To odpovídá konfuciánské tradici, kladoucí důraz na dosažení co možná nejvyššího vzdělání u dětí: i v současnosti je vietnamská rodina ochotna vynaložit veškeré své finanční prostředky na zabezpečení vzdělání dětí. Při každé příležitosti je učitel obdarován drobnými dárky a květinami. Obdobně se těší úctě všichni vzdělaní lidé. Vhodné a nevhodné, slušné a neslušné z hlediska vietnamské kultury.
Vietnam Název státu:
Socialistická republika Vietnam (Cộng Hòa Xã Hội Chủ Nghĩa Việt Nam) Rozloha: 329 560 km² Počet obyvatel: 90,55 mil. Hlavní město: Hanoj OBYVATELSTVO V současné době v této zemi na jihovýchodě Asie (vzdálené od nás přibližně 12 tis. km vzdušnou čarou) žije přibližně 90 mil. obyvatel, přičemž většinu z nich tvoří drobní rolníci, obchodníci a rybáři. Podobně jako je tomu i jinde na světě, základním zázemím a zdrojem hodnot jednotlivce je rodina, která je daleko početnější než u nás, protože často zejména na vietnamském venkově žijí širší rodiny pohromadě a celé vesnice jsou navzájem spřízněny. Velkorodina je základní ekonomickou jednotkou výroby i spotřeby, je patriarchální a v jejím čele stojí stařešina rodu, kterého všichni respektují. Rodinné vztahy jsou mnohem těsnější a pevnější. Rodina a především děti jsou pro Vietnamce největší životní hodnotou. Mladší prokazují úctu starším osobám, přičemž ty naopak mají zodpovědnost vůči mladším. Podle společenských norem vycházejících z čínského konfucianismu je muž hlavou rodiny, repre-
Vietnamci ve své vlasti tradičně neslaví své narozeniny, ale je velmi obvyklé, že v Evropě tento zvyk přebírají. Avšak úmrtí rodinného příslušníka je vždy nesmírně důležitou rodinnou událostí, s níž se pojí mnoho rituálů a tradic. Široká rodina se schází ke slavnostnímu jídlu na památku zemřelého, zapalují se vonné tyčinky s různými vzkazy a jsou servírovány různé druhy ovoce a jídla na oltáři zemřelého, který je obvykle pokryt mnoha jeho fotografiemi.
Motto: Nezatěžovat svým trápením ostatní, nepříjemné věci sdělovat příjemně, s úsměvem, a nedávat na veřejnosti najevo své problémy. zentuje ji navenek, žena řídí a obstarává chod domácnosti. Muži ovšem často vaří a jsou hrdí na své kuchařské umění. Zvláštní postavení ve vietnamské společnosti má učitel, který je zde ctěn a vážen.
CHOVÁNÍ V rámci pravidel slušného chování se ve Vietnamu vyžaduje umírněné, uctivé chování, 1
Podání ruky Podání pravé ruky a její zřetelný stisk jsou provázeny i stiskem levé ruky: buď se drží v obou dlaních ruka druhé osoby, nebo se podají obě ruce navzájem, což symbolizuje vzájemnou úctu, naproti tomu podání pouze jedné ruky může být považováno za výraz neúcty. Podání předmětu Předměty podává Vietnamec taktéž oběma rukama, čímž dává najevo úctu svému protějšku, za slušné se považuje takto podaný předmět přijmout též oběma rukama současně, podání jen jednou rukou je nezdvořilé. neafektovaná gesta a spíše pomalé pohyby (což souvisí také s vysokou teplotou a vlhkostí vzduchu: pomalejší pohyby jsou méně energeticky náročné). Přímý pohled do očí je nezdvořilý, nepříjemný, vyjadřuje domýšlivost a nadřazenost. Noha přes nohu, hlazení po vlasech: noha přehozená přes nohu může být vnímána jako projev nemístné nadřazenosti, zejména když špička nohy směřuje směrem k partnerovi, jako by na něj ukazovala. Podobně hlazení po vlasech a dotek hlavy jsou obecně považovány za ponižující. U dětí toto privilegium náleží pouze rodičům, od učitelky toto z našeho hlediska pozitivně míněné gesto může být vnímáno jako projev opovržení dítětem! Pravidla slušného chování je učí neztěžovat situaci svým blízkým neustálými stížnostmi na vlastní problémy. Za nevhodné považují, pokud se muž dotkne cizí ženy. Stejně tak jako když někdo dá nohy na nábytek. Při rozhovoru je pro ně nepříjemné a nezdvořilé díváte-li se jim přímo do očí, může to vyjadřovat domýšlivost nebo povýšenost.
Doteky na veřejnosti Zatímco mezi přáteli a známými jsou ve Vietnamu doteky a objímání zcela běžné, na rozdíl od nás je líbání mileneckých párů na veřejnosti nepřípustné.
Gesto přivolávání druhé osoby Dlaň ruky má směřovat dolů, prsty a zápěstím se pak pohybuje k sobě. Dlaň směřující nahoru je projevem nadřazenosti.
Oděv Ve Vietnamu je slušné chodit čistě oblečený a upravený, s čímž souvisí i důraz na čistotu těla. Ženy ve Vietnamu téměř nenosí sukně, také národní kroj se skládá z dlouhé tuniky a volných kalhot.
Smrkání do kapesníku Ve Vietnamu je smrkání do kapesníku považováno na veřejnosti za neslušné a směšné.
2
něm chce, začne se usmívat nebo nahlas smát, což protistrana pokládá za výsměch. Neuvědomí si, že má co do činění s projevem jiné kultury a snadno tak může dojít ke konfliktu. Úsměv provází někdy i zprávy o velmi nepříjemných událostech, smutku, nemoci, úmrtí, což vychází z požadavku slušného chování nezatěžovat svým trápením ostatní, nepříjemné věci sdělovat příjemně, tedy s úsměvem, nedávat na veřejnosti najevo své problémy.
ODLIŠNÉ ZVYKY Konverzace Nezbytnou součástí konverzace po úvodním pozdravu je hovor na téma rodina, rodinné zázemí, zdravotní stav rodinných příslušníků i zdraví partnera v hovoru. Vyptávání se na podrobnosti rodinného života či zdravotního stavu se z evropského hlediska jeví až nemístné a indiskrétní, pro Vietnamce je ovšem signálem opravdového zájmu o jeho osobu a respektu k jeho rodinnému zázemí. Na závěr setkání po projednání formálních záležitostí je možné opět pohovořit o záležitostech osobních: nejedná se o promarněný čas a Vietnamec váš zájem ocení jako projevení úcty jeho osobě a rodině. Obecně platí, že v rozhovoru je nutno se vyhnout otevřenému střetu názorů, konfrontaci, přímá a ostrá argumentace je nevhodná. Hádky, diskuse a přesvědčování jsou pro Vietnamce velmi nepříjemné, nejsou na ně zvyklí a zpočátku je v evropském prostředí ani nechápou. Za slušné je považováno umírněné chování, kdy jedinec nedává najevo své problémy, dělá klidné a pomalé pohyby, promlouvá v klidu a bez afektu a chová se ke druhému s úctou.
Saigon
Stolování Součástí pohoštění je zelený čaj a zákusek. Po celý den se popíjí z malých šálků teplý zelený čaj. Jídlo se podává v několika větších miskách, ze kterých si stolovníci postupně nabírají do svých menších jídelních misek. Jí se jídelními tyčinkami, při zahájení jídla si Vietnamci nepřejí „dobrou chuť“, ale nejmladší místo toho vybídne starší u stolu, aby si posloužili. Základem pokrmu je rýže, dále maso, ryby, těstoviny, zeleninové přílohy, kandované ovoce a v neposlední řadě polévky, které jsou důležitou součástí potravy, neboť doplňují potřebné tekutiny i minerály a soli, které tělo v tropickém podnebí ztrácí pocením. Proto se polévka konzumuje na závěr jídla. To, že hostům jídlo chutná, dávají najevo mlaskáním a tím, že potřísní ubrus; drobky jídla klidně mohou být i kolem na zemi, nejedná se o společenský prohřešek, spíše naopak. Považuje se za slušné nechat po jídle několik soust rýže v misce na důkaz toho, že jste sytí: pokud host vyjí misku do posledního zrnka, znamená to, že má ještě
Ho-Či-Minovo město
Úsměv Vietnamci se daleko častěji než my usmívají nebo nahlas smějí mnohdy i v situacích, v nichž máme pocit, že úsměv není na místě. Často se tedy stane, že když si Vietnamec neví rady nebo nerozumí, co se po 3
tabule se svými potomky. Všechno jídlo se nejprve položí na oltář a nabídne předkům a pak teprve se začne hodovat. Často se navštěvuje při této příležitosti hřbitov, kde se také nechává jídlo, rýžová pálenka apod. Mezi typické novoroční pokrmy patří např. maso v karamelu a slané plněné rýžové koláčky bánh chung, které se vaří v listech banánovníku a jejichž příprava je rodinným rituálem. Děti dostávají při příležitosti Nového roku drobné dárky nebo peníze.
hlad a hostitel mu musí předložit další chod nebo alespoň další misku rýže. Mlaskání není prohřeškem proti etiketě, ale výrazem uznání lahodnosti pokrmu vyjádření pochvaly hostiteli, případně kuchaři. K jídlu patří i říhání, které má odlehčit zažívacímu traktu. Dlouhý nehet Je to zvyk typický pro určitou skupinu vietnamských obchodníků, kteří si dlouhý nehet nechávají narůst na jednom nebo na obou malíčcích do délky několika centimetrů, což v evropském prostředí působí poněkud odpudivě. Měli bychom ale vědět, že v asijském prostředí takto dávali učenci a bohatí obchodníci najevo, že nepotřebují fyzicky pracovat, jednalo se tedy o symbol společenského zařazení. Nový rok „Tet“ Jedná se o nejvýznamnější svátek v roce, který se slaví na přelomu starého a nového lunárního roku. Velká města se v této době spíše vylidňují, protože většina lidí se navrací na venkov ke svým rodičům a příbuzným. Svátky nového roku původně souvisely s příchodem nového vegetačního cyklu, nového hospodářského období. Někde je jejich symbolem stromek kumkwat (strom s plody podobnými malým mandarinkám), často se zdobí domácí oltáře předků větvičkami broskvoně, základními druhy ovoce a vonnými tyčinkami. Lidé se chodí navštěvovat a navzájem se hostí. U oltáře předků bývají dva stonky cukrové třtiny jako dvě hole, které pomohou stařečkům sejít z nebe a potěšit se u společné
Vietnamské jméno Vietnamské jméno se v současnosti skládá nejčastěji ze tří (někdy však jen ze dvou či až čtyř) slabik. Slovo na první pozici reprezentuje příjmení, často se vyskytují příjmení, která patřila dříve panujícím dynastiím ve Vietnamu: Nguyen, Tran, Le. Na druhé pozici je slovo, které někdy vypovídá o pohlaví příslušné osoby, pro ženy Thi, pro muže Van, ale i další, některá slova na této pozici pohlaví neurčují jednoznačně. Na posledním místě pak stojí vlastní jméno: ženy mívají často jména rostlin či poetických objektů (Lieu – vrba, Lan – orchidej, Anh – paprsek, atd.), muži mívají jména ctností a hrdinských vlastností (Tot – dobrý, Dung – statečný, Minh – jasný, bystrý, atd.) Má-li člověk jméno čtyřslabičné, vlastní jméno je 4
s klasickou přílohou – z rýže se tu vyrábí těstoviny (základních druhů je pět), rýžový papír (používaný k přípravě rolek), sladkosti (hlavně z nezralé zelené rýže), rýžový ocet nebo škrob, a samozřejmě rýžový alkohol. K velmi oblíbeným vietnamským jídlům se řadí právě rýžové nudle – pho a vietnamské jarní rolky nazývané nem. Nudle se podávají v misce, jsou chutné, levné a syté. Maso Co se týče masa, řídí se vietnamští kuchaři heslem, že vše, co se hýbe, se dá jíst. Takže kromě kuřecího, vepřového, králičího či hovězího masa, zvěřiny, drůbeže, ryb, krabů, krevet, sépií, škeblí, úhořů a dalších mořských plodů, tu můžete okusit takové „zvláštnůstky“ jako žabí stehýnka nebo slepičí pařáty. Vietnamci jedí i maso takových zvířat, která jsou
na poslední pozici. Chceme-li tedy u nás Vietnamce oslovit, používáme oslovení pane, paní, slečno a vlastní jméno, tedy slabiku stojící na konci celého jména: např. osobu Tran Van Quy oslovíme „pane Quy“. (Můžeme se zeptat na správnou výslovnost jména a pokusit se ji dodržovat, dětí je možno se zeptat i na význam jejich jména; pokud ho znají, rády ho sdělí).
JÍDLO Vietnamská kuchyně je jednoduchá a racionální. Má velmi blízko k čínské kuchyni, protože Vietnamci převzali od čínských kuchařů princip vaření – snaží se najít rovnováhu mezi kontrastními chutěmi, vůněmi i konzistencí pokrmu. Přesto, že se mnohá jídla podobají a vliv Číny na přípravu pokrmů ve Vietnamu nelze v žádném případě opomíjet, vietnamská kuchyně má své originální rysy a vytváří se tu nezaměnitelné speciality. Jeden z významných rozdílů mezi oběma kuchyněmi spočívá v tom, že v Číně je zvykem všechny přílohy vařit, kdežto ve Vietnamu se mnohem více pracuje s čerstvou nevařenou zeleninou. Dalším důležitým specifikem vietnamského stylu vaření je používání velkého množství rozmanitých aromatických bylinek, jež dávají jídlu nenapodobitelnou chuť.
pro Evropana tabu. Především představa jídla připraveného ze psa děsí většinu cizinců. Restaurace specializované na psí pochoutky jsou však u Vietnamců velmi oblíbené, nicméně plné bývají jen druhou polovinu lunárního měsíce; maso ze psa se totiž považuje (stejně jako maso želvy a sépie) za nečisté a podle tradice je vhodné ho jíst právě až druhé polovině lunárního měsíce. Mezi nejoblíbenější pochoutky, jejichž pozření bude Evropanovi dělat určitě potíže patří (kromě psího masa) had (velice chutná je prý kobra), myš, kočka nebo veverka. Za delikatesu se rovněž považují kachní vejce, která se podávají při 80% zralosti plodu, nebo opečené larvy bource morušového podávané jako příloha k rýži.
Rýže Součástí téměř všech vietnamských jídel je rýže. S rýží se však nesetkáme pouze jako 5
Problémem vietnamského vzdělávacího systému je špatná dostupnost vzdělání pro vesnické děti a finanční náročnost studia. Vesnické děti proto často končí školu již po absolvování druhého stupně, protože není ve finančních možnostech rodičů, aby je podporovali na školách ve větších a vzdálenějších centrech. Na venkově totiž chybí infrastruktura a zatím zde není rozvinuta hromadná doprava. Stát si však tento stav uvědomuje a vesnické děti výrazně podporuje, takže počet vesnických dětí na třetím stupni škol stoupá. Docházka do školy je pro rodiče finančně náročná, protože škole musí přispívat na různé pomůcky, přístavby apod. Vietnamské školy jsou často přeplněné, obvykle je ve třídě 35 – 50 dětí, vyučování probíhá dopoledne i odpoledne, aby se v malých školách vystřídaly všechny děti.
Koření Podstatou vietnamské kuchyně je originální rybí omáčka nazývaná nuoc mam. Tato nepostradatelná ingredience se vyrábí fermentací nasolených ryb, přičemž doba kvašení se pohybuje v rozmezí 4 – 12 měsíců. Používá se jako „dipping sauce“ a v podstatě nahrazuje sůl, jak jsme na ni zvyklí na západních stolech. Omáčku nuoc mam lze kombinovat s česnekem, cukrem, octem, chilli a citrusovou šťávou, čímž vznikne nuoc cham používaná rovněž jako „dipping sauce“.
JAZYK Vietnamština (tiếng Việt, méně často Việt ngữ) je úřední jazyk ve Vietnamu. Je mateřským jazykem Vietnamců, kteří představují 88 – 90 % obyvatel Vietnamu a další více než 3 miliony lidí po celém světě. Je to druhý jazyk pro národnostní menšiny ve Vietnamu. Vietnamština je největší zástupce ze skupiny austroasijských jazyků. Mnoho slov přejala z čínštiny a původně také používala čínské písmo. Dnešní vietnamská abeceda je založena na latince.
Kolem 50% studentů vysokých škol ve Vietnamu tvoří ženy, jenže po studiích mají na rozdíl od mužů malou šanci prosadit se na vedoucích postech ve vystudovaném oboru.
VZDĚLÁVÁNÍ Vzdělávací systém Vietnamské děti začínají chodit do školy v šesti letech. Stejně jako u nás absolvují první a druhý stupeň. Po absolvování druhého stupně (6. – 9. třída) skládají zkoušku a nastupují na různé typy škol. Mohou nastoupit na třetí stupeň škol (s obecným zaměřením) nebo na střední odborné školy a střední odborná učiliště. Po absolvování těchto škol mohou nastoupit na vyšší odborné školy, kde lze získat bakalářské vzdělání, nebo na vysoké školy, po jejichž absolvování získávají magisterské vzdělání.
6
