Václav Smejkal, JESKYNĚ

Václav Smejkal, JESKYNĚ 1

VĚRA KOPECKÁ

Dívka na břehu moře Ležela na břehu dívka zlatavá jako písek Záda slunci vystavená vlasy do vějíře rozprostřela Chlapci ji laskavou dlaní hladili po rukou po ňadrech po snědém obličeji Modlitba Milostný dotek Kolemjdoucí se usmívali Na břehu moře Kdosi přešel Kdosi potřeboval ranit Dřív než moře svými doteky smyje tělo té dívky téměř živé Kdosi hrábl do písku zbortil křehký pas nohama ruce pošlapal Zmrzačená na břehu moře a vlny bijí o břeh naříkavě marně A v očích chlapců údiv a zmatek zastavuje čas

2

Laskavé dlaně křísí němou krásu a dívka z písku pod rukama chlapců ožívá Půvabná Spící Znovuzrozená

ŽENA Z PÍSKU

ÚL FRANTIŠEK UHER Cítil, že by měl začít psát. Především dostal chuť, jinak to jde jako psovi pastva. Nedostal se k počítači celý týden a psaní mu začalo scházet. Nosil v hlavě námět na fantastickou povídku, ale jakmile se nedostal k její realizaci okamžitě, začala se schůdná myšlenka drobit, ztrácela ostré obrysy, najednou se nezdála přitažlivá. Uvažoval o jiném námětu, vymýšlel název, který by inspiroval. Také ho hnětlo několik dalších absurdit v podání místní radnice. V regionálním tisku někdy vedení města kritizoval za nejapné záměry a nesmyslná rozhodnutí. Trochu pošťuchoval. Někdy trochu hodně, aby si uvědomili, že úplně všechno si zase dovolit nemohou. Ale mohli. Přehlíželi názory občanů jako velké širé rodné 3

lány, z nichž svezou značnou část úrody do vlastních stodol. Za pochybnými rozhodnutími vězelo politikaření, pletichářství a prospěchářství, zakrývané lišáckými formulacemi o prospěchu veřejném. V praxi putovaly miliónové, někdy mnohamiliónové zakázky k firmám přítelíčků, známých příbuzných, příbuzných známých a investorů, kteří nejprve investovali do těch, kteří měli rozhodující slovo. Prostě do správných kapes. Nešťastně nastavené mantinely výběrových řízení bylo vždy možné posunout, upravit ve prospěch přispěvatelů na volební kampaně. Neboť ruka ruku kryje. I špinavá. Ta kryje špinavou. Šťourat do vosího hnízda ho s přibývajícími roky přestalo bavit. Nestal se lhostejným, odrazovalo však vědomí marnosti. Stavěl se proti větrným mlýnům, které nedbaly a točily se dál a dál. Napadení jeho ataky naprosto ignorovali. Jako kdyby nežil. Nikdy nereagovali na žádnou kritiku. Tím by rozvířili vodu. Kdo se brání, je vinen. Kdo mlčí a jede si dál po své koleji, nemusí se těšit valné popularitě, ale hrabe všemi deseti. O to šlo. Mít úspěch! Být viděn! Naplňovat vlastní bankovní konta! Když je člověk v balíku, mohou mu všichni vlézt na hřbet. Arogance moci je vždycky bezmezná. Přestávalo ho bavit poukazování na pochybná, někdy přímo stupidní rozhodnutí. Nejednou mu různí lidé klepali na rameno, pochlebovali, jak to těm kocourkovským zase jednou ukázal, sami ovšem nehnuli ani prstem, neozvali se. Neboť stejně jako chamtivost se stalo módním a někdy přímo nezbytným jevem pokrytectví. Jinak hrozily početné nepříjemnosti. Vyjádřit s něčím nesouhlas, třeba jenom naznačit pochybnosti, nejednou znamenalo stát se přebytečným, přijít o zaměstnání. Někdy to hrozilo i rodinným příslušníkům. Skrytá propojení pracovala. Neboť ruka ruku kryje, kverulantům je třeba zatnout tipec! Udělat z nich odstrašující příklad! Jak seděl u počítače, najednou se kmitla inspirativní myšlenka, z oříšku tápání se vyloupl název příběhu. Sotva zřetelný zvuk zvenku ho přiměl zahledět se otevřeným oknem. Přes koruny stromů lemujících ulici viděl strmou lesnatou stráň. Okno v pátém poschodí skýtalo jistý nadhled, stráň však dům podstatně převyšovala. Než si stačil uvědomit, čím byl vyrušen, padl ve stráni výstřel. Vilém Kout seděl dál před počítačem, ale byl mrtvý. Střela ho zasáhla do levého spánku. Možná měl v mnohém pravdu, nepochybně ji měl, ale co zmůže pravda proti aroganci moci, kterou zastupuje puška, jakými střílejí staré nemocné slony. *** Ve městě to vřelo jako ve včelím úlu. Záměr investovat desetimilionové částky do devastace parčíku ve středu sídliště a vytvořit na jeho místě hlučnou rampu pro skateboarding, několik pergol, osvětlené ohniště, miniaturní mobilní pódium a na okraji plochy kiosky s občerstvením vyvolal mezi obyvateli okolních domů bouři 4

nevole. Stejně jako hazard, provozovaný v hernách v centru. Gambleři by si k nim ovšem našli cestu i přes bitevní pole. Málokdo věděl, že od skateboardingového záměru již nelze ustoupit. Projektant dostal zaplaceno a projevil patřičný vděk, vybrané firmy se předem odvděčily za výnosnou zakázku, provozovatel budoucího areálu získal nelevnou jistotu. Ti všichni perspektivně investovali do vlastní budoucnosti, získali vliv na vlivné, kteří se pozvolna stávali loutkami. To vše odsunula do pozadí nejnovější senzace, vražda spisovatele Viléma Kouta. Toho fantasty a věčného nespokojence. Poctivě vzato, většina obyvatel o něm slyšela poprvé, ale najednou všichni znali jeho knihy nebo o Koutovi věděli aspoň z doslechu. „Byl to krajně nevyrovnaný, konfliktní a zamindrákovaný naschválník, kterému dělalo dobře čeřit vodu a poštívat lidi,“ prohlásila toho dne v kavárně jistá vlivná dáma, jejíž manžel patřil k dobře informovaným lidem. Jako nejednou si pustila pusu na špacír na nevhodném místě a v nevhodný čas. Nekalé myšlenky, hbitý jazyk! Padlo pichlavé upozornění: „Jenže ten Kout čeřil kalnou vodu!“ „Manžel se obává, aby se nakonec neukázalo, že spáchal sebevraždu nebo umřel nešťastnou náhodou,“ pravila dáma s nacvičeným příjemným úsměvem. „Při neopatrném zacházení se zbraní, při jejím čistění… Takových náhod už bylo! Třeba Hemingway!“ „Ono to s tím Hemingwayem a nešťastnou náhodou také stále není tak úplně jasné,“ podotkl jiný, nedůtklivý hlas. „Stejně jako s Dubčekovou smrtí,“ přihřál si vlastní polívčičku ječivý soprán. „Ale děvčata,“ pravila dáma nabádavě. Ústa se stále usmívala, už poněkud křečovitě, nehybné oči však připomínaly číhající zmiji. Někdo z hloučku neváhal s příkrou odpovědí: „On ten tvůj také není jako sklíčko! Aby se neukázalo…“ „Za těchto okolností není o čem diskutovat,“ pronesla ztuhle, úsměv se vytratil, odkráčela středem, královna opouštějící nespokojené, ale bezmocné poddané. S jistotou a pocitem nedotknutelnosti, který dodávalo vědomí podpory těch, s nimiž ji pojilo konvenční pouto vzájemných úsluh. *** Údolní ulice působila dojmem, že v ní žije víc Vietnamců než v deltě Mekongu. V domě s číslem 3122 stála česká jména pouze u šesti zvonků z dvaadvaceti. To ještě nezaručovalo, že některý z nich nemají pronajati cizinci. Vilém Kout bydlel v pátém poschodí. Z jeho bytu zrovna vycházela útlá lékařka ze záchranky. Na první pohled vypadala, že dosud nezískala volební právo. „Máte pro nás něco pozoruhodného, paní doktorko?“ otázal se inspektor Čemus. 5

„Mám naspěch! Ten člověk,“ ukázala palcem přes rameno k otevřeným dveřím, „tam leží přibližně čtyřiadvacet hodin. Od včerejšího odpoledne. Byl zasažen do levé spánkové kosti. Otevřeným oknem, patrně z větší vzdálenosti. Ale to je vaše parketa!“ „Kdo ho našel?“ „Dcera. Chodila mu každé úterý uklízet.“ „Je uvnitř?“ „U sousedky. Zhroutila se.“ *** Sousedka spisovatele Viléma Kouta se jmenovala nějak na Min, všichni jí říkali Minka. Také zaměstnanci a pravidelní hosté Asijské restaurace na Trojhranném náměstí, plácku, který si označení náměstí ani nezasluhoval. Spustila rychle a překotně, rodným tónovým jazykem s nevyjasněnou genetickou příslušností a čínskými slovními výpůjčkami. Nebylo nikoho, kdo by tlumočil. „Později,“ řekl inspektor čemus přátelsky. „Kde je dcera pana Kouta?“ „Ona seděla v pokoj,“ pravila Minka, náhle pomalu a zřetelně. „Chtít napít. Já donést vodu ze sklenice. Ona nechtít voda a hodit voda na podlaha. Ona dostat napít. Vy se jít…“ Inspektor Čemus očekával mazlivým hlasem pronesenou urážku v podobě odmítnutí dalšího rozhovoru. „Podívat,“ dodala Minka od řeky Mekong a otevřela dveře do pokoje. Když se řekne dcera, člověk si vybaví mladé, křehké, trochu rozjívené stvoření. Dcera Viléma Kouta byla žena středního věku, mohutné postavy, vyfešákovaná jen co je pravda. Oblečení se dalo označit za nedostatečné v důsledku požáru domu, z něhož ji zachránci vynesli s nasazením vlastního života, když se začala propadat střecha. Dalo by se akceptovat na její dceři, pokud jakou měla. Seděla širokými boky zapasovaná do křesla, sloupovité nohy natažené před sebe jako záměrně nastraženou překážku pro útočící jízdu, hlavu opřenou o opěradlo. Slzy rozmazaly po tučných tvářích šminky, které zaschly a vytvořily zdání plastické mapky s klikatými vodními toky v době sucha. Oči měla zavřené, ústa pootevřená, po bradě stékala souvislá slina. Byla opilá. „Ona žádat pít,“ pronesla Minka od řeky Mekong a provinile se chopila lahve se zbytkem vaječného likéru a její prázdné kolegyně bez viněty, s čirou tekutinou, která mohla mít stejné vlastnosti jako nitroglycerin. Inspektor Čemus se s tím již setkal. Sebevrah spolykal prášky, zapil je slivovicí a na stole nechal téměř plnou litrovku s bezbarvou tekutinou. Obsahovala výbušninu, která by rozmetala domek široko daleko, několik dalších by statik odsoudil ke zbourání a do čtvrti by musela narukovat četa sklenářů. Jen náhodou nedošlo k tragedii, sebevrah byl značně kontroverzní muž, někdejší vojenský pyrotechnik, 6

propuštěný pro čachrování s vojenským materiálem na zahraniční misi. Nedokázané, neboť scházela skutečná snaha, kdo stál o další ostudu, kterou by doma rozmázli! Psychicky labilního pyrotechnika vzali do kamenolomu. V hospodě často hrozil, že až mu dojde trpělivost, vyhodí celé město do povětří. I s tou jeho nevděčnou potvorou. Potvorou myslel svoji záletnou ženu, které adresoval obsah láhve, znal její sklony k alkoholu, málokdy přišla domů střízlivá. Když vyjádřil nespokojenost, nafackovala mu nebo ho zavřela do komory, aby nedráždil utahanou ženskou. Byla o hlavu vyšší a o třicet kilogramů těžší. Nebylo ani pomyšlení dceru zavražděného spisovatele předběžně vyslechnout. „Ona křičet,“ pravila usměvavá Minka od řeky Mekong. „Doktor ji píchnout!“ „Paní doktorka se nezmínit,“ ujelo Čemusovi a hned ho to mrzelo. „Já nerozumět,“ pravila Minka od řeky Mekong a omluvně se usmála. „To je dobře,“ řekl Čemus. „To je moc dobře.“ (Ukázka z povídky ze souboru Mrtvá jako Pompeje)

POEZIE LUBOŠE HUMLA POSLEDNÍ STÁNÍ

MOUDROSTI

Z lásky jim zbyly děti dvě ustrašené myšky zahnané do kouta

Život je takový jaký je říkávala moje babička a šátek dřiny si pokaždé pevněji uvázala

Už nic je k sobě nepoutá jen pomluvy lži a nenávist Pán v černém taláru začíná číst…

A já protože jsem ještě nedorost´ moudrým myšlenkám se raději nechám poučit Karlíčkem z našeho paneláku že život je těžší než množiny ale o prázdninách je docela prima

7

BRZDIČ HOUPAČEK MARTA URBANOVÁ Stojí uprostřed návsi přímo pod pouťovým tlampačem, patku do čela, klobouček do týla, černý svislý knír, v pravém koutku zapálené retko a jeho očím neunikne ani myš, natož nějaká ženská. I když chytá lelky a zírá do tůně oblohy, ví přesně, která si to nese kolem, to afrodisiakum, které zahlcuje jeho chřípí. A proto tenhle světem protřelý chlápek ví, v které vteřině má sáhnout na brzdu, aby se ta která houpačka dala do pohybu nebo zastavila. Aby ta, kterou má v merku do ní nastoupila, nebo ta, která právě vyprchala, šla k šípku. V očích má liščí výraz pána nad tady tou přehlídkou umolousaných vesnických babek se splihlými okvětními plátky a vdaných kyprých paniček i dosud nerozvitých poupat, on, který lecjaké vůně okusil, aniž by promarnil jedinou nabízející se příležitost. Neohlížel se na to, zda mají tři mozkové závity podle pravítka nebo pět nebo žádný. On, který kus světa procestoval a zná život, on, který má v malíku veškeré erotogenní zóny a svou hladinku alkoholu v krvi pečlivě doplňuje den co den. V jeho maringotce není místo pro lásku, jen prostorné lůžko pro jeho, jak říká on sám, perverzní tělo. Někde jsem četla: „Dát tělo je akt vzájemný. Dát srdce je akt jednostranný. Často jde o pouhý hazard. A kamikadze tohoto druhu dosud nevymřeli.“ Ale tahle slova z románů mu nic neříkají. Ani mu je žádná nepřednáší. Na to nemá čas. On je muž činu. Kdybyste ho zblikli, kdybyste se podívali do jeho očí, vyčetli byste z nich, že většina žen mu dávala jen své tělo. S tím každá vstoupila do houpačky, létala s rozkoší nahoru a dolů a posléze vystoupila. Některá zaplatila, jiná ne a většina se ani neohlédla. Zvlášť místní ho měli v merku a dávali si pozor na paní nadlesní. Ta zajisté platí. Zajisté. V neděli po obědě přicházela po boku svého manžela rok co rok. Tentokrát v bílých šatech, na nichž se svíjela klubka pestrých hadů, v bílém klobouku skloněném hluboko do očí. Těch pět předešlých nocí zbičovalo její tělo tak, že se rozvilo v plné kráse a dosud se chvělo v omamné vůni. Hudba z tlampače řvala na celou náves. Veselé, spokojené hloučky se srocovaly u stánků, u kolotoče a všech atrakcí. Většina starších se dívala na ty dva. Prošli v dostatečné vzdálenosti kolem brzdiče houpaček. Pan nadlesní v myslivecké uniformě, na kloboučku sojčí pírko, se nesl proudem vesničanů jako dvojstěžník s rozvinutými plachtami a jeho paní zaostřovala triedrem svým očím cíl. Čupřinu do čela, umaštěný klobouček na tři facky, černý svislý knír. V pravém koutku zapálené retko. A v jeho očích vidí, že je stále svlečená, že on dosud cítí její zuby a nehty na svém těle, že se s ním řítí do pekla a přitom řve a kvílí vzrušením. Zalyká se bičována mocným proudem, který smýká jejím tělem.

8

Samotný moment tvoření je prchavý, pomyslí si pan nadlesní, když pohlédne na svou ženu. Zamíří ke střelnici a vystřelí jí papírovou růži. A zatímco ona se ještě chvěje pomíjející blažeností, pan nadlesní k ní přikoupí ještě perníkové srdce. Z lásky.

MIROSLAV KUBÍČEK

JEŠTĚ ČEKEJ

NEKLAMU

už jsem skoro umíral nikdo nepřicházel žádný pláč jsem neslyšel slova se opozdila okolo prostor pro bol

nehodlám zmizet ze zeleně lesů a trav když sluneční páření ve stromech heká a slepý zvuk mučivě mučí jak svíravé chvění prvniček v útulnu útlumu lnu k lůnu život i z lejty pučí

vykřikne nestydatá láska ještě pusť touhu žilou ještě čekej čekej smutníci se usmívají čeho je víc

NA CESTĚ vítr se vtahuje do deště polehce z konírny mlh podupává teplo teplo lehké jak z vlhkých plínek mlýnek kapek klapavě klape klapou klapečky v klapotu kár míchám hůlčičkou dechu chtivou chvíli chví se zdráhavá zestárlost chtivoucí marnivá nestálost přesloužilá slova plná přeludů nikoho nepředbíhají nikomu nenadbíhají na slepé cestě

9

JEN ZBABĚLEC BY NESKOČIL … JIŘINA VALACHOVIČOVÁ Jezero v paprscích zapadajícího slunce se lesklo jako zrcadlo. Na břehu sedí dvojice. Dívčina dlaň je položená na štíhlé ruce tmavovlasého společníka. Dívka se usmívá a tichým hlasem něco vypráví. Když se k němu nakloní, dlouhé světlé vlasy pošimrají jeho obličej a vůně po heřmánku, zaplaví celé jeho nitro. „Díky Bohu, žes to nevzdala!“ proběhne Michalovi hlavou. Jejich povídání naruší Michalův otec. Dobře rostlá postava padesátníka se vyhoupne na břeh, otřepe se a vodní kapičky zasáhnou i sedící dvojici. Nedbá, rozběhne se a šipkou rozrazí třpytivou vodu jezera. V mžiku se objeví jeho hlava nad hladinou. „Na květen je báječná! Jen zbabělec by dneska neskočil.“ a rychlými tempy se vzdaluje od břehu. Dívka vstane. Zakroutí nevěřícně hlavou a nazlobeně zašeptá: „Jak může být tak někdo bezohledný?“ Opře se do ortopedického vozíku a rozjede se po upravené cestičce na břehu. Michal nic neříká. Bolestná vzpomínka mu proletí hlavou. Maturitní večírek v loděnici. Kamarádi, ale spíše přátelé na život a na smrt. Kolik závodů jsme společně zajeli. Kolik slz jsme potlačili při vítězství i prohrách. Stačil jediný skok … Půlnoc! „Kluci, jdeme se koupat.“ Snad to tušil. Moc se mu nechtělo. Smějící se holky na břehu. Jen zbabělec by neskočil. To místo u jezu znali a skákali tam mnohokrát. Ten kámen pod hladinou číhal právě na něj. Hlavu pootočil na svou hezkou společnici. „Táta to tak nemyslel. Trochu se před tebou předvádí, jako každý mužský před hezkou ženou,“ omlouvá otcovu netaktnost, ale na duši mu přesto zůstane bolestný šrám. • Herci dnes nejen že dokáží vařit ze všeho, ale i vzpomínat na to, co se nestalo. • Nevěřte loutkám více, než si to zasluhují jejich vodiči. • Dříve si naše společnost vážila pracujících, dnes konzumujících. AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE 10

ZDENĚK JIRÁSEK

KARLU ČAPKOVI Z vašeho umu mít malou kapku jako když moře nabereš do dlaní cítil bych se obrem Karle Čapku pýchou budil bych se ze spaní Naštěstí umřel jste právě včas Žít o deset let déle byl byste nepřítelem dělnických mas a dozajista skončil v cele

JSEM HEREC Jsem herec. Klidně mi říkejte šašku. Hraji vše. Vy znáte jen mou masku. Hraji intelektuála a přitom jsem nevzdělán a pitom Hraji sportovce a zatím se rozpadám Hraji playboye, ve skutečnosti však, madam Jsem tichý, plachý melancholik Co já měl už rolí. Sám nevím kolik Hraji i básníka. A to už je k pláči spíše. Je na čase dát vale své pýše, sundat masku a jít kam patřím - ústavu, k bláznům, svým bratřím.

VÁCLAVU HRABĚTI Jako hejno divokých hus proletěl jsi a zmizel v dáli Zbylo po tobě jen smutný blues Andělé ho na tvou počest hráli.

11

PES VLADIMÍR SOKOL Prolog: Tento příběh možná na první pohled bude vypadat jako krimi. Ujišťuji ale čtenáře, že vypráví především o něčem úplně jiném. Vždycky, když se poručíkovi Vondrovi povedl nějaký opravdu dobrý žert, v jeho hnědých očích jakoby se roztančily malé stříbrné jiskřičky. Nás ostatní na oddělení však svými kousky přiváděl mnohdy téměř k šílenství. Mne, asi že jsem byl jeho parťák, dá se říci šetřil, alespoň od těch nejdrsnějších žertíků. Jako třeba včera. Do všech dóz s kávou, které v kuchyňských skříňkách máme, byl přimíchán černý pepř. Dovedete si představit ty obličeje nás, mnoha kafařů, když jsme si po příchodu do práce udělali svůj první ranní šálek… Samozřejmě, že jsme si byli jisti, že to je dílo Jirky Vondry, ale důkaz chyběl. Navíc on nikdy nepropukl v nějaký zlomyslný hlasitý řehot, který by alespoň naznačoval, že stojí za tím vším. Ne. Když jsme se napili té kávy s pepřem a on, s ostatními kolegy, viděl ty různě sešklebené obličeje, jako vždy jen mírně nadzvedl koutky úst a v očích se mu roztančily ty jiskřivé záblesky. Někdy mu ty jeho fórky musely dát i dost práce. To může dokumentovat třeba příhoda s počítači. Jako ve většině úřadů, i u nás na kriminálce, máme ve svých počítačích předtištěné vzory různých hlavičkových tiskopisů, které v případě potřeby, jen doplníme v některých kolonkách aktuálními údaji. Teď si představte, že jeden z kolegů dostal za úkol vytisknout a odeslat výzvu k podání vysvětlení nějakého banálního přestupku. Tiskopis, než odešel na podatelnu, musel pochopitelně podepsat náčelník oddělení. Ten právě kamsi spěchal a tak netrpělivě čekal, aby se mohl pod razítko na dopise zvěčnit. Kolega si tedy otevřel v počítači příslušný soubor, aby jen doplnil osobní údaje dotyčného a dokument rychle vytiskl. A pak už jen nevěřícně zíral! Místo policejního znaku v levém rohu dokumentu na něj vykoukl kačer Donald! Rychle tedy přeběhl k vedlejšímu počítači, otevřel soubor a tam – myšák Mickey! V dalším pes Pluto! Teprve na čtvrtém počítači v kanceláři se mu podařilo tiskopis vytvořit a dát podepsat již značně netrpělivému a nerudnému náčelníkovi. Kdy se tenhle kousek povedlo Vondrovi uskutečnit a kde sehnal ty kreslené pajduláky, to se již nikdy nedozvíme. Toto vše mi proběhlo hlavou, když jsem nevěřícně zíral na zkrvavené Jirkovo tělo, ležící na mokré silnici. Dva dealeři drog, s pouty na rukách, byli již v péči kolegů, ale třetí ujížděl směrem do centra města. Pořád jsem si nemohl srovnat v hlavě, kde se stala chyba. Ještě před malou chvílí jsme všechny tři měli opřené rukama o karosérie aut a ve dvojicích jim ulehčovali o „psaníčka“, doklady a případné zbraně. Koutkem oka jsem viděl, že kolegové vpravo již nasazují tomu „svému“ náramky a zatímco Jirka mířil 12

na našeho zadrženého svojí devítkou, sehnul jsem se, abych mu prohmatal nohavice a ponožky. Pak se mi zajiskřilo v očích, jak mě zasáhla z boku do hlavy bota a zaslechl jsem dvě střelné rány! Pár vteřin nato další, ale to jsem již viděl, že střílejí naši kluci na kličkující postavu mizející ve tmě. Než někoho napadlo skočit do jednoho z našich vozů, uslyšeli jsme startovat jiný automobil a jeho zvuk mizející v dálce. Sakra, měl tam ještě jeden auťák! To je zatraceně opatrnej parchant! napadlo mě. To vše se seběhlo v několika vteřinách. Pak jsem se sklonil k Jirkovu tělu. Že je na nějaký zdravotnický zákrok pozdě, bylo zřejmé na první pohled. Kromě rány v hrudi tu byl ještě vstřel takřka doprostřed čela a ani jsem nezkoušel nadzvednout Jirkovu hlavu. Dobře vím, co dovede udělat kulka z devítky, když z lebky vychází! Co se vlastně událo, jsem se dozvěděl později od ostatních kluků: „Ten chlap musel být jako blesk! Jen jsme zaslechli nějakej hluk a když jsme se otočili, viděli jsme tebe, jak padáš na zem a ten hajzl už držel Jirkovu bouchačku ve svejch rukách a střílel! Pak ho částečně zakrylo vaše auto a zmizel ve tmě! To všechno za pár vteřin. Jak Segal v nějakým svým filmu!“ Ještě než poručíka Vondru naložili do černé dodávky, vzpomněl jsem si na jeho častou větu: „Abych tě, dědku, pořád tahal z nějakého maléru!“ Byl totiž takřka o čtvrtstoletí mladší než já a dobíral si mě, když jsem už leckdy nestačil s dechem na schodech, nebo když mě občas jeho rychlá reakce zachránila před úderem někoho, kdo nesouhlasil s naším zásahem. Vidíš, hochu! A já ti to nedokázal jednou jedinkrát vrátit! pomyslel jsem si. Byl jsi skvělej parťák a dobrej policajt. Ale tohle není román a pro tentokrát byl padouch zkrátka rychlejší! Můžu ti ale slíbit, že udělám co ještě budu moct, aby ten hajzl dostal, co mu patří! pokračoval jsem v duchu v monologu, než se za Jirkou zabouchly černé dveře auta. Se smutkem musím říct, že svůj slib jsem nikdy nesplnil. Náčelník zuřil, protože noviny si nás pár tejdnů podávaly, jelikož mrtvej policajt a zastřelenej vlastní pistolí, kterou si vrah navíc odnesl, to je prostě soustíčko! Ale ani potom, když největší rozruch utichl, nic nás k dopadení pachatele nepřiblížilo ani o kousek. Portrét s mým popisem vraha byl rozeslán všem oddělením v republice, ale jako by se zem po něm slehla! Za celé tři roky, co mi ještě chyběly do důchodu, nepodařilo se nám Jirkova vraha dopadnout. Pak jsem se rozloučil s prací i městem a chystal se odejít na venkov za manželkou, která tu v malém rodinném domku na mě již pár let čekala. Ona své první roky v penzi trávila zvelebováním především zahrady a těšili jsme se, jak společně přetvoříme ke svému obrazu i stavení. Naposledy jsem tedy zašel na hřbitov k Jirkovu hrobu, abych ještě jednou zavzpomínal na společné chvíle, protože nebylo jisté, zda se sem ještě někdy 13

vrátím. Na mramorovou desku jsem položil donesenou kytici a poprosil svého parťáka v duchu za odpuštění, že jsem nedokázal splnit daný slib a nedostal za mříže jeho vraha. Když jsem odcházel z toho smutného místa, mihl se na okraji mého zorného pole nějaký tmavý stín. Otočil jsem hlavu tím směrem, ale nic nezahlédl. Ani žádný neobvyklý zvuk se neozval. Nic než velebné ticho, přerušované občas jen šuměním větru ve větvích letitých stromů. Pokročil jsem tedy k hřbitovní bráně a po několika krocích znovu ten pohyb! To už jsem stačil postřehnout, že se jedná o nějaké zvíře. Asi zatoulaný pes, pomyslel jsem si a šel dál. Zastavil jsem se na chodníku před hřbitovem, abych si zapálil cigaretu. Pocit, že mě někdo nebo něco pozoruje, mě donutil otočit se. Asi tři kroky za mnou stál pes, Co pes? Kříženec psa a menšího koně! Takový alespoň byl můj první dojem. Nejsem žádnej drobeček, ale to zvíře dosahovalo hřbetem určitě do výše mýho pasu! Celý černý, bez dalších barevných znaků, jen stál a tiše mě pozoroval. „Doufám, že nemá vzteklinu a je po večeři,“ pomyslel jsem si a ruka s cigaretou se mi přece jen trochu zachvěla. Zvířata, obecně, mám rád a se psy jsem často přicházel do styku i u policie, ale tohle bylo trochu něco jiného. Nevěděl jsem, co se dá čekat od úplně neznámého zvířete, které navíc váží skoro tolik, co já! „Co je to vůbec za rasu?“ řekl jsem si v duchu. Čistokrevný tedy určitě není. Jakoby v něm bylo něco z německého ovčáka, ale kříženého s něčím daleko větším a mohutnějším. „Klapaté uši, mohutná hruď, obrovské tlapy a širší zadek, než má německý ovčák,“ studoval jsem ho. Nakonec jsem usoudil, že vypadá jako kdyby se fenka německého ovčáka spustila asi s osmdesátikilovým labradorským retrívrem. Vím samozřejmě, že je to nesmysl, ale asi tak vypadal! Po chvíli si pes zřejmě řekl, že toho okukování už bylo dost a přistoupil těsně ke mně. Musím přiznat, že v tu chvíli jsem si vůbec nebyl jistý, zda nebudu potřebovat vyměnit spodní prádlo! Ale on si jen sedl u mé nohy a s vyplazeným jazykem na mne pohlédl. Odvážil jsem se ho pohladit po hlavě. Pak už mi bylo jasné, že žádné nebezpečí nehrozí. Sedl jsem si na bobek a hleděli jsme si do očí. Měl je hnědé, jasné a jeho pohled působil teple a moudře. Jako by chtěl říct: „Proč by ses mě měl bát, človíčku? Kousnout tě může jedině nějaký malý pes, ze strachu! Ale já? Když mi k tomu nedáš důvod, proč bych to dělal? Já jsem si dobře vědom své síly a rychlosti a na rozdíl od vás lidí, ji bez důvodu nezneužívám!“ Měl jsem pocit, že zhruba tohle čtu z jeho očí. Vzal jsem, již bez obav, jeho hebkou hlavu do dlaní a odpověděl jsem mu: „Máš pravdu, pse. Za těch třicet let u policie jsem poznal spoustu tvejch kamarádů, jak služebních, tak civilních. A pokud jsem musel proti nim někdy zasahovat, nikdy nebyla vina na straně zvířete! Žádnej pes se nerodí jako krvežíznivá bestie! Tu z něj udělá teprve člověk! Rád jsem tě poznal, pse, ale já už musím jít. Čekají mě ještě tři hodiny cesty autem. Vrať se ke svému pánovi!“ Pak jsem si všiml, že nemá obojek. „Že bys byl 14

nějakej tulák? Na to zase vypadáš čistě a vykrmeně. Ale já se tebou opravdu už nemůžu zabývat. Běž! Jdi domů nebo tam, odkud jsi přišel! Běž!“ Otočil jsem se a odcházel směrem k lesoparku, abych si jím zkrátil cestu. Když jsem se ohlédl, pes stál a hleděl za mnou. Samozřejmě, že jsem uvažoval, že bych si ho vzal sebou. Koneckonců, psa jsme si s manželkou pořídit chtěli, ale tenhle byl přece jen trochu moc velký a nechtělo se mi ani nějak řešit dilema, zda opravdu někomu nepatří. Pak jsem zašel za zatáčku a zvíře mi zmizelo za ní. Přidal jsem do kroku a po chvíli přišel na jedno ze svých oblíbených míst, kde jsem se v posledních letech dost pravidelně zastavoval, v souvislosti s návštěvami Jirkova hrobu. Byla odtud nádherná vyhlídka na panoráma města, z vrcholku nevysoké skály. Podél malé plošinky se rozestoupily stromy a nějakých třicet metrů pode mnou se skála svažovala k železniční trati. Dál pak byl široký travnatý pás, který však rok od roku ustupoval městské zástavbě. Kochal jsem se posledním pohledem na známý obraz, když se mi do uší zařízl povědomý hlas: „Nazdar, poldíku! Já věděl, že se tu ještě zastavíš! Už tě pár tejdnů sleduju! Ještě, že vy, dědkové, neměníte svoje návyky. Skoro tři roky jsem kvůli tobě musel trávit za hranicema. Ale doma je doma! Tak jsem zase zpátky. A ty seš údajně jedinej, kdo mě může u soudu identifikovat! Tak tomu radši předejdem, ne? Tohle místo je k tomu jako stvořený! Tak jdi!“ Do zad se mi zaryla pistole a mne napadlo, jestli je to ta samá, co vystřelila osudné dvě rány na Jirku Vondru. Ten mizera mě postrkoval ke kraji skály, nad železniční trať. Kupodivu jsem necítil strach, spíše vztek, že i tentokrát mu to asi projde. I kdybych u sebe měl zbraň, proti němu bych neměl šanci! Ale stejně jsem svoji bouchačku včera odevzdal i s odznakem. Zastavili jsme se a já přemýšlel o nějakých spásných možnostech. Na žádnou jsem nepřišel! V zádech pistole, přede mnou třicetimetrová propast. Sice pouhé dva metry ke stromům a křoviskům nalevo i napravo, ale v mém věku a proti rychlosti letící kulky, ani tady mi nekyne naděje! „Tak co, poldo?“ přešel ke mně. „Tak se na mě ještě podívej, než tě pošlu dolů!“ Sklonil pistoli. „Kulku na tebe mařit nebudu, dědouši. Aspoň to bude vypadat jako nehoda!“ zasmál se. Téměř nehlučně se na jeho straně rozevřelo křoví a vzduchem prolétl tmavý stín. Zvuk střetu psího těla s lidským zanikl ve výkřiku Jirkova vraha. Spíše byl udivený než bojácný. Výraz jeho tváře jsem nestačil postřehnout, protože jsem se vrhl na psí tělo, aby také nesklouzlo přes skalní okraj. Nevím co pes, já jsem zůstal otřesen chvíli ležet. Probralo mě až olíznutí tváře drsným psím jazykem. V tu chvíli mi to ale bylo příjemnější, než polibek krásné ženy! Objal jsem zvíře kolem krku a zabořil obličej do hebké srsti. Vhodná slova jsem nenacházel, tak jsme tam chvíli jen tak, mlčky, seděli. 15

Ještě trochu roztřesený jsem potom pohlédl dolů na trať, kde leželo rozbité tělo. Kdo a kdy ho objeví a co bude dál, mi už bylo jedno. Pro mne případ skončil! Oprášil jsem si trochu oděv a řekl: „Tak pojď, pse. Jedeme domů!“ Nevím, jestli významu věty rozuměl, ale poprvé toho dne zavrtěl ocasem. Když auto zastavilo před milovaným venkovským stavením, bylo mi jasné, že jsem už netrpělivě vyhlížen. Ostatně jako vždy, i když předtím jsem ještě přijížděl jen na pár dnů. Žena vyšla před branku a předpokládám, že chtěla říci něco hezkého na uvítanou. Když ale viděla, kdo všechno vystupuje z auta, jen vyjekla: „Proboha! To je pes!“ Nejprve jsem chtěl odpovědět něco duchaplného, jako že velbloud to určitě není, ale pak jsem řekl: „Ne! To je přítel! A vytáhl mě z pořádného maléru!“ Když jsem pak pohlédl na tázavě zdviženou hlavu psa, zřetelně jsem uviděl, jak pootevřel mordu, mírně mu zacukaly koutky úst a v těch teplých hnědých očích se roztančily jiskřivé hvězdičky …

FRANTIŠEK UHER

OMEZENÝ PROSTOR 1 v hodinách skrytá kuna věnec z trní prasklá struna v lunaparku umělá luna pláně plné křiku němých ptáků odevšad káně 2 ploty se boří na holém poli stanuli o holi bezmocní choří 3 podle jakých regulí naši krajinu měří zlovolní chtiví geometři pravda usoukaná posledními přadlenami postrádá dimenzi příměří

16

9 praskaly žhavé skály mnozí se hrubě smáli stáli v bezpečné vzdálenosti 10 turbulence vztahů otřásá jistotami davu a všichni spolu a všichni sami 11 bílá oblaka bílá řeka most čeká na povodeň 12 tento zauzlovaný věk: tmou nářek kvílení vytí stesk zda zvíře zda vichr zda člověk

4 bludné kameny jako znamení - vzdoruje pomyšlení na návrat prošel již příliš mnoho zavřených vrat 5 mizíme jako dým ztrácíme co jsme našli nacházíme co jsme ztratili nevíme co s tím 6 vzdorujeme posedlosti událostem které se staly radostem které se nestaly - v očích pálí ledové krystaly nočních pouští 7 chryzantémy chřestí kostmi odvěkých přátel odvěkých nepřátel co s nimi co s námi 8 jeskyně temná a prázdná ohniště vyhaslá voda drsná rázná hrázná vyvolává duše utonulých

13 ráhna lodí vyhlížejí racky 14 stíny mříží mezi kříži sníh jak holubí peří tudy s meči chodí tiší loupeživí mniši 15 chytrý střízlík i orly obelstí není však není dosti spravedlivých lstí 16 noční siesta v klínu starého města luna skrývá za komíny jejich stíny 17 plachý podzim tklivá píseň sadaře však těší sklizeň laskavé ruce plné ovoce 18 nečekaná setkání nemá rád tkaní planých řečí tuze nerad se loučí 19 a (možná) naopak

• Nemůžeš sloužit dvěma pánům, pokud netvoří koalici. AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE

17

DÁMA NA TELEFON MILAN DUŠEK Když už se Květa Kovandová na tuhle dráhu vydala, nemohla si příliš vybírat, zákazník jako zákazník, nejdůležitější bylo, že měl peníze, aby mohl zaplatit její taxu, nebyla laciná. Někdy si to docela užila, jindy musela skousnout zuby, aby toho mužského neposlala ho háje zeleného, ale tak už to prostě na tomhle světě chodí… Ve chvíli, kdy vstupovala do restaurace hotelu Avion, nenapadlo ji, že by tam mohla být očekávána i někým jiným než zákazníkem, kvůli kterému ji telefonicky zavolali. Palo Hovad přijel neočekávaně a pouze náhoda v podobě toho, že její manžel ráno odjel na služební cestu, přispěla k tomu, že s tím nenastaly problémy. Když ukončila hovor z Avionu, musela se bezděčně usmát myšlence, že se její manžel Viktor možná minul s Palem někde na dálnici, aniž by tušil, čemu svým odjezdem dává volný prostor. Výčitky si už nějaký čas nepřipouštěla, byla si téměř jistá, že ji manžel z ničeho takového, co podniká se svým tělem, nepodezírá, a navíc byla přesvědčena, že ji na svých služebních cestách, kterých v poslední době začalo přibývat, zahýbá s jinými ženami, protože jejich manželské soulože vykazovaly čím dál větší deficit oproti předcházejícím létům, taky ji už dávno nerozmazloval rozličnými dárky a ke všemu dost podstatně začal šetřit i pokud šlo o peníze na samotnou domácnost, i tohle náhlé skrblictví ledacos naznačovalo. A k tomu se přidružuje i pocit, že má manžel někdy blízko k agresivnímu výbuchu. Co když to příště už nezvládne? Šla uličkou ke stolku v protějším rohu lokálu, od něhož se na ni snědý Palo Hovad zubil tím svým blýskavým úsměvem chrupu doplněného několika zlatými zuby, a šampaňské se jako vždy chladilo v plechovém kbelíku s ledem. Poměrně svižně vyskočil a když jí přisunoval židli, zamumlal do jejích rozevlátých vlasů, jak ji rád vidí. Věřila mu to, a ne pouze proto, že mu nabízeli jinou ženu – měla mít volno – údajně trval tvrdohlavě na ní a byl ochoten zaplatit i patřičnou přirážku. Nejspíš by tím měla být polichocena, ale tohle dávala najevo pouze výrazem tváře, uvnitř se nijak moc necítila, ještě nebyla v tom správném rozpoložení. Objednal skvělou večeři, většině normálních lidí by se protočily panenky už při nahlédnutí do jídelního lístku, ale pro Pala byly tisícovky pouze drobné, jak jí už sdělil poprvé a zopakoval při každé další příležitosti, je synem cikánského barona, kterému celý rod vydržuje domácnost a povinně přispívá na konta. Jedli a Palo se pod stolkem rajcoval nohou o její stehno. Na svůj věk a tloušťku – od začátku jí tvrdil, že má na dohled padesátku – býval v posteli velice čilý, předpokládala, že se pokaždé nacpe viagrou. Jeho věc, myslela si, pro ni je důležité, že je štědrý, nehandrkuje se s ní o každou stovku jako někteří jiní. Za dvě tři hodiny s Palem Hovadem si přišla na víc, než spousta běžných lidí vydělá za celý měsíc. 18

Něco dala recepčnímu hotelu, něco taxikáři, který pro ni přijel a pak ji bezpečně dopravil k jejich vile v Erbenově ulici, zbytek si ukládala na účet do banky, stále více myslela na zadní kolečka; nějaký závistivec ji může prásknout manželovi a ten by takovou pohanu na čistém štítu státního úředníka stoprocentně nestrávil, skoro jistě by to pro něho byla příležitost k rychlému rozvodu, což by samozřejmě znamenalo i vyhazov z vily, protože tu už měl, když se k němu nastěhovala. Ale může se přihodit spousta jiných nemilých věcí, dnes je svět jako na houpačce, kdo nemá peníze jako by neexistoval, je prostě nula. Palo zaplatil kreditkou večeři a vydal se ke zdviži, aby byl první v pokoji, takhle to vyžadoval od prvního setkání. Květa pomalu dopila šampaňské, popadla kabelku a loudala se ke schodišti. „Paní Kovandová…“ ozvalo se náhle zprava. Škubla sebou, jako by ji zasáhla střela ze zálohy. Chvíli jí trvalo, než zvládla momentální ztuhnutí a pohlédla tím směrem. Zapíchla oči do tváře urostlého mladíka, který ji oslovil jménem. Poznala ho, jeho rodiče bydleli ve stejné ulici, ale podstatně nebezpečnější bylo, že jeho otec Antonín Folprecht byl nadřízeným jejího manžela. Jako by se jí v hlavě rozsvítila červená žárovička. Ihned jí bylo jasné, že nemůže jít dál, jako by ho neznala. „Tebe bych tu nečekala, Jaromíre,“ vymáčkla ze sebe a přinutila se k co nejmilejšímu úsměvu. Když nedávno manžel slavil narozeniny a grilovali na zahradě, místostarosta Folprecht nemohl samozřejmě chybět. Přivedl si korpulentní manželku, která si každou takovou příležitost užívala, protože jich asi příliš neměla, a osmnáctiletého syna. Mladík toho příliš nenamluvil, ale nemohlo jí ujít, že ji doslova svléká očima. „Ani já vás ne,“ pravil, ale nebyla si jistá, jestli není skutečnost jiná. Na stole před ním stál půllitr ověnčený kroužky pivní pěny, podle kterých se dalo usoudit, že z něho ucucával už delší dobu a byl tedy svědkem její večeře s Palo Hovadem. Než něco řekla, zeptal se: „Jste tady s manželem, paní Kovandová?“ Posměšné škubnutí v koutcích jeho úst jí potvrdilo, že na svoji otázku zná odpověď. Poněkud jí zeslábly nohy, potřebovala získat čas. Usedla na židli proti mladíkovi. „S jedním známým…“ utrousila. „Cikánem?“ Z jeho úsměvu jí bylo ihned jasné, že měla zvolit jinou odpověď. Že prostě podcenila situaci. Nezbývalo jí, než zkusit brnknout na strunu, která chytrým obvykle napoví. „Mohu tě o něco požádat, Jaromíre?“ vložila do hlasu ten nejdůvěryhodnější tón, který v tu chvíli svedla, posunula ruku směrem k jeho ruce, lehce se dotkla konečky prstů jejího hřbetu. „Byla bych ti moc vděčná, když si to ponecháš pro sebe.“ Škubl rameny. Z pochybovačného výrazu v jeho obličeji pochopila, že musí přidat něco důvěryhodnějšího. 19

„Jde o výhodný kšeftík, který by si jen hlupák nechal ujít. Navíc téměř bez rizika. Už chápeš?“ „Možná.“ „Ráda jsem tě viděla, Jaromíre.“ Aby se nezačal vyptávat, rozloučila se s dalším co nejmilejším mechanickým úsměvem, spěšně se zvedla a zamířila na WC, potřebovala se uklidnit, než půjde nahoru k Palovi. Bylo zcela zákonité, že se neubránila myšlence, zda se může spolehnout na mladíkovo mlčení. S tím stouplo i její naštvání, připadalo jí hloupé a nespravedlivé, aby neměla na vybranou, zvláště když ještě nemá v bance tolik, kolik si plánovala. Vždyť jenom na koupi malého bytu někde jinde je dnes potřeba více než statisíce… Palo už byl ve slipech a nemohl se dočkat, až se zbaví šatů a vklouzne mu do náruče. Po pravdě jí byl nahý dost odporný, na penis si neviděl přes vyhřezlé břicho a jeho velikost byla víc než podprůměrná… Pusť všechno z hlavy! přikázala si, musí ti stačit, že je Palo zazobaný. V těch horších chvílích, které na ni občas dolehly, mu přičítala k dobru, že někdy mívala v tomhle ohledu i horší zákazníky, kteří byli navíc arogantní a snažili se dosáhnout převahy násilím. Palo se s ní mazlil nahoře i dole, pak se na ni převalil a trvalo to celou věčnost, tentokrát ho musela vzít dokonce do pusy, aby to ukončila. Pak, ještě celý uřícený, si zapálil dlouhou marlborku s filtrem a meditoval. Mimo jiné se jí svěřil, že jeho otec až nápadně rychle chřadne, ale to je přece zákonité v jeho úctyhodném věku pětaosmdesáti let, teď je řada na něm, baronství se v jejich rodu dědí od nepaměti. Najednou zavzdychal a prohlásil, jaká je škoda, že je bílá, protože jinak by vůbec neváhal a udělal jí svou první ženou se všemi právy a poctami, které jeho vyvolené náleží. Aspoň že tak! pomyslela si a uvnitř se otřásla potlačovanou nechutí, nedovedla si představit, že by se něco takového stalo. Když tuto myšlenku ze sebe vypudila, připomněla mu, že musí být doma před půlnocí. Poslušně típnul druhou cigaretu a začal ji osahávat, ale selhala mu potence. Aby to zkrátila, znovu se o to postarala. Rozvalil se vedle ní na posteli a spokojeně odfukoval. Vlezla si pod sprchu, aby ze sebe spláchla Palův pach, pečlivě se otřela, oblékla. V pokoji nenápadně nahlédla do kabelky, peníze tam byly. Od dveří Palovi Hovadovi s úlevou poslala vzdušnou pusu, v přízemí se vyrovnala s recepčním a opustila hotel. (První epizoda z chystané kriminovely Dáma na telefon)

20

ZE SBÍRKY VÁCLAVA FRANCE: NA DRUHÉM BŘEHU DĚTSTVÍ NAVĚKY

STRACH

Sedm dní prší Ponorka funguje Sedm dní sněží Vyčítáme si už i vajíčka natvrdo servírovaná na prostěradle zapraném od slibů že se budeme milovat navěky

Evropu obchází strach strach z budoucnosti Euro potratilo smysl na burzách prošoupalo podrážky inflace Nevěří už ani pesimisté zatímco optimisté mluví nahlas o třetí apokalypse

Z KNIHY VÁCLAVA FRANCE: DVAKRÁT VRTEJ, JEDNOU TRHEJ! ZLATÝ RUCE Komu by z nás, ješitných mužů nezalichotilo, když pacient pochválí naši práci slovy: „Pane doktore, vy máte zlatý ruce!” Ale sestřička Olga má hned strach, že její doktor zpychne, a tak lékaře vznášejícího se na obláčku úspěchu zase rychle vrátí na zem: „Žádný zlatý ruce, kdyby měl zlatý ruce, tak by ho někdo ukrad jako nám ukradli přezůvky v čekárně!”

KORUNKA EROTICKÁ „Tak jsem ztratil korunku,“ hlásil již ode dveří pan Josef, sotva překročil práh ordinace. „A co se vám stalo?“ ptal jsem se. „Až vám to řeknu, tak mi to nebudete věřit!“ usadil se do křesla a vypravuje dál. „V sobotu jsme byli s ženou na hasickým bále, něco se vypilo, tancovalo se a moje Libuna je hrozně žárlivá. Já tam prováděl všechny ženský a hlavně sousedku Jarču. Vona si Libuna myslí, že ji s ní podvádím, že ta malá holka, není Franty, 21

ale moje, ale není to pravda. No a když jsem zrovna tancoval s Jarčou, tak do mě ten její starej ňák strčil, von je taky hrozně žárlivej, a korunka mně vypadla a co čert nechtěl, spadla Jarče zrovna za výstřih. Já, jak jsem byl pod parou, jsem se nežinýroval a hned jsem začal korunku hledat za výstřihem. Takže jsem schytal nejdřív pár facek od Franty, v hospodě se to začalo prát a korunka v čudu, jo a ještě jsem dostal doma od Libuny. A teď ještě budu muset zaplatit novou korunku!“

KDO MÁ VÍC… Přišla ke mně do ordinace jedna starší pacientka a hned se zeptala: „Pane doktore, kolik mám zubů?“ Provedl jsem vyšetření a zjistil, že v horní čelisti má pacientka celkovou náhradu, takže nula zubů a dole jich má ještě osm (od čtyřky po čtyřku). „No máte jich osm, ale na co to potřebujete vědět?“ „My jsme se včera s Máňou hádaly, kdo má víc zubů. A já vyhrála, protože Máňa jich má jen šest!“

STRÁNKY MLADÝCH A ZAČÍNAJÍCÍCH AUTORŮ SOUBOJ MARIE UNGRÁDOVÁ Ten Ďábel neměl rohy a vůbec vypadal velmi schopně. To, že najednou stojí přímo proti mně a něco si nárokuje, tak to mě fakt zaskočilo. Za jiných okolností žerty a vtípky miluju, ale dnes nemám kdy. „Spěchám, pane!“ zopakoval jsem tomu asi třicetiletému chlápkovi své stanovisko: „Pusťte můj vozík a nechte mě projet.“ Ale právě tohle neměl v úmyslu. Schválně mi blokoval cestu a dotyčný nákupní vozík přitom pevně svíral svýma svalnatýma rukama. „To vy mi chcete odjet s nákupem! Nebo snad máte od těchto věcí účtenku? Já mám, podívejte!“ odpověděl sebevědomě a kmitl mi před očima čímsi, co jako doklad opravdu vypadalo. Uvědomil jsem si, že já nemám. Jako obvykle jsem účtenku zanechal ve změti papírků u pokladny. Tam se jich chvílemi válí … než je pokladní vyhodí do koše. Zkusil jsem chlapovi oponovat: „A je to od tohoto nákupu? Nespletl jste se?“

22

„No dovolte, pane! Snad vím, co kupuju. A pospíchám. Život nečeká!“ řekl s důrazem, odstrčil mě a ujížděl pryč. Vidím dobře? Právě mi někam mizí samé skvělé dobroty. Deset lahví vína, dvě drahé whisky, basa piv, celá kachna a tři kila ještě dalších lahůdek na grilovaní, vše vybráno s pečlivým vkusem a s ohledem na vysoké nároky mých zítřejších hostů … A já si to nechám sežrat kdovíkde a kdovíkým? Já tomu nerozumím a navíc mě to ponižuje. Jedná se o nedorozumění nebo o loupež za bílého dne? Zítra jsou to moje narozeniny! To se mu tak líbí, co jsem si já vybral a já zaplatil? Zachrčel jsem jako zvíře. Protože pokuď jsem před chvilkou zaváhal a chtěl být zdvořilý, tak teď vím, že musím zachránit aspoň něco. A rychle! Hlad nemám, ale nechat ze sebe dělat blbce? A gratulanti aby zítra koukali na co? Na prázdné stoly? Do prázdných skleniček? Kolegové by mě sežrali! Na rozdíl od mozku se mé tělo rozhodlo klást alespoň nějaký odpor, i když zatím jen instinktivně. „Moment, pane!“ skočil jsem únosci pro změnu do cesty zase já. Narazil do mě vozíkem, ale tentokrát jsem neuhnul. „To jste zase vy?“ řekl útrpně a rozhlédl se okolo: „Vzal jste si vy můj nákup. Záměna! Svůj jste někde nechal! Možná jste přepracovaný. To se manažerům občas stává.“ „Chlape drzej!“ vydechl jsem a začali jsme si vyměňovat pár ostřejších větiček. Náš vzájemný souboj postupně přitahoval čím dál víc lidí. Ovšemže čumilů: s jejich pomocí se počítat vůbec nedá. Hledají zábavu a ta nastane, až si to my dva rozdáme pěkně natvrdo. Co taky jiného na parkovišti obchodního domu - betonovém a bez soucitu. A že je svět přelidněn nákupními vozíky, to jsem si všiml taky až teď. Tak jako to dělávali husité, tak i teď moji mazaní současníci utvořili kolem nás vozovou hradbu a takticky pozorují tuhle naši záhadu z bezpečí a zezadu. Poučeni historickým vývojem svůj fištrón prostě nezapřou. A byl jsem to já, kdo měl pochopit, že režisérem střetu je především můj soupeř. Protože když se kolem srotilo dostatečné množství lidí, to teprve pořádně zařval: „Ty zloději, ty blázne, to je můj nákup!“ Co mám dělat? Já s holýma rukama! On má nákup, on má účtenku, on má důkaz a všechny výhody na své straně. Lidé se přestali tvářit zvědavě a (i když to byla naprosto cizí hádka) mračili se. Na mne! Pane Bože! Já jsem už deset minut ve středověku a bojuju o kus žrádla, o čest a možná i o život. To se dá obhájit jedině klackem anebo léčit bezvědomím. Ten chlap snad čeká, že se tu hanbou propadnu, vypustím duši a všechno všecičko že mu přenechám. Jak mu bude chutnat má kachnička, mé zelíčko a mé pivečko?

23

Je jasné, že on tedy na rozdíl ode mne žádné zbraně nepotřebuje. Mával tou ukradenou účtenkou jako Žižka palcátem a to je vždycky ten největší argument. Ten kus papíru bude prohlášen za rozhodující a posvátný princip vesmíru, jak se to ostatně občas papírům stává. Kdežto já se mohu tak leda svalit do rodinné hrobky a zasmrádnout a zpuchřet. A konec kostlivec! Protože jsem se však pořád nechtěl pustit nákupního vozíku, frajer začal vypadat opravdu zle. Zbrunátněl a žíly na krku mu naběhly jako provazy. Pochopil jsem, jaké mám štěstí, že ještě nejsem nahý a zmlácený. A potom z ničeho nic změnil taktiku. Se mnou se nebavil už vůbec – najednou byl docela mírný a snažil se jen o jedno: mít na své straně naše početné publikum. Co kdyby lidi udělali tu špinavou práci za něj? Situace začala být nebezpečná. A mně už je taky všechno jedno! To zanikne veškerá má sebeúcta kvůli nějaké pitomé provokaci? To svůj nákup raději rozmlátím na kaši nežli si ho nechat ukrást. Ostuda neostuda, skandál neskandál – tak ať! Já si zasloužím být slavnej! Já si bráním svoje! A tohle lidi považují za šílenství? A kolik je mi roků, abych si tohle nechal líbit? Nechám se ukřičet? Převálcovat? A kdo jste a co o tom víte?!? Najednou se vedle nás objevil takový mužíček. V obleku s kravatou, prý vedoucí obchodu. Buďto ho přivolali nebo už v obchodě začalo být podezřele málo lidí. Pan Šalamoun nebo tak nějak se představil. V mozku mi bliklo malé světélko. Dle knihy i mně svaté před krále Šalamouna spor tento přiveden byl: dvě ženy nárokovaly si jedno stejné dítě, každá tvrdíce, že její je. Král tedy navrhl, že obě ženy spravedlivě podělí a děťátko nechá rozseknouti napůl. Jedna žena k tomu souhlas dala, druhá raději že se dítěte vzdá, hlavně když neviňátko zůstane naživu. Moje tragédie dostala nový rozměr. Jak nás chce donutit ten nákup si rozdělit? Když nejsme ženské a když zloděj je jenom jeden! Mrknul jsem do vozíku: zatím se nic neztratilo. Bodejť – žádný z nás nechce udělat chybu. Působilo by velmi podezřele, kdyby si člověk kradl ze svého vlastního nákupu. Vedoucí výmluvnými slovy apeloval na můj rozum. Když tomu pánovi přenechám nákup dobrovolně, vyhnu se dalšímu boji a zostouzení. Pche! Ostudu stejně nezastavíš, když si tě lidi už vyfotili. Ale pravda je jenom jedna! To fakt nedokážu nikoho přesvědčit, že to je můj nákup? Ne! Na to, aby se moje zloba změnila ve vítězící pohrdání, bylo příliš brzy. Vztek se mnou lomcoval tak mocně, že jsem nebyl schopen pořádně uvažovat. Každý jsme si zatvrzele trvali na svém. A tak pan vedoucí zavolal policii. Prý má na to jasné instrukce, vysvětlil nám. A požádal lidi, aby se rozešli. Jenže dnes čumilové s očima navrch hlavy zůstávali pevně semknuti za svým pojízdným obranným valem a nikdo neodcházel. Najednou to vypadalo, že všichni mají spoustu času, ačkoli kdykoliv jindy bezohledně spěchají. Vedoucí nás dva hlav24

ní aktéry sice zval zpátky do obchodu, avšak dav nás nechtěl pustit a přijít tak o zábavu. A tak jsme vyčkávali pod širým nebem. Dával jsem si alespoň pozor, abych svému protivníkovi neřekl něco diskriminačního. Jistě by to proti mně náramně rád použil. Policie se dostavila promptně. Spojenci nebo pronásledovatelé? Dva uniformovaní ramenáči vyčnívali nad nízce se krčícím mlčícím davem. První policista mě sjel pohledem: „To zas bude úlovek. Ještě nikdy jsem neviděl poctivého člověka.“ Nahlas to neřekl, ale mohl by aspoň něco tušit o presumpci neviny, když už nic jiného. Začal jsem pomalu přemýšlet o vězeňské stravě. Tak zítra, na své narozeniny, budu jíst asi rozvařené těstoviny, nejspíš s nějakou nevábnou omáčkou z naředěného kečupu. Nebo tak něco. Sbohem, mé pečínky a pivečka! Sbohem, bujaré posezení s přáteli! Dostanu se na celu s protřelým kriminálníkem, který si ze mne, člověka nezkušeného a nevinného, bude dělat služku! A bude to mít vůbec na něco vliv? V tomto chladnoucím vesmíru? Jenže teď už musím zůstat v této dimenzi. A být statečný! Když prohraju a vyjdu zlomený z vězení, budu nucen jezdit na druhý konec města a tvářit se, že vůbec neexistuju. Už nikdy nepůjdu nakupovat sem do tohoto obchodu ani do přilehlého okolí. Případně, když výše škody nedosáhne na kriminál, vyhledají pro mne sluhové zákona nějaký místně příslušný blázinec. Tam budu mít o stravu také na nějaký čas postaráno. Ale co potom? Jako více podezřelého legitimoval policista nejprve mne: „A proč nemáte účtenku?“ „Já ji nechal asi u pokladny. Měl jsem za to, že si nemusím schovávat účtenky od zakoupeného jídla … když nejsem ženatý,“ pokusil jsem se o vysvětlení: „Ale kdybych kupoval elektroniku, tak bych si účet pečlivě uschoval. Se záručním listem.“ Policista se zatvářil neutrálně a to mě trochu povzbudilo. „Vždyť já platil bankovní kartou, podívejte, touhle!“ napadlo mě najednou a podal jsem ji muži zákona. „Opravdu? A je vaše?“ řekl pomalu, jako by čekal ještě nějaký trik. Vedoucí obchodu pan Šalamoun ale úplně ožil: „Kopie účtenek si ponecháváme u pokladen. Můžeme se přesvědčit, jakým způsobem bylo placeno.“ Tak! Nejradši bych svou bankovní kartu políbil, ale policista ji zatím držel v ruce. A jemu sahat na svatozář nesmím - ani z vděčnosti. Ale kde je ten chlap zlodějský? Ten, co mě málem připravil o mé jídlo, o narozeniny a o rozum? Pořád se tak nějak schovával za toho druhého policajta a najednou je pryč! I dav prořídl, jakmile policista zahájil pátrání po uprchlém nezvěstném nelegitimovaném. Ukázalo se, že i nákupními vozíky vyzbrojený dav je propustný. To jsou tedy věci! 25

HRADIŠTĚ MONIKA HOJNÁ Jen pomalu se prodlužují stíny, slunce ještě žhne a má tolik sil, že to v září až překvapuje. Na silnici padají zralé švestky lákající svou vůní spousty vos. Vykročila ze silnice do pole. Už posekali. Vysoké strniště ji bodá do nechráněných nártů, našlapuje tak, aby sandály ohnuly a do země vtlačily ježatá stébla, ta sousední se ale za ně mstí a vpichují jí své jedinečné značky do kůže, jako když tvůrce značí své výrobky. Tento kus země – její tvůrce? Právě teď tvoří v její duši pocit. Splétá ho z nejasných záchvěvů. To větřík si pohrává s listím na stromech, to myši běhají v dírách pod zemí, to život, který v těch myších pulsuje, tady neustále zurčí jako potůček, chvílemi zesláblý tak, že o něm skoro nevíme a jen se domýšlíme, jaká mohutná řeka tady tekla v dobách, kdy na tomto místě vybudovali lidé svoje hradiště. Archeologové tady běhají s detektory, provádějí povrchové sběry, aby nenarušily tu mrtvou hmotu pod zemí, přitom život tady vše prostupuje nepovšimnutý. Jak je to srandovní, napadá ji a sleduje svého synka, který se snaží našlapovat stejně jako ona a hledá chlupaté housenky. Co všechno má dítě obtisknuté v duši? Skrývá se v něm paměť lidstva, která jen občas proniká do jeho vědomí, která se zračí v jeho úžasu nad věcí nově poznanou, nebo znovu poznanou? „Nebudu se nechávat unášet,“ poroučí si v duchu. „Musím stát nohama na zemi, vždyť dítě upevňuje víc než co jiného. Jeho potřeby nutí k praktickým krokům, obstarat mu jídlo, utřít zadek, utěšit pláč…“ A právě skrz tyto běžné úkony se člověk vpisuje do rytmu času, rozeznívá se melodií života. Jak se točí den a noc, tak se ozývá jedna potřeba za druhou…je to tak živočišné, tak reálné, tak živé… A myšlenky, které si putují všemi možnými směry a zamotávají se do sebe, nemají sílu a hasnou. Protože nemají ten rytmus, odpojily se. Sedla si na prašnou cestu, schválně, aby přemohla rozum nabádající ji, aby se prachu vyhnula. Pocítila potřebu umlčet rozum. Chce poslouchat srdcem, krví putující v žilách, celým tím pohybem uvnitř jí samé, tím rytmem, který se spojuje s rytmem dění a navazuje na minulé, které se stává přítomností a dere se k budoucnosti. Na tomto poli žilo před dvěma tisíci let odhadem na osm set lidí. Chráněni řekou, uměle zbudovanými valy, svým božstvem. Chlapeček dál zkoumá terén. Je klidný a soustředěný. Když poodejde dál, jistí se pohledem, že máma nezmizela. Máma je vděčná. Masíruje si popíchané nohy a děkuje za tuto chvíli splynutí. Co všechno tu zrovna splývá, není ani schopná odhadnout. Slunce se posouvá

27

k horizontu. Všechno se nepřetržitě mění. Každým okamžikem splývání se skutečnost proměňuje, jako když se mísí barvy a vzniká nový jedinečný odstín. I její syn po svém průzkumu strniště bude zase trošku jiný. Ač ji přitom lehce bodne u srdce jakýmsi smutkem, toto vědomí ji zároveň uklidňuje. Činy zůstávají v čase, kdy se staly, ale to, co je nyní, tě chce přítomného teď a tady, s novou úvahou, která se z těch činů vyloupla, s odvážnou úvahou, která je plná síly vydat ze sebe, co dosud člověk načerpal. Ne, nejsem stejná jako včera, říká si v duchu a je za to ráda. Kolikrát jsem právě na světě? V kolika podobách mě prožíváte? Na slova, na gesta, na to dáte? Rozesmívám? Vaším úsměvem. Těším? Vaší láskou.

Příběhy se někdy sebe dotknou … au a snaží se před sebou schovat … vrací se k začátkům, které už nejdou opakovat. V bouřce Jen v záblescích odkrýváš svou polohu na rozhraní dvou světů. Jaký to musí být třesk, jaké as působí rány, Když světy protínáš, otevíráš brány. Padající lístky darovaných květů.

Zraňuju? Plamenem vašich svící. V situacích netušící … Monika Hojná se narodila v Hradci Králové, ale již delší čas žije v Opočně. Vystudovala zdravotní školu a později absolvovala Univerzitu v HK, obor sociální pedagogika. Pracovala jako redaktorka, propagační referentka, provozovala výtvarné studio-galerii, jako sociální pracovnice v domově důchodců, byla probační úřednicí Probační a mediační služby ČR. V současné době je zaměstnána jako zdravotní sestra v zubní ordinaci. První její básně byly zveřejněny v Almanachu SZŠ v HK v roce 1989. V roce 1996 vydala vlastním nákladem básnickou prvotinu „Prošlý smích“ pod dívčím jménem Macková. V letech 2009 a 2010 vyšly soubory básní v občasníku Reví Mítink již pod jménem Hojná. Její snahou je zůstat otevřená tvůrčím impulsům a nepromarňovat je. 28

HOST KRUHU 26 – MICHAL HONSKUS ILUZE Tvá pouta pohledů.. Koruna s drahokamy.. Spolu a přece sami, jak sherry bez ledu..

Zbytečné city spoutané kovem, zdrcené slovem, svobodou zbity..

Oči se mění pod sklíčky brýlí.. Čas měří chvíli od jitra do setmění..

Zrcadla bez lesku, krysy a narkotika.. Dým stoupá do publika namísto potlesku..

Na krku houpá se jen křížek, dříve zlatý Pod kůží kasematy, co vady na kráse..

Smrt co šat bere si nejlehčí pavučiny, než stáhne do mělčiny postýlku s nebesy..

Nechápu slova.. Mluvíš tak tiše nechutná klišé znova a znova..

Každý den cizí.. Ohrané pásky, když přelud lásky pod prachem mizí..

Odvaha bez pokory a olej na pečení.. Včerejší oblečení letící do komory.. Slepí a hluší, zbaveni hlasu, jsme vězni času, tak, jak se sluší..

Jak žebrák odvěký odcházím beze slova.. Písmena tyrkysová, v nich sbohem navěky..

Michal Honskus pochází ze Žamberka a je studentem Masarykovy univerzity, přírodovědné fakulty v Brně. Píše písňové texty, a básněmi začíná.

• Měl dost peněz na to, aby si své vzdušné zámky budoval na klíč. AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE 29

HOST KRUHU 26 – ANNA ALŽBIETA ZALEWSKÁ Hledání ticha Kapky z nebe jako korále jeřabin Podzim přichází A já peru v sobě bílé dny a oblaka Protože pohoda musí být a klid když jsi se mnou Ty Můj strach

Zapálím svíci Našla jsem tě s podzimem v každém gestu a slově si připomínám ukradené chvíle Budu divokou labutí na hladině dní Na cestách o chléb lásky se podělím a v noci tiše uletím tma bílá do tvého světa potom v okně zapálím svíci a budu čekat na příchod zimy Překlad Věra Kopecká, ze sbírky Mlhovina osudu

Anna Elżbieta Zalewska 30

Anna Elżbieta Zalewska se narodila v Izbicy Kujawskiej. Ukončila knihovnické studium na univerzitě v Poznani a postgraduální studium informatiky na univerzitě ve Varšavě. Studovala němčinu na Goetheho institu v Německu a ve Vídni. Pracovala jako učitelka němčiny a knihovnice. Žije v Poznani. Knižně debutovala v roce 1986 sbírkou „Warkocz złocisty, pocałunek słońca“. Vydala více než desítku sbírek / „Zaklęte koła“ 1990 , „Do ciebie o mnie“ 1991, „Oddech światła“ 1993, „Dzban korali“ 1994, „Wino życia“ 1994, „Magia snów“ 1995, „Księżyc Diany“ 1996, „Uskrzydlona “1997, „Przędza lat“ 2000, „W przystani ramion“ 2001, „Piołunowe ziele“ 2003, „Życie na szelkach“ 2007 a v roce 2010 spolu s německou autorkou Barbarou Erdmann „Uliczki marzeń“, z nichž poslední dvě jsou vydány dvojjazyčně polskoněmecky. Její verše byly publikovány v řadě almanachů, uvedeny v rozhlase a na autorských večerech. Byly přeloženy do mnoha jazyků, např. do japonského, ruského, ukrajinského, vietnamského. Překládá německou poezii. Za činnost v oblasti kultury byla odměněna medailí Za zásluhy. Vede Literární nadaci v Poznani.

PETR MUSÍLEK

Vánoce

PŘES SKLENKU VÍNA

Vánoce stojí za plotem Chtějí nám cosi sdělit? Hry o pojmy a emoce se ve tmě rozhořely Ve tmě co světlo překrývá a každý obraz maže než v rovnodennost vzbudí nás objímající paže Možná, že budou nehmotné a lehoučké jak snění každou tmou nás však převedou do nových rozednění

Venku mráz dechem rozmlženým iluze za tmu uschoval V odrazu mračen jako z pěny kde zářil měsíc, září dva Ten jeden bude ještě z loni druhý je zřejmě letošní Od jezu rampouch výstražně zvoní to zmrzlá řeka zatlouká sny Buď sbohem čase vzpurných stínů víc, už ti ruku nepodám Jsi pryč A to ti neprominu Do zítřka půjdu, radši sám

DEKLARACE ZÁVISLOSTI JOSEF ŠMAJS a kolektiv (Antonín Bajaja, Bohuslav Binka, Petr Blahut, Etela Farkašová, Milena Fucimanová, František Houdek, Vladimír Choluj, Petr Jemelka, Ivan Klíma, Aleš 31

Máchal, Vratislav Moudr, Gusta Rosa, Jiří Sedlák, Zutana Škorpíková, Jan Šmarda, Gerlinda Šmajsová, Pavel Trpák, Marek Timko, Emil Višňovský) Vedeni obavou o zachování evoluční perspektivy lidstva vyjadřujeme znepokojení nad tím, jak současná globalizující se kultura (civilizace) svou expanzí destruuje Zemi a ničí předpoklady pro život budoucích generací. Považujeme za prokázané, že Země člověku nepatří a že člověk není přírodě nadřazen. Přesto dnes naše kultura nevratně pustoší velkolepé, miliardy let se formující dílo přirozené pozemské evoluce, vyčerpává neobnovitelný přírodní kapitál Země, hubí miliony let staré organismy, rozsáhlé ekosystémy a rozvrací globální systém života. Likviduje přírodní podmínky, jež stály u zrodu člověka a s nimiž jsme dosud biologicky sourodí. Je načase přestat s krátkozrakým samolibým obdivem ke všemu lidskému a kulturnímu, a naopak šířit obdiv a pokoru před fascinující evoluční uspořádaností Země, která je jediným možným hostitelským systémem kultury. Kořistnický přístup k přírodě, který byl kdysi užitečný pro rychlou expanzi lokálních kultur ve zdravé biosféře, musíme v éře globalizované kultury opustit. Žádný biologický druh včetně člověka, který vytvořil kulturu, není s to si podrobit přírodu. Genomy biologických druhů jsou nepatrným zlomkem evoluční moudrosti života a ani naše teoretické vědění nemůže pochopit jeho komplexitu. Kolébkou, domovem i hrobem člověka je biosféra, jíž se i lidská kultura musí podřídit. Při dnešním stavu vědeckého poznání si dokážeme představit lidskou perspektivu na zdravé a kulturou dále nepoškozované Zemi. Pokud však neukončíme konflikt protipřírodní kultury se Zemí, bude se obyvatelnost naší planety zhoršovat a celý lidský druh může vlastní vinou předčasně vyhynout. Ústředním motivem obecných intelektuálních úvah, jímž byl v antice údiv, ve středověku pokora a v novověku pochybnost, se nyní stává obava. Nové evolučně ontologické pochopení světa nás proto vyzývá, abychom uznali nepodmíněnou hodnotu přírody a na přírodě závislou, pouze instrumentální hodnotu kultury. Filosofie, věda, umění i vzdělávací systémy, poučeny negativní zkušeností z dosavadní expanze spotřební technické civilizace, musí včas varovat před lhostejností a zpožďující se schopností lidstva chápat svět s ohledem na vlastní budoucnost. V souladu s výše řečeným zdůrazňujeme, že: 1. Pouze biosféra jako celek je nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, existenčně závislé na tvořivosti a prosperitě biotického celku. Dokonce i harmonická výchova našich dětí předpokládá – vedle biologické matky – přítomnost neosobní matky přírody. 2. Příroda je obsažena nejen v našem vnějším prostředí, ale i v každém z nás. Jsme jedním z mnoha evolučně vzniklých a s biosférou dokonale sladěných druhů planety Země. Víme však i to, že jsme druhem výjimečným, jediným, který 32

vytvořil kulturu, neboť v souladu se svým genomem zapálil ještě jednu evoluci, opoziční evoluci kulturní. 3. Kdysi nenápadná kulturní evoluce svou kořistnickou orientací maskovanou blahobytem a šířením spotřební techniky ohrožuje lidskou budoucnost. Kultura totiž není ani kultivace přírody, ani pokračování její evoluce jinými prostředky. Je umělým fyzickým systémem s vlastní vnitřní informací, jíž ale není informace genetická, nýbrž lidská kultura duchovní. 4. Duchovní kultura, pomyslný genom kulturního systému, není ovšem tak úchvatná a vznešená, jak se nám zdálo. Protože koření v lidském genomu a její dílčí složky dosud podléhají kořistnickému duchovnímu základu starých kultur, je druhově sobecká, omezená, krátkozraká. Pomáhá rozšiřovat kulturní systém, který planetu nenapravitelně pustoší. 5. Zejména v posledních třech stoletích jsme podlehli pokušení přednostně rozvíjet takové lidské schopnosti a síly, které produkují růst materiálního bohatství a světské moci nad lidmi i přírodou: chladnou symbolickou komunikaci, dílčí vědeckou racionalitu, ekonomickou kalkulaci. Výsledkem je globální, reprodukci přírody nepřizpůsobená technosféra. 6. V relativně krátké době jsme vyplenili snadno dostupné přírodní bohatství, zejména lesy, rudy a tekutá fosilní paliva. Planetárního rozšíření technicky rozvinuté kultury jsme ovšem dosáhli jen za cenu obsazení Země pro sebe; za cenu jejího poškození pro jiné živé systémy. Prostřednictvím nynější kultury jsme jedinou příčinou hromadného vymírání biologických druhů. Dokonce i my jsme druhem ohroženým vlastní kulturou. 7. Protože v celém kosmu platí zákon zachování látky a energie, kulturní bytí může vznikat jen rozbíjením struktury staršího bytí přirozeného. Rozšiřováním umělého kulturního bytí nebezpečně ubývá bytí přirozené, zaniká původní přirozená uspořádanost Země, s níž evoluce sladila i lidský organismus. Kulturní bytí, které nevzniká přirozenou pozitivní destrukcí přírody, nýbrž technickou destrukcí negativní, je nesvébytné a pomíjivé, s člověkem evolučně sladěné není. Příroda je nemůže ani začlenit, ani jeho evoluci bez člověka podporovat. 8. Kořistnický duchovní základ kultury (predátorské paradigma) šířený dnešní vědou, vzděláním a politikou je třeba nahradit vztahem respektu a úcty k přírodě, biofilním duchovním paradigmatem. Nekončící politické spory o správnost pravicové či levicové orientace politiky zastírají vážnost konfliktu kultury se Zemí, lidskou biologickou stálost a závislost na přírodě. Brání prosazení obratu kultury k její spolupráci s přírodou. 9. Zdá se, že přirozená evoluce také u člověka testuje zdařilost jeho biologické evoluční konstrukce. Testuje ji ovšem nepřímo, prostřednictvím lidského díla, tj. slučitelnosti funkcí i těla kultury s biosférou. Kulturní systém, který překročí pomyslnou mez přípustné zátěže Země, který bude příliš rozsáhlý a protipřírodní, 33

nezávisle na své technické a informační úrovni spolu s člověkem nevyhnutelně zanikne. 10. Hostitelský systém Země může cizorodý kulturní systém tolerovat a dlouhodobě živit pouze za předpokladu, že také neživý systém kultury včas dosáhne zralosti, že bude, tak jako biosféra, růst jen kvalitativně. A to znamená záměrně přiblížit výměnu látek nynější kultury, nepřizpůsobenou přírodě, látkové výměně živých systémů. Jinak zbytečně brzy vyčerpáme přírodní suroviny a paliva, zamoříme planetu přírodě cizorodými odpady a produkty kultury. 11. V situaci, kdy nelze prokázat ani somatické, ani psychické zdokonalování člověka kulturou, nemůže být smyslem kultury pouhý růst výroby a spotřeby, pomyslný užitek, který neumíme definovat. Nemůže jím být problematický zisk, který neumíme spravedlivě rozdělit. Musí jím být zdraví a blaho lidí uvnitř zdravé biosféry. I když máme přirozené právo žít a přiměřeně se realizovat, tj. vytvářet a rozvíjet kulturu, její nynější útočnou strategii musíme opustit. Pro blízkou i vzdálenou budoucnost potřebujeme zdravou a obyvatelnou Zemi. Vyzýváme veřejnost k novému pochopení vztahu přírody a kultury, k opatrnosti před širšími a vzdálenějšími důsledky expanze lidského díla. Protipřírodní kultura sice pro technicky vyspělou část lidstva přináší dříve neznámý blahobyt, ale neodstraňuje chudobu, války, násilí a nerovnost. Ve svém celku působí jako nejmohutnější destruktivní síla Země. Čím více dnes globálně spolupracujeme, tím více přírodě ubližujeme. Protože kultura ničí to, co jsme nevytvořili, může zničit i všechno to, co vytváříme. Dnešní kulturu můžeme Zemi a lidské biologické podstatě přizpůsobit pouze tak, že k ní přistoupíme jako k umělé nebiologické struktuře s neadekvátní vnitřní informací. Biofilní přestavba kultury, která nás očekává, je proto výzvou pro všechny odpovědné lidí planety: pro vědce, politiky i řadové občany. Myslete, jednejte a rozhodujte s vědomím, že Země je jedinou obydlenou planetou v dosud poznaném vesmíru, že je vzácným vesmírným originálem, který nás i kulturu přesahuje a který nemáme právo zpustošit. Je čas Zemi vrátit její posvátnost, její přehlíženou evoluční a informační hodnotu, její člověku nadřazenou subjektivitu. Vytvořili jsme sice mohutné technické prostředky a rozvinuté informační sítě, ale ztracenou přirozenou uspořádanost neživých i živých forem už ani přirozená evoluce znovu nevytvoří. Chceme-li na Zemi přežít, musíme přírodě včas moudře ustoupit. Epocha symbiózy kultury s přírodou leží dosud před námi. Podrobněji k těmto problémům Šmajs, J. Filosofie – obrat k Zemi. Praha: Academia 2008; Šmajs, J. Evolutionary Ontology. Amsterdam-New York: Rodopi 2008; Šmajs, J. Ohrožená kultura. Brno: Host 2011; Šmajs, J. Potřebujeme filosofii přežití? Brno: Doplněk 2011.

34

RECENZE – OHLASY STOJÍ ZA POZORNOST Pardubické nakladatelství Theo vydává v edici Braq s roční periodicitou publikace se stále stejným názvem 7edm (tentokrát 162 stran), které rediguje Pavel Rajchman. Dosavadní bilance zahrnuje úctyhodných padesát jmen. Autoři jsou v závěru letošní knihy uvedeni se stručnými, charakteristickými ukázkami tvorby. V letošní knize prezentuje editor renomované básníky Petra Kabeše a Petra Krále, předčasně zesnuvší básníky Michala Čapka a Karla Jana Čapka, dále Ivana Matouška, slovenskou autorku Alici Bártkovou a především člena našeho Východočeského střediska spisovatelů Miloše Vodičku obsáhlou ukázkou z jeho připravovaného románu TOLERANČNÍ PATENT. Nesluší se hodnotit knihu podle dílčích ukázek (již proto, že uvedené kapitoly na sebe vždycky nenavazují), ale rozhodně je možno konstatovat, že se jako čtenáři máme na co těšit. František Uher

TANEC SKAL – Věra Kopecká (Broumovské tiskárny, vlastním nákladem, 2010) Musím přiznat, že knížka TANEC SKAL byla mým prvním důkladnějším seznámením s dílem autorky. Samozřejmě, znal jsem některé její jednotlivé básně ze stránek Kruhu, a tím iniciován, začetl jsem se i do její „zpovědi“ (rozhovoru s redaktorem Kruhu) v č.24. Věděl jsem tedy, že nejde o žádnou začínající autorku. Výčet jejích tvůrčích aktivit, když jsem se s nimi nyní seznámil blíže, mne však donutil před autorkou smeknout… Již sama básnická tvorba autorky je bohatá. Její nejnovější sbírka veršů anotuje relativně veliké množství dříve publikovaných básnických titulů: Autorka, jejíž příchod na svět nese vročení 1951, má za sebou 10 sbírek vydaných vlastním nákladem, 3 sbírky v nakl. Broumovsko, další sbírku v Pražské imaginaci, a navíc v Nowe Rudě polsko-české vydání jejího „Podzimního poselství“. V r.2009 jí publikovali ve Wroclawi polsky i další sbírku (Śladami cieni). Kromě toho její verše tiskli v řadě literárních sborníků, mj. v kontextu její účasti na literárních festivalech, soutěžích a dnech poezie A ona sama navíc překládá z polštiny a ruštiny (vyšlo jí v ČR několik překladových sbírek poezie), Tedy úctyhodný výčet aktivit, a to nechávám stranou autorčiny samostatné výstavy fotografií v ČR a Polsku… I sama recenzovaná sbírka vypovídá o autorčině širokém záběru a tvůrčím zaujetí. Když jsem těch více než 110 básní v ní dočetl, napadla mne souhrnná charakteristika či dojem z autorky: „Píše, protože dýchá“ ( či možná variantně „Píše, tak jako dýchá“,,,) Po prvním čtení její sbírky, když došlo na formulaci 35

hodnocení konkrétních výpovědí o smyslu a výsledku autorčina snažení, jsem však nabyl dojmu, že moje výše uvedená téze o rozmachu autorky a jejím širokém záběru platí zejména pokud jde o mapování událostí jejího „vnitřního světa“ . A že nemůže být akceptována jako plně platná ve vztahu ke světu okolo ní. Tam důraz, zájem a přednosti autorčiných výpovědí nejsou, domnívám se, již tak přesvědčivé. Pokud se „svět okolo ní“ v nich odráží, má zejména funkci plátna, na něž se promítají bohaté duševní děje a peripetie osudů autorky. V centru záběru je žena, potřebující lásku jako naplnění života. Cituji z básně Netušíš (str.49): //Dříve než oschnou polibky/ než dozní vyprávění smích/ sváži slova do uzlíčku veršů// Až zaskočí mě chlad/ jako šál budou hřát/… Jinak řečeno, V. Kopecká se ve čtyřech oddílech své sbírky (Než doklopýtá verš, Tanec skal, Pláč slunce, Stopy v písku) neúnavně vrací k věčným tématům vztahů mužů a žen, k hledání lásky, nacházení a odcházení, loučení a vzpomínání, kdy mnohost výpovědí, natáčení nových úhlů pohledu, nových forem a formulací vývoje vztahů mezi partnery čtenáře nezahltí, ale přesvědčí – přes pocítěné a procítěné záblesky opravdovosti veršů – o oprávnění této poezie. Určitou jednostrannost (opakování tématu a nálad – charakterizoval bych to nepřesně, omlouvám se jí za to, až jako určitou autorčinu „umanutost“ či „posedlost“ tématem opravdové lásky, zřetelnou i při průmětu do veršů o přírodě, moři atp.) Rozhodně bych to však nehodnotil negativně: Jde o naléhavou výpověď citlivého jedince ve stále víc se odcizujícím světě. A abych autorce neublížil, musím navíc přiznat, že řada básní překračuje její mnou výše naznačený záběr. Obecnější rámec – „vnější dění“ – vystupuje jako důležitý katalyzátor či stimulant a násobitel při projekci jejích osobních prožitků, nálad a smutků. Obohacuje výsledný dojem ze sbírky a graduje její celkové vyznění ( jde totiž zejména o verše z jejích posledních oddílů). Vypsal jsem si pasáže z básní, které se mi líbily, ale uvedu jich jen pár: Oddíl „Pláč slunce“ předznamenávají verše (str. 79): //Chodíme němí/ kolem hořkých pravd/ jak ticho po setmění/ A tma se barev dotýká/ a na černou je mění/. I smutnou báseň Opuštěný dům ( str .88) by stálo za to ocitovat celou, ale snad vám postačí tato pasáž: //Na staré jabloni/ dozrávající jablka svědčí/ ve prospěch bývalých živých// . Další báseň Pláč slunce (str. 89) na ni tématicky navazuje: //A zítřek/ holátko vypadlé z hnízda/ ustrašeně pípá//. // Chodí v kruhu/ s klapkami na očích/ jako velbloudi/ u artézských studní/ Žízeň po penězích/ žízeň po moci/ pohání/ v kruhu/ ztroskotance//. Autorka však po řadě téměř apokalyptických výpovědí o stavu naší společnosti vyjadřuje svou naději: … //ještě že nejsou/ všechny mosty/ všechny mosty zpět/ spálené//… Na závěr mých úvah o sbírce – či leckdy jen citací z ní – bych chtěl autorce popřát, aby nebyl pravdou její povzdech z básně A přece (str. 97): //Po celý život/ chodíme s klíči/ a přece zůstávají/ některé dveře/ zamčené//. Myslím si však, že autorka nemá důvod ke smutku z nepochopení: Každý čtenář v její sbírce může 36

toho najít hodně, co se mu zalíbí, či co ho dojme. Ať platí pak její slova z básně Tanec skal (str. 78): //Z duše jak z cibule/ odpadávají slupky stesku//. Petr Chvojka

POHODOVÝ ZLATÝ PADÁK Slovo padák slýcháme stále častěji nikoli v jeho standardním významu jako označení předmětu, zaručujícího bezpečný pád z výšky. Ve spojení s přídavným jménem zlatý pak jako označení nemorálního odchodného z různých exponovaných míst. Ponechme na čtenářích úvahu, proč zvolil pro sbírku aforismů, epigramů a originálních kreslených vtipů název ZLATÝ PADÁK (vydal TG Tisk Lanškroun, 2011) básník a aforista Jiří Faltus, pro něhož není vydání žádným zlatým padákem, jen zaslouženou odměnou za vytrvalou kvalitní tvorbu. Faltus není z aforistů, halícím svoje originální myšlenky do antické tógy filosofické hloubavosti. Je srozumitelný, otevřený, přímočarý a především vtipný. Dovede se dívat kolem sebe, dokáže vidět podstatné, oddělit zrno od plev, nebojí se nahlédnout za zatažené opony a zavřené dveře. Neváhá stát se komentátorem životních peripetií a protikladů, drobných lidských slabostí, farizejských úsměvů i mysteriózních podrazů. Podotkněme, že se Faltus dokáže vyhnout polopatické jednoduchosti, jeho ostny mají přibroušené hroty, aniž by klouzaly po povrchu laciného politikaření. Nebo pletichaření. Je mu vlastní potřebná míra uměleckého zaujetí, zralého nadhledu a shovívavého sarkasmu. Dovede však proniknout hlouběji pod povrch, odhalovat dřeň nepravostí kolem sebe. Aforismus //Polopravda – malá lež, která má něco velkého za lubem// je konkrétně vystřeleným šípem, stejně jako //Hloupost oceníme teprve, když poznáme jakou má moc//. Vždyť určitě nepobrali mnoho moudrosti ti, nímž sahá až do svědomí (pokud vůbec ještě nějaké mají) Faltusova kresba otevřené krabičky cigaret s textem // Ministerstvo zdravotnictví varuje: Nejezte 3x denně, nezbude vám pak na regulační poplatky!// Jak bystrým postřehem, nutícím k zamyšlení plné lítosti, jsou Faltusova slova: //Čeština je jazyk, kterým v Česku mluví pouze ti, kteří neznají angličtinu.// Připojme velice výstižný, pro současnost charakteristický postřeh: //Neschopnost – nejčastěji rozšířená schopnost// a dodejme aktuální (a přece nadčasové) postesknutí //Fotovoltaická elektrárna – příklad jak se lze hřát na výsluní nedomyšlených zákonů.// V místy dravém, místy poklidném, pohodovém proudu aforismů, epigramů a svérázných, všeho nadbytečného oproštěných kreseb však nehledejme prvoplánově orientovaného, břitkého satirika-válečníka s ostře nabroušeným kopím, tím Faltus není. Vyrostl v decentně hloubavého objevitele a odhalovatele společenských neduhů i drobných lidských slabostí, libůstek, omylů a malicherností, z nichž s lehce ironickým nadhledem usvědčuje nás všechny (i sebe samého), neboť kdo jsme bez viny, hoďme kamenem… Hodili bychom totiž sami po sobě, 37

to je naruby obrácený kabát Faltusova aforistického hledačství. Postačí zahloubat se, pozorně číst a ledacos si přiznat. Čtěme: //Nevěřte slibům. Také se mi je někdy nechce plnit.// Za holými, kritickými či sebekritickými konstatováními nacházíme mnohem víc. Mlhovinu bezděčného smutnění básníka, kterého (jako většinu z nás) život připravil nejen o iluze. Mlhovinu smutnění nad nedokonalostí člověka a jeho činění, které bývá alibisticky povyšováno nad základní etický kodex slušných lidí, tvořících zatím jen mlčící většinu. Poznáme, že ani tu Faltus neopomenul lehounce pohladit proti srsti konstatováním //Protiřečil si už tím, že mlčel.// Třetím pozoruhodným aspektem Faltusovy knihy je sklon k hravosti. Pohrává si nejen s českým jazykem, štědře využívaje bohatství jeho slovní zásoby, prozrazuje blízkost druhé vlastní literární domény, kterou je tvorba poutavé, vtipné, inspirativní poezie pro děti, plné fantazie, křehkosti a vlídnosti. Vůni těchto léčivých bylinek najdeme i v jeho aforismech. Jsou jakousi literární solí. Stačí zrnko a hned je tu ta správná chuť. Jiří Faltus umí čtenáře oslovit, zaujmout, potěšit, ba i rozesmát. To samo o sobě není málo. Připomeňme si ještě jednou již zmíněné //protiřečil si už tím, že mlčel//. Zajisté se shodneme na tom, že Jiří Faltus by měl mluvit ještě hodně dlouho a co nejčastěji. František Uher

František Uher: A TŘETÍ TAKY KRADE Nakladatelství Moba, Brno 2011, edice Původní česká detektivka Není to tak dávno, co jsem v tomto bulletinu recenzoval velice dobrou knihu F. Uhra a již mám znovu to potěšení začíst se do jeho dalšího textu. Opět nemohu nic více a nic méně, než knihu pochválit. Obecně bych to vyjádřil a zdůraznil tak, že F. Uher a jeho detektivky, nemluvě už vůbec o básních a aforismech, dozrávají s postupujícími roky jako víno. Jsou v letu let stále lepší a lepší a kvalitnější… Čtenářovy dobré pocity jsou možná o to pochopitelnější, že se v této knize setkává s celou galerií již jemu známých postav z řad obhájců pořádku a práva: Jsou to opět inspektoři Čemus a Plevák, dostatečně vyprofilovaní co do svých charakterů a vzájemných vztahů v dřívějších příbězích, nadporučice Slámová (přezdívaná kolegy Nadslámová), inspektor Just, který se do děje zapojuje až po návratu z dovolené a nijak se z toho neraduje. Neradují se z toho ani jeho kolegové, kteří musí řešit případ neznámého mrtvého muže nalezeného zlodějem dřeva po zimě v lese. A to je teprve začátek spletitého vyšetřování vraždy, na niž navazují vraždy další, a do toho se mísí i řada s tím souvisejících – ale i nesouvisejících – dalších zločinů a přečinů proti právu. Na scéně se pak objeví i postava soukromého detektiva (též nám známého z některých dřívějších autorových příběhů), Radima Hasila. Ten, pověřen dosti 38

nejednoznačnou – či spíše jednoznačnou, ve smyslu pochybnou – dámou, sleduje stopu navrátilce z Austrálie a jeho balíku dolarů, a přitom se postupně zamotává do případu sledovaného policií. Není vždy vítán a chválen. Svůj podíl na rozplétání a vysvětlování záhady mrtvoly v lese (která až do konce příběhu přitom vzdoruje identifikaci) a na vysledování pachatelů dalších vražd či série přepadů obecních úřadů v okolních vesnicích atd.atd., si přitom vybojovává navzdory určitým ústrkům ze strany vyšetřovatelů a zároveň svému osobnímu nebezpečí ze strany přestupníků zákona. Nenechá se odradit a jde po stopách. Paralelně – a často mimoúrovňově a nespojitě – probíhající pátrání nakonec vyústí do vítězství těch „hodných“. (Až na závěrečnou vtipnou pointu, kdy ani pochybná dáma, v jejímž žoldu pracuje Radim Hasil, přece jen zcela nespláče nad výdělkem. Ale to už bych toho asi prozrazoval moc.) Čtenáři mi teď musí prominout (či mohou se naopak zaradovat), že končím se svými povšechnými informacemi o knížce: Při recenzování detektivního románu se nelze blíže zabývat líčením děje, průběžným odhalováním zlosynů a jejich motivace atd. Jde vždy o „příběhy s tajemstvím“, které až nakonec odhalí detektiv (pardon, autor – a ještě jednou pardon: úplně nakonec pak čtenář). A kniha je vždy tím lepší, čím obtížněji je příběh hned napoprvé odhadnutelný pokud jde o výsledek (čím víc je zprvu „zachumlanější“), a čím překvapivější je rozuzlení. A čtenář se pak může zatetelit blahem, jak dobře to příslušní detektivové (autor, čtenář) vše odhalili a vyjasnili… V tomto ohledu i mnou nyní recenzovaná kniha F. Uhra přirozeně splňuje ( a to na vysoké úrovni – ostatně jak to je u něj obvyklé) všechny požadavky kladené na dobrou detektivku. Shrnul bych to následovně: - Nová kniha představuje (zvolíme-li příměr z jiné oblasti tvorby) rozměrný barvitý obraz, autorem propracovaný s gustem a citem pro věrohodnost zápletky i vystupujících postav, charakterizovaných průběžně (jak je pro autora obvyklé) i vtipnými popisy a dialogy. - Již jsem napsal, že u detektivky je nesmyslné a přímo zločinné rozkrýt před čtenářem recenze zápletku knihy . Ostatně zde je těch konfliktů a prohřešků proti zákonu celá bohatá paleta, na první pohled obtížně identifikovatelná, ale svými dopady vzájemně propojená. I když jde zejména o porušování právního řádu v oblasti financí a hospodářského práva, ústí to až ve vraždy. Autor tak v podstatě zmapovává atributy našeho rozvíjejícího se, ale špatně zvládnutého prostředí „neřízené ekonomiky, trpící nedostatkem práva“, kde je dovoleno v podstatě vše, pokud vás nechytí. Široký, několikaúrovňový děj sice vychází z těchto obecně již známých – a často již i akceptovaných – charakteristik, ale strážci zákona dělají v knížce vše, co mohou a kde jen mohou, aby přestupníky zákona chytili. Čtenář jim drží palce (jakkoliv obecně policii třeba ani rád nemá). 39

– Domnívám se, že detektivka F. Uhra je svým záběrem a zpracováním takřka sociologickou zprávou o stavu naší společnosti a jejím právním řádu, nenásilně doplňující a souznějící s hlasem lidu: „Už by se s tím konečně mělo něco dělat!“. Autor svým širokým celospolečenským a sociálním záběrem a dopadem na povědomí čtenářů tak překračuje meze pouhé napínavé „klasické“ detektivky. Komu čest, tomu čest! Petr Chvojka

PADAT VZHŮRU O prvotinách se často soudí, že jsou to nezralé nebo dozrávající plody. Rozhodně to neplatí o básnické sbírce pětadvacetileté Julie Miletínové „Anděl z města En“. Knihu vydal OFTIS Ústí nad Orlicí v roce 2011 s přiléhavými ilustracemi Martiny Kulhavé. Autorka pootevřela cestu ke své duši, ke své tvorbě. A je to směr k upřímnosti i ke zdolávání různých potíží. Její pocity a myšlenky se prolínají s osudy známých i méně známých osobností. „Srdce si do země zadupu sama“, když její „oči mají trny“. Často se ozývá mladá stísněnost, pochybovačnost i kritičnost: „Co říct ještě, pane Frída?/ Je to pozlacená bída.“ Návraty k bývalým osobnostem jsou v náznacích spojovány i s jejím osudem, žádný cizí osud není vlastně cizí, protože každý básník-básnířka se „pořeže o svit Máchovy luny“. Někdy se protlačuje mnohomluvnost, jako by jiskřivost vyznání ustoupila, naštěstí autorka dokáže slova pozvednout k působivé pointě. Její poznávání a vyjádření je poučené, dost vyzrálé, šedesát básní to dokazuje. Je to nadějná prvotina. Miroslav Kubíček

ČTENÁŘŮV PROŽITEK Hned na první stránce bulletinu č.25 klade Petr Chvojka otázky. Otázky, jejichž položení mu našeptal čas. A vy, jako byste si s ním sedli na břehu řeky a uvažovali a bilancovali svůj život. Vzápětí odpovědný redaktor Milan Dušek zve na slovíčko Jana Dvořáka, zvláště k jeho názoru na současnou literaturu a posun bulletinu od 1. po 24. číslo. Jan Dvořák se zhostil této otázky s bravurními znalostmi literárního teoretika, což dokládají k chvále obsahu bulletinu tato jeho slova: „Myslím, že se postupně daří vylaďovat přítomné linie a zachovat zároveň onen dynamický výraz.“ Následuje Ladislav Vondrák s jeho Tajnospády. „Miluj se se mnou do popela, jako když je to poprvé. Miluj se se mnou do svítání, jako když je to naposled.

40

Vyznání lásce, která nás provází od kolébky ke hrobu. Vyznání psané v rajské zahradě, vyznání psané krví. Světlušky Lubomíra Macháčka slibují. Slibují tak, že se od nich nelze odtrhnout, že se jich nelze dočkat. Holt mistr slova. Říjen Aleny Kordíkové, šťavnatý říjen skotačí po paletě a klín husí rozorává vzduch. Plnými doušky tak až k zalknutí lokáme poezii. Sluneční paprsek Marie Kubátové prosvítil stránky bulletinu. Rozhodně zajímavé je Na slovíčko s Klárou Podobovou. „Nepište pro romantiku, pište pro dnešní lidi. Lidský vkus se mění. Zaujměte zákazníkovy smysly, upoutejte jeho pozornost něčím novým, donuťte ho, aby se na chvilku zastavil. Pokud to dokážete, jste na dobré cestě a psaní vám začne vydělávat. Nenechte se mýlit. Peníze a kvalita se občas neslučují.“ Tato slova jsou jistě pravdivá, ale když se jimi budete řídit, nebudete mít třeba dobrý pocit. Pro naši generaci tudy cesta nevede. Za pochvalu stojí první limerický veršík Petra Harašty. Milým vkladem jsou Hosté Kruhu, které vítáme a kterým přejeme inspiraci a šťastné vykročení. Fundovaný článek Marcelly Marboe, jak říká Jan Dvořák, bystře uvažující a obětavé Marcelly Marboe, hovoří o Obci spisovatelů v Praze. Vážíme si její práce. Ještě aforismus Františka Uhra. „Věděl kdy, s kým a proti komu, ale neřekli mu proč.“ A na závěr Názor čtenářky. Paní Dagmar Poláková má dar růžových brýlí. Buďme jí za ten postřeh vděční a přejme si, aby ve svých článcích a názorech pokračovala. Marta Urbanová

SLOVO ČTENÁŘKY Držím v rukou další výtisk Kruhu. Pětadvacítka na obálce vyzývá k nostalgickému zavzpomínání. Ještě než se začnu do nového vydání, probírám své poznámky k obsahu Kruhu č. 1 z roku 2005. Jedničku mi před lety zapůjčil pan Milan Richter, obětavý publicista a básník z Ústí nad Orlicí. Již první číslo osvěžovaly aforismy pana Františka Uhra. „Člověk se učí mluvit, ale také by se měl učit naslouchat,“ mám zachyceno v poznámkách. František Uher, Milan Dušek, Jan Dvořák – jejich příspěvky upoutávaly hned v prvním čísle bulletinu. Nejinak je tomu i v aktuálním vydání Snad nebude chybět v pětadvacítce „Na slovíčko…“ od pana Duška – bleskne mi hlavou. Nechybí. Naopak, je tam hned dvakrát. První rozhovor je pořízen s panem Janem Dvořákem, odborníkem v oblasti literatury a veškerého dění kolem ní nenahraditelným. Pan Jan Dvořák v rozhovoru podává objektivní zhodnocení stavu současné úrovně literatury, která – stejně jako veškeré dění 41

kolem nás – nedokáže patřičně čelit chtivosti po laciném bulváru. Pan Dvořák ve svých odpovědích vystihuje to, co tíží samotné literáty i většinu čtenářů. Období, kdy nastane vytlačování produkce lacině líbivých, mnohdy až odpudivých slátanin a ke slovu se dostane podpora literatury, která je pro čtenáře nejen pobavením, ale má určitou hloubku, vyvolává dlouhodobý prožitek, přináší nová poznání, podněty k zamyšlení, je možná před námi ještě daleko. Ale kruh, zmiňovaný panem Dvořákem na konci rozhovoru, se jistě protrhne a společnost musí začít rozlišovat a podporovat skutečné hodnoty. Naději k tomu dává i další rozhovor pana Duška s mladou začínající autorkou Klárou Podobovou. Oba celky vybízejí ke srovnání. Zkušený pan Jan Dvořák a nadšená autorka, které vyšla první knížka. Doufejme, si udrží svůj literární trend i tehdy, až – jak sama cituje slova Pavla Vernera – jí psaní začne vydělávat. Je více než potřeba mladých talentů jako je Klára Podobová, které se neztratí v tom, před čím varuje pan Dvořák. Příspěvek Lubomíra Macháčka „Světlušky“ – nedá se jen tak přečíst a přejít k dalšímu. Ukázka domácího násilí, v současné době hodně diskutovaného, působí z pera psychologa až sugestivně. I z těchto několika málo stránek čtenáře zamrazí, do až jaké dimenze se může zpočátku dobře fungující vztah dostat. „Heinrich!“ od Evy Černošové je próza složitějšího rázu. Otázky kladené autorkou po určitých pasážích mnohdy i zaskočí, pokud se čtenář rozhodne najít na ně uspokojující odpověď. Z poetických ukázek zaujme báseň Věry Kopecké „Město pod velkou sovou“. Není nutné něco citovat. Sloka za slokou nám říká, co kdysi bylo a co z toho zbylo … Recenze v Kruhu 25 nabízejí hodnocení snad úplně všeho – prozaických děl povídkových, historických, monografických, básní regionálních autorů i poetických překladů. Podnětů pro výběr četby více než dost. Když se recenze týkají knih, z nichž je v Kruhu zároveň ukázka (Lubomír Macháček – Manželky a jiné ženy, Klára Podobová – MHD), čtenář si může zjistit, zda jeho prožitek z výňatku je shodný nebo v rozporu s názorem recenzenta celé knížky. Názorový soulad určitě přináší dobrý pocit. Své povídání jsem začala aforismem pana Františka Uhra z Kruhu č. 1 – zakončím je aforismem téhož autora z Kruhu 25: „Na rozdíl od dobrých skutků se ostatní vyplácejí“. Napadlo mě, že výjimkou a takovým určitě hodně velkým dobrým skutkem je bulletin Kruh. Dagmar Poláková

• I ze slovní zásoby je nutné dát občas něco do výprodeje. AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE

42

ZAZNAMENÁVÁME – KOMENTUJEME

ZAHÁJENÍ MARATÓNU V PARDUBICÍCH Zprava: Bc. T. Magnusek (předseda OS), MUDr. Š. Fraňková (primátorka Pardubic, Mgr. M. Marboe a hosté z KALFu

7. ročník Východočeského uměleckého maratónu Co je Východočeský umělecký maratón není po šesti letech jeho konání nejen pro naše členy, ale dovoluji si tvrdit, že i pro širší okruh našich příznivců, žádné tajemství. Jde o bohatou přehlídku umělecké činnosti členů sdružení Střediska východočeských spisovatelů, která probíhá v podzimních měsících – tedy od začátku září do konce prosince – v řadě měst Východních Čech. Jedná se letos přibližně o padesát vystoupení nejrůznějšího charakteru (v regionu i mimo něj) – od těch jednodenních, až po „šňůry“ čtení či festivaly. Jednotlivé akce pořádají skupinky umělců ve vlastní režii. Kromě těchto „sólo programů“ máme ovšem ještě několik aktivit společných, které by měly být pro každého našeho člena prioritou. Je to jednak literárně výtvarná soutěž Střípky, kterou zajišťuje Hana Cihlová ve spolupráci s odbornými lektory z našich řad – a dále pak zahájení na pardubické Radnici, křest společného sborníku v Přelouči a zakončení Maratónu opět v Pardubicích, kde se jedná už spíše o akci interní, hodnotící. Každý ročník Maratónu orientujeme na nějaký ožehavý společenský problém a v jeho intencích pak pokud možno dolaďujeme jednotlivé akce a zveme odpovídající hosty. V letošním roce jsme nejprve chtěli Maratón orientovat na vztah člověka k přírodě, jenže v průběhu roku se objevilo jiné, pro naši komunitu specifické a žhavě 43

naléhavé téma. Tím je hluboký nezájem drtivé části společnosti o nekomerční kulturu, souvisící s úpadkem vzdělání (zajišťuje totiž pouze „použitelnost“ člověka v pracovním procesu, ale komplexnost podmiňující pochopení základních otázek filozofických pomíjí). To vede k povrchnosti, plytkosti, k úpadku morálnímu, k převrácení žebříčku hodnot ústící až do naprosté ignorance k tak závažným společenským jevům, jakým je například zánik naší nejvýznamnější (v minulosti tak vážené) literární organizace – Obce spisovatelů. Když jsme přemýšleli nad tím, kde hledat poztrácené morální hodnoty, došli jsme k názoru, že jednou z možností je minulost. Historie. Literatura, která se historickými fakty seriózně zabývá a uměleckou formou výsledky svého bádání distribuuje čtenáři. Zvolili jsme tedy motto v duchu: Současnost vyrůstá z pochopení historie, umění nadhledu z moudrosti a tolerance ... a začali úzce spolupracovat s Klubem autorů literatury faktu a také s novým předsedou málem zaniklé Obce spisovatelů, obětavým Tomášem Magnuskem, též východočechem. Mohlo by se zdát, že jde o trochu nesourodou společnost, ale opak je pravdou.

Východočeská iniciativa Jednotícím momentem tohoto nově vzniklého společenství je totiž snaha najít cestu, jak řešit současnou neutěšenou situaci nekomerčního umění v regionu, ale nejen v něm. Cestu, kterou jsme společně nastoupili a kterou bychom chtěli dát příklad i regionům jiným, jsme nazvali Východočeská iniciativa. V čem spočívá? V oslovování politiků – od těch nejvyšších až po ty nejnižší … Na příklad KALF (Klub autorů literatury faktu) uskutečňuje své nejvýznamnější aktivity (udílení cen E. E. Kische a M. Ivanova) ve Východních Čechách. Kdo jim na to přispívá? Osvícené představenstvo města Letohrad (ing. P. Fiala, ing. Z. Maixner), města Jaroměř (ing. J. Klepsa), města Chlumce nad Cidlinou (ing. M. Uchytil) … Pardubický kraj v čele s Mgr. Radko Martínkem ... stejně jako tato instituce pomáhá i Středisku východočeských spisovatelů prostřednictvím grantu financovat Maratón. Na ten nám ovšem přispívá i statutární město Pardubice v čele s MUDr. Štěpánkou Fraňkovou, městský úřad Přelouč (Mgr. I. Burešová) a další … (Pomoc přislíbila i paní poslankyně Horská a pan senátor Šilar) … A tak jsme si řekli: Zkusme oslovit více politických představitelů měst v regionu, když už místní podnikatelé slyší jen na hokej … Zkusme zapálit jakousi pomyslnou pochodeň, která by prostřednictvím osvícených politiků pomohla ohrožené nekomerční kultuře. Vždyť víme, že i v jiných regionech (např. Jižní Čechy) doutnají jiskřičky podobných iniciativ, které by se mohly rozhořet. Přece když „bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic …“

44

Zahájení Maratónu na pardubické Radnici Přiznám se, že letošní rok výměny regionální politické nomenklatury byl pro mne trochu hektický – i proto, že se měnilo též vedení Krajské knihovny v Pardubicích, se kterou úzce spolupracujeme od založení Střediska. Člověku se vkrádají obavy: Budou noví představitelé institucí „neužitečné“ spisovatelské organizaci nakloněni? Neodbudou mě všichni, včetně Krajského úřadu, jediným slovem – „šetříme“? Byla jsem velmi mile překvapena. Jak nová paní ředitelka knihovny Bc. Radka Kodetová, tak nová paní primátorka MUDr. Štěpánka Fraňková, tak nový hejtman pan ing. Radko Martínek nám řekli své „ano“. A já jsem si uvědomila staré známé, že „je to o lidech“. Také proto, že existují tito osvícení lidé, jsme se všichni společně mohli sejít při důstojném zahájení Východočeského uměleckého maratónu na pardubické Radnici. Proběhlo pod záštitou a za osobní přítomnosti paní primátorky, která Maratón otevřela krátkou výstižnou řečí. Také pozvaní hosté k naší veliké radosti dorazili v plném počtu. Za KALF šaramantní spisovatel, historik, publicista, překladatel PhDr. Karel Richter, CSc., (předseda KALFu) s půvabnou a skromnou chotí Jarmilkou, mnohaletý šéfredaktor revue Přísně tajné, věnčený řadou cen od M. Ivanova, E.E. Kische, až po cenu V. Zamarovského, udělovanou na Slovensku. Svého předsedu doprovázel vždy spolehlivý místopředseda Roman Cílek, který se může též pochlubit nejen řadou ocenění (několikrát Ivanov a Kisch – letos Zamarovský), ale především téměř stovkou literárních děl – od závažných knih literatury faktu, až po zpracování příběhů detektivních a jiných. Přijel i nepostradatelný Miroslav Kučera (organizační duše i výkonná ruka KALFu), člověk obdivuhodný zejména proto, že více než 20 let v Kriminální policii ČR bojoval proti zločinu a z této činnosti vytěžil na dvě desítky vlastních děl. Tuto trojici doplnil náš východočeský spisovatel Luboš Havrda, který má v KALFu na starost region Východní Čechy. Za ústřední Obec spisovatelů Praha přijal naše pozvání vtipný Bc.Tomáš Magnusek, výborný herec, filmový producent, majitel firmy Magnusfilm – a nedávno čerstvě na trůn dosazený nový předseda naší původně mateřské organizace. Po hudebním vstupu a mém úvodním slově, ve kterém jsem seznámila návštěvníky s hosty a projektem Východočeská iniciativa, proběhlo zahájení Maratónu krátkým projevem hostitelky – paní primátorky MUDr. Štěpánky Fraňkové – a rovněž jsme si připili na úspěšnost všech našich aktivit. Pak následoval nejen vlastní program (čtení a projevy hostů, další skvělé hudební vstupy), ale proběhla i jedna milá povinnost – moje gratulace našemu členu Josefu Krečmerovi, kterému jsem měla tu čest – za knihu Podvedená generace – před několika týdny v Letohradu předat cenu M. Ivanova (udělovanou KALFem)

45

Na závěr byly paní primátorce věnovány zástupci oblastí a KALFu knižní dary s poděkováním za její podporu, stejně jako byly drobné dárky a květiny předány našim hostům. Skvoucí tečkou zahájení byla recitace z bohatého repertoáru Karla Richtera. Pak již následoval raut – zlatý hřeb programu. Říkám „zlatý hřeb programu“, protože neformální posezení a volná konverzace se sklenkou vína v ruce je často naplněním profesních očekávání řady našich členů.

VEČERNÍ POSEZENÍ U PAVOUKA

Posezení ve vinárně U pavouka Abychom ještě snadněji nalezli společnou řeč a ještě důkladněji se i členové výboru mohli poznat s našimi hosty (věkové rozpětí od sedmadvaceti let do jednaosmdesáti), zajistili jsme večerní posezení ve vinárně U pavouka, které se vydařilo stejně (ne-li ještě lépe) jako vlastní zahájení Maratónu. Atmosféra byla úžasná. Odlehčenost, poezie, humor, přátelství – a já jsem si náhle uvědomila, že s „odchodem“ takovéto společnosti zmizí i kus života každého z nás, kus dnes již s nadhledem vnímané společné a společenské historie, do které nás paměť vrací uzoučkými lávkami vzpomínek ... A člověka napadne, že na chviličku vypnout, zastavit se, zapomenout na televizi i kompjútr a naslouchat druhým je nejen dar přátelského pohlazení, ale i velké umění, které se kamsi vytratilo. Problémy, radosti a starosti „těch druhých“ nás jaksi přestaly zajímat (pokud se nejedná o celebrity.. Samozřejmě, slyšíme, co se kolem nás říká, ale slyšené jde jaksi mimo, našeho nitra se nedotkne, empatie je pro mnohé neznámý pojem – a nejen jako slovo.

46

Myslím si, že s námi „dříve narozenými“ společnost cosi podstatného ztrácí, a je na nás, abychom „ono podstatné“ chtěli, mohli a dokázali předat dál. A na těch mladých je, aby „ono podstatné“ od nás dokázali přijmout ... Na závěr bych chtěla ještě za vydařené zahájení poděkovat našim členkám, perfektně sehranému týmu Andulky Kučerové, Hany Cihlové a Ivy Tajovské, na kterých úspěch celé akce závisel především.

KŘEST BÁSNICKÉ PRVOTINY JULIE MILETÍNOVÉ V PŘELOUČI M. Kulhavá, J. Miletínová a J. Faltus

Křest sborníku začínajících autorů v Přelouči Jak jsem se zmínila na začátku, není už žádným tajemstvím, co je Východočeský umělecký maratón, není tajemstvím ani to, že Středisko východočeských spisovatelů každoročně vydává sborník – poslední tři roky i prvotiny – a křest probíhá v Přelouči. Letos se jednalo o sborník Třináct východočeských začínajících autorů (Bažant, Černá, Černošová, Horáková, Kouba, Křivánková, Kulakovská, Málková, Némethová, Sokol, Šlechta, Štarková, Ungrádová), doplněný ilustacemi našich členek Jany Macákové, Hany Přinesdomů a Jiřího Škody (editor doc. PhDr.Jiří Hrabinec, CSc.) a o básnickou prvotinu Julie Miletínové Anděl z města En, provázenou ilustracemi Martiny Kulhavé (editor Jiří Faltus). Po hudebním vstupu A. Kulakovské a mém krátkém úvodním slově (paní starostka Irena Burešová se vzhledem k naléhavým pracovním povinnostem letos poprvé nezúčastnila), vystoupil náš host, sympatická polská básnířka Anna 47

Zalewská. Své verše recitovala polsky a Věra Kopecká přednášela vlastní překlad v českém jazyce. Teprve po tomto vystoupení jsme přikročili k představení autorů a jejich děl. Nejprve prvotiny Anděl z města En – editor Jiří Faltus výstižně pohovořil o autorkách (J.Miletínové – poezie, M.Kulhavé – ilustrace) „... její hlas (autorky poezie) nezní cize a dokáže nás oslovit nejen překvapivě, svěže a osobitě, ale i formulovat poctivě své tvůrčí poselství ... Ilustrace jsou plnohodnotnou součástí sbírky ... nejen uklidňují, ale i dotvářejí vyslovené, vkládají jiný úhel pohledu, abychom mohli snadněji dohlédnout za povrch věcí ...“ charakterizoval velmi výstižně tvorbu obou mladých žen Jiří Faltus. Úvodní slovo ke sborníku přednesl jeho editor Jiří Hrabinec: “V našem ještě nekončícím seriálu sond do tvorby autorů Střediska východočeských spisovatelů jste zatím měli příležitost nahlédnout do literárních dílen prozaiků, básníků, autorů dětské literatury i autorů povídek s tajemstvím ... V letošním pátém díle věnovaném našim začínajícím autorům se můžete setkat jak se jmény, která v příštích letech třeba zapadnou ... tak i se jmény, která mohou v literatuře v průběhu dalších let slavit nemalý úspěch ...“ Vlastní představování autorů (jak textu, tak ilustrací) bylo poněkud náročnější, protože se jednalo o deset přítomných. (Dokonce se dostavil na křest svého prvního literárního pokusu i Josef Kouba z Kanady). Já jsem vždy krátce pohovořila o autorovi, jeho dílo potom erudovaně charakterizoval editor Jiří Hrabinec. (Charakteristiky zveřejněných děl naleznete na www.spisovatelevc.cz, stejně jako některé z fotografií M.Duška jun.). Teprve po představení všech autorů jsme přikročili k vlastnímu křtu, který místo omluvené paní starostky Burešové provedla paní Lydie Válková, ředitelka místní knihovny. No a pak už nezbylo než pogratulovat, poděkovat všem zúčastněným, (ale především organizátorce akce paní B. Jiravové) a vydat se do předsálí, kde bylo připraveno občerstvení, při němž si účastníci mohli prohlédnout i vernisáž obrazů přítomných výtvarnic – Jarmily Jiravové a Jany Macákové. Po skončení programu následovalo, jak už bývá dobrým zvykem, neformální posezení aktérů s hosty, na kterém jsme – podle programu Maratónu – propagovali další – též individuální akce, které budou možná komornější, ale věříme, že stejně zdařilé, jako tyto dvě kolektivní. Mgr. Marcella Marboe – předsedkyně SVS

48

KŘEST SBORNÍKU ZAČÍNAJÍCÍCH AUTORŮ V PŘELOUČI

3. ročník hudebně poetického setkání – OBOŘICE JEDNA BÁSEŇ V sobotu 10. září bylo krásné počasí. A to ještě zvýšilo příjemnou atmosféru na statku u Bartáků v maličké vesničce Obořice u Nasavrk. Na improvizovaném pódiu ve stodole jako první vystoupil brněnský písničkář Aleš Pilgr, pak Petra Ochová za doprovodu kytaristky Soni Brabcové zazpívala krásné šansony. Básně z cest přečetl pardubický básník a cestovatel Oldřich Bubák. Ten si k tomu bubnoval a jeho mladý kolega hrál na harmoniku. Vážnější notu nasadili klasičtí pěvci Jana Sychrovská a Jiří Koreček. Autorským čtením je vystřídal Tomáš Klášterecký z Pardubic a pak diváky rozproudila kapela Bene Bend z Modletína. Ve veselejším duchu se neslo i čtení Zdeňka Jiráska ze Slatiňan a Vladimíra Vondráka z Havlíčkova Brodu. Jana Bauerová hrála na harfu a lyru, svou úvahu o krajině přečetl Dan Vychodil, křehká slovenská písničkářka Ľubica Christophory zpívala písně slovenské, ukrajinské, polské i české a závěr obstaral Jan Matěj Rak. O výtvarnou výzdobu se opět postarala Eva Mašínová, která vystavovala svoje obrazy na hedvábí. K Obořici patří i uspokojení chuťových pohárků, o což se starala čajovna, vinotéka a hlavně kuchařka svou zelňačkou a gulášem. Celá akce trvala od 13 do 21 hodin a navštívilo ji asi sto diváků.

49

Spokojeni byli nakonec diváci, účinkující i pořadatelé, kteří opět celou akci zvládli bez razítka, IČa a tedy i bez dotace, grantu a sponzorů. Zdeněk Jirásek Na 88. Laskavém večeru ve Slatiňanech 18. 10. jsem musel trochu improvizovat. Z pracovních důvodů se omluvil básník Stanislav Oliva a protože jsem již nesehnal náhradu, rozhodl jsem se, že přečtu dlouhou báseň Miloše Vodičky ASAGAO, krásný japonský příběh o dívce, která si oči láskou vyplakala. Snad mi pan Vodička promine, že jsem báseň veřejně přečetl bez jeho vědomí. Možná ho potěší, že úspěch byl veliký. Báseň se asi čtyřiceti divákům velice líbila a po skončení jsem musel odpovídat na řadu dotazů o autorovi a kde je možné báseň sehnat. Navíc příběh skvěle ladil s hudbou, tedy loutnou Jindřicha Macka a flétnou Silvie Mechové. Zdeněk Jirásek

AKCE V ÚSTÍ NAD ORLICÍ Milan Richter a jeho hosté V pondělí 3. října proběhl v podvečer další ročník „VÝCHODOČESKÉHO PODZIMNÍHO UMĚLECKÉHO MARATÓNU“ v městské knihovně Ústí nad Orlicí. Útulná čítárna lemovaná regály s knihami,se zaplnila návštěvníky, před ně usedli čtyři protagonisté pořadu. Hosty přivítala ředitelka knihovny paní Jana Kalousková, postupně je představil Milan Richter. Malíř Vladimír Plocek se narodil v roce 1930, dětská léta prožíval v Polomi, později v Sudslavi v rodině učitele a rovněž on následoval svého tatínka a stal se učitelem. Pedagogickou fakultu vystudoval v Hradci Králové matematiku a výtvarnou výchovu, učil v Potštejně, Doudlebách nad Orlicí, Vamberku a Kos50

telci nad Orlicí. Malování se věnuje od dvaceti let, první samostatnou výstavu měl v Potštejně v roce 1977, kde žije. Založil zde svoji galerii. Způsob jeho malby se mění. Od převážně realistických věcí přešel k větším plochám, barevně jednotně ztvárněným. K malbě používá špachtli. Upřímně si zamiloval krásný kout země pod potštejnským hradem. Často kombinuje modř s hnědí zemitost a oblačnost pronikání pod povrch věci, to vše vystihuje podstatu krajiny. Má rád hladinu Divoké Orlice i střechy venkovských stavení, skromné a přitom krásné. Je členem Unie výtvarných umělců v Hradci Králové, Klubu přátel umění Ústí nad Orlicí, pravidelně se zúčastňuje Ústeckých salónů v Galerii pod radnicí. Samostatných výstav měl již řadu. Namátkou jmenujme: Sudslava (1981) – Hradec Králové (1986) – Letohrad (1994) – Lhoty u Potštejna – Rovensko u Zábřehu (1999) – Ústí nad Orlicí (2000) – Letohrad – Lanškroun – Sopotnice (2001) – Vejprty (2002) – Rovensko (2003) – Kostelec nad Orlicí (2004) – Zámek Kuks (2004) – Brandýs nad Orlicí (2005) – Choceň zámek (2006) Potštejn (2008) – Rychnov nad Kněžnou (2009) – Galerie „P“ Potštejn. Josef Filip se narodil v roce 1948 v Potštejně, původním povoláním je strojař. Kouzlo práce s kamenem objevil až při stavbě domu. Učaroval mu především zelený pískovec. K sochám se propracoval postupně, na počátku byla široká škála nejrůznějších kamenických prací. Kamenosochař tvrdí, že v jeho práci je osmdesát procent tvrdé řemeslnické dřiny, ten zbytek představuje to, čemu se říká umění. Stálou expozici svých soch má na hradě Potštejn, ke shlédnutí jsou i při pravidelných letních výstavách v Plockově potštejnské „P“ Galerii. Nejrůznější postavičky ze zeleného pískovce obdivovali rovněž návštěvníci zámku Rájec nad Svitavou. Do ústecké knihovny přivezl své sochy. Do čítárny umístil pouze několik menších včetně „ŽÁBY“ a roztomilého „JEŽEČKA“. „PALEČEK“ a „MANKA“ vítali návštěvníky Uměleckého maratónu před dveřmi knihovny. Třetím výtvarníkem byl Bohuslav Jirgle. I když se narodil 23. dubna 1948 v Senici na Hané, k Ústí nad Orlicí, Tiché Orlici a Podorlicku vůbec, přirostl tento úžasně kamarádský a skromný člověk, tělem i duší. Inspirací je mu především příroda, maluje však i kytice a zátiší. Velkou pozornost vzbudili při jeho poslední výstavě v ústecké Malé scéně „PLAMEŇÁCI“. Malířských technik miluje celou škálu. Kombinovaná technika, ke které používá mistrovské tempery, akvarely,oleje, akryl i úhel. Maluje přímo z tub, rád používá špachtli. Výstavy: Orlické muzeum Choceň, DDM Ústí nad Orlicí, Čajovna Česká Třebová, Výtvarnále Lanškroun, Galerie „P“ Potštejn, Sokolovna Kunvald, Čajovna „Čajka“ Ústí nad Orlicí, Výtvarné výstavy Klubcentra Ústí nad Orlicí, Ústecké salony Galerie pod radnicí a další. Literáty v ústecké knihovně zastupoval PhDr. Josef Kram. Vystudoval obory český jazyk a literatura (1959), španělština (1966) a dosáhl doktorátu filozofie (1978), spolupracuje s rozhlasem a svých jazykových znalostí využívá mj. jako 51

průvodce českých a polských turistů po Česku a Evropě, publikuje v tisku, ale i na internetu. Má podíl na objasnění závěru života Karla Poláčka. Začátkem roku 2006 publikoval neznámé údaje o kořenech Bohumila Hrabala v Rychnově nad Kněžnou. Vydal brožuru 90 let Červeného kříže na Rychnovsku, knihu Pověsti naruby (překládá se právě do angličtiny, němčiny, polštiny a ruštiny) a leporelo Lesem Včelným do Studánky. 18. března 2011 byl při zahájení mezinárodního veletrhu cestovního ruchu v Hradci Králové oceněn medailí hejtmana Královéhradeckého kraje za významný přínos rozvoji cestovního ruchu. Na festivalu Poláčkovo léto 2011 převzal z rukou starosty a hejtmana Královéhradeckého kraje zlatou medaili Cenu Města Rychnova nad Kněžnou za kulturní přínos pro Rychnov v podobě DVD Průvodce Rychnovem nad Kněžnou. Přítomní umělci i někteří návštěvníci byli na závěr odměněni pěknými knihami věnovanými nakladatelstvím Oftis a Grantis v Ústí nad Orlicí. Velká většina účastníků besedy se ještě přesunula do galerie Malé scény, na výstavu obrazů Bóži Jirgle, kde byl ústecký Umělecký maratón definitivně ukončen. Milan Richter M. Urbanová měla dne 4.10. 2011 besedu v Městské knihovně v Chotěboři o svých knihách pro dospělé i pro děti. A současně pohovořila o svém publikování na internetu Czechfolks.com Plus, jehož redakce je v San Diegu, o svých povídkách v časopisu Čechoaustralan a v Chotěbořském Echu. A závěr besedy zakončila několika větami o připravované knize prožitků z cest.

MARTA URBANOVÁ V CHOTĚBOŘI 52

Plenéry v Polsku. V létě jsem se zúčastnila dalšího plenéru Tarnowské Góry – Tuchola, na němž se podílela, jak prozrazuje název, dvě města – týden jsme pobývali v paláci v Rybné, nedaleko Tarnowských Gór, týden nedaleko Tucholy. Obě části plenéru se velice lišily, tak jak bylo rozdílné i místo pobytu. První část byla prostoupená hudbou – deště i klavíru a zakončena překrásným klavírním koncertem polského klavíristy a skladatele Tomasze Kamieniaka přímo v koncertním sále paláce. Druhá část byla prolnuta atmosférou venkova, lesa, slunce a k velkým zážitkům patřil sjezd řeky Brdy na kajacích. Většinu účastníků jsem znala z loňského plenéru a bylo mi s nimi dobře. V době našeho pobytu v knihovně v Tuchole uspořádali výstavu z mých fotografií z Broumovska. Výstavu kolegy malíře Zenona Bociana jsem doplnila verši, které zazněly česky i v překladu a tak jsem mohla přiblížit nejen svou tvorbu, ale i náš kraj a jazyk. Třetí letošní plenér v Boguszowě-Gorcach byl interdisciplinární, zúčastnila jsem se jako fotograf i básník, už podruhé. I zde byla většina starých přátel. A také výlety, které poznamenaly tvorbu – první do štol v Sovích Horách ve Valimi budovaných za války v hrůzných podmínkách vězni, druhý na zámek Ksiaž. A potom ty úžasné mlhy v údolí města a cesta na Chelmiec. Bylo co fotografovat a psala jsem víc než jindy. Na konci obou plenérů byla výstava prací, větší či menší katalog, jehož součástí byly i verše. Pozvání na další plenér a potom už jenom loučení a vzpomínky.

KONCERT V MIROSZOWĚ (Michalu Novenkovi) Hudba dotkla se nebe a modro vklouzlo do píšťal Prala se bouře s něžným vánkem Vítězil úsměv laskavé podzimní slunce Přeměnil jsi bouři na něžný šepot řeky když jsi hrál Věra Kopecká 7. října se v České Skalici ve Středisku volného času Bájo uskutečnila vernisáž výstavy obrazů a grafických listů z cyklu Živly Aleny Kordíkové. Vernisáž probíhala za přítomnosti asi 50 návštěvníků, především autorčiných přátel. Mezi jiným se zúčastnili MUDr. Jaromír Práger, pravnuk Aloise Jiráska, Mgr.Věra Vlčková, 53

historička, Ing.Igor Němec, náměstek ředitele VUD a další. V programu zazněly tři písně v podání Kateřiny Štěpánové za doprovodu kytaristy Petra Demjanoviče a verše Aleny Kordíkové Provance v přednesu Leoše Janků. Grafické listy volně doprovodil svými verši Petr Musílek. Nad velice srdečnou a přátelskou atmosférou podvečerního setkání bděl Domácí anděl z jednoho obrazu autorky. Věra Kopecká

VERNISÁŽ ALENY KORDÍKOVÉ V ČESKÉ SKALICI

Beseda v knihovně, tentokrát s Klárou Podobovou. Do posledního místa zaplněná čítárna Městské knihovny v Žamberku slibovala v pátek 7. října zajímavou besedu. Zahájila ji ředitelka knihovny Jana Hlaváčová. Po úvodním slovu pana Milana Duška, který představil činnost Střediska východočeských spisovatelů v Pardubicích a poodhalil tajemství „komínku“ bulletinů Kruh na stolku před ním, nás seznámil s hostem besedy – mladou, začínající a nadějnou spisovatelkou ze Žamberka slečnou Klárou Podobovou. V bulletinu Kruh jí postupně vycházela po několik let celá řada básní, v posledním čísle 25/2011 vyšel několikastránkový rozhovor a jedna povídka. Autorka sama přečetla návštěvníkům besedy povídku „Život v taktu metronomu“ ze své první sbírky nazvané MHD – Marnosti hladových duší. Do školy chodila v Žamberku, už jako malá ráda psala a její dědeček ji v její zálibě podporoval a posílal vzniklá „díla“ do dětských literárních soutěží. Ráda si vymýšlela různé příběhy a psaní ji bavilo i na letohradském soukromém gymnáziu. Po maturitě si vybrala studium na soukromé Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kterou v letošním roce ukončila, a to velmi úspěšně, protože jí byla vydána již zmíněná knížka povídek. Měla štěstí na vynikající pedagogy, 54

kteří ji podporovali, působili na ni, ale nechávali dostatek volného prostoru pro vlastní tvorbu a nebáli se jí říci pravdu. Její prvotina prošla školním hlasováním a byla vybrána z prací nadějných studentů školy. Knížka vznikla postupně, některé povídky napsala ve škole na hodinách tzv. tvůrčího psaní a zkratka MHD opravdu značí městskou hromadnou dopravu, čtenářům to rozhodně neunikne (například povídka Anděl podle názvu jedné pražské zastávky). Povídky jsou psány slohem „mladého člověka“ s prvky hovorové češtiny, nechybí ani svérázný humor, a za tím vším se skrývá hluboké poznání a pochopení. Obsáhlou recenzi si připravil a přečetl pan M. Dušek. Protože Klára Podobová pobývala v USA, kde se chystá dále pokračovat ve studiu, beseda – otázky i její odpovědi na ně, byly velice zajímavé, některé se týkaly i tzv. čteček nebo práce v CNN. Ráda by se nějakým způsobem „psaním“ živila, proto jí všichni přítomní přejí, aby se její plány vydařily. Doufáme, že o ní ještě uslyšíme. V závěru došlo na losování účastníků besedy, kteří si odnesli na památku knížky věnované K. Podobovou a spisovatelem krimipříběhů M. Duškem. Kdybych měla shrnout vše napsané jednou větou, asi by zněla: „Slečna Klára Podobová – to byl opravdu skvěle vybraný velice zajímavý host besedy“. Knížku MHD si můžete zapůjčit v městské knihovně. Vlaďka Šulcová Přetisknuto z Žamberských listů z 1. 11. 2011.

AKCE V ŽAMBERKU M. Dušek, J. Hlaváčová (ředitelka knihovny), K. Podobová

55

11. října se v Městské knihovně v Opočně uskutečnila beseda, kde byly prezentovány ukázky z literární tvorby přítomných autorů Boženy Tymichové, Moniky Hojné, Josefa Lukáška a Milana Duška. Posluchači projevili nevšední zájem o regionální literaturu svými dotazy a před ukončením byly vylosovány knížky, které věnovali autoři. Velice příjemné prostředí zajistila ředitelka knihovny paní Radka Mecnerová.

AKCE V OPOČNĚ M. Dušek, J. Lukášek, B. Tymichová, M. Hojná 20. října se konalo setkání se čtenáři v Městské knihovně v Týništi nad Orlicí. Na pozvání ředitelky paní Jarmily Vašátkové a básníka Lubomíra Humla (seděl v hledišti) se zúčastnil spisovatel Lubomír Macháček úryvkem z knihy „Manželky a jiné ženy“ (jeho knih mají v knihovně hodně). Členka Klubu Střediska Marie Ungrádová přečetla své povídky „Umět si to zařídit“ a „Hele ho, umělce jednoho“, přidala báseň „Podzimní procházka“. Nový člen Klubu Střediska východočeských spisovatelů Pavel Pešat, přečetl dvě své povídky. Marie Ungrádová vystavila i několik dřevořezeb. Četné obecenstvo projevovalo živý zájem.

AUTORSKÉ ČTENÍ V LETOHRADĚ Ve středu 19. 10. se v Městské knihovně v Letohradě uskutečnilo velice vydařené autorské čtení. O úvod se postaral začínající básník z Letohradu Petr Uhlíř.

56

Několik svých básní přečetl Petr Dostálek z Letohradu, po němž se slova ujal Vladimír Hrdina z Bystrce, který třicítce posluchačů představil svoji prvotinu Za oknem uši a makadla tmy. Poezii vystřídala kratší próza v podobě povídky Julie Miletínové z Pardubic. Mladá autorka pokračovala ukázkami ze své básnické prvotiny Anděl z města En a v závěru svého bloku přečetla i pár svých aforismů „ze šuplíku“. Jako poslední přečetl několik básní i Martin Vídenský, který celým večerem provázel. Nemalou měrou se na celkově úspěšném vyznění večera podepsaly i hudební vložky Vladimíra Hrdiny a Petra Dostálka, za které oba protagonisté sklidili zasloužený potlesk.

Dvanácté dny poezie v Broumově proběhly ve dnech 21.-23. října. Sešlo se na nich 19 polských a 19 českých autorů, z nichž 35 se o svou tvorbu podělilo s veřejností při úvodním slavnostním večeru v kreslírně klášterního gymnázia. Setkání pozdravil broumovský starosta Milan Kodrnec. Přítomní autoři mohli číst ze sborníku Na prahu podzimu, vydaného k této příležitosti Věrou Kopeckou. Zde skóre Češi-Poláci vyšlo 23:23. Na druhý den v podvečer se ve stejném sálu básníci sami stali posluchači sobotního koncertu ukrajinského klavíristy Vladimíra Župana. Již v pátek dopoledne proběhly besedy a pořady pro mládež vyšších ročníků základních škol a pro gymnazisty. Hlavním hostem letošního ročníku festivalu byla Anna Elžbieta Zalewská, předsedkyně literárního fondu v Poznani (PR), jejíž poezii přeložila a vydala organizátorka těchto již tradičních mezinárodních setkání Věra Kopecká. Při besedě v kreslírně tyto dvě dámy doplnili ještě Antoni Matuszkiewicz za polskou a Petr Musílek za českou stranu. Mládež tedy slyšela výklad i poezii v obou jazycích, jak se již víckrát stalo v pořadech Prolínání. Věra Kopecká, která takto uvádí mnohé, nejen polské autory do prostoru přístupného českému čtenáři, přiblížila při besedě i zvláštnosti překladatelské práce. Antoni Matuszkiewicz, polský básník žijící v nedalekých Martínkovicích, vybídl mladé posluchače k vnímavosti (k ní nejlépe dojdou pobytem v tichu přírody – až uslyší sami sebe) a k tvořivosti, která působí svobodu a zabraňuje manipulaci. Chotěbořský spisovatel a básník Petr Musílek pak pěkně oslovil svými poetickými prózami o štěněti. Vztah mládí k poezii byl ostatně hlavním tématem tohoto autorského setkání a byla mu věnována pozornost v sobotní literární dílně poezie pro –náctileté. Na to také navazuje dlouhodobější záměr připravit soubor vhodných textů (rovněž ve spolupráci s píšícím mládím), které by rozšířily nabídku, po níž např. mohou sáhnout účastníci recitačních soutěží mladých. K tomu se v sobotu rozhořela i debata, zda je třeba tvořit pro mladé, či zda není lepší je samé k vlastní tvorbě 57

motivovat a přimět. Mladí někdy používají zcela odlišný jazyk (až v podobě slangu) ve snaze odlišit se od starší populace. Po stránce jazykové není nutné se podbízet. Nejlepším se jeví záměr spojit jak nabídku kvalitních textů, tak vstřícný postoj k vzniku vlastního vyjádření mladé generace (literární soutěže apod.). Na setkání autorů zazněla také poezie zpívaná (což představuje vůbec původní způsob jejího tradování) a ta se stala náplní společného sobotního večera na broumovském letišti. Festival byl opět pěknou příležitostí, kterou využívají dnes již letití přátelé z obou stran nedaleké hranice, právě tak jako zcela noví účastníci, zejména mladších ročníků. Vzájemné česko-polské a polsko-české překlady i výsledky práce literárních dílen budou časem k dispozici. Festival byl součástí Uměleckého maratónu Východočeského střediska Obce spisovatelů a konaly se za podpory města Broumov a Agentury pro rozvoj Broumovska. Jana Wienerová

ÚČASTNÍCI DNŮ POEZIE V BROUMOVĚ

LITERÁTI NA TRATI – 9. ročník literárního festivalu V pátek 21. 10. se v rámci 9. ročníku literárního festivalu LITERÁTI NA TRATI uskutečnilo autorské čtení v klubu Modrý trpaslík v České Třebové. Úvod patřil místní autorce Blance Kostřicové, která přečetla několik ukázek z korespondence se zesnulým prozaikem Janem Balabánem. Následoval autorský blok místního básníka Víta Přívratského, který četl ze své prvotiny Gratia Mortifera.

58

Třetím a posledním autorem tohoto večera byl letohradský básník Martin Vídenský, který přečetl několik básní z připravovaného autorského výběru Uzavřená kapitola. Po autorském čtení následoval koncert dívčího violoncellového dua TARA FUKI. Večer měl výbornou atmosféru, přišlo asi čtyřicet posluchačů, četlo se na mikrofon. Martin Vídenský

SLOVO MEZI OBRAZY 2011, v pořadí již čtvrté Jedna z východočeských akcí uměleckého maratónu, se 3. listopadu konala v čítárně Městské knihovny v Lanškrouně pod výše uvedeným názvem. Šlo o setkání čtenářů se členy literární a výtvarné sekce SVS - prozaikem Lubomírem Macháčkem, básníkem Miroslavem Kubíčkem, malířem Václavem Smejkalem a aforistou Jiřím Faltusem. Na téměř sedm desítek návštěvníků si vyslechlo ukázky z letos vydané knihy povídek Manželky a jiné ženy a z křtěných knih, Toulavou touhou a Zlatý padák, v podání členů Divadla Ve středu. Tradiční součástí akce bylo otevření výstavy obrazů a ilustrací V. Smejkala (JMB), která potrvá až do 15. prosince. O úspěch podvečerního setkání s múzami se velkou měrou zasloužila ředitelka knihovny Iva Semlerová.

AKCE V LANŠKROUNĚ

59

V úterý 8. listopadu proběhla beseda se čtenáři v Městské knihovně v Chocni. Na pozvání ředitelky paní Hradilové tam předvedli ukázky ze své tvorby členové Střediska východočeských spisovatelů – skupina Orlicko – básník Martin Vídenský, autor literatury faktu Emil Trojan a autor krimi příběhů Milan Dušek. První jmenovaný četl ze své nové básnické sbírky Uzavřená kapitola, Milan Dušek úryvkem z povídky Lekce pro život navedl atmosféru pro povídání Emila Trojana o pevnostech, které se u nás stavěly k obraně před vpádem německých fašistických armád. Akce se protáhla do večerních hodin.

AKCE V CHOCNI Zleva: M.Vídenský. E. Trojan, M. Dušek

EPIGRAM 2011 Soutěž vyhlásilo Územní sdružení syndikátu novinářů Vysočina a převzali nad ní záštitu ministr kultury ČR Jiří Besser a hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek. Setkání k vyhodnocení bylo zahájeno kladením věnce u Havlíčkovy sochy. V soutěži bylo hodnoceno 95 autorů. Mezi účastníky byli i členové našeho Střediska: Jiří Faltus, Petr Musílek, František Uher a Marta Urbanová. (Pro zajímavost i naše bývalá členka Patricie Holečková). Při této příležitosti vyšel výběr z prací autorů pod názvem Epigram 2011. Z něho jsme vybrali:

60

KŘEST KNÍŽKY POSELSTVÍ Z ŘÍŠE SKŘÍTKŮ V podvečer 16.listopadu, za hojné účasti dětí i dospělých, proběhl v Městské knihovně v Opočně křest nové knížky pro děti. Celá akce byla proto pojata pohádkově. Příchozí byli přivítáni třemi skřítky, kteří je obdarovali malým dárkem, kalendáříkem a záložkou s miniaturními ilustracemi. Spolu s autorkou byly představeny i děti, které se jistou formou na tvorbě knížky podílely. Tři dobrovolníci z řady diváků se proměnili v sudičky a přisoudili knížce originální osud: 1. Aby se čtenářům líbila; 2. Aby s ní bylo hezky zacházeno a neskončila v koši; 3. Aby měla ještě jednu sestřičku. Shodou okolností se tentýž den konalo v Pardubicích vyhodnocení literární soutěže, kde devítiletý Kuba obdržel první cenu, a stal se proto kmotrem knížky, kterou pokřtil pan starosta. Potom následoval přípitek, dospělí „šampusem“ a děti „rychlými špunty“, přečtení úryvku z knížky, hudební vystoupení žáků ZUŠ, občerstvení, které zajistila střední zemědělská škola a autogramiáda. Byl to hezký podvečer, naplněný „vnitřním úsměvem“ a pocitem sounáležitosti velké rodiny dětí i dospělých. Na závěr: třetí knížka bude mít název „Výlet do neznáma“. Dostanou zde opět příležitost děti - mohou vytvořit příběhy z mimozemských civilizací. Hodnotit se bude originalita a myšlenka. Nejlepší práce budou vybrány pro autorská čtení a vítězná dostane čestné místo v nové knížce. A kdo ví ? Třeba vzniknou knížky dvě. B.T.

61

Jiří Faltus

Petr Musílek

Nedůvěřivý klient

Tituly

V masce a s pistolí zamířil k bance. Dohlédnout na finance.

Kočkopes a kočkokráva studovali v Plzni práva. Vyrostli z nich rychlí Judři a ty vole – ty se udři.

Marta Urbanová

František Uher Správný chlap

Teď se karta obrátila lícem navrch akorát než čtenářů dvakrát více máme těch, kdo chtějí psát

Život prchá jak ta voda, pro práci je muže škoda. Správný chlap jen podniká, před zákonem uniká.

Dne 5. 11. se v Kulturním centru v Týništi nad Orlicí konalo slavnostní vyhlášení výsledků 12. ročníku soutěže „Týnišťský literární Parnas“. Soutěže se zúčastnilo dvanáct autorů z celé republiky více než třiceti pracemi. V kategorii Próza se na prvním s druhém stupínku umístila Marie Ungrádová povídkami „Souboj“ a „Rozhodnutí“. (Souboj publikujeme v tomto čísle Kruhu, Rozhodnutí je součástí sborníku „Třináct východočeských začínajících autorů). V kategorii Poezie získala Marie Ungrádová třetí místo za instruktážní grafický přehled pro začínající autory „Básníkova cesta k vlastní knize“. Soutěže se zúčastnil i náš nový člen Pavel Pešat. Při říjnovém vyhodnocení literární soutěže MĚLNICKÝ PEGAS získal 3. cenu za soubor básní NA DRUHÉM BŘEHU DĚTSTVÍ člen našeho Střediska východočeských spisovatelů v Pardubicích VÁCLAV FRANC Nové Paky. VÝSLEDKOVÁ LISTINA PARDUBICKÝCH STŘÍPKŮ, literární a výtvarné soutěže mladých na téma „O čem často přemýšlím“ bude zveřejněna na www. spisovatelevc.cz. Vítězné práce začne bulletin Kruh otiskovat od čísla 27, které vyjde v závěru března. Sdružení rodáků a přátel Řehče vyhlašuje 11. ročník literární soutěže humoru ŘEHEČSKÁ SLEPICE 2012. Motto: Všude doma, v Řehči nejlíp aneb odrodilci se vracejí.

62

Uzávěrka soutěže je v pátek 13. ledna 2012! Soutěž je vyhlášena ve třech kategoriích. I. poezie na téma: Místo, kam se rád vracím (zajímavá místa, která literáty inspiruje, nemusí se jednat o Řeheč, pokud ano, potěší nás to. Budeme tolerovat práce, kde nebude tolik humoru, ale půjde o upřímné výpovědi o místech vám blízkých.). Rozsah: maximálně tři básně do dvou stran A-4, psáno na stroji nebo PC. II. próza na téma: Veselé příhody z cest. (Uvítáme humorné příhody a historky z cestování, vítaná je satira.). Rozsah: maximálně tři strany formátu A-4 – stroj, PC. III. písničkový text na motivy lidové písně Černý cikán. Maximálně tři sloky. Řehečské kvarteto si vyhrazuje uvádět na svých koncertech vítězné texty s uvedením jména autora a zdrojem vzniku. Soutěž je anonymní a je určena neprofesionálním autorům ČR, bez věkového omezení. Soutěžící označí práci vlastním heslem, kategorií, do které ho přihlašuje a přiloží zalepenou obálku označenou týmž heslem, v níž uvede jméno a příjmení, rok narození, povolání, kategorii, adresu a PSČ, svůj podpis, kterým se zavazuje, že souhlasí s podmínkami soutěže. Práci přiloží ve čtyřech výtiscích. Pokud pošlete i disketu nebo CD, usnadníte přípravu sborníku. Texty v běžných úpravách nebo doc bez grafických úprav. Adresa na zaslání: Dr. Václav Franc, K Hájku 1724, 509 01 Nová Paka – heslo na obálku: Řehečská slepice. Nebo lze použít internet: [email protected]. Anonymita bude zachována! Vyhlášení výsledků se uskuteční na jaře 2012 – pravděpodobně 14. dubna.

• Po sebraných a vybraných spisech, přichází na řadu autorské vydání spisů přebraných. • Hlava mu šla kolem už z toho, že mu za vydání jeho knihy odpustili honorář. • Pamatujeme hodně. Do doby, než potřebujeme zapomenout. • Až psací písmo nahradíme tiskacím, nastane čas vrátit se k morseovce? • Prorazíš-li zeď hlavou, co budeš dělat po zbytek života? AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE

63

JUBILEA 2011 Kulatá výročí: 7. 10. Lukáš Cach Půlkulatá: 25. 11. Zuzana Hudcová 23. 12. Luboš Zelený 2012 Kulatá: 19. 1. Miloslava Bičíková 15. 2. Josef Lukášek 24. 2. Kristýna Turečková 27. 2. Ladislav Vondrák 28. 2. Vladimír Sokol 4. 3. Miloslav Kučera 5. 3. Hana Lichtenbergrová 15. 3. Milan Richter 21. 3. Pavla Bezdíčková 4. 4. Miroslav Hoza Půlkulatá: 2. 3. Lukáš Vavrečka Všem přejeme pevné zdraví a optimismus, úspěchy v osobním životě a tvořivé práci.

DALŠÍ VYŠLÉ KNÍŽKY NAŠICH AUTORŮ V ROCE 2011. Julie Miletínová – ANDĚL Z MĚSTA EN – básnická sbírka (prvotina) s ilustracemi Martiny Kulhavé. Vydal OFTIS v Ústí nad Orlicí pro Středisko východočeských spisovatelů. Editorem je Jiří Faltus. 13 (Třináct východočeských začínajících autorů) – Bažant, Černá, Černošová, Horáková, Kouba, Křivánková, Kulakovská, Málková, Némethová, Sokol, Šlechta, Štarková, Ungrádová - sborník povídek, poezie a výtvarných prací. Vydalo Středisko východočeských spisovatelů. Editorem je Jiří Hrabinec.

64

Jiří Faltus – ZLATÝ PADÁK – aforismy, epigramy a kresby, vydal TG TISK LANŠKROUN. Martin Vídenský - UZAVŘENÁ KAPITOLA autorský výběr poezie s ilustracemi Lenky Faltusové ve vydavatelství OFTIS Ústí nad Orlicí. Věra Kopecká – DÍVKA NA BŘEHU MOŘE, básnická sbírka s fotografiemi autorky, vydaná vlastním nákladem. Václav Franc – DVAKRÁT VRTEJ, JEDNOU TRHEJ! – vtipné historky ze zubní ordinace a další povídky, ilustrovala Hana Míšová, vydalo nakladatelství Balt-East Praha. Václav Franc – NA DRUHÉM BŘEHU DĚTSTVÍ, básnická sbírka vydaná vlastním nákladem, foto autor. Jiří Faltus – BEZ POLITICKÉ ODPOVĚDNOSTI, sbírka aforismů a kreseb v nakladatelství ALFA-OMEGA Dobřejovice. František Uher – POTENCIÁL POPELE, básnická sbírka s ilustracemi Věry Martinkové v nakladatelství ALFA- OMEGA Dobřejovice. Milan Dušek - VSTŘÍC SMRTI, sbírka povídek v edici krimi povídky v nakladatelství Nava Plzeň Božena Tymichová – POSELSTVÍ Z ŘÍŠE SKŘÍTKŮ – pohádková knížka pro děti ilustrovaná autorkou, vydalo Město Opočno. Jiřina Valachovičová – NITKY OSUDŮ – tři prózy o osudech žen s fotografiemi Věry Kopecké, vydala Zetka Tisk Hradec Králové. Jan Stejskal – POVĚSTI A PŘÍBĚHY STARÉ CHRUDIMĚ – kratší prózy doplněné četnými ilustracemi autora vydala Galerie ART v Chrudimi.

• Dříve se v základní škole učilo lásce k vlasti, dnes ochraně před početím. • Nebýt snobů a celebrit, tak co by společnost věděla o skutečném životě? AFORISMY JIŘÍHO FALTUSE 65

ZASLOUŽENÉ OCENĚNÍ V minulém Kruhu jsme otiskli recenzi fotografické publikace našeho člena Zdeňka Vošického VYSOČINA SHŮRY, vydalo Aero vydavatelství Světlá nad Sázavou. V rámci Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě vzbudila kniha zaslouženou pozornost a získala premiérovou Cenu Kraje Vysočina za nejkrásnější knihu Vysočiny. Autorovi k tomuto ocenění blahopřejeme.

P. F. 2012 Hodně štěstí, pevné zdraví, nových témat plné hlavy, další sborník, čísla Kruhu, pro duševní lenost vzpruhu. Koncerty a vernisáže, bohužel však žádné stáže... Honoráře v maxi výši! O to ať se příští rok od toho, jenž končí, liší. Všem ke slávě malý krok! Kdo ji ale nezíská, spokojí se jistě s přáním od výboru střediska: Úspěšně se vyhnout daním! Spolu s básníkem a satirikem Jiřím Faltusem přeji za redakci bulletinu Kruh všem členům Střediska východočeských spisovatelů v Pardubicích všechno NEJ … a doufám, že se k přispění na naše stránky rozhoupou i další váhavci. Milan Dušek.

66

OBSAH KRUHU 26 V. Smejkal: ilustrace JESKYNĚ ................................................................................. 1 V. Kopecká: Dívka na břehu moře ............................................................................ 2 F. Uher: Úl ................................................................................................................... 3 L. Huml: Poslední stání, Moudrosti ......................................................................... 7 M. Urbanová: Brzdič houpaček ................................................................................ 8 M. Kubíček: Ještě čekej, Neklamu, Na cestě ............................................................ 9 J. Valachovičová: Jen zbabělec by neskočil ............................................................ 10 Z. Jirásek: Karlu Čapkovi, Jsem herec, Václavu Hraběti...................................... 11 V. Sokol: Pes............................................................................................................... 12 F. Uher: Omezený prostor ....................................................................................... 16 M. Dušek: Dáma na telefon..................................................................................... 18 V. Franc: Navěky, Strach .......................................................................................... 21 V. Franc: Zlatý ruce, Korunka erotická, Kdo má víc ............................................ 21 Stránky mladých a začínajících autorů: M. Ungrádová: Souboj, Poezie................................................................................ 22 M. Hojná: Hradiště, Kolikrát, Příběhy, V bouřce ................................................. 27 Hosté Kruhu 26: M. Honskus: Iluze..................................................................................................... 29 A. Zálewská: Hledání ticha, Zapálím svíci ............................................................ 30 P. Musílek: Vánoce, Přes sklenku vína ................................................................... 31 J. Šmajs a kolektiv: Deklarace závislosti................................................................. 31 Recenze a ohlasy: F. Uher: Stojí za pozornost ...................................................................................... 35 P. Chvojka: Tanec skal .............................................................................................. 35 F. Uher: Pohodový Zlatý padák .............................................................................. 37 P. Chvojka: A třetí taky krade ................................................................................. 38 M. Kubíček: Padat vzhůru ....................................................................................... 40 M. Urbanová: Čtenářův prožitek ............................................................................ 40 D. Poláková: Slovo čtenářky .................................................................................... 41 Redakce: Zaznamenáváme - Komentujeme ......................................................... 43 Aforismy: Jiří Faltus ............................................................ 10, 17, 26, 29, 42, 63, 65 Fotografie: Miloslav Dušek jun. – Věra Kopecká – Jana Wienerová

67

KRUH, bulletin Střediska východočeských spisovatelů Pardubice Ročník VII. – číslo 26 – prosinec 2011 Odpovědní redaktoři: Jiří Faltus, Milan Dušek Obálka: Jiří Hrabinec, Miloslav Dušek jun. Vytiskl: OFTIS s. r. o. v Ústí nad Orlicí Příspěvky do Kruhu 27 zasílejte: Milan Dušek – Helvíkovice 104, 564 01 Žamberk (próza a publicistika) e-mail: [email protected] Jiří Faltus – Zborovská 221, 563 01 Lanškroun (poezie) e-mail: [email protected] Elektronicky ve WORDU (v text. Editoru) velikost písma 12, písmo Times New Roman. Uzávěrka příspěvků: 17. února 2012 Zveřejněné práce nejsou upravovány bez dohody s autorem.

Toto číslo vyšlo za přispění Magistrátu Pardubice, Krajského úřadu Pardubice, Krajského úřadu v Hradci Králové a Ministerstva kultury ĆR. 68