VÍTEJ ZLATÝ HATTRICKU

VÍTEJ ZLATÝ HATTRICKU Již tradičně začínáme novou sezónu (kalendářní) lednovým závodem LH24 (24 hodin na Lysé hoře). Závod pořádaný jak pro jednotlivce, tak pro dvoučlenné týmy, navíc vypsaným jako mistrovství ČR. Takže co podnikneme předposlední víkend v lednu je jasný téměř dycky rok dopředu. Letos to byl již 4. ročník a my se ho účastnili již potřetí v řadě (první ročník jsme si srabácky netroufli). Pro neznalé připomínám, že v tomto závodě jde o to, kolikrát stihnete vystoupat na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd Lysou horu (1323 m.n.m.) a zase z něj seběhnout za 24 hodin. Jeden okruh má okolo 11,5 km s převýšením cca 800m. Poprvé v roce 2013 jsme s mamkou vyrážely do neznáma a taťka dělal taktrochuvůbec servisáka. Beskydy v zimě jsem si vůbec nedovedla představit – stačí v září na B7. Soupeřky jsme měly pouze jedny, a nakonec jsme je udolaly 8 koly a s časovou rezervou si mohly dovolit zakončit již v čase 20:16 hodin od startu. Nutno dodat, že bylo hroooozně moc sněhu.

Podruhé v roce 2014 poučeny z předchozího ročníku, navíc s taťkou již jako závodníkem v jednotlivcích, jsme vyrazily plny odhodlání urvat zlato. Obavy trochu dělaly soupeřky, byť jen jedny, zato pod tréninkovou taktovkou Miloše Škorpila. Notebook a on-line přenos umožnil plánovat postup 1

i taktiku. Kroužily jsme hlavně ze začátku, postupně ale tempo upadalo, především proto, že soupeřky po třech kolech již dále nepokračovaly a my se honily pouze s našim dechem a časem 24 hodin. No a protože to je opravdu mooooc zábavné, tak zakončení naše přišlo po 8. kole v čase 21:17. Tento ročník byl pro změnu bez sněhu ale s velkým mrazem, kdy pocitová teplota atakovala arktických 60°C!!!

Potřetí, letos, jsme cítily, že by to mohlo klapnout opět. Soupeřky opět jen jedny, ovšem trochu aktivnější než předchozí ročníky. Jenže z těšení ubral nedokonalý systém přihlašování, potom nejasné handrkování o ubytování. Definitivní tečku za tím udělal sám pan pořadatel, kdy v průběhu čekání změnil pravidlo o kategoriích a my se s mamkou rázem ocitly v kategorii 41-50 let (bráno podle průměru věků závodníků v týmu). No a tam to bylo hned o něčem jiném. Soupeřky mladší a ve větším počtu. Díky Jirkovi Římánkovi jsme měly cca 20 dní na to, abychom si udělaly obrázek o výkonnosti našich nových soupeřek. Počet se ustálil na 5 týmech v kategorii. To už nebude tak jednoduché, jako v předchozích letech, konstatuji. Nejreálnější soupeřky naštěstí taky postihlo pravidlo o věku, takže spadly o kategorii níže, ale co ostatní. O jednom týmu jsem nenašla žádné info, jeden tým byl na B7 a s horším časem, jedny loni v této kategorii nakroužily kol 7 (mohly i více? Nevím) a v posledním týmu figurovala maminka Honzy Zemaníka (pomamil se?). Očekávala jsem tedy boj o první a druhé místo. Taťka navíc přibral do týmu bráchu, takže to byl trochu akční přesun. A to tentokrát nejela Lejdy (užívala si na Cedriku) a ani Šárka. Vydupala jsem si, že pojedeme v pátek dříve a občíhnem okruh (omlouvám se ochranářům za předčasné vybočení z turistických značek), což se nakonec ukázalo jako velmi správný počin. Jednak brácha vůbec netušil, co ho čeká za kolo, a my ostatní zjistili, že to bude chtít něco lepšího než hadr na botě, gumáky (gumové nesmeky) nebo polorozpadlé hrotovky. Když jsme se doklouzali zpátky do Ostravice, akreditace byla již v plném proudu. Mé kroky směřovaly ale ke stánku, kde prodávaly potřebné věci do povinné výbavy závodníků. Naštěstí tam měly ještě i nesmeky. Nebylo zbytí a já vybalila 960,- za řetízkáče. Když už, tak už pořádné a bytelné. 2

Potom na řadu přišla akreditace. Protože jsme už provařená dvojka, tak odpadla kontrola totožnosti, dokonce i povinné výbavy! Ono na jednu stranu kontrolovat výbavu den před startem je celkem o ničem. Trochu zmatků nastalo až v okamžiku, kdy došlo na řeč o ubytování. Od chlapů, kteří se akreditovali o pár minut dříve, jsme zklamaně věděly o Sluníčku (velká vzdálenost od okruhu a horší občerstvení), jenže paní u níž jsme byly s mamkou, nám předala kartičku s tím, že jsme na Sepetné (centrum závodu). Hned jsme chtěly objasnění, protože jsme měly s chlapama společný pokoj. Pár minut zmatků, než se našel pan organizátor a dokázal vysvětlit, že „Sepetná SL“ znamená Sluníčko a je tedy vše v pořádku. Ještě do té hrůzy zaslechnu, že na Sluníčku nebude teplé občerstvení. No paráda to bude raut opravdu za všechny prachy. Celkem otráveně odcházím z akreditovacího centra, čehož si všiml i Saša a raději foťák i kameru zhasl. Teď ještě dostat věci z auta nahoru do Sluníčka. Zákazová cedule nikde není vidět, tak to riskujem a jedem. Nahoru k Sepetné byl totiž vydán zákaz pořadatelem. O tom, že se nebude moct k transformátoru, ani řádka. Dojíždíme až 3

k transformátoru a zkoušíme dojet ke Sluníčku. Daří se. Parkujeme před hotelem a jdeme se zapsat. Vytaháme všechny věci z auta do pokoje. Sice jsme až ve 4. patře, ale je tu výtah (můj velkej kamarád od soboty do neděle  ). Auto odstavíme, po odpolední nepříjemné zkušenosti, kdy skorosouseda na parkovišti vykradli, s obavami k transformátoru, kde se jeví parkování líp než dole v Ostravici, kde bych nevěřila, že to bude někdo hlídat. Přece jen snad jednu noc přežije a pak tam bude až do odjezdu šrumec. Přesto, že jsme měli mít zajištěný 3-lůžkový pokoj, v pokoji se nachází pouze dvě postele a rozkládací gauč. Celkově je pokoj vybaven pouze pro dva – lůžkoviny, ručníky, sklenice. No nic. Gauč se dá rozložit a mohou se vyspat na něm dva. Ještě, že jsme spacáky vzali dva. Musíme všechno vybalit a roztřídit. Jinak se na pokoji nehnem. Než ale dokončíme je skoro 10 hodin večer. Ještě, že ráno nevstáváme.

4

Je sobota chvíli před 8 ráno. Vstáváme. Venku na zemi pár vloček. Dělám si snídani. Letos bohužel nebyla v ceně ubytování a připlácet se nám nechtělo. Mě to neva – dělám si F1 se sušeným mlíkem, takže mi stačí pouze kohoutkovice. Dá se to. Ve 12 by měl být už otevřen raut, takže pohodička. Uvědomuju si, že jsem nevzala žádné tatranky nebo něco podobného na zakousnutí než se v 11 odstartuje. Startuju jako druhá, takže mě zatím nervozita nepohltila. Koukám na net co je kde nového, hlavně na LH24. Děsím se a raduju zároveň – jsou nakázány do závodu řetízkáče a dokonce i hole. Chudáci ti, co neměli s sebou dost peněz … Tím pádem se přibalují ještě nové nesmeky – prozíravě jsme si je koupili všici čtyři. Holí máme taky dost, dokonce několik navíc. Už i na hotelu je poměrně rušno. Pár míst pro Basic je i v našem patře. Absolutně bych 1x2m nedávala … Po 10. hodině je čas pomalu vyrazit dolů do Ostravice k pile, kde je start. Mamce se ještě vracím pro náhradní nesmeky. Přece jen v dolních pasážích trasa ještě není tolik zachumelená, aby se dalo jít v řetízkáčích, ale už to maličko prokluzuje. Posílám je napřed. Až když vidím, že je už nedoženu, napadne mě, že jsme se nedomluvili ani, kde se sejdem. No výborně. Dole bude dobře tisícovka lidí, hlava na hlavě a hledej si tam tři konkrétní osoby. Navíc to vypadá, že to bude jen tak tak do startu. Docela mě fascinuje, jak kolem choděj borci jen ve spídech. Cestou dolů stihnu pár lidem podat info, jak to včera nahoře vypadalo, někdo se vyděsil, jiný machroval, že to je v pohodě. Most, nikde nikdo, oblouk, nikde nikdo, podium, hele Jirka. Mamka je ale bůh ví kde. Proplétám se čím dál tím víc hustším davem. Nakonec jsem opět u Jirky, ale bez setkání s mamkou. Když slyším proslov Libora, je mi ouzko. Tváří se jako že to nebude žádná sranda. Dokonce vyhrožuje předčasným ukončením závodu, nekompromisními diskvalifikacemi, pokud někdo ze závodníků nebude mít vyhlášenou povinnou výbavu. Vážnost situace potvrdí i šéf horské služby. Trasa je skutečně pod ledem, na který pomaličku padají vločky, takže není kloudně vidět a Libor ještě varuje nás před nejnebezpečnějšími úseky a také ujišťuje, že se opravdu na nesmekách nehodlá nabalíkovat, že jich stejně přes noc nesehnali dost. Dále varuje, že led je opravdu nebezpečný a že je odhodlán spolu s Horskou službou po prvních pár vážných úrazech nekompromisně závod ukončit, že první kolo ukáže co a jak.

5

Pár minut do startu. Rodiče pořád nikde. Ani nevím jak, ale s odpočítáváním se najednou objeví. Stihneme si jen popřát štěstí a už vyráží. Opět se znělkou z Pevnosti Boyard. Téměř tisícihlavý dav se dere obloukem ukusovat první metry letošní LH24. Jirka fotí. Po chvilce dav řídne. Začleňujeme se mezi a i my začínáme stoupat. Směr Sluníčko. Cestou musíme několikrát uhnout autům. No, mohl by to Libor nechat zavřený cca 30 minut, než závodníci odbočí k transformátoru a dál. Předcházíme i „pulce“. Dáváme se do řeči s holčinami, nesoucí alpský zvonce na povzbuzování na Lysou. U tranďáku ještě Jirku ukecám a čekáme, než pulec dojde. Děs, Skoro věčnost. Pak už šupky na pokoj. Chystáme si každý svoje věci. Zvládáme zlikvidovat i pytlík medvídků. Ve 12 se jdeme podívat do hotelové restaurace, jak vypadá raut. Nikde nic. Potkáváme ale obsluhu hotelu a ta nás směřuje. Tak nakonec tu je i něco teplého. Beru si džus, nějaké ovoce, zeleninu a sýr a rohlíky. Brrrr džus je spíš obarvená voda. Něco tedy pojíme. Na pokoji už nervózně koukáme, kdo byl už nahoře a jak si vedou naši. Zatím nic. 12:20 – táta protnul a čipnul vrchol Lysé. Teď začal pořádný šrumec. Máme zhruba 40 minut, než se dostane dolů. Honem oblíkat, číslo, batoh, nesmeky, boty. Ještě, že jsem si to hezky všechno připravila. Do ledvinky povinnou výbavu, lahev s čajem, čokoládku, Carbonex, hořšík a Turbosnack. Na sebe slabší triko Odlo, na to tričko Crane, ¾ kraťasy Crane, lýtkové kompresy KS810, ponožky KSRUN, kraťasy Crane, pletené návleky na nohy, z loňska popraskanou bundu Millet, tunýlek Nutrend, kulíšek Hradeckého půlmaratonu, rukavice Nike a botky Asics Gel-Fuji Trabuco. Až dole, když mám zavázaný boty, zjišťuju, že moje hole zůstaly na pokoji. Co teď, Jirka musí jít napřed a sám. Já prosím jednoho z organizátorů, jestli by mi pro ně skočil. Naštěstí je velmi ochotný a za chvilku mohu vyrazit i já. Pod Sepetnou potkávám Jirku, táta byl už dole. Ufff, tak snad to zvládne. Z netu vím, že mamka sbíhá na posledním pátém místě se ztrátou asi 19 vteřin na vrcholovém čipu. Jsem vzteklá jak honící pes. Konečně volá, a já ji dost neurvale popoháním. Soupeřky už určitě prochází u Sepetné čipem a ona nikde. Nervózně podupávám pod rozloženou K2, zde nyní nazývanou serák. Jsem natolik vzteklá, že ikdyž na seráku je tabule, kde naskakují názvy a čísla prošlých týmů, já si zrovna nevybavím ani jedno. Jdu do občerstvovacího stanu pro čaj. Prohodím pár slov s Jirkou Římánkem. Jeho žena Bára, je nám soupeřkou. Přejeme si hodně štěstí a já jdu podupávat k ohníčku. Jeden tým za druhým se valí k seráku a mamka pořád nikde. Úplně to se mnou lomcuje. Je 13:30. Mamka konečně čipuje. Na ceduli svítí 2:30 hodin od startu. Tak to je teda průser – takový čas už na začátku, Jasně, měla to o 2 km delší, takže snad se v dalším kole urychlí, ale to už i já dostávám čipa. V domnění, že jsme poslední. Uááááááááááááááááá. Vidím před sebou ale paní Zemaníkovou.

6

Bára asi čeká na předávku u tranďáku. Tak to ne, bafnu čip, stihnu zavrčet, že jsme poslední a už to ženu. Na Báru mám, takže aspoň tak. Schody sletím a tam předbíhám paní Zemaníkovou (sorry Honzo) a běžím až k mostku. Mám první skalp soupeřky. A dodává mi to pořádnou porci energie, i když vím, že další baby budou hodně vpředu. Za mostkem je pár metrů šutrů, takže přejdu do chůze. Rychtuju si sluchátka. Koutkem oka vidí asi Báru (paní v růžové bundě – myslím si, že je to Bára). Hudba mi fakt pomáhá. Než to mám hotové a jsem spokojená, jsem již dávno za tranďákem. Bára určitě bude za mnou. Takže už jsme třetí, myslím si a dupu, co to jde dýchat. Vím, že mě čeká heng, místními nazývaný Kicbíl (stoupání pod úhlem i 45°), takže to zas tak oprat nemůžu a neběžím, na rozdíl od několika borců.

U odbočky do první části si nazouvám řetízkáče, jak mi taťka poradil. Snad mě to tolik nezdrží. Nazouvá tu většina. A jdeme hore. Vláček má slušné tempo. Nejde se pomalu, abych měla tendenci předcházet, ale ani zas moc rychle, abych třeba ztrácela, a nebo se více zadýchala. Není potřeba předcházet a zároveň si nepřekážíme. První cesta nás ale trhá. Já hned pokračuju s několika dalšími do dvojky, ale větší část dává „kouřouvou“. Trochu si dělám starosti o nové řetízkáče, přece jen to je občas i kamen, o který se opřu. Ale na trati to nemá smysl řešit. Musím jít dál. Každopádně zatím nepadají, ale největší zátěžová zkouška ty moje řetízkáče teprve čeká a hlavně v seběhu na tom ledě. Uf uf uf funím jak lokomotiva – ještě, že se neslyším. V uších narvaný sluchátka a duc duc hraje z mobilu. Na druhé cestě si už před třetí částí odpočinu. Napiju se a vsypu hořčík. Problémům se má předcházet a tady stehna, lýtka a achilovky dostávají a dostanou ještě pěkně zabrat. Po pár krocích zjišťuju, že včera jsme se v třetí části škrábali o chloupek jinde, ale stejně se nahoře sešli. Třetí část je asik nejhorší. Dlouhá i strmá. Na rozdíl od předchozích, kdy první část je sice dlouhá, ale zato nijak

7

prudká, druhá část je zase kratší, ale prudší. Netrpělivě vyhlížím ledovou skororovinku, značící konec hengu a odpočinek u křižovatky. Chumelí. Tak to bude zajímavé, jestli to schová ty kameny.

Konečně se tam dostávám. Ihned zkouším jít kolmo po ledu. Řetízkáče drží. Paráda. Nad Kicbílem si dávám picí pauzu. Jedno ze dvou nejhorších stoupání mám za sebou. Čaj v lahvi je ještě teplý a v krku se dobře polyká, přeci jen ten studený vzduch není to pravé ořechové a víme, jak to dopadlo loni. Už se ale těším na traverz. Pár kroky se dostávám přes křižovatku. Dávám pozor, abych nevlezla do cesty sbíhajícím závodníkům, protože vím, jak moc se to dá v seběhu pustit a jak hooodně blbě se v té rychlosti brzdí. Strojovým tempem dupu k traverzu. Údajně předcházím Jirku Římánka. Jak píše ve svém reportu „hon na medaili právě začal a bylo pěkné sledovat ji na trase. Potkal jsem ji celkem třikrát a drtila to vždy kupředu.“ (myšleno mně - fakt jsem mužskou část závodníků moc nesledovala, teda rozhodně ne touto dobou – a pak si mám najít ženicha, že jo … ). No, pak mu to má utíkat, když se kochá babami na trase … Už se těším, jak se proběhnu, a naženu tak nějakou minutku ze ztráty, v traverzu. Docházím k němu sama. Rychlejší již odběhli a ti pomalejší jsou hluboko za mnou. Za chůze si dávám ještě lok čaje a jdu na to. Tady mě celý stoupací úsek nejvíc baví.  Pár lidí dokonce doháním, a když mě uvolňují cestu, tak i je předběhnu. Někdo se vyburcuje za mnou, jiní jen tiše závidí. Vím, že výstup od Malchoru mi dá zabrat, tak se musím snažit, kde a dokud to ještě jde. Tak jak v pátek, zdá se mi i dnes cesta traverzem k odbočce nekonečná. Najednou vidím uprostřed cesty kolík – jasné znamení – tady odboč. Večer tu bude určo červená blikačka. První dva tři metry jsou hnusný a práci zde odtáhnou ruky s berlema a řetízkáče. Potom už rychlou chůzí stoupáním směřovat na cestu mezi Malchorem a Ivančenou. Pamatuju si, že v jednom místě tekla přes cestu voda. Je tu i dnes a znamená to, že kolmo nade mnou je pramen a brzo přijde otočka o skoro 180° a budu na stoupání od Ivančeny směr Malchor a Lysá hor.

8

Na Malchoru zvolňuju a piju už spíš studenější čaj. Ale osvěží. Včera jsem s mamkou polemizovala o tom, zda jít rovně nebo cik-cak po chodníčku. Když pohledem sjedu stoupák, tak po chodníčku stoupá pouze jeden člověk. Ani já moc na chodníček nehraju. Ťapu si to hezky hore, už ani nevím, co mi v uších hrálo. Těsně pod vrškem si vyndávám sluchátka a hledám pod bundou čip. Máme ho kolem krku na gumičce a šéf Libor Uher řekl, že ho máme mít v teple, tedy pod bundou. Mezitím docházím k pípákům. Jakmile uvidím nechvalně mnou neoblíbené čtečky z B7, veškerý humor a nálada mrzne, stejně jako teplota venku, možná ještě víc. Co budu dělat, když se to zprčí jako na B7? Hlavou se mi začínají honit pesimistické myšlenky. Vybírám si prázdný stojan. Organizátor mi pomáhá. Naštěstí ale čtečka blikne zeleně a organizátor konstatuje, že je to v pořádku. 14:49 sobota odpoledne a já jsem už na Lysé. Tímto jsem donesla náš tým na prozatímní druhé místo se ztrátou 3 minut. V ledvince našátrám čokoládičku a než minu Bezručovu chatu, tak ji zhltnu. Vlije mi to další energii do žil. Teď to oper co to jde, říkám si. A pouštím to samospádem po červené značce dolů.

9

Přichází místo, kde jsem sebou v pátek sekla. Řetízkáče ale drží a dovolují mi navyšovat tempo a já tak předbíhám jednoho závodníka za druhým. Křižovatkou proletím a jen doufám, že mi tam nikdo ze stoupajících lidí nevlítne. Lukšinec. Jsem zhruba v půlce seběhu. Teď pořád rovně, neodbočovat. Před albínem volám mamce, aby se nachystala. Trochu mě to zpomalí, protože v tu chvíli přecházím pouze v rychlý krok, ale jen co zavěsím a schovám mobil do kapsy, už to peru dál. Albín, Zbuja a k Sepetné už to je jen lesem a sjezdovkou a po silnici. Zde ale řetízkáče sundávám. Drobné zdržení a peláším silnicí dolů. Černé mlíko Adidas lemující levou stranu brání zkrácení, takže otočka a už peláším vstříc bráně Sepetné, oblouku Adidas. Jen tak tak zabrzdím u plůtku s pípačkou. 15:24 pípám zakončení druhého kola týmově a svého prvního kola, které se mi podařilo stlačit pod 2 hodiny (1:53:23). SUPEEEER. Vydupu pidipyramidu. Předávám čip mamce. A odměnou já od ní kelímek s teplým čajem. No spíš horkým. Na Sepetné zjišťuju, jak si vedem. Paráda. Někde jsem musela v seběhu předstihnout i poslední tým soupeřek a předávala jsem mamce na prvním místě a s časovou rezervou 16 minut, jak 10

zjišťuju později. Peláším na Sluníčko. Je to kurňa z ruky. Dokonce musím i popoběhnout, abych se prohřála. Při vstupu do prostor recepce dostávám na mokré boty pytlík. Točím si z várnice čaj a volám výtah, který mě vyveze až do 4. patra. Pak už jen kartou otevřít dveře a jsem na pokoji. Brácha mě vyděšeně vítá – jak to děláš? Měla jsi skoro stejný čas jak já (1:53:39). To přece není možný, dyk už jsi tady. Hlava mi nějak nedokázala pobrat, že vyrazil dřív než já. No co. Stane se. Dozvídám se, že si dal sprchu. No mě z ní bylo dycky akorát tak zima. Koukám, že radiátor je pořádně obloženej. Ještě, že trochu hřeje. Pomáhám Jirkoj rozvěsit jeho věci. Já mám na každé (celkem 4) kolo oblečení i boty extra. No snad se letos Jirka poučí, a pokud pojedeme za rok, budu už připraven líp. Jdu kouknout na raut, ale moc toho pro mě na Sluníčku jedlého není. Ale mlíko jo. Když se vrátím na pokoj, Jirka se už chystá. Koukáme, jak si vedou oni, ale i mamka a ostatní soupeři a soupeřky. Po Jirkově odchodu se začnu chystat i já. Doplním chybějící čokoládku a hořčík. Nedopitý čaj vylévám do kelímku. Do dalšího kola načepuju horký. Vytahuju Led Lensera (čelovku), teď ji už budu potřebovat od začátku. Místo KSRUN volím KS-TH2. Zbytek se snažím usušit. Kupodivu v těch tříčtvrťákách ani není zima, takže je ještě zkusím znova vzít. Základem je se nenabalit, protože kicbíl dá pořádně tělu zahřát se. V 16:59 mamka čipuje vrcholovou kontrolu, pořád na prvním místě. Není na co čekat, oblíkat a jde se na to. Před odchodem ještě aktualizuju náš stav. Náskok nahoře se zúžil na cca 8 minut. Opět jsem mírně nervní. Frčím na Sepetnou. Výbavu už nikdo nekontroluje. Jdu pro čaj do lahve. Mamka volá. Vrčením jí odvětím, že čekám a má náskok JEN 8 minut na vrcholu. Jdu pro čaj v kelímku, abych mamce taky dala. No než mamka doběhne, tak ho v kelímku moc nezbyde. 17:46 a mamka je konečně dole. Rychle beru čip a mažu do 4. celkově a mého druhého kola. Nevím, jaký náskok máme, tak to opět rvu, dokud to jen trochu jde. Tentokrát už řetízkáče nasazený od Sepetný, protože to u Sluníčka trochu bez nich klouzalo. Schody teda v tom byly zajímavý, ale ve zdraví jsem přežila jak já, tak hroty. Transformátor, odbočka do hengu. Cestou jsem si lokla čaje, takže bez zastavení pokračuju. Někteří zastavují a nasazují nesmeky. V tom mám výhodu, kterou okamžitě využívám a do hengu jdu již osamoceně. Však oni mně doženou. Na pauzacestách piju. Hengem vysupím ještě vcelku slušně. Jen zjišťuju, že řetízkáče se pronesou. Nad hengem před křižovatkou zapijím i hořčík a hned pokračuju k traverzu. Snažím se co nejvíc lidí nechat za sebou a nezdržovat se potom předbíháním. V traverzu stihnu ještě vycucat Carbonex. Snad mě to nakopne a na Lysou vyběhnu . Ale to už spěchám k Malchoru. Když vylezu z lesa, padne bílý mlíko. Mlha přede mnou, mlha za mnou. Jak v Rákosníčkoj. Ještě že cesta je jasná. Nahoru. Není vidět na víc jak pár kroků. Docela hnus, nevědět, kde zrovna jsem. Jako v které části stoupání, kolik toho je ještě na vrchol a tak. Do toho všeho se ke sněžení a mlze přidává celkem svěží vítr. Zatím mi nevadí. Teď mě zrovna tlačí do zad a ulehčuje trochu stoupání. Horší bude, až se obrátí a bude fučet do ksichtu. Ale to už vybíhám kopeček k pípačkám. Saša to zrovna asik natáčí, tak machruju no. Je 19:12 sobota večer. Normální lidi koukaj v teple a v pohodlí domova na zprávy nebo na nějaký vaření a tak. Možná, že i na zprávy o nějakých bláznech co tráví 24 hodin na nejvyšším vrcholu Beskyd Lysé hoře. A já jsem právě na vrcholu. Je tu hnusno, tak honem dolů. Jaký mám náskok, netuším. Každopádně mě soupeřky nepředešly. Opět zdlábnu čokoládku. Tentokrát poslední zbytky lovím ze zubů už v seběhu. Asi musím vypadat jak závislák, když by mě někdo viděl, jak ji do sebe cpu. A pak už to opět pouštím. V horní části to je hodně o gravitaci, ale od Lukšince už musí zabrat i svaly. Volám mamině, aby vyrazila z útulného pokoje do sibiře a v 19:49 pípám čip na Sepetné a předávám štafetu. Na Sepetné na rautu do sebe oklopím pomerančový džusík a dva hrnky mléka. Beru si banán, pomeranč a vánočku.

11

A honem pryč. Jestli tu sednu, tak jak jsem propocená, tak venku umrznu, než dojdu na pošahaný slunko. Na pokoji ze sebe všechno opět sundám a obléknu se do teplinkého a suchého. Hlavně do fusaklí od Heat Holders HH35. Krásný teplíčko. Hned potom koukám na net, jak si vedem. Paráda na Lysé jsem měla 6 minut náskok a tady dole už dokonce 20 minut. Mamino jdi a neztrať tyto drahocenné minutky. Třídím vyskládané kousky oblečení na radiátoru, ale asi budu mít smolíka. Moc 12

toho suchého zatím není. Chystám si proto druhý Odlo s dlouhým rukávem a tričko. Místo bundy vyzkouším cyklomikynu. Ponožky chystám KS-CROSS, botky musím už nechat schnout, tak místo Asicsů se proběhnu v Salomon XT S-LAB. V Ledvince opět doplním chybějící věci, které jsem v uplynulém kole snědla. Zbytek čaje opět naleju do kelímku. Na rautu do sebe něco nasoukám – sýr, ovoce, zeleninu, mlíko, rohlík a nějaký dusidlo jako bábovka nebo tak něco. Ředěný džus už fakt nechci, čaj je jen ten z várnice, nic moc. Ach jooo, proč jen nejsme na Sepetný.

Nasoukám to do sebe, jablko si beru na pokoj. Chci vědět, jak je na tom mamina a jestli se už mám chystat. Někdy je ta pauza až otravná. 21:25 sobota večer. Mamina čipuje vrcholovku. Tak šup oblíknout a vyrazit čekat na Sepetnou. Seběhy má v průměru 40-50 minut, takže ještě kouknu na net než odejdu z pokoje. Soupeřky zatím vrcholem neprošly. Valím na Sepetnou. Naberu čaj do lahve a jdu zobat na raut. Jen ovoce a džusík. Pak se stavím pro čaj do kelímku, až mamka zavolá. By se nezdálo, ale letos je to čekání nějak studenější. Takže jsem hned vyčuzená od ohníčků, které nás čekající mají zahřívat.

13

Ještě kouknu v hale na náskok na vrcholu. Paráda 22 minut. Tak snad to v seběhu neztratila. Ale to už je mamka dole v čase 22:14 v sobotu večer. Předáváme si čip a říkám jí, že na vrchu měla 22 minut náskok. Teď je na mě to nezkazit a náskok neztratit. Vyrážím do 6. kola a svého třetího.

K hengu to jde v pohodě. Napiju se a pokračuju do první části. Piju nakonec na každé pauzacestě, na křižovatce tradičně zapiju i hořčík. Traverz už ani Carbonex nerozběhne celý a místy vkládám rychlochodeckou vložku. Na Malchoru navíc poprvé lokám i Turbosnack. Snad mi nahoru pomůže, a když ne tam, tak určitě dolů. Vrchol čipuju ještě v sobotu ve 23:44. Sežrat čokoládku a honem dolů. Na led napadlo už odhadem tak 10 čísel. Seběh je tedy jistější, ale stehýnka už začínají protestovat. Pár míst dokonce musím zvolnit na rychlochůzi. Holt cena za předchozí dvě superrychlý kola. Ale to už volám mamce, aby se nachystala. A vem bundu na přehození, dodávám. Fakt mě je zima když čekám na předávku, nebo než dojdu ze Sepetné na Sluníčko. A to se nestavuju na rautu na Sepetné na posezení, dycky jen něco na stojáka. Jenže už cítím, že se potřebuju normálně najíst, takže tam sednout budu muset. Na Sepetnou dobíhám a čipuju už v neděli v 0:26. Předávám štafetu mamce. Bundu nebrala, prý zbytečný. No co no nějak musím vydržet. Jíst se ale musí. Domlouváme se, že budeme dělat předávku u transformátoru, a komu bude zima, půjde naproti na Sepetnou. Menší zdržení a mamka vyráží. Náskok jsem na vrcholu navýšila na 27 minut, což je relativně slušný náskok. Troufnu odhadnout až do prvního hengu. Jdu se najíst. Na Sepetný je luxusní výběr ze všeho a téměř nikdy nic nechybí a když už vypadá, že něco došlo, donesou další. Dávám si horkou čokoládu, sklenici mlíka, pomerančový džusík, ovoce, zeleninu, sýr, vánočku, 3 párky s hočicí a chlebem. Polévka je touto dobou dršťková a nebo vývar s masem. Párky stačí. Mám toho nasnášený tolik, že budu mít co dělat sníst to, nezmrznout na slunko, přebalit se, převlíct se a jít na předávku. Křupinky s mlíkem si dám nežtak na našem hotelu.

14

Samozřejmě se nejdřív pouštím do párků. Jsou důkladně teplé, tak ať nevystydnou. Taky jsem si mohla vzít jeden a až bych ho dojedla, tak si jít pro krásně teplej další. Párky jsou sice teplý, ale já sedím v propoceným triku. Začíná mi být zima, přesto, že raut je v přetopené restauraci hotelu Sepetná. Musím rychle dojíst, co jde, a vypadnout se na slunko převléct. Ještě si beru jeden kelímek horké čokolády s sebou. Jen otevřu dveře, rozklepe mě šílení zimnice. No výborně, to tu bylo i loni, ale tehdy spíš z únavy. Spěchám ke schodům. Usrkávám čokoládu, abych do sebe dostala aspoň kousek tepla. U auta nechávám prázdný kelímek a snažím se ke slunku doběhnout. Úplně cvakám zubama. Konečně v teplých útrobách slunka. Na pokoji dělám asi velkou chybu, ale okamžitě zalejzám se nahřát do sprchy. Na tu klepavku to pomohlo, ale stehýnka už parádně bolí. Okamžitě promazávám a oblékám se do teplého a suchého oblečení. Taky musím kouknout, jak na tom mamka je. Ve 2:08 v neděli čepovala vrchol. Takže honem nachystat ledvinku a oblíkat. Teda, že by se mi chtělo … Soupeřek se do odchodu opět nedočkám. Dole v hale čepuju čaj. No stejně asi k Sepetný dojdu. Postávat takhle venku se mi nechce a pro přehazovací bundu se už nevracím. Navíc mamka se blíží na předávku – volala. KONEČNĚ BUDE TROCHU KLID a já si budu moci dovolit kochat se atmosférou závodu. Na Sepetné zjišťuju, že soupeřky na vrcholu byly až ve 2:53! Což je už 45 minut náskok a to si troufnu odhadnout, že by mohlo pokrýt 1-2 části hengu. To mě uklidní a s radostí to oznamuju mamce, která ve 3: 01 pípá čip tady dole. Vyrážím proto klidná a ne už tak našponovaným tempem. V hlavě mi ale šrotuje, že budeme muset do 9. kola, protože to není zas taková rezerva, aby to do 11 stačilo. Mezitím se dostávám k hengu, kde postupuju od cesty k cestě a vždy s krátkou pauzou na pití. Na křižovatce navíc hořčík, na traverzu Carbonex, na Malchoru Turbosnack. Na vrcholu Lysé pípám pro tým 7,5 kola ve 4:44 v neděli ráno. Honem do sebe nasoukat čokoládu a frčet dolů. Je důležité udělat mamině dostatek časové rezervy, aby mohla otočit celé kolo, aby nemusela z Lysý jen tak naprázdno. Už to bolí hodně, ale kde to jen trochu jde ještě gravitačně v rychlosti, tak to pouštím, jinak střídám s rychlou chůzi. Volám mamce, že bude muset do dalšího kola. Počítá s tím. Na Sepetné pípám v 5:35. Mé nejhorší kolo. Na vrcholu jsem náskok ztratila na 28 minut. Předávám čip mamce s tím, že budu sledovat, jak si holky vedou a nežtak na 10. kolo vyrazím. Na Sepetné vlítnu 15

na raut pouze na stojáka a horkou čokoládu s sebou. Zbytek musím zvládnout až na slunku. Na pokoji se opět převleču. Kouknu na soupeřky. Hmmm zatím se dolů nedostaly. Tak to je fajn a povzbudivé. Nastavuju budík na 7:00 hodin ráno a s klidem se zavrtám pod deku. Okamžitě usínám. Budí mě až taťka, který přišel z rautu. Ani nevím, že byl na pokoji. Je něco málo před sedmou. Vypínám budík. Kouknu na stav. Mamka na vrcholu ještě nebyla, soupeřky dokončily osmé kolo v 6:05. Máme tedy půlhodiny k dobru, což nic neřeší. Budu muset vyrazit nahoru popáté i já. Tentokrát si beru vestu Salomon XT Wings. Hořčík, Carbonex, Turbosnack a čokoládu si dávám dopředu, zbytek dozadu, včetně dvou čelovek. Ty sice potřebovat určo nebudu, ale nikdo neřekl, že se mohou za světla z výbavy vyndat. V hlavě mi šrotují výpočty. Když kouknu na časy soupeřek, tak ty holky zas tak špatně nechodí, a půlhodina je sice hodně, a únava je už znát, ale co kdyby náhodou... A toho náhodou se fakt bojím … A nohy skoro bolej už jen při myšlence někam jít. Bude to opravdu tentokrát do posledních chvil, sil … Sakra, kdy už bude ta mamka nahoře? Ne a ne naskočit její průchod. Do toho taťka popichuje, že to už musíme dát a dotáhnout do vítězného konce. A mě se chce spát, bolej mě nohy, žaludek je najednou jak na vodě… Nervy na pochodu, teda někde na trase … Ani nevím co sníst, abych to udržela a měla do výstupu energii. Něco do sebe natlačím. Žaludek svírá. Je mi legálně šoufl. Aktualizuju stav. Mamina byla na vrchu v 7:28. Do půl 9 bude dole. Je definitivně rozhodnuto. Za dvě a půl hodiny se dá nakroutit celé kolo, takže musím vyrazit. Odpovědnost za výsledek ponesu na hrbu já. Uáááááááááááá. Když to nezvládnu a soupeřky mně předejdou, tak je po zlatu … Uáááááááááááááááááááá. To už ale z toho začínám mírně víc hysterčit a brečet. Je to směs únavy,dřiny a nervozity a slzy vyplavují nejen nervozitu, ale i únavu, bolest a vyčerpání. Taťka povzbuzuje. Dej si lok dva slivky a bude ti líp. Nevěřícně si loknu a začínám se oblíkat. Tentokrát na Sepetnou asi nedojdu. Najednou se ale v žaludku všechno vzbouří a já vtrhnu na wc, kde dřepí taťka a objímám umyvadlo. Vše co jsem nestihla z žaludku pustit do střev, jde ven. Tak žaludku se ulevilo, a co dál? Teď se sotva vyškrábu na vrchol, když v sobě nic nemám. Přibaluju proto jednu proteinovou tyčinku a čokoládku navíc. Ďobnu brufena a hurá na to. Mamka už volala. S fňukáním vycházím vstříc poslední předávce. No slzovod teče až někam k transformátoru, než zjistí, že by mohl zamrznout a záhadným způsobem vysychá. Nakonec dojdu až k Sepetné. Nervózně podupávám, ale to už mamka v 8:20 pípá čip. Předáváme si ho. Netuším, jaký můžeme mít náskok, ale do 11 se nahoru vyškrábu, jen si budu muset pohlídat číslo 732. To se dá. Společně jdeme pod schody, kde se loučíme. Mamka jde něco pojíst a já se chytám nějakého pána. Máme stejný cíl. Vrchol Lysé do 11. Společně se dostáváme až na první pauzacestu v hengu, kde zatímco já pokračuju, on odpočívá. Tak snad to zvládl. Já si dávám picí pauzu až na té druhé. Hlava si vsugerovala, že soupeřky každou chvíli musí vylézt. S setkat se s nimi teď na trase tváří v tvář, by mě definitivně odrovnalo. Začíná mi kručet v žaludku. No jo holt prázdno nic nevymyslí, a čajem to nenaplním. Myšlenka soupeřek v patách, mě ale žene do třetí části. Tak slibuju bříšku čokoládku na křižovatce. Tam si dám navíc hořčík a brufen. Hned za křižovatkou se mi do cesty plete už po několikáté pulec. Než se rozhoupe mě ustoupit a uvolnit cestu, raději se brodím nevyšlapaným sněhem, až ho cítím v ponožkách, jak studí. Nechávám pulce za sebou a drtím to k traverzu. Tam se napiju a beru Carbonex. Zkouším to ještě rozeběhnout. Daří se, ale celý traverz to není. Stoupání k Malchoru si užívám opět v hladu. Nakonec když jsem v otáčce na cestě od Ivančeny sním i druhou čokoládu. S hladem se na vrchol jít nedá. Na Malchoru si dávám poslední turbo. Koukám na hodinky. Do 11 to na vrchol stihnu v pohodě a když sebou mrsknu, tak i do 10. No mrskla jsem sebou o něco málo. Pípám poslední vrchol letošní LH24 pro tým HEJ HEJ v neděli dopoledne v 10:01. Na světelné ceduli časomíra ukazuje 58 minut do konce limitu 24 hodin. Toš to se dolů musím dostat i kdyby čert na koze jel … Veškerý hlad mě opouští a jediná vidina cíle je přede mnou. Nic mě najednou nebolí a já to opět pouštím naplno. V hlavě mi šrotuje, jaký mám asi 16

náskok, mám volat mamce, mám se podívat sama? Mám volat mamce, aby šla na Sepetnou na společný cíl? No však to sleduje ne? No úžasný myšlenkový chod. Ani si nevšímám, že se zuby nehty držím jednoho klučiny a společně sbíháme k Lukšinci a pereme to dál. Až jediný zvedavý kousek na celém seběhu nás rozděluje, na ten já už nestačím. Nicméně jsme to dupali pěkně. Poslední medvědí cedule. Zbuja. Mám volat? Nakonec nevolám a drtím to lesem na sjezdovku a po cestě dál k cíli. Poslední zatáčka, rovinka, vidím bungalovy, hotely, brána Sepetné. Poslední skopeček. Plotem u pípáků málem proběhnu skrz. V ruce držím čip. Poslední pípnutí. 10:39. Vyčerpaně padám na plůtek. Kontrolor mi plácá po rameni, tak vidíš a máš to za sebou. V očích se lesknou slzy. Vyčerpání, radost, bolest po náročném seběhu … to vše je v nich. Poslední pyramida. Kde jsou? Nikde nevidím mamku, taťku, Jirku. Že by chlapi byli ještě v kole? Ale kde je mamka? Přijde mi, že na vrchu stojím věčnost, ale ve skutečnosti asi jen pár vtěřin. Zoufale vyhlížím mamku nebo někoho. Vstříc stoupá Saša. Celou ubrečenou mě objímá a říká, tak vidíš to holka a tolik povídání to bylo a jste zase první. Chvíli si užívám chlapské obejmutí a máčím mu bundu slzami, než mě pustí užít si poslední sestup z pidi K2. Doškrundám do občerstvovacího stanu. Hroutím se na poslední volnou židličku. Lovím telefon a nechávám stékat slzy. Jsem dole zabrečím do telefonu. A vidím, že holčina naproti má stejný problém. Vůbec se mi nechce zvedat. Ochotná paní na obsluze stanu mi nese čaj. Bodne. Stejně jako jídlo, ale to by mi bylo zase zima. Navíc je už háfo hodin. Vracím se na slunko. Taťka mi jde naproti. Bere mi číslo a čip a jde ho vrátit na Sepetnou. To jsem tam mohla vrátit taky, vědět to. Na slunko dorážím už totálně zmrzlá. Dokonce natolik, že si ani boty nerozvážu. Ochotný pán organizátor mi je i sundává a dává do pytlíku. A zároveň gratuluje. Už se těším na pokoj, na teplou sprchu a chvíli spánku. Když vejdu, tak se zhrozím. Nic není sbaleného, dokonce ani to co není moje. Doma jsem totiž vyřkla přísný zákaz balení mých věcí. Jednak proto, že bych je dávala dohromady bůh ví jak dlouho a druhak proto, že ani nevím co kde je mého roztahaného, dokud to neuvidím. Nejprve přivádím k životu prsty rukou. Potom se odstrojím a hurá do sprchy. Rochním se neskutečně dlouho. Vyčerpaná, vymrzlá a vyvařená ze sprchy bych spala a spala a spala. Jenže to nejde. Ve 12 musí být pokoj vyklizen a ve 13 si jdem dole v Ostravici pro medaili. Jo a mimochodem. Soupeřky nakonec do dalšího kola nešly. Takže jsme je porazily o kolo. A celé to mé poslední kolo bylo svým způsobem zbytečný. No balení je to šílený, naštěstí mamka vysvobodí fordíka ze zajetí sněhu a dojíždí až k hotelu. Naštracháme věci dovnitř a opouštíme slunko. Mě je šoufl celkově a navíc i z hladu. Přeplněná a vydýchaná tělocvična to ještě umocňuje. Naštěstí naší kategorii vyhlašují poměrně brzo. Zbytek vyhlášení trávím na chladné chodbě poblíž záchodků. Jen se stihnu vrátit na vyhlášení nejstarších účastníků. Ještě přežít cestu dom a druhý den v práci …

17

Trochu statistiky na závěr … Mamka lichý kola, já ty sudý. stanoviště

čas

rozdíl

Ostravice

24.01. 11:00:00

Lysá hora

24.01. 12:45:19

01:45:19

Sepetná

24.01. 13:30:54

00:45:35

Lysá hora

24.01. 14:49:48

01:18:54

Sepetná

24.01. 15:24:17

00:34:29

Lysá hora

24.01. 16:59:14

01:34:57

Sepetná

24.01. 17:46:43

00:47:29

Lysá hora

24.01. 19:12:01

01:25:18

Sepetná

24.01. 19:49:34

00:37:33

Lysá hora

24.01. 21:25:14

01:35:40

Sepetná

24.01. 22:14:28

00:49:14

Lysá hora

24.01. 23:44:15

01:29:47

Sepetná

25.01. 00:26:48

00:42:33

Lysá hora

25.01. 02:08:40

01:41:52

Sepetná

25.01. 03:01:35

00:52:55

Lysá hora

25.01. 04:44:40

01:43:05

Sepetná

25.01. 05:35:03

00:50:23

Lysá hora

25.01. 07:28:59

01:53:56

Sepetná

25.01. 08:20:13

00:51:14

Lysá hora

25.01. 10:01:05

01:40:52

Sepetná

25.01. 10:39:05

00:38:00

kolo

čas kola

start

1.

02:30:54

2.

01:53:23

3.

02:22:26

4.

02:02:51

5.

02:24:54

6.

02:12:20

7.

02:34:47

8.

02:33:28

9.

02:45:10

10.

02:18:52

Pořadí ve věkové kategorii… Název týmu Složení Příjmení Jméno Kategorie - Věk HEJ HEJ Hejkrlíková Iva 769 ženy - dvojice - 41 Hejkrlíková Věra až 50 Pohodářky LightBIKE Matuštíková Jana 732 ženy - dvojice - 41 Slívová Zdenka až 50

Pořadí Tým

1

2

3

4

5

Jiř-Ka Pánková Jiřina 751 ženy - dvojice - 41 Ďatková Karolína až 50

Lokace

KONTROLA KONTROLA POČET LYSÁ HORA SEPETNÁ OKRUHŮ

Litomyšl Litomyšl

25.01. 10:01:05 25.01. 10:39:05 10 x

Havířov Havířov

25.01. 08:02:31 25.01. 09:08:20 9 x

Frenštát pod Radhoštěm Frenštát pod Radhoštěm

25.01. 08:35:29 25.01. 09:23:19 8 x

Lysohorky Zemaníková Pavla Ostravice 790 ženy - dvojice - 41 Římánková Barbora Havířov-město až 50 Lenochodky Ostrava Březinová Jana 666 ženy - dvojice - 41 OstravaAdamová Monika až 50 Hrabůvka

18

25.01. 09:04:42 25.01. 10:10:27 8 x

25.01. 07:11:49 25.01. 08:19:26 7 x

Pořadí v celkovém součtu ženským dvojic bez rozdílu věků … Pořadí Tým

Název týmu Složení Kategorie - Věk Splašené Gorolky ženy - dvojice 31 až 40 Bandidas/SK Fighter Inside ženy - dvojice 21 až 30 Sestry v akci ženy - dvojice 31 až 40 HEJ HEJ ženy - dvojice 41 až 50 Pohodářky LightBIKE ženy - dvojice 41 až 50 VTS LION SPORT ženy - dvojice 31 až 40 Ježek na Černém kopci ženy - dvojice 21 až 30

1

786

2

630

3

656

4

769

5

732

6

638

7

794

8

Jiř-Ka 751 ženy - dvojice 41 až 50

9

10

11

12

13

14

15

16 17

Lysohorky 790 ženy - dvojice 41 až 50 PaP 700 ženy - dvojice do 20-ti error 631 ženy - dvojice do 20-ti Lenochodky 666 ženy - dvojice 41 až 50 trailrunning 2 632 ženy - dvojice 31 až 40 My dvě 778 ženy - dvojice 21 až 30 Sleepers 727 ženy - dvojice 31 až 40 Na doraz !! 649 ženy - dvojice do 20-ti 635 Nivničanky

Příjmení Jméno Rajnochová Jana Rajnochová Zuzana

Lokace Smilovice Smilovice

KONTROLA KONTROLA POČET LYSÁ HORA SEPETNÁ OKRUHŮ 25.01. 08:50:14 25.01. 09:23:20 11 x

Klasová Michala Řepiště Hellemannová Lenka Krmelín

25.01. 09:30:45 25.01. 10:07:35 11 x

Paszová Jana Klimšová Martina

Šenov Havířov

25.01. 09:21:23 25.01. 10:09:04 10 x

Hejkrlíková Iva Hejkrlíková Věra

Litomyšl Litomyšl

25.01. 10:01:05 25.01. 10:39:05 10 x

Matuštíková Jana Slívová Zdenka

Havířov Havířov

25.01. 08:02:31 25.01. 09:08:20 9 x

Skoumalová Vlasta Skoumalová Tereza

Ostrava Ostrava

25.01. 09:37:31 25.01. 10:36:46 9 x

Lukšová Pavla Ostrava Krumpholzová Tereza Opava

25.01. 07:04:45 25.01. 07:56:13 8 x

Pánková Jiřina Ďatková Karolína

Frenštát pod Radhoštěm Frenštát pod Radhoštěm

25.01. 08:35:29 25.01. 09:23:19 8 x

Zemaníková Pavla Ostravice 25.01. 09:04:42 25.01. 10:10:27 8 x Římánková Barbora Havířov-město Berčíková Nikola Pešatová Sára

Ostrava Ostrava

25.01. 09:29:57 25.01. 10:17:07 8 x

Chovancová Lucie Pochylá Terezie

Ostravice Ostravice

25.01. 09:32:32 25.01. 10:18:00 8 x

Březinová Jana Adamová Monika

Ostrava OstravaHrabůvka

25.01. 07:11:49 25.01. 08:19:26 7 x

Salii Nataliia Salii Natalia

Liberec 1 Liberec 1

25.01. 09:34:55 25.01. 10:15:09 7 x

Rolná Kristýna Ficnerová Zuzana

Chuchelná Chuchelná

25.01. 04:19:03 25.01. 05:21:48 6 x

Plicová Lucie Praha 8 Vohnoutová Markéta Praha 10 Třinec Komorní Lhotka Navláčilová Radana Nivnice Walachová Kamila Fujtíková Barbora

19

25.01. 09:29:47 25.01. 10:21:39 6 x

25.01. 03:05:00 25.01. 04:01:39 5 x 24.01. 18:20:31 24.01. 19:24:21 1 x

ženy - dvojice 21 až 30

Havelčíková Ivana

Nivnice

Závěrem: V první řadě musím poděkovat mamce, že dřela a makala přesto, že většina soupeřek byla o víc jak 10 let mladší. Poděkování patří i taťkovi, s bráškou Jirkou za podporu, Sašovi za cílové obejmutí, organizačnímu týmu na Sluníčku za ochotnou pomoc, kuchařům a pomocníkům za skvělý raut, penzionu Sluníčko za poskytnuté zázemí, Radegastovi za spadaný sníh, … Zvláštní dík patří každopádně firmě Pondy K, za poskytnutí ponožek, kompresních návleků a kompresních podkolenek k testování i v tomto závodě. Nemalý díky patří i psímu hotelu Cedrik za péči, kterou poskytují naší labradorce, když nemůže jet s námi. Tentokrát by se nesmáčkla ani v autě a asi ani na pokoji. Ceny pro vítěze…

20

Nejstarší účastnice…

Mamka na začátku traverzu

páteční sranda

21

Páteční sranda

Mamka to drtí sjezdovkou k Sepetné

22