5. číslo/leden 2012
Vážení čtenáři, Dostává se Vám do rukou v pořadí již páté číslo časopisu Očima pacientů. Předně Vám chci poděkovat za vaši přízeň. Také děkuji všem za jejich příspěvky a velmi mě těší a vážím si toho, že někteří z vás mi píší i poté, co opustili zdi naší léčebny. Přešly vánoční svátky a je tu nový rok. Přeji Vám všem touto cestou především pevné zdraví, zejména to duševní, mnoho hezkých chvil a vždy nablízku přítele, který je s Vámi nejen v dobách radosti, ale i v časech, kdy Vám není zrovna nejlépe. Doufám, že si i tentokrát naleznete v časopise to, co Vás zajímá a strávíte s ním příjemné chvíle. Přeji Vám všem krásné vánoce a mnoho dobrého v novém roce. Vaše Radka Melicharová
1
v pramenech výslovně zmíněna libochovická tvrz.) Tento rod patřil mezi nejvýznamnější rody v království, a to hned po Rožmbercích a Šternbercích.
Historie Město Libochovice leží na levém břehu řeky Ohře ve výšce 169 m nad mořem. Nad městem se tyčí zřícenina hradu Hazmburka, jehož dějiny byly vždy úzce s Libochovicemi spjaty. Směrem na jih od města se zvedá slánská rovina a na severu kraj ohraničují charakteristické homolovité kopce Českého středohoří.
Od roku 1341 se psal Zbyněk Zajíc i jeho potomci s přídomkem z „Hasenburka“. Zbyněk Zajíc z Házmburka přestavěl libochovickou tvrz do gotické podoby a z této doby pochází i základy kaple při vchodu do zámku. Házmburští páni ale byli horliví katolíci a stáli v husitských válkách na straně císaře Zikmunda. Proto bylo r. 1424 městečko Libochovice husity spáleno a pobořeno a tvrz se ocitla v rozvalinách. O tom, že po husitských válkách byly městečko a zřejmě i tvrz obnoveny, svědčí list Jana ze Smiřic Oldřichovi z Rožmberka z roku 1446, v němž se píše:“Neb rač věděti, že nynie teď nedávno byl sem u pana Zbyňka (tj. Zbyňka Zajíce z Hazmburka) v Libochovicích, kdežto také pan Petr Holický i jiných drahně byli sú.“K tomuto setkání došlo tedy zjevně nikoli na hradě Hazmburku, ale v Libochovické tvrzi. Při vzpouře českých pánů proti králi Jiřímu z Poděbrad stáli Hazmburští proti Jiříkovi na straně Matyáše Korvína, jehož vojsko pak roku 1469 tábořilo na Hazmburku a velmi jej zpustošilo. Od té doby sídlili Zajícové většinou v Budyni a hrad se zámkem podléhal nezadržitelně zkáze. Znovu vybudované městečko Libochovice
Roku 1272 patřilo městečko klášteru tepelskému. Prvně ověřené zmínky o Libochovicích procházejí až z roku 1336, kdy jsou Libochovice označeny jako „městečko hrazené“ s tvrzí. V té době zde stál farní kostel. Krátce poté se stalo součástí panství hradu Klapého (pozdějšího Hazmburka), náležejícího pánům z Lichtenburka. Libochovice jim zřejmě náležely již od roku 1292. Kdy Heiman z Lichtenburka, dnes již nedochovanou listinou, udělil Libochovickým jisté dědiny a dovolil jim užívat magdeburského práva. Počátkem 14. století majetek obdržel Hynek ze Žleb a Lichtenburka z rodu Ronoviců a od Hynkova syna jej r. 1314 koupil král Jan Lucemburský. Roku 1335 však prodal hrad a ves Klapý, se statky a vesnicemi, městečko Libochovice s tvrzí (munitione) a vesnice Radovesice, Lhotu, Poplze a další – Zbyňkovi Zajícovi z Valdeka, pánu na Žebráku. (V tomto zápise je prvně 2
obdrželo na žádost nezletilého Jana III. z Hazmburka (1496 -1553) od krále Vladislava roku 1507 jarmark roční a trh týdenní. Roku 1517 pak od Jana III. z Hazmburka artikule cechu krejčovského, postřihovačského a soukenického. Po smrti Jana III. bylo panství roztříštěno na více částí. Libochovice tehdy patřily Kryštofu z Hazmburka, který sídlil v měšťanském domě v Libochovicích (dům „Zelená Hora“dnes hostinec U černého orla), protože hrad Házmburk byl již zpustlý a rovněž tvrz v Libochovicích nebyla obyvatelná. Kryštof Zajíc prodává roku 1558 svůj díl panství hazmburského Janu staršímu z Lobkovic. Roku 1564 prodává jeho bratr Jiří Zajíc svůj díl témuž pánovi. Tím končí panství hazmburské a vzniká panství libochovické, ke kterému v té době patří městečko Libochovice a 11 vesnic: Klapý, Sedlec, Vojnice, Lkán, Třtěno, Radovesice, Dubany, Poplze, Křesín, Levousy a Horka.
starší z Lobkovic. Na místě původní gotické tvrze nechal postavit jednopatrový zámek, dodnes zachovaný v půdorysech současné stavby. Stavba měla pravidelný obdélníkový půdorys, ústřední dvorec uprostřed byl na všech stranách uzavřen obytnými křídly. Bližší podrobnosti o jejím vývoji se bohužel nedochovaly, ale podle doložených zpráv bylo na zámku až 29 místností, což svědčí o poměrně rozsáhlé budově. Pozdně gotická kaple, která v té době sloužila jako „vobecní kostel“ byla spojená se severním křídlem můstkem, či pavlačí, později přístavbou (prampouchem). K západní straně kaple přiléhá renesanční věž, původně zvonice kostela, později vodárna, která nese zbytky renesančních sgrafit (sgrafito =kresba na fasádě, vzniklá vyrytím ve vrchní vrstvě omítky na spodní, jinak zbarvenou vrstvu). Z renesanční stavby jsou také zdvojená okna, pojatá do barokní přestavby, která patrně použila renesančního zdiva. Zbytky renesančních sgrafit jsou také patrné v dolní části vnější zdi severního křídla. Po jeho smrti ujal se vlády panství jeho syn Jiří Popel z Lobkovic. Roku 1591 udělil Jiří Popel městu mnohé výsady, mezi nimiž byla též výsada vaření piva. Pivovar byl zřízen i v rozsáhlých sklepích pod zámkem. (Byl v činnosti až do roku 1864. Vzniklo tak rčení, že
Jan starší z Lobkovic, pán na Zbirohu a Točníku, od roku 1554 nejvyšší hofmistr království českého, vyprosil u císaře Ferdinanda I. povýšení Libochovic na město, což se uskutečnilo zakládací listinou dne 7. srpna 1560. Město získalo právo pečetit červeným voskem, namísto dosavadního zeleného a právo jmenovat 12 konšelů. Stavebníkem renesančního zámku je tedy Jan
3
v Libochovicích mají zámek bez základů a pivovar bez střechy.) Jiří z Lobkovic vystupoval jako horlivý katolík ve věcech víry, ale i jako vůdce šlechty ve věcech politických proti císaři. Pro své provinění byl roku 1594 odsouzen k věčnému vězení na hradě Lokti, kde roku 1613 zemřel. Zkonfiskovaný majetek byl spravován komorou královskou.
Panství libochovické bylo po smrti Bathoryho zadáno nejvyššímu purkrabímu Adamu ze Šternberka, který v roce 1613 a 1614 stvrdil městu jeho výsady a svobody. Roku 1619 však ujel ze země, aby se jako věrný přívrženec Habsburků nestal účastným zavržení Ferdinanda II. a stavové potom jeho statky zkonfiskovali. Není známo, kdo se stal v té době majitelem neb správcem libochovického panství. Je však zaznamenáno, že se do Libochovic uchýlil roku 1620 Jan Adam Nostic s rodinou. Regentem panství byl v tom čase Matěj Planický. V době třicetileté války musilo město snášet velká utrpení a jeho okolí bylo takřka vylidněno. Na okolních farách nebyli kněží, a proto také v libochovické farní matrici shledáváme zápisy o křtech, pohřbech a svatbách z Břežan, Strádonic, Orasic a jiných vzdálených obcí. Po Bílé hoře bylo libochovické panství opět vráceno Šternberkům. Majetku se ujal František ze Šternberka a po něm v roce 1648 Václav Vojtěch ze Šternberka, který však roku 1676 prodal celé panství představiteli moravské pobělohorské šlechty hraběti (později knížeti) Gundakarovi z Dietrichsteina. Krátce po koupi panství Dietrichsteiny postihl Libochovice dne 16. září 1676 velký požár, při němž údajně vyhořelo skoro celé město. 13. prosince 1682 uzavřel G. Dietrichstein smlouvu s roudnickým
Roku 1606 se kníže Zikmund Bathory vzdal svého knížectví sedmihradského ve prospěch císaře Rudolfa za náhradu 50.000 dukátů a doživotního užívání panství libochovického. Tehdy panství podle zemských desek obsahovalo: zámek a město Libochovice, pustý zámek Hazmburk a 17 vesnic: Radovesice, Poplze, Dubany, Křesín, Levousy, Vojnice, Vojničky, Lkáň, Klapý, Sedlec, Chotěšov, Slatinu, Černiv, Želevice, Horka, Lukohořany a Solany s tvrzí. Krátce nato se odstěhoval na libochovický zámek. Nechal v Libochovicích vydláždit náměstí, ale již následujícího roku jej ranila mrtvice a ochromila jej na obě nohy a jednu ruku. Byl k němu povolán lékař ze Sedmihradska, který Zikmunda vyléčil. Báthory však v Libochovicích dlouho nepobyl. Již roku 1610 byl rovněž pro pikle proti císaři zajat a v Praze uvězněn (zřejmě již v únoru 1610). V pražském vězení pak 27.března 1613 ve věku 41 let zemřel, údajně raněn mrtvicí, jsou ale i názory, že byl otráven.
4
stavitelem, Italem, Antoniem della Portou na přestavbu zámku do raně barokní podoby. Přestavba byla dokončena v roce 1690 a od té doby nebyl zámek, vyjma interiérů východního křídla, které vyhořelo v roce 1800, přestavován. Stavbu samotnou prováděl podle Portova projektu Štěpán Ricz také z Roudnice a kamenické práce po celou dobu přestavby zámku vykonával jeden kamenický mistr, Jakub Mithoffer, rovněž z Roudnice. Antonio della Porta (1631 – 1702) patřil k nejzaměstnávanějším architektům a stavitelům své doby v Čechách.
1690 – 1697. Barokní portál u zámecké kaple byl přistavěn mnohem později, až v roce 1902, kdy byl převezen do Libochovic ze starého Dietrichsteinského paláce ve Vídni. Kamenný erb nad vchodem do zámku – součást raně barokního portálu, byl zhotoven kameníkem Janem Brokofem v roce 1690 za 150 zlatých. V držení Dietrichsteinů byl zámek až do poloviny 19.století. Roku 1858 převzal libochovické panství manžel Terezie z Ditrichsteinů, nejstarší dcery knížete Josefa z Dietrichsteinů, Jan Bedřich hrabě z Herbersteinů. V době, kdy vlastnili Herbersteinové libochovický zámek vznikla i dnešní podoba stěn a stropů. Interiéry zámku jsou z největší části zachovány v původní barokní podobě, postupně pouze doplňované modernějším zařízením tak, jak ho vyžadovala potřeba jejich obývání až do 40. let 20. století. Pouze část východního křídla byla upravena počátkem 20. století, neboť koncem 19. století toto křídlo vyhořelo.Reprezentační místnosti zámku byly podle tehdejších zvyklostí umístěny v prvním poschodí – tzv. Piano nobile. S nádvořím je první patro spojeno dvěma výstavními barokními schodišti – na jižní a západní straně. Schodiště spolu s reprezentační prostornou schodišťovou halou vytvářely v baroku důležitou součást dynamické dispozice zámeckých interiérů. Schodiště lemuje barokní
Portovy zámecké stavby vycházejí ještě z renesančních půdorysných schémat a jejich členění stěn vysokým pilastrovým řádem na vysokých rustikových podstavcích s četnými jinými architektonickými znaky, svědčí o zřejmé znalosti architektury Alexandra Palladia a současně i o vlivu raně barokní vídeňské a rakouské architektury. Porta přišel do Libochovic z Roudnice, kde pro Lobkovice stavěl v letech 1668 – 1684. V Libochovicích postavil raně barokní stavbu, jejíž čtyři křídla svírají uprostřed obdélný dvůr. Dynamismus fasádám dodávají střídající se trojúhelné a obloukové nadokenní štíty. Jednotlivé okenní osy jsou odděleny vpadlými poli, sestavenými do pásů. Budovy zámeckého komplexu (konírny apod.) postavil Porta až v letech
5
kamenná balustráda a zastropuje jej barokní klenba. Herbersteinové libochovické panství vlastnili až do roku 1945, kdy bylo státem zkonfiskováno a rozděleno dle zásad nové pozemkové reformy. Zámek s parkem převzala Státní památková správa.
Před zámkem stojí pomník Jana Evangelisty Purkyně, který se v Libochovicích, dne 18. prosince 1787, narodil.
V současné době je zámek pod správou NPÚ Ústí nad Labem a 1. ledna 2002 byl prohlášen Národní kulturní památkou.
6
„Nadupaný“ říjen v léčebně
Hornobeřkovická psychiatrická léčebna prožila akční měsíc říjen. Mimo klasické léčby téměř šesti stovek pacientů proběhlo v desátém měsíci roku 2011 několik zajímavých a významných aktivit. Konal se tradiční týdenní multižánrový kulturně vzdělávací festival BEŘKOVICKÝ PODZIM 2011, v multicentru se uskutečnily vzdělávací konference a seminář, pacienti hráli divadlo dětem či finišovala rekonstrukce léčebenské prádelny. Ale pěkně popořádku.
psychologů, a to opět v prostorách multifunkčního centra a na jednotlivých odděleních PLHoB. Následující týden si užili především milovníci kultury, neboť se konal velmi populární festival Beřkovický podzim 2011, který nabídl pestrou směsici divadel, filmů, výstav a koncertů. Pro návštěvníky z řad pacientů, zaměstnanců, škol a veřejnosti vystoupili kromě jiného např. Leona Machálková, Ready Kirken, Znouzectnost, Samson Lenk, Lužáček či divadelní společnost Háta s Ivanou Andrlovou a Marcelem Vašinkou. Celý projekt měl veliký úspěch a branou multicentra prošlo kolem 1500 návštěvníků.
První říjnový týden se nesl ve znamení vzdělávání a setkávání. Hned 4.10. se multicentrum zaplnilo pracovníky psychiatrických léčeben z celé Evropy. Ti se v Horních Beřkovicích sešli při příležitosti mezinárodního semináře v rámci projektu Leonardo, který se zabývá vzájemným poznáváním praxe v omezování svobody pacientů psychiatrických zařízení. V pátek 7.10. uspořádala Asociace klinických psychologů ČR již druhou konferenci severočeských
Následovala vzdělávací konference pro nelékařský zdravotnický personál a vystoupení pacientů z oddělení závislostí pro místní základní školu. V rámci dramaterapie si nacvičili a dětem pěkně zahráli autorskou hru „Pohádkový megamix“, za což byli odměněni bouřlivým potleskem. 7
V měsíci říjnu též finišovaly práce na modernizaci prádelny, která prošla poprvé od roku 1972 rozsáhlou rekonstrukcí. Z peněz strukturálních fondů EU tak jako prevence proti nozokomiálním infekcím proběhla kromě dalších podstatných úprav instalace moderních pracích automatů s úsporným režimem, nových sušičů, žehlící linky či baličky prádla. Slavnostní otevření proběhne 15.listopadu. Modernizace prádelny, stejně jako výstavba multifunkčního centra, postupující rekonstrukce budov či revitalizace parku, tak přispívá k dalšímu zlepšení úrovně služeb tohoto zdravotnického zařízení, které v letošním roce oslavilo 120 let své činnosti.
VaDa
8
9
10
Co je to bipolární porucha?
například zneužívání alkoholu a omamných látek, narušené vztahy, slabé výsledky v práci nebo ve škole, finanční a sociální problémy a zvýšené riziko sebevraždy.
Bipolární porucha, rovněž známa jako maniodepresivní porucha, je vážná porucha stavů nálady, která postihuje 1 – 2 % populace. Tento stav se nazývá „bipolární“ poruchou proto, že nálada postižené osoby může kolísat mezi dvěma extrémními „póly“ – od manických stavů (extrémně dobrá nálada) po depresi (extrémně špatná nálada).Během manické epizody jsou lidé nadmíru šťastní nebo vznětliví během depresivní epizody se cítí velmi smutně a beznadějně. Mezi epizodami mohou mít normální náladu. Změny v náladě nebo „kolísání nálady“ může trvat hodiny, dny, týdny nebo měsíce. Na rozdíl od normálních „lepších a horších“ nálad u zdravých lidí, mohou být tato kolísání nálady vážná a ohrožovat život. Mohou zasahovat do normálního, zdravého fungování.
S přesnou diagnózou, účinnou léčbou a vhodnou podporou však může mnoho lidí s bipolární poruchou dosáhnout stabilizace kolísání nálad a vést normální, produktivní a naplňující život. vážná a ohrožovat život. Mohou zasahovat do normálního, zdravého fungování. kolísání nálad a vést normální, produktivní a naplňující život. Může být psychóza bipolární poruchy?
příznakem
Vážné epizody mánie nebo deprese mohou zahrnovat příznaky psychózy . Lidé mohou mít halucinace: slyší nebo vidí nebo cítí přítomnost určitých věcí, které ve skutečnosti neexistují. Dalším příznakem jsou bludy: pacienti mívají falešná, ale silná přesvědčení, která logicky nelze vysvětlit.
I když bipolární porucha může postihnout kohokoliv a v kterémkoliv věku, typicky začíná v pozdním dospívání nebo ranné dospělosti. Často nebývá rozpoznána jako nemoc a postižení lidé mohou zbytečně trpět celá léta nebo dokonce desetiletí. Když tato porucha zůstane neléčená, může vést k devastujícím následkům, jako
Typ psychotických příznaků odráží náladu pacienta. Během manické epizody mohou být pacienti přesvědčeni, že mají zvláštní 11
schopnosti nebo velký majetek. Během depresivních epizod mohou být přesvědčeni, že jsou bezcenní nebo finančně na mizině nebo že jsou vinni za nějaký trestný čin.
schizofrenici, což je další vážná duševní porucha. Jakmile pacienti zjevně trpí psychotickými příznaky, je nutný rychlý zásah lékaře.
Je důležité zmínit, že lidé s bipolární poruchou jsou v psychóze často nesprávně diagnostikováni jako
12
Cesta
Potkal jsem starce na rozcestí a ptal se ho kudy dál jít, Na které cestě mě čeká štěstí ? Kterou z těch cest mám dál jít ? Tolik je možných cest, kolik je na nebi hvězd, některá kratší, jiná delší, záleží na tobě kterou se dáš, hledáš-li snazší, pro tebe lepší, vyber si sám, snad srdce máš Stařík se usmál a pak zmizel a z jeho slov jsem chytrý nebyl, přitom tak moudrý se mi jevil Prošel jsem hodně všech těch cest, tu plnou bahna, i tu z mramoru, k cíli jsem nedošel, to těžké jest, chvíli jdu rovně, dolu i nahoru Tak stále chodím po různých cestách a někdy se sám sebe ptám, Kdo byl ten stařec, snad ne já sám ? (Robert Hraba)
13
Fata morgana Co se to děje, sním, či bdím ? podívej, tam, něco vidím Vždyť to nic není, jenom tvůj sen, není svět jiný, probuď se jen Není noc, je den, ne, to není sen, vidím to, co vidět není dáno všem Fata morgana jen v hlavě tvý je, sny se ti líbí, tak opusť už je Vím, to co se zdá vám, že není skutečný, dál jen skryté je vám jako tajemství Ne, nic není a nemůže být, většina vždy pravdu má, 14
obrazy v dálce nekonečný je všechno co jsis jen přál Fata morgana, dál v hlavě tvý je, otevři oči a uvidíš vše Víš, to co se ti honí hlavou, není nic skutečný, musíš se smířit s realitou, nekonečných, snů … (Robert Hraba)
15
1
tffi ;ďfo;
,trlr'ť-,xŇi
.
§
íY\s,tr-ň ,rk-J,
ťYv§
\á,&.JŤiL,
*,
futlrr". ff.ď'*s\&
{\rr*L fvuLrun"nlryvuc,j:
,
,,5*,
pryi
íYt,*i",
/i; rJ,Á^l &ťr," &ft,J,'Á* &ťr," 'i; t",dn Íri.t hJrrlťlfuh,§Ťrgř,*, ř* 'x{o*'. qWMS,+q"*-r-*=1;:5:3ffi* _y} { , ^ J\& 'ÁÁ, Ar-í {r"q,,v.cLiň lu*rlu"
^§-C&Á L.,,v,.F*mLu,*,.F** tafr*-n^.x ť,H\ŤÁ, |a. 5ahltx ť.tH§ŤÁ, ld.
-o:o
l
|
&á
OL§L
l§ps- riln** í"E"rt ,, 4x^ ,$"^od4TrA.eru* J f* Á-
"1-e_t,,.-rt_,
#.* Á*
C^*L -lL+.a.í***rlrt t\**.UT.i iťlf§ Í".{Ů_, , fuLil, ,.s,s}, ď,\.t--rp{ ,lÁ"l"ou p.t+ir-cl"L o- 4-,iufuL L"t
ú§*hhfuÁ
l
fuOJa&A}t*.ífu\-,il"k*,, .,J",_,;**o_
lry _1i [,ť nte_*.{rř"| l o /§Ť,ic,Ť, lLŤ{j"-ť*nJ*- TLŘd* _rufulďt ", 0-1 (\ ŮaA*tt ó-, ' Ň Cnt.C* io\,]LR.1n 0.. ŤltŤ _ l \ fu t_^r .Áns.c-rr_ Q!lt-ďó-r*n,t-'N/l"rL {T.{\ p{-{n*s-
n
Á
{,
ho"Ť*-fu*: T^
;f; tr,
r.rtr,oe
t
y*Á**
&te
q
i
i
,"Pi'j]]i'];' :]:]ín,'l:..:i
ffirž,:l:
,;
,l
1,"l*:!ji";
..:.l-,
:.,i
$*^h
§n"$,n*i
\,
{'*k"-,r*_
& MX.*"
lÁ ilts_or"ě.nr
MŤ
r*
.Í*J"*, &-*ilk
ioÁdi ,F*u_ uŘ
:re*
/fu*J,Á
PRO MÉHO ZEMŘELÉHO TATÍNKA Květinový král Přírodu měl moc rád, Zpěv ptáků nad hlavou, Květin měl plný sad A duši toulavou. Na věky odešel, Náš drahý tatínek, Po sobě zanechal sad vonných vzpomínek. Jdu v jeho šlépějích, Přírodou pestrých krás, V květech zní jeho smích, V korunách jeho hlas. Vždy v čase kvetoucím, vrací se opět k nám, Nad kvítím planoucím Na něho vzpomínám. Tatínku, v mém srdci navždy zůstaneš květinovým králem, Co miloval přírodu a byl Oblíben pro svoji „lidskost“.
16
Jack…. To dáš! trénovat děcka. Já, který vlastně prochlastal úplně všechno. I vlastního koně. Takové to „šéfe dej mi ještě naposledy šanci.“ A on mi tu šanci dal. Výběr mezi třicítkou parkuráků, skákání, ježdění, trénování. Jezdili jsme po závodech a velkých cenách, večer o víkendech seděli u kafe a kusu pečeného masa. A dvakrát týdně společně pracovali s dětmi. Vlastně jsem se ten zbytek léta a začátek podzimu cítil jako na prázdninách. Všechno šlo vlastně samo. Bez chlastu jsem se opět dokázal i smát. Až do toho říjnového čtvrtka. Že je něco špatně jsem si uvědomil, už když jsem scházel výběhem ke stájím. Právě mi skončila ranní směna v nedaleké strojírně a já spěchal ke koním. Ležel tam uprostřed jízdárny a kolem něj klubko bezmocně postávajících lidiček. Tříletý hřebec Jack. „Člověče průšvih,“ halekal místo pozdravu jeho majitel Zdeněk. Zarostlý samorost – chlap, který toho moc nenamluví a myšlenkami je kdesi v lese. Předtím jsme se moc neznali. Žil jsem přece „svými sporťáky.“Kůň do lesa ani jeho majitel mě nijak neoslovili…Teď byl Zdeněk sdílnější. Že prý ráno šli normálně do práce a najednou koník začal potit. Do přepravníku ho naložil s vypětím
„Jdi dál. Čehý, hot… Jdi dál.“ Zmrzlá jinovatka křupe pod nohama. Ranní mlhou je vidět jen na pár metrů. Můj nový parťák má na sobě reflexní postroj a v postraňkách zapřaženou čtyřmetrovou kulatinu. Vykračuje si s ní v tom mrazivém ránu jako na nedělním špacíru. Parťák Jack je tříletý hřebec plemene Českomoravský Belgik. A váží skoro tunu.Ten druhý parťák Zdeněk je lidská bytost. Jackův majitel – lesák. A dvě stovky metrů za námi hlomozí s motorovou pilou. A tak tady v lese - v horách zvaných Krušné (od slova krušit – těžit) společně těžíme dřevo. Přitom moc nechybělo a mohlo být všechno jinak. Příběh, který bych vám chtěl vyprávět, vlastně není ani moc starý. Do té podhorské stáje na severu jsem vlastně přišel přímo z léčebny. Samozřejmě s nálepkou alkoholika. Mezi lidmi od koní (kde každý každého zná asi jako mezi světskými) se to rychle rozkřikne. Připadal jsem si jako drzoun, když jsem v tom neznámém městě přišel za trenérem Milanem na jízdárnu a řekl mu, že přicházím z Beřkovic… A navíc bych tady chtěl jezdit a 17
všech sil a tady už nedošel ani do stáje. Kůň ležel na písku, vydatně potil a třásl se. Jen občas zvedl hlavu, jako by prosil o pomoc nebo onu poslední ránu. Naházeli jsme na něj deky a začali shánět veterinu. Člověk by nevěřil, kolik dá práce sehnat ochotného a volného veterináře. Doktorka z nedalekého města nakonec přijela za dvě hodiny. Diagnóza zněla jasně – těžká ledvinová kolika. Koník dostal několik injekcí a do krku kanylu s kapačkou. Je prý vysílený bolestí a dehydrovaný. Máme ho držet v teple, moc s ním nehýbat a až kapačka dojde – vyměnit ji za novou. Že přijede druhý den a uvidíme. Jenže taková koňská kapačka váží bez mála pět kilogramů. Přesně tolik životadárné kapaliny se do ní vejde. Dostali jsme jich do zásoby pět. Místo nemocničního stojanu posloužily vidle. Přece jen s nimi bylo potřeba hýbat, když sebou Jack vždy po chvíli odpočinku začal zmítat. S přicházející tmou, mlhou a mrazíkem odpadli všichni zvědavci. Na placu s nemocným zvířetem jsme nakonec zůstali v pěti. Majitel Zdeněk, jeho brácha Petr, trenér Milan, já a… Sabina. Čtyřiadvacetiletá majitelka zde ustájené kobylky. Postávali jsme nad chudákem Jackem, střídali se o vidle s kapačkou, kouřili jednu cigaretu za druhou a donekonečna diskutovali, zda TO Jack DÁ nebo ne. Kůň ležel potil a těžce dýchal. Z nozder
vycházel odporný zápach. Veterinářka nás na to upozorňovala, prý to bude reakce na jeden z léků. „To mi něco připomíná. Už vím, tak smrděla ta mrtvola ve Stromovce,“ vzpomněla si Sabina, která normálně pracuje jako policajt (nutno dodat jízdní). „Ten smrad se dostane úplně všude, do oblečení pórů…,“ dodala. Tu noc jsme nespali. Bylo to stále stejné mrazivé. Střídali jsme se u Jacka, měnili kapačky, kouřili a povídali o koních a koni. Občas někdo uvařil kafe. Ráno jsem šel rovnou do práce – načichlý koňským mrtvolným pachem. Ještě, že existují sprchy. V poledne mi zazvonil v práci mobil. Trenér Milan: „Kluci chtěj abys přijel. Zkusíme ho dostat do stodoly. Kámoš přiveze bagr. Byla tu doktorka. Je to zlý. Uvažuje o injekci…“ bylo mi jasné o jakou injekci by šlo. O tu poslední. A v hlavě to hned začalo šrotovat. Bylo to jak schizofrenie. Něco mi neustále říkalo: „Chcípne kůň – je to důvod k napití.“ Ta druhá půlka oponovala: „Udělej vše pro to, aby přežil…“ Z práce rovnou do stáje. Už tam čekali. Převalili jsme zvíře na plachtu od Avie a traktor bagrem ho přetáhli pod střechu na seno. Ležel tak alespoň na měkkém v suchu. A opět jsme zbyli jen čtyři. A opět stejná práce. Nová zásoba kapaček, občas připíchnout kanylu… přicházel další večer, další probdělá noc. Nálada pod psa. Začala si vybírat svoji daň. Každý z nás byl najednou veterinář.
18
Výčitky ohledně krmení, přehnané nebo naopak zanedbané práce. Dostal jsem nápad. Musíme se nějak zaměstnat. „Co kdybychom ho zkusili mezi každou kapačkou obrátit na druhý bok a masírovat. Leží už víc jak čtyřiadvacet hodin. Musí přece mít proleženiny…“ hodil jsem nesměle do placu. A kluci se toho chytli. Milan skočil domů pro láhev Alpy a z nás se stali maséři. Nová práce, nová energie, nová naděje. Koník sice ležel, občas se marně pokoušel zvednout a při převalování kolem sebe kopal. Ale zdálo se, že se mu opět vrací ta známá jiskřička života do očí. Bojoval. Jako by říkal: „TO MUSÍM DÁT.“ Někdy po půlnoci, zavrčel motor od auta. A ve vratech stodoly se objevily dvě víly. Sabina vyzvedla kamarádku Petru po práci v lázeňské restauraci a… Potěší to. Zvlášť, když přivezly mísu kuřecí polévky s domácími nudlemi. Připadal jsem si jak v nějakém snu. Čtyři špinaví, promrzlí a k smrti unavení chlapi stojící kolem balíku sena. Uprostřed servírovací mísa s polévkou z té luxusní hospody a v pozadí dvě usmívající se baby. V legínách, které jim náramně sekly. A vedle bojující kůň… Nějak jsem přestal vnímat čas. Snad jen, že někdy po poledni přijela doktorka. Bylo to zlé. Když Jacka do neděle nedostaneme na nohy. Přijde na řadu ta poslední injekce. Nebudeme víc trápit koně ani sebe. Ale jak zvednout a udržet na nohou tunové zvíře. Možná by pomohl
nějaký popruh. Ani nevím, kdo toho chlapíka sehnal. Přijel z ranče odněkud ze Středohoří. V kufru auta měl pár horolezeckých lan. Jakýsi sešitý popruh a ruční vrátek. A pak už to šlo ráz na ráz. Vybourali jsme strop od stodoly, za trámy přidělali vrátek a Jacka navlíkli do kšírů. A začali pomalu zvedat. Moc se mu to nelíbilo, ale za chvíli stál (byť částečně zavěšen) na všech čtyřech. Nějak jsem vytušil, že je vyhráno. Byla sobota, šest večer, od čtvrtku jsem nespal. Reflexy přestávaly fungovat. Tady bych spíš překážel. Domů mě vezl Zdeněk a já se ráno probudil s nakousnutým rohlíkem v ruce. Na mobilu žádná zpráva, žádný nepřijatý hovor. První cesta (jak jinak) rovnou do stáje, rovnou do stodoly. „Běž se na něj podívat,“ smála se na dvoře Zdeňkova zarostlá tvář. Koník stál uprostřed stodoly, pochrupoval seno a hned na uvítanou se mě snažil kousnout. A kluci s úsměvy od ucha k uchu vyprávěli, jak právě odjela doktorka. Nevěřila svým očím, že něco podobného neviděla. Soudržnost, partu a podobný řeči. Prý ho už vlastně chtěla uspat. „Taky jsme se večer trochu pískli. Bohužel bez tebe, ale ty vlastně nepiješ, ne?“ nadhodil Milan. A tak se vlastně nic nezměnilo. Je advent. Už si opět hraji s parkurovými koňmi. Skáču, jezdím, pomáhám ve stáji a při kování. Vlastně až na to, že mám pár nových opravdových přátel. A 19
občas si společně s Jackem jen tak tréninkově vyjedeme do hor do lesa. Když jsem vzal poprvé do rukou opratě s Jackem zapřaženým do klády a viděl ten kopec pod sebou. Začal jsem se bát. A tak jsem mu ještě vedle hlasitého „JDI DÁL“ v duchu pošeptal: TO DÁŠ.
Jarda Kolář (bývalý pacient odd. 7B) Poděkování:
PhDr. Kateřině Marklové (za sebe) MVDr. Michaele Vojtkové (za koně)
20
Mistr čas
Domov
Chodí tu kolem a beze stop mizí, zloděj, co každý ho zná
Kde domov můj? můj, nás všech, i tvůj? Sami sebe se ptáme, když smysl života hledáme.
Všechno si bere, nic není mu cizí, každý z něj vrásky má
Domovem není náš dům, stejně tak tělo, co máme, to patří nám na chvíli, k těm dnům, co na Zemi pobýváme.
Chytit se nedá, celý čas běží a dál nám utíká
Až úkol svůj zde splníme, nezemřeme, domů se vrátíme, však svými činy teď svůj další život volíme.
To co jsme měli, nám vrátí jen stěží, o všechno připraví nás Co bude dál ? kdopak ví, jak dlouhou cestu má, co bude dál, nepovím vám já Chodí tu kolem a beze stop mizí, o všechno připraví nás Chytit se nedá, zastavit stěží, z toho jde po zádech mráz
21
Vánoční dárek pro Toníka
A Tony vyplázl ten jazyk ještě víc. Okusoval konec tužky a přemýšlel. „Já bych si přál milý Ježíšku…“ a vtom mu to došlo.On by si přál takových krásných věcí. A takových věcí vůbec. Ale jak má namalovat ninjagoo, babyblade, nebo takového toho elektrického křečka co píská... A spoustu jiných zajímavých věciček, které teď mezi jeho vrstevníky frčí. Chvíli přemýšlel, opět za ustavičného okusování pastelky, o maminčině pomoci. Ta stála nad pekáčem vanilkových rohlíčků a tvářila se, že nemá chvilku času. A Tak si Tony uvědomil, že musí namalovat něco, co už zná a umí. A hlavně, co opravdu stojí za to.Zkrátka musí být tento prosinec skromný. Chvíli přemýšlel o traktoru. Ale jeden plastový už má… Ten druhý velký stojí přeci na dvoře a strejda ho v něm vozí. A tak byl skromný. No, tedy skromný… Namaloval koníka. Rezavou kobylku s hustou neposlušnou hřívou a hvězdičkou na čele. (To se přeci ví, že hvězdička nosí štěstí.) Jednu takovou kobylku znal. „Jak se jen jmenuje…“ krabatil čelo. Už na ní seděl. A maminka ho vodila po jízdárně. Tehdy si připadal jako ti mladí muži a slečny, kterým tak trochu v duchu záviděl a chtěl být jako oni. Určitě ani nevěděl, že
Většinou každé ráno chodil tou dlouhou stájí. Měl radost, jak k němu natahují hlavy. Díval se do jejich hlubokých a smutných očí a hladil je po hebkých nozdrách. Stáj byla Toníkův život. Ranní rituál. Zkrátka tříletý kluk – přezdívaný Tony. V duchu záviděl těm velkým slečnám a pánům, kteří se po ranním krmení vyhoupli do sedla a šli jezdit. Představoval si, že jednou bude taky… A pak se to jednou v zimě stalo. Maminka položila před Toníka bělostný list papíru. „Tak napiš… Jé, já vím (ještě to neumíš)… Tak namaluj Ježíškovi, co by sis přál.Určitě to zvládneš, ať si budeš přát cokoliv. Ale snaž se, buď pečlivý. Ať si to Ježíšek může prohlédnout a vysněný dárek ti přinést.“ A Toník zíral na velký bílý papír. „Uff,“ pomyslel si a zahryzl se do konce pastelky. A ještě jednou „Uf!“ Takové zodpovědnosti. Vystrčil svůj malý růžový jazýček a rozhodl se kreslit s plnou vervou. Maminka se jen usmála a nechala ho jeho dětským snům. Otočená ke kuchyňské lince se věnovala pečení vánočních cukrátek. V bytě voněla vanilka, kokos a rum. Protože tak mají správné Vánoce vonět.
22
na té kobylce jezdil pán, co několikrát vyhrál Velkou pardubickou. A že ten prodej jeho paní tehdy oplakala. Jenom chtěl být jako oni. Ti muži v bílých rajtkách a nablýskaných holinkách. A hlavně chtěl být rychlý jako vítr. „Však si Ježíšek poradí. On to určitě pozná,“ říkal si, když dával pomalovaný list papíru s rezavou kobylkou mamince, která ho pečlivě přeložila a dala do obálky. Samozřejmě napsala adresu: Ježíšek – nebe. A tak nějak pro sebe se usmívala. Ještě než ten večer Tony usnul, vzpomněl si, že vlastně neumí pořádně jezdit. „Ale všechno se dá naučit, když se budu snažit. A taky musím vyrůst, ale to určitě přijde časem,“ řekl si a zavřel oči. A pak přišly ty slavné Vánoce. Ráno ještě normálně Toník pomáhal ve stáji. Snažil se být hodný. Dřel se s tím velkým koštětem a vidlemi. Tedy spíše se pletl pod nohy, ale to si klučina v jeho letech neuvědomí. A tak byl rád že je součástí toho každodenního frmolu. Večer potom zazvonil zvoneček a Toník začal pod rozsvíceným stromkem rozbalovat dárečky. Dětské oči mu zářily radostí, jako by čekal, že to hlavní teprve přijde. A taky, že jo. „Pojď, ale vezmi si svetr a čepici,“ vzala ho maminka kolem ramen a rozsvítili v té velké stáji. Kde koníci právě chroupali večerní krmení. Desetiletá polokrevná Uragána (přezdívaná Urinka) měla box ozdobený smrkovými větvemi a podestlaný
žlutou slámou.A Tony byl šťastný. Zjistil, že na Ježíška je spolehnutí. Vždyť uragán je vlastně takový hodně rychlý vítr. Maminka ho zvedla a on pohladil Urinku po těch hebkých nozdrách. Jarda Kolář
23
Opice
Na dně
Skákají jako opice, Sahají si na líce. V chajdách jako hrobka, Otvírají se nám kobka, děti skákají v loužích, hádají se v jakých jsou to kruzích. Moje dobrá přítelkyně měla svátek, Uvázala si na krk rudý šátek. Ženy se kroutí jako užovky, Co střídají muže za stovky. V blázincích mají ženy bércové vředy, V zádech mají slušivější skřety. Lákají se partneři jako beránci Heřmánková pěna dělá se v hrnci.
Když jsi tak na dně a kroutíš tělem ladně, házíš nalakovaným hárem, jezdíš na nákup fárem. Okusuješ bramboráčky a sleduješ plout modré mráčky. Chodíš na houby s košíkem, sleduješ nos barevným nosíkem, sedíš na trávě s čmelákem. Ždímáš hadry a špinavé smetáky, jezdíš očima po lidech a okukuješ podprsenky co byly na šmírech. Sylva, 3B
(Sylva, 3B)
24
Jarní sonáta Přírodo tajemná S opojnou vůní strání, Něžná a dojemná, Matko života a zrání. Jsi panna vtělená, V spanilou krásnou břízu, Něžná a vzdálená, co cudně se halí v řízu. Jsi jablko rudnoucí, Jak krev a srdce z lásky, Svou silou planoucí, Vyhladíš smutku vrásky. Jsi samý klas a chmel, Já s úctou k Tobě hledím, Jsi motýlích křídel pyl, Zpestření všední šedi. Tvá síla slunce svit, planetu naši chrání, Zažene nemoc, zjitří cit. Díky za vůni lesů strání Jana Malá (odd. 1B)
25
Touha
pochopíš, kdo je tvůj vysněný a komu ublížíš, chci být poblíž až tohle uslyšíš, zatím nevěříš a čekáš nějakej zázrak díky tvým slzám sníh venku napad, všude kudy chodím, tam tě všude vidím, i když ti to nedochází, pořád na tebe myslím, připomínáš mi měsíc co svítí z nebe jako ranní rosa, až potkáme sebe, a jak letí čas, tak tvoje září, když večer usíná úsměv na mé tváři, pořád si vzpomínám na tvé něžné rty, vybral jsem si sen a to jsi pro mě ty, jsi jako duše, já vidím tvojí tvojí tvář, ze srdce pramen, na hlavě svatozář, vždy ti budu poblíž, kdykoliv mi zavoláš, celej život hledám, snad najdu lásku, snad najdu jedinou krásnou rusovlásku, teď už ale vím, že ke štěstí jsi ty ten nejcennější dar, co dávaj mi tvoje rty, hodně času uteklo, ten se nedá vrátit, tak proč jsi tak daleko, nechci už tě ztratit, chci mít tebe pořád vedle sebe, tebe jako modré z nebe.
Je to jako včera, co jsem tohle psal, jsi moje nebe Haničko, na tebe jsem vzpomínal, mám rád teplo tvý, tvoje tělo hodnotný, miluju tě, padla jsi mi do noty, pořád vidím oči tvé jako duhu překrásné, tvé rty jsou tak něžné a líbezné a na to neznám lék, snad jen další polibek a vědět, že tě mám, že je někdo blízký, koho dobře znám, že ho nepostrádám, a že navždy u srdce mě bude hřát tvá věčná láska, kterou nejde rozbourat, o takové denně sním. Jsi mým snem vysněným a až přijde ráno a skončí ten můj sen, tak chci žít jen pro tebe a chci žít každej den.
Doznání Tvůj krásnej život a moje věčný přání, je aby bylo věčný naše milování, aby bylo vidět, že ty jsi ta jediná, že bez tebe tu neuplyne hodina, čas se zastaví a já začnu snít, proto bez tebe už nemůžu dál být, chtěl bych s tebou můj život žít a tvoje velký srdce láskou naplnit, každým dalším rokem jsem o krok blíž, miluju tě a ty to moc dobře víš, co pro tebe chystám, to ještě netušíš, a až mě uvidíš, pak teprve
Jarní sen Po mezi teče potůček, má milá si plete věneček, náhle na nebi objeví se mráček, hurá je ten lásky čásek, má milá prudce vstala a rychle domů utíkala, ubíhala co jí síly stačí, náhle zablesklo jí do očí, má láska se ze snů probouzí.
26
tak proč jsem jenom vůl, jseš jedinečná, tak proč nejsem tvůj.
Hanička Když tě spatřím Haničko, rozzáří se mi srdíčko, když se naše oči setkají a o naší lásce si šeptají, když tvé jméno Haničko, stačí jen maličko, hlava se roztočí jak na kolotoči, má překrásná Haničko, slyšíš, tak buší mé srdíčko….
Úplněk Teď na nebi úplněk se vyjasní a já se na něj zahledím, a v myšlenkách tvůj obraz vytvořím, představuju si tvoji tvář tak nádhernou, jemnou a průzračnou jak noční zář, pak když večer usínám, tak na tebe lásko vzpomínám, vzpomínám na krásný vlasy jak z ranní rosy, a pak když ráno se probouzím, tak vím, že to byl jen sen a srdce se mi zarmoutí a oči zabulí, že tě nemám ve svým objetí.
Nesplněný sen Už nebavil mě život, já chtěl jsem se zabít, miloval jsem tebe, a nechtěl jenom snít, teď ve snu tě vidím, koukám na oblohu a vidím jen nebe a připomíná mi tebe, nevidím tě poprvé, známe se dýl a když s tebou mluvím, ubývá mi sil, jsi nesplěnej sen, neskončenej den, drahocenná vzpomínka, co nejde z hlavy ven, jseš má jedinečná, tak proč to tak má být, jseš má jedinečná, chci s tebou navždy žít, jseš má jedinečná,
Lásko Já lásko chci ti říct, miluju tě čím dál víc, miluju tě tak, jako nikdo na světě, miluju tě přitom toužím po tobě, toužím líbat tě celý dny a noci, pak v noci políbím tě na líčka a přitom vzplanou naše srdíčka.
27
Průzračný oči Máš průzračný oči jak studánku v ranní rose zářící, rád se chci zadívat do tvých očí, a podívat se co v nich je, a já říkám, že oči jsou oknem do duše, já lásko moje chci ti zpívat a něžně líbat, vždyť lásko rád tě mám a svoji lásku chci ti dát.
Obláček snů Teď na nebi svítí měsíček, já tobě posílám z lásky obláček, po něm vystoupám do tvých snů, a hladím tvojí tvářičku, pak snažím se ti dát hubičku, ale zmizela‘s mi z obláčku.
Martin Černý, odd. 9B
28
MARNOST
větrem. Nic není smysluplnější, než tělo sluncem vyhřáté, zatoužil jsem po svobodě. Moudrý má oči otevřené, já jsem hlupák bloudím v tmách. Nyní ale poznávám, že týž osud chytrého hlupáka čeká. Došel jsem k zoufalství, nic mi smysl nedává, vše je marnost, vše je pachtění, vše je honba za větrem. Nevím komu věřit, snad to brzo uvidím poznám smysl léčení, dnes mě však nic nebaví,Honím se za pochvalami, dupu, jak zde pískají a nakonec? Vše bylo jen pachtění. Když se ohlédnu, znovu vidím samé bezpráví, slzy utiskovaných a útěchy nikde. Nejšťastnější je ten, kdo závislosti nepodlehne a neviděl tak zlo, co se děje pod Sluncem. Lepší je špetka klidu než náruč námahy. Někdo je sám, nikoho nemá, je bez dětí, bez bratří. Já však mám své přátele ti jediní mě podrží,jsou jen dva a na ně se mohu spolehnout…alespoň doufám….
K čemu je člověku dobrota a slitování, proč se stále za něčím pachtím-honím povýšení,pochvaly, premie? Je to marnost. Jedno pokolení přichází, druhé odchází, země však trvá na věky, jako i závislí lidé mezi námi budou na věky.Severní vítr se mění v jižní, sem a tam se otočí, stále se vrací ,i lidé se neustale vrací domů, do vězení, do závislosti, do léčebny. Veškeré řeky do moře míří, moře se však nepřeplní, i lidé závislí na opiátech, alkoholu a podobně je mnoho,přesto číše nepřeteče a spotřeba lidí stoupá, vše je honba za větrem. Oko se pohledem nenasytí, ucho se nenaplní slyšením, podobně ani opilec se nepřepije, vše co přijde - odejde. Co bylo dřív zase bude, to co se dělo se dít bude nic nového pod Sluncem.Jeden odejde, dva přijdou, říkám tomu koloběh života. Sleduju, co se děje kolem mně ,vše je marnost, honba za větrem. Chybějící přítel se nahradit nedá. Čím více jsem moudřejší, tím více jsem ale mrzutější, vždyť kdo množí vědění, množí žal! Chtěl jsem zkusit radovánky toužil jsem po blahobytu, smích ale považoval za pomatenost. K čemu to? Rozhodl jsem se holdovat pivu, osvojil si ztřeštěnost. Na co spadlo mé oko, to jsem chtěl a záviděl, žádné radosti si neužil, můj život byl jen pachtění.Dostal jsem se do vězení, ohledl se za svým počínáním,vše byla honba za 29
POSTEL V posteli se spravedlivým dobře usíná.
Postel to je svatyně Do ní uléhají bohyně
V posteli život začíná i končí Některá je tvrdá jiná měkčí
Postel je našeho života třetinou Nezasloužíš -li si ji, postihy tě neminou
V posteli v noci odehrává se celý svět Příběhy které druhý nemůže uvidět
Kája, 7A
Postel ta vždy uleví člověku Lovec v ní uléhal už v pravěku
V posteli je ti vždycky dobře V ní můžeš si vyléčit své hoře
Postel je jako zimní krajina
30
Labyrint
Barevný svět
Jsem vězeň za mřížemi, odsouzený k nekonečnému snění.
Až podzim svým dechem
Má duše strádá,
obarví listí,
Přestože bohatstvím oplývá.
vítr vezme ho stromům co dotkly se hvězd.
Díky Ti květeno, že zdravíš mě, na vycházce a hladíš mně
A s něžností mámy
svými větvemi po smutně
pak na dobu příští
vypadající tváři.
s ním přikryje blátivou nahotu cest
Díky vám chorály stromů, že v jakémkoliv počasí mi dáváš sílu být
Na zápraží už kos přestal zpívat,
Přírodo, matko života,
on znal všechny přísně, co rád jim i hrál.
chraň nás a nenech nikomu ublížit
Tma přichází brzy a začíná skrývat
zde čisté duše jsou a peklo
tu barevnou krásu, co podzim mi dal.
jimi zmítá
Dej jim odpuštění a buď rád že probudíš se, když každé ráno
Jitka, 1B
pro Tě svítá.
Jitka, 1B 31
+++
Tomášku mám domov? Do čtyř stěn to volám Tahle hospitalizace mi zlomí vaz si stýskám
Tomášku, prosím Ježíše a pannu Marii ať jako vrabčák do hnízdečka se do Lípy ukryjí
Chci se na plátno učit s panem Ledinským a slunečnice z očí vašich na obraz vykouzlím
Pane Ježíši slzím na polštáři mém moře ale pro Tebe i úsměv načrtám na ledu hoře!
Radmila Říhová, 1B
32
Deprese Duši mám prázdnou jako troud, bez emocí.
Naděje nechám volně plout dnem I nocí.
Žádný cíl a v srdci spím, jak hořký pelyněk a jako blín jsem v bahně, klesám stále hloub, nemohu se z něj vytrhnout.
Po stéble ruku natáhnu jsem v zajetí jen planých snů a stéblo minu v dálavách
Jsem sama - jen ja a muj STRACH. Co bude dál se někdy ptám a navždy prazdná zustávám. (Jitka - bývalá pacientka odd. 1 B)
33
SMRT
Měli se moc rádi, byli manželé.
to vidět, vím že smrt je krutá
Vše, co vybudovali je najednou
ale prosím usmívej se na ten svět
pryč. Tolik byli štastní, že by
kvůli mně alespoň. Moc tě miluju.
jim kdekdo mohl závidět. Bojovali s tím nejhorším, on měl
(Kousalová)
smrtelnou nemoc, ona mu pomáhala, aby měl život veselejší. Poslední dobou už měl velké bolesti a už mu také nic nezabíralo. Ona potají plakala a věděla, že se blíží konec. Najednou přišel ten den, umřel v tichosti. Ona se rozplakala, že už nemá nic. Ale přece jen jí tu něco zanechal, zanechal jí tu lásku samu k sobě. To on jí naučil věřit v samu sebe a mockrát říkal: „Až tady jednou nebudu, budu se na tebe dívat z nebe jestli se usmíváš, když se budeš trápit, budu 34
Sněhová vločka
Vánoční ohňostroj
Něžná krajko ledová
Miliony bludiček
prostři se v mé dlani,
obklopily měsíček.
přede mnou se neschováš
Víří temnou oblohou,
moje bílá paní.
dostihnout ji nemohou.
Ukaž mi svůj zimní svět
Zlatý lustr v oblacích,
perleťová hvězdičko,
perly se k nám obrací,
jsi jak leknínový květ,
hvězdné nebe hoří,
záříš jako sluníčko.
do noci se noří.
Jak královna na saních
Jiskry v moři tonoucí,
pluješ bílým světem,
gejzír sklíček lesknoucích,
z oblaků se sype sníh
roztančené sedmikrásky
pro radost všem dětem.
vítají čas štěstí, lásky.
(Jitka, 1B)
(Jitka, 1B)
33
Vánoční přání
Ať po bílém sněhu štěstí na saních, přiveze vám něhu pohodu a smích.
S dárky na památku radost uvítejte,
Ztracen v představách
atmosféru svátků v klidu vychutnejte.
Tvé nitro strádá steskem zlým, ty v myšlenkách jsi ponořen.
Pohádkové vánoce
Na duši sedí těžký splín,
prožijte si nyní,
ne hochu, tohle není sen.
ať jste opět po roce veselí a činní.
Bolest se v srdci prostírá,
(Jitka, 1B)
v zoufalství slzy polykáš, propast se pod tebou otvírá, před strachem dveře zamykáš.
Vzpomínky skládáš v minulost, smazal bys plno stránek svých,
34
přecházíš vratký času most,
popsaný jak papír dopisní,
na duši plno šrámů zlých.
v něm vězí těžký život tvůj.
Tvá duše je jak zápisník,
(Jitka, 1B)
na každé stránce osud tvůj,
JAKÉ BOHATSTVÍ?
Chvátáme, poněvadž nám stále utíká čas. Z práce do práce, na vlak, na metro. Respektive máme uhoněný život a když už nám zbude trocha času, tak si sedneme před počítač či před televizi. Jsme líní jen tak se projít v přírodě, poslechnout si jak na stromě švitoří ptáčkové, jen tak si lehnout do trávy a pozorovat plující obláčky na nebi. Spojit se v jeden celek a jen vnímat tu krásu přírody. Jsme v moderní době, kde stěží najdeme pást se kravičky na polích, nebo slepičky na dvorcích. Dnes tam vidíme obrovské bazény, chodníky vydlážděné nejdražší zámkovou dlažbou. Prosím vás lidičky, všechno není jen o tom, kdo co má dražší v majetku, ale o to, co má v sobě!
Jitka, 1B
35
PŘÍTEL – FEŤÁK
Byl jsi sám a dostal jsi se do party. Tam tě každý měl rád – měl jsi konečně kamarády. Ale vůbec jsi netušil, do čeho jdeš. Začal jsi fetovat, začal jsi brát drogy. Tvé problémy, co jsi měl, rázem zmizely. Teď spustilo se z tebe vše a jsi šťasten. Zanedlouho se ti parta rozpadá, už tě nepotřebují, nemáš peníze na fet. Připadáš si teď jako troska. V partě jsi se cítil, že jsi někdo, že jsi king, žádný pláč, jen smích. Teď se cítíš jako malý chlapec. Moc dobře jsi věděl, že tudy cesta nevede, byl jsi na to opětovně upozorňován. Říkali ti to lidé, co tě mají rádi a mají s tebou svatou trpělivost. Ještě máš čas, pořád máš tu ruku nataženou, stačí ji uchopit a začít od začátku. Jen dávej pozor, aby ti ta ruka neuklouzla.
36
MIKULÁŠSKÁ NADÍLKA V LÉČEBNĚ I tady v léčebně chodil Mikuláš se svými pomocníky . Jelikož nás je tu opravdu hodně, tak nás musel svatý Mikuláš navštívit hnedle dvakrát. Poprvé naděloval v kavárně místní léčebny už 5. 12. 2011 a podruhé 6. 12. 2011 od dopoledních hodin obcházel jednotlivá oddělení v areálu léčebny. Nezapomněl tudíž ani na hůře mobilní či nepohyblivé spolupacienty. Odpoledne poté Mikulášská nadílka vyvrcholila v našem MULTICENTRU. Všem zúčastněným a účinkujícím ze srdce děkujeme.
37
38
39
40
VÁNOČNÍ BÁSEŇ VÁNOCE JSOU ZA DVEŘMI DĚTI JSOU ŠTASTNÉ NARODIL SE KRISTUS PÁN, VESELME SE LIDÉ JSOU ŠTASTNÍ, O VÁNOCÍCH VESELME SE! VKOSTELE ZNÍ VARHANY A VÁNOČNÍ PÍSNĚ A STROMY KRÁSNĚ ZÁŘÍ, DĚTI ZPÍVAJÍ KOLEDY A ČEKAJÍ NA JEŽÍŠKA CO JIM NADĚLÍ .
POVÍDKA O TOM JAK SE MĚ PŘI PŘÍJMU V HORNÍCH BEŘKOVICÍCH UJMULI KDYŽ SEM SE PŘIJELA LÉČIT NA LÉČENÍ DO HORNICH BEŘKOVIC KVŮLI DEPRESÍM A ÚZKOSTEM UJMULI SE MĚ TAM. HODNÉ SESTŘIČKY Z ODD. 1 B BYLY NA MĚ MOC HODNÉ . ZVLÁŠT SESTŘIČKA MILUŠKA A OSTATNÍ SESTŘIČKY TAKÉ. NA ODD.1B JSEM BYLA 14 DNÍ MOŽNÁ I DÉLE . DOKTOŘI BYLI NA MĚ TAKÉ HODNÍ. BYLA JSEM SE SESTŘIČKAMA Z ODDĚLENÍ 1 B I NA VÝLETĚ. MOC SE MI TO LÍBILO BYLI JSME I V ZOO A V RESTAURACI I NA OBĚDĚ BYLA JSEM SPOKOJENÁ . CHVÁLÍM SESTŘIČKY Z 1 B A DĚKUJI ZA VŠECHNU PÉČI, CO MI POSKYTLI NA ODD 1B. ZVLÁŠŤ DOKTORŮM I PANU PRIMÁŘI ROTTEROVI PAK I PANÍ DOKTORCE VAŠÁKOVÉ . Děkuji za vše Mládková Vilma odd. 4 b 41
1976 Začátek prázdnin na Studánce u Varnsdorfu. Byli jsme oba zamilovaní po uši, oba jsme byli čtrnáctiletí.Zuzana z Prahy Řepy a já - Josef . Ona krásná a chytrá dívka. Ve stanu z dek jsme oba ztratili hlavu a vášnivě jsme se pomilovali nedbajíc následků. Vědomí toho, že se to nesmí bylo nesmírně vzrušující. Po sexu jsem jí vyprávěl o tom, že pro ni i pro mě sestrojím raketu, jakou Svět neviděl a společně odletíme do vesmíru a tam zůstaneme tak dlouho, jak nás to bude bavit. Noc pominula, doma se mamča divila, že jsem měl prostěradlo od krve. Druhý den jsem vzal kytaru a s kamarády Pavlem a Milanem jsme dělali táborák. Oni pili alkohol, já však na přání Zuzky nepil. Hrál jsem na kytaru, kluci byli čím dál víc opilí. Když jim došel alkohol vnikli do domu jedné paní a mámili z ní alkohol. Byli přitom vulgární, ona celá vyděšená a já ji před nimi bránil vlastním tělem. Tak vyšli zadním vchodem a dali se na útěk. Já jsme s sebou měl jen kytaru,. Oni byli mladiství, já byl tehdy nezletilý. Pavel mě přemluvil, abych to vzal na sebe, že mně se nic nestane. Dokonce napsal smlouvu, že mi dá po vyučení 100 000 kčs. Souhlasil jsem. Aby to vypadalo věrohodně, dal mi vypít tvrdý alkohol a za chvíli přijela tehdy ještě VB (Veřejná Bezpečnost) a odvezla nás na služebnu. V té době se mělo konat ve Varšavě nacvičení totálního úderu vojsk Varšavské smlouvy na USA. Politici z KSČ vymysleli strategii dle pokynů SSSR a tak Státní bezpečnost shromáždila mladistvé delikventy z celé republiky a ti byli naverbováni do oddílu školy StB a v hodnosti „Rotný“ všichni dostali vojenský výcvik tankových sil ČSSR. Naučili nás perfektně ovládat tanky, rozebírat a skládat samopal.. My čtyři jsme sloužili v jednom tanku ve Varšavě a byli jsme nejlepší v prvním dni cvičení. Na druhý den se konal nácvik úderu naostro. Dostalo se nám cti letět ve velitelském vrtulníku, kde byl vrchní generál vojsk. V amplionu se ozvalo:“Začíná totální úder, jste ve válečném stavu a podléháte vojenským zákonům“. Vypukla jaderná válka. To byl konec…Věděli jsme , že máme malou šanci na přežití. Generál vydal rozkaz k zahájení a začalo odpočítávání startu jaderných střel.
42
Potom pozemní velení odvolalo útok a generálovi dali pokyn, aby na počítači ukončil válečný stav, ten to však odmítl. Pozemní velení vyzvalo posádku vrtulníku, aby generála zpacifikovala. Byl jsem pověřen úkolem, namířil jsme na něj pistoli a on se mi vysmál, že ať ho klidně zastřelím. Prý stejně nevíme heslo, které je třeba k odvolání válečného stavu. Když mluvil, opakovaně a pořád používal slovo „Zkurvysyn“…Tak jsme to namačkali do počítače a…, bylo to správné. Takhle jsem odvrátil válku a později jsem byl na Pražském hradě povýšen do hodnosti kapitána. Měl jsme přání, dostat kosmonautský výcvik a bylo mi vyhověno…Po krátkém výcviku v létání ve stíhačce jsem inkognito odletěl do kosmu… (Josef Rybenský, 3B)
43
PODĚKOVÁNÍ PŘÍRODĚ (věnuji Beřkovické přírodě) Zlatý prst noří se v obláčky A laská moje skráně Různorodé obrázky, Co mraky tvoří za mě. Zlatý prst noří se v oblacích, Přírodo, ty klid mi navracíš A dáváš vnitřní sílu žít. Díky Ti Štěstěno, že zde mám být. (Jitka, 1B)
ÚDĚL (věnuji milým sestrám) Překrásný bílý anděl, Vtělený v křehkou sedmikrásku, co má lidský úděl, Navraceje svým „dětem“ lásku. Překrásný bílý anděl Nám dává sílu žít, To není dar seshora To je jen smysl žití pochopit. (Jitka, 1B)
44
ŽIVOT A JÁ
Toulám se….po cestách sem a tam na zádech velký vak v jeho útrobách maličkou krabičku z olova mám krabičku z olova věř nebo nevěř je to tak v ní celý život mám nemůže ven, je v ní tak sám Toulám se….po cestách sem a tam na zádech velký vak v něm zamčenou krabičku z olova mám věř nebo nevěř, je to tak ztratil se klíč, prostě je pryč. Toulám se…. po cestách sem a tam něco si nalhávám ten klíčekna krku už léta mám věř nebo nevěř, je to tak pomalu odmykám a v úžasu zůstávám. POSEČKEJ ŽIVOTE, VŽDYŤ JÁ TĚ ZNÁM JÁ UŽ TO ZVLÁDNU, ŠANCI SI DÁM ………….JÁ NA TO MÁM! (Yveta Štrbová, 7B)
45
ZÁBAVNÍ OKÉNKO "Proč mi lžeš, Pepíčku?" ptá se učitelka. "Víš, co se stane z dětí, které lžou?" "Politici nebo poslanci, paní učitelko.."
Baví se dva vysokoškoláci: "Ty vo*e, když si uvědomím, jakej já jsem inženýr, tak mám normálně strach jít k doktorovi..."
Proč bůh stvořil Evu? Aby měl s kým Vašek zpívat. Žena je jako košile. Až když jí máš na krku, poznáš, co je to za číslo.
46
