Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s. r. o. Čelákovice Význam vztahu pracovník klient při práci s duševně nemocnými

Vyšší odborná škola, střední odborná škola a základní škola MILLS, s. r. o. Čelákovice

Význam vztahu pracovník – klient při práci s duševně nemocnými Sociální práce

Vedoucí práce: Ing. Mgr. Eva Teclová

Vypracovala: Jana Tajovská

Čelákovice 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsem si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě.

Čelákovice, 10. května 2013

Jana Tajovská

2

Poděkování Ráda bych touto cestou poděkovala paní Ing. Mgr. Evě Teclové za vedení mé absolventské práce, za cenné rady a podporu, kterou mi po dobu psaní této práce poskytovala. Rovněž děkuji své rodině za trpělivost.

3

Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................................... 6 1 CÍL ABSOLVENTSKÉ PRÁCE ............................................................................................................................. 7 1.1 HLAVNÍ CÍL ....................................................................................................................................................... 7 2 TEORETICKÁ ČÁST.......................................................................................................................................... 8 2.1 VÝVOJ SOCIÁLNÍ PRÁCE NA ÚZEMÍ DNEŠNÍ ČR .......................................................................................................... 8 2.1.1 Období středověku ............................................................................................................................................. 8 2.1.2 Období renesance a osvícenství .......................................................................................................................... 8 2.1.3 Rakousko - Uhersko ........................................................................................................................................... 9 2.1.4 Období samostatného státu ............................................................................................................................... 9 2.1.5 Období od r. 1945 po současnost ..................................................................................................................... 11

2.2 SOCIÁLNÍ PRÁCE JE UMĚNÍM, VĚDOU I POMOCÍ ...................................................................................................... 13 2.3 OSOBNOST SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA................................................................................................................... 14 2.3.1 Vzdělání sociálního pracovníka ......................................................................................................................... 15 2.3.2 Kompetence sociálního pracovníka .................................................................................................................. 15 2.3.3 Role sociálního pracovníka................................................................................................................................ 16

2.4 POMÁHAJÍCÍ PROFESE ....................................................................................................................................... 18 2.5 KLIENT, UŽIVATEL ............................................................................................................................................. 19 2.6 TERAPIE ......................................................................................................................................................... 19 2.6.1 Rozdíl mezi sociální terapií a psychoterapií ...................................................................................................... 20 2.6.2 Proměnné v terapii ........................................................................................................................................... 21 2.6.3 Terapie zaměřená na člověka ........................................................................................................................... 22

2.7 VZTAH FAKTOREM POMOCI ................................................................................................................................ 23 2.7.1 Vztah sociální pracovník - klient ........................................................................................................................ 24 2.7.2 Metody vytváření pozitivního vztahu ............................................................................................................... 24

2.8 ETICKÉ PRINCIPY SOCIÁLNÍ PRÁCE......................................................................................................................... 25 2.8.1 Pravidla etického chování sociálního pracovníka ve vztahu ke klientovi .......................................................... 26

2.9 DUŠEVNÍ NEMOCI............................................................................................................................................. 27 2.9.1 Vybraná onemocnění podle MKN 10 ................................................................................................................ 27 2.9.2 Psychóza ........................................................................................................................................................... 27 2.9.3 Schizofrenie (F20 – F29) .................................................................................................................................... 28 2.9.4 Afektivní poruchy (F30 – F39) ........................................................................................................................... 28 2.9.5 Práce s duševně nemocnými klienty ................................................................................................................. 29

3 PRAKTICKÁ ČÁST ......................................................................................................................................... 30 3.1 CÍL VÝZKUMU .................................................................................................................................................. 30 3.2 VÝZKUMNÁ OTÁZKA.......................................................................................................................................... 30 3.3 MOTIVACE K VÝZKUMU ..................................................................................................................................... 30 3.4 METODY POUŽITÉ PŘI VÝZKUMU ......................................................................................................................... 31 3.5 METODA SBĚRU DAT ......................................................................................................................................... 31 3.6 VÝBĚR VZORKU RESPONDENTŮ............................................................................................................................ 32 3.7 ROZBOR VÝZKUMU ........................................................................................................................................... 34

4

3.8 VYHODNOCENÍ VÝSLEDKŮ VÝZKUMU .................................................................................................................... 40 4 DISKUSE....................................................................................................................................................... 42 ZÁVĚR ............................................................................................................................................................ 43 РЕЗЮМЕ ........................................................................................................................................................ 44 BIBLIOGRAFIE ................................................................................................................................................. 46

5

Úvod V pomáhajících profesích, kde je hlavní náplní pomáhat lidem, hraje velmi podstatnou roli lidský vztah mezi pomáhajícím profesionálem a jeho klientem, přičemž hlavním nástrojem pracovníka je jeho osobnost. Vlídnost, ochota, trpělivost a empatie se jeví jako vlastnosti, které stojí před odborností pracovníka. V neustálém kontaktu s lidmi se odehrávají i jiné pomáhající profese jako jsou například advokát, manažer, úředník. Tady však stačí, když se pracovník chová slušně. Nikdo zde nečeká osobní vztah. Pomáhající pracovník se naproti tomu velmi často setkává s lidmi v nouzi, v závislém postavení, kteří potřebují víc než jen pouhou slušnost: přijetí, porozumění, spoluúčast, pocit, že nejsou na obtíž a že je pracovník neodsuzuje. Tito lidé se snaží vytušit kvalitu prožitků pracovníka při vzájemném kontaktu a tak pátrají po signálech, které jim to umožní. Nacházejí je v drobných neverbálních projevech pracovníka a nemusí je ani vědomě vnímat. Postačuje, že tyto projevy vytvářejí určitou atmosféru, která klienty posiluje nebo naopak sráží. Klient potřebuje důvěřovat, cítit se bezpečný a přijímaný. Žijeme v době stále chudších mezilidských vztahů. Málokdo si umí představit, že se jednou sám neobejde bez cizí pomoci. Každý člověk však v určité situaci potřebuje lidskou blízkost jako vzduch k dýchání. Nikdo z nás neví, kdy bude pomoc druhého potřebovat. K výběru tématu absolventské práce Význam vztahu pracovník – klient při práci s duševně nemocnými mě motivovala především moje profese pomáhajícího pracovníka, každodenní práce s lidmi v nouzi, s lidmi s duševním onemocněním, kdy právě úspěch sociální práce závisí i na mezilidských vztazích. Práce se bude zabývat vztahem pomáhajícího pracovníka a klienta ze dvou různých pohledů: z pohledu sociálního pracovníka a z pohledu klienta s duševním onemocněním. V teoretické části představím povolání, smysl a cíle práce pomáhajícího pracovníka ve vztahu ke klientovi. V praktické části oslovím pět pomáhajících pracovníků z různých pracovišť pro duševně nemocné a pět klientů s duševním onemocněním. Provedu kvalitativní výzkum formou rozhovoru. Cílem bude zjistit, v čem spočívají podobnosti a rozdíly důležitosti vztahu pomáhajícího pracovníka a klienta, zda by tato zjištění mohla zkvalitnit pomáhající vztah.

6

1 Cíl absolventské práce 1.1 Hlavní cíl Zjistit, co je důležité ve vztahu pro pomáhajícího pracovníka a co je důležité ve vztahu pro klienta. Posoudit, zda by výtěžek výzkumu mohl zkvalitnit pomáhající vztah.

7

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Vývoj sociální práce na území dnešní ČR V této kapitole se zaměřím na nejdůležitější mezníky ve vývoji sociální práce na našem území od středověku po současnost.

2.1.1 Období středověku Na území našeho státu se postupně vytvářely soustavy institucí, které zajišťovaly pomoc potřebným. Nejstarší organizovanou pomoc u nás poskytovala církev. Péče o potřebné se stala hlavní činností dalších řeholních řádů a jejich klášterů. V průběhu středověku vznikaly především špitály - nemocnice a chudobince - pro chudé a nemocné. Byly spravovány především církví a budovány podél nejznámějších poutních tras. Jejich původní funkcí bylo poskytnout přístřeší zbožným poutníkům. První špitál u nás zřídil kníže Boleslav I. v Praze v roce 929. Později se městské špitály zaměřovaly na péči o chudé a nemocné. Na sklonku středověku u nás začala vznikat cechovní sdružení či bratrstva. Jednalo se o stavovské organizace, které pečovaly o řemeslníky stejného řemesla a jejich rodiny.

2.1.2 Období renesance a osvícenství V tomto období se dostává do popředí nová společenská třída – měšťanstvo. To částečně přebírá dosud výlučně církevní charitativní iniciativu. Měšťany jsou zřizovány první nemocnice, záložny pro potřebné, ale i pravidelné podpory sirotků či těhotných vdov. Probíhá už „tříbení žebráků“ - rozdělují se na obecní a přespolní. V roce 1620 byla zřízena císařem Ferdinandem I. největší pražská nemocnice Milosrdných bratří, kde už byla oddělena péče nemocniční a sociální. Za vlády Marie Terezie byla vybudována rozsáhlá síť školství. Existoval velký počet dětí na ulici, o které rodiče nedostatečně pečovali. Chudinská péče jim poskytla ošacení a rodičům bylo nařízeno posílat děti do tkalcovských škol, jakmile dosáhly šesti let. Děti byly za svou činnost placeny a zároveň se mohly naučit základy čtení a psaní. V období vlády Josefa II. došlo k významnému kroku - založení Pražského nalezince (1789) pro děti osiřelé a nemanželské, později i děti narozené v nemocnicích, trestnicích, děti

8

z ulice. Plnil také funkci útulku pro nemanželské děti, než byly umístěny do pěstounských rodin. [MATOUŠEK, 2001]

2.1.3 Rakousko - Uhersko V roce 1811 Občanský zákon upravuje právní postavení dítěte v rodině, jeho nárok na výživu, výchovu a ochranu před soudem. A to z toho důvodu, že roste přiliv obyvatel do měst, dochází ke zbídačování nižších vrstev, mnoho dětí pracuje v nízkém věku, narůstá tuláctví a kriminalita. V roce 1868 chudinský zákon upravil povinnost obce pečovat o občany, kteří se ocitli v nouzi a patřili do obce na základě domovského práva. Tato povinnost ukládala obcím poskytovat chudým a jejich rodinám nezbytnou výživu, ošetření v nemoci, péči a výchovu jejich dětem. Obec měla také zabezpečit v případě „okamžité nouze“ i člověka, který v této obci neměl domovské právo. Náklady na jeho pomoc pak vymáhala na jeho domovské obci. Výrazným zlepšením byla snaha pomáhajících seznámit se lépe s potřebnými, a tak jim i účinněji pomoci. Přesto až do konce 19. století byla společnost přesvědčena, že chudobince a donucovací metody jsou nejlepší formou veřejné sociální péče.

2.1.4 Období samostatného státu Základním cílem sociální politiky první republiky bylo zlepšit sociální poměry širokých vrstev, což pomohlo republice uchovat demokratického ducha i přes sílící vlnu nacismu a fašismu. Sociální ochrana se nejvíce poskytovala válečným veteránům, invalidům, pozůstalým po padlých. Dále pak nezaměstnaným v době ekonomické krize (zanikla válečná výroba a mírová ještě nefungovala v plném rozsahu nebo byla strojově řízená), protože při velké nabídce pracovních sil a omezené poptávce nastalo velké ohrožení pracovníků – museli přijmout cokoli a pracovali často v nesnesitelných podmínkách. Ochrana se poskytovala i nemajetným nájemníkům – v době války se nestavělo a vznikl značný nedostatek bytů. Nemajetní bydleli ve zdravotně závadných podmínkách.

9

Sociální péče první republiky odpovídala společenské situaci kapitalistického státu a byla ovlivněna politickým vlivem socialistických myšlenek. Prioritou se tak stala péče o zdraví. Nestátní péče byla placena z dobrovolných sbírek středních vrstev a byla odkázána především na opravdové zaujetí dobrovolných pracovníků. Nekoordinované (živelné) lidské zaujetí však zpomalovalo vývoj sociální péče, brzdilo práci s klienty. [MATOUŠEK, 2001]

Veřejná péče – zde se postupně podařilo sjednotit zdravotní, sociální a výchovné pojetí sociální péče, přesto však státní orgány nadále přenášely část svých úkolů na dobrovolné organizace. Do této situace nastoupila první generace odborně vyškolených sociálních pracovnic. Autorkou první zmínky o české sociální práci v českém tisku byla Alice Masaryková v roce 1914. Na podzim 1918 byla poprvé zřízena na její popud Ženská vyšší škola pro sociální péči s ročním studiem, později dvouletým a přejmenována na Vyšší školu sociální péče, později pak Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče. Veřejnost i úřady však stále neakceptovaly nově vzniklé povolání a nové absolventky. Výkon sociální práce byl stále spojen s tradiční dobročinnou prací.

Sociální pracovnice nacházely nejčastěji uplatnění ve zdravotních ústavech, léčebnách TBC a v Československém červeném kříži. V ostatních sférách se uplatňovaly nadále dobrovolné organizace, poradny. Sociální pracovnice zavedly do praxe případovou práci, vykonávaly poradenství a vypracovávaly sociální diagnózy potřebné pro komise. Působily tedy ve zdravotní, sociální, osvětové a státní správě.

Prvorepubliková sociální péče dosáhla díky své činnosti výrazných úspěchů především: -

při snižování kojenecké úmrtnosti a prevenci TBC

-

v činnosti péče o mládež byl vybudován soudní systém

-

vybudováním kvalitního systému profesní přípravy sociálních pracovnic

Negativem byla pracovní přetíženost a podřízené postavení sociálních pracovnic.

10

2.1.5 Období od r. 1945 po současnost V Československu byla silná předválečná tradice charitativní sociální péče a vliv měl i západní exil. Po převratu v roce 1948 byl pluralitní politický systém vystřídán systémem sovětským, tj. vládou jedné strany. Byl převzat model centrálního plánování i v oblasti sociální politiky a péče. [MATOUŠEK, 2001]

Výrobní prostředky byly po roce 1948 znárodněny. Předpokládalo se, že se tímto způsobem navždy odstraní nezaměstnanost, chudoba, třídní rozdíly a tím i sociální problémy. Ty byly chápány jako přežitky kapitalismu, které automaticky zaniknou. Sociální služby byly plně závislé na státních úřadech, sociální péči se nevěnovala velká pozornost. Státem byly převzaty všechny charitativní ústavy, domovy odpočinku, dětské domovy, výchovné ústavy apod. Postupně byly rušeny i sociální pojišťovny a jejich prostředky byly převedeny do Ústřední národní pojišťovny. Sociální péče tak byla redukována především na poskytování finančních dávek. Zcela tak byla eliminována individuální snaha, i charitativně motivovaná pomoc člověka člověku. Vysoké školství v sociální práci bylo zrušeno.

Později, v době „tání“ socialismu, se začalo na sociální služby už trochu myslet. Psalo se o tom, že sociální služby nemohou být pouze věcí národních výborů, ale také lidí – protože určitý typ lidí má přirozený zájem o sociální práci. Sociální práce se tak stala jakýmsi únikovým polem pro smysluplnou práci, do které se stát příliš nevměšoval. Byly organizovány kurzy, a to na velice dobré úrovni.

60. léta Začalo se hovořit o chybách v sociální politice. Vycházejí první učebnice sociálního zabezpečení a jedná se o obnově sociální práce jako vědního oboru. Vzniká Česká sociologická společnost i řada ústavů, jež se zabývají sociálními problémy. V roce 1969 vznikla Společnost sociálních pracovníků. Sociální problémy byly často interpretovány jako nemoci, a proto byly medikalizovány. Začala se zpochybňovat represivní péče (např. zavírání pacientů do léčeben nebo ústavů pro mentálně retardované). Začíná se objevovat ohleduplnější přístup ke klientům.

11

70. - 80. léta Byla obnovena a rozšířena činnost sociálně-právních škol, prodloužena mateřská dovolená na dva roky, rozšířena pečovatelská služba o staré lidi. Mnohé služby sociální péče se přesouvají na závody, podniky (fluktuanti, svobodné matky, alkoholici, propuštění z výkonu trestu, apod.). Upozorňováním na řešení sociálních otázek se radikalizovaly postoje obyvatelstva vůči politickému režimu. Proto nastává cenzura výsledků výzkumů především v oblasti drogové závislosti mládeže, alkoholismu, sebevražednosti, životních podmínek v ústavech, léčebnách, věznicích dětských domovech. [MATOUŠEK, 2001]

Ještě před převratem se objevila myšlenka znovu poskytnout sociálním pracovníkům vysokoškolské vzdělání.

Po roce 1989 Jednou z priorit byla obnova vzdělání v sociální práci na VŠ úrovni – to se podařilo poměrně rychle, díky nabídce zkušeností ze zahraničí, především z Holandska. Současně se začaly objevovat nové sociální problémy, jejichž řešení bylo potřeba teprve hledat: neskrývaná prostituce, potřeba začlenění tisíců vězňů propuštěných po amnestii, bezdomovectví, migrace uprchlíků přes naše území na Západ, postavení menšin, zneužívání žen a dětí, závislost na drogách a automatech, pomoc romským rodinám, které emigrovaly a nedostaly status uprchlíka

Hlavním inovačním trendem byla snaha o deinstitucionalizaci sociálních služeb, tj. vytváření alternativ, masivní nástup nestátních organizací. Vzniklo velké napětí mezi státním a nestátním sektorem, které se postupně zmírňuje tak, jak se vyjasňují kompetence. Zájmy sociálních pracovníků hájí Společnost sociálních pracovníků. [MATOUŠEK, 2001]

12

2.2 Sociální práce je uměním, vědou i pomocí Sociální práce je uměním, které vyžaduje velikou škálu dovedností. Jde především o porozumění pro potřeby druhých a schopnost pomáhat lidem tak, aby se na naší pomoci nestali závislí (aby neztratili schopnost pomáhat si vlastními silami). Sociální práce je ovšem také vědou, neboť disponuje teoriemi a dále vytváří nové teorie vysvětlující vznik a řešení individuálních, skupinových a komunitních problémů. Obě charakteristiky sociální práce – věda i umění – jsou nezanedbatelné. Osobní předpoklady sociálního pracovníka, jeho talent, tvořivost jsou základem. Bez vzdělání a kultivace svého talentu však sociální pracovník nevystačí. Dnešní komplikované společenské poměry vyžadují odbornou průpravu nejvyšší kvality. Nejde jen o prosté vědomosti, jde o schopnost pracovat s informacemi a tvořivé uplatňování osvojených dovedností. [MATOUŠEK, 2001, s. 192]

Sociální práce je společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanosti aj.) [MATOUŠEK, 2003, s. 213] Sociální práce vychází z mnoha vědních oborů. Využívá poznatků psychologie, sociologie, ekonomie, práva, pedagogiky, lékařství a jiných vědních disciplin. Jejím hlavním cílem je poskytnout podporu a pomoc lidem v obtížných životních situacích, kdy vycházíme především z potřeb klienta a jeho prostředí.

Obtížné životní situace zažívají různé skupiny osob. Klienty sociálních pracovníků jsou tak nejen bezdomovci, drogově závislí, duševně nemocní či mentálně postižené osoby, ale i týrané ženy či děti, nezaměstnaní či uprchlíci hledající azyl. Při snaze pomoci se však sociální pracovník zabývá celkovou situací člověka. Bere tak při své práci v potaz nejen faktory sociální, ale i faktory psychické, biologické či duchovní. Tento přístup mu umožňuje správně stanovit sociální diagnózu a na jejím základě následně provádět sociální terapii. [MATOUŠEK, 2001]

13

2.3 Osobnost sociálního pracovníka Výkon profese sociálního pracovníka je možný za určitých podmínek osobnostních a vzdělanostních. Osobnostní předpoklady – představují soubor vlastností, schopností a dovedností, kterými by měl být sociální pracovník vybaven. Géringová uvádí především: ● umění vcítit se do druhého, uvědomit si pocity druhého – empatie ● přijmout a respektovat druhého člověka, brát ho, jaký je (vnímat, že situace pro klienta je velmi složitá) ● opravdovost – chovám se podle toho, jaký skutečně jsem ● flexibilita – schopnost přizpůsobit se dané situaci, navrhnout nové způsoby řešení, zkoušet různé způsoby řešení ● schopnost aktivně naslouchat – dávat klientovi najevo, že jej poslouchám ● komunikační dovednosti – rozumět klientovi ● neutralita = nestrannost, zejména tam, kde jednáme s více lidmi (práce s rodinou) ● dodržování etického kodexu [GÉRINGOVÁ, 2011]

Osobnost pomáhajícího je jedním z důležitých nástrojů, které při vykonávání své profese používá. Osobnost pomáhajícího má skutečně velký vliv na kvalitu práce nejen ve zdravotnictví, školství, psychologii, ale také v sociální oblasti. Míra zapojení vlastní osobnosti pomáhajícího do vztahu s klientem přináší pomáhajícím pocit naplnění a uspokojení z práce, ale také pocit vyhoření. Pomáhající používají především svou empatii, vhled a citlivost k potřebám druhých lidí. V této souvislosti je velmi zajímavé učení jungovské psychologie o individuaci. Jde o proces stávání se sám sebou. Umožňuje nám, abychom méně hráli hry v mezilidských vztazích, abychom mohli být sami sebou ve všech situacích, abychom byli k sobě pravdiví a naplno se rozvíjeli. Tento proces je důležitý pro žití dobrého života a přes dobrý osobní život směřuje k dobrému pomáhání. Je nezbytný pro lidi, kteří věnují svůj život pomáháním druhým. Pro všechny, jejichž pracovním nástrojem je jejich osobnost. [GÉRINGOVÁ, 2011]

14

2.3.1 Vzdělání sociálního pracovníka Vzdělanostní oblast je vymezena Zákonem o sociálních službách č.108/2006 Sb., který upravuje postavení sociálních pracovníků v sociální práci. Sociální pracovník musí být vybaven určitými teoretickými poznatky, které pak uplatňuje v praxi. Odbornou způsobilostí k výkonu povolání sociálního pracovníka je podle Zákona o sociálních službách č. 108/2006 Sb, § 110: a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním vzdělávacího programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálně právní činnost, charitní a sociální činnost, b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v bakalářském, magisterském nebo doktorském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči, sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku, akreditovaném podle zvláštního právního předpisu, c) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 5 let, za podmínky ukončeného vysokoškolského vzdělání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b), d) absolvování akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a) a b) v celkovém rozsahu nejméně 200 hodin a praxe při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání nejméně 10 let, za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálně právním, ukončeného nejpozději 31. prosince 1998. [ÚZ zákona č.108/2006, Sb.]

2.3.2 Kompetence sociálního pracovníka Pracovník v pomáhající profesi musí disponovat určitými kompetencemi neboli schopnostmi. Ti, kteří jsou v každodenním kontaktu s lidmi, pracují s nimi a pomáhají jim, by měli vždy jednat odpovědně a se znalostí věci. Součástí kompetencí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese. [HAVRDOVÁ, 1999]

15

Havrdová vymezuje šest základních propojených kompetencí sociálního pracovníka: 1. schopnost rozvíjet účinnou komunikaci 2. schopnost orientovat se a plánovat postup 3. schopnost podporovat klienta a pomáhat mu k soběstačnosti 4. schopnost zasahovat a poskytovat služby 5. schopnost přispívat k práci organizace 6. schopnost odborně růst [HAVRDOVÁ, 1999; s. 42]:

2.3.3 Role sociálního pracovníka Jednotliví sociální pracovníci vykonávají při své činnosti řadu rolí, které se vzájemně prolínají. Role je soubor očekávání, jak se člověk bude chovat v určité sociální pozici. Sociální pozice mu přisuzuje určitá práva a povinnosti. V praxi se mohou jednotlivé role odlišovat podle požadované pracovní náplně, charakteru zařízení, stylu vedení organizace, cílů a prostředků jejího programu atd. Čistý typ role v praxi pravděpodobně neexistuje. Je ale důležité, aby si sociální pracovníci uvědomovali, jakou roli kdy zastávají – co se od nich očekává v jaké pozici. Matoušek uvádí tyto role: Pečovatel, poskytovatel služeb - napomáhá tam, kde klient z nějakého důvodu nezvládne vykonávat důležité činnosti v denním životě, služby je možno poskytovat jak v domácnostech, tak v pobytovém zařízení Zprostředkovatel služeb – diagnostikuje, odhaduje dostupné zdroje pomoci, informuje klienta, obhajuje jeho potřeby Cvičitel sociální adaptace – napomáhá klientům modifikovat jejich chování tak, aby mohli účinněji řešit své problémy Poradce nebo terapeut – pomáhá klientům získat náhled na jejich postoje, pocity a způsoby jednání Případový manažer – usiluje o zajišťování, koordinaci, vhodný výběr služeb hlavně u klientů s větším množstvím služeb, případová diagnostika a terapie Manažer pracovní náplně – organizátor nadměrného objemu práce, plánování načasování a dávkování intervence, sledování kvality služeb Personální manažer – osoba zajišťující výcvik a výuku, konzultace a řízení pracovníků

16

Administrátor – vedoucí pracovník nebo ředitel zařízení, plánuje, rozvíjí a zavádí způsoby práce Činitel sociálních změn – angažuje se při identifikaci a řešení širších spol. problémů [MATOUŠEK, 2003, s. 204]

Podle toho, v jakém zařízení sociální pracovník pracuje a jaké služby klientovi poskytuje, zastává pracovník i další role. Gabura a Pružinská uvádějí tyto základní role sociálního pracovníka:

● Pracovník klientovi zprostředkovává reálný svět, rozšiřuje mu obzory a nabízí různé možnosti. Poskytuje klientovi informace (o zákonech, o možnosti klientova uplatnění na trhu práce apod.), které mu usnadňují život. Takovýto pracovník je vnímán jako průvodce reálným světem. ● Pracovník, který se snaží klientovi přiblížit jeho vlastní vnitřní svět, jeho schopnosti, vlastnosti, dovednosti i možnosti, je vnímán jako průvodce vnitřním světem klienta. Pracovník podporuje a motivuje klienta. ● Do role rodiče se pracovník dostává tehdy, když klientovi poskytuje přímou pomoc. Mezi přímou pomoc je možno zahrnout poskytování dávek, ubytování, poskytování potravy, apod. ● Jestliže klient vnímá pracovníka a jeho činnost jako agresivní a protiprávní zásah do svých práv (např. odebrání dítěte, vyhoštění agresora z bytu apod.), je pracovník označován za trestající autoritu. ● Je-li klient dlouhodoběji zařazen do určitého programu (středisko sociální prevence, výcvik sociálních dovedností aj.) nebo pobývá v určitém zařízení (dětský domov, diagnostický ústav), plní pracovník funkci - roli vychovatele, učitele. ● Pokud pracovník jedná ve prospěch svého klienta, prosazuje jeho zájmy, chrání jeho práva, je v roli obhájce, přímluvce či ochránce klienta. ● V neposlední řadě vystupuje pracovník i v roli dozorce. Do této role se pracovník dostává zejména v zařízeních ústavního typu. Nejtypičtějším příkladem je vězení. [GABURA, PRUŽINSKÁ; 1995]

Z výše uvedených výčtů rolí je patrné, že autoři nahlížejí na role odlišně. Matoušek chápe role z pohledu společnosti. Jeho výčet více připomíná pracovní pozice, ve kterých se

17

může sociální pracovník nacházet. Gabura a Pružinská více spojují role s klientem a jeho pohledem na realitu.

2.4 Pomáhající profese Nejdůležitějším předpokladem k účinné pomoci druhému člověku je touha pomoci. Bez pozitivního přístupu a s lhostejnosti se nikdy nemůžeme stát dobrými v profesích, jejichž hlavní náplní je pomáhat. Pomáhající profese je mnohem více službou a posláním než rutinní prací. Jedním z podstatných kritérií pro pomáhající profesi, je i schopnost a ochota jednat podle etických měřítek. Etiku jako takovou do pomáhajících profesí, konkrétně do lékařství, zavedl už řecký lékař Hippokrates, jehož přísahu skládají lékaři. [JANKOVSKÝ, 2009] Termín pomáhající profese definuje skupinu povolání, která jsou založená na profesní pomoci druhým lidem. [GÉRINGOVÁ, 2011; s. 21]

Patří sem například zdravotnické profese, profese zaměřené na sociální pomoc a dále také duchovní, psychologové a terapeuti. Tyto profese mají pak některé společné rysy, které je odlišují od ostatních povolání. Například k jejich vykonávání je vždy nutný vztah s klientem a zapojení vlastní osobnosti pomáhajícího do pracovního procesu. Pomáhající profese tedy představují systém, na jehož jedné straně stojí pomáhající (učitel, lékař, zdravotní sestra, sociální pracovník, psycholog, terapeut, kněz…). A na druhé straně pak ten, kterému má být pomoženo (žák, pacient, klient, uživatel, potřebný člověk).

Profesí, kde se profesionál setkává opakovaně s tím samým člověkem, je mnoho. Ve své práci se však budu držet následující definice, uvedené v Psychologickém slovníku. Pavel a Helena Hartlovi uvádějí pomáhající profesi jako souhrnný název pro veškeré profese, jejichž teorie, výzkum a praxe se zaměřují na pomoc druhým, identifikaci a řešení jejich problémů a na získávání nových poznatků o člověku a jeho podmínkách k životu, tak aby mohla být pomoc účinnější. [HARTL, HARTLOVÁ, 2009]

18

2.5 Klient, uživatel Jedinec, který potřebuje odbornou pomoc pomáhajícího profesionála, vstupuje do role klienta, uživatele, ale také pacienta. S pojmem klient se setkáváme ve většině literatury zabývající se sociální prací. Matoušek jej definuje takto: Klient je subjekt, který využívá sociální služby. Může to být osoba, rodina, skupina i komunita. Protože výraz navozuje představu pasivního a závislého postoje, dávají někteří soudobí autoři přednost výrazu uživatel. [MATOUŠEK, 2003; s. 90]

Termín uživatel, ve smyslu jedince, který využívá sociálních služeb ve svůj prospěch, se v literatuře objevuje až po roce 2006, kdy vzešel v platnost Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, který využívá právě tohoto pojmenování jedince či skupiny. Do role klienta se psychiatrický pacient přesune při terapii. Pro psychologa již opouští roli pacienta a stává se klientem, stále je jasně daná struktura jejich spolupráce, jedinec má možnost se svěřit psychologovi či terapeutovi se svými problémy, které se mu honí v hlavě, mnohdy jsou to i požadavky praktické pomoci, ale tu ve většině případů není schopen psycholog zastat. Pak můžeme mluvit o klientovi uživateli, tentokrát přichází do sociální služby, setkává se se sociálním pracovníkem, může řešit i další oblasti svého života, nejen ty zdravotní. Jako uživateli se mu naskytne možnost aktivní účasti v procesu sociální práce. [KOPŘIVA, 2006]

2.6 Terapie O spolupráci v podobě terapie se jedná tehdy, pokud si klient přeje zbavit se svého problému, zmenšit své starosti a zároveň má představu, že by to bylo možné. Pracovník mu pomáhá tím, že společně vytvářejí a vymýšlejí nejvhodnější způsoby, postupy a cesty, jak najít řešení, jak potíže vyjasnit a problém vyřešit. [ÚLEHLA, 2005]

Matoušek uvádí: Terapie je používáno obvykle ve smyslu léčba, léčebný program, jehož cílem je zmírnění či odstranění nežádoucího stavu jednotlivce nebo rodiny. Terapeut je ten, kdo bere na sebe tíhu péče, je tím, na koho je možné se spolehnout, kdo klienta podpoří. [MATOUŠEK, 2003; s. 240]

19

Dvě výše uvedené definice nám ukazují obsáhlost termínu terapie. Pro potřeby této práce je nutné rozlišit psychoterapii od sociální terapie, která je druhem odborné intervence, jejímž cílem je dosahovat přímým i nepřímým působením žádoucích změn v chování klienta a v jeho sociálním okolí, řešit situaci, která bezprostředně ohrožuje klienta, a předcházet vzniku rizikového chování i podmínek, které mohou jeho vznik podporovat. Psychoterapie je léčba psychologickými prostředky, kterou provádí speciálně vyškolený terapeut. Má řadu směrů, které se liší v definici cíle psychoterapie (od potlačení příznaku, přes změnu chování až po změnu postojů k sobě, změnu hodnot, změnu ve vztazích k lidem apod.)

2.6.1 Rozdíl mezi sociální terapií a psychoterapií Sociální terapie nezachází do takové hloubky psychiky člověka jako psychoterapie. Používá jiné metody a techniky, zaměřené spíše na získání potřebných informací, podporu komunikace a motivace, uvědomění si vlastních pocitů, emocí a získání reálného náhledu. (Do sociální terapie nepatří postupy, jakými jsou hypnóza, psychoanalytická léčba aj.) ● Diagnóza v sociální terapii používá jednodušších prostředků než psychoterapie. Nejsou užívány testy inteligence, škály dosažené výkonnosti, není vyšetřován tělesný stav klienta či klinicky hodnocen jeho stav psychický apod. ● Sociální terapie i psychoterapie se zabývají chováním lidí a interakčními charakteristikami, sociální terapie se však více zaměřuje na sociální fungování a vztahy klienta. ● Sociální terapie nepracuje s klientem na medicínské bázi (sociální terapeut nepředepisuje léky a hospitalizaci v nemocnici jako např. v rámci psychoterapie psychiatr). ● Při aplikaci různých metod a technik v sociální terapii je sociální pracovník „zvýhodněn“ tím, že obvykle zná prostředí, ze kterého klient přichází (často i jeho primární rodinu) a do kterého se má vrátit. Mívá k dispozici v dokumentaci také řadu zpráv od dalších odborníků nebo institucí, vztahujících se k situaci klienta. ● Sociální pracovník vystupuje v sociální terapii často (zejména při realizaci sociálně právní ochrany jako výkonu státní správy) v několika rolích, vyznačujících se protichůdnými aspekty. Má klientům pomáhat, současně je i kontrolovat a někdy také sankcionovat. ● Sociální terapie je velmi často realizována v terénu, v prostředí, kde se klienti každodenně pohybují.

20

● Sociální terapie bývá na rozdíl od psychoterapie často zahajována i bez počáteční motivace a dobrovolnosti na straně klienta, zejména pokud se týká rodinné terapie, kde je třeba pomoci nezletilému dítěti. Klient je také častěji než v psychoterapii pozván k prvnímu setkání přímo terapeutem. ● Součástí sociální terapie mohou být i represivní zásahy ve vztahu ke klientovi. ● Direktivní zásahy v sociální terapii se užívají častěji než v psychoterapii. ● V sociální terapii je někdy nutno postupovat dále i bez souhlasu a spolupráce klienta. ● Ukončení terapie nezávisí jen na klientových cílech a na tom, jak daleko chce jít, aby je dosáhl, jak je tomu v psychoterapii. ● Svoboda rozhodování a počínání je u klienta v procesu sociální terapie menší a omezenější než v procesu psychoterapie. ● Psychoterapie se většinou zaměřuje na již existující problémy. Sociální terapie se více než psychoterapie zabývá primární prevencí, kdy usiluje o předcházení vzniku problému, zvláště u dětí. ● Sociální terapie se v rámci pomoci klientovi snaží zhodnotit a využít veškeré zdroje komunitní, materiální, ekonomické, sociální aj. ● V sociální terapii je kladen poměrně velký důraz na řešení. Těžiště pozornosti je zaměřeno na současnost a budoucnost (zatímco u některých směrů v psychoterapii je podstatou právě práce s minulostí). ● Při srovnávání délky trvání psychoterapie a sociální terapie by pravděpodobně „vítězila“ sociální terapie, která může trvat i několik let. ● Ne vždy je možné a reálné ze strany terapeuta dodržet v sociální terapii nestrannost a neutralitu, což je podmínkou v psychoterapii. [ZAKOUŘILOVÁ, 2011]

2.6.2 Proměnné v terapii Ať již hovoříme o psychoterapii či o sociální terapii, která nás bude dále zajímat, vždy se v procesu změny objevuje několik podstatných proměnných, na kterých závisí výsledek. Jedná se o osobnost terapeuta, přičemž význam má jeho profese, věk, pohlaví, výcvik, zkušenost, zájmy, orientace, hodnotový systém, nadšení pro věc nebo „vyhoření“,

21

charakterové a temperamentní vlastnosti, způsob řeči, jeho vlastní sociální přizpůsobení, zralost osobnosti, opravdovost, vřelost a schopnost empatie. Další významnou proměnnou určující úspěšnost procesu terapie je osobnost klienta. Roli hrají jeho individuální zvláštnosti, psychická struktura, temperament, způsoby chování, získané postoje, druh jeho patologie nebo problémů, frustrační tolerance, životní styl, inteligence, společenské postavení, vzdělání a jeho motivační faktory. [KRATOCHVÍL, 2006] Mezi oběma aktéry pak musí vzniknout emocionálně nabitý důvěryhodný vztah, na kterém se podílí i celková sympatičnost klienta, jeho kladné přijetí vztahu apod. Výsledkem je terapeutická změna. Procesy změny jsou skryté a zjevné činnosti, které přivedou klienty ke změně prožívání, myšlení a chování ve vztahu s určitým problémem. Můžeme tak sledovat změnu v příznacích, změnu v sociálním přizpůsobení, změnu v reorganizaci osobnosti, změnu hodnot a postojů, kterou posuzuje terapeut nebo klient v rámci sebehodnocení. [PROCHASKA, NORCROSS, 2001]

2.6.3 Terapie zaměřená na člověka Příkladem terapie, která je zaměřená na klienta a považuje vztah za nejdůležitější proces, který vyvolává změnu, je Rogersova terapie. Carl Rogers je pravděpodobně nejvýznamnější humanistický autor, který ovlivnil sociální práci. K jeho významným poznatkům patří zejména zjištění o charakteru podmínek, které podmiňují úspěšnou práci s klientem. Tyto podmínky souvisí s tím, jakým způsobem přistupuje sociální pracovník ke vztahu s klientem a jak tento vztah vnímá klient. Podle Carla Rogerse je podstatné, aby pomáhající pracovník v terapeutickém vztahu usiloval o kongruenci a opravdovost, bezpodmínečnou pozitivní vazbu a empatii. „Kongruence a opravdovost“ znamená, že pomáhající pracovník má jednat v souladu se svým prožíváním. Ve vztahu ke klientovi vystupuje jako skutečná osoba, nejde o použití určité techniky, ale o sdílení vztahu. Bezpodmínečná zpětná vazba vyjadřuje úsilí pomáhajícího pracovníka o přijímání klientovy osobnosti bez hodnocení jeho postojů a chování. Empatie je snaha prožívat a chápat klientovu situaci jeho očima.

Dále má být přístup sociálního pracovníka podle Rogerse také nedirektivni a nehodnotici, jeho součástí má být aktivni naslouchání a autentické přatelstvi. Rogersovo pojetí

22

pomáhajícího vztahu a jeho dimenzí dnes patři k základním poznatkům, které se v sociální práci široce uplatňují. [PROCHASKA, NORCROSS, 2001]

Podle Carla Rogerse je nezbytnými předpoklady úspěšné terapie splnění těchto podmínek: 1. Terapeut musí být ve vztahu kongruentnější a zdravější než klient 2. Terapeut musí být autentický 3. Terapeut musí klienta bezpodmínečně pozitivně oceňovat 4. Terapeut musí projevovat přesnou empatii

Tyto podmínky postačují k navození změny. Oba účastníci vztahu si musí ovědomovat svou odlišnost. Terapeut je opravdový, to znamená, že je sám sebou. Uvědomuje si klientovu zranitelnost a náchylnost k úzkosti, která ho motivovala k vyhledání terapeutického vztahu a setrvání v něm. Terapeut empaticky prožívá vnitřní svět klienta a chápe jej. Díky tomu klienti mohou důvěřovat terapeutovu pozitivnímu ocenění a na základě tohoto ocenění a empatie se mohou přiblížit k plnému vědomí a přijetí. Rogers kladl důraz na přesnou empatii, význam osobnosti terapeuta a nadřadil léčivou moc terapeutického vztahu nad techniku. Terapie zaměřená na člověka je otevřená novým myšlenkám. Touto otevřeností byl typický i Rogers ve svém životě a ve svých knihách se za ni přimlouval. [PROCHASKA, NORCROSS, 2001]

2.7 Vztah faktorem pomoci Matoušek uvádí, že sociální pracovník se často ocitá v roli výchovného poradce nebo terapeuta. Zdůrazňuje, že lidé obou pohlaví dosahují v poradenské práci stejně uspokojivých terapeutických výsledků. Ve skutečnosti každý kompetentní poradce musí slučovat některé povahové rysy připisované jednotlivým pohlavím. Z ženské povahy emotivní zaměření, pochopení pro druhé, citlivost a takt, z mužské povahy převážně racionální orientaci, rozhodnost a objektivitu. Společným znakem všech terapií je, že je klientovi věnována ze strany terapeuta zvláštní pozornost, která také ovlivňuje výsledek terapie. Obvykle se klient zlepšuje v důsledku nárůstu úcty a morálky, které klienti prožívají, když si jich někdo všímá. [PROCHÁZKA, NORCROSS, 2001]

23

2.7.1 Vztah sociální pracovník - klient Každý vztah mezi lidmi je založen na spolupráci rovnocenných partnerů, to platí i v pomáhající profesi. Ke všem klientům by měl sociální pracovník přistupovat bez předsudků a s respektem. Navázání vztahu mezi pracovníkem a klientem je důležitým předpokladem k úspěšné vzájemné spolupráci. To, zda a jak se vztah vyvíjí, zaleží na obou partnerech. Klíčovým tématem ve vztahu mezi pracovníkem a klientem jsou hranice. Vymezují oblast působení pracovníka a okruh odpovědnosti klienta, určují četnost a způsob setkávání pracovníka s klientem. [MATOUŠEK, 2003] Právě první osobní kontakt je velice důležitý, jde v něm o to, klienta přivítat, představit sebe i zařízení, vytvořit pro klienta atmosféru bezpečí a důvěry. Je potřeba, aby byl pracovník vstřícný, otevřený a upřímný, protože klienti přicházející do zařízení jsou velice citliví. Otevřenost a upřímnost poslouží k překonání zábran, které mohou na straně klienta nastat. V počátcích vztahu hraje důležitou roli sympatie, fyzická přitažlivost, upravenost. Obecně lze říci, že každý lidský vztah začíná povrchní komunikací, která se postupně začíná rozvíjet a na jejímž základě se vytváří rozhodnutí, zda vztah bude či nebude pokračovat. [MATOUŠEK, 2003]

2.7.2 Metody vytváření pozitivního vztahu Pozitivní vztah je takový, kdy se všichni účastníci vztahu cítí v pohodě a harmonii, jsou uvolnění a naladění ke komunikaci, mají příjemný pocit, je jim dobře a vzájemně se respektují. Lépe a dlouhodoběji spolupracují klienti, kteří pracovníkovi důvěřují a domnívají se, že pro ně pracovník dělá maximum, jestliže je klient považován za rovnocenného partnera a v případě, kdy pracovník utvoří přátelskou a uvolněnou atmosféru. Předpokladem správného jednání s lidmi je schopnost získat a udržet si důvěru lidí, přiměřeně se prosazovat a umět se ovládat, znát a uvědomovat si podvědomé motivy lidského jednání. Existuje mnoho metod, které podporují vytváření pozitivních vztahů. Většina z nás tyto techniky používá, aniž bychom si to uvědomovali.

24

Matoušek uvádí těchto pět základních metod utváření kladného vztahu: Slovní podpora – slovy utvrzujeme partnera, že jej vnímáme, posloucháme a snažíme se chápat, co nám sděluje. Nejčastěji se využívá slov či slovních obratů jako: rozumím Vám, chápu jak Vám je, apod. Parafrázování projevu – ověření, zda jsme správně porozuměli a formulujeme vlastními slovy to, co jsme slyšeli. Zrcadlení – napodobujeme nejen fyzický postoj, ale i emoce. Lidé, kteří si rozumí, zaujímají stejný postoj, proto chceme-li vytvořit pozitivní vztah, můžeme vědomě napodobovat pózy partnera. Oční kontakt – vytváří vazbu mezi partnery komunikace. Oční kontakt je signálem zájmu o společnou interakci. Oční kontakt vyvolává pocit důvěry a bezpečí. Při rozhovoru bychom měli více než polovinu času udržovat oční kontakt s partnerem. Sladění tempa a stylu řeči – partnerovi se přizpůsobíme po stránce terminologické a současně upravujeme i rychlost naší mluvy. [MATOUŠEK, 2003, s. 211]

Některé zásady ve vztahu s klientem: -

pozorně naslouchej, co klient říká

-

soustavně dávej najevo svůj zájem o toto vyprávění

-

pomáhej klientovi formulovat, co by mohl chtít

-

klientova přání ber s plnou vážností a respektem

-

vyjasňuj svou pozici, své možnosti (sebereflexe pracovníka)

-

nabízej pomoc v tom, čeho klient chce dosáhnout

-

oceňuj všechny dosažené změny a pozitiva

-

nelituj času, dobré připojení jej spousty ušetří jinde

-

[MATOUŠEK, 2003]

2.8 Etické principy sociální práce Sociální pracovníci v ČR by měli ve své činnosti respektovat etické principy, které jsou rozpracovány v Etickém kodexu sociálních pracovníků ČR. Byl přijat v r. 1995 Společností sociálních pracovníků ČR, poslední aktualizace byla provedena v květnu 2006.

25

Vázanost zásadami Etického kodexu také v mnohém určuje směřování spolupráce sociálního pracovníka s klientem a ovlivňuje nastavení vztahu. 2.8.1 Pravidla etického chování sociálního pracovníka ve vztahu ke klientovi I. Sociální pracovník podporuje své klienty k vědomí vlastní odpovědnosti. II. Sociální pracovník jedná tak, aby chránil důstojnost a lidská práva svých klientů. III. Sociální pracovník pomáhá se stejným úsilím a bez jakékoliv formy diskriminace všem klientům. Sociální pracovník jedná s každým člověkem jako s celostní bytostí. Zajímá se o celého člověka v rámci rodiny, komunity a společenského a přirozeného prostředí a usiluje o rozpoznání všech aspektů života člověka. Sociální pracovník se zaměřuje na silné stránky jednotlivců, skupin a komunit a tak podporuje jejich zmocnění. IV. Chrání klientovo právo na soukromí a důvěrnost jeho sdělení. Data a informace požaduje s ohledem na potřebnost při zajištění služeb, které mají být klientovi poskytnuty a informuje ho o jejich potřebnosti a použití. Žádnou informaci o klientovi neposkytne bez jeho souhlasu. Výjimkou jsou osoby, které nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (zejména nezletilé děti) nebo tehdy, kdy jsou ohroženy další osoby. V případech, kde je to v souladu s platnými právními předpisy, umožňuje účastníkům řízení nahlížet do spisů, které se řízení týkají. V. Sociální pracovník podporuje klienty při využívání všech služeb a dávek sociálního zabezpečení, na které mají nárok, a to nejen od instituce, ve které jsou zaměstnáni, ale i ostatních příslušných zdrojů. Poučí klienty o povinnostech, které vyplývají z takto poskytnutých služeb a dávek. Podporuje klienta při řešení problémů týkajících se dalších sfér jeho života. VI. Sociální pracovník podporuje klienty při hledání možností jejich zapojení do procesu řešení jejich problémů. VII. Sociální pracovník je si vědom svých odborných a profesních omezení. Pokud s klientem nemůže sám pracovat, předá mu informace o dalších formách pomoci. Sociální pracovník jedná s osobami, které používají jejich služby (klienty) s účastí, empatií a péčí. [ETICKÝ KODEX SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR, 1995]

26

2.9 Duševní nemoci Zdraví bytostně souvisí se zdravím duševním. Pro všechny z nás představuje duševní zdraví prostředek, jenž nám umožňuje uskutečňovat duševní a citový potenciál, nacházet a plnit role ve společenském i pracovním životě. Ve společnostech přispívá dobré duševní zdraví obyvatelstva k prosperitě, solidaritě a sociální spravedlnosti. Světová zdravotnická organizace (WHO) popisuje duševní zdraví jako stav duševní pohody, v němž jedinec uskutečňuje své schopnosti, dokáže se v životě vyrovnat s běžnými stresy, dovede pracovat produktivně a užitečně a je schopen se podílet na životě své komunity. Duševní nemoci zahrnují psychické problémy a zátěž, narušené fungování související s tísní, příznaky a diagnostikovatelné duševní poruchy. Z duševních nemocí plynou četné náklady, ztráty a zátěž občanů i společnosti. WHO uvádí popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka nemocí v Mezinárodní statistické klasifikaci nemocí a přidružených zdravotních problémů (dále jen MKN 10). Pod písmenem F jsou zařazeny duševní poruchy a poruchy chování.

2.9.1 Vybraná onemocnění podle MKN 10 Výběr diagnóz jsem zaměřila na ty, kterých se týká můj výzkum - na okruh tzv. psychóz. Pojem psychózy je označení pro skupinu takových duševních onemocnění, která narušují prožívání člověka ve vztahu k sobě i k okolí. Dochází ke změnám základních kvalit duševního života dotyčného. V textu uvádím psychózy schizofrenního a maniodepresivního okruhu, takzvané funkční: to znamená, že se jedná o poruchu funkcí centrální nervové soustavy, osobnosti a sociální oblasti. Respondenti (klienti) ve výzkumu jsou především lidé s diagnózou schizofrenie a afektivní poruchy (dle MKN 10: F20 – F29, F30 – F39).

2.9.2 Psychóza Duševní onemocnění, při kterém nemocný ztrácí kontakt se skutečností, kterou jinak vnímá, jinak ji hodnotí, a jinak se proto chová, ale tuto změnu si sám neuvědomuje (nemá náhled). Tato ztráta kontaktu souvisí s halucinacemi a bludy, pod jejichž vlivem se nemocný může dopouštět pro okolí zcela nepochopitelných činů. Příčina psychóz je většinou neznámá, porucha zřejmě spočívá v odchylných biochemických pochodech v mozku. V některých případech může být psychóza vyprovokována chemickými látkami, např. drogami (toxická),

27

nebo způsobena jiným známým onemocněním mozku (organická). V léčbě se používají psychofarmaka, popř. elektrokonvulzivní terapie, důraz se klade na rehabilitaci i resocializaci.[VOKURKA, 2002]

2.9.3 Schizofrenie (F20 – F29) Schizofrenie je komplexní porucha zahrnující poruchu myšlení, vnímání, emocí, motivace. Postihuje vůli, efektivitu, základní funkce osobnosti, které běžně dávají pocit individuality. Může se projevovat pozitivními příznaky, což jsou bludy, halucinace. Dalším možným projevem jsou negativní příznaky jako ztráta něčeho, co dotyčný před onemocněním měl (citovou oploštělostí, vymizením motivace, oslabením vůle). Dezorganizační příznaky se projeví v mluvě, skladbě věty, tzv. klackovitostí nebo pseudofilozofováním. U jednotlivých nemocných mohou být vnější projevy onemocnění odlišné. Většinou po období nástupu nemoci – atace – odeznívají. U chronických pacientů jsou opakovaná zhoršení psychického stavu (relapsy) častá. Po léčbě akutní epizody se nemocný nemusí vrátit na stejnou úroveň fungování jako před ní. Někteří lidé naopak zažijí jen jednu ataku nemoci za život. Dlouhodobá léčba vyžaduje kromě lékařské stránky přihlédnutí k dalším stránkám života nemocného, aby nedošlo k jeho sociálnímu vyloučení. Schizofrenie je ve společnosti přímo synonymem duševní nemoci a souvisí s ní řada mýtů. Nejrozšířenějším typem nemoci je paranoidní schizofrenie (F20.0) a schizoafektivní poruchy (F25). U paranoidní schizofrenie převládají bludy doprovázené převážně sluchovými halucinacemi. Schizoafektivní poruchy mají jak afektivní, tak schizofrenní příznaky. [VOKURKA, 2002] 2.9.4 Afektivní poruchy (F30 – F39) Základem afektivních poruch je změna nálady nebo afektivity spojená se změnou celkové aktivity. Na opačných koncích afektivního spektra stojí mánie a deprese. Manická fáze (F30) je charakterizována povznesenou náladou, vyšší tělesnou a duševní aktivitou. Mezi symptomy se řadí nespavost, pocit nadbytku energie, zvýšená výřečnost, neschopnost koncentrovat se na jednu myšlenku. Nemocný může mít grandiózní plány, utrácet peníze. V souladu s náladou se mohou objevit bludy a halucinace (F30.2), neklid a podrážděnost. Mánie se objeví jedinou atakou, častěji je součástí bipolární poruchy.

28

Bipolární porucha (F31) představuje střídání období zvýšené aktivity (mánie) a skleslé nálady, poklesu energie (deprese). Frekvence epizod stejně jako poměr manických a depresivních fází je zcela individuální. Depresivní fáze (F32) se vyznačuje kromě skleslé nálady zhoršením koncentrace, neschopností radovat se, poklesem zájmu, značnou unavitelností nebo poruchami spánku. Může se dostavit pocit viny a bezcennosti, myšlenky na sebepoškození. Lze rozlišit tři stupně závažnosti depresivní ataky: mírná, středně těžká a těžká. [VOKURKA, 2002] Duševně nemocní lidé se v kontaktu s ostatními lidmi střetávají se strachem a předsudky, které se mnohdy zakládají na nepochopení problematiky duševních nemocí. Stigma zvyšuje osobní újmu, vyloučení ze společnosti a může být překážkou přístupu k bydlení a zaměstnání. Strach ze stigmatizace může těmto lidem bránit i ve vyhledání pomoci.

2.9.5 Práce s duševně nemocnými klienty Předpokladem pro práci s duševně nemocnými klienty jsou základní znalosti symptomatiky, ale také dynamiky duševních onemocnění, terapeutických intervencí (včetně vlivů medikace), znalost standardů zdravotní a sociální péče a řádu zdravotního nebo sociálního zařízení, ve kterém sociální pracovník pracuje. Kompetentní sociální pracovník musí umět a být schopen navázat kontakt, vést rozhovor, empaticky naslouchat, být vnímavý k verbálním i neverbálním projevům klienta. Snaží se klientovi rozšířit anebo obnovit sociální vztahy, podporuje jejich udržení, zvyšuje odolnost klienta při řešení krizových situací, problémů a konfliktů. Při všech těchto činnostech hraje velmi důležitou úlohu právě vztah s klientem, úspěch sociální práce tak závisí i na mezilidských vztazích. Transformace psychiatrické péče přináší nové možnosti především klientům a zároveň i sociálním pracovníkům. Větší nároky jsou kladeny na profesionalitu sociálních pracovníků, na jejich celoživotní vzdělávání. Klient se stává vůči sociálnímu pracovníkovi více partnerem. [MATOUŠEK, 2003]

29

3 PRAKTICKÁ ČÁST 3.1 Cíl výzkumu Cílem výzkumu je zjistit, co je důležité ve vztahu pro pomáhajícího pracovníka a co je důležité ve vztahu pro klienta. Posoudit, zda by výtěžek výzkumu mohl zkvalitnit pomáhající vztah.

3.2 Výzkumná otázka Jaký význam přisuzují pracovníci vztahu s klientem při své práci (s duševně nemocnými) a co je důležitého pro klienty ve vztahu s pomáhajícím pracovníkem?

3.3 Motivace k výzkumu Jak jsem již v úvodu uvedla, k výběru tématu absolventské práce mě inspirovala především moje profese sociální pracovnice. Jsem v každodenním kontaktu s lidmi s duševním onemocněním, s lidmi, kteří očekávají pomoc a změnu ve svém životě. Pracuji v oboru již několik let. Dostávám se do situací, kdy pracovníci a klienti řeší otázky jejich vztahu. Z mého pohledu je tento vztah nejdůležitější součástí pomáhající profese. S tímto tématem se setkávám při své profesi, na různých školeních a také v odborné literatuře. Stále mě však zajímalo, jak vnímají i ostatní pracovníci a klienti tento vztah, co je pro ně důležité, jak sami mohou přispět k navázání, rozvíjení a udržení vzájemného vztahu. Zajímala jsem se o srovnání a nové názory z obou stran, jak pracovníků, tak i klientů. Abych získala nové informace, které budou přínosem nejen pro mě, ale i pro další pracovníky pomáhajících profesí při práci s klienty, rozhodla jsem se, že budu zjišťovat, jaké názory na spolupráci ve vztahu mají pracovníci i samotní klienti. Protože toto téma zpracovávám výzkumem poprvé, nebyla jsem si dlouho schopna ujasnit výzkumnou otázku, ani způsob provedení výzkumu. Proto jsem se na různá doporučení kolegů a z odborné literatury, rozhodla pro tzv. předvýzkum.

Ten ověřuje

vhodnost a adekvátnost navrhovaného výzkumného postupu jako celku, je nezbytnou součástí přípravy samotného výzkumu. Oslovila jsem zkušeného pracovníka v sociálních službách, který dlouhodobě pracuje s duševně nemocnými a klade důraz na vztahovou složku. Uskutečnila jsem více jak hodinový

30

nestrukturovaný rozhovor, který jsem si s jeho svolením nahrávala na diktafon a zároveň jsem si dělala poznámky do bloku. Cílem rozhovoru bylo zjistit, co všechno ve vztahu mezi pracovníkem a klientem souvisí a jaké otázky bych poté mohla ve výzkumu pokládat. Získala jsem cenné rady a informace, které se týkaly metod, které mohu ve výzkumu využít, byla mi doporučena i další odborná literatura.

3.4 Metody použité při výzkumu Cílem práce nebylo zjistit počet pracovníků či klientů, kteří mají společné či rozdílné pohledy na vztahovou složku vzájemné spolupráce. Ale získat nové informace a názory, které vycházejí z praxe a ze zkušeností obou stran - pracovníků i klientů. Záměrem bylo zjistit co nejvíce údajů od malé skupiny respondentů. Výzkum byl zaměřen na hlubší porozumění problematice vztahu pracovník - klient. Podle podstaty zkoumaného problému můžeme volit mezi dvěma typy výzkumu: mezi výzkumem kvalitativním a kvantitativním. Kvalitativní přístup klade důraz na důkladné (hloubkové) poznání zkoumaného sociálního jevu (události, fenoménu). Jeho posláním je porozumět lidem v sociálních situacích. [DISMAN, 2008] Pro získání dat, jsem se tedy rozhodla využít kvalitativního výzkumu.

3.5 Metoda sběru dat Hlavními metodami sběru dat v kvalitativním výzkumu jsou:

1. zúčastněné pozorování 2. nestandardizovaný rozhovor 3. analýza osobních dokumentů [DISMAN, 2008] Pro získávání dat jsem si vybrala metodu polostrukturovaného individuálního rozhovoru. Tato metoda je přechodem mezi strukturovaným a nestrukturovaným rozhovorem. Při strukturovaném rozhovoru je stanovené přesné pořadí i znění otázek. Při nestrukturovaném rozhovoru můžeme volit směr a cíl dotazování.

31

Před zahájením výzkumu jsem si připravila tematické okruhy, které mi měly být vodítkem při vedení rozhovorů. Otázky jsem zařadila do kapitoly rozbor výzkumu. Během rozhovorů jsem musela často improvizovat v závislosti na osobnostech respondentů, s kterými jsem rozhovor vedla. Respektovala jsem přirozený vývoj rozhovoru, nechtěla jsem jej narušovat.

3.6 Výběr vzorku respondentů Protože je výzkum zaměřen na zjišťování postojů, názorů a zkušeností pracovníků a klientů s duševním onemocněním, potřebovala jsem získat respondenty z řad pracovníků, kteří pracovali nebo pracují s lidmi s duševním onemocněním a také klienty, kteří mají duševní onemocnění a mají zároveň zkušenost s pomáhajícím vztahem. Vzorek respondentů jsem vybrala prostřednictvím záměrného výběru, který umožňuje vytyčení kritérií, která korespondují s oblastí našeho zájmu a ve kterých předpokládám výskyt sledovaných procesů [DISMAN, 2008]. Respondenty jsem vybrala na základě těchto kritérií: ve vzorku byli zastoupeni sociální pracovníci ze státních i nestátních organizací, z různých typů zařízení. Klienti byli uživateli sociálních služeb jednoho zařízení pro duševně nemocné. Oslovila jsem své bývalé i současné kolegy z řad sociálních pracovníků, taktéž uživatele služeb a požádala je o poskytnutí rozhovoru. Objasnila jsem jim účel a obsah plánovaného rozhovoru. Všichni oslovení pracovníci souhlasili i s využitím záznamového zařízení v podobě diktafonu. Uživatelé taktéž souhlasili s poskytnutím rozhovoru. Osobně se všichni známe. Abych získala více různých pohledů na předmět zkoumání, oslovila jsem celkem 5 pracovníků a 5 klientů. Domnívám se, že vzorek 10 respondentů je dostatečným základem pro kvalitativní výzkum tohoto charakteru.

32

Tabulka č. 1 Charakteristika respondentů: Pracovníci Jméno:

Datum

Délka

rozhovoru:

rozhovoru: (minuty)

Délka praxe s duševně nemocnými klienty: (roky/měsíce)

Adam

4. 3. 2013

45

6,5 měsíců

Benny

14. 1. 2013

36

11 let

Claudie

9. 1. 2013

38

5 let

10. 1. 2013

42

16 let

6. 2. 2013

40

8 let

Diana Elen

Zdroj: vlastní výzkum

Tabulka č. 2 Charakteristika respondentů: Klienti Jméno:

Eva

Datum

Délka

Délka

rozhovoru:

rozhovoru:

spolupráce

(minuty)

(ve službě)

5. 2. 2013

50

5 let

Jaroslava

18. 2. 2013

34

8 let

Helena

24. 2. 2013

48

2 roky

Jan

1. 3. 2013

42

1,5 roku

Petr

1. 3. 2013

35

10 měsíců

Zdroj: vlastní výzkum

33

Sběr dat probíhal z důvodu časové náročnosti výzkumu během prosince 2012; ledna, února a počátkem března 2013. Rozhovory se všemi pracovníky (2 muži a 3 ženy) byly vedeny v jejich pracovnách a kancelářích. Při rozhovorech s pracovníky jsem s jejich souhlasem využila záznamové zařízení - diktafon. Zároveň jsem si dělala zápisky do bloku. S klienty (2 muži a 3 ženy) jsem osobně domluvila setkání přímo v zařízení, v prostředí, kde se cítí bezpečně - v hovorně. Zde jsou zvyklí komunikovat s pracovníky služby. Při těchto rozhovorech jsem využívala pouze psaných zápisků. (Jedna klientka sama projevila zájem o využití diktafonu). Při rozhovoru s ní jsem toto záznamové zařízení s jejím souhlasem využila. Průměrná délka rozhovoru se pohybovala kolem 40 minut. Všechny rozhovory jsem poté doslovně přepsala, abych tak zachovala jejich maximální autentičnost. Po přepsání všech rozhovorů jsem přistoupila ke kódování a třídění údajů. V přepsané formě rozhovorů jsem si barevně označila místa, která vypovídala o sledovaných tématech. Pro rozlišení jednotlivých témat jsem použila rozdílných barev. Z důvodu zachování anonymity respondentů jsem všechna jména pozměnila.

3.7 Rozbor výzkumu Tato část práce je rozdělena podle tematických okruhů - otázek, které jsem si připravila před zahájením samotného výzkumu. Tyto okruhy mi sloužily jako vodítko při realizaci rozhovorů s pracovníky a klienty. Text je členěn tak, že na začátku jednotlivého tematického okruhu jsou shrnuty informace, které byly získány z rozhovorů s pracovníky a klienty. Jsou podpořeny citacemi. V závěru kapitoly je uvedeno vyhodnocení výsledků výzkumu.

 I. Význam vztahu pro spolupráci s klientem (s pracovníkem) Jak si představujete fungující vztah s Vaším klientem? Jak si představujete fungující vztah s Vaším pracovníkem?

Většina pracovníků uvedla svou představu ideálního vztahu: jak by se měl chovat pracovník ke klientovi a naopak, jak by se chovat neměl. Všichni (klienti i pracovníci) shodně uvedli, na čem by měl být založený fungující vztah: • vztah by měl být založený na vzájemné důvěře

34

Pracovník i klient získávají důvěru pozvolna na začátku vztahu, čím delší vztah je, tím je i větší důvěra. Záleží, jak dlouho spolupracují. Jaký mají spolu vztah… Na tomto se shodují obě strany. Adam: „ Na začátku jsem měl pocit, že mě vůbec nebudou brát, ale postupem času jsem viděl, že mají ke mně čím dál větší důvěru…“ Helena: „ Už od počátku to bylo fajn, ale pak to bylo opravdový - mohla jsem jí věřit.“

● vztah je o vymezení hranic Pracovníci dodržují hranice prostřednictvím způsobu oslovování klienta. Většinou se shodují, že tykání a vykání je individuální. Tykání již přechází v jiný než jen profesionální vztah - spíše kamarádský. Diana: „ Raději si s klienty vykáme, mám pocit, že je to vůči nim i víc uctivý. Sedí mi to líp, asi sem z tý starý školy,…“(smích) Petr: „Mně nevadí, že mi tyká…jsem mu pak blíž -tak jako- víte?…“ Klienti z větší části preferují vykání, shodují se, že mají dojem, že někam patří, že si jich někdo váží. Pokud si někteří s pracovníky tykají, je to pro ně příjemnější, mají větší oporu. ● je to i partnerský vztah Pracovníci jej vidí jako rovnocenný vztah dvou lidí. V některých otázkách se mohou s klienty shodovat, v jiných rozcházet, přesto jejich vztah nemusí být ohrožen. Benny: „…musí cítit, že ho beru jako sobě rovnýho a ne jak nějakýho chudáka, co si přišel říct o pomoc,…“ Klienti se cítí většinou jako partneři svým pracovníkům. Pouze jedna klientka uvedla, že se někdy s jedním pracovníkem necítí dobře. Eva: „…někdy si připadám k ničemu, tuhle mi zase řek, že jsem jak lemra - bylo mi z toho fakt dost blbě…pak se mi vomluvil, ale přišlo mi to hrozně líto…!“

● přátelský vztah Pracovníci se domnívají, že v dobrém vztahu si mohou na rovinu říci, co si o sobě myslí, nelžou si, dokážou si naslouchat. Claudie: „Snažím se dost naslouchat, bejt tolerantní; jdu na věc po dobrém…“

35

Jaroslava: „…je to pro mě takovej ten přátelskej přístup - je hned lepší pohoda, i když na něčem zas děláme (hledání bydlení),…“ Jaký význam přisuzujete vztahu ve vzájemné spolupráci? Všichni pracovníci shodně uvedli, že vztah s klientem je pro ně tou nejdůležitější součástí vzájemné spolupráce. Elen: „je to to NEJ v práci s klientem, ale záleží i na tom, jakej jsem člověk,…není to jen vo tom, jestli mám vejšku…“ Jaroslava: „Pro mě je to snad nejdůležitější z toho všeho! Mám asi štěstí na lidi - teda pracovníky, většinou si rozumíme…ale je tam i ta hrozná, s tou bych teda nešla ani zametat (dílnu); je praštěná, takový trdlo…“ (smích) ● vztah je závislý i na délce spolupráce Pracovníci Benny, Diana a Elen poukázali na rozdíly ve vztahu při krátkodobé a dlouhodobé spolupráci. Dle jejich vyjádření při krátkodobé spolupráci nehraje vztah až tak velkou roli na rozdíl od té dlouhodobé. Benny: „ Když mi sem někdo přijde jen pro radu, kam se má obrátit, abych mu pomoh se zorientovat, kam má jít, tam vztah ani moc nemá šanci vzniknout,… a ani není tolik zapotřebí,…že jo…“ Diana: „ Pokud s tím člověkem pracuju už ňákej čas, je to pro mě hodně důležitý - pak se mi s ním i líp pracuje, myslím, že je to lepší i pro něj.“ Jaroslava: „To je fakt, na začátku, když jsem přišla, bylo to takový voboustranný voťukávání. Postupem času se to vyvíjelo a teď si troufám po těch letech říct - je to suprový; víte, už vím, že mě nezklame, vždycky byl férovej - a ke všem, co ho měli jak já,…ho mám už prostě zažitýho!“

● vztah vytváří i důvěra lidí Při práci s duševně nemocnými lidmi je těžké, ale i důležité, získat si jejich důvěru. Někdy trvá dlouhou dobu, než se klient s pracovníkem sblíží, než mu začne důvěřovat…Díky důvěře se pak vztah vyvíjí, klient se pracovníkovi více otevírá, sděluje věci, které jiným lidem nemůže říct… Adam: „…kdo nebude mít důvěru, těžko se ti svěří,…“ Elen: „ …myslím, že poznám, kdy je to už o důvěře…nikdy jsem se nesekla…zatím.“

36

Jan: „ …je to pro mě těžký po tom všem (1.ataka) někomu věřit…ale teď MÁM NĚKOHO, KOMU věřit zase můžu,…víte.“

II. Budování vztahu s klientem (pracovníkem) Co Vám pomáhá při budování vztahu s klientem (pracovníkem)?

Pracovníci a klienti uvedli shodně tyto důležité prvky při vytváření vztahu: ● umět komunikovat Adam: „ …umět se naladit na klienta, brnknu a zklidním ho (hlasem), aby cítil ze mně tu pohodu, nebude už tak vyděšenej…“ Petr: „Je dobrý, když se mnou normálka mluví, žádný ty vodbornosti, těm já stejně nehovím. Potřebuju, aby mě tak bral, holt - žádnej studovanej nejsem. Von jo a vůbec na to nehraje, fakt,…to potřebuju.“

● umět říct nevím („jsem taky jen člověk“) Adam: „ Prostě, když něco nevím, tak mu to řeknu, nic nevymejšlím, raděj si věci ověřím a pak mu to řeknu. Myslím, že se s tím perem všichni,….“ (smích) Helena: „ Líbilo se mi, když mi Eva řekla, že tohle fakt neví, ale do další schůzky to zjistí a pak to budem vědět obě. Prostě je taky jenom člověk…“

● být empatický Benny: „ Tak si tak někdy říkám, co bych dělal já na jeho místě, má tolik problémů,…“ Jan: „ se dokáže vcítit do toho mýho světa, a to není nemocnej, jak já…“

● mít zájem o klienta Diana: „ Oni to vždycky vycítí, jak to s nima myslíme, v tomhle jsou fakt vnímaví…“ Jan: „ Je dobrý vědět, že aspoň někomu na mně záleží, že nejsem jen pořadový číslo a že mě může klidně odškrtnout. Ptá se mně, zajímám ho….“

● pamatovat si jména (klienta + jeho rodiny) Adam: „ Je fajn, když víš něco o jeho rodině, znáš jejich jména, co dělaj, a tak…“ Diana: „ …snažím se pamatovat si hodně detailů o klientovi - mám pocit, že ho to i těší, (pokud se nepletu ve jménech a vztazích)…“

37

● dělat společně nějakou činnost Claudie: „ pokud jedeme na výlet nebo na pobyt, vztahy se taky zlepšujou a rozvíjej…“ Helena: „ loni jsme byli společně na pobytu, určitě nás i těch pár dnů sblížilo a teď je to ještě lepší - ten vztah, teda…“

 III. Překážky ve vztahu Co Vám brání v budování vztahu s klientem (pracovníkem)?

Pracovníci uvedli, že do procesu vytváření vztahu pracovník - klient může vstupovat celá řada překážek: jak na straně pracovníka, klienta, tak i jiné překážky.

Pracovník: ● slibuje, co nemůže splnit ● nemá na klienta dostatek času ● přesouvá schůzky Adam: „ a pokud mám plno klientů, nebudu mít pořádně čas na nikoho z nich a to mě zase štve - copak jsem ouřada?“ Benny: „…nebudu mu slibovat modrý z nebe, rovnou mu povím, co můžu a co ne - to je fér - ne? Jaroslava: „ už chci k někomu jinýmu - pořád jen slibuje a nic pro mě pořádně neudělá!,…“

Klient: ● je manipulativní ● je paranoidní, manický, depresivní (nemoc klienta) Elen: „ …manipuluje se všema - s náma i s klienty, je to dost náročný, tohle ve vztahu ustát…“ Nejčastější z překážek na straně klienta může být jeho duševní onemocnění. Důležitá je vždy pak spolupráce s ošetřujícím psychiatrem. Pokud je klient dostatečně zaléčený a stabilizovaný, je vhodný čas pro navázání spolupráce. Claudie: „ …taky je to ta nemoc - je vůči mně paranoidní…“

Jiné překážky: ● oba (pracovník i klient) cítí antipatii

38

Klient se nechová slušně vůči pracovníkovi - je hrubý. Nebo pracovníkovi někoho připomíná. Adam: „…nemám rád hulváty a vůbec - nikdo na mně nebude řvát…“ ● vysoká fluktuace pracovníků v organizaci Diana: „ …si tak říkám, že u nás jsme na to specialisti - furt někdo odchází a zase přichází, lidi z toho maj pak chaos - jak můžou s někým dál rozvíjet vztah?“ Petr: „ už jsem si říkal, za poslední dva roky mám už třetí pracovnici, ale tuhle jsem si vybral sám, ta je dobrá, s ní se cejtím jak člověk; ale s tou strašnou, co mi jen přikazovala, co mám dělat už sem nemoh vydržet…Teď mám jen strach, aby mi taky neutekla.“

 IV. Navázání vztahu s klientem (pracovníkem) Podle čeho poznáte, že máte dobře navázaný vztah s klientem (pracovníkem)?

Obě strany (pracovníci i klienti) poznají dobře navázaný vztah. 

klient řekne pracovníkovi věci, které mají důvěrnější charakter



pracovník se na schůzku s klientem těší



klient má větší jistotu, nebojí se



pracovníkovi se s klientem lépe pracuje



vzdálenost při kontaktu se časem zmenšuje



spolupráce se daří

Claudie: „… nepřekvapilo mě, že za mnou přišel a svěřil se s takovou věcí - mezi náma to funguje a to je dobře…“ Diana: „ Víš, teď už se na ty naše schůzky těšíme obě, dokážem si o tom povídat…“ Adam: „ Na tý naší první schůzce stál ode mě snad dva metry, teď už stojíme vedle sebe…“ Jan: „ …teď už je to dobrý, když si s něčím nevím rady - poradí a pomůže mi - tak vidím i tu naši spolupráci jako že na vztahu moc záleží…“

39

3.8 Vyhodnocení výsledků výzkumu Na začátku výzkumu jsem se snažila zjistit, jak si pracovníci a klienti představují jejich vzájemný fungující vztah. Pracovníci shodně s klienty uvedli, že by mělo jít o vztah, který je založený na vzájemné důvěře, na jasném stanovení hranic a jejich dodržování, na rovnoprávném, přátelském vztahu, ve kterém si lidé dobře rozumí a mají společná témata k hovoru. Pracovník i klient mají takový vztah, že si mohou navzájem říct nesouhlasné názory a mají jasně stanovené hranice, které dodržují.

Dále jsem zjišťovala, jaký význam přisuzují pracovníci a klienti vztahu ve vzájemné spolupráci. Všichni pracovníci se shodli na tom, že vztah je při jejich práci s klienty tím nejdůležitějším prvkem. Pracovníci i klienti vidí význam vztahu především v tom, že vztah je prostředkem k vytvoření důvěry, která je základním předpokladem dobré a fungující spolupráce. Pracovníci i klienti jsou přesvědčeni, že vztah má při dlouhodobé spolupráci velký význam a řadí ho na přední místo. Při krátkodobé práci s klientem vztah není, podle mínění pracovníků, tak důležitý a navíc ani na jeho budování není prostor (při odborném sociálním poradenství).

Při zjišťování, co pracovníkům pomáhá při vytváření vztahu s klientem, se pracovníci z velké části shodovali v těchto prvcích: umět komunikovat, empaticky rozumět klientovi. Klienti doplnili ještě některé další myšlenky: pracovník by měl umět ukázat lidskost, být přirozený, najít si na klienta čas, pamatovat si jména a různé detaily z klientova života, dělat s klientem nějakou činnost. Pracovník by podle klienta naopak neměl slibovat, co nemůže splnit, odkládat schůzky. V dalším tematickém okruhu jsem se věnovala zkoumání názorů pracovníků a klientů na to, co může bránit vytváření profesionálního vztahu. Tyto překážky jsem rozdělila do tří kategorií: překážky na straně pracovníka, překážky na straně klienta a jiné překážky.

Na straně pracovníka se mohou vyskytnout tyto překážky: Pracovník slibuje, co nemůže splnit, často odkládá schůzky, nemá na klienta dostatek času.

Na straně klienta to mohou být tyto překážky:

40

Klient je nepříjemný, manipulativní. Překážkou může být samotná nemoc klienta (klient je paranoidní, manický, depresivní) nebo má zakázku mimo pracovníkovy kompetence.

Jiné překážky: Pracovník a klient cítí vzájemnou antipatii. V organizaci je vysoká míra fluktuace.

V posledním tematickém okruhu jsem si kladla za cíl zjistit, jak pracovníci i klienti navazují vzájemný vztah. V rámci tohoto tématu jsem položila otázku: Podle čeho poznáte dobře navázaný vztah s klientem (pracovníkem)? Pracovníci shodně uvedli, že poznají dobře navázaný vztah z toho, že jim klienti řeknou věci, které mají důvěrnější charakter, přicházejí na schůzku s větší jistotou; vyjádří, že se na schůzku těšili; třeba, že se mu s pracovníkem dobře spolupracuje, postupem času zmenšují odstup od pracovníka. Klienti uvádějí, že při řešení problému vyhledají konkrétního pracovníka (častěji než jiného), seznámí pracovníka se svojí rodinou. Svěří se mu a na schůzky se těší. Spolupráce má vývoj.

41

4 DISKUSE Výzkum byl zaměřen na hlubší porozumění problematice vztahu pracovník - klient při práci s duševně nemocnými.

Výzkum ukázal, že vztah je ve spolupráci pro obě strany tím nejdůležitějším prvkem. Jde především o dávání a přijímání pomoci. Jedná se o pomoc potřebným a přijímání pomoci prostřednictvím kvalitního a naplněného lidského vztahu. Tady mají důvěra, empatie, vstřícnost a trpělivost větší hodnotu než vlastní profesionalita.

Jak důležitý je vztah pracovníka a klienta dokládá i výzkum, který provedl Kopřiva v roce 1994 v domovech důchodců. Ve svém výzkumu se ptal lidí, kteří měli v domovech důchodců své blízké, jaké tři nejdůležitější schopnosti nebo vlastnosti by měly mít jejich ošetřovatelky. Jeho výzkum jednoznačně ukázal, že dotazovaní respondenti na prvních třech místech uváděli kladný vztah sester a ošetřovatelek. Teprve na další, čtvrté místo, kladli dovednosti a znalosti, kterými má disponovat ošetřující personál v domově důchodců. [KOPŘIVA, 2006]

Výsledky šetření dokládají, že všichni respondenti, sociální pracovníci a klienti kladou také velký důraz na kvalitu lidského vztahu. Shodně uvádějí důležité prvky ve vztahu a při spolupráci. To, na čem vztah mohou budovat, jsou především: důvěra, upřímnost, lidskost, umění komunikace a naslouchání. Z praxe je známo, že úspěšný vztah klienta a pracovníka předpokládá empatii, vřelost a opravdovost ze strany pracovníka. Bez schopnosti vhledu do situace klienta, bez zájmu a respektu vůči klientovi a bez jednoznačné komunikace je vztah velmi obtížný a většinou nefunguje.

Výzkum překvapil shodou v názorech pracovníků i klientů na důležitost kvalitního vztahu. Nebyly zaznamenány žádné protichůdné názory. Je to důkaz toho, že pracovníci i klienti jsou lidé se svými vlastními potřebami a hodnotami, které se prolínají do vzájemného vztahu.

42

ZÁVĚR Cílem práce je shrnout základní poznatky, rady a doporučení, které vedou k vytvoření kvalitního vztahu mezi pracovníkem a klientem v pomáhající profesi. V teoretické části jsem představila povolání, smysl a cíle práce pomáhajícího pracovníka ve vztahu ke klientovi. Zabývala jsem se jednotlivými aktéry vzájemné spolupráce, kterými jsou sociální pracovník a klient. Uvedla jsem také názory jednotlivých autorů na význam vztahu v jejich práci s klientem a doporučené postupy pro vytvoření a udržení takového vztahu. V praktické části hledám odpověď na otázku: Jaký význam přisuzují pracovníci vztahu s klientem při své práci (s duševně nemocnými) a co je důležitého pro klienty ve vztahu s pomáhajícím pracovníkem? Provedla jsem kvalitativní výzkum formou rozhovoru. Oslovila jsem pět pomáhajících pracovníků z různých pracovišť pro duševně nemocné a pět klientů s duševním onemocněním z jednoho zařízení. Všichni pracovníci shodně uvedli, že vztah s klientem je pro ně tou nejdůležitější součástí vzájemné spolupráce. Upřednostňují ho před znalostmi a dovednostmi. Klienti vnímají vztah s pracovníkem jako důležitou součást jejich spolupráce. Pracovníci shodně s klienty uvedli, že by mělo jít o vztah, který je založený na vzájemné důvěře, na jasném stanovení hranic a jejich dodržování, na rovnoprávném a přátelském vztahu, ve kterém si lidé dobře rozumí a mají společná témata k hovoru. Význam vztahu vidí především v tom, že vztah je prostředkem k vytvoření důvěry. Domnívám se, že výzkum přinesl zajímavé výsledky. I když se odpovědi jednotlivých pracovníků a klientů v mnohém shodovaly, přesto se podařilo získat poměrně širokou škálu názorů k danému tématu. Jsem přesvědčena o tom, že výsledky výzkumu mohou být pro pracovníky v pomáhajících profesích, kteří chtějí svou práci dělat dobře, užitečným zdrojem inspirace.

43

Быпускная работа Бажность отношений работник - клиент при работе с психически больнымu Резюме

В помогающих профессиях, основной целью которых является помощь людям, важную роль играет человеческое отношение профессионала к своему клиенту, но его основным рабочим инструментом

является его собственная личность. Доброта,

желание, терпение и сочувствие являются свойствами, стоящими впереди навыков работника. В постоянном контакте с людьми являются и другой помогающие профессии, такие, как, например, юрист, менеджер, секретарь. Здесь, однако, вполне достаточно, чтобы работник вёл себя прилично. Здесь никто не ожидает возникновения личных отношений. Помогающий работник, напротив, часто встречается с людьми в нужде, находящимися в зависимом положении, которым необходимо больше, чем вежливость: понимание, соучастие, чуство, что они не являются помехой, и что работник их не осуждает. Эти люди пытаются ощутить впечатления работника в контакте друг с другом и поэтому они ищут сигналы, которые им в этом помогут. Они отискиваются

в

незначительных

невербальных

проявлениях

работника

и

воспринимаются даже не осознанно. Для этого достаточно, что эти проявления создают атмосферу, улучшающую или наоборот ухудшающую самочуствие клиента, которому необходимо доверие, чувство безопасности и понимания. Мы живем в настоящем все более и более бедных межличностных отношений. Мало кто может себе представить, что однажды он не сможет обойтись без посторонней помощи. Каждому человеку, однако, в некоторых ситуациях необходима близость другого человека также, как воздух для дыхания. Никто из нас не знает, когда он будет нуждаться в помощи. Выбрать тему своей диссертации «Важность отношений работник – клиент» мне помогла моя профессия помогающего работника, повседневная работа с людьми в

44

нужде, с психически больными, когда успех социальной работы зависит от межличностных отношений. В диссертации я рассмотрю отношения помогающего работника и клиента с двух точек зрения: с точки зрения социального работника и с точки зрения клиента с психическим заболеванием. В теоретической части я представлю эту специальность, цель и задачи работы помогающего профессионала по отношению к клиенту. В практической части я буду обращатся к пяти помогающим работникам из различных учреждений для психически больных и пяти клиентам с психическими заболеваниями. Моё исследование будет проходить в виде интервью. Целью моей работы будет выяснить, какими являются сходства и различия в важности отношений между помогающим работником и клиентом, возможно эти выводы смогут улучшить настоящие отношения.

Ключевые слова: помогающие профессии, социальные работы, помогающее отношение, ключевой работник, клиент.

45

BIBLIOGRAFIE Monografie 1. BAKOVSKÁ MOTLOVÁ, Lucie; ŠPANIEL, Filip. Schizofrenie. Jak předejít relapsu aneb terapie pro 21. století. Praha : Aeuskulap MF, 2005. 112 s. ISBN 978-80-204-2494-5.

2. DISMAN, Miroslav. Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. 3. vyd., 5. dotisk. Praha : Karolinum : Univerzita Karlova, 2008. 372 s. ISBN 978-80-246-0139-7.

3. GABURA, Ján; PRUŽINSKÁ Jana. Poradenský proces. 1. vyd., Praha : Slon, 1995. 147 s. ISBN 80-85850-10-9.

4. GÉRINGOVÁ, Jitka. Pomáhající profese. Tvořivé zacházení s odvrácenou stranou. 1. vyd. Praha: Triton, 2011. 198 s. ISBN 978-80-7387-394-3.

5. HARTLOVÁ, Helena; HARTL, Pavel. Psychologický slovník. 2. vyd., Praha : Portál, 2009. 776 s. ISBN 978-80-7367-569-1.

6. HAVRDOVÁ, Zuzana a kolektiv. Hodnoty v prostředí sociálních a zdravotních služeb. 1. vyd. Praha : Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2010. 207 s. ISBN 978-80-87398-06-7.

7. HENDEL, Jan. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2.

8. JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha : Triton, 2003. 223 s. ISBN 80-7254-329-6.

46

9. KALINA, Kamil. Jak žít s psychózou. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 247 s. ISBN 807178-563-6.

10. KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. 2. přeprac. rozš. vydání. Praha : Portál, 1997. 147 s. ISBN 80-7178-150-9.

11. KRATOCHVÍL, Stanislav. Základy psychoterapie. 5. aktuální vyd. Praha : Portál, 2006. 383 s. ISBN 80-7367-122-0.

12. KREBS, Vojtěch a kolektiv. Sociální politika. 4. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2007. 504 s. ISBN 978-80-7357-276-1.

13. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak si navzájem lépe porozumíme. Kapitoly z psychologie sociální komunikace. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1988. 235 s. ISBN 25-095-88.

14. MATOUŠEK, Oldřich. Slovník sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, 2003. 288 s. ISBN 80-7178-549-0.

15. MATOUŠEK, Oldřich; KOLÁČKOVÁ, Jana; KODYMOVÁ, Pavla (eds.) Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. 1. vyd. Praha : Portál, 2005. 352 s. ISBN 80-7367-002-X.

16. MATOUŠEK, Oldřich a kol. Základy sociální práce. 1. vyd. Praha : Portál, 2001. 312 s. ISBN 80-7178-473-7.

17. MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 2. dopl. přeprac. vyd. Praha : Grada Publishing, 2012. 325 s. ISBN 978-80-247-2339-6.

18. PROBSTOVÁ, Václava; PĚČ, Ondřej. Psychózy. Psychoterapie, rehabilitace a komunitní péče. 1. vyd. Praha : Triton, 2009. 256 s. ISBN 978-80-7387-253-3.

47

19. PROCHASKA, James O.; NORCROSS, John C. Psychoterapeutické systémy. 1. výtisk Praha : Grada Publishing, 2001. 479 s. ISBN 80-7169-766-4.

20. ŠVESTKA, Jaromír. Deprese- léčitelná duševní porucha se vzrůstajícím výskytem. 3. vyd. Praha : Glos, 2000. 16 s. ISBN 80-86257-23-1.

21. ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat: učebnice metod sociální praxe. 3.vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. 128 s. ISBN 80-86429-36-9.

22. VOKURKA, Martin; HUGO Jan et al. Velký lékařský slovník. 2. vyd. Praha : Maxdorf, 2002. 925 s. ISBN 80-85912-77-5.

23. ZAKOUŘILOVÁ, Eva. Speciální techniky sociální terapie. Ústav pedagogiky a sociálních studií Olomouc - skripta MPMS.

24. ZVOLSKÝ, Petr et al. Obecná psychiatrie. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002. 194 s. ISBN 80-7184-690-2.

Seriálové publikace 1. Sociální práce. Časopis pro teorii, praxi a vzdělávání v sociální práci. 2008-. Brno: AVSP. ISSN 1213-620X.

Elektronické zdroje 1. Sociální pracovnice nebo úřednice. In: Sociální revue [online]. 2010 [cit. 2012-05-29]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/socialni-pracovnice-nebo-urednice#commentform

2. Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. [online]. 2012 [cit. 2012-05-29]. Dostupné z: http://zakony-online.cz/?s174&q174=all

3. Zelená kniha. Zlepšení duševního zdraví obyvatelstva. Na cestě ke strategii duševního zdraví pro Evropskou unii. [online]. 2012 [cit. 2012-05-29].

48

Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/site/cs/com/2005/com2005_0484cs01.pdf

49