Vinko Möderndorfer. SKUPNI SPOMINI, SPOLEČNÉ VZPOMÍNKY & Poems. Přeložila: Hana Mžourkov

Vinko Möderndorfer SKUPNI SPOMINI, SPOLEČNÉ VZPOMÍNKY & Poems

Přeložila: Hana Mžourkov

From: „Druga soba“ (Druhý pokoj, 2008) and „Znotraj“ (Zevnitř, 2010)

SKUPNI SPOMINI Stal sem pod drevesom. Bil je vroč poletni dan. Spominjam se miru, ki je lebdel v zraku. Mogoče so tam bili še škržati, petje ptic, veter v krošnji… Ne vem več, kako sem prišel k drevesu. Ne vem več, kje je stalo drevo. Drevo s široko krošnjo. Včasih se mi zdi, da so pod krošnjo vsepovsod ležale suhe iglice, spet drugič se mi dozdeva, da so z vej viseli sadeži. Jabolka? Hruške? Ne vem… Zelo natančno pa se spominjam podobe nazobčane črte smrek, ki je na obzorju delila nebo in zemljo, in neprijetnega občutka strahu, da so me pozabili, da sem sam, da ni nikogar, ki bi ga v tej pokrajini poznal… Bil sem otrok. Star sem bil štiri, morda pet let. Ravno toliko, da ne vem, če so bila podoba pokrajine in drevesa nad mano resnična ali pa so mi o njih samo pripovedovali. Nisem povsem prepričan, če se mi vse to ni samo sanjalo. Če ni podoba velike krošnje in otroka po njo samo del nekega sanjskega filma. Morda sem podobo celo povzel iz kakšnih popolnoma tujih spominov… Morda sem o njej bral v kakšni debeli knjigi… Ne vem… Podobe so kljub vsemu zamenljive… Vendar… občutek širjave in neskončnosti, ki se je v času zgodnjega otroštva prvič naselil v meni, je tako močan, da sem včasih popolnoma prepričan, da je podoba nazobčane črte smrek, ki delijo nebo od pokrajine, resničen in samo moj spomin… Spomin pa spremlja tudi dogodek. Tudi zanj ne vem, če se je zares zgodil. Dogodki namreč obstajajo v našem spominu kot dinamični drobci… O dogodkih govorimo in jih opisujemo, o občutkih molčimo. Občutki so spoznanja, ki nas spreminjajo (spoznanje, da je svet velik in da smo v njem sami), dogodke pa včasih tudi posvojimo in jih pripovedujemo, prepričani, da so se nam zares zgodili. In dogodek, ki se je zgodil v dolini, nad katero je pod široko krošnjo drevesa stal otrok, je bil takšen: Najprej se sliši zvok. Blago brnenje, ki se bliža… Po cesti pripelje avto. Prah se dviga za njim. Avto čudno vijuga. Otrok pod drevesom spusti pogled od obzorja proti cesti… Strah, da se je izgubil in da je sam na vsem neskončnem svetu, se za hip umakne… Zrak okoli otroka zatrepeta… Oko spremlja avtomobil… To ni več podoba. To je nadaljevanje podobe. Na blagem ovinku avtomobil zdrsne s ceste in se prevrne v jarek. Zvoki pokrajine se umaknejo… Tišina, ki sledi, je gluha. In traja. Traja v nedogled. Traja kot življenje. Iz avtomobila se belo kadi. Potem avtomobil zagori s počasnim in dolgim sikajočim plamenom. S polja pritečejo ljudje. Prej jih ni bilo. Prej je bila samo pokrajina in na obzorju nazobčana črta smrek, ki para nebo… Zdaj so ljudje, zdaj

HALMA The European Network of Literary Centres e.V. 2010 www.halma-network.eu [email protected]

se dogaja, zdaj se bo podoba spremenila v spomin. Otrok stoji pod drevesom kot pod velikim, varnim dežnikom in nemočno opazuje. Iz avtomobila kmetje izvlečejo otroka, potem še moža. Deklica je oblečena v rdeče krilo. Njen črni šolen obleži v prahu… Avto zgori do konca… Nihče ni mrtev… Možakar, ki je sedel za volanom, očitno dekličin oče, zmedeno teka okoli avtomobila… Sicer pa je vse v redu… Pokrajina se počasi umirja. Rana v njej se celi. Vrnejo se zvoki: ptice, brenčanje čmrljev, škržat v travi, veter v krošnji… Zdaj otroka nekdo zagrabi za roko in potegne izpod krošnje, ki nenadoma sploh ni več tako velika, sploh ne več tako vseobsegajoča in varna… Tu si! Reče ženska, ki drži otroka za roko. Ženska je otrokova mama. In ga stisne k sebi. Tudi vonj njenega krila se zapiše v spomin. Vsepovsod smo te iskali. Mislila sem že, da sem te izgubila… Mama zajoka z glasnim jokom. Tu se dogodek konča in se začne spomin… Ne vem več, kje se je vse to zgodilo… Obstaja kar nekaj krajev… Vas ob morju, kjer sem kot petleten otrok preživel nekaj dni… Vendar tam ni smrek… Smreke v spominu pa so bile goste in temno temno zelene… Morda se mi je to zgodilo na nekem izletu, v gorah… Vendar v spominu ni kamnitih sten, v spominu je ravnina in nazobčana črta smrek, ki deli nebo… Mama mi je pripovedovala, da sem se nekoč izgubil, vendar trdi, da je bilo to v mestu, na tržnici, neko deževno soboto… In da moj strah izvira od tam… Morda pa se je spomin sestavil: od nekod so prišle smreke, od nekod drevo, od nekod avtomobil in od nekod deklica z rdečim krilom in šolen v prahu… In od nekod, povsem od drugod, strah pred samoto, spoznanje, da je svet velik in neskončen in da je otrok v njem izgubljen… Čez mnogo let, ko je spomin na dogodek v dolini že bledel in je ostala samo podoba otroka pod drevesom, kot da bi jo gledal nekdo tretji, kot bi jo nekdo tretji zapisal v nekakšen nikoli do konca napisan roman, sem jo srečal… Bila je povsem običajna in jaz povsem običajen. Dišala je po poletnem dežju in tudi spoznala sva se, ko je padal poletni dež. Na notranji strani stegna, tik nad kolenom, je imela za dlan velik madež… Ko sem bila še otrok, smo imeli nesrečo. Opeklo me je, ko so me potegnili iz avtomobila. Ko sem jo poljubljal na sled davnega skupnega spomina, z ognjem vžganega v mlado in dišeče telo, mi je še rekla: Bilo je drevo. In pod drevesom je stal fant. To je vse, česar se spominjam.


SPOLEČNÉ VZPOMÍNKY Stál jsem pod stromem. Byl horký letní den. Vzpomínám si na klid, který se vznášel ve vzduchu. Snad tam byly ještě cikády, zpěv ptáků, vítr v koruně... Už nevím, jak jsem se k tomu stromu dostal. Už ani nevím, kde stál. Strom s rozložitou korunou. Někdy mám dojem, že všude pod ní leželo suché jehličí, jindy si zase myslím, že na větvích viselo ovoce. Jablka? Hrušky? Nevím... Úplně přesně si vybavuji podobu zubatých obrysů smrků, které na obzoru oddělovaly nebe a zemi, a nepříjemný pocit strachu, že na mě zapomněli, že jsem sám, že v téhle končině vůbec nikoho neznám… Byl jsem dítě. Byly mi tak čtyři, snad pět let. Právě tolik, abych nevěděl, jestli byl obraz krajiny a stromu nade mnou skutečný, nebo mi o nich jen vyprávěli. Vůbec si nejsem jistý, jestli se mi to všechno jen nezdálo. Jestli není obraz košaté koruny a dítěte pod ní jen součást nějakého snového filmu. Možná jsem ten obrázek dokonce převzal z úplně cizích vzpomínek... Možná jsem o něm četl v nějaké tlusté knize... Nevím... Ty výjevy jsou přesto zajímavé... Ačkoli... dojem rozlehlosti a nekonečnosti, který se ve mně poprvé usadil v období raného dětství, je tak silný, že jsem občas pevně přesvědčený, že je podoba špičatých obrysů smrků, které oddělují nebe a zemi, skutečnou a jenom mojí vzpomínkou … Se vzpomínkou je spojená také příhoda. Ani v jejím případě si nejsem jistý, jestli se opravdu stala. Příhody totiž existují v naší paměti jako dynamické momenty... O příhodách mluvíme a popisujeme je, o pocitech mlčíme. Pocity jsou poznáním, které nás provází (poznáním, že svět je velký a my jsme v něm sami, příhody si někdy přivlastníme a vyprávíme je s přesvědčením, že se nám skutečně staly. A příběh, který se stal v údolí, nad nímž pod širokou korunou stromu stálo dítě, je následující: Nejprve je slyšet zvuk. Tiché vrčení, které se blíží... Po silnici přijíždí auto. Za ním se zvedá prach. Auto podivně kličkuje. Chlapec pod stromem sklouzne pohledem od obzoru k silnici... Strach, že se ztratil a že je sám v široširém světě, ho na chvíli opustí... Vzduch kolem chlapce se zachvěje… Očima sleduje automobil... To už není výjev. To je pokračování výjevu. V mírné zatáčce auto sjede ze silnice a převrátí se do příkopu. Zvuky krajiny ustoupí do pozadí... Následuje hrobové ticho. A trvá. Trvá nekonečně dlouho. Trvá jako život sám. Z auta se bíle kouří. Potom váhavě vzplane vysokým syčícím plamenem. Z pole přiběhnou lidé. Předtím tam nebyli. Předtím tam byla jen krajina a na obzoru zubatá linie smrků, která páře nebe... Teď jsou tady


lidé, teď se to odehrává, teď se výjev promění na vzpomínku. Dítě stojí pod stromem jako pod velkým, bezpečným deštníkem a bezmocně všechno pozoruje. Z auta venkované vytáhnou dítě a pak ještě muže. Holčička má na sobě červenou sukni. Její černý střevíček spadne do prachu... Auto dočista shoří... Nikdo není mrtvý... Mužský, který seděl za volantem, patrně dívenčin otec, zmateně pobíhá kolem auta... Jinak je všechno v pořádku. Scenérie se pomalu uklidňuje. Rána v ní se zaceluje. Vracejí se zvuky: ptáci, bzučení čmeláků, cikáda v trávě, vítr v koruně... Teď dítě někdo popadne za ruku a vytáhne ho zpod koruny stromu, která najednou už není tak obrovská a už vůbec není tak všeobjímající a bezpečná... „Tady jsi!“ řekne žena, která drží dítě za ruku. Žena je chlapečkova matka. A přitiskne ho k sobě. Do paměti se vryje i vůně její sukně. Všude jsme tě hledali. Už jsem si myslela, že jsem o tebe přišla… Matka zajíkavě zavzlyká. Tady končí příhoda a začíná vzpomínka… Už nevím, kde se tohle všechno stalo… Existuje tolik míst… Ves u moře, kde jsem jako pětiletý kluk strávil několik dní… Ale tam nejsou smrky… A smrky ve vzpomínce byly husté a hodně tmavě zelené… Možná se mi to přihodilo na nějakém výletě, v horách… Ale ve vzpomínce chybí skalnaté stěny, ve vzpomínce je rovina a zubatá linie smrků, která odděluje nebe… Matka mi vyprávěla, že jsem se kdysi ztratil, ale tvrdila, že to bylo ve městě v tržnici, jednu deštivou sobotu… A že odtud pochází můj strach… Možná se vzpomínka poskládala: odněkud přišly smrky, odněkud strom, odjinud automobil a zase odjinud dívenka s červenou sukní a střevíček v prachu… A odněkud, ale zase úplně odjinud, strach ze samoty, poznání, že svět je velký a nekonečný a že dítě je v něm ztracené… Po spoustě let, kdy už vzpomínka na příhodu v údolí bledla a zůstala jen scenérie s dítětem pod stromem, jako by se na ni díval někdo třetí, jako by to někdo třetí napsal v nějakém nikdy nedokončeném románu, jsem ji potkal… Byla úplně obyčejná a i já byl úplně obyčejný. Voněla letní přeháňkou a také jsme se setkali, když padal letní déšť. Na vnitřní straně stehna, hned nad kolenem, měla jako dlaň velkou skvrnu… Když jsem byla ještě malá, měli jsme nehodu. Spálilo mě to, když mě tahali z auta. Když jsem ji líbal na stopu dávné společné vzpomínky, ohněm vypálené do mladého a vonícího těla, dodala ještě: Byl tam strom. A pod stromem stál kluk. To je všechno, na co si vzpomínám.


beseda ne more

beseda ne more nikoli pomeniti dotika poljub ne more nikoli zamenjati soneta o poljubu in občutek na koži je neopisljiv čeprav se nam večkrat zdi da vemo o čem govorimo kadar ljubimo kadar odhajamo kajti kdor ima zelo močno rad zelo močno zapušča si mi rekla nekega jutra ko si zaspala na moji roki in sem se bal premakniti da se ne bi prebudila in prestrašila ko za hip ne bi vedela ali letiš ali padaš ali sem jaz ob tebi ali samo nekdo drug ki si ga že davno pozabila beseda ostane nema kadar govori telo si rekla in sem ti verjel kadar se poslavljaš ne smeš paziti na besede lahko te prepričajo in ostaneš si še rekla


slovo nemůže

slovo nikdy nemůže znamenat dotyk polibek nikdy nemůže nahradit sonet o polibku a pocit na kůži je nepopsatelný ačkoli se nám často zdá že víme o čem mluvíme když milujeme když odcházíme neboť kdo má tak moc rád tak moc opouští řekla jsi mi jednoho rána když jsi mi usnula na ruce a já se bál pohnout aby ses neprobudila a nelekla když bys na okamžik nevěděla jestli letíš nebo padáš jestli jsem u tebe jestli je to někdo jiný na koho jsi už dávno zapomněla slovo zůstane němé když promluví tělo řekla jsi a věřil jsem ti když se loučíš nesmíš si dávat pozor na slova mohou tě přesvědčit a zůstaneš dodala jsi


poletje

polagoma si polagava drug na drugega vroče kamne nekega poletja na golo kožo ob reki tečeva med skalami nazaj proti toku počasi po času pobirava kar je ostalo od ljubljenja davno nekje v nekem kraju nekem dnevu četrtek četrti dan ko sva počivala in je do konca poletja bila še cela večnost na vročih skalah na tvojem popku kot polžku sparjena na stegnih na sredi ki pride ko se stakneta sreda četrtek ko dnevi nimajo štetja samo poljubi davno polagoma daleč od oči položeni blizu noči ko greva peš z reke s tokom proti mestu skozi travo po bližnjici in celo škržati utihnejo ko greva mimo


léto

pozvolna pokládáme jeden na druhého horké kameny jednoho léta na nahou kůži u řeky tečeme mezi skalisky zpátky proti proudu pomalu postupně sbíráme co zůstalo z milování někde dávno v jednom kraji jednom dni čtvrtek čtvrtý den když jsme odpočívali a do konce léta zbývala celá věčnost na horkých skalách na tvém pupku jako hlemýždi spáření na stehnech ve středu když se udělá když se přitisknou středa čtvrtek když dny nemají kalendář jenom polibky dávno pozvolna daleko od noci v poloze blízko noci když jdeme pěšky z řeky po proudu směrem k městu trávou zkratkou a dokonce i cikády zmlknou když je míjíme


najina ljubezen je nenehno zapiranje

najina ljubezen je nenehno zapiranje vrat najini poljubi ugrizi maščevanja najine roke ki segajo po bokih trebuhu ustnicah kopljejo rove iščejo skrivnosti najina ljubezen je hoja po vrvi največkrat po rezilu najina postelja splav meduze azil za zavržene pse najina ljubezen krhka kot steklo z okusom po jedkem semenu z vonjem po krvi in z barvo tvoje sluznice najina ljubezen je bolečina sladka in bela temno vijolična slepota grške tragedije najina ljubezen z roza prelivom patetična kot povožena vrtnica najina ljubezen takšna da so zbegani celo tisti ki nimajo pojma niti o vremenu


naše láska je věčné zavírání

naše láska je věčné zavírání dveří naše polibky kousnutí msty naše ruce které se vzpínají po bocích břicha rty hloubí šachty hledají tajemství naše láska je chůze po laně nejčastěji po ostří naše postel vor medúzy útulek toulavých psů naše láska křehká jako sklo s příchutí žíravého semene vonící po krvi a v barvě tvé sliznice naše láska je bolest sladká a bílá temně fialová slepota řecké tragédie naše láska s růžovým přelivem patetická jak přejetá růže naše láska taková že jsou zmatení i ti co nemají tucha ani o počasí


iskanja

iz kamna izsesati poljub je iskati iz tvoje roke objem je iskati padati na kolena jih zgristi na poti je iskati je neprestano bežati vrteti se v krogu med ulicami obrazi kožo slino je iskati pa tudi čakati na trenutek ko je mogoče odpotovati v iskanje kot pogled skozi daljnogled na drugo stran galaksije na temno plat je iskanje pa tudi drsenje večno po istih poteh ponavljanje istih napak je iskanje potovanje ko pa so oči vendar čisto blizu ljube tvoje drage na blazini


hledání

z kamene vysrknout polibek je hledat z tvé ruky objetí je hledat padat na kolena na cestě je rozedrat je hledat je neustále běžet točit se v kruhu mezi ulicemi tváře kůži slinu je hledat a ještě čekat na chvíli kdy lze vydat se v hledání jak pohled dalekohledem na druhou stranu galaxie na temnou stranu je hledání a také klouzání věčně stejnými cestami opakování stejných chyb je hledání cestování a když jsou oči přesto co nejblíž tvojí milované na polštáři

This sample translation was prepared on occasion of the HALMA grant of the author Vinko Möderndorfer and his stay at the Arts Institute in Prague in January 2011. The HALMA grant for Vinko Möderndorfer was made possible by funding of the Slovenian Book Agency. The original text was translated by Hana Mžourkov from Slovenian into Czech.


Vinko Möderndorfer. SKUPNI SPOMINI, SPOLEČNÉ VZPOMÍNKY & Poems. Přeložila: Hana Mžourkov

Recommend Documents