V pondělí (stejně jako letos) dne 22. 2. 1944 po osmé hodině ranní odstartoval letoun B 24 J - Liberator z letiště v jižní Itálii k náletu na továrnu v německém Regensburgu - Obertraublingu.. Tento a další nálety na německá centra zbrojního průmyslu začali spojenci provádět pod krycím názvem Argument. (Operace Argument začala 20. 2. 1944 a jejím cílem bylo během jednoho týdne, historikové užívají označení "Big week“= Velký týden, způsobit co nejtěžší škody německému leteckému průmyslu. Cílů bylo několik, jedním z nich byla továrna na Messerschmidty u Regensburgu. Na tuto továrnu byl podniknut nálet již dříve, v říjnu 1943. Tenkrát bylo shozeno celkem 971 pětisetliberních (1 bomba = 227 kg) bomb a 448 zápalných bomb (1 bomba = 112 kg). Při tomto náletu zahynuly stovky osob učedníků, dělníků i sovětských válečných zajatců. Spojenci počítali s tím, že nejméně na devět měsíců vyřadí továrnu z provozu. Plán se ale nezdařil, letadla se nevyráběla tři týdny. Během náletu nedošlo k větším škodám na civilních objektech ani k obětem z řad civilistů, protože továrna stála za městem. Během 600 náletů v letech 1943 - 1945 zahynulo v Regensburgu asi 2000 lidí.) Pro posádku poručíka George Goddarda byla mise 22. 2. jejich misí poslední. Podle vzpomínek jediného přeživšího člena posádky, seržanta Raymonda A. Nouryho, už samotný den akce nezačal šťastně. "Toho rána jsem cítil neklid. Začalo to Adamsem (stálý člen posádky seržanta Goddarda, který se útoku na Regensburg ze zdravotních důvodů nezúčastnil), který na poslední chvíli onemocněl .Měl jsem v něj velkou důvěru a nikdy jsem bez něj nelétal. Adamse pro misi nad Regensburgem nahradil seržant Hauser. Všiml jsem si, že byl trochu nervózní, ale věděl jsem, co se stalo na akci předtím. Velká střepina protiletadlového granátu mu vyrazila baterku z rukou, když se snažil opravit generátor, aby se jeho letoun mohl vrátit zpět. Po briefingu zpravodajského důstojníka šli obvykle Georgie, Kendy, Spick a Joe společně k letadlu, ale osudného rána byl Joe sám. Také jeho horlivost a šťastný úsměv jako by se vytratil. Nebylo možné si toho nevšimnout. Přestože nikdy nešetřil žerty týkající se cíle, toho rána nic neříkal. I pozice našeho letadla při letu ve formaci byla neobvyklá. Neletěli jsme na pozici "Charlie“ (to znamená na chvostu), ale zaujali jsme vedoucí místo ve druhém boxu. Nesli jsme deset 500 liberních bomb. Šlo o zatím největší akci , kterou jsme prováděli. Letělo celkem 49 letadel, což byl zatím největší počet strojů, se kterými jsme do té doby letěli na cíl. A bez stíhacího doprovodu. (Zde se prameny poněkud rozchází s Nouryho popisem. Podle dobových materiálů se náletu na Německo účastnilo 118 bombardéru B-24 Liberator a 65 "létajících pevností" B-17 Flying Fortress. Ochranu svazu zajištovalo 185 stíhacek P38 Lightnight a P-47 Thunderbolt.) Během letu byl Rhodes bílý jako papír. Nedivil jsem se mu, měla to být jeho poslední mise. Počasí bylo pěkné, teplota ve výšce 23 000 stop (přibližně 7000 m, 1 stopa je 30,48 cm) byla okolo 40 nebo 45 stupňů pod nulou, když jsme překračovali Alpy. Když jsem doletěli k cíli a shodili náklad bomb, bylo téměř 13 hodin. Po svržení bomb se celá oblast zahalila do hustého dýmu, co nezničily výbuchy pum, zničil obrovský požár.“ Ve svých pamětech, které sepsal Noury po válce, vzpomíná nejen na "neblahá znamení“, která provázela posádku už před startem na vlastní operaci, ale popisuje i průběh letu a hlavně dramatické okamžiky, kdy na formaci začaly nad Plzní útočit německé stíhačky Me 110 ve směru sedmi hodin. Letadlo bylo již velmi těžce zasaženo v cílovém místě náletu: " Když na nás zaútočil flak, byli jsme velmi těžce zasaženi. Díry byly všude, ale mi jsme stále letěli.“, vzpomíná dále Noury. Svazek se vracel zpět přes jihozápadní Plzeňsko. V Plzni a okolních obcích (i např. ve Ždírci) dopadlo při přeletu spojeneckých bombardérů několik bomb, které způsobily i určité škody. Za Plzní byla skupina, letící ve výši kolem 7000 metrů, napadena německými stíhači se stroji Messerschmidt Me 110 za podpory pozemní protiletadlové baterie. Liberátor Goddardovy posádky dostal zásah do pravého křídla a došlo k výbuchu křídlové nádrže, těžce poškozená byla i kulová věž. Oba motory pravého křídla hořely, díry byly i v pumovnici a v nádržích. Další zásah přišel zřejmě do pilotního prostoru.
Letoun se naklonil a střemhlav se řítil k zemi. Pak se stroj otřásl mohutnou explozí, kterou pravděpodobně způsobil výbuch nádrže v pravém křídle. K tomu došlo asi ve 13,10 hod. Bočního střelce a radiomechanika seržanta Raymonda A. Nouryho výbuch omráčil a vymrštil z letadla. Tlaková vlna mu otevřela padák, což mu zřejmě zachránilo život. Probral se ve výšce asi 5000 stop (cca. 1500 m). Protože padák byl rozstřílený jako cedník, letěl Noury k zemi rychleji a možná proto se i lehce poranil. Po letadle už žádné známky neviděl, ani po padácích dalších členů posádky. Přistál v lese u Chocenic, kde se ho ujali obyvatelé z blízkých obcí. Noury se jich hned ptal, kde je a jestli jsou to Češi. Když se mu dostalo ujištění, že není v Německu, viditelně se mu ulevilo. Nabízel bonbony a svoje doklady. Lidé letci ošetřili drobná zranění a dopravili ho na četnickou stanici do Chocenic. Místní lidé mu přinesli menší občerstvení. Protože se celá věc nedala ututlat, musel četník zavolat příslušným německým orgánům a pro Nouryho si přijelo plzeňské gestapo. Byl údajně odvezen do Blovic k lékařskému ošetření. (Na ošetření Nouryho ihned na místě jeho dopadu se zachovala malá památka. Jeden občan Chocenic si uschoval střepinu o velikosti pětikoruny, která zranila Nouryho na noze.) V Plzni byl Noury několik hodin vyslýchán, ale prozradil pouze svoje jméno, osobní číslo a hodnost. Z Plzně byl Noury převezen do zajateckého tábora pro sestřelené spojenecké letce v Německu, kde se šťastně dočkal konce války. O osudu svých spolubojovníků se dozvěděl až po válce. Nikdo z nich už neměl takové štěstí jako Noury. I když někteří svědci tragédie měli dojem, že viděli ještě další dva padáky na jasné zimní obloze, ale pokud to opravdu byly padáky a ne kusy rozbitého letadla, museli to být dva letci z jiného stroje, který byl ten den také sestřelen a ne příliš daleko odtud. Všech deset dalších členů posádky zůstalo uvnitř zničeného letounu, kterému se již ve vzduchu oddělila část křídla s jedním motorem. Tyhle části dopadly nedaleko obce Chocenice. Nic se z nich nedochovalo. Místní občané si součásti rozebrali. Jeden občan Měcholup odtáhl motor domů a z kovu pak odléval vrtule do praček. Letoun dopadl předkem kolmo k zemi poblíž hájenky na Dubči, kde vyhloubil kráter o hloubce 3 metry a šířce 15 metrů. Výbuch a požár dokonaly dílo zkázy. Stroj vidět vůbec nebylo, jak hluboko byl zarytý v zemi.Liberator B-24J, výrobní číslo 42-73138-U se tak stal jedním z prvních amerických letadel sestřelených nad českým územím. Okolí tragédie bylo okamžitě obklíčeno německými vojáky a nikdo z místních nebyl do oblasti vpuštěn. Ale ještě před příchodem Němců se na místě mnoho lidí bylo podívat. Nebyl to vůbec hezký pohled. Po okolí bylo možné vidět poničené trosky letadla, ve kterém stále ještě vybuchovalo střelivo, dále roztrhané části těl rozmetané po okolí, bylo cítit zápach spáleniny. Ještě několik dní se z trosek letadla kouřilo. Očití svědkové vzpomínali hlavně na část utržené ruky, na které byl zlatý prsten. Jak se později ukázalo, prstenů bylo na místě neštěstí víc. Tělesné pozůstatky obětí Němci posbírali a s vyloučením veřejnosti pohřbili na hřbitově v Prádle, když prádelští museli na své náklady obstarat rakev. Po válce byla těla exhumována a převezena na hřbitov pro padlé spojenecké letce v Německu. Letadlo si na svoje další prozkoumání počkalo pěknou řádku let. Někteří občané blízkých vesnic celá léta snili a mluvili o tom, že jednou letadlo vykopou a prozkoumají. To se jim splnilo počátkem devadesátých let. Pan Kolouch ml. z nedalekého Prádla s partou stejně zapálených nadšenců odkryl trosky letadla, některé části vyzdvihl, očistil a důkladně prozkoumal. A právě při těchto pracích došlo k nalezení druhého, známého prstenu, jehož fotografie byly již několikrát publikovány, jedním blovickým občanem. Pan Kolouch st. má některé části letounu uschovány doma. Za svoji aktivitu při pátrání po pozůstatcích letounu dostal od R. A. Nouryho osobně na paměť americkou vlajku, kterou doma ve velké úctě uchovává. Jeho syn potom dostal od Nouryho darem válečná vyznamenání. Nejen za průzkum pozůstatků letadla, ale i za spoluautorství knihy "Operace Argument“, která líčí příběhy letadel a letců sestřelených v únoru 1944 nad naším územím. Na místě havárie byl v roce 1990 zbudován občany Prádla kamenný pamětní kříž, v roce 1997 přibyla deska se jmény mrtvých letců, kterou věnovalo město Nepomuk. Tehdy už byla konečně známá totžnost členů posádky sestřeleného letadla, což ještě v roce 1990 nebylo známo. V roce 2004 nabídl R. A. Noury finanční pomoc na zbudování nového památníku. Návrh byl schválen a pomník byl slavnostně odhalen 3. 5. 2009. Této akce se 88 letý Noury osobně zúčastnil. Slavnosti se kromě něj účastnilo i mnoho význačných hostů, zástupci americké ambasády, starostové obcí Mikroregionu, hejtmanka Plzeňského kraje Milada Emmerová a další. Noury, který byl za svoje
činny za války v USA vyznamenán, pronesl při odhalování projev. O celé akci jsme informovali v loňském roce v článku Poslední mise - Dubeč 1944.
První návštěva R.A. Nouryho (uprostřed) v roce 2004 v Nepomuku.
Plánek zakreslující místo dopadu sestřeleného letounu z kroniky obce Ždírec
Místo dopadu odlomeného křídla blízko Chocenic
Výrobní štítek motoru sestřeleného letadla
Trosky letounu krátce po dopadu na Dubči
První pomník obětem z roku 1990 věnovaný obcí Prádlo.
Druhá pamětní deska z roku 1997 se jmény obětí
Nakloněný obelisk - součást nejnovějšího pomníku z roku 2009
Zlatý prsten patřící por. Goddardovi
J. Kolouch st. s vlajkou od Nouryho
Část palubního kulometu ze sbírky J. Koloucha st.
Výbuchem zničená radiostanice
Náboje do palubního kulometu s částí pásu
Jeden z motorů B-24
Různé součástky z nalezeného letounu
Dynamo jednoho z motorů Článek Poslední mise - Dubeč 1944/2009: odkaz
