Vyznáváme. Moderní doba:

4

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

Moderní doba:

Vyznáváme Uzavření Evangelia do konfesních ohrádek a jejich vzájemné boje nám mohou připadat nesympatické, dobově ale byly velice funkční. Jenom díky nim se reformace dokázala prosadit a udržet, proniknout do myslí širokých vrstev obyvatelstva. Konfesionalismus v (české) církevní historii, Zdeněk R. Nešpor / 7

Kořeny evangelictví Abychom Komenského neznali jen z dvoustovky Den pro Kubu Diakonie: S novým ředitelem P. Haškou o příštích časech Diakonie

| 11 | 23 | 27 | 32

Labyrint světa a ráj srdce Punková zpověď učitele národů v jazyce 21. století Městské divadlo Zlín

ÚVODNÍK 3 My evangelíci – D. Ženatá ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Křtitelnice – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 5 Byl příliš velký, než aby mohl umřít – Z. Škrabal TÉMA 7 Konfesionalismus v (české) církevní historii – Z. R. Nešpor 11 Bratrská a Česká konfese – E. Melmuková 12 Helvetská konfese – E. Melmuková 14 Luterská konfese – M. Grombiřík 15 Pietismus – P. Filipi OTÁZKA NA TĚLO

17 Kterou část vyznání víry těžko přijímáte a proč? CÍRKEV ŽIJE

23 Abychom Komenského neznali jen z dvoustovky. Rozhovor s H. Mikoláškovou – D. Ženatá 27 Bílé deštníky a balónky na Karlově mostě – D. Ženatá 28 Pozvání k oslavě – R. Mazur 30 Jak žije Východomoravský seniorát – V. Buzek DIAKONIE

32 Ze života na zámku do života v Praze. Rozhovor s P. Haškou – P.Hanych NOVÁ PÍSEŇ 36 Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? – L. Moravetz SLOVO

38 Včela – L. Ridzoňová 39 Modlitební knížka pro školu i dům – Š. Grauová

40 Byl jsem svědkem života církve na pozadí velkých tradic. Rozhovor s O. Engelhardtem – D. Ženatá 41 Vyznavačská tržnice – A. Balcar

ÚVODNÍK My evangelíci

T

éma velikonočního čísla je Vyznáváme. V dnešní době se obsah tohoto pojmu poněkud posouvá: vyznávám, že jsem hajdalák a nesplnil jsem to a to, vyznávám se z obdivu k nějaké celebritě… Ale co vyznávám jako křesťan a evangelík? Vyznávat komu nebo čemu věřím, je jaksi nemoderní, působí trochu zkostnatěle. Jde však o to stručně a jasně postihnout to podstatné. Jak vlastně vznikla na prahu novověku různá vyznání? Při prosazování „pravého křesťanství“ v reformační době člověk musel být – podle víry své vrchnosti – buď luterán, nebo kalvinista, nebo anglikán, nebo římský katolík; nic mezi tím a také nic jiného. Vývojem konfesionalizace nás provede v hlavním článku rubriky Téma historik Zdeněk R. Nešpor. Abychom se jako evangelíci vyznali sami v sobě a svých kořenech – k tomu nám pomohou další příspěvky o České a Bratrské konfesi, o konfesi reformované čili helvetské a luterské neboli augsburské. Na velikonoce snad trochu těžší čtení sneseme. Poprvé nás budou provázet kresby akademické malířky Petry Fischerové, se kterou jsme navázali spolupráci, a obrázků k publikování od ní získali pro budoucí použití více. Znaveni četbou o konfesích můžeme o pár stránek dál přijmout pozvání do zlínského divadla na představení Labyrint světa a ráj srdce, které nám představí v rozhovoru jeho spoluautorka a režisérka Hanka Mikolášková. Díky neotřelému podání se můžeme seznámit s dílem Komenského, velikána, na kterého jsme sice hrdi, ale skutečně ho většinou známe spíše z dvousetkorunové bankovky. A zapálené evangelictví, které čiší z kreativní umělecké šéfky, by určitě ocenil i Komenský. I z dalších příspěvků – rozhovoru s  novým ředitelem Diakonie či odcházejícím pracovníkem ekumenického oddělení ústřední církevní kanceláře je znát, že vyznání je cosi pevného, na čem lze stavět a co se v životě projeví různě bohatě a košatě. To máme prostě my evangelíci společné. Požehnané velikonoční svátky a inspirativní čtení všem čtenářům přeje Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Křtitelnice Když je kázání dlouhé, pitomé, nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují. Co znamená, že jsem pokřtěn? Kdo mě nesl ke křtu, kdo držel, kdo mi říkal o Ježíši, kdo mě vodil za ruku do kostela? Proč se tolik bojím, i když pokřtěn jsem? Co jsem vyznal, slíbil? Patřím do církve. Co to pro mě znamená? Bez vody není život. Jenže voda také ohrožuje, může ublížit. Voda osvěžuje, smývá – odkrývá to, co všelijaké nánosy skryly. Voda si vytváří cesty i v nejtvrdším kameni. Voda mění krajinu. Je v ní únava i zotavení. Rozpouští, odplavuje. Voda je hranice. Nelze ji spoutat ani zcela regulovat. Voda čistí rány. Proto křtíme vodou – je to (mimo jiné) podobenství, že Bůh jak ta voda mění, čistí. Evangelista Jan vypráví příběh Ježíše, který sedí u studny, nemá však ani džbán ani provaz. (J 4) Přijde žena, ale zdráhá se mu dát napít. Chvíli spolu mluví v náznacích a přitom se ukazuje, že vlastně ta žena sama má velkou žízeň, že jí v životě něco chybí. A Ježíš ji nenápadně upozorňuje, že možná ještě existuje jiný druh vody. Jiný druh energie, která dává život. Tak spolu mluví o Bohu. Křtilo se u tekoucí vody, stavěly se bazénky na prameni, samostatná baptisteria a křestní kaple. Baptisteria postupně nahradily křtitelnice. Kamenné, dřevěné, bronzové, stříbrné. Zprvu v zásadě dost hluboké, aby šlo dítě celé ponořit. Křtěný má zemřít s Kristem, vstát s ním z hrobu, být novým člověkem (tedy dostat nové oblečení). (Ř 6) Vstup do církve zaplatíš životem! Smrt nad tebou nebude mít však poslední slovo. Izraelci z otrockého sevření v Egyptě prošli do nového života mořem a pouští. Křesťané ze starého do nového procházejí kapkami křtu. Křtitelnice stávala u vchodu – křtem se vstupuje do společenství Kristova lidu. Křtěnci kdysi,

4

než vstoupili do vody, plivali na ďábla – zříkali se zla. Neuškodilo by nám to. Co je ve mně špinavého? Co bych měl přiznat? Co bych měl znovu chtít očistit? Čeho bych se měl zříci? I mně jsou odpuštěny hříchy. Darován nový začátek, obnovovaný každé ráno, každou neděli. Komu patřím? Žiji. Komu za to vděčím? Od koho se životu učit? Kdo mě přijal za svého

Prosetín: V některých tolerančních sborech použili dřevěnou misku s poklopem, připevněnou na ohrádku u stolu Páně. Uvnitř se nalézala cínová křticí miska.

učedníka – co se od něho učím, jak se jím učit nechávám? Stál jsem tam u křtitelnice jako kmotr: koho jsem slíbil doprovázet, s kým mluvit o Bohu? Stál jsem tam jako rodič: za koho jsem vyznával víru a jakým jsem mu pak byl svědkem, jakým jsem mu svědkem? Kolik křtů jsem viděl a už pak nikdy neviděl ty pokřtěné? Je pěkné, když jsou v prostoru kostela znamení všech našich svátostí: otevírané biblické slovo (kazatelna), křest (křtitelnice), večeře Páně (stůl). Ondřej Macek, foto Marta Procházková

biblická úvaha

Byl příliš velký, než aby mohl umřít EKTPΩMA. (1K 15,8–11)

V

 jedné starší anketě s názvem „My a naše smrt“ několik politiků a populárních osobností odpovídalo na následující otázky: Bojíte se smrti? Kde, kdy a jak byste chtěl zemřít? Věříte v posmrtný život? Z devíti dotazovaných jen tři věřili v život posmrtný a jeden v reinkarnaci lidské duše, ale nikdo se smrti nebál. Zajímavé je, že žádný z respondentů při odpovědi nepoužil slovo vzkříšení nebo zmrtvýchvstání a ani ti, kteří v posmrtný život věří, nezmínili postavu Ježíše z Nazareta, který podle biblického vyprávění přešel ze smrti do nového, věčného života. Jak bychom v takovéto anketě odpovídali my? Téma smrti a  vzkříšení není výlučně tématem velikonočním; každou neděli přece slyší posluchač v kázání pašijní příběh, jeho tragický a triumfální závěr – tam se totiž odehrálo něco, co má pro jeho celý život nesmírný význam, co ovlivňuje jeho rozhodování a co ukazuje cestu k poslednímu cíli. Nebyly by naše odpovědi školácky naučené a povrchní? Neukázalo by se, že jsme vlastně nikdy neprožili opravdové a nezapomenutelné setkání s tím, komu tak familiárně říkáme Pane a Spasiteli? Mohli bychom s takovou samozřejmostí vyznat s apoštolem Pavlem: tak jsme uvěřili a tak zvěstujeme? Pavel o sobě říká, že je nedochůdče, vlastně používá nadávku, kterou mu jeho nepřátelé a protivníci vrhali do tváře, aby znehodnotili jeho apoštolské poslání. Řecké slovo EKTPΩMA v překladu znamená nedonošený plod. I  my jsme nedochůdčata. To ovšem neznamená, že se vzdáme úkolu dosvědčovat slovy i skutky moc a lásku vzkříšeného Pána a milosrdenství toho, kdo přemohl smrt a „sedí na pravici Boha Otce všemohoucího“.

Jaký úkol tedy mají nedochůdčata dnes? I když nemáme v rukou žádný průkazný materiál, žádné fotografie prázdného hrobu a zjevujícího se Krista, není pro nás poselství církve o Vzkříšeném iluzí, snem nebo mýtem, ale zvláštní realitou, která nás ovlivňuje v našem životním směřování. Počítejme s  tím, že jako nedochůdčata se svým svědectvím narazíme nejen na nedůvěru, ale i na odpor a posměch. Možná že nám více než teologicky vybroušené výpovědi pomůže v našem životě prostý čin lásky a ochota jít kus cesty s bližním. Zvěstí nemusí být vždy jen slovo, ale i konkrétní čin. První křesťané se považovali za poražené, v koncích se svou moudrostí. Jako ti dva, kteří odcházejí večer do Emauz. Ve chvíli kdy zemřely jejich představy o Mesiáši, kdy se jim zdálo, že jsou na konci svých sil, ve chvíli kdy jako by zemřeli, jejich Pán stojí uprostřed nich. Mrtvý je živý! Vzkříšený se jako neznámý cizinec přidruží k emauzským poutníkům a začne s nimi hovořit. Rozněcuje vyhaslý oheň v jejich srdcích a oni poznávají při večerním jídle jeho přítomnost. Ten Vzkříšený už není jako oni, ale jeho slovo a společenství stolu je pro ně dostatečnou zárukou jeho přítomnosti. Velikonoční víra učedníků a vznik církve se zdánlivě dají vysvětlit psychologicky: počáteční otřes způsobený tragickou smrtí Ježíše Krista byl překonán mohutným dojmem, jak jej v učednících zanechala Ježíšova osobnost, jeho zvěst a zázračné skutky. Byl příliš velký, než aby mohl umřít. (Lagarde) My však zůstaneme u prozaičtější výpovědi: Zemřel jako ubohý, opuštěný, bezmocný a bezbranný, ale Bůh ho vzkřísil! To je prosté vyznání všech nedochůdčat.  Zdeněk Škrabal

5

Cyklus: Moderní doba Téma – Vyznáváme

modlitba Pane Bože moje slova a život jsou vyznáním ale čeho? nejistoty víry v sebe víry v Tebe Pane Bože Ty víš že mám někdy strach to taky vyznávám kohout už kokrhá prosím o trochu větší víru amen modlitba Lenky Ridzoňové výtvarné řešení Lydie Férové

POHLED HISTORIKA

Konfesionalismus v (české) církevní historii Od konfesních ohrádek k „pouhé“ víře

N

a obrovském dějinném zlomu, který přinesla reformace, je možná nejsilnějším motivem (zdánlivá) nejistota, do které člověka uvrhla. Doktor Martin Luther vědomě přiznával, že neví, je­­­­­‑li jeho interpretace Božího zákona ta pravá, a snad i kvůli své blízkosti středověké mystice se ji bál spoutat do souboru dogmatických pouček. Podstatná byla „pouhá víra“, takže Augustanu musel sepsat Philipp Melanchton. Jenže člověk míní a Pánbůh mění, pokud to náhodou nebylo naopak.

Konfesionalizace raného novověku Dogmatické spory s římskou církví a především mezi různými směry evropské reformace rychle vyústily v „potřebu“ jednoznačné evangelické konfese. Nemenší díl mělo raně novověké „postátnění“ náboženství – reformační církve (ale stejně tak římští katolíci) se musely opřít o podporu vrchností, s jejichž pomocí prosazovaly „pravé“ křesťanství. Bylo třeba určit, kdo věří „správně“ a kdo ne, vymezit se proti „těm druhým“. V krajním případě i tím, že „heretici“ byli upáleni. Reformační volnost, třebaže ani tu rozhodně nelze idealizovat, rychle spoutaly požadavky nového konfesionálního věku: člověk musel být – podle víry své vrchnosti – buď luterán nebo kalvinista nebo anglikán nebo římský katolík, nic mezi tím a také nic jiného. Uzavření Evangelia do konfesních ohrádek a jejich vzájemné boje nám mohou připadat nesympatické, dobově ale byly velice funkční. Jenom díky nim se reformace dokázala prosadit a udržet, proniknout do myslí širokých vrstev obyvatelstva. Stejně jako na druhé straně barokní katolicismus, který nahradil nepříliš pravověrnou středověkou lidovou zbožnost, plnou mimokřesťanských nebo pověrečných představ a praktik. Stinnými stránkami byla ovšem nesnášenlivost a konfesně podmíněné násilí, silná závislost církví na světské moci

a v neposlední řadě potřeba přizpůsobit náboženství možnostem všeho obyvatelstva, jinak řečeno podstatně slevit z požadavků na „řádné křesťany“. Nedostatky se po čase staly předmětem kritiky. Na luterskou ortodoxii, reprezentovanou Knihou svornosti, nejprve zaútočili pietisté – státní, všeobecné církve se jim zdály málo zbožné, prosazovali aktivní křesťanský život, osobní zbožnost Duchem svatým obrácených. Přesná formulace vyznání je nezajímala. Další, pro ortodoxii smrtelný útok přišel z řad osvícenců – křesťanství podle nich bylo náboženstvím lásky k bližnímu, ve kterém jakákoli nesnášenlivost neměla místo, stejně jako „přílišný“ zájem o věci mimo tento svět. Podobně byl předmoderní konfesionalismus odmítnut v ostatních církvích. Evangelíci v čase protireformace Čechy a Morava konfesionální protestantismus prakticky nepoznaly. Jeho první projevy sice přišly už na přelomu 16. a 17. století, nestačily však převládnout a výrazněji ovlivnily jenom pobělohorský exil. Když exulanti pro víru odešli do evangelických zemí, bylo pro mnohé z nich šokem, když tam byli nuceni k přijetí místního vyznání neméně než v Čechách a na Moravě k přijetí římského katolicismu. Kdo v Sasku nepřísahal na Knihu svornosti, nemohl být pohřben na hřbitově a bratří museli rovnou prchat někam dál. V  pobělohorských Čechách a  na Moravě samozřejmě nebylo možné vyznávat jiné (křesťanské) vyznání než římskokatolické. Skrytých evangelíků ubývalo a jejich náboženské představy se kalily, protože jim chybělo soustavné duchovní vedení. Nakonec opravdu nebyli víc než tajnými nekatolíky, jak se o nich hovoří v literatuře – dobře věděli, že římskokatolická víra není ta pravá, k jakékoli evangelické víře (natož ortodoxní dogmatice) však ¥

7

měli také daleko. Přispěly k tomu pietistické „misie“, které v 18. století udržely a znovu vznítily víru zbývajících potomků české reformace, na přesnou věrouku však nedbaly a asi, vedeny laiky, ani nemohly. Osvícenství bylo v habsburských zemích zaváděno „shora“, z vůle panovníků, kteří si představovali efektivnější správu státu. Blaho poddaných bylo jenom nezbytným předpokladem a mohlo jim být konec konců i vnuceno. Tyto pohnutky vedly Josefa II. k vyhlášení tolerančního patentu – aby přestalo pronásledování tajných nekatolíků (ušetřilo se), stali se z nich loajální poddaní (zapálení pro svůj příspěvek státní prosperitě) a zlepšilo se mezinárodní renomé habsburského mocnářství. Evangelíkům bylo za omezujících podmínek dovoleno volit mezi augsburským a helvétským vyznáním, protože ta byla „vyzkoušena“ jako státní církve a jiné duchovní pro ně ostatně ani nebylo možné získat.

a na Moravě jenom trpěny – to je pravý překlad slova „tolerance“ – a podle toho také vypadaly. Několik mladších evangelických duchovních, mezi nimiž vynikli zejména B. V. Košut, Josef Růžička a Josef Procházka, se pokusilo využít revoluce v roce 1848 ke zrovnoprávnění. Chtěli však jít ještě dál. Představovali si, že moderní liberální a racionalistická teologie, spojená s nacionalistickým odkazem na starou Jednotu bratrskou, povede k „reprotestantizaci“ českého národa. Zrovnoprávněná a spojená

Konfesní neujasněnost tolerančního evangelictví K povoleným evangelickým církvím se přihlásilo asi osmdesát tisíc věřících, kteří chtěli „víru Kristovu“, „beránkovu“, „apoštolskou“, „Pána našeho z ráje“. Konfesionalizace je minula a nerozuměli jí, ne kvůli náboženským či intelektuálním pochybám, nýbrž kvůli své nevzdělanosti. Volba mezi luterstvím a kalvinismem proběhla podle vnějších, z teologického hlediska nedůležitých charakteristik. Komže a krucifixy se mnohým zdály „kryptokatolické“, místo oplatky chtěli přijímat lámaný chléb. To vedlo k převaze reformovaných, zatímco i ty sbory, které se přihlásily k luterství a zůstaly mu věrné, v praktické zbožnosti uplatňovaly množství ve standardním luterství neobvyklých praktik nebo představ. I když se toleranční pastoři snažili své sbory zcírkevnit, nebyl to snadný úkol a neměli pro to dobré podmínky. Kvůli ekonomickým a dalším omezením bojovali o přežití, museli postavit a splatit první modlitebny, fary a další sborový majetek, starali se o vzdálené diaspory. Po první generaci šlo navíc většinou o osoby, které měly k větším intelektuálním výkonům daleko. Obě evangelické církve byly v Čechách

8

modernistická „česko­‑bratrská“ církev měla podle nich vytlačit římský katolicismus v duchu národní tradice i pokroku. Aby se tak stalo, bylo třeba relativizovat i ten slabý konfesní nátěr, který čeští evangelíci do té doby získali. Myšlenka na spojení evangelických církví a jejich vítězný pochod krajinou české zbožnosti nicméně prohrála. Dílem proto, že byla vnímána jako protistátní (Vídeň nakonec svolila ke zrovnoprávnění evangelíků, aby jim zabránila v dalším), dílem pro svoji předčasnost a nepravověrnost. Nacionalismus ještě nevládl světu a většina evangelických duchovních nad

volností „česko­‑bratrské“ teologie kroutila hlavou. Namísto nacionalisticky zabarveného modernismu nastoupila nová vlna konfesionalismu.

Evangelíci, kteří v téže době začali nehledě na svoji celkovou malou početnost pronikat mezi národní elitu, stáli o liberální, moderně a osobně orientované náboženství s určitým

Konfesionalismus druhé poloviny 19. století Většina farářů, kteří byli ordinováni po polovině 19. století, se hlásila k přísnému rozhraničení evangelických církví. Studovali v cizině, kde v reakci na dožívající osvícenství a pietismus docházelo k novému nárůstu konfesionálního vědomí, a  chtěli je prosadit také v  českých zemích proti dřívější neujasněnosti i „česko­ ‑bratrskému excesu“. Heřman z Tardy vytáhl proti „košutovcům“ s Heidelberským katechismem, na luterské straně Karel Eduard Lány prosazoval přísnou pravověrnost opřenou o liturgii. Jak novoluterství, tak reformovaná ortodoxie (z Vídně podporovaná profesorem bohoslovecké fakulty Böhlem) přitom bohatě využily nového mediálního prostředku – církevních časopisů, které se staly hlásnou troubou „pravověří“. Těmi nejvýznamnějšími byly reformované Hlasy ze Siona a luterský Evanjelický církevník. Když se proto Josef Procházka v letech 1868–1869 pokusil obnovit myšlenku na církevní unii, byl jednoznačně odmítnut. Evangelíci mohli být buď luterány nebo kalvinisty, nic mezi tím. K tradici české reformace a především Jednoty se ovšem hlásily obě církve, každá po svém a každá výlučně. Nová vlna konfesionalizace se přesto dlouhodobě neprosadila. Především proto, že byla hlavně „farářským hnutím“, které si jen obtížně nacházelo cestu k běžným věřícím, žijícím stále víc „světskými“ starostmi. V náboženské oblasti se víc prosadilo umírněné probuzenectví, aktivní zejména v sociální sféře, a přibyli také noví věřící, jimž byl úzkoprsý konfesionalismus cizí. Na konci 19. a na počátku 20. století obrovsky narostla německá část augsburské církve, do níž vedly nacionalistické důvody (o tom už bylo pojednáno v jednom z posledních čísel Českého bratra). Ze stejných důvodů však vzrostl také počet věřících (prakticky) čistě české reformované církve, mezi lety 1880 a 1910 téměř o čtvrtinu.

národněhistorickým podtextem. K  nelibosti svých duchovních začali číst Masaryka, o němž si konfesionalisté mysleli, že by byl skvělým prorokem, jen kdyby se změnilo „jeho stanovisko k Písmu sv., jeho názor na osobu našeho Spasitele, na  apoštoly, zejména ¥

9

na Pavla, na nynější náboženský stav“. Jenže Na troskách konfesionalismu faráři přicházejí a odcházejí, a mnozí z těch Rozvolnění konfesionálního vědomí a český mladších četli Masaryka také, nehledě k dal- nacionalismus, spojený s  novou nadějí na ším vlivům „kulturprotestantismu“ a domnělé, „návrat“ českého národa k evangelictví, vedly často nově konstruované tradici české refor- hned po skončení první světové války ke vznimace. ku dnešní Českobratrské církve evangelické. Píše se, že to byla „první sjednocená církev ve střední Evropě“, ale není to pravda (první unionovaná církev vznikla v Prusku v roce 1817), a  je otázka, bylo­­­­­‑li to jen k  dobrému. Spojení luteránů a kalvinistů vedlo k rychlému převálcování augsburských bohoslužebných zvyklostí většinovým kalvinismem, k  nové církvi se z nacionálních důvodů nemohli připojit Němci a z náboženských důvodů ani slezští, případně i slovenští evangelíci. Nepodařilo se ani sjednocení s malými církvemi, jimž se zdála příliš liberální, ani oslovení větší části sekularizující se společnosti. Trochu falešně vyznívala i „demokratizace“ církve, když se z „dvojí cti hodných pánů“ mávnutím proutku stali „bratři faráři“. Na troskách obojího konfesionalismu na čas dominovala liberální, modernistická a nacionálně zabarvená církevní rétorika, za kterou se zdálo být prázdno. Přihlášení k  dávným vyznáním české reformace zůstalo čistě ideologickým počinem, oslovit širší společnost se však také nepodařilo. Nelze se tak úplně divit J. L. Hromádkovi, že se proti tomu brzy postavil, ani množství stoupenců, které získal. Hromádkovu cestu zdiskreditovalo teprve jeho pozdější spojenectví s marxismem, a ani to ne hned – tak silný byl odpor vůči bezbřehému liberalismu. Dnes už nelze navázat ani na to ani na ono, k nezdaru jsou předem odsouzeny i nové pokusy o konfesionalizaci. Alespoň v celé církvi. Možná by ale mělo smysl uvažovat o prohloubení různých tradic, z nichž žádná nebude dominantní, ale budou stát vedle sebe a vzájemně se obohacovat. Naše církev má potenciál tuto vnitřní pluSymbolické se v tomto směru stalo převzetí redakce Evanjelického církevníku Ferdinandem ralitu ctít a vědomě rozvinout, být otevřeným Hrejsou, objevitelem „nadkonfesionálního“ a současně pevným společenstvím věřících charakteru české reformace a horlivým stou- žijících v „reformační nejistotě“ a přece spopencem spojení obou evangelických církví. léhajících na Boží milost. Naneštěstí si však Pomohlo také jejich osočení z údajného němec- dovedu dobře představit také jiné scénáře, tví, které vedlo ke vzniku obranné Kostnické které doposavad vždycky převážily. jednoty a Spolku evangelických duchovních, Zdeněk R. Nešpor, historik a sociolog ke skutečné vzájemné spolupráci. (kresby Petra Fischerová)

10

Modlitba Páně na stěně kostela v Kralicích nad Oslavou

KOŘENY EVANGELICTVÍ

Bratrská a Česká konfese K vyznání předků se přihlásila ČCE při svém vzniku

S

lovem „konfese“ (česky „vyznání“) se míní vyjádření určitého přesvědčení, v  křesťanském prostředí jde samozřejmě o vyjádření víry. Nejkratší a přece zcela dostačující základní vyznání bychom nalezli na mnoha místech Nového zákona. Tvoří je pouze dvě slova – „Ježíš Kristus“, což znamená: k Ježíši z Nazareta se hlásím jako k svému Mesiáši, Spasiteli, Zachránci. V průběhu dalších staletí se toto vyznání postupně stále více rozšiřovalo. Známé je zejména Apoštolské vyznání víry a Nicejsko­ ‑cařihradské vyznání. Obě tato vyznání (dokončená a  oficiálně užívaná zhruba od poloviny prvního tisíciletí) se snažila vyjádřit v trojčlenné formě (Otec, Syn a Duch svatý) základní věroučné výpovědi a zabezpečit je proti jakýmkoli odchylkám.

Konfese v roli ústavy Na přelomu středověku a novověku se objevuje ve střední a západní Evropě celá řada rozsáhlejších konfesí v důsledku rozpadu ideového a  mocenského monopolu středověké církve. Jejich zaměření se ovšem dost podstatně mění. Nejsou už přednostně orientovány do nitra daného společenství, ale mají představit toto společenství navenek. Mají proto z velké části obranný či mobilizační charakter. Je to pochopitelné, protože od 16. století plnila konfese v podstatné míře i úlohu ústavy moderního státu. Jen tam, kde byla určitá konfese povolena, mohli lidé, kteří se k ní hlásili, legálně existovat.

Čtyři pražské artikuly Pokusem o konfesi v tomto smyslu, byť pouze dílčím, bychom mohli nazvat Čtyři pražské ¥

11

články („artikuly“) v roce 1420. Nehovoří se v nich o článcích víry, které vyznávali husité stejně jako středověká církev, ale vyjadřuje se odlišnost ve vztahu k Písmu, k plnému obecenství sv. večeře Páně, k pojetí církve a k důsledkům pro běžný život. Z těchto požadavků bylo nakonec uznáno – a to ještě omezeně – pouze přijímání pod obojí způsobou. V 15. století byli ještě husité izolováni uprostřed evropských zemí a  svou cestu si museli prorážet velmi obtížně.

Konfese Bratrská a Česká Začátkem 16. století se v důsledku mnoha činitelů (zejména vynálezu knihtisku, zámořských objevů) situace radikálně změnila. Roku 1530 byla vypracována Augsburská (luterská) konfese, za níž se postavili některé země a říšská města na území dnešního Německa. Vzápětí se chopili příležitosti i členové Jednoty bratrské v Čechách, žijící na rozdíl od husitů chráněných kompaktáty stále v ohrožení pro své oficiální odloučení od římské církve. Roku 1535 odevzdali ve Vídni králi Ferdinandu I. své Bratrské vyznání a vydali je potom nejprve česky, pak latinsky a konečně i německy. Oficiálního schválení se ovšem nedočkali. Toto Bratrské vyznání se však stalo v různých důrazech součástí tzv. České konfese, předložené roku 1575

císaři Maxmiliánovi. Důvodem sepsání této konfese byla snaha církve podobojí dosáhnout možnosti svého uznání podobně jako to bylo v některých zemích v Německu od roku 1555. Augsburské vyznání (se zdůvodněním, že je Čechům cizí) nebylo možné uplatnit, dalo se však využít celých statí z něj při přípravě vyznání vlastního. Českou konfesi vypracovali společně zástupci církve podobojí i Bratří. Schválena byla jen ústně, oficiálně byla přijata teprve na základě Rudolfova Majestátu z roku 1609. Tehdy došlo také fakticky ke spojení církve husitské­‑podobojí a Jednoty bratrské. Vše bylo ovšem zlikvidováno po bitvě na Bílé hoře. Ke své vlastní konfesi se evangelíci v Čechách a na Moravě nesměli přihlásit ani po tolerančním patentu na konci 18. století ani v roce 1848, ale teprve po vzniku Československé republiky v  roce 1918. Znovusjednocená církev české reformace – Českobratrská církev evangelická – se tehdy přihlásila k Bratrské a České konfesi. Teprve v roce 1947 k nim připojila i konfesi augsburskou (luterskou) a helvetskou, aby i při vědomí své svébytnosti vyjádřila soudržnost společných zásad světové reformace. Výslovně však k usnesení synodu bylo poznamenáno: „Těmito usneseními se neporušují duch a základy Českobratrské církve evangelické z roku 1918.“ Eva Melmuková

CO FORMUJE NAŠI CÍRKEV

Helvetská konfese Jeden ze čtyř pilířů, na kterých stojí ČCE

J

ak už jméno samé napovídá, jde o vyznání švýcarských měst, ovlivněných zejména působením Ulricha Zwingliho a Jana Kalvína, které se objevilo původně už v roce 1536. Mnohem významnější je však Druhé helvetské vyznání, oficiálně uveřejněné roku 1566. Jeho autorem byl reformátor Heinrich Bullinger, který je při-

12

pojil roku 1564 za morové epidemie (kterou však přežil) i ke své závěti jako doklad své víry a svého učení. Rukopisné vyznání se dostalo na veřejnost teprve tehdy, když se měl falcký kurfiřt Bedřich III. právě roku 1566 hájit na říšském sněmu proti obvinění z bludného učení. Vděčně přijal Bullin-

gerovo vyznání, k němuž se připojili oficiálním podpisem i další přední bohoslovci švýcarské reformace. Kladně se ke konfesi vyjádřily i městské rady švýcarských měst; v těchto městech získalo Druhé helvetské vyznání závaznou platnost. Konfese vyšla tiskem kromě latinského originálu i v překladech do němčiny a francouzštiny. Přihlásily se k ní postupně nejen další kantony ve Švýcarsku, ale i reformované církve ve Fran-

Moravě k dispozici český překlad Druhé helvetské konfese. Pořídil jej a hned v roce 1784 v Praze vydal Josef Szalay, pastor reformovaného sboru v Lysé nad Labem. „Protektorem“ tohoto překladu byl Matěj Václav Kramerius, významný představitel českého národního obrození. Josef Szalay pracoval na vydání z posledních sil, těsně před svým předčasným úmrtím na tuberkulózu v mladém věku.

Vyznání víry na stěně kostela v Kralicích nad Oslavou

cii a Skotsku, v Uhrách a Polsku. Na počátku 17. století byla prohlášena (spolu s Heidelberským katechismem) za obecně platné vyznání reformované církve. Připojila se k ní také Jednota bratrská v Uhrách a v Polsku, kde dožívala v emigraci.

Vyznání evangelíků v Čechách a na Moravě Zbylým vyznavačům Bratrské a České konfese v Čechách a na Moravě nebylo tolerančním patentem z roku 1781 vlastní vyznání povoleno, ač si je přáli. Museli přijmout buď augsburskou (luterskou) nebo helvetskou (reformovanou) konfesi, a byli tak uměle rozštěpeni do dvou větví světové reformace. Početnější reformovaná církev (úřední název až do roku 1918 zněl „evangelická církev helvetského vyznání“) měla téměř od počátku své existence v Čechách a na

Současně však byla připravena Druhá helvetská konfese v překladu do češtiny také v zahraničí, a to v Berlíně. Vydal ji Kristián Bedřich Elsner, syn kazatele českých reformovaných exulantů v Berlíně, Jana Theofila Elsnera, pravděpodobného překladatele. K třístému výročí prvního vydání druhé helvetské konfese přeložil toto vyznání (s přihlédnutím k oběma výše uvedeným překladům) nově Heřman z Tardy. K vydání došlo roku 1867. Revidované znění tohoto překladu vydal Heřman z Tardy ještě v roce 1885. Překlad uvedený v knize Čtyři vyznání, Praha 1951, pořídili Rostislav Nechuta a Rudolf Šimša.

Ruku v ruce s Heidelberským katechismem Obecně platným vyznáním reformované církve je spolu s Druhou helvetskou konfesí i Hei- ¥

13

delberský katechismus (vydán poprvé v r. 1563 v Heidelbergu). V reformovaných sborech od konce 18. století až do roku 1918 byl právě tento katechismus oficiálním podkladem vyučování náboženství. Druhou helvetskou konfesi studoval málokterý člen reformované církve, Heidelberskému katechismu se naopak učili všichni. I dnes se ještě vyskytnou jedinci, kteří se z tohoto katechismu (často ještě i v počátečním období ČCE) připravovali ke konfirmaci. Zní jim jistě povědomě první otázka, jíž se vždy začínalo: „V čem jest jediné tvé potěšení v živo-

tě i v smrti? Jediné mé potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a  tak mne zachovává, že bez vůle Otce mého v nebesích ani vlas nemůže mi s hlavy spadnouti, ano, také mně vše musí sloužiti k dobrému. Proto mne též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žíti.“ Eva Melmuková, teoložka a historička

CO FORMUJE NAŠI CÍRKEV

Luterská konfese Augsburské vyznání je jedním ze čtyř, ke kterým se hlásí ČCE

R

eformace spojená se jménem Martina Luthera, která v Německu probíhala od roku 1517, vtělila svá vyznání do textů dnes shrnutých v  tzv.  Knize svornosti z  roku 1580 (Liber concordiae, vyšlo též česky roku 2006 v Kalichu). Z nich stojí na čelném místě – pochopitelně po třech starokřesťanských krédech: Apoštolském, Nicejsko­‑cařihradském a Athanasiově – vyznání víry, které bylo roku 1530 předloženo evangelickými stavy císaři na sněmu v Augsburgu; odtud také nese jméno „Augsburské“. To je dodnes základním vyznáním luteránů a je také jednou ze čtyř konfesí, ke kterým se hlásí ČCE. Augsburské vyznání v Knize svornosti doplňuje jeho Apologie („Obrana“), sepsaná P. Melanchthonem, tři spisy Martina Luthera (Malý a Velký katechismus a Šmalkaldské články), Pojednání o papežské moci a prvenství a nakonec Formule svornosti z roku 1577, která řeší sporné otázky mezi dobovými luterskými teology a vymezuje luterské učení jak vůči římskokatolickému Tridentskému koncilu, tak vůči jiným reformačním směrům (kalvinistům, zwingliánům, novokřtěncům a dalším).

14

Ospravedlnění z víry Samotné Augsburské vyznání má dvě hlavní části: první vyjadřuje stanoviska evangelíků k hlavním věroučným článkům (o Bohu, Kristu, hříchu, církvi, svátostech aj.); významný je zejména 4. článek o ospravedlnění z víry a 20. článek o správném vztahu víry a dobrých skutků. Část druhá se vyjadřuje k nešvarům tehdejší církve a cestám k jejich nápravě (otázky vysluhování podobojí, kněžského celibátu, mnišských slibů, postní praxe apod.). Celkově jsou však články formulovány v relativně střízlivém, věcném a málo konfrontačním duchu, což je důvod, proč Augsburské vyznání kladně hodnotí i někteří současní římskokatoličtí teologové (W. Kasper).

Co se osvědčilo, to ponechme Střízlivý a  poněkud konzervativní přístup k reformám (ponechat co se osvědčilo a odstranit jen problematické prvky) je ostatně typický pro luterství jako celek – i v oblasti bohoslužeb (mešní struktura bohoslužby, liturgický zpěv), správy církve (zachování

biskupského systému s apoštolskou posloup- Evangelická církev a. v. tvoří jednu z tradic ností, zejména ve skandinávských a baltských (byť početně menšinovou), na kterou roku církvích), zbožnosti nebo vztahu k sakrálnímu 1918 navázala Českobratrská církev evangeumění (nejznámějšího luterána, skladatele J. S. lická; k její škodě (z mého pohledu) z ní však Bacha, netřeba představovat). Běžného člena za těch téměř sto let existence prakticky vymiČCE, zvyklého stavět svoji identitu zejména zela. Luterství tak dnes známe (pomineme­­­­­‑li na vymezování vůči římskokatolické církvi „dědictví“ po odsunutých německých evangea většinové reformované tradici, může zarazit lících) spíše „zvenčí“, hlavně z kontaktů se například bohoslužebné užívání oltáře, hostií, Slezskou a Slovenskou ev. církví a. v. (zejména svící, liturgických rouch, krucifixů a obrazů ve Slezsku výrazně formovanou pietismem), nebo svátky apoštolů, archandělů a jiných bib- nebo v jeho „liberální“ podobě z německých lických postav v luterském kalendáři. Některé církví (ovlivněných pro změnu spojením s revěroučné důrazy luterství, zejména v oblasti formovanými, ať už násilně „shora“ – Pruská svátostí (spojitost křtu s odpuštěním hříchů, unie, nebo dobrovolně a reflektovaně – EKD skutečná přítomnost těla a krve Krista pod a Leuenberská konkordie). Relativní novinkou způsobami chleba a vína, svátostný charakter je v našem prostředí konfesijní (vyznavačský) rozhřešení, ustanovení služby slova a svátosti typ luterství s některými „vysokocírkevními“ samotným Bohem) by rovněž domněle připiso- prvky, reprezentovaný například Evangelickou val pouze římskému katolictví. církví a. v. v České republice (ECAV v ČR) nebo některými misiemi amerických luterských církví, které se snaží objevit (a ve víře žít) „auPomalu mizící tradice Křesťanství luterského typu tvořilo před tentické luteránství“, oproštěné od liberálních, „Bílou horou“ (ať už v otevřené nebo zavinuté pietistických nebo reformovaných vlivů. „novoutrakvistické“ podobě) většinové náboMartin Grombiřík, ženství obyvatel českých zemí a potoleranční farář Evangelické církve a. v. v České republice

CESTA K VROUCNĚJŠÍ ZBOŽNOSTI

Pietismus Oživení zvykové církevnosti

K

dyž v 17. a 18. století zeslábl reformační impulz v církvích z reformace vzešlých a byl vystřídán povrchní zvykovostí či strnulým lpěním na zásadách pravého učení, objevilo se na různých místech v Holandsku a v Německu obrodné hnutí, nebo spíše obrodná hnutí, usilující o oživení konvenční církevnosti. Nazýváme je souhrnně „pietismus“ (z latinského výrazu pietas = zbožnost). Hnutí nebylo bez přípravy. Navázalo na inspirace v díle Martina Luthera, Jana Kalvína i jiných reformačních myslitelů. Zvláště zřetelný je vliv spisu Lewise Bayleho o praktické zbož-

nosti, který pro české exulanty přeložil a upravil J. A. Komenský a vydal pod titulem Praxis pietatis.

Touha po vnitřní obnově Pietismus neměl centrální organizaci, jednotlivé skupiny pietistů (tzv. collegia pietatis) působily na různých místech, spojovaly je jen společné důrazy a snahy. Oživení církví očekávali pietisté z pěstování osobní zbožnosti, intenzivních modliteb, studia Bible, z rozhodného křesťanství. Křesťanství musí přejít z hlav do srdcí – tak znělo jejich heslo. Výklad Bible se odehrával ¥

15

na ozvučné desce osobní, citové a zkušenostní, ne na rovině oficiální. (V této věci pietisté výrazně obohatili dějiny výkladu Písma). Biblická, dogmatická pravda se má promítnout do zbožného posvěceného života v každém jednotlivci, a to bez ohledu na nositele církevních úřadů. Tím pietisté mimoděk podtrhli roli laiků, prostých věřících, a dali podnět k misijním, diakonickým a vzdělávacím snahám. Pietisté si jako hnutí rozuměli uvnitř stávajících církví v očekávání, že jejich inspirace v nich bude působit vnitřní obnovu. Proto neby-

1705) ve svém spise Pia desideria (Zbožné tužby, 1675). Jeho žákem byl August Hermann Francke (1663–1727), který proslul jako zakladatel sociálních a vzdělávacích ústavů v Halle nad Sálou. Jejich součástí byla též tiskárna Biblí a náboženské literatury; na popud Franckeho (který usiloval o proniknutí do slovanských zemí) se tiskárna ujala tisku české (Kralické) bible. V roce 1709 vyšel první tisk (jen NZ), následovala další, již úplná vydání (1722, 1745 a 1766) – jsou to takzvané Hallské bible. Je známo, že právě tyto tisky Biblí byly pašovány do

lo jejich úmyslem zakládat nové církevní útvary, zakládali většinou jen malé skupiny, „církvičky v církvi“. Nezřídka se však stávalo, že jejich malá bohoslužebná, modlitební biblická shromáždění narazila na nelibost oficiálních církví, byla postihována jako nedovolené shromažďování. Strategie pietistů nezakládat nové církve měla však i výjimky. Jednou z nich byla Obnovená Jednota bratrská v Ochranově; i ona však o uznání ze strany existujích církví zápasila.

Čech a zde kolportovány tajným evangelíkům, kterým pomáhaly vytrvat v evangelické víře. Potud můžeme německý pietismus pokládat za významný faktor českých evangelických dějin před tolerančním patentem. Jakou oblibu měla Komenského Praxis pietatis, také odtud kolportovaná, v době předtoleranční i dlouho po ní, je sdostatek známo. Ještě výrazněji působil pietismus hallského směru v luterském Těšínsku.  Pavel Filipi

Význam německých tiskáren pro tajné české evangelíky Obrodný program pietismu nejzřetelněji vyjádřil německý teolog Philipp Jakob Spener (1635–

16

profesor praktické teologie na Evangelické teologické fakultě UK

OTÁZKA NA TĚLO

Kterou část vyznání víry těžko přijímáte a proč? Marek P. Lukášek, farář Pro mne je těžko přijatelná povrchní představa Boží všemohoucnosti. Boha si spíše představuji jako dobrého krále, který laskavě vládne všem, ale ne všichni jeho vládu uznávají. Bůh pro mne (s J. M. Lochmanem) není „kosmopolicista“, nýbrž záchranář. Bohumila Baštěcká, psycholožka a  vysokoškolská učitelka „trpěl pod Pontským Pilátem“; přesto, že už jsem se několikrát ptala a vysvětlili mi, že to znamená „trpěl ZA DOB Pontia Piláta“, nemám odpověď. Asi se spíš ptám: proč je Pilát negativní postava, když se snažil zviklat skupinově rozhořčenou jednomyslnost; proč tam prostě není, že „ŽIL za dob Pontia Piláta“. Pavel Smetana, emeritní synodní senior Je mi líto, že vás musím zklamat. S reformačními konfesemi nemám problém. Dobře vyjadřují, čím ve víře žiji. Věřím také tomu, co nedovedu svým rozumem postihnout, ale co je radostným vyznáním církve. Martin Balcar, konzultant Mně je už od dětství líto Pána Boha, kterému Ježíš trvale „sedí na pravici“. Miroslav Cejnar, správce rekreačního střediska Sola fide V apoštolském vyznání víry jsou části, které obtížněji přijímám nebo obtížněji vysvětluji, proč jsem je přijal. Co však opravdu nemohu přijmout, a už vůbec ne vysvětlit, je „obcování svatých“. Ne protože bych nevěřil, že mezi námi jsou výjimeční až svatí lidé, ale protože slovo „obcování“ je… jak to slušně říct? No, je hodně divné.

Pavel Ruml, vojenský kaplan Já vlastně nemám problém s žádným článkem víry. Když se dobře vysvětlí, dávají a mají hluboký smysl. DaZ

oznámení

Nabízíme ubytování v Děčíně Farní sbor ČCE v Děčíně, Bezručova 4, nabízí možnost ubytování ve sborovém domě v bytě 1 + 1 s příslušenstvím. Dům je v centru města bez zahrady. Ve městě je plavecký areál a ZOO, v okolí České Švýcarsko, Tiské stěny, Drážďany. Poplatky za den: 1 osoba 200 Kč, 2 osoby 300 Kč, 3 osoby 400 Kč, dítě nad 6 let 50 Kč, lůžkoviny 30 Kč. Pro početnější skupiny lze rozšířit možnost pobytu o dvě místnosti v podkroví – 6 lůžek po 50 Kč. V zimním období je cena zvýšena o příspěvek na topení – paušál 100 Kč na den a místnost. Kontakt: [email protected], tel. 412 532 217, mobil: 739 244 621

Ekumenická bohoslužba ke Dni Země Ekologická sekce České křesťanské akademie zve k účasti na ekumenické bohoslužbě ke Dni Země v úterý 29. dubna 2014 v 19 hodin v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora (u Karlova mostu). Káže ordinovaný presbyter RNDr. Jiří Nečas z ČCE, zpívá pěvecký sbor Gabriel. Po bohoslužbě, cca od 19.50 hodin, následuje beseda s doc. MUDr. Zdeňkem Susou o jeho dojmech z putování českým pohraničím.  JNe

17

NÁSTĚNKA

synodní rada

Na zasedáních dne 17. 2. a 4. 3. projednala synodní rada 77 titulů. Z nich vybíráme: Sbory a pracovníci Synodní rada potvrdila volbu Mikuláše Vymětala za kazatele v Berouně a Jiřího Bureše v Bos‑ kovicích, oba na plný úvazek. Udělila dispens od setrvání na místě farářky/faráře do konce období povolání na sboru Janě Špinarové a Pavlu Křivohlavému. SR jmenovala Tomáše Najbrta členem propagační komise. SR udělila osvědčení k ordinované službě presbytera/presbyterky Aleši Drápalovi, Františku Hrdličkovi a Janě Plíš‑ kové. Zlínskému faráři Petru Pivoňkovi udělila SR tříměsíční studijní volno od 9. 4. do 9. 7. 2014. Fakulta a bohoslovci, vikariát Studentu bohosloví Benjaminu Kučerovi, který je zapsán do seznamu kandidátů služby v církvi, udělila SR stipendium v plné výši 10 000 Kč na aka‑ demický rok 2013/2014. Souhlasila se zapsáním studentky 4. ročníku ETF Anny Peltanové mezi kandidáty služby v církvi. Pro ročník 2014/2015 požádalo o přijetí do vika‑ riátu devět a do jáhenské praxe tři zájemci. SR schválila jejich seznam. Vikariát: Alžběta Matějov‑ ská, Benjamin Kučera, Jonáš Plíšek, Lukáš Vyoral, Martin Sabo, Pavel Hanych, Petra Náhlovská, Zora Nováková. Jáhenská praxe: Michal Branda, Jan Hrudka, Filip Němeček. Správa církve Na vědomí vzala synodní rada zápisy ze zasedání seniorátních výborů Brněnského, Poděbradského, Poličského, Horáckého (2x), Pražského a Ústecké‑ ho seniorátu. SR vzala na vědomí zprávu o vizitaci seniorátního výboru Poděbradského seniorátu v neobsazeném sboru ve Zruči nad Sázavou. Ve

18

zhodnocení vizitace čteme: Sbor působí pohos‑ tinnou, rodinnou atmosférou a vděčně přijímá službu svého administrátora. Členové sboru si však uvědomují, že jejich síly jsou omezeny a mnozí by rádi přijali spojení s jiným sborem. Výchova a vzdělávání Synodní rada souhlasí s poskytnutím příspěvku na studijní pobyt Miroslava Pfanna ve výši 10 000 Kč z rozpočtu ekumenického oddělení. Ekumena Do přípravného týmu Evropského setkání Taizé 2014 vyslala synodní rada Daniela Marka. Na letošní synod zveme německy mluvící zahraniční zástupce partnerských církví. Synodní rada schválila předložený návrh pozvání. Synodní rada přijala pozvání Slezské církve evangelické a. v. do Českého Těšína na 16. června. Souhlasí se setkáním se zástupci Reformované církve na Slovensku ve dnech 27.–28. 11. v Praze. Na jednání Evangelického pracovního kruhu pro otázky vyznání v Evropě, jehož tématem je financování církví v Evropě, delegovala SR Pavla Stolaře. Na partnerskou konzultaci při oslavách 190. výročí Berliner Missionswerk v Berlíně delegovala SR Danielu Hamrovou. Konzultací k liturgii bohosluž‑ by v německém Hildesheimu pověřila Ladislava Beneše. K. Smolíková a R. Vlasák předložili první ukázky textů připravované publikace pro mládež o mis‑ tru Janu Husovi. SR schválila dosavadní směřová‑ ní vývoje díla a povzbuzuje autory k další práci na této knize. Hymnologie SR vzala na vědomí vznik Spolku evangelických církevních hudebníků (SECH). Náplní jeho činnosti je vzdělávání v různých oblastech církevní hudby, setkávání hudebníků, osvěta, příležitost ke

sdílení a výměně zkušeností, předávání informací ze semináře pro církevní hudbu a zapojení do přípravy nového církevního zpěvníku.

Setkání křesťanů 2014 bude zakončeno v nedě‑ li dopoledne dvojjazyčnými bohoslužbami ve Wrocławi, Śwydnici, Jaworze, Legnicy a Sycoiwie. e-církev

Kalich Jednatel nakladatelství a knihkupectví Kalich Michal Plzák informoval synodní radu o eko‑ nomické situaci Kalicha, který se opět potýká s finančními problémy. SR projedná s vedením Kalicha tuto otázku na letošním jednání valné hromady. DaZ

setkání křesťanů 2014 Po okraj naplněný víkend ve Wrocławi Od 4. do 6. července 2014 se v polské Wrocławi pořádá Setkání křesťanů zemí střední Evropy. Jedná se o jednu z největších evropských křesťan‑ ských událostí, očekává se účast několika tisíc křesťanů.

jubilanti V měsíci dubnu 2014 slaví kulaté nebo půlkulaté narozeniny (od padesáti let výše) tito současní a bývalí pracovníci v církvi: Jan Opočenský 65 Jarmila Nováková 80 Jiří Doležal 85 Milada Vraná 90 Jiřina Šimáňová 80

úmrtí Ve věku 86 let zemřel 27. února Ladislav Ulman z Karlových Varů, člen staršovstva a sborový bra‑ tr, držitel medaile vděčnosti za práci pro církev. Dne 5. března zemřela ve věku 89 let Eva Vlastimila Sedliská, rozená Chmelařová, vdova po faráři ČCE.

Ekumenická rada církví

Setkání bude slavnostně zahájeno v pátek večer v Hale století. V sobotním programu je tzv. trh možností, sjezd evangelické mládeže, program pro děti, diskusní panely, fotbalový turnaj, workshopy, pódiové diskuse, přednáška prof. Jerzyho Buzka, prohlídka protestantské Wrocławi, koncerty, divadla. V rámci Setkání budou také otevřeny wroclavské kostely a muzea.

Předsednictvo Ekumenické rady církví v ČR k aktuální situaci na Ukrajině Poslední vývoj událostí na Ukrajině nás přesvěd‑ čuje o tom, že nastolení pokoje, svobody a práva není v brzké době na obzoru, zvlášť když nám zásahy ze strany Ruska připomínají některé momenty z historie naší země. Proto považujeme za důležité, abychom pokračovali v modlitbách za pokojné řešení této vážné a stále kompliko‑ vanější situace. Obracíme se proto na církve sdružené v Ekumenické radě církví, aby s vírou v Boží pomoc prosily za ochranu utiskovaných a za moudrost pro všechna jednání směřující ke spravedlivému a mírovému vyřešení konfliktu.  Předsednictvo ERC, 6. března 2014

19

Krajanské sbory

z domova

Potulný kazatel sleduje situaci na Ukrajině

Prestižní cena pro Tomáše Halíka

Celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě Petr Brodský velmi pozorně sleduje vývoj na Ukrajině. „Situace je to velmi nepřehledná a zřejmě politicky složitá. Jsem ve spojení s krajany v Bohemce, Veselynivce i Pervomajsku. Velmi potě‑ šující a povzbuzující jsou shromáždění, která se v církvi konají na podporu – duchovní i materiální. Informoval jsem je i o bohoslužbě ČCE v Děčíně, kam byli k ‚Modlitbě za Ukrajinu‘ pozváni všichni, kteří nejsou lhostejní k osudu ostatních,“ říká Petr Brodský. Koncem března celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě navštívil sbory ve Vesely‑ nivce, Bohemce a Pervomajsku a cituje autentický pozdrav, který napsal bratr Miloslav Jančík z Pervo‑ majska: „Vítáme vás. Mockrát děkujeme za to, že razem s námi přežíváte ty smutné časy na Ukrajině. Je to moc strašné tím, že dva blázni celý svět drží ve strachu. A také ti chudí lidé nemají svou tvrdou politickou pozici k tomu všemu, co se děje. I proto

Prestižní Templetonovu cenu za dílo, které prohlu‑ buje vnímání duchovního světa, získal letos v Lon‑ dýně katolický teolog a filozof Tomáš Halík. Potvr‑

dil tím, že je intelektuálem evropského významu. Cenu, která je někdy nazývána Nobelovou cenou za náboženství, získaly v minulosti celosvětově významné osobnosti jako Matka Tereza, dalajlama či zakladatel komunity v Taizé bratr Roger. „Chtěl bych, aby to nebyla pocta jen pro mne, ale pro celou zemi. Mnoho lidí v Británii a ve Spojených státech ví, co je Templetonova cena, ale nevědí, kde je Česká republika. Chtěl bych přispět k prestiži naší země,“ řekl Halík.  DaZ/ČT24, foto: wikimedia

ze světa Petr Brodský s Milkem Jančíkem

jeden druhému nadávají a nechtějí hlavně rozumět, že vládu, která krade i brečí, třeba změnit. Máme naději, že to půjde k lepšímu a těšíme se na vaši návštěvu a spolu se pomodlíme za Ukrajinu a rádi budeme tomu. Od všech pozdrav. Miloslav Jančik.“  e­‑cirkev

20

Digitální archiv první světové války Před sto lety začala první světová válka. Kdo o ní chce sám bádat, může navštívit před nedávnem zpřístupněný digitální archiv „Europeana 1914– 1918“. Webový portál shromažďuje dokumenty z časů první světové války, mezi jinými 90 000 privátních dokumentů a vzpomínek z dvanácti

evropských zemí. Dále je zde možné studovat 400 000 dokumentů z deseti národních knihoven a archivů, které byly od roku 2011 systematicky digitalizovány. Sbírka je doplněna více než 660 hodinami filmového materiálu z jednadvaceti evropských filmových archivů. Zeitzeichen/DaZ

či úcta k životu byly respektovány i na politickém poli. Uplatňování těchto hodnot máme od politiků očekávat. Místo neustálé kritiky a odmítání poli‑ tiky chceme zaujmout postoj, který bude odrážet zodpovědnost za naši zemi a za její budoucnost,“ uvádějí na zmíněném webu autoři. Připojit se lze také www.facebook.com/adoptujsi  DaZ

ekumena Oznámení

Adoptuj si politika Modlitební iniciativa Adoptuj si politika, kterou koordinuje Křesťanská misijní společnost, běží na internetu již tři měsíce. Na www.adoptujsipolitika. cz se vedle prezidenta, senátorů a poslanců obje‑ vili i noví ministři a ministryně. K modlitbám si lze vybrat na webu kteréhokoli českého zákonodárce a jednoduše se zaregistrovat. V seznamu politiků je uvedeno, kolik lidí se za koho modlí. Největší zájem je o ministry, prezi‑ denta a lidovecké poslance. V současné době je zapojeno asi 450 modlitebníků.

Estonsko – příroda, lidé a hledání Krista Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na besedu s promítáním, při níž promluví Mgr. Milan Horák, kněz Obce křesťanů a předseda Česko­‑estonského klubu, na téma „Estonsko – pří‑ roda, lidé a hledání Krista“. Beseda se bude konat v úterý 8. dubna 2014 od 17.30 v přízemí kláštera Emauzy v Praze 2, Vyšehradská 49.  JNe

Ubytování hostům Farní sbor ČCE v Broumově nabízí ubytování pro hosty. Dvou a tří lůžkový pokoj, koupelna se sprchou, kuchyňka, jídelna, terasa. V okolí Broumovské stěny, pískovcová skalní města Adršpach, Ostaš, Teplické skály, Kladsko. Cyklotrasy, lyžařské vleky (při dobrých podmínkách). Kontakt: [email protected].

„Naším cílem je motivovat lidi k modlitbě za konkrétní politiky, kteří rozhodují o zákonech a o směřování naší země. Nejde nám o propagaci jednotlivých politických stran ani o prosazení jaké‑ hokoli politického názoru. Jako křesťané věříme, že sjednocením v modlitbě můžeme ovlivnit, co se v naší zemi děje. Věříme, že Bůh touží po tom, aby křesťanské hodnoty jako spravedlnost, čestnost

21

CÍRKEV ŽIJE

Den pro Kubu Praha 18. března 2014 foto: Daniela Ženatá

ROZHOVOR s Hanou Mikoláškovou, režisérkou a uměleckou šéfkou zlínského divadla

Abychom Komenského neznali jen z dvoustovky Zpověď učitele národů v jazyce 21. století

MgA. Hana Mikolášková (1980) vyrůstala ve velké rodině. Se dvěma sourozenci vždy drželi pohromadě i se spoustou bratranců a sestřenic. Po gymnáziu uvažovala o studiu teologie, nakonec dala přednost divadelní vědě na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Po roce a půl přešla na studium režie na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Už během studií režírovala divadelní představení na různých scénách. První štací se stálým angažmá bylo brněnské divadlo Polárka, současně pracovala v brněnském rozhlase, podílela se na vzniku a chodu multikulturního centra Stadec Brno, režírovala mnohá představení v různých divadlech napříč republikou. Kromě jiného také čtyřikrát režijně hostovala v Městském divadle ve Zlíně, kde se od roku 2012 stala uměleckou šéfkou. Jako saxofonistka hraje v kapele Gentle Irony Trio. Je vdaná, proto v neprofesní sféře používá příjmení Kovaříková. Na zadní straně minulého čísla Českého bratra jsme měli upoutávku na nové představení zlínského divadla Labyrint světa a ráj srdce, které jste napsala a které režírujete. Co vás k tomuto námětu přivedlo? Mám ráda, když se klasikům, jako je Jan Amos Komenský, vdechne nový život. A nemusí to být jenom novým překladem do srozumitelnější češtiny. Komenský je osobnost v českých dějinách naprosto výjimečná a ojedinělá i ve světovém měřítku. Ovlivnil Evropu jako málokdo jiný. I lidsky to musel být neobyčejný člověk. Mrzí mě, že díla tohoto velikána dnes nikdo nečte. Labyrintem je těžké se prokousat, i když existuje celkem zdařilý překlad do moderní češtiny. Je to kniha s duchovním rozměrem, nabádá k usebrání, je to kniha útěšná.

Je tedy představení Labyrint světa a ráj srdce převyprávěním knihy? Ne tak docela, je to spíš něco jako „autorská revize“ Labyrintu; Komenský znovu vstupuje do alegorie, kterou sám napsal, a zkoumá, zda útěcha, kterou jednou nalezl, je stále platná. Komenskému se v jeho životě několikrát všechno zvrtlo na tu špatnou stranu. Žena a dvě malé děti mu zemřely na mor. Jako protestant se musel skrývat a nakonec uprchnout ze země. Uchýlil se do polského Lešna, kde se pokusil zapustit kořeny a kde vznikla řada jeho spisů. Pak mu zemřela druhá žena a při ničivém požáru shořela celá knihovna se všemi rukopisy. Se spoluautorem scénáře Šimonem Petákem jsme se pokusili o divadelní formu pro všechny, kteří Labyrint nepřečtou. Není to ale převyprávěná kniha. Převzali jsme ústřední myšlenku. Okamžik, kdy člověk ztrácí víru, ztrácí naději, neví, co počít se svým životem, a vstupuje do světa, který se jeví být labyrintem. Je to svět, ve kterém žijeme. I my  hledáme cesty, abychom přežili a svůj život prožili. Komenský si zoufá, ale vždy se zvedne a jde dál. To je hlavní téma, které se v představení snažíme najít a vyjádřit. Je pro vás téma naděje pro život důležité? Dramaturgicky se snažím ve své tvorbě držet jakousi laskavou linii. To znamená, že hledám ve světě, který nás obklopuje, vlídné tóny, naději. Aby divák odcházel z divadla třeba dojat, třeba zamyšlen, ale aby měl chuť jít dál. To všechno v Labyrintu světa a ráji srdce je. Podtitul hry zní: Punková zpověď učitele národů v jazyce 21. století. Co tím chcete říct? Punk jsme původně zvolili jako druh revolty. Já si myslím, že Poutník, hlavní postava na scéně, je na rozdíl od Komenského velký rebel. Je neusmlouvatelný, tepe do všeho, co kolem ¥

23

sebe vidí. Dělal to underground, dělal to rock’n roll, v naší generaci se k tomu dostali nejblíž „pankáči“. Každá generace se chce nějakým kultovním způsobem vyrovnat s realitou kolem sebe. Zároveň je ve hře velký podíl hudby. Chtěla jsem, aby celý šrumec a proměny světa byly vyjádřeny akusticky. V Labyrintu účinkuje živá kapela při celkovém komorním obsazení. Herci jsou zároveň hráči na nástroje a hrají celý svět. Spolu s Poutníkem všichni také zpívají. V tom je to pankáčské. Zároveň je to také zpověď, protože ztvárnění zachycuje moment, kdy se Komenský vyrovnává se svým vztahem k Bohu, se svými pochybnostmi, ztrátou víry. Hru jsme zasadili do okamžiku, kdy mu v Lešně shořelo všechno. Je zde dospělý člověk, který dvacet let něco tvořil, postavil se znovu na nohy poté, co mu umřela rodina na mor, má čtyři děti s druhou ženou, která mu umírá, a shoří mu celoživotní práce. Dozvídá se, že se domů na Moravu už nikdy nebude moci vrátit, protože po konci třicetileté války se upevnila moc Habsburků a protestanti neměli právo samostatné existence. Pro něj to znamená, že bude doživotně psancem a nemá nic. Najít vůli začít znova, v jiné zemi, v cizím státě, znovu se vydat na cestu a začít pracovat na tom, co chtěl světu sdělit, muselo být nesmírně těžké. I  člověk formátu Komenského měl jistě právo vinit Boha, pochybovat, zoufat si. A to je výchozí bod inscenace, souzní se zpovědí. Jaké zpracování jste zvolili? Nám – lidu obecnému – je Komenský připomínán ve škole jako učitel národů, vzpomeneme si na díla Škola hrou a Orbis pictus. Známe ho z dvoustovky, ale dál jsme se nedostali. V čem je jeho genialita pedagogická i teologická, dnes málokdo ví. A proč v jazyce jednadvacátého století? Komenský sám říkal, že pokud se tvoří nová díla, může to mít dva důvody: buďto jsme něco nového objevili a chceme se o to podělit, nebo něco, co už bylo napsáno, chceme zpopularizovat. To znamená zjednodušit a zpřístupnit co nejširším vrstvám. My jdeme tou druhou cestou. Snažíme se dílo Komenského zpopularizovat, ale svůj vztah k němu si musí každý divák najít sám.

24

Pro koho představení je? To je těžké, na to se mě ptalo už víc lidí. Je to určitě představení pro českobratrské sbory. Klasický protestsong, roztažený na hodinu a půl. Je to něco, v čem nás vychovala naše písmácká tradice. Už od Jednoty bratrské jsme vedeni k přemýšlení, hledání vztahu ke světu, ke kritickému myšlení na pozadí Písma. Čili je to představení pro věřící, a nemusí to být jenom protestanti. Jdeme v představení hodně na hranu, zpochybňujeme. Další cílovou skupinou jsou studenti. Když už po Komenském nesáhnou, tak aby jej nepovažovali za mrtvou ikonu nebo za čárku v povinné školní četbě. Třeba takto zjistí, že i v dnešním světě je třeba hledat duchovno. A třetí skupinou jsou pedagogové, ti by Labyrint měli vidět povinně. Je fajn, když diváci přijdou už trochu připraveni a otevřeni. Najde si ve ztvárnění každý něco? Snažili jsme se, aby tohle divadlo mělo také nějakou výpovědní hodnotu pro lidi, kteří nechodí do divadla jen za zábavou, byť se představení odehrává docela zábavnou formou. Je to takový třeskutý pel-mel všech možných žánrů. Někteří říkají, že toho tam je tolik, že musí jít na představení podruhé. Podařilo se vám nadchnout pro toto téma zlínské kolegy? Ti, kteří se mnou zkoušeli, mají moji obrovskou poklonu. Zdaleka ne všichni v  týmu jsou věřící. V dnešní ekumenické době jsme s  humorem naráželi na střet katolických a evangelických vyznání. Mě takovéto bratrské pošťuchování baví. Tým jde napříč generacemi. Představitel Poutníka Radek Šopík už je bard zdejšího divadla, ostatní jsou partička mladých. A ti musí přeskakovat z hudby do hraní, představují spoustu postav, zákruty světa musí vystihnout poměrně fragmentárně. Muziku jsme skládali a aranžovali společně na soustředění. Někteří se museli kvůli tomuto představení učit hrát na další hudební nástroje, které do té doby neovládali. Technicky je představení velice náročné, přesto do toho šli všichni s obrovským nasazením.

Prožije divák v „třeskutém pel-melu“, jak říkáte, i jisté duchovno? Představitel Jana Amose Radoslav Šopík musí vystihnout osobní rozměr postavy Komenského, protože ta dává celému představení smysl. Divák by měl nabýt dojmu, že tu postavu přece zná, jen ho nenapadlo o ní dosud přemýšlet v těchto souvislostech. Celé zkoušení Labyrintu bylo pro mě jedním z nejkrásnějších, která jsem dosud zažila, protože naděje pro svět je pro mě bytostným témtem. Myslím, že i na divadle se má čas od času kázat. Že divadlo má kromě zábavy přinést občas i něco, o čem mohou lidé přemýšlet, když jdou pak domů. Duchovní témata do divadla prostě patří.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil? Možná to bude znít jako klišé, ale já jsem k tomu opravdu postupně dospěla: je to moje rodina. Tolik jsem se v ní od malička naučila! Je pro mě dodnes nejbohatším zdrojem inspirace. Za to jaká jsem, může to, jak mě vychovávali a s čím jsem se mohla doma setkávat. Od malička mě

posílali na nejrůznější kroužky, doma se muzicírovalo. V nádherném bytě mojí babičky z konce 19. století se potkávali různí skladatelé, teoretici umění a další osobnosti, které jsem vnímala ne jako ikony, ale jako známé a příbuzné. Celá rodina žila vždy společensky, chodili jsme na koncerty, do divadla. V neděli do kostela a my děti do nedělní školy. I za totality. Byli jsme vychováváni k úctě k přírodě, k druhému člověku. Za to vše mohu jenom děkovat. Z jakých kořenů vytrysklo vaše nadání pro režírování, dramaturgii a psaní scénářů? Dědeček Adrian Mikolášek byl farář, ale věnoval mnoho času literární činnosti. Vždycky mě fascinovaly jeho písňové texty, které máme dodnes v evangelickém zpěvníku. Věnoval se i  překladatelské činnosti. Tato tradice žije v naší rodině dál. Jeden ze strýců a sestřenice jsou překladatelé. Babička Jindřiška Mikolášková vydala několik básnických sbírek, ale byla především loutkářka. Nás vnuky vozila od malička na Loutkářskou Chrudim. Můj táta taky píše. A z maminčiny strany byli zase divadelní ochotníci a muzikanti. U mě se to všechno nějak potkalo. No a v dospělém věku mě ovlivňují a inspirují různí lidé a kolegové, které potkávám při práci i v životě. Mám hodně snů, na kterých se snažím pracovat. Některé se asi nikdy nenaplní, ale myslím, že sny člověk má mít. Je hezké jít za snem. Taky se snažím sem tam plnit sny druhým. Občas mě někdo v životě k něčemu vyhecuje. Člověk se snaží nezklamat důvěru a zároveň neví, jestli je schopen nastavenou laťku přeskočit, nebo se k ní aspoň přiblížit. A když to dobře dopadne, je to přesně to, co člověka poponese v životě dál. Z vašich představení už kdysi v brněnské Polárce i teď prosakuje křesťanství. Možná se dá říct i evangelictví. Čtete Bibli? No jasně! Při svém kočovném způsobu života nemám čas chodit pravidelně do kostela. Ale vyhledám si většinou evangelický sbor tam, kde hostuju, a pokud mám čas, tak v neděli do kostela zajdu. I když tam třeba nikoho neznám. Je velice příjemné přijít do cizího sboru a zjistit, že to tam funguje stejně jako v tom našem. Občas s sebou vezmu i lidi, kteří v kostele třeba ¥

25

nikdy nebyli, ráda chodím někdy i do jiných církví. Dost mi pomáhá Na každý den, to slovo mě provází všude, kde se octnu. Prošla jsem si za studií krizí víry. Vypadla jsem ze zaběhnutého rytmu a o vztah k Bohu jsem přestala pečovat. Později jsem zjistila, že mi něco chybí a že o vztah k Bohu musím pečovat stejně jako o vztah partnerský či jakýkoli jiný. A písmákův deník Na každý den je geniální pomůcka k udržení vztahu s Bohem. Zároveň cítím, že přijít v neděli do kostela a nechat se osprchovat kázáním nestačí, že člověk potřebuje i ty lidi, společný zpěv a kafe po bohoslužbách.

bratrského gruntu, který klade důraz na to, že chci být vstřícná, chci být tolerantní, chci pomoci nováčkovi a  postarat se o příchozího, aby se necítil opuštěný. A zároveň mu nechat volnost a svobodu. Jak jste se zabydlela tady ve Zlíně? Přespávám na takzvaném „herečáku“ v garsonce, ale jinak žiju se svým mužem v Brně. On je z Uherského Hradiště a já jsem ho několik let přesvědčovala, ať jde do Brna kvůli mojí práci v divadle a v rozhlase. Sotva se ho podařilo přesvědčit, že jako muzikant a překladatel to bude mít v Brně lepší, a koupili jsme na šílenou hypotéku byt, přišla nabídka ze Zlína. Pracovně se pohybuji po celé republice, ve Zlíně přebývám a „doma“ mám v Brně. Stíháte ještě něco, nebo je divadlo váš život? Stíhám kapelu, tam hraju na ságo. Skupina se jmenuje Gentle Irony Trio. Podařilo se mi najít čas na práci se studenty zlínské herecké vyšší odborné školy. Spolupracovala jsem také s olomouckými herci z Divadla Tramtárie a toto undergroundové divadlo se stalo mojí další láskou. Jsou to takoví bezvadní magoři, kteří se v malých divadlech občas rodí. Nejde jet roky ve stejném složení, ale bývá to nádherná osvěžující práce. Zkouška začíná tím, že se musí zbourat původní scéna, postaví se vlastní, odzkouší se, pak se scéna zbourá, postaví se ta na večerní představení, herci prodávají lístky, obsluhují za barem, pak jdou odehrát svoje, zase obsluhují za barem, nakonec to všechno sbalí a uklidí a ještě jsou rádi. A to je něco neuvěřitelného, to je prostě punk a je nádherné to zažít. Ráda bych si také dodělala doktorandské studium. Na příští sezónu se rýsuje pár hostování. Podařilo se mi dokonce navázat přerušenou spolupráci s rozhlasem, z toho mám velkou radost.

Je pro vás pocit že někam patříte důležitý? Ano. V církvi to funguje, to jistě čtenáři znají. V mém životě jsou ještě dva světy, kde to funguje podobně. A to je mezi divadelníky a mezi muzikanty. Divadelní múza otevírá srdce a u hudby to jde dokonce beze slov. To jsou nádherná zjištění pro život. Podle mě to stejně vyvěrá z toho

26

Co byste vzkázala čtenářům Českého bratra? Určitě přijeďte do Zlína! Ten náš Baťov vypadá, že je trochu z ruky, ale není. Vede sem dálnice i koleje. A přeju všem, aby podobně jako Komenský neztráceli naději. I když se věci všelijak kazí, je třeba se uklidnit, nadechnout a zase začít. Ptala se Daniela Ženatá

PODPORA DEMOKRATICKÉ OPOZICE NA KUBĚ

Bílé deštníky a balónky na Karlově mostě

N

a podporu demokraticky smýšlející opozice pořádala Komise pro Kubu, působící při synodní radě ČCE, 18. března Den pro Kubu. Tento happening se konal již po čtvrté – po Brně, Olomouci a Hradci Králové – tentokrát v Praze. Na programu se podílela také nezisková organizace Člověk v tísni a Farnost sv. Tomáše v Praze na Malé Straně. Organizátoři, Kubánci žijící v České republice a četní hosté se sešli na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu. Krátce promluvil synodní senior Joel Ruml a úvodní poselství pronesl teolog Tomáš Halík. Ve své řeči zdůraznil, že je naší mo-

Při ekumenické bohoslužbě kázal náměstek synodního seniora Pavel Kašpar. „Kuba je rozkládající se vězení, ve kterém funguje jediné: tajná policie. Zlé zkušenosti ze světa by nás měly vést k zastavení a ke změně postojů, k solidaritě. Boží pokoj, ne falešný mír, kterým se zaštiťují totalitní režimy. Člověk víry má žít s tváří obrácenou ke světu, nemá rezignovat, ale jako Dámy v bílém na Kubě proměňovat svět. Bez každodenního úsilí, bez Krista a jeho pokoje se svět nezmění,“ řekl ve svém kázání Pavel Kašpar. Společné modlitby za křesťany i nekřesťany na Kubě i za pokoj na celém světě symbolizovalo zapalování svící. Na

rální povinností podpořit ty, kterým je upírána svoboda a jejichž lidská práva jsou omezována. V této souvislosti zmínil také dění na Ukrajině a poukázal na transparent visící z balkonu kostela sv. Salvátora, který vyjadřuje jasné poselství (Hands off Ukraine Putin! Běž domů Ivane!). Připomněl také, že demokracie je nejen velký dar, ale také velká odpovědnost. Biskup Václav Malý pak požehnal formujícímu se průvodu, který se vydal přes Karlův most do kostela sv. Tomáše na Malé Straně. Pochod s bílými balónky a bílými deštníky symbolizuje podporu „Damas de Blanco“, dam v bílém. To je sdružení žen, matek, sester a dcer politických vězňů na Kubě, které se v Havaně pravidelně setkávají a bíle oblečené s bílými květy upozorňují tichými demonstracemi na svou nelehkou situaci.

závěr proběhla sbírka, jejíž výtěžek je určen na práci s dětmi na Kubě. Poslední částí programu byla panelová diskuse, moderovaná Ondřejem Juříkem z organizace Člověk v tísni, při níž promluvili a se všemi, které témata zaujala, debatovali Francis Sánchez z Kuby, biskup Václav Malý a Milan Jakobec, bývalý chargé d’affaires ČR na Kubě. Příjemným bodem programu byla latinskoamerická muzika v podání kubánského tria Los Cumbancheros. Jestli se „něco mění, nebo nemění“, nemusí být hned vidět. Každá podpora, každá modlitba a veřejně vyslovená solidarita může však posunout vnímání české společnosti, aby neutuchala v podpoře rozvoje demokracie a zániku socialistických pořádků na Kubě.  Daniela Ženatá

27

Moje církev

KULATÉ VÝROČÍ V ROCE 2014

Pozvání k oslavě 600. výročí podobojí

L

etos uběhne přesně 600  let od obnovení vysluhování podobojí v několika pražských kostelích, ovlivněných reformním hnutím, vedeným Janem Husem. Věc se udála na podzim roku 1414, v době, kdy byl Jan Hus již vězněn v Kostnici. Jakoubek ze Stříbra a jeho spolupracovníci obnovili v Praze po necelých 200 letech vysluhování podobojí – s chlebem a vínem pro všechny účastníky. Stalo se tak ve čtyřech pražských kostelích: sv. Martina ve Zdi, sv. Michala, sv. Mikuláše a v Betlémské kapli.

Historické souvislosti V tehdejší době nebylo důležitějšího reformního proudu v církvi, který by tak výrazným způsobem reagoval na tehdejší chyby a rozpory v jejím učení i praxi. Požadavek, aby při křesťanském eucharistickém rituálu bylo i nekněžím podáváno s chlebem rovněž víno v kalichu, se stal zásadním symbolem i motorem husitství. Jako v ústředním symbolu se v něm sběhly všechny nejdůležitější motivy reformního hnutí: Kristova blízkost všem, kdo se mu s důvěrou svěřují, očekávání brzkého druhého Kristova příchodu, návrat k  prostotě původního biblického křesťanství, nespokojenost se stavem tehdejší „křesťanské“ společnosti, odmítnutí zneužívání autority církve k obohacování a získávání moci, stírání rozdílů mezi kleriky a laiky, bohatými i chudými… V tomto kontextu je husitství až dodnes výjimečným mezinárodním i nadčasovým fenoménem. To se ukazuje také v tom, jak jeho tvořivá a duchovní síla inspirovala osobnosti v celé Ev-

28

ropě a jak se později různým způsobem projevila ve všech dalších obdobích našich dějin.

Oslavy 12. října Jako současní čeští protestanti si toto významné výročí chceme připomenout celodenními oslavami v neděli 12. října 2014 v Betlémské kapli a na dalších místech, která jsou s tehdejšími událostmi více či méně spojena – v kostele u Martina ve zdi, v kostele sv. Mikuláše, na Staroměstském náměstí a v budově Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Úvodní dopolední částí oslav budou slavnostní nedělní ekumenické bohoslužby, které se uskuteční v 10 hodin v Betlémské kapli. V druhé, odpolední a večerní části bude program rozšířen i na ostatní plánovaná místa, kde se paralelně uskuteční různě zaměřené programy, například koncerty (sdružený pěvecký sbor Jakoubek/Jeroným, T. Najbrt, Spirituál kvintet), představení divadla V. Marčíka, přednášky (J. Lášek, P. Hradilek a další), panelová diskuse o sociálním vyloučení a koncert romské skupiny, rukodílny pro děti i dospělé, procházky reformační Prahou s výkladem, interaktivní hra pro děti, představení nového sborníku o kostele u Martina ve zdi.

Mnohorozměrné oslavy Celé oslavy se zakládají na ekumenické spolupráci českých církví hlásících se k odkazu husitství a rovněž na jejich pokusu oslovit vhodným způsobem i širokou veřejnost. Na přípravě oslav se podílí kromě naší církve (ČCE) výrazně také Pražská diecéze Československé církve husit-

ské. Pořadetelé rovněž usilují o úzkou spolupráci s pražským seniorátem Církve bratrské. V žádném případě nechceme pominout ani související důležitý sociální rozměr. Vysluhování večeře Páně podobojí mělo ve své době významný sociální dopad. Všichni lidé – klerici i laici, bohatí i chudí, mocní i prostí – jsou si přece před Bohem rovni. K účasti na oslavách jsou zváni také zahraniční přátelé, kteří se k připomínané události hlásí. Tak například nedělní školu při úvodních bohoslužbách bude zajišťovat německy mluvící evangelický sbor, který koná v současnosti bohoslužby u Martina ve zdi.

Zveme celou církev! Pořadatelé (Pražský seniorát ČCE ve spolupráci se synodní radou, ústřední církevní kanceláří

a ekumenickými partnery) nabízejí všem protestantským společenstvím podíl na oslavách ve třech různých podobách podle jejich vlastní volby: 1. Osobní účast na oslavách 12. října v Praze. Asi polovina sborů Pražského seniorátu pro danou neděli ruší své vlastní bohoslužby a zúčastní se slavnostních bohoslužeb v Betlémské kapli. 2. Vedení bohoslužeb s večeří Páně v místních sborech v neděli 12. října s ohledem na toto výročí (budou připraveny podněty pro liturgii i kázání). 3. Uspořádání výjimečných místních říjnových večerních ekumenických bohoslužeb s přizvanými ekumenickými partnery (budou připraveny podněty pro liturgii i kázání). Roman Mazur

Vysluhování večeře Páně v pražském kostele v Libni

29

Nejmladší kostel v seniorátě – v Mikulůvce

SENIORÁTY SE PŘEDSTAVUJÍ

Jak žije Východomoravský seniorát Úvodem Statistiku si prý každý může najít sám, ale snad na úvod neuškodí připomenout, že ve Východomoravském seniorátu žije asi jedna pětina členů naší církve. Nejen proto se letošní 4. zasedání 33. synodu bude konat na Vsetíně.

Jak žijeme a pracujeme Jak žijeme, myšleno především v církvi? V neděli se scházíme v 27 sborech; dnes už ale mezi námi nejsou stoupenci tak udatní, aby se kvůli bohoslužbám brodili hodiny v závějích. Na druhé straně se před mnoha kostely nedostává parkovacích míst, což je sice nepříjemné, ale je to vlastně dobře. Domorodci jdou většinou do svých kostelů či sborových domů, turisté si pak mohou vybrat od starobylého tolerančního dřevěného kostela (Velká Lhota – 1783) až po zcela novou modlitebnu (Mikulůvka – 2012). Staršovstva se v  poslední době intenzivně zabývala výhledy do budoucna, zejména problematikou samofinancování církevních sborů. Seniorát má samozřejmě také seniorátní výbor, který se schází přibližně v zeměpisném

30

středu a od začátku roku 2014 také v sídle seniora, tedy ve Zlíně. Faráři se, tak jako jinde, setkávají na pastorálních konferencích; zdejší raritou je, že se jednou ročně scházejí společně se slovenskými kolegy z Myjavského seniorátu, jednou u nás, jednou na Slovensku. Několik sborů vydává svůj vlastní časopis, cca měsíčně vychází také seniorátní zpravodaj.

Jak pomáháme V seniorátu se nacházejí čtyři střediska Diakonie, dvě jsou ve Valašském Meziříčí, jedno najdete v Uherském Hradišti a jedno středisko působí na Vsetíně. Ve Valašském Meziříčí byl vybudován hospic Citadela a dále středisko zabývající se pečovatelskou a  ošetřovatelskou službou. Středisko Cesta v Uherském Hradišti provozuje denní stacionář a poradnu rané péče. Vsetínské středisko spravuje dva domovy pro seniory, pečovatelskou službu a  nízkoprahové zařízení pro děti a  mládež. Jako partnerské sbory působí farní sbory v příslušných městech – na Vsetíně se jedná o oba dva sbory, Horní a Dolní, pro hospic Citadela

ve Valašském Meziříčí je spolupracujícím sborem seniorát. Tyto sbory konají pro střediska sbírky, pořádají benefiční koncerty, získávají ze svých řad dobrovolníky a pomáhají i jinak, například brigádnickou prací při údržbě zahrad a nemovitostí. Zdejší Diakonie si zřejmě vedou velmi dobře, o čemž svědčí mj. i získání prestižní ceny „pečovatelka roku“. Sbory samozřejmě pomáhají i přímo, dá se říci neinstitucionálně – sociálně potřebným, jednotlivým rodinám i celým skupinám – například v Uherském Hradišti pro ně vaří vegetariánský guláš.

a vystupuje nejen ve sboru, ale i na dalších místech. Samostatnou kapitolou je vznik a působení Zvonků dobré zprávy v Kateřinicích a v Ratiboři – neuvěřitelný soubor hrající na ruční kovové zvonky. Jsme rádi, že v našem seniorátu bydlí celocírkevní kantor Ladislav Moravetz, který pořádá sbormistrovské kurzy a další aktivity.

Jak se vzděláváme Seniorátní setkání, ať už pro presbytery či pro všechny, se v minulých letech konala, ale setkávala se s čím dál menším zájmem. Pořádání přednášek bylo tedy ponecháno v kompetenci jednotlivých sborů a menších sdružení – například ve Vizovicích působí Česká křesťanská akademie, která pořádá spolu s římskokatolickou farností čtyři až pět přednášek ročně, někdy i hudební programy. V Uherském Hradišti dlouhá léta úspěšně působí Kostnická jednota, která pořádá také přednášky. V současné době se velmi osvědčilo seniorátní setkání kurátorů a jejich náměstků, na kterém mohou sdílet své zkušenosti i starosti. (Naposled se hovořilo, jak jinak, o navracení majetku a financování církve.) V mnoha sborech se konají výstavy výtvarných děl; v současné době vystavuje na faře ve Vizovicích a v Jasenné na své obrazy Oldřich František Krajíček, zakladatel umělecké skupiny Valašský názor, ve Zlíně pořádají výstavy obrazů i fotografií. V dalších sborech se také konají výstavy fotografií, dokonce i květin, a to nejen v rámci Noci kostelů, ke které se přidalo mnoho našich sborů.

Jak ještě je nás vidět (a slyšet) V lecjakém sboru působí pěvecké sdružení, jsou dokonce i seniorátní. V několika sborech jsou různé kluby, seniorátní odbor mládeže pořádá úspěšný bál. Ve vsetínském horním sboru mají loutkové divadlo, které využívají i mateřské školy. Také tamní uskupení pro církevní i necírkevní mládež „Fusion“ účinkuje

Nejstarší kostel v seniorátě – ve Velké Lhotě

Pár kuriozit nakonec neboli Víte, že...? … v Zádveřicích mají v kostele zvony, které byly v obou světových válkách odvlečeny pryč a v obou případech byly zase šťastně navráceny na své původní místo? … na Vsetíně je jako v jediném větším městě více evangelických kostelů než katolických? … konvent Východomoravského seniorátu má cca 100 poslanců, tedy zhruba o čtvrtinu více poslanců než synod? … v  Javorníku nad Veličkou můžete při slavnostní příležitosti, zejména při konfirmaci, zažít, jak lidé přijdou do shromáždění v krojích? (A navíc zpívají také i ze starého Elsnerova kancionálu z roku 1753.) Vladimír Buzek, seniorátní kurátor Východomoravského seniorátu

31

DiAKONIE

ROZHOVOR s novým ředitelem Diakonie Petrem Haškou

Ze života na zámku do života v Praze O příštích časech Diakonie, o spolupráci s církví, o budoucích úkolech a o tom, že i cesta do slepé uličky může vést k novému vykročení Diakonie má nového ředitele. Od 1. dubna 2014 je jím Petr Haška (1966). Rodák z Ostravy, původní profesí zootechnik, působí v Diakonii už více než 20 let. Jeho profesní život je spjat se seniorským domovem, jenž sídlí v památkově chráněných prostorách barokního zámku v Myslibořicích na Třebíčsku. Začínal tu jako vedoucí hospodářství, později zástupce ředitele. Od roku 2001 pak sám středisko vedl. V letech 2011–2014 byl členem dozorčí rady Diakonie, v posledním období působil také v roli manažera pro etické řízení Diakonie. Vystudoval bakalářský obor Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, nyní na téže fakultě dokončuje magisterský program ekumenické teologie. Je ženatý a s manželkou Libuší mají šest dětí. Ve své pozici Petr Haška vystřídal Davida Šourka, který vedl Diakonii od roku 2008 do konce roku 2013. Během tříměsíčního mezidobí byl řízením pověřen náměstek Miloslav Běťák, dřívější ředitel diakonického hospice Citadela. Ten se po nástupu Petra Hašky opět vrátil do funkce náměstka ředitele Diakonie. Nový ředitel bude do svého úřadu slavnostně uveden při zahajovacích bohoslužbách letošního synodu. Petře, na místo „generála“ Diakonie přicházíš z pozice dlouholetého ředitele velkého diakonického střediska. Jak tato předchozí

32

zkušenost ovlivňuje tvou novou roli? Nebo si trochu připadáš jako na jiné lodi? Řídit velké středisko je podobné jako řídit velkou organizaci. Je to manažerská práce spočívající v úzké spolupráci s podřízenými, úkolování, delegování práce. Tak jsem to měl ve středisku a myslím, že to bude podobné. Co však je rozdílné – na ústředí Diakonie je spousta věcí, které neznám do detailu. V Myslibořicích jsem se stal ředitelem po desetileté práci, během níž jsem středisko dobře poznal a viděl věci zblízka. Do Prahy přijíždím jako člen dozorčí rady jednou za měsíc a to je málo na to, abych fungování organizace poznal pořádně. Máme tu ředitelství, Diakonickou servisní agenturu, Diakonickou akademii, nově Institut důstojného stárnutí. Takže se ještě rozkoukávám. Opouštíš tým ředitelů středisek, jenž sdílí podobné profesní radosti i starosti a stáváš se lídrem nejužšího vedení. Neobáváš se toho, že se staneš člověkem tak trochu na druhé straně barikády, obrazně řečeno? I můj předchůdce David Šourek přišel z funkce ředitele střediska. Možná jsem trochu naivní, ale věřím, že jsem pracoval ve středisku tak dlouho, aby moji kolegové pochopili, že se profesně i osobně nemůžu a nechci změnit. Ano, pro některé možná budu najednou někdo jiný. Není to příjemné, přesto s tím musím nějak pracovat. Jsem připraven udržovat vztahy na partnerské rovině, abychom k sobě i dále nacházeli cestu. Ale musí to být oboustranné.

Když bude druhá strana cítit strach a obavy, dělá se to samozřejmě hůř. Přicházíš po šestiletém mandátu předchozího ředitele Davida Šourka, který Diakonii významně posunul. Co považuješ za jeho úspěch, na co z jeho éry chceš navázat? David posunul Diakonii k větší profesionalitě, vyšší prestiži. Z toho mám velkou radost. A samozřejmě platí, že pořád je co zlepšovat. Některé věci byly dobře nastartovány, ale jsou zatím nedokončené nebo trochu ustrnuly. Na to bych rád navazoval. Nepovažuji se za něja-

Které to jsou? Velmi aktuální je otázka způsobu řízení Diakonie a jejího členění vůbec. Má­­‑li být Diakonie jednou velkou organizací řízenou centrálně ředitelstvím, opakovaně říkám, že není možno ve dvou lidech (ředitel a náměstek, ostatní členové správní rady jsou zároveň neuvolněnými řediteli středisek – pozn. red.) řídit třicet středisek a devět škol. Čtyřicet ředitelů na dva lidi, to prostě nejde. Pak musíme buď přijmout kompromis, že to nebude řízení, ale spíš správa a koordinace, nebo vymyslet způsob řízení, ale za jiných podmínek. To je věc, která nás čeká. Možná je to výzva, možná jdeme do slepé uličky. Ale věřím tomu, že i cesta do slepé uličky je konstruktivní. Pokud zjistíš, že jsi narazil na zeď, je dobré umět se otočit a vydat se jinudy. Máš tedy na mysli slučování středisek, vytváření větších regionálních celků? Ano. Některá střediska jsou opravdu maličká, s několika zaměstnanci, jiná jich mají třeba sto. To je velký nepoměr. U těch nejmenších bude třeba zvážit vhodné sloučení, jinak si to neumím představit. Pokud jde o velké a větší, jsou někteří přesvědčeni, že ani tady není jiné cesty než slučování, jiní jsou opatrnější a vidí ve svých střediscích to zlato, které by sloučením ztratilo punc. Je kolem toho teď velká a důležitá diskuse, jež proběhla na shromáždění Diakonie a bude pokračovat i na synodu. Věřím tomu, že i dozorčí rada tato jednání podporuje, byť by asi stála o to, aby to celé bylo pružnější, protože přešlapování na místě nedává dobrou výchozí pozici. Ztrácíš zbytečně čas k něčemu, co by se dalo posunout.

kého velkého revolucionáře, který by chtěl rozvracet. Naopak. V mnohých rozjetých věcech bych rád spolu s dalšími členy týmu správní rady pokračoval.

Měla by Diakonie do budoucna nějak výrazněji expandovat? Zakládat nová střediska, rozšiřovat své služby? Zajímavá otázka. Co myslíš? Je dobrá organizace ta, která se zakope ve svých pozicích a těmi se zabývá, anebo organizace, která dělá dobrou práci a uvažuje, že by ji mohla dělat i v širším měřítku? Zůstat na daném stavu nějakou chvíli může být dobré, ale časem se začne vytrácet efektivita, produktivita, lidi se zaměří do sebe, nedívají se kolem. Takže výhledově bych ¥

33

určitě byl pro rozšiřování, s využitím toho, co nám možná velmi brzo nabídne církev a sbory. Ty budou samy z ekonomických důvodů potřebovat spolupráci s Diakonií. Ale je také třeba motivace obou stran. Diakonie nemůže jít někam jenom s nadšeným odhodláním, že „my vám to teď pomůžeme dělat“. Ochota zapojit se

radou. Po lehce nervózním začátku, co že to zase Diakonie bude chtít, to byl velmi příjemný rozhovor, kdy jsme nakonec mohli s radostí konstatovat, že naše uvažování je velmi blízké. Jedna z úsměvných otázek byla, co by Diakonie s těmi penězi dělala. Odpověděli jsme v nadsázce, že bychom si bez problémů poradili, i kdyby

do nových věcí musí pramenit také z lidí v tom kterém sboru. Diakonie má velký potenciál svých zaměstnanců, ale ti už svou práci mají. Mohou být poradci pro začátek, ale jinak věc musí uchopit daná komunita. V republice existují také malé neziskové organizace, které by možná uvítaly silného partnera, jenž by je vzal pod křídlo. I tady je prostor pro další rozvoj.

nám dali všechno. Pokud Diakonie něco dostane, budou ty prostředky určeny pro nějakou rozvojovou aktivitu, pro investici, aby se třeba Diakonie dostala tam, kde vůbec není a má být. Čekají nás další dlouhé diskuse. Jsme teprve na začátku.

Zmínil jsi se o vztahu Diakonie a církve a o otázkách budoucího využití majetku či lidského potenciálu. Jak do toho vstupuje otázka státního vyrovnání s církvemi? Má Diakonie šanci dosáhnout na prostředky, které do církve „přitečou“? Jsem moc rád, že jsme jako správní rada Dia‌konie našli cestu otevřené komunikace se synodní radou a dozorčí radou Diakonie. Tyto tři orgány jsou si velmi blízké a potřebují spolu komunikovat. Nedávno jsme měli schůzku se synodní

34

Máš nějakou oblíbenou biblickou postavu, příběh nebo třeba osobnost z církevních dějin, která tě v práci motivuje, inspiruje? Určitě by se něco našlo, ale myslím teď spíš na osobnost své babičky, která ovdověla ve svých pětapadesáti letech a rozhodla se dělat křesťanskou službu. Chodila do nemocnic, do domácností lidí opuštěných, slabých a nemocných. To byla první inspirace. Druhou byla moje maminka, která mě přivedla do nedělky a do mládeže. S Tondou Plachým jsme pak vedli mládež v Ostravě, takže malé manažerské vedení jsem zažil už jako kluk. V pozdějším

věku byl pro mě velkým vzorem ostravský farář a senior Ludvík Klobása a pak především Jenda Trusina. Ten je sice generačně jinde, ale je mi velmi blízký jako přítel a rádce. Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra? Jsem rád, že máme jako Diakonie možnost přispívat do hlavního periodika církve. Těší mne, že máme v Českém bratru své místo, svou pravidelnou rubriku, a že se tento informační servis dostává do sborů i těm, kdo s Diakonií příliš v kontaktu nejsou. Považuji to za důležité a těším se, že tento komunikační kanál budeme dále rozvíjet.

Život na zámku je tak trochu idylka, život v Praze bude asi jiného stylu. Už proto se nechci do Prahy stěhovat natrvalo. Denní dojíždění z Myslibořic do Prahy je ovšem nereálné, takže v Praze budu přes týden a bydlet budeme nadále v Myslibořicích. Takže se budeš se svou početnou rodinou nadále scházet na zámku. Zatím na zámku, ale i to je dočasné, protože je to služební byt ředitele střediska. To víš, zámek mi zatím nepatří. (smích) Ptal se Pavel Hanych Ohlédnutí za šestiletým působením Davida Šourka jako ředitele Diakonie a poděkování za jeho službu přine-

Chystá se teď u Hašků velké stěhování ze života na zámku do života v Praze?

seme v květnovém čísle.

Aktuality

Dar s velkým D pomohl píseckým seniorům Výtěžek 21 tisíc korun z únorové sbírky Dar s velkým D umožnil nákup sady ergonomické‑ ho nádobí pro seniory v písecké Diakonii. Tato netradiční pomůcka pomůže především oso‑ bám dementním a klientům po cévní mozkové příhodě či s jinak zdravotně postiženým, kteří mají poškozenou jemnou a někdy částečně i hrubou motoriku horních končetin. Přesto jsou schopni si zachovat určité dovednosti, právě s přispěním vhodných pomůcek a vyba‑ vení. Sada ergononomického nádobí je určena obyvatelům domova pro seniory a domova se zvláštním režimem, oba spadají pod středisko Diakonie Blanka v Písku. Sbírka Dar s velkým D každý měsíc podporu‑ je jedno středisko či projekt v rámci Diakonie. Každý měsíc tak můžete přispět na jiný účel, vždy smysluplný a garantovaný Diakonií ČCE. Chcete se přidat k mnoha velkým i malým dárcům? Podrobnosti najdete na www.diako‑ nie.cz/pomahejte. Děkujeme!

H2Óda na radost Během prudkých letních záplavových dešťů v roce 2013 byl výrazně poškozen jediný vrt, ze kterého odebírá pitnou i užitkovou vodu diakonický Domov Radost. Zároveň se začala výrazně projevovat opotřebovanost více než 20 let staré úpravny pitné vody, proto se pro‑ voz Domova ocitl v ohrožení. Diakonie Západ proto zahájila kampaň s názvem H2Óda na radost. Můžete podpořit výstavbu nového vodovodu, který přijde na 630 tisíc korun. Přispět můžete například pomocí internetové aplikace, kde uvidíte, jak je sbírka daleko a budete moci přidat kapku vody do studny radosti na Radosti. Více na www.diakoniezapad.cz Domov Radost pro osoby s postižením je pobytová sociální služba s více než dvacetile‑ tou tradicí. Klienty jsou zejména lidé s autis‑ mem, případně osoby se středně těžkým až těžkým mentálním postižením, kteří by bez této služby byli umístěni v psychiatrických léčebnách, kam však nepatří. ph

35

Nová píseň

Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Žalm 22

P

ráce na novém zpěvníku podnítila vznik této nové žalmové písně, jež se začala zpívat v některých sborech při velkopátečních bohoslužbách. V tomto případě nejde o formu střídavého zpěvu mezi předzpěvákem a sborem, ale o běžný typ refrénové písně, kde všichni mohou zpívat celou píseň jednohlasně. Zpracování refrénu nabízí také možnost vícehlasého zpěvu. Předehra s varhanním doprovodem je k dispozici v nové notové publikaci Zlínské sboropění (Kalich 2014), která obsahuje přes 80 skladeb a upravených písní pro různá vokální a vokálně­‑instrumentální uskupení: vícehlasně upravené písně, refrénové zpěvy, moteta, zdravice, halekačky, písňové kantáty, mešní zpěvy atd. Většina těchto zpěvů vznikla pro lokální užívání v podání Evangelického chóru Zlín. Prezentace sbírky proběhla na 23. kurzu pro sbormistry v Bystřici pod Hostýnem.

Zlínská 22

moderních básnických prostředků odkrývá krásu slova, se dobře zhudebňuje. Při jeho hledání se z  původní 3. a  4. sloky „vyloupl“ vyznavačský refrén a také došlo ke sloučení původních dvou slok do jedné. Tím se změnila formální výstavba a také textová rétorika: z původních krátkých veršů vznikla široká fráze sloky s  mollovou melodikou nářku, snažné prosby v soužení a žádosti o pomoc. Rytmus fráze vychází z přirozené deklamace textu. Má se zpívat jako modlitba, bez umělého patosu. Intenzita výrazů textu, naléhavost proseb vyústí ve vyznání a chválu, vyjádřené klidným refrénem v durové tónině, kde se opakovaně připomíná, že i otcové ve svém soužení volali k Hospodinu a měli v něm své bezpečné útočiště. Rozdílný charakter refrénu zdůrazňuje obě základní polohy žalmu. Specifikum hebrejských žalmů spočívá v tom, že žalmista nikdy nepropadne beznaději, ale věří, že Hospodin člověka neopouští. Jeho závislost na Bohu mu dává sílu svůj boj nevzdat.

Píseň dostala toto recesní označení podle místa jejího vzniku („jednadvacítka“ je známý Baťův mrakodrap). „K zpracování 22. žalmu mě inspirovaly výklady faráře Petra Pivoňky na biblických Největší utrpení hodinách. Byl to úžas, se kterým jsme několik „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Tato večerů společně četli tuto modlitbu a vyznání,“ slova žalmu zvolal Ježíš na kříži před židy, píše zlínský básník Jiří Pejla. Píseň měla původně kteří věděli, že cituje mesiánský žalm. Jde několik variant, než se konečná verze ustálila. o povzdech duše, která i při odevzdání Otci Autorovi textu šlo o celé přebásnění žalmu, které pociťuje trpkost a opuštěnost ve smrti. Opušpečlivě zpracovával verš po verši tak, aby jeho těnost v umírání je největším utrpením, které zpracovaná podoba nepostrádala důležité výpo- člověka může potkat. Básník Jiří Wolker říká: vědi žalmisty, které jsou plné obrazů a emočního „Smrti se nebojím. Smrt není zlá. Smrt je jen náboje. kus života těžkého. Co je zlé, co strašné je – to umírání je.“ P. František Opletal k tomu dodává: „Ale opuštěnost zvlášť silně oprošťuje od Nářek je nesen nadějí Nápěv vznikl z  textu. Poetika Jiřího Pejly, vazeb světa a hlouběji nás připoutává k Bohu přestože záměrně nevyužívá rýmy, ale pomocí a s ním spojuje. Je to jedna z mimořádně výteč-

36

ných cest k Bohu. Jí nás Bůh vychovává pro sebe. Proto ji zřejmě také Bůh, právě v poslední etapě života, na lidi dopouští.“ Tento žalm nás učí, že v situacích těžkých trápení, zármutku a opuštěnosti se nemusíme bát říci Pánu Bohu, jak skutečně cítíme tíhu bolesti. V žalmu se bolestné volání mění v hymnus vděčnosti. Motiv blahé zvěsti o vzkříšení a všeobecnost spásy před-

znamenává začátek nové éry, kdy bude zaznívat zvěst o tom, jak velká je Boží láska, jak nezměrné je jeho milosrdenství. V utrpení mívá člověk pocit, že Bůh je daleko. Tento žalm a také Ježíšův velikonoční příběh nám opět připomínají, že ve skutečnosti Bůh člověka nikdy neopouští.  Ladislav Moravetz

37

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Včela Debora a bzučení slov

M

áme novou spolužačku, hlásí Anežka po příchodu ze školy. Jak se jmenuje? ptá se maminka. To jsem právě zapomněla, stydí se Anežka. Nějak divně. Ale – říkala, že to její jméno prý znamená včela. Není to divné, jmenovat se Včela? To je spíš přezdívka, ne? Druhý den si Anežka už jméno pamatuje. Je to Debora! Opravdu to znamená včela? Proč včela? A jakou řečí je to včela? Debora opravdu znamená včela. Hebrejsky. To je řeč, kterou je napsán Starý zákon. Jména jsou důležitá a v dřívějších dobách byla možná ještě důležitější než dnes. Takže když se někdo jmenoval Debora nebo včela, tak co? Snášel med? Měl rád sladké? Pořád bzučel? S tím bzučením jsi asi nejblíž, Anežko. Ale bzučel trochu jinak než včely. To slovo Debora a včela znamená taky „mluvit“. Takže je to někdo, kdo bzučí, opakuje slova. Debora, o které se píše v Bibli, byla statečná žena. Vedla Izraelce do boje s Kenaanci, kteří Izrael utlačovali. Když zvítězili, zpívala Debora oslavnou píseň. Děkovala Hospodinu, že vyhráli. Pro Deboru byla důležitá slova. Slova od Pána Boha. Snažila se je poslouchat a rozumět jim. A taky slova, která jdou od člověka k Pánu Bohu – modlitba, děkování, píseň. Píseň, kterou Debora zpívala, je jedním z nejstarších textů v Bibli. A měla Debora ráda med? Těžko říct. Ale o medu se v Bibli píše hodně. Med je dobrý a sladký a je to něco, co si člověk nemůže sám vyrobit. Musí jej dostat od někoho

38

jiného, od včel. Med je obrazem něčeho dobrého, co člověk dostává od Pána Boha. O zemi zaslíbené se v Bibli říká, že je to země oplývající mlékem a medem. Země, ve které se člověku dobře žije. Když Debora zpívá, děkuje Pánu Bohu, že v té dobré zemi lidi už neohrožují nepřátelé.

Včela v Bibli Když si soudce Samson přišel do Timnaty pro svou nevěstu, dal Pelištejcům hádanku: Ze žrouta vyšel pokrm, ze siláka vyšla sladkost. Co to znamená? Jestli to nevíte, najděte odpověď ve 14. kapitole knihy Soudců. Izraelci užívali většinou med divokých včel, které často žily v dutých stromech a ve skalách. O Janu Křtiteli se píše, že se živil kobylkami a medem divokých včel. (Mk 1,6)

Jsou zmínky o chovu včel v Egyptě přibližně z let 2400 př. n. l. A je pravděpodobné, že včelaření ovládali i Izraelci. Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

Doporučujeme: Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou

je to bez souvislosti s článkem. Tentokrát je to kniha Ivana Renče Povídala rybě ryba. V knize jsou dva apokryfní příběhy dvou galilejských chlapců. Vtáhnou děti do novozákonních dob a přivedou k přemýšlení nejen o rybách, prasatech a zlém duchu. Knihu ilustrovala Zdeňka Krejčová. Vydalo Karmelitánské nakladatelství v roce 2009.

KNÍŽKA PRO TEOFILA

Modlitební knížka pro školu i dům

E

vangelický Teofil to dnes nemá snadné. Evangelických knížek pro Teofily totiž vychází pramálo, a tak se před naším Teofilem – pokud nemá přístup k literatuře v některém cizím jazyce – otvírají vlastně jen dvě možnosti: buď bude svou touhu po Bohu sytit ze stolu evangelikálního, nebo katolického. Dnešní tip na užitečnou knihu je nepřehlédnutelně katolický. Už ten název „modlitební knížka“ zní uchu jako z 19. století. Podle přívlastku „pro mladé“ to zase vypadá, že se tu počítá jen s Teofilem v pubertálním a raně postpubertálním věku. Obojí je ale klamné zdání: tato „modlitební knížka“ je praktickým úvodem do modlitby, jaký může použít každý, a „mladým“ dojmem působí především grafická úprava, svěží a nezatížená vyčpělými kostelními obrázky – ale tento druh svěžesti je možná předpokladem každého hledajícího teofilství, které se nespokojí se starými odpověďmi. V naší rodině tuto modlitební knížku s užitkem používají dva dospělí evangelíci. Po kratičkém úvodu vysvětlujícím záměr pořadatelů tu najdeme vstupní soubor deseti modlitebních rad a pokynů, které lze promýšlet a znovu se k nim vracet. To, co se osvědčilo jiným, může se osvědčit i nám. Celá knížka je pak protkána výroky těch, kteří se modlili a žili křesťanský život před námi. Některé vydají za traktát. Příklad z Řehole z Taizé: „Žij právě to, co jsi pochopil z evangelia, i kdyby to bylo jen velice málo, ale to málo bezezbytku naplňuj.“ Vlastní modlitební knížka je rozdělena na dva díly. První, nazvaný Chci tě chválit den co den,

předkládá návrh ranních a večerních modliteb na dva týdny. První týden se nese ve znamení „mé cesty s Bohem“, ten druhý se věnuje „Boží cestě se mnou“. Každý den má své téma – například „Znáš mě“, „Ty jsi cesta“ nebo „Nazýváš nás přáteli“– a dvoutýdenní škola modlitby tak obsáhne řadu oblastí, které jsou pro naše každodenní chození s Pánem Bohem opravdu důležité. Najdeme tu modlitby nejrůznějších tradic i věků: biblické žalmy, novozákonní hymny, krátké modlitby starých církevních otců, významných postav církve 20. století, a to včetně protestantů, jako

byli Dietrich Bonhoeffer či Roger Schütz, také ale bezejmenných společenství třeba ze Zimbabwe nebo Fidži. Skoro tu nejsou hluchá místa, žádný den nevyjde naprázdno. Ten, kdo pracuje u stolu, si knížku může třeba ráno otevřít na příslušné stránce a přes den se k ranní modlitbě vracet. Nebo si lze knížku strčit do kapsy či do tašky, modlitbu, která nás oslovila si někam opsat – fantazii se meze nekladou. Druhý díl se jmenuje Nazval jsi nás přáteli – modlit se životem. Zde najdeme modlitby pro ¥

39

různé příležitosti, zejména však pro všední den, kdy obvykle nepadáme pod náporem dramatických událostí, ale spíš podklesáme pod tíhou únavy a šedi: když jsme skleslí, tíží nás vina, scházejí nám síly… Ale je tu třeba i modlitba na konec zdánlivě promarněného dne. S některými pohledy můžeme nesouhlasit. Například na závěr je uvedeno několik mariánských modliteb a modlitba růžence, ale o tom už byla řeč na začátku: tolerance a otevřenost jsou pro evangelického Teofila součástí zadání. Závěrem jako ochutnávku starou poutnickou modlitbu:

Ty jsi cesta, pravda a život. Ty jsi cesta: po ní chci jít. Ty jsi pravda: chci ji mít před očima. Ty jsi život: ať mě zebe trápení a chlad, nebo mě hřeje štěstí a žár, všechno je dobré tak, jak to přichází. Dej, ať mi to prospěje! Začínám tento den ve tvém jménu. Amen. Šárka Grauová LENGERKE Georg von; SCHRÖMES, Dörte. Youcat – Mod-

Bože, chci přijmout z tvé ruky tento den se vším, co přinese.

litební knížka pro mladé. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2012. 175 s. ISBN 978-80-7195-595-5

ROZHOVOR s Oliverem Engelhardtem

Byl jsem svědkem života církve na pozadí velkých tradic Slovo na rozloučenou Když jsem v roce 2004 začal, měl jsem časově omezené místo na přípravu Setkání křesťanů 2005 v Praze. Postupně jsem se pak podílel na mnoha činnostech ekumenického oddělení – péče o vztahy se zahraničními partnery, ekumenické akce (např. Kirchentag), připravoval jsem programy pro skupiny ze zahraničí, představoval ČCE na různých místech, hodně jsem překládal a tlumočil. U tak zvaného Kulatého stolu se všechny tyto činnosti sešly. V poslední době jsem se staral především o projekty a finanční podporu tam, kde to po celé církvi bylo potřeba. Líbilo se mi, že jsem se tak seznáKam odcházíš po deseti letech práce mil s mnoha aktivitami ve sborech. Psal jsem v ekumenickém oddělení ústřední církevní spoustu žádostí a pak také zprávy a vyúčtokanceláře? To je pravda, chybělo jen pár týdnů a bylo by vání. Nějakou dobu jsem administroval také to deset let, co pracuji v ÚCK. Odcházím do oddělení fundraisingu, a proto jsem jednal nejen se zahraničními dárci, ale i s českými Česko­‑německého fondu budoucnosti. nadacemi a ministerstvy. Ve své nové práci budu rovněž zpracovávat Jakou práci jsi převážně dělal pro církev a jaká projekty. Teď nebudu žádosti psát, ale číst. tě nyní čeká na novém pracovišti? Oliver Manfred Engelhardt Ph.D. (1975) pochází z německého města Lichtenfels. Vystudoval polštinu a češtinu a pracovně zakotvil v Českobratrské církvi evangelické. V Čechách se oženil a má dvě malé dcery. Nyní opouští ekumenické oddělení ÚCK a míří k novému zaměstnavateli, kde bude nadále pěstovat a pozvedat česko­‑německé vztahy. Na rozloučenou jsme mu položili pár otázek a přejeme mu Boží ochranu na jeho další životní cestě.

40

Součástí práce bude poradenství pro žadatele a příprava projektů pro rozhodnutí správní rady. Jako Němec a zároveň bohemista s vynikající češtinou jsi zanechal v Husově domě výraznou stopu. Odcházíš s těžkým, nebo lehkým srdcem? O tom, že reformace byla v Čechách dřív než v Německu, jsme se učili ve škole (či to byla konfirmační příprava?) Během vysokoškolského studia jsem se zabýval také starou češtinou, kraličtinou a dějinami českých zemí. To vše byla teorie. V  Husově domě jsem najednou byl svědkem, jak Českobratrská církev na tomto pozadí žije, jak živé tyto velké tradice jsou, zažil jsem je na vlastní kůži. Za to jsem velice vděčný. S výjimkou některých těžších období to byla krásná práce. Hodně jsem se naučil jak o ČCE, tak o komunikaci a vůbec jak se mezicírkevní vztahy pěstují. Kolegům z ekumenického oddělení za to srdečně děkuji. Co bys doporučil svému nástupci? Co by bylo na postu fundraisera, tlumočníka a ekumenického referenta potřeba udělat nejdříve? Jsou to velmi různé činnosti. Tlumočení je třeba cvičit. U překladů textů synodního seniora je hloubka zpravidla jinde, než se na první pohled zdá. Ale to jsou ty hezké vedlejší činnosti.

Hlavně doporučuji seznámit se s obecnými pravidly a procesy ÚCK. Bylo by třeba vyvinout a upřesnit postupy týkající se projektových peněz. Důležitá je dobrá komunikace se všemi kolegy v ÚCK, aby bylo možné peníze z darů a grantů efektivně využít k dobru církve.

Jaké máš další osobní i profesní plány? Teď nastoupím do Česko­‑německého fondu budoucnosti. Další plány zatím nemám. Ptala se Daniela Ženatá

Poslední slovo

Vyznavačská tržnice

D

nešní doba, doba z politicko­‑náboženského hlediska svobodná, připomíná veletrh. Ovšem že po vyznání nemůžeme sáhnout jen jako po knize, kterou si koupíme a se kterou odejdeme. Nestačí zakousnout se do jablka a zakoupit si od nabízené odrůdy hned tři kila. Ještě se musíte za pult ve stánku vedle prodavače postavit, i s tou knihou v ruce, jíst s ním jeho jablka a zeptat se ho: „Mistře, a ukaž nám, kde bydlíš.“ Tak to pla-

tilo ve všech kulturách a náboženstvích. Platí to i dnes. A co naplat, i v křesťanství je přítomno vedle osobní víry i náboženství. Platí to o vyznání, které sdílíme s druhými. Vyznání, to je symbol, to je záležitost svědomí, záležitost vnitřní nutnosti z přesvědčení, z hluboce vnímané, až intuitivně zřené zkušenosti. S intelektuálními schopnostmi, postihujícími vždy jen částečnost poznání, a se srdcem zbabělým, lhostejně uzavřeným, si nevy-

41

stačíme. Ani se svobodnou vůlí si nevystačíme – my, ortodoxní evangelíci víme, že svobodná vůle je blábol. Opouštíme erasmovský humanismus a držíme se pro dnešní dobu možná poněkud mystického Luthera, Kalvína, poslušnosti písmácké českobratrské, pražsky artikulované, selským rozumem tříbené. Někdo tvrdí, že na vyznavačskou tržnici jít nemusí. Stačí mu ty knížky nebo dneska spíš už „čtečky“, jablka z Lidlu, rodinný dům s horko těžko udržovanými sousedskými vztahy, exotika, cizí kultury, práce, která uspokojuje. Zábava a sport, a to čím dražší, tím lepší. Trochu domácí kultury, tu a tam, aby se neřeklo. A občas se jenom tak někam zašít, kde mě nikdo nepozná nebo kde nepozná tu mou tajnou druhou tvář. Vyznavač se arci musí přiznat k nesvobodě, k službě a k poslušnosti, k závislosti na jedné cestě. Ať už z ní občas zbloudí, nebo ne, ať už se z ní vytratí tajně tj. záměrně, nebo nevědomky. Ať už se jí s Jeronýmem Pražským vzdá, aby ji pak stejně musel přiznat a jít po ní, teď už bez Husa. Za ním a v naději za Kristem, žel za hranice snesitelnosti bolesti a pak ohavné pohoršlivé ostudné smrti.

Přihlásit se k církvi přitom na začátku znamená dojít na vyznavačskou tržnici a postavit se k jednomu stánku, ale i do něj, za pult. Možná občas navštívit stánek sousední, ale bez dobrozdání, bez svolení majitele a podporovatelů toho původního domácího stánku to nepůjde. S vyznáním nejde přijít na burzu nápadů. Po ní se volá zvláště v mezidobí bezradnosti. Proto v dobách paniky, zmatků a nerozhodnosti, ve kterých se nevolá po frontových liniích a hranicích, vyznání nemá své přiznané zásadní a důstojné místo. Vyznání nemá místo ani na trhu volných myšlenek a  nekonečného bažení po poznání a spekulování. Komu to stačí, pro toho vyznání nemá hodnotu. A přesto přese všechno: Dokážeme si představit člověka, který žádné vyznání nemá, protože prý žádné nepotřebuje? Dokážeme si představit člověka, který nemá pro co zemřít a pro co překonávat svůj stud a zbabělost? Dokážeme si představit někoho, kdo se hrdě přizná, že musí zemřít, ale nemá za co a pro co a nemá kvůli komu? Ukažte mi ho. Ne dosti na licoměrnosti.  Adam Balcar

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE Kalich k vysluhování svaté večeře Páně foto: D. Ženatá REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka květnového čísla je 20. dubna 2014. Vyhrazujeme si právo nevy‑ žádanépříspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e­‑mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 5/2014 téma Akce a reakce

42

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e­‑mail: ceskybratr@e­‑cirkev.cz, www.e­‑cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

43

Rodinné rekreace v Chotěboři 2014 Je možné se přihlásit i na dva i více běhů za sebou. Více informací lze získat ve sborec h a na naší internetové stránce. Přihlášky přes internet na stránce http://es­‑chotebor.evangnet.cz (platí pro zájem‑ ce, kteří byli v posledních letech ve středisku na rekreaci). Uzávěrka přihlášek je 30. dubna 2014. Přihlášky potvrzené sborem zasílejte na adresu: Ing. Petr Černý, Jateční 712, 280 02 Kolín IV.

termín

vedení

zaměření

28. 6.–4. 7. 

M. Zemánková

rekreace – Víra a světlo

2. běh

5. 7.–12. 7. 

jméno v jednání

rodinná rekreace

3. běh

12. 7.–25. 7. 

E. Plzáková, O. Pellar

hudební

4. běh

26. 7.–2. 8. 

L. Červenka

rodinná rekreace

5. běh

2. 8–9. 8. 

O. Pellar

rodinná rekreace

6. běh

9. 8.–16. 8. 

J. Potočková

rodinná rekreace

7. běh

16. 8.–27. 8. 

T. Matějovský

rodinná rekreace

1. běh