RADKA ZACIOSOVÁ
VOZÍK A VĚZENÍ JE PRO KAŽDÉHO
© Radka Zaciosová, 2012 © Vydavatelství Hölzelová Eva, 2012 Tvorba obálky a ilustrace © René Vaněk, 2012 Fotografie © Eva Moučková, 2012 ISBN: 978-80-87739-04-4
Vozík a vězení
je pro každého
JAK SE DOSTAT DO ÚSTAVU Při popíjení kávy či skleničky čehosi dobrého, v pohodlí a z bezpečného úkrytu svého pokoje, jsem si často ve večerních zprávách vyslechla sice smutné, ale mě se netýkající věty: Při nočním návratu z diskotéky z místa x do místa y, nezvládl mladý řidič zatáčku a výsledkem nehody jsou dva těžce a dva lehce zranění. To bylo to první, co mě v začátcích mého pobytu v rehabilitačním ústavu Kladruby napadlo. Tolik mladých lidí bych tu ani ve snu nečekala. Během několika měsíců jsem si vyslechla mnoho příběhů o tom, z jakých příčin a jakým fofrem se sem dá dostat. To, že vám operují z různých důvodů páteř a tady se vás snaží rozchodit, je jedna z dalších možností. Dále tu také až přímo hmatatelně platí to sice rádoby přihlouplé, ale zde se nepřihlouple naplňující pořekadlo: Sportem k trvalé invaliditě. Sem patří hlavně jízdy na kole, lyžích, koních a samozřejmě oblíbené skoky do vody. Několikaměsíční pobyt na lůžku vám zde taky bezpečně zajistí různé úrazy po normálních pádech ze střech, žebříků a stromů, ale i takové bizarnosti, jakými je například situace, kdy se s vámi utrhne balkón. A to všechno si v našem rehabilitačním ústavu můžete přečíst na nástěnkách visících po chodbách: Statistika léčby pacientů. Přehledně, barevně a graficky vyvedené – ženy, muži, průměrný věk, příčiny vzniku postižení.
1
Že to zní morbidně? Že je to smutné? Že to raději nechcete ani slyšet, natož číst? To mě mrzí, protože pokud se chystáte hned zavřít knížku a říkáte si, že žádné stresy nemáte zapotřebí a přemýšlíte o jiné zábavě…škoda. Ale škoda pro vás. Mohli jste nahlédnout aspoň koutkem oka do světa, který neznáte, do světa plného smíchu a slz, stejného, jako je ten váš. A přece v něčem odlišného. Naopak, určitě ji nezavřou ti, kteří si vzpomenou na kus svého života, kterým si museli sami projít, stejně jako já.
2
Nechoď přede mnou, možná bych tě nenásledoval. Nechoď za mnou, možná nejsem schopen tě vést. Pojď vedle mě a buď můj přítel…
PROTOŽE BAGR! Nemám ráda filmy Woodyho Allena. Přesněji, ne nemám ráda, ale znervózňují mě. Začnu se ošívat, jakmile uvidím na obrazovce toho malého chlápka s kostěnými brýlemi, jak pobíhá po bytě, chytá se za hlavu, polyká prášky a řeší. Řeší zásadní problém: PROČ! Proč přišel-la, proč nepřišella, proč mu to řekl-la, proč mu to neřekl-la, a tak pořad dokola. Stejně se vždy vydržím dívat až do konce a druhý den na něj pořád myslím. Šťourám se v těch jeho proč, třetí den se naštvu a řeknu si dost. Nejsem psycholog ani psychiatr, abych to jeho PROČ mně srozumitelně rozebrala. Otázky typu W. A. mě ničí. Od mládí jsem si ve své fantazii vytvářela odpovědi na neuchopitelné otázky tak, aby je moje hlavička pobrala. Bravurně jsem si vysvětlila i takové složitosti jako vznik vesmíru, proč nám nefunguje celý mozek a jak to vlastně bylo s těmi pyramidami. Pak ale nastupují otázky typu PROČ, na které jsem krátká. Proč se stalo tohle, a ne tamto, nebo něco úplně jiného. Odpovědi typu je to náhoda, je to osud, mně klid do dušičky nepřinesou. Až jednou jsem zaslechla geniální odpověď. Má dítka se urputně dohadovala a na otázku PROČ? jedno z nich odpovědělo: Protože bagr! Na blbou otázku, blbá odpověď.
3
Od té doby se u nás na nezodpověditelnou otázku odpovídá: „No protože bagr…“ a dál se nediskutuje. Když jsem byla tisíckrát v pokušení se dobrat toho: PROČ se to stalo kruci zrovna mně? Vždy mi naskočila ta spásná odpověď: Protože bagr! Nedávno si mě prohlížel v obchodě jedem malý kluk. „Mamí? Proč ta paní sedí na tom vozíku?“ Mamince sice trochu ztvrdly rysy, ale zvládla pedagogicky odpovědět. „Já nevím, to se musíš zeptat sám.“ Kluk udělal pár kroků směrem ke mně a s neskrývanou zvědavostí mi položil otázku. „Paní, proč sedíte v tom na vozíku???“ „Protože mám nemocný nohy.“ Zněla moje odpověď, protože dětem se nemá lhát a odpovídat se jim má srozumitelně. V duchu mi ovšem zněla ta jediná správná a srozumitelná odpověď. „NO PROTOŽE BAGR!“
4
Kapitola první SUNDEJ SI TY DŘEVÁKY Byly velikonoční svátky, bylo po daních a já jsem měla před sebou práci na DPH, takže jsem žila s pocitem: Vydrž ještě měsíc! Pro účetní je to nejhorší období celého roku, kdy se pracuje soboty, neděle, no prostě pořád. Uvítala jsem, když se mi ozvaly děti, že chtějí i s rodinami přijet k nám na chatu. Práci nějak doženu, i když mi bylo jasné, že to bude masakr. Sice jsem si trochu trpce pomyslela: Nejlepší hotel je mama and papa all inclusive, ale pořád lepší než brejlit s kalkulačkou v ruce do počítače. Před dávnými lety jsem si poměrně tvrdě prosadila postavení chaty, vedena idylickými vzpomínkami na své prázdniny u babičky na vesnici. Až děti vyrostou, budou k nám jezdit se svými rodinami a budeme si užívat, hnala mě tehdy přes překážky romantická představa pobíhajících a žvatlajících vnoučat. Jen mi nějak uniklo nebo jsem si ty růžové brýle držela pevně na očích tak, že jsem neviděla, že někdo bude muset vařit, uklízet, starat se o zahradu a že až budu tou vysněnou babičkou, nebudu mít tolik elánu a sil. Dnešní pojem vyhořelost byl tehdy považován za totální lenost, a to se u nás v rodině prostě nenosí. Seděla jsem doma na posteli a pomyšlení na úklid celého domu po zimě, než všichni ti potomci přijedou, ve mně vyvolávalo naprostý odpor. Uměla jsem si naprosto logicky vysvětlit, co mi je. Před rokem mi umřel otec, na kterém jsem visela, a s mamkou
5
byla potíž, což se není až tak co divit, ale tuhle fázi zvládám jen se silně zaťatými zuby. Do práce dojíždím už patnáct let šedesát kilometrů a i přesto, že jsem samostatná jednotka, musím pracovat s lidmi, kteří mě po tolika letech spolupráce dokážou naprosto vyšokovat. Taky mě doběhla půvabná fáze života ženy, a to přechod. A taky se od Vánoc plácám v rýmečkách a chřipečkách a vůbec mám pocit, že je všechno na draka. Mám načteno, že více než tři katastrofy po sobě jdoucí jsou důvodem k tomu, aby člověk něco zásadně přehodnotil. Je to príma, že v tom mám jasno. Jen ty priority jaksi nepřehodnocuji a místo toho sadomasochisticky v slabých chvilkách dumám, jestli mě skolí infarkt nebo mrtvice nebo dostanu šanci v podobě rakoviny. Černé myšlenky si v duchu uzavírám slovy: Jsi magor a už ti úplně hrabe! Tak jsem vstala, nabalila auto a odjeli jsme vstříc radostnému velikonočnímu víkendu. Naštěstí malé děti mají tu zázračnou moc potlačit v dospělých jejich vlastní potřeby a já jsem zapomínala na to, že mi před pár dny docházely baterky. Jen mě občas přepadlo podivné brnění prstů u levé nohy. Když jsem už alespoň po sté letěla po schodech pro něco do poschodí, nadávala jsem si, proč se normálně neobleču. Stylově jsem totiž pobíhala po domě v dřevácích, modrotiskové dlouhé sukni, a to jen proto, abych vytvořila tu správnou venkovskou atmosféru. Zapomínala jsem se přezout do pohodlnějších bot, neboť nápad s dřeváky
6
nebyl asi to pravý ořechový, když mě v nich tak pálí a brní nohy. Byla jsem sice servaná jako borůvka, ale nezbýval mi čas myslet na všechny starosti, velikonoční svátky se nadmíru vyvedly a já jsem ani nepostřehla, že jsem v těch děsnejch dřevácích přijela i domů. Večer jsem seděla s nohama na stole a nadávala si, proč jsem si je nesundala. Nožky bolely a nepřestávaly brnět. Následující dva dny, když brnění nepřestávalo, jsem se odhodlala, ač nerada, že se objednám u lékaře. V telefonu mi odměřený hlas oznámil, že objednací lhůty jsou dva, až tři týdny a na otázku, co mám dělat, když mě brní nohy teď, jsem dostala radu: V akutních případech se jezdí do nemocnice. Bezva, ale jak mám kruci poznat, jestli je to akutní, nebo ne?? Měla jsem sto chutí zařvat do telefonu. Nehudruj a buď ráda, taky ti mohli poradit nastudovat si Domácího lékaře, začínala jsem cynicky uvažovat. Přestala jsem si spílat, proč jsem si ty dřeváky nesundala dřív, jelikož začínalo být zjevné, že od dřeváků to brnění pravděpodobně nebude. Večer jsem se rozhodla dát brnícím nohám ještě šanci. Udělám jim bylinkovou koupel a poskytnu těm chudinkám masáž. Trochu se mi ulevilo, ale přesto jsem zhlédla večerní televizní program vleže. Při filmu jsem zapomněla na brnění, v pohodě jsem vstala, vypnula televizi a vydala se do koupelny. Mezi dveřmi se mi nohy podlomily a já se sesunula k zemi. Snažila jsem se postavit, ale nešlo to. Po čtyřech jsem se doplazila ke dveřím. Manžel už spal, na kliku jsem nedosáhla, a tak jsem bušila do skleněné výplně, dokud se
7
neprobudil. Pomohl mi vstát, dotáhl mě do postele a já okamžitě usnula. Druhý den ráno jsem se už na nohy nepostavila. Tak, teď už je to akutní, blesklo mi správně hlavou. Když jsem dvakrát projela manželovi jako hadrový panák pod rukama, bylo jasné, že schody nesejdu a musíme zavolat sanitku. Opět jsem anonymnímu nevrlému hlasu vysvětlovala, že sice máme auto před domem, ale do něj jen s manželem opravdu nedojdu, a tak nakonec svolili k vyslání sanitky. Nevím, proč jsem se nepřevlékla, asi jsem to v danou chvíli vyhodnotila jako nepodstatné. Vzala jsem si jen župan, ponožky a na nohy nasunula pantofle, což vzhledem k tomu, že jsem neudělala ani krok, bylo dost směšné. Sympatická osádka sanitky mě táhla, jako když vlečou opilce. Poprvé mě někdo vlekl smykem, přesně jako ve filmu o alkoholicích, a já jsem špičkami nohou brala zem. V nemocnici už mě jen přeložili z lehátka ve vyšetřovně na postel. Zůstala jsem sama, a protože byla sobota časně ráno, nebyl z nemocničních chodeb slyšet žádný ruch. Když se objevila doktorka se sestrou, bylo vidět, jakou ze mě mají radost. „Tak co vám je?“ práskla po mně otázku doktorka. „Brní mě od kotníků dolů nohy,“ moje odpověď byla stejně strohá, neboť jsem neměla chuť ani sílu něco víc sdělovat. Pohled, který na mě lékařka vrhala, nebyl až tak úplně vražedný, ale do milého měl kilometry daleko. „Já vás vyšetřím a pak se mi tady projdete.“ „Tak to asi nepůjde, já se na ty nohy nepostavím.“
8
Nevím, kdo v té chvíli začínal být napruženější. „To jste ochrnutá nebo co?“ Tak to už začíná být hustý, pomyslela jsem si. „Tak to doufám, že nejsem! Jsem tu jen proto, abyste mi řekla, proč se na ty nohy nemůžu postavit!“ Dovedu být taky pěkně odporná, ty káčo, letělo mi hlavou. Tím skončila diskuze a za hrobového ticha mě začala vyšetřovat. „Zkuste si stoupnout, já vás teda podržím a uděláte mi pár kroků.“ Opět jsem namítla, že sebou bez pořádné opory prásknu, ale měla dobrý grif, jak mě držet, tak jsem s její pomocí udělala tři vrávoravé kroky. „Posaďte se. Sestro, vypište příjem.“ Tón hlasu změkl a zjemněl. Tak to není dobrý, pomyslela jsem si. „Až vás uloží, přijedou pro vás na magnetickou rezonanci. Trpíte klaustrofobií?“ Začíná přituhovat, tohle už byl hlas starostlivé mamči. „Trpím a děsnou.“ „Tak se nebojte, něco vám na to dáme…“ Nestačila jsem ani všechno zpracovat, protože to začal být fofr. Manžela jsem vyslala domů pro věci a padla do postele, ovšem jen na chvíli. Přiběhla sestra s injekcí, přeložili mě na vozík a už jsem svištěla chodbami na tu rezonanci a mně začínalo být všechno jedno. Když jsem uviděla ten přístroj, který jsem znala pouze z televizní obrazovky, injekce již působila natolik, že se mi začalo chtít spát.
9
„Tady máte tlačítko, kdybyste potřebovala, tak ho zmáčkněte, já vás uslyším. Zavřete si raději oči, bude to ze všech stran bouchat, snažte se nehýbat a ležet v klidu.“ A zašoupli mě do toho tunelu. Chtěla jsem zvonek odzkoušet, ale rozskočil se mi v ruce. Super, tak se ani nedozvoním, ale injekce činila své a já jsem skoro usnula. Vůbec to nebylo tak strašné, ale když ty rány přestaly, byla jsem už tak ospalá, že jediné, co jsem si přála, byla postel. Ani nevím, jak mě převezli na pokoj. Ze spánku mě probrala doktorka, která mi přišla oznámit, že výsledek je skvělý, vše úplně čisťoučké, tak počkáme do zítra, jak se to vyvine. První den v nemocnici jsem prospala. Ráno mě přišla prohlédnout stejná doktorka z předcházejícího dne. „Uděláme CT a uvidíme. Za chvilku pro vás přijedou.“ Spala jsem sice celou noc, ale začínám být podivně malátná. Opět se mnou proběhnou na vozíku nemocnicí a jsem ve stejné místnosti jako včera. Jen ten přístroj na vyšetření je mnohem menší, nedělá to rány a vyšetření trvá podstatně kratší dobu. Připadá mi, jako by se zkracovaly časy mezi jednotlivými akcemi. Jsem zpátky na pokoji a doktorka mi přichází oznámit výsledky vyšetření. „Všechno je naprosto čisté, mozek i páteř. Já vás znovu prohlédnu.“ Potěšilo mě, že alespoň hlavu mám v pořádku, tedy fyzicky, blbost se na fotkách neobjeví. „Budeme vám muset udělat lumbální punkci,“ sděluje mi opatrně doktorka.
10
Začínám ji mít ráda. „Vysvětlím vám, jak to bude probíhat.“ Odvětím, že vím moc dobře, o co jde. Mám totiž Milušku. Miluška je kamarádka, známe se přes třicet let, a je neuroložka a těžko bych hledala někoho pracovitějšího, než je ona. Jako většina ženských, když se sejdeme, tak prodrbeme rodinu, děti, chlapy a skončíme vždy u práce. Za ta léta jsem si vyslechla plno příběhů a v hlavě mi blikne to, jak zkolaboval jeden pacient, když před zákrokem zvaným lumbálka, doktorka vyzvala mladšího doktora k akci slovy: „Tak si to pojďte zkusit, kolego.“ To si totiž lehnete většinou přes postel na břicho, do páteře vám zabodnou jehlu a odcucnou trošku mozkomíšního moku k prozkoumání, jestli tam nemáte nějaký hnus. A pak musíte pár hodin ležet na zádech a ani se nehnout, aby to s vámi neprásklo. Je to divný, ale začíná mi být všechno úplně jedno. Ať si se mnou dělají, co chtějí. Tentokrát už na mě přišly doktorky dvě. „Zákrok vám provede moje kolegyně,“ ha ha, a je to tady. „Nemusíte se bát, já vás jenom podržím zepředu za ruce.“ Vida, stačil jeden jediný den a já cítím, jak je na mé straně. Evidentně si to mladší kolegyně na mně nezkoušela a ani příšerná bolest se nedostavila. Nevím, co s tím tak všichni nadělají, šlo to ráz na ráz. Ležím na zádech, snažím se vůbec nepohnout a v hlavě mi neprobíhá vůbec nic.
11
Nevím, kolik uplynulo času, asi jsem spala, a doktorka je opět u mě. Sedla si na protější postel, a aniž pronesla jediné slovo, okamžitě jsem pochopila, že končí sranda a začíná být zle. „Máme výsledky. Máte Guillan Barreho syndrom. Je to autoimunitní onemocnění. Zjednodušeně řečeno, váš imunitní systém vyrobil bílkovinu, která napadla váš periferní nervový systém. Nejsme na tohle onemocnění tady uzpůsobení. Jediná léčba tohoto onemocnění, která ve světě existuje, je plazmaferéza, to znamená výměna plazmy. Už jsem volala na neurologickou jednotku intenzivní péče do Prahy, tam mají s tímto onemocněním nejlepší zkušenosti. Sanitka je objednaná, sestřička vám zabalí věci. Zavolejte si rodině, já se s vámi ještě přijdu rozloučit.“ Ticho. Nevím, co mám říct. Ani jsem neuvědomila, že mě celou tu dobu držela za ruku. Když odešla, volám manželovi, přeříkám mu slova doktorky a mám jedinou starost. Aby mi stačil dovézt cigára. No a co, nemocným se přece musí dělat radost. Mám přece něco v mozkomíšním moku. Asi mi začíná cvakat, nejsem přece žádný závislák. Ale stihl to…
12
Kapitola druhá CHTĚJÍ MĚ ZABÍT Do Prahy je to coby kamenem dohodil, saniťák si občas houknul, tak se ani nestačím vzpamatovat z nastalé situace a už z vozíku vidím při příjezdu do nemocnice jen zdi a strop. Tak si ani neprohlédnu, jak to známé zdravotní zařízení vypadá. Sestřičky vypadají příjemně, pokoj je hezký, s okny po celé jedné jeho délce. Vyšetřit mě přijdou dvě sympatické a hezké doktorky. Mám ráda, když jsou doktoři hezcí. Když říkají hnusný zprávy, tak si aspoň člověk může prohlížet něco, co lahodí oku. Vysvětlují mi, že dostanu dvě, maximálně tři výměny plazmy, bude to obden a to by mělo zabrat, a můj zdravotní stav se bude pomalu vracet k normálu. I když už nohy přestávám úplně cítit, trochu mě to uklidní. V duchu to odhaduji tak na čtrnáct dní. Maximálně! Spala jsem, jako po celodenní práci na zahradě. Po snídaně mě vezou na tu zachraňující plazmaferézu. Už si pomalu začínám zvykat, že se přemisťuji jen pomocí vozíku, akorát si nemůžu zvyknout na zúžené pole pohledu. Jen zdi a hlavně strop. Nic neříkající místnost. Nabodnou mi ruce a sestra se ptá, jestli chci pustit televizi naproti postele nebo nějakou muziku. Nechci nic. Jsem pořád unavená a chce se mi spát. Nejsem schopná si zapamatovat, jak dlouho to trvalo, hodinu, dvě hodiny, nemůžu si vzpomenout. Odpoledne mi ochrnula půlka obličeje.
13
Následující den mám první návštěvu. Dcera přišla hned po obědě a s úsměvem na tváři. „To je dobře, že jsi v Praze, můžu za tebou chodit každý den.“ Nezdolný optimismus někdy z duše nenávidím. Vůbec mi nedochází, že to je psychologická hra. Začínám být dost nervózní, hlavně když vidím, jak se pořád otáčí k protější posteli. „Mami, naproti leží Lenka, co jsem s ní chodila na základku a na turisťák.“ Trvá mi notnou dobu, než si vzpomenu, o koho se jedná. „Co tu dělá?“ Měla mi odpovědět: Leží! „Ty to nevíš? Zmlátil ji manžel.“ A začíná mi líčit přímo úděsný příběh. Odpoutávám se od svého neradostného stavu a nemůžu pochopit, že chlap může dobít ženskou tak, že zůstane ochrnutá. Sestřičky ji právě posadily do křesla, sedí v něm schoulená, droboučká, jako uzlíček kostí potažených kůží. Dcera jde za ní a snaží se s ní domluvit, ale moc to nejde, protože Lenka vydává jen těžko srozumitelné zvuky. Alespoň jí zamávám a ona chabě zvedne ruku na odpověď. Co si vlastně můžu stěžovat, ta holčina naproti je na tom proklatě hůř než já. V myšlenkách se odpoutávám od svého ne zrovna radostného stavu, ale přesvědčuji se, že všechno dobře dopadne, jen vydržet ještě pár dní. Rodina si vypracovala plán návštěv, takže plynule odcházejí a přicházejí. Jen mě jaksi unavují. Jsem pořád
14
ospalejší a nemám moc sil si s nimi povídat. Snaží se mě rozptylovat, ale mě to nebaví. Jsem po druhé výměně plazmy a ochrnula mi druhá část obličeje a navíc přestávám cítit ruce. Začínám se propadat do naprosté apatie. Třetí výměna. Už skoro nic nevnímám, nemůžu se pohnout, přestávám cítit celé tělo. Čtvrtou výměnu již vůbec neregistruji, jen matně vnímám, že mě někdo krmí polévkou, ale nemůžu ji polykat, tak mi stéká po bradě, kterou mi kdosi neustále utírá. Najednou u mě sedí dcera a já se začnu vnitřně klepat. Mám pocit, že se úplně rozskočím. „Šári, dojdi pro sestru, ať mi dá něco na uklidnění, já se klepu.“ „Myslíš, že ti může sestra sama něco dát?“ „Dojdi pro ni!“ Dostávám strašný, přímo děsivý pocit, že nesmím usnout, protože kdybych usnula, tak mě někdo zabije.
15
