Vývoj trestního řízení

Vývoj trestního řízení Karel Schelle a kolektiv

KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2012 1

Autorský kolektiv: Mgr. Bc. Lucie Bendová Bednářová – 3. a 4. kapitola Mgr. Miroslav Frýdek – 1. kapitola doc. JUDr. Josef Kuchta, CSc. – 7. kapitola doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. – 2. kapitola JUDr. Jaromír Tauchen, Ph.D., LL.M. – 5. a 6. kapitola

© Lucie Bendová Bednářová, Miroslav Frýdek, Josef Kuchta, Karel Schelle, Jaromír Tauchen 2012 Foto na obálce © Patrick Pirker/Fotky&Foto ISBN 978-80-7418-139-9 (KEY Publishing s.r.o.) ISBN 978-80-87475-14-0 (The European Society for History of Law)

Obsah 1. Vznik a vývoj trestního řízení ve starověku..............................................................................5 1.1 1.2 1.3 1.4

Obecně o trestním řízení....................................................................................................... 5 Vznik trestního řízení........................................................................................................... 5 Doba královská...................................................................................................................... 7 Římská republika................................................................................................................... 8 Komiciání proces................................................................................................................... 8 Řízení před soudními porotami............................................................................................ 9 Průběh řízení před porotami............................................................................................... 10 Zahájení řízení a veřejná žaloba......................................................................................... 10

2. Feudální trestní řízení..............................................................................................................12 2.1 2.2 2.3 2.4

Počátky rozhodování sporů v Českém státě....................................................................... 12 Organizace trestního soudnictví za feudalismu................................................................. 14 Vývoj soudní organizace do nástupu absolutismu............................................................ 14 Vývoj soudní organizace v období ab­solutismu................................................................. 20 Veřejná žaloba za feudalismu.............................................................................................. 23 Trestní proces za feudalismu.............................................................................................. 24

3. restní řízení v habsburské monarchii v letech 1848 – 1918......................................................29 3.1 Trestní řád z roku 1850....................................................................................................... 30 3.2 Trestní řád z roku 1853....................................................................................................... 34 3.3 Trestní řád z roku 1873....................................................................................................... 36

4. Trestní řízení v první Československé republice (1918 – 1938)................................................. 43 5. Trestní právo procesní v Protektorátu Čechy a Morava..........................................................47 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6

Platnost protektorátního a říšského trestního práva.......................................................... 47 Organizace německých trestních soudů............................................................................. 48 Mimořádné (zvláštní) soudy............................................................................................... 49 Lidový soudní dvůr............................................................................................................. 50 Vojenské soudy.................................................................................................................... 51 Řízení před německými soudy v Protektorátu................................................................... 52 Opravné prostředky............................................................................................................. 53 Nástin řízení před mimořádným soudem.......................................................................... 54 Změny v autonomním trestním právu procesním............................................................. 55

6. Retribuční soudnictví.............................................................................................................. 57 7. Trestní řízení od roku 1945 do současnosti..............................................................................61 7.1 7.2 7.3 7.4 7.5

Vývoj v letech 1945 až 1950, právnická dvouletka............................................................ 61 Vývoj v letech 1950 až 1960............................................................................................... 63 Vývoj v letech 1961 až 1989............................................................................................... 66 Vývoj v letech 1990 – 2011.................................................................................................. 70 Vývoj organizace soudů a soudnictví od roku 1945 do současnosti................................. 79 Vývoj od roku 1945 do vzniku československé federace................................................... 79 Zákon č. 36/1964 Sb. o organizaci a volbách soudců a problematika v něm upravená......................................................................................... 83 Aktuální stav po přijetí nového zákona o soudech, soudcích a přísedících č. 6/2002 Sb................................................................................... 89

7.6

Vývoj orgánů prokuratury a státního zastupitelství od roku 1945 do současnosti........... 91 Vývoj od roku 1945 do vzniku federace............................................................................. 91 Právní a společenské zakotvení a postavení prokuratury před rokem 1990..................... 93 Spory o koncepci prokuratury po roce 1989 a její současný stav...................................... 95

Literatura......................................................................................................................................99

kapitola

1 Vznik a vývoj trestního řízení ve starověku

1.1 Obecně o trestním řízení Trestní řízení můžeme v obecné rovině definovat jako zákonem upravený postup příslušných orgánů, které mají za úkol odhalovat, stíhat, rozhodovat o vině a nevině a vynést rozsudek o určitém protiprávním jednání pachatele. Tyto orgány se dnešní právní terminologií nazývají orgány činné v trestním řízení. Jde o  orgány státu: policie, státní zastupitelství a  soudy. Základem trestního řízení jako procedurálního postupu je na základě důkazů zjistit (dokázat), že došlo ke spáchání trestného činu, zjistit jeho pachatele a uložit mu trest. Trestní řízení je tedy procesem, který se skládá z určitých úkonů, jejichž cílem je odhalení trestného činu, jeho pachatele a pachatelovo potrestání.

1.2 Vznik trestního řízení Jak je uvedeno výše, tak je trestní řízení zákonem upravený potup příslušných orgánů státu. Tato premisa však v trestním procesním právu (trestním řízení) platí v dějinách lidstva a práva až od rozpadu tzv. rodového zřízení, které bylo nahrazeno zřízením státním. Do této doby si výkon spravedlnosti v  rámci rodového zřízení obstarával poškozený rod nebo sám poškozený sám – zásada svémoci. U Římanů, Řeků, Germánů či Keltů je v nejstarším (archaickém) období základním článkem společnosti rod (např. u Římanů nazývaný gens, u Řeků

5

genos), který si v případě krádeže, loupeže jeho majetku nebo vraždy některého jejího člena sám sjednával nápravu, která byla velmi surovou krevní mstou aplikovanou na základě zásady „oko za oko, zub za zub“. Ve vývoji lidské společnosti můžeme sledovat tyto základní fáze vývoje výkonu spravedlnosti, které můžeme nazvat vývojem od svémoci k soudci: 1 fáze) Krevní msta – někdy také nazývaná jako vendeta je odvetou, kterou prováděl celý rod, kterému vznikla nějaké újma, například rod byl okraden o majetek, došlo ke žhářství na jeho majetku nebo byl některý jeho člen zavražděn. V těchto případech při odhalení pachatele byl celý rod povinen (aby usmířil bohy a napravil nespravedlnost) a oprávněn vykonat mstu na celém rodu, ze kterého pocházel pachatel. Msta se prováděla jako způsobení stejného činu, který byl způsoben („oko za oko“). 2 fáze) Talio – soukromá odplata – je další vývojové stádium svémoci, kde však již není k vykonání spravedlnosti oprávněn celý rod, který pocítil újmu, ale jen poškozený, např. ten komu byla zlomena ruka, měl právo zlomit ji pachateli jako odplatu. 3 fáze) Podmíněná odplata – vznik náhrady škody – s rozkladem rodového zřízení, které např. v  Římě nastalo tzv. reformou krále Servia Tullia došlo k potlačení moci rodů ve prospěch státu. Reforma vytvořila dva noví typy lidových shromáždění, které vytlačily staré kurijní shromáždění, které bylo organizováno na rodovém principu. Dvě nová lidová shromáždění byla vytvořena na timokratickém a územním principu, tyto dva principy podle kterých byly svoláván sněmy měla za úkol odstranit vliv rodů a zavést vliv jedinců jako příslušníků obce a ne příslušníků rodu. První z nich bylo comitia centuriata, toto shromáždění bylo složeno z jednotlivých centurií, do kterých bylo zařazeno všechno obyvatelstvo (patricijové i  plebejové), které bylo rozděleni do majetkových tříd. Každé majetkové třídě se pak přidělil určitý počet centurií – počet hlasů – kterými při hlasování centurie disponovaly. Druhým novým lidovým sněmem bylo comitia tributa, toto shromáždění bylo organizováno na územním principu – podle městských a venkovských okresů – tribuí – celkem jich bylo 35, z toho 4 městské a 31 venkovských. Podmíněná odplata – vznik náhrady škody je v římsko-právních pramenech dochována v nejstarší kodifikaci římské práva Zákonu dvanácti desek z poloviny 5. století př. n. l., kde je tento právní institut následovně zakotven: „Jestliže zlomí končetinu a  nedohodne se s  ním, ať sáhne k  odvetě“. V případě vzniku nějaké újmy (v citovaném fragmentu je tato újma obecně nazývána jako zlomení končetiny) může poškozený sáhnout k  odvetě až teprve poté, co se s pachatelem nedohodnou na urovnání vzniklé újmy. 4 fáze) Rozštěpení trestního práva do dvou částí: trestní právo soukromé a trestní právo veřejné – s rozkladem rodového zřízení dochází v římském právu k dualisaci trestního práva. V rámci trestního práva veřejného dochází k zakotvení tzv. veřejné žaloby, což je žaloba, jejímž účelem je ochrana celého národa a státu nikoli jednotlivých oprávněných zájmů jedinců. Do

6

veřejného trestního práva spadají protiprávní jednání, která narušují zejména státní zřízení jako je velezrada, válečná zrada, urážka majestátu, cizoložství, úkladné vraždy a stíhání travičů, otcovraždy, zpronevěra, falšování závětí, volební podvody, vydírání provinciálů aj. V rámci tzv. soukromého trestního práva jsou stíhána taková jednání, která narušují především majetkovou a osobnostní sféru jedince. Do této části trestního práva spadají např. krádež, loupež, způsobení škody či urážka na cti. Tato část trestního práva zakotvuje zásadu pekuniární (peněžní) náhrady škody a způsobené újmy. Pro veřejnoprávní porušení se začíná používat termín crimen – zločin, pro soukromoprávní porušení se používá termín delictum – delikt. S rozpadem rodového zřízení, které na poli trestního práva zakázalo svémoc, dochází ke vzniku zákonné úpravy jak hmotného práva, co je trestné a jaký je za porušení stanoven trest, tak i dochází k úpravě samotného trestního řízení. Vývoj trestního řízení bude následně demonstrován na příkladě římsko-právní úpravy trestního řízení

1.3 Doba královská Nejvyšší moc ve státě v  tomto období vykonával král (rex), jednalo se o  sakrálního krále, kterému náležela veškerá moc vojenská, náboženská, výkonná, soudní a také zákonodárná. Základním prostředkem ochrany práv v tomto období, které je tradičně datováno roky 753 př. n. l. – 510 př. n. l. je svémoc v podobě krevní msty, kterou vykonával celý rod a později odplata (talio) jedince. Z aplikace svémoci jsou vyloučeny jen tzv. vyhrazené činy, které ohrožují stát a narušovaly tzv. pax deorum – smír s bohy. V rámci rodiny se pod moc otce dostávají jeho děti, vnuci a také manželka. Tyto osoby jsou pak za své prohřešky souzeny na tzv. rodinném soudu (iudicium domesticum). Právo nad životem a smrtí, kterým disponoval otec rodiny (pater familias), obsahovalo právo potrestat osobu podřízenou jeho pravomoci, jednalo se především o pravomoc nad dětmi a manželkou. Legendárnímu zakladateli Říma je připisována tato právní norma, která dává otcům rodin trestní pravomoc nad syny: „Romulus ponechal otcům veškerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich života, ať je chtěli uvěznit, zbičovat, nechat v poutech a přidržet je u venkovských prací, nebo usmrtit.“ Otec rodiny při rozhodování o prohřešcích svých dětí či manželky vystupoval jako vyšetřovatel a po poradě s ostatními mužskými příbuznými, kteří tvořili domácí soud (iudicium domesticum) vynášel rozsudek, který mohl sám vykonat nebo dohlížel nad jeho vykonáním. Jak je uvedeno výše, tak v ukládání trestu nebyl nijak omezen a disponoval celou řadou trestů, např. uvěznění, bičování, přidržení u venkovských prací, ale také mohl odsoudit i k trestu smrti. Král si vyhrazuje rozhodovat tři okruhy trestných činů: vojenské, náboženské a  vraždu. Mezi vojenské trestné činy náležely především dezerce

7

od vojska a zrada. K vyhrazeným náboženským trestným činům náleží tzv. sacrilegium neboli jakékoli jednání, které bylo namířeno proti bohům. Ve věcech svatokrádeže – sacrilegia vystupoval římský král jako sakrální král, tedy vystupoval jako nejvyšší římský velekněz – soudce. Vražda svobodného člověka je třetím vyhrazeným trestným činem, o kterém rozhodoval král. Procesní postup řízení v  těchto věcech byl následující: král si jako tzv. pomocné úředníky jmenoval vyšetřovatele trestných činů. Vyšetřování zločinu vraždy měli na starosti tzv. quaestores parricidii a vyšetřování zrady měla na starosti dvojice soudců nazývaných duoviri perduelliones. Samotné vyšetřování a následný soud v případě zrady probíhal následovně: král ustanovil dvojici soudců (duoviri perduelliones), kteří vyšetřovali jednání, které se jevilo jako zrada. Tato dvojice soudců opatřovala důkazy, a pokud vše nasvědčovalo spáchání trestného činu, vznesli na podezřelého žalobu ze zrady. Vyšetřovatelé se změnili v soudce, a pokud shledali obžalovaného vinným byla odsouzenému zahalena hlava, byl bičován a oběšen na neplodném stromě.

1.4 Římská republika Trestní řízení v době republiky se odehrávalo buď před lidovým shromážděním – komiciální proces nebo před soudními porotami – quaestiones.

Komiciání proces Předpokladem komiciálního procesu bylo tzv. provokační právo, které se aplikovalo na základě trestní pravomoci úředníků (coercitio), které měli úředníci národa římského. Římský občan, který byl podle úvahy úředníka (magistráta) potrestán trestem smrti nebo vysokou pokutou se mohl od tohoto trestu odvolat. Základem komiciálního procesu tedy bylo coercitio, což je právo magistrátů trestat podle vlastní úvahy všechny případy porušení zákona římským občanem. Pokud občan nesouhlasil s  trestem, který mu magistrát uložil mohl použít právo odvolání – ius provocationis – což bylo jedno ze základních veřejnoprávních práv římských občanů. Právo dovolání platilo jen pro trest uložený magistrátem, od rozsudku soudu se v době královské a republiky nebylo možné odvolat. Podmínky aplikace odvolání můžeme shrnout do čtyřech bodů: -- Trest v rámci coercitio -- Uložen v poměrou – což je územní označení pro město Řím a max. do 1 míle od Říma -- Trest byl uložen římskému občanu -- Trestem byla vysoká pokuta (nad 3020 assů) nebo trest smrti Pokud magistrátem potrestaný Říman nesouhlasil s trestem, pronesl formuli: Provoco! Cives Romanus suum! tedy odvolávám se! Jsem římský občan! Následně se rozhodování o uloženém trestu přeneslo na lidové shromáždění.

8

Kde se o čem rozhodovalo: -- Setninové shromáždění – jako jediný orgán mohl potvrdit nebo vynést rozsudek smrti. -- Tributní shromáždění – bylo příslušné pro rozhodování o uložené pokuty nad 3020 assů -- Plebejské shromáždění – rozhodovalo o odvolání proti rozhodnutí tribuna lidu, který stíhal patricije, kteří porušili nedotknutelnost tribunů lidu. Po odvolání se konala neformální schůzka občanů, která se nazývala contiones. Na této schůzce se nadneslo jednání, kterého se magistrátem potrestaný občan dopustil a druh trestu, který mu byl uložen. Mohla se na obžalovaného uvalit vazba nebo se místo ní mohl nabídnout ručitel. Po neformální schůzce se konalo tzv. prima accusatio – první stání – při kterém byla vznesena žaloba a určil se den druhého stání, který následoval po jednodenní pauze. Secunda accusatio – druhé stání – bylo neformálním shromážděním občanů (kdo chtěl), opět byla čtena žaloba a započalo se s výslechem potrestaného občana a svědků. Tertia accusatio – třetí stání – opět se na začátku jednání četla žaloba a  v  případě většího počtu svědků se opět vyslýchali svědci. Tato tři stání měla za úkol zjistit, zda se žalované jednání stalo a zda jej spáchal obžalovaný. Na závěr třetího stání vydal předsedající magistrát vyhlášku, v níž formuloval obvinění a navrhnul lidu trest, případně vyhlásil, že je žalovaný zproštěn viny. Quarta accusatio – čtvrté stání – se již konalo jako řádně svolaný sněm. Na tomto stání se již o ničem nejednalo, jen došlo k hlasování o vině či nevině. Pokud obžalovaný viděl, že bude jeho trest potvrzen, především u trestu smrti, bylo umožněno občanovi odejít do dobrovolného vyhnanství (ius exilii), ale ještě dříve než bylo ukončeno sčítání hlasů. Pokud bylo užito ius exilii měnil se sněmem vynesený rozsudek smrti na vyobcování – interdictum aequae et ignis – zákaz vod a ohně.

Řízení před soudními porotami Vítězství Říma ve 2. punské válce a z  toho plynoucí změna organizace státu (zisk provincií) vedl ke zvýšenému počtu vznesených žalob na římské úředníky, kteří se dopouštěli tzv. vydírání provincií, které spravovali jako jejich správci. Lidovému shromáždění tak bylo předkládáno mnoho případů, které byly právně složité a nebylo možné je efektivně a rychle řešit přes fázovité řízení komiciálního procesu, které bylo členěno do několika stání. Proto dochází k určitému rozdělení pravomocí, kdy lidové sněmy nadále rozhodují o nejtěžších zločinech, za které se ukládal trest smrti, nadále rozhodují o odvolání od magistrátského potrestání a začínají vznikat řádné a mimořádné soudní poroty. V  průběhu 3. století př. n. l. se vydává velké množství trestních zákonů, které přikazují stíhat určité, většinou nové, trestné činy. Pravomoc rozhodovat o těchto trestných činech je dána trestním porotám, které vytváří římský senát. Místní pravomoc těchto komisí se vztahovala na Itálii, ne však na samotné město Řím. Vedle hmotněprávní úpravy tyto zákony upravují i pravidla řízení

9

a určují i trest. Lucius Cornelius Sulla vydal na konci 80. let 1. století př. n. l. řadu zákonů, kterými vytvořil komplexní systém porotních soudů a rozšířil jejich působnost na další trestné činy. Tyto trestní poroty již mohou ukládat jak trest smrti, tak se začíná hojně užívat i exil, který se mění z práva Římana v druh trestu. Tyto senátem zřizované poroty se nazývají questiones (vyšetřování = questio).a jejich místní příslušnost je v průběhu 2. století př. n. l. rozšířena i mimo italskou půdo, do provincií. Pokud se k senátu dostala stížnost na nějaké jednání, tak senát vyslal vyšetřovací komisi, která měla vše objasnit. Tímto způsobem vznikaly vyšetřovací komise určení pro vyšetřování konkrétného případu (komise ad hoc). První stála komise (questio ordinaria) byla zřízena v roce 149 př. n. l. na základě lex Calpurnia de repetundis. Tato komise měla za úkol stíhat nepoctivé správce provincií. Této porotě předsedal římský úředník, který se nazýval cizinecký prétor. Tento cizinecký prétor sestavil z členů senátu soudcovské album, z něhož bylo vybíráno 5 tzv. rekuperátorů.

Průběh řízení před porotami Zahájení řízení a veřejná žaloba Porotám předsedali magistráti (prétoři nebo edilové) pověření senátem, samotný proces byl zahajován podáním žaloby. První úkon ve věci samé se nazýval postulatio a šlo o žádost, kterou podával žalobce magistrátovi, aby mu bylo dovoleno podat vlastní žalobu. Pokud bylo více žalobců proběhlo tzv. divinatio (rozhodlo se o  tom, kdo bude „hlavním žalobcem“ a  kdo spolu­žalobcem subscriptores). Římský občan, který podal žalobu se stal procesní stranou. Tato žaloba se nazývala actio popularis veřejná žaloba a k jejímu vznesení byl aktivně legitimován (oprávněn k jejímu vznesení) kdokoli z  lidu, kdo se o  protiprávním jednání dověděl. Po postulatiu k  vznesení žaloby následovalo nominis delatio, což je označení pro zapsání žaloby se jménem žalobce a žalovaného do speciálního seznamu vedených soudních řízení. Po zapsání do seznamu již nesměl žalobce od žaloby ustoupit. Jak je patrné z výše uvedeného popisu zahájení trestního řízení, tak podnětem k jeho zahájení bylo vznesení žaloby. Dnešní právní úpravy spojují zahájení trestního řízení s tzv. veřejnou žalobou, kterou reprezentují prokurátoři, státní zástupci, státní návladní, tedy státní orgán, který je určen k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu. Těžiště práce státních zástupců leží v tzv. veřejné žalobě v trestním řízení, tedy podání žaloby na osobu, která se patrně dopustila trestného činu (vinu či nevinu může vyslovit až soud). V Římě žádný orgán představující veřejnou žalobu nebyl. Každý římský občan, který se dověděl či byl svědkem nějakého protiprávního jednání, které narušoval veřejný zájem měl právo a povinnost vznést proti pachateli žalobu a v zájmu celé společnosti vést soudní řízení z pozice žalobce. Po zapsání žaloby se jménem žalobce a žalovaného do speciálního seznamu vedených soudních řízení byla sestavena ze 450 občanů ze seznamu porotců 100 budoucích soudců. Tato budoucí porota byla nabídnuta žalovanému, který z nich vybral 50, jako svou budoucí porotu.

10