v díle. V závěru nejprve porovnám Bloudění s jinými Durychovými prózami, představím některé názory literární kritiky a dílo zařadím do kontextu české

ÚVOD Pro svoji bakalářskou diplomovou práci jsem si zvolil téma Durychovo Bloudění. Tento

významný román mě velmi zaujal, a proto jsem se ho rozhodl analyzovat. Nejdříve bych však chtěl zmínit důvody pro výběr tohoto románu.

Jaroslav Durych vytvořil v románu Bloudění velké dílo, které obsahuje několik rovin

sdělení. Na první pohled představuje milostný román odehrávající se na pozadí třicetileté války.

V jiné pozici je zde také líčen rozmach a úpadek moci velkého vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Další rovina sdělení popisuje intriky a mocenské praktiky měšťanstva, šlechty a církve. V neposlední řadě se jedná o příběh jedinců, kteří čelí neustálým proměnám a chaosu patetické doby třicetileté války.

Mimo hlavní kompoziční linii mě zaujal autorův popis historických reálií, který slouží k

vytvoření představy o běžném denním životě obyčejných lidí sedmnáctého století. Přitom způsob

ztvárnění je založen na nestranném hodnocení všech zúčastněných stran. K tomuto účelu autor podrobuje každé chování románových postav přísnému hodnocení. Kde tato kritika chybí,

objevuje se ironie a škleb. Díky tomu autor odhaluje ohavné činy a pokřivené charaktery nebo vytváří jejich karikatury, a tím jejich delikty nabývají groteskních rozměrů.

Dále mě zaujaly autorovy niterné popisy krajiny, působivé líčení jednotlivých událostí,

bitev a dialogů, jež jsou obohaceny metaforami. Při četbě Bloudění je možno pozorovat vyváženost principu licentia poetica a použití historických faktů, což vytváří působivý celek.

Samotná kompozice celého románu je založena na střídání jednotlivých kapitol. Tento způsob výstavby brání jednotvárnosti a neustále udržuje pozornost.

Román Bloudění má samozřejmě také své chyby a nedostatky, na které upozornili mnozí

kritikové. Z jejich kritických statí však vyplývá, že Bloudění splnilo svoji základní úlohu: nutí čtenáře přemýšlet a polemizovat s autorem.

Tyto všechny aspekty měly rozhodující vliv na moji volbu Durychova románu Bloudění

jakožto téma pro bakalářskou práci.

Analýzu celého románu jsem zahrnul pod jednu kapitolu složenou z mnoha subkapitol,

které zpracovávají okruh jednotlivých hledisek rozboru.

Při analýze Bloudění začínám od jeho stručné charakteristiky, geneze a okolností vzniku.

Následuje rozbor postav, pozice a úloha vypravěče. Poté přijdou na řadu základní kompoziční prvky, barokní principy výstavby, jazyk, použití metafor, expresionismus a hlavní ideové prvky

1

v díle. V závěru nejprve porovnám Bloudění s jinými Durychovými prózami, představím některé názory literární kritiky a dílo zařadím do kontextu české literatury.

Toto rozdělení jsem zvolil pro přehlednost a snadnější orientaci. Záměrně jsem od sebe

oddělil subkapitoly pojednávající o základních kompozičních prvcích a barokních principech, neboť jejich spojení není z hlediska obsahu možné.

Celá analýza zahrnuje pouze jednu velkou kapitolu, což zároveň vyjadřuje, co všechno je

obsaženo ve velkém románu s názvem Bloudění.

2

1. ANALÝZA ROMÁNU BLOUDĚNÍ 1.1 CHARAKTERISTIKA

Román Bloudění bývá označován za vrcholné prozaické dílo spisovatele Jaroslava

Durycha. Popisuje vzestup a pád nejslavnějšího vojevůdce třicetileté války Albrechta z Valdštejna. Valdštejn však není hlavní postavou tohoto díla. Vlastní děj představuje příběh lásky mezi válečnými emigranty bloudícími napříč Evropou v době třicetileté války. Hlavní hrdinové

Andělka, Jiří a Kajetán se poprvé potkají při exekuci na Staroměstském náměstí. Zde vzniká

milostný vztah, který se však nemůže odvíjet bez problémů. Všichni aktéři totiž neustále putují z

místa na místo, a tak se jenom náhodně a s přestávkami mohou zase potkat ve Štralsundu, Magdeburku nebo v Praze. Mezitím však jejich vzájemné vztahy prochází mnoha krizemi

pramenícími jednak z dlouhého odloučení a jednak z rozdílné konfese. Oba hlavní hrdinové sice

milují Andělku, ale ta se po mnoha peripetiích stává ženou Jiřího. Poněkud ve stínu tohoto hlavního příběhu stojí válečné události, šlechtické pikle, Valdštejnova tažení a císařský dvůr ve Vídni.

1.2 GENEZE A AUTOROVA INSPIRACE

Nápad napsat román o valdštejnském období dostal Jaroslav Durych poprvé při návštěvě

Jakuba Demla ve Vrchběli u Bezdězu v roce 1919. Tehdy mu Deml půjčil knihu Ilustrovaný

průvodce po bývalém královském hradu Bezdězi, v níž se Durych dočetl o Valdštejnově slibu, že

pokud vyhraje bitvu u Lützenu, dá postavit pod Bezdězem klášter. Když už stavba

benediktinského kláštera začala, Valdštejn byl náhle zavražděn. Bylo rozhodnuto, že místo kláštera se postaví hospoda. Spisovatel na to reagoval slovy: „Tento výsledek mě ohromil.

Zahlédl jsem náhle skulinou jako ouško jehly kus potvorného pekla, viděl jsem chechtot a škleb, gesto ďáblovo.“1)

Původně chtěl Durych zpracovat příběh bezdězského kláštera a vtěsnat ho do třetího dílu

Bloudění, ale z časových důvodů to nestihl a epizodu o klášteře pod Bezdězem nakonec musel

vynechat. Uskutečněna však zůstala myšlenka na příběh popisující vzestup a pád nejslavnějšího vojevůdce třicetileté války Albrechta z Valdštejna. Spisovateli se zvláště líbila „představa o

českém generálu, který měl dosti ingenia, aby se stal pánem světa a svrhl císaře z trůnu…Ferdinand Druhý byl obklopen nimbem mimořádné ochrany Boží jako zápasník za víru; 1)

Durych, J. Jaroslav Durych o svém díle a také o sobě. Praha: Václav Durych (vl. náklad), 1989, s. 121.

3

podléhal vrozené lidské slabosti, ale bylo mu pomoženo; proti němu vévoda z Frýdlantu, síla

lidského ducha, lidské vůle, dospívající k tomu, aby zvážila vlastní hodnost svou a vlastní

hodnost císařovu, a když císař je shledán lehčí, jest nutno odejmouti mu to, čeho není hoden.“2)

V rámci tohoto zápasu měl spisovatel v plánu vypsat tragédii velkolepé vévodovy myšlenky uctít Matku Boží zbudováním kláštera pro montserratské benediktiny. Podle toho se román měl

původně jmenovat Bloudění Panny Marie Montserratské. Když však sešlo z prvotního záměru, byl zkrácen i název na Bloudění.

Ještě před tím, než Durych začal na svém veledíle pracovat, si uvědomil, do jakého

podniku se to vlastně pustil. Chtěl psát o Valdštejnovi, ale měl o něm pouze takové znalosti,

které pochytil ze studií na gymnáziu. Pokud měl jeho budoucí román vypadat věrohodně, musel

si potřebné historické znalosti doplnit studiem různých monografií, kronik, dějin, archivů apod. Během těchto studií také navštívil místa pobytu svých budoucích literárních hrdinů: Štralsund, Magdeburk, Lützen a Montserrat. Zážitky z cestování se brzy dočkaly svého knižního vydání, jež zároveň představují jakousi „předehru“ k Bloudění. Vznikly tak tři cestopisy patřící na půdu

krásné literatury: Plížení Německem (1926), Pouť do Španělska (1929) a Valdštejnův kraj (1929). Práce na románu s valdštejnskou tematikou byla pro Durycha velmi obtížná, neboť zájem

o dobu pobělohorskou převyšoval jeho vědomosti. Tento handicap byl překonáván intenzivním

studiem historických pramenů. Sám spisovatel však přiznává, že při práci na svém románu

mnohokrát citoval z cizí literatury. Například úvodní kapitola první části Bloudění je převzata z monografie o kardinálu Arnoštu z Harrachu biskupa Františka Krásla. Z této monografie je také

použit materiál při líčení kardinála Arnošta z Harrachu v páté a deváté kapitole. Mistra Kampana od Zikmunda Wintera zase připomíná druhá kapitola popisující staroměstskou exekuci s tím rozdílem, že zde je divadlo otočeno kolem osy a jeviště a hlediště je přemístěno.

Mistr Kampanus posloužil i k vypsání bitvy na Bílé hoře ve čtvrté kapitole. Je traktována

dokonce i Winterova bělohorská melancholie, ale z opačné perspektivy. V Mistru Kampanovi je přítomná, v Bloudění je retrospektivní a navíc místo Winterovy melancholie poražených je zde melancholie vítězů.

Dále Jaroslav Durych používal následující literaturu: Hurterovy Dějiny Ferdinanda

Druhého, Pět knih historie Valdštejnových od Hallwicha, Theatrum Europaeum, Irmerovovo dílo

Valdštejn a Švédové, Srbikův Valdštejnův konec, Döblinův román Wallenstein, Pekařovy Dějiny valdštejnského spiknutí a mnohé další.

2)

Tamtéž, s. 122.

4

Jako nejcennější materiál se Jaroslavu Durychovi jevila Beckovského Poselkyně starých

příběhů českých, ze které historická fakta používal nejraději a bez které by jeho práce „nebyla tím, čím jest.“3)

První znění románu Bloudění psal Jaroslav Durych s přestávkami od března 1923 až do

konce léta 1927. Původně zamýšlel vydat svoji Větší valdštejnskou trilogii k třístému výročí

Valdštejnovy smrti v Chebu, ale v roce 1927 dostal návrh na německé vydání tohoto díla, a tak musel s dokončením spěchat. Druhé znění románu bylo psáno od března 1928 do 15. října 1929.

Krátce poté bylo poprvé vydáno. V říjnu téhož roku dostal Durych za román Bloudění státní cenu.

1.3 ANALÝZA POSTAV

Mezi nejdůležitější elementy Bloudění bezpochyby patří postavy. Těch se v tomto

románu vyskytuje hodně, ale všechny poněkud převyšuje ústřední trojice válečných emigrantů

Andělky, Jiřího a Kajetána. Co do důležitosti, je na stejnou úroveň řazen také Albrecht z

Valdštejna, podle kterého je celá dějová epocha pojmenována jako Větší valdštejnská trilogie. Ostatní postavy vytvářejí kolem hlavních hrdinů patetickou kulisu.

Všechny hlavní postavy představují vzájemně ostře kontrastující svébytná individua.

Jako první je v románu uvedena na scénu Andělka. Je to mladá a krásná dívka, pro niž je

nejvyšší hodnotou katolická víra. Její vztah k Bohu je na mnoha místech náležitě deklarován četbou breviáře, modlitbou, úctou ke svatým, častou účastí na mši a vrcholem všeho je její pěší

pouť přes celou Evropu na Montserrat. Její další předností je chudoba, kterou snáší s neobyčejnou pokorou. Postavu žijící světice z ní dělá i její jméno, jež je typické nomen omen

upozorňující na postavu vtěleného anděla. Dalším pozitivem pro ni je i to, že pochází ze Španělska. Španělsko vždy platilo za konzervativní zemi se silně emotivními projevy zbožnosti,

a tak nepřekvapí, že právě z této země byla do románu Bloudění „vypůjčena“ postava ženy, která

má od počátku jediný úkol: přivést ke spáse kacířského rebelanta Jiřího. Tohoto úkolu se chopí už ve druhé kapitole při popravě na Staroměstském náměstí. Zde Jiří, přihlížející exekuci, omdlí

a Andělka ho sama na svých zádech odnese do hospody, kde mu zaplatí občerstvení. Tento akt je přímou anticipací jejich budoucího vztahu a už předem vypovídá o tom, že právě oni dva si jsou vzájemně předurčeni a žádné překážky nemohou tuto skutečnost zvrátit.

Avšak než k tomu dojde, oba projdou těžkými životními zkouškami. Nejvíce trápení

postihuje Andělku. Ta jako dvanáctiletá prožila nějaký čas v Jižní Americe, kde se snažila 3)

Tamtéž, s. 125.

5

tamější Indiány evangelizovat, ale málem zde přišla o život. Po návratu do Evropy se v Praze zamilovala do Jiřího, ale naděje na šťastný život je pro ni momentálně v nedohlednu. Příčinou je

odlišná konfese jejího milého. Pokaždé, když s ním začne hovořit o katolické víře, se Jiří začne

rouhat, proklínat a urážet Boha. Andělka je z toho nešťastná, a tak vykoná pouť na Montserrat. Tam se setká s poustevníkem, který jí dá jasný pokyn: vrátit se za Jiřím, stát se jeho ženou a získat tak jeho duši pro Boha.

Andělka po dlouhém putování vyjeví Jiřímu neodvratnost spojení jejich osudů: „I

kdybych opravdu z ráje přišla, čekám na tebe, protože to je můj úkol na světě … a věřím, že ho

dosáhnu, poněvadž mi to Bůh slíbil. … Poručil mi, abych se k tobě vrátila a čekala na tebe a jistě ne proto, aby mne zahanbil.“4) Jiří postupně začíná měnit názor na katolickou víru, ale oženit

s Andělkou se nechce. K jejich svatbě dojde až na Jiřího smrtelné posteli. Jiří Andělce dovolí

zavolat kněze, aby je oddal. Andělka počne dítě, ale Jiří zahyne a šťastného manželství se tedy nedožijí. Andělka zvažuje, zda se má vrátit do své rodné země, nebo zda má zůstat v Čechách. Nakonec se však rozhodne zůstat v zemi, která jí dala manžela.

Naprosto kontrastní postavou ve srovnání s Andělkou je český protestant Jiří. Sám o sobě

tvrdí, že je kacíř a rebel netoužící po ničem jiném než po vzpouře proti císaři. Je sluhou generalissima Albrechta z Valdštejna, kterého nenávidí a přeje mu smrt, ale netuší, že zemře s

ním ve stejný den. Jeho neodvratným osudem je Andělka. Jiří v ní potřebuje oporu na cestě ke spáse a Andělka je mu určena za ženu. Tím však začíná jejich velmi dlouhá pouť za společnou cestou životem, která se uskuteční teprve na Jiřího smrtelné posteli. Jiří navíc tajně miluje

manželku Zimního krále a dokonce za ní přijede do Anglie. Když ze svého „snu“ vystřízliví, vrátí se k Andělce. Objeví se však jiná překážka: Andělka po něm chce, aby konvertoval ke katolictví a mohl se tak s ní řádně oženit. Jiří to odmítá slovy: „Nemyslím, že to, čemu věří

kacíři, jest lepší než to, čemu věří katolíci, ale dosud jsem viděl, že víra kacířská jest pevnější a hrdinnější.“ (Bloudění, s. 267)

Další problém spočívá v tom, že Jiří mezi sebou a Andělkou pozoruje velké rozdíly. On

je vzpurný rebel, zatímco ona je čistá zbožná duše. Během služby v Jičíně Jiří požádá Andělku o

ruku, ale toto nevinné zasnoubení se nakonec vyvine v pokus o zneuctění milované osoby. Po tomto činu nastává nucený rozchod. Andělka putuje do Španělska a Jiří odchází s Valdštejnem

na válečná tažení. Když se po dlouhé době znovu potkají, Jiří se znovu začne obávat lásky k Andělce a snaží se uprchnout před tím, před čím couvnul: „Ne, nemohu tě nikdy milovati, … Durych, J. Bloudění. 7. vyd. České Budějovice: Růže, 1969, s. 597. (Další ukázky z této knihy jsou uvedeny s odkazem na příslušnou stránku přímo v textu.)

4)

6

nejsi moje, nejsem tvůj, mezi námi je nepřátelství a cizota až do hrobu. Jsi krásná, nepřestanu po tobě toužit a bát se tvé krásy, miluji tě až do smrti, ale ještě více tě nenávidím.“ (Bloudění, s. 274)

V postavě Jiřího se vyhrotily dva ambivalentní postoje: nenávidím a miluji! To musí

nutně vést ke konečnému rozuzlení, kterého není schopen svépomocí dosáhnout. Jiří v této situaci nenachází žádné východisko, a tak si přeje zemřít. Naštěstí se v pravý čas objeví Andělka,

aby mu pomohla. Ta také vystihne podstatu jeho problému: „Jiří, ty stále nenávidíš Boha, za to, že On stvořil tebe a nikoliv ty Jeho. Ty nenávidíš sebe za to, že tě stvořil Bůh, ty nenávidíš i mne

jen proto, že mě stvořil Bůh. Proto, jen proto se mne bojíš, proto se rdíš přede mnou jako před pohoršením, které ti nalíčil tvůj nepřítel, aby tě zahanbil. Ty jistě nenávidíš také otce svého i matku svou a pohrdáš i ďábly jen za to, že je stvořil Bůh.“ (Bloudění, s. 691)

Jednou z nepříliš šťastných postav románu Bloudění je Kajetán. S Andělkou se sice také

potká při staroměstské exekuci, ale v jiné pozici. Když Andělka platí Jiřímu občerstvení, Kajetán vymění její peníz za svůj, aby měl něco na památku. Od této chvíle ji nepřestane milovat, ale nikdy nenajde odvahu vyznat jí svou lásku. Jako katolík by k ní měl určitě blíž, ale svým

otálením bezděčně uvolní cestu Jiřímu a pak už může jen zlostně sledovat, jak jeho milovaná

bytost nenávratně mizí z jeho životní blízkosti. Dokonce musí snést i pokořující nabídku od

Jiřího, aby pro něj požádal Andělku o ruku. Od tohoto okamžiku začne Jiřího k smrti nenávidět, ale hříčkou osudu se s ním mnohokrát setká a musí mu poděkovat za záchranu života, byť by ho byl nejraději zabil. To se stane ve Štralsundu, kam je Kajetán vyslán jednat o podmínkách kapitulace. Tam také potká Jiřího a chce ho zabít za to, že se pokusil zneuctít Andělku. Jejich

rvačku přeruší švédští vojáci, kteří se pokusí zabít Kajetána. Kdyby ho Jiří neshodil do vody,

jistě by ho zastřelili. Poté spolu tito dva sokové putují Evropou, ale zprávy o válečném vývoji je opět rozdělí.

Kajetán během své cesty po Německu potká Andělku vracející se do Čech. Ta se však

zajímá víc o Jiřího než o jeho osudy, a když jí to Kajetán vyčte, opáčí mu, že se měl o ni zajímat

dřív. Kajetán jí tedy konečně vysvětlí, proč toho nebyl schopen: „Já jsem tě ctil tak, že jsem se

bál nabídnout ti svou lásku. Bál jsem se ponížit tě k sobě, k svému životu a k svému tělu, chtěl jsem být jen tvým stínem. Co chtěl z tebe učinit on ! Rád by tě strčil s úšklebkem do tlamy ďáblovy, tebe, kterou jsem nosil v srdci jako královnu !“ (Bloudění, s. 401)

Toto vyznání přichází pozdě. Andělka už je naplno přesvědčena o tom, že je od věků

předurčena Jiřímu. Kajetán je za svoji ostýchavou nerozhodnost potrestán tím, že když se

7

pokaždé někde zamiluje do ženy, se kterou by mohl být šťasten, nikdy to nedopadne dobře. Žena

buď zemře na mor, nebo se musejí rozejít. Nakonec se Kajetán ožení se ženou, kterou poprvé

potkal v Hodoníně, kde bojoval proti Turkům a Maďarům a kde také padl do zajetí. Tato neznámá od začátku tvrdí, že je jeho vyvolená žena. Podruhé se s ní setká při cestě do Hradce. Uvidí ji, jak visí na šibenici, a sundá ji. Myslí si, že je mrtvá, ale všimne si, že byla špatně

oběšena. Kajetán ji obviňuje z toho, že je kacířská běhna. Ona namítá, že neporušila svoji čest, že pouze lákala císařské vojáky do rebelské pasti. I když si to Kajetán dlouho nepřipouští,

nakonec se s touto ženou ožení, ale pro něj trestuhodným způsobem: neoddá je katolický kněz, ale pouze protestantský predikant. Oženil se tedy s první kacířkou, kterou potkal, i když jich

později potkal několik. Je zajímavé, že žádná žena, o kterou se Kajetán ucházel, není

pojmenována. Je zahalena do tajemné mlhy. Kajetánovo manželství sice trvá déle než manželství

Jiřího, ale není zrovna šťastné. Kajetánova manželka je protivná a žárlivá. Je tak potrestán za to, že se neoženil s Andělkou.

Důležitou postavou (ne však hlavní) je vévoda Albrecht z Valdštejna, podle nějž nese

román podtitul Větší valdštejnská trilogie. Valdštejn je líčen jako odvážný a ctižádostivý

vojevůdce, díky němuž se císař Ferdinand II. stane jedním z nejmocnějších panovníků v Evropě.

Pod jeho vedením císařská armáda vždy porazila své protivníky. Císař se však svému generalissimovi špatně odměnil. Nejprve ho odvolal z vedení armády, protože se cítil být jeho

mocí a slávou ohrožen. Když hrozil vpád Švédů, znovu povolal Valdštejna do čela armády, a

když vévoda nebezpečí opět zažehnal, dal ho chladnokrevně zavraždit. Tento císařův ohavný čin

byl v románu vykompenzován srovnáním císaře s vévodou, při kterém jednoznačně vítězí generalissimus Albrecht z Valdštejna. Ten má mladou ženu, hodně dětí, staví si palác přímo

naproti Hradčanům a vybudoval obrovské frýdlantské panství. Císař je v horší pozici. Má starou

bezdětnou ženu, se kterou může očekávat osudy úplně odlišné od vévodových. Na konci tohoto srovnávání zazní posměšná sentence: „Čím byl Ferdinand ?“ (Bloudění, s. 99) Vévodův konec je

však tragický a nemůže být lepší, protože i Valdštejn je „podlá bestie, sprostý habsburský sluha, který před rokem si pohrával s Jeho Švédským Veličenstvem a nyní je hanobil a zesměšňoval

před celým světem…Tato zpupnost volala do nebe o pomstu. Vždyť vévoda sám nebyl ani bojovníkem, ani vůdcem, jiní za něho dobývali vítězství. Ale čím byl tedy ?“ (Bloudění, s. 538)

O Valdštejnovi bylo všeobecně známo, že nevěřil nikomu a ničemu kromě svého

horoskopu, a proto si také pořád zval nové a nové astrology, aby mu věštili budoucnost. V románu je o něm řečeno: „Ano, vévoda frýdlantský ! Ten nectil císaře, nectil ani Boha.“ (Bloudění, s. 191) S touto vizitkou nemůže Valdštejn uspět ani ve srovnání s hlavními hrdiny

8

Bloudění, ani v mocenském souboji s císařem. Proto stojí v pozadí a jeho příběh slouží jako kulisa pro román.

1.4 VYPRAVĚČ

Celý román Bloudění je vyprávěn er-formou. Vypravěč stojí mimo děj, je komentátorem.

Nepředvídá, nehodnotí, popisuje to, co vidí, někdy však s nelichotivými přívlastky: „Koně házeli

hlavou a kopali. Ve zpustošené zahradě se rozvaloval bezbožný a cikánský lid; i tam bylo bláto a plameny slzely v loužích. Mušketýři vyváděli kradené koně. Koní přibývalo. Chtěli sednouti na koně a vrátiti se do Hodonína. Koně ržáli. Velká vousatá hlava se zdvihla se země. Leutnant ji rychle sevřel. Vytáhli ji, dali roubík do úst, tělo omotali koňským řemením a vysadili na koně, Kaprál s kopím za ním.“ (Bloudění, s. 125)

Kromě výrazného epického prvku ve všech kapitolách se v tomto díle vyskytuje také

lyrismus připomínající básnický styl: „Jako koberec z trůnu Pyrenejí prostíralo se toto hrabství, jako prapor, vlající směrem k Francii, který dráždí nepřítele. Řeka, tekoucí s hor, chránila

Perpignan s krásnou katedrálou a na východě se prostíral modrý den moře. Pohádkové přístavy si

hověly ve stínu hor a cesta podle nich lákala den za dnem horlivěji k rychlejší pouti k jihu, jako by tady bylo jen zápraží, ale teprve v Albérách vstup do rodného domu, kde svatý oheň je střežen již přes tisíc let.“ (Bloudění, s. 362)

Vypravěč umí popisovat všechny události, tedy i ty méně příjemné. Při líčení krvavé

bitvy u Lützenu se nebojí sáhnout až k hranici expresionismu: „Těžké očekávání bylo nyní nahrazeno mocným bitevním spěchem. Zdálo se, že omeškalé čarodějnice a ďáblové tryskem

přijeli oběma stranám na pomoc. Pod hradbami se cosi dělo, neboť nejeden mušketýr neměl už kdy, aby vytrhl špici kopí ze svého vousu či aby uhnul ráně mečem. Zbraně rostly ze země.“

(Bloudění, s. 536) S touto pekelnou atmosférou bitevní vřavy ostře kontrastuje popis mše svaté, který svým výrazem stojí na úplně jiném pólu: „Kněz se modlil Confiteor. Zpovídal se. Pomalu

volal Boha Všemohoucího, Marii Pannu, svatého Michaela archanděla. Přicházeli tiše, pomalu

jich přibývalo, kněz byl skloněn, dvorstvo nebeské stálo v kapli a při slovech omnibus sanctis jako by se roztrhl strop i obloha. Anděl ho držel, aby neupadl strachem.“ (Bloudění, s. 381)

Role vypravěče má v tomto románu specifickou funkci. Díky objektivitě a

vševědoucnosti umí popisovat právě probíhající děj a podle toho také vypadá styl jeho vyprávění, neustále kolísající mezi lyrikou a epikou, klidem a patosem, dynamikou a statikou.

9

1.5 FUNDAMENTÁLNÍ KOMPOZIČNÍ PRVKY

O charakteru celého díla nejlépe vypovídá samotný titul. Bloudění neznamená pouze

nekonečné putování napříč Evropou uprostřed válečných zmatků, ale má také svoji druhou

rovinu a tou je bloudění mezi protestantismem a nastupující katolickou protireformací. Tento konflikt je symbolizován Andělkou, reprezentující téměř svatou ženu na katolické straně, a

českým protestantem Jiřím, znázorňujícím nutnost konverze od podléhajícího českého

protestantismu k vítěznému katolicismu, ne však německému, ale španělskému, který pro Jaroslava Durycha představoval pravou ryzí katolickou víru, ze které je nutno čerpat.

Celý román má poměrně volné kompoziční uspořádání, jednotlivé kapitoly představují

téměř nezávislé jednotky, které mohou stát samostatně.

Román Bloudění je vybudován na principu ab ovo. Počátek celého dlouhého příběhu

tvoří poměrně významný incipit: „Bylo to v sobotu 19. června 1621 odpoledne v kanceláři probošta svatovítského.“ (Bloudění, s. 11) Tato věta zároveň také představuje důležitý mezník celého románu. Jasně ohraničuje začátek, od kterého se postupně chronologicky odvíjí celý

příběh. Touto větou je také vymezeno časové trvání románu, které zabírá celkem třináct let. Román totiž v podstatě končí Valdštejnovou smrtí v Chebu roku 1634.

Jednotlivé kapitoly představují poměrně uzavřené celky, neboť mezi koncem jedné

kapitoly a začátkem kapitoly následující je určitý časový úsek, který mnohdy pokrývá i několik

let. Je tedy jasné, že za tuto dobu se musí něco odehrát, a čtenář se tyto chybějící informace buď

dozví zpětně, nebo si je musí domyslet. O návštěvě Jiřího u zimní královny retrospektivně

vypráví Kajetán Andělce pouze několika větami. Čtenář se tedy může tímto způsobem dozvědět, že Jiří s touto návštěvou příliš spokojen nebyl, neboť královna velmi zpychla a Jiří navíc dostal za svoji opovážlivou troufalost pořádný výprask.

Téměř každá kapitola popisuje jiné prostředí, situaci a děj. Nejdůležitějším pojítkem mezi

všemi kapitolami jsou hlavní postavy. Ty spojují zdánlivě nesouvislé události. Například sedmá kapitola druhé části pojednávající o návratu Andělky zpátky do Čech a po ní následující osmá

kapitola věnovaná dobývání Magdeburku je spojena právě postavou Andělky, která se v obou těchto kapitolách vyskytuje.

Hlavní linie celého příběhu, odvíjející se kolem Andělky, Jiřího a Kajetána, je často

přerušována digresemi, které mají za úkol retardovat děj. Ve čtvrté kapitole první části Jiří sleduje Kajetána, který se marně snaží Andělce vyznat lásku. Očekává se, že v další kapitole se

tato zápletka rozuzlí, ale najednou se příběh přeruší a pátá kapitola pojednává o vojenském 10

střetnutí císařských vojáků se sedmihradskou armádou vedenou Gáborem Bethlenem u Hodonína. Vztah mezi hlavními hrdiny se po přerušení začne znovu odvíjet až v osmé kapitole.

Jedním z kompozičních principů, na kterých je celý román Bloudění vybudován, je

triadický princip. Božské číslo tři se tu objevuje hned v několika podobách. Román má tři části.

Ty jsou tvořeny třiceti kapitolami, což je desetinásobek trojky. Třicítka zároveň upozorňuje na třicetiletou válku.

V románu jsou tři hlavní postavy. Mezi ně je sice vpletena spousta postav vedlejších, ale

ty nejsou mnohdy vůbec pojmenovány, a tak nade všemi kralují Andělka, Jiří a Kajetán.

Dalším odkazem na triádu jsou vztahy mezi hlavními hrdiny. Nejprve Jiří ve Štralsundu

třikrát po sobě zachrání Kajetánovi život před švédskými vojáky tím, že ho schová v loďce před střelbou z pistole. Později zase Kajetán třikrát zachrání život svojí budoucí ženě, když ji nejprve

špatně oběšenou sundá ze šibenice, poté ji odmítne přenechat nejprve pobudovi a potom důstojníkům. Sám Kajetán se vyznamená ještě jinak. Celkem třikrát je zamilován do různých

žen, které potká během vojenského tažení, ale na konci románu se ožení s tou, kterou potkal nejdříve.

Mezi základní elementy celého románu patří princip opozita. Vyskytuje se mezi hlavními

postavami. Andělka je španělská katolička, která má jako svého vyvoleného muže českého protestanta Jiřího. Další předem vyvolená dvojice má opačnou konfesi: Kajetán je český katolík, který se ožení s kacířskou ženou, a tak je naplněn princip opozita.5)

Poněkud nenápadně v románu působí princip repetice. Opakuje se setkání Andělky a

Jiřího na Staroměstském náměstí během exekuce. Poprvé se zde potkali v pondělí 21.5.1621. Tehdy Andělka odnesla na zádech omdlevšího Jiřího do hospody, kde mu zaplatila občerstvení. Na stejném místě se znovu potkali až po dlouhé době v únoru roku 1633. Od jejich prvního setkání uplynulo už dvanáct let. Při druhém setkání se však stane mírná obměna. Horké květnové počasí je vystřídáno mrazivým únorem. Exekuci tentokrát nepřihlíží Jiří, ale Andělka. Když ji Jiří uvidí, táhne ji pryč: „Jako pomaten táhl ji do krčmy…Uchýlil se do přítmí kouta. Zcela jiné

bylo to sedění než před dvanácti lety.“ (Bloudění, s. 597) Situace se tedy opakuje s tím rozdílem, že teď si oba aktéři vyměnili dávné role při cestě do hospody.

Poprava na Staroměstském náměstí však není jediná nepříjemná událost, která se v

Bloudění opakuje. Celkem dvakrát je učiněn neúspěšný pokus o zneuctění Andělky. Pokaždé se toho účastní hlavní hrdinové. Poprvé se o tuto ohavnost pokusí Jiří, který se s Andělkou potká v

Jičíně. Tehdy Andělku zachrání šťastná náhoda: nějaká služebná přivolá stráž a oba hlavní 5)

O kvalitativních rysech hlavních postav bylo pojednáno výše.

11

hrdinové jsou vypovězeni z Jičína. Podruhé se o tento nectný čin pokusí Kajetán, který v Německu potká Andělku vracející se ze Španělska. Ta se mu ubrání mazanou, ale zato velmi účinnou otázkou, zabodnutou mu přímo do srdce:

„Pane Kajetáne, proč – řekněte mi - … - - proč jste opustil svou vlast ?“ (Bloudění, s.

403) Tu se s Kajetánem stane něco nevídaného. Strne, pustí Andělku a v jeho mysli začnou myšlenky vybuchovat jako vozy s municí: „Musilo to býti asi něco strašlivého, ač dosud se tím

nikdy upřímně netrápil. Dálo se přece tolik hrozných věcí na světě…A nyní…když už dosažení

štěstí zdálo se věcí nikoliv jistou, ale téměř provedenou, uslyšel tuto záhadnou, pekelně krutou otázku. Neměl odpovědi.“ (Bloudění, s. 403) Tato událost je také zároveň výrazným předělem v životě Kajetána. Celou dobu bloudil s císařskou armádou a nevěděl, kam se podít, a najednou uslyšel záhadnou otázku v ještě záhadnější situaci. Tato otázka však má kouzelný účinek. Nejen

že uchrání Andělce čest, ale dokonce i změní smýšlení Kajetána, který se díky tomu začne více zajímat o svou vlast.

Mezi základní kompoziční elementy patří také autorova ironie. Císař Ferdinand Druhý se

jede podívat na Bílou Horu a nechá si vyložit průběh bitvy od generálů. Přítomen je také Kristián z Anhaltu, který tehdy bojoval proti císaři a dnes je císařem tázán, aby se „pochlubil“ svými „úspěchy“ v oné bitvě.

Jízlivá ironie komentuje například útěk protestantů z Prahy před císařskou armádou. Ti s

sebou vzali i to, co pro ně bylo nejsvatější: „Opět odnášeli bibli Kralickou, plni spravedlnosti a svatosti.“ (Bloudění, s. 526)

V poslední kapitole Bloudění přijde obristleutnant Leslie k hraběnce Trčkové a chlubí se

jí svojí ohleduplností. Ušetřil ji nepříjemného zážitku zavraždění jejího manžela tím, že ho zavraždil mimo její dosah.

Zajímavým prvkem v kompozici Bloudění je přítomnost černého humoru. Když se

Kajetánovi podaří sejmout ze šibenice špatně pověšenou ženu, chce se jí zmocnit jakýsi pobuda:

„Tu pobuda vyskočil a chtěl kousat a škrábat a zatínat nehty koni do nozder; kůň ho kousl a kopl, pobuda se svíjel pod kopyty, ale kůň se vyhnul, třebas se plašil.“ (Bloudění, s. 295)

1.6 BAROKNÍ PRINCIPY VÝSTAVBY VĚTŠÍ VALDŠTEJNSKÉ TRILOGIE

Nejdůležitějším znakem v kompozici Bloudění je barokní způsob výstavby této trilogie, v

němž dominuje tematika smrti, princip kontrastu, iluze, prchavost okamžiku, teatrálnost, princip

šerosvitu a představa světa jako nesrozumitelného labyrintu. To vše je prostoupeno okázalou zbožností.

12

Ústředním tématem baroka je smrt. Ta je také přítomna u všeho důležitého, co se v této

trilogii stane. Skrze smrt se lidská duše dostane do lepšího života, který může nastat jedině po skončení života pozemského. Ten je posuzován jako divadelní představení, ve kterém jsou lidé

špatnými herci, kteří netrpělivě čekají na konec té své životní agonie. Z této cesty „slzavým údolím“ je může vysvobodit jedině smrt, která vše pohltí: „Smrt již zlostně a netrpělivě tloukla na znamení, že jest konec masopustní maškarády lidského života a že země křičí, aby byla otevřena pro nový hrob.“ (Bloudění, s. 675)

Během smrti se také odehrává mnoho důležitých životních epizod. Jiří se potká

s Andělkou poprvé během staroměstské exekuce. Na místě, kde svůj život skončí dvacet sedm mužů, dojde k začátku vztahu dvou lidí, kteří budou původci života nového.

Smrt může mít také podobu velebného uctívání ostatků svatých. V deváté kapitole první

části Bloudění se vypravuje o přenesení ostatků sv. Norberta do Prahy: „Na hedvábné řasnaté roušce v dlaních opatových spočívala hlava svatého Norberta…“ (Bloudění, s. 206)

Někdy může být smrt i vojácky věcná a pokorná tak, jak se to děje v páté kapitole třetí

části Bloudění. Vojáci, kteří dezertovali z bitvy u Lützenu, byli popraveni.

Nejčastěji je však smrt představována doslova surově, obnaženě a bez náznaku jemnosti,

neboť člověk si má uvědomit, že je pouze „prach a v prach se obrátí“: „Dole na schodech a v chodbě byly mrtvoly. Ležely zeširoka, jako by si libovaly, že rány byly dobré a raději široké a

hluboké než slabé. Mlčely náramně a studeně, aby nepokazily svých úžasných masek. Bylo více noh a břich než hlav; mnoho hadrů.“ (Bloudění, s. 426)

Dalším důležitým barokním elementem je kontrast, jenž se projevuje úplně ve všem.

V prvé řadě je to kontrast personální. Český protestant Jiří stojí na opačné straně než Španělka

Andělka, neboť netouží po ničem jiném než po vzpouře proti císaři. Ještě ke všemu se rouhá a nezajímá se o spásu své duše. Oproti tomu Andělka žije jenom modlitbami a svátostmi a snaží se zachránit duši Jiřího, pro kterého je ochotna přinést téměř nadlidskou oběť.

Dalším kontrastním elementem je událost. Druhá kapitola první části pojednává o

staroměstské exekuci zatímco kapitola následující popisuje císařský dvůr ve Vídni. V těchto dvou kapitolách se střetává nepříjemný zážitek z hromadné popravy vzbouřenců a blahobytná atmosféra císařského města příhodná pro intrikování.

Ve třetí kapitole druhé části se nahromadí hned dva kontrasty, a to kontrasty situační.

Kajetán během cesty do Hradce sundá ze šibenice svoji budoucí ženu. V tomto okamžiku nastává bizarní situace plná vší pitvornosti: „Leutnant vyskočil v sedle, drže se nahého těla, aby

nespadl. Bylo mu to k hrůze i k smíchu. On – a dobýval teď nahé ženy za tmavé, pusté noci na

13

šibenici !“ (Bloudění, s. 293) Když konečně dorazí do Hradce, nemá nikde stání, a po dlouhém

bloudění po městě je vtažen do kostela: „Proto když za šera uviděl z malého starého kostela zářit

světlo, přišlo mu to vhod jako vysvobození. Ne ze zbožnosti, spíše z únavy a stesku vstoupil do zlatého pološera, upínaje pozornost k světlům svěc a věčné lampy.“ (Bloudění, s. 309) Zde však

může prožít něco úplně odlišného než je sundavání nahé polomrtvoly ze šibenice: „zdálo se, že celý chrám je naplněn monstrancí, která roste jako zlatý strom, na jehož haluzích se lidské slzy proměňují v drahokamy sladkého a bodavého třpytu.“ (Bloudění, s. 310)

Tyto všechny situace, události a popisy dojmů doplňují všudypřítomně zřetelně patrné

kontrasty krásy a ošklivosti, života a smrti, zbožnosti a rouhání, pravdy a lži, světla a tmy, řádu a zmatku, jistoty a neklidu, věčnosti a pomíjivosti.

Pro barokní životní pocit je typická nedůvěra v pozemský řád, nejistota, nezakotvenost.

Naopak do popředí se dere chaos, neklid a veškeré strasti pozemského života: „Tu o něco divného zakopl, zamával rukama a zřítil se; očekával, že si rozrazí lokty o tvrdé schody; dopadl

bez úrazu a chtěl rychle vstáti, zkoušeje, co má pod sebou. Nepoznal, jsou-li to mrtvoly, sahal do něčeho studeného a ošklivého, chtěl vstát a opět zavrávoral; byla tma, musil přelézati; každým

okamžikem očekával kousnutí, kopnutí, ránu nožem či zatětí prstů do hrdla či do očí; nic se nehnulo, jen to, co převrhl; nevěděl, kam leze.“ (Bloudění, s. 425)

Nejistota a nedůvěra jsou ještě zvýrazněny představou světa jako naprosto

nesrozumitelného labyrintu, ve kterém člověk jen tak bezcílně bloudí (podle toho se také tento

román jmenuje Bloudění): „Čemu říkáme svět, je peklo, či lépe jakási pekelná scéna, přepestré Theatrum; pohybuje se na něm shromáždění larv a lemurů, věz mocných tohoto světa, věz urozených žhářů a mordýřů a předůstojných travičů; někdy se v tom pitvorném reji rozevře

propast a pohled do ní zjeví nevýslovné chuchvalce do sebe zapletených a zakousnutých hadů a slizkost nádherně příšerných měkkýšů; požírá a vraždí se to, a kupodivu, teče z toho krev. Vytáčí

to dvorné úklony a pronáší to zdobné alokuce, má to obřadnou strnulost drahocenného brokátu a jeví to velice zábavnou posedlost…“6)

Představa světa jako labyrintu je zdůrazněna v předposlední kapitole Bloudění. Andělka

je u hraběnky Trčkové v Plzni a ve volné chvíli si čte Labyrint světa a ráj srdce, kde nalézá

výstižnou větu pro veškeré dění: „Vadí-li se a tahají mocní světa o korunu a sceptra, z čehož krve prolití a zhouby krajin a zemí povstávají, ani o to se v sobě sám netrudí osvícený křesťan: mysle, že málo anebo nic na tom nezáleží, kdo světem vládne.“ (Bloudění, s. 672) Hlavní starostí

Eisner, P. Jaroslav Durych. In: Jaroslav Durych-život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000, s. 141. 14

6)

člověka tedy musí být nalezení ráje srdce, spása u Boha. Touto cestou se vydávají hlavní

hrdinové Bloudění. Andělka je zbožná a svatá už téměř za živa a Jiří se obrátí a je spasen na

smrtelné posteli. Oproti tomu Albrecht z Valdštejna nevěří nikomu a ničemu kromě vlastního horoskopu, usiluje o uchopení moci, ale nakonec je hanebně zavražděn. Tak dopadají všichni „mocní tohoto světa“.

Během bloudění v labyrintu světa je všechno v neustálé cirkulaci. Mění se situace, mění

se postoj a přesvědčení hlavních hrdinů, mění se koneckonců i jejich pozice: „Celý svět je…nikdy nedokončeným dílem Boha i ďábla zároveň, přičemž oba principy jsou všudypřítomny

a stále při díle. Takže každý krok je nástraha, osidlo, past, pokušení a zkouška a každým posunkem může se světec proměnit v zatracence a zatracenec ve tvora spaseného.“7)

Člověk je v nepokojném světě zmítán samými běsy, hrůzami a nenadálými proměnami.

To, co se děje, mu připadá jako pustý klam, iluze, vyvolaná jeho fantazií. Člověk je zmaten a neví, jestli skutečnost je snem a sen je skutečností. Kajetán je při nočním útoku na nepřítele u

Hodonína zajat, ale sám si není schopen uvědomit, jak se mu to vlastně stalo a zda to všechno

není pouze zlý sen. Jiří je v Praze přepaden partou výrostků a přibit za ucho ke dveřím kláštera. Přitom však neví, zda to nakonec nebyla nějaká pustá iluze. „Calderónovské ,život je sen´ a

snadno prostupnou hranici mezi realitou a fikcí, normalitou a šílenstvím“8) nechává Jaroslav Durych postupně zažívat čtenáře Větší valdštejnské trilogie.

Všechno, co se odehrává, je navíc ještě zahaleno do jakési mlhy. Skrze přítmí se

vynořují pouhé obrysy popisované skutečnosti. V psaném textu tento princip barokního šerosvitu připomíná malbu obrazu, čehož si všiml i F.X.Šalda: „Největší barokní malíř je Rembrandt;

nuže, na Rembrandta musil jsem leckdy myslit při četbě románu Durychova; na vrcholných

místech svého díla Durych jako by z malířského elementu překládal Rembrandta do elementu

slovného.“9) Tímto způsobem nechává Jaroslav Durych vystupovat své postavy z „malířského plátna“ románu Bloudění. V úvodní kapitole tohoto díla čte Andělka v koutku breviář: „V šeru

kouta byl její obličej bledý, jako zsinalý, jen z klenby nad očima hrozil nějaký temný vzdor, temnější než vzdor tohoto království.“ (Bloudění, s. 31)

V deváté kapitole druhé části Bloudění jde Jiří v Praze za Andělkou do kláštera. Je však

přepaden partou výrostků, kteří krátce poté utečou: „A pak jako by strašidla zmizela v drolivé omítce, v ranách zdí a v šeru koutů či pozbývala viditelnosti a života; nějací lidé ještě učinili Tamtéž, s. 135. Putna, M.C. Jaroslav Durych. 1. vyd. Praha: Torst, 2003, s. 71. 9) Šalda, F.X. In margine Durychova Bloudění. Praha: Čs. spisovatel, 1991, s. 181-182.

7) 8)

15

krok nebo hnuli hlavou či rukou, ale pak ztuhli v šedivou, němou a smutnou hmotu.“ (Bloudění, s. 462)

Člověk se v pomíjivém světě může děsit čehokoliv. Kromě smrti nemá jistého nic, a tak

mu nezbývá než se vroucně obracet k Bohu o pomoc. To je další barokní fenomén: okázalá zbožnost. Andělka se modlí breviář, chodí na mši a ke zpovědi, čte bibli a dokonce při druhé

pražské exekuci se modlí za spásu duší popravených dezertérů. Musí zakoušet mnoho útrap: je chudá, neustále musí cestovat z místa na místo a ještě se ji pokusí její vyvolený zneuctít. To už je

na ni moc, a tak vykoná pouť na Montserrat. Když tam konečně dorazí, několikrát opakuje větu: „Matko Boží, už jsem tu !“ (Bloudění, s. 367) Tím dává najevo, že: „pouť pro barokního člověka znamená cestu ,domů´, k centru securitatis, ale i cestu za niterným pochopením smyslu věcí a svého údělu.“10)

Dalším fenoménem barokní zbožnosti je stavění chrámů a klášterů na počest uzdravení

nebo vítězství nad nepřítelem. Albrecht z Valdštejna před bitvou u Lützenu slibuje: „Dá-li mi zítra Matka Boží vítězství, postavím jí na počest klášter, jakého není v těchto zemích.“ (Bloudění, s. 563) Do tohoto kláštera chtěl uvést montserratské benediktiny.11)

Pro barokní zbožnost je typické obrácení hříšníků. V deváté kapitole druhé části Bloudění

vystupuje pražská nevěstka, která je při pouliční šarvátce zraněna a na smrtelné posteli si dá zavolat kněze a tím je zachráněna. Motiv obrácené hříšnice se v poslední kapitole změní ve vlastní osud Jiřího. Ten je také smrtelně zraněn a dá si zavolat kněze dříve, než umře.

Jako zvláštní projev zbožnosti se objevuje velebné uctívání ostatků svatých. V deváté

kapitole první části Bloudění je popisováno přenesení ostatků svatého Norberta do Prahy roku 1627. Tato velkolepá slavnost je líčena jako jedinečná událost: „Bílý opat stál nad lidem, drže

hlavu svatého Norberta na prsou. Jeho široká ústa se chvěla pohnutím a radostí…Opat zářil; do očí mu vstoupily slzy; budiž Bohu chvála! Na hedvábné řasnaté roušce v dlaních opatových spočívala hlava svatého Norberta…Dul ostrý vítr, když kardinál mluvil: „Ó, poklade, po němž jsme toužili, drahocenný !“ (Bloudění, s. 206-207)

Pro období baroka je typické cestování a bloudění nejen po Evropě, ale i po zámořském

světě, do kterého přicházejí různé mnišské řády na misie. Touha šířit víru misijním způsobem je

obrovská. V osmé kapitole první části Bloudění Andělka vypráví, co zažila ve dvanácti letech

Putna, M.C. Jaroslav Durych. 1. vyd. Praha: Torst, 2003, s. 66. Podle toho se také měl původně román jmenovat Bloudění Panny Marie montserratské. Z tohoto autorova prvotního záměru však nakonec sešlo.

10)

11)

16

během svého pobytu v Jižní Americe. Její pobyt mezi Indiány a zejména její přátelství s ctnostným divochem odkazuje na Chateaubriandovu Atalu.12)

1.7 EXPRESIONISMUS

Barokní principy výstavby románu Bloudění mohou navodit dojem, že Durych se snaží o

imitaci baroka. Způsob vyjádření však vypovídá o tom, že „Durychovo baroko, není žádná

imitace barokního stylu nebo barokního jazyka, nýbrž promítnutí veskrze současné expresionistické poetiky a vlastního životního pocitu do minulosti.“13) Durychovi je vlastní expresivní styl vyprávění, ve kterém se objevuje především pitvorná hrůza pekel, ďábelské rejdy a nechutné popisy zapáchajících mrtvol. V Bloudění je přítomen velmi morbidní popis, ať už se

jedná o postavy, události, bitvy nebo samotná místa. Ďáblové, ohavné mrtvoly, ohnilé hnáty, všechny potvory příšerných pekel, chechtající a šklebící se obludy. Tyto výrazy jsou velmi častým jevem uprostřed vypjaté situace, do které se postavy tohoto románu dostávají.

Ve čtvrté kapitole třetí části je popisována bitva u Lützenu, kde mrtví houfně padají a

jejich křik vyvolává ďábly ze všech možných bahen: „Těla koní se lámala jako na mučidle.

Zdálo se, že pálení v roztříštěných tvářích působí raněným rozkoš. Zabití nemohli spadnout, jen spadlé zbraně překážely zvířatům, koňské podkovy budily řev odněkud z pekel, kam se propadli

někteří ranění. Bylo slyšet křik z bláta k ďáblu i ke všem svatým a nebylo viděti těch, kteří řvali,

nemohouce vstáti.“ (Bloudění, s. 546) V této krvavé bitvě se objevuje motiv havranů, kteří netrpělivě čekají, až se budou moci pustit do mrtvol: „Na osamělých stromech seděli velcí

havrani, trpělivě schouleni, spokojeně hledíce na bojiště a počítajíce kořist…Bylo možno

očekávat, že do večera se sletí aspoň sto tisíc krkavců a vran. Občas některý pták se pokusil

slétnout k nejbližší mrtvole, ale déšť ho zahnal zpátky…Leckterému se podařilo však vniknout mezi mrtvoly a pod jejich ochranou pod deštěm dobýti prvního oka…“ (Bloudění, s. 547-548) Motiv krkavců symbolizuje zkázu a úpadek.

Expresivními výrazy přímo překypuje popis vévody Albrechta z Valdštejna. Má sice

geniálního ducha, ale mrzácké tělo: „Vévodovo tělo přemáhalo bolest a bídu…Zápach nemocného těla se mísil s párou a s dýmem okuřovadla…To tělo bylo cizí, nesmírně cizí a

posměšně cizí.“ (Bloudění, s. 715) Nakonec je však vévoda zavražděn. Pomine veškerá jeho sláva a zůstanou po něm pouze ostatky: „Tu zpozoroval Jiří, že z pytle čouhají hnáty, lidské a

12)

13)

Jaroslav Durych patrně nechtěl být Chateaubriandovým epigonem, ale chtěl z Andělky udělat misionářku. Putna, M.C. Jaroslav Durych. 1. vyd. Praha: Torst, 2003, s. 70.

17

bosé. … Když se vzchopil a rozhlédl, mizel již triumf Jeho Výsosti za rohem ulice.“ (Bloudění, s. 722)

Během Kajetánova uherského zajetí se objevuje motiv šibenice. Kajetánova budoucí žena

se mu posmívá: „Tak šťastnou cestu k císařským na šibenici !“…„Jen si dej pozor, abys na ní nevisela sama !“ (Bloudění, s. 134) Tímto výkřikem Kajetán přímo anticipuje její pozdější osud.

Cestou do Hradce ji sundá právě ze šibenice, ale všimne si, že byla špatně oběšena, a tak nezemřela.

Poněkud jiný expresivní popis se objevuje při líčení Andělčina pobytu na Montserratu.

Jedná se o popis pusté krajiny, která vzdáleně připomíná peklo: „Lysé sloupy a kužele z hrubého drolivého slepence rozmnožovaly svou vzpurnou a šklebivou nahostí ponurý stesk horské

pouště, podobné opuštěnému peklu se zpustlými trůny ďáblů. Jen kaple poustevníků svědčily o odvaze a klidu lidí, kteří se nelekali přízraků samoty…a hleděli k nebi, do něhož se zarývaly obludné skalní útvary jako ďábelské drápy na všech stranách obzoru…Teskno mohlo býti člověku v této poušti, plné starobylého pokání a zápasů s tělem a ďáblem.“ (Bloudění, s. 369)

1.8 METAFORY

Spisovatel Jaroslav Durych v tomto díle projevil také své básnické umění. Dlouhý

prozaický text je často obohacen metaforou, přičemž nejčastěji je použito personifikace a

animizace. Metafora se však objevuje v místech, kde může popis děje náležitě zpestřit a „okořenit“. V osmé kapitole druhé části pojednávající o dobývání Magdeburku se objevuje metafora popisující jasnou oblohu: „Země se usmívala pod bledě modrým nebem a řeka tiše

chvátala v zelenavém závoji, kterým se odívá od českých hranic. … Na nepatrných pahorcích stály zříceniny lesů a křídla větrných mlýnů se kácela na obloze.“ (Bloudění, s. 405)

Na jiném místě je zase metafora použita jako prostředek pro lyrický popis krajiny. Ve

čtvrté kapitole druhé části se mluví o Tyrolsku: „Čisté oblačné řasy spěchaly k Alpám a vítr, napojený vůní, točil se v zahradě klášterní, jako by chtěl ještě posbírati vzdechy urozeně nábožných řeholnic, jistě extaticky vznešených a ušlechtilých jako pískovcové sochy osob biblických na starobylých dómech. Byl sladký červen a jezero se již zasnilo malátností poledního

žáru.“ (Bloudění, s. 311) S touto metaforou velmi ostře kontrastuje popis dobývání Magdeburku v osmé kapitole druhé části. Císařská armáda již překročila hradby tohoto města a už řádí přímo

v ulicích: „Venku chodily příšery; ďáblové z bronzu i staletých pavučin, mědění netopýři, oceloví koně, olověné myši. Domy dostaly příšerné obličeje, chechtaly se a šklebily jako

18

připalované mrtvoly.“ (Bloudění, s. 423) Zde se už jemný básnický lyrismus proměňuje v drsný expresivní výraz.

1.9 JAZYK

Velmi důležitou složkou Bloudění je jazyk. Výběr a struktura slov je pro Jaroslava

Durycha nesmírně důležitá, neboť umí navodit atmosféru popisovaného děje, jeho dynamiku,

dramatičnost nebo statiku. V páté kapitole druhé části se Kajetán prochází po Štralsundu: „Míjely domy z kamene a z cihel jako stránky staré knihy. Moře cítit nebylo. Vysoké cihlové

štíty vrhaly posvátné stíny do ulic a z temných oken jakoby vydechovalo tajemství tisíce studní.“ (Bloudění, s. 343) Pro tento popis (stejně jako pro většinu dalších) je typické hojné užití přívlastků, které doslova zahlcují čtenářovu mysl.

Jaroslav Durych se snažil, aby román Bloudění po všech stránkách připomínal dobu, ve

které se odehrává. K tomuto účelu často používá jazyk historických dokumentů: „Kterak on, kurfiřt bavorský, té naděje dosavád byl, že J. M. Cská téhož Albrechta z Valdštejna, kterého na

snažnou žádost všech kurfiřtů a stavů říšských, v Řezně na sněmu 1630 shromážděných, z

nejvyššího generálství složil, nikdy více na ten úřad bez vědomí a bez snešení všech kurfiřtů nedosadí, skrze kteréžto dosazení on kurfiřt bavorský velice jest a bude utiskován. Poněvadž pak již se to stalo, co on kurfiřt sám jediný překaziti ani změniti nemůže, aspoň za to, že J. M. Cskou

žádá, kdyby on, Valdštejn, s císařským vojskem do říše měl poslán býti, aby skrze jeho zem bavorskou to vojsko nevedl, tím méně aby v ní sobě zimní ležení založiti směl – “ (Bloudění, s.

489) Zde je patrné užití neobvyklých slov, která lze považovat za archaismy: kterak, dosavád,

snešení. Významným rysem je také dlouhá větná konstrukce, spojující v sobě několik vět. Takovýchto dlouhých vět se vyskytuje v románu hodně.

Dalším odkazem na historickou epochu je také velmi časté, téměř pravidelné, užívání

přechodníků: „I seděl sám, žasna nad hloubkou a propastí toho vína, …“ (Bloudění, s. 513) „zasyčel kornet, nutě se do humoru a špatně přemáhaje zuřivost;“ (Bloudění, s. 112)

Velmi zajímavým jevem v dlouhém textu je občasné použití frazeologismů: „Ale kníže

frýdlantský nečekal, jak se španělský markrabě osvědčí ve zkoušce Hic Rhodus, hic salta, a

pomáhal mu jako starému oslu přes vodu s trpělivostí a nezištností téměř podezřelou.“ (Bloudění, s. 119) „Ale pozdě bycha honit. Po účinku zlá rada.“ (Bloudění, s. 621)

Autor se snaží přiblížit román Bloudění barokní epoše i mistrným použitím citátů nebo

parafrází z bible: „Páže se usmálo. „A odnesl mě Anděl na poušť, v duchu, a viděl jsem ženu

sedící na zvířeti šarlatovém, plném jmen rouhání, majícím sedm hlav a deset rohů. A žena ta byla

19

oděna šarlatem a červeným rouchem a ozdobena zlatem a kamením drahým a perlami, majíc knoflík zlatý v ruce své - a na čele jejím jméno napsané: Tajemství, Babylón veliký.“ (Bloudění, s. 111)

Vrcholným jevem jazykové stránky Bloudění je však spojení češtiny a latiny v jedné

výpovědi, což představuje jakousi variantu makaronského verše, ovšem přizpůsobenou prozaickému textu: „Inkoustem exekuci provésti nelze,“ mínil biskup. „Jeho Veličenstvo se domnívalo, když toto nedotium svěří čtyřem osvědčeným osobám generálským, že bude provedeno cum dexteritate a ne cum cunctatione. Ale Excelence mají jen samá obstacula a samé pretexty, každý by chtěl napsanou instrukci a v ní všecka particularia, jako by všichni chtěli ukázat císaři, že nic nelze dáti na jejich diskreci.“ (Bloudění, s. 648)

1.10 HLAVNÍ IDEOVÉ ELEMENTY

Každý román sděluje svému čtenáři určité poselství. Nejinak je tomu i v případě Větší

valdštejnské trilogie. Ústřední myšlenkou celého románu je záchrana jedince, která se uskuteční

skrze oběť chudé zbožné dívky. Mimo tuto hlavní dějovou linii se také v Bloudění odehrává souboj mezi postavami mimořádně schopného vévody Albrechta z Valdštejna a císaře Ferdinanda Druhého, který je sice mizerný panovník, ale o to více mu pomohla Boží

prozřetelnost. Je zde dokonale líčen Valdštejnův mocenský vzestup a neblahý konec, kontrast mezi genialitou jeho ducha a mrzáckou bídou jeho těla. Císař byl generalissimovi za mnohé

zavázán, neboť „vévoda vynesl císaře ze dna bídy na vrchol moci, kdy vévoda rozhodoval o

královské koruně dánské, kdy vévodovi Německo leželo u nohou a před jeho armádou se třásla nejen Itálie a Francie, ale i katoličtí kurfiřti, kdy vévoda z pýchy mohl poskytovat pomoc králi

polskému a dráždit Gustava Adolfa a kdy mohl sníti o veliké výpravě proti Cařihradu.“

(Bloudění, s. 498) Nakonec ale vévoda musel být odstraněn, jelikož představoval pro císaře velkou hrozbu.

Valdštejn byl příliš nebezpečný na to, aby mu císař mohl dovolit zbavit ho moci a stát se

panovníkem celé monarchie místo něj. Proto císař vydává hanebný rozkaz k vévodově zavraždění. Tu noc, kdy byl Valdštejn zavražděn, kuchař v kuchyni zapíchl kapouna: „Opařený pták byl na stole velice ošklivý, jeho nohy směšně nataženy, prsty kuchařovy drhly z bělavé kůže peří a pysky, rána za hlavou se šklebila bezcennou zvířecí krví a oko bylo zpola zakryto blanou

jako rozum nadutcův…“ (Bloudění, s. 714) Zabití kapouna se odehrává paralelně s chystanou vraždou oné mrazivé chebské noci a přímo anticipuje vévodův brzký osud. V tuto chvíli se také zjevuje Valdštejnovo zbídačelé tělo, které neposlouchá vůli ducha, a kdyby ho sám duch nedržel,

20

tělo by se samo zhroutilo. (srov. Bloudění, s. 716) Vévoda je ve své velké moci bezmocný:

„Chystala se koupel. Se šatem svlékli z vévody to, co vzbuzovalo respekt, a odkrývali to, co budilo úžas hrůzy a opovržlivého soucitu. Zjevilo se bídné, žebrácké tělo, které patřilo na slámu žebráků a ne do lože vévodského; to tělo již toužilo do hrobu.“ (Bloudění, s. 715)

Oproti tomu císař je pouze ten, kdo vlastním intelektem nic nezmůže, ale všechno za něj

dělají jiní a on se jenom nadouvá. Jaroslav Durych dělá z císaře směšnou karikaturu, což se nejpřesvědčivěji projevuje ve čtvrté kapitole první části Bloudění. Císař se jede podívat na Bílou

horu a poslouchá výklad o rozhodující bitvě, která se tu udála před dvěma lety. Během popisu

autor zaměří pozornost na zvířata projevující činnost paralelně s císařem. Důsledek chování těchto „heraldických“ zvířat působí groteskně: „Tady kázal Dominik. Tam stáli Bavoři. Malé

stádo divokých kanců, vyplašených z obory, vylezlo rozpadlou zdí a klidně se hrnulo polem k louži. Stará svině ryla v zemi; vyryla ohnilý hnát. Veliká žába tloukla svým břichem do jarní

hlíny. Kůň císařův se otočil a vypoulil na ni oči. Žába se vyděsila a nadouvala se. I císař se

nadouval smutkem a zbožnými vzpomínkami.“ (Bloudění, s. 91) Císař je tedy u spisovatele v nemilosti a jeho osoba postrádá kladné hodnocení. Pokud se snad někde v textu objeví chvála, má ironický význam.

Jak již bylo řečeno, všechny císařovy úspěchy jsou dílem někoho jiného. Stejně tak i

vražda Valdštejna byla vykonána z císařova rozkazu. Ironií osudu je to, že se tohoto činu

dopustili lidé, kteří „kypěli vznešeností zločinné spravedlnosti a strašlivou, bezectnou pýchou ze života.“ (Bloudění, s. 721) Nebezpečí tedy bylo zažehnáno a „jeho Veličenstvo, nejvznešenější a

nejnepřemožitelnější císař“ (Bloudění, s. 95) může slavit vítězství: „Slunce vystupovalo a začalo pražit. Bylo to slunce císařské, slunce vítězné. Císař ve stínu svých komnat a lovišť ani netušil, jak zářilo dnes jeho slunce.“ (Bloudění, s. 47)

Jaroslav Durych se v tomto díle posmívá a ironizuje spravedlnost, které se císař dopustil

na Valdštejnovi: „Vítězové se chlubili spravedlností, bohabojností a přízní císařovou. Kurýři štvali zběsile své koně k Vídni, nesouce Jeho Veličenstvu zprávu nejkrásnější a nejblaženější. …

Přijel sám polní maršálek frá Octavio Piccolomini jako samo slunce Jeho Římského Veličenstva, aby zjevnými učinil všecka tajemství a dokončil tento nejspravedlivější soud.“ (Bloudění, s. 731)

Z románu Bloudění také vyzařuje mocná zášť vůči šlechtě a měšťanstvu. Šlechtici jsou

vůbec pro Jaroslava Durycha ztělesněním přetvářky, mocichtivosti a hrabivosti. Sám spisovatel

cítil sympatie k chudým a antipatie k bohatým a mocným (tento postoj pramenil z jeho postavení, neboť Jaroslav Durych byl celý život chudý a ještě k tomu zápasil s bohatými). Hned

v první kapitole Bloudění kněžna Žofie Albinka nadává, kolik výdajů má s Andělkou, o kterou se

21

musí starat, a už jí tedy nezbývají ani peníze na vlastní přepych: „Vždyť mi na její výživu nedali ani haléře. Nevím, kdo mi to nahradí. Nemám ani na to, abych si mohla platit nosiče, a jí nemohu

ani užívat místo služky, poněvadž má ve Vídni protekci. … Proč já ji mám mít, řekněte, pane probošte, vždyť vy jste mi ji strčil na krk.“ (Bloudění, s. 32)

Na měšťany má Durych podobný názor jako na šlechtu. Svůj negativní postoj k tomuto

stavu dokáže explicitně vyjádřit při každém pohledu: „Bylo tu nejen mnoho měšťanů, tvrdých, nadutých a lakomých, nejen mnoho matrón a dcer s šedožlutými obličeji a bledýma očima, ale i

knechtů z pivovaru, nádeníků z obchodů, domácí čeledi, chuďasů, rybářů a plavců.“ (Bloudění, s. 331-332)

Jako příznačný pro měšťana se jeví motiv piva a klobás, symbolizující pohodlné a

bezstarostné žití. V sedmé kapitole první části jeden olomoucký řeholník pokládá otázku: „Což vy nechcete zůstat v Olomouci ? … Vždyť je zde krásně a lidem se zde žije dobře ! Nechutná

vám zdejší pivo, které se zde vaří skoro sedm set let, a zdejší klobásy ?“ (Bloudění, s. 144-145) Tímto chce onen řeholník naznačit, že maloměšťácký život je velmi pohodlný a výnosný a

udivuje ho, že se to někomu nelíbí. Styl podání ovšem vypovídá o tom, že se Durych mistrně posmívá tomuto způsobu života.

Mnozí kritici Jaroslavu Durychovi vytýkali, že píše z katolicky vyhraněné pozice. Opak

je pravdou. Pozorný čtenář si jistě všimne, že „autor nenakládá s katolickými pány o nic lépe než

s protestantskými a že mocní tohoto světa jsou u tohoto v nejhlubším smyslu českého autora sběř, luza, vyvrhel; nevyjímaje ani všech těch pletichářských, zbabělých, hamižných,

svatokupeckých, Boha krok co krok zrazujících opatů, biskupů, arcibiskupů, abatyší, apoštolských misionářů, nunciů, císařských zpovědníků a papežů.“14)

V románu Bloudění chtěl Jaroslav Durych připomenout, že úkolem kněží a řeholníků je

přivádět lidi k Bohu skrze jedinou pravou katolickou víru. K tomu však tito musejí naplňovat

život modlitbou a svátostným životem. Pokud to nedělají, nebo dokonce dělají něco jiného, stávají se pro autora terčem ostré kritiky. Durych jim neodpouští žádná provinění a bez pardonu

přímo jmenuje jejich neřesti: politikaření, chamtivost, promiskuitu, pokrytectví, sobectví, povýšenost, domýšlivost a mnohé další. Hned úvodní kapitola je vlastně obyčejný „handl“ o

majetek odsouzenců, kteří čekají na popravu, zatímco o kousek dál skupina církevních

hodnostářů vesele diskutuje o tom, co kdo uchvátí. V jednom okamžiku jsou odsouzenci vyvedeni ven do žaláře a preláti, jakmile je zhlédnou, začnou za každým nešťastníkem Eisner, P. Jaroslav Durych. In: Jaroslav Durych-život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000, s. 140.

14)

22

vypočítávat, co jim jeho exekuce přinese: „Hle, pane opate, Krištof Kobr! Váš poplužní dvůr !“

(Bloudění, s. 27) Vrcholem tohoto pletichaření je to, když se kanovník Platejs náhle odvrátí od debaty a spatří Andělku, jak se tiše v koutku místnosti modlí breviář: „Hle, my, knížata kněžská, počítáme peníze církevní, a tady služka panny kněžny se za nás modlí officium dnešního dne !“ (Bloudění, s. 31)

Další nelichotivou epizodou je čtvrtá kapitola druhé části. Abatyše Kateřina baronka ze

Spaurů si pozve do kláštera svého bratra, obrista německé armády, aby se s ním bavila o svých

politických záměrech. Vůbec jí však není po chuti to, že obrist vzal s sebou jednoho cizího kněze

na vizitaci kláštera. Místo toho, aby měla radost, že se může setkat s knězem, dá mu uspávací prášek do vína, aby neslyšel, o čem se bude bavit s bratrem: „Čert nám ho byl dlužen,“ ulehčila

si abatyše; ale hned se jí v koutcích rtů kmitl úsměv sladké něhy a spokojenosti; „díky však Bohu, už chrápe !“ (Bloudění, s. 321)

Zajímavým způsobem spisovatel naráží na dávné inkviziční procesy, ve kterých byli

nepřátelé církve upalováni za živa. Používá k tomu ironické srovnání: „Smrt nekřesťanská jest smrt na šibenici, snadná a rychlá, ale bez pohřbu. Smrt křesťanská je smrt na kole či u kůlu v plamenech; ta trvá trochu déle, ale je to smrt nábožná.“ (Bloudění, s. 295)

Nabízí se otázka, jak by si vlastně Durych práci kněží představoval ? Spisovatel sám

podává popis prototypu správného kněze v postavě lidového misionáře Albrechta Chanovského: „Ano, páter Albrecht ! Kdyby se chtěl naučit aspoň několik slov německy, odvedli by nám ho a

ctili jako světce už za živa. Ale on mluví jen česky a rozumí latině…Bývá prý ho vidět na poli,

jak pomáhá žencům…jakmile se děti doslechnou, že přišel páter Albrecht do jejich vesnice, utíkají ze školy k němu na silnici a on s nimi jezdí na žebřiňáku s párem volků, rozdává jim

růžence a obrázky, učí je modlit se a zpívat a pak je dá odvézti k svému bratru, aby je na svém

zámku pohostil…Od svých bohatých příbuzných ničeho nepřijme, chodí po večerech na přástky do chalup a lidé poslouchají jeho zbožné příběhy zcela rádi. Na zámcích raději obcuje s čeledí

než s pány a není tedy divu, že urození lidé ho považují za blázna. Pravý apoštolský misionář !“ (Bloudění, s. 196-197)

Další rovinu sdělení představuje protiklad „velkých“ a „malých“ tvůrců dějin. Velké

dějiny jsou tvořeny „velkými“ postavami. Tragédie schopného vojevůdce Albrechta z Valdštejna a vítězství nicotného císaře Ferdinanda soustřeďuje pozornost především na tyto postavy co by hlavní, a tedy „velké“ tvůrce dějin. Avšak tito a všichni další politikové, vojevůdci, knížata světská i církevní se vlastně ve své ješitnosti, hrabivosti, licoměrnosti, mocichtivosti stávají

23

„malými“ a naopak „malé“ postavy, na které dějiny nepamatují, se stávají „velkými“. Vysoká

šlechta je zesměšněna neustálým vyjmenováváním různých titulů, což ironicky naznačuje prázdnotu a malost nositele: „Vysoce urozený pán Jan Rudolf Trčka z Lípy, svaté římské říše

hrabě, pán na Světlé, Lipnici, Kounicích, Ledči, Opočně, Smiřicích, Žlebicích atd., J. M. Cské a Kské jakožto uherského a českého krále atd., rada, komoří a soudce zemský…“ (Bloudění, s. 466)

Skuteční velikáni jsou nazýváni pouze svým vlastním jménem, neboť „České zemi

nevzejde z vysoké politické hry Albrechta z Valdštejna záchrana. Zato jí vzejde naděje zdola, ze

symbolického spojení domácího a cizího, Čecha a Španělky, z oběti chudé dívky…“15) Tyto „malé“ postavy se stávají velkými tím, že se nestarají o politické pletichy, ale jejich hlavní

starostí je najít spásu v nekonečném labyrintu světa. Jaroslav Durych tedy „staví vedle sebe

radost z vítězství katolicismu, pramalou radost z vítězství Habsburků a už vůbec žádnou radost z nicotnosti tehdejších českých katolíků.“16) Jiří je metaforou rozpolcené a zmučené české země,

která může být zachráněna jen přimknutím se ke katolicismu, ovšem ke katolicismu

španělskému. Oproti tomu Kajetán je etalonem chabého a pokryteckého českého katolíka, který zahyne ve spojení s protestantismem, což je vyjádřeno Kajetánovým sepětím s neznámou kacířkou.

Proti mocným panovníkům a šlechticům nestojí pouze hlavní hrdinové, ale také obyčejní

bezejmenní lidé. První kapitola třetí části je celá věnována pokusu knížete Eggenberka přesvědčit Valdštejna, aby se znovu postavil do čela císařské armády a porazil Švédy. Na konci

kapitoly zazní jednoduchá sentence: „Venku přecházel voják s halapartnou.“ (Bloudění, s. 509)

Tato věta se přímo posmívá oběma šlechticům. Ti jsou v celé kapitole vychvalováni, aby potom

byli zahanbeni obyčejným bezejmenným vojákem, který ve své prosté anonymitě znamená víc než oba „velcí“ šlechtici.

1.11 KOMPARACE S JINÝMI DURYCHOVÝMI PRÓZAMI

Román Bloudění (s podtitulem Větší valdštejnská trilogie, 1929) má nejvíce shodných

znaků s povídkovým triptychem Rekviem (podtitul Menší valdštejnská trilogie, 1930), který je vlastně jeho volným pokračováním. Obě trilogie mají tři části (respektive tři díly) a jsou věnovány tematice Albrechta z Valdštejna. Bloudění se zaměřuje (i když pouze marginálně) na Valdštejnův vzestup a pád, Rekviem popisuje období krátce po jeho smrti. Oba triptychy

15)

16)

Putna, M. C. Jaroslav Durych. 1. vyd. Praha: Torst, 2003, s. 61. Tamtéž, s. 60.

24

respektují dualitu života a smrti. V Bloudění se vyskytují různé postavy, které jsou buď

nakloněny Valdštejnovi, nebo jsou proti němu a chystají různé úklady a pikle. Krátké povídky

Rekviem se zaměřují na chování jedinců, kteří měli s Valdštejnem co dočinění. Kurýr mu prokazuje věrnost až za hrob, zajatí důstojníci by ho nejraději vůbec neznali a Švédové se mu

zbaběle pomstí zneuctěním. Vévoda je tedy zhanoben dvakrát: v Bloudění je zákeřně zavražděn,

v Rekviem je zpotvořen. Jeho osud je každopádně v obou trilogiích tragický.

Pro výstavbu svých románových postav Jaroslav Durych používá následující klišé.

Všechny ženské postavy v jeho prózách mají charakter krásné a chudé světice, nucené trpět a přinést téměř nadlidskou oběť. Muži jsou většinou rebelové tápající mezi vírou a rouháním se

sklonem ke smyslnosti a hrubosti. Tento model se objevuje v obou valdštejnských trilogiích

(tedy v Bloudění a v Rekviem). Krásná a zbožná Andělka je málem zneuctěna kacířem a rebelem Jiřím. Podstupuje dlouhou poutní cestu na španělský Montserrat, aby dostala odpověď, co má

udělat. Podobně i paní Banérová (z povídkového souboru Rekviem), zbožná a uctivá žena, se obává rouhání a neuctivého chování svého manžela.

Na podobném principu jsou vytvořeny i postavy v novele Boží duha (1969), kde se ve

vysídleném a zpustošeném pohraničí potká starý muž a mladá žena. Onen muž má za sebou velmi bouřlivý život, zatímco žena byla bita a zneuctěna.

Oběť musí přinést i Liduška Smíšková, hlavní hrdinka povídky Tři dukáty (1919) ze

stejnojmenného cyklu. Chudoba a strach o její staré rodiče ji donutí k tomu, aby prodala své tělo, a tak získala životně důležité peníze. Při tom se však zamiluje do bohatého podnikatele Josefa Švestky. On její cit opětuje a nakonec si ji vezme za ženu.

Dalším společným rysem Durychových próz je neodvratná cesta muže za vyvolenou

ženou. V Bloudění je to znázorněno anticipací vztahu Andělky a Jiřího při staroměstské exekuci.

Jiří sice v závěru skončí v náručí Andělky, ale krátce poté umírá. V novele Sedmikráska (1925) se hlavnímu hrdinovi jeho vyvolená sedmkrát proměňuje, on se do ní pokaždé zamiluje v

domnění, že jde vždy o jinou ženu. V závěru mu však ona dívka vyjeví, že to byla pokaždé ona, a nic už tedy nestojí v cestě jejich společnému životu.

Nejfrekventovanějším motivem je pro Jaroslava Durycha motiv čísla tři. Toto číslo se

objevuje v mnoha jeho prózách a symbolizuje dokonalost Božské Trojice. Jak Bloudění, tak i

Rekviem má tři části, respektive tři díly. Tři části mají i povídkové soubory Tři dukáty (1919) a

Tři troníčky (1923). Označení pro drobné peníze se objevuje v úvodních povídkách obou těchto cyklů jako motivy. V povídce Tři dukáty má v závěru hlavní hrdinka na krku zlatý řetízek se

třemi dukáty, které postupně dostávala od svého budoucího manžela. V povídce Tři troníčky

25

jedna matčina malá dceruška v závěru vysype z prasátka ony tři troníčky ukradené z tatínkova kabátu, aby maminka mohla koupit obrázek, na němž byl zobrazen její předčasně zemřelý syn.

Motiv dukátu se objevuje i v Bloudění. V okamžiku, kdy Andělka platí omdlevšímu

Jiřímu v hospodě občerstvení, Kajetán vymění její peníz za svůj, aby měl něco od Andělky na památku. Podobně i Jiří nosí na krku peníz s podobiznou zimní královny, kterou miluje.

V románu Bloudění tedy Jaroslav Durych ze své představy hlavních hrdinů nevybočil, ale

pouze je zvýraznil.

1.12 NÁZORY KRITIKY

Román Bloudění vyšel poprvé 15.11. roku 1929. Od té doby se stal mnohokrát terčem

kritického hodnocení, které převážně vyznívá kladně. F. X. Šalda reagoval na vydání Bloudění

ve svém Zápisníku z let 1929/1930. Ocenil zejména to, že spisovatel se nesnaží vtloukat čtenářovi do hlavy svoji filosoficko-historickou představu o pobělohorském období, a že také

popisuje materiální věci oné historické epochy. Celkově charakterizuje toto prozaické veledílo jako román plný běsů a ďábelské atmosféry: „Román Durychův je naplněn kalnou pekelnou atmosférou, … Jsou v něm scenerie hrůzy tak vytřeštěné, … Zimní jízda Kajetánova v okolí Hradce Králové, dobytí a požár Magdeburku, bitvy u Lützenu, hrůzyplná noc v Chebu, kdy je

zavražděn Valdštejn, to všecko chce ukázat na rozpoutané síly ďábelské, na svět opuštěný Bohem a zrazený lidmi.“17)

Dále se Šalda zaměřil na postavy, ze kterých mu nejvíc vadí Valdštejn, o kterém se podle

vlastních slov nedozvěděl nic. Jaroslav Durych jeho postavu prostě nedořešil. Jiří je vtělený duch

vzdoru a vzpoury, zato Andělka se zdá být příliš destilátem španělského ducha, příliš abstraktní a místy až alegorie. Nejvíce však Šaldovi vadil neblahý konec Bloudění: „Ale tu již přestává, žel,

báseň a začíná nejnudnější scholastika těch různých filosofií dějinných, jejíž obětí jest tento národ a tato země a které jí působí větší spousty než celá třicítiletá válka. Tu již začínají temata

pro různá školská a novinová pensa, pro nejrůznější libomudrčení, z kterého se neplatí daň, o Severu a Jihu, Východu a Západu, Latinství a Slovanství a což více jest podobného lektvaru z čarodějného kotle lidské pošetilosti.“18)

F.X. Šalda ve své kritice celkem dobře odhadl vlastní hodnotu tohoto románu, na kterém

se mu nejvíce líbily historické reálie. Méně nadšen byl z postavy Albrechta z Valdštejna, který je

pro něj dramaticky mrtvý. Šalda si však neuvědomoval, že hlavní pozornost v románu není 17)

18)

Šalda, F.X. In margine Durychova Bloudění. Šaldův zápisník. Praha: Čs. spisovatel, 1991, s. 177-178. Tamtéž, s. 184-185.

26

soustředěna na Valdštejna, ale na Andělku, Jiřího a Kajetána. Zajímavě vyznívá Šaldův odkaz na psychiku postav Dostojevského, jakoby snad právě z něho Durych čerpal.

Šalda nachází v Bloudění příliš velkou chiméru, kterou nazývá pekelnou atmosférou s

děsivými hrůzami. Tato imprese je přehnaná, jelikož kruté události se dějí běžně a jsou

zaznamenány v mnoha jiných románech (např. Mistr Kampanus, Markéta Lazarová apod.). Proto spíše udivuje, že se Šalda nad těmito způsoby pozastavuje v díle, které popisuje část třicetileté války.

Arne Novák o románu Bloudění usuzuje, že vznikl ze spisovatelovy vnitřní nutnosti. Není

tedy překvapením, že koresponduje s jeho náboženskou koncepcí českých dějin. K tomuto účelu

propracoval osudy postav Andělky a Jiřího. Ostatní protagonisty však nedořešil, neboť se stále střídají a mizejí v propadlišti, aniž by dožily svých osudů a dějových funkcí. Historickou látku se mu však zvládnout nepodařilo, mnoho vděčných motivů zůstalo nerozvedeno. Největším

problémem celého románu je jeho volné kompoziční uspořádání, které vykazuje chaos a postrádá pevný a zákonný slovesný tvar: „O kompozici ve vyšším smyslu slova v Bloudění mluviti nelze.

Jako zde živel psychologický byl namnoze zatlačen prvkem scénicko-vizuálním, tak i kompozice, žádající nutné a niterné spětí všech čelnějších postav s vlastními nositeli děje,

rozplynula se pod rukou režisérovi účinných, ale většinou autonomních scén. Neopustiv starý individualistický typ historického románu, zamítnutý Tolstým, učinil Jaroslav Durych z

veškerého dění třicetileté války jenom pozadí pro osobní osud nepatrného, ale přitom

symbolicky a typicky významného páru lidského; bohužel ani tento pár nedovedl sepnouti pevněji a zákonitěji s Valdštýnem, protagonistou děje veřejného.“19)

Ve své kritice Novák v podstatě po právu odhalil absenci pevnějšího řádu v kompozici.

Spekulativní však zůstává jeho názor na možnost vynechání několika kapitol, neboť to by zřejmě znamenalo značný zásah do spisovatelova záměru.

Jedním z dalších problémů se Novákovi zdálo být nerozvedení mnoha vděčných motivů.

Kdyby spisovatel svému kritikovi v tomto směru vyhověl, už tak rozsáhlý román by ještě nabyl

daleko větších rozměrů a je docela možné, že by se v něm potom mohla ztratit hlavní myšlenka celého díla.

Paul Eisner spatřuje v Bloudění velmi odvážné dílo. Autor záměrně nebuduje žádný

uspořádaný kosmos, nýbrž chaos, ve kterém může snadno podat nesmyslnost a šílenství historie,

do pozadí ustupují hlavní aktéři veškerého dění a naopak do popředí vystupuje to, co chce autor: „Odvážnost Durychovy základní koncepce záleží v tom, že celé to nepředstavitelně obrovité dění 19)

Novák, A. Bloudění českého románu historického. Lidové noviny, 12. 1. 1930, roč. 38, č. 20, s. 9.

27

domácích a evropských dějin, že celá ta válka, jež ve světové historii je jedinou obdobou války

světové, že to moře žluči, slzí a krve, ty hekatomby milionů lidských životů a celá ta apokalypsa

jsou jen pozadím, kulisou, nástrojem a vybavovacím prostředkem dění zdánlivě nejsoukromějšího: že smyslem, účelem, cílem světového procesu jeví se jedinec, a to dokonce jedinec anonymní; že drama třicetileté války dovršuje se proto, aby dvě duše se našly, aby dva životy se naplnily.“20)

Ve své rozsáhlé analýze Eisner hledá hlubší souvislosti románu Bloudění s ostatními

Durychovými prózami. Tím zároveň prokazuje širší záběr svého zkoumání. Například etalona pro postavu Andělky nachází v Sedmikrásce a v Panenkách, což v ukázkách náležitě deklaruje.

Velmi zajímavým jevem v Eisnerově rozboru je téměř démonické hodnocení pitvorných

událostí bizarními výrazy typu předůstojní traviči, příšerní měkkýši, urození žháři, páchnoucí

brutality, zábavná posedlost, obřadná strnulost a mnohé jiné. Tyto výrazy svědčí o kritikových schopnostech nalézt a dále rozvést obsah sdělení Durychova románu.

Podle mínění Pavla Fraenkla je román Bloudění vybudován z vrstev, které se mísí,

proplétají, přibírají na sebe řadu vedlejších motivů a jako celek tedy působí jako uvědomělá

orchestrální kompozice. Tento prvek však trpí tím, že se zde pomalu vleče nezdolaná spousta dějinných událostí a kronikářských záznamů: „Durychův román je přetížen historickým

materiálem, únavnými popisy, zdlouhavými výčty, nekonečným líčením intrik a piklů, které

nepřispívají nijak k celku, nýbrž žijí toliko na okraji, jako zatěžující ornament a dekorace.“21) Jako celek román celkem věrohodně popisuje dobu, ve které se odehrává: „Bloudění je největší

česká barokní epopej historická, zachycená se vším tím nábožensko-fanatickým a povětšině

vnitřně nepravdivým svým bojem o absolutismus, církevní, státní, umělecký, s touhou po naprosté jednotě, univerzalismu, právě katolicitě.“22)

Fraenkl ve své kritice mimo jiné srovnával Bloudění s romány Jiráska a Wintera, přičemž

poukázal na rozdílné koncepce těchto děl. Jirásek a Winter jsou více světští, archaizující, nacionálnější a volí klidný způsob dějinné evokace, zatímco Durych je více religiózní, plný děsu

a odporu k pozemskosti. Z této teze vyplývá, že si Fraenkl více všímal a rozebíral ideové

zaměření díla. Na druhou stranu je nutné připomenout, že Fraenkl vysoce ohodnotil Durychovu snahu o co nejvěrnější přiblížení se barokní epoše, což působí přijatelně.

Eisner, P. Jaroslav Durych. In: Jaroslav Durych-život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000, s. 140. 21) Fraenkl, P. Jaroslav Durych a český román historický. Rozpravy Aventina, 8. 5. 1930, roč. 5, č. 33, s. 423. 22) Tamtéž, s. 423.

20)

28

Josef Hora spatřuje celou pointu románu Bloudění v tom, že Jaroslav Durych vede na

horké historické půdě své dva hlavní hrdiny do ráje náboženského utišení. Dále Hora oceňuje zejména snahu o spravedlivé hodnocení jak lidí pro autora sympatických, tak lidí náležících na

opačnou stranu: „Je to radost z fabulace, jež nutí básníka, stavícího se polemicky k uznávanému

smyslu dějin, vidět na zápasišti rovnocenné soupeře. Kde ta radost mizí, nastupuje škleb a předimenzovaná deformace.“23)

Objektivní pohled na všechny zúčastněné strany byl hlavní příčinou Horova kladného

hodnocení románu Bloudění, s čímž lze v podstatě souhlasit.

Blahoslav Dokoupil zhodnotil Durychovo Bloudění jako dílo, které ostře kontrastuje

s Palackého koncepcí českých dějin, popularizované v díle Aloise Jiráska. Do protikladu s

jiráskovským pojetím historie stavěl Durych především metafyzický a alegorický přístup k tématu a kompoziční model založený na konfrontaci prvku statického s dynamickým,

navozujícím dojem neučleněnosti a chaosu. Důraz kladl na dobovou duchovní atmosféru: „Durych se sice nevyhýbal pramennému studiu a dokonalou znalost ztvárňované doby považoval

i on za samozřejmost. Nicméně při všem bohatství zachycených detailů dobového života politického, vojenského i intimně lidského není v Bloudění organizujícím principem umělecké

výstavby realistická analýza dané dějinné epochy, nýbrž apriorní teze o blahodárnosti cesty českých zemí do náruče katolické církve.“24) K tomuto účelu v románu slouží postava Andělky, symbolizující očištění a přinášející spásu do české kacířské země.

Toto tvrzení by vytvářelo dojem neposkvrněné svatosti církve. Durych však ve svém

románu explicitními narážkami poukázal na chyby a nedostatky, které brání vytváření představy o jednotícím názoru na celou církev. Proto také nepřichází spása od chamtivých a hrabivých prelátů, ale od chudé španělské dívky. Tento Durychův záměr však kritik ve své analýze opominul.

Podle Evy Strohsové se Jaroslavu Durychovi podařilo románem Bloudění vytvořit

rozsáhlou historickou fresku, ve které se odvíjí mnohovrstevnaté pásmo obrazů bitev, dobývání

měst, pustošení země i lidí, intriky, hrabivost a zbabělost mocných, proti kterému je jako protiváha osnován intimní milostný příběh španělské katoličky Andělky a českého rebela Jiřího.

Celkově Strohsová vyzdvihuje historickou věrohodnost románu: „V evokaci dobové atmosféry, víc než to, přímo v rekonstrukci dobového barokního vidění světa, v němž Durychův na

23)

24)

Hora, J. Několik poznámek k dílu Jaroslava Durycha. Listy pro umění a kritiku, 10. 12. 1936, roč. 4, č. 18, s. 416. Dokoupil, B. Český historický román 1945-1965. Praha: Čs. spisovatel, 1987, s. 47. 29

kontrastu založený způsob zobrazení našel adekvátní látku a jemuž přizpůsobil i kompozici a jazyk díla, dosáhlo Bloudění mimořádné účinnosti.“25)

Ve své kritice Strohsová vyzdvihla základní tezi o Durychově přesvědčení ve vítězství

katolicismu v českých zemích, které je v rozporu s obrozeneckým pojetím. Zároveň však po právu zhodnotila Bloudění jako nejvýznamnější román Jaroslava Durycha.

Pavel Švanda vidí hlavní úlohu Bloudění v tom, že nutí čtenáře pochopit to, v čem se tato

kniha zásadně odlišuje od průměru české prozaické produkce: „Bloudění vyžaduje osobní interpretaci, jako text v tom nejlepším slova smyslu avantgardní. Zde se totiž nelze dočíst předem hotové pravdy. Durychovi lidé žijí pod tíhou Boží pravdy, která je jim zjevována jen

zřídka a ještě k tomu nejasně. V tom smyslu tento text vyjadřuje obdivuhodně přesně rozpolcenost českého cítění světa. Neboť durychovsky nejasná, avšak naléhavá Boží vůle má

spíše českobratrsky kalvínskou podobu než jednoznačně románsky katolickou.“26) Kritik dále poukazuje na politickou přesycenost celého románu, ve kterém hlavní postavy nalézají smysl své existence v oběti.

Švanda ve své stati také vyjádřil zajímavou myšlenku o autorově záměru vyvrátit

zjednodušující představu samozřejmosti lidského života. Při tomto hodnocení se opírá převážně o osudy hlavních hrdinů, kteří svým neobvyklým jednáním obohacují román Bloudění o další rozměr.

Vladimír Koblížek spatřuje v tomto románu jako nejvýraznější prvek metafyzickou

rovinu, ve které se střetává barokní polarita tělesného a duchovního. Kompoziční stránka se mu

zdá už méně zdařilá: „Bloudění představuje poněkud nesourodý, roztříštěný román z hlediska kompozičního (zejména v úvodních částech trilogie). Je to dáno skutečností, že autor usiloval o

pokud možno podrobné a soustředěné vylíčení různých událostí, ponejvíce válečných a

diplomatických, které se odehrávaly v pouhých třinácti letech války třicetileté, od staroměstské exekuce v roce 1621 až po úkladnou chebskou vraždu v roce 1634.“27)

Ve své kritice Koblížek shrnul základní atributy románu Bloudění, ve kterých vyniká

volná kompozice,

barokní

pocity

nejistoty,

nezakotvenosti

a prchavosti okamžiku.

K autentičnosti románu podle kritika ještě značně přispívá jazyková rovina vyznačující se archaičností a častým použitím frazeologismů. Toto hodnocení bezesporu není zatíženo žádným zaujetím a naopak nepostrádá objektivitu.

Strohsová, E. Jaroslav Durych. Pokus o portrét. Česká literatura, 1991, roč. 39, č. 2, s. 142. Švanda, P. Znovu Durychovo Bloudění. Lidová demokracie, 19. 4. 1993, roč. 49, č. 90, s. 4. 27) Koblížek, V. Nejen k jazykové stránce Durychova románu Bloudění. In: Bloudění časem a prostorem – Jaroslav Durych známý i neznámý. Hradec Králové: Gaudeamus, 1997, s. 131. 25)

26)

30

Od svého prvního vydání vzbudil román Bloudění mnoho polemik. Kritikové ve svých

analýzách dosvědčují, že se autorovi podařilo zpracovat historickou látku dostatečně s ohledem

na rozsah a záběr tak velkého díla. Částečně ponechávají stranou jistou nedořešenost historických postav, což však dává čtenáři velký prostor pro jeho vlastní obrazotvornost. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že ne vždy je nezbytně nutné za každou cenu podat o všech

postavách, událostech a činech veškeré informace. Hlavní přínos Bloudění spočívá v autorově

schopnosti spojit básnické umění se způsobem výstavby historické prózy.

1.13 ZAŘAZENÍ DO KONTEXTU ČESKÉ LITERATURY

V české literatuře není příliš mnoho děl, které by zpracovávaly historickou látku z období

sedmnáctého století. Ještě méně je potom těch, které jsou přímo zaměřeny na problematiku

generalissima Albrechta z Valdštejna. Alois Jirásek ve svém rozsáhlém románu Temno obecně líčí vrcholnou fázi rekatolizace po Bílé Hoře z jasně protikatolické pozice. Zikmund Winter šel v

Mistru Kampanovi podobným směrem, ale jeho hlavní pozornost byla soustředěna na protestantského jedince v násilném období. V obou dílech lze pozorovat určitou ideovou zaujatost

pramenící z tehdejších tendencí. Podle názoru Pavla Fraenkla šel Jaroslav Durych jinou cestou: „Básnická stavba Durychových valdštejnských trilogií chce prostě zákonně odpovídati době, jejíž zpodobení si vzala za jeden ze svých cílů: v českém písemnictví nebyl dosud podán lepší a

plnost 17. století vystihující obraz, než je ten, který se nachází v Bloudění.“28) Jaroslav Durych se snažil prezentovat co nejobjektivnější pohled na pobělohorskou kapitolu českých dějin, což se

projevuje realistickým a poněkud kritickým hodnocením jednání představitelů katolické církve. V Bloudění selhávají všechny postavy. Veškeré jejich hodnocení autor posouvá směrem k Bohu,

přičemž v přísném posuzování může obstát pouze postava Andělky. Ostatní postavy silně zápasí se svými slabostmi a nedokonalostmi, které jim nedovolují stát se excelentními personami. Právě tyto atributy budují pro tento velký román zajímavou pozici v české historické próze.

28)

Fraenkl, P. Jaroslav Durych a český román historický. Rozpravy Aventina, 8. 5. 1930, roč. 5, č. 33, s.423.

31

ZÁVĚR Durychovy typické kompoziční prostředky našly specifické uplatnění zejména v jeho

rozsáhlém románu Bloudění. Všudypřítomná ironie a velmi kritický pohled na šlechtu, měšťanstvo a církev dává vyniknout kontrastnímu postavení hlavních hrdinů této prózy. Ti ve své bezvýznamné nicotnosti mnohonásobně převyšují všechny, kteří jsou nebo se alespoň zdají být hlavními tvůrci veškerého dění.

Andělka, Jiří, Kajetán, to jsou ti, kteří mají autorovy sympatie. Albrecht z Valdštejna,

dualita geniálního ducha a mrzáckého těla, by tyto sympatie mohl mít, ale nemá je, neboť věří

pouze hvězdám a horoskopu. Pohrdá všemi mocnými, hrozí císaři i celému světu, a tak z jeho

vysoké politické hry nemůže českému národu vzejít záchrana. Ta vzejde teprve zdola, symbolickým spojením domácího a cizího, Čecha Jiřího a Španělky Andělky.

Pozoruhodné je zejména Durychovo posměšné líčení všech lidí, kteří nejvíce profitovali z

dlouhotrvající války. Ke slovu se dostává karikatura lidské falešnosti, hrabivosti a zločinnosti, jež se různými způsoby snaží ospravedlnit a ve svém důsledku dostává podobu groteskní ironie.

Spisovatel také mistrně zpracoval protiklad „velkých“ a „malých“ tvůrců dějin, přičemž ti

„velcí“ jsou zdánlivě vychvalováni a vynášeni až do nebes aby při prvním střetu s těmi „malými“ upadli zpátky na zem.

Osobitý Durychův styl založený na ironii a metafoře je obohacen o expresivní prvky,

které se objevují zejména při popisu.

V neposlední řadě je celková pointa Bloudění ještě umocněna barokními kompozičními

principy, které autor pečlivě použil ke zvýraznění intenzity svého záměru. Tímto se dostává ke

slovu kontrast, pomíjivost, iluze, chaos, šerosvit a bloudění v nekonečném labyrintu světa. Na druhé straně stojí v kontrapozici všudypřítomné projevy zbožnosti.

Tyto všechny výše uvedené atributy mocně vyzařují z románové reality Bloudění a

dosvědčují, že tento román přináší hned několik rovin sdělení. Díky tomu se čtenář může

soustředit na zpracování historických faktů, na milostný příběh hlavních hrdinů, na uměleckou výstavbu románu nebo na autorův kritický pohled na všechny dobové zlořády, kterých se dopouštějí všichni mocní lidé.

Román Bloudění ve své podstatě představuje významné dílo, které kolísá na pomezí

krásné literatury a literatury faktu. Literární kritikové svým zájmem sami potvrdili hodnotu tohoto románu. Svými hlubokými analýzami poukázali na vysoké nároky, které Bloudění klade

na čtenáře. Především je to díky tomu, že nutí přemýšlet nad podstatou tohoto díla. Je

32

nenapodobitelné, čímž získává jedinečné postavení. Česká literatura je tak obohacena o významný historický román.

33

POUŽITÁ LITERATURA Burešová, Z., Kosatík, P. Jaroslav Durych. Reflex, 1995, č. 12, s. 52-55. Dokoupil, B. Český historický román 1945-1965. 1. vyd. Praha: Čs. spisovatel, 1987. 272 s. Durych, J. Bloudění. 7. vyd. České Budějovice: Růže, 1969. 736 s. Durych, J. Boží duha. 1. vyd. Praha: Čs. spisovatel, 1969. 140 s. Durych, J. Jaroslav Durych o svém díle a také o sobě. Praha: Václav Durych (vl. náklad), 1989. 167 s. Durych, J. Rekviem. 6. vyd. Praha: Čs. spisovatel, 1989. 120 s. ISBN 80-202-0001-0. Durych, J. Sedmikráska. 3. vyd. Praha: Čs. spisovatel, 1956. 180 s. Durych, J. Tři cesty Evropou. Praha: KRA, 1994. 192 s. ISBN 80-901527-7-5. Durych, J. Tři dukáty. 2. vyd. Praha: Vyšehrad, 1986. 112 s. Durych, J. Tři troníčky. Praha: F. Borový, 1923. 100 s. Durych, V. Vzpomínky na mého otce. Olomouc: Votobia, 2001. 512 s. ISBN 80-7198-463-9. Forst, Vl. Lexikon české literatury 1. 1. vyd. Praha: Čs. akademie věd, 1985. 900 s. Fraenkl, P. Jaroslav Durych a český román historický. Rozpravy Aventina, 8. 5. 1930, roč. 5, č. 33, s. 423. Hora, J. Několik poznámek k dílu Jaroslava Durycha. Listy pro umění a kritiku, 10. 12. 1936, roč. 4, č. 18, s. 413418.

Hrabák, J. Poetika. 2. vyd. Praha: Čs. spisovatel, 1977. 368 s. Chateaubriand, F. R. Atala. Praha: Odeon, 1973. 164 s. Jiroušková, M. Interpretace próz Jaroslava Durycha. Tvar, 8. a 22. 1. 2004 (sam. příloha), roč. 14, č. 1,2. ISSN

0862-657X.

34

Jonáková, A. Spisovatel, který šel důsledně proti proudu. Lidové noviny, 6. 12. 2001, roč. 14, č. 284, s. 6. ISSN 0862-5921.

Justl, V. Jedenáct zastavení u jména Durych. Host, 9. 2. 1999, roč. 15, č. 2, s. 29-33. ISSN 1211-9938. Kol. Bloudění časem a prostorem-Jaroslav Durych známý a neznámý. Hradec Králové: Gaudeamus, 1997. 404 s. ISBN 80-7041-661-0.

Kol. Jaroslav Durych-život, ohlasy, soupis díla a literatury o něm. Brno: Atlantis, 2000. 792 s. ISBN 80-7108-162-0 Kol. Paměti Jiřiny a Jaroslavy Durychových. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1998. 94 s. Komenský, J., A. Labyrint světa a ráj srdce. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1958. 256 s. Machala. L, Petrů E. a kol. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994. 552 s. ISBN 80-85839-04-0. Med, J. Návrat k tradicím. Host, 22. 5. 2001, roč. 17, č. 5, s. 38-41. ISSN 1211-9938. Med, J. Spisovatelé ve stínu. 1. vyd. Praha: Zvon, 1995. 184 s. ISBN 80-7113-129-6. Novák, A. Bloudění českého románu historického. Lidové noviny, 12. 1. 1930, roč. 38, č. 20, s. 9. Novák, A. Cestopisné fejetony Jaroslava Durycha. Lidové noviny, 27. 2. 1938, roč. 46, č. 104, s. 9. Novák, A., Novák, J. V. Přehledné dějiny literatury české. 5. vyd. Brno: Atlantis, 1995. 1810 s. ISBN 80-7108-1051.

Pavera, L., Všetička, F. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-124-1. Poláček, J. Galerie přírodní prózy. Jaroslav Durych (1886-1962). Veronica, 2000, roč. 14, č. 4, s. 22. ISSN 12130699.

Poláček, J. a kol. Průhledy do české literatury 20. století. 1. vyd. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2000. 308 s. ISBN 80-7204-162-2.

Putna, M. C. Jaroslav Durych. 1. vyd. Praha: Torst, 2003. 115 s. ISBN 80-7215-212-2. Slavík, I. Viděno jinak. 1. vyd. Brno: Vetus Via, 1995. 208 s. ISBN 80-902024-0-3. Strohsová, E. Jaroslav Durych. Pokus o portrét. Česká literatura, 1991, roč. 39, č. 2, s. 132-144. ISSN 0009-0468.

35

Šalda, F. X. In margine Durychova „Bloudění“. Šaldův zápisník II. Praha: Čs. spisovatel, 1991. ISBN 80-202-02323.

Švanda, P. Znovu Durychovo Bloudění. Lidová demokracie, 19. 4. 1993, roč. 49, č. 90, s. 4. Všetička, F. Tektonika textu. Olomouc: Votobia, 2001. 232 s. ISBN 80-7198-478-7. Winter, Z. Mistr Kampanus. 25. vyd. Praha: Čs. spisovatel, 1974. 520 s.

36