vydala mezinárodní nezisková organizace
ROTARY INTERNATIONAL DISTRIKT 2240 Česká republika a Slovenská republika u příležitosti 10. výročí svého vzniku a jubilejní Distriktní konference pořádané v Košicích © Martin Petiška, Brandýs nad Labem, 2009
2
Vážený a milý čitateľ, prvý zväzok esejí Martina Petišku , ktorý sa dotýka životného štýlu rotariánov vyšiel pod výstižným názvom INSPIRACE SRDCEM a podtitulom Umění být rotariánem v prvom roku existencie nášho Rotary dištriktu spoločného pre Českú republiku a Slovenskú republiku. Texty zaujali tak veľmi, že o nejaký čas boli preložené do angličtiny a tak rozšírené medzi čitateľov v iných krajinách. Nenechali na seba dlho čakať ani ďalšie tri zväzky, z ktorých jeden vyšiel v roku 2005 ako príspevok autora ku stému výročiu vzniku hnutia Rotary. Veľmi sa teším, že pri príležitosti desiateho výročia nášho dištriktu a stretnutia na dištriktovej konferencii v Košiciach mohol byť vydaný ďalší, v poradí už piaty zväzok úvah na túto tému. Zvlášť ma zaujalo, že veľká časť textov sa týka nadčasových, medzigeneračných tém a to už či priamo alebo nepriamo. I keď by sa zdalo, že sú určené hlavne nám zrelším, potvrdilo sa mi už aj u predchádzajúcich vydaní, že texty dokážu osloviť aj tých, ktorí svoju cestu a miesto v živote len hľadajú. Teší ma zvlášť, že sa tohto vydania ujali nielen rotariáni ale aj ich nasledovníci, členovia Rotaractu. Je až symbolické, že profil autora nepredstavuje žiadny renomovaný literárny kritik, ale autorov syn, zatiaľ študent filozofickej fakulty a mladý nositeľ ideálov rotary hnutia. Eseje Martina Petišku nás sprevádzajú dobou, kedy svet dáva stále väčšiu prednosť materiálnym hodnotám a prísne racionálnym rozhodnutiam, keď žijeme len pre daný okamih a spoliehame sa na istotu. Často zabúdame na duchovný rozmer nášho života, na city, túžby, priania, vyhýbame sa hľadaniu a nachádzaniu, neuvedomujeme si súvislosti, zabúdame, že sme ovplyvnení našou minulosťou a že naopak musíme byť pripravení ovplyvniť našu budúcnosť. Idea, ktorú som vdýchla svojmu guvernérskemu obdobiu – rozdávať dobro – súvisí práve a predovšetkým so stavom mysle. Verím preto, že nové eseje Martina Petišku povzbudia nás rotariánov, ale aj iných čitateľov na ceste k napĺňaniu ideálov Rotary.
Jozefa Poláková guvernérka RI Dištriktu 2240 pre obdobie 2008/09
3
4
Rotary a děti Kdo vychovává děti, vychovává budoucnost... Rotariáni vědí, že starat se o děti znamená starat se o to nejdůležitější: co se do dítěte uloží dnes, to jím bude zítra jednou předáno -bude předáno do nekonečné štafety - tato štafeta začala před tisíciletími a nepřestává běžet ze tmy ke slunci... Rotariáni vědí, že každá pomoc a starostlivost, každá péče věnovaná dětem je vkladem na ten nejvyšší úrok, jaký může BANKA ŽIVOTA vyplácet. Banka života umí vyplácet nejvyšší úroky: stačí vložit jiskru a banka ji zúročí, vyplatí veliký jas. Ukládat do Banky života znamená ukládat na největší úrok... Stačí do banky života - do banky dětství - uložit moudrý paprsek: banka jej vrátí v podobě slunce... Starat se o štěstí dětí znamená starat se o to, aby budoucnost nejenom svítila do přítomnosti - znamená to i starat se o to, aby budoucnost nezhasla...
Rotariánská naděje má v sobě hodně z naděje, jakou se vyznačují děti není nic, co by se do této naděje nevešlo. Člověk může dosáhnout jenom toho, co se vejde do jeho naděje. Naděje je pokladnicí, do které se nabírá štěstí, je pokladnicí, ve které se štěstí zachraňuje. Děti se mají hodně co učit od dospělých, - dospělí se mohou učit od dětí umění neztrácet naději. Dítě, které je přesvědčeno, že se dá dosáhnout na kteroukoliv hvězdu, je archetypem rotariána...
Rotariánská pomoc je zaměřena do mnoha směrů. Do mnoha oblastí, které vyžadují pomoc... Jenomže struna života, ta struna na kterou Rotary hraje, má dvě nejdůležitější místa - dva konce - a jsou to právě ony dva konce, které vyžadují od společnosti největší zájem - je to DĚTSTVÍ a je to STÁŘÍ. Na obou těchto koncích životní struny bývají lidé nejbezmocnější a nejzranitelnější... Tyto dva konce struny je třeba ochraňovat a opatrovat nejvíce: společnost, která si váží těchto dvou konců životní struny a dbá o ně, je zdravá, je silná, je vítězná. Její životní struna je mezi těmito dvěma konci napjata pevně a spolehlivě. A jenom tak lze na takto moudře upevněnou strunu zahrát zdravou píseň - píseň, která nese lásku a přátelství... Rotariánskou píseň...
5
Rotary a budoucnost Pravým časem rotariánů je budoucnost. Budoucnost je tím časem, ve kterém žijí, s kterým se přátelí, pro který žijí. Budoucnost je velký přítel rotariánů. V každém správném rotariánském klubu by měla být budoucnost přijata za čestného člena. Ty skutky, které rotariáni vysazují, nesou úrodu v budoucnosti, často se na ně ani nedá z přítomnosti dohlédnout. Jenomže právě takové skutky jsou nejdůležitější - kořeny také nedohlédnou na květy a přece květy jsou smyslem kořenů, jsou jejich posláním, jsou naplněním jejich smyslu. Pomoc, kterou prokazuje Rotary nekonečným zástupům mladých lidí, je jako paprsek, paprsek vyslaný do tmy, aby se dotkl světla, aby kolem sebe šířil svit - a aby vyslal nové paprsky, které dají život dalším paprskům... Rotariánské hodiny umí ukazovat budoucí čas - a proto vždy dokáží ukazovat naději. Kdo se dokáže dívat svou životní vteřinou do bu doucnosti, vždy zahlédne na konci tmy jas. Rotariánský pohled je úrodný pohled, pokud se dotkne bolesti, zahlédne na jejím konci uzdravení...
Člověk, který se dívá kupředu, se dívá vlastně do zrcadla, budoucnost zrcadlí jeho náladu... Jsou spolky, společnosti, hnutí, které nesou asketickou, ponurou, přísnou náladu - a pak budoucnost, jaká se před nimi ukáže, bývá taková jako ony. Rotariánské sdružování je radostné sdružování, - pokud se zrcadlí v budoucnosti jako v kouzelném zrcadle, zrcadlí radost. Rotariánská budoucnost je usměvavá, radostná, vlídná... Rotariáni umějí rozdávat budoucnost, - podávají ji jako lék těm, kdo se domnívají, že žádnou budoucnost už nemají, že na ně už žádná ani nečeká - nebo, pokud na ně nějaká čeká, pak je to truchlivá, sešeřelá a ponurá budoucnost, taková, na kterou se nemohou těšit. Podat usměvavou budoucnost znamená podat lék... Budoucnost, jakou podávají rotariáni, je budoucnost plná možností a příležitostí, - je to budoucnost, která učí velkém umění - „umění nacházet dveře“, - učí jak dveře otevírat - a učí také jak je stvořit i tam, kde by je nikdo nehledal, - tam, kde se kdekdo domnívá, že žádné dveře nejsou.
Rotariáni vědí, že nejsou cesty, které by nikam nevedly, nejsou zdi, kterými by se nedalo projít, jsou jenom přehlédnutá pokračování cest, jsou jenom přehlédnuté dveře... Není člověk, který by už neměl žádnou budoucnost - jsou jenom lidé, kteří si nedokázali svoji budoucnost jasně pojmenovat...
6
Rotary a pomoc Jsou dva druhy pomoci. Při tom prvním člověk podává chléb hladovějícímu, při tom druhém způsobu jej naučí jak pěstovat obilí a jak péct chléb... Při tom prvním způsobu pomoci člověk podá žíznícímu doušek vody, při druhém způsobu učí žíznícího jak si může vyhloubit studnu... Rotariáni používají oba dva způsoby: podávají doušky a současně učí, jak si může člověk vyhloubit studnu. Takovou, ze které bude nejenom on sám nabírat doušky, - učí ho, jak vyhloubit studnu, ze které bude moci sám doušky nabízet... Rotarián / - takový, který je opravdu hodný svého jména - / cítí, že uhasí žízeň ne tehdy, když se sám napije - utiší svou žízeň až tehdy, když netrpí žízní nikdo z jeho blízkých...
Jsou lidé, kteří konají dobré skutky proto, aby byli oceněni, - jako by byli na jevišti a toužili po tom, aby jim lidé v hledišti zatleskali... Rotariáni nepotřebují mít před sebou hlediště, kterým by měřili to, co mají konat... Jediným divákem, pozorným, ustavičným divákem, který je sleduje, je jejich vlastní svědomí - svědomí je jediná, je nejpřesnější míra jejich skutků. A je to svědomí, ten a neúplatný veliký soudce, který dokáže podávat člověku nejlepší odměnu, dokáže ocenit lidské konání tím nejlepším a nejlahodnějším způsobem: tichým vnitřním světlem... Vědomím o tom, že člověk zmenšil území tmy a bolesti a dokázal rozšířit území radosti...
Člověk srůstá s tím, čemu pomáhá... Srůstá a ztotožňuje se s tím, čemu věnuje svůj čas, své úsilí, svou lásku... Velký český rytířský král Jan Lucemburský měl heslo: Sloužím. Nenacházel ve službě nic ponižujícího, nic nedůstojného, uvědomoval si, jak vznešené může být právě poslání služby. Služba je nejvznešenější slovo, jaké může mít člověk na svém erbu. Slovo Služba je slovo, které svítí z rotariánského erbu... Služba - v tom ušlechtilém významu slova - nese v sobě cosi královského, rytířského. Tím, že rotariáni pomáhají světu zbavovat se úzkosti a zoufalství, pomáhají také sobě: kdo svítí, nežije ve tmě. Někdy stačí rozžehnout úsměv a člověk tím pomůže i když si to neuvědomuje, jediný úsměv dokáže - jako velký a silný přítel - zaplašit beznaděj, někdy stačí podat slovo, podat myšlenku a člověk, - aniž si to uvědomuje, - pomáhá. Síla rotary spočívá právě v tom, jak dokáže pomáhat slabým... Nejsilnější je ten, který pomáhá nejslabším. A síla člověka se měří na andělských vahách: měří se podle toho, jak ji člověk užil, aby pomáhal slabým...
7
Rotary a žízeň Moderní doba podléhá velkému klamu: šíří představu, že žízeň se dá odstranit jiným druhem žízně. A je tolik lidí, kteří si opravdu myslí, že pomáhají žíznícím a zatím jim jenom podávají doušky nové žízně. Aby se člověk zbavil žízně, musí si ji nejprve pojmenovat, přesně pojmenovat. Rotariáni mají v odstraňování žízně - tělesné i duševní - zkušenosti už po pět generací. Už páté pokolení rotariánů má zkušenost s tím, jak přesně pojmenovat žízeň. Jak pojmenovávat svou vlastní i žízeň svých blízkých. A pouze ten, kdo si umí přesně pojmenovat svou žízeň, si umí pojme novat i cestu od ní.
Je hodně těch, kdo vyhlížejí, jako by byli obětaví dárci studní - a zatím jsou dárci otrávených studní. Rotariáni vědí, že každý doušek, který není podán přátelskou dlaní, neplní svůj účel... Nezáleží jenom na tom, co se podává, čím se obdarovává - u každého daru záleží i na tom, jak se podává... I ten nejkrásnější a nejsladší dar může zhořknout, když se podá nevhodným způsobem. I ten zdánlivě nejlahodnější doušek může jenom znásobit žízeň, pokud se nepodá taktně. I o chléb, který byl dán hladovějícímu urážlivým způsobem, se může duše říznout. Rotariáni umějí odstraňovat žízeň přátelstvím. Vědí, že součástí daru je i způsob, jakým je dar podáván. A někdy je onen způsob důležitější než dar, který dáváme... Rotary bývá studnou pro žíznivé... I lidská duše se může stát studní, která dává doušky žíznícím... Každá duše. I duše toho nejslabšího. Toho zdánlivě nejzbytečnějšího...
Na každém místě, na kterém člověk žije, může být poušť a může být oasa. Rotariánské kluby mají poslání být oasami i tam, kde je vyprahlost a usychání, právě tam je jejich pravé poslání. Rotarián zná velké umění moudrých: rozeznat žíznící. Rozpoznat žízeň... Je mnoho těch, co svoji žízeň zapírají, tají, je mnoho i těch, kteří žízeň, jakou onemocněli, sami sobě nedokáží pojmenovat. Anděl strážný říká: „Myslíš si, že nemůžeš zaplašit žízeň žíznícím, protože nemáš pramen? Zamysli se: nemůžeš ty, právě ty, se stát douškem? Dnes...?“
8
Rotary a mládí Mládí není závislé na kalendáři, - denně se lze přesvědčit o pravdě, která je tak velká, až bývá považována za banální: pokud se člověk kolem sebe pozorně rozhlédne, zjistí, že je tolik lidí, kteří si nesou mládí bez ohledu na to, co o jejich skutečném věku říká kalendář... A je tolik lidí, kteří si nesou životem své stáří, i když jejich úřední věk je úplně jiný - je mladý... V čem tedy tkví ono tajemné a lstivé umění být mladý? Mládí spočívá v blízkosti hodnot, které ze sebe vydechují mládí. Stáří spočívá v blízkosti hodnot, které ze sebe vydechuje stáří. Rotariánské mládí bývá příslovečné - ono mládí, které se poznává podle bystrosti očí. I když rotarián dosahuje patriarchálního věku, zůstávají jeho oči mladé. Protože se dívají na hodnoty, které vysílají do duše mládí, jako vysílá slunce své paprsky... Když si člověk vybírá pořadí hodnot, jakým bude naslouchat - a jakým zůstane věrný, - volí si mládí nebo si bolí stáří... Rotary pojmenovalo pro moderní občanský život ony hodnoty, jaké jsou vlastní mládí: tři hodnoty, které se jmenují víra, naděje a láska. Nedefinovalo je obecně, frázovitě - definuje je konkrétně pro každého, kdo usedá k rotariánskému stolu. Kdo řekl Rotary, řekl mládí...
Rotariáni věří v nekonečné cesty... Jejich cíl je vždy za obzorem. Nikdy se nemůže stát, že by cíle dosáhli, že by se ho dotkli - a je to právě ona věčná cesta k nedosažitelnému cíli, která se stává rotariánskou cestou a která rotariánskému poutníku nedovolí, aby na ní zestárl... Ten, kdo vstoupí do Rotary, zjišťuje, že nejsou konce. To, co se považuje za konec je jenom nepoznaný zdroj nových začátků. Protože na tomto světě nikdy není vykonáno vše, tento svět se nikdy neobejde bez přátelství, neobejde se bez pomoci. A neobejde se bez oné víry, že všechno na tomto světě může dokázat ten, který OPRAVDU chce - neobejde se bez této víry, které se také někdy říká jiným slovem: mládí...
Rotary je podivuhodným elixírem mládí, - nese duši mládí... Když člověk lépe poznává rotariány, zjišťuje, že pravý rotarián není nikdy starý: pokud by měl starou duši, pak by totiž přestal být rotariánem...
9
Rotary a bolest Rotarián dobře ví - a jasně to znovu a znovu cítí - že na tomto světě není nikdy bolest, která by byla cizí. Toto je jádro rotariánského poznání, toto je zjištění, ke kterému každý rotarián jednou dospěje - pokud do Rotary vstoupil upřímně... Čím více se šíří poznání, tím více ubývá bolestí. Vzdělání představuje cestu od zoufalství, od tísně, od bolesti - ovšem nejenom vzdělávání rozumu - i vzdělávání srdce. Chytrost člověka nechrání před úzkostí, před zoufalstvím, před bolestí. Rozum člověku může pomáhat v mnohém a může ho vést k řadě tak zvaných úspěchů - jenomže je neblahé zaměňovat moudrost a chytrost. Chytrost nepočítá s tím, že po pondělku přijde úterý - že na konci týdne bude neděle. Moudrost dokáže počítat s tím, že žádný pondělek netrvá věčně. Moudří lidé si umí pojmenovat cesty k bolesti a umí si pojmenovat cesty od bolesti - umějí ji pojmenovávat nejenom sobě, ukazují je i jiným. O kolik více utrpení, o kolik více tísně a bolestí by bylo na tomto světě, kdyby Paul Harris nebyl vydechl do světa rotariánskou myšlenku. Rotariáni vědí, že strázně tohoto světa bývají v přímé úměrnosti k lhostejnosti, k pošetilosti, k nedostatku soucitu - tedy ke všem těm vlastnostem, jaké se vejdou do pojmu: nevzdělané srdce... Rotary se postaralo o vzdělání nesčíslného počtu mladých lidí... Jenomže staralo se nejenom o to, aby posbírali co nejvíc dat, co nejvíc informací... Staralo se o to, aby jim ukázalo cestu od tísně, od zoufalství, svítící -a přitom někdy tak nenápadnou - cestu od bolesti.
Když člověk pozoruje tento svět, může mu připadat, že přímo přetéká bolestmi... A může se i zdát, že snažit se je odstranit je cosi marného... Jako by se člověk snažil - vybavuje se starý příměr - přelévat oceán do jamky na břehu... Jenomže... nic, co pomáhá, třeba zdánlivě a nepatrně pomáhá odstraňovat utrpení, není marné. Svíčka se může zdát nepatrná a zanedbatelná ve srovnání s temnotou noci - a přece stačí svíce, jediná svíce - a tma přestane být tmou. Anděl strážný se ptá: „Nezapomněl jsi dnes rozsvítit - někomu tonoucímu ve tmě - svíci? Všiml sis bolesti, kterou někdo blízký nese možná dnešní nocí?“
10
Rotary a dálka Lidé rozdělují věci na daleké a blízké - a potom překvapeně zjišťují, že dálka a blízkost jsou zaměnitelné hodnoty. To, co je blízko, může být velice vzdálené a naopak to, co je zdánlivě ve veliké dálce, bývá velice blízko... Lhostejnost činí věci vzdálenými. Přátelství vše přibližuje... Tím, že rotariáni podávají přátelství, podávají zároveň veliký lék proti vzdálenosti, proti lhostejnému nezájmu, který umí malátně přehlížet i to nejpodstatnější... Rotariánský úhel pohledu umí rušit dálku. To, co milujeme, není nikdy v dálce, není nikdy za obzorem... Přítel je stále s námi, i kdyby byl v sebe větší vzdálenosti. To je to krásné na rotary: dokáže měnit navyklé vztahy, dokáže přiblížit vzdálené, přiblížit je mysli i srdci...
To, co je daleko i to, co je blízko, je na jediné struně. Nelze ze struny odstranit její část, - část jí ustřihnout a doufat, že na strunu se bude moci hrát jako dříve... Aby struna zněla, musí být celá v pořádku. „Neptej se komu zvoní hrana,“ řekl moudrý autor, „tobě zvoní...“ Je velký omyl domnívat se, že je možné, aby něco bylo tak daleko, že se nás to netýká. Rotariáni si to uvědomují dávno a dělají proto tolik - jak by se mohlo zdát - nepraktických skutků - jenže ve skutečnosti skutků velice potřebných. Proč odstraňovat bolest v dálce? - tak by se mohl ptát někdo, kdo nepochopil souvislost života. Rotarián by mu odpověděl: „Odstraňuji bolest v dálce, protože je to i má bolest... Tím přináším zdraví do svého vztahu ke světu, když přináším zdraví těm, kdo je hledají...“
Svět se zmenšuje tím, jak se zkracují vzdálenosti, které dělí jednotlivá místa - dlouhá cesta, která trvala řadu dní jízdy na koni se dá urazit za chvíli letu letadlem... Rychlost dopravních prostředků se stále zvětšuje. Brzy bude cestování po světě ještě rychlejší. A přece to, jak daleko bude ve skutečnosti od jednoho člověka k druhému, nikdy neovlivní technika. Dálku a blízkost vždy bude pojmenovávat přátelství. A kdo řekl rotary, řekl přátelství...
11
Rotary a náboženství Rotariáni pocházejí z různých zemí, z různých tradic, mají různá přesvědčení. Mají různé víry. Ale jejich bozi nejsou nepřátelé... Rotariáni chodí do křesťanských chrámů, do buddhistických svatyň, do synagog, do mešit, vzývají Absolutno podle různých ritů... Respektují se. To, že je někdo „jiný“, to, že věří podle svých tradic v něco jiného, neznamená, že by nemohl být přítel. Rotariáni vědí, že svoboda jednoho přesvědčení končí tam, kde začíná víra jiného... Nevedou mezi sebou náboženské střety. Rotariáni vědí, že každá náboženská válka je válkou proti náboženství. Válkou proti lidskosti. Tři králové, kteří přišli za světlem betlémské hvězdy, byli podle tradice také každý jiný, neměljinou barvu pleti, jiné tradice, jinou vlast. A přece je svedlo na společnou cestu světlo. Jediné světlo... Společné. Rotariáni vědí, že ten, kdo bere druhému jeho světlo, přináší zároveň tmu i sám sobě...
Velikost náboženství spočívá ve velikosti hodnot, které nese - spočívá ve velikosti moudrosti, jakou obdarovává. Rotariáni nejsou jediné věrouky a přesto je spojuje jediná věrouka, -ta, jaká prosvítá za zkušeností moudrých, ať už přicházejí, ať už pocházejí z kteréhokoliv směru. Je to věrouka vlídnosti. Věrouka laskavosti. Víra v sílu pomoci. Tato společná věrouka je věroukou tolerance. Vlídnost je veliký dar, který dokáže pojit do velkého přátelství příchozí ze vzdálených vlastí.
Síla rotary vychází ze svítícího přikázání přátelství. Ti, kdo dokáží toto přikázání naplňovat, zjišťují že se svět stává daleko příjemnějším místem. Pro jejich blízké i pro ně samé... V jádru každého náboženství je veliké přátelství - velké přátelství uzavřené s hodnotami, které dodávají lidskému životu sílu. Naději. A radost. Toto přátelství je i v základě rotariánského pohledu na svět...
12
Rotary a přátelství „Dejte mi pevný bod ve vesmíru a vyvrátím zeměkouli,“ řekl Archimedes. Je a bylo dost těch, kdo hledali takové body, jaké by jim umožnily vyvracet světy. Je přitom jeden pevný bod, který zabraňuje tomu, aby byl svět vyvrácen - nejenom velký společný svět, - je takový bod, který zabraňuje aby se vyvrátily i soukromé světy těch, kteří na tom velikém společném světě žijí... Ten bod má jméno přátelství. Nenápadné jméno, snadno přehlédnutelné jméno. Jméno, které dává člověku jistotu, pocit bezpečí, vnáší do zmateného životaběhu harmonii. Ti, kdo uvažují o rotary, vracívají se ve svých úvahách stále ke slovu přátelství, k tomuto klíčovému slovu, tento pojem vyjadřuje základní osu rotary, kolem které se pohybuje vše, co je v životě rotary skutečně významné. Za všemi úvahami o rotary prosvítá v té nebo v oné míře bezprostřední vliv přátelství...
Mnoho společenství bývá založeno a shromažďováno na základě výhod, jaké poskytují svým členům, na základě společných zištných zájmů, mocenských zájmů, rotariánské kluby jsou společnostmi přátel, kteří se scházejí, protože je pojí nejenom přátelství, jaké mezi sebou uzavřeli pojívá je i přátelství s jistými postoji, přátelství s určitým úhlem pohledu, který se pro ně stal společným... Ano, je to společný úhel pohledu, který pojí rotariány do jednoty. V přátelství nejde jenom o přátelství lidí, jde i o přátelství postoje. O shodný úhel pohledu. Úhel pohledu který působí nenásilně a prostě - a přirozeně sjednocuje...
Rotariáni pomáhají po řadu pokolení velkému množství lidí po celém světě, - to je dobře známé... Jenomže nepomáhají „cizím“ lidem... Neposkytují almužny, nepomáhají okázale a hlasitě - pomáhají tak, jako se pomáhá příteli. Pomáhají samozřejmě a rychle... Každý, kdo má hlad a každý kdo je zoufalý a nese si životem zdánlivě neodstranitelnou bolest, je přítelem rotariána, který mu pomáhá. Přítel nestojí o vděčnost přítele, kterému pomůže. Pomoc je pro něj samozřejmá. A tak se šíří přátelství... Tak se šíří víra v přátelství... Znám tolik lidí v rotary, kteří tvrdí, že jenom oplácejí pomoc, jakou jim rotary poskytlo, když byly v úzkých - později sami do rotary vstoupili a nyní poskytují pomoc oni. Přátelství vyvolává přátelství, - tak jako od jedné svíce se může šířit světlo dál a dál a rozsvěcet svíce, které nesvítily a které začnou samy šířit světlo. Od jediné svíce se může rozsvítit tolik svící, narodit tolik světla... 13
Rotary a „včas“ Slovo „včas“ je kouzelné slovo, je to rozhodující slovo... Toto slovo pojmenovává úspěch a neúspěch jak jednotlivých životních okamžiků, tak i celého životního směřování v jeho souhrnu. Pro rotariány je toto slovo zvlášť důležité. Jenom pomoc, která se prokáže včas, je skutečnou pomocí. Takovou, která nese pravý a dlouhotrvající užitek. Pokud se ukáže možnost pomoci, rotariáni neváhají - ukazuje se to nejenom při přírodních katastrofách, jaké postihují daleké krajiny -ukazuje se to i v těch chvílích, kdy je třeba přehodit výhybku pro ty, kteří by rádi putovali k naplnění života, - jenomže pouze se svými vlastními silami to nemohou dokázat... Výhybku je třeba přehodit včas. Tak jako u vlaku, který se blíží nebezpečnému místu, na kterém by vykolejil - podobně je třeba pomoci lidské duši, aby se dotkla poznání, které jí umožní putovat k cíli... Tonoucímu je třeba hodit záchranný kruh včas. I kdyby se o chvíli později hodilo na hladinu sto záchranných kruhů, nebylo by to už nic platné. Rotariáni dobře znají kouzelný výraz „včas“. Právě v něm je síla rotary, - síla, která postupem času nezeslábla...
Člověk mívá v životě okamžiky, které jsou úhelné. Pokud v oněch okamžicích nalezne pomoc, podporu, posilu, neztrácí víru v možnosti života, neucítí, že jeho život byl zmarněný, nezahořkne. Právě v těchto okamžicích může nastoupit ochraňující a ozdravující úloha rotariánů... Může nastoupit „včas“. „Včas“ to je zázračný recept na dosažení cíle, na dosažení štěstí... Tím, když si člověk pojmenuje správný okamžik, - / pojmenuje si jej včas a nalezne dostatečnou podporu svého okolí, / - tehdy si pojmenoval i své vítězství.
Slovo „včas“ je klíčem. Je zázračným klíčem, který odemyká i ty nejuzamčenější dveře. Každé dveře se dají odemknout, - to, že se to někomu nedaří, bývá v tom, že je otevírá nesprávným klíčem - anebo je otevírá v nesprávnou dobu... Rotariáni umějí podat správný klíč. Správný klíč ve správnou dobu. A umějí podat i odvahu dveře otevírat. Anděl strážný se ptá: „Nemůžeš otevřít dveře ke svému cíli? Zamysli se, jestli v tuto chvíli je správný čas. Ale nepřestaň věřit, že se otevřít dají...“
14
Rotary a „spolky“ Jsou lidé, kteří milují spolkový život a jsou ti, kdo říkají, že „spolky nejsou pro ně.“ Rotariánské kluby představují něco jiného než představují obvyklé spolky... Ti, kdo do nich chodí, nejsou spojeni nějakým koníčkem nebo nějakým ritem, nějakým stranickým přesvědčením - to, co je spojuje, je cosi „nadspolkového“, znamená to jakési archetypické společenství. Lidé se scházejí, aby byli spolu. Aby jim bylo SPOLU dobře... A aby bylo dobře i jiným. Těm, kterým mohou předat trochu ze své spokojenosti, ze svých zkušeností, ze svých možností. Do rotary chodí lidé proto, aby nabrali ve svém klubu harmonii a aby harmonii vyslali na cestu z klubu do zmateného světa - do světa za dveřmi klubu... Rotary je jakýsi NADSPOLEK. Nadspolečenství těch, co hledají harmonii v tom, že ji podávají jiným... Ne, není to „nadspolek“ v nějakém pyšném významu slova, kdepak, -rotary je sdružením lidí, kteří patří do nejrůznějších spolků, stran a věrouk - a přitom jim jejich zařazení nijak nebrání v tom, aby se jejich rotariánství projevovalo a nekonkuruje jejich ostatním příslušnostem. V tom je podivuhodná vlastnost jednoty, - jednoty, která žije ve slově rotarián...
Většina společenských organizací člověka vyřazuje z jiných společenských uskupení - tím, když do nich vejde, jaksi přirozeně se vzdaluje možnosti být v jiných... U rotary je tomu jinak. Pokud člověk je rotarián, otevírá se naopak jeho mysl tomu, aby přijímala inspiraci a informace z nejrůznějších směrů a od nejrůznějších společenských sdružení. Protože členové klubu vnášejí podněty z jiných spolků a organizací, obohacují tím život klubu, rozevírají tak dveře klubu, aby do nich mohly vstoupit jiné náměty a obohacovat tak život v klubu a mimo něj. Rotary může představovat encyklopedii podnětů, encyklopedii poznání.
Tím, když člověk vstoupí do rotary, se zapojuje do veliké sítě neobyčejných přátelství a vztahů - rozšiřuje si svůj obzor způsobem, o jakém ani netušil, že je možný... Společenství rotary je společenstvím obzorů, - těch obzorů, jaké vnášejí do klubu jeho členové a podávají si je navzájem, - právě toto je na rotary nejužitečnější: nejde jenom o spojení lidí, - jde o velké spojení informací, zkušeností, - o sloučení obzorů - a to přináší těm, kdo se ho účastní, nový a vyšší stupeň poznání...
15
Rotary a zítřek „Můj nejkrásnější den bude zítra...“ Tuhle větu říkával jeden starý pán, kterého jsem poznal jako dítě. Byl to velmi moudrý a radostný pán... Tak dlouho zůstával neuvěřitelně mladý a svěží. Jako by moudrost a radost spolu úzce souvisely, jako by byly dvěmi stranami jediné mince - té za kterou se kupuje životní štěstí. Připadá mi, že toto úsloví starého pána by mohlo být i heslem rotariána. MŮJ NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN BUDE ZÍTRA. Všechno, co se dnes nepodařilo, vše, co se dnes ještě nestačilo, co se dnes nenaplnilo, to všechno čeká... ZÍTRA. Stačí být trpělivý, - pilně trpělivý. Není nic, co by nemohl přinést rotariánský zítřek... Zítřek, kterému se věří...
Když rotarián přemýšlí o zítřku, bývá to zítřek, který není soukromý. Rotariánský zítřek je zítřek srostlý se zítřky jeho blízkých - i se zítřky neznámých blízkých. Zítřek jednoho moudrého člověka dokáže rozsvěcet zítřkyjiným lidem. Zítřek jednoho člověka, který dokáže vnímat cizí úzkost a cizí bolest, dokáže rozsvítit zhasnutý zítřek jiným lidem, dokáže otevřít dveře do budoucnosti, do které se jim zdálo, že už žádné dveře nevedou...
Rotariánský čas je zvláštní čas... Jako by rotariánský poutník byl vždy rozkročen, jednou nohou se opíral o dnešek, druhou nohou se dotýkal zítřka... Jako by se jednou nohou odrážel o zítřek a druhou nohou už vcházel do zítřka... V tom je ona síla rotary, v tom je tajemství jeho trvanlivosti a jeho podivuhodného rozšíření, toho, že rotariáni obepnuli svými domovy celý svět a podali a podávají svým úsilím dary tolika lidem. Zítřek patří těm, kdo v něm dokáží žít už dnes, - kdo už dnes dokáží v něm žít částí své duše, - svou touhou a nadějí. Ti, kdo dokáží v každé noci vnímat prosvítající svítání, si nikdy nemusejí zoufat, nemusí být nikdy rozdrceni úzkostí. Rotariánský čas je zvláštní čas. Na rotariánských hodinách se vždy ukazuje nejenom přesný čas dneška, ukazuje se na nich i svítící čas zítřka. Ten čas umí prosvítit šero i tmu. Jeho světlo dává naději a smysl každé tmě dneška... Protože rotariáni dobře vědí, co to je tma... Tma je jenom světlo, které nikdo nerozsvítil. Světlo, které JEŠTĚ nikdo nerozsvítil. Světlo, které čeká, až ho někdo rozsvítí zítra... 16
17
Texty a jejich autor Martin Petiška (*1951), autor zamyšlení nad životními postoji rotariánů, je můj otec a syn spisovatele Eduarda Petišky (1924 – 1987). Knížky mého dědečka Eduarda provázejí už třetí generaci čtenářů od jejich dětství (oblíbené pohádkové příběhy Birlibán, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Anička malířka a mnoho dalších) přes mládí se sklonem k poezii až po dospělost (povídky a románová tvorba). Ze školních let si snad každý pamatuje poutavé úpravy českých i cizokrajných příběhů: Staré řecké báje a pověsti, Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, Čtení o hradech nebo Čtení o zámcích a městech. Lyrický ráz mají i jeho prózy, v nichž se zabýval generačními a mravními konflikty (Než uzrají muži, Pomerančové šaty, Průvodce mladého muže manželstvím, Třicet manželek). Do jiných textů se promítá jeho celoživotní hledání odpovědi na otázku, proč se člověk chová jinak, než jaký ve skutečnosti je. Těch titulů je několik desítek, některé z nich dostaly i podobu televizních inscenací, řada z nich se objevuje znovu a znovu na pultech knihkupců i v současné době. Dědečkův přístup k životu zákonitě ovlivnil i mého otce Martina. Pod pseudonymem Eduard Martin nebo někdy také Eduard P. Martin či Martin P. Edwards se vydal v jeho stopách, i když způsobem sobě vlastním. Po básnických prvotinách (Můj Faust, Nespálené deníky) a divadelní hře Podivuhodná událost v podivuhodné rodině následoval v letech 1984 až 1990 osmi tituly výrazný exkurz do virtuálního světa sci-fi (Největší skandál v dějinách lidstva, Manžel z Marsu, Půjčovna manželek, Milenci našich žen, Vybraná tajemství profesora Kesslera, Manželka z Venuše, Milenky našich robotů, Přízraky doktora Frankensteina). Snad ho k tomu vedla touha po volnosti, kterou tehdy v reálném životě mohl naplnit je těžko. Nasvědčuje tomu i to, že po roce 1990 se začal věnovat jiným žánrům: Nové tajné případy Sherlocka Holmese, Andělé a démoni, Co mají vědět ženy, aby byly milovány, Prorok?, Milostné zmatky královny krásy, Déšť, Sherlock Holmes na cestách, Andělské vteřiny. Sám také začal knížky i vydávat. Například od roku 1996 tak jeho péčí vychází pravidelně obsáhlý Almanach českých šlechtických a rytířských rodů. Naše tři generace Petišků spojuje nejen literární tvorba, i když v mém případě zatím jen v podobě povídkových prvotin, ale i studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy – dědeček vystudoval srovnávací vědy a germanistiku (byl také překladatelem), otec studoval dějiny a teorii divadla se zaměřením na polštinu, já se věnuji studiu dějin umění a kultury. Spojuje nás i vřelý vztah k městečku na severním výběžku Prahy, k Brandýsu nad Labem, kam zásluhou dědečka po druhé světové válce naše rodina přesídlila z Prahy. Jiným výrazným pojítkem jsou životní postoje a z nich vyplývající náklonnost k ideálům Rotary. Můj otec Martin patří mezi zakládající členy RC Brandýs-Boleslav (1998). V roce 1999 se stal na dva roky 18
prvním šéfredaktorem distriktního časopisu Rotary Good News, jehož vznik inicioval tehdejší guvernér Dobroslav Zeman. Pro společenství Rotary otec napsal v minulosti už řadu esejů, aforismů a úvah, které postupně vyšly v anglickém překladu ve čtyřech sborníčcích, podobných tomu, který se vám právě nyní dostal do rukou (2000 resp. 2002 – Inspirace srdcem, 2003 – Verše a aforismy, 2004 – Rotariánské paprsky, 2005 – Rotariánské stezky). Jejich hodnotu zvýraznily i dedikace prezidentů RI úřadujících v příslušných letech (Richarda Kinga, Bhichae Rattakula, Jonathana B. Majiyagbe a Carla-Wilhelma Stenhammara). Tyto otcovy texty i osobní vyprávění z prostředí Rotary provázely nejen mě, ale i několik mých vrstevníků v době, kdy jsme uvažovali o založení Rotaract klubu v našem dvojměstí Brandýs-Boleslav. Jsem mu za to vděčný a věřím, že i můj dědeček Eduard by z toho měl radost. On rotariánem být nemohl. Z tohoto pohledu žil v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Kdyby se dožil dneška, jistě by se k nám připojil.
Eduard Petiška, student FF UK Praha, prezident Rotaract klubu Brandýs-Boleslav 2008/2009, Junior Ambassador - účastník společného programu Rotary distriktu 2240 a Velvyslanectví USA v ČR
V roce 2008 udělila Masarykova akademie umění in memoriam Eduardu Petiškovi ocenění za jeho celoživotní dílo. Cenu tehdy v budově Akademie věd ČR společně převzali jeho vnuk Eduard (vlevo) a syn Martin. (foto: skj) 19
20
