CHLOUBA ČESKÉ GOTIKY S
K
V
O
S
T
Y
P
R
A
H
Y
PRAŽSKÝ HRAD
CO UKRÝVÁ PODZEMÍ JAK TO VIDÍ PTÁCI
Zážitkem je nejen prohlídka Svatovítského chrámu s mimořádně hodnotnou výzdobou od špičkových domácích i zahraničních umělců, ale i exkurze do jeho podzemí. Objevíme tu jak odkryté základy dvou starších kostelů, tak i hrobku českých králů – Karla IV. a jeho čtyř manželek, Václava IV., Ladislava Pohrobka, Jiřího z Poděbrad a Rudolfa II., jsou tu i ostatky arcivévodkyně Marie Amálie Parmské, dcery císařovny Marie Terezie. Další panovníci spí svůj věčný sen v královském mauzoleu, umístěném přesně nad touto hrobkou, již v hlavním prostoru chrámu. Mramorová architektura z let 1571–1573 a 1587–1589, vytvořená nizozemským sochařem Alexandrem Collinem, obsahuje hroby Ferdinanda I., jeho manželky Anny Jagellonské a jejich syna Maxmiliána II. Ostatky knížat a králů z rodu Přemyslovců pak kryjí kamenné tumby v kaplích ochozu – dílo Parléřovy sochařské huti. Tumbu krále Přemysla Otakara II. vytvořil sám Petr Parléř, který byl nejen vynikajícím architektem, ale i sochařem.
Do své smrti v roce 1399 stačil Petr Parléř dokončit východní část chrámu včetně věnce kaplí a spodních pater Velké jižní věže, pak pokračovali v práci jeho synové. Stavbu zastavily husitské války, po nich bylo torzo chrámu na západní straně provizorně uzavřeno. Během následujících staletí sice došlo k několika pokusům o dokončení chrámu, nebyly však úspěšné. Teprve po roce 1865 restauroval architekt Josef Kranner původní gotickou část, v roce 1873 pak byl položen základní kámen vlastního trojlodí, budovaného podle projektu architekta Josefa Mockera. Po jeho smrti v roce 1899 vedl stavbu architekt Kamil Hilbert, který také katedrálu v roce 1929 definitivně dostavěl.
V
ýznamnou dominantou Pražského hradu je Chrám sv. Víta, nejvýznamnější církevní památka v České republice, jejíž dnešní vzhled formovala vrcholná gotika 14. století a novogotika konce 19. a začátku 20. století. U jejího zrodu stál v roce 1344 král Jan Lucemburský spolu s kralevicem Karlem IV., pozdějším českým králem a římským císařem. Jejím předchůdcem byly dvě svatyně stejného zasvěcení – předrománská rotunda z let
10
926–930, vybudovaná knížetem Václavem, a románská bazilika knížete Spytihněva z let 1060–1096. Na jejich místě se u příležitosti oslav povýšení pražského biskupství na arcibiskupství začala stavět velkolepá gotická katedrála podle plánů Francouze Matyáše z Arrasu. Po jeho smrti v roce 1352 pokračoval v díle mladý architekt ze švábského Gmündu Petr Parléř, který se rozhodl nedržet se Matyášových plánů v tehdy již poněkud přeži-
tém stylu poklasických francouzských katedrál. Vtiskl chrámu svůj vlastní osobitý rukopis, charakteristický řadou nových progresivních prvků, z nichž některé tu našly uplatnění poprvé v Evropě. Jeho umění se během stavby neustále rozvíjelo, každá nová část překvapuje tvůrčími nápady, z nichž čiší snaha řešit vše netradičně, individuálně, bez návaznosti na zvyklosti. Impozantně působí síťová klenba nad chrámovým závěrem – chórem, věc do té doby v české architektuře zcela neznámá, která rozrušila stereotypní rytmus klenebních polí a uchopila prostor jako souvislý celek (foto nahoře). Pozoruhodná je i velmi dynamická klenba ze tří žeber v Jižní předsíni. Její žebra tu již prakticky ztrácejí původní konstrukční funkci a stávají se především estetickým prvkem; tímto pojetím předešel Parléř vývoj evropské architektury nejméně o sto let.
Nádherný pohled na Prahu doslova z ptačí perspektivy se nabízí z ochozu Velké věže Svatovítského chrámu, vysoké téměř 100 m. V roce 1396 ji začal stavět Petr Parléř, po něm pak v práci až do roku 1406 pokračovali jeho synové. V roce 1541 věž poškodil požár, při kterém se mj. utrhly i zvony, které se propadly do nižších pater a poškodily konstrukci celé stavby. Opravu provedl a horní patro s ochozem a renesanční helmicí dostavěl vedoucí dvorské stavební huti Bonifác Wohlmut. Je tu zavěšen i největší zvon v Čechách zvaný Zikmund, ulitý zvonařem Petrem Jarošem z Brna v roce 1549 a ozdobený portrétními reliéfy Ferdinanda I. a Anny Jagellonské. Přízemí věže sousedí s kaplí sv. Václava (foto vlevo nahoře), považovanou za srdce celého chrámu. Stojí přesně nad hrobem sv. Václava, její stěny zdobí 1345 kusů leštěných ametystů a jaspisů a gotické nástěnné malby ze 14.–16. století. Do prostoru pod věží se ze třetího nádvoří vstupuje Jižní předsíní, otevřenou třemi arkádami s lomenými oblouky, nad nimiž je mimořádně rozlehlá (95 m2) mozaika s vyobrazením Posledního soudu zvaná Zlatá brána, dílo benátských mistrů z let 1370–1371.
Vlevo: barevné vitráže Alfonse Muchy v oknech katedrály
11
ODKAZ OTCE VLASTI S
K
V
O
S
T
Y
P
R
A
H
Y
KARLŮV MOST
V
TAJNOSTI VE VĚŽI Na konci vnitřního schodiště Staroměstské mostecké věže je umístěna socha věžného ze 14. století, na svou dobu ojedinělý portrét prostého anonymního člověka. Jeho autor vytvořil plastiku zřejmě nad plán, mimo objednávku, čistě pro své vlastní potěšení. Z věžního ochozu je nádherný pohled na město. K poněkud morbidnímu účelu využili tyto prostory katoličtí vítězové z Bílé hory, kteří sem v roce 1621 umístili železné háky s nabodnutými hlavami 12 ze 27 českých pánů a měšťanů, vůdců stavovského protihabsburského povstání, popravených na Staroměstském náměstí. Hlavu Jáchyma Ondřeje Šlika vykoupili již roku 1622 jeho příbuzní, ostatní tu zůstaly pro výstrahu až do saského vpádu v letech 1631–1632, kdy čeští protestanté hlavy sejmuli a pietně pochovali v Týnském chrámu.
ltava na území dnešní Prahy se v nejstarších dobách překonávala brodem, později po dřevěném mostě, který stával kdesi v oblasti Klárova. První kamenný most přes řeku, na svou dobu velmi vyspělé románské dílo, které těžko hledalo v Evropě obdoby, dal v letech 1160–1172 vybudovat král Vladislav I. a pojmenoval jej podle své manželky mostem Juditiným. Povodeň v roce 1342 poškodila stavbu natolik, že se již nedala opravit, a tak císař Karel IV., Čechy z vděčnosti nazývaný Otec vlasti, dal na jejím místě zřídit most nový, původně nazývaný Pražský či Kamenný, od roku 1870 Karlův. Práce, vedené slavným stavitelem a sochařem Petrem Parléřem, začaly v roce 1357 a skončily až po Parléřově smrti začátkem 15. století. Most je dlouhý 515 metrů a široký 9,5 metru, má 16 oblouků a je vybudován z pískovcových kvád-
rů. Také do jeho osudů mnohokrát zasáhla velká voda, snad nejvíce v roce 1890, poškozené či stržené části se však vždy podařilo opravit. Vstup na most ze Starého Města střežila brána ve Staroměstské mostecké věži (foto vlevo), často označované za nejkrásnější středověkou věž v Evropě, která je dílem samotného Petra Parléře. Kromě funkce obranné měla i význam reprezentační, což dokládá bohatá plastická výzdoba. Na straně do náměstí můžeme vidět cenné gotické sochy sedících panovníků Karla IV. a Václava IV., mezi nimi plastiku sv. Víta, patrona mostu, ve 2. patře pak postavy českých patronů sv. Vojtěcha a Zikmunda. Nad obloukem brány jsou znaky zemí říše Karla IV. a motiv ledňáčka v závoji, symbol jeho syna Václava. Podobnou výzdobou se pyšnila i opačná strana věže, zničila ji
však švédská střelba za obléhání Starého Města v roce 1648. Dnešní tvar střechy není původní, pochází až z let 1874 až 1878, kdy stavbu restauroval architekt Josef Mocker. Na malostranské straně mostu je brána umístěna mezi dvojici věží různého stáří. Nižší, zvaná Juditina, vznikla již počátkem 12. století jako součást opevnění nejstaršího levobřežního sídliště, později byla připojena k Juditinu mostu a po jeho zničení k mostu Karlovu. Je v jádru románská, upravená renesančně v roce 1591. Vyšší Malostranská mostecká věž vznikla ze starší, snad také románské
stavby v roce 1464 a svým pojetím navazuje na Parléřovu Staroměstskou mosteckou věž. Oblouk brány mezi věžemi pochází z roku 1411. Most patří mezi jednu z nejstarších a nejvýznamnějších staveb svého druhu v Evropě.
NEJSTARŠÍ PLASTIKA Na východní straně Juditiny věže je v úrovni prvního poschodí osazen románský reliéf z doby kolem roku 1170, nejstarší dochovaná světská plastika na území Prahy. Představuje klečícího mladíka a před ním torzo dalšího, snad sedícího muže, podle některých výkladů panovníka. Co však výjev skutečně představuje, o tom se odborníci přou již dlouhé roky. Chceme-li tento reliéf spatřit, musíme vstoupit do budovy bývalé Malostranské celnice v Mostecké č. 1, přistavěné ke věži; z její pavlače je vchod do komůrky s plastikou.
Zleva: výletní lodě u Karlova mostu, portrét na památku, pohled ze Staroměstské mostecké věže Nahoře: Staroměstské dominanty
62
63
KDE SMRT TA H Á Z A Z VO N E C … S
K
V
O
S
T
Y
P
R
A
H
Y
STAROMĚSTSKÁ RADNICE
J
KAMENNÍ OBYVATELÉ ORLOJE Pozoruhodnou součástí orloje jsou sošky, oživující pravidelné představení. Hlavní pozornost diváků na sebe soustřeďuje Smrt v podobě kostlivce, umístěná na okraji horologia. Symbolizuje dočasnost a pomíjivost pozemského života, což mimo jiné zdůrazňují i přesýpací hodiny, které obrací v ruce. Do páru ji doplňuje Turek, vrtící hlavou ze strany na stranu, symbol krutosti a věrolomnosti, dvojici na druhé straně tvoří Marnivec, shlížející se v zrcadle, a Lakomec, odvozený z původního typu středověkého lichváře. Po stranách kalendária vidíme tři sošky měšťanů a anděla. Také jim nechybí symbolický význam – vyjadřují spravedlivou vládu nad městem. Postavy apoštolů objevující se v okénkách jsou poměrně nové – vytvořil je v roce 1948 sochař Vojtěch Sucharda náhradou za původní, které shořely při požáru radnice v roce 1945.
ednou z nejvýznamnějších, nejpopulárnějších a nejnavštěvovanějších památek v Praze je Staroměstská radnice, dominující prostoru Staroměstského náměstí. Byla založena v roce 1338 privilegiem krále Jana Lucemburského. Dost neobvyklé bylo, že nevznikla „na zelené louce“, ale postupným spojováním a přestavbou původních měšťanských domů. K nejstarším dvěma – Wolflina od Kamene a kramáře Kříže – přibyl v roce 1458 dům kožešníka Mikše a mnohem později, až v 19. století, i domy U Kohouta a U Minuty. K původnímu Wolflinovu domu dali konšelé přistavět 69,5 metru vysokou, mohutnou radniční věž, dokončenou v roce 1364. V jejím prvním patře zřídili krásnou gotickou kapli s arkýřem vysunutým do náměstí. V 15. století byl celý blok honosně přestavěn pozdně goticky; v té době dostal Wolflinův dům v sousedství věže nádherný ozdobný portál a nové ok-
POKLADY V RADNICI V interiérech Staroměstské radnice se dochovala řada původních středověkých prostor s cennými uměleckými díly. Ve staré radní síni z 2. poloviny 15. století je řezba Krista z doby kolem roku 1400 a další sochařská výzdoba z 15. a 16. století, v Brožíkově síni s gotickou klenbou jsou umístěna dvě rozměrná plátna malíře Václava Brožíka – Jan Hus před koncilem kostnickým a Volba Jiřího z Poděbrad za krále českého. Vstupní radniční vestibul zkrášluje mozaika podle kartonu Mikoláše Alše. Veřejnosti přístupná je i radniční věž, z jejíhož ochozu je krásný pohled na Prahu.
no, které nesou rukopis významného stavitele a kameníka Matěje Rejska. Křížův dům byl nákladně upraven v renesanci, z té doby pochází velké obdélné okno se staroměstským znakem (foto na protější straně vpravo dole). Dům U Minuty (foto vlevo dole) vyniká překrásnými renesančními sgrafity na fasádě a kamennou sochou lva na nároží z konce 18. století. Na severní a jižní straně doplňovala radniční blok ještě dvě novogotická křídla z let 1838–1848. Za pražského povstání v květnu 1945 Němci střelbou z tanků radnici zapálili. Oheň zničil nebo těžce poškodil nejen část budov, ale i cennou výzdobu a archiválie. Historické objekty byly v poválečných letech obnoveny, architektonicky málo hodnotná novogotická křídla byla zbořena a na jejich místě zřízena plocha zeleně. Nejpopulárnější částí Staroměstské radnice a její chloubou je orloj (foto na pro-
82
tější straně vlevo nahoře) ve spodní části věže, v evropském měřítku unikátní. Kolem roku 1410 jej zhotovil hodinář Mikuláš z Kadaně, koncem 15. století ho zdokonalil hodinářský mistr Hanuš z Růže, původně považovaný za vlastního tvůrce. Každou celou hodinu se otevírají dvě okénka v horní části orloje a v nich defilují postavy 12 apoštolů, kamenná soška kostlivce tahá za provaz, konec produkce oznamuje kokrháním kohout. Střední část tvoří astronomická sféra a číselník, znázorňující pohyby Slunce a Měsíce, ovšem na základě mylného středověkého názoru, že Země je středem vesmíru. Ciferník odměřuje trojí čas – staročeský, současný a babylonský. Spodní část orloje je nejmladší. Představuje ji kalendárium a 12 symbolů měsíců s obrazy ze života venkovského lidu, zasazenými do konkrétních českých krajin. Vytvořil je v roce 1866 malíř Josef Mánes.
83
Nahoře: gotické interiéry Vlevo nahoře: radniční blok s věží a orlojem
NÁV Š T Ě VA Z O LY M P U S
K
V
O
S
T
Y
P
R
A
H
Y
TROJSKÝ ZÁMEK
N
Nahoře: malířská výzdoba hlavního sálu
ejvětší pozoruhodností trojského zámku, stojícího v sousedství pražské zoologické zahrady na nízké terase nad Vltavou, je monumentální dvouramenné schodiště, po kterém se sestupuje z hlavního sálu do francouzské zahrady. Je bohatě zdobené barokními plastikami od drážďanských sochařů Jana Jiřího Herrmanna a jeho synovce Pavla, které znázorňují boj olympských bohů s titány. Lidé v nich však mylně spatřovali výjevy z trojské války. Proto se podle této výzdoby začalo brzy zámku i celé osadě v jeho blízkosti říkat Troja.
172
Velmi cennou stavbou je však i samotný zámek. Dal si jej vystavět v letech 1679–1705 hrabě Václav Vojtěch Baltazar ze Šternberka. Měl se stát letním sídlem tohoto rodu, autor projektu – Burgunďan Jean Baptista Mathey – proto hledal inspiraci ve stylu italských barokních venkovských vil. Jeho dílo náleží k nejpozoruhodnějším objektům tohoto typu na sever od Alp. Je to trojkřídlá patrová budova se středním dvoupatrovým traktem, na který navazují boční křídla s altány na způsob věží. Zámecký dvůr doplňují hospodářské budovy. Hlavní
průčelí s již zmíněným schodištěm směřuje do francouzské zahrady s přísně geometrickou kompozicí, doplněné o kašnu s fontánou (foto vpravo) a nejrůznější obrazce z živých plotů, ve směru od Vltavy uzavřené obloukovou branou. Živé ploty ze stříhaných habrových stěn tvoří také kruhové bludiště ve středu rovněž geometricky komponované štěpnice. Osa zahrady navazuje na hlavní osu zámku a v prodloužení směřuje přímo na Královskou oboru a Pražský hrad. Stavebník prý zvolil toto řešení záměrně. Předpokládal totiž, že se tu panovník při lovu častěji zastaví, protože zámek mu bude moci poskytnout větší pohodlí než nevelký letohrádek v Královské oboře. Měl pravdu – císař Leopold I. se v Troji skutečně několikrát objevil a velmi se mu tady líbilo. V roce 1699 dokonce hraběti Šternberkovi udělil nejvyšší rakous-
ké vyznamenání – Řád zlatého rouna. V roce 1763 zámek koupila císařovna Marie Terezie a část jeho zařízení si odvezla do Vídně. Mezi pozdějšími majiteli byl i kníže Alfréd Windischgrätz, neblaze proslulý vojenský velitel Prahy, který v roce 1848 velmi brutálně potlačil pražskou revoluci. Po roce 1918 věnoval poslední majitel zchátralý zámek státu. Pak sloužil kulturním účelům, po nákladné rekonstrukci v letech 1977–1989 byl předán do užívání Galerii hl. m. Prahy, která
jej zpřístupnila veřejnosti a umístila sem malířské sbírky a expozici starých tisků a map Dálného východu. Návštěvníci mohou mj. obdivovat i překrásnou malířskou výzdobu interiérů od Abraháma a Izáka Godinů a Francesca Marchettiho, která patří k vrcholům barokního malířství v Čechách.
HROZNY OD SV. KLÁRY Součástí trojského areálu bývala vinice, založená v 17. století ve stráni nad zámkem, dnes oddělená Trojskou ulicí, kterou před polovinou 19. století obnovil kníže Windischgrätz. Jako jedna z mála vinic v Praze se dochovala dodnes. Má rozlohu 3,5 ha a na jejím místě stojí kaple sv. Kláry (foto vlevo dole), raně barokní z doby kolem roku 1685, o něco níž pak klasicistní viniční domek.
Vlevo uprostřed: zahradní průčelí se schodištěm
173
PRVNÍ V ČECHÁCH S
K
V
O
S
T
Y
P
R
A
H
Y
BŘEVNOVSKÝ KLÁŠTER
Z
BŘEVNOV A VOJTĚŠKA Krajina kolem potoka Brusnice bývala nehostinná, pokrytá hlubokými lesy, v jejichž hloubi se ukrývalo několik dvorců. Když se v Praze začalo stavět, bylo vítaným zdrojem obživy kácení stromů. Podle pověsti se bratři Janek a Matěj vypravili podél potoka do míst, která znali z vyprávění svého otce. Dorazili k malé studánce, u níž ležel hladce opracovaný mohutný trám. Bratři se rozhodli na pěkném místě postavit chalupu. Káceli a opracovávali stromy a místo, kde skládali dřeva, pojmenovali Břevnov. Poblíž pramene pak byl založen klášter. Mniši studánku nazvali Vojtěška. Ani za největšího sucha nebyla bez vody. Dne 16. srpna 1419 se ale hladina studánky zbarvila krví – lidé tušili, že to je špatné znamení. Krátce poté zemřel na svém hrádku král Václav IV., brzy se rozpoutaly husitské bouře a klášter byl vypleněn a vypálen. Dnes se nad studánkou tyčí barokní pavilon Vojtěška (foto nahoře) z let 1722–1726 od Kiliána Ignáce Dienzenhofera, dál pokračuje rozlehlá zahrada.
cela mimořádný areál benediktinského Břevnovského kláštera najdeme v příjemné okrajové části Prahy. V roce 993 jej založili kníže Boleslav II. a biskup Vojtěch jako druhý klášter v Čechách (po klášteru benediktinek na Pražském hradě) a vůbec jako první mužský klášter. Za knížete Břetislava I. byl po požáru kolem roku 1040 klášter přestavěn, další raně gotická přestavba následovala kolem roku 1300. V době husitských válek byl vypálen a pak dlouho chátral. Až v letech 1708–1745 byl vybudován dnešní barokní areál podle projektu architektů Pavla Ignáce Bayera, Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhoferů. Nádherná je už vstupní brána z roku 1740 od Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Jednotlivé objekty obklopují rozlehlé nádvoří. Hlavní památkou je klášterní chrám sv. Markéty, jehož součástí je i krypta (foto na protější straně dole) ze starší stavby. Na jižní straně je náhrobní deska bene-
184
diktinského poustevníka Vintíře z počátku 14. století. Sochařská výzdoba na římse kostelní lodi pochází od Matěje Václava Jäckela z roku 1712, který také vyzdobil plastikami i varhany z roku 1725 a společně s truhlářem Josefem Dobnerem je autorem kazatelny z roku 1719. Dobner zhotovil i hlavní oltář (1718), navržený patrně Kryštofem Dienzenhoferem, se sochami od Jäckela. Pozoruhodná je klenba lodi (foto nahoře) s malbami od Jana Jakuba Steinfelse z let 1719–1721, oslavující sv. Benedikta, sv. Vojtěcha, sv. Markétu a české a řádové světce. Na bočních oltářích jsou obrazy od Petra Brandla. V letech 1709–1720 podle projektu Kryštofa Dienzenhofera byl při východní straně svatyně postaven konvent se dvěma dvory a ambity, kapitulní síní, zimním refektářem a sakristií. Prelatura byla dokončena po roce 1720 Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem – uvnitř je známý Tereziánský sál připomínající návštěvu Ma-
rie Terezie a Františka Lotrinského v roce 1753, s mimořádně zdařile zachovalou barokní freskou od Kosmy Damiána Asama z roku 1727. Přijímací salon, Čínský salon a klasicistní pokoj zdobí malby od Antonína Tuvory.
Do zahrady směřuje křídlo letního refektáře s knihovnou a kulečníkovým salonem. Za klášterem se prostírá krásná velká zahrada, upravená do dnešní podoby v 18. století.
SVATÝ VOJTĚCH Spoluzakladatel Břevnovského kláštera sv. Vojtěch pocházel z rodu Slavníkovců a po svém učiteli, magdeburském biskupovi, dostal při biřmování jméno Adalbert (česky Vojtěch). V roce 982 (bylo mu 26 let) mu bylo svěřeno pražské biskupství, brzy ale kvůli neshodám s vládnoucím knížetem odešel do Říma a vstoupil do kláštera benediktinů. V roce 983 se vrátil a přivedl s sebou skupinu svých spolubratří z římského kláštera. Ani po založení Břevnovského kláštera v Čechách dlouho nepobyl, po vyvraždění Slavníkovců v roce 995 odešel jako misionář k pohanským Prusům – tam byl v roce 997 zavražděn. Později byl prohlášen za svatého.
Na protější straně dole: vstupní brána Nahoře: celkový pohled na areál
185
