Výklad k sidře Vajigaš

Výklad k sidře Vajigaš Vajigaš elav Jehuda vajomer bi adoni, jedaber na avdeha davar beoznej adoni veal jichar apecha be avdecha ki chamocha ke faro. A přistoupil k němu Jehuda a řekl: Dovol svému prosím promluvit služebníku a nechť proti svému služebníku nevzplane hněv, neboť jsi jako faraón.1 18, osobně ke svému pánu - Dovol, aby moje slova pronikla ke tvým uším, tj. aby tě moje prosba přesvědčila (Raši). a ať nevybuchne tvůj hněv - Jehuda byl připraven mluvit naprosto upřímně, což by mohlo rozhněvat Josefa (Raši). Nechtěl svými slovy Josefa zaskočit. Jehuda tím chtěl říci: „Nehněvej se, když řeknu, že ty jsi způsobil naše nepříznivé postavení" (Sforno).2 22, (neboť jestli) opustí svého otce, (ten) umře - Jákob uvažoval: „Snad bylo určeno, že synové Ráchel zemřou na cestě. Vyslal jsem Josefa na cestu, a on se nevrátil; to samé se může stát Binjaminoví, když ho pošlu, neboť jejich matka rovněž zemřela na cestě" ( Midraš Hachafec). Jehuda řekl Josefovi: „Ty jsi vzal na lehkou váhu naše obavy o otce, jen ze svého rozmaru jsi žádal, abychom k tobě přivedli Binjamina" (Alšich). 24, tvému otroku - vašemu otci - Mudrci (Sota 13b) kritizují Josefa za nedostatek zodpovědnosti, když byl jeho otec popisovaný tak ponižujícím způsobem. Trest za to byla ztráta deseti let života. Nebyl to hřích Jehudy, neboť on si myslel, že mluví s králem Egypta. V tom případě bylo složení takového holdu součástí dvorní etikety.

1

V minulé paraši jsme se dozvěděli, že Josef poslal své bratry domů i se zásobami jídla s podmínkou, že se musí vrátit i s Benjaminem. Jákob souhlasí s tím, že s nimi pošle Benjamina jen na základě garance, kterou mu dá Jehuda. Tím ovšem Jehuda na sebe bere odpovědnost, že kdyby se Benjamin nevrátil k otci v pořádku, tak by nesl na sobě důsledky klatby a neměl by účast ani na budoucím světě. Bratři přijedou, Josef je přivítá, optá se na zdraví jejich (i svého otce). Bratři nakoupí potřebné zásoby, peníze jsou jim opět vráceny, ale i s Josefovým pohárem. Ten je nalezen ve vaku Benjaminově a tak vlastně odsouzen k věčnému otroctví (k témuž údělu, jaký určili před časem bratři Josefovi). Někdo může na tomto místě položit otázku, proč Josef jednal tímto - ne zrovna férovým způsobem a způsobil tím svým bratrům (a především milovanému Benjamínovi, bratru své matky) nepředstavitelně krušné chvíle.Dále si mohl Josef představit otcovo utrpení a zármutek, kdyby bratři vydali Benjamina a vrátili se bez něho. Věřil, že se myšlení bratří zásadně změnilo? V tomto místě je zajímavá diskuse mezi tradičními vykladači Rambanem a Or Chajimem. Ramban vysvětluje, že Josef porozuměl tomu, že jeho někdejší sny byly vlastně proroctví. Nyní si potřeboval ověřit, zda se mu budou všichni bratři klanět včetně otce a matky (tu zastupuje Bilha) tak jako se mu klaněly snopy a slunce s měsícem včetně jedenácti hvězd. Or Chajim zase tomu rozumí tak, že Josef jednal tak, že pořád cítil od bratří jejich vražednou zášť. Podle Midraše Tachnuma, totiž když bratří se dověděli, že místokrálem Egypta je jejich bratr se jej pokusili zabít, ale anděl Gabriel učinil potřebná opatření, aby Josefa zachránil. Naše paraša začíná Jehudovou řečí k Josefovi. Smyslem jeho řeči je vzbudit v Josefovi soucit nad mukami, které by musel zakusit Jákob, kdyby Benjamin zůstal v Egyptě. 2 Zohar zde k tomu dodává:‫( קדמא ואזלא רוה זרקא מנח סגול‬kadma veazla reve, zarka munach segol = povstal a šel čtvrtý,vyvržený od vlastního odpočinutí). Ten čtvrtý, který povstal a oslovil Josefa byl Jehuda. Proč však čtvrtý a ne prvorozený Ruben? Protože „zarka munach segol“ tj. vyvržený od svého odpočinutí s celým svým národem. ‫( סגולה‬segula) je totiž terminus Technics pro Boží vlastnictví viz Ex.19,5;Dt.7,6. Původně měl Izrael otročit v Egyptě plných 400 let, ve skutečnosti to však bylo jen 210 let. Lid Izraele, později zastoupený Jehudou – proto židé - však po 210 letech vstal a šel – „kadma veazla“. Numerická hodnota právě těchto klíčových slov „kadma veazla“ je 190! To je právě počet let o která byl Izrael ušetřen. Ohledně délky v Egyptě poznamenává Raši: „Od narození Izáka až po odchod Izraele z Egypta [uplynulo] 400 let. Jakým způsobem? Izákovi bylo 60 let, když se narodil Jákob, a když Jákob sestoupil do Egypta, tak řekl: ‘Dnů let mého hostování je třicet a sto let’ [Gen 47,9], což je [celkem] 190 [let]. A v Egyptě byli 210 [let] podle [numerického] součtu [výrazu] ‘sestupte [redú]’ [Gen 42,2], což je [celkem] 400 let. A řekneš-li, že byli v Egyptě 400 [let], [není tomu tak], protože Kehat patřil k těm, co sestoupili do Egypta. Běž a spočítej léta Kehatova, Amramova a 80 [let] Mojžíšových, které měl, když Izrael vyšel z Egypta, a musíš dojít [k výsledku] 350 [let]. Ale musíš od nich odečíst všechna léta, která prožil Kehat před narozením Amrama, a která prožil Amram po narození Mojžíše.”

1

45. 1. Josef byl připraven se odhalit, ale nemohl snést to, že by jeho bratři byli zahanbeni v přítomnosti tolika svědků (Raši). 2. slyšel to dům faraónův - „Dům faraónův" znamená: jeho služebnictvo a členové jeho domácnosti. Slovo „dům" není užito ve smyslu - budova, ale spíše v tom samém významu jako „Dům Jisraele" nebo „Dům Jehudy" (Raši). 3. Já jsem Josef- Když lidé vidí kolem sebe tolik neštěstí, často kladou otázku: „Kde

je Bůh?" Od chvíle, kdy bratři přišli do Egypta, aby nakoupili potraviny, potkávalo je jedno neštěstí za druhým. Bratři se ptali jeden druhého: „Proč nám tohle všechno Bůh dělá?" Třikrátká slova: „Já jsem Josef", byla odpovědí na všechny otázky. Jakoby v záblesku světla smysl všelijakých utrpení uplynulých dvaceti dvou let se stal oslnivě jasným. To samé se stane v budoucnu, když svět uslyší slova: „Já jsem Hašem" a všechny záhady historie budou okamžitě vyřešeny ( Chofec Chajim). byli vydření - Kvůli hanbě ( Raši). 3 8. učitelem - Na zákl. Ibn Ezry, doslova „otcem". 14. na jeho ramenu - Na zákl. Šmuela Ben Chofhi Gaona. Dosl. „na šíji". Josef a Binjamin zaplakali nad zničením chrámů, které měly v budoucnosti stát na jejich územích. Dva chrámy měly stát v části Jeruzaléma náležející pokolení Binjamina. Stánek v Šilo měl stát v části náležející Efrajimovi, Josefovu synovi (Midraš). Josef také plakal nad svými bratry, protože věděl, že Deset Pokolení bude vyhnáno a rozprášeno mezi národy (Zohar).

3

Když bratři poprvé přijeli tehdy ještě bez Benjamina, Josef si uvědomil, že se jim odhalí svoji identitu, až je donutí přivést s nimi i Benjamina a tím naplní prorocké sny. Proto s nimi zacházel tak necitelně a varoval je, že jim již žádné další zásoby potravin nebudou dány, jestliže za ním do Egypta nepoustoupí bratři všichni. Viděl v tom naplnění prorockého snu o snopech a důležitý předpoklad, aby k naplnění snu druhého. V tomto klíčovém okamžiku Josef vykazuje všechny cizí a zůstává v místnosti sám se svými bratry. “Já jsem Josef, je ještě naživu můj otec?“ Bratří jsou tak vyděšeni, že nejsou schopni žádné odpovědi. Josef všek své bratry utěšuje slovy „ve ata ale teacvu“ a nyní se již nemusíte mít bolest.., „já vím, co jste všechno prožili od chvíle, kdy jste mě prodali za otroka, a jak sami vidíte otrokem jsem nezůstal. Nezlobím se na vás a tudíž není sebemenší důvod ke smutku. Raši totiž vysvětluje,že smyslem a účelem toho, že bratři prodali Josefa do Egypta, bylo zamezit naplnění jeho snů. Josef však tomu rozumí tak, že „le michaja šlachami Elohim lifnejchem.“ Pro zachování života mě poslal Bůh před vámi. Ve skutečnosti váš hanebný čin vám paradoxně slouži ku prospěchu. Já sem nyní v situaci, kdy vás mohu podporovat a uchránit před hladomorem. Josef padá svému bratru Benjaminovi kolem krku – druhému a poslednímu synu matky Ráchel – a oba pláčou. Raši zde cituje midráš, kdy Josef běduje za zničení obou Chrámů, které měly stát v Jeruzalémě, právě na území Benjaminově. Benjamin zase pláče pro zničení stánku úmluvy (ten před tím, že byl vystavěn chrám v Jeruzalémě, převážně spočíval na území Josefově). Livrej Jisroel si k tomuto midráši klade hned tři otázky: 1. 2. 3.

Proč v tomto okamžiku opětovného setkání se truchlí nad budoucími tragédiemi? Proč každý z nich pláče nad zničením toho, co nemylo na jeho vlastním území. Je to Benjamin, kdo si uvědomí, že právě poškození přenosného stánku úmluvy umožní vystavět Chrám právě na jeho území?

Vysvětluje to tak, že Josef a Benjamin roní hořké slzy v jejich opětovném setkání. Oba si totiž uvědomili, že to byla právě nenávist a závist, která se stala příčinou jejich bolestivého odloučení. Byli si též vědomi, že podobné vlastnosti mohou mít jejich potomci, kteří vypudí svatou Šchinu ze svého středu a tím způsobí vlastní zničení obou Chrámů. Zároveň si byli vědomi toho, že jedině láska a soucit tomu může zabránit. Avšak tato nenávist způsobila galut (exil) a ten trvá až dodnes. Tedy upřimná snaha zajímat se o potřeby toho duhého (proto Josef pláče nad zkázou Chrámu a Benjamin nad zkázou svatostánku) způsobí k tomu, že se ukáže Boží péče o nás, která má v důsledku přinést konečnou spásu.

2

15. nad jejich ( rameny) - Dosl. „nad nimi". 16. A bylo to dobře přijato samotným faraónem - Faraón byl rád, že se Egypt zbaví cejchu země, řízené bývalým otrokem a vězněm neznámého původu. Nyní bylo známo, že Josef je členem významné a respektované rodiny (Ramban). 24. Nepřete se cestou - Raši dává tři různá vysvětlení těch slov: 1) nezahloubejte se do rozvažování nad halachickými tématy, můžete být tak zaujati rozmluvou, že ztratíte cestu; 2) nebuďte příliš netrpěliví cestou, že byste jeli příliš rychle a nezastavovali na odpočinek v noci; 3) podle běžného významu {pšat) se Josef obával, že se bratři budou přít o to, kdo z nich byl zodpovědný za prodej Josefa. Proto je varoval, aby se cestou nedohadovali. 26. Zemřelo - Tzn. Pochyboval v srdci (Raši; Rašbam). neboť jim nemohl uvěřit - Tak klamavý je osud: nevěří se mu, když říká pravdu! Jákob jim uvěřil, když mu ukázali zkrvavený plášť Josefa, že ho rozsápalo divoké zvíře. Ale teď, i když mluvili pravdu, nemohl jim uvěřit ( Avot Derabi Natan ). 27. Josef, aby dokázal Jákobovi, že je to skutečně on, vydal bratrům příkaz, aby vyřídili otci, že posledním problémem, který společně studovali Josef a jeho otec, bylo právo egla aru/a (jalovička, jejíž krk byl lámaný na vykoupení za nevyjasněnou vraždu). Výraz agalot „vozy" může být také přeložený jako Jalovičky", což by bylo narážkou na ten problém. Proto je psáno: „A spatřil agalot, které poslal Josef", a není napsáno: „které poslal faraón" (Raši). 4

46. 1. Bohu svého otce Jicchaka - Jákob spojil svoje oběti jen s Jicchakem, a ne s Avrahamem, protože syn je zavázaný projevovat větší úctu otci než dědovi (Raši). Jiné vysvětlení: u Jicchaka je Bůh nazván Pachad Jicchak „Strach Jicchakův" (31,42). To jméno znamená bázeň a spravedlnost, neboť to byly vlastnosti, které vyjadřovaly Jicchakovu službu Bohu. Nyní, kdy Jákob pochopil, že je čeká těžké vyhnanství, odvolal se ve své modlitbě na Jicchaka, aby zmírnil Boží soud. Ještě více zdůraznil svou prosbu druhem obětí, které přinesl (Ramban; R. Bachja). 3. neboj se - Když měl Jákob odpovědět, proč se bojí sejít do Egypta, řekl: „Bojím se, že moje rodina podlehne zdejším vlivům, že Boží Přítomnost ( Šechina) už nebude mezi námi, že nebudu pochovaný s mými předky a že nespatřím vysvobození svých dětí." Bůh ho tedy znovu ujistil ve všech těch věcech (Zohar). Bůh mu také slíbil: „Josef položí ruce na tvé oči", je totiž micva, aby syn zatlačil oči umírajícímu otci (Ibn Ezra). Takto ujistil Bůh Jákoba, že ho Josef přežije. Odstranil tím Jákobovu obavu, že Josef zemře ještě za jeho života (Or Hachajim ). 15. Verš udává, že celkový počet Lejiných potomků bylo třicet tři lidí. Avšak následně potom seznam obsahuje jen třicet dva jmen. Tím třicátým třetím dítětem byla Jocheved, budoucí matka Mošeho, která se narodila ve vstupní bráně během příchodu do města. Přesto, že v Bamidbar 26,59 je řečeno, že se narodila v Egyptě, byla počata v Kanaánu (Raši). 28. poslal před sebou Jehudu - Jákob poslal Jehudu, aby připravil všechno k jejich příchodu a usídlení v Gošen. Ze všech svých synů vybral Jehudu, neboť byl ověřený jako vůdce rodiny a prokázal svoji statečnost při setkání s „místokrálem". Raši cituje Midraš, který interpretuje poslání Jehudy jinak: slovo lehorot „připravit" je možno přeložit jako „učit", což naznačuje, že Jákob poslal Jehudu do Gošen, aby tam založil bet midraš (studovnu ). V průběhu dějin bylo vždy pro židovskou společnost nejdůležitější učení Tóry - když je duše národa Tóra, bez Ní nejsme národem 4

Josef pak posílá své bratry s bohatou zásobou potravin a nejrozmanitějšího zboží k otci, aby mu sdělili, že je živ a že Bůh mu dal do rukou celou zemi egyptskou. Tažné vozy jsou poslány, aby dopravily celou Izraelou rodinu do Egypta. Jákob zde slyší neuvěřitelná slova „Josef je naživu!“ a zdráhá se tomu vůbec uvěřit. Když vyslechne celé vyprávění a uvidí množství vozů, uvěří. 3

29. Josef zapřáhl svůj vůz - Osobně zapřáhl koně do vozu, aby mohl co nejrychleji vyjet a s úctou přivítat otce (Raši).5 velmi plakal na jeho rameni - Josef plakal silně a nepřetržitě. Jákob se však nevrhl Josefovi do náruče a nepolíbil ho, protože v tu chvíli odříkával modlitbu Šema (Raši). Proč si vybral Jákob právě tuto chvíli? Protože výjimečně poctiví lidé využívají každou možnost, aby sloužili Bohu. Při pohledu na milovaného syna, po dlouhém a bolestné rozloučení, Jákob pocítil vlnu radosti a lásky. Utišil osobní pocity a směřoval celou svou lásku k Bohu. Odříkáváním Šema vyjadřuje přijetí nejvyšší vlády Boha. Právě to činil Jákob ve chvíli největších emocí ( R. Menachem Mendel z Kocka). 30. Teď (už mohu) zemřít - Jákob řekl: „Měl jsem dojem, že zemřu dvakrát: na tomto světě a v olam haba, Budoucím Světě, neboť Šechina (Boží Přítomnost) mě opustila. Myslel jsem, že Svatý Jediný ( Ať Je Požehnaný! ) mě zatíží tvojí smrtí (tj. činí mě za ni zodpovědným ). Nyní však, když tě vidím živého, vím, že zemřu jen jednou, v tomto světě (Raši). 6 47. 2. z - Hebr. mikce, dosl. „zkraje". Vybral nejslabší ze svých bratří (Raši). Z nejmenších, tzn. Vybral ty, kteří nevypadali příliš silně, aby je faraón nepokládal za siláky a nechtěl z nich udělat bojovníky. Byli to: Reuven, Šimon, Levi, Jisachar a Binjamin. Když Moše žehnal pokolením, právě ta jména uvedl jen jednou (Dvarim 33 )(Raši; Berešit Raba). 4. Přišli jsme pobýt v (této) zemi - To prohlášení na rozhodnost národa v přesvědčení, že jeho pravým domovem je Erec Jisrael. Rodina přišla do Egypta jen na nějaký čas, do chvíle, než jim Bůh dovolí vrátit se tam, kde je jejich pravé místo. Význam těch slov bylo prokázat se jako lidé pokorně očekávající na dobrou vůli faraóna, a nějako privilegovaná rodina, která má právo na výjimečné zacházení jen proto, že jsou bratry místokrále (Or Hachajim). 6, schopní lidé - Kteří se dobře vyznají v pastevectví (Raši). 10, Jákob faraónovi požehnal - Faraón poprosil Jákoba o požehnání. Jákob mu požehnal, aby Nil znovu vystoupil z břehu a zavlažil zemi Egypta tak, jako se to dělo před obdobím hladu. Díky tomuto požehnání hlad skončil už po dvou letech místo sedmi, které 5

Raši zde cituje jiný midráš dle něhož nebyl klíčovým momentem tohoto okamžiku Jákobův polibek či Josefův pláč na ramenou otce, ale odříkávání Šma Jisrael Adonaj Elohejnu Adonaj Echad! Proč teď? Proč právě nyní když konečně vidí svého milovaného syna po 22 letech odloučení se rozhoduje odříkat Šma? Jestliže je ještě příležitost k odříkání, tak proč Jákob nevyčká? Jestliže již by nebyla příležitost pro odříkání Šma, proč tak neučinil Josef? Or Gedalja to vysvětluje, že mezi tím jak se cítil Jákob v době Josefovy nepřítomnosti a naší situací, která je charakterizována galutem. Během oněch 22 let, kdy Jákob neviděl Josefovu tvář se mu nezjevila ani Šchina. Vypadalo to, jako by se sám Bůh na Jákoba zlobil. To byl jeho osobní galut. Byla to zkouška jakou si Jákob dokáže udržet duchovní úroveň i v tak extrémní situaci. Jákob měl midu (míru = atribut) ‫ אמת‬emet – pravdy. Dokonce i když samo prostředí je k nám nanejvýš nepříznivé musíme zůstat věrni ‫ אמת‬. Během ranních modliteb se odříkává emet ve jaciv tj. naše přesvědčení, které pravdivé a stálé. Během večerních modliteb zase emet ve emuna = pravda a víra. Den je čas pro světlo, noc je čas pro tmu. Naše vnímání toho, co se děje kolem nás se mění, ale pravda zůstává. Galut je čas zmatků. Čas od času jako by se zdálo, že se Bůh na nás zlobí. Ale naše zkouška je vytrvat při pravdě ‫אמת‬. Tento stav trval tak dlouho dokud Jákob neuslyšel slova „Josef ještě žije“. Pak se k němu navrátila i China. Jeho galut – vyhnanství skončilo. On se nyní dívá zpět a najednou z jiného úhlu pohledu, vše již chápe docela jinak a za vším vidí ruku Boží – toho Boha, který se vlastně na něj nikdy nehněval. Cynický vládce Egypta, který mu způsobil tolik útrap a bezesných nocí byl ve skutečnosti jeho milovaný syn, který tímto způsobem připravoval pro něj a jeho rod záchranu. Nyní již porozuměl těm předlouhým dvaceti a dvou letům útrap. Viděl, že midou (atributy) Božím je milosrdenství a spravedlnost. Toto byl přechod od galutu ke geule tj. od vyhnanství k vykoupení. Nyní vidí Josefa. Tím dosáhl konce dnů, tj. dnů konečné spásy. A právě v tuto chvíli pronáší Šma Jisrael Adonaj Elohejnu Adonaj Echad! Slyš Izraeli Adonaj (‫ יהוה‬milosrdenství) je náším Bohem (‫ אלהים‬spravedlnost) Adonaj je Jeden! 6

S Jákobovým příchodem do Egypta nyní začíná galut jeho synů. Proto Josef nevyslovuje Šma. Pláče na ramenou svého otce. Plakal též na ramenou Benjaminově pro galut, kterému předcházelo zničení chrámů, nyní pláče o to víc. 4

předpověděl Josef ( Midraš ). 11. v okolí Ramses - To jest Gošen (Raši; Ibn Ezra). 12. (dával) pokrm až po nejmladšího z jejich dětí - Josef jim zajistil dostatečné množství jídla tak, aby uspokojil individuální potřeby každého člena rodiny ( Raši). Dokonce děti, které potřebují trochu více, protože se jim vede rozházet a zničit jídlo (Mizrachi). 14. Ty peníze Josef poslal do faraónova domu - Aby zdůraznila Josefovu loajalitu a poctivost, činí Tóra poznámku, že všechny peníze zanesl faraónovi (Ramban). 15. nedostávalo se peněz - Je jasné, že všechny peníze Egypťanů nedošly ve stejném čase. Chudí lidé vydali své úspory daleko rychleji. Ten verš mluví o chvíli, kdy vyčerpali své peníze dokonce boháči (Tur). 18. naším pánem - Dosl. „mým pánem". 19. Vydej zrno - K osetí země. Sice Josef řekl, že ještě pět let nebude ani orby, ani žně (45,6), ale hned jak Jákob přišel do Egypta, společně s ním přišlo požehnání a lidé začali sít, a hlad skončil ( Tosefta k Sota 10,3 ; Raši) 20. Josef získal celou zemi - Josef prakticky získal do vlastnictví celou egyptskou zemi, ale ne její obyvatele. Josef z nich neučinil otroky, s ohledem na dobro země. Chtěl, aby se nadále sami živili a nestali se břemenem státu (Haamek Davar). Malbim naproti tomu zdůrazňuje, že se vládce musí vždy cítit zodpovědný za chléb k životu pro své poddané; bylo by nesprávné ze strany Josefa, kdyby z nich učinil otroky kvůli chlebu (Malbim). 21. (Josef) přestěhoval lid do měst - Přestěhoval je z města do města. Znamená to, že Josef přestěhoval obyvatele jednoho města do druhého. Chtěl ustanovit pevnou vládu faraóna nad zemí a chtěl ukázat lidem, že jim skončila práva, která do té doby vlastnili. Josef se domníval, že když jim dovolí zůstat ve starých domovech, budou stále připoutáni ke svému bývalému majetku, jako by neustále patřil jim. Chtěl, aby bylo úplně jasné, že spojení kohokoliv s danou zemí záleží absolutně na vůli faraóna ( Raši, Radak, Chizkuni; Mešech Chochma ). 22. přidělenu (potravu) - Na zákl. Rašiho, slovo chok tu znamená „právo týkající se každodenního přídělu porce jídla". 26. Jen půda kněží nepatřila faraónovi - Jsme zavázáni k podpoře našich kněží a učitelů pod podmínkou, že slouží dobru společnosti a učí Tóře. Jestliže Egypťané neváhali i v těch nejtěžších časech podporovat své modlářské kněze, kteří i tak měli zvláštní státní privilegia, o to více jsme my povinni být citliví a podporovat materiálně naše moudré (Abarbanel). 27. A Jisrael se usadil v egyptské zemi, na území Gošenu - Žid se musí vždy zamýšlet nad tím, kdo je jeho sousedem, a jaká je společnost, se kterou sousedí. Jak je to jen možné, je povinen postarat se o to, aby se usadil ve vhodném prostředí. Přesto, že Tóra už zaznamenala, že Gošen byl v Egyptě, znovu zdůrazňuje ten fakt, že Jisrael vybral místo usídlení, aby nám připomněla, že se neusadil prostě v Egyptě, ale ve zvláštní části této země, na území Gošen, oddělené od Egypťanů. Nikdo nemůže říkat: „V této zemi je příliš těžké být Židem, jedině kdysi ve staré zemi, kde žili naši předci a prapředci možná šlo být nábožným." Když byl Jisrael schopen duchovně vytrvat dokonce v Egyptě, můžeme zůstávat jako zbožní Židé, kdekoliv na světe jsme ( R. Moshe Feinstein ). Masoretský záznam, nacházející se na konci parši v tištěném Chumaši označuje, že v Sefer Tóra ( Svitku Tóry) není v tom místě mezera (viz komentář ke 47,28 ). V parše je 106 veršů, což podle gematrie (číselné hodnoty) odpovídá hodnotě zkratky. ulehčující zapamatování čísla 106 ‫( יהלל אל‬jehalel el) „bude chválit Boha". Vztahuje se to k chválám náležejícím Bohu za záchranu Josefa a za znovu sjednocení Jákobovy rodiny. Bohu náleží chvály také za usměrňování událostí takovým způsobem, zeje dovedly do egyptského. 5