Venkov se vylidňuje a mladí utíkají do měst za lepšími podmínkami? Jsou místa, kde je to přesně naopak. Co si ti lidé myslí?

Rusové odešli, uran zůstal Napsal uživatel Otto Hejnic Čtvrtek, 07 Květen 2009 10:11 - Aktualizováno Čtvrtek, 14 Květen 2009 09:40

Venkov se vylidňuje a mladí utíkají do měst za lepšími podmínkami? Jsou místa, kde je to přesně naopak. Co si ti lidé myslí?

„Osečná, na rozdíl od většiny menších sídel, se zvětšuje a mládne. V roce 2000 jsme měli 960 obyvatel, starých v průměru čtyřicet pět let. Nyní jich máme 1070 s věkovým průměrem asi třicet pět let, což je na malé město dobré," řekl mi starosta Jiří Hauzer, který je také předsedou mikroregionu Podralsko.

Malebná Osečná leží na půli cesty mezi Libercem a Stráží pod Ralskem, ve zvlněné krajině lesů a rybníků. Do médií se dostala minulý rok během protestů zelených proti možné těžbě uranového ložiska Osečná-Kotel. Všiml by si jinak městečka někdo?

Když jsem dorazil na místo, na stráních Ještědu se ještě bělal sníh, ale na komín bývalé mlékárny už přiletěli čápi. Městská práva Osečná získala v roce 1576, patří do ní ještě Lázně Kundratice, Druzcov, Zábrdí, Chrastná a Kotel, ve kterém rostou památné lípy. Kus nad ním je Čertova zeď, čedičový útvar vystupující z pískovcových usazenin. Za Osečnou pramení Ploučnice. V lesích za městečkem začíná vojenský prostor Ralsko, kde v letech 1969 až 1990 cvičila sovětská armáda. Do roku 1945 zde žili většinou Němci, sedláci a řemeslníci. Není zde žádný průmysl. Středoevropskou pověst mají slatinné Lázně Kundratice, konkurující například Třeboni.

Pamatuji Osečnou před pětadvaceti lety. Po pádu totality přišla postindustriální éra, máme svobodu, vstoupili jsme do globální ekonomiky, po údobí rozkvětu zažíváme její krizi, společnost se diferencovala. V globalizaci zhruba platí, že nejlepší bere všechno. Většinu prostoru v novinách a televizích zabírají ti Nejdůležitější, Nejúspěšnější, případně Perspektivní a další něčím se vymykající. Všední život se ocitl mimo, v mediálním stínu.

1 / 19


Obec sobě Během setkání se starostou Hauzerem jsme dialogem i nohama osahali všechny záhyby zdejší pravdy číslo jedna: najdeš tady všechno, čím oplývají velká centra, ale musíš se nejdřív přičinit.

Jak jste přilákali mladé lidi?

Dotáhla je sem doba, ne my. Ve městě je bydlení drahé, stála zde řada neobydlených domů, některé zdědili, další koupili, opravili si je. Občané si stavějí dvanáct nových rodinných domků, obec postavila osm bytů, formou nástavby a dalšími úpravami. Jak skončila vláda sociální demokracie, skončily i dotace a s nimi skončila naše výstavba obecních bytů.

Před sedmi lety jsme udělali sociální program, abychom mohli čelit tlakům dnešní doby. Když se narodí dítě, maminka dostane při vítání občánků čtyři tisíce korun. Zrekonstruovali jsme školní budovu. Do základní školy chodí sto osmdesát dětí, je plně vytížená a třicet dětí je ve školce, kde jsme vytvořili nouzově další třídu s deseti místy. Dopoledne je ve třídě školka, odpoledne školní družina. Vloni jsme u školy vybudovali nové víceúčelové hřiště s umělým povrchem a osvětlením, hraje se zde florbal, fotbal, volejbal a další sporty. Pro děti děláme programy a pořádáme tábory spolu s německými partnery. Při škole máme ubytování v deseti chatkách po čtyřech místech, sama si organizuje mimoškolní činnost, takže přes víkendy od dubna do začátku října přijíždějí sportovní kluby. Mohou využívat hřiště, tělocvičnu a vývařovnu i přes prázdniny. Tím si škola vylepšuje rozpočet. Většina letošních termínů je už obsazená. Ve školní jídelně berou obědy také důchodci, jídlo je přijde na dvacet sedm korun.

Není to nějak málo?

2 / 19


Nemáme z toho žádný zisk a obec platí kuchařku, důchodce platí potraviny a spotřebovanou energii. Vychází to. Udržujeme mezinárodní spolupráci. S Žitavskými horami, Grossschönau, což je mikroregion za hranicemi, pořádáme turistické akce a s Markersdorfem pořádáme výměnné pobyty, například jejich prckové přijedou na den do naší školky.

Vzájemně spolupracují hasiči. Připravili jsme společný projekt ochrany proti živlům, chceme koupit hasičské auto, přispět by nám měl Europrogram Cíl 3. Kulturní sdružení, jehož součástí je smíšený sbor Canzonetta, pořádá například společné zpívání v kostele a spolupracuje s vedením lázní na přípravě dovezených kulturních vystoupení. Církev se nemohla starat o kostel svatého Víta, protože nemá peníze na údržbu, tak jsme ho od ní koupili za korunu. Mše se slouží dál a do kostela se každoročně investuje necelý milion. Dali jsme ho na starost kulturnímu sdružení, které si sehnalo samostatnou dotaci, a letos se budou dělat vitráže do kostelních oken. My je jako obec dofinancujeme, ale shánění grantů, zařizování a složité vyplňování formulářů má na starosti Canzonetta, kulturní sdružení.

To je princip „rozděl a panuj"?

Nejdůležitější akce, jako přípravu projektu kanalizace a čističky, připravilo město a také do toho zasahovali jednotliví občané. Kdo chce něco dělat, dostane šanci, ale musí se postarat o organizaci, financování a papírování kolem. Máme tu několik plochodrážních závodníků. V zimě na louce za obcí nastříkali led a zorganizovali se sportovním klubem mistrovství republiky dvojic na ledové ploché dráze.

Četl jsem transparent pověšený nad silnicí, ale ten den byla obleva.

Stejně se ale mistrovství republiky jelo! V Liberci se za dvě miliardy konalo mistrovství světa v

3 / 19


severských disciplinách. Tady se 8. února závodilo a stálo to pár tisícovek. Když se porovnají vynaložené náklady a počty diváků, tak ledová plochá dráha byla mnohonásobně úspěšnější. Dohromady děláme různé akce, největší a nejpopulárnější je Kundratická lávka, konaná na Svatovítskou pouť, letos bude 13. června. Dopoledne se koná hasičská soutěž o pohár starosty, odpoledne vlastní závod. Jezdí se přes rybník. Nejdřív na bicyklech a při druhé soutěži partner veze partnerku na trakaři. Kdo ji shodí do vody, nemá ji doopravdy rád. Předloni se přišly podívat asi dva tisíce návštěvníků.

Vím, že se jezdí přes vodu po fošnách, ale na čem jsou připevněné?

Na pneumatikách. Čím je cyklista těžší, tím se gumy víc potápějí, lávka je vratší. Pokud veze šestnáctiletý kluk na trakaři hubenou slečnu, trasu s ní dokáže vybalancovat, ale vyšší váhové kategorie mívají značné problémy a většinou končí v rybníce.

Někde mám snímky z opravy hráze Chrastné.

Nemohli bychom renovovat rybníky, kdybychom neměli aktivní rybáře v čele s Vencou Hvízdalem, já rybníkům nerozumím. Zahájili jsme generální opravou Mlékárenského rybníka, po něm jsme opravili Chrástenský, náš největší. Začneme opravovat Jenišovský rybník, kde jsou prameny Ploučnice. V první fázi vyčistíme náhon ke mlýnu, u nějž chceme obnovit mlýnské kolo, aby se točilo. Ve druhé fázi chceme rybník vybagrovat a budeme muset udělat novou hráz, stávající je špatná. Mezi rybníky vede naučná stezka. Do tří let chceme obnovit dřevěnou rozhlednu nad prameny Ploučnice, která koncem padesátých let spadla. U Lázní Kundratice, kam jezdí přes pět tisíc pacientů ročně, z přilehlého lesa vybudujeme lesopark s lavičkami. Jsme zapojeni v mikroregionu Podralsko a chceme, aby našich dvaadvacet obcí bylo propojeno cyklostezkami. Jejich páteří bude zelená cyklostezka Ploučnice. Povede od jejích pramenů až do Děčína, kde se vlévá do Labe. Je to zatím společný investiční záměr a část máme hotovou, od Lesních Domků k Lázním Kundratice.

4 / 19


Ale úzká asfaltka pokračuje až do Hamru.

Jenže je rozbitá. Problém je, že to území je majetek Vojenských lesů a s orgány ministerstva obrany je velmi špatná spolupráce. Vloni jsme si, my starostové, plánovanou cyklostezku kolem Ploučnice manifestačně projeli. Já se naboural a skončil jsem v nemocnici.

Na opraveném domě vedle radnice jsem viděl cedulku Info.

Budeme předělávat celou budovu na regenerační a vzdělávací centrum. Stavební povolení už máme. Bude tam ještě posilovna, sauna a knihovna. Chystáme koutek pro matky s dětmi a na jiném patře zázemí pro seniory, aby se měli kde scházet, a počítáme s ekocentrem pro naše přírodovědce, jichž tu je opravdu hodně. Z prostoru za radnicí odstraníme plechové garáže, na jejich místě uděláme parčík a umístíme vývěsky. Koupíme na údržbu obce traktor. Chystáme nový bezdrátový rozhlas, hlavně pro případ povodní a požárů.

Máte a chystáte toho hodně. Co nemáte?

Nemáme už nové parcely.

Jak lidi informujete?

5 / 19


Vydáváme čtyřikrát až šestkrát ročně občasník Drak, pravidelně doplňujeme obecní internetové stránky a zveme občany na jednání zastupitelstva.

Uran náš vezdejší Kam se dnes odsud jezdí za prací? Převážně do Liberce, dále do státního podniku DIAMO ve Stráži pod Ralskem. Část místních žen zaměstnávají Lázně Kundratice, fungují tu dvě menší truhlárny, elektrofirma a řada živností.

Pole kolem Osečné jsou osázená ...

Zemědělstvím se přitom živí jen osm lidí. Taky jsem myslel, že jich bude víc, jenže sedlačit na pár hektarech se dnes nedá. Kdo dostal zpátky pole a louky, pronajímá je aktivním zemědělcům a ti s novou mechanizací stíhají obdělávat velké plochy.

Když většina lidí jezdí za prací jinam, Osečná funguje jako pouhé sídlo?

Nejsme žádný satelit nebo noclehárna. Občané pracují jinde, ale realizují se tady. Sami vytvářejí nové činnosti. Hlavně místní, kteří zde mají kořeny.

6 / 19


Vy jste zdejší rodák?

Já, můj otec a dědeček, asi osm generací naší rodiny žilo tady a v blízkém okolí. Otec měl štěstí, bydlel těsně za hranicemi Sudet. Za protektorátu jeho rodiče nikdo nedonutil, aby se dali k Němcům. Po válce byl otec moc mladý, aby mohl něco ovlivnit. Odsun řídili jiní. Opuštěné usedlosti vypucovali také jiní. Měli jsme nejmenší barák. Upřímně řečeno, čistí Češi jsou jenom ti, co se přistěhovali. Kdo je zdejší, neví, z kolika procent je Čech a z kolika Němec. V pohraničí se všichni ženili a vdávali dohromady. Byli dvojjazyční. Já už ne. Umím jiné jazyky, ale německy se teprve učím, jakž takž se už domluvím.

Kolik je vás místních?

Asi třicet procent, ale i ti, co přišli po válce, byli většinou z okolních vesnic nebo z podobného prostředí a sžili se poměrně rychle. Dnes nemáme komunikační problémy, nemáme ani větší rozbroje. Lidi mají strach z dalšího rozvoje uranu, že se tady začne těžit.

Ale větší polovina Osečňáků na uranu pracovala, brala podstatně víc peněz než v textilkách nebo v zemědělství, postavila si za vydělané peníze domy.

Jenže vlastní těžba probíhala deset až patnáct kilometrů daleko! Teď by se dobývalo prakticky za humny. Zásadně proti těžbě jsou hlavně chalupáři. U nás se prováděl jen průzkum, ale na Kotli strhnul vodu ve studních, dodneška ji nemáme. Místní okrajové komunikace rozbili uraňáci a ve vojenském prostoru ruští vojáci, dodnes nejsou opravené. Stát se na nás vykašlal.

7 / 19


Chráněné ložisko uranu je sice vyhlášené, ale ke stanovení, za jakých podmínek by v něm šlo vůbec těžit, by bylo nutné nové usnesení vlády. K vlastnímu dobývání by mohlo dojít nejdřív za dvacet let.

Seminář o možnostech těžby uranu svolal právě náš mikroregion Podralsko. Taky jsem to tam slyšel. Dopředu ale říkám: když se bude muset těžit, chceme, aby nám stát garantoval prostředí, v němž by se dalo slušně žít! Měl by například vybudovat obchvat, aby nám náklaďáky nejezdily středem obce.

Využíváte vojenský prostor, kde dřív byla sovětská armáda?

Chceme ho využít, ale asi kilometr za Osečnou začíná obora Židlov, táhne se až ke Kuřivodům. Vojenské lesy si oboru oplotily a nechtějí do ní nikoho pouštět, vytlačily cyklisty, pro turisty je zčásti uzavřená. Stále to je vojenský prostor, ale bez vojáků. Vede přes něj silnice třetí třídy Osečná-Kuřivody, která je v majetku kraje. Nepodařilo se ji od revoluce otevřít, je rozbitá. Kraj zatím nerozhodl, co s ní bude dál.

Když se rozhádáme, nebude nic Lázně mají 150 lůžek a je tu několik penzionů: Dřevěnka, penzion Podvrší za lázněmi má třicet lůžek. V Chrastné u rybníka je Jadran, kde je sedmdesát míst v obytných přívěsech, vytápěných elektřinou. O škole jsme už mluvili. Bývalý hotel Partyzán je prodaný, i Slunce, ale majitelé je jako penziony nevyužívají. Hospod ale máme dost: Slunce, Dřevěnka, Lázeňská restaurace, Na Hřišti a Zámeček. Pořád jsou plné, to je tradice.

8 / 19


Musím přiznat, že v Osečné je čistěji než na sídlištích v Liberci.

Úklid dnes zajišťuje třináct nezaměstnaných a dva odsouzení, kteří mají veřejné práce uloženy jako náhradní trest. Máme dvě stě padesát hektarů obecního lesa. Pokud neuklízejí město, pracují v něm, právě sázejí pětatřicet tisíc stromků. Márnici mají pronajatou dva bezdomovci. Hlídají hřbitov, od té doby se neztratila ani váza.

Máte nějaké krédo?

Snažíme se dobu, kdy je možno čerpat dotace z fondů EU, maximálně využít, abychom se dostali na určitou úroveň. Byli jsme v rámci Libereckého kraje v roce 2007 Vesnicí roku, získali jsme i další ocenění.

Čemu to přičítáte?

Aktivním lidem, co se dokážou domluvit. Přispívá k tomu způsob řízení města. Máme zastupitelstvo, nemáme radu obce.

Jaký je v tom praktický rozdíl?

9 / 19


Rada obce, již ze svých řad volí zastupitelstvo, rozhoduje za zavřenými dveřmi. Zastupitelstvu, které zasedá po ní, rada pak sdělí, na čem se usnesla. To se mi nelíbilo, chci, aby všichni o všem věděli. Když rozhoduje zastupitelstvo, je to širší fórum. Zveme občany, mohou do všeho mluvit. Vymysleli jsme to všichni, když se něco nepovede, odneseme to všichni. Byl jsem ve Švýcarsku, kde na všechno mají referenda, a zasedání zastupitelstva je taky určitá forma referenda.

Když jsme jednali o kanalizaci, přišli všichni a dohodli jsme se. Zapsali jsme, kdo byl přítomný a co říkal. Za rok pak nikdo nemůže vyprávět, že o ničem neví. Ve větších městech tohle není možné, ale u nás přímá demokracie funguje. V obci musíme dojít k nějakému řešení; když se rozhádáme, nebudeme schopni nic zařídit. Myslím, že se u nás lidi cítí dobře, až na dva tři věčné oponenty.

Vzpomínám si, že před několika lety se Osečná elektrifikovala a plynofikovala. Jak to dopadlo?

Část plynofikace chybí. Ale jak plyn podražil, většina lidí začala topit dřevem, popadaných soušek jsou plné lesy.

Můžeme se vrátit k čističce?

Kanalizace s čističkou je projekčně připravená, rozpočet je sto milionů. Čekáme na vhodný dotační titul, který má vyhlásit Státní fond životního prostředí na podzim. Tato akce je ale ohrožena novým nařízením ministerstva financí, požadujícím, aby se DPH stalo neuznatelným dotačním nákladem. Doposud nevíme, jestli se to bude vztahovat k projektům fondu. Počítali jsme, že bychom zaplatili patnáct milionů z obecní kasy. Pokud by se DPH stalo neuznatelným dotačním nákladem, znamenalo by to dalších dvacet milionů. Celkovou sumu nejsme schopni dát dohromady.

10 / 19


U Hvízdalů Se starostou Osečné jsem se seznámil na podzim, na semináři o uranu ve Stráži pod Ralskem, zato Václava Hvízdala znám dlouho: byl na vrtech můj parťák, šéf, kolega a kamarád řadu let. Jeho manželka Jana mě zrovna ráda nevídala. Šéf pracoval do dvou, já na dvanáctky do šesti. Když jsem za ním odpoledne zajel pro radu, obvykle sednul ke mně a vyrazili jsme likvidovat vrtnou havárii, což se někdy protáhlo do noci. Děti po něm natahovaly ručičky, ale místo aby mě vyhnal, jel ve svém volnu zajišťovat provoz. Teď sedí manželé Hvízdalovi v prosluněném odpoledni za domem u dlouhého stolu a kolem nich jejich rodina. Před garáží opravuje auto syn Václav, u stolu sedí vedle paní Jany dcera, paní Iva Škodová, a snacha Gabriela, partnerka Václava. Toho pozoruje jejich syn Lukášek. Když dědečka hned neodvezu, dostanu kafe a koláč.

Paní Hvízdalová, jak jste se do Osečné dostala?

Naši pocházeli od Nymburka, přistěhovali jsme se po válce do domu na náměstí, kde teď bydlí moje sestra s manželem. V Osečné jsem se narodila. Pracovala jsem na uranu, na hydrogeologii, měřila jsem vrty. Jak se nám narodily děti, šla jsem dělat do lázní, kde jsem zůstala do důchodu. Když jim někdo vypadne, vzkážou mi po dceři a přijdu jim pomoci.

Jak se vám v Osečné žije?

Dobře, jsme tu všichni pohromadě. Když vidím Ještěd, vím, že jsem doma.

11 / 19


Nevadí vám jako ženské, že tu nemáte obchody a nějaký levnější supermarket?

Rohlíky koupím tady, větší nákup mi doveze syn, když se vrací ze světa, nebo zeť. Pokud něco nutně potřebujeme, vezmou nás do velkých marketů mladí autem.

Peníze nejsou všechno Dcera paní Hvízdalové Iva je rehabilitační sestra. Lázně Kundratice na mě dříve působily jako nostalgická hedvábná šála, kterou povívá vítr nad bahnem. Starosvětsky elegantně. Po revoluci byly zprivatizovány. Objekty jsou zmodernizovány na evropskou úroveň. Tradiční procedury, koupele v přírodní léčivé sirnoželezité slatině s rašelinným bahnem, další specializované koupele a masáže nyní doplňuje akupunktura, plynopunktura, kryoterapie, chiropraxe a k ošetření zde používají také laser a biolampu. Před dvěma lety jsem s dalšími novináři z Liberecka využil pozvání vedení lázní a nechal jsem se šimrat bublinkami v perličkové lázni. Na závěr mě masírovala právě Iva.

Ivo, jak jste se ke své profesi dostala?

Chodila jsem za maminkou do lázní do práce, líbilo se mi to. Měla jsem štěstí, vystudovala jsem na zdravotní škole v Teplicích specializaci rehabilitace a nastoupila do lázní v Kundraticích.

Teplice jsou kulturní centrum s osobitou atmosférou a stylem života. Nenapadlo vás tenkrát, že byste zůstala tam? Nebo šla třeba do Varů?

12 / 19


Vždycky jsem chtěla žít tady. Nejdál v Janově Dole, tři kilometry daleko.

Asi se německy dorozumíte. Řada kvalifikovaných sester utíká za hranice, za lepším. Nikdy vás to nenapadlo?

Necítila bych se tam dobře.

Jak se máte?

Koupili jsme s partnerem od obce byt, celkem lacino, takže jsme si mohli vzít hypotéku na jeho předělání. Starší syn už je samostatný, mladší chodí ještě na základní školu. Možná bych se měla jinde finančně lépe, ale doma mi to vyhovuje. Práce mě baví. Teď, na Velikonoce, přijede speciální turnus z Německa. Část tamní klientely jezdí na jaře i na podzim. Myslím, že lázně jsou existenční jistota. A mám tu zázemí.

Maminku a rodinu?

I přírodu kolem. Vy máte v Liberci za oknem louku?

13 / 19


Dávám Ivě za pravdu a vybavuji si, že před deseti lety jsem vzal na sídlišti do ruky běžky, popošel s nimi sto metrů a pak na nich jel několik kilometrů po podještědských horských loukách. Dnes je tam průmyslová zóna. I napravo vyrostly sklady, moderní fabrika, nová čtvrť rodinných domků a hypermarket. Pokud v Liberci nesednu na tramvaj nebo za volant, většinu hodinové procházky strávím mezi budovami.

Charakter příměstské krajiny se změnil, ale našinec nemůže protestovat, protože firmy v průmyslových zónách nahradily zavřené textilky, přinášejí práci. Část libereckých majitelů nově postavených domků má výhled do otevřené krajiny s lesem, ale za dva tři roky se budou dívat do oken nových sousedů. Toho jsou obyvatelé Osečné uchráněni.

Dřevo je dřevo U stolu se Gabriela věnuje malému Lukášovi. Přichází mladší dcera Andrea s manželem Alešem Kyselou a se čtyřletým Aleškem.

Neříkejte, Andreo, že taky pracujete v lázních ...

Obě se pomamily, říká její máti. Já pacienty koupu, dělám slatiny, zábaly a bazén, vysvětluje Andrea.

Bydlíte také v Osečné? Zamlouvá se vám to tady?

14 / 19


Zamlouvá se mi všechno tady u maminky. Opravili jsme starší domeček, jsme tam sami. Větší domeček zděděný po babičce, dodává paní Hvízdalová. Až se manželovi nebudu líbit, půjdu zpátky k mamince. Viď, maminečko.

Když se ti náš barák nelíbí, můžeme ho prodat a postavit nový, navrhuje v žertu její manžel.

S tebou už nestavím nic! Jednu zeď zbourali a znova postavili, jednu koupelnu zbourali, druhou postavili..., reaguje Andrea okamžitě.

Rekonstrukce je složitější než nová stavba, dodává její matka.

Máme novou střechu, fasádu a plot, bydlíme proti Partyzánu, říká s úlevou Andrea.

Dělal jste při přestavbě něco sám, Aleši?

Jenom něco, třeba elektriku museli už zavádět odborníci.

Pořád platí, že si sousedé na venkově pomohou a že tu jsou lacinější řemeslníci?

Laciněji seženete partu zedníků, ale specializovaná firma si práce účtuje v plné výši. Naše

15 / 19


rodina má truhlárnu, takže jsem při rekonstrukci věděl, na koho se mám obrátit.

Co vaše firma vyrábí?

Skoro všechno od dřeva. Většina prací je na zakázku. Otec je majitel, začal s firmou po revoluci, dohromady je nás deset. Odbyt máme v okolí, v Liberci, ale dodáváme taky do Prahy. Chceme, aby kvalitní řemeslná práce byla vidět, dřevo je dřevo. Vyrábíme eurookna s vakuovanými skly, častěji se používají trojitá skla. Jsou dražší, ale lépe izolují, majitelům se to vrátí v provozních nákladech na teplo. Máme stránky na internetu, ale většinu zakázek zhotovujeme pro firmy, s nimiž dlouhodobě spolupracujeme.

Je na trhu patrná krize?

Zatím se neukazuje. Nepocítili jsme, že by lidi přestali chodit, pořád peníze mezi nimi jsou. Uvidíme, co se stane, když si zákazníci přestanou brát hypotéky nebo na ně nedosáhnou.

Nevadí vám, že nemáte blízko vlak nebo dálnici?

Jsme rádi, že tu nic takového není, tvrdí rezolutně paní Hvízdalová.

16 / 19


Že je sídlo firmy v menším městě, prakticky nehraje roli, dodává Aleš Kysela. Až začne uran, masivní doprava k nám taky přijde.

Čím vy se zabýváte, Václave?

Holky se pomamily, já se potatil. Jezdím s vrtnou soupravou po republice. Týden jsem v práci, týden doma, ale jde to vydržet a mám víc času na práce okolo baráku.

Atomové žáby Václav Hvízdal starší pouští z náručí vnuka. Pojedeme na Chrastnou.

Jak se díváš na těžbu uranu za Osečnou?

Věčně se kvůli tomu s chlapy hádám. Je to naše vlastní ruda, pro naše jaderné elektrárny. Rozhodně by se měl dokončit průzkum ložiska, aby se dalo uvažovat, jakým způsobem by šlo těžit a kolik by to asi stálo. Za Osečnou je ruda v cenomanských pískovcích, nad nimi je nepropustná vrstva a nad ní jsou turonské pískovce, zásobárna pitné vody. Na světě je podobných sedimentárních ložisek víc, ale většinou jsou v málo obydlených oblastech, kde je dopad těžby na životní prostředí minimální. U nás by bylo nutné v podzemí bezpečně oddělit zásoby rudy od pitné vody, tohle by oproti ostatním ložiskům stejného typu znamenalo značné náklady navíc. Zásoby nerostných surovin na celém světě ubývají, takže nakonec se těžit bude. Jenže kdy asi? Tuhle situaci vystihla Dana Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, když pro noviny řekla, že naše zásoby uranu a uhlí nakonec budeme muset vytěžit, ale není jasné, jestli to bude do padesáti, do sta nebo do pěti set let. Cena uranu asi před rokem a půl vyletěla na trojnásobek té současné, podobně jako u nafty. Až krize pomine, budou ceny uranu, ropy a dalších nerostů zase stoupat. Tohle nevyřešíme. Za zatáčkou zastav,

17 / 19


podíváme se po žábách.

Na kraji pole, nad příkopem silnice je umělohmotný, asi třiceticentimetrový plůtek, u něj je v zemi zakopáno umělohmotné vědro. Je prázdné. Do něj žáby putující k vodě spadnou a ochránci je pak přenesou přes silnici do rybníka Chrastná. Dneska je slunečno, zbylé kuňky zůstávají v chládku. Ve vodě u hráze se dvě zelené žáby mají rády, ale než stačím vytáhnout fotoaparát, jsou pryč. Po hladině rybníka prohání starý labuťák dvě mladší labutě. V kůlně vedle rybářské chatky je dřevěný náboj bývalého vodního kola. Opravovalo se v roce 1857.

Jak se ti líbí v důchodu, Vendo?

Mám míň peněz, ale víc času na rybníky.

Co se v Osečné za ta léta změnilo?

Přiženil jsem se v šedesátém devátém. Změny těžko mohu posuzovat, když nemám odstup. Je jiná doba. Až teď si uvědomuju, že jsem byl věčně pryč a všechno jsem nechával na manželce, starost o domácnost, o děti...

Jednou jsme desetiletého Venouška vezli gazíkem.

18 / 19


Už je mu pětatřicet, pracuje u bývalé stavební geologie, po Čechách vrtají studny, a hlavně stometrové díry pro tepelná čerpadla. Barák staví už delší dobu. Dřív nebyl materiál, dneska si můžeš vybrat ze sta druhů dlaždiček, ale je problém vydělat si větší peníze. Ani ti nebudu říkat, jakou má hypotéku.

Rozloučil jsem se. Všichni z rodiny se musejí ohánět. V létě, až bude zase hezky, se znova sejdou. Dospělí u dlouhého stolu venku a děti si vlezou do bazénku, jehož vodu bude přihřívat tepelné čerpadlo, které sehnal a seřídil jejich děda. Horský hotel Ještěd na obzoru se bude ve slunci třpytit a čápi na komíně budou nosit mladým žáby.

Autor je spisovatel.

19 / 19

Venkov se vylidňuje a mladí utíkají do měst za lepšími podmínkami? Jsou místa, kde je to přesně naopak. Co si ti lidé myslí?

Recommend Documents