Vyhnání _vysídlení odsun?

studentská konference

Vyhnání _vysídlení odsun? VIII. ročník studentské konference Gymnázium Olgy Havlové v Ostravě Porubě 26 / 27 / 3 / 2013

Tato konference se koná v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…?

2


obsah

Program konference ........................................................................................................................................... 4 Studentské konference na Gymnáziu Olgy Havlové .......................................................................................... 5 Medailony hostů .................................................................................................................................................. 6 Liselotte Židová ................................................................................................................................................... 8 Vysídlení Němců z Československa / Ondřej Matějka ..................................................................................... 10 Integrace a nové osídlování Československa / Ondřej Matějka ..................................................................... 21 Recepce a kultura vzpomínání v proměnách času do dneška / Ondřej Matějka ............................................. 25 Rudolf Hadwiger. Pod vodami Nýznerovského vodopádu / Vít Lucuk ............................................................. 34 Krajina s odsunem / Petr Mikšíček ................................................................................................................... 36 Poválečné „excesy“ v Ostravě / Tomáš Staněk ............................................................................................... 40 Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva / Radoslav Daněk ....... 44 Vyhnání a český nacionální socialismus / Jan Urban ...................................................................................... 47 Workshop I - Čeští Němci a vznik Československa / Josef Märc .................................................................... 49 Workshop II - Sudety - protrhnout vrstvu lhostejnosti / Milan Hes ............................................................... 55 Workshop III - Poválečné násilí / Jiří Sovadina ............................................................................................... 57 Řekni, kdo ti mrtví jsou / Jiří Peňás ................................................................................................................. 61 Komiks Příběhy 20. století. Masakr „U Zabitého“ / Adam Drda, Martin Plško .............................................. 64 Prameny a literatura / připravil Matěj Spurný ................................................................................................. 76 Projekt Moderní dějiny do škol ......................................................................................................................... 78

3


Program konference

I. den 26.3.2013 9.00 zahájení – ředitelka gymnázia Jana Huvarová a předseda Občanského sdružení PANT Petr Pánek 9.20 / 10.20 přednáška Ondřeje Matějky (Antikomplex) – uvedení do událostí konce války v květnu 1945 a následujících měsíců, odsun Němců 10.20 / 10.45 přestávka, občerstvení 10.45 / 11.45 workshopy I. – studenti se rozdělí do tří skupin (skupiny se budou u jednotlivých lektorů obměňovat) Jiří Sovadina – pracovní listy „Divoký odsun - poválečné násilí v létě roku 1945“ Josef März – Čeští Němci a vznik Československa Milan Hes – práce s dokumentárním filmem „Sudety – protrhnout vrstvu lhostejnosti“ 12.00 / 12.45 oběd 12.45 / 13.45 workshopy II. 13.45 / 14.10 komentář k výstavě sdružení Antikomplex „Zmizelé Sudety“ 14.10 / 15.45 moderovaná debata na téma poválečného násilí, osvobození a odsunu Němců, jeho příčin, průběhu a dopadů na poválečný vývoj Československa: Ondřej Matějka, Adam Drda, Jan Urban večer v klubu FIDUCIA v centru Ostravy 18.00_ projekce filmu „Zabíjení po česku“ - pokus o zachycení rozporuplného fenoménu tzv. divokých odsunů mezi koncem války a Postupimskou konferencí, kdy bylo vyhnáno z domovů kolem sedmi set tisíc starousedlých Němců z Československa

II. den 27.3.2013 9.00 9.10 / 10.10 10.10 / 10.45 10.45 / 11.00 11.00 / 12.00 12.00 / 13.00 13.00 / 14.00 14.00

zahájení setkání s pamětnicí Liselotte Židovou a debata s ní Zaniklá místa paměti – prezentace fotografií – Milan Ryjáček (OA Choceň) aktuální fotografie zaniklých vesnic a pohraniční krajiny z poslední doby, proměna krajiny a míst v Sudetech, především na Jesenicku přestávka workshopy III. oběd přednáška Radoslava Daňka (Archiv města Ostravy) – poválečné násilí v Ostravě – beseda zakončení konference

Poděkování: Gymnáziu Olgy Havlové, občanskému sdružení ANTIKOMPLEX, organizaci POST BELLUM, Archivu města Ostravy, Iloně Rozehnalové z antikvariátu Fiducia a všem spolupracovníkům a přátelům, bez nichž by se tato akce nemohla konat.

4


Studentské konference na Gymnáziu Olgy Havlové

Občanské sdružení PANT ve spolupráci s Gymnáziem Olgy Havlové pořádá již VIII. ročník středoškolské studentské konference v Ostravě opět v rámci projektu Moderní dějiny do škol, který je financován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR a bude zaměřena na dramatické události odsunu německého obyvatelstva z Československa v roce 1945, jeho příčiny, průběh a tragické důsledky. Studentské konference na Gymnáziu Olgy Havlové mají letitou tradici, první se konala v roce 2006, po ní následovaly každoročně další, již dvoudenní - vždy tematicky zaměřené na události dějin 20. století, pokrývaly tak postupně ve vymezených časových úsecích jednotlivá zásadní údobí. V prvních letech tato jedinečná setkávání tradičně podporoval Magistrát města Ostravy, proto byla témata prvních pěti ročníků zaměřena výrazně regionálně. Poslední dva ročníky jsme se již zaměřili na konkrétní fenomén (lágry v totalitních režimech, „druhá kultura“ v Československu) a v tomto trendu chceme pokračovat i nadále. Občanské sdružení PANT bylo spoluorganizátorem posledních ročníků konferencí a díky svým aktivitám je nyní posouvá na celorepublikovou úroveň. Letos se konference koná již podruhé jako jedna z aktivit projektu Občanského sdružení PANT „Moderní dějiny do škol“, který získal grantovou podporu OPVK ESF. Tato skutečnost se promítá do koncipování konference, která je nyní pilotní aktivitou, na níž v projektu naváže aktivita další - studentské minikonference na partnerských školách. Ostravské konference se proto zúčastní učitelé z jiných částí republiky (ze škol zapojených do projektu), kteří v průběhu roku budou s naší podporou organizovat se svými studenty vlastní jednodenní studentské minikonference na svých školách. Ty jsou další významnou aktivitou projektu Moderní dějiny do škol, jejich smyslem je rozšířit tuto netradiční a velmi efektivní metodu vzdělávání také do jiných škol v České republice. Tématem letošní konference „Vyhnání – vysídlení – odsun…?“ na Gymnáziu

Olgy Havlové v Ostravě budou dramatické události odsunu německého obyvatelstva z Československa v roce 1945, jeho příčiny, průběh a tragické důsledky. Naším záměrem je představit studentům základní historická fakta o těchto událostech a zamyslet se v debatách a pracovních dílnách nad tím, proč vyvolávají dodnes tolik emocí a kontroverzních reakcí. Studenti získají základní povědomí o jednotlivých fázích odsunu, jeho okamžitých a dlouhodobých cílech, legalizaci násilí a důsledcích této zásadní etnické proměny českých zemí, včetně dosídlování pohraničí a devastaci kulturního dědictví. Nabídneme studentům a jejich učitelům pestrý program, zaměřený na různé přístupy a metody práce - historické přednášky, pracovní dílny zaměřené na práci s prameny, setkání s pamětnicí, projekci dokumentárního filmu, výstavu k tématu a prostor pro otevřenou diskusi. Součástí programu bude také kulturní večer pro účastníky konference, během které účastníci zhlédnou film a dostanou prostor k diskusi s hosty. Základní charakteristika studentských konferencí • dvoudenní konference zainteresovaných studentů a jejich učitelů z gymnázií a středních škol z Ostravy a dalších měst České republiky • probíhá v prostorách Gymnázia Olgy Havlové v Ostravě-Porubě – kvalitní technické zázemí, multimediální učebny, studovna, knihovna, stravovací kapacity • ubytování pro účastníky konference ze vzdálenějších oblastí je zajištěno v blízkosti gymnázia • programovou nabídku zajistí organizátoři z Občanského sdružení PANT, jednotlivá témata pootevřou pedagogové a pozvaní hosté (historikové, pamětníci, žurnalisté, fotografové, umělci...) • konference je organizována pro studenty, kteří se zajímají o moderní dějiny, popřípadě chtějí studovat historii, politologii či příbuzné obory na VŠ (z každé oslovené školy tříčlenné až pětičlenné skupiny studentů s pedagogickým doprovodem)

• kulturní večer pro účastníky konference - divadlo a hudba • studenti zkoumají dobu minulou, ale přesto stále přítomnou – neprožili ji, výrazně však poznamenala životy jejich prarodičů • otevřeno opomíjené téma – není možné se tvářit, že to je již dávno, že je zbytečné se k tehdejším událostem a lidským osudům vracet • téma bude rozkryto do hloubky, v běžné výuce na středních školách je tomuto tématu většinou věnováno málo času a pozornosti – výklady a interpretace jsou často zploštělé, povrchní, příliš odosobněné, často vyznívají jen jako jakási odtažitá a dávná statistika událostí a jmen • zprostředkujeme studentům svědectví pamětníků, jejich prožitky, vzpomínky • studenti a učitelé vytvoří konferenční sborník dobových dokumentů, fotografií, osobních svědectví • umožníme studentům s podobným zájmem výměnu názorů a představení vlastních projektů, vedeme je k umění argumentace a diskuse • zapojíme do aktivit pedagogy z pilotních škol (výměna názorů a zkušeností), nabídka uspořádání jednodenní minikonference na jejich škole • vymezené dějinné fenomény mohou být prozkoumány mnohovrstevnatě – nejen popisně s dominancí politických a hospodářských dějin (jak bývá bohužel obvyklé), ale taktéž v rovinách dalších: reference o událostech a jejich spoluutváření dobovým tiskem, literáty a umělci, studentským hnutím, události pohledem osobních svědectví, pohnutých příběhů a rodinných historií, dochovaných pramenů atd. • studenty seznámíme s našimi nedávnými dějinami a jejich aktéry, příčinami a důsledky zhoubných ideologií jinou formou, než nabízí běžná zevrubná výuka • rozšíření okruhu zapojených učitelů a studentů mimo Ostravu, nabídka spolupráce pro jiné střední školy - výměna postřehů, nápadů, myšlenek, vzájemná inspirace • metodické materiály a náměty pro zúčastněné pedagogy

5


medailony hostů jan urban

Je nositelem dvou cen (v USA a Salvadoru) za obranu lidských práv. V roce 2001 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. V současnosti působí jako profesor na New York University in Prague. Knihy: Všem sráčům navzdory : válka, o které nechcete nic vědět, Praha, G plus G, 1997 Tunel plný krve, aneb, Kauza Diag Human (trochu jinak), Praha, Gema Art Group, 2007 Extrémy a lidé blízcí: rozhovor se Šimonem Pánkem, Praha, Galén, 2008 Film: Kolík č.12 - Kosovo 1999, Nataša Noháčová, Jan Urban / Česká republika / 2000

adam drda Český novinář, pedagog, jeden z předních disidentů v době komunistického režimu, signatář Charty 77, spoluzakladatel, lídr a mluvčí Občanského fóra.

„Ve chvíli, kdy mě chválí mocní, někde dělám chybu. Dokud jsem zvědavý, žiji…“ Jan Urban vystudoval historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (promoval 1974). Za normalizace pracoval jako středoškolský učitel a také v dělnických profesích. Po roce 1987 přispíval do tehdy ještě nelegálních Lidových novin. V období 1989–1990 se pak angažoval v Občanském fóru, jehož se stal mluvčím a lídrem pro první svobodné parlamentní volby konané v červnu 1990. Z politického života odešel den po oznámení jejich výsledků, kdy bylo zřejmé, že Komunistická strana Československa byla poražena. Byl jedním ze zakladatelů Nadace Lidových novin a organizátorem humanitární akce SOS Sarajevo. Od roku 1993 střídavě žije v Praze a v Sarajevu. V průběhu války v Bosně a Hercegovině byl válečným zpravodajem z místa konfliktu. Byl členem Mezinárodní nezávislé komise pro Kosovo. V Iráku školil novináře a pracoval na projektech záchrany kulturního dědictví (2003–2006). Natočil dva dokumentární filmy o kosovském konfliktu. Byl vydavatelem časopisu Transitions (1997–1999). Do roku 2003 pracoval jako renomovaný komentátor Českého rozhlasu 6 / Rádia Svobodná Evropa. Působil také jako člen Mezinárodní nezávislé expertní komise pro Kosovo. O kosovském konfliktu natočil dokumentární film. Psal o válkách ve Střední Americe a bývalé Jugoslávii. Léta spolupracuje se společností Člověk v tísni.

6

Novinář, publicista a rozhlasový dokumentarista, je ročník 1971. Na Vlastní nohy se staví v 16 letech. Táhne ho to k humanitním disciplinám, ale jak sám říká, jako „výrazně nestudijní typ“ v podstatě neutrpěl žádné socialistické vzdělání. Zavrhuje jednu školu za druhou, včetně příprav na profesi kameníka i knihkupce. Coby mladistvý pracuje také jako sanitář v nemocnici a později jako domovník. V dělnických profesích si v posledních dvou letech komunistické totality málem libuje, jelikož preferuje „čistou hlavu“ a názorovou svobodu. Zajímá se o indexovou literaturu a v roce 1988 se sbližuje s kulturním disentem kolem samizdatové revue Střední Evropa. Vypomáhá tu s výrobou samizdatových publikací, po listopadu 1989 se stává nejprve písařem a sazečem, poté redaktorem této revue. V první polovině devadesátých let absolvoval i jeden semestr politologie, nicméně jeho skutečnou školou byla spolupráce s autorským okruhem Střední Evropy. [...]Jako redaktor Střední Evropy působí do roku 1994. Pak pracuje v Českém deníku jako zpravodaj, reportér a komentátor. Spolu s Petruškoku Šustrovou a Petrem Placákem zde vede

názorovou rubriku. Fundované texty na politická i literární témata píše také pro Revolver revue a její Kritickou přílohu, kde se pravidelně objevují jeho statě, týkající se mj. vyrovnání s komunismem. Po zániku Českého deníku přejmenovaného na Český týdeník, Drda nakrátko přechází do tiskové agentury ČTK a brzy do Lidových novin. Zde rovněž řídí komentářovou rubriku a spolu s Andrejem Stankovičem připravuje přílohu Umění a kritika. Pro novináře Adama Drdu asi nejdůležitější etapu představuje šestileté působení v české redakci BBC- Wolrd Service. Nastoupil tam roku 2000 jako reportér a analytik. A jak sám říká, práce v profesionálním prostředí světově renomované instituce, byla pro něj vynikající školou. Zároveň ještě pravidelně přispívá komentáři do Respektu a Hospodářských novin. Kromě toho připravil k vydání řadu knih pro nakladatelství Prostor, Panevropa a Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. V roce 2006 se stal spolupracovníkem občanského sdružení Post Bellum, které natáčí vzpomínky politických vězňů, válečných veteránů a obětí holocaustu. Drda je i spoluautorem rozhlasového cyklu Příběhy 20. století na Rádio Česko. V poslední době navázal spolupráci se společností Člověk v tísni a s Úsravem pro studium totalitních režimů. V seriálu Lidových novin nazvaném Příběhy bezpráví zaznamenal osudy řady lidí za komunistické totality. Je autorem scénářů tří dokumentárních filmů - dva z nich uvedla Česká televize - jde o portréty Jiřího Gruntoráda a příběh Sestry Nebeské, dcery kulacké. Roku 2006 vydal spolu s Petrem Dudkem neobyčejně důležitou knihu Kdo ve stínu čeká moc. Jejich práce je fundovaným a naléhavě potřebným varováním před recidivou nějaké formy komunistické moci. Drda tu ve svých statích neúprosnou přesností odkrývá podstatu nereformované KSČM, která se nevzdala ani ideologického odkazu KSČ ani ideálu násilného převzetí moci. V této dnes bohužel zcela vyprodané knize analyzuje hlavní aspekty komunistického pronikání do politických a společenských pozic, včetně bezděčné či naivní nápomoci demokratických politických subjektů, špičkových politiků, medií a popkultury. Bytost-

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? né zaujetí a angažovanost proti totalitě obecně a komunistické zvláště jsou v nejhlubším základu jeho publicistické činnosti. I to má Adam Drda společné s Ferdinandem Peroutkou. Adam Drda v roce 2007 obdržel Cenu Ferdinanda Peroutky. V posledních letech se jako autor podílel na publikacích pro školy společnosti Člověk v tísni (Příběhy bezpráví - cesta ke svobodě, Příběhy bezpráví - příběhy vzdoru, Mýty o socialistických časech). ZDROJ: www.ferdinandperoutka.cz

Radoslav daněk Radoslav Daněk (1975) absolvoval studium historie na Filozofické fakultě Ostravské univerzity u prof. Milana Myšky. Od roku 1996 odborný pracovník Archivu města Ostravy, od 2008 člen Centra pro hospodářské a sociální dějiny při FF OU. Zabývá se hospodářskými a sociálními dějinami 19. a 20. století, zejména se zaměřením na období industrializace. K problematice vývoje v Ostravě po druhé světové válce publikoval několik odborných statí ve sbornících a populárně naučných textů v regionálním tisku. V rámci své archivní praxe zpracovával fondy táborových zařízení na území města Ostravy v letech 1945–1954.

ské sdružení Antikomplex si klade za cíl podněcovat otevřenou a kritickou reflexi německojazyčných dějin Českých zemí. „Etnicky vzato jsme Češi, ale považujeme to za důležité téma, protože dodnes viditelně ovlivňuje podobu přibližně třetiny území České republiky. Nejde jen o bezpráví, ke kterému v souvislosti s nuceným vysídlením Němců z Československa došlo, ale také o kulturní, společenské a ekonomické ztráty, které s sebou přinesla často téměř úplná výměna obyvatelstva v tzv. Sudetech. Vedle toho se Antikomplex věnuje vzdělávání na školách. Nabízíme školám projekty zaměřené na zlepšování výuky zejména v dějepisu, vlastivědy či občanské výchovy.“

milan hes Didaktik na Katedře historie FF UJEP Ústí nad Labem a učitel na Gymnáziu Mostecká v Chomutově. Specializuje se na odsun Němců a holocaust. Inovátor výuky dějepisu. Spolupracoval na projektech: Zmizelí sousedé (2002 – dosud), Zapomenutí hrdinové (2007 – 2009). Připravuje, organizuje a spolumoderuje konference na FF UJEP v Ústí nad Labem. Spolupracuje s Památníkem Terezín. Od roku 2000 vedl kursy RWCT nebo lektoroval jeho jednotlivé lekce pro školící střediska v Brně, Chomutově, Jablonci nad Nisou, Svitavách, Třebíči, od školního roku 2002/2003 vyučuje na PF UJEP (UHS, FF) Ústí nad Labem volitelný kurs Ne zcela tradiční přístupy k výuce dějepisu.

ondřej matějka

Politolog, historik. Narodil se roku 1979 v Praze, vyrůstal v Liberci. Historii a politologii vystudoval na FF UK. Působí na Fakultě sociálních věd UK. V letech 2001-2003 byl mluvčím Česko-německého fóra mládeže, v letech 2002-2004 členem Koordinační rady Česko-německého diskuzního fóra. Od roku 2003 je jednatelem Společnosti Bernarda Bolzana. Příležitostně při veřejných přednáškách a diskusích diskuzích, v českých i německých médiích. Je spoluautorem projektu Zmizelé Sudety i stejnojmenné knihy, koordinátorem projektu Krajina za školou. Je myšlenkovým otcem projektu Problematické dědictví a podílel se na vzniku knih Sudetské osudy a Proměny sudetské krajiny. Od roku 1998 je členem občanského sdružení Antikomplex. Občan-

josef märc

Narodil se roku 1976 v Lounech. Trvale žije ve Slaném. Je absolventem oborů dějepis a základy humanitní vzdělanosti na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. V roce 2012 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obhájil disertační práci na téma „Didaktické aspekty historické paměti holocaustu“, a stal se tak po dlouhé přestávce dvaceti let prvním absolventem znovu obnoveného oboru didaktika dějepisu. Vyučuje na gymnáziu v Praze 4 a pracuje na několika odborných a didaktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály pro studenty a učitele základních, středních i vysokých škol. Badatelsky se zabývá především regionálními dějinami Slánska v 19. a 20. století, problematikou komunikativní paměti šoa, vzájemným vztahem fenoménů dějin a paměti a také teorií oborové didaktiky dějepisu. Je spoluautorem kolektivní monografie „Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení“ (1999). Pravidelně publikuje v odborných a populárně-naučných časopisech. Od roku 2010 je pravidelným přispěvatelem revue literatury faktu „Přísně tajné!“ V současné době připravuje k vydání disertaci, která by pod názvem „Šoa mezi dějinami a pamětí“ měla vyjít v první polovině roku 2013.

milan ryjáček

Středoškolský učitel dějepisu a českého jazyka na Obchodní akademii v Chocni. Ve výuce pravidelně využívá moderní metody vyučování. Klade důraz na mezioborové vztahy. Aplikuje předvádění studentských prezentací - formou dialogu. Organizuje školní filmový klub, semináře zaměřené na moderní dějiny a kulturně-historická pásma k důležitým výročím. Přispívá do regionálního tisku.

7


Liselotte Židová

ZDROJ: http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz

„Rodinná soudržnost může svým členům hodně pomoci v dobách nejistých, a to i v případě, že jde o rodiny národnostně nebo nábožensky promíchané. Tak tomu bylo i v životě Liselloty Židové (roz. Lipschitzové), dcery německého Žida a Němky z Bruntálu, která válku strávila v českém prostředí na Frenštátsku.“ Manželé Arthur a Hedwig Lipschitzovi pocházeli z německých rodin na Bruntálsku, kde rodiče obou z nich provozovali pohostinství. Znali se už od dětství a po šestileté známosti se vzali. Lipschitzovi byli židovského původu, otec rodiny byl praktikující věřící, ale jeho syn už nikoli. Proti tomu Czeschové byli Němci a křesťané. Z toho důvodu měli snoubenci pouze občanský sňatek. Rozdílné náboženské vyznání rodiny nerozdělovalo, vzájemně se tolerovali, což symbolicky dokládá i vzpomínka na dobu mládí budoucích manželů: …u Lipschitzů měli jednoho koně a u Czeschů měli druhého koně a když potřebovali do páru, tak si vzájemně ty koně půjčovali. Mladí manželé žili v Leskovci nad Moravicí, kde muž pracoval u firmy A. Rudolph. Roku 1930 se jim narodila dcera Liselotta. Maminka byla s dcerou v domácnosti. Změnu poměrů ve třicátých letech si paní Židová jako dítě příliš neuvědomovala. Zpětně jen hodnotí falešné obvinění otce z defraudace peněz jako první projev sílícího antisemitismu. První šok, který si ze svého dětství pamatuje, je rychlé stěhování připomínající spíše útěk z října 1938: …v době mobilizace

8

československého vojska najednou moji rodiče začali balit své věci a bylo mi jasné, že budeme někam odjíždět. Celá fabrika se spěšně stěhovala do Prahy. Na nákladní auta se nakládaly také osobní věci Lipschitzových. Všechny se však nestihly ani naložit, když se okolo auta shromáždili místní lidé, a Lipschitzovi uprostřed nenávistných pohrůžek odjeli směrem na Prahu. Neodstěhované věci byly později rozkradeny a rodina matky se je marně snažila vyreklamovat. Manželé s dcerou našli krátké útočiště u příbuzných na Moravě, než otec zařídil pronájem bytu a přestěhování zavazadel do Prahy, kam přišli na Vánoce 1938. Následující měsíce chodila už Liselotta do české školy na Vinohradech, otec se stále ještě věnoval inventarizaci přestěhované firmy, ale především se rozhodl k náboženské konverzi. Dcera byla pokřtěná už po narození, nyní se tedy dal pokřtít otec a rodiče tím pádem také uzavřeli církevní sňatek. Předpokládali, že tato otcova rezignace na židovské náboženství je uchrání před represemi. Stali se občany protektorátu, přičemž matka mluvila pouze německy, otec ovládal oba jazyky, němčinu i češtinu, a dcera také, neboť v té době již za sebou měla dva roky v německé škole a po roce 1938 studovala už na českých školách. Pamětnice paní Židová vzpomíná, jak byli dokonce svědky příchodu okupantů: Pamatuji se na 15. březen 1939, kdy, nevím proč, jsme byli na tom Václavském náměstí, ale pamatuji si ten Einmarsch německého vojska … déšť a sněžení, Einmarsch, strach.

Otec se v Praze stýkal s dalšími členy své rodiny a známými, a právě v tomto prostředí devítiletá Liselotta poprvé uslyšela slovo „Konzentrazionslager“. Ale i v Praze pocítila rodina existenční problémy, a proto se rozhodli k návratu na Moravu, k matčině sestře, tetě Mici do Trojanovic (dnes součást Frenštátu pod Radhoštěm), která zde žila se svým českým manželem. V té době už všem bylo zřejmé, že trojanovický exil potrvá delší dobu. V malém domku společně žili tři manželské páry a pět dětí: manželé Lipschitzovi, teta Mici s manželem a také její švagrová s manželem. Otec byl okamžitě povolán k pracovnímu nasazení do Ostravy jako pomocný dělník. Denně dojížděl z Trojanovic do Ostravy dvě a půl hodiny vlakem: …čili to znamenalo vstávat tak asi ve dvě hodiny ráno zhruba a návrat byl pozdě večer a tak to šlo pořád dokola. A při tom vlastně musel mít povolení k cestování vlakem z důvodu pracovního zařazení, musel nosit židovskou hvězdu, směl cestovat jenom v posledním vagonu a nesměl si sednout. Matka se snažila přivydělávat výpomocí u místních hospodářů. Sháněli potraviny nejen pro sebe, ale také pro své židovské příbuzné, kterým je v balíkách posílali do Terezína. Několikrát je v Trojanovicích navštívila také německá babička, matčina matka. Společně s ní se Liselotta roku 1941 podívala do Leskovce, a mohla tak navštívit své židovské prarodiče, jak se po válce ukázalo, naposledy. V Trojanovicích navštěvovala Liselotta českou školu, poté přešla na měšťanku

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? do Frenštátu pod Radhoštěm. Základní docházku ukončila roku 1944 a nastoupila do učení k pánskému krejčímu. V té době otce odvolali z práce v Ostravě a musel se dostavit do Prahy na Hagibor, odkud byl v prosinci 1944 transportován do Terezína. V Terezíně o jeden až dva roky dříve skončila většina členů jeho rodiny. Otec se šťastně dočkal konce války a 15. května se vrátil k dceři a manželce. Se svým švagrem, Bohumilem Čechem, manželem tety Mici, se brzy vypravili do Leskovce, aby pomohli německým příbuzným. Slyšeli zprávy o vyhánění Němců a chtěli se za rodinu Czechů přimluvit, aby mohli v Československu zůstat. Neúspěšně: …snahy o vyloučení z odsunu příbuzných maminky skončily tak, že se setkaly s neúspěchem a ještě byl tatínek obviněn z toho, jak může jako žid, který se vrátil z koncentračního tábora, se zastávat nějakých Němců. Podobně neúspěšný byl otec také ve svých pokusech o navrácení majetku po svých zemřelých rodičích. Otec předpokládal, že se on a jeho rodina v Leskovci vrátí k životu před válkou. Koupil dům po svých německých příbuzných a očekával, že se vrátí ke své práci u firmy A. Rudolph. Nový národní správce o něj však neměl zájem. Otec odešel k jiné

firmě, ze které se po roce 1948 stalo Ústředí lidové a umělecké výroby, a zde pracoval, později už v Opavě, až do penze. Zapojit se mezi místní se v Leskovci po válce nepodařilo ani jeho dceři: …na popud mého tatínka jsem vstoupila do Strany české mládeže. V domnění, že je to tak správné. Odtamtud mě vyhodili, protože řekli, že nejsem žádná Češka, ale Němka a že tam nemám co pohledávat. Protože manželé Lipschitzovi byli občany protektorátu, získali v roce 1947 doklad o zachování československého občanství, ale i tak měla jejich dcera problémy se složením maturity na rodinné škole v Opavě. Aby maturitu nakonec získala, musela se přihlásit na roční kurz, tzv. dělnickou přípravku, kterou bez problémů absolvovala; teprve poté se mohla přihlásit k vytouženému studiu medicíny, kterou absolvovala roku 1959. Celý svůj pracovní život zasvětila patologii v Ústavu patologie v Olomouci, kde pracovala 33 let. Provdala se za Ladislava Žida, se kterým má tři děti. Byla členkou KSČ, v 60. letech se s manželem zapojila do obrodného procesu a po srpnu 1968 ze strany vystoupila. Rodinnou soudržnost mezi Lipschitzový-

mi a Czechovými nerozbila ani válka, ani doba po ní. Němečtí příbuzní posílali otcovi lístky do Terezína a naopak Lipschitzovi se snažili své příbuzné povzbudit v době nejistých začátků po odsunu do Německa. Rodiče Liselotty Židové i ona sama s rodinou se rozhodli v Československu zůstat. Dnes pamětnice shrnuje svou životní cestu dle rodinného zázemí, které nacházela a ztrácela: …mám vlastně domovy tři. Ten první, kde jsem se narodila a ze kterého jsem byla vytržena, ne svojí vinou, a který je teď jakoby symbolicky pod vodou, neboť je tam přehrada Slezská Harta na řece Moravici. Druhý domov jsou Trojanovice, protože tam jsem vlastně opravdu našla druhý domov a v podstatě, to jsem si až později uvědomila, jsem se de facto nenásilně integrovala do toho českého prostředí. No a třetí domov, to je ten mýho muže, protože příbuzní mého muže mě přijali velmi dobře, stejně tak příbuzní moji přijali zase mého muže velmi dobře…

ZDROJ: http://www.afa-dokumentace.usd.cas.cz/ index.php?option=com_content&task=view&id=35&Itemid=1

ZDROJ: http://www.pametnaroda.cz/witness/



9


vysídlení němců z československa ondřej matějka, Antikomplex o.s. Historie událostí v letech 1945 – 1950 v Československu Přípravy V konečné fázi plánování a příprav nuceného vysídlení Němců z Československa nesmíme přehlédnout jistou dynamiku. Jakoby se přípravy dostaly s blížícím se koncem války do smyku. Ještě několik měsíců před koncem války by většina Čechů patrně nevěřila, že by tak důsledná protiněmecká opatření byla možná. Bezpodmínečná kapitulace německé říše a boj Čechů na straně vítězných mocností však přinesly příležitost skoncovat s Němci jednou provždy. Vědomí neopakovatelnosti příležitosti představovalo svého druhu pokušení a většina Čechů mu neměla ochotu vzdorovat. Pocit „kdy, když ne teď“ dovedně formulovanými klíčovými politickými elitami průběh vysídlování Němců výrazně akceleroval. Samozřejmě, neexistovaly žádné systematicky rozvíjené představy o tom, jaké bude mít takový krok důsledky pro podobu země. Bylo by to ostatně dost obtížné, neboť skutečnost, že by území dnešního Československa měla být za dva roky v podstatě bez Němců, to si sotva kdo dovedl představit. Už od raného středověku to byla země smíšené kultury, dvou jazyků a národů. Role československých politiků Události, které se dotkly Němců v Československu po roce 1945, byly v zásadě připravovány politiky během války a také po válce byla jejich aktivita rozhodující. A sice o to intenzivněji o co silněji česká elita cítila, že podpora nuceného vysídlení u západních spojenců po válce ochabuje. Jednání politického vedení vycházelo z jasného kalkulu – cíle se dá úspěšně dosáhnout jedině tehdy, když se co nejdříve dostane co nejvíce Němců ze země. Tento kalkul byl zřejmý především s ohledem na blížící se konferenci v Postupimi, kde by rádi ukázali důkazy, že další společný život Němců a Čechů už dále není možný. Politici pracovali s atmosférou konce války, která byla plná nenávisti vůči Němcům a všemu německému. I když oblast Protektorátu

10

Čechy a Morava byla v podstatě ušetřena přímých bojů, byli Češi tvrdě postiženi nacistickým terorem a ponižováním. Nacistické zločiny byly v čerstvé paměti, vždyť například transporty zajatců z koncentračních táborů zvané pochody smrti byly častým jevem i v Čechách a na Moravě ještě v posledních dnech války. Dlouholetý strach a pocit bezmoci se přeměnily ve zlost a touhu po pomstě. To byl vedle všeobecného veselí a vděčnosti osvoboditelům nejsilnější smysl poválečných dní. Projevoval se v četných spontánních násilných činech, kdy byli např. Němci biti přímo na ulici. Tyto spontánní akty pomsty však zůstaly omezeny na dny bezprostředně po válce. Politici se cítili díky této atmosféře utvrzováni ve svých postojích vůči Němcům. Přitom nesmíme zapomínat, že oni sami velmi této atmosféře napomáhali například svými proslovy. Doutnající protiněmecké nálady tehdy stačilo jen trochu rozfoukávat. Nucené vysídlení Němců z Československa sice tedy vycházelo ze všeobecně šířené protiněmecké nálady, zároveň bylo ale vědomým politickým programem politiků té doby. Konec války - příležitost k „národní očistě“ Heslem poválečné doby byla národní očista v kontextu národní revoluce. „Národní revoluce“ byla v prvé řadě chápána jako osvobození od nacistické okupace, na které zdůrazňovali svůj aktivní podíl. V druhé řadě šlo také o reformu sociálního řádu, který měl přinést zlepšení vůči předválečným dobám. Nejdůležitějším stavebním kamenem nového poválečného uspořádání se ale měla stát historická náprava národnostních poměrů v zemi. Násilnému vystěhování všech Němců z Československa chtěli politici propůjčit příchuť historické úlohy – vytvořit národní stát Čechů. Kolektivní vina Všeobecná protiněmecká nálada se přeměnila v přesvědčení o kolektivní vině Němců na rozbití Československa v roce 1938. Hledání viny nespočívalo v posuzování konkrétní odpovědnosti, ale pouze v posu-

zování, ke které skupině dotyčný patří. Tento z dnešní perspektivy neakceptovatelný princip byl po válce brán jinak. Tato myšlenka se zakládá kromě jiného na předpokladu, že lze snadno odpovědět otázku: Kdo je Němec? Avšak samotné nejjednodušší myslitelné kritérium – řeč – v mnoha případech nepomáhala. Např. děti z velmi rozšířených smíšených manželství volily řeč podle situace, ve které právě žily. O jejich nuceném vysídlení nebo nevysídlení rozhodovaly vnější a v podstatě náhodné okolnosti. To, že pro kolektivní princip viny existovala už tehdy alternativa, dokazuje přístup spojenců při tzv. denacifikaci v Německu – ti, kterých se to týkalo, byli před soudy posuzování individuálně jako jednotlivé případy. Benešovy dekrety V rámci demokratického uspořádání Československa v meziválečném období měl prezident právo sám vydávat zákony (v tomto případě nazývané jako dekrety), a to tehdy, když nemohl zasedat parlament. Podmínkou ovšem bylo, že budou dodatečně schváleny parlamentem. Podle tohoto pravidla vzniklo asi 150 dekretů, které se týkaly všech možných životních záležitostí v Československu a byly zjednodušeně podle prezidenta Edvarda Beneše nazývány jako takzvané Benešovy dekrety. Všechny byly schváleny na prvním zasedání československého Národního shromáždění v říjnu 1945. Několik málo z nich tvořily zákonnou předlohu pro poválečný osud Němců v Československu. V nich se odrazilo přesvědčení o jejich kolektivní vině. Všem Němcům byla odepřena československá státní příslušnost a byli tak považováni za cizince bez politických práv. Měli šanci získat své občanství zpět, pokud by dokázali aktivní podíl na boji proti nacismu nebo pokud trpěli nacionálně socialistickým terorem. Druhým nejvýznamnějším opatřením byla všeobecná konfiskace německého majetku. Opatření proti Němcům Proti Němcům byla namířena celá řada opatření každodenního charakteru. Museli nosit na paži bílé pásky s písmenem N

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? (N jako Němec), někdy s hákovým křížem; opatření záměrně připomínala nacisitická protižidovská opatření a týkala se kromě jiného přídělů potravin, které činily stejné množství jako pro Židy za války; často nesměli Němci používat veřejné dopravní prostředky nebo navštěvovat veřejná zařízení (např. kina, divadla...); v noci nesměli vycházet, bez zvláštního povolení nesměli používat rádio a telegrafní přístroje; všechny německé školy, včetně vysokých škol byly zavřené; bylo zastaveno vydávání německých novin a německé rozhlasové vysílání a na veřejnosti bylo zakázáno mluvit německy. Opatření se mohla místně lišit, někde např. Němci nesměli používat chodníky nebo byly zakázány německé bohoslužby. Všední den Němce po válce určovala všeobecná pracovní povinnost, kdy byli nasazování především na odstraňování válečných škod, velmi často museli pomáhat v zemědělství. Tvrdé podmínky panovaly v internačních táborech, kde byli Němci soustřeďováni před nástupem do transportu. Takový pobyt mohl trvat několik dnů ale také mnoho měsíců. Zejména v prvních poválečných týdnech panovaly absolutně nedostačující hygienické a stravovací podmínky. Tím trpěly především malé děti, matky neměly v důsledku podvýživy žádné mateřské mléko, v táborech umíralo velké množství kojenců a malých dětí. Tragickou scénou se znovu stal bývalý nacistický koncentrační tábor v Terezíně, kde po válce zemřely stovky internovaných Němců v důsledku špatných podmínek. Divoký odsun Aktivním vykonavatelem těchto opatření bylo vojsko a bezprostředně v poválečné době také tzv. revoluční gardy. Tyto spontánně utvořené skupiny mužů měly podléhat místním národním výborům a plnit nejrůznější bezpečností úkoly, ve skutečnosti však většinou jednali na vlastní pěst a velmi často stojí za poválečným násilím a loupením německého majetku. Nové výzkumy přitom ukazují, že jejich divoké akce tehdejšímu politickému vedení vyhovovaly, protože daly do pohybu tzv. „divokou“ fázi odsunu Němců. Z politického hlediska spočíval její smysl v potvrzení teze české politické reprezentace, že soužití Čechů a Němců v jednom státě nadále není možné. Před Postupimskou konferencí, která začala v červenci 1945, mělo být ze země odsunuto tak velké množství německého obyvatelstva, aby už bylo možné tento proces považovat za nezvratný a aby s ním velmoci souhlasily navzdory své klesající podpoře samotné ideji odsunu Němců z Československa. Ze strany nejvyššího politického vedení lze prokázat nejen určitou toleranci vůči násilí

na Němcích ,ale v některých případech také přímý podnět prostřednictvím armády, která se do násilností také ve značné míře zapojovala. Násilí mělo velmi různou podobu – někdy byli vražděni lidé s odůvodněním, že jde o aktivní nacisty, někdy šlo o náhodně zvolené Němce, kteří „byli po ruce“, mnoho úmrtí souviselo s chaoticky organizovanými přesuny obyvatel na hranice s Německem. Násilné excesy v první fázi vyhnání Zacházení s Němci ze strany českých vojáků záviselo na konkrétních osobách a většinou nebylo vysloveně násilné. Když odhlédneme od toho, že samotné násilné vysídlování bylo násilným činem. Přesto zůstane tato etapa česko-německé historie spojena s krvavými excesy. V souvislosti s divokým vyhnáním se často klade otázka obětí. Potvrdila to po dlouhých bádáních a diskusích oficiální komise německých, slovenských a českých historiků a počet obětí vyhnání činí 20 až 25 000 přímých obětí. Ústí nad Labem Ústí nad Labem, velké průmyslové město v severních Čechách, se stalo scénou posledních velkých násilných výtržností vůči německému obyvatelstvu. Když k tomu došlo 31. července 1945, jednalo se v této době o neobyčejnou událost takového měřítka. Podle oficiálního šetření byl průběh takový: v 15.30 došlo k obrovské explozi v ústecké městské čtvrti Krásné Březno, při které přišlo o život 5 českých vojáků a asi 25 německých pomocných sil. V důsledku nervozní atmosféry té doby se velmi rychle rozšířil názor, že za výbuchem stojí tajné bojové jednotky werwolf. Současně s explozí, která byla dobře viditelná z centra města, začala na třech místech nezávisle pomsta na Němcích právě stojících v blízkosti. Na základě bílých pásek na rukávech byli totiž snadno rozpoznatelní. Násilí se účastnili vojáci, revoluční gardisté, několik rudoarmějců, ale také civilisté. Na náměstí byli utopeni v protipožární nádrži, mezi nimi minimálně jeden kojenec. Totéž hrozilo i Čechům, kteří chtěli napadeným Němcům pomoci, jako např. v případě ústeckého předsedy národního výboru. Nejhorší byla situace na mostě přes Labe, kde českoslovenští vojáci házeli německé civilisty do řeky. Podle svědků byla do vody shozena i žena s dětským kočárkem. Podle svědectví se z mostu na lidi shozené do vody také střílelo. Řeka odnesla některé mrtvoly až do Saska. Také tato okolnost ztěžovala přesné určení počtu obětí. Pozdější šetření se však shodla na čísle 40 mrtvých Němců.

Organizovaný odsun v roce 1946 Extrémní vůle politických špiček k odsunu všech Němců ze země byla patrná i po Postupimské konferenci. V Postupimi dohodnutá pauza do ledna 1946, která měla sloužit lepší přípravě na odsuny, nebyla respektována. Transporty se posílaly na česko-saskou hranici tak dlouho, pokud tam byl vůbec nějaký přechod, kde byly velícím sovětským důstojníkem do Německa vpouštěny. V lednu 1946 pak začala druhá a nejdůležitější fáze transportu Němců z Československa. Byl to také rok, ve kterém byla většina Němců z Československa vysídlena. Od divokého vyhánění se lišil průběh především v organizaci – termín transportu byl oznámen několik dnů předem, vzít si mohli zpravidla 30-50 kg zavazadlo na osobu bez cenných věcí, dbalo se na společný převoz rodin a především v Německu byli vysídlení dále umisťováni, nebyli ponecháni svému osudu na hranici. Od této doby směřoval největší díl transportů do západních okupačních zón, především do Bavorska. Takovým způsobem bylo vysídleno do roku 1947 přibližně 2 256 000 Němců. Z toho 1 464 000 do amerických a sovětských okupačních zón. Transporty byly zastaveny definitivně v zimě 1946/1947. Na území Československa tak zůstalo přibližně 250 000 Němců, kteří z nejrůznějších důvodů nebyli odsunuti. Němečtí antifašisté Z kolektivního potrestání byli vyjmuti ti obyvatelé německé národnosti, kteří aktivně bojovali proti nacismu. Šlo především o přívržence sociálně-demokratické a komunistické strany. Celkem příslušelo ke skupině tzv. antifašistů přibližně 150 000 lidí, kterým byl tento status přiznán speciálními komisemi. I když teoreticky, podle Benešových dekretů, si byli antifašisté rovni s Čechy, museli se často vyrovnávat se špatným zacházením způsobeným jejich národností. Proto se jich asi 100 000 rozhodlo vystěhovat. V tomto případě měli příležitost v rámci tzv. antifa-transportů vzít si všechen majetek. Kritická reakce Čechů Především násilné excesy nezůstaly ani v té době bez kritické reakce z české strany, jakkoli tehdejší kritické ohlasy na tehdejší dění neměly výrazný vliv. Na oficiální úrovni patří ke kritickým reakcím vyšetřování zvláště násilných aktů pomsty vůči Němcům. V podstatě u všech zde uvedených excesů bylo zahájeno vyšetřování, které však v naprosté většině případů nebylo dovedeno do konce takže pachatelé nebyli nikdi voláni k odpovědnsoti. Částečně proto, že velká část těchto skutků byla osvobozena podle zákona č. 115 z roku 1946, o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí

11

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? svobody Čechů a Slováků, který umožňoval za války nebo po válce v rámci „spravedlivé odplaty“ konat věci jinak trestné. Částečně může za nepotrestání viníků nástup KSČ k moci v únoru 1948, kdy byla všechna pátrání tohoto druhu zastavena. Jiný typ kritické reakce přinášeli už tehdy kri-

tičtí novináři, kteří zveřejňovali působivé reportáže o dění v pohraničních oblastech. Jakési jasné světlo z temnot poválečné doby k nám dnes prozařuje myšlení a jednání Přemysla Pittera. Tento křesťansky založený aktivista se staral v jím zřízených domovech nejdříve o židovské

děti, které přežily německé koncentrační tábory a ztratily svoje rodiny. K nim však brzy přidal německé děti, které vyzvedl ze sběrných táborů pro Němce, kde vládly s ohledem na děti životu nebezpečné podmínky.

Vysvětlení pojmů Vyhnání – násilné vysídlení – odsun v Československu Vyhnání je pojem, který byl používán a je používán samotnými sudetskými Němci. U nich platí jako oficiální název pro celý proces vysídlování německého obyvatelstva z Československa. I když od roku 1946 byla organizace transportů znatelně lepší. Pro tuto fázi je dnes v historickém názvosloví používán pojem nuceného vysídlení. V českém kontextu byl používán pro celý přesun pojem odsun. Jde o jazykový novotvar, který má vzbudit dojem racionálního, technického jednání. Vlastním smyslem takového pojmenování bylo zastřít emocionální a etické souvislosti spojené s pomstou. Německý – sudetoněmecký - Sudety Do počátku 20. století té doby převažovala u Němců v českých zemích regionální identita. Němci ze Šumavy a z Liberce k sobě měli dost daleko nejen jazykově, ale také kulturně. V rámci rostoucího napětí mezi Čechy a Němci cítili Němci v českých zemích potřebu politické jednoty, proto vznikl pojem sudetský Němec, pod nějž měli být všichni zahrnuti. Velký úspěch slavil tento pojem v politice až s nástupem nacionalistckého a posléze také nacistického sudetoněmeckého hnutí Konrada Henleina ve 30. letech 20. století. Sudety geograficky označují pohoří přibližně od Jeseníků po Lužické hory. V dnešním Polsku se tento pojem běžně pro tato pohoří na česko-polské hranici používá. V politickém smyslu se jako Sudety začaly označovat všechny většinově německy osídlené části českých zemí.

12


PRAMENY Benešovy dekrety vytvořily právní základ pro poválečné nucené vysídlení Němců z Československa. Dekret č. 12 z 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, (...) (2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. 3) O tom, lze-li připustit výjimku podle odstavce 2, rozhodne na návrh příslušné rolnické komise příslušný okresní národní výbor. Pochybné případy předloží okresní národní výbo zemskému národnímu výboru, který je se svým dobrozdáním postoupí ke konečnému rozhodnutí ministerstvu zemědělství, které rozhodne v dohodě s ministrem vnitra. Dekret č. 33 z 2. srpna 1945: ÚSTAVNÍ DEKRET presidenta republiky č. 33/1945 Sb. ze dne 2. srpna 1945 o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské §1 (1) Českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství. (2) Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývajíčeskoslovenského státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti. §2 (1) Osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství. Dekret č. 108 z 25. října 1945: DEKRET presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy Konfiskace nepřátelského majetku. §1 Vymezení konfiskovaného majetku. (1) Konfiskuje se bez náhrady - pokud se tak již nestalo - pro Československou republiku majetek nemovitý i movitý, zejména i majetková práva (jako pohledávky, cenné papíry, vklady, práva nehmotná), který ke dni faktického skončení německé a maďarské okupace byl nebo ještě jest ve vlastnictví: 2. osob fyzických národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, nebo 3. osob fysických, které vyvíjely činnost proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, demokraticko-republikánské státní formě, bezpečnosti a obraně Československé republiky, které k takové činnosti podněcovaly nebo jiné osoby svést hleděly, záměrně podporovaly jakýmkoli způsobem německé nebo maďarské okupanty, nebo které v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18 dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech) nadržovaly germanizaci nebo maďarizaci na území Československé republiky nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice nebo k českému nebo slovenskému národu, jakož i fysických nebo právnických osob, které strpěly takovou činnost u osob spravujících jejich majetek nebo podnik. Zákon č. 115/1946 stanovisko bez potrestání zločinů vyhnání až do 28. října 1945 §1 Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné. §2 (1) Byl-li někdo pro takový trestný čin již odsouzen, budiž postupováno podle předpisů o obnově trestního řízení.

13


Opatření proti Němcům těsně po válce

14


Pramen Ve vzpomínkách Adolfa Bienerta vidíme typické vysídlení z tzv. „divoké fáze“, pokud se dá hovořit o typizovaném procesu v divoké době.

„Bylo to 13. června 1945, den, na který mně a mým blízkým zůstanou smutné vzpomínky, byl to den, kdy jsme navždy ztratili to nejcennější, naši milou vlast. Důvodem tohoto trestu bylo jediné, a to, že jsme mluvili německy a naší vlastí byly Čechy. Bydleli jsme v Jablonném v Podještědí, malém městečku na jižním okraji Lužických hor. Večer 17. června ohlásil pojízdný rozhlas, že všichni obyvatelé, kteří nemají zvláštní povolení z městského národního výboru, se mají shromáždit příštího dne v 7 hodin na seřadišti na silnici vedoucí do Heřmanic v Podještědí. Případní narušitelé budou převezeni do internačních táborů. Při vzpomínce na noc ze 17. na 18. června budu se budu vždycky trochu chvět. Musíme sbalit to nejnutnější – ale co je nejdůležitější? Vidím svou ženu stojící před velkou skříní, aby vybrala ty nejlepší věci, jak těžká byla její volba! Mohli jsme si vzít jen malou část. Naložili jsme plné tašky a batohy na moje kolo. Protože jsme mohli mít na osobu jen 100 říšských marek a ostatní peníze, šperky, hodinky, vkladní knížky a jiné cenné věci jsme museli i s klíčem od domu odevzdat v pytlíčku, schoval jsem slušný peněžní obnos do řídítka na kole. Když jsme moje žena, moje 17 letá dcera Inge a já v 7 hodin ráno přišli na shromaždiště, museli jsme se podrobit tělesné prohlídce a nechat si zkontrolovat zavazadla mladými Čechy, kteří se nazývali partyzáni a měli na sobě africké uniformy německého wehrmachtu. Kolo nám bylo hned zabaveno, nepomohly žádné prosby. Teď už nebylo možné zachránit ani schované peníze. Stáli jsme tam a nevěděli, jak teď poneseme naše zavazadla na našem budoucím pochodu přes hory. Tu jsme uviděli naštěstí jednu mladou ženu, která jednou rukou tlačila dětský kočárek se svým dítětem a druhou rukou táhla příruční vozík se dvěma kufry. Zdála se nám jako anděl spásy, když nám nabídla, abychom si naložili naše věci na vozík, když ho povezeme. Pomohli jsme si tak všichni. Bylo asi 11 hodin, když se dal náš smutný průvod, sestávající z asi 300 lidí, na pochod směrem k říšským hranicím. Naše české ozbrojené, doprovodné mužstvo s námi zacházelo oproti očekávání lidsky. Dopřáli nám vzhledem k velmi teplému počasí několik krátkých přestávek, především když se stoupalo do kopce. (Později jsme se dozvěděli, že u jiných transportů pobízeli bičem lidi, kteří už nemohli jít dál). Mohlo být asi kolem čtvrté odpoledne, když jsme překročili hranici u Krompachu a v Jonsdorfu jsme vstoupili na říšskoněmeckou půdu. K našemu velkému údivu se Češi stáhli ihned na své teritorium a ponechali nás našemu osudu. Byli jsme náhle svobodní, ale bez přístřeší.“ ZDROJ: Rausgeschmissen, 13 Erinnerungen an Flucht und Vertreibung/ eine Dokumentation hrsg. vom Zeit-Geschichte(n) e.V. – Verein für erlebte Geschichte: Halle 2002.

Pramen 9. června 1945 se shromáždili všichni němečtí muži ve věku od 13 do 65 let v Chomutově na bývalém sportovním hřišti, celkem asi 5000 osob. Ženy, děti a staří lidé nesměli opustit své byty. Nejdříve byli vybráni takoví, kteří měli zůstat jako pracovní síly. Dále byli vybráni ti, kteří byli podezřelí ze členství v SS nebo nacistické spolupráce za účelem mučení. Přímo na místě sportoviště zemřelo 12 lidí. Zbývající muži byli hnáni přes Krušné hory na sever k saské hranici a dále zpátky dolů. Na pochodu zemřelo přibližně 70 lidí, později bylo zavražděno ve sběrném táboře dalších 40 lidí. Celkem bylo usmrceno asi 140 Němců. Pamětnice Hedvika Hurníková, tenkrát 19 letá, vypráví jedné z událostí první divoké fáze vysídlení Němců z Československa.

„ No ale jinak to byla hrůza. Teď už se může mluvit, už to můžu říct. Ale víte, já mám pořád ještě trošku strach, i když vím, že se mi nic nemůže stát... V pětačtyřicátým to bylo. Byly vyhlášky, že všecky Němci od patnácti let snad do šedesáti nebo sedmdesáti se musí dostavit ráno v devět hodin na plac před evangelickej kostel, jak jsou dnes lázně. Tu vyhlášku ještě někde mám. Nás se to ale netýkalo, my jsme sice ještě neměli občanství, ale na dveřích domu jsme měli glejt, že nám nikdo nesmí ublížit. Můj strejda dělal tenkrát na dráze, a i když nebyl z Chomutova, sebrali ho taky. No a na tom place se prostě odehrál masakr. Znám to z vyprávění a mám o tom i knížku. Hodně lidí tam nechalo i život. Museli v první řadě svlíct košile a dát ruce vzhůru, jestli jsou tetovaný, jestli byli u SS. No tak ty, který byli, hned zabili na fleku, to je jasný. To je válka, no! To ještě člověk tak chápe! Ale jak jsem slyšela od takových, který to přežili, kdyby je jenom zabili, tak je to pochopitelný, ale oni je nelidsky trápili. Oni například zapálili noviny a přidrželi jim to k přirození. Můžete si tohleto představit? A dupali po nich, až skončili. To muselo být hrozný. Je to pryč, je to pryč. Ale potom je hnali přes Jirkov nahoru na Horní Jiřetín a potom na hranice. Kdo už nemohl, toho zastřelili, kolem cesty leželo spoustu mrtvol. A když někdo koukal z okna, tak stříleli do oken, museli všichni zalézt. A byl to asi tříkilometrovej pochod , muselo to být hodně lidí. Na hranici, nad obcí Deutsch Neudorf, byli Rusáci a nechtěli je vzít. … A to jsem se všechno dozvěděla až později, protože můj strejda o tom neřekl ani slovo dokud žil, je to pár let, co umřel, ani slovo o tom.“ ZDROJ: Sudetské osudy, Antikomplex, Nakladatelství Českého lesa, Domažlice 2006, s. 34.

15


„Nařízení“

NAŘÍZENÍ

Dnes t.j. 9. června 1945 nastoupi všechny osoby německé národnosti mužského pohlavi ve stáři od 13–65 let nejpozději do 10. hod na bývalé hřiště DFK Chomutov u parku. Ženy, děti a starci nesmi opouštěti své byty

Každy smi si s sebou vziti nejnutnější jídlo na 3 dny mimo tuků a masa záložní prádlo a osobní průkazy opatřené podobenkami. Od tohoto nástupu jsou osvobození v lékařském ošetřování v okresní nemocnici a lékařský a ošetřovatelský personál této nemocnice.

Od dnešního dne jest zakázáno pro veškeré osoby německé národnosti opouštění města Chomutov bez řádného povolení místní správní komise. Neuposlechnutí tohoto nařízení jakož i rabování v opuštěných bytech bude trestáno smrtí. Osoby československé a jiné národnosti než německé mužského pohlaví nastoupí v tutéž dobu

Masarykovo náměstí v Chomutově pouze s osobními průkazy. Předseda místní správní komise

Miloslav Nuc.

Předseda okresní správní komise

Karel Buriánek

Pořádkové velení

Škpt. Karel Prášil

Archiv Hedviky Hurníkové Poznámka: Dokument je nově vytvořená ale graficky identická kopie původního prohlášení, jehož originál byl ve špatné kvalitě.

Pramen

K jedné z největších tragédií došlo v Postoloprtech u Žatce v severních Čechách. Přibližně 5000 Němců z okolí Žatce byli shromážděni československou milicí a zapojeni do práce, přičemž byli vystaveni rozsáhlému šikanování. To se týkalo i žen a dětí. Asi 1500 mužů, především, ale ne výlučně, bývalí členové SS a NSDAP, bylo soustředěno v kasárnách v Postoloprtech a stovky jich byly zastřeleny. Celkový počet obětí událostí kolem Postoloprt čítá přibližně 800. Byla to i v té době mimořádná událost, což bylo v roce 1947 podnětem pro vyšetřování. Tenkrát napsal generál Klapálek, který bojoval proti Němcům v Africe a patřil k nejvyššímu vedení uvedené divize:

„Jako velitel... mohu prohlásit, že v daném případě Postoloprty-Žatec jednali podřízení velitelé a vojáci ve smyslu těchto vojenských zásad správně a došlo-li v jednotlivých případech k přehmatům, pak musíme uvážit, že vojáci jsou prostí lidé, kteří... prošli peklem fronty a z největší části ztratili ve válce své bratry, sestry, otce, ženy, děti i prarodiče ukrutnostmi Němců. Právě jednotka postoloprtská složená z velké části i z volyňských Čechů ztratila v SSSR své příbuzné a poznala na své kůži zvěrstva Němců, takže nikdo se nemůže divit, že tito vojáci jednali tvrdě proti Němcům, což jest vojensky i lidsky pochopitelné.“ ZDROJ: Staněk, Tomáš; Perzekuce 1945, s. 113 Abychom mohli pochopit hluboký řez do národnostní struktury Československa po válce, musíme vzít pro srovnání situaci před válkou. Mapa se vrací ke stavu z roku 1930.

ZDROJ: Archív Ondřej Matějka, Praha

16


Pramen Hlášení velitele policejní stanice v Teplicích-Šanově, 30.5.1945 Hlášení Teplice-Šanov Státní policie, velitel nadporučík Havránek: Hlásím, že v Teplicích/Šanově je naprostý pořádek. V městě je státní policie, četnictvo a československé vojsko. Bezpečnostní orgány fungují správně. Ale v poslední době přibylo do Teplic-Šanova několik zástupců organizace Pěst, oddíly partyzánské a příslušníci Revolučních gard, kteří chtěli dělat pořádek. Místo toho zavádějí však desorganisaci, naší práci poškozují a drancují. Dostavují se s padělanými doklady, které ani důstojník vlastní posádky nerozeznal od pravých. Protože do Teplic má přijít asi tisíc mužů organizace Pěst, kteří mají býti ubytováni a stravováni, budou jim muset býti dány k disposici školy, které se připravují pro zahájení vyučování z příkazu ministerstva školství a národní osvěty. Žádáme, aby takovéto skupiny nebyly do pohraničí posílány, pakliže není možno poslat řádné vojsko. Z bezpečnostních důvodů žádám, aby se nekonaly manifestace pod širým nebem, protože nemohu zabezpečit hladký průběh. ZDROJ: Národní archiv, Praha Následující krátké zprávy z dobových novin mají poukázat na to, že každý historický zlom má v sobě stále stejnou pestrou a rozmanitou normálnost, kterou přináší a tvoří všední den. Člověk se setká s veselými situacemi, když vidí křečovitě na Němcích všechno špatné.

Mladá fronta, 6.10.1945

Poslední móda Němců Bylo nařízeno, aby Němci nosili na levé ruce bílou pásku. Toto nařízení bylo zprvu Němci respektováno a bylo nošeno u všech ve stejné výši. Nyní však pásky nosí po třech různých způsobech, a sice: ti, kteří respektují nařízení vlády, nosí pásky nad loktem levé ruky, jiní těsně po loktem a ti ostatní na konci rukávů. Budí to dojem, jako by se rozdělili na tři skupiny. Dokonce jsem byl svědkem jednoho případu v Děčíně, kde se sešly dvě mladé Němky. Jedna měla pásku správně, druhá pak na konci rukávu. Ta své přítelkyni ihned poradila, že má nosit pásku až na konci rukávu, neboť jest to móda. Já myslím, že Němci nosí pásky z nařízení vlády, a ne proto, aby si z toho dělali módu. -le(Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)

Sever, 1. 5. 1946

Sledujeme odsun teplických Němců Ve středu 17. dubna teplické nákladní nádraží opět ožilo nebývalým ruchem. Nákladní auta a traktor s přívěsnými vozy jezdily neustále mezi nádražím a trnovanským sběrným táborem, aby Němci se zavazadly byli včas převezeni. Ve vagonech, kterých bylo přisunuto 40, jsou již složeny předměty, hlavně kočárky, skládací postele, peřiny a jiná zavazadla, které si evakuovaní Němci vezou. Mnozí Němci a hlavně Němky, kterých je v transportu nepoměrná většina, již sedí ve vozech, ostatní se procházejí před vagony. Posloucháme poslední rozkazy, jež jednotlivým Němcům, velitelům vagonů, vydává vojenský velitel transportu. Stojí ve čtyřřadu, patrně hrdí na svojí novou funkci (Němci si přece potrpěli vždycky na hodnosti), odhánějí sami ty, kteří dle jejich názoru nemají poslouchat. A téměř všichni, děti, ženy, muži, v lyžařském oděvu, počínají důkladně okovanými hranatými botami. A tak vidíte pragermánsky tlustou Brunhildu v elegantních pumpkách, jindy zas v dlouhých lyžařských kalhotách přes něž má navlečenou pestrou sukni, a také jejich „vkusné kloboučky“ opět vyšly na světlo jako by se nám tvořila nová móda „made by transport heim ins reich“. Ale není tu jen ten veselý pohled na 1200 stoupenců Hitlerových, Henleinových, Frankových, a jak se všichni ti potentáti jmenovali, o jejichž vině právě rozhodují tribunály světa a republiky, ale i stránka vážná, hospodářská. Takový transport veze s sebou značné zásoby potravin, např. jen 1200 kg brambor, 120 kg bílé pšeničné mouky, 54 kg umělých jedlých tuků, 164 kg cukru, 60 krabic kondensovaného mléka pro děti, 120 kg poživatin, 320 kg chleba, koření, maggi, ocet, prostě všechno potřebné do kuchyně v úměrných množstvích. Každá osoba v transportu dostala 1000 ř. marek, pro 1200 lidí v transportu je to 1 200 000 říšských marek podle dřívějšího přepočítávaného kurzu 12 000 000 Kčs. Dlouhý vlak je doprovázen vojenskou strážní četou, lékařem a německým vedoucím transportu, který již na nádraží vzal všechny potraviny, z nichž hned vydal na jeden vagon 5 kg chleba. Němci se ovšem také vydatně zásobili sami, vidíme každou chvíli příslušníka transportu s namazaným krajícem. Zatím se ještě naši bývalí „spoluobčané“ zabydlují v nových příbytcích a my si vzpomínáme na odsuny, které před rokem v lednu a v únoru před postupující Rudou armádou prováděli Němci sami. Tehdy Volksgenossům nedopřáli pohodlí organizovaného odsunu vlaky, nepostrali se jejich zásobování a Němci ze Slezska putovali po silnicích Čech v dlouhých kolonách tažených dobytkem, koňmi nebo také jen dětskými kočárky tlačenými před sebou. Porovnáváme teď, jak s těmito nepřáteli zachází československý stát, který pro odsunované opatřil všecko a žádá od nich jen zachování pořádku po dobu cesty. (Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)

17


Nařízení k shromáždění německých žen v Žatci

Typické obrazy z nuceného vystěhování Němců z Československa. Němci čekají v Praze na transport

První transport Němců z Mariánských Lázní

Archiv ČTK

Archiv ČTK

18


Titulní strana časopisu „Naše vojsko“ z 21. dubna 1946 ukazuje několik postřehů celého vysídlení. Nápis dole na titulní straně: „ V jednom roce a dni... k výročí květnové revoluce vyčistíme republiku od Němců.“

19


Pramen Život jednoho Němce v Československu před organizovaným transportem můžeme dobře sledovat ve vzpomínkách Edeltraud H. Narodila se v malé vesnici Waldheim – Nemrlov na severní Moravě, v této oblasti se odehrává vyprávění:

„Začal nový rok 1946. Všichni se báli, co přinese. Už v lednu musel Hugo i přes své postižení do soudního vězení, protože byl členem strany. V místě se setkával často s Čechy. Jeden mu říkal: „Hugo, kdybys s námi nebyl tak zadobře, dařilo by se ti dnes špatně.“ Pokud odhlédneme od toho, že byl zavřený, musel tvrdě pracovat a měl často hlad, zacházeli s ním humánně. S povolením národního výboru mohli rodinní příslušníci zadržené navštěvovat v táboře nebo vězení. Jednou jsem šla s mlynářkou 18 km pěšky do Šterneberku, abych mu mohla přinést čisté prádlo, trochu chleba a sádla. Návštěvní doba byla povolena na čtvrt hodiny, ale Hugo měl velkou radost. Cesta domů v hlubokém sněhu a s přicházející tmou byla ještě namáhavější. „Kde jsi tak dlouho? Co se stalo? Co bych dělala s malými dětmi?“ přijala mne tchyně, která si o nás už dělala velké starosti. Při návštěvě spolu s kamarádkou ze školy, Helgou, která uměla dobře česky, jsme jely domů dokonce bez „N“ autobusem až do Uničova a pak jsme to měly domů už jen 7 km. Poté co na jaře naše Traudi překonala životu nebezpečnou nemoc, následovalo i naše vysídlení. Dva dny před 1. květnem 1946 nás zastihla Jobovka: 1. května v 5 hodin ráno muselo být vše připraveno. Co dělat? Kompetentní četník, pan Platschek, který s Hugem zacházel dobře při zatčení, se postaral, aby se s námi mohli vystěhovat manželovi rodiče. „Váš manžel je už ve sběrném táboře Steffanau. Ujišťuji Vás, že tentokrát povede transport přes hranice do Bavorska.“ Co jsem měla dělat? Bylo povoleno 50 kg na osobu. Byla jsem ráda, že moje matka přijela z Waldheimu. Zachovala klid a byla nám velkou oporou. Důležité věci už byly přichystány, ale bylo třeba zabalit ještě důležitější věci! Nesměla jsem nic zapomenout pro dítě, bylo mu teprve 7 měsíců. O Hugových 50 kg jsem musela rozhodnout sama. Další den jsem musela sbalit pro tchyni a tchána. Byli hodně rozrušeni a nemohli pochopit tohle bezpráví. „Tohle nám neměli dělat. Tohle patří všechno nám. Jsme tady doma.“ Večer dostala moje matka dobrý nápad: „ Máš přece ještě hrnec sádla a hodně naložených vajec. Upečeme z nich trvanlivé sušenky, které pak může Traudi jíst během dlouhé cesty.“ Naštěstí mě napadl také lihový vařič, abych mohla malé sama uvařit čaj. Na spánek jsme tu noc neměli ani pomyšlení. 1. května 1946 v 5 h ráno jsme se museli rozloučit. Náš poslední majetek byl naložen, když začala hrát dechovka a procházet jako budíček na 1. máje vesnicí. Byl to pro nás výsměch. Když jsme dorazili do tábora, museli jsme se podrobit tělesné prohlídce a zkontrolovali nám zavazadla. Okamžitě mi odebrali náušnice. V dětském kočárku jsem měla schované vkladní knížky rodičů. Našli všechno. Také pendlovky, drahocenná památka na Franze už mi nepatřila. Jediný šťastný okamžik nastal, když jsme mohli pozdravit Huga. Byli jsme rozděleni do baráků s dřevěnými pryčnami. 3. dne začala nakládka do dobytčích vagonů, kterými nás přepravovali. V našem vagonu bylo natlačeno pět velkých rodin se vším svým majetkem. Každý se musel posadit na svoje zavazadla. Byla už tma, když vlak odjížděl do „Neznáma“. Vlak zastavil poprvé o půlnoci. Na dlouhých latrinách - pokud někdo ví, co to je – jsme mohli vykonat potřebu. Mezitím se muselo ve vagonu odehrávat všechno. To byla nepříjemná situace pro každého. Kolem 3 hodiny ráno jsme projížděli pražským nádražím. V 11 dopoledne jsme dorazili na hranici. Tady se kontrolovalo, zda jsou všechny rodiny kompletní. Všechno probíhalo pomalu a nikdo nesměl opustit vagon. Moje teta musela vystoupit, protože, jak jí bylo řečeno, její manžel nebyl dopraven na hranici. Byla poslána zpátky se svými třemi dětmi do tábora v Hodolanech a musela tam pracovat u sedláků. Potom bylo provedeno odvšivení, bez něhož nemohl nikdo přes hranici. Mnozí, kteří museli strávit delší čas v lágrech, byli napadeni různou havětí. 5. května jsme přijeli do Augsburgu. Noc jsme strávili v kostele Sv. Štěpána. Odsud až do Günzburgu byly odpojovány na různých nádražích další vagony. V Günzburgu jsme byli vyloženi a ubytováni v dřevených barácích. My čtyři rodiny z Břevence jsme chtěli zůstat spolu, kvůli lepším stravovacím podmínkám jsme se hlásili o umístění na vesnici. Dostali jsme se do Wettenhausenu. Konečně svobodni!“ ZDROJ: Vyprávění pamětnice je ze soukromého archívu Heleny Novákové (Vídeň).

Pramen Ze vzpomínek Přemysla Pittra: „Když jsme děti přivezli a rozdělili na trávníku do skupinek vyhublé a apatické, myslel jsem si, že jich přežije jen málo. Náš domácí lékař, sám Žid, který prošel peklem Osvětimi a Mauthausenu, byl při pohledu na tyto živé mrtvoly blízký slzám. „To jsme my, Češi, dokázali za dva a půl měsíce!“, zvolal.“

„Dnes opět trpí mnoho nevinných lidí. Pro náš národ je to o to horší, že křivdy, násilí a bezpráví byly tentokrát spáchány příslušníky našeho národa. Tím, že kopírujeme činy nacistů, snižujeme se na jejich úroveň. Toho není Husův a Masarykův národ hoden, to se neztotožňuje s naší duchovní tradicí. Proto nesmějí alespoň ti, kteří se nazývají křesťany,... mlčet, nýbrž být svědomím národa.“ ZDROJ: Pasák, Tomáš: Přemysl Pitter. Život pro druhé. Česko-německé soužití v díle Přemysla Pittra. Praha 1997.

20


Integrace a nové osídlování Československa ondřej matějka, Antikomplex o.s. Německá menšina Po oficiálním ukončení vysídlování v listopadu 1946 zůstala v Československu skupina Němců s nejrůznějšími osudy, jež zde z nejrůznějších důvodů směla, případně musela zůstat. Z těchto až 200 000 Němců patřilo 25 000 k tzv. antifašistům, část připadala na smíšená manželství a největší skupina se sestávala z těch, kteří byli nepostradatelní pro národní hospodářství. Většinou to byli specialisté, kteří například znali technologie výroby nebo měli nezbytné kontakty, bez nichž nelze provozovat exportní obchod. Na tuto nejednotnou a neorganizovanou skupinu lze pohlížet jako na základ nové německé menšiny v Československu, přičemž pojem „menšina“ je v porovnání s meziválečnou dobou, kdy Němci tvořili 25 % obyvatelstva, zcela na místě. Protiněmecká opatření po vysídlení Němci byli nadále považování za „státně nespolehlivé“ a podle toho s nimi bylo také jednáno. Nejdůležitějším opatřením po ukončení vysídlování bylo cílené roztpylování po českém vnitrozemí. Týkalo se to smíšených manželství, jejichž české části byly v důsledku dlouhého pobytu v německém pohraničí podezírány z podlehnutí německému vlivu. Dále byli nuceně vysídleni také všichni, kteří na místě nebyli nezbytní z hospodářských důvodů. Bylo to zdůvodňováno tím, že je příliš nebezpečné mít v blízkosti hranic národně nespolehlivé osoby. Celkem muselo opustit své domovy 17 - 20 000 Němců. Němcům, kteří zůstali, byl stejně jako těm vyhnaným zabaven majetek. Mezi další protiněmecká opatření patřilo např. strhávání části platu, což bylo chápáno jako součást reparací. Budoucnost německé menšiny zatížil dlouholetý zákaz studovat. Navrácení občanských práv Navzdory tomu všemu se životní podmínky postupně stabilizovaly. Za vrchol lze považovat rok 1953, kdy byla všem Němcům v Československu přiznána státní příslušnost, kterou po válce na základě Benešových dekretů ztratili. Přesto postavení Němců nebylo zdaleka rovnoprávné, a pro-

to se jejich velká část snažila o vystěhování. Od poloviny 50. let to bylo možné, i když nikoli jednoduché. Byly známy případy specialistů, kteří žili sami v Československu a jimž bylo umožněno vycestovat za rodinou do Německa teprve v důchodu. Takové lidi počítáme mezi tzv. pozdní vysídlence. Znovuosidlování pohraničí Paralelně k vysídlování Němců z Československa probíhal také opačný proces - znovuosidlování německých oblastí. Jednalo se o dvě strany jedné mince, což se projevovalo také tím, že oba procesy byly koordinovány jedním ústředním Osidlovacím úřadem. Nuceně vysídleny byly téměř 3 miliony Němců a téměř 2 miliony Čechů se na tomtéž území usadilo ještě během prvních dvou let. Třetina veškerého obyvatelstva na území dnešní České republiky tedy byla v pohybu. Takové „stěhování národů“ nemá v historii země obdoby. Průběh osidlování Na konci války se v převážně německy osídlené oblasti Čech a Moravy anektovaném Německou říší nacházelo asi 600 000 Čechů, jež můžeme označit za starousedlíky. Nové osidlování následovalo hned po ukončení války, když se vrátilo několik desítek tisíc českých správních úředníků, vojáků, policistů, železničářů atd., kteří tuto oblast museli v roce 1938 opustit. Až do roku 1950 přišlo zhruba 1,7 milionů nových osídlenců. Když srovnáme počet obyvatel s údaji z posledního sčítání lidu v roce 1930, dojdeme k výsledku, že navzdory intenzivní kampani, jež lákala lidi, aby se podíleli na znovuvybudování pohraničí, počet obyvatel se přesto o zhruba 33 % snížil. Pestrá skladba nové společnosti Klíčová otázka osidlování zněla, kde vzít potřebné množství lidí. Ve smyslu vlády měli být „národně spolehliví“, tedy slovanského původu. Většina osídlenců přicházela z vnitrozemí. Druhou největší skupinu asi 200 000 lidí tvořili tzv. reemigranti - Češi žijící v cizině. Pojem reemigranti měl sugerovat, že se jednalo o lidi, kteří teprve nedávno opustili Čechy a Moravu a nyní se vracejí domů.

Ve skutečnosti však v cizině žili po několik generací a většina z nich vstupovala na českou půdu poprvé v životě. Desetitisíce jich přicházely z Maďarska, z Volyně (dnes západní Ukrajina) a z Rumunska, tisíce přišly z Rakouska, z Francie, Německa a Jugoslávie, ale také z Jižní Ameriky a dalších zemí. Třetí největší skupinou byli Slováci. K tomu přicházely ještě tisíce Romů. Do beztak pestrého společenství je třeba zahrnout 4000 rodinných příslušníků řeckých komunistů, kteří museli opustit svoji zemi po prohrané občanské válce a které Československo přijalo. Konfliktní společnost Život nové společnosti v někdejších Sudetech byl všechno jen ne jednoduchý. V počáteční fázi to byli tzv. zlatokopové, kteří se pohybovali dům od domu a odnášeli si všechno cenné. I když takové případy české úřady přísně odsuzovaly a pronásledovaly, náladu to ovlivnilo zásadním způsobem. Protože příchod nových osídlenců byl mnohem rychlejší než vysídlování Němců, stávalo se, že museli pod jednou střechou často dlouhé měsíce žít někdejší a budoucí majitelé. Přitom dnes nesmíme přehlédnout, že podle mnoha vzpomínek to nebylo nemožné a že se lidé k sobě navzájem chovali prostě lidsky. Důležitá konfliktní linie mezi starousedlíky a nově příchozími tkvěla v otázce přístupu k Němcům. Protože starousedlíci byli ještě z předválečných dob zvyklí na normální soužití s Němci, nepodléhali tehdejším paušalizujícím protiněmeckým náladám. Tím se pro nově příchozí Čechy stávali podezřelými. V těchto konfliktech nešlo jen o názor na Němce, šlo také a především o místa na úřadech a v tzv. „národní správě“ jednotlivých podniků. Přitažlivost takových míst a majetek byly vlastním motorem osidlování. Rozdílný původ a vnitřní konflikty nových osídlenců ztěžovaly utváření společnosti, jež by se v pohraničí cítila doma. Chybějící vztah k regionu, jeho krajině a lidem, byl jednou z nejdůležitějších příčin zpustošení celého regionu, jež je zčásti patrné dodnes.

21


Pramen Vilém Schneider z Horní Blatné (Platten) na české straně Krušných hor vypráví o svých počátcích v této staré hornické osadě:

„Pocházíme z oblasti Mostu, Teplic, Duchcova. Sem jsme přišli v roce čtyřicet osm. Narodil jsem se ve vesnici sedm nebo osm kilometrů od Mostu. Tam dnes není vůbec nic. Kolem devadesáti vesnic padlo za oběť povrchovým dolům. Jako své rodiště ji stále ještě uvádím, i když už vlastně neexistuje. Moji rodiče se nikdy nezajímali o politiku. Moje matka odsuzovala tehdejší (nacistický) režim a můj otec byl horník. V šestačtyřicátém jsme dostali takový lístek, že se máme připravit na vysídlení, tedy že nás vyhazují. Pak přišel list s povoláním zpět, protože asi někdo pochopil, že když nás všechny vyhodí, nebude tu mít kdo pracovat. V roce 1948 přišel další lístek, že se máme připravit na vysídlení. V té době jsme ale měli tu výhodu, že jsme se mohli přestěhovat i se svými věcmi, včetně nábytku a tak. 27. května jsme nastoupili v Duchcově na nádraží a 28. května ráno jsme přijeli do Ostrova. Tam už byly náklaďáky, ke každému vagónu jeden. Ty nás naložily a odvezly nahoru. Protože můj otec byl horník, musel ihned do uranových dolů. Od té doby jsme tady. Tehdy potřebovali do uranových dolů strašně moc lidí, proto přivezli také politické (vězně). Tolik politických však neměli, proto tam poslali nás. S námi se ale jednalo úplně jinak než s vězni. Měli jsme různé výhody. Z dolů v Jáchymově případně od Rusů jsme navíc dostávali potravinové lístky, protože jim bylo jasné, že hladový horník moc práce nezvládne. Domorodci, kteří zde pracovali v továrně, nám záviděli, protože můj otec najednou měl víc potravinových lístků. Dokonce k tomu patřila i látka, kterou si mohl vybrat. Záviděli, ale když jim horníci říkali, pojďte do dolů, nikomu se nechtělo. Němci, kteří byli odtud, s námi, také Němci, nejednali zvlášť hezky. Pro ně jsme byli přivandrovalci. Byli jsme tady v Sudetech bráni podobně, jako byli naši Němci přijímáni v Bavorsku. Nepomáhali nám. V osmačtyřicátém to bylo asi 60 rodin, které sem přišly. Kromě toho se do Blatné dostalo všechno možné z celého světa, ze Slezska, z Moravy. Někteří říkají, že tu není žádná místní kultura. Ona tady ale prostě být nemůže, každý si přinesl to své a nešlo to dohromady. V roce 1930 tu bylo 2300 obyvatel a z toho jen 2 % Čechů. Když jsme přišli my, bylo tu asi 1800 lidí. V 60. letech se mnoho Němců vystěhovalo, ale nám už se nechtělo. Měli jsme tu rodiče a museli jsme se o ně starat. Rodiče už byli moc staří na to, aby se vystěhovali, a ani se jim nechtělo. Kdybychom bývali emigrovali, nikdy už bychom je neviděli. A nakonec jsme si tu také zvykli.“ ZDROJ: http://www.znkr.cz/clanek/347-vilem-schneider-z-horni-blatne-po-valce-Cesi-nejprve-spalili-vsechny-nemeckedokumenty-z-radnice-a-pak-nevedeli-jak-funguje-odvodnovaci-system-mesta-/

Pramen Leccos o běžném životě v pohraničí po novém osídlení se lze dozvědět na základě následujících krátkých článků. Mladá fronta, 26.2.1947 Takové v pohraničí nepotřebujeme Dvakrát překročil ilegálně hranice V pondělí byla zatčena 33letá Němka Ilsa Kittová, matka jedenáctiletého dítěte, pro neoprávněný přechod hranic a na 21letého K.Ž. z Podmokel bylo učiněno udání pro neoprávněný přechod hranic a provinění proti národní cti dle dekretu presidenta republiky. K.Ž. se po příchodu z vnitrozemí do Podmokel seznámil s Němkou Kittovou a žil s ní ve společné domácnosti až do července 1946, kdy byla Kittová odsunuta do Německa. Zanedlouho po jejím odsunu překročil neoprávněně hranice a jel svou milou navštívit. Strávil u ní deset dní, ale jelikož se jemu ani Kittové v Německu nelíbilo, vrátili se zpět do ČSR, a to opět přes Sněžník. Žil s ní ve společné domácnosti pak až do doby jejího zatčení. Členy SNB, kteří přišli Kittovou zatknouti, nechtěl vpustiti do bytu s tím, že prý zde má známou a že si nepřeje, aby byla vyrušována z odpolední siesty. Takové Čechy v pohraničí nemůžeme potřebovat. Jistě se oběma, Němce Kittové a panu K.Ž., dostane správného testu. (Citováno dle: Zapomenutí hrdinové) Rudé právo, 11.7.1947 Němčina musí navždy zmizet Čeští hraničáři v Bohosudově si právem stěžují, že v poslední době se skoro pravidelně scházejí na náměstí hloučky lidí, jež se nahlas klidně baví německy. Tito lidé si pranic nedělají z toho, že chodí kolem dobří Češi, které tyto německé debaty samozřejmě dráždí. Na tyto „debatéry“ neplatí ani vyhláška o zákazu mluvení německy, kterou MNV v Bohosudově již několikrát vydal. K podobným případům dochází také v Proboštově, kde se mluví německy dokonce i v obchodech. -em(Citováno dle: Zapomenutí hrdinové)

22


Obrázky z kampaně, jež měly za cíl získávat nové osídlence pro pohraničí.

Sbírka Horské synagogy Hartmanice

Sbírka Horské synagogy Hartmanice

23


Strhávání obcí, jež po válce nebyly osídleny, bylo pro pohraničí typické především v 50.letech. Na obrázku je vidět zánik vesnice Zahájí (Waldheim)

Archiv Zdeňka Procházky, Domažlice

Zacházení s německými oblastmi bylo dlouhá léta prosto jakéhokoli respektu. Na obrázku lze vidět někdejší kostel v Pavlově Studenci (Paulusbrunn), jenž byla československými pohraničníky používán k upevnění železné opony (hranice východ - západ, zde konkrétně bavorsko-česká). Později byl kostel vypálen, dnes už na jeho místě není nic.

Archiv Zdeňka Procházky, Domažlice

24


Recepce a kultura vzpomínání v proměnách času do dneška

ondřej matějka, Antikomplex o.s. Nucené vysídlení a politická diktatura Národní revoluce nebyla jen přechodnou reakcí na válku, ale zásadním způsobem změnila klima v Československu. Najednou byli i Češi schopni násilně zacházet s masami lidí a bylo možno vyvlastňovat velké sociální skupiny. Přirozený respekt k jednotlivci a jeho vlastnictví byl poválečnými protiněmeckými opatřeními výrazně narušen. Češi si toho sotva všimli, protože do té doby se to týkalo pouze Němců, tedy „těch jiných“. Teprve z jistého odstupu je možno vidět, že tím byl uveden do chodu proces, který o přirozená práva připravoval stále další a další lidi. Už o tři roky později, při komunistickém puči v únoru 1948, byla postižena velká část české společnosti. Jako „nepřátelští cizáci“ byli odsouzeni všichni nekomunisté - „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“- tak znělo jedno z klíčových komunistických hesel. Nucené vysídlení a komunismus Odsouzení někoho jen na základě jeho příslušnosti k určité skupině je jednou z nejdůležitějších metod každé autoritativní moci. I když nucené vysídlení téměř všech Němců původně nebylo nápadem komunistů, ti v něm rozpoznali obrovský mocenský potenciál a využili ho pro své zájmy. Gigantické přerozdělování německého majetku představovalo pro všechny politické síly příležitost, jak si vděčností zavázat velkou skupinu obyvatelstva. Zástupci zájmů všech národních správců a čerstvých majitelů německých domů či statků se nejrychleji stali právě komunisté. Také proto s odstupem vyhráli v pohraničí volby v roce 1946. Pohraničí se také stalo jednou z opor při jejich pozdějším převzetí moci v únoru 1948. Vyobrazení Němců v nacionalistické ideologii komunistického státu, ideologie, kterou komunisté zabudovali do základů své moci, byla směs komunistických ideálů, levicového populismu a nacionalismu. I když se v meziválečném období komunisté prezen-

tovali jako pokrokoví a mezinárodní, zcela pragmaticky se přiklonili k nacionalismu, protože byl jednou z největších sil, jež českou společností po válce hýbaly. A protože protiněmecké nálady stejně jako dřív zůstávaly jedním z nejhlubších zdrojů poválečného nacionalismu, protiněmecké postoje se staly důležitou součástí nové ideologie. Nenávist vůči Němcům byla po válce pochopitelná a lze ji chápat jako přirozený jev, ale pro účely komunistického režimu byly cíleně ještě více nepřátelské nálady vůči Němcům rozdmýchávány. Němec tehdy znamenal totéž co nacista. Teprve v 50. letech docházelo na oficiální úrovni ke klopotným pokusům rozlišovat mezi „fašistickými západními Němci“ a „dobrými Němci“ z bratrské socialistické NDR. (Ve skutečnosti to ovšem nikdy nefungovalo. Později, od 70. let, to lidé chápali právě opačně, „západní Němci“ byli mnohem oblíbenější než „dederóni“.) Zvláště intenzivně při tom byl využíván „nepřátelský potenciál“ vyhnaných sudetských Němců. Ve sdělovacích prostředcích stejně jako ve škole byl vytvářen obraz pomstychtivého sudetského Němce, jenž by se chtěl opět dostat ke svému majetku. Tyto představy o Němcích, a zvláště pak o sudetských Němcích, se prosadily do té míry úspěšně, že se s nimi setkáváme dodnes. Ruku v ruce se zobrazováním Němců jako nepřátel šlo také vytěsňování německých dějin z historiografie, případně bylo zamlčováno, že ta či ona osobnost byla ve skutečnosti německého původu, že ten či onen kulturní statek byl vytvořen Němci. V kombinaci se zaměňováním Němců a nacistů z toho vznikl absurdní dojem, jenž se občas vynořil ještě v 90. letech, a to, že Němci přišli do Čech teprve s Adolfem Hitlerem. Vytlačení sudetských Němců z kulturního povědomí české společnosti bylo téměř dokonalé. Budování pohraničí Podle oficiální ideologie mělo být pohraničí, někdejší Sudety, znovu vybudováno.

Pohraničí byl nový český pojem, který měl nahradit dřívější Sudety, protože ty připomínaly Němce. Pohraničí mělo být určeno pouze Čechům. Ale aby se stalo skutečně „českým“, žádalo si to spoustu práce. Tím se výstavba pohraničí stala jedním z nejdůležitějších konkrétních obsahů všeobecného budovatelského nadšení 50. let, jehož prostřednictvím chtěl komunistický režim strhnout společnost. A mnozí se skutečně zapojili. V ostrém protikladu k tomuto nadšení ze světlých zítřků ovšem byla nepřátelská realita pohraničních oblastí. Komunistické převzetí moci a na něj navazující masivní zestátňování vzalo většině přistěhovalců vlastní důvod k tomu, aby se do pohraničí stěhovali. Krásná perspektiva nového života s vlastním podnikem nebo statkem vzala zasvé. A s tím se pojil i fakt, že venkovské části liduprázdného pohraničí nenabízely žádné zvláštní pracovní příležitosti. Deprimujícím dojmem působil i vnější vzhled měst a krajiny. Protože tam žilo výrazně méně lidí než před pár lety, mnoho domů se rychle rozpadalo. V odlehlých vesnicích bývala například obydlená jen polovina domů, nebo ještě méně. Nepřívětivá či dokonce strašidelná atmosféra osadníky vyháněla pryč. Rozpad pohraničí Strhávání zpustlých domů v 50. letech se stalo úkolem, jím se stát velmi intenzivně zabýval. Ruiny domů byly jednak nebezpečné a také nepůsobily dobrým dojmem. Rozhodně nebyly pěknou vizitkou nového socialistického zřízení, protože chátrající budovy byly vidět i od hranic a z mezinárodních silnic a železničních tratí. Teprve v letech 1958 1960 se problém díky masivnímu nasazení vojska víceméně podařilo zvládnout. Strženy byly desetitisíce domů, někdy dokonce celé vesnice, jež zůstaly prázdné nebo poloprázdné. Od konce války zmizelo v bývalých Sudetech na 400 obcí a osad. Všechny nebyly opuštěny proto, že osídlenců bylo příliš málo. Některé vesnice byly poté, co byly nově osíd-

25

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? leny, znovu vysídleny - kvůli zřízení uzavřeného pohraničního pásma, vojenských cvičišť a v severozápadních Čechách musely obce ustoupit povrchovým dolům. Ale hospodářsky to šlo s pohraničím spíše z kopce, protože staré struktury byly pryč a nové bylo nutno teprve vytvořit. Aby se podařilo tam udržet pracovní síly, žádalo si to speciální opatření, takže např. mladí lékaři se odtamtud nesměli několik let odstěhovat. Česká setkávání s tématem sudetských Němců před rokem 1989 Navzdory tomu všemu existovaly také snahy protichůdné k všeobecnému popírání německých stop v českých zemích. Od poloviny 50. let směli vysídlení Němci cestovat do socialistického Československa. Byly umožněny kontakty, které sice byly velmi řídké, ale o to důležitější pro pozdější dobu po roce 1989. Většina setkání byla soukromá. Je nutno si pod tím představit spoustu pozoruhodných situací, kdy z luxusních západních aut vystupovali na bahnitých vesnických návsích sešlých pohraničních vesnic jejich bývalí němečtí obyvatelé. Pokud si troufli zaklepat na dveře svého někdejšího domova, následovalo překvapivě často oboustranné překvapení nad normální a milou reakcí. Někdy přerostla taková setkání v trvalejší přátelství. Velmi důležité byly kontakty, které udržoval svaz katolických Němců z českých zemí Ackermann-Gemeinde s režimem pronásledovanou katolickou církví v Československu. Česká intelektuální veřejnost se tématem sudetských Němců intenzivně zabývala už v 60. letech, kdy v tehdejší uvolněnější atmosféře někteří historikové zveřejňovali první studie na toto téma. Po roce 1968 ovšem debata znovu utichla. Téma přesto nezaniklo, bylo dále sledováno velmi malou skupinou alternativně smýšlejících historiků a intelektuálů. Patřili k disentu kolem Charty 77 a byli první, kdo na nucené vysídlení Němců pohlížel kriticky. Jeden z této kritické skupiny byl Petr Pithart, později vzpomínal na to, jak se tehdy mezi disidenty rozhořela ostrá debata, v níž se cítil jako „disident mezi disidenty“. I když se tato debata omezila na malý okruh disidentů, vytvořila důležitý zárodek pro dobu po roce 1989. Politické a oficiální vztahy od roku 1989 do roku 1997 Pokojná revoluce z roku 1989 přinesla euforickou náladu budící dojem, že od nynějška už všechno může jít jen dobře. K tomu se tehdy zvláště Německá spolková republika těšila mezi obyvatelstvem velkému uznání a před rokem 1989 byla nejdůležitějším cílem emigrace. S podobným nadšením chtěli Češi rychle vyřešit také veškeré

26

problémy v česko-německých vztazích. Ze strany české diplomacie padly relativně velkorysé návrhy, vyrovnat se pokud možno s bezprávím spáchaným na vysídlených Němcích, například se diskutovalo o tom, že by dostali dvojí státní příslušnost. Všechna tato jednání však z nejrůznějších důvodů zkrachovala. Pro Čechy to byl například šok, když byli konfrontováni s vlastnickými nároky Sudetoněmeckého krajanského sdružení (tzv. landsmanšaftu). Nikdo nebyl připraven na to, že prakticky nebudou možná žádná vyjednávávní, protože to nejdůležitější, s čím zvolení reprezentanti sudetských Němců přišli, bylo zrušení Benešových dekretů a navrácení majetku. Důsledkem bylo rychlé ochlazení politických vztahů mezi Německem a Českem. Česko- německé vztahy zůstaly v první polovině 90. let nevyjasněné a tím se staly obětí nacionálně smýšlejících politiků, kteří si především na obou stranách česko- bavorské hranice sháněli vlastní politický kapitál. V reakci na zhoršení vztahů došlo ke dvěma věcem - intelektuálové, mezi nimi např. také Václav Havel, z toho udělali vlastní téma a skutečně se snažili mu veřejně čelit, a diplomacie přišla s jednáním o německo-české deklaraci. Český premiér Václav Klaus a německý spolkový kancléř Helmut Kohl ji slavnostně podepsali 21. ledna 1997 v Praze. Prohlášení se stalo úspěšným bodem zlomu v česko-německých vztazích. Jeho základní myšlenkou bylo, že se obě strany přihlásí ke svému dílu historické odpovědnosti a od nynějška nebudou budoucí vztahy zatěžovány minulostí. I když se jednalo „jen“ o deklaraci, dokument se nestal pouhým prázdným gestem. Především proto, že k jeho vzniku vedl dlouhý, bolestivý a tím autentický proces, s nímž byla spojena také veřejná debata. Česko-německá deklarace byla podpořena také zřízením Německo-českého fondu budoucnosti a Česko-německého diskusního fóra. I když posledně jmenované se stalo spíše pravidelnou oficiální povinností, první vytvořil finanční zdroj pro česko-německou spolupráci, která se i díky tomu mohla stát tak intenzivní. Politická dohoda tak mohla být naplněna konkrétním obsahem. Pro uklidnění, které nastalo, byly významné také volby v roce 1998, kdy Republikánská strana už nebyla zvolena do českého parlamentu. Volební boj 2002 Při volebním boji na jaře 2002 bylo cíleně politicky vyneseno téma strachu ze sudetských Němců. Způsob, jakým bylo toto téma uchopeno, by mohl sloužit jako vzorový pří-

klad politizování emocionálního tématu. Využito bylo dvěma největšími politickými rivaly - sociálními demokraty reprezentovanými tehdejším premiérem Milošem Zemanem a občansko-demokratickou stranou ODS reprezentovanou tehdejším předsedou parlamentu Václavem Klausem. Bez aktuálního politického podnětu, jen v důsledku vykalkulovaného pokusu najít politicky výbušné téma pro předvolební boj, začala jedna strana s tím, že se chtěla ujmout ochrany „národních zájmů“ před majetkovými požadavky sudetských Němců. V důsledku toho druhá strana pocítila nutnost odpovědět ve stejném duchu. Tak se předvolební boj začal točit v začarovaném kruhu, na jehož konci začali špičkoví čeští politici využívat od poloviny 90. let neslýchaná nacionalistická hesla. Protože ODS, která dané téma na konci rozehrála nejintenzivněji, volby prohrála, anti-sudetoněmecký tón z politické rétoriky zase rychle zmizel. Důvodů této volební porážky bylo víc, jedním z nich však bezpochyby i to, že česká společnost přece jen postoupila o pár kroků dopředu a nacionálně zabarvený populismus ji už neoslovoval. Stopa z oněch dob však zůstala zaznamenána v dokumentech - český parlament odhlasoval existenci Benešových dekretů v českém právním řádu. Nemělo to žádný právní význam, jednalo se jen o symbolickou deklaraci. Žádná z pěti parlamentních stran se neodvážila se zdržet. I když je toto ujednání svazy vyhnaných v Německu dodnes chápáno jako důkaz českého nacionalismu, ve skutečnosti se jedná o názorný příklad zákonitého mechanismu parlamentní demokracie, kdy politici prostě jen mají strach, zda se jim dostane volební podpory. Ohlédneme-li se zpátky na politické česko-německé vztahy po roce 1989, je třeba říci, že všechno mohlo jít mnohem rychleji a jednodušeji. Ale to by se bývala musela využít euforie z let 1989/1990, jež by umožnila velkorysé kroky. Protože se toho tehdy nikdy neodvážil, šlo se dlouhou cestou poznávání, dialogu a jednání. A v tomto procesu se stále ještě nacházíme. Občanská společnost Kdybychom sledovali jen politické události na poli česko-německých vztahů, působilo by asi poněkud nejasně a nesrozumitelně, jak je možné, že najednou v roce 2002 byla nabídka českých politiků, že Čechy ochrání před „zlými sudetskými Němci“, ve volbách odmítnuta. Důležitou součást vysvětlení lze nalézt v občansko-společenských aktivitách. Občanská společnost především vytvořila hustou síť vztahů založených na intenzivní komunikaci a důvěře. Na dlouhé česko-německé hranici (pro obě země je to nejdelší hranice se sousední zemí) vznikaly stovky partnerství mezi

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? městy a školami i iniciativy nejrůznějšího druhu překračující hranice. Tato intenzivní česko -německá normalita dokázala vyplnit prostor, jenž byl dříve ovládán ideologicky motivovanými předsudky nebo politickou propagandou. Druhým důležitým příspěvkem občanské společnosti byla jistá nezávislost a s ní spojená otevřenost při zacházení s nejožehavějšími otázkami minulosti. Nejdůležitějším tématem se v Česku stalo kritické zhodnocení poválečných událostí. Nezbytný předpoklad k tomu museli dodat historici, což se krátce po revoluci v roce 1989 také stalo. Jeho zprostředkování široké veřejnosti bylo ovšem obtížné. Ve vzpomínkách zůstávají bouřlivé debaty, jež se rozpoutaly kolem konkrétních projektů, například na Broumovsku nechala skupina aktivistů vztyčit kříž smíření na místě, kde v červenci roku 1945 čeští vojáci v rámci akcí souvisejících s odsunem zastřelili 23 německých civilistů. Pomník nebyl částí místní veřejnosti akceptován, dokonce byl v blízkosti zbudován „protestní památník“ a později byl kříž smíření dokonce poničen. O něco méně kontroverze, ale rovněž mnoho pozornosti, vzbudila v roce 2000 veřejná výzva jistého brněnského studentského spolku adresovaná politickým představitelům města Brna, jež se měli z oficiální pozice oficiálně omluvit za takzvaný brněnský pochod smrti v roce 1945. Město zřídilo komisi, jež měla tehdejší události prozkoumat. Následně zveřejnila Městská rada prohlášení, jež vyjadřovalo všeobecnou lítost nad všemi válečnými oběťmi. V dané chvíli to mnoho neznamenalo, ale v rámci debaty s tím spojené se v konečném efektu stalo zhodnocení těchto událostí ještě výrazněji sebekritické. Vztah občanské společnosti a politiky dospěl tak daleko, že politici museli vytvořit základní předpoklady - k tomu došlo např. česko-německou deklarací. Nadále už politika neměla svým populismem rušit, aby bylo možno sousedství naplnit konkrétním a smysluplným obsahem. A v posledních letech se zdá, že se toho politici drží. Psychologické obsahy dialogu mezi Čechy a sudetskými Němci Abychom lépe pochopili česko-sudetoněmecké vztahy, je třeba trochu nahlédnout do psychologických procesů v české společnosti. Pozorováno zvenčí si lze jen stěží představit, jak obtížné bylo postavit se kriticky k vlastní minulosti, když se člověk cítí jako chudý a slabý. Tak se lidé v Česku cítili po roce 1989 ve vztahu k západu. Ještě obtížnější je kritická reflexe vlastních dějin, když k ní nedochází z vlastního spon-

tánního zájmu, ale protože je vám prakticky vnucována sudetskými Němci přicházejícími ze západu. Těm jejich vlastní politici dlouhých 40 let populisticky tvrdili, že „právo na vlast“ znamená pouze „právo na majetek“. Když to tedy po roce 1989 bylo možné, Sudetoněmecký landsmanšaft ho od Čechů požadoval. Politické a veřejné debaty v Česku pak byly několik let brzděny strachem, že nové kritické zhodnocení poválečných událostí zákonitě musí zpochybnit poměry po válce a tím také majetkové poměry. Česká společnost musela teprve krok za krokem dospívat k pochopení, že navracení majetku se z mnoha důvodů konat nebude. Lidé se také museli naučit, že vášnivé antičeské projevy bavorského ministerského předsedy na Sudetoněmeckých dnech nejsou ani tak určeny českým uším, že jsou spíše jen prostředkem „domácí politiky“ a že jim jde prostě jen o získání hlasů. Dalším krokem v dialogu se sudetskými Němci bylo uznání toho, že násilné excesy, jež provázely nucené vysídlení, skutečně nelze ospravedlnit. Dnes žádný český politik neopomene vždy, když dojde na poválečné události, zmínit, že násilné excesy vůči Němcům jsou skutečně neomluvitelné. Dalším důležitým krokem této reflexe bylo zpracování zkušeností s někdejšími Sudetami jako takovými. Střízlivý pohled na následky masového přesunu lidí, přičemž v Sudetech zůstala společnost beze vztahu k regionu, bezpochyby ozřejmil, že čistě hospodářsky a kulturně znamenalo nucené vysídlení Němců dramatické ztráty. K čemu odgermanizované Sudety, když jsou jen zpola v takovém stavu jako před válkou? Také následující krok znamenal dlouhý proces. Souhrnně bychom ho mohli označit jako proces nově získaného sebevědomí. Ve vztahu k sudetoněmeckým dějinám a v dialogu se sudetskými Němci vyrůstalo nové sebevědomí z konkrétních obnovovacích prací v pohraničí, jež byly umožněny hospodářskými úspěchy. Když bylo mnoho dříve německých měst pěkně renovováno, nebylo už nutno se před jejich někdejšími německými obyvateli stydět a bylo možno se s nimi mnohem nenuceněji bavit. Tak hospodářsky nejúspěšnější centrum severních Čech Liberec navázal oficiální partnerství s Augsburgem, kde po roce 1945 nalezlo nový domov mnoho vysídlených libereckých Němců. Ještě silnějším impulzem pak byla sílící znalost německých kulturních a hospodářských počinů v Čechách a na Moravě. Německé dějiny přitom nebyly vnucovány zvenčí a nestávaly se morální zátěží, nýbrž se staly konkrétním a napínavým tématem obohacujícím dnešní život. Tak například skutečnost, že Ferdinand Porsche, Gustav

Mahler nebo Sigmund Freud a mnoho dalších osobností pochází z území dnešního Česka, nám německé dějiny ukazuje v novém světle. K takové německé historii se lidé hlásí spontánně a s hrdostí. Dobrý konec? Rostoucí připravenost ke kritickému pohledu na poválečné dějiny je v české společnosti patrná také z pravidelných anket a průzkumů. Od roku 2002 klesl počet těch, kteří vysídlení Němců považují za spravedlivou věc, ze 60 % na 48 % (anketa prováděná Sociologickým institutem ČSAV). Z perspektivy čtenáře novin, jenž sleduje politické dění, vypadá takto charakterizovaná pozice jako nudný klid. V politice se dokázal prosadit status quo, jež pokládá zpracování minulosti za vnitřní záležitost Německa, případně Česka. V tomto smyslu byl také hodnocen projekt Centra proti vyhnání Svazu vyhnanců ze strany oficiálních českých reprezentantů. Nebylo na něj reagováno, ve skutečnosti se nedostal do médií, a proto také téměř nevzbudil zájem veřejnosti. Skutečnost, že se na toto téma nediskutuje na politickém poli, však vytváří ideální předpoklady nejen pro již zmiňovanou občanskou společnost, nýbrž také pro alternativní politické iniciativy. Tak se po roky trvajícím váhání dokázal v roce 2004 konečně prosadit velký vládní projekt „Zapomenutí hrdinové“ zkoumající německé antifašisty; město Ústí nad Labem mohlo na mostě odhalit pamětní desku připomínající zavražděné Němce při ústeckém pogromu 31. července 1945; v tomto městě bylo také založeno Collegium Bohemicum, jež má jako vědecký institut celkově zpracovat německé dějiny v Čechách a na Moravě. Bylo tím učiněno dost? Když se pro srovnání rozvzpomeneme na dobu po roce 1989, vyjde jasně najevo, že se tehdy na obou stranách doufalo v úplné napravení a odčinění. Tomu jsou Češi i sudetští Němci i dnes vzdálení. Sotva lze také pomyslet na to, že by dohledné době byla majetková otázka řešena ve formě, jakou si přejí sudetští Němci. Dokonce nelze ani očekávat, že by nějakým způsobem byly odstraněny Benešovy dekrety. Přesto však vyhlídky nejsou zdaleka tak špatné. Češi a sudetští Němci objevují novou základnu pro maximálně aktivní a důležitou spolupráci - společnou péči o německé kulturní dědictví na území českých zemí. Na tomto základě vzniká velké množství konkrétních projektů, jež také oba národy spojuje do budoucna.

27


Pramen Projev prezidenta České republiky Václava Havla k česko-německým vztahům, který pronesl 17. února 1995 v Praze pod názvem „Češi a Němci na cestě k dobrému sousedství“. Vztah k Německu a k Němcům je pro nás čímsi víc než jen jedním z mnoha témat naší diplomacie. Je to součást našeho osudu, ba přímo naší identity. Německo je naše inspirace i naše bolest; zdroj pochopitelných traumat i mnoha předsudků a bludů, jakož i měřítek, k nimž se vztahujeme; někdo vnímá Německo jako naši hlavní naději, jiný jako naše hlavní nebezpečí. Lze říct, že postojem k Německu a k Němcům se Češi nejen politicky, ale i filozoficky definují a že typem tohoto postoje vymezují nejen svůj vztah k vlastní historii, ale také sám typ svého národního i státního sebepochopení. Pro Němce zajisté vztah k Čechům nemá tento zásadní význam, nicméně má pro ně přesto větší význam, než si někteří z nich asi přiznávají: je tradičně jedním z testů, který odkrývá i jejich sebepochopení. Vždyť vztah Německa k nám byl mnohdy přímo zrcadlem jeho vztahu k Evropě jako takové! Tento význam obzvlášť narůstá právě dnes, kdy i nově sjednocené Německo hledá svou novou totožnost a své nové postavení v Evropě a ve světě. ... Ojedinělý příběh téměř tisíciletého soužití Čechů a Němců v naší zemi, byť v posledních dvou stoletích stále komplikovanějšího a posléze zmařeného, zůstává integrální součástí našich dějin, a tudíž i naší soudobé identity jako občanů České republiky, a představuje hodnotu, na kterou nesmíme zapomínat. Mimo jiné i proto, že je to - s trochou nadsázky řečeno – hodnota velmi moderní, která nás může inspirovat i při tvorbě nového česko-německého vztahu. ... Spatřovat tragický konec tisíciletého soužití Čechů s Němci jen v poválečném vysídlení Němců znamená dopouštět se nebezpečného zjednodušení. Fyzickým koncem tohoto soužití ve společném státě odsun nepochybně byl, toto soužití tehdy skutečně zemřelo. Ale smrtící ranou, která to způsobila, bylo něco jiného: fatální selhání velké části našich občanů německé národnosti, kteří před demokracií, dialogem a tolerancí dali přednost diktatuře, konfrontaci a násilí, ztělesňovanými Hitlerovým nacionálním socialismem, a dovolávajíce se svého práva na vlast, své vlasti se ve skutečnosti zřekli. Popřeli tím, mimo jiné, i vynikající práci mnoha německých demokratů, kteří Československo jako svou vlast spoluutvářeli. Ať bylo řešení národnostní otázky v předválečném Československu jakkoli nedokonalé, nikdy nemůže ospravedlnit toto selhání. Neboť ti, kteří se ho dopustili, se postavili nejen proti svým spoluobčanům, proti Československu jako státu a proti svému občanství v něm, ale proti samotným základům lidskosti. Přiklonili se totiž ke zvrácené rasistické ideologii a začali ji sami a ihned také prakticky aplikovat. Je skvělé, že to mnozí potomci našich někdejších spoluobčanů německé národnosti pochopili a dnes obětavě a trpělivě usilují o smíření mezi našimi národy. Na poválečný odsun můžeme mít různé názory - a můj kritický názor je obecně znám -, nikdy ho však nemůžeme vypreparovat z jeho dějinných souvislostí a oddělit ho od všech hrůz, které mu předcházely a které k němu vedly. Jestli jsem toto považoval ještě donedávna za věc do té míry samozřejmou, že jsem necítil potřebu ji znovu zdůrazňovat, dnes ji musím jasně říct, protože se v Německu opět ozývají lidé, kteří ji přehlížejí, nebo dokonce zpochybňují. Ostatně i v minulosti jsem nejednou řekl, že zlo má infekční povahu a že zlo odsunu bylo jen smutným vyústěním zla, které mu předcházelo. O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se - jako Češi - hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus - aspoň v jeho moderní ničivé podobě - do naší země nepřinesli. ... Především bychom se měli pokusit dohodnout se na tom, jakou roli vlastně přisoudíme minulosti. Zapomenout na ni v žádném případě nemůžeme. Tak, jako je konzistentní lidská osobnost, žijící ve shodě sama se sebou a odpovědná za sebe, nemyslitelná bez vědomí vlastní minulosti a kontinuity a bez odpovědného názoru na ni, není - samozřejmě v jiné podobě – bez něčeho podobného myslitelné ani odpovědné společenství, ať už definované národnostně, nebo politicky. Svou minulost a své dějiny musíme znát a musíme si na ně tvořit svůj názor. To ale neznamená, že se musíme přestěhovat do svých dějin, zkoušet se proměnit ve své předky, znovu a znovu rekonstruovat situace, v nichž se ocitali, a napodobovat postoje, které zaujímali, znovu a znovu se sami trápit jejich utrpením či dojímat jejich úspěchy a z těchto pocitů posléze vyvozovat politické důsledky. Minulost nemůže být naším programem. Trvale se do ní přenášet a jaksi existenciálně se s ní ztotožňovat znamená ztrácet nadhled, schopnost jejího odpovědného posouzení i schopnost poučit se z ní. Vposledku takový kompletní sebepřenos do minulosti není ničím jiným než zvláštní formou obnovy kmenového pojetí národa jako entity s vlastní „nadhistorickou“ kolektivní „nadsubjektivitou“. Kam až toto pojetí vede, víme přece dobře: k principu nikdy nekončícího koloběhu krevní msty, kdy nové a nové generace vnuků trestají jiné vnuky za zločiny jejich dědů na vlastních dědech. ... A my nejsme tak bláhoví, abychom dnešním generacím demokratického Německa zasílali účty za všechna dávná příkoří napáchaná částí jejich otců, dědů či pradědů, stejně jako nezasíláme národům bývaléhoho Sovětského svazu účty za všechny škody, které na naší zemi a v našich duších napáchala desítiletí komunismu. Proto považujeme za ještě bláhovější všechny pokusy žádat od nás materiální či jinou formu nápravy poválečného odsunu. Nacismus, Mnichov, válka a všechny její trpké důsledky patří do historie a jediné, co můžeme a chceme dělat, je snažit se tuto historii pochopit a udělat vše pro to, aby se už nikdy neopakovala. Představitelé demokratického Německa dávno veřejně pojmenovali německou vinu za nacismus, aniž se pokoušeli o nemožné, totiž vrátit dějiny kamsi před druhou světovou válku. ... Ti, kteří byli od nás kdysi vyhnáni či vystěhováni, jakož i jejich potomci, jsou u nás vítáni tak, jako všichni Němci. Jsou vítáni jako hosté, kteří ctí kraje, kde žily generace jejich předků, kteří pečují o místa, s nimiž se cítí být svázáni, a kteří přátelsky spolupracují s našimi občany. Nejsou možná příliš vzdáleny dny, kdy Češi i Němci - ocitajíce se společně ve vnitřně otevřeném prostoru Evropské unie - budou se moci bez překážek usazovat kdekoliv na jejím území a podílet se na budování takto svobodně zvoleného domova. Dobrý vztah mezi národy, a tedy i naše smíření mohou být založeny jen na kooperaci svobodných občanů, vzdorujících svodu houfovat se pod kolektivistickými prapory a vyvolávat v jejich stínu ducha kmenových konfrontací. Tak, jako by měl skončit čas omluv a zasílání účtů za minulost a začít čas věcné rozpravy o ní, měl by skončit i čas monologů a osamělých

28

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? výkřiků a začít čas dialogu. Dialog ostatně už dávno začal, mezi občany, místními samosprávami, historiky, ba i mezi politiky. Přimlouvám se za jeho trvalé rozšiřování a prohlubování. Musí však jít opravdu o dialog. To znamená, že si prostě musíme vyměňovat informace, zkušenosti, poznatky, analýzy, náměty, programy, srovnávat je, hledat shodu a uskutečňovat vše dobré, na čem se domluvíme, aniž bychom se přitom jen náznakem cítili být navzájem svými rukojmími či rukojmími své neblahé historie. ... Předpoklady k dobré spolupráci tu tedy jsou. A pokud se objevují rušivé tóny, hlasy či nálady, pak je třeba na obou stranách proti nim daleko energičtěji než dosud vystupovat. Na straně německé to jsou hlasy -naštěstí ojedinělé a osamělé - pokoušející se rehabilitovat intelektuální kořeny toho, co způsobilo někdejší německou katastrofu, hlasy skrytých nostalgiků neschopných se rozloučit s ideou nacionálního státu jako vrcholu lidského snažení a s pocitem zvláštního německého poslání, opravňujícího Německo k nadřazeneckému vztahu k ostatním. Na straně české to je podivná a veskrze provinciální kombinace strachu z Němců a servility k nim a ovšem neschopnost mnohých vymanit se ze svěrací kazajky předsudků, jež byly tak dlouho ve společnosti pěstovány. Občas se mi zdá, jako by byl u nás zakonzervován stav mysli charakteristický pro dobu bezprostředně poválečnou a tento stav jako by byl podivně kompenzován potřebou „aspoň něco z Němců mít“. A tak se nejednou můžeme setkat s lidmi, kteří své okolí straší - v duchu komunistické propagandy - německým nebezpečím, kteří ale zároveň mají na svých domech napsáno „Zimmer frei“ a vybírají i od Čechů nájemné v markách. Tedy na jedné straně silácká zvolání v duchu nacionální zaslepenosti a xenofobie, na druhé straně totální nedostatek elementární občanské hrdosti. ZDROJ: http://www.collegium-carolinum.de/doku/vdok/hav-95.htm

Pramen „Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji“ z 21. 1. 1997 „ Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo... společně prohlašují odstavec II Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.  Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.  Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. odstavec III Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány. odstavec IV Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. www.fondbudoucnosti.cz

29


Pramen Diskuse k brněnskému pochodu smrti v roce 2002 Výzva občanského sdružení „Mládež pro interkulturní porozumění“ členům Rady mesta Brno k 55. výročí takzvaného brněnského pochodu smrti Vážený pane primátore a členové Rady města Brna, 30. května 2000 uplynulo právě 55 let od násilného vyhnání německých obyvatel z Brna. Tento tzv. „pochod smrti“ nebyl vším jiným než spontánním výbuchem nenávisti nahromaděné během německé okupace, byla to vědomě plánovaná akce organizovaná mj. také politickými představiteli města Brna. Akce byla provedena na základě vyhlášky Národního výboru pro Velké Brno z 30. května 1945, která nařizovala, aby se ještě téhož dne shromáždily všechny německé ženy, děti a staří lidé. Během noci a k ránu pak byli donuceni vydat se na pochod směrem k rakouským hranicím. Toto procesí čítající  20 až 35 tisíc osob doprovázené ozbrojenci putovalo za strašných podmínek do Pohořelic, odkud vyhnanci později pokračovali dál. Podle očitých svědectví mnozí zemřeli přímo na cestě vyčerpáním, jiní byli ubiti či zastřeleni. Celkový počet obětí vyhnání z Brna se odhaduje na několik set až 1 000 osob. Je třeba si uvědomit, že tato násilná akce byla namířena speciálně proti ženám, dětem a starým lidem, kteří tvořili naprostou většinu účastníků a obětí „pochodu smrti. „Na základě zmiňované vyhlášky totiž museli němečtí muži ve věku 14–60 let dočasně zůstat v Brně na pomocné práce. Mezi vyhnanými bylo i mnoho Čechů a německých antifašistů. Tento „akt pomsty“ tak postihl jen okrajově ty, kteří se aktivně podíleli na nacistických zločinech. K vyhnání Němců z Brna došlo ještě předtím, než s „odsunem“ německého obyvatelstva z území Československa souhlasila 2. srpna 1945 Postupimská konference, která tak byla do jisté míry postavena před hotové skutečnosti, které se již nedaly napravit. Jsme si dobře vědomi nesrovnatelně rozsáhlejších zločinů, které spáchal nacistický režim. Zároveň si uvědomujeme, že utrpení zůstává utrpením, ať je jeho původcem kdokoli a v kterékoli době. I při vyhnání Němců z Brna byl uplatněn nepřijatelný princip kolektivní viny a byl spáchán zločin na skupině obyvatelstva definované na základě etnické příslušnosti. S ohledem na to, že uplatňování těchto principů i dnes vede k páchání krutostí na mnoha místech světa, víme, jakou hodnotu má jejich výslovné odmítnutí. Obracíme se proto na vás, abyste jako dnešní představitelé města Brna jasně vyjádřili nesouhlas s těmito událostmi, za něž nesla tehdejší brněnská politická reprezentace odpovědnost. Domníváme se, že adekvátním způsobem tohoto vyjádření je omluva vyhnaným obyvatelům Brna, která bude radnicí oficiálně zveřejněna. Proč omluva a jaký má dnes smysl? Nejde jen o samotný symbolický akt. Omluva brněnské radnice bude podle našeho názoru spíše prostředkem, jenž s sebou ponese dvě významná a aktuální poselství. První je poselstvím smíření k těm, kdo byli násilně vyhnáni. Druhé poselství směřuje k nám, dnešním Brňanům, kteří v naprosté většině nemáme s vyhnáním, k němuž zde před 55 lety došlo, nic společného. Nesměřuje k sebeobviňování, nýbrž k odpovědnosti za dnešní a budoucí soužití lidí nejrůznějšího kulturního či etnického původu. Dává naději, že pokud si uchováme vědomí o nepřijatelnosti uvedených zločinů a budeme schopni k nim zaujmout otevřený a poctivý postoj namísto jejich tabuizace, nic podobného se nebude opakovat. *** Prohlášení k výzvě MIP brněnské organizace“Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“

30


Pramen Střízlivý pohled na následky masových přesunů lidí, kde v pohraničí vznikla společnost bez vztahu k regionu, bezpochyby ozřejmil, že z čistě hospodářského a kulturního hlediska znamenalo nucené vysídlení Němců dramatickou ztrátu. Zdokumentovat to se pokoušel mimo jiné projekt „Zmizelé Sudety“ občanského sdružení Antikomplex.

Vesnice Bažantov (Wosant) v severní části Šumavy (Böhmerwald)

Zmizelé Sudety/ Das verschwundene Sudetenland, red. Antikomplex, Domažlicko 2007.

Pramen

Členové České strany národně sociální natřeli 29.10.2011 na růžovo kříž k památce německých válečných obětí na louce Budínka u Dobronína. Kromě toho zatloukli do země 64 dřevěných křížů, které mají připomínat oběti nacistického masakru z května 1945 ve Velkém Meziříčí.

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/clenove-csns-natreli-kriz-na-pamatku-zabitych-nemcu-na-ruzovo-p6z-/domaci. aspx?c=A111029_111607_domaci_fih

31


Pramen Abychom si dokázali představit, jak bylo s tématem vysídlování Němců a druhé světové války zacházeno při volební kampani v roce 2002, ocitujeme zde také z rozhovoru tehdejšího ministerského předsedy Miloše Zemana, který vyšel 21.1.2002 v rakouském časopisu Profil. Pro doplnění kontextu celého interview je třeba dodat, že česko-rakouské vztahy jsou dlouhodobě mnohem komplikovanější než poměry česko-německé. A že jsou momentálně pod velkým politickým tlakem významných rakouských a bavorských politiků. Došlo i na výhružky, že když nebudou odstraněny Benešovy dekrety, budou vetovat vstup Česka do EU v roce 2004.

„Interview. Český premiér Miloš Zeman o lidovém hlasování o vetu, Jörgu Haiderovi a FPÖ, o Benešových dekretech a vyhání Sudetských Němců. Od Otmara Lahodynskeho. .... „Profil: Čím to vlastně je, že mezi Rakušany a Čechy je trvalé napětí? Jsou na vině staré historické nesrovnalosti? Zeman: Vždy jsem se zasazoval o dobré vztahy mezi našimi zeměmi, právě i v hospodářské oblasti. Proto jsem podpořil privatizaci České spořitelny na Erste bank - Rakousko je v Česku čtvrtým největším investorem po Nizozemí, Německu a USA. Profil: Z toho přece mají užitek obě země. Zeman: Je to tak. Proto říkám: Haiderovci přicházejí a počínají si jako Hitlerovci. Ale já věřím na přátelství mezi oběma našimi národy. Ale z rakouské strany dochází stále znovu k provokacím. Mezi ně počítám i nejnovější požadavek rakouských sudetoněmeckých svazů, aby v Česku bylo dvojjazyčné značení obcí na tabulích. Budu se při tom držet toho, co řekl jeden český meziválečný novinář, který prohlásil, že požadavky, jež jsou kompletně nesmyslné, se mají ignorovat.Takže k tomu už nic neřeknu. Profil: Mohly by být dobré hospodářské vztahy mezi Rakouskem a Českem negativně poznamenány výsledky lidového hlasování? Zeman: Hospodářské vztahy by tím přirozeně mohly utrpět. Politika a hospodářství jsou vždy propojené. A protože jsem nejprovokativnějším evropským politikem, rád bych řekl ještě něco: Rakousko nebylo obětí hitlerovského Německa, ale jeho prvním spojencem. Kromě toho nelze zapomínat na to, že sudetští Němci byli Hitlerovou pátou kolonou, když usiloval zničit Československo jako jediného ostrůvku demokracie ve střední Evropě. Lze dnes skutečně požadovat pro zrádce smíření?

32

Profil: Ale to je pochybné přisuzování kolektivní viny. Po druhé světové válce bylo v Československu zabito nebo pronásledováno mnoho nevinných sudetských Němců, kteří s nacistickým systémem neměli nic nebo jen málo společného. Čeští občané se na sudetských Němcích dopustili mnoha ohavných činů. Zeman: Ano, to je pravda. Také jsem byl prvním českým politikem, jenž takové zločiny odsoudil. Ale také nezapomínejte, že tito sudetští Němci byli před vpádem Hitlera československými státními občany. Podle českého práva se mnozí z nich dopustili vlastizrady, zločinu, jenž tehdejší právo trestalo smrtí. I v mírových dobách. Když tedy byli vyhnáni nebo transportováni pryč, bylo to mírnější než trest smrti. Profil: To zní hodně cynicky. Tím přece schvalujete také vraždy a týrání desetitisíců sudetských Němců. Zeman: Nikoliv, tyto excesy jsem odsoudil. Ale to nic nemění na tom, že sudetští Němci podporovali genocidu páchanou na českém obyvatelstvu. Lidice jsou příkladem osudu Čechů po vítězství Hitlera. A opakuji: Rakušané byli prvními Hitlerovými spojenci, i když se rádi prezentují jako oběť. Profil: Nad anšlusem rozhodně nezavládlo jen všeobecné nadšení. A přece jen tehdy do Rakouska napochodovala silná Hitlerova armáda. Zeman: Může být, ale v roce 1968 vpochodovala silná sovětská armáda do Československa, a na ulicích v Československu tehdy nejásaly davy. Ale bylo velmi mnoho nadšeně jásajících Rakušanů, kteří se radovali z invaze Německého wehrmachtu.

Profil: Rád bych připomenul, že to byli Češi, kdo sovětskou armádu ke vpádu pozval, totiž část českých komunistů, kteří tehdy byli u moci.

Zeman: Ano, ale já jsem mluvil o pocitu českého obyvatelstva, ne o nějaké straně. Profil: Rakušané přijali po vpádu Sovětů do ČSSR velké množství uprchlíků z vaší země. Zeman: Ano, toho si velmi vážím. Proto i nyní říkám: Když jsme my Češi byli schopni s Gerhardem Schröderem uzavřít vyrovnání se s minulostí, mělo by to být možné i s Rakouskem. Minulost už nemůžeme změnit, ale můžeme ovlivnit přítomnost a budoucnost. Profil: Co si myslíte o požadavku z Rakouska, že by Češi měli Benešovy dekrety, jež legitimizovaly vyvlastnění a vyhnání sudetských Němců, prohlášeny za „Totes Unrecht - Mrtvé bezpráví“

Zeman: To jsme si v březnu 1999 vyjasnili už s Gerhardem Schröderem. Prohlásil jsem, že Benešovy dekrety, součást československých zákonů po druhé světové válce, v současnosti už ztratily svoji účinnost. Kancléř Schröder na to řekl, že minulost je uzavřená včetně otázky vlastnických nároků. Někteří lidé, kteří tuto otázku neustále vynášejí na přetřes, mají na mysli pouze restituci majetku, a to může být velmi nebezpečné. Zdůrazňuji, že minulost je uzavřená, byli vítězové, byli poražení a byly také oběti. Pro mě je důležité, že byl zničen totalitní systém, který si na české straně vyžádal desetitisíce obětí. Je tedy od nás skutečně velkomyslným aktem, když Rakousku nabízíme: Nechte nás zapomenout na minulost. Přenechme minulost historikům a nenechme ji zkoumat politiky. Pokud si vy Rakušané přejete otevírat minulost na politické úrovni, pak už potřetí v tomto rozhovoru prohlašuji: Vy jste nebyli první obětí nýbrž první oporou převážně nezločinnějšího systému v dějinách lidstva. Prosím, nejprve se nad tím zamyslete. Profil, 2002


Pramen Z české perspektivy byl při reflexi nuceného vysídlování Němců vždy velmi silně zastoupen morální aspekt. V souvislosti s vyhnáním byly vyjadřovány pocity viny. Nejsou jediným aspektem zpracování vlastních dějin, jsou ale důležitou součástí, jež je více nebo méně přítomna u všech, kdo se kriticky vyrovnávají s poválečnými událostmi. Jako příklad takového českého postoje k sudetoněmeckému problému a jako doklad toho, že zpracování česko-německých dějin je procesem, který trvá do dneška, si zde ocitujme církevní proslov z podzimu 2007. Projev P. Petra Hrušky, administrátora Maria Loreto, farnosti Eger, jenž pronesl 7. října 2007 během česko-německé poutní mše v Maria Loreto. Rád bych řekl na úvod pár slov k dnešní slavnosti výročí posvěcení tohoto kostela a celého poutního místa Maria Loreto. Osobně mám ve velké oblibě slovo „vyváženost“ jako protiklad k výrazu „jednostrannost“. Avšak v souvislosti s některými specifickými událostmi je někdy jednostrannost nejen dobrá, ale dokonce nutná. Podle mého názoru je třeba odvahy k jednostrannosti také tam, kde se jedná o prosbu o odpuštění. Takovouto prosbu nelze totiž neustále „vyvažovat“ nějakými „ale“ či „ti druzí jsou také vinni“. Má-li jít o poctivou prosbu o odpuštění, musí platit jen jedno: rozpoznat svoji vlastní vinu, vyznat ji, litovat jí, a, pokud to je ještě možné, také ji odčinit. Byla vydána nejrůznější německo-česká prohlášení o našem vzájemném smíření, o smíření mezi Čechy a Němci. Tato prohlášení jsou jistě užitečná. Avšak obávám se, že jsou formulována příliš všeobecně, příliš obsáhle, ano, příliš vyváženě. Proto bych se dnes rád (doufám, že i jménem celé naší chebské farnosti) odvážil učinit jedno velmi „jednostranné“ prohlášení. Rád bych začal dvěma větami našeho prvního českého prezidenta Václava Havla (z ledna 1990): „Vyhnání bylo nespravedlivé.“ a „Je třeba si přiznat pravdu.“ Již v Janově evangeliu také čteme: „Pravda vás osvobodí“ (ne práce, ale pravda vás osvobodí). My, katoličtí křesťané z chebské farnosti, vás, naše sudetoněmecké bratry a sestry, proto dnes prosíme o odpuštění. Prosíme vás o odpuštění za proces „počešťování“ (či „odněmčování“), kterým byla postižena 3,5 milionová německá „menšina“ za první Československé republiky. Krátká ilustrace pro ty, kteří možná nevědí, co je tím myšleno: Když 4. března 1919 sudetští Němci pokojně demonstrovali za právo na sebeurčení, v několika městech (Hostinné, Ústí n. L., Cheb, Kadaň, Stříbro, Karlovy Vary, Šternberk) tvrdě zakročila proti pokojnému obyvatelstvu česká armáda. Padesát čtyři lidí bylo při tom zastřeleno – uprostřed míru mezi dvěma světovými válkami. Zcela konkrétních 54 lidí, 54 zbytečně zmařených lidských osudů, zahrnujících školáky, studenty, možná i některé z vašich příbuzných. Mezi těmito 54 mrtvými bylo 20 žen a dívek, 16 osob mladších 19 let, dvěma ze zastřelených dětí bylo jen 14, jednomu 13 a jednomu dokonce teprve 11 let. Jeden z mrtvých, Josef Christl, byl osmnáctiletý student z Chebu, další obětí byla také osmnáctiletá studentka z Chebu. Prosíme o odpuštění za poválečné vyhnání Němců, které bylo v některých českých politických kruzích plánováno již během války a vykazovalo znaky „etnické čistky“. ... Za tento akt násilí vás prosíme o odpuštění. Zcela zvláštním způsobem pak prosíme o odpuštění za násilí, kterého se naši čeští spoluobčané dopustili na vás samotných, na vašich matkách a otcích, na vašich babičkách a dědech, na vašich sestrách a bratřích. Na všech obyvatelích Starého Hrozňatova, Nového Hrozňatova, Mítiny, Boden, Kozlů, Všeboře, Lipové a dalších osad tohoto regionu. Je nám líto, že jste vy a vaši předkové museli tolik trpět. Je nám líto, že u mnohých z vás tyto rány stále ještě nejsou uzdraveny. ... Doufám (a moc bych si přál, aby to bylo nadějí nás všech), že se naše společná Loreta stane místem, kde tato již dávno nezbytná prosba o odpuštění bude vyslyšena. Doufám, že se poutní místo Maria Loreto takto také stane místem skutečného vzájemného smíření. Děkuji vám za pozornost a pochopení. Citováno podle: www.farnostcheb.cz

33


Rudolf Hadwiger Pod vodami Nýznerovského vodopádu Tento text není historická studie, údaje z vyprávění pamětníka nebyly detailně ověřovány. Jde o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj. • narozen v roce 1929 v osadě Nýznerov (Niesnersberg) • sudetský Němec • v roce 1945 prošel výcvikem Volkssturmu v Dolní Lipové (Nieder-Lindewiese) • jeho sestra Anna Hadwiger po válce odvezena do lágru na Sibiř • v září roku 1946 rodina internována v Muně Mikolovice • roku 1948 celá rodina vystěhována na Jihlavsko • roku 1953 mu bylo uděleno československé občanství • návrat domů až po vojně v roce 1956 • v roce 1962 část Nýznerova zničena ženijním vojskem • rodná obec jeho ženy Margarety Pache Kamenná (Steingrund) zničena v roce 1961 • jako jeden z posledních ovládá slezský dialekt rodného kraje • v současnosti stále žije v Nýznerově Rudolf Hadwiger se narodil v roce 1929 v Nýznerově (něm. Niesnersberg) rodičům německé národnosti. Skoro celý život prožil v rodné obci ležící v krásné krajině Rychlebských hor pod vodami Nýznerovského vodopádu. Obec byla až do roku 1945 obydlena výhradně německy mluvícím obyvatelstvem. V roce 1930 tam žilo přibližně 300 lidí. Život v této podhorské oblasti nebyl nikdy jednoduchý. Lidé museli hodně pracovat, aby uživili své rodiny. Většina místních pracovala v lese nebo na svých skromných hospodářstvích. To ale na uživení sotva stačilo. Jen malá skupina lidí dokázala využít turistického ruchu, který v okolí za první republiky čile pulsoval. Mladý Rudolf měl sedm sourozenců a další tři umřeli v raném věku, a tak pro rodiče bylo velmi obtížné uživit početnou rodinu. „My jsme museli všichni brzo pryč z domu, protože byl hlad,“ vzpomíná Rudolf Hadwiger. Po mnichovské dohodě zabrala tuto příhraniční oblast třetí říše. První vzpomínky Rudolfa Hadwigera na toto období ale patří ještě září 1938, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace a nad Nýznerovem docházelo k přestřelkám. Nejspíše šlo o střelbu mezi členy Sudetoněmeckého Freikorpsu s československými vojáky, v okolí už předtím k několika střetům do-

34

šlo, obyvatelé okolních obcí své domovy opustili: „Tady navrchu, jak stříleli, to bylo navrchu za kopcem. Češi a na druhé straně byli ti němečtí dobrovolníci. My jsme byli stěhováni do Kamenné (zaniklá obec v blízkosti Nýznerova, pozn.autora). Tady se už střílelo. V noci to bylo bouchání. Jedna rodina tady zůstala. Byla to teta manželky. Měli pět, sedm nebo devět dětí. A ti nikam nešli. Ti čeští vojáci tam vždycky šli pro mléko, pro jídlo. Teta jim ho prodala a oni vždycky říkali, že by mohli trefit, ale nechtějí. Ale zase se to uspořádalo. To byl ten osmatřicátej.“ Z Kamenné (něm. Steingrund) se všichni po týdnu vrátili do svých domovů. Rudolf Hadwiger v té době chodil do obecné školy v Nýznerově a vzpomíná, že po obsazení Německem se výuka razantně změnila. Na stěně místo krucifixu visel portrét Adolfa Hitlera a děti musely každé ráno před vyučováním hajlovat. Živit rodinu ale bylo stejně složité jako před válkou, a tak mladý Rudolf musel jít v jedenácti letech pracovat do blízkých Skorošic (něm. Gurschdorf) k sedlákovi Rudolfu Frehligovi. Jak sám vzpomíná, byla to pro něj velmi těžká práce a domů se dostával jen na víkendy. U sedláka Rudolf Hadwiger nepracoval sám. Byli tam také ukrajinští zajatci z nýznerovského zajateckého tábora, jehož dozorčí budova ještě dnes stojí na konci

vesnice. S jedním z Ukrajinců, Zenonem Bontalíkem, Rudolf Hadwiger spal v jedné světnici. Postupem času se spřátelili a stali se z nich nejlepší kamarádi. V roce 1944 se ale Zenon dobrovolně přihlásil do wehrmachtu a o jeho dalším osudu pan Hadwiger nic neví. Když Rudolf Hadwiger mluví o tom, jak válka zasáhla obec, vzpomíná hlavně na spoustu mrtvých, kteří padli ve složkách wehrmachtu. Jen v Nýznerově jich bylo kolem třiceti. Říká také, že v obci nežili skoro žádní fanatičtí fašisté, většina lidí měla dost starostí s uživením rodiny a o politiku se nezajímali. Zvláště když v obci zůstaly většinou jen ženy, starci a děti. Ke konci roku 1944 byla pro Německo válka prakticky prohraná. Kvůli nedostatku mužů byli do německé armády povoláváni čím dál mladší chlapci. V pouhých 15 letech musel na výcvik Volkssturmu (německá domobrana) i Rudolf. Ve výcvikovém táboře v Dolní Lipové (Nieder Lindewiese) strávil šest týdnů až do 20. března 1945. Po jeho ukončení musel k odvodu, ale nakonec ho vyreklamovali rodiče, kteří si ho vyžádali jako nepostradatelného pro hospodářství, aby byli schopni odevzdávat povinné dodávky. Měl štěstí, několik jeho kamarádů se ještě v posledním měsíci války muselo zapojit do bojů.

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? Sestra skončila na Sibiři a rodina byla přesídlena na Jihlavsko Po příchodu sovětských vojsk převzal správu nad okolím komisař z Žulové (něm. Friedberg). Do vesnic v pohraničí začali pomalu proudit noví osadníci. Ti, kteří přišli v první vlně, většinou nezůstali a často po nich zbyly jen vydrancované statky. „Těch prvních, co přišli, tady zůstalo málo. Vybrakovali to a šli pryč. Potom teprve v čtyřicátým osmým, devátým, padesátým přišli rumunští Slováci a podkarpatští Rusíni. Ti tady už potom zůstali. Jsou tady i dnes. A ti taky dělali nejvíc dělníky v lese. My jsme si s nima tady dobře rozuměli. Bylo jich tady dost.“ Němci byli z oblasti vysídlováni v průběhu roku 1946. Nejprve byli všichni soustředěni v Muně Mikulovice, což byl za války velký zajatecký tábor, muniční továrna a sklad. Před samotným odsunem do Německa tam bylo soustředěno několik tisíc lidí. Rodina Hadwigerova spolu s nemnoha dalšími tam strávila jen čtrnáct dní. Bylo to v září roku 1946. Takto na tuto událost vzpomíná pamětník: „Tak jsme byli čtrnáct dní v lágru v Muně v Mikulovicích. Měli jsme jet do Německa. Celá vesnice byla prázdná, i Kamenná. Všechno bylo vystěhováno v tom lágru. Ten komisař, Čech, hajný, co byl potom polesný, toho potom napadlo, že když půjdeme všichni do Německa, tak tady nebude mít žádné dělníky. Tak zažádal na ministerstvo vnitra a jedenáct rodin z Kamenné a osm rodin z osady Nýznerov jsme museli zpátky. A zase jsme dělali v lese.“ Ještě v květnu 1945 byla sovětskými vojáky zatčena o pět let starší sestra Anna. Za války totiž jako úřednice v Žulové (Friedbergu) vstoupila do složek Wehrwolfu, což byla organizace, která měla po příchodu spojenců provádět záškodnickou činnost. Podle pamětníka se ale Anna Hadwigerová nechala pouze zapsat a žádnou aktivitu nevyvíjela. Jeden Polák ji udal a po soudu ve městě Glatz (Kladsko) byla odvezena na Sibiř až k blízkosti polárního města Norilsk, kde v lágrech strávila více než osm let. Kupodivu měl tento příběh šťastný konec a Anna Hadwigerová dnes žije jako Anna Michalski v německém Bambergu. Na Sibiři nebyla sama. Z okolí bylo odvezeno několik mužů a žen. Pro některé z nich to byla poslední cesta. Takto dnes mluví o věznění a návratu své sestry Rudolf Hadwiger: „Dělali ze začát-

ku stavební práce. Potom, jak už trochu uměla rusky, tak už neměla tu práci tak těžkou. Jak byly ty velký stavby, tak měli ty vozíky na kolejích, tak ona už potom stavěla výhybky. Byla tam osm a půl roku. Potom, jak byla amnestie, myslím, jak umřel Stalin, je propustili. Stejně už byli všichni nemocní a zničení. Měli už špatný zdraví. Potom se ještě v Německu vdala. Poznala chlapa, taky zajatce, při transportu z Ruska. Pocházel tady z Opole. Byl taky Němec. Šlonzák. Oni se potom vzali v padesátým osmým.“ Rodina o ní po celou dobu nic nevěděla a Anna zase nevěděla nic o rodině. Hledala ji proto v Německu a vůbec ji nenapadlo, že všichni zůstali na Moravě. Nakonec skončila u sestřenice v západním Německu a odtud se jen velmi těžko vracelo do komunistického Československa. „My jsme o ní celých osm a půl roku nic nevěděli. V třiapadesátém nám zemřela sestra po dvou malých dětech. Umřela, a jak jsme ji 26. prosince pochovali, tak 28. prosince jsme dostali první dopis od sestry. Už byla v německým lágru ve Friedlandu v západním Německu,“ vzpomíná Rudolf Hadwiger na chvíle, kdy se dozvěděl, že je sestra naživu. Ještě dnes prý Anna Michalski nechce mluvit o věznění na Sibiři, protože má stále strach z ruských politiků. Ani rodina Hadwigerova doma moc dlouho nepobyla. V roce 1948 v rámci rozptýlení Němců byli obyvatelé německé národnosti stěhováni z pohraničí do vnitrozemí, kde si je rozebrali čeští hospodáři. Hadwigerovi byli vystěhováni na Jihlavsko: „Tři dny jsme cestovali do Jihlavy v dobytčím vagonu. Všechno jsme měli, nábytek, dobytek a trávu pro kozy. To byla cesta! Šest vagonů nás jelo z Kamenné a Nýznerova. Na městském nádraží v Jihlavě byly vagony odstaveny a ti větší sedláci, co potřebovali lidi, si přišli vybrat. My jsme to měli dobrý. Někteří tam stáli až do noci a nikdo o ně nestál. Nevěděli, kam je mají dát. Ale nás bylo hodně dělníků a na tom statku jsme byli ein, zwei, šup. A už odpoledne jsme dostali byt na samotě, který patřil k statku. Jedna velká světnice a tam jsme měli osm postelí.“ Šest let strávili pracemi na státním statku u vesnice Stará Hora. „Žilo nás tam dvanáct v jedné světnici.“ Rudolfovi rodiče v té době přemýšleli o vystěhování do Německa, ale jejich zaměstnavatel jim schovával korespondenci od úřadů, protože je potřeboval jako pracovní sílu na statku. V roce 1953 bylo uděleno státní občanství

všem Němcům, kteří měli stálé bydliště na území Československa. Rodiče se tak mohli vrátit zpět do Nýznerova. Rudolf spolu s třemi bratry si ale museli nejdříve odsloužit dva roky vojny. Na ně nevzpomíná příliš dobře, protože stále ještě neuměl česky a někteří vojáci mu proto vojnu hodně znepříjemňovali. Velká část Nýznerova byla srovnána se zemí Po návratu z Jihlavy bydleli v rodinném domě již noví osadníci, a tak Hadwigerovi dostali dům, kde sídlila obecná škola a v němž Rudolf Hadwiger žije dodnes. „Tady, jak dnes bydlím, jsem chodil pět let do školy.“ Ještě na Jihlavsku se Rudolf Hadwiger seznámil s Margaretou Pache a po návratu z vojny se s ní oženil. Paní Margareta pocházela z vedlejší vesnice Kamenná (něm. Steingrund) a také byla spolu s rodinou v roce 1948 vysídlena na Jihlavsko. Při návratu byla ale její rodná obec tak zplundrovaná, že se v ní již nedalo bydlet. Po válce v ní krátce bydleli osídlenci z Podkarpatské Rusi, ale ti se pro její nedostupnost v lesích zakrátko odstěhovali. Zůstaly po nich jen zpola zbořené domy a v roce 1961 bylo 46 domů obce navždy srovnáno se zemí ženijním vojskem. V okolí Skorošic je dnes takových vesnic několik. O jejich bývalých obyvatelích svědčí jen kamenné základy domů hustě zarostlé křovinami. I v Nýznerově bylo několik opuštěných domů srovnáno se zemí. Za domem pamětníka, kde dnes stojí pouze les, stálo několik stavení. Dnes už tam je pouze jeden dům vzdálený asi tři kilometry od vesnice. „Dřevěné domy podpálili. Jeden z nich tady hořel tři dny. Zděný baráky, do těch dali miny a vyhodili je do povětří a potom buldozerem srovnali. Přitom se nám tady v kredenci rozbily dvě skleničky a všechny okna bouchaly,“ vzpomíná na devastaci části obce Rudolf Hadwiger. Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam

Pozn.: Některá data a jména jsou doplněna ze středoškolské seminární práce „Odsun Němců z Jesenicka, osada Nýznerov“, kterou napsala vnučka pamětníka Anna Michálková (Hadwigerová) a která je uložena v dodatečných materiálech.

35


Krajina s odsunem Petr Mikšíček „Bylo tu není tu, havrani na plotu, bylo víno v sudě, teď tam voda bude,“ napadlo nejednoho našince při pohledu na sudetskou krajinu po poválečném odsunu Němců. Sudety zbourané, dosídlené, přeorané a těžbou zdevastované byly vedlejším produktem druhé světové války a následného budovatelského režimu. Po téměř dvaceti letech režimu nového se můžeme ptát: připomínat, nebo znovuosídlit? Nejdříve se ale pokusme příběh této „krajiny s odsunem“ stručně rekonstruovat. Otázkou, jak se podaří dosídlit pohraničí po vysídlení českých Němců, jak se změní jeho tvář, se po válce zabývaly nejen kompetentní státní instituce, ale také vědci a potažmo celá společnost. Každý čtvrtý Čech se v poválečných letech přestěhoval do pohraničí. Je zřejmé, že alespoň uvažovat o přesídlení do domů „po Němcích“ musel téměř každý. V červnu roku 1945 napsal známý český krajinný architekt Ladislav Žák článek do deníku Mladá fronta, ve kterém se zabýval novou podobou pohraničí. Jeho reakce na oficiální plány Osidlovacího úřadu se stala pro budoucnost tohoto regionu prorockou. Oproti idealistickým plánům úřadu na 80% zalidnění pohraničí, hladké začlenění do struktury zbylé země, využití všech polností a průmyslových objektů Ladislav Žák již tehdy upozornil na možnost ponechat pohraničí poloprázdné a využít jej pro rekreační účely. Podle jeho plánu měl být v pohraničí redukován počet zemědělských podniků, průmyslu, dopravní infrastruktury i obytných budov a vše mělo být přizpůsobeno náhradní funkci. V plném rozsahu měly být zachovány pouze některé, velmi výhodné rekreační lokality, kde by vznikla centra oddechu. Ostatní horská území měla být opuštěna. Sukces(e) zlatokopů a koster Vize krajinného architekta se v podstatě naplnila a po roce 1945 tak vznikl na území Československa nový typ krajiny — sukcesní krajina zaniklých obcí a okolních polí, pastvin a cest. Vlastně úplně nový

36

druh krajiny to nebyl. Během tisícileté lidské historie se vždy rozšiřovala jako důsledek krvavých válek, nenávisti a exodu obyvatelstva. V bývalých Sudetech žilo v první třetině minulého století v průměru o 30 % více obyvatel než dnes. Lokálně samozřejmě tato výše variuje mezi 0 % (Žatecko) až 100 % (Doupovské hory). V důsledku odsunu Němců z Československa a získání nedostatečného počtu nových osídlenců zůstalo opuštěno na pět set obcí, tisíc částí obcí a patnáct set samot. Stavby v těchto oblastech zůstaly prázdné a velmi brzy podlehly nepříznivým klimatickým podmínkám. Československý stát přišel nejen o domovní fond, ale také o vybavení domů. To se odváželo hromadně do obydlených obcí a také do vnitrozemí. Rozkrádalo se i cenné vybavení městských vil, zámků, hradů a továren. Stát většinu nově nabytého majetku nestihl zajistit a ohlídat. Později se dokonce jednotlivé domy z venkova a měst rozebíraly a vlakem posílaly například na Slovensko, kde byly znovu sestaveny. Většinu bohatství, které sudetští Němci vlastnili a nemohli si ho odnést s sebou, tedy rozkradli takzvaní zlatokopové ještě v roce 1945. Poctiví osídlenci se zpravidla nedostali do svých nových domovů dříve než tito vykradači. Vyrabované a opuštěné domy však zůstaly stát a velmi rychle se z nich stávaly ruiny, hyzdící pohraniční krajinu. Koncem 50. let se tak skoro na každé stráni nacházely „kostry“ domů — obezdívka, kamenná kuchyně a komín. Na operačním stole Osidlovacího úřadu Generálním plánem zemědělského osidlování pohraničí se zabývalo ministerstvo zemědělství a širšími kompetencemi vybavený Osidlovací úřad. Pohraničí bylo z pohledu zemědělství velmi důležitou oblastí: nacházela se zde třetina orné půdy českých zemí, více než tři čtvrtiny

luk a pastvin, většina vinic, více než třetina lesů, většina všech rybníků a vodních ploch vůbec. Úspěšně osídlit pohraničí a zachránit žně v létě 1945 bylo hlavním motorem úřadů. Osidlovací úřad stanovil, že pokud se v určitém pohraničním kraji usadí alespoň tři čtvrtiny počtu veškerého obyvatelstva v porovnání se stavem roku 1930, bylo by možno považovat pro onen kraj osídlení za skončené. Tohoto propočtu se leckde podařilo dosáhnout, ovšem pouze dočasně. Fluktuace byla natolik silná, že později muselo dojít k dalším dvěma vlnám osidlování. Generální plán se též snažil s ohledem na rozvoj zemědělství podchytit, aby uchazeč o národní správu v určité oblasti pocházel z podobných klimatických a vegetačních podmínek či podobné nadmořské výšky. To však nebylo možné dodržet. Největší nápor takzvaných národních správců směřoval v Čechách do okresů od Žatce, přes Most, Bílinu, Litoměřice až k České Lípě, kde bylo v létě 1945 obsazeno již 80—90 % usedlostí. Tyto části pohraničí totiž byly velmi úrodné — dala se zde pěstovat cukrovka, obilí, chmel, ovoce a zelenina. Na Moravě směřoval hlavní proud do okresů Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče a Mikulov. Zde byl tak výrazný přetlak poptávky, že se národní správci museli spokojovat pouze s výměrami hodně pod deset hektarů. Na severní Moravě směřovali novoosídlenci hlavně do okresů Zábřeh, Moravská Třebová, Šternberk či Šumperk. Naopak nejmenší zájem vykazovaly okresy Kaplice, Český Krumlov, Tachov, Planá, Loket, Žlutice, Aš, Nejdek, Jeseník, Rýmařov a Moravský Beroun. Tyto komunikačně hodně vzdálené, horské a nejméně úrodné části ani nesloužily k individuálnímu osídlení, ale spíše k přeměně na souvislá pásma pastvinářských družstev, tedy zaniklých obcí bez jakékoliv kulturní identity. Z celkově konfiskovaných jeden a půl milionu hektarů půdy bylo 150 tisíc ur-

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? čeno na rozvoj pastvinářství v místech bývalé obilnářsko-bramborářské produkce, dalších 60 tisíc pak k zalesnění v horských oblastech ve výškách nad 750 metrů nad mořem. Do tohoto čísla se nepočítaly hektary smíšených lesů, které formou náletu vyrostly na opuštěných stráních. Zejména v působivém Pošumaví, Krušných horách, Českém lese a pohořích na severovýchodě Čech a na Moravě tak došlo k zalesnění strání a úbočí hor a zániku osad, vesnic a chalup, cest a drobných staveb. Po lovcích a sběračích zemědělci Po oddělení usedlostí vhodných k osídlení od těch nevhodných, jichž byla téměř polovina, se ministerstvo zemědělství dopracovalo k celkovým počtům potřebných zemědělsky schopných rodin v pohraničí. Na obsazení hospodářství do dvaceti hektarů bylo potřeba získat sto až sto dvacet tisíc rodin. Na osídlení velkých celků a na práce v pastvinářských družstvech bylo dále třeba deset až dvacet tisíc rodin, což celkem znamenalo více než půl milionu zemědělského obyvatelstva. Do začátku léta 1946 se však přihlásilo celkem jen 130 tisíc kvalifikovaných zemědělců, což odstartovalo dosidlování pohraničí reemigranty. Přesto ale počet osídlenců i nadále nedosahoval potřebné výše. Po zhodnocení reálných možností přistoupil Osidlovací úřad na plán rušení všech tzv. trpasličích výměr půdy. Stejně tak se snížil počet drobných živností obchodních a hostinských. Bylo jasné, že úřady nedokáží získat dostatečné množství lidí pro zemědělsky nepříliš výnosné oblasti a nebude možno udržet ekonomickou hodnotu území tak, jak ji zde zanechali sudetští Němci. Lidé se navíc těsně po válce báli přestěhovat do „nejněmečtějších“ oblastí Sudet, jako byly Krušné hory či Chebsko. Sem se například do září 1945 podařilo získat pouze pětadvacet zemědělců, neboť zde tou dobou zůstávala ještě většina sudetských Němců. Bylo obvyklou praxí, že odcházející Němci sypali krysí jed do studen nebo ho dávali do cukru. Mnoho nevinných lidí to málem zaplatilo životem. Zrušení nejmenších výměr zemědělské půdy, scelování do větších lánů, rušení živností a možností výdělku po roce 1948 silně zapůsobilo na pohraniční krajinu a tamní hospodářské tradice, a utvořilo nové mantinely vývoje. Pečlivě obdělávaná pole začala zarůstat, nikdo nebyl schopen sklidit plodiny ani se postarat o náročnou meliorační údržbu, a tak se

během několika let postupně změnila i tvář krajiny. Pole v nižších polohách noví správci scelili a zatravnili, zatímco pozemky ve vyšších polohách zalesnili. Na podmáčené louky nebylo možno vyjet s technikou, takže se nechaly ležet ladem a začaly zarůstat náletovou vegetací. Mezi další více či méně dominantní krajinotvorné prvky, které se počaly vytrácet, patřily úvozové cesty s podélnými stromořadími, větrolamy dávající stín, meze, mostky přes potoky, krajinné vyhlídky, lavičky na krásných místech a drobné sakrální památky, jako křížky a Boží muka. Kovové křížky pak brzy skončily ve sběrných surovinách. Bourání pohraničí Jak jsme výše naznačili, během 40. a 50. let nebyly místní národní výbory schopny zajistit likvidaci „bouraček“. Na ruiny podél hlavních silnic od hraničních přechodů si tak dlouhodobě stěžovali nejen místní obyvatelé, ale také cizinci a turisté. Toto defilé rozpadajícího se bohatství po sudetských Němcích rozhodně nebylo nejlepší reklamou lidově demokratického státu. Vláda se tedy dle usnesení Politického byra ÚV KSČ z května 1959 rozhodla všechny opuštěné a zchátralé stavby v pohraničí zbourat. Kromě nespokojenosti zastupitelů a občanů na východoněmeckých hranicích bylo důvodem konání II. celostátní spartakiády a také vídeňského kongresu socialistické mládeže v červnu roku 1960, jehož účastníci se měli jet podívat na exkurzi do „země stínů a ruin“, jak česko-rakouskému pohraničí pozorovatelé říkali. Plošné likvidační akce z přelomu let 1959—1960 se zúčastnily vojenské útvary civilní obrany, jednotky Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V první etapě těchto demolic příslušníci zlikvidovali do září 1959 více než 17 tisíc objektů, ve druhé ještě o 615 staveb více. Destrukce vykonávaly většinou celé roty (asi sto vojáků) se zázemím těžké techniky. Vytipované domy bouraly do úrovně maximálně jednoho metru nad zemí. Nejprve budovu strhly, poté těžkou technikou provalily sklepy a zaházely do nich veškerý stavební materiál, popřípadě jej odvezly. Tímto způsobem bylo „zbouráno pohraničí“. Do politicky žádoucího obrazu též zapadalo, aby se všechny ruiny v obci demonstrativně zbouraly na výročí konce války, 1. máje nebo VŘSR. Demoliční firmy i armáda si vedly „bourací deníky“, kam zapisovaly, co vše se musí zbourat a proč. Důvody, proč některé památky musejí pryč, zní dnes opravdu barbarsky a absurdně.

Například u bývalé obce Mílov nad Kašperskými horami se rozdrceným nádobím vyspravovaly cesty. Ještě dnes je možné nalézt mnoho různých artefaktů po zaniklém životě Němců. Jak na místech zbouraných domů a v jejich okolí, tak pod pár centimetry hrabanky v lese. V oblastech, kde zůstaly zachovalejší ruiny, jako například v bývalém Lipoltově v Doupovských horách, prohledávají okolí domů také lidé s detektory kovu. Mýty o zahrabaných pokladech i tradovaná místa, kde měli být pohřbeni lynčovaní sudetští Němci, dokáží dodnes vyprovokovat hledače k mnoha terénním pátráním. Nalezené předměty však často skončí na burzách a poslední střípky sudetské kultury tak mizejí v zahraničí. Krajina bez lidí Na místě stovek obcí tudíž zůstala prázdná krajina, která začala postupně zarůstat. V níže položených místech s listnatým porostem probíhala sukcese velmi rychle a louky zde zarostly náletovými dřevinami. V horských oblastech tento proces probíhal pomaleji. Neobydlená místa ve vyšších nadmořských výškách byla plánovaně zalesňována, například v Krušných horách se snížila hranice souvislého lesa až pod 750 metrů nad mořem. Nezalesněné obce a samoty postupně pohlcoval zpět jehličnatý les a voda proměnila dříve obhospodařované louky a pastviny v mokřady. Odchod člověka ze zapadlých koutů pohraničí znamenal návrat přírody, ticha a romantiky. Vzhledem k rozloze postiženého sudetského území se jedná o unikátní prostor, který nemá ve střední Evropě obdoby — jak pro svoji opuštěnost, tak pro ekologickou hodnotu. Pohraničí, podobně jako džungle v Mexiku, zároveň skrývá mnoho pozůstatků krajiny, architektury a kultury, která nenávratně zmizela. Bez patřičné piety a úcty. Bez respektu. Bez omluvy. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Hned po roce 1946 rozhodla vláda o vzniku Vojenského prostoru Prameny na území dnešního Slavkovského lesa. Plánu padlo za oběť mnoho obcí a město Litrbachy. Brzy na to se však zjistilo, že ruch ve vojenském prostoru ruší lázeňský provoz v Karlových Varech a okolí. Proto byl Vojenský prostor Prameny zrušen a přesunut o kousek dál — do Doupovských hor. Likvidace obcí se zde opakovala, tentokrát na ještě větším území. Tímto způsobem jsme si odpomohli od péče o stavby, památky a po staletí těžce osidlovanou krajinu.

37

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? Ve velkém se na likvidaci krajiny Sudet také podepsalo její nerostné bohatství. V severních Čechách mizely obce hlavně kvůli povrchové těžbě hnědého uhlí nebo kvůli budování vodních nádrží. Kromě vojenského výcvikového prostoru Brdy jsou všechny „velkoplošně upravené krajiny“ právě v bývalých Sudetech. Ve vnitrozemí by si to nikdo nedovolil. Prázdné pohraničí se tak stalo volným prostorem pro neracionální komunistické plánovače, kteří si vzpomněli na svá dětská léta na písečku a začali bourat, přerývat, hloubit, vršit a přesunovat. K pohraničí tak od padesátých let patří nejen návrat přírody a zaniklé obce, ale také průmyslová likvidace obcí, krajiny a kultury. Tvé bohatství tě zahubí Specifické území, dříve obývané německou menšinou s vlastním jazykem, kulturou a etnicitou, se dnes stalo novodobým symbolem soběstačnosti českého národa. Z městeček v pohraničních horách se staly rekreační obce, do nichž lidé pravidelně jezdí za odpočinkem, na cyklovýlety a na lyže. Je zřejmé, že při stabilním osídlení by něco takového nebylo možné a že levně zakoupené chalupy zvýšily kvalitu života měšťanů z vnitrozemí. Údolí plná zaniklého života, zdivočelá krajina, neporušená příroda a chalupy s tajemnou minulostí se tak staly součástí české duše. Taková tvář pohraničí je nám bližší než přelidněná pohoří z dob před odsunem Němců. Rekreanti také pomohli zachránit mnoho vesnic před likvidací tím, že domy odkoupili. To už je ale jiná kapitola dějin pohraničí. Bohužel se v dnešní době objevuje další fenomén, který brzy zlikviduje krajinu hlavně Krušných hor. Jsou to větrné elektrárny zaplňující hřeben hor, jež znemožňují zapsat toto území na seznam UNESCO nebo jej vyhlásit jako CHKO Střední Poohří. Obavy, co s turismem udělá až 350 větrných elektráren mezi Klínovcem a Krupkou, jsou opravdu na místě. Kdo se na ně bude jezdit dívat? Studenti ekologie? Ti zde příliš peněz neutratí. Soukromí investoři likvidují jeden typický výhledový bod za druhým. Nejkrásnější kruhový rozhled na Mědníku již neexistuje, kolem hory totiž stojí osm větrných elektráren. Krušné

38

hory nejprve ničil uran, posléze hnědé uhlí a nyní vítr. Přitom právě toto území a potažmo celé prázdné pohraničí jsou ideálním místem pro pěstování biomasy. Na té se ale asi nedá tolik vydělat. Krušné hory mají zkrátka smůlu v tom, že nepožívají výhod CHKO či národního parku jako třeba Šumava nebo Krkonoše. Kvůli tomu je možné je osázet větrníky, a to třeba i na nejvyšším vrcholu — Klínovci. Těsně poté, co se znovu zazelenaly, objevili je turisté a začalo se zde investovat, přichází další rána, která vyžene turisty, později i rekreanty, kteří budou prodávat domy ztrácející tržní hodnotu, a nakonec i místní obyvatele, kteří nebudou moci pracovat ve službách. Krušné hory jsou, zdá se, permanentně obětovávaným územím, ke všemu ještě zatíženým sudetským traumatem. Znáte nějakou horší kombinaci? A přitom jsou tak krásné a zasloužily by si obdiv. Znovuosídlená budoucnost Po roce 1989 se podél našich hranic otevřelo nové území, které bylo desítky let nedostupné. Fascinovaně zde nezůstali stát pouze ekologové, turisté či starostové nově nabytých katastrů, ale také kunsthistorici. Teprve po revoluci se začalo s podrobným soupisem památek v zakázaných zónách. Leckdy bylo nutné ihned začít s jejich záchranou — například v oblasti Českého lesa na Domažlicku vyvstal problém, jak zachránit desítky kostelů a klášter v Pivoni. Při následných rekonstrukcích se hodila česká znouzectnost — zlaté české ručičky, které spraví všechno. (Tito zachránci byli mimochodem později velmi žádaní i v Německu při opravách tamních staveb.) I kvůli těmto „last minute“ záchranám nevěnoval dlouhou dobu nikdo pozornost zaniklým obcím. Křížky či kapličky sice obnovili rodáci nebo nadšenci z měst, nic víc se zde ale neplánovalo. Investice se koncentrovaly do zachovalých sídel a do chybějící infrastruktury. Mimo sídla se stavěla maximálně kasina, tržnice a další doprovodné služby hlavních tahů přes hranice. A krajina dále zarůstala. Teprve na začátku 21. století započala výstavba i mimo centra obcí — na původ-

ních základech nebo na nově vytyčených stavebních pozemcích. Díky dotacím z EU se začaly znovu udržovat louky. Připomínání zaniklých obcí se stalo novodobým fenoménem české společnosti a cestou jak zapustit v dosídlených pohraničních regionech kořeny. Desítky nadšenců překládají a kompletují materiály o těchto místech, stovky sběratelů shromažďují historické fotografie a tisíce lidí zaniklé obce navštěvují. Zaniklá sídla se dnes proto plní informačními tabulemi a prochází jimi naučné stezky. Obnovují se Boží muka, vysvěcují kříže na místech zbouraných kostelů a dokonce se staví či rekonstruují výletní hostince. Tím to ale nekončí. V oblastech, kde neplatí velkoplošná ekologická ochrana, bude docházet k znovuosídlení. Územní plány řady obcí a měst počítají s jejich využitím pro rekreaci, komerční ubytování a služby. Jedná se tedy hlavně o způsob jak vydělat peníze, nikoliv o promyšlený krajinný záměr. Stačí jmenovat jen pár příkladů z turisty dlouho opomíjených západních Krušných hor: v bývalé obci Jelení má vyrůst až 15 penzionů a golfové hřiště, na Přebuzi zase apartmány pro holandské turisty a nedaleko má být znovuvystavěna bývalá obec Ryžovna se zhruba padesáti objekty vesměs komerčního charakteru. Pro rozvoj regionu a pracovní příležitosti je to nepochybně krok správným směrem, nenaruší ale tato nová zástavba turistickou přitažlivost pohraničí? Neztratí svoji hlavní devizu, kvůli které sem lidé jezdí na cyklistické výlety či za rekreací? Asi je na čase se rozhodnout, jestli nám tato opuštěná místa natrvalo přirostla k srdci, či nikoliv. Jsou lokality zaniklých obcí trvalou hodnotou v našich horách, nebo pouze dočasně prázdnými plochami, které co nevidět zastavíme? Zvykli jste si procházet se těmito lokalitami bez omezení, vyhledávat o nich informace a představovat si, jakže to tu kdysi vypadalo? Odpovíte-li kladně, je vám možná myšlenka znovuosídlení cizí. Ale připusťme si, že tento vývoj se stává realitou. 25. září 2007


zmizelé sudety

PŘÍSEČNICE / PRESSNITZ [Krušné hory] Foto: Radek Gruber

NOVÉ HAMRY / NEUHAMMER [Krušné hory] Foto: Petr Mikšíček

RÝMAŘOV / RÖMERSTADT [Nízký Jeseník] Foto: Petr Gebauer ZDROJ: Zmizelé Sudety: [katalog k výstavě] = Das verschwundene Sudetenland: [der Katalog zur Ausstellung]. 4., upr. a rozš. vyd. Domažlice: Pro občanské sdružení Antikomplex vydalo Nakladatelství Českého lesa, 2006. 656 s. ISBN 80-86125-73-4.

39


Poválečné „excesy“ v Ostravě

Tomáš Staněk Na území v květnu - červnu 1945 ustavené ostravské expozitury Moravskoslezského Zemského národního výboru se mohlo ke konci války zdržovat nejméně 280 000 německých civilistů. Německé starousedlé obyvatelstvo bylo nejvýrazněji koncentrováno v tehdejších správních okresech Bruntál, Frývaldov (Jeseník), Krnov, Opava, Bílovec a Nový Jičín. Část lidí, kteří byli evakuováni nebo utekli před frontou, se po jejím přechodu vrátila do svých domovů. Tady je zasáhla restrikční opatření aplikovaná s rozdílnou intenzitou nově se etablujícími orgány státní moci. Správní úřady, armáda reprezentovaná v tomto prostoru také příslušníky 1. čs. samostatné tankové brigády a bezpečnostní formace se pokoušely výzvami k odchodu nebo nařízenými odsuny dostat za hranici co největší počet Němců - v první řadě říšských příslušníků, ale též starousedlíků. Pro odpor Poláků se to však dařilo jen v omezeném rozsahu, jak tomu bylo v červnu 1945 na Frývaldovsku nebo Krnovsku, kam byly s tímto cílem přemístěny i skupiny Němců z jiných míst včetně Ostravy. V červenci a ještě začátkem srpna se proto vysídlenci z území expozitury přepravovali železničními transporty do Německa přes Čechy, a to přes operační prostor 1. vojenské oblasti. Tak tomu bylo u odsunů z Nového Jičína, Ostravy, Bruntálu, Opavy, Krnova a Frývaldovska. Na těchto akcích měli výrazný podíl právě vojáci tankové brigády pod velením pplk. Vladimíra Jánka. Počet Němců, které se do srpna 1945 podařilo z obvodu expozitury „převést“ přímo přes hranici nebo vyvézt do sovětského okupačního pásma v Německu, nebyl ve srovnání s ostatním územím Moravy a Čech tak velký. Podle ne zcela úplných a přesných údajů se mohl pohybovat na spodní hranici kolem 20 000-25 000. Celkový úbytek německého obyvatelstva v prvních poválečných

40

měsících však byl nepochybně o něco vyšší (30 000 až 35 000), mj. též v důsledku přemístění na práce do lokalit ležících mimo daný region. Poměrně vysokého stupně dosáhla v expozituře koncentrace Němců v internačních a jiných táborech. V polovině srpna 1945 příslušelo kmenově k celkem 71 oficiálně registrovaným objektům ještě asi 25 000 lidí (z toho 44 % žen a něco přes 10 % dětí ve věku do 14 let), což představovalo téměř padesát procent všech takto soustředěných osob v Moravskoslezské zemi. Ostrava Zákroky proti tzv. státně nespolehlivému obyvatelstvu v obvodu Velké Ostravy měly zejména po vydání rozkazů velitelství zdejší uniformované NBS ze 17. a 18. května 1945 mj. za následek skutečnost, že se v několika týdnech ocitlo ve více než dvaceti internačních zařízeních téměř 6000 lidí. V polovině června bylo z Ostravy příslušníky 1. čs. samostatné tankové brigády vysídleno přes Hlučín, Opavu a Krnovsko za hranici 1280 Němců, z nichž se ovšem některé skupiny na území pod polskou správu vůbec nedostaly nebo se z vlastního rozhodnutí, resp. pod nátlakem tamních orgánů, vracely zpět. Okolnosti této akce si vyžádaly několik lidských životů. Podobně tomu bylo, převážně již na německém území, v důsledku vystěhování více než 3000 lidí z Ostravy železničními transporty přes Čechy začátkem července. Říšští Němci i starousedlíci byli do tohoto odsunu zařazováni nekoordinovaně z jednotlivých táborů. Existenční podmínky v ostravských táborech byly po všech stránkách obtížné. Přímo v těchto objektech i v nemocnicích (zřízena byla také zvláštní „nouzová“ nemocnice pro internované) přibývalo úmrtí, a to i v přímé souvislosti s uplatněním násilných metod. Novopečený zemský velitel Bez-

pečnosti pro Slezsko, „kapitán“ partyzánů a komunista Vladimír Sedlář, na jedné z porad funkcionářů města začátkem května 1945 na otázku, zda by se přece jen neměla vést důkladnější evidence zemřelých Němců, odpověděl v tom smyslu, že „nic takového se provádět nebude, že se mrtvoly prostě odklidí“. Vzhledem k tomu, že věznice policejního ředitelství a soudní věznice se záhy zcela zaplnily zajištěnými Němci a osobami podezřelými ze zrady a kolaborace, byl v polovině května ve skladištních budovách firmy „Hanke“ v Moravské Ostravě na Nádražní ulici č. 75 zřízen internační tábor, kam byli (často již v dosti zuboženém stavu) dodáváni muži i ženy nejen z obvodu města, ale i vzdálenějších míst. Táborem označovaným též jako „prozatímní policejní věznice“, nad nímž mělo dohled politické oddělení ostravského policejního ředitelství (ředitelství Národní bezpečnosti), prošlo podle dochovaných záznamů do začátku července 1945 téměř 600 mužů a 100 žen. Za vyšetřování internovaných a vnitřní chod tábora odpovídal Vladislav Kusz, člen KSČ a zaměstnanec bezpečnostní služby pověřený řešením „německé otázky“. Velitelem objektu se stal bývalý horník Emil Martínek, který se rovněž hlásil k této politické straně, strážní službu vykonávali v první etapě příslušníci „milice“, resp. výpomocní členové NBS. V důsledku brutalit a poprav, k nimž bez řádného vyšetřování, vesměs pouze na základě vynucených, falešných a leckdy doslova nesmyslných doznání, „odsuzovali“ postižené příslušníci dozorčího personálu, přišlo v táboře „Hanke“ o život v poměrně krátké době hodně lidí. Popravovalo se většinou oběšením, použity však byly také střelné zbraně. Řada osob byla ubita a docházelo tady rovněž k znásilňování žen, což postihlo i manželku českého

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? správce objektu Františka Šediny, který byl obviněn z napomáhání internovaným a ještě v květnu na příkaz „pánů“ tábora zabit. Kusz, Martínek a strážní, mezi nimiž co do surovosti a frekvence účasti na popravách vynikali Josef Jurášek a Leopold Pieczka (oba členové KSČ), odebírali zajištěným jejich věci, které si pak ponechávali. Soustavně byla okrádána také v objektu bydlící vdova po F. Šedinovi. Došlo i na vyrážení zlatých zubů mrtvým, kteří byli většinou odváženi na městský hřbitov a tam ukládáni do hromadného hrobu. V některých dnech dosahoval počet usmrcených i několika desítek (např. 8.-9. června celkem 44 a 12. června 32 osob). Nejšpinavější práci vykonával na pokyn nadřízených „kápo“ Jindřich (Heinrich) Glos, údajně bývalý příslušník SA, sadista se zvrhlými sklony. Mezi „pomocníky“ dozorců patřil také jistý Otakar Milik. V táboře byl zaznamenán i pokus o zabití jednoho z internovaných elektrickým proudem. Nelidské metody zacházení ilustruje několik následujících ukázek z výpovědí, které byly později protokolárně zachyceny v souvislosti s šetřením prováděným vyšetřovací komisí BV UNS. Jeden ze svědků nejdříve poznamenal, že se bojí o poměrech v táboře hovořit, protože mu bylo řečeno, že ani „kdyby se mě ptal nejvyšší soudce v republice, že nesmím vypovídat“. Po ujištění, že na takové příkazy nelze brát ohled, ve svém líčení mj. uvedl: „Popravovalo se vždy tak k 1.00 hod. Osoby k popravě vybíral Glos, a to takovým způsobem, že namlouval internovaným, že se mohou hlásit do práce ven, že se tam nají a že se tam budou mít líp. Na to ty, kteří se přihlásili, postavil do řady a po 6 odváděl do místnosti, v níž byli popravováni. Vždy, jak bylo 10 mrtvých, museli jsme je naložit a odvážet na hřbitov nebo do krematoria ... Vězni byli biti vždy třemi strážnými současně po hřbetě. Sám jsem napočítal, že jeden vězeň dostal 115 ran ... Podotýkám, že jsem byl svědkem toho, když bylo popraveno 36 mužů, vesměs bývalých invalidů.“ O násilí páchaném na některých ženách řekl: „Viděl jsem také - byl jsem také svědek - jedné scény, kdy na celu č. 6 byla předvedena žena ... asi šedesátiletá, přivedl ji Glos a říkal, že už venku jí vrazil do rodidel pendrek a že ji na chodbě již 3 SS-mani museli znásilnit. Na to v cele přítomní SA-mani museli dotyčnou znásilňovat ... Přitom Glos asistoval a ještě k souloži SA-manům pomáhal. Ostatní jsme se na to museli dívat. Celé této scéně byl přítomen také Martínek ... Ještě tu noc vezl jsem H. a oněch 13 SA-manů mrtvé na hřbitov. Byli patrně pověšeni.“ Vcelku otevřeně vypovídal o svých zvěrstvech sám Glos: „Jeden večer byli

také popraveni všichni ti, kteří měli protézy nohou a rukou ... Stávalo se, že když byl popravený sundán, že mu ještě vyšel z plic vzduch ... Martínek se mnou po něm šlapal, aby dokonal. Říkal jsem Martínkovi ... že stačí klepnout ho po hlavě kladivem. To jsem také několikrát udělal. Vesměs však všichni popravováni byli mrtvi a sám jsem se o tom poslechem na srdci přesvědčoval.“ Nebo: „Za den nebo dva dny byla přivedena do tábora zase jiná žena ... Také tato byla přivedena na celu a muži, kteří byli na kobce, museli na ní vykonat soulož. Soulož museli vykonat jednak normálním způsobem a jednak nenormálně ... Já s Martínkem jsme se na to dívali. I tato žena byla mnou večer pověšena.“ Ukrutnosti „revolucionářů z ulice“ a jejich pochopů vyústily začátkem června 1945 v tragédií. Veřejnost byla informována o tom, že 4. června došlo v objektu k „pokusu o vzpouru“, přičemž stráže použily zbraně a zlikvidovaly 72 lidí. Skutečnost však byla zcela jiná. Vyšetřování ukázalo, že v den údajné vzpoury, která byla podle výpovědí svědků a dalších zjištěných faktů záměrně zinscenována, zastřelili strážní 21 mužů. Mezi oněmi dvaasedmdesáti oběťmi, o nichž se zmiňoval tisk, byly tedy uvedeny také již dříve usmrcené osoby, aby tak byla kamuflována vysoká úmrtnost v táboře. Lékařské ohledání popravených se neprovádělo, v tomto případě však byl povolán policejní lékař, který jako příčinu smrti uvedl lakonicky „střelné zranění“. MUDr. Josef Krist k tomu s odstupem času řekl, že když rodiny žádaly dodatečně úmrtní listy, „bylo zapotřebí teprve ex post vystavovati potvrzení o příčině smrti a zde jsme byli nuceni vlastně vykonstruovati příčinu smrti“. Taková byla praxe, která se v té době neuplatňovala pouze v ostravských táborech. Ve zprávě Oblastní úřadovny StB v Ostravě stálo, že v internačním zařízení „Hanke“ zemřelo od 15. května do 20. června 1945 celkem 231 osob včetně Čecha Šediny. Přiložen byl také jejich jmenný seznam. Až na několik výjimek (sebevraždy apod.) se příčina úmrtí konkretizovala konstatováním o „střelném zranění. Události v táboře „Hanke“ byly v Ostravě jakýmsi veřejným tajemstvím. Když excesy dosáhly maxima, úřady za přispění tehdejšího přednosty RNB dr. Hoblíka konečně zakročily. Proti tomu nemohl za dané situace nic namítat ani všemocný kapitán Sedlář, zvláště když se od pachatelů násilností začali odvracet i někteří místní komunističtí funkcionáři. Případ začala vyšetřovat kriminální policie, Martínek a Kusz byli v červnu a červenci 1945 zajištěni nejdříve v policejní vazbě (vedení

tábora převzal policejní prap. Josef Petr), od začátku srpna pak ve vyšetřovací vazbě ostravského Krajského soudu, kde ale dlouho nepobyli. O. Milik se po krátké izolaci vrátil do tábora „Hanke“, kde zůstal i Glos. Ten tady byl při návštěvě policistů po obvinění, že usmrtil kolem 220 lidí (odpovědní vedoucí tábora se očividně snažili shodit na něj veškerou vinu), před ostatními Němci dokonce zpolíčkován. Vyšetřování se evidentně protahovalo. Týkalo se přitom v podstatě pouze majetkových deliktů a tragédie v rodině Šedinových. V listopadu 1945 putovali Kusz a Martínek opět do vazby, z níž byli záhy propuštěni - první v lednu a druhý začátkem června příštího roku. Společně s nimi znovu zadržený Milik opustil věznici v květnu 1946 a byl pravděpodobně zařazen do odsunu. Oblastní kriminální úřadovna v Ostravě obdržela 28. května 1946 od ministerstva vnitra sdělení, že na případ „Hanke“ je „nutno ... aplikovati ustanovení § 1 zákona č. 115/1946 Sb.“. Státní zastupitelství s přihlédnutím k této normě a při použití § 90 tr. ř. (de facto nedostatek důkazů) trestní řízení zastavilo. Na jaře 1947 se v regionálním národněsocialistickém tisku, mj. též v souvislosti s hodnocením morálního profilu kpt. V. Sedláře, objevily články dotazující se na výsledky vyšetřování a požadující seznámení veřejnosti s tím, zda budou pachatelé „nepřístojností“ v táboře „Hanke“ nějak postiženi. O tamních podmínkách se vědělo také v zahraničí, o věc se zajímali i někteří poslanci parlamentu. V hrubých rysech byla po svém ustavení o případu informována také vyšetřovací komise BV ÚNS. V červnu a červenci 1947 podala o zdejších excesech ministerstvu vnitra zprávu Oblastní úřadovna Státní bezpečnosti v Ostravě, materiály shromažďovala také ostravská expozitura Zemské úřadovny StB. Předložená hlášení jednoznačně potvrzovala nebývalý rozsah a tragické následky hrůzovlády v objektu, který publicista M. Mareš nazval „ostravskou mordovnou“. Sám přednosta expozitury ZÚ StB dr. Lumír Kroček vyjádřil názor, že zastavení trestního řízení považuje za postup „nesprávný nejen proto, že nebylo učiněno zadost spravedlnosti, ale i proto, že státní zájmy trpí tímto způsobem zjevnou škodu“. Po konzultaci s ministerstvem vnitra bylo v říjnu dohodnuto, že VK BV ÚNS přijede do Ostravy případ důkladněji vyšetřit. Komise jednala v Ostravě ve dnech 3.-4. listopadu 1947. Současně byli preventivně vzati do vazby Kusz, Martínek, Pieczka, Jurášek a Glos, který tehdy pobýval v táboře v Ostravě-Kunčicích (měl údajně přezdívku „Bílý Willi“). Členové

41

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? komise byli seznámeni s příslušnými spisy a všemi okolnostmi, za nichž dosavadní šetření probíhalo. V úvahu se pochopitelně bral také pokyn MV z 28. května 1946, v němž bylo kriminální policii výslovně doporučeno, aby věc „Hanke“ již nesledovala a aby „nebyly vyšetřovány eventuální další případy“. V obsáhlejším materiálu, který pro předsedu VK BV ÚNS vypracoval pravděpodobně dr. Z. Lukeš z ministerstva vnitra, bylo mj. jasně řečeno, že incident v táboře 4. června 1945, při němž zahynulo 21 mužů, lze posuzovat jako „fingované vzbouření“. Před komisí vypovídalo 11 osob včetně všech hlavních aktérů násilností a tří postižených žen. Kusz, Martínek, Jurášek a Pieczka spáchané zločiny všelijak umenšovali a omlouvali, odvolávali se na příkazy nadřízených a poukazovali na „revoluční charakter“ tehdejší doby. Vyšetřovací komise BV ÚNS navrhovala následující postup: Krajský soud v Ostravě měl znovu zahájit trestní řízení proti pěti mužům za vraždu F. Šediny, resp. její neoznámení, dále pro „násilné smilstvo“ na jeho manželce a případně též některých Němkách a četné krádeže. Uvalení vazby bylo prohlášeno za obligatorní u Kusze, Martínka a Glose. Soudu se ponechávalo rozhodnutí, zda trestní řízení zavede rovněž v souvislosti s dalšími činy, které při vyšetřování vyšly najevo, tj. hlavně pokud šlo o popravy internovaných Němců. Podle názoru komise se mělo řízení „provádět se zřetelem na ustanovení zákona č. 115/1946 Sb.“. Spisy měly být

vedeny jako důvěrné, soudní přelíčení doporučovala komise konat jako neveřejné, a to jednak z důvodu „mravopočestnosti, zejména však z důvodu zvláště naléhavého zájmu státu“. Veškerý písemný materiál se měl soustředit na OU StB v Ostravě. V přípise komunistického exponenta v ministerstvu vnitra J. Veselého ze začátku listopadu 1947 stálo, že případ „Hanke“ se pokoušeli představitelé sociálnědemokratické a národněsocialistické strany „zneužít“ k útokům na KSČ. Člen komise, komunistický poslanec dr. Jaroslav Kokeš, prý ze začátku soudil, že „i v tomto případu jde o akci domácí a mezinárodní reakce“, ale po bližším obeznámení s fakty měl prohlásit, že je nutno „odsouditi se vší přísností parazity revoluce“. Kokeš také zařídil, aby tři ze čtyř českých pachatelů byli ihned vyloučeni z KSČ (Martínek údajně členem strany nebyl). O tom, jak se k navrhovaným opatřením po únoru 1948 přistupovalo, svědčila skutečnost, že Kusz, Martínek, Pieczka i Jurášek byli v březnu ze soudní vazby propuštěni, v červnu je následoval Glos, který byl pak zřejmě odsunut. Jeden z největších zločinů bezprostředně poválečné éry tak zůstal v zásadě nepotrestán.42 Na následky špatného zacházení umírali po válce lidé také v ostatních ostravských internačních zařízeních. Vyšetřovací komise BV UNS však byla seznámena jen s jedním takovým případem. Týrání zajištěných osob provázelo nezřídka výsle-

chy na ostravském ŘNB (velitelství NBS). V bití tady vynikali bratři Vilém a Josef Foltovi, kteří se jako výpomocné síly dali k Bezpečnosti. V červnu 1945 ubili jednoho Čecha, který měl údajně za okupace zavinit smrt jejich příbuzného, a jednoho Němce. Lidí poškozených násilným jednáním Foltových a jejich druhů bylo ovšem více. Na oba bratry a dalších pět mužů bylo podáno trestní oznámení, záležitost šetřila rovněž StB. J. Folta byl obviněn i z udavačství v době okupace a v dubnu 1947 odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Ostravě k trestu doživotního žaláře. Řízení proti ostatním provinilcům nebylo ještě na podzim téhož roku uzavřeno. Jen pro ilustraci lze uvést, jak k zjištěným případům tzv. gestapismu přistupovaly zdejší justiční orgány. Státní zastupitelství v Ostravě jich v květnu 1947 v obvodu své působnosti oznámilo včetně událostí v táboře „Hanke“ a věci Foltových celkem osm. Pět zahájených trestních stíhání bylo s poukazem na nedostatek důkazů a s přihlédnutím k zákonu č. 115/1946 Sb. zastaveno, dvě „kauzy“ se dále řešily a v jedné nebylo řízení vůbec zahájeno.

ZDROJ: STANĚK, Tomáš. Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování“. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, ISBN 80-7285062-8.

pramen Němci Těšínského Slezska chtějí pomník pro oběti poválečného masakru Ostrava - Svaz Němců Těšínského Slezska chce otevřít případ údajného poválečného masakru v Ostravě. Při něm mělo být zabito 231 ostravských Němců. Událost potvrzují také historikové. Severomoravská část německé komunity v České republice chce, aby byl na místě, kde byla těla pohřbena, postaven pomník. V srpnu policie řešila případ jiného válečného masakru u obce Dobronín na Jihlavsku. Podle svědectví tam v hromadném hrobě mělo být pohřbeno 15 Němců, které ubili tamní Češi.

Nádražní třída v Ostravě. V roce 1945 tady stál internační tábor Hanke. Podle historika Tomáše Staňka jím prošla téměř tisícovka místních Němců. 231 z nich tam zemřelo většinou násilnou smrtí. Svaz Němců Těšínského Slezska chce teď v Ostravě postavit památník. "V tom táboře se s těmi lidmi nakládalo neobyčejně brutálně, byli hromadně popravováni. Těch 231 obětí je jmenovitě prokázáno," tvrdí historik Tomáš Staněk. "Chceme jen nějaký kříž nebo památník obětem druhé světové války jako připomínku, že se něco takového stalo," říká regionální předseda Svazu Němců Těšínského Slezska Hans Mattis. Němci chtějí, aby památník stál v parku naproti dnešního Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. Právě tady totiž měly být ostatky většiny mrtvých uloženy do masových hrobů na bývalém ostravském městském hřbitově, jehož část tvořil i hřbitov židovský. "Na tom místě tam chodí lidi venčit psy, tam vedle je bufet, chodí tam lidi na pivo, to není pro mně žádné pietní místo," rozčiluje se Hans Mattis. "Tady byl silný odboj, padlo tady hodně českých a sovětských vojáků v rámci ostravsko-opavské operace na území města, a ten památník by tam nebyl vhodný, už jenom to, že vedle je židovský hřbitov, kde je památník prvního transportu Židů do Osvětimi," vyjadřuje nesouhlas předseda okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Miroslav Pešl. "Ten případ Hanke byl vyšetřován a nedospělo se k žádným závěrům. V roce 1946 bylo vyšetřování z podnětu ministerstva vnitra zastaveno. Komise parlamentu to otevřela znovu v roce 1947, ale vyšetřování vyznělo do ztracena a případ neskončil žádným obviněním," uvádí fakta historik Tomáš Staněk. ZDROJ: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/

42


hanke 1947, 14. listopadu, Praha. – Stručný záznam MV o „porevolučních událostech“ v internačním táboře „Hanke“ v Moravské Ostravě a jejich vyšetřování.

TA J N É !

Asi od 10.5.1945 do 13.6.1945 docházelo v táboře HANKE, kam byli soustředěni Němci i Češi obvinění z kolaborantství, k ukrutnostem a zločinům. Vedení tábora podléhalo Vladislavu K u s z o v i a Emilu M a r t í n k o v i , strážní službu vykonávali Josef J u r á š e k a Ludvík P i e c z k a , vesměs z Ostravy. Ti svěřili výkonnou službu Němci J. G l o s s o v i , kterého jmenovali tzv. k[á]pem. Gloss, který měl zřejmě sadistické sklony, utloukal vězně a prováděl exekuce oběšením. Internovaní byli i stříleni. Popraven byl i Čech František Š e d i n a , který bydlel v táboře. Byl obviněn, že [z]prostředkuje styk internovaných Němců s jejich příbuznými. Strážci tábora navštívili po jeho zajištění jeho ženu, která též bydlela v prostoru tábora, odňali jí její věci a dopustili se na ní násilného smilstva. Dále znásilňovali internované Němky, které si vodili do bytu. Němcům odebírali cenné věci, které si ponechali. Uvedení strážní vytrhávali internovaným za živa i po smrti zlaté zuby a ponechali si je. Když byla do tábora přivedena starší žena z Fulneku, nařídili Němci Glossovi, aby jí do přirození vrážel obušek, a nutili přítomné Němce, aby ji znásilňovali, pak byli všichni popraveni. Celkem přišlo tam o život 234 osob. Poněvadž potřebovali nějakým způsobem vykázat počet mrtvých, nařídili Němci Glossovi, aby inscenoval vzpouru, kterou potlačili pobitím a postřílením 21 osob, vykázali však počet 72 osob. Kde jsou pohřbeny oběti: Hřbitov a krematorium Ostrava. Vyšetřovala: Vyšetř. komise ÚNS (3.–5.11.1947) Bylo předmětem soudního řízení: Ano, Krajský soud Ostrava. Č.j. min. vnitra: VII/C–14.936/taj.–47. Rozhodnutí vyšetř. komise: a) Zavedení trestního řízení proti Vl. Kuszovi, J. Glossovi, E. Martínkovi, L. Pieczkovi, Josef. Juráškovi, b) uvalení vazby na uvedené pro §§ 134, 125, 132, 171 a 212 tr.z.

ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, i.j. 1765 – Strojopis. 1947, 20. září, Ostrava. – Zpráva ostravské expozitury Zemské úřadovny Státní bezpečnosti pro VII. odbor MV (k rukám dr. Zdeňka Lukeše) o vyšetřování poválečných poměrů v internačním táboře „Hanke“ v Moravské Ostravě. Čís. 38/4–taj.–1947 V revolučních dnech ihned po osvobození byli ve skladišti fy. „HANKE“ v Ostravě soustředěni zajištění Němci, většinou příslušníci nacistických organisací. Záhy po zřízení tohoto internačního střediska docházelo tam k hromadným úmrtím internovaných. Většina těchto úmrtí nastala za podezřelých okolností. Celkový počet zemřelých v tomto táboře dosáhl čísla 234. Mezi osobami zemřelými za podezřelých okolností je také František ŠEDINA z Ostravy, který byl české národnosti a bydlel se svou rodinou v domku na nádvoří tábora „HANKE“. Předběžným vyšetřováním případu bylo zjištěno, že v tomto internačním středisku měly být prováděny hromadné popravy internovaných a věznění – muži i ženy – byli nelidsky týráni. Tábor se stal záhy postrachem nejen vězněných Němců, ale i okolního obyvatelstva. Kromě uvedených násilností měly být internovaným odcizovány různé cenné věci. V důsledku všech těchto událostí byli v červnu 1945 zatčeni vedoucí zmíněného tábora, a to: Vladislav KUSZ, Emil MART[Í]NEK a Josef JURÁŠEK, vesměs výpomocné síly ředitelství národní bezpečnosti v Ostravě. Všichni však byli propuštěni na svobodu. Krajský soud v Ostravě zastavil podle § 90. trest. řádu trestní řízení, které proti nim bylo zavedeno. Tento postup pokládám za nesprávný nejen proto, že nebylo učiněno zadost spravedlnosti, ale i proto, že státní zájmy trpí tímto způsobem zjevnou škodu. Po zrušení tábora „HANKE“ začal se zmíněnými událostmi zabývat ostravský tisk. V článcích bylo poukazováno na množství podezřelých úmrtí Němců v tomto táboře, na jejich týrání a na to, že pachatelé těchto násilností nebyli pohnáni k zodpovědnosti. Veřejné úřady – mezi nimi i ministerstvo vnitra – byly obviňovány z nezájmu a úmyslného nedbání toho, co se v táboře dělo. Zájem tisku v této věci neochabuje a občas vyskytne se v časopisech článek pojednávající o táboru „HANKE“ [a] žádající přísné vyšetření tohoto případu. Tyto články vyvolávají mezi obyvatelstvem rozruch. Porevoluční události v táboru „HANKE“ byly příslušnými úřady již několikráte vyšetřovány, ale tato vyšetření nevedla dosud k žádné likvidaci případu. V zájmu spravedlnosti a důvěry ke státním úřadům a orgánům je nutné, aby případ „HANKE“ byl s urychlením řádně vyšetřen a [s]koncován. Prosím, aby v případě vyšetřování porevolučních událostí v táboru „HANKE“ vyšetřující komisí bezpečnostního výboru ÚNS byla zdejší úřadovna ještě před jeho začátkem vyrozuměna, aby mohlo býti přikročeno k zajištění některých osob, které bude v zájmu vyšetřování nutné. Přednosta: ei…ie

ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, i.j. 1765 – Strojopis (kopie).

43


Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva Radoslav Daněk Okupace Ostravska zahájená již 14. března 1939 a události následující v letech druhé světové války způsobily definitivní rozpad konfliktního společenství majoritního českého obyvatelstva a jeho německých spoluobčanů. Zejména brutální policejní teror (tzv. gestapismus), páchaný na civilním obyvatelstvu, způsobil vyhrocení nenávisti Čechů vůči Němcům, kteří byli jako celek viněni z rozpoutání válečného konfliktu i nacistické zlovůle. Kapitulace Německa sebou zákonitě přinesla živelnou explozi nahromaděných protiněmeckých nálad. Většina z původních více než šestadvaceti tisíc ostravských Němců, představujících zhruba pětinu celkového počtu obyvatel Moravské Ostravy, opustila město v prvních měsících roku 1945 ze strachu před blížící se frontou a očekávanou mstou ze strany vítězů. Zůstalo zde asi jen šest tisíc starousedlíků, kteří se stali terčem nacionální odplaty a prostředkem k uvolnění potlačovaných frustrací české části společnosti. Mnozí z těch, kteří včas neodešli, byli lidé staří či nemocní, ženy s dětmi; někteří se naivně domnívali, že pokud se osobně ničím neprovinili, nemůže se jim nic stát, jiní nedokázali opustit svůj domov. Byli však mezi nimi také přesvědčení nacisté a zločinci. Krátce po skončení války v Evropě se objevily první nezdařené pokusy o veřejné lynčování Němců v ulicích města. Protiněmeckou hysterii propagandisticky stupňovaly na svých stránkách zvláště noviny Nová svoboda, krajský tiskový orgán Komunistické strany Československa, které se úspěšně dařilo přetavit německou otázku ve zdroj politického kapitálu. Ta část veřejnosti, která se k německému obyvatelstvu stavěla smířlivěji, byla pod velkým tlakem, neboť jakákoliv snaha zastávat se Němců nebo jim pomáhat byla označována za národní zradu a dokonce trestný čin. V tom-

44

to duchu se nesly také rozkazy velitelství uniformované Národní bezpečnostní stráže v Ostravě z 17. a 18. května 1945, vyzývající k zatýkání německého obyvatelstva. O měsíc později proběhl první divoký odsun, při němž byl pod dozorem československé armády vypraven ze Slezské Ostravy pochod 1260 Němců na Krnovsko ke státní hranici, kde byli ponecháni svému osudu. Všichni Němci, ale často i jen ti, kteří byli za Němce např. z jazykových důvodů mylně považováni, byli internováni v táborech, zbaveni občanských práv (na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.), přikázáni k nucené práci (dekret č. 71/1945 Sb.) a majetkově vyvlastněni (dekret č. 108/1945 Sb.). To vše bez ohledu na míru osobního provinění, na základě presumpce viny a kolektivní odpovědnosti. Výjimku tvořili pouze antifašisté a částečně osoby z národnostně smíšených manželství. Ze svazku města bylo vyškrtnuto 16 464 občanů německé národnosti. Ti, kteří se dosud nacházeli v Ostravě, byli podrobeni mimořádným restriktivním opatřením a nařízením, podobným těm, která nedlouho předtím uplatňovala nacistická moc ve vztahu k Židům: starší šesti let museli nosit potupné označení písmenem „N“, nesměli užívat veřejných dopravních prostředků, navštěvovat veřejné místnosti a sady, vycházet po 20. hodině z bytu, nakupovat v obchodech mohli pouze hodinu před zavírací dobou, nesměli vlastnit rádio, telefonovat, jezdit na kole apod. Také další formy a nástroje perzekuce byly převzaty podle nacistického vzoru, aby tak domnělá spravedlnost dala Němcům zakusit toho, co sami chystali druhým. Mezi jiným to bylo již zmíněné soustředění v táborech, které nezřídka vznikaly v objektech sloužících podobnému účelu již v letech okupace. Nacistická okupační správa

v průběhu války vybudovala na Ostravsku pro účely válečné výroby pracovní tábory a soustřeďovala v nich tisíce lidí z okupovaných území východní Evropy i protektorátu a rovněž válečné zajatce. K právě takovým zařízením patřily největší poválečné ostravské tábory v Kunčicích nad Ostravicí a v Moravské Ostravě na Cihelní ulici. Hned v prvních týdnech po osvobození vzniklo na území města až 25 táborových zařízení. Ostrava vykazovala největší počet táborů na Moravě a ve Slezsku. Zřizovaly se prakticky ve všech městských částech a umisťovaly se do nejrůznějších objektů – veřejných budov, škol, hostinců, dělnických kasáren, zemědělských statků aj. Nejvíce jich bylo s ohledem na početnost německého obyvatelstva v Moravské Ostravě (4), Přívoze (4) a Vítkovicích (3). Vznikaly však také v dalších městských částech: v Mariánských Horách, Hulvákách, Zábřehu, Hrabůvce, Výškovicích, Staré Bělé, Kunčicích, Slezské Ostravě, Hrušově, Michálkovicích, Radvanicích a Bartovicích. Během několika týdnů se v těchto táborech ocitla drtivá většina Němců, kteří zůstali v Ostravě po příchodu Rudé armády. Ke dni 30. června 1945 se v nich nacházelo celkem 6090 osob. Největší početní stavy vykazovaly tábory Vítkovice, Trusková ul. (831, zejména ženy), Přívoz, „Mexiko“ (774), Zábřeh, Výškovická ul. (512), Mariánské Hory, Závodní ul. (455) atd. Zpočátku nebyl přesně vymezen charakter jednotlivých táborů, takže se v nich ocitali lidé bez ohledu na pohlaví, věk či důvod zadržení. Později se dělily podle účelu, jemuž sloužily, na internační (etnická segregace), pracovní (koncentrace nuceně pracovně nasazených) a sběrné (soustředění osob určených k odsunu). Internační tábory sloužily rovněž k zadržení osob vyšetřovaných a podezřelých ze spáchání zločinu – nacistů a kolaborantů, kteří měli být na základě tzv.


velkého retribučního dekretu (č. 16/1945 Sb.) postaveni před mimořádný lidový soud. Uplatnění této formy stanného práva bylo menším zlem ve snaze o urychlené prosazení spravedlnosti, přičemž se však nedařilo účinně bránit projevům osobní msty. Ostravský tribunál odsoudil celkem 1636 osob (více než polovina z nich byla německé národnosti), 41 odsouzených dostalo absolutní trest, 43 doživotí. Drtivá většina obviněných byla potrestána několikaletým odnětím svobody, které si odpykávali v kárném pracovním táboře ve Vítkovicích. Vnitřní podmínky v táborech byly zvláště v prvních poválečných měsících velmi špatné. Na chaotické zatýkání německého obyvatelstva nebyly místní správní orgány materiálně vůbec připravené. Internovaní Němci byli na některých místech ubytovaní v hospodářských budovách určených dříve k ustájení zvířat, neměli k dispozici základní hygienické prostředky ani čisté šatstvo a prádlo, spávali na holé zemi bez přikrývek. Nedostatečná zdravotní péče a nízké potravinové příděly způsobovaly nadměrnou úmrtnost a nebezpečí šíření epidemických nákaz. Správy a ostrahy táborů se mnohdy chopili různí samozvanci pochybných morálních vlastností, z nichž někteří se dopouštěli i kriminálních činů – vražd, znásilnění, krádeží a defraudací. Nejhrůznějším se stal případ internačního tábora na Nádražní třídě v Moravské Ostravě, jenž vznikl v prostoru bývalé zasilatelské firmy „Hanke“ v květnu 1945 a sloužil jako prozatímní věznice Národní bezpečnosti. Byli zde soustředěni především nacisté (příslušníci SA a SS) a kolaboranti, ale také váleční zajatci, a nacházely se zde rovněž ženy s dětmi. Do konce června tudy prošlo téměř 600 mužů a asi 100 žen. Tábor zpočátku střežila dozorčí služba výpomoc-

ných členů Národní bezpečnostní stráže, jejichž velitelem se stal hrušovský horník Emil Martínek. Dohled nad táborem měl zajišťovat vedoucí politického oddělení ostravského ředitelství Národní bezpečnosti Vladislav Kusz. Několik týdnů trvající mučení a vraždění zde vyvrcholilo bezdůvodným masakrem, který si vyžádal 21 oběť. Celkem zde bylo během dvou měsíců protizákonně, bez řádného soudu popraveno, přesněji řečeno zavražděno, více než 230 lidí. Exekuce byly navíc vykonávány naprosto sadistickým způsobem a provázeny dalšími nelidskými scénami. Viníci těchto zločinů nebyli nikdy potrestáni. Situace v ostravských táborech se zklidnila teprve na podzim 1945, kdy se podařilo dostat většinu z nich pod veřejnou kontrolu, zformovat systém řízení a zabezpečit zásobování. Tyto úkoly převzal samostatný úřad Účtárny internačních a pracovních středisek při ostravském Ústředním národním výboru. Nevyhovující tábory byly postupně rušeny a mnozí Němci byli po prověření retribučními komisemi propuštěni na svobodu. Revoluční milice nahradili příslušníci uniformovaných policejních složek a došlo ke zřízení Velitelství internačních a pracovních středisek, podléhajícího Sboru národní bezpečnosti. Jedním z hlavních účelů soustředění Němců v táborech se stalo jejich pracovní využití, které mělo zčásti suplovat těžko realizovatelné válečné reparace, respektive náhradu hospodářských škod ze strany Německa. Němci umístění v ostravských táborech byli přidělováni Okresním úřadem ochrany práce do nejrůznějších zaměstnání. Měli se podílet na odstraňování válečných škod, sezónních zemědělských pracích a obnově provozu ve strategicky důležitých průmyslových závodech a v dopravě. Nasazovali se např. na odklízení trosek válkou poškozených ob-

jektů, byli k dispozici různým živnostníkům, školám apod., armádní složky jich využívaly při likvidaci poškozené vojenské techniky a nevybuchlé munice. Výkazy pracovně nasazených předkládali velitelé táborů Účtárně internačních a pracovních středisek, která pak předepisovala měsíční účty za vykonanou práci jednotlivým subjektům a závodům. Mzdy se Němcům vyplácely rovněž prostřednictvím účtárny a na rozdíl od běžných zaměstnanců podléhaly zvláštní dani ve výši 20 %. Profitu z pracovního využití Němců využívaly již od roku 1945 také největší znárodněné ostravské průmyslové podniky. Na vlastní náklady zřizovaly a ve vlastní režii provozovaly pracovní tábory Ostravské chemické závody, Vítkovické železárny a zejména Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly. Celkem fungovalo na území města šestnáct takovýchto zařízení, do nichž se transportovali Němci z celé Moravy i Slezska a také váleční zajatci. Byly to především doly, které působily při správě ostravské táborové soustavy značné potíže tím, že nerespektovaly platné předpisy a že se odmítaly podřídit jakémukoli dozoru. Ostravsko-karvinské kamenouhelné doly si vytvářely vlastní táborovou soustavu, na níž nahlížely jako na integrální součást svých závodů, spadající výhradně do kompetence vedení národního podniku. Obecný vývoj v českých zemích směřoval od září 1945 k „definitivnímu řešení“ německé otázky – k vysídlení. Táborový systém v tomto procesu měl hrát významnou úlohu. Počátkem roku 1946 se započalo s organizovaným odsunem německého obyvatelstva z českých zemí. Důležitou organizační složkou se stala sběrná odsunová střediska, jejichž funkci na území města Ostravy plnily tábory na Cihelní ulici v Moravské

45

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? Ostravě a později v Kunčicích n. O. Zahájení organizovaného odsunu z Ostravska mělo oproti ostatním částem republiky jisté časové zpoždění, první z celkem sedmi transportů vyjel až 31. května 1946. Jeden transport představoval vlak o 42 vozech, s nímž bylo vypraveno 1200 Němců. Ubytovací kapacita sběrných odsunových středisek byla proto nastavena tak, aby v nich bylo možno jednorázově umístit právě tolik osob, kolik odpovídalo jednomu transportu. Po završení organizovaného odsunu koncem roku 1946 většina táborů zanikla, ale některé byly funkční až do roku 1948. V Kunčicích bylo zřízeno oblastní sběrné středisko pro

Bourání Německého domu

46

Němce určené k dodatečnému odsunu, s působností pro celou oblast severovýchodní Moravy a Slezska, a z pracovních táborů nadále fungovala některá střediska Vítkovických železáren a Ostravsko-karvinských kamenouhelných dolů, v nichž se nacházeli především vojenští zajatci, jejichž repatriace byla záměrně oddalována. V letech 1945–1948 fungovalo na území Ostravy postupně až 43 táborů. Spuštění železné opony v Evropě a komunistický puč v Československu urychlily zánik ostravské táborové soustavy v té podobě, jak se vytvořila v letech 1945–1946.

Do konce roku 1948 všechny tábory v Ostravě zanikly. U vybraných zařízení (Kunčice) se však jednalo pouze o formální záležitost, neboť již dříve se rozhodlo o jejich přeměně v tábory nucené práce. Nastupující bolševická diktatura plánovitě počítala s využitím táborové soustavy jako nástroje k posilování komunistického mocenského monopolu. Většinově společensky schvalovaná perzekuce jedné národnostní skupiny obyvatelstva českých zemí tak v podstatě otevřela dveře perzekuci dalších skupin politických, sociálních a profesních.

Internovaní Němci při bourání Německého domu


Vyhnání a český nacionální socialismus

JAN URBAN 27. 02. 2013, blog.aktuálně.cz Neslušnost a nedůstojnost řady českých nacionalistických reakcí na projev premiéra Petra Nečase v bavorském parlamentu dosti nečekaně přesáhly všechny doposud známé mantinely čecháčkovského fňukání a národního sebepoškozování. Laskavému čtenáři si dovoluji předložit jenom malý výběr, ze kterého jsem vědomě pro úplnou hloupost a nepravdivost vyřadil jakoukoliv zmínku ze strany českých komunistů a neonacistů.

jmům České republiky a pošlapal svými výroky a činy ústavní slib poslance České republiky”.

1. Pro objektivnost a přehlednost však nejprve uvádím pasáž textu z projevu Petra Nečase, na který dotyční „demokraté“ reagovali: „Litujeme, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny,“ „Hledání společné interpretace dějin poskytne morální satisfakci, předválečné majetkové poměry však není možné obnovit.“

3. Jakýkoliv student kterékoliv slušné české školy, který by přišel ke zkoušce s tímto výkladem, včetně Michala Haška (ČSSD) nebo ministra Kuby (ODS) v televizi Prima, by musel být okamžitě vyhozen. Prokázal by tím totiž, že nezná ani ty nejzákladnější dokumenty zkoušené látky. Českým sociálním nacionalistům, bez ohledu na momentální politickou příslušnost, to prochází. Novinářům jakbysmet. Už před šestnácti lety, v lednu 1997, totiž tehdejší premiér Václav Klaus, dnešní šéf Petra Hájka, podepsal jménem České republiky „Česko-německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji.“

2. Petr Hájek – vicekancléř prezidenta Václava Klause, označil Nečasův projev za „zničující úder“, a má za to, že „Nečas prodává národ Sudeťákům“. Senátor Jaroslav Doubrava (čerstvě bývalý exkomunista za Severočeši.cz) rovnou premiéra vyzval „ať jde do hajzlu“. Jaroslavu Foldynovi (ČSSD) je z projevu „smutno“. Jan Zahradil (ODS) „cítí rozpaky“. Vladimír Dryml (SPOZ) ho považuje za „ostudu“. Senátor Lebeda (ČSSD) za „anální horolezectví“. Protestují váleční veteráni a přeživší lidické děti. Podle Jany Volfové (původně ČSSD, dnes místopředsedkyně Suverenita, a po dobu dovolené Jany Bobošíkové nejvyšší česká vlastenka) se Nečas „zásadně zpronevěřil národním zá-

Všichni kritici se shodují především v tom, že (ve zkratce) premiér vůbec nezdůraznil, že za to všechno může německá strana, která se nikdy neomluvila, a může si za to tedy sama, a že poválečný odsun německého obyvatelstva byl správný právě kvůli předchozímu bezpráví na českém lidu.

4. Tato deklarace ustanovuje: (Prosím laskavého čtenáře, aby si články II a III přečetl raději vícekrát) I Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko-německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního

státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny. II Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor. Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení. III Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno

47

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

tat potrestání zločinů především z období divokého vyhnání na jaře a v létě roku 1945, jako jsou:

5. Německá strana tedy už před šestnácti lety jménem a vahou demokratického státu „přiznala zodpovědnost“, „lituje utrpení a křivd“, „vzdává čest obětem.. a těm, kdo kladli odpor“ a „je si vědoma“, že poválečné události byly důsledkem „nacionálněsocialistické politiky násilí vůči českému lidu“.

- Plánování, organizování a provádění brutální etnické čistky, kde jediným znakem viny byl jazyk a jím definovaná národnost

6. Ještě v únoru 2013 si český premiér z obav před domácí nacionálně socialistickou politickou spodinou nedovolil přečíst ani úplný text šestnáct let starého odstavce článku III,, schváleného dávno Poslaneckou sněmovnou. Česká strana - „Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány“. 7. V roce 2013 je pro české nacionální socialisty všech barev stále ještě nemyslitelné přiznat, že pro civilizovaný národ je nemožné schvalovat, omlouvat, a odmí-

48

- Využití státní moci, včetně zákonodárné, soudní a všech státních orgánů, včetně armády a bezpečnostních složek v době míru, k jejich provedení - Vědomé vytvoření bezprávného stavu, umožňujícího nekontrolované a tolerované násilí proti civilním osobám, s důsledkem mnohačetných vražd, znásilnění, vyhánění, ponižování a utrpení, včetně dětí, těhotných žen a starců. - Úmyslné amnestování všech těchto činů v roce 1946, a to v rozporu s dokumenty Organizace spojených národů, kterými v té době už Československo bylo vázáno. Řečeno lidsky: Kdokoliv, kdo z šovinistických pohnutek ještě dnes v neúctě k lidskému životu schvaluje nebo omlouvá vraždy kojenců a malých dětí (Švédské šance, Postoloprty) znásilňování nezletilých (lágr Hanke u Ostravy) a tisíce dalších aktů

pomsty na nevinných, je českým nacionálním socialistou, tedy nacistou. Byli to totiž zatím jenom ruští komunisté a němečtí nacisté, kdo věřili, že k lepším zítřkům a spravedlnosti se lze provraždit. Demokrat si nemůže myslet, že rozbít pažbou pušky hlavu malého dítěte (exhumace hromadného hrobu Postoloprty) napomáhá rozvoji demokracie, právního prostředí a lidských práv. Právě proto jsou dnes v mezinárodním právu zakotveny principy nepromlčitelnosti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a genocidia. Pro válečné veterány a lidické děti mám celoživotní hlubokou úctu. Snažím se chápat jejich důvody pro jejich dnešní ne příliš informovaný, nedemokratický a ne příliš lidský přístup. Připomínám si, že skutečný hrdina protinacistického odboje Jan Wiener, muž mimořádně spravedlivý a statečný, o odsunu říkal: „Československá armáda je jediná, která se ještě neomluvila za to, že se po válce nechala zneužít k vraždění civilistů“. Nebo je Vám ještě dnes jedno, že Vaším jménem tento stát nechal vraždit děti? P.S. Znovu opakuji, že nepojednávám o odsunu jako takovém, ale o etapě „divokého vyhánění“ v roce 1945.


WORKsHOP I Čeští Němci a vznik Československa JOSEF MÄRC Podle Manfred ALEXANDER, Čeští Němci s vznik Československa. ĎAS 6/97,s.21- 26. Jiří KOPICA: Zemská vláda Deutschböhmen v letech 1918 a 1919. Ústí n. L. 2004.

TEXT 1 Vztah Čechů k Němcům je odstupňován do tří rovin: jsou tu jednak Němci usazení v zemi, kteří jsou součástí českých dějin, něco jako „sousedi od vedle“ nebo členové vlastní rodiny, dále Němci z alpských zemí, ze staré habsburské monarchie, se kterými měli Čechové mnoho společných prvků v tradici i sporech, a konečně Němci mimo habsburskou monarchii, Němci říšští nebo později spolkoví, na které se v průběhu doby soustředily a přenesly představy o „těch“ Němcích. Na pozadí společné tradice českých Němců a vzhledem k výsledku namáhavého procesu emancipace Čechů z německé politické a kulturní nadvlády se mnoho Čechů pokládá za odborníky na „německou otázku.“ I dnes je lákavé zaměřit pohled na dobu, kdy spor mezi Čechy a Němci dosáhl uzlového bodu, kdy byla vyhlášením nového československého státu 28. října 1918 nahrazena německá nadvláda nadvládou českou a kdy byla v následujících týdnech roku 1918 vyhlášena všechna hesla a provokativní formulace, s nimiž se dodnes setkáváme v nejedné české, ale také v sudetoněmeckých publikacích. Pokusíme se zaměřit na základní otázku, jak chápali vznik československého národního státu čeští Němci, jistě ne způsobem vyčerpávajícím, ale pouze upozorníme na některé problémy. Podle našeho názo-

ru nelze omezit téma jen na období šesti týdnů od vyhlášení nového státu do obsazení severočeského pohraničí českými oddíly v polovině prosince 1918, protože takové omezení na jediný časový úsek by nechalo bez povšimnutí „facteurs de longue durée.“ Úvahy proto předkládáme ve třech rovinách – v první se pokusíme zabývat základními „faktory dlouhodobé povahy,“ ve druhé se zaměříme na politické události ve světle zveřejněných dokumentů, ve třetí se pokusíme interpretovat některé lokální události. V první části si ujasněme problematiku území nového státu. Stejně jako v případě Polska nebo Rumunska i zde se směšovala hlediska historická a etnická. V případě Slovenska bylo jasné, že v uherském království nikdy neexistovala historická hranice území osídleného převážně Slováky. Pro získání slovenských oblastí se mohla uplatňovat jen hlediska etnická. K zaměňování etnických a historických aspektů však dochází i u „českého státního práva.“ V tomto požadavku, od roku 1918 považovaném za program, se praví, že dynastické državy – království české, markrabství moravské, a zbytek vévodství slezského – tvoří nedělitelnou jednotu Zemí Koruny české. Pokud byly tyto části částmi dynasticky zdůvodnitelného

státu (habsburské monarchie) odpovídalo to tradici a nebylo ani důležité, jak tyto historické celky vznikly a jak se v průběhu staletí měnily. Problém nastal v okamžiku, kdy byly tyto hranice považovány za základ národního státu. S ohledem na národnostní poměry musely české etnické nároky kolidovat s nároky německé části obyvatelstva. Mezi obyvatelstvem (v německé části asi tří milionů lidí a v české části asi sedm milionů lidí) existovaly rozdílné představy o tom, jak by mělo legitimní státotvorné uspořádání českých zemí vypadat – na české straně to byla představa státu národního, na německé představa státu dynastického. Zástupci českého národního hnutí mohli již od poloviny 19. století vhodně spojovat dva moderní požadavky – demokratizaci a vládu většiny, německá strana setrvávala na starých principech habsburského státu, vyžadujících organizaci správy v němčině jako jednotícím prvku celé říše. Bylo by ovšem přílišným zjednodušením, kdybychom proti sobě postavili protiklad „český – moderní“ a „německý – zastaralý,“ protože české stanovisko bylo stejně tak málo vyhraněné jako německé. V politickém boji stáli proti sobě spíše zástupci elit, zájmy národní a osobní byly nad politické principy. Intelektuální spor přerůstal v urputný boj o moc šířící se do všech úrovní společnosti – parlamentem počínaje, ulicí konče.

49


TEXT 2 Spor obou národností můžeme rozdělit do dvou fází, přičemž rok 1918 se stal oním kritickým bodem, který přinesl změnu politických poměrů, a také rozhodl o hranicích. Před rokem 1918 požadovali zástupci českého národního hnutí jednotu českých zemí, zrovnoprávnění jazyků a zrušení stavovských výsad, zatímco na německé straně mělo být nedotknutelné uchování tradice a nadvláda německého jazyka a kultury. Tyto staré principy bylo vůči „moderním“ Čechům stále těžší obhajovat, ale zároveň z nich německá skupina nechtěla slevit, jak o tom svědčí vyhrocené německé nacionální „velikonoční požadavky“ z roku 1916 na administrativní rozdělení Čech podle jazykové hranice. Zda tím byla míněna německá část a část česká, nebo německá a smíšená část je jen stylistickou otázkou. Cílem bylo zachování celistvosti země a zároveň ochrana německé menšiny, jejíž nadvládu v Čechách nebylo možné za normálních podmínek udržet věčně. Názor, že se boj v českých zemích zakrýval historickými argumenty, můžeme podložit i dalšími fakty. Česká koncepce, vznikající v 19. století, vypadala v kostce následovně: až do ztráty samostatnosti za Habsburků existovala v českých zemích politická jednota a tyto země byly vždy české – v každém případě většinou obyvatelstva a politickými požadavky. Tyto argumenty byly používány jako instru-

ment politických požadavků a české dějiny tak byly redukovány na protiklad německo-český, ačkoliv v jednotlivých rodinách, ba dokonce u jednotlivých osob tu žádný protiklad nebyl, a rozhodnutí pro jednotlivou národnost bylo často náhodné nebo projevem vůle. Jiné vlivy, jako třeba pražští židé, byly pokládány za nedůležité nebo rušivé. Otázkou byla i volba časového východiska, na které se tito lidé odvolávali u „českého státního práva.“ Když požadovali Poláci restituci staré šlechtické republiky v hranicích roku 1772, mohli tak činit i Češi pro rok 1742, čímž by napravili křivdu způsobenou odtržením Slezska od České koruny. Pohrajeme-li si s myšlenou, že by Češi požadovali po válce Slezsko a že by je na mírové konferenci získali, pak by bylo lepší označení státu „Českoněmecko“ než Československo, které by mělo navíc i historické oprávnění. Vraťme se k základní myšlence, že v tomto sporu se užívalo historických argumentů podle momentální výhodnosti pro tu nebo onu stranu. Tím se dostáváme k roku 1918 a k situaci, kdy je pro Čechy velmi obtížné vysvětlit spojencům české požadavky. Když už počátkem ledna 1918 žádali čeští poslanci v Praze samostatnost Čechů v historických hranicích, teprve počátkem září po vícero intervencích dosáhl Beneš prosazení následující formulace: „realizace nezávislého

československého státu v hranicích provincií historických,“ přičemž opatrní diplomaté konkrétní výčet provincií (včetně Slovenska) pro jistotu vyškrtli. Třebaže konec monarchie v říjnu 1918 v Praze a ve Vídni tušili, rychlost a načasování tohoto pádu byly překvapením. To je zřejmé i z faktu, že 28. října na sebe strhla iniciativu druhá garnitura domácích českých politiků, zatímco jejich prominenti jednali v Ženevě s Benešem. Zde je také položen základ pozdějšího vůdčího postavení exilových politiků v ČSR. A byl-li tento vývoj překvapením pro české domácí politiky, oč větší musel být pro představitele Němců, kteří ještě na sklonku léta 1918 počítali s vojenským vítězstvím ústředních mocností. Zajímavé je také srovnání dokumentace oněch událostí, vedle bohaté české literatury téměř žádná německá neexistuje, dějiny úspěchu se píší evidentně snadněji než dějiny prohry a zklamaných iluzí. Dostáváme se konečně k užšímu tématu – totiž jak čeští Němci reagovali na situaci v říjnu 1918 a posléze vyhlášení československého státu. Zdá se, že poněkud ztratili iniciativu a jednali „intuitivně.“ Českoněmečtí poslanci prohlásili ve Vídni své „provincie“ za součást Německého Rakouska. Jednalo se o čtyři území – „Deutschböhmen (Reichenberg), Sudetenland (Troppau), Deutschsüdmähren (Znaim), Böhmerwaldgau (Krumlau).

..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... .....................................................................................................................................................................................................................

50


TEXT 3 Území německočeských provincií měla být připojena k Rakousku, třebaže to odporovalo administrativní tradici, logice dopravního spojení, navíc oblasti neměly čistě německé obyvatelstvo. Sudetoněmecká literatura se snažila ospravedlnit vyhlášení „provincií“ Německého Rakouska právem na sebeurčení. Problém spočívá v tom, že obhájci tohoto řešení argumentovali mapou Čech a ne jazykovou mapou střední Evropy. Většinou se totiž zatajuje, že přičlenění k Německému Rakousku bylo plánováno jen jako první krok k vytouženému začlenění celého Rakouska k Německu. Kdyby se toto realizovalo, došlo by k paradoxu, že by Německo vyšlo z války územně zvětšené. Za povšimnutí také stojí, že „právem na sebeurčení,“ nově proklamovaným čtrnácti Wilsonovými body, začala argumentovat německá strana až po válečné porážce. Ještě v létě 1918 se o sebeurčení Čechů, natož pak českých Němců v těchto kruzích nemluvilo. Za důležitý problém provincií bylo stále považováno zachování klidu a pořádku, zásobování potravinami, klíčovým se jevilo nebezpečí sociálních nepokojů. Českoněmečtí vojáci vracející se z války nejevili velkou chuť k novým hrdinským činům, ale častěji k rabování. Obracení se na “vyšší moc,“ ztělesňovanou prezidentem Wilsonem, jemuž bylo předloženo vyřešení „sudetoněmecké“ otázky na nadcházející mírové konferenci, lze ze strany českých Němců považovat za realistické smí-

ření s novou situací. Nakonec se české vojsko mnohde mohlo jevit jako pomoc v nejisté době a jediná cesta k zajištění klidu a pořádku, ačkoliv se někde situace vyhrotila v ozbrojené střetnutí (27. listopad, Most), postupně převládl spíše klidný průběh obsazování provincií československým vojskem, např. 11. 12. Ústí nad Labem, 18. 12. Opava, 27. 12. Litoměřice. Německá zemská vláda se přesunula do Vídně. Některé z těchto události nejsou detailně doloženy. Jisté je, že se již nemluvilo o účasti Němců na budování nového státu. Němci nebyli zastoupeni ani v novém Národním shromáždění, ani v grémiích, která připravovala novou ústavu. Cesta nového státu je později líčena přímější, než se tehdy jevila. Na počátku roku 1919 nebylo jasné, že mírová konference uzná české a polské požadavky v takovém rozsahu, v jakém k tomu poté došlo. Možnost, že by Wilson mohl vystupovat jako zastánce sebeurčení Němců, se stala pro sudetské Němce zdrojem nadějí, pro Čechy obav. Beneš varoval, že není vyhráno, a konflikt s Polskem o Těšínsko, ho zneklidňoval stejně jako potencionální protiněmecké a protižidovské násilnosti ve vnitrozemí. Ani české požadavky pro stanovení hranic neumožňují rozeznat jasnou linii, v zásadě měly být zachovány staré hranice. Ačkoli česká delegace předložila určité územní požadavky, navrhovala také možná odstoupení. Ani pro-

tekce spojenců nebyla tak jistá, jak se později jevilo. Konečné stanovení hranic v rámci staré monarchie navíc s malým Hlučínskem znamenalo pro nový stát optimum. Sudetští Němci nepochopili, že se jim narozdíl od Německa a Rakouska dostalo výhod být na straně vítěze, protože se vnitrostátně považovali za poražené. Události z března 1919 pak zrodily mučedníky, stojící mezi Němci a Čechy dodnes. Ve většině sudetských měst se dne 4. března 1919 konaly demonstrace, které měly podpořit německé právo na sebeurčení. Tento den byl dnem zasedání nového parlamentu ve Vídni, do kterého bylo sudetským Němcům zabráněno volit. Výsledkem byli mrtví – 55 Němců a dva českoslovenští vojáci. Nejkrvavější bylo střetnutí v Kadani, kde z ne zcela jasného důvodu během přetahování o to, jaká vlajka bude viset na radnici, došlo ke střelbě do shromážděných. Paradoxně většina mrtvých a zraněných pocházela z řad žen a dětí, které jen přihlížely uprostřed náměstí a byly zasaženy odraženými střelami z kulometu. V Kadani bylo nakonec 24 mrtvých a 64 zraněných, z nichž mnozí si nesli následky po celý život. V moravském Šternberku bylo 17 mrtvých. Český úspěch z roku 1918 - 1919 viditelně potvrdil Masarykovu tezi, že na české straně stojí pokrok a demokracie, kdežto na německé autoritativní postoj a orientace na minulost. Obdobné české pohlížení (přehlížení) se uplatnilo i v poválečných poměrech vůči Vídni a zejména výmarské republice.

..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... .....................................................................................................................................................................................................................

51


52


53


Národnostní skladba obyvatelstva předmnichovské ČSR (podle sčítání lidu k 1. prosinci 1930) © Josef Spurný/Adrian von Arburg

ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl I., Češi a Němci do roku 1945: úvod k edici. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. 373 s. ISBN 978-80-86057-66-8.

54


WORKsHOP II Sudety_protrhnout vrstvu lhostejnosti Milan Hes 1. Jaká konkrétní osoba svědectví poskytla? Jak tuto osobu mohu identifikovat? Jedná se o muže/ženu? Jakým jazykem k nám tato osoba ve filmovém svědectví promlouvá? Jedná se o očitého svědka událostí nebo mají tito lidé informace již „z druhé ruky.“? Svědek č.1: I. jméno – příjmení (identifikace): II. muž – žena: III. jazyk, v kterém byl rozhovor veden: IV. očitý svědek – informace má osoba pouze zprostředkované od druhých: Svědek č.2: I. jméno – příjmení (identifikace): II. muž – žena: III. jazyk, v kterém byl rozhovor veden: IV. očitý svědek – informace má osoba pouze zprostředkované od druhých: Svědek č.3: I. jméno – příjmení (identifikace): II. muž – žena: III. jazyk, v kterém byl rozhovor veden: IV. očitý svědek – informace má osoba pouze zprostředkované od druhých: 2. Pokusíte se odhadnout, kdy bylo svědectví pamětnicemi poskytnuto? Jedná se o vzpomínky, které jsou jen několik let staré nebo je naopak na události vzpomínáno až s odstupem mnoha let? O jaké postřehy, informace své tvrzení o „stáří“ svědectví opíráte? Podle mého odhadu bylo svědectví poskytnuto přibližně …………………. let po proběhlých historických událostech. Časový „odhad“ o stáří svědectví odvozuji na základě následujících faktů a poznatků:

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Pamětnice ve filmu vzpomínají na události „odsunu Němců“ z poválečného Československa. Žil již v této době někdo z mé rodiny? Z mé rodiny by mi informace o této historické události mohl možná poskytnout:

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 3. Co konkrétního pamětník ve svém vyprávění sděloval? Připomíná pamětník nějaké konkrétní historické události? Zmiňuje pamětník nějaké osobnosti, letopočty nebo místa, na kterých se mělo něco významného odehrát? Jakým způsobem pamětníci hodnotí dopady odsunu Němců z českých zemí? Souhlasí pamětníci s tím, jak se odsun odehrál? Svědek č.1:

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 55


……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Svědek č.2 :

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… Svědek č.3:

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 4. Čemu jste z vyprávění pamětnic nerozuměli? Poznamenejte si alespoň stručně pojmy, části vět apod., v kterých si nejste jisti, zda je plně chápete. Obtíže mi při sledování filmu činila následující místa (alespoň přibližně):

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 5. Proč měl asi pamětník potřebu o událostech odsunu v tomto filmu pohovořit? Proč se rozhodl na události i před Vámi vzpomínat? Myslím si, že důvody, které pamětnice vedly k tomu, aby svědectví o prožitých událostech podaly, jsou následující:

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………. 56


WORKsHOP III poválečné násilí jiří sovadina

OTÁZKY: Pokuste odhadnout za jakých okolností snímek vznikl. Koho fotograf zachytil? Na koho lidé mávají? Jedná se o fotografii dokumentační či aranžovanou? Jaké emoce ve vás snímek vyvolává? ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 57


debata s VÁCLAVEM ČERNÝM „Prezident nestačil ještě dorazit z Košic do Prahy a již cestou dne 12. května (1945) v řeči na brněnské radnici prohlásil, že „náš zběsilý soused... si vytvořil situaci, jejíž důsledky stihnou celé jeho dnešní i budoucí generace, ponesou je jako zasloužený a plně mu náležící trest... Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidsky snesitelným a jeví se nám už jako jediná veliká lidská nestvůra... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat...“ Slovo bylo děsivé a zcela nové v československém politickém slovníku! Zavánělo nikoli trestem, nýbrž pomstou... V této řeči bylo smíšení státu, případně „zločinného tátu“ ... a národa hotovým a plným faktem, nastoleno abstraktní a paušální totalitní řešení, v němž měl bez ohledu k míře individuální a konkrétní mravní viny celý národ do posledního dítěte pykat za zločiny uchvatitelů státní moci, popřeli jsme sami sebe, svou minulost, svoje křesťanské a humanisticko–demokratické tradice zapřeli první republiku i Masaryka... Kam se poděla šetrnost k lidským právům člověka, osnova naší ústavy? Ve skutečnosti [vláda] nedokázala zamezit, aby se všechno, co bylo Čecháčkovi temně živelného, zběsilého a chtivého, plně projevilo: luza cítila krev a příležitost, a naše obnovená nebo „revoluční“ státní moc se od ní distancovat nedovedla, naopak ji mínila použít, vyhověla jí tedy, podbídla se jí. Ne, nebyl jsem očitým svědkem pověstného pochodu kolony brněnských Němců,

hnané přes Mikulov do Rakouska, což prý byla odplata za chování německého starosty Brna za války Judexe. Ale co jsem viděl, viděl jsem – pěchování německého obyvatelstva do sběrných táborů hned v prvních dnech po osvobození! Nu, Češi je dovedli stejně zdatně organizovat jako Němci ještě pár měsíců předtím. A stejně v nich vládli. A české domácnosti si z nich daly přidělovat dočasné služky, žasl jsem studem, když to dělal jeden z mých nejbližších přátel a vrstevníků, český filozof. A polkl jsem naprázdno, když jsem zvěděl, že můj druh nejvěrnější, nový předseda obrozeného spolku českých spisovatelů, si dal přiřknout nový, velký byt po Němcích a usadil se bez rozpaků v pseudonádheře uprchlého germánského proce pod lustry z jeleních parohů. To už jsem také slyšel očitá svědectví o německých vojácích upálených na ulici za živa a sám viděl průvod německých žen ostříhaných dohola a hnaných na veřejné práce. Gestapismus český se na vlásek podobal nacistickému, oč jsme pak chtěli opírat pýchu své mravní nadřazenosti? Přiběhl za mnou doma soused s vytřeštěnýma očima: jeho patnáctiletý synek, nadšený český student, se přihlásil do občanské gardy k strážní službě, ale dali těm dětem hole, aby šli po libosti mlátit pozavírané německé civilisty, uvězněné ve sklepích místní školy. I z té k českému Náchodsku přilehlé okrajiny Broumovska odešli po Mnichovu všichni naši starousedlíci i ti noví, republikánští do vnitrozemí. A v květnu se houfem vrátili a udělali si „pořádek“, všechny Němce

prostě z Teplic vyhnali, a to ještě než vyšly zákonné a státní reglementy o odsunu, táhněte, kam chcete! A za čas se jim dav vyhnanců z hranic vrátil, nikde je, bezprizorné a bez původních dokumentů, nechtěli a nepřijali. Jenomže v Teplicích byli už „odepsáni“, jejich domovy obsazeny, majetky rozděleny , v jejich kožiších už chodily RG-dámy [revoluční gardy]. A tak nezbylo než „pořádek“ obnovit podruhé, vyvedli ty Němce do Skal a tam je v lese postříleli a zahrabali. Za čásek se zahraniční němečtí příbuzní počali po nezvěstných shánět, svěřili pátrání Mezinárodnímu červenému kříži, autority vítězných mocností se obrátily na Prahu, a došlo se až na překopaný okraj té vražedné šachty: dívka na vršku hromady mrtvol v ní dosud spínala smrtí ztuhlé ruce a zkroucení těla prokazovalo, že zemřela klečíc v prosbě o milost. Bezbranně a zoufale náchodští soudci zahájili „sběr materiálu“ k procesu s vlastními lidmi. Povězte, kdo nás kdy zbaví těchto vzpomínek? Tehdy se rodilo špatné svědomí našeho národa. Objevilo se, že obraz, i v neštěstí hrdý, jejž jsme si po celé století právem budovali o myšlenkové a mravní podstatě českého národa, nám naše luza obratem několika měsíců proměnila v mýtus lživě lichotivý, v prázdnou iluzi. Zač lepšího než naši protivníci, než kdokoli se od května 1945 chceme vydávat?“

Černý, V., Paměti III (1945 – 1972), Atlantis, Brno 1992, s. 42 - 45

Proč nám sděluje zrovna tohle? Co je cílem jeho sdělení? Co autor od nás očekává? Řekl to autor jasně? Opomíjí něco? ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………… 58


59


PAMĚTNÍ DESKA

Po desetiletích mlčení mají němečtí mrtví v Postoloprtech pomník 4. června 2010, (iDNES.cz) „Je červen 1945. Druhá světová válka skončila před několika týdny, ale Postoloprtech na Lounsku stále umírají lidé po zásazích kulkami. Mrtvých jsou stovky. Střelci jsou Češi, oběťmi Němci.

Třetího června 1945 se ze Žatce vydaly dvě kolony. Šly v nich tisíce lidí na shromaždiště Němců v postoloprtských kasárnách. „Postoloprty byly na hranici Sudet a druhé, válečné republiky. Místní kasárna byla vybrána za zdejší centrum, scházeli se

tu po válce lidé mobilizovaní do armády i přidělení důstojníci,“ zdůvodnil historik Michal Pehr z Masarykova ústavu Akademie věd výběr Postoloprt jako shromaždiště Němců z celého Žatecka. Během dalších červnových dnů vojáci lidi v postoloprtských kasárnách prověřovali, jestli se mezi nimi neskrývají nacisté a esesmani. Spolu s lidmi, které považovali za válečné zločince, zavraždili také mnoho nevinných. Umírali staří i děti. Velká část těl skončila nedbale pohřbena v nedaleké bažantnici nebo v protitankových zákopech.

Při poválečném vyšetřování masakru byla těla exhumována. „Podle oficiálních údajů v hrobech bylo 763 obětí. Už tehdy se ale říkalo, že to nemusí být konečné číslo,“ řekl Pehr. Němečtí pamětníci tvrdí, že mrtvých bylo přes dva tisíce. O masakru se po desetiletí mluvilo jen málo. Teprve nyní dostaly na tamním hřbitově oběti bronzovou pamětní desku...“

Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/po-desetiletich-mlcenimaji-nemecti-mrtvi-v-postoloprtech-pomnik-p92-/ domaci.aspx?c=A100604_1396416_domaci_itu

Navrhněte text, který byste umístili na pamětní desku: můj NÁVRH:

60

REALITA:

.................................................................................

.................................................................................

................................................................................

................................................................................

.................................................................................

.................................................................................

................................................................................

................................................................................

.................................................................................

.................................................................................

................................................................................

................................................................................


Řekni, kdo ti mrtví jsou Jiří Peňás Řekni, kde ti mrtví jsou. Režie: David Vondráček, dokumentární film, Česká republika, 2010, 57 min. Dokumentarista David Vondráček dokončuje film Řekni, kde ti mrtví jsou o masových hrobech sudetských Němců zavražděných v roce 1945. Otvírá tím pro širší publikum další kapitolu neslavné poválečné historie. * LN Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková o vás a vašem filmu Zabíjení po česku, který běžel v České televizi loni v květnu, prohlásila, že „rozvrací českou státnost“. Poslanec EP Jan Zahradil, když se dozvěděl, že připravujete film o neznámých poválečných masových hrobech, dostal „zimní záchvat vzteku“, jak doslova napsal. Já se jich nezastávám, přesto chápu, že je popuzujete. Mají pocit, že vzniká nepoměr mezi tím, jak se připomínají zločiny spáchané Němci za války, a těmi spáchanými naopak po válce na Němcích. Nevychyluje se tu poměr směrem, který není právě férový? Nevím. Já teď třeba jedu do Osvětimi točit o největší masové vraždě na československých občanech, tedy o likvidaci tzv. rodinného tábora 8. března 1944, točil jsem o protinacistických odbojářích z Obrany národa a o Mengeleho dvojčatech bratrech Steinerech. Pan poslanec Zahradil se do mě soustavně trefuje, jako bych já byl ten, kdo tady převrací dějiny. Nic se přitom nepřevrací. Jenom se odkrývají věci, které byly léta utajovány nebo zamlčovány. Když si však dáme dohromady fakta, tak zjistíme, že výzkum a studium událostí toho, co se tady odehrálo po válce, představuje pouhý zlomek pozornosti, která se věnovala a věnuje událostem tomu předcházejícím. A to je naprosto správné. Je nutné a nezbytné připomínat zločiny genocidního německého nacionálního socialismu. Ale tím, že se staly, nemizí zločiny, které byly spáchány po válce bez jakéhokoli soudu, často sadistickým způsobem. Typologie vrahů je taková, že většinou jde o zlodějské gangstery, žádné autentické odbojáře, kteří se dopouštějí tzv. spravedlivé odplaty. Například z Revolučních gard se rekru-

tuje Závodní stráž, která už tehdy zabírá majetek českých protinacistických podnikatelských elit. * LN Není to ale přece jen tak, že větší mediální pozornosti se dnes dostane odkrytí hrobu, v němž leží oběti vyhánění, než připomínka zločinů nacistických? Myslím, že je to do určité míry přirozené. Přece jenom je to pořád tabuizované nebo polotabuizované téma. A to samozřejmě přitahuje pozornost. Může to být ale také tím, že následkem toho, jak byla věc celá desetiletí ideologicky přibarvována, ba falšována, máme teď - mluvím tedy aspoň za lidi, jako jsem já - sklony ukazovat podobné zlo, které páchala i druhá strana. Je v tom asi i jistá touha po narušování, ba provokování toho stereotypu, jak máme nezkrvavené ruce a holubičí povahu. * LN Připomeňme, že tento rok půjde do kin film o Lidicích... Ale vůbec se neví o největší zmasakrované obci s českým obyvatelstvem, která ovšem neležela v Čechách, nýbrž na ukrajinské Volyni. Jmenovala se Český Malín. Vůči té máme myslím opravdový dluh. Ano, to je velké téma. To v českém povědomí úplně chybí, stejně jako se toho málo ví o Volyňácích, kterých sem přišlo po válce čtyřicet tisíc. Osud Českého Malína cítím jako dluh, který snad někdy splatím. Už jsem zpracoval a odvysílal příběh „českého Schindlera“, Volyňana z Kupičova, evangelického pastora Jana Jelínka, který zachránil stovky Židů před esesáky a mnoho Poláků před banderovci. * LN Co ale vlastně můžeme s masovými hroby v českých zemích udělat? Není nakonec lepší některým věcem, tedy v tomto případě kostem, dopřát klid? Jsme jediná země v Evropě, kde se nalézají desítky, spíš stovky neoznačených masových hrobů starousedlých německých obyvatel povražděných po válce. Záměrem většiny pozůstalých, dětí a příbuzných není exhumace či vyšetřování, ale dát na ta místa kříže se jmény zabi-

tých. Popsat vše střízlivě historicky a zasadit to do dějinného místopisu. Ne všude s tím samosprávy souhlasí, ale mám pocit, že začíná převažovat vstřícný postoj. Lidé se poprvé skutečně začínají o hromadné hroby zajímat, už to není tabu. Přitom se o nich většinou mezi místními léta vědělo, dokonce si lidé pamatovali, kdo tam tehdy střílel, jak pozabíjeným stáhl holinky a hodinky a šel pak rabovat do jejich domu. Většinou šlo o partyzány v poslední minutě, kteří nebyli - jak už jsem poznamenal - žádní odbojáři. Nesmíme ale v rámci historické pravdy zapomínat na zabijáky z československé armády, kteří řádili měsíc po válce v Horních Moštěnicích, v Postoloprtech nebo třeba v Bílině. Moderní historiografie bude v následujících letech zkoumat, do jaké míry plnili rozkazy nižšího důstojnictva, nebo zda rozkazy k čistkám přicházely přímo od vedení státu. * LN Je teď pro dokumentaristy jiná situace než v devadesátých letech? Já myslím, že ano. I když už v devadesátých letech existovala svoboda, a mohlo se tedy o věcech mluvit. Mohl jsem třeba natočit pro ČT kritický portrét Franze Neubauera, tehdejšího mluvčího landsmanšaftu. Nová situace je ale hlavně v té, řekl bych, psychologické a sociologické proměně. Je příznačné, že němečtí pozůstalí po lidech, kteří leží v těch neoznačených hrobech, mají teprve nyní odvahu, či spíše důvěru, že se mohou u českých orgánů, především samospráv, domoci sluchu a dokonce dočkat i činů. Myslím, že jde také o to, že už pomalu odcházejí ze života i oni sami, a snad tedy na jeho sklonku ještě mají potřebu podniknout něco pro své rodiče, kteří tam kdesi v Česku leží pohozeni v parcích či lesích. Měli bychom jim postavit nad hrobem kříž. Myslím, že to je to nejmenší, co pro ně můžeme, my Češi, udělat. * LN Máme se ale k tomu? Jak kde. Třeba v Podbořanech se zastupitelstvo rozhodlo, že tam žádný kříž nebude a hotovo. Přitom mají u lesa še-

61

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? desát mrtvých. Má se prý koukat do budoucna a na tyhle ošklivé věci „má sedat prach“... Vstřícní jsou k bývalým nuceně vysídleným rodákům a k jejich mrtvým třeba v Bílině a v Postoloprtech. V Bílině například existuje sdružení místních mladých rodáků ze sedmdesátých let, kteří chtějí poznat i moderní historii svého města, s vysídlenými rodáky pořádají výstavy o dějinách města a sami se angažují na vzniku pietního místa pro německé občany města zabité po válce bez soudu. * LN Je možné udělat nějakou mapu území, kde lze masové hroby nalézt nejčastěji? Liší se třeba nějak? V dokumentu Řekni, kde ti mrtví jsou, který poběží 28. dubna na ČT2 mám podrobnou mapu těchto „bílých míst“. Ve filmu popisují ta místa přední čeští historici. Základem mapy jsou skutečnosti zjištěné parlamentní vyšetřovací komisí vedenou statečným lidovcem Bohumírem Bunžou už v sedmačtyřicátém, která ale své pátrání kvůli únoru 1948 nikdy nedokončila. Nejvíce masových hrobů je v Orlických horách, kde řádily různé paramilitární zlodějské skupiny, a v severních Čechách na Žatecku, kde se na zločinech nejvíce podíleli českoslovenští vojáci. Exaktně jsou tyto věci popsány v několikasvazkových studiích Tomáše Staňka a Adriana von Arburg o „aktech hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování“, jež právě v těchto dnech vycházejí. Krvavé akty tzv. spravedlivé odplaty se odehrávaly pouze v sovětských zónách. Američané si v těch svých zónách pořádek uhlídali, za což byli českými občany dost kritizováni. Je proslulé prohlášení amerického vojenského přidělence, že neosvobozovali Evropu proto, aby pak Češi na svém po válce zřizovali nové Buchenwaldy. * LN Co to s vámi dělá psychicky? Přece jenom, zabývat se vraždami, masakry. Opravdu se mi o těch mrtvolách i zdá. Snad nejsem jinak nekrofilně úchylný. Chci dostříhat tenhle dokument a chci točit jiné téma, třeba o zbourání tisícovky vesnic a měst v pohraničí. Je to taky trochu morbidní, ale třeba se mi bude zdát o barokních kostelích. * LN Setkal jste se mezi vyhnanci také s lidmi, se kterými se Čech bavit nemůže? Je jich podle mne minimum, pokud nepřijmeme mainstreamový český názor, že jejich smířlivost a „lidská tvář“ je jen nordickou lstí a že „dědičný český nepřítel“ nikdy nespí. * LN Vy jste za ten film získal od Cent-

62

ra proti vyhánění Cenu Franze Werfela, pro kterou jste si jel do Frankfurtu, kde vám ji udělovali ve slavném a pro Němce tak důležitém Pavelském kostele. Ale byla to přece jen cena od „vyhnanců“. Já jsem samozřejmě velmi bedlivě zkoumal, co je to za cenu, kdo ji udílí a kdo ji získal, a ten výčet jmen mi přišel velmi důvěryhodný a respektabilní: byly mezi nimi nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová, Gyorgy Konrad, sám pronásledovaný nacisty, a také někdejší starostka Teplic nad Metují Věra Vítová, která se zasadila o vztyčení kříže smíření u své obce - čili nebyl jsme prvním Čechem. Zjistil jsem dále, že to je cena, v jejímž výboru jsou zastoupené demokratické strany SPD a CDU a že jedním z jejích iniciátorů byl Peter Glotz, rodák z Chebu a významný politik sociální demokracie, snad nejsmířlivější sudetoněmecký politik, který se zasloužil o česko-německou deklaraci. Čili skutečně to je cena, která má v Německu respekt a není na ní nic pochybného. V její preambuli přímo stojí, že má sloužit k porozumění mezi národy i k potlačení extrémního nacionalismu a pravicového radikalismu. * LN Jistě, ale předávala ji paní Erika Steinbachová, předsedkyně Centra proti vyhánění a žena, která je zapsána, pravděpodobně neprávem, jako jakási „jestřábice“. Ano, Erika Steinbachová asi není úplně nejjednoznačnější postavou, přesto je součástí demokratického spektra a členkou strany kancléřky Merkelové. Celé hodiny jsme ji s dlouholetým poslancem za Zelené ve Spolkovém sněmu Milanem Horáčkem „psychoanalyzovali“. On s ní dlouhá léta spolupracoval v městské radě ve Frankfurtu a je tím posledním, vzhledem k svému ideologickému ukotvení, který by měl pro ni přepjatou útlocitnost. Celkem jsem se ztotožnil s jeho názorem, že za posledních dvacet let to byla právě ona, která velmi přispěla k marginalizaci extrémních proudů ve Svazu vyhnanců. A tak jsem si říkal, že když cenu nepřijmu, vmetu do tváře těm bývalým laureátům v pyšném sebevědomí, že morálně selhali, když přijali cenu z rukou „nenapravitelné revanšistky“. * LN Není to cena Eriky Steinbachové, ale Franze Werfela. Ta cena nese jeho jméno, protože to byl on, kdo románem Čtyřicet dní vnesl do evropského povědomí genocidu, které se dopustili Turci na Arménech. Není přece jen trochu problematické, aby se Němci odvolávali na genocidu, kterou spáchal někdo

jiný? Oni mají přece svou vlastní. Souhlasím, že to tak může někdo vidět. Na druhé straně takové uvažování je trochu paranoidní. Myslím, že není možné do nekonečna vidět ve skupině lidí, kteří se jednak v devadesáti devíti procentech ničeho nedopustili - přímých účastníků války kvapem ubývá -, a za druhé žili celý život v demokratickém státě, nějaké úskočné a zákeřné hordy, které dělají všechno možné, aby se opět vrátily na ztracená území. Hlavní proud Svazu vyhnanců stojí na demokratických pozicích. Ve své většině jim jde o jakýsi kulturní návrat na území, kde žili jejich předci celá staletí, nikoliv o teritoriální nároky. * LN Jenže „český mainstream“ se i nevinnými nároky prostě cítí ohrožen. Nevím, čím to je, ale já to tak necítím. Myslím, že to souvisí s národním sebevědomím. Pro mě je češství samozřejmostí, kterou si nemusím zkrášlovat žádným sebeklamem. Historik Josef Pekař řekl: Moje češství je natolik sebevědomé, že pohrdám prostředky lži, lsti a úchvatu. Sebevědomě udělat hlubinnou reflexi poválečného období a uznat ty strašlivé nacionalistické a ideologické chyby, kterých se lidé dopustili, to přece nijak neohrožuje identitu a integritu státu nebo národa. Naopak ji posiluje. Myslím, že to tak cítí stále více lidí. Sám pro sebe jsem si to pojmenoval jako „průnik empatií“. To znamená, že s lidmi se dá vždy diskutovat a diskuse obohacuje navzájem, a to i diskuse s bývalými nepřáteli či soupeři. Ba právě naopak - nejvíc s nimi. Všichni u nás známe obdivuhodnou statečnost Angličana Nicholase Wintona, ale že máme „českého Wintona“ Přemysla Pittera, který za války, ale i po ní zachraňoval děti všech národností, to ví málokdo. Pitter se po celou druhou půlku dvacátého století pokoušel o vzájemné odpuštění a historický smír mezi vysídlenými sudetskými Němci a Čechy. Tento muž, jeden z největších českých humanistů, se v populární anketě O největšího Čecha neumístil ani do stovky. Na rozdíl od Járy Cimrmana. David Vondráček (1963) je režisér televizních reportáží a dokumentů, spolupracuje především s Českou televizí. V posledních letech se věnoval poválečnému osidlování českého pohraničí (Do země /ne/ zaslíbené), zániku české menšiny v polském Kladsku (Sbohem český koutku) a poválečným etnickým čistkám starousedlého německého obyvatelstva (Zabíjení po česku). Za tento film obdržel na Mezinárodním festivalu v Jihlavě cenu časopisu Respekt a Mezinárodní cenu Franze Werfela za počin v oblasti lidských práv. David Vondráček se narodil v Mariánských Lázních, dětství prožil v Chodově u Karlových Varů, na gymnázium chodil v Sokolově.

Rozhovor vyšel v Lidových novinách ZDROJ: http://www.go-east-mission.net/


PRAMEN 1947, 8. října, místo s hromadným hrobem na “Švédských šancích“ v katastru obce Horní Moštěnice. – Protokol sepsaný příslušnou komisí [1] o exhumaci obětí exekuce z 18.–19. června 1945. [2] Protokol sepsaný dne 8. října 1947 [3] na místě hromadného hrobu v okrese Přerov v katastru obce Horní Moš[tě]nice, na území kat. čís. 673/2 poř. č. 3, jehož majitelem knihovním je J. Skácelík z Bochoře, kterýžto majetek je t.č. v nájmu p. Rolence, rolníka v Újezdci, za přítomnosti podepsaných členů komise. Hromadný hrob nalézá se při polní cestě vedoucí od k[ó]ty Švédské šance do obce Horní Moštěnice, asi 200 m od jižního okraje lesíka na zmíněné k[ó]tě, rovnoběžně s polní cestou asi 3 m východně od této. Místo hromadného hrobu nebylo zvlášť označeno, jen na rozdíl od ostatního povrchu pole nebylo zoráno. Po odkrytí hromadného hrobu bylo zjištěno, že tento je nahoře široký 2 m, dlouhý 15 m, hluboký 1,30 m. Pozůstatky pohřbených byly nalezeny asi 50 cm po povrchem. Mrtvoly byly v takovém stupni rozkladu a jejich šat byl do té míry rozrušen, že nebylo možno spolehlivě rozpoznati, v jakém oblečení byly pohřbeny. Zbytky soukenného oděvu však bylo možno zjistiti. V hrobě nalezeno: a) 71 mrtvol mužského pohlaví, různého stáří, podle velikosti pozůstatků vesměs v dospělém věku, b) 120 mrtvol ženského pohlaví, d) 74 mrtvol dětí. Pokud bylo možno zjistiti, byla smrt způsobena u několika mrtvol střelnou ranou do hlavy, neboť na lebkách byly nalezeny kruhovité otvory, odpovídající svým tvarem a velikostí střelným ranám. U většiny nalezených mrtvol nebylo možno bezpečně příčiny smrti zjistiti, [4] neboť na skeletu nebyly prokazatelné stopy zranění, měkké pak tělesné tkáně byly již do valné míry rozrušeny hnilobou. U mrtvol byly zjištěny pouze dva doklady, případně písemnosti. Byl to jednak Flü[chtl]ings Aus[w]eis – Deutsche [P]artei Slo[w] akei, znějící asi na jméno Ema Lang, Kremnitz. Druhá písemnost byla asi slovenská pracovní knížka, z níž byl zjištěn pouze nápis “Potvrdenie“ ve slovenském a maďarském textu. Jméno do knížky vepsáno nebylo, z jednoho vnitřního listu dalo se však zjistiti číslo 7 719 781. Oba dva doklady byly na tolik promočeny a hnilobou rozrušeny, že při zjišťování se úplně rozpadly. Oba byly vloženy do jedné z rakví. Po exhumaci byly mrtvoly uloženy do připravených rakví. Až na 61 osob mužského pohlaví, které byly pohřbeny na hřbitově v Přerově, [5] byly všechny mrtvoly, které byly uloženy celkem do 26 rakví, zpopelněny v městském krematoriu v Olomouci. Exhumace byla dokončena v 17.30 hod, když před tím se členové komise přesvědčili, že v hrobě již není žádných pozůstatků. [6] Protokol byl ukončen v 18 hod. a všemi členy komise podepsán. ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, i.j. 1765 – Strojopis (kopie).

POZNÁMKY: [1] Protokol pořídil vyšetřující soudce Vojenského soudu 1. stolice v Olomouci, členy komise byli také úřední lékař a zástupci SNB. [2] Podnět k exhumaci vzešel od VK BV ÚNS. Přednosta VII. odboru MV plk. F. Janda sděloval 2. října 1947 jejímu předsedovi dr. B. Bunžovi, že byly zahájeny přípravné práce. Již 30. září bylo provedeno ohledání místa za účasti zástupce MV, důstojníka HV SNB, představitelů přerovského ONV a bezpečnostních orgánů. Téhož dne bylo dohodnuto, že exhumaci provedou příslušníci vojenského útvaru č. 2142 z Terezína, kteří měli také zajistit potřebné nářadí, motorová vozidla, rakve a zastírací prostředky. Zdravotní opatření měla připadnout zdravotnímu oddělení ZNV v Brně, přítomni měli být také příslušníci SNB, úředník olomoucké Oú StB a vyšetřující soudce Vojenského soudu v Olomouci. Počítalo se s přísným utajením akce. Přednosta Oú StB v Olomouci hlásil 3. října 1947 pplk. F. Jandovi, že přípravy k exhumaci hrobu na “Švédských šancích“ budou ukončeny 6. října (ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, přípis plk. F. Jandy dr. B. Bunžovi z 2. října a dálnopis Oú StB v Olomouci z 3. října 1947). [3] Akce skončila 9. října v poledne, kdy byla dokončena úprava terénu. Podle informace Jandy pro Bunžu probíhala práce “podle programu a nedošlo k žádným poruchovým zjevům“. Janda současně požadoval rozhodnutí VK BV ÚNS o dalším postupu při pohřbení exhumovaných těl a doporučoval, aby KS v Olomouci s ohledem na “nebezpečí prozrazení“ přerušil vlastní řízení až do rozhodnutí příslušného vojenského soudu, přičemž by se spisy soudu i státního zastupitelství bezpečně uložily. Protokol o exhumaci se měl postoupit vojenskému prokurátorovi, který již ve věci zahájil vyšetřování. ABS-Ka, f. A 2/1, kart. 57, přípis plk. F. Jandy z 13. října 1947 dr. B. Bunžovi a plk. justiční služby dr. Janu Vaňkovi z 5. oddělení HŠ MNO. [4] Z výsledků vyšetřování jasně plynulo, že byly všechny oběti zastřeleny. [5] Podle některých zpráv šlo o tělesné ostatky 71 mužů. V listopadu 1993 byl v místě bývalého zahradnictví, kde došlo k jejich pohřbení, odhalen obětem prostý pomníček. Viz HÝBL, František: Tragédie na Švédských šancích, s. 23. [6] Podle záznamu z dubna 1951 byly ONV v Přerově v červnu 1950 uhrazeny výlohy vzniklé při exhumaci těl obětí ve výši 69 870 Kčs ze “zvláštního podpůrného fondu MNO“, kterým až do svého odchodu z funkce přednosty 5. oddělení HŠ MNO disponoval plk. B. Reicin. NA Praha, f. MNB 8/1, kart. 56, záznam o výdajích ze “zvlášního podpůrného fondu MNO“ z 11. dubna 1951 (za laskavé zapůjčení kopie dokumentu děkuje editor panu doc. dr. F. Hanzlíkovi). ZDROJ: ARBURG, Adrian von, ed. a STANĚK, Tomáš, ed. Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951: dokumenty z českých archivů. Díl II., svazek 3, Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování. 1. vyd. Ve Středoklukách: Zdeněk Susa, 2010. 329 s. ISBN 978-80-86057-68-2.

63


Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století

Komiksové příběhy z knihy Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století vycházejí ze skutečných osudů lidí. Jejich vyprávění zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace POST BELLUM v rozmezí let 2001–2011. Sdružení POST BELLUM natáčí s pamětníky rozhovory a tyto záznamy pak ukládá na internetový portál Paměť národa. V archivu POST BELLUM je dnes skoro 1500 vzpomínek válečných veteránů, obětí holocaustu, vězňů a odpůrců nacismu i komunismu, ale i důstojníků Státní bezpečnosti, jejích spolupracovníků, bachařů atd. Vzniklé komiksové příběhy dále nabízíme učitelům dějepisu jako moderní nástroj výuky moderních dějin na www.myjsmetonevzdali.cz.

64


65


66


ADAM DRDA RUDOLF BĚLOHOUBEK 1933—2009

Když se v Čechách diskutuje o poválečném násilí na Němcích, velmi často se věc pojímá odosobněně a v duchu poučky o „příčině a následku“. Příčinou byl v tomto případě nacistický teror v protektorátu Čechy a Morava, nevyhnutelným následkem pak spravedlivá odplata rozhořčeného lidu. Příběh Rudolfa Bělohoubka staví ten tradiční výklad do poměrně jasného světla: Co komu udělal malý kluk, kterému rozvášněný dav sebral otce i matku a v čilé spolupráci s cizími vojáky je zavraždil? Co komu udělali jeho rodiče? Patrně vůbec nic, nepatřili k SS ani k aktivním nacistům, jen se jeden z nich shodou okolností narodil jako Němec… Teorie „příčiny a následku“ je v zásadě nestvůrná: vychází z představy, že když příslušník určitého národa zabije mého souseda, musím se nutně sebrat, odchytit jakéhokoli jiného příslušníka téhož národa a uříznout mu hlavu. Civilizovaná společnost se vyznačuje tím, že podobnou krevní mstu neprovozuje, ale snaží se konkrétní pachatele konkrétních zločinů postavit před soud. Fakt, že vraždění a lynčování Němců probíhalo bezprostředně po okupaci (a probíhalo prakticky všude, kde se nějací Němci vyskytovali), na té základní civilizační zásadě nic nemění, není to polehčující okolnost, spíš ukazuje, nakolik česká společnost nasákla krutostí, kterou během okupace zažívala. Bělohoubkův příběh má v sobě i ostatní typické rysy poválečné msty: jeho matka vůbec nebyla Němka, motivy „spravedlivě rozhořčených“ občanů se ukazují jako krajně pochybné, podle všeho se především snažili umlčet ty, kdo by mohli podat nežádoucí výpověď o domácích udavačích. O případu se desítky let mlčelo, z vrahů se podle zákona č. 115/1946 Sb. stali „protifašističtí bojovníci“. Nešlo o žádnou amnestii (jak se často chybně uvádí), zákon prostě konstatoval, že jednání, které by se jinak považovalo za trestný čin, takovým činem není, pokud bylo jeho účelem dosažení spravedlivé odplaty za činy okupantů a jejich pomahačů – a to v období od 30. září 1938 do (!) 28. října 1945. Okupace skončila v květnu, čili téměř šest měsíců (slovy jednoho z předních českých intelektuálů) „se mohlo vesele mordovat“. Rudolf Bělohoubek se ze „spravedlivé odplaty“ nikdy nevzpamatoval. Existuje několik jeho fotografií z posledního období života – na té nejlepší a nejzoufalejší (autorem je Viktor Portel) sedí starý zarostlý muž s puškou v ruce. Když se podíváte pozorně, všimnete si, že má vpadlé oči, udivený a zaskočený výraz, že z něj vůbec nejde strach a že ta puška v jeho rukou je jenom vzduchovka. Lepší portrét bezbranného člověka, kterému zničily život „dějiny“, jsem asi nikdy neviděl.

Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století

Komiksové příběhy z knihy Ještě jsme ve válce – Příběhy 20. století vycházejí ze skutečných osudů lidí. Jejich vyprávění zaznamenali dokumentaristé z neziskové organizace POST BELLUM v rozmezí let 2001–2011. Sdružení POST BELLUM natáčí s pamětníky rozhovory a tyto záznamy pak ukládá na internetový portál Paměť národa. V archivu POST BELLUM je dnes skoro 1500 vzpomínek válečných veteránů, obětí holocaustu, vězňů a odpůrců nacismu i komunismu, ale i důstojníků Státní bezpečnosti, jejích spolupracovníků, bachařů atd. Vzniklé komiksové příběhy dále nabízíme učitelům dějepisu jako moderní nástroj výuky moderních dějin na www.myjsmetonevzdali.cz.

75


Prameny a literatura

Edice pramenů Arburg, Adrian von – Staněk, Tomáš (eds), Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945–1951. Dokumenty z českých archivů. Díl I a díl II, sv. 1 a 2, Středokluky 2010 (díl I a díl II, sv. 2) a 2011 (díl II, sv. 1). Vydané prameny a dobová literatura Beneš, Edvard, Odsun Němců z Československa (Výbor z pamětí, projevů a dokumentů 1940–1947), Praha 1996. Kreibich, Karel, Konec sudetského němectví, Liberec 1945. Kreysa, Miroslav, České pohraničí, Praha 1947. Krosnař, Jiří, Revoluční národní výbory, osídlování pohraničí a význam národních výborů při zajišťování národně-demokratického procesu v ČSR v letech 1944–1948. Řezáč, Václav, Bitva, Praha 1972 (1. vydání 1954). Řezáč, Václav, Nástup, Praha 1985 (1. vydání 1951). Sedlmayerová, Anna, Dům na zeleném svahu, Havlíčkův Brod 1947. Sedlmayerová, Anna, Překročený práh (román), Praha 1955. Schieder, Theodor (zprac.), Dokumentation der Vertreibung der Deutschen aus Ostmitteleuropa. Die Vertreibung der deutschen Bevölkerung aus der Tschechoslowakei, Bd. IV/2 (Dokumente), Bonn 1957. Šebestík, Josef – Lukeš, Zdeněk, Přehled předpisů o Němcích a osobách považovaných za Němce, Praha 1946. Vlast se usmívá: Šest reportáží z prvních dnů osídlování nového pohraničí, Vrchlabí 1948. Sekundární literatura k tématu Arburg, Adrian von (Hg.), Als die Deutschen weg waren. Was nach der Vertreibung geschah: Ostpreussen, Schlessien, Sudetenland, Hamburg 2007. Arburg, Adrian von, Konstruktéři nového pohraničí, Dějiny a současnost, č. 7, roč. 2010, s. 14–17. Arburg, Adrian von, Zwischen Vertreibung und Integration. Die tschechische Deutschenpolitik 1947–1953, dizertační práce, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, Praha 2004. Brandes, Detlef, Cesta k vyhnání, Praha 2002. Brandes, Detlef – Ivančíková, Edita – Pešek, Jiří (Hg.), Erzwungene Trennung. Vertreibungen und Aussiedlungen in und aus der Tschechoslowakei 1938–1947 im Vergleich mit Polen, Ungarn und Jugoslawien, Essen 1999. Drápala, Milan, Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945–1948, Praha 2000. Dvořák, Tomáš, Německé obyvatelstvo v okrese Jáchymov v letech 1945–1950, diplomová práce, Masarykova univerzita Brno 1999. Dvořák, Tomáš, Regulace pohybu obyvatelstva po roce 1945 a Romové. Kontinuita nebo nové trendy?, in: kol. autorů, Milý Bore…, Brno 2003, s. 321–325. Dvořák, Tomáš, Těžba uranu versus očista pohraničí, Soudobé dějiny 12 (2005), č. 3–4, s. 626–671. Frommer, Benjamin, Expulsion and Integration: Unmixing Interethnic Marriage in Postwar Czechoslovakia, EastEuropean Politics and Societies, 14 (2000), č. 2, s. 381–410. Frommer, Benjamin; Národní očista: Retribuce v poválečném Československu, Praha 2010. Ther, Philipp – Siljak, Ana (eds), Redrawing Nations. Ethnic Cleansing in East-Central Europe, 1944–1948, Lanham aj. 1997, s. 221–240. Gerlach, David W., For Nation and Gain: Economy, Ethnicity and Politics in the Czech Borderlands, 1945–1948, PhD. dissertation, University of Pittsburgh, 2007. Glassheim, Eagle, Ethnic Cleansing, Communism, and Environmental Devastation in Czechoslowakia’s Borderlands, 1945–1989, Journal of Modern History 78 (2006), č. 1, s. 65–92. Havel, Jan – Kaiser, Vladimír – Pustejovski, Otfrid; Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, Ústí nad Labem 2005 Hrabovec, Emilia, Politisches Dogma kontra wirtschaftliches Kalkül, in: Heumos, Peter (Hg.), Heimat und Exil, München 2001, s. 163–185. Kolář, Pavel, Die nationalgeschichtlichen Master Narratives in der Tschechischen Geschichtsschreibung der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts, in: Brenner, Christiane – Franzen, Erik K. – Haslinger, Peter – Luft, Robert (Hg.), Geschichtsschreibung zu den böhmischen Ländern im 20. Jahrhundert. Wissenschafttraditionen – Institutionen – Diskurse, München 2006, s. 209–241. Kolář, Pavel, Vertreibung zwischen nationaler Meistererzählung und Deutungspluralität, Zeitschrift für Geschichtswissenschaft 53 (2005), č. 10, s. 925–940. Kopeček, Michal – Kunštát, Miroslav, „Sudetoněmecká otázka“ v české akademické debatě po roce 1989, Soudobé dějiny 10 (2003), č. 3, s. 293–318.

76

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? Křen, Jan (ed.), Češi, Němci, odsun, Praha 1990. Kučera, Jaroslav, Odsun nebo vyhnání? Sudetští Němci v Československu v letech 1945–1946, Jinočany 1992. Kučera, Jaroslav, Odsunové ztráty sudetoněmeckého obyvatelstva. Problémy jejich přesného vyčíslení, Praha 1992. Kučera, Jaroslav, Von der nationalen zur sozialen Revolution: Die Zwangsaussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei und der Februar-Sieg der Kommunisten, in: Nationale Frage und Vertreibung der Deutschen in der Tschechoslowakei. Fakten, Forschungen, Perspektiven aus dem Abstand von 50 Jahren Oberösterreichisches Landesarchiv, Linz 2000 (Sonderdruck aus: Mitteilungen des Oberösterreichischen Landesarchivs 19), s. 123–140. Matějka, Ondřej (ed.), Tragická místa paměti – Průvodce po historii jednoho regionu (1938-1945), Praha 2010. Otčenášek, Jaroslav, Němci v Čechách po roce 1945 (na příkladu západního Podještědí), Praha 2006. Radvanovský, Zdeněk, Konec česko-německého soužití v ústecké oblasti 1945–1948, Ústí nad Labem 1997. Schneider, Miroslav – Scholl-Schneider, Sarah – Spurný, Matěj, Sudetské příběhy (vyhnanci – starousedlíci – osídlenci), Praha 2010. Spurný, Matěj, Flucht und Vertreibung – Ende des zweiten Weltkriegs in Niederschlesien, Sachsen und Nordböhmen, Dresden 2008. Spurný, Matěj, KSČ a „naši Němci“ (1945–1955): Mezi nacionalismem, internacionalismem a pragmatismem, in: Arburg, Adrian von – Dvořák, Tomáš – Kovařík, David a kol. (eds), Německy hovořící obyvatelstvo v Československu po roce 1945, Brno 2010. Spurný, Matěj; Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945-1960), Praha 2011. Spurný, Matěj (ed.), Sudetské osudy, Domažlice 2006. Staněk, Tomáš, Německá menšina v českých zemích 1948–1989, Praha 1993 Staněk, Tomáš, Němečtí Židé v Československu 1945–1948, Dějiny a současnost, č. 5, r. 1991, s. 42–46. Staněk, Tomáš, Odsun Němců z Československa, Praha 1991 Staněk, Tomáš – Arburg, Adrian von, Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945), Soudobé dějiny 12 (2005), č. 3–4, s. 465–533. Staněk, Tomáš, Poválečné „excesy“ v českých zemích v roce 1945 a jejich vyšetřování, Praha 2005. Staněk, Tomáš, Tábory v českých zemích 1945–1948, Šenov u Ostravy 1996. Stanovisko Společné česko-německé komise historiků k odsunovým ztrátám. Stellungnahme der Gemeinsamen deutschtschechischen Historikerkommission zu den Vertreibungsverlusten, Soudobé dějiny 3 (1996), č. 4, s. 600–603. Wagnerová, Alena (ed.), A zapomenuti vejdeme do dějin… Němci proti Hitlerovi: Životní osudy německých odpůrců nacismu v Československu, Praha 2010. Zimmermann, Volker, Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938–1945), Essen 1999.

77


projekt „Moderní dějiny do škol“

Základním záměrem projektu je zvýšit kvalitu a efektivitu počátečního vzdělávání žáků a pedagogů ZŠ a SŠ v oblasti témat národních dějin 20. století v mezinárodním kontextu ve školním dějepise i příbuzných společenskovědních předmětech. Cílem je také představit moderní metody výuky soudobých dějin a konkrétní výstupy projektu pracovníkům České školní inspekce a zapojit je do procesu modernizace výuky. Zásadním cílem je vytvořit a uvést do praxe dlouhodobý funkčně strukturovaný vzdělávací model výuky soudobých dějin založený na prožitkových metodách učení a na partnerské tvůrčí spolupráci škol. Významným prvkem je proto vytvoření sítě partnerských škol. Čeho se můžete zúčastnit ? Cyklus seminářů k tvorbě metodických materiálů a jejich využití ve výuce Struktura seminářů je zaměřena na praktickou a tvůrčí práci učitelů v oblasti moderních metodických postupů, využití zkušeností, postřehů a inovativních postupů, workshopů s důrazem na kreativní a moderní výuku. V rámci série seminářů uspořádáme metodické kurzy pro přípravu učitelů pilotních škol, workshopy s ukázkami moderních metodických postupů, uspořádáme semináře na pilotních školách, realizujeme mediální metodický kurz - prezentace metodiky využití médií, multimediálních technik a pomůcek při výuce dějepisu (využívání internetu, TV, filmových dokumentů, tisku, portálu Moderní dějiny.cz) s praktickými ukázkami a odkazy a řadu dalších dílen zaměřených na práci s textovými a ikonickými prameny, karikaturami, filmovými dokumenty atd. Speciální seminář, ve kterém představíme možnosti moderní výuky, bude připraven pro pracovníky ČŠI. Do jakých činností se můžete

78

zapojit? Honorovaná tvorba výukových materiálů Základem této aktivity je systematická tvorba moderních, interaktivních, tematicky koncipovaných výukových setů k jednotlivým údobím či událostem dějin 20.století vycházejících z požadavků učitelů zapojených pilotních škol. Budou obsahovat stručné, přehledné, odborně zpracované materiály (výukové prezentace, metodické listy pro práci žáků, shrnující texty historiků a politologů, textové a ikonické prameny, metodiky projektového vyučování, finální přípravy, konkrétní návody na jednotlivé hodiny a příklady z praxe), které budou publikovány na portále Moderní dějiny.cz. Putovní výstavy Vytvoříme společně 6 putovních výstav, které se svým obsahem zaměří na témata soudobých dějin. Každou výstavu (12 panelů) připraví žáci zapojených škol ve spolupráci se svými učiteli dějepisu, my jim poskytneme metodickou podporu s praktickými radami a návody. Všechny výstavy budou zahájeny slavnostní vernisáží, na níž vystoupí žáci - tvůrci s výkladem zpracovaných témat a prezentací práce svého týmu. Výstavy zapojených škol budou během školního roku putovat po školách ČR (mimo Prahu). Výběr konkrétního tématu bude konzultován s odborníky historických ústavů (promítne se do něj vybavenost dané školy materiály, unikátními dokumenty, ale také aktuální výročí a kulturně-společenský kontext doby, v níž bude výstava připravována. Film a dějiny Připravili jsme pro vás komentované projekce filmů, které se svými tématy zabývají soudobými dějinami v českém i světovém kontextu. Promítání doplní vystoupení odborníka (historik, pedagog) a pamětníka

(podle výběru filmového díla) a ke každému snímku získáte metodický a věcný materiál, který vám pomůže se snímkem následně pracovat ve výuce. Projekce se budou konat ve vhodných prostorách v místech zapojených škol. Studentská konference Při realizaci této aktivity využije PANT svých zkušeností s pořádáním studentských středoškolských konferencí na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě-Porubě a v rámci této klíčové aktivity připraví tři dvoudenní konference k dílčím tématům z novodobých dějin. Konference se zúčastní žáci a učitelé zapojených škol. Účastníci tak získají inspiraci a organizátoři jim předají své zkušenosti, doporučení a rady jak tuto aktivitu realizovat. Programová náplň konference bude připravena ve spolupráci s odborníky a vědeckými pracovníky historických ústavů, pedagogy a didaktiky. Studenti se budou podílet na tvorbě obsahové náplně konference, heuristice pramenů k vybranému období, prezentací a na přípravě a realizaci doprovodného programu, sborníku konference a multimediální prezentace akce. Každou konferenci bude doprovázet kulturní a odborný program (filmová projekce, workshopy, přednášky, besedy, kulturní akce, výstava, prezentace studentských prací). Studentská minikonference PANT ve spolupráci s pedagogy zapojených škol zorganizuje studentské minikonference - jednodenní setkání žáků z pořádající školy a spřátelených škol z regionu. Budou věnovány konkrétním historickým obdobím s přihlédnutím k dějinám místního regionu. V rámci minikonference vystoupí historik a pamětník, proběhne projekce filmového dokumentu a studentské workshopy. Zájemcům o pořádání minikonference

studentská konference Vyhnání _vysídlení _odsun…? poskytneme metodickou a organizační podporu, pomůžeme zkontaktovat pamětníky i historiky a poradíme s tvorbou sborníku. Pedagogové zapojených škol budou za vedení svých žáků honorováni z prostředků grantu. Vybraní z nich budou výsledky a zkušenosti s přípravou a realizací „minikonference“ prezentovat na konferenci škol Moderních dějin. Zapojení pedagogové se tak stanou „školiteli“ svých kolegů, kteří budou aktivitu realizovat v následujícím roce. Příběh 20. století PANT na základě dlouholetých zkušeností s realizací této aktivity ve spolupráci s pedagogy zapojených škol zorganizuje tematickou studentskou soutěž. Úkolem žáků bude, podle připravené metodiky, zaznamenat a zpracovat svědectví (text, video) rodinného příslušníka, který byl svědkem historicky významné události 20. století. Cílem aktivity je přivést studenty k často prvnímu zaznamenání části rodinné historie. Kreativní prací se studenti

seznámí s metodou oral history, pochopí smysl zkoumání minulosti, ověří si obecné znalosti dějepisu na konkrétních lidských osudech a uvědomí si postavení obyčejného člověka, který je pozorovatelem dějinné události. Porota složená z historika, novináře a učitele vybere nejlepší práce, vítězové budou vyhlášeni na konferenci škol Moderních dějin. Nejlépe hodnocené práce budou zveřejněny na portálu Moderní dějiny.cz a v podobě tištěného sborníku. Konference škol Moderních dějin Tato aktivita navazuje na čtyři ročníky mezinárodních konferencí o výuce soudobých dějin konaných každoročně v Ostravě, pořádaných a organizovaných Občanským sdružením PANT. Tým odborníků složený z vědeckých pracovníků historických ústavů, pedagogů a didaktiků (ZŠ, SŠ, VŠ) a zástupců PANTu vypracuje podrobný tematický plán konference a obsah odborných materiálů, které budou v jejím průběhu zdarma distribuovány účastníkům. Půjde o dvoudenní akci,

která přinese mezinárodní výměnu konkrétních zkušeností a výukových inspirací při výuce soudobých dějin. Na konferenci v rámci jednoho z bloků vystoupí také zástupci pilotních a dalších do projektu zapojených škol, kteří budou prezentovat své zkušenosti z realizovaných aktivit. Webová antologie pramenů V průběhu realizace grantu bude PANT na portále Moderní dějiny rozšiřovat databázi pramenů k výuce dějin 20. století. Databáze bude obsahovat přepisy či digitalizované kopie pramenů z dobového tisku, prohlášení, plakáty, karikatury reprodukce dobových uměleckých děl atd. Nedílnou součástí databáze budou krátké videozáznamy svědectví pamětníků (oral history) k jednotlivým fenoménům novodobých dějin. PANT osloví významné badatelské a archivní instituce, se kterými v současnosti spolupracuje. Přehledně strukturovaná databáze se stane zásadním otevřeným zdrojem pramenů pro samostatnou práci studentů a pro učitele.

Praktické informace

Termíny jednotlivých aktivit budeme zveřejňovat průběžně v samostatných článcích ve speciální rubrice na našem portálu a také formou pravidelných newsletterů ředitelům základních a středních škol a také všem mimopražským učitelům dějepisu v naší databázi. Účast učitelů na uvedených aktivitách projektu je díky grantové podpoře zcela zdarma. Práce pedagogů při vytváření metodických materiálů a práce na výstavách jsou honorovány! Případné dotazy, připomínky či přihlášky na avizované akce zasílejte na adresu: [email protected]

Občanské sdružení PANT Nábřežní 1272/2a 725 25 Polanka nad Odrou www.pant.cz/

79


poznámky ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... ..................................................................................................................................................................................................................... .....................................................................................................................................................................................................................

80

Vyhnání _vysídlení odsun?

Recommend Documents