Vývoj smluvních vztahů mezi EU a Ukrajinou se zaměřením na problematiku přípravy asociační dohody a uplatňování principu kondicionality

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Evropská studia

Vývoj smluvních vztahů mezi EU a Ukrajinou se zaměřením na problematiku přípravy asociační dohody a uplatňování principu kondicionality Bakalářská práce

Šárka Steinbachová

Vedoucí práce: Mgr. Petra Kuchyňková, Ph.D. UČO: 411283 Obor: EVS-SOC Imatrikulační ročník: 2012

Brno, 2015

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vývoj smluvních vztahů mezi EU a Ukrajinou se zaměřením na problematiku přípravy asociační dohody a uplatňování principu kondicionality“ vypracovala samostatně a využila jsem pouze literatury a pramenů uvedených v seznamu použitých zdrojů.

V Brně dne ………………

Šárka Steinbachová

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé práce, Mgr. Petře Kuchyňkové, Ph.D., za poskytnuté odborné rady a velmi ochotný přístup.

OBSAH ÚVOD............................................................................................................................................. 5 1.

TEORETICKÉ VYMEZENÍ PRÁCE............................................................................................. 8 1.1 Koncept evropeizace .......................................................................................................... 8 1.2 Vymezení evropeizace ........................................................................................................ 9 1.3 Instrumenty evropeizace se zaměřením na princip kondicionality ................................ 10 1.4 Evropská sousedská politika a princip kondicionality ..................................................... 12

2. EVROPSKÁ SOUSEDSKÁ POLITIKA A VÝCHODNÍ PARTNERSTVÍ V KONTEXTU SPOLEČNÉ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY EU ............................................................................. 16 2.1 Uvedení do kontextu SZBP ............................................................................................... 16 2.2 Lisabonská smlouva a revize SZBP ................................................................................... 17 2.3 Typy smluvních vztahů mezi Evropskou unií a třetími státy dle Lisabonské smlouvy ... 18 3. UVEDENÍ DO KONTEXTU POLITICKÉHO VÝVOJE UKRAJINY S OHLEDEM NA SMLUVNÍ VZTAHY S EU ............................................................................................................................... 20 3.1 Uvedení do kontextu politického vývoje Ukrajiny .......................................................... 20 3.2 Smluvní vývoj vztahů EU-Ukrajina před rokem 2007 ...................................................... 24 4. SMLUVNÍ VZTAHY EU A UKRAJINY S OHLEDEM NA PRINCIP KONDICIONALITY A JEHO UPLATŇOVÁNÍ ............................................................................................................................ 27 4.1 Institucionální nástroje kondicionality v rámci Evropské sousedské politiky ................ 27 4.2 Východní partnerství a nové nástroje kondicionality ..................................................... 29 4.2.1 Asociační dohoda – nový nástroj Východního partnerství ...................................... 31 4.3 Kvalitativní interpretativní analýza dokumentů ............................................................. 32 4.3.1 Akční plán .................................................................................................................. 34 4.3.2 Asociační agenda ....................................................................................................... 35 4.3.3 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2008 .......................................................................... 35 4.3.4 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2009 .......................................................................... 36 4.3.5 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2010 .......................................................................... 37 4.3.6 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2011 .......................................................................... 38 4.3.7 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2012 .......................................................................... 39 4.3.8 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2013 .......................................................................... 40 4.3.9 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2014 .......................................................................... 41 4.3.10 Výsledky analýzy...................................................................................................... 41 ZÁVĚR .......................................................................................................................................... 44 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ .................................................................................................... 47 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ................................................................................................... 54

ÚVOD Po pádu sovětského bloku se Ukrajina stala nezávislým, suverénním státem, který v průběhu svého vývoje postupně proměňoval politickou orientaci z východu směrem na západ Evropy. Za první významný milník této tranzice bývá přitom považována Oranžová revoluce z roku 2004, která byla doprovázena pokusy o demokratizaci a evropeizaci Ukrajiny, a přinesla tak významný obrat v politickém směřování ukrajinského státu. Mezi další významné události v historii evropeizace Ukrajiny pak bývá zařazován tzv. Euromajdan, který označuje sérii občanských protestů proti ukrajinské vládě započatých v listopadu roku 2013. Za příčinu této manifestace se přitom považuje fakt, že se ukrajinská vláda pod vedením prezidenta Viktora Janukoyče rozhodla pozastavit přípravy na podpis nové rozšířené asociační dohody s Evropskou unií. Pro prozápadně orientovanou část ukrajinského obyvatelstva tato dohoda totiž neznamenala jen formální zisk asociovaného statutu Ukrajiny, ale zejména reprezentovala orientaci na EU. Podpis AA byl dokonce částí ukrajinské veřejnosti vnímán, a částí politické reprezentace i vykládán, jako krok ke členství Ukrajiny v EU.1 Určité tendence proevropského směřování a aspirace na silnější integraci ve vztahu k EU vykazovala Ukrajina v podstatě od počátku své nezávislosti, oficiální smluvní vztahy s EU však byly navázány až sedm let po vzniku suverénního ukrajinského státu. První oficiální smluvní vztahy EU-Ukrajina byly tedy započaty roku 1998 skrze Smlouvu o partnerství a spolupráci, v roce 2004 se vznikem Evropské sousedské politiky se pak Ukrajina angažovala i do tohoto užšího politického kruhu2. Jednalo se přitom o poměrně specifický vztah, který je založen na podmíněné logice “něco za něco”, tedy na tzv. principu kondicionality, kdy je partnerské zemi nabídnuta spolupráce a další z ní vyplývající výhody výměnou za plnění určitých požadavků stanovených EU. Skrze aplikaci tohoto principu do vzájemných vztahů se EU snaží podpořit právní stát a demokratizaci v příslušných zemích (Euroskop 2015a). Se vznikem Východního partnerství v roce 2009, a potažmo se zavedením nového smluvního nástroje VP - asociační dohody, se Ukrajině dostalo možnosti většího 1

Tento vjem a výklad se však stal velmi zavádějící interpretací, protože EU takovýto záměr rozhodně nesdílela. 2 Tento užší kruh byl původně zaznamenán v souvislosti s konceptem „rozšířené Evropy“, který přinesl ideu vytvoření tzv. „ring of friends“, tedy kruhu přátel, kteří s EU budou ve vztahu nikoliv členském, ale sousedském. Účelem tohoto konceptu bylo strategické navázání přátelského vztahu se sousedními zeměmi EU, a v jeho důsledku tedy vytvoření určité zóny zajišťující prosperitu a bezpečí zároveň (Vieira 2013: 58).

5

zapojení do evropských struktur.3 Není tajemstvím, že si Ukrajina dělala nároky na cíle nejvyšší, a to na zisk statutu členského státu EU.4 Takovou možnost však evropská sousedská politika nenabízí, a proto se Ukrajina musela smířit v uvozovkách pouze s pozicí partnerské země. S podpisem asociační dohody se však Ukrajině naskytla příležitost se do evropských struktur alespoň více angažovat a získat asociovaný statut včetně všech výhod, které s sebou AA včetně DCFTA5 přináší. Samotná bakalářská práce se zabývá vývojem smluvních vztahů mezi Evropskou unií a nezávislým ukrajinským státem, přičemž se především v druhé části práce zaměřuje na problematiku přípravy asociační dohody. Teoretické ukotvení práce vychází z konceptu sousedské evropeizace v souvislosti se specifickým fungováním principu kondicionality a jeho limity, které s sebou sousedský rámec evropeizace přináší. Stěžejním zaměrem práce je tedy sledování uplatňování a proměn principu kondiconality se zaměřením na časové období 2007-2013, tedy od samotného počátku vyjednávání o AA v roce 2007, až po summit ve Viliusu v roce 2013, který se měl stát místem podpisu AA a DCFTA mezi EU a Ukrajinou. Za důležitý předěl v historii ESP se v tomto období přitom považuje vznik Východního partnertsví v roce 2009, které AA povýšilo na významný bilaterální nástroj ve východní dimenzi evropské sousedské politiky. Práce tedy analyzuje konkrétní nástroje, skrze které byl princip kondicionality na Ukrajině uplatňován, a také klíčové politické požadavky, které EU ve svých dokumentech deklarovala, a jimiž podmiňovala podpis asociační dohody. Bakalářská práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, přičemž první z nich se věnuje teoretickému vymezení nejpodstatnějších konceptů souvisejících s problematikou, kterou se práce zabývá, konkrétně tedy konceptu evropeizace a principu kondicionality. Druhá kapitola již přibižuje význam Evropské sousedské politiky a její iniciativy Východního partnerství v kontextu Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, třetí kapitola poté uvádí do kontextu politického vývoje Ukrajiny s ohledem na smluvní 3

Jednání o asociační dohodě však byla Ukrajině nabídnuta ještě před oficiálním vznikem VP. První jednání o AA bylo zahájeno již v březnu roku 2007. 4 Když na Helsinském summitu v roce 2006 usiloval prezident Viktor Juščenko o positivní závěry ohledně evropské perspektivy Ukrajiny v EU, poukázal, že pokud nebude budoucí rozšířená dohoda obsahovat perspektivu členství Ukrajiny v EU, nebude nabývat politická část dohody žádného smyslu (Štěrba 2006). 5 DCFTA se stala zkratkou pro Prohloubenou a komplexní zónu volného obchodu, která tvoří součást asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. DCFTA Ukrajině přitom nabízí určitý rámec pro podporu modernizace jejích tržních vztahů a také podporu hospodářského rozvoje, který je v praxi realizován skrze otevření trhů a postupné odstraňování celních sazeb a kvót. Prostřednictvím rozsáhlé harmonizace zákonů, norem a předpisů v různých sektorech vztahujících se k obchodu, napomáhá DCFTA vytvářet vhodné podmínky pro vyrovnávání klíčových odvětví ukrajinské ekonomiky se standardy EU (Trade. Ec. Europa 2013).

6

vztahy s EU, a čtvrtá kapitola dále navazuje na kapitolu předchozí, přičemž se na vývoj těchto bilaterálních smluvních vztahů zaměřuje s ohledem na princip kondicionality, jeho uplatňování, nástroje a potažmo i fungování, a to až do období summitu ve Vilniusu 2013. Velmi podstatnou část této kapitoly přitom tvoří podkapitola věnující se Východnímu partnerství a jeho přínosu v podobě nového bilaterálního nástroje asociační dohody. Asociační dohodě, jakožto nejdůležitějšímu nástroji principu kondicionality v rámci VP, je věnována i další samostatná podkapitola, která vysvětluje význam této dohody právě s ohledem na princip podmíněnosti. Významnou součástí této kapitoly je i provedení metody kvalitativní interpretativní analýzy dokumentů, ve kterých bude konkrétně sledován akční plán jakožto předchůdce asociační dohody, následně bude analyzována asociační dohoda, potažmo tedy její agenda, a nakonec Evropskou komisí každoročně vydáváné Zprávy o pokroku na Ukrajině za období 2007-2013 (ENP Progress reports 2008-2014). Skrze tuto analýzu bude zjištěno, jaké dílčí nástroje kondicionality Evropská unie v rámci AA při vyjednávání využívala, a jak si Ukrajina vedla ve svém postupu za získáním asociovaného statutu země, tedy jak byla v průběhu let vyjednávání o AA ze strany EU hodnocena. Z důvodu velmi obšírného seznamu oblastí, jimiž se asociační dohoda zabývá, se kvalitativní interpreativní analýza zaměřuje pouze na politické požadavky této dohody, které pro Ukrajinu i EU nabývaly klíčového významu. Mezi prioritní požadavky EU přitom patřila ústavní, soudní a volební reforma, vysoký důraz byl kladen i na boj proti korupci. Bakalářská práce si klade za cíl odpovědět na následující výzkumné otázky: 1. Jak funguje princip kondicionality v kontextu sousedské evropeizace? 1.1 Jaké jsou limity jeho uplatňování? 2. Jak se princip kondicionality projevoval ve smluvních vztazích EU a Ukrajiny se započetím jednání o asociační dohodě a po vzniku VP?

7

1. TEORETICKÉ VYMEZENÍ PRÁCE 1.1 Koncept evropeizace Koncept evropeizace se objevil společně s evropskými integračními procesy a změnami, které s sebou přineslo definitivní ukončení studené války. Odborníci s ním však začali významněji operovat až v 80. a 90. letech dvacátého století, přičemž nejhojnějšího využívání se mu dostalo na samém sklonku let devadesátých, tedy s příchodem nového milenia (Featherstone 2003: 5). I přes existující komplikace konceptualizace tohoto fenoménu převládá hlavní názor, který evropeizaci staví do přímé linie s evropskou integrací. Nynější evropská integrace totiž produkuje politické, právní a sociální instituce, které mezi sebou vytváří všemožné interakce, a které pak mají za následek vznik politických sítí. Koncept evropeizace je poté založen na práci s předpokladem, že toto jednání a kroky evropské integrace působí na národní politickou rovinu, a to hned ve třech směrech – policy, polity a politics. Důležitým faktem přitom zůstává, že takto pojatá evropeizace nezasahuje pouze státy členské, ale také ty kandidátské, v některých oblastech dokonce i ty země, které se evropského integračního procesu oficiálně nijak neúčastní (Dančák, Fiala, Hloušek 2005: 19). S pojmem evropeizace operuje velmi mnoho autorů, nicméně pro účely této práce se mezi nejvhodnější řadí definice Claudia Radaelliho, který spatřuje význam tohoto konceptu primárně v rovině národní politiky a proměně logiky jejího chování. Proces evropeizace tedy formuluje jako: „Proces a) utváření, b) difuze a c) institucionalizace formálních a neformálních pravidel, procedur a paradigmat policy, stylů, způsobů, jak dělat věci, a sdílených hodnot (beliefs and norms), které jsou nejprve definovány a konsolidovány v rámci utváření rozhodnutí EU a poté inkorporovány do logiky domácího diskursu, identit, politických struktur a veřejných politik.“ (Radaelli 2000: 4). Existuje zde také argumentace, že evropeizační proces má ve svém důsledku dva vzájemně propojené dopady na vnitrostátní aktéry i instituce. Zaprvé se jedná o přenesení politické kompetence na rovinu EU, přičemž výsledkem je omezení vnitropolitické volby, a zároveň posílení určité politické a institucionální stránky, která posléze podněcuje změnu i v jiných sférách. Za druhé pak umístění vládních institucí na vyšší rovinu poskytne nové možnosti pro politiky daného státu a také příležitost 8

čerpání výhod, které z nabytého postavení a poskytovaných informací plynou (Borzel, Risse 2003: 58). I přes dominantní shody však existují určité kritické ohlasy, které poukazují na problematiku výzkumu evropeizace. Například Markus Haverland (Haverland 2005) argumentuje názorem, že je velmi těžké, někdy snad i nemožné, aby výzkumy evropeizace správně rozlišily situace, kdy změna určité domácí politiky nastala díky síle působení Evropské unie, a kdy určitá změna nastala z důvodu jiných vlivů, například globalizace, či aktivitou na národní úrovni. I z definice Claudia Radaelliho (Radaelli 2000: 4) je patrné, co se evropeizačního procesu týče, že zde existuje riziko metodologické nedokonalosti,

které spočívá

v

automatickém

předpokladu, že se jednotlivé domácí politiky s tímto evropeizačním směrem ztotožní, a evropské standardy a rámce přijmou za své. Zmíněná definice však vždy nemusí skončit touto ideální vizí, státy se totiž s předem nastaveným rámcem nemusí zcela nebo vůbec identifikovat, což ve výsledku způsobí obcházení evropského konceptu, nebo dokonce jeho úplné odmítnutí (Dančák, Fiala, Hloušek 2006: 21). Tento argument pak lze doplnit tvrzením, že k samotné potřebě evropeizační změny dochází v podstatě jen v situacích, kdy se vyskytne tzv. „misfit“6 v nějaké ze tří oblastí (polities, politics, policies) mezi nadnárodní a národní rovinou určitého státu (Börzel, Risse 2003: 58).

1.2 Vymezení evropeizace Evropeizaci v dnešní době není záhodno chápat jako proces uzavřený pouze mezi hranice Evropské unie, tato představa platila pouze zhruba do konce osmdesátých let dvacátého století. Již na počátku devadesátých let začalo docházet ke zkoumání konceptu evropeizace do mnohem větší šíře, než tomu bylo do tehdejší doby zvykem. Výzkumníci začali sledovat její dopady nejen na již členské státy, ale i na státy, které byly bezprostředními sousedy unijních hranic, či na státy, které o členství v EU nebo alespoň o částečnou spolupráci s EU vykazovaly zájem. Tato jednotlivá specifika pak přispěla k členění evropeizace do tří odlišných dimenzí. Mezi první, a tedy tu původní řadíme evropeizaci členskou, která již ze svého názvu zahrnuje ty státy, které se už členy EU staly, a u kterých sleduje dopady již aplikované unijní politiky. Druhou dimenzí je pak evropeizace rozšiřování, která se zaměřuje na dopady evropeizace na přistupující, kandidátské, či potencionálně kandidátské státy. Poslední, a pro tuto práci 6

Pojem misfit může být v tomto kontextu vysvětlen jakožto nekompaktnost evropské a národní sféry.

9

zároveň stěžejní dimenzí je evropeizace sousedská, která se zaměřuje právě na ty státy, které leží mimo hranice Evropské unie, ale zároveň se jedná o její blízké sousedy. U těchto států přitom neexistuje blízká vyhlídka začlenění do EU, nicméně hrají velmi významnou roli, zejména co se strategických a bezpečnostních otázek týče (Gawrich a spol. 2010: 5). Stručně řečeno, Evropská unie se snaží o promítnutí svého evropského modelu vládnutí až za její hranice. Využívá přitom trojkombinaci regionální integrace, mnohostranně regulovaného mezinárodního trhu a liberální demokracie, kterou posléze spojuje s evropskými pravidly založenými na acquis communautaire7 (Schimmelfennig 2010: 7). Postupné rozšiřování dimenzí procesu evropeizace za hranice Evropské unie bylo dle Franka Schimmelfenniga výsledkem třech dominantních tendencí evropské integrace jako takové. Patří sem zejména rozvoj a prohlubování společného trhu a jednotlivé vlny rozšiřování. Významnou příčinou se přitom stalo ohromné a bezprecedentní východní rozšíření, které bylo náročné nejen svou velikostí, tedy počtem přistupujících zemí, ale i transformačním charakterem uvnitř zemí samotných (některé státy v té době totiž stále procházely demokratizačním procesem). Třetím podstatným faktorem se stala nová institucionální opatření pro země, které se nechtějí nebo nemohou stát přímo členy EU. Tuto problematiku pak řeší právě Evropská sousedská politika, která si klade za cíl sblížit sousední země EU s evropskými politikami, pravidly a standardy i přesto, nebo možná právě proto, že zde neexistuje perspektiva budoucího formálního členství v EU (Schimmelfennig 2010: 3).

1.3 Instrumenty evropeizace se zaměřením na princip kondicionality Jednotlivé instrumenty evropeizace můžeme poté dle Franka Schimmelfenniga (Schimmelfennig 2010) rozdělit do čtyř skupin (kondicionalita, externalizace8,

7

Jedná se o francouzský termín zastupující právní řád EU. Pod jeho označením se ukrývá souhrn veškerého platného primárního a sekundárního práva, které má co dočinění s činností EU (Šišková 2007: 74). 8 Externalizace jakožto další možný nástroj evropeizace představuje nepřímý jev, skrze který si externí aktéři uvědomují výnosy nabyté díky spolupráci s EU, využívá tedy logiky důsledku. Na rozdíl od principu kondicionality však EU nezastává roli aktivního propagátora evropského modelu až za své hranice, nýbrž jsou to sami externí aktéři, kteří mají primární zájem na spoluúčasti na evropském trhu. Díky tomu posléze dochází k harmonizaci pravidel vnějších státních aktérů s těmi unijními (Schimmelfennig 2010: 9).

10

socializace9, imitace10) dle typu vlivu EU a dle dané logiky jednání11. V kontextu této práce je však relevantní pouze nástroj kondicinality, a proto se tato podkapitola blíže věnuje právě jemu. Kondicionalita představuje přímý princip, který je vystavěn na bázi logiky důsledku „něco za něco“, a tudíž disponuje tzv. vnější pobídkou. Staví tedy EU do role jakéhosi manipulátora, který nabízí státům určité výhody výměnou za plnění EU stanovených podmínek, tzv. sticks and carrots. Mezi nejatraktivnější positivní pobídky se řadí různé typy vzájemných dohod a smluv, od dohod o obchodní spolupráci až po přístupové dohody přinášející zejména finanční a strategické výhody a také technickou podporu. Pokud však státy nedodrží nebo poruší smluvená pravidla, disponuje EU též negativní formou pobídky, tedy sankcemi zpravidla ve formě pozastavení, či ukončení své pomoci a poskytovaných odměn. Evropská unie však v převážné míře využívá spíše positivní kondicionality, kdy namísto sankcionování využívá tzv. waiting room, což znamená, že si EU nejprve počká, až jsou státy schopny a ochotny adaptovat se na stanovené podmínky. Efektivita tohoto mechanismu je poté závislá na míře odměn ze strany EU a také kredibilitě kondicionality. Právě kredibilita je výsledkem nadřazené vyjednávací síly EU a míry důslednosti státu, v jaké tyto podmínky implementuje (Schimmelfennig 2010: 8-9). Obecně lze říci, že princip kondicionality operuje s racionalistickým souborem předpokladů, kdy je logika domácích aktérů založena čistě na

výpočtu

maximalizace

nákladů

a

přínosů

(cost-benefit-calculating

and

utility-maximising actors). Implikace je poté taková, že demokratizující se státy jednají v souladu s politickými podmínkami proto, že nabízené odměny tzv. „carrots“ jsou pro ně velmi lákavé a výhodné, nebo pro to, že pro ně negativní pobídky tzv. „sticks“ představují jednoduše vyšší náklady než dodržování podmínek stanovených EU (McDonagh 2008: 144). 9

Socializace zastupuje přímý proces, kdy se EU snaží šířit svůj evropský model až za hranice svého území. Spíše však než manipulativní metody využívá metody výuky a informování o evropských zásadách a principech, a je tedy vystavěna na logice vhodnosti. Výsledek tohoto procesu je poté závislý na externích aktérech, kteří skrze svoji identifikaci s EU prokazují Evropské unii legitimitu a ochotu přijmout ji jakožto nadřazenou autoritu (Schimmelfennig 2010: 9). 10 Imitace je založena na podobné bázi jako mechanismus socializace, avšak s tím rozdílem, že zde nedochází k pro-aktivnímu jednání ze strany EU, a jedná se tedy o nepřímý vliv. Imitace spočívá v tom, že si externí státy sami uvědomí výhody a možnosti, které jim unijní politika může v případě spolupráce poskytnout, a tím jim tak pomoci v řešení jejich domácích problémů. Tento mechanismus evropeizace též stojí na bázi logiky vhodnosti (Schimmelfennig 2010: 10). 11 Vliv zde bývá rozdělen dle aktivity ze strany EU na přímý či nepřímý. Logika jednání bývá rozdělována mezi tzv. logiku důsledku, kdy jednající aktér volí ryze pragmatický přístup se zaměřením na dosažené výsledky a zisky svého jednání, a tzv. logiku vhodnosti, kdy aktér volí eticko-politický přístup, a jedná tak na základě kolektivní koncepce sdílených hodnot v dané komunitě (Sjursen a Neyer 2002).

11

Pro tuto práci je pak vhodné poněkud širší pojetí definice kondicionality dle Schimmelfenniga a Scholtze (Schimmelfennig a Scholtz 2007b), které zahrnuje i specifické pojetí tohoto principu v rámci ESP, a nabízí tak i jiné pobídky než je členství samotné: „Evropská unie stanovuje přijetí demokratických pravidel a postupů jako podmínek, které cílové země musí naplnit, aby mohly získat ocenění jakým je finanční pomoc či určitý druh institucionálního přidružení, nebo členství.“ (Schimmelfennig and Scholtz 2007b: 6). Kromě toho, že koncept kondicionality bývá považován za nejsilnější a nejúčinnější nástroj evropeizace12, byl pro tuto práci zvolen z důvodu, že právě na vývoji smluvních vztahů EU-Ukrajina lze poměrně dobře sledovat a předvést, jak se tento princip proměňoval v průběhu času, konkrétně jak byl uplatňován s příchodem zcela nové rozšířené formy dohody. Skrze položené výzkumné otázky se práce snaží zjistit, jak byl tento

princip

uplatňován

s příchodem

VP

a

jeho

a v závěru nastínit, jak kondicionalita působila v

nástroje

v podobě

AA,

nestandardních politických

podmínkách, které nikdo nepředpokládal, a na které tento princip tedy nebyl primárně stavěn. Práce přitom využívá operacionalizace dle Ecateriny McDonagh (McDonagh 2008), jež jasně definuje konkrétní nástroje principu kondicionality, které EU měla v průběhu svého vyjednávání s Ukrajinou k dispozici. Jejich podrobný přehled však práce nabízí až v poslední kapitole zabývající se smluvními vztahy EU-Ukrajina právě s ohledem na princip kondicionality a dále v její podkapitole, kde je aplikována metoda kvalitativní interpretativní analýzy dokumentů, která tyto nástroje a jejich uplatňování sleduje detailně.

1.4 Evropská sousedská politika a princip kondicionality Jak již bylo zmíněno, sousedská evropeizace představuje poměrně specifickou dimenzi evropeizace, která je prováděna skrze Evropskou sousedskou politiku. Počátky vzniku ESP se přitom datují do roku 2003, kdy byla tato politika zahájena jakožto alternativní politický rámec, který má skrze tzv. akční plány a jejich navrhované reformní kroky napomoci kooperaci se státy, které se nachází v samotné periferii v blízkosti hranic EU. ESP je možné chápat jako určitou formu externí vlády, která s sebou přináší šíření unijních norem a pravidel mezi státy, které nejsou členy EU a jejich členství se

12

Zdroj: Schimmelfennig 2007a: 126-141.

12

v dohledné době ani nepředpokládá (Cabada a Mravinač 2008: 15). ESP lze tedy charakterizovat jakožto určitý mix politických strategií a výhod pro příslušné země na jedné straně, a zejména bezpečnostních a ekonomických zájmů EU na straně druhé (Gawrich a spol. 2010: 8). V současné době je ESP zaměřena na státy SNS13 a také na státy jižního Středomoří. Jedním z principů této politiky by přitom měl být tzv. vztah rovnosti postavený na společném vlastnictví EU a daného státu, tedy principu joint ownership, kdy mezi těmito aktéry funguje představa společného utváření politiky a společného hledání východisek případných problémů. Tento princip však bývá někdy napadán a kritiziován. V rámci partnerského vztahu EU-Ukrajina jej ukrajinské úřady označily jako nefunkční14 (Korosteleva 2012a: 13). Ve vztahu EU-Ukrajina je relevantní také existence principů bottom-up a top-down, které vyjadřují kauzální mechanismus působícího procesu, tedy závislost a určitou asymetrii vztahů mezi bilaterálními partnery, která určuje, zda daný vliv působí zespodu nahoru (bottom-up), tedy od daného státu směrem k EU, nebo zda vliv směřuje shora dolů (top-down), tedy od EU směrem k určitému státu. V případě sousedské evropeizace však většina odborníků hovoří o princpu top-down15, kdy se právě EU stává „vyšším“ aktérem stanovujícím pravidla hry, které posléze vedou ke změně na domácí scéně jednotlivých států (Hang 2011: 138). Z výše zmíněného lze usoudit, že ve vztahu EU-Ukrajina v kontextu ESP, představuje EU hlavního iniciátora určujícího směr této politiky. Sousedská politika však nevyžaduje přijímání kompletního acquis communautaire, jak je tomu u členských států, nýbrž je založena spíše na bilaterálním vyjednávání mezi partnery. Takto flexibilně nastavená politika pak v praxi umožňuje odmítnutí závazku, který pro určitou smluvní stranu představuje vysoký náklad (Schimmelfennig 2010: 13). Mezi hlavní lákadla této politiky poté patří především systém pozitivních pobídek, které hrají stěžejní roli nejen v ESP, ale i vysoce institucionalizovanou roli v zahraniční politice EU vůbec. Mezi hlavní důvody zavedení této alternativy patřilo ohromné rozšíření o státy střední a východní Evropy z let 2004 a 2007 ve spojitosti s obavou

13

SNS – Společenství nezávislých států je označení pro volný svazek postsovětských států, které po rozpadu SSSR nově nabyly samostatnosti. Jeho vznik se datuje do roku 1991. 14 Ukrajina dle různých vyjádření svých členů z oddělení pro evropskou integraci přicházela s mnoha ideami, nicméně EU preferovala své nastavení priorit (Korosteleva 2012a: 13, 23). 15 Odborníci zároveň poukazují, že proces „top-down“ je efektivnější v případě, kdy je přítomna nejsilnější pobídka principu kondicionality, kterou představuje členství v EU (Melnykowska a Sweickert 2008).

13

dosažení hraničního limitu absorbční kapacity16 (Cabada a Mravinač 2008: 15). Cílem této politiky je tedy „vývoz“ stability a prosperity za hranice EU a prohlubování dobrých vztahů s novými sousedy EU (Dannreuther 2004). Zmiňovaná flexibilita ESP však s sebou přináší i určitá úskalí a limity. Jednak lze sledovat, že relativní volnost podmínek nenutí státy zaangažované v ESP k výrazným, dlouhodobým a efektivním postupům, a to zejména z důvodu, že v této politice absentuje hlavní a nejsilnější pobídka, která představuje možnost členství v EU. Státy ESP tak sice mají své zájmy na spolupráci v této oblasti, nicméně lze tvrdit, že tato lákadla představují značně slabší motivaci, než je plnoprávné začlenění do EU. S touto problematikou je poté úzce spjat princip kondicionality, který je v rámci ESP limitovaný a oslabený. V zemích ESP tak většinou chybí určitá koherentní politika, a podpora demokratizace uvnitř zemí také nebývá příliš silná. Kromě toho je ESP v některých státech v podstatě nemožná. Jedná se o autoritativní státy, které odmítají financovat náklady na demokratizaci a liberalizaci své země, a tudíž je zde ESP se svým principem demokratické podmíněnosti zcela neefektivní (Schimmelfennig 2010: 14). Z pohledu mnohých autorů zabývající se touto problematikou znamenají zmíněné překážky pro sousedský směr evropeizace v porovnání s ostatními směry evropeizace značnou výzvu, a to zejména z důvodu nedostatečné konzistence této politické strategie a nedostatku atraktivních a jasných pobídek (Gawrich a spol. 2010: 6-8). Toto tvrzení ostatně dokládá tabulka č. 1, která charakterizuje tři dimenze evropeizace.

16

Absorbční kapacita v kontextu rozšiřování EU znamená míru schopnosti přijímat nové státy, aniž by jejich začlenění narušilo stávající chod EU, ať už po stránce politické, ekonomické, kulturní, či sociální.

14

Členská evropeizace

Přístupová

Sousedská

evropeizace

evropeizace

Podmínky

Producent a konzument

Silný konzument

Slabý konzument

evropeizace

evropeizace

evropeizace

evropeizace

Jednosměrná

Jednosměrná

asymetrická linie ze

asymetrická linie ze

shora dolů

shora dolů

Konzumace nebo navrhování evropeizace

Dvousměrná linie ze shora dolů a zespodu nahoru

Mechanismy

Nejrůznější přímé a

evropeizace

nepřímé dopady

Kondicionalita

Převážně přímý dopad

dopad

Silná (např. obavy ze

Velmi silná -

Slabá -

sankcí od Evropského

snaha o dosažení

absence možnosti

soudu)

členství

členství

Např. jednat dle Pobídky

Převážně přímý

Užší spolupráce s

Evropského soudu a

Členství v EU

vyhnout se sankcím

EU a určité iluze členství Kontinuální

Výsledky

Kontinuální politická

Rapidní politické

politická změna,

změna, hluboké

změny s rozsáhlými

avšak spíše

zakořenění

účinky

povrchního charakteru

Tabulka č. 1

(Axt, Milososki a Schwarz 2007)

Kromě limitů sousedské evropeizace je třeba brát v potaz také jiné, vnější aktéry, kteří mohou vstupovat do hry, a více či méně ji tak ovlivňovat. Je potřeba si uvědomit, že neexistuje pouze EU jakožto propagátor demokracie a evropských hodnot, ale že zde stojí další velcí a vlivní aktéři, jejímž zástupcem může být například Ruská federace (Schimmelfennig 2010: 14). Právě na Rusko je historicky navázána nemalá část evropských států, včetně Ukrajiny, která se v současné době stala přímo vzorovým příkladem země, jež stojí na rozhraní vlivu dvou mocností, EU a Ruské federace.

15

2. EVROPSKÁ SOUSEDSKÁ POLITIKA A VÝCHODNÍ PARTNERSTVÍ V KONTEXTU SPOLEČNÉ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY EU Důvod zařazení kapitoly o Společné zahraniční a bezpečnostní politice je takový, že se právě tato politika stala předchůdcem a zároveň platformou dvou později vzniklých iniciativ, konkrétně Evropské sousedské politiky v roce 2003, a následně Východního partnerství v roce 2009, které společně utvářejí obecný kontext této práce, a také určují nástroje, které byly v průběhu sledovaného období ve vztahu EU-Ukrajina využívány. V rámci ESP představoval tento nástroj akční plán, který byl platný až do roku 2008, v rámci VP pak tento nástroj vystřídala asociační dohoda, potažmo asociační agenda, kterou v roce 2009 ustanovil právě vznik VP. Dalším důvodem zařazení této kapitoly pak je ospravedlnění pro výběr relevantních dokumentů, které budou využity k interpretativní analýze v poslední kapitole práce. Výběr těchto dokumentů přitom bude zdůvodněn skrze relevantní institucionální aktéry unijní SZBP, kteří ve sledovaném období 2007-2013 byli nadání kompetencemi v této oblasti. Důležitým aspektem se zde přitom stal vstup Lisabonské smlouvy v platnost v roce 2009, která do SZBP, a tedy i vztahu EU-Ukrajina přinesla nové aktéry.

2.1 Uvedení do kontextu SZBP Integrace zahraniční a bezpečnostní politiky států EU byla již od počátku velmi rozporuplnou a nejednotnou oblastí. Příčinou této problematiky byla přitom slabá konvergence jednotlivých národních rovin, které většinou měly rozlišné politické a strategické koncepce. Jako odezva na sílící nátlak na budování silnější pozice EU na mezinárodní úrovni vznikla v roce 1970 Evropská politická spolupráce, která byla postupem času právně rozšiřována a na základě vývoje primárního práva posilována. V roce 1993 pak na základě Maastrichtské smlouvy vznikla Společná zahraniční bezpečnostní politika (Fiala, Pitrová 2009: 589). Cílem SZBP je přitom zachovávat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost, rozvíjet mezinárodní spolupráci a demokracii, a dodržovat lidská práva a svobody (Europa 2015). Právě v rámci SZBP se v roce 2003 vytvořila iniciativa Evropské sousedské politiky, na jejímž základě vznikla v roce 2009 iniciativa Východního partnertsví.

16

Společná zahraniční a bezpečnostní politika se však dále neustále vyvíjela společně s revizemi primárního práva. První významnou změnu jí od doby jejího vzniku přinesla v roce 1999 Amsterodamská smlouva, která zavedla novou funkci Vysokého zmocněnce pro SZBP, který má za úkol asistovat předsedajícímu státu a Radě EU při formulování, vytváření a implementaci politických rozhodnutí, a případně vést politický dialog se třetími stranami. (Fiala a Pitrová 2009: 640). Právě vysoký zmocněnec pro SZBP17 společně s Evropskou komisí představují relevantní aktéry SZBP, kteří se podíleli na tvorbě Zpráv o pokroku (ENP Progress reports) až do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v roce 2009, která s sebou přinesla určité institucionální revize i v oblasti SZBP (Europa 2009).

2.2 Lisabonská smlouva a revize SZBP Účelem zavedení této kapitoly do práce je určení institucionálních aktérů, kteří se skrze každoročně vydávané Zprávy o pokroku vyjadřovali k situaci na Ukrajině po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost. Cílem revize, kterou s sebou přinesla Lisabonská smlouva, bylo zajištění koherence mezi jednotlivými složkami vnější politiky EU a uznání EU jako relevantního aktéra mezinárodních vztahů. Navazuje přitom na předchozí reformy, které se také snažily posílit soudržnost vnější politiky. V oblasti vnější činnosti s sebou Lisabon přinesl významné institucionální reformy v podobě zavedení nových aktérů. Nově tak vznikla funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a funkce stálého předsedy ER, a také se vytvořila Evropská služba pro vnější činnost. Mimo to nabyla EU Lisabonskou smlouvou právní subjektivity a možnosti prohloubené spolupráce v rámci SBOP18. Vysoký představitel pro SZBP přitom dle čl. 18, Smlouvy o EU, rev. Lisabonskou smlouvou „… vede Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie. Přispívá svými návrhy k vytváření této politiky a provádí ji jako zmocněnec Rady. Vysoký představitel předsedá Radě pro zahraniční věci a je jedním z místopředsedů Komise. Zajišťuje soudržnost vnější činnosti Unie. V rámci Komise odpovídá za úkoly, které jí přísluší v oblasti vnějších vzathů, a za koordinaci dalších hledisek vnější činnosti Unie.“ Lisabonská smlouva čl. 18 (Euroskop 2007).

17

Tuto funkci vykonával od roku 1999 až do roku 2009 Javier Solana. SBOP (před Lisabonem EBOP) byla založena v roce 1999, přičemž se jedná o politiku, která zahrnuje spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti v rámci širší SZBP. 18

17

Dále dle čl. 27, odst. 2 Smlouvy o EU, rev. Lisabonskou smlouvou: „Vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjdařuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Lisabonská smlouva čl. 27 (Euroskop 2007). Revize primárního práva Lisabonskou smlouvou tak do bilaterálního vztahu EU-Ukrajina přinesla nového relevantního aktéra19, který v sobě spojoval hned několik funkcí. Ve sledovaném období byla ve funkci Vysokého představitele pro SZBP Catherine Ashton. Pro výběr dokumentů určených k interpretativní analýze tedy vyplývá, že jejich reprezentanty před vstupem LS v platnost byly Vysoký zmocněnec pro SZBP a Evropská Komise, po vstupu LS v platnost poté Vysoký představitel SZBP. Právě tito aktéři byli jménem Evropské komise pověřeni zastupovat dokumenty v rámci SZBP, a potažmo tey ESP a VP, ve kterých byl každoročně hodnocen pokrok na Ukrajině.

2.3 Typy smluvních vztahů mezi Evropskou unií a třetími státy dle Lisabonské smlouvy Lisabonská smlouva s sebou nepřinesla jen reformy v podobě nově zavedených evropských funkcí Stálého předsedy Evropské rady a Vysokého představitele pro SZBP. Vstupem této smlouvy v platnost totiž EU nabyla právní subjektivity, když nahradila dřívější Evropské společenství, a stala se tak subjektem mezinárodních smluv. Evropské unii se tak dostalo nejen možnosti uzavírat smlouvy se třetími zeměmi či organizacemi pokud tak stanoví smlouvy, ale smlouvu může uzavřít i v případě, pokud se jedná o nezbytnost k dosažení cílů, které stanovily Smlouvy zakládající20. Smlouvy EU se třetími státy lze uzavřít jednak s EU jakožto s celkem, nebo s EU a současně s jednotlivými členy EU. Evropská unie momentálně nabízí tři druhy smluv, jimiž jsou obchodní dohody, dále dohody o partnerství a spolupráci21, a v nejvyšším stupni se pak jedná o dohody o přidružení (Euroskop 2015b).

19

Lisabonská smlouva s sebou přinesla ještě zavedení další nové funkce, a to Stálého předsedy ER. 1952 Pařížská smlouva (ESUO), 1958 Římské smlouvy (EHS a EUROATOM), 1993 Maastrichtská smlouva (EU). 21 Dohoda o partnerství a spolupráci zakládající partnerství mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Ukrajinou na straně druhé (podpis 14. 6. 1994, vstup v platnost poté 1. 3. 1998). 20

18

První zmiňovaný typ dohod týkající se Evropského společenství volného obchodu s sebou přinesla Dohoda o Evropském hospodářském prostoru.22 Další typ dohod, tedy Dohody o partnerství a spolupráci (PCA) byly uzavřeny mezi EU a státy východní Evropy, jižního Kavkazu a střední Asie. Skrze politický dialog se tato iniciativa snaží v zahrnutých zemích upevnit demokracii a rozvoj tamějších hospodářství. V reakci na tyto partnerské dohody vznikla v roce 2003 Evropská sousedská politika (ESP), jejímž cílem je se zmiňovanými sousedními regiony vytvořit prostor stability, bezpečí a prosperity. Co se týče dohod o přidružení, neboli dohod asociačních, stanovují mezi EU a třetím státem vzájemná práva a povinnosti v ekonomické, průmyslové a obchodní oblasti. Mezi nejčastější důvod uzavírání těchto dohod patří přitom vytvoření zóny volného obchodu. Důležitým specifikem těchto dohod je nutnost rozlišení mezi dvěma typy asociačních dohod. Jeden typ je totiž uzavírán s perspektivou budoucího členství v EU, druhý typ těchto dohod naopak vstup do EU v blízké době nepředpokládá (Euroskop 2015b). Zde tak v ukrajinském případě dochází k zajímavému střetu, že i přes snahy Ukrajiny přiblížit se touto dohodou statutu člena EU, neobsahoval typ asociační dohody nabízený Ukrajině žádné perspektivy ani přísliby členství v EU.

22

Státy zaangažované v tomto typu dohody se stávají členy jednotného vnitřního trhu EU, na které se vztahují právní normy související s vnitřním trhem EU. Jelikož se však nejedná o plnoprávné členské státy EU, přicházejí tyto státy o určité výhody plynoucí ze členství v EU.

19

3. UVEDENÍ DO KONTEXTU POLITICKÉHO VÝVOJE UKRAJINY S OHLEDEM NA SMLUVNÍ VZTAHY S EU Tato kapitola nabízí stručný vhled do politického vývoje Ukrajiny od doby zisku její nezávislosti v roce 1991. Účel jejího zařazení je přitom zdůvodněn faktem, že nastínění předchozí politické situace Ukrajiny je nezbytné pro lepší pochopení zkoumaného období 2007-2013, jímž se práce primárně zabývá. Kapitola se přitom zejména zaměřuje na střídání politické moci tehdejších aktérů, jejich cílů, zájmů a stylu vládnutí, čímž se pokouší postihnout proměnu kvality politického režimu na Ukrajině v průběhu jeho vývoje. Kapitola poukazuje jak na největší úspěchy a události moderní ukrajinské historie, tak na její nedostatky a problémy, které přispěly k pozdějšímu stavu Ukrajiny.

3.1 Uvedení do kontextu politického vývoje Ukrajiny Vznik samostatného ukrajinského státu v roce 199123 s sebou de facto přinesl proces postupného rozkladu Sovětského svazu na počátku devadesátých let. Prvním prezidentem Ukrajiny se stal Leonid Kravčuk, který podepsal tzv. bělověžskou dohodu o vytvoření SNS, jež ukončila existenci SSSR. Právě Kravčukovi se velmi diplomatickým a rychým způsobem podařilo vyvést Ukrajinu z komunistického režimu a nadvlády SSSR, přičemž jeho obecným záměrem bylo snížit vliv Ruska na ukrajinský stát (Aslund 2009: 34). Když však byl v roce 1994 zvolen nový ukrajinský prezident Leonid Kučma, vztahy mezi Kyjevem a Moskvou opět nabyly na síle. Postoj Leonida Kučmy byl ovšem dvoustranný, lze tvrdit, že ve svém úřadu uplatňoval tzv. multivektorovou politiku, což v praxi znamenalo, že jeho kroky směřovaly jak k Rusku, tak k EU, smluvní vztahy v té době navazoval s oběma aktéry24 (Laryš 2006: 71-73). Obecným přetrvávajícím problémem Ukrajiny byla existence silného prezidencialismu, který snižoval šance na udržení parlamentní většiny. Prezident Kučma se navíc snažil své

pravomoci

neustále

posilovat

a

rozšiřovat,

což

vedlo

k přechodu

z poloprezidentského systému až k ryze prezidentskému. Kučmův režim na Ukrajině přitom bývá označován jako pseudodemokratický s výraznými autokratickými prvky.

23

Oficiální datum vzniku nezávislé Ukrajiny bylo stanoveno na 24. srpna 1991. Viz 1997 Smlouva o partnerství Ukrajiny a NATO, 1998 Dohoda o ekonomické spolupráci s Ruskem, 1998 PCA s EU. 24

20

Právě ten však zemi koncem roku 1999 přivedl k celkovému úpadku (Aslund 2009: 123). Byl zaznamenán výrazný pokles demokratických standardů a země se ocitla ve vážné krizi. Tyto okolnosti pak přispěly k rozhodnutí ukrajinských oligarchů, kteří zformovali středo-pravou parlamentní většinu, v jejímž čele stál premiér Viktor Juščenko. Právě ten na Ukrajině započal tzv. stodenní intenzívní reformy, jejichž cílem bylo vyvést zemi z krize (Kyiv Post 2005). Díky těmto reformám Ukrajina již počátkem nového milenia zažívala ekonomický růst. V té době se také kolem dvou tehdejších největších opozičních představitelů Viktora Juščenka a Julie Tymošenko zformoval silný tábor středopravé opozice. Viktor Juščenko ve své politice zdůrazňoval univerzální hodnoty, jaké představovala demokracie, či liberální tržní ekonomika, a známý byl také otevřeným přístupem k evropské integraci. Julia Tymošenko zase rétoricky podporovala boj proti korupci a boj za demokracii. Stávající režim Leonida Kučmy tak najednou působil příliš zastarale na to, aby se dokázal udržet. Oligarchie na Ukrajině postupně přebírala vládu a určovala pravidla hry. V roce 2001 vytvořila Julie Tymošenko společně s Viktorem Juščenkem novou koalici, jejímž záměrem bylo zvítězit v následujících parlamentních volbách (Aslund 2009: 154-156). Tento úmysl se jim však nezdařil, a v listopadu 2002 prezident Kučma jmenoval premiérem Viktora Janukovyče. Viktor Janukovyč byl navíc podporován jedním z nejvlivnějších oligarchů Rinatem Akhmetovem, který měl v parlamentu nejsilnější postavení z celé ukrajinské oligarchie25 (Aslund 2009: 160). Naprosto zlomovým momentem se stala tzv. Oranžová revoluce na Ukrajině, která probíhala ve dnech od 22. listopadu do 26. prosince 2004. Jednalo se o organizovanou národní revoluci, která protestovala proti autoritativnímu režimu prezidenta Kučmy a proti zmanipulovaným prezidentským volbám, které se v konaly v témže roce. Výsledky prvního volebního kola totiž prvotně ukazovaly na výhru prorusky orientovaného Viktora Janukovyče, nezávislá nevládní organizace Komise voličů Ukrajiny však odhalila, že během voleb došlo k rozsáhlému podvodu a korupci úředníků. I volební monitoring Rady Evropy, OBSE a EP došel k závěru, že prezidentské volby na Ukrajině rozhodně nesplňovaly demokratické standardy. V reakci na demonstrace a posudky volebního monitoringu vyhlásil Nejvyšší soud Ukrajiny druhé kolo prezidentských voleb, které se konaly koncem prosince 2004, a ve kterých zvítězil Viktor Juščenko (Laryš 2006: 73). Hned po Juščenkově inauguraci v lednu 25

Mezi nejvlivnější oligarchy na Ukrajině v té době patřil Rinat Akhmetov (Doněck), Viktor Pinchuk (Dněpropetrovsk) a Viktor Medvedchuk (Kyjev a Zakarpatí).

21

2005, byla Julie Tymošenko jmenována premiérkou a byla pověřena sestavením nové vlády (Tymoshenko 2015). Těsně po skončení Oranžové revoluce zaznamenala Ukrajina dva úspěchy. Prvním z nich se stal pokus o demokratizaci země a obecné uvolňování tamějšího režimu, druhým se stalo navázání užších vztahů s EU a se západním světem obecně (Korosteleva 2012b: 85). Oranžová revoluce tak bývá pojímána jako milník ukrajinské historie, který vedl ke změně v orientaci na mezinárodním politickém poli. I přes dosažené úspěchy Oranžové revoluce se ale největším problémem následujících let stala nestabilní politická situace, kdy docházelo k častému střídání vlád, političtí lídři nebyli kvůli nefunkčnímu ústavnímu řádu schopni dosáhnout určitého kompromisu, ani nalézt společný modus vivendi (Aslund 2009: 202). Vláda a prezident se dokonce ocitli v tak antagonistickém vztahu, že v roce 2006 došlo k rozpadu Oranžové koalice Viktora Juščenka a Julie Tymošenko (Larrabee 2007: 30). Popularita obou aktérů Oranžové koalice tak postupně upadala a situace na Ukrajině se začala stáčet novým směrem. V parlamentních volbách v březnu roku 2006 již prvenství získala Strana Regionů Viktora Janukovyče. Tyto ukrajinské parlamentní volby jsou přitom vnímány jako přechod k prezidentsko-parlamentní demokracii s omezenou prezidentkou mocí (Aslund 2009: 213). Po parlamentních volbách pak byla vytvořena nová koalice Národní jednoty, kterou tvořila Strana Regionů Viktora Janukovyče, Naše Ukrajina Viktora Juščenka a socialisté. Julie Tymošenko zaujala vůči celé situaci odmítavý postoj a přešla do opozice. Kvůli mnohým neshodám uvnitř parlamentu se však Viktor Juščenko rozhodl již v dubnu roku 2007 parlament rozpustit. Nové volby se pak konaly v září 2007, přičemž své prvenství obhájila Strana Regionů Vikotra Janukovyče, na druhém místě se umístil Blok Julie Tymošenko, a na třetím místě skončila Naše Ukrajina Viktora Juščenka. Díky předvolební koaliční dohodě Juščenka a Tymošenko, vytvořily jejich strany většinovou koalici téměř bezprostředně po skončení voleb, a Julia Tymošenko se stala novou premiérkou vlády (Šulcová 2011). V roce 2008 však opět došlo k několika politickým krizím a Viktor Juščenko trval na tom, aby proběhly nové parlamentní volby. Jeho cílem přitom bylo ukončit koalici s Julií Tymošenko a svrhnout její vládu. Došlo však k nečekaným zvratům, kdy Julie Tymošenko obrátila Juščenkovy plány proti němu samotnému a vytvořila alianci s Viktorem Janukovyčem. S blížícím se koncem Juščenkova prezidentství bylo zřejmé, že i přes jeho počáteční prioritu udržení demokracie na Ukrajině, nebyl tento cíl zcela naplněn. Politická situace

22

na Ukrajině od období Oranžové revoluce do roku 2008 bývá hodnocena jako matoucí, bezvýchodná a nestabilní (Aslund 2009: 231-232). Když se v únoru roku 2010 konaly na Ukrajině prezidentské volby, opět proti sobě stáli tři největší soupeři tehdejší politické scény (Julie Tymošenko, Viktor Janukovyč a Viktor Juščenko). Tyto volby tehdy s celkovým počtem téměř 49 % hlasů vyhrál ex-premiér Viktor Janukovyč, který o necelých 3,5 % hlasů porazil tehdejší premiérku Julii Tymošenkovou. I přes určité námitky premiérky Tymošenkové, které odkazovaly na zmanipulované parlamentní volby v roce 2004, byly prezidentské volby v roce 2010 na základě mezinárodních pozorování označeny za demokratické. Určité zdroje uvádí, že primárním cílem nově zvoleného prezidenta Janukovyče bylo přivést Ukrajinu během svého pětiletého funkčního období zase blíže k Rusku a podpořit vzájemnou spolupráci (Euractiv 2010). I přesto, že Viktor Janukovyč bývá často označován za prorusky orientovaného prezidenta, toto tvrzení není zcela korektní. Například Elena Kropatcheva (Kropatcheva 2014) argumentuje, že Viktor Janukovyč a ukrajinská vláda naopak provedli poměrně dost kroků k tomu, aby se Ukrajina více integrovala do EU, nicméně dosažené výsledky byly převážně negativní.26 Dle hodnocení Freedom House byla Ukrajina v roce 2010 hodnocena jako „svobodná“, zatímco v letech 2011 a 2012 došlo k poklesu jejího statutu, a byla označena pouze za „částečně svobodnou“.27 Již v průběhu roku 2011 se Viktor Janukovyč snažil eliminovat parlamentní strany, které stály v opozici jeho Straně Regionů, což vygradovalo až k politicky motivovanému procesu, kdy došlo k odsouzení jeho největší soupeřky Julie Tymošenkové, jež byla obviněna za zneužití svých pravomocí a následně uvězněna. Kromě toho došlo na Ukrajině za prezidentství Viktora Janukovyče k obecnému zhoršení demokratických standardů, především pak byla omezována svoboda shromažďování a svoboda médií (Freedom House 2012). I přes tento nepřehlédnutelný propad ve vztahu k EU, však lze i na základě studií dalších odborníků, viz Elena Korosteleva (Korosteleva 2012b: 82), tvrdit, že politika Viktora Janukovyče byla spíše multivektorová, a tedy velmi podobná stylu balancování mezi EU a Ruskem, který kdysi na Ukrajině praktikoval prezident Kučma.

26

Dle Bertelsmannského transformačního indexu (BTI), který hodnotí kvalitu demokracie a tržní ekonomiky, byla Ukrajina v roce 2012 jedinou zemí mezi 128 zkoumanými, u které tento index zaznamenal oproti roku 2010 zhoršení ve všech politických a právních oblastech (BTI 2012). 27 Dle americké nevládní organizace Freedom House hodnocení Ukrajiny z „free“ v roce 2010 degradovalo pouze na „partly free“ v letech 2011 a 2012 (Freedom House 2010, 2011, 2012).

23

Celkově lze zhodnotit, že Ukrajina od doby svého vzniku prošla poměrně bouřlivým a nepříliš stabilním obdobím. I přesto se Ukrajině podařilo dosáhnout významných úspěchů, mezi něž se řadí zisk nezávislosti a vytvoření suverénního státu, a zcela jednoznačně také pokus o přechod k demokratickému režimu v roce 2004. Opomenout nelze ani začlenění do WTO v roce 2008, přičemž následujícím krokem se poté měla stát asociační dohoda s EU. Na druhou stanu nutno zmínit, že mnoho cílů zůstalo v tehdejší době nedokončeno. Co se týče otázky členství v EU, nenalezla EU v Ukrajině aktéra, který by prokazoval určité dlouhodobější aspirace a vyzrálost k tomu, aby se do evropských struktur mohl více integrovat. Jako neproblematičtější vadu Ukrajiny přitom EU shledává nefunkční ústavní řád, který nedisponuje efektivním systémem brzd a protivah, jenž by zaručoval rovnoměrné rozložení moci. Ústava28 značně upřednostňuje úřad prezidenta, kterému připisuje pravomoce, jimiž blokuje vládní rozhodnutí i legislativu (Kubová 2002). Ukrajina tak bývá považována za hybrida nacházejícího se mezi prezidentským a parlamentním systémem, což bylo příčinou přetrvávající patové situace na Ukrajině.

3.2 Smluvní vývoj vztahů EU-Ukrajina před rokem 2007 Oficiální smluvní vztahy Ukrajiny a EU započaly již v roce 1998, kdy Ukrajina přistoupila ke Smlouvě o partnerství a spolupráci (PCA)29. Smlouva typu PCA vychází z článku 31030 Smlouvy o založení Evropského Společenství, a řadí se taky mezi dohody, které nepředpokládají perspektivu budoucího členství v EU. O rok později, v roce 1999 pak byla přijata Společná strategie EU pro Ukrajinu, která měla zejména skrze nástroj TACIS Ukrajinu podporovat v procesu ekonomické tranzice směrem k funkční tržní ekonomice a integraci do evropské a světové ekonomiky (Štěrba 2006). V reakci na očekávané velké rozšíření 2004 přijala EU ve vztahu k Ukrajině novou iniciativu. V roce 2003 EK publikovala dokument „Wider Europe Neighbourhood: A New Framework for Relations with Our Eastern and Southern Neighbours“, čímž EU 28

Ústavní systém Ukrajiny (Faolex 1996) PCA měla být platná od roku 1998 po dobu deseti let s tím, že nenastane-li situace, kdy by si jedna ze stran přála smlouvu vypovědět, po vypršení její lhůty se smlouva mezi EU a Ukrajinou automaticky obnoví (Štěrba 2006). 30 Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství, článek 310: „Společenství může uzavřít s jedním nebo několika třetími státy nebo mezinárodními organizacemi dohody o přidružení, které stanoví vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení.“ (Ecb. Europa 2006). 29

24

položila základy pro novou politiku sousedství. Na tento unijní krok však Ukrajina prvotně reagovala negativně, protože si nabídku ESP vyložila jako alternativu ke členství v EU, jejímž účelem je udržet Ukrajinu mimo sféru EU. I přesto, že EU Ukrajině ve své podstatě nabídla pomocnou ruku a otevřela jí dveře do Evropy, politické vztahy mezi oběma aktéry nebyly příliš dobré (Aslund: 172-173). Za významný přelom vztahů EU-Ukrajina se přitom považuje rok 2004, ve kterém na Ukrajině probíhala Oranžová revoluce. Právě v tomto období se EU s Ukrajinou snažila o zintenzívnění vzájemné spolupráce (Korosteleva 2012b: 85). Na konci ledna roku 2005 poté Rada EU projevila sympatie vůči nově zvolenému prezidentu Ukrajiny Viktoru Juščenkovi a také vůči chystaným reformám nově vzešlé vlády. Jako základní instrument a matrix vzájemné spolupráce byl vytvořen tzv. Akční plán EU-Ukrajina31. Brzy po svém zvolení vyjádřil Viktor Juščenko svůj zájem, aby se Ukrajina postupně začleňovala do západních struktur, konkrétně pak do EU, NATO a WTO. Dle tehdejšího velmi optimistického projevu prezidenta Juščenka v EP ve Štrasburku v únoru 2005, bylo začlenění do EU prioritním cílem Ukrajiny (Euractiv 2005a). I přesto, že EU vůči nově zvolenému prezidentu Vikotru Juščenkovi a plánovaným reformám na Ukrajině projevila určité sympatie, její vyjádření k ukrajinským touhám po začlenění země do EU zůstalo poněkud nevyřčené. Jako celek se EU v této době snažila zastávat neutrální, nejednoznačný postoj, a spíše svoji aktivitu směřovala do podpory demokratických reforem na Ukrajině a prohlubování vzájemných vztahů v rámci stávající ESP.32 Namísto toho se Rada EU33, EK34 a EP35 vyjádřily, že by EU ráda nadále prohlubovala své vztahy s Ukrajinou v rámci Akčního plánu ESP. Momentální vztah EU a Ukrajiny

31

Akční plán představuje tzv. dohodu s malým „d“, což znamená, že prioritní oblastí spolupráce a cíle, kterých chtějí obě strany dosáhnout, nezavazují strany k žádnému časovému ani faktickému uskutečnění těchto ambicí, a záleží tedy pouze na stranách samotných, jak s jednotlivými body naloží. V rámci akčního plánu existuje pouze tzv. časový rámec, který pro realizaci tohoto plánu stanoví dobu tří let. V opačném případě se přijímá plán nový, nebo se volí odlišná cesta vzájemné spolupráce (Štěrba 2006). 32 Tyto demokratické reformy byly vystavěny na bázi deseti bodů Javiera Solany a Ferrero-Waldnerové. Jednalo se přitom především o vytvoření systému posílené spolupráce na základě Akčního plánu, prohloubení spolupráce v oblasti SZBP, prohloubení ekonomických a obchodních vztahů, podporu Ukrajiny v začlenění se do WTO, pomoc získat pro Ukrajinu status tržní ekonomiky, pomoc v procesu aproximace a harmonizace národního právního řádu s acquis communautaire, budování právního státu a demokratického politického systému (Pecháček 2005). 33 Vyjádření Rady EU k aspiracím Ukrajiny (EU. 2005. LU 2005) 34 Vyjádření EK k aspiracím Ukrajiny (Euractiv 2005b). 35 Vyjádření EP k aspiracím Ukrajiny (Europarl. Europa 2005).

25

zůstal tedy založen na článku 310 revidované Smlouvy o Evropském Splečenství36, tedy na spolupráci ve formě přidružení, u které není očekávána možnost budoucího členství v EU (Pecháček 2005). Na summitu v Helsinkách roku 2006 se řešila perspektiva budoucího smluvního vztahu EU a Ukrajiny. Roku 2008 mělo totiž dojít k vypršení desetileté platnosti PCA z roku 1998 a zároveň také Akčního plánu z roku 2005, který byl stanoven na dobu tří let. Do této doby bylo potřeba navrhnout nový smluvní vztah, který by měl v nejlepším případě postoupit o krok vpřed oproti vztahům předchozím, a mít tedy podobu rozšířené dohody. Už tehdy se objevily první polemiky ohledně vytvoření nové dohody o přidružení, tedy asociační dohody (Štěrba 2006).

36

Konsolidovaná verze Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění smlouvy z Nice (Euroskop 2015c).

26

4. SMLUVNÍ VZTAHY EU A UKRAJINY S OHLEDEM NA PRINCIP KONDICIONALITY A JEHO UPLATŇOVÁNÍ V této kapitole, která představuje poslední a zároveň nejdůležitější část, se práce snaží odhalit konkrétní podobu uplatňování principu kondiconality, kterou EU využívala v případě Ukrajiny. V první podkapitole práce specifikuje jednotlivé institucionální nástroje principu kondicionality, které EU měla v rámci sousedské politiky k dispozici, a zmíní i některé další, které v ukrajinském případě zastávaly podstatný význam. V další podkapitole poté práce ukazuje, jaké nové nástroje a principy s sebou přinesla iniciativa Východního partnerství, přičemž se zaměří na stěžejní nástroj VP, který představovala asociační dohoda, které je ostatně věnována i samostatná podkapitola. Po specifikaci institucionálních a dalších relevantních nástrojů principu kondicionality následuje závěrečná část této kapitoly, v níž bude provedena metoda kvalitativní interpretativní analýzy vybraných dokumentů, které ve zkoumaném období 2007-2013 hrály ve vztazích EU-Ukrajina stěžejní význam. Skrze interpretativní analýzu bude odhaleno, jak byl princip kondicionality v průběhu jednotlivých let uplatňován, jaké nástroje EU ve vztahu k Ukrajině využívala, a také jaká byla odezva na straně Ukrajiny, přičemž se práce na základě vybraných relevantních dokumentů pokusí nastínit i to, jak tento princip v případě Ukrajiny fungoval.

4.1 Institucionální nástroje kondicionality v rámci Evropské sousedské politiky Pro přiblížení uplatňování principu kondicionality, využívá tato práce též studie Ekateriny McDonagh (McDonagh 2008), ve které autorka zkoumá nástroje využívané Evropskou unií na základě jejich strategie (kondicionality, či normativity). Kondicionalitu autorka přitom pojímá poněkud v širším smyslu a neomezuje se jen na její členskou, či přístupovou podobu. Definuje ji jako poskytování konkrétních přínosů a výhod nabízených mezinárodními organizacemi za účelem demokratizace státu, a to výměnou za naplňování určitých podmínek jaké představuje například přibližování se demokratickým standardům či respektování občanských a politických práv. Pro kauzální mechanismus dopadu na domácí scénu přitom využívá dvou možných stimulů, a to positivních pobídek ve formě různých ocenění, nebo negativních pobídek ve formě sankcí (McDonagh 2008). 27

Pro tuto strategii přitom EU využívá institucionálních nástrojů v prvé řadě gate-keeping, který partnerským zemím poskytuje určitou mapu, jak postupovat ve vyjednávacím procesu a jaká jsou jeho jednotlivá stádia. V positivním případě se přitom jedná o privilegovaný obchod, v negativním pak o obchodní bariéry a embarga, dále o doplňkovou podporu a technickou asistenci, v opačném případě pak o pozastavení či úplné zrušení těchto podpor, a nakonec zde stojí vrchol ve formě podpisu asociační dohody, nebo naopak odkládání tohoto podpisu, pokud země ještě není dostatečně demokraticky vyzrálá k tomuto kroku. V další části se pak jedná o nástroje benchmarking a monitoring, kdy se v pravidelně podávaných Zprávách o pokroku EK hodnotí celkové postupy sledované země, a to jak v positivním, tak v negativním smyslu. Tyto nástroje přitom obsahují i zpětná doporučení a požadavky na reformu domácích politik, stanovují maximální lhůty pro provedení příslušných náprav a také případné sankce. Díky partnerským dohodám a dalším oficiálním dokumentům lze odhalit nedostatky ve vnitřních legislativách států. Užitečný nástroj představuje dialog a interakce, které mohou být jak velmi intenzívní, tak poměrně slabé. Ve třetí, předposlední fázi, autorka pracuje s principem kondicionality skrze otevření vyjednávání jak o přidružení, tak o přistoupení (opening of negotitations), přičemž pro účely této práce, která se zabývá sousedskou evropeizací, je relevantní právě koncept přidružení. V konečné fázi pak autorka představuje samotný vrchol principu kondicionality, který v rámci ESP představuje zisk statutu přidružení (McDonagh 2008: 7). Pro Ukrajinu tento nejvyšší možný vrchol představovala právě asociační dohoda, která je zároveň nejvýznamnějším nástrojem kondicionality, jaký ESP v rámci VP nabízí partnerským státům. Hlavním nástrojem vzájemné spolupráce před vznikem VP byl však tzv. akční plán, který byl uskutečňovaný v rámci Dohod o partnerství a spolupráci (PCA), jehož součástí byla v roce 2005-2008 také Ukrajina. Jeho účelem je sestavení individuálních plánů a cílů, na jejichž dosahování se má partnerská země zaměřit ve stanoveném období tří či pěti let, a v konečném důsledku se tak více zapojit do evropských struktur a provádět další potřebné reformy (Euractiv 2013a). Více se o akčním plánu EU-Ukrajina zmiňuje kapitola, v níž je provedena interpretativní analýza dokumentů. Co se týče konkrétní podoby využívaných nástrojů, ještě před vznikem Východního partnerství byl v rámci ESP v roce 2007 vytvořen finanční nástroj ENPI, který nahradil dva tehdejší finanční nástroje MEDU a TACIS, přičemž druhý z nich byl zaměřen na 28

země z východu Evropy, ve kterých podporoval zejména rozvoj v oblasti infrastruktury (Gawrich a spol. 2010: 10).37 Evropský nástroj sousedství a partnerství (ENPI) poskytl Ukrajině v rámci národního indikativního progamu (NIP) na období 2007-2010 podporu 494 000 000 eur. Program byl přitom zaměřen na podporu dosažení klíčových politických cílů. V roce 2009 byla delegací EU potvrzena role EU jakožto hlavního donora jak finančních, tak technických podpor poskytnutých Ukrajině. Na období 2011-2013 pak program ENPI Ukrajině poskytl 470 100 000 eur, jež byla vymezena na podporu dosažení klíčových politických cílů, které stanovuje asociační agenda EU-Ukrajina (Eeas. Europa 2010b).

4.2 Východní partnerství a nové nástroje kondicionality Návrh Východního Partnerství byl představen v roce 2008 a již v roce 2009 se tento program stal realitou. Státy pokryté programem VP38 tak nově mohou uzavírat asociační dohody nové generace včetně DCFTA, díky kterým je jim umožněno se více zapojovat do evropských struktur (Euractiv 2013). Na základě Společné deklarace z pražského summitu o Východním partnerství z května 200939 má tento program představovat „ambicioznější partnerství mezi Evropskou unií a partnerskými zeměmi“, jehož hlavním cílem je vytvoření vhodných podmínek, které by uspíšily politické přiblížení a hospodářskou integraci partnerských zemí VP s EU, podpora reforem uvnitř států VP, podpora rozvoje užších vazeb mezi partnerskými zeměmi VP, a zvýšení mobility občanů těchto států. Program Východního partnerství přitom disponuje jak nástroji bilaterální spolupráce, které představuje zejména AA a DCFTA, tak nástroji multilaterární spolupráce, která umožnuje spolupráci a otevřený a svobodný dialog mezi všemi aktéry VP, čímž je partnerským zemím nápomocna při dosahování cílů VP. Tyto cíle jsou přitom uskutečňovány za pomoci zvýšené finanční podpory ze strany EU (Consilium. Europa 2009). Program Východního partnerství disponuje celkem čtyřmi důležitými platformami multilaterární

spolupráce,

které

zároveň

37

představují

jeho

hlavní

nástroje.

Kromě programu TACIS poskytuje ESP také finanční prostředky v rámci programu EIDHR, který je EU považován za důležitý nástroj pro podporu a prosazování demokracie. Mezi další podpůrný nástroj se dále například řadí program TEMPUS, který je využíván při modernizaci vysokoškolského vzdělávání a utváření people-to-people kontaktů, čímž napomáhá propojování mezi východem a západem kontinentu (Gawrich, a spol. 2010: 10). 38 Jedná se o státy Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldávie a Ukrajina. 39 Společná deklarace z pražského summitu o Východním partnerství (Consilium. Europa 2009).

29

Tyto platformy odrážejí čtyři oblasti spolupráce mezi zeměmi VP a EU, přičemž první platforma se zaměřuje na demokracii, řádnou správu věcí veřejných a stabilitu, druhá platforma zohledňuje hospodářskou integraci a konvergenci s politikami EU, třetí z platforem se angažuje v oblasti energetické bezpečnosti, a poslední, čtvrtá platforma, se soustředí na utváření mezilidských kontaktů (Eeas. Europa 2015b). V roce 2009 tak například vznikla Konference regionálních a místních samospráv pro VP (CORELAP), která skrze zintenzívněnou spolupráci na úrovni regionů podporuje ekonomické vztahy a demokratické reformy uvnitř zemí (Vlasák 2014: 6). O dva roky později, v roce 2011, bylo zahájena iniciativa Podnikatelského fóra Východního partnerství, která se zaměřovala na rozvoj podnikatelské sféry a na otázky menšího a středního podnikání. Zřízeny dále byly další nové programy VP zaměřující se na mládež a kulturu, informovanost a mobilitu občanů či na silnější a zřetelnější dopad politiky40 (Staszkiewicz 2012: 2). V roce 2011 vznikl dále významný nástroj pro občanskou společnost - Občanské fórum VP, jehož cílem je posílit schopnost občanské společnosti při prosazování a monitorování reforem, a tím tak zvýšit a posílit její odpovědnost (Eeas. Europa 2015a). Významným posílením principu kondicionality se stalo zavedení nového principu VP more-for-more v roce 201141, jenž reagoval nejen na neutěšenou situaci a narůstající napětí v Severní Africe a na Blízkém Východě, ale i na obecnou krizi eurozóny, kterou v roce 2011 reflektoval druhý summit VP ve Varšavě. Progres v reformách totiž u mnoha států nebyl zdaleka takový, jak si iniciativa VP představovala, a u některých zemí dokonce došlo k regresu, čímž bylo naráženo právě také na Ukrajinu pod vládou Viktora Janukovyče. Od zavedení nového principu si tedy Východní partnerství slibuje silnější motivaci států VP, a tím zlepšení této krizové situace, a to nejen na Ukrajině. Princip more for more totiž partnerským státům, které jasně plní stanovená pravidla a postupují konkrétní reformní kroky, slibuje nadstandardní technické a finanční ocenění. Tento princip je tedy postavený na jednoduché bázi logiky, jež nabízí posílené partnerství a větší, lákavější pobídky pro ty státy, které provedou větší pokrok v demokratických reformách uvnitř své země. Důraz je přitom kladen na svobodné a spravedlivé volby, svobodu projevu, svobodu shromažďování

40

Kultura a Mládež v akci, Celoživotní učení, Společný prostor znalostí a inovací (CKIS), Tempus, Erasmus Mundus (Staszkiewicz 2012). 41 Evropská služba pro vnější činnost a EK zveřejnily nový princip posílené kondicionality „more for more“ ve své každoroční zprávě o pokroku ESP 2011 (Eeas. Europa 2011b).

30

a sdružování, soudní nezávislost, boj proti korupci a na demokratickou kontrolu nad armádními složkami (Eeas. Europa 2011a). Mezi zvýhodněné pobídky nabízené EU přitom patří podpora politického vývoje v rámci jednotlivých států včetně finanční pomoci, konkrétně pak ekonomická integrace zahrnující rozvoj dohod o zóně volného obchodu (DCFTA) a zvýšený podíl unijní finanční podpory. Evropská komise se přitom rozhodla zřídit speciální programy pro jednotlivá partnerství. Pro Východní partnerství byl vytvořen program EAPIC, který přiděluje finanční prostředky nad rámcovou podporu těm sousedům, kteří provádí jasné, konkrétní demokratické kroky v oblasti politických reforem (Eeas. Europa 2015a). Pokud bychom měli závěrem srovnat ESP a její odnož v podobě iniciativy VP, jež vznikla v roce 2009, dospějeme k závěru, že Východní partnerství s sebou přineslo mnoho užitečných nástrojů, ať už nových, či pouze vylepšených. Mezi největší přínos bilaterální spolupráce se jistě řadí možnost nově uzavírat asociační dohody a také dohody o prohloubené a komplexní zóně volného obchodu. VP oproti ESP dále přináší také multilaterární charakter spolupráce, který partnerským zemím VP umožňuje otevřený dialog a spolupráci mezi všemi těmito zeměmi, čímž napomáhá k urychlení politické a hospodářské integrace států VP do EU. Multilaterární charakter rámce přinesl také spoustu nových iniciativ, díky kterým mohou obyvatelé ze zemí VP snáze dosahovat svých cílů. Program Východního partnerství dále oproti ESP nově přináší posílení kondicionality skrze princip „more for more“, který partnerské státy skrze lákavé, zejména finanční pobídky, motivuje k vyšším reformním výkonům. 4.2.1 Asociační dohoda – nový nástroj Východního partnerství Asociační dohoda představuje nový bilaterální nástroj v rámci VP, který de facto nahradil tehdejší Akční plán pro Ukrajinu. Jejím cílem je právě skrze princip kondicionality prohloubit spolupráci a vylepšit vztahy mezi EU a partnerskými státy východní Evropy a jižního Kavkazu. Konkrétně tento typ smluvního vztahu poskytuje nejen možnost lepšího a snadnějšího přístupu na trhy mezi těmito státy a EU, ale obsahuje i nabídku prohloubené zóny volného obchodu. Asociační dohoda s sebou však nepřináší jen prohloubení vztahů skrze tržní lákadla, jejím cílem jsou primárně vztahy postavené na sdílených demokratických hodnotách a právním státu s důrazem na dodržování lidských práv a svobod. Od této dohody si EU slibuje provádění potřebných reforem v partnerských zemích, růst demokratických institucí, ale i řádnou 31

implementaci potřebných, nejen legislativních, opatření. Samotná příprava, průběh vyjednávání, potažmo uzavření této dohody však záleží zejména na jednotlivých zemích a jejich možnostech, schopnostech, ale i na jejich snaze a ochotě přijmout evropské požadavky rozsáhlejšího a dlouhodobějšího charakteru za své. Celý proces související s AA je tak podmíněn hmatatelnými pokroky v dané zemi, za jejichž naplnění čeká na partnerský stát odměna v podobě podpisu této dohody. Asociační dohoda tak momentálně představuje nejlákavější pobídku a vrchol mezi dosavadními nástroji kondicionality v rámci sousedské politiky VP. Primárním cílem EU je tak respektování a vyznávání evropských hodnot a principů s ohledem na mezinárodními standardy. Právě Ukrajina bývá považována za první zemi, která v tomto celkovém procesu došla z partnerských zemí nejdále. Vyjednávání mezi EU a Ukrajinou bylo totiž, i přes určité komplikace a nestandardní podmínky, dokončeno již v roce 201342, posledními kroky k bezprecedentnímu uzavření tohoto vztahu představoval v uvozovkách pouze samotný podpis asociační dohody, který byl však podmíněn úspěšnou ratifikací s ohledem na vnitřní politický vývoj Ukrajiny. Tímto gestem dala EU najevo svůj zájem o prohlubování vztahů s Ukrajinou, nicméně zvýraznila fakt, že tyto vztahy musí být založeny na společných demokratických standardech, právu a hodnotách (Kuchyňková 2012: 13-14). Navzdory veřejně proklamovaným ukrajinským ambicím a snahám o přiblížení se EU však tehdejší prezident Viktor Janukovyč asociační dohodu a DCFTA s EU na summitu ve Vilniusu v roce 2013 nepodepsal. Po tomto gestu následovaly již zmíněné masivní protesty a vážná krize na Ukrajině. Sám prezident Janukovyč byl svržen a Ukrajinu opustil43 (Europarl. Europa 2015).

4.3 Kvalitativní interpretativní analýza dokumentů Tato část práce využívá metody kvalitativní interpretativní analýzy, která bude aplikována na vybrané dokumenty, jenž vypývají z kompetencí aktérů v oblasti SZBP EU. Konkrétně bude analýza sledovat akční plán a asociační agendu, které ve zkoumaném období 2007-2013 hrály ve vztazích EU-Ukrajina stěžejní význam. Jejich naplňování bude posléze posuzováno skrze rozbor pravidelných Zpráv o pokroku EK v období 2007-2013 (ENP Progress reports 2008-2014). Analýza si přitom bude všímat 42

Potažmo již v prosinci 2011, kdy EU a Ukrajina uzavřely jednání o této dohodě. Samotný podpis poté byl podmíněn politickými reformami na Ukrajině (Europarl. Europa 2015). 43 O vyhnání Viktora Janukovyče rozhodl ukrajinský parlament dne 22. února 2014.

32

nástrojů kondicionality využívaných EU a také politických požadavků, které EU v asociační agendě deklarovala. Vzhledem k velkému rozsahu AA a záměru této práce, se analýza zaměřuje na fungování principu kondicionality pouze skrze sledování klíčových politických požadavků, které EU vůči Ukrajině vznášela. Jednalo se přitom zejména o požadavek ústavní, soudní a volební reformy, a také o požadavek zavedení účinných protikorupčních opatření. V obecné rovině EU zdůrazňovala pravidelný dialog a spolupráci na posilování demokratických standardů, právní stát, a dodržování lidských práv a svobod. Práce využívá operacionalizace dle Ekateriny McDonagh, která klasifikuje konkrétní nástroje EU dle užité strategie. Pro účely této práce byla vybrána strategie principu kondicionality, jejíž charakteristiku a nástroje uvádí tabulka č. 2.

Kondicionalita Poskytování konkrétních přínosů a výhod nabízených mezinárodními Definice

organizacemi za účelem demokratizace státu, výměnou za naplňování určitých podmínek jaké představuje například konvergence demokratických standardů či respektování občanských a politických práv

Kauzální mechanizmus

Positivní pobídky

Negativní pobídky

dopadu na

(odměny)

(sankce)

domácí sféru 1. Gate-keeping: přístup k jednáním a dalším fázím přístupového/ asociačního procesu Privilegovaný obchod/Tržní bariéry a embarga Doplňková podpora a technická asistence/Pozastavení, či úplné zrušení pomoci Podepsání AA/Odkládání podpisu AA Institucionální nástroje

2. Benchmarking and monitoring: Hodnocení celkového progresu a regresu v pravidelných zprávách Rozhodnutí na významných setkáních/oficiální požadavky pro politickou změnu, přičemž se stanoví konečný termín pro naplnění akce/Zavedení sankcí Partnerské dohody a další oficiální dokumenty, které identifikují nedostatky v legislativě Zintenzívněný dialog i interakce/oslabený dialog i interakce 3. Otevření přístupových/asociačních rozhovorů 4. Přistoupení/ Nový asociační status

Tabulka č. 2 33

(McDonagh 2008:146)

4.3.1 Akční plán I přesto, že Akční plán jako takový byl pro Ukrajinu vymezen pouze pro období 2005-2008, je v této práci zmíněn proto, že se stal významným předchůdcem zkoumané asociační agendy, která z jeho logiky a užívaných nástrojů primárně vychází. Můžeme tedy říci, že asociační agenda vznikla postupným přechodem z akčního plánu, na který určitým způsobem ve své posílené formě navazuje, což nám mimo jiné umožňuje i jisté srovnání a zhodnocení nových přínosů asociační dohody. Akční plán představoval program, který byl zaveden na základě prvních smluvních vztahů EU-Ukrajina. V roce 1998 přistoupila Ukrajina na Dohodu o partnerství a spolupráci, na jejímž základě byl v roce 2005 přijat Akční plán44 na následující období tří let (AP 2005-2008). Prostřednictvím ESP tak AP nabídl Ukrajině nové perspektivy partnerské spolupráce včetně další integrace a posílené politické spolupráce. Od přijetí AP je implementace příslušných požadavků vedena formálně a zároveň monitorována skrze nástroj každoročních zpráv, ve kterých je obsaženo nejen hodnocení Ukrajiny za předchozí období, ale jsou zde stanoveny i priority a termíny vycházející ze vzájemné dohody EU-Ukrajina. Lze tedy sledovat jak užití nástrojů benchmarking a monitoring, tak nástroje gate-keeping. AP je považován za důležitý nový krok v procesu přibližování se EU a jejím standardům, který má napomoci naplňování ustanovení obsažených v PCA. Akční plán ve svém obsahu zmiňuje perspektivy vzájemné spolupráce a integrace, a dále priority AP, přičemž mezi prvními třemi zmíněnými lze nalézt požadavek demokracie a právního státu, zajištění demokratického průběhu prezidentských (2004) a parlamentních (2006) voleb v souladu s OBSE standardy, a zajištění svobody projevu a svobody médií. Ve svých politických požadavcích AP zdůrazňuje nutnost politické reformy, přičemž nejsilnější důraz je kladen na posilování demokracie a právního státu, soudní a ústavní reformu, boj proti korupci, zajištění respektování lidských práv a základních svobod v souladu s mezinárodními standardy, podporu rozvoje občanské společnosti, svobodu projevu a médií, práva národních menšin, předcházení špatnému zacházení, genderovou rovnost, práva dětí, odbory a práva zaměstnanců a mezinárodní spravedlnost (Eeas. Europa 2005). 44

Akční plán byl jistou reakcí na rozšíření EU v květnu 2004, což přineslo historický posun v politických, geografických a ekonomických oblastech jak pro EU, tak pro Ukrajinu. EU s Ukrajinou od této doby totiž sdílí hranici, a proto se vzájemně dohodly, že budou rozvíjet své vztahy skrze užší spolupráci. Tato strategická spolupráce poté směřuje k postupné ekonomické integraci a prohloubené politické spolupráci za účelem podpory stability a bezpečnosti.

34

4.3.2 Asociační agenda Asociační agenda představuje orientační program přidružení, jehož cílem je připravit a usnadnit implementaci asociační dohody. V jejím rámci lze sledovat užití nástroje gate-keeping, když AAG vytváří rámec, jehož prostřednictvím se mají realizovat stanovené cíle AA, a to tak, že v každé oblasti určuje seznam konkrétních společných priorit. Ve svém plánu uvádí také principy, nástroje a zdroje, skrze které má být asociační agenda naplněna. Program přitom zmiňuje význam podpory stanovených priorit skrze politickou, technickou a finanční pomoc. Dále je zde možné sledovat také užití nástrojů benchmarking a monitoring, kdy lze vypozorovat posílený dialog a interakce mezi EU a Ukrajinou, oficiální požadavky pro politickou reformu, oficiální vyjádření a doporučení.

Agenda je totiž hlavním nástrojem asociační dohody pro

monitorování a hodnocení prováděných postupů, stejně jako pro sledování a hodnocení cílů politického přidružení a hospodářské integrace obecně. V případě Ukrajiny je přitom hlavní důraz kladen na dodržování společných hodnot a hmatatelné pokroky v procesu přibližování se právním, politickým a ekonomickým oblastem EU. Provádění této agendy podléhá každoročním zprávám, monitorování a hodnocení. Mezi nejvyšší reformní priority se v asociační agendě řadí ústavní reforma, volební reforma, soudní reforma a boj s korupcí. V politické oblasti se v obecné rovině jedná zejména o pravidelný dialog a spolupráci na posilování demokratických standardů, právního státu, lidských práv a svobod. Asociační agenda disponuje největší positivní pobídkou, tedy vidinou podpisu asociační dohody, která však zároveň od Ukrajiny vyžaduje plnění stanovených priorit AAG (Eeas. Europa 2010a).

4.3.3 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2008 Tato zpráva EK zahrnuje hodnocení období od listopadu 2006 až po prosinec 2007. Hned v úvodu je přitom zjevná přítomnost nástroje posíleného dialogu skrze intenzívní spolupráci a jednání nejen o dosažení pokroku při naplňování AP, ale jsou zde zmíněna i započatá jednání ohledně nové rozšířené dohody (AA). Nástroj gate-keeping poté pro každou oblast stanovuje požadavky a postup vedoucí k řádné implementaci.

35

Nástroje benchmarking a monitoring dokazují, že Ukrajina provedla jistý pokrok ve většině oblastí, zpráva nicméně konstatuje zhoršení a určitou stagnaci oproti přechozím létům, přičemž příčinu této stagnace vidí v politické nestabilitě, která provázela téměř celý rok 2007. I přesto dosáhla Ukrajina nových positivních výsledků, velmi kladně byl například hodnocen průběh předčasných parlamentních voleb 2007 i svoboda sdělovacích prostředků. Za velký úspěch se dále považuje již zmíněné zahájené jednání o AA včetně DCFTA a dokončování vyjednávání o vstupu do WTO. Určitý pokrok Komise shledala i v oblasti odborových organizací a zlepšených pracovních podmínek, dále v justici pro mladistvé, či v oblasti práv a zacházení s menšinami. Mezi méně positivně hodnocené oblasti patří například zaznamenané případy mučení a špatného zacházení ve vazebních věznicích a genderová problematika znevýhodněných žen. Skrze nástroje benchmarking a monitoring byly identifikovány i nejzávažnější nedostatky ukrajinské legislativy. Mezi klíčové politické priority pro Ukrajinu představovaly ústavní reforma a s ní spojené zavedení systému „checks and balances“, reforma soudnictví a posílení boje proti korupci. Co se týče lidských práv a základních svobod, mezi nejvýznamnější požadavky a doporučení zpráva řadí zajištění těchto práv a svobod v souladu s evropskými standardy i pro národní menšiny, předcházení špatnému zacházení, zajištění dětských práv a práv pracovníků, rovné zacházení, či svobodu slova zdůrazněnou v souvislosti se svobodou médií. V závěru se zpráva zmiňuje o finanční podpoře pro Ukrajinu v rámci NIP na období 2007-2010, přičemž jí bylo poskytnuto 494 milionů eur pro účely naplňování stanovených priorit (Eeas. Europa 2008). 4.3.4 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2009 Zpráva hodnotící uplynulé období od ledna do prosince roku 2008 v prvé řadě opět zmiňuje AA a DCFTA, přičemž se v tomto roce konalo hned několik kol vyjednávání, jejichž hlavní tematikou se stal nový nástroj, který by měl nahradit dosavadní AP, a který by zároveň usnadnil přípravu a následnou implementaci nové asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. Sledovat zde tedy jednoznačně lze užití nástroje posíleného dialogu. Skrze nástroje benchmarking a monitoring lze poté sledovat, že v roce 2008 dosáhla Ukrajina pokroku hned v několika oblastech, přičemž tento progresivní postup je přikládán právě blížícímu se jednání o AA, které bylo pro Ukrajinu silnou motivací. V té době však na Ukrajině zároveň probíhala politická nestabilita, která reformnímu 36

úsilí příliš nepřispívala. V druhé polovině roku bylo navíc zaznamenáno zpomalení tempa z důvodu ekonomické krize. Největším úspěchem ve zkoumaném období se stalo přistoupení Ukrajiny do WTO v květnu 2008, což se považuje za významný pokrok v jednáních o AA a DCFTA. I přes tento velký úspěch je však Ukrajina kritizována za v podstatě nulový pokrok v implementaci některých klíčových politických reforem zahrnující ústavní, soudní a antikorupční reformu, které jsou přitom stěžejní pro následnou politickou stabilizaci v zemi a pokrok v implementaci AAG. Další nedostatky byly zaznamenány skrze nástroj odhalující nedostatky legislativy, přičemž je Ukrajina kritizována za neprovedené doporučení OBSE o sepisování volebního kodexu. Co

se

týče

unijních

požadavků

a

doporučení

v oblasti

lidských

práv

a základních svobod, zůstaly v podstatě nezměněné. Na Ukrajině však byly shledány případy ohrožování novinářů, kritiku si Ukrajina vysloužila i za nedostatečnou transparentnost ve vlastnictví médií. Zaznamenány byly také případy diskriminace menšin, mírné zlepšení bylo naopak vysldováno ve spojitosti s rovností žen, dětskými právy a pracovními standardy zaměstnanců. V samotném závěru hodnocení je kromě nástroje finanční podpory, která ve srovnání s předchozím rokem mírně poklesla, zmíněn také nástroj technické asistence (Eeas. Europa 2009). 4.3.5 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2010 Co se týče politického zhodnocení pokroku v roce 2009, je možné zde opět vysledovat uplatňování nástrojů kondicionality. V tomto roce proběhla řada velmi intenzívních jednání pro přípravu AAG, což značí přítomnost nástroje posíleného dialogu. Skrze nástroje benchmarking a monitoring jsme mohli zhodnotit implementaci klíčových politických reforem, která se však se příliš positivního hodnocení nedočkala. Provádění vyžadovaných reforem bylo narušováno ústavní krizí plynoucí z nejasného rozdělení moci. Pokrok nebyl zaznamenán ani v ústavní reformě, ani v reformě soudnictví a protikorupčním boji. Podobně negativního hodnocení se dočkala volební oblast a dále oblast zabývající se diskriminační problematikou. Napaden byl také návrh zákona, který omezuje svobodu shromažďování. Jisté zlepšení bylo naopak sledováno v oblasti lidských práv. V souvislosti s plněním závazků asociační agendy byla Ukrajina pro rok 2010 nabádána, aby provedla potřebné, nejen politické reformy, přičemž zpráva znovu 37

zdůraznila potřebu ústavní reformy a zavedení protikorupčního opatření skrze soudní reformu. Nástroje kondicionality zde byly znovu využity, když EU skrze své vyjádření a doporučení poukázala na nedostatky ukrajinské legislativy a jasně stanovila své požadavky včetně termínu pro jejich naplnění. Jelikož je EU ve zprávě označena jakožto hlavní podmiňující aktér jak finanční, tak technické asistence, můžeme zde hovořit i působení nástroje gate-keeping (Eeas. Europa 2010b). 4.3.6 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2011 V roce 2010 proběhla opět intenzévní a pestrá škála setkání nejčastěji na úrovni summitů EU-Ukrajina, přičemž bylo dosaženo významného pokroku v jednáních o politickém přidružení, spolupráci a konvergenci v oblasti SZBP. Kromě toho došlo také k přezkumu pokroku v implementaci asociační agendy. Byla zaznamenána aktivnější participace ukrajinských úřadů i občanské společnosti v mnohostranném rámci VP a také diskuze ohledně budování institucionálních kapacit. I v této zprávě můžeme bezesporu sledovat přítomnost nástrojů benchmarking a monitoring, přičemž mezi hlavní politické úspěchy roku 2010 patří přijetí zákona o veřejných zakázkách, který by měl přispět k řešení problematiky s korupcí, či přijetí právní reformy, jež by Ukrajinu měla přivést až ke vstupu do Energetického společenství. Identifikovat zde lze i působnost nástroje gate-keeping, když se EU vyjádřila, že pouze za předpokladu, že Ukrajina bude provádět řádnou implementaci daných předpisů a opatření, jež bude sledována skrze monitoring EU, mohou být prováděné reformy podporovány technickou a rozpočtovou asistencí ze strany EU. V opačném případě by totiž hrozilo jejich pozastavení či zrušení. Pokud jde o hodnocení politické sféry, obecně nebyla označena za příliš positivní. Na Ukrajině v tomto roce došlo ke zhoršení dodržování základních svobod, zejména pak co se svobody médií, svobody shromažďování, demokratických standardů a právního státu týče. Kritika zaznívá také kvůli špatnému zacházení a mučení ve vazebních věznicích. Zpráva dále zdůrazňuje jistou kontroverzi ve volební oblasti, kdy po celkově dobrém průběhu prezidentských voleb konaných na začátku roku, byly komunální volby v říjnu stejného roku silně kritizovány. Zpráva opět poukazuje na nutnou komplexní reformu soudnictví a boje proti korupci. V těchto oblastech totiž došlo k minimálnímu až nulovému pokroku. Apeluje přitom na dodržování norem právního státu, jmenujíce zásady spravedlivého, nestranného a nezávislého průběhu soudních procesů, a vyžaduje 38

garanci nezneužívání trestního práva pro politické účely. Hmatatelný pokrok ve sledovaném období nebyl zaznamenán ani u ústavní reformy. Naopak positivní pokrok je možno sledovat ve zřízení komise pro posílení demokracie a právního státu. Hmatatelný progres byl zaznamenán v problematice rovného zacházení, určitého pokroku bylo dosaženo i v otázce práv osob se zdravotním postižením, dětských práv a odborových práv a pracovních standardů (Eeas. Europa 2011b). 4.3.7 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2012 Evropská komise ve svém zhodnocení roku 2011 uvedla, že i přes určité provedené reformní kroky a potvrzení evropských aspirací Ukrajiny skrze dokončování jednání o asociační dohodě, nabývá Evropská unie značného znepokojení nad úpadkem právního státu na Ukrajině a také nad velmi pomalým tempem provádění mnoha stěžejních reforem. V tomto kontextu využila EU poměrně v silné míře nástroje gate-keeping, když jasně zdůraznila, že postup a chování Ukrajiny, zejména v oblasti demokracie a právního státu, bude mít zásadní dopad na rychlost přibližování se AA a DCFTA a jejich uzavření. Co se týče nástroje v podobě finanční asistence pro Ukrajinu, došlo zde ze strany EU k jejímu omezení z důvodu neprogresivního vývoje v zemi. Nástroje benchmarking a monitoring skrze hodnocení celkového pokroku prokázaly, že v demokratické oblasti došlo na Ukrajině v roce 2011 k dalšímu zhoršení. Nejvýraznější problematika byla přitom shledána v uskutečňování netransparentních soudních procesů a uplatňování selektivní spravedlnosti. Nový zákon o parlamentních volbách byl sice schválen drtivou politickou většinou, nicméně nedošlo k celkovému zohlednění a naplnění doporučení Benátské komise. Kritika zaznívá také v souvislosti se svobodou médií, svobodou shromažďování a shromažďování a pronásledováním novinářů. Oblast boje s korupcí sice zaznamenala určitý pokrok v implementaci Národní protikorupční strategie, nicméně tento fenomén zůstal stále aktuální a vysoký. Nástrojů v podobě oficiálních reformních požadavků včetně termínu pro jejich naplnění zde bylo využito s ohledem na hodnocení EK roku 2011 a na očekávanou implementaci asociační agendy, přičemž bylo poukázáno na značné nedostatky v ukrajinské legislativě. Ukrajina tak byla vyzvána k provedení konkrétních politických kroků (Eeas. Europa 2012). 39

4.3.8 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2013 Tato zpráva podává informace o pokroku v implementaci bodů asociační agendy mezi lednem až prosincem roku 2012. V tomto dokumentu lze přitom sledovat zdůrazňování principu kondicionality, který má zásadní vliv na rychlost a míru přibližování se Ukrajiny k EU, a to zejména v souvislosti s uzavřením AA. Docházelo k čím dále častějšímu opakování evropské rétoriky, opakovaně byly využity nástroje gate-keeping, benchmarking a monitoring, a poprvé byl stanoven konkrétní konečný termín – Vilnius 2013, kdy měla Ukrajina dosáhnout naplnění neustále opakovaných a zdůrazňovaných priorit. Vše tedy mělo záležet na tom, jak bude Ukrajina otevřená a výkonná. Hodnotící zpráva prokázala, že Ukrajina v tomto období poskytla poměrně smíšený obraz o vývoji tamější demokracie. V některých oblastech byl zaznamenán positivní vývoj, například co se právních reforem a soudnictví týče. V ústavní reformě byly dokonce provedeny určité přípravné kroky. Tento vývoj byl však poměrně silně zastíněn uplatňováním selektivní spravedlnosti a nedemokratickým průběhem parlamentních voleb, což ve srovnání s předchozími léty znamenalo značné zhoršení dříve dosahovaných standardů. I přes zavedení protikorupčního systému, zůstalo vnímání korupce stále velmi vysoké. Dále došlo ke zhoršení svobody médií a transparentnosti jejich vlastnictví a také k zintenzívněným fyzickým útokům na tamější novináře. Závěry Rady z prosince 2012 opět potvrdily stanovisko EU podepsat s Ukrajinou asociační dohodu včetně DCFTA. Podpis AA však EU podmínila jasným a hmatatelným pokrokem na Ukrajině, a to primárně v těchto třech oblastech: Ukrajina musí přijmout opatření na nápravu nedostatků parlamentních voleb z roku 2012, musí prokázat posun v řešení problematiky selektivní spravedlnosti a zamezit jejímu opakování, a do třetice je Ukrajina povinna přijmout opatření a provést reformy stanovené v AAG. Nedostatky v ukrajinské legislativě mají být napraveny do summitu VP ve Vilniusu plánovaného na listopad 2013. Tato rétorika přitom dokazuje jasné stupňování nástrojů kondicionality. Z důvodu, že Ukrajina v roce 2012 nepostoupila ve většině klíčových doporučení obsažených v předchozí zprávě, vyzvala EU Ukrajinu, aby na základě letošní zprávy 2013 a s ohledem na provádění asociační agendy, implementovala nově vytvořený seznam konkrétních doporučení (Eeas. Europa 2013).

40

4.3.9 Zpráva o pokroku na Ukrajině 2014 Zpráva o pokroku 2014 se zaměřuje na hodnocení období mezi 1. lednem až 31. prosincem 2013 na Ukrajině. Na summitu EU-Ukrajina konaném v únoru roku 2013 potvrdila Ukrajina své ambice a odhodlání v následování závěrů Rady ze dne 10. prosince 2012, a vyslovila svůj závazek podepsat asociační dohodu včetně DCFTA. Evropská unie potvrdila svoji podporu v tomto procesu, nicméně podepsání samotné AA podmínila požadavkem odhodlané akce a hmatatelného pokroku na straně Ukrajiny, a to ve třech prioritních oblastech: náprava volebních nedostatků, efektivní řešení a zabránění uplatňování selektivní spravedlnosti, a implementace reforem stanovených v asociační agendě. I zde tedy můžeme vysledovat přítmonost nástroje gate-keeping. Nástroje benchmarking a monitoring zase ukázaly, že v roce 2013 Ukrajina provedla určité přípravné reformní kroky v ústavní oblasti. Positivní progres byl shledán v oblasti soudnictví, kde byl zaznamenán pokrok v řešení problematiky uplatňování selektivní spravedlnosti, přičemž tomuto progresu napomohla i mise EP Cox-Kwasniewski. Co se týče volební oblasti, byly přijaty některé změny zákona o parlamentních volbách. Lze konstatovat, že nástroje kondicionality tak zůstaly živé až do poslední chvíle. Regresivní krok byl však zaznamenán u svobody médií a fyzického násilí na novináře. Vnímání korupce zůstalo na Ukrajině nadále stále vysoké. V roce 2013 probíhal velmi intenzívní politický dialog završený summitem VP ve Vilniusu, což svědčí o využití nástroje posíleného dialogu a interakce. I přesto, že tento summit konaný v listopadu 2013 posoudil, že byl proveden pokrok ve všech třech prioritních oblastech, které stanovila Rada v prosinci 2012, rozhodla se Ukrajina asociační dohodu nepodepsat, a pozastavit tak celý proces s odvoláním na národní bezpečnostní zájmy své země a vztahy s Ruskem, což na Ukrajině vyvolalo již zmíněné masivní protesty známé jako Euromajdan. Ukrajina tak ze summitu ve Vilniusu odešla bez svého největšího ocenění, které jí bylo v rámci VP nabídnuto (Eeas. Europa 2014). 4.3.10 Výsledky analýzy Analyzovaná data dokazují, že nástroje kondicionality byly v různých podobách a různé míře opravdu hojně využity, a princip kondicionality zde tedy byl skutečně přítomen. Konkrétně bylo využíváno nástroje gate-keeping, kdy byly skrze unijní rétoriku asociační agendy stanovovány jasné postupy v cestě za AA, sledovat jsme také mohli 41

přítomnost nástroje technické a finanční asistence. Co se týče nástrojů benchmarking a monitoring, skrze nástroje každoročních pravidelných zpráv EK jsme mohli posuzovat vývoj celkové situace na Ukrajině, stejně jako jsme mohli sledovat oficiální politické požadavky doprovázené stanovovanými konečnými, stále konkrétnějšími termíny jejich naplnění. Jednotlivé zprávy opakovaně identifikovaly nedostatky ukrajinské legislativy, na což EK neustále reagovala vydáváním nových doporučení. S blížícím se datem očekávaného podpisu AA lze sledovat i časté uplatňování nástroje zesíleného dialogu a interakce mezi EU a Ukrajinou. Obecně pak lze ve zkoumaném období 2007-2013 sledovat, že princip kondicionality byl s přibližujícím se rokem a dnem podpisu AA neustále posilován a stupňován. EU v každoročních zprávách neustále opakovala a zdůrazňovala své požadavky, mezi nejvýraznější přitom patřila ústavní, soudní a volební reforma. Postup EU byl stále konkrétnější a přímější, dokonce byl určen i nejzazší termín, do kterého se očekávalo finální naplnění a dokončení stanovených požadavků, a to summit ve Vilniusu plánovaný na listopad roku 2013. Do této doby byla Ukrajina podmíněna naplněním požadovaných reforem, chtěla-li si ze summitu odnést největší odměnu nabízenou v rámci VP. Určité zásluhy principu kondicionality nelze odepřít, Ukrajina opravdu podnikla některé, alespoň částečné reformní kroky, které by pravděpodobně bez přítomnosti principu kondicionality zastoupeného AA byly uskutečněny v mnohem pozdějším období, nebo třeba vůbec. Z celkového hlediska však nutno konstatovat, že i když byly nástroje kondicionality hojně využívány, fungování tohoto principu se v ukrajinském případě dá označit za spíše slabší. Ve většině klíčových reforem nebyla Ukrajina schopna prokázat hmatatelný pokrok - někdy byl pouze polovičatý, jindy nebyl zaznamenán vůbec, a došlo i na situace, kdy Ukrajina nabrala zpětný směr, který stav v dané oblasti ještě zhoršil. EU tak aplikovala na Ukrajině princip, který se jen velmi těžko vypořádával s tamějším nečekaným vývojem, vůči kterému EU postrádala určitou flexibilitu a alternativní plán. I přes zvyšující se apel a nátlak na Ukrajinu ze strany EU, nepoužila EU v podstatě žádný ze silnějších nástrojů, které měla ve svém repertoáru negativních pobídek v rámci principu kondicionality k dispozici. EU nevyužila žádných tvrdých sankcí, ani ve svém dialogu s Ukrajinou neochabovala. Bezesporu zajímavé by bylo sledovat vývoj ukrajinské situace, kdy by EU skrze princip kondicionality motivovala Ukrajinu tou nejsilnější pobídkou, která v jeho rámci existuje - totiž členstvím v EU. To je však pro Ukrajinu momentálně velmi vzdálené, v rámci sousedského rámce evropeizace dokonce nemožné. 42

Tabulkové shrnutí výsledků kvalitativní interpretativní analýzy Analyzovaný

Využité nástroje EU kondicionality

dokument

Gatekeeping (předem stanovený postup vedoucí k silnější integraci, Akční plán

technická asistence a doplňková pomoc), benchmarking a monitoring (hodnocení dosaženého pokroku, oficiální vyjádření a požadavky EU, zintezívněný dialog) Gatekeeping (tzv. mapa, předem stanovený postup vedoucí k asociaci,

Asociační agenda

technická

a

doplňková

asistence,

doporučení),

benchmarking

a monitoring (zintenzívněný dialog, oficiální požadavky na politickou změnu)

ENP Progress report 2008

ENP Progress report 2009

Gatekeeping,

oficiální

vyjádření,

doporučení,

benchmarking

a monitoring (hodnocení dosaženého pokroku), nedostatky v legislativě, posílený dialog Gatekeeping, benchmarking a monitoring (hodnocení dosaženého pokroku,

doporučení,

určení

nedostatků

v legislativě,

oficiální

požadavek pro politickou změnu), finanční pomoc a technická asistence Gatekeeping (hrozba redukce asistence, doporučení), benchmarking

ENP Progress report

a monitoring (hodnocení dosaženého pokroku, oficiální vyjádření,

2010

oficiální požadavek pro politickou změnu, zjištění nedostatků ukrajinské legislativy, zintenzívněný dialog)

ENP Progress report 2011

Gatekeeping, benchmarking a monitoring (zhodnocení dosaženého pokroku, zjištění nedostatků ukrajinské legislativy, oficiální vyjádření a doporučení) Gatekeeping

(hrozba

odložení

podpisu

AA),

benchmarking

ENP Progress report

a monitoring (hodnocení dosaženého pokroku, oficiální vyjádření

2012

a požadavky na politickou změnu včetně deadlinu, zjištění nedostatků ukrajinské legislativy, důraz na reformní priority)

ENP Progress report 2013

Gatekeeping, benchmarking a monitoring (hodnocení celkového pokroku, zjištění nedostatků ukrajinské legislativy, deadline Vilnius 2013, opakování klíčových reformních priorit)

ENP Progress report

Benchmarking a monitoring (hodnocení celkového pokroku), oficiální

2014

vyjádření a doporučení, zintenzívněný politický dialog

Tabulka č. 3

43

ZÁVĚR Po zisku nezávislosti v roce 1991 se Ukrajina stala svobodnou zemí, která vykazovala stále silnější tendence k evropskému směřování. První oficiální smluvní vztah navázala Ukrajina s EU v roce 1998 Dohodou o partnerství a spolupráci, přičemž cílem tohoto typu dohody se stal především rozvoj demokracie a domácího hospodářství. Když v roce 2003 vznikla iniciativa Evropské sousedské politiky, jejímž účelem bylo posílení vazeb s partnerskými státy EU, a to zejména z důvodu strategických a bezpečnostních otázek, angažovala se v roce 2004 Ukrajina i do tohoto sousedského rámce. Tento typ rámce však s sebou přináší poměrně specifický vztah mezi aktéry, který je založen na principu kondicionality, ovšem s určitými limity. Zaprvé tato omezení plynou ze vzájemného, poměrně flexibilního vztahu mezi EU a danou sousedskou zemí, který tyto země často dostatečně nemotivuje k hmatatelným a dlouhodobějším výsledkům. Zadruhé, sousedský rámec evropeizace, potažmo ESP, postrádá nejatraktivnější pobídku principu kondicionality, kterou je možnost faktického členství v EU, což představuje jeho hlavní limit, a velmi pravděpodobně také příčinu, proč lze u států přináležících do této politiky sledovat

nedostatečný progres,

a tím

tak

poněkud omezené

a oslabené fungování principu kondicionality. Státy spadající do sousedského rámce evropeizace sice mají určité strategické zájmy na této spolupráci, nicméně lze tvrdit, že pobídky v rámci ESP představují značně nižší motivaci, než je nabídka plnoprávného začlenění do EU. Toto vysvětlení je zároveň explicitní odpovědí na první výzkumnou otázku Jak funguje princip kondicionality v kontextu sousedské evropeizace? Jaké jsou limity jeho uplatňování? I přesto, že se politický ráz Ukrajiny od dob zisku suverenity pomalu proměňoval a aspirace Ukrajiny vůči EU nabývaly na síle, nepovažovala EU Ukrajinu do roku 2004 za evropskou, demokratickou zemi, které by příslušelo se do unijních struktur nějak významněji angažovat, a proto na ukrajinské tužby nijak výrazně nereagovala. Obecně lze postoj EU do tohoto období charakterizovat jako neutrální, až chladný. S blížícím se koncem roku 2004 se však pohled na Ukrajinu ze strany EU proměnil. Důvodem tohoto obratu se přitom stala Oranžová revoluce na Ukrajině, která bývá označována za historický milník v ukrajinských pokusech o demokratizaci země, jenž přivodil změnu v politické orientaci Ukrajiny směrem na EU a obecně na západ Evropy. Evropská unie zaujala vůči Ukrajině otevřenější přístup než tomu bylo v předchozích letech. V roce 2005 byl poté na základě Dohody o partnerství a spolupráci vytvořen tzv. 44

Akční plán EU-Ukrajina, který stanovoval prioritní oblasti spolupráce a cíle obou zapojených stran, jejichž uskutečnění se očekávalo do roku 2008. V roce 2008 totiž mělo dojít k vypršení lhůty jednak Smlouvy o partnerství a spolupráci, a jednak Akčního plánu pro Ukrajinu. Ukrajina s EU tedy musela řešit otázku budoucího smluvního vztahu, který měl oproti tomu předešlému popojít zase o krok dále. Řešení přinesla nově příchozí iniciativa Východního partnerství, která v roce 2009 vznikla v rámci sousedské politiky, přičemž účelem jejího vzniku bylo oživit a posílit vztahy se sousedskými státy na východě Evropy. Tato iniciativa s sebou oficiálně přinesla nový nástroj sousedské evropeizace v podobě asociační dohody, která do vztahu EU-Ukrajina vnesla nové výhody pro oba aktéry. Ukrajině se díky této dohodě, která navíc obsahovala i nabídku prohloubené a komplexní zóny volného obchodu, naskytla příležitost se do evropských struktur více angažovat, a za plnění stanovených podmínek deklarovaných ze strany EU tak získat náležité odměny. Pro Evropskou unii zase tato dohoda znamenala přínos nového, posíleného nástroje principu kondicionality, díky kterému zvýšila svůj vliv na sousedské země VP. Tento posílený vliv ostatně dokazuje práce ve čtvrté kapitole, kde byla provedena metoda kvalitativní interpretativní analýzy dokumentů. Tato metoda odhalila, že EU v rámci vyjednávání o asociační dohodě využívala v hojné míře různých nástrojů principu kondicionality a s blížícím se termínem podpisu AA a DCFTA jejich intenzita dokonce viditelně narůstala. I přes to, že fungování principu kondicionality lze v konečném výsledku označit za slabé, nelze asociační dohodě odepřít značné zásluhy a vliv. Bez jejího působení by totiž Ukrajina pravděpodobně nedocílila veškerých dosažených, byť často polovičatých, výsledků, nebo by jejich naplnění trvalo pravděpodobně mnohem déle. V poslední Zprávě o pokroku EK 2014 se lze dozvědět, že Ukrajina v roce 2013 provedla přípravné reformní kroky v ústavní oblasti, již proběhlé positivní reformy byly zaznamenány v oblasti soudnictví v souvislosti s uplatňováním selektivní spravedlnosti, a částečná reforma byla nakonec zazanamenána i v dalším klíčovém požadavku, který představovala volební oblast. Co se problematiky korupce týče, neprokázala Ukrajina v této oblasti Ukrajina žádný pokrok. Zcela regresivní krok byl naopak zaznamenám v kontextu se svobodou médií. Odpověď na druhou výzkumnou otázku Jak se princip kondicionality projevoval ve smluvních vztazích EU a Ukrajiny se započetím jednání o asociační dohodě a s příchodem VP? je tedy taková, že i přes zřejmé selhání principu kondicionality, které způsobila nestandardní politická situace na Ukrajině za vlády Viktora Janukovyče, a na kterou tento princip nebyl připraven, lze nový nástroj 45

Východního partnerství - asociační dohodu, obecně považovat za užitečný nástroj posilující princip podmíněnosti. I přesto, že za poslední léta Ukrajina prošla velmi bouřlivým a krizovým vývojem, nelze opomínat její snahy o demokratickou tranzici, jejíž významnější počátky lze vysledovat již v roce 2004. Následující vývoj se však bude odvíjet od vícero faktorů, přičemž jako nejdůležitější se jeví politické směřování a ochota ukrajinských elit, další postup EU, a vliv vnějšího aktéra v zastoupení Ruské federace.

46

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ Veškeré online zdroje byly ověřeny ke dni 6. 5. 2015 Primární zdroje BTI-PROJECT. DE. BTI 2012: Ukraine Country Report. 2012. Dostupné z: http://www.btiproject.de/fileadmin/Inhalte/reports/2012/pdf/BTI%202012%20Ukraine.pdf CONSILIUM. EUROPA. EU. Společná deklarace z pražského summitu o Východním partnerství. Praha, 2009. Dostupné z: http://register.consilium.europa.eu/doc/srv?l=CS&f=ST%208435%202009%20INIT ECB. EUROPA. EU. Konsolidované znění Smlouvy o založení Evropského společenství. Úřední věstník Evropské unie, C 321 E, 2006. Dustupné z: https://www.ecb.europa.eu/ecb/legal/pdf/ce32120061229cs00010331.pdf EEAS. EUROPA. EU. EU/Ukraine Action plan. 2005. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/action_plans/ukraine_enp_ap_final_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress Report Ukraine 2008. Brusel, 2008. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/progress2008/sec08_402_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress Report Ukraine 2009. Brusel, 2009. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/progress2009/sec09_515_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. EU-Ukraine Association agenda. 2010a. Dostupné z: http://www.eeas.europa.eu/ukraine/docs/2010_eu_ukraine_association_agenda_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress report Ukraine 2010. Brusel, 2010b. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/progress2010/sec10_524_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. European neighbourhood policy: Implementation and monitoring. 2011a. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/index_en.htm EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress report Ukraine 2011. Brusel, 2011b. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/pdf/progress2011/sec_11_646_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress report Ukraine 2012. Brusel, 2012. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/ukraine/docs/2011_progress_report_ukraine_en.pdf 47

EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress report Ukraine 2013. Brusel, 2013. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/docs/2013_enp_pack/2013_progress_report_ukraine_en.p df EEAS. EUROPA. EU. ENP Progress report Ukraine 2014. Brusel, 2014. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/pdf/2014/country-reports/ukraine_en.pdf EEAS. EUROPA. EU. How does it work?. 2015a. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/enp/how-it-works/index_en.htm EEAS. EUROPA. EU. The Eastern Partnership Multilateral Platforms. 2015b. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/eastern/platforms/index_en.htm EU. 2005. LU. Conclusions of the EU-Ukraine Cooperation Council - 21 February 2005. 2005. Dostupné z: http://www.eu2005.lu/en/actualites/conseil/2005/02/2101eu_ukr/index.html EURACTIV. COM. EU. Brief - Yushchenko: Ukraine aims to open EU entry talks in 2007. 2005a. Dostupné z: http://www.euractiv.com/east-mediterranean/briefyushchenko-ukraine-aims-open-eu-entry-talks-2007/article-135898 EURACTIV. COM. EU, Ukraine sign three-year action plan. 2005b. Dostupné z: http://www.euractiv.com/east-mediterranean/eu-ukraine-sign-year-action-plan/article135806 EURACTIV. CZ. Janukovič oficiálně prohlášen prezidentem Ukrajiny. 2010. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/clanek/janukovic-oficialne-prohlasenprezidentem-ukrajiny-007089 EURACTIV. CZ. Evropská politika sousedství. 2013a. Dostupné z: http://www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/link-dossier/evropska-politika-sousedstvi-000048 EUROPA. EU. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. 2009. Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/institutional_affairs/treaties/lisbon_treaty/ai0009 _cs.htm EUROPA. EU. Zahraniční a bezpečnostní politika. 2015. Dostupné z: http://europa.eu/pol/cfsp/index_cs.htm

48

EUROPARL. EUROPA. EU. Přijaté texty: Výsledky voleb na Ukrajině. 2005. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/RegData/seance_pleniere/textes_adoptes/provisoire/200 5/01-13/P6_TA-PROV%282005%2901-13_CS.pdf EUROPARL. EUROPA. EU. Východní partneři: Ukrajina. 2015. Dostupné z: http://www.europarl.europa.eu/aboutparliament/cs/displayFtu.html?ftuId=FTU_6.5.5.ht ml EUROSKOP. CZ. Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie. 2007. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/738lisabonska_smlouva.pdf EUROSKOP. CZ. Evropská unie a svět. 2015a. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/8915/sekce/evropska-unie-a-svet/ EUROSKOP. CZ. Smluvní vztahy EU a třetích zemí. 2015b. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/203/sekce/smluvni-vztahy-eu-a-tretich-zemi/ EUROSKOP. CZ. Konsolidovaná verze Smlouvy o založení Evropského společenství ve znění smlouvy z Nice. 2015c. Dostupné z: http://www.euroskop.cz/gallery/2/756smlouva_o_es_nice.pdf FAOLEX. FAO. Constitution of Ukraine. 1996. Dostupné z: http://faolex.fao.org/docs/pdf/ukr127467E.pdf FREEDOM HOUSE. ORG. Freedom in the World 2010: Ukraine. 2010. Dostupné z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/ukraine#.VUk_Qvntmko FREEDOM HOUSE. ORG. Freedom in the World 2011: Ukraine. 2011. Dostupné z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2011/ukraine#.VUlAWPntmkp FREEDOM HOUSE. ORG. Freedom in the World 2012: Ukraine. 2012. Dostupné z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2012/ukraine-0#.VUlAr_ntmkp TRADE. EC. EUROPA. EU. EU-Ukraine Deep and Comprehensive Free Trade Area. 2013. Dostupné z: http://trade.ec.europa.eu/doclib/docs/2013/april/tradoc_150981.pdf

49

Sekundární zdroje AXT, Heinz-Jürgen, MILOSOSKI, Antonio, SCHWARZ Oliver. Europäisierung - ein weites Feld. Literaturbericht und Forschungsfragen. In: Politische Vierteljahresschrift, 2007. ASLUND, Anders. How Ukraine became a market economy and democracy. Washington, DC: Peterson Institute for International Economics, 2009. ISBN 978-0881324-273. BÖRZEL, Tanja a RISSE, Thomas. Conceptualising the domestic impact of Europe in K. Featherstone and C. Radaelli, eds. The Politics of Europeanization. Oxford: Oxford University Press, 2003. CABADA, Ladislav a MRAVINAČ, Michal. Integrating with the European Union: Accession, association and neighbourhood policy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk ve spolupráci s Metropolitní univerzitou Praha, 2008. ISBN 978-808-6855318. DANČÁK, Břetislav, FIALA, Petr a HLOUŠEK, Vít. Evropeizace: Nové téma politologického výzkumu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita Brno, Mezinárodní politologický ústav, 2005. ISBN 80-210-3865-9. DANNREUTHER, Roland. European Union foreign and security policy: Towards a neighbourhood strategy. New York: Routledge, 2004. ISBN 04-153-2298-7. FEATHERSTONE, Kevin. Introduction: in the name of "Europe". In: Featherstone, Kevin and Radaelli, Claudio M., (eds.) The Politics of Europeanisation. Oxford: Oxford University Press, 2003. ISBN 0199252084 FIALA, Petr a PITROVÁ, Markéta. Evropská unie. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 2nd. ISBN 978-80-7325-180-2. GAWRICH, Andrea, MELNYKOVSKA Inna and SCHWEICKERT, Rainer. Neighbourhood Europeanization through ENP: The Case of Ukraine. In: JCMS: Journal of Common Market Studies, 2010. DOI: 10.1111/j.1468-5965.2010.02110.x. HANG, Nguyen Thi Thuy. Europeanization: Simply a top-down process?. In: Marmara Journal of European Studies, 2011, roč. 19, č. 1.

50

HAVERLAND, Markus. Does the EU cause domestic developments? The problem of case selection in Europeanization research. In: EIoP, 2005. Dostupné z: http://eiop.or.at/eiop/pdf/2005-002.pdf KOROSTELEVA, Elena. Eastern partnership: a new opportunity for the neighbours?. New York: Routledge, 2012a. ISBN 978-041-5676-076. KOROSTELEVA, Elena. The European Union and its Eastern Neighbours. Towards a more ambitious partnership? London: Routledge, 2012b. KROPATCHEVA, Elena. CEURUS. Ukraine´s EU Integration during the Presidency of Victor Yanukovych. Hamburg: University of Hamburg, 2014. Dostupné z: http://ceurus.ut.ee/wp-content/uploads/2011/06/EU-Russia-papers-16_Kropatcheva.pdf KUBOVÁ, Olga. CEPSR. COM. Ústavní systém Ukrajiny. 2002. Dostupné z: http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=58 KUCHYŇKOVÁ, Petra. DEMAS. Asociační dohoda. In: Země VP a kontakty mezi lidmi. 2012. Dostupné z: http://www.demas.cz/k-precten/anal-zy-apublikace?aid=5060&pid=4662&sa=1.%20) KYIV POST. Yuschenko´s first 100 days. 2005. Dostupné z: http://www.kyivpost.com/opinion/op-ed/yushchenkos-first-100-days-22241.html LARRABEE, Stephen. Ukrainian Foreign and Security Policy after the Collapse of the Orange Coalition. CEPS, 2007. Dostupné z: http://www.isn.ethz.ch/Digital-Library/Publications/Detail/?ots591=eb06339b-2726928e-0216-1b3f15392dd8&lng=en&id=31069 LARYŠ, Martin. Ukrajina. In: Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2006. ISBN 80-210-4171-4. MCDONAGH, Ecaterina. Is Democracy Promotion Effective in Moldova? The Impact of European Institutions on Development of Civil and Political Rights in Moldova. In: Democratization, 2008. DOI: 10.1080/13510340701770022. MELNYKOVSKA, Inna a SCHWEICKERT, Rainer. Bottom‐up or top‐down: what drives the convergence of Ukraine’s institutions towards European standards?. In:

51

Southeast European and Black Sea Studies, 2008. DOI: 10.1080/14683850802556426. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/14683850802556426 PECHÁČEK, Štěpán. PARLAMENTNÍ INSTITUT. Evropská unie a Ukrajina. Informační podklad č. 3.029. 2005. Dostupné z: www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20644 RADAELLI, Claudio. Whiter Europeanization? Concept stretching and substantive change. EIoP. 2000. Dostupné z: http://eiop.or.at/eiop/pdf/2000-008.pdf SCHIMMELFENNIG, Frank. European Regional Organizations, Political Conditionality, and Democratic Transformation in Eastern Europe. In: East European Politics and Societies. 2007a. Dostupné z: http://eep.sagepub.com/content/21/1/126.full.pdf+html SCHIMMELFENNIG, Frank a SCHOLTZ, Hanno. EU Democracy Promotion in the European Neighborhood: Conditionality, Economic Development, and Linkage. Paper for EUSA Biennial Conference. Montreal, 2007b. SCHIMMELFENNIG, Frank. Europeanization beyond the member states. 2010. Dostupné z: http://www.eup.ethz.ch/people/schimmelfennig/publications/10_ZSE_Europeanization_ _manuscript_.pdf SJURSEN, Helene a NEYER, Jürgen. Why Expand?: The Question of Legitimacy and Justification in the EU’s Enlargement Policy. In: JCMS: Journal of Common Market Studies, 2002. DOI: 10.1093/acprof:oso/9780199641246.003.0009. STASZKIEWICZ, Maria. DEMAS. Podpora neformálních a trhem řízených kontaktů mezi členskými státy EU a zeměmi Východního partnerství. In: Země VP a kontakty mezi lidmi. 2012. Dostupné z: http://www.demas.cz/k-precten/anal-zy-apublikace?aid=5060&pid=4662&sa=1.%20) ŠIŠKOVÁ, Naděžda a STEHLÍK, Václav. Evropské právo 1 : Ústavní základy Evropské unie. Praha: Linde, 2007. ISBN 978-807-2016-808. ŠTĚRBA, Václav. PARLAMENTNÍ INSTITUT. Evropská unie a Ukrajina. Informační podklad č. 3.050. 2006. Dostupné z: www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=20665

52

ŠULCOVÁ, Štěpánka. RESPEKT. CZ. Politický systém Ukrajiny – Cesta k demokracii. 2011. Dostupné z: http://sulcova.blog.respekt.ihned.cz/c1-49981450-politicky-systemukrajiny-cesta-k-demokracii TYMOSHENKO. UA. Yulia Tymoshenko. 2015. Dostupné z: http://www.tymoshenko.ua/en/page/about VIEIRA, Alena Vysotskaya Guedes. The Many Patterns of Europeanization: European Union Relations with Russia, Ukraine and Belarus. In: The European Union Neighbourhood: Challenges and Opportunities. Ed. Cierco, Teresa. Farnham: Ashgate Publishing Limited, 2013. VLASÁK, Jakub. EVROPSKEHODNOTY.CZ. Reakce EU na krizi na Ukrajině a budoucnost Východního partnerství. Praha, 2014. Dostupné z: http://www.evropskehodnoty.cz/wp-content/uploads/2014/10/Reakce-EU-na-krizi-naUkrajine.pdf

53

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK AA – Association Agreement (Asociační dohoda) AP – Akční plán DCFTA – Deep and Comprehensive Free Trade Area (Prohloubená a komplexní zóna volného obchodu) EK – Evropská komise ENP Progress report - European Neighbourhood Policy Progress report (ESP Hodnotící zpráva o porkoku Evropské Komise) ENPI – European Neighbourhood and Partnership Instrument (Evropský nástroj sousedství a partnerství) EP – Evropský parlament ER – Evropská rada ESP – Evropská sousedská politika EU – Evropská unie LS – Lisabonská smlouva NATO – North Atlantic Treaty Organisation (Severoatlantická alliance) NIP – Národní indikativní program OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ODIHR (OBSE-ODIHR) - The Office for Democratic Institutions and Human Rights (Úřad OBSE pro demokratické institituce a lidská práva) PCA – Partnership and Cooperation Agreement (Smlouva o partnerství a spolupráci) SBOP – Splečná bezpečnostní obranná politika SNS – Společenství nezávislých států SZBP – Společná zahraniční a bezpečnostní politika TACIS – Technical Assistance to the Commonwealth of Independent States (Technická pomoc Společenství nezávilslých států) VP – Východní partnerství WTO – World Trade Organisation (Světová obchodní organizace)

54