Vojkovický zpravodaj Jaro 2016

Vojkovický zpravodaj Jaro 2016

Proto jděte. Získávejte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Matouš 28, 19–20

Život s Bohem Nádherná zásada V následujících řádcích bych chtěl vyzvednout nádheru adventního společenství, které už ve svých principech přijalo zásady vedoucí k šťastnému životu. Jedna z těchto zásad je vyjádřená skutečnosti, že jako adventisté s. d. odmítáme jakoukoli konzumaci alkoholických nápojů. K pochopení toho, jak moudrá je výše jmenovaná zásada, nemusíme chodit vůbec daleko. Podíváme se společně o několik generací zpět. Můj dědeček František Pěkník se narodil v roce 1858 jako jediný syn svobodné maminky, která, s ohledem na svou situaci, ho u rakouskouherských úřadů nahlásila jako dceru. Z právě uvedeného důvodu byl František Pěkník ušetřen vojenské služby v rakouskouherské armádě, a tak mohl pomáhat své mamince v jejím nelehkém životě. Jeho tatínkem byl pravděpodobně židovský sedlák, u kterého později sloužil. Když dospěl, oženil se s dívkou z Horních Domaslavic a pracoval ve vojkovické likérce pana Glesingera, zpočátku jako topič a později v různých likérnických pracích. S manželkou vychovávali tři děti, které však nepřekročily svůj práh dospělosti. Manželka z neznámých příčin propadla alkoholu a všechny jejich děti zemřely. Otec, František Pěkník, stav své manželky velmi těžce nesl a svěřil se s tímto problémem svému zaměstnavateli – majiteli vojkovické likérky. Udělal tak v naději, že mu nějak pomůže. Ten mu však na to řekl: „Pane Pěkník, rád bych Vám pomohl, ale na tento problém neexistuje žádný lék. Mohu pro Vás udělat pouze jednu věc. Zde máte láhev našeho likéru Vojkovická hořká, dejte jí to, ať se do libosti napije.“ Stalo se! Jeho manželka daný likér vypila a následně v kómatu zemřela. U nás doma však tento příběh nikdy vyprávěn nebyl. Dověděl jsem se ho zcela náhodou ve svých 14 letech od tehdy již velmi starého spolupracovníka mého dotyčného dědečka. Krátký čas byl můj dědeček, František Pěkník, vdovcem a pak se znovu oženil s výrazně mladší služkou svého zaměstnavatele – paní Annou Szutovou. Když měl 52 let, narodilo se jim v roce 1911 jediné dítě jménem Jan – můj otec. Poučen svým životem, můj dědeček v druhém manželství už tolik nepil. Jeho mladá manželka, zbožná evangelička, se po asi 15 letech jejich manželství stala adventistkou s. d. Po jejich úpěnlivých modlitbách a zvláštních zkušenostech s naším nebeským Otcem přijal adventní vyznání také i on, František Pěkník, společně se svým synem Janem, mým otcem. Od tohoto okamžiku u mého dědečka přestal hrát alkohol jakoukoli roli. Má babička z maminčiny strany paní Anežka Rojíčková byla vůbec první adventistkou s. d. ve Vojkovicích. Byla pokřtěna křtem ponořením již 25. 12. 1915. Se svým manželem Janem měli celkem šest dětí. Její manžel pracoval na

šachtě v Ostravě jako zedník. Jednou týdně se vracel domů, avšak svou výplatu velmi často nechal v hospodách, které cestou míjel. Protesty své manželky neváhal umlčovat holí. A tak jeho manželka, Anežka Rojíčková, si peníze na živobytí byla nucená obstarávat šitím oděvů. Se svým manželem, Janem Rojíčkem, však vždy jednala velmi slušně. Asi 30 let se za něho vytrvale modlila. Pán Bůh modlitby Anežky Rojíčkové vyslyšel a zvláštním způsobem jejich rodinnou situaci proměnil. Jednoho nedělního dopoledne se můj dědeček, Jan Rojíček, ptá svého katolického pana faráře: „Co byste udělal s manželkou, která se stala ‚šabatistkou‘?“ A odpověď: „Rojíčku, kdybych já měl takovou robu, jako máš ty, tak bych ji roztrhal jak žábu!“ Hodinovou cestou domů milému panu Rojíčkovi neustále znělo v uších: Roztrhat jak žábu? Ale za co? Uvažoval. Uvědomoval si svou vinu, měl výčitky svědomí a od té doby přestal být hrubý ke své ženě. Po delším působení Božího Ducha v jeho nitru začal se svou manželkou navštěvovat náš sbor ve Vojkovicích a stal se také adventistou s. d. Z výše uvedených řádků sami můžeme poznat, jakým požehnáním v našich životech je úplná abstinence od pití alkoholických nápojů. V Bibli sám Bůh dává své zaslíbení komunitě, která se zřekla užívání alkoholických nápojů. Celý příběh můžeme číst u proroka Jeremiáše v 35. kapitole. A splnil Bůh toto své zaslíbení? Ještě dnes se můžeme s touto komunitou setkat. A to rovnou přímo v Saudské Arábii nedaleko Mekky. František Pěkník Děkujeme bratru Františkovi, že se s námi podělil o kousek z rodinné historie, a přejeme jemu i celé jeho rodině Boží vedení na každý den.

Služba Bohu – Knižní evangelizace Položila jsem pár otázek bratru Gustavu Valachovi, který se v roce 1992 stal knižním evangelistou a tímto způsobem sloužil našemu Bohu celých 13 let. Co tě vedlo k tomu stát se knižním evangelistou? Bylo to v roce 1992, kdy začala transformace národního hospodářství a privatizace. Tehdy za námi na dílnu přišel vedoucí s tím, že má nařízeno propustit dva zaměstnance. Ačkoli mi to nehrozilo, měl jsem strach, co bude dál. Tehdy jsme vzali do pěstounské péče k našim dvěma dětem ještě jedno dítě. Jako živitel rodiny jsem se bál. Šel jsem na dílně do malého skladu a tam se modlil, aby Pán Bůh

za mnou poslal člověka, který mi nabídne práci. Ta modlitba mě uklidnila a já měl pokoj ve svém nitru a na problém jsem zcela zapomněl. Ještě ten den k večeru za mnou přišel br. Jiří Loder a zval mne do práce knižní evangelizace, tudíž nabízel mi práci. Sice to vůbec nebylo podle mých představ, ale já v tom jasně poznal odpověď na svou modlitbu. Musím přiznat, že jsem vůbec nebyl rád, tak jsem si to nepředstavoval a této práce jsem se bál. Jak to všechno zvládnu? S br. Milanem Moskalou jsme každý pátek odpoledne chodili roznášet po vesnicích časopis Znamení doby. Věděl jsem, že práce knižního evangelisty je o něčem jiném. Pán Bůh mne ještě jednou hluboce oslovil, když jsem se modlil veršem z Písma z knihy proroka Izaiáše 45, 2–3. Zvláště slova: A poznáš, že já jsem Hospodin, který tě volá jménem, Bůh Izraele. Tak jsem se rozhodl, bál se, ale šel. A ta slova Písma jsem si opakoval, když přišla krize. Jak reagovalo tvé okolí – rodina, přátelé, sousedé – na tuto volbu? Moje manželka mi v tom nebránila a bylo to mé rozhodnutí, ale celý můj zápas prožívala se mnou. Přátelé ani sousedé zpočátku nevěděli, o co se jedná, až později zjistili, že prodávám nějaké knihy. Vzpomínám si, že když jsem byla na knižní evangelizaci, byla pro mě nejtěžší ta chvíle, když se otevřely dveře a já musela říct první větu. Jak to bylo u tebe? Co jsi považoval za nejtěžší na své práci? Mé počátky byly těžké. Jak už jsem říkal, něco jiného je literaturu darovat a něco jiného prodávat. Celá knižní evangelizace byla v začátcích a nikdo s tím neměl zkušenosti, vždyť celá léta tady ani nebyla. Pak přijel z Kanady br. Samek, zkušený kolportér, ukázat nám, jak to dělat. Později jsme měli prodejní rozhovory, kde bylo přesně ukázáno, jak knihu představit. Nevím, co bylo na této práci nejtěžší, ale důležité bylo, aby nás zákazník pozval do bytu. Neprodávali jsme rádi ve dveřích. V domově byla lepší atmosféra a víc jsme většinou prodali. Osobně jsem rád prodával na základě dobré přátelské atmosféry, nikoli na základě argumentů a faktů. Kdo byl přístupnější více, mladší nebo starší lidé? Starší lidé a zvláště na vesnici byli lidé přístupnější. Nabídkou knih jsme se snažili pokrýt čím jak nejširší spektrum zákazníků. O jaké knihy byl největší zájem? Největší zájem byl o knihy se zdravotní tématikou. Zdraví nás zajímá každého, ať jsme kdokoli. Zvláště kniha se zdravotním programem NEW START

byla nadmíru požehnaná. Je to užitečná kniha a já osobně se k ní i po letech rád znovu vracím. Setrváváš z těch dob s někým v kontaktu? Ještě dnes čas od času některé lidi navštěvuji. Rád rozšiřuji knihu Téměř zapomenutý den, ale i jiné knihy série Drama věků, zvláště knihu Velký spor věků. Nejvíc knih ze série Drama věků jsem prodal knihy Na úsvitu dějin. V jedné krizové situaci mě Pán Bůh tuto knihu naučil prodávat, takže jsem radil i ostatním kolportérům, jak tuto knihu prodávat. Může se člověk ještě dnes stát knižním evangelistou? Co k tomu potřebuje? Dnes je tato práce velmi ztížená, protože je téměř všude zakázán podomní prodej. Máš pro nás ostýchavější povahy nějaký „návod“, jak oslovit člověka třeba ve vlaku nebo v autobuse? Nepovažuji se za člověka, který by měl udílet rady ostýchavým lidem. Z vlastní zkušenosti však vím, že čím častěji budeme lidi oslovovat, tím to bude pro nás snazší. V Žalmu 81, 11 je napsáno: Otevři svá ústa, a já je naplním. Je to krásné Boží zaslíbení. Co říci závěrem? Když se dívám zpátky na léta prožitá v knižní evangelizaci, byla radostná, ale mnohdy i těžká. Snad nikde člověk neprožije tolik zkušeností s Pánem, nesetká se s tolika různými lidskými příběhy, nevidí takovou rozmanitost života jako v této práci. Děkuji Pánu Bohu, že mne k této práci povolal, měl se mnou trpělivost a pomáhal mi. Děkuji bratru Gustavovi za poskytnutí rozhovoru o jeho práci knižního evangelisty. Snad bude jeho služba Bohu povzbuzením a inspirací i pro nás ostatní. Lucie Steblová

Moje zkušenost Když jsem byl malý kluk, představoval jsem si, že až budu dospělý, budu misionářem. Že půjdu do cizí země, kde lidé o Ježíši mnoho neví. Když jsem pak dokončil střední školu, naskytla se mi příležitost vycestovat za studiem do zahraničí a při studiu pracovat jako kolportér 'student', a poté ještě strávit rok v jazykové škole v Gruzii. Byl jsem vděčný za to, že jsem dostal šanci poznat jiné

lidi, jinou kulturu, ale taky za to, že mi vůbec dal odvahu jít do cizí země, tam, kde mě v té chvíli potřeboval. Pak přišlo období, kdy jsem se rozhodl, že by bylo fajn se na chvíli zase 'usadit', tentokrát už s rodinou. A tehdy jsem se dostal k mé současné práci. Má představa o tom, jak můžu být užitečný v nové práci, se rychle zhroutila jako domeček z karet. Člověk byl najednou ztracený v tom, jak má lidem svědčit o Bohu. Byl jsem najednou každý den sám, obklopený mnoha lidmi, kteří nevědí, že je tady naděje. Neví, že je někdo miluje, netuší nebo si neuvědomují, že tu někdo za ně přišel dát svůj život, aby je zachránil. Vlastně ani nevědí, že Boha potřebují. Jak rád bych jim teď 'zaklepal' na počítač a řekl: "Ahoj, jmenuju se Marek a rád bych si s vámi povídal a také něco věnoval." Tohle najednou nefungovalo, nešlo to. Určitě jste to taky zažili. Letos v létě tomu bude právě deset let, co jsem poprvé nastoupil do svého současného zaměstnání. Pracuji v české firmě, která vykonává službu pro jinou zahraniční firmu, která zase poskytuje telekomunikační služby institucím po celém světě. Já v této firmě pracuji jako konzultant a mojí hlavní činností je to, že sedím celý den před počítačem a řeším 'problémy' celého světa – samozřejmě problémy ve své oblasti. Jednou ze zvláštností firmy, pro kterou pracuji, je to, že data, se kterými přicházím do kontaktu, jsou citlivá. Pro firmu až tak citlivá, že nám zakázali nosit ke stolu mobily, mp3 přehrávače nebo USB, abychom neměli šanci vynést jakékoli údaje z kanceláře ven. K pracovnímu stolu si pak můžeme přinést maximálně nějakou svačinu a pití, nic ostrého nebo kovového. A už nějaký ten rok procházíme kontrolami detektorem a také speciálním turniketem. Je fakt, že po nějaké době si na to člověk zvykne a téměř už to nevnímá. Někdy se ale v tom zmatku člověk vlastní neopatrností dostane do situace, ze které mu pak může pomoct jedině ten, co všechno ví. Použije neznámé lidi, kteří nám pomůžou, abychom jim posléze na oplátku mohli posloužit i my. Bylo to v sobotu večer před Vánocemi, kdy jsem si uvědomil, že jsem v pracovním batohu nechal pár věcí z pátečního nákupu. Když jsem nákup vyndával, všimnul jsem si, že je batoh nějak lehký. Otevřel jsem ho a zjistil, že mi chybí pracovní notebook. Několikrát mě oblilo horko. Nikdy se mi tohle nestalo. Rychle jsem začal přemýšlet, co se mohlo stát. Zapomněl jsem ho v práci? Nebo mi ho snad někdo ukradl z auta, zatímco jsem nakupoval v obchodě? Snažil jsem se hledat v paměti, kdy a kde jsem svůj pracovní notebook naposledy viděl. Matně jsem si vzpomněl, že když jsem v pátek vycházel od turniketu ke skříňce, měl jsem ho v ruce, ale už jsem si nepamatoval, že jsem ho dával do batohu. Pomodlil jsem se

o pomoc a rozhodl se, že na druhý den, v neděli, pojedu do práce a zkusím se nějak dostat přes bezpečnostní ochranku do 6. patra až ke své skříňce. Ráno cestou k práci jsem se znovu modlil. Budova, ve které pracuji, je o víkendu celá zablokovaná, a kdyby se někdo pokusil do budovy dostat bez povolení, byl by z toho průšvih. Věděl jsem, že notebook určitě není na mém pracovním stole, ale pravděpodobně někde v otevřeném prostoru skříněk, takže ho od pátku do neděle mohl kdykoli někdo vzít. Kdyby se můj manažer nebo snad vedení firmy dozvědělo, že jsem notebook nechal jen tak na skříňce, mohl by z toho být vážný problém. Bylo mi jasné, že pokud notebook někdo vzal, potřebuji pomoc od toho, který z nebe vidí úplně všechno. Vystoupil jsem z auta a sešel dolů k ochrance, abych poprosil o přístup k výtahu. Jen se usmáli a zeptali, zda mám povolení. Řekl jsem, že nemám. Nabídli mi telefonní číslo na bezpečnostního manažera, že se mám domluvit s ním osobně. Ale co mu řeknu, že jsem 'asi' zapomněl notebook na skříňce a že se tam chci teď v neděli podívat? Vrátil jsem jim číslo, poděkoval a odešel. Stál jsem před budovou asi 20 minut, pak jsem šel zpět do auta, kde jsem se znovu modlil. Nebylo to v mých rukou. Pak mě napadlo. V pondělí ráno přesně v 7 hodin se budova oficiálně 'odblokuje', takže pokud tam budu stát jako jeden z prvních, dříve než můj manažer, který chodí do práce ráno na 7:10, možná že to vyjde. A třeba přijdu ke skříňce, notebook tam bude, nikdo to nezjistí a já budu zachráněn. V pondělí ráno jsem jel na 7 hodin do práce, jenže cestou mě zdržela zácpa na silnici. To nebylo dobré. Bylo přesně 7:13, když jsem vstupoval do kruhových dveří budovy, ve které pracuji. Srdce mi bilo o sto šest. Když jsem za pár okamžiků vycházel ze dveří dovnitř budovy, podíval jsem se vysoko nahoru na všechna patra budovy s vědomím, že mě od zjištění, zda tam můj notebook je nebo není, čeká už jen dlouhá chodba a pak asi 150 schodů. V té chvíli se ale stalo něco neuvěřitelného. Ve stejném okamžiku, kdy jsem se podíval nahoru, vystoupil z 2. patra nějaký člověk, držel v ruce černou věc, otočil se směrem ke kruhovým dveřím a ve chvíli, kdy jsem vstoupil dovnitř, na mě z dálky shora přes celou chodbu zavolal: "Pane Walach, váš notebook!" Neviděl jsem, kdo to přesně je, ale podle oblečení jsem poznal, že to je jeden z bezpečnostních pracovníků, kteří v budově slouží. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Rychle jsem spěchal nahoru do 6. patra. Když jsem přišel k turniketu, můj notebook už tam čekal i se štítkem a mým jménem. "V pátek jste si zapomněl na skříňce váš notebook, tak jsem ho vzal k sobě do kanceláře a zamknul ho, aby se vám neztratil." V budově pracuje téměř tisíc lidí, a i když pan zrovna neslouží na našem patře, nějak si pamatoval mé jméno ze sledovacího systému, který kontroluje. Když notebook uviděl, řekl si, že ho schová a v pondělí ráno mi ho přinese do

práce, abych ho náhodou nehledal. Ani vlastně nevím, jak mě z té dálky poznal. Nevěděl jsem, co říct. Poděkoval jsem mu snad asi 10 krát a rychle vzal notebook do ruky. Další spolupracovníci už začali chodit přes turniket a já se tvářil, jakoby se nic nestalo. Přišel jsem ke svému stolu, abych zjistil, že můj manažer už sedí na svém místě. Pan vyšel ze svého patra v naprosto stejný okamžik, kdy jsem vcházel do budovy, zbrzděný dopravní zácpou a přišel nahoru s notebookem přesně poté, co můj manažer už prošel turniketem, takže ho můj manažer neviděl. Dokonalé načasování 'shora'. Nebo jenom náhoda? Nevěřím. Děkoval jsem Bohu, že to všechno dobře dopadlo a že jsem se kvůli tomu nedostal do problémů. Panu bezpečnostnímu jsem slíbil, že mu příště něco donesu. Bylo těsně před Vánocemi a pro mě to byla příležitost dát mu dárek v době, kdy ho vlastně očekává, i když asi ne zrovna ode mne. Přišel jsem se zabalenou knihou k jeho kanceláři do 2. patra. Byl tam zrovna jeho spolupracovník, který mi ale oznámil, že jeho kolega nepřišel do práce, protože musel zůstat doma. Napsal jsem mu věnování a poprosil kolegu, aby mu knihu předal. Když jsem odcházel, stačil mi ještě říct, že musel zůstat doma, protože má v rodině nějaké vážné problémy a že ho kniha určitě potěší. Znovu jsem děkoval Bohu, že mi pomohl a že i přes to víkendové drama, které jsem prožíval, jsem mohl někomu darovat knihu, která teď může být tichým svědkem v domácnosti tohoto člověka. Možná lidé netouží slyšet to, co jim chceme říct, zvlášť když nás neznají. V té chvíli nám nezbývá nic jiného, než se modlit a prosit o příležitost a zároveň se chovat tak, aby naše jednání samo ukazovalo, že máme něco, co není z tohoto světa. Až když jsem si začal všímat, co lidé prožívají a čím procházejí, získal jsem příležitosti ke svědectví o Kristu. U některých to trvalo několik týdnů. Někteří se se mnou nebavili několik měsíců, jiní mě odpálkovali hned po první konverzaci o Bohu s tím, že jsem hloupý, když věřím ve vyšší moc. Trvalo jim i několik let, než sami přišli za mnou s otázkou, jak že to je s tím Bohem. Buďme světlem tam, kde jsme, a buďme tím, čím jsme, když jsme s Bohem. Když totiž prožíváme den s Bohem, lidé to poznají. Uvidí, že se jen tak nerozčílíme anebo jsme pozitivní i v situaci, která vůbec nevypadá dobře. Tak můžeme lidem ukázat lepší cestu i ve chvílích, kdy zrovna nemáme příležitost jim vyprávět o Bohu. K tomu nepotřebujeme vycestovat do ciziny. Bůh může vést naše životy i tam, kde jsme, když mu je odevzdáváme. Chci, aby vedl můj i váš. Nezapomeňme proto prosit o příležitosti vydat lidem svědectví o tom, že je láska, že je naše jediná naděje, že mu můžeme odevzdat úplně všechno, že nám může odpustit

úplně všechno, čeho litujeme, i když jsou to škaredé věci třeba i z dávné minulosti. Bylo by úžasné se jednou, a věřím, že to bude brzy, až se Kristus vrátí zpět, radovat ze života na nové zemi společně se svou rodinou, sborem, sousedy nebo třeba i spolupracovníky. Marek Walach

My a naše evangelizace Zeptali jsme se některých členů, jaká je jejich představa, jak by měla pracovat naše církev, náš sbor a člověk jako jednotlivec pro lidi okolo nás. Svět, ve kterém dnes žijeme, je velmi složitý a nebezpečný pro náš duchovní život, který ovlivňuje naše životy a to tím, na které straně budeme jednou stát. Proto naše církev, která je ustanovena Bohem a zachovává jeho přikázání, by měla být tím světlem tomuto světu a ukazovat a hlásat ten ostrý meč pravdy, jímž je trojandělské poselství. Jako církev i jednotlivci nedělat určité kompromisy na základě jednoty a lásky, kdy se obětují přitom zásady adventní pravdy. Proto vnímám, že církev je tu proto, aby se stala nástrojem ke spasení lidí, vedla je ke zdroji života – Pánu Ježíši a ukazovala směr na tu jedinou cestu víry a poslušnosti. Co se týká práce našeho sboru, tak je fajn, že máme různé misijní akce, na které můžeme zvát naše přátele. Vnímám, že dnes převažuje víc internetové vysílání, kde se dá velmi dobře nabízet lidem Boží poselství pestrým způsobem. Osobní setkání s lidmi a oslovení ale internet asi nikdy nenahradí. Určitě jako sbor se zaměřit na misii v internetové podobě, kdy můžou být oslovení lidé, které nemusíme nikdy potkat. Také různým způsobem, třeba letákem, dát vědět našim sousedům kolem nás, že můžou prožívat sobotní den s námi skrze online vysílání. Osobně můžu přispívat nejenom modlitbou, zpěvem, hudebním nástrojem, ale také vydáváním svědectví o Ježíši Kristu všude tam, kde se naskytne příležitost, už totiž další nemusí přijít. Mým přáním je, dokud máme čas milosti a náboženskou svobodu v naší zemi, abychom pracovali a zvěstovali lidem Krista. Určitě si ale uvědomuji, že bez modlitby, půstu, pokání a vedení Ducha svatého to nedokážeme. Radim Kollár Je to pro mě těžká otázka, protože jak pracovat jako jedinec nebo církevní společenství může být mnoho. Je však důležité, aby při nás stál náš nebeský Otec. Pakli to nepředkládáme Pánu Bohu a neporosíme o Boží moudrost a prozřetelnost, není možné, aby naše úsilí bylo požehnáním v okolí, kde se

nacházíme. Já osobně vidím za nejdůležitější a nejpotřebnější začít u sebe ve své domácnosti. Pakliže budu věrná a oddaná Pánu Ježíši již v těch malých a základních potřebách každodenního života, pak mohu být použitelná i v místech, kde je třeba vynaložit větší úsilí a možná i větší zodpovědnost. Náš vojkovický sboreček se skládá z mnoha Pánem Bohem obdarovaných lidí, ať už v hudbě, zpěvu, ale také v práci s dětmi, mládeží atd. Mým velkým přáním a zároveň Božím posláním je hlásat brzký příchod Pána Ježíše těm, kteří neměli možnost se setkat s touto krásnou vizí. A ptáte se jak? Je mnoho možností. Ale mě osobně hodně naplňovalo, povzbuzovalo vystupování sborového zpěvu s mluveným slovem, hudebním přednesem. Pakliže se každý z nás zapojí jakýmkoli způsobem do misijního díla, ať už zpěvem, hudbou, modlitební podporou, která je velmi důležitá, bude mít naplněné srdce pokojem, radostí a užitečností, že aspoň v mále může být použitelný na Boží vinici. To je mým velkým přáním za nás všechny. Petra Kiszová Milí přátelé, jak by měla pracovat naše církev, do toho nemohu ani moc mluvit. Jak by měl pracovat náš sbor, to nechávám na našem výboru. Ale jak by měl pracovat jednotlivec ve sboru? To už se mě týká více. Každý z nás chce jistě dělat velké věci pro Pána Ježíše. Ale nejdůležitější je začít u těch malých, abychom mohli zvládnout ty velké. Abychom mohli totiž dělat velké věci, tak nesmíme zapomenout zvláště na ty malé jako např. naslouchání druhým lidem, ochota respektovat jiný názor bez zášti či stranění se, připustit, že se možná pletu já, a ne můj bratr či sestra, připustit, že nemám vždy patent na pravdu a ještě by se pár vlastností našlo. Obávám se, že na slova: pokora, laskavé jednání, přednost druhému často zapomínáme, protože máme pocit, že bojujeme za Boží (správnou) věc. Ale Bohu se to nelíbí. On takový není. Také se stává, že když pracujeme v Božím díle, máme tendenci být na sebe více citlivější. Reagujeme přehnaně na kritiku, máme pocit, že naše práce není správně doceněna. Začínáme více myslet na sebe než na to, jakou cenu musel přinést Ten, pro koho tyto věci děláme. On své utrpení snášel tiše, nevydal ani hlásku. Milí bratři a sestry, mládeži, nebojte se, když vás někdo kritizuje. Zkuste si na sobě ověřit, jestli kritika není opravdu oprávněná. Modlete se za to, modlete se i za vašeho kritika. A oplácejte mu svou láskou a vřelým slovem. Uvidíte, jak postupně roztaje ledovec mezi vámi a rozkvete přátelský vztah. Jděte vpřed s vidinou vaší odměny u našeho Pána a Spasitele. Bůh je vaším vůdcem, vaší silou, moudrostí a pavézou. Martin Schwarz Stačilo by uvést do praxe to, co z Bible víme: Matouš 5,39–45: Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil

o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo nutí jít s ním jednu míli, jdi dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej a od toho, kdo si od tebe chce půjčit, se neodvracej. Slýchali jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a svého nepřítele měj v nenávisti.‘ Já vám však říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete synové svého Otce v nebesích. On přece dává svému slunci vycházet na dobré lidi i na zlé a posílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Marek 9,35: Posadil se tedy, zavolal těch Dvanáct k sobě a řekl jim: „Chce-li někdo být první, ať je poslední ze všech a služebník všech.“ 2. Timoteovi 2,24–26: A Pánův služebník nemá být hádavý, ale ke všem přívětivý a snášenlivý a má být schopen učit a s vlídností napravovat odpůrce. Kdo ví? Bůh je může přivést k pokání, aby poznali pravdu a probrali se z ďáblovy pasti, do níž se nechali lapit, aby konali jeho vůli. Rostislav Poloch Nést lidem původní pravé Boží biblické poselství současně s láskou. Nestydět se za to, že jsme jiní, že nás někdo nazve radikální, a brát to jako přednost. Nesnažit se zapadnout a být stejně moderní jako ostatní lidi a církve. Andrea Harastejová Když jsem se zamyslela nad tím, jak bychom měli pracovat pro lidi okolo nás, tak mě jako první napadlo, že bychom měli každý z nás zvěstovat evangelium tím, jak žijeme – jak se chováme, mluvíme. A to nejen v práci nebo kdekoliv se nacházíme, ale zároveň i doma mezi nejbližšími. Někdy se mi to zdá mnohem těžší než jiné společné formy evangelizace. Když přemýšlím nad způsobem evangelizace našeho sboru, tak mi jako první vyvstane na mysl zpěv. Vnímám, že sborový zpěv, to je něco, kde se nás zapojuje nejvíce a radostně pak zpíváme o Pánu Bohu. Jsem vděčná za každou možnost toho využít a jít druhým i tímto způsobem zvěstovat tu dobrou zprávu. Každý způsob evangelizace však může být požehnáním jak pro ty, kteří dávají, ale také pro ty, kteří tu zprávu přijímají. Je důležité si uvědomit, co jsme jako církev, jako sbor i jednotlivec dostali za hřivnu a prosit Pána Boha o správné použití. Ono se mi to lehce píše, ale mnohdy je praxe těžší, a hřivny pak raději zakopáváme. Přeji Vám i sobě, abychom hledali způsoby evangelizace, které nás naplňují a přinášejí to správné ovoce. Jedině s Boží pomocí dokážeme překonat překážky, jen musíme prosit. Vladimíra Galdová Čtu teď knihy od br. Rogera J. Morneaua a uvědomuji si, že proto, aby církev, sbor mohl fungovat, musejí existovat dvě skupiny lidí. Ti, kteří otevírají dveře, a ti, kteří přenášejí hory. Zdá se mi, že mnohdy považujeme za důležitější otevírání dveří – aktivní činnost, která jde vidět. Jenže aby tato služba mohla fungovat, musí existovat skupina, která přenáší hory – lidi, kteří každý den vysílají

k Bohu přímluvné modlitby za své okolí. Lidi, kteří prosí za působení Ducha svatého ve svých i v našich životech. Vím, že takoví modlitebníci v našem sboru jsou, a já si jich velice vážím. Prosím Pána, aby i na lidi v mém okolí mohl vylít své požehnání a měnil jejich i naše životy ke svému obrazu. Vítězslav Kolář Role církve, sboru a jednotlivce v misijní práci? Pochopitelně, že nemám „patent na rozum“ a mohu se mýlit jako každý jiný. Avšak dovolte i mi vyjádřit v této věci svůj osobní názor. Církev je zde pro to, aby na jednotlivých úrovních koordinovala misijní práci nejbližší nižší organizační složky. Zajišťovala finanční a personální zdroje převyšující možnosti nižších organizačních složek. Jednoduše řečeno: sdružení by mělo sloužit jednotlivým sborům (plný název zní „sdružení sborů“), unie jednotlivým sdružením, divize jednotlivým uniím a Generální konference jednotlivým divizím. Každá z organizačních složek naší celosvětové církve by měla být rovněž nositelem konkrétní vize určující směr a zacílení misijní práce konané v rámci její působnosti. S právě zmíněnou vizí, směrem a zacílením by měly jít ruku v ruce i konkrétní úkoly směřované „shora dolů“ zajišťující splnění vytýčených cílů v odpovídajícím čase. Jednotlivá sdružení by měly vytvářet sborům ty nejlepší možné podmínky ke konání misijní práce formou, která je jim nejbližší a která není v rozporu s biblickými principy včetně „ducha prorockého“. Církev by měla rovněž zajišťovat motivaci jednotlivých členů k hlásání evangelia v jejich okolí. Úlohu sboru v misijní práci vidím především v zajišťování toho, abychom měli své „přátelé pravdy“ kam, respektive na co, pozvat. Obsah misijních akcí organizovaných sborem by měl být skutečně hodnotný a navýsost aktuální. Také vnitřní misijní práce by rozhodně neměla být zanedbávaná, protože právě ona určuje budoucnost sboru. Role jednotlivce, tedy nás všech, je ta úplně nejdůležitější. Když budeme „hořet“, budeme automaticky „zapalovat“ ty, se kterými se stýkáme. Nejdůležitější je, aby bratři a sestry na všech úrovních adventního hnutí byli zbožní, plně odevzdáni svému Spasiteli, citliví na působení Ducha svatého a to ostatní si už povede Bůh sám. A nezapomeňme, jsme velvyslanci Pána pánů a Krále králů! Norbert Pěkník

Ze života čtenáře Název: Můj milovaný Syn Autor: Joan Krogstad Irelandová Počet stran: 186 Kdybych Vám dal otázku, která osoba a její příběh je v Bibli nejzajímavější, nejkrásnější a zároveň nejdramatičtější, jistě by všichni, včetně dětí v sobotní školce, odpověděli jedním dechem – Pán Ježíš. A je to jistě pravda. Kdo z nás by neznal příběh o jeho tajuplném početí, svízelném narození či rychlém úprku do Egypta? Nebo pátraní po jeho zmizení ve dvanácti letech, křtu a všech těch zázracích a kázáních, kterými ohromoval své souputníky? A což teprve zatčení, ukřižování a nakonec vítězoslavné vzkříšení? Jistě nic nového pro nás, řeknete si. Vždyť máme hned čtyři evangelia, která nám Ježíšův příběh detailně vykreslují… Co bychom se ale dozvěděli, kdyby nám Jeho příběh vyprávěla Ježíšova matka Marie? Možná si řeknete, co je to za podivnou otázku? Marie přece žádné evangelium nenapsala nebo o tom alespoň nevíme. Autorka knihy (taky žena ) se snaží podat Ježíšův příběh skutečně jejíma očima. Možná by se dalo spíše říci „jejím srdcem“. Jak Marie prožívala ono tajuplné početí, dobu Jeho dětství a dospělosti? Jak se vyrovnávala s rozporem – můj syn versus můj Pán a Spasitel? Pochopila plně Ježíšovo poslání? Podání známých příběhů ze zcela jiného úhlu, mne neskutečně obohatilo. Je pravdou, že mužský pohled je pragmatičtější a stojí více na faktech než pohled ženy, který dává příběhům větší emoce a barevnost. A tato kniha je toho svědectvím. Nehovoří však jen o sobě, ale úžasně zachycuje tehdejší společnost v mnoha ohledech – mezilidské vztahy, postoje a víru. Máme možnost intenzivněji vnímat chápání lidí této doby i to, jak se těšili na příchod Mesiáše a co od něj očekávali. Marie je pro nás jistě velkým vzorem a po přečtení této knihy si jí vážím ještě více. Měla to skutečně těžké a neexistoval v podstatě nikdo, kdo by ji dokázal plně pochopit. Proto se více přimkla ke svému Bohu, který jí dával moudrost a sílu to vše zvládnout a vydržet. Tím se stala velmi důležitou osobou pro vyrůstajícího Ježíše a jeho poslání. A jsem přesvědčen, že ona to své poslání splnila. Její pohled nám zprostředkuje podivuhodné rodinné pouto a mnohem jasněji se před námi vynoří její nevýslovná láska, která ji poutala k Ježíši Kristu. Věřím, že i vám bude kniha obohacením o tento jedinečný pohled na příběhy, které dobře známe. Možná bude pro nás motivací, abychom i naše poslání, které nám Bůh svěřil, splnili tak dobře jako Marie . David Stebel

Báseň Přišel z nebe k nám Spasitel sám na naši Zem, aby naplnil plán vykoupení a sloužil lidem všem! Dvanáct vyvolil učedníků a všechny k sobě zval, aby se jejich Učitelem i Spasitelem stal. Když Pán Ježíš odcházel do nebe, slíbil dát Ducha svatého všem i pro tebe. Duch svatý i dnes Boží dítky provází dál a každému dar služby daroval. I my dnes chceme pro Boha pracovat a také jiné lidi o Ježíši učit a k němu zvát. Jedni umí hrát na hudební nástroje a zpívat krásně, druzí přednášejí básně. Někdo rád vítá přátele a usmívá se na ně vesele. Pohostinnost má vždy ten, kdo potřebným dá jísti všem. Zve je k Pánu vždy a rád, u sebe je nechá spát. Navštěvujme druhé v nouzi, popovídat si s nimi, co je souží. Potěšit je, povzbudit, ať mají zase radost žít. Modleme se za druhé, také i v nemoci, vždyť Bůh jim může pomoci. U Boha má všechno řád a děj. Pouštěj svůj chléb po vodě, v čas příhodný najdeš jej. Jaroslava Spielvogelová

Narozeniny Duben

Květen

Červen

1.

Anna Strýková

3.

Monika Kubienová

2.

Nikola Schwarzová

2.

Radim Turoň

4.

Eva Koloničná

4.

Johana Kollárová

4.

Petra Harastejová

Jan Pěkník

6.

Bára Sovišová

7.

Marek Walach

Nicolas Harastej

8.

David Stebel

8.

Jiří Kolek Timea L.-Denhardtová Josef Pěkník Judita Sikorová

6.

Norbert Pěkník 12. Libor Koloničný

Adrian Turoň 10. Sára Harastejová

Lukáš Turoň

Marta Pěkníková

18. Jarmila Halešová

12. Filip Harastej

10. Áron Kubiena

19. Lenka Bolková

13. Helena Bártková

11. Eva Maďová

20. Klaudie Kiszová

12. Natanael Bolek

21. Miloš Králíček

14. Patrik Buroň Tereza Skalková

13. Ladislav Haleš

22. Jan Kollár

16. Matěj Sikora

28. Daniel Galda

17. Vítězslav Kolář

Jiřina Sosnová 16. Jarmila Buroňová

31. Anita Kolářová

Miriam Kollárová

Jana Sosnová 18. Nikol Steblová

29. Michael Skalka Jan Stebel

20. Karel Poloch ml. 21. Liliana Walach 26. Christine Lucie Steblová 27. Milada Žvaková 28. Jakub Dýrr Jitka Pěkníková

Křestní slib Duben

Květen

Červen

1. Eva Koloničná

19. Miroslava Králíčková

1.

Halina Heczková

9.

Luděk Pěkník

2. Anita Kolářová

Jan Pěkník

3. Jarmila Halešová

Olga Pěkníková

Milan Sosna

Jiřina Sosnová

11. Jana Sosnová 12. Jarmila Buroňová

Milada Žvaková 20leté výročí 50leté výročí

28. Grete Laufersweilerová 29. Silvie Gryczová

Ema Walachová 14. Ludmila Maďová Lucie Chládková

Červen

Červen

Červen

15. Radoslav Kantor

19. Darja Bardošová

26. Rostislav Poloch

Martin Schwarz

Ellen Bártková

Nikola Schwarzová

Eva Manoli

Darina Skalková

Magda Polochová

Žaneta Sovišová

Jakub Chládek 16. Martin Bártek

20. Miriam Dýrrová

27. Dagmar Buroňová

Robin Stebel

Lenka Bolková

Monika Kubienová

Pavla Steblová

Ivana Kantorová

Lukáš Sabela

Judita Turoňová

Nela Sosnová David Soviš 17. Robert Bártek Lukáš Bolek

Zuzana Steblová 21. Jiřina Kolářová

Simona Kollárová

Petra Harastejová

Norbert Pěkník

22. Zdeněk Sosna

Tomáš Sosna

24. Helena Bártková

Alena Madová Vlastislav Pěkník Renáta Sosnová

Svatopluk Kolář

Soňa Kollárová

Daniela Polochová 18. Gerda Janková

28. Martin Buroň

Vanda Vřetionková Vlasta Zářická 25. Daniel Galda Vítězslav Kolář

Eduard Skalka ml. 29. David Grycz 30. Lumír Mada Eva Maďová Karel Poloch ml. Jaroslava Valachová

Edit Polochová

Zamyšlení Na posteli leží ty nejnádhernější bílé šaty, jaké jsem kdy viděla. Zdobí je jemná krajka na rukávech a sukně s vlečkou je pošita kamínky, které se na světle třpytí a hází barevné odlesky. Vedle je položen dlouhý bílý závoj s jemným vyšíváním a já se na to nemohu vynadívat. Ještě pár minut a budu tou nejkrásnější nevěstou pod sluncem, pomyslím si a dám se do příprav. Čistá bílá látka klouže po mém těle. Nevšímám si, že nejsem umytá, jelikož přes tu nádheru si toho stejně nikdo nevšimne. Za nehty mám tlustou vrstvu nečistoty z pracovních dní plný námahy, ale nehledím na to. Bílé rukavice to zakryjí. Střevíčky na úzkém podpatku nazouvám na zaprášené nohy. Umouněný obličej překrývám mnoha líčidly a jako poslední si na pokožku nastříkám drahý parfém, poněvadž se ze mě line nelibá vůně. Hotovo, podívám se na sebe do zrcadla. Nádhera. Všichni budou zírat!

Ještě do rukou uchopím bohatou kytici a vyrovnaně se vydám vstříc k oltáři. Přesně, jak jsem předpokládala. Všichni na mě zírají. Procházím dlouhou uličkou sestávající se z různorodých lidí a vůbec nikdo si nevšímá té špíny pod oblečením. Dobře jsem ji zvládla zakrýt. Teď už jen stačí počkat na ženicha. Nebude to trvat dlouho a dorazí. Mezitím mám čas prohlédnout si další nevěsty. Hned u první si všímám oblečení. Zamračím se na mužovu pokrčenou, nevhodně barevnou košili bez kravaty. Někdo mu musí říct, že tohle se v žádném případě nesluší, zavrtím hlavou a přesouvám pozornost k následující. U mladé ženy si kriticky měřím její vysoký účes. Určitě v něm má vycpávky, napadne mě a zakoulím nad takovým nesmyslem očima. Hned za ní stojí jeden, který mě pobuřuje svým postojem, a vedle něj se dvojice hlasitě baví, ačkoliv by měli být tiše. Postřehnu ještě chudou květinu, zablácenou obuv, natržený rukáv. Po zevrubné obhlídce si však se samolibým úsměvem uhladím svou nažehlenou sukni bez poskvrnky. Nikdo z nich není na svatbu připraven tak jako já. Z mých myšlenek mě náhle vyruší křik. Přichází ze všech stran. Vidím, jak někteří lidé náhle bezhlavě utíkají pryč, někteří klečí na kolenou a bědují, někteří se samým překvapením nedokážou pohnout. Všude vládne chaos a zmatek. Jen malý hlouček lidí stojí opodál a nedočkavě se směje. Rozeznávám v nich několik osob, které jsem před chvíli kritizovala. Obloha potemňuje a obrovské mraky se přibližují k zemi. Mezi výkřiky náhle rozeznám slova: „Ježíš přichází! Jde si pro nás!“ Zaraženě hledím k nebi a s naprostou jistotou vím, že ať to vyřkl kdokoliv, mluvil pravdu. Ženich konečně dorazil. Namísto neskutečné radosti z příchodu mě však zachvátí ohromný děs. Rozšiřuje se mi po celém těle a mé útroby se svírají úzkostí. Měla bych být šťastná, zní mi v hlavě stále dokola, ale já se nedokážu k úsměvu přinutit. Najednou mi dochází, že můj život vůbec nebyl takový, jaký měl být. Že nezáleží, jak daleko jsem to v práci dotáhla, ale jak mě mí spolupracovníci vnímali. Že nezáleží, kolik peněz jsem stihla nashromáždit, ale kolika lidem jsem s nimi dokázala pomoct. Že moderní vymoženosti, které mám doma, mě neučinily někým víc než toho, který je nemá. Že není důležité, jakou sumou jsem přispívala do společenství, ale z jakého důvodu. Že má sobotní zamyšlení byla jen hromada prázdných, nabubřelých slov, jelikož jsem je svým životem přes týden všechna popřela. V mysli mi také vytane množství hádek s mými blízkými, kdy jsem tvrdošíjně trvala na svém, místo abych se snažila druhého pochopit a i přes naše rozdíly mu říct, že ho mám ráda. Kolika lidem jsem záměrně ublížila a nikdy je nepoprosila o odpuštění. Dochází mi, že jsem dávala prioritu věcem, které jsou

nepodstatné, a ty, jež by si pozornost zasloužily, jsem bez nejmenšího problému přehlížela. Sobeckost a sebestřednost mi zaslepily oči. Celá má špína je viditelná. Mé dokonalé šaty nic neznamenají. Všude okolo zazáří bílé světlo a ozvou se mocné trouby za doprovodu chorálového zpěvu. Pán je tady. Poslední myšlenka, která mi běží hlavou, je, že bych chtěla mít ještě jednou šanci začít znovu. Zavřu oči a po tváři mi stéká slza poznání. Lucie Steblová

Děkujeme všem za přispění do tohohle čísla! __________________________________________________________________ Redakce: Lucie Steblová Mail: [email protected] Sbor Vojkovice, Vojkovice 74, 739 51 Web: http://vojkovice.net

A trocha luštění… 1. 2. 3. 4. 5.

6. 7. 8. 9.

10. 11. 12. 13. 14. Karin Sikorová 1. Syn, který bojoval proti svému otci Davidovi 2. David ho nevinně usmrtil 3. Byl propuštěn místo Pána Ježíše 4. Když se P.J. dověděl, že umřel Lazar, co udělal 5. Nástupce Eliáše 6. Syn Noemi 7. Vybral si lepší zemi

8. P.J. nabídl samařské ženě …. vodu 9. Lhala Duchu svatému 10. Jinak archa 11. Muž, který chtěl zabít Mardocheje 12. Pokud vaše víra bude jako zrno …. 13. Znamení, že nebude potopa 14. Davidův kamarád