Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA DIDAKTICKÝCH TECHNOLOGIÍ

Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole

Bakalářská práce

Brno 2009

Vedoucí práce: Ing. Pavla Stejskalová

Vypracoval: Eva Hrabalová

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole “ vypracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje.

V Brně, 12. dubna 2009

Eva Hrabalová

Poděkování: Děkuji paní Ing. Pavle Stejskalové za pomoc, cenné rady a čas, který mi věnovala při psaní mé bakalářské práce. Ředitelství a učitelům odborných předmětů na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově patří můj dík za ochotu a spolupráci při tvorbě části praktické.

OBSAH Úvod……………………………………………………………………. 7 1. Význam a obsah didaktiky odborných předmětů………………...……………8 1.1 Pedagogika…..……………………………………………………………8 1.2 Didaktika….……..……………………………………………………..…8 1.3 Oborová didaktika…….…….…..……………………………………….. 8 1.4 Speciální didaktika (didaktika OP)…………,,,,………………….………9 2. Vyučovací proces………….………………………………..………..…..……. 10 2.1 Základní činitelé vyučovacího procesu .…………,,,,,……….….….…. 10 2.1.1 Učitel odborných předmětů………..………………….…………10 2.1.2 Žák ve výuce odborných předmětů…..….……..…..……..….... 11 2.1.3 Učivo v odborných předmětech…..…..…………………………11 2.2 Didaktická klasifikace učiva………..…………………………………..11 2.2.1 Vědomosti…………………..………………………………...…12 2.2.2 Dovednosti…………………..……………………...…………...12 2.2.3 Návyky……………………..……..……………………….……13 2.2.4 Schopnosti…………………..…………………………….…….13 2.2.5 Zájmy a postoje……..……...………………………………......14 2.3 Funkce a etapy vyučovacího procesu…….………………….…..……..14 3. Didaktické zásady ve výuce odborných předmětů……...……..……………….16 4. Historický vývoj vyučovacích metod…….…..……..……………….…………..17 5. Vyučovací metoda………………..……..…….…………………….….…………19 5.1 Pojem klasifikace vyučovacích metod……….………..…………….…..19 5.2 Volba a použití vyučovacích metod ve výuce odborných předmětů……19 5.3 Dělení vyučovacích metod…………….……..……………………….…20 5.3.1 Klasické výukové metody…………..……………………….…..22 5.3.1.1 Metody slovní…………..………………….…………...22 5.3.1.2 Metody názorně demonstrační……..………….……….25 5.3.1.3 Metody dovednostně- praktické………….….….……..26 5.3.2 Aktivizující metody………………………………………….….27

5.3.2.1 Metody diskusní……..…………………………….……28 5.3.2.2 Metody badatelské, problémové…….…..………….…..29 5.3.2.3 Metody situační…….……..……..….……………….…29 5.3.2.4 Metody inscenační………………………………………30 5.3.2.5 Didaktické hry………………..……………………...…31 5.3.3 Komplexní výukové metody……………………………………31 5.3.3.1 Frontální výuka…….…….………………………….…31 5.3.3.2 Skupinová výuka……….……………………………...31 5.3.3.3 Partnerská výuka……….……………………………...32 5.3.3.4 Samostatná práce žáků…….………………………..…32 5.3.3.5 Kritické myšlení……….………………………………33 5.3.3.6 Brainstorming…….….………………………………...34 5.3.3.7 Projektová výuka…….….………………………...……35 5.3.3.8 Výuka dramatem…….……………………………...…35 5.3.3.9 Otevřené učení…….….………………………..………36 5.3.3.10 Učení v životních situacích……………………………36 5.3.3.11 Televizní výuka……………….…...…………………..37 5.3.3.12 Výuka podporovaná počítačem……………………..…38 5.3.3.13 Sugestopedie a superlearning……….…..……….……38 5.3.3.14 Hypnopedie……………………………………………39 6. Historie oděvnictví a oděvní školy v Prostějově …….……………..…….……40 7. Identifikační údaje školy………..…….………………………………..…….…42 7.1 Studijní zaměření oboru Oděvní design a návrhářství….………………..43 7.2 Délka a forma vzdělávání…………….………….………………………43 7.3 Dosažený stupeň vzdělání……….………………………………………43 7.4 Profil absolventa stud. zaměření Oděvní design a návrhářství………….43 7.5 Učební plán oboru Oděvní design a návrhářství…………..…..………44 7.6 Základní charakteristika odborných předmětů vyučovaných na škole ..45 7.6.1 Strojnictví a automatizace…….….….…………………………45 7.6.2. Ekonomika………………………………………………..……45 7.6.3 .Nauka o materiálu………….………………………………..…46 7.6.4 .Oděvní technologie………….…………………………………46

7.6.5 Konstrukce a modelování…….……..…..………………………46 7.6.6 Aplikovaná konstrukce oděvů……………....…………………..46 7.6.7 .Základy oděvního výtvarnictví…..…...….……..………………47 7.6.8 Výtvarná příprava…..…..….………….……..…………………47 7.6.9 Dějiny umění a odívání….…………….……..…………………47 7.6.10 Počítačová grafika………..………….…..…………………….47 7.6.11 Módní navrhování………..………..…...………………………47 7.6.12 Tvorba image……………..…………...………………………47 8 Rozpracování vyučovacích metod pro vybrané odborné předměty….…...….48 8.1 Nauka o materiálu…..……………………………………………………48 8.1.1 Návrh technického vybavení učebny a učebních pomůcek…..…48 8.1.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu.49 8.1.3 Návrh rozpracování tématu 6.1.……..……..………………..…52 8.2 Konstrukce a modelování……….………………………………………55 8.2.1 Návrh technického vybavení učebny a učebních pomůcek….…55 8.2.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu.56 8.2.3 Návrh rozpracování tématu 1.3..…………………………….…58 8.3 Oděvní technologie……………...…………….………………………..62 8.3.1 Návrh technického vybavení učebny a učebních pomůcek ……62 8.3.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu..62 8.3.3 Návrh rozpracování tématu 1.2….……...………………………65 8.3.4 Návrh rozpracování tématu 4.1….…… ………………………67 9. Vyhodnocení……………..………………………………………………………69 Závěr……….…………………………………………………………………72 Resumé, klíčová slova…………..……………………………………………73 Summary, The Key Words……….…………………………………………74 Seznam použité literatury………….…..……………………………………75 Seznam použitých internetových zdrojů….….…………………….………76 Seznam příloh.…………………………….…………………………………77

Úvod Narodila jsem se a bydlím v Prostějově, ve městě s dlouholetou oděvní tradicí. Vývoj oděvnictví je zde nedílně spjat s historií oděvních škol v tomto městě. Jako každé odvětví i oděvní průmysl prochází vývojem. Mění se technologie, materiály, celková filosofie. Na tyto změny musí školy reagovat. Odborní pedagogové si uvědomují, že je nutné ve výuce následovat změny a nové trendy v oboru, a tomu nově přizpůsobovat i strukturu výuky a výukové metody, v duchu kurikulární reformy klást důraz na samostatnost a tvořivost žáka. V oblasti oděvnictví a módy se pohybuji celý život. V technické přípravě výroby pracuji již řadu let a studiem na vysoké škole se připravuji na práci pedagoga. S tématy vyučovanými v odborných předmětech na oděvních školách se ve svém povolání setkávám každodenně. Ve své bakalářské práci předkládám návrh využití konkrétních výukových metod v odborných předmětech vyučovaných na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově a porovnávám je s metodami, které vyučující skutečně používají.

Ředitelství Střední průmyslové školy oděvní projevilo o mou práci zájem. Jejich snahou je žákům poskytovat technicky aktuální informace moderními formami a prostředky. V možnosti této snaze napomoci vidím mimo jiné význam své bakalářské práce.

-7-

1. Význam a obsah didaktiky odborných předmětů S rozvojem pedagogických věd docházelo ke konkretizaci předmětu zkoumání. Výuka odborných předmětů je souborem složitých, a dynamicky se rozvíjejících konkrétních situací. Zabývá se nejen sdělováním jednotlivých obsahů výuky odborných předmětů žákům, ale na základě tvořivé činnosti učitele realizuje i žákův osobnostní rozvoj.

1.1 Pedagogika „V odborném významu je věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v nejrůznějších sférách lidské společnost“. (Průcha,Walterová,Mareš,1995, s.153) Veřejnost pedagogiku chápe ryze jako výchovu dítěte, ale již Jan Amos Komenský(1592-1670), který jako první vytvořil systém pedagogických poznatků a zásad pojmenoval pedagogiku jako výchovu člověka od narození po jeho smrt. Pedagogika v současném pojetí je vědou o celoživotní výchově dětí, mládeže i dospělých.

1.2 Didaktika „Je pedagogická disciplína.Je to teorie vyučování, jejímž předmětem se staly cíle, obsah,metody a organizační formy ve vyučování.“ (Průcha,Walterová,Mareš,1995, s.50) Didaktika je důležitou součástí pedagogiky, protože především při vyučování je žák bezprostředním cílem učitelova výchovně vzdělávacího působení. Didaktika bývá nazývána „srdcem“ pedagogiky. Pokud je didaktika ze své obecné podoby rozvíjena do podoby zvláštní, nazýváme ji oborovou didaktikou.

1.3 Oborová didaktika Vyčlenila se z obecné didaktiky. Je určena učitelům odborných předmětů, praktického vyučování na středních školách. Řeší problematiku vzdělávání (oblast didaktické techniky, učebních pomůcek apod.)v určitých předmětech jednoho oboru, jako například obor stavebnictví, elektrotechniky, oděvnictví a podobně. -8-

1.4 Speciální didaktika (didaktika odborných předmětů) „Je teorie vyučování, která zkoumá zákonitosti vyučování konkrétního odborného předmětu daného oboru Svou činnost rozvíjí speciální didaktika ve vzájemné spolupráci s ostatními pedagogickými obory, ze kterých vychází, opírá se o ně a zároveň jim poskytuje podněty a východiska. Jestliže obecná didaktika k oborové didaktice byla charakterizována ve vztahu obecného ke zvláštnímu, pak vztah mezi oborovou didaktikou a speciální didaktikou se vztahem od zvláštního ke konkrétnímu. Speciální didaktika- metodika se tedy zabývá jednotlivými odbornými předměty, z nichž každý má svou specifičnost, která spočívá v konkrétnosti jejich zaměření.“ (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.11) Kvalitu výuky odborných předmětů ovlivňuje několik faktorů. Jsou jimi vzdělání učitele, jeho zkušenosti odborné i praktické. Významným faktorem ve výuce odborných předmětů je materiálové vybavení školy. Technické obory jsou velmi rozsáhlé svými technologickými postupy, stroji, materiály. Aby dostali žáci ve výuce jen ty správné informace, musí být obsah učiva začleněn do výchovně vzdělávacího procesu v přiměřeném množství. Posloupnost pedagogických disciplín PEDAGOGIKA DIDAKTIKA OBOROVÁ DIDAKTIKA SPECIÁLNÍ DIDAKTIKA

-9-

2. Vyučovací proces Je jedním z určujících faktorů výukových metod. Vyučovací proces je záměrné, cílevědomé, soustavné a racionální řízení aktivit žáků, které má za cíl dosáhnout stanovení výchovně- vzdělávacích cílů. Prostřednictvím cílům se realizují požadavky na výchovu žáka z různých hledisek. Nejedná se tedy jen o požadavky na vzdělání, ale i na rozvoj citově volních vlastností jedince. Z toho vyplývá, že „Vyučovací proces je tedy procesem výchovně – vzdělávacím“. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.20) Z hlediska pedagogického dělíme proces na několik stupňů: Prvním stupněm poznání ve všech vyučovacích procesech je tzv.“živé nazírání“. Jedná se vlastně o poznání vnější stránky předmětů a jevů, jejich vnější vlastnosti a vztahy. Druhý stupeň poznání, tzv. “abstrakční myšlení“, zahrnuje vnitřní poznání věcí a jevů, řeší jejich souvislosti a jevy. Třetí stupeň poznání ověřuje pravdivost a ověřuje správnost získaných znalostí v praktické činnosti.

2.1 Základními činiteli vyučovacího procesu jsou učitel, žák, učivo. Všechny tři složky musí být ve vzájemném vztahu. Nerovnováha mezi jednotlivými činiteli může deformovat vyučovací proces jako celek. 2.1.1 Učitel odborných předmětů Plní ve svém povolání funkci výchovně vzdělávací a organizátorskou. Musí být vzdělaný nejen v teoretické části výuky, musí ovládat i praktickou část. Důležitou zásadou je udržování spojitosti s novými technologiemi a materiály. Učitel by měl

- 10 -

přihlížet k individuálním zvláštnostem žáků a k jeho schopnostem. Měl by napomáhat rozvoji znalostí od základních po složité.

2.1.2 Žák ve výuce odborných předmětů Neměl by ve vyučování pasivně přijímat předkládané učivo, ale aktivně pracovat a získané poznatky postupně rozvíjet a osvojovat. „Činnost žáka ve vyučovacím procesu je chápána jako systém jejich aktivních a cílevědomých úkonů, během nichž prostřednictvím učiva tvůrčím způsobem poznávají předměty a jevy objektivní skutečnosti“. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.20)

2.1.3 Učivo v odborných předmětech Je soubor didakticky uspořádaných poznatků a činností, které si žáci ve vyučování osvojují ve formě vědomostí. Vědomosti jsou souborem pravidel a pouček a fakt, které si má žák zapamatovat Z hlediska obsahu učiva je důležité zahrnout do výuky základní a obecně platné poznatky. Řídíme se zlatým pravidlem antických autorů „Non multa , sed multum(ne mnoho, ale mnohé)“ (Drahovzal,J; Kilián,O;Kohoutek,R,1997,s.56). Z citátu vyplývá, že kvantitativně menší rozsah učiva může mít efektivní hodnotu.

2.2 Didaktická klasifikace učiva Učivo jsou didakticky uspořádané činnosti a poznatky, které si má žák z vyučování odnést ve formě získaných vědomostí, dovedností a návyků, schopností, postojů a zájmů. Didaktická klasifikace učiva je podrobný rozbor učebních osnov a učebnice, do kterého musí učitel umět zaimplementovat hlavní myšlenku vyučovaného předmětu, který musí mít přímou návaznost na předchozí výuku. Učitel by neměl zapomínat na změny v obsahu, které s sebou přináší vědeckotechnický rozvoj daného předmětu. - 11 -

Při didaktické analýze učiva volí vhodné metody, formy a prostředky. Na základě těchto vstupů určuje optimální postup. V rámci didaktické klasifikace učiva rozlišujeme:

2.2.1 Vědomosti „ jsou konkrétní vzájemně spolu související fakta, soustava pojmů, zákonů, pravidel a poznatků z oblasti společenských, přírodních a technických oborů, které má žák zvládnout v jednotlivých ročnících či stupni školy,porozumět jim,zapamatovat si je a umět je v praxi použít. Vědomosti mohou být konkrétní, tyto mají podobu jedinečných představ a obecné, obsahující zobecněné prvky. Učitel odborných předmětů odevzdává žákům poznatky v podobě osvojených vědomostí, interpretuje je podle toho, jak on sám je pochopil, jak si je osvojil, zda se s nimi subjektivně ztotožnil, popřípadě, jaké má k nim výhrady. Psychologickým základem vědomostí jsou procesy vnímání, myšlení a paměti, které vznikají na základě vysvětlení učiva, jeho pochopení a praktického použití“ (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.24)

2.2.2 Dovednosti „Jsou osvojené praktické úkony, které žák může vykonávat na základě získaných vědomostí. Osvojené vědomosti mohou později přispívat k nabývání nových vědomostí. Vznikají-li v oblasti smyslové a pohybové činnosti, mluvíme o motorických, popř. senzomotorických dovednostech (kreslení strojních součástí, schémat, plánů a pod.) .Má- li povahu vnitřních myšlenkových operací, např. odvodit výpočtové vztahy pro namáhání šroubů nebo prutů příhradové konstrukce aj.,jedná se o dovednosti intelektuální“. (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.24) Členění dovedností: - jednoduché ( práce s jednoduchým nástrojem, např. rýč,pilník,žehlička)

- 12 -

- složité ( obsluha výrobní linky, řízení automobilu) - kombinované ( řízení podniku) - intelektuální( recitace, zpěv). Proces poznávání musí být propojen s lidskou činností. Proto v didaktice odborných předmětů neřešíme jen odborné vědomosti žáka, nýbrž i jeho přípravu na práci v náročných technických funkcích.

2.2.3 Návyky „jsou zautomatizované dovednosti nebo jejich části“ Při výuce odborných předmětů na středních školách je důležité vypěstovat u žáků správné pracovní návyky, které získávají pod dohledem učitele. Řadíme mezi ně například dodržování předepsaných a správných technologických postupů. Takto vypěstované správné pracovní návyky usnadňují následnou činnost v praxi.

2.2.4 Schopnosti „Se projevují tím, že žák si uvědomuje a chápe obsah učiva, poznává význam různých předmětů a informací. Tyto žákovy schopnosti mají ve vyučovacím procesu přijímací charakter, který je podmíněn praktickým využitím. Didaktika odborných předmětů ve větší míře zaměřuje pozornost na problematiku cílevědomého a intenzivního rozvíjení žákovských schopností v úzké souvislosti s jinými zejména přírodovědnými předměty. Tyto schopnosti se projevují zejména v tom, jak rychle si žáci osvojí danou činnost, jak rychle a kvalitně dovedou řešit zadaný úkol“.(Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.26)

- 13 -

Schopnosti nabyté ve vyučovacím procesu dělíme na : - rozumové (myšlení, paměť, pozornost apod.) - smyslové (vnímání zvuků, barev apod.) - pohybové (rychlost, koordinace) - společensko-organizační (sportovní, technické apod.)

2.2.5 Zájmy a postoje Zájmy mají pro výchovně vzdělávací proces velký význam. Jsou motivací lidské činnosti, zatímco postoje jsou stanoviskem – vlastním názorem žáka na danou skutečnost.

2.3 Funkce a etapy vyučovacího procesu Činnost učitele a žáka ve vyučovacím procesu probíhá určitou etapou a v daném okamžiku má určitou funkci. Formulace dílčích funkcí a etap vyučovacího procesu je důležitá pro volbu vyučovacích metod i pro prostředků výuky. Vyučovací proces plní funkci: - informativní - předává informace žákům - formativní – formuluje osobnost žáka - instrumentální – osvojené vědomosti se stávají nástroji dalších učebních aktivit - integrující funkce – spojuje všechny předchozí funkce

Etapy vyučovacího procesu mají souvislost s organizační a řídící činností učitele a jejich použití ve výuce je podmíněno vybavením učeben náležitými učebními pomůckami a didaktickou technikou.

- 14 -

Dělení etap vyučovacího procesu podle Mojžíška: - motivační etapa – řeší přípravu žáků k osvojení učiva. Ve výuce odborných předmětů se jedná o nejúčinnější etapu. - expoziční etapa – se zabývá vytvářením a osvojováním vědomostí a dovedností. Ze všech etap se jedná o nejnáročnější etapu, jejímž základem je vytváření představ, pojmů, úsudků a soudů. Výběrem vhodných vyučovacích metod dosáhneme přijatelného střídání učitelova výkladu, názorných otázek a vlastní činností žáků. - fixační etapa – je zaměřena na upevňování a prohlubování osvojeného učiva. Definujeme několik fází etapy: v první fázi, která následuje bezprostředně po výkladu nového učiva, se obvykle zaměřujeme na nejdůležitější fakta a kontrolujeme míru získaných vědomostí. Abychom byli schopni udržet pozornost žáků, používáme metodu rozhovoru. Ve druhé fázi, kterou je běžné opakování, se doporučuje použití problémové metody a vhodně zvolenými otázkami aktivovat žáky. Třetí fází je souhrnné opakování. - verifikační etapa – slouží k ověřování vědomostí a dovedností žáků. Je to závěreční fáze vyučovacího procesu a plní funkci zpětné vazby jak pro učitele, kde ověřuje použití vhodných výukových metod a prostředků, tak pro žáka z hlediska úrovně jeho dosažených vědomostí a dovedností.

- 15 -

3. Didaktické zásady ve výuce odborných předmětů Didaktické zásady jsou platné pro všechny etapy vyučovacího procesu, nejen pro výuku v odborných předmětech. Vzájemně se prolínají a záleží na učiteli, které zásady se rozhodne ve výuce použít, aby dospěl ke stanoveným výchovně vzdělávacím cílům. Čadílek a Loveček popisují ve své literatuře tradiční soustavu didaktických zásad, které mají úzkou vazbu na výuku odborných předmětů. Jsou to především: - zásada názornosti - zásada uvědomělosti a aktivity - zásada soustavnosti - přiměřenosti - trvalosti - zásada vědeckosti - zásada spojení teorie s praxí - zásada zpětné vazby - zásada komplexního rozvoje žáka

Spojení teorie s praxí má pro výuku odborných předmětů na středních školách důležitý význam, protože návaznost teoretického vyučování na praktickou výuku má vliv na získání trvalých odborných znalostí žáka.

- 16 -

4. Historický vývoj vyučovacích metod Šimoník ve své knize Úvod do didaktiky základní školy uvádí následující přehled etap vývoje vyučovacích metod: „V počátečním období vývoje lidské společnosti se přenos zkušeností a pracovních dovedností uskutečňoval především při praktické činnosti, které se příslušníci mladé generace postupně zúčastňovali. Základní metodou získávání nových poznatků byla nápodoba. - Další etapa v procesu modernizace vyučovacích metod nastala v souvislosti se vznikem řeči. Názor a praktická činnost, jsou jako zdroje přenosu poznatků postupně úplně potlačeny. Slovo, zpočátku mluvené, později psané, stává se základním prostředkem přenosu vědomostí. Vyučování se vyznačuje pasivitou žáků. Tato etapa vrcholí ve středověku. - Třetí etapa modernizace vyučovacích metod je spojena s vynálezem knihtisku a počátky renesance. Psané slovo bylo zdrojem poznatků už v předcházející etapě, avšak možnost masového rozšíření tištěných knih je předpokladem a počátkem obecného rozšíření práce s knihou, později se slabikářem, učebnicí. Po staletí opomíjená možnost, přiblížit učícímu se skutečnost prostřednictvím názoru, začíná se od renesance znovu rozvíjet. Požadavek spojení slova s názorem, zakotvuje pevně v pedagogické teorii. I v této etapě přetrvává pasivní účast žáků ve vyučování. - Další etapa modernizace vyučovacích metod je především reakcí na pasivitu učících se, která byla typická pro předcházející dvě etapy. Od přelomu 19. a 20. století je kladen velký důraz na vlastní žákovu činnost, a to především činnost praktickou. - Od poloviny 50. Let minulého století se hovořilo o tzv. vědecko-technické revoluci. Projevuje se snaha o integraci slova, názoru a praktické činnosti. Významné postavení v procesu přenosu poznatků zaujímá technika. Vyučovací metody směřují k aktivní činnosti žáků, myšlenkové i praktické. - 70. a 80. léta minulého století jsou (byť v teoretické podobě)spojována s požadavky na maximální využití pomůcek a didaktické techniky, zařazování regulačních a - 17 -

zpětnovazebních prvků do vyučovacích metod, důraz na používání vyučovacích metod aktivizujících žáky, integraci slova, názoru a praktické činnosti. - Dosavadní pojetí vyučování jsou od konce minulého století označována jako tzv. transmisivní,(předávající): „učitel ví, umí, je kompetentní, je garantem pravdy“ a přichází, aby žáky „naučil, aby jim své vědomosti předal“. „žáci neví, neumí, nejsou kompetentní“a do školy přicházejí, aby tyto poznatky od učitele „převzali“. Postupně je rozpracováno a rozvíjí se pojetí konstruktivistického vyučování:učitel vytváří podmínky a zajišťuje, aby každý žák mohl dosáhnout co nejvyšší úrovně, učitel je garantem metody; žáci přicházejí, aby přemýšleli,rozvinuli,reorganizovali své dosavadní poznatky, objevili (konstruovali) své nové poznatky“ (Šimoník,2005,s.76-77).

- 18 -

5. Vyučovací metoda „Je postup, cesta, způsob vyučování. Charakterizuje činnost učitele vedoucí žáka k dosažení stanovených cílů“.(Průcha,Walterová,Mareš,1995, s.265).

5.1 Pojem a klasifikace výukových metod Vyučovací metody zapříčiňují předávání a osvojování vědomostí, dovedností a návyků. Metoda nestojí ve výchovně vzdělávacím procesu samostatně, ale je součástí činitelů, které na průběh výuky působí. Efektivita použitých metod přímo souvisí s cíly a výsledky výuky. Neexistujecžádnácuniverzálnícmetoda. Praktické použití vyučovacích metod je ovlivněno vývojovými a individuálními zvláštnostmi žáků a specifikou vyučovacího předmětu. Učitel musí znát různé vyučovací metody, aby mohl v konkrétní situaci volit jejich vhodnou kombinaci. Nová koncepce výchovy a vzdělávání prosazuje ten model výuky, který podporuje samostatnost, tvořivost a aktivitu u žáků. Jen tato cesta vede k vytvoření vlastního učebního stylu žáka, k racionálnímu učení. Kromě vhodného výběru metody a učitelova působení je důležitou součástí celku žákovo chtění učit se. Každá supermoderní metoda nebo pomůcka zůstane bez efektu, pokud žák neprojeví svoji osobní aktivitu k učení a ve vyučování.

5.2 Volba a použití vyučovacích metod ve výuce odborných předmětů „Vyučovací metody v odborných předmětech učitel volí tak, aby respektoval zákonitosti vyučovacího procesu a současně, aby vyučování bylo vedeno v tom smyslu, že žáci nepřijímají jen hotové vědomosti, ale naopak aby pracovali samostatně a pokud to obsah učiva umožňuje, sami poznávali a objevovali nové souvislosti a možnosti využití vlastních získaných poznatků. V odborných předmětech obsah učiva vychází - 19 -

z obsahu učiva společensky vědních a přírodovědných předmětů. Proto volíme především takové vyučovací metody, pomocí kterých žáci sami poznávají uplatnění např. přírodních zákonů a jejich využití v technice“ (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.42)

Volbu metody ovlivňují tyto faktory: 1) učivo (předmět, téma konkrétní vyučovací hodiny) 2) věk žáků 3) intelektové předpoklady a učební zkušenosti žáků 4) organizační forma vyučování 5) vybavení školy (počítače, didaktická technika, atd.) 6) profesionální a osobnostní předpoklady učitele

5.3 Dělení vyučovacích metod Vyučovací metody je možno dělit podle několika hledisek. V odborné literatuře se setkáváme s odlišným dělením vyučovacích metod, které může pramenit z aktuálních možností využití na daném typu škol. Pro základní přehled o metodách jsem si vybrala dělení podle Maňáka a Švece: 5.3.1 Klasické vyučovací metody 5.3.1.1 Metody slovní - Vyprávění - Vysvětlování - Přednáška - Práce s textem - Rozhovor- diskuse

- 20 -

5.3.1.2 Metody názorně demonstrační - Předvádění a pozorování - Práce s obrazem - Instruktáž 5.3.1.3 Metody dovednostně- praktické - Napodobování - Laboratorní činnost - Produkční metody

5.3.2 Aktivizující výukové metody 5.3.2.1 Metody diskusní 5.3.2.2 Metody badatelské, problémové 5.3.2.3 Metody situační 5.3.2.4 Metody inscenační 5.3.2.5 Didaktické hry

5.3.3 Komplexní výukové metody 5.3.3.1 Frontální výuka 5.3.3.2 Skupinová výuka 5.3.3.3 Partnerská výuka 5.3.3.4 Samostatná práce žáků 5.3.3.5 Kritické myšlení 5.3.3.6 Brainstorming - 21 -

5.3.3.7 Projektová výuka 5.3.3.8 Výuka dramatem 5.3.3.9 Otevřené učení 5.3.3.10 Učení v životních situacích 5.3.3.11 Televizní výuka 5.3.3.12 Výuka podporovaná počítačem 5.3.3.13 Sugestopedie a superlearning 5.3.3.14 Hypnopedie“ (Maňák,Švec,2003)

5.3.1 Klasické výukové metody 5.3.1.1 Metody slovní Jsou ve výuce odborných předmětů velmi důležité, protože mluveným slovem učitel doplňuje jiné metody výuky. Mluvené slovo v odborných předmětech by mělo být vždy spojováno s praktickou činností, aby nedocházelo k pouhému „odříkávání nabiflované teorie“ bez schopnosti dalšího uplatnění v praxi. Slovní metody dělíme na monologické a dialogické. A) Monologické metody jsou založeny převážně na jednostranném předávání informací od učitele k žákovi (v některých případech, např. formou referátu, předává žák informace ostatním žákům). •

Vyprávění I když může být součástí jiných metod (rozhovor, přednáška), plní převážně

motivační funkci. V odborných předmětech může být použita jako počáteční informace k určitému tematickému celku (v předmětu oděvní design se může například jednat o historii jeansových kalhot).

- 22 -

•

Vysvětlování „je takové zprostředkování a objasňování učiv, předmětů a jevů, které vede

k pochopení příčin, souvislostí a podstaty zkoumaného jevu. Na rozdíl od přednášky nebo vyprávění, které se velmi často zabývá vnější částí problému, vysvětlování proniká až k vnitřní podstatě, k hlubším souvislostem a návaznostem učiva.“ (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.50) Učitel vysvětluje žákům ve výuce podstatu pojmů, pravidel, zákonů. Aby měl zpětnou vazbu o tom, zda žáci vysvětlované učivo pochopili, musí být s nimi v kontaktu, dávat doplňující otázky a reagovat na jejich dotazy a připomínky. Součástí vysvětlování je popis (např. popis součástí šicího stroje). •

Přednáška Je náročná metoda a to jak ze strany přednášejícího, tak ze strany přijímané strany.

Musí být obsahově přístupná, členěná do přehledných bloků, řečnicky atraktivní. V odborných předmětech používáme metodu přednášky hlavně při důležitých a obsáhlých tématech učiva, kdy je potřeba žákům předložit ucelený pohled na probírané téma. Nevýhodou této metody je, že nepočítá s aktivitou žáků a je nesnadná z hlediska udržení pozornosti žáka. Žáci si během přednášky zapisují důležité poznatky. Zvláštním případem přednášky žákovský referát. Žáci v něm za pomocí učitele zpracovávají určitý úsek probírané látky. Doba přednášky jednoho žáka by neměla být delší než 5-10 minut. Z hlediska důrazu na samostatnost žáků je vhodné tuto metodu zahrnovat do výuky ve vyšších ročnících středních škol.

B) Dialogické metody „Spočívají v aktivním zapojení žáků do osvojování učiva prostřednictvím rozhovoru řízeného učitelem“(Drahovzal,J;Kilián,O;Kohoutek,R,1997,s.79) Dialogické metody jsou často používanými metodami ve výuce odborných předmětů a patří mezi významné metody dnešní doby, kdy s nárůstem obrazových informací v televizi a na internetu dochází u ke zhoršení kvality komunikace u žáka. Pro budoucí

- 23 -

uplatnění na trhu práce je důležité, aby žák dovedl vyjádřit své zájmy, postoje a poznatky kultivovaným projevem. •

Rozhovor Je na rozdíl od monologických metod záležitostí nejméně dvou účastníků. Nejčastěji

se jedná o střídání otázek a odpovědí mezi učitelem a žákem. V odborných předmětech používáme rozhovor ke sdělování nových poznatků, k upevňování nových vědomostí, k hodnocení žáků a k opakování učiva. Důležité je pro učitele dodržování správné techniky kladení otázek: - otázka by neměla obsahovat cizí slova a neznámé termíny - jednotlivé termíny jsou začleněny do samostatných otázek, které na sebe navazují - otázka je nejprve položena a pak je vyvolán žák - po položení otázky je třeba dát žákům čas na rozmyšlenou - nevyvolávat žáky mechanicky podle abecedy - chybně položenou otázku více neopakovat - za špatné odpovědi žáka nezesměšňovat Pokud se rozhovoru zúčastní více osob a navzájem si kladou otázky, přechází v diskusi (blíže v kapitole aktivizující metody 5.3.4).

D) Práce s textem Patří k nejstarším výukovým metodám. V současné době je tato klasická metoda, která byla založena na práci s učebnicí, odbornými časopisy, encyklopediemi, doplněna o práci s počítačem. V této metodě převládá žákovo samostatné učení. Vyhledávání hlavní myšlenky, zapisování důležitých dat do stručných přehledů je hlavní náplní této výukové metody.

- 24 -

5.3.1.2 Metody názorně demonstrační „Umožňují na bázi přímého pozorování předváděného předmětu nebo jevu poznávat bezprostředně jeho nejdůležitější vlastnosti.“ (Drahovzal,J;Kilián,O;Kohoutek,R,1997,s.80) Účelem těchto metod je učinit výuku odborných předmětů dostatečně konkrétní, přesvědčivou a zajímavou. Předváděny mohou být jak konkrétní případy, tak modely, filmy, video přenosy apod. v případě, že konkrétní případ není možno ve výuce předvádět (v oděvnictví se jedná například o objemné, počítačově řízené střihárenské zařízení). Didakticky účinnější je kombinace těchto metod s mluveným slovem. •

Pozorování „ Můžeme definovat jako záměrné, účelné a cílevědomé vnímání konkrétních věcí

nebo jevů žáky, za účelem fixace vědomostí a dovedností, které si pozorováním osvojují.“ (Čadílek,M; Loveček,A,2005,s.58) Metodou v pravém slova smyslu se pozorování stává za předpokladu, že je na jedné straně promyšleně a cílevědomě řízeno vyučujícím, na straně druhé uvědoměle prováděno žáky. Pro výuku odborných předmětů jsou významné dva druhy pozorování: -

Přímé

pozorování

je

bezprostřední

pozorování

předmětů,

jevů,

pokusů.

- Nepřímé pozorování je nazýváno v případě, že jsou žákům informace předávány pomocí filmů, videozáznamů. •

Předvádění Metoda předvádění se s metodou pozorování prolíná. Na rozdíl od pozorování je

metoda

předvádění

v odborných

předmětech

zaměřena

k vytvoření

představy

konkrétního předmětu nebo jevu, se kterým se žáci setkávají v praxi. Může se jednat například o předvedení funkce horního hlavního hřídele šicího stroje,o chyby v padnutí oděvu na postavě apod. Maňák ve své knize Výukové metody uvádí několik požadavků na předvádění: prověřit funkčnost zařízení, předkládat předměty co největšímu počtu smyslů, složitější operace rozdělit, předváděný předmět musí být dostatečně veliký, podněcovat žáky během předvádění k aktivitě a průběžně kontrolovat, zda bylo učivo pochopeno, o - 25 -

průběhu předvádění dělat zápisky, předvádět předmět v přirozeném prostředí, nepředvádět předmět na začátku výkladu apod. (Maňák,J; Švec,V,2003,s.80) •

Práce s obrazem „Didaktický (školní)obraz se chápe jako zobrazení nějakého jevu pro využití

v edukačním procesu, a to v rozmanitých podobách a modifikacích, bez ohledu na jeho konkrétní realizační formu“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.82) Ve výuce odborných předmětů se školní obrazy používají k vysvětlení činnosti složitého technického zařízení. Obrazy bývají barevné a ve způsobu provedení od prosté kresby na tabuli, přes nástěnné obrazy, ilustrace v učebnicích nebo obrazy vytvářené pomocí počítačových grafických programů. V oděvním oboru lze například didaktický obraz použít při vysvětlování návleku nití do pětinitného obnitkovacího stroje. •

Instruktáž Je hlavně využívána v praktickém vyučování při tvorbě a rozvoji motorických,

technických a pracovních kompetencí. Instruktáž musí navazovat na osvojené teoretické znalosti a dělíme ji na fázi počáteční (učitelem je předvedena činnost velmi pomalu a důrazem na detaily), fázi druhou (činnost je předvedena učitelem v reálném čase s upozorněním na možné chyby), fáze třetí (činnost je předvedena pomalu s upozorněním na chyby a nedostatky), fáze poslední (žáci provádí pod kontrolou učitele předvedou činnost samostatně).

5.3.1.3. Metody dovednostně - praktické V každém vyučovacím předmětu si žáci osvojují vědomosti a dovednosti a na jejich bázi pak vytvářejí prakticky využitelné kompetence. V sestavě výukových metod má tato skupina nezastupitelné místo vzhledem k nové koncepci, kterou jako celek zahrnuje kurikulární reforma. Mezi nejběžnější metody, které slouží k vytváření praktických dovedností patří: •

Laboratorní činnost Má na středních školách velmi různorodé použití. Na oděvních školách mohou žáci

např. v předmětu Nauka o materiálu zkoumat strukturu tkaniny, pevnost vlákna, složení - 26 -

materiálu apod. Smyslové vnímání, které laborování aktivizuje, umožňuje lépe pochopit jevy a procesy než jak tomu je při pouhém výkladu. Navíc praktické pozorování je pro žáky jistě zajímavější než pasivní přijímání hotových poznatků.Vyhodnocení laboratorní práce zaznamenávají žáci do protokolů a grafů. •

Produkční metody Na odborných školách se jedná o dílenskou činnost. Žáci získávají zkušenosti

z teoretických činností v reálném prostředí praxe a s opravdovými pomůckami. Osvojení dovedností žáka je založeno na instruktáži, o které se blíže rozepisuji v kapitole 5.3.2. Důležitou zásadou je dodržování pravidel bezpečnosti a hygieny práce, se kterými musí být žáci seznámeni. Je neméně důležité vést o tomto písemný dokument. •

Napodobování Je přebírání určitého chování od jiných lidí. Nápodoba má v edukačním procesu

důležitou úlohu, ale jak Maňák a Švec uvádí: „učení pomocí napodobování je považováno za jeden z hlavních druhů učení ve škole,ale v didaktické teorii a praxi se s napodobováním jako metodou příliš nepočítá……“(Maňák,J; Švec,V,2003,s.98)

5.3.2 Aktivizující výukové metody Charakteristickým rysem aktivizujících výukových metod je vlastní učební činnost žáků, které vedou k rozvoji myšlenkových dovedností i vědomostí na základě jejich aktivity a iniciativy. V dnešní době, kdy televize, rozhlas, počítače, tisk apod. vedou spíše k pasivnímu přijímání nových informací, napomáhají aktivizující metody rozvíjet u žáků tolik potřebné rysy aktivní osobnosti. Takto osvojené poznatky jsou pevnější a trvalejší. Čadílek i Maňák ve svých knihách popisují několik stupňů aktivity žáka a jejich charakteristiky: - aktivita vynucená- vzniká za situace, že učitel donutí žáky k určitému činu, např. psát písemnou práci, za trest opisovat text apod. - 27 -

- aktivita navozená- je velmi důležitá ve výuce odborných předmětů. Je to situace, při které se žáci aktivně zapojují do vyučování. Na pokyn učitele. Významným prvkem je tu motivace. - aktivita nezávislá- způsobená vlastním zájmem žáka o určitou činnost. Žáci nečekají na příkazy a pokyny učitele. Je využívána ve výuce odborných předmětů, hlavně při domácích úkolech. - aktivita angažovaná- žáci jsou velmi aktivizovaní a připraveni samostatně řešit a zvládat problémy. Žáci jsou uvědomělí a zodpovědní. Alternativní výuka oproti tradiční poskytuje více příležitostí pro rozvoj osobnosti žáka. Jak píše Maňák ve své knize Výukové metody, existuje nespočetná řada aktivizujících metod a popsat je podrobně není snadné. Maňák upozorňuje jen na základní a vyhraněné metody, které mohou inovativně doplňovat tradičních metody.

5.3.2.1 Metody diskusní Tuto metodu různí autoři, jako například Čadílek a Loveček zařazují do dialogických metod. Právě tato metoda je důkazem toho, že se metody překrývají a doplňují a lze na ně tedy nahlížet z několika úhlů pohledu. „Výuková metoda diskuse se na rozdíl od metody rozhovoru vymezuje jako taková forma komunikace učitele a žáků, při níž si účastníci navzájem vyměňují názory na dané téma, na základě svých znalostí pro svá tvrzení uvádějí argumenty, a tím společně nacházejí řešení daného problému“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.108) Protože předpokladem k diskusi v odborných předmětech je určitá odborná zdatnost, zařazuje se metoda do vyšších ročníků středních škol. Vstupem do diskuse je úvodní přednáška na dané téma, na které pak žáci vedou diskusi. Diskuse nesmí skončit jako monolog nebo dialog, učitel velmi aktivní žáky usměrňuje a naopak pasivní žáky povzbuzuje, musí sledovat dodržení linie tématu a dbát na to, aby nadměrně nevstupoval do diskuze a nesnižoval tím iniciativu žáků.

- 28 -

5.3.2.2 Metody badatelské, problémové „Heuristika ( z řeckého heuréka= objevil jsem,nalezl jsem) je věda zkoumající tvůrčí myšlení, také heuristická činnost, tj. způsob řešení problémů.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.113) V současném vyučování mají heuristické (problémové) metody významné místo, protože nová reforma školství klade na školu požadavek rozvoje samostatné, tvořivé a aktivního jedince. V porovnání s tradičními metodami učitel poznatky nesděluje přímo, ale vede je k samostatnému pochopení problému. Problémy mohou řešit žáci budˇsamostatně nebo ve skupině. Jak poukazuje Čadílek, řešení problémů probíhá v na sobě navazujících etapách: „- vymezení zadaného problému - pochopení jeho postaty - hledání nejvhodnějšího řešení - realizace zvoleného postupu - konfrontace závěrů vyřešeného problému“ Problémová metoda je používána ve vyšších ročnících středních škol, kde je předpoklad, že základní teorie již žáci ovládají. V mém oboru by se dala metoda naaplikovat do předmětů Nauka o materiálu nebo Konstrukce oděvů.

5.3.2.3 Metody situační (případové studie) Situační metody navazují na tradiční potřebu spojení školy se životem. Opírají se o řešení problémů, které vycházejí z konkrétního děje a které mohou existovat ve skutečnosti. I když hlavní uplatnění situační metody nacházíme ve vzdělávání dospělých, např. při vzdělávání řidičů nebo pilotů, svoji významnou roli má i v odborných předmětech na středních školách. Pecina ve své knize poukazuje na fakt, že „případové metody přispívají k rozvoji tvůrčího myšlení a k aplikaci teoretických poznatků v praktických situacích. Rozvíjí schopnosti diskutovat, argumentovat a obhajovat své názory.“ (Pecina,P,2008,s.51) - 29 -

Maňák a Švec poukazují na skutečnost, že metody prošly od svého vzniku (20.a 30. léta minulého století) vývojem. K hojně využívaným typům patří metoda rozboru situace, řešení konfliktní situace, metoda incidentu (Maňák,J; Švec,V,2003,s.120): - Metoda

rozboru situace- základem je důkladné individuální studium písemných

materiálů po kterém následuje diskuse ve třídě pod vedením učitele. Důraz je kladen na volbu nejlepšího řešení. - Řešení konfliktní situace – připravuje žáky na řešení problémů v časové tísni a za předpokladu, že nemají k dispozici dostatek informací. Obdobně probíhá i řešení tzv. mezních situací, které jsou charakteristické hlavně pro prvotní fázi konfliktu, kdy je ještě šance na jeho odvrácení. - Metoda incidentu- podstata je v tom, že úvodem v časovém úseku cca 3-5min. informuje učitel krátce ústně o problému. Sdělené prvotní informace jsou však pro vyřešení nedostatečné. V další fázi cca20-30 minut se snaží žáci logickými úvahami nalézt podstatu problému a navrhnout řešení. V poslední fázi učitel odhalí skutečné řešení.

5.3.2.4 Metody inscenační Jádrem inscenačních metod je hraní rolí v určité simulované sociální situaci a řešení problémů. V podstatě jde o problémovou metodu, která se přibližuje lidskému jednání v reálné situaci. Žáci si pomocí metody osvojují nové způsoby jednání a způsoby vystupování, které jsou typické pro budoucí profesi. V oboru oděvnictví by se mohlo jednat o přijímání zakázky v krejčovském ateliéru. Průběh inscenací se obvykle dělí do několika fází: - Příprava inscenace-

stanovení obsahu, cíle, rozdělení rolí, stanovení postupu a

časového plánu - Realizace inscenace - účastníci dostávají pokyny ke ztvárnění své role. - Hodnocení situace- provádí se bezprostředně po ukončení a několika možnými způsoby:formou diskuse, pomocí připravených otázek, na základě záznamu nebo individuálně. (Maňák,J; Švec,V,2003,s.123) - 30 -

5.3.2.5 Didaktické hry Na rozdíl od klasických výukových metod, didaktické hry přináší v duchu odkazu J.A.Komenského do vyučování zábavu a přitažlivost. Didaktické hry rozvíjí aktivitu žáků, rozvíjí myšlení. Při výběru hry je nutné brát ohled na věk a schopnosti žáků. Didaktické hry vychovávají i vzdělávají. Tím, že žáci dodržují pravidla hry, učí se sebekontrole, prohrávat a vyhrávat, dochází u nich k socializaci. Metoda didaktických her je synonymem pro kvízy, soutěže, problémové úlohy, simulační hry a podobně. Tato metoda je jedním z prvků netradiční výuky na školách.

5.3.3 Komplexní metody výuky „V koncepci výukových metod se tzv. komplexní metody odlišují od tradičních a aktivizujících metod tím, že jde o složité metodické útvary, které předpokládají různou, ale vždy ucelenou kombinaci a propojení několika základních prvků didaktického systému, jako jsou metody, organizační formy výuky, didaktické prostředky nebo životní situace.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.131)

5.3.3.1 Frontální výuka Frontální výuka je jednosměrná od učitele k žákům ve formě řízeného rozhovoru, který je doplňován zápisem na tabuli, popř. předváděním modelů. Frontální výuka se zaměřuje jednostranně na zvládání učiva, vede k pasivitě žáků a nepodporuje aktivitu. Ve výuce odborných předmětů by se dala použít ve vybraných hodinách předmětu oděvní technologie, kdy je potřeba naučit žáky technologické postupy hotovení oděvů a oděvních součástí.

5.3.3.2 Skupinová výuka Základem výuky skupinové je rozdělení žáků ve třídě do menších skupin, aby navzájem spolupracovali při řešení náročnějších úkolů a problémů. Žáci ve skupině si jednotlivé úkoly rozdělují, spolupracují, vzájemně si sdělují názory a pomáhají si. - 31 -

Důležitým faktorem je zodpovědnost za výsledky kolektivní práce. Pro skupinovou výuku je definováno několik základních úkolů pro: - učitele (rozděluje žáky do skupin, zadává úkoly, podněcuje žáky ke spolupráci) - žáky (spolupracují při řešení úkolů, vzájemně si pomáhají, komunikují jak ve skupině, tak s učitelem) - uspořádání třídy (s možností pracovních míst podle skupiny i druhu úloh Skupinová výuka je náročná na přípravu učitele na vyučování, dělí ji na fáze přípravnou, realizační a prezentační (Pecina,P,2008,s.59)

5.3.3.3 Partnerská výuka Účinná, ale v praxi méně využívaná metoda. Jedná se o spolupráci dvou žáků (sedících spolu v lavici), kteří si vyměňují své názory, vzájemně si pomáhají při řešení úkolů. Nejběžnější použití nachází tato metoda ve výuce cizích jazyků, při práci s počítačem. Výhody - všichni jsou zaměstnáni, soutěživé prostředí, různé formy řešení Nevýhody- náročné na přípravu

5.3.3.4 Samostatná práce žáků Pod pojmem samostatná práce se skrývá mnoho způsobů individuální činnosti žáka. Jedná se o„vyčlenění určitého pracovního prostoru pro aktivní myšlenkovou nebo motorickou činnost žáka, která je plně plánována a řízena učitelem.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.152) - Individuální výuka - jednoho žáka jedním učitelem (domácí učení, doučování, výuka cizích jazyků, hudební výuka a výuka zdravotně handicapovaných žáků). - Individuální práce žáka – ve vztahu k frontální výuce žák koná samostatnou činnost v určitém časovém úseku za dohledu učitele. Žák sice pracuje samostatně, ale je

- 32 -

součástí společné výuky ve třídě (práce s knihou, u počítače, zhotovení výrobků a produktů, laborování apod.). Předpokladem k samostatné práci žáky je jeho samostatnost při řešení problémů a aktivita. „Aktivitou ve výchovně vzdělávacím procesu se rozumí zvýšená, intenzivní, spontánní nebo uvědomělá činnost žáky, jehož cílem je osvojit si příslušné vědomosti, dovednosti, návyky, postoje a způsoby chování.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.153) Pro učitele je metoda nesnadná z hlediska vystihnutí správné míry pomoci žákovi při jeho samostatné práci (nedostatečná nebo opožděná nápověda na jedné straně, přílišná a nevhodná nápověda na straně druhé). Výše uvedená metoda je přínosná pro výuku tím, že učí žáky zodpovědnosti, umožňuje jim pracovat vlastním tempem, uskutečňuje jejich nápady. Učitel může věnovat potřebným žákům zvýšenou pozornost. Nevýhody metody spočívají v malé komunikaci a spolupráci, ve slabé podpoře sociálních vztahů.

5.3.3.5 Kritické myšlení „Kritické myšlení je činnost, nástroj, který pomáhá žákům přejít od povrchního k hloubkovému učení, k odhalování souvislostí, k porozumění učiva a k vlastním závěrům.“ (Pecina,P,2008,s.65) Maňák a Švec tuto metodu zařazují do skupiny komplexních metod z toho důvodu, že v edukační praxi vystupuje u učitele do popředí snaha rozvíjet osobnost žáka jak metodicky, tak vlastní činností. Grecmanová, Urbanovská výstižně poukazují na to, že „ kritické myšlení je především aktivní a samostatné uvažování podmíněné těmito schopnostmi: porozumění informaci a její důkladné prozkoumání, porovnání myšlenky s jinými názory a tvrzeními, vidění faktů v souvislostech, využití všech úrovní logických myšlenkových postupů, zaujetí stanoviska a zodpovědnosti za ně.“ (Grecmanová,H; Urbanovská,E,2007,s.13) Z celé škály definicí odborníků, kteří se pojmem „kritické myšlení“ zabývají, vychází základní myšlenka, že kriticky myslet znamená uchopit myšlenku, pochopit její

- 33 -

význam, prozkoumat ji, zhodnotit ji a porovnat s tím, co o dané problematice víme, abychom si v závěru na ni udělali vlastní názor.

5.3.3.6 Brainstorming Brainstorming znamená v překladu „bouři mozků“, volně přeloženo do češtiny jako burza nápadů. Výukovou metodu poprvé popsal v roce 1953 Alex Osborn a slouží ke kreativnímu myšlení. Účelem brainstormingu je vyprodukovat co nejvíce nápadů, posoudit jejich užitečnost. Tato metoda neslouží ke stanovení konkrétních závěrů, ale navrhuje řešení problémů. Počet účastníků se doporučuje sedm až dvanáct a doba trvání se doporučuje 30-45 minut. Maňák a Švec poukazují na pravidla brainstormingu: - Nepřipouští se kritika žádných návrhů a řešení v první fázi - Naprostá volnost a produkce nápadů je žádoucí a je předpokladem neformálního a tvůrčího klimatu ve třídě - Vyprovokování co největšího počtu nápadů - Zapsat každý návrh, nápad, myšlenku - Inspirovat se při tvorbě nových nápadů již vyprodukovanými a zapsanými nápady Postup brainstormingu: - Seznámit žáky s pravidly - Napsat problém na tabuli - Zápis nápadů tak aby je všichni viděli - Nápady se nechají „uležet“, než se s nimi začne pracovat - Hodnocení žáků (Maňák,J; Švec,V,2003,s.164-165) Písemnou formou brainstormingu je tzv. brainwriting. Jedná se o vytváření nápadů na papír, často individuální. Specifickou formou brainwritingu je metoda 365. Jedná se o skupinovou práci, při které každý žák ve skupině vyprodukuje nejméně 3 nápady. Počet členů ve skupině je 6 a doba produkce nápadů je 5 minut.

- 34 -

5.3.3.7 Projektová výuka „Výukový projekt lze charakterizovat jako komplexní pracovní úkol, při jehož řešení si žáci současně osvojují nové vědomosti a dovednosti.“ (Šimoník,O,2005,s.103) Projektová metoda navazuje na metodu problémovou, která má ale rozvinutější praktické uplatnění a má propojení do reálného života Žáci se věnují projektové činnosti nejen ve školních lavicích, ale i mimo školu. Průběh projektu dělíme do několika fází: Stanovení cíle, tvorba plánu řešení, realizace a vyhodnocení plánu. Aby byla metoda účinná, je třeba motivovat žáky pro řešení projektu. Šimoník dále ve své knize formuluje hlavní myšlenky projektového vyučování: - Vytvoření konkrétního produktu - Týmová práce - Schopnost samostatně vyhledávat informace - Respektování mezipředmětových a časových souvislostí - Respektování individuality a časového postupu - Změněná role učitele

5.3.3.8 Výuka dramatem I když tato metoda patří spíše k okrajovým metodám výuky na střední odborné škole, má na tvorbě komplexního rozvoje žáka určitě svůj podíl. Je to působ, jak naučit žáky komunikovat, získat úctu k sobě i druhým a brát odpovědnost za své jednání a chování. Metody dramatické výchovy se zaměřují např. na řešení konfliktů ve skupině, sociální komunikaci, sebepoznání a sebeúctu, identitu, sociální role, sociální normy a vztahy mezi učitelem a žákem.

- 35 -

5.3.3.9 Otevřené učení „Otevřené vyučování představuje moderní metodu vyučování, která se stává oblíbenou v mnoha státech po celém světě. Při jejím využití se zásadním způsobem mění vztah vyučujících k žákům a zejména vztah k jejich činnosti při vyučování. Vyučování se otevírá, žákům je poskytnuta mnohem větší svoboda v rozhodování, jak se zmocnit učebních obsahů. Žáci si sami svobodně volí činnost, které se chtějí věnovat a která jim má být zároveň cestou k poznání konkrétního učiva. Učení tak přestává být procesem vštěpování znalostí a dovedností řízeným učitelem a stává se procesem aktivního osvojování poznatků a vytváření potřebných kompetencí v podnětném prostředí školní učebny, školy i jejího okolí. Svoboda volit si činnost spojená se zodpovědností vede u žáků ke splnění vzdělávacích cílů a také k lepšímu zapamatování poznatků. Součástí otevřeného vyučování je využívání projektové metody práce. Ta umožňuje propojování jednotlivých vyučovacích předmětů v rámci školních projektů a mění dosavadní rozdělení výuky na jednotlivé obory - je tu mnohem větší možnost integrace předmětů a jejich obsahů. Zvyšuje se také motivace žáků pro práci, jelikož sledují jim blízký konkrétní cíl své práce.“ (Internetový portál RVP, 2009)

5.3.3.10 Učení v životních situacích Tato metoda navazuje na problémovou a projektovou metodu, přičemž některé rysy má společné s otevřeným učením. Podle Maňáka a Švece metoda reprezentuje „proud moderní pedagogiky, který se jednak snaží kompenzovat školní zaměstnání zážitky ze skutečného života, jednak při učení posílit žákovu aktivitu, zkušenosti, zájmy a potřeby.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.178) Jádrem učení v životních situacích je snaha přiblížit školu životu. Na učitelově zodpovědnosti je vybrat vhodné učivo a téma, které by jednak propojilo školu se životem, ale na druhé straně se musí jednat o téma, které je pro žáky užitečné a srozumitelné. Tato metoda vede k aktivizaci osobnosti žáka, rozvoji fantazie. Měla by se stát součástí výuky odborných předmětů, protože propojuje teorii s praxí. Maňák a Švec komplexnost metody uvádí na příkladu školního výletu, kdy žáci mohou získávat - 36 -

široké spektrum nových informací. Já bych tento model naaplikovala na návštěvy zahraničních veletrhů (žáci si procvičují cizí jazyk, vnímají cizí kultury, získávají informace o nových módních trendech, vnímají modelové úpravy, které se učili v předmětu Konstrukce oděvů, na dílech významných módních tvůrců apod.).

5.3.3.11 Televizní výuka „Představuje specifické využití forem a technik televizního (video) média ve výchovně vzdělávacím procesu.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.181) Televizní pořad může obohatit výuku vizuálním objasněním pohybových jevů, jako jsou například montáž, pracovní činnosti, předvádění simultánní (pozorování dvou oddělených činností souběžně), jevy, jejichž předvádění „naživo“ by bylo pro žáky nebezpečné (výrobní procesy, pokusy). Televizní výuka by mohla obohatit předměty, jako jsou Oděvní design, kde by mohli sledovat žáci záznamy z módních přehlídek apod. Televizní výuka je vhodná pro výuku cizích jazyků. Inspirací pro naše školství by mohl být britský projekt Teacher´s TV. Jedná se o televizní kanál speciálně pro učitele. Jak píše Zuzana Majstrová ve svém článku Učitelských listech, „televize vysílá 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Vysílání je rozděleno do tří zón Všeobecná zóna (General Zone), Zóna základních škol (Primary Zone, pro 1.- 6. ročník) a Zóna středních škol (Secondary Zone, pro 7.–13. ročník). Program zón je postaven na hodinových blocích čtyř patnáctiminutových programů a každý týden se soustředí na jedno téma. Pořady se několikrát za týden opakují v různých časech a o víkendu ještě v blocích tak, aby si každý mohl najít čas, kdy svůj vybraný program shlédnout.“ Na webové stránce www.teachers.tv jsou učitelům k dispozici další materiály včetně příprav, pracovních listů a odkazů na dalších zdrojů informací. (Učitelské listy, 2009)

- 37 -

5.3.3.12 Výuka podporovaná počítačem Rozvoj počítačové techniky se v dnešní době promítá do všech odvětví lidského dění, oblast výchovně vzdělávací nevyjímaje. Osobní počítače (počítačová komunikace) jsou v dnešní době nejdokonalejšími technickými prostředky didaktické techniky. Počítačová gramotnost je v dnešní době považována za jeden ze základních požadavků na vzdělání. Propojení počítače s ostatními přídavnými zařízeními, jako jsou např. tiskárna, scanner, plotter, cutter, dataprojektor

apod. nám podstatně umožňuje

zkvalitnění práce. V současné době je možné ve výuce využít velmi rozmanitý software pro všechny typy škol. Jsou vytvořeny programy na procvičování látky, didaktické hry, elektronické učebnice, encyklopedie. Na středních odborných školách se jedná o programy pro výuku programování, grafické programy technické kreslení a konstrukci apod. Internet znamená revoluci v rozvoji komunikační techniky. „Tím se otvírá komunikace mezi školami, nastává možnost realizace napojení na konference a diskuse. To vše po určité zkušenosti otevírá možnost rozvoje samostatnosti a tvořivosti.“ (Pecina,P,2008,s.63) Multimediální technika je mocný nástroj pro pomoc vyučujícím při zkvalitňování výuky. Výsledný pedagogický efekt je ale zejména přímo úměrný kvalitní přípravě vyučovací jednotky pedagogem. Při zanedbávání přípravy se sebedokonalejší multimediální učebna stane v lepším případě pouze skladištěm přístrojů, které budou občas využívány pouze k tomu, aby učitel nemusel při výkladu psát na tabuli.

5.3.3.13 Sugestopedie a superlearning V 70. letech minulého století se bulharský vědec Georgi Lozanov zabýval studiem mozku a učebních metod. Metody Georgi Lozanova jsou dnes nazývány sugestopedie. Opírá se o působení mozkových vln v hladině alfa (7 – 14 Hz), kde se čas potřebný k nastudování informací zkracuje. Významné místo v sugestopedickém učení má relaxace. Doporučuje se uklidňující hudba, celkové fyzické uvolnění. - 38 -

Rozvinutím

sugestopedických

postupů

vznikla

jejich

obměna

s názvem

superlearning. Maňák a Švec ho popisují jako“nestresový systém učení, který umožňuje dosahovat vyšších výsledků učení.“ (Maňák,J; Švec,V,2003,s.193) Ve školní praxi jsou metody superlearningu využívány hlavně při výuce cizích jazyků. 5.3.3.14 Hypnopedie Z řeckého slova hypnos = spánek, „je výraz pro proces výuky, který probíhá ve stavu (hypnotického) spánku na základě sugestivního působení.“

(Maňák,J;

Švec,V,2003,s.195). Tato metoda je u odborníků posuzována kriticky. Přesto, že je hypnopedie v běžné školní praxi nerealizovatelná, zařadili ji Maňák a Švec do systému komplexních metod (podobně jako učení v životních situacích, sugestopedii a otevřené učení), protože tato metoda může být určitou inspirací při tvořivé práci učitele. Jak uvádějí autoři ve výše zmíněné knize, lze použít některých podnětů z hypnopedie pro „zlepšení učebního stylu žáků v běžné výchovně vzdělávací práci.“ Domnívám se, že poslední dvě z výčtu metod lze do výuky odborných předmětů na středních školách zařadit jen stěží. Zmiňuji se o nich ve své práci proto, že jsou uvedeny v přehledu metod Maňáka a Švece.

Výukové metody popsali Maňák a Švec jako dynamický, strukturní, systémový prvek vyučovacího procesu, který je složitě podmíněn a v němž má prvořadou úlohu interakce učitel-žáci- učivo (Maňák,J; Švec,V,2003,s.197).

Pro učitele není snadné vybrat správné metody výuky. Výše uvedení autoři se domnívají, že oproti klasickým metodám výuky, u aktivizujících metod je výběr obtížnější s ohledem na překrývání se s jinými kategoriemi. Za nejnáročnější z hlediska přípravy považují autoři komplexní metody, protože tady hraje velkou roli výběr didaktické techniky a organizační formy vyučování.

- 39 -

6. Historie oděvnictví a oděvní školy v Prostějově Dějiny českého oděvního průmyslu jsou nerozlučně spojeny s historií města Prostějova. Prostějovský krejčovský cech byl založen v roce 1500. První konfekční továrnu zřídil v Prostějově v roce 1858 židovský podnikatel Mayer Mandl. Byla to první větší konfekční továrna nejen v Prostějově, ale v celém Rakousku -Uhersku. Nejrychlejší růst oděvního průmyslu na Prostějovsku nastal až na počátku dvacátého století. V roce 1911 zaměstnávaly oděvní továrny již dvanáct tisíc domácích krejčích. Majitelé oděvních závodů (Nehera, Rolný, se více orientovali na výrobu lepších druhů konfekce, které před první světovou válkou vyráběla zejména Vídeň. Po druhé světové válce byly dekretem prezidenta republiky největší prostějovské firmy znárodněny. V roce 1948 došlo k další etapě znárodňování. V roce 1965 byl otevřen nový závod OP Prostějov, do kterého byla přemístěna veškerá oděvní výroba v Prostějově, a který byl až do roku 1989 monopolem výroby oděvů v Prostějově s přibližně 8000 zaměstnanci a ve svojí výrobě se zaměřoval, mimo výrobu pro tuzemský trh, hlavně výrobou a exportem do tehdejšího Sovětského svazu. Po roce 1989 vzniklo v Prostějově několik nových podniků, jako např. Koutný,H&D,OP Prostějov se přetransformovalo v Oděvní podnik. Výroba oděvů se stala rozmanitější. S masivním nástupem levných oděvů z východních zemí nacházeli tuzemští výrobci výhody hlavně v propracovanosti technologií a unikátnostech výrobních programů. Ve firmě Koutný se nyní zaměřují na výrobu uniforem, H&D vyrábí rozmanitou dámskou i pánskou volnočasovou módu, v Oděvním podniku kromě pánské klasické konfekce vyrábí i dámskou módu, jeansovou módu značky WD, vyrábí oděvy pro zahraniční zákazníky z Evropy i Velké Británie. Spolu s německou firmou Bernhardt- fashion se podílí na výrobě oděvů na míru v ojedinělém programu MTM . (SOMMER,K; GÍMEŠ,E,1970)

S historií oděvního průmyslu v Prostějově souvisí i historie oděvních škol. V Prostějově má nejdelší tradici Střední průmyslová škola oděvní. V roce 1875 bylo založeno tkalcovského učiliště. V roce 1919 se podařilo zřídit krejčovskou školu. Obě školy byly sloučeny a 1. října 1919 vznikla Státní odborná škola tkalcovská a krejčovská. V roce 1926 byla povýšena na školu mistrovskou. Školním - 40 -

rokem 1946/47 vstoupil v platnost nový školský zákon, který umožňoval rozšíření studia z jednoletého na dvouleté. V roce 1952 byla tkalcovská škola zrušena a škola dostala název Vyšší průmyslová škola oděvní, později Střední průmyslová škola oděvní. Škola získala na významu obzvláště po roce 1954, kdy vedle absolventů jednoletého a dvouletého mistrovského studia začali vycházet i první absolventi tříletého a čtyřletého studia ukončeného maturitní zkouškou. Až do roku 1979 byli k dennímu studiu přijímáni uchazeči z pracovišť, a to buď z učebního poměru, nebo vyučení. Od školního roku 1979/80 jsou přijímáni uchazeči ze základní školy. Ve školním roce 1993/94 bylo zřízeno dvouleté pomaturitní studium, které existovalo do roku 1997. V současné době je možné navštěvovat čtyřleté studium se zaměřením na oděvnictví. Toto studium je zakončeno maturitní zkouškou.

- 41 -

7. Identifikační údaje školy Střední průmyslová škola oděvní, zřizovatel Olomoucký kraj Vápenice 1 79601 Prostějov IZO: 103019731 Forma studia: 4-letá denní Ukončení studia: Maturitní zkouška Obor: 31-43-M/Oděvnictví Zaměření: 1. Oděvní design a návrhářství 2. Marketing v oděvnictví

Obr. č.1 Budova školy

- 42 -

7.1 Studijní zaměření oboru Design a oděvní návrhářství: V oboru dochází k rozšíření výuky především v oblasti oděvního výtvarnictví a počítačové grafiky práce s počítačem v předmětu Počítačová grafika - ovládání programů Adobe Ilustrator a Photoshop, Power Point aj. Studenti mají možnost seznámit se ve výuce odborných předmětů s tématy, jako jsou například dějiny výtvarné kultury, figurální kresba, módní návrhářství, střihová konstrukce, oděvní technologie, tvorba image, vizážistika, aj.

7.2 Délka a forma vzdělávání: Tento obor vzdělání lze realizovat ve čtyřleté denní formě vzdělávání, ukončený maturitní zkouškou

7.3 Dosažený stupeň vzdělání: Střední vzdělání s maturitní zkouškou. Dokladem o získání středního vzdělání s maturitní zkouškou je vysvědčení o maturitní zkoušce.

7.4 Profil absolventa studijního zaměření Oděvní design a návrhářství: Absolventi školy jsou schopni se transformovat do různých oborů v pracovním procesu. Jsou flexibilní, kreativní a odborně zruční. Nacházejí uplatnění nejen u nás, ale i v zahraničí. Absolventi mohou pracovat v oblasti logistiky, na úseku nákupu a prodeje oděvních materiálů, oděvních výrobků a oděvní techniky. Absolvent se může uplatnit při řízení a organizaci oděvní výroby v pozicích technologa, mistra a programátora výroby, na úseku kontroly kvality ve výrobním provozu. V technické přípravě výroby může absolvent nalézt uplatnění v profesi konstruktér oděvů a modelář, při zajišťování technologické přípravy výroby oděvů se uplatní jako technolog, uplatnění také najde v procesu oddělování materiálu s použitím IKT a při sestavování polohových plánů a jako - 43 -

střihač. V malých oděvních firmách najde uplatnění při řízení výroby oděvů a v módním poradenství. Jsou vyhledávanými poradci v odívání, návrháři či vizážisty.

7.5 Učební plán – Design a oděvní návrhářství (v hodinách)

- 44 -

7.6 Základní charakteristika odborných předmětů vyučovaných na škole Odborné předměty spolu s odborným výcvikem mají ve výuce na škole významné postavení. Zaujímají v učebním plánu značnou část v hodinových dotacích. Odborné předměty jsou přípravou na odborný výcvik, který by měl následovat zhruba dva týdny po probrání tématu v teoretické výuce. Nezbytnou nutností je proto dodržení kontinuity jak časové tak obsahové. Obsahem výuky v odborných předmětech je teoretické osvojování technologických postupů základů šití, hotovení oděvních součástí i hotových výrobků. Žák tohoto oboru by měl být schopen zhotovit výrobek od prvotného návrhu modelu, přes zhotovení střihu a vystupňování do dalších velikostí, měl by umět vytvořit střihovou polohu a zhotovit kompletní technickou dokumentaci výrobku. Měl by se orientovat v oděvních materiálech a ve způsobech jejich použití. Měl by znát základní prvky ekonomiky. V neposlední řadě jsou to znalosti strojů používaných v oděvním průmyslu a jejich zařízení.

7.6.1 Strojnictví a automatizace Cílem tohoto předmětu je naučit žáky pracovat s nejběžnějšími stroji a zařízením používaným v oděvním průmyslu. Žáci by měli znát znát jejich funkce, umět provádět základní údržbu, odstraňovat běžné závady a dodržovat pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

7.6.2 Ekonomika „Cílem této vzdělávací oblasti je rozvíjet ekonomické myšlení žáků a umožnit jim pochopit mechanismus fungování tržní ekonomiky, porozumět podstatě podnikatelské činnosti a principu hospodaření podniku. Žáci získají předpoklady pro rozvíjení vlastních podnikatelských aktivit a naučí se orientovat v právní úpravě podnikání. Součástí je učivo o marketingu a managementu a využití jejich nástrojů při řízení provozu hospodářských subjektů různých úrovní. Důležitá je také znalost fungování - 45 -

finančního trhu, národního hospodářství a EU. Žáci jsou vedeni k praktickému využívání osvojených poznatků v oboru.“ (NUOV,2009)

7.6.3 Nauka o materiálu Žáci se učí rozpoznávat oděvní materiály (vrchové, podšívky, lepení, nitě), jejich vlastnosti, vazební techniky, tkalcovské stroje, složení, ošetřování a vhodnost použití v oděvních výrobcích.

7.6.4 Oděvní technologie Předmět se zabývá zpracováním technologické dokumentace pro výrobu oděvů. Žáci si osvojují běžně používané technologie zhotovování částí oděvů a oděvů při individuální i v průmyslové výrobě. Učí se sestavovat technologické postupy pro základní druhy oděvních výrobků.

7.6.5 Konstrukce a modelování Žáci se učí zkonstruovat základní střihové díly a součástí oděvů modelářsky je upravit, vystupňovat do velikostí, zhotovit šablony, sestavit polohové plány pro střihárnu a vypočítat spotřebu materiálu pro konkrétní oděvy.

7.6.6 Aplikovaná konstrukce oděvů Cílem předmětu je naučit znalosti získané v konstrukci a modelování naaplikovat do počítačových CAD programů. V dnešní době, kdy většina oděvních firem využívá pro samotnou výrobu levné pracovní síly v zahraničí, je přenesení střihu a polohy do elektronické podoby nejrychlejší cestou transportu do výrobní jednotky. V principu se na jedné počítačové stanici střihové díly vytvoří, pomocí internetové sítě přenese do druhé stanice, která je propojena se střihárenskými prostředky, jako jsou např. cutter.

- 46 -

7.6.7 Základy oděvního výtvarnictví Předmět řeší funkci oděvu, druhy oděvů, textilní dezény, objasňuje pojmy jako móda, vkus, elegance, styl, tvarová typologie postavy a podobně 7.6.8 Výtvarná příprava Žáci se seznamují s výtvarnými technikami, se základy figurální kresby, aby byli připraveni navázat na stěžejní předměty jejich profilace. 7.6.9 Dějiny umění a odívání V tomto předmětu se žáci seznamují dějinami výtvarné a oděvní kultury od starověku po konec 20. století. Pojmy jako gotický oděv a architektura, renesanční oděv, barokní malířství, oděv a architektura jsou některá z témat vyučovaných v tomto předmětu. 7.6.10 Počítačová grafika Cílem vzdělávání je naučit žáka jak práci v obecných grafických programech, tak v programech určených speciálně pro oděvnictví. 7.6.11 Módní navrhování Žák rozvíjí své obecné poznatky z výtvarných předmětů do konkrétní podoby módních návrhů. Dovede zapracovat do návrhu prvky historických slohů, kreativně reaguje na zadání a samostatně zpracovává návrh oděvu různými výtvarnými technikami. 7.6.12 Tvorba image Žáci získávají základní informace o barevné typologii člověka, stylistice,vizážistice, o oděvních stylech a vhodnosti použití pro daný typ postavy a podobně.

- 47 -

8. Rozpracování vyučovacích metod pro vybrané odborné předměty

Osmá kapitola je věnována třem odborným předmětům: NAUKA O MATERIÁLU, KONSTRUKCE A MODELOVÁNÍ, ODĚVNÍ TECHNOLOGIE. V kapitole jsem vyjádřila svoji představu o vybavení učeben didaktickou technikou a studijními materiály, které by měly být součástí výuky. Dle zkušeností nasbíraných studiem na vysoké škole jsem rozpracovala vyučovací metody do tematických plánů vybraných ročníků daných předmětů a uvedla konkrétní představu ve formě detailního rozpracování jednoho z témat a vyučovací metody daného předmětu. V závěru své práce jsem mnou navržené výukové metody porovnala s vyučovacími metodami, které používají vyučující na škole.

8.1 Nauka o materiálu Základem výuky tohoto předmětu propojení teorie s praktickými ukázkami materiálů a jejich vlastností. Typickým příkladem jsou lepící výztuže. V teoretické části se žáci naučí rozpoznávat druhy výztuží, vazbu, způsob zhotovení. Pokud by si například na vzorek žíněnky nebo vlizeliny nesáhli, byl by efekt výuky jen částečný, protože vzhledem mohou být výztuže velmi podobné, avšak způsobem a vhodnosti použití zcela odlišné. Domnívám se, že předmět nauka o materiálu je svojí rozmanitostí obsahu vhodný pro využití klasických, komplexních i aktivizujících metod.

8.1.1 Návrh technického vybavení učeben a učebních pomůcek Tabule, dataprojektor, vizualizér, počítač, digitální přesné váhy, mikroskop, kahan, vzorníky, odborná literatura

- 48 -

8.1.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu III. ročník 3 hod. týdně celkem 102 hodin

Tematický celek

1.

Téma

1.1 Opakování učiva 2. ročníku

Vyučovací metoda

ÚVOD

3 3

Frontální, Skupinová

. Tematický celek

2.

OSTATNÍ TEXTILNÍ MATERIÁLY

6

Téma

6

Vyučovací metoda

2.1 Rouniny- netkané textilie, rozděl., vlastnosti, použití Vysvětlování, Předvádění, Projektová výuka

Tematický celek

3.

Téma

3.1 Opakování učiva 2. ročníku

3

Vyučovací metoda

Podp. poč.-internet Pr. s textem, Diskusní 3.2 textem,diskusní Mechanické úpravy

3

Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda

ÚPRAVY TKANIN A PLETENIN

12

Podp. poč.- internet, Pr.s textem, Diskusní 3.3 Chemické úpravy

2

Podp. počítačem-internet, Diskusní 3.4 Speciální úpravy

2

Podp. počítačem-internet, Diskusní 3.5 Rozborová cvičení- vlastnosti pletenin Situační (m.incidentu), Projektová

- 49 -

2

Tematický celek

4.

ODĚVNÍ TEXTILIE

21

Téma

4.1 Rozdělení oděvních textilií

1

Vyučovací metoda Téma

Brainstorming, Diskuse, Práce ve skupině 4.2 Druhy oděvních textilií podle základu


Vysvětlování, Předvádění 4.3 Vlastnosti oděvních textilií - uživatelské


4.4 Pož. kladené na OT- vlast. zpracovatelské

4.5 Rozborová cvičení- vlastnosti pletenin

5.

Téma

5.1 Názvy oděvních textilií

Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda

8

Laboratorní činnost

Tematický celek

Téma

5

Vysvětlování, Práce s textem

Vyučovací metoda

Vyučovací metoda

5

Metoda problémová, Práce ve skupině


2

VRCHOVÝ MATERIÁL

32 2

Brainstorming, Diskuse, Práce ve skupině 5.2 Názvy, vlastnosti a použití BA materiálů

5

Vysvětlování, Předvádění, Sam. práce žáků 5.3 Názvy, vlastnosti a použití lněných

2

Vysvětlování, Předvádění, Partnerská 5.4 Názvy, vlastnosti a použití BA materiálů

6

Vysvětlování, Předvádění, Sam. práce žáků 5.5 Názvy, vlast. a použ. hedvábných materiálů

5

Vysvětlování, Předvádění, Partnerská 5.6 Nové dr. vrch. mat. z chem. vláken a směsí

5

Vysvětlování, Předvádění 5.7 Rozbor. cvičení- tkaniny, vlastnosti Laborator. činnost, samost. práce žáka

- 50 -

7

Tematický celek

6.

Téma

6.1 Názvy, vlast.,použ..výzt.vložek(p.,d.sako)

Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda

ZÁKLADNÍ ODĚVNÍ PŘÍPRAVA

14 5

Přednáška, Sam. pr. žáka, Počítačová 6.2 Názvy, vlast. a použití výplň. materiálů

2

Přednáška,Sam. práce žáka, Počítačová 6.3 Názvy, vlast. a použití podšív. materiálů

2

Přednáška, Partnerská výuka 6.4 Názvy, vlast.a použití kapsových materiálů

1

Přednáška, Sam.práce , Počítačová 6.5 Rozbor.cvič.- druhy,účel a vlast. o. přípravy Projektová výuka

IV.

- 51 -

4

8.1.3 Návrh rozpracování tématu 6.1

Přednáška, samostatná práce žáků na počítači Názvy, vlastnosti a použití výztužných vložek v pánském a dámském saku Pro úvodní část tématu jsem zvolila metodu přednášky spojenou s prezentací a ukázkami fyzických vzorků výztužných vložek. K tvorbě prezentací jsem využila počítačový program Microsoft Power Point, který pracuje na principu řazení jednotlivých snímků za sebe. Snímky mohou být sestaveny z obrázků textů, animací, zvuků. Výhodou je, že podle potřeby může být prezentace předkládána podle potřeby buď prostřednictvím počítače, sítě Internet nebo jako fólie pro projektor či v tištěné podobě. V prezentaci jsem připravila podrobný přehled druhů výztužných vložek a možnosti použití v dámském a pánském saku. Výukový materiál jsem obohatila o barevné nákresy použití na jednotlivých dílech oděvu. Součástí výuky je předvedení fyzických vzorků fixačních vložek, protože nákresy nebo fotografie nemohou zcela přesně vystihnout sílu materiálu, strukturu a hrubost nástřihu fixace. Zapojení více smyslů vnímání přináší trvalejší efekt při učení. Vzorník přikládám v příloze č. 8. Pro další hodinu, procvičování jsem tuto prezentaci rozpracovala do kvízového celku, který mají žáci vypracovat v rámci samostatné práce na počítači. Aby nebyla výuka jednotvárná, jsou v programu nastaveny animace. V úkolu jsou žáci vedeni komentářem. Výukový program přikládám na CD v příloze č. 6.

- 52 -

Obr. č. 2: Příklad prezentace – přehled a použití lepících výztužných materiálů

Obr. č. 3 : Příklad prezentace vylepení dílů pánského a dámského saka

- 53 -

Obr. č. 4: Příklad z výukového programu (snímky 1-8)

STŘEDNÍ ŠKOLA ODĚVNÍ V PROSTĚJOVĚ

ÚVOD / ZADÁNÍ

NAUKA O MATERIÁLU

SE STRÁNKAMI SE PRACUJE POMOCÍ TLAČÍTKA „ENTER“ NA KLÁVESNICI NEBO KLIKNUTÍM MYŠÍ

V TABULKÁCH , KTERÉ NÁSLEDUJÍ PO ÚVODNÍ STRÁNCE , JE UVEDEN PŘEHLED VÝZTUŽNÝCH VLOŽEK , KTERÉ SE POUŽÍVAJÍ PŘI VÝROBĚ PÁNSKÉHO A DÁMSKÉHO SAKA. PEČLIVĚ MATERIÁLY PROSTUDUJ.

AŽ BUDEŠ DRUHY VÝZTUŽNÝCH VLOŽEK OVLÁDAT, NA DALŠÍCH STRANÁCH SI ZKUS PŘEDSTAVIT, KTERÝMÍ DRUHY VLOŽEK A KDE BYS JEDNOTLIVÉ ČÁSTI ODĚVU ZAFIXOVAL. NA NÁSLEDUJÍCÍ STRANĚ SI MŮŽEŠ OVĚŘIT, ZDA BYLY TVÉ PŘEDSTAVY SPRÁVNÉ.

PRO 3. ROČNÍK

PROCVIČOVÁNÍ Téma 6: ZÁKLADNÍ ODĚVNÍ PŘÍPRAVA 6.1 VYUŽITÍ TECHNICKÝCH MATERIÁLŮ V PÁNSKÉM A DÁMSKÉM SAKU

1)

2) ÚKOL 1 : PEČLIVĚ PROSTUDUJ TKANÉ FIXAČNÍ VLOŽKY

-

ÚKOL2 : PEČLIVĚ PROSTUDUJ NETKANÉ VLOŽKY

( OZNAČENÍ DLE KATALOGU FIRMY KUFNER NĚMECKO)

( OZNAČENÍ DLE KATALOGU FIRMY KUFNER NĚMECKO)

BARVA : ŠEDÁ, ČERNÁ, BÍLÁ

BARVA : ŠEDÁ, ČERNÁ, BÍLÁ

POPIS: CELOPLOŠNÉ PODLEPENÍ PŘEDNÍHO DÍLU SAKA, VHODNÁ

B141

POPIS : UNIVERZÁLNÍ MĚKKÁ VLIZELINOVÁ VLOŽKA

V 301

POUŽITÍ: PRO KLASICKÉ I STREČOVÉ MATERIÁLY

POPIS:MĚKKÁ UNIVERZÁLNÍ FIXAČNÍ VLOŽKA

R 171

POPIS : MIMOŘÁDNĚ MĚKKÁ VLIZELINOVÁ VLOŽKA

V 091

POUŽITÍ: CELOPLOŠNÉ PODLEPENÍ PŘEDNÍHO DÍLU SAKA U BAVLNĚNÝCH A VLNĚNÝCH MATERIÁLŮ

POPIS : LEHKÁ TKANÁ ELASTICKÁ FIXAČNÍ VLOŽKA

R 811

POUŽITÍ: PODLEPENÍ ZÁLOŽEK, PATEK, LÍMCŮ, KAPES U VÝROBKŮ Z BAVLNY A SMĚSOVÝCH TKANIN

POUŽITÍ: PODLEPENÍ ZÁLOŽEK, PATEK, LÍMCŮ, KAPES U VÝROBKŮ Z VLNY

POPIS : VLIZELINOVÁ VLOŽKA S VETKANÝM OSNOVNÍM VLÁKNEM

POUŽITÍ: CELOPLOŠNÉ PODLEPENÍ PŘEDNÍHO DÍLU SAKA U TENKÝCH A STREČOVÝCH MATERIÁLŮ

V901 B53

3)

POUŽITÍ: PODLEPENÍ KULATIN, ROZPARKŮ A PRŮKRČNÍKU VHODNÉ PRO VŠECHNY MATERIÁLY

4) ÚKOL Č.4 : DOKÁZAL BYS URČIT DRUHY FIXAČNÍCH VLOŽEK NA PŘEDNÍM DÍLE SAKA? ( NA NÁSLEDUJÍCÍ STRANĚ NALEZNEŠ ŘEŠENÍ)

ZKONTROLUJ !!! V901 B53

V301,V091

V 901 B53

V301,V091

PLAK NA ŽÍNĚNKU

B141, R171,R811

V141,R171, R811

ŽÍNĚNKA V 901 B53

V901 B53

ŽÍNĚNKA V301,V091

PLAK NA ŽÍNĚNKU V301,V091

5)

6) ÚKOL Č.5 URČI VHODNÉ DRUHY VLOŽEK PRO VYLEPENÍ ZADNÍHO DÍLU, BOČNÍHO

ZKONTROLUJ !!!

DÍLU, LÍMCŮ

V301,V091 V301,V091

V301,V091

V301,V091

V 901 B53 V 901 B53 V 901 B53 V 901 B53

7)

8) - 54 -

V301,V091

-

8.2 Konstrukce a modelování oděvů Základem výuky tohoto předmětu je teorie tvorby střihů jednotlivých druhů a částí oděvů, jejich členění. Součástí výuky je vliv anomálií postavy na modelové úpravy střihů. Z hlediska použití metod je vhodné do prvních fází výuky jednotlivých témat zařadit metody klasické (základní konstrukce saka, rukávů…..). Pro další témata, kde se řeší modelové úpravy, polohování apod. je možno zařadit aktivizující a komplexní metody.

8.2.1 Návrh technického vybavení učeben a učebních pomůcek Tabule, dataprojektor, vizualizér, počítač, interaktivní tabule, digitizér, tužka, guma, pravítko, křivítko, úhloměr, kružítko, papír, zvýrazňovače.

Obr. č. 5 : Vizualizer

Obr.č.6 : Pomůcky pro rýsování

Obr. č. 7: Digitizer

Obr. č. 8: Počítačová sestava

- 55 -

8.2.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu III. ročník 3 hod. týdně celkem 102 hodin

KONSTRUKCE DÁMSKÉHO SAKA

Tematický celek

1.

Téma

1.1 Základní konstrukce dámského saka

1.2 Konstrukce dvoudílného rukávu


3

Vysvětlování, Práce s obrazem 1.3 Modelové řešení dámského saka


12

Vysvětlování, Práce s obrazem


21

3

Předn.,Televiz,Skup.,Situační(m.incidentu) 1.4 Střihové šablony a polohy dámského saka

Vyučovací metoda

3

Vysvětlování, Předvádění a pozorování

Tematický celek

2.

KONSTRUKCE DÁMSKÉHO PLÁŠTĚ

24

Téma

2.1

Základní konstrukce dámského pláště

3


Vysvětlování, Práce s obrazem 2.2


Modelové řešení dámského pláště

12

Předvádění a pozorování, Problémová 2.3

Vyučovací metoda

Střihové šablony a polohy dámského pláště

9

Předvádění a pozorování, Problémová

Tematický celek

3.

LÍMCE PRO DÁM. SAKA A PLÁŠTĚ

15

Téma

3.1

Fazónový límec

9

Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda


Šálový límec Vysvětlování, Pr. s obrazem,Sam. práce - 56 -

6

Tematický celek

4.

KONSTR. SPORTOVNÍCH ODĚVŮ

12

Téma

4.1

Konstrukce sportovní bundy

3




Modelové řešení sportovní bundy

6

Brainstorming, Skupinová výuka, 4.3

Vyučovací metoda

Konstrukce kapuce

3


Tematický celek

5.

KONSTRUKCE PÁNSKÉ VESTY

15

Téma

5.1 Rozd. v k. trupové č. dám. a pán. oděvů

3


Skupinová výuka, Problémová metoda 5.2 Základní konstrukce pánské vesty


Vysvětlování, Práce s obrazem 5.3 Modelové řešení pánské vesty


3 3

Sam. práce žáků 5.4 Střihové šablony a polohy pánské vesty

Vyučovací metoda

3

Předvádění a pozorování, Problémová

Tematický celek

6.

KONSTRUKCE PÁNSKÉHO SAKA

15

Téma

6.1

Základní konstrukce pánského saka

6

Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda


Výchozí modelové řešení pánského saka Pozorování ( exkurze tematická).

- 57 -

2


Přednáška, televizní výuka, skup. výuka, metoda incidentu Modelové řešení dámského saka Pro úvodní hodinu jsem zvolila metodu krátké přednášky spojenou ukázkami modelového řešení dámského saka z video záznamů módních přehlídek předních světových návrhářů, což má u žáků vzbudit zájem o probírané téma. Úkolem žáků je inspirace získané z pozorování přehlídek rozpracovat ve skupině do modelových řešení dámského saka. Kontrastem k výrobkům z módních přehlídek jsou modelová řešení vad oděvů z pohledu nesprávného padnutí způsobeného anatomickými rozdíly lidské postavy. Modelky na předváděcím molu mají oděv ušitý na míru, proto perfektně padne na tělo. V běžném životě se ale setkáváme s případy, kdy při zkoušení konfekce má žena na modelu krátké rukávy, těsný oděv v linii boků, různé zvrásnění na zadním dílu a podobně. Pro jednotlivé „problémy“ těla je definována celá škála střihových modelových úprav jako například sehnuté nebo naopak vzpřímené držení těla, vystouplé lopatky, sed, velký rozdíl mezi obvodem pasu a sedu a podobně. Jsou ale případy, které se od sebe liší modelovou úpravou přesto, že na postavě při zevrubném pohledu vykazují stejnou vadu. Pokud by žák zvolil nesprávnou úpravu střihu, ušitý model by zákaznici neseděl. Pro výuku tohoto tématu jsem zvolila metodu situační – metodu incidentu Vada saka na postavě: „ZÁKAZNICE MÁ NA SAKU POD LÍMCEM VODOROVNÝ ZÁHYB“ V krátkém časovém úseku jsem žákům nasimulovala na postavě dva případy, kdy měla zákaznice na saku záhyb za krkem. Popsala jsem oba záhyby bez dalšího podrobného vysvětlení.

- 58 -

Úkolem žáků bylo v následujících minutách logicky odvodit rozdíly mezi dvěma vadami a navrhnout řešení. V poslední fázi jsem žákům popsala první vadu, kdy má zákaznice rovná ramena a tvoří se jí za krkem záhyb. Ve druhé vadě jsem popsala situaci, kdy se vlivem krátkého krku zákaznice tvoří zákaznici za krkem záhyb. Vysvětlila jsem důležitost podrobné analýzy postavy z důvodu zcela odlišných střihových úprav saka. Tato metoda rozvíjí tvůrčí myšlení a napomáhá aplikaci teoretických poznatků v praktických situacích.

- 59 -

Obr. č. 9 : Úprava pro rovná ramena

- 60 -

Obr. č. 10: Úprava pro krátký krk

- 61 -

8.3 Oděvní technologie Základem výuky tohoto předmětu je teorie základů ručního a strojového šití a žehlení, včetně bezpečnosti práce. Zahrnuje technologické postupy zhotovování součástí a částí oděvů. Z pohledu využití metod je možno do předmětu zařadit metody klasické, aktivizující i komplexní. Protože se technologické postupy hotovení oděvů rychle mění s nástupem moderních prostředků výroby, je vhodné používat ve výuce pracovní listy, ze kterých si žáci tvoří svoje skriptum. Fyzické vzorníky rozpracovaných oděvních součástí by měly být ve výuce samozřejmostí.

8.3.1 Návrh technického vybavení učeben a učebních pomůcek Tabule, dataprojektor, vizualizér, počítač, vzorníky, odborná literatura

8.3.2 Návrh rozpracování vyučovacích metod do tematického plánu I. ročník 2 hod. týdně celkem 68 hodin Tematický celek Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda

1. ÚVOD DO PŘEDMĚTU

1.1 Význ.technologie, oděvní technologie

6 1

Vyprávění ,Televizní výuka 1.2 Oděvní názvosloví

1

Vysvětl.,P.počít. Sam práce,P.s textem 1.3 Rozdělení oděvů

2

Brainstorm.,Pr.ve skup., pr. textem 1.4 Rozdělení oděvních materiálů Brainstorm.,Pr.ve skup.Pr. s textem

- 62 -

2

SPOJOVACÍ A TEPELNĚ 2

Tematický celek Téma

2.1 Teorie ruč. šití, druhy ručních stehů


2.2 Teorie stroj. šití, druhy stroj. stehů

4 2

Vysvětlování, Práce s obrazem 2.3 Strojové švy


12

Vysvětlování, Práce ve skupině


TVAROVACÍ PROCESY

4

Pr. s textem,Vysvětl.,Projekt.výuka 2.4 Žehlení mezioperační, konečné

Vyučovací metoda

2

Vysvětlování, Televizní výuka

VYUŽITÍ SPOJOVACÍCH A Tematický celek

3

Téma

3.1 Švové, koncové záložky

Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda Téma Vyučovací metoda

TVAROVACÍCH PROCESŮ

10 3

Vysvětl. Pr. s textem, Sam. práce 3.2 Záševky, záhyby

3

Vysvětlování, Projektová výuka 3.3 Druhy kapes, nakládané kapsy

3

Brainstorm., Diskuse, Pr. ve skupině 3.4 Ozdobné prvky nepodšitých oděvů Pr. s textem, Sam .pr. žáků, Diskuse

- 63 -

1

VYUŽITÍ SPOJOVACÍCH Tematický celek

4

Téma

4.1


4.2 4.3

Vyučovací metoda

2

4.5

Brainstorming, Práce ve skupině, pr.s textem Zapínací rozparky

8

Vysvětl., Pr. s obr. Pozor.(.exkurze) 4.6

Pasové límce, jiné úpravy pas. kraje

8

Vysvětl.,Pr. s obrazem, Projektová 4.7

Rozparky z dolního kraje

4

Brainst., Práce ve skupině, Diskuse 4.8


Příprava sukně na zkoušku, zkoušení

4


2

Záševky, záhyby


Ustřiž.sukň.dílů a souč., označení dílů

4.4


3

Vysvětl. Předvádění, Inscenační m.


Rozdělení, druhy sukní

10



TVAROVACÍCH PROCESŮ

Brainst..Skupinová,.S textem, Diskuse


A

Podšitá sukně

6

Vysvětl. Pr. s obr.,Pozorov.(.exkurze) 4.9

Soupis operací sukně Práce ve skupině, Projektová výuka

- 64 -

3


Vysvětlování, , práce s textem, výuka podporovaná počítačem,samostatná práce

Oděvní názvosloví Každý obor lidské činnosti má svůj „jazyk“. Znalost oděvního názvosloví je pro obor tak důležitá, jako pro překladatele znalost cizí řeči nebo pro lékaře pojmenování orgánů lidského těla v latině. Oděvní názvosloví je „vstupní branou“ do oděvního oboru a nezáleží, zda je využívána v průmyslové výrobě, v malém krejčovském salonu či v dílně návrháře. Pro trvalé zapamatování odborných výrazů jsem zvolila kombinaci výše uvedených metod, pomocí kterých by se měl žák naučit odborné oděvní výrazy nejen vyjmenovat, ale také v praxi použít. Odborná literatura je v tomto případě vodítkem a encyklopedií. Jako doprovod k vysvětlování jsem použila ukázky z módních časopisů, které žáky zaujmou určitě více, než strohé technické nákresy. K procvičování jsem vytvořila jednoduchý počítačový program, který je sestaven podle modelu „zpřeházených vět“. Je určen k procvičování nejen ve škole, ale i doma. Výukový program je vytvořen v programu Microsoft PowerPoint, je obohacen o animace tak, aby zaujal žáky prvního ročníku studia. V úvodu jsou uvedeny pokyny, jak má žák s programem pracovat. První část je věnována přehledu pojmů, se kterými bude žák v následujících listech pracovat. Ve druhé části má uvedeny jak odborné výrazy, tak technické nákresy saka, ovšem bez bližšího určení, ke které oděvní součásti název patří. Žák si může stránku vytisknout a do volných políček zapsat správné slovo, nebo si zkusit procvičovat oděvní názvosloví přímo na počítači. Třetí úsek výukového programu je věnován kontrole správnosti druhé části. V programu jsou nainstalovány animace a na kliknutí myší se odborné výrazy přiřadí ke správnému dílu na obrázku. Poslední díl je věnován vyhodnocení správnosti. Originální verzi výukového programu přikládám na CD v příloze č. 7. - 65 -

Obr. č. 11: Příklad výukového programu (snímky 1-6)

ÚVOD / ZADÁNÍ

SLOVNÍČEK POJMŮ

SE STRÁNKAMI SE PRACUJE POMOCÍ TLAČÍTKA „ENTER“ NAKLÁVESNICI NEBO KLIKNUTÍM MYŠÍ

PŘEDNÍ DÍL

V TABULKÁCH , KTERÉ NÁSLEDUJÍ PO ÚVODNÍ STRÁNCE , JE UVEDENO DEVATENÁCT ZÁKLADNÍCH POJMŮ V ČESKÉM JAZYCE, KTERÉ SE VZTAHUJÍ K PÁNSKÉMU I DÁMSKÉMU SAKU..

RUKÁV

AŽ BUDEŠ NÁZVOSLOVÍ OVLÁDAT, NA DALŠÍCH STRANÁCH SI ZKUS PŘEDSTAVIT, KE KTERÉ ČÁSTI SAKA BY BYLO MOŽNÉ DANÁSLOVA PŘIŘADIT. NA NÁSLEDUJÍCÍ STRANĚ SI MŮŽEŠ OVĚŘIT, ZDA BYLY TVÉ PŘEDSTAVY SPRÁVNÉ.

ZADNÍ DÍL

LÍMEC KLOPA KAPSA ZAPÍNÁNÍ JEDNOŘADOVÉ

POČÍTEJSI POČTY SPRÁVNÝCH ODPOVĚDÍ

ZAPÍNÁNÍ DVOUŘADOVÉ

NAPOSLEDNÍ STRANĚ ZJISTÍŠ, JAK SE TI PRÁCE PODAŘILA

ŠÁLOVÝ LÍMEC SMOKING

1)

2) PŘIŘAĎ SPRÁVNÝ NÁZEV KAPSY DO KOLONKY

SAKO – KAPSY BOČNÍ

SAKO – KAPSY BOČNÍ

ZKONTROLUJ

NAKLÁDANÁ KASA ROVNÁ KAPSA S PATKOU

ŠIKMÁ KAPSA S PATKOU

ROVNÁ KAPSA S PATKOU

DVOUVÝPUSTKOVÁ KAPSA NAKLÁDANÁ KAPSA

DVOUVÝPUSTKOVÁ KAPSA

ŠIKMÁ KAPSA S PATKOU

3)

4) STŘIHOVÉ VARIANTY SAKA

STŘIHOVÉ VARIANTY SAKA

ZAPÍNÁNÍ A KLOPY

ZKONTROLUJ !!!

ŠPICFAZONA

SMOKING

JEDOŘADOVÉ ZAPÍNÁNÍ

DVOUŘADOVÉ ZAPÍNÁNÍ JEDNOŘADOVÉ ZAPÍNÁNÍ ŠPICFAZONA

5)

ŠÁLOVÁ FAZONA

SMOKING DVOUŘADOVÉ ZAPÍNÁNÍ

6)

- 66 -

ŠÁLOVÁ FAZONA


Brainstorming, práce ve skupině, s textem, diskuse Rozdělení, druhy sukní Pro výše uvedené téma jsem na začátek zvolila metodu Brainstormingu, která má

podnítit aktivitu žáků ve vyučování. Žáci pracují ve skupinách a jejich úkolem je za dobu cca 30 minut vyprodukovat co nejvíce pojmů na téma „ Co si představujete pod výrazy rozdělení a druhy sukní “. Žáci nejsou při práci omezováni ani usměrňováni. Pro další části výuky jsem zvolila práci s textem, pro kterou jsem připravila pracovní listy s přehledy rozdělení a druhů sukní. Pro lepší představu jsem výukový materiál doplnila technickými nákresy. Úkolem žáků je společně zvýraznit v textech informace, které jsou pro ně nové a které nebyly uvedeny v brainstormingu. V závěru hodiny si žáci v diskusi vyměňují názory, mým úkolem je v případě nutnosti vysvětlit nejasnosti. Myslím si, že takto koncipované vyučování žáky baví více, než strohé vysvětlování. I když předmět Oděvní technologie patří do skupiny těch odborných předmětů, kde je metoda vysvětlování stěžejní výukovou metodou, je na učiteli, jak vhodně ji skombinuje s ostatními metodami, aby výuka byla pestrá a aby žáci dokázali nabyté teoretické znalosti snadněji aplikovat v praxi.

Obr.12 : Varianty sukní - 67 -

Obr. 13: Příklad pracovního listu - 68 -

9. Vyhodnocení Protože nejsem učitelka, ke zpracování své bakalářské práce jsem využívala převážně znalostí nabytých studiem na vysoké škole. Aby byla moje práce plnohodnotná, požádala jsem učitele odborných předmětů na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově, aby označili do dotazníku ty metody výuky, které používají v praxi. Přehled a porovnání uvádím v následujících tabulkách a grafech. Z níže uvedeného přehledu vyplývá, že v obou případech, tedy jak v návrhu, tak i v učitelské praxi byly využity ve výuce odborných předmětů klasické, komplexní i aktivizující metody. Z grafického zpracování je zřejmé, že k jisté shodě došlo i při četnosti výběru jednotlivých výukových metod.

KLASICKÉ VÝUKOVÉ METODY VYSVĚTLOVÁNÍ PŘEDVÁDĚNÍ A POZOROVÁNÍ PRÁCE S OBRAZEM PRÁCE S TEXTEM PŘEDNÁŠKA LABORATORNÍ ČINNOST ROZHOVOR NAPODOBOVÁMÍ INSTRUKTÁŽ PRODUKČNÍ METODY VYPRÁVĚNÍ

VYUŽITÍ V BC.PRÁCI 30 15 14 9 5 2 0 0 0 0 1

- 69 -

VYUŽITÍ U VYUČUJÍCÍCH 16 11 10 9 8 8 7 3 4 3 3

AKTIVIZUJÍCÍ VÝUKOVÉ METODY METODY DISKUSNÍ METODY BADATELSKÉ, PROBLÉMOVÉ METODY SITUAČNÍ METODY INSCENAČNÍ DIDAKTICKÉ HRY

- 70 -

VYUŽITÍ V BC.PRÁCI 10 5 3 1 0

VYUŽITÍ U VYUČUJÍCÍCH 12 9 2 1 2

KOMPLEXNÍ VÝUKOVÉ METODY

VYUŽITÍ V BC.PRÁCI

VYUŽITÍ U VYUČUJÍCÍCH

SAMOSTATNÁ PRÁCE ŽÁKŮ SKUPINOVÁ VÝUKA VÝUKA PODPOROVANÁ POČÍTAČEM BRAINSTORMING PROJEKTOVÁ VÝUKA TELEVIZNÍ VÝUKA PARTNERSKÁ VÝUKA FRONTÁLNÍ VÝUKA KRITICKÉ MYŠLENÍ UČENÍ V ŽIVOTNÍCH SITUACÍCH VÝUKA DRAMATEM OTEVŘENÉ UČENÍ SUGESTOPEDIE A SUPERLEARNING HYPNOPEDIE

11 15 8 9 7 3 3 1 0 0 0 0 0 0

12 11 7 7 7 4 3 3 2 0 0 0 0 0

- 71 -

Závěr Předmětem mé práce bylo teoretické zkoumání vyučovacích metod, jejich aplikace v odborných předmětech a částečné srovnání s metodami používanými v praxi. Ve své práci jsem popsala výukové metody jak moderní tak klasické. V závěru jsem rozpracovala metody do tematických plánů, detailně pak do témat vybraných odborných předmětů používaných na střední průmyslové škole oděvní v Prostějově. U metody přednášky jsem použila prezentaci v PowerPointu, metodu podporovanou počítačem jsem aplikovala ve vlastním návrhu výukového programu. Svoji bakalářskou práci jsem pojala pouze jako teoretickou a mnou rozpracované metody nebyly nikdy vyzkoušeny v praxi. Z části jsou v závěru práce konfrontovány s metodami výuky, používanými pedagogy na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově. Praktickému výzkumu vyučovacích metod používaných na středních školách ve výuce odborných předmětů bych se chtěla věnovat ve své magisterské práci.

- 72 -

Resumé Tato bakalářská práce je věnována přehledu a teoretickému rozpracování vyučovacích metod, jejich aplikaci do výuky vybraných odborných předmětů na střední škole. První část práce popisuje význam výuky odborných předmětů na střední škole a didaktické zásady. Podrobně se zabývá historií, dělením vyučovacích metod a jejich stručné charakteristice. Setkat se tu můžeme s pojmy, jako jsou klasické, aktivizující a komplexní metody. Druhá část se věnuje historií oděvnictví a oděvních škol na Prostějovsku, popisuje údaje o SPŠ oděvní v Prostějově. V práci je popsána stručná charakteristika všech odborných předmětů vyučovaných na škole. V praktické části jsou vybrány tři odborné předměty. Do tematických plánů určitého ročníku studia jsou pak navrženy výukové metody. Vybraná témata z tematického plánu odborného předmětu jsou podrobně rozpracována spolu s názornými ukázkami. V závěru práce jsou návrhy vyučovacích metod porovnány s metodami skutečně používanými ve výuce odborných předmětů na Střední průmyslové škole oděvní v Prostějově.

Klíčová slova Vyučovací proces, didaktické zásady, didaktická technika, tematický plán, tematický celek, vyučovací metoda

- 73 -

Summary The Bachelor Thesis is concerned with an overview and theoretical development of teaching methods, their practical application into selected technical education in secondary schools. The part one of the Thesis describes the education of technical learning and didactical principles and its significance in secondary schools. It deals with history, dividing of technical teaching and their brief characteristic in details. We can find definitions as classical, acquisitioned and complex methods there too. The part two addresses to clothing industry and history of secondary garment school in Prostějov and describes the school data. There are three technical teaching examples chosen in the practical part. The teaching methods are proposed in thematic plans of study levels. The selected themes from thematic plans of technical learning are specifically developed with demonstrations accordingly. There are suggested teaching methods compared with used methods in the secondary garment school in Prostějov and there are comments on technical learning in the last part of the Thesis.

The Key Words Teaching Process, Didactic Principle, Didactic Technology, Teaching Method, Thematic Plan

- 74 -

Seznam použité literatury: SOMMER, K., GÍMEŠ, E. Z dějin oděvního průmyslu na Prostějovsku.1.vyd. Prostějov: Oděvní průmysl Prostějov, 1970. 346s. PRŮCHA,J.,WALTEROVÁ,E.,MAREŠ,J. Pedagogický slovník.1.vyd. Praha: Portál,1995. 292s. ISBN 80-7178-029-4. ŠIMONÍK, O. Úvod do didaktiky základní školy.1.vyd. Brno: MSD, 2005. ISBN 80-86633-33-0. ČADÍLEK, M., LOVEČEK, A. Didaktika odborných předmětů. Brno: Masarykova univerzita, 2005. 175s. DRAHOVZAL, J., KILIÁN, O., KOHOUTEK, R. Didaktika odborných předmětů. Brno: Paido,1997.156s. ISBN 80-85931-35-4. ČADÍLEK, M. Didaktika praktického vyučování I. Brno : Akademické nakladatelství CERM,s.r.o., 2003. 104 s. ČADÍLEK, M., STEJSKALOVÁ, P. Didaktika praktického vyučování II. Brno: Masarykova univerzita, 2005. PECINA, P. Tvořivost ve vzdělávání žáků. 1.vyd.Brno: Masarykova univerzita, 2008.99s. ISBN 978-80-210-4551-4. GRECMANOVÁ, H., URBANOVSKÁ, E. Aktivizační metody ve výuce, prostředek ŠVP.1.vyd.Olomouc: Hanex,2007.178s. ISBN 978-8085783-73-5. TERŠL, S. Malá encyklopedie textilií a odívání.1.vyd.Praha: SNTL,1987.205s. ISBN 04-828-87. HAMŽÍK, P., GALUSEK , D., HAMŽÍK, P. ml. Oděvní názvosloví. 1.vyd. Praha : SNTL, 1986. 314 s. BURIAN, M., MYŠINSKÝ, O. Oděvní materiál. 1970. 2.vyd. Praha : SNTL, 1970. 250 s.

- 75 -

Seznam použitých internetových zdrojů: PedF HRADEC KRÁLOVÉ.Otevřené vyučování .Metodický portál RVP[online]. c 2005. [cit.2009-03-04]. Dostupný z World Wide Web: .

MAJSTROVÁ,Z.První televizní kanál pro učitele.Učitelské listy[online].,poslední revize 17.3.2005 [cit. 2009-02-09]. Dostupný z World Wide Web: .

NUOV. Rámcově vzdělávací program oboru Oděvnictví [online].[cit. 6. 2. 2009]. Dostupný z World Wide Web: .

- 76 -

Seznam příloh Příloha č. 1 ……………………………Ukázka práce žáků SPŠ oděvní v Prostějově Příloha č. 2………… Fotografie z výuky předmětu Konstrukce a modelování oděvů Příloha č. 3………… Fotografie z výuky předmětu Konstrukce a modelování oděvů Příloha č. 4……….…... Ukázka výukového materiálu předmětu Oděvní technologie Příloha č. 5 ………………CD- prezentace předmětu Oděvní materiály (PowerPoint) Příloha č. 6…….. CD- Výukový materiál předmětu Oděvní materiály - procvičování Příloha č. 7……CD- Výukový materiál předmětu Oděvní technologie - procvičování Příloha č. 8……………… Výukový materiál předmětu Oděvní materiály – vzorníky

- 77 -

Příloha č. 1: Ukázka práce žáků (soutěž Prostějovská zlatá jehla 2008)

Příloha č. 2 : Výuka předmětu Konstrukce a modelování oděvů

Příloha č. 3 Fotografie z výuky předmětu Konstrukce a modelování oděvů (Konstrukce límce, práce s digitizérem, přenesení střihové šablony límce do počítače).

Příloha č. 4 : Ukázka výukového materiálu předmětu Oděvní technologie

Příloha č. 8: Výukový materiál předmětu Oděvní materiály – vzorníky

Vyučovací metody a jejich uplatnění ve výuce odborných předmětů na střední škole

Recommend Documents