VANDALISMUS, KRIMINALITA,, DELIKVENCE, PROSTITUCE

VANDALISMUS, KRIMINALITA,, DELIKVENCE, PROSTITUCE

V O

Ing. Mgr. Hana Janiková

CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY, CZ.1.07/3.2.13/01.0036

VANDALISMUS, KRIMINALITA, DELIKVENCE, PROSTITUCE Ing. Mgr. Hana Janiková

CHCI POMÁHAT BEZ ROZDÍLU ANEB JAK NA SOCIÁLNĚ PATOLOGICKÉ JEVY, CZ.1.07/3.2.13/01.0036

1

OBSAH 1 Úvod 2 Slovníček pojmů 3 Vandalismus 3.1 Sprejerství 3.2 Graffiti 4 Kriminalita a delikvence 4.1 Latentní kriminalita 4.2 Faktory zvyšující pravděpodobnost kriminálního a delikventního chování 4.2.1 Biologické faktory 4.2.2 Psychické faktory 4.2.3 Sociální faktory 4.2.4 Polyetiologické faktory 4.3 Predelikvence, prekriminalita 4.4 Specifika trestné činnosti mládeže 4.5 Krádeže 4.6 Vraždy 4.7 Znásilnění 4.8 Obchodování s lidmi 4.9 Kriminalita bílých límečků 4.10 Organizovaný zločin 5 Oběť trestného činu 5.1 Primární viktimizace 5.2 Sekundární viktimizace 6 Pachatel trestného činu 7 Prostituce 7.1 Dějiny prostituce do období renesance 7.2 Současné pojetí prostituce 7.3 Prevence prostituce 8 Prevence kriminality 9 Případové studie 9.1 Kasuistika č. 1 9.2 Kasuistika č. 2 10 Použité zdroje

2

3 4 6 7 8 9 9 11 12 14 14 16 19 20 21 21 22 23 24 24 26 26 27 29 31 31 32 35 36 38 38 41 47

1 ÚVOD V současné době zaznamenáváme velký nárůst jevů, které se souhrnně nazývají jevy sociálně patologické. Jedná se o fenomény, které jsou lidmi vnímány jako nežádoucí, nepřijatelné. Každý z těchto jevů je pro společnost různě nebezpečný. Vandalismus, kriminalita, delikvence, prostituce nejsou pouze problémem České republiky, bojují s nimi státy na celém světě. Specifický vliv na šíření sociálně patologických jevů mezi lidmi má nepochybně i rychlost kulturních a sociálních změn probíhajících v ČR. Tyto změny předstihují přirozený generační posun v řadě životních postojů, zkušeností a zvyklostí. Dosavadní sociální hodnoty a standardy jsou odmítány a pro nové chybí nejen podmínky, ale především odpovídající diferencované a přístupné vzory s jasnější strukturou. Do osobního, rodinného i sociálního života se negativně promítá i identifikace s nevhodnými vzory postojů a chování, destabilizace stávajících norem a hodnot, a s tím spojený všudypřítomný stres a nejistota. Výsledkem je pak zdání, že všechno je možné, resp. nic není nemožné. Tato situace s sebou přináší řadu sociálně patologických důsledků, nejčastěji snahu se rychle a co nejsnadněji přiblížit novému životnímu stylu. Bohužel často nezralí jedinci chtějí dosáhnout především hmotných statků co nejrychleji, a to jde většinou použitím nelegitimních metod, včetně trestné činnosti. Témata vandalismu, kriminality, delikvence, zločinu provázejí naše životy více méně každým dnem, slyšíme o nich v televizi, čteme denně v novinách, přitahují naši pozornost na každém našem kroku, aniž bychom se bojem s těmito jevy zabývali profesionálně coby policisté, soudci nebo jiní pracovníci v oblasti prosazování práva. Jak uvádí [Tomášek, 2010, s. 7]: „Ve výzkumech veřejného mínění se kriminalita a její jednotlivé podoby trvale objevují jako jeden z hlavních problémů, které občany trápí, a u nichž jsou navíc silně nespokojeni s tím, jak se ho odpovědným institucím daří řešit. Mnohdy se zdá, že negativní jevy jako násilí, korupce či organizovaný zločin se postupem času vymkly jakékoli kontrole a nabývají hrozivých rozměrů. O kriminalitě a jejím omezování se tak neustále a při nejrůznějších příležitostech živě diskutuje, televizními studii počínaje a hospodami všech cenových skupin konče. Nelze přehlédnout, že takřka nikdo, kdo se do debat tohoto druhu zapojí, neskrývá pocit, že příslušným věcem nejen rozumí a má o nich ucelený a dlouhodobý přehled, ale současně je sám schopen nabídnout a popsat řadu účinných opatření, jimiž by bylo možno míru zločinu v naší společnosti výrazně snížit.“

3

2 SLOVNÍČEK POJMŮ Anomie

Chování disociální

(z řečt. nomos „zákon“; anomie „bezzákonnost, bezuzdnost) je stav společnosti, ve které přestávají platit zákony a pravidla, a to nejen ve smyslu právním, ale i morálním. Jedná se o krizi hodnotového a normativního systému ve smyslu absence soudržnosti a solidarity. Tento pojem zavedl Emilé Durkheim.

závažnost chování obvykle stoupá s rostoucím věkem dítěte, má tendenci se prohlubovat. Jedná se o mírnější porušení norem, které je nepřiměřeným chováním, ale nenabývá sociální dimenze (např. dětský vzdor, neposlušnost, nekázeň ve škole, lhavost, poruchy afektu, špatné návyky, drobné přestupky proti normám, aj.).

Agrese

Juvenilní delikvence

(z lat. ad-gredior „přistoupit blízko, napadnout), jedná se o pojetí útočného chování, které záměrně a vědomě ubližuje, omezuje násilně svobodu a poškozuje jiné osoby či věci. Agrese může být zaměřená proti osobám, věcem, na jiný objekt, může být přesunutá či zadržovaná, dále myšlenková, verbální či fyzická.

trestná činnost mladistvých osob (15–18 let).

Konformita (z lat. noc-formis „shodný tvar, podoba), jedná se o přizpůsobení, shodu, souhlas s převažujícími či dominantními názory, požadavky, normami společnosti a potlačení vlastních projevů. Opakem je antikonformita.

Agresivita sklon k útočnému jednání, které se projevuje v různých podobách. Jedná se o porušování sociálních norem, které omezují práva a narušují integritu sociálního okolí.

Korupce

Antikonformita

Kriminalistika

zneužití postavení nebo funkce v politice, veřejné správě k osobnímu prospěchu. Opakem korupce je integrita. nauka o technikách odhalování trestné činnosti. Věda o zákonitostech mechanismu trestné činnosti, vzniku informace o trestné činnosti a o jejích účastnících, zákonitostech vyhledávání, zajišťování, zkoumání, hodnocení a využívání důkazů a o zákonitostech využívání speciálních metod a prostředků k vyšetřování a prevenci trestné činnosti.

záměrné vystupování proti normám společnosti, které může být chápáno jako zásadové, ale i nepružné, nepřizpůsobivé a toto chování může přerůst až v revoltu. Nejčastěji se objevuje u mladých lidí, u bohémů, marginálních osobností. Silný antikonformismus může vést až k deviantnímu chování.

Delikvence

Kriminalita

(z lat. delinquere „provinit se“) je širší pojem než kriminalita. Označuje činnost porušující nejen právní, ale i společenské, tedy širší, normy.

(z lat. criminalis „zločinný“; crimen „zločin“) úhrn činů uvedených v trestním zákoně obvykle popisovaných dle prostoru, času, rozsahu, struktury a pohybu. Jedná se o veškeré páchání přestupků či trestných činů. Člení se na kriminalitu dospělých, mladistvých a na dětskou kriminalitu.

Chování aberantní vědomé porušování norem od jednotlivce či skupiny, aniž by přitom došlo ke zpochybnění platnosti norem.

Kriminologie

Chování antisociální

(z lat. „věda o kriminalitě“), je multidisciplinární empirická, víceoborová, mezioborová nauka zabývající se kriminalitou. Předmětem jejího zkoumání je kriminalita, pachatel, oběť a kontrola kriminality.

závažné protispolečenské a protiprávní chování, má nezákonný ráz. Zahrnuje veškerou trestnou činnost (krádeže, loupeže, vandalismus, sexuální delikty, vraždy, zabití, rasismus,..). Vyznačuje se agresivitou a destruktivní činností.

Násilí záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které působí nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání či újmu.

Chování asociální jednání, které má podobu závažnějšího narušování zájmů (rozlišuje se záměrné či nezáměrné) politických, ekonomických, morálních základů společnosti. Do asociálního chování řadíme výtržnictví, útěky, alkoholismus, sebepoškozování, veksláctví, pornografii, šikanu, působení extrémních hnutí, sekt, atd. Jedinec poškozuje spíše sebe než okolí.

4

Nonkonformita

Situační prevence

člověk jedná s ohledem na normy společnosti dle svého vlastního rozumu, jedná se o střed mezi konformitou a antikonformitou.

Staví na zkušenosti, že určité druhy sociálních patologií se objevují v určité době, na určitých místech a za určitých okolností. Prostřednictvím opatření organizační technické povahy se snaží situační podmínky jejich výskytu minimalizovat. Úspěšnost situační prevence je vysoká, je však podmíněna adekvátní volbou opatření a finančními a personálními prostředky do ní vložených.

Norma standard, požadavek, vynucené pravidlo, systém, předloha, hodnotící kritérium pro chování či pro vlastnosti člověka nebo situace, který se závazně vyžaduje anebo se dle něho hodnotí přijatelnost či obvyklost. Norma slouží k určení normality. Hranice normy je pohyblivá, závisí na mnoha faktorech, př. na intenzitě či četnosti posuzovaných projevů.

Sociální deviace

stav osoby, jedince, situace nebo jiného jevu, v němž odpovídá normě, z jejíhož hlediska je normalita posuzována.

(z lat. deviatio „úchylka, odchylka“), jedná se o způsob jednání, které není akceptováno společností vzhledem k sociální normě. Jedná se o jakoukoliv odchylku od normality akceptované majoritní populací. Jevy, které jsou označovány za deviantní, nemusí být vždy patologické.

Organizovaný zločin

Sociální patologie

Normalita

trestná činnost, kterou páchají skupiny s cílem získat co největší zisk, výhody, vliv. Tito lidé používají metody ilegálního podnikání, pronikání do obchodu s drogami, zbraněmi, lidmi, praní špinavých peněz či jejich padělání. Synonymum pro některé skupiny s tímto charakterem aktivit je výraz mafie.

(z lat. pathos „utrpení, choroba“), jedná se o označení pro jevy, které společnost klasifikuje jako nežádoucí, nezdravé, abnormální. Tyto jevy porušují sociální, morální nebo právní normy společností.

Sociální prevence aktivity ovlivňující proces socializace a sociální integrace jedince a aktivity zaměřené na změnu nepříznivých společenských a ekonomických podmínek, které jsou považovány za klíčové příčiny páchání trestné činnosti. Efektivita programů sociální prevence je obtížně měřitelná. Realizace programů však výrazným způsobem pozitivně ovlivňuje existenční perspektivu těch, jimiž se zabývají, a společenskou atmosféru.

Penologie nauka o výkonu trestu odnětí svobody. Zkoumá účinnost různých druhů trestu, podmínky výkonu trestu, praktické otázky vězeňství, možnosti alternativních trestů, prevenci, recidivu apod.

Pomoc obětem trestných činů = viktimologie představuje zejména psychologickou, právní a materiální pomoc a trénink v obranných strategiích před opakovanou viktimností.

Vandalismus (odvozeno od kmene Vandalů), jde o označení neúčelného, nekulturního a primitivního ničení určitých hodnot zpravidla bez toho, aby toto jednání přineslo pachateli nějaké materiální obohacení, zpravidla nemá žádný motiv. Často k tomuto chování dochází pro potřebu odreagování se, pro vlastní potěšení, pod vlivem alkoholu nebo drog.

Predelikventní chování takové chování, ze kterého se u dětí s nejvyšší pravděpodobností vyvine chování kriminální. Patří sem zejména záškoláctví, útěky z domova, agresivní napadání spolužáků atd.

Prekriminalita trestná činnost dětí (0-15 let)

Viktimologie

Prevence kriminality

teorie o obětech trestné činnosti, zkoumá možnosti pomoci těmto osobám

komplex opatření sociální a situační prevence, včetně informování veřejnosti o možnostech ochrany před trestnou činností. Součástí prevence je i pomoc obětem. Prevence kriminality úzce souvisí s prevencí dalších sociálně patologických jevů, z nichž k nejzávažnějším patří nejrůznější formy závislostí.

Prostituce (z lat. prostituere „někdo, kdo se vydává na obdiv, kdo se nabízí k veřejnému smilstvu nebo kdo vystavuje své pohlavní orgány“) je poskytování sexuálních služeb (obvykle manuální stimulace, orální sex, pohlavní styk nebo anální sex) za úplatu nebo jakoukoli jinou protihodnotu.

5

3 VANDALISMUS Být vandalem znamená (podle slovníku cizích slov), být surovým, bezohledným ničitelem. Vandalismus je spjat velice úzce s výtržnictvím, sprejerstvím a podobným negativním konáním. Hlavní příčinou těchto jevů je, stejně jako prakticky ve všech ostatních případech konání zla, absence etiky (nauka o morálce) ve výchově dětí a celkový pokles (a leckdy i téměř úplná ztráta) morálních hodnot v celé společnosti. [Fischer, Škoda, 2009, s. 55-56]: „Vandalismus je specifickým typem agresivního chování pozorovatelného u lidí. Toto chování bývá také trestné, můžeme jej tudíž hodnotit i jako delikventní. Termín je odvozen od germánského kmene Vandalů. Ten se zapsal do historie mimořádně krutým zpustošením Říma. Tento sociálně patologický a agresivní jev můžeme charakterizovat jako logicky nezdůvodnitelné poškozování a ničení veřejného i soukromého majetku či věcných hodnot. Toto jednání nepřináší pachateli žádný materiální zisk. Většinou se takového jednání dopouští pouze pro vlastní potěšení či pro potřebu odreagovat se. Jedná se o akt zvůle. Tu jedinec ukazuje proto, aby demonstroval, že on sám kontroluje svoji moc. Vandalismus patří často k životnímu stylu adolescenční mládeže a různých skupin a part. Často těch, ve kterých můžeme pozorovat i další sociálně patologické jevy. Často k němu dochází například pod vlivem alkoholu nebo drog. U dospělých k takovému jednání dochází málo často. Předmětem poškozování a ničení jsou veřejně dostupné předměty a objekty: parky a jejich zařízení, telefonní budky, zastávky dopravních prostředků, hřbitovní náhrobky, městské mobiliáře (lavičky), dále sem patří nápisy na zdech, veřejných plochách a také například na dopravních prostředcích a jejich zařízení, patří sem rovněž různé počítačové viry. Hlavní znak vandalismu jako kategorie chování jednotlivce či skupin spočívá v jeho iracionalitě. Ničení hodnot materiální i duchovní kultury a civilizačních vymožeností nemá rozumný smysl. Rozlišovacím kritériem proto je otázka motivace. Porozumění motivačnímu pozadí a pochopení chování je cestou k odlišení vandalismu od obdobných projevů chování. Je nutné například odlišit vandalismus od programového, instrumentálního násilí. Při něm není ničení kulturních hodnot samo o sobě cílem, ale jen doprovodným jevem jinak motivovaného chování.

6

V pozadí motivace vandalismu je nuda, prázdnota. Z ní vychází potřeba „aby se něco dělo“. Do jisté míry může působit zvědavost, co se stane. Potřeba zasáhnout do světa svoji aktivitou, touha vyrýt někam svoji značku jakoby souvisela s odlišnou saturací potřeb náležitosti a lásky a seberealizace. Ti, kteří se uchylují k takovým činům, nejsou z různých důvodů schopní normální seberealizace. Proto vyjadřují ničením svůj nesouhlas se společností, uvnitř které sice žijí, ale nejsou uspokojeni. Podle Z. G. Zimbarda je vandalismus projevem potřeby sebepotvrzení u osob v situaci společenských outsiderů. Tyto osoby potřebují na sebe upozorňovat. Motivem může být také potřeba stát se členem party, boj o pozici v partě, demonstrace odvahy a síly před spoluvrstevníky. Může se jednat o způsob získávání zájmu eroticky přitažlivé osoby. Také se může jednat o snahu začlenit se k delikventní subkultuře.“ Druhy vandalismu Vandalismus lze dělit na: Hrabivý – rozbíjení automatů (cílem je získání peněz), Taktický – ničení zařízení cel vězni (cílem je upoutat pozornost ostatních), Ideologický – různé nápisy např. proti vládě apod. (cílem za každou cenu dát najevo svůj názor, získat obdiv), Mstivý – např. vězeň, kterému není vyhověno v jeho žádosti ničí zařízení cely (cílem je odplata za nějaký čin), Hravý – např. sázka o to, kdo rozbije více oken, pouličních lamp apod. (cílem je upoutat pozornost, být alespoň v něčem nejlepší), Zlostný – ničení drahých aut (cílem je ukázat zlobu, drsnost, důležitost své osoby). Vandalismus plní velice často roli „ukázání se“ před partou, gangem. Jedinec si sám sobě dokazuje svoji sílu i moc a pro sebe si zdůrazňuje pocit, že to je on, kdo rozhoduje o svém jednání.

3.1 SPREJERSTVÍ Sprejerství splňuje v zásadě znak ničení hodnot – pomalování historicky cenných budov, nových omítek na domech, stanic metra atd. Sprejer tady ničí nebo znehodnocuje výsledky něčí práce. Zároveň ale chybí znak „logické nezdůvodnitelnosti“, který však považuje autor této práce za sekundární. Sprejer důvodně ničí – maluje své představy a kresby. Pokud bychom znak logické nezdůvodnitelnos-

7

ti přijali i pro sprejery jako bezpodmínečný, pak by vandalismem mohlo být nazváno zhanobení např. židovských hřbitovů, protože motiv může být rasistický (tedy ideologický – logicky zdůvodnitelný, i když zrůdně a zavrženíhodně), ale podobně může být primárním motivem agresivita a vůbec nejde o to, jaký hřbitov je ničen. [Sochůrek, 2010, s. 10]

3.2 GRAFFITI Termín pochází z italského „Graffiti“ a znamená „držet linii, psát klikyháky, vyškrtávat“. Původně se tento pojem vztahoval pouze na staré nápisy na omítkách, vyrýváním znaků a to už v dobách starověku Římského impéria a Egypta. V současné době to znamená neoprávněné vpisování nápisů, znaků a dalších symbolů jakýmkoli způsobem a na objekty veřejného a soukromého majetku. Termín Graffiti se připisuje lidem, kteří se věnují sprejerství. Výtvory graffitů se stávají nedílnou součástí měst a obcí, které jsou ztvárněny na jednotlivých materiálních objektech jako např. na budovách, kulturních památkách, vagónech městské dopravy, veřejných toaletách, výtazích, reklamních tabulích apod. Proto jsou Graffiti současnou veřejností spíše vnímáni jako vandalové a jejich výtvory chápány jako pozůstatky vandalismu způsobující finanční, materiální a sociální škody.

8

4 KRIMINALITA A DELIKVENCE Kriminalita a delikvence patří k jednomu z nejvíce závažných a společensky nebezpečných jevů. Oba jevy lze označit jako projev poruchy sociálně adaptačních schopností a dovedností [Vágnerová, 2008, s. 805]. Pojem delikvence je hodnocením společensky nepřijatelného činu, který spočívá v porušování legislativních norem, což vede k následnému sankcionování. Hranice, co je a co není delikvencí, je dána následným trestem. Přestupky, trestná činnost osob ve věku mladších 15 let, apod. patří do činů, které právě řadíme do delikvence [Fischer, 2009, s. 156]. „Kriminalitu můžeme [Fischer, 2009, s. 156] definovat jako výskyt chování, které je v dané společnosti trestné. Jedná se o souhrn trestných činů, které se v konkrétní společnosti vyskytují. Jedná se o činy a chování sankcionovatelné podle trestního zákona, a to jak zjevné, tak latentní.“ Druhy trestné činnosti [Kraus, 2010, s. 9]: „V zásadě bývá rozlišována: obecná kriminalita, do které patří především trestná činnost majetková, násilná a mravnostní, hospodářská (podvody, daňové úniky), jako zvláštní případy jsou posuzovány ohrožení veřejného činitele, trestná činnost páchaná na dětech a mládeži a trestná činnost páchaná dětmi a mládeží.“ konformismus Negativní deviace

norma

pozitivní deviace toleranční limit

4.1 LATENTNÍ KRIMINALITA (Tomášek, 2010, s. 72 - 73) uvádí nejzásadnější důvody a společné rysy, proč statistiky nejsou až tak pravdivé a více méně různorodé a navzájem s jinými zeměmi: „… stěží srovnatelné: Některé zločiny se odehrají, aniž by o nich kdokoli kromě pachatele věděl. Typicky je tomu tak u daňových podvodů či u deliktů spojených s porušováním autorského práva.

9

Jiné skutky sice mají očité svědky, ale ti si překročení zákona buď neuvědomí, anebo jsou vůči jednání, které se před jejich očima odehraje, tolerantní. Příkladem budiž podávání alkoholických nápojů mladistvým, k němuž vcelku běžně dochází v mnoha českých restauracích. Pro další trestné činy je příznačné, že není nikdo, kdo by se ve spojení s nimi cítil jako oběť, a měl proto zájem, aby se jimi zabývala policie. Poměrně často se tak děje u některých zločinů z oblasti drogové kriminality (toxikoman, kupující si dávku drogy netouží po tom, aby policie jeho dealera zadržela), stejně jako kriminality mravnostní (například dobrovolný sexuální styk mezi partnery, z nichž jednomu není zákonem stanovených 15 let). V jiných případech se oběť cítí deliktem poškozena, ale nemá dostatek sil a moci, aby skutek oznámila. Příkladem může být sexuální zneužívání dětí. Nikoli neobvyklé jsou také případě, kdy se oběť obává ponižujícího projednávání věci na policii či u soudu, eventuálně odsuzující reakce svého sociálního okolí. O takových zkušenostech hovoří některé ženy, které se staly obětí znásilnění. Oběť může s oznámením skutku váhat také proto, že ji k pachateli váže určitý vztah (jde například o jejího partnera, příbuzného nebo kamaráda), a jeho potrestání tak není v jejím vlastním zájmu. Někdy bohužel dochází k situacím, že navíc pociťuje strach z jeho pomsty, která by mohla po udání následovat. Některým obětem brání v ohlášení trestného činu fakt, že samy určitým způsobem překročily zákonné či společenské normy, a kontaktováním policie by ohrozily samy sebe. Týkat se to mimo jiné může zájemce o pouliční erotické služby, jehož okrade prostitutka. Existují lidé, kteří mají k policii natolik rozporuplný vztah, že se jakékoli spolupráci s ní principiálně vyhýbají, a to i v situaci, kdy se stanou obětí (spíše méně závažného) zločinu. Platí to zejména o mládeži vyznávající alternativní styl života (anarchisté, radikální ekologičtí aktivisté, fotbaloví výtržníci apod.). Za určitých okolností může oběť celou událost považovat za svou osobní záležitost a rozhodne se ji řešit sama, kupříkladu tím, že se pachateli pomstí. Část obětí se na policii neobrátí z toho důvodu, že škoda, která následkem zločinu vznikla, se jim jeví jako zanedbatelná. Mohou dokonce nabýt dojmu, že čas strávený na policejní stanici nejrůznějšími administrativními úkony by ve finále znamenal větší újmu. K takovým situacím samozřejmě dochází spíše u méně závažné kriminality.

10

Obdobně může být motivem poškozeného neoznámit trestný čin jeho malá víra ve schopnost policie cokoli s případem udělat. Stane-li se člověk obětí kapesní krádeže, spáchané v tlačenici v dopravním prostředku, jeho šance, že se s odcizenými předměty znovu setká, je mizivá. V představách mnoha občanů je za takového stavu kontakt s policií opět pouhou ztrátou času. Oběť si navíc může myslet, že policie se případem ani zabývat nebude, neboť řeší mnohem závažnější věci a na triviální delikty jí nezbývají síly.“

4.2 FAKTORY ZVYŠUJÍCÍ PRAVDĚPODOBNOST KRIMINÁLNÍHO A DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ Enrico Ferri vytvořil typologii zločinců rozčleněním na 5 kategorií: 1. rození zločinci (s vrozenými biologickými dispozicemi), 2. duševně nemocní zločinci (patologická motivace zločinnosti), 3. zločinci ze zvyku (kombinace vrozených dispozic a vlivu sociálního prostředí), 4. zločinci z afektu (zločin vznikl v afektu, žárlivosti, apod.), 5. příležitostní zločinci (sociálně podmíněná zločinnosti – situační okolnosti). Podle Ferriho přítomnost jednoho nebo více faktorů předurčují člověka k páchání trestné činnosti (tzv. kriminální situace). Smyslem trestních sankcí je „sociální ochrana“ před zločinem.“ (Kraus, Hroncová, 2007, s. 16) Z oficiálních kriminálních statistik lze souhrnně definovat 13 „pravdivých zjištění o zločinu“, které uvádí ve své knize [Tomášek, 2010, s. 23-24]: 1. „Zločiny páchají disproporcionálně více muži než ženy. 2. Zločinů se zdaleka nejvíce dopouštějí osoby ve věku 15-25 let. 3. Zločiny páchají spíše lidé, kteří nežijí v partnerském svazku, než sezdaní. 4. Zločin je především záležitostí obyvatel velkých měst. 5. Zločinu se více dopouštějí lidé, kteří často mění místo bydliště, a kteří žijí v lokalitách, kde ke změně obyvatel dochází. 6. Mladí lidé se silnou vazbou na školu se méně dopouštění zločinů. 7. Mladí lidé, kteří si kladou vyšší cíle v oblasti vzdělávání i zaměstnání, jsou méně často pachateli trestných činů.

11

8. Mladí lidé, kteří ve škole dosahují slabého prospěchu, se častěji dopouštějí zločinů. 9. U mladých lidí se silnou vazbou na rodiče je menší pravděpodobnost, že spáchají zločin. 10. Mladí lidé, kteří se stýkají s kriminálně závadovými vrstevníky, se sami často stanou zločinci. 11. Lidé, kteří jsou vnitřně silně přesvědčeni o potřebě dodržovat zákony, je sami spíše nepřekračují. 12. Pro muže i ženy platí, že pokud patří na samé dno společenské struktury (lhostejno, zda o takové situaci hovoříme v souvislosti s osobním socioekonomickým statusem, špatnými podmínkami v místě bydliště, nezaměstnaností či přináležením ke znevýhodněné etnické minoritě), je u nich typická vyšší míra kriminality pro všechny typy zločinů, s výjimkou těch, kde se chudým pro jejich spáchání nenabízejí vhodné podmínky. 13. Kriminalita vzrostla po druhé světové válce ve většině zemí, vyspělých i rozvojových. Jediným státem, kde to neplatilo a kde ve stejném období zločinnost zřetelně klesla, je Japonsko.“

4.2.1 BIOLOGICKÉ FAKTORY Pohlaví má souvislost s pácháním trestné činnosti, neboť muži se dopouštějí kriminálního a delikventního chování častěji než ženy (poměr 10:1 až 6:1) [Vágnerová, 2008, s. 807]. Důvodem je větší agresivita v jednání. Věk je dalším faktorem, který má význam v četnosti těchto jevů. Mladí lidé, především muži do 30 let tvoří největší skupinu osob ve výkonu trestu odnětí svobody. Dosažené vzdělání a sociální status ve společnosti hraje také důležitou roli. Kriminální recidivisté mívají nižší stupeň vzdělání, zároveň se ocitají i v nižších společenských vrstvách z hlediska žebříčku sociálního postavení. Výčet vybraných jevů, které souvisí s úrovní vzdělání dle údajů [Fischer, 2009, s. 162].

12

Přehled vzdělanosti vězeňské subkultury Prvověznění

Recidivisté

Nedokončená ZŠ

Dosažené vzdělání

6%

9%

Základní vzdělání

39 %

64 %

Vyučen

43 %

24 %

- z toho zedník

70 %

71 %

Úplné střední vzděl.

11 %

3%

1%

0%

Vysoká škola

Neopomenutelné je také hledisko demografické. Vícečetné je páchání trestných činů ve městech (5x více zločinů než na malých městech a na venkově) [Vágnerová, 2008, s. 808]. Vrozené dispozice rovněž mají vliv na určitý způsob chování. Dle odborníků, kteří studují chování kriminálních osob ve vztahu k jejich genetickému fondu, je tato oblast hodna širšího a hlubšího zkoumání. Existuje tzv. teorie „rozeného zločince“ (chyba přírody) více než sto let stará, kterou autor Cesare Lombroso později přepracoval na teorii „rozený delikvent“. Earnes A. Hooton porovnal více jak sto antropometrických rysů a dospěl k závěru, že existují jisté fyzické znaky, které delikventy odlišují od normální populace. Kretschmerova typologie osobnosti (astenik, pyknik, atletik). William H. Scheldon – vytvořil klasifikaci lidských typů, která patří k nejznámějším snahám o aplikaci různých typologií na deviantní jednání. [Kraus, Hroncová, 2007, s. 14 - 15] píše: „Scheldon na rozdíl od Kretschmera se opíral o fotografie lidských těl z různých stran a na základě toho dospěl ke třem konstitučním typům s rozdílným temperamentem i stupněm mentální úrovně. Endomorfní charakterizoval mělkostí a oblostí tvarů a přisoudil mu znaky pohodlnosti, oblíbenosti jídla a pití, společenskosti, družnosti. Typ mezomorfní (s výrazně muskulární a svalnatou stavbou těla) se vyznačuje jednáním bez zábran, agresivitou, zálibou v dobrodružstvích, výbušností, extrovertní orientací, jistou bezohledností, citovou labilitou. Poslední ektomorfní typ je synonymem křehkosti a lineárnosti tvarů, je vlastní hubeným lidem a pro něho je charakteristická senzitivnost, bystrost smyslů, rychlá reakce, introvertní orientace, chybí mu někdy sebeovládání.“

13

4.2.2 PSYCHICKÉ FAKTORY Porucha osobnosti (antisociální a sociální), porucha sexuální preference a mimo jiné i temperament delikventních a kriminálních osob významně ovlivňují četnost pravděpodobnosti výskytu sociálně patologických jevů. Psychické faktory vycházejí buď z psychiatrické, nebo psychoanalytické a behavioristické tradice. Podle Sigmunda Freuda je duševní život ovládán pudy a pokud je některý potlačován, může dojít ke konfliktu. Z Freudovy struktury (id, ego, superego) vychází i teorie Richarda L. Jenkinse, který rozdělil 3 typy struktury psychiky osobnosti. [Kraus, Hroncová, 2007, s. 17]: „Typ I – charakterizuje jako nesocializovaný agresivní, který se vyznačuje neposlušností, hlučností, tím, že používá násilí, má destruktivní sklony, jeho resocializace je velmi obtížná. Typ II – socializovaný agresivní je méně nepřátelský, není tak zjevně agresivní, rád se pohybuje v anonymním prostředí, objevuje se u něho záškoláctví, dopouští se krádeží. Je možná resocializace. Typ III – úzkostný představuje uzavřený, silně introvertovaný jedinec, který na vlastní vnitřní konflikty nedokáže reagovat jinak než neuroticky, záchvaty úzkosti, strachu a takové chování může rovněž nabrat podobu jednání deviantního. Později byl ještě připojen typ IV (H. C. Quayem) nezralý, který se vyznačuje hyperaktivitou, roztržitostí, nesoustředěností, je impulzivní, a může se tak často dostávat do konfliktu s normami.“ [Kraus, Hroncová, 2007, s. 18] uvádí Eysenckův model osobnosti člověka. „… psychologické vlastnosti vytvářejí určité syndromy, které mohou být charakteristické pro určitý okruh lidí. Jeho členění ve dvou rovinách (extroverze – introverze a emoční labilita – stabilita) umožňuje vytvářet různé varianty osobnosti. Takže např. emocionálně stabilní extrovert může být blízko deviantnímu chování svou bezstarostností, lehkomyslností a naopak extrovert nestabilní svou impulsivností, vzrušivostí, agresivitou.“

4.2.3 SOCIÁLNÍ FAKTORY Nejvýznamnější roli hraje prostředí rodiny, školy a vrstevníků, kteří mají rozhodný vliv na chování, jednání a smýšlení každé osoby. Výčet vybraných jevů, které souvisí s negativním vývojem osobnosti dle údajů [Fischer, 2009, s. 160 - 161].

14

Přehled vybraných anamnestických údajů kriminální subkultury Prvověznění

Recidivisté

Dětství v úplné rodině

60 %

56 %

Dětství v neúplné rodině

40 %

44 %

Částečná ústavní výchova

42 %

58 %

Pouze ústavní výchova

4%

3%

Fyzické týrání otcem

40 %

48 %

Fyzické týrání matkou

16 %

14 %

Otec bez autority

54 %

50 %

Alkoholismus v rodině

26 %

22 %

Trestná činnost u otce

19 %

28 %

Trestná činnost u matky

4%

5%

Trestná činnost u sourozenců

21 %

28 %

25 %

21 %

75 %

79 %

Pravidelná kontrola trávení volného času Nevhodná kontrola trávení volného času

Přehled funkčního zázemí u odsouzených Rodinné zázemí Funkční zázemí Bez zázemí

Prvověznění

Recidivisté

61%

21%

39%

79%

Durkheim vysvětloval sociální jevy (i negativní) sociálními příčinami. Pozornost věnoval tzv. sociální solidaritě, díky které se lidé sjednocují ve společnost. Objektivním ukazatelem je právo. Nízká úroveň dělby práce značí mechanickou solidaritu, moderní společnost je charakterizována organickou solidaritou. Pokud není solidarita v souladu s existující dělbou práce, dochází k růstu patologických jevů, které pak gradují do anomie. Durkheim je známý především pozorností, kterou věnoval sebevraždám. Vysvětluje důležitost prostředí, sociální tlak na osoby, u kterých se sebevražedné jednání vyskytuje. Erwin H. Sutherland [Kraus, Hroncová, 2007, s. 20]: „Vychází z představy, že kriminální jednání není v osobnosti samé (zděděno), ale je naučené v procesu komunikace s druhými, v procesu socializace. Takto se dá vysvětlit např. vysoký výskyt sebevražednosti v Japonsku, kde v kultuře tohoto národa je tento akt interpretován zcela jinak (jako jev odvahy, hrdinství) než v naší kultuře, v zemích poznamenaných křesťanstvím (hřích, projev zbabělosti, psychické poruchy).

15

Walter Miller tento proces kulturního přenosu spojuje především s rodinou. Podle něho se člověk stává deviantem tak, že od narození přijímá příslušné vzory takového chování od svých rodičů (případně příbuzných). Kriminogenní vzorce se podle něho objevují převážně v nižších společenských vrstvách.“ G. H. Mead je představitel tzv. symbolického interaktionismu. Podle něho zaujímá každý člověk ve společnosti určitou sociální roli. Je-li pak za své chování odsuzován, přijímá stigma, které pak promítá do svého jednání. Pokud dítě bude stále poslouchat, že za nic nestojí, že nic neumí, že skončí v kriminále, s touto rolí se ztotožní, přijme ji a je k této dráze předurčen.

4.2.4 POLYETIOLOGICKÉ FAKTORY Relativně nově pojaté teorie polyetiologické zkoumají sociálně deviantní chování. Díky novým poznatkům z genetiky, psychiatrie i dalších vědních oborů představitelé této teorie zdůrazňují kombinaci příčin bio-psycho-sociální povahy, tzn. shrnutí všech předchozích tří faktorů v jeden. Nejvýraznějšími představiteli tohoto přístupu jsou manželé Gleckovi. Jejich pohled nebyl jednostranným ale dávali do souvislosti více skutečností. Současná vědě právě vychází z polyetiologických přístupů a zdůrazňuje přítomnost endogenních a exogenních příčin: [Kraus, Hroncová, 2007, s. 23 - 24] „a) Endogenní příčiny. Jimi rozumíme všechny příčiny, které lze vystopovat v osobnosti samé. Ty mohou mít povahu biologickou (jedná se tedy o faktory geneticky dané a vrozené) nebo psychologickou (faktory osobnostní, které vytvořily v průběhu vývoje osobnosti). K osvětlení působení genetických dispozic přispěly především studie dvojčat porovnávajících výskyt určitého znaku mezi skupinou jednovaječných a dvojvaječných. Novější studie opřené o velké populační vzorky ukazují, že shoda v kriminálním jednání je dva až třikrát větší mezi jednovaječnými než mezi dvojvaječnými dvojčaty. Tato shoda se pohybuje okolo 35% (u dvojvaječných pouze 13%). To však znamená, že asi 65% jednovaječných dvojčat se v kriminálním jednání neshoduje a z toho plyne, že vliv prostředí má o něco větší váhu než vliv genetické zátěže. Dalším faktorem, který může přispět k deviantnímu jednání je syndrom LMD, dnes nazývaný syndrom hyperaktivity. Poslední poznatky ukazují, že projevy hyperaktivity nemizí v období dospívání, jak se dříve uvádělo, ale přetrvávají a mají charakter zvýšené impulzivity, agresivity a sníženého sebehodnocení. Nové studie uvádějí, že 16 – 30% mezi mladistvými trestanými tvoří právě hyperaktivní jedinci.“

16

U endogenních příčin hraje důležitou roli i snížený intelekt, který představuje určitý handicap v mnoha situacích. Především u násilných trestných činů a sexuálně zaměřených trestných činů jde o pachatele, kteří mají IQ na hranici nebo pod hranicí průměrné inteligence. Pohlaví též rozhoduje o tom, kolik mužů a žen předstoupí před soud. Také studie o chromozomálních změnách ukazují na to, že mohou vést k selhávání v zátěžových situacích. b) Exogenní příčiny Exogenní příčiny působí z vnějšku. Jedná se především o podněty, které se objevují v rodině, jelikož je hlavním činitelem ovlivňujícím základní vzorce a modely jednání a chování. Dalšími činiteli jsou škola, parta, vrstevnické skupiny, média. Všechny uvedené teorie, faktory je možné shrnout do následujících základních typů [Kraus, Hroncová, 2007, s. 28]: „Prvý bývá označován anglickým termínem Kinds-of-people neboli existují určití lidé, kteří mají tendenci volit chování mimo normy bez ohledu na životní situace. Koresponduje v zásadě s biologickými teoriemi. Druhý situační jakoby obráceně předpokládá, že každý v určitých životních situacích (navozujících sociální deviace) může být potencionálně deviantně jednajícím. Odpovídá sociologickým přístupům. Pohled konjunktivní spojuje oba předcházející typy v tom smyslu, že v určitých (ohrožujících, rizikových) situacích určití lidé se chovají určitým (deviantním) způsobem. Tento typ je v souladu s teorií polyetiologickou, tedy přístupem multifaktorovým, který odpovídá současnému vědeckému poznání.“ Vězeňský argot (příklady) Amina

Amnestie

Bengo

Dozorce

Mukl

Vězeň

Díra

Samovazba

Ranec

Vysoký trest

Pro zajímavost: [Tomášek, 2010, s. 33] uvádí, že zločin je ústředním tématem čtvrtiny až třetiny všech vydaných románů. Dále přibližně jednu pětinu tvoří filmové produkce ryze kriminální, cca polovina filmů pak kriminální prvek obsahuje. V televizi se neobejde bez zločinu ani zábava, to platí zhruba v jedné čtvrtině veškerých programů.

17

Srovnání názorů občanů ČR 10

63

7

33

6

26

7

16

Peněžitý trest

6

Uvěznění

38

14

57

8

Obecně prospěšné práce

8

Podmíněný trest

66

12

Projekt ICVS (Mezinárodní výzkum obětí trestné činnosti) zjišťoval zkušenosti občanů se zločinem. V časové řadě je možné sledovat mínění respondentů. Kasuistika k projektu ICVS (výsledky od respondentů – viz graf): Navrhněte trest pro jednadvacetiletého pachatele, který je již podruhé odsouzen za vloupání. Tentokrát odcizil barevnou televizi. Zvolte vhodnou formu potrestání, a to z variant peněžitý trest, obecně prospěšné práce, podmíněný trest odnětí svobody nebo nepodmíněný trest odnětí svobody, event. jiný trest. Zajímavost: Projekt proběhl v roce 2005 ve 32 zemích celého světa. V průměru by pachatele stejně charakterizovaného skutku za mříže poslalo 33 % respondentů, ve většině evropských zemí dokonce daleko méně (např. 12 % Švýcarsko, 13 % Francie a Rakousko, 15 % Finsko). Česká republika se „naladěním“ svých obyvatel vzdálila svým zeměpisným sousedům, a naopak se přiblížila zemím, jako je Mexiko (70 %), Hong Kong (58 %) nebo Turecko (53 %). [Karabec, 2010, s. 214] Česká republika – statistické údaje dle výkazu kriminality za období leden – prosinec 2010 dle Policejního prezídia ČR: Vybrané ukazatele kriminality za rok 2010 800

celkem

700

objasněno

Počty

600 500 400 300

586

200 100 0

173

493

727

582

729

589

158

vraždy

znásilnění

18

týrání

pohlavní zneužívání

Další údaje dle výkazu dostupného na stránkách Policie ČR za rok 2010: Název

Celkem

Objasněno

Krádeže vloupáním

58 758

52 659

Krádeže prosté

126 311

113 912

4 962

3 246

203 717

181 848

Podvody Majetkové činy celkem

Jiné členění dle [Straus a kol., 2006, s. 59 - 64] Determinace (podmíněnost) způsobu páchání trestných činů Objektivní determinanty (společenské podmínky- historické tradice, náboženské a jiné zvyklosti, předmět útoku, vztah mezi pachatelem, předmětem útoku, obětí a místem činu, místo činu a podmínky na něm, čas páchání trestného činu, dostupnost nástrojů, zbraní a dalších podmínek, existence spolupachatelů). Subjektivní determinanty (tělesné – somatické – vlastnosti pachatele, psychické a motorické vlastnosti pachatele, věk pachatele, pohlaví, předchozí kriminální zkušenost pachatele, vzdělání pachatele a jeho pracovní kvalifikace).

4.3 PREDELIKVENCE, PREKRIMINALITA Dětská delikvence týkající se věkové kategorie dětí do 15 let. Typickým znakem dětské delikvence je skupinovost, malá připravenost i promyšlenost. Jde o činy páchané převážně spontánně, méně často jde o plánované a předem připravené akce. Nežádoucí aktivity těchto jedinců (skupin) jsou směřovány převážně proti majetku, jde i o nežádoucí jednání ve spojení s drogovou závislostí, méně často se pak setkáváme s násilnými činy.

19

4.4 SPECIFIKA TRESTNÉ ČINNOSTI MLÁDEŽE Způsob páchání trestné činnosti mládeže je věkem pachatelů výrazně determinován (psychickým vývojem, somatickým vývojem, vlastnostmi, zkušenostmi). Specifika trestné činnosti mládeže oproti dospělým jiný hodnotový systém, častější páchání trestné činnosti ve spolupachatelství a ve skupině, nedokonalost v přípravě trestné činnosti (bez plánování, vhodných nástrojů k páchání trestné činnosti), typická neúměrná tvrdost vykazující znaky devastace, ničení a znehodnocení předmětů či zařízení), velmi časté je konání trestné činnosti pod vlivem alkoholu, návykových látek zvyšujících agresivitu, emoce převládají nad rozumem, při recidivě použit stejný styl, postupy, modely z předcházejících činů, při potřebě alibi se mladiství orientují na osoby ze skupiny, do níž patří, svěřování se přátelům a známým o přípravě a spáchané trestné činnosti, odcizení předmětů dle věku pachatelů (auto, oblečení, zbraně, nože, alkohol, cigarety, léky), oproti dospělým jsou méně trpěliví a věci si rozdělují velmi brzy mezi sebou, atd. Trestná činnost mladistvého je posuzována nejčastěji ze tří hlavních úhlů: 1. Jestli je delikventní jednání mladistvého výsledkem jeho individuálních zvláštností (genetické vybavení) nebo výsledkem socializace (rodina, vrstevníci). 2. Jestli se osobnost a její projevy výrazně liší od společenského normálu. 3. Jestli lze u mladistvého ovlivnit jeho další život (osobnost), jednání ve smyslu neopakování trestné činnosti. Současná situace kriminality mládeže, jejího podílu na dalších sociálně patologických jevech (prostituce, hazardní hry, drogy, potulka, rasismus, sekty,…) je značným společenským problémem a je nutné přistoupit k radikálnímu společenskému řešení těchto problémů včetně důrazných preventivních opatření.

20

4.5 KRÁDEŽE Krádeže jsou obecně chápány jako neoprávněné přisvojení si cizích věcí či hodnot. Právní řády všech zemí krádež hodnotí jako trestný čin. Některé formy přisvojení cizího majetku mohou být v některých obdobích či společnostech zákonem či zvykovým právem tolerovány či dokonce podporovány (konfiskace, válečná kořist). Často se pojmy krádež a loupež sjednocují a berou se za synonyma. Loupež je taktéž trestný čin, kterým ale pachatel usiluje o získání cizí věci násilím či pohrůžkou okamžitého vykonání násilí. Slangově bývá loupež označována jako „elpaso“. Loupež je třeba odlišovat od trestného činu krádeže vloupáním. Při takové krádeži se pachatel také zmocňuje cizí věci, avšak činí tak bez předchozího působení na poškozeného. Vloupání znamená, že vnikne do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly. V tomto směru pojmy krádeže vloupáním a loupeže bývají v běžném jazyce a ve sdělovacích médiích zaměňovány, stejně tak jako označení pachatelů takových trestných činů (pachatel loupeže je lupič a pachatel krádeže je zloděj).

4.6 VRAŽDY Vražda je dle trestního zákona (část II, hlava VII.) charakterizována jako úmyslné usmrcení jiné osoby. Ve druhém odstavci jsou vyjmenovány případy kvalifikované skutkové podstaty, pro které je stanoven přísnější trest. Pachatelem vraždy může být kdokoliv, zavinění je ve formě úmyslu (přímý i nepřímý) a jednání pachatele spočívá v konání i v opomenutí takového chování. Objektem, proti kterému pachatel útočí je lidský život a zdraví. Zvláštním případem vraždy je vražda novorozeného dítěte matkou. Jediným pachatelem je zde matka, její jednání je časově podmíněno (doba při nebo těsně po porodu) – mírnější trest. Lidský život a zdraví jsou jedny z nejdůležitějších společenských hodnot a jejich ochranou se zabývá řada norem a dokumentů. Základní ustanovení jsou obsažena v Listině základních práv a svobod: každý má právo na život, lidský život je hoden ochrany již před narozením, nikdo nesmí být zbaven života, trest smrti se nepřipouští. Každá spáchaná vražda má negativní ohlas. Její následky nejsou jen primární (smrt člověka), ale mezi druhotné následky patří psychická traumata příbuzných a svědků, zničení rodinných a manželských svazků, pocity nebezpečí a strachu a další škody.

21

V poslední době je alarmující zvyšující se brutalita útoků, surovost činů a měnící se motivy činů. Zastrašující je také nárůst počtu nájemných vražd a snižující se věk pachatelů této trestné činnosti. Všechny tyto údaje jasně vedou k dedukci, že se zhoršují mezilidské vztahy a zvyšují se sociopatické faktory. Prevence u násilných trestných činů je však velmi obtížná. Pozn.: 10 – 15 let potrestání odnětím svobody – vražda 12 – 15 let nebo výjimečný trest – vražda dvou nebo více osob, zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, pokud je opětovná, pokud je spáchána na těhotné ženě či na osobě mladší 15 let, na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci, na jiném pro jeho rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je bez vyznání, v úmyslu získat majetkový prospěch nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

4.7 ZNÁSILNĚNÍ Společnost za mnoho let prošla obrovský kus cesty, co se týká této problematiky. Od počátku, kdy ženám nebyla přiznána duše a byla chápána spíše jako majetek, kořist, válečná trofej nebo stroj k plození dětí, až po současnou snahu hájit zájmy a rovnoprávnost ženy i ve sféře tak složité problematiky, jako je lidská sexualita. Znásilněné však nejsou pouze ženy, ale velmi často jsou to děti (dívky i chlapci) a také muži. Tvrdí se, že muži nemohou být proti své vůli zneužiti i díky své fyzické síle, ale i přesto muži tvoří 7 – 10 % znásilněných, bez ohledu na sexuální orientaci. Také neplatí předpoklad, že muž, který znásilní jiného muže je homosexuál, neboť sexuální touha při znásilnění obvykle nehraje roli. Mnoho kriminologů považuje znásilnění za typický vztahový delikt, přičemž někteří uvádějí, že až 70 % těchto činů je spácháno pachatelem s úzkým vztahem k oběti. [Kovář, 2008, s. 111]: „V těchto případech mají napadené ženy tendenci vyhýbat se nahlášení, a tedy i kriminalizaci na nich spáchaných sexuálních agresí. Neochota oznamovat tento trestný čin policii může souviset s nedostatečným sebevědomím žen, s přežívajícími mýty o podílu oběti na trestném činu, se sociální stigmatizací oběti znásilnění atp.“ I když se obětí sexuálního násilí (znásilnění) může stát každý, lze přeci jen vytipovat rizikové skupiny žen, u kterých je předpoklad rizika znásilnění vyšší než u ostatních. Jedná se o tyto skupiny: zdravotně postižené osoby, osoby provozující prostituci, gravidní ženy. Při znásilnění jde často především z hlediska pachatele o získání moci, nikoli o sex (prokázáno řadou studií). Znásilnění je využíváno jako zbraň, která má pokořit a způsobit druhému bolest.

22

Jedná se o násilný čin, zbraní je v tomto případě sex. Zásadní motivy pro znásilnění jsou vztek, sadismus, siláctví. Argumentace, že jde ve znásilnění primárně o sex, má za účel podpoření dalších mýtů a stereotypů, které znevažující postavení osoby, která si znásilnění prožila na vlastní kůži. Většina znásilnění bývá předem promyšlena (ovšem nemusí být vybrána konkrétní oběť), nejedná se tedy o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno. Existují samozřejmě i výjimky. Znásilnění ženami je vzácné, není však vyloučené. Pokud skutečně znásilní jinou osobu žena, obvykle má stejné motivy jako muž. Ženy znásilňují děti, jiné ženy i muže. Pokud si vyberou fyzicky silnější oběť, mohou jednoduše použít zbraně či využít početní převahu.

4.8 OBCHODOVÁNÍ S LIDMI Obchodování s lidmi můžeme nazvat novodobým otroctvím, je celosvětově rozšířený fenomén. Jeho výskyt podporují především nerovnováha mezinárodních ekonomických vztahů, chudoba, tolerance k porušování lidských práv a politická nestabilita v zemích původu, nedostatečná informovanost veřejnosti i obětí a nedostatečné právní vědomí, posunutý systém hodnot ve společnosti, přílišná orientace na principy tržního chování a mýtus lehkého a pokojného života v bohatších zemích, vysoká poptávka po levném, prodejném sexu a po levné pracovní síle v cílových zemích a často i nejrůznější formy genderové či rasové diskriminace. Přesné statistické vyjádření rozsahu tohoto problému není snadné a odhady počtu obětí se značně liší. Každopádně je jasné, že se jedná o jednu z nejvýnosnějších forem mezinárodního organizovaného zločinu, která přináší organizátorům zisky srovnatelné se zisky z nelegálního obchodu s drogami nebo zbraněmi. Také zde hrozí menší riziko, že pachatelé budou odhaleni a potrestáni, neboť využívají bezmocného postavení, ve kterém se oběti často ocitají (nelegální pobyt na území cizího státu). Obchod s lidmi proto rovněž znamená závažné porušování lidských práv. V České republice byl nárůst obchodování s lidmi zaznamenán ve spojitosti se specifickou migrační situací po pádu železné opony na počátku 90. let minulého století. Nejrizikovějšími lokalitami jsou severní a západní Čechy, pohraničí, severní Morava, Praha a Brno. Potenciální oběti obchodování s lidmi jsou vyhledávány mezi osobami nespokojenými s výdělkem, v obtížných životních situacích a ženami provozujícími prostituci. U nezletilých je pak navíc využívána jejich vyšší bezbrannost a naivita. Hlavními cílovými zeměmi v obchodu s českými ženami jsou zejména Německo, Rakousko, Itálie, Francie, Španělsko, Nizozemsko, Švýcarsko, Belgie a USA.

23

4.9 KRIMINALITA BÍLÝCH LÍMEČKŮ Kriminalita bílých límečků vznikla jako protiklad pojmu zločiny modrých límečků, který označoval trestnou činnost běžných narušitelů zákona. Kriminalita bílých límečků znamená protiprávní jednání osob, které působí zejména ve státním a správním aparátu, u představitelů podnikatelských institucí, kde přichází do styku s údaji, ke kterým se běžný občan prakticky nedostane. Tento pojem zahrnuje např. zpronevěru, zneužití informací, daňové podvody, pojišťovací podvody, spekulace s nemovitostmi, výrobu a prodej nebezpečných produktů, apod. Největším problémem, který je spojen s touto kriminalitou je velice malé procento odhalení pachatelů takového jednání. Z výzkumných šetření vyplývá, že lidmi, kteří se dopouští protiprávního jednání jsou především osoby ze střední vrstvy. Dalším faktorem bránícím odhalení trestného činu je velmi obtížná možnost kontroly byrokratů a představitelů jednotlivých institucí. Škody způsobené bílými límečky jsou řádově mnohem vyšší, než škody způsobené běžným kriminálním jednáním. Skrytý a nenásilný charakter (toto jednání není zaměřeno proti životu, zdraví lidí) vzbuzuje v široké veřejnosti zdání, že se vlastně nejedná o závažné porušení práva, nicméně v důsledku může být pro fungování sociálního řádu daleko závažnější a nebezpečnější. S kriminalitou bílých límečků je úzce spojena i trestná činnost lidí, tzv. mocných, kteří vlastní státní moc, eventuálně se podílí na její distribuci ve společnosti. Jedná se o protiprávní chování vládních představitelů, státních úředníků, poslanců, členů politických stran (korupce, zneužívání informací), příslušníků soudů, prokuratury a policie.

4.10 ORGANIZOVANÝ ZLOČIN V organizovaném zločinu působí profesionální zločinci, kteří používají obdobný styl práce jako odborníci v legální sféře. Dřívější podobou tohoto typu kriminality byly především rodinné gangy, které v současné době ustupují do pozadí. Zároveň však dochází k většímu prolínání organizovaného zločinu s kriminalitou bílých límečků. Společně s otevřením hranic přerůstá lokální charakter organizovaného zločinu v mezinárodní.

24

Jak uvádí Policie ČR, má na našem území organizovaný zločin tuto podobu: výroba, pašování a distribuce drog, daňové podvody, útok na státní majetek, organizování prostituce a obchod s lidmi, organizování nelegální migrace, padělání měny, zboží a porušování autorských práv, praní špinavých peněz, vydírání, korupce, padělání, mezinárodní obchod se zbraněmi a výbušninami, organizované krádeže automobilů, bankovní podvody a loupeže. Cílem organizovaného zločinu, dle informací Policie ČR, je: „dosažení maximálního zisku při vynaložení minimálních nákladů, a to zisku nejen materiálního, ale například i ve formě společenského, ekonomického a politického vlivu. Organizovaný zločin tedy představuje mimořádná bezpečnostní rizika, ohrožující stabilitu světového hospodářského a politického systému.“

25

5 OBĚŤ TRESTNÉHO ČINU Žádná oběť není spokojena s výší rozsudku, která padne na konci soudního líčení. Je však patrné to, že pokud se oběť mohla účastnic vyšetřování a projednávání případu u soudu, snáze akceptuje i výsledek. Většinou však žádný trest nenapraví prožité trauma a nevrátí situaci a čas zpět. „Obětí je minimálně tolik, kolik je trestných činů, které byly spáchány, bez ohledu na to, zda byly vůbec evidovány a vyšetřovány. Ročně je v České republice evidováno kolem 400 tisíc trestných činů. Obětí násilného trestného činu se tudíž stává minimálně 5% populace“ [Vágnerová, 2008, s. 832]. „Trestný čin je pro oběť pouze počátkem, úvodním dějstvím. Startuje automaticky následující nutné pochody. Jde o celý proces, který nazýváme viktimizací“ [Čírtková, Vitoušová a kol., 2007, s. 12]. Viktimizace má dvě fáze, a to primární a sekundární.

5.1 PRIMÁRNÍ VIKTIMIZACE Jedná se o proces, ve kterém se člověk stává obětí trestného činu (svévolná událost, nenadálá událost, krizová událost). Kasuistiky [Čírtková, Vitoušová a kol., 2007, s. 13, 15]: „17letou dívku vlákal pachatel pod záminkou do svého vozidla a odvezl ji na okraj Prahy. Tam zastavil, začal vést sexuální řeči a pokoušel se ji přimět k sexuálním aktivitám. Vyděšená dívka začala plakat. Pachatel ji pustil z auta a odjel. Ještě po dvou letech vidí dívka pachatele jako ve filmu vždy, když si ulehá ke spánku. Vnitřní obraz pachatele zahání tím, že po něm hází polštář.“ „Poštovní doručovatelka byla při pravidelné pochůzce přepadena neznámým pachatelem v momentu, kdy vkládala dopisy do schránek. Při potyčce s ním byla lehce zraněna nožem. Po krátké pracovní neschopnosti se vrátila na pracoviště. Po marných pokusech pracovat jako dříve to vzdala. Byla u ní diagnostikována posttraumatická stresová porucha (PTSP).“ Trestný čin způsobuje u oběti ztrátu iluze spravedlivého světa, ve kterém se odehrávají nevysvětlitelné události, oběť přestává důvěřovat druhým a zažívá neustálý a silný strach. Zároveň ztrácí i kontrolu nad možností ovlivnit běh životních osudů, pociťuje bezmoc a marnost nad vším. Oběti pozbývají pocit sebedůvěry, důvěry ke svému okolí, mají pocit zneuctění, přichází často o jistoty, je narušen pocit jejich vlastní autonomie.

26

5.2 SEKUNDÁRNÍ VIKTIMIZACE Jedná se o proces, který je sice velmi častý, nikoliv však povinný. O sekundární viktimizaci lze hovořit, pokud je trestný čin zveřejněn či jinak oznámen a oběť je nadbytečně zraňována. Kasuistiky [Čírtková, Vitoušová a kol., 2007, s. 17]: „Rodiče zavražděného dítěte se z regionálního tisku dozvěděli detaily o vraždě a utrpení jejich syna před smrtí. Před těmito údaji je orgány činné v trestním řízení doposud chránily a mezitím konzultovaly s odborníky, jak a kdy citlivě sdělit to, co by rodiče vědět měli.“ „V případu sexuálního zneužívání 14leté dívky trenérem ve sportovním oddíle potvrdily dvě členky fakt zneužívání. Zato byly ostatními trenéry verbálně osočeny a následně z oddílu vyloučeny. Obě mladé dívky se vybranému sportu věnovaly od útlého dětství. Současně byla osočována oběť i její rodina.“ Nutnost setkat se „se svým pachatelem“, tendence ke stigmatizaci oběti nebo-li očerňování oběti, fascinace či přímo okouzlení zločinem ze strany okolí, to vše patří do konkrétních dalších původců sekundární viktimizace. Problém často nastává také u oběti, je-li zaskočena průběhem výslechu ze strany orgánů činných v trestním řízení nebo při soudním procesu. Spáchání trestného činu pro oběť i blízké členy rodiny často znamená i změnu rytmu života, společně jsou nuceni řešit nové a nové situace, dostávají se mnohdy i do závažných finančních a sociálních tísní. Tzv. sekundární rány vznikají při zraňování oběti a jsou často krutější než rány primární. U oběti vznikají pocity nespravedlnosti, nedůstojnosti a izolace. [Čírtková, Vitoušová a kol., 2007, s. 25] popisují okolnosti trestného činu: „Výzkumy, ale i zkušenosti z péče o oběti naznačují, že klíčovou roli pro výsledný dopad trestného činu mají následující okolnosti: stupeň či míra násilí ukrytého v kriminálním činu, stupeň či míra ponížení či pošpinění oběti, hodnocení vlastního chování v průběhu činu, chování ostatních na místě incidentu.“ Viktimizace představuje stresující situaci, která ze strany oběti je nepředvídatelná a nenadálá. Je více méně nemožné se na ni předem připravit, těžko se s ní oběť rozumově vypořádává a je prakticky nemožné se této události vyhnout. Oběť prochází třemi fázemi újmy, je to stádium šoku, stádium hojení a poslední stádium konečné adaptace.

27

Při závažném trestném činu se u obětí kriminality rozvíjí i posttraumatická stresová porucha (PTSP), která se projevuje nejčastěji velkou potivostí, třesem, nevolností, nespavostí. Často PTSP přichází až po delším časovém období od krizové životní události. Není proto výjimka, že se objeví až po X měsících či letech od trestného činu. Vedle syndromu oběti (viktimizace bez ohledu na spáchaný trestný čin) existují i specifické syndromy viktimizace (syndrom obětí znásilnění, syndrom týrané ženy, syndrom týraného a zneužívaného dítěte, syndrom obchodovaných obětí). Dle [Vesecká, Chromý, 2009, s. 113 - 114]: „Neochota oznámit trestný čin je dána z toho důvodu, že dotčená oběť se na něm nějakým způsobem podílela, anebo alespoň to takhle vnímá. Mohou se dostavit pocity viny, že svým jednáním přispěla ke vzniku způsobeného následku. S tím se setkáváme u pohlavně zneužívaných dívek, které si ex post vyčítají ‚provokativní‘ vystupování a chování vůči pachateli, třebaže odpovědnost leží na pachateli, kterého ke spáchání takového činu nic neopravňuje. Rovněž může být přítomna obava a stud z reakce okolí. Zejména mladiství se usilovně snaží zbavit nálepky nedospělosti, s tím je podle jejich názoru v rozporu to, že ‚umožnili‘ na sobě spáchat trestný čin.“ Mezi pachatelem a obětí může existovat vztah, který posiluje zájem na utajení činu. Oba těží z „výhod“, které předmětný čin přináší, přičemž ve skutečnosti tyto „výhody“ nemusí být a nebývají totožné. Mezi obětí a pachatelem může existovat blízký vztah, jako příbuzenství, přátelství, sousedství apod. Oběť může být na pachateli závislá, jak materiálně, tak citově. Poškozené osoby mohou mít snížené kompetence jak řešit případy trestné činnosti proti nim namířené. Fyzická dispozice se jeví být jako důležitá zejména v případě potřeby postavit se na odpor proti útoku vedenému na tělesnou integritu. Často oběť nedokáže sama vyřešit vnitřní konflikt spojený s oznámením trestného činu, svěřuje se s ním blízkým osobám, které žádá o radu, nebo je zkrátka jen informuje o tom, co se stalo. Nadto dotčená osoba nemusí být v konkrétním případě ani schopna rozpoznat že jde o jednání, které není z hlediska sociálních norem konformní, natož že je v rozporu s normami trestního práva. Ale i v případě, že jsou si této skutečnosti vědomi, mohou s ohledem na uvedený vztah k pachateli upřednostnit volbu, že čin raději strpí (resp. neoznámí), než aby museli zakročit ke změně dané situace (např. ze strany pachatele hrozí odplata). Pravidlo respektování lidské důstojnosti oběti, citlivosti a korektnosti platí pro práci na místě činu, při kontaktu s obětí i pro zveřejňování záběrů z místa činu a publikování informací o obětech. [Vymětal, Vitoušová a kol., 2008, s. 18]

28

6 PACHATEL TRESTNÉHO ČINU Pachatel trestného činu je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná. „Představa o absolutní, zásadní a trvalé odlišnosti osobnosti pachatele od nekriminální většiny je překonaným mýtem forenzní psychologie a kriminologie“ [Čírtková a Červinka, 1994, s. 154] Dle [Záhorská, 2007, s. 43 - 44] bylo vytvořeno statistickým zpracování 8 typů odsouzených – „z hlediska osobnosti pachatele: 1. socializovaný odsouzený kooperativní, asertivní, anxiózní (psychická tenze, úzkost, strach), dynamický; 2. agresivní psychopat: agresivně se prosazující, hostinní agresor, agresivní schizoid (schizoidní psychopat), u pachatelů je trestná činnost zakotvena spíše v osobnostních než v situačních faktorech; 3. konformní moron: trestná činnost je u nich snáze odhalitelná, bývají nejslabším článkem; 4. nezdrženlivý, nezvladatelně puzený: u těchto pachatelů je typická dynamičnost, touha po vzrušení, uspokojení, fascinace okamžikem, kriminální prognóza je spíše nepříznivá; 5. neurotický: s hysterickými rysy, asertivní, neuroticky se odreagovávající, nízká míra kriminální recidivy; 6. hostinní: hlavně násilná kriminalita, méně akceptuje trest;

29

7. podrobivý: dynamický, vzrušivým, inhibovaný (pasivní), utlumený, přejímá normy skupiny, snadno manipulovatelný; 8. anxiózní manipulátor: obtížná resocializace, velká zdatnost manipulace. Typ 1., 5. a 8. je charakterický pro prvovězněné pachatele a typ 3., 4. a 7. pro recidivisty.“ Mechanismy trestního jednání pachatele: [Kraus, 2010, s. 9] 1. nevědomé (pachatel se ho dopouští, aniž si uvědomuje, že je v rozporu s platnými zákony. 2. vědomé (aberantní jednání): a) pachatel se nedokáže ovládnout, jedná v afektu, b) pachatele převládá vidina zisku, výhod, které mu protiprávní jednání přinese, c) pachatel jedná pod tlakem (např. chudoby, vydírání apod.), d) pachatel jedná pod vlivem alkoholu, drog, jedná se o psychicky narušenou osobnost apod.

30

7 PROSTITUCE Prostituce je poskytování sexuálních služeb (manuální stimulace, orální sex, pohlavní styk, anální sex) za úplatu nebo jinou protihodnotu. Prostitutka (společnice) / prostitut (gigolo) nabízí služby různými způsoby, např. přímo na ulici, v nevěstincích, barech a nočních podnicích. Prostituci organizuje kuplíř.

7.1 DĚJINY PROSTITUCE DO OBDOBÍ RENESANCE [Vaníčková, 2007, s. 12] uvádí, že: „První formy prostituce vyrašily na základě sexuální přírodní pospolitosti úsvitu lidské historie. V komunitě žily děti, které neznaly své otce, často i matku, rodiče neznali své děti a nedělali rozdíly mezi vlastními a nevlastními dětmi.“ První prostitutka byla kněžka. První zmínka o ní je v eposu o Gilgamešovi. „Teorie, o tom, že prostituce je nejstarší řemeslo na světě, je pouhé úsloví vzniklé z nepřesné definice prostituce a promiskuity, nerespektující sociální uspořádání rodiny a společnosti. Ve staré kolébce lidstva panoval u Babyloňanů jeden zákon, který říkal, že každá domorodá žena se musí jednou za život odebrat do Venušina chrámu a tam se oddat cizinci. Žena, která sem jednou přišla, nesmí odejít dříve, dokud jí některý cizinec nevloží do dlaně či nevhodí do klína peníz a pak s ní tělesně neobcuje“ [Vaníčková, 2007, s. 13]. Příklad z Babylonu se rozšířil na ostrov Kypr, dále do Asie, Afriky i Persie. Jedná se o druh prostituce, tzv. posvátné. Existovala i prostituce pohostinná, která byla součástí pohostinnosti k bližnímu a znamenala to, že kdokoliv překročil práh domu, měl podobná práva jako pán domu, tzn. i na ženu. První státní veřejný dům byl vybudován v Řecku a jeho cílem bylo chránit řecké ženy a dívky. Pohostinná prostituce časem vymizela, posvátná však vedla k legalizaci prostituce. První údaje o zřízení legální prostituce lze spatřit v období 530 l př. n. l. Každá desátá žena byla v té době prostitutka. Řecku patří i prvenství v tom, že zde vznikly první školy, které vyučovaly umění prostituce a zasvěcovaly do tajů řemesla. Starší prostitutky školily ty mladší. Jak uvádí [Vaníčková, 2007, s. 14 - 16] ve starém Řecku se vytvářely různé kategorie prostitutek. Vysoké společenské postavení měly hetéry, které lze v dnešní době připodobnit k luxusní kategorii prostitutek, které kromě sexuálních služeb nabízejí i dokonalé služby společenského doprovodu a partnerství. Druhou kategorií byly tzv. auletridy, které ovládaly umění taneční či hudební.

31

Auletridy lze přirovnat k dnešním ženám z erotických klubů. Třetí formu představovaly deikridy, které pracovaly nejčastěji pro veřejný dům, vystavovaly se na odiv mužům. Pokud měly děti – děvčata, často je pak samy vedly ke stejnému řemeslu. Mužští prostituti byli označováni jako hetairekos. Byli to otroci, kteří si vydělávali na obživu. Prostituce se vyskytla již v mýtu o vzniku Říma. Remuse a Romuluse, které vychovala vlčice, přinesl pastýř své ženě, která si vydělávala peníze pro sebe a chlapce svým tělem. Řím se od ostatního světla lišil tím, že s mužskou prostitucí zacházel stejně jako se ženskou. [Vaníčková, 2007, s. 17] píše: „Ve starověku existovala prostituce na objednávku dokonce častěji, nežli je tomu dnes a všechny významné hetéry, konkubíny, lorety, kurtizány, metresy byly používány státníky k ovlivnění jiných státníků.“ Ve starověku vzniklo právní zabezpečení pro osamělé prostitutky a prostituty, zakázalo se zaměstnávat nezletilé děti v nevěstincích. Středověk je chápán jako doba bez morálky, prostituce měla větší rozsah než kdykoliv předtím a kdykoliv potom. Rozšířené byly veřejné domy, které byly snad na každém rohu. Pozdní středověk znamenal také násilí. Běžným fenoménem bylo skupinové znásilnění. Morální obrození nastalo po vlně epidemie syfilis, která měla vliv na zdiskreditování prostituce. Renesance znamenala změnu v chování k ženám, určité úcty, kterou projevovali muži ke kurtizánám. Kurtizány se staly i představitelkami ženského ideálu.

7.2 SOUČASNÉ POJETÍ PROSTITUCE [Kraus, Hroncová, 2007, s. 231] dělí prostituci dle více kritérií: ženská, mužská, dětská. Prostituce může mít podobu: veřejnou a legální, neveřejnou, skrytou, nejčastěji nelegální. Formy prostituce: heterosexuální, homosexuální. Dále [Kraus, Hroncová, 2007, s. 231 - 232] ve své knize uvádí dle Chmelíka – 5 základních forem, a těmi jsou:

32

1. privátní prostituce – Jde o prostitutky s a relativně stálou klientelou. Tato prostituce ženami a muži, kteří jsou schopni klienta vat a doprovázet při jeho společenských a na veřejnosti.

vlastní malou je vykonávána i reprezentopovinnostech

2. hotelová prostituce – Je podobná kategorie jako privátní prostituce, ovšem klientela je v tomto případě stabilní. Společenská úroveň prostituujících se odvíjí od kategorie hotelu a klientů. Jde většinou o osoby s dobrým vystupováním, které ovládají zpravidla jeden světový jazyk. Klientelu tvoří cizinci. Na této formě profitují i další osoby (taxikáři, recepční, hotelový personál). 3. bytová prostituce – Jde o poměrně širokou škálu prostituujících osob, které vykonávají prostituci ve vlastních bytech. Pásákem je velmi často manžel nebo otec (dětská prostituce). Doprovodným jevem bývá i majetková trestná činnost (okradený zákazník), nebo i ohrožování mravní výchovy mládeže (prostituce za přítomnosti dětí). 4. barová prostituce – Tento druh prostituce je typický pro různé sex-bary a erotické podniky. Prostitutkami jsou obyčejně cizinky, které prostituují velmi často z donucení. Tento druh je spojený s obchodováním se ženami, násilím, vydíráním i trestným činem znásilnění, ke kterému dochází u žen, které byly k prostituci zlákané podvodem. 5. pouliční, silniční a dálniční prostituce – Nejproblémovější forma prostituce. Věková kategorie prostituujících osob je obvykle nízká, stejně i jako jejich intelektuální úroveň a stupeň vzdělání. Často jde o osoby mentálně zaostalé, sociálně nevyspělé, obvykle závislé na drogách. U této formy je velmi vysoké riziko přenosu pohlavních chorob. Typický je rychlý, anonymní a nejlevnější sex jakéhokoliv druhu. [Kraus, Hroncová, 2007, s. 232] dělí prostitutky na tyto typy (dle Kolenčíka): profesionálky – pravidelně vykonávají prostituci, jde o jejich jediné „zaměstnání“ – legální, či nelegální, poloprofesionálky – jsou to zpravidla tanečnice nebo striptérky, které si chtějí zlepšit svoji finanční situaci, občas si mezi diváky najdou i klienta na sexuální vztah. Hostesky nebo barové tanečnice slouží také k doprovázení klientů, ale stává se, že pokud šéf baru přikáže, musí realizovat i speciální servis pro některé klienty. Dále to jsou masérky v masážních salónech, kde mimo erotických masáží podle příkazu svého šéfa poskytují i jiné služby.

33

příležitostné prostitutky – jsou to ženy z různých sociálních vrstev, které mají různé problémy a různé záměry, na základě kterých se pouštějí do prostituce. Příčiny prostituce lze rozdělit na dvě skupiny [Kraus, Hroncová, 2007, s. 233 - 234] dle Kolenčíka, resp. Legardinierové, a to na: 1. Osobní příčiny a) citové nedostatky, rodinné násilí, pocity odmítnutí, opuštění, nespravedlivosti prožité v dětství, potřeba pomsty, b) sexuální zneužívání (incest nebo znásilnění), c) drogy, d) setkání iniciátora (osoby, která vstupuje do prostituce nebo už v prostituci nějakou dobu funguje), v případě zklamání a bolestivých osobních zkušeností, v případě rozpadu rodinných vztahů. 2. Globální příčiny a) mentalita a kulturní prostředí, - různé koncepce vtahující se na tělo lidské bytosti, - archaické názory na vztahy mezi mužem a ženou, - kulturní ideologie (literatura, kino, reklama,…), b) peníze, - v chudých zemích jako základní prostředek pro život, - v prosperujících zemích jako potřeba rozvoje konzumního - života, c) nerovnost mezi severem a jihem, - imigrace chudých do severních zemí, - turistika bohatých do jižních zemí, d) zaostalost, -

divoká urbanizace, anonymita, nerovnoměrnost šancí, rozpad rodin, zvyšování bídy a nezaměstnanosti – nárůst počtu mladých lidí na ulici,

e) ekonomické a politické krize (východní země). Základním motivem, který vede muže či ženy k provozován prostituce jsou zejména peníze a osobní krize. Také často k prostituci dochází z donucení a pro závislost na droze, kde tímto způsobem získají drogově závislí finanční prostředky k jejímu získání.

34

7.3 PREVENCE PROSTITUCE Z hlediska prevence je potřeba klást velký důraz na sexuální výchovu u mladých osob. Ve školách se sexuální výchově věnuje určitá část rozvrhu, ale pokud nepomůže i rodina, budou mladí lidé čerpat informace o pohlavním životě z televize, časopisů a od kamarádů, které mají k odbornosti velmi daleko. Důležité jsou také besedy, které hrají důležitou roli v získávání obezřetnosti v oblasti zaměstnávání osob v zahraničí. Mladé dívky dostávají informace, které jim pomohou v případě potřeby (vycestování až po získání pracovního povolení, důkladně si uschovat cestovní pas a žádné jiné osobě ho nepředávat, adresu ambasády, atd.). Nelze v případě prevence zapomenou i na streetwork, tedy sociální práci na ulici. Navázáním kontaktů a získáním důvěry a následné pomoci osobám, které se prostitucí zabývají, je pro streetworkery obtížná, ale velmi záslužná činnost.

35

8 PREVENCE KRIMINALITY Prevence kriminality se člení: primární – zaměřena na celou populaci, dospělé i děti. Dále se dělí na nespecifickou a specifickou primární prevenci. sekundární prevence – zaměřuje se na konkrétní rizikové skupiny obyvatelstva, úžeji vymezené podle věku, druhu ohrožení, teritoria apod. Jde o fixaci společensky akceptovaných postojů, forem jednání, hodnot. terciární prevence se zaměřuje na sociálně patologické jedince, včetně osob drogově závislých. Představuje minimalizaci zdravotních, sociálních a kriminálních rizik a resocializační opatření. Patří sem i psychologická, právní a materiální pomoc a trénink v obranných strategiích před opakovanou delikvencí a viktimností. [MV - Gjuričová, 1996, s. 1] hovoří v metodice o preventivní činnosti takto: „Preventivní činnost by měla být činností „poučenou“, což znamená, že by měla vycházet jednak ze zkušeností kriminologické teorie a obecných zásad sociální, pedagogické a psychologické práce, jednak by měla znát výsledky určitých – dříve a jinde uskutečněných – preventivních aktivit, jejichž kritický rozbor by měl naznačit nosné směry další preventivní činnosti.“ [MV - Gjuričová, 1998, s. 2] pod pojmem prevence kriminality: „je chápán komplex nerepresivních sociálních a situačních opatření, včetně pomoci obětem trestných činů a zvyšování povědomí veřejnosti o legálních metodách ochrany před trestnou činností. Prevence kriminality úzce souvisí s prevencí dalších sociálně patologických jevů, z nichž k nejzávažnějším patří nejrůznější formy závislostí. Preventivní aktivity se uskutečňují v rámci celostátní, regionální, místní úrovně.“ Okruh subjektů preventivní politiky je široký. Kromě orgánů činných v trestném řízení (systém justice – policie, státní zastupitelství, soudy a vězeňství), které tu navíc nehrají hlavní roli, v ní působí i další instituce, např. orgány státní správy, samosprávy, podnikatelské subjekty, zájmová sdružení občanů, církve a zejména občané samotní. Je třeba zdůraznit, že účast široké veřejnosti na prevenci kriminality platí jen v souvislosti s tzv. kriminalitou tradiční – tedy zejména s majetkovou, násilnou a mravnostní. Jinak je tomu u organizovaného zločinu, hospodářské a ekonomické kriminality, kriminality právnických osob, terorismu apod. Prevence těchto druhů kriminality je záležitostí expertů – kriminalistů, revizních a kontrolních orgánů, bankovního dozoru apod. Účast veřejnosti zde není možná, ba ani žádoucí.

36

Hlavními cíli preventivní politiky je: Zvyšování pocitu bezpečnosti občanů, jejich aktivní spoluúčast na omezování příčin kriminality. Snižování míry a závažnosti trestné činnosti. Začlenění prevence kriminality do generelů rozvoje obcí. Integrace Policie České republiky do preventivních systémů zejména na místní úrovni.“ Úkoly státu v prevenci kriminality jsou významné, ale dalo by se říci, že jsou omezené. Stát plní funkci koncepční, legislativní, metodickou, informační, ekonomicko podpůrnou, ale těžiště nesou místní samosprávné orgány. Priority v sociální oblasti prevence: kriminalita dětí a mládeže, drogově závislí, recidivisté, oběti trestných činů. Priority v situační oblasti prevence: majetková trestná činnost (vloupání do obydlí, krádeže aut, vykrádání automobilů, trestná činnost páchaná na veřejných prostranstvích a v obchodech), chování občanů. Systém prevence kriminality v ČR tvoří 5 pilířů: 1. resortní programy prevence kriminality, které vycházejí z věcné působnosti jednotlivých ministerstev, 2. programy nevládních a charitativních organizací, jejichž činnost je dotována z resortních městských dotačních zdrojů, 3. aktivity Policie ČR, resp. preventivně informační skupiny Policie ČR, 4. aktivity podnikatelských subjektů, např. pojišťoven, firem zabezpečovací techniky, komerčních detektivních a bezpečnostních služeb, 5. preventivní programy realizované samosprávou. „Prevence kriminality na místní úrovni tvoří základ systému prevence kriminality v České republice. Zahrnuje sociální i situační aspekt. Na praktické úrovni se zabývá rizikovými jedinci, sociálními skupinami včetně rodin, lokálními komunitami, oběťmi trestných činů, kriminogenními situacemi a opatřeními proti jednotlivým druhům kriminality. Za přípravu a praktickou realizaci preventivních programů nesou odpovědnost zastupitelstva. Ministerstvo vnitra pak odpovídá za tvorbu koncepce a metodiky“ [MV - Gjuričová, 1998, s. 5].

37

9 PŘÍPADOVÉ STUDIE Uvedené kasuistiky popisují životní dráhy odsouzených mužů ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice. Všechna data a jména v nich jsou smyšlena, aby byla zachována ochrana dat respondentů.

9.2 KASUISTIKA Č. 1 Sociální posouzení odsouzeného S.K. Použité metody: řízený rozhovor, studium spisového materiálu Datum narození: 11. 10. 1986 Místo narození: Náchod Trvalé bydliště: MÚ Náchod (formální) Přechodné bydliště: Rovná 513, Náchod (u matky) Národnost: česká Stav: svobodný Nezaopatřené děti: žádné 1. Způsobilost k právním úkonům, případné vyjádření orgánů sociálního zabezpečení: Odsouzený není zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zdravotní klasifikace „B“. Není poživatelem žádného z důchodů. Průkaz pojištěnce má u sebe. 2. Rodinná a osobní anamnéza: RA: Odsouzený se narodil do neúplné rodiny, s vlastním otcem se nikdy nesetkal, i když ví, jak vypadá. Byl vychováván jenom ženami (matkou, babičkou, tetou a sestrou). Matka J.K. 54 let, pracuje jako operátorka u společnosti T-Mobile. Babička již nežije, zemřela před 20ti lety. Sestra A.K., žije ve Francii, dle možností se navštěvují, ale převládá spíše komunikace přes Skype. Vztahy v rodině byly hodně problematické. Popisuje napjaté vztahy mezi ženami – vzájemná závislost a vyčítání si. Matka celý život problémy s muži, často na několik dní odcházela z domu, o děti se starala v tuto dobu babička. Odsouzený z toho měl zmatek, kterému nerozuměl. Hovoří i o citovém strádání. Matka je léčena na psychiatrii, trpí depresemi, odsouzený to přičítá tomu, že má výčitky svědomí, že se dětem dostatečně nevěnovala. Odsouzený opakoval 3. a 6. třídu ZŠ, neměl prospěchové potíže, ale bylo to období zvýšené psychické zátěže, sníženého sebevědomí a sám uvádí – „volání o pomoc“. V této době docházel k psychologovi. Jak sám uvádí, chyběla mu „mužská ruka“, nějaký mužský vzor. Měl velice nízké sebevědomí, neměl si v rodině s kým promluvit, ve škole se mu smáli, že nemá tátu, velice těžce to nesl. Matka mu dávala za vinu, že kvůli němu od nich otec odešel, nabyl tedy dojmu, že je v rodině nevítaným hostem.

38

V jeho dospělosti matka začala nový partnerský vztah, s partnerem matky si příliš nerozumí, proto od ní po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody odešel. Nyní se vyjadřuje o matce pěkně, vztah s matkou hodnotí jako velmi dobrý. OA: Odsouzený svobodný, bezdětný. V době, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, očekával s přítelkyní narození potomka. Přítelkyně však po jeho propuštění potratila, vztah byl ukončen. Jak uvádí, její matka byla proti jejich vztahu. Nyní má asi dva měsíce novou partnerku – R.P., bydlí v Náchodě, pracuje jako servírka. 3. Vzdělání a pracovní kariéra: Po základní škole (opakoval 3. a 6. třídu) nastoupil na střední odborné učiliště, obor stavební zámečník. Oboru se úspěšně vyučil. Po studiích pracoval ve vyučeném oboru, vystřídal nejrůznější profese – pracoval jako dělník, zedník, sanitář. Opakovaně byl i na úřadu práce, naposledy byl sankčně vyřazen. Před výkonem trestu odnětí svobody (VTOS) pracoval jako prodavač v potravinách dále jako zedník. Má též živnostenský list na malířské práce. 4. Návštěvní kontakt: Bude udržovat kontakt s matkou a přítelkyní. 5. Trestná činnost, charakter, postoje: Odsouzený je ve VTOS podruhé, do výkonu trestu byl dodán Policií ČR. Z VTOS byl propuštěn 12/2009, vzhledem k tomu, že vykonal trest v délce 30 dnů, nestihl mu být přeměněn podmíněný trest. Z rodiny nebyl nikdo soudně trestán. S trestem je smířen. V současné době odsouzen pro trestný čin dle § 140/2-8/1; 140/1 tr. z. na 2,5 roku o.s. do věznice s dozorem. V této věci byl vazebně vyšetřován. Jedná se o přeměnu PO – nedodržel podmínky dohledu (sociální výcvik) a nepodrobil se ambulantní léčbě. Další trest neočekává. Odsouzený je motivován zejména partnerkou, nechce se již dopouštět dalšího protiprávného jednání. 6. Závislosti, psychiatrická léčba: Odsouzený neguje závislost na alkoholu, konzumuje jej jen příležitostně, preferuje pivo. Závislost na pervitinu, asi od 18ti let, poslední kontakt s drogou těsně před VTOS. Nařízeno ochranné protitoxikomanické léčení – při podmíněném odsouzení započal léčbu, docházel na PL – MUDr. J.K., Náchod, ale byl tam asi jednou, léčba jej údajně neoslovila, on ji nepotřebuje, až si řekne, že s tím přestane, tak se tak stane. Kuřák. Pokus o sebevraždu neguje. 7. Stav pohledávek Pravděpodobně dluh na zdravotním pojištění, pokuty od Policie ČR, exekuce.

39

8. Popis zajištění situace po VTOS (ubytování, zaměstnání): Trvalé bydliště – formální (nezdržuje se). Přechodné bydliště – u matky. Ubytování po VTOS – na adrese přechodného bydliště – k matce. 9. Doklady: Odsouzený má platný OP platný do 31. 3. 2020 10. Spolupráce s Probační a mediační službou ČR, sociálními koordinátory: Odsouzený byl poučen o činnosti PMS ČR dle zákona č. 257/2004 Sb., dále byl poučen o možnosti využít pomoci koordinátora péče pro osoby společensky nepřizpůsobivé. 11. Doporučení k programu zacházení (explorace, prognóza, opatření): Projevuje zájem o pracovní zařazení. Zapojil se do brigádnických a úklidových aktivit na oddíle. Podporovat kontakt s rodinou. Vytvářet si podmínky pro zařazení do I. skupiny vnitřní diferenciace a následně i k podmíněnému propuštění. Případné problémy řešit se sociální pracovnicí – byl poučen. Ve volném čase – sportovní aktivity. 12. Průběh – stanovený program zacházení: Cíl – Striktně respektovat platné zákony a normy upravující VTOS, pracovat na zlepšení sebeovládání a uvědomování si rizik spojených s dlouhodobým užíváním drog. Vzorným přístupem k VTOS a komplexním plněním programu zacházení si vytvářet podmínky pro přeřazení do I. skupiny vnitřní diferenciace a následně k podmíněnému propuštění – pravidelně získávat kázeňské odměny. Udržovat kladný kontakt se sociálním zázemím. Pracovní aktivity – Nezaměstnaný. Úklidové práce a další pracovní činnosti pro věznici. Speciálně výchovné aktivity – Drogová prevence (psycholog). Utváření vnějších vztahů – Návštěvy a písemný kontakt s družkou a matkou. Zájmové aktivity – Kroužek stolního tenisu. Poznatky o odsouzeném – Na prostředí výkonu trestu se odsouzený adaptoval bez potíží a postupně začal plnit i stanovené cíle programu zacházení. Chování a vystupování má slušné, pokyny a nařízení pracovníků vězeňské služby respektuje. V kolektivu odsouzených vystupuje jako klidný, konfliktní situace nevyhledává. Z důvodu nedostatku pracovních příležitostí je doposud nezaměstnaný,

40

na ubytovně se zapojuje do běžných úklidových prací. Při řešení svých problémů ochotně spolupracuje s vychovateli a sociální pracovnicí. Vzhledem k tomu, že projevil snahu o řešení svého problému s drogami, byl v rámci speciálně výchovných aktivit zařazen do „Poradny drogové prevence“, kde odborní zaměstnanci věznice zabezpečují v prvé řadě primární prevenci zneužívání návykových látek. V rámci součinnostního programu s nestátními institucemi poradna spolupracuje především s o.s. Laxus. V oblasti zájmových aktivit dochází do kroužku stolního tenisu, individuálně se věnuje četbě a poslechu hudby. V průběhu výkonu trestu odsouzeného nedošlo k narušení rodinných vazeb jmenovaný udržuje písemný i návštěvní kontakt s matkou a přítelkyní.

9.1 KASUISTIKA Č. 2 Sociální posouzení odsouzeného J.K. Použité metody: řízený rozhovor, studium spisového materiálu Datum narození: 15. 3. 1975 Místo narození: Vysoké Mýto Trvalé bydliště: Závodní 133, Olomouc Přechodné bydliště: neuvádí Národnost: česká Stav: svobodný Nezaopatřené děti: žádné 1. Způsobilost k právním úkonům, případné vyjádření orgánů sociálního zabezpečení: Odsouzený není zbaven způsobilosti k právním úkonům. Zdravotní klasifikace „B“. Není poživatelem žádného z důchodů. Průkaz pojištěnce ztratil. 2. Rodinná a osobní anamnéza: RA: Odsouzený se narodil do úplné rodiny. Od svých osmi měsíců byl umístěn v kojeneckém ústavu. Důvodem jeho umístění do ústavní výchovy byla nedostatečná péče ze strany matky, která měla velké problémy s požíváním alkoholu, velmi často střídala partnery, nebyla nikde zaměstnaná. Odsouzený strávil celé dětství v ústavní péči, nejdříve v kojeneckém ústavu, poté v dětském domově, byl také ve výchovném ústavu pro mládež i ve věznici pro mladistvé. Několikrát z domova utekl. Od počátku byl hodnocen jako problematické dítě s častými poruchami chování. Z dětského domova stále utíkal, toulal se, uvádí sklony k dobrodružnému způsobu života. Do výchovného ústavu byl umístěn pro opakované krádeže a omezování osobní svobody. Otec narozen 1950, jeho bydliště nezná, nejspíš je rozvedený. Má ukončené středoškolské vzdělání – učební obor s maturitou – elektrikář. Zda je v současné době zaměstnán, neví, jen uvádí, že byl několikrát ve výkonu trestu odnětí svobody.

41

Matka narozena 1958, bydliště Vysoké Mýto, asi rozvedená. Má ukončené základní vzdělání. Nedokončila učební obor dámská krejčová. Je nezaměstnaná, nejspíš v evidenci na úřadu práce. Ve VTOS nebyla, ale měla nařízenou protialkoholní léčbu. Zda ji podstoupila neví. Sourozenci – uvádí pouze jejich jména. O nich nechce mluvit, jsou v kontaktu teprve krátkou dobu a vlastně o nich nic neví. Při zmínce o sestře, se kterou páchal poslední trestnou činnost, reaguje neadekvátně. Nemáme ji do ničeho tahat, je to pouze jeho problém, soud špatně rozhodl atd. (jeho sestra o hodně mladší, objevují se ochranitelské tendence). OA: Odsouzený svobodný, bezdětný, nemá žádnou stálou partnerku, jen nahodilé krátké známosti. Před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody žil u své matky. Odsouzený uvedl, že má 5 sourozenců, které však poznal až po návratu z posledního výkonu trestu. Nyní je s nimi v kontaktu. Ukončil základní školní docházku. Zájem o učení neprojevoval, škola ho nebavila, chodil tam z donucení. Ve škole měl problémy s chováním, opakovaně měl sníženou známku z chování. Další vzdělání nemá. Ve výchovném ústavu pro mladistvé se začal učit zahradníkem – učební obor však nedokončil. Odsouzený nikdy nikde nepracoval, živil se pouze trestnou činností, práci nepovažuje za nezbytnou součást svého života. Nemá žádné vyživovací povinnosti. 3. Vzdělání a pracovní kariéra: Ukončené základní vzdělání, nedokončený učební obor – zahradník. Odsouzený nikdy nepracoval. Vzhledem ke krátkému pobytu na svobodě nebyl nikde zaměstnán, nebyl hlášen na úřadu práce. Živil se majetkovou trestnou činností. Zjevný nezájem o práci. 4. Návštěvní kontakt: Bude udržovat kontakt s matkou. 5. Trestná činnost, charakter, postoje: V minulosti 4x soudně trestán, převážně za majetkovou trestnou činnost. V jeho případě se jedná již o vysoký stupeň nebezpečnosti, jako i o speciální recidivu. Z posledního výkonu trestu byl propuštěn v roce 2010 z Věznice Odolov. Nyní již ve výkonu trestu popáté opět za majetkovou trestnou činnost, kterou páchal se svou sestrou. Zařazen do věznice typu s ostrahou. Trest má vyměřen na 6 let. Asi bude žádat o podmíněné propuštění. Ke své trestné činnosti je sebekritický, trest považuje za spravedlivý, svou vinu přiznává, veškerou vinu bere na sebe. 6. Závislosti, psychiatrická léčba: Odsouzený kouří od svých 7 let až 60 cigaret denně. Alkoholické nápoje s výjimkou červeného vína údajně nekonzumuje. Abúzus jiných drog popírá. Od svých 8 let byl v pravidelné psychiatrické péči (ústavní pobyt se střídal s ambulantní léčbou). Odsouzený uvádí,

42

že se léčil „na nervy“. Suicidální pokusy nepřiznává, uvádí však velmi časté sebepoškozování na rukou – pořezáním. Je to zjevné na první pohled, odsouzený má obě předloktí plná jizev. Jedná se o příčné řezné rány, tudíž předpokládám účelové jednání. Uvádí, že tímto způsobem řeší své zátěžové situace. 7. Stav pohledávek Dluh na zdravotním a sociálním pojištění, pokuty od Policie ČR, od MÚ Náchod. 8. Popis zajištění situace po VTOS (ubytování, zaměstnání): Trvalé bydliště – Olomouc – u matky. Přechodné bydliště – neuvádí. Ubytování po VTOS – na adrese trvalého bydliště. 9. Doklady Odsouzený má neplatný OP (konec platnosti 12. 11. 2009). 10. Spolupráce s Probační a mediační službou ČR, sociálními koordinátory: Odsouzený byl poučen o činnosti PMS ČR dle zákona č. 257/2004 Sb., dále byl poučen o možnosti využít pomoci koordinátora péče pro osoby společensky nepřizpůsobivé. 11. Doporučení k programu zacházení (explorace, prognóza, opatření): Vhodnost zapojení do pracovní činnosti. Podporovat kontakt s rodinou. Vytvářet si podmínky pro přeřazení do mírnějšího typu věznice – do dozoru. Případné problémy řešit se sociální pracovnicí – byl poučen. Ve volném čase – sportovní aktivity. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie vyplývá, že odsouzený netrpí duševní chorobou v pravém slova smyslu, trpí poruchou vývoje osobnosti, jež je podmíněna částečně dědičností a částečně nevhodným sociálním prostředím, ve kterém odsouzený vyrůstal. Jedná se o poruchu trvalou, pevně fixovanou. Při osobním pohovoru se jeví jako sdílný, bezprostřední, předvádí se. má velmi malou slovní zásobu, často se stává, že nedokáže vyjádřit vlastní myšlenku, zaměňuje jednotlivé výrazy nebo je zcela přetváří. Mluví o sobě v ženském rodě – je homosexuálně zaměřen. Emocionálně silně nestabilní, v chování jsou patrny adolescenční projevy – dělá ze sebe „šaška“, aby na sebe upozornil. Volní složka je silně oslabena. Vůči ostatním lidem je zpočátku nedůvěřivý, citově oploštělý. Má však velmi rád zvířata a květiny. Sociálně je velmi špatně orientován, na pobyt v ústavech je přivyklý, v civilním životě selhává.

43

Upřednostňuje konzumní způsob života ze dne na den, bez životních perspektiv. Dá se předpokládat, že odsouzený při výkonu trestu bude jednat účelově. Pokud nedocílí svých požadavků, může dojít k suicidálním nebo automutilačním pokusům. Vzhledem k jeho ústavnímu léčení je pravděpodobné, že by mohlo dojít k napadení personálu věznice, a to i zcela bezdůvodně. Z důvodu citové deprivace z dětství je citově nestabilní, stejné bude i jeho jednání. Prognóza je nepříznivá. Jeví se jako vhodné zařadit odsouzeného do práce, zejména na pracoviště zahrada, kde by mohl být spokojený a klidný díky jeho vztahu k přírodě. Při případném zájmu usilovat u něj o zvýšení vzdělání. Zpočátku zařadit pouze do krátkodobého kurzu. Zvýšenou pozornost věnovat vzhledem k jeho sexuálnímu zaměření tomu, aby nedocházelo k případnému zneužití, ponižování či násilnému jednání od ostatních odsouzených vůči jeho osobě. Vychova musí soustředit zájem zejména na jeho korespondenci s matkou. 12. Průběh – stanovený program zacházení: Cíl – Striktně respektovat platné zákony a normy upravující VTOS, pracovat na zlepšení postoje k práci, ke snaze zvýšit si vzdělání. Vzorným přístupem k VTOS a komplexním plněním programu zacházení si vytvářet podmínky pro přeřazení do věznice s mírnějším typem – do dozoru. Udržovat kladný kontakt se sociálním zázemím. Pracovní aktivity – Nezaměstnaný. Úklidové práce a další pracovní činnosti pro věznici. Speciálně výchovné aktivity – Individuální a skupinové terapie. Utváření vnějších vztahů – Návštěvy a písemný kontakt s matkou a sourozenci. Zájmové aktivity – Akvaristický kroužek. Poznatky o odsouzeném – Odsouzený navštěvoval školské vzdělávací středisko – Kurz zahradnických prací. Tento však nedokončil. Učení ho nebavilo. Zaměstnán byl na pracovišti „Zahrada“, kde s drobnými výkyvy chování (neuznává autority, příkazy zaměstnanců) bez verbální i fyzické agrese pracoval a pracuje po celou dobu výkonu tretu. Požádal o zařazení do Kurzu základy výpočetní techniky. Komise jeho zařazení doporučila, odsouzený kurz začal navštěvovat, ale opět po dvou měsících studium ukončil.

44

45

Poznámky:                         

46

10 POUŽITÉ ZDROJE ČÍRTKOVÁ, L.; ČERVINKA F. Forenzní psychologie: psychologie pro soudce, advokáty, státní zástupce, vyšetřovatele, kriminalisty a pro všechny, kteří se v souvislosti s trestným činem dostanou do kontaktu s policií a soudy. 1. vyd. Praha: Support, 1994. 206 s. ISBN 80-86473-86-4. ČÍRTKOVÁ, L.; VITOUŠOVÁ, P. a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů. Příručka pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 192 s. ISBN 978-80-247-2014-2. FISCHER, S.; ŠKODA, J. Sociální patologie. Analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3. KARABEC, Z. Kriminalita očima kriminologů. 1. vyd. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2010. 145 s. ISBN 978-80-7338-096-0. KOVÁŘ, P. Sexuální agrese. Znásilnění z pohledu medicíny a práva. 1. vyd. Praha: Maxdorf, 2008. 292 s. ISBN 978-80-7345-161-5. KRAUS, B. Sociální patologie. Studijní materiály k zápočtu a zkoušce. 2010. Dostupné z: http://pdf.uhk.cz/kspas/socialni-patologie.pdf KRAUS, B.; HRONCOVÁ, J. Sociální patologie. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové, 2007. 325 s. ISBN 978-80-7041-896-3. Ministerstvo vnitra ČR. Metodika přípravy komplexního součinnostního programu prevence kriminality na místní úrovni doporučená Republikovým výborem pro prevenci kriminality. Model zabezpečení a organizace preventivní práce na místní úrovni doporučený Republikovým výborem pro prevenci kriminality. Jitka Gjuričová, Praha, 1996. 5 s. Ministerstvo vnitra ČR. Prevence se musí vyplatit. Strategie prevence kriminality v České republice. Jitka Gjuričová, Praha, 1997. 26 s. Ministerstvo vnitra ČR. Systém prevence kriminality v České republice. Jitka Gjuričová, Praha, 1998. 7 s. Ministerstvo vnitra ČR. Zpráva o plnění úkolů vyplývajících ze strategie prevence kriminality za léta 1997 – 2000 a strategie prevence kriminality na léta 2001 – 2003. Listopad 2000. č. j. OP – 951/2000. RYBÁŘ, M. Základy kriminalistiky. 1. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2001. 230 s. ISBN 80-86473-03-01.

47

RYBÁŘ, M. a kol. Kriminalistika. Metodika vyšetřování vybraných druhů trestných činů. 1. vyd. Plzeň: Nava, 2008. 145 s. ISBN 978-80-7211-275-3. SOCHŮREK, Jan. Vybrané kapitoly ze sociální patologie II.díl. 1.vyd. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2001. 47 s. ISBN 807083-495-1 STRAUS, J. a kol. Úvod do kriminalistiky. 2. rozšířené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006. 175 s. ISBN 80-86898-95-4. TOMÁŠEK, J. Úvod do kriminologie. Jak studovat zločin. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 216 s. ISBN 978-80-247-2982-4. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4. VANÍČKOVÁ, E. Dětská prostituce. 2. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 144 s. ISBN 978-80-247-2218-4. VESECKÁ, R.; CHROMÝ, J. Kriminalita, veřejnost a média. Problémy, o nichž se příliš nemluví. 1. vyd. Praha: Linde, 2009. 124 s. ISBN 978-80-7201-762-0. VYMĚTAL, Š.; VITOUŠOVÁ, P. a kol. Novináři a oběti trestných činů. 1. vyd. Praha: MV ČR, 2008. 80 s. ISBN 80-7312-052-6. ZÁHORSKÁ, J. Psychologická intervence při vyšetřování trestních činů. 1. vyd. Praha: Portál, 2007. 136 s. ISBN 978-80-7367-236-2. http://czech-wikipedia.wiki-site.com/w/i/k/Wikipedie.html http://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-650295.aspx http://www.ostrovzl.cz/prevence/kriminalita-delikvence-vandalismus/ http://www.icm.cz/kriminalita-a-delikvence-charakteristika http://www.zskompe.cz/files/530_Socialne%20patologicke%20jevy.doc http://mp.mmdecin.cz/?q=prevence-vandalismus-vytrznictvi http://trestni.juristic.cz/69445/clanek/trest2 http://business.center.cz/business/pravo/zakony/trestni_zakon/ cast2h7.aspx http://cs.wikipedia.org/wiki/Kr%C3%A1de%C5%BE http://www.scribd.com/doc/47248165/48/Kriminalita

48

2. rozšířené a upravené vydání Vydal: Benepal, a. s. Vydáno v roce 2012 Sazba, grafické práce a tisk: Commservis.com, s. r. o.

PUBLIKACE JE SPOLUFINANCOVÁNA EVROPSKÝM SOCIÁLNÍM FONDEM A STÁTNÍM ROZPOČTEM ČR. Neprodejná publikace