Autorská studie č. 5
Vysoké školy jako jeden z klíčových nástrojů RLZ: Návrh dílčí strategie pro ČR Ladislav Čerych Úvodem Mají-li z projektu "Rozvoj lidských zdrojů v ČR" vzejít doporučení nejen konkrétní, ale také potenciálně co nejúčinnější (včetně svých mediálních dopadů) je, podle mého názoru, nezbytné, aby jejich počet byl relativně omezený. To znamená, že v každé z navrhovaných oblastí (složek) RLZ by se nemělo jednat o víc, než 4 až 6 doporučení, což platí také o oblasti "Vysoké školy, jako jeden z klíčových nástrojů RLZ". V tomto předběžném návrhu jich předkládám sice devět, které navíc většinou sestávají ze dvou nebo i více dílčích doporučení, domnívám se ale, že v dalším vývoji projektu a hlavně tedy v diskusi o konečné formulaci jednotlivých konkrétních opatření by mělo dojít k výběru a redukci tak, aby výsledně byly předkládány jen 4 nebo maximálně 6. Jinak hrozí celému projektu určité rozmělnění a tím i menší efektivita a dopad. Je ostatně pravděpodobné, že mnohá ze zde předkládaných doporučení se budou překrývat s s opatřeními navrhovanými v jiných podkladových studiích v rámci tohoto projektu (např. ve studii o vědě a výzkumu, o dalším vzdělávání v podnicích nebo různých opatření týkajících se vztahu mezi RLZ a trhem práce). V tomto případě bude nezbytný syntetický přístup, který mimo jiné odpovídá multidimenzionální povaze celé problematiky RLZ a vzájemným souvislostem mezi jednotlivými složkami RLZ. Doporučení č. 1: Rozšíření terciárního vzdělávání: čelit neuspokojené poptávce po vysokoškolském studiu Zdůvodnění: Počet vysokoškolských studentů se za uplynulých 10 let v ČR zvýšil o ….% (zjistit v ÚIV data pro 1999/2000), studentů vstupujících na vysoké školy o …..%. Podstatně se tím také zvýšila účast věkové skupiny 18-19tiletých z méně než 15% před rokem 1990 na současných víc než 30% pokud jde o studium univerzitního typu, a na takřka 40% při započítání studentů všech terciárních institucí (včetně tedy vyšších odborných škol). ČR se tak přibližuje průměru západoevropských zemí, i když v některých toto procento již přesahuje
1
50% (ve Finsku např. směřuje k 70%). Přesto ale není poptávka po vysokoškolském studiu zdaleka uspokojena. Víc než 50% žadatelů se na vysokou školu nedostane. Ministerstvo školství sice očekává, že během 3 až 5 let bude poptávka uspokojena (mimo jiné jako důsledek demografického poklesu), domníváme se ale, že další kvantitativní vývoj je nevyhnutelný a že mu musí být čeleno z několika zásadních důvodů: klíčová a rostoucí role vysokoškolského vzdělání v RLZ a všeobecně, ve vyvíjející se „společnosti vědění“; posun odborného
vzdělávání
ze
sekundární
na
terciární
úroveň
(kterou
vyžaduje
vědeckotechnologický vývoj a rostoucí počet zaměstnání, pro která terciární vzdělání je více či méně nezbytné); rostoucí poptávka po vysokoškolském vzdělání ze strany dospělých a starších studentů a ze strany znevýhodněných a dosud málo zastoupených společenských vrstev. Mimo tyto faktory a tlaky existuje ve většině západních zemí již od šedesátých let princip, kterému by se podle našeho názoru ČR měla také podřídit, že totiž každý uchazeč s ukončeným středoškolským vzděláním musí mít možnost studia na terciární úrovni, i když ne nutně a přesně v oboru či instituci odpovídající jeho prvnímu výběru, ale pokud možno v rámci programu, který odpovídá jeho motivacím a předpokladům. Odtud také diverzifikace terciárního sektoru, který je nerozlučnou součástí jeho expanze. Neuvádíme v tomto doporučení žádná konkrétní opatření, protože tato opatření jsou implicite nebo explicite součástí následujících osmi doporučení. Doporučení č.2: Užší napojení vysokého školství na trh práce a rozvinutí k tomu nezbytných mechanismů Zdůvodnění: Že dochází k rostoucím potížím v umístění absolventů vysokých škol na trhu práce je všeobecně známé, i když zatím jejich nezaměstnanost (zvláště dlouhodobá) není ve srovnání s mnoha jinými evropskými zeměmi nadměrná. Nejedná se ale jen o nezaměstnanost absolventů, ale také, ne-li především, o jejich lepší adaptaci na požadavky podniků (smysl pro kreativní přístup k zaměstnání, k práci v týmu, k požadavkům praxe atp.) V tomto směru navrhujeme: -
Posílení a rozšíření funkce Správních rad veřejných vysokých škol. V Radách by měli být zastoupeni nejen představitelé veřejného života, územní samosprávy a státní správy (§14 zákona č. 111 z 22. 4. 1998), ale také soukromý sektor (zaměstnavatelé, odbory, event. obchodní komory a úřady práce). Funkce Rad, i když většinou jen poradní, by se měla 2
týkat i některých otázek kurikulárních, zřízení nových vzdělávacích programů a dokonce i požadavků závěrečných zkoušek. -
Pro vysoké školy by měla být zavedena povinnost sledovat soustavně umístění jejich absolventů a vyvodit důsledky z existujících nebo vznikajících těžkostí.
Poznámka: V úvaze a doporučeních, která se týkají užšího zapojení vysokého školství na trh práce, nesmí ovšem být zapomínáno na dva principy, které pro univerzity a jim srovnatelné instituce zůstávají - a velmi pravděpodobně i nadále zůstanou - zásadní: jejich posláním není pouze zajistit potřeby trhu práce; zachování ne-li posílení autonomie vysokoškolských institucí. Doporučení č. 3: Směřování k zákonu o terciárním vzdělávání jako celku Zdůvodnění: I když pojem "terciární vzdělávání" (terciární sektor) je dnes již rozšířeně (a hlavně mezinárodně) používán, není nikde v existující legislativě zakořeněn ba ani zmíněn. Jedná se ale o nezbytnost vzhledem ke skutečnosti, že vysoké školství v tradičním pojetí, které zahrnuje pouze univerzity a ekvivalentní (většinou specializované) instituce, nestačí, zvláště ne z hlediska RLZ. Moderní pojetí naopak vyžaduje, aby vysoké školství, v nové terminologii terciární vzdělávání, zahrnovalo jak tradiční vysoké školy, tak jiné neuniverzitní formy postsekundárního vzdělávání, jakými jsou v českém kontextu především Vyšší odborné školy. Je nutné také řešit vztahy (prostupnost) mezi různými složkami terciárního sektoru, jejich vztahy k dalšímu vzdělávání - otázky v ČR zatím neřešené. Doporučujeme: -
Přijetí zákona o terciárním vzdělávání jako celku je bezesporu záležitostí dlouhodobou. Je ale nezbytné, aby v co nejbližší době byly podniknuty kroky, které toto přijetí v budoucnosti usnadní. Prvním z takových kroků by mělo být vyčlenění Vyšších odborných škol z připraveného školského zákona, který je de facto podřizuje středním školám ("regionálnímu školství") a odděluje od vysokých škol. Prakticky to znamená připravit zvláštní zákon o VOŠ, který by mohl být později integrován do zákona o terciárním vzdělávání jako celku. Tento zákon musí mimo jiné obsahovat dispozice o již zmíněné oboustranné
prostupnosti
mezi
VOŠ,
novými
institucemi
vysokého
školství
neuniverzitního typu, tradičním vysokoškolským studiem a nevyhnutelně o různých kategoriích VOŠ a jejich funkcích. -
V novém uspořádání terciárního vzdělávání jako celku je nutné umožnit (a pokud možno 3
legislativně upevnit) existenci v roce 1995 zrušených pomaturitních jedno až dvouletých kurzů – tedy kratších, než v rámci VOŠ – jejichž cílem je prohloubení už získaných kvalifikací ( a ne tedy jejich pouhé doplnění ) a vedoucích k uznaným certifikátům. Doporučení č. 4: Podpora účasti vysokoškolských institucí na regionálním rozvoji Zdůvodnění: Toto doporučení odpovídá dvěma imperativům. Na jedné straně a z všeobecného hlediska se jedná o větší otevření vysokého školství společnosti; na druhé straně jde o aktivní účast vysokých škol v novém správně-politickém uspořádání ČR (a tedy o jejich roli v regionálním RLZ). Doporučujeme: -
Požadovat statutární (povinnou) účast zástupců regionální správy a samosprávy ve správních orgánech vysokých škol.
-
Usnadnit finančně i právně konsultační činnosti vysokoškolských odborníků ve prospěch regionálního rozvoje.
-
Vytvořit v rámci existujících vysokých škol - dočasně jen jako pilotní projekt - dvě až tři regionální střediska s posláním zprostředkovat nejnovější výsledky vědeckého a technologického vývoje malým a středním podnikům ("technology transfer points").
-
Podpořit vznik zatím jen malého počtu nových - nebo v zárodku již existujících "vědeckých parků" ("science parks"), které sdružují výzkumné ústavy univerzit a inovativní podniky (především v oblasti nových technologií).
Doporučení č. 5: Rozšířit vícezdrojové financování vysokých škol Zdůvodnění: Svým způsobem není nutné toto doporučení ani zdůvodňovat. Je požadavkem takřka celosvětovým a odpovídá všude, a tedy i v ČR, rostoucím nákladům na vysoké školství a omezeným možnostem státního rozpočtu, který byl v minulosti, a často až dosud, zdaleka hlavním ne-li výlučným zdrojem financování vysokých škol. Problémem je, které zdroje je možné nebo nezbytné mobilizovat. Doporučujeme: -
Urychleně poskytnout daňová zvýhodnění podnikům (nebo i jedincům) investujícím do vzdělávání. Tato zvýhodnění by se měla týkat jak investic v rámci výzkumných projektů, 4
tak nákladů na stipendia poskytovaná podniky, rekvalifikační kurzy, atd. V rámci těchto opatření by mělo být podnikům také usnadňováno poskytovat placenou studijní dovolenou svým zaměstnancům za účelem jejich studování nebo dostudování na vysokých školách či vyšších odborných školách. -
Umožnit vysokým školám, eventuálně doplňkem ke stávajícímu zákonu, aby za účelem využití výsledku jejich vědeckého výzkumu mohly zakládat obchodní společnosti nebo vstupovat do existujících obchodních společností sledujících tyto cíle ("spin-off companies").
Doporučení č. 6: Lepší propojení počátečního a dalšího vzdělávání v rámci vysokých škol Zdůvodnění: Většina českých vysokých škol již dnes nabízí různé formy dalšího vzdělávání, které mimochodem - se stává také jedním z jejich mimorozpočtových finančních zdrojů. Ale skoro ve všech případech se jedná o činnost oddělenou (personálně i obsahově) od normální výuky a tak málo odpovídající principu celoživotního učení, který platí pro vysoké školy právě tak, jako pro ostatní složky RLZ. Doporučujeme: -
Stimulovat vysoké školy (a VOŠ) - v případě potřeby i legislativně -, aby se další vzdělávání (nebo jeho vybrané formy) stalo předmětem kreditního systému a mohlo tak být započítáno jako jeden z modulů nezbytných k získání existujících vysokoškolských diplomů. (Toto doporučení ovšem implikuje, že vysoké školy zavedou - tam, kde tomu ještě tak není - kreditní (modulový) systém v plném rozsahu nabízené výuky a studijních cest, což může, v podstatě, být předmětem zvláštního doporučení.)
Doporučení č. 7: Posílení a rozšíření evropské a mezinárodní dimenze vysokého školství a větší mobility mezi vysokoškolskými institucemi různých evropských zemí a uvnitř ČR Zdůvodnění: Ani toto doporučení není nutné nijak zvlášť zdůrazňovat. Jeho princip je všeobecně akceptován a prakticky všechny vysoké školy a mnohé VOŠ v tomto směru již po delší čas prošly důležitým internacionalizačním vývojem, ať už svou účastí v programech EU Socrates a Leonardo anebo všeobecně svým rostoucím zapojením do mezinárodních styků, výměn a dohod. Otázkou je, která opatření jsou dnes a v nejbližší budoucnosti zvláště nutná a urgentní 5
(především vzhledem k očekávanému vstupu ČR do EU a k vytvoření tzv. "Evropského prostoru vysokého školství" vyplývajícího mimo jiné z Boloňské deklarace z června 1999). Doporučujeme: -
Zavést přípravu zodpovědných pracovníků vysokých škol na využití zdrojů v rámci tzv. Strukturálních fondů EU (což úzce souvisí s doporučením č. 3 o zapojení vysokých škol do regionálního rozvoje).
-
Silně posílit výuku cizích jazyků v rámci vysokých škol a VOŠ. To bude možná vyžadovat získání nových zdrojů, ale nejde jen o finance a o statutární předpisy závěrečných zkoušek. České vysoké školy by měly ve větší míře, než dosud zavést výuku určitých předmětů nebo celých cyklů studia v cizích jazycích jak pro zahraniční tak pro domácí studenty.
-
Posílit evropskou a mezinárodní mobilitu studentů, učitelů a vědeckých pracovníků vysokých škol. Domníváme se, že do 5 až 8 let by alespoň 10% českých studentů mělo strávit alespoň jeden semestr na zahraniční vysoké škole. To a rozvoj mezinárodní mobility všeobecně bude ovšem vyžadovat značné finanční prostředky, které jen částečně mohou být zajištěny ze zdrojů MŠMT a MPSV (určené především další a pokud možno rozšířené účasti na programech EU Leonardo a Socrates). Pro rozvoj mezinárodní mobility je nutné získat také prostředky ze soukromého sektoru (podniků), obchodních komor či regionů a měst, jakož i, v neposlední řadě, finanční účast jednotlivců (v obou případech, pokud možno, daňově zvýhodněnou). Mezinárodní mobilita ale opět není jen záležitostí financí. S jejím rozvojem a usnadněním souvisí celá řada opatření, které na tomto místě nebudeme rozvádět. Patří mezi ně mimo jiné a především:
-
Všeobecné zavést již zmíněný kreditní systém, který je důležitým nástrojem jak mobility na evropské úrovni, tak mobility – dnes velmi nedostatečné – mezi institucemi terciárního sektoru uvnitř ČR a mezi počátečním a dalším vzděláváním.
-
Rozvinout a usnadnit vzájemná uznání diplomů, podmínek vstupu na vysoké školy, průběžných zkoušek a údobí (semestrů) studia strávených na zahraničních a jiných vysokých školách v ČR. Posílení evropské dimenze ve vysokém školství má také své kurikulární aspekty, které jsou ovšem skoro výlučně v kompetenci vysokých škol, i když za tím účelem může být často nezbytné získání mimorozpočtových zdrojů (např. z programů EU): rozšíření studia a výuky evropského práva, kurzy týkající se fungování evropských institucí atp. Většina výše uvedených doporučení je ostatně i předmětem Boloňské deklarace, jejíž 6
je ČR jedním ze signatářů. V tomto kontextu je nezbytné vyvodit také důsledky z jednoho z klíčových principů této deklarace, který vyžaduje jasné rozčlenění vysokoškolského studia na 2 cykly, („undergraduate“ a „graduate“) přičemž první vedoucí k bakalářskému více na praxi zaměřenému diplomu je nezbytnou podmínkou k přístupu do 2. cyklu (magisterskému a doktorskému). V ČR k tomuto doporučení existují různé protichůdné názory. Na jedné straně stojí ti, kteří považují bakalářské studium a diplom skutečně jen jako první fázi tradičního 4 až 6ti letého studia – ne-li jako pouhou mezizkoušku –, na druhé straně jsou bakalářské studium a diplom považovány za svébytný do sebe uzavřený cyklus se zaměřením na bezprostřední zaměstnání a potřeby trhu práce (doporučení č. 2). Sloučit tyto dvě funkce (tzv. terminální a přechodovou funkci) není jednoduché a je možné, že jediným řešením je určité terminologické rozlišení mezi různými typy bakalářského studia, přičemž princip prostupnosti musí být zachován právě tak, jako by měla být zachována specificita a terminální funkce bakalářského studia. Na tomto místě nelze předkládat možná řešení celého problému, doporučujeme ale, aby se stal co nejdříve předmětem prohloubené diskuse mezi interesovanými odborníky a především tedy mezi ministerstvem, zástupci vysokých škol a sociálními partnery (tj. uživateli absolventů bakalářského studia). Doporučení č. 8: Rozvoj distančního vzdělávání Zdůvodnění: Distanční vzdělávání je v ČR poměrně málo rozvinuté a spočívání na více či méně izolovaných programech převážně se týkajících relativně krátkých kurzů v rámci dalšího vzdělávání a probíhajících z velké části na 3 nebo 4 univerzitách (Brno, Liberec, Olomouc, Ostrava). Neexistuje ovšem žádná centrální instituce typu britské Open University nebo německé Fernuniversität a ani úplný program počátečního vzdělávání vedoucí až k magisterskému nebo inženýrskému diplomu. Při tom je velmi dobře známo a zahraniční zkušeností potvrzeno, že distanční vysokoškolské studium může být a často je klíčovým nástrojem plnění několika cílů, které jsou právě v ČR mimořádně aktuální: -
je jedinečným prostředkem, jak usnadnit odpověď na poptávku po vysokoškolském studiu a současně i vysoce efektivním prostředkem studia při zaměstnání;
-
je také nástrojem, který může rozhodujícím způsobem přispět k větší rovnosti příležitostí ať už pro starší studenty a pro ty, kteří propásli možnost studia ve věku 18 až 20 let nebo pro studenty ze znevýhodněných sociálních skupin; 7
-
a je posléze jedním z nejefektivnějších nástrojů rozvoje dalšího vzdělávání ať už provázaného na vzdělávání počáteční (viz doporučení č.6) nebo na něm nezávislé a pouze doplňkové povahy.
Doporučujeme: -
Vytvoření ústřední České distanční univerzity plnící výše uvedené cíle. Jejímu vzniku musí nevyhnutelně předcházet delší plánovací proces (pravděpodobně jedno až dvouletý) za účasti širšího kruhu zájemců a interesovaných aktérů z řad státní správy (MŠMT a MPSV), regionální samosprávy, soukromého sektoru a přirozeně tradičních vysokých škol. Zřízení univerzity by mělo být předmětem zvláštního zákona zaručujícího její vysokoškolský statut. Její diplomy by měly být státem uznané a prakticky ekvivalentní nebo totožné s diplomy tradičních vysokých škol. Měla by úzce spolupracovat s podobnými institucemi v jiných evropských zemích a používat intenzivně nové informační a komunikační technologie (což prozatím není případ existujících českých distančních programů). Pokud jde o financování, musí být vícezdrojové podle zásad naznačených v doporučení č. 5.
-
Pokud nedojde ke shodě na vzniku výše doporučené distanční univerzity, je při nejmenším nezbytné, aby počet programů distančního vzdělávání byl podstatně rozšířen, aby mezi nimi existovaly co nejvíce také programy „úplné“ (vedoucí k uznaným univerzitním diplomům), aby v rámci těchto programů byly intenzivně používány nové informační a komunikační technologie a aby mezi různými programy existovala co nejefektivnější koordinace a pokud možno i propojení.
Doporučení č. 9: Zvýšit atraktivitu povolání vysokoškolských učitelů (profesorů, docentů, odborných asistentů) a směrovat k jeho lepší věkové struktuře. Zdůvodnění: Je dobře známo, že jak v mezinárodní perspektivě, tak ve srovnání s ostatními sektory české ekonomie a společnosti jsou platy vysokoškolských učitelů velmi nízké. Odtud malá atraktivita tohoto povolání, zvláště pro mladé absolventy a potenciální kandidáty na vysokoškolské povolání, a únik mozků“ („brain drain“) ať už do zahraničí nebo (častěji) do jiných sektorů. Existují ovšem určité obory (např. práva, ekonomie nebo medicína) 8
s možností dodatečných příjmů, ale to celkovou situaci neřeší. Nejjednodušší odpověď na tuto problematiku, tj. zvýšit dotace na mzdy vysokoškolských učitelů, je sice opodstatněná, avšak zavádějící. Otázkou je, jak příslušné příjmy zvýšit, ze kterých zdrojů a v jakých formách. Navíc nejde jen o příjmy, ale také o kariérový postup vysokoškolských učitelů, který úzce souvisí s věkovou strukturou učitelského povolání. Doporučujeme: -
Zajistit
mimorozpočtové
zdroje
směřující
ke
zlepšení
platových
podmínek
vysokoškolských učitelů. Mohou sestávat, mimo jiné, z následujících opatření: -
sponsoring univerzitních kateder ze strany soukromého sektoru a za tímto účelem prosadit adekvátní daňová zvýhodnění (viz doporučení č. 5);
-
zaručit univerzitním učitelům cesty a pobyty v zahraničí s použitím vnějších zdrojů (EU, podniky, regiony) a s účely odpovídající zájmům sponzorů.
-
Připravit a všeobecně zavést nový transparentní a diferenciovaný systém kariérového růstu vysokoškolských učitelů. Mezi kritériemi postupu by měly být zdůrazňovány, kromě běžných hodnocení vědecké a výukové činnosti: účast v evropských a mezinárodních programech, inovativní charakter činností dotyčného (např. interdisciplinární přístup ve výzkumu či výuce), účast a iniciativa v netradičních funkcích vysoké školy (další vzdělávání, zapojení do regionálního rozvoje atp.).
-
Je nutné zevšeobecnit a rozšířit systém „sabbatical leave“, umožňující každému vysokoškolskému učiteli jednou za 6 až 7 let věnovat se vlastnímu výzkumu, pobytu a výuce v zahraničí, nebo jiné domácí univerzitě či poradenské činnosti v rámci soukromého sektoru. Tento systém by měl být zakořeněn buď plošně a v celorepublikové legislativě, nebo ve statutech jednotlivých vysokých škol.
Příloha autorské studie č.5: Rozšíření distančního vzdělávání v rámci existujících vysokých škol a vytváření „české distanční univerzity“
9
Příloha autorské studie č. 5: Rozšíření distančního vzdělávání v rámci existujících vysokých škol a vytváření „české distanční univerzity“
(Výňatek ze studie „Dlouhodobá vize rozvoje a reformy terciárního sektoru v ČR“, připravené v rámci Střediska vzdělávací politiky Ústavu výzkumu a rozvoje školství PedF UK) Autor: Dr. Ladislav ČERYCH
Rozšířit distanční vzdělávání jak v rámci existujících vysokých škol, tak vytvořením zvláštní „české distanční unioverzity“ Vývoj v této oblasti je v České republice v porovnání s mnoha evropskými i mimoevropskými zeměmi velmi omezený. A především, pokud k určitému vývoji na několika málo univerzitách (hlavně Brno, Liberec, Olomouc a Ostrava) dochází, jedná se, až na ojedinělé výjimky, o víceméně krátkodobé formy dalšího vzdělávání nevedoucí k plnohodnotným vysokoškolským diplomům, tak jako tomu je např. v Nizozemsku, Německu a především u britské Open University. I když v ČR existující formy distančního vzdělávání mají bezesporu důležitost jako součást celoživotního učení a zasluhují podstatného rozšíření, nehrají ale prakticky žádnou roli jako nástroj uspokojení poptávky po vysokoškolském vzdělání, první ze dvou hlavních principů definovaných výše. Tuto roli hrají právě, mimo jiné (ne-li především), zmíněné distanční univerzity v zahraničí. Má-li být co nejrychleji překlenut existující rozdíl mezi počtem žádajících o přístup k terciárnímu vzdělávání a počtem přijatých, musí i ČR tento nástroj využít. Jde současně o nezbytný kvantitativní
10
rozvoj terciárního sektoru (na všech jeho úrovních) a také o usnadnění přístupu znevýhodněných a dosud málo zastoupených sociálních skupin, tedy postupné vyrovnání vzdělávacích příležitostí. V této oblasti proto doporučujeme: - iniciovat a podpořit distanční vzdělávání v rámci existujících vysokých škol, včetně a především tam, kde vede k ucelenému vzdělání zakončeným uznaným diplomem totožným s diplomy získanými ukončením tradičního denního studia (bakalář, magistr). V této souvislosti je také nutné zaručit prostupnost mezi dnes běžnými a novými distančními formami studia a začlenit distanční studium do vyvíjejícího se (částečně doposud jen postulovaného – hlavně Boloňskou deklarací ) modulárního (kreditního) systému; - vytvoření české celorepublikové distanční univerzity, která by poskytovala terciární vzdělávání zakončené uznávanými diplomy. Statut této univerzity by měl být obdobný ne-li identický statutu tradičních univerzit. Především by měla požívat plné autonomie, být nezávislá na státní správě a jejích orgánech a zajišťovat patřičné propojení mezi výukou a výzkumem. Její nabídka by měla být co nejširší a pokrývat všechny nebo většinu forem a úrovní terciárního vzdělávání, pravděpodobně s výjimkou několika oborů (např. medicíny, práva, některých inženýrských studií a – alespoň dočasně – doktorandských studií). Půjde tedy v každém případě o kratší pomaturitní kurzy, o bakalářské i magisterské studium; - je také nezbytné, aby na novou českou distanční univerzitu jako integrální součást terciárního sektoru byly uplatněny tytéž principy, o jakých byla zmínka výše ve spojitosti s distančním vzděláváním v rámci existujících vysokých škol, tj. prostupnost s tradičními institucemi a formami studia a modulární systém. Má-li nová česká distanční univerzita požívat nezbytnou prestiž a uznání, je nezbytné, aby její vytvoření a příprava k němu vedoucí probíhaly v úzké spolupráci s existujícími vysokými školami. To byl ostatně jeden z důležitých faktorů vzniku a úspěchu britské Open University. Jinými slovy, stávající univerzity a akademická obec nesmí, alespoň ve své většině a mezi vedoucími sektoru, nabýt dojmu, že se jedná o nekalou konkurenci, která eventuálně omezí obnosy, kterými existující terciární instituce disponují z veřejných zdrojů. Naopak, akademická obec existujících vysokých škol a jejich klíčové postavy 11
musí být přesvědčeni, že nová distanční univerzita je nezbytným doplňkem českého terciárního vzdělávání a že je také jedinečným prostředkem, jak snížit tlak poptávky po vysokoškolském vzdělávání, které musí čelit tradiční univerzity. Příprava vzniku distanční univerzity (DU) bude nevyhnutelně vyžadovat delší čas, přinejmenším 5 až 8 let, soudě podle zahraničních zkušeností. Je proto ale nezbytné, aby co nejdříve byla ustavena pracovní skupina, která prostuduje existující možnosti a alternativy a postupně navrhne obory, kterými by se DU měla prioritně a v dalších fázích zabývat , její rozsah co do očekávaného počtu studujících, její financování (které zcela určitě musí být vícezdrojové na základě principů popsaných ad 3 níže). Pracovní skupina musí ovšem také získat podporu hlavních aktérů, na kterých vznik univerzity bude záviset (přirozeně včetně interesovaných zástupců vysokých škol) a možná, víc než cokoliv jiného, mandát a podporu alespoň několika vedoucích politických osobností.
12
