Význam slova komuna podle francouzského slovníku je obec

Úvod: Pařížská komuna je téma na, které bylo popsáno na tisíce stran. Nicméně v našem

prostředí se setkáváme s nedostatkem sekundární literatury, která by nepodléhala marxisticko

– leninistickému tendenčnímu pojetí, tak častému před rokem 1989. Proto také vzniká tato páce, jejímž základem jsou francouzsky psané publikace o Pařížské komuně 1871 vydané v posledních 40 letech ve Francii a dosud nepublikovaných v českém překladu.

Je pravdou, že zmiňovanou tendenční literaturu také používám, ale snažím se z ní čerpat

faktické, ne ideologické poznatky. V práci jsem také použila prameny k Pařížské komuně 1871 vydané edičně.

Struktura práce vychází z klíče od obecného k jednotlivému, tedy: ideologie, struktura a

zajímavosti.

Tato práce je pokusem o porovnání prací tří, respektivně čtyř historiků. První kapitola nás

obecně seznamuje s historickým obrazem doby 70. let 19. století ve Francii. Podkapitolu tvoří

pojetí francouzského historika George Dubyho. Není mu věnována zvláštní kapitola, protože jeho dílo jako jediné je přeloženo a také protože o Pařížské komuně pojednává na velice

obecné rovině. Následující kapitola se zabývá dílem francouzského historika Michela Winocka. V této práci se Winock věnuje ideologii obecně formující socialismus, v našem případě konkrétně Pařížskou komunu. Třetí kapitola je spjata s prací Charlese Rihse. Rihs je dalším francouzským historikem, který se píše o struktuře a doktrínách Komuny a hledá jejich

původ. Následuje rozbor práce anglické historičky Marisy Linton publikované v Revue Historique, která se věnuje otázce žen a Pařížské komuny.

Za zmínku určitě stojí nedávno vyšlá publikace francouzského kunsthistorika Bertranda

Tilliera, který Pařížskou komunu interpretuje z hlediska vývoje umění. Další netradičně

pojatou prací je kniha od francouzského historika Danniella Tartakowského, která na historickém vývoji hřbitova Pére Lachaise vzpomíná i poslední tragické okamžiky Komuny.

Na otázku jak tato práce vlastně vznikla, by se dalo odpovědět asi takto. Prvotní myšlenkou

bylo psát o ženách v Pařížské komuně. Nicméně při vyhledávání pramenů a sekundární

literatury jsem se ocitla tváří v tvář nedostatku publikací vydaných před rokem 1989. A tak jsem opustila svůj prvotní záměr a vydala jsem se po stopách francouzsky psaná historiografie dostupné v našem prostředí.

Na závěr bych chtěla podotknout, že názvy francouzských publikací nejsou přeloženy, aby

nedošlo k problémům při jejich vyhledávání.

1

Význam slova komuna podle francouzského slovníku je „obec“.

2

1. kapitola Pařížská komuna je z hlediska historiografického velice populárním tématem. Prý již v roce

1879 evidovala Národní knihovna v Paříži něco přes tři tisíce knih o období Pařížské

komuny 1. Sestavit alespoň částečnou bibliografii k tomuto tématu je nadlidským úkolem.

Nicméně nám snadno dostupná literatura je tendenční.

První signály znamenající předzvěst vzniku Pařížské komuny vede do roku 1848, kdy

v červnu došlo ke krvavému potlačení dělníků ve Francii. Další vývoj událostí na sebe nedal

dlouho čekat, vše dosáhlo svého vrcholu státním převratem 2. prosince 1851 Ludvíka Bonaparta, který se rok nato prohlásil francouzským císařem jako Napoleon III, který vládl velice autokraticky především v 50. letech 19. století.

Vláda v období druhého císařství se opírala o byrokracii, ozbrojené síly, zaostalý venkov a

deklasované živly. Využívala bouřlivých rozporů mezi jednotlivými společenskými vrstvami

a zároveň se pokoušela „hrát“ na obě strany. Což ale v reálu znamenalo protěžování vrstvy

bohatých průmyslníků a nevídaný rozvoj průmyslu po celé zemi a obrovský nárůst továrních dělníků.

Svoji vládu se císař snažil udržet všemi možnými i nemožnými prostředky, ale vratkost

a nestálost tohoto politického režimu rostla v přímé souvislosti s tím, jak se dělnické hnutí

vzpamatovávalo z porážky na barikádách2 a jak od poloviny šedesátých let zvyšovalo svůj

odpor proti buržoazii ( 28. 9. 1864 byla na britských ostrovech v Londýně založena

Internacionála ) a policejnímu teroru3. Od roku 1868 se začíná formovat a postupně nabírat na

síle opozice proti vládnoucímu režimu. Situace vrcholí během ledna a února 1870. Na konci zimy se ve Francii udály dvě důležité události. Noirova aféra demonstrovala všeobecnou krizi

a nespokojenost s bonapartismem, pohřebního průvodu se zúčastnilo na 200 tisíc obyvatel

Paříže4. Jen o měsíc později zaplavuje Paříž další vlna napětí a neklidu.V únoru došlo k zatčení Rocheforta5 a v souvislosti s touto událostí se po městě Paříži objevují první Pelikán, D.: In: Právněhistorické studie. Pařížská komuna po stu letech. Praha 1973, s.145. Potlačení dělnického hnutí v červnu roku 1848. 3 Pelikán, D.: In: Právněhistorické studie. Pařížská komuna po stu letech. Praha 1973, s.152. 4 10. ledna zastřelil císařův bratranec Pierre Bonapart žurnalistu Victora Noira. Vražda opozičního žurnalisty citelně zapůsobila na už tak velmi napjatou situaci v hlavním městě. Smuteční obřad znamenal skutečnou mobilizaci republikánských a socialistických sil. 5 Henri Rochefort, markýz de Rochefort, řečený Henri, 1830 – 1913. Ve volbách roku 1869 se projevil odklon Francouzů od císařského dvora. Vládní kandidáti dostali čtyři a půl milionu hlasů, opoziční čtyři miliony třista tisíc, což znamenalo pro opozici triumfální vítězství. V Paříži byl v doplňovacích volbách zvolen Rochefort jako poslanec za republikánskou opozici. V den vyhlášení republiky 4. září je ve vězení, několik týdnů je pak členem vlády národní obrany, odkud odchází 31.října. V únoru 1871 je opět zvolen poslancem. Má spory s Komunou,

1

2

3

barikády. Snaha státního aparátu potlačit stupňující se protivládní tendence nebyla úspěšná,

docházelo k opačnému účinku a potvrzovala se slabost státu jako takového. V dubnu se

pokusilo Ollivierovo ministerstvo o vlnu reforem, které ve své podstatě znamenaly přechod od autokratického císařského režimu ke krajně okleštěnému parlamentnímu císařskému

režimu. Napoleon III. se rozhodl provést plebistic, který měl posílit jeho vratkou pozici. Ano, plebiscit opravdu zachránil císařství, ale ne na dlouho. Další ránou pro rozpadající se císařství se stala prusko – francouzská válka.

A atmosféře masové nespokojenosti krystalizují první pokusy o teoretické formulování

úkolů opozice – počátky ideové přípravy Komuny 6.

Opěrným bodem pro ideové přípravy Komuny se staly časopisy, na prvním místě je třeba

zmínit „Marseillaise“, vedený Henri Rochefortem. Do něhož přispíval Jean Miller píšící o

sociálních otázkách a sociální revoluci, své teze opíral o historickou roli proletariátu v nastávajícím převratu, jehož výsledkem by mělo být nastolení diktatury lidu7. Vedle

proudhonismu se na ideové základně Komuny účastnil blanquismus8, zatímco marxismus

ještě uznávanou teorií mezi dělnictvem nebyl. „Počátky ideové přípravy Komuny nebyly v této

době doprovázeny přípravami organizačními. Odpovídalo to apolitickým zásadám proudhonismu i stavu pařížských sekcí Internacionály, které ideově ani organizačně

nedosáhly úrovně politické strany“9. Dělnické hnutí v době formování Komuny nedorostlo

k tomu, aby došlo k vytvoření samostatné politické strany, kterou lze chápat jako nejdůležitější článek na cestě za revolucí. Ani hnutí novojakobínů, které reprezentovalo

protisocialistické radikální republikány ze střední vrstvy obyvatelstva, nedokázalo překročit úroveň spontánního sdružování svých příznivců na půdě redakcí časopisů a klubů. Jediná organizace, která cíleně připravovala povstání, byla pod vedením blanquistů10.

po Komuně je odsouzen k deportaci do pevnosti. Roku 1874 se mu podařilo utéct a pak žije v Londýně a v Ženevě.

Pelikán, D.: In: Právněhistorické studie. Pařížská komuna po stu letech. Praha 1973, s.153. Jean Miller byl stoupencem proudhonistických teorií. Lid chápal jako spojení dělnictva a buržoazie, požadoval ekonomické zásahy proti kapitalismu, které měly zamezit zneužívání kapitálu a daly jej do služeb práce, včetně předání podniků, kde jejich majitelé narušují výrobu, dělnickým sdružením. 8 Teoretikem blanquismu byl L. A. Blanqui, který patřil do řad radikálních socialistů. Podobně jako P. J. Proudhon patřil mezi pokračovatele G. Babeufa, který hlásal uzmutí majetku privilegovaným a následné kolektivní spravování proletariátem. L. A. Blanqui mluvil o nezbytnosti zvětšení politické moci proletariátu, které by následně mohlo ustanovit kolektivní vlastnictví. Také mluvil o diktatuře proletariátu. Byl antiklerikálem. V církvi a náboženství viděl hlavní příčiny lidské bídy a překážky ve vývoji. 9 Pelikán, D.: In: Právněhistorické studie. Pařížská Komuna po stu letech. Praha 1973, s.154. 10 Blanquistická organizace se sestávala asi z dvou tisíc členů, kteří se podle pravidel organizace na vzájem neznali a nestýkali. Toto revoluční seskupení spadalo pod centralizované vedení, jež programově izolovalo organizaci od mas. Jméno organizace je spojeno s Augustem Blanquim. Chtěli násilím, ozbrojeným bojem svrhnout vládu privilegovaných tříd a nastolit revoluční diktaturu, která umožní radikální změnu společnosti.

6

7

4

Obecně se dá říct, že nedostatek politicky organizovaných stran je fenoménem období

příprav a následné existence Komuny.

Válka s Pruskem urychlila narůstání revoluční nálady. Válka byla vyhlášena Napoleonem

III., který doufá, že válečným vítězstvím upevní slábnoucí moc císařství. Válka s Pruskem měla být odplatou za bitvu u Sadové u Hradce Králové. Pruská strana, pod vedením kancléře

Otty von Bismarcka, si slibovala, že vítězství nad Francií usnadní tolik toužené sjednocení Německa.

Napjatý vztah Francie a Německa dosáhl svého vrcholu po sesazení španělské královny

Isabelly z trůnu, který byl po sléze nabídnut německému princi Leopoldu Hohenzollern -

Sigmaringenskému, bratru prince – regenta rumunského, pozdějšího krále Carola I. a

příbuznému pruského krále Viléma I. Ohlasem na tento diplomatický čin byl prudký odpor francouzské strany. Francie se odvolávala na císařství Karla V., také se mluvilo o Francii

sevřené v kleštích, dostane – li se německá velmoc do Španělska, o porušení rovnováhy sil

v Evropě. Německý kandidát byl nucen odstoupit, což bylo všeobecným překvapením. Byl to čestný mír. Francie získala na sebevědomí a požadovala další vlnu ústupků. Nicméně druhá

strana už nehodlala ustupovat, ba dokonce využila situace. Otto von Bismarck vyprovokoval francouzské císařství k válce tzv. emžskou depeší 11.

Účinek se dostavil okamžitě. Po zveřejnění emžské depeše v hlavním městě Francie

válečná atmosféra dosáhla bodu varu. Zbraní se v případu potřeby hodlali chopit drobní

podnikatelé, rolníci a menší skupinky dělnictva. Stranou válečné náladě se drželi členové

Internacionály. Dne 12. července 1870 vystoupili v časopise levých republikánů s provoláním

k dělníkům všech národů12. Ohlas vzbudilo toto protiválečné prohlášení i v Německu, němečtí

dělníci chápali prusko – francouzské boje jako válku dynastickou.

Boje skončily pro Francii fiaskem. K rozhodující bitvě došlo u Sedanu. 2. září 1870

vyhlásila francouzská strana bezpodmínečnou kapitulaci a do německého zajetí se spolu s armádou dostal i francouzský císař Napoleon III. Tak začalo období německé hegemonie v Evropě. Evropa byla vydána Prusku.

3. září se do města Paříže donesly první zprávy o zdrcující porážce francouzských vojsk, o

kapitulaci a o zajetí francouzského císaře. Den po té vypuklo ve městě živelné povstání. Šlo o pověstnou poslední kapku, po které kalich přetekl. Rozhořčené masy lidu, nespokojené s vládním režimem druhého císařství vyšly do ulic, žádaly sesazení císaře a celé dynastie a Emžská depeše: jednalo se o text z jednání mezi pruským králem a velvyslancem francouzského císařství v lázeňském městečku Emži. Tento text byl upraven pruským kancléřem Otto von Bismarckem, čímž se text stal urážlivým pro Francii. 12 Wohlgemuthová, R.: Pařížská komuna. Praha 1980, s. 22. 11

5

vyhlášení republiky 13. 4. září 1870 došlo k vyhlášení tolik očekávané republiky, která byla provolána Gambettou. Došlo k ustanovení vlády Národní obrany, do jejího čela byl jmenován

vojenský guvernér města Paříže Luis Jules Trochu. L. J. Trochu patřil k oddaným stoupencům monarchistického vládního zřízení. Luis Jules Trochu se ujal své nové funkce až po té, co byl ujištěn, že vláda Národní obrany zachová principy vlastnictví, rodiny a náboženství.

Na nátlak radikálních pařížských sil byl do vládních řad dodatečně povolán i Henri

Rochefort, jehož se mezitím podařilo osvobodit ze zdí vězeňské cely. Do vlády se nedostali například: Blanqui, Delescluze, Floures a Varlin.

Reakce ostatních měst na události u Sedanu byla daleko bouřlivější než v hlavním městě.

Lyon, Marseille, Toulouse,… V těchto městech vzplanula vlna nepokojů. Například na

lyonské radnici byl ustanoven Výbor veřejného blaha, na budovou radnice byl vztyčen rudý prapor a byla vyhlášena Komuna. Ale na zásah vládních sil došlo k většinovému potlačení

bouří. Nová republikánská vláda se sice zřekla odkazu druhého císařství, ale i přesto nadále zachovávala zcela nedotčenou dosavadní císařskou administrativu i s jejími policisty a

soudním aparátem, připravenou kdykoliv proti lidu zasáhnout. „Vláda národní obrany

skutečně nespatřovala své hlavní poslání v rozhodné obraně země, ale v boji proti

odhodlanému a revolučnímu pařížskému lidu, jehož se obávala víc než pruských vojsk“ 14.

Nicméně vláda národní obrany se snažila o domluvu se stranou pruskou. Jules Favre, na

postu ministra zahraničních věcí, zasedl k tajným jednáním s pruským kancléřem Ottou von Bismarckem. Jednání nebyla pro Francii úspěšná, Bismarckovy podmínky byly v dané situaci

pro francouzskou stranu nepřijatelné. Otto von Bismarck požadoval odstoupení Alsaska a severní části Lotrinska.

Po sedanské kapitulaci Francie dosáhla pruská armáda až na hranice hlavního města.

Tehdejší francouzská armáda se sestávala hlavně z novobranců, což ve skutečnosti znamenalo, že se jednalo o vojenskou sílu velmi slabou a nezkušenou. Vláda Národní obrany byla donucena souhlasit se vznikem dalších 200 praporů, které se přidaly k 54 již existujícím.

V Toursu se skupinka odvážných snažila opět postavit armádu, chyběl ji však velitel 15.

León Gambetta, člen vlády Národní obrany – poslanec za Belleville, opustil v balónu Paříž a

přes Amiens se vydal do Toursu, kde se budovala nová francouzská armáda. Sedan a obklíčení Met připravilo francouzskou armádu o velení, ale noví generálové ( D´Aurelle de

Wohlgemuthová, R.: Pařížská komuna. Praha 1980, s. 26. Tamtéž, s. 31. 15 Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994, s. 378. 13 14

6

Paladines, Chanzy a Faidherbe ) dokázali, že jsou hodni svých velitelských hodností16.

Situace po celé zemi byla neutěšená, ale i přesto všechno L. Gambetta neztrácel naději na osvobození hlavního města Francie.

29. října kapitulovaly Mety. Snaha francouzské zahraniční politiky přesvědčit ostatní

evropské státy o nebezpečí narůstající moci a cestě Německa k hegemonii skončila dalším

nezdarem. Francie nenašla oporu v Anglii ani v Rusku. Nakonec se francouzským vojskům

podařilo zvítězit v bitvě u Coulmiers. Všude se jásalo a slavilo, ale L. Gambetta takové

obrovské nadšení nesdílel. Francie byla vyčerpaná, naděje na osvobození hlavního města se

už nejevila tak samozřejmě. Pařížský lid trpěl hladem. V ostatních městech rostl strach a obavy. 31. října se blanquisté v Paříži pokusili o povstání a o první pokus nastolit Komunu.

Hlavními událostmi, které se v časných ranních hodinách 31.října udály, byly tyto: tohoto nešťastného rána se po Paříži šířily hned tři kruté zprávy- ztráta Burget, kapitulace Met a Thiersův

příjezd

a

jeho

snaha

vyjednávat

o

příměří

s Německem.

Hlavním důvodem, proč se nepodařilo nastolit Komunu už koncem října roku 1871, je podle

Marxe toto: Nejedno pařížské hnutí, probíhající během října, směřovalo k nastolení Komuny.

Tato Komuna měla mít funkci obrannou proti cizímu vpádu. Odpovědí podle Marxe je:

„Tehdejší vůdcové revolučního hnutí uvěřili členům Národního shromáždění, kteří jim dali

své čestné slovo, že dobrovolně odstoupí a uvolní místo Komuně, svobodně zvolené všemi

pařížskými obvody.“17 18. ledna 1871 bylo v Zrcadlové galerii ve Versailles prohlášeno

německé císařství, pruský kancléř Otto von Bismarck zvítězil nad Richelieuem. Válka

skončila vestfálským mírem. V té době se Německo jevilo jako hegemonem na starém kontinentě. Dne 28. ledna 1871 podepsali L. J. Favre a O. von Bismarck ve versailleském paláci příměří.

Jen pár dní po podepsání příměří a to v únoru roku 1871 se ve Francii konaly volby. Lid byl

zaskočen a kladl si otázku: „Koho volit?“. Nechtěli bonapartisty, to byli ti, co byli zodpovědní

za válku i porážku. Nechtěli ani republikány, považovali je za zastánce dalších bojů. A tak volili starobylou francouzskou šlechtu, která jim měla dát jistotu míru.

Otázkou je, proč tato monarchistická většina neobnovila monarchistický vládní režim.

Odpovědí na tuto otázku je hned několik: 1) Dvě větve královské rodiny zůstávaly nadále rozdělené a nesmiřitelné. „Proti sobě stály dva uchazeči o francouzský trůn, hrabě de

Chambord z legitimní větve a hrabě Pařížský z větve orleánské. 2) Monarchistická strana

16 17

Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994, s. 379. Citace převzatá od George Dubyho. Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s.

7

nechtěla převzít zodpovědnost za porážku v prusko – francouzské válce.“18 Nechtěli, aby první panovníkův čin byl spjat s podpisem katastrofální mírové smlouvy.

Král nebyl, ale někdo vládnout musel. Tak se francouzská vláda rozhodla jmenovat

předsedu prozatímní vlády francouzské republiky. Předsedou prozatímní vlády se nestal nikdo

jiný než monsieur Thiers19. Jedno dne sám o sobě A. Thiers prohlásil: „ Jsem monarchista, který praktikuje republiku.“ Po svém zvolení odjel A. Thiers do Versailles, kde se setkal s kancléřem O. von Bismarckem. Ve versailleském zámku se jednalo o mírové smlouvě mezi Francií a Německem. Ke konečné formulaci mírových smluv došlo 26. února 1871. Podmínky

plynoucí z mírové smlouvy byly pro francouzskou stranu kruté. Francouzská republika se zavázala, že Německu podstoupí Alsasko a východní část Lotrinska a že do tří let zaplatí pět miliard franků válečných reparací. Dále Francie souhlasila s tím, že až do doby ukončení

plateb válečných reparací smí německá okupační vojska zůstat ve Francii na její útraty20. Na půdě Národního shromáždění vzbudily mírové podmínky bouřlivou debatu. Dne 1. března 1871 po další rušné a pohnuté debatě došlo k přijetí mírových podmínek Národním

shromážděním. Proti hlasovali radikálové a socialističtí poslanci Paříže a také hrstka umírněných republikánů. Proti přijetí předběžné mírové smlouvy se razantně postavili poslanci Alsaska a Lotrinska.

Na mezinárodním diplomatickém poli zůstala Francie osamocena.

Od začátku měsíce března se Thiersova vláda snažila dostat vřící Paříž „na lopatky“. A to

buď cestou relativního klidu, kdy mělo být hlavní město postupně odzbrojeno, anebo cestou plnou krve a násilí. Paříž zůstávala ve zbrani a ve jménu republiky ohrožené republiky zatvrzele odmítala dát se odzbrojit. Národní garda byla vybavena jen starými puškami, ale vlastnilo něco přes dvě stě děl rozmístěných po Paříži. Strategickými body s děly byl

Montmarter, Belleville a okolí Lucemburského paláce. Thiers se rozhodl situaci vyřešit. Nad

ránem 18. března zahájil vojenskou operaci, která byla špatně zorganizovaná, jednotky se k rozkazům stavěly lhostejně. V této bouřlivé době nakonec zvítězil pařížský lid a 19. března byl ustanoven Ústřední výbor Národní gardy.

Mírové smlouvy s Německem byly již podepsány, ale pařížský lid zůstával stále ve střehu.

Přes veškerou nepřízeň osudu oddanost členů Národní gardy neztratila na svém odhodlání, Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994, s. 382. Adolphe Thiers narozen 1797, zemřel 1877. Zkušený politik s bohatou profesionální zkušeností – tvůrce červencové monarchie, ministr Ludvíka Filipa. Historik. Od listopadu 1870 do konce ledna 1871 je s delegací vlády v Toursu. Byl pověřen L. J. Farem, aby se po evropském kontinentě pokusil najít francouzského spojence proti pruskému nebezpečí, resp. proti vzmáhajícímu se Německu a jeho hegemonii. Tato mise skončila neúspěšně. Po volbách v únoru 1871 se dostal na post šéfa výkonné moci ve Francii.Volby vyhrál dvaceti šesti departementech Pro svůj malý vzrůst si vysloužil nejednu nelichotivou přezdívku. 20 Wohlgemuthová, R.: Pařížská komuna. Praha 1980, s. 44. 18 19

8

vůli bojovat a chránit svou vlast proti vnějším nepřátelům Francie. Národní garda byla

organizací politicko – vojenskou zasahující do politického života po celém městě a úzce

spolupracovala s Internacionálou. Hlavní složkou se stali dělníci, protože bohatší vrstvy opustily město hned po podepsání předběžného mírového příměří. Po volbách v polovině března 1871 byl definitivně ustanoven třiceti tří členný Ústřední výbor Národní gardy, jednotící myšlenka spočívala na obraně republiky, založené na demokratických a sociálních principech. Propast mezi revolučně smýšlejícím pařížským lidem a Národním shromážděním

( sídlo v Bordeaux ) se den ze dne prohlubovala. Francouzská vláda toužila po nastolení

pořádku. Pořádek měl spočívat v odzbrojení Národní gardy. Národní shromáždění během března vydalo několik zásadních opatření 21 a na důležité posty byli dosazeni bývalí vysocí

úředníci z období druhého císařství 22. Akt jmenování bývalých císařských generálů na velitelské posty chápal lid jako provokaci. Represe se zostřovaly: Blanqui a další byli

v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti za pokus o svržení vlády, byl vydán zákaz na vydávání šesti časopisů.

Po celý měsíc březen se armáda vlády Národního shromáždění neúspěšně pokoušela o

zmocnění se zbraní národní gardy umístěných na Montmartru a v Lucemburské zahradě a

další část armády Národního shromáždění usilovala o obsazení strategických bodů na pravém břehu řeky Seiny. Zbraně, zejména děla umístěná na vyvýšenině Montmartre, byly zakoupeny

ze sbírek organizovaných pařížským lidem. Celkový počet míst, kde měla národní garda sklady a zbraně, dosáhl na číslo 17. Paříž si přála republiku, byla nemile překvapena

konservativním postojem vlády, a domýšlejí si, že se schyluje k nové vládě monarchistické, dala se strhnout k povstání 23. Situace gradovala. Napětí mezi pařížským lidem ( situace

dělníků byla značně neutěšená, trvala nezaměstnanost, zásobování potravinami a palivem

pokulhávalo ) a vládou Národního shromáždění rostlo. Střet byl nevyhnutelný. Thiers měl po

vojenské stránce dokonale propracovaný plán, ale revoluční nálada a odhodlání pařížského lidu původní plán zničily.

Ke střetu pařížského lidu a vojsk vlády Národního shromáždění došlo 18. března 1871.

Jedním z těchto opatření bylo vydání zákona o zastavení vydávání žoldu národním gardistům. Denní žold příslušníka národní grady byl 1,50 franku v říjnu 1870. Přičemž ceny zeleniny na tržnicích byly: jeden květák 1, 50 franku nebo svazek vodnice taktéž a jeden celer stál 35 centimů. O pár dní později byly zveřejněny další zákony o zrušení odkladu placení nájemného a o odložení splatnosti směnek a dlužných úpisů 22 Na post náčelníka národních gard byl Thiersem jmenován bonapartista a generál d´Aurelles de Paladines, na post prefekta policie se dostal další generál Valentin a vrchním velitelem města se stal generál Vinoy. 23 Dorazil, O.: Vládcové nového věku ( 1792 – 1918 ). Nakladatelství Amlyn 1993, s. 79. 21

9

Vláda Národního shromáždění se rozhodla vzbouřené hlavní město pokořit a vyslala tam

maršála Mac-Mahona. Vláda Národního shromáždění k tomuto datu měla v Paříži něco kolem 30 000 vojáků24.

Nejdůležitějšími událostmi odehrávající se dne 18. března roku 1871 byly tyto: Vláda

Národního shromáždění uprchla do Versailles. Generál Le Flot uměl ustupovat se ctí, jak se

slušelo na bývalého císařského armádního velitele a na hrozící nebezpečí upozornil Thierse,

ten dal rozkaz všem ministrům, aby neprodleně opustili hlavní město a generálu nařídil okamžitou evakuaci vojsk do Versailles, kam následně poslal i své úředníky. Téhož dne se

podařilo z Paříže prchnout i budoucímu katu Komuny maršálu Mac–Mahonovi. Vzbouřený pařížský lid zajal generály Lecomta a Clementa Thomase ( převlečený do civilu se snažil

získat informace, ale rozhořčený dav ho identifikoval ). Clement Thomas byl bývalým

náčelníkem národní gardy, jednalo se o člověka nenáviděného pařížským lidem, který si ho

spojoval s masakrem během červencové revoluce v roce 1848. Rozbouřená masa pařížského lidu vytvořila improvizovaný soud a odsoudila oba generály k trestu smrti. „Nepřátelé Komuny všemožně využívali tohoto zastřelení jako příkladu krvežíznivosti komunardů, je

nesporně zjištěno, že k zastřelení došlo bez účasti ústředního výboru nebo jiných významných vůdců hnutí“25.

Hned v následujících dnech učinil Ústřední výbor Národní gardy mnohá opatření ve

prospěch nejvíce postižených vrstev obyvatelstva. Dne 19. března Ústřední výbor zrušil stav

obležení, odmítl obnovení války s Pruskem, také zrušil válečné soudy armády a došlo k všeobecné amnestii politických vězňů. Dalším krokem Komuny bylo vypsání voleb na 22. března. Pařížské republikánské instituce vyzvaly ostatní francouzské departementy, aby

následovaly vzoru hlavního města a vytvořily republikánské instituce a vyslaly své delegáty

do Paříže. Nová a nová prohlášení Ústředního výboru Národní gardy následovala den za

dnem 26. Kontroverzním tématem se stala otázka voleb do Komuny. Zatímco pařížský lid

neskrýval obrovské nadšení, proti se postavili zástupci pařížských poslanců a starostů se svým

provoláním k Národní gardě a všemu obyvatelstvu, vyzývající k bojkotu voleb do Komuny 27. Po této události přeložil Ústřední výbor Národní gardy den konání voleb nejprve na 23. března a později až na 26. března 1871. A současně Ústřední výbor Národní gardy jedná

s pruskou stranou o otázce neutrality hlavního města Francie a o mírových podmínkách. Po Keržencev, P. M.: Pařížská Komuna. Praha 1961, s. 231. Tamtéž, s. 244. 26 Došlo k prodloužení lhůty na zaplacení dlužných úpisů o jeden měsíc. Byl vyhlášen dekret o výprodeji předmětů ze zastaváren. 27 Lissagaray, H., P., O.: Dějiny pařížské Komuny z roku 1871. Praha 1953, s. 492. 24 25

10

Paříži se začala šířit kontrarevoluční vlna napětí, došlo k demonstraci na Vendomském náměstí. Kontrarevoluční síly se

v hlavním městě organizovaly pod vedením admirála

Saisseta. Nicméně v této fázi vzniku Pařížské komuny se kontrarevoluční síly rozpadly a jejich snaha o nastolení pořádku skončila neúspěchem.

Ústřední výbor čítal něco kolem 40 osob, z jedné poloviny šlo o dělníky a druhou polovinu

tvořili drobní úředníci a inteligence.

Velkým dnem v historii pařížské Komuny se stal 26. březen roku 1871, je to den voleb do

Komuny. Volby vzbudily nebývalé nadšení u členů Ústředního výboru Národní gardy.

Nadšení a zájem na straně jedné ukázaly nezájem a nedostatky na straně druhé. Členové

Ústředního výboru Národní gardy odsunuli svou prvotní snahu na místo druhé. Ústřední výbor nechal z Paříže volně odejít vládu, úředníky i vládní vojsko. A také okamžitě nezaútočil proti Versailles, tehdejšímu sídlu Thiersovy vlády. Ústřední výbor byl až příliš zaměstnám

přípravou voleb, že pozapomněl na rozhodné rozdrcení kontrarevolučních sil v hlavním městě a zrušení dosavadních vládních institucí.

Volby do rady Komuny se konaly 26. března 1871. Proběhly za velké účasti, jak prostého

pařížského obyvatelstva, ale i majetných obyvatel hlavního města. I mezi samotnými

kandidáty do právě voleného vládního orgánu se našlo několik zástupců z bohatých vrstev obyvatelstva. Celkově obsadily 15 volených míst v Komuně28. Nicméně zanedlouho se

dobrovolně zřekli svého mandátu.

„Počet členů Obecní rady Paříže ( Conseil Communal de Paris ) neboli Rady obce (

Conseil de la Commune ) byl stanoven na devadesát“29. Konečný počet byl 86. Celkově se

voleb zúčastnilo na 229 167 voličů, což, vezmeme – li v potaz veškeré okolnosti30, znamenalo

vysokou volební účast. Voleb se účastnily především nižší vrstvy pařížského obyvatelstva, zatímco ty majetnější volby bojkotovaly.

Složení Rady komuny vzešlé z voleb 26. března bylo následující: členové Internacionály,

blanquisté, novojakobíni, republikáni a demokraté. V několika následujících dnech se ukázala

naivita Ústředního výboru Národní gardy na vytvoření Komuny, která měla vzniknout všeobecným hlasováním. Část členů Komuny podala demisi. Šlo celkově o 19 osob, jmenovitě o thiersovce a gambettisty a A. Blanqui byl poslán do vězení. Proto byly na 19. duben vypsány doplňující volby. V Komuně se zformovaly dvě hlavní frakce – blanquisté a proudhonisté.

Wohlgemuthová, R.: Pařížská komuna. Praha 1980, s. 59. Tamtéž, s. 59. 30 Během necelého roku opustilo hlavní město Francie něco mezi 80 – 100 tisíci obyvatel. Plus nemalý počet těžce zraněných a padlých. 28 29

11

Pařížská Komuna se měla stát orgánem celostátní moci. Především měla nahradila armádu

Národní gardy. Komuna se měla být nejen politický ale i sociálním orgánem státní moci. Ústřední výbor Národní gardy ji, ihned po jejím zvolení, předal svoji pravomoc. Komuna

fungovala jako vláda. Bylo ustanoveno 10 komisí ( ministerstev ): výkonná, finanční, vojenská, právní, všeobecné bezpečnosti, výživy, práce, zahraničních vztahů, veřejných prací

a vyučování. Komuna poslala své komisaře např. také do soudního resortu, na poštu, k telegrafním službám, do mincovny, do státní tiskárny a k železnicím. V komisích docházelo k častým reorganizacím na postech komisařů. V den ustanovení 10 komisí pařížské Komuny

byly prohlášeny dekrety týkající se nájemného, zrušení odvodů a zastavení projede zboží

daných do zastaváren. Komuna také převzala městskou správu hlavního města a také fungovala jako vláda proti zrádným versailleským.

28. března 1871 došlo k proklamování a ustanovení Pařížské komuny, tento akt proběhl za

přítomnosti více jak dvou set tisíc obyvatel Paříže, členů Národní gardy a civilního

obyvatelstva31. Podle sociální příslušnosti bylo z členů Komuny 25 dělníků, 7 zaměstnanců, 30 příslušníkům svobodného povolání ( lékaři, učitelé, spisovatelé, advokáti a umělci ) a zbytek tvořili drobní obchodníci 32, což ilustruje, že Komuna byla politicko – správním

orgánem nejen dělnictva,ale i měšťanstva. Nicméně dělnický živel v rámci Pařížské komuny převládl a hrál hlavní roli.

Po několika dnech došlo k rezignaci měšťanských zástupců. Nedokázali Komunu přijmout

jako orgán, jehož hlavním bodem programu byly socialistické myšlenky. Následovaly další

demise, ale ty nelze už tak jednoznačně odůvodnit. Skalní členové Pařížské komuny se dívali

na tyto kroky jako na deserci a útěk před možným bojem. Bylo možné schvalovat krajně závažná rozhodnutí jen s několika málo hlasy 33. Již 30. března došlo k některým organizačním

změnám ve vedení Komuny. Tyto reorganizační změny se týkaly zejména členů Pařížské

komuny, kteří byli angažováni ve více komisích. 20. dubna byla ustanovena výkonná komise s 9 resorty: resort pro finance, válku, spravedlnost, všeobecnou bezpečnost, výživu, práci + průmysl + směnu, zahraniční vztahy, veřejné práce a pro vyučování.

Základním principem Pařížské komuny byla možnost aktivní účasti všech občanů na

výkonu moci. Zapojit se mohli díky četným organizacím, odborům a politickým klubům

Pařížská komuna. Zprávy a dokumenty součastníků. Praha 1932, s. 154. Tamtéž, s. 159. 33 Tak obdržel například dekret o vytvoření výboru veřejného blaha jen většinu 6 hlasů. Výbor byl složen z 5 členů ustanovených Komunou, měl rozsáhlé pravomoci nad jednotlivými komisemi a byl zodpovědný jen Pařížské komuně. 31

32

12

(mnoho jich bylo ženských a mládežnických ). Nejeden člen Komuny byl současně aktivní v nějakém klubu. Myšlenky Komuny se dostávaly na veřejnost také díky revolučnímu tisku.

Rada Komuny upustila od rozdělení moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Veškerou

moc soustředila do svých rukou. Komuna neměla být parlamentní, ale pracující organizací, současně výkonnou a zákonodárnou. Zásadní opatření Komuny byla shrnuta v dekretech.

Prvním krokem Komuny se stal její politický program, který měl být protipólem vůči

versailleské vládě. Dne 22. března Ústřední výbor Národní gardy prohlásil: „…že Paříž si za

každou cenu musí vynutit úctu k suverenitě lidu a jeho požadavkům a bdít nad dodržováním

jeho práv. Paříž se nesmí odloučit od venkova a musí zůstat srdcem demokratické a nedělitelné republiky“34. Tato velká slova se stala programovým vyznáním Ústředního výboru Národní gardy, kde se uplatnily blanquistické tendence o něco více než na půdě Pařížské komuny.

Pařížská komuna se odhodlala zničit odkaz druhého císařství: byrokraticko – vojenskou

mašinerii 35. Komuna se sestávala z městských rad, zvolených v jednotlivých pařížských

okresech na základě všeobecného hlasovacího práva. Byli za své činy odpovědni a kdykoliv

sesaditelní. Ve většině případech šlo o dělníky anebo o zástupce dělnické vrstvy. K dalším

obrovským změnám došlo na úřadech policie. Policie byla v podstatě zrušena, zbavena všech svých politických vlastností a Komuna ji mohla kdykoliv sesadit. Funkce policie byla

omezena na strážce veřejného pořádku. Pařížská komuna odstranila policie a armádu. Pak

zbývala už jen církev. Dne 2. dubna roku 1871 Komuny vydala několik dekretů36, a to tehdy, kdy začaly vojenské potyčky mezi Komunou a Versailles. ( Toto datum udává ve svém díle Lissagaray, ale v publikaci Pařížská komuna, Dokumenty o činnosti Pařížské komuny a jejím

ohlasu v českých zemích z roku 1971 je uvedeno datum až 3. dubna, kdy mělo dojít k odluce

církve od státu, 3. duben udává i kniha Pařížská komuna, Zprávy a dokumenty součastníků z roku 1932 ).Téměř každý dubnový den spatřil světlo světa nový dekret.37

Občanská válka pokračovala. Snahy samotných pařížských zednářů o usmíření Komuny

s versailleskou vládou skončily neúspěchem 38. Ještě 20. května, kdy se počal smrtelný zápas

Komuny, se konal poslední z pokusů o usmíření, ale i ten skončil nezdarem.

Pařížská komuna. Zprávy a dokumenty součastníků. Praha 1932, s. 174 – 175. Tamtéž, s. 193. 36 Dekret o odluce církve od státu, o zákazu různých kultů. Movitý i nemovitý majetek církve byl prohlášen za státní. Dekret o pohnání členů versailleské vlády před soud a o konfiskaci jejich majetku. Dekret, kterým Komuna adoptovala děti všech občanů padlých v boji za Komunu. 37 Je obtížné a myslím, že i zbytečné je jeden po druhém vypisovat, protože v jakékoliv publikaci o Pařížské komuně je jim věnována značná pozornost. Problémem ovšem je, že každý autor považuje za nutné zdůraznit něco jiného a čas od času narazíme i na rozdílnou dataci. 38 Holý, J.-J.-N.: Pařížská komuna 1871. Praha 1897, s. 24. 34

35

13

21. května samotná Paříž nevěděla, že versailleské vojsko vniklo do města přes vojáky

nehlídanou Porte St. Cloud. A tak se započaly události krvavého týdne. „Kdo by nevěděl, že

nejhorší a nejkrvavější války jsou války občanské!“39 Paříž byla vpádem versailleského vojska překvapena a přistižena v nepřipravenosti. První povrchní barikády se objevily

v ulicích 22. května. Ale později a hlouběji ve městě se z nich staly skutečné tvrze. Komuna bojovala seč mohla, ale scházel jí jednotný plán, byla zoufalá, kdežto versailleští pod

metodickým vedením Mac–Mahona plánovitě postupovali. O den později byl dobyt

Montmartre. Hrozivé boje zuřily po celou středu a čtvrtek ( 24. – 25. května ). Během čtvrtka versailleská armáda dobyla dvě pevnosti Bicetre a Issy.

26. května se členové Komuny ocitli v sevření. Z jedné strany na ně útočily síly pruské

armády a z druhé versailleské v čele s maršálem Mac–Mahonem. Paříž se zmítá v posledním

zoufalém boji, město krvácí a požáry se množí. Město spaluje požár způsobený zápalnými

petrolejovými bombami. Odtud potom soudní proces s Petrolejářkami. Posledním místem

většího odporu Komuny se stal hřbitov Pére Lachaise, kde 27. května bylo zabito 600 členů Komuny. ( Linton ve své práci uvádí, že přesný počet zavražděných není znám. ) Versaillská

armáda vraždí, zatýká, soudí a posílá do vyhnanství. Mezi nimi nechyběly ani malé děti.

Někteří z členů Komuny prchli do ciziny. 28. května Mac–Mahon oznamuje konec vojenských operací a 29. května kapitulovala poslední pevnost.

Vláda zřídila 23 válečných soudů, soudy proti členům Komuny trvaly několik let.

(Lissagaray uvádí 26 válečných soudů). Vězněných mělo být asi 36 309 osob40.

1.1 Český čtenář nemá, co se literatury týče moc na výběr. Naštěstí existuje český překlad

práce francouzského historika G. Dubyho u nás vydaná pod názvem Dějiny Francie. Od počátků po současnost.

Tato kniha patří mezi základní práce, které se zaměřují na dějiny Francie v širokém slova

smyslu. Tedy neomezují se jen na chronologický výčet historických událostí, ale přinášejí nám komplexní obraz společnosti. Autor se zabývá otázkami ekonomickými a sociálními,

úzce je spojuje s historii každodenního života a práce, je to také historie víry, náboženských praktik, je to historie názorů a uměleckých děl, vzdělávání, lidské morálky, myšlení a vědeckého pokroku. Kniha nám nabízí dějiny jako úhrn civilizačních jevů, které formovaly 39 40

Holý,J. N. J.: Pařížská komuna 1871. Praha 1897, s. 28. Keržencev, P.M.: Pařížská komuna. Praha 1961, s. 597.

14

Francii do její dnešní podoby. Kniha je koncipována jako encyklopedie dějin, je doplněna

nesčetným množstvím obrazových příloh, fotografiemi a grafy se statistickými údaji o demografii.

Stránky této knihy jsou posety nejrůznějšími daty, které upřesňují okamžik, kdy došlo

k některým politickým nebo válečným událostem, další pak slouží jako pilíře k podepření základních částí tohoto díla (česká verze).41

Nicméně dnes jsou všichni historikové přesvědčeni, že hlavním stavebním kamenem dějin

je jiný faktor než bitvy, vzpoury, dynastické krize nebo rozhodnutí státní moci. Tu hlavní

hnací sílu dějin je třeba hledat jinde – v organizaci výrobních faktorů, ve způsobu, jakým se v průběhu věků rozdělovala mezi lidmi moc a zdroje bohatství.42

Autor této publikace se věnoval především politickým, sociálním, hospodářským a

demografickým strukturám.

Publikace je členěna na tři hlavní části, ta poslední se zabývá dějinami od roku 1852 až po

současnost. V porovnání s ostatními částmi je to období relativně krátké zahrnující něco přes jedno sto let. Toto období začíná v okamžiku velké změny, která proběhla ve Francii za druhého císařství a pokračuje až do dneška.43

George Duby se ve svých dějinách Francie samozřejmě zabývá Pařížskou komunou roku

1871. Rok 1871 považuje za zlom. Píše čtivě a poutavě, i když se jeho práce hemží statistickými údaji o počtu obyvatel Francie, o počtu vojáků a výsledcích voleb. Kniha je

koncipována jako „encyklopedie“ francouzské historie a ne jinak tomu je i v části zaměřené

na události deseti týdnů roku 1871. Jeho práce je objektivní, nestraní monarchistům ani členům Komuny. Autor Komunu nevyzdvihuje a ani ji nezatracuje. Ale rozhodně ji

nepovažuje za sociální revoluci. Jak říká, na to Komuna neměla dostatek času. Značný důraz klade i na hospodářské dějiny druhé poloviny 19. století.

Dubyho pojetí Pařížské komuny odpovídá nejnovějším historický poznatkům. Dubyho

pojetí Komuny lze shrnout asi takto:

V letech 1869 a 1870 se o slovo opět přihlásili dělníci. Nepokoje vypukly v Normandii,v

Alsasku, ve Francouzském středohoří, v La Ricamarie, v Dubinu a v Le Creusot. Veškeré tyto dělnické snahy skončily neúspěšně. Vláda je potlačila. Byly ale dokladem růstu dělnického Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 5. Tamtéž 43 Tamtéž, s. 6. 43 Tamtéž, s. 559. 44 Tamtéž 45 Citace převzata od Proudhona. Tamtéž 46 Tamtéž, s. 559. 41

42

15

hnutí, jenž byl zřejmý i při pohledu na četné vznikající odborové komory: v Paříži jich

v letech 1867 – 1870 vzniklo sedmdesát, v Lyonu a v Marseille jich bylo kolem čtyřiceti.44

Vznikaly také lokální svazy těchto společností, které byly předobrazem burz práce vzniklých později. První z nich se objevila v roce 1869 v Rouenu, další se objevila v Paříži a v ostatních větších městech. V témže roce došlo k obnově sekcí dělnické internacionály. V jejich čele

stály nové vedoucí týmy kolektivistické, republikánské a revoluční.45 Jejich předáci stáli při zakládání dělnických federací, to oni byli v pozadí všech stávek.

Sílící dělnické hnutí nebylo jednotné v politických otázkách. Členové Internacionály se

přidali k radikálním opozičním republikánům. „Musíme se zabývat politikou, protože práce je

jí podřízena.“46 „Byla to Proudhonem ohlašovaná doba politické schopnosti dělnických tříd, tato schopnost však předčila předpovědi mírumilovného reformátora.“47 Dělníci zatoužili po zničení císařství. Chtěli republiku, která by jim zaručila politické a sociální svobody.

Radikální republikánské opozici, posílené o dělníky, přálo od voleb roku 1869 štěstí.

Vyslovovala se proti císařství, pořádala shromáždění a demonstrace v ulicích Paříže. Reakcí na pohřeb republikána Victora Noira bylo zatýkání hlavním opozičních činitelů po celé zemi.

„Tvrzení, že druhé císařství bylo svrženo, je nepřesné: ve skutečnosti byl jeho pád

důsledkem porážky v bitvě u Sedanu.“48 Den 4. září, kdy bylo císařství svrženo, lze sotva

nazvat revolučním.49 Vláda, reprezentovaná neoblíbenou císařskou rodinou a zdrcení členové parlamentu, se ani moc nebránili. Došlo k vyhlášení Republiky na půdě pařížské radnice a z republikánských poslanců seinského departementu byla vytvořena prozatímní vláda. Jednalo

se o vládu Národní obrany, protože jejím hlavním úkolem bylo bránit zemi před Pruskem.

Vyhlášení republiky se opíralo jen o souhlas Paříže. „Vyhlášení republiky se tak jeví jako důsledek zřetězení neočekávaných událostí než jako projev jasné politické vůle, víc náhoda než výsledek vědomého usilování.“50

Skupina, která se ujala vlády, nebyla jednotná: v čele vlády stál generál Trochu, který byl

bonapartistou a ne republikánem. Skládala se z lidí v pokročilém věku, kteří měli zpátečnické tendence. Situace v zemi se stala pro vládu nezvladatelnou a nastal v ní rozkol. Jedni

požadovali okamžité volby umožňující nastolení řádné vládní moci a proti se vyjádřil L. Gambetta. Podle jeho představ měl tento úřad zajistit díky kontrole administrativy a policie

Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 6. Tamtéž 50 Tamtéž, s. 569. 48

49

16

konsolidaci vítězství republikánů. L. Gambetta jmenoval nové prefekty, z řad věrných republikánů, a požadoval odložení předpokládaných voleb. Chtěl tak umožnit legitimní

existenci nového režimu alespoň do doby, kdy nová provinciální administrativa bude mít čas na jejich přípravu.51

Nicméně na sklonku roku 1870 si většina Francie republikánskou vládu nepřála.

Na tehdejším starém kontinentu ještě neexistoval žádný velký stát s podobnou formou vlády.

Jedinými republikami v Evropě byly Andorra, San Marino a Švýcarská konfederace. Konzervativně smýšlející lidé 19. století stále pochybovali, že by se republikánské vládní zřízení hodilo i pro jiné než zcela nepatrné státní útvary.52

Francouzská inteligence si vybavila řecké městské státy a italské středověké republiky, a

takové představy nebyly právě povzbuzující.53 Ostatním vrstvám obyvatelstva splýval obraz

republiky s první a druhou republikou, neschopných vyřešit krizi. Pro většinu Francouzů byla republika synonymem pro „prolitou krev“. A kromě toho režim, kterému nedůvěřovali, byl od

počátku ohrožován revolučními skupinami. Probíhaly různé manifestace a pokusy o převrat – nejprve 5. a poté 31. října, kdy vláda na čas přešla do rukou povstalců, poslední pokus tohoto druhu proběhl 22. ledna 1871.54 Bouřlivá atmosféra byla dána přetrváním války s Pruskem a

beznadějí vyvolanou nezdarem Gambettovy armády.

Republikánská vláda pochopila neutěšenou náladu, které převládaly mezi obyvatelstvem, a

tak zahájila mírová vyjednávání s protivníkem. Příměří s Pruskem bylo uzavřeno 28. ledna 1871 a současně byly vypsány volby do Národního shromáždění na 8. února.55

Volby ukázaly, že republice je nakloněna jen malá část voličů. Ve volbách proti sobě stáli

republikáni a konzervativci ( monarchisté ). Monarchisté získali převahu hlavně mezi

venkovským obyvatelstvem. Monarchisté totiž slíbili mír. Republikáni získali v nové vládě

jen jednu třetinu křesel. Vyhýbali se totiž jednoznačně vyjádřit, zda dojde k uzavření míru,

nebo zda bude pokračovat válka, zato však jednohlasně slibovali věrnost novému režimu.56

Předsedou nové vlády se stal Adolph Thiers.

Národní shromáždění ratifikovalo 1. března mírovou smlouvu, na jejímž základě bylo

Německu podstoupeno celé Alsasko s výjimkou Belfortu a značná část Lotrinska.57 Francie se

Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 569. Tamtéž 53 Tamtéž 54 Tamtéž, s. 570. 55 Tamtéž 56 Tamtéž 57 Tamtéž 51

52

17

navíc zavázala vyplatit Německu pět miliard válečných reparací a uvolnit Německu vstup do Paříže.

V tu samou dobu mělo Národní shromáždění přistoupit ke zřízení státních institucí. Jakmile

vzniklo, obdrželo a přijalo demisi vlády Národní obrany.

Dne 17. února 1871 zvolilo

Adolpha Thierse hlavou výkonné moci Francouzské republiky. Nicméně obecně se počítalo, že nový vládní systém bude dočasný. Thieras se zavázal, že nebude vynucovat žádná řešení na základě vlastní autority.58

„Institucionální provizorium bylo důsledkem toho, co se nazývalo bordeauxský pakt, který

byl uzavřen mezi mocí výkonnou a zákonodárnou.“59

18. března 1871 vypuklo povstání. „Komuna byla vyjádřením odporu Paříže přijmout

verdikt všeobecného hlasovacího práva, uznat autoritu shromáždění a přihlížet tomu, jak se

zpochybňuje republikánský režim.“60 „Pařížská komuny nevznikla v důsledku toho, že se město ocitlo v obležení pruské armády.“61 Povstání vyprovokovala porážka ve válce s Německem a

vidina možné restaurace monarchie. Rebelie byla vedena novou výkonnou mocí - Federace

praporů Národní gardy, která se za záhadných okolností objevila v době únorových voleb.62

Federace praporů Národní gardy63 vznikla spontánně a podíleli se na ní dělníci, řemeslníci a

maloburžoazie. V březnu se pak konaly volby do ústředního výboru Národní gardy.

Situace v hlavním městě byla neutěšená a sebemenší incident mohl vést k prudké srážce.

K té došlo 18. března. Předseda vlády Thiers se pokusil o řešení krizové situace. Rozhodl se odzbrojit prapory Národní gardy, které měly 227 děl umístěných na Montmartru, v Belleville

a u Lucemburského paláce. Nad ránem dal Thiers zahájit špatně promyšlenou, vojenskou operaci. Do boje se zapojil dav, zvláště ženy. Pařížský lid se zmocnil generálů Lecomta a Clémenta Thomase a bez dalších průtahů je zastřelil. „Kdo za tuto exekuci nesl zodpovědnost, nebude nikdy známo: jeho jméno je dav.“64

Záležitost jenž mohla zůstat jen závažným incidentem, nabyla během dne neočekávaných

proporcí. Ve všech lidových čtvrtích hrozila vzpoura. Vláda rychle vyklidila město a uprchla

do Versailles. Jediná instituce, která mohla zavést pořádek a chopit se řízení moci: Ústřední výbor. Stal se pánem Paříže, aniž by to sám chtěl.

Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 570. Tamtéž 60 Tamtéž 61 Tamtéž, s. 563. 62 Tamtéž 63 Od poloviny února si každý prapor volil své delegáty, aby jednali o statutu federativní organizace s jednoduchým a nesmlouvavým programem: republika je důležitější než všeobecné hlasovací právo. 64 Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 564. 58

59

18

„18. březen nebyl žádnou revolucí, jednalo se sotva o povstání.“65 Ústřední výbor byl

rozpačitý z nečekaného vítězství a nabytí moci. Ústřední výbor se snažil o správu úřadů a

ministerstev, ale kategoricky prohlásil, že nesupluje vládu. Vyjednával s Versailles. Město chtělo alespoň formální záruku zachování republiky a vypsání městských/komunálních voleb,

trvalo i na městských svobodách.66 Po zdlouhavém vyjednávání byly vypsány volby na 26.

březen 1871 a z nich měla vzejít Komuna.

Voleb se zúčastnilo 230 tisíc osob ze 430 tisíc voličů a bylo zvoleno i osmnáct zástupců

buržoazie, kteří odmítli zasedat.67 Ostatní poslanci byli členy revolučních organizací, kteří se aktivizovali za pruského obléhání. Vesměs šlo o jakobíny a blanquisty, kteří neměli jasno v otázce dalších aktivit. Postrádali Blanquiho, který byl opět ve vězení. S nimi spolupracovalo několik internacionalistů, kteří mohli dát celému dobrodružství socialističtější ráz.68

Nově zvolená městská rada se chovala jako vláda: jmenovala komise. „Pravdou je, že

Komuna chtěla a musela být vším najednou.“69 Převzala městskou samosprávu Paříže a současně se pokládala za prozatímní vládu.70

V Paříži nastal zmatek. V nastalé situaci byli schopni reagovat alespoň pokračovatelé

Proudhona. Přinesli teoretické zdůvodnění a plán na následný vznik federace komun po celé Francii.71 Tato teoretická konstrukce nevyhovovala jakobínům. Byli proti jakémukoli

roztříštění republiky na menší samosprávné celky.

Komuna nebyla jen organizací obrannou proti versailleské armádě, ale snažila se i o

upevnění republiky. Komuna se snažila o vyřešení problémů, zatěžujících pařížský lid, formou dekretů. Dekrety pomohly zejména chudým občanům Paříže.

„Byla Komuna zaměřena socialisticky? Marx říká: Kromě toho, že to byla jednoduše

vzpoura jednoho města za mimořádných podmínek, nabyla většina Komuny vůbec socialistická a ani takovou být nemohla. Měla sice v tomto smyslu chvilkové rozmary.“72

Komuna skončila tou nejtragičtější porážkou. Komunardi bojovali sami mezi sebou.73 Rostl

nátlak ze strany versailleských. Ve shromáždění Komuny převládali jakobíni, kteří zřídili

Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 564. Tamtéž 67 Tamtéž 68 Tamtéž 69 Tamtéž 70 Prozatímní vláda, ve jménu práva proti realitě, ve jménu skutečné republiky a v očekávání skutečných voleb upírala jakoukoli autoritu zrádnému versailleskému shromáždění a jeho nepravé vládě. 71 Proudhon hlásal federalismus, zrušení ústřední moci, roztříštění Francie do mnoha malých autonomních obcí, které by pak svobodně vytvořily federaci. Proudhonovské zdůvodnění je patrné v mnoha manifestech Komuny. 72 Citace převzatá od Marxe. Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 565. 73 Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 565. 65

66

19

Výbor pro obecné blaho, jenž měl přivést Paříž k vítězství. Shromáždění se od té doby rozštěpilo na jakobínskou většinu a socialistickou menšinu.74

Paříž se řítila do záhuby. Nemohla čelit Thiersově armádě. Komuna disponovala

neukázněnou Národní gardou. O zániku Komuny však rozhodla především skutečnost, že byla

pouze pařížskou záležitostí. Venkov na ni pohlížel s obavami. Je sice pravdou, že krátkodobé komuny vznikly i v dalších městech, ale to nestačilo. Paříž zůstala sama.

„Město ztratilo své postavení revolučního vůdce, které suverénně zaujímalo od roku 1792.

Komuna byla poslední revolucí francouzského 19. století.“75

Versailleští vstoupili do města 21. května a tím začal krvavý týden. Represe byla krutá.

Počet obětí není přesný. Na 40 tisíc osob bylo zatčeno a 10 tisíc bylo odsouzeno, nejčastěji do vyhnanství do Nové Kaledonie.

Počty zatčených, podle jednotlivých vrstev obyvatelstva Paříže, ukazují, že Komuna byla

vzpourou dělnické třídy.76

„Noví socialisté vytvořily mýtus Komuny jako domnělé první socialistické revoluce.

Takové tvrzení je však nadnesené: bylo to radikální povstání ve městě, které se pyšně samo

postavilo proti všem nepřátelům republiky. Komuna neměla dostatek času, aby se stala socialistickou.“77

Dalším důležitým aspektem, který se promítl do situace ve Francii v druhé polovině 19.

století, bylo hospodářství.

„Tvrzení, že za císařství proběhla průmyslová revoluce, tedy nastartování francouzské

ekonomiky, je dnes překonané. Je prokázáno, že k transformaci hospodářství došlo evoluční cestou a že probíhala po celé 19. století.“78

Nejnovější poznatky dokonce nasvědčují tomu, že hospodářský růst za Napoleona III. byl

nižší než v předchozích desetiletí ( činil asi 1,5% proti předchozím 2,5 % ).79 Hlavně v 60.

letech došlo k zpomalení hospodářského růstu.

„Bylo to období, během něhož nabyl proces industrializace širších rozměrů…kdy se

rozvinuly moderní rysy organizace úvěrů, směny, výroby a spotřeby. Právě v těchto letech začal velký průmysl předstihovat malý.“80 „Proč tedy nehovořit o hospodářské revoluci.“81 Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 565. Tamtéž 76 Tamtéž, s. 566. 77 Tamtéž 78 Tamtéž 79 Tamtéž 80 Tamtéž, s. 567. 81 Tamtéž, 74

75

20

Mezi francouzským obyvatelstvem vládla nerovnost. Buržoazie neuvěřitelně zbohatla a

životní situace dělníků a rolníků se také zlepšila. Nedošlo tedy k pauperizaci,82 která by následně vedla k nepokojům.

Toto povstání bylo záležitostí Paříže a velmi malého počtu velkých měst. Mohlo zničit

republiku, ale stal se pravý opak. Výkonná moc Francouzské republiky udržela pořádek a

nepokoje potlačila. O Komuně lze říct, že to bylo první pařížské povstání od roku 1789, kterému se vláda odvážila vzdorovat, současně se vládní moc osvědčila a nabyla důvěry.83 Republika se stávala režimem, jemuž bylo možno přiznat věrohodnost. „Dalo se očekávat, že

bude stejně spolehlivá jako monarchie, přinejmenším pokud jde o udržování pořádku, což byla touha většiny Francouzů.“84

2. kapitola WINOCK, MICHEL: LE SOCIALISME EN FRANCE ET EN EUROPE, XIXe – XXe SIÉCLE. PARIS 1992.

Winock se ve své knize „Socialisme en France et en Europe“ snaží postihnout celou etapu

vývoje socialismu ve Francii a v Evropě. Winockova kniha je syntetickou eseji o historii

socialismu ve Francii a v Evropě. Winock zde čerpal hlavně z materiálů „Institut d´etudes

politiques de Paris“ a odtud také první část jeho knihy dostala didaktický charakter. Naopak druhá část jeho knihy se zabývá jistým počtem analytických monografií o rozličných

aspektech a různých momentech formujících socialismus, respektivně francouzský

socialismus, publikovaných v rozličných odborných časopisech v letech 1971 – 1988. Autor tady prezentuje formou syntetické eseje historický vývoj socialismu, snaží se podrobně

analyzovat mnohostrannou podstatu tohoto hnutí, takže se zamýšlí nad tím, co se v etapách opakuje, a dále shromažďuje specifické studie o francouzském socialismu, respektivně co je dnes mrtvé a co přežívá ve velkých nadějích.

Winockova práce je velice zajímavá, inspirující, spojující zdánlivě nespojitelné, ale

rozhodně nepatří mezi lehce čtivou. Autor nás neustále drží ve střehu, chvilka nesoustředěnosti a čtenář je nucen začít znovu od začátku. Je to práce plná úvah. Autor na

téměř na každé stránce cituje Marxe, Bakunina, Blanquiho, Proudhona a mnoho dalších.

Konfrontuje jejich názory, poukazuje na možnou interpretaci, ale z mého pohledu nám Byla větší nabídka zaměstnání, které bylo pravidelnější a jistější. Celková životní úroveň se zlepšila a to zejména u dvou třetin pařížského obyvatelstva pracujícího za mzdu. 83 Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003, s. 570. 84 Tamtéž 82

21

nepodává jednoznačné vysvětlení. Tím pádem se text stává značně komplikovaným a občas i nepřehledný.

Začátek Winockovy práce je velice poetický: „Komuna má dvojí život, život reálný a život

snový,…“85 Zbylý text je velice racionální a vědecký. Revoluci 1871 porovnává s revolucí v Rusku i s událostmi druhé světové války. Hledá analogie revolucí.

Autor nám nechává neustále otevřenou cestu, neříká, co je „dobré“ a „špatné“, nepodsouvá

nám vlastní názor jako „dogma“. Opustil od klasického historického líčení událostí.

Nepopisuje události jdoucí chronologicky za sebou. Jeho práce je syntézou v druhé části knihy analýzou o vývoji francouzského socialismu.

Pařížskou komuny interpretuje nejen z pohledu historie, ale i sociologie a psychologie.

Snaží se postihnout Komunu v celé její šíři. Nespecializuje se výhradně na jedno téma nebo jednu událost. Práci dělí na kapitoly a ty dále na podkapitoly. V první kapitole se na Komunu

dívá očima členů Komuny, očima marxisty i anarchisty a nakonec poslance versailleské

vlády. V druhé podkapitole se zamýšlí, zda Komuna byla dělnickou revoltou a kdo poprvé přišel s tímto termínem, další podkapitola je věnována Proudhonovi a jeho vlivu na Komunu,

kde ho konfrontuje s Blanquim. A poslední podkapitola se jmenuje „Svátek“. Ve třetí části

se věnuje odkazu Komuny a jejímu stoletému výročí, jejím oslavám ve Francii, jak na stoleté

výročí reagovali francouzští komunisté, liberálové a co francouzská média nabídla široké veřejnosti. Na několika následujících stranách se zamýšlí nad přínosem revoluce, nad paralelami s VŘSR a s rokem 1921 v Kronstatu. Otevírá otázku, zda by Říjnová revoluce nedopadla stejným nezdarem jako Komuna, nebýt bolševiků.

Ústředním tématem další kapitoly je Komuna a její reflexe v literatuře. Literatura se na

Komunu dívá ze dvou rozličných úhlů pohledu. Za vzor si bere dva autory a na jejich práci demonstruje dva možné interpretace Komuny v literatuře. Jsou to dva rozličné pohledy nejen

na historii, ale i na celý svět. Kdo jsou vlastně osoby spjaté s revolucí? Jsou to hrdinové nebo, jen šašci? Jak důležitý je osud jednotlivce v revoluci? Konfrontuje zde levici a pravici.

Poslední třetí kapitola se věnuje návratu členů Pařížské Komuny zpět do vlasti po amnestii

létě roku 1880. Píše o dalším politickém životě bývalých členů Komuny, o jejich stranickém

vývoji a jejich další politické angažovanosti. Zmiňuje například odkaz Blanquiho. V závěrečné části svého díla si za příklad bere opět dvě odlišné osobnosti, na kterých demonstruje důležitost všem vrstev na revoluci. Za vzor si bere intelektuála a proti staví manuálně pracujícího. Oba mají svůj specifický přínos. 85

Winock, M.: Socialisme en France et en Europe, XIXe–XXe siécle. Paris 1992, s. 179.

22

„O Pařížské komuně roku 1871, bylo řečeno vše, bylo řečeno příliš mnoho a ještě bude

hodně řečeno.“86

„ Komuna jako taková má dvojí život: život skutečný a ten druhý je život snový. Je nutné

oddělit svět mýtů od historických událostí ( od toho, co se opravdu stalo ).“ 87

Komuna, jenž byla skutečnou episodou republikánského boje, se začala formovat již o 80

let dříve jako reakce na Starý režim představovaný institucí katolické církve, francouzskou aristokracií a Shromážděním monarchistů v Bordeaux/Versailles.

Winock se zamýšlí nad otázkou správné a jasné interpretace Pařížské komuny. Snaží se o

pohled na Komunu nejen z hlediska historického, ale i filozofického, sociologického a politologického.

Je třeba se zamyslet nejen nad spisy Marxe, Engelse, ale taky nad dílem Lenina. Z těchto

prací se vymanila marxisticko – leninistická vulgáta, kterou lze stručně charakterizovat asi takto:

„1) „tajemství“ Komuny – měla být dělnickou vládou. 2) měla se zformovat první diktatura proletariátu.

3) Komuna ukazovala na nezbytnost dobytí moci

dělnickou třídou, která následně měla zničit starou mašinérii buržoazního státu. 4) důvody neúspěchu Pařížské Komuny.

- nedostatečně rozvinuté produktivní síly, Francie byla zemí malé buržoazie a zároveň byla zemí se slabým proletariátem.

- ve Francii chyběla revoluční dělnická strana.

- absence původní vědecké teorie třídního boje, proudhonismus ( dominantní teorie ) je jednou z příčin zjevného neúspěchu Komuny.“88

Podíváme-li se na Komunu, ne vždy v ní zcela jasně vidíme její marxistickou tradici, které

se v ní zrcadlí. Položme si první otázku, je Komuna tou diktaturou proletariátu, jak se

domníval Engels? Nebo naopak byla špatnou diktaturou proletariátu? Nicméně nezničila starý

státní aparát? Nebyla odumírajícím státem? Na tyto otázky nelze jednoznačně odpovědět. Interpretace Pařížské komuny roku 1871 je v marxisticko– leniniské literatuře nejednoznačná.

Další formující ideologií se podle Winocka stal anarchismus. Pařížská komuna se objevila

v momentě, kdy dochází k názorovému střetu v První internacionále. Formují se dva proudy, první nakloněný Marxovi a druhý směr, čerpající z dědictví Proudhona, oživený Bakuninem.

Rozdílné myšlení Marxe a Bakunina se projevilo například v jejich pohledu na francouzsko – Winock, M.: Le socialisme en France et en Europe, XIXe-XXe siécle. Paris, 1992, s.197. Tamtéž 88 Tamtéž, s. 199. 86

87

23

pruskou válku roku 1870. Marx se bez výraznějšího zaváhání přiklonil na pruskou stranu. Dal

svůj hlas Bismarckovi, svému spojenci. Marx své jednání vysvětlil takto: „Jestliže Prusové

zvítězí, centralizace státní moci bude užitečná německé dělnické třídě.“89 A pak se centrum

evropského dělnického hnutí přesune z Francie do Německa. Naopak Bakuninova koncepce chápala Francii jako typ revolučního mesianismu tváří v tvář prusifikovanému Německu.

Komuna věrná odkazu anarchistické tradice toužila po zrušení trvalé armády a policie,

deklarovala oddělení státu od církve. A mimo to nejen že chtěla rozbití buržoazního státu, ale zároveň předešla vzniku „červené byrokracie“, odplatě jakobínů.

„Pokusme se shrnout a správně porozumět této anarchistické interpretaci: Pařížská

komuna, jejíž členové nebyli následovníky Marxe, žila pod vnější oficiální kontrolou Internacionály a zůstávala věrna myšlenkám proudhonismu a antimarxistickým tendencím Internacionály.“90

Pro anarchisty Komuna nezanikla v roce 1871. Její ohlas zazníval v tragických událostech

20. století.

I versailleská vláda se snažila o zdůvodnění. Versailleští vítězové nebyli ve svých

politických myšlenkách jednotní, proti monarchistické většině se formovala republikánská menšina podporovaná předsedou vlády Thiersem.

Versailleské tradice chápání Pařížské komuny může být interpretována více směry.

Badatelé hledají odpovědi na své otázky i v ostatních humanitních oborech, nebojí se

zabrousit například do sociologie. Sociologie chápe Pařížskou komunu jako odplatu deklasovaných, kteří v porážce své vlasti neviděli žádnou jinou možnost vedoucí k vytvoření armády a konečnému převratu společnosti.

Další otázkou je, jak je Pařížská komuna interpretována z hlediska historie. Je a zůstává

oblíbeným tématem francouzské historiografie.

Často citovaným je Henri Lefebre, Blanqui, kronikář Komuny Lissagaray a nejvýznamnějšími autory píšícími o ženách v Komuně jsou Rossel a Luise Michel.91

Mnoho autorů se zamýšlelo nad významem Komuny, zda byla opravdu dělnickou revoltou.

Marxisté i anarchisté se shodují na faktu, že Komuna byla prvním zdařeným pokusem

proletariátu o revoluci.92 Americký historik Edward S. Mason byl bezpochyby prvním, kdo poukázal, že toto tvrzení lze považovat za mýtus. Na názor Mansona navázal další Američan

Citace převzatá od Marxe. Winock, M.: Socialisme en France et en Europe, XIXe-XXe siécle. Paris 1992, s. 200. 90 Tamtéž, s. 201. 91 Tamtéž, s. 200. 92 Tamtéž, s. 201. 89

24

Bertrám D. Wolf. Wolf se domníval, že nebýt Marxe a Bakunina tato událost by zapadla

v zapomění.93 Nicméně nebyl to Marx, kdo prohlásil Komunu za první dělnickou revoluci.

Byl to Adolphe Thiers.

Další kapitola vidí v Komuně „oslavu“. Pařížská komuna je grandiózní oslavou, oslavou

pařížského lidu.94 Proti stojí názor versailleské vlády, pro kterou to byl výroční jarmark, cirkus a zvěřinec. Komuna měla být svátkem svobodných žen. Ale duch prudérnosti pokaždé

uklidnil vlnu sexuálního uvolnění. „Marxisté jsou němí v otázce sexuálních podnětů.“95 Pravděpodobně byly méně vznešené než podněty ekonomické. Vysvětlení nám nabízí sociální

psychologie revoluce: původ této mezery vychází pravděpodobně z obavy, že by mohlo dojít

k znevážení revolučních pohnutek ve prospěch soupeře. Jsou to většinou pravicoví autoři, kteří až do přítomnosti, mají tu smělost, smíchat sexualitu a revoluci, aby všeobecně zhanobili revolucionáře.96 V počátcích Komuna vůbec nepočítala se ženami v oficiálních funkcích.

Komuna měla být svátkem pařížského lidu, který prolomil hráze. Spontánní oslava,

organizovaná oslava, symbolická ceremonie, oslava života, rituální oslava smrti, oslava boje,…97

Podle Winocka je revoluce také místem hry. Je divadlem. Je místem přetvářky, což

komunardům často vytýkali realisté. Veřejné kluby nabídli řečníkům prostor, prkna znamenající svět, místo pro komedianty. Tento fakt byl před veřejností tajen. Teatralismus nechybí například u Louise Michel, která uprostřed boje v pařížských ulicích začala hrát na harmoniku. Je místem pro hru a divadelní drama.

A co stoleté oslavy Pařížské komuny ptá se Winock. Sklouzly také k divadelní frašce nebo

si zachovaly dostatek vážnosti a ohlasu? Stoletému výročí Komuny nechybí pověstný lesk. Byla vydána nejedna kniha, vyšlo několik zvláštních vydání novin a televizní stanice se předháněly ve vysílání programů o Pařížské komuně.

Zprávy v tisku a na televizních stanicích byly založené na prolité krvi komunardů,

osvobození žen a procesu s Petrolejářkami,… Ve většinou těmto informacím chyběla historická kritika. Samozřejmě se objevily i názory objektivní založené na významu politickém a ne komerčním a na sledovanosti.

Podívejme se na revoluci roku 1871 s odstupem jednoho století. Pařížská komuna dodnes

stojí v popředí zájmů, a to nejen historiků. Poukazuje na krizový moment společnosti, na jeho Winock, M.: Socialisme en France et en Europe, XIXe-XXe siécle. Paris 1992, s. 201. Tamtéž, s. 211. 95 Tamtéž 96 Tamtéž, s. 212. 97 Tamtéž, s. 213. 93

94

25

dopad na ekonomickou situaci, na vývoj jednotlivých společenských vrstev. Dalšími

formujícími prvky revoluce byly přírodní podmínky, mentalita obyvatelstva, politika, individuální osud.

Každá revoluce začíná s „radostí“ lidu, který od revoluce očekává něco nového a lepšího

než jim nabízí stávající režim. Revolucionáři musí čelit nepřátelům snažícím se pokazit jejich

snahy o změnu. Jsou to nepřátelé vnější obávající zhoubné nákazy, vnitřní připravující kontrarevoluci a ti, co parazitují a snažící se na revoluci vydělat maximum po materiální stránce.

„Revoluce začíná s radostí, v horším případě v krvi – dokonce i když nakonec zvítězí.“98

Revoluce začíná ve veřejných klubech, na shromážděních, ve výborech, na manifestacích, v radách a v sovětech99. A končí jako diktatura. Revoluce začíná demokratickými ideály a

končí byrokratickým despotismem.100

Teoretici revolucí se zamýšlejí nad jejich významem a životností. Marx nefantazíruje nad

spontánností mas, ale poukazuje na důležitost vůdců. Proudhon se zamýšlí nad vyvážeností dvou protikladů: autorita versus svoboda.

Revoluce jako mýtus je dodnes diskutovaným tématem. Proti tomuto názoru stojí pravice.

Revoluce jako mýtus přináší lidem víru v lepší materiální zázemí, revoluční naději, a tento mýtus zároveň komplikuje ideu svobody.101 Obrovské násilí související s revolucí přechází

určitý práh, destrukci běžně přijímaných hodnot, agitaci, která končí morálním nebo materiálním ostychem přinášející rozruch, organizované síly kontrarevoluce: tyto myšlenky převládaly v západní Evropě před sto lety.102

Je třeba si počkat několik dalších desetiletí, která dají slovu revoluce nový smysl a posunou

její význam.103

Podle Winocka je Pařížská komuna historií daleko romantičtější než kdejaký historický

román.

„Došlo k redukci protagonistů revoluce na symbolické figurky třídního boje. V literatuře se

objevuje protichůdné názory na účastníky revoluce. Byli opravdu velikány, nebo jen šašky

revoluce. Podívejme se na dílo inspirované ideologií levice. Klíčovými slovy v něm budou: lid,

Winock, M.: Socialisme en France et en Europe, XIXe-XXe siécle. Paris 1992, s. 213. Tamtéž, s. 212 – 213. 100 Tamtéž. 101 Tamtéž 102 Tamtéž 103 Tamtéž 98

99

26

proletariát, buržoazie, revoluce, historie,…A naopak v díle pravice: ambice, touha, věčné ženství, žárlivost, hrdost,…Každá ideologie vidí revoluci jinýma očima.“104

Závěrečná část se věnuje osudům členů Komuny po jejich návratu do Paříže v roce 1880.

11. července byla vyhlášena amnestie. Členové Komuny se začali navracet do vlasti. Mezi

nimi byl například Rochefort a Louise Michel. Členové Komuny našli azyl po celém světě: v Ženevě, v Bruselu, v Londýně, v New Yorku a v latinské Americe.

Po svém návratu do vlasti posílili pozici Dělnické strany, která se začala právě formovat.

Louise Michel se našla v černá vlajce anarchismu. I odkaz blanquismu byl stále aktuální.

Je důležité říct, že v socialistickém a mezinárodním hnutí hráli obrovskou roli bývalí

členové Pařížské Komuny. Nezáleželo na jejich postavení a vzdělání.

3. kapitola RIHS, CHARLES: LA COMMUNE DE PARIS 1871. SA STRUCTURE ET SES DOCTRINES. PARIS 1973.

Rihs začíná svoji práci myšlenkou, že revoluce nebyla dějinami událostí, ale historií

myšlenek a hledáním nového politického proudu, který se na veřejnost dostával skrze radní zvolené v březnových volbách roku 1871. Dnes po víc jak sto letech je možná příliš pozdě

posuzovat Pařížskou komunu nestranně. Analyzuje doktríny roku 1871 a jejich význam pro historii.

Rihsova práce se věnuje problematice doktrín a strukturám Pařížské komuny 1871. Knihu

dělí na dvě hlavní části, na kapitoly a podkapitoly. První část knihy je věnovaná detailnímu rozboru klubů, Ústředního výboru a posléze i Komuny a dalším organizacím, které souvisely

s Komunou. Podrobně zde rozebírá jednotlivá prohlášení a nařízení různých orgánů. Autor popisuje průběh a výsledky voleb, politické a sociální programy jednotlivých organizací, tedy

pokud vůbec nějaký měly. Neopomíná připojit jmenné seznamy členů klubů, Ústředního výboru,… Druhá část knihy se zabývá převážně ideologií Bakunina, Marxe,…

Mě nejvíce zaujal úvod a závěr jeho práce, protože tam se dozvídáme o jeho názoru na

Pařížskou komunu. Píše zde o formujících ideologiích Komuny roku 1871, což mi pomohlo

při porovnávání jednotlivých prací. V jednotlivých kapitolách není jeho názor až tak čitelný, protože se většinou omezuje na výčet událostí a rozbor doktrín a struktur Komuny.

104

Winock, M.: Socialisme en France et en Europe, XIXe-XXe siécle. Paris 1992, s. 212 – 213.

27

Rihs zdůrazňuje tradici francouzských revolucí. Hledá jejich kořeny až v antické Římě.

Úvod i závěr jsou filozoficko – historickou analýzou úvah nad Pařížskou komunou.

Klade důraz, že spontánnost revoluce je nadhodnocená. Dokládá to faktem, že první vlna

nepokojů otřásla hlavním městem Francie už na konci října 1870. Rihs věnuje hodně prostoru otázce tradice francouzských revolucí. Tato tradice má své prapůvodní kořeny už v římské

koncepci samosprávy. Tato koncepce byla poprvé oživena ve středověku, kdy se objevují

svobodná města. A revoluce roku 1793 se obrací právě na tento starověký systém obecní samosprávy restaurovaný ve středověku. Vidí v něm ideál, který následně přebírá i Pařížská komuna.

Komuna chtěla vystavět systém samosprávných obcí sdružených do federace. A proto je

Pařížská komuny založena na tradici předešlých revolucí. Je nositelkou jejich dědictví. Stoupenci tradice byli jakobíni a blanquisté.105

„Komuna: shromáždění revolučního pařížského hnutí, které existovalo od poloviny března

do konce Krvavého týdne, 28. května, nebo Shromážděni zvolené na základě všeobecného hlasovacího práva pařížské populace.“106

Kde byl vlastně jejich původ? V čem se inspirovala? Mnoho autorů napsalo o spontánní

povaze jarních událostí roku 1871. Což je tvrzení nepřesné. Klima revolty panovalo nad

hlavní městem už od konce října 1870. Situace se utišila s úpadkem moci Napoleona III. a s ustanovením prozatímní vlády Národní obrany. Slet událostí vyústil 18. března, kdy se moci

ujala obecní revoluční vláda, která přijala jméno Komuna, předcházel jí krátce vládnoucí Ústřední výbor.107

Někteří historikové považují Komunu za politickou náhodu, která se náhle objevila

v mezidobí druhého císařství a třetí republiky.108 Historikové se domnívají, že se zrodila bez jakékoliv hluboké tradice, bez ideologické síly. Komuna byla předmětem protikladů. Neprošla

stádiem vzpoury, spontánního hnutí, které usiluje o obrat, ustanovení nových pořádků. Pařížská komuna není jen historií jedné revoluce, ale je spojena s událostmi 1789, 1793 a

1848.109 Vývoj Komuny více či méně svádí k úvaze, že byla revolucí teoretickou.110 Podle Henriho Lefebra měla charakter anarchistický, protože spontánnost a anarchismus jde ruku Je to paradoxní, protože stoupenci federalismu byli zejména mezi proudhonovci. A tato teoretická konstrukce nevyhovovala jakobínům, pro ně byla revoluce především návratem k čistým tradicím let 1792 a 1793. 106 Rihs, Ch.: La Commune de Paris. Sa structure et ses doctrines. Paris 1973, s. 8. 107 Tamtéž, s. 8. 108 Tamtéž, s. 9. 109 Tamtéž 110 Tamtéž

105

28

v ruce, což je dnes už překonaný fakt.111 Pařížská komuna měla být modelem pro zbytek Francie. Měly vzniknout obecní samosprávy následně spojené do federace revolučních komun. Tato federace měla povstat proti buržoazii, která byla viníkem veškerého zla. Hlavní

město zaplavila vlna nepokojů. Pařížská komuna v sobě nesla odkaz předešlých revolucí.

Jedna strana toužila po oživení starých časů a druzí chtěli ustanovit novou společnost, odsuzovali diktaturu a odmítali staré předky. Paříž byla fascinována rokem 1793, i navzdory jeho buržoaznímu charakteru. Mýtus revoluce měl v sobě ukrytou obrovskou moc.112

Pařížská komuna nebyla ponechána jen tak volně svému osudu. Měla své principy a

taktiku. „Komuna požadovala primum movens“.113

Ústřední výbor neměl nebo nechtěl

definovat svůj program. Pod tíhou událostí přešla Komuna z revoluční na Komunu sociální,

ustanovenou na základě demokratické republiky.114 Tyto nejasné tendence způsobily politickou degeneraci krystalizující v doktrínách staršího data, například u jakobínů a v pozdějších teoriích Proudhona a Internacionály.

„V ideologických konstrukcích Komuny nacházíme stejný boj jako v revolucích předešlých

z let 1789 a 1848, a tento vývoj přines novou cenu tří pojmů: rovnost, svoboda a bratrství.“115

„Ideologové 18. století z nich udělali tři symboly, respektivně tři osoby – demokratickou

trojici“.116

Otázkou zůstává, zda události jara 1871 mají spojitost nebo odkaz od předcházejících

revolucí? Je Pařížská komuna jejich dědictvím? Pro Lenina a Marxe byla Komuna počátkem,

po kterém měl být nastolený nový řád. Nejen pro dělníky, ale i pro malou a střední buržoazie se stala Komuna ideálem. Od Komuny si slibovali decentralizaci Francie a následný vznik federace komun v jednotlivých regionech.117

Pokud se obecně podíváme na strukturu jednotlivých doktrín, měla by být patrná jejich

odlišnost ve smyslu revoluční strategie jakobínů a blanquistů, společenských systémů Proudhona a Internacionály. Například jakobín má potřebu předka z dřívějších revolucí a v sobě vidí jeho pokračovatele. V proudhonismu jsou deklarováni adepti, není zde dělení na

Rihs, Ch.: La Commune de Paris. Sa structure et ses doctrines. Paris 1973, s. 10. Tamtéž 113 Tamtéž 114 Tamtéž, s. 11. 115 Tamtéž 116 Tamtéž 117 Tamtéž, s. 17.

111

112

29

třídy, snaží se o vymezení předmětu mezi Komunou revoluční a sociální.118 Socialistická

menšina se oháněla projektem systému federace komun a pokusila se i o jeho realizaci.

Další otázkou je, zda anarchismus byl formující prvkem Komuny. Bakunin neměl sice

žádnou osobní účast na pařížské vzpouře, ale Komuna kráčela v jeho stopách. Nejaktivnějšími

členy Výboru 20. okrsku a i členové Ústředního výboru byli zapřísáhlými stoupenci Bakunina. I mezi jakobíny se Bakuninovy myšlenky ujaly.

Socialisté 19. století inspirování filosofií 18. století se zhlédli v dějinách antických

republik, v jejich koncepci moci soudní a vládní. Tímto si vysvětlovali, proč moderní

společnost stále spočívá na římském právu.119 Formy republikánství limitované antikou byly

položeny už v roce 1793, kdy zvítězila buržoazie. Proti triumfující buržoazii se začala zvedat vlna dělnického hnutí, která čerpala z předešlé revoluce a její odkaz se odrazil i v událostech

jara 1871.120 18. března 1871 se opozice otevřeně projevila proti Thiersově vládě, aby ochránila ne politickou revoluci, ale revoluci sociální a ekonomickou.121

„Pařížská komuna byla pokračovatelkou roku 1789, přerušená v roce 1793 jakobíny a

daltonisty, podpořená tradicí, která měla své kořeny v epoše středověku.“122

Pařížská komuna se měla stát modelem pro celou Francii. Měla vzniknout síť komun, které

měly být sjednocené do federace. Komuny neměly být oddělené od státu. Proudhon a Internacionála žádali obecnou samosprávu integrovanou do republiky.123

Buržoazní společnost protkaná odkazem římských tradic sice započala obrovskou událost,

ale tato společnost nemohla porozumět politice federaci obcí, vrcholem pro ni byla anarchie.

Buržoazní revoluce neuspěly, protože postupovaly podle římské koncepce, která spočívala na imperiální jednotě a centralizaci.124 V boji proletariátu vystupuje na světlo světa nový typ

revoluce, volající po nastolení nových pořádků a stvoření nového světa.

Francie jako taková nikdy neměla zkušenosti se svobodnými obcemi jako například severní

Německo ve 13. století, proto toto hnutí neuspělo. Kdyby ve Francii došlo ke snaze nastolit obecní samosprávu, s největší pravděpodobností by toto hnutí sklouzlo v napětí mezi mocí centrální a jí podřízenou.

Rihs, Ch.: La Commune de Paris. Sa structure et ses doctrines. Paris 1973, s. 17. Tamtéž, s. 344. 120 Tamtéž 121 Tamtéž 122 Tamtéž, s. 347. 123 Tamtéž 124 Tamtéž, s. 348.

118

119

30

Jestliže buržoazie několikrát nepřátelsky vystoupila proti monarchistické autoritě, nakonec

ji stejně upřednostňovala až do okamžiku Velké revoluce, která jí dala příležitost k ovládnutí

království. „S průmyslovou revolucí se buržoazie ocitla tváří v tvář novému nepříteli.

Proletariátu. Ten tentokrát řídil své akce pod vlivem lidové tradice, národa,…“125 Což se dá interpretovat jako krok zpátky a snaha o rekonstrukci starých časů.126 I Marx ve své díle upozorňuje na podobnost Komuny 1871 a na předešlé revoluce. Marxisté často odsuzovali

slovo federalismus jako počinek buržoazie.127 „Jiný horizont ideologie vidí v tomto boji ústup

k temné feudualitě. A období, kdy vědomí Paříže bylo na dně.“128

Analogie mezi událostmi jara 1871 a staršími revolucemi existují. „Dynamika, tvořivá

spontánní síla, bratrství, vzájemná pomoc se nachází ve všech případech komun jakékoliv

doby.“129 Což je smysl slova „communia“ ve 12. století. Dnes je smysl tohoto slova chápán

jinak, ale termín sám o sobě prošel vývojem dějin beze změn, aniž by ztratil svoji prvotní sílu.

Historie obecních bouří potřebuje solidaritu, elán kolektivního vědomí, je to instinkt mas směrem k sociální spravedlnosti.130

4. kapitola LINTON, MARISA: LES FEMMES ET LA COMMUNE DE PARIS DE 1871. REVUE HISTORIQUE 603, CCXCVIII/3, PARIS 1997.

Marisa Linton, jak již samotný název napovídá, se ve svém článku zabývá postavením žen

během krátkého života Pařížské komuny a jejím odkazem na další historický a politický vývoj ženské otázky.

Její práce není členěna na kapitoly. Je to komplexní celek, který je pro lepší orientaci

tématicky rozdělený na dílčí části. Jedná se o článek publikovaný v Revue Historique.

V některých pasážích její práce jsou koncipovaná jako otázky a odpovědi. Autorka si zde klade otázku a následně na ni hledá odpověď. Ve své článku postihuje chronologii ženského hnutí v Pařížské komuně. Na začátku článku nám jsou ve stručnosti nastíněny hlavní Rihs, Ch.: La Commune de Paris. Sa structure et ses doctrines. Paris 1973, s. 348. Tamtéž 127 Tamtéž, s. 349. 128 Tamtéž 129 Tamtéž, s. 350. 130 Tamtéž

125

126

31

historické události související s otázkou vzniku, vývoje a posléze neblahého zániku Pařížské komuny.. Hlavní město Francie bylo obléhané pruskou armádou, pařížský lid trpěl a bouřil se.

Práce je rozdělena na šest částí podle tématického zaměření. Text je přehledný a čtivý.

Autorka vychází z archiválií tištěných i netištěných, z prací součastníků a zejména součastnic Pařížské komuny a z literatury sekundární povahy.

Tato práce se mi velice líbí a evokuje ve mně pocit jakési důležitosti, ale je třeba říct, že

Linton má ohraničený úhel pohledu. Její práce působí velmi subjektivně .

Autorka zdůrazňuje nezbytnost uvědomit si, než se vrhneme do práce, že termíny jako

socialista nebo republikán byly často užívány v širokém slova smyslu.131 Šlo spíše o planá slova než o skutky. Možná byla bez jakéhokoliv dopadu na politické shromáždění. Je nutné říct, že ty slova měla zcela jiný smysl, než jaký mají pro nás dnes.S termínem feminismus se zde také setkáváme. Nicméně jako význam byl opět chápán odlišně než dnes. Feminismem se

rozumělo osvobození ženy. Historici touží porozumět otázce, jakou roli hrály ženy v Komuně, co pro ně samotné znamenala a jaká byla situace žen v kontextu s koncem druhého císařství.

Marisa Linton pokládá ženy za obrovské hrdinky a hnací motor revoluce. Vidí v nich

neohrožené bojovnice toužící po lepší budoucnosti pro své děti. Elizabeth Dmitrieff je podle ní jednou z hlavních představitelek revoluce. Naproti tomu se v jiných pracích setkáváme s názorem, že byla jen prostým šaškem revoluce, jako další lidé zvučných jmen podílejících

se na revoluci. ( Winock ). Ve starší literatuře je E. Dmitrieff vyzdvihována, ale už se

nedozvíme, že se po pádu Komuny po návratu z vyhnanství odvrátila od Marxe a přidala se na stranu anarchistů.132

Z literatury se moc nedozvíme, za co vlastně ženy v Komuně bojovaly. Všude se píše, že

bojovaly hrdinně a projevovaly obrovskou odvahu a odhodlání. Ale nevíme proč. Marisa Linton píše, že politická práva ženám až tak neležela na srdci, šlo jim hlavně o právo na práci

a rovné pracovní ohodnocení jako měli muži, protože pokud nedostaly práci, tak nemohly

uživit svoje rodiny a také požadovaly kvalitní vzdělání pro svoje dcery oproštěné od náboženské ideologie. Jejich ideály nebyly tak „vznešené“, ale čistě lidské, resp.mateřské. Ženy se nezalekly ničeho, dobrovolně vstupovaly do služeb Komuny a odplatou se jim staly

nadávky a opovržení společností, která je pokládala za prostitutky a nejhorší pařížskou chátru. Ženy byly právě oním pověstným krkem, který hýbá hlavou. Linton v ženě vidí hrdinku, mučednici a novodobou Pannu Marii.

Linton, Marisa: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s.25. 132 Tamtéž, s. 45.

131

32

Pařížská komuna jako taková žila jen 10 týdnů ( což je ale v rozporu s anarchistickou

interpretací Komuny, pro anarchisty Komuna žila ještě ve 20. století ), ale i za takto krátkou dobu její členové realizovali nejeden revoluční projekt. „Podíváme-li se na tragické historické

události 19. století, tak Pařížská komuna bezesporu patří mezi ty nejtraumatičtější“.133 „Pařížská komuna roku 1871 je také stále živou otázkou francouzské historie. Je plná hořkosti a rozporů. Kolem Komuny je dodnes mnoho nezodpovězených otázek. Byla dílem špatně

promyšlených událostí? Stály v jejím pozadí nekalé pařížské živly, byla tedy dílem kriminálníků motivovaných záští a závistí vůči bohatým a privilegovaným? Nebo snad měla

být převratem zapříčiněným pruským vítězstvím? Nenabízí nám poslední příklad tradiční

francouzské revoluční tradice. Nebo naopak signalizovala novou politickou tendenci směřující doleva, sledující linii marxismu?“134

Během posledních let je stále více a více přitahována pozornost historiků životními osudy

řadových obyvatel hlavního města Francie.O těchto řadových povstalcích toho moc nevíme,

často se nedochovalo ani jejich jméno, ale tím více je to pro nás zajímavé. Mezi těmito

povstalci dominovala i nejedna žena. Byly odvážné a odhodlané bojovat za lepší budoucnost svých dětí.

Ženy se stávaly členkami veřejných organizací a klubů. Pracovaly jako ošetřovatelky

raněných a jako kuchařky. Během posledních dnů Komuny se aktivně účastnily stavby barikád v ulicích Paříže. Ano, a právě tyto ženy vábí historikovu pozornost.

„Historik říká, že pozice žen aktivních v Pařížské komuně byla symbolická a mytická.

Mytická/idealizovaná interpretace vidí ženu jako převtělení Panny Marie, která jde zcela neohroženě do boje a nad barikádami do výše mává červeným praporem, nebo dokonce

statečně stojí tváří v tvář jisté smrti obětujíc svůj život v naději, že její děti poznají lepší budoucnost. Jsou vzorem posledního vzdoru a odvahy. Opačná strana mince ukazuje ženy

angažované v Komuně jako tu největší chátru lidské společnosti. Mluví o nich jako o lehkých ženštinách, jako o pařížské lůze“.135

Linton si vytyčuje další otázky, na které hledá odpověď. Ptá se, kdo vlastně byly ženy

spolupracující s Pařížskou komunou, z jakých společenských poměrů pocházely a jaké měly

životní touhy a ideály. Byly inspirované myšlenkami socialismu? Nebo naopak měly svůj

vlastní program, program naplněný otázkami týkajících se holého života a ne politiky?

133

24. 134 135

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s. Tamtéž Tamtéž

33

Opravdu bojovaly za práva žen a pokud ano, tak za jaká? Doufaly ve vidinu větší politické a sociální rovnosti mezi pohlavími?

Vzniká Národní garda a radikálové berou moc do svých rukou. Ženy se staly neohroženými

spojenkyněmi. Mezi nimi dominovala Louise Michel ( 1830 – 1905 ). Její jméno se stalo

synonymem Pařížské Komuny.136 Další žena, která se aktivně účastnila povstání 22. ledna

1871 byla Léodile Champseix ( 1824 – 1900 ), známější pod jménem André Léo. André Léo byla radikálně smýšlející ochránkyní ženských práv. Po roce 1871 napsala knihu o rovnosti pohlaví ve svazku manželském a propagovala právo na rozvod.

Na stranu žen se přikláněl například Saint – Simon, jeho protějškem v názorech na ženskou

otázku byl Proudhon137. Teorie formulovaná Marxem získávala na vážnosti. Marxovi

stoupenci se snažili o zlepšení ženských práv, šlo zejména o dělnice a jejich postavení.138

Blanquisté vzpomínali tradici žen v revoluci: byla to jejich solidarita, kterou podporovaly muže.139 Nicméně ženy a jejich práva měly druhořadý význam.

Mezi největší obhájkyně ženských práv patřily Maria Deraismes a Léon Richer.140 Maria

Deraismes patřila mezi zakladatelky organizace specializující se na práva žen ( právo na práci

a na vzdělání ). Většina pařížských žen se nezajímala o práva politická. Těmto ženám ležela

na srdci starost o jejich nejbližší. Toužily po společnosti, kde nikdo nemá hlad, kde je

dostatek práce a kde je bezpečno pro ně a jejich rodiny. 60. léta 19. století byla protkána

ekonomickými krizemi, rostla nezaměstnanost a neúspěšný proces industrializace ohrožoval tradiční řemeslnou výrobu.141 Obecně platilo, že žena byla hůře finančně hodnocena než muž..

Ženy byly vděčné za každou práci a často pracovaly až 14 hodin denně. A jsme u dalšího problému. Pokud žena pracovala 14 hodin denně, kdo se staral o její děti? Nikdo. Děti byly

zanedbávané a v ulicích chudinských čtvrtí Paříže několikanásobně stoupla dětská úmrtnost. V důsledku nezaměstnanosti a sezónní práce rostla i prostituce. Pro tyto nešťastné ženy představovala Komuna budoucnost rovné společnosti s dostatkem práce.

V Paříži obležené pruskou armádou kvetl černý trh a prostý pařížský lid trpěl. Nejvíce

trpěly děti a jejich matky, které se všemožně snažily obstarat potraviny. Další hrdinkou

136

29. 137

138

29

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s.

Proudhon viděl v ženách nově vznikající konkurenci na trhu práce: ženy byly systematicky méně placené. Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s.

Tamtéž, s. 26. Tamtéž, s. 27. 141 Proti stojí názor Dubyho, který říká, že se celkově zlepšila životní úroveň a že bylo více jistých pracovních příležitostí. 139 140

34

z chudinské čtvrti na okraji Paříže je Victorine Brocher ( 1838 – 1921 ).142 Pocházela z rodiny

obuvníka. Když její manžel odešel jako partyzán, neváhala ani minutu a pod vlivem

patriotismu začala pracovat jako ošetřovatelka obětí obléhání. Éugene Karlin a Nathalie

Lemel v roce 1868 založily družstevní restauraci určenou pro pařížské dělníky pojmenovanou La Marmite.143

Tady pařížskému lidu nabízely nejen jídlo ale i uvedení do socialistického myšlení.

Byly to právě kluby a lidové společnosti, kde se ženy poprvé dozvídaly o myšlenkách

radikalismu a kde se učily zeptat se na otázky, které jim už dlouho ležely na srdci. Je jisté, že

mezi nimi byly i takové, které se přišly jen ohřát, protože venku řádila krutá zima. Je pravdou, že mnoho mužů považovalo ženy v politice za něco nepřijatelného.

Premiér Thiers se rozhodl, že odzbrojí Národní gardu. Dne 18. března 1871 za úsvitu vojáci

pod vedením generála Lecomte vtrhli na Montmartre s úmyslem vzít tři sta děl Národní gardě.

Byli překvapeni, když stanuli tváří v tvář davu žen. Tyto ženy musely vstávat časně ráno, aby stihly udělat domácí práce a koupit mléko. Ale místo toho se vrhly ke kanónům. Tváří v tvář

ženě vojáci váhali, ale generál Lecomte dal rozkaz k boji. A tak začala revoluce. Krátce na to se vzbouřil lid a generál Lecomte byl popraven. Vláda v čele s Thiersem opustila rozbouřené město. Jediná autorita, která zůstala v hlavním města byl Ústřední výbor Národní gardy. Thiers odmítl vyjednávat s umírněnou frakcí a radikálové vycítili, že nadešla jejich chvíle.

Dne 26. března proběhly volby do obecního shromáždění, které přijalo název „Commune“.

Mnoho obyvatel Paříže odmítlo volit. Do shromáždění se dostalo 57 jakobínů a blanquistů a 22 socialistů a proudhonistů. Vláda ve Versailles odmítla legitimitu Komuny a nepřistoupila na možné vyjednávání. Začátkem měsíce dubna se na periferiích hlavního města objevily první jednotky versailleského vojska.

Komuny vznikly i v dalších městech: Lyon ( září 1870 ), Marseille ( listopad 1870 ),

Cresaut, Narbonne, Toulouse, Saint – Etienne ( březen 1871 ), Limoges ( duben 1871 ), zbytek francouzské země se nezapojil.144

Linton zdůrazňuje, že od počátku Pařížská komuna zdůrazňovala revoluční minulost

Francie. Novojakobíni toužili po znovu objevení zašlé slávy francouzské revoluční tradice.

Sentimentálně oslavovali hrdiny a hrdinky z minulosti. „Ženy se dostaly do pozice matek přinášejících podporu a kuráž bojem vyčerpaným mužům“.145

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s. 30. Tamtéž, s. 31. 144 Tamtéž, s. 33. 145 Tamtéž

142

143

35

Z hlediska vojenství byla Pařížská komuna velice křehká, členové Národní gardy nebyli

profesionálními vojáky, důstojníci byli často nerozhodní. Nakonec se Komuna ukázala jako neschopná zorganizovat účinnou obranu hlavního města.

Marx říká, že Komuna se prohlásila za totální válku proti kapitalismus a buržoazii, chtěla

bez dalšího otálení ovládnout státní moc a oddělenou moc vojenskou a finanční.146 Značná část bohaté pařížské vrstvy převedla v obavě své finance ven z hlavního města. Komunardi se stavěli výlučně za politickou revoluční tradici Komuny. V čele Komuny stál Delesluze, bývalý generál z revoluce 1848.

Linton si pokládá další otázky. Jaké bylo osazenstvo Komuny? Kdo byli její členové? Více

než polovinu míst zabírali dělníci, tím pádem se Pařížská Komuna stala první politickou institucí, která se zabývala právy a podmínkami dělnické třídy. Komuna, jako obecní instituce

založené na politickém a sociálním programu, chtěla po celé Francii vytvořit síť federálních

komun. Na síle nabírala touha decentralizovat politickou moc, tato snaha šla proti marxistickému konceptu silné centrální vlády vedené ve jménu dělnické třídy.147 Hlavním

programem Komuny bylo chránit samotnou Komunu proti zásahům z vnějšku. Členové Komuny byli pro decentralizaci státní moci a proti církvi. Právo na práci, na vzdělání a sociální podpora chudých se staly programovým srdcem Komuny.

„Jaká byla vlastně oficiální role žen v lůně Pařížské komuny? Žádná. Ani jeden z programů

Komuny se výhradně netýkal žen. Komuna také nikdy nepočítala se členy ženského pohlaví. Je pravdou, že několik žen zastávalo jakousi polooficiální funkci v Komuně a některé byly Komunou vyslané na misii, kde se snažily nalézt podporu pro komunardy“.148

S větším zastoupením žen Komuna zprvu vůbec nepočítala. Nakonec, i ženy získaly

oficiální funkce v Komuně, zastávaly administrativní činnost a dohlížely nad chodem

dobročinných organizací. Mezi oficiálními organizacemi, kde mohly pracovat i ženy, tou nejdůležitější byla „l´Unie des femmes pour la defense de Paris et les soins aux blesses“ ( Unie žen pro obranu Paříže a starost o raněné ), která byla založena na začátku měsíce dubna

Elizabethou Dmitrieff a Nathalií Lemel.149 Elizabeth, mladá žena ruského původu, obdivovala Marxe. Byla inteligentní, vzdělaná a výřečná. Nathalie byla matkou tří dětí .Její manžel byl

146

34.

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s.

Tamtéž Tamtéž, s. 35. 149 Tamtéž 147 148

36

alkoholik a žili odděleně. Nathalie Lemel byla aktivní členkou odborové organizace knihařů.150

Unie byla takřka celé spravována ženami z dělnické třídy. Unie žen měla svůj vlastní

ústřední výbor. Její hlavní náplní práce bylo informovat a pomáhat ženám a také organizovala veřejná shromáždění. Z těchto žen se rekrutovaly zdravotnice a kuchařky sloužící armádě. V

případě nutnosti se aktivně zapojovaly do boje s nepřítelem. Dobročinnost za normálních

okolností spadala do rukou církve, ale během pařížských bojů přešla pod ochranu Unie, které se snažila zmírnit chudobu na periferii hlavního města. Pro mnohé ženy byla práce pro Unii

přímo spjata s prací pro Internacionálu. Výzva pro pařížské občany, oficiálně potvrzovala

vznik Unie a tato deklarace byla podepsána sedmi dělnicemi a Elizabethou Dmitrieff. Elizabeth prohlásila, že odlišnosti mezi pohlavími nebyly ničím jiným než odlišností

vytvořenou a udržovanou z potřeby protikladu, na kterém spočívaly výhody vládnoucí třídy.151

Stejně tak jako Pařížská komuna, tak i Unie se snažila dostat na přední místo princip rovné

mzdy a práva na práci, ale také se zabývala všeobecně otázkou ženských práv. Ústřední výbor

Unie požadoval vznik družstevních dílen, které měly snížit obrovský počet nezaměstnaných občanů hlavního města.152 Dílny byly zprvu financovány Komunou. Družstva byla

spravována ženami. A právě v těchto dílnách spatřila světlo světa uniforma Národní gardy, navržena podle modelu uniformy z roku 1848.

Čelní představitelé Komuny nebyli za jedno ve vztahu k ženám pracujícím pro Komunu.

Pro Versailles ženy, podporující Pařížskou komunu, byly synonymem prostituce a představovaly pro ně chátru společnosti. Nicméně čas od času i samotní členové Komuny (

mužského pohlaví ) se přikláněli k této myšlence. V jejich případě se jednalo o puritánství,

které bylo u revolucionářů patrné, a také o vzpomínky na Druhé císařství, kde prostituce a korupce šly ruku v ruce.153

Linton se ptá, co ženy na Komuně přitahovalo a jaké v ní viděly cíle ? Šlo jim skutečně o

politickou a občanskou rovnoprávnost mezi pohlavími? Nebo jejich požadavky byly „obyčejné“?154

150

35.

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CXXCVIII/3. Paris 1997, s.

Tamtéž, s. 36. Tamtéž 153 Tamtéž 154 Tamtéž, s. 36 – 37. 151 152

37

Ve skutečnosti volební právo nebylo pro většinu pařížských žen až tak důležité. Daleko

významnějším roli pro ně hrálo právo na práci, na řádnou mzdu, právo na vzdělání a na právo

na sociální ochranu žen a jejich dětí. Málo bylo takových žen, kterým na srdci ležela otázka třídního boje. A ještě daleko menší skupinku tvořily ženy se zájmem o ženská práva. Ženy

byla aktivní v různých klubech. Mezi nejpopulárnější patřil Klub osvobození a Klub při kostelu „Notre-Dame-de-la-Croix v Belleville, v těchto klubech se mluvilo o nezbytnosti boje za komunu“.155

Jestliže politická rovnoprávnost nebyla pro ženy až tak důležitá, tak otázky týkající se

sociální rovnoprávnosti pro ně stály na prvním místě. V klubech se často řešila otázka manželství a práva na rozvod. Unie se stala oficiální součástí Pařížské komuny 10. dubna.

V tento den bylo rozhodnuto, že každá vdova po členovi Národní gardy má právo na penzi ve

výši 600 franků, ať je vdaná či svobodná. Dodatkem k tomuto rozhodnutí byla také ochrana státu nad každým dítětem.

Sídlem nejednoho klubu se kostel. Avšak některé mezi nimi byly známy svým

antiklerikálním postojem. Což vzbuzovala pohoršení v klubech založených při kostele. Klub při kostelu Saint-Nicolas-des-Champs poslal dopis se svojí stížností. V dopise uvádí, že

hlavními tématy diskutovanými v těchto klubech, jsou otázky velice choulostivé a probírané naprosto bezohledně před zraky žen a dětí bez obav z autority. Poslouchají tam bezbožné rouhání. Nejedna žena našla v klubu místo, kde mohla vyjádřit svoje opovržení s církví.156

Ale pro většinu pařížských žen bylo otázkou číslo jedna právo na práci. 21. května Pařížská

komuna vyhlásila zákon o rovné mzdě. Komuna rozhodla, že učitelky budou mít stejný plat jako učitelé.157

Vzdělání mělo také svoji důležitost. Hlavním požadavkem byla snaha poskytnout dívkám

rozsáhlejší vzdělání bez vlivu náboženství. Komuna přislíbila založení nových škol pro dívky

a sekularizace těch stávajících. Ženy kolem Elizabeth Dmitrieff si vzaly pod svůj patronát kontrolu dívčích škol. Vznikl také projekt „Societé des amis de l´enseignement“ (Společnost přátel školství). Tvůrkyně tohoto projektu byla pokládány za pomocnice matek, které musely

pracovat a neměly dostatek času na svoje děti. Stejně jako mnoho dalších projektů Pařížské komuny, tak ani tento se nestal realitou.

Jakou měly ženy motivaci? Co je ke Komuně tak přitahovalo? V co doufaly? Za jaké ideály

bojovaly? To jsou další otázky, na které se Linton ptá. 155

38. 156 157

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s. Tamtéž, s. 39 – 40. Tamtéž, s. 40.

38

Většina žen spjatých s Komunou byly matky. Byly to matky, které toužily po lepší

budoucnosti pro své děti. A právě za to bojovaly. Snažily se obstarat dostatek potravin pro své rodiny. Měly ovšem i symbolickou roli. Povzbuzovaly muže v bojích nebo se pokoušely krvavé boje ukončit. Byla obnovena tradice mírových pochodů a mírových misí. Nicméně nepřinesly požadovaný úspěch.

Ženy se podílely i na bojích na barikádách. Pomáhaly mužům, pracovaly jako zdravotnice a

kuchařky.

O roli žen v dobových tiskovinách psala André Leo. Přispívala do oběžníku určenému

„dělníkům na venkově“. V novinách „La Sociale“ vyšlo několik jejich článků inspirovaných

osudem devíti žen, které se nabídly jako dobrovolnice, ale byla s velkým opovržením odmítnuty.158

Kdo nejvíce doplatil na drahotu a nedostatek práce? – Ženy. Komu revoluce bezprostředně

nic nepřinesla? – Ženám. Které nabídly svou oddanost této revoluci, která na ně zapomněla a nakonec je i opovržlivě odmítla.159

Ženská otázka v dějinách je velice rozsáhlým tématem, říká Linton. Žádná z revolucí od

roku 1789 svobody a rovnoprávnosti, což podle ní byly hlavní zásady revoluce, bez kterých revoluce nemá žádný smysl.160 Revoluce měla přinést svobodu pro všechny, bez ohledu na

rasu a pohlaví.161 V dalším daleko pragmatičtějším článku André Leo píše, že pokud ženy

odmítnou místo na revolučním poli, tak se navrátí na stranu církve a pravice je bude muset vzít pod svoje křídla a tím pádem dojde k posílení reakčních sil.162

21. květen byl dnem, kdy se Komuna naposledy sjednotila, aby bojovala proti

versailleskému vojsku. Do těchto bojů se zapojily i ženy. Nathalie Lemel vyzývala Pařížanky, aby se nebály a bojovaly za Komunu do poslední kapky krve. Boje se vedly o jednotlivé ulice.

Občané stavěli barikády. A v této nesnadné době se na scéně opět objevují ženy. Jejich role

byla dosti tradiční, nosily mužům jídlo a pití, pomáhaly jim se skrývat před versailleskou

armádou. Snažily se povzbudit vyčerpané muže. Elodie Duvert byla odsouzena a deportována, protože nosila jídlo a pití mužům na barikádách a také že se je snažila povzbuzovat k dalšímu boji.163

158

42.

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historuque 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s.

Tamtéž, s. 43. Tamtéž 161 Tamtéž 162 Tamtéž 163 Tamtéž, s. 44. 159 160

39

Některé zprávy poukazují na to, že ženská pomoc při bojích na barikádách měla daleko

větší přínos než jejich předešlé aktivity. Vypukl ničící požár pohlcující budovu radnice a

Tuilerského paláce. Dodnes se jistě neví, kdo byl za tento katastrofický požár zodpovědný.

Mohly to být právě ženy, které připravily zápalné bomby, aby zničily Paříž a pařížskou

buržoazii. Nicméně neexistuje žádný důkaz o jejich vinně či nevinně. Jedná se o proces s Petrolejářkami. Místem posledních bojů se stal hřbitově Pére Lachaise. Neexistuje žádný

pramen, který by s naprosto jasnou přesností uváděl, kolik členů Komuny tam bylo popraveno.

Po tomto strašlivém krveprolití začaly soudní procesy. Odsouzených bylo kolem 40 000 a

z toho kolem 1000 žen. Nathalie Lemel a Louise Michel byla mezi nimi. Žádná z žen nebyla popravena. Nicméně se dostaly do vězení nebo byly poslány na nucené práce, v lepším případě do exilu.164

Některé ženy jako například André Leo, Louise Michel a Victorine Brocher se později

myšlenkově přidaly k anarchismu a vystupovaly proti Marxovi.165 Pro ně byl smysl Pařížské komuny v šanci, která dala lidem ochutnat svobodu a možnost svobodně se vyjádřit.166

164

45. 165 166

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871. Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997, s. Tamtéž, s. 46. Tamtéž

40

Závěr: Z mé práce vyplývá, že pokud se chceme zabývat problematikou Pařížské komuny 1871,

tak musíme sáhnout po současné zahraniční literatuře. Česky psaná literatura je tendenční. Po

roce 1989 bylo téma Pařížské komuny odsunuto na druhou kolej. Tedy v domácí literatuře nenajdeme nejnovější názory na Komunu. Ano, máme sice překlad Dubyho Dějin Francie, ale tato publikace se Komuně nevěnuje v dostatečné šíři a stejně tomu je i dílem Mauroiovým. A právě proto jsem musela sáhnout po francouzsky psané literatuře.

Moje práce je pokusem o stručný překlad, rozbor, porovnání a interpretaci děl tří,

respektivně čtyř západoevropských historiků, jejichž díla vyšla ve Francii. Přestože každý

z nich se věnuje jiným prvkům Pařížské komuny, lze v jejich díle najít něco společného. U

všech autorů se objevují pojmy jako sociální komuna, dělnická revolta a mýtus revoluce, tradice a formující ideologie.

Na termín sociální nebo revoluční komuna narážíme velice často. Například Duby ve své

práci cituje Marxe. A tvrzení samotného Marxe popírá Komunu jako sociální revoltu. Marx

říká, že Komuny byla vzporou jednoho města za mimořádných podmínek, nebyla Komunou socialistickou a ani taková být nemohla. I když občas měla v tomto smyslu chvilkové

rozmary. Podobný názor zastává i Winock, který se drží teorie amerických historiků, kteří

tvrzení, že by šlo o dělnickou revoltu, pokládají za mýtus a krok jednoho vzbouřeného města proti vládě, která hrozí s restaurací monarchie. Z čehož nám vyplývá, že nebýt Marxe a

Bakunina a hlavně jejich následovatelů a pozdějších revizionistů Marxe Komuna jako taková by upadla vzapomění. Je také třeba zdůraznit, že první osobou, která mluví o dělnické hnutí, nebyl Marx, ale předseda vlády Thiers.

Dělnické hnutí a dělnická vzpoura? Ano, šlo o dělnickou vzpouru. Protože pokud se

podíváme na statistické údaje o zatčených, tak dojdeme k závěru, že 85% jich bylo z dělnické vrstvy.

Dalším pojmem je mýtus revoluce. Ano, mýtus revoluce dodnes žije u levicově

smýšlejících, nicméně jen na poli znovunalezené solidarity a bratrství s předešlými revolucemi. Je to mýtus, který slibuje něco nového a naprosto bezchybného oproti stávající společnosti. ( Winock ). Duby mluví také o mýtu, který byl vytvořen socialisty, byl to mýtus

Komuny jako domnělé první socialistické revoluce. Možná je i jiná interpretace mýtu revoluce. Marisa Linton říká, že interpretace mýtu má více rovin, není vždy jednoznačná.

Svoje tvrzení dokazuje na ženách bojujících ve jménu Komuny. Na jedné straně tyto ženy 41

měly symbolickou cenu. Byly to novodobé

„panny Marie“ neohroženě bojující na

barikádách. Opačná strana mýtu mluví o prostitutkách a pařížské lůze. A Rihs vzpomíná mytizovanou tradici francouzských revolucí, k čemuž se přiklání i Linton.

Tradice. Většina autorů zmiňuje tradici jako důležitý prvek pro vznik Pařížské komuny.

Rihs píše o revoluční tradici Francie. O odkazu předešlých revolucí 1789, 1793 a 1848. Pařížská komuna byla jejich pokračovatelkou. Revoluce 18. století hledaly své předky ve

středověku. Inspirací se jim stala středověká svobodná města, která čerpala z antických tradic. Tento prvek zmiňuje i Duby. Linton naopak vidí tradici v postavení žen. Jsou to tradičně

věrné zastánkyně svých mužů. Jsou to ty, co je povzbuzují v boji za lepší budoucnost svých dětí. Žena vystupuje v tradiční roli matky, ochránkyně.

Duby říká, že Komuna vznikla spontánně je zastaralý názor. Jak mohlo něco vzniknout

spontánně, když první příznaky této spontánnosti se objevily o několik měsíců dříve. Spontánnost Duby přisuzuje vzniku praporů Národní gardy. Podobného názoru jsou i ostatní.

Winock ve své práci také zmiňuje otázku žen v Pažížské komuně Všeobecně o nich píše

jako o hrdinkách. Nicméně nadšení Linton u něj rozhodně nenajdeme. Linton vidí v ženách

mučednice a obrovské bojovnice. Nezmiňuje se o „šašcích“ revoluce, mezi které někteří historici kladou i jí tolik opěvovanou Elizabeth Dmitrieff. Na což upozorňuje Winock. Další kontroverzní osobou je například Louise Michel, pro Linton je hrdinkou. A ostatní ji označují

pejorativně za mužatku a herečku.167 Linton ukazuje na všechny varianty a nechává nám

prostor pro vlastní názor. Svůj názor nám nevnucuje, ale po přečtení její práce jsem viděla v ženách spolupracujících s Komunou hrdinky a mučednice.

Až Winock mi poskytl

objektivní pohled, že tomu mohlo být i jinak. Nicméně Winock nesnižuje roli žen v Komuně. Linton ve své práci vychází ze vzpomínkových knih jednotlivých účastnic Komuny, myslím,

že právě z tohoto faktu plyne její subjektivní a ochranářský postoj. Trochu mě zarazilo, že

Winock za hlavní informátory o ženách považuje Louise Michel, na čemž není nic zvláštního, a Luise Rossela ( člen Komuny ), kterého ovšem Linton nezmiňuje.

Myslím si, že toto téma je u nás polem neoraným. Většina literatury je zavádějící. Já jsem

získala jen dvě česky psané publikace, které nepodléhaly marxisticko – leninistické tendenci.

Jednalo se o knihu J.N.J. Holého z roku 1897, kde autor stojí na straně versailleské vlády a

pak je to kniha z roku 1932 Pařížská komuna. Zprávy a dokumenty součastníků. Jinak veškerá literatura byla vydána po roce 1948. 167

Winock, M.: Socialisme en France et en Europe, XIXe-XXe siécle. Paris 1992, s. 215 a 242.

42

Výše jsem nastínila, že součastní historikové také nejsou za jedno ve všech sporných

otázkách týkajících se Pařížské komuny. Jasné ale je, že nešlo o spontánní socialistickou/dělnickou revoluci. Jak by také mohlo, když hlavní roli sehrála pouze Paříž.

Revoluce je masové hnutí, které nachází ohlas po celé zemi. K čemuž nedošlo. Pařížská

komuna se stala modlou marxismu-leninismu, opěrným bodem a počátkem, ze kterého vytvořili „heroizovanou událost“.

43

Seznam pramenů a literatury: Prameny:

Linton, M.: Les femmes et la Commune de Paris de 1871.Revue Historique 603, CCXCVIII/3. Paris 1997.

Lissagaray, H. P. O.: Dějiny Pařížské komuny 1871. Praha 1953.

Rihs, Ch.: La Commune de Paris 1871. Sa structure et ses doctrines. Paris 1973. Vuillaume, M.: Zápisky očitého svědka Pařížské komuny. Praha 1975. Vuillaume, M.: Z denníka Parížskej komúny. Bratislava 1981.

Winock, M.: Socialisme en France et en Europa. XIXe–XXe siécle. Paris 1992. Literatura:

Arbes, J.: Komuna neboli Obec pařížská. Praha 1950.

Broniewski, W.: Pařížská komuna. Poema. Praha 1951.

Cífka, S.: Pod praporem Komuny. K 100. výročí Pařížské komuny. České Budějovice 1971. Dorazil, O.: Vládcové nového věku ( 1792 – 1918 ). Nakladatelství Amlyn 1993. Duby, G.: Dějiny Francie. Od počátků po současnost. Praha 2003.

Duby, G.: Histoire de la France. Les temps nouveaux, de 1852 a nous jours. Paris 1991.

Hanuš, J.: Historie modrní doby. Rozhovory o základních pojmech, událostech a problémech 19. století. Brno 2004.

Holý, J. N. J.: Pařížská komuna roku 1871. Praha 1897.

Chaloupka, V.: Parížská komúna. Prvý pokus o nastolenie diktatury proletariátu. Bratislava 1961.

Jaro 1871. Poezie Pařížské komuny. Praha 1961.

Kašík, V.: K 90. výročí Pařížské komuny. Pařížská komuna a její význam. Praha 1961. Kerženčev., P. M.: Pařížská komuna. Praha 1961.

Marx, K. – Engels, F. – Lenin, V. I.: O Pařížské komuně. Praha 1972. Masaryk, T. G.: Otázka sociální I, II. Praha 2000. Maurois, A.: Dějiny Francie. Praha 1994. Pařížská komuna. Brno 1971.

Pařížská komuna. Zprávy a dokumenty součastníků. Praha 1932. Pařížská komuna. Sborník statí a materiálů. Praha 1951.

Pelikán, D.: In: Právněhistorické studie. Pařížská komuna po stu letech. Praha 1973. 44

Steinová, D.: Komuna neboli Obec pařížská 1871. Kronika života pařížského lidu. Praha 1971.

Špot, J.: Pařížská komuna. 18. března – 28. května 1871. Vzpomínka k 100. výročí první dělnické vlády. Plzeň 1971.

Tartakowsky, D.: Nous irons chander sur vos tombes. Le Pére – Lachaise, XIXe–XXe siécle. Paris 1999.

Tillier, B.: La Commune de Paris. Revolution sans images? 1871 – 1914. Paris 2004.

Vrbata, J.:Pařížská komuna. Dokumenty o činnosti Pařížské komuny a jejím ohlase v českých zemích. Praha 1971.

Wohlgemuthová, R.: Pařížská komuna. Praha 1980. Slovníky:

Francouzsko – český. Česko francouzský slovník. Nakladatelství FIN Publishing, Olomouc 2004.

45

Medailonky: Michel Winock ( 1937 Paris -)

Vystudoval fakultu filozofie a humanitních studií. V současné době je profesorem soudobé historie na „Institute d´etudes politiques“ v Paříži. Je odborníkem na socialismus, antisemitismus a francouzské intelektuály.

Je členem redakční rady magazínu „L´Histoire et Vingtiéme siécle depuis leur Creation“. Podílí se na vydávání „Dictionnaire des Intellectules francaises“. Přispívá do deníku „Le Monde“. Charles Rihs ( 1913 -)

Marisa Linton ( nevedeno –)

Vystudovala fakultu filozofie a sociálních věd v Sussexu, kde v roce 1993 získala doktorát historie. V současné době působí jako doktorka historie na univerzitě v Londýně ( Kingston University ).

Věnuje se dějinám Francie v 18. a 19. století, zejména revolucím a kultuře. Ve svých pracích často zmiňuje ženskou otázku.

Vyučuje 18. století ve Francii se zaměřením na politické a kulturní dějiny.

46