1 Michal Šrubař Územní identifikace masových migrací obyvatelstva v karpatsko-balkánské oblasti ve 20. století
V předloženém příspěvku by se autor chtěl pokusit postihnout nejvýznamnější proudy masových migrací, které se odehrály v karpatsko-balkánské oblasti v průběhu 20. století. Předem je však nutno zdůraznit, že jde teprve o první sumarizaci výsledků práce na stejnojmenné disertaci, proto má následující stať ráz pouze stručného přehledu, přičemž uváděné číselné údaje jsou spíše ilustrativní, mající dokumentovat jednotlivé migrační jevy, než je přesně kvantifikovat (což je ostatně ve většině případů velmi obtížné). *** Na úvod několik slov k vymezení zájmového regionu. Na základě kombinace státněpolitického a geografického hlediska zahrnujeme do „karpatsko-balkánské oblasti“ státy Balkánského poloostrova (bývalou Jugoslávii, Albánii, Řecko, Bulharsko a rovněž evropskou část Turecka) a dále karpatské země (Slovensko, Maďarsko, Rumunsko).1 Z časového hlediska můžeme 20. století díky výrazným mezníkům, jako byly obě světové války a pád komunistických režimů v roce 1989, rozdělit na období, jež se více či méně mohou odlišovat i rozdílným charakterem migrací, které se v nich odehrávaly: - Počátek 20. století (do roku 1914) - První světová válka a meziválečné období (1914–1938) - Druhá světová válka (1939-1945) a dozvuky poválečných přesunů (1945–1948) - Období komunistických režimů ve střední, jihovýchodní a východní Evropě (1948–1989) - Konec 20. století (po roce 1989) 1) Počátek 20. století (do roku 1914) Migrace na Balkáně v průběhu 19. a na počátku 20. století byly spjaty zejména s řešením tzv. východní otázky.2 Etnicky pestré obyvatelstvo ve zbytku evropské části Turecka bylo kromě útlaku ze strany osmanských úřadů cílem propagandy a kulturní podpory ze sousedních států, jež usilovaly získat etnickou většinu v oblasti, aby mohly uspět se svými nároky v okamžiku dělení tureckého dědictví. Národnostní napětí provázející agitaci pak přerůstalo v ozbrojené nepokoje, po jejichž potlačení byly přinuceny vydat se na útěk tisíce obyvatel. V roce 1903 po porážce ilindenského povstání v Makedonii uprchlo do Bulharska na 30 tisíc lidí, dalších 20 tisíc přibylo do Bulharska následkem nezdařeného preobraženského povstání v drinopolské Thrákii. 3 Mladoturecká revoluce o pět let později přispěla k dalšímu zvýšení chaosu a násilí v Osmanské říši. S přáním posílit muslimskou složku populace v evropské části říše přišly 1
Vzhledem k průběhu někdejší historické hranice Uher řadíme do karpatské oblasti rovněž Zakarpatskou
Ukrajinu. 2
Východní otázku tvořila celá řada problémů spojených s postupným vytlačováním Osmanské říše z Balkánu, imperiálními ambicemi velmocí (zejména Rakouska-Uherska, Ruska a Velké Británie), bojem křesťanského obyvatelstva za svobodu a vznik (resp. územní rozšíření) samostatných národních států. 3 Srov. HÝBL, František: Dějiny národa bulharského, II. díl. Praha 1930, s. 151; RYCHLÍK, Jan: Dějiny Makedonie. Praha 2003, s. 122–123.
2 turecké úřady s ambiciózním záměrem usídlit v tomto území nejdříve 100 tisíc lidí z Bosny a Hercegoviny (dále BaH) a poté dalších 900 tisíc muslimů z Rumunska, Bulharska a Ruska, plán se však nezdařil.4 Balkánské války v letech 1912–1913 pak vedly k masovým přesunům obyvatelstva – přes 400 tisíc muslimů bylo nuceno odejít z území Makedonie a západní Thrákie do Turecka. Brzy po skončení druhé balkánské války (19. září 1913) byla uzavřena bulharsko-turecká dohoda o oboustranné výměně menšin v 15kilometrovém pásu podél vzájemné hranice. Úprava se dotýkala asi 100 tisíc osob. Uskutečnila se tak první z celé řady přesídlovacích akcí ve 20. století, jež měla přispět k vyřešení národnostních sporů a etnicky stabilizovat státy v oblasti jihovýchodní Evropy. Obdobné výměny proběhly (či měly proběhnout, než je přerušila první světová válka) i mezi Bulharskem a Řeckem a Tureckem a Řeckem.5 Dlouhodobé ekonomické a sociální zaostávání regionu ve srovnání s vyspělejší západní Evropou, malá možnost pracovního uplatnění spolu se zvýšeným přirozeným přírůstkem obyvatelstva vedly k masivnímu vystěhovalectví do zámoří (především do Spojených států, kde v tzv. nové imigraci z přelomu 19. a 20. století tvořili většinu právě přistěhovalci ze střední, jihovýchodní a východní Evropy) či do západní Evropy (zejména do Německa a Francie).6 2) První světová válka a meziválečné období (1914–1938) První světová válka uvedla v Evropě do pohybu mnohem více lidí, než kterýkoliv konflikt předtím. Masové odvody do armády zapříčinily nedostatek pracovních sil ve válečných ekonomikách jednotlivých států. Vlády bojujících zemí tak byly nuceny provádět nábory pracovníků v zahraničí anebo využívat práce tisíců válečných zajatců. Dalším typem migrací byly nejprve internace a poté i deportace „nepřátelských cizinců“ či příslušníků „nepřátelských menšin“ v rámci hranic národního státu.7 V naší karpatsko-balkánské oblasti bylo nucenými migracemi nejvíce postiženo Srbsko, resp. Srbové. Již na podzim 1914 uteklo z východobosenského pohraničí před boji více než 42 tisíc lidí do vnitrozemí Bosny a Hercegoviny, dalších asi 41 tisíc osob násilně evakuovala rakousko-uherská armáda (z toho 21 tisíc Srbů, kteří byli internováni v táborech v západní části BaH, Uhrách a rakouské části monarchie).8 V samotném Srbsku bylo přinuceno opustit své domovy asi půl miliónu lidí – např. v zimě 1915–1916 se snažily zbytky 4
Např. z Bosny a Hercegoviny se v letech 1909–1911 vskutku vystěhovalo nejvíce lidí do Makedonie, zejména do okolí Soluně a Skopje, ale celková výše emigrace dosáhla pouze 30,5 tisíce osob (z toho 99 % bylo muslimů). Srov. KRALJAČIĆ, Tomislav: Iseljavanje iz Bosne i Hercegovine nakon aneksije. In: Naučni skup posvećen 80. godišnjici aneksije Bosne i Hercegovine. Sarajevo 1991, s. 285–301. 5 Srov. BANDŽOVIĆ, Safet: Ratovi i demografska deosmanizacija Balkana (1912. –1941.). In: Prilozi [Sarajevo], 32, 2003, s. 209; ŠUTAJ, Štefan: Nútená výmena, resp. vysídlenie Maďarov zo Slovenska. Plány a skutočnosť. In: Vynútený rozchod. Vyhnanie a vysídlenie z Československa 1938–1947 v porovnaní s Poľskom, Maďarskom a Juhosláviou. BRANDES, Detlef – IVANIČKOVÁ, Edita – PEŠEK, Jiří (eds.), Bratislava 1999, s. 203; BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha 2005, s. 232. 6 Např. z území dnešního Slovenska se v letech 1900–1913 vystěhovalo na 360 tisíc lidí, z toho 90 % směřovalo do USA, přičemž vystěhovalectví dosáhlo nejvyšší intenzity v období let 1905–1907, srov. TAJTÁK, Ladislav: Vývin, pohyb a štrukturálne zmeny obyvateľstva na Slovensku v predvojnovom období. In: Historický časopis [Bratislava], 28, 1980, s. 506. Podobně tomu bylo i v chorvatských zemích, do ciziny odešlo celkem asi 265 tisíc osob, srov. NEJAŠMIĆ, Ivo: Depopulacija u Hrvatskoj: korijeni, stanje, izgledi. Zagreb 1991, s. 97–98 a 104-105. 7 Z celoevropského hlediska podrobněji srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 217–236. 8 Srov. HLADKÝ, Ladislav: Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno 2005, s. 158–159. Podrobněji též ĆOROVIĆ, Vladimir: Crna knjiga. Patnje Srba Bosne i Hercegovine za vreme svetskog rata 1914–1918. godine. 3. izd, Beograd 1996, dostupné on-line na http://www.rastko.org.yu/rastko-bl/istorija/corovic/vcoroviccrna_l.html (8.1.2003).
3 srbské armády, ke které se přidávalo i civilní obyvatelstvo, zachránit přechodem přes albánské hory na řecký ostrov Korfu, na který nakonec dorazilo jen kolem 140 tisíc lidí.9 V Rumunsku prchaly na konci roku 1916 tisíce lidí před německými a bulharskými okupačními jednotkami do dosud neobsazených částí Moldavska.10 Nucené migrace a útěky pokračovaly bezprostředně po první světové válce v neztenčené míře. Vznik nových národních států na troskách Rakouska-Uherska a četné změny hranic států v oblasti sankcionované mírovými smlouvami po pařížské mírové konferenci v letech 1919–1920 byly provázeny snahou majoritních etnik zbavit se nepohodlných menšin. Zásady této politiky „homogenizace a očisty“ národního státu formuloval již v roce 1915 švýcarský antropolog George Montandon: „Na to, aby bylo možno dosáhnout trvalého míru, bylo by v počínajícím věku národností zapotřebí dát novým národním státům, s nimiž je nutno počítat, přirozené hranice, které by bylo možno spolehlivě hájit. Ty, kteří nepatří k příslušnému státnímu národu, by však poté bylo nutno ‚masově přesadit‘, tedy ze státu vykázat – bez vlastnického či jen návštěvnického práva v dosavadním domovském státě.“11 Nedobrovolné odchody za hranice probíhaly zhruba takto: Nejdříve odcházeli úředníci, policisté, učitelé a další příslušníci profesních skupin, kteří byli pevně spjati s administrativou a vládnoucími elitami předchozího státu. Poté je často následovali obchodníci a podnikatelé, kteří se cítili ohroženi ve své živnosti novými zákony, novou měnou a změněným celním územím. Pokud přitom nová vláda prováděla vůči svým menšinám nepřátelskou politiku, mohly odchody snadno přerůst v masovou emigraci.12 Mezi nejvýznamnější případy lze uvést odchod Němců, Maďarů, Čechů, Poláků a dalších národností z jihoslovanských oblastí patřících dříve habsburské monarchii,13 či s tím částečně související příchod asi 350 tisíc uprchlíků maďarského původu do „trianonského“ zbytku Maďarska z okolních zemí.14 Uvolněná místa ve státní správě, školství, na železnici apod. bylo třeba zaplnit, což např. dokládá imigrační vlna z českých zemí na Slovensko po vzniku společného státu.15 Výrazný zásah do etnické mapy jižní části Balkánského poloostrova způsobily vzájemné výměny obyvatelstva mezi Tureckem, Řeckem a Bulharskem na počátku 20. let. Na základě mírové smlouvy uzavřené 27. 11. 1919 v Neuilly, konkrétně čl. 56, který ukládal Bulharsku a Řecku „dobrovolně“ si vyměnit své menšiny, přesídlilo do roku 1927 z egejské části Makedonie a západní Thrákie kolem 100 tisíc Bulharů, v opačném směru pak na 50 tisíc 9
Srov. STOLA, Dariusz: Forced Migrations in Central European History. In: International Migration Review [New York], Vol. 26, 1992, s. 328; PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska. Praha 2005, s. 272. 10 Srov. TREPTOW, Kurt W. a kol.: Dějiny Rumunska. [přeložil a upravil Miroslav Tejchman], Praha 2000, s. 252. 11 Srov. LEMBERG, Hans: Hranice a menšiny ve východní Evropě – geneze a korelace. In: Soudobé dějiny, roč. 7, 2000, s. 661. 12 Srov. BADE, K. J.: Evropa v pohybu, s. 257–258. 13 Např. z chorvatských zemí tak odešlo bezprostředně po válce kolem 100 tisíc lidí, z Bosny a Hercegoviny asi 20 tisíc. Srov. NEJAŠMIĆ, Ivo: Depopulacija u Hrvatskoj, s. 107 a ŠEHIĆ, Nusret: Politika iseljavanja i useljavanja na području Bosne i Hercegovine 1918–1921. godine. In: Migracije i Bosna i Hercegovina. (Materijali s naučnog skupa „Migracioni procesi i Bosna i Hercegovina od ranog srednjeg vijeka do najnovijih dana – njihov uticaj i posljedice na demografska kretanja i promjene u našoj zemlji“ održanog u Sarajevu 26. i 27. oktobra 1989. godine). ŠEHIĆ, Nusret (ed.), Sarajevo 1990, s. 213–214. 14 Konkrétně (převážně v období od konce roku 1918 do konce roku 1920) přesídlilo z Rumunska 197 tisíc, ze Slovenska 107 tisíc, z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců 45 tisíc a z Rakouska 1200 osob. Srov. IRMANOVÁ, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém. Ústí nad Labem 2002, s. 198. 15 V letech 1919-1920 přišlo na Slovensko asi 60 tisíc Čechů a jejich počet dále rostl, takže v roce 1930 již žilo na Slovensku 120 920 osob českého původu (pro srovnání – sčítání lidu v roce 1910 zaznamenalo na území dnešního Slovenska pouze 7468 Čechů). Srov. JAKEŠOVÁ. Elena: Sociálno-ekonomické aspekty migrácie obyvateľstva Slovenska v dvadsiatych rokov 20. storočia. In: Historický časopis [Bratislava], 35, 1987, s. 383 a 391–392.
4 Řeků.16 Zdaleka nejpočetnější nucené přesídlení menšin se odehrálo v souvislosti s řeckotureckou válkou v letech 1920–1922. V rámci mírových jednání v Lausanne byla 30. 1. 1923 uzavřena konvence o povinné výměně obyvatelstva (muslimů a ortodoxních křesťanů) mezi Řeckem a Tureckem. Řecko tak muselo opustit 470 tisíc Turků (včetně Řeků muslimské víry, např. z Kréty), zatímco z Turecka přišlo 1,1 miliónu maloasijských Řeků (včetně křesťanů hovořících turecky – tzv. karamanliů).17 Velká část přesídlenců byla záměrně umísťována v regionech, kde stále žily etnické menšiny. Tato opatření si kladla za cíl početně posílit nově příchozími vliv státního národa v dané oblasti.18 Dalším možným způsobem byla vnitřní kolonizace. Obyvatelstvu většinového národa z přelidněných a zároveň chudých horských oblastí byla v rámci pozemkové reformy přidělována půda v etnicky smíšených oblastech, jak to dosvědčuje např. kolonizace Vojvodiny, Kosova či Makedonie.19 V meziválečném období pokračovala i emigrace příslušníků turecké menšiny (a dalších muslimských komunit) z balkánských zemí do Turecka. Silnou pohnutkou k přesídlení se stala tehdejší turecká politika „repatriace“, jež usilovala využít přistěhovalce k osídlení krajů, ze kterých bylo vysídleno původní řecké a arménské obyvatelstvo. Proto na základě uzavřených dohod o dobrovolné emigraci přijalo Turecko v letech 1923–1939 kolem 120 tisíc rumunských Turků, Tatarů a Čerkesů, z Bulharska asi 170–200 tisíc Turků a Pomaků a z Jugoslávie přes 115 tisíc Turků, Albánců a bosenských muslimů.20 Vystěhovalectví do zámoří se během první světové války nápadně snížilo, v některých zemích téměř na úplné minimum (např. v Rakousku-Uhersku). V poválečném období se sice obnovilo, ale nedosáhlo již předválečné úrovně. Míra vystěhovalectví byla totiž ovlivněna zaváděním restriktivních migračních politik v zemích na obou stranách Atlantiku, zejména v USA.21 To mělo také za následek částečné přesměrování emigračních proudů – vystěhovalci přicházeli ve větší míře kromě USA též do Kanady, Austrálie či států Jižní Ameriky. Světová hospodářská krize, která zasáhla stejnou měrou výchozí i cílové oblasti evropského vystěhovalectví, tedy i našeho regionu, způsobila další výrazný pokles a u již usídlených emigrantů naopak posílila tendenci k návratu do vlasti.22 16
Srov. ŠUTAJ, Štefan: Nútená výmena, s. 203. Z povinnosti odsunu byli vyňati jen ortodoxní křesťané trvale usedlí v Istanbulu a na ostrovech Imroz a Bozcaada (kolem 250 tisíc osob) a muslimové v řecké západní Thrákii (zhruba 120 tisíc osob). Srov. HRADEČNÝ, Pavel a kol.: Dějiny Řecka. Praha 1998, s. 394. 18 Např. řečtí uprchlíci z Turecka, Bulharska a Sovětského svazu byli usazováni především ve venkovských oblastech řecké Makedonie a Thrákie (asi 90% všech přistěhovalců, pocházejících z venkova), asi polovina z celkového počtu se usadila ve městech (kromě makedonských a thráckých též v Athénách, Pireu, Volosu aj.). Srov. tamtéž, s. 394. 19 V meziválečném období (1918–1941) přišlo do Vojvodiny asi 100 tisíc, do Kosova necelých 60 tisíc kolonistů, převážně pravoslavného vyznání (tedy srbského či černohorského původu). Srov. EKMEČIĆ, Milorad: Internacionalni i interkontinentalni migracioni pokreti iz jugoslovenskih zemalja od kraja XVIII vijeka do 1941. In: Godišnjak Društva istoričara Bosne i Hercegovine [Sarajevo], godina 20, 1972–1973, s. 129; FOLIĆ, Milutin: Zabrana povratka kolonista (naseljenika) na Kosovu i Metohiji, s posebnim osvrtom na bosanskohercegovačke naseljenike tokom 1945–1947. In: Migracije i Bosna i Hercegovina, s. 439–440. K získání představy o celkovém průběhu agrární reformy a kolonizace v meziválečné Jugoslávii srov. sborník prací Nikoly L. GAĆEŠI: Radovi iz agrarne istorije i demografije. Novi Sad 1995. 20 Srov. KIRISÇI, Kemal: Refugees of Turkish Origin: „Coerced Immigrants“ to Turkey since 1945. In: International Migration [Oxford], Vol. 34, 1996, s. 391 a 408; VASILEVA, Darina: Bulgarian Turkish Emigration and Return. In: International Migration Review [New York], Vol. 26, 1992, s. 346. K podrobnějšímu vylíčení procesu sjednávání dohod o vystěhování srov. BANDŽOVIĆ, Safet: Ratovi i demografska deosmanizacija Balkana, s. 212–228. 21 Spojené státy v letech 1921 a 1924 přijaly zákony, kterými silně omezily imigraci vůbec, navíc ale nastaveným systémem kvót pro jednotlivé státy výrazně redukovaly přistěhovalectví ze zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy. Srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 245–246. 22 V meziválečném období se např. z Království SHS přestěhovalo do zámoří kolem 200 tisíc osob, z toho tři čtvrtiny před rokem 1929 (nejvyšší odliv nastal v roce 1927 – 22 tisíc osob). Srov. HERŠAK, Emil: 17
5 Tehdejší migrace do západní Evropy měly většinou charakter dočasných nebo sezónních pracovních pobytů, převážně v zemědělství, lesnictví a těžebním průmyslu. Mezi hlavní cílové oblasti patřily Francie a Belgie, s kvantitativním i časovým odstupem také Německo.23 3) „Černé desetiletí“ (1939–1948) Druhá světová válka a období těsně po ní jsou charakteristické mimořádným nárůstem nucených migrací. Podle původu, povahy a časového určení těchto migrací lze rozlišit několik základních skupin nedobrovolných pohybů obyvatelstva:24 a) útěky motivované strachem ze sovětské či nacistické okupace Do první skupiny spadají útěky či evakuace obyvatelstva vyvolané obavami ze sovětské či nacistické nadvlády. Můžeme sem zařadit útěk více než 300 tisíc Rumunů z Besarábie a severní Bukoviny do vnitrozemí Rumunska v roce 1940. O tom, že tyto obavy nebyly plané, svědčí deportace 100 tisíc Rumunů na Sibiř po anexi severní Bukoviny a Besarábie Sovětským svazem na konci června 1940.25 Jako další příklad lze uvést ústup 200 tisíc jugoslávských vojáků a civilistů do nepřístupných horských oblastí po německém napadení Jugoslávie v dubnu 1941.26 b) vynucené migrace z teritoriálních a politických důvodů Tato skupina zahrnuje deportace, transfery a vyhnání obyvatelstva, jež měly především sloužit územním a politickým záměrům nacistického Německa a jeho satelitů. „Přesídlováním“ celých skupin obyvatelstva a změnami hranic se měly uvolnit nové sídelní oblasti pro „národ, jemuž se nedostává prostoru“, popř. umožnit jeho spojencům eliminovat početnost cizích, nepřátelských etnických skupin a naopak zvýšit podíl vlastního etnika na anektovaných územích.27 Ještě před vypuknutím druhé světové války, tj. v období od Mnichova 1938 do konce srpna 1939, bylo nuceno odejít ze Slovenska a z Maďarskem okupovaných území (jižní Slovensko, Podkarpatská Rus) téměř 65 tisíc osob do českých zemí.28 Panoptikum migracija - Hrvati, hrvatski prostor i Evropa. In: Migracijske teme [Zagreb], god. 9, 1993, s. 273. Co se týče zpětné migrace, v letech 1930-1935 vykázaly pozitivní migrační bilanci, způsobenou klesajícím vystěhovalectvím a rostoucí reemigrací např. Maďarsko, Rumunsko či Jugoslávie, do té doby tradiční vystěhovalecké země, srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 248. 23 Např. v letech 1927–1938 odešlo z Jugoslávie za prací do evropských zemí 146 tisíc osob, hlavně do Francie a Belgie. Dočasnost těchto migrací dokumentuje fakt, že např. v období 1930–1939 se do chorvatské Banoviny vrátilo dokonce 88,4% těch, co si odešli v daném období hledat obživu do ciziny. Srov. HERŠAK, Emil: Panoptikum migracija, s. 273. 24 Následující přehled je inspirován dělením nucených migrací podle polského badatele Dariusze Stoly. Srov. STOLA, Dariusz: Forced Migrations, s. 330–337. 25 Násilné odvlečení obyvatelstva mělo sloužit k rychlejšímu podrobení a integrování zabraných území, dále pak ke zneškodnění všech nepřátel nového režimu. Srov. STOLA, Dariusz, Forced Migrations, s. 333–334; dále např. TEJCHMAN, Miroslav: Připojení Besarábie a severní Bukoviny k Sovětskému svazu v r. 1940. In: Slovanský přehled, roč. 77, 1991, s. 192–200; t ý ž: Sovětizace Besarábie – 1940–1941, 1944–1951. In: Slovanský přehled, roč. 85, 1996, s. 51-62. 26 Srov. tamtéž, s. 330-331 a TREPTOW, Kurt W. a kol.: Dějiny Rumunska, s. 309. 27 Srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 273. 28 Srov. GEBHART, Jan: Migrace českého obyvatelstva v letech 1938-1939. In: Vynútený rozchod, s. 15–16.
6 Na konci léta 1940 (30.8.) bylo Rumunsko donuceno druhou vídeňskou arbitráží odstoupit Maďarsku severní část Sedmihradska. Následně odešlo dobrovolně či nuceně asi 200 tisíc Rumunů ze severního Sedmihradska do tzv. Starého království, opačným směrem – z jižního Sedmihradska do maďarského záboru – odešlo 150 tisíc Maďarů.29 O několik dnů později (7.9.) na základě dohody z Craiovy získalo Bulharsko od Rumunska do své správy jižní Dobrudžu. Součástí smlouvy byl i protokol o „výměně obyvatelstva“, což legalizovalo nucené přestěhování jak bulharské menšiny ze severní části Dobrudže, tak i rumunské menšiny (včetně etnické skupiny Aromunů) z celého území Bulharska (počítaje v to i území jižní Dobrudže).30 Po ovládnutí egejské části Makedonie a západní Thrákie v roce 1941 bulharské okupační úřady vysídlily nejméně 70 tisíc Řeků, z velké části kolonistů z doby po první světové válce.31 Rozbití Jugoslávie Německem, Itálií, Maďarskem a Bulharskem na jaře 1941 a následný odboj místního obyvatelstva proti okupaci vedl k masovým uprchlickým vlnám, násilným deportacím a vyhánění všech etnik mezi sebou navzájem – Bulhaři vyháněli srbské kolonisty z Makedonie, Maďaři dělali totéž v Banátu, Srbové utíkali z ustašovského Chorvatska, Chorvaté a Maďaři se vystěhovávali z okupovaného zbytku Srbska, Němci deportovali Slovince ze Slovinska (o deportacích viz dále). Celkové vyčíslení nucených migrací v jugoslávském prostoru je téměř nemožné, často se jedná pouze o odhady.32 Průběh těchto přesunů obyvatelstva lze alespoň částečně přiblížit na příkladě nacistické politiky přesídlování německých menšin, tzv. Volksdeutsche, z východní a jihovýchodní Evropy zpět „domů do Říše“. Německé minority, spadající na východě do mocenské sféry Sovětského svazu, anebo jinde např. do zájmové oblasti Itálie, měly být přesídleny do Třetí říše, zejména do těch oblastí, které nacisté získali na Československu a Polsku, aby se zabránilo jejich odnárodnění a naopak aby v novém domově podpořili „zdravé jádro“ národa. Předpokladem pro jejich usazování pak bylo vyhnání či likvidace původního obyvatelstva.33 V oblasti bývalé Jugoslávie, konkrétně v německém záboru Slovinska, začleněném přímo do Říše, nacisté deportovali od června do prosince 1941 celkem ve třech vlnách zhruba 52 tisíc Slovinců, jež vystěhovali jednak do okupovaného Srbska a „nezávislého“ Chorvatska, jednak do Saska, Slezska a Polska, kde měli být germanizováni. Na jejich místo pak byli usídleni tzv. kočevští Němci z italského záboru Slovinska (12 až 15 tisíc osob) a přesídlenci
29
Srov. WEITHMANN, Michael W.: Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem. Praha 1996, s. 309. Ze severní Dobrudže se vystěhovalo 62 tisíc Bulharů, z Bulharska bylo přesídleno necelých 60 tisíc Rumunů (včetně Aromunů), z jižní části Dobrudže pak dalších 80 tisíc osob. Srov. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 317; ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě. Encyklopedická příručka. Praha 1994, s. 44 a 248. 31 Srov. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 322. 32 D. Stola uvádí názor M. J. Proudfoota, že na území Jugoslávie bylo za války vyhnáno ze svých domovů asi půl miliónu lidí, E. Heršak odhaduje, že např. Nezávislý stát Chorvatsko (chorvatskou zkratkou NDH) opustilo asi 311 tisíc osob, naopak do něj směřovalo 115–120 tisíc uprchlíků. Srov. STOLA, Dariusz: Forced Migrations, s. 333 a HERŠAK, Emil: Panoptikum migracija, s. 275–276. Podrobněji srov. např. AVRAMOV, Smilja: Genocide in Yugoslavia. Beograd 1995; HAMOVIĆ, Miloš: Izbjeglištvo u Bosni i Hercegovini : 1941– 1945. Beograd 1994; ŽERJAVIĆ, Vladimir: Opsesije i megalomanije oko Jasenovca i Bleiburga. Gubici stanovništva Jugoslavije u drugom svjetskom ratu. Zagreb 1992. 33 Z Besarábie a severní Bukoviny bylo v letech 1940–1942 přestěhováno celkem 53 tisíc Němců, z Bulhary anektované jižní Dobrudže pak 5 tisíc osob, srov. TEJCHMAN, Miroslav: Německé menšiny v jihovýchodní Evropě za druhé světové války. In: Slovanský přehled, roč. 89, s. 495. Jiné údaje uvádí až 200 tisíc německých přesídlenců z Besarábie, srov. MÜNZ, Rainer – OHLIGER, Rainer: Deutsche Minderheiten in Ostmittel- und Osteuropa, Aussiedler in Deutschland. Eine Analyse ethnisch privilegierter Migration. In: Demographie aktuell Nr. 9, Berlin 1997, s. 10. 30
7 z Jižních Tyrol, Bukoviny, Besarábie a Dobrudže (2000 lidí). Na nacistické deportace pak např. v Chorvatsku navazovaly transporty Srbů do Srbska. 34 c) nucené práce Vzhledem k faktu, že značná část mužské populace hitlerovského Německa sloužila v armádě, nedostávalo se německému válečnému hospodářství dostatek pracovních sil. Tuto potřebu proto museli zaplnit zahraniční pracovníci. Někteří odcházeli pracovat do Říše na základě dobrovolných kontraktů, většinou šlo ale o nuceně nasazené či válečné zajatce.35 d) židovská otázka Odhaduje se, že v rámci „konečného řešení“ bylo deportováno a zavražděno asi 80 % Židů ze střední a jihovýchodní Evropy, konkrétně asi 200 tisíc lidí v Rumunsku, 550 tisíc v Maďarsku, 60 tisíc v Jugoslávii a stejně tolik v Řecku.36 e) evakuace Němců ze střední a jihovýchodní Evropy na konci války S pokračujícím ústupem německých vojsk na evropských frontách bylo nutné začít řešit otázku německých menšin žijících mimo rámec Říše. Již v letech 1941-1943 muselo být evakuováno do bezpečí před jugoslávskými partyzány na 40 tisíc Němců z Bosny a Slavonie, nejakutněji však vyvstal tento problém v létě 1944, kdy se k hranicím německých satelitů blížila Rudá armáda. V rámci akce „zpět domů do Říše“ oficiálně přesídlilo, fakticky ale před Sověty uteklo, na 200 tisíc rumunských Němců, během podzimu a zimy 1944-1945 bylo ze Slovenska evakuováno asi 120 tisíc tzv. karpatských Němců, z Maďarska dalších 20 tisíc osob, z Jugoslávie spolu s ustupující německou armádou utekly na sever desetitisíce tamních Němců.37 Před Rudou armádou kromě Němců prchali i příslušníci dalších národů, zejména ti, kteří se nějakým způsobem podíleli na okupaci Sovětského svazu. Od konce roku 1943 bylo např. přinuceno vydat se na útěk odhadem na 700 tisíc Rumunů z Transnistrie, Besarábie a severní Bukoviny.38 f) deportace z osvobozených území 34
Srov ŠKERL, France: Nacistične deportacije Slovencev v letu 1941. In: Zgodovinski časopis [Ljubjana], letnik 6– 7 (1952–1953), s. 782–797. O kočevských Němcích též BIBER, Dušan: Kočevski Nemci med obema vojnama. In: Zgodovinski časopis [Ljubjana], letnik 17, 1963, s. 25–26 a 38–42. O souvislostech s návaznou deportací Srbů z NDH viz LISAC, Andrija-Lubomir: Deportacije Srba iz Hrvatske 1941. In: Historijski zbornik [Zagreb], god. 9, 1956, s. 125–145. 35 Např. podle oficiálních údajů NDH bylo mezi květnem 1941 až únorem 1945 na práci do Německa posláno 242 tisíc lidí – 207 tisíc civilistů a 35 tisíc válečných zajatců (hlavně srbské národnosti). Srov. HERŠAK, Emil: Panoptikum migracija, s. 276. Z okupovaného Srbska bylo v letech 1942–1944 nuceně nasazeno na práci v říši asi 60 tisíc obyvatel. Srov. PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska, s. 410. 36 Srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 275. K osudům Židů v Maďarsku a Rumunsku srov. základní informace např.v: IRMANOVÁ, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém, s. 316 a 321–325; TREPTOW, Kurt W. a kol.: Dějiny Rumunska, s. 323–328. U Bulharska se uvádí počet více než 11 tisíc Židů, kteří byli deportováni do koncentračních táborů, ovšem tito pocházeli z okupovaných území, tedy z Makedonie, západní Thrákie a srbského Pomoraví, a ne z vlastního území Bulharska. Srov. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 324–327. 37 Srov. TEJCHMAN, Miroslav: Německé menšiny v jihovýchodní Evropě, s. 500; KOVÁČ, Dušan: Evakuácia a vysídlenie Nemcov ze Slovenska. In: Vynútený rozchod, s. 184–186; GYARMATI, György: Odsun Němců z Maďarska 1945–1947. In: Vynútený rozchod, s. 218. 38 Srov. TEJCHMAN, Miroslav: Sovětizace Besarábie, s. 58.
8 Na územích osvobozených Rudou armádou začala NKVD ihned zatýkat a deportovat do Sovětského svazu osoby různé národnosti a politické orientace (hlavně Němce). Z Besarábie bylo na základě toho zavlečeno do SSSR na nucené práce asi 200 tisíc Moldavanů, podobně i 60 tisíc „práceschopných“ Němců z Maďarska, resp. 70 tisíc Němců z Rumunska.39 g) poválečné vyhnání a odsun Němců Na evakuaci a útěk Němců před postupující frontou navázalo bezprostředně po skončení války vyhánění Němců z jejich domovů, po Postupimské konferenci v létě 1945 pak „organizovaný“ a „humánní“ odsun německé menšiny z Československa, Polska a Maďarska. Konkrétně ze Slovenska bylo v průběhu roku 1946 odsunuto téměř 32,5 tisíce Němců, z Maďarska směřovalo v průběhu roku 1946 téměř 150 tisíc vysídlenců do amerického okupačního pásma v Německu, dalších 50 tisíc lidí bylo v roce 1947 odsunuto do sovětské zóny. Z Jugoslávie během let 1945-1949 uprchlo či bylo odsunuto celkem 287 tisíc Němců, z Rumunska asi 100 tisíc.40 h) poválečná evakuace, útěk a vysídlení etnických Maďarů a Italů Do Maďarska, opět navrácenému do trianonských hranic, z důvodu jeho porážky ve válce, směřovalo ze sousedních zemí – podobně jako po první světové válce – množství uprchlíků maďarského původu. V letech 1944-1945 tak hledalo útočiště ve své mateřské zemi 125 tisíc etnických Maďarů ze Sedmihradska, 25 tisíc utečenců ze Zakarpatské Ukrajiny a 40 tisíc přesídlenců z Vojvodiny (včetně 13 tisíc maďarských Čángů, původně pocházejících z Bukoviny).41 Emigrace italského obyvatelstva z Istrie a Dalmácie se odlišovala od ostatních migrací. Ač byla relativně masová, odehrála se více méně na dobrovolné bázi a zasáhla asi 250 tisíc osob. Vedle strachu z nové jugoslávské moci byly příčinou odchodu Italů i obavy z jugoslávského komunistického zřízení.42 i) poválečné výměny obyvatel V letech 1945-1946 uzavřela československá vláda dohody s Maďarskem a SSSR o výměně obyvatelstva. Na základě dohody z 27.2.1946 bylo přinuceno vystěhovat se z Československa přes 55 tisíc osob maďarské národnosti, naopak z Maďarska se vrátilo do ČSR necelých 60 tisíc Slováků.43 39
Srov. WEITHMANN, Michael W.: Balkán: 2000 let mezi Východem a Západem, s. 331 a 366; GYARMATI, György: Odsun Němců z Maďarska, s. 217. 40 Srov. KOVÁČ, Dušan: Evakuácia a vysídlenie Nemcov ze Slovenska, s. 185–186; GYARMATI, György: Odsun Němců z Maďarska, s. 219; MÜNZ, Rainer – OHLIGER, Rainer: Deutsche Minderheiten in Ostmittel- und Osteuropa, s. 5. 41 Srov. GYARMATI, György: Odsun Němců z Maďarska, s. 217; ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě, s. 252. 42 Z Istrie do Itálie emigrovalo 180 tisíc osob, z dalších částí Chorvatska pak 30 tisíc osob, ze Slovinska asi 10 tisíc lidí. Z časového hlediska se do roku 1948 vystěhovalo kolem 100 tisíc Italů, zbytek většinou v období 1948–1954. Srov. NEJAŠMIĆ, Ivo (1991): Depopulacija u Hrvatskoj,s. 188–189; k okolnostem exodu srov. CATTARUZZA, Marina: „Istrijský exodus“. Problémy interpretace. In: Vynútený rozchod, s. 233–254. 43 K uvedeným počtům je nutno ještě připočíst asi 34 tisíc etnických Maďarů a 12 tisíc Slováků, kteří přesídlili v letech 1945–1948 do své mateřské země mimo rámec oficiální dohody o výměně. Srov. ŠUTAJ, Štefan: Nútená výmena, s. 212; IRMANOVÁ, Eva: Maďarsko a versailleský mírový systém, s. 348-359. Dále k problematice viz: ŠUTAJ, Štefan: Maďarská menšina na Slovensku v rokoch 1945–1948. Bratislava 1993; VADKERTY, Katalin: Maďarská otázka v Československu 1945–1948. Trilógia o dejinách maďarskej menšiny. Bratislava 2002.
9 Na základě československo-sovětských smluv o možnostech opce ve prospěch ČSR/SSSR přesídlilo podstatně méně občanů ve srovnání s předchozím případem – na Zakarpatské Ukrajině optovalo pro československé občanství asi 24 tisíc osob, organizovaně se však mohlo přestěhovat jen necelých 3700 lidí. Do Sovětského svazu pak přesídlilo něco přes 12 tisíc lidí, většinou Rusínů z východního Slovenska.44 j) poválečné vnitřní kolonizace a reemigrace Tyto migrační pohyby byly zapříčiněny několika důvody: vylidněné kraje, odkud byly vyhnány etnické menšiny, bylo třeba opět dosídlit, rozdělením zabaveného majetku (především půdy a domů) nejchudším vrstvám obyvatelstva bylo možné řešit řadu ekonomických a sociálních problémů, všeobecně nacionálně zjitřená nálada v poválečné společnosti, která se stavěla nepřejícně k etnickým menšinám, vedla jednotlivé národy ke snaze ochránit své minority v zahraničí jejich povoláním „zpátky domů“. Konkrétně v Československu bylo třeba znovu osídlit pohraničí, přičemž tohoto procesu se hojně účastnili i Slováci a čeští a slovenští krajané ze zahraničí.45 V Jugoslávii – podobně jako po roce 1918 – probíhala kolonizace zejména etnicky smíšené Vojvodiny.46 4) Období existence komunistických režimů (1948–1989) Po „sovětizaci“, tj. nastolení vlády komunistických stran v zemích střední, jihovýchodní a východní Evropy v letech 1944–48 a po spuštění „železné opony“ na hranicích mezi sovětským blokem a demokratickými státy v Evropě se intenzita mezinárodní migrace ve střední a jihovýchodní Evropě velmi snížila. K omezení vzájemného pohybu osob nedošlo jenom mezi Západem a Východem, ale i mezi zeměmi socialistického bloku.47 Přesto však existovalo několik výjimek. Emigrace z politických důvodů, ačkoliv existovala po celou dobu komunistického panství,48 dosáhla masové podoby zejména v době krize a otřesů totalitního systému, což dokládá např. vývoj v Maďarsku během let 1956–1957. Tehdy – po porážce povstání na
44
Srov. VACULÍK, Jaroslav: Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno 2002, s. 172–174; ŠMIGEĽ, Michal: Historické otázky a súvislosti opcie a presídlenia československých občanov do Sovietskeho zväzu roku 1947. In: Historický časopis [Bratislava], roč. 52, 2004, s. 59–60. 45 Hlavní osídlovací vlny pohraniční Čech, Moravy a Slezska se v letech 1945–1947 zúčastnilo přes 110 tisíc obyvatel Slovenska, v rámci reemigrace se vrátilo v letech 1945–1950 do Československa kolem 30 tisíc Čechů a Slováků z Rumunska, Bulharska a Jugoslávie. Srov. ŠRAJEROVÁ, Oľga: K migračnému pohybu a územnému rozmiestneniu Slovákov v Českých krajinách po roku 1945. In: Slezský sborník [Opava], roč. 93, 1995, s. 308n; VACULÍK, Jaroslav: Poválečná reemigrace, s. 103, 118 a 125. 46 V letech 1945–1948 přišlo do Vojvodiny kolem 250 tisíc kolonistů, převážně srbského původu. Pocházeli většinou z chudých a válkou zničených oblastí Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, dále pak z jižního Srbska a Černé Hory, srov. RADUŠKI, Nada: Etničke migracije na prostoru Vojvodine u drugoj polovini 20. stolječa. In: Migracijske i etničke teme [Zagreb], god. 18, 2002, s. 340–341; podrobněji viz ĐURĐEV, Branislav: Posleratno naseljavanje Vojvodine: metodi i rezultati demografske analize naseljavanja Vojvodine u periodu 1945–1981. Novi Sad 1995. 47 Komunistické režimy vystupovaly proti snahám svých občanů dostat se do „nepřátelské kapitalistické ciziny“ velice represivně, jak to např. dokládá bulharský zákon z roku 1953, který stanovil za nedovolenou emigraci trest smrti. Srov. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 350. 48 Lépe řečeno, z hlediska logiky studené války byli na Západě emigranti z Východu považováni za politické uprchlíky, bez ohledu na jejich skutečné individuální důvody. Navíc, jejich přijetí bylo často považováno za humanitární úkol a také poskytovalo západnímu světu argumenty v jeho ideologickém boji s komunistickým blokem. Srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 345 a 349.
1 podzim 1956 – uteklo na Západ téměř 200 tisíc lidí, než byla Kadárovým režimem s pomocí sovětských jednotek znovu uzavřena maďarsko-rakouská hranice.49 Výraznější migrační pohyby obyvatelstva na etnickém či náboženském základě byly omezeny na několik málo skupin. Mezi ně patřili především Židé, Turci (a další muslimské menšiny), Němci a Maďaři. Po vzniku samostatného židovského státu v roce1948 se zbytky židovských minorit, které přežily holocaust, rozhodly emigrovat do Izraele – konkrétně se jednalo o 120 tisíc Židů z Rumunska, 40 tisíc z Maďarska a 40 tisíc z Bulharska.50 Vystěhovalectví etnických Turků, Albánců a různých skupin slavofonních muslimů (Pomaků, bosenských Muslimů) z balkánských zemí do Turecka historicky navazovalo na emigrační vlny z předchozích období. Nejvíce se dotýkalo Bulharska a Jugoslávie, neboť v Rumunsku a Řecku počet Turků značně poklesl díky emigraci již v meziválečné době.51 V Bulharsku se postoj turecké menšiny k vystěhovalectví odvíjel od v daný okamžik prováděné menšinové politiky státu. Na konci 40. let měli Turci např. zaručeno právo na vzdělávání ve svém jazyce a jejich kulturní instituce (knihovny ad.) mohly vykonávat svou činnost, avšak v komunistickém, tedy ateistickém duchu. Rovněž byli silně postiženi právě probíhající kolektivizací, poněvadž většina z nich získávala svou obživu v zemědělství. Navíc, bulharské úřady, které se obávaly velkého početního nárůstu bulharských Turků kvůli vyšší porodnosti jejich populace, zamýšlenému vystěhovalectví nebránily, ba naopak jej ještě povzbuzovaly. V letech 1950–1951 tak došlo k první masové vlně vystěhovalectví do Turecka. Celkem emigrovalo asi 156 tisíc osob, než turecká vláda, která si nevěděla rady s tak velkým přílivem uprchlíků, uzavřela hranice.52 V následujících letech pak povolovala turecká strana imigraci převážně jen z důvodu sjednocování rodin. Bulharsko rovněž změnilo přístup, protože potřebovalo udržet „své“ Turky doma z ekonomických důvodů (jako specialisté na pěstování tabáku byli nepostradatelní právě v zemědělské výrobě).53 Další exodus turecké menšiny tak nastal až na sklonku komunistické éry v Bulharsku. Režim, který se v 80. letech ocitl v hluboké hospodářské i politické krizi, se snažil zakrýt své problémy probuzeným nacionalismem. V rámci tzv. „obrodného procesu“ se snažil Turky násilně asimilovat, přičemž „nepřizpůsobiví“ se měli „dobrovolně“ vystěhovat do Turecka. V létě 1989 k tomu skutečně došlo, Turecko bylo zaplaveno přílivem 311 tisíc utečenců (po změně poměrů se z nich asi jedna třetina vrátila do Bulharska).54 Druhou zemí, ze které směřovalo do Turecka nejvíce přistěhovalců, byla Jugoslávie. Emigraci etnickým Turkům dovolily jugoslávské úřady až po sblížení Jugoslávie s Tureckem v roce 1953 (Balkánský pakt) a podepsání příslušné dohody o vystěhovalectví. Mezi lety 1954–1960 tak jugoslávskou federaci opustilo 150 tisíc osob (převážně Turků, ale i Albánců
49
Srov. FASSMANN, Heinz: European East-West Migration, 1945–1992. In: International Migration Review [New York], Vol. 28, 1994, s. 527. Na druhé straně, do SSSR bylo deportováno asi 20 tisíc maďarských občanů, srov. WEITHMANN, Michael W.: Balkán: 2000 let, s. 343. 50 Srov. RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 350; WEITHMANN, Michael W.: Balkán: 2000 let, s. 332. 51 Z Rumunska přesídlilo do Turecka za období 1946–1990 pouze 1225 osob, z Řecka 25 889 Turků, z toho většina do konce 60. let v rámci sjednocování rodin. Srov. KIRISÇI, Kemal: Refugees of Turkish Origin, s. 395–397 a 409. 52 Srov. tamtéž, s. 391–392; RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 349-350. K většímu pochopení bulharsko- tureckému vztahu srov. MANČEV, Krăstjo: Národné stereotypy a politika balkánskych štátov. In: Historický časopis [Bratislava], roč. 48, 2000, zejm. s. 319–323. 53 V letech 1968–1978 se do Turecka touto cestou mohlo přestěhovat asi 116 tisíc osob. Srov. KIRISÇI, Kemal: Refugees of Turkish Origin, s. 391a 394. 54 Srov. tamtéž, s. 392–394; RYCHLÍK, Jan: Dějiny Bulharska, s. 360–362; k tomu též VASILEVA, Darina: Bulgarian Turkish Emigration and Return, s. 342-352.
1 či bosenských muslimů). Se zlepšováním hospodářské a politické situace v zemi pak vystěhovalectví do Turecka v 70. a 80. letech rázně pokleslo.55 Mezi další případ tzv. etnické migrace můžeme uvést vystěhovávání Němců ze států komunistického bloku do západního Německa. Po opadnutí hysterie z období bezprostředně po válce se do té doby velmi těžká situace německých menšin ve střední a jihovýchodní Evropě postupně zlepšovala. Přesto však v místních Němcích, usídlených v této oblasti již po staletí, přetrvávala touha po návratu do jejich mateřské země.56 Emigraci jim nadto umožňovala velmi vstřícná imigrantská politika západního Německa. Přesídlenci z východní Evropy (tzv. Aussiedler) získávali německé občanství na základě ius sanguinis poté, co předložili doklad o svém německém původu. Navíc se mlčky předpokládalo sdílení „následků válečného osudu“, tedy poválečné diskriminace v zemích původu, což etnickým Němcům zaručovalo velkorysou pomoc při přesídlení a integraci do společnosti ze strany státu.57 Ačkoliv se etničtí Němci vystěhovávali do SRN už od počátku 50. let, největší část z nich přicházela až od druhé poloviny 70. let. Svou roli zde sehrály závěry Helsinské konference (1975) o spolupráci v humanitární oblasti, neboť přispěly k částečné liberalizaci vystěhovalecké praxe v komunistických zemích.58 Nejvíce etnických Němců emigrovalo do SRN z Rumunska (vedle Polska a SSSR, které již ale nespadají do rámce naší práce), a to zejména po roce 1978, kdy režim Nicolae Ceauşeska uzavřel s německou spolkovou vládou dohodu, že umožní vystěhovat se 10-15 tisícům rumunských Němců ročně za odpovídající finanční kompenzaci.59 V průběhu 80. let začali z Rumunska také migrovat příslušníci tamní maďarské menšiny. Příčiny jejich odchodu do Maďarska tkvěly zejména v rapidně klesající životní úrovni celé rumunské společnosti v důsledku prohlubující se hospodářské krize a také v násilné rumunizační politice Ceauşeskova režimu. Ta spočívala jednak v uzavírání menšinových škol a kulturních zařízení, jednak byla spojena s vytvářením tzv. agroindustriálních komplexů na venkově (dosavadní vesnice měly nahradit velké střediskové obce, tvořené zástavbou z panelových sídlišť), což by ve svých důsledcích znamenalo zánik tradičního maďarského osídlení v Sedmihradsku. Rumunská menšinová politika pak vedla maďarskou vládu k rozhodnutí, považovat utečence z Maďarska za politické uprchlíky ve smyslu mezinárodních dohod.60 Masového charakteru nabývaly i migrace z ekonomických důvodů. Západoevropské země, prosperující díky dlouhému období poválečného hospodářského růstu, potřebovaly koncem 50. let zaplnit mezery na svém pracovním trhu, zejména u méně atraktivních a náročných zaměstnáních, které domácí pracovníci již nechtěli vykonávat. 55
V období 1946-1970 odešlo z Jugoslávie do Turecka 182 505 osob, zatímco v následujících 20 letech pouhých 4420. Srov. KIRISÇI, Kemal: Refugees of Turkish Origin, s. 394-395. K diskuzi o menšinové politice v Makedonii, odkud pocházela většina vystěhovalců, srov. STAMOVA, Mariana: Menšinová politika vůči Albáncům a Turkům v Lidové republice Makedonie (1945–1963). In: Slovanský přehled, roč. 89, 2003, s. 187– 197. 56 Nejsilnější proud do západního Německa směřoval z Rumunska, ale přesídlení bylo také umožněno zbývajícím příslušníkům německých menšin v Československu, Maďarsku či Jugoslávii. 57 Srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 390-391. 58 Srov. tamtéž, s. 388. 59 Srov. tamtéž, s. 391; MÜNZ, Rainer – OHLIGER, Rainer: Deutsche Minderheiten in Ostmittel- und Osteuropa, s. 10–11. Celkem se v období 1950–1992 z Rumunska vystěhovalo asi 400 tisíc Němců, z toho polovina v letech 1977–1990. Srov. FASSMANN, Heinz: European East-West Migration, s. 524 a 532; ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě, s. 253–254. 60 V letech 1981–1985 Maďarsko přijalo asi 50 tisíc rumunských Maďarů. Srov. ŠATAVA, Leoš: Národnostní menšiny v Evropě, s. 252, WEITHMANN, Michael W. : Balkán: 2000 let, s. 364–365; TREPTOW, Kurt W. a kol.: Dějiny Rumunska, s. 368–371.
1 Na základě dvoustranných smluv o náboru pracovních sil tak na přelomu 50. a 60. let přicházely do vyspělých zemí západní Evropy za prací skupiny migrantů z evropského Středomoří – nejprve z Itálie, následované Španělskem, Portugalskem a Řeckem. Od konce 60. let se k nim přidaly i Jugoslávie a Turecko.61 Poněvadž v centru pozornosti našeho příspěvku je hlavně karpatsko-balkánská oblast, detailněji se zaměříme na případ Řecka a Jugoslávie. Ekonomický vzestup v Řecku po skončení občanské války (1946–1949) vedl na jedné straně k zvyšování obecné životní úrovně, na straně druhé ale také k prohloubení sociálních rozporů ve společnosti. Aby vláda předešla případným sociálním nepokojům, nebránila lidem (většinou z chudého venkova) v odchodu do ciziny. V polovině 50. let nejvíce vystěhovalců směřovalo stále ještě do zámoří (USA, Austrálie, jihoamerické státy), nicméně po roce 1958 již jednoznačně převládly západoevropské státy, zejména SRN.62 Vlna ekonomicky motivované emigrace vyvrcholila v 60. letech. Mezi lety 1960–1973 pracovalo v zahraničí kolem miliónu Řeků, z toho asi 300 tisíc osob v Austrálii, USA a Kanadě a 600 tisíc v západním Německu. Zlom nastal v roce 1973. Po „ropné krizi“ v roce 1973 a následné hospodářské krizi došlo k výraznému omezení pracovní imigrace ze strany přijímajících zemí. Podstatná část Řeků v zahraničí se začala vracet domů. Díky reemigraci se tradičně vystěhovalecké Řecko začalo pomalu proměňovat v imigrační zemi.63 Jak již bylo řečeno, Jugoslávie se zapojila výrazněji do mezinárodní pracovní migrace až ve druhé polovině 60. let. Na základě vnitřních předpisů (1963 – Instrukcija o načinu zapošlavanja u inozemstvu) a bilaterálních dohod o náboru pracovníků do jednotlivých zemí západní Evropy (např. 1968 – náborová dohoda se SRN), bylo umožněno jugoslávským občanům dočasně pracovat v zahraničí. Největší vlna migrací se odehrála v období 19691973, kdy z Jugoslávie odcházelo více než 100 tisíc lidí ročně (maximum bylo dosaženo v roce 1970 – 240 tisíc osob). V roce 1973 se nacházelo v zahraničí z pracovních důvodů celkem 1,1 milionu Jugoslávců (v Evropě 900 tisíc a v zámoří dalších 200 tisíc).64 Budeme-li se zabývat původem pracovníků dočasně pracujících v cizině, zjistíme, že třetina z nich v roce 1971 pocházela z Chorvatska (33,5 %), následuje Bosna a Hercegovina (20,4 %) a užší Srbsko (17,1 %), tedy že na pracovních migracích do zahraničí se ze dvou třetin podílelo obyvatelstvo rozvinutějších oblastí Jugoslávie a až časem byly zapojovány méně rozvinuté regiony, jako je např. Kosovo nebo Makedonie.65 Nejčastějším cílem jugoslávských gastarbeiterů bylo hlavně západní Německo, Rakousko, Francie, Švýcarsko a Švédsko.66 Většinou byli zaměstnáváni v oborech, které 61
K okolnostem, podmínkám a průběhu pracovních migrací z širšího hlediska srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 295–304; BLOTEVOGEL, Hans Heinrich – MÜLLER-ter JUNG, Ursula – WOOD, Gerald: From itinerant worker to immigrant? The geography of guestworkers in Germany. In: Mass migration in Europe : The legacy and the future. RUSSELL King (ed.), London 1993, s. 85–89. 62 V letech 1955–1959 odešlo ze země téměř 240 tisíc osob. Srov. HRADEČNÝ, Pavel a kol.: Dějiny Řecka, s. 486. 63 V letech 1968–1977 se domů vrátilo 240 tisíc emigrantů, z toho 50 tisíc osob z Austrálie, Kanady a USA a 140 tisíc lidí ze západního Německa. Podle jiných údajů v letech 1971–1986 reemigrovalo zpět do Řecka asi 628 tisíc osob, přičemž 61 % z nich přicházelo ze západní Evropy. Významnou skupinu tvořili lidé, kteří se už v Řecku přímo nenarodili. Srov. GLYTSOS, Nicholas P.: Problems and Practice regarding the Socioeconomic Integration of returnees and Foreign Workers in Greece. In: International Migration [Oxford], Vol. 33, 1995, s. 155-156. 64 Srov. MESIĆ, Milan: Vanjske migracije i društveni razvitak. Zagreb 1991, s. 16–20; VEKIĆ, Đuro: Društveno-ekonomski aspekti spoljne ekonomske emigracije jugoslovenskih građana. In: Pregled [Sarajevo], god. 71, 1981, s. 412–413. 65 Srov. VEKIĆ, Đuro: Društveno-ekonomski aspekti, s. 429. 66 V roce 1973 se v SRN nacházelo 48,6 %, v Rakousku 17,7 %, ve Francii 6,8 %, ve Švýcarsku 3,2 % a ve Švédsku 2,3 % – dohromady 78,6 % všech jugoslávských pracovníků v zahraničí. Na druhou stranu se dají vysledovat tradiční rozdíly v cílech imigrace podle emigrantů z jednotlivých republik: do Německa nejčastěji směřovali pracující z Chorvatska a Kosova, do Francie a Rakouska odcházeli ze Srbska, do Rakouska též ze
1 nevyžadovaly vysokou pracovní kvalifikaci – v zemědělství, těžkém průmyslu, pohostinství apod., nicméně jim umožňovaly vydělat relativně hodně peněz, které mohli posílat domů a živit tak své rodiny. Po všeobecném omezení ekonomické imigrace ve vyspělých zemích v polovině 70. let se část jugoslávských pracovních migrantů vrátila domů, jiní se však rozhodli změnit svůj dočasný pobyt v hostitelské zemi na trvalý, poněvadž nechtěli ztratit nabytou životní úroveň, která byla zpravidla mnohem vyšší, než v oblasti, ze které přišli. Díky politice tzv. sjednocování rodin pak velikost přistěhovalecké komunity dále rostla.67 5) Od roku 1989 dodnes Pád komunistického zřízení umožnil lidem ve střední a jihovýchodní Evropě pohybovat se mezi státy v rozsahu, na který nebyli desítky let zvyklí. Přitom si nešlo nevšimnout již dlouho existujících rozdílů v ekonomické úrovni členských zemí RVHP. Odlišné výchozí postavení jednotlivých zemí na počátku transformace hospodářství a společnosti vedlo ke zvýšené migraci z méně rozvinutých států do rozvinutějších (v námi vymezeném regionu hlavně do Maďarska).68 V případě Maďarska významnou součást migračních pohybů tvořila imigrace etnických Maďarů z Rumunska a bývalé Jugoslávie, jež souvisela s pádem Ceauşeskova režimu a konflikty spojené s rozpadem jugoslávské federace (o migracích zapříčiněných konflikty v jugoslávském prostoru viz dále).69 Mezi další příklady etnických migrací můžeme uvést pokračující odliv rumunských Němců ze země70 či migrace bulharských Turků do Turecka.71 Obecně lze však říct, že hlavní důvody, nutící obyvatelstvo jihovýchodoevropských zemí (zejména Albánie, Bulharska a Rumunska) po pádu komunistických režimů k emigraci, byly ekonomické povahy – drastický propad životní úrovně, rostoucí nezaměstnanost, špatné zásobování, bytová krize, v mnoha regionech obyvatelstvo nacházející se pod hranicí chudoby. Na druhé straně se ale rovněž nesmí zapomínat na faktory politické povahy - obavy z politického vývoje v budoucnu, strach z perzekuce ze strany státu, odpírání základních práv a svobod).72
Slovinska a lidé z Makedonie si hledali obživu až v Austrálii. Srov. VEKIĆ, Đuro: Društveno-ekonomski aspekti, s. 422 a 429–430. 67 Srov. BLOTEVOGEL, Hans Heinrich – MÜLLER-ter JUNG, Ursula – WOOD, Gerald: From itinerant worker, s. 88–89. 68 Srov. UHLÍŘ, David: Mezinárodní migrace v Evropě se zvláštním zřetelem k migraci „Východ – Západ“. In: Sborník České geografické společnosti, roč. 98, 1993, s. 145–155. 69 V letech 1988–2000 přijalo Maďarsko z Rumunska téměř 55 tisíc uprchlíků a žadatelů o azyl, v naprosté většině v letech 1988–1991. Etničtí Maďaři tvořili téměř 80 %. Za období 1991–2000 požádalo v Maďarsku o azyl 85,5 tisíc osob z bývalé Jugoslávie, převážně v letech 1991 a 1992 (48,5 tisíc, resp. 15 tisíc osob – nejen maďarského, ale i chorvatského původu). Srov. NAGY, Zoltán – MOLODIKOVA, Irina: Hungary in the Context of European Economic Migration. In: Migracijske i etničke teme [Zagreb], god. 18, 2002, s. 410– 412 a 417; SZOKE, László: Hungarian perspectives on Emigration and Immigration in the New European Architecture. In: International Migration Review [New York], Vol. 26, 1992, s. 311. 70 V letech 1990–1997 se z Rumunska vystěhovalo 100 tisíc Němců, nejvíce v roce 1990 (60 tisíc osob). Srov. on-line http://www.geocities.com/erdelyilobby/foreign/LeavingRo.htm 71 Po masovém exodu do Turecka v roce 1989 tvořili etničtí Turci i nadále v letech 1990–1991 většinu všech emigrantů z Bulharska (asi 90 % z celkového počtu 133 tisíc). Srov. GUENTCHEVA, Rossitza – KABAKCHIEVA, Petya – KOLARSKI, Plamen: Migration Trends in Selected EU Applicant Countries. Volume I – Bulgaria: The social impact of seasonal migration. Vienna, 2003, s. 17; KIRISÇI, Kemal: Refugees of Turkish Origin, s. 389 a 393–394. 72 Srov. UHLÍŘ, David: Mezinárodní migrace v Evropě, s. 145 a 148.
1 Odhaduje se, že Albánii opustilo v průběhu 90. let na 600-700 tisíc obyvatel (téměř čtvrtina populace). Směřovali hlavně do Řecka, Itálie, později i do USA a Kanady.73 Z Bulharska se za léta 1992-2001 podle oficiálních statistik ze sčítání lidu vystěhovalo asi 177 tisíc lidí.74 V Rumunsku činila v období 1990-1997 celková výše emigrace necelých 275 tisíc osob.75 Rozpad Jugoslávie na počátku 90. let a následná série konfliktů, která se více či méně dotkla všech následnických republik, vyvolaly největší migrační vlnu v Evropě od konce druhé světové války. Vzhledem k faktu, že by si tyto migrace samy zasloužily samostatnou studii a kvůli omezenému rozsahu této stati, uvedeme zde pouze informativní přehled nejdůležitějších migračních proudů a událostí. Dlouhotrvající hospodářská a politická krize spolu s probuzeným nacionalismem vedly v Chorvatsku ke konfliktu mezi Chorvaty a místní srbskou menšinou. Po vyhlášení chorvatské nezávislosti 25.6.1991 začali krajinští Srbové s vyháněním chorvatského obyvatelstva z území jejich samozvané republiky Srbská Krajina. Koncem roku 1992 – po rozhoření války v sousední Bosně a Hercegovině – uprchlická krize v Chorvatsku vyvrcholila. Tehdy se v Chorvatsku nacházelo 663 tisíc uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, z toho téměř 403 tisíce uprchlíků pocházelo z BaH.76 Po ovládnutí východní Slavonie a Krajiny chorvatskou armádou v květnu a srpnu 1995 se naopak vydalo na útěk 150-200 tisíc Srbů. Po skončení bojů v roce 1995 se část uprchlíků vrátila zpět.77 . V Bosně a Hercegovině bylo v letech 1992-1995 vyhnáno na 2,2 miliónu lidí, z toho asi 1,2 miliónu odešlo do ciziny (hlavně do Chorvatska, Svazové republiky Jugoslávie, SRN, Rakouska, Švédska, Slovinska, Švýcarska, Turecka, ale také do USA, Kanady a Austrálie), v období od roku 1996 do konce ledna 2005 se vrátilo do svých domovů ve všech částech BaH přes 440 tisíc uprchlíků a 565 tisíc vnitřně vysídlených.78 Svazová republika Jugoslávie, tvořená Srbskem a Černou Horou, během konfliktů v sousedních státech přijímala uprchlíky srbského původu z Chorvatska a BaH, naopak ze
73
Srov. MARTIN, Philip – MARTIN, Susan – PASTORE, Ferruccio: Best Practice Options: Albania. In: International Migration [Oxford], Vol. 40, 2002, s. 103–107; DOKA, Dhimitër: Probleme der Aussen- und Binnenmigration Albaniens. In: Östereichische Osthefte [Wien], Jahrgang 45, 2003, s. 45–49. 74 Na základě dat získaných šetřením na hraničních přechodech došli ale experti k jiným výsledkům – v letech 1989–1996 mělo z Bulharska odejít kolem 580–600 tisíc osob, srov. GUENTCHEVA, Rossitza – KABAKCHIEVA, Petya – KOLARSKI, Plamen: Migration Trends in Selected EU Applicant Countries. Volume I – Bulgaria, s. 16–18. 75 Srov. http://www.geocities.com/erdelyilobby/foreign/LeavingRo.htm; podrobněji též IORDACHE, Costela: The external migration of Romanians 1989–1996. In: BURDACK, Joachim – GRIMM, Frank-Dieter – PAUL, Leo (eds.), The Political Geography of current East-West relations. Papers presented at the International Geographical Congress, The Hague 1996, Institut für Länderkunde, Leipzig, 1998, s. 153–158; LAZAROIU, Sebastian: Migration Trends in Selected EU Applicant Countries. Volume IV – Romania: More „Out“ than „In“ at the Crossroads between Europa and the Balkans. Vienna, 2003. 76 Rozdíl mezi pojmy uprchlík a vnitřně vysídlená osoba je následující: Pokud lidé na útěku překročí mezinárodní hranice, stávají se uprchlíky, zatímco lidé, jež jsou donuceni migrovat uvnitř svého státu, se nazývají vnitřně vysídlenými osobami. 77 Mezi lety 1995 a 2004 se do svých domovů v Chorvatsku vrátilo téměř 235 tisíc utečenců, z toho Srbové tvořili zhruba jednu třetinu. Srov. Profile of internal displacement: Croatia. Compilation of the information available in the Global IDP Database of the Norwegian Refugee Council. Dostupné on-line http://www.db.idpproject.org/Sites/IdpProjectDb/idpSurvey.nsf/wCountriesb/Croatia (14.6.2005). K problematice nucených migrací a uprchlické otázce v Chorvatsku podrobněji také srov. DOMINI, Mirjana: Migracijski procesi uzrokovani raspadom Jugoslavije i agresijom na Hrvatsku. In: Migracijske teme [Zagreb], god. 15, 1999, s. 332–333; LAJIĆ, Ivan: Noviji rozvoj stanovništva Hrvatske - regularno i neregularno kretanje stanovništva. In: Migracijske teme [Zagreb], god. 20, 2004, s. 171–185; REPAC-ROKNIĆ, Vera: Analiza prognanika po županijama. In: Migracijske teme [Zagreb], god. 8, 1992, s. 277–292. 78 Srov. KUKIĆ, Slavo: Demografske promjene i položaj manjina u Bosni i Hercegovini. Maribor, s. 15– 16.
1 Sandžaku migrovali příslušníci tamní muslimské/bosňácké komunity do Bosny a Hercegoviny.79 Na konci 90. let zasáhla balkánské země další velká vlna uprchlíků, jež byla důsledkem krize v Kosovu. V roce 1998 prchalo před násilím v provincii kolem 350 tisíc lidí, na jaře 1999 (březen-červen) v době bombardování Svazové republiky Jugoslávie letadly NATO se odhady počtu utečenců pohybovaly kolem 863 tisíc osob. Po kapitulaci jugoslávské armády se převážná většina uprchlíků – kosovských Albánců – vrátila domů. Brzy poté však došlo k exodu většiny nealbánského obyvatelstva z Kosova (Srbů, Romů a dalších menšin).80 Nevyjasněné postavení albánské menšiny v Makedonii vedlo v roce 2001 (únor až srpen) k revoltě makedonských Albánců, což vyvolalo vlnu více než 140 tisíc utečenců (90 tisíc osob uteklo za hranice do sousedního Kosova a Srbska, zbytek se stal vnitřními běženci), avšak do konce roku se stihlo vrátit asi 100 tisíc uprchlíků.81 Kromě nucených migrací spojených s ozbrojenými konflikty emigrovali obyvatelé bývalých jugoslávských republik také z ekonomických důvodů. Mezi hlavní pohnutky patřily nemožnost pracovního uplatnění a ztráta životních perspektiv. Např. Srbsko v 90. letech 20. století opustilo odhadem až 900 tisíc lidí, zejména mladších a vzdělanějších osob. 82 Jako další příklad může posloužit Bosna a Hercegovina, kde od podpisu daytonské mírové dohody v listopadu 1995 do konce března 1998 emigrovalo asi 42 tisíc osob. Hlavními uváděnými důvody byly zejména pocit nejistoty z dalšího poválečného vývoje a vysoká míra nezaměstnanosti.83 ***
Závěrem můžeme konstatovat, že masové migrace obyvatelstva ve střední a jihovýchodní Evropě v průběhu 20. století byly způsobeny častými politickými zvraty a četnými konflikty mezi jednotlivými národy, které se ve snaze o dosažení co největšího stupně etnicky homogenního státu nebály používat nejrůznějších forem útlaku početných národnostních menšin či dokonce etnických čistek. Rozsáhlé přesuny tamního obyvatelstva byly rovněž zapříčiněny dlouhodobým hospodářským a sociálním zaostáváním regionu ve srovnání s vyspělejší západní Evropou. Toto opoždění bylo dáno zejména přežíváním tradičního způsobu výroby a pomalým přechodem k modernějšímu způsobu organizace ekonomiky a společnosti. *** Territorial Identification of Mass Migrations in the Carpathian-Balkan Region during the 20th century (Summary)
79
V březnu 1998 žilo ve Svazové republice Jugoslávie kolem 550 tisíc uprchlíků, z nichž 250 tisíc pocházelo z Bosny a 300 tisíc z Chorvatska. Srov. BADE, Klaus J.: Evropa v pohybu, s. 409. 80 Odhaduje se, že Kosovo opustilo kolem 230 tisíc Nealbánců, především Srbů a Romů. Srov. Profile of internal displacement: Serbia & Montenegro. Compilation of the information available in the Global IDP Database of the Norwegian Refugee Council. Dostupné on-line http://www.db.idpproject.org/Sites/IdpProjectDb/idpSurvey.nsf/wCountriesb/Serbia+&+Montenegro (14.6.2005). 81 Srov. http://www.unhcr.ch/cgi-bin/texis/vtx/balkans-country?country=macedonia (14.6.2005) 82 Srov. PELIKÁN, Jan a kol.: Dějiny Srbska, s. 53. K podrobnějšímu rozboru důvodů a motivů, vedoucích k tzv. odlivu mozků srov. Migracije visokostručnih kadrova i naučnika iz SR Jugoslavije. Beograd 1996. 83 Srov. BOŠNJOVIĆ, Ilijas: Bosna i Hercegovina – demografska barka. In: Forum Bosnae [Sarajevo], br. 3–4, 1999, s. 124.
1 The aim of the article is to give a brief overview of mass migrations in the Carpathian-Balkan region during the 20th century. The Carpathian-Balkan region – according to geographical and state-political approach – includes the territory of Slovakia, Hungaria, Romania, Bulgaria, Greece, Albania, republics of former Yugoslavia and Turkey (its European part of territory). On the basis of the analysis of migrations in particular periods of the 20th century (whose main turning points are both world wars and the fall of communist regimes in 1989) we can state that mass migrations of population in this region were caused by two main reasons. Primarily, people were forced to flee as a result of frequent ethnic conflicts in Central and South-eastern Europe. Members of major groups did not hesitate to use varied forms of oppression of national minorities (including expulsions and ethnic cleansing) in their effort to achieve the most ethnical homogeneous state. Further significant cause of large migrations consists in long-term economical and social backwardness of this region, especially in comparison with Western Europe.
