M ŮJ PŘÍBĚH , OD ZAČÁTKŮ AŽ PO DNEŠEK J EŠTĚ ŽE JSEM NEVĚDĚL , DO ČEHO JDU Je to tak. Když zavzpomínám, jak jsem začínal a jaký jsem byl ucho, tak mi přijde dnes až neuvěřitelné, kam jsem se dostal. Jenže, takový je vývoj asi každého fotografa. Dnes už bych nechtěl začínat znovu. Tím ale nechci odradit Vás, co jste v začátcích. Vy máte na rozdíl ode mne tento e-book, kde Vám předávám opravdu celé své knoh-how. Já neměl k dispozici vůbec nic. Každý fotograf si to své střežil a tak jediné, jak jsem se mohl učit, byla metoda pokus omyl.
J AK JSEM SE STAL Z
KAMERAMANA FOTOGRAFEM , ANEB KAŽDÝ PROFESIONÁL BYL NĚKDY NAPROSTÝ AMATÉR Rok 2005 Začínal jsem v roce 2005. Tehdy ještě jako student 5. Ročníku Fakulty aplikovaných věd jsem si udělal internetové stránky (škoda, že již nemám dochovanou jejich podobu, určitě byste se smáli a ulevilo by se Vám, že jste o velký kus dál, než když Cvrček začínal). Byl jsem nadšenec pro natáčení a střih a prohlásil se za profesionálního kameramana. Nastavil jsem si cenu tak, abych byl zdaleka nejlevnější v Plzni. Vycházel jsem totiž z předpokladu, že 100 Kč za hodinu práce je dokonalý peníz. To víte, jediný výdělek, který jsem znal, byly brigády za kasou či horší za 60 Kč/hod. Matně si vzpomínám, že natočení obřadu u mne vyšlo na cca 800 Kč a obřadu s hostinou na 1200 Kč. Vše samozřejmě včetně střihu. Je až s podivem, že se vůbec někdo ozval. Tak podezřele nízká cena, žádné ukázky. Ale netrvalo dlouho a měl jsem první zájemce. V tu chvíli jsem si běžel založit živnost (květen 2005) a přemýšlel, kde se s nimi setkám. Kdo ví, proč
mne nenapadla nějaká kavárna. Improvizoval jsem a pozval je do studentského bytu (v 3+1 nás bydlelo 8). Jeden z pokojů jsem přestavěl (a opravdu jsem přemisťoval i nábytek), aby vše vypadalo jako kancelář. Jenže, určitě jim muselo být jasné, jak se věci mají. Starý otřískaný nábytek po prababičce, dva staré monitory (z nichž jeden ani nebyl zapojený do elektriky). Každá židle jiná. . . . . Jinak tu kameru, o které píšu, jsem si vyzvedl v obchodě den před natáčením první svatby. Takže jsem znal jen základní funkce. Na kameru mi dala své pracně ušetřené penízky přítelkyně, dnes již manželka. Díky Luci, bez tebe bych to nikdy nedokázal. Dnes se Lucka jen směje, že to byla její nejlepší investice v životě. Když nyní vím, jak je reportáž složitá, kolik úskalí může člověka potkat, byl jsem opravdu střelec. A hodně nezodpovědný. Ono je ale asi lepší jít rovnou bezhlavě do akce ve sladké nevědomosti. Protože kdo moc přemýšlí, najde spoustu problémů a rozumných důvodů, proč ještě ne teď, ale až pak. Jenže rozumné důvody proč to nechat na později najdete vždy a onen okamžik až pak nikdy nenastane. Později dalšíma páry přišly s tím, zda bych jim byl schopen svatbu i nafotografovat. Měl jsem pocit, že pokud jim toto přání nesplním, najdou si někoho jiného, kdo jim poskytne obě služby zároveň. Spolubydlícího ve studentském bytě trochu bavilo focení. Měl dokonce zrcadlovku. Sice na film, ale zrcadlovku. Tak jsem koupil tu nejlevnější digitální zrcadlovku, která byla na trhu (Canon 350 D). Jen se setovým objektivem, asi za 20 000 Kč – ani nevím, kde jsem ty peníze vzal. Blesk měl naštěstí kamarád svůj (sice ještě pamatoval 2. světovou válku, ale blikal). A tak jsem za stejnou cenu přislíbil i nafotografování svatby. No, byli jsme dokonalé duo. Jeden zkušenější než druhý. Navíc z kamaráda, který se za
normálních okolností tvářil jako sebejistý a velmi znalý člověk a fotograf, se vyklubalo „tintítko“, které ani nedokázalo nevěstě s ženichem říci, co mají dělat.
Fotky vypadaly strašně. To mi bylo jasné už tehdy. Nevím, jak je možné, že nám je nikdo neomlátil o hlavu. Ale mělo to asi tak být. Rozhodl jsem se, že on už nesmí fotit dál. A tak jsem krom natáčení začal i fotografovat (protože jsem už přeci měl zrcadlovku). . . . . . . .
Rok 2007 Rok 2007 přináší změnu. Začíná být už zájem i o fotografování. Dokonce více, než o natáčení. Poptávka po svatebních fotografech je mnohem větší, než po svatebních kameramanech. Je to snadno vidět i na tom, že svatebních fotografů je mnohem více, než svatebních kameramanů. Fotografie již byly na slušnější úrovni, a proto se začala zvyšovat poptávka i u mne. Cena za obřad něco kolem 2000 Kč byla stále více než příznivá a téměř nejlevnější v širokém okolí.
Když měli zákazníci zájem jen o video, natáčel jsem, když jen o foto, fotil jsem, když o oboje, pomohla mi manželka s focením. Věděla toho o focení snad ještě méně, než onen kamarád v roce 2005, ale výsledky měla výrazně lepší. Přikládám pár fotek z roku 2007. Asi jste nyní již mnohem dál, než jsem byl já.
Nebylo to sice stále ještě nic moc, ale šlo o jakýsi průměr toho, co bylo tehdy na trhu. Přikládám i pár dalších fotek z roku 2007, na které jsem byl opravdu hrdý.
No, posuďte sami. Protože zakázek přibývalo, zkrátil jsem úvazek na 2 pracovní dny v týdnu. Začal jsem razit kvantitu, protože bylo mým cílem vydělat hodně peněz. Bral jsem i 2 svatby v jeden den, když to časově zapadlo. Měl jsem plné všechny víkendy. . . .
K ONEČNĚ PROFESIONÁL Rok 2009 V roce 2009 nadobro opouštím zaměstnání a jsem fotografem na plný úvazek. Fotografem proto, že v roce 2008 jsem si uvědomil, že zatímco ve fotce se posouvám neskutečnou rychlostí vpřed, v natáčení přešlapuji na stejném místě. Když jsem si pustil záznamy z roku 2005, byly téměř identické se záznamy z roku 2008. Navíc i zájem o videoreportáže výrazně poklesl. O fotoreportáže
naopak vzrostl. Již tedy fotím, a když chtějí svatebčané obojí, mám kameramany, kteří natáčí. Mám profesionální fotoateliér a poctivou kancelář s profi nábytkem a profi monitory. Jsem názoru, že je nutné se dobře reprezentovat. V tomto roce si začínám uvědomovat, že kvalita, kterou chci dodávat, není přes externí fotografy možná. Lidem se líbí mé fotky a já jim pak na svatbu posílám někoho jiného, kdo tak pěkné fotky prostě neudělá. Proto začínám odmítat více svateb na jeden den. Pokud se ozve druhý zákazník, upozorním jej, že ho nebudu fotit já a ukážu výsledky toho či onoho fotografa, který by ho mohl fotit místo mne. Často zákazník souhlasí i s tím a ví přesně, do čeho jde. Musíte si vybrat, chcete-li kvalitu, foťte sami. Můžete sice zaplatit drahého a skvělého fotografa, pak ale nic nevyděláte. Někdy méně znamená více. Mám stále mnoho zájemců a všechny termíny již hodně dopředu plné. Protože chci jistotu a maximální kvalitu, většinu svateb fotím s kamarádem Tondou Benediktem. Je skvělý, má jiné pohledy a je více fotek. Zatímco on používá teleobjektiv a všímá si detailů, já fotím ty základní fotky a základní dění. Sice musím Tondovi platit a mám menší výdělek, ale mnohem kvalitnější fotky. Fotím minimálně obřady a začátky hostiny, jen „obřadovky“ beru výjimečně. Cena za obřad je cca 3500 Kč a za celý den 5900 Kč. Přikládám ukázky fotek, které jsme pořídili s Tondou. Myslím, že jsem již v tomto období byl jedním z nejlepších svatebních fotografů v Plzni (hned po manželích Potůčkových). Jsou takové, jak jsem je odevzdával.
S lepšími fotografiemi se mi dařilo fotit i honosnější svatby. Zajímavé je, že bohatí lidé si dokážou život i svatební den mnohem více užívat. Tím pádem je na takové svatbě i více příležitostí k pořízení super snímků.
Fotky začínají mít v sobě i další přidanou hodnotu. Emoce.
To, že jsme fotili s Tondou, mi opravdu hodně pomohlo. Díky Tondo. Pokud začínáte, doporučuji fotit ve dvou. Jednak Vás to posune velmi rychle vpřed a jednak budete mít mnohem větší jistotu. A větší jistota opět znamená hezčí fotky.
V tomto roce jsem fotil svatbu, která totálně změnila mou budoucnost. Tak nějak náhodou se mi povedlo nastavit foťák, že vznikla (trochu kýčovitá), ale zajímavá fotka, která sklidila velký ohlas. Po rozboru doma, co se vlastně stalo,
proč ten efekt vznikl, jsem začal podobné fotky vkládat do každé svatební reportáže. A stále je o ně obrovský zájem. Podívejte se, o čem mluvím.
Samozřejmě se mi tuto techniku podařilo časem vylepšit a vypilovat. V kapitole o tom, jak fotografuji, si ji můžete pořádně prostudovat . . . .
Rok 2012 - Končím s natáčením Jsem unavený ze sezóny roku 2011. Měl jsem několikrát i 3 svatby za sebou. Pátek, sobota, neděle. Daří se mi i v dalších byznysech, zejména ve školeních, které prožívaly podobný boom, jako svatební fotoreportáže i videoreportáže v roce 2011. Protože si uvědomoval, že mi je bližší rodina i zdraví, než kariéra, dal jsem si hned několik závazků. Maximálně 1 svatba na 1 víkend. Bylo to těžké loučení. Být v něčem opravdu dobrý (jeden z nejlepších v republice) a muset se toho vzdát. Věděl jsem, že to je pozvolná cesta do ústraní. Věděl jsem, že když polevím, brzy mne předženou ostatní, kteří budou sprintovat hlava nehlava. Že když polevím, nebudu se dále vyvíjet a brzy mne to přestane bavit (stejně jako natáčení prve), protože nerad přešlapuji na jednom místě. Ale volbu jsem měl jasnou, rodina a zdraví mne udělají šťastnějším, než cestování s fotoaparátem po Evropě. 2.7.2012 proto natáčím poslední svatbu. Těžká technika a její neustálé přenášení se začaly podepisovat na bolestech zad a kolen. Navíc se začíná objevovat čím dál více kameramanů, které natáčí podobným stylem. Už nejsem jen já a Leoš, ale minimálně dalších 10 velmi šikovných kameramanů. To co dělám nyní, bude brzy standart. Chci svou práci omezit, a proto musím začít tím, že si zvolím, zda focení nebo natáčení. Focení mne baví více a jsem si v něm jistější. Navíc je v synergii s kurzy fotografování. Proto jsem se rozhodl k této razantní změně.
Jak se dalo čekat, i fotografování mne přestávalo uspokojovat. Všechny svatby si byly hodně podobné a mé výstupy také. Do toho jsem si uvědomil, že už dávno nefotím, protože chci, ale protože musím. Koníček přerostl v zaměstnání. Jsem rok a půl dopředu smluvně vázán, kde kdy musím fotit. Mám všechny víkendy plné. Sice bych mohl mít volné všední dny, ale kamarádi mohou jen o víkendech. Stejně tak pracující rodičové. A hlavně, až děti půjdou do školy, tak přeci nechci mít hlavní pracovní sezónu v době jejich prázdnin. A když budou mít čas jen o víkendu, protože přes týden jsou ve škole, tak tatínek bude fotit? Tahle vize se mi rozhodně nelíbila. Vřelo to ve mně a k focení jsem měl čím dál větší odpor. Asi nějaký syndrom vyhoření. Ale když děláte něco, o čem tušíte, že to nemá budoucnost, protože to nemáte kam rozvíjet dál (nehcete-li trávit čas na zahraničních cestách) je to hrozný pocit. Rozhodl jsem se. Zorganizoval jsem kurzy svatební fotografie po celé republice a na nich předal všechno své know-how. Stejně jako v tomto e-booku, ale zdaleka ne tak dopodrobna. Protože to během jednoho dne nešlo. A asi tomu zas chtěl nějaký osud (i když na něj moc nevěřím ), kurzy nejen že byly plné, ale hlavně mi ukázaly, že lze za den vydělat i 50 000 Kč. A to mně mnohem milejší prací, než v tu chvíli pro mne bylo focení. Jsem vděčný za tohle poznání a za celý rok 2012, v kterém se zcela změnilo mé myšlení, v kterém jsem udělal několik hodně odvážných rozhodnutí, ke kterým hodně lidí nikdy nenajde odvahu. Přikládám pár fotek z tohoto roku:
Rok 2013 - Fotím si již jen pro zábavu. Letos je vše super. Už vím, že svět je jen takový, jak si jej nastavíme my sami. Pokud jsem dřel do noci, fotil za málo peněz, přitahoval ne zrovna milé zákazníky, tak jsem si za to mohl jen já sám. Nikdo mne nenutil. To já
podepisoval (dokonce mnou navržené) smlouvy. To já stanovoval ceník a já říkal, kdy budou fotky hotové. Konečně jsem věděl, jak na to. Nejprve je důležité si říci, jak to chcete a pak to prostě tak udělat. Já jsem si na konci roku 2012 řekl: Chci maximálně 2 svatby za měsíc a chci 15 000 Kč za den mé práce. A letos to mám přesně tak. Na fotografování svateb se opět těším. Víte proč? Protože je již fotit nemusím. Vydělávám pasivně jinak. A také proto, že jich není tolik. A proto, že si fotky v klidu upravím, kdy chci a nedělám je pod tlakem do noci. I proto, že si jasně vytyčím podmínky a řeknu si svatebčanům o oběd, o to kdy kde a jak se budou fotit portréty, aby se mi co nejlépe pracovalo atp. Je to přesně tak, jak chci. Nikdo na mne nekouká jako na sluhu, jako na člověka, kterého platí proto, aby makal tak, jak zákazník píská. Kdyby se ke mně někdo choval povýšeným způsobem (jak se občas lidé k fotografům chovají), odešel bych klidně uprostřed obřadu. A myslím, že to o mne zákazníci vědí a že to oceňují. Že oceňují mou jistotu, vizi a to, že mám v hlavě vše naprosto srovnané a pořádku. Respektují mé hodnoty. Já zas maximálně respektuji je. Jsme rovnocennými partnery, kterým vzájemná spolupráce naprosto vyhovuje a je pro všechny strany velkým přínosem. Jinak by ani neměla cenu. Dnes už vím, že není až pak. Také vím, že jsem se rozhodl podle svých opravdových vnitřních hodnot a dobře jsem udělal. Možná bych teď byl v Paříži a měl špatnou náladu. Místo toho sedím v Plzni, plánuji, jak postavíme roubenku, a je mi skvěle. Držím palce, aby se i Vám podařilo žít život přesně dle Vašich vlastních představ. Bude to vyžadovat asi hodně složitých rozhodnutí, ale nakonec, až se Vám to povede, uvidíte tak jako vidím dnes já, že to zas tak strašné nebylo, jak se to prve jevilo. A určitě je třeba počítat s tím, že
Vaši zákazníci jsou jen obrazem Vás samotných.
