Volná hodina
únor 2010
Vážení čtenáři, dostalo se vám do rukou mimořádné vydání školního časopisu, které nemá ve své historii vydávání na naší SŠ OSaP a VOŠ obdoby jak svým rozsahem, tak i vážností tématu a podrobnostmi jeho obsahu. Máte před sebou přehled a popis jednotlivých pracovních témat ve finální podobě tak, jak byla zpracována pracovním týmem pedagogů a žáků naší školy a prezentována na výstavě. Je mi velkou ctí, že právě naše škola byla mezi subjekty, které byly vybrány na základě žádostí o projekty z výzvy Ministerstva zahraničních věcí ČR. Přál bych si, aby výsledky tohoto projektu byly zvláště pro mladou generaci připomínkou období hrůz a útrap lidí během 1. a 2. světové války, mementem pro všechny svobodně smýšlející, svobodné vůle, kteří se musí semknout a udělat vše proto, aby se již neopakovaly hrůzy války, holocaustu, fašismu,
potlačování práv jednoho národa druhým, vyvolávání xenofobních nálad apod. Tyto události a fakta je třeba neustále připomínat zvláště v době sílícího neofašismu nejen u nás, ale i v některých státech EU. Kdo popírá minulost a fakta dějin, respektive nepochopil tyto události a jejich příčiny, nemůže chápat ani současnost a dějinné souvislosti. Přeji výstavě hodně návštěvníků a věřím, že alespoň touto výstavou někteří mladí lidé přehodnotí svůj žebříček hodnot tak, jako někteří z nás, kteří osobně navštívili místa jako je Osvětim, Březinka aj. Na závěr chci poděkovat kolegům a žákům, kteří se ujali tohoto projektu s překvapujícím zájmem a obětavostí, věnovali mu svůj volný čas a ukázali, že problematika života a smrti, ideálů a chápání dějinných a historických souvislostí je zajímá a chtějí své poznatky a pocity předat všem těm, kteří chtějí naslouchat a nahlížet. Mgr. Miroslav Petrovský ředitel SŠ OSaP a VOŠ
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Za obsah sdělení odpovídá výlučně autor. Sdělení nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem. 2
únor 2010
Volná hodina
Úvodní slovo koordinátora projektu Jak asi jednou budou historici hodnotit 20. století? Jako století dobývání vesmíru? Nebo století rozvoje moderní techniky? Nebo… století válek a holocaustu? Století, které vzbudilo naděje, ale zničilo všechny iluze a ideály? Když byla naše škola vybrána programovou radou Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí České republiky jako jeden ze šestnácti realizátorů mezinárodního projektu ze sto třiceti podaných žádostí, byli jsme velice potěšeni a zároveň jsme vnímali velkou zodpovědnost, aby se celkový záměr projektu podařil. V něm jsme se snažili představit žákům místa, která jsou spojena s tragickými osudy miliónů lidí. Historické události lze vnímat různými úhly pohledu. Naším cílem bylo, aby žáci sami poznali, že historie není jen o válkách, ale i o změnách, které se odehrávaly v životě obyčejných lidí, často jen o málo starších než jsou dnes oni samotní. Aby poznali, jaký strach tehdy lidi pronásledoval, strach o své nejbližší, přátele i sebe samého a uvědomili si, že nic podobného se v budoucnu již nesmí opakovat. Pro všechny z nás byla nejsilnějším zážitkem návštěva bývalého koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim. Tam se téměř každý člověk dostane do zvláštního stavu svého nitra, který nikdy předtím nepoznal. V běžném každodenním životě řešíme často problémy, kterým přikládáme někdy neúměrně velký význam. Po otřesných zážitcích získaných v Osvětimi si ale člověk položí otázku, zda jsou tyto problémy opravdu tak DŮLEŽITÉ? Jen stěží si dokážeme představit, co vše se tehdy odehrávalo v myslích těch, kteří tímto utrpením museli projít a během návštěvy tohoto místa snad každý z nás přehodnotí své životní priority a postoje. Když se ohlédnu zpět za prací v projektu, vybavím si množství zajímavých míst a lidí s nezapomenutelnými osudy. Pomníky obětem světových válek nás doprovázely téměř na každém kroku. Vlastně si neuvědomujeme, že stopy I. světové války, od jejíhož začátku uplyne brzy již sto let, můžeme nacházet velice často i dnes. Téměř každá česká vesnička či město připomínají pomníky své padlé. Během práce na pro-
jektu jsme jich viděli desítky a desítky. Jeden z nich mě však oslovil nejvíce. Nachází se nedaleko jedné z budov naší školy v Suchém Vrbném. Vypravme se někdy třeba právě k němu a zamysleme se na chvilku nad tím, jakou bolest lidí vyjadřuje a přejme si, abychom nebyli nikdy my, ani následující generace vystaveni tak nesmyslnému válečnému běsnění, jaké přineslo 20. století. Vojenští historici jsou schopni zhruba vyčíslit, jaký byl počet obětí světových válek, kolik bylo zničeno tanků, letadel, mostů, měst. Nikdy nikdo ale již nezjistí, jakou obrovskou bolest tyto války přinesly do srdcí lidí. Paměť lidstva je bohužel velice krátká. Ve dvacátých letech 20. století byl Adolf Hitler a jeho skupinky pouličních rváčů a křiklounů zpočátku pouze vysmíváni. O pár let později to byli právě tito lidé „z ulice“, kteří řídili transporty miliónů nevinných lidí do kremačních pecí. Proto ani dnes nesmíme být k podobným projevům lhostejní a i svým působením na okolí přispět k tomu, aby lidstvo podobné pomníky již nikdy nemuselo stavět. Antonín Sekyrka, koordinátor projektu
3
Volná hodina
únor 2010
Obsah
mimořádného vydání
1
strana 5
strana 20
Transport AkB
10
strana 21
Židovské hřbitovy v Českých Budějovicích a Hluboké nad Vltavou
Zánik Židovské obce v Č. Budějovicích ve 20. století
2
11
strana 6
strana 22
Pomníky obětem válek v jižních Čechách
České Budějovice pod nacistickou nadvládou (1939 – 1945)
3
12
strana 7
strana 23
Vojenské hřbitovy v Haliči
Adolf Eichmann, označovaný jako „Likvidátor Židů“
4
13
strana 8
strana 25
Po stopách Jaroslava Haška a jeho dobrého vojáka Švejka v jižních Čechách
Karel Fleischmann a Norbert Frýd
5
14
strana 9
strana 27
Po stopách Jaroslava Haška a jeho Švejka z jižních Čech až do haličského Przemyslu
Imprese z Osvětimi a Haliče
6
15
strana 11
strana 28
Setkání s vnukem Jaroslava Haška Richardem Haškem
Poděkování
7
16
strana 12
strana 30
Exkurze, výstavy, besedy
Výtvarné dílny
8
17
strana 13
České a polské eseje 4
9
strana 31
Výstavní panely
únor 2010
1
Volná hodina
Židovské hřbitovy v Českých Budějovicích a Hluboké nad Vltavou
Jednou z prvních aktivit v projektu byla exkurze na židovské hřbitovy v Českých Budějovicích a Hluboké nad Vltavou. Českobudějovický pochází z roku 1867 a naši pozornost poutala kromě starých náhrobků také tumba, památník obětem holocaustu. Židovský hřbitov v Hluboké nad Vltavou je starší a historicky cennější. Židé z Č. Budějovic a okolí
Zvláště židovský hřbitov v Českých Budějovicích byl zničen ve 20. století hned dvakrát. Nejprve jej zdevastovali nacisté, v době vlády totalitní komunistické strany bylo již rozhodnuto o jeho postupné definitivní likvidaci. Ta se naštěstí neuskutečnila a v současné době jsou oba hřbitovy udržované. nesměli být od roku 1505 ve městě pohřbíváni, a tak nalezli většinou místo svého posledního odpočinku právě zde.
Během práce na projektu jsme se na oba židovské hřbitovy několikrát vraceli. Jejich někdy až tajemná atmosféra nás inspirovala k dalšímu vyjádření pocitů, které v nás tato místa vyvolala. 5
Volná hodina
2
únor 2010
Pomníky obětem válek v jižních Čechách
Téměř před sto lety vypukla světová válka, jak byla tehdy označována. Nikdo po jejím ukončení v roce 1918 netušil, jaké hrůzy ještě 20. století lidstvu přinese. Stopy této války jsou stále patrné, jen je možná už vůbec nevnímáme. Podívejme se někdy po jihočeských městech a vesničkách, skoro každá z nich si připomíná pomníkem své padlé. Zastavme se na chvíli v uspěchaném světě a přemýšlejme o jménech… Nalezneme často otce, několik jeho synů, kteří položili svůj život, sotva překročili práh dospělosti.
Informace o pomnících v našem regionu jsme získali v Jihočeském muzeu, k dispozici jsme měli jejich kartotéku pomníků, na mapu jsme si zakreslili místa, kde se pomníky nachází, ta nám sloužila jako vodítko při našem hledání.
Nejčastějším motivem na pomnících bývají lev a lípa – naše národní symboly. V naprosté většině případů jsme rádi konstatovali, že současní obyvatelé vesnic a měst na své padlé nezapomněli, pomníky jsou upravené a ve velmi udržovaném stavu. 6
únor 2010
3
Volná hodina
Vojenské hřbitovy v Haliči
Při práci na našem projektu jsme viděli v daleké jihopolské Haliči mnoho míst, kde na hřbitovech nalezneme jména padlých českých vojáků. Zbytečně zmařené životy a navždy zapomenuté osudy mladých lidí nám jsou mementem toho, co přineslo předcházející století a co již lidstvo nikdy nesmí dopustit.
7
Volná hodina
4
únor 2010
Po stopách Jaroslava Haška a jeho dobrého vojáka Švejka v jižních Čechách Jak již titul našeho projektu „Mementa světových válek“ napovídá, tvořily jeho náplň především velice smutné, až tragické události historie lidstva ve 20. století. Proto jsme uvítali, když se jednou z projektových linií stala také osobnost Jaroslava Haška a jeho dobrého vojáka Švejka. Díky Haškovi jsme byli obohaceni o jiný, satirický a humorný pohled na nesmyslnost válek.
V rámci mezinárodního projektu jsme vyrazili po stopách Jaroslava Haška. Při našem toulání jsme navštívili místa, která před staletím navštívil i Haškův známý hrdina Josef Švejk.
Naše první zastávka byla v Ražicích na Obecním úřadě. Na základě informací získaných tamní úřednicí jsme se vydali podél Ražického rybníka směrem k místu, kde dříve stála Ražická bašta. Po příjemné procházce po hrázi rybníka jsme úspěšně identifikovali místo, kde se Ražická bašta nacházela. Směr zpáteční cesty nám určovaly nejméně půl století nepoužívané koleje. Ty nás dovedly na místní nádraží, odkud jsme se autem vydali do Putimi. V Putimi jsme si zahráli na opravdové Haškology. Při vjezdu do obce jsme se krátce seznámili s její historií. Prošli jsme se po mostě, po kterém se před mnoha lety prošel Rudolf Hrušínský v roli Švejka. Dále jsme kráčeli směrem k četnické stanici, kde jsme zhlédli ukázku z tohoto filmu. Krátce jsme se zdrželi při dokumentování našeho průchodu obcí. Pak jsme pokračovali do malebné vesničky Krč u Protivína, odkud pocházela Haškova maminka. Stavení známé pod jménem Rybářská bašta leželo 8
v krajině, kterou z jedné strany lemoval rybníček a z druhé strany se otevřel pohled na typickou jihočeskou krajinu.
Návštěvou Rybářské bašty byla naše pouť u konce…
únor 2010
5
Volná hodina
Po stopách Jaroslava Haška a jeho Švejka z jižních Čech až do haličského Przemyslu
Děj románu je zasazen především do jižních Čech a polské Haliče, proto jsme naši anabázi začali v Českých Budějovicích, Putimi, Písku a poté se vydali do Polska. Navštívili jsme města, ve kterých pobýval Jaroslav Hašek se svým 91. plukem.
Zjistili jsme, že je Švejk v Polsku velmi oblíbený. V Přemyšlu nás vřele přivítal zástupce spolku Przemyskie Stowarzyszenie Przyjaciół Dobrego Wojaka Szwejka, provedl nás městem, ukázal nám vojenskou pevnost, nemohli jsme opomenout město Sanok, proslavené scénou z vykřičeného domu. Postava Švejka, snad více než jsme si původně představovali, spojovala mentality obou národů – českého i polského. Snad právě proto je Švejk v Polsku tak známý, populární, je tak často citován, má v polských městech své sochy… Výstižným důkazem tohoto stavu je citát z kalendáře spolku Przemyskie Stowarzyszenie Przyjaciół Dobrego Wojaka Szwejka „W każdym z nas jest coś z Szwejka“, který nepotřebuje českého překladu. 9
Volná hodina
únor 2010
Po pierwszym dniu i spędzonym w Gorlicach i noclegu w słowackim Bardejovie wraz z przyjaciółmi z Czech i Słowacji wybraliśmy się do Przemyśla by zwiedzić to miasto śladami wojaka Szwejka! Po przybyciu do „Przemyskiego Stowarzyszenie Przyjaciół Dobrego Wojaka Szwejka“ zostaliśmy przywitani przez człowieka który naśladował o przypominał Szwejka wraz ze swym kompanem… Dostaliśmy specjalne przepustki dzięki czemu mogliśmy spokojnie przebywać w tejże okolicy . Po rozpoczęciu wizyty, zostaliśmy zaproszeni na krotki poczęstunek (herbatka i słodka bułeczka) po czym pełni sil i chęci wyruszyliśmy zwiedzić miasto przemyśl… Podczas trasy przewodnik powiedział wiele naprawdę fajnych anegdot… które pamiętam do dziś . Doszliśmy na rynek miasta gdzie czekał na nas Szwejk z fajka i kuflem piwa w ręku siedząc na skr-
5
zynce z amunicją… Oczywiście chodzi mi o pomnik . Wiele osób wówczas zaczęło chwytać biednego Szwejka za nos gdyż złapanie za ta część ciała przynosi szczęście. Tak twierdził członek Stowarzyszenia który opowiedział inne równie ciekawe stwierdzenia np. takie że Kto obejmie dłonią kufel z piwem Szwejka , nigdy nie będzie spragniony. A teraz w drugą stronę, nie można dotykać Szwejka w uszy gdyż sprawi to ze będziemy donosicielami więc raczej się nie opłaca… chyba ze ktoś chce warto spróbować… Idąc dalej przez miasto było naprawdę wiele rzeczy związanych z Szwejkiem, wiele było sklepów nazwanych jego nazwiskiem. Bardzo wiele było symboli Szwejka w całym mieście dzięki czemu nie można właśnie o „dobrym wojaku” zapomnieć. Naprawdę mnie i wszystkich obecnych na 10
wyciecze osób spodobało się to wszystko, pomniki, symbole Szwejka o cym świadczyć może to że bardzo dużo osób robiło zdjęcia. A pomnik Szwejka był naprawdę bardzo długo oblegany, bo każdy chciał zd-
jęcie z bohaterem wycieczki . Po tym wszystkim, po fajnym zwiedzaniu przyszedł czas na lekką konsumpcję gdyż dochodziła pora obiadowa. W Przemyślu jeszcze poszliśmy do restauracji która nazywała się „piwnica Mieszczańska”. Obiad był znakomity. przynajmniej mi smakował, ale reszcie na pewno też. Następnie udaliśmy się do Sanoka, ale o tym innym razem . a warto powiedzieć że i Szwejk tam też jest bardzo popularny . Była to dla mnie naprawdę ciekawa historia bo choć byłem kilka razy w Przemyślu to znałem to miasto z innej strony. I właśnie wtedy dowiedziałem się wiele na temat Szwejka. Wcześniej nie wiedziałem ze nawet w Przemyślu jest cos takiego jak „Przemyskie Stowarzyszenie Przyjaciół Dobrego Wojaka Szwejka“ czy też trasa śladami wojaka.
únor 2010
6
Volná hodina
Setkání s vnukem Jaroslava Haška Richardem Haškem Nečekali jsme, že se v rámci našeho projektu setkáme i s vnukem slavného českého spisovatele Jaroslava Haška. Richard Hašek nám byl během práce na projektu nápomocen a ochotně nám odpovídal na naše emailové dotazy týkající se jeho dědečka. Cenné se pro náš projekt stalo i osobní věnování Richarda Haška, ve kterém přeje úspěch našemu projektu.
11
Volná hodina
7
únor 2010
Exkurze, výstavy, besedy
Postupně, týden po týdnu jsme stále zřetelněji získávali představu o historii Č. Budějovic ve 20. století, o holocaustu, který pro většinu z nás před prací v tomto projektu představoval pouze neurčitý pojem nějaké hrůzy. Navštívili jsme mimo jiné výstavu „Místa utrpení, smrti a hrdinství. Vězni z českých zemí v nacistických
koncentračních táborech“ v Jihočeské vědecké knihovně v Č. Budějovicích či některé další muzejní expozice.
12
Velice silným zážitkem pro všechny byla beseda s paní Hanou Tvrzskou, jedinou dnes žijící ženou z transportu jihočeských Židů z Českých Budějovic do Terezína v dubnu 1942. Téměř všichni v dalších týdnech zahynuli ve vyhlazovacích táborech Osvětim, Treblinka, které nacisté v Polsku během II. světové války vybudovali.
únor 2010
8
Volná hodina
České a polské eseje
Cesta za poznáním Každý den naší „tour“ byl skvělý. Pokaždé jsem viděla něco zajímavého, zvláštního i nečekaného, téměř dech vyrážejícího a zažila něco nového. Přitom jsem poznala i odlišné prostředí, krásný slovenský Bardějov, historií opředený Przemysl, večerní Sanok a okouzlující Krakov. A jako bonus jsme se všichni seznámili s báječnými lidmi. Nejvíce mě však zasáhla Osvětim. Vlastně jsme ani žádnou Osvětim nenavštívili. Vstoupili jsme ve skutečnosti do prázdného, úhledného a strohého města plného strašlivého ticha. Všude kolem bylo cítit strach a beznaděj. Při naší návštěvě, a nemyslím, že jen tehdy, ale pořád v ulicích bloudí vítr, a kdykoliv se opře do korun stromů, vždy je cítit nepříjemný zápach. Prohlédli jsme si i jeden dům, který byl celý věnován českým ,,Osvětimcům“. Všude samé smutné příběhy a portréty. Z očí na fotografiích se dal vyčíst strach, ale i hrdost některých Čechů. Když jsme opouštěli areál této expozice, zaujal mě text básně, kterou napsala jedna česká žena před smrtí v plynové komoře. Ze všech veršů šel strach. Věděla, co ji čeká, a nepsala báseň plnou nářků a otázek „Proč?“ a podobně. Z jejích řádků byla cítit touha po pomstě. V posledním verši bylo napsáno, že jednou všichni ti, kteří v Osvětimi zahynuli, vstanou z mrtvých a pomstí se. Napadlo mě, komu? Všichni viníci jejich smrti už nežijí. Opustili jsme první část, pracovní tábor smrti, a přesunuli jsme se do Březinky. Všechno, co jsme dosud viděli, bylo nic. O Březince jsem si mohla maximálně a jen matně domyslet její velikost. Laciný hrdina je ten, kdo říká: „Když si to představím… Když se vcítím…“ Ten, kdo nezažil skutečnou Osvětim, si nedokáže představit nic. Kdyby ano, tak i ten největší „suchar“, který absolvuje návštěvu, přinejmenším roní slzy nad ubohými lidskými osudy a pláče nad dětmi, jež nestihly své osudy ani začít tvořit.
Ve čtvrtek jsem se tedy ocitla v roli člověka, který se procházel po stopách hrůzostrašné smrti a trápení, a i když jsem si byla vědoma toho, že všechno, co se v táborech odehrávalo, bylo naprosto nelidské a strašné, určitě byla skutečnost mnohem horší, než si dokážeme představit.
Docela jsem byla i ráda, když jsme už nasedli do autobusu, opřeli se do pohodlných sedadel a vydali se svižnou cestou k domovu. Jsem vděčná, že jsem dostala příležitost vidět nejen Osvětim, ale i každé místo, kde jsme zastavili. Nejspíš bych se nikdy do těchto krajů nedostala. Marie Beránková
13
Volná hodina
8
únor 2010
Cesta do pekla
Cesta do Polska pro nás měla být seznámení s partnerskou školou a hrubé nastínění další práce na projektu. Místo toho mi spíš přinesla velké zážitky, které se navždy vryly do paměti. Nejvíc mě zasáhla Osvětim. Před výjezdem do Polska nám učitelé dali mnoho podkladů, abychom si představili, jaké to bylo za války, a hlavně v Osvětimi. Smutné vyprávění starých lidí, kteří jako zázrakem přežili to hrozné peklo, Osvětimské album – jediné fotky dokumentující peklo uvnitř tábora. Podkladů bylo mnoho, nic se ale nevyrovnalo tomu, když jsme osobně vešli za hranice tábora. Čas se tam zastavil. Něco tak emotivního jsem dlouho nepocítila. Všude kolem na nás padala tíseň a smutek. Vyprávění průvodkyně, která jako dítě žila ve vesnici Osvětim. I těm největším vtipálkům došel humor, všichni jsme se svěšenou hlavou obcházeli jednotlivé bloky a alespoň na moment se vrátili do těch dob a nahlédli do tamního života. Života plného strachu, smrti a bolesti. Života, který se ani nedá nazvat životem… Návštěva bloku věnovanému České republice a Slovensku na mě zapůsobila opravdu silně. Četla jsem si příběhy lidí, dívala se na fotky dětí, snažila se pochopit básně, které byly sepsány v Osvětimi – hrůzou se mi tajil dech, po tváři mi stékaly slzy a neustále jsem přemýšlela nad otázkami, které mi nikdo nezodpoví. Jak se tam tak velký tábor mohl utajit před světem, proč se to vůbec všechno odehrávalo a proč proti tomu nikdo nic neudělal dřív? Proč uprchlíkům nikdo nevěřil a proč nikdo rázně nezakročil a neza-
chránil tisíce lidských životů?? Copak ty zrůdy neměly svědomí? lidskost? soucit? Stála jsem uprostřed síně věnované lidem, kteří za nic nemohli, a přesto byli zabiti, lítostí jsem nedokázala zadržet slzy deroucí se zpod řas a rozhlídla se kolem sebe. Uviděla jsem hodně mladých lidí, které to zasáhlo stejně jako mě. Jakákoliv slova byla naprosto zbytečná. Nic na světě to nedokáže vyjádřit. Zamyslela jsem se nad tím, jak máme vlastně dokonalý život, i když si pořád na něco stěžujeme, ale naše problémy jsou nic oproti tomu. Neznáme, ani si nedovedeme představit, jaké to je ztratit celou rodinu během pár sekund, dívat se, jak umírají, bojovat o vlastní holý život, mít hlad, být fyzicky vyčerpaní, a hlavně být zoufalí a bezmocní. Neustále tápat v nejistotě, nevědět, kdy bude konec a jestli vůbec nějaký bude. Nevědět, co bude a pokládat si otázky „Proč?“ Kdo má to právo rozhodovat o našem životě a o životě lidí, co milujeme? Neunesla jsem pohled na tisíce dětských botiček, hromady oblečení, kufrů a všeho, co předtím někomu patřilo. Ten někdo měl svůj vlastní život, svoji rodinu, přátele, starosti, radosti, plány, sny a přání – a o to všechno přišel v jediném okamžiku. Ten někdo měl jméno a nebyl jen jedním číslem z milionu obětí. Návštěva koncentračního tábora pro mě znamenala hodně silný emotivní zážitek, který si s sebou ponesu do konce života, obrazy té hrůzy vryté do paměti. Nedá se napsat, že jsem ráda, že jsem to viděla. V takové situaci by si člověk přál mít stroj času, vrátit se do té doby a všechno udělat jinak. Napsat jiné dějiny. Začít znova. Bohužel ale druhá šance neexistuje. Autengruberová Tereza
14
únor 2010
8
Volná hodina
Pošli to dál…
Přemýšlím ve dne v noci a stále to nechápu. Hledám jakékoli vysvětlení osvětimských zvěrstev, hledám motiv, snad nenávist nebo lhostejnost k lidskému životu, který může vysvětlit muka osvětimských vězňů. Nikdo nikdy nepochopí v plném rozsahu, co se v Osvětimi dělo. Myslím, že to není v možnostech lidského chápání. Dne 8. října 2009 jsme v rámci našeho projektu také navštívili Osvětim I a Osvětim II – Březinka. Upřímně jsem se na tento den „těšil“, mohu-li to tak vůbec nazvat. Rozhodně ve mně panovalo vzrušení a napětí. Byl jsem pln očekávání. Ujala se nás velmi milá starší průvodkyně. V době fungování koncentračního tábora v Osvětimi jí bylo pouhých šest let a bydlela v nedalekém městečku Osvětim. Její vyprávění od začátku poutalo osobitým vztahem ke konkrétním situacím. Nechci tady rozebírat dopodrobna šestihodinovou návštěvu Osvětimi. Mohu Vám ale upřímně říci, že například u kremačních pecí, u vitrínky s dětským
oblečením, u popravčí zdi, uvnitř plynové komory, u nekonečných tabulí s fotografiemi zapomenutých obětí vražd nebo v dřevěném zatuchlém baráku, kde se muselo tísnit až šest set lidí, vám dojde spousta věcí. Přehodnotíte své priority, získáte poněkud jiný pohled na svět a… a jako v mém případě, o hodně mentálně dospějete a zestárnete. Strávil jsem dlouhé hodiny a hodiny přemýšlením. Probíral jsem se fotografiemi. Pozoroval detaily. Stále ve mně žijí čerstvé vzpomínky z míst, kde před více než půl stoletím umíraly statisíce nevinných lidí tím nejobludnějším způsobem, rukama těch nejbrutálnějších nejbezcitnějších vrahů. Úkolem naší generace je poslat poselství dál. Zabránit čemukoli, co by mohlo přerůst v takovouto masovou nenávist a následně ve smrt dalších lidí. Akceptujte skutečnost, že historie se může opakovat. Uvědomte si, že z historie se musíme poučit. Zastavte se nad tímto krátkým textem, zamyslete se a pošlete to dál… Tadeáš Vaverka
15
Volná hodina
8
únor 2010
Otázky, na které hledám odpověď.
Když jsme se dozvěděli, že pojedeme do Osvětimi, každý z nás měl různé představy. Ale žádné představy se nevyrovnají tomu, co vidíte na vlastní oči. Když jsme přijížděli k Osvětimi, všem nám naskočila husí kůže. Já osobně měla pocit samoty a nejistoty. I když jsme věděli, že nám tam už nic nehrozí, stále jsme měli divný pocit a museli jsme se rozhlížet kolem sebe. Představovali jsme si, jak to všechno probíhalo. Napadala nás spousta otázek, ale nezmohli jsme se
dalších věcí, které nevinným a nic netušícím lidem vzali. Ne jednou se mi nad tím vším chtělo brečet. V chodbách, kterými jsme procházeli, byly pověšené fotky dospělých, dětí i miminek. Viděli jsme spoustu a spoustu fotek, připadalo nám to nemožné a pak jsme se ještě dozvěděli, že je to jen malá část lidí, kteří tam zemřeli. Každý máme nějaké problémy, několikrát denně si říkáme, jak je život strašně nespravedlivý a proč tu
ani na jedno hloupé slovo. Zapůsobilo to na nás tak silně, že jsme jen poslouchali a vnímali vše kolem sebe. Jedna z otázek, na kterou jsem se sama sebe ptala neustále dokola, byla: „Proč? Proč to dělali a jak vůbec mohli? Jak se na to všechno mohli dívat a vykonávat to, co jim nařídili? Proč s tím někdo něco neudělal?“ A tohle se vám honí hlavou celou dobu, co jste tam. Je hrozné představit si bezmoc. V několika místnostech bylo vidět na hromadách kufry, košíky, hrnce, boty dětí i dospělých a spoustu
na tom světě vůbec jsme. Ale když to všechno vidíte a tolik to na vás působí, uvědomíte si, že život byl nespravedlivý, ale k těm nevinným lidem, kteří chtěli žít, ale nemohli. Vzpomínky na tohle ve vás zůstanou už navždy a změníte spoustu názorů na svět, na život a na to, co se kolem vás děje. Jana Samková
16
únor 2010
8
Volná hodina
Továrna na smrt
Nastal den, který jsme měli strávit v koncentračním táboře Osvětim. Pár týdnů před tím nás ve škole seznamovali s tím, co se tam dělo za hrůzy. Vše ale bylo jen na obrazovce a málokdo se mohl vžít do role lidí, kteří tam trpěli. Ovšem pak jsme se dostali na ta místa osobně a padl na nás zármutek a úzkost. Najednou jsme na těch místech pocítili bolest, kterou tam prožívali nevinní lidé. Dýchla na nás velice špatná a srdcervoucí atmosféra. Něco jiného je ta místa vidět v televizi, a něco jiného na vlastní oči. Při procházení těchto míst a poslouchání velice zajímavého výkladu naší paní průvodkyně jsme ne-
dokázali uvěřit tomu, že to, co nám vyprávěla a popisovala, se mohlo vůbec před několika lety stát. Vžili jsme se do rolí lidí, kteří byli odvezeni do „továrny na smrt“, aniž by tušili, co je tam čeká. S bolestí v srdci a se slzami v očích jsme pokračovali v naší cestě po Osvětimi.
Navštívili jsme pár osvětimských bloků, kam vězni byli na noc zavíráni. Pohled na postele a představa
mačkajících se pěti lidí na jednom lůžku byla opravdu bolestivá. Vidět zavazadla, brýle, vlasy, dětské oblečení, to vše, co je v Osvětimi k vidění, je opravdu neuvěřitelné. Za každou věcí jsme si představili lidský osud, rodinu, která přišla o své blízké nebo byla celá vyvražděna. Nenacházím slova, protože informace o dění v táboře mi opravdu vyrazily dech. Dokázala jsem jen nevěřícně pozorovat místa strachu, hrůzy a utrpení. Po šestihodinovém programu jsme opouštěli koncentrační tábor s velkým zármutkem a bolestí. Atmosféra tábora do nás vstoupila tak silně, že tato místa se nám navždy vryjí do paměti. Klára Krejčová
17
Volná hodina
únor 2010
Oświęcim
Po całym dniu w Krakowie pojechaliśmy do Oświęcimia. Obóz Auschwitz - Birkenau. Na początku napis „Arbeit macht frei“ przywitał nas i nasza przwodniczkę po czym zaczęlismy zwiedzać. Trwało to okolo 6 godzin które wywarły na mnie ogromne wrażenie… w każdym kolejnym bloku coraz to gorsze widoki. Gdy zobaczyłem te ubranka dzieciece, włosy tylu ludzi, ich rzeczy osobiste i na dodatek te zdjęcia osób wygłodzonych i cierpiacych, a zwłaszcza dzieci to aż lzy do oczu napływały. Chodząc po terenie obozu nasuwały się myśli że własnie tu gdzie stoję zgineło tylu niewinnych ludzi, ktorzy byli traktowani gorzej niz zwierzęta. Jak można gazować tysiące osob i później palić w piecu jak śmieci??? Nie rozumiem tego… warunki
„Arbeit macht frei“ – praca czyni wolnym, to dobrze znane hasło, wiszące ponad wejściem do obozu Auschwitz, przywitało naszą grupę. Każdy z nas wiedział coś na temat obozu, z lekcji historii, opowiadań dziadków, rodziców, ale największe wrażenie zrobiła na mnie dotykalność tego wszystkiego. Pamiątki, zdjęcia a przede wszystkim kilogramy ludzkich włosów, które są pokazane w jednym z budynków. Mocne wrażenia wywarły także protezy nóg i rzeczy osobiste, jak grzebienie, pasty do butów, miski i widelce. To są elementy, które świadczą, że więźniowie rzeczywiście uwierzyli, że tam na wschodzie będą mieli swój własny, nowy dom, jak im to początkowo obiecywano. Niemcy ewidencjonowali więźniów wykonując im niemal jednakowe zdjęcia. Osoby ukazane na nich trudno było rozpoznać, wszyscy ogoleni na łyso, w pasiakach i z oczami, z których wyzierają strach i bezsilność. Dookoła jak okiem sięgnąć ogrodzenie z drutu kolczastego, pomiędzy barakami hula
jakie mieli Ci ludzie są gorsze niż w stajni… po kilka osób na jednej pryczy… a nawet i więcej, jedno ubranie… ciężka praca… a tych, którzy do tej pracy sie nie nadawali po prostu zabijali w bestialski sposób… to bardzo smutne. Nie moge sobie wyobrazić co Oni przezywali. Byłem tam pierwszy raz i nie załuje tego, ponieważ pozwolił mi ten wyjazd troszeczkę zrozumieć sytuacje tych ludzi.
przeszywający wiatr. Wyobraźnia zaczęła działać, to wszystko sprawiło, że widziałem tych ludzi, ich cierpienie. Takich rzeczy nie zapomina się do końca życia. Wyjazd do Oświęcimia miał na celu ukazanie problemu ludobójstwa u źródła. Uczestnicy mogli się przekonać na własne oczy, jak wyglądał obóz zagłady. Wszyscy z nas czegoś się tam nauczyli. Ja osobiście przekonałem się, że życie to największy dar. Adrian Kuk
8
18
únor 2010
8
Nasza podróż wgłąb siebie
Obóz w Oświęcimiu i Brzezince to miejsce cierpien niewinnych ludzi. Pobyt tam chyba najbardziej utkwił nam w pamięci. Mielismy mozliwosc poznac glebiej dotąd nam nieznane losy biednych obozowiczów. Słuchając opowiadan pani przewodnik nie moglismy uwierzyc w to jaka krzywde potrafi wyrzadzic czlowiek drugiemu czlowiekowi. Poprzez zwiedzanie obozów nie jednemu z nas otworzyły sie oczy na cierpienie ludzkie. Dzieki tej wycieczce doceniamy wlasne życie i czasy w jakich przyszło nam żyć. Wycieczka była nie tylko dobrą zabawą ale także lekcją histoii o losach naszych przodków. Każdy z nas aktywnie brał udział w przygotowaniach do realizacji projektu. W podziale na grupy tworzyliśmy prezentacje, gazetki a na zakonczenie wspolnie ogladnelismy dwa filmy „Przygody Dobrego Wojaka Szwejka“ oraz „Lista Schindlera“. Filmy te były wstępem do naszej prawie tygodniowej wycieczki. Z naszej kilkudniowej wycieczki najbardziej podobało mi się zwiedzanie obozu koncentracyjnego Auschwitz. Ja już kiedyś byłam w tym miejscu, więc w sumie byłam przygotowana na to, co tam można zobaczyć i czego się dowiedzieć, ale chciałam pojechać tam po raz drugi, by przeżyć te chwile z moimi kolegami i zobaczyć, jak oni zareagują na to, co tam zobaczą, jakie będą targać nimi emocje, kiedy będą słuchać o tej wielkiej masakrze, jaka tu miała miejsce jeszcze tak stosunkowo niedawno. Jak przyjmą to, że tu zamordowano bez zmrużenia oka wiele milionów bezbronnych i nieświadomych niebezpieczeństwa ludzi, których jedyną winą było to, że urodzili się w nieodpowiednim czasie. Oczywiście to, jak się czuli i jak zachowywali moi koledzy było łatwe do przewidzenia: strach, przerażenie, obrzydzenie i… niezrozumienie, jak człowiek człowiekowi mógł zgotować
Volná hodina
„Memento wojny“ Według mnie wojna była czymś przerażającym, okrutnym, strasznym i bezmyślnym. To właśnie podczas niej zginęły setki, a nawet miliony bezbronnych, niewinnych ludzi, przelały się strumienie niewinnej krwi ofiar. To nie byli ludzie tylko pozbawione skrupułów bestie, mordercy bez serca, bez braku miłości do bliźniego, obojętni na los cierpiących i konających rannych. Dla nich zabicie drugiego człowieka to było jak zabicie muchy, byli oni obojętni na los drugiego. Gosia
taki los. Wiem o tym, że wizyta w tym miejscu zostanie w każdym, kto tam był, na zawsze. Według mnie to najlepsza nauka historii. uczennice ZSE Gorlice 19
Volná hodina
9
únor 2010
Transport AkB
Dne 18. dubna 1942 byl z českobudějovického vlakového nádraží vypraven transport devíti set devíti židovských obětí holocaustu. Transport nesl označení AkB, nejmladším v něm byl Jiří Lederer, kterému byl rok a tři měsíce… Naprostá většina z tohoto transportu, celkem 878 osob, zahynula v koncentračních táborech Terezín, Dachau a v polských vyhlazovacích táborech Osvětim, Treblinka, které zde nacisté během II. světové války vybudovali. Jednou z nejvýznamnějších osobností transportu AkB byl českobudějovický lékař a literát MUDr. Karel Fleischmann. Zahynul v roce 1944 v Osvětimi. Na příkaz českobudějovického gestapa vyhotovili členové českobudějovické pobočky Židovské rady starších v Praze soupis židovských obyvatel na
Českobudějovicku. Tento tzv. Budweiser – Namen – Index museli ve čtyřech vyhotoveních předat německým úřadům. Pracovníkům Židovské náboženské obce se však podařilo tajně pořídit
o jeden exemplář navíc, který dodnes slouží jako nejcennější pramen pro zkoumání osudů odvlečených a zavražděných židovských občanů Českobudějovicka. Tento soupis je autentickým dokladem o důsledném a plánovitém vyhlazování příslušníků židovského etnika. Tragickým faktem je skutečnost, že v době jeho pořízení v červnu 1944 již většina osob z tohoto seznamu nežila.
20
únor 2010
10
Volná hodina
Zánik Židovské obce v Č. Budějovicích ve 20. století
Jak jsme zjistili, málokdo z obyvatel Českých Budějovic dnes tuší, že zde stávala jedna z největších židovských synagog v Evropě. Dokonce tvořila do 5. července 1942 vedle Černé věže neméně významnou dominantu města. Vybudována byla v letech 1885 – 1888 v novogotickém slohu.
Hitlerova cesta k moci v nacistickém Německu v roce 1933 předznamenala v dalších letech rychlý zánik židovských obcí po celé Evropě. 15. března 1939 obsadili nacisté i město České Budějovice, na věž českobudějovické radnice byl jako symbol nadvlády umístěn znak hákového kříže a Židé ve městě byli velice rychle vyřazováni ze všech oblastí veřejného života. Zničení synagogy představovalo i faktický zánik Židovské obce v Českých Budějovicích ve 20. století. Ze synagogy se zachovaly pouze fragmenty cihel, barevných glazovaných tašek ze střechy a vitráží oken, které jsou uloženy ve sbírkách Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.
Rozkazem nacistického starosty Budějovic (město tehdy nesmělo mít ve svém názvu slovo „České“) Friedricha Davida byla synagoga vyhozena 5. července 1942 do povětří. Její impozantní stavba stávala téměř v centru města naproti dnešnímu zimnímu stadionu.
Nejzrůdnějších rozměrů dosáhla likvidace židovské menšiny v sousedním Polsku, kde nacisté vyvraždili milióny Židů a dalších nevinných obětí zvrácené rasové ideologie. 21
Volná hodina
11
únor 2010
České Budějovice pod nacistickou nadvládou (1939 – 1945)
Cenný materiál jsme objevili ve Státním oblastním archivu a v archivu Jihočeského muzea. Zde jsme získali reprodukce fotografií města z období
Protektorátu Čechy a Morava. Tyto fotografie stále silně vypovídají o jedné z nejtěžších dob v historii
Adolf Eichmann a Rudolf Hőss Druhá světová válka přinesla smrt asi šedesáti miliónům lidí. Velká část byla zavražděna v plynových komorách koncentračních táborů. Strůjce precizně propracované mašinérie transportů do lágrů byl Adolf Eichmann, muž, který měl i jisté vazby k Českým Budějovicím. Celkem logicky se proto stal cílem našeho pátrání. Jeho život se v době druhé světové války protnul s dalším válečným zločincem Rudolfem Hőssem, velitelem nacistického tábora v polské Osvětimi. Jeho osudy proto mapovali naši partneři z Gorlic. 22
města a celé naší země a nepotřebují dalšího rozsáhlého komentáře. Vedle Osvětimi a četných vojenských hřbitovů v Haliči v nás právě fotografie města zahaleného do všudypřítomných vlajek s hákovými kříži vyvolávala ona „mementa světových válek“, jak je v názvu našeho projektu.
únor 2010
12
Adolf Eichmann, označovaný jako „Likvidátor Židů“
Narodil se 19. března 1906 v Solingenu v Německu. Na Eichmanna měl vliv autoritářský otec a přísná křesťanská výchova. Po opuštění základní školy studoval na Státní vyšší reálné škole – shodou okolností stejnou školu navštěvoval v letech 1900 – 1904 i Adolf Hitler.
V dubnu 1932 Eichmann vstoupil do NSDAP, 1933 se stal podplukovníkem (oberstumbannfűhrerem) v jednotkách SS (Německo).
V roce 1935 se oženil s Veronikou Lieblovou z Mladého u Českých Budějovic. Celá její rodina podporovala Německo, jeden z bratrů se podílel na likvidaci Ležáků a druhý byl arizátorem (zabavoval židovský majetek).
Místo v Mladém u Českých Budějovic, kde stával statek rodiny Lieblových.
přišel s novým plánem židovské otázky. Židé měli být vystěhováni z území Třetí říše do nově obsazeného Polska. Eichmann tomuto projektu věnoval své veškeré úsilí.
Naše pátrání Začátkem září jsme se vydali do Mladého u Českých Budějovic a pátrali po stopách rodiny Lieblových. S pomocí místních obyvatel jsme našli paní Marii Šafferovou, narozenou 1923, která Lieblovy znala. Zjistili jsme, že před válkou vlastnili mnoho pozemků, které později rozprodali, že uměli velice dobře česky a s Čechy neměli žádné konflikty. Díky paní Šafferové jsme vypátrali statek a dům, kde Lieblovi žili a který před válkou opustili. Eichmann však v Českých Budějovicích nikdy nežil, s manželkou Veronikou pobývali během války v Praze, v domě, který obsadili po Židech.
Volná hodina
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl poslán do Vídně, aby zde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung) a dohlížel na zatýkání a likvidaci Židů. Eichmann měl vystěhovat Židy z Protektorátu Čechy a Morava. Jeho nadřízený Reinhard Heydrich
V létě 1941 bylo rozhodnuto, že Židé budou fyzicky likvidováni. Eichmann měl za úkol organizovat transporty Židů z různých částí Třetí říše na východ. Tam byli Židé likvidováni speciálními oddíly SS. Eichmann tyto masové vraždy na vlastní oči viděl při své inspekční cestě a udělalo se mu z toho špatně. U Heydricha se přimluvil za jiný způsob vyřešení židovské otázky. Navrhl, že nejlepším způsobem bude plynová komora. V září 1941 byli poprvé ruští zajatci popraveni novým plynem, který se nazýval cyklon B. Poté již nic nebránilo nacistům v „konečném řešení židovské otázky“. 20. července 1941 Eichmann nařídil v koncentračních táborech vraždit přednostně židovské děti. Do jara 1944 bylo zavražděno přibližně 5 milionů Židů z celé Evropy.
V březnu 1944 Eichmann řídil přesuny maďarských Židů přímo do koncentračního tábora v Osvětimi.
Na konci roku 1944 uprchl před Rudou armádou a vzdal se roku 1945 americké hlídce pod jménem 23
Volná hodina
únor 2010
Otto Eckmann. Podařilo se mu uprchnout z vězeňského tábora. V roce 1950 odplul na lodi do Argentiny, kde žil pod jménem Ricardo Klement v Buenos Aires a vlastnil farmu, specializovanou na chov králíků. Za ním se přestěhovala i manželka Vera se syny a znovu se za něj provdala. Po několika letech izraelská tajná služba Mossad (agent Zvi Aharoni) Eichmanna vypátrala, podařilo se jej unést a dopravit do Izraele. Zde byl vyslechnut a odsouzen k trestu smrti oběšením (1. června 1962). Jde o jediný vykonaný trest smrti v dějinách Izraele. Po popravě bylo Eichmannovo tělo spáleno a jeho popel byl rozptýlen nad mezinárodními vodami.
12
Rudolf Höss
Narodil se 25. listopadu 1900 v Baden-Badenu v katolické rodině. Byl vychován tak, aby bezpodmínečně poslouchal příkazy starších a nadřízených osob.
Přes přání otce se nestal knězem, ale vstoupil 1. srpna 1916 do 21. pluku bádenských dragounů. V první světové válce získal železný kříž I. a II. třídy.
Po válce se stal členem Freikorpsu, později se stal členem NSDAP.
1929 se oženil s Hedwigou Henselovou a měl s ní pět dětí.
4. května 1940 byl oficiálně jmenován Himmlerem velitelem nově vznikajícího tábora Auschwitz, kde měl dohlížet na jeho výstavbu a v roce 1941 byl pověřen přetransformovat jej na největší vyhlazovací tábor. V září 1941 byl v Osvětimi vyzkoušen k vraždění obětí cyklon B. Höss velel táboru až do listopadu 1943.
V květnu 1944 se do Osvětimi vrátil, aby pomáhal při po něm pojmenované Akci Höss – likvidaci asi 400 000 maďarských Židů.
Rudolf Höss byl dopaden 11. března 1946 Brity, svědčil u Norimberského tribunálu v procesu s Ernstem Kaltenbrunnerem a pak byl předán k soudu do Varšavy. Tam byl odsouzen k trestu smrti a oběšen na symbolickém místě – na šibenici za krematoriem číslo jedna v Osvětimi. 24
únor 2010
13
Volná hodina
Karel Fleischmann a Norbert Frýd Karel Fleischmann a Norbert Frýd, dva umělci z jižních Čech, které spojovalo víc než literatura. Oba žili v Českých Budějovicích a druhá světová válka je stála víc, než chtěli dát nebo kolik si zasloužili. Poslední, co je spojovalo, byl transport a tábor smrti v Osvětimi. Stáli tenkrát jen pár kroků od sebe na nástupišti v Hőssově „království“. Jeden měl štěstí a všechny ty hrůzy přežil, ten druhý už tolik štěstí neměl a stal se jednou z milionů obětí nenasytných a stále doutnajících krematorií.
Karel Fleischmann Narodil se 22. února 1897 v Klatovech, od roku 1908 navštěvoval české gymnázium v Českých Budějovicích, poté studoval v Praze, navštěvoval malířské kurzy na Akademii výtvarného umění. Před ukončením základní školy ho postihla rachitida, po které mu zůstala zmrzačená páteř, díky této vadě se nemusel obávat odvodu do armády. Byl členem židovského spolku Makkabi a spolku jihočeských akademiků Budivoj, před válkou se stal členem spolku Theodor Herzl. Otevřel si vlastní ordinaci v Krajinské ulici v Českých Budějovicích, jako praktický lékař pro dermatologii a venerologii ordinoval až do okupace v roce 1939, kdy mu to nacistické zákony zakazovaly. V roce 1930 založil spolek Linie, scházeli se v kavárně Savoy, vydávali dokonce vlastní časopis (první dvojčíslo vyšlo v listopadu 1931), činnost zastavili až v roce 1939. Pomáhal německým Černá věž v Českých Budějovicích, S dlaní nad očima a rakouským emigrantům, činil se v odbočce Svazu 1936
přátel SSSR, spolupracoval se všemi demokratickými silami při organizování jednotné protifašistické fronty. V osmatřicátém roce působil jako dobrovolná lékařská služba v mobilizační armádě. Vystěhovalecký pas, který by mu zachránil život, daroval příteli z pražských studií a sám očekával povolávací lístek do transportu. Jediný předválečný vztah došel naplnění až za mimořádných okolností za okupace, kdy jeho vysoké postavení v Terezíně chránilo manželku před transportem do Polska. Dne 18. dubna 1942 byl českobudějovickým transportem převezen do Terezína. Zde vytvořil zhruba 1200 básní, črt, přednášek, ale především kreseb, které jsou dnes vesměs součástí sbírek Židovského muzea v Praze.
Dům v Krajinské ulici, kde se nacházela ordinace. 25
Volná hodina
únor 2010
Stal se známou osobností díky své tvorbě a lékařské péči, působil jako zástupce místního šéflékaře dr. Ericha Munka a měl dohled nad domovy pro přestárlé. Dne 23. října 1944 byl v Osvětimi bezprostředně po příjezdu kvůli své vadě usmrcen, a to ve věku sedmačtyřiceti let, stejný osud potkal i manželku. Jeho matka, bratr Emil a sestra Ludmila holocaust přežili. Během života byl vynikajícím lékařem, kreslil, maloval, ryl a fotografoval, psal básně, kurzívy, romány, kritiky, společenskofilozofické úvahy i lékařská pojednání, organizoval přednášky, výstavy, kulturní zájezdy i lékařskou osvětu, řídil umělecký kolektiv, časopis a ordinaci.
13
Norbert Frýd Norbert Frýd (původně Fried), autor románů o osudech českých Židů, povídek, reportáží a cestopisů, píšící též pro děti, se narodil 21. dubna 1913 v Českých Budějovicích v židovské rodině drobného obchodníka. Navštěvoval českou základní školu a německé gymnázium. V roce 1939 ukončil studium práv a moderních literatur na UK v Praze. V té době pracoval také jako filmový redaktor a dramaturg. Za 2. světové války byl Norbert Frýd vězněn v koncentračních táborech Terezín, Osvětim, DachauKaufering. Po válce pracoval několik let na velvyslanectvích v Mexiku a USA. Od roku 1953 se stal spisovatelem z povolání. Zemřel 18. března 1976 v Praze.
26
Rohový dům „Včela“, kde se Norbert Frýd narodil.
únor 2010
14
Volná hodina
Imprese z Osvětimi a Haliče
Samostatnou část naší výstavy tvoří pět panelů věnovaných uměleckému ztvárnění témat holocaust, světové války…Během práce na projektu bylo postupně vytvořeno mnoho tisíc fotografií. Žáci pod vedením učitele odborného výcviku a zároveň autora několika odborných publikací Michala Sironě vybrali čtyřicet snímků. Ty následně Michal Siroň společně s žáky upravoval a pokusil se vyjádřit fotografickými obrazy tyto tragické události 20. století.
27
Volná hodina
15
únor 2010
Poděkování Velký dík patří také kolegyni z našeho učitelského sboru paní Mgr. Marii Kolbanové. Ta nám zapůjčila z rodinného archivu cenné dokumenty, které na osudech její rodiny dokreslují tragédii židovského národa ve 20. století.
Walter Kolban Poslední měsíce války strávil v koncentračním táboře Dachau Allach. Tam onemocněl skvrnitým tyfem. Opět měl štěstí, neboť koncentrační tábor osvobodila americká armáda, která měla penicilín. Uzdravil se a vrátil se do Prahy. Ostatních jeho osm blízkých příbuzných toto štěstí nemělo. Skončili buď v Terezíně nebo Osvětimi. Jejich jména jsou vyryta na zdi židovské Pinkasovy synagogy v Praze. Z celého majetku mu zbylo album a šachy. Později založil novou rodinu a život šel dál. Hana a Věra Kolbanovi
Potvrzení o věznění v koncentračních táborech 28
Hana a Walter Kolbanovi
Věra Kolbanová, 4. 10. 1944 Osvětim (8 let)
Hana Kolbanová, 4. 10. 1944 Osvětim (36 let)
únor 2010
15
Volná hodina
Neméně velké poděkování bychom rádi vyjádřili i radní Jihočeského kraje RNDr. Krejsové, která nám rovněž laskavě zapůjčila z rodinného archivu cenné dokumenty.
Mimořádný výtisk z roku 1925 k 8. výročí vzniku Československa 29
Volná hodina
16
únor 2010
Výtvarné dílny
Pohled na problematiku válek 20. století jsme zpracovali také různými výtvarnými technikami během výtvarných dílen. Motivy k práci jsme vstřebávali s předstihem, zejména jsme využívali informací z literatury, filmu, hodně nás ovlivnila přednáška s paní Tvrzskou, která přežila útrapy nacistických koncentračních táborů v podobném věku jako my (14 – 18). Z prací je patrný široký záběr, využili jsme techniku kresby, malby, práci s materiálem a koláž. Společným dílem všech zúčastněných se stal panel s názvem Obětem, který se tichým, ale důrazným způsobem klaní všem, do jejichž osudů válka zasáhla.
30
únor 2010
17
Volná hodina
Výstavní panely Na dalších stránkách si můžete prohlédnout panely, které tvoří významnou část výstavy věnované projektu „Zmizelé a nalézané osudy“.
31
Volná hodina
17
32
únor 2010
Výstavní panely
únor 2010
17
Volná hodina
Výstavní panely
33
Volná hodina
17
34
únor 2010
Výstavní panely
únor 2010
17
Volná hodina
Výstavní panely
35
Volná hodina
17
36
únor 2010
Výstavní panely
únor 2010
17
Volná hodina
Výstavní panely
37
Volná hodina
17
38
únor 2010
Výstavní panely
únor 2010
17
Volná hodina
Výstavní panely
39
Volná hodina
17
40
únor 2010
Výstavní panely
únor 2010
17
Volná hodina
Výstavní panely
41
Volná hodina
17
42
únor 2010
Výstavní panely
únor 2010
Volná hodina
Co se již na výstavu mimo jiné nevešlo… Díky tomu, že jsme během práce na projektu nashromáždili několik tisíc fotografií, desítky reprodukcí dobových dokumentů, množství zajímavých a originálních prací našich žáků, museli jsme se v závěru projektu rozhodovat a bohužel vybírat pouze některé z nich. Díky tomuto časopisu můžeme zveřejnit alespoň část materiálů, která nebyla součástí výstavy…
Policejní ředitelství v Čes. Budějovicích. Čj.: 1935/26
Dne 4. září 1939.
Vyhláška. Na základě článku 3. (odst. 1.) zákona ze dne 14. července 1927 č. 125 Sb. z. a n. nařizuji z důvodu zachování veřejného pořádku a klidu a za účelem jednotného provádění již dříve vydaných a dobrovolnou kázní a rozhodností veškerého obyvatelstva uplatňovaných opatření, pro obvod policejního ředitelství v Českých Budějovicích toto: I. Osobám židovského původu zakazuji s okamžitou platností návštěvu těchto veřejných místností, resp. hostinců. Německý dům, kavárna Savoy, kavárna Central, kavárna a bar Corso, Avion, Imperial, restaurace a kavárna Beseda, Volbrecht, Busta, Jirsíkův dům, hotel „Slunce“, hotel a bufet „U Zvonu“, vinárna a taneční síň „Höfflinger“, vše v Českých Budějovicích. Policejní ředitelství v Č. Budějovicích si vyhražuje rozšířiti resp. doplniti seznam podniků, do nichž je vstup židům zakázán. O tom budou majitelé těchto podniků uvědomeni zvláštními výměry. Majitelé (nájemci) těchto hostinských místností jsou povinni svoje lokály opatřiti na nápadných místech u vchodu a v místnostech samotných tabulkami s nápisem: „Juden Eintritt verboten“ – „Židům vstup zakázán“. Majitelům ostatních podniků se ponechává na vůli, aby svoje podniky stejným způsobem označili. V případě, že tak učiní, platí pro ně stejná ustanovení, jako pro výše uvedené podniky. II. Majitelé hostinců a podniků, kteří nejsou povinni svoje podniky označiti způsobem v odstavci I. předepsaným ukládám, aby pro návštěvníky židovského původu vyhradili zvláštní místnost. V žádném případě není přípustno, aby židé spolu s občany arijského původu prodlévali v téže hostinské místnosti. V případě, že si majitel podniku přeje, aby jeho podnik byl navštěvován výhradně židy jest povinen, umístiti na nápadném místě nápis „Jüdisches Geschäft (Unternehmen) – Židovský obchod (podnik)“. III. Zakazuji židům vstup do všech veřejně přístupných plováren, koupališť, lázní a podobných zařízení v obvodě policejního ředitelství v Čes. Budějovicích. Majitelé, resp. nájemci těchto zařízení jsou povinni tuto okolnost na nápadných místech nápisy „Juden Eintritt verboten“ – „Židům vstup zakázán“ označiti. IV. Všichni majitelé, resp. odpovědní vedoucí židovských podniků, jakož i obchodů, továren, dále lékaři, advokáti apod. jsou povinni označiti svoje podniky nebo místnosti, kde provozují praksi na nápadném místě nápisem „Jüdisches Unternehmen – židovský podnik“ , „Jüdisches Geschäft – Židovský obchod“, „Jüdischer Arzt – židovský lékař“, nebo „Jüdischer Advokat“ – „židovský advokát“. V. Židům se zakazuje vstup do městského divadla, do městské čítárny a knihovny v Českých Budějovicích, jakož i do všech biografických podniků. V divadelní budově a v městské čítárně a knihovně umístí městská obec Č. Budějovice nápisy: „Juden Eintritt verboten – Židům vstup zakázán“. Pořadatelé divadelních představení jsou povinni tyto nápisy umístiti u pokladny a na jiných nápadných místech. Majitelům jednotlivých produkčních licencí, nebo jiných zábavných podniků, dále majitelům ostatních čítáren, knihoven a pod. se ponechává na vůli, označiti svoje podniky stejným způsobem. V tomto případě platí pro ně ustanovení této vyhlášky. Policejní ředitelství si vyhražuje uložiti tuto povinnost zvláštními výměry veřejně přístupným podnikům jakéhokoliv druhu. VI. Osobám židovského původu zakazuje se účast na všech schůzích , slavnostech, zábavách a jiných podnicích jakéhokoliv druhu pořádaných arijskými organisacemi a spolky. Pořadatelé jsou povinni umístiti na nápadných místech tam, kde se schůze, zábavy a pod. pořádají tabulky s nápisem „Juden Eintritt verboten - Židům vstup zakázán“. Je-li nějaká taková schůze, zábava a pod. pořádána soukromou osobou, rozhodne policejní ředitelství o této povinnosti individuelně.
Tato vyhláška vstupuje v platnost dnem uveřejnění.
Komisařský policejní ředitel: NEČÁSEK.
