Význam a používání normativního názvosloví

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Význam a používání normativního názvosloví, Zbyněk Dubač

Význam a používání normativního názvosloví 1. Normalizace v kominictví Krátce z historie Název komín pochází z latiny, vytápěná místnost byla označována slovem caminata (výraz, který původně označoval pouze ohniště). Kominické řemeslo se rozvíjí spolu s rozvojem technologie spalování paliv. Počátky sahají až do doby antiky. V Římské říši se podařilo shromáždit technologické znalosti ve všech oborech. Jednotlivé vědní obory - matematika, filozofie, stavitelství atd. a umění se oddělily od ryze řemeslných činností. Oheň se nejdříve rozdělával na otevřených topeništích, zplodiny se odváděly otvorem ve střeše, který byl nahrazován odvodem dřevěnou šachtou vymazanou jílem. První opravdové komíny byly jakousi nástavbou otevřeného topeniště, které se vyvinulo v raném středověku do podoby krbů. I tehdy sloužila ohniště převážně pro vaření a výrobní činnosti, teprve v druhé řadě mohla být zdrojem tepelné pohody. Až do konce středověku se vytápění obytných prostor nevěnovala pozornost. Technika nebyla na dostatečné úrovni, takže teplo nemohlo být rozváděno do jiných prostor a až na výjimky neexistovaly jiné než lokální zdroje vytápění. Je pochopitelné, že se technika vytápění rozvíjela nejdříve v zemích, kde bylo potřeba chránit se po jistou část roku před chladem a mrazem. Jako palivo sloužilo až do doby objevení uhlí (zhruba konec 14. století) pouze dřevo a dřevěné uhlí získávané v milířích. Tam také vznikal dehet, který se používal ke konzervaci dřeva na střechách a trupech lodí a ve válečnictví. Mezníkem pro rozvoj kominictví je století šestnácté. Tehdy se šlechta začala stěhovat do okázalejších prostor, hrady byly nahrazovány

paláci (zámky) právě pro šlechtu. Nejvíce zkušeností s jejich přestavbou a výstavbou měli Vlaši (Italové), a tak se z Itálie stěhovali stavitelé budov spolu s mistry, kteří zřizovali topeniště a spalinové cesty na odvod kouře. V českých zemích nastává rozvoj řemesla kominického za panování Rudolfa II. (přelom 16. a 17.stol.), který nejen zval stavitele, ale i mistry kominické. Ti vykonávali řemeslo na základě císařského patentu nejdříve ve městech, později i na vesnicích a panstvích šlechticů. Byl to také on, kdo nechal navrhnout první kominickou uniformu. Ta je zobrazena na pečetích kominických cechů. Dalším mezníkem rozvoje řemesla u nás je panování osvícených panovníků Marie Terezie a Josefa II. (18. stol.). Jednou z reforem bylo systematické sčítání lidu, číslování domů a systematická rajonizace pozemků. Nebylo to dáno přehnanou snahou o pořádek, ale potřebou neustále budovat silnou armádu na potlačování rebelií a k obraně východní hranice před nájezdy osmanských Turků z východu a Prusů ze severozápadu. Bylo totiž nevhodné za takové situace řešit živelné požáry od komínů. Když přece vznikly, tak bylo nutno je co nejrychleji pacifikovat, aby popelem nelehla celá vesnice či město. Stavební radové ve městech byli povinni stavět tak, aby se domy daly snáze hasit a také tak, aby se komíny daly snáze čistit. Byla definována terminologie v kominictví, kominíci se stali důležitým prvkem v provozu manufaktur a byly posíleny cechovní organizace.

Ještě příznivější situace nastala se zrušením nevolnictví r. 1781, protože byl umožněn volný pohyb pracovních sil a v kominickém řemesle vznikli takzvaní krajánci - svobodní tovaryši, kteří byli najímáni jednotlivými mistry na práce spojené s čištěním komínů. Krajánci sbírali zkušenosti a šířili technologii řemesla po celém mocnářství rakouském. Kominičtí mistři se stali váženými občany, kteří zasedali v obecních radách a přímo se podíleli na řízení obcí. Mnoho kominických rodů bylo potomky původních italských mistrů z dob rudolfínských. Z důvodu požárů byly později zakládány dobrovolné hasičské spolky (19. stol.), obcím byly půjčovány prostředky na vybavení zbrojnic a v neposlední řadě se posílila legislativa týkající se komínů.

1


Požáry velkých měst způsobené špatným stavem komínů a absencí urbanistických záměrů při rozvoji měst v 18. a 19. stol. si vynutily spolu s odstraněním hradeb i potřebu členění do čtvrtí a bloků ulic. Jedním z prvních, kdo v Evropě uskutečnil takový plán, byl císař Napoleon I., který zboural starou Paříž a vybudoval novou s prostornými bulváry. Totéž se dělo po velkém požáru Londýna na konci století XVIII. Průmyslová revoluce nastartovala spolu s rozvojem těžby uhlí další problém, a to čistotu ovzduší. Do poloviny století XVIII. se topilo pouze pevnými palivy, od jeho druhé poloviny se ve vytápění začaly využívat „čistější“ plyny. Nejdříve to byly plyny kychtové, vznikající při výrobě železa. Ve století XIX. začala výroba koksu pro metalurgické technologie, byly zřizovány koksárenské baterie a průmyslově vyráběn svítiplyn, který byl veden do měst pro osvětlování. Začátkem XX. století technologie výroby svítiplynu poskytla možnost jej využívat mimo svícení i pro přípravu TUV a jako zdroje tepla v kuchyních a pekárnách. Tato doba zaznamenala i rozvoj petrochemie. Mohutný nárůst spotřeby ropy nastal s vypuknutím I. světové války a nezastavil se dodnes. Po roce 1948 byly kominické živnosti zrušeny a založeny komunální kominické služby, do kterých kominičtí mistři „dobrovolně vstoupili“. Při překonávání energetické krize v šedesátých letech XX. století došlo k využívání zemního plynu, na který se víceméně nahlíželo jako na odpad při těžbě ropy. Pro kominickou praxi to přineslo vložkování komínů a s ním spojené nepříjemnosti dané totalitním režimem. Přestože bylo vložkování v pracovní náplni kominíků, mnozí z vrozené lenosti tuto možnost nevyužívali, a tak se k němu dostali klempíři a jiní, bohužel i neodborníci. Nedostatkový hliník byl nahrazován pozinkovaným plechem, smaltovanou ocelí, nebo osinkocementem. Nebyla dodržována technologie vložkování a neexistovala možnost kontroly takových činností (částečnou nápravou bylo vydání vyhlášky 111/81 Sb. o čištění komínů, která byla v roce 2010 nahrazena Nařízením vlády 91/2010). Důležitým zlomem v kominictví byla tzv. Sametová revoluce. Umožnila opětovné zavedení živností, ale přinesla s sebou i velké negativum. Kominické úseky (rajony) byly rozbity. Volné podnikání zvýhodnilo beztrestné potulné vložkaře oproti kominickým mistrům. Zájmy jednotlivců způsobily další úpadek cechovního řízení řemesla. Valná většina mistrů ztratila zájem o růst kvalifikace. Snaha po vytvoření co největšího zisku a neznalost problematiky mezi projektanty bohužel ještě dnes vede stavební firmy k výstavbě nekvalitních komínů. Často se stane, že normativně nepřípustné konstrukce komínů jsou uváděny do provozu za přispění nevzdělaných a nezodpovědných kominíků. Učební obor do roku 2009 téměř zanikl. V současnosti zažívá kominictví obnovu, snahou vyučujících učiliště je vytvořit základní soubor návyků pro výkon živnosti a doplnění chybějících odborníků do řad tak starého a váženého řemesla, jakým kominictví bezesporu je. Za krátkou dobu učení z žáků nikdo kominíky nevychová, ale osvojí si základní návyky a technologické postupy a další růst odbornosti bude jen na nich.

2. Normy určující základní názvosloví Normalizace kominických prací a zejména komínových konstrukcí začíná již za Československé republiky (1914), pokračuje v poválečném období (po r.1945) a dnes platné normy zohledňují mnoho materiálových a konstrukčních řešení komínů. Stavební normy, které se komínů dotýkají, jsou dle ČSN značeny 73 42 xx, celkem se jedná o více než sedmdesát norem, které jsou doplněny dalšími materiálovými a bezpečnostními předpisy, včetně norem souvisejících s požární prevencí. Pro kominictví jsou důležité také normy týkající se hydraulických výpočtů a dimenzování komínů. Pro výpočty je základní normou EN13384-1+A2 (ČSN 73 42 06). Pro běžnou kominickou praxi je nejdůležitější normou ČSN 734201 Komíny a kouřovody – Navrhování, provádění a připojování spotřebičů paliv v platném znění.

2


Pro připojování a konstrukci individuálně stavěných topenišť krbů, kamen a sporáků jsou důležité ČSN 73 42 30,73 42 31 a73 42 32. Odbornost revizního technika komínů vyžaduje znát ještě mnoho dalších předpisů a norem: základ názvosloví je dán v ČSN EN 1443 (73 42 00), jejíž první vydání je z roku1999. Zavádí označování komínových konstrukcí určující šifrou, která zachycuje všechny důležité parametry komínové konstrukce: teplotní třídu, tlakovou třídu, odolnost vůči kondenzátům, odolnost vůči vyhoření sazí, tepelný odpor stěny a vzdálenost od hořlavých konstrukcí. Nástupné a upřesňující materiálové a výrobkové normy používají v podstatě totéž značení doplněné o požární odolnost a šifru pro použitý druh materiálu.

3. Nejpoužívanější výrazy pro kominickou praxi Názvosloví pro komínové konstrukce se dělí do skupin popisujících komínový plášť a otvory v komínovém plášti a komínových vložkách, vložkování komínů, kouřovody, vícevrstvé komínové konstrukce a systémové komíny. Další skupinou termínů je názvosloví pro spotřebiče paliv individuálně stavěné a průmyslově vyráběné. V následující tabulce jsou nejběžnější termíny používané v platných ČSN a EN. Tyto termíny se mohou normu od normy poněkud lišit ve své definici, nebo výkladu, což je dáno překladem během procesu harmonizace ČSN na normy EN. KOMÍNOVÁ KONSTRUKCE

SPALOVÁNÍ, PALIVO, SPALINY,

SPOTŘEBIČE, KOUŘOVODY

Základ komína

Palivo

Spotřebič paliv

Půdice komína

Rosný bod spalin

Spotřebič otevřený

Vodorovná hydroizolace

Výhřevnost

Spotřebič uzavíratelný

Plášť komína

Spalné teplo

Spotřebič uzavřený

Úsek komína

Vlhkost spalin

Spotřebič kondenzační

Etáže továrních komínů

Palivo tuhé, kapalné, plynné

Spotřebič atmosférický

Komínový plášť

Palivo fosilní, z obnovitelných zdrojů

Spotřebič lokální

Obklad/opláštění komína

Palivo ušlechtilé

Spotřebič ústřední

Tepelná izolace komína

Spaliny

Spotřebič technologický

Komínový průduch

Kondenzát

Kouřovod samostatný Kouřovod společný

Sopouch

Saze prašné

Vybírací dvířka

Saze mastné

Kouřovod svislý s funkcí komína

Otvory Kontrolní a čistící

Saze mokré

Kouřovod koncentrický

Otvory pro tlakové vyrovnání

Saze mazlavé

Primární vzduch/sekundární vzduch

Otvory Měřící

Saze tvrdé

Tahy-vzestupný, sestupný, pád

Ústí komína

Saze smolné/sklovité

Rošt, roštová plocha

Komínové ochranné pouzdro

Dokonalé/ nedokonalé spalování

Komora teplovzdušná

Komínová vložka

Pyrolýza/zplynování paliv

Komora Spalovací

Komín jednovrstvý

Vyhoření sazí

Komora pojistná

3


KOMÍNOVÁ KONSTRUKCE

SPALOVÁNÍ, PALIVO, SPALINY,

SPOTŘEBIČE, KOUŘOVODY

Komín vícevrstvý

Hmotnostní průtok spalin

Dýmník

Komín systémový

Vzduch- obsah plynů

Římsa krbu, lavice

Komín Individuální

Ztráty paliva ve spotřebiči

Sálavá plocha Kouřová uzavírací klapka

Stavební dílec

Zápalná teplota/teplota hoření

omín pojistný

Teplota termodynamická

Krbová vložka

Příslušenství komína

Účinnost spalování

Krb venkovní, vnitřní

Tvárnice

Komínová ztráta

Kachlová kamna

Komín s přirozeným tahem (podtlakový)

Ředění spalin

Topný štít

Komín přetlakový

Obrat paliva

Zatápěcí klapka

Komín vysokopřetlakový

Přívod spalovacího vzduchu

Plynová štěrbina

Komín odolný vůči vyhoření sazí

Tlaková bilance místnosti, kotelny

Teplosměnné plochy

Komín difúzní

Podtlaková nucená ventilace

Kamna sálavá, konvekční

Komín bariérový

Aerace budovy

Kamna s ohřevem kap. média

Komín tovární

Jmenovitý tepelný výkon

Žáruvzdorné materiály

Tepelný odpor komína

Prohořívání/odhořívání paliva

Izolační materiály

Jmenovitá teplota komína

Varná plocha/varná plotna

Vzduchový průduch

Kamnovec, zábradlíčko

Zadní odvětrání

Lapač jisker vnitřní

Statické kotvení

Pečící trouba/sušárna

Výška účinná, neúčinná, stavební

Pracovní povrchy

Seznam těchto nejběžnějších termínů není kompletní, protože stavebních norem, které se komínů a jejich konstrukcí týkají, je velké množství. Do této tabulky byly vybrány základní termíny, které jsou použity ve většině zmíněných norem.

4. Základní kominické práce  Řadová práce, práce s individuální docházkou dle NV 91/2010Sb.  Čištění, opravy a údržba spotřebičů na tuhá paliva  Sanace spalinových cest, opravy nadstřešních částí komína  Výstavba nových systémových komínů  Výstavba topenišť,obestavby topenišť  Měření účinnosti spalování  Poradenská služba

4

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Spotřebiče paliv, Zbyněk Dubač

Spotřebiče paliv, provedení teplosměnných ploch – druhy kotlů, spotřebiče podle výkonu Nejstarším spotřebičem paliv je tedy otevřené krbové topeniště. V době jeho vzniku nikdo neměl znalosti o procesu hoření, a tak byla jeho účinnost v řádech jedné desítky procent. Jednalo se v podstatě o otevřené ohniště ze tří stran ohraničené, v provedení buď vestavěném do stěny, nebo představěné. Zpravidla bylo uzpůsobeno i pro přípravu pokrmů zařízením pro závěs kotle nebo pro montáž rožně Pozdější vývoj už směřoval ke spotřebičům uzavíratelným, ale v kategorii technologických spotřebičů stále přežívala konstrukce otevřených topenišť a černých kuchyní. Na sporák v podobě dnes známé si musíme počkat do období pozdějších, kdy byla metalurgická výroba schopna produkce železných tálů. Výroba dvířek topeniště a popelníků byla mnohdy ještě i v této době věcí kovářů a kusové, nebo manufakturní výroby. Vývojem bylo dosaženo konstrukce kombinovaného sporáku, jak jej známe v dnešní podobě, tedy spotřebiče s poměrně vysokou účinností a možností regulace topného procesu. Pro získávání většího množství teplé vody na vaření a praní byly používány varné kotle, oddělily se lokální spotřebiče pouze pro výrobu tepla, někdy s využitím na ohřev TUV v kamnovcích. Kachlová kamna různého provedení jsou dodnes ozdobou šlechtických sídel. Další vývoj přinesl výrobu kamen přenosných, buď železných, nebo kachlových a díky koksu jako palivu pro vytápění vzniklo mnoho druhů kamnových vložek pro obestavbu nebo zástavbu do niky ve zdi.

Vývoj topenišť  Přenosná kamna s prohoříváním paliva – doposud používaná varianta topeniště nedokonalé technické úrovně, která zpravidla nezohledňují typ paliva, a tak mnoho těkavé hořlaviny dohořívá v kouřovodu, nebo uniká nespáleno.  Kamna (kotle) s odhoříváním paliva – konstrukčně vyspělejší varianta topeniště, která je schopna regulace hoření ve smyslu nahoření, odplynění a dohořívání topné nálože v časovém úseku několika hodin. Topení v násypných – odhořívacích- kotlích vedou k závažné chybě k dušení procesu spalování, které vede k zadehtování teplosměnné plochy i spalinové cesty.  Stáložárná kamna – jejich provedení bylo různé, od násypných- prohořívacích, až po tzv. americká kamna. Provádělo se v nich spalování výkonných nebo zušlechtěných paliv (antracit, koks). Jejich pořizovací cena byla vysoká, stejně tak i cena používaného paliva.  Lázeňský válec (technologický spotřebič) – Má prohořívací topeniště, které je umístěno pod válcem na beztlakový ohřev vody: teplá voda je vytlačována připouštěním vody studené. Jejich obliba v současnosti narůstá se zvyšováním ceny plynu a ostatních paliv.  Válcový kotel – jednoduché řešení s malou účinností schopné vyrábět páru s malým přehřátím, protože pára je odebírána z parního dómu nadhladinou varné vody. V dnešní době se tyto kotle již nevyrábí.  Plamencový kotel – zdokonalená verze kotle válcového- plamenec je dutý prostor uvnitř válce kotle, kterým proudí spaliny a zvětšuje teplosměnnou plochu. Jejich výroba již také skončila.  Článkový kotel – plášť kotle se skládá z dutých článků, které jsou naplněny topnou vodou. Topeniště je součástí dutiny vytvořené články kotle. Rošt je zpravidla pevný a jsou určeny pro spalování koksu nebo paliv s malým obsahem popelovin, není vhodný na spalování hnědého uhlí. Jedná se o kotle teplovodní, nejsou konstruovány na výrobu páry. Jako kotle pro ústřední vytápění malých objektů jsou stále nabízeny, ale jejich účinnost není uspokojivá spolu s velkou časovou náročností na obsluhu.

5


 Žárotrubný kotel – spaliny postupují z topeniště žárovými trubkami, takže varu vody lze dosáhnout za vyššího tlaku a součástí teplosměnné plochy je i přehřívák páry. Tyto kotle měly univerzální použití od parních lokomotiv až po komunální výtopny. Byly kombinovány s různými, zejména pásovými roštovými plochami na kontinuální řízení topného výkonu.  Strmotrubný kotel – spalovací komora je obklopena trubkovnicí, na dně spalovací komory je rošt - pevný, mechanický, nebo posuvný. Je konstruován pro průmyslovou výrobu velkého množství vysoce přehřáté páry. Stavební výška dosahuje i několika desítek metrů. Jako roštové plochy jsou používány pásové, protivratné, válcové a jiné konstrukce.  Kombinované konstrukce – žárotrubný kotel s plamencem (válcový) – využíván na spalování plynu a kapalných paliv. Hořák je umístěn v plamenci, na jehož konci prochází spaliny přes přehřívák. Obratovou komorou a žárovými trubkami obklopenými vodou proudí proti původnímu směru v plamenci a nakonec po dalším obratu(nad hořákem) proudí přes další trubní soustavu do předehřívače vody a do komína. Kotle jsou konstruovány pro rychlou změnu výkonu, takže jsou vhodné pro provozy s rázovou potřebou pracovní páry. Tuto konstrukci využívají i kotle na spalování slámy a biohmoty(štěpka, piliny, drcená sláma, obilí).  Komorový kotel na spalování slámy – jedná se zpravidla o strmotrubný kotel, v jehož spalovací komoře odhořívá celý balík slámy o objemu až 2m3 Tyto kotle jsou schopny pracovat jako teplovodní, mohou být uzpůsobeny i jako parní kotle. V některých evropských státech jsou vyráběny mobilní varianty takových kotelen, jsou zapůjčovány pro vytápění stejně jako jiné technické zařízení. Při spalování slámy je nutné řešit technický problém škváry, která vzniká natavením popelovin. Popeloviny ze slámy mají podobné složení jako sklářský kmen, takže škvárové nátavy mohou výrazně znečistit spalovací komoru a spalinové cesty. Jejich sklovitá konzistence vyžaduje přídavek látek pro jejich rozrušování.  Kotle s pohyblivými rošty – nehledě na provedení teplosměnné plochy (žárotrubná, nebo strmotrubná konstrukce a jejich kombinace) jsou vybaveny rošty pro kontinuální spalování a průběžnou regulaci výkonu: • • • • • •

řetězové rošty přesuvnérošty hrablové rošty vratisuvné rošty válcové rošty bubnové rošty

 Kotle práškové – se spalováním paliva ve vznosu, kotle s fluidním spalováním.Tento druh kotlů je používán ve velmi dokonalých a pečlivě řízených spalovacích procesech elektráren a komunálních spaloven (využívá i teplo popela). Celý technologický proces je doplněn několikastupňovým zachycováním popílku a zachycováním sirných úletů. Palivo je rozemleto na jemný prášek, který je předehřátým vzduchem nesen do spalovací komory. Spalování je prováděno na jeden i více hořáků uspořádaných pro cyklonové proudění ve spalovací komořenebo hořením ve svislém vznosu. Výhodou je možnost přidávání vápenitých látek, které vážou sirné sloučeniny, a produktem je energovápenec využívaný k výrobě stavebních hmot i materiálů jako sádrokarton, anhydridové směsi nebo jako přídavek pro výrobu cementu.  Kotle s retortovými hořáky - palivo vhodné zrnitosti je svisle vytlačováno na dně spalovací komory na provzdušňovanou spalovací plochu a popel je odváděn po jejím obvodu Konstrukcí kotlů a jejich topenišť existuje velké množství variant, zde je prezentována zkráceně pouze jejich část.

6


Lokální spotřebiče na tuhá paliva pro vytápění malých objektů Zdražování plynných paliv vede k návratu ke spotřebičům na spalování tuhých paliv, zejména dřeva a dřevní hmoty. Dřevní hmota je spalována jako dřevo kusové, nebo palivo upravované, tedy dřevoštěpka, brikety a pelety. V ojedinělých případech je spalováno i zrno obilnin (pšenice, oves, žito, kukuřice apod.).  Krbová kamna – v dnešní době jsou obchodníky tímto názvem označovány všechny uzavíratelné spotřebiče na tuhá paliva, ale jedná se o topeniště ohraničená ze tří stran pevnou stěnou tvořenou kovovým, nebo zděným pláštěm (případně prosklenými stěnami) a jedné otevíratelné stěny uzpůsobené pro přikládání – zpravidla také prosklené. Krbová kamna jsou uzpůsobena pro spalování dřeva, takže disponují přívodem primárního i sekundárního vzduchu k dokonalému okysličení plynné hořlaviny ve dřevě obsažené. Prosklená plocha je schopna pomocí sálavého tepla vytvářet tepelnou pohodu už při zátopu. Tyto spotřebiče jsou připojovány i na svislé kouřovody s funkcí komína. Svislé kouřovody s funkcí komína s sebou nesou riziko požárů zejména dřevěných staveb při nedodržení pravidel pro jejich montáž.  Kamna peletová – topeniště krbových kamen je osazeno hořákem na spalování drobných lisovaných agregátů podávaných do topeniště mechanickým zařízením- zpravidla šnekovým podavačem – ze zásobníku paliva. Tyto spotřebiče jsou schopny pracovat plně automaticky a je možné je ovládat přes mobilní telefon  Peletové kotle – obdobný druh spotřebiče, pouze s vyšším výkonem, výrobci domovních kotlů připravují své výrobky na variantu topení peletami a jako doplněk nabízejí zásobníky, které pojmou objem na několikaměsíční topení. Čištění spotřebiče probíhá cca 1× týdně. Mnoho kotlů ústředního vytápění je konstruováno i na topení dřevoštěpkou, případně pilinami.  Kotle s pyrolýzou paliva – tento název není technicky zcela správný, ale jedná se o kotle využívající dvě fáze hoření paliva. V bubnu spalovací komory je palivo tepelně rozloženo na plynnou apevnou složku, které odhořívají odděleně; plynná složka odhoří ve spalovací komoře mimo tuhý zbytek paliva. Je velmi vhodné kotle těchto konstrukcí vybavit systémem zásobníků topné vody, protože jejich provoz se sníženým výkonem, který vyžaduje podzimní a jarní cyklus, je velmi špatně regulovatelný a vede ke vylučování dehtů ve spalinové cestě.

Bioplynová stanice Získávání paliv je v dnešní době zaměřeno na paliva z obnovitelných zdrojů, mezi ně patří i produkce bioplynu. Ten je získáván ve dvojím typu provozů – buď čistírny odpadních vod, nebo speciálně zbudované stanice na zpracování biohmoty pocházející z produkce rostlinných materiálů na dosud nevyužívané zemědělské půdě. V bioplynových stanicích jsou likvidovány i odpady z potravinářských provozů (masokombináty, zpracovatelské závody na zeleninu a ovoce). Proces výroby bioplynu lze zjednodušeně popsat jako počáteční homogenizaci materiálů s fermentací a zahřátí na fermentační teplotu. Poté je hmota ponechána působení kvasných procesů v reakční komoře, ze které je odebírán plyn. Ten je vysušen a uskladněn v plynojemech. Spotřebiče v těchto komplexech jsou běžné kotle na spalování plynných paliv upravené pro spalování plynu s kolísavou výhřevností a vlhkostí, nebo kogenerační jednotky se spalovacími motory. Spalování bioplynu musí být z důvodu malé výhřevnosti v některých fázích provozu doplněno spalováním nafty, nebo bionafty.

7


Kogenerační jednotky Pro využití plynných paliv a kapalných paliv jsou konstruovány kogenerační jednotky. Buď jde o soustrojí založená na běžném spalovacím motoru, který pohání elektrický generátor a využívá jinak špatně využitelnéteplo z chlazení a výfukových plynů, nebo jsou montovány kogenerační jednotky se stirlingovým motorem. Je to motor s vnějším spalováním, který ochlazuje spaliny a vyrábí srovnatelně menší množství elektrické energie než běžný spalovací motor(cca 3-10kW). Elektrická energie je schopna krýt spotřebu na ovládání kotle a částečně i potřebu domácnosti. Existují i soustrojí se stirlingovými motory využívajícími spalování tuhých paliv, případně v provedení na využití energie sluneční.

Provozy na spalování biohmoty Snahy o využívání palivz místních zdrojů vedou k osazování zemědělských pozemků rychle rostoucími dřevinami (topol, vrba, osika), nebo bylinami s vysokou produkcí (rákos, šťovík, ozdobnice čínská, kukuřice). Ke spalování je vhodný i jinak nezpracovatelný dřevní odpad z průmyslových závodů, nebo i zbytky po lesní těžbě. Výkony těchto provozů jsou počítány v megawattech. Provádí kombinovanou výrobu elektřiny spolu s topným médiem – pára, nebo horká voda. Vyžadují důsledné odprašňování spalin. Popeloviny jsou využívány jako plniva do stavebních materiálů.

8

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Spalovací proces, Zbyněk Dubač

Spalovací proces, hoření paliv, účinnost, spotřebiče Získávání tepla Pro získávání potřebného tepla neexistuje zatím (až na výjimky – koloběh vody, větrná a sluneční energie) žádný jiný způsob, než spalování paliv.

Hoření paliva je redoxní reakce za vzniku tepla, světla a spalin. Rozdělení paliv podle skupenství

Podle původu původ paliva

 Pevná

 Fosilní (ropa, zemní plyn, uhlí, rašelina)

 Kapalná

 Z obnovitelných zdrojů

 Plynná

 Využitelné odpady z různých druhů výroby

Základními podmínkami hoření jsou tři faktory  Palivo  Vzdušný kyslík  Zápalná teplota (tepelný zdroj zapálení Tři jmenované složky tvoří hořlavý soubor. Jestliže některá z nich schází, k hoření nedojde. Při zapalování hořlaviny dochází ke zvyšováním teploty, vysušení materiálu, úniku hořlavých plynů, jejich hoření a posléze k dohoření zbytku paliva v pevném stavu. U některých hořlavých kapalin dochází k odparu již za pokojových teplot, takže při smísení se vzduchem stačí zápalnou směs iniciovat i malým impulzem – jiskra z oděvu, cigareta apod. Pro naši praxi musíme rozlišovat teplotu hoření a vzplanutí. Bodem vzplanutí se nazývá taková teplota, při níž dojde k prvnímu vyšlehnutí plamene, palivo samo však není natolik nahřáto, aby mohlo dále hořet. Při dalším přísunu zápalného tepla takové teploty dosáhne a dojde k samovolnému hoření. Všechny tyto děje probíhají v reálném čase, takže když palivo nemá možnost prohořet v dostatečně dlouhém časovém úseku, parametry spalování se výrazně mění a ke spalování (hoření) nemusí dojít.

Dokonalé a nedokonalé hoření Při hoření v praktických podmínkách se vždy nesetká molekula hořlaviny s molekulou kyslíku obsaženého ve vzduchu, takže spálení není dokonalé. Palivo logicky odhořívá na povrchu, který je obklopen spalovacím vzduchem. Pro praktické spalování je nutný přebytek spalovacího vzduchu. Velký přebytek způsobuje ochlazení spalovacího prostoru a následně také tvorbu sazí a kondenzátů. Na spalinovém hrdle se to projeví sníženou teplotou, což by teoreticky mohlo vést ke zvýšení účinnosti spotřebiče, ale vysoký obsah oxidu uhelnatého nás přesvědčí o opaku. Ekonomickým spálením paliva by měl veškerý uhlík shořet na oxid uhličitý. Protože hoření je přírodní jev, nedochází k naprosto dokonalému spálení hořlavin. Kritériem pro účinnost spalování je obsah oxidu uhelnatého ve spalinách.

9


Způsoby spalování pevných paliv Základním způsobem je spalování paliva v šachtové spalovací komoře na roštu. Konstrukce roštu je odlišná podle druhu a zrnitosti (kusovitosti) paliva. Dřevo se může spalovat na pevném roštu, protože popel je velmi jemný, naproti tomu hnědé uhlí a koks mívají rošty pohyblivé, aby bylo možné odstraňovat velké kusy popela, nebo škváru. Některé konstrukce jsou uzpůsobeny i na její drcení. Jiné – pro spalování kusového dřeva- jsou bezroštové, nebo mají kozlíkový rošt. Malé domácí spotřebiče pracují v cyklu –zapálení, odhoření přiložení, který snižuje možnost plynulé regulace hoření. Pro průmyslové spalování s průběžnou regulací výkonu byly vyvinuty kotle s pohyblivým roštem a svazkem žárových trubek (Roučka Slatina,ČKD,Praga, ŽDB a další), velké kotle v elektrárnách používají jemně mletý uhelný prach, který je spalován v proudu vzduchu. U kusového dřeva spalovaného v lokálních spotřebičích není možné palivo dávkovat zcela plynule - přikládáním, takže probíhá v určitých cyklech. Snaha o prodloužení cyklu zavádí do praxe pyrolýzní spalování (nálož paliva může hořet i několik desítek hodin), při kterém je palivo teplem rozloženo na plynnou a pevnou hořlavinu. U tohoto způsobu spalování velmi záleží na udržení kotle ve jmenovitém výkonu a na dokonale vysušeném palivu. Automatizace ve spalování dřevní hmoty bylo dosaženo spalováním malých agregátů (piliny, štěpka pelety). Palivo je podáváno ze zásobníkunejčastěji šnekovým dopravníkem- do spalovacího prostoru různé konstrukce. Možností jsou i mechanické posuvné rošty, nebo spalování v turniketovém zařízení. Zapalování je prováděno elektricky a spaliny jsou odváděny přetlakovým potrubím malého průřezu. Spalování pilin probíhá jejich vstřikováním v proudu vzduchu do spalovací komory.

Spalování kapalných paliv Kapalná paliva mohou být spalována dvěma způsoby:

1) Palivo se odpaří a jsou spalovány jeho páry

2) Palivo se jemně rozpráší a hoří aerosol ve směsi se vzduchem

Obou způsobů se využívá při spalování různých druhů paliv. Odpařovací způsob byl nejčastější při spalování topné nafty - LTO. Nafta se odpařovala na odparné misce a její páry hořely ve spalovací komoře. Mechanický způsob mísení se vzduchem byl využíván u malých i velmi velkých zdrojů tepla. Příklad velmi malého zdroje tepla: automobilní teplovzdušný generátor: zubové podávací čerpadlo tlačí palivo dutou hřídelí na odstředivou misku. Ta palivo jemně rozprašuje a počáteční zapálení zajistí žhavící svíčka. Příklad velkého kotle: strmotrubný kotel ČKD osazený hořáky pro spalování mazutu. Předehřátý mazut je podávacím čerpadlem vstřikován do proudu vzduchu vytvořeného ventilátorem a přes turbulentní kroužek vstřikován do spalovací komory kotle. Zapálení je prováděno také elektricky (u velmi starých hořáků bylo zapalování mazutu provedeno pomocí přídavného plynového hořáku, zapalovací misky, nebo knotu). Spalování odpařeného kapalného paliva (jeho par) bylo využito u knotových hořáků malých vařičů na petrolej, pro spalování petroleje v lampách, lihu a benzínu v hořácích samodujných lamp, nebo hořáků vařičů. Odpařené palivo se spalovalo i v klasických kamnech na naftu, vyjeté oleje je možné s úspěchem spalovat v odpařovacích jednotkách. Které dosahují-co se spalin týče-velmi dobrých parametrů z důvodu dokonalého prohoření směsi.

10


Spalování plynných paliv je prováděno dvěma způsoby.  Buď je plyn vypouštěn dýzou do difuzoru a dále do štěrbinového hořáku, Těmto hořákům se říká atmosférické; nebo je pod tlakem vháněn vzduch, který přisává plyn do ejektoru. Tento typ hořáku je tlakový. Je používán jak u malých „turbokotlů“, tak i u kotlů s velkými výkony, např žárotrubný kotel s plamencovou komorou (lidový název „kulaté ČKD“)  Spotřebiče s tlakovými hořáky mohou být dvojího provedení. Buď pokryje vzniklý tlak pouze tahové odpory kotle a na kouřovém hrdle musí být spaliny odsáty komínem (případně je komínový tah vytvořen uměle), nebo je přetlak spalin tak velký, že je stačí vytlačovat celou spalinovou cestou. Ve druhém případě je nutné počítat při konstrukci spalinové cesty s jejím odporem způsobeným směrovými změnami Při hoření musíme zohlednit i nadmořskou výšku, která mění tlak vzduchu a tím umožňuje jiným látkám (například vodním parám) měnit poměr obsahu ostatních plynných složek vzduchu a současně zrychluje výtok plynu dýzou směšovače. Tlak suchého vzduchu na hladině středozemního moře je přibližně1000 hPa a jeho hustota je 1,210 kg.m-3 . V nadmořské výšce 11 000 m je tlak 223,2 hPa a hustota jen 0,339 kg. m-3. Stejně tak přirozená průměrná teplota v takových výškách se pohybuje mezi 15 °C na mořské hladině a -56 °C ve výšce 11 000 m. Při dokonalém spalování, tedy stechiometrickém, dojde ke sloučení pouze takového množství kyslíku s hořlavinou, které odpovídá matematickému modelu spalování. Jestliže budeme spalovat hořlavinu za přírodních podmínek, musíme zvýšit množství vzduchu, protože obsahuje jen 21% kyslíku.Současně je velmi důležité dokonalé promísení paliva s okysličovadlem, což je u paliv plynných i kapalných poměrně snadno řešitelné, ale u paliv tuhých je nutné jejich rozmělnění a vstřikování do proudu horkého vzduchu. Tento způsob spalování používají zejména elektrárenské kotle.

Základní spalovací rovnice látek obsažených v palivu Hořlaviny obsažené v palivu se přepočítávají na spalování základních hořlavin, což jsou uhlík, vodík, síra C

+

O2 = CO2

dokonalé spalování uhlíku za vzniku oxidu uhličitého

2C

+

O2 =

nedokonalé spalování uhlíku za vzniku vysoce hořlavého a jedovatého oxidu uhelnatého

2CO

2H2 +

O2 = 2H2O

spálení vodíku na vodu (vodní pára)

S

O2 = SO2

spálení síry na oxid siřičitý

2O2 = CO2 + 2H2O

spálení metanu na oxid uhličitý a vodu

+

CH4 +

Stejným způsobem se dají zapsat i spalovací rovnice jiných plynů používaných jako paliva, tedy propan, butan, vodní plyn, kychtový plyn

Účinnost spalování Odečtem ztrát, které provázejí činnost spotřebiče od celkového tepla v palivu obsaženém (příkon), získáme výkon. Poměr mezi výkonem a příkonem je účinnost spotřebiče. Ta je vždy menší, než 1. Vynásobením číslem 100 získáme účinnost vyjádřenou v %. Pro přesnější využití paliva by se v praktickém měření teplovodních a parních kotlů na tuhá paliva započítala i ztráta propadem paliva na roštu, ztráta sáláním ze spotřebiče do okolního prostředí a ztráta popelová. Celkový výkon nikdy nemůže být větší, než 100 %.

11


Vznik sazí Saze vznikají, jako chemický nedopal, tedy důsledek nedokonalého spálení uhlíkatého paliva (včetně uhlíkatých plynů). U pevných paliv je celkem jasné, že ztráty se projeví na tvorbě sazí a zhoršeným přestupem na teplosměnné ploše. Také zanesený rošt, snížená průchodnost kouřovodů, sopouchu a komínového průduchu se na účinnosti projeví negativně. Způsobí zhoršené proudění ve spotřebiči a zpomalení odvodu spalin. Každé znečištění teplosměnné plochy, nedostatek spalovacího vzduchu, příliš velký přebytek vzduchu, nebo vysoká vlhkost paliva snižuje výkon spotřebiče a zvyšuje ztráty.

Druhy sazí Při hoření vznikají podle toho, jaká je teplota hoření a jak velký objem těkavé hořlaviny je okysličen k tvorbě sazí. Podle jejich konzistence se dělí na saze prašné, mastné, mokré, mazlavé, tvrdé, smolné a sklovité. Mokré, až sklovité saze jsou důsledkem nízké teploty hoření a podchlazení spalin ve spalinové cestě, nebo v komínovém průduchu. Jejich odstranění je vždy problematické, protože je nelze běžně vymetat, ale musí se odstranit chemicky, frézováním, nebo řízeným vypálením.

Spalování dřeva I když se dřevo vyskytuje jako přírodní materiál a je spalováno od nepaměti, doposud se nepodařilo uspokojivě vysvětlit některé děje, které při hoření probíhají, zejména tvorba složitých látek, obsažených v dřevném dehtu. Dřevo obsahuje až 70 % těkavé hořlaviny, tedy látek, které odcházejí ze zahřátého paliva a hoří dlouhým plamenem. Tento proces potřebuje teploty nad 300 °C, které se ne vždy podaří dosáhnout. Tuto teplotu velmi výrazně snižuje obsah vody. I suché palivo při nízké teplotě hoření produkuje látky s poměrně vysokou kondenzační teplotou, které se usazují ve spalinových cestách.Tvorbu sazí v domácích topeništích zvyšuje i spalování plastů.Ty musí hořet za velmi vysokých teplot, kterých běžně nelze dosáhnout. Spalování polystyrenu vede k tvorbě toxického styrenu, který se váže na prašné saze a vdechnutí způsobuje dýchací potíže.

Dělení spotřebičů: Bez ohledu na přesné dělení podle výkonu (malé, střední velké, velmi velké), které je určeno pro průmyslově využívané spotřebiče je lze dělit podle způsobu použití na lokální (včetně etážového vytápění), ústřední, dálkové a technologické. Kritéria rozdělování by mohla zohlednit i konstrukci a uspořádání teplosměnných ploch např. prohořívací a odhořívací, s pohyblivými a posuvnými rošty, nebo podle konzistence a mísením paliva se spalovacím vzduchem na roštové, práškové a fluidní. Způsobů dělení kotlů podle konstrukcí by mohlo být velmi mnoho, ale pro běžnou praxi kominických služeb je vhodné mít alespoň základní přehled o tvaru a technickém provedení nejčastěji používaných spotřebičů

Rozdělení spotřebičů podle výkonu

Kritéria využití spotřebičů paliv

 Lokální (do 20 kW)

 Pořizovací cena

 Malé spalovací zdroje (20 kW–200 kW)

 Ekonomická návratnost/časový úsek využití – sezonně, celoročně

 Střední spalovací zdroje (201 kW–5 MW)

 Dosažitelnost paliva-místní zdroje, přepravní vzdálenost / vývoj tržní ceny

 Velké spalovací zdroje (5 MW–50 MW)

 Provozní náklady na udržení uspokojivé účinnosti spotřebiče

 Zvláště velké spalovací zdroje (nad 50 MW)

 Možnost regulace výkonu/ účinnost spotřebiče  Likvidace odpadů z paliv, emise, náklady na likvidaci spotřebiče po jeho životnosti

12

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Paliva, spalování, Ing. Miloslav Drlíček

Paliva, spalování, spotřebiče paliv Obsah přednášky 1. Spalování, průběh hoření 2. Rozdělení paliv 3. Technologie spalování paliv 4. Spalovací zařízení 5. Obnovitelné zdroje energie

1. Spalování paliv Spalováni paliv je chemicky pochod, při kterém vyrábíme z paliva teplo. Chemicky vázaná energie v palivu se měni v tepelnou. Pracovními látkami spalovacího procesu jsou:

Palivo  oxidovadlo - látka, obsahující kyslík, v technické praxi atmosférický vzduch,  produkty spalovacího procesu - plynné spaliny a tuha nebo kapalná struska.  Aby došlo ke spalováni, musí byt zajištěna dostatečně vysoká teplota. Spalováni je dáno exotermickými reakcemi (tepla na pravé straně jsou výhřevnosti + O2

→

CO2 + 33 910 kJ kg-1

2H2 + O2

→

H2O + 150 580 kJ kg-1

S

→

SO2 + 10 470 kJ kg-1

C

+ O2

Hoření – prudká oxidace, která po zavedeni probíhá samovolně a je provázena vývojem tepla a světelným efektem. Spalování - oxidace látek až na konečné zplodiny reakce s maximálním uvolněním tepla. Celková doba hořeni paliva je dána dobou míšeni paliva a oxidovadla a dobou vlastni chemické reakce.

Hoření – průběh Základními podmínkami hoření jsou tři faktory. Palivo, okysličovadlo, zápalná teplota (zdroj zapálení). Pokud nejsou tyto tři faktory pohromadě, nemůže dojít k hoření. Při zapálení hořlaviny dochází zvyšováním teploty k vysušení materiálu, úniku hořlavých plynů, jejich hoření a posléze k dohoření zbytku paliva v pevném stavu. U některých hořlavých kapalin dochází k odparu již za pokojových teplot, takže při smísení se vzduchem stačí zápalnou směs iniciovat i malým impulzem – jiskra z oděvu, cigareta apod. Pro naši praxi také musíme rozlišovat bod hoření a bod vzplanutí. Bodem vzplanutí se nazývá taková teplota, při níž dojde k prvnímu vyšlehnutí plamene, palivo samo však není natolik nahřáto, aby mohlo dále hořet. Při dalším přísunu zápalného tepla takové teploty dosáhne a dojde k hoření.

13


2. Rozdělení paliv PODLE SKUPENSTVÍ

PODLE PŮVODU

Pevná

Fosilní

PODLE OBSAHU HOŘLAVÝCH LÁTEK Uhlíkatá

Kapalná

Z obnovitelných zdrojů (dřevní hmota)

Uhlíko- vodíková

Plynná

Využitelné odpady z různých druhů výroby

S obsahem balastních látek, například síry

Každý způsob získávání tepla by mohl používat ještě jiná kritéria rozdělení daná konkrétní technologií spalování. Příkladem je rozlišení pevných paliv fosilních. PODLE JEJICH GEOLOGICKÉHO STÁŘÍ

UHLÍ SE PAK DĚLÍ JEŠTĚ PODLE ZRNITOSTI

TOPNÉ OLEJE

Antracit

Kusové

Lehké

Uhlí černé

Kostka

Střední

Uhlí hnědé

Ořech

Těžké

Lignit

Prašné (hrášek)

Rašelina

Uhelné kaly

Jednotkovým množstvím paliva je: 1 kg pro pevná a kapaná paliva 1 Nm3 pro plynná paliva = normální metr krychlový platí pro 0 °C a 101,325 kPa

Pevná paliva h – hořlaviny A – popeloviny W – vody

W h A

14


3. Technologie spalování paliv Způsoby spalování pevných paliv Základním způsobem je spalování paliva v šachtové spalovací komoře na roštu. Konstrukce roštu je odlišná podle druhu a zrnitosti (kusovitosti) paliva. Dřevo se může spalovat na pevném roštu, protože popel je velmi jemný, naproti tomu hnědé uhlí a koks mívají rošty pohyblivé, aby bylo možné odstraňovat velké kusy popela. Některé konstrukce jsou uzpůsobeny i na drcení škváry. Jiné – pro spalování kusového dřeva- jsou bezroštové, nebo mají kozlíkový rošt. Pro průmyslové použití byly vyvinuty kotle s pohyblivým roštem a svazkem žárových trubek (Roučka Slatina), velké kotle v elektrárnách používají jemně mletý uhelný prach, který je spalován v proudu vzduchu. U kusového dřeva spalovaného v lokálních spotřebičích není možné palivo dávkovat zcela plynule - přikládáním, takže probíhá v určitých cyklech. Snaha o prodloužení cyklu zavádí do praxe pyrolýzní spalování (nálož paliva může hořet i několik desítek hodin), nebo spalování v kotlích se šachtovým zásobníkem. Automatizace ve spalování dřevní hmoty bylo dosaženo spalováním malých agregátů (piliny, štěpka pelety). Palivo je podáváno ze zásobníku - nejčastěji šroubovým dopravníkem - do spalovacího prostoru různé konstrukce. Zapalování je prováděno elektrickým žhavícím zařízením a spaliny jsou odváděny přetlakovým potrubím malého průřezu.Možností jsou i mechanické posuvné rošty, nebo spalování v turniketovém zařízení.

Spalování kapalných paliv Kapalná paliva mohou být spalována dvěma způsoby: 1) Palivo se odpaří a jsou spalovány jeho páry 2) Palivo se jemně rozpráší a hoří ve směsi se vzduchem

Obou způsobů se využívá při spalování různých druhů paliv. Odpařovací způsob byl nejčastější při spalování topné nafty - LTO. Nafta se odpařovala na odparné misce a její páry hořely ve spalovací komoře.Mechanický způsob mísení se vzduchem byl využíván jak u velmi malých zdrojů tepla automobilní teplovzdušné generátory, kde zubové podávací čerpadlo tlačilo palivo dutou hřídelí na odstředivou misku. Ta palivo jemně rozprášila a zapalování zajistila žhavící svíčka.tak u velkých kotlů – například strmotrubný kotel ČKD osazený hořáky pro spalování mazutu předehřátý mazut byl podávacím čerpadlem vstřikován do proudu vzduchu vytvořeném ventilátorem a přes turbulentní kroužek vstřikován do spalovací komory kotle. Zapálení bylo prováděno také elektricky.

Spalování plynných paliv  Buď je plyn vypouštěn dýzou do difuzoru a dále do štěrbinového hořáku, nebo je pod tlakem vháněn vzduch, který přisává plyn do ejektoru.  Tlakové hořáky mohou být dvojího provedení. Buď pokryje vzniklý tlak tahové odpory kotle a na kouřovém hrdle musí být spaliny odsáty komínem (případně je komínový tah vytvořen uměle), nebo je přetlak spalin tak velký, že je stačí vytlačovat celou spalinovou cestou.

15


4. Spalovací zařízení Podle způsobu předávání tepla lze rozlišit: Přímotopná spalovací zařízení (lokální topeniště - kamna, krby), která teplo uvolněné spalováním bezprostředně předávají do místnosti

tím, že ohřívají vzduch v místnosti a předměty a zdi prostřednictvím sálavého toku.

Kotlová zařízení, ve kterých se předává teplo uvolněné spalováním a obsažené ve spalinách pracovní látce (vodě), která je pak rozváděna

do jednotlivých místností, prostor, budov, technologických zařízení či výměníků.

Lokální topeniště jsou téměř vždy určena pro spalování tuhých paliv, nejčastěji kusového dřeva nebo briket a jejich předností je možnost levného a efektivního vytápění jednotlivých místností. Nevýhodou je manipulace s palivem a popelem, potřeba periodického přikládání, a s tím související zvýšená prašnost v prostoru a možnost znečištění. V poslední době stále více vzrůstá obliba užívání krbů, krbových kamen a kachlových kamen. Nejčastěji se využívají jako doplňkový zdroj k již zavedenému systému ústředního vytápění. Takové řešení umožňuje významně snížit náklady na vytápění, použije-li se dřevo jako náhrada dražšího paliva v přechodném období nebo v době extrémních nároků na spotřebu tepla. Jeho výhodou je rovněž snížení rizika při náhlých výpadcích dodávky zdroje energie pro klasické vytápění (elektřina, plyn). Systémy s ústředním (centrálním) vytápěním poskytují podstatně vyšší uživatelský komfort a nabízejí velké množství technických řešení jak na straně zdroje, tak na straně spotřeby. Zdrojem tepla je energie v palivu, spalovaném v teplovodním kotli, dosahujícím dnes poměrně vysoké účinnosti (kolem 85%), zabezpečující svým konstrukčním řešením nízkou produkci škodlivin a umožňující automatickou regulaci provozu podle podmínek a potřeb. Palivem v těchto případech je dřevo, pelety případně štěpka. Mezi těmito zařízeními si lze vybírat podle svých představ a možností a je rovněž k dispozici dostatečná poradenská síť. Poradit se s odborníky je vždy užitečné, protože současné environmentální požadavky a společenská očekávání jsou velice náročná a rovněž cenový vývoj není snadné odhadnout.

5. Obnovitelné zdroje energie Obnovitelné zdroje energie jsou takové přírodní energetické zdroje, které mají schopnost alespoň částečné anebo úplné obnovy. Mezi obnovitelné zdroje energie patří především sluneční, větrná a vodní energie a tzv. biomasa. Mezi méně časté obnovitelné zdroje, které lze využít pouze v některých částech světa, řadíme také energii mořského přílivu a geotermální energii, což je energie pocházející z nitra Země. Definice obnovitelných zdrojů podle českého zákona o životním prostředí je následující: „Obnovitelné přírodní zdroje mají schopnost se při postupném spotřebovávání částečně nebo úplně obnovovat, a to samy nebo za přispění člověka.“Sluneční neboli solární energie. Velký potenciál má sluneční energie, což je asi jediný obnovitelný zdroj, který v případě nutnosti dokáže pokrýt veškerou současnou potřebu energie. Pro získávání energie ze slunce se využívají solární kolektory (fotovoltaické články). Solární energie je využívána jak pro přímou výrobu elektřiny, tak např. i pro ohřev vody.

Větrná a vodní energie Větrná energie stejně jako ta sluneční zažívá v poslední době boom. Energie z větru se prostřednictvím větrných elektráren přeměňuje na elektřinu. Vodní energie se v současnosti nejvíce využívá při přeměně na elektrickou energii ve vodních elektrárnách. Gravitačních, nebo přílivových

Biomasa Biomasa je hmota organického původu, která se pro energetické účely buď speciálně pěstuje nebo je pro získávání energie využíván zbytkový materiál z biomasy (např. lesní či zemědělské produkce). Evropská unie plánuje, že do roku 2030 by mohlo asi 18 % tepla, 12,5 % elektřiny a 5,4 % paliva pro dopravu pocházet právě z biomasy evropského původu.

16

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Stavební dokumentace, Ing. Miloslav Drlíček

Stavební dokumentace v kominické činnosti Obsah přednášky 1. Projektová a stavební dokumentace. 2. Stupně projektové dokumentace. 3. Projektová dokumentace významná pro kominíky. 4. Půdorysy a řezy, měřítka. 5. Zakreslování komínů a ventilačních průduchů.

1. Projektová a stavební dokumentace Prvořadou funkcí projektové dokumentace je vytvoření podkladu pro realizaci stavby.K nejdůležitějším patří zajištění podmínek pro to, aby stavba měla promyšlené koncepční řešení s optimální souhrou všech jejích detailů, včetně jejího postavení v území a okolní zástavbě, a aby dobře sloužila účelu, pro který má být využívána. Projekt má také zajistit, aby navržená konstrukční řešení byla podložena výpočty a nemohlo dojít k havárii nebo poruše stavby a dále zaručuje možnost kontroly dodržení technických a právních norem platných pro výstavbu. Projektová dokumentace je soubor dvojrozměrných schémat a výkresů doplněných textovou částí sloužící jako popis stavby, stroje nebo jiného hmotného objektu pro výrobní a stavební proces.

Hlavním smyslem dokumentace je zobrazení skutečného stavu místa či objektu, nebo poskytnout dostatek informací staviteli případně výrobci pro realizaci záměru výstavby či výroby. Každá stavba musí být postavena či rekonstruována na základě Projektové dokumentace. Zpracování projektové dokumentace je vždy tzv. vybranou činností ve výstavbě dle § 158 stavebního zákona a smějí ji zpracovávat jen a pouze autorizované osoby. Způsobilost autorizovaných osob ověřují a jejich registry vedou Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků a Česká komora architektů. Projektová dokumentace staveb je podřízena požadavkům výstavby, které jsou upraveny stavebním zákonem (183/2006 Sb.)a navazujícími předpisy. Rozlišujeme několik fází rozpracovanosti projektové dokumentace, z nichž části pro územní rozhodnutí, stavební povolení a realizaci obvykle označujeme za stupně PD. Stavební zákon předepisuje pro různé druhy staveb různě složitý typ dokumentace. Například pro stavbu garáže do 25 m2 postačí zjednodušená dokumentace pro tzv. územní souhlas, ale pro stavbu rodinného domu je již zapotřebí dokumentace, jejíž součásti jsou jednoznačně předepsány vyhláškou

17


2. Stupně projektové dokumentace  studie stavby – jde o základní návrh stavby, který řeší její dispoziční a hmotové uspořádání  dokumentace pro územní souhlas – dokumentace, která řeší umístění stavby na pozemek a její vazby na okolí, včetně napojení na inženýrské sítě  dokumentace pro ohlášení stavby – dokumentace, která již podrobněji řeší stavbu samotnou, tak, aby odpovídala požadavkům zákonů, vyhlášek a norem  dokumentace pro provedení stavby – dokumentace, která kromě výše uvedeného obsahuje detaily pro provádění stavby, tj podrobná specifikace použitých prvků a materiálů  dokumentace pro zadání stavby dodavateli – dokumentace obsahující dodatečné informace pro výběrové řízení na dodavatele stavby. Součástí je rozpočet stavby a výkaz výměr.

3. Projektová dokumentace významná pro kominíky Nás jako kominíky bude zajímat tento typ projektové dokumentace:

Vytápění Technická zpráva - uvádí na základě spotřeb tepla s udáním médií, zdůvodňuje volbu systému vytápění a přípravy teplé a užitkové vody. U objektu technického vybavení (kotelen, výměníkových stanic) technická zpráva dále obsahuje: bilanci spotřeby tepla, bilanci spotřeby paliva, dimenzování strojního zařízení, dimenzování komínů, případně další výpočty (úlet popílků apod.), zásady regulace a měření, zabezpečení péče o životní prostředí, bezpečnost práce a technických zařízení a o požární ochranu Výkresy - dispozice a schéma kotelen a strojoven, schéma rozvodu a příslušné řezy, způsob odvodu spalin.

Výkresy pro montáž technologického zařízení Každé technologické zařízení zabírá nutný prostor uvnitř objektu a tím zhoršuje podmínky montáže spotřebiče. Příkladem může být vedení trubního rozvodu pod stropní konstrukcí, který „stíní“ sopouch a tím komplikuje přímé zapojení kouřovodů. Elektroinstalace vedené po plášti komína jsou příčinou poškození vícevrstvých komínů. Častý je případ vedení trubek( vody, nebo topení) napříč komínovým tělesem, takže dojde k poškození komínové vložky a tím ke znehodnocení celého odvodu spalin, Zvláště citelné je takové poškození u systémových komínů s keramickou vložkou. Další možností poškození komínového tělesa je neodborná montáž instalací v nadstřešní části komínového tělesa. Sběrač hromosvodu, případně instalace anténních systémů jsou zdrojem praskání pláště zhotoveného z betonových prstenců, nebo i odlomení nadstřešní části komínového tělesa při silném nárazovém větru.

Výkresy krovů Krovy jsou v praxi zakreslovány podle použitého programu na zhotovení výkresu buď tenkou plnou, nebo přerušovanou čarou a to buď čárkovanou, nebo i tečkovanou. Tento údaj je nutný zejména pro dodatečné montáže komínů, aby nezasahovaly do prvků konstrukce, nebo aby se mohla provést výměna v nosných prvcích.

18


Výkresy stropů Opět jsou důležitého montáž dodatečně zřizovaných spalinových cest, protože trámy, průvlaky, nebo nosníky nemohou zasahovat do komínových konstrukcí. Zvláště u nepochůzných stropů v posledním podlaží je nutné zřizovat průchozí lávky ke střešním vikýřům, nebo k výlezům na střešní plášť. Na staveništi samotném bývá hrubá závada v provedení prostupů – jednotlivé prostupy v poschodích monolitických stropů nejsou v půdorysném zákrytu, nebo mají malou světlost. Velmi často se také stává, že prostupy pro komínovou konstrukci obsadí předchozí montážník jinou instalací (topení, elektřina, plyn, vzduchotechnika.)

4. Půdorysy a řezy, měřítka Stavební výkresy jsou grafické listy systému řezů objektem, (domem). Vodorovný se nazývá půdorys, svislý se nazývá řez. V dokumentaci se setkáte i s pohledy, situací a detaily, nebo pouze s náčrty místního technického řešení, které nemají měřítko a dodatečně jsou zaneseny do prováděcí dokumentace stavby. Každý výkres má své měřítko, nejčastěji je to 1:50, tedy 2 cm na výkrese odpovídají 1 metru ve skutečnosti. U pohledů bývá měřítko 1:100, u situace pak 1:200 až 1:5000, detaily jsou podrobnější, v měřítku 1:10, měřítka najdete v rozpisce.

Výkres půdorysů, řezů a pohledů Zpravidla v měřítku 1:100 nebo 1:50, kterými se zobrazí a vyznačí prostory místností), svislé a vodorovné nosné a nenosné konstrukce, schodiště, rampy, střešní a obvodové pláště, poloha okapů a svodů, rozsah a druh izolací, obrysy hlavního vnitřního zařízení, včetně všech zařizovacích předmětů zdravotní techniky a vyznačených obkladů, úpravy povrchů, podlahy, dilatací, větrací systém, komínové a ventilační průduchy, otvory včetně jejich výplní, stavební úpravy (přístupy, obezdění, plentování, kanálky, základy pod stroje a zařízení)

5. Zakreslování komínů a ventilačních průduchů  Komíny patří mezi svislé konstrukce, jejich úkolem je odvádět kouřové zplodiny od spotřebičů do volného ovzduší  Ventilační (větrací) průduchy zajišťují přívod čistého a odvod špatného vzduchu v objektu. V objektech pozemních staveb musí být každý prostor větrán.  Komíny a ventilační průduchy se zobrazují obvykle v půdoryse.  U uhýbaných průduchů a průduchů s proměnným průřezem se půdorys doplňuje pohledem na stěnu s průduchy. Zobrazení musí jednoznačně určovat jejich průřez, velikost a umístění v objektu.

Zakreslování ve svislém řezu  Svislý řez se vede mimo komínové těleso s pohledem na jeho plášť. Je veden tak, aby poskytl co největší informaci o stavbě. Proveden je stavebními otvory a nezřídka je rovina řezu lomená. Vedení osy řezu musí být zřejmé, proto je vždy výrazně značeno na půdoryse stavby, nebo příslušného podlaží.  Viditelné hrany se zakreslí tlustou plnou čarou.  Zakryté hrany průduchů se zobrazují jen výjimečně (např. u uhýbaných komínů) tlustou čárkovanou čarou  Komínové průduchy jsou značeny dle typu paliva proškrtnutým kroužkem nebo čtverečkem.

19


Pevné palivo – jednou šikmo přeškrtnuté, polovina černá Plynné palivo – křížek, nahoře a dole vyčerněno. Kapalné palivo – křížek-horní a dolní čtvrť vyčerněna Instalační průduchy a šachty – označují se zákresem a kótováním půdorysného tvaru.na řezech bývají provedeny čárkovanou čarou na pohledové stěně Průduch, který je proškrtnutý a nevyplněný, slouží pro větrání, někdy je označen“stínem“. Toto označení můžeme najít i u starých výkresů pro průlezné komíny, u nichž se nepředpokládalo jiné, než tuhé palivo. Komínové průduchy se v půdorysu označí grafickou značkou podle předchozího (Na mnohých výkresech se však v praxi komínové průduchy podle druhu odvodu spalin značkou nerozlišují vůbec.) U uhýbaných průduchů a u průduchů s proměnným příčným průřezem se půdorys doplní pohledem na stěnu průduchů (obrysy se kreslí tlustou čárkovanou čarou), popř. svislým řezem vedeným tělesem průduchů Sopouchy - zakreslení v půdoryse je provedeno přetažením profilu přes líc stěny, v řezech jsou označeny kroužkem, případně vztažkou s popisem polohy Větrací průduchy - zaústění a vyústění je provedeno bez označení paliva, pouze grafickou značkou. Opět může být použito stínu (výkresy zhotovené cca v letech 1940–1960). Vybírací, vymetací a čisticí (kontrolní) otvory – v půdorysu se kreslí tlustou plnou čarou (řezová rovina se vede mimo tyto otvory a při zakreslování není rozhodující, zda je vedena nad nebo pod zobrazovaným otvorem). Sopouchy, zaústění a vyústění větracích průduchů, vybírací, vymetací a čisticí (kontrolní) otvory se v půdoryse kreslí tlustou plnou čarou (řezová rovina se vede mimo tyto otvory a při zakreslování není rozhodující, zda je vedena nad nebo pod zobrazovaným otvorem) Průduchy - v půdorysu se označí číselnou značkou toho podlaží, ve kterém jsou do něho zaústěny spotřebiče, popř. zaústěno, nebo vyústěno odvětrání KOMÍNOVÉ PRŮDUCHY PRO ODVOD SPALIN OD SPOTŘEBIČŮ NA PALIVA

OZNAČENÍ

Tuhá

Kapalná

Plynná

Ventilační průchody a šachty

20

Příklady označení průduchu stínem na starších výkresech

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Měření spalin, Ing. Miloslav Drlíček

Měření spalin Obsah přednášky 1. Zákon 201/2012 Sb. -nové podmínky pro měření spalin. 2. Kategorizace zdrojů znečišťování podle 201/2012 Sb. 3. Jednorázové měření emisí 4. Příprava jednorázového měření emisí. 5. Vyhodnocení jednorázového měření emisí.

1. Zákon č. 201/2012 O ochraně ovzduší, který nabyl účinnosti 1. září, upravuje povinnosti provozovatelů zdrojů znečišťování ovzduší a jiných právnických, resp. fyzických osob v části čtvrté. Ustanovení § 17 upravuje povinnosti provozovatelů stacionárních zdrojů. Přičemž v odstavci prvním jsou uvedeny obecné povinnosti, které musí dodržovat provozovatel každého zdroje znečišťování ovzduší, tzn. zdroje vyjmenovaného v Příloze č. 2 k zákonu i zdroje nevyjmenovaného. Další povinnosti, které platí pouze pro provozovatele zdrojů vyjmenovaných v příloze č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší, jsou stanovené v § 17 odst. 3:  Povinnost mít platné povolení provozu vydané krajským úřadem a provozovat zdroj v souladu s povolením.  Povinnost zjišťovat úroveň znečištění ze zdroje, a to způsobem stanoveným v § 6 odst. 1 zákona (měřením emisí nebo výpočtem).  Povinnost vést provozní evidenci, každoročně hlásit údaje ze souhrnné provozní evidence prostřednictvím integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností (ISPOP) a uchovávat provozní evidenci minimálně 3 roky.  Povinnost odvádět znečišťující látky ze zdroje komínem nebo výduchem.  Povinnost okamžitě odstraňovat nebezpečné stavy v provozu zdroje, které ohrožují kvalitu ovzduší.  Povinnost odstraňovat nebezpečné stavy v provozu.  Povinnost v souladu se schváleným provozním řádem omezit provoz nebo odstavit zdroje, dojde-li k odchylce v provozu v důsledku technické závady.  Povinnost předložit ČIŽP protokol o provedení jednorázového měření emisí do 90 dnů od provedení měření.  U provozovatelů zdrojů tepelně zpracovávajících odpad se některé povinnosti dříve stanovené v nařízení vlády přesunuly přímo do zákona – např. povinnost před přijetím odpadu provést odběr reprezentativních vzorků odpadu v případě přebírání nebezpečného odpadu, zastavit bezodkladně tepelné zpracování odpadu, pokud je z měření emisí zřejmé, že jsou překročeny specifické emisní limity do doby, než jsou odstraněny příčiny tohoto stavu.

2. Kategorizace zdrojů znečišťování podle 201/2012 Sb. Nový zákon o ochraně ovzduší (zákon č. 201/2012 Sb.) zásadním způsobem mění způsob kategorizace stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. Rozdělení na „mobilní“ a „stacionární“ zdroje zůstává v novém zákoně zachováno

21


Mobilní zdroj (§ 2 písm. f) – „samohybná a další pohyblivá, případně přenosná technická jednotka vybavená spalovacím motorem, pokud tento slouží k vlastnímu pohonu nebo je zabudován jako nedílná součást technologického vybavení“. Stacionární zdroj (§ 2 písm. e) – „ucelená technicky dále nedělitelná stacionární technická jednotka nebo činnost, které znečišťují nebo by mohly znečišťovat, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou pouze k výzkumu, vývoji nebo zkoušení nových výrobků a procesů“. Stacionární zdroj znečišťování ovzduší je klíčovým pojmem zákona a pojmem, jehož interpretace byla podle předchozí právní úpravy z důvodu nekonzistentnosti v jeho užívání nejasná. Nový zákon se snaží definovat stacionární zdroj znečišťování ovzduší jednoznačněji. Definice zdůrazňuje, že se jedná o nejmenší, dále nedělitelnou technickou jednotku, resp. jednotku, kterou již není možné dělit na další stacionární zdroje. K této nejmenší nedělitelné jednotce jsou pak přiřazeny veškeré technické jednotky a stavby, které nejsou samostatným zdrojem znečištění, ale jsou nezbytné pro provoz stacionárního zdroje nebo s ním souvisí. V tomto pojetí je pak stacionárním zdrojem např. kotel včetně odvodu spalin, čištění spalin, kontinuálního měření a komína. Současně však může být stacionárním zdrojem i pouze kotel jako takový, pokud je vedle něj společně provozován další kotel. Tyto dva kotle pak představují dva stacionární zdroje, které mají příslušenství (čištění spalin, kontinuální měření a komín) společné. Provozovna se tak může skládat ze dvou nebo více spalovacích stacionárních zdrojů. Je třeba zdůraznit, že dle definice může být stacionárním zdrojem i činnost, která znečišťuje (nebo může znečišťovat).

3. Jednorázové měření emisí Provozovatelé zdrojů znečištění ovzduší jsou povinni zajišťovat autorizované měření emisí podle ustanovení zákona č. 201/2012Sb a navazujících prováděcích předpisů v následujících intervalech:

 300kW a < 1MW

jen při uvedení do provozu

 1MW a  5MW

3 roky

> 5MW

1 rok

PALIVO

JMENOVITÝ TEPELNÝ PŘÍKON (KW)

Kapalné

300

Plynné

300

22

MEZNÍ HODNOTY EMISÍ1) NOX

CO mg.m-3

130

100

100

100


Úroveň znečišťování se zjišťuje jednorázovým měřením emisí v intervalech stanovených prováděcím právním předpisem nebo kontinuálním měřením emisí. Jednorázové měření emisí zajišťuje provozovatel prostřednictvím autorizované osoby podle § 32 odst. 1 písm. a). U spalovacích stacionárních zdrojů o celkovém jmenovitém tepelném příkonu do 5 MW včetně spalujících výhradně lehký topný olej, naftu, zemní plyn, degazační plyn, zkapalněný zemní plyn, vodík nebo zkapalněné ropné plyny a jejich směsi lze jednorázové měření oxidu uhelnatého a oxidů dusíku provádět potenciometricky přímým měřením přístroji s elektrochemickými články- analyzátory. V takovém případě se provádí nejméně a) 3 jednotlivá měření, každé v trvání minimálně 15 minut nepřetržitě s periodou ukládání měřené hodnoty rovnou nebo kratší než 30 sekund u stacionárního zdroje s neměnnými provozními podmínkami, provedená v časovém intervalu minimálně 45 minut, nebo b) 6 jednotlivých měření, každé v trvání minimálně 15 minut nepřetržitě s periodou ukládání měřené hodnoty rovnou nebo kratší než 30 sekund u stacionárního zdroje s proměnnými provozními podmínkami, provedených v časovém intervalu minimálně 90 minut.

4. Příprava jednorázového měření emisí Musí se jednat o přenosný analyzátor spalin s elektrochemickými články, který musí splňovat následující podmínky: Požadavky na přesnost, rozsah a citlivost měření a dále na přesnost výpočtů hodnot dopočítávaných. Pro měřené hodnoty jsou např. uvedeny požadavky, že obsah kyslíku O2 se měří elektrochemickým článkem s přesností 0,2 %, v rozsahu od 0 do 21 % objemových s rozlišením 0,1 %. Obdobným způsobem jsou definovány podmínky pro všechny další měřené veličiny. Pro účely měření emisí malých zdrojů se jedná: o obsah CO (%), o teploty spalovacího vzduchu a spalin a o statický tlak. Pro měření teplot jsou použity 2 termočlánky, přičemž požadavky na oba termočlánky jsou z pohledu přesnosti a parametrů shodné. Pro vypočtené údaje je stanovena jednotka výsledku a správnost výsledku (+/-). Vypočtené hodnoty potřebné pro měření jsou: obsah CO2 (%), komínová ztráta (%). Účinnost zdroje je pak definována jako rozdíl mezi 100 % a komínovou ztrátou, ostatní ztráty se pro účely měření zanedbávají. Dalším požadavkem na přístroj je jeho schopnost přenosu naměřených a vypočtených dat do počítače s tím, že tento přenos i další zpracování dat musí zajistit nemožnost měnit při zpracování tato naměřená data. Přístroj musí být udržován v termínech a postupech uvedených výrobcem a kalibrován minimálně 2 x za kalendářní rok v certifikovaném servisu, který o této kalibraci vystaví protokol a na přístroji viditelně označí, kdy byla poslední kalibrace provedena. Pro provádění jednorázového měření emisí musí mít osoba provádějící měření zpracovánu příručku měření včetně technologického postupu měření.

23


5. Vyhodnocení jednorázového měření emisí OBSAHOVÉ NÁLEŽITOSTI PROTOKOLU O JEDNORÁZOVÉM MĚŘENÍ EMISÍ 1.

Datum provedení jednorázového měření emisí, datum vystavení protokolu

2.

Jména osob provádějících jednorázové měření emisí

3.

Jméno a podpis osoby odpovědné za správnost provedení měření a zpracování protokolu (odpovědný zástupce pro výkon autorizované činnosti)

4.

Identifikace provozovatele stacionárního zdroje

5.

Účel jednorázového měření emisí

6.

Předmět jednorázového měření emisí (pořadové číslo měřeného stacionárního zdroje přidělené systémem ISPOP, základní technická data stacionárního zdroje a instalovaných technologií ke snižování emisí), další související údaje (technologické vstupy a výstupy), hodnoty proměnných parametrů zařízení ke snižování emisí

7.

Umístění měřícího místa, porovnání s požadavky určených norem, zhodnocení dopadu odchylky od normy, v případě nejednoznačnosti nákres s vyznačením odběrových míst

8.

Rozsah jednorázového měření emisí (měřené veličiny včetně doprovodných veličin), metody stanovení jednotlivých znečišťujících látek a jejich skupin včetně odkazů na normy a standardní operační postupy

9.

Použitá přístrojová technika (odběrová zařízení, analyzátory a jejich rozsahy, měřidla dalších souvisejících veličin), kalibrační materiály, způsoby sběru a vyhodnocování dat

10. Oblast spolupráce (identifikace spolupracujícího akreditovaného subjektu, předmět spolupráce - stanovované veličiny, metody stanovení) 11. Údaje o průběhu jednorázového měření emisí (odběry vzorků, slepé pokusy, měření souvisejících veličin, hodnoty provozních parametrů včetně hodnot parametrů zařízení ke snižování emisí) 12. Soubory výsledků naměřených veličin včetně stavových a dalších doprovodných veličin 13. Seznam dokumentů použitých pro jednorázové měření emisí a jeho vyhodnocení (právní předpisy, normy, standardní operační postupy), seznam značek 14. Vyhodnocení jednorázového měření emisí, které obsahuje: emisní limit a podmínky za jakých je stanoven, výsledky naměřených hodnot koncentrací znečišťujících látek a souvisejících doprovodných veličin z jednotlivých měření, hodnoty hmotnostních koncentrací znečišťujících látek z jednotlivých měření přepočtené na podmínky, za kterých je stanoven emisní limit a průměrnou hodnotu této hmotnostní koncentrace za celou dobu měření, hmotnostní tok a její měrnou výrobní emisi.

24

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Použití materiálů na výstavbu komínů, Ing. Miloslav Drlíček

Použití materiálů na výstavbu komínů Obsah přednášky 1. Požadavky na komíny 2. Obecné rozdělení komínů, zatřídění. 3. Jednovrstvé a vícevrstvé komíny. 4. Sanace komínových průduchů, vložkování.

1. Požadavky na komíny Dle ČSN je „komín vzhůru vedoucí konstrukce, která odvádí plynné spaliny do volného ovzduší. Skládá se z jednoho nebo více komínových průduchů a komínového pláště s příslušnými vybíracími nebo vymetacími otvory a sopouchy, popř. z komínové vložky“. Základní požadavky na komíny a kouřovody jsou uvedeny v různých zákonech, mimo jiné ve stavebním zákoně.. Komínové těleso z hlediska způsobilosti stavby musí zajistit požadavky na mechanickou pevnost a stabilitu, bezpečný odvod spalin do ovzduší, požární bezpečnost objektu, hospodárný provoz spotřebičů paliv, hygienu, ochranu zdraví a životního prostředí, bezpečnost a ochranu uživatelů spotřebičů paliv, ochranu proti hluku, musí vyhovět požadavkům na úsporu energií a umožnit kontrolu a čištění komínových průduchů a kouřovodů. Komíny lze členit podle: vztahu k objektu (vestavěné nebo přistavěné, samostatně stojící), podle počtu komínových průduchů (jednotlivé, sdružené – jednořadé, víceřadé), podle uspořádání komínových průduchů (průběžné, podlažní, přepažené se společným sběračem – jednostranné, dvoustranné, společné), podle druhu používaných paliv (tuhá, kapalná, plynná), podle tvaru průřezu komínových průduchů (kruhové, čtvercové, obdélníkové, jiné), podle plochy průřezu komínových průduchů (úzké, střední, průlezné), podle průběhu podélné osy komínového průduchu (přímé, uhýbané), podle druhů připojených spotřebičů paliv (uzavřených, uzavíratelných, otevřených), podle technologie (zděné, monolitické, montované). Ve stavební praxi se však běžně používá člení komínů na: jednovrstvé, vícevrstvé, přetlakové a společné komíny.

2. Obecné rozdělení komínů, zatřídění Podle způsobu provedení a montáže se komíny třídí na:

Individuální komín Komín, který je sestaven nebo postaven na staveništi s použitím kompatibilních dílů, které mohou procházet od jednoho nebo více výrobců. Dalším kritériem dělení je použitý materiál a to certifikovaný, nebo necertifikovaný. Odpovědnost za komín přebírá ten, kdo individuální komín postavil.

Dodatečně vložkovaný komín Individuální komína, kde je do stávajícího komína namontována komínová vložka od jednoho výrobce. Odpovědnost za komín přebírá ten, kdo dodatečně vyvložkoval komín komínovou vložkou.

25


Evropská norma dělí a zkouší komíny podle následujících parametrů: teploty spalin v sopouchu, tlaku spalin v průduchu komínu, odolnosti proti působení kondenzátu spalin, odolnost vůči korozi u kovových komínů a odolnosti proti vyhoření sazí s údajem o nutné vzdálenosti komínové konstrukce od hořlavých stavebních materiálů. Na základě těchto parametrů být komín označen následujícími symboly: Příklad označení: EN 1443 T250 N1 D2 G xx EN 1443 – označení příslušné ČSN, zde EN1443 (ČSN734200) T250 teplotní třída – maximální provozní teplota komína N1 tlaková třída může být podtlaková spalinová cesta ozn. N1 a N2, přetlaková, ozn. P1 a P2 a vysokopřetlaková, ozn. N1 a N2 D, nebo W určuje odolnost vůči kondenzaci spalin: D - suchý provoz, W - mokrý provoz, číslice ozn. odolnost pro jednotlivé druhy paliv G, nebo 0 označuje odolnost vůči vyhoření sazí - G - garantovaná, 0 - bez odolnosti xx číslice udávající odstup od hořlavých materiálů v mm, může být nahrazena požární odolností v minutách, nebo charakteristikou materiálů použitých na spalinových cestách – tento údaj je obsažen zejména při označení jinou normou, např. EN 1856

Systémový komín Komín, který je sestaven s použitím kompatibilních dílů, vyrobených nebo sestavených jedním výrobcem (dodavatelem), který přebírá odpovědnost za systémový komín jako celek.

3. Jednovrstvé a vícevrstvé komíny Nejběžnějším typem komínů je jednovrstvý komín zděný z CP event. osazen ochranným pouzdrem, jehož osazování bylo uspíšeno zaváděním kapalných paliv. Vznikl požadavek na kyselinovzdornost vnitřní konstrukce komínového tělesa a spolu se zvýšenými nároky na požární odolnost a statickou bezpečnost objektu se začal uplatňovat dvouvrstvý komínový systém – vnější plášť plní funkci statickou, vnitřní vložka splňuje požadavky odolnosti vůči spalinám. V současné době se sice jednovrstvé komínové systémy event. systémy s použitím ochranného pouzdra realizují, avšak vývoj a technická úroveň tepelných spotřebičů si již vyžádaly i zavedení komínových systémů vícevrstvých – vnitřní šamotová vložka je obalena speciální tepelnou izolací (spaliny o nízkých teplotách tudíž nejsou v komíně výrazně ochlazovány), která této vložce umožňuje vnitřní dilataci (volnou pohyblivost). Před realizací komínového systému je účelné odsouhlasit stavební dokumentaci odborným pracovníkem (revizním technikem komínů) a pro všechny použité materiály vyžádat si dle zákona č. 22/97 doklad, kterým se prokazuje vyjádření o shodě výrobku. plná – nad střešním pláštěm mrazuvzdorná, cihla plná lícovaná, cihla vápenopísková, betonová, mrazuvzdorná (cihly děrované nebo dutinové lze použít jen se současnou aplikací ochranného pouzdra). Při vyzdívání komínů je možno používat malty vápenocementové a cementové (vápenné pouze u dočasných staveb) – jakostní parametry malt zpravidla vyplývají ze statických požadavků.

26


Postup výstavby Základ komína musí odpovídat výšce komína, a jeho hmotnosti i dalším kriteriím uvedeným v projektové dokumentaci. Horní plocha základu musí být ve vodorovné rovině, očištěna a navlhčena. Do maltového lože je položena hydroizolace. Při vyzdívání komínů z kusových materiálů je nutno dodržovat požadavky na vazbu zdiva, přičemž tato vazba se má provádět pouze z cihel celých,3/4 a1/2. Ze statického hlediska se musí jednotlivé řady cihelného zdiva převazovat ve svislé spáře o čtvrt cihly (o 75 mm u cihly běžné, o 62 mm u cihly metrického formátu- tzv. ¼ cihlová převazba). Do průduchu komínu má zaúsťovat co nejmenší počet svislých spár. Veškeré styčné i ložné spáry mají být vyplněny maltou (zdivo musí být těsné proti pronikání spalin nebo přisávání vzduchu do průduchu), tloušťka těchto spár je 10 mm. Zdivo komínového pláště a komínových přepážek mezi průduchy musí mít stěny rovné a hladké, tloušťku min. 140 mm, u komínových průduchů o ploše > 0,04 m2 má mít komínový plášť tl. min. 300 mm event. 250 mm u cihel metrického formátu (u průduchů bez ochranného pouzdra). Komínová přepážka jednovrstvého komína bez ochranného pouzdra musí mít sílu min. 100 mm. Při vyzdívání komínového průduchu se doporučuje zdít do šablony (čtvercové, kruhové), nebo vnitřní stěnu opatřit výmazem.(zednickou lžící, nebo zalitím šablony: zároveň se zděním se mezera mezi šablonou a zdivem vyplňuje maltou a postupným vytahováním šablony se omítka zdiva vyhlazuje. Povrch komínového zdiva musí být po celé výšce omítnutý, vyspárovaný nebo obložený nehořlavým materiálem. Vzdálenost povrchu komínového pláště od stavebních dílů z hořlavých materiálů musí být > 50 mm. Zakřivení stěn komínového průduchu nesmí zapříčinit zmenšení průřezu průduchu, úhyb musí být proveden plynule, v křivce o poloměru min. 300 mm, v místě úhybu musí stěny zůstat hladké (vzájemný přesah jednotlivých vrstev zdiva při uhýbání nebo odbočování není přípustný, místo v uhýbání nesmí být proloženo úlomky cihel ani provedeno z malty). Prochází – li rozvod instalací komínovým zdivem je nutno zachovat mezi stěnou rýhy a stěnou průduchu tloušťku zdiva min. 100 mm (zabezpečit těsnost spár a pevnost zdiva), dilatačně oddělit potrubí od vyzdívky a rýhu dodatečně zazdít nebo vyplnit maltou. U vícevrstvého komína je vložka dilatačně i tepelně oddělena od komínového pláště. Dle použitého matriálu se člení na :  komíny s keramickými komínovými vložkami:  komíny s kovovými komínovými vložkami  komíny s vložkami z jiných materiálů (plasty, kompozity)

4. Sanace komínových průduchů, vložkování Vložkování již nevyhovujících komínů je nejpoužívanější způsob jejich opravy nebo rekonstrukce. Moderní spotřebiče paliv kladou zvýšené nároky na konstrukci a provedení spalinové cesty. Zvýšení účinnosti spotřebiče vede ke snížení komínové ztráty a tím i ke zhoršení tahových podmínek. To je hlavním důvodem k budování komínů s velkým tepelným odporem a malou akumulací tepla. Opatření stávajícího komínu kvalitní vložkou zabezpečí jeho další využití ať už s původním, nebo novým spotřebičem. Stále se však jedná pouze o úpravu stávající spalinové cesty. Každé vložkování bez dodatečných úprav zmenší průřez komínového průduchu. Technologie pro vložkování komínů jsou navrženy tak, aby celý proces probíhal shora, bez nutnosti komín „otevírat.“

27


Kdy vložkovat?  Komín je ve špatném technickém stavu  Komín neodpovídá platným předpisům  Komínový průduch neodpovídá parametrům spotřebiče  Při přechodu na jiný druh paliva  Komín má špatný tah  Na komínovém tělese se začíná projevovat vlhkost  Netěsnost pláště komína v místnosti je někdy cítit zápach spalin  Původní vložka již neplní svůj účel, nebo nevyhovuje novému spotřebiči Poznámka: kovová vložka použitá pro tuhá paliva nesmí vyhořet. Současně není schopna při vyhoření zamezit šíření tepla do původního průduchu, takže mohou začít i za komínovou vložkou hořet neodstraněné saze a šířit požár do okolí (např zazděný trám).

Komíny vícevrstvé Splňují požadavek vysokého tepelného odporu stěny a malé akumulace tepla. Tyto komíny se rychleji prohřívají, a tudíž omezují tvorbu kondenzátů. Komíny s keramickými difúzními vložkami musí mít pro použití v mokrém provozu i funkční systém zadního odvětrání. Komíny individuální mají zpravidla plášť vyzdívaný z plné cihly, vsazenu izolační kamennou vatu a komínovou vložku. Jejich konstrukce je těžká, pracná a drahá v případě, že se nakupuje materiál. V případě, že je pro plášť použito cihel z bouraček, nebo z původních zásob, cena poněkud nižší, pokud není počítáno s pracností. Tyto komíny nemají spolehlivý systém zadního odvětrání. Málokdy mají také správně provedeny otvory (sopouch, čistící, vybírací), komínovou hlavu a komínová dvířka.

Komíny systémové Plášť je tvořen betonovou tvárnicí s lehkým kamenivem, nebo pálenou pórotermickou tvarovkou. Uspořádání izolace- vložka je jako u komínů individuálních v předešlém popisu. Jsou vybaveny systémem zadního odvětrání, dilatací otvorů i komínovém hlavy. Zvláštním a ojedinělým uspořádáním je keramická izostaticky lisovaná vložka a integrovaná izolace ve tvárnici. Dalším ojedinělým technickým řešením je spotřebič (krbová kamna) integrovaný s půdicí komína. Poznámka: Na trhu se vyskytuje velké množství keramických „systémových“ komínů. Mnohé z nich nemají vyřešenu dilataci otvorů, spolehlivá komínová dvířka, ani celkovou certifikaci. Dodávají dílčí certifikace na tvárnice pláště, na izolační kamennou vatu a na komínové vložky. Na rozdíl od výrobců zavedených jsou mnohonásobně levnější, protože nesplňují právě podmínky certifikace.

28

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Komínové požáry, Ing. Miloslav Drlíček

Komínové požáry, řízené vypalování komína, závady na spalinových cestách, jiné způsoby odstranění sazí Obsah přednášky 1. Komínové požáry 2. Řízené vypalování komína 3. Závady na spalinových cestách 4. Jiné způsoby odstranění sazí

1. Komínové požáry Komínové požáry vznikají z více příčin:  Nevhodná konstrukce komínů.  Zazděný trám v komíně.  Vydrolené spáry v komínovém zdivu.  Jiskry z komína.  Vznícení sazí. Pokud se podíváme na příčiny požárů od komínů, jednoznačně vede právě vznícení sazí v komíně

Příčiny vzniku požáru ROK/PŘÍČINA POŽÁRU

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

Nevhodná konstrukce komínu

75

67

68

81

71

68

73

Zazděný trám v komíně

68

44

45

60

59

59

50

Spáry v komíně

51

50

45

33

36

32

33

Jiskry z komína, vznícení sazí

133

102

114

140

152

132

144

Ze statistik Hasičského záchranného sboru ČR vyplývá, že téměř každý den v roce hasiči řeší případ požáru komínů. Ty nejčastěji vznikají z těchto příčin:  nepravidelné nebo nedostatečné čištění komína - v jeho důsledku může začít hořet dehet nebo saze, které v komíně zůstaly  zanedbání konstrukční chyby komína (nemusí se projevit jen u novostaveb!) - například zazděný trám v komíně, příliš dlouhý, netěsnící nebo chybně zapojený kouřovod atd.  špatný tah komína - komín se musí nejprve zahřát, aby získal tah. Problém vzniká při dlouhodobém topení na nízkou teplotu, například při mírné zimě. Příčinou špatného tahu může být také zaseknutá klapka regulace tahu u kamen.  špatný tah nebo ucpání komína v důsledku pádu cizího předmětu (nejčastěji ptáka)  nepravidelné užívání domů a rekreačních objektů, což není dobré pro spalinové cesty  zanedbání koroze a rozpadu materiálu nadstřešního komínového tělesa (nejčastěji v důsledku toho, že chybí krytí proti vodě nebo sněhu)

29


 topení vlhkým nebo nevhodným dřevem - vede ke vzniku dehtu, který hoří ještě mnohem rychleji než saze  předimenzovaný kotel - opět může vést ke vzniku dehtového nánosu v komíně  celkově špatný stav okolí komína a střechy - nejčastějším problémem je vznik spár v komíně, popraskané zdivo nebo se komín rozpadá zevnitř a na jeho dně se hromadí drť  nesprávná obsluha topidla s komínovým vývodem  špatné umístění a instalace topidla u nových topidel - většinou se projeví hned první následující zimu  koroze hliníkových vložek (hrozí především u plynových spotřebičů) - zrezivělé části potom napadají do kondenzátní jímky a neštěstí může být na světě. Tato závada také může způsobit otravu osob oxidem uhelnatým. Díky nahromadění zrezivělých částeček se uzavře možnost odvodu spalin do sopouchu a ty se místo odvodu ven vrací zpět do interiéru.

Prevence komínových požárů Za provoz spalinové cesty a spotřebiče paliv má odpovědnost provozující fyzická osoba. Proto i když topíte dle návodu výrobce spotřebiče paliv (kamen) vhodným a suchým palivem, pro předcházení rizika vzniku požáru dodržujte následující zásady: 1.

Komín (spalinová cesta) se musí pravidelně čistit a kontrolovat.

2.

Vadný komín se již nesmí používat.

3.

Komíny udržujte v bezvadném stavu.

4.

Na půdě vedle komína neskladujte hořlavé materiály.

5.

Vždy dbejte na těsné napojení kouřovodu do komínového tělesa

6.

Vnější část komínového tělesa musí být omítnutá bez prasklin a dehtu.

7.

Do komínového tělesa nesmí zasahovat trávy.

8.

Hořlavý materiál musí být od komínového pláště v minimální vzdálenosti 5 cm se vzduchovou mezerou.

9.

Komínová dvířka musí být důkladně zajištěna.

10. Vždy dodržujte návody a podmínky stanovené výrobce spotřebiče paliv.

2. Řízené vypalování komína Vypalování komínu ne možné jen pokud není možné odstranit pevné usazeniny jiným způsobem a to ještě za předpokladu, že je odolný proti účinkům hoření a nedojde-li vypalováním k narušení účelu komínu. Vypalovat jej může jen osoba způsobilá, která má živnostenské oprávnění v oboru kominictví, nebo revizní technik komínů a to za pomocí další k tomu způsobilé osoby. Při vypalování je nutné dodržet ještě další ustanovení Nařízení vlády č. 91/2010 Sb. Pokud komín není odolný proti hoření, je možné použít frézování. Ale i zde platí určitá pravidla, kdy je možné komín frézovat. Při vypalování komína se odstraňují pevné usazeniny, které není možné odstranit jiným způsobem pomocí řízeného hoření. Vypalovat se smí komín jen tehdy, není-li možné odstranit pevné usazeniny jiným způsobem a za předpokladu, že je komín odolný proti účinkům hoření. Vypalovat jej může pouze kominík nebo revizní technik komínů, a to za pomoci další k tomu způsobilé osoby. Vypalování komína oznamuje majitel příslušnému hasičskému sboru kraje, a to nejméně 5 pracovních dnů před dnem zahájení akce.

30


3. Závady na spalinových cestách Závady na spalinových cestách a komínových konstrukcích vznikají negativním působením spalin, vnějšími povětrnostními vlivy a také nedostatečnou údržbou. Vznikají také použitím neodpovídající komínové konstrukce, špatnou montážní technologií a nekázní a neodpovědností firmy, která komín navrhla, dodala nebo namontovala.

a) Závady jednovrstvých komínů Norma nepovoluje připojovat spotřebiče na kapalná a plynná paliva do jednovrstvých komínů. U kotlů s přerušovaným provozem a nízkou teplotou spalin dochází vždy k narušování komínového zdiva. Spaliny všech paliv uhlovodíkového charakteru (zemní plyn,nafta,topné oleje apod.) obsahují vždy vodní páru. Její obsah ve spalinách se pohybuje okolo 10 %, tomu odpovídá rosný bod spalin vody okolo 60° celsia. Vznikající kondenzát pohlcuje oxid siřičitý a vznikají kyseliny siřičitá a uhličitá. Jejich působením dochází k narušování krycí desky komína a spojovací malty komínového pláště jednovrstvého komína. Dochází ke vzniku žlutých skvrn na povrchu komínového zdiva, které se postupně mění na hnědé až černé. Zdivo postupně přechází do havarijního stavu. Odstranění této závady je možné pouze vyvložkováním jednovrstvého komína komínovou vložkou nebo zřízením nového vícevrstvého komína. U spotřebičů na tuhá paliva dochází k závadám především při spalování nekvalitního paliva, instalací předimenzovaných spotřebičů-obvykle dochází k nedokonalému spalování, při nesprávné obsluze spotřebiče. Obvyklým důsledkem jsou saze a dehtové usazeniny. Vzhledem k tomu, že dehty jsou hořlavé, může dojít v průduchu k jejich vznícení. Při hoření, které probíhá za vysoké teploty, stékají dehty do půdice průduchu komína, vzrůstá přetlak v průduchu, který může vést až k prasknutí pláště komína. A dále ke vzniku požáru. Vážným problémem jednovrstvých komínů, zejména ve staré bytové zástavbě, je uložení dřevěných konstrukcí do těsné blízkosti komínových konstrukcí nebo dokonce jejich uložení do komínového zdiva. Nejčastější závadou pláště jednovrstvého komína je volba materiálu, který není odolný proti působení spalin nebo účinkům mrazu. Další závadou je ucpání komínových průduchů. Průduchy se mohou ucpat uvolněním cihel ze zdiva nebo maltou z omítkové vrstvy u nekvalitně provedeného zdiva. Průduchy se mohou ucpat také tím, že se nevybírají saze z neúčinné výšky průduchů

b) Závady vícevrstvých komínů Vícevrstvé komíny jsou dokonalejší konstrukcí pro odvod spalin spotřebičů paliv. Závady se vyskytují tam,kde dochází k porušování technologické kázně a porušení technologického předpisu výrobní firmy. Nejčastější závadou při sestavování konstrukce keramického komína je otočení zámků ve spárách komínových vložek. Zámky komínové vložky musí být ve směru toku kondenzátu spalin. K popraskání komínových vložek dojde, jestliže se nevytvoří dilatační mezera u krycí desky komína nebo v místě připojovací a vymetací tvarovky. K poškození materiálu vložky může dojít, jestliže se napojí jiný spotřebič,než pro který je vložka určenaNapř napojením spotřebiče na tuhá paliva do komínové vložky z hliníkového plechu. Komínové vložky nesmí být sestavovány z různých druhů materiálů, zejména takových, mezi nimiž by mohl vzniknout elektrický článek, který by způsobil korozi ve spojení vložek. K poruchám dochází také při používání hliníkového materiálu u mokrých komínů (W1). K porušení dochází zejména na spalinové cestě provedené z litého hliníku - dochází k tzv. „vyplavování hliníku“.

U pevných komínových vložek z nerezového materiálu se nejčastěji vyskytují závady ve spojích -nedostatečným zasunutím do sebe. Závadou je i obrácená sestava vložek, tj. spojení vložek „proti vodě“-kondenzáty spalin vytékají na povrch vložky a mohou pronikat do do pláště komína.

31


Nedostatečným průzkumem komína může dojít při vyvložkování průduchu komína k uzavření sopouchu spotřebiče paliv v nižším nebo vyšším podlaží. Další možná porucha může vzniknout nedostatečnou kontrolou komínové vložky v průběhu roku,kdy se průduch může ucpat napadaným listím,spalinami omámeným holubem apod. Závady vznikají také při připojování spotřebičů paliv, zejména do komínů, které nemusí vyhovovat ČSN.

Jiné závady při připojení spotřebičů  zasunutí kouřovodu hluboko do průduchu komína-zmenšení průřezu kouřové cesty  napojení dvou lokálních spotřebičů proti sobě -nerovnoměrný tah spalin  kouřovod, který směrem ke komínovému průduchu klesá  nízká vyústění komína nad šikmou střechu budovy nebo nad plochou střechu budovy (zejména u spotřebičů s atmosférickým spalováním

4. Jiné způsoby odstranění sazí Frézováním komínového průduchu lze vyčistit i částečně zadehtovaný komín. Pokud je komín silně zadehtovaný - vrstva dehtu je tak silná, že se frézovací hlava ani do komína nevejde, je nutné průduch před frézováním vypálit.

Profesionální čištění - pomocí ohebné hřídele Vypalování komína je velmi stará technika čištění. Dá se říct, že je stejně stará jako kominické řemeslo samo. Pokud komín není pravidelně čištěn odborně způsobilým pracovníkem v předepsaných intervalech, zpravidla dochází k zanesení stěny komína tvrdými sazemi a následně k jeho vznícení. Při neregulovaném hoření dehtu dochází k teplotám, až 1 000 °C. Při spontánním požáru bývá vyšší,což je teplota, při které v mnoha případech došlo k požáru celého objektu. Regulované vypalování komínů musí být tedy prováděno vždy pod dohledem zkušeného specialisty na tuto techniku. Dnem 1. 1. 2011 nabylo účinnosti Nařízení vlády č. 91/ 2010 Sb., které pojednává o podmínkách požární bezpečnosti při provozu komínů, kouřovodů a spotřebičů paliv, v jehož obsahu jsou stanoveny podmínky pro kontrolu, čištění a provádění revize spalinové cesty, kde vypalování komína je popsáno v ust. § 7 tohoto nařízení tímto způsobem: 1.

Vypalování komína je odstraňování pevných usazenin spalin, zejména dehtových, z průduchu komína jejich kontrolovaným spálením.

2.

Komín se smí vypalovat pouze tehdy, pokud není možné odstranit pevné usazeniny spalin jiným způsobem za předpokladu, že komín je odolný proti účinkům hoření, a nedojde-li vypalováním k narušení účelu, kterému má komín sloužit.

3.

Komín může vypalovat pouze odborně způsobilá osoba, kterou je držitel živnostenského oprávnění v oboru kominictví, nebo revizní technik komínů, a to za pomoci další k tomu způsobilé osoby.

4.

Vypalování komína oznamuje majitel stavby místně příslušnému hasičskému záchrannému sboru kraje, a to nejméně 5 pracovních dnů před dnem zahájení této činnosti.

V žádném případě se tedy nejedná o jednoduchou záležitost, zejména když vezmeme v úvahu vysokou teplotu, která vzniká při zahoření sazí. Vypalovat lze pouze komíny cihlové, šamotové, keramické apod., nikoli komíny vložkované hliníkem, nerezem a jinými materiály. Jako důvod vypalování lze uvést: špatný tah komína, příprava pro frézování komína, jeho čištění a kontrola.

32

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Přístup k zákazníkovi, ZbyněkDubač

Přístup k zákazníkovi, sjednání, provedení a zaúčtování zakázky, písemný styk se zákazníkem Druhy kominických prací Kominické řemeslo bylo postaveno na požární prevenci a na výkonu pravidelné pochůzkové činnosti s cílem čistit komínové průduchy, pece pekáren, kotle a jejich spalinové cesty a provádět drobné opravy topenišť spolu se stavební údržbou komínů. Kominická služba byla zakotvena ve všech zákonodárných systémem, počínaje císařským patentem, přes koncesi na živnost, až po dnešní výkon činnosti na základě živnostenského listu vydaného pro řemeslnou živnost. Kominické práce jsou vyjmenovány v Náplni řemeslných činností – součásti živnostenského zákona.

Řadová práce Tato činnost spočívalav pravidelné docházce do jednotlivých domů přiděleného (později koncesovaného) úseku, kde kominík prováděl čištění komínového průduchu podle jeho konstrukce buď průtlačnými nástroji, nebo prolézáním. Pro čištění kotlů, kouřovodů a komínů průmyslových spotřebičů byly sjednávány zvláštní termíny, protože kotle musely být zahašeny a vychlazeny na přijatelnou teplotu pro provádění čištění, takže kotle se chodilo čistit zpravidla koncem týdne po skončení běžné pracovní činnosti závodu. Ostatní činnosti, jako čištění udíren, stolových sporáků kuchyní, pačokování udíren, opravy topenišť a komínových konstrukcí byly prováděny formou individuální docházky mimo práci řadovou, stejně jako vypalování komínů. Po odebrání koncesí a zařazení mezi řemeslné živnosti řadová práce výrazně ubyla. Průběh běžných řadových prací se řídí technickými pravidly pro příslušnou činnost.

Vložkování komínů Počátky spadají do období zavedení zemního plynu jako hlavního druhu paliva pro městské aglomerace, i když komínová vložka jako taková byla používána ve formě vyzdívky i pro některé tovární komíny. Zemní plyn nahradil na výrobu dražší svítiplyn s velmi omezenou produkcí. Jednalo se o práci s individuální docházkou. Docházky do jednotlivých bytů za účelem čištění spotřebičů byly s postupem s plynofikace na útlumu, takže mnohdy docházelo k montáži spotřebičů do komínů nevyvložkovaných, nebo do komínů vyvložkovaných špatně.Průběh běžných vložkování komínů se řídí technickými pravidly pro příslušnou činnost.

Údržba a opravy topenišť a kouřovodů Kominický obor byl po léta spojován s oborem kamnářským, takže každý kominík musel znát základní postupy pro sestavení a opravy kachlových kamen a sporáků přímo u zákazníka. Přenosná kamna byla opravována na dílně. Výměna a údržba kouřovodů byla prováděna dílem uživatelem a dílem kominíkem.

Stavební údržba komínů Do této činnosti spadalo vyhledávání a odstraňování komínových závad (závaly, průnik spalin mezistěnami, průnik spalin pláštěm), výměna a oprava komínových dvířek, montáž, nebo odstraňování komínových nástavců, drážkování komínů a osazování ochranných komínových pouzder a opravy nadstřešních částí komínových těles (přezdívání, spárování, omítání ubourání nepoužívaných komínových těles).

33


Výstavba nových komínů Po nástupu plošné plynofikace v devadesátých letech ubyla řadová práce ve smyslu čištění a kontrol spalinových cest na tuhá paliva, takže jako náhradní činnost mimo vložkování začali kominíci stavět systémové komíny. Do dnešní doby nezvládli zedníci dokonale technologii výstavby těchto komínů, takže kominíci jsou mnohdy jedinou opravdu odborně způsobilou osobou, která zná postup výstavby systémových komínů. Průběh výstavby se řídí technologickými pravidly pro příslušný výrobek daný výrobcem.

Obestavby krbových vložek a montáže spotřebičů na tuhá paliva Krbové vložky se staly velmi módním spotřebičem osazovaným do obytných prostor. Se zlepšením konstrukce spotřebičů se snížila náročnost obsluhy a v neposlední řadě jde o finanční úsporu při spotřebě zemního plynu. Mnoho zedníků se na tuto činnost vrhlo bez potřebných znalostí, takže jejich realizace byly plné závažných chyb, které kominíci odstraňují. Fatální závady jsou provedeny zejména u topenišť napojovaných na svislé kouřovody s funkcí komína. Tato práce je posunem ke stavebnictví, které tak nahrazuje svoji ztrátu práce řadové.

Ostatní činnosti Autorizované měření malých zdrojů:bylo prováděno pouze omezenou dobu, od této činnosti se upustilo.Dnes je měření spalin prováděno jako jednorázový úkon. Poradenská činnost:jedná se o důležitou část práce kominíka, bohužel často není doceněna ani řádně účtována. Revize spalinových cest:dle ČSN 734201, resp. dle NV 91/2010 Sb. provádí revizní činnost kominík- revizní technik komínů. Pro tuto činnost musí mít potřebnou praxi i kvalifikaci, takže není určena celé kominické veřejnosti.

Sjednání zakázky Zakázka je uzavřena ve formě Dohody o provedení práce, na základě objednávky je sjednávána na základě občanského zákoníku a zákoníku obchodního, včetně všech účetních náležitostí. Zakázka může být sjednána ústně – u jednoduchých zakázek, nebo písemně – u zakázek složitějších. Zakázky pro státní sektor a pro zákazníky obchodních, nebo výrobních společností jsou zásadně sjednávány na základě smlouvy. Obsah smlouvy: Smluvní strany – objednatel/dodavatel, rozsah zakázky, předběžný cenový návrh – kalkulace celkové ceny, termín plnění, místo plnění a případné sankce při neplnění nebo odstoupení od smlouvy. Součástí smlouvy je i určení způsobu úhrady, případně splátkový kalendář.

Provádění zakázky Přípravná fáze A)

sestavení pracovní skupiny, zaměření pracoviště, zhotovení dokumentace postupu.

B)

stanovení spotřeby materiálu a hodinové dotace práce včetně nároku na dopravu materiálu a osob na místo zakázky,

C)

vytvoření cenového návrhu včetně možnépředpokládané rezervy na zvýšení pracnosti vlivem místních podmínek.

D)

vyhotovení cenového návrhu, který je výstupem přípravné fáze a je podkladem pro objednávku materiálu.

34


Prováděcí fáze Příprava pracoviště Zahrnuje zajištění proti vzniku škod zaprášením a pádem materiálu z výšky, provedení krytí podlah a zakrytí zařizovacích předmětů (pokud nezajistí sám zákazník). Přípravné práce obsahují zejména organizaci práce na pracovišti, zajištění bezpečnosti práce, zajištění transportu materiálu na pracovišti (včetně manipulace s odpady, jejich třídění a způsob likvidace).

Nákup a doprava materiálů Nákup je proveden formou objednávky u dodavatele, doprava zajištěna dodavatelem materiálu, nebo vlastními prostředky. Při větším rozsahu zakázky vždy vyžadujte převzetí materiálu zástupcem investora, nebo investorem. V některých případech je využíván materiál zákazníka. Zde je nutné pečlivé převzetí, aby nemohlo dojít k nečekaným průtahům z nedostatku některého druhu, nebo k jeho poškození.

Vlastní provedení zakázky práci se snažíme provádět najednou, bez zbytečných průtahů a neplánovaného dojíždění na pracoviště, které snižuje celkový čistý zisk ze zakázky. Spotřeba materiálu je zapisována průběžně, aby nedošlo k podcenění, nebo přecenění materiálové části zakázky. Do spotřebovaného materiálu jsou běžně započítávány i montážní zbytky, které se dále nedají využít. Při provádění nadstřešní části se předpokládá zvýšené nebezpečí pádu z výšky a do hloubky, je podmíněno zajištěním bezpečného pohybu a dopravy materiálu nad střešním pláštěm.

Ukončení pracovní činnosti Fyzické předání zakázky Zpracovat zakázkový list, připravit fakturu, doplnit dokumentacizakázky (komínový štítek, certifikace, návod k použití apod.) Předání pracoviště s důrazem na vysvětlení fyzického stavu provedení práce:místa, kde není provedena omítka (např. z důvodu přeložení elektroinstalace), místa, kde není dodržena rovinnost nebo svislost, upozornění na poškození okolí zakázky, která vznikla při provádění a způsob jejich odstranění.

Předání dokumentace a převzetí platby Tvorba rozpočtu zakázky Cena zakázky se skládá z nákladů přímých, z nákladů nepřímých a z rezervních položek nákladu.

Přímé náklady Do přímých nákladů je započítána cena materiálů, hodinová cena práce podle počtu zúčastněných osob,náklady na dopravu, manipulaci materiálu a smluvní platby třetí osobě (půjčení lešení, přistavení a provoz plošiny, půjčovné za speciální nářadí, pronájem ploch, dozor proti zcizení materiálu a nářadí), tedy vše, co přímo souvisí s konkrétní zakázkou.

35


Nepřímé náklady – režie Tato položka musí zahrnovat odvody daní, sociálního a zdravotního pojištění, pojištění pracoviště, odpisy základních prostředků a amortizace nářadí a dopravních prostředků i nakupované služby (účetní, autoservis, pneuservis, opravy a údržba strojů a zařízení). Do režijních nákladů je započítáván i běžný spotřební materiál, spojovací materiál, ochranné prostředky, pracovní oděv, dopravné na kratší vzdálenost anebo stavební hmoty, které se používají vždy, ale jejichž množství je kolísavé. Tyto položky mohou tvořit v přepočtu až 1/3 hodinové sazby.Pokud nejsou tyto položky soustavně zahrnovány do ocenění zakázek, dochází ke snížení čistého zisku a poklesu platební schopnosti podnikatele.

Zaúčtování zakázky, převzetí platby Způsob převzetí platby se odvíjí od její nominální hodnoty a od toho, za jakých podmínek bude převzata. Základním zkráceným příjmovým dokladem je paragon. Musí obsahovat datum, místo provedení práce, jméno a příjmení objednatele (případně jeho IČO), rozsah zakázky a částku, včetně výše DPH. Částku lze převzít i pomocí stvrzenky za platbu, která obsahuje stejné identifikační údaje; tyto základní údaje musí obsahovat všechny účetní doklady. Pro převod na bankovní konto je užívána faktura - obsahuje v hlavičce: dodavatele (vlevo), odběratele (vpravo), jejich daňové identifikační kódy, tedy IČO a DIČ, datum vystavení a datum zdanitelného plnění, číslo faktury – variabilní symbol, konstantní, případně specifický symbol, číslo banky a její kód i dobu splatnosti. Pokud je faktura splatná v hotovosti, musí to na ní být uvedeno a bývá doplněna Příjmovým pokladním dokladem. Faktury jsou dodávány jako předtištěné formuláře, ve formě elektronického dokladu, nebo mohou být vytvořeny na PC. Pokud jsou individuálního vyhotovení na PC, musí vždy obsahovat všechny normalizované údaje a poloha zejména dodavatele a odběratele musí odpovídat okénku v obálce.Pokud vypisujeme ručně nějaký doklad, musí být čitelný, takže je lépe volit stylizované tiskací písmo než psací, pokud si nejsme jisti čitelností písma.

Jednání se zákazníkem Styk se zákazníkem je možné rozdělit na osobní jednání, telefonický hovor a písemný styk, včetně elektronické pošty a krátkých textových zpráv. Při osobním jednání nesmíme opomenout některé skutečnosti :  Začátek jednání: hned v začátku jednání se jednající strany představí. Stisk ruky je u kominíka problematický, protože bývá znečištěn na rukou. Je vhodné na to zákazníka vždy upozornit, aby nedošlo hned v úvodu k rozpačitým reakcím.  Průběh jednání: při jednání je vnímána protistrana všemi smysly, takže je důležitá i úprava oděvu, postoj, oční kontakt a způsob řeči. Vždy je nutné udržovat stejnou úroveň jednajících stran. Řemeslník není sluha a zákazník není podřízený. Jednání musí být přímé, ale ne urážející. Jestliže něco nevím, tak se k tomu přiznám a přislíbím zjištění neznámých faktů.  Závěr: z každého jednání musí vyplynout jasný závěr, který je vhodné zopakovat a oboustranně potvrdit. Telefonický hovor:  Zahájení rozhovoru - je potřeba se představit a následně pozdravit. V opačném případě je postavena volající strana před otázku identifikace volaného. Od rozhovoru je nevhodné odbíhat, volající strana by měla akceptovat např. příjem hovoru v autě, nebo při práci.  Pokud si z telefonního hovoru musíme provést záznam, provedeme jej do diáře, poznámkové papírky se mnohdy ztratí, nebo je na nich tolik záznamů, že nevíme, který k čemu patří. Můžeme využít i možnost SMS od zákazníka.

36

Kominík / Sudijní texty k přednáškám z praxe / Rozdělení komínových konstrukcí, ZbyněkDubač

Rozdělení komínových konstrukcí 1. Podle velikosti

7. Podle technologie provádění

 úzké - do 400 cm2 (pro tuhá paliva)

 tradiční - z cihel nebo tvárnic

 střední - od 400 cm do 2 025 cm

 monolitické betonové komíny - průmyslové objekty

2

2

 průlezné - větší než 2 025 cm2

 montované z kvádrů

2. Podle tvaru průduchu

 stavebnicové komíny - např. Eko,Schiedel, Heluz, Ciko, Jeremias, Scancore, BLK

 kruhové  čtvercové

 kovové třísložkové komíny s nerezovou, plastovou nebo keramickou vložkou

 obdélníkové

8. Podle prostupu kondenzátů stěnou vložky

3. Podle počtu průduchů

 difúzní

 jednotlivé

 bariérové

 sdružené

9. Podle výrobce

4. Podle uspořádání průduchů

 individuální

 průběžné - všechny průduchy jsou založeny v nejnižším podlaží

 systémové

 podlažní - průduchy jsou založeny v jednotlivých podlažích

10. Podletlakové třídy

 přepažené se společným sběračem - sběrač je založen v nejnižším poschodí a od něho odbočují průduchy

5. Podle paliva  tuhá  kapalná  plynná

6. Z hlediska polohy ke svislým nosným konstrukcím

 podtlakové – s přirozeným tahem, s umělým tahem  přetlakové  vysokopřetlakové

11. Podle umístění ve stavbě  vnitřní  vnější

 vestavěné komíny - je součástí nosné nebo nenosné konstrukce  komíny přistavované  komíny samostatně stojící

37


Požadavky na spalinovou cestu Spalinová cesta musí být navržena a provedena tak, aby za všech provozních podmínek připojených spotřebičů paliv a místně obvyklých povětrnostních podmínek byl zajištěn bezpečný odvod spalin komínem nebo svislým kouřovodem s funkcí komína nad střechu budovy a jejich rozptyl do volného ovzduší tak, aby nenastalo jejich hromadění a nebyly překročeny přípustné koncentrace škodlivin v ovzduší ani v nejbližším okolí. Musí být také zajištěna požární bezpečnost všech prostorů, kterými spalinová cesta prochází. Spalinová cesta nesmí snižovat účinnost spotřebičů.

Komíny jednovrstvé Komíny, jejichž konstrukci tvoří komínová vložka (stěna)- stěna komínového průduchu může být vytvořena plným zdivem, trubkou (keramickou, kovovou, z plastu), plnou tvárnicí nebo tvárnicí s vertikálními dutinami apod. Zděný plášť komínů je doposud nejrozšířenějším druhem komínového pláště. Je to dáno staletím používanými technologiemi konstrukce staveb. Pláště z betonových segmentů jsou konstrukcemi cca šedesátých let XX. stol a následují další, již vícevrstvé konstrukce. Vícevrstvý komín je tvořen pláštěm a alespoň jednou další vrstvou, tedy komínovou vložkou, která je dilatačně oddělena od pláště. Naproti tomu komín s ochranným pouzdrem je počítán mezi konstrukce jednovrstvé, protože pouzdro je pevně spojeno s pláštěm komína a tvoří jeden stavební celek. Zdění a výběru materiálů komínového pláště byla věnována velká pozornost, protože jeho životnost musela být stejná jako životnost stavby. Z důvodu úspory stavební plochy vznikaly komíny přepažené, které měly jednu společnou neúčinnou výšku oddělovanou výsuvnými uzávěrami pod sopouchy průduchů. Stavební dispozice navíc počítaly s provedením úhybů komínů z důvodu vyhýbání průjezdům v přízemí, trámům ve stropech, stavebním otvorům, krokvím na střeše apod. V historických stavbách nadto obsluhoval jeden průlezný komínový průduch spotřebiče z několika míst stejného podlaží nebo i z více podlaží. Napojení bývala velmi komplikovaná různými vyzdívanými kouřovody (pavouky, nebo šlauchy). Ve vesnické zástavbě se dochovalo mnoho průlezných komínů – jeden průduch obsluhoval často i čtyři topeniště. Do takových komínů jsou neodborně připojovány moderní spotřebiče, což vede k jejich poškozování a častým stavebním závadám. Stavební veřejnost doposud nezvládla výstavbu vícevrstvých komínů, ani komínů s ochrannými pouzdry. Komínová pouzdra jsou montována obráceně a dochází k zatékání dehtů do pláště komína.

Komíny jednovrstvé dodatečně vložkované Dodatečné vložkování je používáno při změně spotřebiče, druhu paliva, nebo při netěsnosti komínového pláště. V některých případech neodborné výstavby systémového komína je jediným způsobem, jak komínovou konstrukci uvést do provozu. Při developerské výstavbě domů je do původního keramického komína vložena nová vložka pro spotřebič s přetlakovou spalinovou cestou nebo s kondenzací spalin. K vyvložkování komína smí být použita pouze taková komínová vložka, která zaručuje za všech provozních podmínek neměnnost velikosti komínového průduchu. Při vložkování komína nesmí být porušena těsnost komínové vložky. Každé vložkování snižuje průřez průduchu, takže je často nutné i frézování, nebo převrtání průduchu původního komína na požadovaný průměr. Uhýbané komíny takovou možnost nepřipouští.

38


Návrh a provedení komínové vložky musí odpovídat typu připojovaného spotřebiče, tlakové třídě a druhu paliva. Komínová vložka musí být sesazena podle technologického předpisu výrobce a musí obsahovat: kondenzátní jímku, odbočku sopouchu, kontrolní a čistící otvory a odpovídající kotvení v komínové hlavě umožňující dilataci současně s odvodem difúzní vlhkosti z izolační mezery mezi vložkou a pláštěm komína. Komínové vložky jsou vyráběny jako hadice stáčené z kovových pásků se zámky. Používají se dva druhy zámků – krátký a dlouhý. Pro přetlakové spalinové cesty jsou určeny vložky z tenkých (0,12 mm) pásků kladených s větším přesahem, který zajistí jejich těsnost pro třídy P1a P2. Existují i vložky, které mohou být provozovány v tlakové třídě H - vyžadují speciální spojovací segmenty, protože neumožní provést změnu průměru stáčením při spojování. Segmenty jsou těsněny ve spojích silikonovým těsněním. Méně často se používají pro dodatečné vložkování průduchů keramické vložky. Ty musí být spouštěny pomocí speciálního přípravku a v takto vzniklém průduchu je problematické „zatírání“ spojovacích ložných spár. Keramické vložky také omezují vložkování komínových průduchů uhýbaných.

Komíny systémové s keramickou vložkou Plášť komínů je tvořen tvárnicemi z lehčeného betonu, porotermickým cihelnými segmenty, nebo díly z pórobetonu. Spojovány jsou maltami, nebo stavebními lepidly. Pláště, zejména z lehčených betonů nejsou dostatečně těsné a vyžadují provedení omítek. Nadstřešní část musí odolávat působení povětrnostních podmínek a odolávat UV záření. Plášť je tvořen tvárnicemi (segmenty), nebo betonovými prstenci. Komínová hlava musí umožnit dilataci i odvod větracího vzduchu ze systému zadního větrání. Pro zhotovení keramické vložky jsou užívány dva druhy materiálů: standardní keramická vložka, jejíž použití je omezeno difúzí par do stěn. Tyto komíny bývají vybaveny systémem zadního odvětrání a izostaticky lisovaná šamotová vložka, která systém zadního odvětrání nevyžaduje. Komíny s izostaticky lisovanou vložkou mívají integrovanou tepelnou izolaci v plášti, nebo jsou uspořádány jako koncentrické vzduchospalinové vedení s protiproudým odchodem spalin a přívodem spalovacího vzduchu. Jako novinka jsou používány komíny se zabudovaným spotřebičem, které jsou svojí konstrukcí řazeny mezi svislé kouřovody s funkcí komína. Všechny tato komíny podléhají striktnímu nařízení výrobce na použití komponentů, spojovacích hmot a technickému provedení. Při splnění těchtopodmínek výrobce přebírá záruku trvající i několik desítek let.

Komíny systémové s nerezovou vložkou V souvislosti s unifikací dílců pláště a potřebou použití více druhů komínových vložek je výrobci zaváděn termín výstroj komína. Může být nerezová, keramická, nebo plastová. Nerezové vložky jsou zhotovovány z materiálů odolávajících mokrému provozu a jejich napojování je předmětem originálního řešení jednotlivých výrobců – šroubovaná hrdla s nátrubky, spojení objímkami, nebo i zajištění spojů dutými nýty. Tyto komíny jsou bariérové, takže nevyžadují systém zadního větrání a šachty mohou být využity pro přívod spalovacího vzduchu. Při použití pro odvod spalin na tuhá paliva je jejich životnost omezena vyhořením sazí, nebo bodovou korozí způsobenou palivy s obsahem síry. Síla stěny vložky je volena od 0,6 mm do 2 mm podle druhu paliva a výšky sloupce montovaných vložek. U montáží komínových vložek nad cca 15 m doporučují výrobci montovat dva svislé úseky oddělené dilatačním prvkem. Pro větší průměry jsou voleny také větší síly stěn vložek a větší počet prvků statického kotvení

39


Komíny s plastovými vložkami a vzduchospalinové cesty Montáž nových spotřebičů s trvalou kondenzací spalin přináší využití plastových materiálů do konstrukcí spalinových cest. U spotřebičů s podtlakovou spalinovou cestou jsou využívány ohebné nebo pevné vložky se skladbou komponentů stejnou jako u vložek kovových. Výjimkou jsou spotřebiče kondenzační, se spalinovou cestou přetlakovou, kde sopouch nahrazuje patní koleno. Všechny spoje jsou provedeny jako hrdlové s těsněním. Montáž vyžaduje použití vhodného lubrikantu pro zvýšení životnosti těsnění. Pokud je použit nevhodný lubrikant, těsnící kroužky tvrdnou a praskají a v případě nutnosti demontáže je nelze rozpojit. Na ústí komína musí být použity dílce z materiálů odolávajícím UV záření a mrazům. Pokud nejsou použity, vložky praskají a jejich úlomky zapadávají do spalinové cesty, kterou mohou zaslepit. Provedení spotřebičů C vyžaduje paralelní, nebo koncentrickou vzduchospalinovou cestu. Pláštěm koncentrické vzduchospalinové cesty je potrubí z kovu, nebo plastu: tato konstrukce zhoršuje možnost montáží kontrolních a čistících otvorů. Jejich cena je také důvodem, proč je topenářské firmy neosazují. V místech plánované demontáže nejsou použita běžná zahrdlení, ale potrubí jsou spojována natupo pomocí objímek a těsnícího gumového kroužku. Odvod spalin a přívod vzduchu je řešen systémy odvodu spalin v provedení LAS, LIL, nebo LIB (dle uspořádání a použitých materiálů). Paralelní vzduchospalinová cesta pomůže využívat technické parametry spotřebiče. Pro nasávání vzduchu je spotřebována část výkonu ventilátoru spalin. Pokud se potrubí rozdělí a sníží sací odpory, je možné „zvýšit“ výtlačnou výšku. Stejné „zvýšení“ výtlačné výšky je třeba použít při větším počtu směrových změn. Každá směrová změna totiž snižuje výtlačnou výšku 90°koleno o cca 1m, kolena do 45°cca o 0,5-0,7 m. Při zapojování spotřebičů do kaskády je nutné dodržet stejné tlakové parametry, aby nebyly spaliny přetlačovány do „slabších“spotřebičů. Také kondenzát je nutné odvádět tak, aby nemohl protékat spotřebičem nejbližším od patního kolena. Kaskádové připojení vyžaduje oddělovat jednotlivé úseky od kouřového hrdla k odbočkám montáží zpětných klapek. Odvod kondenzátů je proveden přes pachovou uzávěru („sifon“), nebo přes neutrobox – výkony nad 50 kW. Pokud je plášť vzduchospalinové cesty tvořen původním komínovým zdivem, je nutné zajistit bezpečnost provozu při poškození vložky systémem zadního větrání.

Pojistný komín Pojistný - rezervní komín je komín, určený pro odvod spalin lokálních spotřebičů na pevné palivo v krizových případech, kdy nelze zajistit topení jiným způsobem. Ve stavbě bývá proveden formou systémového, nebo individuálního komína se zaslepeným sopouchem, nebo bez sopouchu s dodatečnou montáží sopouchu. Je vhodné uzavřít i ústí komínového průduchu proti vnikání srážkové vody do průduchu.

40

Význam a používání normativního názvosloví

Recommend Documents