Vliv českých kontrabasistů na vývoj kontrabasové školy v bulharsku

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra Strunných Nástrojů Studijní obor Hra na kontrabas

Vliv českých kontrabasistů na vývoj kontrabasové školy v bulharsku Diplomová práce

Autor práce: Bc. Svoboda Bozduganova Vedoucí práce: prof. Miloslav Jelínek Oponent práce: MgA. Pavel Horák Brno 2012

Bibliografický záznam BOZDUGANOVA, Svoboda. Vliv českých kontrabasistů na vývoj kontrabasové školy v Bulharsku [Czech double bass players’ influence on the development of the bulgarian doublebass school]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, 2012. 44 s. Vedoucí diplomové práce prof. Miloslav Jelínek.

Anotace Diplomová práce „Vliv českých kontrabasistů na vývoj kontrabasové školy v Bulharsku“ pojednává o spojení a silném vlivu českého kontrabasového umění na bulharskou kontrabasovou hru. Za účelem toho byly popsány dějiny a rozvoj bulharské kontrabasové školy, dále významní čeští pedagogové a intrepreti, jako i bulharští studenti, kteří získali své vzdělání v Čechách.

Annotation The following thesis „Czech double bass players’ influence on the development of the bulgarian doublebass school” deals with the connection and strong influence of the czech double bass art on the bulgarian double bass playing. For this purpose is described the history and development of the bulgarian double bass school, significant czech pedagogues and performers, as well as bulgarian students, who obtained their education in Czech Republic.

Klíčová slova Bulharská kontrabasová škola, bulharské orchestry, bulharští kontrabasisté, Todor Tošev, Česká kontrabasová škola, čeští pedagogove, kontrabasové mistrovské kurzy.

Keywords Bulgarian double bass school, bulgarian orchestras, bulgarian double bass players, Todor Toshev, Czech double bass school, czech pedagogues, double bass master classes.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jsem uvedené informační zdroje. Brno, dne 21. května 2012

Svoboda Bozduganova

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce prof. Miloslavu Jelínkovi za podnětné připomínky, nápady a poskytnutou pomoc při tvorbě této práce a dále pak MgA. Pavlu Horákovi za cenné rady a důležité informace.

Obsah Úvod .................................................................................................................. 5 1. Historie bulharské kontrabasové školy ................................................... 6 1.1 První bulharské orchestry a hudební instituce ............................................. 6 1. 2 Druhé období rozvoje bulharských orchestrů a kontrabasového umění .............................................................................................................................. 11 1.2.1 Todor Tošev a jeho přínos v rozvoji bulharské kontrabasové školy ......................................................................................................... 12 1.3 Bulharské kontrabasové umění v současnosti............................................ 15 1.3.1 Studenti profesora Todora Toševa ............................................... 15 1.3.2 Studenti studentů profesora Toševa ............................................. 19 2. Významní pedagogové české kontrabasové školy................................ 23 3. Bulharští kontrabasisté, kteří studovali v Čechách............................. 34 3.1 Bulharští kontrabasisté, kteří se zúčastnili kontrabasových mistrovských kurzů v Čechách .............................................................................. 39 3.2 Čeští kontrabasoví lektoři, kteří působili na mistrovských kurzech v Bulharsku ...................................................................................................................... 41 Závěr ............................................................................................................... 42 Použité informační zdroje............................................................................ 43

Úvod Za poslední desetiletí je pozorovatelný značný rozvoj kontrabasového interpretačního umění. Zkoumáním kontrabasové hry ve světovém měřítku lze vystopovat kořeny české kontrabasové školy, která zanechala své charakteristické rysy po celém světě. Spojitost mezi bulharskou a českou kontrabasovou školou již na počátku ovlivnila skutečnost, že v letech po osvobození Bulharska, působili jako jedni z prvních hudebníků Češi, kteří přijeli formovat hudební umění. Vždyť i první melodie, které zde zazněly, byly české. Není divu, že tato spojitost obou kultur se zachovala a rozvíjí až do dnešních dnů. Právě tato skutečnost mě podnítila přistoupit k rozpracování tohoto tématu. Moje motivace byla dodatečně ovlivněna i mým studiem v České republice, které mělo nemalý vliv na můj hudební vývoj a celkový pohled na interpretační umění. V první kapitole této diplomové práce jsou uvedeny dějiny a rozvoj bulharské kontrabasové školy až do dnešní doby. Jejím cílem je uvést významné pedagogy, kteří se nebývalou měrou zasloužili o její rozvoj a dále i jejich pokračovatele, které tito pedagogové vychovali. V druhé kapitole jsou uvedeni významní představitelé – pedagogové, sólisté a orchestrální hráči české kontrabasové školy. Zde je cílem nikoliv popsat do podrobná rozvoj školy, ale celkově vystihnout její původ a vysokou úroveň samotných hráčů na kontrabas. Ve třetí kapitole jsou uvedeni konkrétní studenti, kteří získali své vzdělání v Čechách a čeští pedagogové, kteří přednášeli bulharským studentům. Působení českých pedagogů na mladé adepty hry na kontrabas ve velkém rozsahu vneslo prvky české školy do školy bulharské.

5

1. Historie bulharské kontrabasové školy 1.1 První bulharské orchestry a hudební instituce Bulharsko bylo začleněno do Osmanské říše od konce 14. do konce 19. století. To ovlivnilo negativně politický, sociální, duchovní, vzdělávací a kulturní rozvoj bulharského národa. V tomto období měli již ostatní evropské národy své školy, univerzity, akademie, opery a divadla. Napsáním „Dějiny slovanobulharské“ mnichem Paisijem Hilendarskim v roce 1762 začala doba bulharského obrození. V zemi se začalo otvírat hodně škol, ve kterých se učilo v bulharštině, avšak uvažovat o hudbě, či založení orchestrů a oper v bulharštině, na to bylo stále příliš brzy. Nejstarší údaje o nějakém orchestru v Bulharsku jsou z poloviny 19. století, tedy ještě před obrozením, kdy hodně zahraničních politických emigrantů nachází azyl v Turecké říši. Po maďarské revoluci (1848-49) se maďar Mihály Šáfrány usídlil v městě Šumen. Šáfrány byl hudebníkem amatérem, avšak začal učit notovému písmu hodně lidí z bulharské inteligence. On sám hrál na housle a na flétnu. V roce 1850 byl pod jeho vedením založen první bulharský orchestr, který byl z počátku sestaven pouze z cizinců, později se k nim začali připojovat i bulhaři. Tento orchestr existoval poměrně dlouhou dobu, od roku 1861 se jeho vedení ujal Dobri Vojnikov (zakladatel bulharského dramatu a divadla). Je známo, že v orchestru byl i kontrabasista příjmením Ignatov. Po obrození tento orchestr existoval i nadále. V roce 1872 v městě Ruse byl též pokus o založení orchestru při místním „Pěveckému sboru“ a tím orchestrální hudba v Bulharsku do obrození končí. Po obrození v roce 1878, začínají do Bulharska přicházet učitelé, inženýři, architekti, obchodníci, umělci a hudebníci. Zakládá se hodně vojenských dechových orchestrů a některé měly i smyčcovou skupinu. V této době byly všichni hudebníci vojáci z povolání. V bulharských zemích tak zazněla i česká hudba a přišli češi, kteří svojí hudbou vycházejí nad rámec tradice bulharského folklóru a zapsali se do dějin bulharské hudby.

6

První orchestr byl založen ke konci roku1878, když ruský komisař Dondukov-Korsakov nařídil sestavit orchestry při bulharské armádě. Tímto již v roce 1891 působí v bulharské armádě celkem 31 orchestrů. Největší roli v rozvoji bulharské instrumentální hudby sehrálo vytvoření „Gardistického orchestru“ v roce 1892 v Sofii. Kapelníkem byl jmenován Josef Chochola. V orchestru je většina českých hudebníků tak jako i samotný Chochola. Později v roce 1906-07 je dirigentem Gardistického orchestru český hudebník Alois Macák. Macák byl vojenským kapelníkem, který začal svoji kariéru v 28. pěším pluku v Praze. Později 26 let působil v Bulharsku jako kapelník v 4. pěším pluku v Plevenu a v Gardistickém orchestru v Sofii, s kterým uskutečnil první symfonické koncerty v Bulharsku. Složil mnoho pochodů, (některé z nich „Mara” – 1905 a „Lozengradski geroj“ – 1913), písně pro děti a také zpracovává národní písně. Napsal článek o bulharské hudbě, zveřejněný v novinách „Ruskaja muzikalnaja gazeta“ v roce 1905. Mezitím koncem 19. a počátkem 20. století přicházejí do Bulharska zahraniční hudebníci z povolání. A tak za jejich pomoci, nebo studiem v cizině, získalo hodně bulharů hudební vzdělání. Do orchestrů rychle nastupují bulharští hudebníci a objevují se i první sólisté. V roce 1890 tři bulharští hudebníci Dragomir Kazakov, Ivan Slavkov a Angel Bukoreštliev organizují první operní skupinu v Bulharsku pod názvem „Dramaticko operní společnost hlavního města“. Za účastí bulharů, čechů a italů a s doprovodem Gardistického orchestru 6. pěšího pluku dokázali představit celých 12 oper a 11 úryvků z oper. Jejich přijetí mělo nečekaný úspěch. Kvůli finančním těžkostem a nedostatku státní podpory bylo v roce 1892 vyhlášeno rozpuštění této operní společnosti. Přesto však na počátku 20. století potřeba a zájem o operu v tehdejší bulharské společnosti nevymizel. Proto v roce 1908 zásluhou bulharských hudebníků a milovníků opery vzniká společnost „Operní přátelství“, která byla registrována na jména Dragomira Kazakova, Konstantina Michajlova-Stojana, Ivana Vuljpe, Dimitra Popivanova a Stojana Nikolova. Kromě nich ve společnosti vystupují i dirigenti Jindřich Vízner, Alois Macák, Todor Hadžiev, sbormistři Dobri Hristov a Konstantin Ramadanov. Na konci

7

roku 1908 se začíná formovat profesionální pěvecký sbor. Ze spolku Operní přátelství vznikla v roce 1921 Bulharská národní opera. Na konci roku 1903 houslista Petko Naumov, který ukončil své hudební vzdělání v Praze a v Paříži, vystoupil samostatným koncertem v Sofii. Tento koncert zapůsobil tak silně, že ministr školství Dr. Ivan Šišmanov jej pověřil založením hudební školy. Tak v roce 1904 vznikla první hudební škola v Bulharsku. Spolu s Petkem Naumovem byly dalšími zakladateli školy Katja Stojanova, Mára Černý, Nikolay Nikolaev, Karel Jermář, Jindřich Vízner, Alois Macák, Václav Kaucký a Dimitar Hadžigeorgiev. Naumov byl ředitelem a součastně učil hře na housle a všechny ostatní smyčcové nástroje, včetně kontrabasu. V roce 1912 se škola stala státní a pro výuku violoncella byl pozván cellista Ivan Cibulka. Ten také vyučoval hru na kontrabas. V této době vyučovali žáky kontrabasu hudebníci, kteří nebyli kontrabasisté. Až v roce 1921 když byla založena Státní hudební akademie, na ní začal učit Todor Georgiev, který byl prvním bulharským kontrabasistou a pedagogem. Jako student hrál Georgiev na trubku. Na kontrabas se z počátku učil hrát sám, objednávaje si ze zahraničí všechny možné

současně

kontrabasové

školy.

Dále

pracoval

určitou

dobu

s violoncellictou Kugijskim. Později ve Frankfurtu nad Mohamem studoval u Kurta Möchela. Möchel mu velice pomohl v jeho rozvoji hry na kontrabas. Když se vrátil do Bulharska působil Georgiev v orchestru Operního přátelství, na jehož založení se sám podílel. Od roku 1921 až do konce života byl prvním kontrabasistou Národní opery. Od roku 1921 do roku 1926 vychovával absolventy kontrabasu v založené Státní hudební akademii. Todor Georgiev hrál a učil německým/českým držením smyčce. V roce 1928 se rozhodl houslista Saša Popov založit profesionální symfonický orchestr při již existující Státní hudební akademii. Takto se zrodil Akademický symfonický orchestr (ASO), který měl 64 hudebníků, z nichž polovina byli i sólisté, vedoucí skupin v orchestru a pedagogové. Saša Popov dokázal do tohoto orchestru přilákat nejlepší bulharské hudebníky profesionály, z nichž mnoho ukončilo své vzdělání v zahraničí. Později, mezi léty 1936-1944 byl název tohoto předního symfonického orchestru změněn na Carský vojenský orchestr. V letech 1944-1949 měl název Orchestr ředitelství

8

rozhlasu. Od roku 1949 až do dnešních dnů tento v celém světě známý orchestr nese název Sofijská filharmonie. Fotografie kontrabasové skupiny Carského vojenského orchestru mezi léty 1936-1944:

Jako vedoucí kontrabasové skupiny působil již při samotném založení ASO Dimitar Trubarev (1899-1971). Trubarev byl jedním z nejznámějších bulharských kontrabasistů své doby. Potom co určitou dobu studoval u Todora Georgieva, i přesto, že neměl moc finančních prostředků odjel do Lipska, kde studoval v kontrabasové třídě Theodora Albina Findeisena. Tam již jako student začal působit v Gewandhausorchester. Po svém návratu do Bulharska pokračoval Trubarev v tradici německé kontrabasové školy. Byl silným stoupencem německého/českého držení smyčce. Od roku 1928 do roku 1958 byl sólokontrabasistou největšího bulharského symfonického orchestru (ASO, Carský symfonický orchestr, Orchestr Ředitelství rozhlasu, Sofijské filharmonie). Trubarovi nebyly cizí sólové možnosti kontrabasu a byl první, kdo hrál jako sólista s orchestrem, koncert G. F. Händela v roce 1951.

9

Současníkem Trubarova byl Asen Vapordžiev (1901 – 1986), známý svou koncertní činností ve 30. letech 20. století. Narodil se v Ruse, v rodině středoškolského profesora. V roce 1923 vystudoval prostřední oddíl Státní hudební akademie, kde studoval u Karla Glasera, českého hudebníka, který ale nebyl kontrabasistou. Potom odcestoval do Paříze, kde po dobu 2 let až do roku 1925 studoval kontrabas u Edouarda Nannyho. Po svém návratu do Bulharska vedl Vapordžiev třídu kontrabasu na hudební akademii do roku 1944. Byl zastáncem francouzského držení smyčce (violoncellové). Tímto způsobem hráli i jeho žáci. Současně v průběhu 20 let (do roku 1947) hrál v orchestru opery a později pracoval ve sboru Rosna kitka v Sofijském rozhlase (1947-1950). Od roku 1950 do 1959 byl ve Státním hudebním divadle Stefan Makedonski. V období mezi 1929-1933 a 1945-1947 byl aktivně hudebně činný a prvně v Bulharsku ukázal velké virtuózní možnosti kontrabasu jakožto sólového nástroje. Vapordžiev hrál především svá zpracování, které se liší virtuózními pasážemi a četnými flažolety, což mělo silný vliv na bulharské publikum. Rychle dobyl slávu neobvyklého sólisty – virtuóza, a tímto velmi posílil autoritu kontrabasu v Bulharsku. Posledních 20 let svého života se z hudebního života vzdálil. Dosud vyjmenovaný Todor Georgiev, Dimitar Trubarev a Asen Vapordžiev spadají do tzv. „první generace“ bulharských kontrabasistů, kteří vystudovali v zahraničí a potom se vrátili do Bulharska, kde se stali průkopníky kontrabasového hry ve své zemi.

10

1. 2 Druhé období rozvoje bulharských orchestrů a kontrabasového umění V prvních letech po skončení 2. světové války byl hudební život v Bulharsku stále ještě soustředěn v hlavním městě. Potřeba kontrabasistů do té doby byla pouze u jednoho profesionálního symfonického orchestru, spolu s orchestry opery a hudebních divadel. Zájem o hru na kontrabas byl z těchto důvodů velmi slabý. Výuka se prováděla podle různých „škol“, z nichž některé byly již tehdy zastaralé. Kontrabasistů bylo málo a průměrná nástrojová úroveň velmi nízká. V období mezi léty 1944 a 1952 na Státní hudební akademii kontrabas učil Canko Trifonov, který hrál a učil francouzské držení smyčce. Tímto Trifonov navázal na Vapordžievem započatou tradici. Další důvod, proč se mohlo v Bulharsku učit pouze francouzské držení smyčce byl, že německé držení bylo považováno za fašistické. Podle zákona o vysokoškolském vzdělání z roku 1947 mohli být profesoři a studenti s „fašistickými nebo protinárodnostními činnostmi a chováním“ z vysoké školy odvoláni a vyloučeni. V tomto období začal v Bulharsku prudký rozvoj hudebního umění – zakládaly se symfonické a operní orchestry ve větších městech: v Plovdivu, Varně, Ruse, Burgasu, Plevenu, Razgradu a dalších. Potřeba kontrabasistů vzrostla, avšak stále jich bylo málo. Bylo potřeba hodně a přitom dobře připravených instrumentalistů, ale podmínky pedagogické práce nebyly vůbec lehké. Zcela chyběla metodická a umělecká literatura. Mladí nadšení studenti přepisovali ručně koncerty, technická cvičení, etudy, aby se mohli zdokonalovat ve hře na tento nástroj. Za takových podmínek přebíral v roce 1952 kontrabasovou třídu Hudební akademie profesor Todor Tošev. Jeho skoro čtyřicetiletá pedagogická praxe vybudovala na zdravých základech pedagogiku kontrabasu v Bulharsku a bulharská kontrabasová škola se dočkala i mezinárodního uznání.

11

1.2.1 Todor Tošev a jeho přínos v rozvoji bulharské kontrabasové školy Todor Tošev se narodil 24. listopadu 1919 v obci Miladinovci, oblast Popovo. Náhodné setkání s vojenským orchestrem vedeným Filipem Kutevem sehrálo rozhodující roli pro jeho hudební vývoj. (Původně se učil hrát na tubu a pozdějí na kontrabas). V roce 1944 absolvoval hudební akademií v Sofii ve třídě Asena Vapordžieva. Později se odjel zdokonalovat ve hře na kontrabas do Prahy, kde během dvou let (19491951) studoval na pražské konzervatoři u prof. Oldřicha Šorejse. Po svém návratu do Bulharska v roce 1952, se Tošev stal řádným docentem na hudební akademii v Sofii a od roku 1962 i profesorem. Vytvořil zcela nové školící podklady pro studium kontrabasu a tímto položil základy současné bulharské kontrabasové školy. Tošev je autorem první bulharské „Školy hry na kontrabas“ ve dvou částech, z nichž 1. část vychází v roce 1952, a 2. část v roce 1960. Později byla vydána ještě mnohokrát. Cílem první části školy je rychlé ovládání nástroje do palcové polohy, věnující se zároveň důležitým problémům jako je poloha ruky, vedení smyčce, výměny poloh, vibrato, různé smyky a další. Základní zásadou v metodice Toševa je uvolněnost celého těla během hry (ruce, záda, ramena atd.). Tošev dbá na harmonický rozvoj studenta, tzn. souběžné zdokonalení základních nástrojových dovedností, jako je détaché, spiccato, hmatové kombinace, zvuk, vibrato atd. Již na samém začátku své školy doporučuje Tošev studentům provádět některá jednotlivá cvičení pouze levou rukou a pouze pravou rukou. Seznámení se s hmatníkem začíná od třetí, nikoliv od první polohy. Je to novinka v pedagogické praxi, kdy postavení levé ruky v třetí poloze je nejpřirozenější a vytváří nejlepší možnost k správnému posazení ruky. Druhá část školy je věnováná palcovým polohám, tzn. úplného a celkového ovládání hmatníku nástroje. Spolu s tím však je věnována pozornost i dalším problémům – přechodům z nižších do palcových poloh, vibrátu, zvuku, ovládání tenorového klíče, přirozeným a umělým flažoletům, dvojhmatům, stupnicovým cvičením v terciích, koordinaci mezi levou a pravou rukou. Kromě technických cvičení, jež mají velký přínos pro zdokonalení techniky zahrnuje škola i několik etud a krátkých kusů.

12

Dalšími neméně významnými školami hry Todora Toševa jsou: 

„Stupnice pro kontrabas”, jejíž první vydání bylo v roce 1953. Zahrnuje čtyři oddíly: stupnice ve dvou oktávách, v terciích a cvičení pro smyčcovou techniku na etudu Otakara Ševčíka, upravených pro kontrabas;



„Cvičení technik pro kontrabas”;



„Sbírka etud”;



„Sbírka etud pro pokročilé”;



„J. S. Bach – suity pro cello – transkripce pro kontrabas”;



„Vituozní koncerty pro kontrabas a klavír”;



„Virtuózní kusy pro kontrabas a klavír”;



„Sbírka bulharských kusů”.

Jakožto pedagog pokládá prof. Tošev základy současného bulharského kontrabasového umění. Svědčí o tom i jeho četná mezinárodní uznání. Byl mnohokrát zván na mezinárodní semináře a mistrovské kurzy v Německu, Anglii, Finsku a Řecku. Byl též členem poroty mezinárodních kontrabasových soutěží. Například v roce 1969 v Ženevě byl za předsednictví švýcarského skladatele Juliena-Françoise Zbindena. Na soutěži nebyla udělená první cena a druhou cenu získal student T. Toševa – Enčo Radukanov; dále pak byl čtyřikrát zván do poroty soutěže v Markneukirchenu (Německo). V roce 1983 měl přednášku na ostrově Mann (Anglie) a vedl také letní kurzy ve Výmaru a západním Berlíne. Byl dvakrát pozván Hudební akademií Sibelius (Finsko), kde mu bylo uděleno čestné členství, rovněž byl čestným členem „International Society of Bassists“ v USA. V roce

1987

T.

Tošev

pracoval

s kontrabasovou

skupinou

příležitostného

„Mezinárodního orchestru mládeže“ pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka. Zkoušky orchestru probíhaly v Mariánských Lázních, turné začálo v Praze a potom pokračovalo přes Berlín, Varšavu, Moskvu, Sofii, Budapešť až do Bratislavy. Kontrabasová skupina měla deset členů, mezi nimiž byli kontrabasisté z Bulharska (Tzvetomir Lazarov a Michaela Pekova), Čech (Miloslav Jelínek – jako vedoucí kontrabasové skupiny, Dalibor Tkadlíček), Polska, Ruska a Slovenska. Prof. M. Jelínek vzpomíná na práci s T. Toševem jako na velmi přínosnou zejména z hlediska hudební stránky a intenzity

13

nasazení při hře v symfonickém orchestru. Současně na Toševa vzpomíná jako na velmi laskavého člověka. Hodně zahraničních studentů u něho studovalo na hudební akademii v Sofii. Během své pedagogické činnosti vychoval Tošev přes 130 kontrabasistů, mezi nimi je 19 laureátů bulharských a mezinárodních soutěží a mnoho jeho studentů působí v Bulharsku i v zahraničí. Tošev nepřerušil během pedagogické činnosti svou aktivní sólovou činnost a svou práci v orchestrech po dobu 36 let. Již během svého studia v Praze hrál hodně sólově. Tam poprvé zahrál Bottesiniho fantazii – „La Sonnambula” a po svém návratu do Bulharska uspořádal kontrabasový recitál v Sofii, kde na program zařadil i Koncert pro kontrabas od Sergeje Kusevického. Bylo to první provedení tohoto koncertu v Bulharsku. Tošev organizoval i četné výchovné koncerty jak v Sofii, tak po celé v zemi. Působil také jako komorní hráč. Jako první v Bulharsku provedl Bottesiniho Gran Duo Concertante pro housle a kontrabas. V sofijském rozhlase nahrál kvintet Franza Schuberta – „Pstruh“, spolu s kvartetem „Avramov“. Realizoval i nahrávku sonáty Paula Hindemitha. Od roku 1944 do roku 1958 byl Tošev prvním kontrabasistou v orchestru Sofijské státní opery a později od roku 1960 do roku 1980 – v orchestru Bulharského státního rozhlasu. Svými dovednostmi pedagoga a instrumentalisty, má Tošev velké zásluhy na moderním rozvoji bulharského kontrabasového umění. Jeho školy a transkripce se používají do současnosti a jsou základem v metodické literatuře kontrabasu nejen v Bulharsku. Jeden z jeho prvních studentů – prof. Nikolaj Nikolov a prof. Georgi Velkov jsou i jeho následovníky v pedagogické činnosti na hudební akademii v Sofii.

14

1.3 Bulharské kontrabasové umění v současnosti 1.3.1 Studenti profesora Todora Toševa Samozřejmě, nebylo by možné vyjmenovat naprosto všechny studenti prof. Toševa, jelikož je jich velmi mnoho, včetně těch zahraničních. Proto zde budou uvedeni všichni jeho studenti, kteří dosáhli úspěchu v hudební sféře nebo ti, kteří pokračovali dále jeho dílem. Jeden z jeho prvních studentů – prof. Nikolaj Nikolov a prof. Georgi Velkov jsou i jeho následovníky v pedagogické činnosti na hudební akademii v Sofii. 

prof. Nikolaj Nikolov (narozen v roce 1934) ukončil své vzdělání na Bulharské státní konzervatoři (nyní Státní hudební akademie) v roce 1957 ve třídě prof. Тodora Toševa a od tohoto roku začal Nikolov působit v Sofijské filharmonii, kde hrál do roku 1980. V roce 1960 začal svou pedagogickou činnost jako asistent na BSK (Bulharskou státní konzervatoř). V roce 1967 po úspěšném absolvování konkurzu byl jmenován do funkce lektora kontrabasu. Od roku 1977 je docentem a od roku 1987 – profesorem na SHA (Státní hudební akademií). V období od roku 1968 do 1971 byl sólovým kontrabasistou v symfonickém orchestru v Teheránu (Irán). Jako sólový hráč, člen orchestru a pedagog, vychoval Nikolov řadu bulharských kontrabasistů, z nichž mnoho hraje v symfonických a operních orchestrech v Bulharsku a ve světě, nebo jsou lektory na hudebních školách. Osobnost prof. Nikolova je velkým přínosem pro obohacení kontrabasové pedagogické literatury. Je autorem dvou sbírek etud pro kontrabas s originálním námětem – „Etudy pro kontrabas na lidovou píseň”, v nich použil bohaté možnosti lidových intonací a rytmů na ovládání různých technických dovedností levé a pravé ruky. Dále byl autorem sbírek etud a orchestrálních studií. V roce 1986 vydal za spoluautorství s T. Toševem „Metodiku školení kontrabasu“, která byla první učebnici svého druhu v Bulharsku.



prof. Georgi Velkov (narozen v roce 1938 v Sofii) absolvoval Bulharskou státní konzervatoř ve třídě prof. Toševa v roce 1962 a potom v průběhu jednoho roku

15

přednášel na hudební škole v Plevenu. Od roku 1963 do roku 2007 byl vedoucím skupiny kontrabasů Sofijské filharmonie a lektor kontrabasu na hudební akademii v Sofii. Jako dlouholetý pedagog v Státním Hudebním Akademii vychoval vynikající kontrabasisty, z nichž mnozí jsou nositeli cen z různých soutěží, členy mezinárodních orchestrů a též lektory. V roce 1991 publikoval první učebnici v Bulharsku „Dějiny kontrabasu”. Mezi předními kontrabasisty musíme zdůraznit i tato jména: 

Vasil Bonev (narozen v roce 1928), který je prvním bulharským kontrabasistou – laureátem jednotné bulharské soutěže pro zpěváky a hráče v roce 1951. Po dlouhá léta pracoval jako první kontrabasista v orchestru Bulharského Státního rozhlasu, po něm se vedoucím kontrabasové skupiny tohoto orchestru stal Ilija Pavlov;



Ilija Pavlov (narozen v roce 1933) absolvoval Bulharskou státní konzervatoř v roce 1965. Byl prvním kontrabasistou v orchestru Bulharského státního rozhlasu, kde pracoval skoro třicet let;



Marčo Markov (narozen v roce 1934) je jedním z předních bulharských sólistů, absolvoval Bulharskou státní konzervatoř v roce 1959 ve třídě prof. Toševa. Z počátku byl v Sofijské státní opeře jako vedoucí kontrabasové skupiny a od roku 1962 vykonává funkci sólového basisty v komorním orchestru „Sofijští sólisté”;



Željazko Željazkov (narozen v roce 1936) je též významným sólistou a komorním hráčem, mnoholetým vedoucím kontrabasů v berlínské Komické opeře. Hrál i v orchestru opery v Zürichu;



Nikola Popov (narozen v roce 1937) absolvoval Státní konzervatoř v roce 1961. Po studiu působil v Plovdivské filharmonii. Jako první v Bulharsku provedl Kusevického koncert pro kontrabas s orchestrem. Brzy po té odjel do Káhiry a Teheránu, kde hrál v komorním orchestru a přednášel na konzervatoři. Později vykonával funkci vedoucího skupiny kontrabasů v Symfonickém orchestru v Mexiku, kde se stal i profesorem na konzervatoři.

16



Alexandar Samardžiev (narozen r. 1946) je orchestrálním hráčem, komorním hudebníkem a sólistou se značnou koncertní činností. Po dlouhá léta vedl kontrabasovou skupinu v Plovdivské filharmonii, kde též přednášel na Hudební akademii. Nyní je profesorem na Hudební škole Artave do Porta (Portugalsko), vychoval desítku studentů přenesením tradic bulharské kontrabasové školy do Portugalska.



Enčo Radukanov (narozen v r. 1946) je vynikající bulharský sólista s aktivní koncertní činností. Je laureátem mezinárodních soutěží, v Ženevě v roce 1969 a v Anglii v roce 1972. Uskutečnil mnoho premiér a nahrál dva kompaktní disky – jeden v Bulharsku a jeden ve Stockholmu (Švédsko), kde po dlouhá léta až do dneška je prvním kontrabasistou Rozhlasového orchestru.



Emil Tabakov (narozen v r. 1947) je pozoruhodným skladatelem a jedním z předních dirigentů v Bulharsku. Předtím než se věnoval dirigentské a skladatelské kariéře, absolvoval kontrabas ve třídě prof. Toševa. Byl výjimečně artistickým virtuózním kontrabasistou, s úspěšnými recitály a soutěžemi. Jako dirigent vedl po dlouhá léta Sofijskou filharmonií, mnohé orchestry v Evropě a nyní je hlavním dirigentem orchestru Bulharského státního rozhlasu. Jako skladatel je autorem „Rekviem“, dvou baletů, šesti symfonií, skladeb pro komorní a symfonické orchestry, sonáty pro violu a kontrabas, sonáty pro sólo kontrabas. Dále napsal Koncert pro kontrabas a orchestr, několik komorních instrumentálních skladeb, mezi nimi též Lamento pro 12 kontrabasů a v neposlední řadě Motivy pro sólový kontrabas. Je to skladba, kterou napsal již ve svých studentských letech, a kterou věnoval prof. Toševovi. Tuto skladbu často zařazují kontrabasisté na celém světě do programu svých sólových koncertů.

Dalšími ze studentů prof. Toševa jsou: 

Nadja Todorova (manželka Toševa) – je to první žena kontrabasista, v Bulharsku. Hrála v orchestru Sofijské opery;



Krasimira Kalčeva – absolvovala třídu prof. Toševa v roce 1965, je laureátkou několika soutěží. V období 1978-1986 přednášela jako asistentka na Hudební

17

akademii v Sofii. Je dlouholetou orchestrální hráčkou v orchestru Bulharského státního rozhlasu; 

prof. Dr. Petja Bagovska – ukončila své vysokoškolské vzdělání na Hudební akademii v Sofii jako absolventka prof. Toševa. Absolvovala též mistrovskou třídu Franka Petracchiho. Je aspirantkou na Hudební akademii v Sofii, kde se v roce 1988 stala lektorkou kontrabasu. Dnes je vedoucí oboru kontrabas, na akademii jako profesorka. V období 2004-2006 pracovala v Chicagu – „North West University” a „Chicago Wright College”. Rozvíjela značnou koncertní činnost jako sóĺista a komorní hráč. Má vydané dva kompaktní disky. Jako pedagog byla zvána do mnoha kontrabasových mistrovských tříd, fórů po celém světě, také i do porot mezinárodních kontrabasových soutěží. V roce 2012 oslavila 30 let své tvůrčí činnosti velkým koncertem, kterého se zúčastnilo hodně jejich stávajících a bývalých studentů;



Irina-Kalina Gudeva – laureátka Bottesiniho soutěže, nyní žije v Kodani (Dánsko), kde koncertuje se souborem pro současnou hudbu.



Daniela Georgieva – pracovala v orchestru Sofijské filharmonie jako zástupce vedoucího kontrabasové skupiny. Nyní hraje v prestižních orchestrech v Itálii;



Luiza Paskjulieva – společně s aktivní sólovou činností přednáší ve Francii;



Mariana Vujčeva – sólový kontrabasista orchestru Monte Carla;



Borjana Simitčieva – dlouholetý lektor kontrabasu na Státní hudební škole v Sofii;



Ana Maria Peeva – lektorka na Hudební škole v Plevenu.

Další ze studentů prof. Toševa, kteří se později věnovali jiným hudebním žánrům: 

prof. Teodosi Stojkov (1939-2010) – ukončil Bulharskou státní konzervatoř v Sofii ve třídě prof. Toševa a potom se stal jednim z nejhledanějších hudebníku bulharské jazzové scény. Byl pozván ke spolupráci se známým bulharským jazz kvartetem „Jazz focus ’65“ Milcho Levieva, se kterým uskutečnil řadu recitálů, nahrávek a účastí na mezinárodních festivalech. Stojkov byl prvním jazzovým basistou se studijními nahrávkami v Evropě své doby. Dále pracoval v Hudebním divadle Stefana Makedonského a jako lektor jazzového kontrabasu

18

na hudební akademii v Sofii. Byl prvním bulharským profesorem jazzového kontrabasu. Jeho studentů s úspěšnou hudební kariérou je několik desítek a hrají jak v Bulharsku, tak i v zahraničí. 

prof. Simeon Venkov (narozen 1943) – kontrabasista, baskytarista, pianista a skladatel. Nyní profesor kontrabasu a baskytary na katedře Pop a jazz umění na Hudební akademii v Sofii. Ukončil Státní hudební akademii s “hudební pedagogikou” s hlavním oborem kontrabas v roce 1967. V období 1979 -1980 studoval baskytaru a skladbu na Vysoké škole múzických umění „Hannse Eislera“ v Berlíně (Německo). U prof. Aleksandra Tekelieva studoval „Symfonickou instrumentaci“ na Státní hudební akademii „Pančo Vladigerov“ v období 1983-1987. Aktivně koncertující muzikant hrál s různými skupinami v Bulharsku, většině sovětských republik, Německu, České republice, Maďarsku, Rakousku, Anglií, Řecku, Koreji a Indii. Je zakladatelem skupiny „Rondo sextet“ (1976) spolu se studenty v oboru Pop a jazz umění. V roce 1985 též spolu se studenty založil skupinu „Jazz trio + X“, se kterou koncertuje i nyní. Touto skupinou prošlo a zkušenosti získávalo mnoho mladých hudebníků. Jako skladatel je autorem hudby pro více jak 80 dokumentárních, animovaných a hraných filmů. Napsal hodně škol s etudami a skladbami pro kontrabas, baskytaru, komorní skupiny a Big-Band. Vydal 2 jazzové školy teorie a improvizace. Jako pedagog vychoval stovku bulharských hudebníků. V tomto roce bude slavit 42 let tvůrčí a pedagogické činnosti.

1.3.2 Studenti studentů profesora Toševa Zde nemůžeme nevyjmenovat zvláště některé z úspěšných studentů prof. N. Nikolova, prof. G. Velkova a prof. P. Bagovskou. Někteří ze studentů prof. Nikolaje Nikolova:

19



Genadi Nikolov – působil v Sofijské filharmonii a Festivalovém symfonickém orchestru. Nyní je kontrabasistou orchestru v Seville (Španělsko);



Neli Dečeva – dlouholetá lektorka kontrabasu na Národní umělecké škole „Dobri Hristov“ ve Varně, vychovala desítky studentů;



Marija Širokolijska – narozena v Plovdivu. Zde navštěvovala hudební školu v oboru kontrabas a klavír. Na Hudební akademii v Sofii studovala ve třídě prof. Nikolova. Po absolutoriu odjela studovat magisterský program ve Frankfurtu nad Mohanem

(Německo),

ve

třídě

prof.

Güntera

Klause,

kterou

ukončila

s vyznamenáním v roce 2004. Během svého studia se stala laureátkou četných bulharských a mezinárodních soutěží. Vyhrála i několik stipendií v Německu jako zahraniční studentka a tím mohla ukončit své vzdělání. Hrála v mnoha německých orchestrech a později ve Filharmonii Monte Carla, jako zástupce vedoucího kontrabasové skupiny. V roce 2007 získala své místo jako vedoucí kontrabasové skupiny ve Státním orchestru Francie, v Paříži, kde působí až do dnešních dnů; 

Stilijana Nikolova – narozena v Sofii, pochází z rodiny hudebníků, její otec je kontrabasista prof. Nikolov. Když ukončila hudební akademii v Sofii, studovala v Americe, kde stále spolupracuje s několika orchestry ve Washingtonu;



Tsvetomir Lazarov – narozen v městě Botevgrad, absolvoval Hudební akademii v Sofii u prof. N. Nikolova v roce 1991. Později se stal jeho asistentem. V roce 2005 obhájil svůj akademický titul Doktor. Od roku 2006 je řádný lektorem a brzy mu bude udělen akademický titul Docent. Po celé období rozvíjel výjimečně aktivní tvůrčí činnost jako orchestrální hráč, sólista a komorní hráč. Hrál v orchestru Státního rozhlasu, potom v Sofijské filharmonii, a od roku 2000 až do dnešních dnů hraje v komorním sboru „Sofijští sólisté“. S tímto sborem realizoval četné turné a festivaly v Bulharsku a v zahraničí. Je laureátem bulharských a mezinárodních soutěží. Jako sólový hráč realizoval nahrávku kompaktního disku.

20

Provedl mnoho premiér bulharských a zahraničních děl. Byl členem v mnoha porotách bulharských i mezinárodních soutěží a festivalů. Je rovněž lektorem mezinárodních mistrovských tříd, dvakrát se zúčastnil jako pedagog Mezinárodního setkání kontrabasistů v Brně a to v roce 2010 a 2011. V roce 2010 měl recitál v rámci téhož setkání (Mezinárodní setkání kontrabasistů). Jako pedagog dosáhl záviděníhodných výsledků se svými studenty. Někteří z nich jsou nositeli cen různých soutěží a realizovali se v bulharských a zahraničních orchestrech. Někteří z předních studentů prof. Georgi Velkova jsou: 

Dr. Ilko Rusev – narozen v Ruse. Vystudoval Hudební akademii v Sofii. Nyní přednáší na Universidad Nacional de Colombia v Medellinu, současně se věnuje sólové, komorní a orchestrální hře;



Mirela Vedeva – narozena v městě Razgrad, je původem z rodiny hudebníků. Studium hry na kontrabas ukončila na Hudební Akademii v Sofii. V roce 1996 se stala laureátkou mezinárodní soutěže v Cremoně, Itálie. Po specializaci na konzervatoři v Ženevě získala sólistický diplom. Nyní je profesorkou na ženevské konzervatoři i lektorem s vlastními třídami na konzervatořích ve Valencii (Španělsko) a v Cremoně (Itálie). Také aktivně hraje sólově a je i komorním hráčem;



Borislav Simeonov – ukončil hudební školu v Ruse. Později ukončil i Hudební akademií ve třídě prof. Velkova. Hrál v „Classic FM Orchestru“, v Novém symfonickém orchestru a nyní je zástupce vedoucího kontrabasové skupiny v Sofijské Filharmonii. Je stejně tak i aktivním komorním hráčem;



Emanuil Petrov – ukončil hudební školu v Plovdivu v roce 1986. Pak absolvoval Hudební akademii v Sofii ve třídě prof. Velkova. Nyní je profesorem na Universitě v Adaně (Turecko);



Ilina Žablenska – narozena v Sofii. Ukončila hudební školu v Sofii v roce 2001, a o několik let později i hudební akademii, magisterský program kontrabas. Je laureátkou několik bulharských soutěží. Hrála v „Classic FM Orchestru”, v Novém symfonickém orchestru a v Sofijské Filharmonii, kde do nedávna byla první

21

kontrabasistkou. Nyní vedoucím kontrabasové skupiny orchestru „Divadla města Santiago” (Chile) (2012). Mezi úspěšné studenty prof. Petja Bugovska musíme zařadit aspoň tyto žáky: 

Kalojan Trifonov – po ukončení Hudební akademii v Sofii ukončil i mistrovskou třídu na Akademii hudebního a divadelního umění v Mnichově (Německo). V Mnichově žije a pracuje i do dnešních dnů. Má velké zkušenosti jako komorní hráč, orchestrální hráč a první kontrabasista různých filharmonických orchestrů;



Georgi Berov – působí v Německu;



Vitan Ivanov – ukončil magisterský program na Hudební akademii Gildhall v Londýně (Anglie), kde určitou dobu hrál v Londýnském symfonickém orchestru, a nyní je vedoucí kontrabasové skupiny v Královské opeře v Madridu;



Rumjana Tenčeva – je členkou orchestru „Classic FM” jako vedoucí kontrabasové skupiny a v Sofijské filharmonii. Hrála v kontrabasovém kvartetu „Amrita“, založeném prof. Bagovskou;



Veselina Kacarova – lektorka na Hudební škole ve městě Stara Zagora;



Lena Gorbatjuk – byla členkou orchestru Tonhale v Zürichu (Švýcarsko) a nyní pracuje v orchestru Gewandhaus (Lipsko, Německo);



Slavejko Savov – po svém absolvování Hudební akademie, ukončil magisterský program ve Philadelphii (USA), kde nyní hraje ve Filharmonii Philadelphie;



Krasen Zagorski – studoval v Kolíně (Německo) a během svého studia hrál v různých orchestrech v Německu, nyní působí v Mnichově;



Zlatka Penčeva – po svém ukončení studia na Hudební Akademii v Sofii, odjela do Španělska, kde nyní pracuje v Akademickém orchestru opery v Madridu.

Všichni bulharští kontrabasisté, ať už jsou přímými studenty prof. Toševa nebo jeho žáků, jsou nástupci bulharské kontrabasové školy. Nezáleží na tom, kde teď žijí a pracují. Právě oni ve všech orchestrech a školách po celém světě šíří tuto školu, na jejímž vzniku má velké zásluhy prof. Tošev.

22

2. Významní pedagogové české kontrabasové školy Koncem 18. a počátkem 19. stol. dosáhla hudební kultura v Čechách velkého rozvoje. Skladatelé začali psát čím dál tím složitější samostatné orchestrální party pro kontrabas a to od nejnižších do nejvyšších poloh. Toto umožnilo zavedení čtyřstrunného kontrabasu. Právě čeští kontrabasisté mají velkou zásluhu na posílení pozice svého nástroje. Představitelé české kontrabasové školy si uvědomili přednosti čtyřstrunného nástroje v orchestrální a sólové hře, čímž posunuli vývoj hry na tento nástroj o velký kus dopředu. V 19. stol. z Pražské konzervatoře vyšli nejlépe připraveni kontrabasisté. Později zaujali vedoucí místa v orchestrech a na školách v Evropě i Americe. Přispěli tak k rozvoji kontrabasového umění jako orchestrální hráči a v neposlední řadě i jako pedagogové.  Zakladatelem české kontrabasové školy je Václav House (1764-1847), který přednášel na Pražské konzervatoři оd roku 1811 do roku 1845. Vydal školu hry na kontrabas „Méthode compléte de Contrebasse“ ve dvou částech, která později byla vydána v mnoha zemích a po dlouhou dobu byla nejlepší metodickou školou hry na tento nástroj. House vyškolil řadu vynikajících kontrabasistů, mezi nimi byli Václav Steinhart, Antonín Sláma a Josef Hrabě.  Antonín Sláma (1803-1889) po ukončení studia v Praze působil ve Vídni, kde určitou dobu zastupoval Josefa Vraného.  Josef Hrabě (1816-1870) pokračoval v díle svého učitele Househo. Hrabě zaujal jeho místo pedagoga na Konzervatoři. V roce 1845 se stal profesorem na konzervatoři v Praze, kde mohl Househo odkaz plně rozvíjet. Na konzervatoři působil 25 let. Napsal školu hry na kontrabas, která byla vydána v roce 1850. V této škole je patrný vliv svého profesora, ale nemalou mírou ji obohatil některými novými prvky, jako seřazením poloh pravé ruky čímž vznikly nové možnosti prstokladů. Jeho škola se skládá ze čtyř částí. Nejvýznamnějšími žáky Househo byli kontrabasisté Josef Vraný, Josef Sládek, Gustav Láska, Josef Rambousek, Emanuel Štorch a František Simandl.

23

 František Simandl (1840-1912) – narozen v Blatné (ČR). Ve věku patnácti let nastoupil do kontrabasové třídy Josefa Hraběte na Pražskou konzervatoř. Po svém absolvování byl pozván do Vídně, kde se stal prvním kontrabasistou Orchestru dvorní opery. V roce 1870 na Konzervatoři ve Vídni začal vyučovat hru na kontrabas. V průběhu 40 let svého působení rozvíjel jak svoji aktivní pedagogickou tak i sólovou a orchestrální činnost. Právě proto je Simandl považován za zakladatele kontrabasové vídeňské školy. Koncertoval ve Vídni, v Čechách, na Slovensku, Balkáně (v roce 1893 uskutečnil turné v Bulharsku – v Sofii, ve Varně, v Ruse). V roce 1909, ve věku 69 let byl pozván do Ruska, kde se představil jako sólista v Petrohradu u příležitosti 50. výročí Ruské hudební společnosti. Je autorem „Nejnovější metody kontrabasové hry“ ve dvou částech. V ní se konečně utvrdilo sedm hlavních poloh, jako i použití prostředníku v 6. poloze. Škola se stala základním metodickým prostředkem školy hry na kontrabas v řadě zemí a byla četně vydávána v různých jazycích. Simandl napsal i třetí část, školu v 9 sešitech s 30 etudami, „Gradus ad Parnassum“ a školu ve 2 sešitech s 24 etudami, Koncert a Koncertní kus.  Gustav Láska (1847-1927) – patří do pozdější etapy dějin kontrabasu. Narozen v Praze, ukončil Pražskou konzervatoř u J. Hraběte v roce 1867. Po svém absolvování působil u Dvorního orchestru města Kassel (Německo). Od roku 1877 byl v Berlíně a o rok později nastoupil do Dvorního orchestru města Schwerin (Německo), kde se uplatnil jako kontrabasista, skladatel, dirigent a pedagog. Je autorem „Školy hry na kontrabas“, (vydanou v Brusselu, Londýně a New Yorku), Koncertu pro kontrabas a orchestr, „Balady“ a „Polonézy“. V jeho tvorbě nejsou jen skladby pro kontrabas. Napsal i jednu operu, dvě orchestrální předehry, dvě symfonie, dva kusy a dvě sonáty pro klavír.  František Černý (1861-1940) narozen v Pardubicích. V roce 1882 ukončil Pražskou konzervatoř ve třídě Vendelína Sládka a pak další dva roky studoval v Paříži u V. F. Verrimsta. Absolvoval s medailí a čestným diplomem, což mu umožnilo působení v orchestru Charlese Lamoureuxe. Později se vrátil do Prahy a stal se vedoucím kontrabasové skupiny v orchestru Národního divadla. V roce

24

1900 se ujal kontrabasové třídy na Pražské konzervatoři, kde

nahradil těžce

nemocného prof. Sládka. Tímto začala jeho dlouholetá pedagogická činnost, během které dokázal vychovat 32 studentů, mezi nimiž jsou Rudolf Tuláček, Oldřich Šorejs a František Hertl. Značný přínos F. Černého byl tím, že obohatil školicí literaturu „Moderní školou pro kontrabas“ ve dvou částech, „30 etudcapriccii“, které se hrají i v dnešní době a složil mnoho skladeb pro kontrabas a klavír. Dá se říct, že František Černý je prvním kontrabasistou s mezinárodním uznáním v soudobém slova smyslu. Musí se dále uvést kontrabasisté, kteří spadají do další generace mající značný pedagogický přínos, a jejich skladatelská činnost obohatila koncertní repertoár pro kontrabas:  Oldřich Šorejs (1891-1953) – narozen v Praze v rodině muzikantů. V dětském věku se učil hrát na housle a na klavír na hudební škole. Po ukončení Konzervatoře v roce 1913 nastoupil do orchestru Městského divadla na Královských Vinohradech. Potom hrál dva roky v České filharmonii. V roce 1932 po odchodu do důchodu Prof. Černého se Šorejs ujal kontrabasové třídy na Konzervatoři v Praze. V letech 1928-1936 rozvíjel aktivní činnost jako komorní hráč a sólista, několikrát hrál s Českou filharmonii. I přesto je jeho největším přínosem činnost pedagogická. Ti z jeho studentů, kteří zaujali vedoucí místa kontrabasových skupin symfonických a divadelních orchestrů, jsou: František Pošta, Zdeněk Benda, Břetislav Pachner, Petr Zámečník, Zdeněk Šrámek, Bohumír Gregor a Jan Kment. Mezi nimi je i zakladatel současné bulharské kontrabasové školy – Todor Tošev.  František Hertl (1906-1973) – přední kontrabasista, pedagog, dirigent a skladatel. Je autorem mnoha děl, mezi nimiž jsou „Dramatická ouvertura“, „Česká předehra“, orchestrální suity – „Česká“ a „Estrádní“, „Symfonieta pro hoboj a malý orchestr“, „Sonatina pro flétnu a klavír“, „Serenáda pro violoncello“, „Groteska pro fagot“, „Bagatella pro lesní roh“. Samozřejmě psal i skladby pro nástroj, který tak dobře ovládal a kterému rozuměl – „Sonáta pro kontrabas a klavír“, „Koncert pro kontrabas a malý orchestr“, „Koncertantní polka pro

25

kontrabas“, „30 miniatur pro kontrabas a klavír“, a „Čtyři skladby pro kontrabas a klavír“. Ač byl sám kontrabasistou, nenechal se ovlivnit lacinými a efektivními pasážemi, které jdou tak říkajíc pod prsty. Naopak někdy má interpret pocit, že František Hertl problematiku nástroje neznal. Tento pohled skladatele ale byl jeho skladbám jen ku prospěchu. Jako pedagog vyučoval na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění) v Brně a AMU (Akademie múzických umění) v Praze. Mezi jeho studenty byli: Václav Fuka, Jiří Bortlíček, Pavel Horák, Mojmír Valenta a studentka z Bulharska Christina Belčeva.  František Pošta (1919-1991) ukončil Pražskou konzervatoř v roce 1940 ve třídě Oldřicha Šorejse a ihned potom začal působit v České filharmonii, kde strávil větší část své tvůrčí činnosti. Po dlouhá léta byl vedoucím kontrabasové skupiny a zároveň i profesorem na pražské konzervatoři. Vychoval celou generaci současných českých instrumentalistů. Pošta se velmi často věnoval i komorní hře v četných souborech zabývajících se interpretací staré hudby hrané na dobových nástrojích. V těchto souborech hrál na violon. Spolu se svými studenty prováděl na koncertech často aranžmá skladeb pro kontrabasový kvartet. Jako sólista je i v dnešní době řazen mezi významné kontrabasisty a jeho nahrávky na gramofonových nosičích jsou známé po celém světě. Po F. Poštovi nastoupili na Pražskou konzervatoř Zdeněk Benda a Václav Fuka. Současným pedagogem a vedoucím smyčcového oddělení je Poštův žák na konzervatoři a Bendův žák na AMU, člen České filharmonie Jiří Valenta.  Václav Bech (1877-1936) – český kontrabasista, pedagog a skladatel. Narozen v Lounkách okres Litoměřice. V letech 1891-1897 studoval na Pražské konzervatoři skladbu a kontrabas u Františka Černého, ale absolvoval u Vendelína Sládka. Potom několik let působil v Městské opeře ve Štýrském Hradci a v České filharmonii. Od roku 1902 působil ve Varšavě, kde hrál ve Varšavské filharmonii a též učil na hudební škole. V letech 1908-1914 učil na konzervatoři v Petrohradě a tam také byl koncertním mistrem v Mariinském divadle. Zde vychoval celou řadu vynikajících hráčů na kontrabas. Současně koncertoval jako sólista v Rusku,

26

Polsku, Anglii a Finsku. Po první světové válce se vrátil do České republiky, kde byl krátce v Národním divadle v Brně a pak od roku 1919 až do smrti působil na konzervatoři v Brně. Pod jeho vedením vyšlo z konzervatoře mnoho vynikajících absolventů: Julius Ventruba, František Červinka, Bohumil Menšík, Jindřich Kolejka, Jindřich Charvát, Břetislav Poláček. Poslední čtyři jmenovaní tvořili v pozdější době základ kontrabasové skupiny Státní filharmonie Brno, které byl Břetislav Poláček dlouholetým vedoucím. Z Bechovi skladatelské tvorby stoji za zmínku tato díla: „Technické studie“, „Technicko-praktická škola“, „Humoreska“, „Fantasie“ (na motivy Eugena Oněgina od P. I. Čajkovského). Pro kontrabas také upravil některé části z violoncellových suit Johanna Sebastiana Bacha.  Rudolf Tuláček (1885-1954) kontrabasista, pedagog a skladatel. Již od dětství se věnoval hudbě. Kontrabas studoval na Pražské konzervatoři u profesora Františka Černého v letech 1901-1907. Po ukončení studia dva roky působil v orchestru Městského divadla na Královských Vinohradech. Od roku 1909 až do roku 1937 působil v Záhřebe, kde byl prvním kontrabasistou Zemského divadla. V roce 1920 nastoupil jako kontrabasista v tamní filharmonii a zároveň byl profesorem na Státní hudební akademii. Po 28 letech se vrátil do České republiky a působil v Brně jako pedagog na konzervatoři, za zemřelého profesora Václava Becha. Od roku 1948 se stal prvním profesorem na JAMU v Brně. Z jeho brněnských žáků vynikli: Jan Kment (člen České filharmonie), Alois Kříž (koncertní mistr orchestru Janáčkovy opery v Brně), Karel Kopřiva (člen Janáčkovy opery v Brně a dlouholetý pedagog na Kubě), Zdeněk Polster (člen Janáčkovy opery v Brně), Jan Uher (člen Českého noneta), Evžen Pavlák (člen Janáčkovy opery v Brně), Jan Pokorný a Miroslav Švabenský. Rudolf Tuláček je autorem Koncertu pro kontrabas cis moll, který je nejznámější z jeho skladeb. Dále to byly ještě sólové skladby pro tento nástroj “Impromptu”, “Feuillet d’ album”, „Ukolébavka“, „Píseň lásky“, „Valse miniature“, „Scherzo“, „Preludium“ a „Úvod ke suitě“. Poslední tři skladby spolu s koncertem vznikly v Brně a jsou zachovány v archivu brněnské konzervatoře.

27

 Julius Ventruba (1903-1981) – moravský kontrabasista a pedagog. Julius Ventruba, žák Václava Becha na brněnské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1926. Přátelský vztah žáka Ventruby ke svému profesorovi dokresluje skutečnost, že si vzal jeho dceru za manželku. V tomto šťastném manželství se narodil syn Miloš, který byl též kontrabasistou ve Státní filharmonii Brno. Julius Ventruba byl před působením na konzervatoři prvním kontrabasistou Symfonického orchestru Československého rozhlasu v Brně. V roce 1954 nastoupil na konzervatoř jako řádný profesor po úmrtí Rudolfa Tuláčka. I při své pedagogické činnosti se plně věnoval sólové hře. Stojí za zmínku i to, že se v Brně setkal s bulharským kontrabasistou Toševem, který mu daroval sadu kovových strun na kontrabas. Byly to první kovové struny, které se v Brně objevily. Tyto struny Ventruba zapůjčil svému žáku Pavlu Horákovi, který na ně hrál celé studium až do absolvování. Kovové struny nepřestal užívat, i když v té době to nebylo tak obvyklé. Mimoto Ventruba vyvíjel take sólistickou činnost. K jeho absolventům patří: Jiří Bortlíček (první kontrabasista ve Státní filharmonii Brno a profesor na JAMU v Brně.), Pavel Horák (první zástupce vedoucího skupiny kontrabasů ve Státní filharmonii Brno), Karol Illek (první kontrabasista ve Slovenské filharmonii), Miloš Ventruba (člen Státní filharmonie Brno), Jaroslav Kožoušek, Aleš Karpíšek (člen orchestru Janáčkovy opery), Jiří Kollert, Mojmír Wolf, Milan Kolman a další. Julius Ventruba napsal: „Školu hry na kontrabas“, „Technická cvičení“ a „Polku A dur s klavírem“.  Jiří Bortlíček (1933-2002) absolvent kontrabasové třídy Rudolfa Tuláčka (první tři ročníky) a Julia Ventruby na Konzervatoři v Brně. Jiří Bortlíček pokračoval ve svém studiu v letech 1957-1961 – u prof. Hertla na JAMU. Po Hertlovi, který určitou dobu přednášel na JAMU, v roce 1965 nastoupil Bortlíček jako pedagog, kde vedl třídu kontrabasu 25 let. Stejně tak byl významným sólistou s uskutečněnými nahrávkami koncertů Pichla, Vaňhala, Kohouta, sonáty Dittersdorfa a Hindemitha pro Československý rozhlas v Brně. Již od studia na konzervatoři byl členem Státní filharmonie Brno. Po roční přetržce kdy působil

28

jako pedagog na Kubě, se stal v roce 1970 prvním kontrabasistou Státní filharmonie Brno. Celý svůj život působil i jako komorní hráč. Byl kmenovým členem Komorního orchestru Bohuslava Martinů. Je též autorem knihy „Dějiny a literatura kontrabasu“, poprvé vydané v roce 1984, druhé vydání znovu v roce 2004 (JAMU). Jako pedagog vychoval mnoho výtečných kontrabasistů, kteří nyní působí jako pedagogové v celé České republice a v zahraničí. Mezi nimi jsou: Miloslav Gajdoš (působící v Kroměříži), Jiří Hudec (na AMU v Praze a Anglii), Radomír Žalud (též na AMU), Miloslav Bubeníček (působí na konzervatoři v Kroměříži), Miloslav Jelínek (na JAMU a na Ostravské univerzitě), Martin Šranko (na konzervatoři v Brně).  Pavel Horák (*1940) narozen ve Znojmě. V roce 1959 ukončil Konzervatoř v Brně ve třídě Julia Ventruby. V letech 1965-1969 rozvíjel svůj talent na AMU v Praze u Prof. Hertla. Již v roce 1958 hrát ve Státní filharmonii Brno, kde po dlouhá léta byl zástupcem vedoucího kontrabasové skupiny. Projevuje se též jako sólista, jeho doménou byla soudobá hudba. Na svých koncertech provedl mnoho premiér. Uskutečnil i nahrávky pro Československý rozhlas. V pražském rozhlase to byla nahrávka Sonáty pro kontrabas a klavír Františka Hertla, v Brně Koncert pro kontrabas a smyčcový orchestr Slávy Vorlové. Tato skladba byla skladatelkou psána pro Pavla Horáka. Nyní učí orchestrální party a sóla na JAMU.  Miloslav Gajdoš (*1948) – kontrabasista, pedagog a skladatel. Narozen v městě Albrechticích. Na konzervatoři v Kroměříži studoval u Aloise Kříže který byl současně prvním kontrabasistou orchestru Janáčkovy opery v Brně. Ve studiu pokračoval na JAMU v Brně u profesora Bortlíčka. Za nedlouho, v roce 1973, po krátkém působení v orchestru Janáčkovy opery v Brně, začal vyučovat na Konzervatoři v Kroměříži, kde je vysoce váženým pedagogem až do dneška. Je výtečným sólistou – zahrál s orchestrem skladby od Vivaldiho, Vaňhala, Hoffmeistera, Dittersdorfa, Spergra, Gregora a také i své vlastní skladby. Je laureátem mezinárodních soutěží, přednáší na mnoha kontrabasových setkáních po celém světě a to až do dnešních dnů. Z jeho třídy vyšla řada výtečných kontrabasistů, kterými jsou: Radomír Žalud, Vítězslav Pelikán, Ivan Králík,

29

Miloslav Bubeníček, Jaromir Gardoň, Radoslav Šašina, Roman Koudelka, Miloslav Jelínek, Michal Pašma, Radim Otépka, Pavel Klečka, Martin Šranko, Eva Šašinková, Jiří Valíček, Luděk Zakopal, Miloslav Raisigl, Jiří Valenta, a další. Jako pedagog má na své žáky nebývalý vliv jednak svým charismem, tak i zápalem pro hru na kontrabas a vlastním sólovým hraním. Jeho žáci jsou ve velké míře v tom nejlepším slova smyslu zapálenými fanatiky hry na kontrabas a tento nástroj doslova milují. Je zakladatelem mezinárodní kontrabasové soutěže Františka Gregory a také „Bass Clubu Kroměříž“. Je autorem několika teoretických prací, mezi ně patří: „Význam pražské školy pro kontrabasovou pedagogiku“, „Slovník kontrabasistů“ a „Technika přirozených a umělých kontrabasových flažoletů“. Jeho činnost i přínos jakožto skladatele jsou velké. Kromě „Školy hry na kontrabas“, „Dvoj a tříhmatové stupnice“, „Škola smyků“, „Škola přirozených a umělých flažoletů“ napsal též sólové skladby pro sólový kontrabas, řadu skladeb pro kontrabas a klavír, skladby pro kontrabas a orchestr, pro housle a kontrabas, pro hlas a kontrabas, pro housle, kytaru a kontrabas, pro 2, 3, 4 a 5 kontrabasů a skladby pro komorní soubory. Do jeho tvorby patří i hodně transkripcí, aranžmá, kadencí pro koncerty a skladby z kontrabasového repertoáru.  Jiří Hudec (*1953) – narozen v Brně, původem z rodiny muzikantů – jeho otec – Jiří Hudec st. byl vynikajícím klavíristou a dirigentem Brněnského rozhlasového orchestru. Hudec ml. studoval kontrabas na brněnské Konzervatoři v letech 19691973 u Julia Ventruby. Při studiu na konzervatoři navštěvoval soukromně hodiny u prof. Hertla v Praze, který byl v té době dirigentským kolegou jeho otce v brněnském rozhlase. Po konzervatoři pokračuje Hudec ve studiu na JAMU u prof. Bortlíčka. Studium ukončil absolutoriem v roce 1977. V době studií se stal laureátem mezinárodních soutěží v Markneukirchenu a ISB v Isle of Man. Jako sólista hrál s mnoha orchestry a pro Brněnský rozhlas nahrál Sonátu pro kontrabas a klavír od F. Hertla, Vaňhalův koncert a Tarantellu od Bottesiniho. Po krátkém působení ve Státní filharmonii Brno v roce 1977 nastoupil do České filharmonie, kde od roku 1991 je vedoucím kontrabasové skupiny. Od roku 1980 až do dneška

30

je pedagogem na AMU v Praze. Jeho absolventy jsou: Roman Koudelka, Božo Paradžik, Ondřej Balcar, Ida Rostrup a další. Hudec působí také pedagogicky v Anglii.  Radomír Žalud (*1953) moravský kontrabasista, narozen v Třebíči. Začal studovat kontrabas na Konzervatoři v Kroměříži u Františka Červinky, avšak absolvoval u Miloslava Gajdoše. Potom pokračoval studiem na JAMU ve třídě Jiřího Bortlíčka. Společně s Jiřím Hudcem byl stejnou dobu členem Státní filharmonie Brno. Spolu odešli do Prahy a to Hudec do České filharmonie a Žalud do Českého noneta. Po zrušení Českého noneta jako komorního souboru České filharmonie odešel do Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a od roku 1991 se stal vedoucím skupiny rozhlasového orchestru v Praze. Realizoval se i jako pedagog na AMU v Praze, kde v jeho třídě ukončili studium: Bohuslav Šimeček, Michal Rychlý, Lukáš Verner. Je též úspěšným sólistou, hrál několikrát jako sólista s orchestrem. Napsal několik děl pro kontrabas, „Sonata canonica“ pro dva hoboje a kontrabas, Koncert pro hoboj a klavír, „Concerto grosso” pro dva hoboje a smyčce.  Miloslav Jelínek (*1965) – narozen v Brně. Po svém absolvování konzervatoře v Kroměříži ve třídě Prof. Gajdoše v roce 1983, pokračoval ve vysokoškolském vzdělání na JAMU u Prof. Bortlíčka. Během svého studia se stal laureátem několika mezinárodních soutěží. Plně se zabývá až do dneška sólovou koncertní činností. Jako sólista má vydané tří kompaktní disky, přes 100 recitálů, je členem mezinárodních porot a pedagogem interpretačních kurzů po celé Evropě, Asií a USA. V roce 1989 nastoupil do Státní filharmonie Brno, kde po odchodu svého profesora Jiřího Bortlíčka do důchodu, po konkurzu zaujal místo vedoucího skupiny. Ve filharmonii působil do roku 2011. Od roku 1990 byl několik let členem komorního orchestru ČKS. Je zakladatelem a předsedou České společnosti kontrabasistů a organizátor mistrovských kurzů: „Mezinárodního setkaní kontrabasistů“ v Brně, které se konají již 11 let.

31

Od roku 1990 až do dneška vede třídu kontrabasu na JAMU v Brně, a od roku 2011 působí i na Ostravské univerzitě. Vychoval mnoho výtečných kontrabasistů, kteří se realizovali po světě, jako: Pavel Klečka, Barbora Slámová, Miloslav Raisigl, Jan Staněk, Jiří Šícha, Pavel Harnoš, Anežka Moravčíková, Vojtech Velíšek, Gunárs Upatnieks, Marek Švestka, Svoboda Bozduganova, Augustinas Treznickas, Piotr Zimnik, Petr Vašinka, Martin Raška, José Vilaplana Herruzo. Bez pochyby jsou všichni zde uvedení zvlášť významnými představiteli českého kontrabasového umění. Svojí aktivní činností měli přínos pro rozvoj a popularizaci tohoto nástroje jak v Čechách, tak i v mnoha dalších zemích světa. Již v 19., 20. a nynějším 21. století na sebe navazují generace úspěšných kontrabasových pedagogů, sólistů, a komorních hráčů. V níže uvedeném grafu rodokmene České kontrabasové školy je jasně viditelné ve kterých zemích, kdy a prostřednictvím kterých pedagogů pokračují tradice české kontrabasové školy:

32

33

3. Bulharští kontrabasisté, kteří studovali v Čechách Po dosud popisovaných kontrabasistech bulharské a české kontrabasové školy, nelze nezmínit bulharské kontrabasisty, kteří studovali v Čechách. Jak toto studium ovlivnilo a ovlivnilo jejich rozvoj jakožto i kreativní tvůrčí osobnost. Jaký vliv toto studium v Čechách má na rozvoj bulharské kontrabasové školy. 

I když v této diplomové práce již byl uveden krátký životopis prof. Todora Toševa (viz 1.2.1.), je zde vhodné zdůraznit jeho dvouleté studium jako studenta u prof. Oldřicha Šorejse na AMU v Praze. On sám vyprávěl: “Profesor Šorejs mne naučil velmi mnoho. Naučil mne myslet na každou notu a zformoval mne v opravdového umělce!” – (J. Kment „Nejhlubší z rodu smyčců”, s. 117) O tom jak silný byl vliv jeho studia v Praze na jeho další činnost, svědčí: 

Jeho aktivní koncertní projevy v Bulharsku jako sólisty, komorního a orchestrálního hráče. Žádný jiný bulharský kontrabasista před ním nepředvedl takové záviděníhodné dovednosti ve hře na tento nástroj;



Jeho

obrovský

přínos

v rozvoji

bulharské

kontrabasové

školy

prostřednictvím obohacení metodické a krásné literatury pro kontrabas napsáním všech výše uvedených škol a především školy počátků hry na kontrabas; 

Jeho výjimečnost v pedagogické činnosti, a to hlavně jak vychoval stovku kontrabasistů, včetně řady zahraničních studentů, kteří přicházeli k Toševovi na studia nebo navštěvovali jeho mistrovské kurzy;



Další důležitou skutečností, kterou musíme zmínit je to, že prof. Tošev uměl

hrát

kromě

francouzského

držení

smyčce

i

způsobem

německým/českým. Bohužel, když začal přednášet na Bulharské státní konzervatoři v roce 1952, platil již dříve zmiňovaný vysokoškolský zákon z roku 1947.

34



Christina Belčeva – narozena v Sofii. V roce 1966 ukončila hudební školu v Sofii, obor kontrabas ve třídě Nikolaje Nikolova, který v té době byl ještě asistentem prof. Todora Toševa. Pokračovala u něj i na Bulharskou státní hudební akademii, avšak pouze jeden rok, protože byla zaujata tehdejším novým studijným oborem „zvuková režie“. Objevila jej na hudební akademii v Praze a v roce 1967 se zúčastnila přijímacích zkoušek v Praze. Na radu prof. Františka Hertla, který vysoce ohodnotil její dovednosti hráče na kontrabas, pokračovala u něj ve studiu na tento nástroj. Tak v roce 1970 ukončila pražskou Akademii múzických umění ve třídě prof. Františka Hertla s vyznamenáním. V průběhu svého studia hrála i v orchestru města Poděbrady, se kterým provedla i několik sólových koncertů. Ona říká: „Vzpomínám si, že prof. Hertl a jeho rodina přijeli až z Prahy, aby si poslechli jeden z těchto koncertů.” – (Ch. Belčeva, Osobní korespondence, 2012) V roce 1969 provedla premiéru Koncertu pro kontrabas a orchestr Emila Hlobila se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, za řízení Jindřicha Rohana. Emil Hlobil složil tento koncert speciálně pro ni a podle ní: „...přijali mě jako něco jedinečného a premiéra měla velký úspěch. Nejen, že poprvé viděli ženu hrát na kontrabas, ale asi mi to šlo dobře.” – (Ch. Belčeva, Osobní korespondence, 2012) Dále vypráví: „Profesor Hertl byl výjimečným člověkem a pedagogem, bez jeho podpory bych to nedokázala. Po událostech Pražského jara v roce 1968 se vztah některých lektorů vůči bulharským studentům změnil, avšak Hertl bral tyto věci s nadhledem, a stejně tak i celkově na Akademii – tam jsem se cítila váženou osobností, které byly poskytnuty veškeré podmínky k tomu, aby rozvíjela svůj talent.” – (Ch. Belčeva, Osobní korespondence, 2012) Když ukončila AMU, dostala návrh pokračovat aspiranturou, avšak zvolila návrat do Bulharska. Po svém návratu, začala v Bulharsku pracovat jako hudební redaktor ve Státním rozhlase. Následně se stala ředitelkou celé hudební redakce programu „Horizont“ a v pozdější době náměstkem ředitele této redakce. V tomto ohledu vypráví:

35

„Chtěla jsem hrát v symfonickém orchestru, protože po léta jsem se účastnila turné Pionýrského orchestru, ale rozhlas se stal mým osudem až do dneška.” – (Ch. Belčeva, Osobní korespondence, 2012) V současné době, po odchodu do důchodu, je hudebním poradcem Rozhlasu Sofie a pokračuje v práci s ještě větší chutí. Samozřejmě, ovlivněná prof. Hertlem a svým studiem v Praze, má Christina Belčeva též zásluhy o rozvoj bulharské kontrabasové školy. Darovala prof. Toševovi mnoho notových materiálů, které za léta nashromáždila, včetně Hlobilova koncertu a Hertlovy školy „Hra na kontrabas”, kterou později Tošev vydal v bulharském jazyce. 

Svoboda Bozduganova – narozena v Sofii. Ukončila Hudební školu “L. Pipkova“ v Sofii, obor kontrabas ve třídě Borjany Simitčievové v roce 2002. Potom pokračovala ve svém vzdělání na Hudební akademii v Sofii, ve třídě prof. Dr. Petji Bagovské a později i ve třídě Dr. Tzvetomira Lazarova. Po svém absolvování v roce 2008 odjela do Brna (Česká Republika) na specializaci kontrabasu u prof. Miloslava Jelínka na Janáčkové akademii múzických umění. Od roku 2010 až dosud studuje na Janáčkové akademii múzických umění magisterský program ve třídě prof. M. Jelínka. Mezitím se zúčastnila řady mistrovských kurzů v Bulharsku, Německu, Francii, Slovensku, České republice, a také „Mezinárodního setkání kontrabasistů“ v Brně v letech 2005, 2007, 2009 a 2010. Je laureátkou několika mezinárodních soutěží v Bulharsku, České republice a v Banské Bystrici (Slovensko). Svoboda Bozduganova má aktivní koncertní činnost jakožto sólový a komorní hráč v Bulharsku a v Čechách. V posledních letech hraje v komorním orchestru „Brněnský kontrabasový orchestr“, který založil a vede prof. Miloslav Jelínek. Komorní orchestr uskutečnil řadu koncertů v České republice a v zahraničí. Svými výkony si dobývá stále většího uznání jak u posluchačů, tak u odborné kritiky. Jako sólistka uskutečnila Svoboda Bozduganova několik recitálů v Bulharsku a dva v Čechách na JAMU.

36

Mezitím byla v Bulharsku po dva školní roky asistentkou kontrabasu prof. Simeona Venkova na Státní hudební akademii „Pančo Vladigerov“. Studium v Čechách silně ovlivnilo její celkový vývoj jako kontrabasisty, tak pohled na hudební problematiku. Nelze neuvést alespoň pár nejdůležitějších bodů, které její hru a rozhled obohatily: 

Změna držení smyčce – z francouzského na německý/český, čímž radikálně přešla na jiný způsob techniky hry v pravé ruce;



Technická metoda zpracování určité skladby;



Poslech a rozebírání různých interpretací určité skladby;



Dosažení krásného a barevného tónu během provedení různých stylových a povahových skladeb;



Dosažení individuální interpretace dané skladby;



Metody frázování a postavení celkových hudebních frází;



Práce a způsob hry v komorních souborech, zvláště v kontrabasovém orchestru;

Po svém ukončení studia na JAMU v Brně se hodlá vrátit do Bulharska, kde chce pokračovat ve své již tak zdárně započaté činnosti sólového a komorního hráče na kontrabas. V neposlední řadě by ráda působila i jako pedagog. 

Nora Vasileva – narozena v Sofii ukončila Státní hudební školu v Sofii, obor kontrabas ve třídě Boryany Simitčievové v roce 2009. Působila v Orchestru mladých „CEI YО” (Středoevropská iniciativa orchestr mladých-CEI YO) od 2008 do 2010. Tento orchestr realizoval 8 turné s řadou koncertů v Evropě – Itálie, Rakousko, Rumunsko, Srbsko, Slovinsko. V období 2010-2011 hrála jako orchestrální hráč a sólistka v orchestru „BISYOC”. S tímto orchestrem provedla v létě, v roce 2011 Ditersdorfův koncert E dur pro kontrabas. Od podzimu roku 2009 do léta roku 2011studovala kontrabas na Konzervatoři „P. J. Vejvanovského“ v Kroměříži, (Česká republika), u MgA. Miloslava Bubeníčka.

37

Od roku 2011 až do součastné doby (2012), je studentkou kontrabasu ve třídě prof. Miloslava Jelínka, na univerzitě v Ostravě. Zúčastnila se řady mistrovských kurzů v Bulharsku a v České republice: 

Březnové hudební dny – Ruse, 2007;



Mezinárodní setkání kontrabasistů – JAMU, Brno, 2010 a 2011.

Zúčastnila se také kontrabasových soutěží v Brně a Blatné (ČR). Je též laureátkou Mezinárodního soutěže „Mladí virtuózi” v Sofii, 2008. Tato mladá a talentovaná kontrabasistka je velmi ovlivňována českou kontrabasovou

školou,

zvláště

školami

v Kroměříži

a

Brně.

Jako

instrumentalistka se za poslední tři roky rozvíjela prostřednictvím: 

Metody na překonání trémy a problémů na koncertním pódiu;



Změna postoje u nástroje;



Zlepšení postavení levé ruky;



Změna z francouzského na německé/české držení smyčce

Ona sama říká: „Česká kontrabasová škola mi pomohla objevit možnosti kontrabasu nejen jako doprovodného, basujícího nástroje, ale i vidět tento nástroj jako rovnocenného partnera s jakýmkoliv jiným sólovým hudebním nástrojem. V Čechách nepociťuji podceňování hry na kontrabas a to dokonce i u lidí, kteří se klasickou hudbou nezbývají, ba naopak – kontrabas vyvolává u nich obrovský respekt. Pozorují, že je zde většina kontrabasistů již od ranního věku evokována a podněcována k účasti na různých hudebních akcích jak orchestrálních, tak komorních i sólových. Na takový jev před mým příchodem do Čech jsem ještě nenarazila. Tento způsob vývoje mladých kontrabasistů má vliv na jejich další realizaci v kariéře sólistů, komorních a orchestrálních hráčů a nejen klasické hudby. Udělalo na mě dojem zvláště to, že zde mají lidé, včetně mladá generace velkou hudební kulturu a potřebu poslouchat živě hranou hudbu.” – (N. Vasileva, Osobní rozhovor, 3.2012) Chtěla by do budoucna, až ukončí své vzdělání, se vrátit do Bulharska a prodloužit tradice bulharské kontrabasové školy jako pedagog a sólový hráč.

38

V tomto se skrývá výzva budoucím generacím pedagogů. Rozvíjet kontrabasové školy v Bulharsku, která nemá tak dlouhou minulost, dědictví, tradici ve hře na kontrabas a pedagogice, jako česká.

3.1 Bulharští kontrabasisté, kteří se zúčastnili kontrabasových mistrovských kurzů v Čechách V této stati budou uvedení bulharští kontrabasisté, kteří se zúčastnili mistrovských kurzů v Čechách, nebo kteří navštěvovali hodiny u českých kontrabasistů. Jak dlouhodobé tak i krátkodobé navštěvování hodin u českých lektorů bylo pro mladé kontrabasisty velkým přínosem. Zde jsou vyjmenováni jednotlivě někteří ze studentů, kteří se zúčastnili mistrovských kurzů: 

Slaveyko Savov – zúčastnil se VI. Mezinárodního setkání kontrabasistů – JAMU, v Brně, v roce 2005. Zúčastnil se i soutěže pořádané při tomto setkání. V té době byl studentem prof. Bagovské.



Aleksandrina Genova – VI. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2005. V té době byla studentkou prof. Bagovské.



Zlatka Penčeva – IX. Mezinárodního setkání kontrabasistů v Brně, v roce 2009. Získala diplom za účast v soutěži při kontrabasovém setkání. V době konání kurzů byla studentkou prof. Bagovské.



Hristo Ovčarov – IX. Mezinárodní setkání kontrabasistů Brně v roce 2009. Zúčastnil se i soutěže při tomto setkání. V současné době je studentem prof. Jugy v Německu.



Rozalia Pazvantova – IX. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2009. V té době byla studentkou na hudební škole ve třídě Borjany Simitčievové.



Desislava Lozeva – X. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2010. Také se zúčastnila soutěže pořádané při setkání. Těsně po kurzech ukončila magisterské studium u Dr. Lazarova.

39



Dejan Velikov – X. a XI. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2010 a 2011. Je studentem Dr. Lazarova.



Tanja Janeva – XI. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2011. Absolventka studia u Dr. Lazarové.



Tonina Mileva – XI. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2011. Nyní je studentkou ve třídě Dr. Lazarova.



Nora Vasileva – X. a XI. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2010 a 2011. Během své účastí v roce 2010 byla studentkou MgA. Miloslava Bubeníčka, a v roce 2011 – prof. Miloslava Jelínka.



Svoboda Bozduganova – VI. VIII. IX. X. Mezinárodní setkání kontrabasistů v Brně v roce 2005, 2007, 2009 a 2010. Zúčastnila se i soutěží pořádaných při těchto setkáních. Ze soutěží v roce 2005, 2007 a 2009 získala diplom o účasti a v roce 2010 získala čestné uznání. Také se zúčastnila dvou dalších mistrovských kurzů a to na Moravě a Slovensku: Mistrovský kurz Miloslava Gajdoše v Kroměříži v květnu 2009; Mistrovský kurz a soutěž v Banské Bystrici 2. Ročník v roce 2011. Bozduganova získala v soutěži první cenu – laureátka soutěže.

Na uvedených kurzech vyučovali kromě významných českých a slovenských lektorů, kteří jsou hlavními nositeli kontrabasové školy své země, také nejpřednější pedagogové z celého světa. Pro mladé účastníky setkání jsou velkým přínosem nejen hodiny u pedagogů, ale i poznatky a postřehy z četných koncertů pedagogů pořádaných při setkáních.

40

3.2 Čeští kontrabasoví lektoři, kteří působili na mistrovských kurzech v Bulharsku Zde jsou uvedení lektoři, kteří měli vliv na větší počet bulharských kontrabasistů, prostřednictvím mistrovských kurzů a koncertů v Bulharsku: 

Miloslav Gajdoš pedagog na Konzervatoři „P. J. Vejvanovského“, Kroměříž (ČR). Mistrovský kurz na Státní hudební akademii Pančo Vladigerov v Sofii, březen roku 2004. V rámci tohoto kurzu provedl Gajdoš recitál a vytvořil kontrabasový kvartet, který na závěrečném koncertě zahrál jeho aranžmá známých děl pro více kontrabasů;



prof. Miloslav Jelínek pedagog na JAMU Brno (ČR). Mistrovský kurz „Kontrabasový týden“ na Státní hudební akademii „Pančo Vladigerov“ v Sofii, listopad roku 2007. V rámci mistrovského kurzu provedl recitál v „Komorním sále Bulharsko“;



Miloslav Gajdoš. Mistrovský kurz “Sofia Bass Fest 2011” při Státní hudební akademii

Pančo Vladigerov v Sofii, říjen roku 2011. V rámci tohoto kurzu

provedl recitál v sále „Dimitar Nenov“.

41

Závěr V této diplomové práci byl uveden přehled dějin a rozvoj bulharské kontrabasové školy, pedagogů české kontrabasové školy a bulharských absolventů české školy. Na základě uvedených faktů lze vymezit a shrnout nejsilnější faktory, kterými byla celá popsaná problematika dějin a vývoje hry na kontrabas ovlivněna. To, co mělo největší vliv na celkový vývoj se dá velmi stručně shrnout asi do těchto čtyř bodů: 1. Bulharští kontrabasisté, kteří studovali v Čechách; 2. Čeští kontrabasisté, kteří hráli a přednášeli v Bulharsku; 3. Výměny praktických zkušenosti, notové literatury a metodických prací, které sloužily jako základ při zakládání bulharské kontrabasové školy; 4. Přínos Prof. Todora Toševa prostřednictvím jeho pedagogické a sólové činnosti. Všechny tyto faktory jsou důkazem, že vliv české kontrabasové školy na rozvoj bulharského kontrabasového umění je bezesporu velký, dalo by se říci zásadní. Samotný fakt, že v posledních letech je bezproblémová výměna studentů mezi oběma školami, dochází k tomu, že vzájemné spojení a působení mezi těmito školami je velmi intenzivní. Doufám proto, že tato diplomová práce může sloužit jako základ na pokračování této zdárně se rozvíjející spolupráci dalším generacím kontrabasistů – pedagogů a interpretů. Tím budou mladí studenti moci objevit nové oblasti působení a nové prostředky vyjadřování, seberealizaci a doplňování objemu svých hudebních znalostí a dovedností.

42

Použité informační zdroje

BAGOVSKA, Petja. Double bass – traditions and future. Sofia : PhD prof. Petia Bagovska, 2011.

BORTLÍČEK, Jiří. Dějiny a literatura kontrabasu.

Brno : JJanáčkova akademie

múzických umění v Brně, 1984.

Český hudební slovník osob a institucí [online]. [cit. 2012-04-04]. Dostupný z WWW:

GAJDOŠ, Miloslav. Slovník kontrabasistů. Kroměříž, 1994.

GAJDOŠ, Miloslav. Význam pražské školy pro kontrabasovou pedagogiku. Kroměříž, 1991.

HERTL, František. Škola hry na kontrabas. Praha : Edition Supraphon, 1981.

JANEV, Ivan. Visšeto obrazovanie v Balgaria, 1944-1948 [online]. [cit. 2012-03-20]. Dostupný z WWW:

KMENT, Jan. Technické základy kontrabasové hry. Praha : Státní Nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1956.

KMENT, Jan. Nejhlubší z rodu smyčců. Praha : Editio Supraphon, 1988.

Nacionalno Muzikalno učilište Ljubomir Pipkov [online]. [cit. 2012-03-09]. Dostupný z WWW:

43

PLANYAVSKY, Alfred. Geschichte des Kontrabasses. Tutzing : H. Schneider, 1984.

SIMANDL, Franz. New Method for the Double Bass – Book I. New York : Carl Fischer, Inc.,1984.

SIMANDL, Franz. New Method for the Double Bass – Book II. New York : Carl Fischer, Inc., 1987.

Sofiíska

opera

i

balet

[online].

[cit.

2012-03-10].

Dostupný

z

WWW:



TOSHEV, Todor. Načalna škola za kontrabas – čast I. Sofia : Muzika,1979.

TOSHEV, Todor. Načalna škola za kontrabas – čast II. Sofia : Muzika, 1966.

TOSHEV, Todor, NIKOLOV, Nikolay. Мetodika na obučenieto po kontrabas. Sofia : Мuzika, 1986.

VELKOV, Georgi. Istoria na kontrabasa. Sofia : Muzika, 1991.

ŽEKOV,Ventzislav. Istoriata na balgarskata muzika ima koreni v Amerika [online]. [cit. 2012-03-08].

Dostupný

z

WWW:


weekly.com/interesting/curious/1347--istoriqtq-na-bulgarskata-muzika-ima-koreni-i-vamerica.html>

44