a člen Komunistické strany František Šoupal. Postavu Rašína ztvárnil Jakub Kozar. Judr. Josef Sheiner (1861-1932) byl advokát a osobní přítel zakladatele Sokola Miroslava Tyrše. V době 1. světové války se zapojil do odbojové činnosti proti Rakousku-Uhersku, byl členem tajného výboru Maffie, v roce 1915 stejně jako Rašín uvězněn, pro nedostatek důkazů propuštěn. V říjnu 1918 byl jako člen předsednictva Národního výboru československého jedním z organizátorů vyhlášení samostatného Československa. Postavu Sheinera ztvárnil Michal Carbol. Vlastimil Tusar (1880-1924) byl sociálně demokratický politik a novinář. Jako poslanec rakouské říšské rady byl proti rozbití habsburské monarchie, ale v roce 1918 se i on připojil k myšlence nezávislosti Československa. Byl to právě on, kdo v říjnu 1918 telefonicky z Vídně informoval Aloise Rašína o vhodném okamžiku k vyhlášení samostatného státu. Tusar se stane druhým ministerským předsedou československé vlády (tzv. rudozelené koalice), v září 1920 bude okolnostmi donucen podat demisi. Postavu Vlastimila Tusara ztvárnil Aleš Mučka. Paní Karla Rašínová byla manželkou Aloise Rašína. Se svým mužem stála pevně v dobách dobrých i zlých. Stala se matkou tří dětí. Šťastné manželství ukončila tragická smrt Aloise Rašína v roce 1923. Roli Karly Rašínové ztvárnila Andrea Špoková. Vypravěčka: Aneta Kaplanová -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
5
