Výrazem výchova se zpravidla

ONTOLOGICKÝ SMYSL VÝCHOVY Radim Palouš Anotace: Filosofická studie o významu výchovy pojaté v duchu sókratovské péče o duši; text vychází a explikuje Patočkovu fenomenologii výchovy. Klíčová slova: výchova, ontologie, filosofická antropologie, filosofie výchovy, Jan Patočka. Key words: education, ontology, philosophical antropology, philosophy of education, Jan Patočka, imagination. Motto: „Teprve ve výchově, ve skutečném vzájemném proniknutí myslí přichází duch ke svému sebevědomí, proto je výchova vlastní završení světového procesu, je to kosmický proces1.“

V

ýrazem „výchova“ se zpravidla rozumí záměrné působení jednoho člověka na druhého, vychovatele na vychovávaného: rodiče na dítě, učitele na žáka, ale i některých autorů uměleckých děl, spisů, dramat, filmů na obecenstvo…, s cílem přivádět ty, na něž působí, do „pravé lidské podoby“ jejich individuálních osudů. Zajisté označení výcvik, drezura, pěstění míří též na změny habitu předmětu svého působení, jímž ovšem může být i bytost ne-lidská. Jak tedy rozumět Patočkově výchově jako „kosmickému procesu“? Uvozovky u slova pravá lidská podoba naznačují jisté rozpaky nad tím, co to vlastně je – vždyť okolnosti konkrétního lidství jsou pro každého vždy jiné, neopakovatelné! Lidskostí se míní cosi specifického, protože podmínkou lidské autenticity je právě to, aby člověk byl lidsky authenticus (= sám, vlastní, svůj), volně řečeno nějaký, právě takový, nikoli aperatický (apeiron = bezmezí) – a tak právě tím, právě

takto vymezeným originálem. Ovšemže ona svojskost biologicky přísluší každé bytosti – co tedy je pro lidství to specifické, lidsky originální? Stručně: člověk se díky výchově po své lidské osobitosti výslovně ptá! Origo znamená původ, počátek, tedy člověk jakožto stvořený tvor je počat a zrozen do světa jako originál – v určité podobě na určitém místě a na vymezenou dobu, a této své originality je si vědom: tuto svou vrženost a určitou bytostnou vymezenost vnímá jako mez, takže lidský život není pouhou přírodní daností, není zde beze všeho, tak, jak se zřejmě (podle vezdejší zkušenosti) jeví zvířatům a rostlinám a i všemu neživému (vodám, skalám, vzduchu …); ty jsou prostě dány a tak nehledajíce reprezentují svůj daný smysl, své poslání ve veškerenstvu2. Člověk není takto ustrojen, je bytostí deficientní, neboť mu chybí ona existenční samozřejmost; to zakládá nezbytnost výchovy k tomu, aby svou podstatnou lidskostí obstál.

PATOČKA, J. Filosofie výchovy (1938–1939). In Péče o duši. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 404. PATOČKA, J. Negativní platonismus. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 325: „Aktuální předmětná zkušenost se svým celkovým stylem a svými perspektivami pokračování do neurčita je pochopitelná jen vzhledem k tomuto ‚aktu‘ celkového odstupu od ní, celkového ne-uspokojení, ne-spočinutí v pouhém předmětenstvu, který však právě vytváří oblast předmětnosti jako takovou – oblast, která nepochybně není u zvířete s jeho připoutaností ke konkrétním, přítomným, pudově vázaným věcem.“

1 2

PEDAGOGIKA roč. LIX, 2009

341

Tak je lidský pobyt vždy úlohou – pokud je lidský; i když i jiné bytosti hledají, není to hledání, co si počít, nýbrž je to pátrání vždy již v rámci bytostně předem daného životního rozvrhu. Takže člověk nemůže prostě a vždy reflexivně reagovat (reflex = bezděčná reakce na popud) na události, v nichž se ocitne – jako dejme tomu zvíře reaguje na nebezpečí (opakuji: pokud jsme s to interpretovat animální chování podle své zkušenosti), nebo dokonce jako věc tak neživá, jako televizní kamera, když mechanicky „bezděčně reflektuje“ osvětlené předměty. Kamera nevidí, vlastně ani lidské oko nevidí, nevidí ani ty části mozku, kam oko vjemy posílá, neboť jsou to stále biomechanické reakce. Teprve člověk vidí! Člověk je vždy již předem vědomě angažován a zaujat pozitivně či negativně. A je to právě – pokud je nám známo – člověk, jenž je místem jevení jakožto jas, objasnění skutečnosti, do něhož ho uvádí a v němž

ho orientuje výchova. Má to ovšem jednu důležitou inkluzi: nezjevená skutečnost je sice jaksi mimo jevení, ale i ta se svým nezjevením jeví a tak vstupuje do světa jako to, co ke světu patří3. +++ Lidský život tedy vždy překračuje danost4, a to jak tu bezprostřední, tak onu tajemnou. Je vždy disponován překročit a překračovat vše, co před ním stojí5: toť lidská „filosofie“ transcendence6. Veškero lidské počínání se tak stává dílčím, neboť je osudově ponořeno do stále ustupujícího horizontu všech horizontů. Tímto směrem nakonec vy-vádí každá e-dukace, vý-chova! A tak lidské činění není jen trpné, životní pohyby člověka nejsou fungováním jen tak. Lidský pobyt není spoután konečností, člověk vždy čímsi každou konečnost přesahuje7. Ani o tom smrtelném konci si člověk nemůže být jist, že je sladkým bezvědomým spočinutím – až sem sahá lidská pouhost 8. Bytostně

3 PATOČKA, J. O duši u Platóna. In Péče o duši II. Praha : OIKOYMENH, 1999, s. 65: „Duševní pohyb je v nejpůvodnějším smyslu objevování se a zahalování; ale i zahalování je druh objevování, i tam, kde oblast čistého a jsoucího je skryta, objevuje se nám cosi.“ 4 PATOČKA, J. Filosofie výchovy (1938–1939). In Péče o duši. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 367: „Proces vědomého prolomení každodenní jistoty, každodenní průměrnosti, která se netáže, k čemu člověk žije, nejhlouběji prožila právě řecká filosofie, z níž pochází všechna naše filosofie, a jeden z největších mistrů, Platón nám vylíčil tento proces nutkavým způsobem ve svých dialozích. Chtěl ukázat, že filosofie není jenom předávání nějaké nauky, určitých poznatků…, nýbrž že filosofování je pohyb, jistý proces v nitru člověka, který v podstatě souvisí s odrazem od naivně přirozené a omezené každodennosti.“ 5 PATOČKA, J. Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 59: „Mezi možnosti člověka je schopnost poznat svět (nikoli jednotlivosti, nýbrž ‚celek‘). Zachytit tuto možnost může subjekt jen tím, že transcenduje svět.“ 6 PATOČKA, J. Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 61: „Filosofie objevila svět a vyvodila odtud důsledky pro lidský život.“ Tamtéž, s. 67: „Pochopení bytí, které filosofie provádí tím, že intelektuálně překračuje svět, je tak v souvislosti s pravým lidským bytím, jež reprezentuje svobodný čin; takže bychom snad mohli ideál suverénní filosofie vyslovit jako filosofii hrdinství a hrdinství filosofie.“ 7 PATOČKA, J. Věčnost a dějinnost. In Péče o duši I, Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 224: „Tak náleží ke každému vněmu … překonání aktuality, pouhé věcné přítomnosti.“ 8 KARFÍK, F. Unendlichwerden durch die Endlichkeit. Würzburg : Königshausen-&-Neumann, 2008, s. 81: „Dabei auch das traditionelle Motiv der christlichen Liebe zurückgreift. Wo er von Selbsthingabe spricht und der ‚Transubstantion des Lebens‘ durch sie, spricht er im gleichen Atemzug von der Liebe, die deutliche Züge der christlichen Charitas trägt.“

342

lidská trancendence nečeká až na reflexi, není konsekvencí hluboké reflexe, ale je tu hned od počátku jako lidské porozumění běžnému bytí9. +++ Zrozený člověk jakoby se vynořoval z temného prazákladu univerzálního matečního louhu do časné krystalické existence. Zrodí se tento smrtelník, tato bytost existující živě od narození do smrti a díky vědomí svých konců je znalá své smrtelnosti: zrodilo se individuum. Toto vynořování z čehosi „před“ do dočasnosti, uzavřené smrtí, je pohybem individuace10. Pohyb individuace znamená, že osudový úděl člověka je jedinečný (u Platóna „to heauto kinoun“, vlastní pohyb). Je to pohyb porozumění své individuální úloze být – nějak být: totiž být pravě, autenticky, tj.

zodpovědně, tak, že individuum skutečně žije sebe sama a že na sebe bere to, zač jako právě tento jedinečný smrtelník ručí; jde o pohyb volby mezi možnostmi činit to, co je vhodné, dobré, a tím, co je méně vhodné, špatné – to je přece tím nejvlastnějším, co nakonec každá výchova, rodinná i školská, sleduje. Nezodpovědné, mylné, jen zdánlivě správné žití znamená, že individuum žije nepravě, a tedy jako bytost bez konečné individuality: i když si to myslí, nerozhoduje vlastně o sobě, protože jako mechanicky fungující „cosi“ bezduše setrvává v neurčité mlze – a přesto působí, protože individuální niternost není „soukromá“11. Ano, je to bytost bezduchá, kazící svět! Není tou pravou skutečností – může vůbec takto skutečně jako lidské individuum vlastně být? Člověk jest vyvržen z „přírodního“ zakotvení, je

Tamtéž, s. 93: „Deutliche Unterscheidung zwischen dem Leben nach dem Tode als Phänomen des menschlichen Lebens und dem Gedanken der Unsterblichkeit der Seele als metaphysischer Konzeption.“ Tamtéž, s. 95: „Es handelt sich um ein Verstehen des eigenen Seins ausserhalb seiner selbst … als Phänomen der Existenz ausser sich selbst. … Die Unsterblichkeit ist hier ein Priviläg der Götter, die Menschen sind Sterbliche.“ 9 PATOČKA, J. Věčnost a dějinnost. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 234: „Zdá se mi nyní zřejmé, že z tohoto hlediska je možná etika, která se nedovolává přímo vyššího, transcendentně metafyzického ideového světa, a která přesto bude etikou v plném slova smyslu, etikou příkazů, povinnosti, překonání ‚sebe‘, přísnosti a oběti, ale na druhé straně též svobodné tvorby, vynalézavosti, nekonečné pružnosti, etika, která se nespoléhá na formy, hotové imperativy a zákony, za něž možno právě tak se skrývat a které dovolují farizejskou sebespokojenost, etika rizika a nejistoty i vnitřní nutnosti, obojí v jednotě; etika skutečně historická.“ 10 KARFÍK, F. Unendlichwerden durch die Endlichkeit. Würzburg : Königshausen-&-Neumann, 2008, s. 96: „Aus dem dunklen Grund der gens seines individuellen Lebens lösst sich der Mensch für ein kurzes Moment. … Das menschliche Leben wird als eine Bewegung der Individuation augehend von einem nicht individuierten Grund begriffen.“ Tamtéž, s. 103: „Als Bewegung zwischen diesen (Seele-psyché, Mass eiegenes Sein Gewinnen – Schein von dem wahren Schein) beiden Möglichkeiten ihres eigenes Seins, die aber über sich selbst bestimmt, ist die Seele das Sich-selbst-Bewegende. Jede nur relative Bestimmbarkeit der wahrgenommenen Dinge sowie jede nur relative sittliche Zielsetzung sind durch ein immer schon vorgegebenes Bezogensein der Seele auf den Bereich des Reinen und auf das Gute selbst letzten Endes überhaupt möglich.“ 11 PATOČKA, J. Věčnost a dějinnost. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 208: „Naší podstatou není tedy žádná ‚niternost‘, žádný ‚vnitřní život‘, žádná soukromá hloubka, skrytá zrakům druhých i vlastnímu povrchnímu zdání.“ … Tamtéž, s. 209: „Každé vědomí je zároveň s vědomím předmětu vědomím sebe: že vědomí má vždy, abychom tak řekli, svědka.“

PEDAGOGIKA roč. LIX, 2009

343

výchovou posílán sebe a pravdu tápavě vyhmatávat – byť vždy jen v podobě pouhého mínění, zdání, doxa12. Základem lidské existence – a úkolem výchovy – je výchovné stupňování lidské existence, aby člověk „k něčemu“ byl a aby to bylo „lidství“, co vystupuje na světlo světa13. +++ Lidskost – to, oč se má výchova starat především – je v rámci sókratovsko-platónsko-aristotelské tradice tím, co člověka radikálně odlišuje od všech ostatních bytostí: je jen tam, kde bytost překračuje (transcenduje) sama sebe, kde se bytost „vidí“, „vnímá“, kde od sebe odstupuje, aby se kritizovala, soudila a obviňovala – a byla za sebe odpovědna a sebou vina: takto jedna. Je nicméně v těle, tedy ve světě, a její starost je péčí o vlastní situované působení. Tím je nadána starostí o to, jak se světem člověk zachází, tedy nejen o „svou“ podobu sebestředně orientovanou. Člověk je ve světě, uvnitř dramatu svět, je jeho spoluhercem. To neznamená, že je tvůrcem své situační danosti, vždyť je do aktuálních situací vržen a vrhán – různé existenční možnosti se mu nabízejí a přicházejí k němu ze světa! Zevně přicházejí skutečnosti, v nichž se člověk pohybuje

– a ty se mohou stát nejen němým okolím, nýbrž mohou se začlenit do lidského smysluplného života jakožto prostředky k cílům. Jejich působení je někdy velmi bezprostřední, tak silné, až zahlcuje, jindy tak slabé, že jsou sotva vnímány. Prostě jsou záležitosti, na nichž velmi záleží, a jiné, co jsou založeny za devatery horizonty: věci blízké, kde jsem s radostmi a strastmi doma, a vzdálené, cizí (o nichž má člověk leda matné tušení). K pravosti pravé podoby patří nezbytně starost o svět, jehož je součástí, zvláště pak o pravost druhých lidí, bytostí duchovně disponovaných, druhů. Tak ve světě lidském existuje starost o jiné – ta však není ničím jiným, než výrazem náležité starosti o sebe: proto je péče o lidství bytostně výchovou. Starat se dobře o svou lidskou podstatu znamená vydávat počet z této starosti, starat se o lidství vůbec je posláním vychovatelského působení, byť by tématem byly drobné „reálie“ (např. znalosti) či záležitosti mravní. Tak lidský pobyt může očekávat pomoc pro svou existenci od těch, kdo tuto podstatnou péči již pojali do svého pobytu. Nedbá-li o sebe a zříká-li se dokonce veškeré pomoci od toho, kdo již s péčí o lidství má

12 PATOČKA, J. Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 68: „… musíme mezi věděním a nevěděním, z nichž první se vztahuje k tomu, co jest, druhé k tomu, co není, předpokládat střední člen, který není ani veskrze jsoucí, ani nejsoucí, a tento střední člen je předmětem mínění, zdání, doxa; je tedy doxa v jádře kontradikce, která o sobě neví.“ … Tamtéž, s. 68: „ … doxa je v oboru mínění takřka mezi oběma sférami, že objímá je obě – jedině proto je s to spatřit jejich rozpor, i když je vůči němu (tj. nahlédnutí – pozn. R.P.) znecitlivěna výlučným stykem s viditelnostmi.“ 13 PATOČKA J. Nicota, absolutní pozice a zápor. In Péče o duši III. Praha : OIKOYMENH, 2009, s. 652: „Co nám pojem (nicoty) káže myslit, je úplná bezobsažnost, destrukce vší existence. Tu však si nedovedeme ani představit, ani ji myslit; neboť myslit nebytí něčeho je možno toliko tím, že toto nejsoucí je nahrazeno jiným jsoucím, třeba neurčitě myšleným.“ Tamtéž, s. 653: „Nicota samozřejmě není, nelze ji žádným způsobem konstatovat. A přece se ohlašuje; ohlašuje se bytosti, která utajeně ví, že celá bude jí jednou pohlcena, a která prchá před touto jasností o sobě do klidného, pevného univerza věcí.“ Tamtéž, s. 655: „Nicota není minus, nýbrž plus. Nevyplývá z ničení reálna, nýbrž z jeho stupňování, sebepřekonávání.“

344

jakousi zkušenost a kdo ji nabízí způsobem, kterému Platón říká paideia14, odevzdává se neurčitosti a bezmeznu anonymních žádostivostí a choutek. +++ Dobro ve světě ovšem není jako lhostejná danost, protože samo může existovat jen jako to, oč jde, totiž jako smysl bytí. Jest tu jen v podobě předestřeného cíle, takže jen tehdy, jestliže se k němu jakožto k cíli nějaká bytost chová; tou bytostí je ze své lidské podstaty právě člověk. Jen tehdy, je-li tu vychovaná duše, která se stává skutečností tím, že se pohybuje k dobru, je tu i dobro samo. Teprve takto dobro působí, totiž na světě vůbec existuje, vy-stupuje, jest! Dobro a zlo si výchova nevymýšlí a nestanovuje je z lidské svévole; má totiž skutečnost, která je k dispozici, „před“ sebou v péči. Člověk se potom jakožto „auto-mobil“ – samohyb může pohybovat vpřed k dobru a stávat se tak sebou samým. Neplyne však odtud dokonce i soud o veškerenstvu? Jak vůbec svět je tu? Přece jen jako stvořený k vystoupení na světlo dne! Ve světle se svět zjevuje, svět sám je ek-sistující, vy-stupující ze tmy do světla, z neurčitosti beztvaré

nicoty do určitosti tvorů-tvarů. Dobro světla, zurčiťujícího tvory, je základním určením bytí vůbec. Jen bytí jako dobré je trvalé, nepomíjivé, skýtá pravdivé seznámení, vždyť jinak by tu pravda na světě a o světě nemohla být15. Dobro zjevujícího se světa je tvůrčím dílem, tím, co se zjevuje v takovém či onakém tvaru: v tomto smyslu veškerenstvo je a může být jen jakožto „dobře“ vymezované. Protože podle zkušenosti je to jen člověk, který „konzumuje“ dobro, aby vůbec byl lidským, má vesmírné zadání: je určen udělovat univerzu živost, být jeho „potravou“, aby bytí samo vstupovalo do světa a neustrnulo v jakési povýšené nadutosti. To nedobré vstupuje do světa jako lidská vina. Neklid člověka na bytí zainteresovaného ho činí „bytostně aktivním“; není pouze předmeteným předmětem (ob-iectum), nýbrž svou péčí překonává nepohyblivé spočívání veškera stvoření. Člověk je z podstaty „neklidný“16. To ovšem není neklid jakožto přechod z napětí do klidu, to není vyrovnávání hladin potencionalit, to je neklid jako takový, to je dění, procesualita světa samého. A není tento neklidný pohyb časností věcí utopených základem časovosti samé17?

14 PATOČKA, J. Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 70: „Úlohou, před níž je však psyché postavena, je paideia, a ta spočívá jednak v přípravě na obrat směrem vzhůru již v dolení oblasti, jednak ve strategii a taktice tohoto obratu sama a připoutání psyché k oné horní oblasti.“ 15 PATOČKA, J. Evropa a doba proevropská. In Péče o duši II. Praha : OIKOYMENH, 1999, s. 146: „Že tato struktura nepomíjivosti bytí je v nedělitelném spojení s dobrem, protože pravdivé bez dobrého vůbec není možné, jelikož pravdivé je to, co se zjevuje, a nic se nemůže zjevovat, aniž by to mělo pro někoho smysl, aniž by to bylo pro někoho dobré či nedobré – to je potom jen dalším rozvinutím téhož nahlédnutí.“ 16 PATOČKA, J. O duši u Platóna. In Sebrané spisy sv. 2, Péče o duši II., s. 79: „Duše se původně nezná právě proto, že je v pohybu, proto, že nestojí sama před sebou jako před divadlem, nýbrž vždy tak, že sama rozhoduje o sobě, a následkem toho o tom, co může vidět.“ … Platón nevychází z cogito sum, nýbrž z prvotního zmatku a nejistoty existence, jejího pohybu, jehož smysl se teprve v jeho provádění a jím samým, tedy nikdy nezávisle a definitivně, jasní…“ 17 PATOČKA, J. Několik poznámek o mimosvětské a světské pozici filosofie. In Péče o duši I. Praha : OIKOYMENH, 1996, s. 76: „Psyché sama je jakousi obcí, není to jediný pohyb, nýbrž pluralita pohybů, mezi nimiž je napětí; žádostivost se snaží ji celou strhnout do bezmezna, v tom jí někdy sekunduje, jindy a častěji však překáží urážlivý sebecit, planoucí hněvem a energií proti všemu, co kazí jeho kruhy.“

PEDAGOGIKA roč. LIX, 2009

345

+++ Jak to, že imaginace, tj. obraznost, obrazivost18 má relativně malé místo ve výchově, zvláště v té školní? Vždyť hned na počátku ústředního výkladu o výchově – PAIDEIA – vkládá Platón do Sókratových úst tuto formulaci: „A nyní si představ19 rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně …“20? Není pochyb, že Sókratés žádá na posluchči imaginaci a že pravá paideia – výchova k ní vychovává. Jak to, že mýtos – pohádka není již stylem „alétheuein“ = „pravdování“, a to počínaje novověkem? Svět příběhu, který jak řecký mýtos, tak křesťanské drama veškerenstva od stvoření po poslední soud ztratily na své platnosti v té Evropě, která jimi žila po mnohá staletí: skutečnost se vlivem kartesianismu rozpadla na dvě sféry – na svět objektů a na lidství vyznačené distancovaným cogito; racionalitu, pronikající nejen novou badatelskou disciplínou, moderní vědou, ale i díky technickým aplikacím pronikající do všednodenního života úživného, řemeslného, hospodářského vůbec. Do výchovy (a vzdělání) se prosadila především racionalita technovědného typu.

Původní reflexe lidské subjektivity – res cogitans, vztažené k „rozprostraněnému ostatku“ – res extensa, se stávala stále všeobecnějším rozuměním světu. Jan Patočka píše o snad největší proměně v historii21. Nové vědění již nepotřebuje původní sourodou „duši“ společnou lidskému pobytu s flórou a faunou, horami a vodstvem, se všemi těmi spoluobyvateli světa. Jakýpak „soucit“, je tu přísná a přesná metodika měření a experimentování, výpočet nejen v matematickém smyslu, ale i kalkul vypočítanosti a vypočítavosti, metoda – cesta spočítatelného ovládání cestou vladařské distance. Nikoli již spontánní soubytí ve světě, nýbrž chladná odtažitost – abstrakce se stala tím, jak člověk má nově pobývat, aby slavil úspěchy svého panování. Výchova nyní musí vědět, že ze světa „tam“ proudí k nám cosi – sensation, co vyvolává počitky – perceptions. Tyto impressions jsou vlastně jakési mechanické vtisky, hlásá sensualismus 18. století (J. Locke). Ty jsou přijímány v rámci možností lidského čití – forem názoru – jako prostorové a časové (I. Kant) a jsou zpracovávány lidským rozumem do souvislých celků. Takového rozumu se výchova musí nyní týkat nejvíc. Racionalistické osvícenství vystřídá romanticky orientovaná doba následující – a začínají hlodat pochybnosti o úloze lidské

Tamtéž s. 76-77: „Základním rysem je pohyb mezi dvěma základními možnostmi sebe samé – možností úpadkovou, bezmeznou, prostou míry, na hranici jsoucnosti (doplnil J. P.: neznající nic jiného nežli tělesnost a to, co je viditelné), a možností opačnou, jejíž poslední limita je naprosté zduchovnění, v mezích lidskosti nemožné; …“ 18 Výraz „představivost“ je poněkud zavádějící, protože vyvolávající statické „stavy“, jež staví „před“ lidský zrak. In NEUBAUER, Z. Smysl a svět. Praha : Moraviapress, 2001, s. 53. 19 V řeckém originále je sloveso apeikazein = představiti si, tušiti, napodobiti, srovnávati; z kontextu vyplývá, že jde o imaginaci mýtického typu, proto se hovoří o Sókratově jeskynním mýtu. 20 PLATÓN. Ústava. Praha : Richter, 1921, kniha sedmá, s. 250. Sokrates oslovuje Glaukóna. 21 PATOČKA, J. Hegelův filosofický a estetický vývoj. In HEGEL, G.W.F. Estetika. Praha : Odeon, 1966, s. 9. „V zákulisí této změněné kulturní scény se odehrála možná největší proměna, k níž v lidském vztahu ke světu došlo od pravěku: abstraktně racionální hospodářská organizace moderního hospodářského provozu se spojila s abstraktně racionálním myšlením techniky, založené na mechanickém nazírání, vyvěrajícím z neméně abstraktního pochopení reality, založené dopočitatelné a tím ovladatelné hmotné struktury.“

346

aktivity: je skutečně koneckonců vnímání samotné tak pasívní, nehraje i v tomto kontaktu s věcmi a bytostmi roli lidská tvůrčí aktivita, není tu ještě za onou „vědeckou“ objektivní realitou lidský vzmach, to, čemu umělci říkají tvůrčí pohyb, který proniká chladně odcizené dějiště a vrací je opět k lidskému žití, tam, kde pobývá neukončitelná lidská tvorba (J. G. Fichte)? Umělecká díla přece předpokládají intimní společenství lidského ducha s událostmi, na něž reaguje, s nimiž má souhru: tady již nedominuje objekt, ani subjekt – obojí se ovlivňuje, jedno inspiruje druhé. Lidské nitro není tabula rasa, pouhá dispozice k tomu, aby se na ni skutečnost podepsala – toho si přece musí být výchova vědoma. Umělecký výtvor není pasivním odrazem masivní skutečnosti, nýbrž je bytostně svobodný v oné souhře s partnerem, s nímž „spolupracuje“. Umělecká tvorba, jakkoli lidsky svobodná, není bezohledná jako dobyvačná racionalita, i když není bez ratia, zahrnujíc člověka celého i s ostatními mohutnostmi – citem, vůlí, mravností. Chtít deklarovat ideál rozumu jako to, co dokáže polyfonickou skutečnost reorganizovat, je nemožné. Málo platná je formální adice smyslů a rozumu (Friedrich Schiller). Pravdu od krásy, pojímané jako zdaj bez jasného uvědomění, nelze oddělovat. Proti tomu stojí radikální nález, že krása není jen jedním ze zřetelů bytí, nýbrž je pravým bytím samotným (J. Ch. F. Hölderlin) a analytický rozum je nejen jakousi souřadně existující mohutností, nýbrž je i sekundární a závislou okolností lidského čití. Lidský rozum nestačí a klopýtá, troskotá i lidská aktivita jen na rozumu založená – to však, co lidstvu skýtá nejen útěchu po všech ztroskotáních, ale i nová vykročení, je básnická krása. Předchozí úsilí jít dále a nad pouhý tvůrčí pohyb s jeho metafyzickým nahlédnuPEDAGOGIKA roč. LIX, 2009

tím je splývání se světem v niterně tvořivém soubytí, v živém spolubytí, vnímaným jako bezprostřednost lásky ke „krásnému“ světu. Filosofie, v dosavadní tradici ta akademická, odbornická, a s ní i novověká výchova, mají za svůj nástroj jen a jen racionalitu, proti níž stojí jednak iracionalita, jednak to myšlené, předměty; je sice láskou, ale pouze láskou k moudrosti, která tím zůstává uvězněna v konečnosti svých tvrzení: pouze se táže – a každá odpověď je konečná a nutně se míjí s nekonečností skutečnosti. Protikladnost niterné zóny subjektu a všeho toho ostatního „venku“ je překonána: živoucnost je vždy ujednoceným celkem, nezná smrtelně působící cizotu částí (Hegel). Živoucnost není rozdělitelná na vjemy a rozum, tu svěrací kazajku reflexe, kterou je zapotřebí odhodit a svobodně se z ní vymanit, a na nazírání a myšlení: živý svět je jednotou skutečnosti plné skutků „myslícího života“ – vždy vlastně celistvých a nekonečně původních projevů každé bytující bytosti. Jestliže v reakci na racionalitu šlo o rehabilitaci přírody, o její vymanění z reduktivní nadvlády chladné vypočítavé racionality, tak zde se v ryze filosofické podobě uplatňuje motiv lásky. Ten, koho milujeme, je sice ne-já, ale vidíme v něm sebe, je spojen, sjednocen s naší podstatou, není proti nám. Rozum má lásku za druh citu, avšak skutečnostní láska zahrnuje veškerenstvo a nevzniká součtem jednotlivých lásek, nýbrž je integrálem všech skutečností. Není tudíž tím, co vládne, ovládá, jak činí racionální chápání = uchopování. V scientistním badatelství je chápaný předmět ujařmován jakožto mrtvý objekt, byť prohlížený a ohledávaný velmi rafinovaně. Racionalita takto pojatá není „domácí přítel“, nýbrž nebezpečný cizinec, nepřítel. Oprávněně, neboť paradoxně předmetený předmět diktuje svou skutečnost, i když původním záměrem je život analyzovaného předmětu „poznat“, mít nad ním moc,

347

přizpůsobit si ho. Rab se stává pánem, pán otrokem – svoboda je zrazena zde i tam. Kdy je člověk se světem spřátelen tak, aby ani nebyl otrokem, ani sám nezotročoval svět? Ne v pasívním obrážení a odrážení, ne v pochopení a uchopení! Je to jedině tam, kde jsme v lásce spolu, totiž když tvoříce zobrazujeme tak, že neopouštíme skutečnost, že jsme v ní a s ní, jsme s ní spojeni imaginací. Je to zapomínaná imaginace, kterou výchova musí mít na paměti, protože právě ona je otevřena přirozené skutečnosti, kterou nefabrikuje namyšlená a svévolná pseudoindividualita. Imaginace je svorník lidské konečnosti s nekonečností, stále znovu a nově skutkující skutečnosti, zobrazující živoucí neumrtvenou realitu, která už není separována na libovůli subjektu a cizorodou objektivitu – jakkoli tato láska subjektivizuje svět, nikoli však tak, že by subjekty separovala do jednotlivých monád. Imaginace spojuje rozum, cit, vůli, respekt, spojuje zjevené s tušeným – díky lásce. Tak prazájem o svět, aby byl a nikoli nebyl, se znovu stává pozemským dílem. Další osudy lidských způsobů styku se světem potom pokračují dvěma více či méně izolovanými cestami – vědeckou a uměleckou. Ve světověku (postmoderně) se výchově nově klade problém, jak tyto dvě cesty pojmout nikoli jako konkurenční. Znovu se hlásí příběh plný imaginace jako

výpověď o skutečnosti, nenahraditelný abstraktní reflexí. +++ Člověk je to, co se výchovně stará samo o sebe tak, že osvětluje – vysvětluje svět. Svět, aby byl, musí svítit – jevit se. To, co se nejeví, není ve/na světě! Beztvarost – nestvořenost je to, co není. Tak lidskost je nutnou stránkou zjevení skutečností světa. Byl by tu svět, kdyby nebyl zjeven, a to tomu, co svou podstatou je s to svět přijímat jako zjevení? Špatná skutečnost je neexistující dobře, totiž pro někoho, pro něco – je vůbec možná? Takže člověk se sice ve svém bytí určuje sám a je proto za sebe spoluodpovědný, ne však jako plod voluntaristické zvůle. Základem lidské existence je stupňování sebe sama, neboť se vydává, aby k něčemu byla a aby bylo „něco“, co vystupuje na světlo světa22. Nevydává-li se vychovávaný člověk, tj. nepečuje-li o svět, ztrácí se sobě nejen on, ale zrazuje ono světlé určení skutečnosti. A tak výchova svou starostí o podstatné určení člověk, je ontologickou skutečností, takže není jen péčí o „lidskost“, ale o svět tím, co dává bytí být neuzavřeně zjeveno a zjevováno, totiž být „pro“. A toto bytí „pro“, toto vychovávání má tudíž ontologický rozměr23. Duševní dění je klubkem vláken splétajících osnovu, tj. důvody výsledného činění jsou vždy jedinečné, totiž vázané na celou osobnost – na její schopnost logicky

PATOČKA, J. (Zodpovědnost). In Péče o duši III. Praha : OIKOYMENH, 2002, s. 514: „Odpovědnost je zároveň skutečnost, kázeň, respekt druhého a – moudrost, poznání (protože) vytvoření sebe sama, toho já, které předtím, před vznikem odpovědného postoje, nebylo.“ 23 To je na nejednom místě Patočkovo výslovné upozornění, např. viz PATOČKA, J. Evropa a doba proevropská. In Péče o duši II. Praha : OIKOYMENH, 1999, s. 129: „Ontologický rozvrh, jejž duše při své péči o sebe samu koná…“ Nebo s. 143: „Duši lze pochopit jen tehdy, pokud existuje bytí, které není ‚fyzické‘, tělesné, není světem věcí a událostí kolem nás., Toto bytí ona sama odkrývá, je přístupné jenom skrze její vlastní pohyb, skrze její myslící sebeurčování.“… „To, že bytí nejen jest, nýbrž se také zjevuje, to je duše.“ Bytí jako zjevení je „duševností“ skutečnosti! S. 144: „A právě tato skutečnost, že reálné bytí samo sebe překračuje tím, že se zjevuje, je zkušenost duše.“ 22

348

hledat a nalézat. Ale nejen to! Vždyť jsou tu zpravidla rozhodující vlivy emocionality – sympatie i averze, jsou tu lidské poklesky a slabost, je tu situační podmíněnost celého toho bloudění „uvnitř“. Zkrátka lidská aktivita není redukovatelná na determinovaně řazený pořádek od činu k činu24. Je tu přece v neposlední řadě to, čím lidský duch tvoří to zcela nové, totiž imaginace. A tak obojí – totiž ten kdo vnímá, i to, co se mu jeví, jeví se navzájem, je to „k čemu“. Svět sám člověka potřebuje, aby se skutečnost mohla zjevit, a to v částech i v celku. Výchova uchovává svět! Vyjádřit to nějakou metaforou z našeho světa je složité – ostatně samotné vy-jadřování má osud podobný: osvobodit jádro ořechu lze tak, že se ořech rozlouskne, avšak jak vy-jádřit jádro?

Už tu není žádný obal, jde o bytí (bydlení) v jádru! Být u jádra pramene znamená nakonec být pramenem – pramenit. Bájný had ÚROBOROS25 je v pohybu sebestravování: je totiž nejen zacyklen, nýbrž polyká se od ocasu až po hlavu. Je třeba domyslet tuto hadí událost až do konce, totiž přijmout, že se polkne zcela, včetně polykajícího otvoru. To si lze těžko představit, pokud představa setrvá u „objektivních realit“. Svět je tedy světem bytostně sympatickým. To platí pro obě dvě strany, tedy nejen jednostranně pro člověka (resp. živočichy vůbec), nýbrž i pro to, co je dokonce „pouhou hmotou“. A tak výchova, která je starostí o lidství jakožto péčí o svůj správný/spravující, tj. dobrý pobyt, je starostí o svět, aby byl dobře, totiž aby vůbec byl.

O niterných událostech viz RICOEUR, P. Filosofie vůle. Praha : OIKOYMENH, 2001. Též PALOUŠ, R. Paradoxy výchovy. Praha : Karolinum, 2009. 25 Úroboros je had, který sám sebe požírá zakousnut do vlastního ocasu. Viz HAAGE, B.D. Středověká alchymie od Zósima k Paracelsovi. Praha : Vyšehrad, 2000, s. 72-81. 24

ZAJÍMAVÁ A UŽITEČNÁ PŘÍRUČKA SLEJŠKOVÁ, L.; ZELENDOVÁ, E. (ed.). Příklady dobré praxe pro gymnázia. Praha : Výzkumný ústav pedagogický v Praze, 2008. 376 s. ISBN 978-80-87000-21-2. Sbírka příkladů dobré praxe gymnázií je zaměřena na tři oblasti jejich práce. Jde jednak o realizaci vzdělávacích oblastí ve školních vzdělávacích programech. Těm je věnována větší část publikace – čtenář zde může nalézt řadu námětů na vyučovací hodiny a aktivity pro žáky, školní projekty, možnosti integrace předmětů apod. Dále jde o příklady dobré praxe v oblasti hodnocení klíčových kompetencí žáků – nabídnuty jsou komplexnější i jednoduše laděné nástroje pro tuto činnost. Nakonec věnují editoři prostor příkladům dobré praxe v oblasti vlastního hodnocení (autoevaluace) školy. Příklady v uvedených částech pocházejí z pilotních i nepilotních gymnázií, výjimečně je nabídnut i zahraniční zdroj. Příručka není jen potenciálně dobrým zdrojem pro gymnázia. Lze ji považovat i za zajímavý doklad toho, jak se některá gymnázia vyrovnávají se současnými požadavky na klíčové stránky své činnosti. Konečně příručka je rovněž svědectvím o aktivitách jednoho z významných projektů rozvoje středních škol u nás (Pilot G/GP), a v menší míře o dalších projektech, z nichž jsou příklady dobré praxe rovněž čerpány. (mp) PEDAGOGIKA roč. LIX, 2009

349