Velká slova I. Obsah. Na úvod. aplaus 03

aplaus

03

Na úvod

Velká slova I. Velká slova jako by do života nepatřila. Mezi řečí vypadají jaksi nepatřičně, na někoho mohou působit příliš těžce, nebo naopak vznosně, ale hlavně málo pravděpodobně. No zkusme si představit, že sebevrah ve skutečnosti před probodnutím řekne – zde je tvá pochva, zde si rezivěj. Anebo zamilovaný ke své vyvolené, když neví kudy kam, podotkne – já nevím, co mi brání dát slovům lásky vzlet, a vše bych za to dal. Ovšem na druhou stranu, která žena by nechtěla aspoň jednou v životě slyšet – jste má! Jste má! Můj jedináček… přísahám vám šlechticky, ach, kdo by to mohl jiný být. Jste má! Má žena! Moje! Navždycky! (Upozorňuji, že se jedná o záměrně neúplné citace.) Velká slova velkých mistrů nelze použít při běžné řeči, a tak zůstávají odkázána na jeviště. Odtud mohou volně plynout, aby rozněžnila diváky a uspokojila jejich touhu po kráse a po romantice a hlavně po silném citu a vášni, které jako kdyby snad v životě chyběly. A přitom, kde jinde je hledat a nacházet. Že bychom se za ně styděli? Že bychom doposud byli do té míry sešněrováni dobrým vychováním, že by nám připadalo nepatřičné dávat najevo své city? A do jaké míry se dá o vychování říct, že je dobré, když nás svazuje a nedovolí nám se projevit? Objímat, hladit jen velmi střídmě, pochválit občas. Jistot na světě je velmi málo, a ani jednou vyřčené nemusí platit až do smrti. Ale je hezké něco podobného uslyšet alespoň jednou, dvakrát, no ať netroškařím, třikrát za život. A když je to málo, pak nezbývá než zajít do divadla a tam se nechat laskat velkými příběhy s velkými slovy. Protože po hříchu divadlo a jeviště a herci tu jsou právě proto. Aby jitřili či kolébali naše bolístky a touhy. Abychom si aspoň někdy a občas sáhli na ten „pravý“ život podle našich představ. Záměrně jsem dneska použila velká slova velkých mistrů, vztahující se k lásce. Začíná květen… ŠM ■

Obsah 4. Zprávičky 6. Premiéry NDB nové sezony 8. Rozhovor s režisérem Janem Kačerem 11. Hořké slzy Petry von Kantové 13. Janáčkova opera chystá Rigoletta 14. Opera navštíví Španělsko 15. Příběh vojáka a Noci Dnem naposledy 16. Jurij Gorbunov – držitel Ceny Thálie 2005 20. Janáček, Ravel a Stravinskij v baletu 22. Rozhovor s „enfant terribble“ světové taneční scény, Johannem Kresnikem 24. Výročí 26. Květnový program NDB 30. Červnový program NDB 34. Osobnost Jiří Kyselák

Titulní strana: Držitel Ceny Thálie 2005 Jurij Gorbunov v roli Salieriho v opeře Rimského-Korsakova Mozart a Salieri. Foto Jana Hallová Zadní strana obálky:

aplaus – měsíčník Národního divadla v Brně, Dvořákova 11, 657 70 Brno ředitel Mgr. Zdeněk Prokeš tel.: 542 158 111, e-mail: [email protected] redakce: Šárka Motalová korektura: Eva Strnadová sazba: grafické sdružení Jonatán, Dvořákova 13, Brno, www.jonatan.us tisk: ofsetová tiskárna Meral, Kovářská 4, Brno náklad: 3500 ks ročník VII, č. 5 MK ČR E11077

S inscenací Ulrike Meinhof přijede balet z Bonnu do Janáčkova divadla 8. června. Představení se koná v rámci projektu Taneční mostTanzbrücke v Janáčkově divadle v 19.00 hodin.

aplaus

04

Zprávičky

Před oponou Za oponou Františka Zacharníka Drobná útlá brožurka v černobílém přebalu nese z jedné strany název Před oponou s podtitulem Za oponou a z druhé strany Za oponou s podtitulem Před oponou. Jedná se o knížečku poskládanou z fejetonů Františka Zacharníka, doplněnou kresbami Jaroslava Ferta, kterou vydaly Větrné mlýny. Co vlastně víte o běžném chodu divadla? Dokážete si představit, kolik různých prostor se v divadelní budově skrývá a kolik různých profesí se podílí na vzniku jediné inscenace? – dočte se čtenář na záložce přebalu. Soubor krátkých humorně laděných textů Františka Zacharníka vám nejen umožní nahlédnout do všemožných zákoutí divadelní kuchyně, ale je také osobitým vyznáním člověka, jemuž se divadlo stalo osudem – tolik záložka. František Zacharník je známé jméno. V roce 1972 se stal sólistou Zpěvohry Národního divadla v Brně, v letech 1994 až 2002 zastával funkci uměleckého šéfa zpěvohry. Divadlo tedy zná absolutně. Navíc se od úprav libret a textů písní jiných autorů dostal až k vlastní tvorbě – např. Holky na ocet s hudbou L. Vetešky, Gordický uzel s hudbou F. Havlíka, Tuze pyšná princezna s hudbou K. Cóna či Rychlé šípy s hud-

bou E. Zámečníka. Zároveň František Zacharník přeložil texty některých muzikálů – např. Jižní Pacifik, Sweet Charity, Zpívání v dešti. „Je s podivem,“ říká autor textů, „jak často naivní představy o divadelní práci má mnohdy i pravidelný divadelní návštěvník. S otázkou, a co děláte přes den, jsem se skutečně několikrát setkal.“ Možná i toto se stalo motorem k napsání fejetonů s tématem divadlo.

A tak se čtenáři mohou dozvědět, co vlastně předchází premiéře, co se odehrává v den premiéry, jak probíhá zájezd divadla, co obnáší běžná repríza, něco o záskoku, o zdraví a nemocech, o hereckých šatnách, o hereckém humoru, o hercově hladu, žízni a pověrách. Zkrátka o všem, co divák nevidí. Texty autor nenapsal najednou, vznikaly a vycházely postupně a teprve nyní jsou seřazeny do jedné publikace. Zájemci si je tak mohou přečíst jedním dechem – nejprve od začátku do poloviny knihy, pak se mohou nadechnout a pokračovat od konce zpět. -otaIlustrace Jaroslav Fert ■

Karikatura z knihy Před oponou Za oponou – Úděl pána u piána.

aplaus

05

Lúčnica se vrací

Aukce uměleckých děl v Redutě

Před rokem zavítal do Janáčkova divadla a do Brna po třinácti letech známý slovenský soubor Lúčnica. Tehdy manažer souboru Július Jackuliak řekl: „…ak uspejeme u divákov, určite sa budeme snažit do Brna vracat pravidelne.“ Zájem o jejich loňské červnové představení byl obrovský, a tak se letos opět Lúčnica vydá za zhruba měsíc do Brna. V Janáčkově divadle vystoupí 2. června s pořadem Hra a svadba. Choreografem a režisérem je Štefan Nosáľ. Scénu vytvořil Ján Ťapák a kostýmy navrhla Šarlota Kišová a Dagmar Roháčová. Návštěvníkům Janáčkova divadla zatančí 45 členů tanečního souboru, zazpívají tři zpěváci a zahraje třináctičlenný orchestr. V programu bude např. Cepíkový či Fľaškový tanec, Na Salaši, Práčky z Parchovian, Dúbravskí drábi, Horehronci a další. Celková délka programu bude 115 minut.

Aukce uměleckých děl a archivních vín spojená s hudebním programem je název akce, která se v Redutě uskuteční 12. května od 19 hodin. Pořádá ji společnost Gaute ve spolupráci s Rotary clubem Brno City. Výtěžek bude věnován jako příspěvek na koncertní klavír Bösendorfer, který od začátku října 2005 patří Redutě. „V aukci nabídneme zájemcům čtyřicet až padesát dražených předmětů. Mezi nimi budou umělecká díla jako například obrazy, umělecké fotografie atp., dále archivní vína a také předměty, které vyrobily handicapované děti z Denního stacionáře v Třebíči a z Výtvarné dílny Dětské fakultní nemocnice v Brně,“ uvedl za Rotary club Brno City Tibor Szabo. „Dražené předměty jsme obdrželi jako dary přímo od výtvarníků, mecenášů či sběratelů.“ Večer doprovodí sólistka Janáčkovy opery NDB Jana Štefáčková a klavíristka JO Jitka Zejdová s árií Cherubína z Figarovy svatby Wolfganga Amadea Mozarta a s árií Sexta z opery La Clemenza di Tita téhož autora. Dále večer zazní Balada ze Sonáty pro housle a klavír Leoše Janáčka, kterou přednesou houslista Karel Mitáš a klavíristka Daša Briškárová také z JO NDB. Benefiční večer 12. 5. bude volně přístupný pro všechny milovníky umění výtvarného i hudebního. Jim také bude určený souborný katalog všech nabízených aukčních předmětů. Celý výtěžek z akce, náklady jsou od všech podílníků kryté, pak organizátoři věnují na klavír Bösendorfer. „Tento večer je vlastně takovým prologem k dalším akcím, které věnujeme postiženým dětem. Například ve druhé polovině roku se v Redutě uskuteční koncert pro handicapované zdarma,“ řekl Tibor Szabo. Bližší informace na www.aukce-charita.cz. -ota- ■

Mimořádně v prodeji

-ota- ■

NDB zahajuje v měsíci květnu mimořádně prodej představení hraných v měsíci červnu. Prodej je zahájen od 2. 5. V červnu, přesněji od 1. 6., zahajuje NDB také mimořádně prodej představení, která se budou hrát v měsíci září. Běžně si v NDB můžete zakoupit vstupenky maximálně měsíc před uvedením dané inscenace. -ota- ■

Mozartovy sonáty v Redutě naposledy

-ota- Foto archiv Jana Jiraského ■

▼

Čtvrtý a závěrečný koncert Mozartových klavírních sonát se uskuteční v Mozartově slavnostním sále v Redutě 23. května. Jedinečný projekt, kdy všech osmnáct klavírních sonát W. A. Mozarta hraje jediný klavírní virtuos jako celek, uvede v květnu sonáty: KV 457, 533/494, 545, 570, 576. Interpretem je Jan Jiraský, který studoval na Janáčkově akademii múzických umění u Aleny Vlasákové a v zahraničí absolvoval mistrovské třídy světových pianistů. Je držitelem českých i zahraničních laureátských titulů. První CD vydala Janu Jiraskému v roce 1994 Musica ve Vídni. V roce 2000 souborně koncertně provedl Dobře temperovaný klavír J. S. Bacha, o čtyři roky později natočil dva CD komplety Janáčkových klavírních skladeb, jeden na současném klavíru a druhý na autentickém nástroji Leoše Janáčka. Také v tomto projektu chce Jan Jiraský využít nástroje z doby W. A. Mozarta. Jednu ze sonát virtuos uvede na hammerklavieru z 18. století.

aplaus

06

Premiéry NDB 2006/2007

Premiéry NDB v příští sezoně 2006/2007 JANÁČKOVA OPERA Wolfgang Amadeus Mozart: DON GIOVANNI Postava prostopášného dona Giovanniho – dona Juana, vzbouřence proti lidskému i božímu řádu, s nikdy neuspokojenou touhou po lásce, byla zpracována mnoha literáty i skladateli (Tirso de Molina, Molie`re ad.), ale byla to Mozartova opera, která jí zajistila nesmrtelnost. Dílo, jež bývá označováno jako „opera oper“, znamenalo vyvrcholení operního stylu Mozartovy doby a stalo se východiskem nové dramatické školy. Wolfgang Amadeus Mozart: IDOMENEO Opera Idomeneo vznikla v roce 1780 na zakázku bavorského kurfiřta Karla Teodora. Libreto, jehož je autorem Gianbattista Varesco, dějově navazuje na Homérovu Iliadu. Vypráví příběh krétského krále Idomenea, jednoho z účastníků trojské války, který za šťastný návrat domů slíbí bohům obětovat první bytost, kterou na břehu spatří. Tou je však jeho syn Idamantes. Přestože stavba libreta se povětšinou drží zákonů opery seria, tehdy pětadvacetiletý Mozart dokázal svou hudbou překročit hranice žánru, naplnit ji dramatičností a jednotlivým postavám vdechnout život. Gideon Klein: TRIO Hans Krása: BRUNDIBÁR V první části večera zazní hudba zkomponovaná v terezínském ghettu Gideonem Kleinem. Taneční ztvárnění skladby pro housle, violu a violoncello připraví baletní soubor. Dětskou operu Brundibár napsali hudební skladatel Hans Krása a spisovatel Adolf Hoffmeister v roce 1938. Prostinký příběh o dětech, které musí sehnat peníze na léky pro nemocnou maminku, se hrál v Praze v roce 1941 pouze dvakrát a navíc tajně, protože kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná. V srpnu 1942 Hans Krása odjel s transportem do Terezína, mnozí jeho spolupracovníci a děti ho brzy následovali. Zde byla opera nastudována a v průběhu let 1943–1944 celkem pětapadesátkrát provedena. Ukázka z ní byla dokonce zařazena do nacistického propagačního filmu Der Führer schenkt den Juden eine Stadt (Vůdce Židům věnuje město, 1944); kuriózní perličkou přitom je fakt, že díky nastudování opery v češtině, které přísluš-

níci SS nerozuměli, unikla cenzuře pro tehdejší publikum jasná paralela postavy Brundibára s Hitlerem. Johann Strauss: CIKÁNSKÝ BARON Cikánský baron je dílo, které není třeba operety milovnému publiku představovat. Tajemný a romantický příběh o vyhnanství, rozpadlém zámku, zakopaném pokladu a cikánech v povídce Safii maďarského spisovatele Móra Jókaie se stal ideální látkou vídeňského skladatele Johanna Strausse. Dílo naplněné jiskřivými melodiemi a svěžím humorem je od doby premiéry stálicí na divadelních jevištích. Petr Iljič Čajkovskij: EVŽEN ONĚGIN Mladý petrohradský švihák Evžen Oněgin znuděn společenským životem ve městě utíká na venkov, kde se setká s naivní mladičkou Tatianou. Chladně odmítá lásku, kterou k němu Tatiana vzplane, aby o několik let později pochopil, jaké chyby se dopustil a že ji již nelze napravit. Jedno z nejslavnějších děl operní literatury vzniklo podle stejnojmenného románu A. S. Puškina a dlužno říci, že Čajkovského hudba ještě umocnila opravdovost a hloubku příběhu. Molie`re + J. B. Lully: JEDEN CHCE A DRUHÝ MUSÍ Dramatik Molie`re a skladatel J. B. Lully se nesmazatelně zapsali do dějin francouzského divadla, jeden jako tvůrce nesmrtelných divadelních postav (Harpagon, Tartuff), druhý, ač původem Ital, jako zakladatel francouzské opery. Z jejich spolupráce vzešlo několik baletních komedií – her se zpěvy a tanci – určených ke královským slavnostem. K nim patří i Svatba z donucení a Sicilián, půvabné hříčky o tom, že jeden by se rád oženil a druhý zase nechce.

BALET NDB Zuzana Lapčíková: BALADY Netradiční choreografický projekt na motivy lidových balad, v němž se pojí živá folklorní a jazzová hudba spolu s tancem. Své síly zde spojí choreografka Hana Litterová spolu s výraznou osobností hudebního světa – cimbalistkou, skladatelkou a zpěvačkou Zuzanou Lapčíkovou.

aplaus

Aram Chačaturjan: SPARTAKUS Příběh thráckého otroka Spartaka, jeho lásky Frigie, vojevůdce Crassa a zrádné Aeginy se odehrává na pozadí historických událostí povstání římských otroků. Astor Piazolla, Carel Kraayenhof, Carlos Gardel: TANGO Představení provede diváky historií tance, který vznikl ve druhé polovině 19. století v chudinských přistěhovaleckých čtvrtích na periferii argentinského Buenos Aires. Inscenace diváka v jednotlivých zastaveních provede stoletými dějinami od opovržení a přívlastku tanga bezbožný až k jeho všeobecné popularitě.

MAHENOVA ČINOHRA Reginald Rose: DVANÁCT ROZHNĚVANÝCH MUŽŮ Dvanáct porotců má jednomyslně rozhodnout o vině či nevině mladého muže, který je obviněn z vraždy svého otce. Jedenáct z nich jej shledává vinným, jenom porotce číslo osm, architekt, je proti. Pozoruhodné soudní drama pečlivě buduje dusnou atmosféru horkého letního dne a mistrovsky odhaluje duševní pochody jednotlivých aktérů rokování poroty. J. K. Tyl: STRAKONICKÝ DUDÁK Dramatická báchorka umně spojuje opravdový život s pohádkovými prvky. Mladý a nezkušený Švanda se vydá do světa, aby si přivydělal hraním na dudy. Díky kouzlům se mu to podaří, ale propadne touze po penězích. F. G. Lorca: KRVAVÁ SVATBA Milostná tragédie mladých milenců s výraznými lyrickými prvky staví na silných tématech lásky, nenávisti, zrady, smrti a především vášně. Pierre Corneille: LHÁŘ Corneillovo vtipné a nestárnoucí zpracování klikaté cesty nepravdy se rozvíjí v promyšlené komedii, bohaté

07

na dramatické situace a rozmanité charaktery. Komedie mravů, situační a charakterová se tak organicky kloubí v jeden celek. Sofoklés: ANTIGONA Antigona je ztělesněním odvahy a morální síly – z lásky k bratrovi se vzepřela zákonům lidí, aby dodržela zákony bohů, a byla za to krutě potrestána. Sofoklés ve své tragédii zobrazil konflikt mezi proměnlivými zákony vládců a věčnými příkazy morálky. Friedrich Dürrenmatt: NÁVŠTĚVA STARÉ DÁMY Malé městečko Güllen kdysi žilo v blahobytu a nyní se topí v dluzích. Zbývá poslední naděje – návštěva staré dámy Kláry Zachanasjanové, bývalé rodačky a nyní miliardářské vdovy po arménském olejovém šejkovi. Než však může dojít na finanční injekce, je potřeba splatit starou křivdu. Lars Norén: DÉMONI Švédský dramatik Lars Norén se po celém světě proslavil v polovině osmdesátých let svými dramaty, které rozkrývají manželství coby bitevní pole. „Démoni“ líčí krutou hru čtyř postav, v níž odkrývají své utajované komplexy, frustrace a úzkosti. Postavy v průběhu jednoho večera odhazují zábrany, zbavují se přetvářky a dávají volný průchod svým niterným pocitům. Eric-Emmanuel Schmitt: MANŽELSKÉ VRAŽDĚNÍ Komorní tragikomedie postavená na brilantním dialogu dvou postav líčí manželství jako kolbiště, ve kterém může jít i o život. Manžel Gilles se s amnézií vrací z nemocnice a manželka Líza se mu snaží připomenout jejich společný život. Postupně se však vyjevuje propast mezi touhou a realitou, mezi slovem a skutkem. Excelentní psychologická studie je prosycena napětím, humorem i detektivními prvky. David Drábek: ŠVÉDSKÝ STŮL Drábkovy texty se vyznačují imaginací a groteskností, ve kterých se zrcadlí výstřednosti doby, citátový svět filmu či bezohledná tupost masmédií.

aplaus

08

Mahenova činohra NDB

Herci jsou pro mě vždycky zásadní nositelé smy Herec a režisér Jan Kačer v brněnském Národním divadle režíroval už tři opery. Kouzelnou flétnu, Hoffmannovy povídky a Perníkovou chaloupku. Nyní před diváky předstupuje s Brechtovou Matkou Kuráží a jejími dětmi. „Je to šťavnatá a velmi veselá hra,“ vzkazuje Kačer těm, kteří o této slavné hře vědí málo. Jan Kačer oslaví letos v říjnu sedmdesátiny, jeho elán, vitalitu, chuť do práce a radost ze života mu mohou mnozí závidět. Kromě úvazku v pražském Národním divadle jezdí s Janou Brejchovou pět až šestkrát

v Brně byl zájem, snad bychom představení přivezli. Ale nemůžu to ovlivnit,“ skromně řekl Jan Kačer Aplausu. Připomeňme, že v Mahenově divadle už jednou režíroval, takže činohru dělá v Brně již podruhé. Jenže tehdy, v sedmdesátém roce, měli kumštýři nelehký život. Již hotovou inscenaci Přelet nad kukaččím hnízdem těsně před premiérou zakázali. Měli strach. Z čeho? To není dnes podstatné, mladí by beztak nevěřili. Kačer se této epizodě vyhýbá, říká, že v činohře brněnského Národního divadla režíruje nyní poprvé.

v měsíci na zájezdová představení, občas hraje i režíruje mimo Prahu. Nedávno napsal vzpomínkové knihy Jedu k mámě a Mírnou oklikou. Úryvky z nich se čtou na komorní scéně Kolowrat při Národním divadle v Praze, kde dávají benefiční představení na Kačerovu počest. Sám v této scénické koláži také hraje. „Kdyby tady

• S jakými pocity jste přijímal nabídku zdejšího divadla na režii Matky Kuráže? Měl jsem starost, zdali vůbec mám přijmout. Protože v Brně byla kdysi mocná tradice v uvádění Brechta, ještě za éry Evžena Sokolovského. Mám tuto hru velice rád a nakonec jsem si řekl, že se taková nabídka nedá

aplaus

yslu inscenace

09

(Rozhovor s Janem Kačerem) • V čem je vám Brecht blízký? Je to inteligentní autor. Myslím, že je to jeden z duchů, který se podařil. Těch jeho pět nebo šest her, které jsou veliké, jsou rovnocenné hrám těch největších. A navíc, je triumfem inteligence a humoru, zvláštního humoru. Ostatně Brecht se vyjádřil, že z literatury má nejblíže ke Švejkovi. Právě pro podobný způsob nazírání, pro moudrý skeptický humor, který je blízký nám.

odmítnout. A také jsem, v souvislosti se zakázaným Přeletem nad kukaččím hnízdem, pořád měl vůči tomuto divadlu pocit jakéhosi dluhu. Mého dluhu vzhledem k divadlu a divadla vzhledem ke mně. Protože v životě se mně stalo jen jednou nebo dvakrát, že mně rozmetali hotovou inscenaci. A od té doby jsem v brněnské činohře nebyl.

• Jaké je vaše režijní pojetí Matky Kuráže? Brechtův text je velkolepý. Nejen v tom, co se o něm obecně ví. Že je chytrý, protiválečný, monumentální, ale také že je o velkých lidských osudech. Jestli je nějaké „moje pojetí“, chci, aby herci hráli lidské osudy, lidskou svobodu. To nás všechny zajímá a na tom jsme se shodli. Hra je šťavnatá, veselá, má spoustu tragikomických poloh. A to, myslím, je v našem pojetí do jisté míry novum. Brněnští herci to chápou a baví je to. • Kateřina Holánová, která dostala nedávno Cenu Thálie za roli v Ibsenovi a v Matce Kuráži hraje němou postavu, na vás prozradila, že jste k hercům nesmírně laskavý, nezvedáte hlas, máte přirozenou autoritu. Zdejší herci mě mile překvapili. Jsou vstřícní, pracovití, věřím, že je práce těší. Jestli jsem autorita, nevím. Úspěch není v tom, jestli člověk zvedá hlas nebo ne. Důležité je, co se snaží vyjádřit. Jde o společné hledání smyslu díla, to mě velmi zajímá. • Dělal jste nějaké úpravy textu? Jen mírné škrty, některé pasáže se zdály trošku dlouhé, ale v podstatě inscenujeme hru tak, jak byla napsaná.

• Hraje se Brecht ve světě? V poslední době nastal útlum. Byla brechtovská móda, do divadla vždycky přijde vlna a pak zase opadne. Teď se hraje Brecht méně, také v Brně se Matka Kuráž hrála naposledy před spoustou let. A vůbec Brecht se tady hrál strašně málo, i když měl v Brně kdysi sídlo. I to je důvod, proč mě těší jeho hru u vás režírovat. • Co může dát Matka Kuráž dnešnímu divákovi? Myslím, že když to budeme hrát, jak to zatím vypadá (rozhovor vznikal krátce před premiérou – pozn. Aplausu), zaujmeme diváky ve všech bodech. Silný příběh, silná báseň, obraz o cestě člověka, ať už s ní souhlasíme nebo ne, a je to velmi zábavné. Navíc jsou v inscenaci krásné písně. Matka Kuráž může být pro diváka objevná. Apriorní soud, že je to rozumářská hra, vůbec neodpovídá skutečnosti. Dokonce bych se nebál použít pro naši inscenaci označení „muzikál“. • Vaší snad nejslavnější inscenací byla Matka Kuráž začátkem 70. let v pražském Národním divadle s Danou Medřickou, Radovanem Lukavským, Martinem Růžkem, s Karlem Högerem. Režíroval jste tuto hru i jindy a jinde? Několikrát jsem tuto hru režíroval, ale nechci, aby nynější provedení bylo jakousi reminiscencí, ani her-

aplaus

10

Mahenova činohra NDB cům žádné dřívější nastudování nepřipomínám, protože chci, aby to naše bylo originální. Herci jsou jiní, doba je jiná.

• Přesto se zeptám, jaký je, očima režiséra, rozdíl mezi inscenacemi v obou národních divadlech? Jiní jsou herci, ti jsou pro mě vždycky zásadní nositelé smyslu inscenace. Pražské provedení byl můj triumfální funus. Byl to zároveň můj největší režijní úspěch a zároveň mě z Národního vyhodili. Na několik let jsem v Praze nesměl působit. Hra budila obrovské reakce proti režimu. Ve vrcholící normalizační krizi působila nesmírně silně. Lidé vnímali Gustava Adolfa jako Gustáva Husáka, a byla spousta dalších narážek. Takové politikum dnes není, hra ale je silná, protože usiluje o člověka, o jeho svobodu. Myslím, že teď je do jisté míry možná aktuálnější než v době, kdy diváci reagovali na narážky ve shodách jmen a situací. Dnes Matku Kuráž vnímáme jako hru o člověku v situaci, která přesahuje doby. Byl bych rád, kdyby i nedůvěřivý brněnský divák přišel a s úžasem zjistil, že se dívá na krásnou věc, kdyby pociťoval estetický zážitek. • V čem je, podle vás, brněnský divák nedůvěřivý? Nevím, jak moc je nedůvěřivý, ale divák Národního divadla v Brně není zdaleka tak spontánní jako divák v Městském divadle Brno. Do divadla s pověstí spíše tradičního pojímání inscenací se přichází s tradiční rezervovaností. Byl bych rád, kdyby toto nebylo. Kdybychom překvapili energií, humorem, citem, krásou – a s prominutím i uměním. • Jste příznivec nějakého konkrétního typu divadla? Já nemám rád známkování. Jsem příznivec dobrého divadla. A pokud se vyskytuje takové divadlo kdekoli, jsem tomu rád. Každý, kdo je v mládí moderní a avantgardní, zažije zklamání, protože ho vlastní avantgarda zastihne a po letech se stane obecným majetkem, stane se tradiční. Všichni, kteří to dobře myslí s divadlem a vůbec s kumštem, vždycky hledají výraz, který by nejvíc odpovídal době. A jestli je ten výraz považovaný za avantgardní nebo ne, je lhostejné. Nehledě k tomu, že to vždycky trvá rok nebo dva, když je někdo označen za moderního, a pak je zatracen. To je špatně. • Máte s tím určitě svoje zkušenosti. Mám s tím velké zkušenosti. Málem mě to stálo život.

• Diváci vás znají jako senzitivního člověka a kumštýře. Mnozí Brňané si jistě vzpomenou, jak jste v památném listopadovém týdnu, kdy se chodilo do divadel debatovat přes rampu s herci, seděl společně s dalšími na scéně Mahenova divadla a mluvil o současné situaci, o nabyté svobodě. Byl jste tehdy, pokud si dobře pamatuji, jediným, který do nadšených slov prohlásil, že naše radost je sice krásná, ale čekají nás nesmírně těžké chvíle, že nebude vždy veselo. Jak po letech cítíte naši situaci? Nebyl jsem jen skeptický. Pokládal jsem však tu skepsi za důležitou. Protože všichni si tehdy mysleli, že budou chrastit klíči a že tady bude ráj. Já jsem chtěl říct, že ráj se dostaví, jenom když budou pracovat. Nehledě k tomu, že na žádné ráje moc nevěřím. V devětaosmdesátém jsem skutečně předpokládal, že další vývoj nebude, takříkajíc, nic moc. Dnes naopak se můj skepticismus zmenšil. Řada věcí jde dnes lépe, než jsem čekal, i když spousta by se dala dělat stokrát lépe. Ale to základní, že lidi mají možnost svobodně se rozvíjet, se tady stalo. V tom jsem velmi optimistický. • Plánujete v Národním divadle v Brně či někde poblíž další režírování? Nabídky mě těší, ale moc se do ničeho nehrnu, je to pro mě namáhavé. Nikoli samotná práce na jevišti, ale mám úvazky v pražském Národním divadle, a když režíruji u vás, třeba tři až čtyřikrát v týdnu jezdím autobusem z Prahy do Brna. Musím vstávat v půl páté ráno, abych se včas dostal. A tohle rozptylování mně už nevyhovuje. Pravděpodobně budu v příští sezoně režírovat v pražském Národním divadle. Když režíruji

aplaus

11

mimo Prahu, ztrácím hodně času cestováním. A toho času je mně líto.

• Jak vnímáte své benefiční představení v komorním pražském Kolowratu? Na jednu stranu vás těší, že je to benefice, ale na druhou stranu má člověk takový pocit, jako kdyby měl vyprodaný krám. Jako kdyby vám řekli: Tak co máš nejlepšího, přines, my to od tebe koupíme, vy to přinesete a pak už doma nic nemáte. Ale jinak se tomuto představení samozřejmě pečlivě věnuji. Je sice označeno jako benefiční, ale bude se hrát, doufám, nejméně dva tři roky. Hrozně rád bych s ním vyjel mimo Prahu, ale v tomto smyslu je pražské Národní málo živé. My totiž málo jezdíme, protože máme tři scény, které musíme obhospodařit. Málokdy se stane, že se uvolní nějaký termín. • Na začátku jsme připomněli vaše trojnásobné režírování v brněnské opeře. Závěrem se zeptám: Čím je pro vás opera jako pro režiséra? Před operou jsem ve větším respektu, ale mám ji velmi rád. V činohře jsem přece jen víc doma. Režijně jsou opera s činohrou stejně namáhavé, ale opera je větší tajemství. Jan Trojan. Foto ze zkoušek Jana Hallová ■

Premiéra Matky Kuráže se konala 28. dubna v Mahenově divadle. Reprízy: 3., 5., 24. května a 8. června 2006.

Hořké slzy Petry von Kantové v činohře Divoká, nespoutaná existence, neuvěřitelná pracovní energie (natočil 42 filmů za 17 let) a nekonvenční způsob tvorby – tak lze ve zkratce charakterizovat osobnost a dílo mnichovského rodáka, jednoho z nejvýznamnějších německých režisérů 70. let Rainera Wernera Fassbindera. Známý filmař byl však také divadelníkem, psal dramata, režíroval na divadle, dokonce řadu postav na jevišti sám ztvárnil. Poslední činoherní premiérou v Redutě bude výjimečné drama Hořké slzy Petry von Kantové, které slibuje mimořádné herecké příležitosti pro šest hereček Národního divadla v Brně. Petra von Kantová, zajatá sama v sobě, po dvou rozpadlých manželstvích stále ještě sní o skutečné lásce. Když ji navštíví její přítelkyně Sidonie, přivede s sebou Karin: mladou, krásnou, s vůlí vystoupat na společenském žebříčku. Petra se do Karin zamiluje a dostává se do zmatení citů. Karin si

užívá luxusu, jejž jí nabízí Petra, nenechá se ale spoutat a sevřít majetnickými nároky Petry. To vše mlčky pozoruje Marlen, služebná Petry. Šestici žen spojuje touha vlastnit, láska a žárlivost. Útlak a závislost. Jedna přítelkyně, jedna dcera, matka a milenka. Režie inscenace Mahenovy činohry se chopil Rastislav Ballek, jeden z nejvýraznějších slovenských režisérů mladé generace, jehož práci jsme v Brně mohli naposledy vidět na letošním Trialogu. Jeho autorské představení „Tiso“ s Mariánem Labudou v hlavní roli se stalo událostí loňské divadelní sezony. Diváci budou moci zhlédnout herecké výkony Dany Peškové, Antonie Talackové, Terezy Grygarové, Ivany Valešové a Zuzany Ščerbové, na scéně Toma Cillera dále uvidíme hostující Vendulu Ježkovou a Sáru Milfajtovou. Petr Štědroň, dramaturg Mahenovy činohry ■

aplaus

12

Inzerce

aplaus

13

Opera NDB

Verdiho Rigoletto se vrací na brněnské jeviště „Skutečným předmětem dramatu je kletba. Koho zasáhla? Tribouleta, králova šaška? Ne, Tribouleta člověka, otce, který má srdce, má dceru a v tom všechno leží.“ – napsal Victor Hugo roku 1832 v předmluvě k dramatu „Le Roi s’amuse“ – Král se baví. Giuseppe Verdi napsal podle francouzského dramatu roku 1851 italskou operu – Rigoletto, v níž se šašek Triboulet přejmenoval, vzhledem k přesunu děje z Francie do Itálie, na Rigoletta. Hlavní postavou opery je tedy hrbatý šašek – outsider, žijící na pokraji společnosti. Verdiho tento typ lidí začal zajímat – najdeme je i v následujících operách: v La Traviatě je to kurtizána Violetta a v Trubadúru cikánka Azucena. Rigoletto je ve službách mantovského vévody, člověka bez jakýchkoli skrupulí. Jediným štěstím jeho života je pro něj dcera Gilda. Rigoletto žije dvojí život – vidíme ho jako cynického dvorského šaška, který svými řečmi dokáže krutě ranit, ale poznáme ho též jako milujícího otce své jediné dcery Gildy, která pro něj představuje všechno na světě. Když je Gilda zneuctěna vévodou, je Rigoletto hněvem bez sebe a žije pouze pro svou pomstu. Objedná si vévodovu vraždu u nájemného vraha Sparafucila. Ale krutostí osudu nezemře vévoda, ale k Rigolettovu zoufalství jeho vlastní dcera, která se z lásky k vévodovi pro něj obětovala. Rigoletto měl svou světovou premiéru v Benátkách v roce 1851. Odtud se rozletěl na všechna světová jeviště. Jak už to v historii opery bývá časté, operní zpracování zcela zastínilo původní činoherní drama. S Hugovou hrou se na jevištích setkáváme rozhodně méně častěji než s Verdiho operou (chtěl-li by dnes někdo Hugovu hru vidět, může si udělat výlet do Prahy, kde se hraje v Divadle na Vinohradech). Je nesporné, že operní tvorba Giuseppa Verdiho patří k nejfrekventovanějším na operním jevišti. Poměrně záhy, po premiérách svých prvních oper, si Verdi vydobyl vůdčí postavení mezi skladateli na italské operní scéně. Svou tvorbou zastínil všechny své současníky a až do nástupu verismu na konci 19. století byl nekorunovaným králem italské opery. Bylo to dáno především několika faktory. Verdi jako skladatel se téměř každým dílem posouval dopředu. Mezi jeho prvotinami Oberto, Jeden den králem a Nabucco a trojicí vrcholných oper Aida, Otello, Falstaff se klene obrovský vývojový oblouk jako u málokterého jiného operního skladatele. Verdi neustále usiloval o zdokonalení svého výrazu. Můžeme to doložit jak na práci s orchestrem, který se od přiznávkového doprovodu prv-

ních oper postupně proměňoval ve spolutvůrce dějového vyjádření, úzce spojeného s dějem a textem opery. Proměnila se i dramaturgická a formální stavba oper. V posledních operách opouští číslovou operu, boří formální členění výstupů, které se v 1. polovině 19. století ustálilo v určitý kánon, např. sólový výstup se skládal z recitativu a vlastní árie – většinou dvoudílné, která měla nejprve pomalou a pak rychlou část. Vidíme to i na postavení baletu v jeho operách – v Aidě či Otellu je již balet zcela integrován do děje, a nikoliv jen pouhou taneční vložkou. Verdi také neustále usiloval o to, aby jeho opery byly skutečnými dramaty lidských bytostí – dokonale zobrazil jejich vášně a city, lásku, nenávist, intriky. Jeho postavy prožívají skutečný dramatický život, kterému většinou bez problémů můžeme věřit i dnes. Ve Verdiho operách není místo pro postavy z bájí, mytologie, ani pro nadpřirozené bytosti. Na jeviště přivedl většinou postavy z historie. Jen dvakrát Verdi napsal operu ze své současnosti – byla to La Traviata a Stiffelio. Verdi si pečlivě vybíral náměty ke svým operám, často je nacházel v dramatických dílech významných spisovatelů – Shakespeara, Schillera, Huga. V jednom ze svých dopisů napsal: „Chci témata, která jsou nová, velká, krásná, bohatá, silná… a skutečně působivá, nových forem atd. a zároveň i vhodná pro hudbu.“ Silná témata jej inspirovala k vytvoření dramaticky působivých oper. Obsáhlá dochovaná Verdiho korespondence s jeho libretisty svědčí o neúnavné práci na každém námětu. Verdi tak dlouho své libretisty nutil k přepracování míst, s nimiž nebyl spokojen, než dosáhl kýženého dramatického tvaru. Dobré a věrohodné libreto se stalo základem pro jeho komponování. Verdi také oplýval neobyčejně bohatou melodickou invencí, v orchestru dokázal hledat stále působivější instrumentaci i harmonii. Jeho instrumentace Falstaffa by mohla sloužit jako učebnice instrumentace. Neváhal zde např. spojit tak odlišné nástroje, jakými jsou pikola a kontrabas. Protože měl velice přísné nároky i sám na sebe, sebekriticky hodnotil svá díla, a pokud nebyl spokojen, k mnohým se znovu vracel a opravoval je. Dvakrát dokonce operu zcela přepracoval a i dějově ji přeložil úplně jinam (z Lombarďanů vznikl Jeruzalém, ze Stiffelia Aroldo). Janáčkova opera Národního divadla v Brně se pravidelně opernímu odkazu Giuseppa Verdiho věnuje. Každé uvedení jeho opery je nadšeně přijímáno nejen publikem, ale i samými pěvci, kteří rádi ve Verdiho operách vystupují.

aplaus

14

Uvádění Verdiho má v Brně dlouhou tradici. Např. opera Rigoletto zde zazněla ještě dříve než v Praze. Bylo to necelé dva roky po světové premiéře – 8. ledna 1853. Opera se hrála v německém překladu J. C. Grünbauma. Bylo to po Vídni a Budapešti třetí uvedení Rigoletta mimo Itálii. Od té doby nikdy Rigoletto na delší dobu nezmizel z brněnského jeviště. Mezi režiséry, kteří zde Rigoletta nastudovali, čteme jména Františka Neumanna, Branka Gavelly, Karla Jerneka, Saši Machova a Václava Věžníka, který režíroval poslední inscenace na brněnském jevišti v letech 1956, 1980 a 1988. I jména dirigentů, kteří v Brně Rigoletta nastudovali, patří k legendám brněnské opery – Cyril Metoděj Hrazdíra, Antonín Balatka, Quido Arnoldi, Bohumil Gregor, Emil Křepelka, Jan Štych, Jan Zbavitel. Nové nastudování této populární opery bylo svěřeno režiséru Andreasi Geierovi, který již v Brně úspěšně inscenoval Korngoldovo Mrtvé město, a dirigentu Jaroslavu Kyzlinkovi, který má již s Verdiho operní tvorbou zkušenosti. Nová inscenace bude výpovědí mladé generace operních tvůrců, kteří svou optikou vyloží klasické operní Zbyněk Brabec ■ dílo divákům začátku 21. století.

Návrh kostýmu k opeře Rigoletto. M.Warth

Opera NDB

Opera ve Španělsku Soubor Janáčkovy opery se v červnu vydá na turné do teplých krajů. Dne 24. června odjede do Španělska, kde uvede dvě opery – Carmen G. Bizeta a Hoffmannovy povídky J. Offenbacha. První cesta povede do přímořského města Castellón v provincii Valencie, kde zazní v koncertním provedení opera Hoffmannovy povídky. Původ Leónu, města na soutoku řek Torio a Bernesga v kastilské provincii, sahá až do dob římské říše. Mimo

množství historických památek a překrásných zahrad se město pyšní i multifunkčním kulturním střediskem AUDITORIO CIUDAD DE LEON, kde soubor Janáčkovy opery představí inscenace Carmen i Hoffmannovy povídky. Na závěr turné se vydají na open air festival v Pozuello de Alarcon, místě vzdáleném asi 10 kilometrů od Madridu, kde opět zazní Hoffmannovy povídky. -pt- ■

aplaus

15

Příběh vojáka a Noci Dnem naposledy

Poslední příležitost spatřit slavnostní program, kterým se na počátku října otevírala opravená budova divadla Reduta, budou mít diváci v první půli června 2006. Představení, jež je společným dílem operního, činoherního a baletního souboru, nabízí jedinečnou možnost seznámit se s půvabným dílem Igora Stravinského Příběh vojáka (foto nahoře), které je založeno na starých ruských bajkách.

V druhé půli večera zazní opera současného skladatele Víta Zouhara Noci Dnem. Dílo, inspirované fragmentem libreta druhého dílu Kouzelné flétny J. W. Goetha, bylo zkomponováno přímo pro slavnostní otevření Reduty. Představení se uskuteční 7. a 9. června.

-pt- Foto Luděk Svítil ■

aplaus

16

Opera NDB

Vím, kdy a jak musím hlas dané roli přizpůsobi Vynikající Kutuzov, Mefistofeles, Rigoletto, Boris Godunov – to je Jurij Michajlovič Gorbunov, sólista opery Národního divadla v Brně, nositel Ceny Thálie 2005 v oboru opera za roli maršála Kutuzova s přihlédnutím k druhé roli starého hraběte Bolkonského. Jurije Gorbunova vídám velice ráda na operním jevišti v jeho vynikajících operních kreacích ve světových i českých operách. Tento charismatický pěvec v každé operní postavě uplatňuje svůj výjimečně zbarvený hlas širokého rejstříku, preciznost, vnitřní náboj, hudební inteligenci a kulturu projevu. Měla jsem velkou radost, když byl oceněn Cenou Thálie 2005 za svůj mimořádný výkon v postavě Maršála Kutuzova a také že získal Cenu diváka o nejlepší výkon v opeře a baletu za rok 2005, kterou každoročně uděluje Klub přítel opery a baletu. Ráda se též setkávám s Jurijem Gorbunovem mimo jeviště, vždy pohovoříme nejen o pěvecké interpretaci a jeho nedávné pěvecké éře v rodném Rusku, ale také o přírodě, kterou má velmi rád, o rodině a o radostech i strastech dnešního života. Je vždy dobře naladěný, má pozitivní myšlení a šíří kolem sebe optimismus a dobrou náladu. Nedávno jsme se spolu setkali, abychom si opět popovídali, ale já jsem Jurije Gorbunova tak trochu vyzpovídala. Ráda se s našimi čtenáři o zážitky z milého setkání s tímto operním pěvcem podělím:

• Tvoje cesta k opernímu umění nebyla přímočará… Narodil jsem se v Zabajkalské oblasti Čitinska, moji rodiče byli zaměstnáni, jako všichni vesničané, v oboru těžby zlata. V sedmnácti letech jsem absolvoval střední školu a začal zpívat ve vojenském pěveckém souboru. Protože jsem se chtěl věnovat zpěvu profesionálně, přihlásil jsem se na konzervatoř v Novosibirsku a studoval jsem u významného pedagoga Vjemiamina Pavloviče Arkanova. Novosibiřská konzervatoř je výborná umělecká škola. Janáčkova akademie múzických umění v Brně, kde jsem řadu let působila, měla s touto školou družbu. Poznala jsem její pedagogy i posluchače při jejich návštěvách a skvělých koncertních vystoupeních. Při našem rozhovoru s Jurijem Gorbunovem jsme zjistili, že máme hodně známých pedagogů i absolventů novosibirského učiliště.

• Kde jsi získal první divadelní zkušenosti? V Novosibirsku, kde je obrovské dvouapůltisícové hlediště. Tento obrovský prostor nutí zpívat naplno a někteří

Jurij Gorbunov při předávání Ceny Thálie.

Foto Jef Kratochvil

pěvci si zničili hlas. Ještě během studia jsem působil v tomto divadle jako stážista, zpíval jsem zde menší role. Můj pedagog mně doporučil zpívat na menší scéně, a to rozhodlo o mé další pěvecké kariéře.

• Do kterého divadla jsi pak nastoupil? Do Čeljabinské opery na Urale, kde jsem působil třináct let. Mou první velkou rolí byl Escamillo z Bizetovy Carmen, zpíval jsem ho s velkým úspěchem více než dvěstěkrát. Tehdy jsem zpíval stěžejní barytonové a basové role, jako například titulní roli Borise Godunova M. P. Musorgského, Mefista ve Faustovi a Markétce Ch. Gounoda, Filipa II. ve Verdiho Donu Carlosovi, knížete Igora ze stejnojmenné opery A. Borodina, Evžena Oněgina v Čajkovského Evženu Oněginovi. Vystřídal jsem ještě další angažmá v Permu a nakonec ve Sverdlovsku.

• Ve svém repertoáru máš role barytonového i basového oboru… Jsem velmi šťastný, že mám hlasový rozsah, který mi dovoluje zpívat v obou oborech. Všeobecně vzato hlasu takové změny pochopitelně příliš nesvědčí. Zpívám ale bez problémů již celou řadu let, vím, kdy a jak musím hlas dané roli přizpůsobit, abych jej šetřil. Mám takto možnosti zpívat obrovskou řadu krásných rolí. Měla jsem možnost nahlédnout do soukromého archivu Jurije Gorbunova z jeho dřívější pěvecké éry v rodném Rusku. Zaujaly mne recenze a články v denním i odborném tisku, kde je vysoce hodnoceno jeho pěvecké a herecké umění. Vybírám alespoň jednu z nich – Umělecký portrét s názvem Kolik životů v jednom, kde autor oceňuje opričnika Graznoje v Carské nevěstě

aplaus

17

t, říká operní sólista Jiří Gorbunov

Jurij Gorbunov na pódiu s moderátorem slavnostního předávání hereckých cen. ▲

▼ Jurij Gorbunov s manželkou. Foto Jef Kratochvil

aplaus

18

Opera NDB N. Rimského-Korsakova: „Jurij Gorbunov má překrásný i mohutný baryton a příroda jej štědře obdařila hereckým talentem i pěveckým a velkým mistrovstvím.“ Jurij Gorbunov má i velká ocenění za jeho působení na ruském operním jevišti. V roce 1975 byl jmenován zasloužilým umělcem a posléze získal v roce 1985 nejvyšší titul – Národní umělec za vynikající výkony v operním umění.

• Jaká byla tvoje cesta do České republiky? Ve Sverdlovsku mě slyšel zpívat tehdejší šéf Státní opery Karel Drgáč a pozval mne a další kolegy, Valentina Prolata a Nikolaje Marčenka, do Prahy. Při studiu nové inscenace Verdiho Otella jsem se seznámil s brněnskou sopranistkou Natálií Romanovou, která zpívala Desdemonu, a ta mi doporučila, abych poslal audiokazetu se svou nahrávkou do Národního divadla v Brně. Díky této nahrávce jsem získal angažmá v brněnské opeře, kde působím již čtrnáct let! Na Brněnském jevišti brzy Jurij Gorbunov upoutal svými výkony diváky i odbornou kritiku. V jeho skvělém podání jsme slyšeli četné role barytonového i basového oboru, např. to byl Rigoletto za stejnojmenné opery G. Verdiho, Georgio Germont z La Traviaty, skvělý Filip II. z Dona Carlose G. Verdiho, Scarpia v Tosce G. Pucciniho, démonický Mefistofele A. Boita, čtyřrole Coppélia, Lindorfa, Miracla a Dapertutta v Hoffmannových povídkách J. Offenbacha a další. Nesmíme zapomenout ojedinělé ztvárnění postavy maršála Kutuzova a starého knížete Bolkonského v opeře Vojna a mír S. Prokofjeva, kde také zpíval za onemocnělého kolegu i Napoleona. Je to obdivuhodné zpívat všechny tyto role za jediný večer. Jurij Gorbunov k tomu dodává: „Při uvedení Vojny a míru v novosibiřské opeře jsem zpíval dokonce šest rolí za jeden večer.“

• Zpíváš rád i český repertoár? Zpívám rád český repertoár, čeština mi potíže nedělá, vždyť je to slovanský jazyk. Nastudoval jsem Krušinu ve Smetanově Prodané nevěstě, Vodníka v Rusalce, Lucifera v opeře Čert a Káča A. Dvořáka, Plac majora v Janáčkově Z mrtvého domu… • Ke kterým rolím máš niterný vztah a patří k tvým nejoblíbenějším? Je to role opričnika Graznoje z Carské nevěsty N. Rimského-Korsakova, kníže Igor A. Borodina, Rigoletto G. Verdiho, Filip II. v Donu Carlosovi, Jago v Otellovi téhož autora, je to i Mefisto z Gounodovy

opery Faust a Markéta… Všechny role jsou krásné a každá z nich vzrušující.

• Tento měsíc máš premiéru Borise Godunova M. P. Musorgského v plzeňském divadle v režii Zdeňka Kaloče, dirigentem je Jan Zbavitel, roli Pimena zpívá tvůj žák David Szendiuch, který s tebou alternuje také v postavě Salieriho v opeře Mozart a Salieri N. Rimského-Korsakova, která se hraje v Redutě. Můžeme se těšit na Borise Godunova také na brněnském jevišti? Moc ráda bych tě v této roli viděla. Myslím, že ano, mám tuto roli slíbenou, asi v sezoně 2007/2008, moc se na ni těším. • Jak ses adaptoval v Brně? Žiji zde i s rodinou od roku 1992. V počátku to bylo trochu složité, pak mi byl přidělen pěkný byt v Kohoutovicích, kde je příjemné prostředí, příroda, čistý vzduch. I v divadle jsem byl svými kolegy přijat pěkně a cítím se zde výborně. • Jak je známo, jsi milovníkem přírody… Ano, narodil jsem se přímo v přírodě, uprostřed lesů, a tato láska k přírodě mi zůstala dodnes. Jako malí chlapci jsme se toulali v lesích a uměli napodobovat zvířata. Víš, že jsem si to zapamatoval a zkouším to také při svých procházkách? Zavolám třeba na kukačku, která se ozve, a ona za mnou přiletí. V lese relaxuji, čistím si plíce a získávám energii. • Věnuješ se také koncertnímu zpěvu? Ano, zpívám písně ruských skladatelů, a když mám čas, tak jedu do Vídně zpívat do sboru Donských kozáků, kde jsem sólistou. Jurij Gorbunov se věnuje také pedagogické práci a říká mladým adeptům, že si musí hlas chránit, když chtějí dobře zpívat.

• Co doporučuješ mladým lidem? Mladým lidem bych doporučil, aby poslouchali méně hlučnou hudbu, která škodí zdraví a duševnímu vývoji, a obrátili svou pozornost ke klasické hudbě, která obohacuje duši. Totéž bych vzkázal i starší generaci. I v této hektické době by měli věnovat klasické hudbě více pozornosti a oblíbit si ji. Vždyť to přináší radost a klid v duši! Juriji Gorbunovovi blahopřejeme k udělení Ceny Thálie a těšíme se na další setkání na operním jevišti. Eva Šlapanská ■

19

Foto Jana Hallová Foto Luděk Svítil

▲▲

Foto Luděk Svítil

▲

▼

Jurij Gorbunov jako Mefistofeles. Vodník v Dvořákově Rusalce. Jedna z nejnovějších Gorbunovových rolí – Salieri v opeře Rimského-Korsakova Mozart a Salieri.

aplaus

aplaus

20

Balet NDB

Leoš Janáček, Petr Zuska: Sonáta. Janáček do své Sonáty pro housle a klavír vtělil mnoho rozporuplných nálad, skladba však nepostrádá ani intimní zrcadlení duševních prožitků. Zuska jí využil pro svou vizi o hledání energie mezilidských vztahů. Na fotografii Karel Audy a Lenka Čechová.

Maurice Ravel, Zdeněk Prokeš: Pavana za mrtvou infantku. Tento krátký opus choreograf a režisér věnuje všem „Mariím“ jako poděkování za jejich taneční mistrovství, všestrannost, přemýšlivost, zralost výrazu, skromnost, obětavé a pokorné plnění celoživotního poslání. Na fotografii v hlavní a jediné roli Jana Přibylová.

aplaus

21

Maurice Ravel, Zdeněk Prokeš: Bolero. Zdeněk Prokeš na základě hudební předlohy vyjadřuje různorodost lidských vztahů, osamocenost člověka i lidskou sounáležitost. Na fotografii Hana Litterová, Richard Kročil.

Igor Stravinskij, Libor Vaculík: Svěcení jara. Přípomínka genocidy židovského obyvatelstva, kdy v nacistických koncentračních táborech a na popravištích zahynulo na šest milionů Židů a také miliony Rusů, Poláků a příslušníků dalších národů. Na fotografii Hana Litterová, Karel Audy. Fota na str. 20–21 Luděk Svítil

aplaus

22

Balet NDB

Rozhovor s „enfant terribble“ světové taneční JOHANN KRESNIK: Tanečník, režisér a choreograf. Vyvinul vlastní formu tanečního divadla – tzv. choreografické divadlo, silně politické a ve své formě antiromantické a brutální. Za svou nekonvenční tvorbu sklidil mnoho ovací, ale i ostré kritiky, při nichž se nejvíce vyskytuje slovo „skandál“. Jako šéf baletu působil v Brémách, Heidelbergu a Berlíně. Od roku 2002 je útočištěm Kresnikova Choreografického divadla Opera spolkového města Bonnu. • Pane Kresniku, jste skandalista? Skandalista nebo enfant terribble, je mi to fuk. Vymysleli si to novináři, tak ať si mě tak nazývají. Moje divadelní kusy nepasují všem kritikům a už vůbec ne politikům, protože jdou proti politice Německa a taky USA. • Jaký máte vztah k vaší krajance Elfriede Jelinekové? Jelineková je pro mne skvělou spisovatelkou, určitě si zasloužila Nobelovu cenu. Ale pro mne není dostatečně politická, tak jako byl například Thomas Bernhard. Ten napsal mimo jiné divadelní hru Der Heldenplatz (Náměstí hrdinů ve Vídni – pozn. aut.) o tom, jak Hitler přijel do Vídně a všichni ho vítali zdviženou pravicí: „Heil Hitler!“ A po válce nebyl v Rakousku jediný nacista. Rakousko je mistr světa v alibismu. • Myslím si, že máte něco společného. Ano, Jelineková je politická a kritická. Ale do jejích knih se její politický názor až tak moc nepromítá. Já umím být hodně jedovatý a zlý, když mám pocit, že mne někdo omezuje. Pokud nemůžu svobodně kritizovat Bushe nebo jiné vládnoucí politiky, tak to nemá s demokracií nic společného. Jelineková není tak tvrdá, jak bych si přál. • Myslel jsem spíš na její titul knižní pornografka, vás už také někdo nazval divadelním pornografem, pravda? No to je všechno moc legrační. Dnes se v činohře svlíká kdekdo, hrají Macbetha nazí, na jevišti se předvádí vyměšování a nikoho to nevzrušuje. Co se stane na divadelním jevišti, to pro mě není perverzní. Já jsem byl jenom ten první, který vysvlékl kompletně celý baletní soubor. • Ve vašich představeních hraje často roli kus syrového masa. Proč? Maso je zvláštní materiál, je to mrtvá věc z živého tvora. Syrové maso nebo syrové ryby lidé konzumují,

někde jsou běžnou součástí jídelníčku. Ale syrové maso na jevišti působí odporně. Proč? Maso jako maso. Pro mě má ten materiál jakousi sílu. • Souvisí to tedy s nahotou? Maso jako maso. Ne, tak to není. Ale řeknu příklad: v mém představení Goya je nahý člověk (dívka – pozn. aut.) bit kusem masa. Z pohledu diváka je to neuvěřitelně brutální scéna, přitom tanečníci se po představení osprchují a jdou na večeři. Maso je prostě tady, lidé zabíjejí zvířata pro maso. Bez masa bychom tady nebyli v té formě, v jaké jsme. • Vy jste byl klasicky školený tanečník, jaký je váš vztah ke klasickému baletu? Já jsem měl výborného učitele baletu, jmenoval se Leon Woiczikovski. Ale klasický tanec jsem netančil tak často jako spíš věci od Balanchina, Cranka nebo Béjarta. A když jsem začal jako choreograf, bylo pro mě nejdůležitější přinést na jeviště nějaký obsah. V jednom z mých prvních baletů – Labutí a. s. – jsem z Labutí udělal dělnice v továrně a Rudovous byl fašista. Myslím, že jsem byl jeden z prvních, kdo změnil dramaturgii Labutího jezera. Přitom jsem přesvědčen, že Labutí jezero jako klasický balet musí být zachováno, tak jako díla od Beethovena, Mozarta a Verdiho. Protipóly jsou nesmírně důležité. V sedmdesátých a osmdesátých letech byly v Německu tendence výuku klasického tance potlačit. Pitomost! Nejlepší předpoklad pro moderního tanečníka je zvládnutá technika klasického baletu. • Ovlivnil vás zpočátku nějaký choreograf? Kurt Joos. Ve svém baletu Zelený stůl předvedl, jak se rodí válka u stolu. To byl můj vzor. Začal jsem se zabývat tématy z německé historie, které ještě nikdo předtím nezpracoval. Dodnes je to moje hlavní myšlenka – proč dělám to či ono představení, a je jedno, jestli je to tanec, opera nebo činohra, kterých jsem mimochodem udělal daleko víc než choreografického divadla. • Máte nějaký umělecký sen, třeba nerealizovatelný? Chtěl bych změnit repertoár divadel. Politici a ředitelé divadel se bojí společenských a politických témat na jevišti. Nejraději na repertoáru mají každou sezonu Netopýra, Aidu, Traviatu, Louskáčka. Jak dlouho to ještě budeme hrát? Mladí lidé mají tolik možností, jak strávit čas, podívejte se, jak se změnil svět v oblasti médií a hudby. Tak proč by chodili do divadla? To bych rád změnil! Nechci tím říct, že zrušíme Labutí jezero nebo nebudeme hrát Verdiho. Naopak, Verdi napsal

aplaus

23

scény, Johannem Kresnikem

Johann Kresnik při choreografii.

Foto Thilo Beu

skvělé hity, to už nikdo nepřekoná. Ale udělat z divadla muzeum je na…! • Jaké máte požadavky na tanečníky? Nemusí být perfektní svou postavou a technikou. Ale musí vědět, proč chtějí ke mně jít. Musí je zajímat obsah, proč to dělám. Když přijdou mladí tanečníci s dobrou technikou, tak jim řeknu – běžte raději nej-

dřív do velkého divadla, tam se vyblbněte a pak se vraťte. Hodně z nich to tak udělalo. • V Brně se bude hrát váš titul Ulrike Meinhofová. O čem to bude? Jako reakci na pád berlínské zdi jsem vzal to nejproblematičtější období západoněmecké poválečné historie. Bylo to období tzv. mimoparlamentní opozice v šedesátých a sedmdesátých letech, která později přerostla v teroristické hnutí RAF (Strana Rudé armády). K jejímu jádru patřila Ulrike Meinhofová. Meinhofová byla výtečná a chytrá žurnalistka, která vždy hledala podstatu problému. Když se nakonec připojila k levicovým radikálům, jako byla Gudrun Ensslin nebo Andreas Baader, bylo už pozdě. Nezabránila tomu, že zemřeli nevinní lidé. To byl konec RAF a také konec Ulrike Meinhofové. Svou vinu ale přiznala. • Přijedete do Brna osobně? Přijedu a těším se. Rudolf Kubičko (v Bonnu dne 22. 3. 2006) ■

Záběr z inscenace Ulrike Meinhof.

Foto Thilo Beu

Představení Ulrike Meinhof se koná v rámci projektu Taneční most-Tanzbrücke v Janáčkově divadle 8. 6. v 19.00 hodin.

aplaus

24

Výročí Blahopřejeme… Významné životní jubileum oslaví 8. května Ludmila Slancová, česká herečka, členka činohry Státního (nyní Národního) divadla v Brně od roku 1972–1991. Narodila se v Brně a již v osmi letech byla členkou ochotnického souboru, kde setrvala až do doby svého studia na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Po absolvování nastoupila svoje první angažmá do Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, kde se plně rozvinul její herecký talent a byly jí svěřovány role rozmanitého charakteru. V roce 1967 se vrátila do Brna, kde působila v satirickém divadle Večerní Brno. Zde ji ovlivnila spolupráce s režisérem Miroslavem Zejdou a hostujícími režiséry Ladislavem Smočkem a Sašou Lichým. V roce 1972 přešla do činohry Státního divadla v Brně, kde zpočátku převzala některé záskoky, např. Manku z úspěšné Čtvrtkovy a Lichého pohádky Jak měl Rumcajs Cipíska. Později hrála Sullu v Čapkově R.U.R., noblesní kněžnu v Schormově inscenaci Jiráskovy Lucerny, Květu v Jílkově Silvestru. Zhostila se i dalších rolí, jako byla Lucia v Lorcově Plaňce, Anna v Domu doni Bernardy, Judita Čuprová ve Zvonokosech a zvláště jako služka Barena v Jenůfě. Zazářila jako paní Hošková v Shakespearově hře Veselé paničky windsorské v režii E. Sokolovského. V jejím podání měla tato postava křehkost, noblesnost a koketnost. Ludmila Slancová vždy přistupovala ke studiu všech rolí s nesmírnou hereckou opravdovostí a noblesou. Vytvořila také několik rolí ve filmech a v televizních inscenacích. Brněnská činohra využila její zralé herectví, vytvořila postavy české a světové tvorby, jako byla kultivovaná Gisela z Örkenyho Kočičí hry, dojemná stařenka Rybářová z Roku na vsi. I dnes ji mohou návštěvníci Mahenovy činohry vidět v roli Babičky v Jiráskově Lucerně nebo Stařenky v Maryši bratří Mrštíků. Věnuje se i pedagogické práci, vyučuje na brněnské konzervatoři, kde předává svoje umělecké a lidské zkušenosti mladým adeptům herectví. Životní jubileum, 75 let, oslaví 22. května český činoherní a zpěvoherní herec Jiří Jurka, člen zpěvohry Státního (nyní Národního) divadla v Brně v letech 1967–1992. Narodil se v Tovačově, absolvoval Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Do svého prvního angažmá nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Už v době svého studia i jako začínající adept herectví prokázal svůj komický talent a byl nejčastěji obsazován do komických rolí, v nichž měl velký úspěch. Po třech letech strávených ve

Slováckém divadle odešel do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde se pod vedením Jana Kačera tvořil mladý soubor. Zde hrál několik postav charakterního i komediálního charakteru. V roce 1960 odchází do souboru divadla Večerní Brno, kde s ostatními kolegy spoluvytváří dnes už klasický repertoár první poloviny 60. let, jako byly hry M. Skály, V. Fuxe, V. Pantůčka a L. Černíka. Jiří Jurka využil svých muzikálních vloh a stává se v roce 1966 sólistou zpěvoherního souboru Státního divadla v Brně. Do paměti diváků se zapsal jako Popiel v Nedbalově Polské krvi, Alfréd v Straussově Netopýrovi, Celestén v Hervého Mam`zelle Nitouche, Alfréd Doolittla v My Fair Lady, skvělý Štětivec v Benešově Na tý louce zelený a v řadě dalších rolí. Jiří Jurka je herec s velkým vnitřním nábojem, je precizní, muzikální, ovládá skvěle jevištní komiku a vždy dokázal přesvědčit diváka v každé své roli.

Před lety… Před 115 lety, 8. května 1891, se v Praze narodil Václav Jiřikovský, vlastním jménem Václav František Herain, český divadelní podnikatel, ředitel, herec, režisér, dramaturg a umělecký šéf Národního divadla v Brně. Podle svého strýce Antonína Jiřikovského, českého herce a režiséra, si mladý adept herectví zvolil v roce 1905 jméno Jiřikovský. Vystřídal několik kočovných společností, kromě herecké práce se věnoval i režii. V roce 1914 přišel do Brna, kam ho přivedl legendární podnikatel a ředitel František Lacina, s jehož dcerou Růženou se později oženil. V roce 1915 se stal vrchním režisérem činohry, v letech 1916–1919 působil ve funkci ředitele. V letech 1931–1941 byl ředitelem Zemského divadla v Brně a zároveň byl uměleckým šéfem činohry. Působil i v dalších divadlech, ale poslední roky své divadelní dráhy strávil Václav Jiřikovský v Brně, které se mu stalo domovem. V době společensky vypjaté zařazoval často hry s politickým nádechem a sociálním cítěním. Za první světové války uvedl na brněnskou scénu Tylovu Fidlovačku, která vyzněla jako protirakouská manifestace. Na začátku nové Československé republiky vyjádřil svůj postoj společensky kritickou hrou Jiřího Mahena Nebe, peklo, ráj. V době ohrožení hitlerovským Německem uvedl Čapkovu Matku a Bílou nemoc. Václav Jiřikovský dbal na to, aby repertoár všech uměleckých

aplaus

souborů brněnského divadla měl vysokou uměleckou úroveň. Uvedl desítky klasických i současných děl a jako dramaturg se snažil uvádět původní repertoár, který nebyl závislý na pražských a jiných vzorech. Soustavně uváděl tvorbu současných autorů, např. J. Kvapila, V. Dyka, F. Langra, V. Nováka, O. Ostrčila, O. Zicha, O. Chlubny a řady dalších. Některé hry uvedl ve světových premiérách, např. Mahenovu Uličku odvahy, Hry o Marii B. Martinů, V den počátku O. Chlubny, Haasova Šarlatána či Burianovu Maryšu. Ve své inscenační práci se projevoval jako propagátor jevištního realismu. Václav Jiřikovský se svou mnohostrannou činností v českém divadelnictví patřil k předním představitelům umělecké generace ve dvacátých a třicátých letech. „Neztrácejte odvahu, umění přetrvá vše, divadlo musí žít,“ napsal v pohnutých dobách okupace. V roce 1941 byl Václav Jiřikovský zatčen gestapem a v Osvětimi umučen. Zemřel – patrně byl popraven – 9. května 1942. Před 100 lety, 28. 5. 1906, se v Rožmitále pod Třemšínem narodil Miloš Nedbal, český herec a režisér, člen činohry Národního divadla v Brně v letech 1929–1930 a 1936–1938. Absolvoval dramatické oddělení pražské konzervatoře a po ukončení studia nastoupil do Osvobozeného divadla. V roce 1929 nastoupil roční angažmá v Brně, kde hrál i v představeních Studia. K významnějším úlohám patřily role v Honzlových a Burianových inscenacích. Pak působil v několika divadlech a v roce 1936 se na dvě sezony vrátil do Brna. Za tyto dvě sezony ztvárnil několik významných rolí – vzpomeňme alespoň Maršála v Čapkově Bílé nemoci, Napoleona v Brücknerově Napoleonu I., Hectora z Giradouxovy hry Trójská válka. S brněnským publikem se rozloučil šaškem Prubíkem z Shakespearovy hry Jak se vám líbí. Ve svém posledním angažmá, v Národním divadle v Praze, vytvořil četné postavy klasického i soudobého repertoáru českých i světových autorů, které se vyznačovaly neopakovatelnou jedinečností a pravdivostí. Věnoval se také filmové a televizní práci a jeho bezprostřední střídmost a uměřenost odpovídaly specifice tohoto uměleckého oboru. Zemřel 31. 10. 1982 v Praze. Před 80 lety, 30. 5. 1926, se v Brně narodil Jiří Přichystal, český operní a operetní pěvec, člen Národního (Státního, Zemského) divadla v Brně v letech 1945–1988. Jiří Přichystal vystudoval brněnskou konzervatoř, zpíval

25

v operním sboru, v roce 1951 byl angažován jako sólista zpěvohry a v roce 1968 přešel do souboru opery, ve kterém setrval až do svého odchodu do důchodu. Ve zpěvohře vytvořil mnoho významných rolí jak v operetách, tak i v muzikálech. Byl skvělým Zarembou v Nedbalově Polské krvi, kterého hrál 700x, ideálním Torjem v muzikálu Šumař na střeše, kde přesvědčil diváky hluboce prožitou muzikálovou postavou, byl jedním z nejlepších představitelů popeláře Alfréda Doolittla v My Fair Lady F. Loeweho a J. Lernera, znamenitě ztvárnil trojroli Coppélia, Dapertutta a Miracla v Offenbachových Hoffmannových povídkách. Ve hrách Osvobozeného divadla byl skvělým představitelem rolí psaných pro Jana Wericha. Svou uměleckou práci v operním souboru zahájil postavou Lamingera v opeře Karla Kovařovice Psohlavci. Nejvíce se proslavil rolí Crowna v Gerschwinově opeře Porgy a Bess a zejména nezapomenutelnou rolí Dona Basilia v Rossiniho Lazebníku sevillském. Výborně také ztvárnil Paola ve Verdiho Simonu Boccanegrovi, hraběte Monterona v Rigolettovi a knížete Ivana Chovanského v Musorgského Chovanštině. Jeho všestranného talentu využili režiséři v minioperách a v dětských operách. Věnoval se také koncertnímu zpěvu, absolvoval mnoho výchovných koncertů pro děti, byl vynikajícím šansoniérem a často hrál ve filmu a v televizi. Jiří Přichystal oplýval krásně zbarveným hlasem, osobitým temperamentem, velkým hereckým nadáním a mužným jevištním zjevem. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 26. března 1997 ve věku nedožitých sedmdesáti jedna let. Před 80 lety, 15. května 1926, se v Divadle Na hradbách konala premiéra opery Leoše Janáčka Výlety pana Broučka do Měsíce. Dirigentem byl František Neumann, režie se ujal Ota Zítek, výpravu a kostýmy navrhl Josef Čapek. Titulní roli pana Broučka zpíval Valentin Šindler. Prvá část Janáčkovy opery Výlety pana Broučka – Výlet pana Broučka do Měsíce vznikala zvolna a s velkou odpovědností po mnoha studiích: 1. obraz psal Janáček čtyřikrát, od roku 1908 až do konce roku 1913, ale potom ještě s neustálým opravováním až do jara 1917. Je to vůbec nejdelší období Janáčkovy práce na jedné skladbě. Leoš Janáček v úvodním slovu k Šourkovu rozboru Výletů (10. 2. 1920) napsal: „Jak jsem tomu rád, tomu svému nápadu vznést všechny osoby z pozemského okolí Broučkova na Měsíc i do XV. století! Co bych si byl počal já – já – já, kdyby na Měsíci byla zjevení mající v mozku nacpáno koudele?“ Eva Šlapanská. Foto archiv NDB ■

aplaus

26

Program NDB – květen 2006 Janáčkovo divadlo 3. st 18.00–21.00

Bedřich Smetana PRODANÁ NEVĚSTA opera

4. čt 19.00–22.00

Giuseppe Verdi AIDA opera

5. pá 19.00–21.40

Giuseppe Verdi LA TRAVIATA opera

6. so 17.00–19.20

Leoš Janáček / Petr Zuska SONÁTA Maurice Ravel / Zdeněk Prokeš PAVANA ZA MRTVOU INFANTKU Maurice Ravel / Zdeněk Prokeš BOLERO Igor Stravinskij / Libor Vaculík SVĚCENÍ JARA Baletní večer na hudbu skladatelů XX. století

7. ne 17.00–20.00


9. út 19.00–22.10

Antonín Dvořák RUSALKA opera

10. st 19.00–22.00


11. čt 19.30

KONCERT FILHARMONIE BRNO Předprodej vstupenek: FB, Besední ul.

13. so 19.00–21.00

BALETNÍ VEČER NA HUDBU ČESKÝCH SKLADATELŮ sk. PS/1, PS/2 Bohuslav Martinů / Hana Litterová Slavnostní udílení cen Soutěžní přehlídky Symfonické fantazie Tanečního sdružení ČR za rok 2005 Vítězslava Kaprálová / Zdeněk Prokeš Partita Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček / Petr Zuska D. M. J. 1953–1977

15. po 19.00–22.00

Georges Bizet CARMEN opera

16. út 19.00–22.10

Antonín Dvořák RUSALKA opera

18. čt 19.30


19. pá 19.30


20. so 19.00–21.10

Sergej Prokofjev / Libor Vaculík IVAN HROZNÝ taneční drama

sk. A/1, A/2 (výjimečně v sobotu) NAPOSLEDY

23. út 19.00–21.20

Leoš Janáček / Petr Zuska SONÁTA Maurice Ravel / Zdeněk Prokeš PAVANA ZA MRTVOU INFANTKU Maurice Ravel / Zdeněk Prokeš BOLERO

sk. Dárek 2006/1, Dárek 2006/2

sk. U NAPOSLEDY V TÉTO SEZONĚ

sk. C

sk. RP sk. B/1, B/2 sk. T

sk. S

aplaus

27

Igor Stravinskij / Libor Vaculík SVĚCENÍ JARA Baletní večer na hudbu skladatelů XX. století 26. pá 19.00

Giuseppe Verdi RIGOLETTO opera

PREMIÉRA sk. JD premiéra

27. so 19.00


sk. E

28. ne 17.00

TANEČNÍ KONCERT ŽÁKŮ ŠKOLY R.+ P. BARTŮŇKOVÝCH

30. út 19.00


31. st 19.00–21.00

BALETNÍ VEČER NA HUDBU ČESKÝCH SKLADATELŮ Bohuslav Martinů / Hana Litterová Symfonické fantazie Vítězslava Kaprálová / Zdeněk Prokeš Partita Antonín Dvořák, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček / Petr Zuska D. M. J. 1953–1977

sk. R NAPOSLEDY

Mahenovo divadlo 1. po 17.00

ZUŠ V. Kaprálové, Brno, Palackého tř. 70 TANEČNÍ A ABSOLVENTSKÝ KONCERT ŽÁKŮ

2. út 18.00–20.30

William Shakespeare JAK SE VÁM LÍBÍ komedie

3. st 19.00

Bertolt Brecht MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI činohra

sk. ČP (výjimečně ve středu)

4. čt 19.00–21.20

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais FIGAROVA SVATBA komedie

sk. Dárek 2006/2

5. pá 19.00


sk. A/1

6. so 19.00–21.20

Agatha Christie PAST NA MYŠI detektivní hra

7. ne 19.00

ZUŠ, Brno, Veveří 133 BARON PRÁŠIL, ANEB VYBER SI SVOU MÚZU

8. po 19.00

ZUŠ, Brno, Veveří 133 BARON PRÁŠIL, ANEB VYBER SI SVOU MÚZU

9. út 17.00–19.00

Henrik Ibsen – J. A. Pitínský ROSMERSHOLM drama

10. st 18.00–21.00

William Shakespeare MNOHO POVYKU PRO NIC komedie

12. pá 18.00–20.30

Jan Drda DALSKABÁTY, HŘÍŠNÁ VES aneb ZAPOMENUTÝ ČERT pohádková komedie

sk. SP

Cena diváka 2004

sk. KO

aplaus

28

Program NDB – květen 2006 13. so 17.00–18.30

Hans Christian Andersen SNĚHOVÁ KRÁLOVNA ledová pohádka

sk. F pro děti od 6 let a dospělé

14. ne

ZUŠ J. Kvapila Brno, tř. kpt. Jaroše 24

15. po 19.00–21.20

Molie`re ŠKOLA ŽEN komedie

16. út 18.00–20.30


17. st 19.00–21.20

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais FIGAROVA SVATBA komedie

18. čt 19.00–21.30

Petr Malásek / Libor Vaculík EDITH, VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ taneční muzikál

22. po 10.00–12.30

Alois Jirásek LUCERNA pohádková hra

23. út 19.00–21.30


sk. B/1

24. st 17.00


sk. OP

25. čt 18.00–20.20

Georges Feydeau TAKOVÁ ŽENSKÁ NA KRKU komedie

26. pá 18.00–19.30

Hans Christian Andersen SNĚHOVÁ KRÁLOVNA ledová pohádka

27. so 19.00–21.45

Christopher Hampton NEBEZPEČNÉ VZTAHY činohra

28. ne 14.30–17.00


28. ne 19.00–21.30


31. st 19.00–21.20

Molie`re ŠKOLA ŽEN komedie

sk. OČ

pro děti od 6 let a dospělé sk. PS/1

Malá scéna Mahenova divadla 6. so 15.00–16.20

Martin Čičvák TŘI PRASÁTKA pohádka

11. čt 19.30–20.30

Miro Gavran LÁSKY GEORGE WASHINGTONA činohra

27. so 15.00–16.00

Václav Renč PERNÍKOVÁ CHALOUPKA pohádka

pro děti od 5 let

pro děti od 3 let

aplaus

29

Divadlo Reduta 2. út 19.00–21.00

Nikolaj Rimskij-Korsakov MOZART A SALIERI opera (Divadelní sál) Wolfgang Amadeus Mozart REQUIEM koncert (Mozartův slavnostní sál)

9. út 19.00–21.00

Jean-Claude Carrie`re TERASA komedie

10. st 19.00

Divadlo Ungelt Praha JÁ JSEM JÁ recitál Marty Kubišové

11. čt 19.00–21.45

Wolfgang Amadeus Mozart KOUZELNÁ FLÉTNA singspiel

14. ne 19.00–21.20

Patrick Marber NA DOTEK současná hra

19. pá 19.00

Rainer Werner Fassbinder HOŘKÉ SLZY PETRY VON KANTOVÉ činohra

20. so 19.00


21. ne 19.00

Divadlo Semafor ZAČALO TO AKORDEM

22. po 19.00


23. út 19.00

MOZARTOVY KLAVÍRNÍ SONÁTY – Jan Jiraský (klavír) První ucelené provedení všech Mozartových sonát v ČR jedním interpretem. Čtvrtý (závěrečný) koncert – Mozartův slavnostní sál Abonenti NDB mají slevu 50 %

26. pá 19.00–20.20

Ludvík Kundera HRA O JANÁČKOVI činohra

28. ne 19.30

NEKOMPROMISNĚ (talk show F. X. Veselého)

29. po 19.00


30. út 19.00–21.00


PREMIÉRA

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA! Prosíme vás, respektujte začátek představení. Po něm již nikdo nebude vpuštěn do hlediště. PŘEDPRODEJ VSTUPENEK V HOTOVOSTI A NA PLATEBNÍ KARTY: Vstupenky lze, není-li určeno jinak, zakoupit měsíc před představením v administrativní budově NDB, Dvořákova 11, tel.: 542 158 183–4, denně od 8.00 do 17.30 hodin, v sobotu od 9.00 do 12.00 hodin, v Redutě, Zelný trh 4, tel.: 542 424 560, ve všední dny od 10.00 do 14.00 hodin. JEN V HOTOVOSTI: hodinu před představením v pokladnách divadel. MIMOŘÁDNÝ PRODEJ: Od 2. 5. NDB mimořádně zahajuje prodej neabonentních představení hraných v měsíci červnu.

aplaus

30

Program NDB – červen 2006 Janáčkovo divadlo 1. čt 18.00–21.00


2. pá 19.00

Taneční soubor LÚČNICA

4. ne 17.00


sk. C

6. út 19.00


sk. T

8. čt 19.00

Choreografické divadlo Johanna Kresnika, Bonn, Německo ULRIKE MEINHOF Šokující moderní taneční představení

10. so 17.00–19.45

Petr Iljič Čajkovskij / Robert Strajner LABUTÍ JEZERO romantický balet

13. út 19.00–21.10

Leoš Janáček KÁŤA KABANOVÁ opera

14. st 19.00–21.25

Adolphe Charles Adam / Vasilij Medveděv KORZÁR romantický balet

16. pá 19.00


17. so 19.00–22.00


18. ne 17.00–19.10

Leoš Janáček KÁŤA KABANOVÁ opera

sk. RP sk. S sk. Dárek 2006/1, Dárek 2006/2

sk. F

Soubor a orchestr Janáčkovy opery NDB odjíždí od 24. června do 1. července 2006 na turné do Španělska s inscenacemi Carmen a Hoffmannovy povídky.

Mahenovo divadlo 2. pá 19.00–21.30


sk. BA

6. út 19.00–21.30


sk. B/2

7. st 19.00–22.00

William Shakespeare MNOHO POVYKU PRO NIC komedie

aplaus

8. čt

Bertolt Brecht

19.00

MATKA KURÁŽ A JEJÍ DĚTI činohra

9. pá

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

19.00–21.20

FIGAROVA SVATBA komedie

10. so

Jan Drda

19.00–21.30

DALSKABÁTY, HŘÍŠNÁ VES aneb ZAPOMENUTÝ ČERT pohádková komedie

12. po

Jan Drda

10.00–12.30

DALSKABÁTY, HŘÍŠNÁ VES aneb ZAPOMENUTÝ ČERT pohádková komedie

14. st

Molie`re

19.00–21.20

ŠKOLA ŽEN komedie

15. čt

Petr Malásek / Libor Vaculík

19.00–21.30

EDITH, VRABČÁK Z PŘEDMĚSTÍ taneční muzikál

16. pá

Vítězslav Nezval

19.00

MANON LESCAUT činohra

17. so

Vítězslav Nezval

19.00


19. po

Vítězslav Nezval

19.00


20. út

William Shakespeare

17.00–19.30

JAK SE VÁM LÍBÍ komedie

21. st

Christopher Hampton

19.00–21.45

NEBEZPEČNÉ VZTAHY činohra

22. čt

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

19.00–21.20

FIGAROVA SVATBA komedie

24. so

Henrik Ibsen – J. A. Pitínský

19.00–21.00

ROSMERSHOLM drama

25. ne

Koncert Taneční konzervatoře Brno

31

sk. A/2

sk. PS/1

PREMIÉRA sk. MD premiéra sk. D

sk. ČP

sk. OP

sk. R NAPOSLEDY sk. A/1

sk. PS/2 NAPOSLEDY

19.00 Soubor Mahenovy činohry se od 27. června do 2. července 2006 účastní v Rychnově nad Kněžnou festivalu Poláčkovo léto 2006 s inscenacemi Taková ženská na krku, Kráska a zvíře, Lucerna.

aplaus

32

Program NDB – červen 2006 Malá scéna Mahenova divadla 2. pá 17.00

ZA HLAVU DÉŠŤ Křest básní Martina Brože

3. so 15.00-16.20

Martin Čičvák TŘI PRASÁTKA pohádka

pro děti od 5 let

10. so 15.00–16.00

Václav Renč PERNÍKOVÁ CHALOUPKA pohádka

pro děti od 3 let

17. so 15.00–16.00

Josef Kainar ZLATOVLÁSKA pohádka

pro děti od 3 let

Divadlo Reduta 2. pá 19.00–21.00

ZA OPERETOU KOLEM SVĚTA zábavná výpravná féerie

3. so 19.00–21.00

ZA OPERETOU KOLEM SVĚTA zábavná výpravná féerie

7. st 19.00–21.30

Igor Stravinskij PŘÍBĚH VOJÁKA Vít Zouhar NOCI DNEM původní opera na motivy fragmentu J. W. Goetha Der Zauberflöte zweiter Teil

8. čt 19.00

Koncert rakouského quinteta QUINTENSPRUNG (Mozartův slavnostní sál)

9. pá 19.00–21.30

Igor Stravinskij NAPOSLEDY PŘÍBĚH VOJÁKA Vít Zouhar NOCI DNEM původní opera na motivy fragmentu J. W. Goetha Der Zauberflöte zweiter Teil

12. po 19.00

Divadlo Ungelt Praha: Friedrich Dürrenmatt PLAY STRINDBERG

13. út 19.00–21.00


17. so 19.00

Slovenské komorné divadlo Martin: Michail Bulgakov PSÍ SRDCE

18. ne 19.00

Divadlo Radka Brzobohatého: John Godber, Jane Thornton BARMANKY (SHAKERS)

19. po 19.00–21.15

Arnold Schönberg / Fryderyk Chopin / Libor Vaculík ÚPLNÉ ZATMĚNÍ tanečně-činoherní drama

Pro diváky starší patnácti let

aplaus

22. čt 19.00

Klavírní koncert manželů Renaty a Pavla Ardaševových (Mozartův slavnostní sál)

23. pá 19.00

Divadlo Semafor PENSION ROSAMUNDA

26. po 19.30

Tanec Brno 2006: ČERNÁ & VANĚK NO FEAR, NO DIE

33

ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA! Prosíme vás, respektujte začátek představení. Po něm již nikdo nebude vpuštěn do hlediště. PŘEDPRODEJ VSTUPENEK V HOTOVOSTI A NA PLATEBNÍ KARTY: Vstupenky lze, není-li určeno jinak, zakoupit měsíc před představením v administrativní budově NDB, Dvořákova 11, tel.: 542 158 183–4, denně od 8.00 do 17.30 hodin, v sobotu od 9.00 do 12.00 hodin, v Redutě, Zelný trh 4, tel.: 542 424 560, ve všední dny od 10.00 do 14.00 hodin. JEN V HOTOVOSTI: hodinu před představením v pokladnách divadel. MIMOŘÁDNÝ PRODEJ: od 1. 6. NDB mimořádně zahajuje prodej neabonentních představení hraných v měsíci září.

aplaus

34

Osobnosti

Tanečních třicet let Jiřího Kyseláka Letošní sezona 2005/ /2006 je pro tanečníka, pedagoga, choreografa Jiřího Kyseláka už třicátá, kterou působí v Národním divadle v Brně. Od roku 1975 zde pracuje nepřetržitě, i když dnes má svůj plný úvazek jinde. Dětství strávil v prostorách dnešního NDB. Maminka vedoucí garderobiérka, tatínek muzikant. Taky si v Redutě zahrál svou první velkou roli, činoherní. Bylo mu třináct a bylo to v inscenaci Vojín královny Madagaskaru. Ovšem učaroval mu tanec. A tak se vydal na brněnskou taneční konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1972. Jako první brněnský tanečník dostal nabídku ročního studia v tehdy Lenigradském choreografickém učilišti Agrippiny Vaganové. Odtud se vrátil domů a hned na vojnu. „Měl jsem štěstí, dostal jsem se do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého,“ říká Jiří Kyselák. „Vzpomínám na to velice rád. Byla to obrovská škola. Měli jsme tam výbornou choreografku paní Jiřinu Mlíkovskou, která využila toho, že se nás v souboru sešlo víc, kteří moc chtěli tancovat. Kromě celosouborových představení se zpěváky a činoherci jsme navíc dělali i baletní koncerty. Za rok působení v Ausu jsem odtancoval přes 200 představení. Jezdili jsme po celé republice. Jeden den nás vyložili v kulturním domě s obrovským sálem a den nato v maličkém sále oblastního divadýlka. Museli jsme se rychle přizpůsobovat prostoru a aklimatizovat se na publikum. Samozřejmě že jsme taky tancovali pro vojenské posádky, a to nebylo jednoduché. Někteří vojáci viděli balet poprvé v životě, jiní měli předsudky. První minuty byly perné, jestli chytneme nebo ne.“ Typický vojenský dril Jiřího Kyseláka tedy minul a během svého působení v souboru se seznámil s mnoha pražskými osobnostmi, choreografy. „Pak jsem se musel rozhodnout kam. Praha mě lákala. Brno – to byl domov, měl jsem tady rodiče, a i když to zní pateticky, chtěl jsem Brnu vrátit, co do mě investovalo. Dělal jsem dva konkurzy: do Národního divadla v Praze a do brněnského baletu.

Oba jsem vyhrál a nastalo rozhodování. V Praze mi nenabídli nic konkrétního. V Brně mi tehdejší šéf Jiří Němeček nabídl sólovou smlouvu s povinností sboru a hned konkrétně alternaci do hlavní role Spartaka. To se neodmítá a pan Němeček slib dodržel.“ Po první sólové roli přišly další. Jiří Kyselák dostával postupně větší a větší role. Rok po jeho nástupu do brněnského angažmá – 1976 – byl poprvé na JAMU otevřen obor pedagogiky. Po jeho dokončení navázal studiem choreografie na pražské AMU a to vše při aktivní činnosti sólového tanečníka. V roce 1977 začal učit na brněnské konzervatoři, kde působí dodnes, občas vedl tréninky v divadle. Účastnil se interpretačních i choreografických soutěží a vždy s výborným oceněním. V roce 1981 Jiří Kyselák udělal první choreografii pro NDB – Čarodějnou lásku. „Měl jsem toho hodně, všechno jsem se snažil dělat naplno a s přispěním problémů v osobním životě přišla krize. Kulminovala v roce 1989, kdy jsem byl delší dobu hospitalizovaný. Přišel čas se rozhodnout. Dostal jsem nabídku šéfa baletu operety. Přijal jsem a v této funkci jsem působil, dokud opereta nepřešla do Městského divadla.“ V baletu NDB dnes působí jako pedagog a příležitostně jako choreograf. A jaký je rozdíl mezi rokem 1976 a 2006? „V podstatě žiju pořád stejně. S tím, že jednou přijde konec na jevišti, jsem musel počítat. Nebolelo to jen díky množství práce ve stejné profesi. Mohu říct, že mně těch třicet let uteklo jako voda. Ne že bych byl workoholik, ale všechno mě hrozně baví. Choreografie – muzikály, balety, operety, učit na konzervatoři. Nedělá mi problém dojet na jiné štace v republice nebo mimo ni. Zdraví mi slouží, musím to zaklepat. Ze své životosprávy jsem neslevil. Ono stačí, když ráno vstanete a podíváte se na sebe do zrcadla a nehodláte s tím nic dělat! To totiž není můj případ, přiznávám se, jsem ješitný.“ -ota- Foto archiv Jiřího Kyseláka ■

Velká slova I. Obsah. Na úvod. aplaus 03

Recommend Documents