Victoria na plavbě kolem světa
IVAN OREL
9. Kanály západní Patagonie
Kanály západní Patagonie jsou labyrintem průlivů, fjordů, úžin, zálivů a zátok. Ttao krajina, kterou Golfo ~ de Pen as dělí na dvě poloviny, sahá od kanálu Smyth na jihu po kanál Chacao na severu. V jižní polovině jsou souostroví Reina Adelaida, Hanover, Madre de Dios, Mornington, North, Campana a Wellington, severní část tvoří souostroví Chonos a ostrov Chiloe. Kanály jsou lemovány nepravidelným hornatým pobřežím. Šířka průlivů kolísá od 2 kabelů v Angostura Inglés (1 kabel = 1/10 námořní míle = 185,2 m) po 5 mil v kanálu Messier. Počasí je tu proměnlivé a deštivé. Tlakové níže se pohybují a mění tak rychle, že jakákoli předpověď je jen orientační. Nejlepším ukazatelem zásadních změn počasí bývá barometr. Ročně tu spadne 4000 mm srážek, sněžit může v kterémkoli měsíci v roce. Převládají jihozápadní vzdušné proudy, ale vítr vane vždy v ose kanálu. V zátokách obklopených vysokými horami hrozí spádové větry rachas. V celé oblasti je na 850 majáků a navigačních světel udržovaných chilským námořnictvem, ale mnohá jsou často nefunkční nebo se změněnou charakteristikou. Údaje o hloubkách jsou v mapách neúplné, některé mělčiny či skaliska nejsou vůbec vyznačeny, lze tu potkat i plovoucí ledové kry. Proto se plavba v těchto končinách doporučuje pouze za denního světla. Původní osídlení tvořily indiánské kmeny Chonů ~ (oblast od ostrova Chiloe po Golfo de Pen as), Alaka~ lufů (od Golfo de Penas po Magellanův průliv) a Jahganů (Ohňová země). Objevování kanálů západní Patagonie probíhalo od severu. Jako první proplul kanály od Chiloe po Magellanův průliv v letech 1557– 1559 španělský kapitán Juan Ladrillero. O další objevy se podělili Holanďané, Angličané a Francouzi a jednotlivé etapy zkoumání lze odhadnout podle jmen, které ostrovy, zátoky a průlivy od svých objevitelů dostávaly. Roku 1842 Chile obsadila celou západní Patagonii a ovládla Magellanův průliv. Cesta Victorie patagonskými kanály V polovině února Victoria opustila Magellanův průliv a vplula do kanálu Smyth. Ten otevírá skupinka ostrůvků Fairway, k níž směřují naše každodenní rádiová hlášení pozice a směru plavby. Osm mil severně od majáku je Caleta Burgoyne s kotvištěm
chráněným před větry ze všech směrů. Ve většině patagonských kotvišť se kotví se zádí vyvázanou lany do břehu, počet lan kolísá od 2 do 5 podle podmínek a tvaru zátoky. Na rozdíl od Magellanova průlivu jsou patagonské kanály lemovány tisíci zátok, které poskytují úkryt před špatným počasím. V kanálu Sarmiento je vhodným kotvištěm i pro velké dopravní lodě Bahía Welcome s vnitřní zátokou Puerto Madron. Vjezd je úzký a mělký, třikrát po sobě si Victoria lehce sedne na mělčinu. Kotviště samotné je prostorné, hluboké a ze všech stran chráněné před větry. Zcela jiná je Caleta Moonlight Shadow, pojmenovaná podle jachty, která ji zmapovala. Dva kilometry dlouhý a jen padesát metrů široký zářez na severu nízkého ostrova Piazzi je ideální kotviště bez rachas. Při severní straně vjezdu jsou skupiny skalisek obklopených kelpem. Kelp je název pro několik druhů velkých hnědých řas s dlouhými listy a malými vzduchovými měchýřky. Námořníci někdy kelp zatracují, jindy si ho pochvalují. V hustých nánosech řas může plachetnice uvíznout, ale protože rostou i na kamenech a skalách, varují před mělkými místy a skrytými skalisky. Na námořních mapách bývá kelp zakreslen stylizovanou větévkou. Počasí se zhoršuje, prší celé dny, viditelnost je malá, a tak nás těší každé setkání s jinou plachetnicí, ať je to osamělý japonský mořeplavec s kočkou v kokpitu nebo Tasmánci mířící dolů na jih. V Puerto Bueno údajně španělský kapitán Sarmiento několik měsíců čekal na Francise Drakea loupícího ve španělských državách při západním pobřeží Ameriky. Drake se ovšem do Evropy vrátil cestou na západ a jako druhý po Magellanově výpravě vykonal plavbu kolem světa. Vjezd do Puerto Bueno je bezpečný na jih od ostrova Pounds, snadno rozeznatelného podle 6 metrů vysokého majáku. Podle směru větru je možné kotvit na severní či jižní straně zátoky. Více než 400 let po Sarmientovi kotví Victoria v Puerto Bueno spolu s chilskou dřevěnou plachetnicí Foam, jejíž posádka zjišťuje rozšíření jevu zvaného marea roja (rudý příliv). Jde o toxickou, pouhým okem neviditelnou řasu, která ohrožuje některé mořské živočichy, zejména plže a mlže. Napadené ústřice nebo slávky nejeví vnější známky naka-
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, říjen 2002
583
žení, ale i malé množství požitých ústřic může způsobit smrt. Marea roja se objevuje na různých místech v různou dobu a o jejím výskytu pravidelně informuje Armada. Povolení pro plavbu patagonskými kanály získané v Punta Arenas platí jen pro route comercial (hlavní kanály užívané dopravními loděmi). Výjimkou jsou plavby k ledovcům v bočních kanálech. K takovému ledovci vede i Estero Peel. Voda se v něm mění z inkoustové černé na barvu mléka, Victorii vstříc plují
584
VESMÍR 81, říjen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
kusy ledu, teplota klesá. Na mapách Britské admirality z r. 1957 je ledovec nakreslen o hodně blíž (za necelých 50 let ustoupil téměř o 2 kilometry). Ve vodě se prohání plískavice jižní a návštěvu ledovce končíme slavnostním přípitkem – ve sklenicích cinkají kostky ledu starého tisíce let. Pomocí bidel si klestíme cestu ledovou tříští ke kotvišti Caleta Amalia. Celý den pak trávíme nedobrovolným odpočinkem na mělčině, na níž Victoria uvízla za přílivu. S ustupující vodou se loď nakloní o 30°, což nám umožňuje očistit jí pravý bok od porostu. S dalším přílivem ji s pomocí kotvy, 150 metrů lan, kotevního vrátku a desítky silných paží táhneme zpět na hlubokou vodu. Z Estero Peel se do hlavního kanálu vracíme kanálem Pitt a Seno San Andres vede do kanálu Wide s kotvištěm Estero Dock. V těchto končinách nejsou noční kotevní hlídky bezstarostným klimbáním nad knížkou. V Estero Dock se kotva zamotává do kelpu na dně a při nočních poryvech větru popojíždí. Se skalisky těsně za zádí musíme kotvu vytáhnout, kelp odřezat a loď zakotvit znovu. Další cesta vede do kanálu Escape, který dělí ostrov Angle na dvě „jednosměrky“: Paso del Abismo pro lodě směřující na jih a Paso Piloto Pardo pro lodě plující na sever. Od Cabo Froward na jihu Magellanova průlivu jsme neměli jediný den příznivého větru, neustále fouká protivítr, ať plujeme kterýmkoli směrem. Ani Paso del Indio není výjimkou. Plujeme co nejblíže břehu, abychom se tak alespoň vyhnuli protiproudu, který je nejsilnější ve středu kanálu. Odpoledne zakotvíme v zátoce u Puerto Edén, jedné z nejosamělejších vesnic světa. V umístění Puerta Edén se mapy rozcházejí. Ve skutečnosti vesnice leží na severním konci západní strany Paso del Indio. Od dob, kdy tu se svou expedicí působil Jaques-Yves Cousteau, se hodně změnilo. Mezi 283 obyvateli (stav z února 2002) tu žije posledních 10 Alakalufů. Loď jezdící mezi Puerto Montt na severu a Puerto Natales na jihu tu staví dvakrát týdně. Malý obchůdek, telefonní ústředna, škola. Domy jsou postaveny podél pobřeží, místo chodníku je tu kluzké dřevěné molo nad vrstvou bahna. Na břehu chátrají dřevěné rybářské čluny, jen málo z nich je schopno plavby. Vše je zahaleno do mlhy a deště. Začátkem března naše plavba pokračuje na sever úžinou Inglésa, v níž proudy dosahují 6–8 uzlů. Severní proud, se kterým se musí úžina přejet, začíná 45 minut po vysoké vodě. V Angostura Inglésa platí několik omezení. Vplutí je nutné hlásit rádiem do Puerto Edén. Lodě plující na sever mají přednost. Mezi Isla Kitt a Islote Entrada platí zákaz předjíždění a lodě plující na sever musí užít píšťaly po jednom hvizdu u Isla Kitt a Isla Zealous. Pokud je slyšet střelbu, jde o anglickou loď řídící se předpisy Britské admirality, která dává znamení velkým dopravním lodím. Za úžinou se otevírá široký kanál Messier, jehož hloubka dosahuje úctyhodných 1200 metrů. Seno Iceberg při východní straně kanálu Messier vede k dalšímu z ledovců, jeho čelo září všemi možnými odstíny modré barvy. V jeho okolí není žádné vhodné kotviště a na noc je nutné se vrátit do Calety Ivone při východní straně kanálu Messier. Další dny je protivítr obzvlášť silný, proto se z předepsané trasy uchylujeme do bočních kanálů, kde vítr ztrácí na síle. Plujeme bezejmennými průlivy a při zatáčení do jedné z úžin narážíme na kámen. Loď jako úderem bucharu ve 4 uzlech rázem zastaví. Naštěstí to byl přímý zásah okovanou přídí. Výraznější po-
škození nevidíme, potom ale zjišťujeme, že se kovový plát (silný 8 mm) vmáčkl 5 cm hluboko do dřevěného kýlu. Navíc několik prken prasklo. Noc trávíme v bezejmenné zátoce na ostrově Justician a v pravidelném večerním hlášení udáváme falešnou polohu. Několik dalších dní kotvíme v Caleta Austral. Velká zátoka mezi ostrovy Juan Stuven a Penguin je dobrým úkrytem před větry z jihu a severu a dob~ rým vyčkávacím kotvištěm před Golfo de Pen as. Lodě plující oběma směry tu musí opustit relativní bezpečí kanálů s množstvím vhodných kotvišť a pustit se na otevřenou vodu Tichého oceánu. ~ Golfo de Pen as nemá mezi námořníky dobrou pověst. Špatné počasí, to jest silné větry, velké vlny, snížená viditelnost, nízká oblačnost a deště, je považováno za normální, zatímco dobré podmínky se vyskytují výjimečně. Převládající severní větry zdvihají vlny, které se kříží s východním proudem a oceánským dmutím z jihozápadu. Výsledkem bývá mimořádná „oranice“, kterou angličtina výstižně popisuje jako rough sea with nasty seas. ~ Ani tentokrát se Golfo de Pen as nenechává zahanbit. Vítr ze severozápadu zdvihá čtyřmetrové vlny; následují tři dny náklonů, fujavice a mokra a až čtvrtý den vplouváme na klidnou vodu kanálu Darwin v souostroví Chonos. Na kotvišti v Puetro Morgan doplňujeme zásoby vody z potoka na břehu. Následující kanál Moraleda je 90 mil dlouhý a pro svou délku a šířku málo chráněný před severními větry. Často se proto dává přednost čekání na lepší podmínky v některém z kotvišť nebo plavbě bočními kanály. Jedním takovým je Puerto Americano na jihozápadě Isla Tangbag. Vjezd do vnitřní zátoky je úzký a mělký, dno tvoří řídké bahno, které je v poryvech větru chabou oporou naší kotvy. Po několika dnech plavba pokračuje a poprvé po měsíci v patagonských kanálech máme příznivé podmínky, to jest bezvětří. Využijeme širokého kanálu Moraleda a bez zastávky plujeme kanálem Corcorado až do Castra, hlavního města ostrova Chiloe. Ostrov je v letní sezoně oblíbeným prázdninovým cílem Chilanů a Argentinců. V Castru s 20 000 obyvateli, založeném r. 1567, po více než 900 mílích
v západní Patagonii dopřejeme sobě odpočinek a Victorii nezbytné opravy. Zbývají poslední dvě kotviště na severu Chiloe a kanál Chacao vedoucí definitivně do Tichého oceánu. Tento 15 mil dlouhý průliv odděluje ostrov Chiloe od jihoamerického kontinentu. Proudy dosahují 10 uzlů a při protivětru zdvihají vlny do výše 8 metrů. Jako všechny úžiny je nutné projet kanál Chacao s příznivým proudem, a tak spolu s ním vplouváme rychlostí 8 uzlů do Tichého oceánu. o Plískavice jižní (Lagenorhynchus australis) žije v jižní části Atlantského a Tichého oceánu. Dorůstá délky 2 metrů a hmotnosti 100 kg. Žije v malých skupinách a loví převážně ryby.
Roboty – prokletí, vykoupení, nebo něco mezi tím? RODNEY A. BROOKS: Flesh and Machines – How Robots will Change Us Pantheon Books, New York 2002, 260 stran
JOZEF KELEMEN
rorizmu – jedním z nejvděčnějších témat stroje, zejména roboty. Ochotně se vnořujeme do technologického pohodlí, které nám připravuje západní civilizace. Na druhé straně se svět pro nás stává stále méně srozumitelným.
Oblíbenou činností jednoho druhu intelektuálů je nahánění hrůzy. Mohla by to být i užitečná činnost, kdyby její kořeny vedly hluboko, k mravní povinnosti varovat před reálnými riziky. Často jsou však plytce zapuštěny v touze společensky se zviditelnit. V konkurenci bavičů, kteří dnes postupně vytlačují ze společenské scény intelektuály, není snadné lidi zaujmout. Novodobé strašení začalo ideologizovanými opisy globálního atomového holokaustu. Dnes jsou – vedle genetického inženýrství a mezinárodního te-
Máme možná pocity blízké pocitům našich středověkých předků, hrozících se téměř všeho a věřících téměř všemu. Špatný pocit z intelektuální dezorientace si rádi potvrzujeme čtením knih, které nám v podstatě dávají za pravdu – jistě nám leccos hrozí, jestliže nám i páni profesoři popisují,1 jak nás budou za pár let honit po zdevastovaných labyrintech
1) Kniha profesora kybernetiky na univerzitě v britském Readingu Kevina Warwicka, kterou pod příznačným českým názvem Úsvit robotů, soumrak lidstva vydalo pražské nakladatelství Vesmír r. 1999, je přesvědčivým příkladem postupu, jak se to dělá, i výsledku, kterého může být dosaženo (viz též Vesmír 78, 166 a 268, 1999/3 a 5).
Prof. RNDr. Jozef Kelemen, DrSc., (*1951) je profesorem informatiky na Slezské univerzitě v Opavě a na Ekonomické univerzitě v Bratislavě. Zabývá se umělou inteligencí a kognitivními vědami. Je autorem řady odborných i několika esejistických knih, např. Budoucí Altamira (1995), Kybergolem (2001).
Apokalyptické a skeptické vize
http://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, říjen 2002
585
Kresba © František Mizera
včerejších velkoměst hordy nenávistných robotů… (tomu, kdo si to nedovede představit, pomůže kinematografie třeba několika úvodními metry filmu Terminátor). Jiný druh intelektuálů nám namlouvá, abychom si žádné hrozby nepřipouštěli. Představitel zmíněného druhu bývá založen filozoficky a hlásá nemožnost toho či onoho. Kolik bylo argumentů, proč např. počítač nikdy nemůže porazit mistra světa v šachu! Kolik je jich nyní uváděno pro nemožnost inteligence a emocí strojů nebo beznadějnost pokusů technicky se zmocnit vědomí! Z jistého hlediska je až zábavné číst některá díla autorů, kteří bez sebemenšího pocitu potřeby obeznámit se s problematikou příslušného směru alespoň na úrovni univerzitního absolventa vyslovují závěry o jeho perspektivách. Zmíněné dvě skupiny intelektuálů se doplňují: Strach, který první naženou apokalyptickými vizemi, druzí rozptylují (byť jen dočasně) vizemi skepse. Show must go on... Co však, jsou-li hrozby reálné? Co když představa zpomalení technologického vývoje patří do říše neuskutečnitelných snů? Co když mají pravdu ti, podle nichž je život člověka západní civilizace bezprostředně závislý na technice, kterou si vytvořil, a jeho přežití v budoucnu na té, kterou si teprve vytvoří? Nebylo by v takové situaci vhodnější lidi prostě objektivně informovat, a ne je strašit nebo odsouvat hrozby do říše neskutečna? Neexistuje třetí skupina, jejíž členové neusilují o statut mediální hvězdy, ale chtějí informovat spoluobčany o tom, co, proč a jak dělají ve svých laboratořích? Rodney A. Brooks je profesorem počítačové vědy a inženýrství a ředitelem Laboratoře umělé inteligence na Massachusettské technice (MIT) v Cambridži. Krom toho založil společnost iRobot Corporation a je jejím hlavním projektantem; též je zakládajícím členem Americké asociace pro umělou inteligenci. Když píše o robotech, má to všechno „z první ruky“. Jestliže píše o budoucnosti, dává to do souvislosti s tím, co se děje v jeho laboratoři nebo v oddělení vývoje jeho společnosti. Zmínky o společenských důsledcích toho, co se svými kolegy dělá, jsou reflexemi stavu
586
VESMÍR 81, říjen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
komerční podpory jednotlivých výzkumných projektů. Brooks patří mezi vědce, jimž je užitečné naslouchat: je realistou. Živé bytosti a stroje To, co odlišuje člověka od zvířete, je syntax a technologie, začíná Brooks první kapitolu své první knihy pro laické čtenáře. Pak nás upozorní na to, co všichni implicitně cítíme: V našich myslích existuje zřetelná hranice mezi stroji, jakým byl HAL 9000 v proslulém filmu 2001: A Space Odyssea, a třeba operačním systémem Windows 2000. Ty první existují v naší fantazii, ty druhé jsou reálné, denně je používáme. Z hlediska Brookse je podstatné, že hranice mezi těmito dvěma světy strojů posouvá. Kdo ví, klade si autor v závěru 1. kapitoly otázku, kde budeme za deset let, když před deseti lety tu ještě nebyl web? Druhá kapitola knihy připomene – na evropský vkus snad příliš stručně – dějiny napodobování živých bytostí a konstrukce strojů. Začíná zmínkou o době vzniku prvních kreseb na stěnách francouzských a španělských jeskyň, připomene mechanické hříčky, které byly populární v 18. století, pak věk kybernetických zařízení typu GrayWalterovy elektromechanické želvy (ta si již uměla najít zdroj elektrické energie, když jí sláblo napětí v bateriích). Přehled končí počátky umělé inteligence a novodobé digitální robotiky na evropských i amerických pracovištích v 60. a 70. letech minulého století.2 Ve třetí kapitole jsou místy až s dokumentaristickou pečlivostí odhaleny zákulisní přípravy organizací jako BMDO (Ballistic Missile Defense Organization) a o něco později i NASA k robotické misi na Mars. Brooks naznačuje i svůj osobní podíl na formování koncepce a na technické realizaci uskutečněné výpravy. Je to svým pojetím dost ojedinělý a podmanivý dokument o tom, jak se dnes rodí velké sny, jak dostávají kontury konkrétních technických projektů a jak se pak uskutečňují. Brooks ukazuje jednu velice perspektivní aplikaci výsledků umělé inteligence a pokročilé robotiky i (mezi)lid-
skou, institucionální, organizační a konkurenční dimenzi jednoho ambiciózního projektu. Čtenář se dostává intimně blízko k mechanizmům rozhodování, o nichž předtím asi ani nepřemýšlel. Dozví se, kdo, proč a kde stál při zrodu pionýrského projektu, který ve své realizační fázi fascinoval civilizovaný svět přistáním sondy Pathfinder a dobrodružnou misí mobilního robůtka Sojourneru na Chryse Planitia, pánvi ležící na severních nížinách Marsu.3 Druhou dimenzí je charakterizace inovací, jež do umělé inteligence vnesl sám R. Brooks, a přiblížení práce, kterou v Laboratoři umělé inteligence MIT odváděli po léta členové jeho ambiciózního a profesionálně úspěšného týmu. Jde o princip subsumpčí architektury – postupného budování robotů „zdola nahoru“, od jednoduchých modulů zabezpečujících základní sebezáchovné reakce systémů, k nimž se oportunisticky přidávají nové moduly, postupně zdokonalující kvalitu chování (tedy zvyšující inteligenci robotů).4 Čtenář by něco takového zbytečně hledal ve fantaziích technoskeptiků nebo technotěšitelů. Kapitola je lekcí o technickém pokroku. Dokládá, že nejen emotivní apely technopesimistů, ale i technologický pokrok je tu díky aktivitě, osobnímu nasazení, tvořivosti a často i emotivnímu vypětí nejen myslících, nýbrž i cítících lidí. Jako příklad výzkumu uvádí Brooks příběh vytvoření insektoidního šestinohého kráčejícího a „útočícího“ robota Genghis,5 schopného překonávat překážky na povrchu, po němž se pohybuje. Řešení – místy až překvapivě jednoduchá – která byla při konstrukci použita, poskytují vhodný kontext pro diskusi o vyvstávání (emergenci) kvalitativně nových charakteristik chování umělých systémů z jednoduššího chování jejich součástí. Ve skupinkách jednoduchých robůtků pozorovala Brooksova doktorandka Maja Mataricová vyvstávání společenských jevů a zkoumala jejich spjatost s přirozenými kolektivními jevy, např. v hmyzích společenstvech. Tak se ryze robotické výzkumy postupně přiblížily problematice umělého života. Má hmyz duševní stavy, intence, nebo jde jenom o nenáležitou antropomorfizaci a na broučky se můžeme klidně dívat jako na strojky? A co plazi, savci, lidoopi? A nakonec co lidská duše? To jsou otázky kladené dnes v kognitivní vědě.6 „Zatímco filozofové stěží odepřou intencionalitu lidem, odepřou ji mnozí snadno jiným představitelům naznačeného spektra. Jestliže pozorujeme chování robota Genghis, jeví se nám jako chování hmyzu. Filozofové, profesionální i ti lidoví (v naší klasifikaci jde vesměs o těšitele), se pak ocitají v ještě vážnějších těžkostech, mají-li takovým strojům při2) Informace z díla (dnes již klasického) o historii umělé inteligence od Pamely McCorduckové Machines Who Think (Freeman and Co., San Francisco, 1979) Brooks spíše doplnil než využil. 3) Mise je poutavě opsána v knize H. Heuselera, R. Jaumanna a G. Neukuma Mars – Pathfinder, Sojourner a dobývání rudé planety, kterou s řadou unikátních stereofotografií, jež vyslala na Zem sonda Pathfinder, vydala v českém překladu Mladá fronta, Praha 1999. 4) Odborné veřejnosti představil R. A. Brooks svůj přístup k umělé inteligenci uceleně v knize Cambrian Intelligence (MIT Press, Cambridge 1999). Mou stručnou informaci o reaktivních robotech a subsumpci jako architektonickém principu jejich konstrukce najde čtenář i ve 4. kapitole knihy Umělá inteligence III, Academia, Praha 2001, kterou sestavil V. Mařík a kol. 5) V příloze k recenzované knize poskytuje Brooks dostatečně podrobný technický opis robotu Genghis, který spolu s tím, co je o něm napsáno ve 3. kapitole, postačuje i pro jeho eventuální rekonstrukci. 6) Uvedení v češtině do této oblasti nalezne čtenář v učebnici P. Thagarda Úvod do kognitivní vědy (Portál, Praha, 2001). 7) Ve své knihovně mám slovenský překlad z roku 1975: A. C. Clarke, Vesmírna Odysea, který vydal bratislavský Tatran. 8) Podrobnosti o projektu poskytuje C. Breazeal v monografii Designing Sociable Robots (The MIT Press, Cambridge 2001).
řknout intencionalitu,“ píše Brooks. Proč? A z jakého důvodu ji všichni odpírají dokonce i strojům budoucím? Víme toho již tolik o intencionalitě, nebo zatím tak málo o strojích? Jak vypadá stroj začátku třetího tisíciletí? Splnila se představa Stanleyho Kubricka a Arthutra C. Clarka o umělé superinteligenci počítače HAL 9000 z filmu (a z knihy zpracované podle filmového scénáře),7 na který se, jak se Brooks přiznává na začátku 4. kapitoly, ani dnes nedovede dívat, aniž by se mu dojetím tlačily slzy do očí? Ne, nesplnila! Na druhé straně se však splnil sen Cynthii Breazealové, která v průběhu 90. let v Brooksově laboratoři zkonstruovala robotickou hlavu Kismet, schopnou nabývat emotivních stavů v důsledku (neverbální) komunikace s člověkem.8 Kismet není HAL. Zatímco HAL je chladně vypočítavý intelekt, který nikdy nebude vaším přítelem, Kismet je postaven na základě určitého pochopení přirozených lidských sociálních interakcí. Zatímco reakce superinteligentního systému HAL lidé nedovedou pochopit, Kismet nedovedeme nechápat, píše Brooks v závěru 4. kapitoly. Emotivita strojů je důležitá zejména v souvislosti se snahou konstruovat roboty, jež jsou člověku podobné, tzv. humanoidní roboty. Pod Brooksovým vedením se plní sen těch, kteří touží po robotech s podobnými těly, jaká mají lidé. V Laboratoři umělé inteligence MIT postupně vzniká robot Cog. Je to zkratka angl. cognitive, nebo je to angl. cog, zub na ozubeném kole představujícím techniku a její pokrok, postupující zub za zubem po koleji horské ozubené železnice k vysněnému cíli? Nakonec se zdá, že k tomu, abychom měli roboty, jež budou schopny s námi smysluplně komunikovat, je zapotřebí nejen vybavit je vhodným softwarem – stejně důležité je dát jim odpovídající těla. Tělo jako technický problém je tématem, jímž se bude muset zabývat věda začátku nového století. HAL neumí najít ten správný vztah k lidem možná právě proto, že mu chybí lidské tělo, které by ho vnořovalo do lidského prostředí alespoň přibližně tak, jako nás do našeho prostředí vnořují naše těla. Nebo alespoň do té míry, s níž se do svých prostředí vnořují svými těly humanoidní roboty. Žijeme s našimi stroji. To není jenom tvrzení pro rozpoutání filozofické diskuse nebo téma kavárenských rozhovorů. Hovoří o tom mezi sebou naše možná ještě ani ne školou povinné děti. Nejde jen o to, kdy budeme mít ve svých domech inteligentní vysavače, chladničky nebo v autech umělé řidiče. Jde i o hříčky typu proslulých Tamagochi. Nebo o robůtky Aibo, připomínající roztomilé (pro mnohé spíše roztodivné) psíky, které uvedla firma Sony na trh před několika lety. O takovéto stroje jde – a o žádné vize! Brooks byl spoluautorem jedné z prvních takovýchto hříček – interaktivní panenky My Real Baby. Na předvánoční trh ji r. 2000 uvedla firma Hasbro. Jak se to stalo a proč, o tom vypráví v 5. kapitole autor nejen jako konstruktér robotů, ale i jako úspěšný podnikatel. Vize se objevují v 6. kapitole. Kde jsem? ptá se Brooks již v nadpisu, a pak rozvíjí myšlenku teleprezence, technicky uskutečněné „přítomnosti na dálku“. Představa, že z pohodlí svých domovů řídíme činnost robotů pracujících kdesi daleko v podmínkách pro nás těžkých nebo nebezpečných, je technicky reálná. Brooks s přehledem a srozumitelně líčí technická úskalí i možnosti jak je překonat. Dají-li se však prostřednictvím takových technických inovací řešit problémy nízké míry reprodukce obyhttp://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, říjen 2002
587
vatelstva v některých částech světa, popř. problémy s imigrací, které Brooks zmiňuje, to zůstává otevřenou otázkou i po přečtení jeho úvah na tato témata. Představa rodin nejrozvinutějších krajin světa o pohodlném životě se dá dnes vyjádřit heslem: „Děti ne, zajištěné stáří ano.“ Postoj dnes technicky nejcivilizovanějších krajin světa k imigraci nejlépe vymezuje heslo: „Cizí práce ano, cizí pracovníci ne.“ Nedokážu se zcela ztotožnit s představou, že teleprezence toto dilema vyřeší. (Východiskem by mohla být spíše jistá obroda tradičních hodnot Západu v novém vědeckém a technickém kontextu 21. století.9) Lidská výlučnost Výlučnost člověka je předmětem úvah v sedmé kapitole. Jsme jediní, kteří máme emotivní stavy, nebo je mají i zvířata? Pociťuje bolest třeba rybka v akváriu, krysa nebo komár stejně jako pejsek nebo kočička? Připisujeme emoce jenom těm zvířatům, o nichž se domníváme, že se nám v mnohém podobají, protože s námi sdílejí naše prostředí a do určité míry, třeba jenom pasivně, i naši civilizaci? Co uděláme, budou-li se nám v lecčem podobat i naše stroje? Nepřipustíme si evidentní podobnosti jednoduše proto, že se nám jeví jako ideologicky nepřípustné? Nejsou třeba Joseph Weizenbaum a podobní kritici umělé inteligence představitelé té dnešní, historicky však vždy přítomné vrstvy pilířů právě dominující ideologie, s nimiž v minulosti vedl spor třeba Galileo? Všichni, kteří se několik desetiletí věnujeme umělé inteligenci, máme v živé paměti dnes již anekdoticky znějící argumentace někdejších znalců toho, co je a co není možné. Pamatuji se, jak jsem někdy na sklonku dětství kdesi četl, že k chlazení počítače, který by byl tak veliký, že by mohl porazit velmistra v šachu, by nestačila ani voda Niagarských vodopádů. Brooks zmiňuje zprávu z roku 1963, podle níž čínsko-americký účetní vyzbrojený abakusem porazil v rychlosti počítání elektronický počítač. Dnes se jenom pousmějeme... Nad čím se pousmějí naši vnuci? Budou se usmívat našemu přesvědčení o naší vlastní výjimečnos9) O důvodech uvažuji v knížce Kybergolem, Votobia, Olomouc 2001. 10) S jeho názory je možné se seznámit v knize Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl (Mladá fronta, Praha 1999). 11) Své argumenty předvedl např. ve své knížce Mysl, mozek a věda (Mladá fronta, Praha 1994).
ti? Nebo tomu, jak jsme se domnívali, že jsme stroje? Jsme stroje, tvrdí Brooks. Můžeme mu dát za pravdu, a nemusíme. Neznáme přesný obsah pojmu stroj. Co si pod ním představují třeba Roger Penrose,10 David Chalmers nebo John Searle,11 dnes snad nejvlivnější odmítači strojové inteligence a vědomí strojů? Co si o jejich názorech myslí R. Brooks? Na jedné straně lidé jako on sestrojují stále dokonalejší, šikovnější a svému prostředí ve svých reakcích přiměřenější stroje. Konkrétní stroje, jejichž schopnosti a dovednosti můžeme vyzkoušet, dáme-li si s tím práci. Na druhé straně jsou hypotézy zahalující vědomí do spekulativní komplikovanosti kvantových dějů (R. Penrose), transformující vysvětlování vědomí na hledání čehosi zásadně nového v univerzu (D. Chalmers) nebo dogmaticky tvrdící, že nic kromě člověka vědomí mít nemůže (J. Searle). Kdo hledá pravdu o lidech a strojích a kdo způsob obrany převládající ideologie vypjatého antropocentrizmu? Nejsme výjimeční. O tom je 8. kapitola. Budeme zbyteční? Přibližně dva a půl tisíciletí rozvíjíme vědu, abychom pochopili svět kolem nás i uvnitř nás samých jako jeho součásti. A jsme úspěšní. Budeme úspěšní i v odhalování principů sebereprodukce námi vytvořených systémů? Nebo stojí v cestě uskutečnění tohoto snu něco zásadně nepřekonatelného? Brooks odpovídá na první otázku „ano“, na druhou „ne“. Otázkou není, jestli vytvoříme sebereprodukující systémy, nýbrž kdy je vytvoříme. Otázkou je, bude-li to pro nás prokletí, či vykoupení. Nebo existuje i třetí cesta? Cesta soužití s technikou, jemuž se postupně a někdy zcela nepostřehnutelně učíme již dnes? Cesta „stáhnutí“ veškerých prvků naší lidskosti na stroje podobně, jako dnes stahujeme na naše osobní počítače data z jiných, výkonnějších počítačů? Nebo cesta postupného sbližování člověka a stroje? Takové jsou otázky, jimiž se zabývá 9. kapitola. Poslední, desátá, je pak hlavně o tom, jak si to sbližování můžeme představovat. Zabývá se – stejně jako celá Brooksova kniha – velice konkrétními, srozumitelnými problémy současné umělé inteligence a robotiky, možnými technickými řešeními a společenskými dopady. Zkrátka tím vším, co by měl o soudobé robotice a umělé inteligenci vědět každý technorealista a alespoň tušit každý technoskeptik a technotěšitel. o
Město jako Kainovo znamení
FRANTIŠEK ŠMAHEL
Petr Chelčický – negativista a arcikritik s nadčasovými postřehy Doma je málokdo prorokem, zvláště v Čechách, kde jinak vždy bylo proroků dostatek. Řeč bude o Petru Chelčickém. Málokdo o něm za hranicemi Čech slyšel, dokonce i ve své rodné zemi je znám jen úzkému okruhu vzdělanců. Jeho curriculum vitae lze po1) Pozn. red.: Narodil se někdy kolem r. 1390.
Prof. PhDr. František Šmahel, DrSc., (*1934) vystudoval historii na Filozofické fakultě UK v Praze. V Historickém ústavu AV ČR se zabývá dějinami středověku. Je předsedou vědecké rady AV ČR, členem Učené společnosti ČR, ředitelem Centra medievistických studií AV ČR a UK, vedoucím redaktorem Českého časopisu historického.
588
VESMÍR 81, říjen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
stihnout v několika málo větách, neboť o jeho životě nejsou takřka žádné spolehlivé údaje.1 Nesporné je pouze jeho křestní jméno. Přízvisko „Chelčický“ se objevuje teprve po jeho smrti († asi 1460), během svého života vystupuje v pramenech jako Petr z Chelčic jen jednou. V malé jihočeské vsi tohoto jména nejspíše světlo světa nespatřil, přinejmenším tu však po nějaký čas žil v postavení šlechtice nejnižšího řádu nebo svobodného sedláka. Mnohé nasvědčuje tomu, že Petr získal vzdělání na nějaké vyšší škole, která mu poskytla i jistou znalost latiny. Z jeho spisů lze vyvodit, že náležel k husitům, kteří se v roce 1419 připravovali na příchod Krista Spasitele. Také v následujících patnácti válečných letech Petr jed-
noznačně dával přednost duchovnímu boji. Jeho výzvy zanikaly bez odezvy jako hlasy volajícího na poušti. Ti, jimž promluvil do duše, nebo čtenáři jeho spisů však patřili k duchovní elitě a ne náhodou i k zakladatelům Jednoty bratrské, první reformační církve v dějinách západního křesťanství. První sociologie moci, nebo náboženský anarchizmus? Tento laický teolog byl negativistou bezmála chorobného zatížení, arcikritik, jenž jako málokdo dovedl vložit ruce do ran společnosti, jenž jí však neuměl dát účinného léku. V Chelčickém není špetka humoru a jeho sžíravé ironii neunikli ani ti, kteří mu stáli nejblíže. Citace autorit, obrazy z bible i příklady z životní empirie se mu valily do pera, hnány přetlakem mysli, jež nestačila vtisknout výpovědi vnitřní řád a jež z obavy, aby snad něco důležitého nezůstalo nevysloveno, spěchala vpřed přes anakoluty a myšlenkové skoky. Avšak i kdybychom odhlédli od této psychické stránky Petrovy osobnosti, mnoho by se na rámcovém vysvětlení nezměnilo. Jestliže filozof označuje jeho dílo za „první moderní sociologii moci“, zatímco historik hovoří o jeho „náboženském anarchizmu“, který nedovedl dát realistickou a účinnou odpověď na společenské problémy doby, přes zdánlivou protichůdnost doplňuje jedno druhé. Chelčický tvrdě kritizoval a do krajnosti zatracoval vezdejší svět, aniž si přál ho zlepšit; zdál se mu být pustinou, v níž praví křesťané žijí jako cizinci, jimž je třeba snášet násilí a utrpení. Duchovní společenství této vyvolené minority nemělo nic společného s rádoby křesťanskou společností založenou na moci a násilí. Tím, že Chelčický jako jeden z mála středověkých myslitelů ostře odlišil „posvátné“ a „světské“, mohl postihnout skutečnost světa v optice bezmála novověké a nevázat se hledáním východiska pro většinu společnosti, jež se sama bránila zásadní nápravě. Co se vztahovalo na celek, platilo i pro jeho část. Ani město nemělo v očích Chelčického transcendentální perspektivu, a proto také nebylo třeba projektovat jeho víceméně utopistickou budoucnost. Tak bychom ve stručnosti mohli uzavřít hledání ztraceného ideálu v labyrintu kritikovy myšlenkové soustavy. Překvapivé je, že jeho kritika nemířila v prvé řadě proti zištné šlechtě a zesvětštělé církvi, nýbrž proti městům, onomu prazákladu euroamerické civilizace, jejíž součástí jsme byli a dosud jsme. Město – předurčení k zlu Mnohé napoví již první věta, kterou Chelčický uvádí druhou část výkladu o rotě městské: Kain pro vraždu bratra svého udělal jest město, jehožto vzdělání příčina jest byla, že lúpežem a násilím zboží shromáždil jest. Kdykoli se totiž objeví Kain v roli zakladatele prvního města, máme co činit s nepřátelským postojem k městu. Chelčického město tedy již svým původem nese znamení Kainovo. A protože českému prostředí první poloviny 15. století ztělesňoval zlo více Antikrist než Kain, byl to on, kdo podle Chelčického zřiedil jest města skrze svú lež se všemi nepravostmi jich. Nikoli pokřivení a zhouba v čase, nýbrž fatální determinace k zlu od samého počátku vyznačuje město. Osudová danost však nevysvětluje vše. Téměř neznatelně se Chelčický-exegeta mění v Chelčického-kritika současnosti, aniž opouští svět bible, její slovník a představy. Toto prolínání a zároveň odlišování dvou rovin je pozoruhodné tím, že právě
Ilustrační snímky k článku Františka Šmahela © Stanislav Vaněk
v jejich průsečíku nejednou zasvitnou postřehy, jež zaujmou svou nesamozřejmostí. Chelčický předně postihl jeden z podstatných rysů středověkého města včetně jeho sociálně egoistické funkce. Není města bez hradeb, neboť zdi patří nerozlučně k loupeži, násilí a moci. Ne náhodou se na několika místech textu k městským hradbám přimísily i hrady šlechty, protože obojí koneckonců sloužilo jednomu a témuž cíli. Rozvíjeje kainovské topos, uvažuje Chelčický takto: bratrovrah Kain se stal tulákem s neustálým strachem o život. Bez ohledu na Gen. 4,14, kde Hospodin vkládá na Kaina znamení své ochrany, Chelčický Kaina nechává, aby se o svoji bezpečnost postaral sám. Protož najprvé město udělal jest a potom jiné lúpil a násilé jim činil; a těmi lúpeži zbožie shromáždili. A lid zlý sobě k zlodějství sebral. A potom jiná města dělal jest, aby je osadě zlodějským lidem, mohl se brániti těm, které jest násilím zlúpil. Protož vražda jeho přivedla k dělání měst a města jeho vedla k lúpežóm bezprávným; nebo nemuož se mnozstvie zavřieti na městě k válkám jinak než jiné lúpíce násilím i žráti lúpeže, bráníce se jiným. Násilí plodí násilí Toto memento se vyskytuje v Chelčického spisech napořád; násilí také vedlo k ohrazení, „zavření“ města, a to hned z dvojího důvodu. Hradby daly ochranu násilníkům a jejich kořisti, přičemž zároveň pohttp://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, říjen 2002
589
všechno, co se děje ve městě, zakrývá maska počestnosti. A cožkoli jednají, vždy řiekají: „Ať jest počestno!“ Jediné, dodává sarkasticky, žeť jich záchodové stejně nepočestně smrdí jako vesnických chlapů, jinéť vše se ctí chtí mieti. Pomsta a krev byly prostě vlity do základu města, lakomstvím město stojí. Tak lze stručně charakterizovat Chelčického výměr města parafrází jeho vlastních slov. Nikoli ovšem vyčerpat, neboť město je Petrovi „nádoba jedu mnohotvárného“, zřídlo a dějiště všech nectností i smrtelných hříchů. Jejich výčet vyhlíží konvenčně, třebaže i zde nalezneme postřehy hodné pozornosti. Slyšíme např. o půjčování peněz na dědiny a vůbec o vydírání poddanských vesnic městy, mihnou se zde stesky na falešné míry i váhy a kritice samozřejmě nemůže ujít ani lichva. Město a měšťané se Chelčickému jeví jako spříseženectví ke všem stránkám zla, a i když sám toto slovo nepoužívá, vystupuje ze smyslu jeho výkladu na mnoha místech jako odraz staršího období, kdy se měšťané skutečně přísahou zavazovali k ochraně svých zájmů. Lakomství a pýcha
skytly záštitu dalšímu bezpráví a loupežím (viz též Vesmír 81, 288, 2002/5). Jednou započatý koloběh nemohlo již nic zvrátit; jiné zbíti chtiece, sami se k zabití poddávají. Protož pro zachování životuov a statkuov město udělajíce, musí krev prolévati, a chtiece cizie prolévati, musí své k témuž poskýtati. Zde se Chelčický ostrostí svého pohledu povznesl nad všechno předchozí i soudobé moralizování, jemuž se jinak nebránil. Sebetvrdší kritika prohřešků města, domyslíme-li jeho slova, nemohla vést k nápravě, neboť náprava vůbec nebyla možná. Měšťané (vrátím se ještě k tomu, zda skutečně všichni obyvatelé měst) nemohou podle Chelčického jednat jinak, než jednají. Kdyby tomu tak bylo, nemohli by totiž být tím, čím jsou: proto hradí se a okopávajie, aby bezprávie netrpěli na životě a na statku, musí vždy zlé za zlé činiti, bráníce se bezprávie. Den co den, noc co noc musí měšťané bdít, aby města nižádný neztekl a jim životuov nezmordoval a zboží jim nepobral. Zvonem se svolávají proti vnějšímu nepříteli, abychom uvedli jeden za mnohé z bystře odpozorovaných detailů městského života. Existuje však také bezpráví, jež měšťané mají sami mezi sebú. To si vyřizují na soudech skrze práva pohanská (římská), pravdu často sobě nepravdou činíce. Chelčický je tu kupodivu skoupý, jako by šlo o méně významnou, a navíc ještě vnitřní složku městského zla, ačkoli jinde se obšírně zabývá nešvary tehdejšího soudnictví. Neuniklo mu však, jak 2) Pozn. red.: V „Sieti viery“ Chelčický alegoricky zpracovává vypravování z Lukášova evangelia o zázračném rybolovu. Síť, do níž Petr ulovil na Kristův příkaz tolik ryb, že se mu trhala, je alegorií Kristova zákona, Petr a jeho pomocníci jsou alegorií věřících podrobujících se Kristovu zákonu, ryby trhající síť představují zatracence, kacíře a hříšníky.
590
VESMÍR 81, říjen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
Lakomství je pro Chelčického zlonosnou družkou vlády peněz. Vše, co přináší snadný zisk, Petr jedním dechem zatracuje: Chtějí-li měšťané prospěch i v rozkoších se ctí mít, musí se k loupežím, násilím, lichvám a jiným podvodům uchýlit, aby jim vždy zbožie rostlo. Chelčický tu sdílí stanovisko řady jiných kritiků městského života, i když opět věci vidí pronikavěji a nemilosrdněji. Není proto divu, že penieze opravují čest [šlechticů a jejich] erbuov a že tam, kde vladykové peněz nemají, tu s chlapy jako rovný s rovným sedie, často chleba ku obědu nemajíce. Velké království nestačí králi a panství pánovi, všechno pohltí pýcha a lakota. A opět jeden z výroků, které činí Chelčického Chelčickým: králové a páni s prázdnými kapsami musí násilé činiti chudině své i ne své. Nejen tedy lakomství, ale i pýcha posedla města a měšťany. Všecky věci s poctivostí a s chválú tohoto světa chtí provésti, vládykám se rovnajíce postavú, oděvy, pokrmy, nápoji, domy, pokoji, světnicemi, loži. Společenské skupiny (u Chelčického roty) pošilhávají jedna po druhé, napodobují se a vždy nižší se chce povznést k vyšší. Tento postřeh nalezneme sice u řady středověkých autorů, nebyl by to však Chelčický, aby jej nevyhrotil po svém. Město mu je svým mnohotvárným malomocenstvím zdrojem nákazy dříve nedotčeného selského lidu. Neboť v městě se všude nabízejí věci k žádostem tělesným a rozkoším, a protož se na bydlo táhnú mnozie do měst. Nepřehlédněme tento základní protiklad, jenž souvisí s celkovým pohledem Chelčického na společnost i s jeho názory na odlišné druhy pracovní činnosti. Město je porušeno a zkaženo od samého počátku své existence. Naproti tomu selský lid je pouze nakažen malomocenstvím města, a existuje tedy naděje, že může být buď před zhoubou uchráněn, anebo snad z ní vyléčen, pokud jí už propadl. Není-li obtížné rozpoznat, kde se Chelčický inspiroval biblí a kde prostě navazoval na předcházející i současnou kritiku městského života, je naopak velmi nesnadné dobrat se případné motivace osobní a stavovské. O svých vlastních zkušenostech Chelčický vypovídá málokdy, vše se nese v obecné rovině a většinou bez určitějších známek lokalizace a časového určení. Jen z několika málo míst vyplývá, že řeč není jen o městech obecně, ale i o městech husitských. V traktátu „O trojiem lidu“ Chelčický s ne-
skrývanou ironií mluví o městských žoldnéřích hájících boží zákon, kteří s večera z města vyjíždějíce, i navštěvují truhly a krávy sedlské aneb s čímž se potkají. Horlivým milovníkům zákona božího je i sýr dobrý, kde se jeho doberú. Na neupřímnost a proradnost městských kališníků žehrá Chelčický i v „Sieti viery“:2 Protož nyní tak lstívě se viery přidržiece, najspieše s ní tak falešně vuokol puojdú, usty ji a prstem ukazujíce, aby ji držali a opatrně na šibenici vedli. Snad nejostřeji však zaznívá Petrova zášť proti Praze v následujícím úryvku, v němž se kritika pojí se zásadním odmítnutím tělesného boje s Antikristem: Praha má tělo veliké a tomu tělu velikému mnoho jídla a pití jest potřebí, a obec to vše musí nakrmiti, a nenie kde jinde co vzíti, jedině že všickni jedni na druhých musí s mečem ziskovati a tak dělati, nevěrně kupčiti, jarmarčiti, šenkovati, aby mohla obec všecky nasytiti, neb přílišné množství žráčóv má Praha, neb válku vedú o pravdu boží. Takéž i v jiných miestech plno jest té nespravedlnosti, neb všudy války vedú a obtíženi jsú. Popření středověkého učení o trojím lidu Rozčarování z krátkých pobytů v husitské Praze i občasné cesty do Vodňan, Písku a snad i do Tábora poskytly jistě Petrovi dostatek empirické látky k úvahám i širšímu zobecnění. Zdá se však, že nemalou váhu je třeba klást i na latentní antipatie a nedůvěru k městu, které se u člověka žijícího na vesnici a s venkovským světem srostlého rozuměly téměř samy sebou. Chelčický byl svým původem zeman, a i když není příliš na místě připomínat sotva znatelnou a spíše podvědomou stavovskou determinaci v případě muže hájícího zájmy sedláků tak bezvýhradně, že byl považován za jednoho z nich, přece jen ji nelze zcela pominout. Nepřímá idealizace venkova, přesněji agrární společnosti pokud možno nedotčené zbožní výrobou, se v jeho spisech objevuje do té míry, že ji není možné přičíst jen na vrub ideálu prvotní křesťanské pospolitosti, dovedeného do krajnosti. Imperativní parafráze I. epištoly sv. Pavla k Timoteovi 6, 8 Majíce pokrm a oděv, na tom dosti mějte však varuje před tím, abychom Petrovu „chválu“ venkovského života spojovali s typicky středověkými utopickými představami o zemích hojnosti. Chelčický neměl před očima létající pečeně a věčně plné stoly uprostřed venkovské idyly, nýbrž vesnický život naplněný prací, čistotou mravů a dodržováním příkazů božího zákona. Pokud je známo, Chelčický jako první evropský myslitel popřel oprávněnost středověkého učení o trojím lidu, spočívající na dělbě povinnosti podle okřídleného rčení „ty ochraňuj, ty se modli, ty pracuj“, aniž však přitom hlásal absolutní rovnost lidí co do způsobu obživy a pracovní činnosti. Dostáváme se tak k otázce, zda Chelčický nedával naději alespoň chudé, neprivilegované a poctivě se živící části městského obyvatelstva. Náznak odpovědi je ukryt v troskách Chelčickým rozbořené společenské skladby. Jinými slovy, Chelčický musel dříve ve shodě s tradiční středověkou představou města stavovsky zařadit, aby mohl učení o trojím lidu popřít v celku i v části. Problém spočíval v tom, že tripartitní dělení společnosti již zdaleka neodpovídalo skutečnosti, a rozhodně ne českým poměrům v druhé čtvrtině 15. století. Tuční feudálové, kněží a měšťané jsou Chelčickému dva Béle [tj. starozákonní babylonské modly] široká a přieliš nesytá, ješto žéřeta a zžieráta všicku zemi. První modlou jsou páni světští, druhou páni duchovní. Ta spolu krev píjí z potu z třetie stránky,
té, která na ně v potu pracuje, tj. sedláků. Znamená to snad, že všichni měšťané bez rozdílu jsou pány? Pedantický výčet by nás neměl nechat na pochybách. Rozděliv pány na duchovní a světské, vypočetl Petr jedny i druhé v hierarchické posloupnosti. Sled světských pánů zní: světský pán ciesař, král pán, knieže pán, páni korúhevní, pán purkrabie, pán rytieř, pán panoše, pán rychtář, páni konšelé, pán purgmistr, páni měšťané. Kdo k měšťanům patří? Nejen z této formulace, ale i ze sledu „rot“ v druhé knize „Sieti viery“ jednoznačně vyplývá, že Chelčický – na rozdíl od Husa, Jakoubka a Rokycany – zahrnul do druhého stavu spolu s konšely, purkmistry a rychtáři všechny ostatní „pány měšťany“. Otázkou je, kdo všechno k nim náleží. Pomineme-li purkmistry, konšele a rychtáře, které Chelčický zvlášť vyděluje i jinde, patří sem plnoprávní měšťané, kteří prostřednictvím nemovitého majetku vládli bohatstvím a mocí. Negativně to vyplývá z následujícího zajímavého místa: A to město jiného nestrpí, leč slepé báby a chromé dědy, ješto u kostela sedíce žebrají, ješto nemají domuov v městě, ani dědin okolo města. Mezi tučné, bohaté „pány“ měšťany nemusí však za všech okolností patřit řemeslníci, kupci a kramáři. „Knížaty“ všech hříšníků jsou mu vedle pánů hradů a tvrzí především krčmáři, a dále též muži múdří rathúzní, konšelé, rychtáři, ješto vládnú domy neviestčími a platy s nich berú, jarmarky zahajují se všelikú svobodú zjevných hřiechuov… Ve stejně pejorativním duchu Chelčický odsuzuje na jiných místech kupce, trhovce, lichváře a příslušníky jiných „nedovolených“ povolání. Tato morální deklasace však zřejmě Chelčickému nebránila, aby neviděl rozdíl mezi skuhttp://vesmir.cts.cuni.cz l VESMÍR 81, říjen 2002
591
Chelčický povýšil vyšší vrstvy města do druhého stavu, aby vzápětí rozmetal celou společenskou skladbu vyplývající z učení o trojím lidu. Zkázonosný obraz městských zdí jako refrén
tečnými „pány“ ve městě a dalšími méně zámožnými měšťany. Ačkoli výslovně o této střední městské vrstvě nemluví, přece jen se zdá, že ji zařazuje k dělnému lidu: z toho snadně poznáš to rozdělenie, které jest v té straně lidu robotného, a že voráči, řemeslníci rozliční, kupci a kramáři a rozliční nájemníci, ti mají dělati pro tělesné potřeby panstva a kněžstva. Bez přihlédnutí k Chelčického obrazu antiměsta by se mohlo zdát, že se předcházející formulací dočkali milosti kupci, kramáři a ti řemeslníci, kteří na tolika jiných místech byli odhaleni jako násilníci, lupiči a podvodníci. Ve skutečnosti je tomu tak jen z hlediska učení o trojím lidu, které Chelčický jednak kriticky analyzuje, jednak zamítá. Tyto fáze navazují jedna na druhou, kvalitativně jsou však odlišné. Jestliže v prvé fázi Chelčický musí připustit, že kupci a řemeslníci rovněž nesou na svých bedrech tělesné potřeby panstva a kněžstva, pak z toho nikterak neplyne, že již proto se jim dostane místa v té ideální pospolitosti, která je mu přáním a tužbou. Tato biblicko-rovnostářská pospolitost agrárního typu nemá nic společného s trojím lidem, této pospolitosti je dokonce „zákon městský“ vedle „zákona papežského“ nejškodlivější. Stručně řečeno, 3) Pozn. red.: Chelčický byl (tak jako táboři) ovlivněn valdenským hnutím, které vzniklo ve 12. století v městském prostředí již. Francie a sev. Itálie. Vycházelo z požadavku chudoby a ze závaznosti evangelia, mimo jiné požadovalo svobodu kázání pro laiky. Jeho stoupenci byli pronásledování jakožto kacíři.
592
VESMÍR 81, říjen 2002 l http://vesmir.cts.cuni.cz
Kruh této úvahy se uzavírá. Chelčický nevidí a nedává městu žádnou perspektivu existence, jež by mohla být jen trochu v souladu s jeho představou bohulibé, poctivě pracující a v každém ohledu božího zákona dbalé pospolitosti „pravé“ církve Kristovy. V přísném a nesmlouvavém pohledu na vezdejší svět mohla obstát jen hrstka stejně smýšlejících stoupenců ideálu prvotní církve, valdensky3 kategorického zákazu násilí a viklefsko-husitského pojetí božího zákona. Tato nepatrná minorita město nepotřebovala a vše nasvědčuje tomu, že ani svůj příští život nespojovala s hradbami, věžemi a branami nebeského Jeruzaléma. Podle Zjevení sv. Jana 21, 15–21 totiž nebeský Jeruzalém ztělesňoval ideální město antického starověku, postavené do čtverce, s dvanácti branami a s náměstím z ryzího zlata. Chelčického zášť k městu jako by tak šla doslova a do písmene až za hrob. I v tom se Chelčický výrazně odlišoval od svých českých předchůdců a současníků, pro něž ideál pozemského a nebeského Jeruzaléma znamenal konečný cíl na cestě ke spáse. Chelčický nemohl nevidět, jak velice se jeho názory liší od skutečnosti. Ač nerad, musel uznat, že světská moc dočasně poskytuje nějaký velmi mdlý základ, na němž stojie svět. Mezi tyto nepevné zemské „základy“ na předním místě patří všechna „městská šibalstva“, která těžce strhala síť víry. O bezvýchodnosti města je Chelčický přesvědčen naprosto nezvratně. Město v základu svém jest odporné pravdě Kristově. Co horšího, město ani nemůže dojít k pravé víře. A opět se jako refrén vynořuje zkázonosný obraz městských zdí: Dokudž zdi [města] na místě stojí, vždy se budú [měšťané] bíti pro svá bezpráví. A dokudž se tak bíti budú, dotud viery následovati nemohú. Kdyby totiž chtěli jít za Kristovou pravdou, museli by zbořit hradby a zasypat obranné příkopy. To se však nestane do té doby, dokud Antikrist nebude vyhnán z města, které osadil svým duchem. Míra pesimizmu a nevíry v město je dovršena. Skrytá sociální funkce města Jinak než rozpačitě naše rozprava vyznít nemůže. Chelčický patřil na město jako na vyvřelinu všeho možného společenského zla a v tomto smyslu mu také ne náhodou a přímo symbolicky splynulo s obecenstvím zkaženého světa. I v jiném ohledu však Chelčický zašel dále než jeho předchůdci a současníci, kteří se spokojovali s registrací a s morálně etickými odsudky prohřešků městského života. S pozoruhodnou pronikavostí se Chelčickému podařilo poodhalit tehdy ještě skrytou sociální funkci a podstatu města jakož i nevyhnutelnost násilí ve městech. Jiné zbíti chtiece, sami se k zabití poddávají, praví lapidárně a pokračuje: a i kdyby jiné zabít a oloupit nechtěli, měšťané musí vždy zlé za zlé činiti, bráníce se bezprávie. V těchto dvou sentencích je možné spatřovat anticipaci ostrého vidění světa ve Vladaři Florenťana Machiavelliho i novodobých analýz moci a násilí. Paradoxem přitom zůstává, že tyto a jiné nadčasové postřehy tvořily články koncepce, která ve své době byla pomýleným a opožděným anachronizmem a která chtěla vrátit svět zpátky k „zlatému“ věku prvotního křesťanství. o /Upravený text přednášky proslovené 20. 5. 2002 na 8. valném shromáždění Učené společnosti ČR./
