Vývoj přístupů k mentálně postiženým od středověku po současnost

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

Vývoj přístupů k mentálně postiženým od středověku po současnost Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí bakalářské práce:

Prof. PhDr. Marie Vítková, CSc.

Vypracovala:

Zuzana Lutonská

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury, který je v práci uveden.

Souhlasím, aby má práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

Ve Zlíne dne

……………………… 2

Děkuji Prof. PhDr. Marii Vítkové, CSc. za odborné vedení práce.

3

Obsah Úvod.................................................................................................................................5 1 Teoretická východiska…………………………………………………….................6

1.1 Okruh osob s mentálním postižením ………………...............................................6 1.2 Klasifikace mentální retardace………………………………….............................7

1.3 Možnosti vzdělávání osob s mentální postižením……………………………......10 2 Počátky péče o osoby s mentálním postižením........................................................14

2.1 Péče o osoby s mentálním postižením ve středověku………………………….....14 2.2 Péče o osoby s mentálním postižením v novověku……………............................19

2.3 Osud mentálně postižených ve světových válkách.................................................24 3 Vývoj přístupů k mentálně postiženým do současnosti..........................................28

3.1 Historická východiska při definování mentální retardace ……………………….28

3.2 Pohledy českých a slovenských odborníků na mentální retardaci.........................29 3.3 Integrativní přístupy k osobám s mentálním postižním………………………….42

Závěr...............................................................................................................................45 Literatura.......................................................................................................................46

4

Úvod

Téma bakalářské práce jsem si vybrala proto, protože mě zaujala historie

přístupů k mentálně postiženým jedincům a změny těchto přístupů v průběhu let až po dnešní integrační trendy. Chtěla jsem popsat období, ve kterých došlo k novým

náhledům na práci s mentálně postiženými a také jsem chtěla popsat, jak společnost došla od vyobcovávání ze společnosti a vyvražďování až k úplnému zařazení do společnosti a plnohodnotnému životu mentálně postižených jedinců.

Cílem bakalářské práce je analyzovat přístupy k edukaci jedinců s mentálním

postižením od středověku do současnosti a prezentovat vybrané zástupce vyhraněných myšlenkových názorů na optimální pedagogický proces.

Bakalářská práce se člení do třech kapitol. V první kapitole se soustřeďuji na

okruh osob s mentálním postižením, klasifikaci a na možnosti vzdělávání osob s mentálním postižením. Druhá kapitola pojednává o počátcích péče o mentálně

postižené jedince. Jaká péče byla ve středověku, novověku a také jaký soud mentálně

postižených byl ve světových válkách. Ve třetí kapitole jsem chtěla popsat vývoj

přístupů k mentálně postiženým až po současnost. Zaměřila jsem se na pohledy českých a slovenských odborníků na definování mentální retardace.

Bakalářská práce má teoretický charakter a je zpracována monografickou

procedurou. V rámci monografické procedury byly použity tyto techniky a metody:

kritická analýza odborné literatury, komparace teoretických zdrojů o edukaci s mentálním postižením a analýza dokumentů.

5

1

Teoretická východiska

1.1

Okruh osob s mentálním postižením

Mentální retardace (MR)

Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí postihující

jedince ve všech složkách jeho osobnosti – duševní, tělesné i sociální. Nejvýraznějším

rysem je trvale porušená poznávací schopnost, která se projevuje nejnápadněji

především v procesu učení. Možnosti výchovy a vzdělávání jsou omezeny v závislosti

na stupni postižení (Dolejší, in Pipeková, 2006). Mentální retardace je stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností (Schopnosti myslet, učit

se a přizpůsobovat se svému okolí), k němuž dochází v průběhu vývoje jedince. Jde o

stav trvalý, který je buď vrozený nebo částečně získaný (do 2 let života dítěte). Zastaralý název pro mentální retardaci je oligofrenie nebo slabomyslnost. (Bazalová, in Pipeková, 2006) Demence

Demence je proces zastavení, rozpadu normálního mentálního vývoje po 2. roce

života. Demence bývá zapříčiněna pozdější poruchou, nemocí, úrazem mozku.

Nejčastěji se jedná o zánět mozku (Encephalitis), zánět mozkových blan (meningitis), poruchy metabolismu, intoxikace, nádory na mozku, duševní poruchy. Demence má

v porovnání s oligofrenií většinou progredující charakter s tendencí postupného

zhoršování a prohlubování symptomů. Demence nepostihuje všechny složky osobnosti najednou, jak je tomu u oligofrenie, ale postupně, některé mechanismy mentálních

funkcí jsou poškozeny, jiné zachovány. Nejčastějším projevem demence je porucha

paměti, orientace, úsudku, schopnosti abstraktního myšlení, pozornosti, motivace, emotivity, chování, komunikace a dochází k celkové degradaci osobnosti. Demence bývá někdy nazývána získaná mentální retardace. (Bazalová, in Pipeková, 2006) Rozlišujeme dva základní druhy demencí dle doby výskytu a to na:

-

-

dětskou (deteriorace)

stařeckou

6

Dále se demence dělí na: -

-

-

atroficko-degenerativní

ischemicko-vaskulární

symptomatická

Pseudooligofrenie

Pseudooligofrenie je nazývána termínem zdánlivá mentální retardace, protože

se ve skutečnosti o mentální retardaci nejedná. Dříve se používal termín sociální debilita. Pseudooligofrenie je způsobena vlivem vnějšího prostředí, nikoliv poškozením

CNS. Dítěti se nedostává potřebně stimulace, je výchovně zanedbané, může trpět psychickou deprivací nebo pocházet ze sociokulturně znevýhodněného prostředí.

Inteligenční kvocient bývá snížen přibližně o 10 – 20 bodů.V současné době se pro tento podprůměr používá nejčastěji pojem hraniční pásmo mentální retardace nebo mentální subnorma.

Nejčastějšími projevy jsou opožděný vývoj řeči, myšlení, schopnosti sociální

adaptace, infantilismus, hravost, negativismus, apatie. Děti neumějí zobecňovat, jsou

vázané na konkrétní realitu, potřebují názorný příklad. Preferují mechanickou práci.

Motorika nebývá porušena. Nejedná se o stav trvalý, při změně nepodnětného prostředí a vlivem vhodného výchovného působení může dojít ke zlepšení stavu. (Bazalová, in Pipeková, 2006)

1.2

Klasifikace mentální retardace

Klasifikace a charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace Hloubku mentální retardace je možno určit pomocí inteligenčního kvocientu,

který vyjadřuje úroveň rozumových schopností. V naší zemi se ke klasifikaci mentální retardace používá 10. revize mezinárodní statistické klasifikace nemocí (MKN-10, ICD-

10) vydaná Světovou zdravotnickou organizací (SZO, WHO). Dle ní rozlišujeme (Zvolský, in Pipeková, 2006):

7

A) druh postižení

F70 – 79 mentální retardace B) stupeň postižení

F70

Lehká mentální retardace

IQ 69 – 50

F72

Těžká mentální retardace

IQ 34 – 20

F71 F73 F78

Středně těžká mentální retardace

IQ 49 – 35

Hluboká mentální retardace

IQ 19 a níže

Jiná mentální retardace

Stanovení stupně MR je nesnadné pro přidružené

senzorické,

somatické

postižení, těžké poruchy chování, pro F79

Nespecifikovaná mentální retardace

autismus.

Mentální retardace je prokázána, není

však dostatek informací pro zařazení osoby

stupňů.

do

některého

z uvedených

C) typ postižení

Eretický (nepokojný, dráždivý, instabilní) Torpidní (apatický, netečný, strnulý) Nevyhraněný

Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace Lehká mentální retardace -

-

vliv dědičnosti, sociokulturní deprivace, nedostatek stimulace

do 3 let lehké opoždění nebo zpomalení psychomotorického vývoje, mezi 3. a 6.

rokem nápadnější problémy: malá slovní zásoba, opožděný vývoj řeči a

komunikativních dovedností, různé vady řeči, obsahová chudost, nedostatečná -

zvídavost a vynalézavost, stereotyp ve hře.

nejvýraznější problémy v období školní docházky: konkrétní mechanické myšlení, omezená schopnost logického myšlení, slabší paměť, vázne analýza a syntéza, jemná a hrubá motorika lehce opožděna, porucha pohybové koordinace 8

-

rozvoj sociálních dovedností zpomalen (v sociálně nenáročném prostředí mohou

-

v oblasti emocionální se projevuje afektivní labilita, impulsivnost, úzkostnost

-

být zcela bez problémů)

možné zvládnutí jednoduchých učebních oborů nebo zaškolení v jednoduchých manuálních činnostech mnoho dospělých schopno práce a úspěšného udržování sociálních vztahů. (Bazalová, in Pipeková, 2006)

Výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací 80%, v populaci 2,6%. Středně těžká mentální retardace -

-

-

-

-

-

-

-

často organická etiologie

rozvoj myšlení a řeči výrazně opožděn, opoždění přetrvává do dospělosti

častý výskyt epilepsie, autismu a dalších neurologických a tělesných potíží

řeč velmi jednoduchá, slovník obsahově chudý, vyskytují se časté agramatismy

vývoj jemné a hrubé motoriky zpomalen

emocionální labilita

vzdělávají se podle odpovídajícího vzdělávacího programu

jednoduché pracovní zařazení, nejčastěji pod dohledem nebo v chráněném prostředí

Výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací 12%, v populaci 0,4%. Těžká mentální retardace -

negenetická (poškození zárodečné buňky, malformace CNS, infekce) a

-

psychomotorický vývoj výrazně opožděn již v předškolním věku

-

-

-

-

-

-

genetická etiologie

časté somatické vady a příznaky celkového poškození CNS

možnost osvojení základních hygienických návyků a prvků sebeobsluhy

značné omezení psychických procesů, poruchy pozornosti

výrazné narušení afektivní sféry, nestálost nálad, impulsivita

poznává blízké osoby

potřeba celoživotní péče

Výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací 7%, v populaci 0,3%. Hluboká mentální retardace -

většinou organické etiologie 9

-

-

-

-

-

-

-

těžké omezení motoriky

stereotypní automatické pohyby

častý atypický autismus

ve většině případů neschopnost sebeobsluhy

okolí nepoznává

sebepoškozování

nedožívají se vyššího věku

Výskyt v celkovém počtu jedinců s mentální retardací 1%, v populaci 0,2%.

1.3

Možnosti vzdělávání osob s mentální postižením Edukace jedinců s mentální retardací je realizována v rámci celé škály škol a

zařízení. Je třeba zmínit práci školského poradenského zařízení, které je nedílnou

součástí celého komplexu péče a podpory žáků s mentálním postižením. Je jím speciálně pedagogické centrum poskytující služby žákům s mentálním postižením

(SPC), které je zpravidla součástí mateřské školy speciálním základní školy praktické

nebo speciální, může ale existovat také jako samostatné účelové školské zařízení.Jeho činnost je vymezena vyhláškou č. 72/2005Sb. o poskytování poradenských služeb ve školách a školských zařízeních.Činnost centra se uskutečňuje ambulantně na pracovišti

centra a návštěvami pedagogických pracovníků centra ve školách a školských zařízeních, případně v rodinách, v zařízeních pečujících o žáky s mentálním

postižením.Do jeho kompetence spadají děti od tří let (v praxi i dříve, neboť neexistuje systematická raná podpora dětí s mentálním postižením) až do ukončení vzdělávání.

SPC zajišťuje speciálně pedagogickou péči a speciálně pedagogické vzdělávání

pro žáky s mentálním postižením, kteří jsou integrováni nebo je jim určen jiný způsob

plnění povinné školní docházky, vykonává speciálně pedagogickou a psychologickou diagnostiku a poskytuje poradenské služby se zaměřením na pomoc při řešení problémů ve vzdělávání, v psychickém a sociálním vývoji žáků, na zjištění individuálních

předpokladů a vytváření podmínek pro uplatňování a rozvíjení nadání. (Bazalová, in Pipeková, 2006)

10

Předškolní vzdělávání

Organizuje se pro děti ve věku zpravidla od tří do šesti (sedmi) let (školský

zákon č. 561/2004 Sb., vyhláška č. 14/2005 Sb., vyhláška č. 73/2005 Sb.). Děti s MR mohou navštěvovat tato zařízení: -

-

-

mateřská škola

mateřská škola speciální

speciální třída při mateřské škole

Děti se vzdělávají podle Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. Vzdělávání v období povinné školní docházky

Žáci s mentálním postižením mohou navštěvovat tyto školy (školský zákon č.

561/2004 Sb., vyhláška č. 48/2005 Sb., vyhláška č. 73/2005 Sb.): -

základní škola

-

základní škola speciální

-

-

základní škola praktická

třída pro žáky se zdravotním postižením při základní škole

V posledních letech se problematika přípravy romských dětí, případně dětí ze sociálně

znevýhodněného prostředí řešila vznikem přípravných tříd základní školy. Základní škola praktická

Tato škola je nefrekventovanějším zařízením edukačního systému pro žáky

s mentální postižením. Vzdělávají se zde žáci s takovými rozumovými nedostatky, pro které se nemohou s úspěchem vzdělávat v základní škole. Jedná se o žáky v pásmu lehké mentální retardace.

Žáci s lehkým mentálním postižením se vzdělávají podle Vzdělávacího programu základní školy praktické (Vzdělávací program zvláštní školy, v platnosti od 1. 9. 1997). Základní škola speciální

V základní škole speciální se vzdělávají žáci s takovou úrovní rozvoje

rozumových schopností, která jim nedovoluje prospívat na základní škole ani na základní škole praktické.

Vzdělávají se zde žáci v pásmu středně těžké mentální retardace, v současné

době i těžké (Přípravný stupeň základní školy speciální) a hluboké (Rehabilitační 11

vzdělávací program základní školy speciální) mentální retardace. Základní škola speciální trvá 10 let.

Žáci se zde vzdělávají podle Vzdělávacího programu základní školy speciální

(Vzdělávací program pomocné školy a přípravného stupně pomocné školy, platný od 1. 9. 1997). Náplň práce tvoří zvládnutí trivia (čtení, psaní, počty), sebeobsluhy, osobní hygieny, osvojení si pracovních dovedností.( Bazalová, in Pipeková, 2006)

Základní škola speciální se člení v souladu s platnou legislativou na 1. stupeň 1.

– 6. ročník) a 2. stupeň (7. – 10. ročník) a obsahuje dvě úrovně, jednu pro žáky se

středně těžkým mentálním postižením a druhou pro žáky s těžkým a hlubokým mentálním postižením, s autismem a s více vadami. (Bazalová, in Pipeková, 2006).

K základní škole speciální může být přiřazeno školské zařízení přípravný

stupeň základní školy speciální, které je samostatnou jednotkou. Jeho účelem je

umožnit vzdělávání žákům, kteří vzhledem k těžšímu stupni mentální retardace a

případně i z dalších důvodů (zdravotních – kombinované vady, autismus, příp. sociálních) nejsou schopni prospívat ani na nižším stupni pomocné školy, ale jsou u nich patrné předpoklady rozvoje rozumových

schopností (Švarcová 1997, s.11, in

Pipeková, 2006). Je tedy zřizován pro žáky s těžkým mentálním postižením, s více

vadami nebo autismem (Vyhláška č. 73/2005 Sb.). Délka přípravného stupně může být

až 3 roky, v průběhu (většinou na konci roku) může žák přejít do nižšího stupně ZŠ speciální či jiné formy vzdělávání odpovídající jeho schopnostem. V přípravném stupni

se žáci vzdělávají podle Vzdělávacího programu přípravného stupně základní školy

speciální. (Bazalová, in Pipeková, 2006).

Dalším alternativním programem je Rehabilitační vzdělávací program

základní školy speciální. Je určen žákům s těžkým a hlubokým mentálním postižením,

s autismem a více vadami. Podle něho se vzdělávají žáci z přípravného stupně základní školy speciální nebo žáci, u kterých od samotného počátku školní docházky je zřejmé, že s velkou pravděpodobností nebudou vzhledem k závažnosti svého mentálního postižení schopni zvládat Vzdělávací program základní školy speciální.

Žáci zde plní povinnou školní docházku. Vzdělávání podle tohoto programu trvá 10 let a je členěno na dva stupně: -

-

první (5 let)

druhý (5 let)

12

Vzdělávání v rámci profesní přípravy

Profesní přípravě jedinců s mentálním postižením je realizována v těchto

zařízeních: -

-

-

střední odborné učiliště

odborné učiliště (OU, 2 a 3 roky) praktická škola (1 rok a 2 roky)

Další vzdělávání

V oblasti dalšího vzdělávání dospělých jedinců s mentálním postižením existují

dvě alternativy: -

-

večerní školy

kurzy pro doplnění vzdělání

(Bazalová, in Pipeková, 2006)

Shrnutí: V první kapitole se pojednává o okruhu osob s mentální retardací a jejich

charakteristikou. Dále se klasifikace mentálně postižených zaměřuje na jednotlivé stupně, které krátce charakterizuje. Kapitola popisuje stupně od lehké až po hlubokou

mentální retardaci. Poslední část kapitoly zaznamenává jaké možnosti vzdělávání mají

osoby s mentálním postižením. Jaké možnosti mají v předškolním vzdělávání, období povinné školní docházky, vzdělávání v rámci profesní přípravy i možnosti dalšího vzdělávání ve večerních školách či kurzech pro doplnění vzdělání.

13

2 Počátky péče o osoby s mentálním postižením 2.1

Péče o osoby s mentálním postižením ve středověku Ve středověku byl postoj společnosti k mentálně postiženým nejednoznačný a

v podstatě pokrytecký, osud mentálně postižených mohl být rozličný jednak podle

úrovně sociálního a kulturního vývoje jednotlivých krajin, jako i podle svévůle panovníků a feudálů. Chybné děti, nebo děti otroků už nebyly všude vyvražďované, ale

naopak ponechával je při životě a vykořisťovali ty, kteří byli schopni pracovat. Používali je na nejhrubší práce, nebo pro zábavu a neskrytě se jim vysmívali. mnozí

postižení byli žebráci. Církev v raném středověku považovala duševně postižené za plody ďábla, za posednuté a pronásledovala je. Mnozí mentálně postižení zřejmě skončili v inkvizičních procesech a byli mučeni a zabíjeni. Nástupem feudalismu přišly

i určité změny v postavení postižených, hlavně když dominantní postavení získala

katolická církev. Ve světských kruzích bylo duševní postižení chápáno jako trest Boží.

Setkání s mentálně postiženým se považovalo za zlé znamení. Církev přinesla jistou změnu tohoto pohledu a přes lásku k bližnímu – tedy i k trpícím se budovaly počátky

charitativní činnosti. Církev však v tomto nebyla jednotná – v některých konfesích např. u luteránů a klavínistů se v duchu učení Martina Luthera (1483 – 1546) a J.

Kalvína (1509 -1564) mentálně postižené považovali za nečisté, zplodněné ďáblem,

odsouzeníhodné. Židovští scholastici naopak žádali osvobodit mentálně postižené od

trestní zodpovědnosti a prosazovali povinnost společnosti postarat se o ně. Středověká společnost tedy rozlišovala více mentálně postižené jedince od zdravých, ale asi

nepředpokládala, že speciálním přístupem k nim by se jejich zdravotní stav mohl zlepšovat. V podstatě šlo jen o zabezpečení základních potřeb těchto jedinců, aby přežili. Péče o ně přebraly azyly při klášterech a mniši, kteří zřejmě měli jisté základy

medicíny – toto se ale týkalo jen některých konfesí. Pravda je, že ti, kteří dokázali

pracovat, pomáhali v azylech při různých jednoduchých pracích za jídlo, ošacení a ubytování. (Vančová, 2005) Napříč

pronásledování,

nebo

nevšímavosti

společnosti

vůči

mentálně

postiženým jsou už od raného středověku zaznamenané pokusy pomáhat jim, starat se o ně. V 5. až 10. století vznikaly při klášterech špitály, kde se starali i o mentálně 14

postižené, mnozí je považovali za posedlé jako choré. Takovéto azyly vznikaly v Paříži, Kolíně nad Rýnem, v Římě a nejspíš ve všech velkých městech Evropy. V Cařihradě a

v Jeruzalémě měli takovéto azyly světského charakteru. V alpské oblasti vzhledem

k vysokému výskytu endemického kretenismu vznikaly azyly pro kreteny ve Švýcarsku a v Rakousku při benediktýnském klášteru roce 1074 útulek pro dvanáct kretenů.

Ve středověké Anglii za vlády Eduarda I. se zrodily anglické zákony upravující

vztah společnosti k mentálně postiženým. V těchto předpisech se rozlišovali mentálně postižení od duševně chorých, což se dá považovat za pokrok. (Vančová, 2005) „Kameny bláznů“ se považují za příčinu šílenství

U kláštera sv. Marie Betlémské v Londýně se nacházelo oddělení pro

choromyslné, ze kterého později vznikl proslulý ústav pro choromyslné Betlémský

(Bethlem hospitál nebo Bedlam). Původně tam žilo šest choromyslných pohromadě

s jinými nemocnými. Teprve od roku 1546 byl Bedlam vyhrazen pouze duševně nemocným.

O šest let později byl ve španělské Valencii založen páterem řádu mercedariů

Gilbertem Jofrem první samostatný ústav pro choromyslné (špan. manicomio) v západní

Evropě. V muslimské oblasti nacházíme již od roku 800 speciální zařízení pro duševně choré, na křesťanském západě v té době neexistovala speciální oddělení v nemocnicích či klášterech.

Zatímco Arabové považovali duševní nemoc za boží milost a nemocným stavěli

útulky, byli choromyslní na křesťanském západě pokládáni za Bohem potrestané

hříšníky. Byli proto umísťováni v chudobincích, věznicích nebo v domovech pro malomocné, byli nuceni vést život tuláků či „lesních mužů“ a žít v úkrytech. Často byli mučeni jako posedlí ďáblem nebo upalováni jako čarodějnice. (Schott, 1994)

Ve středověku a v raném novověku byli duševně nemocní jedinci zobrazováni

v mnoha podobách. Často byli pokládáni za divoké bestie, které krvežíznivě napadají lidi, nebo za blázny, kteří, ač ozdobeni bláznovskou čepičkou, zjevují pravdu. Obrazy na téma „ loď bláznů“ ( např. známý cyklus od Sebastiana Branta či obraz Hieronyma Bosche) byli častou alegorií šílenství světa zrcadlem společnosti, jež se pokládala za normální.

15

Jindy byli blázni pokládáni za trpící pacienty, kteří musí být nutně operováni,

aby mohl být z jejich lebek odstraněn „kámen bláznů“. Šílenství se vysvětlovalo

kameny v mozku. Chirurg často řez jen předstíral a pak předvedl kámen, který údajně odstranil z hlavy pacienta. Často bývali duševně choří drženi v klecích a jako zvěř

předváděni za poplatek na jarmarcích. Teprve v 17. a 18. století postupně vznikala zařízení, která sloužila systematické péči o duševně choré, ale často s nemocnými, chudými, tuláky a kriminálníky. (Schott, 1994) Psychiatrické legendy znovu vyprávěné První legenda psychiatrické revoluce se vztahuje k Johannu Weyerovi, který

v polovině 16. století publikoval knihu O úkladech démonů, v níž vystoupil proti démonologickému pojetí duševní choroby. J. Weyer ovšem nebyl jediný, kdo byl

schopen racionálního pohledu na problém. Obdivně bychom mohli vzhlížet i k dalším neohroženým průkopníkům, kteří navzdory dominikánské inkvizici, navzdory

neoblomnosti „božích psů“ dokazovali, že „posedlost démony“ je něco úplně jiného. Renesanční obraz světa ukázal, že šílenec a blázen není jen posedlý. Don Guevarre na sklonku 17. století to vyjádřil tak, že vymezil základní rozdíl mezi posedlými Satanem a

posedlými Kristem. Odtud byl jen malý kousek k pojetí duševní nemoci jako projevu pokleslé animality v člověku. Není-li pak šílenství způsobeno posedlostí démonů, musí to být projev přirozený. (Černoušek, 1994) Svoboda lodi bláznů Byla „Loď bláznů“, dnes již nám málo pochopitelná instituce, skutečností? Nebo

se jedná pouze o uměleckou fantazii malířů a básníků? Představovala tato loď bláznů

historický přeryv mezi středověkým postojem k duševní nemoci a novověkým zrodem

azylu pro duševně nemocné? Byla tato primitivní, ale přitom soběstačná instituce, zabezpečující jakousi detenční a izolující společenskou funkci? Byla to náhodně vzniklá mobilní samospráva duševně chorých?

Opilý koráb, tak se lodi bláznů říkalo. Taková plavidla se údajně pohybovala po

velkých říčních cestách Vlámska a celého Porýní. Bývala známa pod názvem

Narrenschiff. Přibližně ve stejné době jsou v evropských městech stavěny „věže bláznů“, Narrentürme. V nichž, jak některé kroniky uvádějí (například kronika 16

Norimberská), bývali pomatení blázni za malý poplatek předváděni normálním

smrtelníkům jako podivná monstra, jako jakési divné lidské ZOO. „Na jedné straně

máme pohyblivou detenční instituci, která zajišťuje, že duševně nemocní putují pryč od společnosti, na straně druhé pevnou strukturu věže, kde je duševní nemoc a nesrozumitelná psychopatologie uvězněna.“ (Černoušek, 1994)

Z hlediska literární historie si loď bláznů zaslouží přiznat určitý status. Kořeny

jsou skryty v prastarém cyklu Argonautů v Odysseovi, v symbolické ikonografii pohanských dob i raného středověku. S úsvitem renesance získává tento motiv nové

literární zpracování. Tehdy vůbec se vodní plochy stávaly svědky různých symbolických lodí, jejichž posádky představovaly různé etické modely, například „loď

zdraví“, jejímž autorem byl Jakub van Oestvoren roku 1413. Teprve v pozdějších letech

(1499) se objevuje básnická skladba od J. Brandta „Loď bláznů“, jejíž spodobnění

můžeme znát ze slavných obrazů Hieronyma Bosche a Albrechta Dürera. (Černoušek, 1994)

M. Foucault ve své práci o šílenství v klasickém věku dochází k tomu, že ze

všech imaginárních lodí právě lodě bláznů skutečně existovaly. Na jejich palubách

putovali pomatení a šílení lidé od města k městu. Tím byl zaručen jejich způsob existence, zcela zvláštní modus bytí: poutnictví. Foucault se opírá nejen o literární památky, ale také o svědectví různých kronik. Nechat blázny žít potulným životem na

venkově, aby neohrožovali vážené měšťany, byl v německých zemích zavedený zvyk. Norimberská kronika dokládá, že blázni a šílenci byli zpravidla vyobcováni z lodi bláznů za městské hradby. Je možné, že to byl

přijatelnější způsob, než označit

sociálního devianta za duševně nemocného a zavřít ho na dlouhou dobu do blázince.

Vedle lodě a věže bláznů existoval ještě jeden přístup k duševním chorobám: soucit se

slabomyslností. Různí debilové a imbecilové nebyli jen tak ponecháváni svému osudu. Vždy se pro ně našel nějaký azyl, umožňující jim přežít. „A jak neuvěřitelně nám může znít záznam v kronice o spontánně vzniklých terapeutických komunitách, které byly

výsledkem kolektivního putování bláznů za vidinou uzdravení, nápravy křivd, odpuštění hříchů.“ (Černoušek, 1994)

Vrátíme se ale k „lodi bláznů“! Její pravý význam se odhaluje velmi obtížně.

Fakt „putujících šílenců“ můžeme jen částečně vysvětlit společenskou ostrahou nebo sociální prospěšností. Vedle faktorů společenské kontroly byly ve hře i prvky rituálního vyobcování, ve kterých s velkou pravděpodobností přežívaly obyčeje prapůvodních obyvatel Evropy, zvyky, jimiž se rané společenské útvary bránily šílenství. 17

Jen někteří „duševně nemocní“ bývali hospitalizováni. A jen někteří šílenci bývali ponecháni na svobodě – ti, kteří svými činy neohrožovali okolí.

Antická kultura rozeznávala i posedlost zlými duchy. To se projevovalo nejen

dezorientací postiženého a jeho vytržením ze skutečnosti, ale také jednáním, které ohrožovalo okolí a tudíž i integritu společnosti. Propadnul-li šílenec přílišné zuřivosti,

byl spoután a internován doma u příbuzných. V horším případě ve vězení. Možnost pranýře se objevovala také. Vedle uvedených nápravných opatření, která ovšem byla stále sociální, očekával nenapravitelné zuřivce a maniaky ten nejkrutější způsob sociální

izolace – vyobcování z lidského společenství. „Šílenec vystupoval do sféry mystiky obětování, rituálu obětního beránka.“ (Černoušek, 1994) Péče o duševně choré Léčení duševně chorých bylo velmi dlouho špatně řešitelné kvůli nedostatku

léků a péče o ně byla smutnou stránkou vývoje civilizace. Klidní duševně choří byli

někdy přijímání do klášterních špitálů, kde byli obvykle ponecháni svému osudu. Byli

však alespoň chráněni před posměchem a ústrky obyvatelstva. Osud neklidných

duševně nemocných byl o mnoho horší a jejich postavení se nelišilo od postavení vězňů. Byli zavíráni do cel, poutáni řetězy a nuceni žít v nehygienických podmínkách.

Jediným léčebným prostředkem byly důtky v rukou ošetřovatele nebo káď se studenou vodou. (Schott, 1994)

V šestnáctém století se někteří lékaři zabývali duševními chorobami. Švýcarský

profesor Felix Plotter (1536 – 1614) položil základy klasifikace duševních chorob. Proti nelidskému zacházení s duševně nemocnými vystupoval Johanes Weber (1515 – 1588).

V sedmnáctém století se začal budovat nový druh nemocnic, který byl pro jiné státy

vzorem. V Paříži byl založen Hôpital général (Všeobecná nemocnice). Této nemocnici byl pro muže přidělen Hôpital de Bicêtre v královském zámku a pro ženy Hôpital de la

Salpétrière v továrně na ledek. V obou zařízeních byla oddělení pro choromyslné. Byl to velký pokrok proti dřívější situaci, kdy pod doznívajícím vlivem středověku byly

duševní choroby pokládány za projev a následek posedlosti ďáblem a podle toho bylo také s duševně nemocnými nakládáno.

Samostatné ústavy pro duševně choré se objevily až později (r. 1751 v Londýně,

r. 1776 v Novgorodě, r. 1784 ve Vídni, r. 1790 v Praze a v Palermu). 18

Řeholní řád sv. Alžběty zřídil v Praze Na Slupi r. 1722 nemocnici určenou

původně jen pro ženy. V ní byla vyhrazena místa pro ošetřování klidných duševně

chorých žen. Pro duševně choré kněze bylo r.1783 na pokyn císaře Josefa II. zřízeno oddělení v nemocnici Milosrdných bratří a od r. 1784 byla duševně chorým mužům vyhrazena celá špitální budova u sv. Bartoloměje. Když byl v r. 1789 zřízen na Karlově chorobinec, který sloužil jako náhrada zrušených klášterních špitálů, bylo v něm také oddělení pro klidné duševně choré staré muže a ženy.

V Čechách byl první samostatný ústav pro duševně choré otevřen až 1. listopadu

1790 v rámci pražské všeobecné nemocnice (dnes slouží jako administrativní budova fakultní nemocnice na Karlově náměstí). (Schott, 1994)

2.2

Péče o osoby s mentálním postižením v novověku V počátcích renesance se pozornost obracela i na postižené, byli považováni za

choré, kterým je možno a tedy třeba pomáhat, a je možné zachránit. Souviselo to

s rozvojem věd, zájmu o člověka a jeho dobro. Erasmus Rotterdamský (1466 – 1536) např. ve svém díle Chvála bláznovství poukázal na rozdíly mezi prostotou a upřímností

„bláznů“ – tedy i mentálně postižených a omezeností aristokratů, duchovních, nebo

úředníků. Zjistilo se, že poškození mozku s jeho následky je v mnohých případech jako takový trvalý stav, který není možné lékařsky napravit. Renesanční vzdělanci tedy zjišťovali, že pravidelná výchova je fungujícím způsobem, kterým je možno stav dítěte

„rozhýbat“. Na základě těchto poznatků se začaly v renesančním období realizovat jedny z prvních speciálně pedagogických opatření. Slabomyslnost – mentální postižení se stalo předmětem zájmu filosofů, lékařů i spisovatelů. (Vančová, 2005)

Felix Platter (1536 – 1614) zvaný Bombastus (lékař z Basileje) a s ním také

Paracelsus (1493 – 1541) v první polovině 17. století poukázali na problém kretenismu, zjistili jeho endemický charakter a našli souvislost mezi mentálním postižením a kretenismem. Platter vyklasifikoval několik druhů duševních poruch a zveřejnil je v díle Pojednání o chorobách ducha. Mentální retardaci označil jako Imbecilitas mentis (duševní ohloupnutí, slabomyslnost) a duševní poruchy klasifikoval takto: • slabomyslnost (mentis imbecilitas) • choromyslnost (mentis aldenatio)

19

• zádumčivost (mentis consternario)

• unavenost – apatie (mentis defagigatis) Pokud jde o terminologii podle Blehové (Blehová, Crome, in Vančová, 2005)

termín „idiot“ původně znamenal oligofrenika nejrůznějšího stupně. Název pochází z řečtiny a označovala se tak osoba, která se nezúčastňovala veřejného života. Název „imbecil“, označoval slabost, původně ve fyzickém smyslu slova.

Jan Amos Komenský (1592 – 1670) si všímal mentálně postižených dětí ve

svých pedagogických pracích. Žádal, aby se učily všechny děti, bohaté i chudé, vtipné i

tupé. Podle Komenského mají být vzdělaní všichni, i nenadaní, u kterých není možné

očekávat nějakou úroveň vědomostí. Úspěchem bude, jak se toto dítě naučí stýkat se s lidmi (sociálně se adaptuje) a zjemní v mravech.

Komenský ve Velké didaktice rozlišoval šest stupňů nadání (chápavosti) u dětí:

• děti vtipné (chápavé), které se chtějí učit, jsou aktivní a povolné • děti vtipné, povolné, váhavé • děti vtipné, ale svéhlavé

• děti povolné, které se chtějí učit, ale jsou tupé • děti hloupé a pasivní

• děti hloupé a vzpurné V Anglii lékař John Locke (1632 – 1704), autor učebnice pro lékaře předestřel

klasifikaci mentálního postižení a jeho návrhem bylo, aby se vykonávala diferenciální

diagnostika, která by rozlišila jiné duševní choroby od mentální retardace. Dokonce

spisovatel Daniel Defoe (1661 – 1731, autor Robinsona Crusoe) žádal, aby „koruna“, tedy království zřizovalo ústavy pro mentálně postižené a sám předestřel návrhy na výstavbu, plány ústavu a jeho organizaci. Carl Linné (1707 – 1779) seznámil „svět“ s

„vlčím mládencem“ z Hessenska (označil jej luvenis lupinos Hessiensis) a „ovčím mládencem“ ze Skotska (luvenis ovinus Hibernus). Popsal případy tzv. divých dětí,

vyrůstajících mimo lidské společenstvo. I jeho zprávy podněcovaly zájem o takovéto případy a hledání možností výchovy „neobvyklých, odlišných“ dětí. (Vančová, 2005)

Dalším významným mužem, jenž se zajímal o výchovu, byl Johann Heinrich

Pestalozzi (1746 – 1827). V ústavech, které byly zřizovány pro opuštěné děti a sirotky,

vychovával i děti zaostalé (převážně lehčí mentální postižení). Je důležité vzpomenout Ignáce Felbigera (1724 – 1788), který za panování Marie Terezie reformoval rakousko20

uherské školství. Felbiger byl duchovním. Svou pozornost věnoval i mentálně postiženým a žádal, aby právě takoví slabě chápající a těžko se učící děti žáci byli

vedeni nejlepšími učiteli, povzbuzovaní k učení a aby je za pomalé chápání a nízké schopnosti netrestali. Třídil žáky podle schopností na: -

-

-

lehce chápající, učivo si zapamatují a dobře aplikují

středně šikovní, středně chápající, kteří si učivo osvojují s velikou námahou

na vyučování nezpůsobilí, nešikovní, kteří si učivo neumí osvojit a to málo, co si s velkou námahou osvojí, rychle zapomenou

Pro každou skupinu navrhl určitý výchovný a vyučovací postup. Uvedl do praxe

Všeobecný (tereziánský) školský pořádek (přijatý v r. 1774). (Vančová, 2005) Od káznic k léčebnám a ošetřovacím ústavům

Okolo roku 1800 byla péče o choromyslné jen podmíněně spojována

s lékařskými vědami. Neměla teoretický základ ani spolehlivou léčbu. Přístup k duševně

nemocným určovaly osvícenské ideje, které připouštěly omezování „nerozumných“ a

„nesvobodných“, v nouzových případech i násilná opatření pro jejich „usměrňování“. Proto se symbolem tohoto období staly svěrací kazajka a donucovací židle. Teprve

okolo roku 1800 se péče o choromyslné začala oddělovat od zařízení pro výkon trestu či od chudobinců. Ve Velké Británii byly vybudovány takzvané panoptické blázince, zařízené podobně jako trestnice. Příkladem takového ústavu je Royal Asylum for Lunatics (Královský útulek pro náměsíčné) v Glasgowě z roku 1810. (Schott, 1994)

Velká francouzská revoluce zrušila všechny opatrovny choromyslných, a chtěla

vybudovat na počátku 19. století zcela nové ústavy. Z plánů se uskutečnila jen stavba

obrovského komplexu v Charentonu, otevřeného v roce 1838, který zařídil a vedl Domonique Esquirol (1772 – 1840). V Německu se podařilo okolo roku 1800 oddělit

státní káznice od blázinců, takže choromyslní byli i prostorově odděleni od trestanců. Ústavy pro choromyslné byly často zřizovány v uzavřených klášterech. Obdobný vývoj probíhal i v Rakousku. Pacienti byli děleni na „vyléčitelné“ a „nevyléčitelné“, byli však

ubytováváni společně. Později se podařilo tyto skupiny alespoň někde oddělit tím, že

byly zřizovány prostorové oddělené léčebny (pro vyléčitelné) a opatrovny (pro nevyléčitelné). Ústavní psychiatrie první poloviny 19. století vyústila modelem

„relativně spojených léčeben a opatroven“, kde jsou všichni duševně nemocní soustředěni pod jednou střechou.

21

V Praze byl ústav pro choromyslné součástí Všeobecné nemocnice otevřené r.

1790 (pro ústav byla v areálu nemocnice postavena nová budova). Roku 1826 byl počet lůžek pro psychiatricky nemocné rozšířen adaptací augustiánského kláštera u sv. Kateřiny (v Kateřinské ulici v Praze 2). Od roku 1841 se na tomto místě konaly

přednášky z psychiatrie pro posluchače lékařské fakulty. Jako první v celé rakouské monarchii je zde zahájil Joseph Gottfried Riedel (1803 – 1870), který byl odpůrcem

drastických metod v zacházení s duševně nemocnými lidmi. Pražský ústav pro choromyslné tak byl průkopníkem úsilí i humanizaci psychiatrie. (Schott, 1994) Počátky péče o duševně choré v Praze Pro systematickou lůžkovou péči o duševně choré je důležitý rok 1738. Toho

roku dne 19. března 1783 nařizuje císař Josef II. dvorním dekretem zřízení oddělení pro

duševně choré kněze při nemocnici Milosrdných bratří v Praze. Již v roce 1784 se toto opatření rozšiřuje i na ostatní části populace. V roce 1789 je věnována celá budova

v nově zřízeném chorobinci na Karlově pro ošetřování klidných a tichých duševně chorých starých osob. Pro Prahu nejvýznamnějším zásahem Josefa II do zdravotnictví je zřízení Všeobecné nemocnice (dále VN) na Karlově náměstí, nyní Všeobecná fakultní

nemocnice (VFN). Provoz nemocnice byl zahájen 1. listopadu 1790 a ve stejný den byl

v budově na jejím nádvoří otevřen též první samostatný ústav pro duševně choré v Praze, který byl řádně lékařsky spravován a řízen. Funkcí primáře byl povinen

vykonávat ředitel VN. V letech 1806-1826 celkem třikrát přechodně působil ve VN dr.

Jan Theobald Held, který pozvedl úroveň péče o duševně choré. Dalším stupněm

vývoje je vybudování nového, většího ústavu pro choromyslné kolem roku 1820. Vybrán byl stávající augustiánský klášter u Sv. Kateřiny, sloužící jako kasárna. Definitivně

pro

tyto

účely

byl

(http://www1.lf1.cuni.cz/~zfisar/pk/historie.htm)

zakoupen

v roce

1826..

Rozvoj péče o choromyslné - “ Nový dům” Od roku 1832 do roku 1836 nastoupil do funkce primáře dr. Rilke a po něm dr.

Josef Riedel, který byl v jeho čele 15 let. Jako první v celé rakouské monarchii zahájil,

výuku psychiatrie s praktickými demonstracemi nemocných, čímž uvedl psychiatrii 22

jako samostatný obor do univerzitního studia medicíny. Záhy po svém jmenování zahájil rozsáhlou a plánovitou výstavbu.

Ústav u Sv. Kateřiny mohl v té době pojmout 250 nemocných a jejich příjem se

zvětšoval. Proto začal dr. Riedl už v roce 1837 připravovat stavbu zcela nového ústavu, která proběhla v letech 1840 - 1844, tento byl otevřen jako tzv. Nový dům. Budova byla stopadesát metrů dlouhá, dvoupatrová se dvěma jednopatrovými čtyřicetimetrovými postranními křídly, levá strana pro muže, pravá pro ženy. V přízemí hlavní budovy byly

byty některých zaměstnanců, lékařské pokoje, pracovny a dílny, jídelny, společenské sály pro nemocné, kanceláře, kuchyně, očistné vanové lázně a vodoléčba.

V prvním patře byly pokoje pro nemocné I. a II. třídy., ve druhém patře byly

pokoje III. třídy. V obou postranních křídlech byly místnosti pro neklidné, nesnášenlivé,

nečistotné a k útěku náchylné pacienty. Plný provoz v Novém domě byl zahájen až

v lednu 1846. Kateřinský ústav byl od té doby vyhrazen chronickým pacientům. Dr. Riedel se stal průkopníkem pracovní terapie. Později zavedl v Novém domě též rekreační léčbu, muzikoterapii, léčebný tělocvik, školní vyučování nemocných a

edukační terapii se zázemím rozsáhlé domácí knihovny. Zavedl též systematickou farmakoterapii (upozornil na pozitivní působení opia u melancholie) a elektroterapii (v roce 1847 zakoupil elektromagnetický přístroj s posuvným reostatem). V letech 1840 až

1850 měl pražský ústav pověst nejlépe vedeného a nejmoderněji vybaveného ústavu v celé Evropě. Dr. Riedel se v roce 1840 na pražské univerzitě habilitoval na

soukromého docenta psychiatrie. V roce 1846 prosadil naprosté administrativní osamostatnění ústavu pro choromyslné od VN. V roce 1849 byl jmenován též ředitelem pražské VN a obě funkce vykonával do roku 1851, kdy byl povolán do Vídně za

ředitelem nově budovaného ústavu pro choromyslné, jehož lékařské vedení definitivně převzal v roce 1853. Byl povýšen do šlechtického stavu a do Prahy se již nevrátil. (http://www1.lf1.cuni.cz/~zfisar/pk/historie.htm)

23

2.3

Osud mentálně postižených ve světových válkách

„Dětská oddělení“ slouží k vraždění postižených dětí Na jaře 1939 byl při kanceláři Vůdce zřízen Říšský výbor pro vědecké

podchycení těžkých dědičných chorob (Reichsabsschuss zur wissenschaftlichen

Erfassung erbund anlagebedingter schwerer Leden). Za takovýmto názvem se skrýval úřad, který měl organizovat vraždění postižených dětí. Velmi se zde angažoval ředitel

dětské kliniky v Lipsku Werner Catel (1894 – 1981), jeden ze tří „znalců“, kteří rozhodovali o životě či smrti těchto dětí, aniž by některé z nich vůbec viděli.

Až do konce války vzniklo 30 „odborných dětských oddělení“, ve kterých byly děti

vražděny – většinou předávkováním některým lékem, aby vše působilo jako přirozená

smrt. Překlady dětí na toto oddělení probíhaly často zcela bez vědomí rodičů anebo pod záminkou lepších možností léčby. Mnoho dětí zemřelo i v plynových komorách ústavů smrti v rámci „akce T4“. Některé

oběti dětské „eutanazie“ byly pitvány k vědeckým účelům. Tak

například spolupracovalo výzkumné psychiatrické oddělení v Heidelbergu-Wieslochu s

„odborným dětským oddělením“ v Eichbergu. Vybrané „případy“ byly překládány do „odborného oddělení“ v Eichbergu, odkud se zpět vracely mozky usmrcených dětí určené ke zkoumání. Tuto spolupráci objasňuje i úryvek z dopisu dr. Julia Deussena z 23. 8. 1944: „Podle dohody dnes odesíláme čtyři slabomyslné děti… Bohužel kvůli

neočekávaným potížím jsme nesestavili větší transport. Ve všech čtyřech případech se jedná o idiotii, resp. imbecilitu.“ (Schott, 1994)

Rozhořčení rodinných příslušníků dokumentuje dopis babičky jednoho z dětí,

zavražděných v Eichbergu. Je napsán 6. října 1943 a adresován „vrchní v barákovém

oddělení“: „Přeji vám, abyste byla potrestána na zdraví a abyste na smrtelné posteli trpěla, s rukama k nebesům vztaženýma se modlím, aby vás Boží soud soudil, když

duše volá k Bohu všemohoucímu. Můžete se tomu smát! Jen se smějte, vysmívejte se! Bůh, má spása, vás v Eichbergu zničí!“

Toto nehumánní jednání bylo jen dalším krokem v uplatňování rasových teorií a

kampaní proti „méněcenným“ životům. Posledním aktem této černé linie bylo programové vyvražďování Židů. (Schott, 1994)

24

Díky protestům vraždění končí Ačkoliv byla „akce eutanazie“ označena jako „tajná říšská záležitost“, utajit ji

nebylo možné a v mnoha ústavech docházelo k protestům nebo aspoň pasivnímu

odporu. Např. ředitel nemocnice Bethel u Bielefeldu ( → 1910) Friedrich von Bodelschwingh odmítl vyplňovat příslušná hlášení. Jednotliví hodnostáři katolické i

evangelické církve protestovali v Berlíně na ministerské úrovni. Teprve veřejná kritika

munsterského biskupa Clemense Augusta, hraběte z Galenu, donutila nacionálněsocialistické vedení k oficiálnímu ukončení „akce T4“. Ve svém kázání v kostele sv.

Lamberta 3. srpna 1941 řekl biskup: „Připustíme-li jen jednou, že lidé mají právo zabíjet své neproduktivní bližní – byť by se to zpočátku týkalo jen bezbranných a

ubohých duševně nemocných – pak v zásadě přiznáváme, že je povoleno beztrestně vraždit všechny neproduktivní lidi.“ (Schott, 1994) Vraždění nemocných

V říjnu 1939 Adolf Hitler podepsal výnos datovaný zpětně k 1. září, kterým se

nařizovalo, aby „nevyléčitelně nemocným byla podle lidského uvážení a po kritickém

posouzení povahy jejich nemocí povolena smrt z milosti“. Pod rouškou eutanázie tak bylo ve Třetí říši zahájeno systematické vyvražďování lidí postižených duševními chorobami a jinými nevyléčitelnými nemocemi.

Použití termínu eutanazie, respektive Gnadentod (smrt z milosti), mělo zastřít

skutečnost, že Hitlerův výnos byl projevem zvráceného rasového názoru o nutnosti chránit biologickou hodnotu německého národa. Již 14. července 1933 byl přijat zákon o předcházení dědičným chorobám dětí, který umožňoval některým pacientům provést nucenou sterilizaci. Toto nařízení postihlo zejména osoby trpící různými duševními

chorobami, slepotou, hluchotou, vrozenými vývojovými vadami a také těžké alkoholiky. Na druhou stranu se hledaly způsoby, jak cestou selektivního výběru posílit nordickou rasu. V prosinci 1935 proto založil říšský vůdce SS Heinrich Himmler

sdružení Lebensborn (pramen života), v jehož střediscích se měly rodit „rasově hodnotné“ děti příslušníků SS. Program nacistické eutanazie probíhal pod krycím

označením Aktion T4 (podle berlínské adresy své centrály: Tiergartenstrasse 4). V létě 1940 říšské ministerstvo vnitra vydalo výnos o evidenci chovanců léčebných a zaopatřovacích ústavů. Na jeho základě byli zaregistrováni všichni lidé, kteří trpěli schizofrenií,

epilepsií,

stařeckou

sešlostí, 25

syfilidou,

slabomyslností,

zánětem

mozkových blan, tancem sv. Víta, a také ti, kteří žili v ústavech od svých pěti let, neměli árijský původ nebo byli považováni za kriminální živly. Vyplněné dotazníky posuzovalo Říšské pracovní společenství léčebných a zaopatřovacích ústavů, jehož pracovníci rozhodovali, kteří pacienti budou

usmrceni. Do srpna 1941, kdy po

protestech katolické církve byla celá akce zastavena, bylo v rámci Aktion T4 povražděno 70 až 90 tisíc lidí. (Gebhart, 2000) Eutanazie

Nacistické představy o nutnosti rasové hygieny a očisty nebyly realizovány

pouze pronásledováním jiných národnostních skupin. V německé lékařské vědě a také praxi již delší dobu sílily teze o možnosti rozhodování o tom, čí život je z hlediska

rasového škodlivý a čí nikoli. Od nástupu nacistů k moci bylo cílem vytvoření

homogenního „panského národa“, který bude duševně i tělesně nadřazen dalším národům. Toho mělo být dosaženo na jedné straně podporou rozmnožování údajné

rasové elity, na straně druhé eliminací „rasově odlišných“, slabých a nemocných. Toto propojení lékařství a rasové politiky totalitního režimu, kdy politici přistupovali ke

společnosti jako k organismu na operačním stole a lékaři posuzovali pacienty podle

jiných než lékařských kriterií, patří k nejvíce odstrašujícím rysům nacistického Německa.

Pojem eutanazie označuje systematické vraždění duševně nemocných a jinak

postižených pacientů v německých ústavech. Eutanazie probíhala v utajení bez opory

dokonce ani v nacistickém právu. Od srpna 1939 probíhala registrace duševně a tělesně

postižených dětí, z nichž byl roku 1945 – většinou smrtící injekcí – zavražděno zhruba pět až deset tisíc lidí.

V Německu existovalo celkem šest středisek, v nichž byli pacienti vražděni

v plynových komorách vydávaných za sprchy.

I přes ukončení akce T4, která byla oficiálně ukončena v září 1941, pokračovalo

vraždění psychicky a tělesně postižených i nadále, především v době leteckých náletů na Německo v letech 1943 – 1944, kdy byla řada ústavů vyklizena. Také na obsazených sovětských

územích

bylo

zavražděno

velké

(http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie)

26

množství

pacientů.

Protest proti eutanazii

Wurttemberský zemský biskup Theophil Wurm ve svém dopise, který zaslal

říšskému ministrovi vnitra Wilhelmu Frickovi, protestoval proti provádění eutanazie v léčebném ústavu na zámku Grafeneck.

Biskup Wurm, který věděl o mnohých případech usmrcování duševně a tělesně

nemocných lidí, ve svém dopise zdůraznil, že se mezi oběťmi nachází rovněž mnoho válečných invalidů z první světové války.

Protestní list luteránského biskupa říšskému ministru vnitra se v mnoha opisech

dostal mezi širokou veřejnost a podnítil protesty i dalších evangelických a katolických duchovních. Ani tyto hlasy však nedokázaly zastavit systematické zabíjení duševně nemocných lidí, které začalo bezprostředně po vypuknutí války, kdy Adolf Hitler pověřil zorganizováním této obludné akce šéfa své kanceláře Philippa Bouhlera.

V červenci se o této tajné záležitosti, která byla vedena pod krycím označením

T4, dozvěděl i německý ministr spravedlnosti Franz Gurtner. Ačkoli byl členem říšské

vlády, o celé akci dříve nic nevěděl, a proto reagoval vyděšeně: „Pro říšského ministra

spravedlnosti je to fatální záležitost, když je mu z věrohodného místa řečeno: Ve tvé říši

se zabíjí jak na běžícím pásu a ty o tom nic nevíš!“ Po rozhovoru se šéfem říšské kanceláře Hansem Heinrichem Lammersem se však Gurtner stáhl, když se dozvěděl, že

celou akci provádí Bouhler na základě přímého pověření Adolfa Hitlera. V srpnu pak

Gurtner poslal do penze soudce braniborského obvodního soudu Kreyssiga, protože podal žalobu pro spáchání vraždy. Masové vraždění nabývalo stále většího rozměru.

Pouze v roce 1940 přišlo v rámci nacistické eutanazie o život 35 224 osob. (Gebhart, 2000)

Shrnutí: V této kapitole se věnuji historii péče o mentálně postižené. Jaká byla

péče o osoby s mentálním postižením ve středověku, kdy docházelo k vyvražďování, kdy

se za příčinu šílenství považovaly „kameny bláznů“. Tématem jsou také „Lodě bláznů“

a jejich charakteristika. V další části kapitoly se píše o péči o mentálně postižené v novověku a novějším přístupům k těmto lidem. V závěrečné části kapitoly se popisuje, jak se zacházelo s postiženými lidmi za 2. světové války, akci T4 a její ukončení.

27

3

Vývoj přístupů k mentálně postiženým do současnosti

3.1

Historická východiska při definování mentální retardace Zřejmé je, že vývoj definování mentální retardace souvisí úzce s vývojem věd,

které se zabývají mentální retardací v kontextu s vývojem lidského poznání a také s vývojem společnosti. Z mnoha faktorů, které na vývoj definování vyplývají, je možno

vzpomenout sumu poznatků a zkušeností plynoucích z kontaktu s mentálně postiženými a postoje společnosti k mentálně postiženým. Mentální retardace je problém lidský,

společenský, protože se dotýká příslušníků lidstva i společnosti. Mentální retardace jako jedno z postižení provází lidstvo od nepaměti.

Zájem a péče o mentálně postižené byly v historii jen sporadické a

systematičtější péče se začala uplatňovat až v 19. století. Zájem společnosti a vědy o

mentálně postižené lidi byl v minulosti poměrně slabý a společenské postoje vůči mentálně postiženým byly převážně negativní s převládajícím nezájmem, někdy až

hostilní. Pohled společnosti k mentálně postiženým se však z historického hlediska měnil na základě permanentních společenských změn a s nimi spadajících nových

poznatků vědy. O studium mentální retardace (dále MR) a mentálně postižených se zajímali mnozí nadšenci, nebo vědci či filantropové už v období renesance a snahy o systematičtější vědecké zkoumání je možné zaznamenat zhruba od 18. století. První

pokusy o definování nebo charakteristiku o popis mentální retardace existovaly však už od starověku. Známý je Hippokrates se zmiňuje o anecefálii a malformacích lebky, které souvisí s těžkým mentální postižením. On a po něm Galenos popsali už jednotlivé

stupně duševního postižení. Galenos dokonce vychovával slabomyslného syna císaře Marka Aurélia, proto měl také více praktických zkušeností. (Bajo–Vašek, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Ve středověku převládal odmítavý postoj k mentálně

postiženým jako „plodem ďábla“ či božímu trestu všeobecně tato dějinná perioda pod kontrolou katolické církve nepřála rozvoji víc. Výjimku tvořili židovští scholastici, kteří žádali péči a pomoc pro mentálně postižené. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

28

3.2

Pohledy českých a slovenských odborníků na mentální retardaci

Deskripce pohledů na MR mezi českými a slovenskými odborníky do roku 1918 Počátky péče o MR osoby (podle tehdejší terminologie – duševně úchylní,

abnormální, blbí, neplnozmysloví) v ČR se datují do 60. let 19. století, v té době se

v českých oblastech zakládaly první ústavy pro slabomyslné. Do těchto ústavů byly

přijímány hlavně děti z bohatších rodin a většina mentálně postižených zůstávala i nadále bez péče. Povinnost starat se o úchylné byla zakotvená v zákoně o domovském

právu z roku 1863, kde bylo stanovené, že člověk, patřící do obce má nárok na veřejnou sociální pomoc. V 60. letech 19. století vznikly nové zákonné úpravy, ze kterých

vyplývala možnost zřizovat vyučovací ústavy pro abnormální občany. Možnost

vzdělávat slabomyslné byla zakotvena v říšském zákoně „O školách obecných“ (1869). Uvedené zákonné opatření bylo nutné uvést do života. Slabomyslní si svá práva a potřeby sami hájit nemohli a proto se ujali jejich ochrany humanitně zaměření a nadšení

jedinci, hlavně z řad učitelů a lékařů. Právě učitelé pochopili nutnost zařazovat speciální ústavy a speciální školská zařízení. I významní psychologové pochopili rozdíly

v psychice MR a „normálních dětí“ (Eisová, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). První

pomocná škola byla založená v Praze roku 1986 (Hlava, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

Na Slovensku začíná institucionální péče o MP vznikem prvního ústavu

v Plešivci roku 1898. Samuel Blum ustanovil 4. července nadaci pro péče o deset mentálně postižených. Vyslal svého syna Rudolfa Bluma studovat současnou péči a tendence této péče do Německa. Po návratu se syn ujal vedení ústavu, zvětšoval ho a zveleboval.

První pomocná škola vznikla na Slovensku roku 1923 v Petrovanech při

zdravotně-sociálním ústavu pod názvem Soukromá pomocná škola v Petrovanech.

Nejvýznamnější úkol mezi školami sehrála Pomocná škola v Trenčíně, která pod vedením jejího zakladatele a ředitele Vladimíra Predmerského se stala odborněmetodickým centrem slovenských pomocných škol a toto postavení vedoucí školy si

udržela prakticky až do 60. let.V roce 1932 byl v Žilině zřízený „Zemský spolek pro

péči o slabomyslných na Slovensku. Prvním předsedou spolku byl Viliam Gaňo. (Bajo, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

29

Zakladatelem péče o slabomyslné v Čechách byl lékař a pedagog v jedné osobě Karel

Slavoj Amerling 1807 – 1884, který v Praze roku 1871 založil první ústav pro slabomyslné. Takto začala v Čechách organizovaná péče o mentálně retardované osoby (Eisová, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Herfort (1931) hovoří o tom, že S. K. Amerling spojil směr lékařský se směrem výchovným. K tomuto spojení se brzy připojil

i on sám, když pověděl: „Od počátku mého působení v Ernestinu jsem praktikoval zásadu, že při výchově slabomyslných je nezbytná spolupráce lékaře a pedagoga“. K. S.

Amerling se také zaobíral kretény, idioty, dětmi „zpustlými“ a mravně vadnými,

zaobíral se etiologií slabomyslnosti a ve svých přednáškách vyjadřoval přesvědčení, že

zdokonalením výchovy se budou zmenšovat chyby abnormálních (Eisová, in Vančová,

Aktuálne otázky, 2005). Ústav byl založený Spolkem žen a děvčat sv. Anny. Původně

se jmenoval Rephata. Při otevření měl ústav šest chovanců. K. S. Amerling od začátku zdůrazňoval hlavně názorné vyučování, pro které obstaral mnoho modelů, jako se tehdy

hovořilo o pomůckách. Cílem Amerlinga bylo vychovat užitečného občana a navrátit ho

do společnosti, nebo ho uchránit od úplného zkažení. Jako ústavní lékař studoval v Ernestinu somatické abnormality chovanců (chrup, nehty, …), také poruchy řeči. Na

základě zkušeností získaných studiem, roztřídil typy slabomyslných podle vnějších znaků do sedmi skupin (karadoxní jedinci, atleti, afroditi, monomovia, monosomovia, evasuární jedinci, epileptici a aesoptici). Vydal vícero publikací. Z hlediska speciální

pedagogiky jsou významné dvě německy psané práce: „Die Idiotenanstalt inPrag (Ústav pro idioty v Praze) a „Die Idiotenanstalt in Prag nach ihrem zwölfjährigen Bestande im

Jahre 1871 – 1883“ (Ústav pro idioty v Praze po dvanácti letech trvání od roku 1871 do roku 1883). Ernestinum mělo pod jeho vedením výbornou pověst, která přesahovala i hranice státu. Ústav byl pojmenovaný Ernestinum v roce 1898. V roce 1901 tu nastoupil jako ředitel Dr. Karel Herfort. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) Karel Herfort (1871 – 1940) Byl zakladatelem české dětské psychiatrie, psychopatologie a pedopatologie.

Jako ředitel Ernestina zavedl v ústavu chorobopisy jedinců a také jejich osobní

záznamy. Při vyšetřování dětí si všímal abnormality chrupu, písma slabomyslných, zavedl ruční práce, přinesl nové léčebné a výchovné metody, nové pomůcky, založil odbornou knihovnu. Jeho jméno bylo známé i v zahraničí. Roku 1913 založil při Ernestinu eugenickou stanici, kterou později přemístili do ústavu. V roce 1936 byl díky 30

jeho zásluze založený v Praze „Všeslovanský svaz učitelstva mládeže úchylné“. Oddělil

děti duševně choré od slabomyslných. Otázkami slabomyslnosti se zaobíral ve své vědecké disertaci „Vrozené a včasné získané choroby duševní“ (Eisová, in Vančová,

Aktuálne otázky, 2005). Dle Langera (1990) rozdělil slabomyslnost na idiocii,

imbecilitu a debilitu, což mělo praktický význam pro existenční uplatnění a nebo

zajištění těchto osob v životě. Kromě toho dělil slabomyslnost na vrozenou a získanou.(Vančová, Aktuálne otázky, 2005) František Čáda (1865 – 1918) Byl zakladatelem české pedopatologie. Odborníky a zájemce spojil v „Zemském

spolku pro péči o slabomyslné“. Byl programátorem pomocného školství. Mezi jeho významná díla patří: „Rozpravy z psychologie dítěte a žáka“ a „Počátky psychologie

dítěte“ (Eisová, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Čáda byl v tomto oboru pouze teoretikem. Jan Mauer, jeho první žák, byl prvním, praktickým propagátorem Čádových myšlenek v české karlínské pomocné škole (dále jen PŠ). Druhým Čádovým žákem byl

Josef Zeman (Herfort, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). To, co Zeman vyzdvihuje, je možné shrnout do těchto bodů: -

socializace – péče o defektní je skutečně možná jedině bez státní dotace

-

oprávněnost

-

nevyhnutelnost organizované péče předškolní a poústavní

-

pedagogika)

pedagogického

optimismu

v pedopatologii

(dnes

speciální

nevyhnutelnost prevence a profylaxe úchylnosti

(Eisová, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

Kromě těchto odborníků bylo mnoho těch, kteří položili základy pro další vývoj

péče o MR osoby, shromažďováním mnohých materiálů ulehčili pohled na problematiku MR a napomohli rozvoji teorie a praxe výchovy jedinců. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

a vzdělávání MR

K. Hlava a jeho charakterizování MR z roku 1930 Ve své knize „Úvod do pedapathologie a nauka o výchově slabomyslných“

(1930) vyjadřuje následující pohled na slabomyslné: „Každé normální dítě, když má být 31

nazývané normálním, musím mít zharmonizované tři složky své osobnosti, a to rozum, cit a vůli. Pokud není některá z těchto složek dostatečně vyvinutá, nebo když nejsou dostatečně vyvinuté všechny, hovoříme o

duševní úchylce. Pojem normálnost a

abnormálnost je velmi sporný. Úchylky rozumové, citové a volní se vyskytují nejen samostatně, ale, a to ve větší míře, kombinovaně. Také stupeň úchylek se jeví různě.

Následkem toho nemůžeme duševní úchylky přesně třídit a definovat. Také názvosloví jednotlivých duševních úchylek je nejednotné a nestálé“ (Hlava, in Vančová, Aktuálne

otázky, 2005). Děti, u kterých se převážně vyskytují poruchy rozumové, nazýváme slabomyslnými. Ani pro slabomyslné neznáme přesnou vědeckou definici, ani přesné vědecké třídění, protože nenajdeme dva slabomyslné, kterým by se úchylky rovnaly.

Hlava při svém pohledu na slabomyslné volí jako kritérium osobnost jedince a jeho celkovou harmonii. Dále ve svém pohledu naznačuje určité problémy při definování

slabomyslných. Je možné s ním souhlasit v tom, že nenajdeme dvě stejně slabomyslné

děti, nebo i když diagnóza může být jakákoliv, každé dítě je individualita a proto jeho celková osobnost se bude projevovat odlišně. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) A. Benda a jeho definování z roku 1954 Dle Dolejšího definuje mentálně defektní osobu jako takovou, která je

nezpůsobilá starat se o své záležitosti, i když byla o tom poučená a vyžaduje kontrolu, dohled a starostlivost o své dobro. Bendovu definici citoval i Drew (Drew, Logan, Hardman, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005) a podle anglické verze zní v překladu

tato definice takto: „Mentálně defektní osoba je jedinec neschopný postarat se o sebe a o své záležitosti, nebo takový, kterého to musíme naučit. Je to jedinec, který potřebuje

dozor, kontrolu a péči pro jeho vlastní dobro a pro prospěch celé společnosti.“ Tato definice je poměrně úzká, zahrnuje pouze osoby s těžkým stupněm rozumového postižení. (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). „Je možné souhlasit s Dolejším, že tato definice je zúžená, dotýkající se jen jedinců s těžkým pásmem

mentální retardace. Je možné říci, že podle těchto pohledů je to osoba, která není

schopná starat se o sebe a která by mohla dosáhnout určité pokroky a úspěch při speciálním přístupu. Je to osoba úplně odkázaná na péči.“ (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

32

Analýza a komparace vybraných definicí mentální retardace, které vznikly do roku 1955

Dle Drewa (Drew, Logan, Hardman, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

k formulaci nedostatečně přesné definice napomáhá množství faktorů. Je všeobecně uznávanou skutečností, že mentální retardace se spojuje se sníženou hladinou

inteligence. Koncept inteligence má mezi ostatními hledisky pro definování MR primární závažnost. Celá kontroverze týkající se podstaty inteligence má přímý dopad na

oblast zkoumání MR. A tak se těžkosti

s pojmem stálosti a míry inteligence.

při definování MR částečně spojují

Definice MR jsou problematické ze dvou všeobecných hledisek. Za prvé,

historické zkoumání definicí ukazuje, že rané názory se soustředily na dospělé a

relativně zapomínaly na ostatní věkové skupiny. Druhou problematickou oblastí je

výběr faktorů zahrnutých do definice MR. Tento problém poskytl prostor pro neshodu v odborných kruzích a také se týká i klasifikace MR (Drew, Logan, Hardman, in Vančová, Aktuálne otázky , 2005).

Problémy se stanovením adekvátní definice MR, která by vyhovovala všem

vědním oborům stále nejsou vyřešené, i když v současné době máme k dispozici velké

množství definicí od nejstručnějších, které vyjadřují pregnantní podstatu tohoto druhu postižení po definice popisné, které zahrnují také klasifikaci a symptomatologii. (Černá

a kol. in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Tendencí je vytvořit takovou definici, která by zohledňovala při definování více kriterií. Stanovení jednotné definice a klasifikace je

však potřebné, nebo zřejmě jedině na základě jednotného pojímání MR je možné řešit i

praktické problémy související s plánováním a realizací péče o mentálně postižené. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

V dějinách péče o MR převažovaly zpočátku hlediska čistě morální a

charitativní, které vycházely z praktických potřeb pomoci jedincům sociálně

„zaostalým“. Na začátku 19. století začaly postupně na poruchy duševního vývoje

převažovat názory lékařsko – legislativní. Ale i v nich byla zdůrazňována celoživotní společenská nepřizpůsobivost mentálně retardovaných osob, trvalá závislost na pomoci

druhých v otázkách důležitých životních rozhodnutí a při zabezpečování základních 33

životních potřeb a v některých případech zvláštní (osobitou) péči společnosti (ústavní umístění, sociální zabezpečení a jiné). (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005) Pokusy o definování MR v 50. letech 20. století a konference WHO v Miláně

roku 1959

V první polovině 19. století, po 2. světové válce se o všeobecné a pedagogické

psychologii stále častěji objevovaly výzkumy, které se zaobíraly procesem učení.

Výsledky některých studií této doby svědčily o tom, že při cvičení (tréninku) osob se jejich cvičení, včetně psychomotorické schopnost či zručnosti do jisté míry zvyšují a kvalitativně se mění. Též se měnily i názory psychologů na inteligenci. V tomto období

díky Thurstonovi a Guilfordovi, kteří pronikli hluboko do struktury inteligence a určili

desítky specifických intelektových schopností, namísto globálního pojímání jednotné

všeobecné inteligence vystoupilo do popředí pojímání inteligence jako struktury kvalitativně různých funkcí (Dolejší, Jurášková, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). V lékařských vědách velmi stoupal zájem o organicky podmíněné poruchy duševní

činnosti. Bylo objevené množství specifických „neschopností“, které brání postiženému

dítěti v jeho harmonickém duševním vývoji. Psychologické pokroky v analýze struktury inteligence se spojili s poznatky v oblasti medicíny o diagnostice jemných mozkových poškození. Upouštělo se od zdůrazňování „podvývoje“ všeobecné intelektové

schopnosti a proti tomu se v duševním vývoji dítěte vyzdvihovaly aspekty „specifických defektů“, které pravděpodobně vznikly na organickém podkladě (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

Dále v těchto letech velmi vystupuje do popředí osobnost MR dítěte jako celek.

Studium osobnosti mentálně retardovaných se stalo důležitou stránkou nového přístupu k problému MR. Už v jedné ze svých studií věnovaných otázkám osobnosti mentálně retardovaných zdůrazňoval např. Sarason v roce 1953, že i duševně zaostalí jedinci mají

strach, úzkosti, přání a potřeby, které mohou v různé míře a různým způsobem ovlivnit intelektové funkce (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). V.Gaňo a jeho pohled na definování MR v roce 1960 Nedostatek rozumových schopností je charakteristickým znakem slabomyslného

dítěte. K tomuto příznaku se přidružují poruchy pohybového ústrojí, nestálá pozornost, 34

slabá paměť a jiné. Tyto nedostatky vznikají na podkladě neplnohodnotného mozku

dítěte, který se poškodil tak vážně, že se natrvalo snížila jeho intelektuální činnost. Mozek se může poškodit v rozličných vývojových stadiích, a to před porodem, po narození a v raném věku. Na základě toho dělíme slabomyslnost na: oligofrenii a demenci (Gaňo, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). I nadále používá termín

slabomyslnost. V podstatě když rozložíme slovo slabomyslnost na dvě slova - „slabě

myslící“, mohlo by pojmenování korespondovat s Gaňovým tvrzením o snížení intelektuální schopnosti. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) Výnos ministerstva školství ČSR – 1961 Jedná se o pohled na definici MR, která se v praxi označovala termínem

„rozumová zaostalost“, nebo „vadný rozumový vývoj“. Podle toho vadný rozumový vývoj je způsobený vrozeným, nebo získaným poškozením mozku. Děti s vadným rozumovým

vývojem

se

vyznačují

jasně

projevenou rozumovou zaostalostí

(slabomyslností), nedostatky v řeči, myšlení, pozornost, poruchami v citové, volní a

pohybové oblasti (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). V této definici vedle

hlediska inteligence (termín rozumová zaostalost) je zvlášť zdůrazněná struktura inteligence tam, kde se hovoří o jednotlivých intelektových schopnostech a jejich

nedostatcích. Vedle nich je zmínka o některých poruchách emocionality a vůle, které spadají do oblasti osobnosti (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

Dalo by se říci, že definice do jisté míry vychází z Gaňovy definice z roku

1960. V podstatě obě definice vychází z toho, že MR vzniká na základě organického

poškození mozku (tedy hledisko biologické) a k tomu se přičleňují následky. , které se projevují v celé osobnosti mentálně postiženého dítěte (tedy hledisko psychologické). (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) M. Gaži – 1968 Uvádí: „V naší práci budeme na označení dětí Osobité školy (dále OŠ) používat

termín „rozumově chybné děti“, který velmi dobře koresponduje s termínem tělesně chybné dítě, sluchově chybné dítě a ve stejném významu použijeme i termín

„slabomyslné dítě“. Do tohoto pojmu rozumově chybné nebo slabomyslné děti

zahrnujeme oligofrenické a dementní děti“ (Gaži, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). 35

Oligofrenií rozumíme nedostatečný vývoj osobnosti, nebo nedostatečný vývoj rozumových vlastností, ke kterým se přidružují i nedostatky v citové, volní a motorické oblasti. U dítěte se oligofrenie projevuje v duševní a tělesné oblasti. (Gaži, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005) B. Blehová – 1968 Podle Blehové je oligofrenie nebo slabomyslnost vrozený anebo velmi brzy

získaný chorobný stav, který je charakterizovaný disharmonií osobnosti s největším postižením v oblasti rozumových schopností, což má následek v neuspokojivém

přizpůsobování se požadavkům společnosti. Slabomyslnost je porucha s postižením všech duševních schopností postiženého, tedy ne jen schopností rozumových. V intelektové oblasti je však nedostatek nejvíce viditelný (Blehová – Crome, in

Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Je to definice, která spojuje vícero hledisek. Autoři

se už v tomto období snažili zahrnout do svých definicí vícero aspektů, např.: postižení osobnosti jako celku s různou intenzitou a hloubkou, vývojová specifika, různou etiologií, sociální důsledky. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) V. Vojtík – 1972 Dle Vojtíka je MR stav označující neúplnost nebo nedostatečnost psychických

funkcí nejen v intelektové oblasti, který vznikl ve vývoji a je sdružený s poruchou sociální přizpůsobivosti (Vojtík, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Jeho pohled na MR je psychologický a po delší době se tu objevuje termín porucha sociální

přizpůsobivosti, který je charakteristický nejen v definicích AAMR. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) M. Dolejší – 1978 Dolejší ve své publikaci z roku 1978 prezentuje pohled na MR, o kterém tvrdí,

že nejde o definici, spíš o podněty k úvahám o MR. Uvádí, že MR je možno chápat jako vývojovou poruchu integrace psychických funkcí různé hierarchie s variabilní

ohraničeností a celkově subnormální inteligencí. Tato může být závislá na některých z následujících faktorů: nedostatek genetických vloh, porušený stav anatomicko – 36

fyziologické struktury a funkce mozku a jeho zrání, nedostatečný příjem základních

psychických potřeb dítěte vlivem senzorické, emocionální, nebo kulturní deprivace,

deficitní učení, osobitosti vývoje motivace, typologické osobnosti vývoje osobnosti, negativní zkušenosti jedince po opakovaném stresu, nebo frustraci (Dolejší, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). M. Sovák – 1980 Slabomyslnost (oligofrenie) je omezení vývoje všech psychických funkcí, nejvíc

však funkcí rozumových. Je to souhrn včasných a často mnohotvárných příznaků, které mají různé příčiny i rozličný základ patologicko – anatomický (Sovák, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

Je to definice, která mírně koresponduje s definicí Rubištějnové, která také

neakceptuje sociálně podmíněnou MR. Jeho pohled na MR je biologický. Sovák (1980) říká, že za předpokladu určitých opatření je možné dosáhnout určitých úspěchů, nejvíc

u dětí s lehčím stupněm slabomyslnosti. I když rozumové schopnosti zaostávají, nepokládá se oligofrenie dnes už za stav neměnný. Do určité míry je možné rozvíjet

sociabilitu a usměrnit socializaci slabomyslného jedince. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

L.Ličko – 1980 Na označení

podprůměrné inteligence od nejlehčího stupně až po nejtěžší

stupeň navrhuje jednotně používat označení mentální retardace (Učeň, in Vančová,

Aktuálne otázky, 2005). MR je stav zastaveného, opožděného, nebo neúplného vývoje intelektu, který charakterizuje především podprůměrná inteligence. Tomuto neutrálnímu

termínu dává Ličko přednost, protože vyjadřuje jen aktuální úroveň retardovaného vývoje, bez ohledu na jeho příčinu. Příčinou může být organické poškození mozku, Downův syndrom, specifický handicap, kulturní a sociální deprivace atd. Pojmy

oligofrenie, slabomyslnost už obsahují i vyjádření příčiny retardace, protože jsou označením pro organicky podmíněnou MR, nebo už hereditární, vrozenou, nebo získanou v útlém věku. Ličko (1980) také říká, že u některých jedinců je těžké rozlišit,

zda jde o retardaci podmíněnou organicky, nebo sociálně (také se mohou vyskytnout 37

obě příčiny u toho stejného jedince). Je proto podle něj zjevné, že je výhodnější preferovat neutrální označení mentální retardace. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) S. Langer – 1981 Pojem MR může mít dva významy: opoždění v důsledku výchovného

zanedbávání, které se může výchovou zlepšit na úroveň vrstevníků a trvalé opoždění v důsledku poškození CNS od narození (tzv. nespecifická MR). Ve druhém případě je opoždění relativní vzhledem k vrstevníkům. Langer (1990) se domnívá, že pojem MR – i když byl označený jako

vhodný na označení oligofrenie a přechodné pásmo

slaboduchosti, které zahrnuje osoby s IQ zhruba od 70 do 80, rozšířené o část osob mentálně podprůměrných, tj. osob s IQ asi od 80 do 85 – může vést k chybnému výkladu. Podle výzkumů, které Langer udělal, rodiče a učitelé si často vysvětlovali

pojem „opoždění duševního vývoje“, tj. MR jako přechodný stav, který se bude

postupně zlepšovat, až dosáhne úrovně vrstevníků. Tímto termínem se tedy v praxi přichází k dvojjazyčnosti, tj. jednak se jím myslí trvalý mentální defekt (oligofrenie) a

jednak výchovná zanedbanost bez postižení rozumových schopností. Oligofrenie se

nedá odstranit a je trvalá, ale opoždění může být přechodné. Podle Langera (1990) není možné též souhlasit s některými autory (např. Robinsonovi), kteří tvrdí, že jen

emocionální deprivace tvoří jednu z hlavních příčin vzniku MR. Potom by všechny děti

vychovávané v dětských ústavech, což samo o sobě podmiňuje určitou mírou citové

deprivace, případně děti vychovávané v neúplné rodině, byly MR. Opět se zde tedy ukazuje podle Langera pojem MR jako nevhodný. Jak dále Langer (1990) říká, pojem

MR může mít více významů a to především buď ve smyslu přechodného psychického opoždění, nebo může v sobě zahrnovat oba významy, případně ještě další aspekty. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) J. Čepička – 1981 Uvádí pojem „mentální defektnost“, který byl zavedený do dětské psychiatrie

v roce 1959 na konferenci Světové zdravotnické organizace (SZO). Jako souhrnné

označení velké skupiny dětí, pro které je charakteristická společenská nepřizpůsobivost v důsledku sníženého intelektu. Patří sem:

38

a) jedinci slabomyslní (oligofrenní), u kterých je zřetelný defekt intelektu od narození. Říká, že slabomyslnost není duševní choroba v pravém smyslu

slova, ale jde o defekt ve vývoji osobnosti jedince, který vzniká z různých příčin, nejčastěji na základě vrozené mozkové poruchy.

b) jedinci dementní, u kterých došlo k poškození rozumového vývoje v brzkém věku.

c) mezi mentálně defektní děti patří i děti, u kterých nastalo zaostávání v duševním vývoji výchovnou a vzdělávací zanedbaností.

Názvem MR – opožděný duševní vývoj, jak říká Čepička (1981), označujeme

takovou mentální insuficienci dítěte, kdy rozumové schopnosti dítěte neodpovídají jeho věku a jsou snížené, a to z větší části následkem málo podnětné výchovy, nejčastěji do

pásma hlubšího podprůměru (slaboduchost), nebo jako lehčí slabomyslnost. Jak je už

z názvu zřejmé, Čepička se domnívá, že toto opoždění nemusí být trvalého charakteru. Často se u těchto dětí bádá o zlepšení rozumových schopností po zkvalitnění výchovné

péče. Společným znakem všech mentálně defektních dětí je jejich společenská

nepřizpůsobivost. Mentálně defektní děti se nemohou vyrovnat zdravým, právě pro svoji neschopnost adekvátní společenské adaptace. Proto je potřebné, aby byly

vychovávané, případně vzdělávané za speciálních podmínek, které byly přizpůsobené jejich schopnostem, s použitím speciálních metod a individuálního přístupu (Čepička, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

Čepičkův pohled na MR je poměrně přehledný, jednak co se týká terminologie a

jednak vymezení jednotlivých pojmů. Změnou v současném pojímání je v podstatě jen to, že klíčovým pojmem je „mentální retardace“ a další Čepičkovo dělení se v současnosti považuje za druhy mentální retardace. To, co on nazývá mentální

retardací, nebo-li opožděným duševním vývojem se dnes chápe jako sociálně podmíněná mentální retardace. Je třeba vyzdvihnout jeho názor o použití speciálních

metod a individuálního přístupu, který se zatím neobjevil v žádné z definicí z toho období. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) I. Lesný – J. Špitz - 1989 Jak uvádějí Lesný a Špitz (1989, 1991), pro všechny odchylky od normálního

vývoje rozumových schopností, které jsou trvalého rázu, byl zavedený pojem „mentální 39

subnormalita“. Je to problém globální a široký, který se u nás málo používá. Jak se

jedná o závažnější odchylky, nebo poruchy duševního vývoje charakterizované

subnormální inteligencí takového stupně, že dítě potřebuje zvláštní přístup (lékařský, rehabilitační, pedagogický), hovoří se o retardaci. MR se projevuje v narušeném vývoji

a dozrávání rozumových funkcí, v poruše učení a v poruše sociální přizpůsobivosti. K této poruše psychického vývoje (nejvíce jeho rozumových složek), ve smyslu nedostatečného rozvoje (opoždění, nevyvinutí, nebo až zastavení mentálního vývoje)

dochází v důsledku genetických poruch, nebo patologických vlivů působících na mozek

dítěte po dobu těhotenství (vrozené poruchy), nebo po dobu porodu a v prvních dvou rocích života dítěte (získané poruchy). Když nastane těžká porucha, která zpomaluje

duševní vývoj, způsobí pravděpodobně i omezení samostatné společenské existence, mluvíme o mentálním defektu. Mentální defekt vrozený, nebo získaný se také označuje pojmem oligofrenie (slabomyslnost).

Na závěr Lesný a Špitz (1989, 1991) zdůrazňují, že MR není psychická choroba.

Nejde o neměnný jev. MR charakterizuje jako odchylný vývoj osobnosti, který je limitovaný, nebo omezovaný nejen už dosáhnutou, ale i dosažitelnou úrovní

rozumových schopností. Je to vývoj osobnosti za změněných předpokladů, nebo se

změněnými východisky, který má svoji dynamiku. K tomu patří také skutečnost, že osobnost MR jako každá jiná má svoji individualitu (Lesný, Špitz, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

Je možné sledovat, že definice, nebo pohledy na mentální retardaci začínají být

stále obsáhlejší. Autoři se snaží zohledňovat co nejvíce hledisek při definování MR.

Tendence tvorby tzv. průnikových definicí je stále zřetelnější. Autoři se také snaží stále

častěji vyzdvihovat individualitu a jedinečnost každého postiženého jedince. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) J. Kafka – 1993 Kafka charakterizuje mentální retardaci jako vrozené, nebo v prvních rocích

života získané zaostávání ve vývoji osobnosti s největším postižením i intelektové oblasti. Charakter poruchy je globální, tzn. že jsou postižené více, nebo méně všechny psychické funkce. MR je chronická porucha a jak se nekombinuje s demencí, nebo i

epileptickými záchvaty, v průběhu života postiženého se zpravidla nezhoršuje (Kafka a kol., in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

40

I. Bajo - 1994 Bajo chápe mentální retardaci jako všeobecný pojem, obsahující určitou formu

narušeného ontogenetického vývoje, podstatně negativní odchylky od normy, jednak v úrovni intelektových funkcí, učení a v sociálním vývoji (Bajo, Vašek, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005).

Bajo (Bajo, Vašek, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005) dále říká: „V pojmu MR

slovo retardace znamená zdržování, opožďování, zpomalení, což vystihuje jednak

vývojový aspekt poruchy, poškození a též zvýrazňuje skutečnost, že mentálně postižení není ustálené, definitivní, ukončené a neměnné. Pojem MR naznačuje, že potenciální

úroveň mentálně postiženého může být vyšší, než je jeho aktuální stav. Tím je MR

výrazem určitého terapeutického, výchovného optimismu. Ze společenského hlediska je to označení bez hanlivého nádechu“. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005) I. Švarcová - 2000 Švarcová (2000) uvádí, že „mentálním postižením, nebo mentální retardací

nazýváme trvalé snížení rozumových schopností, které vzniklo v důsledku organického poškození mozku. Mentální postižení není choroba, je to trvalý stav, způsobený

neodstranitelnou nedostatečností, nebo poškozením mozku“ (Švarcová, in Vančová, Aktuálne otázky, 2005). Švarcová používá pojmy mentální postižení a mentální retardace jako synonyma. Dále uvádí, že každý mentálně retardovaný jedinec je svébytnou bytostí s vlastními lidskými potřebami a problémy a s vlastními vývojovými

potenciály, které je možné a nutné rozvíjet a podporovat. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

M. Valenta – 2003 V publikaci Psychopedie z roku 2003 Valenta uvádí následující definici MR:

„MR je možné definovat jako vývojovou duševní poruchu se sníženou inteligencí, demonstrující především snížením kognitivních, řečových, pohybových a sociálních schopností prenatální, perinatální i postnatální etiologií“ (Valenta, Müller, in Vančová,

Aktuálne otázky, 2005). Valenta na tomto místě velmi vhodným způsobem komentuje

problematickou situaci okolo definování mentální retardace a používání pojmového 41

aparátu. Výstižně uvádí, že v současnosti je zřejmý stav, kdy speciální pedagogové, ale i

jiní odborníci pod tlakem mnoha faktorů používají jiné pojmy, nebo jiné označení mentální retardace v komunikaci s rodiči či veřejností, nebo médii a jiné ve striktně

profesionální komunikaci. S tímto jeho názorem je možné jen souhlasit. (Vančová, Aktuálne otázky, 2005)

Integrativní přístupy k osobám s mentálním postižním

3.3

Počátky organizované institucionální péče o MR Pro vývoj společenstev a národů byla výrazným mezníkem Velká francouzská

revoluce (1798). Znamenala začátek epochy vzniku parlamentních republik, demokracii, zaznamenala vznik „vlád lidu“. Jejím plodem byla Deklarace práv člověka

(1793). Na základě deklarace byla přijímána opatření vedoucí k tomu, že republika, stát má

pomáhat různě znevýhodněným, slabým, chudobným a postiženým. Změny

společenského zřízení a nejvíc změny filosofického pojímání člověka vedly k novým pohledům na postižené a jejich msto ve společnosti.

Prvním velkým mužem byl Francouz Philippe Pinel (1745 – 1826), lékař,

zakladatel moderní psychiatrie. Když Pinel přišel pracovat do ústavu – nemocnice

v Bicetre, byl zhrožen a vynaložil veliké úsilí na to, aby se podmínky existence duševně

nemocných či postižených zlepšily. Díky němu už nebyli postižení přikovaní ke stěně, nebyli trvale v kazajkách a dozorci se k nim museli chovat s větší lidskostí. Pinel udělal

mnoho pro zhumanizování odborné péče o duševně postižené a podmínek jejich léčení.

Prosazoval také léčení prací. Zároveň také studoval projevy duševně postižených a snažil se hledat jejich příčiny. Odlišoval slabomyslnost (nazýval ji idiocie) od psychóz a

členil idiocii na vrozenou a získanou. Ve svém nejznámějším díle Lékařsko-filosofické

pojednání o mentálním odcizení nebo mánii předložil klasifikaci idiocie (mentální retardace) na následující stupně: -

-

stav, kdy se člověk svými projevy přibližuje zvířeti (později i těžká idiocie)

stav, kdy jsou u člověka zachovaná některá slova, pojmy a potřeby (střední idiocie)

42

-

stav „hlouposti“, kdy je zachovaná řeč i rozum, ale na nižší úrovni (lehká

-

stav, kdy dochází ke ztrácení, úbytku rozumu (nazval ji imbecilita, dnes je to

idiocie)

demence)

(Vančová, 2005) Možnosti integrace žáků s mentální retardací Rodiče dětí s mentálním handicapem mají zájem o zařazování svého dítěte do

běžné základní školy, a to proto, aby dítě mohlo vyrůstat a být v kontaktu se svými vrstevníky, se kterými se zná z místa svého bydliště. V souvislosti se změnou

společenského klimatu mají dnes rodiče mentálně retardovaných dětí mnohonásobně širší možnosti volby, než dříve.

Koncepce předškolního školství prodělala v posledních deseti letech dost

výrazné změny, a to takové, že děti s mentálním postižením mohou navštěvovat buď běžnou mateřskou školu, speciální třídu při běžné mateřské škole, nebo speciální mateřskou školu. Pro předškolní vzdělávání byl schválen Rámcový vzdělávací program, který respektuje a pamatuje i na speciální potřeby dětí s postižením. Školy, které nabízí

integrační programy pro handicapované děti, musí na tato specifika pamatovat i ve školním vzdělávacím programu. Vždy je velmi důležité, aby se na jejich vzdělávání

podíleli pedagogové se speciálně pedagogickou kvalifikací (buď přímo, nebo jako konzultanti speciálně pedagogického centra). U nás je v předškolních zařízeních téměř

úplná integrace – i těžce postižené děti jsou často zařazovány do běžných mateřských škol. (Dohnalová, 2004, Diplomová práce)

Protože docházka do předškolního zařízení není povinná, objevují se tendence

chápat mateřskou školu jako zařízení méně důležité, zajišťující spíše servis sociálního charakteru.

Naprosto odlišně a s větší odpovědností chápou rodiče zařazení dítěte do

školního vzdělávání. Najít vhodnou školu může stát rodiče mnoho času a úsilí.

Umístění dítěte v běžné škole (volba integrovaného vzdělávání) má několik výhod.

Kerrová (1997) soudí, že takové dítě bude lépe připraveno na vstup do života, když mu

bude poskytnuta speciální péče v rámci běžné školy. Lépe zapadne do každodenního 43

rytmu hodiny. Integrace poskytuje pocit větší společenské normality, šetří čas na dojíždění. (Dohnalová, 2004, Diplomová práce)

Speciální školy jsou buď s celodenním či internátním provozem, mívají větší

regionální záběr. Dle Kerrové je výhodou to, že citlivější dítě může být ušetřeno příliš rušného života na běžné škole, může dítě ušetřit zklamání z odlišnosti. Speciální škola

poskytuje kvalitní provázanou speciální péči, protože zde působí odborníci z oblasti speciálního školství. Výhody speciálního školství vidí Říčan a Krejčířová (1995) v celkově

lépe

přizpůsobeném

prostředí,

lepší

materiální

vybavenosti

a

propracovanějších postupech. Nevýhodou je ale méně vzorů běžných sociálních dovedností, méně příležitostí ke komunikaci se zdravými vrstevníky. (Dohnalová, 2004, Diplomová práce)

Shrnutí: Třetí kapitola se zvětší části věnuje počátkům definování mentální

retardace. Věnuje se různým autorům, kteří se definicí mentální retardace zabývali od

minulosti až po současnost. Někteří se svojí definicí shodovali s jinými, jiní naopak měli definice jiné. V poslední části kapitoly se pojednává o integrativních přístupech k mentálně postiženým od počátků organizované institucionální péče.

44

Závěr Bakalářská práce se zaměřuje na vývoj vztahů k mentálně postiženým jedincům

od středověku až po současnost. V první kapitole se pojednává o okruhu osob

s mentálním postižením a jejich charakteristikou. Zaměřuje se také na jednotlivé stupně

s jejich krátkým charakterizováním. Také zaznamenává možnosti vzdělávání těchto jedinců.

Dále se právě věnuje historii péče o mentálně postižené jedince. Jaká byla péče o

osoby s mentálním postižením ve středověku, kdy docházelo k vyvražďování, kdy za příčinu šílenství se považovaly „kameny bláznů“. Tématem jsou také „lodi bláznů“ a

charakterizování jejich funkce. Je také důležité zdůraznit, jak se zacházelo s postiženými lidmi za 2. světové války, vzpomenout Akci T4 a také její ukončení.

Na závěr se práce zabývá o počátcích definování mentální retardace. Zdůrazňují

se v ní náhledy na české a slovenské autory, kteří se definicí mentálně postižených

zabývali. U některých panují shody, u jiných naopak ne. Velmi důležité byly také

počátky organizované institucionální péče a integrativní přístupy k mentálně postiženým jedincům.

V práci jsou zdůrazněny přístupy a náhledy na mentálně

postižené jedince v různých časových obdobích.

45

Literatura Aktuálne otázky teorie a praxe špeciálnej pedagogiky, Aktuálne otázky výchovnej rehabilitácie postihnutých a špeciálnopedagogickej pedeutológie. Bratislava: Sapienta, 2005. ISBN 80-969112-9-5 ČERNOUŠEK, M. Šílenství v zrcadle dějin. Praha: Grada Avicentrum, 1994. ISBN 807169-086-4 DOHNALOVÁ, I. Funkce speciálně pedagogického centra v rámci integrace v regionu Jihlava. Diplomová práce, Brno: MU, 2004 GEBHART, J. Kronika druhé světové války. Praha : Fortuna Print , 2000 - 1. české vyd. 80-86144-61-5 PIPEKOVÁ, J. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315120-0 SCHOTT, H. Kronika medicíny. Praha : Fortuna Print , 1994 - 1.v. 80-85873-16-8 VANČOVÁ, A. Základy pedagogiky mentálně postihnutých. Bratislava:Sapienta, 2005. ISBN 80-96897- 6-6 Počátky péče o duševně choré v Praze. Rozvoj péče o choromyslné – „Nový dům“ [online]. [cit. 2006-01-02] Dostupný z www: http://www1.lf1.cuni.cz/~zfisar/pk/historie.htm Eutanázie [online]. [cit. 2006-01-02 ] Dostupný z www: http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/eutanazie

46