u V
vizuální umení ocima dvacetiletí
Projekt se uskutečnil v roce 2012 za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky.
změnách mělo divadlo a hudba mnohem snazší výchozí pozici v okamžiku uměleckého startu do časů nikým neomezované tvůrčí svobody. Základní výhodou byla především institucionální ukotvenost a zázemí tvořené funkčními divadelními budovami, koncertními sály a vychovaným publikem.
Ostravsko je oblast neodmyslitelně spjatá s průmyslovou výrobou včetně všech dopadů, které tato činnost po sobě zanechává. Vedle krajiny byl trvale poznamenáván také životní styl jeho obyvatel. Stovkám tisíc především těžce fyzicky pracujících Ostravanů, bylo, zejména od II. světové války, nabízeno hlavně ono pověstné „chléb a hry“. A tak se tu v průběhu padesáti let hrál kvalitní fotbal, hokej, ale také výborné divadlo. Ostrava se stala „líhní“ hvězd populární hudby i sídlem předního českého symfonického orchestru. Akorát s výtvarným uměním to bylo mnohem těžší. Místní ideologičtí hlídači měli mnohem bdělejší oko a také pádnější ruku než v jiných regionech tehdejšího Československa. Proto není divu, že po listopadových
Vizuální umění začínalo od bodu nula. Po vymetení ideologického balastu z ulic Ostravy i z jediné tamější státní galerie se ukázalo, že zdejšímu výtvarnému umění zoufale chybí právě to pevné zázemí, na kterém by mohli stavět stejně dobře tvůrci i jejich publikum. Bylo třeba pokusit se vybudovat výtvarné školy, síť kvalitních galerií a také založit tradici pravidelně se opakujících akcí, kde by bylo výtvarné umění prezentováno podobně jako divadlo a hudba na svých – v té době již zavedených – festivalech. Letos si připomínáme dvacet let od zahájení vysokoškolské výuky výtvarné tvorby na Ostravské univerzitě a pět let existence samostatné Fakulty umění, kde je Výtvarné umění jedním ze dvou hlavních studijních programů. Publikace „Vizuální umění očima dvacetiletí“ chce formou rozhovorů s aktivními účastníky – pedagogy, studenty (absolventy), ale také lidmi, kteří výsledky dvacetiletého působení vysokoškolské instituce zaměřené na výtvarné umění pozorují zvenčí – zrekapitulovat její činnost a vliv na kulturní život regionu, který si za ta léta práce v oboru vybudovala.
c
Ja á E N Doc. PhDr. Zbyněk Janáček, děkan Fakulty umění Ostravské univerzity, věnuje se volné grafice
K
1) PANE DĚKANE, JSTE PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM VŠECH FÁZÍ HISTORICKÉHO VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE, PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ VČETNĚ DOBY, KTERÁ TOMU BEZPROSTŘEDNĚ PŘEDCHÁZELA?
J
Je zřejmé z dotazu, že jakkoliv se bráníme vnímat události kolem vzniku výtvarných studií jako historii, jde o události skutečně minulé a jejich nazírání je filtrováno nejen uplynulým časem, ale především místem, které jednotliví aktéři těchto dějů zaujímali. A jak tomu začasté bývá: čas je milosrdný a řada událostí, které jsme v té době vnímali jako naprosto zásadní a z hlediska požadavků řešené v jejich průběhu jako nepodkročitelných, se právě s oním odstupem silně relativizují a stávají se často i bagatelními. Nemyslím, že má velkého smyslu mluvit o fázích rozvoje, hledat příčiny, vyvozovat odpovědnost/odpovědnosti, či přemýšlet dnes nad tím, co se mělo udělat jinak – a určitě lépe. Osobně je mi tento historicko-kritický přístup ne zcela příjemný. Nemá také žádného smyslu vytvářet nějakou paralelní historii, pokoušet se o partikulární vhled do událostí, které není možné vnímat bez kontextu Ostravské univerzity, její tehdejší Pedagogické fakulty a v neposlední řadě i situace a poměrů, jež panovaly na katedře výtvarné výchovy. Žádný z těchto vyjmenovaných subjektů se zatím nepřičinil
o to, aby toto ohlédnutí učinil. Zvláště pak Ostravská univerzita už s velkou naléhavostí musí zvážit, zda by alespoň neměla začít „archivace“ dokumentů orální povahy. Obávám se, že mnozí z těch, kteří byli přítomni těmto rozhodujícím okamžikům OU, postupně odcházejí. Z toho pohledu dění na jedné z mnoha kateder PdF, ale spíše vedle ní, kde vznikla myšlenka začít budovat vysokoškolská umělecká výtvarná studia neučitelského směru, se může jevit jako marginální, okrajová, zvláště pak proto, že konečný výsledek byl velice vzdálen tomu, co bylo námi stanoveno jako zadání. Proč se tak stalo, je na zhodnocení, myslím, někoho zcela jiného. Byli jsme příliš s Eduardem Ovčáčkem a dalšími součástí těchto jednání a procesů a náš pohled bude vždy pohledem stranickým, tedy zaujatým, tedy nutně neobjektivním a bude trpět právě oním pocitem nenaplněnosti a určitého, byť dílčího, osobního selhání. Rozhodujícím faktorem pro skupinu lidí, kteří se touto myšlenkou na katedře výtvarné výchovy zabývali, byla nejen idea samotná, ale také skutečnost, že v Ostravě se ve stejnou dobu začalo budovat střední umělecké školství i v oblasti výtvarného umění, když tradice hudebního školství byla v Ostravě velmi silná a z povahy typu studia na konzervatoři onen „vyšší“ typ navazujícího studia vlastně existoval. Koneckonců i na PdF se kolem p. prof. Rudolfa Bernatíka vytvořila začátkem 90. let silná a vlivná skupina lidí, kteří hledali spíše cestu řešení přes dílčí změny ve studijním umělecko-pedagogickém
programu. A pravděpodobně i toto bylo jedním z faktorů, který zabránil řešení koncepčnějšímu, celostnímu a v posledku také, jak ukázal pozdější čas, efektnějšímu. Pravděpodobně z předchozího vyplývá, že považuji rozhodnutí o vytvoření dvouoborového studia výtvarná tvorba – výtvarná výchova za ne zcela šťastný kompromis. Za řešení, které jakkoli bylo od počátku vnímáno jako řešení překlenovací, ve svých důsledcích znamenalo zbrzdění celého procesu, zakonzervování v omezených, doslova zpočátku nedůstojných, později malých a tzv. „přiměřených“ poměrech. Přitom jsem přesvědčen o tom, že jak v oblasti ekonomické, tak v oblasti legislativní (i „legislativní“) byla tato doba příznivá radikálnějšímu řešení, třebaže personální zázemí by vznik samostatné fakulty bezprostředně kolem těchto let neumožňovalo, ale je to konstatování, které v sobě nese výše uvedené problémy. Tudíž – zamýšlíme-li se nad určitými rozhodnutími z dnešního pohledu, s řadou poznatků a informací, bohužel bolestných a trpkých zkušeností, kterými nám bylo projít a které jsme si mohli – nazíráno dnešní perspektivou – odpustit je možné, ale zpozdilé zároveň. Nabízí se pochopitelně paralela s politikou, kde se přímo a otevřeně hovoří o umění možného a je otázkou, zda jsme ve své nezkušenosti a i určité naivitě opravdu neusilovali o nemožné....?
2) MŮŽETE VZPOMENOUT NĚKTERÉ OSOBNOSTI, KTERÉ JSTE NEZMÍNIL, A PŘESTO MĚLY VÝZNAMNÝ PODÍL NA VZNIKU NEBO ROZVOJI VAŠÍ ŠKOLY? Pokud bych měl připomenout osoby zainteresované na tehdejším dění, nemá ani v nejmenším smyslu hovořit o malých a velkých hráčích. Bylo nás tak málo, a bylo-li lze hovořit o nějaké významnější roli nebo roli marginálnější, spíše bych hovořil o tom, že velmi rychle došlo k postojové polarizaci, jak na zmíněné katedře výtvarné výchovy, tak ve vedení tehdejší PdF, ale i širší odborné i laické veřejnosti. Není jistě překvapením, když budu konstatovat, že onen polarizační šev byl ostře mezi těmi, kteří myšlenku ustavit výtvarná studia na OU podporovali, a těmi, kteří, ať už jejich důvody byly jakékoliv, buď okamžitě, nebo v průběhu tohoto procesu od počátku nevěřili, nebo se i živeni našimi chybami, nejistotou, pochybnostmi, k tomuto postoji plnému pochybností, váhání, ale i licoměrnosti a ... mudrování posléze přiklonili. Bez toho, aniž bych chtěl vytvářet nějaké pořadí důležitosti zvolím trochu alibisticky abecední metodu, pokusím se jmenovat ty kolegy, kteří pochopitelně patřili spíše k té první skupině: Daniel Balabán, Fedor Gabčan, Eduard Halberštát, Stanislav Hanzík, Petr Holý, Ilja Novák, Eduard Ovčáček, Miloš Polášek, Karel Svoboda, Václav Šafář, Vratislav Varmuža, ...později Eliška Čabalová, Marius Kotrba,
Petr Lysáček, Jiří Surůvka,... určitě by v tomto výčtu neměl chybět děkan PdF Rudolf Bernatík. Je třeba říci, že právě bez jeho vkladu, zkušeností (uvědomme si, že byl jediný z nás, který působil v akademickém prostředí několik let před listopadem 1989, a byl tedy připraven(!)), bez toho, že by získal pro tento projekt Stanislava Hanzíka, který v této době odešel z AVU v Praze po nástupu nového rektora Milana Knížáka, bez toho, že by prof. Bernatík získal podporu akreditační komise a koneckonců Ministerstva školství v situaci, kdy tradiční umělecké školy s určitým znepokojením sledovaly dění v regionech, by tato anketa vlastně ani nebyla. To, že – jak tomu často bývá – určité osobní neshody a jiné představy vedly děkana Pedagogické fakulty k určité zdrženlivosti a opatrnosti v podpoře projektu, o jehož úspěchu nebyl čím dál více přesvědčen, je věc jiná. Nakolik se na tom podepsala právě ona naše nezkušenost, celkové klima v Ostravě po r. 1989, personální i myšlenková vyprahlost, je věc jiná. Je skutečností, že situace hudebního umění byla zcela jiná. Ostrava vždy byla městem vysoké hudební kultury, jež se konstituovala ke konci 19. století a zvláště pak v období meziválečném dosáhla vrcholu. Totéž lze konstatovat i o umění výtvarném. To však v létech 1948–1989 s určitou mírou nadechnutí se koncem let 60. bylo decimováno, lze říci zcela systematicky a způsobem, který byl pro tehdejší kulturtrégry a stranické funkcionáře typický v celé ČR. Nicméně míra
rezistence a schopnosti se tomu bránit byla v ostravském regionu jedna z nejmenších. Ale to je jiný příběh, který však je třeba brát v našich „vzpomínáních“ také v potaz. 3) FAKULTA UMĚNÍ OU MÁ ZA SEBOU 5 LET EXISTENCE. EXISTUJE PODLE VÁS, NĚJAKÝ TYPICKÝ RYS, KTERÝM SE ŠKOLA NA PRVNÍ POHLED ODLIŠUJE OD JINÝCH ČESKÝCH REGIONÁLNÍCH VYSOKÝCH UMĚLECKÝCH ŠKOL? EXISTUJE NĚJAKÉ ZAMĚŘENÍ, KTERÉ VÁM PŘIPADÁ JAKO STĚŽEJNÍ - TAKOVÁ VLAJKOVÁ LOĎ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ VAŠÍ ŠKOLY? V první větě otázky je klíč k odpovědi. V současné době jsme třetí fakultou umění v ČR, a jestli je pro nás něco typické, je to právě skutečnost, že jsme vstoupili do rodiny nejen tradičních uměleckých VŠ (AVU, VŠUMPRUM), ale i oněch dvou po revoluci vzniklých FAVU Brno, FUD UJEP Ústí nad Labem se zcela zásadním, propastným, ba fatálním zpožděním: dlouholetá zakotvenost v Pedagogické fakultě, léta balancování na hraně učitelská/neučitelská studia a koneckonců i okolnosti, za kterých, v letech podstatně méně příznivých pro institucionální změny, probíhalo ustavení a vznik Fakulty umění. To jsou distinktivní rysy, které nás odlišují od jiných VŠ a svým způsobem trvale poznamenaly řadu procesů, především extenzivní
povahy. Naše koncepce SP Výtvarné umění se spíše blížila pojetí tradičnímu, tj. dělení na výtvarné obory malba, sochařství, grafika, atd., a z tohoto pohledu jsme byli jakýmsi, derivátem pražské akademie a brněnské FAVU, přičemž prvému jsme těžko mohli „konkurovat“ tradicí, personálním zabezpečením, o materiálně technickém zabezpečení v prvém desetiletí ani nemluvě. Od brněnské FU, jako součásti silné VVŠ-VUT, kterou doslova vyvzdoroval Vladimír Preclík, nás od počátku limitovala, odlišovala malá víra a přesvědčení v úspěch, což se nakonec odrazilo v jisté umenšené míře velkorysosti a omezenosti. Výtvarná studia, ale to nezmiňuji proto, že se tím odlišujeme, ale byla to nutná podmínka, byla a musí být postavena na tom, že jsou k dispozici osobnosti, které v sobě – vedle výrazného místa ve výtvarném provozu – mají schopnost a začasté i ochotu vzít na sebe úděl vysokoškolského pedagoga v dlouholeté mizérii českého vysokoškolského prostoru. V našich poměrech je to spíše oběť než rozumné rozhodnutí a je třeba poděkovat všem, kteří katedrou a později fakultou prošli nebo na ní dodnes působí. 4) JAK TO VYPADÁ SE SPOLUPRACÍ S JINÝMI UMĚLECKÝMI ŠKOLAMI U NÁS I V ZAHRANIČÍ, POPŘ. JAK KONKRÉTNĚ PROBÍHÁ? Rámec spolupráce s uměl. školami v Čechách byl vždy dán osobními kontakty, mírou ocho-
ty obou stran, při vědomí výrazné asymetrie, se spolupodílet a pomáhat – hovoříme o prvních letech na rozvoji uměleckých SP v Ostravě. U výtvarného umění se to dařilo o poznání lépe, možná i proto, že jsme v očích prvního porevolučního rektora AVU prof. M. Knížáka byli příliš nicotní a nestojící (mu) za pozornost. V osobách dalších rektorů (doc. J. Kotalík, prof. Jiří Sopko) pak míra spolupráce byla uměřena našemu významu a v rozhodujících okamžicích pak AVU byla ochotna pomoci např. při kvalifikačním růstu, což sehrálo rozhodující roli v procesu akreditace. Určitě svoji roli sehrála i skutečnost, že v osobách kurátorů Jany Ševčíkové a Jiřího Ševčíka jsme nalezli velké zastánce, přímluvce. Svoji roli sehrál i fakt, že jsme se rozvíjeli v době, kdy se jejich badatelské úsilí zaměřilo i na mimopražskou scénu, a určitě jsme společně s ústeckým okruhem těžili z tohoto příznivého klimatu a zájmu o jinakost, kdy se téma periferie a centrum stalo nosným. Zahraniční spolupráce pak měla dvě zásadní periody – v léta, kdy jsme byli součástí PdF, a dobu současnou. V té první jsme až na výjimky velmi obtížně hledali kontakty do zahraničí. Nebyli jsme tzv. kompatibilní s uměleckými školami v zahraničí, jednalo se skutečně o studia „učitelská“. Výjimkou byla katovická Akademia Sztuk Pięknych, kde byli ve vedení akademie osvícení pedagogové a umělci, kteří byli s to onen formální aspekt a naši nedostatečnost nevnímat. Po vzniku samostatné fakulty pak
kontakty formálně určují pravidla mobilit pedagogů a studentů v rámci programu ERASMUS, ale i zde platí to, co v předešlém období. Jde o osobní vazby, o ochotu, oboustrannou, spolupracovat. Potom žádná omezení a rozdíly nehrají roli a počet vysokých uměleckých škol v zahraničí, s kterými oba SP HU a VU spolupracují, je úcty- a respektuhodný. 5) ŽIJEME V DOBĚ CELOSVĚTOVÉ HOSPODÁŘSKÉ KRIZE, ROZPOČTOVÝCH ŠKRTŮ A TÍM I OMEZENÉHO MANIPULAČNÍHO PROSTORU PRO MOŽNÝ ROZVOJ VYSOKÝCH ŠKOL. JAK SE VÁM DAŘÍ POHYBOVAT SE V TAK LIMITOVANÉM PROSTORU? MÁTE PŘESTO NĚJAKÉ PLÁNY ROZVOJE SMĚREM K OBORŮM, KTERÉ SE DOSUD NA VAŠÍ ŠKOLE NEUČÍ? Tato otázka úzce souvisí s otázkou třetí, neboť v sobě také zahrnuje ono zmiňované zpoždění. Fakultě byly dány max. dva roky na jakési budování struktury a na (alespoň) úvahy o případném extenzivním rozvoji. Ekonomická situace v ČR a změna přístupu MŠMT k financování veřejných vysokých škol se nepříznivě odrazila na podmínkách, které poslední tři roky zásadním způsobem paralyzují jakékoli úsilí o rozvoj. Jinými slovy jakákoli predikce je takřka nemožná: neustálé turbulence rozpočtové, více než tři roky trvající trend, který snižuje počty míst pro
přijetí do 1. ročníků, stejně jako preference vědecko-výzkumných trendů, jež jsou bezesporu správné a mají své místo na VŠ, a s tím, že se nepodařilo rodině VVŠ nalézt shodu, ale především přesvědčit MŠMT a příslušné komise vlády ČR o tom, že umělecká činnosti je jiným druhem kreativity, jež má však stejný potenciál jako věda a výzkum. Toto věčné dilema, pokud se (ne) řeší a naopak v situaci, kdy umělecké školy jsou konfrontovány s poklesem počtu studentů, kdy normativ, tj. částka, kterou škola získává na vzdělávací činnost, rozuměj na studenta, trvale klesá, proto, aby byly tyto ušetřené prostředky alokovány na podporu vědy a výzkumu – viz předchozí limity, vedou ve svém výsledku k poklesu příjmů, jenž za poslední tři roky dramatickým způsobem zasahuje do všech oblastí života fakulty, kateder. Má neblahý dopad na běžný provoz a velmi negativně pak působí na odměňování a celkově vede k pocitům určité beznaděje a bezvýchodnosti. To vše se děje v situaci, kdy přes nemalé úsilí VVŠ, které mají ve svých studijních programech umělecké obory, se nepodařilo přesvědčit MŠMT, že není možné, aby stejný SP toliko tím, že je na (nově) vzniklé fakultě, jež je součástí řekněme VVŠ tzv. „univerzitního typu“, má mít tak výrazně jiný (cca 60%) koeficient náročnosti než na tradiční umělecké VŠ (AVU, AMU, JAMU...). Zde pro vysvětlenou – koef. náročnosti odráží náklady na určitý typ SP, popř. oboru a je vyjádřen násobkem (koeficientem) vztaženým ke koef. jedna, což představuje průměrné
nároky na ten obor nebo obory, které patří k těm, jež jsou těmi tzv. levnějšími (humanitní obory) atd. Kombinace faktorů pokles normativu, snižující se počty studentů v jednotlivých ročnících jako důsledek omezení počtu studentů přijatých do 1. roč. a historické rozdíly v koeficientu, to vše pak se skutečností, že na rozdíl od už na jiném místě zmiňovaných nám podobných fakult (Brno, Ústí,...) máme na FU OU také SP Hudební umění, vytváří vskutku destabilizační klima a zásadně limituje nejenom současný aktuální provoz, ale – a to považuji za rozhodující – neumožňuje jakýkoli (byť minimální) rozvoj. Trvalé podfinancování, nerovné počáteční podmínky, jistě i zátěž daná geograficky – problematický region, zátěž živ. prostředí, nezaměstnost ... to vše sehrává negativní roli. Jinými slovy – v dané situaci by bylo lze nové obory vytvářet pouze na úkor stávajících oborů ve smyslu jejich buď redukce, nebo dokonce zrušení, což si lze představit jen velmi obtížně. Ale i tak se v období po vzniku FU podařilo akreditovat obory Tvůrčí fotografie na VU a na HU obory Cemballo, Saxofon, Trubka, atd...., ať nekončím až tak depresivně. 6) MÁTE ZJIŠTĚNO, JAK JE ŠKOLA VNÍMÁNA OSTRAVSKOU ( I MIMOOSTRAVSKOU ) VEŘEJNOSTÍ? DAŘÍ SE JÍ DLOUHODOBĚ POPULARIZOVAT VÝTVARNOU TVORBU MEZI OBYVATELI MĚSTA? MŮŽETE JMENOVAT KONKRÉTNÍ AKCE, KTERÝMI
SE ZVIDITELNILA I MEZI LIDMI, KTEŘÍ SE JINAK O VÝTVARNÉ UMĚNÍ NEZAJÍMAJÍ, POPŘ. MÁTE NĚJAKÁ STATISTICKÁ ZJIŠTĚNÍ, KTERÁ BY DOKLÁDALA PŘÍMÝ VLIV PŮSOBENÍ FAKULTY UMĚNÍ OU NA KULTURNÍ ROZVOJ REGIONU? Myslím, že tato otázka by měla být položena někomu jinému, zvláště pak pokud by moje odpověď měla být založena na nějakých datech, průzkumech, objektivních hodnoceních atd. Je možné poskytnout informace o vnímání OU, které se i v jisté zvýšené péči o PR ze strany vedení výrazně zlepšilo alespoň v tom smyslu, že veřejnost výrazně lépe reflektuje (alespoň) existenci dvou veřejných vysokých škol v Ostravě. Na to, abych kvalifikovaně odpověděl, jakou roli hraje FU v rodině fakult naší univerzity, jak se podílí na obrazu OU, se obávám, nemám dostatek věrohodných podkladů. Na druhé straně je třeba říci, že impakt uměleckých studií do života města a širšího regionu je více než zřejmý, je dán nejen provozem školy jako takové, ať už organizační formou byla katedra, Institut pro umělecká studia nebo současná fakulta. Ale je za ona léta dán i počtem absolventů, kteří pozitivním způsobem penetrují do provozu uměleckých institucí, školství, do výtvarného a hudebního provozu. Je možné připomenout nemalý počet členů Janáčkovy filharmonie, kteří jsou absolventy uměleckých hudebních studií OU, můžeme připomenout vznik nonprofitních galerií, v nichž sice mnohé byly časově
omezené v existenci, ale i tak sehrály svoji významnou úlohu už samotným vznikem a rozvíjením diskurzu o výtvarném umění. Z minulosti je třeba připomenout festival Malamut, v současné době mladšího bratra/ sestru Kukačku atd. Na FU působí Operní studio, které připravilo řadu zajímavých představení s velkým ohlasem nejen laické, ale i odborné veřejnosti, své místo v kulturním kalendáři mají Velikonoční koncerty. Nespočet výstav v Ostravě připravili pedagogové a studenti – výstava diplomantů, ať už několik let instalovaná v prestižním Domě umění nebo v roce 2012 v Dolní oblasti Vítkovice v multifunkční hale Gong. To vše jsou konkrétní a doložitelná fakta, která mají povahu výčtu a sama o sobě neříkají nic méně, nic více, než to, že proběhla nebo probíhají.
v O
e čc Prof. Eduard Ovčáček, ak. mal., vedoucí ateliéru volné grafiky, Fakulta umění Ostravské univerzity, věnuje se především volné grafice
O
1) PANE PROFESORE, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT? Pochopitelně, že Ostrava a její průmyslové okolí bylo jen pouhou ekonomickou základnou pro minulý totalitní řežim státu. Kultura, umění a výtvarné školství bylo až na samém okraji zájmu stranických papalášů. V Ostravě se muselo především fedrovat uhlí a tavit ocel. Ostatní bylo druhořadé a nepodstatné. V Ostravě samozřejmě existoval, tak jako v ostatních krajských městech, monopolní Svaz českých výtvarných umělců – SČVU, který byl řízený KV KSČ. SČVU byl organizací selektivně vybraných výtvarníků a sloužil, jak se tehdy říkalo, jako převodová páka strany ve výtvarné kultuře. Ekonomickou částí SČVU byl Český fond výtvarných umělců – ČFVU, který se staral o to, aby tato selektivně vybraná část výtvarníků dobře prosperovala, konformně a bez problémů sloužila socialismu. ČFVU operoval různými ideovými komisemi, které hlídaly tak zvanou kvalitu socialistického umění. Kdo netvořil podle jejich představ, neměl šanci. Po roce 1968 jsem nebyl členem SČVU. Byl jsem jen evidovaný u ČFVU bez jakýchkoliv práv a nároku
na práci či možnost vystavovat. Mělo to jen jedinou výhodu, mohl jsem existovat na „volné noze“ a nemohl jsem být označen za příživníka, protože jsem měl o tomto občanském zařazení razítko v občanském průkazu. To je jen velmi stručný popis totalitní situace. Konkrétní fungování a popis činnosti a chování funkcionářů těchto organizaci v Ostravě by zabral velmi, velmi mnoho místa. Na tomto místě si uvědomuji, že již není mnoho pamětníků, kteří by mohli zasvěceně o těchto dobách referovat. 2) PANE PROFESORE, JSTE PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM VŠECH FÁZÍ HISTORICKÉHO VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE, PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ VČETNĚ DOBY, KTERÁ TOMU BEZPROTŘEDNĚ PŘEDCHÁZELA? Proces intergrace výtvarného školství začal v Ostravě hned po listopadu 1989. V první fázi nešlo jen o vysokoškolskou výuku výtvarného umění v Ostravě. Nutno dodat, že procesu se zúčastnilo jen několik nadšenců z řad výtvarných umělců a teoretiků výtvarného umění, kterým renesance zdevastovaného kulturního prostředí v Ostravě ležela na srdci. Začali jsme především zřízením Střední umělecko-průmyslové školy, která svoji činnost zahájila záhy
po roce 1989 v Porubě a jejímž prvním ředitelem byl PhDr. Antonín Grůza. Další a větší problém vyvstal za situace po vzniku Ostravské univerzity. Začali jsme řešit možnosti vzniku samostatné umělecké fakulty, nebo zatím jen jednooborové katedry výtvarné tvorby. Staré personální struktury na OU touto myšlenkou nebyly nijak zvlášť nadšeny. Mnozí z nás jsme neměli žádné akademické tituly a zkušenosti, takže jsme nebyli formálně schopni tuto výuku garantovat a akreditovat. I přes tyto problémy vznikla katedra výtvarné tvorby – KVT při Pedagogické fakultě, kterou pohotově garantoval Knížákem propuštěný profesor AVU v Praze sochař Stanislav Hanzík. Pochopitelně, že organizační práci jsme odvedli my v Ostravě. KVT byla zřízena jako jednooborové studium výtvarné tvorby. Záhy se ustavila oddělení volné grafiky, oddělení malby, oddělení sochařství a oddělení kresleného a animovaného filmu. KVT v roce 1991 zahájila provoz. Pochopitelně, že jsme se na počátku potýkali s velkou řadou provozních a personálních problémů. Hlavním problémem byl především nedostatek prostor pro výuku jednotlivých oddělení. Částečnou autonomii jsme získali až po přičlenění k Institutu umění OU a dále pak po transferu KVT z Vratimova do nově získaných prostor v bývalé základní škole v Mariánských Horách. To byl hlavní předpoklad, jak se později ukázalo, k rozhodujícímu jednání o zřízení kýžené Fakulty umění.
3) MŮŽETE VZPOMENOUT NĚKTERÉ OSOBNOSTI, KTERÉ MĚLY VÝZNAMNÝ PODÍL NA VZNIKU NEBO ROZVOJI VAŠÍ ŠKOLY? Mezi osobnostmi, které se významně podílely na vzniku KVT, byli zejména prof. Stanislav Hanzík, doc. PhDr. Petr Holý, doc. PhDr. Zbyněk Janáček, prof. Rudolf Bernatík, ing. arch. Václav Šafář, Ilja Novák a další. Byla zde i řada osobností, které jsme následně získali pro náš projekt a kteří nakonec na počátku činnosti začali na KVT učit: doc. Eduard Halberštát, doc. Daniel Balabán, doc. Marius Kotrba, doc. Petr Lysáček a další. 4) PANE PROFESORE, MĚL JSTE ZÁSADNÍ PODÍL NA ROZVOJI TECHNIKY SÍTOTISKU NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ. ORGANIZOVAL JSTE KVALITNĚ OBSAZENÉ MEZINÁRODNÍ WORKSHOPY, ZALOŽIL JSTE UNIKÁTNÍ SBÍRKU SÍTOTISKOVÉ GRAFIKY A VAHOU SVÉ OSOBNOSTI JSTE ZAJIŠŤOVAL JEJÍ PREZENTACI V PŘEDNÍCH ČESKÝCH I ZAHRANIČNÍCH GALE RIÍCH. POPIŠTE NÁM BLÍŽE, JAK VZNIKALA SÍTOTISKOVÁ DÍLNA, JAK SE VÁM V NÍ PRACOVALO S UMĚLECKÝMI OSOBNOSTMI NA VAŠICH WORKSHOPECH, A TAKÉ ŘEKNĚTE NĚCO BLIŽŠÍHO KE SBÍRCE SERIGRAFIÍ.
Technika sítotisku se u nás začala používat v poválečných letech (1945) především v propagačních odděleních v reklamě a ve spotřebním průmyslu. Umělci již dříve začali techniky sítotisku využívat převážně k reprodukčním účelům. Ve Spojených státech mezi dvěma válkami v rámci sociálně-ekonomického programu „New Deal“ inicioval paradoxně rozvoj sítotisku prezident USA Roosevelt. Sítotisk našel nezaměnitelné místo v nejrůznějších odvětvích spotřebního průmyslu od textilu až po elektroniku, keramiku, sklo atd. Velmi zjednodušeně se dá říci, že v umění se definitivně technika sítotisku prosadila až v druhé polovině minulého století a za mnoho ostatních umělců, kteří se věnovali serigrafii, se jejím hlavním představitelem a fenoménem stal Andy Warhol. Serigrafie je termín, kterým se začal používat ve 20. století k označení uměleckého sítotisku. Na počátku 90. let minulého století se zřízení serigrafického centra na KVT v Ostravě stalo mým prvořadým cílem. Tento úkol se zdařil a celá řada významných umělců od nás i ze zahraničí se vystřídala na pravidelných ročních workshopech serigrafie. Jejich práce jsou deponovány ve sbírce serigrafie FU a čekají na odbornou katalogizaci. Uspořádal jsem řadu výstav české serigrafie v předních galeriích u nás i v zahraničí. Serigrafického centra na katedře grafiky a kresby FU využívají nejen naši studenti, ale i studenti ze zahra-
ničí. Podílejí se tak na druhé fázi serigrafických workshopů a konfrontacích uměleckých názorů mezi vysokými školami s výtvarným zaměřením. Rovněž i s těmito poznatky a výsledky by se měli seznámit kolegové z jiných výtvarných škol. 5) CO SI MYSLÍTE, ŽE SE VÁM ZA TA LÉTA BUDOVÁNÍ TRADICE SÍTOTISKOVÉ GRAFIKY NA UNIVERZITĚ NEJVÍC PODAŘILO A KTERÝ PLÁN SE ZATÍM REALIZACE NEDOČKAL? Jak už jsem se výše zmínil, toto téma je velmi široké. Především rosáhlá sbírka serigrafie, která je na FU v depozitu, by se měla ve spolupráci s teoretikem umění odborně katalogizovat. Rád bych se toho úkolu ujal s někým, kdo by měl pro takovouto práci předpoklady a hlavně hluboký zájem. Výstupem této práce by měl být katalog nebo publikace, která by nejen zdokumentovala činnost serigrafického centra FU za dvacet let, ale měla by i naznačit vývoj české serigrafie od poválečných let až do dnešních dnů. Bylo by nutno zpracovat velkou řadu biografických údajů o umělcích, kteří by byli v takovéto antologii serigrafie zastoupeni. V neposlední řadě je tu i finanční náklad, který by tuto práci doprovázel. Serigrafie je dnes prvořadou grafickou technikou, která je ve volné grafice, a nejen ve volné grafice, ale i v grafickém designu stále velmi frekvento-
vaná, a to i ve spojení s počítačovými grafickými programy. 6) OD SVÉHO PŘÍCHODU NA OSTRAVSKOU UNIVERZITU VEDETE VÝUKU VOLNÉ GRAFIKY. MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ STUDENTY NAUČIT? CO BY MĚL UMĚT IDEÁLNÍ ABSOLVENT VAŠEHO ATELIÉRU? Za nejdůležitější považuji schopnost pedagoga studenty pro zvolený obor vnitřně motivovat a inspirovat a důsledně vést k poctivé pravidelné práci. Tyto aspekty jsou pochopitelně proměnlivé v souvislosti s velikostí talentu studenta, neboť jak známo umění nepochází od slova uměti, ale od slova tvořiti. Je tu ještě jedna zkušenost. Pokud má student talent, má někdy latentně zakódovanou i schopnost cílevědomě soustavně pracovat, ale bohužel nebývá to pravidlem. Zde je na místě i rčení „umění je řehole“. Méně talentovaní studenti se musí naučit dle svých schopností výtvarně myslet a tvořit. Musí se naučit rutinně pracovat s grafickými technikami a grafickým materiálem a zvládnout práci s počítačovými grafickými programy. V současném výtvarném provozu někdy velikost umělce souvisí s velikosti skandálu, který dovede kolem sebe zinscenovat. Ale nakonec čas vše učeše a rozcuchaný velký umělec bývá mnohdy nakonec oplešatělý.
7) PANE PROFESORE, VE SVÉ UMĚLECKÉ TVORBĚ JSTE ZNÁM ŠIROKOU ŠKÁLOU TECHNIK I TECHNOLOGIÍ, KTERÉ PŘI PRÁCI POUŽÍVÁTE. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O NĚKTERÝCH SVÝCH SOUČASNÝCH UMĚLECKÝCH PLÁNECH? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? Je pravdou, že jsem vystřídal velkou řadu médií. Celý život experimentuji, realizuji svoji představu vnitřního světa v nejrůznějších médiích. Nedovedu si představit, že bych třeba celý život maloval jen jednou technikou. Ale jsou i tací umělci, kteří malují jeden obraz celý život a jsou skvělí. Na obligátní otázku o uměleckých plánech nebudu odpovídat. Každý z nás by chtěl vytvořit nové a překvapivé artefakty. Důležité je jen to, co se vám podaří na dobré úrovni konkrétně realizovat, a navíc to musí rezonovat s vaším vnitřním modelem, pak se někdy stane, že je to i dobré. 8) CHYSTÁTE V NEJBLIŽŠÍ DOBĚ NĚJAKOU ZAJÍMAVOU VÝSTAVU? Pro rok 2013 připravuji několik autorských výstav u nás i v zahraničí. Možná za zmínku stojí již delší dobu připravovaná výstava pro Museum de l‘ Imprimerie v Lyonu, která bude
mapovat moje aktivity kolem tiskových technik od roku 1960 a některé experimenty a práce s papírem.
Ha Z Ní
Prof. Stanislav Hanzík, ak. sochař, zakladatel a garant studia výtvarného umění na Ostravské univerzitě, kde učil v letech 1993–1996, věnuje se sochařství
K
1) PANE HANZÍKU, JE ZAJÍMAVÉ, ŽE PŘESTOŽE POCHÁZÍTE AŽ Z MOSTU, MÁTE VELICE PĚKNÝ VZTAH K OSTRAVĚ. KDY JSTE SE DO OSTRAVY VYPRAVIL POPRVÉ?
h
Mostecko má s Ostravou mnoho společného. Jako student jsem byl v Ostravě roku 1951, na Stavbě mládeže. Pomáhali jsme s budováním Nové huti. Byla to taková donucovna, kde se okázale pracovalo, ale na druhé straně se nehospodárně před očima ztrácely miliardy. My jsme tam byli na nádeničinu – měli jsme především za úkol sbíječkama rozbíjet nekvalitní části rozestavěných betonových staveb, které vybudovali naši horliví mládežničtí předchůdci. Bylo to celé absurdní. Já ale už roku 1957, brzo po absolutoriu AVU, vyhrál celostátní soutěž na fontánu před budovu ostravského Domu kultury. Stojí tam dodnes. 2) JE TŘEBA ŘÍCI, ŽE PO VÁS NA OSTRAVSKU ZŮSTALO TAKÉ HODNĚ SOCHAŘSKÉ PRÁCE … Mám na Ostravsku dost realizací. Z prvních – byla to kašna nazvaná „Mládí“ – dva čtyřmetroví naháči tam drží rozkvetlou jabloňovou větev. Když bylo třeba vedle postavit Klementa Gottwalda, bylo tohle sousoší opatřeno cudným parčíkem. Ústřední rada odborů ale ode mne na druhé straně Kultur-
ního domu, u loutkové scény, koupila ještě druhou kašnu, také nahatou – „Holčičí tajemství“ (můj název do soutěže byl „Stříbrný vítr…“). Hodně mě tehdy ovlivnilo současné italské sochařství. V roce 2005 už tam socha Gottwalda nebyla a já byl znovu pozván na slavnostní odhalení rekonstruovaného Ostravského domu kultury. V interiéru Památníku Ostravsko-opavské operace v Hrabyni je můj rozměrný opukový reliéf. Ve sbírkách Galerie výtvarného umění mají mou „Danae“. To byla první má dioritová socha, počatá ještě v Paříži roku 1965. Pamatuji si, že jsem Galerii výtvarného umění v Ostravě z tehdejší mé velké, souborné výstavy v Domě umění daroval bronzový soutěžní model jedné z figur kašny. Později, když jsem nějakou dobu v Ostravě učil, tak jsem si to v galerii „odbydlel“ – využíval jsem tamější služební byt. 3) NA KONCI OSMDESÁTÝCH LET DVACÁTÉHO STOLETÍ JSTE MĚL V OSTRAVSKÉM DOMĚ UMĚNÍ VELKOU VÝSTAVU. Ano, já jsem si tehdy u ředitele Galerie umění v Ostravě prosadil, aby mi výstavu zahájil Petr Holý. Ten měl za sebou složité období normalizace, kdy nesměl pracovat ve svém oboru (filozof, teoretik umění). Měl jsem velkou radost, že mi výstavu může uvést právě on.
4) KDE JSTE SE S PETREM HOLÝM SEZNÁMIL? Můj spolužák, malíř, který studoval v ateliéru prof. Nechleby – Jaroslav Kábrt, se mě v roce 1967 zeptal, nechci-li si s ním udělat výstavu. Petr Holý, který se s Jardou už znal, nám tehdy rozsáhlou výstavu v Kotěrově muzeu v Hradci Králové zahajoval a navíc napsal i text do katalogu. 5) A JAK JSTE SE DOSTAL K ZAKLÁDÁNÍ VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ? Krátce po listopadu 1989 mě v Praze navštívil Petr Holý s tehdejším děkanem Pedagogické fakulty v Ostravě, známým klavíristou, prof. Rudolfem Bernatíkem. Bavili jsme se o problémech a tehdejší situaci vysokých škol uměleckého směru. Vedl jsem, jako ministrem pověřený rektor AVU, vzrušené spory a diskuse o nový koncept Akademie se studenty, s jejich „stávkovým výborem“, s Občanským fórem a s každým, kdo v té době kolem Akademie v té nadějné revoluční době prošel. Prosazoval jsem výuku, která pracovala metodou tzv. „Travaux d’équipe“, kterou jsem během svého studijního pobytu na „École des Beaux- Arts“ v Paříži (1962–3) odpozorovával. Aplikoval jsem princip týmové práce, během sympozia na téma „využití volného času mládeže“ (1965)
v týmu arch. Miroslava Masáka v Liberci do našeho společného projektu a získali jsme I. cenu (možnost vycestovat v roce 1966 do Londýna). Když jsem se o tom rozvykládal, napadlo je, zdali bych jim nechtěl pomoci při jejich připravovaném projektu, jak rozšířit studia o novou, samostanou katedru výtvarné tvorby, a to s perspektivou, že bude v budoucnu osamostatněna jako Ostravská škola výtvarného umění. Obrátili se na mě, protože věděli, že mám zkušenosti s vysokoškolskýma akreditacema v době před listopadem i těsně po něm, kdy jsem byl pověřen ministrem školství přechodně, do řádného konkurzu, vedením Akademie umění v Praze. Díky tomu jsem věděl, jak má taková příprava pro úspěšnou akreditaci vypadat, a měl jsem k dispozici i všechny potřebné legislativní dokumenty. Tento program jsem v Praze na Akademii neprosadil. Ostravákům se ale projekt zalíbil. Přijali mne mezi sebe a dali jsme všechno „na papír“ pro ministerstvo. S architektem Mirkem Masákem jsem někdy v polovině šedesátých let, právě „metodou Travaux d’équipe“ z nadšení pro tento trend, navrhli „relaxační lázně pro pracující“, něco na způsob římských lázní, kam by chodili horníci po směně, v prostoru na půdorysu, formovaném kristalicko-biologickou morfologií, s hudbou. Tu měl komponovat skladatel Jan Klusák jako zvukovou kulisu v přírodním prostředí s tekoucí vodou, zaklenutou
samonosnou střešní klenbou. Člověk tam mohl osamocen či ve skupinách relaxovat po hygienickém i fyzickém ošetření. Šlo o to, za pomoci odborníků i z jiných než výtvarných a uměleckých oborů (architektů-konstruktérů, demografů, psychologů, sociologů, biologů atd.) vymyslet formu, jak vytvořit komplexní účinné umělecké dílo, jakousi novodobou katedrálu ducha a umění, kombinovanou s tělesnou hygienou. Zpřístupnit lidem prožitek duchovní i tělesné relaxace a rehabilitace z „civilizačního syndromu“. Projekt projednáván byl, myslím ale, že tato vize jakéhosi „ráje na zemi“, byla a zřejmě i ještě dlouho bude nejlépe dosažitelná sněním v mlhavém prostředí cynické společnosti lidského rodu … Byli jsme „lehce směšní“, ale děsně nás to bavilo! S jiným nápadem jsem se zabýval s architektem Jiroutem, žákem prof. Frágnera. Ten tehdy architektonicky zpracovával otázky urbanismu a formy pražské dopravy v souvislosti s propojením dnešního Nuselského mostu se středem města a severovýchodními výpadovkami z Prahy. V této nešťastné kauze Frágner prohrává svůj zápas o zachování urbanismu, který koncipoval Karel IV. při zakládání Nového Města a umírá. Do centra vtrhla neomalená dálnice za zády sv. Václava. Jednalo se o spor „Metro versus podpovrchová tramvaj (v místě Celetné ulice)!“ Metro vyhrálo, ale dálnice se přece jen vřítila vrchem přes Wilsonovy sady až skoro do Holešovic. Architekt Jirout s prof. Frágnerem do jeho smrti na opozičním projektu
spolupracoval. Ve vlastní režii pak ještě ve Frágnerově koncepci pokračoval. Jirouta jsem dobře znal, chodil ke mně na výuku „modelování pro architekty“, výuku, kterou mi svěřil prof. Frágner po prof. Makovském, který převzal sochařskou školu po Janu Laudovi. Jirout, „bojovník za pravdu a svobodu“ (to si odseděl), chtěl Frágnerův koncept rehabilitovat. Měl jsem ještě nějaké kontakty s pařížským „Biennale des jeunes“, které jako disciplínu, metodu „Travaux d’équipe“, vystavovalo formou filmové smyčky projekcí na plátně cirkorámy jednoho z pařížských muzeí na Trocadéru. Jirouta jsem přesvědčil, aby svoji verzi Frágnerova projektu přihlásil. Udělal to a přihlásil se, k mému překvapení i se mnou, takže jsem tam byl také pozván i s předsedou SČVU dr. Adolfem Hofmeistrem, který byl pozván za ČSSR přímo generálním sekretářem Biennále, panem Reymondem Cogniatem. Perfektní, v Paříži dobře reflektovaná Jiroutova adjustace projektu bohužel doma žádný ohlas nezpůsobila. To tedy na vrub mých iniciativ před odevzdanou a ministersky podporovanou a schválenou akreditací katedry výtvarného umění při Ostravské univerzitě. Potom bylo nutné zajistit odbornou úroveň nových vyučujících pedagogů a pomoci jim habilitací získat potřebnou dispozici k výuce na nové katedře výtvarné tvorby mezi katedrami již dříve fungujícími. Také v této kategorii jsem jim se svým „profesorským“ titulem mohl být užitečný. Mně se navíc podařilo za podpory děkana Pedagogické
fakulty prof. Bernatíka pro Ostravskou univerzitu získat „ grant“ na Ministerstvu školství pro projekt „Ikarův vzestup“. Katedra z něho získala peníze na nějaké nutné ateliérové vybavení učeben. Projekt „Ikarův vzestup“ byl po ještě značně improvizovaném čtyřletém pokusném usilování, slavnostně předložen veřejnosti v mostecké katedrále Nanebevstoupení Panny Marie a v prostorách Oblastní galerie, za podpory některých podnikatelských mosteckých a litvínovských iniciativ a za výrazné spoluúčasti divadla „Ypsilon“ z Prahy. Za aktivní tvůrčí účasti nastupujícího skladatele a pozdějšího profesora HAMU Vladimíra Franze monumentální kantátou provedenou jím dirigovaným ostravským orchestrálním souborem v prostoru gotické katedrály byl zahájen promyšlený program koncertů a různých kulturních aktivit v době výstavy. Prostor vytěžené krajiny po zlikvidovaném starobylém městě kolem přesunutého dómu zaujala díla studentů i pedagogů Ostravské univerzity, zvláště expozicí studentů textilní tvorby doc. Terčové atd. Dosti neprůkazně dokumentovaná a málo „mediálně“ sledovaná akce, která se uskutečnila v mostecko-litvínovském regionu dnes není nikterak „zinventarizována“ mezi úspěšné akce školy. Pozornost ostravské veřejnosti si tehdy získal spíše akční Lysáčkův „happennig“ – skromný ohlas programu, oponujícího tomu realizovanému na tehdejší Akademii v Praze.
6) ZNAL JSTE VŮBEC OSOBNĚ, KROMĚ PETRA HOLÉHO, PŘEDTÍM, NEŽ JSTE PŘIŠEL DO OSTRAVY, TAKÉ NĚJAKÉ JINÉ PEDAGOGY, SE KTERÝMI JSTE PAK NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ UČIL? Samozřejmě, znal jsem především Edu Ovčáčka. Poprvé jsme se s Edou setkali v roce 1965 v Liberci. Architekt Miroslav Masák, žák, později spolupracovník nositele Perretovy ceny architekta Hubáčka, prosadil v Liberci u vedení města „ Sympozium o volném čase mládeže.“ Byla to vlastně výtvarně architektonická soutěž a Eda tam spolupracoval v ostravském týmu s architekty, liberečtí architekti spolupracovali, myslím, s malířem Kristoforim, tepličtí se sochařem Janem Koblasou. Pobruselské úspěchy české kultury na konci padesátých let přinesly mnoho nových, úlevných iniciativ. Radokův polyekran ještě na začátku normalizační národní destrukce po roce 1970, v rukou režizéra Evalda Šorma, dozníval replikou s ohlasem „zlatých šedesátých“ v památníku v Hrabyni filmovým dokumentem o Ostravské operaci… 7) JAK MÁ PODLE VÁS VYPADAT VÝUKA NA VYSOKÉ VÝTVARNÉ ŠKOLE? Podle mě by měla výtvarná škola pro studium vytvářet takové podmínky, aby studenti mohli vzájemně konfrontovat a poměřovat
svou práci a názory s těmi, kterým mohou věřit. Pedagogové by neměli vyžadovat, a pokud možno ani neumožňovali „výrobu vlastních zmenšenin“, zvlášť v regionálním, maloměstském „velkosvětě“ nedoceněných talentů. Výchova vzájemnou konfrontací začíná po letech práce a soustředění. Děti na středních školách by se měly učit držet tužku v ruce, řemeslo od řemeslníků. Mezitím se také musí naučit vnímat vše kolem, o viděném přemýšlet, i když nejde jen o „viděné“… Některé disciplíny potřebují přece jenom více zkušeností, nebo aspoň více času k pochopení. Pedagog je pouze příkladem, ne tím, co vykládá, ale svým dílem. Musí se, pokud ještě stojí o to, „učit umění“, usilovat ne o přízeň a obdiv svých žáků, ale o svoje pochopení jejich vlastních přirozených vloh a mentality. Anebo jim do toho nekecat a dělat jim jakousi „placenou poradenskou službu“. 8) TEĎ JE TAKOVÝ TREND, ŽE UČÍ DVACETILETÍ KLUCI ... To by asi nemuselo tolik vadit… ale učí (někteří) už s tak vyhraněným názorem, který nastolují dokonce autoritativněji, než jsme to dělali my (někteří), jako jedině možnou alternativu. Potom ovšem nejde o alternativu uměleckou, ale o obyčejnou existenční, živnostenskou demagogii. Zatím to ještě nevědí, časem na to ale, myslím, „dojedou“… 9) CHCI SE VÁS ZEPTAT, JAK BY PODLE
VÁS MĚL VYPADAT ABSOLVENT VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY? a) Musí to být umělec podstatou. Škola jeho „umělectví“ může jen, a to zcela bez záruky, písemně potvrdit. b) Škola má studentu dát pouze příležitost, čas a prostor pro sebeuvědomění a „poradenskou placenou službu“. Kdysi jsem na Akademii studentům říkal: „Proč nechodíte do ateliéru? Máte tu zadarmo model, teplo, světlo, můžete tu pracovat a třeba si z nás dělat srandu …“ c) Držet se v teple a v čistotě. 10) JAKÉ MÁTE TVŮRČÍ PLÁNY? Možná je to ode mě namyšlenost a troufalost. Chci dělat a vím co. Pořád jsou věci, které jsem v minulosti odkládal a teď se k nim mohu vracet. Samozřejmě, že to je těžší, mám po operaci kyčlí a šedého zákalu, což mi, mimochodem, velmi pomohlo. Akorát mi hodně chybí moje žena, která mi nedávno zemřela. Žili jsme spolu od gymnázia, od svých sedmnácti let – více než šedesát let. Na druhou stranu – nechtěl bych se dožít toho, až budu nemohoucně někomu na obtíž a nebudu moci nic dělat. Pan Hrabal to řešil … To ovšem nemůže nikdo ovlivnit a ani něco o tom vědět. Jsme na tom všichni stejně.
H bš a Le t á
Doc. Eduard Halberštát, ak. mal., zakladatel ateliéru kresby, Fakulta umění Ostravské univerzity, věnuje se především kresbě a malbě
t
h
1) PANE HALBERŠTÁTE, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI, POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT? Důsledky normalizace pocítili lidé, kteří stáli mimo oficiální scénu. Patřily sem zákazy výstav, pedagogické činnosti apod. Postupně se však zásluhou řady nadšenců podařilo zorganizovat v okolí Ostravy výstavy, společná setkání a besedy o umění. Vše je zmapováno v katalogu České a slovenské umění v 70. a 80. letech na Ostravsku, vydaném Muzeem Beskyd v roce 1991. 2) BYL STE PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM RŮZNÝCH FÁZÍ HISTORICKÉHO VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE, PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ VČETNĚ DOBY, KTERÁ TOMU BEZPROTŘEDNĚ PŘEDCHÁZELA? Začínalo se na zelené louce v čele s akademickým malířem Eduardem Ovčáčkem. Nejdůležitější byl pro nás příchod do Mariánských Hor, přeměna na Institut pro
umělecká studia a následné získání akreditace pro Fakultu umění. 3) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR KRESBY. MŮŽETE ŘÍCI, CO JSTE VE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽOVAL ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ, CO PŘEDEVŠÍM JSTE SE SNAŽIL SVÉ STUDENTY NAUČIT? Předával a formuloval jsem své zkušenosti ve společném i individuálním kontaktu s posluchači. Podporoval jsem semestrální stáže v dalších ateliérech a rovněž studijní pobyty na vysokých školách u nás a v zahraničí. V neposlední řadě jsem vyžadoval vekou pracovitost a vytrvalost. Uspořádání ateliéru vytvářelo inspirativní protředí. 4) MÁ DNESKA KLASICKÁ KRESBA JAKO OBOR UMĚLECKÉ ČINNOSTI ŠANCI OBSTÁT V KONKURENCI DIGITÁLNÍCH MÉDIÍ, KDE SE PODÍL „RUČNÍ“ PRÁCE A ŘEMESLA NEUSTÁLE ZMENŠUJE? Kresba vytvářená přímo rukou autora je nezastupitelná a úspěšně se uplatňuje v mnoha médiích. Jako příklad uvádím člena Cobry Pierra Alechinského a jeho malby, litografie a prostorové instalace. Tento přístup zažívá naopak novou renesanci.
5) PANE HALBERŠTÁTE, MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ VAŠÍ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? V minulosti jsem si pro sebe našel několik témat, která mi poskytují dostatek tvůrčího prostoru a na kterých s přestávkami pracuji dodnes. Patří sem Ostravská série, Komprese, Hasičská družstva, Zahrádky, Šatníky, Tváře aj. Vzájemně se ovlivňují a rozšiřují můj tvůrčí prostor. Práce, které nemohu zatím realizovat, zpracovávám v konceptu.
Be n a r tí Prof. Rudolf Bernatík, klavírní virtuoz, jako děkan Pedagogické fakulty Ostravské univerzity a později ředitel Institutu pro umělecká studia se zasloužil o založení a rozvíjení hudebního a výtvarného vysokoškolského uměleckého studia na Ostravské univerzitě
b
1) PANE BERNATÍKU, VY JSTE STÁL U ÚPLNÝCH ZAČÁTKŮ, KDY SE ROZHODOVALO O UDĚLENÍ AKREDITACE OBORU „VÝTVARNÁ UMĚNÍ“, BYL JSTE PŘÍMÝM ÚČASTNÍKEM VŠECH JEDNÁNÍ. MŮŽETE, PROSÍM, PŘIPOMENOUT, KDY SE OBJEVILA PRVNÍ MYŠLENKA „ZAJISTIT“ V OSTRAVĚ VÝUKU VÝTVARNÉHO UMĚNÍ A JAKÝ PAK BYL DALŠÍ VÝVOJ „OD MYŠLENKY K VLASTNÍ REALIZACI“? S JAKÝMI OSOBNOSTMI UMĚLECKÉHO ŽIVOTA JSTE PŘITOM SPOLUPRACOVAL? Součástí Ostravské univerzity je Fakulta umění, která má hlavní směry – hudební umění a výtvarné umění. Moje dnešní úvaha a vzpomínky na proces, který dospěl až do dnešní podoby a významu, není o otázkách umění a jeho problémů, ale především o procesu vytváření umělecké instituce v podmínkách společenských přeměn a nejistot. Začátky vysokého uměleckého školství v oblasti hudebního a výtvarného umění v Ostravě dostaly svoji podobu hned v průběhu roku 1990. Společenská a politická situace této konkrétní doby nejen iniciovala nové procesy a hledání organizačních struktur, ale především uvolnila tvůrčí potenciál a nahromaděné kulturní bohatství moravskoslezského kraje a jeho umělců. Celé předcházející tzv. „socialistické období“ do roku 1989 mělo na Ostravsku v umění dvě vrstvy. První byla silná několikagenerač-
ní tvůrčí síla osobností a jejich významná tvorba a druhá byla vrstva politických samozvanců, kteři chtěli vše diktovat až do krajnosti. Vadily jim silné osobnosti, silná umělecká díla a míra občanské nezávislosti. Postihovali umělecký život zákazy i tresty, ale často se stávali komickými fugurkami ve své nevzdělanosti, v jednání a snaze vládnout za každou cenu. Přestože byl zdejší kraj v rámci republiky výrazným a prověřeným výtvarným centrem, neměl adekvátní zázemí ve výtvarném školství. Po revolučním zlomu roku 1989 se názorově vykrystalizovala nepočetná kupina výtvarných umělců mimo školní instituce, která přišla s myšlenkou založit v Ostravě vysokou výtvarnou školu. Iniciátory této snahy byli především Eduard Ovčáček, Eduard Halberštát, Petr Holý, Vratislav Varmuža, Ladislav Rusek a Zdeněk Kučera. Ti také došli ke shodě v odborných otázkách – v návrzích na obsah studia, rozsah studia, uměleckém a pedagogickém směřování Problém byl v tom, že nikdo ze zúčastněných neměl ambice a chuť stát se vedoucím a zároven realizátorem projektu. A to byla druhá stránka věci – fyzicky vytvořit školu, organizaci, strukturu, získat budovu včetně finančního zázemí. A samozřejmě také kvalitní umělce s pedagogickými předpoklady a akademickými hodnostmi! V dopise tehdejšímu rektorovi AVU Milanu Knížákovi žádali ostravští organizátoři pomoc při realizaci projektu.
Knížákova odpověd byla: „vytvořte si soukromou vysokou školu“ – což je typický příklad nezištné pomoci ... Záměr byl vytvořit ryze uměleckou školu, výtvarnou akademii. Proto jedinou cestou, jak realizovat záměr vytvoření ryze umělecké vysoké školy, byla za dané situace a podmínek spolupráce s Pedagogickou fakultou Ostrava. Bylo třeba vstoupit do její organizační struktury a vytvořit paralelní katedry – katedru hudební výchovy a umělecko-pedagogickou kadedru, a katedru výtvarné výchovy a katedru výtvarné tvorby. Bylo to unikátní spojení, samozřejmě z nouze. Nebýt nezištné pomoci a ohromného porozumění vedení Pedagogické fakulty – především děkana a pozdějšího prvního rektora Ostravské univerzity prof. Jaroslava Hubáčka a v podstatě většiny pedagogů už tehdy transformující se fakulty na univerzitu, tak se záměr vytvořit základy pro hudební a výtvarné vysoké školství v Ostravě nerealizuje dalších mnoho let. Základem existence a právoplatnosti oborů na vysoké škole je státní akreditace. My, jako nový obor na nové vysoké škole, jsme procházeli přísným akreditačním řízením, protože ve výtvarném oboru byla vysokou školou v té době pouze AVU a VŠUP v Praze, a v hudbě HAMU v Praze a JAMU v Brně. V té době jsem byl členem jedné odborné pracovní skupiny Akreditační komise a vzpomínám si na nevstřícný postoj řady funkcionářů a pedagogů těchto škol
k vytvoření nového pracoviště mimo jejich vliv a dosah. Umělci jsou emočně zaměření lidé – často u nich vidíme sebestřednost, výjimečnost a povýšenost! Přesto naše studijní programy měly v podstatě stejné parametry a nároky a byly zaštítěny kvalitními uměleckými a pedagogickými osobnostmi, a proto byly posléze i schváleny. Musím vzpomenout docenta Kotalíka z AVU, který tehdy zaujal jednoznačně kladný postoj k novým školám a programům. Po akreditaci uměleckých oborů Hudební umění a Výtvarná umění na Ostravské univerzitě se práce soustředila na řešení vlastních problémů – vybudování personálního obsazení, růst kvalifikace, habilitace, stálou budovu, obnovu a modernizaci ateliérů a pod. Přestože se další vývoj a formy existence obou uměleckých oborů formálně jmenovaly „nově“ Institut pro umělecká studia (IpUS) a posléze Fakulta umění, podstata umělecké a pedagogické činnosti, výsledky i úroveň zůstaly stejně náročné, ale i schopné konkurence doma i ve světě. Pokud bych měl dál popsat cesty uměleckých oborů, byla by to kronika divokých, ale krásných časů. 2) JSTE UMĚLECKÝM ZAMĚŘENÍM HUDEBNÍK, ŘEKNĚTE, JAK ZE SVÉHO
POHLEDU VNÍMÁTE DŮLĚŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT NA OSTRAVSKU? Smysl existence vysoké umělecké školy v kraji se musí projevit zvýšenou kulturou a zvýšením vnímání kultury, rozsahem vlivu na životní prostředí a krajinu, možnostmi realizace mladých talentů i pracovních příležitostí.
mu VA ž r a Doc. Vratislav Varmuža, stál u zrodu výuky výtvarné tvorby na Ostravské univerzitě, založil Střední uměleckou školu v Ostravě, v letech 1990–2000 učil na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty OU keramiku, v současnosti se zabývá hlavně počítačovou grafikou a digitálními tisky
1) PANE VARMUŽO, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNI NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI, POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT?
V
Totalitní praktiky ve výtvarném umění v celé naší zemi se pravděpodobně velmi sobě podobaly, i když v některých létech i místech byly poněkud jiné, vždycky byly mocenské, nespravedlivé a pro mnoho umělců kruté. Výjimkou bylo krátké období kolem roku 1968 a 1969. V Ostravě tehdy vznikl dokonce nový spolek – nový svaz výtvarných umělců a skupina Kontrast, žel, jen s krátkou životností. Černé Ostravsko, bašta socialismu, bylo výjimečné mimo jiné výrazným nárůstem obyvatelstva, velkou výstavbou sídlišť v Ostravě a růstem měst Havířova, Karviné, Orlové. Stavělo se mnoho, dokonce i malířské a sochařské ateliéry. Bylo zde asi více výtvarné práce-peněz a pochopitelně i více řevnivosti než jinde. Byli zváni a přijížděli sem umělci z Prahy a někteří se zde i v nových bytoateliérech usazovali a později, když práce- zakázky nebyly, zase se vraceli zpět.
V té době byl uplatňován zákon o vyčlenění 2 % finančních prostředků z nákladů staveb pro výtvarná díla k estetizaci architektury a životního prostředí. Již od 50. let, podle sovětského vzoru, byl v zemi zřízen monopolní výběrový mocenský Svaz výtvarných umělců, který ovládal a řídil výtvarný život a určoval, co je umění a kdo a jak je může vyrábět. Systém a struktura organizace (s tituly zasloužilý umělec a národní umělec) byla dokonalá, o všem rozhodoval ideový Svaz, servis a zúčtování umělecké daně členům mu prováděl Český fond výtvarných umění, který měl k dispozici podnik Dílo s několika málo výstavními a prodejními galeriemi Díla. ČFVU i podnik Dílo měly k výkonu rozsáhlé činnosti svoje umělecké komise v podstatě složené z významných moci často i peněz chtivých členů Svazu. Výtvarníci byli děleni podobně jako fotbalové kluby: byla extraliga – hráli ji významní a zasloužilí umělci, řádní členové Svazu a angažující se kandidáti. Pak byla ještě jedna 1. liga – do níž patřili obyčejní členové a někteří kandidáti, a potom, s velkým odstupem, byla 1. a 2. třída těch registrovaných u Fondu, z nichž někteří někdy mohli a jiní nikdy… Ostravské poměry byly nepochybně vzhledem k množství výtvarných zakázek poněkud výjimečné. Vedle řevnivosti zde kvetla korupce – kdo dal, dostal, kdo dal hodně, dostal příště zase atd… úplatky brali někteří, všichni… a peníze vždycky, stejně jako dnes, byly Peníze… brali rozdělovači, vedoucí, zástupci, projektanti, architekti atd. Bylo to hanebné a ponižující… byla to
nelehká a složitá doba. Byli ale i slušní lidé a systém měl občas také trhliny, dalo se proklouznout. Vystavovali jsme sporadicky – ve foyeru divadel, na chodbách škol, v knihovnách a pod. Mnozí vykonávali různá zaměstnání, některé živily manželky, šťastnější vyučovali… Ukradli nám sebevědomí, naučili nás žít a pracovat v tichosti, nenáročně a skromně, což přichází vhod i dnes. 2) BYL JSTE PŘÍMO U VZNIKU VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ V OSTRAVĚ, ZÁROVEŇ JSTE SE AKTIVNĚ PODÍLEL NA ZALOŽENÍ OSTRAVSKÉ STŘEDNÍ UMĚLECKÉ ŠKOLY. MOHL BYSTE, PROSÍM, POPSAT, JAK TO TEHDY PROBÍHALO? Ano, ale mohu vzpomenout jen na počáteční schůzky a jednání. Těch závěrečných, kdy se rozhodovalo o zřízení katedry výtvarné tvorby a dvouoborovém studiu s oborem výtvarná výchova, jsem se již nezúčastnil. První záměrné setkání se uskutečnilo v Ovčáčkově ateliéru na Zámecké ulici v Ostravě. Bylo to někdy na přelomu roku 1990–91. Setkala se tam jen malá, čtyř-, možná pětičlenná skupinka přátel, kamarádů. Účastníky nedovedu vyjmenovat. Vedle iniciátora tam byl jako u všech dalších jednání Václav Šafář. V ateliéru jsme se sešli asi pětkrát, pak jsme se přesunuli k nám, na katedru výtvarné výchovy. Skupinka se
rozrůstala. Po počátečním tápání Ovčáčkův úmysl – projekt dostával konkrétnější podobu. Věděli jsme, co chceme, ale neshodovali jsme se, jak to má vypadat, jakou formu či podobu škola může mít, ale především jsme nevěděli, jak konkrétně vše realizovat, koho oslovit apod. Od počátku radikální autor Ovčáček i umírněnější Šafář usilovali o založení nové samostatné školy, která by se měla podobat Akademii výtvarných umění. Mnohým se to ale jevilo jako příliš odvážné a neuskutečnitelné – jako nepřekonatelný problém se uváděly finance, vybavení a pod. Nevím a nedovedu dobře posoudit, zda rozhodnutí o počáteční formě školy bylo tehdy jedinou možnou variantou. Dnes se zdá, že rozhodnutí asi nebylo nejšťastnější ... Založení Střední uměleckoprůmyslové školy bylo snadnější a historie je zcela prozaická. Na prvních porubských schůzkách Akčního výboru výtvarníků jsem se zmínil o úmyslu a po krátké diskusi, kterou jsem chápal jako souhlas, jsem brzy poté již navrhovaný konkrétní plán a podobu školy nechal odsouhlasit na radě a asi i na členské schůzi nově vzniklého spolku ostravských výtvarníků – SVUT UVU. Neznaje nikoho, žádné jméno, zatelefonoval jsem na odbor školství KNV (možná se to jmenovalo odbor školství a kultury), naznačil svoje plány a důvody, a v úřední den pak navštívil vedoucího odboru dr. Pinkase a podrobněji jsme vše projednali. Asi po třech návštěvách vše bylo hotovo. Tuším, že jen dvakrát jsem musel
ještě navštívit Ministerstvo školství v Praze. Bylo potřeba vyplnit několik ne příliš složitých formulářů s názvem školy, názvem zvolených oborů a s garancí záruky odbornosti, kterou poskytla, podepsala a orazítkovala rada SVUT UVU Ostrava. V té době všichni byli hodní a vstřícní, neboť to bylo na úplném počátku roku 1990.
výtvarné umění asi studuje radostněji, možná snadněji a lépe, 20 letá existence výtvarného školství v Ostravě a především každoroční velký zájem mladých uchazečů několikanásobně převyšující možnosti přijetí k výtvarnému studiu svědčí o mnohém a potvrzuje, že i v Ostravě lze získat kvalitní plnohodnotné výtvarné vzdělání.
Bylo ještě třeba přemluvit a navrhnout ředitele a vedoucí profesory zvolených oborů. Vypsaného konkurzního řízení se mimo oslovené zúčastnili jen dva zájemci navíc. Přijímací zkoušky jsme zrealizovali v Ostravě, prostorách katedry výtvarné výchovy na PdF. Největší problém a složitosti byly s budovou školy. To, co nám nabízeli, bylo nevyhovující a námi vytipované objekty byly nedostupné. Nakonec přidělená upravovaná budova na ul. Karla Pokorného v Porubě v září 1990 nebyla včas stavebně dokončena a připravena k provozu a nová začínající Střední uměleckoprůmyslová škola musela v tichosti zahajovat asi ve čtyřech místnostech mateřské školy Bohuslava Martinů v Porubě.
Řada významných projektů, výstav, publikací a jiných aktivit pedagogů, žáků i absolventů, realizovaných nejen v Ostravě, ale i za hranicemi země, úspěchy některých, kteří dnes už patří k nepřehlédnutelným osobnostem české výtvarné scény, zastoupení mnohých ve státních galerijních sbírkách, úspěšná reprezentace České republiky umělci z regionu na Bienále v Benátkách a další jsou rovněž dokladem kvality práce pedagogů a celého ostravského výtvarného školství.
3) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR. I když v Paříži, nebo v Praze, či jinde vzhledem ke kulturnímu zázemí a tradici se
4) PANE VARMUŽO, MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? Již delší dobu se věnuji grafice. Začal jsem kopírkou – xeroxem a dnes výlučně pracuji s počítačem, dělám tedy počítačovou grafiku. Používám kopírku, fotoaparát, pracuji
s digitálními záznamy, vlastními kresbami, reprodukcemi atd. Poněkud tradičním postupem koláže – vše upravuji na počítači, nejčastěji v corel photopaintu. Tisknu na inkoustových plotrech na matný papír, ale i na barnet a průhledné fólie. Mým opakujícím se tématem je hlava. Především autoportrét. Neustálá proměna, prchavost okamžiku stárnoucí fotografované tváře, její následná výtvarná počítačová transformace dosti přesně postihují můj záměr osobního sdělení výpovědi. Po nových technikách už netoužím, kruh se pomalu uzavírá. Je stále ještě hodně prostoru a možností tam, kde jsem ve skutečnosti teprve na začátku.
Po á š e l Miloš Polášek, zakladatel výuky fotografie na Ostravské univerzitě, zabývá se klasickou i digitální fotografií
K
P
1) PANE POLÁŠKU, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT? V polovině šedesátých let přišlo jisté uvolnění a vzedmula se snad ve všech tvůrčích entitách a oborech vlna bouřlivého rozmachu tvorby, bořící do té doby zkostnatělé mantinely „sorely“. Přesto, že to vydrželo jen do „normalizace“ po sovětské okupaci, vystavělo to českému kumštu solidní piedestal – od filmu a literatury až po výtvarné umění. Poté zbyla tvůrčí svoboda tak pro tradičí krajináře jakž takž slušně se živící tvorbou srovnatelnou dnes (i formátem 16:9) s TV seriály a mýdlovými operami, kde tolerovaná moderna končila divokostí Cézannovské barevnosti. Jakákoli profesionální realizace byla limitována členstvím či kandidátstvím ve Svazu českých výtvarných umělců s tolerovaným předstupněm „evidovaných“ výtvarníků. Bez tohoto začenění se ve svobodném povolání nedalo existovat – po šesti týdnech bez pracovního poměru se člověk stával „příživníkem“ s téměř automatickým přesunem do vězení. Ani absolutorium vysoké školy nedávalo automatickou možnost takového
členství a průměrná doba „dozrání“ autora z evidované či kandidátské formy na člena SČVU trvala snad 10 let, s doprovodem řady oficiálních výstav, publikací a pod. A to každá realizace sebemenšího letáku, plakátu či katalogu podléhala schválení umělecké komise, v níž kromě stranických členů výboru SČVU zasedal vždy i ideový odborník z výboru KSČ. Buzerace to byla neskutečná a schvalování sebemenší realizace bylo horší než státnice či obhajoba disertace. Fotografie na tom byla snad nejhůře, stále ještě se za uměleckou tvorbu považovala jen s výjimkami a ke schvalování byla akreditována jen pražská umělecká komise Díla. I se čyřmi diapozitivy třeba na návrh obalu gramodesky se muselo jet do Prahy a osobně je předkládat v minimálním profesionálním formátu 6x9 cm a větším. Nebyly barevné kopírky jako dnes a snad mám ještě někde schovánu maketu návrhu 1:1, kde jsem musel barevný diapozitiv z titulní stránky vymalovat akvarelem. Kandidátů SČVU či „evidovaných“ fotografů nás v moravskoslezském kraji bylo jen pět. Sám jsem byl po dvaceti letech přijat za člena Svazu a umělecké komise až v roce 1989. A když se pak zakrátko totalitní režim zhroutil, sami jsme tuto komisi zrušili, protože ji v nastávající demokracii najednou už nikdo nepotřeboval a výtvarnou tvorbu mohl každý realizovat, jak chtěl. 2) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE VÁS „VE VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJE-
VUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR. Chci se vyjádřit především k fotografii, neboť v jiných oborech už podrobnější přehled ztrácím. Tradice odborného fotografického vzdělávání je snad na Ostravsku z celého státu nejkonzistentnější. Počátky jsou v amatérské oblasti, garantované kulturními středisky a poradními sbory, do jejichž aktivit jsem byl zapojen už počátkem 60. let. Už tehdy jsme praktikovali formu víkendových workshopů, kdy kulturní středisko zajistilo někde na horské chatě ubytování (a pro nás lektory i stravu), aby se zde pak večer pořádaly přednášky a přes den nějaký ten praktický workshop v exteriéru. Tuto osvědčenou formu pak převzal i Institut výtvarné fotografie, který na tuto praxi navázal. A obdobnou formu používá u svého distančního studia i Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Oproštění od pedagogických aspektů původně dvouoborového studia umožnilo hlubší průnik do problematiky, vyšší profesionalizaci absolventů a šíři jejich rozhledu. To na druhé straně přineslo i zvýšená rizika nejistoty profesionálního uplatnění. Množství výstav snad ve všech oborech přímo expandovalo a mění se i vztah veřejnosti k výtvarným dílům, jejich užití a potřebě. Vlastnictví originálů se stále více dostává do investičích poloh tezaurace známých
jmen a je koncentrováno finanční silou sběratelů. Cesta mladých tvůrců k seberealizaci však nikdy nebyla snadná a až budoucnost ukáže, nakolik je tento posun trvalý. 3) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE DŮLEŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY? Množství vysokoškolsky vzdělaných absolventů v celé Evropě podstatně narostlo. Zastávání řídících funkcí maturanty, zcela běžné v době mého nástupu do praxe, je dnes prakticky nemožné. Nutná proměna proběhla v řadě etap i na naší univerzitě a zákonitost přerodu původně středoškolského „pajdáku“ na pedagogickou fakultu tedy posléze logicky následoval i přerod původní výtvarné katedry přes Institut pro umělecká studia až k dnešní fakultě. Stále je zde ovšem naléhavý imperativ: Jak dál? Nakolik atmosféra společenského života kumuluje a kultivuje další aspekty života absolventů v interakci s ostatní společností. Zde mám pocit setrvalé absence výtvarné kritiky v běžných médiích, omezení se na neobjektivní vernisážové adorace a s tím související odstup neodborné veřejnosti. Cítím zde absenci kulturního časopisu, který by se věnoval nejen výtvarnému umění, ale i literatuře a hudbě – jako byl
bývalý Kulturní měsíčík. Bez dotací je takový projekt ovšem nerealizovatelný. Proto je nepochopitelné, že dotace směřují třeba na vysoce ziskovou akci Colours of Ostrava nebo podporu fotbalových klubů, platících hráčům stejně nemorální honoráře, jako jsou odměny vrcholových manažerů státních podniků a politiků v dozorčích radách. 4) NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ JSTE SE ZASLOUŽIL O ZAHÁJENÍ VÝUKY FOTOGRAFIE. MOHL BYSTE VZPOMENOUT NA JEJÍ ZAČÁTKY? CO SE ZA 20 LET VE VÝUCE FOTOGRAFIE NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ ZMĚNILO? Nad koncepcí výuky fotografie jsem poprvé přemýšlel koncem 60. let při řadě konzultací s prof. Ludvíkem Baranem, když se tato výuka zaváděla na pražské FAMU. Důraz se hodně kladl na metodiku, s využitím teorie doc. Jána Šmoka o zákonité možnosti přerodu informativních atributů sdělení v emotivní. Tehdy se totiž fotografie ještě běžně za uměleckou tvorbu nepovažovala a v jakékoli praxi se diferencovalo mezi fotografií dokumentární, reportážní a výtvarnou. Ve druhé polovině 90. let, kdy jsem s výukou fotografie na OU započínal, už to bylo zcela jinak, umělecká fotografie byla celospolečensky akceptována a kromě FAMU se studovala i v opavském Institutu. Záměrně
jsem tedy studium koncipoval jako mezioborové, s hlavním důrazem na aspekty aplikace fotografie v jiných tvůrčích oborech a médiích. A právě tyto aplikace umožňují organické začlenění všelikých „speciálních technik“ a alternativ modifikace obrazu do fyzických artefaktů i virtuálních konceptů. Díky grantu se podařilo vybudovat ateliér propojující klasickou fotochemickou technologii s digitálními prvky, které dnes převzaly dominující vliv. Přesto však považuji za potřebné, aby vysokoškolsky vzdělaný odborník ovládal všechny aspekty profesionální tvorby.
tvůrčích prvků fotografie i díky internetovým webům – třeba Ondřeje Neffa a Institutu digitální fotografie, pořádajícím řadu sofistikovaných odborných workshopů.
5) PRAKTICKY „ZA ROHEM“ – V NEDALEKÉ OPAVĚ – JIŽ ŘADU LET ÚSPĚŠNĚ PŮSOBÍ INSTITUT TVŮRČÍ FOTOGRAFIE. JE TO, PODLE VÁS, PŘÍMÁ KONKURENCE OSTRAVSKÉ UNIVERZITY, ANEBO SE NEDÁ HOVOŘIT O KONKURENCI, ALE SPÍŠE O VZÁJEMNÉM DOPLŇOVÁNÍ?
V posledních dvou letech se zaměřuji na propojení digitální fotografie s klasickou. Na tuto problematiku je orientována má poslední ne už výtvarná monografie, ale spíše „technologická“ příručka 7x10“ / Klasická fotografie v digitálním věku. Narůstají totiž signály, že fotografie, jak jsme ji znali, používající filmy, vývojky a citlivé papíry, zachází na úbytě. Dokonce doposud největší výrobce fotochemických materiálů americký Kodak zrušil výrobu citlivých papírů. I výroba rentgenových filmů se stává zbytečnou a zdravotnická zařízení si tyto snímky posílají po síti. Je tu tedy nebezpečí, že po cca 180 letech od aplikace vynálezu fotografie ta klasická zanikne.
Rozhodně je to spíše o tom doplňování. Navíc mám pocit, že právě distanční forma opavského studia se stále více blíží modelu jakési aplikace druhé odbornosti, rozšíření obzoru a znalostí už proto, že úzce orientovaný specialista své uplatnění bude nacházet stále obtížněji. Moderní digitální technika neuvěřitelně usnadnila technologické aspekty fotografie a zdemokratizovala přístup k získání dokonalého obrazu. Navíc obecně roste informovanost o aplikacích
6) PANE POLÁŠKU, MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ FOTOGRAFICKÉ TVORBY, VČETNĚ TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Výhodnost zaznamenávat obrazová data digitálním způsobem je ovšem nesporná, už se dospělo i k vyšší kvalitě než u klasického
procesu, takže dnes se tato technologie stále více protlačuje i do filmu. Lkát tedy nad tímto vývojem a oplakávat „staré zlaté časy“ nelze. Jsem ovšem přesvědčen, že originál výtvarného artefaktu – ať už je to grafika tištěná z hloubky či plochy, nebo vyvolaná fotografie s redukovaným stříbrem – zůstane už svou autorskou jedinečností nenahraditelný. Přišel jsem proto s „kuchařkou“ receptů, jak si s tím poradit a „hand made“ technikou si všechno potřebné z dostupných surovin vyrobit – od citlivých materiálů až po vývojky k jejich zpracování. Prostě využít vstupních digitálních dat nasnímaného obrazu k získání jedinečného a klasického autorského originálu.
u L s o
ka
Mgr. Michal Kalhous, Ph.D., vedoucí ateliéru fotografie Ostravské univerzity, věnuje se fotografii
1) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE I JAKO KURÁTOR VÝSTAV KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )? Potenciál školy je podle mne větší, než je její stopa ve městě jako takovém, i když toto posuzuji spíš jako přespolní outsider. Z tohoto potenciálu nakonec těží hlavně za hranicemi města.
k
V 90. letech byla Ostrava vnímána jako významné centrum republikové umělecké scény. Přes všechny snahy ale nevznikl nový prostor, jenž by odpovídal významu a velikosti města, a tak se umělci možná v přirozeném rytmu stáhli do soukromých aktivit a někteří opustili město. Na situaci lze nahlížet i jako na jakýsi rovnovážný stav, je ale potřeba pořád pracovat na straně dobra a umění. 2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR FOTOGRAFIE. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Ateliér je od začátku budován jako otevřená platforma, která se snaží využívat možností propojení aktivit s ostatními ateliéry školy, a pokud to situace dovolí, snažíme se zvát na dílny, prezentace a přednášky respektované odborníky a tvůrce z oboru. Studenti se tak seznamují s co možná nejširší škálou přístupů, která jim pomůže v hledání jejich vlastní cesty. 3) PRAKTICKY „ZA ROHEM“ – V NEDALEKÉ OPAVĚ – JIŽ ŘADU LET ÚSPĚŠNĚ PŮSOBÍ INSTITUT TVŮRČÍ FOTOGRAFIE. JE TO VAŠE PŘÍMÁ KONKURENCE, ANEBO SE CÍLE A ZPŮSOBY VÝUKY NA OBOU ŠKOLÁCH NATOLIK LIŠÍ, ŽE SE NEDÁ HOVOŘIT O KONKURENCI, ALE SPÍŠE O VZÁJEMNÉM DOPLŇOVÁNÍ? Musím říct, že mne těší jakýkoli úspěch na poli umění a fotografie, takže ostatní školy, jež mají ve svém programu fotografii, vnímám spíš jako kolegy pracující na společném díle. Školu vždy utváří specifické podmínky místa, na naší škole třeba možnost již zmíněné podnětné interakce s ostatními ateliéry, učiteli a studenty. Nezanedbatelným činitelem by měli být i učitelé, z toho tedy plyne, že situace je vlastně neopakovatelná.
3) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? V poslední době možná i s ohledem na mou životní situaci mne zajímá téma přirozeného světa a míry osobní zodpovědnosti. K tvůrčí – umělecké práci používám analogovou fotografii, která mi plně vyhovuje. 4 ) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM? To bych asi nechal raději na posouzení třetí osoby, určitě jsem v obou případech reprezentantem sama sebe a chtěl bych být kongruentní. (No a první je i podmínkou druhého.)
c
Si s b K y i Mgr. Marek Sibinský, Ph.D., proděkan Fakulty umění Ostravské univerzity, věnuje se volné grafice
PANE PRODĚKANE, KROMĚ TOHO, ŽE SE V SOUČASNÉ DOBĚ PODÍLÍTE NA VEDENÍ FAKULTY UMĚNÍ I KATEDRY GRAFIKY A KRESBY, ZÁROVEŇ PATŘÍTE MEZI PRVNÍ ABSOLVENTY VÝTVARNÉ TVORBY NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ. SROVNEJTE TEHDEJŠÍ VÝUKU S TOU DNEŠNÍ. MŮŽETE JMENOVAT I NĚKTERÉ SVÉ SPOLUŽÁKY A ŘÍCI, ČÍM SE DNESKA ZABÝVAJÍ?
s
V roce 1997 jsem absolvoval ateliér volné grafiky pod vedením prof. Eduarda Ovčáčka na tehdejší katedře výtvarné tvorby PdF OU. KVT, později transformována jako Institut pro umělecká studia, byla předchůdcem současné Fakulty umění OU, která vznikla v roce 2007. Studia výtvarných umění na OU prošla od svých počátků v devadesátých letech po dnešní podobu Fakulty umění velkým rozvojem a proměnami, jednak v šíři nabízených oborů, respektive ateliérů a jednak jejich pedagogů, osobností uměleckého provozu, jež byly ve vedení těchto ateliérů či pracovišť. Dnes je na FU devět kateder, z toho čtyři jsou zaměřeny na výuku výtvarných umění a v rámci těchto čtyř kateder je jedenáct specializovaných ateliérů. Také materiální a technické zabezpečení se během dvaceti let radikálně změnilo, kdy v počátcích měla KVT k dispozici jen pár místností v budově na ul. Českobratrské, v současné době fakulta disponuje samostatnou budovou v Ostravě-Mariánských Horách, která nedávno prošla rekonstrukcí a všechny ateliéry jsou vybaveny technikou a technologiemi odpovídajícími současným požadavkům. Jak jsem se již zmínil, v roce 97 ukončili svá studia první absolventi KVT, z tohoto ročníku se v rámci uměleckého provozu prosadila řada mých spolužáků, např. Jaroslav Koléšek, Aleš Hudeček, Katarína Szanyi, René Rohan, Martin Červenák, Jiří Maška, Martin Adamec. Část z nich dnes působí jako pedagogové na uměleckých školách, nebo pracují v oblastech úzce spojených s výtvarným uměním.
á
a L B bn Doc. Daniel Balabán, ak. mal. vedoucí ateliéru Malba I, Fakulta umění Ostravské univerzity, věnuje se malbě
1) PANE BALABÁNE, JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVSKA? URČITĚ MŮŽETE SROVNÁVAT S DOBOU, KDY V OSTRAVĚ VYSOKÁ UMĚLECKÁ ŠKOLA NEBYLA …
b
Ostrava vydala a vydává řadu umělců, kteří v Ostravě nezůstávají. Na sklonku totalit se výtvarný projev studentů Pedagogické fakulty, ale i absolventů večerní průmyslovky, jakož i lidí z undergroundu, stal vyjádřením odporu proti establishmentu i výrazem svobodného myšlení mladých umělců. Výrazem tohoto vření byly výstavy na různých alternativních místech, především v bytech, ale i v podchodu pod Frýdlantskými mosty, na haldách, v rámci Rockfestů a akcí skupiny literátů a výtvarníků zvané Přirození. Tato naakumulovaná energie se projevila hned po sametové revoluci na výstavě Salon nezávislých. A z tohoto silného výtvarného potenciálu vznikla původně v rámci Pedagogické fakulty katedra výtvarné tvorby, nynější samostatná Fakulta umění Ostravské univerzity. Řada jejích absolventů dnes učí jako asistenti nebo na uměleckých průmyslových školách v Ostravě. Tvorba studentů, ale i pedagogů je prezentována na četných výstavách v prostorách Dolu Michal, v průmyslovém areálu v oblasti Dolních Vítkovic, v centru Cooltour na Černé louce, v galerii Synagoga v Hranicích atd. Diplomanti vystavují své práce v Domě umění, loni pak v Gongu
v Dolních Vítkovicích. Již 2. rokem pořádáme studentské projekce nazvané Šestka v prostorách Domu umění, hojně navštěvované veřejností, které slouží jako svobodná umělecká platforma k poučení i diskusím. Umění, které prezentují naši studenti ve veřejném prostoru města, má rovněž subverzivní a kriticky akční rovinu, v rámci které mohou poukazovat na problémové věci. 2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL PRVNÍ ATELIÉR MALBY. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ? Během 20 let svého působení na OU jsem vybudoval ateliér malby. Kromě technických a rutinních malířských dovedností jsem vždy kladl důraz na myšlení, obsahovou stránku tvorby. Studenti, kteří přicházejí z výtvarných průmyslovek, jsou často výtvarně zruční, nicméně postrádají všeobecný rozhled a vlastní vnitřní svět. Proto se je snažím rozvíjet nejrůznějšími stimuly, nejenom výtvarnými. Kromě elementárních výtvarných úkolů, především během bakalářského studia, jako jsou plošná a objemová malba, gesto, pohyb, linie, rytmus, dostávají úkol ke klauzurám, které rozvíjejí jejich myšlení. Příklady takových úkolů: eskapismus, ošklivost, jednoduchá věc, banca rotta atp. Přes současné tendence k přesahování malby do jiných médií považuji za podstatné, aby
se studenti důkladně prakticky seznámili s možnostmi a mohutnostmi malby jako takové. 3) MÁ DNESKA KLASICKÁ MALBA JAKO OBOR UMĚLECKÉ ČINNOSTI ŠANCI OBSTÁT V KONKURENCI DIGITÁLNÍCH MÉDIÍ, KDE SE PODÍL „RUČNÍ“ PRÁCE A ŘEMESLA NEUSTÁLE ZMENŠUJE? V konfrontaci s novými (digitálními) médii je možno si nově uvědomit nejen to, co malba nemůže, nebo to, co umí ona média lépe, ale i to, co malba může. A tím je především osobní faktura malíře, řemeslnost a rukodělnost, haptičnost barevné hmoty. Podobně jako se malba v 19. století osvobodila od mimetické funkce realistického zpodobování pod vlivem nově se rozvíjejícího média fotografie, tak i dnes pod vlivem digitálních médií má malba příležitost znovu prozkoumat své elementární kořeny a mohutnosti. 4) PANE BALABÁNE, VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
Ve své tvorbě se snažím propojit osobní zážitky, ať už interní nebo externí, s jakousi jejich výtvarnou reflexí. A tak se v mých obrazech objevují polohy intuitivní s obsahově koncepčními. Tomu odpovídá i svobodný výběr způsobu malby, její techniky a technologie. To znamená, že po formální stránce jsou mé malby značně různé. Obsahově však gravitují stále k mé osobnosti a některá témata se vracejí. Rád bych vyzkoušel malbu „al- fresco“, ke které jsem zatím neměl příležitost. 5) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM? Vzájemně participujeme se studenty a asistenty na společných výstavách, při jejichž instalaci se studenti mnohé naučí. Často uvádím a komentuji výstavy studentů a absolventů a publikuji ve výstavních katalozích. Tyto texty slouží studentům jako vhled do mého myšlení. Uvádím i moderuji pořad studentských projekcí nazvaný Šestka v Domě umění Ostrava, který umožňuje konfrontaci různých názorů a rovněž mi umožňuje sdělovat aktuální problémy umělecké tvorby studentům i veřejnosti.
w w K oLs o
Doc. MgA. František Kowolowski, vedoucí ateliéru Malba II, Fakulta umění Ostravské univerzity, žánrový rozsah jeho umělecké tvorby je velmi široký – od akčního umění po klasickou malbu, zároveň působí jako kurátor uměleckých výstav
1) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE I JAKO KURÁTOR VÝSTAV KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )?
k
Musím říct, že zásadním způsobem. Absence vysokého školství v daném oboru vždy zasahuje do defenzívy provozu umění a celé komunity. Ostrava se svými historickými kontexty je něčím výjimečná v českém prostředí. Traumata spojená s kulturním kontextem se zde vyjadřovala více direktivně. Když k tomu přičteme nelehké sociální prostředí, byla tato situace traumatická. Fakulta by měla tuto trhlinu zaplňovat, a myslím, že docela úspěšně. Kdyby v regionu zůstávalo více absolventů, přínos pro stabilizaci výtvarné scény by byl ještě silnější. Škola a silné osobnosti zásadně mění klima ve společnosti. 2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR MALBY II. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Vývoj ateliéru není markantní, zásadní postoje k umělecké tvorbě a médiu malby se názorově ustálily v konceptuálním rámci a v neustálém hledání hranic a možností individuální výpovědi jednotlivých studentů. Je to podnětná konfrontace názoru jak na uměleckou tvorbu, médium, tak na hledání odpovědí v přítomnosti a uplatňování kritického vidění světa.
a obsahu, o posouvání hranic v rámci použitých médií. Preferuji efemérní formy v umění, které se následně (procesem, stanoviskem v času) přelévají do protikladu, jakým je například malba. V těchto případech považuji nehierarchické využívání médií a forem za důležité. Rád bych někdy využil technologických prvků pro zhmotnění monumentální intervence do veřejného prostoru či krajiny.
3) PANE KOWOLOWSKI, VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST?
4 ) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM?
Moje téma vyvěrá z bytostních otázek lidské existence, tedy z ontologických otázek. K tomu odkazuje mé myšlení, v rámci postmoderních diskurzů mě zajímá polarita věci, redefinice pojmů a významů, jejich étosu či etického ukotvení. Jednou z možností poznání v umění u mě směřuje ke koncepčním stanoviskům. Hledám tedy určitý analytický stav věcí a informací. Pracuji v různých médiích, která jsou pro mne rovnocenná a vztahují se k obsahu či tématu zpracování. Snažím se o maximální adekvátnost formy
Rozhodně zkušeností, která je nezcizitelná a dává možnost otevřeného dialogu se studenty. Pedagogickou a uměleckou činnost chápu jako jednotný a nedělitelný akt směřující k naplnění. Mohli bychom říci, že se jedná o poslání.
c
Ly á e s
K
Doc. Mgr. Petr Lysáček, vedoucí ateliéru intermediálního umění, Fakulta umění Ostravské univerzity, věnuje se intermediální tvorbě
L
1) SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT? Dobu „do roku 1989“ bych rozdělil na dobu tak zhruba do roku 1985, ve které se odehrávaly pokoutné, ale krásné akce v bytech např. u Holců nebo Jana Holuši a podivína Fergusona na Hulvákách. Asi těch míst bylo víc, ale šly mimo mě a nedozvěděl jsem se o nich. Jinak jednoduché prosté NIC. Spíše šlo o nekoordinovaná setkání a diskuze klubka zainteresovaných kulisáků v Divadle Petra Bezruče (David, Pesch, Kolář, Pastrňák). Bájné a legendární až divoké pařby se údajně odehrávaly v ateliéru Edy Ovčáčka, ale to jsem mladý a bylo to pro mne jednoduše řečeno nedostupné. V následných letech narůstajícího odbojného ducha doby se vlastně už dalo dělat cokoliv, i když to pořád bylo riskantní, ale tím pádem velmi povzbudivé – např. Konfrontace v zábřežském kulturáku, které organizoval Pepa Sučík a taky se už „na scéně“ objevil Jiří Surůvka a celá parta kolem Balabánů. Já ale odešel v roce 1987 na AVU do Prahy a o všem se spíše dozvídal ex post. Vlastně se dá říct, že tato doba už byla docela našlapaná a lídři režimu (na pár vyjímek
– Tomáš Haleš, který byl donucen k emigraci) směšně a spěšně kousali do prázdna. 2) JSTE ZNÁMÝ NEJEN JAKO UMĚLEC ČI PEDAGOG, ALE TAKÉ JAKO ORGANIZÁTOR KULTURNÍHO ŽIVOTA. PO LISTOPADU 1989 SE OTEVŘELY NOVÉ MOŽNOSTI … JAK JSTE TOHO VYUŽIL? Po mém návratu do Ostravy ze studií na AVU v roce 1993 už běžela ve městě celá řada aktivit. Naladění „hladové“ společnosti otevřelo dveře do institucí jako GVUO a jistou přízeň projevovala prostřednictvím grantů i radnice. Jednoduché bylo se sejít a rozhodnout se zorganizovat festival (Malamut), nebo otevřít galerii (761 se Stanislavem Cigošem), zvát do Ostravy umělce z celé země (velká část z nich sem přijela poprvé v životě, takže se nerozhodovali dlouho) a recipročně být zván k nim. V podstatě toho bylo, jako když se vysype splašený náklaďák. 3) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )?
Odpověď souvisí s klimatem zásadní změny orientace společnosti na pokleslé konzumní hodnoty a ještě k tomu odklon lidí od kultury k zábavě. Vnímání přítomnosti vysoké umělecké školy ve městě v zemích okolo Česka se mi zdá výrazně odlišné od situace u nás. Dny otevřených dveří na akademiích jsem zažil v Polsku, Německu, Slovensku a vlastně i USA. Diskutoval jsem tuto situaci s kolegy v dalších zemích. Byl jsem v klauzurních komisích prakticky všech českých vysokých výtvarných škol. Po těchto zkušenostech se mi moc nechce porovnávat se situací v Ostravě. Nedopadlo by to dobře. Jiný dopad se projevuje přítomností absolventů ve městě, kteří se rozhodli v Ostravě zůstat, tvoří a doplňují podstatně její výtvarnou scénu. I když se dá pořád mluvit jen o jednotlivcích, určitě to stačí. Nezájem a permanentní nevědomí ostravské veřejnosti mi už vlastně nevadí. V oboru činní zůstanou jen ti nejodolnější a vlastně i nejkvalitnější. Nemám pocit, že by tím umění ve městě ubylo. Nepřízeň vlastně utvrzuje kolektiv. A je mi jedno, jestli dobré umění najdu v Ostravě někde v alternativní komunitě, nebo potvrzené instituci. V tom určitém zdejším místě je pak příjemně a bez snobizmu, který je dost cítit například v centru oborového dění, tedy v Praze. 4) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR INTERMEDIÁLNÍ TVORBY. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Tento ateliér jsem překoncipoval hned po nástupu do něj, neboť pojem intermedialita byl mylně vnímán jako podřízený doplněk zdobící prostřednictvím sochy a obrazu architekturu. Takové zkroucení obsahu výuky jsem musel razantně až bohužel neohleduplně narovnat, což se projevilo tím, že všichni studenti z ateliéru odešli. Hned ale naštěstí přestoupili ke mně dost hodně zajímaví studenti z ateliérů jiných. Předchozí funkčnost nasměrování jsme přeorientovali směrem k volné konceptuální tvorbě a v rámci technologických možností započali příjemný experiment – volnou intenzivní vzájemnou konfrontaci. Postupem doby vyvstala potřeba programových aktualizací v oblasti videa a digitálních technologií. Bylo jasné, že časem se ateliér rozdělí na dva hlavní proudy – nová média a spíše konceptuální materiálovou tvorbu v prostoru. Příchodem Jiřího Surůvky do týmu se tato vize stala realitou. Vývoj do budoucna bude asi dost zajímavý. Souvisí se zájmem příchozích studentů, kteří pakliže se dnes rozhodují studovat vysokou uměleckou školu, uvažují daleko pragmatičtěji a praktičtěji vzhledem k uplatnitelnosti svého vzdělání v praxi. To, co jim intermediální ateliér nabízí je pouze o oborové profesionalitě a ta je objektivně řečeno „v praxi“ zdánlivě nepoužitelná. Osud názvu ateliéru nebo náplň práce v něm jsou stále otevřená, třeba se stane ateliérem více sochařských, splyne s jiným, anebo třeba taky zcela zanikne.
5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÉ TÉMA, TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? Distanc, ironie, mystifikace, humor, pozitivní pointa, materiálová senzitivní abstrakce, ikona, citace, umění starých a starších kultur, harmonie. Instalace, objekt, performance, materiálová malba, fotografie, video, recyklace a na začátku všeho – kresba. Domnívám se, že si s tímto už budu muset vystačit. Ledaže bych ještě našel nějakou mnou zatím nevyzkoušenou kombinaci tohoto všeho dohromady.
6) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM? Tím, že o všem, o čem přemýšlím při vzniku díla, nebo konfrontováním se s dílem jiného umělce na výstavě se bavím se studenty v ateliéru. Taky se je snažím přemluvit (dříve jsem to jen nabízel) vyhnout se zbytečnostem a dostat se tím pádem rychleji k podstatě – ničím neomezované svobodné tvorbě.
o
v Su u k r Doc. Mgr. Jiří Surůvka, vedoucí ateliéru nových médií, Fakulta umění Ostravské univerzity, věnuje se intermediální tvorbě a novým médiím
1) PANE SURŮVKO, SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. MŮŽETE NÁM, PROSÍM, ALESPOŇ NĚKOLIKA VĚTAMI, POPSAT, JAK SE TEHDY VŮBEC DALO V OSTRAVĚ VÝTVARNĚ EXISTOVAT? Já jsem byl celkem ještě relativně mladý (v roce 1989 jsem měl 28 let a studoval jsem) a vystavoval s přáteli neoficiálně, na chodbách a půdách u známých, na haldě, a polooficiálně v některých kulturních zařízeních na přehlídkách amatérského umění. Ke skutečné umělecké kariéře jsem se dostal až v demokracii v 90. letech. 2) JSTE ZNÁMÝ NEJEN JAKO UMĚLEC ČI PEDAGOG, ALE TAKÉ JAKO ORGANIZÁTOR KULTURNÍHO ŽIVOTA. PO LISTOPADU 1989 SE OTEVŘELY NOVÉ MOŽNOSTI … JAK JSTE TOHO VYUŽIL? Ostrava má dodnes v organizaci výtvarného života značný deficit, bylo to jasné už v devadesátých letech, že pokud se nepostaráme sami, nikdo to za nás neudělá. Hledali jsme možnosti, jak vystavovat a pořádat výstavy jiných umělců, což by nám umožnilo napojit ostravskou scénu na ostatní centra, především v Praze, ale také v Polsku a na
Slovensku. Byly to výstavy v Minikinokavárně, Černé louce, Ostravském muzeu, založení galerie Jáma 10 v r. 1998, pořádání mezinárodních výstav na Dole Michal, Domě umění v Opavě, Českém Těšíně a jinde. Také jsme rozjeli mezinárodní festival performance Malamut, který existuje dodnes. Důležitý byl vznik vysoké umělecké školy, jejíž pedagogové a studenti se na tyto aktivity brzy napojili. 3) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM )? Myslím, že vliv těchto škol je ve všech městech obdobný, tedy nezanedbatelný. 4) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR NOVÝCH MÉDIÍ. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
Kromě klasických oborů, které si vedly od počátku dobře, na škole působil i intermediální ateliér Petra Lysáčka, orientovaný na novější tendence současného umění, zejména instalaci a objekt. Po roce 1996 s rozvojem digitální techniky a její postupné dostupnosti pro řadové občany jsme začali používat osobní počítač k výtvarné praxi. Měl jsem v té době úspěchy s digitálními tisky, spolupracoval jsem s DTP studii a grafickými designéry. Po několikaleté praxi nastala možnost zřídit takový ateliér na Institutu umění OU, posléze FU OU. Ateliér, který dnes nese název Video, multimédia, performance, vznikl jako modul na katedře intermédií. Ateliér se tedy od původně nových médií obsahově poněkud rozšířil, ale vycházíme i z klasických médií, jako je malba, objekt, instalace. 5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÉ TÉMA, TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? No můj rejstřík technik se rozšířil od malby, objektu, přes již zmíněné digitální tisky
k projektovému umění, videu, instalaci ve veřejném prostoru a street performanci. Také jsme donedávna provozovali mezigenerační kabaret, společně se studenty. 6) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM? Do mnoha aktivit v prostoru města vtahujeme studenty, provozujeme jako občanské sdružení galerii a již zmíněný festival performance Malamut, sympozia a pobytové stipendium... Na tom všem se podílejí i naši studenti. Spolupracujeme se spřátelenými ateliéry ostatních vysokých škol podobného zaměření a uměleckých akademií v Praze, Brně, Olomouci, Ústí n. L., Bratislavě, ale i v Polsku a Německu. Jsou to převážně společné plenéry, výstavy, výměny stážistů z řad studentů i pedagogů ...
o N g
Doc. Mgr.A. Pavel Noga, ArtD., v letech 2005–2012 vedoucí ateliéru grafického designu, Fakulta umění Ostravské univerzity, věnuje se grafickému designu a volné grafice
1) PANE NOGO, JAK SE PODLE VÁS DNES V OSTRAVĚ NA POLI GRAFICKÉHO DESIGNU PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY? URČITĚ MŮŽETE SROVNÁVAT S DOBOU, KDY V OSTRAVĚ VYSOKÁ UMĚLECKÁ ŠKOLA NEBYLA …
n
Koncem 80. let 20. století jsem studoval na Pedagogické fakultě v Ostravě, což byla přímá předchůdkyně Ostravské univerzity. Oblasti výtvarného umění tehdy přinesla řadu nových výrazných osobností (např. Jiří Surůvka, Lenka Klodová), které se aktivně podílely na neoficiálním i polooficiálním uměleckém životě (např. bytové výstavy, instalace v ostravských podchodech, umělecké přehlídky v rámci hudebních festivalů). Naproti tomu grafický design nebo propagační grafika (jak se tomu říkalo) vyžaduje přece jenom technicky více specializované studium, které Pedagogická fakulta nemohla poskytnout. Zajímavostí bezesporu je, že v půlmiliónové ostravské aglomeraci koncem 80. let aktivně působili pouze dva absolventi vysoké umělecké školy se zaměřením na grafický design (oba VŠUP Praha). Zbytek pracovníků v oboru tvořili středoškoláci, často pak absolventi tzv. „ostravské umprumky“ – večerního výtvarného studia při stavební průmyslovce. Na druhou stranu, Ostrava – oproti jiným městům – nabízela díky velkému počtu průmyslových závodů poměrně hodně možností uplatnění v podnikových propagačních odděleních. 90. léta a boom reklamy s sebou přinesl
hlad po odborně školených grafických designérech. Velký význam v tomto směru mělo založení Střední umělecké školy v Ostravě v roce 1990. První absolventi Ostravské univerzity se zaměřením výtvarného studia na grafický design ze školy vyšli až 15 let poté. Všichni našli uplatnění ve svém oboru. Od té doby to vypadá, že konečně začnou vysokoškolsky vzdělaní designéři po škole zůstávát v Ostravě a pomohou tak k rozvoji designérské profese v regionu. Dokud bylo možné studovat grafický design jenom v Praze, většina absolventů se již do rodného města nevracela. 2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE VYBUDOVAL ATELIÉR GRAFICKÉHO DESIGNU. PŘEDTÍM JSTE POSTUPNĚ ZAŽIL JEDNOTLIVÉ FÁZE HISTORICKÉHO VÝVOJE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY GRAFICKÉHO DESIGNU V OSTRAVĚ. MOHL BYSTE, PROSÍM, POPSAT NEJDŮLEŽITĚJŠÍ UDÁLOSTI JEDNOTLIVÝCH OBDOBÍ? Na Ostravské univerzitě pedagogicky působím od roku 1997. Původně jsem učil písmo a počítačovou grafiku na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty. Do mých předmětů však chodili i studenti katedry výtvarné tvorby – tehdy totiž všichni studovali v dvouoborovém studiu „výtvarná výchova – výtvarná tvorba“. Byly to roztomilé začátky výuky počítačové grafiky, kdy mě
hrozen desíti i více studentů obklopoval u jednoho jediného počítače. V roce 2001 jsem dostal od doc. Zbyňka Janáčka nabídku učit počítačovou grafiku na katedře výtvarné tvorby v nově otevřené budově v Mariánských Horách. Konečně se učilo ve slušně vybavené počítačové učebně. Mezi studenty se postupně začali objevovat zájemci o specializované studium grafického designu z řad stávajících studentů volné grafiky. Setkávali jsme se spolu i mimo hodiny počítačové grafiky a řešili typografické problémy, bavili se o vizuální komunikaci nebo reklamních kampaních. V roce 2003 mi vedoucí ateliéru volné grafiky prof. Eduard Ovčáček umožnil těmto zájemcům zadávat čistě designérské úkoly a neoficiálně je vyčlenil ze studia volné grafiky. Zhruba od roku 2005, kdy tito první zájemci ukončili studium diplomovými pracemi z oblasti grafického designu, se začalo hovořit o samostatném ateliéru grafického designu. Spolu se vznikem Fakulty umění v roce 2007 mi bylo umožněno přibrat si k sobě dalšího specialistu – typografa Ondřeje Chorého. V dalších letech jsme ateliér vedli společně. Bylo mi jasné, že rozvoj oboru nebude možný bez teoretického zázemí. Zajistil jsem výuku marketingu a sám začal učit dějiny grafického designu. Spolu s Ondřejem Chorým jsme usilovali také o rozšíření výuky
písma, zejména o jeho digitalizaci. Rovněž jsem se snažil o vybudování základů oborové knihovny. Velmi důležitým aspektem bylo také navázání funkčních vztahů mezi kolegy a studenty z jiných vysokých uměleckých škol. Navzájem jsme se pak zvali na společné workshopy, přednášky, soutěže a výstavy. Celou řadu úspěšných společných projektů jsme realizovali s vysokými školami v Ústí nad Labem, Zlíně, Bratislavě, Krakově, Katovicích, Lodži a polském Těšíně. 3) MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ STUDENTY NAUČIT? CO BY MĚL UMĚT IDEÁLNÍ ABSOLVENT VAŠEHO ATELIÉRU? Já se ztotožňuji s názorem Ladislava Sutnara, který chápal design „jako službu výtvarného umělce pro nejširší vrstvy“ a věřil, že „dobrý design může každodenní život zkvalitnit a projasnit“. Grafický designér by podle mě neměl podléhat touze vyrovnat se výtvarným umělcům a vytvářet samoúčelné galerijní exhibice. Grafický design, to je dnes především vizuální komunikace a přenos informací. Absolvent by měl umět informaci zadanou svým klientem správně vyhodnotit, zvolit adekvátní grafické prostředky a srozumitelně předat informaci dál.
Kromě procvičování způsobů řešení tohoto obecného schématu je třeba naučit studenty ovládat spoustu praktických dovedností od práce s písmem přes nejrůznější grafické programy až po zvládání polygrafických výstupů. I když by to mělo být už ve výbavě uchazeče o vysokoškolské studium, ze zkušenosti vím, že tomu tak vždy nebývá, a proto tomu věnuji tolik pozornosti. Mojí snahou vždycky bylo, aby absolventi byli schopni okamžitě po škole začít pracovat v oboru. A to se mi také dlouhodobě dařilo. 4) MÁTE NĚJAKOU PŘEDSTAVU, JAK BY SE MOHLA EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉHO CENTRA VÝUKY GRAFICKÉHO DESIGNU JEŠTĚ VÍC PROJEVOVAT V ŽIVOTĚ MĚSTA OSTRAVY? Ano, byl bych moc rád, kdyby naše škola ve městě pomohla iniciovat vznik centra designu. Mezi lidmi se málo ví, že před pěti lety měla v Ostravě začít fungovat pobočka Design centra České republiky – oborová knihovna a výstavní síň, kde mohly probíhat výstavy špičkových i začínajících designérů. Ministr průmyslu a obchodu však tehdy Design centrum České republiky bez náhrady zrušil. Sám jsem se snažil v posledních letech na Ostravsku každoročně zorganizovat nejméně jednu výstavu věnovanou grafickému designu, ale to bylo na různých místech
a v různě kvalitních prostorách. Centrum designu v tak velkém městě, jako je Ostrava, rozhodně chybí. Pro začátek by stačila alespoň galerie specializovaná na design ... 5) JAKÉ MÁTE V SOUČASNÉ DOBĚ PLÁNY SPOJENÉ S ROZVÍJENÍM VÝUKY GRAFICKÉHO DESIGNU NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ? Spolu se svými kolegy, kteří na projektu spolupracují, se snažím dokončit inovaci předmětů počítačové grafiky. Naši studenti se budou moci nově (od příštího zimního semestru) učit pracovat v 3D grafice, digitalizovat písmo nebo vytvářet webové stránky. Vedle toho právě dopisuji učební texty pro předmět Dějiny grafického designu. 5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ VIZUÁLNÍ TVORBY, VČETNĚ TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÉ TÉMA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? Samozřejmě realizuji zakázky z oblasti grafického designu a vizuální komunikace.
Kromě ryze komerčních prací momentálně dělám na několika vlastních autorských knihách. Pokud jde o technologie, chystám se více využívat elektronická média. Zabývám se rovněž volnou grafikou, kde bych se rád po mnoha letech vrátil ke klasickým komorním grafickým technikám. Vedle praktických realizací mě zajímá také kurátorská činnost v grafickém designu a na objednávku Slovenského centra designu píši se Zdenem Kolesárem nové kapitoly do knihy Dějiny grafického designu.
á L o D s k o v MgA. Linda Dostálková, od roku 2012 vede ateliér Text, forma, funkce, Fakulta umění Ostravské univerzity
1) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY JSTE ZALOŽILA A VEDETE ATELIÉR „TEXT, FORMA, FUNKCE“. MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ STUDENTY NAUČIT? CO BY MĚL UMĚT IDEÁLNÍ ABSOLVENT VAŠEHO ATELIÉRU?
d
Zásadní je pro mě vedení studentů k syntetickému myšlení. Tento předpoklad pak sám osvětluje vznik názvu ateliéru Text, forma, funkce. Ideální jsou absolventi, kteří jsou vysoce motivováni a připraveni vést své vlastní nezávislé studio se specializací na design, umění a jeho provoz, aktivně iniciující vznik samostatných projektů. Proto se snažím studentům vytvořit prostředí, které maximálně osvětlí mnoho aspektů jejich budoucí práce a oni sami pak nebudou mít obavu měnit pravidla hry, zodpovědně, hravě, podle jejich vlastního uvážení. 2) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ VIZUÁLNÍ TVORBY, VČETNĚ TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÉ TÉMA NEBO TECHNOLOGIE, KTERÉ BYSTE RÁDA PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽILA, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚLA PŘÍLEŽITOST?
Sama sebe považuji za člověka, kterého zajímá měnit disciplíny, a charakter tvorby do velké míry vychází z mé mezioborové zvídavosti. Domnívám se, že je možné určitou transdisciplinaritou docílit zajímavějších a přesnějších sdělení. Často se také vztahuji k citacím historických kontextů v souladu s dnešními, jde mi o to, vytvořit jakési vizuální „bezčasí“. Nejsem fascinována technologiemi, ale nebojím se jejich využití, pokud to má svůj význam. Co se týče ideálního zadání: přitahuje mě instalace / scénografie v úzké spojitosti s hudbou. K tomu jsem měla již několikrát příležitost, ale je to něco, co mě stále zajímá. 3) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE DŮLĚŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY? Je otázkou, jak vnímá město Ostrava důležitost vysokoškolské výuky výtvarného umění a co může absolventům nabídnout. Proto se snažím studentům vysvětlit, že ideální situace je nabídnout něco sám. Ostrava má velmi specifické intelektuální podhoubí, není vhodné pro každého. Problémy měst mimo metropoli jsou podobné určitou snahou se vymezit. Myslím, že když máte dostatek energie, možná i drzosti situaci převrátit, může se stát, že lokální se stane globálním. Otázkou zůstává, zdali o to Ostrava stojí.
s Á k j n Á Mgr. Denisa Jánská, v současné době vede ateliér Animované tvorby, Fakulta umění Ostravské univerzity
1) SITUACE VE VÝTVARNÉM UMĚNÍ NA OSTRAVSKU BYLA PŘED ROKEM 1989 MOŽNÁ JEŠTĚ VÍC SVÁZÁNA TOTALITNÍMI PRAKTIKAMI VLÁDNOUCÍCH STRUKTUR NEŽ V JINÝCH ČÁSTECH ČESKOSLOVENSKA. V OBLASTI ANIMOVANÉHO FILMU BYLO PŘECE JENOM TROCHU VOLNĚJI. DÍKY STUDIU PROMETHEUS TEHDY ZÍSKALA OSTRAVA I SLUŠNÉ RENOMÉ … MOHLA BYSTE POPSAT „CESTU“ OD PROMÉTHEA K VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUCE ANIMOVANÉHO FILMU V OSTRAVĚ?
J
Neřekla bych, že by se tato oblast, jak říkáte, před dohledem KSČ dokázala skrýt pečlivěji než ostatní oblasti. Naopak, samo krajské vedení KSČ v Ostravě v roce 1971 iniciovalo zájem o vznik nového studia Krátkého filmu a tomu tehdy šéfoval Kamil Pixa, jeden ze zakládajících členů StB. Pixa si pečlivě vybíral vedoucí pracovníky a do dvou let dosadil do vedení ostravské pobočky Petra Vlka, který byl KSČ velice loajální. Ale i tito lidé si „dokázali“ vážit talentu, a když pro tvůrce vybudovali technické zázemí, museli jim také dát příležitost tvořit. Je paradoxní, jestliže to s odstupem času vypadá, jako by ostravští animátoři měli větší volnost. Podle mě dostali pouze „důvěru“, kterou nezklamali ve smyslu své věrnosti umění. Už ne tolik však KSČ, na což komunisté přišli až v okamžiku, kdy ostravské animované filmy sbíraly ocenění na festivalech celého světa a zvěstovaly pravdu o tomto zvráceném systému vlády. Ihned po svém uvedení se
ale filmy dostávaly do trezoru, kde mimo zraky svých diváků umíraly. To byl trest pro jejich tvůrce nejvyšší, nehledě na to, že nedostávali přislib na dovolenou v bývalé Jugoslávii. Jeden z nejvýraznějších tvůrců animáku tohoto období Ilja Novák měl svou maminku v USA a nemohl ji už nikdy navštívit. Přitom Ilja i další nejen ostravští režiséři dostávali stále nové příležitosti k samostatné tvorbě, protože múza se umlčet nedá a talent nevyměníte jako šroubek ve stroji. Ostravští animátoři přebírali zkušenosti osobností české animace, příkladně pana Bedřicha, Renče, Vystrčila a mnohých dalších, kteří jezdili na sever Moravy tvořit pohádkové série a seriály. V 70. a 80. letech v Ostravě vzniklo několik ateliérů a technicky dobře zajištěných pracovišť pro animovanou tvorbu včetně projekce, v níž si tvůrci mohli zhlédnout nejen ‚dennice‘ (tzn. výsledek svých denních prací, které přicházely vyvolané z laboratoří v Praze), ale také mnoho filmů světové animované tvorby. Když pak z této školy vyrostli opravdoví tvůrci animáku, jezdili za nimi do Ostravy dramaturgové z Prahy, především tedy pan Dutka a Kubíček, a spolupracovali s nimi na jejich samostatných filmech. V Ostravě vzniklo mnoho podnětného a je přirozené, že se ostravští tvůrci rozhodli předat své zkušenosti další generaci. 2) VÍ SE VŮBEC MEZI OSTRAVSKOU VEŘEJNOSTÍ, ŽE V OSTRAVĚ VZNIKÁ ORIGINÁLNÍ ANIMOVANÁ TVORBA A ŽE
ADEPTI TOHOTO OBORU MOHOU STUDOVAT VE SPECIALIZOVANÉM ATELIÉRU NA FAKULTĚ UMĚNÍ OU? Mezi ostravskou veřejností snad ano, o kus dál už je to s informovaností podstatně horší. Do roku 1989 byla tvorba centralizovaná pod Krátký film a nikoho nezajímalo, jestli animák vznikl v Praze, ve Zlíně nebo v Ostravě. Navíc o Ostravě se nikdy příliš nemluvilo, vždy to byla tvorba Krátkého filmu. Po rozpadu KF vzniklo mnoho soukromých studií, která zakládali jeho bývalí tvůrci a mnozí z nich se rozhodli předat své zkušenosti ve školách. Dnes najdete výuku animované tvorby v Praze, ve Zlíně, v Písku, v Plzni i v Ostravě. Mladí lidé, kteří chtějí upsat svou uměleckou duši tomuto šílenému řemeslu, mají díky internetu o školách i studijních plánech přehled. Smutné ale je, že ostravskou animovanou tvorbu ignoruje naše odborná veřejnost, ale možná teď našim odborníkům z oblasti mediální kultury křivdím, možná o ní jednoduše nemají ani zdání.
mainstream české kultury. Na jednu stranu nás to dosti izoluje, příkladně od všeobecného zájmu a finančních dotací, ale na druhou zase osvobozuje a dává příležitost ke svobodnějšímu přístupu uměleckého vyjadřování. Z Ostravy vyšlo už mnoho kreativních a pracovitých tvůrců. 4) MOHLA BYSTE SHRNOUT VÝVOJ TOHOTO ATELIÉRU, VČETNĚ OSOBNOSTÍ, KTERÉ V NĚM PŮSOBILY, A TAKÉ VČETNĚ JEHO SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ?
3) MÁ TEDY VÝZNAM EXISTENCE ATELIÉRU?
Na začátku všeho byli tvůrci Krátkého filmu studia Prométheus Ilja Novák, Karel Trlica a Milan Lesniak, kteří založili na Ostravské univerzitě ateliér animované tvorby. To se odehrálo léta páně 1992. Stali se osobnostmi, které se vryly hluboko do paměti absolventů univerzity. Mnozí z bývalých studentů si založili vlastní studia či spolky nebo jako animátoři pracují v mnohých větších filmových studiích. Jedním z mnoha takovýchto je QQ studio v Ostravě, které mladým animátorům dává pracovní příležitost i možnost vlastní tvorby. Jeho majitel Vladimír Mráz je současně odborným asistentem ateliéru animované tvorby Ostravské univerzity.
Obavy z toho, má-li něco význam, je jedna z cest hledání pravdy a smysluplnosti a mimo to nese s sebou potřebnou dávku pokory. V Ostravě vždy vznikala tvorba mimo
Dnes jsme v jakémsi bodu zlomu. Pro nastávající rok 2013 je připravena ke schválení reakreditace oboru. Protože je náš ateliér součástí Fakulty umění, nasměrovali jsme studijní plán více k propojení s ostatními
ateliéry. Studenti budou mít možnost více se seznámit také s tvorbou grafiků, knihařů a ilustrátorů, videoartistů a dalších uměleckých profesí a přenést své zkušenosti do uvažování při vlastní tvorbě. V současnosti jsme totiž v situaci, kdy se neuvěřitelně rychle rozvíjí technické možnosti animáku, a to především ve směru digitalizace a vývoje počítačových systémů. Animace se dnes hodně liší od tradičních řemeslných přístupů, které jsou sice hodnotné, ale ne vždy nutné. Rozličnost vizuálních forem sdělení mění v poklusu také estetiku animovaných filmů, takže při výuce nemůžete odsuzovat hned vše, co se vám ponejprve nelíbí. Nikdy nevíte, co je dobrá či špatná cesta a kudy povede. Třeba to bude směr, který příště může být výrazně lepší a objeví další krok k novému vizuálnímu chápání. Někdy animace připomíná tzv. jednoduché počítačové „pošupo“ (což byl hantýrkou označovaný papírkový film, kterým se jen šoupalo po kresleném pozadí), jindy jde o náročnou 3D animaci, která se až nápadně blíží rotoskopii, a i ta měla a má ve světě animované tvorby mnoho odpůrců… Ať už je však tvorba digitální animace jakákoliv, vždy by si měla zachovat avantgardní ráz, a tak stále se opakující sdělení umění, krásy a pravdy přinášet vždy novou formou bez závislosti na ustálených estetických normách. Z animovaného filmu by však nikdy neměla vyprchat autorova sofistikovaná umělecká výpověď, fantazie a sdělnost, aby mohl činit svým divákům potěšení.
a d
e v
n
Doc. Mgr. Josef Daněk, od roku 2010 vedoucí ateliéru kresby, Fakulta umění Ostravské univerzity, zabývá se kresbou, malbou, psaním textů a performancí
1) PANE DAŇKU – JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY ( NAPŘ. BRNO, PRAHA, ÚSTÍ NAD LABEM )? Pochopitelně to, že v nějakém městě se na jednom místě na řadu let koncentruje několik stovek převážně mladých lidí, kteří jsou přímo zaměřeni na vytváření uměleckého díla a komunikaci o umění, se nemůže neprojevit. A to nejen na takzvaném kulturním životě města, ale obecně na jeho celkovém stavu.
d
Škola je místem, jehož prostřednictvím mají všichni participující možnost přímo sloužit prostředí svého města už jen tím, že spoluvytvářejí kultivovanou normu oborového chování. A pro ně samotné, pro studenty a učitele, má škola samozřejmě význam v tom, že poskytuje institucionální zázemí pro jejich práci a legalizuje jejich společenský status. Občas se setkávám s takovou pro mne trochu legrační otázkou: „Co všichni ti studenti budou dělat, až skončí školu?“ Možná je nejlepší odpovědět také otázkou: „A co by dělali bez té školy, to by pro ně bylo nějak
lepší, kdyby neměli ani na pět let to místo, kde se dá něco vytvářet, promýšlet a zkoušet realizovat a uplatnit ve společnosti?“ Pokud jde o vnitřní podobu ostravské fakulty, pokud to mohu nějak srovnávat, myslím, že Fakulta umění Ostravské univerzity je z těch jmenovaných na prvním místě ve schopnosti udržet žádoucí generační skladbu pedagogů. V tom se tady v těchto letech stále projevuje rozumný přístup zakládajících osobností založený na jejich vědomé práci věnované výchově a obětavé podpoře pokračovatelů. 2) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY V SOUČASNÉ DOBĚ VEDETE ATELIÉR KRESBY. MOHL BYSTE SHRNOUT JEHO VÝVOJ, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ? Předchozí podobu ateliéru si netroufám nijak shrnovat, protože na to nemám dostatek znalostí, jsem nyní v Ostravě druhý rok a mohu mluvit jen o své zkušenosti. Když jsem do ateliéru přišel, setkal jsem se s velmi vlídným přijetím bývalého vedoucího, pana docenta Halberštáta, a v podstatě jsem se snažil pokračovat v tom směru práce, kterým šel on, totiž vycházet hlavně z individuality studenta a spíše podporovat přirozené vnitřní impulzy každé jednotlivé tvořivé osobnosti než určovat nějaký jednotný směr, anebo nutit někoho za každou cenu
k zvládnutí nějaké předem popsané dovednosti. V současné době vidím hlavní úkol našeho pracoviště takto. Primárně je ateliér místem pro „volnou tvorbu“ a komunikaci o ní. Tedy soustředí se na něco ne-praktického, něco, co sice nelze uspokojivým způsobem popsat v termínech rádoby matematizujícího techno-ekonomického slohu, co však, podle našeho přesvědčení, má nespornou hodnotu přinejmenším pro zdravý rozvoj duševního stavu společnosti. Stejně důležitý mi připadá důraz na další, na první pohled zdánlivě neumělecké oblasti zájmu. Tím myslím rozvoj komunikačních schopností a znalost dobového oborového diskurzu. Všechny tyto věci velice úzce souvisí s dobrou a aktivně užívanou znalostí jazyků a také s ochotou vstupovat do mezinárodní komunikace se spolupracovníky a pracovišti z blízkého i vzdálenějšího zahraničí. Další důležitou oblastí, na kterou se snažíme obracet pozornost studentů, jsou metody, jak maximalizovat jejich šanci na budoucí praktické uplatnění. Společné promýšlení způsobů, jak prostředkovat společnosti to, co jí umělci mohou nabídnout, snaha formulovat svou nabídku i tak, aby ji společnost byla schopna akceptovat, to je také něco, co považujeme za součást ateliérové práce. 3) MÁ DNESKA KLASICKÁ KRESBA JAKO OBOR UMĚLECKÉ ČINNOSTI ŠANCI
OBSTÁT V KONKURENCI DIGITÁLNÍCH MÉDIÍ, KDE SE PODÍL „RUČNÍ“ PRÁCE A ŘEMESLA NEUSTÁLE ZMENŠUJE? S pojmy jako klasická kresba je trochu potíž. Obecně řečeno „kresba“ je na světě stejně dlouho jako třeba rýma nebo chuť tancovat a nad takovými věcmi se dlouhodobě nevznáší žádná hrozba, že by mohly upadnout v zapomenutí. Pokud vnímáte spojení „klasická kresba“ jako kresebný projev klasiků, tak ta obstojí určitě, ale spíš v galerii než v životě, protože ti klasikové už nežijí. Pokud je tím spojením „klasická kresba“ myšlena více méně racionálně budovaná, zobrazivá kresba, vyučovaná jako pomocná a studijní disciplína na uměleckých školách, tak ta také zřejmě ještě dlouho nezmizí, protože se osvědčila jako vyučovací předmět, jako jisté kritérium míry výtvarného talentu, nebo jako dobré cvičení na zlepšení prostorové představivosti. A co se týká ateliéru Kresba, my se jej nesnažíme budovat ani jako nějaký klasicko-nostalgický institut, ani jako výcvikové středisko akademické kresby, ale spíš jako místo, kde se s kresbou pracuje jako s nástrojem výtvarného myšlení. 4) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚ-
LECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? Zabývám se kreslením, malováním, psaním různorodých textů a performancí. Protože výsledky svého usilování ve všech těchto jednotlivých aktivitách rád prezentuji formami blízkými scénickým či divadelním projevům, a protože také s profesionálními divadly dlouhodobě spolupracuji, zajímají mne v současné době více než dříve digitální technologie, a to hlavně v souvislosti s představou vytváření komplexních, time-mediálních projektů. Stejnou měrou se v posledních letech zajímám o aktuální stav v oblasti síťové komunikace. 5) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM? Vlastní tvorba tvoří podstatu kreditu, který člověku umožňuje učit, to je základní podmínka, aby vás někdo bral vážně. Ale aby to nebylo tak jednoduché, pedagogická činnost se na tvůrčí projevuje hlavně tím, že zdržuje tak nehorázně, až ji postupně skoro znemožní. A to ještě ne tak v tom smyslu časovém, to ještě na českých školách není
tak zlé, horší je, že vás studenti naplní tak nějak zevnitř. Tím, že se jim člověk věnuje, že na ně myslí. Stává se mi, že se ráno probudím a s uspokojením si vzpomenu, že mám radost, že se něco povedlo, a pak mi dojde, že se jedná nikoli o můj text nebo kresbu, ale o nějakou studentskou práci. A vidím, že moje podvědomí, místo aby během spánku pěkně pracovalo na mých úkolech a chystalo příští nápady, zabývalo se celou noc přepočítáváním jejich studijních úspěchů. Ale to prostě patří k věci a člověk od studentů také mnoho dostává. Nejen spoustu energie, ale třeba také praktický výcvik v ovládání komunikačních strategií a technologií. Čas, který autor věnuje fakultě, je také časem, kdy se sám učí. A vlastně učení a autorská tvorba jsou jen dva z mnoha způsobů „spolubytí s uměním“, a to je přece to, o co jde.
o š K l e Mgr. Jaroslav Koléšek, ArtD., od roku 2011 vedoucí ateliéru sochařství, zabývá se sochařskou tvorbou
1) PANE KOLÉŠKU, PATŘÍTE MEZI PRVNÍ ABSOLVENTY VÝTVARNÉ TVORBY NA OSTRAVSKÉ UNIVERZITĚ. PŘI SVÉM STUDIU JSTE SE POTKAL SE DVĚMA VÝRAZNÝMI OSOBNOSTMI ČESKÉHO SOCHAŘSTVÍ A ZÁROVEŇ ZAKLADATELI VÝUKY SOCHAŘSTVÍ NA TÉTO ŠKOLE – STANISLAVEM HANZÍKEM A MARIEM KOTRBOU. JAK NA VÁS ZAPŮSOBILI JAKO NA STUDENTA A CO SI ZE ZKUŠENOSTÍ S NIMI ODNÁŠÍTE DO VAŠÍ SOUČASNÉ PEDAGOGICKÉ PRAXE?
k
Přes jejich naprosto odlišné osobnosti je spojovalo sochařství – myslím sochařství v jeho „pravé podobě“ – tzn. práce s hmotou a tvarem v prostoru. Byli pokračovateli české sochařské tradice se vším, co k tomu náleží. Tato kontinuita chápání sochařství byla také zaručena tím, že Mário Kotrba byl žákem Stanislava Hanzíka. Oba se mi jako učitelé snažili podstatu sochařství vysvětlit a přiblížit, šli na to všelijak, někdy přímo, někdy oklikou. Já jsem jim v té době ale vůbec nerozuměl, nechápal jsem to, chtěl jsem dělat umění. Všechno šlo příliš rychle na to, abych se mohl dobrat něčeho pevného, na čem by se dalo stavět. To zásadní přišlo až po škole, až jsem začal naplno spolupracovat s Máriem. Najednou byl čas všechno prozkoumat, pochopit podstatu pevnosti sochařství, pomalost všech sochařských procesů, pochybnosti i jistoty se sochařstvím spojené. Ale byly tu najednou i cesty pro sochařskou současnost i další
vývoj. A co si z toho všeho odnáším do pedagogické praxe? – No byl jsem přece chvilku jejich žákem…. 2) SROVNEJTE, PROSÍM, TEHDEJŠÍ VÝUKU S TOU DNEŠNÍ. MŮŽETE JMENOVAT I NĚKTERÉ DALŠÍ SVÉ SPOLUŽÁKY A ŘÍCI, ČÍM SE DNESKA ZABÝVAJÍ? Moje studium bylo trochu specifické, byli jsme vlastně první a tím i experimentální ročník, hodně jsme se učili mezi sebou navzájem, nikdo nevěděl, jak na to. Byla to metoda pokus-omyl. Po nás už se věci ustálily a učitelé měli větší klid na práci, mohli si své žáky vést poctivěji. Studenti našeho ateliéru v nižších ročnících dostávali už komplexnější výbavu, já jsem na všechno přicházel až mnohem později, až daleko po studiích. A co se týče prací mých mladších spolužáků, tak musím říct, že jim závidím právě to, že už dostali tuto výbavu dříve a můžou na ní v klidu stavět, jejich věci jsou hodně poctivé a pevné. Paradoxem je, že od toho někteří utíkají a já se těžce snažím do sebe sochařská pravidla naukládat, abych je mohl svobodně využít. 3) JAKO UMĚLEC – TVŮRCE KAŽDOROČNĚ PROJEDETE MNOHA ČESKÝMI I ZAHRANIČNÍMI MĚSTY, MŮŽETE SROVNÁVAT – JAK SE PODLE VÁS DNES PROJEVUJE EXISTENCE VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY
NA KULTURNÍM ŽIVOTĚ OSTRAVY – A JAK SE TO LIŠÍ OD JINÝCH ČESKÝCH MĚST, KDE JSOU TAKÉ VYSOKÉ UMĚLECKÉ ŠKOLY (NAPŘ. BRNA, PRAHY, ÚSTÍ NAD LABEM)? Myslím si, že vznik katedry výtvarné tvorby měl zásadní vliv na obraz kultury v Ostravě – a nejen ve výtvarné oblasti. Díky každodenním silným příběhům se propojily světy literatury, divadla i výtvarného umění. Všechno bylo nové, byl hlad po čemkoliv, akce budily pozornost a zájem. Katedra měla schopnost natáhnout do Ostravy osobnosti a hlavně je tam i udržet. Všichni to prožívali a bylo to hodně dobrodružné. Prvotní nadšení není samozřejmě udržitelné, následovalo mnohem těžší období, rozčarování a únava veřejnosti. Znamená to, že se začínající umělci musí mnohem více snažit o poctivost, svět je zahlcen povrchností. Toto se ovšem netýká jenom Ostravy. 4) NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY VEDETE ATELIÉR SOCHAŘSTVÍ. MOHL BYSTE, PROSÍM, SHRNOUT JEHO VÝVOJ – KTERÝ POZNAMENALA TRAGICKÁ SMRT MARIA KOTRBY, VČETNĚ SOUČASNÉHO SMĚŘOVÁNÍ? Ateliér jako takový, tzn. výuka dílenského charakteru, začal opravdu fungovat až s příchodem Mária Kotrby. Tehdy se začalo
pracovat poctivě. Jde o sochařství založené na evropských tradicích a na odvěkých principech vnímání tvaru a prostoru. Studenti přicházeli a měli možnost se dotknout těchto pravidel a pokusit se do sebe něco z nich vstřebat. Zároveň je po nich vyžadováno, aby přicházeli se svým vlastním vynálezem, našli svoji cestu – svůj tvar. Tato podstata zůstane i po Máriově odchodu dodržena, věci se samozřejmě trochu promění, vše má svůj přirozený vývoj a pomalu se posouvá. 5) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VLASTNÍ TVORBOU. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O TEMATICKÉM ZAMĚŘENÍ SVÉ UMĚLECKÉ TVORBY, VČETNĚ VÝTVARNÝCH TECHNIK A ZPŮSOBŮ VYJÁDŘENÍ, KTERÉ NEJČASTĚJI POUŽÍVÁTE? EXISTUJE NĚJAKÁ TECHNIKA NEBO TECHNOLOGIE, KTEROU BYSTE RÁD PŘI SVÉ PRÁCI VYUŽIL, ALE ZATÍM JSTE K TOMU NEMĚL PŘÍLEŽITOST? Moje dosavadní tvorba může na první dojem působit dost různorodě, vnitřek však tvoří jeden příběh a jeho vývoj. Je to můj vlastní příběh vnímání tohoto světa. Pohybuji se od začátku na prostoru mezi objektem a sochou. Jinak není moje práce ničím limitovaná. Jak už jsem napsal v úvodu, za studií jsem chtěl dělat hlavně umění, studijní úkoly jsem plnil pouze z povinnosti.
Spíš jsem pokukoval po tom, co a jak se dělá v ateliéru intermédií, a zkoušel jsem se tomu nějak přiblížit. Až po škole jsem ale zjistil, že jsem cosi přeskočil, že mám jakési manko. Tak jsem se rozhodl, že se budu tři roky věnovat figuře, abych v ní našel vnitřní jistotu. Kamarádi konceptualisté mi tehdy chtěli za toto rozhodnutí rozbít hubu. Ale já jsem to dodržel. Potom jsem dělal všechno možné, ale dá se říct, že jde o práci s tvarem a prostorem. Používám sochařská pravidla, která se týkají stavby hmot, tektoniky objemů, morfologie organiky i anorganiky či vnitřní geometrické konstrukce tvaru - vše v zájmu obsahu a výrazu. V poslední době se přibližuji k sochařství jako takovému, nabízí mi větší svobodu… můžu jeho prostřednictvím lépe hledat a stavět svůj svět. 6 ) JAK SE VAŠE TVŮRČÍ ČINNOST PROJEVUJE NA POLI PEDAGOGICKÉM? Bez ní by to samozřejmě vůbec nešlo, můžu učit jenom to, co „jakž-takž“ ovládám. Jinak by mi to studenti asi vůbec nevěřili.
íč f ko L n E Mgr. Tomáš Knoflíček, Ph.D., na Fakultě umění Ostravské univerzity učí dějiny umění, vedle toho se zabývá kurátorskou, umělecko-organizační činností a experimentální elektronickou hudbou
1) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
k
Osobně nemám podobný typ dotazů příliš v lásce, protože odpovědi na ně zpravidla svádějí ke generalizaci nebo k nepodloženým teoriím. Škola dle mého soudu funguje především jako stimul, někoho nastartuje, jiného vytrhne z letargie, dalšího třeba přivede k uvědomění si skutečnosti, že chce něco úplně jiného. Její roli v tomto zkrátka nepřeceňuji, vždy je to totiž především o konkrétních individualitách a ty také následně formují samotný výtvarný provoz. Ono není zase až tak obtížné být aktivní během studií, pracovat na sobě a rozvíjet se. Ne každý je v tom ale schopen pokračovat i po škole. Každopádně, abych se vrátil k otázce, mám pocit, že po entuziasmu 90. let (spjatém i s popularitou fenoménu ostravské scény) a celkem logickém propadu v následujících letech mě současný vývoj znovu naplňuje mírným optimismem. 2) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE DŮLEŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
Ostravu vnímám jak po urbánní, tak po sociální stránce jako poměrně specifický konglomerát. Na jedné straně velký územní celek, na straně druhé relativně malá hustota osídlení (umocněná i současnými demografickými trendy) stále prozrazují, že město vzniklo spojením několika menších obcí. Fakticky se tak i dnes potýká s absencí jednoznačného centra. Škola by proto dle mého názoru měla přispívat k tomu, aby se v této rozptýlené buněčné tkáni vytvářely pevnější vazby. Měla by zaujmout roli jakéhosi animátora podněcujícího k úvahám, stejně jako nabízet nové pohledy a alternativy, s nimiž se třeba dokážou identifikovat jen nemnozí, ale mající potenciál přehodnotit některá ze zaběhaných klišé. Slovy Arthura Danta, umění ušlo dlouhou cestu, aby se stalo filozofií. 3) PANE KNOFLÍČKU, NA FAKULTĚ UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY UČÍTE DĚJINY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ. TEORIE PATŘÍ V KAŽDÉM OBORU LIDSKÉ ČINNOSTI K NOSNÝM PILÍŘŮM, BEZ NICHŽ BY ŠPIČKOVÁ PRAXE NEBYLA MOŽNÁ. MŮŽETE ŘÍCI, CO VE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCI POVAŽUJETE ZA NEJZÁSADNĚJŠÍ A CO PŘEDEVŠÍM SE SNAŽÍTE SVÉ STUDENTY NAUČIT? Primárně asi pochybovat o autoritách a dogmaticky přijímaných skutečnostech, s tím, že ale tyto pochyby nesmí pramenit
z čiré negace, nýbrž z poučeného pohledu. Nejlépe se to asi daří připomínkou toho, že každé umění bylo někdy současné. 4) VEDLE SVÉ PEDAGOGICKÉ PRÁCE SE VÝTVARNÝM UMĚNÍM INTENZIVNĚ ZABÝVÁTE TAKÉ VĚDECKOU PRAXÍ, KURÁTORSKOU A ORGANIZAČNÍ ČINNOSTÍ. MŮŽETE BLÍŽE POHOVOŘIT O NĚKTERÝCH SVÝCH AKTUÁLNÍCH PROJEKTECH? Vedle dlouhodobějšího zájmu o středověkou nástěnnou malbu to jsou momentálně především aktivity na poli umění ve veřejném prostoru. Společně s Liborem Novotným a Janou Zhořovou připravujeme 4. ročník intervenčního festivalu Kukačka, jehož filozofie vychází z příkladu hnízdního parazitismu kukačky obecné. Ve spolupráci s Ostravským muzeem se také snažíme přivést k životu nový místně specifický (ne)galerijní prostor v podloubí ostravské Staré radnice a s Divadlem Jiřího Myrona pro změnu připravujeme participativní mezinárodní projekt vedoucí k oživení jednoho z urbanistického pohledu nejproblematičtějších míst centra Ostravy – náměstí Msgr. Šrámka. Od těchto převážně vizuálních stimulů pak zpravidla odbíhám k projektu Gurun Gurun, se kterým připravujeme k vydání druhou desku na japonském experimentálním labelu Home Normal.
o
u J
N
Mgr. Jiří Jůza, Ph.D. výtvarný teoretik, ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě
absolventům školy. Je již tradicí, že ostravský umělec je výrazně aktivní, toto se dědí a je to zásadně cítit v uměleckém a společenském životě. Jen kdyby bylo více prostoru pro realizaci výstav autorů vstupujících na uměleckou dráhu. Je jich mnoho, co si to zaslouží. 2) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE DŮLĚŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY?
j
Výtvarné umění na Ostravsku to nemělo nikdy lehké. Složitost situace do značné míry pramenila také z demografického složení obyvatelstva a řekněme jejího intelektuálního vybavení. Že humanitní obory a zejména vzdělání orientované na umění zde bylo Popelkou, je více než zřejmé. 20 let, kdy se umění vyučuje, je tak významnou dobou, že lze vidět výrazná pozitiva. Je radostí se setkávat s mladými umělci, kteří se výrazně začleňují do tohoto prostoru a obohacují ho.
1) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
3) UVEĎTE, PROSÍM, NĚKOLIK PŘÍKLADŮ SPOLEČNÝCH PROJEKTŮ VAŠÍ INSTITUCE S FAKULTOU UMĚNÍ.
Ostrava se stala jedním z nejdůležitějších center vizuální kultury v ČR. Je to nejen díky generaci střední a starší, ale také díky
StartPoint, Kukačka, společné výstavy představující také zahraniční školy, Diplomky, Šest atd.
o
oz a L e Rh v Ilona Rozehnalová, vedoucí antikvariátu a klubu Fiducia – významného uměleckého a společenského centra Ostravy
1) NAPIŠTE MI, PROSÍM, JAK SE PODLE VÁS VE „VÝTVARNÉM PROVOZU“ PROJEVUJE FAKT, ŽE V OSTRAVĚ UŽ LZE VÍCE NEŽ 20 LET STUDOVAT VÝTVARNÁ UMĚNÍ JAKO SAMOSTATNÝ OBOR.
R
Vznik samostatné Fakulty umění je pro ostravský výtvarný „provoz“ podle mne zcela zásadní. Vyučují na ní významné osobnosti české výtvarné scény a vyrůstají tady nové talenty, které jsou již nyní vysoce hodnoceny i v kontextu výtvarného umění v ČR – za poslední dobu například Pavla Malinová nebo Josef Mladějovský. Díky pedagogům této fakulty zde vznikl mimořádný festival Kukačka, který každý rok na podzim zahrne ostravský veřejný prostor unikátními díly jak mladých, tak již renomovaných umělců. To, že vznikla samostatná Fakulta umění, považuji za splacení dluhu ostravské výtvarné obci – výtvarné umění na Ostravsku je a vždy bylo považováno za velmi zásadní v kontextu českém i mezinárodním, a vznik samostatné Fakulty umění proto považuji za logické vyústění. 2) JAK ZE SVÉHO POHLEDU VNÍMÁTE DŮLEŽITOST EXISTENCE VYSOKOŠKOLSKÉ VÝUKY VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO ŽIVOT MĚSTA OSTRAVY? Myslím si, že Fakulta umění je nezbytnou součástí ostravské výtvarné scény. V mnoha
směrech přináší vysokoškolská výuka výtvarného umění nové impulzy celému městu a vytváří také podmínky pro růst nových talentů. Musím říct, že mi trochu chybí výraznější vstup Fakulty umění do veřejného dění, aktuálně například při debatách o vzniku městské galerie. Slyšíme hlasy solitérů, ale jasné stanovisko Fakulty umění tady nyní chybí – nejen vůči veřejnosti, ale také vůči studentům. Týká se to například i problematiky soch ve veřejném prostoru, architektonických soutěží a dalších témat, která jsou pro rozvoj našeho města klíčová a s výtvarným provozem souvisejí. Fakulta umění je pro naše město obrovským přínosem a myslím, že nastal čas pro to, aby jako instituce výrazněji vstoupila do diskusí o budoucím směřování města, ve kterém působí. 3) UVEĎTE, PROSÍM, NĚKOLIK PŘÍKLADŮ SPOLEČNÝCH PROJEKTŮ VAŠÍ INSTITUCE S FAKULTOU UMĚNÍ. Antikvariát a klub Fiducia spolupracuje s Fakultou umění OU již několik let, a to jak s jednotlivými pedagogy, tak i s institucí jako takovou. Podílíme se na festivalu Kukačka, pořádáme výstavy studentů a absolventů Fakulty umění, spolupracujeme s jejími pedagogy na pořádání výstav, prezentací a přednášek.
Díky zvolené podobě „elektronické knihy“ je projekt živým organizmem, který bude i nadále doplňován dalšími texty.
Fakulta umění Ostravské univerzity v Ostravě 2012 Námět, koncepce, realizace (grafická úprava, foto): Pavel Noga 2012 Foto Miloše Poláška: Miloš Polášek 2012 ISBN 978-80-7464-534-1
