V tom to čísle prvních ÍOO výherců naší vánoční soutěže!

POZOR ! S E Š IT

V tom to čísle prvních ÍOO výherců naší vánoční soutěže!

47,

CENA

>'•

Kí

1 -5 0 .

^ ♦ ♦ ♦ ♦ ^^ ^N*5:. >.".v*: **^'^!:/jVÍw ,

\:l^

I

• ^

<

; v ^*\ : <• -. ••? *4

.♦

v>»

4

•*•?«O; ><>' ♦

Pam atujete se ješte na K a rličk u Velebilovou, d ětí? V íte , na tu nezbednou holčičkuj která před sv. M iku lášem rozbila m íčem okno v jíd eln ě? U ž vid ím , že jste si vzpom něly! N u ž e — tato K a rličk a ne a nechtěla věřit své m am ince, když jí tato vysvětlovala, že její svatom ikulášské dobrodružství nebylo skutcčnostj n ýb rž jen pouh ý sen. „ B y la jsem v nebi se svým andělíčkem — strážníčkem a m luvila jsem se svátým M ik u ­ lášem, jako m luvím s tebou !“ trvala K arlička na svém a tak m am ince, která při tom všem nebyla^ nezbylo, než dát K arličce za pravdu. Ostatně — ať už byla K arličk a v nebi nebo nebyla, jedno bylo jisté. O d svého podivného nočního výletu se polepšila tak dokonale, že jí m am inka, tatínek, služka Barča^ pes Punťa a kočka M ic k a v ů b e c nepoznávali! B yla hodná, poslušná, zdvořilá, neodm louvala m am ince na kaž*ié slovo, nevozila se po zábradlí u schodů s třetího patra dolů a večer trpělivě držela, k d yž jí Barča kartáčovala její dlouhé, husté a kučeravě vlásky. ,,C o se jen s tím dítětem d ě je ? N e n í n e­ m ocno ?“ otázal se jednou tatínek starostlivě, pozoruje všecek užaslý K a rlič k u , kterak si hraje tiše v koutečku se svým i panenkami. , , M y slím , že ne — soudíc podle chuti k jíd lu ,“ usm ála se maminka. Pak se naklonila b líže k tatínkovi a zašeptala m u do ucha: j,V íš, taťko, to dělá ten b lížící se Ježíšek! K arlička m á strach, aby zase neprovedla něco tiikového, jako před svátým M ikulášem a tak se drží. Však p o ­ čkej po vánocích! T o s ní zase n e ­ bude k v y ­ d rže n í!“ A maminka p o ­ zvedla oči ke stropu. K arlička to však se svým polep­ šením m y s ­ lela opravdu vážně. Svatosvatě si u m í­ nila, že už svému stráž­ níčkovi ne­ bude ztrpčo­ vat jeho an­ dělský život, iako H? do(P ^

sud. Bylo jí ho líto. V ž d y ť k ní byl tak h od ­ maminka v /naJa,ný! D ívala se nyní stále častěji na jeho sm u t­ z;istili jsme si p o sv cu : nou ustaranou tvář a ve svvxh večerních p říjezd u jejíad resu. M a ­ m odlitbičkách ho horlivě ujišťovala o tom, m inka ji původně chtěla že se napraví a že m u už napříště nebude zp ů ­ jen navštívit a poradit se s ní o nějakén: levném sobovat tolik starostí. bytě, nebo neví-li o ně„ A n o , K arlička je dom a, jen pojď dál, jakcm zaměstnání pro F erd áčku !“ uslyšela v tom K arlička z kuchyně tatíiikaj který jc nyní Barčin hlas a okam žitě radostně vyskočila. bez m ísta. Ale paní K a Ferdáček D u šk ů b yl její nový malý soused a dcřábková nám sama přítel. Přistěhoval se se svým i rodiči k jejich nabídla jeden ze svých paní dom ovníkové teprve nedávno. S jeho dvou pokojů k obýváni příchodem b ylo spojeno m noho podivných a to zccla zdarma> po věcí, kterým Karlička tak docela nerozuměla. dobil, než se prn ta Ferdáček, který byl o rok starší než K arlička, tínka něco najde. ale nejm éně o pět moudřejší a vážnější, jí „ M o , to se sair.o sice vypravoval, že přijel z českého kraje, bou rozumí, že vás nekterý u ž dnes není český, nýbrž něm ecký, chala u &cbe, když jste ale K arličce to nebylo dosti jasné. n e m ě l i k a m ií t ! “ řekla „ A jak jsi tam m luvil — česky nebo ně­ K arličk a bezstarostné. m ecky ?“ otázala se ho. Z řejm ě ji šlechetnou' „ Č e s k y doma a ve Škole a něm ecky na ulici pani Kadeřábkové nijak a v obchodech,” vysvětlil Ferdáček. neomráčila. „ T a k ty um íš m luvit také něm ecky ?“ p o ­ „ T o není pravdn/' divila se K arlička u ctivě a Ferdáček p ři­ odporoval Ferdáček, svědčil. jjb y lo :o od ní luzc hk / >>,Ř ekni mi něco něm ecky — sc h v á ln ě !" kc a m am inka i tatínek prosila K arlička. „ A l e — co ti m ám říci?^‘ rozpakoval se plakali radostí ^ říkaii. že jí toho nikdy n e ­ Ferdáček. zapom enou!” „ N o — třeba, co ti přinese letos Ježíšek! „A le božíčku — vždyi to by přec'e udělal Ferdáček náhle zesm utněl. Svěsil hlavu, kousl se do rtů a zabručel cosi podivného, každý! J á hned!^^ zvolala K a r l i č k a , K d y b y s t e byli přišli třeba k n ám , také b y ch řekla m a­ čem u K arlička ani trochu nerozuměla. T o bylo n ě m e c k y ? ” vyptávala se K arlička m in ce, aby vám přepustila jeden náš pokcj a ;istě by to udělalyI” zvědavě. Ferdáček přikývl, Ferdáček opatrnž mlčel. „ A co je to — na č e s k y ? ” vyzvídala K a r ­ j j T y myslíš že n e ? ” zeptala se Karlička po lička, T o znamená .česky,” zahučel Ferdáček, chvíli, rrochu uraženě. „ I n u — snad an o ,” připustil Ferdáček vá­ „ ž e letos to bude u nás s Ježíškem m oc havě. „A le každý jistě n e ! “ dodal pak p ř e ­ špatné. ‘ ' A proč by to m ělo b ý t špatné? N e b y l jsi svědčivě. , J e n tuze zlí a oškliví lidé by to neudélali!'^ snad h o d n ý ? ” vyzvíd ala K arlička soucitné. „ T o ani n e ,” řekl Ferdáček, hledě za ­ ťrvala na svém K arlička. „A le teď mi řekni, m yšlené na vrabce, poskakujícího po okenní co ta v cc má co dělat s Ježíškem Ferdáček si vstrčil ru ce do kapes, jal se p o ­ římse, „ a le víŠ, K arličko, s nám i, vystěh o­ vale!, je to jako s těm i u b o h ým i vrabčáky. Je hupovat na patách a pohledl na IČarličku s p ře ­ vahou dospělého člověka, který m á eo d t ia i vypudila z jejich teplých hnízd zim a, nás — cizí lidé. A právě tak, jako přečkají krutou . s pošetilou malou holčičkou. „ I n u , ” řekl po chvíli opatrně, „ já myslím , zim u jen vrabci, kterým hodní lidé hodí sem tam nějaký ten drobeček, tak také z nás, že to má s d m hodně co d clatj poněvadž když ic uprchlíků, přečkají tuto první hroznou dobu tatínek a maminka n em ají peníze . , . ,,Copak to tam vy dva máte ř e č i? '" v m í­ jen ti, jichž se ujali buď jejich příbuzní nebo cizí dobře lidé, jako je tře b a .v a še paní do- sila se dn jp.jich poutavého roxhovoni nálilt' m o ra ice . V íš, ona je bývalá spolužačka m é Rarča, která otcvřenvmi dveřmi do kuchvnc m am inkv a Dončvadž ie to iediná osoba, kterou nUvSioMchala zčíbavě obou dčtí. Ka.kuw-Ula do

$

$

t

$$

4

.

. /

'

l'

.Ví ’

'i v / l

h

' ■ c h c

i u l ­

pokoje a výmluvné zamrkala na Fcrdáčka. kterv se začervenal. se stane., když tatínek a m a n in k a n e­ m ají p e n íz s ? ” trvala na svém K arlička, tahajíc Ferdáčka netrpělivě za kabát. juMno — ” řekl Ferdáček^ opláceje Barče šibalsky je jí m rkání, ,_,když rodiče nem ají peněz, nem ohou svvrn d ětem dkti na znám ky, kterč jsou iřeba na psaníčko Ježíškovi. F o n o do nebe je totiž drahé a když Ježíšek nedostane psaní, neví, co si které dítě přálo a nem ůže m u tedy n ic n ad ělit.” „ A tvůj tatínek opravdu nem á na to po . . jí]k jsi říkal otázala se Karlička iistrašeré. jjP orto/ ' poučil ji rozšafně Ferdáček. nem á. A proto m i Ježíšek letos nemůže n ic nadělit. Ale nechrne toho raději a pojď m e si na něco h rá l!” ,>A jc víc takových dĚií, jejich ž tatínkové a maminky nem ají peníze na porto Ježíškovi a které nic n ed ostan ou ?” zašeptala K a r iič .o a hlásek se jí žalostně třásl, „ Ó , těch je letos mnoho a innob^l Ale prrsrnňme iiž o tom m luvit, to není veselá zábava!*' ani ntromcčck s cukrovím?'^ vy-

dechla fCarUcka zděšeně, pranic nedbajíc Ferdáčkovy poznámky. Avšak Ferdáček už ji ch op il za ruku a táhl do kouta k jejhii'hračkám, nechávaje její otázku bez odpovědi. Jenže naše Karlička nebyla z těch, kterým b y ste mohli povídat něco tak hrozného a m ysleli si, že na to tak hned zapomenou! K d y ž si jen představila, jak by to bylo strašné, kdyby náhodou také její tatínek a maminka nem ěli peněz a nemohli vyplatit její psaníčko Ježíškovi’ Hračky — no — ty by mu ještě odpustila, kdyby bylo opravdu tak zle, neboť ]ich měla dosti od loňska a také ty, jež dostala k svátku a k narozeninan:. Ale k d yb y jí nepřinesl stromeček — to by jí jisté srdce puklo lítostí! V^ánoce bez strom ečku? N e, to by Karličkii docela jisté nepřežila! Vzpomínka na děii, které snad letos opravdu nedostane u vánoční stromeček, ověšený cu­ krovím , pestrými cc:kami a ziaiým i řetězy a zářící barevným i svíčkami a prskavkami, byla pro Karličku nesmírné skličující. N ešlo jí to vůbec z hlavy. Byla celý den tichá a zamlklá, jen tvářičky měla, samým rozčilením a úzkostí červenější než jindy. K d y ž jí maminka večer ukládala do postýlky, všimla si jejích rozpálených líček a položila své dívence starostlivč ruku na čelo.

„ N i c se neboj, mé srdečko, Ferdáček dosta­ ne docela určitě strom eček a také děti jiných chudých vystěhovalců obdrží své dárečky. Hned zítra si v kanceláři pro uprchlíky opatří­ me jejich atlresy a něco pro né seženeme. N ěco u nás, něco u znám ých — vŠak se toho hodně sejde, uvidíš. Nějaké teplé šatečky, bo­ tičky, prádlo . . „ A h račk y !“ připomněla jí hbitě Karlička. Oči jí zase jen zářily. „J á m ohu přidat toho svého žlutého medvěda a stavebnici a aspoň dvě panny, beztak si ani se všemi nemohu hrát!“

S ly š / Z la tý ch zvon ku hudba liše z n i kdesi v koutku světničky a tklivým kouzlem stromek dýšey ozářen světly celičký.

„ A já budu kočírovat!'' vyhrkla Karlička radostně. ,,Pan Paroubek mi už kolikrát půjčil opratě do ruky, když nás vezl s dědouškem a ti jeho koníčkové mě poslouchali, jako hodi ny!

K o l ného já sot d ě ti zvuči, jim ž čtlka štéstitn blýskají Dnes radost vše má v e náruči, ples duše nikdo netaji.

O čem to m luvíš, d ítě ? V žd y ť tv máš horečku!“ polekala ?e m aminka, už nyní doopravdy.

„P od ívejte se — Jezulátko!‘ ‘ volali na sebe lidé a otáčeli se udiveně za tím tc nezv^^lým už dnes povozem , s ještě nezvyklejším nákla­ dem. A skutečný Ježíšek, který se na celý ten po­ divný výjev také zvědavě díval s nebe, se do­ cela nic neurazil, protože si ho lidé spletli s tou hezounkou usm ěvavou dívenkou. V ž d y ť K arliččino čisté srdečko bylo dnes tak plno lásky, jako srdce skutečného Ježíška před dáv­ ným i lety, kdy se pro tuto lásku ke všem u lid­ stvu nechal umučiti na kříži.

jim Š tě d r ý večer o z la t ih svou láskou, něhou, štědrostí a strom eček jtm p ř ip r a v ili s výbavois plfiou s la d k o s ti. . . Ó , svatveče^ e! K o u z lo tvoje kdejakou strast p ry č za p u d i a v srd ci skryté s la s t i zdroje ja k pram en v sk á le probudí. K é ž k o u zlo to, j e z boly tlumíy probudí ve všech srdcích k v it všelidské lásky, k terá urj:i odpouštět, r,e vŠak z á v id ě t!

1938

l stáři v srdci rozehrají kdejakou strunku vzpornineky )ia č a s — • i4d p a tř i krásné báji kdy maminka i tatínek

A tak se, děti, stalo, že na Štědrý, den tohoto roku měla matička slovanská Praha opravdu zvláštní podívanou! Po jejích ulicích se zvolna šinula starodávná koňská drožka, tažená párem dobráckých hnědáků a na jejím kozlíku, vedle starého ko­ čího, sedělo kučeravé, plavovlasé a modrooké děvčátko, nadité v kožíšku a třímající v ru č­ kách opratě. C e lý zadek kočáru byl vyplněn většími i menšími balíky a balíčky a na se­ dadle trůnil překrásný vánoční stromeček, hustě ověšený cukrovím a barevným i ozd o­ bami.

M am inka vytáhla z kapsy kapesník a něžně jím otřela K arliččiny zvlh lé tvářičky. Pak jí dala hubičku a řekla hlasem, který se chvěl d o je tím :

Vxínacní

„ O v š e m , miláčku, na hračky také nezapo­ meneme. A na Štědrý den si pěkně najmeme pana Paroubka, drožkáře, který k nám vždy vczívá dědouška — víš? T e n nám pom ůže ty dárečky rozvézt!**

„C o p a k je ti, Karličko — bolí te hlavička?'* ptala se postrašeně. A tu Karlička — nem ohla to už vydržet — vrhla se mamince do náručí a začala usedavé vzlvkat. V „ A l e Bože — děvenko moje — copak se ti stalo ?“ mně jc tak líto Ferdáčka, maKdyž minko! A všech dětí, kterým tatínkové nedají na porto — uhůůhúůú . . vzlykala Karlička.

„J á nemám horečku, já pláču proto, poně­ vadž Ferdáček říkal, /.e letos nedostane stromečekj protože jeho tatínek a maminka jsou ja­ ko ti vrabečkové, nemají peníze a nemohou psát Ježíškovi, aby jejich dětem přinesl dárky! M am ičko moje zlatá — proboha tě prosím — až budeš psát za mě Ježíškovi, napiš mu také o Ferdáčkovi a o těch chudých dětech, které přijely z těch C e ch , kde se ted' m luví německy! A kdyby to nešlo, tak jim , prosím tě, kup sa­ ma nějaký ten stromeček, aspoň docela ma­ linký, aby jim to nebylo tak tuze líto, že letos nic nedostanou! V žd y ť ]á — linak b ych měla ty vánoce docela zka-že-né-é----- mami, buď rak hodná a p ů jč mi kapesník . .

JoseJ K u b íčka

\\

Máňa Voříškové.

M l.A D Ý J U G O S L Á V S K Ý K R Á L SE S V Ť M I VYKUPUJÍ

s v o u

K R Á L O V S K O lj

BRATKY

M A M IN K U .

Podle starého jugoslávského z v y k u jsou v ž d y o ván ocích královně Jugoslávie sp o u tán y nohy a její syn o vě ji,m u s í v y ­ kupovali dárky. N a o b r á z k u vidí«e m l a d é h o j u g o s l á v s k é h o k r á l e .i’ etara I I . a j e h o d v a m l a d š í b r a t ř í č k y , k i e ř í r o z d í l e j í v á n o a i í d á r k y m e z i lid. T e p r v e k d y ž Isou v S ic h n i p řích o zí o b d a r o ­ váni, m o h o u s y n k o v é k r á lo v n ě (sedlci v p o z a d í) rozváz£ ti p o u t a na n o h o u (Foto Balkan.)

3

Naše vánoční vojenská soutěž, která se p o ik a b s tak nečekaným úspěchem, je konečně šťastně rozlosována. Bohužel, na všechny správné luŠtitele se ani zdaleka nedostalo, neboť cen máme pouze 200, kdežto luštitelů — více než dva tisíce 1 Při udílení cen bylo přihlíženo: 1. k správnému rozluštění, 2. k péči, jakou luštitelé své práci věnovalij 3. k době, ve které své rozluštění zaslali, neboť také v soutěži platí přísloví; „R an n í ptáče, dál doskáče!“ Žádné protekce, prosby, ani vyhrůžky nem ohly mít vlivu na spravedlivé udělení výher, proto mládeneček, který m i hrozil, že přestane odebírat „ P u n ť u '' nevyhraje-li nic, učinil tuto poznámku docela zbytečně. K d o nevyhrál, ať se nermoutí, snad bude m ít při příští soutěži více štěstí. K d o vyhrál, ať své jméno hledá m ezi dnešním prvním 100 výherců. Nenajde-li je, zbývá mu ještě naděje, že se objeví m ezi druhou stovkou šťastných výherců v příštím čísle časopisu „Punťa'*. Boh. Š m íd , Praha-Strašnice. 12. Zdena Vacikováy Beroun II. A ntonín Slovák, Brno-Žabovřesky. G e rh a rd Lindbauer, Muglinov. E v a P ach o lík o vé, Praha X I. M a jk a B eran ová, Praha VII. M ir o s la v V áň a, Brno. H a m an W erner, Brno. V la d im ír Novák, Praha-Žižkov. 20. ZbynČk V arcl, Turnov, 21. DanuSe K ra to ch vílo v á , Praha-Záběhiice. 22. M iro sla v T ic h ý , Nechánice. V ěra Velková, Praha. V á c la v P a v e l Kulhánek^ Brno.

35. B o h u m ír K ochrda, Praha V. 36. Jana a

Zdeněk Š im o n o v y , M ě s t e c

K r á l,

T edy: I. cenu naší vánoční soutěže, k r á s n é fánikovo náměstí č. 75.

housle,

II. cenu stříbrné nice, M asarykova ul. č. 105.

h o d i n k y — D agm ar Huterová, Hor. Počer-

náramkové

III. cenu — přepychovou Adám ek, B m o-Č erné pole, Zemědělská č. 29.

Dalších 189 cen — k n i h y ,

hračky

a j. m k á v a jí:

83. L ad islav V o jtyla, Hrušov n. Ohří.

39. D a g m a r Sekaninová, L u l e č u V y š k o v a .

62. K arel N ěm ec, Plzeň.

40. V ítězsla v Vytásek, H o lu b ic e na M o ra v ě .

63. R ů ž e n a H r u b in o v á , Praha X I I .

4 1 . L u m ír M elich ar, N ě m e c k é P ru s y u V y šk o v a ,

64. M ilen a H ájková, Brno,

42. D á ša O tto vá, Rakovník.

65. M ir o s la v Hošek, Praha X , 66. Jana Jungm annorá,

84. D r a h o m ír a K n op p o vá, Mor, Ostrava, 85. M iro slav Blažek, S 1 Ostrava. 86. Jaroslav G rego r, Brno XV. 87. K věto sla v D écsy, Hradec Kiálové,. 88. Zlatuška R ašková, Brodek u Přerova. 89. H elena C ech o vá, Vajnory.

Jindr. H radec.

90. A le n k a H a rtm a n o v á , Radotin.

67. M ilo sla v Ulip, Č elákovice,

^47, L ad . Stuna, N e z v ě s tic e u P lzn ě.

aparátkem

5 9 . Jaroslav Plasovský, H ru šo v n. O,

6 1 . L u m ír Č ern ý, M , O . N o v á V es.

46. Libuše V lčková, T á b o r I.

pečeticím

82. E v ič k a B a n d le r o v á , Plzeň.

38. V á c la v P a lm a , B rn o II.

45. A ň u ta M a rk o vičo vá , N o v é M esto n . V á h .

s

58- J a r o m í r Č e r v i n k a , L ib ic e n. C id L 60. S ta n isla v Jasník, V y šk o v .

44. M a g d a O gn arová, T r e n č ín .

kasetu

IV .— X. cenu — b a t o h y s ú p l n o u t r a m p s k o u v ý z b r o j í získávají tito výherci: A drien H ofhans, Praha X I X ., — Ivan Pour, Praha X I X ., — M iloš K lím a, Praha X I I I ., ’ L víček Schieberlc, Olomouc, — Vláďa Němeček, Brno, — K azim ír M atčj, Proskovice Hanuš L o w i, Dobřichovice.

37. P a v e l Nykles, K r á l ů v D v ů r u B erouna,

43. R ad ola C h oc, P rah a V.

m k á v á K ornel Ollárek, Čadca, ,^te--

68. V la s tim il R ůžička, Béloves u N á ch o d a .

91

69. Irena Č ech o vá , N o v é H v é z d lic e u V y šk o v a ,

92. H erb ert G old b erger, Sl, Ostrava.

70. Zdeněk Justic, S á z a v a -Č e rn é B u d y.

93. M iro sla v Kocourek,

7 1 . Jindra Závorka, Praha-Pankrác.

94, Ja rm ila Fraň ková, Náchod IL

A

Inge Pfefferová, Praha VII.

Starý Plzenec u Plzně

i

B oleslav Š tu m p f, Bratislava.

48. D r a h o m ír a T u n klová, K r o m ě ř íž .

Jiřina Rdsslerová, Praha V II.

49. Zdeněk D řevik o vsk ý, Praha X I I .

73. Josef Vokurka, Zdice.

96. Jiří Jelínek, Prerov-Svepomoc.

B ře tisla v G robař, Mor. Ostrava,

50. Jar. P rosch l, M u g lin oV j p , H r u š o v n. O ,

74. M ilu š G ra u sa m o v á , Jindř. H rad ec.

97, C l i K u n sbergeřová, Praha-Libeň.

N ataša Fišerová, Brno,

5 1 . Josef Hudeček, M . Ostrava.

75. Jaroslav Vyšinka, Brno.

98, E d u a r d Sýkora, Mor. Ostrava.

29, Jiří B ialek, Muglinov.

52. M a r c e la Nebřenská, H ra d e c K r á lo v é .

76. V á c la v H erclik, Z bu zoiiy.

99. R u d o lf Štěpánek, Bmo-Židenice.

30. FanouS G aven d a, Kunčičky u Mor. Ostravy,

53. V la d im ír M a šta líř, Brno.

7 7 . M ila n Stojadínovič, Beograd.

roo. Jaroslav D vořák, Strašíce II.

v

72. Jindřich

Větrovský,

H ra d e c

K r á lo v é

II.

4

95, E v a Suková, Plzeň.

’

31, E d ita K ra to ch vílo v á , Mor, Ostrava-Přívoz.

54. Jaroslav Doskočil, Zbraslav I

32. V la d im ír N epejchal, Brno.

55. Jar.

33 * K arel M otlík, Praha-Smichov,

56. A d o l f P roch ázka, Pšovka-Mělník,

80. K arel H arvánek, Praha X V I I .

v příštím čísle. D nešním výh ercům radost

34. A u gu stin Č e r m á k , Hradec Král.

57. Jiřík M arišler, Rousínov 60,

81. Fr, Kopecký, M l . Boleslav.

ostatním naději!

K u b rych t, Praha X I,

78. G u sta v K ubovec, Písek. c*

79. F ran tišek

C h rá sťa n sk ý,

Ces.

Budějovice,

Jména dalších výherců budou uverějnena Redakce.

—

ROMAN OD h . T I PPMANNOVE

l\ ik r j c o v a n t .

Před zraky rnužii se prostíralo veliké vodní )c?en>. Ú d olí napiněnč vodou, s ohou stran, ohraničené Čcniynii skalami. „Z a v řít v c h o d v e l c í jeden r. m užů a vo­ láci, stojíce vc vodě., stoupající každou vte­ řinou, vlekli železné dvcre> sice připravenc, ale ješte nezasazcnc, do veřejí vchodu. M u ­ sely být tčžkč, protože dvanáct m t ž ú , se svaly napjatým i jako provazy, se snažilo dostatí je na niísto. Voda sioupala> p r k l o a pršelo, pro­ močení, brodíce se už po kolena vc vodé* vo­ jáci, vidouce, žc dveře nechrání dokonale kryt, aby tam nevnikala voca> přinášeli kameny, hlínu a jeden přivlek! dva pytle cementu, ^chované nedaleko a míchal k d y prášek s vodou a utěsňoval skulinv K d y ž zamazal )osledni skulinu nahoře otvoru, stál u ž po pas vc vodě „M u s ím e přeplavat, kamarádi!“ řekl rotmistr a shodil kabát, vvzol botv — a vtom padl leho pohled na Jiřku, již jeden voják zvedl se zem ě, protože ji voda podrážela nohy. „ C o s tebou, m aličká? M áš odvahu položit se mne na /^áda ? Tokusil bych se prenésti tč pres v o d u ." „■Ne, poplavu sama, ale zeptejte se vojáků, um ěji-li všichni plavat. Bude to těžké, m^sty le silný proud Bylo by lepši, kdyby ti, kteří se vody bojí, zastali tady a vylezli na strom y, mohli byste pro ně pak pn]ct s lodičkou.“ „ T a maličká má pravdu, kdo nechcete pla­ vat anebo neumíte to d cb re, zůstaňte tady, přiiedeme pro vás. T u dívenku vezměte v o ch ra n u !“ „ N e , )a chci plavat s s-cbou, já to um ím /* řekla. K abát )iž neměla^ len ztratila, když jej svlékla, protože jí pří lezení překážel; skočila do vod; a ani nevykřikla, že ;o studená a rázně lozhánéla vodu rukama^ i*.iažíc se dosáhnouti co nejkratší cestou k protějšímu břeh j , kde byU podél skály poněkud vyvýšená, a d;)sud místy nezaplacená cesta* Prvních něVolik m inul udržovala tem po jako vojáci, p?.K se jí začal krátit dech, plavala poněkud pomalejij připadalo jí, še ji proud odnáší zpět,

že ji něco táhne ke dnu. Přestala pravidelně dýchat, mávala rukama v nepravidelném tem pu, zůstala pozadu a bojovala se svou pýchou. Přece neutonu, chtěla jsem zachra­ ňovat tonOucí, učila jsem se to, udělala jsem zkoušku a tecf bych se utopila sam a? Musím plavat pomalu a zvolna. M ávala rukama pra­ videlně a účelně. Jeden voják plaval za ni, kd yž se dostal do proudu, nedovedl se přes něj přenést! a dostal strach; začal polykat andě­ líčky a tu malá holčička řekla hněvivě: ,,Proč jste nezůstal, kde jste b y l, byli bychom pro vás p rijelij“ a pak řekla slabounce, bojíc se, žc nedokáže, co nabízí: „P o lo žte si ruku na mc rameno, snad se vzpam atujete!“ V oják, po­ m atený strachem , vztáhl ruku po dětském ra­ mínku a v tč chvíli Jiřčiny síly povolily, hlava jí klesla do vody, ale u ž tu byl rotm istr a dva vojáci, kteří vidouce, že dítě zůstává pozadu, se vrátili a zahlédli, jak voják položil ruku na její ram énko a jak se potopila. R otm istr ji za­ ch ytil a pak u ž se vzpamatovala, „ B u d u plavat dál, jen zůstaňte vedle mne a tomu vojákovi pomozte, já jsem chtěla sama, ale u ž nemohu a on neum í plavat.“ Voják se om louval: „ U nás není řeka, jen rybník a ten je m člký, naučil jsem se plavat až na vojnč a plaval jsem jen několikráte.“ sjTak jsi m ěl zůstat u krytu s ostatními dvčm a, takhle jsi mohl to ditě utopit. Plav pomalu, nač máš ruce, nem luv a klidně plav a nezůstávej pozadu, my se pro tebe vracet ne­ budeme/* řekl rotmistr a sledoval střídavé vojáka a Jiřku, připraven jim' pom oci. Jiřce se zdálo, že se břeh vzdaluje, že ho není m ožno dostihnouti. Napínala síly, chtěla dokázati, co si předsevzala, nechtěla ustoupit. Počítala tempa, měřila vzdálenost, zam hou­ řila oči, aby ji překvapilo, že je u ž blízko a když je otevřela, a myslela, že u ž je r ruku vztáhne, byl břeh stále ještě několik metrů vzdálený, a cesta po něm se už m ísty ztrácela v záplavě. „Ještě dvacet temp, ještě devatenáct, ještě osmnáct . . říkala si Jiřka, u vědom í, že těch dvacet tem p jest to nejzazší, co ještě do­ káže. Při sedmnáctém temp'.: se dotkla její

ruka břehu, Jirka v>’' lezla a položila se na v lh ­ kou půdu lesní. V šecko se ztratilo do neko­ nečna. Jirka omdlela. U M ATO U ŠO VA M LÝNA. M lyn ář M atouš stál na cestičce před m lý­ nem a díval se na oblohu. T ř i d n y už pršelo, voda vc mlýnském rybníku přetékala a po­ tůčky, řinoucí se se strání, zrychlovaly její přibývání. M atouš byl starostlivý hospodář a dnes m ěl velikou starost. O bešel nadržený rybník a prohlížel jeho hráze. Byly chatrné, horský mlýnek nevy^nášel tolik, aby je majitel m oh l nechat opravit. Vrátil se 2 obchůzky, kulhaje, noha, v níž m ěl revmatismus, bolela tak, že se mu dělaly m žitky před očima. O tec mlynářův se krčil zim om řivě v lenošce a naříkal ; „ K d y b y už přestalo pršet, všecky kosti mne boIí!“ „P rše t asi nepřestane, obloha je zatažená jako by plachtu přes ni natáhl a náhon u ž je plný. Otevřel jsem stavidla, ale ono desetkrát tolik vody přiteče, než může odtéci. Hráze jsou slabé, bojím se, aby nepovolily — bylo by z toho neštěstí pro obec i pro vojáky v Borovém údolí, něco tam vym ěřují. K d y b y se hráze našeho rybníka protrhly, vylcje se to všecko do údolí, a je tam, m yslím , j ž v o d y dost. Jesdi jsem se nem ýlil, tak před chvílí zvonili na poplach, to asi voda ohrožuje sta­ vení. B ylo b y dobře, abychom se také připra­ vili; kdyby nepřestalo pršet, budem e m uset utíkat. S vrchů se ženou celé potoky vody, nebude to dlouho trvat a mlýn bude stát ve

vodě. M ám zde cÍ7Í m ouku, přinesli si ro ln íd obilí, musím to vynést na půdu — mládek mi pomůže. V y se tady přichystejte, kdyby bylo potřeba utéci. C o máš, matko, cennějšího, odneseme na půdu, prádlo a takové věcí — a dobytek musíme vyhnat na stráň. V ezm u jednu vozovou plachtu, abych mohl kravám udělat přístřeší,abyneprom okly a nevychladly. T atín ka bychom m useli odnést — nebo, dovedl byste jít sám?*‘ ptal sc mlynář. „ N e d o v e d l; ale ty m luvíš, jako by tu už voda byla. Kolikrát u ž to takhle hrozilo a n ik d y z toho nic nebylo. Naposled zaplavila voda mlýn před více než šedesáti lety, to jsem b y l jcštč výrostek. Jen se nebojte, nic z toho nebude.^ M lyn ářů v syn, jedenáctiletý T o n ík , zvedl hlavu a podíval sc na otce. „N á če ln ík skautů říká ,B u ď připraven!* a m y všichni skauti to říkáme, třeba jsm e jeStc vlčaty. T atín ku , já ti pom ohu vynášet věci nahoru.“ „P o m o z mamince! M áš pravdu, připraví­ m e se, hrozí nebezpečí, nesmíme čekat nečitm ě až se přižene. K d y ž nás voda neohrozí, sneseme zase všecko dolů, bude to jen trochu zbytečné práce; kdybychom nebyli připraveni a přišla voda, mohli bychom přijít o všecko. M atko, odnes co b y voda pokazila, nahoru. T o n ík ti pomůže. Já se postarám o ostatní; až budete mít věci nahoře, ať jde T o n ík vy­ hlédnout místo pro dobytek, kdyby bylo nutno jej vyvést. H led nalézt místo pod stromy pěkné a rovné, aby tam krávy mohly stát.“ M lyn ář odešel a s m ládkem odnášel mou­ ku ze svěřeného m u obilí ke mletí nahoru na půdu. Bolavé nohy sc pod těžkým i břemeny třásly, ale bylo 10 třeba a m lynář jen zatínal zuby. H ospodyně vynášela prádlo a co měla cen­ nějšího a stařeček seděl u okna a pozoroval krajinu. U ž se m u to také nelíbilo. B y l tecf ve světnici sám, ostatní byli zaměstnáni od­ nášením v č c í; díval se na m lýnský ryb n ík ; staré oči zvykaly deštivém u pološeru a pozo­ rovaly hladinu. Sloupala každ;^ m inuty, stoupala a začala sc prclívat přes hráz. S vrchů se přímo h n aly proudy vod a činily klidnou jin dy vodu v rybníce pohyblivou. N áhle stařec zvedl ruce a vykřikl. Z kraje hráze sc ulom il okrajový kámen a voda teď uni­ kala silným proudem do údolí. Kol m lý ra sc tvořila louže, která sc každým okamžikem zvětšovala a prohlubovala. „U tík ejte, utíkejte!“ volal stařec, jenž p rvn í, pozoruje nebezpečí, vid ěl drticí se hráz. M lyn ář přiběhl s p ů d y , za ním žena a mlá­ dek a syn Antonín. Pohledem na ryb n ík byli poučeni,^ ž c je každá minuta drahá. „ D o stáje! Vyveďte dobytek! T y Antoníne,

5

vezmi Straku, ty matko, odveď tele a Černou a já vyvedu koné!“ V e m lýně měli koně, protože rozváželi mouku po zákaznících a s kravami b y to na kopčitých cestách nebylo možno. Všichni odešli do stáje, starec zůstal sám; kolena se m u chvěla, klesl znovu do lenošky a hrůza a žal, že je tak bezm ocný, způsobily, že zaslzel; ale nevolal nikoho, dobytek musí být zachráněn, je přivázán, je přinucen, aby byl vedle člověka, aby m u pomáhal, jak b y to bylo zlé, aby ho člověk nechal přivázaný hynout, aby nepomohl, maje rozum a možnost přispěti. O či starcovy byly připoutány na kraj hráze, čekajíce, kdy povolí, kdy se celý proud v y ­ valí do údolí, zaplaví je, pohrne se dolů, za­ plaví všecko co je doleji, celou obec! N ení možno dát těm dole výstrahu, je to daleko. » A ch , kdybych mohl, běžel bych tam, varoval b ych je — • nem ohu — ale T o n ík může, má mladé nohy, až bude dobytek v bezpečí, musí běžet dolů a říci, co se chystá, cc že hráz nevydrží, že se to dolů přižene. T o n ík u , Toniku!^ volal, ač viděl, jak hoch vyvádí bránící se dobytče a táhne je vodou, dosahující až do polovice boků tře­ soucí se krávy. K o n ě šli klidně, ani nezafrkali, když je hospodář, sedě na hřbetě podsedního, hnal do vody. T o dodalo odvahy Černé, jež bučíc, divoce se hnala vodou, následujíc koně. T eleti držela hospodyně hlavu nad vodou a polo je nesla, když Černá se vysmekla jejímu vedení. y>,Co udělají se slepicem i? Bude noc, ta hloupá zvířata zůstanou, spíce v kurníku a utopí se a jsou to takové dobré nosničky a tak vesele ráno kdákají. A ch , kdybych mohl, kdybych mohl, jak rád bych pomáhal,^* na­ říkal stařec a pozoroval, jak se hospodyně vrací — a zachvěl se, vida, že jí voda sahá již skoro k ramenům. Jak se odtud dostane? Voda jistě ještě stoupne a ona neumí plavat — co budou dělat tam ti dole? H ned u potoka stojí M alečkova chaloupka, všichni se utopí nebo přijdou o všecko — musím jim dát znamení. “ Stařec se vztyčil, narovnal se, vzal hůl, pokročil kupředu, veden jen vědom ím po­ vinnosti, jež vznítila v chatrném těle vůli pomoci ohroženým. yyM aleček má tak hezké holčičky, dvě, jednu hezčí než druhou; co, kd)^ není doma — on chodí na práci — což, kdjrž ty děti jsou samy ve světnici? Je nutno pom oci.“ Šel ze dveří, stoupal po schodech, stanul nad ro;:litou vodou. „T a tín k u ,* co děláte? T a tín k u !" vykřikl mlynář a běžel vodou ke starci, stojícímu na posledním schodě nad vodou. „ J á to přejdu, já jim půjdu říci, aby utíkali, že se prolomí hráz. Nesm ím e je nechat za-

6

hynouti, v M alečkově chalupě jsou dvě děti, dvě holčičky jako panenky, ty přece nenechá­ m e utopit; jedna z nich, ta černooká, m i dala kytičku petrklíčů, nebála se m n c.“ T ě lo starcovo se kym ácelo nad hučící vo­ dou. Starost o bližní, kteří by mohli býti zničeni, byla silnější než starcova choroba. D v a roky už neudělal tolik kroků jako dnes; poslední dobu se u ž z lenošky nezvedl. T e d stál nad vodou a chtěl běžet půl hodiny daleko, spasit MaleČkovy holčičky a celou rodinu. M lynář chytil otce d c náruče, když už se nakláněl nad vodou. » Tatínku, pošlu tam Toníka, potřebuji ho sice doma, ale ti dole nevědí, co se chystá. H ráz nevydrží, za chvíli bude i naŠe přízemní světnice pod vodou, musíme nahoru — do podstřeší!" V té chvíli přišel T on ík, přeplaval vodu a třesa se zim ou, stanul před otcem. .Vezmi si burnus a běž do M alečkovy chalupy! Pospěš! Řekni, aby vše vystehovali a děti vyvedli na stráň, že se trhá hráz rybníka a údolí že je už plné vody. L e ť jako pták, každou chvíli se může státi neštěstí!" C hlapec přehodil přes mokré šaty hubertus a běžel. Hospodyně šla do kurníku, stojíc po pás ve vodě, brala spící slepičky a dávala je do koše. Bylo by jich škoda. H usu s housátky chtěla nechat ve chlévě, jen dveře otevřela, aby mohla odplavat, ale pak se vrátila, vzpomínajíc, že bude možná silný proud a že by se housátka utloukla. Vzala husu i s housátky a všecko vy­ nesla na půdu. Dobyjtek na stráni rval, ne­ byla to teplá stáj, kde stával, ale chladná, nehostinná stráň. Starouška vyvedli nghoru, vlastně museli ho vynésti, nohy m u vypověděly službu a jen se staral, zda T o n ík doběhne včas. M lyn ář vyšel ven; do světnice už vnikala voda, ale hráz ještě nepovolila. Zadíval se na stráň, stromy byly jako povadlé, droboučké rašící lu p ín % visely na větvích, jako b y chtěly opadat a s vrchu, kde ještě byl sníh se lila voda, rozmnožovaná deštěm. „ H a ló , haló! Jdeme vám p o m o ci!" ozvalo se na stráni na niž se m ly n á ř díval. N ěkolik občanů sestupovalo dolů a pozorovalo vodou obklíčený mlýn. „J a k se k vám dostanem e?" křičel jeden m už, přikládaje ruce k ústům, aby přehlušil hukot vody. „ T e ď už jen lodičkou a tu nemáte, ale m y jsme se už o sebe postarali, běžte doleji k M a ­ lečkově chaloupce; až praskne hráz, mohla by ji voda v z ít." Soumrak padl na krajinu, bylo už tma. T i, kteří přišli z obce chránit m lýn, klopýtali k M alečkově chalupě. Pavlík byl s nimi. K d y ž ho Jiřka poslala, aby upozornil na nebezpečí hrozící M atouškovu m lýnu, letěl

dolů, vyřídil, co m u uloženo a pan Matička s několika sousedy vyšli ke m lýn u ; teď šli po proudu divoké bystřiny, prodírali se na stráni lesm'm porostem, klopýtali potmě a hledali v olšovém houští M alečkovu chaloupku. N e ­ našli ji. N a stráni, nad místem, kde bývala, seděli m už a žena; každý m ěl na klíně dítě a všichni plakali. „ K d e je vaše chalupa ? " zeptal se pan Matička. Zena jen mávla rukou dolů po proudu a dala se do usedavého pláče. „V šecko je pryč, všecičko. T o lik jsme se dřeli a na podzim jsme koupili kozu, takovou dobračku — a voda ji faké vzala. Jak mečela, když její chlívek proud strhl. N em ám e nic, zas nic, jako když jsme před pěti lety začali," naříkal M aleček, stíraje zmozolenou rukou slzy. „N ep la čte, m už nemá brečet! D ám vám dřevo na novou ch alu p u ," řekl jeden soused, jemuž patřil kus lesa. „ J á vám koupím na krytí střechy šindel," řekl druhý. y>Já vám dám nábytek," řekl Matička. ,My budeme pro vás s Jiřkou vybírat," ozval se Pavlíček. „ M y vybereme hodně peněz, nebojte se, m y to dovedem e!" M alečkovi se zvedli, každý z nich vzal jednu holčičku á šli za zachránci. K d y ž udě­ lali několik kroků, přihnal se s děsným rykem takový proud vody, že všichni vykřikli. T o se u M atoušova mlýna provalila hráz rybníka. „P ů jd u se podívat, zda se jim nic nestalo; ty, Pavlíčku, pospěš s M alečkovým i a zaveď je k nám! — Řekni, ať je žena položí do. jednoho hostinského pokoje a dá jim najíst," nařídil hotelier M atička. „ M y jdeme s vámi zpět, k M atouškovu m lýnu, řekli všichni muži a obrátili.“ Pavlíček šel s M aleqjíovými do obce a pak k M atičkově chatě. K d y ž vešel a vyřídil vzkázání, zeptala se paní M a tičk o vá : „ K d e je Jiřka, myslila jsem, že jste spolu? A ž ji uvidíš, řekni, ať jde hned domů! U ž by měla b ýt v posteli." „ M y máme nroc p ráce," řekl Pavlíček, ale přece slíbil, že až Jiřku najde, pošle ji domů. T o bylo ve chvíli, kdy ubohá Jiřka plavala s vojáky ve studené kalné vodě. Hotelier M atička šel se sousedy po příkré stráni necestou. V šichni byli promrzU, una­ vení a rozčilení, ale žádný neváhal jiti na po­ m oc lidem ohroženým povodní. K d y ž přišli do údolí, kde stál m lýn, viděli nekonečnou plochu vody a z ní vystupovala střecha a kousek okének podstřeší. „B o že spravedlivý, jsou asi všichni mrtvi. Jak se k nim jen d ostat?" „N e jso u , někdo je n # střeše, je jich tam v íc — je tamrtiilynář a jeho žena, tu poznávám

podle červeného šátku a pak je tam mládek — i stařec-leží na střese; podívejte se, m ly­ nář ho přidržuje! Jen T o n ík tam není, ale toho prý poslali na pom oc Malečkovům. H odní lidé, hrozilo jim nebezpečí a pamato­ vali na druhé." O půlnoci přestalo prŠet, voda rychle opa­ dávala a zanechávala za sebou strašné stopy zkázy. S -polí byla odplavena většina prsti a kde už byl osev i osení. D o m ky, které stály blíže vody, byly pobořeny, ale o život při této hrůze nepřišel nikdo — a protože lidé žili, snažili se odčinit neštěstí, jež je potkalo. V této zlé době ukázala se zase jednou křes­ ťanská láska k bližnímu. T i , kteří nebyli po­ stiženi, pomáhali postiženým co síly stačily. t

JIŘ Č IN O P R O B U Z E N Í.

yy,Tak jak je, už nic nebolí ? " zeptal se někdo, když Jiřka otevřela oči a rozhlédla se kolem. K olem bylo všecko bílé a jasné, nebe hledící do pokoje velkým oknem bylo modré jako šmolka a vzduch, který sem vnikal, byl teplý a voněl růžemi. .Prosím vás, kdepak to jsem ?" zep tah se Jiřka a pokoušela se usednout. yyJsi v nemocnici, maličká, odvezli jsme té sem před více než měsícem, byla jsi velmi nem ocná; ale teď už bude d ob ře." Pohra

česáni vánočfiiho N ejsludši sklizcti v roce mečku.

RŮDA ASLÁVINKA. IX .

Vtom na dveře kdosi klepe. ^^Slávinka ! T o ť velkolepé /“ přeradostne Rúda řiká — iipojď se kouknout na kapříka. ((

B y l tésně před váttoci. . . Kupec k Rudikovti o td s zivýffi kaprem v kádi chvátá. „P ěkn ý chlapíky*' fiká táta.

3•

y^Poslyšy Růdo, ty zlý hochu, más^li me rád jenom trochu, zachraň život tomu kapru — jinaký zes miiq přítel zapru /“

J é je j — to je hezká ryba keled\ ja k ocasem hýbá ! Co s fmfh Rúdoy uděláte?' ^yUsmažime — děvče zlaté

R

u

d

y y C

y

y

d

o

a

o z

O

v

r o

h o

a

s á

a

c í c h

o

h

l

m

v š o n

h

z p

—

m

n

u

p

ř e n

a

z a

h

s e .

k

r

o

u

t í :

k r a d

n

o u

t i ? ^

c s e m

'

h

z

r a

d

ě ! * ^

o

\

*

k

^

♦ •• á

d

ě

-------- -

7

R Ů D A A SLAVINKA

Prohání se sem tam vanou^ Slávce oči štěstím planou : i,Snad ho tady neobjeví?*' Růda však říká, že neví.

yyVe tm i by se Hp"* moh* schovat! nutno — světlo odšroi4bovat / Vylezu si na tu vanu^ snad žárovku pryč dostanu / “

Vtom v koupelnu otec vkročil, zoufalý ten výjev šo č íl! Slávka ke dveřím se p liž i . . . Ruda — jako-vždy — je y,v rýSt*"^ t Máňa VořOkowL

8

napsal:

P o k r a č o v á n í J.

„ M ů j d ů m se stane vaším d om em , můj m ajetek vaším m ajetkem , moje radosti vašim i rad ostm i, vaši nepřátelé m ým i n ep řáteli,“ h o v o ř il Španěl. C h e s s se c h v íli ro zm ýšlel, ale potom přijal n abízené pohostinství. M a g g ie si potřebovala řádně o d p o čin ou t ve skutečné posteli. „ N e m lu v m e o m inulosti/* odpověděl v líd ­ n é , „ k a ž d ý chybuje.** N a lo žili majetek na koně a p rovázen i ranc h e re m , ro zp lývajícím se ch válo u , jeli k jeho o b y d lí. M an želka dona C arlose uvítala je m én ě vznešeně, ale zato srd ečn ěji. M a lá Jo­ sefa se vrh la M a g g ii kolem krku a odváděla ji h n ed do dětskél^o pokoje k panenkám a hračkám . U se d li ke^tolu, k d yž jeden z pastevců vrazil do pokoje se zprávou, že mezi zab itým i rud och y leží také m rtvola bílého muže. „ B í d n ý z rá d c e f“ zvolal rancher. „ P ů jd u se na něho p o d ívat,“ prohlásil C h ess a provázen D ick e m , spěchal za pastev­ cem . Skutečně v trávě m ezi In d iá n y ležel běloch, jeh ož tvář byla i po sm rti od p orn á. Š k le b il se posledním pošklebkem a p řip om ín al dravce, sražen éh o ve skoku za nevinnou obětí. „ T e n p řived l In d iá n y , bídákl** chm urně pronesl C h ess a špičkou b oty o b rátil m rtvolu.

V L A M ZIKA

Ž kapsy kožené kazajky vypadl kus papíru. D ic k ho podal C h esso v i a ten četl: „ P o d a řil se m i lu p , vystěhovalecká rodina m ěla s sebou deset tisíc d o la rů , v y v r a ž d il jsem je. S p ěch ám k D iv o k é řece zajistit si dílec na n o v é m nalezišti. P řijď za m nou. S .“ C h ess se vážn ě zam yslel. „ V í š , kdo psal lis t ? “ ptal se D ick a . „ V r a h tv ý ch ro d ičů .“ H o c h vykřikl, d ych tivě se chápaje papíru. „ K d e je D iv o k á ř e k a ? “ „ N a jih o d tu d .“ „ P o je d e m tam h n e d !“ rozhodoval D ic k . „ A n o , jakm ile si odpočinem e. A le M a g g ii nechám e zde, překážela b y n á m .“ T r v a lo dlouho, než díven ku p o h n u li, aby zů stala pod krovem ranche, kde se dělila s m alou Josefinkou o lásku všech. K o n ečn ě si dala přece říci a stála s ostatn ím i před ranch em , k d y ž C h e ss s D ic k e m o d jížd ěli na jih. „J eď te sbohem,** volala za n im i, „ a vraťte se brzy.** „ V aya usted con D io s — a ť B ů h jde s vámi,* * m ával rukou rancher, jehož paní plakala a dcerka k yn u la šátkem. Jezdci se zm en šovali, až z m ize li za ob­ zorem . D o b ro d ru žstv í čekalo. IV . D IV O K Á Ř EK A . K R Č M A N A ŘECE. 4

ZLATO. D iv o k á řeka nem ohla dostati případnějšího jm éna. Prudce spadá s hor k m oři a p on ěvad ž je často sevřena m ezi skalisky, pospíchá, hučíc rozzlobeně a vrhajíc se dolů v n esčetných kaskádách a vod op ádech . Jinde se její povodí rozvitá v Široká údolí m ezi zalesněným i strá­

něm i nebo v písečná pole zaplavená každo­ ročně v d obě jarního tání přívalem vod. Právě na těchto m ístech b yly nedávno u č in ě n y b o ­ haté n á le zy zlata a p ověst o n ich lákala stovky d o b ro d ru h ů i p o ctiv ý ch lid í, p o sed lých zlatou horečkou. N e ro z v á ž n ě , bez patřičné výstroje a v ý z b ro je , se v rh a li do d iv o č in y a více než p olovin a z n ic h n alezla v n í m ísto bohatství — strašn ou a bolestnou sm rt. C h e ss a D ic k , spěchající k D iv o k é řece za docela jin ý m účelem n ež d o b ý v á n í zlata, si vším ali b ed livě všech , kteří předjížděli. V id ě li zajím avé, n ě k d y i podezřelé tváře, ale žádná z n ic h se nepodobala tváři popsané m alou M a g g ii. P on ěvad ž koně h rd in ů nenesli p řílišn ý n áklad, a p on ěvad ž b yli dostatečně vyk rm en i, předjeli b rz y h lavn í proud vystěh ovalců , a z á h y n ech ali za sebou i jed n otlivce, kteří si pospíšili ve snaze v še ch n y p řed h on ili. U b rod u , u m o žň u jícíh o přechod D iv o k é řeky, v y sta v ě l p o d n ik a vý člověk krčm u a čekal, sedě na h ru b é lavici před vch od em s ohrom nou b ů vo lí puškou m ezi kolen y, až se kolem ­ jd o u cí zastaví, nabízejíce d o b ré peníze za špatnou kořalku a ještě špatnější potraviny. „ H o d n ě lid í za vám i p tal se, prohlížeje si p e č liv ě o b a cestující. „ S t o k r á t sto a ještě v íc !“ sm ál se C h ess. „ Ž í z n i v ý c h ?“ „ S n a d .“ „ C o naleju vám ?‘ * tázal se ne příliš zd vořile krčm ář, o b tlo u stlý obr, jehož nos p otvrzoval b arvo u přísloví, že čím kdo zach ází, tím také sch ází. N ic , v řece je s dostatek vody.*‘ 4

„ B r r ! K o n e čn ě m ne m ohlo napadnout, že jste pravděpodobn ě vych ovatel toho usm rkánk a ,“ posm íval se hostin ský, ukazuje na D ick a a zd vih aje druhou sklen ici s kořalkou po­ dezřelé b a rv y k ústům . T ře sk la rána a krčm ář, nem oha se překvapením ani pohn out, hloupě hleděl na prázdnou ru k u , z které m u kule D ic k o v y pistole vystřehla sklenici. „ H lo u p é vtip y! K d o se odvažuje?** křičel h o sp o d ský nesouvisle. „ U s m r k á n e k ,“ sm ál se D ic k , „ c h c e dokázati, že již má jakés takés vychování.** „ H r o m do tebe, klu ku, pardon,** opravoval, vida, že D ick o v a ruka se zase b líží k p isto lo vé­ m u p o u zd ru . (Chess vym ěn il D ic k o v y těžké revolvery za pár le h k ý ch opakovacích pistolí), „g e n tle m a n e , sotva o d r o s ť cum lu a již střílí jako pistolník. N e , to není urážka, n ech pistole v o b a lu , m ěl jsem tu včera střílení dost.** „ N ě ja k á horká společnost ?“ ptal se rychle C hess. ,,T a k horká, že se z ní kouřilo. M ě li zálusk na m ou pokladn u, ale před b rokovn icí dostah všich n i tři členové společnosti jaksi rozum a táh li dále p roti prou d u. M o žn á, že nešli da­

leko a ček ají na v h o d n o u příležitost,** ro z­ v á žn é vysvětloval krčm ář. „ A d i o s , podívám e se po nich!** rozhodl C h e ss a již p o b ízel koně. Chlapče,“ zvolalkrčmářnaDicka, „kdybys chtěl, udělám tě společníkem a zbohatneš rychleji než na nejslavnější bonanze." „ D í k y , ale nesnáším v ý p a ry je d ů ,“ odpo­ věděl D ic k , následuje C hessa. P řebrodili naĎiáhavě p ru d k ý říční proud a našli sotva zn a­ telnou stezku na b řeh u , D ic k , n ezku šen ý ještě v d ivo čin ě, n ev id ě l na n í n ic zvláštn íh o , ale R y e n , p o zo ru je b ed livě úlom ky kam énků na cestě, p roh lásil po ch v íli, že tu d y před nim i jeli nedávno jezdci na o k o van ých koních. „ J is t ě znám í našeho krčmáře,** dodal. P okračovali m lčk y v cestě, napínajíce oba p ozornost. ,V id íš, tad y se jed n om u z n ich vzepjal kůň a za ry l zad n í n o h y h lu b o k o do země,** uka­ zo val C h ess asi po stu m etrů cesty. K u s dále jim poskytla ulom ená vě te v další znam ení. B lesk , b ěžící n ap řed , jevil stále stoupající n e­ pokoj a podle toho C h e ss sou d il, že stopa je čerstvější a že se b líží n ezn ám ým jezdcům . Z v o ln ili jízd u , připravivše zbraně. N a sklonku dne se C h e ss náhle zastavil a k y n u l ru kou , a b y D ic k u č in il stejné. „ B le s k u , tiše a pojď sem!** vo lal C h ess na psa, jehož srst se ježila rozčilením . Z a z á h y ­ bem ře k y asi k ilo m e tr v p řed u s to u p a l k o b lo z e k o u ř táb o ro véh o ohně. Jistě o n i,‘ * zašeptal C hess. P ojed em e k nim?** tázal se D ic k . ,Ne, zůstaneš se z v ířa ty tad y, ukryješ se v h o u ští a počkáš na m ne. P ů jd u sám na výzvědy.** a „A le . . . yyŽ á d n é ale. T v ů j úkol je stejně d ů le žitý , budeš mi krýti zád a. N e m á š d osti zkušeností v p lížen í a m oh l bys vše zkazit. D ic k , n a h lé d n u v pravdu C h essova názoru, nenam ítal již ničeho. „ V r a ť se b rz y , bratře,** loučil se s C h essem , jen ž neslyšně zm izel v lese, rostoucím na stráni. K r á č e l opatrně, prohlížeje p ečlivě p ů d u , dříve než šlápl. A n i kam ének nezaskřípěl pod jeho n oh ou , ani větví n ep oh n u l. D lo u h o trvalo jeho plížení lesem a jenom C h esso vo zálesácké um ění um ožnilo, že n eztratil sm ěr cesty. N a kraj padlo již šero, k d y ž se stopař ocitl na kraji lesa. L e ž e na zem i, p ozoroval písčinu na břehu řeky, kde kolem ohně táb ořili tři m u žo vé divokého v ze zře n í, dva zarostlí n eh led ěn ým i vousy, třetí se štětinatým n eh olen ým strniskem na obličeji. R o zm lo u v a li spolu horlivě, radíce se asi, a n e b y li sam i. U ohně ležel ještě čtvrtý m u ž a C h e ss b rz y p o zn al, že je to m lad ý In d iá n , podle o zd o b K o m a n c h . B yl svázán a sn ažil se h led eti lh o stejn ě do tm y .

9

Chess napjal sluch, když jeden z m uzů rudocha oslovil. 5,R u d y pse, víme určitč, že znáš velké na­ leziště ;;lata. Znáš je jako každý člen tvého prokletého kmene. Řekni kde je a pustíme rě, jinak . . . “ ve slovech zněla surová vyhrůžka. ,,N eznám a kdybych znal, bledé tváře ne­ mají síly, aby mne donutily k jeho vyzrazen í," odpověděl rudoch tvrdě. „ U v id ím e !" zachechtal se jiný i bělochů, „nezm ěkneš-li, kojote, až tě budem e pomalu péci na o h n íčk u .“ Indián se ani n ep oh n u l. „N e jd řív zkusím e, zda pálení rozpáleným železem nebude míti stejný účinek.“ „ B y s tr ý O heň se nebojí m u k l“ klidně řekl Indián. „ M l č , p s e z a ř v a l m už, jehož tváře teprv zarůstaly vousem , ,,hned sc přesvědčím e." Vrazil do ohně dlouhý nůž a mžouraje očima čekal, až se rozpálí dc červena Chess bez nejmenšíhc hluku připravil pušku k v ý ­ střelu. Za chvíli vytáhl ničema nůž z plamenů a drže ho nad hlavou, sc blížil k rudochovi. Chessova puška šiékla a nůž, vyražený surovci z ruky, vletěl obloukem až do řeky. ,,Všichni tři ruce v zh ů ru !" hřměl temnem hlas neviditelného Chesse. „R y c h le , počítám, do tří . . . jedna . . nebylo třeba dále p o ­ čítat, ruce trčely k obloze. „N e h ý b e jte se od ohně," zvolal Chess, por-třehnuv pokus jedno­ ho z nich c skok do tmy. K u lka, provázející slova, ustřelila banditovi špičku ucha. „ M ů ž e se ťnůj rudý bratr p o h y b o v a t? " oslovil Chess rudocha. „A n o / * zněla odpověď. »v,Nuže, nechť se odplíží ke mně, jistě najde směr podle mého h la su ." Indián lezl namáhavě pískem i travou, za­ tím co Chess nespustil oka s trojice zkrocených násilníků. K d y ž rudoch dospěl až k něm u, sehnul se Chess rychle a jediným tahem nože přeřízl jeho pouta. „ N y n í , n cch ť sc rudý bratr vrátí k bílým vlkům a odcbóřc jim zb ra n ě ," velel Chess. Indián s radostí poslechl, ,,D á m ti, proklatče, pětinu kořistí, spojíš-li se s n á m i!" volal jeden z padouchů na Chessa. „ M l č a nehýbej s e !" zakřikl ho Ryen. R u d och zatím , chráněn Chessovou puškou, odzbrojil lupiče. Provedl svoji práci tak pečlivě, že jim nenechal ani špendlík. „ J e ru d ý brarr hotov ?“ ptal se Chess. „ A n o .‘ * „ N u ž e zm izte, ostudy bílého plemene! Z m izte a neodvažujte se vrátit nebo po druhé budu střílet bez výstrahy a nenechám se omám 't zb ytečn ým m ilosrdenstvím !" „Z h y n e m e v pustině beze z b ra n í," za­ škemral jeden. „ M o ž n á , nebude vás škoda. D ost řečí,

10

dejte se na pochod dolů po řece," rozkazoval Spravedlivý. „ A nechtěl bys nárn alespoň říci, po kom se máme ptát, kdybychom tě )cdnou h led a li." ,,0 Chessu Ryenovi vám poví v šu d e !" hlasítě prohlásil Chess. „ P r o k la tě !" zařval jeden z lupičů a sou­ časně všichni tři se dali na útěk a /.mizeli v lese. Chess hleděl za nimi přem ýšleje, proč v y ­ slovení jeho jména zapůsobilo na jednoho z nich tak m im ořádně. „ M ů j b ílý bratr je velkým Chcssem Ryen e m -S p ra v e d liv ý m ," ozval se uctivě Indián. ,,A n o ." , , V elký M anilou vedl sem tvoje kroky, M.ůj život patři tobě a já tě povedu k velkému nalezišti, kde leží na jednom místě více zlata, než v celé ostatní zemi.^^ ,,N ejp rve sebéřeme zbraně a potom se vrátíme k mému d ru h o v í." ,,T v ů j druh je i mým d ru h em !" slavnostně přehlásil K om anch. Za půl hodiny je vítalo Bleskovo veselé kňučení a D ickův hlas. „ S t ů j, mám tě na m u šce." „S n a d mne nechceš /lastřelit, pardnere?“ smál se Chess, pyšný, že jeho žák nezapomíná na opatrnost. ,,M ě l jsem štěstí, vedu Indiána a nesu trochu železných hraček." U sedli v temnu, nechtějíce připoutati roz­ dělaným ohněm pozornost nikoho v údolí řeky. Indián vyprávěl šeptem, jak byl včera zajat trojicí dcspcrádů, jak ho nutili, aby pro­ zradil tajcm^.tví bohatého ložiska, jak nechtěl prom luvit, jsa přesvědčen, že zlato v rukou zlých lidí, plodilo by zase jenom zlo. Chessa a jeho druha chtěl hned vésti k ložisku, po­ něvadž u Chessa se stane zlato nástrojem dobra. N ikd o nespal celou noc a první úsvit dno uslyšel D ick ů v výkřik. ,,T a p u šk a!" „ C o je s n í ? " ptal se Chess. ,,M á stříbrné kování jako puška ničem y, jenž zavraždil moje d rah é." „Proklatá sm ů la!" zlobil se Chess. ,.M el jsem snad lotra v moci a pustil jsem ho bez trestu. M usím e jej n alézt." „M u s ím e ! N a zlaté ložisko je dost ča su ," souhlasil Dick. C elé tři dny pátrali v údolí řeky, které sc již začalo plniti lidm i, ale neměli úspěchu. Ban­ dité se snad propadli do země. „ V ž d y ť my ho najdcm , jako najdeme toho d ru h é h o ," těšil Chess Dicka. Sám se nemohl ubrániti myšlence, snad bláhové, že najdou oba vrahy v jednom okamžiku. Vracela se stále od chvíle, kdy jeden z lupičů vykřikl při vyslovení Chessova jména. K onečně se vzdali marného hledání a ná­ sledovali Bystrý O heň k velkému nálezu. Jeli

celý týden proti vodě, šplhajíce hned po bal­ vanech nad řekou a hned zase se brodíce vodou. Všechny znám ky života zůstaly již daleko za nim i, kd yž Indián odbočil do úzkého údolí potoka, divoce sc vrhajícího do D ivo k é řeky. Půl kilometru stoupali ještě po skorém ncschůdné stezce, až jim vodopád zastavil úplně cestu. N a právo od něho čněl velký balvan, který se cpíral o stráň, nechávaje mezi ní a sebou otvor velký jakc slušná vrata, ucpaný úplně kamením. „ K u d y t e d ? " ptal se Chess. Indián neodpověděl, ale hned začal odstraňovati kameny m.ezi balvanem a strání. Přiskočili mu na pom oc a za půl hodiny u vo l­ nili průchod. Byl dostatečně velký, aby také koně m ohli jím projiti. „Z a h ra d il jsem cestu ," prom luvil teprv nyní Indián, „ a b y nikdo nepovolaný sc ne­ mohl k ložisku d ostati." Zase stoupali podél potoka, provádějíce se zvířaty akrobacii mezi kam eny, až Indián zmizel v rozlehlé jeskyni. Seskočivše s koní, šli za ním a oba vydechli úžasem. Jeskyně připomínala vyprávění starých pohádek o bá­ ječných pokladech. Byla doslovně ze zlata a ústila v chodbě, jejíž stěny bvly protkány zase zlatém. Leželo tu nesmírné bohatství a čekalo na svého pána. „ M ů j bílý bratr mi zachránil ž iv o t," pro­ m luvil vážně Bystrý O heň, „ n u ž e , nechť se ujme zlata jako projevu mé vděčnosti." Chess hleděl v á žn ě kolem sebe a teskně se usmíval. N etoužil po zlatě, neměl je rád, zp ů ­ sobilo na světě již příliš zla. A le odmitnouti dar Bystrého O hně nem ohl, b yl by zranil Indiána velmi hluboko. B ude-li dílec jeho, zůstane alespoň ukryt a nestane se předmětem zápasů, cham tivých a krvežíznivých lidí. „P řijím á m dar rudého bratra a děkuji m u ," prohlásil konečně. „P řijím á m ho společně se svým m ladším druhem. A le dobývat drahý kov zatím nebudem e, máme před sebou ještě velký ú k o l." O pustili jeskyni a odstranili u vodopádu všechny stopy své přítomnosti. Ba ještě s okol­ ních strání přivalili balvany, aby znem ožnili proniknutí k jeskyni. N a břehu D ivo k é řeky ztrávili potom noc a D ick i m ladý Indián na­ slouchali C hcssovu vyprávění o jeho dobro­ družstvích. „ N y n í budou dva vykonavatelé spravedl­ nosti. D ick půjde se m n o u ." „ T ř i , " hlásil se In d iá n ," přijm e-li mne velký b ílý bratr do sp o lku ." „ J s i vítá n !" T a k dostal Chess dva pom ocníky a \elm i zdatné pomocníky. Projížděli ceiýni amcrickým Západem , nesouce s sebou pt^dporu slabým a hrůzu ničemům. Občas sc všichni tři scházeli na ranchi dona Carlosa, kde v y ­

růstala malá M aggie spolu s Joscťmou, hýčká­ n y obé stejné péči všech obyvatelů ranchc. T a m odpočívali po těžkých zápasech svádě­ ných se zlem , tam kuli další plány, A tam Chess i D ick upadali často v mlčeníj kreslíce si v m yšlenkách okam žik, kdy se jim podaří najiti a potrestali vrahy rodičů. Před celým světem tajili pečlivě svoje roz­ hodnutí a tajili také svo)e spojenectví. Tím se stalo, že na celém Západě vyrůstal Ches. R yen v báječnou osobu. V městečkách,- v sru­ bech, na osam ělých ranchích i u táborových ohňů pod širj^m nebem se vyprávělo, nebo někdy jen s hrůzou šeptalo, že Spravedlivý je všu d yp řítom n ý, že sc ub]evujc tu i tam, třeba na třech m ístech najednou a běda psanci, který mu padne do rukou, běda bílém u nebo rudém u nájezdníkovi, kterého přistihne při činu. Bandité se spojovali k výpravám proti němu, projížděli opuštěné kraje, ale nikdy ho neza­ stihli nepřipraveného. Objevoval sc jim za zády a decim oval jejich řady. Čas p lyn u l v drobných bojích a nikdo netu šil, že dozrávají velké věci. Konec Pokračováni

části Části

první.

druhé

příště.

i' ;•

__

lir k a : ,yMusiffi si pospišir^ ncz mi ro naše ť č r k a ^JŠecko oirh á /"'

POCERTENA ZÁVODNICE. K rá l Autom obilového království. K a rb u ­ rátor I. těžce vzd ych l a tuze sm utně usedl k ra­ diovém u přístroji (byl to docela zvláštní pří­ stroj, sestrojený nejvyšší královskou radiovou společností pro Autom obilové království, tak znam enitý, že i Praha se na něm dala chytati bez poruclj), pohybem , který vyjadřoval zou­ falství, otočil knoflíkem, a vzdychaje stále, naslouchal hlášení průběhu tisícátého a prvního závodu, tak zvaného svatebního, A jak poslouchal, hořké slzy velké, ne jako hráchy, nýbrž jako slepicí vejce, padaly m u z oČÍ tak hustě, že za chvíli byla na podlaze pěkná louže. N edivm e se jeho veličenstvu, mělo proč plakat. A nejen ono, n ýb rž celé království. V ž d y ť n e nadarmo ze všech oken visely kusy černého plátna nebo z nich aspoň b yly v y ­ strčeny peřiny se špinavým i povlaky, m uži nosili černé vázanky a ženy nechávaly vlasy přebarvit! na černo a chlapci ani děvčata si nemuseli čistiti smutek za růžovým i nehtíky. Skutečně, opakuji, k smutku byla dostatečná příčina a tu poskytovala královská princezna, jediná dcera krále Karburátora L , Karoserie Překrásná. B yla sice překrásná, ale byla také zlá, její srdce bylo docela černé, ještě černější než t y Černé povlaky na peřinách a zvláŠte od té d o b y, kdy stala se nevěstou ^ měla podlé starých, zaprášených, ale platných zákonů p rá v o voliti si m anžela, jakým způsobem •chtěla, dostoupilo utrpení a smutek vrcholu, Jen si představte, co si princezna usmyslila! Nevezme prý si nikoho za manžela, než toho, kdo ji. porazí v automobilovém závodě na dvacet mil. Každý automobilista (a těch v Automobilovém království i v sousedním

M otorkové republice a Aeroplánovém carství bylo) se m ohl o ni ucházet, každý ji m ohl získat .i s polovinou království a pancéřovou skřínkou plnou spořitelních knížek v bance, ale^musel vyhrát. N evyhrál-li, čekala jej věc docela jiná — kat s elektrickým křeslem , na něm ž b yl chudák popraven, poněvadž stínání hlav a jejich napichování na kůly v m ěstských hradbách již vyšlo z m ód y a hradby n eb yly z kůlů, n ýb rž ze železobetonu. Závod se proto jmenoval svatební, ačkoli lépe by m u bylo slušelo pojmenování smrtící, poněvadž tisíc odvážlivců již zhynulo rukou katovou. K r á l je litoval, ale proti rozmazlené a zlé dceři se vystoupiti neodvažoval, lid princeznu proklínal, ale jenom doma při za­ vřených dveřích, venku se před ní třásl strachy a jediný Kašpárek se jí nebál, posílal ji k čertu a napomínal krále, aby takové řádění netrpěl a princeznu vyhnal z domova nebo dal zavřít do hradní věže, kde b y dostala málo jíst a vůbec žádný pudr a tyčinku na rty. Sám však n ic nezm ohl a tak dnes se jel po tisícáté a prvé závod dvaceti m il svatebních, jehož průběh znamenitě líčil dvorní sportovní hlasatel Běhálek, zatím co v přestávkách hlá­ šení'vysílána byla na vytlučené gramofonové desce píseň: %

U ž zas jsme v kruh u hrozných chvil jede se závod dvaceti m il, řidiči k nebi pohlédni je to tvá cesta poslední, kat vyžene ti oheň z žil, žes projel závod dvacet mil. Princezna získávala stále p ů d y, její soupeř sotva se vlekl, prohrál, hudba spustila princezninu hym nu, obecenstvo se rozplakalo

nad osudem m ladého, hezkého p rin ce, kterého katovi holom ci vlekli k elektrickém u křeslu. N ejvíc plakal chudák k rál, u ž stál po kotníky v slzách a hrozně sebou trh l, k d y ž se za jeho zády ozval K ašp árkův rozzloben ý hlas; „ T o h le to dál n ejd e!“ K rá l m yslel, že Kašpárek na něho hubuje, poněvadž slzámi prom áčel n o vý koberec, který koupila králi státní rada na splátky a který n ebyl ještě zaplacen. Proto se hned om louval, že škodu nahradí, že . . . „ D e jt e pokoj s kobercem , starejte se o princeznu! N e o princeznu, o vražednici; která dělá našemu království ostudu po celém světě a ještě dál. T is íc a jeden hezký, m ladý m už již podlehl jen pro ni siru-ti a v y se na to koukáte, v y k tomu m lčíte. Sám byste za­ slo u žil!" „ C o mám dělat,“ úpěl král, „ c o m ám dělat „ V y h n a t ji!“ „ T o nejde.“ T a k tedy . . . “ Kašpárek nedokončil, v nádvoří zám ku se ozvalo troubení sirény a současně hlásné klaxony oznam ovaly příjezd cizincův. Kašpárek i král jati neblahým tušením, že se zase jede přihlásit nový závodník, přisko­ čili k oknu, král zbledl a Kašpárek docela úzkostlivě, vykřikl. N a dvoře stál závodní auťák nepříliš známé značky a z něho vystupoval — proto ten K ašpárkův úzkostlivý výkřik — Honza v zá­ vodním dresu s kuklou na hlavě, „ T e n chce jistě závodit,“ p ln strachu si pom yslil Kašpárek a již letěl po schodech na dvůr. „ C o tu chceš ?“ zvolal na H onzu docela ne­ přátelsky. ,No, hezky mne vítáš,“ kýval hlavou u d i­ vený Honza. „ T a k dlouho jsme se neviděli a ty teď spustíš takhle. Závodit jsem přijel.** „N e sm íš, H onzíčku, nesmíš, přišel bys o ži­ vot, princezna b y tě jisté přemohla. Seber se a odjeď, ještě je čas.“ „ P ř e d draky jsem neutíkal a ženské b ych se měl bát,“ smál se Honza, „ o ne, přihlásím se a zítra budu závodit.** yyA zahyneš, již s pláčem dodal Kašpárek^ který od pradávna m ěl H onzu tuze rád. „N e b o j se, nezahynu. A kdyby! Jednou um řít musím. Ostatně m i ani nic jiného nezb ý v á ,“ Honza vyprávěl Kašpárkovi, jak b y l dlouho bez zaměstnání, poněvadž královské princezny dovedly již všude zahnati draky i čaroděje sam y, princové přem áhali nepřítele trénovanou pěstí nebo zápasem jiu-jitsu, ča­ rodějnice se daly om ladit a Pampeliška se stala filmovou hvězdou jeŠtě slavnější než G reta G arbo nebo M yška M ickey, zkrátka nezbývalo m u nic jiného než s? naučiti řízení

a státi se šoférem. Pom alu se vypraco­ val na závodníka, začal vyhrávat veliké závody a když se dověděl o svatebním závodě na dvacet m il, rozhodl se, že zkusí štěstí. „Z a h y n e š, H onzíčku, nejezdi, mám nějaké peníze uschované, dám králi výpověď, kou­ pím e si dohrom ady loutkové divadlo a po­ táhneme světem. D ob ře nám bude, jen ne­ (€ jezdi. H onza si však nedal radit, odehrál se do přihlašovací kanceláře a neposlouchaje na­ říkajícího sekčního šéfa Volanta Kroutivého, podepsal sm louvu. H ned m usel odevzdati vůz k vážení a plom bování a pak m u byla poskytnuta audience u krále a u princezny. VOZU

K r á l nad ním plakal, ale princezna na něho hleděla se zalíbením , jenže H onzovi se její zájem docela nic nelíbil, najednou začal litovati svého rozhodnutí, poněvadž princezna, třebas velm i krásná, vypadala velmi ukrutné a v očích jí seděla krutá chtivost po lidských životech. T ro c h u nekliden nechal se potom odvésti do určených m u kom nat a v chm urných m yšlenkách klesl do lenošky, zatím co, v městě vyvěšovali nové černé prapory, deset m am inek spálilo deset pekáčů b u c h e t . do čem a, noviny vyšly v černém rámečku a Punťa se najednou dal do pláče a ne a nechtěl se usmát. ' Kašpárek zatím bloudil po královském zám ku a jak šel kolem dveří princezniných pokojů, zaslechl odtud podivné hlasy. Zvěda­ vost jej posedla, vběhl do vedlejší místnosti, odtud na balkon, který se táhl podél celého poschodí a na který z pokoje, v něm ž zaslechl hlasy, vedly skleněné dveře, přiblížil se k nim, opatrně nahlédl dovnitř a spatřil princeznu a — čerta. Starého známého, kolikrát mu s H onzou namlátili. „ T o h le bude něco nekalého," pomyslel si Kašpárek a tiše, tichounce pootevřel dveře, aby slyšel co si povídají. H ezké věci slyšel. D ověděl se, že se princezna upsala již dávno čertu na směnce, že čert jí za to pomáhal k vítězství v závodech tím, že jí dodával prim^ nefalšovaný ďábelský benzin, který pomáhal vozu k desateronásobné rychlosti. Z a to dostával těla nešťastných závodníků a jednou měl dostati princezninu duši. ' Kašpárek slyšel, jak se um louvají, že dnes v noci princezna Karoserie si pwletí. do pekla pro zázračný benzin, že čert sám pro ni o půlnoci přiletí. Potom čert zm izel v potrubí ústředního topení (už m u to nešlo tak po­ hodlně jako kdysi kom ínem ) a Kašpárek se vytratil také. T a k o v é to tedy bylo! Proto všichni závod­ níci podlehli! H onza však podlehnout nesmí. K ašpárkova bystrá hlavička horečně pře-

myslela, jak překaziti černé plány. Honzovi se svěřovat nechtěl, věděl, že silák by ztropil rámus a ten by nebyl pom ohl. K onečně se mu kmitla hlavou spásná myšlenka a jen se kmitla, již se pustil do jejího provádění. Rozběhl se ulicí, u nejbližší benzinové p u m ­ p y koupil velikou bandasku lihobcnzinové směsi nejhoršiho druhu (představte si jaká asi byla, vžd yť ani ta nejlepší nestála za nic), naložil ji do auta, jel na letiště, naložil ji do aera (v Autom obilovém království měl každý druhý člověk letouna a i Šestiletí kluci dovedli lítat) a letěl — hádejte kam — do pekla. V ěděl dobře, kde je hlavní vchod, vžd yť s Honzou za starých dob tam byli kolikrát a proto n e­ zabloudil. Opatrně se skrčil u brány a když vrátný ^ — starý čert Znbynem á — zdřím l, vklouzl dovnitř i s bandaskou. Pomaloučku se plížil pekelnými chodbami (měl štěstí, bylo to v létě, Mefistoteles b yl na dovolené u moře na M lejnku u Bra-ní-ka a čerti ne­ konali svoje povinnosti poctivě), dostal se až do místnosti, nad jejímiž dveřm i bylo na­ psáno ; Benzinové skladiště, pozor, neprskejte jiskry a nešlehejte pekelný oheň.“ T r i kotle tam stály, dva prázdné a na třetím plném byla cedulička „ P r o princeznu Karoserii^. Přelil obsah kotle do druhého, na jeho místo vlil lihobenzipovou směs, pekelný benzin vlil

potom do bandasky a zase stejné opatrně se zázračným benzínem unikl z pekla. Šťastně se dostal do královského zámku, mnul si ruce nad zdarem podniku a už sc o H onzu docola nic nebál. Naplnil ještě nádrž jeho vozu pe­ kelným benzinem a šel klidné na lo?.c Již spokojeně spal, když ce n nesl prin^ ceznu do pekla a spal ještě, když princezna si nesla z pekla domnělý zázračný benzin, ve skutečnosti však lihobenzinovou směs. „ D n e s to nějak páchne/' stěžovala si čertovi, ale ten )í to vym luvil. Bodejť by nepáchlo, když to byla lihobenzinová směs. V ysvitlo krásné ráno a se všech stran sjížděli se lidé v zástupech na závodiště. T o lik jich bylo, jako kd}'ž se jezdíval závod Zbraslav— Jílovišté, nebo při lize Sparta— Slavia. K dekdo chtěl vidět závod, poněvadž na dně každého lidského nitra se skrývala na­ děje, že jednou přece princezna prohraje a bude konec jejímu řádění. K rál hned po ránu vyplísnil Kašpárka, který si vesele prozpěvoval, vytýkal mu, že nemá srdce, také Honza, kterému nebylo zrovna dvakrát volno, udiveně hleděl na ka­ maráda, který jej včera tolik varoval a dnes se usmíval a zrovna tančil radostí. „N e b o j se nic, Honzo, vyhraješ!^* loučil se

s ním Kašpárek, když domácí rozhlas volal je ke startu N apětí v hledišti nabylo vrcholu, diváci mohli oči nechat, na princeznině zlatém voze a skorém útrpně hleděli na Honzův prostě šedivý, hlasatel radia již oznamoval, že na­ pravo od něho je pravá tribuna, nalevo levá, pod ním zem a nad ním nebe, startér připravil praporek a — už to začlo. M otory zarachotily a H onzův vůz se jako šipka rozlete! závodní drahou. Za to princeznin se sotva pohnul. Hřm otil, kašlal, prskal, tonul v kotoučích dým u, který nesnesitelně páchl, tak páchl, že hasiči troubili signál plynového útoku a jeli honem domů pro p ly ­ nové masky, ale lezl při tom jako hlemýžď. L id é nechtěli véřit svým očím, neodvažovali se ještě věřit v H onzův úspěch, až teprve výkřik hlasatelův slyšitelný na 30 mil kolem ted ji vzal o kolo“ , je vyburcoval. Skutečně Honza vzal princeznu o kolo, již byl o půl­ druhého napřed, princezna stále se sotva hýbala — pochopitelně, když pálila liho­ benzinovou směs — vzdálenost se zvětšovala, jak se konec závodu blížil, radost zástupu rostla, hlasatel už nemohl ani m luvit. K ašpá­ rek vyskakoval pět metrů vysoko, u ž zbývalo jenom kolo, jásoi se měnil v bouři a proměnil se v úplné zemětřesení, když H onza-vítěz projel cílem. K d e kdo se k němu hrnul, hudba spustila p ís e ň . K řičm e všichni ze všech sil, Honza vyhrál dvacet mil. Ale najednou všechno ustrnulo. Ve vzdu­ chu se obievil čert, jemuž princezna upsala duši, v průvodu jiných dvaceti čertu, letěli rovnou k princezně bledé hrůzou, chopili se ji — operatér Foxova zvukoobrazového žurnálu hned začal jedmečnou scénu filmovat a snad budou obrázek předváděli i v Praze — a s příšerným chechtotem odnesli ji do pekel. Zaplať pánbůh, že ji vzal čert,“ zvolali všichm z hloubi srdce, Kašpárek nejvíc, navlékli Honzovi kolem krku věnec ze samých dobrých véci, vyzdvihli )ej na ramena a nesh do královského paláce. Starý král Karburátor I. sice trochu ne­ zdárnou dceru oplakával, ale brzy se utišil, přijal Honzu a Kašpárka za vlastní a brzy jim předal vedení královského obchodu. Honza uhodl, kdo mu pomohl zvítězit, měl Kašpárka ještě radéji a tak dlouho a dlouho visela na královském paláci tab u lka: A U T O M O B IL O V É K R Á L O V S T V Í, akciová společnost,

12

K ašpárek se rozbčhl u lici a u nejbhžši benzinové pumpy kou p tlvelikeii bavda^kií Uhobenzinové směsi . . .

předsedové správní rady HONZA A K A Sp AREK.

9

1

CO K VÁNOCŮM? Vánoce, krásné vánoce — m á m e vás nejradeji! V y n ašim srd cím splníte, co si už dávno přejí!

A kdo snad neví, co si přát P u n ťa m u radu poví: Pis Ježíškovi, a ť ti dá — Pohádky

o P u n ť o v i !

Jak se ti očka rozzári, jak úsm ěv zahrá v ličku, když touto knížkou doplníš svou dětskou knihovničku!

Však je to čtení veselé, o b rá zk y provázené, které tak krásně m aluje tvůj z n á m ý — K lapač René!

O d ucha k uchu určitě se rozšklebí tvá usta při čtení těchto příběhu, jež napsal — Novák G usta!

Knížečka, krásně vázaná, je dárek věčné ceny! Přej sí „ P u n ť o v y pohádky a — budeš spokojený!

VÁNOCE Napsala y^Lii

i í

Vánoce přišly, tiché svátky néhy^

T a j e n k u b y s p r o tisk m u s e l a v y p r a c o v a t i n k o u s t e m n e b o tuSí. K r o m ě t o h o jsi n á m n e p o s l a l a r o z l u š t ě n í . N e l z e t e d y otisknout.

František Jungwirt:

B oh u žel, při udílení v ý h e r rozh od u je Stčstčna, nikoli m y. Posílám e T i však, za T v é m ilé p san íčko, toto číslo „ P u n t i “ zdarm a.

M a ř e n k a N ovotn á: Z a u p řím n é psaníčko p ř ijm i n áí dik a T v é p o z d r a v y vřele opětujem e.

a světla žhnou. V dáli^ kde tklivě houslí lká hlas jemným temni světla žhnou tmou. Pod stromky tise radují se děti.

n e m ů ž e m e , p o n ě v a d ž je p r a ­

R á d i a s d i k y o t i s k u j e m e f o t o č k u , k i c r o u jsi n á m p o s l a l a , v o d m ě n u 'I 'i p o s í l á m e t o t o Cislo „ P u n t i " z d a r m a .

B o h u m il Hloušek:

vzpomínky letí zim ní noci jasnou

otisknout

Z d en a S ta v in o h o v á :

snásí se noc. Po třpytném sněhu při hvězd jasném svitu,

hasnou

děkujem e, ovšem cována tužkou.

M a r t a R ic h tr o v á :

země je skryta pod ledy a sněhy ^

Je svátá noc.

N .ipsala a tiakrcsUla z n . : H a n u ,

L I S T Á R N I Č K A

Z a m ilý a luskavv dopis, který nám s v ý m o b sah em zp ů sobil u p ř í m n o u radost, srdečné d č k u jc m c .

utíká všecko živé do úkrytu.

MLSNÝ K O C O UR E K

P U N Ť O V A

V ěra K o lá řo v á : Z aslim á b á sn ičk a jc p ro n a še h o P u m u sice velice lich o tivá , ale k d y ž s t r a š n ě k u l h á ! D ě k u j e m e , a l e o t i s k n o u t jeSiě n e l z e .

Vláďa S trach o to vá: D í k y z a T v ů j m i l ý d o p i s . D o u l á m e , že n a š e m u P u n ť o v i zůstancS i nadále stejné vérna.

Jar. B eránek: Z a s l a n á h á d a n k a n e n í , Jiohužel, T v ů j v ý m y s l , n ý b r ž z n á m ji u ž z e s v é h o d á v n é h o d ě t s t v í . P o k u d j d e o k ř í ž o v k u , b y c h j i p r o tisk z v l á š t ě u p r a v o v a t .

M ila n K olárik: N a z d a r , M i l a n e , a d i k y za h e z k é p s a n í č k o . P o z d r a v u j nás s v é s l o v e i i s k é k a n j a r á d y ! Z u /.aslanovi k r e s b i č k u s r d c č i i é

J a ro m ír Vetengl: Z a s l a n á b á s n i č k a je o p r a v d u d ě t s k ý r o z t o m i l á , o v š e m p r o tisk je i c š t ě s l a b á . P o k u d j d e o s o u t ě ž — r o z h o d u j e los.

P ř e m y s l H erych : R o zlu štěn i jsme s d íky o b d rželi.

Vendulka F le isch m a n o vá : T v é p s a n íč k o js m e přečtli s o p r a v d o v ý m z á jm e m , jc v e lm i m ilé a r o z u m n é . C h c c s - li, a b y c h o m otiskli T v o u fotografii, m u síš n á m o v š e m poslat větší. T y d v ě , které posíláš, nelze v ú b c c r e p r o d u k o v a t , b y l a b y s n a o b r á z k u j a k o blesku.

E m ilk a Ct^rná: Z a rnilé p s a n í č k o T i u p ř í m n é d ě k u j e m e . B u ď stále ta k s t a ­ tečná jako d o s u d , však j e d n o u b u d e zase lépe.

E rik a R ozh old ová: Ovšem , „Punti

p ř ijim á m e s d ík y dětské p ř ís p ě v k y do J e j i c h o t i š t ě n í v š a k z á v i s í na j e j i c h c e n ě .

našeho

M ila n S tojadinovič: D ě k u j i 'l i, M i l á n k u , z a h e z k é a d l o u h é p s a n í č k o a v y r i d ’» p r osím » m a m i č c e i t a t í č k o v i m é d í k y z a j e j i c h p o z d r a v y z b r a t r s k é J u g o s l á v i e . T v ů j d o p i s m ě s k u t e č n ě v e l m i po těšil. V š e m s v ý m m a lý m čte n á řů m p o d á v a jí srdečně pac a hodně bohatélio Ježíška přejí PU N Ť.-X A T H T A . M A U l. A .

hlas zvonů v jin é unáší je světy, světem jd e mír. Dávno se JežíŠ v chudé zrodil stáji a v ten den lidé srdce rozdávají,

■ :P-v--‘í;

všude je mír. M ik y b yl hezoučký, černý kocourek. Jeho bystrcm u zraku neušla ani jedna myŠka v ce­ lém domě. Za to dostával od hospodyně každý den misku čerstvého, chutného mléka. A b yl spokojen. Jedenkráte dostal v kuchyni od malé Ji­ řinky, beze všeho přičinění, kousek masa. Od té doby slídil jenom po kuchyni a na m yšky zapomněl. M y š k y se rozm nožily a činily škodu. B y ly čím dál, tím smělejší. K d y ž dostaly se hospodyni do spíže i do kuchyně, viděla, že M ik y nestačí na jejich vyhubení a nalíčila v kuchyni pasť, do níž dala kousek masa. M ik y b rzy maso ucítil, hledal, hledal, až nalezl pasť, ale na maso v ní se nem ohl dostati. K o n ečn ě vstrčil do pasti pracičku — pasť hned sklapla a m lsný kocourek b y l ch y­ cený. Žalostně m ňoukal, pracinkou škubal, al^ ven ji dostati nem ohl. Přiběhla Jiřinka a když viděla, co se jejímu M ik ym u přihodilo, s píáčem běžela pro maminku a ta milého kocouika z pasti vytáhla. M ik y ještě dlouho pracičku otřepával, ale na svoji povinnost — chytat m yši — u ž nezapomněl.

VíurřjJ/ííj R ich iro v u j která je pilnou Čtenářkou tiaseho 3 poprosila svého tatíčka^ žačky v\'fotografoval p ř i luštéfú P u n ťovy vánoČtii sputéze.

jt

J^j^ spoIu~

13

PRO PILNÉ RUČKY NAŠICH DĚVČÁTEK! o

A

D

A

N

K

Y

Vánoční křížovka.

Překvapte maminku!

Y

HRA NA „ZLATÝ PRSTEN“ . J. K u b í č k a .

T é m ě ř v k ažd é d om ácnosr jsou některé lepší věci, ob yčejn ě 2 m am in čin y výbavy^ u sch o v á n y a používají se jen při slavnostnější příležitosti n ebo svátcích. Jsou to na přiklad stříbrné p říb o ry. M a ­ m inka je šetříj aby se b rz y n ezn ičily a k běžné porrebé má p říb o ry levnější. Záleží jistě na tom^ jak jsou tyto cenné věci u lo žen y. Připravila jsem vám p ěkn ou , p o m ěrn ě levn o u schránku na příbory. P řekvap íte m am in ku m ile, k d y ž ji takovou schránku ušijete. Schrán ka se šije z flanelu jem né barvy rů žo v é n ebo jiné a podšívá h e d v á b ím nebc' rovněž ílanelem. Přistřihnem e si o b d é ln ík 64 cm d lo u h ý a 40 cm široký. 4 cm z délky jsou p o č ítá n y na š v y a p ro štepování kraje. Z e šíře take. P od šívku střihnem e stejně velk o u . O b a o b d é ln ík y sešijeme na stroji I a u od kraje. O b rá tím e látku na !ic. ro h y šp e n d lí­ kem v y táh n em e, zastehujem e kraj a vyžeh lím e. P o d élce od jednoho k o n ce n am ěrim e 20 cw, o b d éln ík v e značce p řeh n em e a p roštep ujem e po stranách i ostatních krajích 1 cm daleko od kraje. Pro jednotlivé kusy p říb o ru udélám.c přihrádky. Po odečtení 4 cm na s v y a stepování z b ý v á šíře 36 cm. B u d e ted y 6 přihrádek po 6 cm. D v a k r á t je p rostehu jem e na stroji. Po stranách p řišijem e po dvou stužkách. D o přihrádek se zasunou p říb orv a hořejší volná část sch rán ky se v polovině přehne tak, že kryje vyčn ívající části p říb o rů . Schránka se ve sm ěru příboru stočí a sváže stužkami. N ejlé p e je míti pro k a žd ý druh p říb o ru jednu schránku. T a k t o uschované p ř íb o r y mužcmt- dáci i d o p rá ­ delníku a n ebud e nás rušit, protože schránka ■!.)tkv. Sk.hrankv jsou účcinc vku né

N em áte-!i za d lo u h ý c h zim n ích v e če rů co dělat, jistě vám m am inka a tatínek d ovolí, abyste si p o ­ zvali několik sv ý ch přátel, s nim iž pak m ů ž e te hrál: rů zné zábavn é společenské hry. Jedn ou z ta k o v ý c h to her, které vás jistě dobře p o b a v í, je „ H r a na zlatý p rs te n ‘ ‘ . H raje sc takto; Jeden z h ráčů je r o z d a v a č e m , d ru hý, stnjí op odál, hadačem . Ostatní sedí v k o le, ruce mají na klíně složené, dlaněmi k sobě. R o zd a v a č slo?í p o d o b n é ruce dlaněm i k so b ě, v e z m e mezi na prsten (nějaký krou žek), jde ke k a žd é m u hráči v kole, víoží své ruce mezi ru ce jeho a říká: „ S c h o ­ vávám , schovávám zlatý p rs tý n e k ‘ ‘, n e b o : ,,Zamazám , zapleskám , a b y žád n ý neviděP* a při tom jed n o m u z h ráčů vp u stí prsten d o dl?ní lak, aby h ad ač nevěděl, kdo prsten má. P otom praví haJači; , , H ádej, hádej, hadači, kdo ten ?.latý prsten má ?“ H a d a č ch. kolem hráčii a říká: „ J á b ych rád hádal, přes zlatý strom skákaly přes m o ře jd o u cí, sítě p leto u cí. K d o ho m á, ať ho dá, ať si ze m n e blázna nedělá'*' M á ho — m á h o — má ho — tu t e n ! “

L E G I-N O A

Kl* K R t ; : O V C H .

Při tom sáhne to m u . na kteréh o hádá, do rukou pro prsten. U h o d l- li. je p o tom v další hře n^zdavacem a ten, kd
Sestavila l.ili H auerová. Č á st tajenky. — 2 . L e ta d lo , část těla. — 3. K m ezi d věm a stejným i siímohl., O l . — 4. U k a ­ zovací zájm eno ( o b r .‘ . dětský pozdrav. — 5 . H o d n ě teplo. — 6. T o č n a — 7. D r u h á část tajenky. I.

w

R

A . P ředložka, Sibiřská řeka. — B. L a tin sk y b yl, dětský pozdrav. — ('. nepřítel, lov. — D . Značka m ýdla. — E. L K , plošná míra. — F. L a tin s k y ,,b u d u “ . — G . Biograf.

t

z á m

Josef

£n k a . Kubíčka

R ozi K 1K > Z A V R A ^ ^ O I I -

I £ n' I

/. č .

45.

lO .V lA S E D E X T íiH A ?

Z i i v r a ž i l c n v trnis-i s o d č i i 11 o k n a s i a b ě ozářcnclK> ničs í č n l m ‘yvitern. n t í b r ť jii\ak !'-y v r a li a e m o h l p c z n a t s j zasáhií<'uii. I^otiěvadž mC-sic v y c J i á z i o d v ý c h o d u - scdt*! ttrdv, z a v r d ž d č n v n a v ý c h o d n í s t r a n č c h a i y . Z U 'h o v y r l ý v a . žc j e h o s o u s e d scdé* n a s e v c r t ; í s i r a n č . z á d y k r o ^ b i t c m u o k n u . P r o t o ž e i c n í o m u ž b y l j e d i n ý , ku-rý se d ě l v p r ů v a n ů , l o b y l t a k c o n . k^erý n é k o l i k i á l c k ý c h l . O d j e h o p r o i í s i o l o v n i k u v i m c . /e t o b y l p a n P e t r Š t u r m , i c n ž s e d ě l p o )c'. f siranč o b číi. Ná.sledkcm toho byl pan G a b l e r niuioiTi k i c r ý k ý f h a í ( v ž d y ř z a v r a ž d ě n ý p ř i s v é m p á d u n a r a z : ! na j e h o ž i d l i . Z b ý v á n á m jcšiC* p a n N o r b e r t , p o d l e j e h o ž v y ­ p o v ě d í v y š l a rán a z p r a v a o d souse
DOPL^Š^OVACKA S T A J E N K O U .

S ,,ú “ je újma p ro žaludek, s ,,ě “ mel pádnou tak m n o h ý rek!

V ěra Svátková. pohání lokom otivu zem ě b ý v . R ak o u sk a-U h ersk a ________ I

M a l ý m echanik. Píšem e stále jen o ,,p iln ých ru čk ách našich d ěv čá te k ” , ale že naši hoši mají také pibié a o b ratn é ruce, o tom svědci obrázek našeho m alého čtenáře, šestiletého Z d eň ka K v í z e z T ř e b íč e , k te rý je na svůj věk o p ravd u zázračn ým m echanikem !

i-í

Stro)ek, u kterého vidíte Z d en ěčk a na obrázku, si níalý m ech an ik sestrojil docela sám, podle kn ížk y, b ez jakékoli ta tín k o v y pom oci. A to ještě, prosím , nechodil ani do školy!

; X1I ;

4

I

.

t

X

1

‘ V

I ---------

’ r

'i \ -

i pí

d íl světa d o p ra vn í prostředek

t

n

I

p říb u z n á (t ~ ť) ženské jm én o

»

Jc^

p o třeb u je h u d e b n ík

m u žsk é jm éno dom ácí zvíře

a

•'V v

biblická osoba.

t

Kam dal Punťa v tomto roce^ svoje dárky na vánoce.

Pim ťa též Ježíška čeká a proto — dobrotu seká! Večer se vždy měsíc divá, ja k Punťa koledy zpívá.

Ostatním zaplály z r a k y : y,Jd ti přidátn! A j á taky/“ Všem radosti líčka zá ři — rostou dárky ná trakaři! M áiía Vorííková,

J.ak se na Silvestra málem K iki utrápila

•

K ik i v psím salonu krásy na Silvestra nechala si iuiélati ondulaci. D a li si s ní vskutku práci.

I

Přišla domů — přespanilá Punťu rázem okouzlila / 53 V ážni, Kiki^ íy js i hezká láskoíi hych tě snídl dneska l**

JOá

7

>i f \lí

O

/ •'V

B e z ohledu na svou krásu vlezla hned do kanafasu, a zatím , co hořce lkala, tvář j i rychle otékala.

•V‘«1

y,Tak jsim ze Silvestra doma . Punťa stmdně pohnul rtoma — ■ y,Co té vede křičí chord, ,Jwnem na běž pro doktora!^*

Doktor přišel za vteřinu^ vidí — tvář ja k měchuřimt! „Pročpak jste si^ pani milá, denně zoubky nečistila?*"

\

m

V /

y

v

/

fx-*'

/

♦

%

•'-•rji*i • .•'— .

.

r 1

•

* . I « t

s

A

.

:/A

-Iv TI/ f

1 iy

r-^Haló, Hmů)o — pojd: sem trošku, ch y ť K ik i za jednu nožku, Punťa podrží j í druhou a — začneme práci tuhou

Ha

^ u ž venku je zub drzý ! Teď u z otek splashie bi'zy, pro příště Šok pamaiujie : ■.^Chi^ip v čxrytotě udržujte T* M áňa Vořiškovd.

V P ra z e , v p ro sin ci 1938. Vydavarcil:^ ■K O D ■ .lakladareiská akciová p o le č n o st v P raze. — O d p o v ě d n ý red aktor A u g u s i i n N o v á k . Ř íd í M . Voří^ková. R e d a k ce a acujstr^ce: P ra h a 1 1 ., ÍK..Ííiňe .í sk2 20 -.^4. 1 f.-I, 6 4 1 - 4 5 - 4 8 . — N o v ir io v š sa;',ba pov-.-Iena řed itelstvím p o . t a icie^rrafú p o d číslem r 8 c .7 s o —- D o h lé d a c í pošt úrati P rah s C o a yrig h í b ' i< O r > Í N A L t d . Pubí.'^hing C o , Pvahíi

—

T isk la R O X ^IN A v

Prai^e.