Vlnila se uprostřed parketu s očima zavřenýma, jako by snila. Petr Slíva ji pozoroval už delší dobu; u baru usrkával svůj drink a snažil se

Milan Urza

Skvrna

První část

1 Vlnila se uprostřed parketu s očima zavřenýma, jako by snila. Petr Slíva ji pozoroval už delší dobu; u baru usrkával svůj drink a snažil se odhadnout, co je ta holka asi zač. Střední postava, kaštanové vlasy, plná prsa, na rtech takový drzý, skoro provokativní úsměv. Neúnavně kroutila štíhlými boky do rytmu dunivé hudby, vypadalo to, že si jen tak bezstarostně užívá. Přijel dnes do téhle díry za jediným cílem a nepřipadalo v úvahu, že by se měl vrátit domů s prázdnou. Objednal si ještě jedno pití, vytáhl poslední cigaretu a pomalu se svezl z barové stoličky. „Můžu se přidat?“ Otevřela oči a jediným pohledem si ho změřila od hlavy k patě, zlehka a jakoby spokojeně se usmála. Nebylo pochyb, že ji hned zaujal. Byl o pár let starší než ona, měl pěknou postavu s náznakem svalů a husté černé vlasy lemující hranatou tvář; nikdo by v tom mladém muži nepoznal přízrak z poslední stránky tohoto příběhu. Kdyby už v ničem jiném, aspoň v tomhle se život liší od braku: není tak snadné ho včas znechuceně odložit zpátky na pult. „Proč ne,“ pokusila se překřičet dunivou hudbu. Měla nízko posazený, sytý hlas. „Stejně už mě nebaví tancovat sama. Chlapi odsud jsou úplně k ničemu, uměj se tak akorát zlít. Ty seš tady poprvý, viď?“ „Jo, přijel jsem z města. Tady u vás jsem měl nějaký vyřizování… něco tady jakoby rozjíždím…“ halekal a rytmicky se u toho pohupoval; vypadal teď trochu jako přerostlé, nemotorné dítě; tanec mu neslušel. „Tak jsem tu ještě chvíli zůstal, řek jsem si, že bych se moh dneska taky trochu pobavit, víš jak. Furt jenom makám a už se skoro ani neumím hodit do pohody.“

„Tak to pochybuju, že sis vybral zrovna nejlíp. Ve městě máte asi lepší zábavy, ne?“ Zábavy? blesklo mu hlavou. Řekla zábavy? Hm, holka je to libová, ale asi jí taky v podpaží roste seno. Chvíli bojoval s pokušením otočit se ještě na patě a zmizet, ale pak se překonal a zakřičel: „No, tak to je fakt, máme tam lepší zábavy. Ale já bych řek, že nemusím vůbec ničeho litovat.“ To nemusíš, pomyslela si a jejím mladým, vřelým tělem projel záchvěv prudkého, až bolavého štěstí. Jestli je tohle zase jenom sen, tak se už nikdy nechci probudit. Už nikdy se nechci probudit do dalšího malátnýho rána, do dalšího bezčasí, do dalšího snění bez konce. To všechno jí v jediném okamžiku problesklo hlavou, když se zlehka dotkla jeho boků a nadlouho se s ním už beze slov ponořila do víru rytmické hudby. Jájája koko džambo, jájá jee! vyhrával místní dýdžej nejnovější hit toho roku, kdy milénium se blížilo ke konci a epocha neomezených možností byla v plném proudu. A ona si moc přála, aby zrovna tohle byl člověk, se kterým může do toho krásného času vykročit beze strachu. Co na tom, že tancuje trošku jako šimpanz v říji… Využili chvíle, kdy opodál nikdo nebyl, a rychle vklouzli na pánský záchod. Ona (jmenovala se Karolína, Karolína Štrůchová nebo tak nějak) se sice chvíli bránila, ale její touha byla silnější. A na dámské by on za žádnou cenu nevstoupil; odjakživa to pro něho bylo tajemné, nedostupné území, království plné podivných přístrojů obsluhujících všechny ty složité mechanismy ženského těla, labyrint zrcadel se zástupy štěbetajících, pudrujících se samic. Totiž do té doby, než tam jednou jako malý kluk nějakým nedopatřením zabloudil. S pocitem strašného ponížení se choulil v dámské kabince a znechuceně naslouchal, jak se ze všech stran linou nejrůznější tělesné zvuky a mísí

se s útržky rozhovorů plných neskutečně sprostých slov a nadávek. Byl to jeden z nejstrašnějších zážitků Petrova dětství a na celý život poznamenal jeho vztah k ženám. Chlap je otevřená žumpa – byl jeho oblíbený (a vlastně jediný) bonmot – a ženská je žumpa se záhonem. K těm jejich kytkám kurevsky rád čuchám, ale vždycky si dávám bacha, abych je nevytrh i s kořenama. Nádherně voní, pomyslela si Karolína, když ji v kabince opřel o špinavou zeď a prsty jí zabořil do kaštanových vlasů. Jde na to hodně rychle, ale je jemnej, něžnej, umí to se mnou. Tady u nás se mu nikdo nevyrovná, tady maj chlapi dlaně ztvrdlý od řídítek a smrděj benzínem a močůvkou. Všechno tady smrdí benzínem a močůvkou. Tenhle je ale z úplně jinýho světa. Tenhle je někde úplně jinde, mnohem dál, tenhle se vyzná, voní dálkou, voní ctižádostí. Podle toho, co předtím říkal, je to dokonce nějakej podnikatel, byznysmen. Byznysmen! Toho si už nesmím nechat utýct. Ten si mě dneska pěkně odveze s sebou. Já přece taky nejsem k zahození. Do něj bych se uměla i zamilovat… Jakej má asi preclík, napadlo ho ve stejnou chvíli a dlaní přejel po jejích horkých zádech. Některý holky si je teďka holej, začíná to bejt moderní. Ta poslední tam měla jenom takovej ostrůvek, to bylo moc hezký. Ježíši, hlavně ať nemá bobra, soudružka. No co, tak to zkusíme, už je rozdělaná… no vida, takže pokrok už dorazil i k vám, křováci. To je paráda. Moc pěkný, moc. Hlavně se ještě nezamiluj, ty vole. Zrovna teď, když se ti plány v palici tak pěkně rýsujou, zrovna když se to všecko začíná rozjíždět, to by bylo dost nepříjemný. Láska je pro slabochy, vole, jsou to jenom klacky pod nohy. Ty máš jiný starosti, kamaráde. Takže bacha… Ale žádnou slámu tam nemá, tohle není špatná holka, tohle vůbec není špatná holka. A jak voní, samička jedna prohnaná… Zavřela oči a nadlouho se propadla do temného transu. Cítila, jak se jeho tělo opírá o její, jakoby z veliké dálky vnímala jeho prudké po-

hyby. Zdálo se jí, že se k sobě přibližují, že se v hluboké tmě jejich ruce nesměle dotýkají, ale v ten samý okamžik se jí zase ztrácel… slyšela někde opodál jeho prudký dech, vnímala vůni jeho parfému smíchanou s pachem cigaret, bylo jí mdlo, zesláblýma rukama tápala ve tmě a hledala jeho blízkost. Co jsem to udělala? zhrozila se a cítila, jak jí tváře vlhnou slzami. Třeba tu někde mohla být i láska, ale teď už jsme ji zabili, ještě dřív, než se ta křehká věc zrodila, už jsme ji zašlapali v tom zběsilým, neartikulovaným tanci… Jenže se tomu nedalo zabránit… nemohla jsem ho přece nechat zmizet, nemohla jsem ho odehnat… Zvrátila hlavu nazad a z pootevřených úst jí uniklo dlouhé zasténání… jako by na sebe volali z odlehlých konců propasti, na jejíž dno jim spadla blízkost, které se už předtím téměř dotkli… V tu chvíli se u jejího ucha ozvalo trhané, skoro komické zajíknutí. Otevřela oči a uviděla jeho tvář, svraštělou do němého šklebu. Zkřivenými ústy lapal po dechu, připomínal postřelené zvíře. Chtěla se od něho odtáhnout, ale on ji svíral příliš pevně, celý se chvěl jako napnutá tětiva. Napůl odevzdaně se tedy opřela o zeď a už jen mlčky pozorovala, jak se jeho tělo toporně kývá tam a zpátky v podivném, jakoby epileptickém valčíku. Na stropě nad jeho hlavou visela veliká černá skvrna, směs plísně, rzi a ještě nějaké jiné, neznámé substance. Nemohla od ní odtrhnout oči. Zdálo se jí, že s každým dalším záchvěvem jeho těla se ta skvrna rozlézá, jako by je oba chtěla pohltit, strhnout s sebou do nějakého jiného, temného světa bez návratu… „Panebože, ty seš ale ženská!“ zařval najednou a ten výkřik ji kdoví proč téměř rozesmál. Vždyť jsem se skoro nesnažila, pomyslela si a shovívavě ho pohladila po zpocených vlasech. Bylo jí ho v tu chvíli bezmála líto, jako by teď v náruči svírala smutné, pomýlené dítě. A cítila, že tohle všechno se už nedá odestát. Má ze sebe radost, je na sebe pyšný. Že umí tak dobře hrát tu hru. Tu prastarou hru, starou jako lidstvo samo, hru na muže a ženu. Sedí na

obrubníku, kouří. Řekl, že musí jít vyřídit nějaký obchodní hovor (jako jeden z prvních si pořídil mobilní telefon Motorola, dal za něj celý majlant a náležitě ho stavěl na odiv, zavěšený ve velikém pouzdře na pásku riflí, tak aby každý užasl při pohledu na jeho futuristickou anténu; teprve za pár let se obludná pouzdra zdobící bedra lidí jako pohanské trofeje stala poznávacím znakem celé epochy), ale to se potřeboval jen o samotě vydýchat ze svého tak náhlého a velkolepého vítězství. Jedna věc ho zarážela a zneklidňovala: že tohle vítězství, na rozdíl od jiných jeho úspěšných dobyvatelských výprav, bylo zároveň samozřejmé i nečekané, předpokládané i překvapivé. Jak to, že je tím vším tak zaskočený a skoro dojatý, když to přece musel od začátku čekat? Všechno to mělo průběh, jaký si naplánoval, ani na okamžik se při svém rituálním lovu nenechal ničím vykolejit a vyvést z míry, operace proběhla hladce a bez komplikací. Ženská je přece bytost od kosti předvídatelná a každý její pohyb, každé gesto, mrknutí je vlastně promyšlenou nápovědou. Není nic snadnějšího než umět rozluštit návod k použití, který každá nosí jako otevřenou knihu místo hlavy. Ale tohle je divnej případ… Kouří a nemůže ovládnout zvláštní třas po celém těle. Ježíši, jak se na mě dívala, larvička, vždyť byla naprosto a dokonale odrovnaná. No jasně, je ze mě kompletně hotová. Už jsem fakt dobrej v tý hře, už umím sakra dobře ovládat ty její pravidla. Taky jsem na to dlouho studoval, když už mě vyhodili z tý školy, tak aspoň tuhle zatracenou univerzitu jsem dodělal, a ještě s vyznamenáním. Je to krásnej pocit, když víš, jak dobře umíš ovládat všecky ty drobný detaily ženskýho těla a taky duše, když víš přesně, kdy a kam máš přiložit ruku, který místo máš pohladit, co, kdy a jakým tónem říct, aby se prostě ženská celá rozezněla jako nějaká ta... harfa nebo co. A ty pak hraješ, hraješ mistrovskýma prstama a jenom posloucháš ty krásný tóny, který vyluzujou tvoje ruce. A je to hra, stará jako lidstvo. Totiž lidi se navenek

měněj, svět jde dopředu, pokrok a tohleto všecko, ale tahle hra se hraje pořád stejně, pravidla zůstávaj stejný, a to je dobrý, tak se mně to líbí. Už nějakej neandrtálskej člověk před tisíci nebo kolika lety hrál stejnou hru jako teďka já. Už od tý doby, co Adam podal Evě to kiwi, nebo co to bylo… aby mu konečně ukázala preclíka pod lopuchem. A pak zvedl hlavu a zadíval se na hvězdy. Už nevěděl, o čem přemýšlet, a tehdy se kouká na hvězdy. Nemohl a nechtěl se zbavit myšlenek na krásné nahé tělo té holky, na snědou hladkou kůži stehen, kterou před chvílí hladil na záchodě. I hvězdy mu připomínaly kapičky spermatu na dlouhých černých šatech, které si krásná žena nestihla už svléct… Hm, hvězdy, pomyslel si a pocítil zvláštní závrať, hvězdy… to je kurva věc… a kolik jich tam je… tisíce, minimálně… a je taky docela možný, že někde tam na jedný z nich teďka sedí někdo jako já, někdo úplně stejnej, sedí na obrubníku, kouří a popel klepe do vesmíru… „Tys mě tam nechal samotnou, ty bídáku,“ vytrhl ho ze snění příjemný, nízko posazený hlas; na krku ucítil vlhký dotek rtů. Ta vůně! Na záchodě rychle nastříkaný parfém, který má zakrýt aroma šílené touhy a potu tance. Poklekla k němu a něžně ho objala, ale nesevřela si ho vlastnicky, pažemi se ho jen lehce dotýkala; v tom objetí byl ještě určitý respekt a lehký strach. A to se mu líbilo. Takhle se mohl s uspokojením rozhodnout, že dnes večer se jí za takové objetí odvděčí a dá jí najevo, že obavy, které vyjadřovalo, nehodlá ještě naplnit, a možná, až pak budou nad ránem spolu usínat, že si ho na chvíli, ale jen na chvíli bude moct sevřít pevněji. „Potřeboval jsem se nadechnout, víš jak. Přemejšlel jsem.“ „A o čem? O mně?“ „No jo, to taky. Teda… jasně že jo. Hele, myslíš, že popel z cigára může letět vesmírem?“

Odtáhla se a chvíli si ho zkoumavě prohlížela. „Ne, vopravdu, to je přece zajímavý. Napadlo tě to někdy? Jak to třeba dělaj kosmonauti, když si chtěj zapálit? Klepou to z vokýnka?“ Karolína se jeho vtipu zasmála, ale někde vzadu za mozkem ji nepříjemně zasvrbělo. Je to přece byznysmen, opakovala si v duchu to tajemné zaklínadlo, byznysmen… takže nemůže bejt blbej. Jsou ale lidé, co dokážou svou prostomyslnost celý život úspěšně maskovat humorem, takže snadno ztratíte svá nejlepší léta po boku někoho, kdo vám celou tu dobu tajil, že je vlastně idiot. A poznáte to až tehdy, když mu humor dojde. A humor, ten nakonec dojde vždycky. Co když je to i jeho případ? „Myslím, že kosmonauti nekouřej,“ řekla. „Proč by nekouřili? Ani jeden nekouří?“ „Já nevím, co je to za blbost? Na zemi třeba kouřej, ale ve vesmíru to asi nejde.“ „A proč by to jako nešlo? Nehoří jim to, že jo? Ve vesmíru cigáro nechytne.“ „Ale chytne, nevím… jak to mám vědět. Spíš maj na sobě ty svoje kukly, tak kudy by si tam to cigáro asi strkali?“ „No jo, ty vole, to je fakt. Kukly. Na kukly jsem úplně zapomněl.“ A vážně pokýval hlavou. Na tváři zase ten samý výraz prostoduchosti maskované humorem, který ji nepřestal dráždit už od chvíle, kdy si ho poprvé všimla. „Neopren,“ řekl zčistajasna. „Cože?“ „Neopren se to jmenuje. Ty jejich kukly.“ „Aha.“ Další chvíle ticha. Dokuřoval, zasněně pozoroval oblohu (výraz zasněnosti bývá druhým nejčastějším mimikry prázdných lidí) a přitom položil dlaň na hřbet její ruky. Co naplat, bylo jí s ním dobře. Pochy-

by, které jako zlí zákeřní psi nepřestávaly dorážet na její štěstí, pro sebe odbyla jako našeptávání ďábla. Šepot zla je přece odevždy součást lásky. Vnímala, jak prstem jemně přejíždí po kůži její ruky, a zdálo se jí, že přitom vydává jakýsi podivný, téměř neslyšný soustavný zvuk. Znělo to jako bublání v jeho zavřených ústech, jako by tam převaloval slinu. Jako by srkal. „Co to srkáš?“ zeptala se opatrně. „Cože? Já srkám?“ „Jo, děláš takovej divnej zvuk, jako bys srkal.“ Pozorně a vážně se zaposlouchal a po chvíli řekl: „Nic neslyším. To se ti asi zdálo, ne?“ Jo, asi se mi to zdálo, pomyslela si, ale už to radši nechtěla rozebírat. Místo toho navrhla: „Nepůjdem se projít? Pojď se projít, prosím…“ „Ježiš, to se mně teda moc nechce. Mám už trochu nachcáno. Teda jako vypito, víš? Radši bysem ještě chvíli seděl… je tady hezky, ne?“ Jako by snad chtěla uvěřit jeho slovům, letmo se rozhlédla kolem sebe. Ten pohled ji ale samozřejmě jen utvrdil v tom, co už dávno věděla: že to tu nenávidí, že to tu nesnese už ani chvíli. Velká vybetonovaná náves pokrytá favority a jawami jako jediné parkoviště, obludná hmota místního kulturáku, kde jako malá holka tancovala na hity Tonyho Kalandry, vietnamská špeluňka Obuv, textil (někdy tam zašla jen proto, aby si pak mohla představovat, co asi tihle smutní žlutí trpaslíci dělají po večerech; je něco zoufalejšího než osud Vietnamců, které ten neskutečný vítr nepravděpodobnosti zavál přes celou zeměkouli až do takovéhle díry? Nedávno jednomu z nich v místní hospodě přišpendlili ucho šipkou přímo k terči). Ne, hezky tady rozhodně není. Jestli se jí nepodaří vypadnout do města, bude se muset zabít, to si slíbila. Město! Tenhle Petr je její poslední šance. Nesmí už o něj přijít. I na to jeho srkání by si snad jednou zvykla.

„Víš co,“ řekl najednou a vyskočil, „tak jdem. Ukaž mi tu vaši venkovskou idylku. Už jsem se docela probral.“ Tak se do něho zavěsila a loudavým tempem ho vedla skrz náves směrem ke kostelu a hřbitovu; myslela, že tam by se mu to mohlo líbit. Jeden ze dvou obchodů v celé vesnici, Obuv, textil, měl i v tuhle pozdní hodinu otevřeno, posmutněle svítil do tmy a na jeho zápraží mlčky postával žlutý trpaslík. „Bí den, bí den,“ zavolal na procházející milence a zdvořilým gestem je zval do svého textilního království. „Boty? Kabelka? Tikarety? Tikarety?“ „Ne, děkujem, velebnosti,“ odsekl Petr a otočil se ke Karolíně: „Kdo by jako teď u nich něco kupoval? Žluťák jako čeká nějaký tržby?“ „Nevím. Třeba někdo protancuje boty, tak si může skočit pro nový. Anebo se mu prostě nechce domů, a zároveň nemůže na diskotéku. Tak se aspoň kouká. Všim sis, že měl ovázaný ucho? Nedávno mu tady v hospodě chlapi propíchli lalůček.“ „Ty kráso!“ vykřikl a na několik dlouhých vteřin s ním cloumal zlý, hýkavý smích. Připomínal v tu chvíli nějakého potměšilého hlodavce, veverku nebo křečka… Byl by on schopný něčeho podobného? Přišpendlil by v hospodě Vietnamci ucho k terči? Odpověď byla Karolíně jasná okamžitě, ale sama si musela přiznat, že ji to vlastně nijak nepohoršuje. „Je jich tady už jak psů,“ řekl, když se konečně uklidnil. „Ale mně nevaděj. Já obdivuju, jak jsou pracovitý, jak si jdou za svým. Jako by byli normálně naprogramovaný na vydělávání peněz. A to se mně líbí. To je něco, co tady našim lidem chybí, víš jak. Už je to sedm let po komunistický revoluci, ale lidi tady furt ještě neuměj naplno využít možností. Dřív tady dělal hodně jeden pro druhýho, lidi táhli jakoby za jeden provaz… dneska ale musí jet hlavně každej sám za sebe, jako individualitum, víš jak.“

Karolína teď okouzleně poslouchala, jeho slova jí zněla jako rajská hudba. To je konečně chlap! Možná jinak není zrovna dokonalej, ale když mluví o sobě a svejch plánech, úplně se promění, dokáže se nadchnout, je cílevědomej… Není to zrovna Ajnštajn, ale dokáže se prosadit, vyzná se… a to se počítá. „Je prostě tvrdá doba. Když chce bejt člověk úspěšnej, všecko musí jít stranou, žádný ohledy. Vidíš, Japončík. Propíchli mu ucho a von se nevzdal, dál jim tady vnucuje ty svý šmejdy.“ (V tu chvíli mu zatrnulo hrůzou, aby snad Karolína nepoznala, odkud má svoje džíny.) „Svět se prostě votevřel a na scénu přichází jakoby novej typ člověka.“ „To se ti povedlo,“ vydechla, „to s tím novým typem člověka.“ „Jo, dík. A já chci bejt taky takovej, to je můj cíl. A myslím, že už takovej jsem.“ V návalu euforie se k němu přitiskla a zašeptala: „Ježiš, ty seš vážně skvělej chlap. Je mi s tebou hrozně dobře. Myslíš, že by ses moh do mě i zamilovat?“ A on věděl, že na tuhle otázku chlap nesmí odpovědět. Musí se jen pousmát a vydat přitom lehké, ale zřetelné hrdelní zabručení souhlasu, kterým prokazuje, že to pousmání nebylo lehkovážné, ale že jím opravdu chtěl něco říct. Musí počkat dvě až tři vteřiny a pak pomalu otočit k ženě hlavu, s tím stejným úsměvem vyjadřujícím moudrost a hloubku jeho lásky, to aby viděla, že její dotaz skutečně zasáhl jeho srdce. V očích má přitom něhu, ta se vyjádří lehkým přivřením víček, a zornice, upřené do jejích očí, by měly být jakoby zamlžené, to že hledí hloub, že hledí až do ní, do jejího srdce. „A ty?“ zeptal se potom místo odpovědi. „Ty by ses do mě mohla zamilovat?“ „Možná…“ špitla sotva slyšitelně. „Možná mohla.“ Takovou reakci on ovšem ani v nejmenším nečekal. To v obvyklém scénáři nebývalo, tohle teda ne! „Jak, možná?“

„No prostě tak… možná.“ „Hm… to je teda divná odpověď.“ „A tys mi snad odpověděl?“ „No… neodpověděl… teda jako ne přímo… ale tohle se mně vůbec nelíbí. Ty vole, to se mně fakt nelíbí.“ „Tak promiň,“ pohladila ho po hustých černých vlasech. „Na tyhle věci je prostě asi ještě moc brzo. Neměla jsem se tě ptát.“ „Jo, to je fakt. Ještě je na to moc brzo.“ (Anebo pozdě, napadlo oba dva ve stejnou chvíli.) „Tak to necháme bejt.“ „Jasně, necháme to bejt. Nechci si to dneska kazit. Pojďme si to prostě jenom tak užívat!“ Stáli teď na vyvýšenině za návsí, u vchodu na hřbitov, nad hlavami temný baldachýn staré košaté lípy. Tady už byl klid, tady vládla horká letní noc, jen zdálky sem doléhalo dunění hudby (Ééé Macarena! rozeznala Karolína svůj oblíbený popěvek, žhavý hit toho léta, a na chvíli zatoužila vrátit se na parket a pořádně to rozbalit. Pak si ale vzpomněla na Petrovy směšné trhavé pohyby, na jeho téměř opičí tanec… bude líp, když se už nevrátíme, pomyslela si.) „Sem chodíte?“ ukázal na kostel, který před nimi zářil do tmy, nasvícený halogenovými světly. „Na mše?“ Zadívala se tím směrem a chvíli mlčela. Už předtím, na záchodě, si pohrával v prstech s křížkem na jejím krku. Přiznala se mu ke všemu. Že její rodiče jsou pámbíčkáři. Najednou by ale nejradši ten křížek z hrudi strhla a zahodila ho přes hřbitovní zeď. Jako by ji tahle podivná příslušnost ke starému světu před ním ponižovala, ten křížek a ten kostel z ní dělaly vesnickou husu. „No, sem chodíme. Sem jsem chodila,“ odsekla. „Tys ale tvrdila, že pámbíčkářka nejsi.“ „Nejsem... myslím, že nejsem. To už je dávno, byla jsem malá. Jenže to jsem ničemu nerozuměla, to mě sebou tahali rodiče. Dneska už mě to nezajímá. Oni ale choděj dál, na mše.“

„Já to nechápu. Připadá mi to celý jako taková přiblblá pohádka, tohleto pobožňáctví. Teda ne proto, že u nás doma to nikdy nebylo, že bysem v tom byl jakoby vychovanej. To já jsem vo tom často dost přemejšlel. Vo bohu. Ale podle mě je to prostě kravina.“ „Hm, máš asi pravdu. Já jsem se toho vždycky spíš bála.“ „Bála? To je dobrý! Jak, bála?“ „No bála, no. Ten kostel zevnitř, víš, taková vobrovská hala, jako supermarket…“ „To je dobrý!“ rozesmál se. „Boží supermarket! Ty seš normálně nějaká ta… no… samice vod básníka… ty vole, jak se to řekne?“ „Samice vod básníka? Ježiš, já nevím… no jo, jak se to řekne? Básnice… to asi ne, co? Podle mě se to neřekne nijak. Vždyť ženský básničky nepíšou.“ „No jasně že nepíšou. Proto to slovo neexistuje. Stačí, že je píšou buzny. A stejně je to divný,“ zapálil si cigaretu a zamyšleně pozoroval tu zářivou, bílou stavbu. „Vždyť je to něco jako pozůstatek starýho světa, ne? Už tam chodí jenom pár babek. Je to jak nějaká jeskyně, jako byly v pravěku, před tisíci rokama nebo tak. Jeskyně se zbořily, protože doba šla dopředu, místo nich se postavily normální baráky. Myslím, že tyhlety kostely by se taky měly zbořit. Už tady pro ně prostě není místo, ne? Měl by se tady postavit třeba... třeba supermarket. A voni si to navopak ještě nasvítěj, ještě se tím chluběj. Kreténi.“ „Ty seš miláček, viď?“ zavrněla a přitulila se k němu. „Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by to měl všecko v hlavě takhle srovnaný. Ty přesně víš, co chceš. A já zase vím, že s tebou se neztratím. Teda pokud ty o mě budeš stát.“ Žhavá letní noc rozpalovala jejich touhu. Oba věděli, že tady je u konce jejich rozhovor i jejich cesta. První cesta. A že tady je u konce jejich trpělivost. Opřel si ji o příjemně chladivou hřbitovní zeď a rukama šátral po jejím těle. Začal tím, že jí vyhrnul tričko. Nepřetáhl jí ho úplně přes

hlavu, nechal ho shrnuté na úpatí jejích prsou. Tak to má ženská ráda, takhle působí vyzývavěji to, co by jindy mělo zůstat skryté. Dlaní hladil vztyčené tmavé bradavky, které až na míru nesnesitelnosti vzrušil otevřený prostor. Vzdychala, do dlouhých plavých vlasů se jí drolila omítka staré hřbitovní zdi. „Už když jsem tě poprvý spatřil, jak se tohle tvoje nádherný tělo vlní na parketu, tak jsem věděl, že tě chci. Aspoň hodinu jsem jen tak koukal na tohleto krásný bříško s touhle chladivou ozdůbkou,“ a vzal tu ozdůbku mezi rty, „a věř mně nebo ne, hnedka mně bylo jasný, že ještě dneska v noci tady tu ozdůbku olíznu... a budu pokračovat dál...“ Jenže vtom Karolína vybuchla smíchy, až ho ta její ozdůbka praštila do zubů. Co to sakra dělá, nána jedna? Zcvokla se, nebo co? Odtáhl se od ní a viděl, jak celá slzí smíchy a ukazuje rukou kamsi před sebe do tmy. „Koukni,“ řekla a nemohla potlačit dětinské pobavení. Ohlédl se, ale ve tmě uviděl jen sochu Ukřižovaného. „A co má bejt? Kam se mám kouknout?“ „Támhle... vidíš ho, toho Kristuse? Čumí na nás, chlívák. Vidíš ten jeho přiblblej výraz?“ „Ježiš, ty seš blbá! Víš, jak jsem se lek?“ „Ale vidíš to? Nikdy jsem si nevšimla, že takhle blbě čumí, jak koulí vočima, hele!“ „No, to teda jo. Vypadá trochu jak Trávníček.“ „Jak kdo?“ „Jak herec Trávníček, ten úchyl.“ „Jo, přesně! Přesně!“ prskala smíchy. „Nebo Čenskej, to je taky solidní slizák!“ Snad několik minut teď přirovnávali ukřižovaného Krista k těm nejobskurnějším známým postavám; tohle Petra taky bavilo, brzy se už chechtal spolu s ní. A potom v návalu nekontrolovatelné radosti vstal, zařval skrz slzy smíchu:

„Ty starej chlíváku, taky by sis líz, co? Tohle je ale moje buchtička, vole!“ A ze všech sil tím směrem plivnul, zřejmě mu to připadalo k popukání. Slina vystřelila z jeho úst, po chvíli se přetrhla a na bradě mu uvízl krátký, komíhající se provázek. Díval se teď na Karolínu, tvář celou rudou a zkřivenou smíchem… už se ale nesmál nahlas, jen se tak neslyšně otřásal, jako by se dusil. A zase u toho vydával to svoje podivné srkání. Ani Karolína už se nesmála. Mlčela. Poslouchala, jak srká, a sledovala slinu na jeho bradě. Čekala, kdy konečně odpadne. A třeba mu tam zůstane už napořád, napadlo ji… a já mu ji jednou budu utírat…

2

„Pojď, lásko, budeme si hrááát!“ Tak tohle je jeho muzika! Tohle ho vždycky spolehlivě dostane, už tolik let. Na tomhle vyrůstal. Bezděčně dupne na plyn, ať se ručička na tachometru třeba zblázní. Podmanivý nakřáplý hlas Tonyho Kalandry otřásá celým autem. „Poletíme tím vesmírem spolu!“ Zná ten šlágr nazpaměť, a když ho nikdo neslyší, opře se do toho a kvílí z plných plic. Předjíždí jedno auto za druhým, mezi slovy písně trousí nadávky a gestikuluje na pomalé řidiče. „Se mnou se nemusíš, nemusíš bááát!“ Takovouhle muziku už dneska beztak nikdo neumí. Jasná melodie, chytrý text, úderný rytmus, synťáky. Osmdesátky. Bezstarostná doba, dětství, dospívání. „A pak ti objednám vychlazenou kolu!“ To se ještě muzika dělala poctivě. A pak, když se to zlomilo (ovšem zaplaťpánbůh za to, to zase jo), odvděčili jsme se těmhle kumštýřům tím, že jsme je zahodili, zašlapali do země, jako by právě oni za něco mohli. A vyměnili jsme je za cizí, najednou všecko muselo být zahraniční, i kdyby to bylo sebepitomější. Ani tomu člověk nerozumí, všecko to drmolí anglicky, nemůžeš si k tomu ani pořádně zazpívat, samý I love you, bejby… „Láska je barman v nočním podniku!“ Naštěstí se ukázalo, že to bylo jenom chvilkové poblouznění. A už se zase vracíme k osvědčeným hodnotám, už se najednou nestydíme za staré dobré šlágry. Aspoň Petr Slíva se za to nestyděl nikdy, Tony-

ho Kalandru například nikdy nevyměnil za nějaké trendy. A ono toho bylo víc, čím jsme zbytečně pohrdli a teď to zase objevujeme. „Jsi rozpálená jako párek v rohlíííku!“ No jistě, zase se vracíme. Zaplaťpánbůh za všecky vymoženosti téhle doby, ale nemá smysl se ve jménu pokroku zbavovat osvědčených jistot. Bylo to chvíli dost divoké, než jsme se trochu vzpamatovali, a teď je načase skloubit nové hodnoty s tím dobrým, co nám minulost dala. To je cesta, jak si tenhle svět zkvalitnit a zpříjemnit. Bez zbytečných předsudků. „Pojď, lásko, budeme si hrááát!“ Doma ovšem tuhle muziku poslouchat nemohl. Karolína to nesnášela. Byla jenom o pár let mladší, ale i přesto se ukázalo, že ona už patří ke generaci, která se chce odříznout od všeho minulého za každou cenu. Kalandru si doma pustil jednou a naposled. Hned se kvůli tomu pohádali, kvůli takové pitomosti. To, že ho nezajímá současná přiblblá kultura, ještě neznamená, že by nebyl ve všem všudy moderní chlap. Snažil se jí to vysvětlit, strašně se bál, že se teď v jejích očích bůhvíjak pošpinil. A ona mu to taky dávala najevo, i když vlastně o nic nešlo, ale zřejmě i takové banality měly udávat rytmus jejich vztahu. Vztahu, který se už od počátku zdál křehký; ne proto, že by ho nepodpírala vášeň, ale proto, že si oba hned na startovní čáře vybrali příliš obtížné role. On měl být člověkem nového typu, jak sám sebe od toho prvního večera s trochou ironie nazýval, úspěšným atletem na hrazdě pokroku. Ona měla být jeho bezmeznou obdivovatelkou. Scénář jednoduchý, ale provedení zatraceně vratké. A tady se to poprvé ukázalo, sice ještě neškodně, ale oba to dokázalo pěkně vyvést z míry. Dokonce prohlásila, „že ji teda trochu zklamal“. A to je písek do očí. „Kurva mobil, televize,“ rozlítil se, „satelit, video!“ Pobíhal jako šílený a demonstrativně lomcoval s každou věcí, kterou jí dával za příklad. Uvědomoval si dobře, jak je to celé absurdní, ale nemohl si

pomoct. „Hifi věž, soustava, basový repráky! Na hajzlu bidet! V peněžence prachy! V hlavě plány! A kurva jaký plány, to ty ani nemůžeš tušit! Ovládače, na všecko ovládače! To se ti zdá málo? Jsem kurva nějakej zpátečnickej? Nemůžu si doprdele pustit ani blbýho Kalandru, aby se to nedotklo tvýho jemnocitu?“ Jenže bylo toho víc, čím Karolínu zklamal. A nejen on ji. „Život je nekonečnej večírek!“ To kdyby věděla, kam teď jede a co tam bude dělat. Co má v těch krabicích vzadu v autě. Ona zatím jen tušila, že s tím jeho byznysem to nebude tak slavné, ale ještě neměla důkazy, ještě ji dokázal obelhávat. I sebe ještě dokázal obelhávat, protože věřil, že to tímhle nekončí, že to je jen rozjezd, přestupní stanice. Že i ta peněženka, kterou se tak oháněl při tom nedávném výstupu, bude už brzy skutečně zvonit. Musí. Podařilo se to jiným, podaří se to i jemu, není přece o nic méně schopný. Stačí umět správně odhadnout svý možnosti, jak říkal. „Chytneme láskou jak krabička od sirek!“ A koneckonců tohle bylo vlastně jejich jediné větší nedorozumění. Jinak si nemohl na nic stěžovat, bylo jim spolu docela hezky. A jak se uměli milovat! Musel už dokonce koupit novou postel, tu starou milováním docela udolali. No vážně, při jednom obzvlášť divokém čísle, odkoukaném společně z nějakého pornofilmu, se pod nimi složila jako hromádka karet. Na chvíli se úplně zapomněl při té vzpomínce, auto teď svištělo silnicí jako střela. Tony Kalandra z reproduktorů spustil další hit. Kdyby věděla, jak se to ve skutečnosti má s těmi jeho obchody. Že v těch krabicích vzadu veze nepotřebný šmejd, ze kterého teď v zasmrádlém sálu nějaké vesnické hospody vykouzlí důchodcům prvotřídní zboží. Že celý ten jeho slavný byznys spočívá jenom v tom, aby ze starého klumpru udělal nejnovější vymoženost, bez které se dnes

moderní domácnost v žádném případě nemůže obejít. Ale koneckonců i to je práce, na kterou musí mít člověk náturu. Těžko by jí vysvětloval, že i to se neobejde bez jistých schopností a obchodnického talentu, vyčarovat například ze šamponu na vlasy prvotřídní přípravek na odstraňování skvrn. No vážně! Zase se musel rozesmát. Firma vyrobila tuny šamponu, nazvala ho vznosně Lázeň, ale byl to takový sajrajt, že pokusným králíkům z toho nejdřív vypadaly všecky chlupy a pak do jednoho pochcípali. Tomu se říká lázeň, ha! Tak to zkusili nalít na skvrny na gauči. To už fungovalo. Sice to gauč úplně vybělilo, ale skvrny zmizely, takže co. Za pakatel to od nich všecko koupil, přemrštil ceny a teď už jde jenom o to, jak to šikovně prodat. Snad jenom ten název, Lázeň, to zní asi trošku podezřele, ale už to bylo natištěné, nedalo se s tím nic dělat. A důchodci berou všecko. Myslel si na začátku. Jenže oni to jsou mrchy prohnaný, zjistil po pár prvních šou, jak tomu s trochou hořkosti říkal. Maj peněženky nadutý důchodama, ale škrtěj každou korunu. Je to pro ně jenom zábava, nuděj se a sem si vlastně choděj jenom hrát. Jako si já hraju s nima, tak oni si úplně stejně hrajou se mnou. A to jsem nejdříve netušil, neznal jsem je, potvory. Vlastně se přijdou jenom zadarmo nažrat a pak si uhnat mrtvičku na parketu. Při zasraný dechovce, kterou já jim platím, jenom kvůli tý tam choděj. Ale jde o to, umět jim to pořádně podat. A to není sranda. Je potřeba to trénovat. A já už se rozhodně lepším, při každý šou cejtím, že jsem ve svým umění zase o kousek dál. A oni se chytaj, sice pomalu, po krůčkách, ale chytaj. Takže se to časem nějak doladí, vyprofiluje. Je potřeba umět správně odhadnout svoje možnosti a zvolit dobrou strategii. Třeba jezdit častějc na stejný místo. Jako dneska, jedu vlastně už potřetí do stejný vesnice. A už minule tam byly stejný ksichtíky, stejný důchodčí držtičky jako poprvý. A ty to roznesli a přišli další. A dneska jich bude

zase ještě víc. Jsou zvědaví, čekaj, jak daleko jsem ochotnej s nima zajít. Ale já už pomalu zjišťuju, jak na ně, už je mám na háku. Dneska je vydráždím, až se jim zavařej bajpasy, a pak oznámím, že jsem tam naposledy, že už nepřijedu. A to je dostane, leknou se. Vrhnou se na mě. Já je miluju, ty parchanty! A položím je na lopatky. Navíc dneska si vezu ještě jiný fajnový zbožíčko, to se jim bude líbit. Kdyby jenom Karolína, ta ženská nevděčná, kdyby jenom dokázala ocenit, kolik síly a schopností potřebuje k tomuhle zaměstnání! Tohle přece taky nemůže dělat každý. Ne, rozhodně ne. Není to sice nijak oslnivá štace, to je pravda, ale kdyby neměl talent, nemohl by dělat ani tohle. Je to prubířský kámen, na tom si potřeboval jen vyzkoušet, jestli se může bez obav vrhnout do něčeho pořádného, jestli může vykročit do tvrdého světa, kde rozhodně nebude mít nic zadarmo a kam nemůže jen tak kdekdo. Vlastně už dávno mohl dělat něco lepšího, něco vyššího. Ale protože je opatrný a umí odhadnout svoje možnosti, chtěl se nejdříve ujistit, že na to má. Chtěl se na to připravit, chtěl se ošlehat, obrousit. Aby vykročil tam, kam vykročit musí, čistý, vyhlazený a pevný jako mramor. Kdyby jen tady byla nějaká zatracená vidina, jak z toho podělanýho bahna ven! V potemnělém sále vesnické hospody, kde se toho večera měla odehrát ta velkolepá obchodní „konference“, mu hostinský pomohl nanosit a srazit stoly. Na pódiu, vyzdobeném pestrými fáborky a balónky z nějakého mysliveckého plesu, se už rozcvičovala místní dechovka, kterou si na ten večer předplatil. Dědci už nasávali a s příšerným vřeštěním ladili trombóny. Jako by těch ohavností nebylo dost, korunovala to všecko ještě ohromná zpuchřelá kančí hlava, zavěšená až nahoře u stropu jako nějaké hnusné boží oko. Znervózňovala ho.

„Nešel by odstranit támhleten… mastodont?“ zeptal se zkroušeně. „Jakej? Co?“ nechápal podroušený hostinský. „No tamten prasák támhle nahoře. Nešel by sundat?“ „Myslíte Vaška? To je přece Vašek, náš patron. A sundat by nešel. Vám tady nějak vadí?“ „No, to jste na to káp. Už minule mě tady pěkně sral, s vodpuštěním. Koukněte, tohleto není žádnej vesnickej candrbál. Já tady potřebuju dneska prodat zboží. Vy si asi myslíte, že jsem nějakej podomní prodejce, nějakej sňatkovej podvodníček, se mi zdá. Jenže tady jde o velký prachy, milej pane. Tady se dneska budou točit tisícovky. Tyhlety pentličky, ty tady můžou zůstat, dejme tomu. Ale myslíte, že třeba na burze taky visí zpuchřelá prasečí palice?“ „No no,“ chechtal se hostinský, „snad nebude tak zle. A zrovna včera jsem byl na jedný takový burze, amsterodamský, a tam vám bylo prasečích palic, to byste koukal!“ „A navíc,“ dodal, snad aby Petra Slívu ještě víc vydráždil, „tady teda mezi náma nejsme na žádný burze. Vy tady dneska budete rvát chudejm poctivejm důchodcům šmejdy za nekřesťanský prachy. Lidem, který celej život tvrdě dřeli. A za to je teďka voberete vo poslední korunu.“ „Heleďte se,“ mlel dál hostinský, zatímco přehazoval přes stoly pokydaný kytičkovaný ubrus, „tohleto tady za komunistů nebylo. To se s každým takovýmhle… jako jste vy… pořádně zatočilo. Teďka se všichni můžou posrat s vobchodováním, jak se jako lidi můžou konečně postavit na vlastní nohy… no jo, za války jsme nemohli, teď můžem, že jo! Jenže vono se dobře vědělo, proč se to nesmí. Teď se to taky vokázalo, jak se to vlastně má s tímhletím kapitalismem. Že se tady hnedka vyrojilo spousta takovejchhle vypečenejch podvodníčků. Na šachtu s váma! Ale nic ve zlým, pane. Dyť já jsem jenom zvyklej mluvit s lidma na celou hubu, ať je to traktorista nebo bařtipán.“

„To se mi snad zdá,“ procedil Petr Slíva zlostně, přestože takovýhle lidský plankton ho nemohl ani v nejmenším urazit. „Co vy proti mně máte? Já vás můžu ujistit, že dneska ode mě vidíte peníze naposledy. Můžu si dovolit lepší štace, já tady na tý vaší knajpě s prasečí palicí zas tak nelpím.“ „Co proti vám mám? Konkrétně? Ta moje poblázněná stará si od vás minule koupila jeden ten extrovní šrapnel na skvrny. Lázeň… kdo nevyzkoušel, neuvěří!“ napodobil jeho vlastní podmanivý hlas. Petr Slíva se zděsil, zdálo se mu, že skutečně na chvíli slyšel sám sebe, a udělalo se mu nějak zvláštně nevolno. „To teda byla lázeň, to zase jo! A hlavně doma to pak byla lázeň, se starou, když vyzkoušela ten váš zázrak. Pekelná lázeň, he he! Řádila jak harpyj. Já vám teda přátelsky radím, abyste dneska večer tuhle věcičku už radši nevytahoval. Nebo si myslíte, že už všecky báby v okolí neviděly tadyten vyspravenej ubrus?“ A ukázal na příšernou skvrnu v místě, které se právě snažil zakrýt nějakou vázou. Křiklavé kytičky, kvetoucí vesele po celém ubruse, v tom místě vadly a bledly, pohlcené hnusnou skvrnou; vypadalo to jako žumpa uprostřed rozkvetlé zahrady. „To ale sakra nesmíte lít na vzory!“ bránil se chabě Petr Slíva. „Já vám něco řeknu,“ pokračoval hostinský a jal se přeskupovat židle, „tohleto by se za komunistů stát nemohlo. To si jeden koupil televizi, vydržela mu třicet let. A člověk se v tom vyznal. Bylo sice vod všeho jen pár značek, ale na ty ses moh zase spolehnout. To by si tak komunisti zkusili, prodávat takovejhle šmejd, kterej ti se skvrnou zničí i celej ubrus, vole! To by se jim to tady celý hnedka rozpadlo. To by si lidi pohlídali, protože našinec se vokrádat nenechá. Ale dneska, dneska se nemá co rozpadnout, to je to. Tak si nikdo nemusí nic hlídat. A pak to takhle vypadá.“ „Kurva nechte už to bejt, já to tady dodělám. Běžte si po svejch. Jenom mi přineste štafle, ať můžu sundat tu smradlavou hlavu.“

„Vašek se sundávat nebude,“ odsekl hostinský, „už jsem řek. Bude vás pěkně hlídat, koukat vám do karet. Bude mít nad váma dozor, víme? A vůbec, třeba si zrovna von vod vás koupí jednu tu vaší Lázeň! Taky by potřeboval krapet vycídit, he he!“ V kumbálku za pódiem složil Petr Slíva svoje krabice. Vytáhl hřeben a gel na vlasy, aby se mohl upravit. Zatraceně, už minule tomu dědkovi připomínal, že tu nutně potřebuje zrcadlo! To jsou podmínky pro byznys! Bezradně tápal očima po oprýskaných zdech místnůstky, až jeho pohled utkvěl na něčem, co na chvíli potěšilo jeho ztrápené srdce. Usmál se. Visel tam, v přítmí hospodského skladiště, tak jako posledně a jako už pěknou řádku let. „Tony Kalandra… Pojď, lásko, budeme si hrát!“ Ten známý, dávno už vybledlý plakát, zaprášený a rozpadlý jako Vaškova hlava… Přistoupil k němu a s potěšením si ho prohlížel. Nakročená švihácká postava rockera v džínách a s kytarou. Kde je mu vlastně konec? A přesto jeho podobizna z mladých let dodnes visí snad v každé garáži, snad v každém zapadlém kumbálu dodnes bledne jeho tvář jako memento zašlých časů. Doba je jiná, lidi se mění, ale on zůstává, i když se dělá, že se na něj zapomnělo. Zarazila a pobavila ho představa, že je tu přece jen něco, co spojuje jeho, člověka nového typu, třeba s tímhle starým hnusným hostinským. Že si oba nikdy nebudou v ničem rozumět, a přesto se jejich kořeny v jednom místě kříží a prorůstají, někde v temných hlubinách, pod povrchem času. Jak nad tím tak uvažoval, napadlo ho, že při troše zkoumání by se možná takových podivných styčných bodů našlo víc. Radši hned myslel na něco jiného. Třeba na to zrcadlo. Jak se má náležitě připravit na dnešní těžkou práci? Ani kafe mu neuvařili. Tak si zapálil cigaretu a před podobiznou slavného zpěváka, jako by to hleděl do toho proklatého zrcadla, popaměti si napomádoval vlasy…

Důchodci ho probodávali očima. Celý život podvědomě toužil po publiku, rád sám sebe poslouchal a měl také moc rád, když ho poslouchají jiní, ale tohle bylo hodně divné publikum. Zamrazilo ho při představě, že průměrný věk jeho dnešního obecenstva je tak kolem sedmdesáti let. Bylo jich tam asi padesát – počítal v hlavě, zatímco se připravoval na zahájení „konference“ – a sedmdesát krát padesát, to je... to je... tři tisíce pět set. Kristova dlaho, vykřikl v duchu. Přede mnou teďka sedí jedna velká, tři a půl tisíce let stará gerontobestie! Obří klepající se rosol staroby, příšera, která pamatuje... snad ještě vznik světa! Sedí tam, klepe se a slintá, a proti ní já, úplně sám, pětadvacet proti třem a půl tisícům... Seděli v poklidu na svých židlích, opření o hole, a čekali, co bude. Předváděcí akce! Tombola, občerstvení, dechová hudba – vše zdarma! To bylo přesně něco pro ně. Staříci se potřebují pořádně nacpat, pak spokojeně trávit a poklepávat holemi do rytmu lidovek a nakonec vyhrát v tombole, třeba i starou použitou zubní protézu z druhé ruky, to je jedno, jde o ten pocit, že i na ně se ještě může usmát štěstí. A hlavně, především – musí v tom figurovat zaklínadlo zdarma. Staříci nadevše milují pocit, že ještě i oni, se svými unavenými mozky, dokázali na někoho nebo na něco vyzrát. Že jim to ještě pálí, že mají fištrón jako zamlada. Opij je zaklínadlem zdarma, a teprve pak z nich můžeš vytáhnout, kolik se ti zlíbí. Zdarma je tajné heslo, po kterém se dokořán otevírají jejich rozpadlé oprýskané šrajtofle, narvané recepisy, kupónovými slevami a fotkami příbuzných (z poloviny mrtvých) – a taky důchody. Tak tohle je jeho publikum. Tolikrát se doma jako puberťák natřásal před plakátem Tonyho Kalandry a hrál si na rockovou hvězdu, která jediným pohybem ruky rozepíná podprsenky tisícům larviček. A tohle je výsledek. Dědek v teplákách a s nažloutlými vlasy, co se mu

hlava třese jako kvokající slepici. Bába v modré kytičkované kombinéze, jaké nosily prodavačky v Jednotě. Zřejmě si ji, chuděra, zapomněla – anebo nestihla – sundat. Určitě je ještě celá pokrytá mastnými skvrnami od debrecínky, pokydaná zaschlým vlašákem a posraná od much. Všichni sedí a klidně vyčkávají, času mají dost. V hospodském sále panuje podivné ticho, jen takový posmrtný šelest; copak se už mezi sebou staříci nebaví? Že by si neměli co říct? „Přátelé,“ spustí konečně Petr Slíva a mikrofon chytne vazbu. „Ale, ale, počkejte, musím se asi trochu ztlumit.“ „Nahlas!“ ozve se v sále. „No právě že se musím ztlumit, vždyť to říkám. Píská mi to tady. Takže, milí přátelé! Dívám se na vás... a co vidím? No, co vidím?“ S napomádovanými vlasy švihácky pomrkává po svém mlčenlivém, zkamenělém publiku. „Vidím inteligentní lidi v nejlepším věku, co jim to pořád zatraceně pálí!“ Teď si na okamžik vychutnává samolibé a nesmírně tupé výrazy, které se rozprostřou staříkům ve tvářích. „No jistě! Podívejte se, přátelé, to já už za ta léta zkušeností přece dobře poznám. Moc dobře poznám lidi, kteří vědí, co chtějí. Kteří nemají čas na zbytečnosti a nenechají se oblbnout. Právě proto jste přece dneska tady, no ne? A kde jsou ostatní? Kde jsou vaši sousedi, co tady dneska nejsou?“ V tom místě bylo zapotřebí udělat vyzývavou pauzu a nechat staříky, aby jim došla pointa – jakmile je donutíte přijít těmi jejich pomalými mozky na pointu, máte je v hrsti. Nic není ohebnějšího než stařík opilý samolibostí, že mu to ještě tak pálí. No jasně, docházelo jim postupně a jeden po druhém začali napůl triumfálně a napůl pohrdavě pokyvovat hlavami. Spousta jich zůstalo doma, a zdaleka nejenom ti, co nemůžou chodit. Co je to za lidi? Jednou za rok tady mají nějakou kultůru, muziku, chlebíčky zadarmo, a ještě můžou něco vyhrát nebo

výhodně nakoupit. A oni radši zůstanou doma a čumí na bednu, co je dneska za den, pátek? Na jedničce běží Bohdalka, na Nově Gondíci, to přece dávaj každej tejden a navíc zejtra jde repríza. Co je to, proboha, za lidi? Zaslepený ignoranti. „Jejich chyba,“ pokračuje Petr Slíva, jako by navázal na myšlenky svého publika. „Zůstali doma, mají na to právo. Vy, vy, vy a vy!“ Ukáže prstem do sálu před sebe; staříci se zachvějí blahem v domnění, že je teď Doktor vybere a něco už konečně dostanou. „Vy jste ti, co mají za kloboukem! Vy jste na to vyzráli! Pak můžete sousedům povyprávět. Můžete jim ukázat, co jste tady dneska vyhráli. Nedávno jsem byl vedle v Pudlovicích...“ V sále se ozvalo zamručení nesouhlasu, někdo se dokonce pohrdavě uchechtl; znělo to jako škytnutí starého bojleru. Tohle byla jedna z nejsilnějších zbraní, a teď přišel čas ji vytasit – Petr Slíva si vždycky nastudoval jména okolních vesnic a z nich vybral tu největší. K menším obcím chovali domorodci náklonnost, ale jakmile měla blízká vesnice třeba jen o dva chlívky víc, už byla jistota, že mezi nimi hoří bratrovražedná nenávist. I tentokrát se mu to povedlo: Pudlovice zabraly. „A řeknu vám, tady u vás to máte mnohem hezčí. Takové upravené, všechno pěkně gruntovní. Je vidět, že tady na to máte, že si to můžete dovolit. Zato ty Pudlovice, to je chudý kraj, to člověk vidí na první pohled. A přesto tam příští týden jedu znovu, moji konferenci si tam vyžádali ještě jednou. Posledně mě úplně vybrakovali, po zboží se zaprášilo během pár minut, představte si. Ale nevím, nevím... jestli mi po dnešku ještě něco zbude... Abych ty Pudlovice nemusel odvolat, to by mi asi jen tak neodpustili... Dneska tady máme prvotřídní zboží ve speciální akci, tak aby na ně přeci jenom taky něco zůstalo...“ Tváře obecenstva se rozehrály dychtivostí, začínaly rudnout, na čele jim vyrážel pot. Už jsou nadržený, řekl si Petr Slíva, už se jim připalujou bajpasy. Už je čas.

„Tak co myslíte, přátelé, začneme? Protože vy jste dneska tady, na správném místě, a nebudete toho litovat! Začíná den vašeho života, štěstí máte nadosah! Už se na vás usmívá, vidíte ho?“ A skutečně, staříci se s rozzářenými tvářemi rozhlížejí kolem sebe, poloslepýma očima zpod tlustých brýlí mžourají po sále. „Dneska to spolu roztočíme! Protože co? Protože k vám přijel Doktor Štěstí!“ Zanotoval a vybídl publikum, aby se k němu přidalo. Po chvíli se hospodský sál rozezvučel nesmělým, třaslavým sborem, ze všeho nejvíc připomínajícím umrlčí chorál: „Doktor Štěstí, Doktor Štěstí, přijel k nám, přijel k nám...“ „Máte všichni svoje lístky? Zkontrolujte si číslo.“ Pomalými, dinosauřími pohyby luští číslo na svých lístečkách, které dostali při příchodu. Poukázky na štěstí. Někdo si musí lístek oddálit, někdo zase skoro nalepit na tlusté brýle, aby rozluštili jeho obsah. To je divný, napadne Petra Slívu, většina důchodců vidí buď nablízko, nebo na dálku, ale nikdy ne tam, kam by vidět měli. Jejich svět musí bejt celej pokroucenej. „Tak, dobře si ho zapamatujte, a můžeme začít!“ Rozkročí se nad malou ruletkou, kterou koupil za pár korun v hračkářství, a snaží se tvářit jako krupiér. „Tady, tady v té kuličce je vaše štěstí! Vyhrát může úplně každý, ale přitom jen jeden!“ – Sám se trochu zalekl nesmyslnosti svého moudra – „Tak začínáme!“ A vhodí kuličku do roztočené rulety. Staříci se samým vzrušením nadzvedávají na židlích, někteří z nich pro jistotu ještě jednou kontrolují číslo na papírku. Chvilku kulička poskakuje v ruletě, a už je to tady. Kdo bude ten vyvolený? „Kdo bude ten vyvolený?“ Při pohledu na jejich brunátné tváře ho napadne, že by to asi neměl tolik přehánět. Někteří z nich jako by mě-

li už docela na krajíčku, a kdyby to tady někoho pinklo, sám by z toho mohl mít slušnou polízanici. „Tak, pozor – vyhrává číslo... dvacet dva!“ V sále se ozve vyjeknutí, naprostá koncentrace starobního štěstí, po malých kouskách střádaného za celá dlouhá léta bídného života, aby právě teď, v tuhle chvíli, naráz explodovalo v jednom unaveném srdci. „Kdopak je ten šťastlivec? Pojďte ke mně, podíváme se, jaká tady na vás čeká skvělá cena! No jen pojďte!“ K Petru Slívovi se ztěžka přikolébá stařec, napohled tak stošedesátiletý, ale švihácky ohozený a v lakýrkách, které pamatují snad ještě císařpána. Má delší, dozadu sčesané nažloutlé vlasy. Ksakru, jaktože starcům žloutnou vlasy? pomyslí si Petr Slíva. Už jako malého kluka ho fascinovala tahle záhada; i jeho dědeček byl celý žlutý, stejně jako jeho byt, hrníčky, staré fotky, všechny drobné detaily. Smrt měla pro Petra Slívu odjakživa ne černou, ale právě žlutou barvu. „Gratuluju!“ Podá staříkovi pravici; mezi prsty mu uvízne jakási neživá, rosolovitá hmota, až se musí oklepat odporem. „Prozradíte nám vaše jméno?“ „Kobrle František.“ V obecenstvu to zašumí, sem tam se ozve uchechtnutí. Závist už pracuje. „Pane Kobrle, tak se podíváme, co jste vlastně vyhrál v našem kole štěstí.“ Vytáhne obálku a předstírá, že kontroluje shodnost čísel; ve skutečnosti má samozřejmě jenom tuhle jedinou obálku pro všechna čísla. „A máme tady... pozóóór... no ne! Máme tady hlavní výhru! Vy jste ale šťastlivec! Hlavní výhra nepadla už několik let, dokonce ani v Pudlovicích! Doktor Štěstí, Doktor Štěstí, přijel k nám, přijel k nám!“ A triumfálně oznámí, že pan František Kobrle vyhrává možnost zakoupit speciální sadu nerezových nožů značky Fik fik! Padesát nožů

všech velikostí, nedocenitelný pomocník do vaší kuchyně! Na maso, na zeleninu, úplně na všechno! A to ne za čtyřicet, ani ne za třicet, ale za neuvěřitelných dvacet tisíc korun! Ano, slyšíte dobře! „Jak říkám, vy jste šťastlivec, pane Kamrle.“ „Kobrle,“ protáhne stařík s patřičným důrazem, neboť jeho jméno dnes večer vstoupilo do věčnosti. „Takže celá tahle unikátní sada švýcarských nožů Fik fik teď může být vaše za pouhých dvacet tisíc korun. Můžete se chviličku rozmyslet, a případně dáme šanci ještě někomu dalšímu...“ „Ne, pane doktore!“ vykřikne kmet s nefalšovanou hrůzou v hlase. „Já to beru, to zase jo! Akorát... akorát...“ rozpačitě mžourá do prázdné šrajtofle, „akorát si musím skočit domů pro peníze. Počkejte mi chvilku, hnedka jsem zpátky, bydlím u kravína... Počkáte?“ „Jistěže počkám. Jen si v klidu skočte domů, vaše výhra se tu na vás bude těšit. No a my mezitím ještě jednou zatočíme kolem štěstí!“ Své vlastní kolo štěstí ale ten večer Petr Slíva zrovna dvakrát neroztočil. Podařilo se mu udat už jenom nějaký šunt proti plevelu; když se odvážil vytáhnout jedno balení Lázně, sklidil dokonce výkřik „Hanba!“, ze kterého podezíral bábu z Jednoty. Ostatní staroušci v sále se ukázali jako neobyčejní skrblíci, ostražití a pěkně vypečení. Zdálo se, jako by i oni si s ním celou tu dobu tak trochu pohrávali. Poté, co si spočítal náklady na nájem hospody, pronájem dechovky a sto oslizlých chlebíčků, byl skoro na nule, a to se ještě ani nevrátil stařešina s honorářem za svou výhru. To už obecenstvo stačilo vyluxovat tácky s občerstvením a teď se za falešného vytrubování dechovkového tria spokojeně natřásalo na parketu, když se stařec konečně přibelhal. Celý uřícený a na pokraji mrtvičky vysypal na stůl několik tisícovek a z igelitky se jal vytahovat nejrůznější nepochopitelné a veskrze naprosto nepoužitelné předměty.

„Nezlobte se, pane doktore, ale já...“ S omluvným výrazem pokládal na stůl to svoje harampádí; těžítko ve tvaru lebky, několik starých pohlednic, sbírku odznaků. „Mám teprve před důchodem, dal jsem dohromady jenom patnáct... tisíc... Ale tady jsem doma našel spoustu cenností, moh bych to tím dorovnat? Podívejte, pane doktore, tohle je festovní sbírka! Devět set dvacet odznaků, pionýři, klub turistů, lázně Vyšné Hágy... Sbíral jsem to celej život, celej život! Nebo tady, tohle má taky cenu, koukněte...“ Před užaslýma očima Petra Slívy teď stařec svíral svou svatební fotografii. Byl na ní švihák se sebevědomým a trochu drzým pohledem, vedle něho mladičká a napohled hloupá dívka, to celé zasazené do vyřezávaného, možná pozlaceného rámečku. Fotka vypadala nesmírně, neuvěřitelně staře, jako z jiného světa. Je to vůbec fotka? pomyslel si Petr Slíva. Fotku přece vynalezli teprve někdy nedávno. Snad je to nějaká pravěká, dávno zapomenutá technika, jeskynní malba... „Ta fotka je k ničemu,“ řekl kmet beze stopy sentimentu, „ale ten rámeček má hodnotu. Pane doktore, vemte si to, vemte si to všechno, víc jsem toho doma nenašel... prosím...“ Dočista ochromený a naplněný náhlým podivným smutkem to Petr Slíva všechno přijal, beze slova to starožitné harampádí shrnul do igelitky, zmačkané bankovky zastrčil do peněženky a starci se žlutými vlasy předal jeho výhru. Před očima mu vytanul obraz. Stařec ve svém žlutém pokoji, prázdném, vybrakovaném – na žluté zdi je bílý obdélník po svatební fotografii, ve vitrínce chybí celoživotní sbírka odznaků a těžítek – sedí na okraji rozestlané postele, poslouchá tikání starodávných hodin a v klíně mlčky žmoulá krabici s padesáti noži značky Fik fik... Stařík poděkoval za svou výhru, rozloučil se „s panem doktorem“ a na odchodu ještě rozpačitě utrousil: „Co já s tím vlastně budu dělat?“ Ale to se Petru Slívovi muselo jenom zdát. Tu větu si domyslel; v té vřavě, která se teď okolo něj rozpoutala, mohl zaslechnout cokoliv.

„Manko, Manko, Mááááničko,“ vyřvával přiopilý kapelník za nepříčetného doprovodu trombónu a elektrických samohrajek. Petr Slíva seděl u svého stolu a nechával si od nevrlého hostinského dolévat panáky; rozhodl se dneska přespat v autě. Hostinský před něho stavěl jednu sklenku vodky za druhou a neopomněl pokaždé utrousit jedovatou poznámku: „Prosím, pane doktore,“ nebo „Abyste se nám tady dneska moc nevožral...“ „Ric pic do čepice, ukaž Máňo svoje líce!“ Na parketu se natřásalo asi dvacet třicet nejvytrvalejších důchodců. Předtím se posilnili připravenými chlebíčky a teď to průběžně doplňovali štamprlemi. Vypadali šťastně. Paní z Jednoty si to rozdávala se slepičím starcem. Žlutý děd se sadou nožů Fik fik v podpaží se nesmírně pomalým pohybem sunul dokolečka; nedalo se přesně určit, jestli je to pokus o tanec, nebo zápas s mrtvičkou. Ano, očividně byli svým způsobem šťastní. „Máňo, už je máj, vyžeň kozy v háj!“ V sále vyzdobeném fáborky, za bedlivého dohledu Vaškovy hlavy, tančila obří gerontobestie svůj ponurý tanec smrti. „Hou kozičky hou, Máňa bude mou!“ Pozoroval ten výjev se směsicí odporu a soucitu, lámal do sebe panáky a přemýšlel o štěstí. Všichni do jednoho potřebujou kousek štěstí. Aspoň malinký kousíček, plivanec, žvaneček štěstí. Nepřestanou čekat a doufat do posledního dechu. Štěstí je kratičký okamžik, kdy člověk podlehne iluzi důležitosti, protože pro změnu on sám něco dostane, když přitom celý svůj život musí jenom dávat. Člověk přece tak rád dostává. Tak proč byl stvořený k věčnému dávání? Snad právě z toho pramení všechen smutek... A všichni bez rozdílu, páni vedle kmánů, netouží nakonec po ničem jiném než po svém malém přídělu štěstí... Takhle nějak přemýšlí Petr Slíva, zatímco vrávorá pod hvězdami a z hospody za jeho zády k němu doléhá vřeštění dechovky. Totiž tak nějak by přemýšlel, kdyby své podivné myšlenky uměl pojmenovat

slovy. V unavené hlavě mu škobrtají jen opilé útržky: Tohleto štěstí... to je kurva věc... A jak je ho málo... proč je ho kurva tak málo... Štěstí je totiž míň než lidí, to je to... To je to, kurva. Zachumlá se do šusťákové bundy, venku už je chlad. Bude podzim.

3 Zběsile, zoufale prahnul po nějaké jistotě. V hlavě spřádal plány, ale nevěděl, jak a kde začít. Chtěl se odrazit, najít si svou vlastní cestu, svůj jasně daný cíl. Mládí ho zastihlo ve světě, který se tak úžasně otevíral: byl to svět téměř neomezených možností, svět darů, po kterých stačilo jen sáhnout. Město okolo něj se měnilo rychlostí rozjetého vlaku; kdysi šedá ponurá díra teď rozkvétala před očima, všude vznikaly a zase zanikaly obchody, firmy, banky. Všude bylo plno chytrých podnikavých lidí, potkával kamarády ze základky v nových nablýskaných kárách, všechno rostlo, bujelo... Ale on jako by se v té divočině čím dál víc ztrácel. Dřel od rána do večera, měl spoustu kšeftíků, dokázal docela slušně vydělat na živobytí pro sebe i Karolínu. Jenže tam to končilo. Jako by pořád nemohl najít svoje místo v tom krásném a děsivém chaosu, svoji skulinku, prostor pro svoje plány a schopnosti. Zatímco jeho generace si už začínala tenhle nový svět rozebírat, parcelovat, on jako by jen kroužil dokola. Proboha, uvědomil si jednou nad ránem po probdělé noci strávené kouřením a pozorováním setmělé ulice. Proboha, vždyť ze mě se stává příštipkář. Příštipkář. Generace jeho táty žila v jednom velkém vězení. Otec vystudoval chemii, hned po škole se upíchl v místním podniku na výrobu hnojiv a tam zůstal celý život. Celý život ve své šedivé laboratoři vyvíjel další a další kombinace umělých hoven pro zefektivnění socialistického hospodářství. Vlastně to nebyla jeho cesta, nebyl to jeho život, protože neměl možnost výběru, neměl možnost nic změnit ani ovlivnit. Čtyřicet let vydělával svých pár šupů, aby dokázal slušně zajistit jejich tříčlennou rodinku a jednou za rok ji vyvézt ve svojí škodovce do

Jugoslávie. Držel krok. Hnusný, svázaný život. Byl to svět převážně bez štěstí... ale byl to svět jistot. „Hochu, já ti tak závidím,“ říkal Petrovi. „Ty máš možnosti, můžeš všechno, můžeš si vybrat. Využij toho!“ Petr na půl ucha poslouchal a přitom se nemohl zbavit dojmu, že jsou to jenom prázdná slova. Že až si teď otec odbude svou mentorskou čtvrthodinku, spokojeně zalehne k televizi a bude se kochat vědomím, jak je vlastně rád, že už nemusí vyrůstat v tomhle novém světě. Ve světě, kde můžeš všechno. Ve světě, který se vracel zpátky na začátek. Nedokázal si to vysvětlit, ale čím víc se podmínky k životu stávaly sofistikovanějšími, tím jako by se sám život vracel ke svým primitivním počátkům. Svět neomezených možností, ale bez jistot, se před jeho očima měnil v divočinu plnou nervózních, dravých lidí. Nový člověk je ten, kdo se musí zatraceně ohánět, kdo musí využít všech svých schopností k tomu, aby si vydobyl svoje místo na slunci. A tak se svět pod rouškou civilizace vracel vlastně zpátky na startovní čáru; lidé se znovu stávali lovci a sběrači, znovu si museli pěstovat instinkty krutosti a bezohhlednosti. A také on chtěl být jedním z nich, nehodlal zůstat pozadu. Musím bejt tvrdej, tvrdej, tvrdej, opakoval si ráno co ráno, když se vydával za potravou do té veliké, otevřené divočiny. Jenom nedokázal pochopit, proč v něm tak nezadržitelně narůstá podivný, zhoubný smutek. Karolína, která na něj celé dny čekala v jejich malém panelákovém bytě na předměstí, se velmi brzy ztotožnila s rolí pokorného, hodného zvířátka. Domácí mazlíček, říkal si Petr sám pro sebe se směsí něhy a soucitu. Kočička. Jorkšírek. Morčátko. Obvykle vstávala před polednem, dlouze se strojila, dělala se, a kolem oběda chodila na procházky po městě. Ještě pořád si užívala nové prostředí, časem si našla jednu nebo dvě kamarádky a měla s kým zajít na zmrzlinu nebo kafe do cukrárny Bětuška na rohu náměstí.

Odpoledne potom poklízela, vařila a žehlila, čas jí vyplňovala neustále zapnutá televize. Je to jenom načas, říkala si a ani ji nenapadlo si zoufat, na to neměla povahu. Je to jenom načas, mám skvělýho chlapa, kterej mě dokáže zajistit. Do roka se budeme stěhovat, potom si pořídíme děcko, a pak, kdoví... On je ten pravej. On je určitě ten pravej. I s jeho výkyvy nálad, i s jeho zálibou v normalizačním popíku. Dokonce i ten plakát Tonyho Kalandry na záchodových dveřích mu nakonec dopřála. Každej má právo na svoje malý podivnosti. Byla to šikovná a praktická holka. Při dlouhých odpoledních pořadech v televizi pozorně poslouchala rady a recepty na zpříjemnění domácnosti. Tyhle pořady milovala a brzy se na nich stala závislá. Byly to pořady pro šťastné a nezávislé ženy, kterým dodávaly pocit sounáležitosti a jistoty, že nejsou jenom ony samy doma, ale že jich je mnoho, je jich celá armáda, všechny dohromady tvoří jakýsi zvláštní, autonomní lidský druh. Tý–dam–týdydydam–tam–tadam–týýýýdam, ohlásila znělka kolem jedné odpoledne a Karolíně poskočilo srdce štěstím. S hrníčkem čaje zasedla k televizi a spolu s ní celý živočišný druh čekajících žen. Žen čekajících na manžela, na dítě, prostě na něco... Nejdříve se naučila uplést košík na pečivo. Momentálně u sebe sice neměla proutí (ženy v domácnosti přece obvykle nemívají proutí, usoudila s trochou hořkosti), ale podle instrukcí zkušeného košíkáře si celý postup svědomitě zapsala a těšila se, že bude moct vyrobit Petrovi skvělý narozeninový dárek (na jaře mu bude šestadvacet, byl o šest let starší než ona). Potom se mohla dozvědět něco užitečného o nemocech v těhotenství, ale to se jí ještě netýkalo a vlastně jí tohle téma nedělalo moc dobře, tak si na chvíli odběhla do kuchyně připravit těsto na knedlíky. Na knedlíky... Hned v dalším bloku totiž stará herečka Ljuba Skořepová předvede skvělý recept na domácí vepřovou roládu àla babička.

Naklepané plátky vepřového lehce potřeme máslem, vykládala stará šamanka hlasem zlého skřítka, a potom posypeme špetkou skořice... Skořice, no vida! Nakonec okénko hosta (to se už roláda zapékala v troubě). Mladý rodinný psycholog radil ženám, jak prohloubit vědomí svého vnitřního já. Něčemu nerozuměla a s něčím dokonce nesouhlasila, ale vřele se ztotožnila se závěrečnou radou: „Každá žena moc dobře ví, co sama chce.“ A to ona ví naprosto přesně. Má svůj vlastní svět, svoje sny, svoje cíle. A její přítel je ten, po jehož boku je dokáže naplnit. S tímhle poznáním si teď může na chvíli zdřímnout, než se dopeče roláda a Petr se vrátí domů. V ochablé dlani jí stydne další hrníček čaje, do příjemného podvečerního snu se prolínají zvuky následujícího pořadu. Po čekajících ženách přišel čas vyhrazený dalšímu živočišnému druhu, dětem. „Ahoj kluci a holky, pampalábapápá“ žvatlá z obrazovky neidentifikovatelná příšera Pampalábusek a Karolíně se zdá jemný a zvláštní sen o vlastním dětství... Je zase doma na vesnici. Dveřmi rodného domu vychází do zahrady. V zahradě je mlha, jabloně vydávají těžkou podzimní vůni přestárlých plodů. Pomalu, bázlivě přichází ke staré studni, jako by něco hledala. Něco moc důležitého, co musí za každou cenu najít a ochránit před přicházející zimou. Něco, co nesmí zmrznout a zapadat sněhem. Co to jenom je? Nemůže si vzpomenout. Vzadu u plotu se něco mihne. Někdo nebo něco se tam schovalo za stromem a teď se to dívá na Karolínu, jako by to čekalo, zda najde tu ztracenou věc. Karolína přichází blíž a vidí, že je to pes. Velký huňatý pes, který se sem odněkud zatoulal. Čípak jsi, pse? Kde ses vzal u nás na zahradě? Není ti zima? Z poklidné dřímoty ji vyrušilo klapnutí dveří. V předsíňce jejich malého bytu se ozvalo hlasité hrdelní říhnutí. Petr si kdoví proč navykl

takhle oznamovat svůj příchod. A vlastně skoro všechny svoje úkony doprovázel nejrůznějšími jeleními zvuky, vůbec nad tím nepřemýšlel; jednou si říhl dokonce bezprostředně při sexu. Tehdy se Karolína musela opravdu přemoct, aby ho od sebe neodstrčila, a dál předstírala rozkoš, i když se nemohla zbavit ohavného pocitu, že se teď na jejím těle ukájí zvíře. Od té doby se určitá příchuť sodomie stala trvalou součástí jejich pohlavního života. „Tak jsem tady, ukaž vnady!“ zanotoval falešně a s dlouhým výdechem se rozvalil do křesla vedle Karolíny. „Už jsem doma, ukaž bobra!“ Rozesmál se vlastnímu vtípku, uprostřed smíchu ji objal a políbil na čelo. „Jsem utahanej jako kotě a mám smrtelnej hlad. Co bude?“ „Roláda s knedlíkem.“ „Hm... to zní přímo skvěle. Šikulka.“ Přitulil se k ní a rukou jí zajel mezi nohy tak rychle, že se nestihla bránit. „Seš šikulka. A copak jsi dělala celej den? Bylas hodná? Kdepak, nebyla, nebyla hodná, moje kočička... honila si frndičku, co? No jo, no jo, honila. Honila kočička frndičku...“ Už se na ni chtěl vrhnout a vybrat si svou zaslouženou odměnu za celodenní dřinu (podle prastarého samčího schématu lov–koitus–večerní narkóza–koitus–spánek), jenže ona se od něho najednou odtáhla. Tohle nechápal, ještě nikdy se mu to nestalo. Zadíval se na ni a váhal, jestli má dát najevo rozmrzelost, nebo je výhodnější v takové chvíli nasadit chápavou něhu. Převaha mrzuté autoritativnosti dělá z chlapa nesnesitelnou kreaturu, zatímco věčně chápající a něžný muž se po čase stává troubou. Součástí mistrovství Petra Slívy byla schopnost vyváženosti (sám pro sebe tomu říkal „správný poměr Ty ty ty a Ťu ťu ťu“), jenže ne vždycky se to dalo odhadnout. Tohle byla jedna z těch situací, kdy „erekce zhoršuje pracovní podmínky“. Nakonec se jen bezradně rozvalil do křesla a předstíral, že ho to vlastně nezajímá. Karolínino odmítnutí bylo ale příliš palčivé, než aby

tu křivdu v sobě dokázal dusit. „Co se děje?“ zeptal se nesměle. „Nic. Trochu mě bolí hlava.“ „Aha.“ Díval se na ni a narůstal v něm zmatek. Byl zvyklý dostat, co žádá, a tohle se mu vůbec nelíbilo. Seděla na svojí straně gauče s nohama pokrčenýma pod sebou, v těsném fialovém tričku s nápisem Eat me a v krátké černé sukýnce. Bujné tmavé vlasy jí splývaly na záda, rukou si podpírala hlavu, zamyšleně koukala na televizi a zdála se skutečně unavená a nějak zvláštně smutná. „V čem je problém, zlato?“ „Nech už toho... vždyť říkám, bolí mě hlava. A musím hlídat roládu, už bude hotová, tak aby se nespálila.“ „No jo, to je pravda. Hlavně aby se nespálila, to bysem taky nerad.“ V televizi se klátil klaun Michal, žongloval s barevnými vajíčky a při tom ho povzbuzoval sbor slepic. Petr urputně bojoval s děsivou erekcí. „Udělal jsem něco špatně?“ „Proč bys měl?“ „No, já jenom... ale nic.“ Jedno z vajíček se vychýlilo ze své dráhy, s řachnutím spadlo slepici na hlavu a vyklubalo se z něj modré kuřátko. „Modré kuřátko!“ pitvořil se klaun Michal, klátivé přerostlé dítě. „Jajajaj, kdo to kdy viděl? Kuřátka jsou přece červená, zelená, oranžová... ale modré kuřátko? Jéje, děti, ono je asi nemocné...“ Karolína tu scénu sledovala s lehkým úsměvem na rtech. „Já jenom, čistě náhodou, jestli třeba nesmrdím. Jestli nejsem prašivej. Jestli mi nelezou z uší červi. Jestli nemám na hlavě hovna!“ „Prosím tě, miláčku, nech toho. Za chvilku bude večeře.“ „Jasně, večeře. Tak to jo.“

Protože slepice se od hnusného modrého kuřátka s odporem odtáhly, klaun Michal ho popadl do náruče a zoufale volal: „Ono chřadne! Děti, podívejte, ono chřadne! Kruci puci, co teď?“ A skutečně, kuře začínalo ztrácet svou modrou barvu, bledlo a pelichalo před očima... „Tak dobře,“ řekla najednou Karolína a otočila se k němu. „Celej den jsem se na tebe těšila, a ty potom přijdeš a první, co uděláš, že si hned v předsíni na celý kolo krkneš.“ Petr vyskočil, jako by ho zasáhla střela. Zíral na ni s otevřenými ústy a zdviženým obočím. „Já? Já krkám?“ „Jo, ty.“ „Ty vole, tak já krkám. Tak já prej krkám.“ Klaun Michal zběsile kolébal v náruči umírající kuřátko, dýchal na ně, snažil se ho zachránit, z blankytných očí přerostlého dítěte se teď valily veliké slzy. Slepice seřazené za jeho zády pěly jakýsi podivný gregoriánský chorál. „Nezlob se na mě, miláčku,“ řekla Karolína tiše. „Sám jsi chtěl vědět, co mě trápí, tak jsem k tobě upřímná. A nejde jen o tohle, to je vlastně maličkost... ale v poslední době... proč ke mně nejseš trochu víc něžnej?“ „Tak já nejsem něžnej. Slyšíte, milé děti, co prohlašuje tahle paní? Prý se jí zastesklo po troše něhy. Tak pardon, že nedokážu patřičně uspokojit tvoje požadavky. Já totiž, na rozdíl od někoho, tvrdě makám, víme? Musim se vohánět, aby někdo moh sedět celý dny doma a čumět na chcípající kuřata a dementní klauny. A pak si nemůžu ve svým vlastním bytě ani krknout?“ Zvláštní, zvrácená logika toho monologu Karolínu úplně odzbrojila. Chtělo se jí křičet, ale byla tím vším tak zaskočená, že ze sebe nevypravila ani zvuk. S úžasem sledovala chlapa, kterého tak miluje, jak se před ní kroutí a natřásá jako rozlícený, zlý krocan. I z jeho hrdla se najednou linulo jenom nesrozumitelné kejhání.

Tak tohle je on, komu dala svoje srdce? Tenhle krocan? „Celý dny makám jak barevnej, aby se paninka dočkala svýho vysněnýho baráku, víme? Aby se už mohla ráchat ve svým vlastním bazénu a vozit se ve vlastní káře, aby mohla letět na Kanáry, kurva!“ S krutou důsledností teď začal vyjmenovávat všechny věci, které jí sám sliboval a na které ji vlastně ulovil. Najednou ale všechno obrátil naruby a začal jí to všechno připisovat na vrub, jako by on celou tu dobu jen vyplňoval její rozmary. „A tohle je moje odměna. Vlastní holka se vode mě vodtahuje, jako bysem byl prašivej. A pak mi dokola předhazuje jedno blbý, posraný krknutí, a nepřestane a nepřestane vo tom mlít. Tak poslyš, zlato, já si ve svým vlastním bytě, za svý vlastní prachy můžu krkat, jak je mi libo! Můžu si krkat vod rána do večera, vodshora dolu! Můžu ti třeba vykrkat abecedu, když se mi zachce!“ A zrudlý vztekem se nad ní naklonil, až se jí do chřípí zaryl jeho dech, páchnoucí cigaretami. S podivnou urputností se jal předvádět své umění, svůj eskamotérský kousek, svůj životní majstrštyk. „Áááááááááá... Bééééééé... Cééééééééé... Dééééééééé... Éééééééffff... Gééééé... Íííííííííííííí...“ Vyrážel ze sebe táhlé hrdelní zvuky, tvář zkřivenou v odpudivé grimase. Proboha, uvědomila si Karolína napůl zhnuseně a napůl pobaveně, vždyť on neumí abecedu! Neumí abecedu! „Dvojitéééééééé véééééééé... Ypsilóóóóóóón... Zet!“ zakončil triumfálně, ve tváři celý rudý a zpocený. „Ještě tvrdíš, že ti dávám málo něhy? Jo? Stačí ti to, co? Stačí ti takováhle něha?“ Na obrazovce poskakoval klaun Michal s modrým kuřátkem (které mezitím očividně zase ožilo) na špičce vysoké kostkované čepice. Sklonila se k troubě a vytáhla pekáč: roláda byla připálená, ale snad se ještě dala jíst. Chvíli tak nad ní mlčky stála, na rukou chňapky s ježečkem a delfínem. Z obýváku k ní doléhaly zvuky, které už ani ne-

připomínaly hlas člověka, ale jakési chroptění z jiného světa, do kterého ona nepatří a jehož jazyku nerozumí. Chtělo se jí plakat a zároveň vraždit, ale dokázala jen bez hnutí stát jako přikovaná, až do morku kostí zmražená v podivném němém úžasu. A pak to udělala. Mechanicky ukrojila pár kousků staročeské speciality àla babička, položila je na talíř, přidala knedlík a všechno to něžně posypala nakrájenou petrželkou. Ve chvíli, kdy její plivanec dopadl na osmahnutou kůrku lahodného pokrmu, pocítila mohutnou, nepopsatelnou úlevu. Chvíli se dívala, jak se její slina zvolna roztéká po upečeném mase, a pak ji téměř rozpustile rozmázla špičkou prstu. V tu chvíli jejich vzájemný vztah zvolna přešel do fáze zamlčené nenávisti. Nastalo období úkladných pomst, oboustranných promyšlených likvidací, škodolibých schválností; začala éra smutných her, kdy ženy potajmu zapékají mužům do nedělních obědů chloupky z oholených nohou a kousky zrohovatělých nehtů, kdy muži schválně močí na sklopená záchodová prkýnka a pak si utírají špičky pyjů do ženiných ručníků. „Dobrou chuť,“ řekla a položila před něj talíř s voňavou pochoutkou. Chvíli se dívala, jak lačně polyká chutná sousta, a pak pronesla tak potichu, aby ji nemohl slyšet: „Uvařila jsem to s láskou.“

4 Když se Karolína jedinkrát odvážila zmínit o tom, že by si ráda našla nějakou práci a taky trochu přispěla k jejich společnému snu, dopadlo to špatně. „Tak ty si myslíš, že nedokážu vydělat dost, abych uživil nás oba?“ rozčílil se Petr. Namítla, že o tom přece vůbec nepochybuje. Ale pokud chtějí jednoho dne vypadnout z téhle díry a pořídit si vlastní dům, jak o tom už od začátku sám dokola mluvil, mohl by se druhý plat zatraceně hodit. Ohradil se: „Však se dočkáš i bez toho, kočičko. Říkal jsem ti jasně, že na mě se můžeš spolehnout. Říkal? Říkal jsem ti to?“ Ve skutečnosti jeho kšeftíky, o kterých jí nikdy neprozradil nic bližšího, vynášely pořád stejně bídně. Byznys se nekonal. Naletěla jsem? ptala se někdy Karolína sama sebe a ta představa byla tak děsivá, že si zakazovala na to vůbec pomýšlet. Naletěla? Naletěla? hlodal v ní přesto zlý hlas, kterého se nedokázala zbavit. Jak to má ženská poznat, zatraceně? Taky bys mohla dopadnout jako tvoje máma. Prožiješ celej život po boku podvodníka. A teprve ve stáří, kdy člověk konečně přestává věřit na zázraky, si to všechno budeš muset s hrůzou připustit: Naletěla jsem! Ale už bude pozdě. Na všecko pozdě. Začaly ji trápit těžké sny. Byly to podivné slepence denních dojmů a hlubších strachů, bizarní slátaniny představivosti. V jednom z nich kráčela dlouhou a potemnělou, jakoby nemocniční chodbou. V dálce se najednou objevila postava. Chvíli proti sobě nehybně stáli, jako by se jeden druhého bál. Podle vytáhlého, útlého profilu a špičaté čepice brzy poznala, že ta postava je klaun Michal. Zachvátil ji neidentifikovatelný strach. Klaun Michal zareagoval jako první. Sehnul se a na

zem před sebe položil jakousi bedýnku; vypadalo to jako přepravka pro kočky. Chvíli nad ní stál s rukou připravenou na mřížce, jako by z přepravky hodlal něco vypustit, a tiše k tomu hovořil. Karolína se chtěla dát na útěk, ale vtom zjistila, že za ní vyrostla zeď. Klaun Michal udělal prudký pohyb a z přepravky vyskočilo malé, plíživé zvíře, které se ihned rozeběhlo směrem k ní. Byl to ten odporný skřet Pampalábusek, něco mezi ježkem a pekingským prasetem. Už se připravovala, že to na ni zaútočí, ale ta bestie se zastavila metr od ní a jala se poskakovat na místě jako tenisák a skřehotat: Naletěla! Naletěla! Naletěla! Brzo ji taky omrzelo tvrdnout celé dny doma. Televizi už nemohla ani cítit. Aby mi ty příšery z bedny lezly až do snů, to teda ne! Pořady pro ženy ji už netěšily, místo toho ji začínaly naplňovat podivnou melancholií. Medové, miloučké hlasy moderátorek (bývaly většinou tři, tak aby se každá osamělá žena mohla ztotožnit s jednou z nich: první bylo kolem pětadvaceti, druhé přes třicet a třetí byla zralá čtyřicítka) jí najednou naháněly nefalšovanou hrůzu. Proč se ty krávy aspoň trochu nesnaží zakrýt soucit, který jako hnusný lepkavý hlen prosakuje každým jejich slovem, každým pohybem? Kromě toho u sebe nikdy neměla zatracené proutí, když se pletl košík, neměla pitomé olovo, když se předváděly vánoční zvyky, neměla zasranou hlínu, když se patlala soška kočičky... zkrátka připadala si, že žije na nějaké úplně jiné planetě než ostatní ženy. Navíc Petr jako by ji trestal za to, co po ní sám vyžadoval. Když z dlouhé chvíle ušila plátěnou poličku do koupelny, při jedné ze svých obvyklých nálad neopomněl jedovatě poznamenat, že „je vidět, že má spoustu času na takovýhle blbosti“. Jindy vyrobila z pomerančové kůry hezké ornamenty na výzdobu kuchyně, které jí nejdříve pochválil, ale hned druhý den po krátké hádce je všechny navztekaně strhal,

dupal po nich a křičel: „Nechci tady žádný takovýhle zasraný serepetičky! To nemáš lepší zábavu?“ Přitom on to byl, kdo hodlal oba zajistit a nesnesl by pomyšlení, že i Karolína by se měla postavit na vlastní nohy. On byl ten, kdo má náplň života a může se tak stavět nad ni… potřeboval u toho ještě zažívat triumf vítězství? Jednou ráno si ve stánku na náměstí koupila noviny, sedla si do svojí oblíbené kavárny Bětuška, objednala kávu a dortík a se směsí bázně a šílené radosti nalistovala stránku s nadpisem „Nabídky práce“. Chvíli jí trvalo, než se trochu zorientovala ve všech těch cizích výrazech a exoticky znějících názvech pozic, než se proklestila džunglí komplikovanosti, která v té době už nezadržitelně pohlcovala svět. Pomohla jí s tím servírka Alena, ta se v těchhle věcech vyznala o něco líp. „Co to je... manažer lidských zdrojů? Proboha, to zní hrozně,“ kroutila hlavou Karolína. „To je debil, kterej nabírá nový zaměstnance,“ řekla Alena a usrkla ze šálku kávy; v tuhle dobu byla kavárna ještě poloprázdná, důchodkyně se teprve strojily. Teprve za několik minut jich měla celá hejna vylézt z nor a zaplnit cukrárny, kavárny a restaurace po celém městě, obsadit všechny ty útulky iluzorní pospolitosti. „Anebo tohle: ‚Přijmeme Office Assistant‘...“ „Sekretářku,“ přeložila Alena hbitě. „Přijmeme sekretářku.“ Karolína se zamyslela. „A proč tam sakra prostě nenapíšou, že sháněj sekretářku?“ „Ježišmarja, po tom nepátrej, holka. Tak to dneska prostě je. Dál, co tam je dál?“ „Počkej, třeba tady... co je zase tohle – Teamleader zásobování?“ „Přece skladník. Holka, tys snad spadla z višně.“ „Aha, skladník...“

To, co ji zpočátku tak vyděsilo, rozehrálo jí teď na rtech úsměv pobavení. Ono to nebude tak hrozný, pomyslela si. Ono to nakonec půjde. Nestala se žádná katastrofa, nikdo nevyměnil svět, když jsme se zrovna nedívali. Jenom se tak trochu změnily kulisy. Sekretářky už nejsou sekretářky, ale Office Assistants. Uklízečky už nejsou uklízečky, ale... kdoví – pohrávala si Karolína v duchu, zatímco dojídala svůj dortík – kdoví, nejspíš manažerky čistoty. Bylo deset hodin, čas důchodkyň. Nejdříve jedna, pak druhá a za ní další, nesměle otevíraly dveře kavárny a dlouze se skládaly ke svým stolkům. Alena musela odběhnout a plnit jejich autokratická přání. Následovalo dopoledne vyplněné tlumeným zvukem rádia, srkáním, cinkáním lžiček. Příští dvě hodiny měly v nenasytném jícnu stáří zahučet oceány kávy a hory sladkých dortíků. Ono to půjde, opakovala si Karolína a v srdci jí rostlo krásné odhodlání. Nejsem přece předurčená strávit život u plotny a před televizí. Mám snad taky svou cenu, něco mě ještě čeká. Jsem přece taky lidskej zdroj. Dostala místo v koutě u okna, vlastní počítač a pracovní telefon. Firma měla dvacet dva zaměstnanců a kromě vedení všichni sdíleli jednu místnost; říkalo se tomu open space a znamenalo to, že všichni se měli navzájem špiclovat. Na každém stolku bylo instalované malé poplašné zařízení: když člověk viděl, že některý z jeho kolegů na svém stanovišti podřimuje, měl za povinnost stisknout tlačítko a rozeznít alarm u jeho hlavy. Někdy i pětkrát šestkrát za den se v kanceláři ozvalo krátké, pronikavé zapípání a tlumený výkřik neposlušného zaměstnance, který předchozího večera nekolegiálně ponocoval. Šlo v podstatě o malou, ještě nezavedenou firmičku, která se zabývala marketingem po telefonu, což nebylo nic jiného než vnucování nepotřebných produktů a virtuálních nabídek důvěřivým obětem na druhém konci drátu. Karolíniným úkolem bylo obvolávat vytipované

oběti a podmanivým dívčím hlasem je přesvědčit, že ona je jejich anděl strážný, který právě jim přináší životní nabídku, jaká se už nikdy nemusí opakovat. Zanášela je do společné databáze, odškrtávala políčka „vyřízeno“, „rozpracováno“ a „neúspěšné“, spolupracovala na stále se rozšiřující síti, do níž se oběti lapaly jedna za druhou jako motýli. Svým způsobem dělala to, co Petr Slíva. Svět byl v té době prosycený důvěřivostí. Na každého čekaly dary, které mu po právu náležely, každý si směl utrhnout svůj díl z nějakého skrytého, společného bohatství; stačilo jen vložit svůj osud do rukou těch povolaných, těch, kdo se ujali role rozdělovačů, správců štěstí. A Karolíně role správkyně štěstí vyhovovala, cítila se konečně svobodná a nezávislá, v práci si našla i několik dobrých kamarádek. Její šéf jí už od první chvíle dával nepokrytě najevo, že záleží jen na ní a její loajalitě, jestli ji ve firmě čeká nějaká budoucnost. Byl to nepříliš pohledný třicátník, mírně obtloustlý a navíc zrzavý jak čert, ale nedalo se mu upřít určité kouzlo člověka, který to skutečně někam dotáhl. Do práce přijížděl nablýskaným Fordem Escortem, vyměnil několik vřelých slov se svými podřízenými, každý den měl dokonce v rukávu pár peprných vtipů, a potom mizel ve dveřích své kanceláře, v území nezávislosti a nedotknutelnosti. Jmenoval se Karel Kříž, ale ona mu už od první chvíle směla říkat křestním jménem. „Vy, slečno,“ sdělil jí blahosklonně a sám přitom zrudnul až po kořínky svých zrzavých vlasů, „vy mi můžete říkat Karle.“ „Karolína,“ vydechla a usmála se na něj; ten chlap ji zároveň odpuzoval i přitahoval. Nebyl snad přímo ošklivý. Možná že kdyby měl jinou barvu vlasů, mohl by být i dost pohledný. Zrzaví muži ale nemůžou být krásní, i kdyby se stavěli na hlavu. Zrzavcům zbývá snad jedině mít dost peněz a důležité postavení. A toho si on byl vědom. „Karolína,“ vychutnal si chuť jejího jména. „Karolína... dívka jiná... než všechny ostatní... u nás se neztratí!“ A sám se rozesmál vlastnímu bonmotu. „Ve volným čase se trochu věnuju poezii.“

Díval se na ni vyzývavě a ona mu jeho upřený pohled opětovala. Věděla, že tenhle člověk pro ni může něco znamenat. Vedle Petra Slívy by se propadl až někam do pekla, kam ostatně možná patří, ale lidi se nesmí poměřovat navzájem. Tehdy se poprvé pod Petrem Slívou v jejím srdci zatřásla zem. A ten šramot už neměl nikdy utichnout. „A navíc, Karel a Karolína, to je zvláštní shoda jmen, no ne?“ zasmál se a odhalil zářivý chrup. „Věříte na náhody, Karolíno? Vidím vám na očích, že nevěříte. A správně děláte, náhody neexistujou.“ Myšlenka, že by neměly existovat náhody, Karolínu ohromila. Něco takového by ji nikdy nenapadlo, náhody jsou přece odjakživa přirozenou součástí života. A on teď přichází s takovým odvážným nápadem; tenhle člověk má za ušima, to se pozná. „No nic, už musím jít, za chvíli mě čeká důležitá obchodní schůzka,“ přerušil náhle její myšlenky a vykročil ke své kanceláři, k území nedotknutelnosti. „Doufám, že se vám u nás bude líbit, Karolíno. Mám takovej dojem, že budete pro naši firmu přínos. Už jenom váš hlas... Hlas je tady zatraceně důležitej, hlas prodává, to si pamatujte.“ Karel Kříž byl svou firmou přímo posedlý. Byl to ten typ člověka, kterého by po případném krachu našli v jeho kanceláři s prostřelenou hlavou. Trávil v práci průměrně šestnáct hodin denně, uzavíral smlouvy s obchodními partnery, rozdával úkoly zaměstnancům, zuřivě vymýšlel nová zlepšení a nejrůznější finty. Jednou týdně zašel se svým jediným kamarádem na squash, jeho největším koníčkem bylo gurmánství a pití kávy; drahý italský automat na espresso se stal oltářem a středobodem celé firmy. Večer, když všichni odešli domů, zamkl a zatáhl žaluzie, svlékl se donaha a onanoval na židle svých vyvolených zaměstnankyň. Od jisté doby si oblíbil židli té nové, té Karolíny, každý večer zamířil rovnou k ní, poklekl, namířil svůj masitý pyj přímo doprostřed prohlubně, na níž se celý den hřál její zadeček, a za zuřivého supění se ponořil do své samotářské extáze.

Nadšeně sledoval nejnovější trendy ve „firemní kultuře“ a ihned se je snažil aplikovat, i když to byly většinou postupy šité na míru velkým společnostem. Tak se například pokusil zavést ve svém podniku společný ranní jogging. Znamenalo to, že se všichni museli v šest ráno shromáždit v blízkém fitness centru, rozmístit se na spinningové stroje a za ohlušujícího hřmotu diskotékových hitů dvacet minut šlapat na místě. Karolína na tu hru ochotně přistoupila, ostatně taková ranní rozcvička může člověku jenom prospět. Na spinningovém kole se ale nemohla zbavit zvláštního dojmu nepatřičnosti. Základem pohybu je přeci odnepaměti přemístění tělesa z bodu A do bodu B. Tady se ale člověk potil a makal jako šílenec, a přitom se za celou dobu vůbec nehnul z místa. Jako život, napadla ji bláznivá spojitost. Život je jako spinning. Ale takhle já nedopadnu, já ne. Karel Kříž se do ranního joggingu zapojil s nimi, i když jenom napůl. Střídavě chvíli šlapal a chvíli přecházel od jednoho k druhému a povzbuzoval: „Pohyb osvěžuje mysl! Pěkně se protáhneme, šup šup! Pak budeme výkonnější a víc vydržíme. Není nic horšího než rozespalej a rozlámanej zaměstnanec. Na chvilku zavřete oči a představte si, že před váma leží vaše kariéra. Vidíte ji? Tak se za ní rozjeďte, chyťte si ji, ať vám neuteče!“ Karolína se zavřenýma očima šlapala a v duchu si říkala, že tenhle Karel je vlastně vynikající psycholog. Kdyby jenom nebyl zrzavej. V uších jí dunělo hlasité tuc tuc tuc tuc, na vlnách rytmu klouzal zpěv černocha; tohle může, to je její šálek. Potom otevřela oči. Stál přímo před ní, pohled zabodnutý na její elastickou sportovní podprsenku. S ústy pootevřenými a s rozšířeným chřípím zhluboka vdechoval pach jejího potu. Byl úplně, dokonale mimo. Každý pátek se taky slavnostně vyhlašoval „zaměstnanec týdne“. Kdoví, podle jakých kritérií tohle Karel Kříž určoval, ale po tom vlastně nikdo nepátral. Tak se několikrát stala „zaměstnankyní týdne“ ne-

schopná a líná devatenáctiletá holka, která měla zato hodně velké kozy. Starší chlápek, který dělal přesčasy a v práci se mohl přetrhnout, se naproti tomu „zaměstnancem týdne“ nestal ani jednou. Celé tohle pochybné ocenění byl tedy jeden velký autokratický rozmar zvrhlého velitele; důležité nicméně bylo, že všichni do jednoho po něm prahli jako psi po kusu masa. Samozřejmě netrvalo dlouho a „zaměstnankyní týdne“ se stala i Karolína. Moc nevěděla, jak si tuhle poctu vysloužila; práce ji bavila, ale popravdě jí nedávala víc, než bylo nutné. Ocenění ji každopádně naplnilo hlubokou pýchou. Vyhlášení probíhalo v pátek odpoledne před celým kolektivem; všichni se už těšili domů a tohle bývala příjemná tečka na závěr. Z území nedotknutelnosti vyšel Karel Kříž, uvolněný a familiární: páteční odpoledne, malátné a radostné, je přece chvíle, kdy i bozi na okamžik odkládají masky. Jeho tajemný úsměv nikoho nenechal na pochybách, že má před sebou víkend naplněný zaslouženým štěstím. Vezme některou svou milenku na chatu a stráví spolu krásný večer u krbu s lahví drahého chianti? Vyrazí si na golf se svými obchodními partnery? Ve skutečnosti se Karel Kříž víkendů děsil jako čert kříže. Chatu neměl, neměl ani milenku a obchodní partneři mu lezli krkem. Víkendy považoval za odporné vředy na ose ubíhajícího času. Jeden jako druhý se odehrávaly víceméně podle následujícího schématu: Pátek večer. Ztichlá, potemnělá kancelář, samota. Dodělávání nějaké práce, pak lahev vína, osamělé popíjení a hraní počítačových her, Tomb raider nebo Worms 1. Po půlnoci pornofilm. Přiopilé, malátné pohyby, nevýrazná ejakulace do připraveného ubrousku. Sobota. Koukání na sportovní kanál, kvečeru zase trochu porna a nakonec na dvě tři piva s jediným kamarádem, s nímž se viděl naposledy ve středu na squashi a už dávno si řekli všechno, co si říct mohli. Neděle. Na oběd ke starým rodičům. Polívka, pečínka, dezert, partička mariáše s otcem,

jednou dvakrát matčino věčné: „Měl by sis najít nějakou hodnou holku.“ „Matko!“ Leží na posteli ve svojí garsonce, je nedělní noc, dívá se do stropu a křičí do tmy. „Kurva, matko! Mně by přece stačila i zlá! Dal bych všechno za jednu blbou zlou holku!“ V páteční odpoledne ale býval ještě plný elánu a optimismu, aspoň naoko. Opřel se o pracovní stůl a slavnostně vyhlásil, že „zaměstnankyní týdne“ se stává... Karolína Štrůchová! Za vlažného a závistivého potlesku se zvedla od svého pracovního stolu, uhladila si minisukni a předstoupila před kolektiv. Karel Kříž jí s vážnou tváří potřásl rukou a předal diplom, který sám vyrobil a doplnil ručně malovaným sluníčkem s nápisem: „Karolíně za její vynikající pracovní výkony v tomto týdnu a s povzbuzením do další činnosti v naší friendly firmě.“ A neopomněl připojit svůj podpis: „Karel Kříž, director.“ „Příští pátek může bejt na jejím místě kdokoliv z vás,“ obrátil se k zaměstnancům. „Vidíte, že naše firma nabízí reálnej kariérní růst. Karolína je u nás teprve měsíc a už se dokázala takhle skvěle osvědčit. Záleží jenom na ní, jak bude její kariéra pokračovat. Chce to jenom píli, nadšení a samozřejmě trochu toho srdíčka. Srdíčka, který bije pro náš kolektiv.“ Znovu se ozval potlesk, tentokrát o něco vřelejší. Ředitel měl v plánu Karolínu ještě navrch odměnit přátelským, tajnosnubným pohledem, ale tenhle bod programu se mu naprosto vymkl z rukou. Dobrou minutu teď na ni zíral dokonale autistický obličej, skrznaskrz vyšachovaný šíleným, nekontrolovatelným chtíčem. Barva jeho vlasů jako by se mu rozlila po celém těle, byl teď zrzavý i ve tváři a s ústy zmrazenými v tupém šklebu připomínal opici připravenou k páření. Karolína tiše poděkovala a s diplomem v ruce se vrátila na své místo. Kolegové se už chvatně loučili, byl čas vyrazit domů.

Petr Slíva seděl rozvalený na gauči, popíjel pivo, kouřil a bez špetky zájmu se díval na páteční epizodu Doktorky Quinnové. Přisedla si k němu, nesměle ho políbila na čelo a chvíli spolu s ním mlčky sledovala, jak na obrazovce snědý indiánský gentleman Sully (hlavní postava vlhkých ženských snů konce tisíciletí) hledá s klukem Brianem (ztělesněním všech mateřských ideálů) psa Pupa, který se ztratil v bažinách divokého Západu. „Debil,“ řekl Petr a mohutně upil z láhve piva. „Ten Sully je normální debil.“ Přitulila se k němu a bojácně mu položila do klína svůj diplom. Nepovažoval ho za hodný jediného pohledu. „Dostala jsem vyznamenání. Jsem zaměstnanec týdne.“ „Ten indiánskej kretén je prostě debil, nic víc. Celej tenhle posranej seriál je jenom vo tom, že ta cuchta chce vopíchat, nejde jí vo nic jinýho, než aby jí tam konečně vrazil to svoje přičmoudlý indiánský péro, a von tam jenom poskakuje jak teplouš a úplně na ní sere. Kdo se má na to koukat?“ „Slyšíš mě? Dostala jsem diplom.“ Pomalu k ní obrátil dokonale lhostejný obličej, naplněný hnusem. Od začátku byl přece proti tomu, aby si Karolína našla práci, považoval to za provokaci a výraz nedůvěry. A teď po něm ještě chce, aby ji za to chválil? To snad nemůže myslet vážně. „A co jako?“ řekl a štítivým gestem smetl diplom na zem. „Když se doma nudíš a nemáš do čeho píchnout, tak dobrá, už jsme se o tom bavili tisíckrát. Dovolil jsem ti tenhle tvůj podivnej koníček. Ale prosím tě o jednu věc: nechtěj po mně, abych tě ještě za něco chválil. To vážně ne. Dokážu bez problémů zajistit nás oba. Beru to jako tvůj rozmar a už ti to nerozmlouvám. A to ti musí stačit, holka.“ V tu chvíli indián s chlapcem rozhrnuli haluze a v bažině objevili psa Pupa, který se klepal zimou a byl zjevně v posledním tažení.

„Hele ho, čokla,“ zasmál se Petr jízlivě a s neskrývaným požitkem. „Má prašivinu, debil. A indián ho teďka picne. Picni ho, kreténe!“ Karolína se beze slova zvedla z pohovky, odešla do kuchyně, postavila vodu na čaj a s bezednou prázdnotou v srdci připevnila na lednici svůj diplom zaměstnance týdne. Je zrzavej, pomyslela si, zatímco připínala diplom magnetkami. Zrzavej jako vopice, ale aspoň umí doopravdy milovat. Zamilovaná vopice možná není tak úplně to, o čem jsem v životě snila, ale tak nějak se začíná ukazovat, že život nenabízí příliš pestrej výběr. A člověk si asi nemůže dovolit moc dlouho váhat. Ne, člověk nemůže dlouho váhat, to je jeho jediná volba na tomhle divným světě. V tu chvíli se z obýváku ozval výstřel, završený jízlivým smíchem. „A chcíp, čokl. Je po něm!“

5 „První víkend v březnu vás všechny zvu na hory,“ oznámil Karel Kříž radostně a zatleskal přitom rukama, jako by chtěl povzbudit jejich nadšené reakce. Všechno tu mělo palčivou příchuť vynucené spontánnosti, to byla vlastně nejpřiléhavější charakteristika téhle firmy. „Prostě si uděláme takovej společnej výlet, navzájem se líp poznáme, stmelíme kolektiv. Protože život není jenom o práci, ale taky o zábavě, no ne?“ „A musíme jet?“ ozval se odkudsi nesmělý, téměř vystrašený hlas. Tvář Karla Kříže se na okamžik zachmuřila, jako by se ho ten dotaz nějak osobně dotkl, rychle se ale ovládl a odpověděl s úsměvem: „Samozřejmě že nemusíte. To přece není žádná povinnost, jde o váš volnej čas. Ale jak jsem řekl, zvu vás se vším všudy, firma to všechno proplatí. Trochu si zalyžujeme, večer budeme hrát společenský hry, bude to pěkný, uvidíte. Ale o nic nejde, klidně zůstaňte doma… dělám to přece pro vás, ne pro sebe. Tohle je naprosto dobrovolnej výlet jen pro ty, co mají naši firmu rádi a záleží jim na ní… a taky na osobním kariérním růstu.“ Karolína se nemohla ubránit dojmu, že pod rouškou nezávaznosti jim jejich šéf právě udělil ultimátum. Ano, v té době byl svět založený na ultimátech. Nikdo už nikoho do ničeho nenutil, jako tomu bylo za časů temnoty; naopak, nade vším teď vládla modla osobní volby. Člověk se mohl zcela svobodně rozhodovat, jakou cestu zvolí, jakou nabídku přijme. Jenže za zářivým úsměvem toho, kdo nabízí, se skrýval škleb: Jestli nechceš být odepsaný, znemožněný a vyobcovaný, musíš se rozhodnout jedině takhle. Je to jenom na tobě, je to tvoje volba. Jako by historie dávala lidstvu na vybranou jen mezi otroctvím a ulti-

mátem; na dokonalejší formu svobody se člověk nikdy nezmohl. Tím se Karolína ale příliš netrápila, ochotně přijímala dary své nové nezávislosti, a krom toho na horách byla naposledy v patnácti se školou. Říkala si, že ji na tom výletu možná čeká něco důležitého, a mohla by to být i docela zábava. Karel Kříž se na všechno důkladně připravil s pomocí knihy Zásady Teambuildingu, příručka vrcholného manažera. V zásadě šlo o to, aby firma ukázala vlídnou tvář, aby svým zaměstnancům dopřála trochu luxusu a zábavy, a tím si je zavázala. Příručka stále dokola opakovala zaklínadlo funny a money. Práce musí být především funny, teprve potom se posypou money. Program takového pobytu sestával hlavně z kolektivních her, které měly pomocí jemné a důmyslné psychologie upevnit vřelý vztah zaměstnanců k firmě a motivovat je v další práci. Smyslem bylo přesvědčit je, že firma není jen prostředek obživy, ale cosi jako druhá rodina. Karel Kříž studoval tu knihu po nocích ve své kanceláři, celé hodiny si dělal výpisky a rozkresloval scénář pobytu, než pokaždé nad ránem skončil celý vyřízený u videa s připraveným pornofilmem. Tou dobou sledoval po jednotlivých etapách horkou novinku Hoši od bobří řeky a o něco starší Útok pornosaura. „Jsem vrcholnej manažer,“ opakoval si stále dokola, zatímco se propadal do temného transu rozkoše a před ním na blikající obrazovce defilovaly chlupaté klíny, do nichž jako dlouzí mořští červi zajížděly bílé pyje. „Jsem vrcholnej manažer… ma… na… žer…“ Cesta autobusem na horskou chatu byla zvláštně ponurá, nikomu nebylo dvakrát do řeči. Výletu se nakonec zúčastnilo osmnáct zaměstnanců, dva se vymluvili na nemoc a dva zkrátka nepřišli (budoucnost ve firmě si ale zpečetili všichni čtyři). Otrávené výrazy ve tvářích ne-

dokázala rozptýlit ani autobusová komedie, při níž se za normálních okolností popadal za břicho celý národ, ani nadšení Karla Kříže, čas od času trousícího do mikrofonu připravená moudra: „V životě jsou nejdůležitější tři věci: rodina, práce a zábava. Dosud se tyhle tři věci přísně oddělovaly, ale teď přichází nová doba, kdy firma dokáže poskytnout všechny základní pilíře štěstí. Minulej rok jsem byl například v Japonsku. Představte si, že šéf podniku tam zaměstnancům schvaluje jejich partnery a pak jim chodí na svatbu za svědka. Nebo s nima řeší, jaký si mají koupit auto. Všichni tam spolu chodí na obědy a po práci ještě do baru. Jezdí spolu na dovolený… A koukněte se, jak jsou ty Japonci daleko.“ Při těch slovech se cestujícím rozšířily oči děsem a několika z nich se dokonce udělalo nevolno. Na okamžik si zkusili představit, jak si užívají dovolenou na pláži v Chorvatsku a po rozpáleném písku k nim přichází Zrzavec v plavkách, zdálky se na ně šklebí a přináší zmrzlinu… Nic naplat, tohle bylo temné mezidobí, kdy lidé ještě nepochopili, že práci je zapotřebí obětovat i vlastní soukromí a velký kus srdce. Co tady proboha děláme? ptali se nechápavě sami sebe a raději mlčky zírali na malou obrazovku nad řidičem, kde právě nelidsky tlustá herečka obracela oči v sloup a lomila rukama v jakési epileptické agónii, jako by to byla mučednice, mučednice zábavy. První večer proběhl ještě opatrně. Nejdříve se všichni ubytovali ve svých pokojích; měli se rozdělit na skupinky po čtyřech, přičemž nastala chvíle trapného zděšení, kterou musel rozetnout až Karel Kříž a navrhnout vlastní ubytovací pořádek. Karolína tu měla jako jediná dvě nebo tři přítelkyně, se kterými by ráda byla na pokoji, a přitom ji selekce minula a na konci jakoby náhodou právě ona přebývala. „Zbývá pokoj pro dva,“ přistoupil k ní Karel Kříž a omluvně pokrčil rameny. „Vadilo by vám hodně, Karolíno, kdybyste byla na pokoji se mnou? Slibuju, že na vás budu hodnej, a v noci nechrápu.“

Nezbylo jí než přisvědčit. Sama si musela přiznat, že jí tohle řešení vlastně není proti mysli, dokonce že v ně i trochu doufala. Potom se všichni přesunuli do jídelny, kde je čekala večeře v podobě rozvařených špaget zalitých neidentifikovatelnou omáčkou. Karolína se jídla skoro ani nedotkla a jen trochu nešťastně pozorovala své kolegy, jak s hlavami skloněnými nad talíři jako zvířata u koryta soukají do strnulých úst ty dlouhé úzké věci. Dívala se, jak si utírají tváře zamazané červenou hmotou, jako by je měli od krve, a přepadal ji při tom zvláštní, tichý smutek. Po večeři se shromáždili ve společenské místnosti a dvě nebo tři hodiny hráli podivuhodnou psychologickou hru, kterou Karel Kříž nazýval Kolegialita. Musela si přiznat, že za celou tu dobu tak úplně nepochopila její princip. Postupně si měl každý z nich zavázat oči a najít cestu k židli, kterou ředitel mezitím umístil do jednoho kouta místnosti a která představovala cíl cesty, vrchol pomyslného kariérního žebříčku. Ten se zavázanýma očima pak chodil od jednoho kolegy k druhému a ptal se na správný směr. K dosažení vítězství měl jen krátký omezený čas a bylo na něm, komu z kolegů uvěří – někdo jej poslal správně a někdo jej zase záměrně mátl. Cílem tedy bylo odhadnout, komu se dá věřit a komu ne, a utřídit si tak žebříček důvěry v rámci kolektivu. Hra zároveň ukazovala, kdo ze zaměstnanců se těší největší oblibě a má tedy skutečnou přirozenou autoritu. Jenže hra dopadla docela jinak, než si Karel Kříž představoval. V jeho Příručce vrcholného manažera stálo černé na bílém, že v průměru by měl k židli nakonec doputovat každý osmý zaměstnanec. Manažer si tak mohl vytipovat případné adepty na postup ve firemní hierarchii. Tady se ale za celý večer k židli nedostal nikdo, vůbec nikdo. Skoro každý své kolegy škodolibě mátl, a když už někdo poslal správným směrem, hráč se zavázanýma očima mu nevěřil. Jak hra postupovala a stále víc se zvrhávala v bezvýchodnou frašku,

rostl v Karlu Křížovi pocit zhnusení, dokonce vzteku. Netrpělivě pozoroval ty zoufalé slepce, jak se bez špetky odhodlání motají stále dokola, rukama tápají ve tmě před sebou, rty zkroucené v křečovitých grimasách. „Tohle se teda tak úplně nepovedlo,“ řekl Karolíně o půlnoci, když se ukládal na svou postel. „Nevím, co si mám o tom myslet.“ Zhasl lampičku a v pokoji nastalo ticho. Karolína poslouchala, jak ve tmě zhluboka oddechuje, a najednou toho sebevědomého, vždycky tak dobře naladěného muže uviděla v jiném světle. Je to přeci jenom člověk, se svými vnitřními boji a trápeními. Tak jako Petr (kterému se mimochodem po večeři marně snažila dovolat), ale s tím rozdílem, že tenhle to opravdu někam dotáhl. Dívala se do stropu iluminovaného pruhem světla a přemýšlela, jestli je to spíš obdiv nebo lítost, co k němu doopravdy cítí. „Zítra to snad bude lepší,“ řekla do ticha. „Karolíno?“ ozvalo se z jeho kouta. „Co?“ „Nechtěla byste si se mnou tykat?“ Otočila hlavu jeho směrem, ve tmě se před ní rýsovala silueta s pokrčenýma nohama a jednou rukou splývající přes okraj postele. Chvíli se odmlčela a potom řekla napůl pobaveně a napůl důvěrně: „Tak jo, proč ne.“ „Super. Já jsem Karel.“ „A já Karolína.“ Jako by to oba nevěděli! „A teď už dobrou.“ „Dobrou.“ Tu noc se jí zdál znepokojivý sen. Stála uprostřed veliké místnosti, podobné té, kde se večer odehrávala hra na slepce. Teď to ale bylo obráceně: Všichni okolo měli zavázané oči a natahovali k ní tápavé ruce, docela zoufale, jako by ji prosili. Prosili o co? Na to nemohla přijít. Snažila se mezi nimi projít a dostat se až k židli vítězství, ale oni se

k ní stále přibližovali, stahovali se kolem ní jako smyčka. Pokusila se proklouznout tou hradbou, když najednou jí zastoupila cestu veliká zavalitá postava, ve které brzy poznala tu tlustou herečku z autobusových komedií. Přitiskla se na ni svým monstrózním tělem a snažila se ji vytlačit ze hry, z kola ven. V tu chvíli jako by herečku někdo nasvítil reflektorem a ona spatřila příšernou tvář se zavázanýma očima, zamazanou krví a s dlouhými rozvařenými špagetami splývajícími z koutků úst až na zem… „Mami!“ vytrhl ji ze snu tlumený výkřik. „Už nechci, mami!“ „Cože?“ vydechla a posadila se na posteli. Chvíli jí trvalo, než se vrátila zpátky do reality a uvědomila si, že to právě na druhé straně pokoje Karel Kříž vykřikl ze spánku. Chudák, pomyslela si a hrdlo jí zaplavil proud něhy. Chudáček… Obrátila se na bok a zanedlouho znovu usnula; teď už bylo v pokoji zase hluboké ticho. Druhý den se šlo lyžovat na nedalekou sjezdovku. Z chaty jich vyrazilo asi deset, ostatní tenhle druh pohybu nevyznávali a radši zůstali na pokoji nebo se vydali na procházku po okolí. Ani Karolína nebyla nijak vášnivá lyžařka, ale nechtělo se jí tvrdnout na chatě s těmi několika odpadlíky a sdílet s nimi jejich nesmírné znechucení. Nad horami svítilo ostré předjarní slunce, ale sněhu bylo pořád ještě dost. Všude se hemžili lyžaři, z reproduktorů vyřvávalo rádio. Na sjezdovkách za hezkého dne panuje atmosféra bezstarostnosti a téměř tupé radosti, které se dá jen těžko nepodlehnout. Když se Karolína blížila k pokladně, naskytl se jí pohled na ženu, obalenou v lyžařské kombinéze jako nějaká obří larva, která se na menším ze dvou vleků snažila nasednout na strašlivou a k člověku veskrze nepřátelskou věc zvanou poma. Marně se pokoušela tu věc zkrotit a podle vleku před ní, prázdného až do půlky svahu, to byl její

několikátý pokus. V urputném gestu se přikrčila a s očima vytřeštěnýma hrůzou číhala na blížící se pomu jako lovec v džungli. Nakonec po ní skočila, křečovitě se jí chytila a začala si ji cpát mezi doširoka roztažené nohy, než se jí rozjely lyže a ona se s výkřikem zoufalství rozvalila do sněhu. Teprve po chvíli si jejího marného úsilí všiml namol ožralý vlekař (vlekaři jsou vždycky namol) – který se ale dost možná celou tu dobu královsky bavil na její účet – a vlek zastavil, aby mohla zoufalá a hrůzou polomrtvá žena konečně nasednout. Při tom výjevu Karolínu náhle opustilo veškeré odhodlání. Má tohle vůbec smysl? Proč se dobrovolně trápit? A v čem vlastně spočívá potěšení z tohohle druhu zvrhlé zábavy? Chvíli jen tak stála a dívala se na svah posetý lidmi, kteří s podivnými tyčemi na nohou a zabalení ve skafandrech vykonávali nesmyslné kroutivé pohyby a ke štěstí jim stačilo jen to, že se dokázali přemístit z horního konce svahu na dolní. „Karolíno, máš někoho?“ ozvalo se za jejími zády a ona se s trhnutím otočila. Stál tam Karel Kříž a zeširoka se na ni usmíval. „Cože?“ „No, jestli máš někoho“ – pokývl směrem ke sjezdovce – „na cestu nahoru.“ Tak takhle to myslel, pousmála se tomu malému (a jistě záměrnému) nedorozumění. Chvíli si ještě v duchu pohrávala s tou směšnou záměnou významu a tehdy jí poprvé začalo docházet, že vlastně neví, jestli někoho doopravdy má… a i kdyby, tak je to po jeho boku cesta nahoru? „Nemám,“ odtušila nakonec a neubránila se přitom úšklebku. „To je fajn, pojedeme spolu?“ Tak strávila dopoledne na sedačkové lanovce s Karlem Křížem. Nebyl to zrovna zábavný společník, její přítomnost ho dokonale odzbrojovala. Občas nadhodil nějakou banalitu, na kterou ona odpověděla

další banalitou takového kalibru, že už na ni nešlo dál navázat. Brzy už jen mlčel a vydával jakýsi podivný soustavný zvuk, něco mezi pobrukováním a tichým skučením. Přes všechno to drahé sportovní vybavení vypadal směšně, skoro až vzbuzoval lítost. Na uších měl čelenku, která se mu neustále posunovala do strany, takže připomínal jednookého piráta; už si na to patrně zvykl a ani se ji nesnažil vrátit na původní místo. Na neforemné vyklenuté lebce v poledním slunci zářily prořídlé zrzavé vlasy. Jejich neobvyklost člověka chtě nechtě provokovala, přitahovala pohledy všech jako magnet, jako něco nepatřičného, co neurvale narušuje poklid okolní vezdejší existence. Jako pahýl mrzákovy nohy, jako fialová skvrna rozlévající se po tváři, jako odhalený květákovitý nádor. Prostě anomálie, na kterou si normální člověk nikdy nezvykne, a i když ho odmalička učili toleranci, nikdy se vskrytu duše neubrání pohoršení: „Fuj! Proč s tímhle vůbec lezeš na veřejnost a obtěžuješ okolí?“ Karolína jednou četla článek o zrzavcích v časopise 100+1 zahraniční zajímavost, když seděla v čekárně u doktora. Moc si z něho už nepamatovala, jenom to, že byl na dvojstránce spolu s odporným článkem o albínských myších a pak to, že podle průzkumů je zrzavých lidí čtyři procenta, stejně jako homosexuálů. To ještě nemohla tušit o tzv. Velkém osamění zrzavců, které nastane ve druhém až čtvrtém desetiletí následujícího století. Nemohla tušit, že zatímco homosexualita se stane celospolečenskou módou a počet gayů a lesbiček stoupne v roce 2020 až na třicet procent, zrzavost do módy nepřijde skutečně nikdy a lidé s rudými vlasy začnou dokonce vymírat. Jednoho dne se ono zbylé půlprocento dočte v novinách, že do roku 2050 jsou zrzavci odsouzeni k vyhynutí – a tehdy nastane zmíněné Velké osamění zrzavců. Začnou se v mnohem větší míře barvit, ale vnitřního traumatu se tím nezbaví. Kolem roku 2030 už je na ulici nepotkáte; jejich zbytky tou dobou už téměř neopouští své domovy a

stále častěji také páchají sebevraždy. Krátce po polovině jednadvacátého století se pak prognózy skutečně vyplní a zrzavce už budou následující generace znát jen z učebnic historie a biologie jako slepou evoluční větev; v roce 2058 vystaví prvního preparovaného zrzavce Národní muzeum v Londýně. V té době ještě kult fyzické krásy nedospěl do svého konečného stádia a jisté tělesné vady se stále daly částečně vynahradit jinými kvalitami, jako třeba penězi nebo postavením. Anebo slávou: ke konci dvacátého století se dokonce ještě občas vyskytl takový úkaz jako zrzavá celebrita (týká se to hlavně mužů, tzv. veverčáků). Poslední žijící zrzavou celebritou-veverčákem byl podle všeho Mick Hucknall, zpěvák skupiny Simply Red, který ze své anomálie dokonce udělal přednost. Než ke konci kariéry zešedivěl a proměnil se v odpudivé vybledlé monstrum, strašící svým zjevem malé školačky v parku před waleským starobincem. Karolíně se však honily hlavou spíš praktické otázky, když přemýšlela o své případné budoucnosti s tímhle zvláštním sousedem, který s ní sdílel mlčenlivou jízdu na vrcholek svahu. Co když je zrzavý i tam dole? A je ryš přenosná i na děti? Se svým životním partnerem by přece chtěla mít jednou děti. Ale je to vůbec… jak to říct… etické? Co když se to nesmí, říkala si v duchu, tak jako se nesměj množit degeni? Na to snad dokonce existujou i nějaký zákony. Není nějakej zákon, kterej zakazuje množení zrzavců, aby se ta jejich ryš dál nedědila? Přesto ji ty jeho vlasy nějak zvláštně fascinovaly, toužila se jich dotknout, toužila pohladit jeho albínskou pleť, posetou pihami. Lákala ji jeho výlučnost, jeho zvrhlá jedinečnost. Cítila, že Karel Kříž ji stále víc přitahuje, ale byla to náklonnost s příchutí zakázaného ovoce, jakýsi zvláštní druh masochismu. Musel si všimnout, že na něj už delší dobu upřeně zírá. Pomalu, nesměle k ní otočil hlavu. Čelenka mu zase sklouzla na stranu, jedno oko měl zpola zakryté. Potichoučku ze sebe vyrážel ten zvláštní sou-

stavný zvuk, který teď už nepřipomínal broukání… Karolína si uvědomila, že je to doopravdy skučení. Karel Kříž kňučel touhou! Jako pejsek nebo malé dítě. Sám za sebe se styděl, ale nedokázal to potlačit… zvuk touhy mu unikal mezi rty jako vzduch z prasklého balónku. Soucitně se na něj usmála. Po večeři se zase hrála nějaká psychologická hra, tentokrát nazvaná Chuť úspěchu. Výsledek byl stejně rozpačitý jako předchozí večer. Jen Karla Kříže jako by někdo vyměnil, teď byl zase ve svém živlu, pánem situace, zase to byl ten sebevědomý, v jistém smyslu okouzlující manažer. Pro každou situaci měl po ruce nějakou trefnou motivační poučku, pobíhal, vykřikoval a organizoval. Už to nebyl soucit, co vůči němu Karolína pociťovala – teď ho zase mohla obdivovat. Na závěr společného pobytu Karel Kříž připravil diskotéku. Na malém pódiu v rohu společenské místnosti si svoje fidlátka vybalil místní dýdžej a po několik následujících hodin se na parketu odehrávala zvláštní pantomima. Dva nebo tři přiopilí nadšenci se vytrvale kroutili do rytmu módních hitů, ostatní jen přihlíželi a znuděně upíjeli ze svých sklenic. Z reproduktorů se linuly fláky jako: Jájája Koko Džambo Jájájee nebo I wonder how, I wonder why… And all that I can see is just a yellow lemon tree... Když přišel čas na romantické odlehčení, Karel Kříž se konečně odhodlal a vyzval Karolínu k tanci. Bylo vidět, že se k tomu kroku musel náležitě posilnit; z úst mu táhla pálenka a motal se mu jazyk. Zrzavé vlasy jako by mu teď už dočista hořely, pihovatou tvář pokryl opilecký ruměnec. Roztřesenýma rukama objal její boky a jal se s ní vykonávat zvláštní vrávoravý pohyb, který jen vzdáleně připomínal tanec. Keď príde láska… nesl se ztemnělým sálem tklivý dívčí hlas. Cítila jeho rozpálené tělo, do chřípí jí vnikal pach jeho potu smíchaný se silným sportovním parfémem. A já naplním tvoje dni láskou… Naklonil

se blíž k ní a zašeptal jí do ucha: „Celý tohle bylo jenom pro tebe…“ „Co?“ „No tohle, tohle všechno… celý jsem to uspořádal kvůli tobě.“ „Vážně?“ řekla a dál se snažila vyrovnávat jeho vrávoravý krok. „A vyšlo to podle tvýho plánu?“ „To nevím… doufám. Doufám, že vyšlo.“ Tak ma nenechaj stáť… „Karolíno?“ „Copak?“ „Nepudem na pokoj?“ Nechť sa splni moj sen dávny… „Tobě už se chce spát?“ „To ne… ale mám takový tušení, že za chvíli přijdou písničky na přání. Tak je to vždycky po půlnoci. A pak přijde nějaká vožralá kráva a bude chtít zahrát Kalandru nebo podobnou vykopávku… Jsi rozpálená jako párek v rohlííííku… znáš to, ne?“ Znám to, pomyslela si s úsměškem. To znám moc dobře. „A to já nesnesu. Nenávidím tyhle normalizační sračky. Měli by to všecko zakázat, normálně trestat. A Kalandru popravit.“ Vzpomněla si na Petra Slívu; co právě teď asi dělá? Patrně někde v nonstopu propíjí zbytek peněz z těch svých kšeftíků a v obvyklém návalu nostalgického zoufalství hledá v jukeboxu písničku od Tonyho Kalandry. A v tu samou chvíli jí tady a teď, na druhém konci světa, na druhém konci vesmíru někdo docela jiný šeptá do ucha: „Sakra, Karolíno… já tě asi miluju. Nikdy jsem nic podobnýho nezažil… chtěl bych ti… já nevím… chtěl bych ti lízat… nohy…“ Chtěl bych ti lízat nohy? Tak takhle jí lásku opravdu ještě nikdo nevyznal. Hlavou jí bleskla představa zrzavého tlouštíka, jak klečí na

všech čtyřech a očmuchává jí prsty u nohou, sklání před ní svou přerostlou proplešatělou hlavu, v setmělém pokoji svítí jeho veliký zrzavý zadek a ze strany na stranu se kýve jeho sýrovité pihovaté břicho. On ale zatím stojí před ní jako ochromený, celý se téměř neznatelně chvěje; jako by sám ještě nevěřil vlastním slovům. Jako by nevěřil, že tohle dokázal vyslovit, že skutečně přišla tahle chvíle, že po třiceti letech na tom podivném, víceméně smutném světě má teď najednou nadosah to jediné, po čem ve dne v noci toužil – živou ženskou, teplo jejího dechu, její prsa, zadek, kundu. Cítil (a děsil se toho), že pokud teď ona přikývne, udělá jakékoliv souhlasné gesto nebo nedej bože vysloví Já tebe taky, z očí mu vytryskne proud slz, nedokáže se ovládnout, možná to s ním dokonce sekne. Ona stále mlčí a zkoumavě a snad i lehce pobaveně si ho měří pohledem, v jejích očích ale rozhodně není přímo odmítnutí. Takhle daleko se ještě u žádné ženské nedostal. Že by se skutečně blížil konec té nekonečné, bezútěšné kapesníčkové éry? Jednou si dokonce provedl takový podivný výpočet: Průměrný objem ejakulátu jsou tři mililitry. Jestliže už téměř dvacet let stále jen masturbuje, a to někdy i dvakrát denně, čili průměrně desetkrát za týden, vyprodukoval podle všeho za těch dvacet let samotářské kariéry honibrka už 64 litrů planých, zbytečných spermií, které skončily v ubrouscích, záchodech a výlevkách. To je asi tak způli naplněná vana. Vana plná bílé samoty. A teď poprvé by měla kapesníček nahradit živá, horká ženská kůže? Stále ještě tomu nedokázal uvěřit; začínal mít strach. Ona navíc pořád neodpovídala, jen stála a jakoby pobaveně sledovala jeho šílenou bezmoc. „Karolíno,“ řekl opatrně, „do ničeho tě nenutím. Všechno to pochopím… je to jen na tobě. Ale kdybys chtěla… kdybys mohla… já bych byl tak šťastnej, to se nedá ani vyjádřit… Můžeš to brát třeba jako dobrej skutek… no vážně…“

Tak tedy dobrej skutek, charitu? No fajn, proč ne, veverčáku. Zahraju si dneska na milosrdnou sestru, budu ti dělat ubrousek. A co když jenom postižený lidi jsou doopravdy schopný lásky? Co když nejupřímnějc dokážou milovat jenom zrzavci, trpaslíci a jedličky? Prostě jenom ty, který sami lásku nemaj a nikdy mít nebudou? Co když ta nejsilnější a nejkrásnější láska je jenom ta jednostranná… Tak přemýšlela, zatímco on jako by se měl každou chvíli sesypat. Vzala do ruky jeho roztřesenou, zpocenou dlaň. Zadívala se mu do tváře, ustrnulé v podivném šklebu. Všimla si, že jektá zuby. Proboha, tak tohle dokáže s lidmi samota?

6 Piháč to vzal podél řeky. Líně se loudal po cestičce samoty, kde znal každý kámen, každý keř, každý zrezivělý mostek, každý kus železa, které tu trčely ze špinavé vody jako pozůstatky ztroskotaných lodí. Po škole se kluci rozdělili do obvyklých part a vyrazili užít si teplé jarní odpoledne, ale Piháče s sebou nevzali, nepatřil ani do jedné z nich. Mohl se přidat tak nanejvýš k partě odpadlíků, ale to už si radši zvolil osamělé bloumání. Trávit čas s brejlatým tlusťochem, polodementním grázlem a kulhavým trpaslíkem, o takovou společnost vážně nestál, i když v hierarchii dětství bylo jeho místo právě mezi nimi. Mezi vyděděnými. Mezi dětskými zrůdičkami, na kterých si příroda vybila svou nepochopitelnou nenávist. Jmenoval se Jára, Jára Kříž, ale nikdo mu neřekl jinak než Piháč. Po svém tátovi zdědil neforemnou postavu, vlasy ryšavé jako čert a návdavkem placatý obličej plný velikých svítivých pih. S prvním jarním sluníčkem mu tvář okamžitě zrudla jako kůže spařeného prasete; odteď až do podzimu se bude pohybovat jen ve stínu anebo v noci: Proto ryšavci tolik milují noc, proto vyhledávají osamělé cesty podél špinavých potoků, kde potom jako zbloudilé přízraky děsí náhodné chodce. Na chvíli se posadil u padlého stromu a zadíval se do líné říční hladiny. Vzal kamínek a zkoušel, jestli se trefí do pneumatiky na druhém břehu. Nejradši by se proháněl po uličkách města, zašel by si na kolotoče, které teď komedianti na pár týdnů rozbili na náměstí, šel by si začutat na hřiště. Ale bylo teprve brzké odpoledne a tou dobou bývá město plné zlých dětí. To tak, aby ze sebe dělal vděčný terč posměchu, aby zase poslouchal to jejich vřeštění, ty jejich debilní vtípky:

„Víte, jakej je rozdíl mezi Křížem a zrezlou vodovodní trubkou? Žádnej!“ To byl jeden z těch nejvděčnějších, po tomhle se haranti vždycky dusili smíchy. Anebo: „Víte, proč je Piháč tak pihatej? Protože když seděl v letadle, někdo si splet dveře vod hajzlu a vysral se do větráku!“ Ostatní děti, to nebyli jeho druzi, zrození ze stejné lidské hmoty do stejného světa. To byla jakási anonymní masa těch ostatních, nepochopitelný národ krutých skřetů, jehož jediným úkolem bylo vytlačit ho ze společného prostoru… Jak nenáviděl tahle dlouhá odpoledne, kdy musel nějak ubít čas a celý svět mu připadal jako jedno veliké vyhnanství! Ze všeho nejmíň se mu teď chtělo domů. Rodiče trávili celé dny v práci a vraceli se obvykle až večer, přicházeli pobledlí, ztrhaní a jakoby průhlední, něco málo pojedli, vydali několik jen napůl srozumitelných zvuků a pak usínali před televizí; pro něj už v jejich čase téměř nezbývalo místo. Díky nim už od narození věděl, že lidský život je jakýsi krátký úsek mezi bodem A a bodem B, který je nutné co nejrychleji a pokud možno bezbolestně překlenout. Nechtělo se mu do toho jejich velkého a tichého domu na předměstí, kde všechno působilo tak urputně přátelsky, až se tam člověk cítil jako cizinec. Vždycky když odemykal domovní branku korunovanou ozdobným nápisem Tady bydlí Karel, Karolína a Jára Křížovi, tři parťáci do nepohody, bezděky mu klesla ruka, jako by se něčeho na poslední chvíli zalekl. Tohle byl jeho domov? Ta dlouhá štěrková cesta lemovaná keříky, ze kterých zahradnická firma ani nesundala velkoobchodní visačky, to prostranství ze zámkové dlažby, na němž otec celé víkendy dlouze a zádumčivě leštil svého Forda, ty bílé stěny plné ozvěn… Snad by si mohl aspoň hrát na zahradě, ale to nikdy dlouho nevydržel. Kluci milují úkryty, skrýše, díry a škvíry, kam se můžeš schovat a kde můžeš číhat… tam ale bylo všechno příliš rozlehlé, rovné. Tam

se člověk postavil na jeden konec zahrady a dohlédl do všech jejích koutů. Tam byla jediná kůlnička na nářadí, ale i to nářadí viselo srovnané na zdech, jedny zahradní hrábě, pár šroubováků, sekačka na trávu a zahradní gril. Ani pavučiny, ani zrnko prachu. Tam se musela křivolakost dětství narovnat a rozprostřít. Tam se člověk odnaučil číhat. A ploty cizích zahrad, aby se jimi indián prosmýkl… ploty tam byly nové, z mohutných, pevně sešroubovaných příček, nikde žádná díra. A i kdyby, pak v zahradách by stejně nebylo co dělat, třešně tam nerostly a člověka by tam tak akorát pokousal vlčák. Zdálo se, že celé tohle království na okraji města představovalo pro jeho rodiče splněný sen. Jak byli na to všechno pyšní, s jakou láskou to tam všechno zařizovali, jak spokojeně se potom promenovali po terase se skleničkami vína! Ještě dnes v těch holých bílých zdech doznívá jejich triumfální smích. Tak si bude nadosmrti pamatovat svoje rodiče: jako přízraky bloumající ve vybledlých kulisách štěstí, sem a tam, tam a sem, dokud se pomalu nevypaří, dokud se nevsáknou do svého vlastního snu. A jeho dětství? Zadrhnutá chvíle, po kterou se snaží nadechnout k vyznání, že on s nimi jejich sen nesdílí, že štěstí má pro něho docela jinou, docela banální architekturu: například nemít pihy… ale než se skutečně nadechne, bude už najednou na všechno pozdě. Vždycky je na všechno pozdě. Ne, domů nepůjde dřív, než ho tam zažene tma. Před spaním si ještě zapaří nějakou tu hru, GTA nebo možná Counter-Strike; ani tentokrát se ale daleko nedostane, na začátku dalšího kola ho rozstřílejí jako řešeto. Obrazovka se pomalu zalije krví, kdesi v dálce ještě zahlédne přecházející nepřátele, ale pak už zaostří jen na kousky vlastního mozku, než se obrazovka zatmí úplně a on si bude moct přečíst svoje skóre – nic moc, protože nemá dostatečně delikátní smysl pro násilí. Možná je právě tohle ten důvod, proč si nerozumí s ostatními dětmi? Měl by se naučit líp střílet. Svůj den pak završí jako všichni třináctiletí kluci: ještě se koukne na porno. Chvíli se bude rozhodovat mezi tradičním Pornhubem a

trochu odvážnějším Extremetubem, nakonec zvolí to druhé, tam bývá větší zábava. V rychlosti projede nejnovější videa, ale pak se stejně rozhodne podle kategorií. Nejčastěji rozklikává Piss, Anal Gape nebo Bukkake. Kde by mohl najít to video, co si včera přeposílali kluci ve škole a které nějakým nedopatřením doputovalo i k němu? Dvě stě chlapů v maskách tam stříkalo do obličeje a do roztaženého zadku mladé, tak maximálně osmnáctileté holce… Někdy si pobaveně vzpomene, jak v tátově šuplíku jednou našel hromadu starodávných videokazet z dob, kdy ještě nebyl internet. Útok pornosaura, Hoši od bobří řeky… Chvíli pak zápasil s tím prehistorickým přístrojem zvaným videopřehrávač, než se mu kazety podařilo zprovoznit. To bylo něco! Ženské tam zběsile házely svými staromódními nakadeřenými frizúrami, a dokonce měly ještě chlupaté preclíky, jako opice! Na obrazovce se bude svíjet mladá holka celá obalená lepkavou hmotou jako larva v kokonu, pod nánosy slizu se bude ztrácet její ztrnulá grimasa (tak takhle vypadá láska?), ale jeho bude zajímat něco docela jiného: vlasy. Vlasy pornoherců v maskách Fantomasů a Pinocciů, kteří se jeden po druhém střídají nad bezvládnou, teď už napůl utopenou larvou. Jak to, že se mezi nimi nenajde ani jeden ryšavec? Ani jeden, a to jich tam jsou dvě stovky. Ano, je to tak: ryšavci kazí porno. Nepatří do ideálního světa tajných fantazií. Pokud si dobře vzpomíná, viděl za celých těch asi pět let, co každý večer sleduje erotické filmy, jednoho jediného. Bylo to na nějakém home videu a on ani jeho holka vůbec nevypadali špatně, ten filmeček by jinak mohl být dost sledovaný… a přesto měl rating jen jednu hvězdičku z pěti. Jenom kvůli ryšatci v hlavní roli. Nikdy nezapomene na tu chvíli, kdy si nascrolloval komentáře uživatelů a přes slzy, které mu nezadržitelně vystříkly z očí, četl: „OMG! What an awful ginger monkey!“ Co kdyby mohli o životě a smrti člověka rozhodnout lidi svými souhlasnými a nesouhlasnými palci? napadla ho šílená představa. Co

kdyby někdo na internet pověsil fotku jeho pihovaté svítivé palice a spolužáci i celý svět by měli rozhodnout o ceně jeho života? Vyšachovali by mě, odpověděl si bez váhání a srdce se mu sevřelo bolestí. Okamžitě, během pár vteřin by mě vyšachovali. Byl už skoro večer, když se Pihatec ocitnul na jednom zastrčeném náměstíčku, odkud už to neměl daleko domů. Tudy obvykle chodíval, tady bývalo pusto a prázdno, tohle už bylo území neškodných lidí. Dneska se tu ale něco změnilo: v rohu náměstí pod starou lípou stál kolotoč a malá maringotka. Zastavil se a z bezpečné vzdálenosti pozoroval: kolotoč už se netočil, ale z maringotky vyhrávala tlumená hudba, něco jako Pojď, lásko, budeme si hrát nebo nějaká podobná vykopávka. Taky se odtamtud linula slabá vůně cukrové vaty. A skutečně, v maringotce bylo prodejní okýnko a v něm se nejasně rýsovala nehybná postava. Došoural se až k boudě, položil před sebe dvacetikorunu a řekl: „Jednu vatu, prosím.“ „Jahodovou, nebo malinovou?“ zeptal se chlápek v okýnku a jemu se kdovíproč zdálo, že v té otázce byl náznak posměchu. Zvedl oči a před sebou uviděl staršího muže s cigaretou, proplešatělého, zavalitého, s tváří ustrnulou ve zvláštním úžasu, a přitom prodchnutou jakýmsi smutkem. A najednou ten chlap docela nepochopitelně dodal: „Anebo snad zázvorovou, co? Ginger?“ a sípavě se rozesmál. „Pocem, vrať se, vole!“ zakřičel, když viděl, jak se Piháč uraženě otočil. Ten výkřik byl napůl rozkazovačný a napůl zvláštně naléhavý, což Piháče přesvědčilo (koneckonců už tomu chlapovi dal dvacku). „Tak třeba tu zázvorovou,“ řekl. „Hm, mazanej klučina. Má fištrón, že jo? To asi po mámě.“ „Vy znáte moji mámu?“ „Tak trochu. A taky tvýho tátu. Pana Úspěšnýho. Možná nemá tak velký péro jako já, ale zato se umí mrskat, co? Umí si poradit, ví, jak

správně nadojit, že jo?“ „Pane, nechápu, proč urážíte mýho tátu…“ Při těch slovech jako by chlápek najednou zkrotl, svěsil bradu na pokydané tílko s vybledlým obrázkem nějakého pradávného zpěváka, v zapadajícím slunci se zaleskla zpocená lysina na jeho velké a smutné hlavě. Chvíli se jen tak opíral o hranu okýnka, na vatu zřejmě zapomněl, tiše funěl a kýval se dopředu a dozadu. On je ožralej, napadlo Piháče, vždyť je nalitej jak doga! „Máš pravdu, kluku,“ řekl po chvíli skoro šeptem a roztřesenou rukou šátral v prázdnu kolem sebe po další cigaretě. Proboha, on umí číst myšlenky? „… máš pravdu, neměl bych tvýho tatíka urážet, na to já, ubohej nýmand, přece nemám právo. Je to určitě skvělej fotřík, dokázal zajistit svoji rodinku, máte krásnej nablejskanej barák, nový autíčko… že jo?“ „Pane, dáte mi tu vatu?“ řekl Piháč rozhodně, protože tenhle výstup se mu už přestával líbit. „Ale jasně, jasně že ti dám vatu! Už na tom makám, hele!“ Teď se chlápek ve svém okýnku začal klátit, v jedné ruce zlomenou cigaretu a ve druhé láhev pálenky (kterou mezitím odněkud vytáhl), jako by předváděl nějakou podivnou pantomimu, jako by záměrně přeháněl, ačkoli ve skutečnosti byl jenom opravdu namol. Co je to sakra za člověka? Takhle se prodává ve stánku? Při jednom obzvlášť nemotorném předklonu se chlápkovi shrnulo tílko a pod ním Piháč zahlédl modravý ornament tetování, jaká mívají vězni. V té změti vybledlých klikyháků se nezřetelně rýsovalo nějaké jméno, Kapo nebo snad Karo… Karolína? Že by tam měl vytetované jméno Karolína? „Hned dostaneš svoji vatu, už to bude,“ drmolil chlápek a nepřestával se nesmyslně klátit, předklánět a poskakovat, jako by se o něj pokoušel nějaký záchvat. „Já tady mám spoustu vaty, takovou spoustu, že se s ní můžeš třeba udusit, jestli chceš.“

To už ale tohle jeho nepochopitelné křepčení začínalo být opravdu děsivé; teď bylo načase zmizet, než se stane něco hrozného. Jenže Piháč se nemohl pohnout z místa, ten výjev ho nějak zvláštně fascinoval. Chlápek se naklonil pod pult a zničehonic začal kolem sebe rozhazovat celé chomáče lepkavé růžové vaty (přitom si Piháč všiml, že má potetované i ruce). Ústa se mu otevírala a zavírala, jako by chtěl z plných plic křičet, ale ve skutečnosti se z nich linulo jen téměř neznatelné úpění: „Samá vata, samá vata! Tu máš, žer! Papínek ti dává málo vaty? To já jí mám dost! Já jsem totiž ve vatě, vole! Totálně ve vatě!“ Tak tenhle svět je opravdu obydlený jen samými šílenci a hovady, pomyslel si Piháč a to poznání mělo podobu pěsti, která rozdrtila zbyteček naděje v jeho srdci; bylo jako prudká lavina, která ho zavalila od hlavy k patě a on už dokázal jen stát a zírat v trpkém úžasu. Budu taky jednou tak prostoupený zoufalstvím, že se postupně proměním ve zvíře? Taky mě jednou nějaký můj obludný sen zevnitř rozežere a zbaví smyslů jako vleklá a smrtelná nemoc? Tak se mi zdá, že nejlepší je nevěřit ničemu, po ničem netoužit. Tenhleten svět je totiž asi příliš malej na to, aby se na něj vešly všechny lidský přání. Jako tenhle kolotoč… plechová labuť, kačer Donald, autíčko s blikátkama, lochneska… párkrát se povozíš kolem dokola, zachechtáš se instantním štěstím, ale co z toho, akorát se ti tak udělá šoufl… „Chceš se projet?“ ozvalo se za jeho zády, jako by ho někdo vytrhl z tíživého snu. Otočil se a spatřil gumovou figurínu s poloprázdnou lahví v napřažené ruce. Chlápek už byl zase docela krotký, nesměle se na něj usmíval. „Ani ne,“ odsekl Piháč. „Nic moc, co? Tam na náměstí maj lepší. Tohle je starej klumpr, na víc jsem se nezmoh. A tak je ze mě kolotočář.“ Napřáhl se, že nakopne jednu z těch plechových příšer, při tom ale nebezpečně zavrávoral a musel se zachytit zábradlí.

„No, není to zrovna lákavý,“ souhlasil Piháč, kterému začínalo být toho chlápka nějak zvláštně líto. „Takovýhle kolotoče, to je dneska tak akorát pro malý děcka, kterejm stačí, že se to nějak hejbe…“ „… anebo pro cigoše, co to je pro ně na náměstí moc drahý. No jasně, jsem takovej cigánskej táta, vole. Malý černý usmolený haranti jsou moji chlebodárci. Živěj mě cigáni! Co si můžu víc přát… Někdy je jich tady celý hejno, nakradou si drobáky a pak se jdou potočit. To je pohled pro bohy, to bys čuměl. Bílý labutě a v nich černý cikorky…“ A na dlouho se odmlčel, očima potaženýma mázdrou zíral na ten výjev, který se odehrával jen v jeho světě, ve zvrhlém ráji alkoholika. Pak pomalu otočil hlavu k Piháčovi, ve tváři mu visel škleb: „Ty by ses tam ale taky vyjímal, vole. Fakt se nechceš povozit? A s touhle svojí hlavou, radši nechoď ven…“ – pokusil se o zpěv, ale znělo to spíš jako tiché kvílení – „Hrozný věci se ti stanou, čekaj za rohem…“ „Víte co,“ odsekl náhle Piháč a otočil se na patě, „strčte si tu vatu do prdele.“ Než ale stačil doopravdy vykročit, chlápek mu zezadu položil ruku na rameno; byl to měkký, téměř něžný dotek. Piháč se zastavil, zmatený podivnou vřelostí, která sálala z chlápkovy dlaně. „No sakra, kluk je vostrej jak břitva! To bude asi po tátovi… máma taková nikdy nebyla, ta by takovýhle slova nikdy nevypustila ze svý nádherný pusy.“ „A že vy tak dobře znáte pusu mojí mámy?“ Chlápek se sípavě zachechtal, znělo to jako zvuk zadrhnutého motoru. „Nikdo nezná pusu tvojí mámy líp než já, kamaráde. Tu šikovnou, pilnou pusinku. Ty vole, co já si s ní užil, s tou její papulou! A vlastně stačilo docela málo a tys moh bejt můj…“ No děkuju pěkně, pomyslel si Piháč a zadíval se do chlápkových očí, podlitých a zažloutlých alkoholem. Očí zdecimovaných vidinami štěstí, které nepřichází.

Náhle chlápek nesmírně pomalu, jako by se pohyboval ve snu, vystoupil na forbínu svého kolotoče, svojí ubohé chlouby, a začal se soukat do jedné z těch oprýskaných plechových příšer. „Zapni to,“ poručil. „No tak to zapni, támhle zmáčkneš ten knoflík. Když se nechceš povozit ty, tak se povozím sám. To bude prdel! Jízda začíná!“ Tak Piháč zmáčknul tlačítko a užasle sledoval, jak kolotočář natěsnaný v blikajícím kačerovi opisuje pomalé kruhy na stroji, který dává radost. A ten stroj vrzal a drkotal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout, ale nepolevoval, pokorně a odevzdaně posunoval falešného kolotočáře kolem svojí osy. Co tady ještě dělám? pomyslel si Piháč. Co je tohle za blbost? Vždyť já tady vozím ožralýho komedianta… „Tak hyjé, plechová havěti, hyjé!“ sípal komediant a nakláněl se dopředu a dozadu, jako by chtěl popohnat zadrhlý kolotoč; byla to trapná a marná snaha. „To je radosti, točit se dokola! Jak málo vlastně člověku stačí, co? Zdá se mi, že někam jedu… jedu dopředu, uháním jak kauboj… a přitom honím sám sebe, no ne? Už se skoro mám, už se držím za šosy, vole! Honím sám sebe jako pes vlastní vocas…“ Komediant šátral opilýma rukama v prázdnu před sebou. „Honím si vocas v čase… honím si vocas na tvojí mámu… každej den, hošánku, každej den si honím vocas nad jejíma fotkama… a pak stříkám, ale stříkám do minulosti… chápeš to, kámo? Stříkám do minulosti, a to je můj posranej život… Chápeš to? Asi moc ne, co?“ Tohle už ale bylo na Piháče příliš. Celá tahle nesmyslná podvečerní fraška neměla jiný výsledek než ten, že vyhodil dvacku za cukrovou vatu, kterou nedostal. Jestli je dospělost jen stav, kdy člověk zešílí ze svých snů, tak to teda spánembohem… „Ani já to nechápu, vole,“ žvanil chlápek a jeho kvílení zanikalo v příšerném vrzání kolotoče, „ani já nic nechápu. Vždyť to přece všechno mělo bejt úplně jinak… tak kde se stala chyba? Celej tenhle svět se mi jenom vysmívá do ksichtu… I tvoje máma se mi vysmála, vyměnila

mě – MĚ! – za nějakýho zrzavýho vopičáka… Představ si to! A z vopičáka se narodilo vopičátko, a to seš ty… a takhle se šíří nákaza dál a dál, postižený geny se množej… Zatímco já… já… Všechno je úplně naruby v týhle prašivý době… všechno je vobráceně…“ Ještě nějakou chvíli k Piháčovi doléhalo komediantovo kvílení, než nadobro splynulo s monotónním skřípěním kolotoče, proměnilo se v jediný táhlý zvuk, nesrozumitelný lidským uším. Na město už padla tma, ochladilo se. Piháč si zapnul mikinu a pomalu, jako by ho nějaká neviditelná síla poutala k tomuhle hroznému místu, se vydal domů. Naposledy se ještě ohlédl a viděl, jak v koutě setmělého náměstíčka bliká kolotoč, jak nahoru a dolů jezdí oprýskané plechové příšery, jak se z jedné z nich vyklání postava a s rukama šátrajícíma kolem sebe začíná zvracet… a zvrací tak dlouho, dokud nezůstane bezvládně viset přes okraj plechového zvířete, po jehož stěně stékají zvratky a s dutým šploucháním dopadají na forbínu kolotoče… Ale to se Piháčovi spíš jen zdálo, nebo si to domyslel, na tu dálku nemohl vidět takové podrobnosti. Možná to tomu chlápkovi jenom přál. Pak se konečně rozeběhl domů.

7 Tak to Petr Slíva dotáhl na kolotočáře. Čím víc se snažil uspět v tom divokém, zamotaném světě, tím hlouběji do společenského bahna se propadal. Nakonec mu nezbylo než stát se kejklířem; kolotoč dovedl ještě člověka jakžtakž uživit v době těsně před tím, než se i děti navěky uzavřely do říše počítačů, než nadobro přestaly vycházet ze svých virtuálních světů, roztekly se na svých židlích a odmítly už vybočit mimo trasu pokojíček–škola–pokojíček. Poslední zrezivělý kolotoč odtáhl z města kolem roku 2020. Komedianti, kteří už nedokázali ukojit stále rafinovanější dětskou touhu po uspokojení, protože jejich atrakce byly málo krvavé, postupně zmizeli ze světa. Jak to že se nedokázal prosadit tak jako spousta jiných? To nemohl pochopit a neuměl se s tím vyrovnat. Co musí člověk mít, aby dosáhl úspěchu? Hroší kůži? Vytrvalost? Bezohlednost? Všechny předpoklady přece splňoval, a přesto se mu nedařilo… Tak začal postupně nenávidět to, co vlastně obdivoval… Začal nenávidět dobu, ten neuchopitelný pojem, toho veřejného nepřítele všech neúspěšných lidí. Začal nenávidět všechny, kdo vytrhali maso z veřejné mršiny dřív než on; nenáviděl všechny ty „lháře, sráče a zloděje“ za to, že byli jen o chlup dříve na správném místě. V době, kdy ze světa pomalu mizeli komedianti, začala se také masivně šířit nenávist. Nenávist k těm druhým, k těm, kdo o chlup dříve zesekli krumpáč do zřídla úspěchu. Nemohl si ovšem vyčítat, že by nevyzkoušel všechny možnosti. Jeho život se podobal životu psa, který vytrvale slídí kolem pečlivě střeženého kusu syrového masa. Ještě nějakou dobu objížděl vesnice se svým prodejním cirkusem, vnucoval důchodcům zázračné nože Fik fik, nesmrtelné nádobí a dokonalé čističe Lázeň, které dokázaly spolu se skvrnou od jídla spolehlivě zlikvidovat i celou pohovku, ale

brzy už se svým arzenálem nevystačil. Důchodci byli pořád nenasytnější, lačnější, ale zároveň prohnanější, jako by i oni chtěli jít s dobou. A přitom proč? Proč se zkrátka nespokojili s tím, co jim předhodil, a nedrželi hubu? Jako by je snad v životě ještě něco čekalo, jako by měli ještě něco před sebou… Pozoroval, jak člověk je stále chtivější a pošetilejší, čím víc se blíží ke smrti. Žádná moudrost, žádné smíření, to jsou jenom kecy. Starý člověk je jako vzteklý nemocný pes, který ještě zuřivě hrabe z hlíny zakopané kosti, aby si všechnu svou pozemskou veteš nahrnul na jednu hromadu a na ní pak spokojeně umřel. V životě je jenom jeden velmi kratičký okamžik, kdy je člověk opravdu člověkem, ještě než se nadobro promění v monstrum: pár vteřin po narození. Pak si jeho ústa přiloží matka k prsu a on už po zbytek života jenom saje a saje, srká a slintá, cvaká zuby a šátrá rukama v prázdnu před sebou, aby sevřel a vydojil všechny struky světa. Nerozuměl tomu a neuměl nad tím moc přemýšlet, ale pohled na všechny ty důchodce s očima vypleněnýma chtivostí v něm vzbuzoval tichou hrůzu a znechucení. Za to, co se potom stalo, přece nemohl jen on. Za tu hnusnou chvíli, kdy se jeho život definitivně podělal, za ten ubohý omyl, který mu čert osudu nastražil do cesty… za to ho nemůžou soudit lidé. Protože oni ho k tomu dohnali. Oni, a ze všeho nejvíc jeden konkrétní člověk. Člověk z pekla, nejpodivnější postava, kterou kdy stvořila zvrhlost světa. Esence zvrácenosti, král temnoty. Muž se zlatými prsteny. Před koncem druhého milénia totiž moře nepravděpodobnosti vyvrhlo na břeh lidského světa neuvěřitelné monstrum, jednu z postav, které utvářely křiklavý kolorit té zvláštní doby. Byl to postarší muž s jaksi přerostlou monstrózní hlavou, dekorovanou brýlemi a lesknoucí se lysinou tak rozměrnou, že by na ní mohly přistávat labutě. Muž s neuvěřitelně dlouhými prsty ověnčenými zlatými prsteny, které se dokázaly pohybovat tak podmanivě, že člověk by z nich bez

váhání bral všechno, co mu nabídnou. Muž, kterému se přezdívalo Mistr údivu. Uměl se totiž divit, ne, ten muž se skutečně divil, jako by i ta nejobyčejnější věc, jako je například nůž na krájení rajčat, byla posvátným, neopakovatelným zázrakem. V jeho naivním a zároveň vědoucím údivu se skrývalo něco až básnického. Byl to muž, který svým údivem dnes a denně vyučoval z televizní obrazovky diváky východní Evropy, jak mají dychtit po věcech, jak mají toužit po předmětech, jak mají milovat ty nejprostší detaily Božího stvoření. Byl to veliký a moudrý teolog konzumu – jmenoval se Horst Fuchs. Horst Fuchs vstoupil do historie jako svatý František konce druhého tisíciletí. I on velebil drobné předměty a vracel jim v očích člověka význam, jaký si skutečně zaslouží. Velebil nože, sekáčky na maso, velebil struhadla, svatořečil mixéry, dokázal přesvědčit diváky napříč celou východní Evropou, že právě tyhle drobné předměty mají ten nejzásadnější význam v jejich životech. Rozdíl byl jenom v tom, že za zázrakem stvoření už nestojí Bůh, ale člověk a jeho peníze, ten nejmocnější a nejdůležitější vynález všech věků. Ve svých nekonečných televizních výstupech nechával své přátele – zpravidla ty nejpovolanější obdorníky – krájet nebo mixovat před zraky diváků s takovou virtuozitou, že i běžné kuchyňské úkony získávaly aureolu srovnatelnou s genialitou Picassa. Obvykle jen přihlížel, velebil a nesmírně upřímně se divil; ve světlech televizního studia se mu leskla naleštěná lysina. Součástí jeho obchodnické virtuozity byla i okázalá demonstrace úspěchu, jehož ztělesněním se staly pověstné zlaté prsteny a luxusní, přiměřeně výstřední oblek. „To snad není možné!“ vykřikoval od rána do večera z televizních obrazovek hlasem zdeformovaným laciným dabingem. „To tu ještě nebylo! Jen se na to podívejte!“ V tu chvíli například jeho kolega odborník spustil z metrové výšky rajče, které se hladce rozpůlilo o nůž, dopadlo do salátové mísy a samo se orosilo kapkami olivového oleje.

„Óóóóóóóó!“ zahřměl jeho údiv do statisíců domácností a u statisíců nedělních obědů se z obrazovky zablyštěly jeho zlaté prsteny. „Tomu říkám zázrak!“ Petra Slívu uhranul mistr Horst už od chvíle, kdy na něj poprvé blýskla jeho naleštěná lysina. Tohle je kouzelník, tohle je velekněz obchodu! Mít tak jen miliontinu jeho geniality… Tenhle člověk dokáže přesvědčit i toho největšího prosťáčka, že krása a smysl života nespočívá v ničem nedosažitelném, že naplnění nenajde v nějakých přiblblých nudných knihách, že všecko umění, všecky intelektuální kecy a patlaniny samozvaných umělců jsou jenom veteš a masturbace. Moudrost a krása leží nadosah, v drobných předmětech každodenního života… stačí jen natáhnout ruku. Štěstí mívá obvykle jasné kontury a je v podstatě primitivní. Jak to jenom ten černokněžník dělá, že dokáže tak podmanivě prodat ty nejzákladnější pravdy? Nahrával si jeho pořady na videokazety a neúnavně se pokoušel přiučit něco z mistrovy virtuozity. Zblízka studoval jeho grimasy, jeho údiv, jeho rozmáchlé pohyby. Kdyby tak jednou mohl mít taky svůj vlastní pořad v televizi! Zatím se musel spokojit jen s vesnickými kulturáky, ale i tady se mu studium Mistra začalo brzy vyplácet. Naučil se od něho především několik zásadních pravidel. Zaprvé, že lidi je potřeba unavit neustálým žvaněním a vykřikováním, až se dostanou do jakési malátné extáze podobné náboženskému blouznění. V náboženském vytržení se každému velmi snadno otevírá šrajtofle, to věděli kněžouři všech věků, a je úplně jedno, jestli na oltáři visí Kristus nebo se třeba otáčí mixér. Zadruhé je nutné mluvit hodně nahlas, někdy skoro řvát, velmi hlasitě se divit, vykřikovat, rychle přecházet a dělat prudká gesta. Musíte je vystrašit, zahnat do kouta. Zatřetí, a to s tím souvisí, je potřeba dát jim jasně najevo, že zboží je tady pánem, ne oni. Zboží si vybralo je, milostivě se jim nabídlo, právě jim a nikomu jinému. Spotřeba, konzum nebo jak to nazveme,

to není jen požitek, to je i projev úcty k věcem, které si vybraly nás a naše peněženky, to je i díkůvzdání, to je vlastně každodenní modlitba. To všechno se přiučil od Mistra… to všechno vedlo nezadržitelně k tomu příšernému omylu, který se potom stal. Bylo to už v době, kdy ho Karolína opustila kvůli zrzavci a do jeho života vstoupila bezedná samota. Touha po Karolíně, smutek, prahnutí po úspěchu, nevyspání a horečnaté studium Mistra Horsta, to všechno se v jeho hlavě proměnilo v opojnou mlhu. Když to pak navrch začal vydatně zalévat alkoholem, bylo toho najednou příliš na jednu unavenou mysl. Nejdříve přišly zlé sny. Opakovalo se mu jich několik stále dokola, až začal pochybovat, jestli jsou to doopravdy jenom sny. V jednom z nich se ocital ve veliké potemnělé místnosti. Uprostřed visela ze stropu nekrytá žárovka a vrhala slabý kužel světla na shrbenou postavu připomínající osamělého filozofa. Opatrně, po špičkách se k ní zezadu blížil. „Můžu dál?“ zeptal se pro jistotu do hrobového ticha. „Tja, bitte,“ odpověděla postava, ale její hlas přehlušil pohotový dabing, který zněl podivně strojově a byl kupodivu dokonce o něco rychlejší než originál: „Ano, prosím.“ „Nechtěl bych rušit,“ pokračoval opatrně, „opravdu bych nechtěl přicházet nevhod. Co vlastně děláte?“ „Ich verwundere,“ odpověděla postava a její hlas okamžitě zanikl v dabingu: „Podivuji se.“ Přiblížil se až k postavě, stál teď sotva metr od jejích shrbených zad. Postava seděla na malé židličce a dlaní si podpírala přerostlou skloněnou hlavu. V kuželu světla se přízračně leskla veliká lysina. „A nad čím se podivujete, Mistře?“ odvážil se zeptat. „To se ty nikdy nedozvíš,“ řekl předabovaný hlas. „Ale je to tak velkolepé, tak úžasné! Kdybys to viděl, taky by ses nepřestal divit.“

„Prosím, ukažte mi to.“ „Rád bych ti to ukázal. Jenomže ty na to nemáš. Ty nejsi vyvolený. Ty to nikdy nepoznáš.“ „Ale proč já? Proč zrovna já?“ „Weil du ein Pechvogel bist.“ „Protože jsi smolař.“ Po chvíli soustředění poznal, že postava se upřeně dívá na něco před sebou, něco leží na zemi u jejích nohou. „To je neuvěřitelné! Nedokážu se přestat divit! Samým údivem snad omdlím! Óóóóóóóóóóó!“ Tohle se už ale nedá vydržet, je to příliš nesnesitelné. Petr Slíva se vrhne na kolena, klečí teď za postavou v matném kuželu světla, najednou je malý, strašně malý a stále se zmenšuje. Tahá obří postavu za šosy a prosí, aby mu odhalila to skryté tajemství, jinak že si vezme život. „Proč já nesmím?“ křičí a lomí rukama. „Proč zrovna já jsem smolař? Prosím, Mistře, řekněte mi to!“ Náhle se postava začne pomalu otáčet. Nad Petrem Slívou teď stojí Mistr v podobě obra, někde tam ve strašné výšce se mu zlověstně leskne lysina. Zvolna k němu skloní svou přerostlou hlavu a Petr vidí, že za elegantními brýlemi mu ve tváři zejí jen dvě prázdné, temné jámy. Je to strašný, nechutný pohled, který se nedá snést ani vteřinu. Mistr zkřiví svá veliká ústa v grimase věčného údivu a začne se chrčivě smát, ozvěna jeho šíleného chechotu zní setmělým sálem. „Weil die Gerechtigkeit blind ist,“ řekne mezi nápory smíchu a Petr zahlédne, jak z těch temných jam v jeho tváři zvolna vytékají veliké slzy. „Protože spravedlnost je slepá.“ Další sen se mu zdál jenom jednou, ale zato byl nejhorší ze všech. A jak se nakonec ukázalo, byl to sen jenom napůl. V té době už přešel na moderní systém prodejních akcí, kdy už neobrážel vesnice a městečka, ale pořídil si malý autobus a pořádal pro

důchodce výlety za pamětihodnostmi. Celá akce je stála jenom pár korun a na místě je čekala hudební zábava, guláš s knedlíkem a nakonec, jako drobný bonus, předváděcí prodejní vsuvka. Ve skutečnosti to nebyl žádný výlet, pamětihodnost důchodci zahlédli nanejvýš z okénka autobusu. Šlo o to odvézt je co nejdál od domova a pak je pomocí důmyslné strategie pořádně vystrašit, že jestli si nic nekoupí, budou se muset nazpátek dostat po svých. Tehdy to byl už docela rozšířený trend a Petr Slíva v něm brzy dosáhl jisté virtuozity. Protože na to nebyl sám. Vozil si s sebou toho nejpovolanějšího pomocníka. Samotného Mistra. V tom strašném snu zavezl bandu důchodců do pronajaté restaurace poblíž nějakého hradu s tajuplným jménem. Zpočátku všechno probíhalo hladce podle scénáře. Starci a stařeny se nejdříve lačně vrhli na guláš s knedlíkem; po cestě jim notně vyhládlo. Vyplenili talíře během několika málo minut a samohrajkář Rony, místní cikán, jim k tomu vystřihl veselou písničku: Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu. Knedlíky se zelím, se zelím kyselým… Co na tom, že za doprovodu laciných samohrajek se písnička odehrála v polovičním tempu, jak už to v lidovém umění bývá. Co na tom, že ke knedlíkům se podával guláš a žádné zelí, natož kyselé. Důchodci si náramně pochutnali. Když písnička dozněla, ještě se chvíli do ticha ozývalo mlaskání, funění a výhružné cvakání zubních protéz. Jeden stařec se dokonce jal navrch vylizovat talíř, až mu umělé zuby sklouzly po lačném jazyku a s cinknutím zapadly kamsi pod stůl. Chvíli se pak odehrávala prazvláštní pantomima jako ze zpomaleného filmu, který by se mohl jmenovat Pátrání po zubech.

Pak přišla káva a po ní zábavné okénko. Cikán Rony zmáčkl tlačítko a za strojového doprovodu huhňal unaveným hlasem do mikrofonu: Už mi lásko není dvacet let Už mi není ani dvacet pět… Několik důchodců se vykolébalo na parket a začalo se trhaně a nesouvisle posunovat jako figurky po šachovnici. Byli mezi nimi starci i stařeny, ale kupodivu nikdo z nich neutvořil pár, všichni tančili jaksi sami se sebou. Petra Slívu pobavila představa, že by teď oknem nahlédl vyslanec z cizí planety, který dostal za úkol zmapovat, jak se lidé na Zemi baví. Musel by do své zprávy napsat, že lidé na Zemi se baví velmi pomalu a nesmírně smutně, a jejich zábava tak připomíná spíš prazvláštní truchlohru. Někdo z nich si důsledkem trávení hlasitě říhl a vzápětí se sám sobě chrčivě zasmál. Aspoň on byl očividně v dobré náladě. Ostatní, kterým už příliš nesloužily nohy, zůstali sedět na svých židlích, pomalu usrkávali kávu a mlčky naslouchali písni cikána Ronyho. Vzpomínali na mládí (i to bylo samozřejmě součástí strategie), jejich unavené oči hleděly kamsi do dálky přes propast času. I jim bylo kdysi dávno dvacet let, ale při pokusu vybavit si ty nesmírně dávné časy se jim už všechno ztrácelo v mlze, jako by mezitím přepluli oceán a prošli devaterem pouští, zdolali všechna pohoří světa a přežili tisíce velikých bitev. Ale tehdy, kdysi strašlivě dávno, v jiném světě, v jiném čase byl ten život na kratičký okamžik přeci jenom krásný… „Tak doufám, že se tu dobře bavíte,“ začal nakonec Petr Slíva svůj výstup. „Nažhav je,“ zašeptal mu do ucha Mistr Horst. „Bavíte? Bavíte se?“

A hospodským sálem se v odpověď rozezněl třaslavý chorál: „Bavíme, pane doktore.“ „Kdo se nebaví, ať zvedne ruku!“ Dřív, než by kdokoli ze starců dokázal pozdvihnout slaboučkou paži, pokračoval zvesela, a zároveň dostatečně naléhavě: „Tak to je dobře, to je moc dobře! Protože já tady jsem pro vás, já tohle dělám z dobré vůle. Taky bych mohl sedět doma a koukat na televizi, vůbec bych tady s vámi nemusel být. Ale já pro vás chci něco udělat, protože sám budu taky jednou starý a budu vděčný, když zas někdo jiný udělá něco pro mě.“ „Tja, gut,“ zasyčel mu do ucha Mistrův šepot. „To by stačilo. A teď přitlač na pilu.“ „Takže jste si užili výlet? Chutnal vám gulášek? Líbila se vám zábava? Tady pan Rony je vyhlášený umělec, hrál dokonce jednu dobu s Evou a Vaškem!“ To bylo ovšem něco, na tuhle oblíbenou dvojici spolehlivě slyšel každý, kdo překročil aspoň šedesátku. Jméno tohoto velikého dua dodalo hned aureolu svatosti i přiopilému dvouprstému cikánovi Ronymu. Však za to Petra Slívu hned pochválil i sám Mistr Horst: „Bravo! Sehr gut! Začínáš se mi líbit.“ „No a tohle všechno,“ pokračoval povzbuzen, „vás stálo jenom sto padesát korun. U mojí konkurence byste za takovou zábavu dali nejmíň čtyřnásobek! A kdo myslíte, že to všechno za vás dotuje? No, samozřejmě já. Z toho drobného, symbolu… symbolového… symbolního poplatku se celá tahle zábava rozhodně nezaplatí. Ale já to pro vás dělám rád. Já taky jednou budu starý. Co jste vy, budeme i my, jak se říká.“ „Gut, a teď dál,“ zasyčel Mistr Horst. „Už jsou nažhavení.“ „Tak, a teď to nejlepší nakonec. Já tady pro vás mám takové malé překvapení. Já tady pro vás mám tohle!“

S námahou hodil před sebe na stůl velikou bílou věc a triumfálně na ni poklepal prstem. „Ať se přihlásí ten, koho nebolí záda!“ Samozřejmě že se nepřihlásil nikdo. „A proč myslíte, že vás bolí záda? Proč myslíte, že se každou noc budíte strašnou, nesnesitelnou bolestí?“ „Protože jsme starý, pane doktore,“ ozval se odkudsi nesmělý, roztřesený hlásek. „Ale houby. Stáří není žádná nemoc. Budíte se bolestí, protože spíte na kamení. Tohle je matrace nové generace. Tohle je zázrak, který vám posílá samo nebe!“ „Gott,“ zasyčel mu do ucha šepot, „Gott selbst sendet euch dieses Wunder. Sám bůh vám sesílá tenhle zázrak.“ „Sám bůh vám sesílá tenhle zázrak!“ zopakoval slova Mistra Horsta, i když se mu zdála už trochu přehnaná. „Sám bůh, a já jsem jeho prostředník. Přátelé, tenhle zázrak jsem k vám dovezl až z Německa. A proč myslíte, že důchodci v Německu jsou tak čilí a vitální? Protože nespí na kamení jako vy. Protože spí na téhle zázračné matraci! A vy teď máte jedinečnou, neopakovatelnou možnost koupit u mě tuhle zdravotní matraci s neskutečnou slevou za pouhých dvacet tisíc! Kolik si myslíte, že stojí normálně? Ani dvacet jedna tisíc, ani dvacet pět tisíc, dokonce ani třicet… ale čtyřicet, čtyřicet tisíc!“ Velkolepostí té neskutečné nabídky se na okamžik nechal unést i jinak flegmatický cikán Rony a spustil na svých samohrajkách triumfální fanfáru. „Gott sei dank,“ sykl Petrovi do ucha hlas. „Děkujte bohu! Děkujte bohu za tuhle fantastickou příležitost!“ A skutečně, několik třesoucích se hlasů poslušně zopakovalo: „Díky bohu…“

„Tak, a teď se postavte pěkně do řady a já budu přijímat vaše objednávky. Kdo máte u sebe hotovost, můžete si matraci koupit rovnou a my vám ji dovezeme až domů. Ostatním stačí jenom podpis tady na tenhle papír a matraci dostanete po zaplacení do čtrnácti dnů. Tady aspoň vidíte, jak vám věřím. A doufám, že i vy věříte mně. Přece jsme spolu byli dneska na výletě, no ne? Takže se už docela známe, no ne? Tak pojďte, tohle je největší příležitost vašeho života, jaká se nebude už nikdy opakovat.“ „Zwo?“ zasyčel Mistr vztekle a rozhlédl se po sále. „Dva?“ A skutečně, ve frontě stáli jenom dva, elegantní stařík v obleku s kravatou a zhruba dvousetletá stařena, z posledních sil se opírající o chodítko. Mistrovi začala brunátnět tvář, nervózně kmital překvapenýma očkama a na holém temeni se mu třpytil pot. Petr Slíva dychtivě a vyděšeně čekal na radu. Asi po minutě vyplněné hrobovým tichem se k němu Mistr naklonil a sykl s šílenou nenávistí: „Tak tohle jim dej sežrat, sviním.“ „Já asi špatně vidím,“ zvolal Petr Slíva napůl rozšafně a napůl výhružně. „Asi jsou tady slabý žárovky, nebo už bysem potřeboval brejle. Já nevím, jak vy, ale já tady vidím jenom dva lidi. Jenom dva lidi, který chtěj využít týhle neopakovatelný příležitosti, kterou jsem vám dneska já tady dal. Ale vy ostatní se asi ještě rozmejšlíte, předpokládám. Vono vám všecko trvá trochu dýl, že jo. Jenže tady není co rozmejšlet, vážení. Tady teďka já pro vás mám něco, co vám nikdo, opakuju nikdo už nenabídne. Takže já čekám.“ Jenže nevypadalo to, že by se někdo další chystal využít téhle neodolatelné nabídky. Důchodci seděli lhostejně na svých židlích, jedni jen tupě a nepřítomně zírali před sebe, další se vyhýbavě a lehce vystrašeně rozhlíželi a podupávali hůlkami a těch několik, co jim to ještě pálilo, dokonce provokativně probodávalo Petra Slívu pohledem a

vychutnávalo si svoje domnělé vítězství. „Säue! Scheiss-Säue!“ syčel Mistr, teď už nadobro vzteky bez sebe. „Svině! Zasraný svině!“ „Tak, a dost. Právě mně s váma došla trpělivost. Co vy si myslíte? Co si vlastně vy myslíte? To si myslíte, že vy se tady za sto padesát korun svezete přes půlku republiky na hrad, nažerete se guláše, tady mistr Rony, kterej jinak hraje s Evou a Vaškem za sto tisíc, vám tady zadarmo vystoupí… a pak vás zase pěkně odvezeme až domů, do těch vašich smrdutejch stařeckejch pelechů… a já to mám jako platit všecko ze svý kapsy? Kde je nějakej vděk? Já vám tady nabízím německou matraci za poloviční slevu jenom pro vás, ale to není jenom vaše nesmírná blbost, že toho nevyužijete, to je od vás i podraz, pěkný svinstvo, dokonce zločin! Takhle se k sobě slušný lidi nechovaj!“ Když se ani poté nikdo nezvedal (stařenka v dvoučlenné frontě se mezitím samým vyčerpáním sesula a s bolestnou grimasou na rtech teď visela zaklíněná ve svém chodítku), Mistr se ještě jednou rozhlédl po sále, přistoupil k Petru Slívovi a s ledovým klidem poručil: „Zabij je.“ „Cože?“ podivil se. „Zabij je.“ „To nemůžu! To po mně nemůžete chtít, Mistře!“ Nato se Mistr zamyslel a pak jen odevzdaně mávl rukou: „Seru na to. Jedem! Ať si tady třeba chcípnou. Kdo není schopen solit prachy, nemá právo na život. Tahle planeta kurva drží jakžtakž pohromadě jenom kvůli prachům. Je to výměnný obchod, něco za něco. Povinností každého je mít prachy, dávat a brát. Jednoduchá rovnice. Kdo nemá z čeho dávat, ten je pro tuhle planetu k ničemu.“ „Tak dobře,“ řekl Petr Slíva už mírným hlasem, „dostaňte se domů po svejch. Je mně to úplně jedno. Když vy serete na mě, budu srát i já na vás. My tady s paní a pánem jedeme, vy ostatní si dělejte, co chcete.“ A to se taky stalo. Než se starci stačili vzpamatovat z úleku, popadl

svých pár švestek, nalodil tichého pána a stařenku s chodítkem do autobusu, vysázel honorář cikánovi Ronymu (který teď už namol opilý vyluzoval na svých samohrajkách jakousi ponurou hymnu) a zavelel k odjezdu. Skoro celou cestu mlčel a provinile pozoroval Mistra, jak s bohorovným klidem hledí před sebe a jen si občas posune brýle na nose. Mistr vypadal obzvlášť děsivě, protože tentokrát se vůbec ničemu nedivil, ústa semknutá v nenávistném šklebu. Teprve když už se blížili k domovu, Petr Slíva nesměle odtušil: „Mistře, udělali jsme dobře? Možná jsme je tam neměli nechávat. Nevrátíme se přece jenom?“ „Scheisse,“ sykl Mistr Horst. „Chtěl jsi po mně slyšet odpověď na tvoje věčné neúspěchy. Tak poslouchej, teď je ta pravá chvíle. Potíž je v tom, že jsi srab. Máš prostě příliš měkké srdce, a s takovou to nikam nedotáhneš. To si pamatuj. Pokud toužíš po úspěchu, nesmíš se ohlížet na nic a na nikoho. Lidi jsou jenom čísla, jenom měchýře, které ty musíš podle libosti vydojit do poslední kapky. Nikdo si nezaslouží tvůj soucit. Dokud tohle nepochopíš, zůstaneš navěky smolařem. A teď už mě nezdržuj, jdu si po svých. Mýlil jsem se v tobě. Ty jsi totiž beznadějný případ.“ Nato vstal, otřel si rozčilením opocenou lysinu, poručil řidiči přibrzdit a pomalou chůzí vykročil do tmy. Zmizel a už nikdy se nevrátil. Druhý den někdo zavolal na policejní stanici, že místní objevili na hradbách tamní zříceniny neznámého starého člověka, jak bloudí sem a tam, volá o pomoc, ale na všechny dotazy jen nesrozumitelně blekotá. Policisté se vydali na místo a postupně začali rozkrývat podivuhodný případ, ze kterého i těm nejotrlejším běhal mráz po zádech. Po celém okolí nacházeli roztroušené staré lidi, zmatené a pološílené strachem, bezmocné jako děti, které se poztrácely v neznámé krajině daleko od domova. Po hradbách zříceniny bloudil stařec, jehož uviděli místní jako prvního a který se přes noc proměnil v pří-

zrak. Uprostřed rozbahněného pole objevili stařenu, zabořenou až po kolena v blátě i se svými francouzskými holemi, jimiž se snažila proklestit cestu tou nekonečnou pustinou. Polomrtvá vyčerpáním tam visela na svých holích jako strašák do zelí. Nějací lidé nahlásili starce, který jim po ránu klepal na okno a tvrdil, že jakýsi „pan doktor“ ho tu nechal napospas a on teď nemůže najít cestu domů. „Nechtěl jsem žádnou matraci,“ blekotal zmateně na dotazy policistů. „Nechtěl jsem žádnou pitomou matraci. Myslel jsem, že je to jenom vejlet, chtěl jsem si vyrazit do společnosti, dát si guláš a trochu si zatancovat… Myslel jsem, že se tam třeba s někým seznámím, abych nebyl furt tak sám… Co je to dneska za svět? Tohle není ten svět, co jsem ho já znal. V tomhletom světě já teda už nechci žít, nechci…“ Trvalo celý den, než propátrali krajinu a posbírali celé to rozuteklé stádo. Jeden stařec, ten, který přežil dvě války, dva císaře a osm prezidentů (a ten, který si na parketu hlasitě říhl a pak se sám sobě zasmál), za několik dní na následky prochladnutí umřel. Před soudem stanuli čtyři lidi. Cikán Rony byl zproštěný obžaloby, protože ten večer měl už příliš naváto a koneckonců jen obstarával uměleckou složku. Stejně jako řidič autobusu, který celou tu dobu seděl ve svém voze a bez ptaní dělal svou práci. S podmínkou vyvázl majitel hospodského sálu, slabomyslný opilec, který podle všeho neměl ani páru o ničem, co se toho večera stalo, a opuštěnou kohortu důchodců nemilosrdně vymetl na ulici, ať si to vyřídí s panem doktorem. A doktor Štěstí… Tomu nebylo nic platné, že se snažil svou vinu svalit na jakéhosi tajemného Mistra Horsta. Ani trpělivý obhájce ho nedokázal přesvědčit, aby si nepřitěžoval tou směšnou pohádkou. Když poprvé vyslyšel naléhání soudu a rozhodl se odhalit identitu svého neznámého spoluviníka, v soudní síni se nejprve rozhostilo hluboké, užaslé ticho.

„Obžalovaný, mohl byste prosím zopakovat jméno údajného pachatele?“ vyzval ho soudce. „Horst Fuchs,“ trval si na svém. „Byl to Horst Fuchs.“ Nato se odkudsi ozval hurónský smích, a úšklebku se neubránil ani důstojný muž v taláru. „Trváte na své výpovědi? Upozorňuji vás, že lež vám může pouze přitížit a vaše prohlášení dokonce hraničí s pohrdání soudem.“ „Říkám vám naprostou pravdu. Byl to ten chlap. Von mi dělal poradce. To von mi řek, abych to udělal. Abych je tam nechal. Já mu věřil, poslouchal jsem ho na slovo. Byl to můj učitel… A voni byli tak zatraceně tvrdohlaví, tak strašně namyšlený! Dostal jsem strašnej vztek, dyť voni mě urazili, ponížili! Museli jsme je tam nechat. Mohli si za to sami.“ „Takže si zasloužili i zemřít, protože si od vás odmítli koupit za dvacet tisíc matraci v reálné hodnotě sotva dvou set korun?“ „Nevím… možná… prostě mě to strašně namíchlo. Že jsou takoví, že vůbec jsou… že celej svět je tak strašně ubohej, tak strašně nemilosrdnej, zkurvenej…“ Tak na konci toho zlého snu vyfasoval Petr Slíva pět let natvrdo s ochrannou psychiatrickou a protialkoholní léčbou. Diagnóza: Společensky nebezpečný deviant s paranoidní psychózou a sklony k závislostem. V léčebně a následně v base se už nezbavil posměšné přezdívky Horst. A výsměch, to bylo ještě to nejmenší, co si za těch pět let musel vytrpět. Ještě dlouho a jen zvolna se probíral z toho hnusného, tíživého, zamotaného snu… Tehdy už mu touha po kousíčku štěstí a nenávist k době, která se nakazila prašivinou, nadobro rozleptaly rozum. Tehdy mu vyhasly oči a proměnily se ve dvě prázdné jámy, oslepené vidinami toho, co nepřichází. „Dělal jsem to všecko pro tebe,“ zašeptal a dlouze se zadíval na svou obnaženou hruď. Měl ji ještě celou zarudlou a bolavou od tetování,

které mu topornou rukou vyvedl jeden ze spoluvězňů, co si říkal Leonardo. „Jenom pro tebe, ty jedna blbá krávo. Protože já tě miluju… jo, miluju… to je to slovo… na který jsem si nemoh vzpomenout.“ A nastavil prsa paprskům slunce, které se na chvíli prodraly špinavým vězeňským oknem. Napůl zoufale a způli zhnuseně si ještě jednou prohlédl její jméno, kostrbaté a nepravděpodobné jako odlesk nějakého dávného, zmizelého světa: Karolína. Jeho prsty pod vězeňskými tepláky nahmataly naběhlý pyj; brzy nato se propadl do temného transu a před oprýskanou zdí, s pohledem stále upřeným na její jméno, teď tančil sám se sebou nemotorný tanec samoty. „Miluju tě, mrcho. A kdybys ještě chvíli počkala, tak bych ti to stih i říct…“

8 „Tak, holky, pěkně do rytmu! Vrtíme zadečkem, tááák, hezky vrtíme! Neflákáme se, vrtíme, vrtíme!“ Karolína z posledních sil vykonává mechanické pohyby a pohledem hypnotizuje vlastní tělo navlečené v elasťákách, jako by doufala, že přímo před očima uvidí vypařovat se a mizet ve vzduchu všechen přebytečný tuk. Všechno sádlo musí dolů! byla její oblíbená replika z jednoho starého filmu, a ta se jí každou lekci zumby vracela neustále na mysl jako ironický popěvek: Všechno sádlo musí dolů! Všechno sádlo musí dolů! Je to ale vůbec ještě možné? Může ještě někdy všechno tohle sádlo jít dolů? Vždyť by se musela takhle natřásat od rána do večera, vždyť by musela nadosmrti jenom hlodat mrkve, vždyť by nemohla dělat svou práci projektové manažerky, jejíž podstatou je sedět na zadku a civět do blikajícího monitoru. A pro koho vlastně ještě bojuje se svým sádlem? Jako by celý svět neměl nic lepšího na práci než netrpělivě sledovat její kalorickou křivku, dychtivě zkoumat pohyby jejího tuku. „Pěkně, holky, mám z vás radost!“ vykřikuje instruktorka a dunivá moderní hudba přechází v poklidnou baladu. „Teď si dáme chvilku cool down, zklidníme se, zavřeme očička, relax, pohoda. Byly jste dneska moc šikovný, koťátka. Zasloužíte si pěkně se uvolnit. Protáhneme si tělíčka, myslíme jenom na hezký věci.“ A tak Karolína, když už si předplatila tuhle lekci, pátrá v paměti po něčem hezkém. Jenže nemůže se správně soustředit, všude kolem sebe slyší ohlušující funění ženských, vdechuje kyselý pach potu. Cítí, jak se tělocvičnou vznáší vypařený tuk, jak se na její hlavu snáší těžký mrak vypocených kalorií a vsakuje se přímo do ní. Tak ráda by se teď

opravdu uvolnila a setřásla ze sebe všechno to napětí. Jenže copak to jde? Zrovna tady, v upoceném, vydýchaném akváriu plném nešťastných samic, které tu nejsou proto, aby si užily, ale protože sem přišly s něčím bojovat, nad něčím zvítězit? „Užíváme si, cítíme svoje tělo,“ vykřikuje instruktorka. Jo, cejtím svoje tělo, pomyslí si Karolína. Cejtím, jak to tlustý tělo pěkně smrdí. „Tuhle chvilku máme jenom samy pro sebe. Prožíváme svoje pohyby. Jsou to jenom naše pohyby, je to jenom naše svoboda.“ Zdá se, že ta bláznivá ženská tomu vážně věří. Ta cvoklá sluníčková baba je asi jediná, kdo je v celým tomhle akváriu potu opravdu spokojená. Teď máme zhruba deset minut jenom samy pro sebe, pro naši vnitřní svobodu. Přikázanou, vyhrazenou svobodu. Upocenou, urputnou, ultimátní svobodu. Už ať je konec, proboha. A pak se celá ta horda udýchaných ženských hromadně vyvalí z tělocvičny do sprch, kde teď bude před zrcadly dlouze poměřovat váhu svého štěstí. Karolína nesnáší jejich těkající, hodnotící oči, ty všetečné pohledy ze všech stran probodávající její tělo, neustále počítající a porovnávající. Předstírají, jako by nic, smějí se a lehkovážně žvaní, ale mezi řečí vás neustále skenují. „Holka, jak to děláš, že seš pořád tak hubená?“ říká jí například učitelka angličtiny, zatímco si ručníkem leští podpaží, připomínající obludný záhyb nějakého zvířete… snad lachtana? (Jak to, že jsou to vždycky ti druzí, kdo si první všimnou, že je tak hubená? Jak to, že jenom její oči si toho ještě nevšimly? Nevidí náhodou celý život nějaký úplně jiný svět než zbytek lidí?) „Takovou postavu bych taky brala,“ pokračuje lachtanka a její vzteklý pohled nezakrytě překládá ta slova do řeči pravdy: „Kéž bys chcípla, mrcho. Jen se neboj, jednou budeš taky tak stará jako já. Jednou ti taky bude čtyřicet, už za tři roky, ty pikslo. Taky jsem bejvala tak mladá. Taky jsem nebyla vždycky lachtanice. Ale neboj, ty konzole, to přijde samo, ani si toho skoro nevšimneš. Jednou ráno se probudíš a

zjistíš, že ses v noci proměnila v mořskou obludu, a vůbec to nebudeš schopná pochopit…“ Naprosto zničená po namáhavém dni se rozvalí na sedačku svého auta. Na kapotu s pravidelným pleskáním dopadají kapky podzimního deště (pořád jenom mrholí, snad tisíc let už jenom mrholí a prší), vzdálená světla lamp se na předním skle rozpíjí v slzavé kotouče. Karolína má strašný hlad, musí rychle něco sníst, jinak snad omdlí. Otočí se na zadní sedadlo a z nákupní tašky vytáhne cereální tyčinku. Sedí, chroupá lepkavou hmotu a pozoruje vytrvalý déšť. Tak, a teď domů, pomyslí si a hluboko v hrudi se jí něco sevře. Ještě musí udělat tu čínu, chlapi už určitě celí hladoví obcházejí lednici a rýpou do všeho, co se dá ochutnat. A čínu milujou, hlavně Jára, ten se po ní může přímo utlouct. Karolína znovu zašátrá v tašce, dá si ještě jednu tyčinku. Má tak strašný hlad! A tyhle věci ji nasytí a navíc jsou zdravé… „Fuj, to je tak hnusný!“ křičel jednou Karel a prskal kolem sebe kousky vloček. „Chutná to jak nos mrtvoly! Jak to můžeš jíst?“ No vidíš, pomyslela si teď při té vzpomínce. Já žeru nosy mrtvol, zatímco ty se cpeš hranolkama. No není to na světě přece jenom nádherně zařízený? Co asi teď dělá Jára. Ten smutný, bledý kluk. Kdykoliv na něj jen pomyslí, svírá se jí srdce. Nikdo už nikdy nedokáže sfouknout ten věčný plamínek melancholie v jeho velkých, trochu šilhavých očích. Jedině smrt. Jedině ta. Miluju ho, je to můj kluk, ale nikdy si neodpustím, že jsem přivedla na tenhle svět nešťastnou bytost. Někdy vypadá tak strašně zoufale, že se o něj vážně bojím. Co kdyby… co když… jednou… A můžu za to já. Tohle je moje dílo. Třeba je to jenom těma jeho kravíma očima, utěšuje se Karolína, zatímco šátrá po poslední tyčince. Třeba není tak nešťastnej, ale dělá to jenom ten jeho šilhavej, trošku směšnej pohled. Pravda je, že vážně není moc hezkej. Ve skutečnosti schytal skoro všechno, co mohl schy-

tat. V loterii života na něj zbylo to nejhorší číslo. Ruleta se porouchala. A přitom já přece nikdy nebyla k zahození. Tohle je jeho práce… za tohle může Karel. Za tohle může jenom on. Petr byl sice oproti němu lůzr a trochu primitiv, ale kdybych to s ním tenkrát přestála, Járu by nikdy takhle nezmršil. Ten ne. Kdoví, jak asi vypadá dneska… má ještě pořád ty svoje hustý černý vlasy? Nebo už ho život taky oškubal jako slepici… určitě oškubal… ježíšikriste, co dělá život se všema těma krásnýma věcma? Proč si je bere a kam je dává? Skrz světelné kotouče na předním skle teď její oči hledí do propasti času… mlhou tam zvolna padají, k zemi se snášejí prameny jeho havraních vlasů, kterých se už nikdy nedotkne, nikdo se jich už nedotkne, protože už nejsou… ale ona je vidí, pomaličku jako peří klesají deštivou tmou… a za nimi další a další věci, které kdysi milovala… jedna za druhou tam venku za sklem auta prší dávné věci, které v životě mívaly cenu… zvolna jako baldachýny klesají na zem a vpíjejí se do kaluží… Nemůže se přinutit k jedinému pohybu. Jako ochrnutá jen sedí a propadá se do myšlenek. Co kdyby se už nikdy nevrátila? Mohla by teď otočit klíčkem a pomalu se rozjet… a zmizet… Jenže by to nemělo smysl. V životě nelze uniknout, nanejvýš uhnout, a to je příliš málo… tohle už stačila pochopit. A navíc jí už strašlivě kručí v břiše. Seru na tyčinky! rozhodne se náhle a z nákupní tašky vytáhne velkou sklenici pořádně tučné majonézy. V tu chvíli je na sebe bezmála pyšná. To náhlé rozhodnutí vlastně hraničí s hrdinstvím. Ten krok vyžaduje pořádný kus odvahy. Nepřítomně do sklenice zanoří zbytek cereální tyčinky a nabere si velikou porci bílého tuku… Nikdy nezapomene na ten strašný, děsivý výjev, nadosmrti ho bude mít před očima, kdykoliv si vzpomene na svého malého Járu. Tu chvíli, kdy v koupelně zaslechla úpění, bušila na dveře, ale on jí neotvíral. Nakonec musela ty dveře vyrazit… a on ležel na podlaze před zrcad-

lem, celý obličej od krve a v ruce kuchyňský nůž… Přiskočila k němu a vší silou ho sevřela v náručí… tvář měl plnou malých bodných ranek, takových zoufalých ďobanců… „Chtěl jsem si vyříznout všechny pihy,“ brečel. „Myslel jsem, že když se mi je podaří všechny vyříznout i s kořínkama, tak už mi znova nenarostou…“ Hladila ho v těch jeho ryšavých vlasech a z očí jí tryskaly slzy, jako by chtěla sama vyplakat všechnu tu jeho nesmírnou, dětskou bolest… „Jenomže já jich mám tak moc,“ vzlykal. „Nedaj se všechny vyříznout… Mami, proč jsem tak hnusnej? Proč zrovna já?“ A ona se nezmohla na slovo. V hrdle jí vězel kámen… chtěla ho utěšovat, ale všechna slova se jí najednou zdála falešná… chtěla mu vymluvit jeho obavy, ale zároveň věděla, že by to byla lež… a tak ho jen dlouze a mlčky hladila a žínkou mu omývala ranky na obličeji… Ještě dnes má ve tváři malinké, sotva viditelné jizvičky. A kolik takových jizev má asi na srdci… a ona je nikdy, nikdy nedokáže zahojit. Musím se už sebrat, rozhodne se a rázně zašroubuje téměř vyprázdněnou sklenici. Tak, a všechno to zatracený lopocení bylo k ničemu, pomyslí si. Musím se vzchopit a vrátit se domů, už jenom kvůli němu, kvůli Járovi. Co když zase tropí nějakou pitomost, co když se zase v té jeho smutné šilhavé hlavičce rodí nějaký šílený nápad… Tak konečně otočí klíčkem v zapalování a zvolna se rozjede k domovu. Musím bejt poslušná, opakuje si v duchu, musím bejt poslušná. Moje rodina mi za to stojí. Stojí mi za to, abych nedělala pitomosti… Jakmile za ní zapadnou vstupní dveře, odněkud z kuchyně se ozve Járův hurónský výkřik, jako by zvukem zavíraných dveří spustila podmíněný reflex: „Jídlo de!“ Takhle si navykl svou mámu vítat. Jako zvíře. Jako malý, potměšilý, zrzavý křeček. Oba dva sedí v kuchyni, sklonění nad svými telefony. Sotva k ní

zvednou hlavu (jen oba zamručí něco o hladu a o zpoždění), zahloubaní do svých miniaturních digisvětů, s očima rozšířenýma a zároveň prázdnýma zuřivě rejdí prsty po displejích, oba dva na jedné pohovce, a přitom každý v docela jiném vesmíru. Skloní se k nim a oběma vlepí letmý polibek na čelo. Snad si toho ani nevšimnou. Vyndá věci z nákupní tašky a začne připravovat večeři. A pak se stane něco velmi zvláštního. Právě když krájí první kolečko pórku, její život se otřese v základech. Vlhká blanka, kterou jí na očích vykouzlila palčivá vůně zeleniny, od téhle chvíle už nikdy nezmizí. Karel, jako by si náhle vzpomněl na něco moc zábavného, skoro k popukání, zničehonic zvolá: „Že to je ten tvůj bejvalej, co kuchnul toho Kalandru, že jo?“ „Cože?“ zpozorní Karolína a hřbetem ruky si otře čelo. „No že to je von? Je to von, to je jasný!“ „Jasně že jo,“ přidá se lhostejně Jára. „Taky jsem ho poznal. Nedávno jsem ho dokonce potkal.“ „O čem to proboha mluvíte?“ „No jak zabili Kalandru...“ Otočí se k němu a upřeně se mu zadívá do očí, jako by se chtěla přesvědčit, že se docela nezbláznil. „Jakýho Kalandru zabili?“ řekne. „Toho zpěváka?“ „Počkej, ty to jako nevíš?“ Teď si vzpomene, že vlastně už něco zaslechla v šatně po cvičení, ale nějak tomu předtím nevěnovala pozornost. Drby ze společnosti jí většinou šly jedním uchem tam a druhým ven (na rozdíl od Karla Kříže). „Měla jsem hodně práce… neměla jsem čas…“ „Tak to je síla!“ plácne se do stehen, očividně šťastný jako dítě, že zrovna on jí nyní může triumfálně oznámit tu velikou událost. „Ka-

landra konečně skapal! Teda ne že bych mu to přál, to ne… No a podle mě to je ten tvůj bejvalej. Poznal jsem ho, je to von, za to dám krk. Jak je tohle ale možný? To je mazec, co?“ Jako ve snu přistoupí blíž, aby si na displeji telefonu přečetla tu šílenou, nepravděpodobnou novinku. Tučným smutečním písmem tam stojí: ČERNÝ DEN PRO ČESKOU KULTURU! TONY KALANDRA (59) JE PO SMRTI! STRAŠNÝ KONEC POPULÁRNÍHO ZPĚVÁKA! UMÍRAL V BOLESTECH? A pod tím rozostřená fotografie zpěvákova těla, přikrytého plachtou. Roztřeseným prstem posune displej a do očí ji udeří další snímek… a na něm starší muž, otylý a proplešatělý, s prázdným, nepřítomným výrazem v očích, jako by byl šílený… Proboha živýho, to není pravda! projede jí od hlavy až k patě záchvěv hrůzy. To není, to nemůže být on! Ale ten muž na fotce má natolik povědomé rysy… ne, tohle nemůže být jen náhodná podoba, tohle ne… Tak už je nemá, pomyslí si a všechno jí to připadá tak absurdní, až se neubrání napůl cynickému a způli zoufalému úsměvu. Už je nemá, ty svoje krásný černý vlasy, nemýlila jsem se. Život ho přece jenom oškubal. Jako slepici. Z posledních sil dočítá ten strašný, nepravděpodobný nekrolog a znovu a znovu se ujišťuje očima, že ten muž na fotce vedle mrtvého zpěváka je opravdu on… Petr Slíva, její první a poslední láska. Národ je v šoku! Populární zpěvák Tony Kalandra, autor nesmrtelných hitů jako „Pojď, lásko, budeme si hrát“ nebo „Džínsová galaxie“, byl dnes v ranních hodinách nalezen mrtev v bytě tohoto muže. „Muž sám zavolal na linku 158,“ uvedla policejní mluvčí. „Mluvil zmateně, byl velmi opilý. Tvrdil, že na smrti zpěváka nemá žádnou vinu, ale podrob-

nosti si nepamatoval. Muž, který byl podle vlastních slov velkým a letitým zpěvákovým obdivovatelem, se nyní nachází v cele předběžného zadržení. Již v minulosti byl muž trestán za ublížení na zdraví s následkem smrti. Pokud by se prokázalo, že šlo o vraždu, hrozil by mu až výjimečný trest. Tělo zpěváka bylo drobně potřísněno krví, ale nebyly na něm nalezeny stopy násilí.“ Celý národ je zděšen touto strašlivou zprávou. Byla to vražda? Nebo Tonyho Kalandru dostihla dlouhá a těžká nemoc, se kterou se v posledních měsících potýkal? Jakou roli v tom všem hraje tento muž? Tak se ti přeci jenom splnil tvůj největší sen, pomyslí si Karolína a zaboří hlavu do dlaní, jako by se chtěla navěky propadnout do bezedné tmy zapomnění. Tak ses s ním nakonec setkal, s tím, koho’s miloval víc než mě… s tím, kdo nás dva vlastně tenkrát rozdělil… „Je to von, že jo?“ slyší jakoby z veliké dálky jízlivý hlas svého manžela. „No, pěknýho ptáčka si uměla vybrat, jen co je pravda. To se teda má čím chlubit…“ A pak, z ještě větší dálky, z jiného světa ten hlas dodá: „Husa.“

Druhá část

1 Tonyho Kalandru probudil nápor strašlivého tuberkulózního kašle. Drahnou chvíli se svíjel v křečích na propocené posteli a chrchlal do kapesníku husté nažloutlé hleny. Někdo na mě myslí, napadlo ho, když nápor konečně trochu polevil. Zubatá na mě myslí. A kromě ní? Kdo další? Bývaly časy, kdy na něj myslel celý národ. Tisíce koček každý večer usínalo s pracičkama v klíně a očima upřenýma na jeho šviháckou postavu pod sloganem Pojď, lásko, budeme si hrát! A dneska už si s jeho jménem na rtech zajíždí pařátem do klína tak akorát ta zubatá. Do prdele, jak se jenom zbavit těchhle pitomejch myšlenek? Pomyslel si a zašátral po lécích na nočním stolku. Kdy nastal ten zlom, ta chvíle, odkdy se mi dokola vrací myšlenka na smrt? Celá moje tvorba byla přece vždycky založená na optimismu, na bezstarostnosti, lehkosti. Hlavně díky tomu se těm davům zaryly moje písničky pod kůži. Jakmile na kumštýře vlezou chmurný myšlenky, je to začátek konce. Bylo už skoro poledne a Tony Kalandra s hlavou třeštící kocovinou ztěžka vylezl z postele. Zapálil si cigaretu a beznadějně ponořený do svých chmurných myšlenek chodil sem a tam po pokoji. Přednedávnem se na jedné štaci zase po letech setkal s Petrem Dandou. Zašli potom spolu na panáka a nakonec skončili až nad ránem, jako za starých časů. Povídali si o všem možném a on postupně pochopil, v čem možná spočívá ten zásadní rozdíl mezi ním a tímhle starým rockerem, který si svůj kredit drží i pětadvacet let po revoluci. „Tenkrát se to všecko zlomilo,“ řekl Danda a objednal dalšího panáka. „Když si lidi vyzvonili demogracii, vole. My jsme byli najednou spojovaný s minulostí, najednou jsme byli ty zlý, jako bysme za něco

mohli. Jenže, kamaráde, kumštýř se musí umět přizpůsobit, to je to. My musíme v každý době najít svoje místo, my musíme mít hroší kůži, vole.“ „Ale já jsem se přece taky snažil,“ namítl Kalandra a zapálil si tisící cigaretu. „Vždyť jsem po tý revoluci natočil ještě tři desky a šest výběrů. A přitom to se mnou jde jenom do prdele, zatímco vy furt ještě vyprodáte Lucernu.“ „Kdo to je, my?“ „Já nevím, prostě vy… ty, Helena, Michal a tak… Jednou se prostě naše cesty tak nějak rozjely… a já nedokážu držet krok, kurva.“ „No jo, to je fakt, to ti asi nevyvrátím.“ „Tak čím to je? Já to prostě nechápu.“ Danda se zamyslel a přitom si ho měřil pohledem, ve kterém se mísil soucit se špatně skrývaným pohrdáním. „Těžko říct, vole. Možná vydáváš málo výběrů. Šest? Za čtvrt století? To je málo, hochu. Chce to aspoň každý dva roky jeden. Koukni třeba na Michala, to je u mě král výběrů! Italský léto, Roztočte diskokoule, Plážový songy… Ten to chrlí jak na běžícím pásu.“ „No jo… já vydal naposledy best ofku Pojď, lásko… měl to bejt trhák. A co myslíš? Prodalo se pět tisíc kousků. Posranejch pět tisíc.“ „Jenže to je právě to. Ty ses prostě zasek. Pojď, lásko… jasně, to jsou tvoje starý pecky, ale lidi chtěj taky něco novýho. Kolik se ti povedlo hitů za těch dvacet let? Ty seš zkrátka příliš zajebanej v minulosti, Tony. V tom to je, vole. Já se vždycky držel svýho hesla: A jedeme dál!“ A jedeme dál… Petr Danda měl pravdu. V tom vězel ten zásadní rozdíl mezi nimi. Kumštýř zkrátka nikdy nesmí polevit, nikdy se nesmí zastavit. Kulisy se mění, ale kumšt, ten zůstává. V hlubokém zamyšlení u okna s výhledem na trávník se Tony Kalandra znovu rozkašlal. Jak mám pořád jet dál, když mě navíc trápí to zatracený zdraví? To se lehce řekne člověku, kterej se každý ráno nebudí v záchvatech tuberáckýho kašle. A navíc někomu, kdo má doma

mladou kočku a armádu dětí zrozenejch z prostopášnický minulosti, který ho dokážou potěšit, když je mu těžko. Já mám jen dvě bývalý manželky, pro který nejsem nic než vyhaslá hvězda s almužnou na kontě. A i ta podělaná almužna jim stojí za to, aby mě soustavně vysávaly jako hyeny, dokud na mně nezůstane nit suchá. A David, jedinej syn z prvního manželství? Ano, umí si představit, že k němu by si ještě dokázal najít cestu. Jeho David, Davídek! Čas od času mu do rozbodaného srdce zajede jehla otcovské touhy. Ale i na to už je pozdě, příliš pozdě. Davidovi je teď něco kolem dvaceti a po svém otci zdědil muzikantské nadání. Jenže jak daleko má jeho Láska je barman v nočním podniku k synovu Die, you motherfucking dick, die!, které hlasem bublajícího kanálu vyřvává ve své deathmetalové kapele… Kdepak, to je příliš hluboká propast, než aby ji bylo možné ještě někdy překlenout. Není pochyb, že jeho vlastní syn se za svého otce stydí. Nechce se hlásit k vyhaslé hvězdě, ze všech sil se distancuje od toho nešťastného alkoholika, který před třiceti lety dostával do varu davy fanynek, z nichž jsou dneska staré vytahané matky ohřívající řízky pro fotry z práce. Už jenom to, že si změnil jméno z Davida Kalandry na „David, The Butcher“. David, řezník. Krvavým sekáčkem času přesekl pouto generací a smutek, který při tom aktu vystříkl, nadosmrti ulpěl na srdci jeho vyhaslého otce. Je teprve poledne a Tony Kalandra se už zase propadá do svého rozbolavělého nitra. Kumštýř, který se jednou dostal na vrchol, bude už napořád závislý na zrcadle úspěchu. Vždycky znovu se potřebuje v tom zrcadle vidět. Jakmile jednoho dne k tomu zrcadlu přistoupí a shledá, že osleplo, že je prázdné a černé, už v sobě nikdy nenajde klid a chuť do života. To je zákon, zákon pomíjivosti, o jehož neúprosnost byli běžní smrtelníci omilostněni. V obýváku svojí vily si Kalandra nalil vyprošťováka a u dna sklenice ho napadla spásná myšlenka. Co je tím nejvěrohodnějším indikáto-

rem slávy? Bulvár. Dokud se o tebe zajímá bulvár, ještě pořád žiješ, ještě jsi hvězda, i když vyhaslá. Roztřesenou rukou vytočil známé číslo a cítil se při tom, jako když umírající volá záchranku. „Deník Flus, redakce,“ ozvalo se na druhém konci. „To je Tony Kalandra? Zdravím, mistře. Jak se máte?“ „Redaktore, stojí to za hovno. Mám pro vás špek.“ „No výborně, tak sem s tím!“ „Nejdřív mi řekněte, jestli máte dneska žně.“ „To ani ne. Iveta se zase včera ztřískala na nějaký párty, ale to už je nuda. Potřebovali bysme něco vostřejšího. Tak sem s tím, jsem celej napjatej!“ „Tak v tom případě bych pro vás něco měl. Mohlo by vás to zajímat. Ale potřeboval bych první stránku.“ Redaktor se odmlčel, chvíli zvažoval odpověď. „To bude těžký, mistře,“ řekl po chvíli. „Vždyť víte, jak to chodí.“ „Právě že to pořád ještě nevím. Jak to chodí?“ „No, mistře, při vší úctě… jak bych to řek… zkrátka v současnosti máte trojku. Říkal jsem vám to přece už minule.“ „Takže trojku… a co by se muselo stát, abych měl dvojku nebo jedničku?“ „To by se muselo stát hodně.“ „Třeba smrt?“ „No tak smrt, to určitě. Smrt je vždycky zaručená jednička. Ale ve vašem případě, mistře, bych tu jedničku nasazoval hodně nerad. Takže vám můžu s potěšením nabídnout druhou nebo třetí stránku, podle toho, co pro nás máte. Sem s tím!“ „No, pane redaktore, ne tak zhurta. Musím taky myslet na praktický věci. Kolik bych dostal řekněme… za nemoc?“ „Za nemoc…“ Na druhém konci drátu se ozvalo zajíknutí. No vida, to už je sousto. „Tak to záleží…“ „Na čem to záleží?“

„Já nevím, mistře… Snad to není, nedej bože… rakovina?“ „A kdyby byla? To už by hodilo jedničku?“ „Sakra, mistře, nežertujte. Vy máte zatraceně černej humor. Především doufám, že to není nic vážnýho.“ „Tak jak se to vezme… No dobře, rakovina to asi není. Ale kašlu. Strašně kašlu a není mi vůbec dobře. Mám depresi.“ Teď redaktor chvíli váhal, zvažoval všechna pro a proti. Deprese u Kalandry, to koneckonců není nic až tak nového. Přesto by se z toho ale dalo něco vykřesat. Jestli má patřičnou kocovinu, rozcuchané vlasy a kruhy pod očima, zkrátka jestli vypadá dostatečně strašidelně, snad by to mohlo oživit okurkovou sezónu. Iveta v šatech poblitých vínem a antidepresivy by se přeci jen mohla přešoupnout na druhou stránku. „No, mistře,“ řekl nakonec redaktor, „už se známe nějakej ten rok, tak snad můžu mluvit narovinu. Rakovina by byla za kilo, deprese a tvůrčí krize tak maximálně za dvacku. Toho tady máme plnej pořadník, a u vás by to nebylo poprvý.“ Kalandra si zapálil další cigaretu a po chvíli mlčení rozhovor uzavřel: „Tak dobře, aspoň za dvacku. Přijeďte, dokud jsem rozespalej.“ „Výborně, už vyrážíme, do hodiny jsme u vás. Nemusím doufám připomínat, abyste se mezitím nemyl, nedával si kafe… zkrátka zůstaňte pokud možno tak jak jste, a ještě nejlíp v pyžamu. Trochu si ještě rozcuchejte vlasy. Něco z toho vykřesáme, žádnej strach. A díky, mistře, vy jste taková naše stálice.“ A tak se Tony Kalandra zase jednou dostal na první stránku bulváru. Bylo to jeho malé zmrtvýchvstání… Je zvláštní, že vyhaslé hvězdy zažijí zmrtvýchvstání většinou až ve chvíli, kdy buď zemřou, nebo na ně aspoň sahá zubatá. Druhý den ráno celý národ v tramvaji, v metru nebo na pracovních stolech rozprostřel čerstvé vydání deníku Flus a spatřil zvláštní, odpudivý a velice ponurý výjev…

Šok! Tony Kalandra má smrt na jazyku! Je to rakovina? Stálo na titulní stránce tučným a smutečně černým písmem, a pod tím fotografie (záměrně rozostřená, aby to vypadalo, jako že Mistra přistihl náhodný paparazzi), na níž ze dveří svojí černošické vily vykukuje odulý, bledý přízrak s černými kruhy pod očima. „Tak už jste to četli? Kalandra umírá…“ znělo toho rána sborově po celé zemi; národ zase jednou našel společné téma. „Takovej to bejval kalibr, a hele jak dopad… jo, rakovina, to je svinstvo.“ I samotného Mistra ta senzační zpráva zaskočila a poněkud vyděsila, když se před polednem došoural k poštovní schránce a rozechvělýma rukama rozevřel noviny. Sakra, tak tohle jsem opravdu já? To snad ani není možný. Vždyť já se měním v monstrum… Stálo mi těch dvacet tisíc vlastně za to? Jsem pořád ještě slavnej, ještě se o mně píše… ale takhle? Musel jsem bejt včera úplně namol, co jsem to do prdele způsobil… A ten redaktor to teda trošku přepísknul, tohle jsem přece úplně nechtěl, to je podpásovka… Hvězda osmdesátých let Tony Kalandra, bývalý idol dívčích srdcí – četl a do hlavy mu přitom stoupala krev – se potýká s vážnou nemocí! Takhle ho zastihl náš fotograf v jeho černošické vile! Poznáte v něm slavného autora hitů jako „Pojď, lásko, budeme si hrát“ nebo „Džínsová galaxie“? Ne, to asi opravdu ne. Ani já sám už v tomhle napuchlým vychlastaným přízraku nepoznám Tonyho Kalandru. Sám sebe už nepoznám. Ale mám, co jsem chtěl. Mám, co jsem chtěl.

2 V hotelovém baru se posadil do potemnělého kouta, neměl dnes náladu na to, aby ho někdo otravoval. Samozřejmě, že ho lidi stále ještě poznávali, ale v posledních letech jako by se na něj lepily jenom samé divné existence. V barech, na benzínkách nebo dálničních odpočívadlech cestou ze štace se po něm sem tam někdo otočil, za zády zaslechl „Ty vole, to je von!“ „Kdo, von?“ „Kalandra, ten zpěvák z vosumdesátek, vole!“ nebo se k němu přimotal nějaký ožrala a bez špetky úcty do něj začal hučet, jako by spolu pásli husy. Čas od času ho ještě požádala o autogram nějaká žena, ale byly to většinou tlusté, zestárlé a naprosto nebrousitelné báby. Mladé holky ho o podpis poprosily jen velmi zřídka, a když už se zdálo, že by si snad i daly říct a nechaly si v jeho hotelovém pokoji zazpívat Džínsovou galaxii a trochu pomačkat kozičky, na poslední chvíli z nich vždycky vylezlo něco jako: „Pane Kalandro, to bude mít máma radost! Vona vás zamlada hrozně žrala…“ Zkrátka nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, jako by se mu všichni tihle náhodní obdivovatelé vysmívali, jako by se mu pošklebovali, jako by byl nějaká atrakce, živoucí fosilie, cirkusové číslo. A navíc teď, po tom jeho podivném comebacku. Fanoušků na jeho štacích po kulturních domech a vesnických sálech znatelně přibylo, což je dobře – mohl si zvýšit honorář a zase se začaly prodávat jeho desky. Ale ani na chvíli nezapochyboval o tom, že většina lidí přichází jen ze zvědavosti, aby si prohlédli toho zbídačelého alkoholika na sklonku života. Spousta z nich dokonce ani nedokázala skrýt zklamání, že ve skutečnosti nevypadá tak hrozně, jak čekali. Vždyť ten chlap má ještě docela elán, sem tam si i poskočí jako zamlada a snad má i svoje vlasy – copak takhle vypadá člověk po chemoterapii? No ano,

oni se snad cítili dokonce podvedení, divže nechtěli vrátit vstupné! Servírka v tomhle baru byla naštěstí Ukrajinka, takže ho snad nemohla poznat. Objednal si další drink a krabičku Camelek a díval se, jak vrtí zadkem, zatímco prochází mezi umakartovými stolky, kolem jukeboxu a kulečníkového stolu se dvěma podivínskými hráči. Možná by si dala říct, vypadá docela zachovale, uvidíme. Pozdějc zkusím svoji fintu s jukeboxem – za pětku si koupím sám sebe, hodím tam Lásku, Galaxii nebo třeba Podivín čas, ta je taková poetická… no co, stejně nebude rozumět textu… opráším ruštinu (ta mi vždycky šla, vždyť to byl skoro můj druhej rodnej jazyk) a vysvětlím jí, že to zpívám já a že jsem československá hvězda… To půjde, cejtím to, dneska v noci určitě ještě zasunu. Ale teď ještě ne, teď chci mít ještě chvíli klid. Jen tak v tichosti a o samotě se napít. A zapomenout na tu šarádu z minulého týdne, která se mu pořád vrací ve vzpomínkách a jejíž pachuti se nedokáže zbavit. Proč tam jenom vůbec lezl? Helena si ho pozvala jako speciálního hosta na svůj výroční koncert (výroční? Co to vlastně bylo za výročí? Sto dvacet let kariéry? Dvousté narozeniny? Oslava pětisté plastiky? Je to směšné, ale opravdu to neví). Společně nevystoupili už přes dvacet let, a najednou, to je ale náhoda! Helena Smetáčková si vzpomněla na svého starého kamaráda Tonyho Kalandru. „A teď bych ráda přivítala na pódiu svého milého přítele a letitého kolegu, velkého umělce, o kterém jste v poslední době asi hodně slyšeli a na kterého teď myslím ve dne v noci a ze srdce mu přeju, aby překonal všechny životní problémy… Přivítejte prosím Tonyho Kalandru! Tony, pojď k nám, kamaráde…“ A za burácivého potlesku ho objala, po letech zase ucítil na hrudi její kozy, napumpované k prasknutí čínským silikonem. Dokonce i slzu uronila, mrcha jedna prohnaná. No jo, Helenka, vydechl a zhluboka se napil. Tak si na něj vzpomněla, když je teď zase na chvíli v kurzu. Když z něj teď zubatá vydojila

zbytky zašlé slávy. Ale nebyla to špatná holka, v sedmdesátkách a ještě i v osmdesátkách udělala pár pěknejch písniček. Vždycky se uměla přizpůsobit, tak jako Michal a pár dalších, vždycky dokázala srovnat krok s dobou. V devadesátkách naskočila na vlnu europopu, pomocí plastik ze sebe udělala zakonzervovanou krásku, a pořád jede dál, i když kulisy se mění. Ještě pořád bez problémů vyprodá Lucernu nebo nějakou z těch arén, jak se tomu teďka říká. Zatímco já sotva zpola zaplním vesnickej kulturák. Po koncertě, který víc než co jiného připomínal zvrácenou grotesku, se k němu v šatně vrhla a vřele ho objala. V první chvíli musel bezděky odvrátit tvář, protože z jejích úst na něj zavanul hnilobný pach. S hrůzou si uvědomil, že i na téhle zakonzervované mumii už čas vykonal své, a i když se jí docela úspěšně daří podplácet stáří, z jejího dechu už vzdáleně vane smrt. „Je mi to tak líto,“ pravila se špatně skrývanou teatrálností (jenže u lidí, kteří svůj život strávili na pódiu, se vlastně teatrálnost dříve či později stane přirozeností). „Tak líto… Jak se cítíš? Zvládnuls to výborně! Řekni, Tony, Toníku, můžu pro tebe něco udělat?“ „Ne, to je v pořádku, seš hodná.“ „Ale no tak. Kdo jinej by si měl na tom světě pomáhat než starý přátelé? Poslyš, Toníku, jestli potřebuješ nějaký peníze na nějakou operaci… stačí říct, od toho jsem přece tady.“ „To nebude potřeba.“ „Vážně? Takže peníze máš? Kdyby ne, řek bys mi to, viď?“ „O to nejde. Víš, Heleno, já na žádnou operaci nepůjdu.“ „Ne? Takže už je… pozdě?“ „Není pozdě… totiž je… na všechno už je pozdě. Ale na žádnou operaci nejdu. Ve skutečnosti se nic tak strašnýho neděje.“ „Neděje? Jak to?“ odtušila a zadívala se na něho mnohoznačným pohledem.

„Prostě neděje. Doktoři se nějak zmejlili nebo co… já nevím. Ale vypadá to, že tady ještě nějakej čas pobudu.“ Při těch slovech se od něho odtáhla, jako by ji zasáhl elektrický proud. Z jejího pohledu vyčetl zděšení, zmatek a ještě něco… něco, co se podobalo výčitce nebo dokonce zášti. Tak tys mě podvedl? říkal její pohled. Tak ty sis ze mě vystřelil, udělals ze mě před všemi těmi lidmi krávu? Ty sis to snad celé jenom vymyslel? „Tak to jsem ráda,“ řekla jakoby mechanicky, bez intonace. „To jsem moc ráda. Bála jsem se, že je to s tebou opravdu vážný…“ „Nemusíš se bát. Je mi docela dobře. Novináři toho nakecaj, vždyť to znáš.“ Náhle se mu zalíbila tahle nová role a rozhodl se, že když už si na sebe ušil tenhle bič, aspoň si to všechno náležitě užije. „Naopak se teď cejtím ještě líp než kdy jindy. Myslím, že o mně ještě lidi uslyšej. Teď to teprve všecko pořádně rozjedu!“ „Tak to je dobře, moc dobře,“ opakovala nepřítomně, rty křečovitě sevřené potlačovanou nenávistí; v koutku úst se jí dokonce zatřpytila slina. Vypadala jako opice. Jako veliká, nenávistná, silikonová opice. Ještě teď se musel otřást hnusem při vzpomínce na její páchnoucí dech. Ne, tohle se nemělo stát. Měl si radši navěky podržet v paměti tu jemnou, jakoby fialkovou vůni, kterou vychutnával z jejích úst před třiceti (nebo snad sto třiceti) lety, když si to spolu poprvé a naposledy rozdali na hotelu někde ve východním Německu. Tony Kalandra si zhluboka povzdechl a pokynul na Ukrajinku, že už mu vyschla další sklenka. Mile se na něj usmála a jemu to drobné gesto udělalo radost; snad by tahle fortelní soudružka mohla potěšit jeho rozbolavělé srdce, až noc pokročí. Zase se na něj začíná lepit samota a s ní i všechny ty zamotané myšlenky… Přeci jenom by si mohl pořídit aspoň doprovodnou kapelu, aby pak měl s kým popíjet

v nočních barech po cestě ze štací. Kdysi míval silnou sestavu, ale to byly jiné časy. Už dvacet let jezdí sám, protože ze svého honoráře si nemůže dovolit další muzikanty. Sám řídí, sám si v sále rozestaví bedny a světla, sám si ozvučí mikrofon; doprovodnou kapelu má celou na jediném cédéčku, které vloží do přehrávače a spustí jediným tlačítkem. Jsou už holt takové časy, nic už není jako dřív. Někdy se na něho proto pořadatelé dívají podezíravě, dávají najevo jisté zklamání, jako že přeci jenom čekali něco velkolepějšího od někdejšího krále bigbítových balad. Tak jako dneska v té zpropadené vesnici na kraji světa, kde to jenom bylo? Vzal to čert. Ale možná by si přeci jen mohl dopřát aspoň dva tři muzikanty, na to by honorář ještě snad vystačil. Mladý chlapíky, se kterýma by potom mohl v hotelovým baru utápět svoji samotu. Jo, to udělá, hned zítra se po někom poohlídne, když teď zase trochu stoupnul v ceně. A vůbec, ono nebude tak zle. Možná že ho skutečně ještě něco čeká, cítí to v kostech. Tenhle srab nemůže trvat věčně, přichází lepší časy. Neměli jsme to lehký, ani já ani Helena. No vida, a dneska vyprodá arénu. Nebo Michal Petr, ten taky musel chvíli chodit kanálama, když si lidi vyzvonili tu slavnou demogracii. A minulej rok měl na svým megakoncertu k padesátinám sedmnáct tisíc lidí! To je přece něco. Nebo po Naganu, jak si ho hokejisti pozvali na Staromák! Celej tenhle národ, kterej nás tenkrát s takovou nenávistí vyzvonil, najednou zase sborově zpíval „Nonstop“. Jednou jsem přece někde četl, že trvá asi třicet let, než se usaděj poměry po nějaký velký společenský změně. A to už pomalu přichází. Spočívá to asi v tom, že lidi zase dostávaj rozum a vracej se k tomu, co je kvalitní a nadčasový, aniž by do toho motali předsudky a politiku a všechny tyhle blbosti. Naše generace vystřízlivěla a zjistila, že nebylo rozumný zahodit všechny starý hodnoty, když tahle prašivá doba žádný nový hodnoty nepřináší. A mezitím zase dorostla nová generace, která – aspoň z určitý části – dokáže ocenit kvalitu a poctivost, zkrátka starej dobrej kumšt.

Možná je to nějaká nostalgie nebo co, nějaký zhnusení z týhle zlý zamotaný doby. Ty, co na tom byli pár let stejně bledě jako já, už zase jedou ve velkým stylu. Píše se o nich, seděj v porotách talentovejch soutěží pro mladý a nikdo se nad tím už nediví. A já se teď na týhle nový vlně taky svezu, to teda jo. Tuhle příležitost už nezaspím. Nakonec příští rok mi bude šedesát, co zkusit pojmout to taky ve velkým stylu? No, arénu nevyprodám, to asi ne, ale třeba by klapla konečně ta Lucerna… když na tom zapracuju… pozvu si nějaký hosty, nějaký velký zvířata, co zase dneska letěj, třeba zrovna Helenu! Uvidíme, jestli mi to ta stará mrcha vrátí (jízlivě se rozchechtal, až mu zaskočilo). Pokud jí ovšem do tý doby nevybouchnou kozy, teďka to prej praská vostošest, Číňani do toho silikonu míchaj nějaký burizony nebo bambusovej dynamit nebo co. Sákra, kdyby jí to tak chtělo prdnout v přímým přenosu, to by byla jízda… třeba uprostřed nějaký silvestrovský šarády – kam mě nepozvali už dvacet let –, přesně o půlnoci, tři, dva, jedna, prásk! Ach bóže. Jo, bude líp, musí bejt líp. A jedeme dál! Pro začátek bych moh přestat tolik chlastat. Jasně, omezím to. Tohle je dneska můj poslední drink. Nebo, řekněme, předposlední… Zamženým zrakem chvíli pozoroval ukrajinskou servírku, jak mlčky stojí za barem a nepřítomně leští sklenice. Po chvíli se mu zdálo, že se na něj zdálky usmála, ale nemohl vyloučit, že ten úsměv nepatřil někomu z těch dvou chlapů, co se pořád motali kolem kulečníkového stolu. Zdviženým prstem si poručil ještě jednu sklenku. Dneska si to může dovolit, spí na hotelu a zítra ho čeká nějaká soukromá štace, a to bývá spíš zábava než práce. Nějaký chlápek si ho objednal na firemní večírek a nezdráhal se zaplatit šťavnatou sumu. I to bylo dobré znamení, že se věci obracejí k lepšímu. Takže se dneska může ještě náležitě rozšoupnout, prachy na to má a i nálada už se mu zlepšila. Fuj, byla to ale hnusná doba, těch několik dlouhých let po revoluci. (Tenkrát, když se to lámalo, seděl v hotelovém pokoji a znechuceně

sledoval televizi; viděl davy lidí, kteří čímsi zuřivě zvonili, a jemu se zdálo, že to armáda klaunů zvoní šaškovskými rolničkami. A věděl, že všichni ti, kterým po léta rozdával radost svým uměním, teď s chutí zvoní i jemu, ne, právě jemu; viděl jejich pitomé nadšené tváře a zdálo se mu, že všichni hledí přímo na něj, přímo jemu do očí zvoní svými rolničkami; byl to příšerný, nepopsatelný pocit.) Teď ještě přilezete, psi, pomyslel si náhle s triumfální nenávistí. Přilezete a budete ještě slintat. Budete mě na kolenou prosit za odpuštění. Kdybyste věděli, jak jsem musel trpět. A za co? Za co vlastně? Za to, že jsem se narodil v době, kterou jste se tak najednou rozhodli smést ze stolu, a že jsem se chtěl mít dobře a poctivě dělat svůj kumšt? Byl jedním z těch, které nenávistná ruka lůzy smetla ze stolu společně s celou minulostí. Jenom proto, že nedokázal tak rychle převléct kabát, jenom proto, že vždycky jednal upřímně a podle svého svědomí, musel potom tolik trpět. Ale trpělivost se vyplatila, určitě se vyplatila, teď se to teprve náležitě ukáže. S velkým zadostiučiněním už delší dobu pozoruje, jak roste počet těch, kteří se nestydí veřejně ocenit právě tyhle vlastnosti. Vlastnosti, které byly tak dlouho považované za nežádoucí, protože to tak chtěla zvrácená logika doby: teprve teď začíná čím dál víc lidí chápat, že nechuť převlékat kabáty není selhání, ale přednost. Doba k tomu musela dospět, ale teď je to tady, teď se to blíží. Tenkrát ho to semlelo natolik, že už se z toho málem nevyhrabal. Několik let jen seděl ve své pracovně, obklopený kytarami, zlatými deskami, zašlými plakáty a fotografiemi, které ho zachycovaly v dobách největší slávy po boku významných osobností. (Nejvíc si cenil té, kde mu soudruh Jakeš předával kytici a vyznamenání za kulturní zásluhy. Byly chvíle, kdy měl nutkání tuhle fotku schovat někam na půdu v paranoidním strachu, že by se dostala do rukou lůze zpitomělé demogracií. Dnes si mohl jen gratulovat, že to všechno ustál a ne-

ponížil se sám před sebou… ani před synem Davidem, i když ten si o svém otci nepřestal myslet své.) V té prašivé době taky začal pít. Nebylo to už pusté hýření, které provází život všech kumštýřů; tehdy začal pít systematicky a potichu, ne z radosti, ale z melancholie. Od rána do hluboké noci čekal, až zazvoní telefon… nevěděl, kdo by mu přesně měl volat a proč… snad jen doufal, že zvedne sluchátko a na druhém konci mu čísi hlas slavnostně oznámí: „Mistře, jste tam? Všechno je zase v pořádku. Ten pitomý sen je u konce, můžete se zase radovat. Věci se vrátily do svých starých kolejí!“ V dobách největší slávy byl taky zvyklý dávat spoustu rozhovorů, každý týden alespoň jeden (kumštýř je závislý na rozhovorech! Musí mít stále jistotu, že celý svět netrpělivě čeká na jeho převratná moudra!) A najednou o rozhovor s ním nikdo nestál. Trvalo to celých několik let, několik dlouhých, strašných let vyplněných tichem a čekáním. A když se potom přeci jen stal zázrak a on už začal doufat, že ledy se konečně lámou, dopadlo to trapným fiaskem. Byla to bouda nějakého „pravdoláskařského“ redaktora, pitomého floutka z intelektuálských kruhů, které se pod rouškou humanismu systematicky snažily šířit nenávist. Komu však ta nenávist měla vlastně prospět? No jistě, bylo to v době, kdy nenávist k minulosti nejvíc vynášela. Jenže on to nedokázal včas rozpoznat. Ten zatracený rozhovor začal docela nevinně. Redaktor se chvíli vyptával, co teď zrovna Mistr dělá, jak žije, jaké má plány. Počkal si, až se nechá unést, až ztratí ostražitost. A pak přišel útok: „Dáváte rád autogramy?“ „Tak jistě,“ odpověděl Tony Kalandra. „Podepisuju se rád.“ „A předpokládám, že si pečlivě hlídáte, komu se podepisujete.“ „Podepíšu se všem, kdo mě o to hezky poprosí.“ „Takže stačí hezky poprosit? A stačilo to i v minulosti?“ „Asi už tuším, kam míříte. Tak jen do mě, pane redaktore. Ano, podepsal jsem Chartu.“

„Chartu? Snad jenom s drobným detailem: zapomněl jste na předponu.“ „Předpona sem, předpona tam.“ „Vy myslíte, že ta trapná předpona je dostatečně zanedbatelná?“ „Tak určitě není zanedbatelná. Určitě je tam rozdíl. Já tím chtěl jenom říct, že přece nezáleží na tom, kdo co podepsal nebo nepodepsal. Podepsat můžete třeba složenku na poště. Důležitý je především to, čemu věříte.“ „A čemu věříte vy?“ „Já věřím kumštu.“ Tak to bylo. Řekl jen to, za čím si stojí a za co se nehodlá stydět. Trošku to tenkrát pomotal, to je pravda. Ale kdo se v tom všem má k čertu vyznat? Jsem kumštýř, prohlašoval odjakživa, a kumšt má přece svoje vlastní zákony. Jenže pak mu to všichni s chutí hodili na hlavu. Všichni najednou sežrali všechnu moudrost světa, po bitvě byl najednou každý generál. Nebylo těžké ho ponížit a pošlapat, ale šanci k vysvětlení, tu už mu nikdo nedal. No jistě, tohle je přece jejich nejsilnější zbraň. Samozřejmě že tenkrát se na tom trapném fiasku přiživil i jeho syn David. Nikdy nezapomene na tu chvíli, kdy se mu zadíval dlouze do očí (jeho Davídek! krev jeho krve!) a pak s neskrývaným pohrdáním odtušil: „Táto, ty ses měl stejně živit jako tanečník.“ „Jak to myslíš?“ podivil se. „No, málokdo tady u nás umí tak skvěle tancovat podle toho, jak jiný pískaj. A na to tys měl odjakživa vážně talent. Akorát že já abych teď nadosmrti chodil kanálama.“ Tenkrát měl na svého syna opravdový vztek, ještě dlouho se jím pak dusil. Tak i jeho vlastní kluk se nechal zblbnout tou intelektuálskou sebrankou, co se v téhle zemi na pár dlouhých let s velkou chutí nahrnula k uprázdněným korytům. Nechal se obalamutit prázdnýma

řečičkama všech těch vysušených, ráčkujících, obrýlených mániček, co jim dělalo tak dobře hrát si na hrdiny v očích soucitného světa a co už dneska naštěstí jeden po druhém odcházejí ze scény, uchlastaní, prohulení a zadušení křivdou a hořkostí, i se svými utopickými ideály, i se svou nesnesitelnou bohorovností, se všemi těmi svými neúspěšnými nominacemi na Nobelovku, mezinárodními cenami za lidská práva, za přínos kultuře a kdovíjakou abstraktní veteš, prolezlí rakovinou nenávisti, blednoucí v rozpadajících se učebnicích dějepisu. Teď už se to ale všechno pomalu obrací. Snad opravdu přichází lepší, zdravější doba. Davidova generace se už vyléčila z iluzí, když všichni ti jejich někdejší hrdinové jeden po druhém popadali z piedestalů. A já jim to přeju, ať mě třeba ďábel spere. Kde teď máte ty svoje idoly, co? Ke komu se teď modlíte? Kundera, ten slavnej pisálek, co emigroval z normalizačního pekla, aby do světa troubil pravdu – taky práskal, až se prášilo za kočárem. Tos nevěděl, Davídku, že ve skutečnosti jenom zdrhnul před svým svědomím, viď? Hrdina, vole. Nebo Rukavica, novodobej trubadúr svobody a lásky, no jéje. Práskal, práskal, jen to svištělo. A další a další, dokonce už snad našli i něco na Havla, na toho krále všech umouněnejch mániček, na toho staropražskýho zazobanýho floutka, co nám tady pár dlouhejch let kázal o pravdě a lásce. Už aby to bylo, už aby na něj vyhrabali nějakej pořádně tučnej špek. To se vám to pak bude kecat. To jsem zvědavej, jak budete pak zase všichni chytrý. Ke komu se budete modlit. Protože kdo se moc modlí, Davídku, ten dřív nebo pozdějc zblbne. Jo, přesně tak, to se mi povedlo, škoda že mě to nenapadlo už tenkrát, když ses mi vysmál za to, že jsem jen vždycky dělal poctivě svůj kumšt a chtěl jsem, abysme se všichni měli dobře, nic víc a nic míň. Zrovna můj syn se musel zhlídnout v tomhletom undergroundu, panebože. Zrovna můj vlastní syn, kurva drát. Syn jednoho z nejznámějších kumštýřů v týhle zatracený zemi. A teď poslouchej, milej zla-

tej, teď poslouchej můj názor, za kterým si stojím. Všechny tyhle tvoje špinavý usmolený modly s mastnýma vlasama, všichni ty pisálci, redaktoříci, intelektuálkové, všechny ty undergroundový máničky, všichni ty Plastici a Magoři Jirousové a Havlové, všichni tyhle novodobý hrdinové byli jenom podvodníci, kterejm jste skočili na špek. Vždyť to vím z první ruky. Sám jsem seděl v přehrávkový komisi, spolu s Dandou a dalšíma kumštýřema, a slyšel jsem na vlastní uši to jejich vrzání. Nemělo to ani pořádnou melodii, jenom to umělo skřípat a vřeštět, co je to za umění? A tohle ty obdivuješ? Každej soudnej kumštýř by jim to jejich vrzání zakázal. My jsme jenom udržovali tu naši kulturu zdravou, nic víc. Kdo něco uměl a dělal to poctivě, moh si to dělat svobodně a nikdo mu do toho nekecal. Kultura se prostě musí prořezávat, tak jako jabloň, pokud má rodit zdravý ovoce. A to mi ty chceš vyčítat? Tohle mi chceš celej život vyčítat? Klidně se mi vysmívej, jak je libo, ale za tímhle si stojím: To, co si tady lidi vyzvonili šaškovskýma rolničkama, to nebyla demogracie. To bylo jenom slavnostní otevření kanálů. A z těch kanálů vylezly umaštěný hovada, zakomplexovaný nuly, který se jako krysy nacpaly ke korytům a dovedly tuhle zemi tam, kde teďka je. Do prdele. Do kulturního a myšlenkovýho bahna. Ale už se to pomalu obrací, lidem už se zase vrací rozlišovací schopnosti, umrtvené celou generací „pravdoláskařských“ umaštěnců. Tony Kalandra často sleduje internet a s velkým uspokojením si pročítá názory obyčejných lidí v diskuzích. A tam to všechno je, tam se pomalu klube na světlo to zdravé jádro, nadlouho obalené bahnem intelektuálského chaosu. Nedávno například pošel jeden známý pisálek, jeden z těch velikých hrdinů Davidovy generace, asi se uchlastal nebo zadusil těmi svými papírovými slátaninami. Tony Kalandra jen zběžně prolistoval propagandistický nekrolog velikého umělce z pera kteréhosi redaktora, očividně náležejícího k pomalu vyhnívajícímu národu samozvaných mesiášů, a pak si rozklikl diskuzi pod článkem.

S úlevným smíchem si přečetl názor oceněný nejvíce souhlasnými hlasy a bez váhání mu přidal i svůj lajk: „A koho zajímá nějakí smradlaví básník? Co udělal pro tenhle národ dobrího? Je známá věc že to byl jenom příživník a povaleč co se nechal za minulého režimu zavřít aby nemusel makat jako slušný člověk. Stejně jako ty „umělci“ z Plastik people a vrach Havel, všichni víme co je to za sebranku a už je čas tomu udělat přítrš. Lidi vspamatujte se. Proč se tady rači nepíše o skutečné kvalitním umění jako dělá třeba Tony Kalandra to jsou nesmrtelní hity skutečné písnički kteří nestárnou.“ Tak to vidíš, Davídku! Tady to máš! Možná i ty se jednou vzpamatuješ a přehodnotíš ten svůj překroucený pohled. Protože teď zase přichází moje doba. Teď zase já budu chvíli na koni. Já, a se mnou to dobré, co přetrvá, kumšt, který jediný nestárne. A můžeš si zvracet na koncertech svojí deathmetalové kapely hlasem bublajícího kanálu Die, you motherfucking dick, die!, jak se ti jenom zlíbí. Uvidíme, komu dá čas za pravdu. Bože, kolik je hodin? pomyslel si Tony Kalandra, jako by náhle procitnul z nějakého dlouhého, těžkého snu. Kolik jsem toho už vychlemtal? Ale co – chrčivě se rozesmál –, když mám tu rakovinu… kdoví, kolik mi ještě zbejvá, tak co bych si to pořádně neužil. V lokále jako by se čas dávno zastavil. Jestli se tu za celou dobu objevil nějaký další host, tak musel zase zmizet stejně nepozorovaně, jako přišel. Podivné, pomalé místo, noční čekárna duchů. Servírka teď mlčky seděla za barem, kouřila cigaretu, v hlubokém výstřihu se jí rýsovala opotřebovaná a notně vydojená, ale ještě použitelná prsa. Postarší štamgasti stále hráli svůj kulečník, z jukeboxu se tlumeně linul hluboký zastřený mužský hlas s intonací lidového kazatele: Touha je zázrak, kámo, zázrak…

Mluvíš mi z duše, kámo, pomyslel si Tony Kalandra. Touha je zázrak a já bych si teď náramně smlsnul na týhle šťavnatý soudružce. Bývaly časy, kdy se ve zpěvákově posteli vystřídaly i dvě ženské za den. Proto se přece dal na dráhu kumštýře, proto se přece dělá bigbít. A on si to všechno náležitě užíval, až do úplného vyčerpání… kdyby se v jeho životě stalo cokoliv zlého, tak pro ty krásné roky plné milování stálo za to žít. Po koncertě si vždycky na chvíli vydechl v zamčené šatně, o samotě si vychutnal cigáro a skleničku. Potom vstal, dlouze se upravil před zrcadlem, prohrábl si kštici pomádou a přistoupil ke dveřím. Za nimi už čekala dlouhá fronta kočiček všech věků od školaček po zralé dámy, všech druhů postav, všech barev vlasů. Všechny se na něj usmívaly, vzduch v chodbě byl k prasknutí nasáklý vůní vlhkých klínů. Holky byly jako exotické pochoutky na velikém prostřeném stole, a on si mohl kteroukoliv z nich vybrat, přivonět, ochutnat. Stačilo by jen poručit, jenom ukázat prstem, a holky by ochotně vystrčily prsa, všechny naráz by si před ním stáhly sukně a kňouraly by jako mrouskající kočky, aby si je vzal k sobě do šatny a podepsal se jim svým velikým slavným nástrojem přímo na tělo. O tohle všechno jsem se měl připravit, Davídku? pomyslel si ještě jednou s hořkostí. Tohle všechno jsem měl zahodit kvůli nějaký pitomý hře na hrdiny a zloduchy? Ty nevíš vůbec nic. Vůbec nic. Ty nevíš, co to je řev krásný mladý holky nad ránem v hotelovým pokoji… a že to tenkrát bejvaly soudružky, kurva, údernice, kolchoznice jako hovado. Ani ty ženský už dneska nejsou, co bejvaly. Dneska jsou celý nějaký probodaný špendlíkama, nosej to dokonce i v jazyku, vždyť to musí jednomu poškrábat koule. Jestlipak má tahle soudružka taky probodnutej jazýček, pomyslel si a vrávoravým krokem se vydal přímo k baru. „Můžu si na chvíli přisednout?“ řekl a znepokojeně shledal, že on sám už má jazyk notně přišpendlený alkoholem. „Jste tady celej večer tak sama…“

Pohlédla na něj lhostejně a znuděně, bez špetky zájmu, a jenom líně potáhla z cigarety. Tak na koho ses to předtím usmívala, ty štětko? Kdybys ty věděla, kdo já jsem. Ty to nevíš, viď? Nevíš to. Ty už jsi asi vyrůstala na jinčích idolech. Ty asi tečeš spíš z toho trotla, co tady celej večer káže z jukeboxu něco o touze. Ale vždyť já zapomněl, že jsi přece soudružka z Východu. „Vy něponimájetě pa česky? Ja mogu gavariť pozle vašva.“ „Ja ponimáju česky,“ odsekla netrpělivě. „No výborně! A naleješ mi ještě jednu malou skleničku?“ „Jesli vy platítě, tak náleju, treba dva.“ „No zaplatím, zaplatím, ničeho se neboj, děvoška. Já nouzí rozhodně netrpím. Ale musíš si dát se mnou, už mě nebaví pít o samotě.“ Mlčky přikývla a rozvážně (klepaly se jí ruce, asi už měla taky něco vypito) naplnila dva kalíšky a položila je před něho na pult. Mezitím si ve velikém zrcadle za jejími zády prohlédl svůj odraz. A uviděl ztrhaný obličej rámovaný prořídlými vlasy, už jen vzdáleně podobný té slavné tváři šviháka z plakátů. Přeci jenom asi budu muset na nějakou tu plastiku. Asi už přišel i můj čas. A co bych se žinýroval, vždyť dneska je to normální jako nechat si vyměnit plombu. Na pár místech mi to přicvaknou a trošku přitáhnou, ušmiknou přebývající kůži, a budu zase jura. Jo, to udělám. Hned zítra se objednám. Ale ještě to není taková hrůza, aby si tahle kočička dneska večer nedala říct. A navíc ani ona není ve skutečnosti zas taková kočička. Je to spíš pěkně opotřebovaná špachtle. Před dvaceti třiceti lety by si jí ve frontě před šatnou ani nevšiml, nanejvýš by si v duchu uplivl. Ale teď jsou hubený roky a navíc čaroděj Chlast dokáže i ze záchodový štětky vykouzlit pornoherečku. „Tak na zdraví!“ pozdvihl sklenku a ona si s ním nepříliš ochotně přiťukla. „Na slovanské přátelství! Na Varšavskou smlouvu mezi sličnýma ukrajinskýma dívkama a hvězdama českýho bigbítovýho nebe.“

To jsem možná trochu přepísk, pomyslel si, ale v hlavě se mu už všechno ztrácelo v modravém mlžném oparu. I ona se na něj podívala trochu přezíravě, ačkoliv se nedalo vyloučit, že v tom jejím pohledu nebyla i špetka zvědavosti. „Protože já nejsem tak úplně neznámá osoba,“ pokračoval co možná podmanivě, i když ve skutečnosti se mu z páchnoucích úst linulo spíš opilecké blekotání. „A ja těba znáju?“ řekla servírka. „No, možná bys mohla.“ – Naklonil se k ní, až málem upadl z barové stoličky – „Láska je barman v nočním podniku…“ pokusil se zaintonovat. Jenže jazyk se mu pletl a zdálo se, jako by jeho nezdařený pokus vyloudil na jejích přísných rtech náznak úšklebku. To mu ovšem poněkud pokazilo náladu. Do prdele, pomyslel si vztekle, ty se mi tady snad budeš ještě smát? Víš ty vůbec, co se tady teďka děje? Že máš teď před sebou Tonyho Kalandru a že on ti tady kurva zadarmo zpívá svůj největší hit, při kterým vlhly nejmíň dvě generace československejch holek? A ty se tomu budeš ještě smát, místo abys… abys… „Tohle je podivííííín čas…“ pokusil se ještě jednou, ale ani tohle nezabralo. Napřímil se na svojí stoličce a nevrle zasyčel: „Ty asi vůbec nevíš, kdo já jsem, viď?“ A vtom se od kulečníkového stolu za jeho zády ozvalo: „Ňákej zasranej buzík, vole. A jestli bude ještě chvíli prudit, tak vodejde z tohohle lokálu hubou napřed.“ Tak tohle už bylo příliš. Drahnou chvíli se teď dusil vztekem, měl sto chutí vyrvat tomu nýmandovi tágo z ruky a roztřískat ho o tu jeho rozšklebenou palici. Jenže nedokázal se vzchopit, tahle situace ho úplně ochromila. Nakonec se vzmohl jen na to, aby si poručil ještě jednoho panáka. Když ho do sebe třesoucí se rukou vyklopil, shledal, že už se mu celý lokál točí dokola jako splašená pouťová atrakce. Tak, a teď vám ukážu, rozhodl se s pocitem velikého triumfu. Teď splasknete, vy sráči. Ještě se připlazíte na kolenou. Ještě mě budete

nakonec prosit o podpis. A já vám ho dám, to se nebojte. Já vám svůj podpis TONY KALANDRA vyryju tágem do vočí. Z posledních sil se sesunul ze své stoličky a vratkou chůzí přistoupil k jukeboxu v koutu místnosti. Tak jestlipak mě tu máte, pomyslel si a vylovil z peněženky desetikorunu. Jestlipak tu máte nějaký bytelný šlágry od Tonyho Kalandry – zmrtvělým prstem listoval v playlistu –, to by bylo dost divný, kdyby ne. To by už s tímhle posraným světem bylo něco hodně v nepořádku. No vida, tady jsem, samozřejmě. Tak ještě existujou nějaký jistoty. Zapálil si cigaretu, vhodil minci do otvoru na hudbu a rozmáchlým gestem stiskl tlačítko. A z přístroje se ozvaly první tóny Džínsové galaxie, toho nesmrtelného hitu starých časů, kdy ještě svět držel pohromadě. Na několik krásných vteřin se otevřela propast historie a setmělým, zakouřeným lokálem zazněl podmanivý hlas jako z jiné, dávné planety: Tohle je galaxie, kterou jsem stvořil, jen pro tebe, lásko má, jen pro tebe jsem hranice bořil, to je ta galaxie džínsová… Pokaždé, když poslouchal nějakou svou nahrávku, vždycky znovu se beznadějně zamiloval do vlastního hlasu. Je to tak zvláštní, slyšet sám sebe a s nekonečným uspokojením shledat, že ten hlas je vážně dobrý, že ten hlas přetrvá, navěky přetrvá a bude stále znít i dávno poté, co už sám jeho majitel zmizí v hlubinách času. Tomu pocitu se nevyrovná nic na světě. Na těch několik magických chvil se Tonymu Kalandrovi zdálo, že kouzlo jeho hlasu zmámilo i karikatury v setmělém lokále. Zdálo se mu, jako by na chvíli usnuly, jako by nehybně dřímaly a propadaly se do jiných, dávných, a přesto vlastně budoucích světů. Pak se jeden z těch chlápků dal do pohybu. Vratkou, nesmírně pomalou chůzí se vydal směrem k němu, jako by kráčel v husté, těžké

mlhovině snu. Tak už ti to docvaklo, co? pomyslel si Tony Kalandra a malátným gestem si přihladil vlasy na temeni, jak to dělával po celý život (jako by hladil sám sebe; nikdo nedokáže pohladit tak jako člověk sám sebe, vědomý si své veliké ceny!). Tak už se ti to srovnalo v tý tvojí vychlastaný palici, viď? Teď se mi patrně přicházíš omluvit. Je ti trapně, co? Měls tady celej večer Tonyho Kalandru a vůbec sis toho nevážil, ještě ses mu dovolil vysmívat. Nechtěl bych bejt v tvojí kůži. To je trapas, viď? Teď mi budeš mazat med kolem huby a budeš se kroutit jak dobitá kurva, možná si nakonec ještě řekneš o podpis. A víš co? Já ti ho dám. Tak pojď, pojď blíž, takhle se plazí lůza. Jenomže chlápek se zastavil dva kroky před ním a s nesmírně tupým zhnuseným výrazem ve tváři čekal, až dozní poslední tóny nesmrtelné balady. Potom vylovil v kapse minci, štítivě Mistra odstrčil jako otravný hmyz a přistoupil k jukeboxu. „Tak už ti dohrála ta sračka? Teď si dáme něco našeho,“ utrousil a vzápětí se lokál začal otřásat dunivým rytmem ověnčeným těžkými elektrickými kytarami, jaký Tony Kalandra k smrti nenáviděl. Tohle byla ta pravá národní hudba, pivní rytmus, prodloužená ruka dechovky, to, co v místních lidech rezonuje vzpomínkami na dávnou sedláckou minulost, jako když udřený chlap v odvěkém monotónním rytmu kydá hnůj ve stáji, šup vidlema sem, plesk vidlema tam. Když se u nás chlapi poperou, tak jenom nožem anebo sekerou, v zimě tam dlouhý noci jsou a tuhej mráz… V první chvíli ho ochromil nesmírný, nepopsatelný vztek. Nenávist k tomuhle novému světu, kterému nerozumí a který ho zraňuje až do morku srdce. Do hlavy se mu nahrnula krev, sevřel pěsti a docela be-

ze smyslů začal vřeštět na celé kolo: „Jen si poslužte, vy křupanský nuly! Omlouvá vás jenom vaše blbost, vaše ubohost! Vy nemáte ani šajn, co je to umění, co je to kumšt! Tyhle sráči by u přehrávek letěli držkama napřed! Vyházel bych je jedním lusknutím prstu, přistáli by rovnou ve Valdicích a tam by si srali do mundůrů ty svoje vidlácký hovna! Za nás by si ani neškrtli, to vám garantuju. My bysme je separovali, a vás taky, ani byste necekli! To vy jste si vyzvonili svejma rolničkama tuhle postiženou dobu, kdy si kdejaký hovno může smrdět beztrestně!“ To už ale křičel do prázdna. To už jen volal do tmy minulosti, až mu hlas přeskakoval, ten slavný podmanivý hlas, který už neměl sílu překřičet ryk doby. Čtyři silné ruce ho táhly ven z lokálu, nemilosrdně a krutě, a bylo jim úplně jedno, že ta opilá loutka v jejich moci je bývalý král bigbítových balad, umírající, do chřtánu smrti se řítící Tony Kalandra, kníže všech kumštýřů. „Vytáhni mu šrajtofli, chlastal a nezaplatil,“ zaslechl ještě, než dopadl na tvrdý asfalt parkoviště a mysl mu zaslepila temná noc. Opilecký ryk z oken baru pak ještě dlouho doléhal do jeho blouznivých snů jako zlá, výsměšná ukolébavka: Jak jsou naše cesty zavátý tak vezmem vidle anebo lopaty…

3 „Je to on?“ „Ne, to nemůže bejt on. Tahle hromádka neštěstí že by byl sám král bigbítovejch balad? Lamač srdcí? Nesmysl.“ „Ale koukněte, to je opravdu on! A teď se pohnul…“ „No jo, trochu se pohnul. Tak ještě žije. A máte asi pravdu, je to on.“ „Chudák.“ „Hovno chudák. Může si za to sám. Nic lepšího si nezaslouží.“ „Pssst, ono se to hejbe. Ono to ještě žije.“ „Tak ono to ještě žije! A neměli bysme tomu pomoct?“ „Od toho tady snad nejsme.“ „Já to myslel jinak. Myslel jsem pomoct jako… trošku přišlápnout… ani by to moc nebolelo, a měl by to za sebou. Jeho existence už je stejně zbytečná. Už tady nemá svoje místo. Prohrál už dávno, kořala jeden. Nedokázal udržet krok a teď už je všem jenom na obtíž.“ „No tak, jen ho nech. Třeba ho ještě něco čeká, co my víme?“ „Tohohle? Toho už nečeká nic.“ „Myslíte, že nás slyší? Teď se to zase pohnulo…“ „Pssst!“ Co je to za hlasy? Zdálo se mu, jako by je poznával. Bylo jich několik, ženská a dva nebo tři chlapi. Ale kde by se tihle tady vzali? Zrovna tady, v téhle díře na konci světa? Ztěžka pohnul bolavou hlavou, snažil se pootevřít zalepené oči. Po nějaké chvíli se mu to podařilo. Úzkou štěrbinou spatřil jejich obrysy. Stáli v kroužku nad ním a z výšky na něj shlíželi jako neznámí noční bohové. Nemohl se zbavit pocitu, že si ho prohlížejí opovržlivě, jako

by zkoumali nějaký obludný rozšlápnutý hmyz. Jeden z nich, zakrslý tlustý chlápek s lysou hlavou se ho dokonce štítivě dotkl špičkou boty. Chtěl se bránit, chtěl ho okřiknout, ale z bolavých vyschlých úst mu vyšel jen neznatelný sten. Někde opodál projelo auto, jeho světlomety na okamžik ozářily chlápkovu hlavu, takže si ho mohl lépe prohlédnout. No ano, to je on, skutečně on! Vždyť je to Michal Petr! Kde se tady u všech čertů vzal? A ti další, to tedy musí být Petr Danda a Helena Smetáčková, které až donedávna naivně považoval za cosi jako svoje přátele. Všichni tři tu teď nad ním stáli v podobě nočních přízraků, jako by ho přišli soudit, jako by se tu zjevili, aby teď nad jeho bezvládným tělem vynesli svůj nemilosrdný ortel. „Tak přeci jenom žije,“ odtušil Michal Petr, obtloustlý diskotékový šarlatán. Ani v takovou chvíli neodložil svou obludnou prodlouženou ruku v podobě neskutečného snového nástroje, jakéhosi křížence kytary a kláves, o kterém se tvrdilo, že mu už v mládí zarostl do kynoucího břichu. Tak takhle vypadá poslední soud? Je to ještě horší, než jsem doufal, zaúpěl v duchu Tony Kalandra. Představoval jsem si čerty s vidlema, plameny a rozpálený rošty… ale ani v těch nejhrůznějších vidinách by mě nenapadlo, že nade mnou bude stát Michal Petr s tím svým podlým, surrealistickým, odpudivým nástrojem. A jako by chtěl ještě dovršit hrůzu toho okamžiku, Michal Petr zabodl do svého nástroje prst a do nočního ticha ostře zaštěkal ten nejstrašnější zvuk, jaký kdy lidstvo mohlo vymyslet, zvuk laseru z hlubin osmdesátých let, ta noční můra všech pravověrných rockerů. Pau, pau, pau! Tři krátké, kruté výšlehy jako ostrá střelba ze samopalu minulosti. „Ale copak,“ zašišlal a namáhavě se shýbl, aby pohladil bezvládné tělo po vlasech, které teď už jen vzdáleně připomínaly tu legendární kštici z vybledlých plakátů. „Zdá se, že ho ten rajský zvuk trochu vystrašil. A přece ani on se tomu nevyhnul, i on tenkrát podlehl těmhle

krásným aranžím. A nebylo to to jediný, čemu podlehl, co? Jenom se nedělej, bratře z dávnejch dob. Jen si poslechni ty nádherný aranže minulosti! Copak to nezní jako naše mládí? Ten údernej, odhodlanej zvuk! Jako když špička propisky škrtá o povrch policejního lejstra!“ Pau, pau, pau! ozvalo se ještě jednou. Proboha, už dost! chtělo se mu zařvat, ale opět ze sebe nevydal ani hlásku. Už dost, tohle už nesnesu! „Ale copak je to za útlocit, kolego? Všichni jsme přece stříleli, všichni jsme škrtali, až se z nás prášilo. A nesmíme vyjít ze cviku! Jenom se vyspinkáš z tohohle svýho divnýho snu, a zase budem střílet jako zamlada.“ Pau, pau, pau! „Tak to by snad stačilo,“ přispěchala na pomoc Helena. Tak přeci jen snad úplně nezapomněla na staré přátelství! Přeci jen si ještě pamatuje na ty dlouhé bezesné noci na hotelu kdesi ve Východním Německu, když ještě všechno bylo při starém. „Už ho netrestej. Nemůže přece za to, že nedokázal udržet krok. Každej nemůže bejt tak hbitej jako my, Míšo. Trošku ho to semlelo, je to citlivá duše. Na rozdíl od nás byl vždycky v srdíčku romantik.“ A sklonila se až nad něj, o tvář mu zavadila špičkami svých obludných, nalitých prsů. Do chřípí ho udeřil zvláštní pach… palčivá směs potu, umrlčí hniloby a čínského silikonu. „Třeba se ještě vzmůže, je to přece houževnatej kumštýř. Třeba se ještě dokáže postavit na nohy, ještě nám všem ukáže.“ „Hovno ukáže,“ odsekl třetí hlas. Zastřený, prokouřený hlas starého rockového harcovníka. To promluvil Petr Danda, muž se zbytečkem mastných vlasů svázaných do zoufalého culíčku, posmutněle korunujícího mohutnou lysinu jako odznak věčné rebelie. „Tenhle už neukáže vůbec nic. Jeho čas už definitivně minul. Co my z něj vlastně ještě máme? Myslím, že tady stejně jenom ztrácíme čas. Chcete s touhle troskou snad někdo nazpívat duet? Já leda tak umrlčí chorál, vole.

Nevím, jak vy, ale já jdu po svejch. Ať si tady třeba shnije.“ „Necháme ho tu? Takhle? Co když umře?“ „A změní se něco? Ten už je stejně dávno jenom karikatura sama sebe. Bude to tak pro něj lepší.“ „Hm, máš asi pravdu. Tak jen spi dál, Tony, Toníčku, a moc nevzpomínej na minulost, to se někdy nevyplácí. Odpočívej v pokoji!“ Škvírou mezi slepenýma očima ještě zahlédl tři odcházející postavy. A ještě než znovu upadl do blaženého bezvědomí, tichem nočního parkoviště kdesi v díře na konci světa naposled zaznělo krátké, ostré zaštěkání minulosti, jako když hrobník zatlouká hřebík do rakve: Pau, pau, pau!

4 Vzbudily ho dešťové kapky. Ztěžka se postavil na nohy a bolavýma očima ohledával okolí; jen pomalu se rozpomínal na tu strašnou noc. Byl ponurý, chladný úsvit. Do ranní tmy poblikával omšelý neonový nápis nad vchodem do baru, kde se odehrálo to příšerné ponížení. Parkoviště zelo prázdnotou, jen někde na okraji kdosi startoval auto a pak zvolna projížděl skrz asfaltovou pláň, lesknoucí se ranním mrholením; Tony Kalandra si zahanbeně zakryl tvář, aby ho snad ten člověk v autě nepoznal. Nemohl se zbavit dojmu, že ho ze všech stran sledují zvědavé, výsměšné oči neviditelných lidí. Bože, co to bylo za sen? A byl to vůbec sen? Jistěže ano, ale všechno to bylo tak živé, jako by tu skutečně v noci někdo slídil, jako by ho tu ve spánku někdo okukoval a jemu se přítomnost toho neznámého člověka promítla do děsivého snu. Nemohlo to být delirium? Není už ve fázi, kdy alkoholik přestává rozlišovat realitu? A kde tohle skončí, kam to až všechno může zajít? Dostal strašnou chuť na cigaretu, ale žádnou u sebe nenašel; naštěstí v kapsách nahmatal alespoň klíčky od auta a taky peněženku, ze které ti chlapi z baru vytáhli něco na zaplacení útraty a zbytek mu vrátili. Zaplaťpánbůh, jinak by snad musel ještě žebrat. Sám sebe si představil, jak zoufale bloudí po okolí a škemrá u kolemjdoucích: „Já jsem přece Tony Kalandra, to jsem opravdu já, vždyť mě znáte z televize a z rádia! Láska je barman v nočním podniku… Přece mě tady nenecháte chcípnout. Okradli mě a zmlátili! Nemáte aspoň drobáček? No tak! Tak aspoň cigárko!“ Možná to není tak nesmyslná představa, třeba už se to blíží, kdo ví, jaké strašné konce ho ještě čekají… Nasedl do zaparkovaného auta a ve zpětném zrcátku se dlouho pokoušel uvést do přijatelného stavu svou povadlou frizúru; rozladi-

lo ho, když zjistil, že na dně kelímku mu zbývá už jen trocha italské pomády. Večer ji přece bude ještě potřebovat! Dnes ho čeká to soukromé vystoupení na firemním večírku. Co to asi bude za akci? Přivátní vystoupení na milionářských dýcháncích bývají docela zábava; spousta vyfintěných paniček, šampaňské, kaviárek, nad ránem potom i nějaký ten luxusní zásun… a hlavně slušné rito, to především. Kdyby ho jenom dnes tak strašně nebolela hlava! A ty obludné kruhy pod očima… no, nějak to bude muset zvládnout. Do večera času dost, teď se ještě dá do kupy, zastaví v nejbližším městě, kopne do sebe silnou kávu a pročte si ranní noviny… Bude dobře, ještě nějaký čas to půjde, Tonyho Kalandru přece jen tak něco nezastaví. Otočil klíčkem v zapalování a opatrně se rozjel. Jenom aby ho ještě nestavěli policajti, ke střízlivosti má i teď po ránu zatraceně daleko. V kavárně na okraji neznámého města teprve otevírali. Posadil se do rohu místnosti a objednal si kávu a míchaná vejce. Zdálo se mu, že postarší servírka na něj hledí nějak zvědavě a dokonce soucitně; když se zastavila u jeho stolku, chvíli na něho zírala, měřila si jej očima od hlavy až k patě a nezmohla se na slovo. „To vypadám tak strašně?“ pokusil se o úsměv, ale ve skutečnosti se mu podařilo vyloudit na ztrhané tváři nanejvýš odpudivý škleb. „Ne, to ne,“ koktala rozpačitě. „Vypadáte… skvěle. Já jenom… ale nic. Nechte si chutnat.“ „No jo, já vím, že dneska nejsem zrovna fit. Měl jsem trochu těžkou noc.“ Na chvíli se zarazila, jako by hledala vhodná slova, ale pak si dodala odvahy a řekla pološeptem: „Já vím.“ Takovou odpověď ovšem nečekal. Co se to ksakru děje, co to má zase znamenat? Jak může nějaká pitomá servírka v díře na kraji světa vědět, že měl těžkou noc?

Než se stačil vzpamatovat z údivu, servírka mezitím někam odběhla. V hlavě mu vířil zmatek, jako by stále ještě pokračoval ten divný sen; snad to bylo jen tím, že dosud ani v nejmenším nestihl vystřízlivět. Zapálil si cigaretu a zhluboka usrkl ze šálku teplé kávy. Když znovu zvedl oči, servírka už byla zpátky u jeho stolu, rozpačitě přešlapovala a v rukou žmoulala zmačkané noviny. „Je mi vás tak líto,“ vypadlo z ní náhle a zdálo se, jako by nabírala k pláči. Ale proč, proboha? Zbláznil se svět, nebo já? ptal se v duchu sám sebe a znepokojeně shledával, že na tu otázku nezná odpověď. „Já vás hrozně obdivuju, víte? Ale život je tak strašně nespravedlivej… Vždyť je na světě tolik špatnejch lidí… tak proč zrovna vy? Proč to musí schytat zrovna člověk, kterej toho udělal tolik dobrýho… kterej rozdal nám, obyčejnejm lidem, tolik radosti? Tak už to bohužel asi je na tomhle pitomým světě… Ale já to stejně nikdy nepochopím a nikdy se s tou nespravedlností nesmířím!“ Opatrně položila noviny před něho na stůl a poodstoupila, jako by čekala nějaký trest. Z ranního vydání deníku Flus teď na Tonyho Kalandru zírala jeho vlastní tvář… spící opuchlá tvář s očima podlitýma krví a s rozcuchanými vlasy, tvář jakoby omylem patřící k tělu, pohozenému uprostřed nočního parkoviště. A nad tím zoufalým výjevem tučnými černými písmeny vysázený nápis: Tohle je on! Král bigbítových balad umírá! Tuhle trosku zastihl náš reportér na parkovišti u benzínové pumpy! Poznáte v tom zpustošeném bezdomovci zpěváka Tonyho Kalandru? „Že neumíráte?“ řekla servírka plačtivým hlasem. „Teď jste přece tady a nevypadáte tak strašně… že to nejste vy? To nejste vy, že ne? Novináři jsou hnusný hyeny!“ Takže ten sen… došlo mu náhle a zaplavila ho vlna šíleného vzteku. Takže se mi to tak úplně nezdálo. Někdo kolem mě skutečně v noci obcházel… ty světla, to byl blesk foťáku… a pau, pau, pau… no jasně, to ve skutečnosti cvakala spoušť! Museli je na mě zavolat ty křupani

z baru! Já ty svině zabiju! Vrátím se tam, pustím v jukeboxu na plný koule Džínsovou galaxii, přitáhnu je za vlasy a jednomu po druhým rozpajšluju ksicht o svoji fotku… a pak si najdu tu ukrajinskou štětku a krví jí naškrábu na čelo svůj podpis… Ty zasraný svině je na mě zavolaly! A vyfasovaly za to aspoň sto litrů, nebo kolik to ta novinářská hnida dává lůze za tučný úlovky… a že tohle byl pořádně tučnej úlovek… Sakra, kdybych ty prachy dostal aspoň já… moh jsem je na sebe zavolat sám… A toho šmejda taky zabiju, toho novinářskýho čurana, to slepičí hovno… tu pochcanou pilinu z nemytýho křeččího akvárka… tu zasyflenou plínu cigánský babky… tu zapařenou silikonovou podestýlku z Heleniny kozy… tu rakovinovou skvrnu na Dandově pleši… Snad několik minut se zalykal zlostí, tvář ustrnulou v nenávistném šklebu, a jenom zázrakem dokázal nevybuchnout. Vypadalo to, jako by se o něj pokoušela mrtvice, v jednu chvíli se dokonce chytil za srdce. Tvář mu střídavě rudla a bledla, podivně se nakláněl ze strany na stranu a pootevřenými ústy lapal po dechu jako ošklivá umírající ryba. Servírka bezděky couvala hrůzou před tím strašidelným zuřivým monstrem, ve které se tu před jejíma očima proměnil dávný idol jejího mládí. Tak tohle je on? To je ten, jehož desky jsme si s holkama půjčovaly a sjížděly až do zblbnutí? Tohle je ten krasavec s nakřáplým podmanivým hlasem, jehož plakáty zdobily stěny mýho dívčího pokojíčku, to je ten playboy z tisíců mokrých snů mýho mládí? To je ten, na jehož koncert jsme s holkama několik hodin stály frontu před místním kulturákem a pak jsme omdlívaly touhou, když před nás vyběhl v těch svých legendárních džínsách, prohrábl si kštici a spustil Pojď, lásko, budeme si hrát? Ještě před chvílí se nemohla dočkat, až o tomhle neskutečném setkání bude vyprávět kamarádkám, ale teď by to všechno radši navěky vymazala z paměti. Život je tak krutý a podlý… a štěstí trvá jen tak dlouho, dokud mu člověk dokáže věřit.

„Nemám… nemám zavolat pomoc?“ zeptala se opatrně. „Nebo nechcete aspoň na vzduch?“ Pomalu k ní zvedl hlavu a dlouho na ni nepřítomně hleděl, jako by procital ze špatného snu. Začal zhluboka dýchat, do tváře se mu vracela barva. Pak si roztřesenou rukou zapálil další cigaretu a unaveným, zvláštně dutým hlasem řekl: „Nemáte propisku?“ Zalovila tedy v kapse a položila ji před něj na stůl. Beze slova po ní sáhl, sklonil se nad novinami a chvíli si ještě jakoby pobaveně prohlížel tu ostudnou titulní stranu. Najednou se začal zlehka otřásat potlačovaným smíchem. Proboha, ten člověk je blázen! Před chvílí ho tady málem kleplo, a teď se snad ještě začne chechtat! Pak se na ni opět podíval, ve tváři podivný ironický škleb, a zeptal se docela mile: „Jak se jmenujete, mladá dámo?“ „Irena. Jmenuju se Irena.“ „Tak Irenka… krásný jméno, opravdu. Moc krásný.“ A cosi rychle naškrábal na svůj neblahý portrét, který toho rána viděly miliony udivených, zklamaných i znechucených očí. Vstal, vrazil jí noviny do ruky, hodil na sebe kabát, zabručel na pozdrav a už odcházel. Na stole nechal jen nedopitou kávu, odloženou hořící cigaretu a bankovku. Chvíli se ještě dívala, jak venku nasedá do svého auta, cosi v něm hledá a pak jen nehybně sedí na předním sedadle. Teprve potom pohlédla na noviny. A srdce se jí sevřelo. Před dvaceti lety by dala všechno na světě za jeho podpis. Teď ho měla, ale necítila vůbec žádnou radost, jen znechucení a vztek. Místo svůdného šviháka v džínsách si prohlížela odpudivé rozvalené tělo umírajícího alkoholika. Odulá tvář s rozcuchanými vlasy, povislé pysky zarudlé od vína, poslintaná brada. A přes ten výjev zkázy propiskou naškrábaný roztřesený vzkaz: Irence na památku, Tony Kalandra. Až Ti bude smutno, zavolej… A telefonní číslo.

Tak stačilo jen několik málo minut a jeden krásný sen jejího mládí pohasl a skončil na dně koše v podobě drobounkých, pečlivě roztrhaných cárů novin. Kdyby ty cáry někdo vylovil a zblízka si je prohlédl, snad by při správném světle na nich spatřil i zaschlé slzy servírky Ireny, která toho rána přišla o zbytky iluzí. Tenhle podpis si asi za rámeček nedáš, pomyslel si Tony Kalandra, když nasedal do auta. Nad touhle fotkou si asi frndičku nevyhoníš jako zamlada, co? Tou budeš spíš strašit svýho pubertálního haranta, aby se vyhejbal chlastu, cigárám a koksu. Hlavně mu ale neříkej, že ta zrůda na titulce novin je idol tvýho mládí. To by se ti asi řádně vysmál, matinko. Jako Justin Bíbr fakt asi nevypadám. Ale nebojte se (v duchu teď přešel do množného čísla, jako by už nehovořil jen k ní, ale k celému světu, který se proti němu spolčil), i na Bíbra jednou dojde. A nebude to trvat dlouho. Za chvíli mu voči zesklovatěj věčnou kocovinou, za chvíli mu uprostřed koncertu kuřácký hleny ucpou to jeho slavičí hrdýlko, v zákulisí pak bude dlouze a bolestivě chrchlat do umyvadla, až najednou spatří první kapičku krve, za chvíli se mu rozteče nosní přepážka od všeho toho koksu, za chvíli mu i ten jeho slavnej bíbr zvadne… Fortůna je běhna zlá, jak se zpívá v jedný blbý písničce, a hvězdy hasnou, hošánku, dodávám já. Celej šoubyznys se dřív nebo pozdějc promění v zatuchlou šatnu plnou hnijících kostlivců, vždyť se na to koukni. Stoletá Cher, zakonzervovaná jak nějaká sépie v roztoku, nedávno jí prej upad kousek nosu nebo co. Steven Tyler na fotkách z bulváru, jak vylejzá z moře a vypadá jako nějaká mořská vobluda, povislý kozy až někam k pupku… Ach bóže, vždyť už se rozpad i Michael Jackson. A takhle se jednou rozpadnem všichni. No a já… u mě už to začalo. Už to začalo. Takové temné myšlenky se mu honily hlavou, zatímco v autě hledal zapadlý telefon. Chtěl zavolat tomu člověku, co si na dnešní večer objednal jeho vystoupení. Když telefon konečně našel, uviděl, že mu

přišla zpráva. Otevřel ji a na okamžik se mu zastavilo srdce. David. Davídek. Jeho ztracený syn mu psal: Videl jsem ty fotky v novinach. Tak maji zase jednou vsichni o cem mluvit. Dela ti to dobre? Telefon mu vyklouzl z ochromené ruky. Ach bože, co kdybych opravdu umíral? To by s ním ani nepohnulo? Bylo by mu to opravdu úplně, dokonale jedno? Možná by to dokonce uvítal. Něco by přeci jenom taky zdědil, i když je jasné, že by to všechno zase hned rozprodal, aby nemusel s sebou vláčet otcovu temnou minulost. Ale zdědil by taky krabici s dopisy od Štrougala a fotky tatínka s Jakešem… zdědil by popel ze spálené korespondence s STB, rozprášený po zahradě (bylo to hned na jaře roku devadesát. Toho roku hořely po celé zemi malé ohýnky na zahradách domů. Byl to rok popela). Bylo toho víc, o co by Davídek asi příliš nestál. Možná, že jeho vlastní otec je mu dokonce o něco prospěšnější, dokud ještě žije. Tony Kalandra na předním sedadle svého auta se už zase propadal do vzpomínek, kterým nikdy nedokázal uniknout. S hlavou zakloněnou snil a nevnímal, jak opodál za výkladem kavárny se jiná osobní minulost mění v drobné cáry, ani jak na ty cáry dopadají slzy servírky Ireny. A příčinou toho všeho byl on, umírající bůh zkázy. Jak je to dlouho, co se naposledy viděl s Davidem? Pět let? No ano, bylo to na tom strašném koncertě. Na Davidově koncertě ovšem. Se svojí deathmetalovou kapelou vystupoval v jednom malém pražském klubu (jmenoval se nějak příznačně… Ábel nebo tak nějak… Tak to vidíš, pomyslel si tehdy Tony Kalandra, já v tvým věku vyprodal Lucernu, a ty horkotěžko naplníš nějakej podělanej Ábel). A on dostal ten pitomý nápad, že si zajde syna poslechnout. Krátkou ukázku té jeho muziky zaslechl už kdysi, ale bylo to pro něj něco naprosto nepochopitelného. Proč někdo dobrovolně przní hudbu? Co je to za druh zvrhlosti? řekl si tenkrát a to příšerné kvílení rázně vyp-

nul. Za nás něco podobnýho dělali Plastici, ale to byla proti tomuhle ještě rajská muzika. Zatvrdil se, že už to synovo znásilňování hudby nechce nikdy v životě slyšet. Ale tenkrát, před těmi pěti lety, se ještě jednou pokusil Davida pochopit a vzít ho na milost. Cítil se tehdy osamělý, zmatený a příšerně nešťastný, a hlavně byl zase jednou pořádně ožralý… zkrátka rozhodl se na ten koncert vydat. A byl to jeden z nejhorších omylů jeho života. Samozřejmě že nemohl přijít jen tak v civilu. Mohl by se schovat někde v koutě, ale stejně by ho dřív nebo později někdo poznal. To by mu David nikdy neodpustil. Horečně přemýšlel, jak to jenom udělat, jak se mezi těmi lidmi ztratit; zkoušel si představit typické metalové publikum. To jsou přece ty umaštěný máničky s podmalovanýma očima, v bundách plnejch lebek a podivnejch nerozluštitelnejch nápisů? (Základem kumštu je přece mimo jiné to, že jméno zpěváka nebo kapely musí být výrazné, musí bít do očí… a tyhle skupiny šifrují svoje názvy do nečitelných symbolů, jako by jim snad ani trochu nešlo o slávu… ne, tohle je naprosto nepochopitelný, úplně jiný svět.) To jsou takový ty, co jim všude trčej bodáky a i ksichty maj celý propíchaný, nebo ne? Hlavně abych se nesplet, třeba má ta jejich pahudba taky různý nesmiřitelný odnože, jak to dneska bejvá… Třeba mezi sebou na smrt bojujou fanoušci s bodákama proti fanouškům bez bodáků… nebo jedni maj bodáky rovný a jiný zas ohnutý… co já vím? Třeba se to liší podle toho, že v jedný odnoži se chrčí jako kanál a v jiný zase ječí jako cirgulárka… a Kanálové proti Cirgulárkám vedou bratrovražednou válku... To je klidně možný. Za nás to bylo všechno jasný jak facka, a díky tomu taky jednodušší. Člověk se nemusel zabejvat kravinama a moh si v klidu dělat svou práci. Byli tady prostě normální lidi a pak máničky, karty byly jasně rozdaný. Ale dneska… zatraceně… Vždyť já ani nepoznám, jestli je můj syn Kanál, nebo Cirgulárka. Nakonec ho nenapadlo nic lepšího než zajít do půjčovny kostýmů a

tam se poradit s obsluhou. Starý potetovaný chlápek chvíli usilovně přemýšlel, přecházel mezi regály s kostýmy a nakonec usoudil, že nejlepší bude něco neutrálního. Zašátral v hlubinách jednoho z regálů a s poněkud rozpačitým úsměvem podal Tonymu Kalandrovi svůj úlovek. „Upír?“ podivil se zpěvák. „Jasně, to je vono, věřte mi. Takovej upír zapadne skoro kamkoliv. Upírem nikdy nic nezkazíte. A ještě tohle, počkejte… váček s umělou krví. To někde na hajzlu rozkousněte a pak si jen tak čas vod času uplivněte.“ V zakouřeném klubu postávalo nějakých padesát vlasatců a všichni vypadali přesně tak, jak si je představoval. Podivný podzemní národ zvrhlých, vykořeněných lidí; naprosto jiné publikum, než jaké znal ze svých koncertů. Tak pro tyhle ty hraješ, zpíváš nebo zvracíš… nebo co to vlastně děláš, Davide? A to ti stačí ke štěstí? Už při kupování vstupenky mu bylo jasné, že jeho kostým bude naprosté fiasko. Umaštěný chlap v džínsové bundě si ho dlouze měřil pohledem a pak řekl s pobaveným šklebem ve tváři: „Tak jeden lísteček pro pana Upíra, prosím!“ A zkoumavých, pobavených nebo dokonce opovržlivých pohledů se nezbavil až do konce večera. Několikrát dokonce zaslechl, jak se mu někdo za zády pošklebuje: „Ty vole, upír!“ nebo: „To je debil!“ Brzy už nepochyboval o tom, že pokud existuje subkultura Kanálů nebo Cirgulárek, chlápků s rovnými bodáky nebo se zahnutými, tak upír nepatří ani do jedné z nich. Upír nepatří vůbec nikam. Už se chystal, jak tomu chlápkovi v půjčovně nakope zadek. Se sklenicí piva se postavil až úplně dozadu a škvírami v té přiblblé masce pozoroval, jak se místnost pomalu plní. Zapálil si cigaretu, ale nemohl ani pořádně kouřit; cigareta mu neustále narážela na ty idiot-

ské upíří zuby, dvakrát mu dokonce upadla na zem. Po nějaké chvíli přišla na pódium kapela, doprovázená potleskem a zuřivými, jakoby psími výkřiky. Tak zase jednou uviděl svého syna Davida, i když jen z kouta potemnělého sálku, skrz škvíry idiotské upíří masky. David, The Butcher. Trochu už za ty roky zestárnul a tvář měl zmalovanou jako stará štětka, ale byl to on, byl to jeho syn. Najednou dostal neodolatelnou chuť dotknout se té tváře, pohladit ty známé, milované rysy… Ale to už David hrábnul do strun elektrické kytary, zvířecím hlasem zařval něco jako „Smrt!“ a klub začal dunět zběsilým, neartikulovaným hlukem. Škvírami v masce teď pozoroval podivné, bláznivé divadlo, které se tu před ním odehrávalo. Připadal si jako mimozemšťan, který spadl z vesmíru přímo doprostřed nějakého kolektivního rituálu, jehož smysl nebylo možné rozluštit. Na jedné straně stáli čtyři lidé, vyluzující nesnesitelný, bolestivý rykot, na druhé dalších zhruba padesát stejně podivných stvoření, a všichni proti sobě točili dlouhými vlasy jako nějaké bizarní živoucí mlýny a pokrčení v kolenou na sebe ukazovali nesrozumitelná, tajemná gesta. Tak tohle je můj odkaz? říkal si s bolestí v srdci. Tohle je výsledek mýho snažení, když jsem tě jako malýho kluka učil na kytaru první akordy? Když jsem tě zasvěcoval do tajemství kumštu a tajně doufal, že půjdeš v mejch stopách, že třeba jednoho krásnýho dne spolu bok po boku staneme před vyprodanou Lucernou? Mohla tě čekat skvělá budoucnost, ale tys to všechno zahodil, zašlapal, poplival. Tys to všechno obrátil v ubohou karikaturu. Na víc ses nezmoh. Ve smutném transu tak přetrpěl celý ten strašný večer. David se svou kapelou střídal skladbu za skladbou, ale on mezi nimi nebyl s to zaznamenat jediný rozdíl, všechno to splývalo v jednu amorfní hlukovou hmotu. Kytary vřeštěly, bubeník vyluzoval jen jakýsi třískot, David, The Butcher střídavě chroptěl, kvílel a dokonce chrochtal jako

prase (jak daleko mělo to jeho skučení k legendárnímu podmanivému chrapláku Tonyho Kalandry, ze kterého vlhly už nejmíň dvě generace dívek a žen!), a do toho se ze sálu ozývalo humpolácké hulákání: „Hobluj!“, jako by David byl jen nějaký sprostý nádeník. Proboha, uvědomil si náhle se směsí bolesti a znechucení, vždyť tohle by u přehrávek letělo po první vteřině! Svýho vlastního kluka bych musel vypráskat ze dveří a ještě mu napařit flastr! Trapná a nesmírně skličující podívaná. A pak přišel zlatý hřeb večera. Hřeb, který syn svému otci osobně se zvrhlou rozkoší zatloukl do srdce, aniž by jen tušil, kdo se doopravdy skrývá tam vzadu pod tou směšnou upíří maskou. „A teď si dáme jednu předělávku. Možná to někdo poznáte, je to takovej starodávnej hit,“ zvolal David a v sále to zahučelo vzrušením; zřejmě už všichni věděli, co teď přijde. „My jsme ho jenom tak trochu upravili k obrazu svýmu. Fuck of normalizace! Fuck of minulost! Satan je barman v nočním podniku!“ zachrčel hrozivě do mikrofonu a kapela spustila tu nejstrašnější verzi velikého hitu mistra Tonyho Kalandry, jakou kdy kdo vůbec dokázal vymyslet. „Satan ti vykouřil párek v rohlííííííku!“ chroptěl vlastní syn muže, ukrytého pod kostýmem trapného upíra, a umaštěnci pod pódiem se jali tančit zběsilý, euforický tanec ponížení. Tak tohle je vrchol tvojí práce, pomyslel si Upír a na zem mu upadla další cigareta. Tohle je tvoje životní dílo? Doufám, že aspoň sám sebe teď dokážeš obdivovat. Doufám, že seš teď sám se sebou spokojenej. Skrz škvíry v masce pozoroval svého syna, jak se kroutí na pódiu toho nejposlednějšího zaplivaného pajzlu, zmalovaný jako štětka, a u srdce cítil tupou, bodavou bolest. Tu bolest, která se měla vrátit o pět let později v jiném čase a na jiném místě… u toho srdce, které o pět let později mělo puknout znovu, ale tentokrát naposledy.

Zmučený vzpomínkami zašátral po telefonu, který mu předtím vyklouzl z ruky, a třesoucím se prstem vyťukal odpověď na Davidovu zprávu: Ale ja opravdu umiram. Pak ho napadlo: co když na tohle právě čekal? Radši ta slova zase rychle smazal a místo toho napsal: Mam te rad, Davide. Ale ani tohle nemohl odeslat. Nikdy mu ta slova nedokázal říct z očí do očí, tak proč by to měl najednou zachraňovat. Co ho to vůbec napadlo? Nakonec do něho zase vstoupil ďábel jízlivosti, jehož našeptávání se v něm v poslední době ozývalo stále častěji, a ještě než si to stačil rozmyslet, odeslal svému synovi tu nejpodivnější odpověď ze všech: Jdete vsichni do hajzlu. Upir. Pak ještě chvíli seděl s hlavou zakloněnou, než konečně otočil klíčkem v zapalování a zvolna se rozjel. Zpoza výkladu kavárny ho pozorovaly oči zarudlé smutkem a zklamáním, dokud nezmizel za obzorem dlouhé ulice.

5 Už hodinu se bezcílně motal po periferii nějakého smrdutého zapadákova a nezadržitelně v něm narůstala zuřivost. Tady někde to mělo být, adresa sedí, jenže tohle je nějaké pitomé sídliště pro spodinu… Copak tady se má konat ten soukromý večírek? Obvykle to bývá nějaká honosná vila s bazénem, plná balustrád, antických napodobenin a všech těchhle pimprlat… tady jsou ale všude jenom paneláky a blikající herny. Není to všechno zase jen nějaký blbý výsměch? S krajním znechucením popadl telefon a vytočil číslo toho člověka, který si na dnešek objednal jeho vystoupení. Tohle dělal strašně nerad; když už si musel na koncerty sám řídit, aspoň se vždycky snažil zachovat zdání důstojnosti. Jenže už nebylo vyhnutí; tady to přece nemohlo být, ten chlápek mu musel dát špatnou adresu. „Haló?“ ozvalo se na druhém konci. Tony Kalandra okamžitě poznal, že ten člověk má už notně naváto. „No haló! To je pan… Slíva?“ „Mistře, to jste vy! Tak už tady na vás čekáme… kdy přijedete?“ „Poslyšte, dal jste mi asi špatnou adresu nebo co. Já jsem tady na nějakým sídlišti… smradlavým…“ „Tak to jste správně.“ V Mistrovi hrklo. To si snad dělá… „Počkejte, já vás asi vidím. Stojíte přímo před barákem. Máte velkýho černýho terénního džípa, že jo? To se hned pozná, že jste z Prahy. Taky jsem si ho vždycky přál. Ach bóže… to je krása… do hajzlu. Počkejte mě, jo? Seběhnu dolu, za chvilku jsem u vás.“ A zavěsil. Tony Kalandra si rezignovaně zapálil cigaretu a čekal, až mu chlápek přijde otevřít. To zas bude večer, odplivl si. Ale co, mně

už je všechno jedno. Vystoupím třeba na hajzlu, hlavně když zaplatí. Z Lucerny přímo do paneláku… posranej život. Ze dveří vyšel trochu obtloustlý a proplešatělý chlapík středního věku a hned se k němu nadšeně hrnul, jako by byli staří známí. Měl na sobě laciný ohoz ze sekáče, který patrně považoval za svůj nejslavnostnější oblek. Na první pohled odpudivý typ životního ztroskotance, které Tony Kalandra ze srdce nenáviděl. „Petr Slíva, moc mě těší, Mistře!“ podal mu vetchou, ulepenou dlaň. „Tak strašně jsem se na vás těšil, to si ani neumíte představit. Zatím to všechno vychází podle plánu a vy jste tady… to jste fakt vy! Nemůžu tomu ani věřit. Tak pojďte za mnou!“ Stáli teď proti sobě v těsném oprýskaném výtahu a zdálo se, že jedou až někam do posledního patra. V posledních patrech vždycky bydlí ti největší ubožáci, pomyslel si Tony Kalandra a nevrle pozoroval roztlemenou hubu toho strašného člověka. „Musím vás na něco připravit, Mistře,“ řekl chlápek a zachrastil svazkem klíčů od svého chudinského doupěte. „Tohle asi není zrovna byznys party, na jakou jste zvyklej, když si vás někam pozvou. Ale nebojte se, všecko je připravený, máte tam mikrofon, zesilovač a bedny, a nakoupil jsem spoustu dobrot a pití, určitě nepřijdete zkrátka. Je tam pro vás pravej kaviár a irská whisky, jak jste měl ve smlouvě! Všechno bude, jak má bejt! Nebo aspoň skoro…“ „Hm... a peníze?“ „Samozřejmě, za co mě máte, Mistře! Všechno vám hnedka vyplatím, až do posledního halíře… Kdybyste věděl, co jsem pro to musel udělat, tak strašně jsem si to přál… Byl to můj sen… Vy jste můj sen! A teďka jste tady, to snad ani není možný…“ „A kolik tam máte lidí? Jsou tam taky nějaký ženský? Nějaký… no, víte, jak to myslím.“

Chlápek se zarazil před oprýskanými dveřmi svého prachobyčejného panelákového bytu a očividně zrozpačitěl. „Bohužel, Mistře. Musím vás zklamat. Já ve skutečnosti ani moc přátel nemám… osobních, ani od byznysu… Víte, byznys, ve kterým dělám, je takovej trochu… jakoby jinej… zkrátka není moc společenskej… Ale my dva si určitě vystačíme, nebojte se! Poslechnu si váš koncert a pak vás budu celej večer bavit… když tak se můžem potom ještě někam přesunout, támhle přes ulici je docela slušná herna…“ Ještě je čas otočit se na patě a vypadnout, napadlo Tonyho Kalandru. Ještě bych se z toho moh vykroutit, i když smlouva už je podepsaná… ale tenhle cvok by mi v tom stejně nezabránil… Jenže představa, že by teď osaměl v těchhle pustých končinách daleko od domova, tady v tom prokletém kraji desperátů… kde herny plné trhanů tolik lákají svými krásnými neony… představa noci plné laciného chlastu a rozlámaného rána v prochladlém autě… Navíc už za nimi zapadly dveře a oni teď stáli v předsíňce chlápkova malého tichého bytu. Ale co, tak teď v koutě obýváku vychrchlá pár svých šlágrů a pak chlápkovi vyžahne všecky lahvinky a nacpe si teřich kaviárem, a o tomhle dnešním ponížení se kromě jednoho bezvýznamného šupáka nikdo nemusí dozvědět. A třeba tenhle chlap nakonec nebude tak nudný společník, jak se zprvu zdálo. „Tak tady si odložte, Mistře,“ řekl Petr Slíva a odběhl do obýváku, aby se za chvíli vrátil se dvěma sklenkami, „a hnedka tam šoupnem jednu na uvítanou, co vy na to? Sakra, já jsem tak rád, že jste tady! Celej život jsem si to přál, já jsem totiž váš největší fanoušek, víte? Jenom vona… ta mrcha… pro vás neměla moc pochopení…“ A na chvíli se odmlčel, pohled upřený kamsi do neznámé dálky. „Tak jsem ji poslal do hajzlu. A teďka tady bydlím už jenom s váma. No koukněte!“ Teď Tony Kalandra spatřil něco, co mu vyrazilo dech. Obývák toho podivného chlapa byl odshora až dolů polepený jeho plakáty, jako by

to byl pokojíček oddané fanynky z hloubi osmdesátých let. Snad ani sám netušil, kolikrát se vlastně za svou kariéru nechal zvěčnit. Ze všech stran teď na něho hleděla vlastní švihácká tvář, a uprostřed toho stál on tady a teď, o mnoho let později, opuchlý a poznamenaný, jako by se ocitnul ve svém vlastním muzeu, jako by stál na temném dně propasti času. Ten chlápek musí být opravdu blázen, tohle je přece až děsivé. Na stole u okna měl pěkně popořadě vyskládané všechny Mistrovy desky, tak jak šly po sobě, včetně výběrů a raritních edic. Bylo vidět, že se o ně pečlivě stará, stírá z nich prach a úzkostlivě je urovnává. Celé to připomínalo jakýsi podivný oltář uprostřed nějaké svatyně nebo snad ponurého mauzolea. Tonyho Kalandru obestřela závrať, musel se přidržet opěradla židle, aby to s ním neseklo. „To je, co?“ slyšel vzdálený hlas Petra Slívy. „Dejte mi napít,“ zaúpěl. „Cože?“ „Pít!“ „Aha, promiňte. Hned to bude, přinesu vám vodu.“ „Hovno vodu! Ještě panáka, hned!“ Nato Petr Slíva okamžitě přiskočil s dalšími dvěma sklenkami a oba je do sebe obrátili jako žízniví psi. Mistr ještě chvíli zhluboka oddychoval a rukou si masíroval srdce, které mu už zase tlouklo jako splašené. Kurva, co to je s tím zatraceným srdcem, pomyslel si vztekle a pokynul hostiteli, že by se teď rád někam posadil. Nálada se mu zlepšila až poté, co polknul ještě další dvě skleničky a schoval si do peněženky balík bankovek, které před něho chlápek vysázel na stůl. Byla to suma obvyklá za soukromé vystoupení, téměř dvojnásobná, než jakou si říkal u běžných koncertů pro veřejnost. A přesto to nebyla ani polovina, dokonce ani čtvrtina honoráře jeho kolegů z mládí, kteří dokázali udržet krok s dobou. Už před lety spadl do nižší cenové kategorie a z ní se dosud nedokázal vyhrabat. Ale teď

byl na chvíli spokojený a s potměšilou radostí se dokonce rozhodl, že si tenhle poněkud nepodařený večer nakonec přeci jenom užije. „Abych se přiznal, tak tohle je pro mě vážně trochu netradiční,“ řekl po chvíli oboustranného mlčení. „To já přece vím, Mistře,“ odtušil Petr Slíva posmutněle a oběma připálil cigaretu. „Víte, sám jsem si to představoval trochu jinak. Už dávno jsem si to vysnil, že si vás jednou takhle pozvu, ale myslel jsem, že k tomu budou trochu jiný podmínky, no. Rozjel jsem takovej byznys, vypadalo to docela slibně… jenže pak se to posralo. Něco se prostě zkurvilo a pak už to jelo jak po másle… do prdele to jelo. Ale já bych si to nikdy neodpustil, kdybych si nesplnil tenhle sen… aspoň takhle můžu mít pocit, že jsem všecko neprohrál. Víte, jak jsem to udělal, že tady dneska se mnou sedíte v mým obejváku?“ A jízlivě, skoro ďábelsky se rozesmál. „Prodal jsem kolotoč.“ „Prodal jste kolotoč?“ Mistr vytřeštil oči. „Cože? Vy jste si mě koupil za kolotoč?“ „Jo, přesně tak, kurva. Střelil jsem svoje bílý labutě, co se na nich tam dole na náměstí vozily černý cikorky. Připravil jsem je vo jejich jedinou radost. Cigorskej táta prodal svý děti.“ Mistr nevycházel z úžasu; spolu s tím, jak mu do hlavy stoupala pálenka, začínal si vychutnávat celou tuhle absurdní situaci i přítomnost tohohle neskutečného chlapíka. „Tak koukám,“ řekl skoro soucitně, „že se vám ten život zrovna nevyved.“ „Tak to jste na to káp. Dalo by se to říct i jinak: Posralo se mi všecko, co mohlo. A přesto nebudu litovat, až jednou chcípnu, protože svůj největší sen jsem si nakonec přeci jenom splnil.“ „Je to divný, ale tohle vám závidím.“ „Závidíte? Vy? Mně?“ „Jo, přesně tak, závidím. To mně se všecky mý sny splnily už v mládí, kdysi dávno, v jiným životě, jiným světě… ale to už všecko není

pravda. Od tý doby už jenom hniju, rozkládám se v muzeu vzpomínek… a žádnej další sen se mi nesplní, to je moje jediná jistota na tom prašivým světě.“ Sám nechápal, proč tady teď vylévá srdce nějakému neznámému člověku, ale připadalo mu, že se snad po tisíci letech cítí zase jednou skvěle. Celý svůj život se musel poměřovat se samými úspěšnými lidmi, celý svůj život musel závidět a sžírat se záští, a teprve teď a tady, tváří v tvář pravému, nefalšovanému ztroskotanci, cítil opravdovou úlevu. Jedině setkání s někým, kdo doopravdy všechno prohrál, může člověku přinést ryzí radost! Kdyby to jen trochu šlo, na zbytek svých dní by se nejraději obklopil samými takovými lidmi, vytvořil by si kolem sebe kroužek dokonalých lůzrů… to jediné by ho navždy zbavilo sžíravých výčitek. Tak takhle se cítí všichni ti náboženští vůdcové a blouznivci, tohle jim dělá tak dobře a povzbuzuje to jejich sebevědomí! Celé tajemství spokojeného života spočívá jen v tom, obklopit se lidmi, kteří jsou na tom ještě o něco hůř. „Ale proč zrovna vy,“ slyšel rajská slova svého nešťastného společníka, „zrovna vy mi tady vykládáte takový věci? Dyť vy si nemáte vůbec na co stěžovat.“ „Tak to byste se divil. To byste se sakra divil! Taky mě pěkně semlela celá tahle pojebaná doba. Víte vy vůbec, kde jsem byl? Co jsem všecko zažil? Co to je, dostat se až úplně nahoru? A pak se to všecko zlomilo, zamotalo, zahovnilo. A já už jenom koukal, jak ostatní pořád jedou ve velkým stylu, jak naskočili na tu novou vlnu… jenže já nikdy neuměl a nechtěl převlíkat kabáty. To je moje prokletí.“ „Ale hovno prokletí. Právě za tohle jsem si vás vždycky vážil.“ „Kdybyste jenom tušil, kolik jsem prosral příležitostí. Prostě mi přišlo nesmyslný a nedůstojný hrát si na něco, co nejsem.“ „Tak na zdraví!“ zvolal Petr Slíva a dolil oběma ještě po sklence. Mistr si lačně přihnul a už cítil, jak se mu po těle rozlévá vlna malátné opilosti. Ale bylo mu všechno jedno. Čert aby to spral.

„Před pár dny jsem zpíval v aréně. A to už je něco, co říkáte?“ „To teda jo. To je fakt úspěch.“ „Jenže to nebyl můj koncert. Pozvala si mě tam Helenka v domnění, že už konečně chcípám. To já bych arénu nezaplnil, já už ne. Ani hovno. Já už dneska zaplním tak leda takovejhle vobejvák v paneláku, milej zlatej. Šou slábne, to už je jediná jistota na tomhle zkurveným světě. Šou slábne.“ „Ale to snad ne, Mistře.“ „Jo, tak to je. Všecko jsem podělal. A to jsem měl ještě tolik příležitostí! Jenže jsem to tak nějak… neustál, no. Představ si… můžu ti tykat, ne?“ „No samozřejmě, bude mi největší ctí!“ „Ale hovno ctí. Dyť my dva jsme tady na stejný lodi. Voba nás to semlelo jak prasata v kafilérii. Takže já jsem nějakej Tony.“ „To já přece vím, Tony. A já jsem teda nějakej Petr.“ A tak si spolu přiťukli další sklenkou, dokonce u toho malátně povstali, div že nesmetli ze stolu talíře s pečlivě nachystaným občerstvením. „Tak kde jsem to kurva přestal,“ pokračoval po chvíli Mistr. „Jo, už vím. Že jsem to všecko prosral. A že bylo ještě nějakejch příležitostí. I dávno potom, co si tady ty šašci vodcinkali demogracii. Vždyť já moh bejt dokonce ministr. Ministr kultůry, představ si to!“ zvolal a svoje slova ještě podtrhl zdviženým ukazovákem. „Cože, fakt?“ „Ty mi nevěříš?“ „Ale jasně že jo… ale proč to neklaplo?“ „No proč…“ tvář se mu zničehonic zachmuřila. „Proč… prostě to neklaplo, kurva. Nevzal jsem to. Jsem kumštýř a politika mě nezajímá.“ Už ve chvíli, kdy to vyslovil, začal trpce litovat. Tohle byla jedna z těch životních kapitol, které toužil navěky vymazat z paměti; s tou

strašnou osobní křivdou se dodnes nesmířil. A teď se tady hodlá se svou politickou epizodou chlubit nějakému neznámému nýmandovi? Bylo to asi tak před patnácti lety, když svůj hlas na několik měsíců upsal Tomu, jehož jméno budiž prokleto (tak ho sám s odporem nazýval). Tehdy to byl ještě předseda socialistů a Tonyho Kalandru oslovil, jestli by nepodpořil jejich volební kampaň. „Podívejte se,“ řekl mu tenkrát ten zvláštně odpudivý i přitažlivý muž s cigaretou přirostlou k prstům a pohyby unaveného ještěra, „vy jste bezesporu kvalitní umělec, a my zase kvalitní politická strana. Úspěch, a to jak v politice, tak v umění, je jako erekce… Jednou jsi nahoře, jednou zase dole.“ A zaburácel hlubokým smíchem, ze kterého šel strach. Obludně přerostlé pysky se mu přitom zkroutily do zlověstného šklebu (není ochrnutý? nebo má jenom hubu zmalátnělou chlastem?) a panenky velikých očí zajely hluboko pod horní víčka, jako by na něho šla mrtvice. (Anebo jako by se snažil nahlédnout do oslnivého interiéru vlastní velkolepé hlavy.) „To vy víte sám velmi dobře. Dlouho už o vás nebylo slyšet, ačkoliv já kultůru příliš nesleduji. Dokážu ocenit nanejvýš tak cimbálovou muziku ve sklípku při vinobraní.“ – Další otřes smíchu – „Nicméně soudím, že po krátké odmlce nyní zase přichází váš čas. Je tady celá řada lidí, kteří se rádi znovu vrátí ke starým osvědčeným hodnotám, mezi něž patří i vaše písně a které, na politické úrovni, zastáváme i my. Proto si myslím, že my dva bychom měli spojit síly. Co vy na to. Připijeme si?“ Tak si tehdy přiťukli první z celé nekonečné řady štamprlí, která od té doby následovala. Ten muž mu od první chvíle imponoval, to musel uznat. A jak uměl pít! Chlap, který by v pití porazil i koně, toho jen tak něco nepoloží. Tenhle chlápek musel mít sympatie všech pijanů, stejně jako se na vesnici odevždy stával přirozeným vůdcem ten, kdo v hospodě všechny položil na lopatky. Snad proto to později dotáhl až tam, kam to dotáhl…

Tak Tony Kalandra svolil, že propůjčí svou tvář a svůj hlas Tomu, jehož jméno budiž zapomenuto, a jeho politické partaji. Zdálo se, že po letech zapomnění to pro něho může být druhá šance. Nesmírně ho těšilo, že jeho jméno už nepáchne, ale naopak sotva deset let po převratu (šaškovské revoluci, jak tomu říkal) už se zase může silné politické straně hodit jako lákadlo na voliče. Vítr se začíná obracet! pomyslel si tenkrát s velikým uspokojením. Ještěže jsem vytrval, sakra, teď se to začíná vyplácet. Vybral jsem si trnitou cestu, musel jsem přestát všechno to pohrdání a přezírání. Jenom proto, že jsem nehodlal měnit plášť. Ale už se to pomalu obrací… a já netoužím po tom, aby ze mě ještě někdo dělal hrdinu, to ne… stačí mi jen uznání, který si zasloužím… a teď se snad už blejská na lepší časy… Za přiměřeně tučný honorář složil pro socialisty volební hymnu, v níž se stále dokola zpívalo něco jako: My to spolu zvládneme, nás jen tak nic nezlomí, dokážem to, ne že ne, máme čisté svědomí! („To se vám moc povedlo, Mistře. Není to zrovna geniální, ale zase to není úplně blbý. Je to zkrátka takový… český. A to mám rád,“ řekl mu tenkrát Ten, jehož jméno budiž popliváno) a objel s nimi několik těch jejich mítinků. Ve stanu za pódiem na náměstí v nějaké špinavé díře seděl, klepal se zimou a čekal, až přijde na řadu se svým číslem. Poslouchal nekonečné řečnění Ještěra a jeho kumpánů, kouřil jednu za druhou a neustále popíjel – zásoby byly naštěstí vždycky dostatečné. Potom mu Ještěr pokynul, on se vypotácel na pódium a chvíli předstíral, že zpívá, i když jeho zmalátnělá ústa jen stěží dokázala udržet krok s playbackem. Spolu s ním se na pódiu prkenně natřásalo několik pupkatých socialistů (Ještěr postával opodál a pokyvoval svou přerostlou hlavou, jejíž obludné proporce mnozí mylně považovali za důkaz geniality), někteří z nich se dokonce chytili kolem ramen a všichni svorně prznili jeho píseň neuvěřitelným, nepopsatelným skučením. Z jejich otylých těl se linula páchnoucí směs potu, knedlíkových výparů a piva. Měl co dělat, aby se uprostřed písně nepozvracel.

Zamlženým zrakem viděl před sebou prořídlé publikum složené většinou ze starých lidí; opření o hole se přiblble usmívali, na roztřesených bradách jim zasychal předvolební guláš, vetchýma rukama úzkostlivě svírali balónky s logem Ještěrovy partaje (jednou se o svazek balónků dva starci do krve posekali holemi) a vypadali jako podivné přestárlé děti, jako dokonalá karikatura publika z dob Mistrovy zašlé slávy. Ve stanu za pódiem si pak obvykle s předsedou ještě chvíli povídali, než přišel čas nalodit se do volebního autobusu a trochu vystřízlivět po cestě na další štaci. „S vámi se neobyčejně příjemně pije,“ řekl mu jednou Ještěr svým nesmírně pomalým hlasem. „Co byste řekl na to, kdybych z vás po volbách udělal ministra?“ „Mě? Já a ministr? A čeho jako?“ „No tak samozřejmě kultůry. K té máte přece nejblíž.“ „Vždyť já vůbec netuším, jak se to dělá.“ „No tak podívejte se… nevědět, jak se to dělá, to by byla ta nejmenší překážka. Ministr stejně jen uskutečňuje to, na čem se dohodne vedení strany. Což jsem především já. A ten, kdo se mnou vydrží pít, splňuje základní předpoklady.“ Následoval nezaměnitelný hrdelní smích, něco mezi dávením a opileckou agónií. „Pro mě je důležité, že máte známou tvář. Všechno ostatní už je ve skutečnosti maličkost. Ministr kultůry má za úkol v podstatě jedinou věc: ušetřit peníze na důležitější věci. Odmítat, odmítat, odmítat. Lidé z vaší branže se dělí na úspěšné a neúspěšné, tak jako ve všech ostatních odvětvích. Potíž je v tom, že ti neúspěšní odmítají přijmout fakt, že i kultůra by se měla primárně podřídit zákonům trhu. Proč stále plýtvat penězi na něco, co se samo nedokáže uživit? Jsou to přece základní počty: Když se nedokážu uživit, příčina leží v neschopnosti, a

ne v systému. Teď tady ještě pořád vládne ta zvrhlá bohémská garnitura a spousta peněz teče do kapes neúspěšných pisálků, vrzalů a matlalů. Zkrátka malá domů, vlasatí kamarádíčkové z kotelen si rozdělují peníze poctivě pracujících lidí, aby si v poklidu mohli propíjet státní granty a ve volných chvílích si doma smolit svoje intelektuálské žmolky, o které ve skutečnosti nikdo nestojí a které kultůru jako takovou stejně nikam neposunou. Zatímco ti úspěšní, kteří si svou pozici vydobyli poctivým kumštem a o jejichž práci je reálný zájem, nedostanou nic. Třeba vy, viděl jste za posledních deset let jediný halíř z těch miliónů, které v kultůře protečou? Zatímco kdejaký šmrdlař s oprýskanou kytarou si z grantů jezdí na riviéru jenom proto, že s naším panem prezidentem společně v base honili štěnice. A tohle je potřeba změnit. Kultůra se musí vyvětrat, vyprášit jako zablešený kožich.“ Odzbrojující pragmatismus, s jakým Ještěr pronášel svá slova, mu nesmírně imponoval. Na okamžik se skutečně nechal zlákat vidinou politické funkce po boku tohohle bezprostředního muže, a čím víc skleniček zahučelo v jejich hrdlech, tím větší náklonnost k němu pociťoval. Tenhle chlap to dotáhne daleko, zatraceně daleko. Jeho čas teprve přijde, a on by neměl propást tuhle příležitost. Zatoužil obejmout to mohutné, nemotorné, pravěké tělo, které se ještě zapíše do historie naší malé smutné země. V návalu bezprostředního nadšení z něho náhle vytrysklo: „Vás bych si uměl představit jako prezidenta!“ Ještěří muž místo odpovědi zvrátil nazad svou přerostlou hlavu a znovu se otřásl monumentálním smíchem. V tom smíchu ale nebyl žádný cynismus, spíš jakási prorocká předzvěst; byl to smích vážný, dokonce výhružný. K improvizovanému stolečku s pohoštěním v tu chvíli přistoupil Ještěrův asistent, zakrslý muž s hadím pohledem v odulé dobromyslné tváři, který byl předsedovi vždy a všude při ru-

ce jako tajemná šedá eminence. Rozvážně oběma dolil ještě po kalíšku a pravil rozšafně: „Nesměj se, předsedo. Tohle nebyl vtip.“ A Mistr nadlouho přerušil své vyprávění, v pokoji se rozhostilo zlé ticho. Bylo slyšet jen rytmické pleskání dešťových kapek na okenním parapetu, tu a tam přerušené podivným zachrčením v Mistrově hrddle. Petru Slívovi se zdálo, že si zpěvák nějak příliš často sahá rukou na srdce. Po dlouhé chvíli tíživého mlčení vydechl: „Tak to je fakt síla. A jak to teda nakonec dopadlo?“ „Blbě to dopadlo. V životě maj pohádky vždycky zkurvenej konec, kamaráde.“ – zapálil si další cigaretu – „Jednou jsem ho totiž přistih, jak blije.“ „Cože!“ rozesmál se Petr Slíva. „Tys viděl prezidenta blít?“ „Jo, slyšíš dobře. Bylo to v nějaký špinavý díře, furt jenom pršelo a byla sviňská kosa, a on už od rána nasával jak jezevec. Už potisící jsem ho slyšel žvanit ty samý kecy, vždycky to bylo stejný, nejdřív nacpal důchodce gulášem, aby mohli spokojeně trávit a nad ničím nepřemejšlet, a pak se před ně postavil a mlel a mlel. A voni mu všecko žrali, tleskali a šklebili se jak vopice… fuj, jak se mi hnusili!“ „Já to dobře znám, Tony.“ „Tys byl snad taky nějakej zasranej politik?“ „To zrovna ne. Ale něco podobnýho. Tak pokračuj…“ „Tenkrát jsem pochopil, co to znamená pevnej názor. Pevnej názor je ve skutečnosti jenom fráze, kterou dokáže politik nazpaměť přeříkat i v totální vopici. No a pak zase přišla moje šaráda, chvilku jsem tam šaškoval a dělal, že zpívám. Jim to bylo úplně jedno, naprosto u prdele. Hlavně že nemuseli hnít doma a poslouchat, jak bublaj knedlíky. Tak místo toho poslouchali mě, čuměli na mě jak hovada a spoko-

jeně dirigovali hůlkama. Pak byl konečně šlus a strejcové zmizeli ve stanu, aby na ně ještě zbyla nějaká kořalka, než se vrátí Ještěr. Ten zůstal stát na pódiu a vypadal divně, klátil se a točil vočima. Radši jsem tam taky ještě chvíli počkal, kdyby ho třeba mělo klepnout. A představ si, pak se najednou začal kácet dozadu a normálně se zřítil po zádech z pódia. Běžel jsem za ním a chtěl mu pomoct, ale on mě jenom odehnal rukou a já viděl, že to z něj lítá horem dolem, milej pan předseda tancoval parádní šavlovej tanec. Ležel tam jak pytel brambor, vázanku poblitou, a nepřestávalo to z něj týct. Stál jsem tam jako opařenej a civěl na tu hnusnou scénu. Zatraceně, poznal jsem už za svou kariéru leckterý papaláše, a některý z nich byli taky pořádný prasata, ale tenhle je všecky strčil do kapsy. A pak ten šmejd najednou zasyčel: ,Ať vypadne!‘ A to myslel mě! Ať prej vypadnu, po tom všem, co jsem pro něj udělal! Zezadu mi na rameno šáhla něčí pazoura, a když jsem se otočil, stál tam zase ten jeho asistent a s tím svým věčným slizkým šklebem mi sdělil, že pana předsedu zase trápí žaludeční potíže. Že prej se mu vrátila nedoléčená viróza. A že prej mi děkuje za služby, ale musí ukončit moje angažmá. Nakonec mi ještě začal vyhrožovat, představ si to. Že pokud chci dál v poklidu dělat svoje řemeslo, radil by mi nechat si tuhle událost pro sebe.“ „Ty vole,“ vydechl Petr Slíva. „Ale čert to vzal a bába posrala. Zapomeň na to. Vlastně vůbec nechápu, proč tě tím tady krmím. Asi že už mám sám trochu v palici. Měli bysme začít, dokud se ještě jakžtakž udržím na nohou…“ V maličké ošuntělé koupelně se Tony Kalandra zvolna připravoval na své vystoupení. Před napůl slepým zrcadlem, pocákaným od zubní pasty, vytáhl z taštičky sadu kosmetických přípravků a pečlivě si je rozestavěl po obvodu umyvadla, tak jak byl za ty dlouhé roky zvyklý. Z neutěsněného kohoutku pravidelně a s tupým pleskáním odkapá-

vala rezavá voda. V koutu místnůstky visela veliká zčernalá pavučina. Bylo to tu celé prodchnuté cigaretovým kouřem a dokonce něčím, co neodbytně připomínalo pach spermatu. Udělalo se mu nevolno a znovu ho silně píchlo u srdce; na okamžik musel zavřít oči a zhluboka dýchat, než se splašený tep pozvolna uklidnil. Co kdybych tady dneska chcíp? zašeptal mu do ucha ďábel cynismu. To by bylo ovšem završení hvězdný kariéry! Tony Kalandra, lamač dívčích srdcí a idol osmdesátých let, skapal ve špinavým panelákovým bytě neznámýho šupáka. Zas tak důvtipnej ten můj život přece není. Nebo snad jo? Téměř poslepu si napudroval nos a z prázdné dózy vyškrábal zbytky italské pomády. Popaměti zabořil prsty do prořídlé kštice a dlouze, jemně ji hladil, dokud alespoň vzdáleně nepřipomínala tu legendární frizúru z dávných dob. Kurva, proč tohle vlastně dělám? pomyslel si napůl pobaveně a způli rezignovaně. Kvůli tomu bláznivýmu chlápkovi, co se tam vedle zpíjí do němoty? Kvůli tomu ztroskotanci, co si mě koupil za kolotoč, aby si moh splnit svůj pošetilej sen? Beztak se dočet v novinách, že už brzo zdechnu, a tohle všechno je jenom jedno velký, dost nepravděpodobný divadlo. Ale jestli tady mám dneska doopravdy chcípnout, tak ať je to aspoň s plnou parádou. Ať si mě odsud třeba vyvezou s nohama napřed, ale s pomádou ve vlasech. Přece nepřijdu do hvězdnýho nebe jako nějaká usmolená mánička. Tak si ještě naposled uhladil vlasy, narovnal límec a opilýma očima přehlédl svůj ponurý obraz v zrcadle. „Šou slábne,“ řekl té odulé, zarudlé tváři, kterou sám dávno nepoznával. „Šou slábne, kamaráde.“ A vešel do obýváku, kde už na něho dychtivě čekal jediný host dnešního večera. V koutě místnosti si ještě zkontroloval aparaturu, vložil do přehrávače cédéčko s hudebním podkladem a navyklým šviháckým gestem uchopil mikrofon. „Dobrý večer, dámy a pánové,“ prohlásil a vlastně mu ani nevadilo, že jeho úvodní slova doprovodily potleskem jen dvě ruce. „Je to pro

mě velká čest, že tady dneska s vámi můžu být. Užijte si to spolu se mnou, začínáme písní z roku osmdesát dva… Podivín čas!“ Setmělou místností znovu zazněl nadšený potlesk. V opilých představách teď Mistr stál před vyprodanou arénou, světla ramp mu oslepovala oči, propadal se do malátného transu a z nekonečné dálky k jeho uším doléhal nadšený rykot tisícihlavého davu. Tak to má rád, to je to, pro co žije, tohle je jeho živel! Čas, to je ten podivín, to je ten divák mlčící, to jsou ty noci plné vín, nad nedopitou sklenicí… Co na tom, že se mu pletla slova. Co na tom, že mu hlas nesloužil a přeskakoval jako jehla na rozbitém gramofonu. Co na tom, že srdce mu zase bušilo jako splašené a zoufale volalo o pomoc. V dlani cítil držadlo mikrofonu a byl zase šťastný jako zamlada. Tohle nikdy neskončí. Nikdy to neskončí. Dokud ještě zpívá, svět se točí dál a bude se točit, a všechny bolesti jsou jenom pápěří ve větru… A šťastný byl i jediný host dnešního vystoupení. Ten, který přišel o všechno, aby dnes mohl prožít svůj iluzorní sen. „Bravo, Mistře!“ vykřikoval a klopil do sebe jednu sklenici za druhou. „Zpívejte, jenom zpívejte! Rozbalte to! Dyť vy máte ještě páru, jako ve dvaceti! Sakra, Mistře, teď je mi vážně dobře. Dokud budete zpívat, svět zůstane takovej, jakej jsem ho měl rád. Hlavně nepřestávejte, nikdy už nesmíte přestat. Myslíte, že štěstí existuje? Slyšíte? Je vůbec možný, aby byl člověk někdy vopravdu šťastnej?“ Mistrova tvář, rýsující se v prudkém světle lampy, jako by se najednou zachmuřila, něco jako by se jí dotklo. Zestárla zničehonic o tisíc let, zesinala, oči se propadly do černých jam. Zpěvák zavrávoral a rukou chvíli tápal v prázdnu před sebou, pak se znovu chytil za srdce.

Ale pokračoval dál, nepřestával, vždyť vystoupení sotva začalo. Po chvíli se zezdola ozvalo nerudné klepání pohoršených sousedů. Petr Slíva se předklonil na své židli, hrozivě zadupal a zařval z plných plic: „Zhebni, krávo! Tohle je pravej, nefalšovanej, živej Tony Kalandra! Král a vládce muziky! Mám ho tady, ve svým vobejváku, za svoje prachy! Vo tom se tobě ani nesnilo, ty stará vopičí cecko!“ To ovšem zpěváka trochu vyvedlo z míry. On tady prožívá jednu ze svých nesmrtelných milostných balad, a ten křupan mu do toho bude takhle vřeštět? Co si vlastně myslí? A proč já na tohle vůbec přistoupím? Ale nemohl se zastavit, jako by nějaká neviditelná síla ovládala jeho vůli. Tak plynula noc a Mistr střídal jeden hit za druhým, prokládaje své vystoupení dalšími a dalšími sklenkami, jako by byl bezedný. A byla to přehlídka toho nejlepšího: Džínsová galaxie, Láska je barman v nočním podniku, Zítra objevíme ráj… Pak náhle Mistr požádal o krátkou pauzu, vypnul přehrávač a vratkým krokem se odebral do koupelny. Vypadalo to, že si jen potřebuje ulevit, ale ve skutečnosti ho zničehonic přemohla slabost a nesmírná, skličující únava. V maličké páchnoucí místnůstce si dlouze oplachoval tvář ledovou vodou a pak, opřený o kraj umyvadla, zhluboka dýchal a rukou si masíroval srdce. Do celého těla mu vystřelovala ostrá bolest a srdce zase bušilo jako splašené. Přece to teď nepoložím, přesvědčoval sám sebe a zádumčivě zkoumal v zrcadle svou tvář, náhle odpudivě zsinalou, docela šedivou, s očima podlitýma nezdravou černí. Vždyť jsem si tu nemoc přece vymyslel, byl to jenom takovej blbej vtípek, zoufalej výkřik a taky snadnej přivýdělek, nic víc. Tak co se to děje? Mám to považovat za další výsměch? To sis na mě už dostatečně nesmlsnul, ty jeden posranej živote? Zvuk vody, v pravidelných intervalech odkapávající z neutěsněného kohoutku, se v jeho uších proměnil v ohlušující dunění pohřebních tamtamů. Buch buch, ozývalo se teď ze všech stran, jako by tu někde

vyhrávala neviditelná zádušní kapela, buch buch, buch buch… Tohle ještě není konec, pomyslel si rozhodně a naposledy pohlédl do té příšerné tváře v zrcadle. Uviděl, jak se mu nad horním rtem třpytí kapička rudé krve. A další, a ještě jedna; vytékaly mu z nosu a pomalu kanuly přes ústa a bradu, padaly do umyvadla a v něm se mísily s rezavou vodou. Ne, tohle přece nemůže bejt konec. Popadl ručník a jal se zběsile drhnout tvář, jenže nebylo to nic platné, nanejvýš si po šedivé vyschlé kůži rozmazal hnědé krvavé skvrny. Ale drhnul dál, jako by nanášel na bledou pleť podivný pudr smrti. Po nějaké chvíli musel svou snahu vzdát, vyčerpaný k padnutí, a zůstal jen udiveně zírat na tu nesmyslnou zmazanou tvář, připomínající masku unaveného klauna. Klauna, který by už nerozesmál ani sám sebe. V zrcadle náhle uviděl za sebou na stropě velikou černou skvrnu, směs plísně, rzi a ještě nějaké jiné, neznámé substance. A zdálo se mu, že se ta divná skvrna přímo před jeho očima rozlézá, jako by ho chtěla pohltit a strhnout s sebou do nějakého jiného, temného světa bez návratu… Takže tohle je skutečně konec? Do prdele děravý, tohle je konec? zeptal se té obludné tváře v zrcadle a zdálo se mu, že po jejích modrých rtech přeběhl letmý, skoro ironický úsměv. Tak fajn. Dobře, já to teda beru. Když už to musí bejt, aspoň pojdu ve svým vlastním mauzoleu. A dokončím, co jsem začal, kurevská smrt mi přece nebude šíbovat s playlistem. Ještě tam mám nějaký fláky, a ty taky dozpívám. Z posledních sil doklopýtal zakouřeným obývákem zpátky ke svému mikrofonu, doprovázen bouřlivým, ohlušujícím potleskem. „Bravo, Mistře!“ volaly tisíce a miliony neviditelných úst. Nastavil tvář oslňující záři světel a dlouho vychutnával tu mohutnou chvíli, kdy pod pódiem krásné dívky omdlévají touhou. Ještě jednou šviháckým gestem prohrábl svou legendární kštici a zvolal zastřeným, podmanivým hlasem:

„Někdo mi tady chtěl zkrátit playlist. No vážně, někdo se o to pokoušel. Někdo mi chtěl hrábnout do programu, chtěl přerušit tuhle šou. Ale to se mu tak snadno nepodaří, ani náhodou. Jedeme dál!“ A to už zazněly první tóny Mistrovy nejslavnější písně, nesmrtelného hitu z dávných časů, kdy svět ještě rozuměl kráse a uměl rozlišit poctivý kumšt od šarlatánství: Pojď, lásko, budeme si hrát… A Petru Slívovi je zase patnáct, stojí v otcově garáži a na sobě má svoji milovanou džínsovku plnou nášivek, vdechuje vůni benzínu, prohrabuje si prsty svého „jágra“ a zkouší napodobit švihácký postoj Tonyho Kalandry z plakátu, který zdobí vrata každé garáže v téhle zemi, obklopený fotkami nahatých koček na motorkách, tak jako kdysi visívaly ve světnicích svaté obrázky… Je mu zase patnáct a před ním leží budoucnost, už brzo si bude moct z tohohle světa utrhnout svoje sousto, už brzo se vydá pro kořist do té neznámé, krásné, otevřené divočiny… „Kurva, dyť já jsem šťastnej!“ zakřičí z plných plic a jeho vypleněné oči už nevidí, jak se v koutě místnosti Mistr chytá stojanu a pak zvolna klouže k zemi, jak k němu obrací bílou tvář umírajícího klauna a němě lapá po dechu, jak padá naznak na koberec a z ruky se mu kutálí mikrofon. „Jsem šťastnej!“ Bude trvat ještě hodně dlouho, než mu dojde, že hudba dávno dohrála a v pokoji je už notnou chvíli hluboké ticho.