VIBRAČNÍ FORMA NA TVÁRNICE VYSÚŠANIE MURIVA ELEKTRO OSMÓZOU # DĚTSKÉ AUTÍČKO SKLADACÍ KATAMARAN OTOČNÉ KŘESLO NASTAVOVAČ OKENNÝCH KRÍDEL TYRISTOROVÉ

VIBRAČNÍ FORMA NA TVÁRNICE • VYSÚŠANIE MURIVA ELEKTRO OSMÓZOU # DĚTSKÉ AUTÍČKO • SKLADACÍ KATAMARAN • OTOČNÉ KŘESLO • NASTAVOVAČ OKENNÝCH KRÍDEL TYRISTOROVÉ ZAPALOVÁNÍ PRO ČTYŘTAKTY GARÁŽOVÁ SKLÁPĚCÍ VRATA • SVÁŘEČKA Z AUTOMOBILOVÉHO DYNAMA PŘÍPRAVKY K VÝROBE SRUBOVIIMY NÁSTAVEC KOTÚČOVEJ PÍLY K EL. VŘTAČKE

ZOSTAVIL KAMIL ZOUFALÝ

OBSAH: 1. NA J A R O Elektrická vibrační f o r m a na tvárnice Rámový plot s podmurovkou . . Vysúšanie muriva elektroosmózou Nový materiál na úpravu omietok Jak upravit cestu? Dětské autíčko Skládací katamaran II

2 8 10 12 12 13 19

2. DO BYTU Otočné čalouněné křeslo . . . . 2 7 Lampiónové svietidlo . . 30 Pomůcka k umýváni radiátoru . 31 Stolek na akvárium 32 Jednoduchá kovová garnýž . . . 3 3 Nastavovač okenných krídel . . 34

Stojan na květiny Vstavané skrine 3. PRO A U T O Tyristorové zapalováni pro čtyřdobé motory Garážová sklápěcí vrata . . . . Měřidlo sbíhavosti a odklonu . . Montážní kolébka na Trabanta . 4. S T R O J E A N Á S T R O J E Pojazdný pracovný stolček . . . Stojan n a ručnú vŕtačku . . . . Nástavec kotúčovej píly . . . . Svářečka z automobilového dynama Přípravky k výrobě sruboviny . . Oxidácia hliníka Konzervácia starožitných zbrani

38 38 39 44 50 51 54 55 56 58 59 59 61

NA JARO .ELEKTRICKÁ VIBRAČNÍ FORMA NA TVÁRNICE Stavíme-lí domek či chatu, tvoří cena cihel či tvárnic poměrně značnou částku, a proto si řada stavebníků vyrábí tvárnice svépomocí. Stál jsem také před podobným problémem. Abych si výrobu tvárnic urychlil a zkvalitnil, sestavil jsem si elektrickou vibrační formu na tvárnice. Forma je stavěna z běžně dostupných, některé části dokonce z odpadových materiálů. Bez jediné poruchy jsem v ní zhotovil již dva tisíce tvárnic. Náklady na zhotovení jedné tvárnice — včetně ceny škváry, vápna a cementu a bez hodnoty práce stavebníka — byly 2,50 Kčs. Výdaje na zhotovení formy se tedy uhradí po zhotovení šedesáti tvárnic. Rozměr tvárnice má tu výhodu, že při stavbě se nemusí ke zdi z tvárnic přizdívat cihelná přizdívka, protože po omítnutí má zeď tloušťku 40 cm a izolační schopnost jako cihelná zed1 60 cm tlustá. Při vyzdívání rohů a u oken se dá tvárnice kombinovat s děrovanou cihlou CDM. Formy lze použít i pro výrobu 15 cm tlustých tvárnic (tzv. příčkovek), a to tak, že ke stěnám středního jádra přidáme 1 mm tlusté plechy. Během jednoho pracovního cyklu tak získáme dvě příčkovky. Rozměr tvárnice Rozměr příčkovky Napětí Výkon formy za 1 h Hmotnost

44x36,5x21,5 cm 44x15x21,5cm 220 V 20 tvárnic 35 kg

FORMA Stěny formy a jádra Obvodové stěny 1, 2, 3 a 4 svaříme z ocelového plechu ti. 3 mm zvnějšku v jeden celek. Při svařování dbáme na dodržení pravých úhlů a vnitřního zkosení, které zaručuje snazší vykíápění tvár nice z formy. Z ocelového plechu ti. 1,5 mm pak zhotovíme jádra, která mají dvě velikosti. Jednotlivé díly 7 a 8, popřípadě 7 a 9 svaříme po ob-

2

Na levě fotografii nahoře je přistroj v zavřeném stavu. Tedy ve fází, kdy se betónová směs vibruje. Na pravém obrázku je tvárnice, vyrobená na přístroji.

vodě jen v několika místech, svary zabrousíme a hranv zaohlíme. Takto upravená jádra nasuneme v patřičných roztečích na držáky 10,11 a 12 (ocelový profil 8 x 20 mm) a po celé horní délce jádra z obou stran privaríme. I zde dbáme na správné zkosení. Jádra privaríme do pláště formy. Spodní hrana držáku, na kterém jsou jádra navařena, musí být

privarená na plášť v udané výšce, tj. ve výšce tvárnice. Všechny tři komplety jader musí být v jedné rovině a v uvedených roztečích. Do boku formy privaríme plechy 1 3 ; v horní části po celé délce, v dolní jen v prostoru mezi pláštěm formy a dílem 13. Při opačném způsobu svařování by svar při vyklápění deformoval tvar tvárnice. Do čela

formy navaříme na díl 2 výztuhy 5 a 6. Výztuhy čelní stěny zaručují lepší přenos vibrací na zadní část formy. Přesné umístění výztuh závisí na rozměrech vibrátoru. Otočné závěsy víka formy Do bočnic formy provrtáme otvory 01 0 mm. Z ocelové trubky světlosti 10 mm nařežeme díly 46 a 37. Trn

KRYT VIBRÁTORU •

3

pouze v rozdílných délkách dílů 14 a 28. Zhotovíme ho v šabloně, kterou jsme použili při výrobě rámu podvozku. Na rám privaríme díl 3 1 , který umožňuje spojit rám se vzpěrou 21 (viz det. C). Konce rámu 28 (viz det. B) spojíme s jedním koncem táhla 32. Vodicí tyč 19 spojíme se vzpěrou 21 pomocí rozpěrky 57 (viz det. E). Spojení jsou provedena šrouby M6. Nakonec privaríme na rám plechovou desku (det. D) pro upevnění 25 A vypínače.

38 z ocelové kulatiny 0 9 , 5 mm prostrčíme otvorem v bočnici formy a na něj nasuneme střídavě díly 46 a 37. Trn musí na obou stranách bočnic přesahovat o 10 mm. Aby se nevysouval, zajistíme ho závlačkou 47. Nakonec díly 46 privaríme z vnější strany ke stěně formy 2. Tuhost závěsů zesílíme navařením výztuh 48 na díly 46 a zadní stěnu formy.

Rám podvozku a vodicí mechanismus Rám podvozku zhotovíme z ocelových trubek 14, 15 a 16. Práci si zjednodušíme a současně zpřesníme, použijeme-li šablonu, nakreslenou na rovné desce. Na hotový rám privaríme opěrku 17 a držák formy ve vyklopené poloze 18. Na rám rovněž privaríme komplet vodicí tyče s poloosou 20 a vzpěry 2 1 , 22 a 23. Při svařování používáme úhelníku. Nakonec na poloosy nasuneme kolečka a zajistíme závlačkou. Díl 25 spojíme s dílem 24 a bočnici formy 1. Postupujeme takto: Kompletní rám postavíme na rovnou plochu a dovnitř usadíme formu. Na vodicí tyč 19 nasuneme díl 2 4 ; k němu privaríme díl 25 a nakonec ž obou stran svaříme napevno s formou tak, aby spodní poloha tohoto dílu byla asi 1 cm nad dolním dorazem. Jinak by se mohlo stát, že při náhodné nerovnosti terénu, na kterém budeme tvárnice vyrábět a při spuštění do dolní polohy, by forma nemusela dosednout až na zem a tím by se měnila i výška tvárnice a její tvar. Na díly 24 navaříme šroub 26, na kterém budou uchycena táhla 32 pro zvedání a spouštění formy.

Pákový mechanismus

Základem mechanismu je rám z dílů 27, 28, 29 a 30, který je rozměrově stejný, jako rám podvozku; liší se

•

Víko formy Víko vyrobíme z ocelového plechu ti. 3 mm, profilu T 2 5 * 2 5 mm a páskové oceli 3 x 2 0 mm. Nejprve si na tuhý papír nakreslíme jednotlivé díly 33, 34, 35 a 36 a vystřihneme je. Dříve, než šablony obkreslíme na plech, vyzkoušíme, zda zapadají do příslušného prostoru formy; ne-li, musíme je přizpůsobit tvaru formy. Aby díly víka nepropadávaly dovnitř formy, zabezpečíme je umístěním rovné laťky ve vnitřní části formy, v úrovni spodní hrany profilu držáku jader. Tohoto způsobu použijeme i při svařování víka, abychom dosáhli jeho rovnosti. Podle šablon zhotovíme všechny díly víka a vložíme je na příslušná místa. Díly nemusí být těsné, aby nevyvolávaly velký odpor při zavírání. Montáž víka provedeme tak, že k vloženému dílu 33 privaríme závěsy 37 (začínáme střídavě od středního). Přes tyto závěsy a jádra (a ve dvou případech samotné držáky jader) položíme podélné výztuhy 39. Výztuhy 39 svaříme pomocí páskové oceli 43, 44 a 45 s jednotlivými díly víka 33, 34, 35 a 36. Některá místa jsou těžko přístupná, proto stačí je svařit jen na místech přístupných a po vyjmutí celého víka z formy svary dokončit. Při svařování má materiál snahu se kroutit. Proto nepospícháme a střídáme místa svařování tak, aby se pnutí vyrovnalo. Nakonec na přední část víka privaríme držák 40, 41 a 42 pro uzavírání formy. Víko při výrobě

tvárnic pěchuje do prostoru formy přebytečný materiál a zajišťuje tak rovný povrch tvárnice.

VIBRÁTOR

K jeho zhotovení jsem použil vyřazeného transformátoru s průřezem středního sloupku jádra 4 , 5 x 8 cm = 36 cm 2 (podmínkou je, že musí být složen z E plechů), dále úhelníků 25 x 25 mm, osm kusů ocelových spojkových pružín z motocyklu a ke smontování šroubů M8. Pro navinutí cívky jsem použil smaltovaného drátu průměru 1,6 až 2 mm opředeného bavlnou. Transformátor rozebereme a z jádra odmotáme všecko vinutí. Cívkovou kostru použijeme znova. V případě jiného průřezu jádra uvádím vzorec pro výpočet počtu závitů; upozorňuji však na to, že je třeba dodržet minimální průřez jádra 30 c m 2 : 5 5 : ploše jádra x 220 V + 10 % záloha = počet závitů. Na jádro 36 c m 2 je potřeba navinout 370 závitů. Cívku vineme ručně, všechny závity musíme klást vedle sebe a dobře utahovat, jednotlivé vrstvy prokládat transformátorovým papírem a napouštět šelakem. Tento postup musíme zachovat a izolační materiály nenahrazovat žádnými j i nými. Všechny E plechy nasuneme z jedné strany do cívky. Pak zhotovíme díly 49, 50 a 51 a svaříme je v celek (obr. na str. 3 ) ; zbylé díly svaříme v zrcadlovém pohledu. Obě sestavy potom přiložíme z obou stran plechu a čtyřmi šrouby řádně stáhneme a matice šroubů zajistíme proti samovolnému povolení. Dále zhotovíme čtyři díly 52. Ze zbylých I plechů rozebraného transformátoru a dílů 52 zhotovíme podle obr. na str. 3 vibrační desku a dvěma šrouby smontujeme v jeden celek. Zbytek vyčnívajícího závitu šroubu uřízneme a roznýtujeme. Tím práce skončila a vibrační deska je hotova. Při kompletování vibrátoru postupujeme opět podle výkresu. Na šrouby 55 nasuneme čtyři pružiny 56 a prostrčíme je otvory v dílech

s

t

7

52; potom na ně nasuneme zbylé čtyři pružiny a na všechny šrouby našroubujeme matice M8 tak, aby vyčníval aspoň 1 cm závitu, který nasuneme do otvoru v dílech 50 a zespodu zajistíme protimaticí. Dále musíme upravit mezeru A na 3 mm maticí 53 a vždy zajistit protimaticí 54. Při seřizování vibrátoru na intenzitu vibrace postupujeme stejným způsobem. Pod hlavy šroubů nebo mezi matici 53 a díl 50 můžeme vkládat podložky. Vibrátor nasuneme na uchycující šrouby na čelní desce formy 2 a zajistíme proti samovolnému povolení. Z vypínače namontovaného na rámu pákového mechanismu (det. D) se přivádí proud třípramenným kabelem. Kabel je veden po rukojeti pákového mechanismu 27 a po vzpěře 21 až k vibrátoru, kde na jeden vývod napojíme fázi a na druhý nulu. Vývody spojujeme pájením. Na jeden z příchytných šroubů vibrátoru napojíme ukostření. Kabel přichycujeme ke konstrukci izolační páskou tak, aby nám při práci nepřekážel. Poslední fází výroby je zhotovení krytu vibrátoru. Kryt je z plechu tlustého 1 mm. Pro uchycení na čelní desce jsou na něm nanýtovány dvě úhlové příchytky 60, které drží kryt na dvou šroubech privarených na desce formy. Kryt má v horní části bočnic a po celé spodní ploše jeho stěny otvory pro větrání.

větracích otvorů. Vibrátor nenecháváme zbytečně v chodu naprázdno. Po skončení práce formu omyjeme

vodou a prostor formy vystříkáme naftou proti rezivění.

VLADIMÍR VOŘÁČEK

UPOZORNĚNÍ

Aby práce s vibrátorem byla bezpečná, musíme se vyvarovat jeho přímému styku s vodou. To se může stát hlavně při mytí formy. Přehřívá-li se vibrátor při práci, necháme ho vychladnout. V každém případě však hledáme příčinu závady. Ta tkví většinou v tom, že jsme konstrukci provedli odlišně, než jak bylo uvedeno, nebo je v krytu málo

Jedným z obľúbených spôsobov, ako oplotiť pozemok, je použitie rámov, ktoré sa vypĺňajú např. pletivom. Montáž je jednoduchá a plot takto zhotovený pomerne dlho vydrží; obstarávacie náklady však nie sú zanedbateľné — najmä pre toho, kto oplocuje väčšiu plochu pozemku. Táto skutočnosť ma donútila zamyslieť sa a pretože s výsledkom svojho úsilia som spokojný, dávam návod aj pre ostatných. Výhoda tkvie predovšetkým v oveľa nižších obstarávacích nákladoch. Rám s rozmermi 2*-1 m zakúpený v obchode stojí 98 Kčs. Rám zhotovený podľa návodu nestojí viac ako 34 Kčs (6 m drôtu 0 14 mm — 18 Kčs, 1 m drôtu 0 12 mm — 2 Kčs a 3,6 kg drôtu 0 2,8 mm — 14 Kčs). Najskôr som si zhotovil strojček

8

Strojček na zvlňovanie drôtu z páru ozubených kolies

Rez pätkou so zabetónovaným stĺpikom

na zvlnovanie drôtu. Vyrobíme ho z páru ozubených kolies 0 100 mm z vyradeného poľnohospodárskeho stroja (vrátane klzných ložísk). Súkolesie zostavíme s držiakom tak, aby vrchným ozubeným kolesom uloženým v drážke sa dalo posúvat nahor a dolu (do záberu a zo záberu). K dolnému koliesku pripevníme otáčaciu kľuku. Pre dobrý chod treba ešte vyhotoviť vedenie drôtu, ktoré je priskrutkované samostatne k držiaku súkolesia tak, aby sa ním dalo posúvať pridaním podložiek. V prípade vytlačenia koliesok sa vedenie posunie na nové miesto. Koliesko nastavíme na potrebnú vzdialenosť a zavedieme drôt, najlepšie pozinkovaný 0 2,8 mm. Otáčaním kľuky sa drôt posúva a zvlňuje. Po prejdení určitej dĺžky drôt za koncom vedenia odštípneme kliešťami (najlepšie prevodovými). Takto zhotovíme potrebný počet drôtov na celý rám. Pre rám dlhý 2 m a široký 1 m s vefkosťou ôk 6 x 6 cm potrebujeme 33 krátkych a 16 dlhých drôtov. Všetky zhotovíme na jedno nastavenie koliesok, aby boli vlnovky rovnaké. Inak budeme mať pri vyplétaní rámu ťažkosti.

Zhotovenie rámu

Rozoberateľná forma na pätky

Rámy zhotovíme z oceľového drôtu 0 14 mm ohnutím do vyžadovaného tvaru. Stredná výstuž je z drôtu 0 12 mm. Skôr ako začneme vypletať, podoprieme rám za strednú vzperu do vhodného stojančeka. Boky rámu musia zostať voľné. Na

všetkých stranách vyznačíme žiadaný rozstup. V každom druhom rozstupe začneme napínať najskôr vodorovné drôty. Potom napíname zvislé drôty, tak isto v každom druhom rozstupe. Drôty upravujeme podľa vlnoviek do pravidelných štvorcov. Potom opäť nasunieme vodorovné drôty, ktoré voľne prekladáme cez seba a konce zahneme kombinovanými kliešťami. Len posledné zvislé drôty prepletieme a výplet nimi uzavrieme. Odporúčam tieto posledné drôty pred přepletením natrieť olejom. Prípadné nerovnosti vo výplete opravíme dotiahnutím alebo povolením jednotlivých drôtov. Výplet jedného rámu trvá asi hodinu.

Stĺpiky

Použil som konštrukčnú rúrku 0 44 mm, na ktorú som privaril pásiky na pripevnenie rámov a vrchný klobúčik. Vnútrajšok rúrky som vyplnil betónom. Samozrejme, každý použije taký materiál, aký má k dispozícii.

Podmurovka Bežne vyrábané betónové stĺpiky sú ťažké a rozmerné. Oveľa lepšie sa montuje podmurovka zo stĺpikov a dosák. Na vyznačené miesta vyvŕtame otvory a do nich zabetónujeme stĺpiky. Na vrchnú vyčnievajúcu časť nabetónujeme pätky s drážkami pre betónové platne. Pätky zhotovíme do prestaviteľnej plechovej formy, ktorá sa nastaví presne podľa stĺpikov. Pätky sú nizke, forma sa teda môže hned1 rozobrať a premiestniť na ďalší stĺpik. Betónové platne zhotovíme na mieru podľa rozstupu jednotlivých stĺpikov do formy z latiek. Práca postupuje veľmi rýchlo a s výsledkom budete iste spokojní. FRANTIŠEK NÁDVORNlK

9

VYSÚŠANIE MURIVA ELEKTROOSMÓZOU V roku 1964 som sa rozhodol vysušiť murivo rodinného domu elektroosmózou a dať jej prednosť pred prácnym podřezáváním. Metóda sa mi osvedčila, pretože už 8 rokov udržujem percento vlhkosti pod hodnotou 1 namiesto predchádzajúcej hodnoty 3,5. Skôr než som sa pustil do práce, prečítal som si niekofko prekladov z cudzej literatúry a náš predpis ESČ z roku 1963; z literatúry vyplývalo, že musím zachovať princíp, ale metódu a spôsob práce si môžem zvoliť podľa možnosti domáceho majstra. Do úvahy prichádza murivo, ktoré je vlhké v dôsledku vsakovania vody od základov, teda tam, kde pôvodná izolácia už neplní svoj účel. Ostatné dôvody vlhkosti, ako vsakovanie vody omietkou alebo odkvapovou rúrou, možno odstrániť jednoduchšie. O elektroosmotických procesoch vo vlhkom murive sa hovorí v niekoľkých odborných statiach. Sú však veľmi obsiahle, a preto sa vo svojom príspevku budem zaoberať len tým, čo je na inštaláciu elektroosmózy najpotrebnejšie. Kapilárnym vzlínaním vzniká v murive elektrický prúd

s veľmi malou intenzitou. Ak sa nám podarí tento prúd zrušiť, zrušíme aj kapilárne vzlínanie vody. Ak má polaritu kladnú a zem zápornú (čo je vo väčšine prípadov) a my tento kladný pól dokonale uzemníme, máme zaručený úspech. Pre odlišné prípady treba preštudovať odbornú literatúru a zvoliť vhodnú metódu. Elektródy a ich spájanie, ktoré som použil, môžu slúžiť aj v týchto odlišných prípadoch. Na objasnenie slaboprúdových procesov odporúčame prečítať si niektorú z odborných príručiek. Podrobne tieto javy opisuje príručka „Praktické metódy vysúšania muriva" od autorov Ing. J. Kosa a Ing. M. Šeredu, ktorú vydalo nakladateľstvo Práca v roku 1965. Skúška zapojenia bez meracích prístrojov

Na vlhkom mieste múru vyvŕtame skusmo tri otvory s priemerom asi 35 mm do hĺbky jednej tretiny hrúbky múru. Vzhľadom na uzemnenie zvolíme miesto v strede dfžky vlhkého muriva (na 10 m2 plochy muriva stačí jedno uzemnenie). Do otvorov vložíme elektródy, upcháme maltou a spojíme zvodom až k uzemňujúcej platni (obr. 1). Vlhkosť muriva zistíme vážením. Nasekáme a presne na gramových váhach odvážime (bez veľkého časového rozdielu) 10 až 20 dekagramov drviny z muriva. Drvinu vysušíme nad teplom a znova odvážime. Jednoduchým výpočtom dostaneme percento vlhkosti. Ak je polarita muriva kladná, tak už za tri mesiace bude poznať, ako miesto osadené elektródami vyschlo. Ak nám to potvrdí aj ďalšia váhová skúška, môžeme začat so samotnou prácou. V opačnom prípade, t. j. keď má murivo zápornú polaritu, začne osadené miesto vlhnúť viac a nezostáva nič iné, iba preštudovať odbornú literatúru a zvoliť si inú metódu — prípadne aj nútený okruh. Postup práce

Ako sa uvádza v odbornej literatúre, je niekoľko metód, podľa ktorých sa rozmiestňujú otvory. Ja som si zvolil metódu „jednostrannú mrežovú", a to vnútri miestnosti vo výške dvoch radov tehál nad podlahou. Otvory pre túto metódu sa vŕtajú do hĺbky 2/3 hrúbky muriva; rozstupy sú 40 cm. Drážka pre spojovací drôt stačí 3 cm hlboká. V kamennom murive je vŕtanie otvorov namáhavé. Pri murive z tehál možno z núdze použiť aj kované kopijovité vrtáky. Prácu si uľahčí ten, komu sa podarí kúpiť alebo vypožičať si špeciálne vrtáky, ktoré vyrába n. p. Narex Děčín. Sú vyrobené z tvrdého kovu a práca s nimi je oveľa ľahšia. Použijeme, pokiaľ možno, dvojručnú vŕtačku. Zhotovenie elektród

Obr. 1 Celkové usporiadanie inštalácie na vysúSanie muriva elektroosmózou 1 — elektróda, 2 — spojovací drôt, 3 — spojovacia skrinka, 4 — uzemňovacia platňa

10

Použil som medený drôt 0 1 , 5 mm z trojpramenného kábla. Na ohni som opálil izoláciu a namočil vo vode. Vypletené drôty som napnutím narovnal a vyleštil jemným šmirglovým práškom. (Na vlhkú handru nasypeme prášok a pozdĺžnymi ťahmi napnutý drôt vyleštíme.) Drôt natočíme ako pružinu na tŕň (postačí aj drevený) priemeru asi o 5 mm menšieho ako budú otvory v murive. Stúpanie jednotlivých závitov roztiahneme približne na 10 mm. Takto stočený drôt vložíme do otvorov pomocou tŕňa a vyčnievajúci koniec upravíme v dĺžke asi 30 mm súbežne s múrom (obr. 2). Spojenie elektród

Elektródy sú navzájom spojené spojovacím drôtom; použil som ten istý drôt ako pri výrobe elektród.

uhoľným prachom. Prácu som si uľahčil starou automobilovou pumpou, ktorú som si upravil (obr. 3). Otvory som plnil odzadu tak, aby tlak malty v diere vytláčal pumpu, čím vnútri nevznikajú škodlivé vzduchové bubliny. Po prepojení elektród zaplníme aj drážku pre spojovací drôt jemnou betónovou maltou. Dbámena to, aby nevznikli ani malé póry, ktoré by spôsobili koróziu spojovacích drôtov.

Obr. 2 Usporiadanie e l e k t r ó d 1 — spojovaci d r ô t , 2 — vyznievajúci koniec elektródy, 3 — medená r ú r k a , 4 — drážka pre zvodový d r ô t

Spojovací drôt s vyčnievajúcimi koncami elektród spájame medenými rúrkami dlhými 10 mm. Kúsky rúrky prečistíme vrtáčikom o 0,1 mm väčším, ako bol jej otvor. Rúrka sa navlečie na spojovací drôt a do jej otvoru prevlečieme aj koniec vyčnievajúcej elektródy. Pomocou dvoch kladiviek, z ktorých jedno podložíme a druhým přiklepneme, dosiahneme pevné spojenie, a to lepšie ako zvarením alebo spájkovanim, aj keď rovnakým materiálom. Spoje izolujeme pred koróziou asfaltom zo starých akumulátorov.

Uzemnenie a jeho inštalácia Na 10 m2 vlhkého muriva stačí jedno uzemnenie. Umiestnil som ho do stredu dĺžky celkovej inštalácie. Zo strany vysúšanej miestnosti umiestnime na zvolenom mieste zvodovú skrinku, zhotovenú z umakartu, rozmerov 150 x 150 x 100 mm. V nej je medená svorka 30 x 30 x 10 mm, ktorá spája obidve polovice inštalácie a zvodový drôt k uzemňovacej platni (obr. 4). Zvodový drôt má 0 3 mm (lepšie je použiť hrutjší), musí byť izolovaný PVC po celej dĺžke až k uzemňovacej platni. Ako uzemňovacia platňa mi poslúžila dobre vyleštená medená rumpľa (valcha) na bielizeň. Zvodový drôt je k platni pripojený tak, že plech je ovinutý okolo drôtu po celej jednej strane. Proti korózii musí byť spoj izolovaný asfaltom (obr. 5). Platňu som uložil zvisle až na hranicu podzemnej vody, t. j. 3,3 m hlboko. Novšie poznatky odporúčajú uložiť platňu vodorovne. V skrinke môžeme hneď po inštalácii odmerať pomocou miliam-

Obr. 3 Upravená automobilová pumpa 1 — lievik na plnenie pumpy, 2 — viečko snímateľné súčasne s piestom, 3 — podložka s 0 o 5 mm menším, než je priemer elektródy, priletovaná k rúrke Vyplnenie otvorov Otvory s elektródami vypĺňame maltou zloženou z 1/3 cementu, 1/3 tehliarskej hliny, 1/3 štukového piesku. Neskôr som zistil, že lepšie je piesok nahradiť

Obr. 4 Spojovacia skrinka z umakartu (vľavo) 1 — spojovací drôt, 2 — izolovaný zvod k uzemňovacej platni, 3 — medená svorka rozmerov 30x30x10 mm, 4 — medená skrutka M4><8

Obr. S Uzemňovacia platná (vpravo) 1 — zvodový drôt, 2 — plech otočený okolo zvodového drôtu

pérmetra správnu polaritu a počas vysúšania ju môžeme kontrolovať.

Niekoľko rád na záver — v blízkosti uzemnenia nemá viesť žiadna silnoprúdová inštalácia, — drôty neuzemňujeme nikdy na uzemnenie silnoprúdových spotrebičov, na vodovodné potrubie, ani na zatlčené oceľové rúry, — inštaláciu nerealizujeme skôr, kým skúška na malom zvolenom úseku nedokáže správnosť zvolenej metódy. Kalkuláciu ťažko uviesť, pretože každý bude pracovať s iným druhom muriva. Materiál je zanedbateľný, lebo staré káble, medené alebo hliníkové, či spálené vinutie elektromotorov, možno nájsť na smetiskách. Plech pre uzemňovaciu platňu možno získať zo starého medeného kotla alebo záchodovej nádrže. Vzhľadom na množstvo práce a nevýhody, s ktorými je spojené tradičné podrezávanie muriva a vkladanie izolácie a skúsenosti, ktoré som elektroosmózou získal, môžem túto metódu všetkým odporúčať. Pozn. red. V kruzích praktiků jsou s elektroosmózou zkušenosti velmi různé. Někomu se osvědčila a u někoho zase „nezabrala". Ale rozhodně se vyplatí to zkusit dříve, než začneme podřezávat zdivo. OLDŘICH LINKA

II

NOVÝ MATERIÁL NA ÚPRAVU OMIETOK Doteraz používané fasádne nátery (či už vápenné alebo farebné) majú obmedzenú trvanlivosť a za krátky čas sa poveternostnými vplyvmi zašpinia. Preto pri obnove fasády rodinného domu, murovanej chaty alebo garáže stavanej z tradičných materiálov, z panelov, drevotriesok alebo len z dosiek použijeme nové náterové fasádne hmoty, tzv. nástrekové, ktoré vytvárajú na upravovanom povrchu súvislú, avšak priepustnú vrstvu. Názov nástreková hmota nás nesmie odradiť, lebo tieto materiály sa dajú dobre nanášať štetkou alebo valčekom. Nástreková hmota je v podstate vodná emulzia polyvinylchloridu (PVC) s jemným kremičitým pieskom ktorý dáva náteru potrebnú odolnosť proti oderu a s pigmentom, ktorý dáva farebný tón. Nástreková hmota sa predáva v polyetylénových nádobách (šesťkilové balenie za 54 Kčs) a pred použitím sa riedi malým množstvom vody. Farebný tón možno vybrať podľa vzorkovnice. Bielu nástrekovú hmotu možno prifarbiť tónovacími pastami V 3000. Farebné odtiene však pri niektorých farbách z pást nie sú stále. Keďže technológia nanášania sa čiastočne odlišuje od bežného spôsobu, zmienim sa o úprave podkladu podrobnejšie. Omietku, ktorú chceme natierať, prezrieme a všetky miesta, na ktorých je omietka uvoľnená od podkladu (zistíme poklepom) otlčieme a znova Omietneme kvalitnou vápennou maltou. Ak má stena trhliny, trochu ich rozšírime a zaplníme jemnou maltou pomocou špachtle. Pri novostavbách dávame vždy prednosť hladkému povrchu omietky, lebo hrubá alebo veľmi členitá omietka sa skoro zašpiní. Dôležité je, aby sme tieto práce urobili aspoň mesiac pred povrchovou úpravou, aby vápno nasledujúce nátery nenarúšalo. Spotrebu nástrekovej hmoty určíme prepočtom tak, aby pri dvoch alebo ešte lepšie troch náteroch vznikla na omietke súvislá vrstva. Jednou dávkou (6 kg) možno natrieť asi 5 m2 plochy; tento pomer je potrebný, aby vznikla dostatočne hrubá vrstva. Množstvo hmoty určené podľa plochy a počtu náterov rozmiešame vo väčšej nádobe. Nástreková hmota obsahuje kremičitý piesok, ktorý má tendenciu usadzovať sa na dne. Jednotlivé tóny farieb, ktoré výrobca dodáva, možno vzájomne miešať, avšak dôkladne, aby sa hmota rovnomerne zafarbila. Pri posudzovaní vhodnosti odtieňa posudzujeme vždy suchý náter, lebo mokrý je tmavší.

Pracovný postup Suchú omietku oprášime a natierame podkladovým náterom (penetračným). Vhodná je latexová farba vonkajšia V 2012, riedená 1 až 3 dielmi vody podľa nasiakavosti podkladu, alebo nástreková hmota V 4006, riedená 4 až 8 dielmi vody. Drevo natierame fermežou 0 1000. Po zaschnutí —asi po 4 hodinách —nanášame nástrekovú hmotu murárskou štetkou. Nástrekovú hmotu nanášame takú hustú, ako sme ju pripravili; ak vyschla pridaná voda, rozriedime hmotu tak, aby voda nestekala zo štetky a tvorila skôr hrubšiu vrstvu. Natierame rovnomerne, začíname vždy hore. Náter rýchlo schne a po 4 hodinách zvyčajne možno nanášať druhý náter. Ak natierame len v dvoch vrstvách a chceme dosiahnuť celkom neutrálny povrch, použijeme maliarsky valček z viskózovej špongie, ktorým postupne prejdeme po natretých častiach skôr než začnú schnúť. Týmto spôsobom zahladíme prípadné stopy po ťahoch štetkou. Pri troch vrstvách náteru nemusí byť prvý náter farebný (pigmentovaný). Valček použijeme len pri poslednom nátere. Pri troche pozornosti nie je valčekovanie bezpodmienečne potrebné. Trocha inú a hrubšiu štruktúru povrchu dostaneme, ak posledný náter pred zatvrdnutím tupujeme čelnou plochou štetky. Na to sa najlepšie hodí novšia štetka, ktorá je tvrdšia. Pri práci nemá klesnúť teplota vzduchu v okolí pod 8 C. Rozsiahlejšie práce preto robíme pri ustálenom letnom alebo jesennom počasí, Zaschnutý náter je tvrdý, odolný proti oderu, mierne drsný, čiastočne umývateľný a podľa údajov výrobcu vzdoruje poveternostným vplyvom asi 15 rokov. Náter neuzatvára nepriedušne múr a je minimálne nasiakavý, čo má vplyv aj na zníženie vlhkosti vnútri stavby. Nevýhodou je, že nástrekovú hmotu možno skladovať len pol roka (podľa vlastných skúseností — ak sa zaleje pred uskladnením menším množstvom vody — vydrží až 1 rok). Hmota je aj drahšia ako bežné nátery — cena je však vyvážená väčšou trvanlivosťou, za predpokladu, že sa dodrží opísaný technologický postup. Hmota má číselný znak V 4006. Nástrekovú hmotu si treba zabezpečiť včas. Pre drobných spotrebiteľov ju dostať len v špecializovaných predajniach Drogérie,

JAK UPRAVIT CESTU? Možná, že jste již stáli před problémem a potřebou upravit širší cestu, dvorek či jinou plochu tak, aby na ní nerostla tráva, v době dešťů neměkla a netvořilo se na ní bláto a hlavně aby neprášila. Vyhubit samotnou trávu není problém, s ostatním už to je horší. Zkusil jsem cestu pokropit vyjetým autoolejem pomoci upravené nádoby (spotřeba asi 1 kg/m 2 ). O týden později jsem tento proces opakoval při téměř stejné spotřebě oleje jednak proto, že olej se vpil beze stopy do země, jednak proto, že jsem ještě některá místa při prvém kropení vynechal a tam by pochopi-

ti

telně tráva rostla dál. Nejvytrvalejší je v tomto ohledu pampeliška. Po třetím pokropení je cesta suchá, bez stop mastnoty, zbavená trávy, je skoro černá, matová a vzhledem dost připomíná asfalt. I po vytrvalých deštích se na ní nevytvořilo bláto. Částečně, avšak mírně a jen v prvých dnech páchne po oleji. Toto řešení je levné, neboť celková spotřeba oleje je asi 3 až 4 kg/m 2 , podle charakteru půdy. Úpravu doporučuji provádět jen na suchý povrch, tedy nejlépe v letních parných dnech. Nehodí se tam kde je povrch cesty pískovaný, dále tam, kde je blízko cesty studna, nebo

VLADIMÍR ZABILKA cesta leží ve svahu nad studnou. V některých případech je účelné pokropit cestu před úpravou travexem a teprve za týden olejem. Popsaná úprava či impregnace může sloužit také tam. kde potřebujeme zamezit víření prachu; je vhodná jako ochrana kolem základů dřevěných chat, kůlen aj. dřevěných objektů, kde vysoká tráva a tedy i trvale vlhké prostředí je nežádoucí. Podle situace postačí jedno až dvě polití, opakované asi po roce. Kropicí nádobu zhotovíme z větší plechovky od konzervy (o obsahu asi 1 až 2 litry) do jejíhož dna zevnitř velkým hřebíkem vyrazíme v jedné řade 6 až 8 otvorů o 0 3 — 4 mm. Horní víko krabice odřízneme jen zčásti, protože poslouží jako držák. VIKTOR HOŘEJŠ

DĚTSKÉ AUTÍČKO je proti jiným typům — i ve sborníku č. 4(1972) publikovaném autíčku — dostupnější svou jednoduchou konstrukcí a snadnou výrobou. Karosérie, která napodobuje tvar závodního vozu, je v podstatě samonosná, vyrobená ze tří sbalených dílů z plechu ti. 0,8 mm. Odpadne výroba dvířek, protože do závodního vozu se ,,nastupuje" horem. Podmínkou však je, že volant netvoří kruh. Odpérování předních kol je zajištěno jejich zavěšením na ocelové planžetě. Řízení je jednoduché: čep na ramenu řídicí tyče pohybuje . spojovací tyčí kol. Zadní náprava je tuhá, uložená na dvou kuličkových ložiskách. Sedadlo je posuvné podle potřeby vpřed i vzad, opěradlo se pak naklání a opírá se o zadní část karosérie. Auto můžeme doplnit ochranným štítem z organického skľä", který zateplá ohneme a vyleštíme. Pohon auta není v tomto návodu popsán. Ponecháváme na možnostech i vůli zájemců jej vyřešit podle motoru a převodu, které mají k dispozici (jedno řešení bylo popsáno ve zmíněném sborníku). Zároveň s pohonem si každý vyřeší i vhodnou brzdu — nejlépe čelisťovou (z jízdního kola), zabírající na kotouč upevněný na zadní ose uvnitř prostoru karosérie. Světlomety lze udělat z ručních kulatých svítilen; lze je ovládat elektricky z přístrojové desky auta. Postup práce

narýsujeme na tabuli plechu (při pečlivém rozvržení nám stačí jedna tabule 1000x2000) opatrně vystříháme, začistíme hrany a ohneme podle výkresu na ohýbačce. Velkou pozornost věnujeme olemovaní hran (jak je patrné z výkresu), aby se dítě neporanilo. Volant 5 ohneme z ocelové trubky nebo z trubky z barevného kovu. Zapilujeme, spájíme natvrdo, oba konce zaslepíme a připájíme středovou podložku. Nakonec vše pečlivě začistíme a osmirkujeme. Hliníkový kryt 5/4 po soustružení ještě vyleštíme. Řízeni 6. Trubku řízení 6/2 zarovnáme na délku, na jeden konec nasadíme nástavec 6/4 a privaríme; na druhý konec privaríme patky 6/3 s mezerou 1,5 mm a vyvrtáme do nich otvor 0 4,5. Trubku 6/2 rozřízneme tak, aby v ní bylo možno stáhnout řídicí tyč 6 / 1 . Na palec 6/5 privaríme náboj 6/6, začistíme a vyvrtáme závity M10 a M6.

Závěs řizeni 7. Podle sbaleného tvaru spodního dílu karosérie 1 nařežeme úhelníky 7 / 1 , 7/2 a svaříme. S vnitřním tvarem karosérie kontrolujeme hlavně úhel bočních úhelníků. Rameno 7/3 svaříme s nábojem 7/4 a dovrtáme otvor 0 10; potom rameno ustavíme na úhelník 7/1 a privaríme. Spojovací tyč řizeni 8. Na trubku 8/1 privaríme rameno 8/2. Naříznutí obou konců pod úhlem 38° (podle sklonu volantu), jejich rozklepaní na mezeru 3 mm a vyvrtání otvorů 0 4,3 na rozteči 513 provedeme raději až po zavěšení předních kol, abychom je měli rovnoběžně. Závěs předního kola 9. Planžetu 9/1 ohneme zateplá přes kulatinu 0 8 až 10 mm tak, aby výsledný úhel byl asi o 5° větší, než je úhel boku karosérie, aby přední kola vozu byla v odlehčeném stavu předpružena. Prorýsujeme, vyvrtáme souose otvory 0 6,5 pro náboj 9/2 a otvory v boku pera pro připevnění. Náboj 9/2, osu 9/3 a rameno 9/4 ustavíme a svaříme. Při svařování nesmíme zapomenout, že jeden svařenec bude pravý a jeden levý. Gumový doraz 9/5 zkrátíme a opatrně cele nasadíme do rozevřeného pera 9 / 1 , pojistíme maticemi M6 a seřídíme vůli, aby' ramenem bylo možno otáčet. Zadni náprava 10. Nejvhodnějším materiálem pro výrobu vlastní nápravy 10/1 bude hlazená (tažená) ocel 0 15, kterou z obou konců osadíme podle výkresu. Budou-li ložiska 10/2 na nápravě příliš volná, pomůžeme si tak, že v místech, kde budou sedět ložiska, nápravu podélně rýhujeme. Upevněni zadní nápravy 1 1 . Úhelníky 11/1 a 11/2 nařežeme, svaříme a vyrovnáme. Na náboj 11/3 navaříme patky 11/4 s mezerou 1,5 mm, vyvrtáme otvor 0 5,3 a rozřízneme. Svařenec ustavíme spolu se zadní nápravou a privaríme na úhelníkový rám. Posuvná sedačka 12. Rozvinutý tvar kostry sedačky 12/1 vystřihneme, ohneme a zalemujeme podle výkresu. Sedadlo i opěradlo vytvarujeme molitanem a potáhneme

Karosérie. Rozvinuté tvary jednotlivých částí karosérie 1, 2 a 3

13

ŘEZ ZADNÍ NÁPRAVOU

Ť4

1*

POSUVNÁ SEDAČKA

17

koženkou. Na opěradlo připevníme pomocí příchytky drát závěsu a v kostře sedadla vyvrtáme pro drát

otvory. Velkou pozornost opět věnujeme zalemování vnějších hran sedačky, aby nedošlo k úrazu. Kolečko 13 má rozměry 0 230, šíře 53 a otvor 0 1 2. Kolečka z dětského kočárku jsou na prototypu upravena výměnou gumy za širokou, atypickou. Podle použitých koleček je nutné upravit i oba hřídele. Montáž Jednotlivé díly karosérie 1, 2 a 3 sestavíme k sobě, do lemu předního dílu 2/1 připevníme přístrojovou desku 2/2, ve které vystřihneme a zalemujeme 0 10,5 (otvor pro

Rozpiska materiálu

18

volant). Díly potom ve styčných místech buď sešroubujeme, nebo snýtujeme. Vystřihneme a zalemujeme otvory pro zadní nápravu 10 i spojovací tyč řízení 8, ustavíme upevnění zadní nápravy 1 1 , přivrtáme potřebné otvory a sešroubujeme. Pak ustavíme závěs předního kola 9 a z vnitřní strany závěs řízení 7, svrtáme a sešroubujeme. Nyní můžeme změřit přesnou rozteč pro spojovací tyč 8, kterou podle tohoto rozměru dohotovíme. Nasadíme řídicí tyč 6/1 a seřídíme vůli podle výkresu. Nakonec smontujeme zbývající části — kola 13, volant 5, sedačku 12 atd. Povrchová úprava Celou karosérii natřeme nejprve základním nátěrem. Vnější nátěr záleží na naší fantazii a vkusu. Lze kombinovat vnější nátěry s nejrůznějšími druhy tapet, pestrobarevných lepících pásek, lemovek i nálepek. Podle konstrukce KARLA ADÁMKA nakreslil a popsal JIŘÍ ŠRÁMEK Pozn. red. Při řešení pohonu je, nejobtížnější výroba převodu, jenž sníží vysoké otáčky elektromotoru. Kutilové obyčejně používají převodů tevárně zhotovených k různým účelům, které však nejsou zpravidla běžně dostupné. Ten, kdo by vyřešil převod ze součástek, které se normálně prodávají, by si získal vděk mnoha kutilů.

SKLÁDACÍ KATAMARAN II Katamaran s nafukovacími plováky je druhem plavidla, které v našich podmínkách najde značné uplatněni. Jeho velikost umožňuje i několikačlenné posádce plavbu af už s plachtou, či s přívěsným motorkem, na plošině je možno postavit stan a získat tak náhražku houseboatu; plavidlo je velmi vhodné i jako základna pro sportovni potápěni. A při všech těchto vysokých užitných vlastnostech je katamaran možno ve složeném stavu dopravovat našimi běžnými osobními automobily, protože váži celkem 60 kg. Ve sborníku USS č. 8 jsme uveřejnili návod na zhotoveni úplné kostry katamaranu; tentokráte uveřejňujeme návod na zhotoveni ostatních podsestav, takže — pospišite-li si s prací — můžete letošní dovolenou ztrávit na vodě. s Podsestava 2: Paluba přední Paluba musí mít co nejmenší váhu a musí být skladná, aby se snadno přepravovala; řešena musí být tak, aby chránila posádku před sprškami vody. Podklad paluby tvoří člunovina; je to v podstatě pogumovaný textil, který je na vnitřní straně opatřen vrstvou gumy červené barvy a na vnější straně ochrannou barevnou vrstvou. U prototypu bylo použito člunoviny, ze které se vyrábějí nafukovací kajaky. Člunovina 2.1 je obrácena barevnou stranou nahoru. Na její spodní stranu nejprve nalepíme alkaprenem výztužný pás 2.12, vyrobený rovněž z člunoviny. Pak již můžeme začít lepit — rovněž alkaprenem — na člunovinu jednotlivé laťky 2.2 až 2.11. Předem však musíme jasanové laťky opracovat, vyvrtat otvory pro trubkové nýty 2.13 a provést zahloubení pro hlavy nýtů, aby povrch latěk byl rovný. Po nalepení latěk vyvrtáme do člunoviny otvor a laťky k člunovině přinýtujeme. Ze strany člunoviny jsou na trubkové nýty navlečeny podložky 2.14, které je vhodné nechat předem pozinkovat. Po přinýtování všech latí se jejich povrch opětovně přebrousí a opatří nátěrem bezbarvým lodním lakem. Po zaschnutí nátěru následuje přebroušení povrchu a další nátěr. Tyto nátěry opakujeme ve třech vrstvách, které jsou pak dostatečnou ochranou. Otvory pro spojovací šrouby v rozích paluby vyvrtáme až při montáži, podle příslušných otvorů v žebrech kostry. Podsestava 3: Paluba zadní Zadní palubu zhotovíme stejným způsobem jako palubu přední, liší se pouze půdorysným tvarem; u zadní paluby jsou všechny laťky stejně dlouhé, tj. 1000 mm. Podsestava 4: Plovák Plovák je sestaven ze tří, navzájem vzduchotěsně oddělených, komor. Plováky vyrobíme z člunoviny, kterou lepíme lepidlem, používaným na

opravu nafukovacích lehátek a nafukovacích člunů. Lepidlo obsahuje dvě složky vlastního lepidla, tzv. ,,šmok" a vulkanizační činidlo, které může být různé; já jsem použil desmodur. Je to kapalina fialové barvy, která se do lepidla přidává těsně před použitím. Všechny lepené spoje před lepením zbavíme nečistot a mastnoty, nejlépe technickým benzínem. Tam, kde se lepí na horní krycí vrstvu člunoviny, je vhodné povrch částečně zbrousit jemným smirkem. Lepené spoje natřené lepidlem se nespojují ihned po nanesení lepidla, ale až po jeho částečném zaschnutí. Plovák začínáme lepit od střední komory 4.3. Z člunoviny vystřihneme dvakrát tvar středního dílu. Do jednoho kusu vyrazíme otvor pro nafukování. Na tento otvor nalepíme díly uzávěru podle řezu E-E. Jde o spodní kotouč 4.7, hrdlo uzávěru 4.8, úchytku 4.9 a nakonec krycí kotouč 4.6. Spodní díl střední komory se na vnitřní straně člunoviny označí obrysovou čárou 25 mm vzdálenou od okraje a očistí technickým benzínem až do vzdálenosti asi 65 mm od okraje^ Na takto očištěný povrch nalepíme na polovinu přehnutou lasopásku tak, aby na spodním dílu zůstal volný okraj 25 mm (řez D-D). Lasopáska je pás textilu, napuštěný základním lepidlem; teprve ve styku s vulkanizačním činidlem dojde ke slepení. Vyrábí se v různých šířkách, na prototypu bylo použito šíře 65 mm. Lepidlem natíráme jen spoj lasopásky se spodním dílem střední komory. V místě oblouku provádíme na lasopásce záhyby. Páska je nalepena po celém obvodu a odlehčuje lepený spoj. Horní díl připravíme obdobně; budoucí místo spoje očistíme benzínem a oba díly natřeme klouzkem. Klouzek se však nesmí dostat na místo budoucího spoje! Okraj obou dílů pak natřeme dvousložkovým lepidlem, tj. spodní díl (včetně přeložené části lasopásky) a horní díl tak, že je natřen pás 58 mm od okraje (řez B-B). Po

částečném zaschnutí se oba díly přiloží na sebe a lepená místa se pečlivě přitisknou, aby byl spoj dokonalý. Lepidlo na gumu je kontaktním lepidlem, tzn. jakmile se spojované díly dotknou, není již možné vzájemné posunutí. Tuto skutečnost musíme vést stále v patrnosti a oba díly musíme na sebe přikládat velmi přesně. Asi po dvou hodinách střední díl plováku mírně nafoukneme a ponecháme ho zaschnout 24 hodiny. Po vystřižení zbylých dílů 4 . 1 , 4.2, 4.4 a 4.5 vyznačíme podle výkresu místo spoje na středním dílu plováku (řez C-C). Místo spoje na obou stranách středního dílu opatrně očistíme smirkem a benzínem. Začínáme s lepením spodního předního dílu 4.2. Nejprve přilepíme příčný pruh přeložené lasopásky a teprve na ni přilepujeme spodní přední díl. Plovák otočíme a upravíme přechodovou část v místě řezu D-D do klínu. Toto zbroušení je nutno provést velmi pečlivě, aby vznikl vzduchotěsný spoj. Na očištěný spodní přední díl opět nalepíme lasopásku po obvodu a spojíme horní a spodní přední díl se středním dílem. Předem ovšem nalepíme na horní přední díl nafukovací otvor tak, jako u střední části. Zadní díl přilepíme ke střednímu obdobně jako díl přední. Spoje předního a zadního dílu plováku se středním dílem přelepíme krycím pásem 4.13 ze člunoviny, aby byly chráněny před poškozením. V místech uchycení plováku na kostru katamaranu nalepíme také ochranné pásy z člunoviny 4.14. Nakonec přilepíme na přední díl plováku značku přídě 4.15 z bílého plastiku. Plováky použité na prototypu a lepené popsaným způsobem, jsou v používání již tři roky a jsou stále nepropustné. Podsestava 5: Upevněni 7 plováků H Každý plovák je připevněn ve třech místech, tj na každé žebro kostry, pomocí pružných pásů. Pružný pás je sestaven ze dvou gumových spon

19

1200

Obr. 1. Podsestava 2 a 3 — Paluba přední a zadni, podsestava 6 — Stěžeň a podsestava 7 — Vratiráhno

20

REZ A-A

Obr. 2. Podsestava 4 — Plovák, podsestava 5 — Upevněni plováků, podsestava 11 — Plachta

21

5.1, které se používají na sepnutí lyží, dále z pásu gumy 5.4 (vhodnější je guma s textilní vložkou) a příložek 5.3, které zamezuji přehnutí lepeného okraje plováku a tím porušení spoje. Pružným prvkem jsou tedy dvě gumové spony, jejichž kování plně vyhovuje danému účelu. Jeden konec gumové spony je opatřen uzavřeným okem, do kterého je navlečen gumový pás, přesahující konec je přilepen a přinýtován k průběžné části pásu. Druhá strana pásu je provedena stejným způsobem. Na gumové spony jsou navlečeny príložky. Očko 5.2, které spojuje příložku se sponou, je pozinkováno. Po zhotovení prvního upínacího pásu zkontrolujeme jeho délku při montáži. Háčky, které jsou na koncích gumových spon, se zavěšují za čepy, upevněné na žebrech kostry. Podsestava 6: Stěžeň Stěžeň je skládací a sestává ze čtyř dílů. Nosnou část tvoří duralová trubka o průměru 3 2 * 2 mm, která je vyztužena v namáhaných místech dřevěnými vložkami. Na trubku je připevněna vodicí lišta s drážkou pro zasunutí předního lemu plachty. Spodní díl 6.1 má uprostřed připevněn držák pro zavěšení kování vratiráhna s vazákem pro uvázání výtahu plachty. Třetí díl stěžně 6.3 nese ve spodní části kování pro středové upínáčky a steh, poslední, čtvrtý díl 6.4 má na vrcholu kování pro upevnění kladky výtahu plachty Obr. 3. Podsestava 8 — Kryt plováku

22

a pro upevnění vrcholových upínaček a stehu. Spojovací dřevěné výztuhy jsou řešeny tak, aby nemohlo dojít k vzájemnému pootočení jednotlivých dílů stěžně. Spodní díl 6.1 má patu vyztuženou dřevěnou výztuhou 6.7. Do paty stěžně vyvrtáme při montáži podle patky stěžně otvor, do něhož zasuneme šroub M6. Tím zabráníme pootočení stěžně vůči katamaranu. Kování pro uchycení vratiráhna 6.10 až 6.12 je připevněno na stěžeň pomocí dvou šroubů M6 v místě dílu stěžně, které je zesíleno výztuhou 6.5. Kování je na boku rozříznuto, aby bylo zajištěno těsné spojení s trubkou stěžně. V horní polovině je pomocí objímek 6.9 připevněna vodicí lišta 6.8 pro upevnění předního lemu plachty. Tato vodicí lišta, slepená ze tří částí, je opatřena drážkou pro šňůru, našitou na předním lemu plachty. V horní části dílu je upevněna další výztuha 6.6, která je opatřena drážkou. Střední díl 6.2 je ve spodní části opatřen výztuhou 6.26, která vyčnívá z trubky a tvoří spoj mezi oběma díly. Tato výztuha je opatřena na konci obdélníkovým výstupkem, který zapadá při skládání stěžně do výřezu ve výztuze 6.6 a zamezuje vzájemnému pootočení dílů. Uvedená výztuha je pojištěna v trubce vrutem 6.25. Vodicí lišta 6.8 je připevněna k trubce pomocí objímek 6.9. Na druhém konci dílu je opět upevněna výztuha 6.6 s drážkou Ňa spodním konci vodicí lišty 2815

je přišroubována spojka 6.29, která zajišťuje vzájemnou polohu obou dílů vodicích lišt tak, aby drážky pro lem plachty navzájem na sebe navazovaly. Střední díl 6.3 je proveden stejně jako díl 6.2, pouze ve spodní části je objímka 6.9 upravena privarením tři třmenů 6.30 jako držáků středních upínaček a stehu. Vrcholový díl 6.4 má spodní část obdobnou jako oba předchozí díly. V horní části je do trubky vložena výztuha 6.31, která má výřez pro kladku výtahu plachty. Na horním konci je také připevněno kování pro uchycení kladky a třmeny pro upevnění vrcholových upínaček a stehu. Výztuhy z jasanového dřeva 6.6, 6.7, 6.26 a 6.31 vlepíme do trubek pomocí lepidla Epoxy 1 200. Duralovou trubku v místě spoje s výztuhou z vnitřní strany očistíme jemným smirkem a potom acetonem. Na oba lepené díly naneseme lepidlo Epoxy 1 200 v tenoučké vrstvě a příslušnou výztuhu zasuneme do patřičné polohy podle výkresu. Koncové výztuhy 6.6 a 6.26 ještě zajistíme pomocí vrutů 6.25. Vodicí lišty 6.8 a 6.27 jsou slepeny ze tří dílů. Vnější díly vodicí lišty jsou z jasanového dřeva, a na těchto laťkách je vytvořen zářez, který tvoří po slepení drážku pro zasunutí předního lemu plachty. Střední díl je tvořen pásem vodovzdorné překližky tlusté 4 mm. Jednotlivé díly slepíme lepidlem Epoxy 1200. Před slepením dílů

_

10— 16 /

ŘEZ A-A

/

plynulí přechod

ŘEZ B-B

Obr. 4. Podsestava 9 — Ploutev a podsestava 10 — Kormidlo natřeme drážky zředěným Epoxv 1200 a po zaschnutí povrch přebrousíme. Konečné opracování povrchu vodici lišty provedeme až po slepení jednotlivých dílů. Vodicí lišta je na trubku stěžně přichycena pomocí objímek 6.9. Tyto objímky přilepíme na duralovou trubku stěžně rovněž lepidlem Epoxy 1200. Postup při lepení je obdobný jako u vlepování výztuh. Po konečné montáži povrch trubek i dřevěných částí očistíme a natřeme trojím nátěrem bezbarvým lodním lakem. Pozor na výztuhy, které se zasouvají do trubek. Spojení jednotlivých dílů musí být snadno proveditelné. Před nátěrem spojovacích

časti musíme tedy překontiolov>it vzájemné vůle. Všechny kovové části necháme pozinkovat anebo je zhotovíme z nerezavějící ocele. Podsestava 7: Vratiráhno Skládá se ze dvou dílů, které se spojují stejně, jako jednotlivé části stěžně. Kování na obou koncích vratiráhna je dostatečně patrné z výkresu. Vratiráhno vyrobíme podobným způsobem jako stěžeň. Podsestava 8: Kryt plováků Vlastni váha katamaranu a posádky nemůže být přenášena na plováky jen prostřednictvím malých doseda-

cich ploch mi jednotlivých zebieeh. vznikl by značný měrný tlak. Z toho důvodu jsou žebra položena na laminátových krytech plováků. Sníží se tím podstatně nejen měrný tlak na plováky, ale současně se zvětší celková tuhost celého katamaranu. Kryt každého plováku se skládá ze tři částí s ohledem na přepravu. Mimo toho tyto kryty slouží jako přepravní pouzdra jednotlivých dílů kostry katamaranu a jsou při přepravě upevněny na autozahrádce. Kryty laminujeme na kopytě, které zhotovíme z překližky ti. 1,5 mm a latěk vhodných rozměrů. Kopyto je pozitivní. Na laminování je použit sklotextil 350 a polyesterová pryskyřice.

23

Postup laminování není uveden, byl Na spodní části trubky 10.1 jsou privarený listy knihy 10.5. Aby dostatečně popsán v předcházejívznikl prostor pro vložení listu cích sbornících. Zmiňujeme se pokormidla mezi listy knihy, jsou listy uze o povrchové úpravě krytů. Tam, knihy svařeny s vloženým drátem kde povrchová vrstva polyesterové 10.6 (řez A - A ) . Plechy 10.5 jsou pryskyřice je při vytvrzování ve styku odlehčeny, aby bylo dosaženo co se vzdušným kyslíkem, zůstává i po nejmenší váhy. List kormidla je vytvrzení lepivá. Lepivost je možné zavěšen v knize pomocí čepu o průodstranit několika způsoby: Pro měru 8 mm. Celý svarek je pozinkokryty doporučuji natřít jednotlivé ván. Kormidelní páku slepíme ze tří díly, resp. jejich horní plochu polyjasanových latěk lepidlem Epoxy esterovou pryskyřicí, do které přidá1 200. Nejlépe slepíme lamely v tzv. me roztok 3 % parafinu a styrenu ,,hřebíkové šabloně". Po pečlivém v množství 0,5 % a dále modrou opracování podle výkresu natřeme pastu pro barvení laminátu ve kormidelní páku trojím nátěrem hmotě, v množství 2 % váhy pryskybezbarvým lodním lakem. řice. Parafin rozpuštěný ve styrenu prostoupí při vytvrzování pryskyřice Podsestava 11 : Plachta na povrch a zabrání okysličování Plachtu 11.1 ušijeme z bavlněné povrchové vrstvy a tím nedojde 2 k lepivosti povrchu. Přední 8.1 tkaniny vážící 160 až 170 g/m . Osnova plátna plachty musí být a zadní díl 8.3 je v podstatě shodný, kolmá k tětivě zadního lemu plachty. liší se jen tím, že v zadním dílu je Šijeme ji z pruhů širokých 400 mm vyvrtán otvor o průměru 36 mm pro a to tak, že při šířce plátna 900 mm kolík uzávěru vzduchové komory každý druhý šev vytvoříme pouze plováku. V místě styku s žebrem přeložením a sešitím plátna. Zadní kostry jsou oba díl-y opatřeny zesilolem plachty olemujeme zabráním vacím pásem 8.4. Ten laminujeme o šířce 1 5 až 20 mm. Přední a spodní samostatně ze dvou vrstev sklotextilem plachty obšijeme provazcem lu a po vytvrzení nalepíme lepidlem 11.5 s minimálním průměrem 6 mm; Epoxy 1 200 na spodní část. Mimoto přišijeme ho ručně na zabrání plachjsou na tento pás po přilepení na ty. Na lemovací provazec použijeme základní díl přinýtovány trubkovými silonovou šňůru na prádlo. Veškeré nýty 8.7 zarážky 8.6, které zajišťují strojní šití provedeme klikatým stepolohu krytu vůči žebrům. Tyto hem. Na spodní lem plachty našijezarážky, zhotovené z překližky, jsou me na provazec kroužky 11.4, které na předním i zadním dílu krytu. slouží k navlečení na vratiráhno. Na Střední díl je zhotoven ze dvou spodním lemu v bodě C a D samostatně laminovaných částí 8.2 našijeme tkanice pro uvázání placha 8.5. Po vytvrzení obě části slepíme ty na kování vratiráhna. Plachta má lepidlem Epoxy 1200. Složení jednašitv tři kapsy pro spiry. Na konec notlivých dílů v kryt plováku je těchto kapes našijeme rovněž tkanipatrné z výkresu. ce pro zavázání kapes, aby se spiry Podsestava 9: Ploutev při jízdě nevysouvaly. Do horní části Sklopná ploutev 9.1 je zhotovena plachty musíme našít hlavové z duralového plechu. Aby se neproprkénko 11.2, zhotovené z duralohýbala, je v první třetině šířky vého plechu, které slouží k uvázání vyztužena. Výztužné lišty 9.2 upravíme do tvaru podle výkresu a pak, výtahu plachty. Rohy plachty vyztužíme ještě barevnými trojúhelníky pomocí trubkových nýtů 9.3, přiný11.6, které našijeme z obou stran. tujeme na list ploutve. Lišty natřeme Střih plachty, tak jak je uveden na bezbarvým lakem. výkrese, je nutno dodržet, aby Podsestava 10: Kormidlo Kormidlo se skládá ze tří hlavních částí: kormidelní knihy, listu korRozpiska materiálu midla a kormidelní páky. Kormidelní knihu tvoří průběžná trubka 10.1 na níž je přivařen držák kormidelní páky 10.2 a na druhém konci pouzdro pro zavěšení listu kormidla — vlastní kniha kormidla. Držák kormidelní páky je opatřen dvěma vratovými šrouby 10.9 s křídlovými maticemi 10.11 pro připojení kormidelní páky. Spoj držáku kormidelní páky s trubkou vyztužíme privareným trojúhelníkem 10.8. Na trubce 10.1 je u držáku přivařen háček 10.7 pro zavěšení ovládacího lanka na zvedání a spouštění kormidelního listu. Dále jsou na trubce privarený dva čepy 10.4 pro zavěšení kormidla na kostru katamaranu.

24

Obr. 5. Podsestava 12 paluby

Ohrazeni

plachta měla správný tvar. Při vlastní výrobě je nejvhodnější napřed nastehovat jednotlivé pruhy ' celé plachty, sestřihnout obrysové části a nastehovat obvod plachty. Teprve je-li vše v pořádku, ušijeme plachtu na pevno na stroji. Potom našijeme zesílení rohů, kapsy na spiry a nakonec přišijeme lemovací provazce, tkanice a kroužky. Plátno se před použitím nepere ani nežehlí. Spiry 11.3 zhotovíme podle výkresu z vodovzdorné překližky 3 až 4 mm tlusté. Podsestava 12: Ohrazeni paluby Ohrazení paluby je zhotoveno z pruhů hrubší silonové tkaniny 12.1 nebo 12.2. Na okrajích pásů uděláme lem pro navlečení silonové prádelní šňůry 12.3. Na oba konce šňůry přivážeme karabinky 12.4, které se zavěšují do ok stojek paluby. Délka šňůr musí být taková, aby ohrazení paluby, tj. pásy látky, byly dostatečně napnuty. Karabinky jsou pochromované nebo pozinkované. Podsestava 13: Držák motoru Pro katamaran je dostačující lodní motor o max. výkonu 2,5 k; je to např. lodní motor Tůmmler, kterého jsem použil já. Pro tento motor mohu zájemcům zaslat výkres držáku pro zavěšení motoru na záď katamaranu. Pro jiný typ motoru si jistě každý vyřeší jeho zavěšení sám.

PODSESTAVA 4 — PLOVÁK

PODSESTAVA 5 — PŘIPEVNĚNÍ PLOVÁKU

PODSESTAVA 6 —STĚŽEŇ

PODSESTAVA 7 — VRATIRÁHNO

Podsestava 14: Lanoví Stěžeň je ukotven uprostred a na vrcholu vždy pomocí dvou upínaček a stehu. Délky pozinkovaných ocelových lan, průměru 3 mm, je nutno určit při montáži. Každé z těchto lan má na vrcholovém konci proveden záplet, do kterého je vloženo pozinkované srdíčko. Spodní konec lana je svým zápletem navlečen do šroubu leteckého napínáku. Tyto napínáky umožní dostatečné vypnutí všech lan. Druhý šroub napínáku je spojen s okem na kování kostry pomocí běžných spojovacích třmenů. Tyto součástky si každý zhotoví podle svých výrobních možností. Celková délka pozinkovaného ocelového lana na stehy a upínačky je asi 24 m. PŘÍPRAVA KATAMARANU K PLAVBĚ V těsné blízkosti břehu najdeme X rovné místo o rozměrech 2 4 metry a prohlédneme jeho povrch, abychom nepokládali plováky na ostrý kámen nebo na střepiny skla apod. Plováky rozložíme na zem značkami přídě souhlasně a nafoukneme všechny komory. Pozor! U každého plováku nejprve nafukujeme střední komoru a teprve pak obě boční. Předejdeme tak nepříznivému namáhaní lepených spojů. Plováky nenafukujeme na plný tlak, je třeba počítat s tím, že na ně bude svítit slunce a tlak vzduchu se v nich zvětší jeho zahřátím. Tlak doplníme až před spuštěním na vodu. Na nafouknuté plováky položíme části laminovaných krytů plováků a na krytý plováků tři žebra podle označení, ve správném pořadí tak, aby výřezy žeber zapadlý do zarážek na krytech plováků a zabránily tak jejich posuvu. Žebra se spojí výztuhami předními 8 a zadními 9 (viz sborník USS č. 8/1973, obr. 2). Nosníky kostry 2, 3, 4, 5, 6 a 7 položíme na patřičná místa do výřezů žeber, spojíme navzájem a přišroubíme čelen. Plováky připevníme k žebrům pomocí upevňovacích pásů. Do držáku ploutve nasadíme vlastní ploutev a spojíme ji s držákem pomocí čepu, který je pojištěn proti vypadnutí pérovou závlačkou. Na kostru položíme do patřičných výřezů v nosnících příčky 10 a zasuneme šroub 24 středního žebra, který toto žebro spojuje se středním nosníkem. Na takto připravenou kostru položíme přední a zadní palubu a pomocí stojek 1 4 , 1 5 , 1 6 a 17 spojíme s kostrou katamaranu. Držák čelenu spojíme šroubem 12 s kostrou. Na první žebro přišroubíme príložky 13, na nichž jsou uchyceny vodní upínačky 20. Držák ploutve spojíme s kováním čelenu vzpěrou 18. S držákem ploutve spojíme rovněž vodní steh 19. Na

25

PODSESTAVA 8 — KRYT PLOVÄKU

zadní stojku 17 zavěsíme kormidlo, na něž byla přišroubena kormidelní páka. Další prací je složení stěžně. Skládáme jej na zemi a v této poloze naň připevníme upínačky a stehy. Nesmíme zapomenout navléknout do kladky na vrcholu stěžně provazec, který tvoří výtah plachty. Oba konce výtahu plachty uvážeme na kování pro upevnění vratiráhna. Nyní celý stěžeň zvedneme do svislé polohy a spodní konec zasuneme do patky stěžně, upravené na kování čelenu. Zajistíme jeho polohu šroubem a spojíme upínačky a stehy s kováním kostry a čelenu. Nyní rovnoměrně vypneme všechna lana pomocí napínáků tak, aby stěžeň nebyl prohnutý a byl ve svislé poloze. Na vratiráhno v rozložené poloze navlékneme kroužky plachty, vratiráhno složíme dohromady a spojíme jej s kováním stěžně. Výtah plachty spojíme s hlavovým prkénkem plachty. Tkanice, našité na koncích spodního lemu plachty přivážeme na oka kování vratipně. Navlečením otěže do kladek je skládací katamaran připraven ke spuštění na vodu. Otěž plachty si každý jistě provede podle svých představ, anebo podle plachetnice „Žralok" uveřejněné v USS, zima 1971. V případě potřeby jsem ochoten dodatečně každému poradit a s budoucími vlastníky nových katamaranů se podělit o jejich zkušenosti. ING. MIROSLAV POKORNÝ

SCHÁZÍ VÁM NĚKTERÉ ČÍSLO SBOR NIKU USS? Dnes už Vám nepomůžeme, protože až na několik čísel z loňska /sou všechna ostatní rozebrána. V budoucnu se však do této situace nemusíte

26

PODSESTAVA 9 — PLOUTEV

PODSESTAVA 10 — KORMIDLO

PODSESTAVA 11 —PLACHTA

PODSESTAVA 12 —OHRAZENI PALUBY

dostati Pošta Vám automaticky doručí ihned po vyjiti každé nově vyšlé číslo sborníku — ovšem objednéte-li si je včas písemně nejméně na rok dopředu u nás. ... EXPEDICE USS Slezská 8, 128 00 Praha 2, tel. 25 68 77

DO BYTU OTOČNÉ ČALOUNĚNÉ KŘESLO Kdo by nechtěl sedací kout s moderními, pohodlnými křesly? Naneštěstí cena jediného křesla se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi tisíci korunami. A proto mnoho kutilů sahá ke svépomocné výrobě. Otiskujeme jedno ze zdařilých řešení. Základ křesla tvorí skelet vyrobený z desek betonářské překližky 1 5 mm tlusté; skládá se z opěrky zad 3, sedací části 2 a opěrky hlavy 4. Tyto díly vyřežeme pásovou pilou a okraje po řezu ohladíme a obrousíme. Potom vyfrézujeme zahloubení a vyvrtáme otvory pro spojovací kovaní horní 5 i dolní 6 (viz det. A). Kování povrchově upravíme černěním. Po přišroubování horního a dolního kování šrouby 5/2 s kuželovou hlavou zevnitř zbylý prostor po zahloubení zatmelíme Renofixem a přebrousíme do roviny. Musíme dbát na to, aby všechny šrouby byly řádně dotaženy. Po straně řezu díly skeletu natřeme třikrát bezbarvým nitrolakem; vnější plochy otapetujeme samolepící ta-

petou, vnitřní plochy polepíme papírovou tapetou (použijeme lepidla Herkíiles). Obě tapety mají desén imitující tmavší ušlechtilé dřevo (ořech, mahagon a pod.). Po nalepení tapety pečlivě zařízneme podle tvaru příslušného dílu. Otočnou podnož 1 tvoří dvě ocelové trubky 0 50 x 5: horní 1/3 a dolní 1/2, ložisko 1/7, dolní a horní víčko 1/5, osa 1/6, příruba 1/4, nohy 1/1, podložka 1/10, matice 1/9, a koncovky 1/8 pro otočné podnože (používá je Kovovýroba Litoměřice, jsou z plastické hmoty a cena za kus je asi 2, — Kčs). Otočnou podnož sestavíme podle obrázku, z něhož je také patrná funkce. Jednotlivé díly svařujeme elektrodou a vše pečlivě začistíme. Při přivařování dolního víčka musíme dávat pozor na to, aby okolí otvoru 0 8,4 nebylo znečištěno prskající elektrodou; v tomto místě je totiž umístěna podložka 1/10 a ta musí sedět na celé rovné ploše víčka. Při montáži namázneme vnitř-

ní část podložky jemně vazelínou. Utažení maticí a kontramaticí M8 provedeme tak. aby se otáčení dělo lehce bez vůle (vaklu). Po dotažení zakápneme pro pojištění kontramatici s koncem osy nitrobarvou. Sestavenou podnož natřeme černou matnou barvou (na školní tabule). Do konců noh otočného kříže zarazíme kousky dřeva, do nichž našroubujeme koncovky pomocí vrutů s kuželovou hlavou. Podnož ke skeletu připevníme šrouby 1/11 s pérovými podložkami 1/12 a maticemi 1/13. Opěrky pro ruce vyrobíme z ocelového plechu tloušťky 1,3 mm ve tvaru nepravidelného U. Takto ohnuté na tupo svaříme a začistíme. Při sváření je nutno dodržet podélnou rovinnost (aby svařenec netvořil tzv. ,,vrtuli"). Opěrky vyvrtáme podle obrázku (pozor! vrtání je dvojí: pravé a levé) a plochy zabrousíme a natřeme základní barvou. Nakonec opěrky nalakujeme opět černou matovou barvou. Pak

27

PODNOŽ

28

DET.

DET.

ROZVINUTY TVAR DET. 1/1

Otočnou podnož lze občas zakoupit, někdy i v pochromovaném provedení (cena se pohybuje od 300,— do 600,— Kčszakus). opěrky přišroubujeme vruty ke skeletu; spojovaná místa je vhodné natřít lepidlem Epoxy 1200. Další prací je očalounění opěrek. Uřízneme novodurovou desku tloušťky 5 až 6 mm, v místě ohybu ohřejeme nad plynovým plamenem a ohneme. Ustřihneme mechovou pryž a přilepíme na novodur lepidlem Alkapren. Vnější hrany

pryže sestříhneme nůžkami (zkosíme hrany). Nyní si z jemné látky ušijeme rukáv, který se dá navléci na tuto opěrku a navlékneme jej na ni. Podobně ušijeme i rukáv z koženky, kterou chceme čalounit celé křeslo avšak o 2 až 3 cm delší, než je délka opěrky. Při montáži přehneme pod opěrku. Čalounění připevníme na opěrku zespodu pomocí závitořez-

ných šroubů; nejprve vyvrtáme otvor v opěrce, pak opatrně menší otvor v novodurové části čalounění, ovšem opatrně, aby se neprovrtala horní koženka. Pak vyrobíme vkládací výplně do opěrek z měkkého dřeva, které otapetujeme stejnou samolepící tapetou, jakou jsme oblepili vnější část skeletu. Výplně vyrobíme tak, aby po vložení do opěrky držely pouze zamáčknutím. Při tapetování pojistíme horní a dolní díl proti krabacení na koncích kancelářskou svorkou (sešívačkou). Takto vyhotovené výplně vložíme podle obrázku do opěradla. Křeslo — až na čalounění — j e hotové. Čalouněni tvoří tři vkládací polštáře. Polštáře jsou z molitanové

29

drtě zašité do sýpku a do koženkového pláště. Sýpek jako materiál není nutný, postačí jakákoliv jemnější látka. Protože molitanová drť je poměrně drahá, zvolil jsem místo kupované molitanové drti molitanový odpad, který jsem rozstříhal. Tvar polštářů odpovídá tvaru příslušné části, kterou zakrývá. Při nastříhávání je však nutno přidat na rozměru polovinu předpokládané tloušťky polštáře a o 2 až 3 cm na přečnívání ze skeletu. Tloušťka polštářů sedací a opěrné části se volí 1 0 až 1 2 cm, hlavové opěrky 6 cm. Rádiusy nastřižení se volí o 1 cm větší, než jsou na skeletu. Při šití sýpku je nutno ponechat kousek nedošitý, aby ho bylo možno plnit. Sešitý sýpek rovnoměrně naplníme drtí, zašijeme a vložíme do ušitého povlaku z koženky. I v povlaku z koženky necháme nedošitou část, aby se do něho dal vložit naplněný sýpek. Tyto nedošité části se sešijí po dokončení úkonu ručně. Je samozřejmé, že místo zašití musí být v té části polštáře, kde není vidět (vždy v rohu a na spodní části hlavové opěrky). Nakonec polštáře prošijeme potaženými knoflíky; čalouněný knoflík připevníme silnějším režným provázkem k obyčejnému, nepotaženému knoflíku, který je na opačné, rubové straně polštáře. Ve spodním díle povlaku polštáře umístěného na sedací části křesla prostříhneme nůžkami asi osm otvorů, aby při sednutí mohl unikat vzduch a po odlehčení se vzduch do polštáře opět nassál. Nakonec připevníme zádové opěrky a hlavové opěrky na skelet. Na vnitřní části skeletu v místě těchto opěrek našroubujeme malé

Rozpiska materiálu (pro dvě otočná křesla)

vruty s kulatou hlavou přes podložky podle průměru dříku vrutů. Vruty nedotahujeme, mezi podložkou a skeletem ponecháme asi 1 až 1,5 mm mezeru a do té zaklesneme provázky, natažené mezi zadními knoflíky, sloužícími k prošití. Křeslo je tím hotové. Obdobným způsobem můžeme

sedací kout doplnit i lavicí s polštáři popřípadě čalouněnou otočnou sedačkou, abychom získali kompletní sedací soupravu. Náklady na výrobu jednoho křesla nepřekročí 6 0 0 , — Kčs a vzhledem k ceně kupovaných křesel se práce vynaložená na jejich výrobu určitě vyplatí. FRANTIŠEK NESNÍDAL

"WMPIONOVE

SVIETIDLO Je vyrobené z odpadu stolárskej preglejky 4 až 5 mm hrubej a dýh rôznych drevín (jaseň, javor, brest, mahagon a pod.) hrůbky 1 mm. Skladá sa zo štyroch nosných ramien, spojovacieho hranolčeka alebo valčeka a 4 až 5 cm širokých pásov dýh. Lampiónové svietidlo má tvar gule a môže sa vyrobiť v dvoch veľkostiach (priemer 320 a 510 mm), no možno ho prispôsobiť aj iným priemerom (400 mm), prípadne rôznym tvarom. Z odpadu preglejky vyrežeme nosné ramená a súčasne urobíme aj zárezy pílkou, ktorej rez je trochu širší ako hrúbka použitej dyhy.

30

Ramená obrúsime a nalakujeme bezfarebným lakom. Spojovací hranolček vyrobíme z mäkkého dreva podľa obrázku. Odporúčame do stredného otvoru pre šnúru vsadiť kovovú rúrku, ktorá by prečnievala dovnútra svietidla a na tomto konci vyrezať závit M10 x 1 na naskrutkovanie objímky pre žiarovku. Ramená zaglejíme-do spojovacieho hranolčeka lepidlom Alcapren 50. V obidvoch pároch musíme dodržať rovnaký priemer a výšku. Pásy dyhy narežeme ostrým nožom alebo špeciálnou rezačkou, a to na svietidlo s 0 320 mm šírky 40 mm a na svietidlo s 0 510 mm šírky 50 mm. Dĺžky jednotlivých pásov sú v tab. 1. Narezané pásy zložíme, stiahneme medzi dve lišry, hrany prehobľujeme a zbrúsime jemným skleným papierom. Pri vyrezávaní pásov na presnú dĺžku postupujeme od najdlhších k najkratším a usilujeme sa odstrániť nežiadúce chyby dreva. Potom na obidva konce pásov (v dĺžke 50 mm) nanášame lepidlo. Po zaschnutí lepidlo nanesieme znova. Lepíme dvoma spôsobmi: Alebo do pripravenej kostry dávame samostatne zlepené pásy, alebo pás osadíme do zárezov kostry a rozdelíme tak, aby tvoril presný kruh a v styčných plochách ho pritlačíme. Ak sme lepidlo správne naniesli, spoj dobre drží. V prvom prípade je dôležité presne zlepiť kostru, inak nebudú niektoré kruhy presné. V druhom prípade odpadne lepenie vtedy, ak sú zárezy presné. Stredný pás lepíme až nakoniec. Dbáme na to, aby plochy na nosných ramenách boli dôkladne natreté lepidlom (najlepšie trikrát). Stredný pás dobre vo všetkých poliach rozdelíme (kruh) a potom prestrčíme ruku dovnútra svietidla a pritláčame postupne jednotlivé spoje proti tvrdej a rovnej ploche. Dôležité je, aby spoje jednotlivých dýhových kruhov Tab. 1. Dfžky dýhových pásov

POHLED

boli vždy rovnako umiestení;, najlepšie pri jednom ramene. Nerovnako umiestené spoje pôsobia po rozsvietení rušivo, lebo na týchto miestach vzniká tieň. Jednotlivé kruhy môžeme nalakovať bezfarebným lakom. Záves na strope môžeme zakryť guľatou škatuľkou zlepenou z dyhy alebo krytom z masívneho dreva. Odyhovanú

POMŮCKA K

škatuľku upevníme na strop lak, že na šnúru tesne navlečieme kúsok kruhovej gumy. JAN NĚMEČEK

UMÝVÁNÍ

RADIÁTORŮ

Mytí těles radiátorů je velmi obtížné; u některých typů jsou jednotlivé články tak blízko u sebe, že se bez vhodné pomůcky neobejdeme. Jeden konec bukové lišty rozměrů 3 0 x 8 — 350 mm obalíme vdélce asi 150 mm pruhem molitanu a vyvážeme pevně provázkem, aby molitan na rukojeti neklouzal. Tloušťka použitého molitanu by měla být asi 10 mm. -Št-

31

POHLED

AKVÁRIUM Je pravda, že začínajícímu desetiletému akvaristovi stačí často láhev od okurek, aby v ní přechovával své neónky, dokud ho zas nezaujme jiné ,,hobby". Ovšem starší, vyspělý akvarista, potřebuje na své velké akvárium přiměřenou část nábytku, která by vyhovovala funkčně i esteticky — to znamená, vhodně zapadala do interiéru bytu. Publikovaná konstrukce je navržena tak, „ aby se hodila ku světlému sektorovému nábytku. Stolek je z dřevotřískových desek ti. 19 mm polepených dýhou, odstín jasan. Stojí na dřevěných nohách 200 mm vysokých, zakoupených v prodejně nábytku. Prostor stolku ie rozdělen na dvě části. V horní je umístěno akvárium, nad nímž je osazena odnimatelná osvětlovací vanička polepená z vnějšku umakartem a zevnitř alobalem (pro větší účinek světla dvou 25 W žárovek). Zbytek plochy akvária je zakryt sklem. Horní deska stolku se odklápí. Přední deska s otvorem je odnimatelná pro snadnější vyjímání akvária ze skříňky. Vnitřní prostor skřínky ie polepen umakartem, který nevsakuje vlhkost. Stejné vlastnosti má vhodný nátěr. V dolním prostoru skříňky je umístěn vzduchovací motorek s vypínači a osvětlením a ostatní akvaristické pomůcky. Prostor uzavírají sklopná dvířka, provedená v mahagonovém odstínu. JIŘÍ SMRČKA Použitý materiál

Dřevotříska ti. 19 mm (4.5 m 2 , 150.— Kčs) Dýha jasan (4 m 2 , 90, — Kčs) Umakart (2 m 2 , 1 5 0 , — Kčs) Dřevěné nohy 4 ks (á 1 5 , — Kčs) a ostatní drobný materiál.

32

JEDNODUCHÁ KOVOVÁ GARNÝŽ V bytě často vznikne potřeba oddělit určitý prostor esteticky přijatelným způsobem, což se řeší obvykle vhodným látkovým závěsem. Běžně užívaná tyč s kroužky nevypadá nejlépe, nehledě k tomu, že závěs je nutno občas vyprat a jeho snímání je dost obtížné. Zhotovení dřevěné garnýže je pracné, proto jsem k tomuto účelu zvolil plechový průřez U, který isem polepil samolepící fólií imitující dřevo. Jako vlastní nosič závěsu slouží napnuté ocelové lanko, jehož jeden konec je pevně zachycen a druhý zaklesnut v napínáku s nastavitelným tahem. Při výměně závěsu stačí sklopit páku a z uvolněného lanka závěs s našitými kroužky stáhnout. Celá garnýž se zavěšuje oběma konci na dva páry skob zapuštěných ve zdi. Výhoda je v tom, že jak garnýž, tak i závěs sahají téměř bez mezer ode zdi ke zdi a z boku není způsob zavěšení vidět. Napětím lanka se ocelový průřez nedeformuje, což by se po určité době stalo při použití dřeva. Postup práce Do konce plechového průřezu U 1, který je o 3 mm kratší, než je vzdálenost mezi stěnami, vyvrtáme po dvou otvorech 0 5 mm, do nichž zasuneme tyčky 2 stejného průměru, které na koncích lehce rozklepneme, aby se nevysunuly. Tyčky slouží k zavěšení na skoby a k uchycení pevného konce lanka. Na druhém konci průřezu je stejná tyčka pro zavěšení a navíc napínák pro lanko. Napínák, otočný na hřídeli 3 je zhotoven z válečku 4, který má uprostřed naraženou krátkou kulatinu 5 se zářezem a příčným žlábkem pro lanko, jež vypilujeme až

po naraženi. Pootočené o 100° je těsně u okraje válečku naražena tyčka 6, sloužící jako páka napínáku. Konec této tyčky napružíme vyhnutím ke stěně průřezu tak, aby na ni lehce pružila a z vnitřní strany ji zaoblíme, aby nezachytávala látku závěsu. Aretaci v napnuté poloze zajišťuje kolíček 7, který zapadá do otvorů v boku průřezu. Provedeme to tak, že poloměrem 1 40 mm, jehož střed je totožný se středem hřídele napínáku, orýsujeme část roztečné kružnice na boku profilu. Na té pak vyvrtáme od okraje několik otvorů 0 2,5 mm s roztečí 4 mm. Po nasazení sestaveného napínáku označíme jedním z otvorů na tyčce místo, kde bude vsazen aretační kolíček 0 2 mm. Po naražení upravíme kolíček tak, aby byl o něco kratší než je tloušťka stěny profilu. Více otvorů umožňuje při napínání zvolit vhodný tah lanka podle váhy závěsu. Na ocelové lanko 8 navlékneme podložku 9, konec roztřepíme a při pájíme k podložce. Takto upravený konec zachytíme mezi pevnými tyčkami garnýže a druhý konec po předchozím vyzkoušení délky upra-

víme stejně. Při sklopení páky se lanko snadno zachytí do zářezu v napínáku a s její pomocí napne. Napínací tah lze volit podle výšky zvednutí páky a její aretací v patřičném otvoru. Po celkovém sestavení začistíme z vnější strany průřezu všechny nerovnosti vzniklé zapuštěním tyček a vrtáním otvorů a povrch potáhneme samolepící fólií, jejíž okraje zahneme asi 10 mm dovnitř. Odstín fólie musí barevně ladit se zařízením bytu. Povrch průřezu dobře odmastíme a vyhřejeme na 40 až 50 °C. Fólie pak dokonale přilne a okraje se neodlepují. Vnitřní stranu průřezu natřeme vhodným tmavým nátěrem. Vedení lanka těsně pod „stropem" garnýže předpokládá použití našitých závěsných kroužků, se kterými se závěs i pere. Kroužky nejsou z boku vidět ani při použití těžkého závěsu, a tedy při větším průhybu lanka. Rozměry na náčrtku jsou pouze orientační, protože použijeme-li j i ného průřezu U, musíme sestavu patřičně upravit. Ostatní rozměry vyplývají z rozpisky materiálu. PAVEL UŘÍDIL

Rozpiska materiálu

33

NASTAVOVAČ OKENNÝCH KRÍDEL Na okná, ktoré nemajú vetranie, som navrhol, vyrobil a vyskúšal nastavovač krídel, ktorý sa mi dobre osvedčil pri niekoľkoročnom každodennom používaní. Nahradil som ním rôzne improvizácie ako kliny, vzpery a kolíky, ktoré sa bežne používajú na nastavenie medzery na vetranie. Stupeň pootvorenia sa dá nastavovacom rýchlo a pohodlne regulovať. Výhodou nastavovača je, že neprekáža bežnému otváraniu a zatváraniu okien tak ako rôzne háčiky, ramienka a pod. Pritom ho možno kedykoľvek použiť na pridržanie krídel. V podstate je to západka so zárezmi, ktorá je otočné zakotvená na okennom ráme a je napružená do záberu zárezov s čapom/upevneným na okennom krídle. Konštrukcia nastavovača sa líši podľa toho, či je nastavovač určený na jednokrídlové alebo dvojkrídlové okná. Nastavovač 1 je určený na dvojkrídlové okná so zvislou vysúvacou závorou 0 6, ktorá zapadá do okennej skoby. Táto závora sa využije na záber so západkou tak, že po bežnom otvorení závory a pootvorení pravého krídla závoru znova vysunieme ako pri zatváraní okna. Ľavé krídlo sa pri otvorení pravého krídla uvoľní, a preto je na nastavovači upevnené otočné ramienko, ktoré pridržiava ľavé krídlo v zavretej polohe. Po sklopení ramienka možno ľavé krídlo normálne otvoriť. Podmienky použitia tohto typu sú zrejmé z obr. 1. Ak minimálna vôľa medzi skobou a dolným okrajom okenného krídla nedosahuje uvedené 3 mm, možno ju zväčšiť podložením krídla v závesoch. Tento nastavovač sa prichytí na okennú skobu pomocou úpinky a pri jeho montáži sa teda okno vôbec nepoškodí.

Nastavovač 2 je určený na jednokrídlové okná (môžu byť však aj viacdielne), pri ktorých netreba pridŕžať voľné krídlo. Takéto okná majú zvyčajne otočné uzávery, nemajú teda zvislú závoru. Takýto nastavovač je vhodný aj na zvisle vyklápané okná. Za akých podmienok možno nastavovač použiť, vidieť z obr. 3. Pri montáži treba do okenného krídla zavŕtať čap, ktorý som urobil ako bezhlavovú skrutku. Nastavovač sa potom priskrutkuje na okenný rám. Postup výroby Nastavovač 1. Zostava je zrejmá z obr. 1. Ohýbané dielce sú z mäkkého oceľového plechu hrúbky 2 mm. Na západke 2 predvŕtame najskôr otvory a vyrežeme tvar, potom prerežeme pílkou úkosy 30° a dopilujeme. Pomerne zložitá je výroba úpinky 5. Po odstřihnutí obvodu predvŕtame obidva otvory 0 6a urobíme rez pílkou medzi týmito otvormi. Pri ohýbaní výstupkov treba šírku 38 pridržať, aby nenastala deformácia. Odporúčam urobiť si prípravok, např. kocku s dvoma kolíkmi 5 mm na otvory 5,3 s vybratím 13 mm medzi týmito kolíkmi. Úpinku na prípravok pevne pritiahneme a potom razníkom 9 mm výstupky pretlačíme. Prehnutie výstupkov 3,5 mm prerežeme pílkou a zapilujeme. Nakoniec zahĺbime otvory a úpinku začistíme. Podložky 6 vyrobíme až nakoniec, podľa potreby. Možno, že ich vôbec nebudeme potrebovať, ak máme vhodnú vzájomnú polohu skoby a čela okenného krídla. Pri ohýbaní západky 2, telesa 7, držiaka ramienka 8 a držiaka dorazovej skrutky 12 je výhodné použiť klampiarsku ohý-

bačku (obr. 2). Pri ohýbaní vo zveráku treba dávať pozor, aby sme nepoškodili povrch. Čap 13 možno nahradiť hliníkovým nitom 0 6, montáž však bude zložitejšia. Medzi držiak ramienka 8 a otočné ramienko 4 treba vsunúť pri nitovaní pliešky asi 0,2 mm, aby vznikla vôľa na otáčanie. Ďalšou nevýhodou je, že hlava nitu je z prednej strany ťažko prístupná. Pri montáži telesa privaríme podľa vyobrazenej podzostavy na teleso 7 bodovými zvarmi súčiastky 8, 9 , 1 0 , 11 a 12. Tieto súčiastky možno spájať aj mosadzou. Potom však treba medzeru medzi dôrazom 10 a lištou 1 1 , t. j. 3 mm riadne vypilovať, aby mala qstré kúty. Podložka 9 slúži na šikmé nastavenie západky 2, aby neklesala a bola v správnom zábere s okennou závorou. Podľa potreby môžeme hrúbku tejto podložky zmeniť. Pri montáži matíc 14 je potrebné, aby sa spodná matica pevne dotiahla na teleso 7. Preto musí byť závit na skrutke 15 dorezaný až k hlave a kužeľ hlavy nesmie prečnievať nad teleso 7. Ak tomu tak nie je, pomôžeme si zahlbením matice 14. Hlavu skrutky 15 zabezpečíme lakom. Povrchová úprava všetkých kovových dielov musí byť dôkladná vzhľadom na to, že nastavovač je vystavený vlhkosti. Dobre sa mi osvedčilo kadmiovanie — aj pri pružine. Možno použiť aj pomecľovanie s nasledujúcim poniklováním, pri pružine len pomeďovanie, pripadne s čiernením medi. Plechové súčiastky môžeme aj nalakovať vypaľovacím lakom. Uloženie západky 2 namažeme pri montáži tukom. Maticu s nákružkom 1 dotiahneme a zabezpečíme lakom.

Nastavovač 1 pre dvojkrídlové okná so závorou: vľavo okno zatvorené, vpravo okno pootvorené

Obr. 1.

35

Pri montáži na okno zasunieme teleso výstupkom do skoby a pritiahneme zhora úpinkou. Potom kontrolujeme vôľu medzi západkou a krídlom, a to tak pri sklopenej, ako aj vztýčenej západke. Potom nastavíme dotyk otočného ramienka do správneho záberu s ľavým krídlom. Pritom podkladáme dotyk 2, prípadne ho zameníme s rukoväťou 20. Presné dotlačenie ľavého krídla okna a zapretie proti vyvráteniu celého nastavovača urobíme dotiahnutím skrutky 17, ktorá sa má opierať o prírubu okennej skoby. Ak tomu tak nie je, podložíme kúsok plechu, aby skrutka netlačila priamo do dreva. Nastavovač 2 (obr. 3). Pri výrobe západky 1 najprv odstrihneme z plechu pás 28 mm široký a přehneme ho pre prechod čapu. Až potom vŕtame otvory a dokončíme zárezy, podobne ako pri nastavovací 1. Čap západky 2 a puzdro 4 musia byť vysústružené z mäkkého materiálu, ktorý sa môže nitovať. Čap 2 zanitujeme pomocou kladiva a hlavičkára tak, aby sme udržali jeho kolmosť. Na nitovanie puzdra 4 do telesa 3 použijeme výhodne oceľovú guľôčku priemeru asi

Nastavovač 2 pre jednokrídlové okná s otočnými uzávermi

36

12 mm, ktorú vtlačíme do osadenia pomocou lisu alebo zveráka. Aj tu dbáme na kolmosť a na to, aby sme otvor pri lisovaní nestiahli. Po lisovaní okraj osadenia zarovnávame. Pri nasadzovaní a napínaní pružiny treba trochu šikovnosti. Krúžok 8 středí kryt pružiny 6. Pri úspornom vyhotovení môžeme kryt 6 aj krúžok 8 vynechať, pružina je Rozpis materiálu

potom nekrytá a vzhľad je horši. Čap zapauky namažeme nasunieme axiálnu vôľu nastavíme pomocou podložiek 10 a zaistíme pomocným krúžkom 9. Čap 7 vyrobíme buď zo skrutky do dreva 6 x 4 0 tak, že stočíme hlavu a vyrežeme drážku, alebo zo skrutky 6 x 50 zrezaním hlavy. Pri montáži nastavovača na okno

Obr. 3.

PET. 7 dbáme na všetky vôle. Nastavovac možno priskrutkovať zvislými aj vodorovnými skrutkami. Podľa potreby pritom nastavovac podložíme. Čap 7 musí byť umiestený v osi prelomenia západky a upevnený do okenného krídla tak, aby bezpečne držal. Otvor preň musíme predvŕtať.

Nastavovac som prihlásil ako vynález. V prípade udelenia patentovej ochrany bude treba pri jeho priemyselnom či živnostníckom využití uzavrieť dohodu s autorom. Ani jeden z uvedených typov nastavovača nie je vhodný na dvojkrídlové okná so zvislou závorou, ktorá zapadá do zahlbenia

v okennom ráme. K takémuto oknu by sa musel nastavovac upraviť např. tak, že západka a základné teleso sa vyhotovia ako pri nastavovací 2, len základné teleso by sa na ľavú stranu muselo predĺžiť a pridať naň otočné ramienko s dotykom ako pri nastavovací 1. LADISLAV DUBNÝ

37

STOJAN NA KVĚTINY Minimální prostor zabírá stojan, sestavený ze dvou bambusových tyčí 1 0 40 až 50 mm, dvou dřevěných desek 3 a několika držáků na květináče 2, vyrobených Vlevo deska s otvory pro navlečeni bambusových tyči, uprostřed detail upevněni bambusových tyči ke stropu, vpravo držák na květináče

VSTAVANÉ SKRINE V 6. čísle zborníka (str. 26 a 27) bola uverejnená skriňová zostava s opisom technického vyhotovenia pod názvom Vstavané skrine. Autor príspevku dáva čitateľovi jednoznačný návod na domácke zhotovenie s opisom práce, potrebných nástrojov, aj materiálu. K celkovej koncepcii vstavanej skrine, cez ktorú je aj prechod z predizby do izby, sa však žiada dodať, že zámer autora, vertikálne využiť voľný priestor skriňovou zostavou, má okrem svojej ekonomickej a technickej stránky aj nemenej dôležitú úlohu — obstáť v interiéri aj architektonicky. Interiérový dezign má svoje kompozičné a tvarové zásady. V tomto konkrétnom prípa-

38

z ocelového drátu. Bambusové tyče uřízneme v délce, která odpovídá výšce pokoje od podlahy ke stropu. Do dvou dřevěných desek velikosti 1 5 0 x 5 0 0 x 1 5 vyvrtáme po dvou otvorech, jejichž průměr je o něco větší, než průměr bambusové tyče. Otvory vyvrtáme uprostřed desek, s roztečí 400 mm. Povrch desek hladce vybrousíme a natřeme nebo polepíme umakartem apod. Potom desky na tyče navlékneme a zajistíme proti posunu. Do bambusových tyčí vyvrtáme otvory 0 6 mm a jimi provlékneme 120 mm dlouhý drát 0 6 mm. Na ten položíme shora desku. Spodní desku upevníme asi 60 cm od země, horní tak, abychom mohli květiny na desce položené snadno zalévat např. přistavením židle (asi 200 až 220 cm od země). Upravené tyče upevníme na stabilní místo. Kolem tyčí vyznačíme na stropě kroužek. Do něj na stropě vyvrtáme malý otvor pro vrut 6 0 5 x 7 0 , kterým upevníme ke stropu dřevěnou zátku 5; tu zasuneme do vnitřního průměru bambusové tyče. Zátka je dlouhá asi 20 mm.

Bambusové tyče ze šikmá nasadíme na zátky upevněné ve stropě a postavíme do svislé polohy. Na zemi tyče vypodložíme tak, aby stály svisle. Z ocelového drátu 0 6 mm a délky 500 mm vyrobíme držáky 2 na květináče. Průměr oka držáku se řídí průměrem květináče naměřeným asi 2 cm od horního okraje. Tvar držáku znázorňuje obrázek. Jeden konec drátu přečnívá asi o 60 mm a na konci je opatřen závitem M6 (asi 10 mm dlouhým). Druhý konec drátu určuje výška květináče. Oba konce drátu musí být na společné svislé ose. Na bambusovou tyč vyznačíme oba konce držáků a vyvrtáme otvory 0 6 mm. Horní konec držáku prochází oběma stěnami bambusové tyče, dolní konec pouze první stěnou. Mezi horní v a spodní deskou umístíme na tyči asi 3 až 4 květináče. Držák zasuneme do otvorů v bambusové tyči a horní konec upevníme maticí 4 (M6). Zbývá už jen vybrat vhodné a dostatečně dekorativní květiny. VÁCLAV VÍTEK

de sa autor dopustil chyby v kompozícii plôch a nadväznosti dverového otvoru na skriňové dvere. Namiesto obšírneho opisu prikladám nákres, kde vidieť pôvodné i navrhované riešenie. Návrh možno realizovať podľa pôvodných detailov, no upravia sa celkové rozmery niektorých skriňových dverí. Tieto i tak v každom konkrétnom prípade treba pri -

spôsobiť skutočným rozmerom nášho priestoru, ktorý máme k dispozícii na podobný zámer. Kompozičnú zásadu znázornenú na pravom obrázku je potrebné aplikovať aj v úplne zmenených podmienkach inak riešeného interiéru, s odlišným rozvrhnutím skriňovej zostavy s prechodom do ďalšej izby, čí bez neho. IVAN SPIŠKA

PÔVODNÉ RIEŠENIE

PRO AUTO Tyristorové zapalování popsané ve sborníku „Udělej si sám" — Praktikus 2 bylo konstruováno pouze pro dvoudobý motor vozu Trabant. Podle mnoha dopisů, které jsem obdržel, se někteří kutilové snažili použít tohoto zařízení s jediným měničem u čtyřdobých čtyřválcových motorů. Výsledkem bylo ovšem zklamání, protože zapojení s uvedenými součástkami není schopno „uživit" čtyřválcový motor. Jeho výkon klesá se zvyšujícím se nárokem na počet jisker u víceválcového motoru a v závislosti na počtu jeho obrátek. Již publikované zapojení lze sice upravit tak, aby dávalo výkon požadovaný pro čtyřválcový motor (obr. 1), ale touto úpravou nelze odstranit pokles napětí na kondenzátoru C5 s rostoucím počtem jisker. Protože moderní motory snadno dosahují 5000 ot/min a lze je přetáčet na 7000 i více ot/min, nelze s tímto zapojením počítat jako s přínosem pro zlepšení chodu motoru a tím i zvýšení výkonu v t é t o oblasti otáček. Úvodem bych chtěl ještě upozornit všechny kutily, kteří se rozhodnou pro stavbu tohoto zapalováni aby se nesnažili provádět své vlastní úpravy a záměny jednotlivých součástí, hlavně pak polovodičů — vedlo by to k zásadnímu nezdaru. Toto varování uvádím po zkušenostech, které mám z mnoha dopisů od těch, kteří se o to pokusili. Pro čtyřdobé motory jsem postavil a vyzkoušel zařízení s novým

zapojením, které je osazeno běžně dostupnými a hlavně křemíkovými polovodiči; to zaručuje dobrou stabilitu a funkci při velkých rozdílech teplot okolí. Parametry průběhu napětí v závislosti na otáčkách u jednotlivých druhů zapalování ukazuje obr. 2. Nové zapojení tedy zaručuje: 1. Konstantní jiskru v celém režimu otáček — zapalováni pracuje spolehlivě až do 10 000 ot/min.

Délka jiskry na jiskřišti byla při z k o u š k á c h 20 m m , což teoreticky o d p o v í d á 20 kV. Tato h o d n o t a byla naměřena při okolní teplotě + 23 °C. P o t o m bylo celé zařízení p o d c h l a z e n o na — 2 7 °C. I když bylo celé zapalování ojíněno, pracovalo spolehlivě: vlivem nízké t e p l o t y klesl o d p o r vinutí LI a R8, tím se zvýšil p r o u d tekoucí o b v o d e m T 4 ,

Obr. 2. Průběh napěti v závislosti na otáčkách u jednotlivých druhů zapalováni (A — klasické, B — tyristorové podle obr. 1, C — tyristorové podle obr. 3)

Obr. 1. Schéma elektrického zapojeni pro dvoudobý

motor upravené

na zapojeni pro čtyřdobý čtyřválcový motor s instalaci 12 V

což se projevilo prodloužením jiskry z 20 na 23 mm. Tento vliv nízké teploty je příznivý právě v zimním období. -f 2. Nezávislost bohatosti jiskry na napěti akumulátoru v rozsahu 6 až 14 V. Tato výhoda je vítána hlavně v zimě, kdy je vlivem nízké teploty snížen výkon akumulátoru a tím dochází k velkému poklesu napětí při startu vozidla. Zvláště u starších akumulátorů bývá bohatost jiskry při startu tak nízká, že nestačí k zapálení směsí ve válci prochladlého motoru. 3. IMeopalováni kontaktů přerušovače v rozdělovači. Přerušovaný proud je desetkrát nižší než při klasickém zapalování. Tato výhoda se projeví konstantním předstihem a tím i správným chodem motoru. 4. Dvojnásobnou životnost zapalovacích svíček. Vlivem rychlého náběhu vysoké* ho napětí na svíčkách nestačí snížený izolační odpor izolátoru reagovat a tím nemůže dojít k přeskoku jiskry na jiném místě svíčky nebo k úplnému zatlumení jiskry vlivem přechodového odporu izolátoru. Proto lze bez obav s jednou sadou zapalovacích svíček najet 30 až 40 tisíc kilometrů. Zapalování bylo namontováno na vozy Volha M 21 S, Citroen DS19 a Škoda 1000 MB, kde již jeden a půl roku bez závad pracuje. Pouze v jednom případě bylo třeba vyměnit diodu D l , u které došlo pravděpodobně k mechanickému poškození. Všechny motory vykazují pružnější chod hlavně za studeného stavu* dobře startují a lépe se točí v max. obrátkách. Tím se zvýšila i maximální rychlost jednotlivých vozů o 10 až 15 km/hod. Spotřeba paliva je jen nepatrně nižší než u klasického zapalování — rozhodně mnohem větší vliv má způsob jízdy jednotlivých řidičů. Popsané zapalování je vrcholem všech dosud popsaných systémů se zachováním původní zapalovací cívky a přerušovače. Samozřejmě existují systémy mnohem dokonalejší (bezkontaktní zapalování s elektricky řízeným předstihem

39

zážehu a speciální zapalovací cívkou s feritovým jádrem); ty však jsou zatím úzkou specialitou luxusních automobilů a věcí vývoje při zavádění elektronických prvků do e). instalace automobilu. Popis zapojeni a funkce Principem tohoto zapojení (obr. 3) je tranzistorový měnič s tranzistory T3 a T4, řízený klopným obvodem osazeným tranzistory T1 a T2 v závislosti na úbytku napětí na odporu R8. Kolektorovou zátěž tranzistoru T4 tvoří primární vinutí LI transformátoru T r . Zařízení pracuje takto: Odporem R1 teče do přerušovače při sepnutém kontaktu proud z akumulátoru. Při rozepnutí kontaktu přerušovače se vzniklý impuls přenese přes kondensátor C 1 , odpor R2 a diodu D1 na bázi tranzistoru T 1 . Tento tranzistor je v klidu přerušovače otevřen, tzn., že jím prochází proud a tím blokuje otevření tranzistoru T2 a ten pak dále T3 a T4. Když se však dostane na jeho bázi impuls, tranzistor se zavírá a tím je porušena rovnováha napěťového děliče T2 (tvořeného právě tranzistorem TI a odporem R7), udržující T2 v zavřf ném stavu — čili tranzistorem T2 začne protékat proud. Kondenzátor C2 prodlužuje zavření T I . Zavřením tranzistoru TI se tedy naopak otevírá tranzistor T2, tím vznikne úbytek napětí na odporu R10, který přímou vazbou přes odpor R9 otevře tranzistor T 3 ; ten je přímo vázán na T4, který se tím také otevře. Elektrický obvod je tedy uzavřen z plusového pólu akumulátoru přes pojistku P, odpor R8, primární vinutí LI a tranzistor T4 zpět na minusový pól akumulátoru.

40

Elektrický proud protékající tímto obvodem se pretransformuje do vinutí L2, kde je usměrněn diodou D2 a nabiji kondenzátory C6 a C 7 ; zároveň však. svým vzrůstem vytváří úbytek napětí na odporu R8, který je emitorovým odporem tranzistoru T2 a tento úbytek — dosáhne-li nastavené hodnoty — překlopí obvod tranzistorů T1 a T2 do výchozí polohy. Celý tento proces trvá jen zlomek vteřiny a zařízení je schopno zpracovat další impuls z přerušovače. Změnou hodnoty odporu R8 lze tedy určit dobu trvání proudového impulsu. Tím je určena i energie v obvodu transformátoru, který ji přenáší do sekundárního vinutí, kde se transformuje na vyšší napětí. Takto nahromaděná energie v kondenzátorech C6 a C7 je pomocí tyristoru uvolňována do zapalovací cívky. Tyristor je spouštěn pomocí impulsu odebíraného ve vhodné fázi přes odpor R6 a kondenzátor C3 z uzlu odporů R5, R9 a R10. Změnou hodnoty odporu R8 lze tedy nastavit napětí na kondenzátorech C6 a C7 (mělo by se pohybovat v rozmezí 350 až 370 V). Nastavené napětí si pak automaticky zařízení udržuje v celém režimu otáček rr.-otoru. Při změnách napájecího napětí se mění pouze doba, po kterou teče proud v obvodu tranzistoru T4, než vytvoří požadovaný úbytek napětí na odporu R8. Součástky a potřebný materiál Odpory jsou použity v miniaturním provedení, pouze R1 je tmelený se zatížením 6 W. Odporu R8 je nutné věnovat zvláštní pozornost, proto popíši jeho zhotovení a použitý materiál. Tento odpor, na kterém je

závislá dobrá funkce celého zapalování, má hodnotu pouhých 0,09 Í2 (0,07 Q pro 6 V). Protože každý nemá k dispozici potřebný měřící přístroj, kterým lze odpor přesno změřit, doporučuji tento postup při jeho zhotovení a nastavení na správnou hodnotu: Jako materiál použijeme odporový drát spletený do svazku tak, aby jeho výsledný průřez byl 1,5 mm 2 . Odporový drát zvolíme takový, aby byl schopen ocínování, neboť nesmíme zapomenout, že jeho konce musíme zapájet do plošného spoje. Spletený svazek o již uvedeném průřezu a délce asi 30 cm na jednom konci ocínujeme a připájíme do plošného spoje, druhý konec necháme volný a do volného otvoru v plošném spoji zapájíme měděný vodič o délce asi 15 cm a průřezu minimálně 1,5 mm 2 . Nastavení bude popsáno při uvádění do provozu. Proč musí mít odpor R8 uvedený průřez? Vlivem průchodu impulsního proudu, který se pohybuje okolo 10 A, dochází při malém průřezu ke značnému ohřevu tohoto odporu, tím se mění jeho ohmická hodnota a zapalování špatně pracuje — mohlo by též dojít k vyletování z plošného spoje. Kondenzátory je třeba zakoupit podle rozpisky aby nebyly problémy při umísťování na plošný spoj. Kondnzátor C5 je připájen přímo na vývody L2 transformátoru. Kondenzátory C6 — C7 jsou mimo plošný spoj umístěny na základní desce vedle transformátoru Tr, každý z jedné strany. Tyto kondenzátory jsou typu MP v krabicovém provedení s postranními úchytkami, o kapacitě 2 M/1 60 V, jsou zapojeny v sérii, jejich výsledná kapacita je

potom 1 M. Spojení C6 —C7 s plošným spojem je provedeno vodičem o průřezu 0,5 mm 2 . Transformátor je navinut na El jádru, střední sloupek 20 x 20 mm, vnější rozměry plechu 5 2 x t i 0 mm. Vzduchovou mezeru nastavíme na 0,3 mm vložením proužku papíru (nejlépe kladívkové čtvrtky) mezi El jádro. Stahovací svorníky jádra se závitem M3 odizolujeme navlečením do bužírky. Také stahovací plechy jádra je třeba oddělit proužkem papíru a pod distanční sloupky navléknout izolační podložky. Navíjecí předpis pro transformátory 6 a 12 V

Vinutí

Závitů

Nejprve navineme vinutí L 1 f které dobře odizolujeme prokladovým papírem od L2; potom navinutou cívku impregnujeme asfaltem, lakem, parafínem. Stavba a provedení Zapalování je zapojeno na plošném spoji, který zhotovíme podle obr. 4 tak, že přes kopírovací papír přeneseme obrazec spoje přímo na destičku, potom zakryjeme měděnou fólii asfaltem, rozpuštěným v benzinu. Správnou konzistenci takto vyrobeného laku volíme zkusmo tak, aby se nám dobře nanášel štětečkem, nerozpíjel se a dobře zakryl fólii. Po zaschnutí laku plošný spoj odleptáme v kyselině dusičné (na koncentraci příliš nezáleží, řídí se jí pouze doba odleptání); potom spoj dobře opláchneme ve vodě a nanesený lak smyjeme benzinem. Potom vyvrtáme otvory: jejich umístění určíme znovu podle obr. 4 a na destičce je vyznačíme napíchnutím ostře nabroušeným předmětem. Takto zhotovený a součástkami osazený plošný spoj o rozměrech 6 3 X 7 3 mm je přišroubován na základní desku (obr. 5) pomocí tří distančních sloupků 5 a šroubků M3 *6 mm. Při zapojování plošného spoje nesmíme zapomenout na dvě propojení nejlépe zvonkovým izolovaným vodičem na straně spoje. Na obr. 4 jsou tato spojení označena šipkami směřujícími proti sobě. Pojistka P je zhotovena přímo na plošném spoji přerušením měděné fólie v blízkosti kladného vývodu plochého kolíku, fólii pak opět spojuje měděný vodič o 0 0,2, jak je patrno z obrázku plošného stroje (obr. 4)

Obr. 4. Plošný s p o j (v m ě ř í t k u 1 : 1 ) . Pohled na destičku se strany spoje

Chladič tranzistorů 2 je zhotoven z hliníkového plechu o tloušťce minimálně 2 mm. Kolektory tranzistorů T3 a T4, které jsou na tomto chladiči spojeny, propojíme vodičem 1,5 mm 2 s koncem vinutí L 1 . Báze těchto tranzistorů pak spojíme slabým vodičem z telefonní šňůry s plošným spojem. Emitor T3 je propojen s bází T4 přímo u chladiče. Spojení emitoru T4 s plošným spojem provedeme opět silným vodičem 1,5 mm 2 . Chladič je potom přišroubován pomocí čtyř již uvedených distančních sloupků 5 k transformátoru na jeho stahovací svorníky (distanční sloupky tvoří zároveň matice pro stažení transformátoru z obou stran). Transformátor je přišroubován čtyřmi šroubky M3 *8 k základní desce 1. Nesmíme zapomenout propojit navzájem pomocí pájecích oček obaly kondenzátorů C6 a C7 a spojit je s chladičem tranzistorů a tím i s jádrem transformátu; pak všechny tyto součásti mají kladný potenciál kolektorů T3 a T4. Tímto propojením zamezíme vyzařování rušivého napětí do blízkého okolí. Krabička 3 typu B6 kterou lze koupit v prodejnách „Radioamatér," tvoří kryt celého zapalování. Protože musí být zapalování dobře chlazeno, odvrtáme v ní otvory podle výkresu. Základní destičku 1 zhotovíme

z textitu nebo pertinaxu; slouží jako nosná část jednotlivých dílů uvnitř krabičky a zároveň je držákem celého zařízení. Uvedeni do chodu V dalším textu jsou uvedeny hodnoty pro napětí 12 V. Hodnoty pro napětí 6 V jsou uvedeny v v závorkách. Než začneme celé zařízení zkoušet, je třeba pečlivě zkontrolovat všechna spojení i umístění jednotlivých součástek na plošném spoji, abychom předešli jejich případnému poškození — hlavně drahých polovodičů. Potom k zapalování připojíme pomocí vodičů opatřených na jednom konci plochými dutinkami a na druhém kabelovými očky zapalovací cívku. Kouskem vysokonapěťového kábliku spojíme cívku se svíčkou, závit svíčky spojíme s mínus pólem akumulátoru (ukostříme). Nikdy nezkoušejte zapalování bez svíčky nebo jiskřiště (jiskřište max. 20 mm) — je nebezpečí zničení tyristoru nebo diody D2 případně T4. Dále připojte přes .Avomet" rozsah 6 A akumulátor 6 y (3 V). (Nikdy nepoužívejte síťový zdroj!) Vodiče opatřené opět dutinkami by měly svou délkou odpovídat montáži ve vozidle a jejich průřez min. 1,5 mm 2 . Takto připojené zapalování však ještě nemá spojený okruh, který vede přes

41

DET. I

DET. 5

DET.6

popsaný odpor R8. Zapájený 1 5 cm dlouhý vodič spojíme s volným koncem odporu R8 a zároveň pozorujeme výchylku „Avometu". Naměříme-li stálý proud 4 — 6 A, je třeba vodič přerušovaně posunovat po odporu R8 s dobrým přítlakem tak dlouho, až nám měřidlo ukáže

42

jen nepatrnou výchylku na rozsahu 6 A (nikdy neprepíname na nižší rozsah). Potom vodič spojený s plochým kolíkem označeným Př (přerušovač) spojujeme s mínus pólem akumulátoru. Tímto ručním přerušováním asi dvakrát za sekundu vytváříme podmínky jako při startování

vozidla. Sledujeme „Avomet", který by měl vykazovat výchylku do 0,3 A (0,6 A) při každém přerušení; začne-li protékat opět stálý proud 4 až 6 A, prodloužíme nepatrně R8 tak, aby se nám tento jev již při 6 V (3 V) a 120 až 150 přerušení za minutu neopakoval. Potom zastřihneme od-

por R8 na nastavenou délku a zvlníme jej do prostoru mezi plošný spoj a chladič tranzistorů; konce ocínu jeme a zapájíme na místo vodiče použitého k nastavení správné hodnoty. Odpor nikdy nestáčíme do cívky, tím by tvořil indukčnost a omezoval průchod impulsního proudu. Největším problémem je, jak v ku tilských podmínkách vyzkoušet za palování v celém rozsahu otáček mc toru. Pro ty zkušenější nebude jistr problémem použít rozdělovače, bud starého, nebo přímo z auta a s pou žitím vrtačky „ K o m b i " nebo jiného regulovatelného motorku, např. ze šicího stroje, a vhodnou redukcí pro náhon rozdělovače máme k dispozi ci ideální zkušební zařízení. Je třeba si pamatovat, že např. 2000 ot/min rozdělovače je 4000 ot/min motoru, převodový poměr je 1 : 2 ! Kondenzátor na rozdělovači ve schématu označenýjako C neodpojujeme, protože podstatně neovliv ňuje funkci zapalování. Zapalování přepojíme na 1 2 V (6 V) akumuláto ru,,,Avomet" upravený podle obr. 6 pro měření špičkového napětí pn pojíme na kondenzátory C6 a C7. Potom zapneme vrtačku „ K o m b i " s přepnutím na 900 ot/min, což odpovídá 1800 ot/min motoru. Napětí na C 6 — C 7 se má pohybovat v rozmezí od 350 do 370 V; nedosahuje-li uvedené hodnoty, zmenšíme odpor R10, v opačném případě odpor zvětšíme asi o 1 00 fi. Po přepnutí vrtačky na 2000 ot/min měření opakujeme, napětí nesmí vykazovat ± 5 % výchylky v celém měření rozsahu otáček. Odběr proudu při 2000 ot/min rozdělovače se pohybuje mezi 1,5 až 2 A (3 až 4 A). S klesajícím napájecím napětím vzrůstá proud a naopak. Protože se zakoupené polovodiče liší v elektrických vlastnostech, může dojít k menším odchylkám od uvedených údajů. Tyto změny však podstatně neovlivní funkci celého zařízení. Chci se ještě zmínit o odporu R9: jeho výměnou za odpor vyšší nebo nižší lze průběh napětí na kondenzátorech C 6 — C 7 udržet rovnoměrný při různých otáčkách motoru a změně napájecího napětí. Připojení ve vozidle Zapalování je třeba umístit tak, aby nedocházelo k zahřívání od motoru např. v těsné blízkosti výfukového potrubí apod. Napájecí vodiče plus a mínus je nutné volit alespoň 1,5 mm 2 Cu; zvláště u automobilu s motorem vzadu je třeba tento požadavek splnit, jinak nebude zaručena dobrá funkce zapalování. Doporučuji překontrolovat všechny spoje na přívodním vodiči, zvláště u pojistkové skříňky a i pojistku samou, je-li vodič jištěn.

Obr

6

Miiriini špičkového napt.-ti n.i C6

C7

Prototyp popisovaného zařízeni v otevřeném a zavřeném stavu. Provedeni se od výkresu na obr. 5 liši tim, že u prototypu, je pertinaxová základni destička 1 upevněna na plechu, pripevnenom na vozidle. Provedení na výkresu je zjednodušeno, takže základni destička tvoři zároveň držák

43

Pro snadnou montáž i demontáž a rychlý přechod (přepojení) na původní zapalování jsem použil opět osvědčených plochých kolíků 6 a dutinek velikosti 5. Při poruše zapalování pak stačí odpojit konektory —; P ř ^ i a'nasunout na falešné kolíky připevněné ke krytu (det. 3), nad vývody plochých kolíků plošného spoje, pomocí šroubků M3. Příležitostně je třeba za trny nahlédnout do motorového prostoru, nedochází-li v některém místě k přeskokům vysokého napětí a občas vyčistit víčko rozdělovače, zapalovací cívku a izolátory svíček. Zapalování je třeba chránit před vniknutím vody při mytí karosérie nebo motoru (např. PVC sáčkem upevněným gumičkou ap.).

Kondenzátory Kondenzátory

Polovodiče

Polovodiče

VLADIMÍR CAFOUREK Rozpiska elektromateriálu

Uvedeni do provozu je shodné s již uvedeným textem v USS č 6/1973 Změna je pouze v odběru proudu: při 12 V je napětí na nezatíženém meniči 500 V na C5 a proud 0,4 A. Po pripojení zatěžovacího odporu 9 k Í2 na C5 je napětí na tomto kondenzátoru 230 V a proud 1,1 A. Zatížení měniče odporem 9k ÍJ odpovídá asi 5000 ot/min motoru.

GARÁŽOVÁ SKLÁPĚCÍ VRATA Zkušenosti z posledního období ukazují, že při stavbě garáží se těší stále větší oblibě sklápěcí vrata a to hlavně pro jednoduchou a snadnou manipulaci s nimi, vysokou spolehlivost a estetický vzhled. Obchod zásobuje spotřebitelský trh několika typy těchto vrat. V mnoha případech (zvláště při individuální stavbě) nevyhovují jejich standardní rozměry. Na běžném trhu však vůbec nejsou sklápěcí vrata pro dvougaráže. Z tohoto důvodu jsem vyrobil pro dvougaráz rozměrů 7 x 5 m a výšce

2,40 m jednoduchá, spolehlivá a poměrně levná sklápěcí vrata velikosti 2x3,5 m. Tento rozměr umožňuje zcela pohodlný vjezd dvěma autům, aniž by jedno druhému jakkoliv překáželo. Prp běžné osobní automobily vyhovuje dostatečně i dvoumetrová výška vrat. Zbývající čelní plocha nad vraty je prosklená třemi neprůhlednými okny. Prostřední se otevírá sklopně a umožňuje lepší větrání garáže. Konstrukce rámu oken je svařena z ocelových úhelníků a tvoří současně horní doraz garážových vrat.

Není podrobně popsána, neboť v podstatě není součástí sklápěcích vrat garáže. Princip sklápění a vyvážení vrat je zřejmý z výkresu. Vrata 1 dosedající na horní a dolní dorazy jsou zavěšena na rameně 2, které se otáčí kolem bodu 5. S ramenem 2 je pevně spojena páka 3, na které je zavěšeno protizávaží 4. Délka ramene 2 a vzdálenost připevnění ramene na vratech A musí být stejná, jinak by vrata nešla otevřít o 90 \ Protizávaží 4 a délka ramene 3

Pohled na dvougaráz se sklápěcími vraty (vlevo), pohled na levý boční závěs (uprostřed) a pohled na čelni pravý závěs (vpravo)

44

jsou volena tak, že v poloze „zavřeno" převažuje hmota vrat a v poloze „otevřeno" hmota protizávaží. Tím mají vrata dvě vyjádřené polohy — „otevřeno" a „zavřeno". Jsou-li vrata pootevřena o 45 , je hmota vrat a protizávaží v rovnováze a vrata se udrží pootevřená. Aby bylo možné vrata přesně vyvážit, je ve skutečném provedení páka 3 stavitelná, právě tak jako je stavitelné zavěšení protizávaží. Hmota protizávaží byla stanovena zkusmo a dle zjištěné hodnoty pak vypočteny rozměry litinových desek protizávaží. Byla by možná i další řešení protizávaží, např. zavěšené plechové krabice naplněné pískem nebo jiným těžkým materiálem (ocelový odpad a pod.). V tom případě je dokonalé vyvážení vrat ještě jednodušší, ovšem za cenu většího rozměru protizávaží. Otočné zavěšení vrat může být řešeno bud jako čelní nebo boční. Záleží to na situaci garáže a velikosti vjezdového otvoru. V mém případě bylo účelné řešit pravý závěs vrat (při pohledu z vnitřku garáže) jako čelní a levý závěs jako boční.

Princip sklápěni a vyváženi vrat (vlevo v poloze zavřeno, vpravo v poloze otevřeno)

Rozpiska materiálu

Postup práce Levé boční zavěšení vrat znázorňuje obr. 1. Celý závěs svaříme z ocelových trubek 5, 6, na které navaříme náboj 4. K náboji privaríme i rameno protizávaží 12. Soustava je navržena tak, aby byla použitelná nejen pro boční, ale i čelní uchycení a aby z dílů bylo možné sestavit libovolně pravé i levé závěsy. Proto je i objímka ramene závaží 16 rozříznuta a upravena křídly objímky 17 jako Texty pod obrázky uvedené na str. 46 až 49: Obr. 1. Čelni pohled na levý zavěs vrat (sestava) Obr. 2. Detail pozice 4 a 5 v pohledu K Obr. 3. Podsestava levého ramene závaži Obr. 4. Způsoby upevněni konzoly závěsu na stěnu Obr. 5. Boční pohled na levý závěs vrat(sestava) Obr. 6. Podsestava kompletní konzoly závěsu v pohledu L Obr. 7. Podsestava závaži s nosnými třmeny Obr. 8. Podsestava pravého ramene závaži Obr. 9. Čelni pohled na pravý závěs vrat (sestava) Obr. 10. Detaily kováni vrat M Obr. 11. Svislý řez konstrukci vrat (v otevřené poloze) s pohledem na pravý závěs Obr. 12. Bočni pohled na pravý zái/ěs vrat (sestava) Obr. 13. Detail náboje s rameny závěsu Obr. 14. Celkový pohled na konstrukci vrat zepředu

Pozn.: 1 ) Spojovací materiál pro upevnění konzol na stěnu v rozpisce není uveden, protože řáleží na způsobu, který čtenář zvolí. ••)' Pozice 5, 6, 7, 8, 9, 14, 2 1 , 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28 a 29 jsou uvedeny ve dvojnásobném množství, neboť jsou pro oba závěsy stejné. Také pozice 17, 18, 19, 20, a 34 jsou použity ve dvou až třech případech stejné a jsou uváděny vždy jen pod jednou položkou.

•§

46

ŘEZ A

47

ZÁVAŽÍ

48

49

stahovací. V objímce je dále závit M10 pro stavěči šroub. V případě bočního závěsu objímku 16 v patřičné poloze privaríme k náboji 4, se kterým tvoří celek. Rameno závaží 12 je vysunovatelné. Na konec výsuvné části navaříme páku s otvory pro zavěšení protizávaží. Tato páka v podstatě dovoluje zkrátit závěs protizávaží na minimum. Další detaily bočního závěsu znázorňuje obr. 4, 5 a 6. Hřídel bočního závěsu 3 navaříme na konzolu 1 a vyztužíme podpěrami 2, privarenými jednak ke konzole a jednak k nákružku hřídele 13. Obr. 4 znázorňuje dvě možnosti upevnění konzoly na zdi garáže: bud čtyřmi zacementovanými svorníky (dot. A), nebo čtyřmi průchozími svorníky, procházejícími provrtanými otvory ve zdi garáže. Vlastní vrata přišroubujeme vratovými šrouby M6 k úhelníkům 7, navařeným na koncích ramen 5, 6 (obr. 1 a 5). Obr. 7 představuje uchycení protizávaží. Znovu upozorňuji, že velikost protizávaží bude různá, podle velikosti a hmoty vrat a podle poměrů ramen závěsu a délky páky protizávaží. Roli zde hraje i zvolená výplň vrat. , ;

MĚŘIDLO

SBÍHAVOSTI A ODKLONU Udělal jsem si jednoduché zařízení, které má proti publikovaným měřidlům vyrobeným z trubek a opatřeným posuvným měřítkem nebo šroubem tu výhodu, že měří sbíhavost každého kola zvlášť, takže se dá zjistit i souměrnost sbíhavosti k ose vozidla. Měření je rychlé a jednoduché. Měřidlo je zhotoveno z plechu 2 mm tlustého a patří k němu stojánek se stupnicí z plechu ti. 1 až 2 mm. Stojánek se připevní k ráfku zadního kola, takže musí být tak vysoký, aby stupnice byla ve výši osy kola (při správně nahuštěné pneumatice). Stupnici natřeme bíle a stupně (milimetry sbíhavosti) vy• značíme černou barvou z obou stran stupnice. V místě předepsané sbíhavosti pro ten který typ auta (u MB 1000 je to 2,5 mm při nezatíženém voze) vyvrtáme otvor průměru asi 2 mm. Tato značka je velmi dobře viditelná, obzvláště stojí - li auto v šeru garáže a v pozadí stojánku je světlá plocha za otevře nými vraty garáže. Vlastní měřidlo přikládáme k ráf

50

Pravý čelní závěs zobrazuje obr. 9, 12 a 13. V tomto případě tvoří ložisko závěsu trubka 32, navařená na čela konzole 3 1 , která jsou privarená ke konzole závěsu 30. Rameno závěsu 5 stahují šrouby 18 na hřídeli 33. Proti otočení rameno zajistíme stavěcím šroubem 20. Svírací náboj ramene závěsu je možné svařit přímo s hřídelem konzole. Na druhý konec hřídele nasadíme rameno protizávaží. Proti pootočení ho zajistíme stavěcím šroubem. Pravý čelní závěs vrat ke stěně garáže připevníme čtyřmi svorníky stejným způsobem jako závěs levý. Připevnění vrat na rameno závěsu a rozměrové poměry vrat znázorňuje obr. 1 1 . Vlastní vrata (obr. 10 a 14) tvoří rám, svařený z ocelových úhelníků 40. Rám v rozích zpevníme výztuhami 36. Ve výztuhách jsou otvory pro přišroubování výplně vrat. K lepšímu přichycení výplně jsou na rámu navařeny ještě příchytky 37. Výplň vrat tvoří dřevěné palubky 39, přišroubované jednak k rámu 40 a jednak k dřevěným hranolům 38 vratovými šrouby M6. Je samozřej-

mé, že pro vratovou výplň je možné použít i jiný vhodný materiál. V dolní části vrat připevníme zámek a držadlo, které usnadňují manipulaci při otevírání a zavírání. Je-li výplň vrat dřevěná, natřeme ji z vnitřní strany nehořlavým ochranným nátěrem, nebo ji pokryjeme slabým plechem (nejlépe hliníkovým), aby vyhovovala bezpečnostním předpisům. Z vnější strany dřevěnou výplň natřeme ochranným nátěrem tak, že dřevo nejprve napustíme fermeží a potom natřeme bezbarvým lakem. Ocelové části konstrukce ošetříme běžným způsobem. Ve výkresech nejsou znázorněny dorazy vrat, které jsou součástí vlastní stavby garáže. Z fotografií je patrné, že je tvoří ocelové úhelníky, připevněné k podlaze a bočním stranám otvoru garáže do takové výše, aby nebránily otevírání vrat. Horní doraz vrat tvoří v mém případě rám prosklené části. Uvedené rozměry sklápěcích vrat a závěsů i způsob praktického řešení nejsou dogmatem. Každý si je může přizpůsobit podle svých požadavků, potřeb a představ. ING. VLADIMÍR DAŠEK

ROZVINUTÝ TVAR

ku předního kola ve výši osy kola; na stupnici shlížíme přes hledí a mušku. Oko je přitom asi 10 cm od hledí, aby v otvoru hledí byla vidět celá šířka mušky se středním hrotem. Měřidlo musí být zhotoveno s maximální přesností. Jedná se hlavně o míry E, F, H, J, K, z nichž H musí být přesr>ě stejné jako H', J jako J' a K jako K'. Míry Ha H'je nejlepší kontrolovat nádrhem se štíhlou rysovací jehlou, nebo se špendlíkem. Pro kontrolu rozměrů J,

J' si můžeme zhotovit plechovou měrku. Výpočet hodnot pm Vaše auto

CB M F x polovina předepsané sbíhavosti L = 0,0174 R Postup při měřeni 1. Vozem zajedeme na rovnou a příčně vodorovnou plochu. 2. Pneumatiky nahustíme na předepsaný tlak. E = D + H

F

3. Volant nastavíme rovně. 4. Při pojíždění vozem (dopředu, dozadu) asi o 1 m odpružíme (pohoupeme) pérování tlakem na nárazník. 5. Měříme i seřizujeme nejdříve odklon, pak sbíhavost. 6. Vozem popojedeme asi o 1/4 obvodu kola a měření opakujeme, abychom vyloučili chybu, způsobenou nerovností ráfků. JAROSLAV HEfiMAN

m

MONTÁŽNÍ KOLÉBKA

NA TRABANTA

Montážní kolébka se zpravidla připevňuje k diskům kol. U vozů s předním náhonem se však někdy při překlápění poškodí hnací ústrojí nebo nalomí poloosa. Proto jsem si pro naklápěni svého Trabanta zhotovil kolébku, která se upevňuje do otvorů pro zvedák (hever), ve vyztuženém bočním kraji podlahového roštu. Zatímco na soupravě stojánků, prodávané v NDR, lze Trabant ustavit jen v šikmé poloze (cca 45°), moje kolébka umožňuje naklonění o 80" na obě strany; přitom k překlopení i vrácení do výchozí polohy stačí dva lidé. Nejdůležitější však je, že po překlopení jsou kola volná a všechny části podlahy, náprav i motoru jsou dokonale přístupné. Vůz není také třeba zajišťovat proti samovolnému sklopení. Postup výroby

Nosné části kolébky tvoří dvě shodné trubky 1, jejichž ohnutí bude pravděpodobně činit největší potíže. Nemáme-li možnost použít speciální ohýbačku s trnem pro ohýbání za studena, naplníme trubky upěchovaným pískem, rozžhavíme je ve výhni a podle připravené šablony za stálé kontroly ohýbáme do žádaného tvaru. Na ohnuté trubky privaríme čelisti 7 a 8; musíme při tom dbát, aby byla zachována rozteč otvorů v čelistech pro uchycení čepů, tj. 1325 mm. Také je nutno dodržet vzdálenost 260 mm mezi osovou spojnicí otvorů v čelistech a okrajem trubky. Doporučuji proto zhotovit si jednoduchý svařovací přípravek, skládající se ze dvou trnů 0 "12 mm vzdálených od sebe 1325 mm, připevněných na podložce, a z dorazu vzdáleného 260 mm od osové spojnice obou trnů. Na každý trn nasuneme dvojici stejných čelistí 7 a 8, mezi něž vložíme distanční trubku (vnitřní průměr nejméně 12,5 mm) o délce 35 mm. Tím máme zajištěno správné usazení funkčních částí kolébky a můžeme přiložit trubku 1 a čelisti k ni přivařit. Všechny ostatní pracovní operace jsou patrný z výkresu. Překlápěni vozu do pracovni polohy

Po vyjmutí baterie z vozu, prelepení víčka nádržky s brzdovou kapalinou a vyprázdnění benzinové nádrže postupujeme takto: 1. Sejmeme poklice a povolíme matice u všech kol. 2. U obou ohnutých dílů kolébky 1 necháme upevněny delší čepy 6. 3. Kratší čepy 5 zasuneme do otvorů pro zvedák pod

dveřmi vozu na vzdálenější straně vozu směrem od podélné osy vozu (viz obrázek). 4. Díly kolébky 1 zasunujeme postupně v příčném směru pod vůz tak, aby čepy 6 zapadly do otvorů pro zvedák na bližší straně vozu. Trubky 4 pro zvedák směřují u předního dílu 1 dopředu, u zadního dozadu. 5. Konce dílů 1 spojíme pomocí šroubů s čepy 5, které jsme si připravili podle bodu 3. 6. Do konců dílů 1 zasuneme spojovací díly: díl 2 do konců vedle dveří vozu a díl 3 do konců pod krajem vozu a oba díly zajistíme stavěcími šrouby 11. 7. Zvedák zasuneme do trubky 4, zvedneme postupně přední a zadní část vozu a sejmeme kola. Podle zkušeností stačí zvednout přední část vozu — zadní část se zvedá současně. 8. Vůz zdviháme uchopením za spojovací díl 3 až do polohy, kdy vůz leží na rovných koncích dílů 1 a spojovacím dílu 2. I když je auto v této poloze stabilní, můžeme kolébku pojistit malými klínky. 9. Podle potřeby sejmeme zbylá dvě kola. Sklápění vozu do výchozi polohy 1. Kola připevníme na zdvižené straně vozu. 2. Odstraníme klíny a sklopíme vůz na kola tak, že ho lehce posadíme na kola — nepouštíme s výšky! 3. Zvedák postupně zasuneme do trubek 4 a připevníme zbývající kola. 4. Šrouby na vzdálené straně vysuneme a tím odpojíme čepy 5 od ohnutých dílů kolébky 1. 5. Díly 1 vytáhneme zespod vozu. 6. Kratší čepy 4 vysuneme z otvorů pro zvedák na vzdálenější straně vozu. 7. Matice utáhneme a nasadíme poklice u všech kol. 8. Připevníme a zapojíme baterii, odlepíme náplast z víčka nádržky s brzdovou kapalinou. JIŘÍ RACEK Rozpiska materiálu

52

SMĚR SÍLY PŘI PŘEKLÁPĚNI

VOZU

SMĚR NASUNUTÍ KOLÉBKY POD VŮZ

FC!S_4 VPRAVO, U DRUTTĚ Č"ASTI VLEVO !

53

STROJE A NÁSTROJE POHĽAD „ A "

POHĽAD „B"

POJAZDNÝ PRACOVNY STOLČEK PÔDORYS

Má dve kolesá, sedem zásuviek na náradie a drobný materiál, kĺbovú lampu a snímací zverák. Stolček možno pripojiť k elektrickej sieti predlžovacou šnúrou. Aby sa dal ľahko posúvať, je pod druhou zásuvkou umiestnený zasúvací držiak. Rozmery pracovnej dosky sú asi 650x400 mm, výška 850 mm, rozmer zásuviek 4 5 0 * 3 0 0 * 8 0 mm. Stolček je vyrobený z materiálu, ktorý dostať v maloobchode, prevažne z uholníkov 25 X 25><3 mm, zvarených elektrickým oblúkom. Zásuvky sú alebo z plechu alebo z preglejky. Obstarávacia cena je asi 350 Kčs vrátane svetla a zveráka. Pracovný stolček je skonštruovaný tak, aby sa dal použiť nielen v dielni, ale aj v modernom byte, kde nieje priestor na uloženie náradia. Svojimi rozmermi je nenáročný na umiestnenie a možno na ňom robiť väčšinu prác, ktoré pre domáceho majstra prichádzajú do úvahy. Na rezanie a pilovanie možno na dosku na zadnej strane stolčeka přichytit' zverák a pri práci stolček fixovať k podlahe prišliapnutím nohou, pre ktorú je naspodku stolčeka osobitná stúpačka. Stolček je potom veľmi stabilný. Stôl má klbovú lampu, ktorú využijeme pri iných prácach. So stolčekom a náradím možno prísť až na miesto opravy aj so svetlom. Lampu možno zložil alebo nabok, alebo pod zadnú dosku stolčeka, aoy pu odstavení stolčeka neprekážala. Stolček je pripojený k elektrickej sieti päť metrov dlhou normalizovanou šnúrou s dvojzásuvkou, upevnenou v spone na stolčeku. Jedna zásuvka zostáva voľná na vŕtanie, spájkovanie a pod., druhá je na svetlo. Šnúra je pri posúvaní navinutá na držiakoch na zadnej strane. V prípade, že stolček chceme zamykať, použijeme oceľovú lištu, uzamknutú visiacim zámkom na prednej strane stola. Ing. MIROSLAV KUBÁSEK

54

Nie každý domáci majster má elektrickú alebo ručnú stojanovú vŕtačku, ale väčšina má obyčajnú vŕtačku, bez ktorej sa pri práci v dielni, lodenici alebo na chate, kde nie je elektrický prúd, nezaobíde. Najväčší problém pri vŕtaní touto vŕtačkou je udržať ju v potrebnom smere pri súčasnom vyvíjaní tlaku na vrták a jeho otáčaní. Často sa potom stáva, že sa vrták ohýbá a praskne. Vyrobil som si jednoduché zariadenie, ktoré tieto nedostatky odstraňuje, prácu uľahčuje a zrýchľuje. Stojan môžeme upevniť kdekoľvek — na bočnú stenu skrine, do muriva a pod. — podľa veľkosti vŕtaných predmetov. Konštrukcia sa môže odlišovať podľa použitej vŕtačky, prípadne podľa materiálu, ktorý máme k dispozícii. Príklad, ktorý uvádzam, je pre ručnú vŕtačku ,,Metalis", ktorú bežne dostať kúpiť v maloobchode a väčšina jej súčias tok je odliata z ľahkých zliatin. Základom stojana sú dva vodiace

ST0|AN NA RUČNÚ VŔTAČKU stĺpiky 1 0 13 až 15 mm. Dfžku určíme podľa druhu vŕtaných predmetov — čím vyšší vŕtaný predmet, tým dlhšie vodiace stĺpiky; nižšie predmety môžeme- podložiť. Stĺpiky z obidvoch strán osadíme na 0 8 mm a vystrojíme závitom M8. Do dvoch uholníkov 2 veľkosti asi 40 mm, vyvŕtame zodpovedajúce dva otvory 0 8 mm vo vzdialenosti 120 mm a do nich upevníme vodiace stĺpiky. Rozstup stĺpikov môže byť rôzny, no čím je väčší, tým lepšie sa vŕtačka vedie. Po stĺpikoch sa pohybujú dve rúrky — jedna kratšia 3, druhá 4 dĺžkou zodpovedajúca prichyteniu na vŕtačke; v tomto prípade 275 mm. Najlepšie sú bezšvíkové rúrky, ktorých vnútorný otvor je hladký a nemusí sa

dodatočne opracúvať. Vnútorný priemer rúrok zvolíme podľa priemeru vodiaceho stĺpika, hrúbka steny má byť 1 až 2 mm. Vodiace stĺpiky spája privarený štít 5 z kotlového plechu hrúbky 4 až 5 mm, ktorého hlavné rozmery sú znázornené na obrázku. Na mieste vŕtaných otvorov 0 9,1 mm ohneme plech podľa kužeľového veka na vŕtačke. Na druhý koniec dlhšej vodiacej rúrky 4 privaríme rameno 6 z profilovej ocele približne 30><10 mm. Zvar môžeme vystužiť príložkou 7, ale nie je to nevyhnutné, lebo ťažisko sily pôsobí približne v osi vŕtačky. Pred privarením vyvŕtame do ramena upevňovací otvor, ktorý je asi o 1 mm väčší, než je zakončenie vŕtačky po sňatí ramennej opory.

PET 5

55

Súčasne vyrežeme závit M5 a M6 na upevňovaciu skrutku 8 tvaru kľučky. Rú/ky k štítu 5 a ramenu 6 prichytíme bodovými zvarmi na upevnených stĺpikoch. Potom ich zo stĺpikov snímeme a zvar dokončíme. Vrchný koniec vŕtačky sa teda

Veľa domácich majstrov má ručnú elektrickú vŕtačku. Určite preto uvítajú návod na prídavné zariadenia — nástavec, ktorý umožňuje využiť vŕtačku aj na jednoduchšie rezanie. Postup práce Rukoväť 1 je vyrobená z Jäklovho profilu 15x30 mm, dĺžky 100 mm;

56

nasadzuje do otvoru v ramene 6 a po nastavení sa jej poloha zabezpečí kľučkou 8. Spodná časť vŕtačky sa nastavuje do stojana dvoma čapmi 9, ktoré nahrádzajú upevňovacie skrutky M5 s kužeľovou hlavou pri veku vŕtačky. Rozmery týchto skrutiek sú znázornené na obrázku. Po nasunuti do otvorov v ramene 6, spustíme vŕtačku do spodnej polohy tak, aby čapy boli v zodpovedajúcich otvoroch štítu a potom vŕtačku zabezpečíme kľučkou. Takto možno otočiť vŕtačku aj na druhý stupeň rýchlosti pomocou druhej dvojice čapov. Tlak na vrták vyvíja páka 10. Jeden čap páky 11 je pripevnený k stĺpiku pomocou uholníčka 12, vyrobeného z plechu hrúbky 2 až 3 mm. Má otvory 0 8,1 mm a 6 1 mm. Tlak sa z páky prenáša čapom 13, vzperou 14, ďalším čapom 15 a oporou 16. Priemer čapov je ľubovoľný stačí skrutka M5 až M6 s časťou hladkého drieku. Axiálnu vôľu čapov je dobré vymedziť, vždy dvoma maticami a podložkou. Tlak na páku vyvíjame alebo rukou predĺženým ramenom páky (pri malých priemeroch vrtákov), alebo nohou na páku 18. Páka je pripevnená k skrini alebo murivu pomocou otočného závesu 19. Na vrchnú páku sa tlak prenáša oceľovým lankom 17 alebo drôtikom, vhodne upraveným na dĺžku

v otvoroch obidvoch pák. Vrchná páka je z profilovej ocele asi 6 x 20; spodnú stačí vyrobiť z dreva. Chýba už len vhodný stolček 20 z dreva alebo plechu, ktorý riadne upevníme na stenu. Pri montáži dbáme na to, aby sa zachovali kolmosti lebo inak by vŕtané otvory neboli kolmé a presné. Ak sa nám tc nepodarí, opravíme podloženie stojana alebo stolčeka. Aby sa vŕtačka po uvoľnení páky 18 sama vracala do vrchnej polohy, nasunieme na vodiace stĺpiky vhodné pružiny 2 1 , ktoré môžu mať vnútorný priemer oveľa väčší ako je stĺpik. Priestor pod stolčekom využijeme na poličky 22, ktoré jednoduchým spôsobom zavesíme na stolček alebo na stenu. Ukladáme do nich potrebné nástroje (např. súpravu vrtákov 23 vložených do drevenej dosky). Veľkou výhodou tohto vyhotovenia je jednoduchá montáž vŕtačky na stojane; stačí uvoľniť nastavovaciu skrutku ramenovej opory, vŕtačku vložiť do stoiana a zabezpečiť. Rovnako rýchlo môžeme vŕtačku použiť aj mimo stojana. Dobrým doplnkom je malý stolový zveráčik, ktorým upevňujeme predmety pri vŕtaní na stolčeku. Potom môžeme jednou rukou točiť a druhou s citom tlačiť vrták do rezu pákou 10. Ing. FRANTIŠEK ŽITNÝ

jeden koniec prispôsobíme na 0 130 mm. Diel 2 vystrihneme z plechu hrúbky 2,5 mm; otvor 0 47 pre puzdro 5 vyvŕtame a vypilujeme. Ďalej vyvŕtame otvory 0 4 a 5 mm. Diel 3 ohneme z plechu hrúbky 1,5 mm podľa 0 130. Diel 4 vystrihneme podľa výkresu a prispôsobíme na poz. 2. Puzdro 5 vysústružíme a rozrežeme z jednei

strany v šírke asi 1,5 mm a v dĺžke 55 mm. Platničky 6 vyrobíme z páskovej ocele 6 x 2 0 mm. dĺžky 25 mm. Obidve platničky spoločne predvŕtame; v jednej bude otvor 0 6,3 a v druhej závit M 6. Takto pripravené diely k sebe privaríme, vrátane poz. 17, t. j. skrutky M 6. Aby sme mohli zmontovať teleso kotúčovej píly, musíme ešte vyrobiť nastavovač 7 a plech 8. To je prvá časť nástavca k ručnej elektrickej vŕtačke. Druhá časť sa skladá z tŕňa 14 a podložky 15, ktoré vysústružíme podľa výkresu.

TŔŇ KOTÚČ. PÍLY

TELESO KOTÚČ.PILY

57

Montáž nástavca na elektrickú ručnú vŕtačku Do skľučovadla vŕtačky upneme tŕň kotúčovej píly, nasunieme teleso kotúčovej píly a pootočíme tak, aby sklon vŕtačky vyhovoval aj na držanie, aj na spúšťanie. Na tŕň kotúčovej píly nasunieme kotúč píly, podložku a maticou 16 pritiahneme.

Aby sa skľučovadlo neotáčalo, zasunieme do otvoru 0 10 na puzdre 5 kľučku skľučovadla držadlom tak, aby zasahovala aj do skľučovadla a kľúčom č. 17 dotiahneme. Takto máme nástavec kotúčovej píly pripravený na rezanie. Samotné rezanie je jednoduché; hĺbka rezu je obmedzená priemerom

píly. Pri rezaní veľkých dosák nepotrebujeme pomoc druhej osoby. Rezať môžeme buď podľa rysky, buď podľa prichyteného pravítka. Pri práci treba dbať na bezpečnosť. Musíme vždy čakať, kým sa kotúč úplne nezastaví a vŕtačku spúšťať vždy až tesne pred rezaním. VLADISLAV SKÁLA

Rozpis materiálu

SVÁŘEČKA Z AUTOMOBILOVÉHO DYNAMA Na některé svářecí práce se nehodí transformátor, neboť má tu nevýhodu, že lze použit jenom určité elektrody, a to s obalem kyselým nebo rubilovým. Tyto elektrody nejsou vhodné například při provádění polohových svarů. Proto je v domácí dílně užitečným pomocníkem svářečka z automobilového dynama. Autobusové dynamo (800 W, 24 V, 1450 ot) připevníme společně s motorem (2,2 kW, 1450 ot) na rám. Mechanicky spojíme spojkou. Rozměry rámu a spojky neuvádím, protože jsou závislé na rozměrech dynama a motoru, které jsou k dispozici. Na dynamu odpojíme budicí vinutí a buzení nahradíme usměrňovačem. Při zkratu během zapalování oblouku by se totiž dynamo odbudilo. Usměrňovač postavíme na napětí 50 V, 2 A. Vřazením regulačního odporu do budicího okruhu dosáhneme plynulé regulace buzení a tím i svářecího proudu. Svařovací proud odebíráme z uhlíků dynama. Přebuzením dynama dosáhneme na výstupu až 120 A, což dobře vyhovuje až pro elektrodu 0 3,15 mm. Elektromotor připojíme na síť 3 * 3 8 0 V kabelem přes vypínač V. Nejvhodnější z důvodů váhy a roz-

Schéma zapojení V — vypínač, TR — transformátor, D — diody, C — kondenzátor, R — regulační odpor, BV — budicí vinuti, RD — rotor dynama

58

měrů je elektromotor 2,2 kW, 1450 ot. Vyšší otáčky dynamo nesnese.

Průřez středního sloupku jádra transformátoru 10 cm 2 (čistý průřez železa; papírovou izolací nabude), průměr drátu primárního vinutí 0,45 mm, průměr drátu sekundárního vinutí 1 mm, počet závitů primárního vinutí 950, počet závitů sekundárního vinutí 234. Pro usměrnění lze použít různé usměrňovače: selénové,' germaniové nebo křemíkové diody. Nejvýhodnější je můstkové zapojení čtyř diod pro celovlnné usměrnění. Použil jsem čtyři diody 23NP70, které snesou 3 A. Diody opatříme chladiči. Pro částečné vyhlazení usměrněného napětí je možno paralelně připojit kondenzátor 100 (i F/100 V. Ďo okruhu buzeni je ještě vřazen regulační odpor o hodnotě 25 fi. Je navinut z odporového drátu Kanthal o průměru 0,6 mm (měrný odpor 4,76 Í2/1 m). Zkušenosti s provozem svářečky jsou dobré. Svařovat lze všemi druhy elektrod a ve všech polohách. Kvalita svarů je dobrá. Obavy z přetížení jsou zbytečné, protože doba hoření elektrody je kratší, než příprava svaru pro další svařování a příprava další elektrody do kleští. Chlazení vlastním ventilátorem je dostačující. Svářečka je složena ze součástek, které jsou běžně dostupné a je stavebně nenáročná. MILAN KALNÝ

Na okružní pile si snadno a rychle s pomocí jednoduchých přípravků vyrobíme tzv. srubovinu, z níž vložením pera vznikne kvalitní stěna chaty, besídky, kůlny ap. Výhodou tohoto způsobu je, že můžeme využít nejlevnějšího materiálu, i koupeného na pile jako odpad. Obr. 1 ukazuje, jak s pomocí dvou zkosených lišt připevněných souměrně na obou stranách listu okružní pily pohodlně tyčovinu rozpůlíme. Obr. 2 znázorňuje přípravek pro hranění půlené tyčoviny. Jsou to jakési saně — prkno rozměrů 250 — 3 0 0 x 1 2 x 2 , 5 cm, k němuž je ze spodu přišroubována lišta. Ta se pohybuje mezi dvěma lištami přišroubovanými ke stolu pily. Lišty musí být upevněny tak, aby saně se pohybovaly sice bez stranového tření, ale také bez zbytečné vůle, která by zmenšovala přesnost řezu. Na konec saní přišroubujeme opěrný špalíček, opatřený dvěma bodci, které zajišťují stálou polohu rozpůlené tyče na saních (bodce vytvoříme tak, že po zatlučení hřebíků do špalíku uštipneme jejich hlavičky a spilujeme tělo hřebíků do špičky). Práce s přípravkem je jednoduchá. Saně vysuneme před pilový kotouč, na bodce nasadíme podélně prkno v takové vzdálenosti od pilového kotouče, aby výsledná tloušťka hrany byla nejméně 2,5 cm. Levou rukou pak přidržíme prkno k saním a pravou rukou saně tlačíme volně vpřed. Protilehlou stranu tyčoviny srovnáme na okružní pile podle pravítka (obr. 3). POZOR! Na všech třech obrázcích scházi kryt pily — nekreslili jsme jej, abychom nezmenšovali přehlednost vyobrazení. Vám však může za-

chránit jeden nebo více prstů. Proto jej neodstraňujte! Obr. 4 ukazuje vyřezání drážky do srovnaných hran podle pravítka. Hloubka drážky je určena výškovým

Hliník a jeho zliatiny sa v amatérskej praxi vo veľkej miere využívajú pre ľahkú opracovateľnosť a pomernú stálosť v normálnej atmosfére. Hliník má však jednu nevýhodu — j e veľmi mäkký a ľahko sa na povrchu poškriabe a odiera. Povrch predmetov z hliníka samovoľne oxiduje, a vytvorená tvrdá vrstvička kysličníka hlinitého je vlastne prirodzenou ochranou. Keďže hrúbka vrstvičky je asi len 0,4 |im (0,000 4 mm), umele môžeme vytvoriť hrubšiu kysličníkovú vrstvu, 5 až 40 nm, špeciálnymi postupmi 150 až 200 [im. Na bežné použitie postačí vrstvička hrubá 5 až 10|xm. Hliník oxidováním svoje rozmery nezmenšuje, skôr trochu narastá, Oxidová vrstva j-e krehká, pórovitá a má

nastavením stolu pily. Dvě hloubky určují šířku pera, které vkládáme mezi jednotlivé prvky, jak ukazuje obr. 5. JAROMÍR ŠEBEK

izolačné vlastnosti. Napríklad vrstva hrúbky 0,000 6 mm (6 nm) vydrží napätie 100 V, vrstva hrúbky 0,01 mm až 250 V. Pórovitosť je veľmi výhodná pri vyfarbovaní oxidovaného hliníka. Umelú kysličníkovú vrstvu môžeme vytvoriť chemicky alebo elektrochemicky (jednosmerným a striedavým prúdom). Príprava povrchu Nerovnosti povrchu vyrovnáme brúsením a potom ho vyleštíme. Ryhy v materiáli sa po oxidácii prejavia oveľa viditeľnejšie, preto mechanickej úprave venujeme veľkú starostlivosť, lebo od nej závisí celkový efekt. Vyleštený predmet dokonale odmastíme např. v roztoku prášku P3, alebo v roztoku niektorej povrchovo aktívnej látky, ktorá sa používa na pranie. Aby oxidácia

59

prebehla ľahšie, moríme predmet 1 až 2 minúty v 3 až 5 % lúhu sodnom pri teplote 50 až 80 °C. Morenie nie je potrebné, ak chceme oxidovať chemicky. Po morení povrch dobre opláchneme. Chemická oxidácia Hliník ponoríme na 1 až 2 minúty do 10% roztoku NaOH zohriatého na teplotu 70 až 80 °C. Po oxidácii opláchneme predmet v 2% kyseline soľnej a zvyšky kyseliny vymyjeme v horúcej vode. Takto získame pomerne tenkú vrstvičku kysličníka hlinitého, ktorá nepostačuje, ak je povrch vystavený mechanickému namáhaniu. Lepšie výsledky pri chemickej oxidácii dosiahneme oxidováním v roztoku s prídavkom chrómanu sodného, ktorý pripravíme takto: hydroxid sodný 2 g sóda bezvodá 50 g chróman sodný 15 g voda 1000 ml V tomto roztoku predmet oxidujeme 5 až 30 minút pri teplote 85 až 100 °C. Doba oxidácie je pri čerstvom roztoku kratšia, pri vyčerpanom ju predĺžime až na hornú hranicu. Po oxidácii predmet dobre opláchneme. Vrstva kysličníka v tomto prípade má hrúbku 0,5 až 1 nm. V porovnaní s predchádzajúcou lepšie sa vyfarbuje a je aj odolnejšia proti korózii. Povlak kysličníka ie však pomerne mäkký a citlivý na mechanické opotrebenie. Elektrolytická oxidácia — eloxovanie Chemickou oxidáciou dosahujeme malú hrúbku povlaku a veľmi mäkkú. Preto chemickú oxidáciu používame len vtedy, keď predmety nie sú vystavené mechanickému namáhaniu a odieraniu. Chemická oxidácia má len tú výhodu, že je jednoduchá a nevyžaduje zložité zariadenia. Aby sme dostali hrubšie a tvrdšie povlaky, musíme oxidovať elektrolyticky, a to striedavým aj jednosmerným prúdom. Vhodne zvoleným spôsobom môžeme docieliť rozličné hrúbky a odtiene povlakov. Pri oxidácii striedavým prúdom potrebujeme sieťový transformátor, ktorý má sekundárne vinutie s odbočkami na 15, 20, 30, 40, 50 a 60 V. Pri menej náročných prácach vystačíme len so sekundárnym vinutím 20 V. Výkon transformátora volíme podľa plochy, ktorú chceme oxidovať, pričom počítame, že budeme potrebovať prúdovú hustotu 3 A / d m 2 plochy predmetu. Ďalej je v sérii so sekundárnym vinutím zaPrehfad elektrolytov a spôsobov oxidácie striedavým prúdom

pojený reostat a ampérmeter na kontrolu prúdovej hustotv. Odpor reostatu postačí 5 O. Musí byt vinutý z takého drôtu, aby sa pri prevádzke priveľmi neohrieval. Na oxidáciu sú najvhodnejšie sklené alebo novodurové vaničky. Pri malých súčiastkach použijeme fotografické misky. Veľmi dobrá je aj nádoba zo starého akumulátora, ktorú po vybratí článkov vyčistime benzínom a vodou s prídavkom saponátov. Použitie striedavého prúdu má tú výhodu, že môžeme oxidovať naraz dve súčiastky. Dbáme pritom na to, aby obe boli rovnako veľké. Ak oxidujeme len jednu súčiastku, alebo ak jedna v porovnaní s druhou je veľmi malá, použijeme pomocnú elektródu z hliníkového plechu. Elektróda musí mať taký istý veľký povrch ako oxidovaná súčiastka. Závesy urobíme z hliníkového drôtu takého prierezu, aby prúdová hustota v nich nepresahovala 4 A/mm 2 . Po každej oxidácii zoškriabeme naoxidovanú vrstvu, aby závesy mali dobrý kontakt so súčiastkami. Pre pružné závesy možno použiť vhodnú zliatinu hliníka (iné kovy nie). Pri použití kyseliny sírovej získame priehľadnú oxidovú vrstvu hrúbky 4 až 5 |im. Ak použijeme kyselinu šťaveľovú, bude oxidová vrstva žltá, hrúbky 10 nm. Pre amatérske účely, ak nechceme súčiastkv farbiť, sa odporúča použiť kyselinu šťaveľovú, pretože nemá leptavé účinky ako kyselina sírová a lepšie sa s ňou pracuje. Oxidácia jednosmerným prúdom sa len málo odlišuje od oxidácie striedavým prúdom. Striedavý prúd usmerníme vhodným usmerňovačom, najlepšie v mostíkovom zapojení. Súčiastky, ktoré chceme oxidovať, zapojíme na kladný pól a budú ako anóda (odtiaľ je aj názov anodická oxidácia), záporný pól zapojíme na katódu z čistého olova. Ak máme akumulátorovú batériu vhodného napätia a potrebnej kapacity, môžeme ju použiť na oxidáciu. Z tabuľky vidieť, že pri eloxovaní jednosmerným prúdom je väčší výber elektrolytov, ktorý ešte nie je vyčerpaný. Prvým až tretím spôsobom získame povlaky hrubé asi 5 \im. Pri treťom sDÔsobe má povrch sivv až zelený odtieň. Štvrtým spôsobom môžeme získať povlak hrubý až 30 nm, ktorý má charakteristický žltý odtieň. Piatym spôsobom dosiahneme tvrdé povlaky hrubé až 200 nm, ale pri tomto spôsobe musíme intenzívne chladiť, aby sa teplota udržala okolo 0 °C. Napätie spočiatku udržujeme 25 až 30 V, ku koncu oxidácie postupne zvyšujeme až na 120 V. Tento spôsob použijeme vtedy, ak sú súčiastky vystavené odieraniu. Farbenie oxidovaného hliníka Farbiť možno už pri oxidácii, ak sa použije vhodný postup, avšak nedosiahneme ľubovoľný farebný odtieň. Výhodnejšie je povrch vyfarbiť až po oxidácii, ak ho natrieme alebo ponoríme do roztoku vhodného anorganického alebo organického farbiva. Najlepšie je použiť anilínové alebo alizarínové farby. V praxi sa osvedčili farby Dúha alebo pečiatková farba na gumové pečiatky. Na farbenie si pripravíme 0,05 až 0,2% roztok farby vo vode. Ak chceme získať tmavší alebo čierny predmet, pripravíme si až 1% roztok (1 g farbiva v 1 00 g roztoku). Ak chceme, aby farba bola trvanlivejšia, roztok zahrejeme na 55 až 65 °C a farbíme pol hodiny, pričom občas roztok zamiešame. Vrstvy tenšie než 5 |im sa zvyčajne veľmi zle farbia. Vyfarbený predmet opláchneme vo vode. Po osušení ho môžeme potrieť konzervačnou vazelínou alebo roztokom parafínu v benzíne. Utesňovanie pórov Oxidovaná vrstva je veľmi pórovitá, čo je niekedy nežiadúce. Preto ak predmet, ktorý sme oxidovali, nebudeme farbiť, odporúčame utesniť póry vyvařením

60

v destilovanej vode 1 5 až 30 minút. Predmety oxidované v kyseline sírovej treba vyvariť v 5% roztoku dvojchrómanu draselného. Zvýši sa tak odolnosť proti korózii, ale povrch má slabý žltozelený odtieň. Ak chceme z akýchkoľvek dôvodov odstrániť oxidovaný povlak, predmet ponoríme na 20 až 40 sekúnd do 5% lúhu sodného, zohriatého na 50 až 60 °C. Po-

Chladné zbrane

Do tejto skupiny patria např. meče, kordy, šable, fleurety, rapíry, halapartne a pod. Z hľadiska používaných materiálov môžeme hovoriť o kombináciách. Čepele bývajú zdobené tauzovaním zlatom, striebrom alebo morením. Aj nekovový materiál sa vyskytuje vo veľkom množstve. Býva to kosť, perleť, drevo, textil, koža, polodrahokamy, atď. Pred konzerváciou predmet opatrne rozoberieme, aby sme ho mechanicky nepoškodili (neobrusujeme roztlačené zakončenie čepelí hlavíc pri snímaní rukovätí). Čepeľ postupne opilúvame po obvode až dovtedy, kým nemôžeme rukoväť (spolu s košom např. na šabli) pohodlne sňať. Tesáky a dýky mávajú polene črienky (střenky) v osi čepele. Nity sú v mnohých prípadoch kónické, takže ak ich vyklepáváme opačným smerom, črienka praskne. Preto je vhodné nit porovnať na jednej aj druhej strane a podľa pozorovaného rozdielu priemeru zvoliť smer vyklepávania. Po rozobratí predmet odmastíme nahrubo organickými rozpúšťadlami, účinnejšie potom pomocou jednosmerného prúdu. Odmašťujeme v kúpeli, pokiaľ možno neutrálneho saponátu, použiť možno aj 5 % roztok hydroxidu sodného. Predmet zavesíme ako katódu. Anódu tvorí nehrdzavejúci plech, ktorého plocha má zodpovedať ploche predmetu. Nehrdzavejúci plech možno v nevyhnutnom prípade nahradiť platničkou z takého materiálu ako je odmašťovaný predmet. Zdrojom jednosmerného prúdu je usmerňovač, ktorý môže 2 vyvinúť konečný prúd 0,03 A/cm pri napätí 6 až 10 V. V alkalických odmašťovacích

tom ho opláchneme vo vode a môžeme znovu oxidovať. Oxidováním výrobkov z hliníka a jeho zliatin môžeme zlepšiť ich vzhľade odolnosť proti odieraniu a korózii. Postup oxidácie nie je veľmi zložitý a dá sa dobre uskutočniť aj v domácej dielni. ING. PAVEL ŠOLTIS

kúpeľoch nenechávame predmety veľmi dlho, stačí 3 až 5 minút. Po vybratí ich opláchneme v destilovanej vode. Až potom začneme odhrdzovať. Účinok elektrického prúdu aj tu urýchľuje chemický rozklad, presnejšie prevod koróznych splodín do elektrolytu, ktorý vytvorí 10% roztok Chelatonu III. Pracujeme pri prúdových hodnotách na hranici 1 2 V 2 a hustote v rozmedzí 1,5—6 A/dm . Predmet nenechávame bez kontroly. Vyberáme ho z kúpeľa a mechanicky odstraňujeme hrdzu drôtenou kefou. Po odstránení koróznych splodín predmet vysušíme a vyleštíme oceľovou drôtenou kefou a potom ho opäť na niekoľko minút vložíme do kúpeľa Chelatonu III. Po opláchnutí povrch predmetu pasivujeme. Aj v tomto prípade využijeme alebo výborné účinky jednosmerného prúdu, alebo pasivujeme za tepla ponorením. Pasivačným kúpeľom bude 3 až 5 % roztok dvojchrómanu draselného. Ponor trvá asi 1,5 minúty pri teplote okolo 80 °C. Na povrchu predmetu sa vytvorí odolná vrstvička chromanov, ktorá ho chráni pred priamymi vonkajšími vplyvmi. Po vybratí z pasivačného roztoku predmet hneď vytrieme suchou a čistou handrou, inak sa na povrchu vytvoria žltkasté škvrny. Pri teplote 100 °C ho niekoľko hodín sušíme a potom napúšťame konzervačnými voškami alebo olejom. Vysúšanie nesmieme podceňovať, inak zostanú pod ďalšou konzervačnou vrstvou vlhké miesta, ktoré prácu znehodnotia. Predmety umiestené vo vlhku nalakujeme. Kúpeľ na odhrdzavenie odstráni z predmetu nielen hrdzu, ale aj

všetky predchádzajúce povrchové úpravy. Striebrolesklý povrch, získaný použitím chelatonového kúpeľa môžeme ďalej upravovať tanátovaním, farbiť chemicky alebo ohňom. Najvhodnejšie a aj najdostupnejšie sú dva spôsoby: tanátovanie, ktorým dosiahneme modročiernu až čiernu farbu a chemické farbenie. O brynýrovaní budeme hovoriť až v nasledujúcom texte. Pri novších predmetoch sa môžeme stretnúť s chrómovaným alebo niklovaným povrchom. Tu je korózia — v pomere k úprave a aj pomerne malému časovému obdobiu — viac-menej lokálna. Napadnuté miesta očistíme mäkkým kovom a koróznu vrstvu odstránime leštením. Potom povrch odmastíme a vložíme do kúpeľa, ktorý je zmesou destilovanej vody a saponátu. Zapojenie do obvodu je také isté ako pri odhrdzovaní. Kúpeľ znečistený hrdzou niekoľkokrát vymeníme. Prúdové hodnoty zostávajú také isté ako pri odhrdzovaní. Čepele zdobené zlatom a striebrom môžeme odhrdzovať bez rizika v tom prípade, ak ide o kov vtepávaný do vopred upravených ornamentov v základnom materiáli. V opačnom prípade (galvanické pozlátenie alebo postriebrenie) miesta pred odhrdzavením vykryjeme lakom. Hlavice a rukoväte chladných zbraní bývajú vyrobené z bronzu alebo mosadze.Tieto materiály ošetrujeme takým istým spôsobom. Po odmaštění ich očistíme v kúpeli Chelatonu III a povrch pasivujeme. Dokonalý efekt získame, ak si pripravíme dva kúpele 10 % Chelatonu III. V prvom zavesujeme predmety ako anódu. Teda v obrátenej polarite. Nežiadúca patina sa tým

Čepeľjatagánu s mosadzným kovaním: vfavo pred konzerváciou, vpravo po konzervácii Chelatonom III

61

rozvoľní a po opláchnutí prenesieme predmet do druhého kúpeľa, kde ho zavesíme ako katódu. Leštiaci účinok Chelatonu sa tak prejaví najlepšie. Po opláchnutí opäť pasivujeme, predtým ho však vyleštíme na mosadznom kotúči. Postriebrený farebný kov vyčistíme tak, že použijeme kombináciu kyseliny citrónovej a Chelatonu III. Predmety najskôr dokonale odmastíme. Potom ich ponoríme do roztoku destilovanej vody a kyseliny citrónovej v pomere 1:5. Červenohnedé škvrny sírnika strieborného sa rozpustia. Môžeme si pomôcť aj mechanickým spôsobom. Potom predmet čistíme elektrochemicky v kúpeli Chelatonu III (predmet — katóda, anóda — nehrdzavejúci plech). Časový rozdiel medzi ukončením odhrdzavenia a pasiváciou musí byť čo najkratší, lebo striebro sa rýchlo pokryje novou vrstvou korózie. Pasivujeme v roztoku dvojchrómanu draselného s pridaním hydroxidu sodného. Pasivačné zariadenie vyzerá asi takto: Do výšky uvedeného elektrolytu pripevníme predmet a prepojíme ho s hliníkovou platničkou. Od tohto momentu vzniká článok a pasivačný proces začína. Ak nemáme hliníkovú platničku, môžeme použiť aj Al drôt, ktorý stočíme do špirály, čím vytvoríme potrebnú plochu pre vznik článku (obr. 1). Jednotlivé nakonzervované súčiastky opatrne zmontujeme tak, aby sme sa ich nedotkli holou rukou. Jednotlivé súčiastky zmontujeme alebo klasickým spôsobom, alebo pomocou živíc. Živice majú tú výhodu, že predmet sa dá trvalo rozoberať; častejšie ošetrenie predlžuje jeho životnosť. Nevhodné sú tie druhy živíc, ktoré sa nedajú odstrániť. Montáž čepele s rukoväťou (jílcem) zaliatím kolofóniou alebo živicou (dammarou) možno kedykoľvek obnoviť. Potrebné množstvo živice roztopíme v malej miske

Obr. 1 Pasivácia strieborných a postriebrených predmetov 1 — predmet, 2 — vodič, 3 — hliníková špirála (platnička), 4 — elektrolyt (dvojchróman draselný + + NaOH)

3 Obr. 2 Tmelenie rukoväti s čepeľou 1 — čepeľ, 2 — Dentacryl, 3 — drevo rukoväti a nalejeme do vnútra rukoväti, ktorej jednu stranu zapcháme. Predhriatú čepeľ ihneď vtlačíme. Po stuhnutí živice je spoj hotový (obr. 2 ) . Strelné zbrane Najčastejšie sú vyrobené v kombinácii kovu a dreva s najrôznejšou výzdobou, ktorá sa vzťahuje k jednotlivým historickým obdobiam. Jednoduché mechanizmy, ktoré sa

postupom času zdokonaľujú, bývajú veľmi poškodené. Zhrdzavený zámok môžeme opraviť, ale chýbajúce alebo demolované súčiastky sa dajú ťažko nahradiť. Na dekoračné účely väčšinou postačí, ak sa predmet dokonale ošetrí. Začneme demontážou. Zámky a spúšťový systém odmastíme v petroleji alebo nafte, ktoré preniknú koróznymi vrstvami a pomáhajú uvoľňovať vzájomne dosadajúce plochy. Ručne rezané zhrdzavené závity sú často problémom. Potrebné náradie preto prispôsobíme požadovaným rozmerom skrutiek, čím sa vyhneme častému mechanickému poškodeniu. Až po vyčerpaní všetkých možností odvŕtavame a nahrádzame novým materiálom. Hlavy skrutiek pripilujeme, pri vzácnejších predmetoch ručné závity prerežeme. Otvory pre skrutky vyplníme tak, že do maticového priestoru dáme niekoľko kvapiek technického Dentacrylu a skrutku potretú olejom zaskrutkujeme. Po stuhnutí živice ju vyskrutkujeme; vytvorenú závitovú vložku možno kedykoľvek vybrať. Jednotlivé súčiastky dôkladne prezrieme. Mechanicky poškodené miesta vyrovnáme, prasknuté časti zospájkujeme. Spájkujeme natvrdo mosadzou, lebo spájkovanie cínom je menej trvanlivé. Použijeme ho však v prípade, keď nemôžeme prehriať materiál na vysokú teplotu. Jednotlivé súčiastky zámkov a spúšťového systému zbavujeme hrdze v kúpeli z 10 % Chelatonu III. Elektrolytické odhrdzavenie je vhodné pre všetky pohyblivé súčiastky s výnimkou všetkých druhov Schéma nom I I I

Chelato-

demontáž -> odmastenie (hrubá nečistota) -» odmastenie (elektro) -» odhrdzavenie -» opláchnutie -> sušenie '-> leštenie -» ponor (odhrdzovací kúpeľ) -> opláchnutie -> pasivácia -> sušenie —> konzervácia (olej, vosk)

Pištoľ pred konzerváciou (vľavo) a po konzervováni v Chelatone I I I (vpravo)

62

odhrdzovania

Hlaveň a zámok zápalnej šnúry po ošetrení v kúpeli kyseliny fosforečnej (vľavo) a zväčšenina povrchu zámky po vyčistení v kyseline fosforečnej (vpravo) pier v zámkovom a spúšťovom kom, zbrojným olejom a pod. a stmavne). Po vychladnutí starostli systéme. V týchto prípadoch koróziu přeleštíme flanelom. vo vymyjeme lak, ktorým sme nieodstránime mechanicky. Zámkové a spúšťové časti konktoré časti vykrývali a celý povrch V priebehu odhrdzovania menia zervujeme účinkom elektrického naolejujeme a přeleštíme. sa vlastnosti materiálu, ktorý krehne prúdu. Prevádzkové hodnoty sú Drevené časti vyčistíme saponáa ľahko praská. Dbáme na to, aby také isté ako pri chladných zbra- tovou penou a po osušení vymyjezvyšky korózie nezostávali v záviniach. Jednotlivé súčiastky odmasme v terpentíne. Zachovalý povrch toch a podobných členitých miestíme, zbavíme hrdze a pasivujeme. pažby a predpažbia napustíme zmetach a pomáhame ich rozvoľniť Pasivovaný a vysušený predmet sou včelieho vosku rozpusteného drôtenými kefami a pod. napustíme zbrojným olejom. Nie- v benzíne. Ak je drevo napadnuté Hlavne zbraní, ak nie sú zdobené, ktoré súčiastky sú zdobené more- červotočou alebo iným hmyzom, odhrdzujeme v kúpeli kyseliny fosním, ktoré takisto musíme obnoviť. napustíme ho firemným prípravkom forečnej — 25 % kyseliny fosforečPreto si na kontrolu necháme aspoň Pentalidoi. Roztok do chodbičiek nej a 2 % butylalkoholu doplníme dávame injekčnou striekačkou, prona jednej časti morenia pôvodný do 1 0 0 % vodou na 1 liter kúpeľa ces niekoľkokrát opakujeme. Praskodtieň. Zväčša sa vyskytujú 3 farebpridávame 5 g tiomočoviny. Priebeh nuté časti lepíme alebo teplým né tóny: čierna, modrá a hnedá. samotného odhrdzovacieho proceNiektoré druhy moriacich kúpeľov glejom, alebo lepidlom Herkules po su je znázornený v schéme. Kúpeľ predchádzajúcom odmaštění. majú — ak je predmet vystavený tohto zloženia odporúčam najmä nepriaznivým vonkajším vplyvom V niektorých prípadoch musíme z estetických dôvodov. Sivý povrch — tendenciu opätovne korodovať. obnoviť politúru. Drevo prebrúsime, konečnej fosfátovej úpravy dáva Moríme na čistý vyleštený namoríme a nanesieme novú politúcelkový lepší vzhľad. Pri odhrdzovapovrch. Plochy s ornamentálnou ru. Chýbajúce časti intarzií dopĺňaní elektrolytickým spôsobom získa výzdobou pred morením vykryjeme. me pokiaľ možno pôvodne použipredmet striebrolesklý povrch, Moriace kúpele sa od seba odlišujú tým materiálom. ktorý sa hodí viac pre spúšťový pracovnou teplotou, aj zložením, PETR DANEŠ a zámkový systém. Je to však vec a podľa toho sa líši aj krycí povlak. názoru. Hlavne odhrdzujeme vo valcovitej nádobe, ponárame ich Tvorí ho alebo včelí vosk, alebo (pri Poznámka redakce: Pretožezbrakolmo ústím nahor, aby sa vnútri teplejších kúpeľoch) voskovoživič- neakotakésú nebezpečné predmety né zmesi. Súčiastku a moriaci roztok vzťahuje sa na ich zbieranie právna nahromadil plyn, ktorý pri procese predhrejeme na pracovnú teplotu. norma. Podľa nej sa např. mladšie vzniká. Drôtenou kefou dočistíme Moridlo nanášame na predmet typy zbraní musia zbaviť funkcie. zápalné kanáliky, panvičky, vonkaja sýtosť farebného tónu kontrolujeNábojové komory sa zavaria alebo šiu a vnútornú stranu hlavne. Hrdzu me (rátame s tým, že po konečnej hlavne sa upravujú tak, aby predmet splachujeme horúcou vodou. Po úprave naolejovaním získaný odtieň nemohol slúžiť prvotnému účelu. úplnom odhrdzavení hlavne osušime, vyleštíme na drôtenom kotúči, odmastíme a na niekoľko minút Ukážka dreva pažby napadnutého červotočou znovu ponoríme do kúpeľa. Po vybratí vnútornú a vonkajšiu stranu dokonale vytrieme suchou a čistou handrou. Sušíme pri teplote asi 120 C niekoľko hodín a potom predmet znovu přeleštíme na kotúči. Nakoniec hlaveň napustíme vos-

Schéma odhrdzovania fosforečnou

kyselinou

odmastenie -» odhrdzovanie -• sušenie -» leštenie (drôtená kefa) -> fosfátovanie -> sušenie -» konzervácia (olej, vosk)

63