© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 55 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2013/09
O historii vratislavické školy V
yzdobená obřadní síň liberecké radnice, lesk mosazných lustrů, malby, vyřezávané sloupy, znaky, erby a lesk v barevných oknech. Osmého listopadu 2000 v tom nejkrásnějším ze všech krásných sálů tohoto města zaznělo veledůstojné: „Vaše Magnificence pane rektore, Vaše Excelence pane velvyslanče, Vaše Magnificence děkani, pane primátore města Liberec, vážení hosté, amici carissimi.“ Tak vznešeně zahájil svůj proslov muž, který toho dne obdržel čestný doktorát coby nejvyšší uznání liberecké Technické univerzity – pro většinu Vratislavických asi neznámý matematik Roland Bulirsch. Kdysi žák základní školy ve Vratislavicích a nyní světově proslulý vědec, o němž se píše, že jeho výpočty dokonce pomohly snést kosmonauty z Měsíce zpátky na Zemi. Univ. Prof. em. Dr. rer. nat. Dr. h. c. mult. Roland Zdeněk Bulirsch (* 10. listopadu 1932 v Liberci), jeden z opravdu slavných lidí, kteří navštěvovali školu ve Vratislavicích, poté německy pronesl slavnostní řeč. Rozhodl jsem se ji, volně přeloženou, celou ocitovat na úvod povídání o vratislavické škole. Je v ní totiž obsažen onen prostý klíč k úspěchu člověka, který uvěřil v krásu a sílu vzdělání a s tímto pocitem to nakonec dotáhl hodně daleko. Přes všechny životní překážky – dokonce měl pětky ve škole i musel žebrat o chleba. Koneckonců byl to právě Roland Bulirsch, kdo v září 1976 poslal – tehdy již jako slavný profesor – Bertholdu Appeltovi, svému bývalému učiteli z Vratislavic, krásně ručně psaný dopis s těmito větami: „Milý a velectěný pane Appelte! Přirozeně si na mne nemůžete pamatovat: byl jsem Vaším žákem, když jste vedl v letech 1943 až 1944 šestou třídu základní školy ve Vratislavicích. Ještě dnes šťastně vzpomínám na tento Vámi tolik ovlivněný rok, onu jedinou přátelskou připomínku, kterou mám z časů svého mládí. Vaše vyučování mne zcela proměnilo, nic mi nebylo milejší než škola a – pokud mne moje vzpomínky neklamou – stal jsem se dokonce Vaším nejlepším žákem. Vy jste tehdy ve mně zažehl světlo, které svítí po několik desetiletí.“ Ale zpět do obřadní síně liberecké radnice, k panu profesorovi a jeho slavnostní děkovné řeči: „Technická univerzita v Liberci mne dnes vyznamenala. Prokázali jsme mi výjimečnou a neočekávanou čest a vedle toho jste mne jaksi vrátili domů. Do města, kde jsem se narodil a na něž jsem po dlouhá léta odloučení nikdy nezapomněl. Kde domov můj – tak zní v češtině slova, která do německé podoby Wo ist meine Heimat přetvořil básník Rainer Maria Rilke. Rilke napsal svoji báseň, a už je tomu téměř sto let, z úcty k Josefu Kajetánu Tylovi, tvůrci české písně, hymny České republiky.
433
Secesní škola na Nové Rudě již ke vzdělávání malých dětí dlouho neslouží a i novorudští školáci navštěvují dnes především školu u vratislavického kostela. Paměť místa ale funguje a je možné se této budovy ptát – kolikpak se tu zrodilo talentů a geniality.
Německá podoba hymny Kde domov můj bývala v mojí čítance. Po říjnu 1938 musela být zalepena. Tehdy jsem té hymně příliš nerozuměl, byl jsem teprve sedmiletý, ale mrzelo mne, že musely být přelepeny ty krásné obrázky. Ona hezká česká píseň, jíž si vážil velký lyrik německé řeči, Rainer Maria Rilke, musela utichnout. A to nebylo dobré znamení pro budoucnost. Ale jak přišel český chlapec k německé čítance? A jak se z tohoto českého chlapce stal německý učitel? Můj český otec zemřel roku 1936. Moje maminka – Němka s českou matkou z Ledče – přesídlila poté do převážně německých Vratislavic, tehdy Maffersdorfu. Na Nové Rudě ve Vratislavicích jsem šel do školy. Po české školce najednou německá škola! Nebylo to ale špatné. Němčině jsem se v německém prostředí naučil. V protikladu k dnes povětšinou rozšířenému názoru tam tehdy, za první české
434
republiky, žili běžní Němci a běžní Češi docela dobře společně a řeč člověk měnil podle potřeby. Mnohé lépe postavené rodiny si vyměňovaly děti, které vždy zhruba rok žily ve druhém jazykovém prostředí. Život byl těžký v české zemi, na fantazie nebylo místo. Také u nás v domě žily české rodiny, ještě za ‚německých‘ časů jsem každodenně slyšel češtinu. Tak docela ‚německy‘ se člověk také necítil, spíše ‚rakousky‘. Německé Čechy se po staletí otáčely spíše k Vídni. Tam byl pro ně velký svět. Vídeň byla předobraz, vzor. Po celý čas, v němž jsem v Čechách žil, jsem se to znovu a znovu dozvídal. C. a k. monarchie zářila ve vzpomínkách. Co se ve Vídni činilo, to bylo v Liberci oslavováno a kopírováno. Rok 1938 byl ovšem začátkem konce Němců v Čechách. Často jsme navštěvovali mé české příbuzné ve výlučně českých vesničkách ‚za Ještědem‘. Žila tam maminka mého otce, i když jsme mluvili německy, říkali jsme jí výhradně česky ‚babička‘. Byla příbuznou spisovatelky Karoliny Světlé. Obě moje babičky se celé hodiny bavily česky. Později jsem jim už nic moc nerozuměl, češtinu jsem v ‚německých‘ časech postupně zapomněl. Roku 1942, když mi bylo deset, mi německý učitel na vysvědčení napsal samé čtyřky a pětky, a já musel zůstat na nižším stupni základní školy. Později jsem ale změnil třídu, přišel nový učitel, čtyřky a pětky se změnily na jedničky. Byl to vynikající učitel. Dodnes žije, a v tomto pro mne velkém okamžiku je též zde ve slavnostním sále. V roce 1945 bylo všechno pryč. Nebyli ale v mém německém okolí lidé nešťastni. Někteří věřili, že vše bude jako dříve za první republiky. To bylo naivní, ale mysleli si to většinou apolitičtí, prostí lidé bez velkých zkušeností. Nakonec bylo vše zcela jinak. Znovu jsem se rychle naučil češtině a brzy jsem mluvil bez přízvuku. Bratr a já jsme dostali ‚lepší‘ české potravinové lístky. Maminka ne, ta se mezitím provdala za Němce. Ten ale byl za první republiky nějaký čas členem komunistické strany, ale brzy vystoupil. Na naše dveře přesto nalepil úřední český plakát s nápisem Antifašista. To nám pomohlo a poskytovalo ochranu. Českou školu jsem navštěvovat nesměl, na to jsem nebyl dost ‚český‘. Pracoval jsem v pekárně, vstával okolo třetí hodiny ráno, abych rozmíchal těsto, okolo páté nebo šesté jsem po vsi rozvážel chleba a housky. To nám přinášelo peníze a něco navíc k snědku. Potom jsem pracoval v řeznictví a později byl činný v kovárně, kde jsem vydělával více peněz. Přestože jsme neměli nouzi a obstojně přežívali, zhroutil se nám svět. Milí známí nám zmizeli přes noc, všichni němečtí kamarádi museli pryč. Jedni se zavazadly v rukách, jiní téměř bez ničeho. V září 1946 došlo i na vysídlení mého ‚anti-
435
fašistického‘ otčíma. Měl možnost zůstat, ale jeho český šéf mu důrazně radil odejít: „Němci nemají v Československu žádnou budoucnost,“ řekl mu. V říjnu 1946 tedy opustil náš vlak se 40 vagóny Liberec. Po deseti dnech jsme byli ve švábské části Bavorska. Moje druhá babička – Češka, která mluvila německy s českým přízvukem a německé věty stavěla podle způsobu české gramatiky – byla vysídlena s námi. S touto babičkou jsem pak obcházel švábské vesničky a žebral o chleba. Čas od času jsme něco dostali. Čas od času jsme také slyšeli: „Vy Poláci, jděte tam, odkud jste přišli.“ Pro Němce v Německu jsme byli zase Slovany. V porovnání se zničeným Německem roku 1946 bylo tehdejší Československo rájem. Napsal jsem domů ještě několik dopisů v češtině, ale žádná odpověď nikdy nepřišla; měli tam pravděpodobně jiné starosti, a potom, pomalu jsme na všechno zapomínali. Šťastné okolnosti mi přinesly místo učedníka u firmy Siemens-Schuckertwerken v Norimberku, sto kilometrů od švábského města. Odešel jsem tedy do Norimberka, žil tam sám a učil se strojním zámečníkem. Později jsem u firmy Siemens-Schuckert pracoval, stavěl elektrické stroje, jezdil jako montér po Německu, budoval velké motory v porýnských elektrárnách. Mimoto jsem roku 1954 složil německou maturitu. Ke zkoušce mne mnichovské ministerstvo kultury nejprve nechtělo připustit, protože jsem nikdy nestudoval ani gymnázium, ani střední školu, měl jsem jen sedm tříd obecné školy. Na zvláštní přímluvu jsem byl nakonec připuštěn. A složil jsem maturitu, nikoliv zářně, ale nakonec celkem dobře. Roku 1954 jsem začal v Mnichově studovat matematiku a fyziku. U firmy Siemens-Schuckert v Norimberku jsem pracoval až do roku 1957, abych si vydělával peníze na financování studia. V roce 1957 jsem byl přijat do programu studijního stipendia německého lidu. Roku 1959 zemřela babička, která mne vychovávala, téměř přesně v době, kdy jsem měl skládat poslední zkoušku k získání diplomu z matematiky. Její češtinu probarvenou němčinou mám stále v uších… Potom mi začalo to, co se označuje slovem vědecká dráha. Doktorskou práci jsem napsal už za studií v Mnichově, později přišla habilitace. Uprostřed 60. let jsme se stěhovali do Kalifornie. Zde jsem byl hostujícím profesorem na Kalifornské universitě v San Diegu. Po roce jsem já a kolega Josef Stoer dostal nabídku zůstat v Kalifornii natrvalo. Měl jsem ale za to, že z patriotských důvodů ji nemohu přijmout, když mi studijní stipendium německého lidu zaplatilo část mého studia. V roce 1969 jsem se stal profesorem v Kolíně nad Rýnem a roku 1973 přešel na Technische Universität München. Ale už roku 1973 jsem se mohl vrátit do Kalifornie.
436
Nejstarší budova vratislavické školy s mnohasetletou historií bývala ve svahu pod kostelem Nejsvětější Trojice. Kousek nad náhonem a tokem řeky Nisy.
437
Stará škola stávala v příjemné zahradě pod kostelem ještě v poválečných letech. I když již dlouho nesloužila svému původnímu účelu, podle některých zpráv v ní na počátku století fungovala první mateřská školka.
Své české příbuzné v severních Čechách jsem navštívil roku 1977, po 31 letech. V první republice byli váženými lidmi. Po válce nechtěli ale vstoupit do komunistické strany a to pro ně mělo zlé následky. Všichni byli odejiti ze svých funkcí a pozic. Mladší bratr mého otce, vysoký důstojník, byl rychle propuštěn z české armády a musel se živit jako pumpař. Neoblomný charakter mých českých příbuzných na mne hluboce zapůsobil.
438
Českou řečí již nevládnu. Je pro mne jako krajina, v níž jsem se kdysi procházel, a na niž se pro mne snesla temnota. Tu a tam ještě něco poznám, jednotlivé náznaky, známé věty. Potom ale opět přijde noc. Ale melodie Vaší řeči je mi důvěrná, slyším ji, jak vystupuje ze všech slovanských jazyků. Rusalčin popěvek Měsíčku na nebi mne vždy hluboce dojme. Jeden izraelský vědec řekl, že řeč, kterou se člověk naučí v prvních čtyřech letech, pak ovlivní celý jeho život. Pro mne to byla čeština. Moje žena, která česky vůbec nerozumí, říká, že to je dobře znějící řeč. A má pravdu. Před 62 lety jsem viděl hořet starou synagogu. Vyvolávám ty obrázky z paměti, vidím znovu plameny šlehat z oken, pár Liberečanů stojí němě na ulici, polekaní, žádné hlasy; blíží se pohroma. Zítra však na tom místě otevřete novou budovu, „novou“ synagogu. Konečně! Snad také znovu postavíte kostel českých bratří, na počest Jana Husa, velkého mistra. Co je jasnější než slunce? A přeci i ono ustupuje temnotě. Tato slova jsou na Valdštejnově hrobě v kostele sv. Anny v Mnichově Hradišti napsána latinsky: QUID LUCIDIUS SOLE? ET HIC DEFICIET. Trudomyslnost Čech z nich hovoří. Předvídavě, nepřekonatelně to ve svém velkolepém životopise Valdštejna řekl Golo Mann, onen velký Němec, který také byl občanem první české republiky. Že se temno nevrátí, budiž naší nadějí. Dnes jste mne ocenili a společně se mnou také moji vySlavný matematik profesor Roland Bulirsch sokou školu – Technickou universitu v Mnichově, moje chodíval chvíli do vratislavické školy a sám zmiňuje, že jeho budoucí kariéru ovlivnil zdejší pan učitel spolupracovníky a mé bývalé
439
studenty. Také jste ocenili Bavorskou akademii věd, jejímž tajemníkem jsem. A také jste ocenili moji ženu, moje dcery, moje české a německé příbuzné, ty žijící i ty nežijící. Přijměte za to můj velký dík.“ Nenapsal bych lepší úvod k dlouhému povídání o vratislavické škole, než jaký před zaplněnou obřadní síní liberecké radnice přednesl před více než deseti lety ve své děkovné řeči profesor Roland Bulirsch. Potomek českého rodu Bulířů z Podještědí a prasynovec spisovatelky Anny Slukové-Čermákové, který byl coby třináctiletý německý kluk nadlouho odloučen od svého oblíbeného učitele Appelta a z Vratislavic, byl roku 1946 vystěhován do města Nördlingen ve švábském Bavorsku. Je v něm všechno: ironie posuzování lidí dle původu, zmar, píle i naděje ve vzdělání, ono krásné naplnění známého per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám. Badatelka Inge Schwarz, která s minulostí Vratislavic spojila svoje dílo, k jeho příběhu napsala věty, které vlastně nepřímo vychvalují školu, a vlastně nejen tu vratislavickou: „…To, že se Roland Bulirsch z Nové Rudy stal tak slavným profesorem, na tom má maličký podíl i pan učitel Appelt. (…) A protože jsem sama byla učitelkou, těší mne přirozeně ta skutečnost, že dobrý učitel může za jeden jediný rok tak moc něco ovlivnit.“ istorie vratislavického školství je opravdu velice stará; vrací se napříč staletími ke zdejšímu kostelu Nejsvětější Trojice, pod nímž v louce nad mlýnským náhonem a řekou Nisou stávala chalupa. Šlo o jedno z úplně nejstarších osídlených míst v celých Vratislavicích. Úplně nejstarší zpráva o ní je z 29. dubna 1585. Toho dne koupil Jakob Demuth od Michaela Langeho za 13 kop onen domek se zahradou, ve starých gruntovních knihách označenou německy jako „in der Auen bei der Kirchen gelegen“, tj. položenou na louce pod kostelem. Když Jakob Demuth zemřel, koupila dne 20. března 1617 od jeho dědiců nemovitost vratislavická obec ke zřízení školy, a to za 48 kop. Bylo to logické, v té době totiž byly všechny vesnické školy farní, a jejich budovy proto stávaly někde v těsné blízkosti kostela a fary, aby to duchovní neměli daleko. Badatel Alfred Appelt (shodou okolností jmenovec učitele profesora Bulirsche), který se historií vratislavické školy kdysi dopodrobna zabýval, k tomu uvedl: „Od této chvíle byl domek využíván k ušlechtilému cíli – jako místo vzdělávání zdejší dospívající mládeže.“ Den 20. března 1617 proto může být považován za potvrzený historický okamžik, v němž vznikla škola ve Vratislavicích. Vratislavická škola proto bude moci za pár let slavit čtyřsetleté výročí své existence! A to už něco znamená.
H
440
