Švédský losí pes – jämthund Švédský losí pes čili jämthund je v naší republice zatím téměř neznámý. Tento velký severský špic je běžný jen ve své domovině a nejbližších okolních státech. Mimo Skandinávský poloostrov a Finsko se s ním setkáte pouze výjimečně, byť v ČR je více jedinců než v kterékoli ze sousedních zemí střední Evropy. Věřím, že je otázka času, kdy se jämthund dočká větší popularity, ačkoli si myslím, že nebude nikdy skutečně masová. Zároveň jsem si vědom, že zvýšená popularita s sebou nese mimo větší obecný zájem o plemeno a rozšíření chovatelské základny i stinné stránky, a mohu jen doufat, že pozitiva jednoznačně převáží. Nakonec mohu vlastně udělat víc než jen doufat, mohu se pokusit předat informace, které mám, a přispět tak k tomu, že o pořízení jämthunda budou usilovat zájemci po zralé úvaze a uvědomění si vhodnosti tohoto plemene právě pro ně. Jsem tak velmi rád, že mi k tomu dal příležitost i tento časopis.
Musím se přiznat, že před lety mě poprvé upoutal švédský losí pes při listování v obecné psí encyklopedii. Poněkud banální počátek, ale vedlo mě to k vyhledávání dalších dostupných informací. Bohužel nevládnu severským jazykům, a tak těchto informací nebylo mnoho a navíc některé zdroje si i protiřečily, což se ostatně v uplynulých létech změnilo jen málo. Posléze jsem šťastnou náhodou našel v České republice prvního a v té době jediného majitele švédských losích psů Martina Plachtu a po opakovaných návštěvách se z nás stali přátelé. Dnes po letech mohu sumarizovat jak z informací zprostředkovaných, tak z osobních setkání s majiteli jämthundů z naší republiky (kde jsou ovšem registrované pouze dvě chovatelské stanice a z toho jedna naše) a pak z Dánska, Švédska a Finska, kam poměrně často cestujeme. Před více než čtyřmi lety do naší tehdejší psí smečky přibyla fena Ištar (Aida Pod Táborem), která nám povila dva vrhy štěňat a je pro nás zdrojem poznání nejhlubším a zdaleka nejcennějším.
Původ plemene O počátcích soužití psa s člověkem panuje několik teorií a není mou ambicí zde vybírat tu pravou – ať už si předky dnešních psů
130
ochočili lidé k pomoci při lovu a hlídání svých ležení, či se praotci psích plemen k lidem přidali jaksi samovolně, aby se přiživili na zbytcích lidského jídelníčku, faktem je, že toto soužití se počítá už na tisíce let. Kosterní pozůstatky těchto prvních domestikovaných psů jsou typově podobné kosterní stavbě severských špiců. Jämthund, stejně jako většina ostatních špicovitých plemen, neprodělal od svých skutečných počátků, které leží v mlze, tak dramatický vývoj jako některá dnes běžná psí plemena. Jeho stavba těla je stále blíz-
ká ideálu, který vyprodukoval drsný severský kraj a nutnost přežít v nelehkých podmínkách. Na druhou stranu, pokud bychom chtěli zmapovat skutečný původ jämthunda jako moderního plemene, není třeba pohled překračující staletí. K uznání FCI totiž došlo až v roce 1946. Až tehdy byla korunována úspěchem letitá snaha chovatelů kraje Jämtland ve středním Švédsku o uznání samostatného plemene, které bylo až do té doby v úzkém sepjetí s norským losím psem – elghundem, plemenem sice příbuzným, ovšem už nějakou dobu již na první pohled vizuálně odlišným. Losí psi byli totiž dříve širší skupinou s mnoha lokálními varietami. Dříve byli tito psi často nazýváni spíše podle způsobu využití při lovu bez striktního rozlišování exteriéru. Původně byly rozlišovány spíš jen dvě základní skupiny loveckých severských špiců, a to spíše z hlediska způsobu využití než z hlediska exteriéru. První skupinou byli ledhundi, kteří vypracovávali stopu zvěře na řemeni, a pak löshundi, kteří pracovali na volno. Prvním losím psem zapsaným v plemenné knize byl v roce 1865 pes jménem Bamle Gamse Gram, který údajně plnil kromě úkolů loveckých i úkoly hlídací a pastevecké. O dvanáct let později, v roce 1877, bylo třináct losích psů poprvé předvedeno na výsta-
vě. V této době stále nebyly rozlišovány různé variety losích psů, ale záhy bylo jasné, že je zapotřebí přesněji popsat a ukotvit standard i z hlediska žádoucího vzhledu. Prvním mezinárodně uznaným plemenem se tak stal norský losí pes šedý, zvaný také elghund, v rámci jehož plemene však byl chován i švédský losí pes. Docházelo k mísení a plemena si byla velmi blízká. Oba dnešní losí psi tak mají spjatý původ, ale postupem doby se rozdíly prohloubily a dnes jsou vzájemně nezaměnitelní. Elghund je v porovnání s jämthundem menší, jiná je i obličejová maska a v neposlední řadě jsou rovněž mírně odlišných povah, přestože se jinak nadále využívají ke stejnému způsobu lovu. Později byl uznán ještě třetí losí pes, a to norský losí pes černý.
Standard Jak bylo řečeno výše, oficiálně byl standard v rámci FCI schválen roku 1946. Švédský losí pes patří do skupiny č. V – Špicové a primitivní (někdy překládáno jako původní) plemena. V rámci této skupiny pak jämthund náleží s norskými losími psy (šedý a černý), karelským medvědím psem, finským špicem, norbotenským špicem, norským lundehundem a lajkami (západosibiřská, východosibiřská a ruskoevropská) do sekce II. – severští lovečtí psi. Zkrácený standard je uveden tabulce: Plemeno:
ignorace nebo v extrémní situaci vyštěkání vetřelce za plotem. Z těchto důvodů nemohu jämthundy doporučit jako hlídací nebo obranářské psy. Někteří sice hlídají hranice „svého“ pozemku a hlásí narušitele, ale jednak to není pravidlem a pak je téměř vyloučené, že by proti eventuálnímu zloději jakkoli zasáhli. Jestliže směrem k lidem jsou švédští losí psi naprosto nekonfliktní, při setkání s jiný-
jämthund (švédský losí pes)
Země původu: Švédsko Velikost:
výška v kohoutku u psů 57–65 cm, ideálně 61 cm, u fen 52–60 cm, ideálně 56 cm
Zbarvení:
světlejší nebo tmavší šedá, světle šedá nebo smetanová barva po stranách čenichové partie, na lících, hrdle, hrudi, břichu, nohách a pod ocasem
Srst:
krycí srst přiléhající, ale nikoli ploše, podsada krátká, měkká, světlá, nejlépe smetano− vě zbarvená, hladká na hlavě a na přední straně končetin, delší na krku, hrudníku, ocase, na stehnech a na zadní straně končetin
Popis:
velký špic obdélníkového rámce s čistými liniemi, silný, čilý, vyvážený, tělo nesmí budit dojem nadměrné délky ani nesmí být příliš těžké
Povaha Předem bych rád vyzdvihl, že je třeba vnímat rozdíly v individualitách – jämthund je velmi sociální a inteligentní pes, a přestože některé rysy dominují, jiné už jsou variabilnější. Začnu od povahových rysů, které jsou typické. Švédští losí psi v interakci s lidmi neprojevují agresivitu nebo sklony k dominanci, a to zpravidla ani psi při dospívání. Jejich člověk je pro ně přítel. Tedy nejen vůdce, na něhož bezhlavě spoléhají, či pouhý zdroj potravy, jämthundi ke svým lidem skutečně přilnou a svou náklonnost rádi projevují, ale uchovávají si vlastní osobnost. Ačkoli zpravidla nejlépe poslouchají jednoho člena rodiny, nejsou to psi jediného pána – milují celou svou rodinu. I k cizím lidem se většinou chovají přívětivě – v opačném případě je maximem rezervovanost či
mi psy je dobré dbát jisté opatrnosti, dobře znát svého psa a mít jej pod kontrolou. Mají značně rozvinutou psí řeč, ať už jde o mimiku či posturologii – podobně jako jejich dávní vlčí předci, kteří dodnes žijí ve smečkách a musí tak se svými blízkými neustále komunikovat. Jen jasně užité komunikační prostředky umožňují komunikovat efektivně bez možnosti omylu v interpretaci a fungovat tak ve složitých hierarchických vztazích dané skupiny. Jämthund svým obličejem a postoji mluví zcela jasně a nezáludně, a znáte-li tuto řeč, nemůžete se mýlit. Je jen zapotřebí být dobrý pozorovatel. Když otevřete učebnici behaviorismu psích šelem (o vnějších projevech chování), mohli byste si místo názorných ilustrací dosadit svého jämthunda, protože v uvedených příkladech jej určitě spatříte.
Jako mladí jsou jämthundi velmi hraví a dovádí s jinými psy všech velikostí a povah. Naše fena při výcviku učila psímu chování i neurvalé psí výtržníky. Když byli menší, umravnila je a pokračovali ve hře, když byli větší, nasadila submisivní prvky chování a během chvilky hrou posunula hranice toho, co si může dovolit tak, že nakonec „soka“ dostala do situace, kdy se nakonec přizpůsoboval on jí. I ve velmi raném věku ještě před dovršením dvou měsíců při krmení lze pozorovat u štěňat jasné projevy dominance a submisivity. Jämthundi v tomto dokážou být umínění a v razanci a zarputilosti se projevují, jak je to obvyklé u většiny jiných plemen v pozdějším věku. Švédští losí psi nejsou žádní rváči, kteří by vyhledávali konflikty, ovšem zvlášť když plně dospějí (mentálně o něco později než tělesně), jsou velmi sebejistí a odvážní. Zvlášť samci mohou mít silné tendence si vždy při setkání s neznámým psem stanovovat hierarchický stupeň a je jejich přirozeným pudem sahat po příčce vyšší. Pokud tedy chcete zabránit konfliktním situacím a nechcete nechat psy, aby se s tím popasovali sami, musíte být ve střehu. Podstatné je znát svého psa, vědět, jak v různých situacích reaguje, a mít jej pod kontrolou. I když totiž budete mít „kliďase“ a nějaký jiný pes na něj zkusí dominantní chování, váš „kliďas“ si to pravděpodobně nenechá líbit. Přestože hra „kdo s koho tady bude králem“ je víc rituál než skutečná šarvátka a byť vypadá divočeji, než jaká ve skutečnosti je a nehrozí velké riziko újmy na zdraví, nejspíš nebudete stát o dohadování s někým, s jehož psem došlo k takovému incidentu. Je také dobré mít na paměti, že švédští losí psi při interakcích s jinými psy rozlišují na jämthundy a ostatní. Zkrátka mají větší zájem o sobě podobné, se kterými si lépe ro-
131
zumí – jsou pro ně čitelnější. Pokud se sejde více jämthundů, budou si primárně hrát (a brát se o pozice) mezi sebou a ostatní budou až ve druhém plánu. Zažil jsem to několikrát na každoročním srazu majitelů jämthundů, kterého se jako hosté zúčastnili i jedinci jiných plemen, kteří pak během jämthundích hrátek stáli mimo hlavní zájem ostatních. Jämthundi, podobně jako některé jiné rasy, mají silný smysl pro tvorbu společenského žebříčku ve smečce. Ve vztahu k lidem to jistě nezpůsobí komplikace, protože obvykle velmi nekonfliktně přijímají autoritu člověka. Pomineme-li chování vůči lidem, je to odlišné mezi psy, kde se při více jedincích tvoří složitý komplex vztahů, a to zvlášť po linii samců, zvlášť po linii fen, ale nakonec i z hlediska smečky jako celku. Dnes velmi populární paralely mezi psím a vlčím chováním ve smečce často pokulhávají, ovšem zde lze mnoho podobností skutečně pozorovat. Pokud byste chtěli svého jämthunda spřátelit s jiným zvířetem, které s vámi sdílí obydlí, je to docela dobře možné, ať už jde o koně, krávy, ovce nebo třeba kočku. Tedy pokud s nimi vyrůstá, jde to snadno, v opačném případě to může být složitější, ale i tak mu většinou lze vysvětlit, že tohle zvíře není k jídlu. Avšak lovecký instinkt švédského losího psa je mimořádně silný, tak je třeba mít se na pozoru, protože pokud nějaké zvíře vyhodnotí jako kořist, pokusí se je ulovit a ze zkušenosti mohu říci, že jeho snaha bývá někdy korunována úspěchem, o který jeho majitel nemusel zrovna usilovat.
Lovecké využití V podmínkách severní Evropy a rozsáhlých lesů potřebovali tamní lovci k lovu plemeno se silným loveckým instinktem, výborným čichem, vzhledem ke kořisti, kterou mimo losí zvěř byli i medvědi a rysi, také s velkou odvahou a zároveň s rozvinutým samostatným myšlením, protože losí psi hledají stopu na velké vzdálenosti od svých pánů a musí se spoléhat především sami na sebe. Nepracují totiž ve smečce, ale téměř vždy individuálně. V neposlední řadě byl vždy důležitým faktorem pud sebezáchovy, protože zuřivý pes, který by nedbal vlastního bezpečí a bez ohledu na riziko útočil na silnější kořist, by své geny dalším generacím prostě nepředal a ani by nebyl valnou pomocí lovci. Drtivá většina jämthundů je dnes stejně jako v minulosti stále chována pro pomoc během lovecké sezóny. Hlavní kořistí jsou, jak ostatně napovídá i samotné jméno švédských losích psů – losi, kteří jsou ve Skandinávii a Finsku běžní. Statistiky se různí, ale řádově se pohybují ve statisících kusů, někde mezi půl milionem a milionem. Vzhledem k tomu, že přirozených nepřátel je zanedbatelné
132
množství a predace je tak minimální, je každý rok povolen odstřel až poloviny populace. V severských zemích obecně je lov skutečně masově rozšířenou zálibou – mezi evropskými národy jsou seveřané mezi prvními v podílu aktivních lovců na celkové populaci (a analogicky to platí i pro počet držených loveckých zbraní). Vzhledem k velké rozloze těchto zemí a procentuálnímu zalesnění jsou lovecké revíry tak obrovské, že není možné běžně lovit podobně jako v České republice
naháňkou, kdy řada naháněčů se psy (či bez nich) před sebou žene hlukem lovenou zvěř v daném koridoru směrem k předem rozestavěným lovcům. Rozsáhlé hvozdy severu nelze takto pokrýt, a tak pokud nechcete číhat u užívané zvířecí stezky či u naučeného zdroje potravy, je spolupráce se psem prakticky nezbytností. Jämthund po vypuštění ke stopování pracuje samostatně a není tak během lovu (kromě počátku a konce) se svým pánem ve spojení. Je schopen vypracovat i velmi staré stopy, ale logicky dává přednost těm čerstvějším, kde je větší šance dostihnout kořist, a preferuje přitom právě losí zvěř. Pes je po dobu lovu vybaven lokalizačním obojkem. Dříve se používaly obojky rádiové, v současnosti většinou gps, ale i dnes se najdou zastánci starší techniky. Ačkoli osobně preferuji gps, která umožňuje lepší manipulaci (jde celkově o mnohem menší zařízení) a přesnější určení místa, rozumím tomu, že v některých případech může být výhodnější spolehnout se na staré dobré rádiové vlny, kterým nedojde baterie a při delší vlnové délce je neodstíní členitý terén. Každopádně psa lovec vypustí a následuje, dokud to jde, ovšem jämthund na stopě neštěká, zvěř hlásí až při dostihnutí, a tak nezbývá než sledovat gps přijímač. Člověk jämthundovi v lese samozřejmě nemůže stačit, a tak si pes ve svém úkolu musí poradit sám. Logické na stopě, složitější při zastavení kořisti, protože los evropský, největší jelenovitý starého kontinentu, může dosahovat hmotnosti hodně přes půl tuny, někteří samci údajně dorůstají až do 800 kg (losi amerického kontinentu jsou ještě o něco větší). Po dostihnutí losa na něj začne jämthund štěkat a kroužením kolem něj mu zabraňuje v útěku. Jsou psi, kteří dokážou svou kořist zadržovat dlouhé hodiny, byť los není proti psu naprosto bezbranný. Jeho parohy či kopance mohou být nebezpečné, ovšem jämthund není neřízená střela. Má v dostatečné míře vyvinutý a po generace děděný pud sebezáchovy, a tak přestože v něm lov budí adrenalin, s rozmyslem kontroluje situaci a drží si bezpečný odstup, aniž by zbytečně riskoval zranění. Přestože naprosto dominantní kořistí je v domovských zemích losí zvěř, kterou psi jednoznačně preferují, je dobré si uvědomovat, že lovecký pud žije v jämthundovi i při jiných setkáních. Většinu zvířat, se kterými se potká, bude vyhodnocovat podle toho, zda jde o potenciální kořist, a je jen na míře individuality, zda je rozpětí od hlodavců po medvědy nebo jiné. Totéž platí o zvířatech domácích – jämthund si bez problému zvykne na soužití s nimi, a pokud je považuje za vlastní, může s nimi přátelsky vyjít, ale jednak je třeba být dbalý individuálních rozdílů mezi psy (některé se slepicemi prostě neskamarádíte J) a pak faktu, že i když váš jämthund klidně
doma leží bok po boku s vaší kočkou, potkáli venku cizí, nemusí jí projevit stejnou náklonnost. V podmínkách naší republiky sice je teoreticky možné v lese potkat losy – zvěř na severu Evropy nejčastěji lovenou pomocí jämthundů a dalších plemen, ovšem museli byste mít velké štěstí, protože jejich výskyt je velmi omezený. Byli opakovaně pozorováni na Šumavě při hranicích s Německem a jinde byli spatřeni pouze naprosto výjimečně. Téměř až do konce minulého století byli losi na našem území považováni za vyhubené a jejich dnešní zanedbatelný počet jim poskytuje zákonnou ochranu. Jakým způsobem tedy využít povahu a vlohy švédských losích psů v ČR? Na prvním místě mohu uvést činnost jämthundovi vlastní – – při stopování a dohledávání zvěře. Jen v našich podmínkách musí zapomenout na losy a zaměřit se na jinou zvěř. Ideální náhradní kořistí jsou u nás divoká prasata, která jsou zvláště v některých lokalitách díky dostatku stravy, absenci přirozených nepřátel a ne zrovna ideální struktuře lovu v dřívějších dobách velmi početná. Někteří lovci u nás mají obavu poslat na černou zvěř velkého psa, tradičně se pro tento druh lovu používají malí, ostří a hbití psi. Oporu tento postoj má i v zákoně o myslivosti zakazujícím lov černé zvěře se psy s kohoutkovou výškou nad 55 cm (někteří jämthundi mohou být pod touto hranicí). Toto ustanovení je široce diskutováno a názory na ně jsou různé, stejně různé, jak je rozmanitá reálná praxe při výkonu myslivosti. Mohu zde vyslovit osobní názor podepřený praxí nejen mou, že tyto obavy jsou liché. Jämthundi jsou přes svou velikost poměrně obratní a pak lov mnohem větší a při kontaktu nebezpečné kořisti je jim vlastní. Díky tomu si při nalezení kořisti počínají s rozmyslem, nebojí se protivníka, ale neriskují zranění a udržují si bezpečný odstup. Mají tendenci kolem kořisti obíhat, štěkají (hlásí ji) a dbají na to, aby se udrželi mimo dosah výpadů svého soka.
Lovecký výcvik Budete-li se chtít věnovat se svým švédským losím psem lovu, musíte pro získání osvědčení absolvovat úspěšně loveckou zkoušku. V našich podmínkách jsou nejsnazší a zároveň vlohám jämthunda nejbližší barvářské zkoušky honičů (BzH), kdy je zapotřebí zvládnout vypracovat uměle založenou
stopu černé zvěře minimálně tři hodiny starou, dále pak demonstrovat ovladatelnost psa u nohy na loveckém vodítku a v neposlední řadě zvládnout disciplínu odložení. Osobně mám k této disciplíně určité výhrady. Jde o to, že pes by měl zůstat na místě, kde mu
li jiného za nadbytečnou obruč, která zbytečně krotila vrozené instinktivní vlohy. V podmínkách rozsáhlých severských hvozdů a při vybavení psa gps obojkem i tento způsob dává smysl, ovšem těžko jej lze doporučit v podmínkách naší země, kde se dá předpokládat mnohem častější setkávání jämthunda s cizími psy, domácími zvířaty a alespoň určitá míra ovladatelnosti se mi jeví jako nezbytná.
Využití mimo lov
přikážete mimo vizuální kontakt s vůdcem minimálně pět minut a dalších pět minut po cvičném výstřelu, což v praxi během naháňky na černou zvěř pravděpodobně nikdy neuplatníte. Svým způsobem jsou pro psa zábavnější zkoušky honičů (ZH), protože se odehrávají při „ostrém“ lovu na černou zvěř a zahrnují kromě výše zmíněných více disciplín jako např. práci u obůrky, kde se mj. zkouší nalezení blízkého divočáka odděleného v relativně malém ohrazeném prostoru, dále pak odvaha psa při nalezení a hlášení – intenzita a soustavnost štěkotu. Jämthundi mají velmi citlivý nos, přirozený zájem o zvěř a odvahu
při dohledání. Výcvik je tak poměrně snadný, po uměle založených tréninkových stopách chodí téměř okamžitě a zároveň tato činnost psa baví. Přístup Seveřanů k výcviku jämthundů obecně (nejen loveckému) je značně rozdílný – setkal jsem se jak s případy, kdy součástí výchovy byl výcvik v poslušnosti, či psa dokonce učili různé zábavné kousky, tak s případy, kdy psa vědomě nevedli k ničemu jinému než ke stopování a učení se od zkušeného psa při nalezení kořisti – losa. V tomto druhém případě považovali lovci výcvik čehoko-
Tedy i v naší republice je možné se se švédským losím psem věnovat jeho vášni – lovu. Nicméně se svým jämthundem se můžete věnovat i mnoha jiným aktivitám. Sice v nich nebude mistr jako specializovaná plemena, ale jde-li vám o zábavu pro vás a pro psa, není důvod tyto možnosti pomíjet. Mluvím např. o výcviku, kdy nemůžete očekávat strojově přesnou a bezbřeze entuziastickou poslušnost, ovšem dosáhnete lepších výsledků než s většinou ostatních špicovitých plemen. Jen musíte respektovat dané limity – být na tomto poli aktivní do míry, kdy je to zábava, při četných opakováních nebo bezúčelném drilu to vašeho jämthunda totiž brzy bavit přestane. Znám lidi, kteří se svým švédským losím psem chodí pravidelně běhat, či jej zapřahují ke kolu nebo saním, ale je třeba si pamatovat, že toto jsou výjimky. Pro jämthunda je přirozené prozkoumávat své okolí a ne sledovat prázdnou cestu před sebou, jeho živlem je les, nikoli trať. Jsou výjimky, psi, které to baví, ale nenechte se zmást podobností jämthunda se severskými saňovými plemeny – podoba je zejména vizuální, ale jämthunda tahání saní běžně bavit moc nebude. Výborný čich umožňuje majitelům švédských losích psů věnovat se pachovým pracím i mimo les. Pokud je mi známo, v naší republice se zatím nikdo nevěnuje záchranařině nebo vyhledávání drog či výbušnin, na to tu máme zavedená plemena a jämthundů je zde zatím jen velmi málo, ale ve své domovině jsou někteří jedinci k těmto činnostem vedeni, a byť v tomto směru nemám osobní zkušenost, více zdrojů hovoří o jejich využití v těchto oblastech švédskými bezpečnostními složkami. Obecně mohu doporučit švédského losího psa jako společníka. Má citlivou povahu, vnímá svého pána, má přirozenou náklonnost k lidem obecně (i k ostatním členům své „smečky“) a je ve smyslu psího chování velmi komunikativní. Pokud člověk respektuje jeho
133
vášně a umožňuje mu je alespoň v nějaké formě prožívat, stráví šťastný život, ačkoliv jej neprožije jako lovec na plný úvazek. Rozhodně však o jämthundovi neuvažujte, pokud na něj nebudete mít čas, nebo pokud by měl strávit většinu svého života zavřený v kotci nebo na zahradě. Jämthund potřebuje kolem sebe život a blízkost svých lidí, případně členů své „smečky“. Potřebuje volný pohyb a možnost prozkoumávat terén, ideálně v lesích, držet ho v zajetí nudy v prostorách, kde není co objevovat a kde se nic neděje, by bylo příliš kruté.
a založil chovatelskou stanici Pod Táborem. Tento pár – pes Rambo a fena Lena – pak položil základ chovu v ČR. Ze spojení tohoto páru pak pochází většina jämthundí populace v naší republice. Výjimku tvoří jen pes Zeus Stortrapperns majitelky Barbory Zelenkové, kterého si dovezla v roce 2011 ze Švédska. V ČR pak existuje už jen jedna další chovatelská stanice, a sice od roku 2009 ta naše nesoucí jméno Fenrisúlfr (www.jamthund.eu), a tak se dá celkově říci, že popula-
diska ověření loveckých vloh, kvůli nimž byl jämthund vždy chován, doporučená lovecká zkouška – v našich podmínkách nelze absolvovat lov na losí zvěř, ale vhodnými zkouškami jsou barvářské zkoušky či zkoušky honičů, které jsou zmíněny výše. Chov švédských losích psů v ČR zaštiťuje klub chovatelů honičů. Co je u nás pouze dobrovolné, je v severských zemích povinné. Pokud byste tedy usilovali o spolupráci v chovu s kolegy ze severu Evropy, počítejte s tím, že velmi pravděpodobně budou mít na vašeho psa podobné nároky, jako by byl chován v jejich zemi.
Stav chovu v ČR Závěrem
Jämthundi jsou mimo Skandinávii a Finsko velmi vzácní. Je to dáno více faktory, ale první a nejzásadnější je velká rezervovanost severských chovatelů v pohledu na šíření plemene mimo jejich země. Ať už jde o Nory, Švédy nebo Finy, jsou to obecně velmi milí a zdvořilí lidé, ovšem získat si jejich důvěru
a skutečné přátelství není nijak snadné a oni se do značné míry oprávněně eventuálních zájemců o chov ptají, proč vlastně o jämthundy stojí, když v jejich zemi nejsou losi, které by mohli lovit. Většinou je jejich reakce sice zdvořilá, nicméně odmítavá. Pořízení švédského losího psa ze zahraničí proto není úplně snadné a mimo zemi původu a země sousední není mnoho možností, kde štěně jämthunda získat. Ve zbytku Evropy je několik jedinců v Německu, Dánsku, pokud je mi známo, jen jediná fena je ve Švýcarsku a pak několik nepotvrzeně v Polsku. Populace v ČR je pak do určité míry anomálií. Byť i zde je populace jämthundů velice malá, přesto se dá říci, že jsme na tom lépe než ostatní. Zásadní zásluhu na tom má chovatel Martin Plachta z Lomnice nad Popelkou, který si ze Švédska skoro před deseti lety přivezl prvního jämthunda a o tři roky později ke svému psu importoval z Norska ještě fenu
134
Chtěl bych se na tomto místě závěrem v kruhu vrátit vlastně na začátek a dopustit se mírného bilancování – před pěti lety jsem znal švédské losí psy jen z knih a internetu. Shodou náhod jsem ale našel tehdy jediného majitele těchto psů v ČR a po více než roce od osobního seznámení s tě-
ce v ČR čítá i s aktuálními štěňaty necelých 40 jedinců. Doufáme, že chov se v rámci naší republiky bude dál rozvíjet a aktivních chovatelů přibude, byť jsme si vědomi, že to půjde jen pomalu.
Podmínky pro uchovnění Pokud byste si pořídili u nás v České republice jämthunda a chtěli mít chovného psa či fenu, nečeká vás nic obtížného. Stačí pouze s dospělým psem absolvovat minimálně jednu výstavu a získat známku „Výborný/á“ či nejhůře „Velmi dobrý/á“. Toť vše, jde-li o povinnosti, ostatní kroky jsou pak pouze doporučené, byť z mého osobního pohledu rozumné. Jde o opatření zdravotně preventivní – vyšetření dysplazie kyčelních a eventuálně loketních kloubů (kde ovšem problémy nebývají) a vyšetření na genetickou dispozici k degenerativnímu onemocnění oční sítnice (test PRA). Dále je minimálně z hle-
mito psy a zralé úvaze se stal šťastným majitelem jämthundí dámy. Doplnila naši rodinnou smečku a mohu bez zaváhání říci, že nám od té doby přinesla mnoho radosti. Nezklamala naše očekávání, je sebevědomou, osobitou, ale milou a citlivou společnicí jak naší rodině, tak našim ostatním psům. Osvědčila své lovecké nadání a povila nám dva vrhy štěňat. Naším cílem je, abychom ani my nikdy nezklamali očekávání její – na spokojený psí život mezi svými. A úplným závěrem bych už jen rád vyslovil přání, aby se povědomost o jämthundech dál šířila a jejich počet rostl, ovšem nikoli dle povrchních „módních vln“, ale naopak přesně podle počtu nových majitelů a chovatelů, kteří jim poskytnou dobrý domov a naplňující vyžití.
text a foto: Václav Lokaj,
[email protected]
