1
Obsah
2
Slovo šéfredaktorky
2
Sklo a kámen
3
Neopatrný srnec
4
Hubertská zábava
4
Trubačská činnost na SLŠ Hranice
5
Okénko poezie
6-7
Ftípky
8
Hubertská zábava
9
Legenda o papežce pokračuje dál
10
Život studentů na DM
11
Tradice spojené s vánočními svátky na Valašsku
12
Moji milí blízcí
13
Idylka
13
Na vánoční mýtince
14
Střípky ze školních lavic
14
Večerní běh na lyžích Malůvkáři na SLŠ Koza nozdra
15 16-17 18
Vážení čtenáři, je za námi první pololetí. Ani jsme se nenadáli a půlka školního roku je pryč. Známky jsou uzavřeny a my všichni začínáme téměř nanovo. Po náročném období zkoušení, písemek, stresu a honu za vylepšením známek konečně můžeme trochu vydechnout. Pro zpříjemnění tohoto klidnějšího období jsme pro vás připravili nové číslo časopisu HomeLes. Při čtení se vrátíte do kouzelného času vánočních svátků, zavzpomínáme na Hubertskou zábavu a také doufám, že se dozvíte spoustu nových informací o dění ve škole. Dodatečně vám za celou redakci přeji spoustu úspěchů a štěstí do nového roku, užívejte krásné zimy a těšte se na další vydání!!!
Šéfredaktorka: Zástupce šéfredaktorky: Grafické zpracování: Titulní stránka: Příspěvky v tomto čísle:
3
Lucie Indruchová Marek Vavřička Marek Vavřička, Václav Pecina Zlata Matysová Ing. Pavel Sovka Šárka Jurenková Petr Bartošík Jaroslava Ryšková Tomáš Hlavinka, Martin Putala Markéta Sedláčková Josef Sitta, Jakub Prágr Patrik Prokýšek Pavla Ptáčková, Michael Vyhlídal a další
Sklo a kámen du si po ulici a vidím spoustu vedlejších odboček, které byly nápadné a svádějící, abych uhnul z hlavní třídy, po které jsem šel. Myšlenky barevné i černobílé, jasné, avšak těžko charakteri-zovatelné. Okolí řvalo, prosilo, smálo se i dívalo. Nevím, kdo se to díval, ale byl to krásný pohled. Takový pohled do plného prázdna, pohled pronikavý až odrážející, pohled takový, který jsem neviděl, ale vnímal všemi smysly. Slyšet dýchaní a tlukot srdce naplňuje životem. Jistota byla však to poslední, co jsem cítil. Nemusel to být tlukot srdce, mohly to být výbuchy bomb, výstřely ze zbraní… Myslím, že jsem to slyšel. Ano, začínám si být jistý, ale ruchy všech zvuků mi přehlcují mozek informacemi tak, že nemůžu pobrat všechna skutečná sdělení toho, co právě prožívám.
J
Pořád jdu dál. Ze soustředění na okolí mě vyprostil pocit, že kráčím po hřebíkách, hřebíkách tak ostrých, že se zarývají do celého samostatného cítění. Boty jsem nechal už na první zastávce, kde nic nezastaví. Budovy bílé, nedotčené, fantazií utvořené, táhnoucí se za obzor mého dohledu, byly tak vysoké, až jsem se po nich mohl procházet. Lidé stejní, okopírovaní, do ničeho hledící si kráčeli svou cestu, kterou jim sem tam jiná bytost pokřivila silným vražením do těla. Nehnutě si kráčeli dál, káva polila rovné sako, ale prosákla až na kámen. Kámen tak tvrdý, až prosáklou kávu proměnil na city, zlato nebo olovo. Krásných stvoření jsem viděl mnoho, ale byla jednobarevná, příliš ohlušující na to, abych se na ně podíval skutečnýma očima. Budovy se zmenšovaly a já na ně pomalu nedosáhl. Je to tím, že jdu pořád dál a cesta zpátky nevede. Přesto se však otočím a za mnou nic než tma, a já musel otevřít oči, abych neoslepl. Lidí ubývalo a přibývalo. Jeden klon vedle druhého. Ale zahlédnu jednu holku, byla jiná, neměla stejné barvy jako ostatní. Byla originální, měla všechny barvy. I ty, které lidské oko ani oko fantazie nespatří, přesto šly vidět, říká se tomu cit. Avšak popsat všechny barvy, zvuky, vjemy, energie, čas a další je nemožné. Sledoval jsem tuto osobu, šla přímo ke mně, ale ve vteřině byla zády a mizela v davu.
4
Nakláněl jsem se, abych ji neztratil z dohledu. Nezmizela, ale vzdalovala se, ostatní do mě naráželi a já se ocitnul mimo síť tvořící chodník. Silnice byla prázdná natolik, že jsem se málem na ni nevlezl, kolik tam bylo bytostí… Budovy okolo mě mizely a bytostí také pomalu ubývalo. Šel jsem dál, po pravé straně byla zastávka, pro autobus malá, pro auto velká. Zastavit se je nemožné, myslím, že právě tělo nedostalo povel zastavit. Tyto povely neexistovaly v takové rychlosti, aby se člověk úplně zastavil. Holka zmizela stejně jako den i noc, pláč nebo smích, touha nebo chuť, život nebo upřímnost. Hledat tolik věcí naráz je nadlidský výkon. Hledání je pouze časová smyčka, která nás napouští pokřiveným olovem nebo slzami lásky. Budovy zmizely, proměnily se ve sklo tak čiré, že jsem viděl všude. Silnice byla skleněná s kousky kamenů vysmívajících se svou neprůhledností. Viděl jsem ji, jak jde opět přede mnou, a viděl jsem, jak si se mnou hraje a myslí to vážně. Prosby o jeden pohled do očí se vyplnily. Otočila se, tmavé dlouhé vlasy prudce zareagovaly na změnu polohy hlavy a jako pilový list si prořízly cestu v prostoru. Oči se jí přivřely. Zatajil se mi dech, ne nezatajil, zastavil. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem nic. Síla mého strachu dosáhla extrému. Bál jsem se vlastně?? Nebál, byla to touha, říká se jí strach, který nezná svou skutečnou hodnotu a sílu. Srdce se zcela zastavilo. Ticho a ztráta vědomí byly na místě, avšak nepřicházely. Nekonečně dlouho jsme na sebe zírali a říkali si všechno, co jsme kdy cítili, zažili, viděli. Taková krása se nikdy nezničí, je mocná, nejmocnější a pro nás výbojem života. Skutečné city nejdou popsat, nejdou zahrát, nejdou ukázat. Skutečné city popíšou tebe, zahrají tebe, ukážou tě. Sklo se pod nohama bortilo, holka oči zavřela a moje kapka potu padající na skleněnou plochu dopadala, až silnou ránou prorazila sklo a já padal dolů zpátky na začátek. A co ona?? Nevím, kde je teď, co dělá, ale vím, že je. Petr Bartošík
Neopatrný srnec
P
sal se pátek měsíce září a já jel k babičce a dědovi na víkend. Děda je myslivec a velký milovník přírody, a proto jsem moc rád, když mám tu čest jet s ním do lesa na čekanou. Ještě ten den, kdy jsem dojel, mi děda slíbil, že pojedeme večer na čekanou. Měl jsem z toho velkou radost, a proto jsem se nemohl dočkat toho času, kdy budeme odjíždět do lesa. Já se ale přece jen dočkal a my vyrazili. Po příjezdu na dané místo zbývalo jen nabít flintu a vydat se směrem, kde se nacházel posed, který děda zvolil. Při ubírání se k posedu jsme na jedné z mnoha pasek zahlédli nádherného srnce. Byl ale chovný, a tak jsme se pouze pokochali jeho krásou a pokračovali dále. Po příchodu na posed jsem jako velký zvědavec zvedl dalekohled a kontroloval okolí, zda se v jeho okolí nenachází náhodou nějaká ta zvěř. Kromě jednoho zajíce nebylo nikde nic. Asi po hodině čekání a naslouchání se před námi objevil srnec s velmi zvláštním parožím. Byl od nás vzdálený asi 75 metrů. Ve zvěřině byl průběrný, a proto se děda rozhodl srnce odlovit. Jenže nastal neočekávaný problém. Srnec se asi během 10 sekund rozběhl směrem k nám. Zastavil se ve vzdálenosti necelým 60 metrů od nás a byl stále velmi neklidný. I přesto se lesem rozlehla velká rána nesoucí se několik kilometrů daleko. Srnec se po ráně zlomil v ohni. Chvíli jsme ještě poseděli a vyčkali, a pak se vydali na místo, kde už ležel srnec. Pro mě to byl zážitek k nezaplacení.
Hubertská zábava ohlédnutí první
ne 28. 11. 2009 proběhla Hubertská zábava, ale ještě než stačila propuknout, předcházely tomu měsíční přípravy. Tvořila se výzdoba, sháněly se ceny do tomboly, zařizovaly se všechny formality atd. atd. 27. 11. 2009 proběhlo zvaní na „Hubertskou“. Jsem ráda, že jsem se mohla této akce jako trubačka zúčastnit. Však kdy jindy se mi ještě poštěstí jezdit v kočáře taženém koňmi po celých Hranicích! Nikdy nezapomenu na výrazy ve tvářích kolemjdoucích a řidičů (i těch nervózních). Lidé vycházeli z obchodů, vykukovali z oken, každý se chtěl podívat, ukázat si, poslechnout…. Nálada, která panovala, byla úžasná, všichni jsme se dobře bavili.
D
No a pak, když jsme se dočkali toho slavnostního večera a všichni byli krásně načesaní a oblečení, mohli jsme si začít užívat večera. Samozřejmě tak jako každý rok proběhly všechny ceremoniály (maminky u stužkování dojatě plakaly… a asi nejen ty J). Nejvíce ze všeho mě potěšily výrazy mých přátel, kteří ještě v životě nebyli na nějaké lesácké nebo myslivecké akci. Vše, co nám připadá jako samozřejmost, jim připadá tolik zvláštní a neobvyklé. Jsem hrdá na to, že jsem součástí tohoto lesáckého koloběhu. Ať už nás Hubertská zábava stála mnoho úsilí, nervů i sebezapření, nikdy na ni nepřestanu v dobrém vzpomínat jako na nejlepší akci. Doufám, že se do hranické sokolovny ještě někdy vrátím - tentokrát tam už nebudu jako pořadatel, a budu si ji tak moci plnými doušky užít!! Šárka Jurenková (4. B)
5
–
Trubačská činnost na SLŠ Hranice ovecké troubení na naší škole má velkou tradici a také vcelku dobré úspěchy, jejichž důkazem je dobré umístění na soutěžích a působení na poměrně prestižních akcích. Dobré vztahy má naše škola například s bažantnicí Šilhéřovice. Když jsem se ještě jako žák základní školy díval na stránkách Myslivosti na fotografie z podobných honů v bažantnici, nemohl jsem mlčky uvěřit svým očím. Různé obrazce, sestavené z ulovené bažantí zvěře, se mi zdály jako cosi neuvěřitelného a v duchu jsem si přál, abych se alespoň jedné takové akce mohl zúčastnit.
L
Toto přání se mi díky dobrým vztahům a domluvám s ředitelstvím školy a bažantnice brzy splnilo, a to díky trubačskému umění, kterému nás naučil náš umělecký dozor pan Ličman a které jsme spolu s kamarády samostatně rozvíjeli. Po několika měsících tvrdé dřiny a odříkání jsem konečně nabyl úrovně hodné pro reprezentování školy. A tak jsem se vydal na začátku zimy na svůj první hon do bažantnice. V sedm hodin ráno si pro nás trubače přijel sám ředitel Lesů Beskydy. Okolo osmé jsme již byli v plné zbroji připraveni s nátrubkem a lesnicí troubit na nástupu, který se většinou odehrává na statku. Po odtroubení začátku honu následují leče, občas proložené přestávkami. O těchto přestávkách se loveckým hostům různých národností podává občerstvení a různé druhy lovecké hudby v podání nás, trubačů SLŠ. Vrcholem těchto honů bývá překrásný výřad a děkovné proslovy. Poté hosté odjíždějí na poslední leč do hotelu… Trubači se ovšem nescházejí jen na akcích podobného rázu, ale také každý týden pilně cvičí. Zkoušky probíhají ať už na internátě pod vedením hormistra, nebo také na základní umělecké škole pod vedením již zmiňovaného pana Aloise Ličmana. Tomáš Hlavinka Martin Putala Zlata Matysová
6
Citáty, okénko poezie Bojovné dcery Libušiny si odřezávaly ňadra, aby mohly lépe střílet z luku. Jen ten, kdo zná bujný vzrůst českých žen, dovede ocenit velikost této oběti. Žena je jenom žena, ale dobrý doutník, to je pokouřeníčko! Alexander Roda Roda Jediný azyl, vždy a všude otevřený pro všechny trpící, je příroda. Ruskin John
Vyřešení problému změní jeho podstatu. Jedině příroda ví, co chce… nikdy nežertuje a nikdy nedělá chyby, ty dělá jen člověk. Pokud žiješ v souladu s přírodou, nikdy nebudeš chudý. Pokud žiješ podle mínění lidí, nikdy nebudeš bohatý. Lucius Annaeus
Zeptáš-li se, budeš 5 minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život. Čínské přísloví
Kdo nemiluje stromy, ať netvrdí, že miluje člověka Goethe Johann Wolfgang von
Je vědecky nemožné, aby pršelo, pokud jsme si sebou vzali deštník.
Variace na Hymnu života Matky Terezy:
Život je láska - potěš se s ní
Život je šance - využij ji - Ben Stein: První krok proto, abyste od života získali, co chcete, je…
Život je záhada - pronikni ji - Nauč se smát se slzami v očích, nauč se pohladit se…
Život je krása - obdivuj ji …rozhodnout se, co to je.
Život je slib - splň ho -…zavřenou dlaní, nauč se rozdat všechno a nemít nic, pak Život je smutek - překonej ho -…poznáš, že stojí za to žít.
Život je blaženost - užívej ji Život je hymna - zpívej ji Život je sen - uskutečni ho - Seneca: Je zhola zbytečné, ptát se, má-li život smysl,… Život je výzva - přijmi ji - …má takový smysl, jaký mu dáme. Život je bohatství - ochraňuj ho -…než žít pro nic.
7
Život je boj - přijmi ho - Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci… Život je štěstí - zasluž si ho - …a všechny stíny padnou za tebe. Život je život - žij ho.
Život Žij svůj život naplno, nežij ho moc dlouze. Podlehni svým snům, poddej se své touze. Láska, strach a stres, to k životu patří snad! Život je jako les, plný nástrah v podobě klád. Život je jako krásná růže, má však také trny. Každý z nás je překonat může. Snad nezůstaneme bez odměny…
Tvůj úsměv Tvůj úsměv mi naději dává, je krásný jako jarní květ, co duše mému srdci dává. Tvůj úsměv je sladký jako med. Má duše skáče radostí, když krásný úsměv Tvůj, mi dává pocit uvolnění a svěžesti a mé srdce by chtělo, abys byl jenom můj. Tvůj úsměv září jako sníh na sluníčku, mé srdce roztává, když usměješ se, chtělo by, abys mi dal hubičku a duše má rozechvěje se. Tvůj úsměv je jako slunce ve věčném stínu, srdce dává duši kopretinu, duše srdce podporuje a očekává, že se usměješ jako letní den, když motýl letí z krytu ven. (pozn. red,: lesáku náš milený, kdo poznáš se v těchto vroucích verších, ozvi se básnířce - lesačce milující…)
Slečno před tvou krásou se mi dech tají, ústa moje náhle nevědí, co říkat mají. Tonu v hloubi tvých milých očí, teď už nejsem svého srdce kočí. Každičkou chvíli na Tebe myslím, pohledem na Tvých rtech visím. Tisíckrát si tiše spílám, že jen ve své hlavě láskou zpívám. Biji hlavou do zdi, však to zase zazdí. Třeba se mi rozsvítí a moje city začnou mluviti. Slova se mi teď z jazyku zrovna nelinou, měsíční světlo se už dávno šíří noční krajinou. Věz však hlavně, že mi nejsi ukradená, to jen ta moje bázlivost zpropadená. Robustný-nerobustný.
8
Nová láska Jak světlo na konci tunelu, Jako krásný hvězdný prach, tak zasvítila tvoje duše v těch mých tmavých končinách. Snad tam bude dlouho svítit, snad nehodlá mě ihned zranit jepičím svým životem, lásku, tu si nespletem. Zas šťastná díky tobě jsem, přijde mi to jako sen, co bude se mi dlouho zdát, nejlépe však napořád. Vždy když blízko k tvým rtům mám, Víš, že nejsi na nic sám, že tu máš mě a já tebe, podívej se na to nebe. Jenom pro nás hvězdy svítí, celý život se v nich třpytí. A ta jedna, blízko k nám, má teď dveře dokořán. Vpustí do nich příběh náš, proč se pořád usmíváš?
:-D Ftípky:-D Je řeka. Na jedné straně řeky sedí opice, užívá si života, hulí trávu. Najednou se z vody vynoří hroch. Ptá se opice: „Ahoj, opice! Co tady děláš?” Opice na to: „No hulím, ne!” Hroch: „Hele, nevadilo by ti, kdybys mi dala taky zahulit?” Opice nato: „Jasně, že ne.” Hroch zvědavě: „A jak se to dělá?” Opice: „Vezmeš si tohohle špeka, natáhneš, a aby byl efekt zaručenej, tak podplav tu řeku pod vodou a vrať se.” Hroch natáhne, skočí do vody a plave na druhý břeh. Tam se vynoří a vidí tam žábu. Žába se ptá: „Hele, hrochu, co to tam s vlkem děláte?” Hroch na to: „No hulíme, ne?!” Žába zvídavě: „A můžu s váma?” Hroch: „Hele, víš co? Běž se radši zeptat opice na druhou stranu.” Žába skočí do vody, přeplave na druhou stranu a vynoří se. Opice na ni chvíli kouká a povídá: „Hele, hrochu - ty už nehul!”
Učitelka se ptá Pepíčka: „Co nám můžeš povědět o vlaštovkách?” „To jsou velice moudří ptáci - jak začne škola, odletí do jižních krajin!” Jedou atomoví fyzici vlakem, a vtom jeden řekne: „Tři,” a všichni se začnou řehtat. Pak se uklidní, a jiný řekne: „Pět,” a zase se všichni složí smíchy. Vzápětí další řekne: „Jedenáct,” a vypadá to, že smíchy prasknou. Pánovi, co sedí naproti, je to divné, tak se jich ptá: „Prosím vás, čemu se to smějete?” „No, my známe některé vtipy tak dobře, že jsme si je očíslovali, a už je nevykládáme celé, řekneme jen číslo vtipu a to stačí.” „Aha, a můžu si to taky zkusit?” „Jasně…“ Tak se pán nadechne a povídá: „Čtrnáct.” Nic, ani úsměv. Tak si řekne, ten asi nebyl dobrý, zkusíme jiný: „Devět.” Zase nic, koukají se na něj divně. Tak vsadí na tutovku a povídá: „Tři.” Kamenné ksichty. Tak se ptá: „Vždyť jsem na konec říkal i vtip, který se vám předtím líbil, proč jste se nesmáli?” „No, když vy to neumíte tak podat!” Do horského hotelu přijede pán s mladou ženou. Poslíček je uvede do pokoje a ptá se: „Mohu pro vás ještě něco udělat?” „To je všechno,” odpoví muž. „A pro vaši ženu?” „Jo, málem bych zapomněl, přineste mi pohlednici a známku.”
9
Hubertská zábava – ohlédnutí druhé
H
ubertská zábava pro nás čtvrťáky začala dříve, než by si kdo mohl myslet. Nejprve se řadu týdnů nacvičovala polonéza, následovala příprava výzdoby a mnoho dalšího. První do očí veřejnosti bijící událostí bylo dění v pátek před Hubertskou, kdy Hubert zval žáky školy a v ulicích města i obyvatele Hranic na tuto zábavu. Kdo o tom nevěděl, toho k oknu přivábila ohlušující salva z brokovnic. Kdo se nejen nechal přivábit k oknu, ale také vyslechl Hubertovu řeč a pak také přišel v sobotu večer do Sokolovny, ten nelitoval. Na počátku celé zábavy promluvil Hubert ke shromážděným lidem. Pak nastalo slavné stužkování s již poněkud slabší studentskou hymnou. Po něm byla předvedena slavnostní polonéza, která se dokonale povedla. Následovaly chvíle plné tance, které byly protkány dvěma vystoupeními hranické taneční školy. Poté následovala tombola, která se skládala převážně ze zvěřiny. Pak to kapela znovu rozjela, a tak zvládla rozhýbat nejen pana ředitele, ale i některé přítomné kantory a také našeho bývalého pana školníka. V pekle se podával guláš a různé další zvěřinové speciality, takže jedinci zesláblí tancem zde mohli naplnit žaludek výbornou krmí. Nakonec zde nejeden tanečník mohl pookřát na mysli při štamprličce zelené. A kapela nahoře hrála a hrála, až nakonec o půl třetí dohrála. A jak dohrála, tak zazvonil zvonec a Hubertské byl konec. Konec? Ne. Ještě pouklízet - a pak až alou do hajan.
Josef Sitta, 4. C
10
Legenda o papežce (část druhá) tec ji dal do ženského kláštera v Mohuči, kde se naučila číst a psát, počítat a mnoha jiným věcem. Avšak Johanna se seznámila a posléze zamilovala do mnicha jménem Ulfilias, který žil ve velkém mužském klášteře ve Fuldě. Na jeho naléhání se Johanna převlékla za muže a vstoupila do stejného kláštera jako její milý. Později oba jako poutníci procestovali celou Evropu. Na svých cestách dorazili i do Athén, kde se dalších deset let vzdělávali ve filosofii, teologii a dalších vědách. Když Ulfilias zemřel, Johanna se rozhodla vrátit do Mohuče. Cestou navštívila Řím, kde jako Johannes Angelicus měla pověst učence. Nechala se přemluvit svým bývalým žákem a natrvalo se usadila v Římě. Díky svému nadání, cudnosti a vzdělanosti rychle stoupala až na vrchol církevní hierarchie. Brzy byla povýšena na kardinála a po smrti papeže Lva IV. roku 855 byla zvolena členy Římské kurie papežem. Tento úřad jí však nezabránil v tom, aby se coby papež Johannes nezamilovala do mnicha jménem Flodoros, s nímž přišla do jiného stavu, ale toho si nikdo z jejího okolí nevšiml. Vše se provalilo až v uličce Via Sacra (dnešní Via San Giovanni) mezi Koloseem a kostelem San Clemente, kudy se ubíralo procesí v čele s papežskou kavalkádou do Lateránského kostela. Tady papeže Johanna překvapily porodní bolesti a porodil zde syna, čímž de facto abdikoval na svůj úřad. Nejednalo se v žádném smyslu o zázrak, ale o dramatické odhalení léta se táhnoucího podvodu. Příběh má několik konců: Johanna a dítě brzy zemřely, či Johanna potratila – a byla ubita. Další legenda říká, že dítě se později stalo papežem Hadrianem III., či že Johanna s dítětem byly ukamenovány. Další verze říká, že Johanna dožila v pokání v jakémsi zastrčeném klášteře a syn to dokonce dotáhl na biskupa v Ostii. Johanna prý byla údajně pohřbena na místě, kde porodila, a na dlažebním kameni byl ještě po staletích vidět obraz ženy s dítětem. To bylo naposledy, kdy církevní hodnostáři spolu s papežem kráčeli touto cestou. Událost, ke které zde došlo, způsobila, že podle tradice už žádný papež touto uličkou nikdy neprošel. Ulice, kde Johanna zemřela, se jednu dobu nazývala Victus Papissa – cesta papežky. Kdo byl konkrétním přítelem a tajemným milencem papežky Johanny – tedy doloženou historickou osobou – nevíme. Žádné zdroje jméno neuvádějí a ani nenaznačují. Že by bylo tak přísně zatajováno? V jiné verzi o papežce Johanně se vypráví, že kardinálové zvolili po smrti papeže Lva IV. v roce 855 z Anglie pocházejícího mladíka jménem Johann za papeže. Jeho cudnost a hluboká znalost teologie volitele okouzlily. Avšak ukázalo se, že papež je žena. Při slavnostním procesí do Lateránu Johanna spadla z koně a v bolestech porodila dítě, načež zemřela. Legenda by nestála za zmínku nebýt skutečnosti, že v pozdním středověku byla všeobecně pokládána za pravdivou, dokonce i v Římě.
O
Ing. P. Sovka
11
Život studentů na Domově mládeže Bench press přebor domova mládeže Soutěž probíhala až do posledního školního dne v prosinci v posilovnách DM. Zúčastnili se jí členové kroužku kondiční gymnastiky a další zájemci z řad ubytovaných žáků. Pořadí nejlepších bylo určováno rozdílem mezi hmotností vzpěrače a váhou, která se mu dle pravidel podařila zdvihnout. Vítězem soutěže se stal ü Miroslav Kachlíř ze 2. A – těl. hm. 70 kg/výkon 130 kg / rozdíl + 30 kg. ü 2. místo obsadil Jan Kříž ze 2. B (+ 16 kg), na ü 3. místě se umístil Jakub Čtvrtníček ze 3. B (+ 14 kg). Závodníci měli měsíc na vylepšení svých výkonů, což většina využila – především ti na prvních místech. Organizátorem a hlavním rozhodčím soutěže byl vychovatel Mgr. Zdeněk Přikryl. Cenu pro nejlepšího věnovala nadace naší školy.
Tenis – přebor 1. ročníků
Přebor domova v sálové kopané
Od začátku školního roku až do posledních listopadových dnů byl pro první ročníky organizován přebor domova mládeže v tenisu. Úvodní zápasy probíhaly v „tréninkových“ skupinách a podle výsledků v těchto skupinách byl vytvořen „pavouk“, kde se již hrálo vyřazovacím způsobem.
Měsíce listopad a prosinec byly zasvěceny přeboru domova v sálové kopané. Přihlásilo se celkem devět družstev (jedno družstvo třeťáků z DM průmyslovky). Hrálo se ve dvou skupinách, systémem každý s každým, v hale SOU. Finále proběhlo v prvním prosincovém týdnu, konečné pořadí bylo: ü 1. místo – Homola, Plíšek, Hanák, Kroutilík, Navrátil, Pospěch. ü 2. místo – Hudeček, Pelíšek, Janák, Janošík, Gajdoš. ü 3. místo – Pešák, Švéda, Calda, Maňák, Bína, Paška, Macek.
Nejvíce se dařilo ü Michaelu Michutovi z 1. A, který přebor vyhrál, ü 2. místo patří Davidu Švubovi rovněž ze třídy 1. A, místo ü 3 pak Janu Valíčkovi z téže třídy. Celá soutěž probíhala v tenisové hale SOU. Od čtvrtfinálových zápasů byla tenisová kvalita solidní, a jestli zapracují prváci na prvním podání, budou jistě zdatnými soupeři i starším spolužákům při přeboru domova mládeže.
Ceny opět věnovala nadace školy. Jaroslava Ryšková
12
Vánoce v našich vzpomínkách Vánoční tradice na Valašsku Štědrý den velmi souvisí s následujícím svátkem – Božím hodem Vánočním, dnem narození Ježíše. Býval dnem postu a příprav, doprovázeným řadou lidových zvyků, spojených s rozmanitými pověrami a poetickými obyčeji. V některých horských oblastech Valašska chodívali s koledou pastýři. O Štědrém večeru dávali hospodářům březové pruty s větvičkou tisu nebo smrku, kterými se trestaly neposlušné děti, zjara se pak jimi šlehal dobytek při prvním hnaní na pastvu, a také housata, aby pěkně rostla. Adventní půst končil o Štědrém večeru s východem první hvězdy. Teprve tehdy zasedala rodina ke slavnostní večeři. Před večeří se společně pomodlili, poděkovali za vše dobré v předchozím roku a poprosili o požehnání do roku dalšího. Jídla na štědrovečerním stole muselo být tolik, aby se všichni najedli a ještě zbylo, protože to mělo být zárukou hojnosti v příštím roce. Na stole se objevovala jak jídla sváteční, tak i jídla všední a postní. Na Štědrý den se dopoledne zachovával přísný půst, teprve v poledne se poobědvalo trochu hrachové polévky. I dobytek se toho dne postil, ráno dostal jen trochu sena a kousek chleba s husím sádlem, aby nad ním neměly moc čarodějnice a nemoci. Než rodina zasedla k obědu, muselo se štědře pohodit statku. Když se pak všichni sešli okolo stolu, pomodlili se a zazpívali. Na oběd hospodyně přichystala zelí s chlebem, kozákovou polévku, kaši s medem a vdolky. Z každého jídla se troška odložila na zvláštní talíř a tím se po večeři celý statek podělil. Stůl zůstal prostřený po celé svátky až do Štěpána. Teprve na Štěpána se slavnostní tabule uklízela. Drobky se rozesely po zahrádce, aby se urodilo. Po štědrovečerní večeři se rozmanitým všichni způsobem dozvídali, co je komu toho roku souzeno. Před večeří děvečka odložila z ohně žhavé uhlíky stejné velikosti a počtu, jako je domácích, a po večeři se na ně šli všichni podívat. Čí je čí uhlík, věděla jen děvečka a ta zvěstovala, kdo umře. Ten, koho čekala smrt, měl vyhaslý uhlík. To se dalo prorokovat i ze svíčky. Nejprve ji sfoukl hospodář a pak ostatní podle stáří. Komu šel kouř vzhůru, ten měl být živ a zdráv, komu však šel ke dveřím, měl onoho roku umřít. Dívky také chodily na dvůr, kde braly do náruče dříví. V chalupě se pak polínka počítala. Pokud jich byl sudý počet, tak se dívka měla vdát. Pokud jich bylo licho, měla zůstat toho roku doma… Se Štědrým dnem byla vždy spojena i nadílka. Řemeslničtí tovaryši připravovali dárky pro své mistry, kteří je za to dobře pohostili. Čeleď dostávala výslužku od hospodáře, dárky si navzájem nadělovali i příbuzní, přátelé a dostávaly je i děti. -- Z těchto tradic dnes již většina upadla v zapomnění. Snad jen zvyk věnování vánočních dárků dál přetrvává a dlouho přetrvávat bude. Ing.
13
Pavel Sovka
Moji milí blízcí „A jsme zas o rok starší,“ slyším babičku povzdechnout si nad končícím rokem. Už odmala mi její pesimistické výlevy nad Vánocemi a Silvestrem „lezou krkem“. Každý rok nám všem tvrdí, že ten další nepřežije. Už ji slyším, jak nám na smrtelné posteli z posledních sil oznámí: „Já vám to říkala, že letos umřu.“ Tak si říkám, proč raději neslaví, že tento rok přežila, místo aby si stýskala, že je zas o rok starší a jistě ten další nepřežije? Děda, její manžel, býval ještě horší. Ten umíral každý den, babička alespoň umírá jen jednou v roce. Jenže děda už si nestěžuje. Od té doby, co si před pár lety pořídili psa, je to samé: „Nelinka nám udělala bobeček,“ a „Nelinka našla ježka,“ nebo - vrcholem je: „Nelinka se na mě bude zlobit! Já jí na snídani koupil jenom jeden loupáček a neuvařil kafíčko!“ Mimochodem, tomu psovi by vůbec neuškodilo klidně celý loupáček i s kafíčkem vynechat. Je to foxteriér, takže běhy až tak krátké nemá, ale stejně mu břicho „plandá“ kousek nad zemí. Taťka, jejich syn, si také často stěžuje, že už tu dlouho nebude, že my, neposlušná „děcka“, ho brzy zničíme. Jenže on se ničí sám! Domů se chodí jen najíst a vyspat a my ho celý den skoro nevidíme. Vždycky v prosinci si vybere všechnu dovolenou a zahajuje přípravy na Vánoce, které mimochodem také „strašně“ nemá rád – před rodiči. S námi, v úzkém kruhu rodinném, si je užívá jak malé dítě. Mamka se vždy snaží vánoční atmosféru si užít. Je pravda, že nemá ráda to všemožné uklízení, shánění dárků, pečení cukroví a tak dále. Ale tu atmosféru si alespoň chvilkami vychutnává. Mamčini rodiče, řekla bych, si tento čas přímo užívají. Děda zbožňuje nákupy dárků pro vnoučata. Pro vnuky vždy něco na auto – nejmladšímu je totiž 17 let. A pro jedinou vnučku už něco vybere babička. Po Vánocích zase shánějí nějaké rachejtle a ohňostroje na Silvestra. V tom si také přímo libují. A tak mě napadá, jak to asi vypadá v ostatních rodinách. Mají tam prarodiče, kteří si zoufají nad svým stářím, či prarodiče „silvestrovské pyromany“? Ať už je to tak či tak, měli bychom je mít rádi se vším všudy, i když nám občas dokážou lézt na nervy. Markéta Sedláčková 1. A
„Idylka“ Tak je to zase tady. Vánoce. Stresy v ulicích pomalu opadají, antivánoční morousové a protivové, kteří do vás vrážejí na každém rohu, pomalu mizí, i těch hňupů potkáváte tak nějak méně. Kádě zejí prázdnotou a krev z kapřích jatek na ulicích pomalu zavál prach. No idylka. Sem tam vtíravá koleda zašlé pop hvězdy z osmdesátek, neodbytná purpura, masivní reklamy na věci, které určitě nepotřebujete, ... ale co, vždyť jsou Vánoce. Tak jsem si v duchu říkal, jak na mě působí Vánoce - nucené "rodinné" večeře, opušťák z kriminálu, jakým je pro mě škola, a dny volna. Minulo jich hodně, a teď už se z nich stal ten povinný opruz, kdy si to vlastně lidi dělají horší než lepší a jsou na sebe nepříjemní, protože musí kupovat nesmyslné dárky, přejí si ti, kteří se vlastně vůbec nemají rádi, posílají se kýčovité, sem tam – výjimečně- vtipné smsky, berou se všelijaké půjčky… a úplně se ignoruje a zašlapává ten pravý smysl Vánoc - tedy to, že si člověk dá nohy nahoru, je v teple, baští cukroví, popíjí svařák a je s lidmi, se kterými je rád. Ale pak se to nějak otočí a zvrtne a vždycky přijde období, kdy si říkám: Víte co? Vyližte mi všichni.... Já vím, o čem to je, a od nikoho si to zkazit nenechám. Já k tomu vlastně ten reklamní antivánoční nadirigovaný humbuk nepotřebuji. ... Jenom těch pár lidí, těch nejbližších. Takže vlastně od Ježíška nic nechci a nečekám. Možná flašku whisky ... Nějak mi vyvstává na mysli takové to kýčovité, leč přesto pravdivé - Šťastný a veselý :o). Když vlastně nepotřebuji nic pro sebe, tak mě napadají záchvaty nesobeckosti a přejícnosti a myslím na to, že přeji všem ostatním, aby si to užili, dostali dárky, které si přáli, a celkově měli ty Vánoce vážně šťastný a veselý. Tak to do budoucna přeji všem ostatním - i všem lidem, kteří o Vánocích smýšlejí podobně. Patrik Prokýšek, 2. B
14
Na vánoční mýtince 0GQUkaždý rok se na Štědrý den ráno v 10 hodin scházíme u hodonínského ZOO koutku. Vždy přijde asi čtyřicet přátel, kteří přivádějí další nové, neznámé tváře. Po gratulacích a stisku rukou vyrážíme do blízkého lesa na naši mýtinku. Z vyprávění vím, že toto tiché, krásou oplývající místečko už od doby založení party Bublina zažilo spousty legrace. Jinak tichá mýtinka se rázem rozezní zpěvem vánočních koled. Do zpěvu se zapojuje lehounký větřík a zdá se, jako by s námi zpíval i místní les. Jakmile se ruka Kašparova (našeho kytaristy) unaví, smolná vůně dřeva se začne mísit s vůní cukroví a hřejivé pálenky. Stromečky okolo se po našem odchodu prohýbají pod náporem pochoutek pro zvěř. Každý sem něco přinese. Ten kaštany, druhý zas kus loje a zrní pro ptáčky. Na místě potom slaví Vánoce i zvěř. Ještě poslední písnička a skryté místečko může zase odpočívat. Všichni plni dojmů odcházíme a těšíme se na další rok, kdy zase mýtinku v plné kráse spatříme. Jakub Prágr, 2. B
Střípky ze školních lavic U (při zkoušení): Já si připadám jak porodní asistentka. U: Paní Horáčková, tedy slečno Horáčková, klid. Ž: Jak se kroutí krokodýli? Ž (ze sešitu): Jírovec Maďar. U: Co to je? Ž: Mrdkev? U: Ne, mrkev. U: Co to je za plod? Ž: Suché dužnaté… Ž (ze sešitu): Já O.K., ty K.O. Ž: Proč tam není vnitřní stavba ocasu? U: Můžete mi tady každý za skupinu pozvracet? Ž: Pověsíme si obrázky vnadných žen támhle vedle Vaška… U: Děti, vedle pana prezidenta… U: Tys to pokrátil sice v hlavě, ale tím pádem blbě. Ž (ze sešitu): Vulpes vulpes= vůl pes vůl pes. Ž: No ta renesance je… U: Ne renesance, ale rezonance! Ž: Jak přišli na to, že kachny nemají ozvěnu? U: Zeptali se jich. Sestavili Michael Vyhlídal a Pavla Ptáčková, 1. C
15
Večerní běh na lyžích Již tradičně se v lednový podvečer sešli studenti a studentky SLŠ na louce za domovem mládeže/A, aby změřili své síly v běhu na lyžích. Tohoto ročníku se zúčastnilo 12 studentů a 5 studentek, závodníků, kteří překonávali trať dlouhou 2 km. Trať byla prošlápnuta a označena světelnými body. Kontrolu na ní zajišťoval pan Valenta. Roli startéra, tak jako v loňském ročníku, se ujala slečna Ryšková. Byli jsme potěšeni, že někteří profesoři a vychovatelé nás přišli povzbudit. Tma a mráz běh na lyžích znesnadňují, ale budoucí lesníci se musí pohybovat v lese i za těchto podmínek.
16
Celou akci doprovodili školní trubači a zdokumentoval fotograf. Nechyběl ani živý oheň, u kterého se závodníci a fanoušci mohli ohřát. ü Jako první v kategorii „muži“ doběhl David Pelíšek ze 4. C. ü Renek Madaj – loňský vítěz, se musel spokojit s druhým místem. U dívek obsadila ü první příčku Aneta Kiszová ze 3. A. Všem Blahopřejeme. Dík patří pořadatelům, závodníkům i fanouškům. Příští rok v lednu opět nashledanou. Jaroslava Ryšková
Malůvkáři na SLŠ
Přema 1. A
17
1. C
18
19
