Thomas Sargent: The Ends of Four Big Inflations (1982) Zkoumá čtyři velké inflační periody po WWI (Německo, Rakousko, Maďarsko a Polsko) a také specifický případ té doby – Československo, které se inflaci dokázalo účinně bránit Fakticky se jedná o pokračování Caganovy práce – Cagan zkoumá vztahy M a P v průběhu hyperinflace, naopak Sargent se soustřeďuje na její konce a příčiny těchto konců Sargent začíná knihu srovnáním přístupu racionálních očekávání (RE) a statických/adaptivních očekávání (v jeho terminologii momentum expectations). Dochází k závěru, že pokud jsou očekávání ekonomických subjektů racionální pak platí následující: - inflaci lze zastavit poměrně rychle - odhady délky přizpůsobení ekonomiky a náklady vycházející ze statických očekávání jsou pak chybné a přehnaně pesimistické, důvodem je zejména to, že pokud dojde ke změně vládní strategie nebo celkového režimu v ekonomice, pak ekonomické subjekty změní své očekávání a strategie (srovnat též s Lucasovou kritikou – je to jinými slovy v podstatě totéž, R. Lucas ji popsal v článku Econometric Policy Evaluation: A Critique, JPE, 1983) – z tohoto hlediska je při posuzování dopadů hospodářskopolitických změn velmi důležité posoudit, zda se jedná o dílčí změnu v rámci nějaké strategie nebo o změnu strategie jako takové (teoreticky neboli konceptuálně se jedná o jasný rozdíl, ovšem při hodnocení jednotlivých národohospodářských kroků v reálném životě je velice obtížné toto rozdělení provést) - náklady a rychlost přizpůsobení pak závisí kriticky na rezolutnosti akcí měnových autorit a na kredibilitě jejich kroků mnoho teoretických diskusí je obsaženo v poznámkách pod čarou Pozn. o zlatém standardu: - v praxi neexistovalo 100% krytí nikdy - hodnota vládního dluhu se odvozovala od současné hodnoty budoucích vybraných daní, tj. de facto od hodnoty hospodářského výkonu země a jejího výhledu do budoucna V roce 1982 byly RE relativně okrajovým přístupem, dnes se jedná o mainstream Společné rysy hyperinflačních period zkoumaných Sargentem: - fiskální politika během hyperinflace - fiskální a monetární politika během krocení hyperinflace - rychlost stabilizace a cenové hladiny a směnného kurzu hyperinflačních měn (tato rychlost je považována za silný důkaz existence RE) - rychlý růst měnové báze v měsících po konci hyperinflace Rakousko Problém: - velké výdaje po WWI, deficit tvořil 57% vládních výdajů - deficit financován tiskem peněz (od března 1919 do srpna 1922 vzrostlo množství peněz v ekonomice 288 krát) - průměrná míra inflace od ledna 1921 do srpna 1922 činila cca 10000% - růst cenové hladiny a pokles směnného kurzu (nastal tzv. „útěk od koruny“) - zavedení vládních regulací směnného kurzu
Stabilizace: - směnný kurz v srpnu 1922, cenová hladina v září 1922 a to přesto, že množství peněz v ekonomice i nadále rostlo, byť ne takovým tempem - stabilizace směnného kurzu nastala okamžitě po intervenci Rady Společnosti národů a písemném závazku Rakouské vlády změnit svoji dosavadní fiskální a monetární politiku v následující formě: 1. protokol potvrzoval nezávislost a suverenitu rakouska po WWI, 2. protokol určoval podmínky poskytnutí úvěru 650 mil. zlatých rakouských korun pro stabilizaci peněžních toků, 3. protokol stanovil plán rekonstrukce fiskální a monetární politiky (vytvoření nové CEB – Rakouská Národní Banka, snížění fiskálního deficitu, ukončení financování fiskálního deficitu tiskem peněz, ustanovení nezávislého komisaře ze strany SN, který bude dohlížet na plnění rakouských závazků), 4. Reparační komise slíbila modifikaci podmínek reparačních plateb - zavedení nové měny od prosince 1924 - mezi srpnem 1922 a prosincem 1924 došlo k růstu množství peněz v oběhu (zhruba šestkrát) to by zdánlivě odporovalo kvantitativní teorii peněz – nicméně důvod této změny je konverze úspor ze zahraničních měn do měny domácí po stabilizaci a z toho rezultující prudký pokles rychlosti obratu peněz - nezaměstnanost po stabilizaci sice vzrostla, ale tento růst započal již před jejím zahájením - celkový vývoj ukazuje, že očekávání v Rakousku té doby byla racionální – nikoliv adaptivní Maďarsko Problém: - po konci WWI je v Maďarsku politický neklid (Maďarská republika rad, nejistota ohledně hranic a politického systému, nástup admirála Hortyho, nařízené reparace podle Trianonské smlouvy) - měna sestávala z bankovek Rakousko-uherské centrální banky - Rakousko-uherská centrální banka byla ke konci roku 1919 zlikvidována a byla nahrazena zvláštní Rakouskou a Maďarskou částí – její pravomoce a funkce byly převzaty v srpnu 1921 Státním Institutem pro Měnové otázky, který byl pod kontrolou ministra financí - 1919 až 1924 vytvářela vláda Maďarské republiky obrovské rozpočtové deficity - tyto deficity byly financovány výpůjčkami od Státního Institutu pro Měnové otázky y byly hlavním zdrojem rychlého růstu v množství bankovek a závazků Institutu; Dalším zdrojem růstu závazků institutu byly půjčky a dotace, které byly poskytovány soukromým subjektům – tyto „soukromé“ půjčky byly zdrojem růstu měnové báze v mnohem větší míře než v jiných případech hyperinflace mimo Maďarsko po WWI - Maďarská koruna depreciovala na devizových trzích velmi rychle a stejně tak poklesla reálná hodnoty závazků Institutu a stejně jako v případě Rakouska byl typickým znakem tehdejší doby „útěk od koruny“ - míra inflace dramaticky rostla Stabilizace: - v březnu 1924 se růst cenové hladiny a depreciace koruny na mezinárodních trzích náhle zastavily, k této stabilizaci došlo přesto, že závazky centrální měnové autority neustále rostly – stejně jako v případě Rakouska a také zde existuje stejné vysvětlení - finanční rekonstrukce Maďarska byla provedena stejně jako v Rakousku s pomocí a na základě intervence Společnosti národů - Maďarská vláda vytvořila společně s Reparační komisí a Společností národů připravily plán, který snižoval a vyjasňoval reparační povinnosti Maďarska, zajišťoval
-
-
pro Maďarsko mezinárodní úvěr pro financování vládních výdajů a zavazoval Maďarskou vládu k tomu, aby vyrovnala vládní rozpočet a centrální měnovou autoritu k tomu, aby odmítala případné žádosti jakékoliv vlády o poskytnutí nekrytého úvěru Rekonstrukční plán byl obsažen ve dvou protokolech: - první byl podepsán vládami UK, Francie, Itálie, Československa, Rumunska a Maďarska a garantoval politickou nezávislost, teritoriální integritu a suverenitu Maďarska - druhý obsahoval postup a podmínky stanovené rekonstrukčním plánem a zavazoval Maďarskou vládu vyrovnat rozpočet a také vytvořit centrální banku, která bude zcela nezávislá na ministerstvu financí čísla o nezaměstnanosti ukazují, že okamžitě po stabilizaci nebyla nezaměstnanost nijak vyšší něž její úroveň o rok nebo dva později – pro Sargenta je to důkaz hypotézy, že stabilizační politik měla minimální negativní dopad na nezaměstnanost
Polsko Problém: - Polská vláda vytvářela vysoké deficity svého rozpočtu do roku 1924, tato deficity byly financovány tím, že si vláda vypůjčovala velké množství peněz od Polské státní úvěrové banky, kterou vláda původně převzala od Němců – na rozdíl od Rakouska nebo Maďarska Polsko neplatilo žádné válečné reparace - od ledna 1922 do prosince 1923 se množství vydaných bankovek Polské stásní úvěrové banky zvýšilo 523 krát - během stejné doby pak cenová hladina vzrostla 2402 krát a směnný kurz dolaru proti polské měně (marka) se zvýšil 1397 krát a stejně jako v případech dalších hyperinflací došlo k „útěku od marky“ a stejně jako v jiných případech byly (bezúspěšně) k zastavení tohoto trendu používány různé typy vládních regulací Stabilizace: - inflace a depreciace směnného kurzu byly najednou zastaveny v lednu 1924 - na rozdíl od Maďarska a Rakouska byla tato stabilizace dosažena bez vnějších úvěrů a bez vnější intervence (ačkoliv v roce 1927 – poté, co opětovně hrozila depreciace měny, byl zorganizován velký zahraniční úvěr) - z hlediska podstatných změn ve fiskální a monetární politice, které doprovázely konec inflace se polský případ velice podobal tomu rakouskému a maďarskému – dramatický pohyb směrem k vyrovnanému státnímu rozpočtu a k vytvoření nezávislé centrální banky, která měla zakázáno poskytovat tradiční nezajištěné úvěry vládě - v lednu 1924 byla uvedena do oběhu nová měna - od ledna do prosince 1924 vzrostlo množství oběživa 3,2 krát a to souběžně s relativní cenovou stabilitou a se stabilitou směnných kurzů – pět se jedná o stejný fenomén jako v Maďarsku a Rakousku - ačkoliv data indikují vysokou míru nezaměstnanosti v roce 1924, pak tato nezaměstnanost není nijak řádově vyšší než ta, která v Polsku byla před měnovou stabilizací Německo Problém: - po WWI bylo Německo odsouzeno k platbě obrovských reparací vítězným zemím a tento fakt dominoval německým veřejným financím mezi roky 1919 až 1923 a byl pravděpodobně největším zdrojem německé hyperinflace
-
ze všech čtyřech hyperinflačních epizod, které Sargent studoval, byla ta německá nejspektakulárnější - z toho hlediska, které vidí hodnotu státní měny a hodnotu státních dluhů jako úzce provázanou funkci fiskální politiky, pak nejistota ohledně německých reparací nutně vrhala značně velký stín na možnost vytvoření stabilní německé poválečné měny - množství oběživa emitovaného Reichsbank dramaticky vzrostlo mezi lety 1921 a 1923, obzvláště pak v několika měsících před listopadem 1923 - metoda stanovování daní v nominální hodnotě pak časová prodleva mezi okamžikem, kdy byly daně stanoveny a časem, kdy byly odvedeny vedla k tomu, že příjmy byly neustále nedostatečné v důsledku toho, že vláda opakovaně podhodnocovala budoucí míry inflace a její rychlý růst dával lidem velkou motivaci k odkládání placení daní - a stejně jako ve všech ostatních případech došlo k „útěku od marky“ Stabilizace: - ceny a směnný kurz se stabilizovaly v listopadu 1923, stabilizace byla doprovázena „měnovou reformou“, nicméně, ačkoliv byl přisuzován velký psychologický význam této změně účtovací jednotky, je velmi těžké přisoudit jí nějaký efekt reálný, neboť prakticky se jednalo pouze o kosmetickou změnu - místo toho se staly jiné tři zásadní změny – byly zastaveny nové vládní výpůjčky od centrální banky, byl vyrovnán deficit vládního rozpočtu a tím byla zastavena inflace - navíc Německo také obdrželo významné úlevy z reparačních závazků – dočasně byly reparační platby pozastaveny a tzv. Dawesův plán stanovil pro Německo mnohem realističtější platební kalendář - stejně jako v jiných popisovaných epizodách platí, že poměrně značný růst oběživa a kladů na požádání u centrální banky rostl ještě několik měsíců po měnové stabilizaci - podle všech měřitelných dat byla měnová stabilizace doprovázena růstem výstupu a zaměstnanosti a poklesem nezaměstnanosti Československo - tato země přijala konzervativní fiskální a monetární politiku okamžitě po válce a kredibilně ukázala, že jejím cílem je měnová stabilita - úlohu centrální banky převzal Bankovní úřad Ministerstva financí a jedním z prvních kroků byla stabilizace množství peněz v ekonomice – jednalo se o tzv. …, stejně tak byly zákonem omezeny vládní výpůjčky od Bankovního úřadu - tato opatření donutila vládu stabilizovat své finance a financovat své výdaje buď daňovými příjmy nebo výpůjčkami, které byly kryty budoucími daňovými příjmy - byla zavedeny některé nové daně – daň z majetku a daň z excesivních válečných zisků - mezi 1922 a 1923 ČSR praktikovalo deflační politiku Základní závěry - základními opatřeními, které zastavily inflace byly - vytvoření nezávislé centrální banky, které bylo zákonem zakázáno poskytovat vládám nezajištěné úvěry (tj. prakticky to zakazoval tištění nekrytých peněz) - současná změna fiskálního režimu - hyperinflaci přivodil růst množství nekrytých peněz v oběhu – většina těchto peněz byla kryta pouze vládními dluhy, které však neměly jakoukoliv perspektivu, že budou kdy splaceny budoucími daněmi – jinými slovy: jejich současná hodnota byla minimální - změny, které zastavily hyperinflaci, nebyly izolovanými patřeními v rámci stávajících pravidel, nýbrž změnami kompletních politik a strategií (viz poznámka pod čarou 39)
Sargentův článek neobsahuje žádné ekonometrické výpočty nebo odhady – např. korelaci stabilizace měny vs. změna hospodářsko-politického režimu – důvodem může být to, že dle Ocasový kritiky změna hospodářsko-politického režimu způsobí, že standardní ekonometrické techniky odhadů parametrů nemají velkou validitu, neboť se v důsledku změny politiky změní i chování ekonomických subjektů a tím také odhadované parametry – jinými slovy v případě racionálních očekávání je lepší vytvářet závěry na základě dat bez snahy tyto vztahy kvantifikovat.
