Po Hnojákově 1 2009
Toto páteční odpoledne jsem se vydal mým autem řečeným Růža do svého letního sídla v Hnojákově. Už na silnici před Nespekami stál rozdrcený autobus v protijedoucím kamionu. Projel jsem střepy na vozovce a pozoroval ještě žijící a chodící cestující. Už tam pobíhala i policie. Pak jsem jel nakoupit jídlo, tentokrát do Benešovského Kauflandu. V Benešovském Penny už nastoupila Klausova "Neviditelná ruka trhu" a "Nejhorší vlastník je stát!?". V době mého nákupu už jsem tam dlouho nesehnal rohlíky, housky, chléb, natož maso a vařený houskový knedlík! Jako u snědeného krámu, tentokrát ale v demokracii a ne špatné totalitě! Takové nesmysly si ještě nedávno plácal, prý významný ekonom!? Asi si nadměrně četl v západních časopisech!?
1
V Kauflandu mají všechno a ještě berou platební karty. Dokonce měli i maso na ptáčky. Sehnal jsem u nich dokonce i v Praze nedostatkovou Budapešťskou pomazánku! Před tímto marketem se mnou po nákupu udělali dokonce interviu. Možná prý později vyhraji japonské auto! V pátek odpoledne několikrát pršelo a padaly kroupy. To už jsem byl pod střechou mého sídla. Déšť mi při rdoušení ptáčků vůbec nevadil. Elektrický proud šel pořád. Masa na ptáčky byla velká jako slonní ucha. Velmi tenká a tak jsem ptáčky převařil, až skoro k rozpadu. Také jsem opékal kachní nohy. Ty už nebyly tak kuchařsky pracné. Nedalo se na nich nic zkazit. Když zazvonil časoměr bylo dopečeno. Nakonec jsem uplácal i jahodový dort s kysanou smetanou a piškoty. Musel jsem se v páteční noci dovyspat na sobotní raubírnu - sekání trávy kosou. Sekal jsem to pak asi 5 hodin a zapíjel kvasnicovým pivem Ferdinand. Byl jsem v takové ráži seneoseče, že jsem přesekl i vyskočivší zmiji! Stejně jsem nepokosil celý zbytek zahrady. Neměl jsme už na další sekání sílu. Pak přišel na návštěvu soused Hlušec s hnojákovskými občany. Už se nemohli dočkat pohledu na mou novou kadibudku. Žasli nebo tu závist jenom předstírali? To jsem v ní ještě neměl hasící přístroj, elektrický proud ani přenosný televizor. Natož hromosvod či toaletní papír. V neděli ráno jsem jen pakoval omáčky do PVC pytlíků, do pražské tašky. Pobryndal jsem se jimi. Nařezal pivoňky a růžičky a vydal se autem na cestu do Prahy. Nezapomněl jsem ještě dát myškám do talířku pod postelí čerstvý chléb s jedem. Ve vedlejší střediskové obci právě probíhal katolický rituál. Bylo to procesí. Plazilo se silnicí jen pomalu. Kapelu 2
řídil bývalý předseda KSČ. Ani jsem dobře neslyšel zaříkavačovo "Na ty brejle nešlapejte!" "To volové nezpívejte!" Teď už v Praze chladím zbytek jídla z hnojákovského "obžerství", suším prádlo a připravuji se na odvšivení ve vaně. Měl jsem tu na stole u otevřeného okna položené 2 vytržené TV programové listy. Zaduly však větry a vyfoukly mi je do protějšího parčíku. Z terasy jsem je v něm viděl. Před nimi ale seděl bezdomovec na bobku a bez kalhot. Díval se na mé papíry jako na božskou mannu, spadlou přímo z nebe. Než bych sjel dolů výtahem, byly by televizní listy stejně už použité a tím obsahově znehodnocené. Musel jsem je oželet. Tak jsem byl dnes večer bez tištěného televizního programu. Příští víkend pojedu do té dřiny zase. Někteří prý jezdí na chatu odpočívat? Nevěřím jim! Miloš Nekvasil
3
Po Hnojákově 2 2009 Opět jsem odjel na víkend dřít na svém letním sídle. Už jen to pomyšlení, co všechno tam musím udělat… Potraviny jsem nakoupil v Benešovském Kauflandu u oblíbené pokladní. Tentokrát už jsem nebyl tak spokojen s jejich kvalitou. Prodali mi chleb, který zplesnivěl už druhý den. Rohlíky a housky ale ještě ani dnes neplesniví!? V páteční večer pěkně pršelo. Díval jsem se na barevnou televizi a raději něco popíjel. Najednou, v tom lijáku, někdo zaklepal. Byl to sám tesař Herkules ze sousední vsi. Přišel se zeptat na pokračování budování mého „Hnojákovského opida“. Souhlasil jsem se vším budoucím. Pak mi řekl, že chce zálohu 15 tisíc korun. Sepsali jsme smlouvu a dohodli detaily našeho dalšího tvoření. Díval jsem se na televizi dlouho do noci a v chladné červnové noci topil skoro až do rána. Probral jsem se až v sobotní poledne. Ani se mi nechtělo z postele. Už ale nepršelo. Pomyšlení na sekání trávy kosou mě děsilo. Vypil jsem dvě kávy a vyšel ven brousit kosu. Do pár sekund jsem si při jejím broušení pořezal ukazováček. Musel jsem zastavovat krvácení a tak byl zase od práce na chvilku klid. Jen jsem začal kosit začalo pršet. Opět jsem si musel udělat pauzu. Popíjel jsem kvasnicové pivo Ferdinand. Po dešti zase pak mlátil trávu, až do 20. hodiny. Lehla tak skoro veškerá tráva. Ještě tomu sobotnímu utrpení nebylo konce. Musel jsem otrhat jahody. Už po nich šli slimáci. Sklizeň znamenala zakleknout do mokrého záhonu a odklápět kopřivy od jahodníků. I tomuhle byl konec, ještě za světla. Otrhal jsem z jahod stopky a napěchoval je ručně do krabice. Pak jsem musel otrhat třešně. Do příštího týdne by je sežrali ptáci. Jinak, než do bublaniny je neumím zpracovat. Tak jsem, už za umělého osvětlení hnětl těsto. Remoska to upekla, ale jen svrchu. Dole bublanina ještě tekla. Tak jsem ji dopékal na vařiči a nakonec ji odspoda připálil. Vydobyl to nakonec z remosky a vyklopil na talíř. Nevšiml jsem si, že sedláci v ten den vyklopili na vedlejší pole prasečí kejdu. Za pár hodin se chatka jen mihotala stovkami much. Ty už byly hnojem přejedeny a tak usedaly na ještě nezmrzlé jahody a sladkou bublaninu. Neměly nohy od hnoje omyté ani samy sebou olízané! Moc jim chutnalo moje obojí jídlo. Nabídl jsem jim čerstvou a šťavnatou mucholapku. Obkroužily ji s nelibostí a s libostí se vrátily zase na jahody a bublaninu. Ty pokrmy byly jejich „krevními skupinami“. Na nich si hned štěstím vykládaly muší vejce. Nezbylo mi nic jiného než zavřít chatu, vytáhnout plácačku na mouchy a utloukat je na plochách nábytku. V televizi běžely dva horory za sebou a tam byla čerstvá lidská mrtvola, nápaditě usmrcena každých pět minut! Děje mě rozpumpovaly natolik, že jsem ubil jednu mouchu už každé tři minuty. Díval jsem se na telku do půl třetí v noci. Nakonec už bez much. Tak jsem se k sobotní „snídani“ dostal až po půlnoci. Pak už jsem mohl usnout spánkem spravedlivých. Mouchy mě ráno v 5 hodin ráno už asi nebudou budit. Skutečně jsem se pak probudil až v 11 hodin. Za jednu hodinu v nedělním ránu jsem se musel omýt, oholit, ustrojit, zapakovat všechno jídlo, nařezat květiny do Prahy, vypnout elektřinu, zamknout chatu a zahradu. Roztočit motor auta a vydat se dálnicí do Prahy k přenosu 1
Formule 1. Moc jsem se na ni v Praze nepodíval. Musel jsem v době přenosu ukládat potraviny do chladničky a mrazáku. Nebylo to tak jednoduché. Mrazící zásuvky byly ještě plné loňských švestek. Co s nimi? Jejich ledovou hroudu jsem položil do WC mísy a začal to splachovat. Švestky se ale nechtěly oddělit a vklouznout do pražské kanalizace. Po 7. spláchnutí se to konečně podařilo. S mohutným duněním se zřítily stoupačkou dolů. Posloužily tak jako vitaminová bomba pražským potkanům. Nakonec, až k večeru, už v Praze, jsem se konečně opět dostal až k té nedělní „snídani“. Po ní jsem se mohl konečně vykoupat, odvšivit a odblešit, ve své pražské vaně. Zase to byl jeden z mých úspěšných – neúspěšných víkendů. Bez odpočinku! Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 3 2009 Opět jsem se vydal na víkend, sedřít se, na mé letní sídlo. Už jen to pomyšlení, co všechno tam zase musím udělat… V Benešovském Kauflandu, jsem nakoupil ledvin z jednoho a půl prasete. Zase u oblíbené mladé ale nehezké pokladní. Vlídně se na mě usmívala, ale zaúčtovala mi vyšší cenu ledvinek, tedy ještě před jejich zlevněním. V páteční večer bylo pěkně namoklo. Sotva jsem autem vyjel po mokré trávě nahoru na zahradu. Odemkl jsem dobře uzavřenou chatu a tam mě čekalo nemilé překvapení. Chata byla plná hlemýžďů a slimáků na vodorovných i svislých plochách. Kudy se tam asi dostali? Seškrábl jsem je do vědra, přitočil do něj vodu a vylil je z okna. Na kuchyňské lince (teď už bez červů) jsem ledvinky začal košerovat. Tentokrát jsem se nepořezal. Pak jsem zahájil jejich celonoční močení. Do hrnce jsem natočil tamní „pitnou vodu“ a nechal je v otevřeném hrnci na kredenci. Spustil jsem elektrické topení a nic zlého netuše, usedl k odpočinku. Hned se na mě začali spouštět ze stropu pavouci. Odehnal jsem je a teplem ožily i mouchy. Začaly mě přátelsky na uvítanou olizovat. Pak si našly krvavou vodu v hrnci s ledvinkami. Tam si začaly debužírovat. Močené ledviny jsem musel zastrčit do aspoň nějak těsněné ledničky. Tam se ty máčely v poklidu až do sobotního rána. Na návštěvu přišel soused Hlušec. Moc naříkal na své pracoviště. Chtějí ho vyhodit z práce. Prý moc kritizuje nadřízené puberťáky. To se jim nelíbí! Oni přeci mají vyšší vzdělání než on. Že nemají pracovní zkušenosti jim vůbec nevadí. Hlušec už dosáhl věku 50 let. Pracovat svou dřinou, pro jejich vysoké kancelářské platy se mu už nechce. Už v tomhle svém mládí, chce invalidní důchod. Má k tomu pádný důvod – dloube ho v koleni. Asi mu ho napíší. Penzí se teď zase vydělá skoro stejně peněz, jako prací. Jako v minulém režimu. Tak se Hlušec pomalu změní i na „Chromce“. Už se na invaliditu těší. I dnes je invalidní důchod větší jistota než brzký, ale skoro jistý současný vyhazov ze zaměstnání! Obyvatelstvo se už nesmí zaměstnávat; teď je k tomu konečně důvod, přišla světová hospodářská krize. Dosekal jsem kosou trávu a otrhal jahody. Zapakoval jsem omáčky do igelitových sáčků. Už jsem toho, i dřívějšího pracování měl dost, a tak jsem to v nedělním poledni zapíchl a vydal se autem do Prahy. Tesař Herodes tentokrát nepřišel, asi mu stačila jen má záloha zaslaná bankovním převodem. Nepokračovalo se ve stavění. Ve vedlejší vsi, v poledne, zrovna skončil nedělní katolický rituál. Přede mnou, od kostela vyjelo šest aut. Zařadil jsem se do katolické kolony, i jako protestant. Ještě pak jeden katolík vyjel za mnou. Všechna auta měla jen po jednom věřícím. Tak ti bohatí s auty jsou katolíci, i ve světové krizi! Náboženští nadšenci jeli jen velmi pomalu. Rychlost bystrost a předvídavost po církevních prohlášeních v tu chvíli snad ani nepotřebovali. Sunuli se silnicí se zaručenou Boží ochranou. Náhle před mým autem vyskočila na vozovku statná
1
srnka. Dupl jsem na brzdu a zastavil skoro na místě. Katolík za mnou jedoucí do mě málem narazil! Na nejbližší křižovatce pak tápali, zda odbočit vpravo či vlevo? První řidič dostal vnuknutí jet na opačnou stranu a tak jsem se jich konečně zbavil. Bez katolické společnosti, mezi dálničními bezvěrci, jsem do Prahy dojel už bez rizika. V bytě jsem byl uvítán obvyklým způsobem. Vstříc mi letělo kvarteto molů. Také tlusté mouchy se nenechaly zahanbit a přátelsky mne oblétávaly. Ty přilétly světlíkem z Fajzajtlovy vinárny sídlící o šest pater níže. Přesto mě vítající hmyz trochu potěšil. Když jsem ho odstranil, vyšel jsem nadějněji na bytovou terasu. Tam mě překvapily už kvetoucí gladioly. Zasadil jsem je neodborně, už v únoru. Modré a fialové kvetly červeně, černá bíle. Inu, zahradnické podvody. Nakonec mi odlišná barevnost květů od těch koupených ani nevadila.
Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 4 2009 Tento červencový pátek jsem se tam zase vydal, už s menším děsem. Veškerá tráva na zahradě už byla za minulé čtyři víkendy mnou pokosena. Po té sekáčské raubírně mě pomalu přestaly bolet opuchlé ruce, nohy i překroucená záda. Dorazil jsem do tam blízkého okresního města. Vždy na mě působilo přívětivě, bylo slunné, dobře zásobené a s příjemnými prodavačkami v obchodech. Tentokrát tomu tak nebylo! Probíhaly v něm policejní manévry čili hon na Pražáky. Už za jízdy jsem se rozhodl koupit si tam uzený prasečí ocásek a houskový knedlík. Mám ve městě oblíbené řeznictví, je hned u nádraží. Zrovna se před ním uvolnilo jedno parkovací místo, za žlutou čárou. Nákup mi trval asi dvě minuty, dokonce byl velmi levný. Vycházel jsem z prodejny s pocitem blaženosti, v levé ruce ocásek, v pravé knedlík. Začal jsem odemykat auto. V tu chvíli se přiřítil policejní anton a z něj vyskočila směs policejních dorostenců. Mladíček, s ještě tekoucím mlékem na bradě, si to zamířil přímo ke mně. Zeptal jsem se ho „Snad nejdete za mnou?“ Odvětil „Jdu!“ Pak řekl: „Máme tady policejního práskače a ten nám hned ohlásí zaparkování dalšího vozidla na zakázaném místě!“ „Mohu vám dát pokutu až 2000 korun“. Vykřikl jsem Ježíš Maria! Zjihl, asi to byl místní katolík? Pak se zeptal: “Jste ochoten na místě zaplatit pokutu 200 korun, bez bodů?“ Souhlasil jsem. „Co ode mne chcete?“ zeptal jsem se. „Jen občanský průkaz a dvě stokoruny“ odvětil. Namítl jsem: „Mám jen bankovku 2000 korunovou“. „Já nemám drobné, jděte si to rozměnit do krámu, kde jste kupoval ten ocas!“ Duchem mdlejší, tatáž prodavačka nakonec pochopila, že mi policie právě dala pokutu a velkou bankovku mi rozměnila za menší. Druhá prodavačka, duchem bystřejší vyjekla: „Tady jsou policajti kurvy, nejste dnes první kdo dostal pokutu!“ Došel jsem s drobnějšími bankovkami ke svému autu. Policista ještě nebyl s vypisováním dvou malých formulářů hotový. Přeci jenom to na něj bylo moc písmenek a čísel. Musel jsem na něj čekat. Na závěr jsem mu řekl: „Když nezajistíte parkovací místa před krámy v Benešově, nebudeme ve vašem městě nakupovat!“ Bylo mu to jedno. Tak dalece přeci nedomýšlel. Musel splnit plán vybraných pokut. Mladá fízlice, z téže osádky antonu, se štěkala s jinou řidičkou, právě zaparkovanou přede mnou. Obě byly zdatné štěkny. Vypadalo to i na ženskou rvačku, i když policistka měla věkově ještě „skořápku na prdelce“. Raději jsem odejel z nehostinného to města. Dojel jsem do svého sídla a měl i jiné povinnosti, než vzpomínat na policejní a starostovu nedomyšlenost. Musel jsem uvařit hovězí guláš, povařit prasečí ocasek, vařit brambory na francouzské brambory, smažit zeleninu a uvařit z ní zeleninovou polévku, a nakonec upéci rybízový koláč. To pro mě není utrpením, jsem s pátečním kuchařením na chatě smířen už od pondělka v Praze. Jiná možnost najedení není v širém okolí žádná! Vídeňský císař to tenkrát nezařídil!? Kuchtil jsem to vše najednou. Před jednotlivými spotřebiči jsem měl postavené časové spínače, abych dobu tepelného opracování nepřetáhl. Jak jsem tak vyvářel, přišla hrozivé bouře, s hromy, blesky a strašlivým lijákem. To se ale 1
dělo venku, v místnosti bylo poměrně sucho, jen to trochu omočilo uhelná kamna a elektrickou remosku. Pak déšť ustal. Tamním hororům ještě nebyl konec. Jen začátek! Na mé zahradě přemnožení slimáci a hlemýždi se tou průtrží mračen nějak převlhčili a tak se museli někde usušit. Vybrali si koberec v mé chatě. Ten byl v širém okolí jediný suchý. Mimoděk jsem na něj pohlédl. Od otevřených dveří se jich ke mně plazily desítky. Čekal jsem jak mi ožerou živé tělo, jako to dělají v západních filmech pijavky. Nakonec jsem se vzmužil a uhelnou lopatkou a pohrabáčem je „vyslinil“ před chatu. Jak jsem tak topnými nástroji bušil do podlahy, vyrušil jsem u mne načerno bydlící myšku. Zděšeně vyběhla přede mne. V hubě měla něco bílé, byla to moje, právě rozkousaná rolička toaletního papíru. S hrůzou vyběhla ven před chatu, do té mokřiny. Přišla další hrůza, pro změnu, ze stropu chaty. Na hlavu mi začaly padat piliny. To se na mé půdě, déšť - nedéšť, zabydloval nějaký hmyz. Stavěl si hnízdo z mých stropních prken. Co mu z kusadel odpadlo to padalo na mne, dole sedícího. Do díry jsem nastříkal jedovatý sprej a vše rychle skončilo. Poslední víkendovou zkázou byl mnou upečený čerstvý rybízový koláč. Na noc jsem ho dal, nic netuše, do kredence. Tou ale vedla mravenčí stezka, směrem k hornějším sladkostem. K těm ale nedolezli, koláč pro ně byl chutnější. Zjistil jsem to až ráno. Byl jich na něm černý povlak. Několikrát jsem talíř s mraveništěm položil na různé plochy. Trochu jich sice vylezlo, pak na té původní ploše ale zůstali a bezradně pobíhali. Nakonec jsem koláč uložil v PVC sáčku do chladničky. Po mnoha hodinách se hmyz přestal hýbat a utopil se ve sladkostech. Zůstal ale v koláči. Tak jsem ho odvezl do Prahy a tady znovu chladil. Chuť jsem na něj už neměl a tak ho nakonec spláchl do záchodu, i s pytlíkem. Došly mi cigarety a tak jsem si pro ně musel někam v okolí dojet. Výběr prodejen o státních svátcích byl zde skoro nulový. V první hospodě otevírali až za hodinu. V druhé vsi prodejna s nedělním prodejem zbankrotovala. Ve třetí vsi bylo pochopitelně o svátcích zavřeno. Ve čtvrté vesnici, u dálnice, měla hospoda náhodou otevřeno. Byla tam jenom servírka a kuchařka. Místní chlapi ještě dospávali. Chtěl jsem se v televizi dívat na odpolední pálení Jana Husa. Tenkrát ho to asi moc pálilo a tak jsem při tom chtěl popíjet vychlazené pivo z mé ledničky. To by bez kouření cigaret v mém případě nechutnalo. V téhle hospodě měli jenom jednu krabičku mých oblíbených cigaret. Koupil jsem ji. Pak jsem se vracel do chaty. Ujel jsem tak cestou za cigaretami zbytečných a neekologických 20 kilometrů! Pak, po dešti, v blátivém vjezdu na můj pozemek jsem v autě pěkně prokluzoval, málem jsem mezi vraty do nich vyboural. Potom, posílen majetnictvím krabičky cigaret, jsem se pustil do ucpávání díry. Ta byla na kamnech mezi plátem a rámem plotny. Musel jsem si k tomu přivézt z Prahy asbestový motouz a žáruvzdorné lepidlo. Vše za 200 korun. Litinové pláty jsem vynesl před chatu a položil do trávy spodkem navrch. Přitáhl vodovodní hadici a drbal je pod vodou kartáčem. Pak musely na slunci uschnout. Konečně 2
jsem do škvíry plátů natřel kašovité lepidlo a holými prsty do ní namačkal nehořlavý motouz. Víc lepidla mi zůstalo na prstech než v plátovém zářezu. Po čekání (mělo být 12 hodin) jsem oba pláty usadil do kamen. Teprve po umývání jsem si přečetl o škodlivosti lepidla na lidskou kůži bez rukavic. Nakonec jsem to lepení přežil, bez zdravotní újmy. Ucpání škvír se později ukázalo úspěšné. Zvláště při pálení lahví PET, PVC a starých bot. Nezdravý dým už neuniká do mého salonu ale komínem do venkovního ovzduší. Po Praze jsem se vracel na Žiškaperk tramvají. Vstoupilo do ní dueto revizorů. Poblíž mne seděl cigoš, bez jízdenky. Ukázal jsem jim velmi pomalu mou OPEN CARD. Než ji zkontrolovali byla první stanice. Na kontrolu Cikána už neměli čas a tak jsem s ním společně vystoupil. Moc mi děkoval za to mé časové natahování s revizory, prý jsem mu ušetřil peníze. Tak jsem, po tom mém chatařském utrpení udělal aspoň jeden dobrý skutek.
Miloš Nekvasil
3
Po Hnojákově 5 2009 Páteční okresní město bylo tentokrát přívětivější. Tlupy dopravních policistů jen nečinně procházely jeho odlehlými ulicemi. Nezastavily mně a ani pokutu za parkování mi zase nenasolily. Milé překvapení mi připravil Kaufland. Už totiž dva roky sháním kráječ cibule. Nemají ho od Liberce až po Votice. Čeští výrobci museli zbankrotovat a obyčejné zboží na našich pultech začalo chybět. Jak jinak, když už nefunguje státní dozor! V tomto marketu ho náhodou měli (aspoň ten z Číny). Koupil jsem ho, je stříbrno-černý, za cenu jedné krabičky cigaret! Dokonce měli i tavený sýr s paprikou. Také v Praze nedostatkové zboží! Z okresního města jsem odjížděl spokojen. Nedošla tam ještě ta nepravdivá „neviditelná ruka trhu“! Tento víkend měl být ve znamení tesaře Heroda. Domluvili jsme se na tom o týden dříve. V páteční noci jsem se díval na horor až do 3 hodin ráno! Příběh neměl spád ani děj natož střih. Žádné mordy, jen polibky a konverzačka. Byla to obvyklá „americká sračka“! Usnul jsem z těch zaatlantických zbytečných nesmyslů. V sobotním ránu kolem 9. hodiny někdo na mou chatu zaklepal. Byl to on, Herodes se synem, na rozdíl ode mne oni dobře vyspalí. Než jsem ustlal, natáhl si župan a odemkl dveře, už byli v plné práci. Pozdravil jsem je a jen tak tak stihl odpojit elektrický kabel, který oni museli při bourání přetnout kovovou sekerou. Boural se můj dřevník a kůlna. Obojí bylo „skořepinové konstrukce“ z mých 30. let věku. Vystavěno to bylo z kmenů a větví našich ovocných stromů, potažené jen dehtovým papírem. Dohromady mnou stlučené hřebíky různých délek. Po 30i letech byly baráky už vichry ohnuté, na spadnutí a jen trochu podepřené kmeny jiných pokácených stromů. Nehezká to ostuda! Tesař takovou ničivou práci zjevně nedělal prvně a tak přesně instruoval syna. Sekerami urvávali klacky a silné kmeny budov z hlíny vykymáceli. Tahali je na budoucí blízké ohniště. Když byla hromada vyšší, požádali mě o papír a zapalovač. Podpálili to. Nakonec přiložili i celou dehtovou střechu. Vyvalil se obrovský dým ve tvaru hřibu, jako kdysi nad Hirošimou. Děsivým dýmem vyběhl hrůzou před svůj dům i soused Hlušec s manželkou. Když mě uviděli ještě živého, zklidnili se. S kusy dehtového papíru tak vzplála hranice v Hnojákově jako 1415 v Kostnici, pod Janem Husem! Prašná a potuplná „raubírna“ nám nešla tak moc rychle. V budovách se našlo ledacos, co jsem desítky let nemohl nalézt? Třeba štěpařský vosk po otci, sada kastrolů na jídlo, pytel uhlí a vědra s už nařezaným topným dřívím. Měl jsem z tolika nálezů moc radosti, jen škoda, že jsem to vše nenašel už před 20i lety! Měl jsem z hoření odpadu velkou radost. Chtěl jsem na stará kolena zkusit to co se nesmí. Vhazoval jsem do ohně natlakované spreje a staré barvy, čekal jak to dopadne? Včas jsem utekl a čekal na exploze. Přišly už po pár sekundách. Po spočítaných výbuších jsem se na tu zkázu šel podívat zblízka. Aluminiové kontejnery se opravdu v půli roztrhly a jeden hořící kus ležel daleko v okolní trávě. Plamen jsem pak udusil zašlápnutím. Spálil jsem i starou parašutistickou přilbu. 1
Hořela ochotně, zbyl z ní jen laminátový skelet. V kamnech by tohle pálení bylo asi opravdu nebezpečné. Klacky jsme přikládali na hořící oheň a vše se plynule měnilo přes čmoud na plyn do ovzduší. Vítr byl milosrdný a odnášel dým směrem k prachárně ve Vlašimi. Zatím prý nevybuchla. Herodes se synem odešli ve 14 hodin. Za 5 hodin práce si oba řekli o 1 500 korun. Dal jsem je rád, sám bych to likvidoval asi moc dlouho. K večeru se ale vítr obrátil a kouř šel přímo do středu vsi Hnojákov. Zděšení občané pořvávali cosi nelichotivého. Asi jim zvláště nevonělo to pálené podlahového PVC. Pak se ale větry obrátily opět k městu Vlašimi, ne na tuhle vesnici. Hnojákovští opět mohli spát spánkem spravedlivých. V noci jsem se na ohniště raději podívat nešel. Doufal jsem v nějaké to samouhasnutí ohně. Až v nedělní ránu jsem zjistil, že to doutnalo celou noc. Prohrabal jsem ohniště a nechal to chvíli plápolat. Zase vše neshořelo. Už jsem se musel vracet domů do Prahy. Doutnající ohniště jsem topil vodou z hadice. Nastříkal jsem jí tam asi 200 litrů. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Stačila mi jen sladká káva a hořké kvasnicové pivo Ferdinand. Ostatní hutnější jídlo by mě v břiše tlačilo a ještě bych se nemohl ohýbat. Pak jsem vyjel do Prahy. Jel jsem přes ves Kozmice, kde byl v ten den motokros. Už před vesnicí se na silnici, na motocyklech toulali školáci bez přileb a bez řidičských průkazů. Na závodišti pak byla polední přestávka a tak se závodníci s rodinami před stany opalovali a napájeli pivem. Pokladníci ale byli ve střehu a připravení kasírovat. Raději jsem jel dál. Tesař Herkules mi při práci stačil říci, že minulý týden udeřil blesk do břízy pod Hnojákovem. Je to divné, ta rostla v dolíku pod vesnicí. Blesk ji praštil do dolního kmene a dost ho urval. Místní ji pomohli po svém. Odstranili jí kmenovou kůru v délce dvou metrů kolem dokola. Až na holé dřevo. Je s ní konec. Jen jedno auto bylo v nedalekém lese za závodištěm vybourané. Osádka už byla pryč a snad ještě někde i živá!? Po plamenném víkendu jsem se nějak zamyslel. Jak je ten oheň světu přínosný. Ve středověku umlčel nepohodlného náboženského reformátora Husa. V novověku i mě stejně pomohl od nehezkých a nepotřebných baráků. Nic nového pod Sluncem. Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 6 2009 Opět a s velkou nechutí jsem se vydal dřít do Hnojákova. Povinné práce jsem měl promyšlené už z Prahy. Po hrozných týdenních deštích jsem trnul, jakou zkázu tam zase uvidím. Nebylo to ale tak hrozné. Jen plechový trakař byl do poloviny plný dešťové vody. Ohniště bylo přívalovými lijáky od minulého týdne dokonale uhašené. Blesky a tornáda mi tentokrát nic nezničila. V páteční odpoledne bylo tropické vedro. Po chvíli ale začalo nebe zlověstně „škrundat“. Schylovalo se k bouři. Ta tu nastupuje džentlmensky, ohlásí se tmou vichry blesky a hřměním. Varuje tak obyvatelstvo na cesty do úkrytů. Začal jsem tedy i já spěchat. Honem jsem podpálil zbytky kůlen na ohništi (čekal jsem úplné prohoření až za tři dny). Oheň ale nechtěl rychle vzplát. Nebylo divu. K hoření na něm byly hřebíky, myšmi natahané pecky, staré asbestové desky, nepomohly pak ani kousky dehtového papíru s PVC linoleem. Nechal jsem tedy tomu hoření volný průběh. Rychle bylo třeba otrhat ještě v tu chvíli suché višně. Natrhal jsem jich celkem čtyři nádoby a odnesl je pod střechu chaty. To vše ještě suchou nohou. Pak teprve začalo klimatické peklo (globální oteplování). Blesky hromy a déšť z otevřeného nebe. To byla jen první fáze pršení. Bouře trvala klasickou půlhodinu. Pak na chvíli pršet přestalo a začalo to znovu, už bez bouře. To byla teprve druhá fáze. Po chvilkové pauze deště přišla fáze třetí – celonoční déšť. Sobotní ráno jsem očekával slunné. Chtěl jsem višně vypeckovávat nahatý a na slunci. Musí se tu dělat dvě věci najednou, víkend je jenom krátký. Tedy opalování (všude) spojit s přípravou ovoce na džem. Na vypeckovávání mám speciální kleště. Při tom z višní stříká červená šťáva všemi směry. Po tom jsem se chtěl na sluníčku celý osprchovat. Tentokrát, prvně v tomto roce byla voda v mé solární sprše teplá. Vše ale dopadlo úplně jinak. Celou sobotu lilo jako z konve. Višně jsem musel štípat kleštěmi v chatě. Svlékl jsem se do naha a začal tu nekonečnou práci. Když už jsem byl červený po celém těle, koberec a stůl byly krvavé, přišel na návštěvu soused Hlušec. Uvázal jsem si kolem pasu červený ručník. Když uviděl tu rudou zkázu po chvíli raději odešel. Tolik červené práce ho asi zděsilo. Pak vše došlo k fázi zavařování. Bylo mi líto drahého elektrického proudu a tak jsem rozdělal oheň v kamnech. Jako výhřevné palivo jsem použil dvě prasklé boty Viet-Cong. Měly tlustou gumovou podrážku a tak byly kaloricky velmi výhřevné. Sterilizace naplněných sklenic v plechovém hrnci proběhla bez problémů. Boty hořely neochvějně až do konce úkonu. Džem, na botách pastérovaný teď vypadá velmi chutně. Nedělní dopoledne vypadalo jako něco mezi létem a koncem světa. Slunce a déšť. Už jsem na takovýhle odpočinek neměl nervy. Odstranil jsem si z kůže klíšťata a nasypal myškám chléb s jedem. Vyjel jsem do Prahy konečně si odpočinout!? Rozhodl jsem se jet si odpočinout do Prahy. V chatě jsem si vyklepal myší blechy z oděvu, pinzetou vyrval klíšťata z kůže. 1
Nedělní večer jsem se chtěl dívat v Praze na totalitní televizní seriál Chalupáři. Z něj srší radost z tehdejšího života. Napouštěl jsem si vanu a měl při tom otevřené okénko do světlíku. Pokuřoval jsem pašung - cigarety Viet - Cong. Vychutnával jsem dým tabáku. Najednou jsem se začal kouřem dusit! Vytřeštil jsem oči! Z kuchyně se na mě valil temný dým. Běžel jsem do kuchyně a koupelny zjistit co mi to v bytě hoří? Čmoud pocházel ale z dolní části světlíku. Ani na společné chodbě se nečoudilo. Svou cigaretu jsem už nedokouřil. Chtěl jsem ji dočudit na terase, tam ale pršelo! Nezbylo nic jiného než zavolat hasiče na linku 150. Telefon zvedli velmi rychle po druhém zazvonění. Hasič se dost vyptával, jiný už hledal na internetu mou adresu. Oznámil mi přijedeme a zavěsil. Mezi tím dorazil vůz Městské policie se dvěma policisty. Ti neměli čím stříkat a stejně ani nevěděli kam. Aby také přiložili ruku k dílu zkontrolovali zatím jednoho „vagabunda“ spícího v parku před naším domem. Ten byl ale nevinný a tak ho nezatkli. Po sedmi minutách od telefonátu dorazily z Nového Města tři hasičské stříkačky. Vjely do protisměru naší rušné křižovatky a způsobily značný dopravní zmatek. Auta musela jezdit po tramvajových kolejích. Srazila se ale jenom dvě! Mladí nemluvní a rozespalí hasiči vstoupili do domu a nechali si otevřít dolní byt penzisty kuchaře, nekuřáka. Jiní vytáhli hadici jenom z jedné stříkačky, protáhli mu ji bytem a do světlíku mu nastříkali. On byl ale nevinný nekuřák. Byla to neobyčejná událost letního žižkovského nedělního odpoledne. Před náš dům vyběhly štěkající čuby, baby, personál i hosté (propuštění trestanci) putyky Briketa, žlutí zaměstnanci dvou blízkých asijských psích jídelen. Všichni obdivně zírali na náš dům. Zbytkové bělošské obyvatelstvo našeho pražského činžáku se dívalo z oken a teras dolů na hasiče. Barevní obyvatelé našeho domu si požáru ani nepovšimli. Chodci na chodníku se ale dívali nahoru, na nás. Když viděli hasičské vozy dole, očekávali plameny i na střeše. Neobyčejnou chrabrost a organizační schopnosti předvedla domovnice Pometlová (90 let). Hned vběhla mezi hasičské posádky a zaujala místo velitele hasičů. Byla mnohokrát vdaná a porodila moc dětí. Ona přeci ví jací blbci jsou muži! Bez ní by se tu v domě hasiči nezorientovali. Především jí může děkovat náš domácí Fajzajtl za nevyhoření svého prvorepublikového domu. Tak jsem i tento víkend přežil bez újmy a unikl tak dvěma možným požárům. Při prvním jsem mohl uhořet rozšířeným ohněm při pálení odpadu na chatě, při druhém ohni hořením odpadu ve světlíku jednoho pražského činžáku. Snad bude v mém životě i tak nadále.
2
Miloš Nekvasil
3
Po Hnojákově 7 2009 Přijel jsem si do mého letního sídla odpočinout po namáhavých túrách v Jizerských horách. Chodidla a záda mě z pohybu bolela. Musel jsem si tu skutečným odpočinkem zpevnit v Jizerských horách vyčvachtaná kolena. Pobyt tu znamenal můj boj s mouchami, můrami, myšími blechami a klíšťaty. Na většinu stačila mucholapka, ob den obměňovaná. Chtěl jsem tu v poklidu chaty z ručně psaných poznámek dopisovat mé celoživotní paměti. Bohužel jsem si nemohl několik dnů vzpomenout na heslo mého počítače. Vzpomínal jsem si na něj 10 dnů. Dovolenou jsem trávil v očekávání tesaře Herkulesa. Herkula prý teď píchá v zádech. Nepřišel. Sousedu v Hnojákově Vypálenému přeplatila listonoška penzi o 4 tisíce. Volal hned mobilem na místní poštu. Je rozladěn z kradení a lhaní našich, námi zvolených demokratických politiků! Jako pamětník vzpomíná ještě teď na tehdejší vzorný pořádek Hitlerovského Německa! To se nikdo zločinů neodvážil, když ano, byl krutě potrestán! Krámská mi jako ten den poslednímu svému zákazníkovi prodala kravské mléko. Pak hned dostala infarkt! Už tu nemohu sehnat kravské mléko z vemene (ne rostlinný olej s pitnou vodou z továrny). Sehnal jsem v Kauflandu prasečí ledvinky, po 10i korunách za jednu. Větší část dovolené jsem trávil na chatě v očekávání tesaře Herkulesa. Měl mi začít stavět dvě dřevěné budovy. Nějak dělal že na zakázku, po už zaplacené záloze pozapomněl. Když jsem ho osobně navštívil slíbil definitivní termín. Den před ním mi ale telefonoval, že ho strašlivě dloube v zádech. Prý se později ozve. Jel jsem se podívat do jeho vsi. Našel jsem ho čilého na střeše jedné jiné stavby. Slezl dolů a už ho nic nebolelo. Musel jim prý rychle pomoci, trpícím. Měl do modra rozmlácenou hubu. Asi mu ji rozbili v místní putyce. Prolhanec a zloděj. Slíbil, že přijede s domy v tuhle sobotu. V městysu Divišov mají skoro všechny obchody polední přestávku. Otevřena jen nejdůležitější prodejna zbraně – střelivo. Co kdyby zrovna přes poledne chtěl někdo někoho odstřelit? Tady má stále šanci! Při nekonečném čekání na Herkula jsem čas využil. Měl jsem najednou dva záchody a dvě ohniště. Musel jsem trochu ubrat. Kadibudku z roku 1952 jsem musel zlikvidovat. Byl jsem na tuhle práci tentokrát sám. Nasadil jsem si kožené rukavice a budovu jsem rozkymácel. Pak ji svalil dveřmi dolů. Konstrukce z 50. let povolila jen trochu. Vyvrátit stěny úplně a střechu se mi podařilo sekyrkou. Zlověstně z nich trčely dlouhé hřebíky. Pak jsem jednotlivé díly opatrně tahal k bližšímu ohništi. Navršil jsem na něm desky a podpálil to. Chytlo to poměrně rychle díky dehtovému papíru na nich. Vyvalil se temný dým a opět směřoval k prachárně ve Vlašimi. Po třech hodinách hoření se vysloužilá kadibudka změnila
1
ve vrstvičku popele. Prachárna ale nevzplanula a zůstala stát. Poslouží tak dál k vraždění zvěře a lidstva! Při dovolené jsem měl dost času k pozorování funkcí poměrně dokonalého moderního televizoru. Dokonce jsem si přečetl i návod. Přístroj umí zázraky, je opravdu lepší než byly ty Tesla. Sobotní noc tu byla hlučná. Místní motorkářská omladina si udělala raut, s tvrdým alkoholem a kvílením a bušením negrů (dnes tomu říkají moderní hudba bělochů). Vesnické čubky hrůzou čekaly, jsou zvyklé jen na dechovku. Kravál byl tak silný, že se i nahluchlý soused Hlušec probudil a šel mladé seřvat. Od té doby už sem nepřijeli. Pomohlo to víc než demokratické kecy. Jedno ráno na mě zaklepal soused z návsi. Nabídl mi zavedení elektrické přípojky. Řekl jsem mu, že už ji tu mám čtvrt století. Nechtěl uvěřit a vyběhl před chatu. Nikde neviděl sloupy ani dráty. Musel jsem mu vysvětlit, že elektrický proud se dá přivádět i podzemním kabelem. Nechtěl tomu ani uvěřit! Odešel zklamaně, chtěl si do svého pole na prodej zavést přípojku s mým finančním přispěním. Otevřel jsem dveře svého pražského bytu. Svítilo se v něm. Nejdříve jsem myslel, že je v něm zloděj, jako byl před pár lety. Nebyl. To já jsem před několika týdny nechal rozsvíceno. Nakonec to nic nepodpálilo a snad světlo před zloději ochránilo.
Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 8 2009 Dojel jsem tam hlavně s tím, abych povzbudil tesaře Herkula k zahájení mé výstavby. Už dávno dostal ode mne zálohu 15 000 korun. Už jsem tam u něj byl 4x, vždy marně. Tentokrát to bylo nejhorší a skoro šlo i o můj život! Před tesařovým domem stál jeho jím právě do růžova zfackovaný dvacetiletý syn a plakal. Přes slzy mi procedil, že táta je asi u babičky. Tam jsem se raději neodvážil. Ani v sobotu jsem ho pro jistotu nešel pracovně povzbudit. To asi pro změnu lynčoval rozvedenou manželku? Takový bohabojný katolík!? Sobotu jsem věnoval sklizni jablek a švestek. Brát plody do rukou bylo nebezpečné, seděly v nich, ze zkvašených plodů opilé vosy a sršně. K soumraku jsem měl nasbíráno 90 kilo jablek a 32 švestek. Naházel jsem to do auta a dával pozor, abych tam neuzavřel i bodavý hmyz. Pěkně mě bolela po tom výkonu v horku záda. Pak jsem usedl k televizi, pod mucholapku. Na té byl přímo kanibalský rej. Nalepené můry se ještě třepetaly. Do nich se zakusovaly a sály z nich šťávu vosy a sršně. Mucholapka se z toho boje přímo kymácela, kousky můřích těl padaly na mě. Za nedělního poledne jsem vyrazil s ovocem do Pálenice v Jílovém u Prahy. Letos tam už byl nad řekou Sázavou i provozuschopný most. Auto bylo s ovocem těžké a propadalo se do silničních děr. Musel jsem jet pomalu. V pálenici nebyla fronta ale přesto vše úplně jinak. U váhy už nestál ožralý Maďar ale křehká mladá žena. Prý „vážný“ umřel letos v dubnu ve věku 59 let. Zděsilo mě to, jsem starší! Byl to pracovitý člověk. V každý kalendářní den pil pivo v hospodě už od 6i ráno, pak teprve šel do práce, opici si tam přiživovat čerstvě vyrobenou kořalkou. Nevystřízlivěl tak nejméně 20 let! Žena od váhy mi dala papírové potvrzení o převzetí zboží. Shnilé kusy mého ovoce házela rovnou na létající vosy (letos byly mé některé plody ještě nezralé, jiné už plesnivé). Musel jsem pak s papírkem do kanceláře k počítači. Jediná cesta vedla kolem hromady hnijících hrušek s hejnem létajících vos nad nimi. Dostal jsem instruktáž jak jím bez újmy prorazit. Prý mám jít pomalu a nemávat rukama. Ještě že jsem nebyl ten den pomazán pitralonem! To by mě bodly určitě. Zpět k autu jsem rojem musel projít znovu. Opět mě nebodly. Nakonec jsem se po „odpočinkovém víkendu“ jel zcivilizovat koupelí na bezrizikový Žižkov. Po tom všem jsem potřeboval „cloumák“ na dobrou noc. Z TV videotéky jsem si vybral válečný film Tobruk. Pracoval jsem tam kdysi v Libyi poblíže u tohoto města, ale až o nějaký čas později. Z filmového zážitku mě kromě výbuchů hitlerovské munice rušil řev opilých trestanců, bydlících v parku před naším domem. To jsem si zase odpočinul… Miloš Nekvasil
1
Po Hnojákově 9 2009 Znovu jsem se šel připomenout s mou výstavbou tesaři Herkulovi. V páteční odpoledne otevřela vrátka domu jeho žena. Nebyl doma, v kostelu probíhal obřad za nebožtíka Švamberu. Ten nedožil ani 80i let. Ráno prý vstal, usedl do křesla, napil se čaje a ihned zemřel vsedě. Pohřeb je tu největší událostí a tak tam musel být i on. Abych jsem se vyhnul sobotnímu vyváření, pustil jsem se do toho raději už v pátek. Zvláště jsem si zakládal na domácí vaječné tlačence. Tu dělám z koupeného sáčku želatiny. Vždycky se mi povedla. Tentokrát ale ne, neztuhla (zabalil jsem ji do sáčku a pak ji až v Praze vyhodil). Za sobotního rána mi někdo na chatu zaťukal. Byl to sám Herkules. Ani si nesedl, prý už by nevstal. Moc ho bolí záda, v pondělí půjde k městskému „felčarovi“. Buď mi zakázku dokončí do konce září, nebo mi vrátí peníze. Neměl jsem v hovoru co dodat. Pak mi vysvětlil proč minule lynčoval syna. Vyboural mu v jeho garáži jeho auto. Zbytek soboty jsem věnoval trhání jablek a švestek. Bylo toho zase přes metrák. Naházel jsem to za měsíčního svitu do auta a šel spát spánkem spravedlivých. Před tím jsem ještě postříkal hadicí růžičky. Ze spánku jsem se probudil září měsíce a bolestí v boku. S měsíční září jsem skutečně nemohl nic udělat. Rozsvítil jsem žárovku a prohlédl si bok. Bylo v něm zakousnuté velké klíště. Začal jsem s jeho vytahováním. Nepodařilo se to tam ani osvědčeným postupem, Biolitem, pinzetou a Septonexem. Nedělní dopoledne jsem jako obvykle trávil pitím kávy, sledováním televize a pakováním omáček do PVC sáčků. Dost jsem se jimi pobryndal. To vše jsem pak nasypal do tašky a položil do auta k ovoci. Vyjel jsem poloprázdnou silnicí do „spalovny“ v Jílovém. Zase tam nebyla fronta, ovoce je ještě dost kyselé. „Vážné“ jsem se přes hejno vos zeptal, kolikrát je od nich už pobodána. Prý 2x denně. Dobral jsem se přes vosí hejno dokladů o odevzdaném ovoci a dojel si konečně odpočinout do Prahy. Miloš Nekvasil
1
Po Hnojákově 10 2009 Tentokrát jsem tesaře vynechal. V páteční odpoledne jsem opět chtěl v Penny Benešov koupit dvě housky. Měli ale už jenom jednu. Vzal jsem to tedy všechno. Neviditelná ruka trhu, bez státního dozoru skutečně a opakovaně nefunguje! Páteční večer jsem trávil díváním se na televizi do dvou v noci a vařením pudinku z domácího mléka, i švestkových knedlíků. Pak jsem teprve šel spát. Co dávali, už ani nevím. Přes to se to nedalo vypnout. Sobotní dopoledne jsem pospával až do oběda. Při pomyšlení, že zase budu muset sklízet až do soumraku ovoce se mi nechtělo z postele vůbec vstát. Nakonec jsem ale vstal, popil dvě kávy a otevřel plastovou láhev s kvasnicovým pivem Ferdinand. To mě omámilo tak, že jsem se s prázdným pytlem dohrabal pod ovocné stromy. Házel jsem do něj jablka i trochu shnilá. Moc jich nebylo spadlých a tak jsem jen jakž takž naplnil i druhý pytel. Pak jsem se vypravil se čtyřmi prázdnými vědry na švestky. Šlo a přibývalo to jen moc pomalu. Některé jsem trhal, jiné sbíral z trávy. Nepobodaly mě sršně ani po mně nelezla klíšťata. Pak přišel soumrak a soused Hlušec na návštěvu. Dal jsem přednost jeho společnosti před plnými kýbly švestek. Bylo to to menší zlo. Rozpovídal se podrobně o svém cestování na dovolené, silnicemi a letadly. Zdál se mi hlušší než minulý týden. Už musel v ten den aspoň na chvíli opustit hořekující manželku. Vyčítala mu že on stárne. Myslela tím ale že stárne ona, po jeho boku, tím že je za něj provdaná. Neměl sílu jí říci, že by bez něj zůstala starou pannou! Nechal ji v těch úvahách a šel si ke mně odpočinout. Ve skutečnosti on mládne díky fyzické činnosti, ona chřadne pouhým celoživotním mačkáním počítače! Když za tmy odešel, dostal jsem se konečně ke snídani. Měl jsem z Prahy už osmažený řízek s bramborovým salátem. V nedělním poledni jsem vyjel se sklizní do pálenice. Romantická byla cesta teď už liduprázdným Posázavím. Asi tamní obyvatelstvo už vymřelo nebo emigrovalo. V pálenici nebyla fronta ani hejna rojících se vos. Hned jsem byl na řadě. Když jela transportérem nahoru má shnilá jablka, „Vážná“ moc křičela: Ta shnilá už příště nevozte! Raději jsem se tiše vzdálil do Prahy.
Miloš Nekvasil
1
Po Hnojákově 11 2009 Ani tenhle výlet do Hnojákova jsem nečekal nic hezkého, jenom utrpení. Tentokrát jsem prolhaného a zlodějského tesaře Heroda raději osobně nevyhledal. Nechtěl jsem si hovorem s ním kazit náladu. Cesta odpolední páteční silnicí do Benešova nebyla ani moc krvavá. Alespoň byla bez té lidské krve. Na vozovce byl jen jeden přejetý mrtvý pes. Na „staré benešovské“ silnici jsem si pro radost zakoupil bílý burčák. V pátečním odpoledni jsem si opět chtěl v Penny Benešov koupit celé dvě housky. Neměli už ani jedinou! Minule měli aspoň jeden kus housky. Upadají každým týdnem. Droždí ale třeba měli! Na páteční večer jsem měl velký kulinářský plán. Chtěl jsem upéci makové buchty. Použil jsem návod psané prvorepublikové kuchařky. Ty makové jsem ještě nikdy v životě nedělal, ba ani ty dřívější, povidlové se mi nikdy v životě nepovedly. Začal jsem ten večer kváskem. Ten byl bezproblémový a bublal dle návodu. Také maková náplň, z už umletého pražského máku nebyla tak složitá. Jen to těsto bylo problematické. Vyhřezl jsem ho na prkénko a začal do něj prsty pěchovat nádivku. To ještě šlo, alespoň špatně. Nebylo však možné nádivku do něj pořádně namontovat mokrými ani omoučněnými prsty. Těsto mi kanulo dolů do koberce. Natož ještě vytvarovat buchtičky podélně. O půlnoci jsem tohle úsilí vzdal, těsto nahrnul zpět do mísy a uložil vše do ledničky. Ať si to tam přes noc kypí. Chystal jsem se na lože k půlnoci. Odkryl jsem lůžko a vytřeštil oči. V rozkousaném polštáři s načepýřeným peřím bydlela a močila myš. Utekla přede mnou k pod postelí položené misce jedovatého žrádla. Nepoužil jsem pro spaní v té noci tenhle polštář! V sobotním mlhavém dopoledni jsem posnídal jenom burčák. Po chvíli jsem už měl dokonce sílu otevřít i tu problémovou ledničku. Bylo to v ní, jako v pohádce Hrnečku vař. Těsto kanulo drátěnými rošty až na dno. Nějak jsem tu zkázu těstem zlikvidoval. Znovu jsem těsto vyhřezl na vál. Ten den jsem to přeci musel dodělat za každou cenu, dal jsem do toho pečení už dost drahých a dobrých surovin! Nějak jsem uplácal nakonec aspoň kulaté bochníčky a mašlovačkou je mezi sebou pomazal tukem. Jen jsem doufal, že se ty jednotlivé buchty neslepí? Nakonec se buchty v remosce propojily v jednolitý koláč, příšerně vypadající. Rozlámal jsem to rukama na nevzhledné díly a ty přetransportoval do Prahy. Teprve tam se buchty snad pokusím sníst? Trvalo mi to kulinářství celkem 18 hodin! Už nikdy se nebudu pouštět do pečení buchet! S takovým pekařským talentem se asi člověk musí už narodit! Začínám si vážit odbornosti pekařů pekárenských! Odpoledne jsem se pustil do opravy myšmi prokousaného polštáře. Prsty jsem nacpal dírou v sypkovině zpět to vyhřezlé peří. Tu pak zašil mužským stehem a červenou nití. Mokrý povlak zapakoval k vyprání v Praze. Odpoledne pak došlo zase k tomu nejhoršímu – sklizni ovoce. Moc ho do trávy za minulý týden nenapadalo a tak jsem jím ověšené větve plodících stromů musel mlátit dřevěným bidlem. To bylo ale staré a při mlácení puklo ve dví. S úrodou padajících plodů padaly dolů i sršně a vosy. Musel jsem před tím vším
1
uskakovat. S vypětím všech sil jsem ten den natrhal dohromady jen 70 kilo! Ještě za šera plody naládoval do auta, abych na tu hrůzu už druhý den nemusel ani vidět. V nedělním poledni jsem v autě se sklizní vyrazil do Pálenice v Jílovém. Jelo proti mně, po okresní silnici moc „létajících montgomeráků“, asi měli někde v okolí sraz. Žena u váhy Pálenice mi řekla, že s tím mým knírem vypadám jako sám Adolf Hitler. Pak mi vynadala za množství mých shnilých švestek. Jako Hitlerovi z dnešního dopoledního televizního filmu. U pokladny jsem musel říci své jméno Nekvasil. Vedoucí mi řekl, že oni jsou kvasný průmysl a že jim svým jménem ohrožuji výrobní program! Zaparkoval jsem na pražské periferii a dojížděl domů městskou dopravou. Na Náměstí míru byl ohromný cvrkot. Probíhalo tam plánované vinobraní ale i tam odpočívaly stovky venkovských cyklistů. Ti měli v ten den mimořádnou akci i v Praze. Ještě že já jsem seděl v tramvaji. Neměl bych si s nimi o krásách Prahy a bydlení v ní co říci. Ještě těm nedělním nervákům nebyl konec. Seděl jsem v křesle obýváku a odpočíval. Najednou se na mě, od světlíku koupelny začal valit čmoud. Byl s vůní palačinek. Tentokrát jsem se tolik o život nebál. Dým byl z přízemní vinárny vinárníka Fajzatla. Šéfkuchař totiž připálil zákazníkovi objednávku a větral to světlíkem. Po chvíli se vše rozptýlilo a tak jsem tentokrát hasiče volat nemusel. V pražském bytu jsem se po víkendovém utrpení vzpamatovával až do pondělního rána. Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 12 2009 Páteční odpoledne jsem opět nakupoval jídlo v Penny Benešov. Kdysi, prý za 1. republiky bylo rčení: Je toho tolik jako housek na krámě! V Penny, v době mého nákupu je tomu opakovaně jako za války, housky nemají a nevadí jim to, ani si tohohle nedostatku nevšímají! Vládne teď přeci „neviditelná ruka trhu“! Když to tvrdil i bývalý prý ekonom Klaus?! Měli jenom tři housky. Přesně tolik jsem jich nakonec chtěl nakoupit. Ta třetí houska byla ale zmetek, měla kus odlomený; nakonec jsem si vzal jenom dvě, nezmetkové. Byl jsem z demokratického nákupu rozhořčen! Nakonec jsem si v Penny koupil alespoň balíček tří hezkých zapalovačů. Dal je do pražské tašky s tím, že je rozbalím až v Praze. Z nedokonalého nákupu v Penny jsem byl nervózní. Projevilo se to tím, že na jeho parkovišti jsem z kapsy vytrousil hřeben a kuličkovou tužku. Tamní ztráta tužky mi tolik nevadila, byla stejně jen darovaná. S hřebenem to bylo horší, koupit si v Praze podobný nový znamená navštívit i 4 drogérie. Nakonec jsem sehnal alespoň tak nějak podobný. Páteční odpoledne jsem před Hojákovem uviděl tesaře Herkula. Dřel jako zvíře, zase na jiném než mém díle. To mělo být ukončeno v červenci (teď je říjen)! Tupec a buran dříve, dnes se tomu říká „podnikatel“! Platí to stejné jako dříve, lhát, krást a zapomínat platit. Páteční odpoledne ve vesnici bylo ve znamení řevů. Řev produkovali ukrajinští stavební dělníci a kravál působila i jejich motorová pila. „Velkomoravský Polír“ si tu u nás staví už desátý dům! Zahnízdil se tu navždy a přikupuje česká pole jako pominutý. Vše si na cizích stavbách ukradne. Nikdo nic nepozná ani nezkontroluje. Pro nadměrný hluk vyběhla i sousedka (ta je úplně hluchá) a vynadala jim za kravál. Na kamnech jí prý poskakují hrnce. Oni opáčili, prý dělají jen těžkou práci. Páteční večer byl zase ve znamení farmářů (dříve JZDáků). Před prodlouženým víkendem vypustili na okolní pole čerstvou močůvku. Mouchy hned ožily a tak jsem musel rychle zavěsit mucholapky. V pátek jsem měl v autě, po celou dobu jízdy nejistý pocit. Bylo v něm nějak moc vůně slivovice a mnoho ovocných mušek. Nemohl jsem to pochopit, přeci jsem všechno ovoce odevzdal již minulý týden v pálenici. Nebylo tomu tak. Po dojezdu auta do Hnojákova jsem otevřel všechny jeho dveře. Za mým sedadlem stálo plné vědro shnilých švestek, ještě z minulého týdne. Vylil jsem ten kvasící hnus i s muškami na ohniště. Pátek večer jsem musel získat nové bidlo, na zítřejší klácení ovoce rostoucí vysoko na mých stromech. Vyhlédl jsem si nedaleko rostoucí osiku. Šel jsem ji podříznout pilkou. Nešlo to, kmen byl živý a mokrý. Vzdal jsem to ještě ten večer. Po sběru ovoce na kořalku mě bolela záda, kyčle, chodidla, kolena.
1
Páteční noc už byly jen +3 stupně nad nulou. Musel jsem zatopit. Neměl jsem ale suché dřevo, tak jsem do kamen nacpal starou vietnamskou umělohmotnou tašku. Postříkal ji kapalným podpalovačem a podpálil. Vzplálo to nádherně, pláty na kamnech byly červené, ve světnici začalo být teplo. Radostí bylo dívat se na barevnou televizi. Páteční noc v Hnojákově byla poměrně klidná, přerušovalo ji jen na zem dunění padajících jablek. Byl to hluk jako na válečné frontě. V sobotu ráno jsem se chtěl střídavě věnovat TV pozorováním papežovy návštěvy v České republice a sklizni ovoce. Nejtěžší bylo získat bidlo na klácení ovoce. Tentokrát jsem se k osice vydal s čínskou sekerkou. Sekání šlo rychleji než to včerejší s pilkou. Bílé dřevo odskakovalo za řevu Ukrajinců a jejich pil. Osekal jsem strom a odtáhl ho na mou zahradu. Nakonec bylo bidlo strašlivě těžké, asi 50 kilo! Bylo a je strašlivě těžké ho popotáhnout a nakonec ho i vztyčit do korun. Mnoho let jsem se tolik nenadřel jako při letošní sklizni, při tomhle natrhání jen 60i kilo ovoce! Pozoroval jsem papeže od sobotního dopoledne až do pondělního poledne. Odpočíval jsem po sklízení u televizoru a popíjel voňavý burčák. Nade mnou se radostně kymácela na lustru zavěšená mucholapka. Byla čerstvá a šťavnatá a tak hned na ni usedaly mouchy sršně a vosy. Mouchy mě nejdříve onipovaly, pak teprve zasedly na jedovatou mucholapku. Nebezpečné na ní byly jen ty sršně. Byly silné, po chvilce nalepení se utrhly a padaly na mě dolů. Papež při projevech hlasově moc chroptil. Zvuk televizoru doléhal i na mou zahradu. V korunách jejích stromů posedávají žáby rosničky. Ty se svolávají mezi sebou svým zvláštním chraptěním. Když uslyšely z reproduktoru televizoru chroptící hlas papeže, cítily se jako se samcem, před oplozením. Hned mu stejným krákoráním odpovídaly. Škoda jen že je on v tak vzdálené Boleslavi a Brně neslyšel! Při obřadech papež střídavě posedával, vstával a nechal se přestrojovat. Hned mu přinesli brýle, napsaný projev a přistrčili mikrofon. Zachroptěl si a na odpověď mu jeptišky zazpívaly čistými hlasy odpověď. Na rozdíl ode mne, si on ihned usedl k odpočinku, já ale musel přetěžkým bidlem otloukat ovoce. Nikdo mi za tu dřinu nezazpíval. Takový byl mezi námi dvěma rozdíl. Přesto mě přítomnost papeže zaujala více než přítomnost a mluvení amerického prezidenta Obamy! Německý papež měl vše promyšlenější a hlubší. Zvláště mě zaujala jeho myšlenka, že moderní technologie přeci lidstvo nespasí! V Boleslavi papež zabloudil při hledání hrobu knížete Václava. V Brně mu pak po bílém obleku dlouho lezl pavouk. USA tím byla pohoršena. Hned, ještě za tmy chtěli brněnští, na louce tam noclehující (skoro v mrazu) zaujmout přední místa na pozdější dopolední bohoslužbu. Vrátní ale prý nemohli najít klíče. Nakonec je přeci našli a vpustili je. Zatím co tři dny v TV patřily křesťanství v Česku, noci v tomto vysílání patřily Židům a jejich filmům. Tak bylo názorně ukázáno, že nejen křesťané tu vládnou…
2
V Praze jsem bezmyšlenkovitě vytáhl balíček zapalovačů a někam ho odložil. Pak jsem ho hledal asi hodinu, všude a zoufale. Našel jsem ho nakonec v ledničce, mezi citrony! V očekávání poklidu jsem se vracel do pražského činžáku. Zase tomu bylo úplně jinak. Domovní vrata byla rozkopána a před nimi stála diskutující skupina našich domovních bab. Tvrdila, že je prokopaly u nás bydlící hordy Viet – Cong. Jiné babice se dušovaly, že dveře rozkopaly trestanci v roští parku bydlící. Vznikla bělošská hádka bab, skoro krvelačná. Spory byly kolem průniku kriminálních živlů do činžáku, na schodiště, až ke dveřím našich bytů? Rezolutní závěry diskutujících „děvčat“ byly jenom dva. Dveře prokopávají kriminálníci, do domu vstupují vojska Viet – Cong průrazem skla přízemního chodbového okna. S tím se rozhorlené děvy rozešly. Rota vojsk Viet – Cong bydlí na holé podlaze bytu našeho patra. Přespává jich tam moc a ne všichni mají klíč od domovních dveří. Přesto chtějí v noci u nás zadarmo přespávat. Aby se do činžáku dostala, musí jejich odpoledne přicházející soukmenovci ucpávat dveřovou vložku sirkou. Pak mají nezamčenými dveřmi přístup na podlahu „noclehárny“ snadný! Vstoupil jsem ještě za světla do našeho domu. Hned za troskami dveří ležmo klimbal ožralý kriminálník (dnes ušlechtileji nazývaný bezdomovec). Jak mě zočil, požádal mě o cigáro. Šel jsem netečně dál, k výtahu a povznesl se elektrickým pohonem do vyšších pater. Byt jsem tentokrát vykradený neměl. Asi už kriminálníci nemají tolik sil? Státní podpory jsou tak tučné, aby si nemuseli špinit ruce zlodějinou! Ani v posledním patře jsem nenašel poklid. Do nového protějšího ghetta přijížděl dlouhý transportní náklaďák s něčím nábytkem. Vůz byl natolik dlouhý, že svým zadkem rozdrtil jedno u chodníku zaparkované auto. Řidič se asi jmenoval „Drtikol“. Teprve pak, po odhození osobáku stavebními dělníky na chodník, se mohl novodobý kolonista Prahy začít s almarami do ghetta nastěhovávat. Nedělním odpolednem jsem domů dojížděl tramvají kolem Židovských hřbitovů. Před nimi stály dva hasičské vozy a uvnitř hořelo. Co moc tak asi může hořet na hřbitovech? Snad suché věnce od svíček.
Miloš Nekvasil
3
Po Hnojákově 13 2009
Tenhle víkend nevypadalo počasí dobře. Vrátil jsem se z Turecka, tam bylo subtropické počasí a na koupání. V pátek, při cestě do chaty v Praze sice už nesněžilo, jen pršelo a trochu probleskovalo sluníčko. Vyjel jsem z Prahy a tam to teprve začalo. Nejdřív byly jen zasněžené kousky polí, pak už byla pole celá bílá. Teplota kolem nuly. V Penny Benešov jsem si opět chtěl koupit několik housek. Měli jen jednu a tak jsem po ní dychtivě sáhl. Byla zmetek, rozpadla se mi v ruce hned na dvě půlky. Musel jsem tedy zůstat jen u rohlíků. Cestou jsem se zastavil u prolhaného zloděje tesaře Herkulesa (dluží mi za neprovedené stavební práce 15 000 korun). Nikdo u nich v pátek nebyl doma. Prolhanému a zlodějskému tesaři Herodesovi jsem nakonec z Prahy poslal doporučený dopis se žádostí o vrácení mé zálohy. Telefonoval mi ještě před jeho doručením, že mi peníze přiveze příští týden. Zase lže. Jel jsem ke Hnojákovu. Silnice byla projetá až do vsi. Cesta k chatě byla ale zavátá půl metrem sněhu. Neodvážil jsem se jí jet a vyjet až nahoru na zahradu. Zaparkoval jsem na pokraji vsi a dál šel s taškami pěšky. V chatce byly 3 ˚C. Honem jsem zatopil zbytkem suchého dřeva. Po dvou hodinách už tam bylo celých 14 ˚C! Myšlenku na sběr ovoce a hledání topného dřeva jsem ihned zavrhl. Vše bylo hluboko pod sněhem. Zul jsem si jenom boty a v tom v čem jsem přijel ulehl do postele. Drkotal jsem zuby zimou až do rána. Zase tam ráno v ní byly jen 3 ˚C. Ranní hygienu jsem vynechal. Umrzl bych. Raději jsem odjel „na prasáka“. Rychle jsem zapakoval jídlo a sněhem pěšky doklouzal k autu. Znovu jsem jel pro peníze za Herkulesem do sousední vsi. Tentokrát byla doma aspoň jeho manželka. Hned mě opravila, prý už to není jeho žena! Ať si to vyřídím přímo s ním. V tu sobotu byl na melouchu v jiné vsi. Jel jsem ho tam hledat, ale nenašel ho. Inu, zloděj a lhář je skutečně pracovitý gauner! Dojel jsem do žáru Prahy, je tu celých 5 ˚C. Chatu už asi jenom zazimuji a pokračovat s chatařením budu až v dubnu příštího roku.
Miloš Nekvasil
1
Po Hnojákově 14 2010 Po pátečním obědě jsem se vydal na své letní sídlo v Hnojákově. Už to pomyšlení, že zase budu muset sekat mokrou trávu mě děsilo. V okresním městě jsem zaparkoval na místě, kde mi policie ještě nedala pokutu. Pak jsem došel pěšky a daleko do místního výborného řeznictví. Cestou mě hned osomroval místní mladík o jednu cigaretu. Dal jsem mu ji. Měli tam zmražené křepelky, o velikosti vrabce, za 61 korun jednu. Vzal jsem jednu a očichal ji. Nepáchla jako maso v Praze, zřejmě tam ještě plně nedošla demokracie a neviditelná ruka trhu!? Vlídná řeznice mi poradila, jak do křepelky nacpat nádivku. Při pomyšlení na tu dřinu jsem mrňavého ptáčka raději nekoupil. Dal jsem přednost jelení kýtě. V pivovaru jsem chtěl koupit pivo Ferdinand, 15 stupňů. Neměli. Prý bude zrát v sudech ještě dva týdny. Další cestou k chatě se mi podařilo sehnat ve městě i housky (kde jsou časy rčení jako houska na krámě)! Po velmi deštivém týdnu jsem opět musel zaparkovat jenom na návsi, blátivou cestou bych se v autě utopil! Sotva jsem vykramařil jídlo z tašek do lednice a do kredence, hned přišel na návštěvu soused Hlušec. Už je nezaměstnaný skoro půl roku a tak má dlouhou chvíli a dost času na tlachání. Repertoár má o tom kam a kudy vedou silnice, kde je která ves, kudy létají letadla, co se dočetl v časopisech a knihách a co dávali v kinech za minulého režimu. Při samomluvě mu chutná moje kořalka. Musím se mu při hovoru dívat do očí, odezírá mi z úst, jinak by nic neslyšel. Manželka (nosnice peněz) a natož dvě dcery za ním od Hnojákova nejezdí, nemají tam internetový signál a tak by nemohly celý den surfovat! Promarnily by tak celé dva dny života! On musí být ale hodný zvláště k ženě, ta ho bude nejen dlouho živit (státní podpora v nezaměstnanosti mu už končí), ale bude muset za něj platit dluhy, až přes svou penzi, za jeho přestavbu domku. V sobotním dopoledni pražilo slunce a tak jsem se morálně připravoval na kosení mokré trávy. Mám na to jen jeden den v týdnu, místní jich mají sedm, tak tolik nespěchají! Kde se vzal, tu se vzal Hlušec, hned usedl a začal popíjet mou kořalku (podpora v nezaměstnanosti mu na ni nevynáší stačí mu jen na zeleninovou polévku)! Barvitě mi vyprávěl, ve které vinohradské hospodě se opíjeli herci za minulého režimu. Pak jsem šel sekat trávu a on odešel. Trochu jsem usekal a už tu byl Hlušec znovu. Přinesl mi trochu rozvařené zeleniny, ze své polévky. Pomohlo mi to, přidal jsem ji do omáčky k té jelení kýtě. Zapomněl jsem si ji totiž ve městě koupit. Opět se květnatě rozpovídal o svých dovolených, za socialismu. Konzumoval mou kořalku zadarmo a jeho brebtání nebralo konce. Pak jsem zase sekat a tak odešel. V neděli dopoledne jsem už na trávu neměl chuť, bál jsem se, že po kose bych neměl sílu udržet volant auta, až do Prahy. Při zpáteční cestě jsem se stavil ve vedlejší vsi u tesaře Herkula pro 15 tisíc, které mi loni ukradl. Byl doma, měl před domem zaparkované auto. Okno otevřela jeho rozvedená manželka. Ptal jsem se jí, kdy mi on vrátí dlužných 15 tisíc? Řekla:“ Mně také nedává žádné peníze!“
1
Rozladěn jsem se vracel do Prahy. Už peníze asi nikdy neuvidím. Nemám tak vysokou měsíční penzi, jakou částku mi ukradl tenhle venkovský křupan. Stačilo mu k tomu vzdělání jenom výučního listu. Pokračoval jsem městskou dopravou z Krče na Žižkov. Výhled z tramvajových oken také nebyl povznášející. Na stanici I.P.Pavlova padl na chodník stařec a dvě mladší ženy ho křísili. Jedna mu držela nohy nahoře, druhá mu omývala tvář kapesníkem s kolou. Dojeli jsme jednu stanici na Náměstí míru a tam byla další tragédie. Na chodníku ležela mladá, velmi pobledlá dívka. Nad ní se skláněla dospělá žena a cosi na ni mluvila. Ležící ale vše odmítala. Tramvaj se rozjela dál kolem tří hřbitovů. U nich byl kupodivu klid. Nebožtíci spokojeně a poklidně leželi v hrobech či už byli ukradeni, i s urnami. Zastavil jsem se u nás v domě v krámě Viet- Cong pro mýdlo a začal očichávat jednotlivé vůně. Hned přiběhl mladý a hravý vietnamský dozorce, a začal mě v očichávání napodobovat. Vůně jsem hned zapomněl. Když poodešel, musel jsem je očichávat znovu. Uvidíme, jaký víkend bude ten příští?
Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 15 2010 Už od prvních školních let jsem obdivoval tehdejší zmrzlinářky, s tou jejich nerezovou mačkací naběračkou. Toužil jsem ji mít také, rodiče ale na ni neměli peníze. Snil jsem o jejím vlastnictví celých 60 let mého života! Muže dělají činy a tak jsem se ji, po té dlouhé době čekání, rozhodl konečně koupit, až v mé penzi. V Praze koupit něco konkrétního je téměř nemožné, alespoň mě se to nedaří. Proto jsem se rozhodl pro nákup v okresním městě Benešově, při mé cestě na chatu. Zaparkoval jsem tam, na před pokutujícími policisty bezpečném a nepokutovatelném místě. Vydal jsem se benešovskou „brodvejí“ a hledal v ní krám se speciální nerezovou ocelí. Po kilometru chůze jsem ho nenašel, došel jsem ale k obyčejnému obchodu, s kuchyňským nářadím. Prodavačka hned pochopila, co to vlastně chci koupit a podala mi stříbrně blýskavou sběračku. Byla asi čínská a proto i levná. Hned jsem ji vzal; blahem bez sebe se vydal zpět k zaparkovanému autu. Uložil ji v autě na nejčestnější místo spolujezdce a vyjel si koupit do pivovaru mé oblíbené pivo 15 stupňů. Ani mě tolik nerozčílilo, že ho opět nemají – měl jsem přeci tolik vysněnou naběračku!? Už v pátek večer mě v Hnojákově navštívil dlouho nezaměstnaný soused Hlušec. Byl nějak už viditelně rozladěný. Přivezl si tam „pro radost“ manželku z Prahy. Jsou strašlivě stavebně zadluženi, ona to vše platí, tak mu cosi řekla, už v ten páteční večer. V sobotu dopoledne bylo chmurno, deštivo a zima. Ještě dopoledne jsem, z pod peřiny pootevřel jen jedno oko a raději ho rychle, ještě pod polštářem zavřel. Pod peřinou bylo tak nádherné teplíčko. Pomyšlení na odpolední sekání mokré trávy mě nijak nemotivovalo. K senoseči jsem se zmátožil až po 13. hodině. Napil jsem se dvou káv, nabrousil kosu, a v pyžamu se vydal ji kosit. V polovině zbytku sekané trávy přišel zase, na teď už sobotní návštěvu soused Hlušec. Začal popíjet mou kořalku a rozpovídal se o hrůzách svého manželství. Jeho mamina, vydělávající obrovské peníze, už má dost živení čtyř hladových krků, ze svého jednoho platu, natož placení dluhů za výstavbu venkovského sídla svého manžela. Vzala v ten den výčitky manželovi z gruntu. Hned zrána otevřela oči, vylezla z postele do chmurného dne, vykřikla „je mi tu zima“ a zalezla znovu pod peřinu. Musel jí v kamnech zatopit. Od postele mu vyčetla „nemám tu ještě u manželské postele internetový signál!“ „Za to můžeš ty!“ „Tvůj barák platit, až přes mou penzi, já platit nebudu, ani tě jako nezaměstnaného, dál živit nebudu!“ „Tvé staveniště se hned prodá a s tebou se rychle rozvedu, budižkničemo!“ Musel ji uchlácholit jím čerstvě uvařeným obědem. Servíroval jí vařené brambory s trochou omastku. Nepomohlo to, zůstala rozladěná a raději znovu vlezla do postele.
1
Vyjel jsem raději pryč od nich do Prahy, v očekávání prvního zkoušení zmrzlinové naběračky. Vytáhl jsem z mrazáku promrzlou na 18 stupňů jahodovou zmrzlinu a zajel do ní ostrou stříbrnou naběračkou. Byla asi moc ledová a tak ani čínská ocel nezajela dost do hloubky; nabrala jen malý kousek, ne jako to šlo a jde zmrzlinářkám, s tou jejich jenom málo mrazenou zmrzlinou. Ještě více mě zklamalo vyklápění bochánku do talíře. Úplně všechny kopečky dopadly tou rovnou plochou nahoru! Byl jsem moc zklamán! Zmrzlinářstvím se prý dá rychle vydělat i na vily. Asi se to ale musí umět; v mém případě jsem začátečník (bez vily) neumím vyklopit ani ten jediný bochánek! Vila je tedy v nedohlednu.
Miloš Nekvasil
2
Po Hnojákově 16 2010 V tomto týdnu byly dva státní sváty a tak bylo výhodné si vzít tři dny dovolené, tak bylo nakonec volno celý pracovní týden. Vyjel jsem v pátek po poledni a chtěl si koupit v provinčním Penny několik housek. Zase je neměli (dříve se říkalo tolik jako housek na krámě)! Alespoň měli dost rohlíků. Naše vesnické místo je teď posedlé elektřinou, jako kdysi Evropa v 19. století elektřiny. Sedláky už nikdo neřídí a nedrží, tak zběsile prodávají ornou půdu cizákům (Žižka by vyskočil z hrobu)! Cizinci na ní staví fotovoltaické panely na výrobu solární elektřiny. Co a z čeho budeme za krátký čas jíst, to nikdo nedomýšlí!? Neskončilo ale u jen téhle zkázy. Jiní sousední farmáři chtějí také vydělávat peníze zadarmo. Postaví si proto na kopci větrnou elektrárnu, jako kdysi kolonisté v Americe. Bude vysoká 150 metrů! Tržní hospodářství si tu vysvětlují osobitě a hlavně výnosně. Pole osadili geneticky modifikovanými rostlinami, jen po okrajích kukuřicí s nápisem GMO na cedulce. Toho se každý bojí a raději odejde. Uprostřed pole je však zasázené konopí (marihuana), na té se dá skutečně v téhle době pořádně vydělávat! Řepka do pohonných hmot je opravdu teď už nevýdělečná. V tomto týdnu bylo hrozně sucho a teplo, teplota ve stínu dosahovala 34 stupňů. Sprchovací voda v černém sudu, o letošních Velikonocích natočená, se konečně v červenci ohřála na použitelnou teplotu. Také přišla bouřka a závlaha. Blesky šlehaly nebem a pršelo všemi směry, také zezdola nahoru! Líbilo se to hlavně hlemýžďům, ti štěstím z trávy nadskakovali. I já jsem po ní s radostí šel zasadit petržel do venkovního květináče. Byl jsem zklamán, dešťová závlaha byla hluboko jen dva milimetry. Blesk tu udeřil i do elektrického vedení, tak elektřina šla jen na poloviční proud, několikrát se na vteřiny vzpamatovala, ale nakonec se úplně vypnula. To je tu pak úplný konec civilizace. Nedá se poslouchat rozhlas, televize, nejde holicí strojek, ani káva se nedá uvařit. Zbývá jen čekat. Oprava trvala hodinu a půl. Pak, s jejím spuštěním jsme najednou byli už zase v 21. století. Dvojí hluchota Sousedka, 85 let, celou zimu přemýšlela, jak utratit z důchodu uspořené peníze. Jde to tu jenom v okresním městě. Ona nemá ale auto, natož řidičák, ještě je pěkně nahluchlá. Nikdo ji tam nechce vozit. Za jízdy na řidiče neustále piští a ruší ho. Vozit ji je životu nebezpečné! Připoutá se třeba na zadním sedadle pásem pro řidiče. V žáru, při parkování za horkého dne si větrá dveřmi auta, ty pak neumí dobouchnout, ty se za jízdy samovolně otevírají! Transport zbyl zase na mě. Vyjeli jsme spolu, před polednem. Bylo to od krámu ke krámu, před každým znovu zaparkovat. Všude číhali policajti a chtěli za špatné parkování vydělat na pokutách, hlavně od Pražanů. Nejdřív jsme se vydali do několika obchodů s potravinami. Nakoupila jich mnoho tašek, jako by si totéž nemohla nakoupit v prodejně sousední vesnice (jako by snad zítra měla vypuknout III. světová válka)! Prodavač zoufale vykřikl: 1
“Dnes tu u nás nakupuje celá Praha!“ Nasypali jsme potravu do mého auta a vyjeli k prodejně koberců. Koupila si jich hned několik, při zpáteční cestě nahlas rozjímala, co s nimi vůbec udělá? Utratila dohromady, v ten den 10 000 korun! Až po čtyřech hodinách nákupů jsme se vrátili do Hnojákova. Na návsi už nás sousedé vyhlíželi a po kladném zhodnocení hromady jídla nám pomohli s vykládkou. Její zmražené lístkové těsto se už roztékalo. Po chvíli mě na chatě navštívil soused Hlušec. I on neoplývá jemností sluchu. Hlasitě mě litoval, co jsem si pištěním baby asi zažil? On babu také několikrát vezl na nákup do města, při jejím kvílení málem přišel o zbytkový sluch! Tentokrát poseděl jen chvilku, měl doma manželku a musel jí uvařit jídlo! Ona na vaření prý nemá čas, stále mačká počítač či si čte „moudrosti“ v knihách. Tentokrát jí prý podstrojí nudle s kečupem. Hlušec mě pozval na večerní grilování u nich. Při tom u mě hulákal jako ve výčepu čtvrté cenové skupiny! Já jsem měl nakoupené maso už z města a přes noc marinované. Přišel jsem k nim, gril s jen dřevěným uhlím už byl vyhaslý, on se domníval, že je to akorát. Nebylo! Jeho samice měla hlad, on měl k jídlu jen zmraženou slepici. Jí ani nenapadlo nakoupit jídlo na víkend. Mačkala přeci celý týden počítač!? Začal jí tedy vyvářet. Slepici se syrovými bramborami zabalil do tenké a úzké folie a položil vše na vyhaslý gril. Když to po hodině, před čtenářskou manželkou otevřel, vše ještě syrové se vysypalo. Moc křičel a mlátil se vším o zem. Ani mé jídlo nebylo dokončené. Raději jsem odešel, než se oni vzájemně ubijí. Příště si ogriluji sám, v poklidu a na voňavém ovocném dřevě! V tomto nehostinném kraji se o své jídlo musím postarat sám. Otrhal jsem tedy třešně a udělal z nich sladkou bublaninu. Tu jsem dal přes noc vychladnout do kredence. Ráno jsem jen žasl, byla plná mravenců! Nechal jsem je vylézt ven a daroval bublaninu hluchým sousedům. Moc si pochutnali, jsou asi nejen hluší ale i slepí?! Pak jsem v hrozném žáru otrhal jahody, pokladl je na čerstvý koláč a zalil šlehaným sněhem. Po dřívějších zkušenostech ho raději nechal vychladnout v těsné ledničce. Žár, nežár, musel jsem v něm pracovat i na zahradě. Kdysi jsem si před chatové okno zasadil kanadské borůvky. Chvilkami plodily, pak už léta ne. Co s nimi? Zabíraly jen místo, jediné řešení bylo je vykopat. Krumpáčem to na slunci byla pěkná dřina, nakonec se to s kořeny podařilo a ony skončily v očekávání, na ohništi. V nedělním dopoledni jsem se vracel do Prahy. Bál jsem se, že mi při žáru dálnice 38 stupňů praskne pneumatika. Nepraskla. V našem činžáku ale překvapení bylo. Všude byly rozházené piliny a v nich poskakovali dva malíři schodišť. Malba už byla „vyzdobená“ mnoha kosočtverci!?
Miloš Nekvasil
2
3
Po Hnojákově 17 2010 Tentokrát byl víkend ve znamení tropických veder. Vyjel jsem v pátek po poledni. Ani po staré benešovské silnici to nejelo rychle, až za Jesenicí se to dalo švihat až i padesátkou! Při vjezdu na dálniční přípojku jsem měl řidičsky co dělat. Díval jsem se dozadu, abych se do tlačenice aut zařadil, ale v protisměru, přes dvojitou čáru se proti mně řítila sanitka. Sotva jsem jí uhnul. V Benešově jsem koupil dva řízky a bramborový salát, v tom pařáku se nic jiného stejně jíst nedá. V páteční večer jsem si napsal asi dvacet úkonů, které v sobotu musím udělat. Začal jsem s nimi, asi v jejich polovině přišel na návštěvu soused Hlušec. Měl tam manželku a tak od ní musel pryč, aspoň na chvíli! Práci mlynáře nevzal, prý se tam moc práší, a nastudovat rozdíly mezi jednotlivými zrními a moukami je prý na něj moc složité! Tak je dál nezaměstnaný ale už státem nevyplácený, bude si prý manželce říkat o peníze, na kapesné a stravné. Se sousedem jsme probrali místní žhavou novinku. Malé zemědělské letadlo si naložilo moc prášku. Pak, přetížené vystartovalo. Nemohlo nabrat výšku a tak křídlem zavadilo o obilné klasy. Ztroskotalo! Pilot ho pak zamkl a dál, už bez prášku pokračoval pěšky. Škoda byla za půl milionu. V sobotu večer se přihnala hrozná bouřka, s blesky blízko, následoval hustý déšť, až do nedělního poledne. Vyjel jsem zpět do Prahy, odvšivit se. Hlušec mi do auta ještě vstrčil svoji manželku. Miloš Nekvasil
1
Po Hnojákově 18 2010 – letos krátce po srpnové severočeské bleskové povodni Ukončil jsem předchozí dovolenou na Frýdlantsku a odjíţděl na mé letní sídlo ve Středočeském kraji. Tehdy tam ještě suchou a slunnou silnicí jsem zajel k tamějšímu řezníkovi v Raspenavě. Nakoupil tam mnoho druhů masa, na které jsem si z dětství jenom vzpomněl. Nechal jsem tam přes 500 korun. Za tak velký nákup jsem si mohl poručit i jednu polokonzervu guláše zadarmo. Cesta přes Liberec do Prahy byla jen obyčejná a nezajímavá. Zaparkoval jsem před naším praţským domem, vybral schránku, vyjel výtahem a vstoupil do letos nevykradeného bytu. Odloţil špinavé prádlo, podlil květiny vodou, pobral čisté prádlo a opouštěl nehostné letní město dálnicí přes rozpálenou Prahu. PŘÍJEZD Zemědělská půda v okolí uţ byla demokracií zpustošená a to navţdy! Nedávno úrodná rodící pole byla pokryta solárními panely cizáckých fotovoltaických elektráren. Vzpomněl jsem si na husitskou filmovou trilogii. Tam křičel před jásajícím davem Jan Ţiţka: „Rozprodávají zemi cizákům!“ V současném promítání je uţ tahle scéna vystřiţena (to aby náhodou někdo myšlením snad nezačal srovnávat novoty středověku s demokracií)! V benešovském marketu jsem nakoupil potravu. Měli tam třeba dvě půlky selete v jedné krabici, vše za 700 korun. Jel jsem dál tam ještě suchou cestou, přes zahradu aţ k chatě. Vyloţil potravu z auta do ledničky a začal zhlíţet zkázu v budově. UVÍTÁNÍ Podlaha byla plná bílých, myšmi rozkousaných ţmolků. Zjistil jsem, ţe mi myši prokousaly peřinu i zavěšený ţupan.
1
V posteli mi myši vyklepaly blechy. Tak jsem jim hned do talířku pod postelí podstrojil jedovaté zrní. Ještě asi to té jedné nebylo dost ze ţupanu a tak vylezla do horního regálu otevřené ledničky a tam se naţrala mého špeku. Mé sídlo mi hned po příjezdu dalo najevo, ţe si v něm nebudu bydlet jen tak zadarmo. Elektrický bojler brzo po spuštění shořel. Nezbylo nic jiného, neţ ho odmontovat a odvézt do servisu v Benešově. Opravili mi ho tam ještě ten den, za 300 korun. Odpadní roura pod umyvadlem byla ucpaná, prošťouchnout se mi ji nepodařilo a tak jsem hned musel na zahradě zakopávat jinou. Farmáři ve Lbosíně (sousední vsi) likvidovali hnojiště, okolní vsi se musely o jejich hnůj bratrsky podělit. I Hnojákov musel přijmout tento danajský dar.
2
Dieslové stroje to pod vsí rozmazávali, mouchám to náramně chutnalo a „prasily“ se na něm! Hned jsem musel v salonu zavěsit mucholapku. Ráno jsem se podíval z okna, právě tam přistál balón, určitě to nebyl místní pilot – chuďas?
Takhle u nás přistál přespolní milionářský balonář, v téhle zdejší ţebrotě… BALON Na vedlejším poli ztroskotal hned mé první ráno balon. Poblíţ něj oral pole místní traktorista, jménem Přemysl. Zastavil se u něj a ptal se, zda ztroskotanec nepotřebuje pomoc? Nechtěl nic. Tak mu první pomoc vlastně poskytl Přemysl Oráč!? Nebyl však té záchraně ještě konec. Po chvíli k zajímavému objektu dojel i traktorista s naplněným „hovnocucem“. Štěstím z lidského setkání mu zdejší balonové „přístaviště“ obstříkal močůvkou! Bohatý balónista si pak mobilem přivolal záchranný pozemní tým a ten ho odvezl, po uţ jisté zemi, zpět k jeho bohaté a rodné civilizaci. Zde ztroskotaný bohatý balonář měl na let plynu dost (toho v lahvích). „Správné větry horní“ ale neměl a tak musel nouzově přistát u tak nehostinné vsi, jakou je Hnojákov. Ţivot a majetek si zachránil jen díky moderní elektronice. Ta ho, i s balonem naloţila na motorové vozy a odvezla zpět domů, k rodné a bohaté civilizaci.
3
LETNÍ POČASÍ V těchto letošních srpnových nocích tu uţ začalo mrznout. Měl jsem puštěnou ledničku a v ní chladil potraviny. Nevím vlastně proč? Teplota v chladničce dosahovala 9 stupňů, venkovní jen 3! Abych si jídlo chladil venku před chatou, bylo ale nebezpečné, poţrali by mi ho ptáci nebo místné čubky. Po málo dnech mého pobytu i zde začal hrozný povodňový déšť. Lilo souvisle dva dny, napršelo mi do „sráţkoměrového kastrolu“ celých 7 centimetrů! V této rovinaté krajině se voda ale postupně vcucávala (ne jako v hornatém Frýdlantsku). Déšť se moc líbil mým zahradním hlemýţďům a slimákům. Ráno jsem v trávě před chatou napočítal vzdálenost mezi jednotlivci 20 cm! Bylo nebezpečné jít travou, klouzalo to po jejich slizu! Stejně mi pak nakonec ale nalezli zavřeným dveřmi na koberec a tak jsem chůzí i v místnosti podkluzoval. KRUPOBITÍ V době bleskových povodní na severočeském Frýdlantsku pršelo také i tady, ve středních Čechách. V jeden páteční podvečer jsem pospával na pohovce, přikrytý lehce dekou, pod úplně otevřeným oknem. Venky začala vichřice, bouře, průtrţ mračen a krupobití. Kroupy o velikosti lískových oříšků mi napadaly v souvislé vrstvě na deku. Začaly tát a studit, tak jsem se probudil promrzlý, bylo to jako v márnici! Tak jsem v letošním srpnu málem umrzl! Blesky mi tu samovolně přepínaly televizní programy. HLUŠEC Soused Hlušec, po našem delším odloučení v Jizerských horách, nabral novou sílu ve svém navštěvování. Udělal si z mé chaty oblíbený praţsky a rozeřvaný výčep minulého reţimu, IV. cenové skupiny. Náramně mu chutnalo popíjení mých nápojů a vedení samomluvy, třeba na téma promítaných filmů za minulého reţimu. Byl stále nezaměstnaný, podporu v nezaměstnanosti uţ nepobíral, kapesné mu dávala manţelka. On jen pozoroval práci řemeslníků, na přestavbě jejich domu. Hypotéku mu bude platit manţelka i ve své pozdější penzi! Hlušec šel do lesa na houby a dost jich přinesl. Očistil je a nakrájel. Manţelka mu „vyhroţovala“, ţe mu z nich uvaří bramborovou polévku. Zatím si ale jen seďmo četla moudrosti v knihách! Uţ byla skoro tma, ona se k vaření ale pořád neměla. „Moudrosti“ z knih byly přeci poutavější! Jak to v noci u nich s tou polévkou dopadlo nevím; asi ji on musel uvařit sám a ničemné manţelce je do postele naservírovat. Moc si ale on vyskakovat nemůţe, je nezaměstnaný uţ přes půl roku a tak uţ nebere ani tu podporu v nezaměstnanosti. Jeho samice musí ze svého platu ţivit čtyři hladové krky! Šel si po 7mi měsících nezaměstnanosti opět hledat práci na úřad práce ve zdejším okresním městě. Na jediné podřadné místo jich stálo ve frontě osm! Vzdal to; ještě při odchodu uslyšel zoufalý a hořekující výkřik úřednice:“ Netušila jsem, ţe vás sem přijde tolik!“ Tak bere dál kapesné od manţelky.
4
LOV Lovil jsem mouchy tam ručně i mucholapkami. Manuálně jsem jich plácačkou umlátil i přes 100 denně! Přesto jich neubývalo. Pářily se mi přímo na talíři s jídlem! Způsobil to povinný příděl hnoje také naší obci. Byl to danajský dar našim rolníkům. Zabýval jsem se tu letos lovem i jiného. Ulovil jsem jednu sršeň a pět myší. Mouchy mě budily šimráním na odkopaných nohách uţ od pěti hodin ráno! I kdyţ jsem je večer vymlátil, někudy se dovnitř přeci dostávaly, po celou noc. Nebylo mi pomoci! Myši v právě nově zakoupených a uţ nezrezavělých pastích byly opět studovanější, uměly seţrat návnadu, aniţ by past sklapla! Uskočily. Nové pasti byly tak silné, ţe i náhodným secvaknutím jejich dolní prkénko prasklo. Pak past poslouţila jako palivo do kamen. TOPINKY Přijely sem transporty přičmoudlých malých topinek, ze severních povodňových oblastí. Zde byly na stravu a noclehy. Byla na nich vidět zkáza 20ti let demokracie, zjevná negramotnost, uţ na první pohled! Nerozeznávaly vozovku od chodníku, stále se drţely v houfu na silnici. Měli sice českého nordického dozorce, ten je ale jen za těch pár dnů nedokázal polidštit! Musel jsem s autem před jednou jejich barevnou tlupou úplně zastavit, zatroubit; pak je náš běloch teprve dokopal na chodník. Nakonec to i tyhle topinky, v rádoby uţ gramotnosti pochopily, ţe po vozovce v České republice asi jezdí auta! NÁVŠTĚVY Kromě Hlušce mě v noci navštívila i rosnička. Ta mi ale dovnitř nevlezla. Měla společenské způsoby a tak zůstala jen na vnější straně okenního skla. Vychutnávala mou společnost a chvilkami si pochutnávala, na v jejím okolí sedících můrách. Strávili jsme spolu krásné chvilky. Ráno na skle uţ nebyla. Slimákům se v mé chatě také zalíbilo, jsou slizcí a tak prolezou škvírami zavřených dveří. Pak mi lezli po koberci a já po nich klouzal; sotva jsem udrţel svislou pozici. Zařinčel mi v chatě telefon a já musel na pár dnů přerušit dovolenou a dojet na své pracoviště. Nechtělo se mi. Měl jsem v ledničce chaty navařeno dost hotového jídla, v Praze jsem neměl ani tu čerstvou skývu chleba! KLÍČ Pro pilířek elektrické přípojky u mé chatky jsem sháněl speciální klíče pro přístup k elektroměru a k jeho porcelánovým pojistkám. V Praze ani na Frýdlantsku to sehnat bylo téměř nemoţné nebo by to byl výlet na půl dne. Tak jsem to sháněl v Benešově. Vlídná prodavačka ho kupodivu měla. LESNÍ PLODY Vydal jsem se jako zdejší vesničané do lesa na houby. Byl uţ podvečer, přesto v lese ještě brouzdaly davy houbařů. Našel jsem jen trochu těch menších. Netušil jsem, kolik to zbytků nečeských plodů se to ve spadaném jehličí objeví? Leţely v něm pomerančové a banánové slupky, také plechovky a láhve od českých a německých piv! Jinak v lese probíhala střelba pytláků. Tvrdí se ve zdejším kraji, ţe Pán Bůh „to“ stvořil pro všechny!? Není to hřích krást, pytlačení se prý nemusí 5
u zpovědi přiznávat!? Přeţil jsem tuhle střelbu a vrátil se do chaty dokonce ţivý a nepostřelený. Druhý den jsem jel kolem téhoţ lesa autem. Sunula se z něj nenaţraná ale „vyţraná“ starší houbařka, dívala se jenom dolů na zem, ani si nevšimla, ţe uţ není v lese, ale na asfaltové silnici. Musel jsem zcela zastavit a zatroubit na ni! Pak se teprve vzpamatovala z toho lovu hub zadarmo. Cítila se dotčená, při její inteligenci!?
První úprava mé příjezdové cesty
6
Druhá úprava mé příjezdové cesty OPRAVA CESTY Kolonista z Velkomoravské říše si tu našel, po předcích zadarmo restituované pole. Tak se pustil do jeho zvelebování buldozerem. Rozšiřoval jemu sousedící blízkou okolní cestu. Bláto strašlivě rozmazal, sousedé přes něj nemohli ani vyjet, Po málo dnech, raději své nepřítomnosti, se sousedící buldozerista odváţil opět se objevit na svém díle zkázy! Na bláto vysypal štěrk, ten však po celé ploše zkázy nerozprostřel a tak raději odjel na dovolenou v Chorvatsku! Tady se vůbec s ničím tolik nepospíchá!? Jako za socialismu, jedna ruka neví, co za chvíli bude dělat ta druhá! Za krátký čas si v téhle nové cestě bude jiný soused dolovat rýhu pro svůj elektrický kabel. Znovu novou příjezdovou cestu tak zdemoluje! CÍRKEVNÍ SLAVNOST Chtěl jsem vyjet na tuhle oslavu v sousední vsi. Touhle cestou to ale nešlo, tak jsem se vydal rozmoklou polní cestou opačným směrem. Jinudy jsem ani vyjet nemohl. Auto mi utonulo v blátě. Vrátil jsem se zpět pěšky pro buldozeristu a společně vyjeli jeho Volvem na vyprošťování mého vozu. Nakonec se mi podařilo najít mé vlečné očko i taţné lano. Jemu Volvo v blátě také pěkně proklouzávalo a jen těţko a zadlouho mě vytáhlo. Pak jsem, silně zablácen odváţně pokračoval touto nebezpečnou polní cestou aţ k sousední vsi. Musel jsem v rychlosti překonat ještě dvě hluboká bahniska. Na konci cesty, před vsí byla uprostřed cesty „důmyslně“ vysypána vysoká hromada střešních tašek! Od nich baţina vlevo i vpravo! Odlámal jsem větve okolní vegetace a risknul rychlý průjezd. Podařilo se 7
mi dojet aţ do mělčího předvesnického bláta. Pak uţ jsem projel po vesnickém asfaltu, kolem běsnících čubek a dojel aţ na náveskou oslavu.
Slavili tu opětné osazení kapličky na návsi novým zvonem. Ten minulý totiţ, před asi 70ti lety zabavil Adolf Hitler na výrobu válečné munice. Teď uţ to tu konečně trochu zbohatlo a tak se mohl odlít i ten podobný zvon. Zároveň byla v kapličce restaurována dřevěná socha Jana Nepomuckého. Nejdříve byla u kapličky bohosluţba, pak následovala slavnost s hudbou a občerstvením. Přijel jsem ale aţ potom (před tím jsem vězel v blátě)! Zaparkoval jsem blátem umazané auto před oslavenci a se zamazanými kalhotami (aţ ke kolenům) a upatlanými botami došel těch pár kroků k jásajícím slavícím. Starosta mě osobně přivítal podáním ruky. 8
Po blátivé cestě k církevní slavnosti
9
Kapela při oslavě
10
Starosta při oslavě Dal jsem si nealkoholické pivo a naslouchal lidovým písním. Pak jsem jel sinicí autem zpět, uţ jinou asfaltovou silnicí, aţ do Hnojákova. Řízení se mi moc třáslo, tak jsem pro jistotu jel jen velmi pomalu. Třesoucí se řízení nevěstilo nic dobrého! AUTOSERVIS Nejbliţší pracovní den jsem se vydal do nějakého okolního autoservisu. Parkoval jsem na návsi a tak hned při výjezdu začaly štěkat místní čubky, z domů vyhřezli sousedé a začali mi klást „inteligentní“ dotazy. Neměl jsem nejlepší náladu, doplahočil jsem se předtím pěšky k vozu blátem a slepičím trusem, nečekala mě s třesoucím se řízením bezpečná cesta do nějakého to servisu. Vesničané, v penzi a nezaměstnaní hned chtěli vědět to obvyklé: Kam jedu, co to vezu, kolik beru, jak si ţiji? Sám jsem to nevěděl, mé nejistoty by hned vyuţili k poţadavkům svých nákupů ve městě. Sami nemají dlouhou chvílí co dělat, všichni mají doma svá auta, jen jsou líní si třeba zakoupit zápalky sami! Měl jsem co dělat abych zadrţel hněv nad jejich leností a drzostí mě obtěţovat; nakonec jsem je do hajzlu ale nahlas neposlal! Soukromý servis ve vedlejší vsi byl liduprázdný, tak jsem musel jet aţ do okresního města. Tam se uţ teď soukromý servis jmenuje Werwolf. Auto mi přijali na opravu s názvem „odbahnění“. Trvala čtyři hodiny, při čekání jsem navštívil dva okolní markety a nakoupil vzácnější potravu. Ta se musela chladit, tak jsem si ji zatím schoval v lednici u servisového vrátného. Po mnoha hodinách čekání mi auto vydali za poplatek 800 korun! Vyjel jsem zpět do Hnojákova. Teprve před vsí jsem si vzpomněl na potraviny, tam v lednici 11
uschované!? Musel jsem zpět do města a zase zpět do Hnojákova. Veškeré utrpení nakonec skončilo a já s jídlem a opět funkčním autem byl zase zpět ve svém „letním sídle“. SVÉPOMOC Obyvatelstvu, do potravinami uţ nedobytné vsi přestala dojíţdět pojízdná prodejna. Taková je tedy neviditelná ruka trhu! Staří a nemohoucní lidé si tu nemohou koupit ani ten bochník chleba! Musí si proti demokratickému úmrtí hladem pomoci sami! Večer se schází, probírají co k jídlu je třeba nakoupit? Mladší penzistky s auty a ještě chvilku i se řidičskými průkazy si vše zapíší a druhý den to v okresním městě nakoupí. Další večer je pak rozdělování potravy za úplatky! Skoro jako v dávných koncentračních táborech!? Teď se tomu ale říká demokracie a neviditelná ruka trhu!? Nefunkční to nesmysl! Jak rychle, uţ za 20 let, se dá kvetoucí země zpustošit aţ do středověku – konečně jsme dosáhli toho správného!? Tak to umí jenom teď vládnoucí …………; paragraf na vlastizradu si raději zrušili!!! TOPENÍ Uţ po týdnu zdejší dovolené mě překvapilo srpnové počasí nočním chladem. Teplota tu v noci dosáhla celých 6 stupňů nad nulou (přichází doba globálního ochlazování)! Musel jsem proto kaţdý večer topit aţ do rána. Komoru chatky si tu někdy v létě dokáţu vytopit aţ na 20 stupňů! Vyšel jsem uţ nějak z té topičské práce. Natáhl jsem si úplně nové ponoţky (asijské z jizerek) a šel přiloţit trochu uhlí. Ţhavý uhlík mi vypadl na venkovní plech a já na něj šlápl. Hned byla v asijské ponoţce velká díra. Přemýšlel jsem co s ní udělat? Nakonec jsem ji přiloţil do kamen a vzal si jinou. Přikládal jsem do kamen polena z mých ovocných stromů. Sušila se sice dva roky, přesto však byla ještě mokrá. Kdyţ jsem polínko do kamen vstrčil, začalo nakonec hořet vzadu. Vpředu však z něj šla pára, jako z parního stroje lokomotivy! SEX Hodně zdejších muţů se letos často a hodně škrabala rukou v rozkroku. Asi tu „pracovala“ kněţka lásky a jako vzpomínku jim zanechala kromě kapavky i „broučky lásky“. Nakonec, na tohle se ale neumírá! EXEKUCE Tesař Herkules skočil na nové myšlení pracování v té nové době a tak začal podnikat. Pochopitelně ţe mu nula od nuly pošla! Podnikání loni odhlásil a tak nemusel státu nic platit. Pokračoval v melouchaření a neplatil zdravotní, sociální pojištění ani daně. Dluhy mu rostly, aţ mu na dům mu přišel exekutor. Rozvedená manţelka mu z domu utekla. Matka ve vedlejším domě ho ubytovat nechce. Tak bude zimu trávit ve stodole. Aby si hodil mašli, uţ ty dluhy nikdy nezaplatí! I mně na stavební záloze ukradl 15 000 korun! Nikdy mi stavbu ani nezahájil. Jen při náhodném setkání mě zdravil slovy „Zítra uţ začneme stavět u vás!“ Jiné vesničany pak pozdravoval: „Zítra vám vrátím dva tisíce“. Dluţníků měl moc, často jsme tam Herkula potkávali na obličeji s promodranými ranami, od pěstí dluţníků. Nevadilo mu to. On byl přeci pan „podnikatel a co je víc, himl hergot krucixix!? (skautské rčení).“ 12
VZPOMÍNKY Zeleň Jizerských hor jsem ještě a po mnoho dnů viděl i v Hnojákově. Ta zdejší zeleň ale nemá tu horskou a sytě zelenou barvu! Zuzka z jizerek mi tam telefonovala několikrát denně, bála se o svůj ţivot utonutím v tamní povodňové vodě a o mnou, do jejího sklepa přivezeném pivu, teď uţ povodní zaplaveném. NÁVRAT DO PRAHY Po několika týdnech pobytu tam jsem se raději vrátil domů do Prahy. Uţ mi tam byla zima a po deštivém a chladném létě jsem se těšil na svůj útulný praţský byt. Také jsem se tam nemohl v hospodě chutně najíst, studené jídlo mi nechutnalo. Uţ tam ţádná hospoda není, 20 let demokracie je všechny spláchla! V praţském bytě mě tentokrát nevykradli. Asi to bylo proto, ţe mi ho hlídalo hejno molů. Ti mě houfně, po příjezdu uvítali uţ po vstupu, hned u dveří. Pak mě celou noc ovívali; ve tmě mě probouzely jejich nálety do obličeje. Tak jsem doma bezpečně přeţil první noc. Teprve ráno jsem našel molí hnízdo. Pochutnávali si a mnoţili se v kredenci na uloţené ovocné čokoládě s názvem studentská pečeť. Vyrábějí ji z tepelně neopracovaných surovin, škoda peněz si ji koupit. Tak teď vypadají výrobky českých potravinářů, bez státní kontroly. Za chvíli to bude skoro o ţivot něco sníst! Červi z ovoce a ořechů nám rozkoušou střeva!?
Miloš Nekvasil
13
