V E L P O S T Č E S K DĚ J
K É AV Y ÝC H IN
ROBERT SAK
MIROSLAV TYRŠ Sokol, myslitel, výtvarný kritik
Č E S K Á O B E C S O KO L S K Á VYŠEHRAD
Vyobrazení na přebalu: Miroslav Tyrš jako náčelník Sokola pražského, fotografie z konce 60. let 19. století (Národní muzeum v Praze) Vyobrazení na s. 4: Miroslav Tyrš, kresba Františka Ženíška, 1883 (Národní muzeum v Praze)
Lektorovali: PhDr. Břetislav Daněk PhDr. Lubomír Sršeň Copyright © Doc. Robert Sak, 2012 Typography © Michaela Blažejová, 2012 ISBN 978 -80 -7429 -239-2
„… je to muž slušný, vzdělaný.“ F r a n t i š e k L a d i s l av R i e g e r
o M i r o s l av u
Ty r š o v i
„Ctí-li v Miroslavu Tyršovi česká veřejnost a s ní ovšem i české studentstvo pouze tvůrce sokolstva, vytýká tím sice nejtrvalejší složku Tyršova životního snažení, snižuje však zároveň značně T yršův celkový význam. Ten, kdo nepojme Tyrše jako hlavu myslivou, jako filosofa, nestane se nikdy práv tomuto mohutnému zjevu.“ Josef Ba rtoš, est e tik
„Kde život, tam ruch, tam pohyb a změna bez ustání.“ M i r o s l av Ty r š , Z á k l a d o v é t ě l o c v i k u
„Věčně mladá“ generace
J
ako by kdosi rozťal to podivné desetiletí mezi revolucí a obnovou ústavního života vedví. Pamětníkova slova o tom, že se po celé zemi „rozhostila úmrtná zmalátnělost“,1 byla nadmíru výstižná. Ke všemu neštěstí (které nezůstává nikdy samo) během necelého desetiletí odešly navěky zakladatelské zjevy českého národního hnutí Josef Jungmann, Jan Kollár, František Ladislav Čelakovský a za nimi Karel Havlíček i Josef Kajetán Tyl. Zatímco český tisk se omezoval na úřední Pražské noviny, živořící, „krotký a tichý“ Mikovcův Lumír a „ještě tišší“ Muzejník, časopis pro širší veřejnost zcela chyběl. A hle – i ten úhor vydal dva zázračné plody, dvě vrcholná díla české slovesnosti, která zbavila Máchův Máj skličující osamocenosti – Kytici Karla Jaromíra Erbena a Babičku Boženy Němcové. To se již, zprvu nepříliš zvučně, ohlašovalo nové pokolení, o němž neprávem zapomínaný literární historik, znalec české kultury devatenáctého věku Vojtěch Jirát psal, že vstupovalo do literatury „s tak pevným vědomím, že jest očekáváno a že přináší něco nového, čeho je pro obrodu nezbytně třeba“, jako málokteré jiné. Pokolení, jehož klíčovou dvojicí byli Jan Neruda s Vítězslavem Hálkem, lidsky dozrálo a chystalo se k rozběhu v porevoluční dekádě, kdy po odchodu velkých obrozenských zjevů, které hned nebyly nahrazeny souměřitelnými mladšími pokračovateli, nastala chvilka odpočinku a oddechu, ale též únavy a bezradnosti, kdy se sbíraly síly a hledaly nové cesty, jejichž „směr i cíl zůstává prozatím zahalen temnotami, v nichž se jen tápá, touží a tuší“.2 Než budeme sledovat další Jirátovy myšlenky, je na místě čtenáře upozornit na to, že si za jeho „literaturu“ může dosadit libovolný obor české kultury, ba i politiky. Ostatně za chvíli se zřetelně vyjeví, že generace pojmenovaná jako Nerudova či Hálkova měla u Jiráta záběr daleko přesahující slovesnou 9
tvorbu. „M nohem důsledněji než jejich předchůdci smýšlejí světoobčansky, zejména ve věcech umění,“ pravil o sebevědomých aspiracích jejích příslušníků a dodával: „Leč toto světoobčanství u nich spíše rozšiřuje a znásobuje než porušuje národní cítění; má-li jejich vlastenectví jiné znaky než dřívější, má je proto, že bylo vynuceno vypořádat se s úkoly, které ještě včera tolik nenaléhaly – že musilo jít s dobou. Jít s dobou! Toť největší snaha těchto lidí. Jsou naše první výrazně světoobčanská a zároveň modernistická generace.“3 K té vůdčí dvojici, podle níž bývá jmenována, připojil Jirát ještě malíře Soběslava Pinkase s Karlem Purkyněm a hudebního skladatele Bedřicha Smetanu. V jejich díle se novodobá česká kultura počala vřazovat do evropského duchového společenství a v tomto smyslu se stali dovršiteli národního obrození. „I básník stal se občanem,“ pokračoval Jirát, „nestaví se již do teatrálních póz, odložil romantickou výlučnost a protiměšťanský vzdor; kainovské znamení genia nosí na čele jen občas ve společnosti jako třpytnou růžici řádovou. Má-li však chuť na rebelství, pak brojí proti světskému zřízení ve jménu svého stavu nebo všeho lidstva – ale povětšině ji nemá.“ S ohledem na společenskou funkci zdálo se výstižným označit smýšlení příslušníků této generace jako „měšťanský realismus“, třebaže skoro se stejným oprávněním by bylo možné mluvit o „měšťanském idealismu“; vždyť v jejich projevech „nakonec vždy prosvitne mlhavou clonou zasmušilosti“ optimismus, „hluboká radostnost srdce“4… Čemu jsme odedávna říkali národní obrození a co si už dnes navykáme pokládat za formování moderního národa, rozčlenil historik Miroslav Hroch do tří fází – učenecké, agitační a masové.5 (Pro úplnost se sluší dodat, že takové dělení v zásadě přijal i jeho mladší kolega Miloš Řezník.6) A když toto měřítko přiložíme k dějstvím, jež se budou odvíjet na stránkách této knihy, vyjeví se, že příslušníci pojednávané generace právě v čase, jaký jim byl vyměřen, se nemálo podíleli na úspěšném převedení národního hnutí z druhé fáze, zvané agitační, k třetí, masové. Neboť určujícím znakem této fáze nebylo – vedle formulace politického programu – nic menšího, než že národní vědomí prostoupilo již všechny společenské vrstvy a skupiny. Prvenství ve vstupu tohoto pokolení na veřejnost si nedal ujít Josef Václav Frič. Jako pokus navázat na dědictví revolučních let, která zastihla jeho vrstevníky v citlivém věku dospívání, sestavil almanach Lada Nióla. Smyslu toho podivuhodného názvu bylo možné porozumět teprve tehdy, odhalilo-li se, že to je jméno litevské bohyně, jakési obdoby antické Proserpiny, mající přinést z podsvětí spásu lidstvu. Zamýšlené poslání plnil 10
sice almanach spíše vzruchem, jaký vyvolal, než vlastním obsahem, ale to už se nástup mladých nedal zastavit. Posla z Prahy, nadlouho jediný český nezávislý list, založil František Šimáček, tehdy známý pod jménem Vojtěch Bělák, v témž roce 1857, na jehož konci padla první sbírka Jana Nerudy Hřbitovní kvítí – slovy Antala Staška – „do čiré tmy končících se let padesátých jako výstřel z ručnice, jenž zazněl do černé noci“.7 Pár měsíců po něm ho následoval Vítězslav Hálek Večerními písněmi. O těchto dvou, téměř stejně mladých, dobře víme, že obohatili, každý jinak, českou slovesnost, ale někdy zapomínáme, že svou vypjatou činorodostí současně učili Čechy občanskému přístupu ke světu a společnosti. Oba také byli u skutečného programového vystoupení generace, jejíž označení se bude časem ponejvíce odvozovat od jména staršího z nich. (Přiléhavé zdůvodnění najdeme u historika Otty Urbana: „Jako Havlíček předjímal události revolučních let, tak také Neruda kladl již na sklonku padesátých let otázky a odpovědi, jejichž hlubší smysl mělo objasnit až následující desetiletí.“8) A byl to zase almanach, který měl jiný pamětník za dílo „těch několik málo nadšenců, kteří ještě neztratili naděje ani chuti k práci“.9 V roce Hálkova debutu, 1858, se jím přihlásili k „nesmrtelné památce pěvce Máje“, k básníkovi, který dal české poezii a české kultuře vůbec nejnáročnější měřítka. Název jeho přelomového díla si vepsali na štít vedle zmíněné nejvýraznější dvojice pořadatel sborníku Josef Barák a s ním další přispěvatelé – Karolina Světlá, vstupující právě do české literatury, její sestra Sofie Podlipská, Adolf Heyduk, znovu (skryt pod pseudonymem) Frič, syn slavného otce Jan Palacký a několik dalších, z nichž Božena Němcová, Karel Jaromír Erben a Karel Sabina byli vlastně o generaci starší. Redakce dalších tří ročníků se pak ujal Hálek. O něco mladší Antal Stašek měl českou knihu za „hybnou sílu“ tehdejšího duchovního vývoje českých studentů, ale žádná na ně nepůsobila tak jako almanach Máj a Nerudovo Hřbitovní kvítí.10 Stojí za povšimnutí, že nikdo z májovců nepřekročil třicítku a že se narodili během pouhých šesti let, mezi roky 1829 a 1835. A kdybychom sáhli po jiných, kteří byli nanejvýš čtenáři jejich almanachu, vešli by se nám do tohoto rozmezí – kromě již jmenovaných – ještě malíři Jaroslav Čermák, Adolf Kosárek, Viktor Barvitius a Julius Mařák, sochař Antonín Wagner, architekt Josef Zítek, stavitel a první z občanských mecenášů Josef Hlávka, novináři Julius Grégr a František Šimáček, botanik světového jména Ladislav Čelakovský, zoolog Antonín Frič, spisovatelka a průkopnice českého feminismu Sofie Podlipská, pedagog a politik Emanuel Tonner, jeden z tvůrců české právní vědy a ministr vídeňské 11
vlády Antonín Randa i mluvčí mladočesky orientovaných podřipských hospodářů, selský papež Václav Janda. Kdyby se jen o málo, o nepatrné čtyřletí, horní hranice řečeného rozmezí posunula zpět, ocitli by se mezi nimi ještě fyziolog a pak politik Eduard Grégr, historik, pedagog, novinář a politik Václav Zelený, zakladatel Lumíra František Břetislav Mikovec, sochaři Tomáš Seidan a Antonín Wildt.11 Ať už tuto generaci označíme jakkoliv, „věčně mladou“ ji činilo, že v českém prostředí vyvolávala cosi obdobného německému hnutí bouře a kvasu. Právě proto je na místě řadit k ní, a to hodně do popředí, i muže, jehož působení uvádělo veřejnost do tolik potřebného společenského (a zdaleka ne jen tělesného) pohybu, třebaže se původně nejmenoval Miroslav Tyrš.12
12
Od Tirsche k Tyršovi
R
oku 1758 se Johann Michael Tirsch jako čtyřicetiletý vdovec přiženil z Hohentann (pozdější Vysoké Jedle) do Krbic, vsi nedaleko Chomutova. Sňatkem s Marií Elisabeth Hanlovou zde získal domek s malým hospodářstvím, na které si jako panský šafář možná i něco našetřil. Jejich syn Franz Karl, domkář a zedník, si už v jednadvaceti vzal Marii Annu Richterovou z Německých Kralup, městečka dnes už zaniklého. Měli šest dětí, dvě děvčata a čtyři hochy, z nichž pouze jediný, nejmladší, narozený 19. května 1801, se dožil dospělosti. To byl Johann Vinzenz Tirsch, otec muže, kterého všichni Češi budou jednou znát jako Miroslava Tyrše. Hmotně si rodina nežila špatně, jestliže synovi umožnila studium lékařství. Doktorátu dosáhl Johann Vinzenz roku 1830 a záhy nato se oženil s Vinzenzií Kirschbaumovou, o šest let starší dcerou schwarzenberského úředníka z Borče u Lovosic. Od 1. dubna 1832 byl zámeckým lékařem v Děčíně. Přijal ho do svých služeb zdejší majorátní pán, hrabě Franz Anton Thun-Hohenstein, v pořadí druhý v děčínské větvi rodu, s pověstí znamenitého hospodáře, který nejenže přestavěl rodové sídlo a vybavil je bohatou knihovnou, ale zasloužil se kupříkladu i o možnost výkupu z roboty či o modernizaci komunikací, zejména splavnění Labe. Doktoru Tirschovi stanovil povinnost léčit chudé poddané zdarma, zatímco od panských úředníků a služebných osob mohl vybírat 30 krejcarů za návštěvu; k tomu příslušela ještě správa už tehdy dosti zanedbaných lázní sv. Josefa, kam přijal jako sluhu a topiče i jeho otce, který u syna po ovdovění dožíval. Lékař měl plat 200 zlatých ročně, k tomu krmivo pro koně v hodnotě 80 zlatých a bezplatné ubytování v zahradním domku. Právě v prvním ze dvou, které během čtyř let Tirschovi vystřídali, přišel na svět (náš) Friedrich Emanuel. Stalo se tak 17. září 1832 a téhož dne ho kaplan P. Josef Knut v tamním děkanském 13
chrámu sv. Kříže pokřtil; kmotry mu byli zámecký správce Ignaz Hübner s manželkou Josefou.1 Nikterak nepřeháníme, máme-li jeho narození za jedinou světlou chvilku děčínského pobytu rodiny Tirschových. Další dítě, ani ne měsíční Karolina Marie, jim zemřelo a krátce nato odešel navěky dědeček. Příčinou jeho úmrtí byla nemoc v rodině dědičná, tuberkulóza, kterou v dosti pokročilém stavu trpěl i jeho syn. Lékařovu chatrnému zdraví zajisté neprospívaly neshody s hrabětem, požívajícím jinak u svých zaměstnanců značné obliby, neboť vždy dbal o jejich slušné životní podmínky. Thunova nevole vůči němu se dá vysvětlit snad jen intrikami hospodářského správce Seidla: tu žaloval, že doktor Tirsch strhává zámeckým sluhům z platu, tu zase že špatně hospodaří, jindy že svou i otcovou nemocí odpuzuje lázeňské hosty. Pobyt na děčínském zámku se stal pro rodinu neúnosným, a tak výpověď, kterou lékař dostal od hraběte na prahu roku 1836, byla možná i úlevou. Když zjara stěhoval rodinu do Döblingu, jedné z nejstarších vesnic v Dolním Rakousku (od konce 19. století součásti vídeňského XIX. okresu), kde měl jeho švagr, ženin bratr Emanuel Kirschbaum, lékárnu, sotva tušil, jak kratičký čas mu zde bude vyměřen. Ještě si stačil otevřít lékařskou ordinaci, ještě se stačil těšit z novorozené dcerky Anny Emanuely Aloisie, ale již na podzim své nemoci podlehl. Bylo mu „mozartovských“ pětatřicet. Zakrátko ho následovala desetiměsíční Ännchen a ke všemu onemocněla zoufalá vdova i její dítě, teď už zase jediné. Jakmile se jen trochu zotavili, odjela se čtyřletým chlapcem k druhému bratru Friedrichovi do Karlových Varů. Někdy před koncem následujícího roku našli útočiště v jeho novém působišti, Kropáčově Vrutici, vesničce v úrodném kraji mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, kde se stal direktorem, hospodářským správcem statku rytíře Friedricha Mathiase Neupauera z původně obchodnické rodiny, povýšené do šlechtického stavu. Podobně jako otec v Döblingu nepobyla matka ani tady, v bytě na vrutickém zámku, příliš dlouho. „Paní ducha vzletného, povahy poněkud výstřední“,2 jak ji – snad z vysněné představy jejího syna – zpodobnil Eduard Grégr, zemřela uprostřed léta 1838 a pochovali ji na hřbitově v Dolním Slivně.3 I příčina jejího odchodu byla stejná jako otcova. Do bezprostřední blízkosti chlapce, kterému ještě nebylo šest, zasáhla smrt znovu – po kolikáté už? Co se dálo v Děčíně, a bůhví i v Döblingu, ještě nevnímal. Zato dvě poslední úmrtí, zvláště matčino, se ho nemohla nedotknout. (Za půl roku se dozví, že skonal i strýc v Döblingu; to ale bylo pro něj už velmi vzdálené.) Poznamenala ho matčina smrt natolik, 14
1. Johann Vinzenz Tirsch, otec Miroslava Tyrše
že se stala jedním z faktorů, které oslabovaly jeho křehkou nervovou soustavu? Nezapomeňme tu otázku, až bude čas, připomeneme si ji. Tak či onak, malý Fritz zůstal u poručníka, strýce Friedricha, padesátiletého starého mládence. Osada Kropáčova Vrutice obnášela všeho všudy padesát domů, v nichž žilo něco přes 260 obyvatel, bez kostela, bez hřbitova a – bez školy. Prostředí, do kterého přišel, bylo jazykově české: dva roky chodil asi půl hodiny cesty do české školy v Mělnickém Vtelnu a děti podruhů a šafářů ze zámeckého dvora, s nimiž si hrál, brebentily česky. Co jiného mu tedy zbývalo než se rychle přizpůsobit? V jeho věku to jde snadno; až za krátký čas bude rodnou němčinu potřebovat, zjistí, že z ní hodně pozapomněl. Šlo mu na osmý rok, když strýc povýšil na ředitele neupauerovského panství Stránov na Mladoboleslavsku, se zámkem na místě někdejšího hradu. (Verši Stranov ze sbírky Přemyslovci Jana Erazima Vocela se snad inspiroval Mikoláš Aleš pro lunetu Jizera z cyklu Vlast ve foyeru Národního divadla: „Jaké to hlasy bolného žalu / Vlnami řeky z hlubiny šumí? / Ach, to Rusalky na dně Jizery / Zpívají 15
smutně pohřební dumy […].“4 Připomněl si Tyrš, když jako člen soutěžní poroty pro malířskou výzdobu Národního divadla tento obraz posuzoval, místo svého dětství?) Fritz nebo spíš Fricek, jak asi na něj děti volaly, by musel přejít do školy v Dolním Krnsku, jenomže strýc ho tam podle všeho nedal a dojednal s farářem, aby ho soukromě učil. Velebný pán prý byl přísný, ale se svým svěřencem neměl potíže. I rozhodl poručník, že nadaný hoch půjde po prázdninách do Prahy, studovat na gymnáziu. Prý se mu nechtělo: před odjezdem snad utekl do lesa. Životopisec Ladislav Jandásek se však domýšlel, že po matčině smrti se mu v strýcově staromládenecké domácnosti nedostávalo rodinného tepla, a u vědomí trpkého osudu, který zajisté působil na chlapcův cit, se ptal, „zda pozdější životní smutek, který leží na mnohých dnech života Tyršova, nepadl v jeho duši už v době, která se pravidelně a právem u jiných dětí nazývá zlatým věkem radostného mládí?“ Je to otázka vážná, kterou stejně jako on stěží zodpovíme, zato jsme ochotni připustit oprávněnost toho, čím Jandásek svou úvahu uzavřel: že za prvních devět let bylo Tyršovi prožít více než mnohým za celá desetiletí.5 V Praze předali Fricka do péče nového poručníka, dalšího strýce Antona Kirschbauma, oficiála jakési pojišťovny, vdovce, který žil se svými pěti dětmi v tmavém přízemním bytě na Malé Straně, v Karmelitské ulici 379/18. Čtyři z nich byly mladší než jejich bratránek: Viktorie, která zemře v deseti, Barbara, pozdější učitelka hry na klavír, Ladislav, potomní rada zemského soudu, a Nikolaus (Mikuláš), který se stane farářem u Svaté Trojice ve Spálené ul. Nejvíce si oblíbil Jenny, o čtyři roky starší, budoucí učitelku, imponující mu již tenkrát samostatným myšlením. O chlapcovo finanční zajištění se krátce staral stránovský strýc Friedrich, který ale zemřel půl roku po jeho odchodu do Prahy. Zanechal mu dědictví v hodnotě 567 zlatých, ale mnohonásobně vyšší, obnášející přes 13 500, zůstalo po strýci Emanuelovi z Döblingu.6 (Někdy za první republiky se kdosi z vedení Sokola dotázal vdovy po Tyršovi, zda by do rodinné hrobky na Olšanech mohly být uloženy ostatky některých členů jeho rodiny. Paní Renáty se to velmi dotklo a rozhodně odmítla pohřbít zde „nějaké Kirschbaumovy“.7) V druhé třídě farní triviální školy u maltánů, kam devítiletého Tirsche zapsali, ho trochu zaskočily potíže s němčinou, i nezbylo mu než si ji zase oživit. (Ještě kolem polovice 19. století měla Malá Strana ze všech pražských čtvrtí nejvíce německy mluvících obyvatel.) Škola, spravovaná řádem maltézských rytířů, na něj působila nepřívětivě, umístěna v tmavé, vlhké a celkově zchátralé budově na nádvoří velkopřevorství. 16
2. Děčínský zámek, 30. léta 19. století, litografie J. Riedla
3. Záznam o Tyršově narození v křestní matrice
17
4. Karmelitská ulice v Praze, litografie z počátku 19. století
5. Záznam o Tyršově prospěchu na malostranském gymnáziu, 1843
18
Přesto se zařadil mezi nejlepší žáky, jak ostatně dokládají pochvalné záznamy v čestné knize za dobré chování a za pilnost.8 Hned o příštích prázdninách vykonal s vyznamenáním zkoušku z učiva třetí třídy hlavní školy, opravňující ke studiu na gymnáziu. Malostranský ústav, do něhož na podzim 1843 vstoupil, byl nedaleko, v téže ulici, kde bydlel, u kostela Panny Marie Vítězné. Studovali zde ponejvíce chlapci z německy mluvících rodin, tedy i ti, jejichž otcové vyznávali loajální zemské vlastenectví a považovali se za Böhme, jako oba mladí Kirschbaumové, Tyršovi bratranci, nebo budoucí malíř Jaroslav Čermák, syn vyhlášeného lékaře. Mezi žáky malostranského gymnázia se o něco později, o tři ročníky níž, objevil Jan Neruda a také Eduard Novotný, s nímž se ještě setkáme jako s Tyršovým přítelem a učitelem češtiny Jindřicha Fügnera. Tyrš – vlastně stále ještě Tirsch – náležel mezi vynikající studenty.9 Podle předního politika a jednoho z prvních Tyršových životopisců Eduarda Grégra si už tehdy zamiloval staré Řeky, pilně četl antické spisovatele a v poesii, čtvrté třídě tehdejšího (šestiletého) gymnázia, prý mluvil „dosti plynně“ latinsky. Za to si od scholastika (dnes bychom řekli inspektora) vysloužil pochvalu: „Dignus es nomine tuo – Jsi hoden svého jména,“ odkazující na podobu se jménem jezuity Leopolda Thiersche, uznávaného jazykovědce na pražské univerzitě v předchozím století.10 Jandásek, vzhlížející k Tyršovi s velkým obdivem, v tom (předčasně?) hledal počátek jeho trvalého zájmu o svět antické kultury, který se „mladému, snivému a osudem těžce dotýkanému hochovi jevil jako svět krásný, klidný, vyrovnaný, jako zlatý věk lidstva, svět, v němž žily postavy silné a krásné, jak je zobrazovalo řecké sochařství, ‚s mohutně vyvinutými svaly, souměrnými údy a ztepilým vzrůstem‘; jako svět, pod jehož modrou oblohou a zlatým sluncem žil národ svobodný a volný. Klid zašlé kultury, na níž spočíval odlesk jižního slunce, tak jako se ve světovém názoru řeckém zrcadlila modrá klenba jižní, to byl přístav, do něhož veplul Tyrš, hnán tolika bouřemi životními: tam našel klid a mír, ale také sílu k životu a práci na místě, kam ho osud postavil.“11 Životopiscovo líčení se jeví dnešnímu vkusu jako přes míru barvité, leč věcné podání Jaroslava Ludvíkovského je s to pochybnosti přinejmenším ztlumit: klasický filolog znamenité pověsti upřel pozornost k tomu, že nejzávažnější podněty, rozhodné pro Tyršův duševní vývoj, dala chlapci tehdejší gymnazijní výuka, založená z velké míry na studiu klasických jazyků.12 Čím chtěl patnáctiletý Jan Neruda přispět ke kvasu revolučních dějů posledních čtyřicátých let, o tom vypovídá úsměvná povídka fejetonního ražení Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko 19
6. Miroslav Tyrš/Friedrich Tirsch jako maturant
nebylo rozbořeno.13 Co tehdy – přesněji: rok předtím – podnikal jeho vrstevník, o dvě léta starší Friedrich Tirsch, zůstává poněkud rozmlženo. Z Jandáskova líčení usuzujeme, že účast v studentských debatách ho nejspíš přivedla do gymnaziální kohorty.14 O důvodech se můžeme jen dohadovat. Že by už náznak příklonu k jazykovému češství? Eduard Grégr si nelámal hlavu s tím, že si ve svých životopisných skicách protiřečí: v jedné umístil Tyrše s puškou přímo na barikádu u újezdských kasáren, kde dokonce „zkoušel poprvé své nadání velitelské“ (sic!), a přitom na Staroměstském náměstí jen taktak ušel smrti, když mu kulka z granátnické ručnice prostřelila čapku, v druhé se Tyrš revolučního hnutí neúčastnil.15 Nad takovými zprávami nezbývá než bezradně pokrčit rameny a spokojit se jediným jistým: revoluční rok zastihl Friedricha Tirsche v rétorice, tehdy poslední třídě gymnázia pro ty, co nechtěli pokračovat ve studiu na vysoké škole. A jelikož to nebyl jeho případ, zapsal se toho podzimu na filozofii, jak se říkalo ústavům (lyceím), jejichž dva ročníky, logika a fyzika, slou20
žily pro přípravu budoucích vysokoškoláků. Z malostranského gymnázia tak přešel do Akademického (neboli staroměstského) v Klementinu, které platilo v Čechách za elitní, neboť bylo jako nejstarší v zemi zřízeno při univerzitě. Rok nato, ve spojitosti se školskou reformou hraběte Lea Thuna, byla filozofická studia zrušena a zřízena osmitřídní gymnázia. Tyrš se tudíž po roce ocitl v oktávě a ve dnech 8.–12. října 1850 zde vykonal maturitní zkoušku, ve které výtečně obstál.16 Krátce před svatbou poslal Tyrš své nastávající, Renátě Fügnerové, podobenku z dětství. Když se ho ptala, kdo a kde ho zobrazil, odpověděl bezradně: „Nevím, nikdy se mnou o mém dětství nikdo nehovořil. Otce vůbec nepamatuji, i matku málo […].“ Sama k tomu pak dodávala, že ani z dětských, ani ze studentských let neměl žádné doklady jako vysvědčení, sešity či dopisy, „nic, co by mělo vztah k životu nebo k učení“.17 I to málo, co víme o raném údobí jeho života, snad dovoluje soudit, že se mu v mysli utvářel jakýsi ideální svět vnitřní síly kombinované s krásou, kam se uchyloval před vnějším světem hořkosti a osamocenosti, v němž mu bylo dáno posud žít. Velmi dobrý prospěch, hlavně v klasických jazycích, i (pravděpodobně) jen trpná účast v dějích revolučního roku vypovídají o přičinlivém a pilném studentu, spíše zamlklém, libujícím si v ústraní, které mu zajisté umožňovalo nořit se do vlastních snů, ale zároveň poskytovalo prostor k přemýšlení o všem, co kolem sebe pozoroval. Cestu do míst ozbrojených střetů o svatodušních bouřích nenašel – ostatně ji snad ani nehledal – možná právě proto, že v dětství mu bylo tolikrát až příliš zblízka pohlédnout do tváře smrti. Z toho, jaký byl jeho vnitřní svět, se nikdy nevyznal. Ale již nejvěrohodnější Tyršův životopisec, brněnský Ladislav Jandásek, shledával v charakteristice bytostného ustrojení malíře Jaroslava Čermáka, jak ji Tyrš podal ve své zevrubné studii o něm, zároveň i výpověď o vlastní osobě. Umělcova povaha, čteme tam totiž, „nebyla společenskou v běžném srozumu slova toho. Vyvíjelať se tímto směrem již za dob zcela mladistvých. Dlouhá nemoc, odloučenost od her a zábav druhů věkem mu rovných zvykala již od mládí mladého Čermáka samotě, uzavřenosti, životu vnitřnímu, zesílila tuto stránku zvláštní, aniž by ji byla snad jedině vytvořila; bylť to jeden ze základních rysů celé povahy jeho. Jak každý člověk uvnitř bohatý snesl, ba miloval téměř samotu; svou radost a ještě více svůj žal dovedl nésti sám.“18 Univerzitní léta si Tyrš připomínal málokdy, svědčila jeho budoucí žena. Pravděpodobně spíše vyprávěl o tom, jak se dostal k pěstování tělocviku. Pravděpodobně nebyl z těch, kdo od časného mládí neúchylně směřovali k vytouženému povolání.19 Na strýcovu radu, jak rozumíme 21
jeho slovům o tom, že byl poslušen „více cizího naléhání než vlastních popudů“,20 se zapsal na práva, podobně jako ti studenti, kteří nechtěli být ani kněžími, ani lékaři; takových bylo ostatně nejvíc, neboť tenkrát se běžně usuzovalo, že právník se může stát čímkoliv, a veřejnému mínění byl posluchač práv synonymem vysokoškolského studenta. Záhy seznal svůj omyl. Již po dvou semestrech nemohl „přemoci odpor svůj proti studiím právnickým“21 a v prosinci 1851 se zapsal na filozofickou fakultu. (Jak si nepřipomenout o desetiletí staršího Gustava Flauberta, který si také nedovedl představit nic horšího než studium práv.) Rozhodnutí, první v životě učiněné z vlastní vůle, ho postavilo takříkajíc na vlastní nohy, stvrzeno navíc tím, že se odstěhoval od Kirschbaumů, kde strávil jedenáct let, zprvu na Václavské náměstí, později do Vodičkovy a roku 1857 do Široké (dnes Jungmannovy) ulice.22 Když přestoupil na filozofickou fakultu pražské univerzity,23 byl už dvě léta v platnosti prozatímní zákon o organizaci akademických úřadů, součást dalekosáhlé školské reformy, spolu se Stadionovým obecním zřízením a živnostenským řádem nejvýznamnějšího činu takzvaného neoabsolutismu. Reforma, kterou připravil ministr kultu a vyučování hrabě Leopold Leo Thun (syn majitele děčínského panství, chlebodárce Tyršova otce) za účasti dvou pražských univerzitních učitelů, Franze Friedricha Exnera a Roberta Zimmermanna, zaručovala univerzitám svobodu učení a vytvářela z nich korporace s převahou akademické samosprávy. Největší proměnu zaznamenaly právě filozofické fakulty, jež pozbyly charakteru jakési přípravky na vysokoškolská studia a jejich hlavním cílem se stala výchova gymnaziálních profesorů. Zdá se být jisté – a časem to potvrdila i Tyršova žena –, že na filozofickou fakultu ho nepřivedla touha stát se středoškolským profesorem; kdoví, snad Jandásek nepřeháněl, když se o něm domýšlel, že už tenkrát snil o dráze univerzitního vědce.24 Ostatně i novinář Gustav Eim, který ho dobře znal, napsal v nekrologu: „Od prvního dne, co pocítil se mužem, prahla duše jeho po vědě a v šťastném, svobodném národě by se jí byl věnoval.“25 Ve vlastním curriculu vitae, přiloženém k žádosti o habilitaci na české univerzitě, Tyrš ozřejmil svůj přestup potřebou získat ucelené všeobecné vzdělání a utvořit si vlastní světový i životní názor.26 Mnohostranná vzdělanost byla pak pro něj povždy příznačná: učil se do konce svých dnů. To budiž doloženo svědectvím sochaře Bohuslava Schnircha, Tyršova důvěrného přítele: „Při pochůzkách svých opakoval si vždy to, co předtím se naučil, při jídle a při strojení memoroval vždy slovíčka francouzská, italská a anglická, kterýmžto řečem se učil téměř současně; 22
musil-li někde čekat, již vytáhl z kapsy nějaké zápisky a poznámky, jichž měl stále plno při sobě, a učil se zas něčemu, ani při jistých nutných tělesných funkcích nezahálel a učil se jen a stále učil.“27 S oblibou proto navštěvoval matematické, přírodopisné či historické přednášky, a zapsal‑li se na medicíně do kurzu anatomie, odůvodnil to později tím, že chtěl dodat „počátkům uměleckých studií svých hlubšího podkladu“.28 Jeho studijní zájem se totiž postupně vyhraňoval směrem k filozofii a zejména k estetice, zájem, který se mu stal vpravdě osudovým a Tyrše už neopustil, ba léty se jen stupňoval. Jak sám přiznával, podnítil jej profesor Robert Zimmermann, obdivovatel Hellady v duchu Johanna Joachima Winckelmanna, velkého německého historika umění z předchozího století.29 Pražský rodák Zimmermann, vyznavač Bolzanův, přišel z Olomouce do Prahy, kde se stal řádným profesorem rok po Tyršově přestupu na filozofickou fakultu, a až do svého odchodu do Vídně na prahu dalšího desetiletí zde přednášel dějiny německé filozofie od Leibnize po Hegela, logiku, dějiny křesťanské filozofie, teoretické filozofické vědy a všeobecnou estetiku. Jeho výklady přispěly k tomu, že českou filozofii ovládlo na dlouhá desetiletí učení Johanna Friedricha Herbarta.30 Nekladlo totiž vysoké nároky, jsouc spíše jen ujasňováním a tříděním toho, co se o světě už vědělo, a zpracováním pojmů, jak je vymezil jeho původce; idea nápravy světa v něm ustupovala empirickému poznávání a pragmatickému jednání. Představitelé herbartovců v Čechách, vedle Zimmermanna na prvním místě Franz Friedrich Exner (v jehož podání formoval herbartismus prvopočátky české filozofické vědy), po něm pak František Čupr, Josef Dastich a Josef Durdík,31 pěstovali spíše teorii a metodologii věd, předjímajíce cíle, které si později kladl pozitivismus. Tyršovi – alespoň podle mínění estetika Mirko Nováka – se Herbart u srovnání s klasiky německé filozofie jevil jako přílišný specialista, navíc bez smyslu pro filozofii dějin, a jeho učení vedlo v etice a politice k opatrnictví. Na druhou stranu mu přiznával zásluhu o to, že „propustil“ estetiku ze služeb filozofie a vykázal jí v systému konkrétních věd samostatné místo. I proto těžiště Zimmermannova herbartismu, jak po letech seznal jeho vídeňský žák Tomáš Masaryk, spočívalo v estetice, kde to značilo věcná hlediska a přesné metody, a tudíž odpor k blouznění a důraz na tvar, „který má účel sám v sobě“.32 Ostatně ve váze, kterou Zimmermann přikládal zkušenosti, v nechuti ke spekulativní filozofii a ve vnímavosti vůči pozitivní a evoluční západní filozofii jest hledat klíč k porozumění tomu, proč si jej Tyrš tolik cenil, třebaže jeho přednášky o obecné estetice poslouchal jediný semestr v roce 1854. Otakar 23
Hostinský v pozdní vzpomínce vyslovil mínění, že měly trvalý účinek na Tyršovu vědeckou práci, i když se pak ubírala jiným směrem.33 A snad i poměrně malý věkový rozdíl, pouhých osm let, přispěl k tomu, že ho ze všech přednášejících nejvíce zaujal právě on. Jednou Tyrš položil na katedru své kritické poznámky k Zimmermannovým výkladům. Profesor si je přečetl a zdály se mu tak vtipné a promyšlené, že když se jejich původce přihlásil, prohodil s ním pár přátelských slov. Snad právě kvůli němu se Tyrš pokusil o první písemnou práci pro soutěž, kterou vypsal profesorský sbor filozofické fakulty na téma O filozofii Senecově v poměru k nauce stoické; předložená pojednání posuzoval pravděpodobně Robert Zimmermann. Tyrš to své nedokončil a cenu si odnesl Josef Dastich, o tři léta mladší, ten, který se po čase habilitoval namísto něj. Přednášky Leopolda Hasnera, pozdějšího ministra kultu a vyučování, reformátora rakouského školství, z právní filozofie, vyslechl Tyrš ještě na právnické fakultě. Ignáce Jana Hanuše, s jeho výklady dějin filozofie od Kanta po Hegela a Herbarta jakož i logiky, zastihl už jen krátce; v březnu 1852 ho jako nejznámějšího českého hegelovce zbavili katedry a propustili z univerzity. Byl mu však blízký ještě z jiné příčiny: v přednáškách se někdy dotkl významu tělesných cvičení a vědělo se, že je ve své rodině pěstuje. (Snad proto se Renáta Tyršová podivovala tomu, že se s ním Tyrš na počátku šedesátých let důvěrněji nestýkal, třebaže měl v knihovně jeho Geschichte der Philosophie z roku 1850, s prvními dějinami řecké filozofie psanými od Čecha.34) Na historika Konstantina Höflera vzpomínal snad proto, že se ve výkladu politických dějin dotýkal antiky, jejíž kultura Tyrše přitahovala bezpochyby i vlivem profesora Hanuše, vyznavače řecké filozofie. Nedostatek speciálních přednášek o antické filozofii si však musel ponejvíce vynahradit vlastní četbou. Z velkých myslitelů klasického Řecka patřil jeho největší obdiv Aristotelovi, Platóna si cenil pro zásady založení dobrého státu a Pythagora pro pojetí čísla jako základu a podstaty vesmíru. Z novověkých filozofů ctil Spinozu, z moderních Kanta, Hegela a navzdory nejedné výhradě Herbarta. Důraz, jaký kladl na noetiku, zakládal jeho obdiv k Aristotelovi a Kantovi. Z profesorů přednášejících česky – vedle Hanuše – snad poslouchal Jana Pravoslava Koubka, zabývajícího se polskou řečí a literaturou, zato Františka Ladislava Čelakovského ani Wácslawa Wladiwoje Tomka zřejmě ne.35 Nezapsal se kupodivu k Janu Erazimu Vocelovi, který přednášel středověkou i klasickou archeologii, obory, jež mu byly součástí dějin umění,36 a dílem též estetiku; Vocel měl vůbec málo posluchačů, snad pro přílišnou loajalitu k vládě. (Z Tyršových blízkých k němu chodili 24
Jan Neruda, Emanuel Tonner, Rudolf Thurn-Taxis a Jaroslav Goll.37) Až úzkostlivý smysl pro pravdu a přesnost, „pozitivistický duch“, jaký v Tyršovi shledal estetik Josef Bartoš, vysvětluje jeho oblibu exaktních věd, projevující se v tom, že vyhledával přednášky ze silozpytu (fyziky), matematiky, lučby (chemie) nebo astronomie.38 Odtud si zřejmě přinesl kritický, nedogmatický postoj ke všem filozofickým soustavám, ať starým, ať moderním, dokonce i k té, která byla jeho bytostnému založení nejbližší – k Schopenhauerově. „Věřil jen, o čem se sám přesvědčil,“39 vzpomínal jeho přítel František Zákrejs, publicista spjatý s revuí Osvěta. Jestliže stavěl svůj světový a filozofický názor na ideální zásadě harmonie, opíral se o zkušenost; tak nejspíš uvažoval Zákrejs, psal-li, že ji Tyrš hned aplikoval na výchovu skutkem, odmítaje jednostrannou výchovu intelektu, a obdařil-li přitom jeho filozofický idealismus přívlastkem „reální“.40 Snad právě to umožňovalo Tyršovi odolávat pesimismu nejen ve filozofii, nýbrž i ve vlastním povahovém ustrojení, nakloněném k životnímu smutku. Později, pravda, tato duševní síla ztrácela dech, ustupujíc „temným silám, dřímajícím na dně Tyršovy duše“.41 Pokoušel se jim, znovu a znovu, čelit rozumem a vůlí. Ve svých nejlepších chvílích dokázal svou činnost založit na optimistickém životním a světovém názoru, kupříkladu v překvapujícím výroku z času, kdy se mu dařilo vymanit se z účinků těžkého nervového otřesu: „Jsem teď docela upokojen a přesvědčen, že každé zlo v zárodku se udusí.“42 Přesto tak činil ve stálém sváru s tíživými a skličujícími důsledky vlastního osudu. K tomu, čím studium na filozofické fakultě doplnilo a ucelilo Tyršovo vzdělání, se ještě vázala potřeba rozšiřovat si jazykové znalosti: od Zákrejse víme, že již tehdy ovládl přinejmenším základy angličtiny a časem mluvil i francouzsky, italsky a rusky.43 Zatím se v nich nemohl zdokonalovat na cestách. Během studií vykonal snad pouze jedinou, tu, kterou zaznamenal Eduard Grégr.44 V létě 1854, o vakacích, se vydal pěšky, „po studentsku“ jako Mácha před dvěma desetiletími, do severní Itálie.45 Na rubu domovského listu z 11. dubna toho roku, sloužícího za cestovní pas, jsou vyznačena a razítky ověřena místa, jimiž procházel a kde se musel hlásit.46 Z nich tak můžeme sledovat jeho putování: 26. července byl v Linci, 1. srpna v Salcburku, kde se týden zdržel, než pokračoval přes Berchtesgaden do Gasteinu a dál do Brixenu (kde ještě pobýval Karel Havlíček), 19. srpna prošel Veronou, týden pak strávil v Benátkách, odkud se vydal na zpáteční cestu, při níž se zastavil 2. září v Terstu, přesně po čtrnácti dnech ve Vídni a konečně 30. září se vrátil do Prahy. (Bůhví zda Tyršův cestovní rozvrh mohl být ovlivněn Máchovým, jehož pouť vytyčily 25
dosti shodné milníky.47) Tyrše zajisté uspokojilo i to letmé nahlédnutí do Itálie, jejíž renesanční kulturu tak obdivoval, ale k jejímuž hlubšímu poznání dospěl až téměř po dvaceti letech. Z cesty, kterou podnikl roku 1873 v doprovodu své ženy, ostatně pochází jediná vzpomínka na tuto studentskou prázdninovou pouť. Jejich vlak sjížděl právě k Terstu – a Tyrš si náhle z paměti vybavil, co se mu někde v těchto místech tenkrát přihodilo. „Plahočil jsem se v horku na vyprahlých cestách,“ vyprávěl paní Renátě, „když mi v ucho zalehl český hovor. Byl to hošík asi desetiletý, který si hrál s mladším, asi bratrem. – Bohuslave, Jaroslave, zalehlo mi k uchu, zas jednou český zvuk po tolika nedělích!“48 I dal se s nimi do hovoru a dozvěděl se, že jejich otec, inženýr Bedřich Schnirch, tady staví železniční trať, spojnici Terstu, největšího rakouského přístavu, s hlavním městem říše.49 Staršího z chlapců, budoucího sochaře, který jednou tak výrazně poznamená vnější vzhled budovy Národního divadla, našel Tyrš po deseti letech mezi členy Sokola a navázal s ním trvalé přátelství, jemuž nebylo na závadu, že je od sebe dělil dosti značný věkový rozdíl.
Svá studia na filozofické fakultě uzavřel vykonáním první rigorózní zkoušky 24. května 1855,50 leč na druhou, tudíž na doktorát, nebylo zatím ani pomyšlení. Neměl z čeho žít – a kde by tedy vzal peníze na zkušební taxy? Zatím ho nenapadlo nic lepšího než se živit tělocvikem. Nastoupil jako cvičitel do ústavu Ferdinanda Schmidta, odkud ale po dvou letech bůhvíproč odešel. Bylo mu pětadvacet, dědictví po strýcích, jak po letech prozradila Renáta Tyršová, „se bůhvíjak rozplynulo“51 a jemu nadešel čas hledání a nejistoty, čas hmotného nedostatku. Jako student snil o habilitaci z filozofie, jenomže zatím to nedotáhl ani k doktorátu. V létě toho roku se nakrátko ubytoval pod Křivoklátem, tam, kde pobýval už během studií, a za měsíčních nocí vycházel na stráň proti hradu. Jeho pozdější žena se ve vzpomínkách domýšlela, že „snad tam zanášel trpký stesk nad svými životními osudy, v době, kdy se octl takřka bez prostředků existenčních a bez ujasněného cíle životního, hledaje jedině útěchy v projevech básníků, v nichž nalézal odezvu svých bolestí“.52 (Podle Zákrejse prostě jen chodil v noci lesem, aby se zbavil strachu.53) V říjnu se obrátil na bratrance Nikolause Kirschbauma, kaplana u Svaté Trojice v Praze, německy psaným listem, jehož tón ladil do trpkého, leč studentsky rozmarného humoru. Nejprve mu vylíčil své trampoty: hostinskému i bytným dluží celkem 70 zlatých, postrádá teplý oděv i obuv a na hotovosti nemá ani 6 krejcarů, takže „svoboda a hlad jsou pro mne jednoznačné“. Potom 26
se otázal, zda by ho bratrancova sestra Jenny nezaměstnala jako učitele fyziky na své škole („Kein Geschäft?“), a nakonec požádal o peněžní výpomoc.54 Psaní nezůstalo bez odezvy. Bratranec poslal obratem 80 zlatých a Tyrš o něco později nastoupil do školy své sestřenice ve Vlašské ulici, nedaleko Schönbornského paláce. Ústav, který Jenny Kirschbaumová založila po návratu z ciziny v polovici padesátých let, vyhledávaly dívky z venkova ponejvíce pro angličtinu a franštinu. (Jako všechny dobře zřízené dívčí ústavy byl asi veden jako řádná industriální škola.) Sestával ze čtyř oddělení a v těch vyšších učil Tyrš nejméně do podzimu 1858 a potom znovu v šedesátých letech dějepis, literaturu, dějiny výtvarného umění a fyziku, celkem devět hodin týdně. Snad již na podzim 1858, nejpozději však na počátku dalšího roku, se mu naskytla možnost přece jen vybřednout z nesnází. Od továrníka Eduarda Bartelmuse dostal nabídku místa učitele jeho starších synů v Novém Jáchymově, v malebné končině mezi Berounem a Křivoklátem. Okolí této vsi pod hustě zalesněnou Krušnou horou, odkud je krásná vyhlídka do kraje, bylo odedávna proslulé dolováním železné rudy. Fürstenbergové zde dali postavit železárny, domy a domky pro úřednictvo a dělníky; jméno obce Nový Jáchymov (Neu Joachimsthal), kterého se jí dostalo na počest lantkraběte Joachima Egona z tohoto rodu, se ustálilo po půli 19. století. To už v ní delší čas stála další továrna, jejíž zakladatel Eduard Bartelmus pocházel ze švédské rodiny, usazené zprvu v Německu a pak na Moravě. Sám začínal s lékárnou v Německém Brodě, odkud odešel jako chemik ve službách Salmů do Blanska, než se osamostatnil. Přál si totiž uplatnit svůj vynález bílého zdravotně nezávadného smaltu na železné nádobí, kterýžto objev si dal časem patentovat, a tak se dvěma bratry založil v Brně továrnu na smaltované zboží. Po letech ji přenechal svým společníkům a v roce 1839 zahájil vlastní výrobu v Novém Jáchymově. V čase, kdy tam přišel Tyrš, a ještě dobré desetiletí potom, byla továrna velmi úspěšná: žádané smaltované nádobí vyvážela do celého Rakouska. Eduard Bartelmus – jakož ostatně celá jeho rodina – prodělal pozoruhodný vývoj směrem k čechizaci, takže již na prahu šedesátých let náležel k hrstce významných podnikatelů hlásících se k českému národnímu hnutí. Češtinu přitom hodně komolil. V jakémsi rozhovoru ho František Ladislav Rieger vyzval, aby raději přešel do němčiny. „Ale vždyť já rád mluvím česky!“ bránil se továrník.55 Na rozdíl od něj paní Vilemína, jeho žena, původem z brněnské měšťanské rodiny, ovládala stejně dobře obě zemské řeči. Platilo to i o jejich dětech, zejména o Pavle, později provdané Schmitzové z Auerbachu, hovořící dokonale česky, a Robertovi, strojnímu 27
7. Eduard Bartelmus
inženýru, který se oženil s Marií, sestrou Josefa Václava Friče, a k jehož blízkým přátelům náležel Riegrův zeť Václav Červinka. (Božena, jedna z dcer Roberta Bartelmuse, se stane manželkou svérázného slovenského architekta Dušana Jurkoviče.) A jak se vlastně Tyrš do Nového Jáchymova dostal? K Bartelmusům ho nejspíš přivedl domácí učitel jejich dětí, jakýsi Štěpánek, s nímž se znal z Prahy; od Renáty Tyršové víme o něm pouze to, že byl „malý s dlouhým vousem“ a měl maturitu.56 Josef Trůneček, zeť Roberta Bartelmuse, vyprávěl, že Tyrš přišel jednou za Štěpánkem do Nového Jáchymova a oběma manželům Bartelmusovým, k nimž byl uveden, se na první pohled tak zamlouval, že mu hned nabídli místo druhého vychovatele. Domněnka Renáty Tyršové, že Štěpánek, který neměl univerzitní vzdělání, na učení starších synů nestačil,57 se zdá být rovněž opodstatněná. Sám Tyrš tak zásadní životní změnu odbyl ve vlastním curriculu vitae strohou větou: „Nemaje mimoto prostředků hmotných odebral jsem se co vychovatel do Jáchymova.“58 Nabídka mu umožnila vyhnout se výdělečnému povolání, jaké by ho neuspokojovalo, a ušetřila ho tísnivých starostí. Bartelmu28
8. Vilemína Bartelmusová
sovi si Tyrše vážili, i když ho vypláceli Štěpánkovým prostřednictvím; mezi oběma vychovateli tak občas propukaly neshody, ale vztah k rodině to nikterak neovlivnilo. Tyrš u ní působil – s přihlédnutím k výpovědi Pavly, nejstarší z dětí, v čase Tyršova příchodu už osmnáctileté – tři roky.59 Starší syny, Emila a Roberta, dovedl k maturitě, druhého ke vstupu na polytechniku. (O výchovu mladších, Ludvíka a Eduarda, se staral Štěpánek.) Vyučovacím jazykem mu byla někdy čeština, jindy němčina. Jejich výchovu založil prakticky, na harmonii tělesného a duševního rozvoje, jak to poznával u starých Řeků. Ke cvičením v kroužku „řecké gymnastiky“ na zdravém vzduchu zval i místní chlapce. Jen to mu vadilo, že při cvičení musel používat německé názvosloví, a pravděpodobně už tehdy hledal českou náhradu, k níž počal sbírat materiál, ponejvíce vyhledáváním vhodných výrazů v Jungmannově Slovníku z Fügnerovy knihovny;60 výpisky si pořizoval na rub losů z loterie ve prospěch Zdeňky Havlíčkové. U Bartelmusů citlivě vnímal ušlechtilé prostředí kultivované a nanejvýš pohostinné rodiny, zámožné, leč nelibující si v přepychu. Středem tu byla paní Vilemína, o hodně mladší než její muž, jemná a vzdělaná dáma, 29
9. Z Tyršových výpisků a poznámek k dějinám a estetice výtvarného umění
30
jejíž zásluhou vznikla v tomto venkovském domě malá academia platonica nebo cosi vzdáleně upomínajícího na francouzský salon 18. věku. Dostatek volného času umožňoval Tyršovi studovat, připravovat se na druhé rigorózum i věnovat se četbě oblíbených knih; vedle hudebního archivu, sloužícího především domácímu muzicírování, měl k volnému použití bohatou Bartelmusovu knihovnu. Do zvláštních sešitů, vedených i po návratu do Prahy, si německy, drobným kurentem, zapisoval poznámky ke studiu. Ty, které si pořizoval ještě v Novém Jáchymově, mu sloužily k přípravě na rigorózum a habilitaci či jako pomůcky při vyučování Bartelmusových synů. Asi z roku 1859 jsou poznámky s rozbory Shakespearových dramat; náčrt k rozpravě o Hamletovi, kterého snad zamýšlel přeložit, psal už česky, stejně jako část sešitu s nadpisem Výmětky, tedy výňatky, citáty.61 Aby Bartelmusovi lépe porozuměli dílu Williama Shakespeara, kterého všichni, zvláště paní domu, obdivovali, vypracoval pro ně pojednání o historickém pozadí námětů jeho her; za tím účelem pročetl nejnovější Dějiny anglické literatury, ba i anglickou mluvnici. K narozeninám pana továrníka nacvičil pak s menšími hochy úryvek ze Snu noci svatojanské (zřejmě v poměrně čerstvém překladu Františka Douchy) a s úspěchem jej předvedli na scéně, důmyslně zkonstruované jistým důlním inženýrem. V literatuře ale nenašel trvalou zálibu, jakkoliv se učiteli a hudebnímu folkloristovi Čeňku Holasovi svěřil, že četl poezii, třebas Puškina a Lermontova, i prózu a v mládí se pokoušel psát nějaké povídky; podle téhož svědka se později nepříznivě vyjádřil o Nerudových Písních kosmických a ještě více o Zolově díle.62 Šíři jeho zájmů dokládají další dochované sešity vlastních poznámek a výpisků. Všechny jsou psány německy, rukopisem, který se zhruba ustálil už ve studentských letech, ale nesl zřejmé stopy jeho zdravotního stavu v podobě „velice rychlého, poněkud nervózně trhaného“ písma.63 Dva věnoval logice, jeden, z roku 1858, indické kultuře, několik matematice (z nichž ten, který datoval 1859, pochází zcela jistě z Nového Jáchymova); sešity s historickou tematikou jsou opatřeny podpisem Tirsch. „Výroky největších básníkův a myslitelův“ ukládal od roku 1856, tudíž ještě před odjezdem z Prahy, do sbírky, vedené soustavně pouze v prvních pěti letech; po vzniku Sokola o ni ztrácel zájem, až ji v roce 1869 uzavřel. Zahrnuje výpisky z četby Goetha, Bacona, Danta, Puškina, Lermontova, Heina, Byrona, Eddy, Kanta, Lessinga, Helvétia, Buckla, ale také antických klasiků Homéra, Aristotela, Hérodota, Sofokla, Aischyla, Horatia či jiných autorů. Plné dvě třetiny velkého množství výpisků z let 1860 –1862, kdy Tyršův zájem ovládl Shakespeare, jsou citáty z jeho 31
dramat. První české, z Kolárových a Bendlových překladů Shakespeara a Puškina, se objevily v roce 1861, ostatní jsou v němčině nebo v originále, jako Dante či Pýthagorás. Sbírka, rozdělená do oddílů Život, Lidé, Ženy, Nezměnitelnost povahy, Láska a Svoboda vůle, je dosti přesnou výpovědí o Tyršově duchovním ustrojení. Do většiny výpisků se otiskl „temný hlas pesimismu“, utvrzující ho v malismu, názoru, že „zlo ve veliké míře převládá“. Příznačný je hned první, z Voltaira, datovaný 15. července 1856 (a uváděný zde v překladu): „Štěstí je jen sen – skutečnost je však bolest; cítím to už 80 let. Nevidím jiné pomoci než se vzdáti a říci si, že se mouchy proto líhnou, aby se stávaly kořistí pavouků, a lidé proto se rodí, aby je bolesti sžíraly.“ V citátech o ženách a lásce z let 1860 –1862 se zase zrcadlí „škarohlídské“ nazírání Schopenhauerovo.64 V českém vzdělaneckém prostředí ojedinělý, jakkoliv poněkud rozporný zájem o myšlení německého filozofa projevil Tyrš spolu s Františkem Čuprem, prvním, kdo na pražské univerzitě přednášel filozofii česky. Marné byly dohady o tom, kdo mu tohoto myslitele, pro nějž byl svět dílem vůle a představy, objevil.65 Potřeboval však Tyrš vůbec někoho, kdo by mu Schopenhauera přiblížil? Vždyť byl tak blízký jeho vlastnímu založení: co musel prožít v dětství – setkání se smrtí otcovou, matčinou, dvou sestřiček a dvou strýců –, promítalo se mu do životního pocitu bolesti a nesmyslnosti. Slabý mladík jej mohl překonat pouze vůlí. Jak by se neztotožnil s tím, kdo ji měl za podstatu světa? Stejně jako příteli Eduardu Novotnému vyhovoval Tyršovi i Schopenhauerův opoziční postoj vůči filozofům z německých univerzit, tak jak jej vyčetl z předmluvy k druhému vydání jeho spisu Welt als Wille und Vorstellung,66 který obdržel darem od rodiny Bartelmusovy. V Novém Jáchymově překvapivě zjistil, že Schopenhauerovo dílo zaujalo i paní domu. Sotva by se odvážil podezírat ji z toho, že byla jen poplatná módě, a tak se účastnil debat, které z jejího podnětu vedli v „literárním a filozofickém“ salonu, zavedeném u Bartelmusů po jeho příchodu. Tyršovo zaujetí Schopenhauerem bylo spíše jen dočasné. První citát si z něj vypsal 12. října 1857, po dokončení pokusu o historický úvod do jeho myšlení: „Vel credere, vel philosophari,“67 buď věřit, nebo filozofovat. Sotva se však tehdy řídil tím, co prý žádal sám filozof – totiž aby jeho díla byla čtena dvakrát, prvně v podrobnostech, podruhé vcelku. Vždyť si z jeho knih pořídil jen málo výpisků. Studie s názvem Historische Einleitung in die Philosophie A. Schopenhauers, podepsaná Dr. Friedrich Tyrš, zůstala v rukopise.68 V původní verzi z roku 1860, v níž se obracel přímo k Robertu Bartelmusovi, chtěl zpřístupnit filozofovy myšlenky především 32
10. Friedrich Tirsch, Historische Einleitung in die Philosophie A. Schopenhauers
svým dospívajícím žákům, druhou dokončil na konci března 1864, jak si vybavil z paměti přítel František Zákrejs.69 Snad od počátku zamýšlel přeložit ji do češtiny, ale učinil tak až roku 1871 a o pár let později ji Zákrejsovi nabídl ke knižnímu vydání, k němuž bůhvíproč nedošlo; Jaroslav Ludvíkovský měl českou verzi za ztracenou.70 Míru Tyršovy kritičnosti dovoluje posoudit pozdější psaní Zákrejsovi: „Vysokou cenu filozofie Schopenhauerovy vždy s myslí skromnou a vděčnou uznávaje, nejsem přec nikterak slepým nohsledem jeho a myslím napořád, žeť zásluha jeho záleží ještě více v problémech nových, jež filozofii postavil, než v oněch, jež on sám rozřešil. Nejedná se mi tedy o to, aby soustava jeho v těch neb oněch kruzích k výhradné platnosti přišla, než jediné 33
o to mi běží, aby vedle jiných též ona náležitě se povznesla a co oživující ferment působila.“71 Pravda, Tyrš nikdy neřadil Schopenhauera do souhvězdí největších zjevů dějin filozofie. Ostatně připouštěl, že v oblibě filozofie pesimismu je hodně módního. Jeho kritický přístup záležel v tom, že zbavoval vůli mystického oparu a činil z ní princip životní aktivity; byla mu tedy vůlí k životu. Z bludného kruhu nazírání na člověka jako na nedostatkovou bytost, kompenzující svou původní chudou vybavenost vytvářením vlastního světa, se pokoušel uniknout dvěma směry – jednak k sokolství, jednak (podoben Nietzschemu?) k umění. Ukazatelem cesty mu bylo antické Řecko: v jeho uměleckém optimismu a ve způsobilosti ovládnout tělo, kterou nejprůkazněji demonstrovaly olympijské hry, shledával nástroj, s jehož pomocí pěstoval vlastní vůli k činu.72 Nechtěl však také výchovou těla a vůle k zdatnosti doplnit a ucelit českou „národotvorbu“, stavějící dosud na rozumovém vzdělání a citovém zušlechťování? A přece navzdory tomu, že pro svůj zájem o filozofii dějin přejal leccos od Hegela a ještě více od Karla Christiana Friedricha Krauseho, filozofa širokého rozhledu po literatuře a výtvarném umění (zesnulého shodou okolností v roce Tyršova narození), zůstal náchylný sdílet Schopenhauerovo tragické vidění světa a lidského údělu. A pokud si k svému někdejšímu guru, kterého měl společného s Nietzschem, vytvořil jistý odstup, rozhodně nešel tak daleko jako Masaryk, jemuž byl Schopenhauerův pesimismus neupřímný, neboť vyvěral nikoliv ze zoufalství, ale ze zlosti a zloby. Nietzsche se podle Josefa Ludvíka Fischera od svého prvního učitele oddělil tragickým optimismem, zatímco Tyrš svůj pesimismus nikdy vnitřně nepřekonal a pouze jej přehlušoval svou neklidnou aktivitou, živenou nacionalismem.73 Ostatně intenzivně prožívané schopenhauerovství náleželo k východiskům novoromantismu umělecké generace sedmdesátých let, za jejíhož mluvčího bývá považován právě Tyrš. Výmluvné svědectví zanechaly ve vzájemné korespondenci dvě spisovatelky, které ho dobře znaly, Sofie Podlipská a Eliška Krásnohorská. Zvláště druhá, mladší, s ním ráda rozmlouvala; co od něj vyslechla, měla vždy za podnětné, neboť ji nutilo k přemýšlení. Pouze jeho pesimismus nesdílela. Jak psala Podlipské, v duchu se s ním pak hádala, „a toť se rozumí, že jsem nechala sebe konečně vyjít co vítěze z boje toho! Řekla jsem mu, že pesimismus jest udeření v tvář veškerých dějin člověčenstva. Či ne? Či jsme nepostoupili? A nepostoupí naši potomci tak daleko, že se budou našemu barbarství divit, jako my se divíme lidožroutům? Řekla jsem mu, že kdyby svět dnes nebo zítra měl se rozpadnout, pesimismus 34
byl by v plném právu; poněvadž ale bude trvat ještě několik tisíc let, že je v něm pesimismus aspoň tak nemístný jako nejsvrchovanější optimismus. […] Já nevěřím v nemožnosti, ale víru v nejlepší možnost si vzíti nedám.“74 Podlipská si obsah tohoto psaní nenechala pro sebe, pověděla o něm Tyršovi a rozmluvu s ním pak tlumočila Krásnohorské v dopise, v němž vystupoval Tyrš jako „pesimista“. Eliška je tedy optimistka? ptal prý se, a když mu vyložila její názor, trval na tom, že neodpovídá skutečnosti. „Vesměs je člověk zlý a sobecký a zůstane navěky,“ řekl mezi jiným. Ona namítala, že pokrok je obecný. Nesouhlasil: „Ano, my jsme dál, my pokračujeme. Ale považte si, kam nás to povede? Sociální otázka hýbe se, je za dveřmi, přijde čas, kdy nebude chtít nikdo těžkou práci, jindy otrokům příslušící, konati. Nenastanou pak obraty takové, že zahyne všecko vzdělání?“ Debata pokračovala. Tyrš poukazoval na hrozbu přelidnění. Proti tomu nenašla Podlipská argument. Jediné, v čem se shodli – že války v budoucnu přestanou.75 (Na to, co přinese dvacáté století, byl i Tyršův pesimismus krátký!) Buď jak buď, je dostatek důvodů litovat, že z knižního vydání jediné jeho studie o Arthuru Schopenhauerovi bůhvíproč sešlo. Nebýt toho, právem by mu – vedle Františka Čupra – náleželo prvenství ve výkladu Schopenhauerova učení pro české vzdělance.
Když se profesor Jan Evangelista Purkyně vrátil v dubnu 1850 z Vratislavi natrvalo do Prahy, zřídil v druhém patře domu ve Spálené ulici 74 fyziologický ústav, druhý na světě, po pařížském.76 Ve společné domácnosti s ním žilo několik „adoptovaných synů“, studentů a sirotků, z nichž vedle Ladislava Čelakovského, básníkova syna, kterého se ujal po otcově smrti, bývá jmenován oblíbený žák a soukromý asistent Julius von Sachs. Právě za ním, svým vrstevníkem, přivedl Tyrše zájem o přírodní vědy. Od kdy ho v Purkyňově ústavu navštěvoval, nevíme, snad již od toho času, kdy ukončil univerzitní studia; jisté je pouze to, že se v létě 1857 znali, jak dokládají Zákrejsovy vzpomínky.77 Rok nato se Sachs stal docentem fyziologie rostlin na filozofické fakultě pražské univerzity, po dvou semestrech odešel na lesnickou akademii v saském Tharandtu a později proslul jako vyhlášený profesor svého oboru na univerzitách ve Freiburgu a Würzburgu. Potom co Tyrš odjel do Nového Jáchymova a Sachs opustil Prahu, si vyměnili několik německy psaných listů.78 Měli k sobě blízko nejen věkem, ale též duševním naladěním i zájmem o přírodní vědy a filozofii. Pravé přátelství mezi nimi asi nevzniklo, ale sdíleli některé filozofické názory a Sachs, trpící hmotným nedostatkem 35
(kteroužto mrzutost se pokoušel zahnat humorem) a snad ještě více jakýmsi milostným zklamáním, měl porozumění pro chmurný životní náhled vlastní Tyršovi. Životopisci připomínají Julia Sachse jako toho, kdo Tyrše seznámil s Darwinovou teorií. Zákrejsovy Upomínky obsahují jedinou zmínku, a sice v postskriptu psaní z 27. července 1860, v němž se Sachs Tyrše ptal, zda už zná Darwinův spis On the origin of species.79 (K tomu Zákrejs připojil poznámku: „Darwin! Červánky netušených myšlenkových převratů objevily se na povyjasněném světovém obzoru…“80) Otázku, kdy Tyrš četl Darwinovo převratné dílo, jehož první dvě vydání vyšla v Londýně na zlomu let 1859 a 1860, zodpovědět neumíme. Jisté je pouze to, že se s Darwinovou naukou seznámil mnohem dříve, než o ní v sedmdesátých letech zpravovali českou veřejnost Josef Durdík a Ladislav Čelakovský,81 a dávno předtím, než byly ke konci dalšího desetiletí otištěny první Darwinovy drobnější práce v českém překladu. Heslo Darwin napsal ovšem Jakub Malý již roku 1862 pro druhý díl Riegrova Slovníku naučného.82 Tyrš ovšem nebyl sám, komu se darwinismus stal jedním z prvotních východisek filozofického nazírání. Příznivé podmínky pro jeho přijetí vytvořila herbartovská filozofie, která převážně vytyčovala meze českého (a rakouského) myšlení od čtyřicátých do osmdesátých let 19. věku a jejímuž vlivu byl Tyrš vystaven prostřednictvím svého učitele Roberta Zimmermanna. Uvádí se, že se o Darwina vážně zajímala většina českých filozofů a pro tři hlavní osobnosti, Gustava Adolfa Lindnera, Josefa Durdíka a Miroslava Tyrše, navíc generačně blízké (narozené mezi lety 1827–1837), bylo jeho převratné učení velmi podněcující.83 Tyrš se pokusil o jeho sociologickou aplikaci na život lidstva, a tudíž i národů, vlastního především. Nejvýstižněji tak učinil ve své zásadní programové stati Náš úkol, směr a cíl z roku 1871 (se kterou se čtenář seznámí v další kapitole): „Veškeré dějiny jak tvorstva vůbec, tak lidstva zvláště jsou věčný boj o ,bytí a trvání‘, v němž podlehne a vyhyne, co k životu nadál je neschopno a celku závadno […]. Tak zní ten zákon povšechný, jejž věk náš objevil a jasně pojmenoval a který čím dál tím zřejměji se všeobecně platným býti ukázal; zákon neúprosný jak každý jiný, jenž v přírodě, a co totéž je, v dějinách vládne; zákon, jejž ani modlitbami, ani slovy sebeklamnými, ba ani pouhým právem zděděným zažehnati nelze.“84 Podle mínění sociologa Emanuela Chalupného se Tyrš oproti Jungmannovi, Havlíčkovi a Palackému, kladoucím důraz na boj Čechů s Němci, naučil z Darwinova zakladatelského díla považovat boj za jev nejenom poznamenávající styk mezi národy, nýbrž pronikající veškerým životem, 36
i soukromým. Proto se nad projevy tohoto boje nepozastavoval jako nad absolutním zlem, jen z nich vyvodil, že je zapotřebí se v sokolské (a vůbec v národní) činnosti podle této skutečnosti zařídit. Chalupný navíc ještě podtrhl, že Tyrš spojil Darwinovo učení s mravními ideály římského práva i křesťanství a odvážil se tak dříve než jiný myslitel aplikovat nejnovější a nejmodernější Spencerovu a Darwinovu vývojovou teorii na praktický program národní emancipace.85 Ne nadarmo čteme v sociologově studii i jméno Herberta Spencera, v jehož vědeckém díle – svou Teorii vývoje vydal sedm let před Darwinovým Původem druhů – měl obecný zákon vývoje stejnou platnost pro přírodu jako pro lidskou společnost. Na to, že jeho všelék, slovy Darwinovy biografky „přežití nejzdatnějších“, 86 bude účinný též pro Čechy, spoléhal přece i Tyrš. Silný vliv této nauky na jeho myšlení přiznává i Karel Stibral, autor studie o estetických názorech britského vědce.87 Posouvá jej však na pozdější dobu. Tyrš sice o Původu druhů zvěděl dosti brzy, rok po vydání, jenomže tehdy ho mnohem víc přitahoval Schopenhauer. Až zhruba po deseti letech, při promýšlení již zmíněné programové stati Náš úkol, směr a cíl, mu došlo, že zatímco Schopenhauerova filozofie vede k odvratu od praxe, Darwinova teorie k ní vybízí. A tak se mu Darwinův „boj v přírodě“ pojednou zjevil jako zdroj zdokonalování, pokroku a vývoje, v pojetí blízkém nejvýznačnějšímu představiteli darwinismu v Čechách, Gustavu Adolfu Lindnerovi, podle něhož zákon zachování lepšího a silnějšího v boji o život je přírodovědeckým vyjádřením ideje dokonalosti. Uplatnění na společnost, nemající ovšem s neblaze proslulou doktrínou sociálního darwinismu pranic společného, vedlo Tyrše k sociologickému optimismu. Vždyť i historik umění Rostislav Švácha poukazuje na jeho snahu vyložit Darwinovy vývojové zákony jako řecký agón, přátelské závodění, a dokládá ji citátem z Tyršovy předmluvy k habilitačnímu spisu o tom, že „veškerý pokrok ze závodivosti boje vychází a jím podmíněn jest“.88 Na prahu druhé polovice 19. století, kdy Tyrš vstupoval do věku zrání, byl už romantismus mrtev, třebaže mu jeho prvky zůstávaly pod kůží do posledních let. Ve veřejném životě i ve filozofii se dostávali ke slovu, jak psal historik Karel Stloukal v pozoruhodném eseji k stému výročí Tyršova narození, „chladní počtáři, místo nadšení přichází střízlivost, zklamání učí skepsi, ale burcuje zároveň k nové práci. Comte, Schopenhauer a Darwin stávají se vůdčími duchy světa, rozum opět se hlásí o právo rozhodčí.“ Tyrš prošel krizí skepse a romantismus, v němž vlastně kořenilo jeho myšlení, se mu přetvořil v „činorodý realismus“. Všechno, co tvořilo duchovní náplň doby, se u něj slilo v plodné syntéze: Darwinův 37
evolucionismus, Comtův a Tainův pozitivismus stejně jako dojmy z italských a slovanských zápasů o národní svobodu. To vše, hluboce zažité, aplikoval na české poměry.89
V Tyršově curriculu vitae čteme, že si rigoróza (ale spíše už jen druhé) „dle možnosti odbyl“ z Nového Jáchymova, a 27. července 1860 byl v Karolinu promován na doktora filozofie.90 (Doktora „libomudrctví“ v podání jednoho z životopisců, pozdního jazykového puristy.91) Nastal čas proměnit ve skutek, o čem už dávno snil. Jedním z těch, komu se na zlomu padesátých a šedesátých let svěřil s přáním habilitovat se na své alma mater, byl Eduard Novotný, odnedávna klasický filolog a češtinář na témž (malostranském) ústavu, kde oba před lety studovali, pozdější člen profesorského sboru Akademického gymnázia a spolupracovník Riegrova Slovníku naučného. Seznámil je nejspíš Štěpánek, někdejší spolužák Novotného a pak první učitel Bartelmusových synů. Tyrš si s Novotným, asi o půl roku mladším, vyměnil několik listů, v nichž si po roce už tykali a přešli od němčiny k češtině; časem však jejich přátelství ochladlo. „Že se hodláš u nás habilitovat,“ psal Novotný v únoru 1861 již česky, „mne překvapilo a potěšilo. […] Pověst o Tvé habilitaci rozšiřuji, seč jsem, a divím se, že se listy o tom ještě nezmínily.“92 Jeho otázku, zda zveřejní program svých přednášek, zodpověděl Tyrš v následující odpovědi: „Co se programu týče, o kterém se Štěpánek zmínil, nikdy mi na umě nebylo, bych něco tomu podobného v novinách uveřejnil. Toliko zásady, podle kterých se ve svých čteních o filozofii spravovati hodlám, chtěl jsem v úvodní přednášce v krátkosti naznačiti a pak obšírněji i tiskem vydati.“ Obšírný dopis dává vzácně nahlédnout do tehdejšího stavu Tyršovy mysli. Chystané „univerzitní čtení“, jemuž s ohledem na české poměry přisuzoval výchovný význam, chtěl prvotně založit na výkladu dějin filozofie, potom jednotlivých oborů (teorie poznání, přírodní filozofie, etiky, právní filozofie) a konečně filozofických soustav, zejména novověkých. Přitom odmítal podílet se na tom, aby pražským studentům byla vnucována jediná, tedy Herbartova soustava. Pouze „historicky-kritický způsob“ výkladu mohl vést posluchače k všestrannému filozofickému myšlení a k světovému rozhledu. „Nikoliv o zavedení té neb oné školské filozofie, jen o duševní znak filozofování samého nám se jednati může,“ zněla jeho maxima. K ní navíc připojil velmi odvážnou formulaci základního předpokladu umožňujícího vybřednout z nízké úrovně filozofického myšlení v Čechách, předpokladu v daných poměrech sotva uskutečnitel38
11. Promoční oznámení, 1860
ného: vždyť „mohou-li i jiné vědy pod útiskem politickým jaksi živořiti, filozofii bez svobody se obejíti nelze“.93 O dva týdny později sděloval Eduard Novotný do Nového Jáchymova závažnou zprávu: Robert Zimmermann se chystá k odchodu z Prahy (ještě v témž roce se vskutku stal profesorem vídeňské univerzity) a svým nástupcem chce mít opět herbartovce, „panoše svého a nohsleda“ Josefa Dasticha. Naléhavě proto Tyršovi radil, aby co nejrychleji podal žádost o habilitaci, nejlépe v oboru obecné filozofie; postačí prý, jestliže k ní přiloží náčrt logiky, tehdy v Čechách zanedbáváné. Nezkušenému příteli ještě vypsal postup: bude pozván ke kolokviu před profesorským sborem, který mu určí téma veřejné přednášky. To všechno musí proběhnout tak, aby se habilitační řízení uskutečnilo do konce semestru a on mohl zahájit čtení už od počátku dalšího akademického roku.94 V tom, co lze pokládat za jakési „programové směrnice“ budoucího univerzitního působení, tak jak si je Tyrš vytyčil v listu Eduardu Novotnému, dozrával kritický duch, bystře dohlédající k oné mezi, za kterou už Češi nevystačí s pouhým národním uvědoměním, nýbrž jim bude zapotřebí samostatného svébytného myšlení. Na univerzitu se však nedostal. Profesorský sbor, s vlivnou podporou Roberta Zimmermanna, udělil venia docendi Josefu Dastichovi, tomu, který Tyrše předešel už jednou, ještě na studiích, pojednáním o Senekovi. Trvalo ještě skoro dvě desetiletí, než se mu akademická půda otevřela. Proč se to dlouho nedařilo, přičítal jeden z jeho spolupracovníků (skrytý v anonymitě) „otevřené, pevné povaze mladého učence, kterýž přesvědčení své zapírat neuměl a o přízeň samozvaných autorů ucházet se nedovedl“.95 V psaní ze září 39
1861 se už Novotný nezmiňoval o habilitaci, ale o nejmenované knize, kterou Tyrš údajně chystal. Od Renáty Tyršové víme, že ke konci pobytu v Novém Jáchymově pracoval na jakési učebnici, prvním větším spisu, snad zamýšleném jako habilitační, který měl zahrnout logiku i noetiku. Kromě německé verze – možná právě ji doporučoval Novotný přiložit k žádosti o habilitaci – se zachovaly též dva české náčrty, velmi kusé.96 Značilo to tedy, že tento spis nedokončil, stejně jako někdejší pojednání, původně určené do studentské soutěže. Podle Jandáska, který torzo prostudoval, v něm kladl příznačný důraz na zkušenost a klonil se tak spíše k anglické než kontinentální filozofii, převážně racionalistické. (Tomu také odpovídalo, že na svém knihkupeckém účtu z roku 1864 měl z filozofů jen Huma a Locka.97) Empirismus přijímal už tehdy jako vlastní metodu, zároveň bližší české mentalitě. Pobyt v Novém Jáchymově představoval pro mladého muže, který teprve nedávno opustil univerzitní posluchárny, cosi jako pokračování studia. Sám se po letech vyznával své ženě, jak je tomu v jistém smyslu samotářskému životu vděčný za mnohé, co mohl později ve svém působení uplatnit: „Uzrál jsem tam duševně a hojnou četbou – i tím Shakespearem, i tím Schopenhauerem jsem zbystřil svou soudnost a prohloubil svůj obzor duševní. Vždyť nebylo tehda, za tuhého absolutismu, takřka ruchu duševního; ti, kteří pak vynikli v naší literatuře – Neruda, Hálek, Světlá a jiní –, se teprve připravovali k rozletu. Těm v podstatě malým poměrům jsem v Jáchymově ušel. Cítil jsem, že nám bude třeba lidí všestranně vzdělaných, až bohdá ruch národní se rozvine, a o ten široký rozhled v říši duchů jsem se přičiňoval.“98 Eduard Grégr, jeden z prvních přátel, jemuž se Tyrš mohl svěřit s ještě čerstvými zážitky z tohoto tuskula, ani v nejmenším nepochyboval o tom, že tamější prostředí, k němuž neodmyslitelně náležela i okolní krajina, „musilo působiti prospěšně a příjemně na mysl ideálního jinocha“.99 Není asi nadsázkou povědět, že zde prožil svá nejkrásnější léta, v nichž se mu dostalo vnitřního klidu, jakého už nikdy nenabyl.
Čas od času provázel Bartelmusovy k Macháčkovům, obývajícím už pár let „vlídný bílý zámeček“ (jak se jevil Renátě Fügnerové) v Králově Dvoře. V ryze české rodině vstupoval jakoby do nového světa. Josef Macháček, statný muž s výraznou krásnou hlavou, zdobenou černým plnovousem, byl nájemcem velkostatku, majitelem několika hospodářských dvorů a hlavně jedním z prvních českých cukrovarníků; v cukrovaru ve Zdicích 40
krátce zaměstnával Josefa Němce, spisovatelčina manžela. Ještě za Tyršova pobytu v Novém Jáchymově, v červnu 1860, se Macháček zúčastnil utajované mise, při které Rieger předal panovníkovi ve vídeňském Schönbrunnu memorandum dvanácti, nárys programu české občanské politiky v podobě žádosti o povolení politického deníku. Paní domu, štíhlá dáma jemných pravidelných rysů, dávala stejně jako její muž horlivě najevo své národní cítění. Z jejich mnoha dětí poutala pozornost dvojčata Rézinka a Márinka, v čase, kdy je Tyrš poznal, asi třináctiletá. (Do první z nich se později zamiloval Jan Neruda, ale ona v osmnácti zemřela; na její pohřeb se dostavili Fügner a Tyrš se sokoly.) Nejvzácnějšími hosty v Králově Dvoře bývali Macháčkův přítel a vrstevník František Ladislav Rieger se svým tchánem Františkem Palackým, František Brauner, Karel Sladkovský, ale též Jan Neruda nebo Adolf Heyduk. Tyrš se tu spřátelil s Josefem Barákem, o rok mladším radikálním publicistou, redaktorem almanachu Máj z roku 1858. Při jedné návštěvě Králova Dvora debatoval dlouho do noci s Josefem Sklenářem, bratrem paní domu, pozdějším manželem slavné herečky, miláčka pražského obecenstva. „Sklenář horoval pro práci na poli veřejnosti,“ vyprávěl po čase, „já mu namítal, že jen z těch činitelů vůdčích nám vzejde prospěch, kdož přinesou s sebou zralost a rozhled duševní.“100 Vskutku osudové setkání se však událo jinde, nedaleko vsi Svaté, v myslivně, kde se říkalo Na Králi (nebo také U Krále), památné tím, že z ní pocházela matka Josefa Jungmanna, rodáka z blízkých Hudlic. Sem, k rodině fürstenberského lesníka Karla Nittingera, jezdíval na letní byt Jindřich Fügner se svou ženou Kateřinou a dcerkou Renátkou. Prvně tu byli pravděpodobně roku 1858, záhy potom, co si pan lesní přivedl do myslivny novomanželku Fanynku, u jejíchž rodičů na Křivoklátu trávili Fügnerovi předchozí léta. Nittinger byl dosti vzdělaný, odebíral české knihy. Ale i jeho žena, bůhví zda vlivem jakéhosi genia loci těchto končin, si zakládala na pěkné češtině. Renáta Tyršová dávala k dobru historku, jak paní Fanynka chtěla počeštit slovo kanape: protože se na něm hoví, vymyslela hovník, a zbytečně se pak divila, proč se děti, nejvíce kluci, smějí a rády na to zavádějí řeč.101 Jindřich Fügner, pobývající v myslivně Na Králi, jen když mu to dovolila práce, radil někdy v létě 1860 své ženě, aby s dcerkou navštívily Bartelmusovy v Novém Jáchymově a mluvily s nimi jen česky.102 Z obou domácích učitelů tam šestiletou Renátku více zaujal ten, který se jednou stane jejím učitelem a s nímž dokonce spojí svůj život. „Prohlížela jsem si ho důkladně,“ vzpomínala po letech, „nejen proto, že mi byl divný jeho vous, kozí bradka, kterou jsem u žádného z našich známých neviděla, ale též proto, že mi slečna Pavla při procházce kolem 41
obytného domu na můj dotaz, k čemu slouží ta divná lešení, vysvětlila, že je to nářadí, na němž pan Tyrš s hochy ,turnuje‘. Toužebně bych si přála vidět to ,turnování‘, o kterém jsem do té doby nic neslyšela.“103 Když se Tyrš zanedlouho vydal se svými chovanci k lesnímu Nittingerovi do myslivny Na Králi, netušil, jaký životně důležitý okamžik ho čeká: ponejprv stiskl ruku Jindřichu Fügnerovi, který tam právě přijel za svou rodinou. Osmatřicetiletému řediteli pražské filiálky terstské pojišťovny Nuova società di assicurazione nebylo jméno příchozího cizí. Eduard Novotný, jeho učitel češtiny, mu před časem pověděl o svém příteli, kandidátu filozofie Tyršovi, a zmínil se i o tom, jak je nešťastný z toho, že v univerzitní knihovně nenašel některé potřebné spisy a nemá na to, aby si je koupil. Při jedné z dalších návštěv v myslivně ho proto Fügner pozval do pražského bytu, aby mu předvedl svou bohatou knihovnu. Oba muži, třebaže je dělilo deset let, o něž byl Tyrš mladší, si okamžitě padli do oka, zárodek přátelské vazby, zpevňující se zejména po Tyršově návratu do Prahy. „Jakmile jsem se s Tebou seznámil,“ vyznával se mu později Fügner, „ucházel jsem se o Tvé přátelství, doufal jsem sebe poctít, hledě se státi přátelství Tvého hodným. Nemohl-li bych Tvým přítelem být, byl bych raději Tvým nepřítelem na smrt, vše to raději než Tobě být lhostejným.“104 Tyrš, který mu byl nejspíš blízký i základním rysem své povahy, a možná víc, než si sám Fügner uvědomoval, měl staršího přítele za neobyčejného člověka, zajisté i proto, že v něm shledával představitele toho nejlepšího, čím se vyznačovalo evropské liberální měšťanstvo. Stále častěji se pak setkávali v Novém Jáchymově nebo Na Králi, odkud podnikali společné vycházky, třebas do Hudlic. První návštěvu „pana vychovatele od Bartelmusů“ v pražském bytě v Mariánské (dnešní Opletalově) ulici, kam se toho roku Fügnerovi přestěhovali – dům stál nedaleko hradeb, proti tesařské ohradě Zeyerových –, zaznamenala Renáta k 6. září 1860.105 Její matka, paní Kateřina, mu po svém zvyku předložila knihu hostů a on se do ní zapsal jako Tirsch. Knihy, ponejvíce filozofická díla, si vypůjčoval sám, nebo mu je vozil či posílal Eduard Novotný, který k jedné zásilce do Nového Jáchymova z počátku příštího roku připojil: „Od pana Fügnera je Feuerbach; nabízí ti svoji knihovnu k neobmezenému užití.“106 A v přítelově knihovně bylo co obdivovat: filozofickou literaturu od Platóna po Schopenhauera, německá a francouzská historická díla stejně jako přírodovědná, poezii, sebrané spisy Waltera Scotta, Voltaira, Goetha, Schillera, Danta, Petrarky, Ariosta v originálech, Puškina, Lermontova, Calderóna, Corneille, Racina, Molièra dílem v originále, dílem v němčině, řecké a římské klasiky v německém překladu. Někdy zůstal 42
na večeři, která se podávala u dlouhého stolu v pokoji s jedním oknem, právě v tom, kde měl Fügner svou knihovnu. Po jídle stávali oba muži před vysokými skříněmi, zcela zaplněnými knihami, a rozmlouvali o světových básnících, jejichž sošky zdobily horní římsy čtyř knihovních skříní. Fügner byl spokojen, že má zase někoho, s kým si rozumí. Renáta Tyršová tlumočila matčiny vzpomínky na to, s jakou radostí vítal otec Tyršovy návštěvy; jejich rozmluvy mu připomínaly dobu, kdy si vyměňoval názory na literaturu se Springerem a rozšiřoval si tak duševní obzor.107 Tyrš oceňoval Fügnerův úsudek o básnících, jeho smysl pro vtip a humor u Shakespeara, Voltaira nebo Heina i to, s jakou zálibou četl Schopenhauera a citoval z něho, třebaže se s jeho filozofií plně neztotožňoval.108 Co pro něj tyto návštěvy značily, s tím se později svěřil Renátě, ještě než se stala jeho ženou: „Neznal jsem Vás téměř, když jsem k Vám docházet započal – u Vás jsem obživoval, u Vás jsem se šlechtil […].“109 Ještě v něčem měli k sobě oba muži blízko: byli původem Němci, jak bychom řekli dnes.110 Jenomže tehdy, zhruba do polovice století, se to nahlíželo jinak. Žil-li někdo v českých zemích, nepovažovalo se vždy za důležité zjišťovat, jaké je národnosti. České a rakouské němectví bylo u srovnání s češstvím dlouho nacionálně vlažné. Nejpřesněji to postihl Jan Křen v dosud nepřekonané syntéze česko-německých vztahů v dlouhém 19. století: „Národní konstituce Čechů probíhala rychleji než u Němců nebo aspoň u Němců rakouských a sudetských […]. Pokud šlo o vlastní národní hnutí, byli Češi dokonce jakoby vývojově dál, aspoň v tom smyslu, že na rozdíl od saturované národní pasivity austroněmeckého živlu byl český národotvorný proces založen na živé společenské aktivitě, třebaže dlouho omezen jen na města: sféra nejsilnější asimilace byla zároveň první líhní češství.“111 Modernizační procesy, které přetvářely střední Evropu od zlomu věků, měly příznačně jazykový ráz. Nacionalismus v tomto (německém) pojetí vytyčoval cestu, ubírající se dvojím směrem: tu k němectví, tam k češství. Ferdinand Seibt, německý historik původem z Litoměřic, poukázal na to, že revoluce let 1848/1849, rozdělujíc 19. století vedví, názorně předvedla jeho janusovskou tvář, kdy se staré a nové „vzájemně potkává jako před římským bohem prahu, brány a proměny“. Revoluce totiž ležela nejen mezi oběma polovicemi tohoto století, leč i mezi pohledem nazpět a „pokrokem“. Přestože hledání národní identity bylo pro Čechy obtížnější, jak dokládá jejich píseň písní, jediný národní hymnus končící otazníkem, dílem revoluce byla „etnizace a radikalizace“ českého politického života.112 Význam tohoto vpravdě dějinného milníku ještě stupňovalo, že jej ztělesňovala 43
osobnost formátu Františka Palackého. Jeho předmluva k prvnímu dílu Dějin národu českého v Čechách a v Moravě, datovaná 8. března 1848, a posun od původního názvu Geschichte von Böhmen – ostatně české vydání nebylo ani pouhým překladem německého před jedenácti lety – značily citelné posílení „etnického prvku“.113 A záhy, o něco málo víc než za měsíc, následovalo jeho Psaní do Frankfurta, které v dynamickém prostředí českých zemí, kde měla národní myšlenka zvláštní sílu, uvolnilo cestu nacionálnímu oddělení, ba přímo rozkolu. Revoluce tak představila Čechy jakoby probuzené k uvědomělému občanství a k úsilí o uznání vlastní státnosti. O tom všem dávali vědět horečnatou činností v Národním výboru, přípravou prvních voleb, novinovými články Karla Havlíčka, sněmovními řečmi Františka Ladislava Riegra, zejména slavnou obhajobou základních občanských práv. Toho roku se však zrodil i nový český nacionalismus. Češi, kteří okusili masovou fázi svého „obrození“, vyznačující se obecnou politizací, se pak dokázali vypořádat i s nepřízní času. „Mnoho vlažných odpadá,“ psal historik Karel Stloukal o porevolučním desetiletí, „ale české cítění vítězí zato i u mnohého potomka německého rodu. Tímto nacionalismem byl stržen bezpochyby i Tyrš […].“114 Všemu navzdory vydala tehdy česká kultura své plody nejen v podobě Erbenovy Kytice, Němcové Babičky či almanachu Máj, ale také Sboru pro zřízení Národního divadla a Riegrova Slovníku naučného. A za krátký čas, na počátku šedesátých let, vzrostlo české národní uvědomění nebývalou měrou. „Již nebyli jsme ti bázlivě se krčící čeští hošíci, poddávající se pozvolnému poněmčování […],“ chlubil se pamětník, „hrdě hlásili jsme se ku své národnosti.“115
Když se Friedrich Emanuel Tirsch zapsal na filozofickou fakultu pražské univerzity, ocitl se sice mezi svými, ponejvíce syny ze středostavovských nebo dokonce chudších rodin, ale od většiny z nich se lišil tím, že nemohl uvést za svou mateřskou řeč češtinu. Jako Němec rodem však už vykročil, podoben Jindřichu Fügnerovi a jiným, o nichž ještě bude řeč, onou cestou, na jejímž konci stane jako Čech volbou. Předpokládáme, že jeho otec, vrchnostenský lékař v Děčíně, vyznával – a v tom (jediném?) měl blízko k svému chlebodárci hraběti Thunovi – zemské vlastenectví, které se více než příslušností k etnickému, národnímu či jazykovému společenství vymezovalo vztahem k zemi; i když mluvil německy, byl jednoduše Böhme, necítil se tedy ani jako Deutsche, natož Tscheche. Platilo to nejspíš i o strýcích Friedrichu a Antonu Kirschbaumových. První 44
z nich, správce statku v jazykově českém území, pravděpodobně ovládal obě zemské řeči, zatímco o druhém bychom si troufli povědět, že byl pravý Prager, ba Kleinseitner (analogicky k Budweiser, Teplitzer, Pilsner apod.), který mluvil česky – tak jako Fügnerův otec – asi jen „po pražsku“, tou příšernou směskou obou hovorových jazyků; s jeho dcerou Jenny Tyrš mluvil a psal si vždy německy. Na základě archivního výzkumu v Českých Budějovicích dovozuje americký historik Jeremy King, že zdejší Češi a Němci se „vynořili“ z Budweiserů, nikoliv z těch, kteří předtím mluvili buď česky, nebo německy. Dvojjazyčný, bietnický charakter budějovických obyvatel podle něho ukazuje, že etnicita, stejně jako nacionalita, se z velké části utvořila během devatenáctého století.116 Máme za to, že tento vzorec je platný i pro Tyršovu čechizaci. Na její odvrácené straně stojí otázka: proč se vyvíjel právě tímto směrem, který neodpovídal tomu, z čeho vyšel? Vysvětlení, že „nebyl dost silný, aby vynikl na ‚německém‘ hřišti“,117 se jeví jako nepřípadné, ba pokleslé, i poukazujeme spíše na Tyršovu nezakotvenost v německém jazykovém prostředí. Hledáme-li etapy jeho počešťování, první najdeme v Kropáčově Vrutici a v Stránově, kde se pohyboval mezi českými dětmi, chodil do české školy, případně ho učil český farář. Pak přišel rok 1848, o němž měla Renáta Tyršová za jisté, že v něm „utvrdil české vědomí“.118 Vycházela bezpochyby ze svědectví samotného Tyrše, za které Ladislav Jandásek pokládal jeho výklad, čím revoluční dějství toho roku ovlivnilo národní uvědomění malíře Jaroslava Čermáka: „Nezapomenutelný rok tento s tím čistým zápalem pro svobodu a národnost, se zápalem, jaký nikdy více v té míře už se nevrátil, zůstavil hluboké stopy ve všech myslích povznešenějších, a Čermák prožil jej se vším nadšením jinošským. Že rok ten spatřil, to učinilo z něho, jak z mnohého z nás, Čecha a Slovana plně uvědomělého […].“119 A tak zatímco u většiny Němců se v tom roce sympatie k Čechům vytrácely, protože se obávali české majorizace, směřování šestnáctiletého Tyrše k jazykovému češství zaznamenalo důkladný posun. Životopisec Jandásek to několikrát opakoval, jako by chtěl sám sebe přesvědčit, že se tak opravdu stalo, a oprávněně jej přisoudil rozhodnému vlivu školního prostředí.120 Do téhle „revoluční“ etapy Tyršovy čechizace totiž jednoznačně patří přestup s devíti „nejhorlivějšími českými kolegy“121 na Akademické gymnázium. Nezastihl už Josefa Jungmanna, který se vzdal úřadu prefekta před čtyřmi lety a nedávno zemřel. Zato krátce předtím, než Tyrš maturoval, se zde stala čeština nakrátko vyučovací řečí a Václav Kliment Klicpera, uznávaný dramatik, který na tomto ústavu působil od roku 45
1846, povýšil na ředitele. (Po jeho nuceném odchodu se česky vyučovalo opět jen náboženství a češtině.) Škola měla pověst „nejčeštějšího“ gymnázia v zemi, neboť Češi v něm představovali většinu profesorského sboru a z jazykově českých rodin pocházela i většina studentů.122 Tyrš prý se tu prvně dozvídal o českých dějinách: to když stařičký profesor zeměpisu a němčiny Alois Unschuld předčítal studentům odměnou za slušné chování z jakési čítanky, psané ve vypjatě loajálním duchu. Třebaže životopisec Jandásek nepokládal tuto historku za potvrzenou, troufl si z ní vyvodit: „Slavná historie národa působila jako první popud k vlasteneckému uvědomění Tyršovu.“123 Buď jak buď, roku 1850 ho shledáváme mezi čtyřiaosmdesáti maturanty, kteří se přihlásili ke zkoušce z češtiny, a mezi šesti, co ji vykonali s vyznamenáním.124 Za viditelný důkaz pokračujícího zčešťování sloužilo jeho pozdější ženě, že první přírodovědné knihy, které si opatřoval ze svých hubených prostředků, podepisoval od roku 1852 už „poločeskou“ podobou svého jména – F. E. Tyrš.125 Stal-li se navíc toho roku členem Matice české, fondu pro podporu české odborné literatury, je na místě se ptát: Co vlastně četl z česky psaných knih? Co z tisku? Havlíčkovy Národní noviny nebo Slovana,126 Časopis Českého muzea, Lumír? A tážeme se dál: Když chodil za Juliem Sachsem, potkával se s profesorem Purkyněm nebo někým z jeho rodiny? Odpovědi neznáme. Víme jen, že se ve fyziologickém ústavu seznámil s Eduardem Grégrem, po Sachsově odchodu Purkyňovým asistentem. Tento český nacionalista vyrostl v dvojjazyčné rodině: otec byl českého původu a matka německy mluvící Rakušanka. Měli tedy jistou společnou zkušenost, třebaže Eduard Grégr ani jeho bratr Julius, který do našeho příběhu také záhy vstoupí, nemuseli snad při své čechizaci zdolávat takovou bariéru jako Tyrš. O tom, že vliv Eduarda Grégra byl zcela jednosměrný, nemusíme ani trochu pochybovat. Zato v případě Bartelmusovy a Fügnerovy rodiny bylo jazykové působení vzájemné či souběžné, i když zvláště u první z nich připadal na Tyrše – nezapomeňme, že byl domácím učitelem! – nejspíš větší podíl. Renáta Tyršová se domýšlela, že dlouhodobější pobyt mimo tísnivé prostředí Prahy padesátých let čechizaci jejího budoucího muže urychlil. Přispěly k tomu ovšem i společenské styky s okolními lesníky, hlavně s Karlem Nittingerem, s podnikatelem Josefem Macháčkem či s přítelem továrníka Bartelmuse sládkem Roubalem, nájemcem knížecího pivovaru v Nižboru, který při návštěvách v Novém Jáchymově tančil staré české selské tance za klavírního doprovodu dcery Gabriely, později evropsky proslulé operní pěvkyně, známé jako La Boema. 46
Z dostupných pramenů je ovšem zřejmé, že tato čechizace byla pozvolná a kolísavá. Na právnickou i na filozofickou fakultu se v letech 1850 a 1851 (stejně jako do vysokoškolského indexu a do Matice české) zapsal jako Bedřich Tirš,127 pak se ale na celé desetiletí vrátil k úřednímu znění svého jména, tedy Friedrich (Emanuel) Tirsch;128 na diplomu z roku 1860 byl uveden jako Friedericus Tirsch, na německy tištěné pozvánce k promoci Friedrich, do Fügnerovy pamětní knihy – jak už víme – se v září 1860 podepsal Tirsch. Rok nato zvolil znovu podobu Tirš, kterou v následujícím roce počeštil na Bedřich Tyrš,129 jak byl také zapsán v září 1863 na kandidátce do výboru Sokola pražského.130 Přitom zpráva Národních listů o jeho projevu v Hudlicích o svatodušních svátcích roku 1862 ho ještě uvádí jako „dr. Tirše“.131 Že křestní jméno Miroslav užíval od roku 1864, víme ze vzpomínky paní Renáty na první oslavu Tyršova svátku, v jehož předvečer, 5. března, ho po sále nové sokolovny nosili na ramenou.132 (Trochu se usmíváme nad tím, že sokolové s křestním jménem Bedřich si je po Tyršovu příkladu „poslovanštili“.133) Z toho, že v curriculu vitae, které roku 1882 přiložil k žádosti o habilitaci na české univerzitě, uvedl otcovo křestní jméno jako „Vítězslav“134 namísto správného Johann Vinzenz či nanejvýš Jan Vincenc, máme pokušení vyvodit, že se nakonec za německý původ styděl. Složitost jeho počešťování se ponejvíce otiskla do písemného projevu. Vždyť až do let 1862–1863 psal kurentem, teprve potom přešel k latince. Při četbě náčrtů k zmíněné učebnici filozofie zjišťovala Renáta Tyršová, „jak české vyjádření abstraktních pojmů mu činí jisté potíže. Vždyť po dlouhá léta byl zvyklý myslit německy a skoro všechna jeho práce v Jáchymově byla německá. Je to zřejmo v dlouhých, do sebe začlánkovaných vět, německé vazby připomínajících. Je to též zřejmo z volby některých výrazů […]“.135 Protože si byl těchto slabin dobře vědom, opatřil si roku 1861, snad ještě před odjezdem z Nového Jáchymova, Malou čítanku (s pravopisem) a Úplný německo-český slovník Josefa Franty Šumavského, doplněk Jungmannova veledíla, rok nato pak Srovnávací mluvnici Martina Hattaly. Výsledek se záhy dostavil. Známe-li jeho pracovitost a silnou vůli, nepochybujeme o tom, že ve srovnání s potížemi, jimiž ho čeština trápila v Novém Jáchymově, se jeho psaný projev podstatně zlepšil. Rozumíme Renátě Tyršové, čteme-li u ní, jak rychle, „hned za prvních let Sokola“, češtinu ovládl, a to „nejen mluvnicky a pravopisně správně, ale hned si i vytvořil svůj osobitý sloh […]. Z vědecké terminologie přešel svým vzácným uměním slovesným k řečnickému vyjadřování a k stavbě vět, v nichž i se zvukovým dojmem je počítáno.“ Jako příklad udávala text slavnostní 47
promluvy, který roku 1863 připravil pro Jindřicha Fügnera, „klasický vzor neseného, mužně soustředěného vyjádření a logicky vybudovaného oslovení“.136 Skutečnost však byla poněkud odlišná. Ještě poznámky k přednášce o Fügnerovi z října 1882 (!) ukazují na nedostatečně zvládnutou češtinu,137 jak ostatně připouštěl i jeho velký přívrženec, estetik Otakar Hostinský.
Peter Fügner, příbuzný proslulého textilního podnikatele Johanna Liebiga, byl obchodníkem nejdříve v Litoměřicích a potom v Praze; o jeho ženě Franzisce, rozené Schmidtové, pocházející z Broumova, se říkalo, že snad měla české předky. Jejich syn Jindřich, vlastně až do zlomového roku 1860 Heinrich Anton, navštěvoval zprvu nižší gymnázium, ale vyučil se obchodním příručím a ke konci čtyřicátých let převzal otcův prosperující obchod se střižním zbožím. Lepší a zajímavější uplatnění našel však v pojišťovnictví, novém oboru, s nímž se seznámil na svých cestách po západní Evropě. I stal se roku 1855 prvním ředitelem pražské filiálky pojišťovací společnosti Nuova società di assicurazione z Terstu, která měla sídlo v nedávno dostavěném Lannově domě v Hybernské ulici. Jeho bystrý nepokojný duch sledoval i jiné zájmy: tak od zlomu padesátých a šedesátých let náležel k průkopníkům těsnopisu jako předseda Spolku stenografů a po obnově zemského sněmu zjara 1861 i ředitel jeho těsnopisné kanceláře. Protože trpěl mezerami ve svém vzdělání, snažil se je co možná zaplnit, a sice za vydatného přispění mladšího přítele Springera, který ho učil filozofii, historii, ba i matematiku a doporučoval mu vhodnou četbu. Fügnerovo smýšlení měl Tyrš právem za „liberální, nikoli přemrštěné, ale pevné a rozhodné“,138 pro jiné byl jednoduše frajgajst, který se navíc zhlížel ve všem anglickém, v politice, v podnikání, ve způsobu života, ba i v pánské módě; loďku, na které ve volných chvílích brázdil vltavskou vodou, zdobila britská vlajka. Ve Fügnerově obrazu světa neměl Bůh místo, a proto se výchova jediné dcery Renáty obešla bez náboženských představ, tudíž i bez bible. Této náboženské vlažnosti odpovídala dlouho i vlažnost v národnostním ohledu. Když se ho dcera jednou ptala, zda byl Němec, odpověděl: „Nikoli, holčičko, nebyl jsem Němec, byl jsem Pražanem, německy mluvícím Pražanem.“139 Jako Prager vyznával tedy lokální odrůdu zemského patriotismu, někdy označovaného ošklivým slovem bémáctví, o němž se českoněmecký spisovatel 20. století Johannes Urzidil domýšlel, že z něj vyrůstal zvláštní lidský typ.140 To snad platilo o Fügnerových rodičích, 48
kteří mluvili německy a česky jen „po pražsku“, i o rodičích jeho ženy Kateřiny, za svobodna Turecké (Turetzké). A kdy u Fügnera národnostní vlažnost počala ustupovat? Jeho dcera Renáta, později provdaná za Miroslava Tyrše, soudila, že ho k českému národnímu hnutí přivedlo demokratické smýšlení. Byla to však zdlouhavá, nerovná cesta. Vykročil na ni nenápadně v revolučním roce 1848. „Držte se statečně, Čechové, proti vídeňské aroganci; pěkný začátek jste už udělali,“141 čteme v psaní Josefu Alexandru Helfertovi, poslanci a vysokému vládnímu úředníkovi, který se krátce předtím oženil s jeho sestrou Mínou. (Švagr Helfert byl také jedním z těch národnostně indiferentních osobností, jejichž potomci se pak čechizovali; prvním byl už syn Zdeněk, Fügnerův synovec.) Tu zimu před vypuknutím revoluce docházel k Fügnerovům Karel Havlíček učit ještě svobodnou Mínu polsky. Fügnerovi, o rok mladšímu, se zamlouval jeho vtip a byl mu z Čechů nejsympatičtější. Když ale oblíbený novinář umíral, Fügner se stále ještě cítil jako Böhme či Prager. Na jeho národní uvědomování živý Havlíček asi vliv neměl, ale z úcty k němu se později účastnil pořádání loterie ve prospěch novinářovy dcery Zdeňky. A co tedy bylo pro Fügnerovu konverzi určující? „Přiklonil se k té části společnosti, která byla v politicky nerovnoprávném postavení,“ mínila jeho dcera, připojujíc k tomu neméně silný motiv v podobě obdivu k italskému národněemancipačnímu hnutí, které mu zosobňoval Giuseppe Garibaldi, stejně jako k Irům a rakouským Slovanům.142 O tom, jak Češi přijímali zprávy o válce v severní Itálii, vypověděl docela výstižně (i když to nebylo svědectví z první ruky) Václav Červinka: „V Praze bylo již před prázdninami 1859 rušno a veselo jako nikdy předtím. […] Vše bylo pohnuto, rozjařeno, celý venkov jako by omládl – staří venkované ve vzpomínkách rozehřívali se při ohni mládeže. Celý národ, jednotný, tušil příchod čehosi nového, zatím neznámého, cítil, že konečně přichází snad přece dávno kýžené jaro. Neurčité hnutí prošlo v té době celým Rakouskem a bylo předzvěstí i počátkem odlišování pro cítění a myšlenky národnostní v celé oblasti mnohojazyčné té říše. Vždyť každý pozoroval, že krvavé drama lombardské bylo následkem hnutí a cítění národního v Itálii.“143 Renáta Tyršová si vybavovala z paměti, že v psaních do myslivny Na Králi se otec často zmiňoval o italské válce,144 ale patřilo k nim i to, které odeslal matce v prvních dnech července 1859 a v němž chválil Rossiniho operu Vilém Tell, zejména pro mužský sbor se slovy požadujícími volnost.145 „Byl nejdřív nespokojencem politickým, než Čechem se stal,“146 vyznačil Tyrš cestu k Fügnerovu počeštění v osnově přednášky, kterou o něm proslovil v listopadu 1882. Ve vlastním vystoupení 49
pak rozvedl, že jeho motivy tkvěly jednak v „nespokojenosti s absolutní formou vládní, jež zejména vlivem cest a lektury politické záhy u Fügnera se jevila“, jednak v „demokratickém jeho duchu, jenž v společnosti české ovšem snadno domovem se cítil“.147 Pak je tu ještě svědectví Karoliny Světlé, nepochybně z rozhovoru se samotným Fügnerem: „Ani dost málo mne nepřekvapilo, že přičítá vliv velmi značný na svoje přerození pracím Herlošovým, dosud v ohledu tom nedoceněným.“148 Poznávání českých dějin prostřednictvím četby i dalších německy píšících autorů, Karla Egona Eberta, Moritze Hartmanna, Alfreda Meißnera, Uffo Horna, může mít obecnější dosah, neboť jejich společné zemské vlastenectví, sdílené tehdy stejně Čechy jako Němci, je přirozeně vedlo k českým tématům.149 Naopak letní pobyty malého Fügnera u příbuzných ve Chvatěrubech nedaleko Kralup, tedy v jazykově českém prostředí, ani matčin částečně český původ na jeho přerod, zdá se, vliv neměly. Od jistého času, ne však před rokem 1859, zaměstnávala Fügnerova rodina učitele češtiny, zvané i k polednímu stolu. Každý její člen měl svého: pán domu Eduarda Novotného, s nímž už jsme se trochu seznámili jako s Tyršovým přítelem, Renátka jeho staršího bratra Josefa Raimunda a paní Kateřina Jana Slavomíra Tomíčka, vzdělaného, poněkud svérázného starého mládence, autora České mluvnice z roku 1849 a redaktora mnohých českých časopisů a novin. Část zásluh o otcovo „národní probuzení“ přiznala Renáta Tyršová i svém učiteli Josefu Novotnému, dlouholetému domácímu příteli, který uvedl do rodiny svého bratra Eduarda; jejich otec byl správcem statku Fügnerova tchána ve Zbuzanech nedaleko Prahy. Josef nedostudoval medicínu a živil se potom jako překladatel z angličtiny a redaktor Humoristických listů, nejčtenějšího nepolitického týdeníku; když byl v jakési tiskové při odsouzen, posílali mu Fügnerovi do věznice obědy. Znal se s lidmi především z okruhu studentů a novinářů, těch, co se pak uplatnili ve veřejném životě šedesátých let, ale s nimiž se Fügnerovi předtím nestýkali. Právě od něho Fügner zvěděl o údělu Josefa Baráka ve Štýrsku a dnešním Slovinsku, kde měl přikázaný pobyt; anonymní podpora, kterou mu nato poskytl, byla prvním skutkem, jímž se přihlásil k českému národnímu hnutí. Češtinu užíval již v obchodním styku pražské pobočky pojišťovny Nuova s česky mluvícími klienty. Plynně mluvit česky se ale nikdy nenaučil, třebaže se o to až do konce svého nedlouhého života usilovně snažil. Mladí sokolové se divili, jak je to možné, že takový vlastenec češtinu prapodivně „drmolí“.150 A písemný projev? Jeden z mála jeho českých dopisů dceři, z léta 1861, se hemží obludnými chybami,151 do 50
německých listů Helfertovi se nanejvýš odvážil vsunout pár ojedinělých českých slov, kupříkladu heslo Tužme se, Tyršovi psal raději německy, i když ho v jednom z dopisů oslovil česky „Bratře!“152 Tím okázaleji dával najevo své češství: ve svém salonu umístil vedle Garibaldiho bysty sošky Husa, Žižky a Jiřího z Poděbrad na konzolkách zdobených českým lvem. Výmluvným svědectvím postupující čechizace Jindřicha Fügnera je vtipná gratulace švagru Helfertovi k Novému roku 1860 s narážkou na to, že policejní ředitel Anton Päumann, jak se po Praze rozneslo, předpovídal českému národu už jen šest let existence: „Zdar, požehnání a spokojenost vám všem; a tobě speciálně přání, abys opravdu vesele a bez zármutku prožil aspoň těch šest let, která my Čechové podle slov Päumannových vůbec smíme býti naživu.“ V jiném dopise témuž adresátovi psal o Praze jako o Čechenstadt.153 Oproti manželovi stačil paní Kateřině na zvládnutí češtiny pouhý rok, takže ji Tomíček potom učil rusky. Na hovorovou řeč byla ostatně zvyklá od dětství, ze společenství českých děvčat na otcově statku ve Zbuzanech, a se služebnými Nanynkou (Annou Němečkovou), Bětuškou či Marjánkou jí později nezbývalo než se dorozumívat česky. Tak se bavila i s dcerou, někdy si vypomáhajíc němčinou. V ní ale zásadně psala, protože spisovnou češtinu neovládala. Renátka zprvu mluvila lépe německy, ale od pěti let už ovládala obě řeči. Národnostně nevyhraněné a neutrální „pražanství“ (Prager, pragerisch), německy mluvící a bilingvní, tehdy pomalu doznívalo; k jeho pozdním projevům řadíme i dvojjazyčné smuteční oznámení o Fügnerově úmrtí roku 1865. Jako nikdy předtím se pražští měšťané počali dělit podle národnostního klíče. Původní, „přirozené“ němectví získalo v Češích sílícího oponenta. Ke svému nacionálně českému vlastenectví se Fügner poprvé veřejně přiznal před volbami do pražského obecního zastupitelstva zjara 1861: na kandidátce „strany pokroku“ byl uveden jako „Jindřich Fügner, kupec“. Helfertovi v témže čase sděloval: „Z čisté národní pýchy převzal jsem provedení českého těsnopisu na zemském sněmu […]. To dělané češství nestojí na nějakých hliněných nohou, jak si to u vás [tj. ve Vídni – pozn. RS] myslí. – Pepi, někteří z našich nacionálů v zemském sněmu, to jsou nádherné exempláře, je na nich vidět energickou vůli…“154 Několika proměnami prošla podoba jeho křestního jména: na prvním česko-německém tiskopisu pražského peněžního ústavu, asi podle rady Eduarda Novotného nebo Jana Slavomíra Tomíčka, byl Hynko, někdy jen ve zkratce H., a na dopisech ženě Hynko či Domoslav. Jako Jindřich se trvale podepisoval až od roku 1862. V posledních dvou 51
12. Jindřich Fügner Tyršovi, b. d.
52
opisech Helfertovi se ohrazoval proti tomu, že politizující pražský advokát d Adolf Maria Pinkas, jehož syn, malíř Soběslav, češtinu dokonale zvládl, o něm šíří, že je „německý kupec, jenom podle kabátu národní,“ ačkoliv ještě nedávno byl pro něj „nejzarytější husita“ a „červený republikánský Čech“, který při obsazování míst v Hypotéční bance „uplatňoval především tendence české“.155 Fügner radil ženě a dceři, aby Na Králi stejně jako v Novém Jáchymově nebo Králově Dvoře mluvili jen česky, že se pak bude od nich učit. Nittingerovi, Bartelmusovi a Macháčkovi byli totiž první Češi, ke kterým směřovaly jejich návštěvy, potom co se přestali stýkat s německy mluvícími rodinami a dovršili tak svou čechizaci. Renáta Tyršová později právem napsala, že rok 1860 „znamenal pro mého otce a také pro maminku a mne zjevné vstoupení do malé ještě tehda české společnosti“.156 Cosi jako přijímací zkoušku podstoupila paní Kateřina pozváním do komitétu dam, který vypsal loterii ve prospěch dcery národa Zdeňky Havlíčkové. Od příštího léta se tak v salonu Augusty Braunerové scházela s Karolinou Světlou, jejíž plynnou češtinu obdivovala, třebaže sama spisovatelka v ní budila více respektu než sympatií, s Marií Riegrovou, s Jungmannovou dcerou Kateřinou Petrovičovou, s hraběnkou Eleonorou Kounicovou, s kněžnou Jenny Thurn-Taxisovou a s dalšími dámami z české společnosti; někdy mezi ně přišel František Palacký či profesor Jan Evangelista Purkyně, „rozmile hovorný s dámami“.157 Jelikož hostitelka „naštěstí“ mluvila česky hůř než ona, dodávalo to paní Kateřině, jak se přiznávala dceři, smělosti k české konverzaci.158 V srpnu 1862 se Fügnerovi sešli Na Králi s Karlem Jaromírem Erbenem a jeho paní, ale z předních českých rodin byli zváni pouze k Riegrovům, Thurn-Taxisovům a Braunerovům. Sami uspořádali večírek s loutkovým divadlem – dával se Oldřich a Božena v úpravě Josefa Novotného, Renátina prvního učitele češtiny –, k němuž se dostavili muži, kteří budou zanedlouho náležet k elitě národního společenství: zakladatel Národních listů Julius Grégr, publicista Josef Barák, Riegrův nejbližší spolupracovník Antonín Otakar Zeithammer, první ředitel české obchodní akademie a politik Emanuel Tonner a také – Miroslav Tyrš. Protože v loterijním výboru dostala paní Kateřina na starost vybírat příspěvky, zájemci měli zásilky adresovat jejímu manželovi, Jindřichu Fügnerovi. „Tak se objevila poprvé ve veřejnosti ve spojení se zjevně vlasteneckou manifestací jména mých rodičů,“159 dodávala k tomu Renáta Tyršová. Ta se od té doby, osmiletá, setkávala již jen s dětmi z českých rodin, s Aninkou Mikschovou (později provdanou Lauermannovou), s Márinkou, Libuší a Bohušem 53
Riegrových, Ludmilou a Prokopem Podlipských, Annou, Zdenkou a Bohuslavem Braunerovými, s děvčaty Macháčkovými, hochy Bartelmusovými a v Sokole potom s Terezkou Lanhausovou (budoucí prozaičkou Terézou Novákovou). Že už mluvila výhradně česky, je snad samozřejmé.
U vědomí slabin formující se české společnosti poukazoval historik Otto Urban, jinak velmi poučený znalec českého 19. století, na výjimečnost osudů Karla Havlíčka, Jana Nerudy, Karla Sabiny, Josefa Václava Friče. My se však přece jen ptáme: nevydala odvaha, s jakou se čechizovali Tyrš a Fügner, za neméně tolik či dokonce za víc? Ti dva nebyli přitom sami. Podobnou cestou prošli jejich přátelé Bartelmusovi, prošli jí Karel Sladkovský, původně vychovaný německy, v němž teprve revoluce z roku 1848 probudila liberální a české národní vědomí, Josef Wenzig, ředitel první české reálky, kurátor Matice české, starosta Umělecké besedy, autor německy psaných operních libret Libuše a Dalibora, jež musela být přeložena do češtiny, muž, o kterém policejní ředitel prohlásil, že jeho rozhodné české smýšlení je v rozporu s německým původem, prošel jí vlastně i sám Bedřich Smetana a další.160 Co je k tomu vedlo? Sympatie k „slabšímu“, jakýsi druh „gentlemanství“ či přesněji „rytířství“? Pocit, že stát na straně plebejských Čechů, „národa bez šlechty“, značí dávat najevo nekonformismus, ba rebelantství? Vždyť se české národní hnutí vskutku opíralo (přinejmenším proklamativně) o „prostý lid“. Václav Červinka vypovídal o tom, že studenti Akademického gymnázia z česky mluvících rodin cítili „nezměrnou tíhu křivdy na nás páchané. Třebaže nesměli jsme o tom mluviti, spojovaly nás podvědomé síly v pocitech stejnorodého odporu. Spící, nikým nevyslovené síly lásky k vlasti v nás podobaly se prachu, kterýž jediná jiskra přivede k výbuchu.“161 Nebyla to u nábožensky vlažných liberálů typu Tyrše a Fügnera jakási „sekulární konverze“? Podle Miloše Řezníka právě „český liberalismus vyvolal trvání na zdůrazňované zemské a regionální identitě“,162 které se dostávalo stále zřetelnějšího nacionálního náboje.
54
J M EN N Ý R E J S T Ř Í K 1
Aischylos 31 Albert, Eduard 149 Aleš, Mikoláš 15, 144, 150, 167, 168, 169, 170, 171, 172, 173, 174, 178, 225 Amerling, Karel Slavoj 70, 223, 229 André (antikvář) 137 Antoš, Jan 76, 80 Ariosto, Lodovico 42 Aristotelés 24, 31 Bacon, Francis 31 Bach, Alexander 55, 115 Barák, Josef 11, 41, 50, 53, 83, 88, 91, 126, 127 Bartelmus, Eduard 27, 28, 31, 38, 55 Bartelmus, Eduard (ml.) 29 Bartelmus, Emil 29 Bartelmus, Ludvík 29 Bartelmus, Robert 27, 29, 32 Bartelmusová, Božena viz Jurkovičová, Božena Bartelmusová, Marie 28 Bartelmusová, Pavla viz Schmitzová z Auerbachu, Pavla Bartelmusová, Vilemína 27, 29 Bartelmusovi 28, 29, 31, 32, 40, 41, 42, 46, 53, 54 Bartoš, Josef 25, 78, 129, 130, 152, 184, 227, 229, 230, 236, 238 Barvitius, Viktor 11, 144, 146, 170 Baum, Antonín 189 1
Bělák, Vojtěch viz Šimáček, František Belcredi, Richard 75 Bellmann, Karel 146 Bělský, Václav 146 Bendl, Karel 88, 91 Bendl, Václav Čeněk 32 Beneš, Edvard 234, 237, 243, 247 Berger, Maxmilián 80 Beust, Friedrich Ferdinand 104 Bílý, Josef 242 Bílý Rudolf 109 Birnbaum, Vojtěch 228 Bismarck, Otto 99 Bláha, František 241, 243 Bolzano, Bernard 23 Bráf, Albín 192, 202 Bráfová, Libuše 53 Braun, Matyáš 185 Brauner, Bohuslav 54 Brauner, František 41, 57 Braunerová, Anna 54 Braunerová, Augusta 53 Braunerová, Zdenka 54 Braunerovi 53 Breuer, Otakar 96, 219 Breuer, Slavibor 96 Brožík, Václav 143, 150, 151, 167, 168, 169, 175, 176, 185, 225 Břetislav I. 85 Bubák, Alois 146 Buckle, Henry Thomas 31 Bukovský, Stanislav 241, 242
Rejstřík neodkazuje na jména v poznámkách ani v bibliografické příloze.
318
Buonarotti, Michelangelo 127, 131, 134, 135, 136, 156, 157, 178, 198 Burian, Tomáš 84 Byron, George Gordon 31, 55 Calderón de la Barca, Pedro 42 Carnot, Sadi 230 Ceyp, Bohumil 95, 116 Cézanne, Paul 178 Cibulka, Josef 228 Clam-Martinic, Jindřich Jaroslav 98 Comte, Auguste 37, 38, 141 Conrad-Eybesfeld, Siegmund 193, 203, 204 Corneille, Pierre 42 Cornelius, Peter 145 Corot, Camille 133 Correggio, Antonio Allegri da 135 Courbet, Gustave 133 Čapek, Karel 200, 237 Čech, Svatopluk 139, 150 Čechurová, Jana 68, 220 Čelakovský, František Ladislav 9, 24, 142 Čelakovský, Jaromír 191, 199 Čelakovský, Ladislav 11, 35, 36, 70 Čenský, Ferdinand 84, 218, 224 Čermák, František (malíř) 142 Čermák, František (sokol. činitel) 112 Čermák, Jaroslav 11, 19, 21, 45, 133, 136, 143, 144, 148, 151, 169, 170, 179, 180, 181, 182, 183 Černá (manželka T. Černého) 220 Černý, Tomáš 63, 73, 80, 87, 90, 91, 96, 97, 107, 109, 118, 119, 158, 159, 190, 195, 196, 200, 205, 213, 219, 220, 224 Černý, Václav 63, 118, 136, 157, 158 Červinka, Václav 28, 49, 54, 60, 63, 73, 75, 83, 84, 85, 236 Červinková-Riegrová, Marie 53, 225 Čížek, Antonín 91 Čížek, František 63, 120, 121, 205, 212, 220, 224, 230 Čupr, František 23, 32, 35, 229 Dante, Alighieri 31, 32, 42, 107, 151, 156, 183
319
Darwin, Charles 36, 37, 113, 199, 216 Dastich, Josef 23, 24, 39, 126 Dattel, Ferdinand 137 Daum, Mathias 214, 215, 216 Delacroix, Eugène 133, 178 Delaroque (antikvář) 137, 196 Diviš, Jan 235 Domorázek, Karel 113, 229, 237 Doré, Gustave 107, 146 Doucha, František 31, 223 Drásal, Štěpán 241 Duda, Zdeněk 72 Dupré, Jules 152 Durdík, Josef 23, 36, 126, 130, 139, 140, 148, 149, 169, 189, 191, 193, 197, 200, 227, 229, 230 Duruy, Victor 87 Dvořák, Max 228 Ebert, Karl Egon 50 Ehrlich (antikvář) 137 Eim, Gustav 22, 64, 70, 203, 204, 211, 216, 217, 240 Eimová, Julie viz Schwarcová-Eimová, Julie Eiselen, Ernst Wilhelm Bernhard 64 Eiselt, Bohumil Jan 56 Eisenreich, F. V. 231 Erben, Karel Jaromír 9, 11, 44, 53, 70, 71, 84 Erpek, Josef 117, 118, 154, 156, 157, 203, 207, 208, 212 Eulner, František 96, 112 Exner, Franz Friedrich 22, 23 Fanderlík, Josef 110 Feidiás 129, 178 Feuerbach, Ludwig 42 Fiala (cvičitel) 189 Fingerhut, Ferdinand viz Náprstek, Ferdinand Pravoslav Fischer, Josef Ludvík 34, 240 Fischer (Fišer), Petr M. 63, 74, 85, 91 Flaubert, Gustave 22 Frank, Karl Hermann 241, 242 Franta-Šumavský, Josef 47 František Josef I. 90
Frič, Antonín 11 Frič, Josef Václav 10, 11, 28, 54, 84, 91 Fügner, Jindřich 19, 29, 41, 42, 43, 44, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 61, 62, 63, 65, 67, 68, 70, 73, 74, 75, 76, 78, 79, 80, 83, 84, 89, 90, 92, 102, 108, 112, 125, 164, 204, 220, 222, 226, 230 Fügner, Peter 48 Fügnerová, Franziska 48 Fügnerová, Kateřina 41, 42, 49, 50, 51, 53, 78, 80, 82, 91, 95, 99, 102, 105, 106, 107, 108, 117, 135, 136, 155, 156, 159 Fügnerová, Renáta viz Tyršová, Renáta Fügnerovi 42, 46, 50, 53, 63, 76, 80 Funda, Josef 95 Fürstenberg, Joachim Egon 27 Fürstenbergové 27 Gabler, Vilém 149 Gareis, Antonín 125 Garibaldi, Giuseppe 51, 70, 74, 83, 92 Goethe, Johann Wolfgang 31, 42, 140, 240 Goll, Jaroslav 25, 127, 149, 154, 197, 199, 200, 207, 225, 240 Gottwald, Klement 243 Grégr, Eduard 12, 14, 19, 20, 25, 40, 46, 56, 57, 58, 61, 62, 64, 73, 84, 85, 90, 91, 93, 94, 101, 107, 109, 115, 116, 120, 153, 154, 220, 224 Grégr, Julius 11, 46, 53, 61, 62, 74, 75, 83, 153, 179 Grégrové bratři 61, 63, 91, 92, 99, 153 Hahn, Theodor 96, 97 Hähnel, Ernst Julius 164 Haid, Johann Tobias 210, 211, 214, 215, 223 Haidovi 213 Hájek, Adolf 60, 70 Hálek, Vítězslav 9, 11, 40, 57, 91, 126, 139, 149, 160, 164, 249, 250 Hanka, Václav 58, 84 Hanlová, Marie Elizabeth viz Tirschová, Marie Elisabeth Hanuš, Ignác Jan 24, 65, 81, 229 Hanušová, Anna 81
320
Hanušová, Dora 81 Hanušová, Klementina (Klemeňa) 81, 82 Hartmann, Moritz 50 Hásková, Zdena 226 Hasner, Leopold 24 Hattala, Martin 47 Haueis, Alois 211 Havel, Václav 248 Havlíček, František 70 Havlíček Borovský, Karel 9, 11, 25, 36, 44, 46, 49, 54, 58, 64, 70, 114, 188, 203, 228, 229 Havlíčková, Zdeňka 29, 49, 53 Havránek, Bedřich 146 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 23, 199, 229 Heine, Heinrich 31, 43, 105 Helcelet, Ctibor 65, 81, 90, 95, 96, 99, 110, 116, 194 Helcelet, Jan 65 Helfert, Josef Alexander 49, 51, 53, 92, 107, 204 Helfert, Zdeněk 49 Helfertová, Vilemína 49 Heller, Agathon 232 Heller, Servác 150 Helvétius, Claude Adrien 31 Herbart, Johann Friedrich 23, 38, 140, 142, 229 Herloßsohn (Herloš), Karl Georg 50 Hérodotos 31 Herrmann, Ignát 78 Heydrich, Reinhard 242 Heyduk, Adolf 11, 41, 139 Hlávka, Josef 11 Höfler, Konstantin 24 Hohenwart, Karl 99 Holas, Čeněk 31, 67, 68, 75, 95, 158, 170 Holeček, Josef 93 Homér 31, 134 Horatius Quintus Flaccus 31 Horn, Uffo 50 Hostinský, Otakar 24, 48, 65, 126, 132, 139, 141, 148, 149, 150, 154, 163, 168, 169, 172, 178, 184, 185, 189, 192, 197, 199, 225, 227, 229, 230, 240
Hrdlička, Alfréd 98, 109, 116 Hroch, Miroslav 10, 55 Hřebík, Antonín 242, 243, 247 Hübner, Ignaz 14 Hübnerová, Josefa 14 Hudec, Alois 232 Hume, David 40 Hus, Jan 51, 67, 105 Hynais, Vojtěch 167, 171, 175, 176, 177, 178, 185, 190, 223, 225, 240 Chalupný, Emanuel 36, 37, 67, 68, 72, 113, 114, 228, 229, 230, 232, 236, 238, 246 Chipiez, Charles 190 Chittussi, Antonín 143, 183 Chytil, Karel 227 Jäger, Franz Alois 215 Jahn, Friedrich Ludwig 64, 65, 87, 111 Janda, Václav 12 Jandásek, Ladislav 16, 19, 20, 21, 22, 40, 45, 46, 67, 70, 219, 229, 238, 239, 240, 242 Janitschek, Hubert 193 Jarník, Jan Urban 199, 215 Jenewein, Felix 185 Jeřábek, František Věnceslav 193, 225 Jirát, Vojtěch 9, 10, 249, 250 Jireček, Josef 70 Jiří z Poděbrad 51, 176 Jones, Owen 129 Jungmann, Josef 9, 36, 41, 45, 47, 53, 68, 70, 71, 72, 78, 114, 133, 134 Jurkovič, Dušan 28 Jurkovičová, Božena 28 Kafka, Stanislav 238 Kaizl, Josef 191 Kalousek, Josef 215 Kant, Immanuel 24, 31 Karásek ze Lvovic, Jiří 238 Karásková, Františka 153 Karel IV. 139 Kaška, Jan 84 Kavalír, Miroslav 243 Keller, Jan V. 241, 242
321
King, Jeremy 45 Kirschbaum, Anton 16, 44, 58 Kirschbaum, Emanuel 14, 16 Kirschbaum, Emanuel (ml.) 95 Kirschbaum, Friedrich 14, 15, 16, 44 Kirschbaum, Ladislav 16, 19 Kirschbaum, Nikolaus 16, 19, 26 Kirschbaumová, Barbara 16 Kirschbaumová, Jenny 16, 27, 45, 55, 60, 98 Kirschbaumová, Viktorie 16 Kirschbaumová, Vinzenzia viz Tirschová, Vinzenzia Klácel, František Matouš 229 Klicpera, Václav Kliment 45 Klíma, Jiří Václav 240 Klinger, Miroslav 241 Kmoch, František 235 Knut, Josef 13 Kober, Ignác Leopold 55, 148 Kober, Karel 191 Kokešová, Helena 211 Kolár, František 32, 125 Kollár, Jan 9, 228 Köppel, Evžen 241 Kopta, Josef 235 Kosárek, Adolf 11, 142, 144, 146, 153, 170, 183 Kościuszko, Tadeusz 70 Kössl, Jiří 246 Kotalík, Jiří 228 Koubek, Jan Pravoslav 24, 84 Kounicová, Eleonora 53 Kožíšek, František 80, 230 Král, Josef 230, 238 Kramář, Karel 234 Krása, Alois 55 Krásnohorská, Eliška 34, 35, 82, 116, 139, 148, 151, 217, 223, 226, 240 Krásný, František 237 Kratochvílové 93 Kraus, Alfred 200 Krause, Karl Christian Friedrich 34 Krecar, Antonín 229 Krejčí, Jan 192, 195, 208 Krupička, Emanuel 90, 112, 117 Krupka, Vojtěch 59
Kryšpín, Jan 63 Křen, Jan 43 Kučera, Jan 91 Kuh, David 146 Kurz, Vilém 112 Květ, František Boleslav 71 Kvíčala, Jan 194, 197, 200, 215, 225 Langer, František 235 Lanhausová, Terezie viz Nováková, Teréza Lauermannová-Mikschová, Anna 53 Lažanský, Antonín 85 Leger, Louis 128 Lehmann, Mikuláš 145, 146, 150, 176, 186 Leibniz, Gottlieb Wilhelm 23, 124 Leonardo viz Vinci, Leonardo da Lermontov, Michail Jurjevič 31, 42 Lessing, Gotthold Ephraim 31, 131 Levý, Václav 143, 145, 146, 164, 186 Lhota, Antonín 169 Liebig, Johann 48 Liebscher, Karel 170, 172 Lier, Jan 227 Lindner, Gustav Adolf 36, 37, 215 Linha, Karel 205, 220 Liška, Emanuel Krescenc 167, 169, 170 Locke, John 40 Löschner, Karel 80, 107 Loubal, František 240 Ludvík II. 106 Ludvíkovský, Jaroslav 19, 33, 66, 240 Lužická, Věnceslava 82 Lysippos 178 Mádl, Karel Boromejský 125, 131, 141, 142, 148, 153, 176, 177, 194, 226, 227 Mácha, Karel Hynek 9, 25, 55, 58 Macháček, Josef 40, 41, 46 Macháčková, Marie Terezie 41 Macháčková, Terezie Marie 41 Macháčkovi 40, 53, 72 Macháčkovy sestry 54, 126 Machar, Josef Svatopluk 228 Maixner, Petr 91, 126, 146, 169, 183 Makart, Hans 185 Malá, Milada 236
322
Malý, Jakub 36, 57, 191 Malypetr (Malýpetr), Jan 55, 58, 59, 60, 61, 65, 70, 71 Mánes, Josef 57, 74, 75, 112, 126, 133, 136, 143, 144, 145, 146, 147, 148, 151, 164, 167, 170, 171, 179, 180, 181, 186, 227, 229 Mánes, Quido 142, 143, 144, 146, 164 Manet, Édouard 133, 178, 225 Marek, Jaroslav (historik kultury) 83, 95, 169 Marek, Jaroslav (historik sportu) 216, 246 Marek, Josef 208, 213 Marten, Miloš 228 Mařák, Julius 11, 167 Masaryk, Jan 247 Masaryk, Tomáš Garrigue 23, 34, 67, 68, 83, 111, 190, 191, 194, 200, 215, 226, 228, 229, 233, 234, 237, 240, 247 Matějček, Antonín 170, 177, 227, 228 Matejko, Jan 149, 150, 181 Max, Gabriel Cornelius 146 Medek, Rudolf 235 Meißner, Alfred 50 Mejsnar, Hynek 223 Mezník, Antonín 204 Michelangelo viz Buonarroti, Michelangelo Mikovec, Ferdinand Břetislav 9, 12 Mikschová, Anna viz LauermannováMikschová, Anna Milan (srbský kníže) 188 Molière 42 Montefontana, Urban 71 Morava, Georg J./Jiří 210, 211, 212, 219 Moučka, Ladislav 220 Moudrá, Pavla 226 Mrštík, Vilém 226 Mucha, Alfons 225 Müller, Josef 59, 68, 70, 71, 75, 95, 117, 208 Musil, Jan 63, 80 Myslbek, Josef Václav 108, 127, 143, 146, 148, 167, 170, 177, 182, 185, 186, 187, 188, 189, 190, 196, 223
Nabl (hosp. ředitel) 95 Napoleon I. 87 Napoleon III. 181 Náprstek, Ferdinand Pravoslav 63 Náprstek, Vojta 63, 67, 82, 127 Navrátil, Josef 144 Němcová, Božena 9, 11, 44, 58, 110 Němec, Josef 41 Němečková, Anna (Nanynka) 51, 80, 108 Neruda, Jan 9, 11, 19, 25, 31, 40, 41, 54, 55, 72, 83, 101, 121, 125, 126, 143, 144, 149, 153, 154, 159, 160, 164, 167, 169, 170, 172, 175, 191, 203, 223, 240, 249, 250, 258 Neupauer, Friedrich Mathias 14 Nietzsche, Friedrich 34 Nittinger, Karel 41, 42, 46 Nittingerová, Františka 41 Nittingerovi 53 Novák, Arne 64, 143, 168, 226, 227, 229 Novák, Mirko 23, 130, 141, 230 Nováková, Teréza 54, 81, 82, 226, 240 Novotný, Eduard 19, 32, 38, 39, 40, 42, 50, 51, 71 Novotný, Josef Raimund 50, 53, 63, 102 Oberhofer, Anton 215 Ondříček, František 203, 211 Oliva, Alois 80 Otto, Jan 63, 80, 151, 190, 191, 198, 207, 227 Pacold, Jiří 177, 193 Palacký, František 36, 41, 44, 53, 57, 75, 78, 83, 84, 92, 114, 130, 228, 230 Palacký, Jan 11 Palla, Hynek 71 Päumann, Anton 51 Pecháček, František 241 Pechlát, Augustin 229, 238, 239, 241, 242 Pelikán, Jan 238, 241, 242 Penniger, Evžen 243 Periklés 139 Perrot, Georges 190 Pešina, Jaroslav 163 Pešková, Eliška 88
323
Petersen, Eugen 193 Petr I. (Veliký) 87 Petrarca, Francesco 42 Petrovičová, Kateřina 53 Pfleger-Moravský, Gustav 149 Pichl, Josef Bojislav 84 Pinkas, Adolf Maria 53 Pinkas, Soběslav 10, 53, 127, 144, 146, 169, 170, 176, 179, 183, 189, 225, 250 Pirner, Max 167 Písařovic, František 63 Pischl, Kaspar 211, 218 Platón 42 Podiven 232 Podlipný, Jan 230 Podlipská, Ludmila viz Vrchlická Ludmila Podlipská, Sofie 11, 34, 35, 82, 124, 141, 149 Podlipský, Prokop 54 Prágr (Prager), Alois V. 123 Prahl, Roman 136, 149, 151, 164, 167, 168, 172, 219, 230 Prachov, Adrian Viktorovič 179 Práxitelés 178 Pražák, Albert 126 Pražák, Alois 204 Procházka, Ludevít 89 Prokop (Holý) 85 Provazníková, Marie 243 Pštross, František Václav 75 Purkyně, Jan Evangelista 35, 46, 53, 56, 57, 63, 65, 70, 75, 144, 229 Purkyně, Karel 10, 57, 125, 142, 143, 144, 146, 164, 170, 186, 250 Puškin, Alexandr Sergejevič 31, 32, 42 Pýthagorás ze Samu 32 Racine, Jean 42 Raffael viz Santi, Raffael Randa, Antonín 12, 200 Rank, Josef 71 Rašín, Alois 234, 235 Reichenecker (antikvář) 137 Repin, Ilja Jefimovič 181 Rezek, Antonín 215 Riedl, J. 17
Rieger, Bohuš 53 Rieger, František Ladislav 27, 36, 38, 41, 44, 55, 57, 60, 73, 76, 78, 92, 93, 98, 99, 100, 160, 192, 193, 194 Riegrová, Libuše viz Bráfová, Libuše Riegrová, Marie (žena F. L. Riegra) 53 Riegrová, Marie viz ČervinkováRiegrová, Marie Riegrovi 53 Richterová, Marie Anna viz Tirschová, Marie Anna Rixy (Rixi) Josef 213, 214, 215 Rodin, Auguste 190 Roubal (sládek) 46 Roubalík, Bohumír 109 Roubalová, Gabriela 46 Rubens, Peter Paul 136, 176 Rudolf (korunní princ) 175 Řezník, Miloš 10, 54, 58 Sabina, Karel 11, 54, 93 Sachs, Julius 35, 36, 46, 56, 144, 216 Salmové 27 Santi, Raffael 134, 136, 139, 145, 156, 178, 198 Scott, Walter 42 Seibt, Ferdinand 43, 58 Seidan, Tomáš 12, 146, 186 Seidl (hosp. správce) 14 Semper, Gottfried 163 Seneca, Lucius Annaeus 24, 39 Sequens, František 164, 169 Shakespeare, William 31, 32, 40, 43, 125, 128, 134, 135, 183 Schäffner, Cornelius 60, 61 Scheiner, Josef Eugen 91, 95, 96, 97, 108, 114, 118, 120, 205, 208, 210, 211, 212, 213, 214, 215, 217, 218, 228, 230, 234, 235, 236, 239, 240 Scheiner, Karel 107 Scheinerovi 80 Schikaneder, Jakub 167 Schiller, Johann Christoph Friedrich 42, 140 Schlösser, Hermann Julius 139, 145, 149, 150
324
Schmerling, Anton 88 Schmidt, Ferdinand 26, 59, 60 Schmitzová z Auerbachu, Pavla 27, 29, 41 Schnirch, Bedřich 26 Schnirch, Bohuslav 22, 26, 79, 88, 112, 126, 127, 128, 235, 148, 154, 155, 158, 164, 165, 166, 167, 170, 175, 188, 199, 222, 240 Schnirch, Jaroslav 26, 88 Schopenhauer, Arthur 25, 32, 33, 34, 35, 37, 40, 42, 43, 97, 198, 200, 230 Schöpf, Karl 214, 215 Schulz, Erwin 191 Schulz, Ferdinand 108, 148, 150, 151, 190 Schulz, Josef 165, 177, 178 Schwarcová-Eimová, Julie 210 Sklenář, Josef 41 Skrejšovský, František 134 Skuherský, Rudolf 63, 75 Sládek, Josef Václav 108, 126, 139, 149, 151 Sladkovský, Karel 41, 54, 91, 93, 100, 117, 126, 159, 189 Smetana, Augustin 229 Smetana, Bedřich 10, 54, 56, 57, 126, 133, 160, 168, 175, 219, 250 Smetanová, Betty 82 Sofoklés 31 Sókratés 61 Spencer, Herbert 37, 111, 113, 141 Spinoza, Baruch 24 Springer, Anton Heinrich 43 Srbová, Anna viz Lužická, Věnceslava Stadion, Franz Seraph 22 Stašek, Antal 11, 126, 154 Stephany, Rudolf 58, 59, 64 Stibral, Karel 37 Stloukal, Karel 37, 44, 196, 240 Strachovský, Josef 188 Straka, Adolf Vilém 129 Stříbrný, Jiří 220 Studnička, František 191, 200 Stýblo, Bedřich 63, 80 Stýblo, Jaroslav 63, 112, 115, 116, 118, 120, 157, 158, 159, 207, 218, 220, 230
Světlá, Karolina 11, 40, 50, 53, 74, 77, 82, 107, 108, 121, 124, 125, 134, 139, 149, 214, 215, 216 Svoboda, František Xaver 220 Svoboda, Karel (klasický filolog) 66 Svoboda, Karel (malíř) 144 Svobodová, Růžena 220 Svojsík, Antonín Benjamin 232 Swerts (Sweerts), Jan 169 Syrový, Jan 241 Šafařík, Pavel Josef 58, 228 Šafařovic, František Josef 102 Šalda, František Xaver 143, 220 Šaloun, Ladislav 238 Šámal, Přemysl 234 Šebánek, Antonín 71, 72 Šembera, Alois Vojtěch 71 Šimáček, František 11, 126 Šimek, Ludvík 146, 164, 169 Šípek (obchodník) 92 Šlechtová, Anna 179 Šolc, Václav 126 Šouta (lesník) 117 Špatný, František 71 Šteffek, Karel 63 Štěpánek (učitel) 28, 29, 38 Štěpánka Belgická 175 Štěpánová, Irena 81 Štoll, Ladislav 240 Šulc (kupec) 107 Šulcovi 158 Švagrovský, Václav 189 Švácha, Rostislav 37, 141, 142, 184, 199, 227, 230 Švec, Josef Jiří 234 Švehla, Antonín 237 Taaffe Eduard 204, 230 Taine, Hippolyte Adolphe 38, 140, 141, 149, 152, 184, 198 Theer, Otakar 228 Thiersch, Leopold 19 Thun-Hohenstein, Franz Anton 13, 14, 44 Thun-Hohenstein, Leopold Leo 21 Thurn-Taxis, Rudolf 25, 57, 62, 75, 84, 91, 126
325
Thurn-Taxisová, Jenny 53 Thurn-Taxisovi 53, 107 Tieftrunk, Karel 215 Tilšer, František 93 Tirsch, Franz Karl 13 Tirsch, Johann Michael 13 Tirsch, Johann Vinzenz 13, 14, 15, 46 Tirschová, Anna Emmanuela Aloisie 14 Tirschová, Karolina Marie 14 Tirschová, Marie Anna 13 Tirschová, Marie Elisabeth 13 Tirschová, Vinzenzia 13 Tomek, Wácslaw Wladiwoj 24, 187, 191, 215 Tomíček, Jan Slavomír 50, 51 Tonner, Emanuel 11, 25, 53, 62, 63, 126, 258 Trenkwald, Josef Matyáš 167 Truhlář, Josef 241, 243 Trůneček, Josef 28 Trýb, Antonín 219, 220 Tuček (setník) 159 Tulka, Josef 167, 168, 169, 170, 171, 172 Tůma, Karel 89 Turner, Joseph Mallord William 129 Tyl, Josef Kajetán 9, 58 Tyršová, Renáta 16, 21, 24, 28, 40, 41, 42, 43, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 53, 57, 58, 61, 64, 65, 67, 72, 74, 75, 77, 80, 81, 82, 86, 92, 94, 95, 96, 97, 99, 100, 102, 103, 104, 105, 106, 107, 108, 116, 117, 124, 125, 131, 132, 133, 134, 135, 136, 137, 140, 142, 149, 150, 151, 154, 155, 156, 157, 158, 175, 179, 180, 183, 186, 189, 191, 192, 198, 199, 203, 204, 212, 213, 216, 218, 225, 226, 236, 239, 240, 252 Udržal, František 237 Ullik, Hugo 153 Ullmann, Ignác Vojtěch 76, 146 Unschuld, Alois 46 Urban, Otto 11, 54 Urzidil, Johannes 48
Vaněk, Ladislav 242 Vaníček, Jindřich 230, 232, 235, 236, 242 Vávra, Vincenc 88, 91 Vereščagin, Vasilij Vasiljevič 181, 204 Veverkové, bratranci 188 Viktor Emanuel I. 136 Vilímek, Josef Richard 88 Vinci, Leonardo da 178, 198 Vlček, Václav 126, 135, 148, 149, 150, 151, 152, 158, 180, 200, 224 Vlčkovi 149 Vlk, Jiří viz Morava, Georg J./Jiří Vocel (Wocel), Jan Erazim 15, 24, 142 Vogel (zdrav. rada) 211, 215, 218 Vojta, Hugo 242 Volavka, Vojtěch 115, 144, 167, 169, 178 Volavková, Hana 173 Voltaire 32, 42, 43 Vrchlická Ludmila 54 Vrchlický, Jaroslav 66, 151, 194, 228, 240 Wagner, Antonín Pavel 11, 167 Wachsmann, Bedřich 169, 188 Washington, George 70 Weitenweber, Vilém Rudolf 111, 157 Wenzig, Josef 54, 57 Wiehl, Antonín 170, 185, 188 Wildt, Antonín 12, 146 Winckelmann, Johann Joachim 23, 66, 131, 198 Winter (fotograf) 91
326
Wittlich, Petr 186, 230 Woltmann, Alfred 196 Zákrejs, František 25, 26, 33, 35, 36, 70, 73, 100, 102, 129, 134, 135, 140, 148, 150, 151, 152, 158, 159, 160, 168, 170, 176, 182, 197, 200, 205, 207, 240 Zeithammer, Antonín Otakar 53, 98 Zelenka-Hajský, Jan 242, 244 Zelený, Václav 12 Zeman, Jan 219 Zeyer, Jan 127 Zeyer, Julius 228 Zeyerovi 42 Zich, Otakar 141, 238 Zimmermann, Robert 22, 23, 24, 36, 39, 124, 140, 142, 148, 200, 204 Zítek, Josef 11, 160, 161, 164, 165, 167, 168, 169, 170, 172, 176, 178 Zola, Émile 31 Zubatý, Josef 71 Zumr, Josef 64, 66, 130 Zweig, Stefan 67 Žákavec, František 156 Ženíšek, František 127, 132, 148, 167, 168, 169, 170, 171, 172, 173, 175, 177, 178, 185, 188, 189, 225, 240 Žižka, Gabriel 63, 78, 94 Žižka z Trocnova, Jan 51, 78, 85, 92, 117, 187
OB SA H
„Věčně mladá“ generace / 9 Od Tirsche k Tyršovi / 13 „Tužme se!“ / 55 „Rozhledy v umění výtvarném“ / 124 Ötztal / 192 Druhý život Miroslava Tyrše / 224 Přílohy / 249 Poznámky / 260 Prameny a literatura / 305 Jmenný rejstřík / 318
ROBERT SAK MIROSLAV TYRŠ Sokol, myslitel, výtvarný kritik
VELK É POS TAV Y ČES K ÝCH DĚJ IN svazek 15. Edici řídí Břetislav Daněk † a Filip Outrata Obálku a graf ickou úprav u nav rhla Michaela Blaž ejová Vydalo nak ladatelství Vyšeh rad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1029. publikaci ve spoluprácí s Českou obcí sokolskou Vydán í prvn í. AA 19,68. Stran 336 Odpovědný redaktor Filip Out rata Vyt isk la tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Dopor učená cena 358 Kč Nak ladatelství Vyšeh rad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejed lého 15 e-mail: info@ivyseh rad.cz www.ivyseh rad.cz ISBN 978-80-7429-239-2
