Zlín
ˇ Cervenec
Úvodník Požehnaná kolona… Milí čtenáři našeho sborového časopisu. Blíží se čas dovolených a tehdy více než kdy jindy, spěchají lidé na nová místa za mnohými zajímavými zážitky. Asi znáte ty pocity, když někam chvátáte autem, předjíždíte, snažíte se jet co nejrychleji a najednou se stane něco, co vás přivádí ke stavu infarktu – kolona aut. Poslušně se, skřípajíce zuby, zařadíte do kolony a přemýšlíte, jak jenom se dostat na přednější místo. Častokrát nás naštvou bezohlední hazardéři, kteří bezohledně předjíždí i tam, kde by neměli, jenom proto, aby se dostali pár metrů před vás. V týdnu jsem na portálu tn.cz viděl video borce v Porsche, který se prodíral kolonou za sanitkou, která se mezi mnoha stojícími kamióny snažila dostat k autonehodě. Celou dobu tohoto neukázněného řidiče natáčela kamera z policejní helikoptéry. Takže kdybyste chtěli někdy vyzkoušet toto dobrodružství, bude vás čekat asi takovýto seznam přestupků: jel za sanitkou, předjížděl nepovoleným způsobem, zneužil odstavný pruh, nepoužíval znamení o změně směru jízdy a minimálně dvakrát nerespektoval vodorovné dopravní značení… Nedávno jsem měl podobný zážitek s kolonou. Spěchal jsem na Sázavu, kde jsme měli s manželkou setkání se studenty 4. ročníku. Jenže na několika úsecích mezi Brnem a Prahou se opravuje dálnice, s čímž časové propočty mé navigace nepočítaly… Prudce jsme dobrzdili ke koloně aut, která se jen pomalu posunovala. Tak jsem jenom skřípal zuby a řadil nižší a zas vyšší rychlostní stupně, abych aspoň trochu akceleroval, když už jedu tak pomalu. Po pár minutách, když se kolona trochu rozjela, jsem si najednou všiml, že v tomto zúženém úseku projíždíme kolem policejního auta s radarem na měření rychlosti. Kdybych nejel v koloně, určitě bych byl o pár stovek korun lehčí, protože už předešlá zúžení mi vzala nějaký ten čas. To, že žijeme ve společnosti těch druhých – ve svých rodinách, v manželstvích, v pracovních kolektivech, v partách, s kamarády, v církvi, nás častokrát brzdí – a možná i zdržuje „v jízdě života.“ Ale Ježíš nás učí, že život je v první řadě o vztazích – proto jeho základní přikázání je: „Milujte se navzájem – podle toho ostatní poznají, že jste moji učedníci.“ Dnešní doba nás častokrát ponouká k tomu, abychom byli bezohledným, sobeckým sólistou, který kouká jenom na sebe – pak ale ztrácíme to nejvzácnější – drahocenné vztahy. Zlaté poháry a zažloutlé věnce slávy po letech, když zůstaneme sami bez přátel, nejvíce studí… Přeji vám, abyste v životě spěchali tak, aby vám druzí stačili. Martin Žůrek
2
Opravdu to hodnotili jako výhru Dnešním hlavním rozhovorem bude vzpomínání na dobu minulou, na dobu, kdy nejen Zlín, ale i jiné sbory po celé republice měly za pomocníky pro různé, ale především manuální práce, mladé hochy. Ano, jak jsem minule slíbil, řeč bude o civilkářích. A ten nejpovolanější, kdo by o dění okolo těchto chlapců, dnes už mužů, měl nejvíce co říci (z pohledu tehdejšího „nejvyššího“ v rámci Moravy a Slezska), je bratr Jan Dymáček. Jak jsem minule předestřel, z pozice hospodáře a později předsedy sdružení byl a stále je největším pamětníkem té doby a této služby. Ve vojenské terminologii by se jeho působení dalo nazvat – „náčelník generálního štábu“. Já moc děkuji bratru Janovi – je to bližší než ve vojenské terminologii např. generál, plukovník – že se mnou zavzpomínal i na mé mladé telecí roky, které směle mohu prohlásit za nejlepší období mého života. Vždy a všude na tu dobu vzpomínám a říkám: „ práce byla, sranda taky, holek kolem bylo mraky, jídlo se dalo, a když se nedalo, spíž byla vždy plná (to v mé době působení, později to prý byl boj s kuchyní o porce a druh), volnost, sem tam jsme dostali od velících za ucho, ale dalo se to přežít…“ I díky tomuto rozhovoru jsem zjistil pár, mně dosud neznámých informací. Nadpis nás snad navnadil a tak se začtěte do následujících řádků - ti, co pamatují, mohou vzpomínat. A ti ostatní … no je na vás, jak toto vzpomínání vezmete. - Na úvod našeho povídání o tomto té-
matu mě zajímá, jaká byla situace s vojenskou službou našich bratrů po pádu komunismu. Byl stále problém s uvolňováním do sobotních služeb, výcvik se zbraní – to znamená věci, které byly za dobu komunismu největším problémem všech našich mužů – bratrů? Po pádu komunismu byla téměř okamžitě zavedena civilní služba. Byla zavedena pro ty, kteří z jakéhokoliv důvodu nechtěli nebo nemohli nastoupit na vojnu. Mohlo to být z důvodu náboženského (u nás sobota, ale u jiných nemožnost vzít zbraň), stejně jako to mohlo být z důvodu nechuti jít na vojnu, nesouhlasu s možnou válkou atd. Z toho ale vyplývalo, že pokud někdo na vojnu šel, potom už si nemohl nárokovat jakékoliv úlevy z jakéhokoliv důvodu, tedy i důvodu náboženského. Právě pro ty, kteří by chtěli nějaké výjimky, byla civilní služba. - Možnost náhradní civilní služby se objevila nedlouho po politické změně. Ale jak se došlo na nápad a realizaci této služby v církvi na Moravě a ve Slezsku? Co všechno se proto muselo udělat – ve vztahu k vojenské správě, úřadům…? Nešlo o náhradní civilní službu. Šlo pouze o civilní službu. Náhradní vojenská služba byla instituce zavedená i za komunistů a šlo o 6 měsíční službu pro ty, kteří prožívali mimořádné události v rodině. Například matka byla vdova a onen voják byl nejstarší z dětí a musel pomoct zabezpečovat rodinu. Když začala možnost civilní služby, 3
(teď to napíši tak, jak to skutečně bylo), moje žena přišla na myšlenku, spíše to byla otázka, zdali by mohli bratři sloužit civilní službu i v církvi. Ne tedy pouze v nemocnicích a různých ústavech, stejně jako u obecních a městských úřadů, ale i u církve. Mně se to velice líbilo, a protože byl ještě spíše chaos na úřadech a nikdo moc nevěděl, objížděl jsem okresní úřady na Moravě a Slezsku a jednal s jejich vedoucími, zdali by nebylo možné našeho bratra z jejich okresu vzít na civilní službu v církvi. Přiznám se, že už nevím, jestli byl někdo, kdo by takto nastoupil, ale vím, že jsem o tom jednal s naší ČS unií a bratři (myslím, že to byl dokonce br. Jaroslav Šlosárek) byli na ministerstvu, kde to vyřídili. Samozřejmě, že to muselo být především schváleno – v případě Moravy a Slezska místním sdružením. Jak se na tento nápad dívali odpovědní lidé – bratři a sestry? Co všechno to pro církev znamenalo? Na sdružení jsme to přivítali, protože jsem to vlastně inicioval a udělal první kroky, stejně jako jsem motivoval bratry na ČS unii, aby se to pokusili vyřídit. Musím říct, že to přivítali snad všichni bratři a sestry, protože to byl sen, když bratři mohli místo vojny jít pracovat k církvi. První skupina bratrů na civilní službě pracovala na stavbě modlitebny v Třinci – Oldřichovicích. Byli velmi rádi, že nemusí na vojnu, velice si vážili této možnosti a také velice pilně pracovali. Opravdu to hodnotili jako výhru, jako Boží zásah. Jim totiž hrozilo, že by šli na vojnu nebo na civilní službu někam jinam. 4
Největší počet chlapců – bratrů
zamířilo do Zlína na stavbu plánovaného areálu. Jak k tomu došlo a pamatuješ si na reakci tehdejšího kazatele, sboru…? Ano, je to tak, největší počet bratrů si civilní službu odpracovalo ve Zlíně. Zase musím říct, že zvláště ta první skupina byla vynikající. Velice odpovědně pracovali a vedle toho ještě kontaktovali mladé lidí z okolí a zvali je na (například) volejbal. Ale o tom Ty jistě něco víš. :) Stavba byla stavěna svépomocí. Bratrů a sester ve Zlíně, kteří by mohli pracovat, nebylo tolik, aby tak obrovskou a náročnou stavbu zvládli, a tak jsme vytvořili skupinu „civilkářů“. Byli přijati velice dobře a místní kazatel, tehdy bratr G. Kloda, byl jistě rád. Stejně tak byl rád i bratr Slováček, který celou stavbu vedl a organizoval. - Máš ještě v paměti, kdože byl prvním „civilistou“ pod hlavičkou církve a kdy? Úplně prvního si nepamatuji, ale jak jsem už napsal, byla to skupina, která pracovala na stavbě modlitebny v Oldřichovicích. Vím, že jedním z nich byl bratr Činčala. Co musel takový chlapec udělat pro to, aby si odsloužil náhradu vojny v církvi? Musel požádat sdružení v Ostravě a musel chtít pracovat. Ostatní jsme už vyřídili my. „Civilka“ trvala 1,5 násobek délky vojenské služby a bratři byli obvykle zařazování na stavbu modliteben. Museli tedy být ochotni pracovat na stavbách. Ono se to totiž ne vždy a každému dařilo. Šlo zvláště o bratry, kteří už nastupovali po nějaké době, co civilní služba trvala a už to brali jako samozřejmost. Dokonce měli pocit (samozřejmě pouze jedinci), že dělají církvi milost. Musím říct, že
takoví jedinci nebyli s ničím spokojeni a bylo s nimi dost problémů. Dokonce někde, například v Havířově jednoho „civilkáře“ nechtěli, protože s ním bylo více problémů, než odvedl užitečné práce. - Byl Zlín jediným místem, kde církev na Moravě a Slezsku měla ve službě „civilisty“? Určitě nebyl, protože „civilkáři“ pracovali na více stavbách naších modliteben. Byly to již vzpomínané Oldřichovice, Havířov –Šumbark, Mohelnice, … - Měli jste na sdružení odezvu z těch míst, kde chlapci sloužili? Nastaly – dle vzpomínek - nějaké problémy, vojenskou terminologiií tzv. mimořádné události? Odezvy byly vesměs pozitivní, až na výjimky, o kterých jsem se už zmínil. Pokud byly nějaké problémy, měli jsme možnost ze zákona, prodloužit tomu jedinci „civilku“ o dalších 14 dní. Nikdy jsme to neudělali, protože to nebylo třeba, a pokud (vzpomínám u 2 jedinců) by to třeba bylo, byli jsme rádi, že již z „civilky“ odešli a neprodlužovali jsme její délku. - Jaký byl dle tebe dopad této služby pro církev, sbory, členy…? Největší pozitivní dopad byl na ony samotné bratry, kteří mohli místo vojny sloužit u církve. Samozřejmě ne všichni bratři sloužili u církve, někteří chtěli sloužit například v nemocnici, domovech důchodců atd. Sbory byly rády, že na stavbě jejich modlitebny mají pomocníky a my na sdružení jsme byli rádi, že Bůh takovou službu bratrům umožnil. Byly s tím samozřejmě starosti, ale to už patří k životu.
- Pamatuješ si na to, kdy tato služba pod hlavičkou církve skončila? A je někde zaznamenáno, kolik chlapců si touto formou „odkroutilo“ vlasteneckou povinnost? Popřípadě, byla tato forma služby i v Českém a Slovenském sdružení? Kolik bratrů sloužilo v našem sdružení na „civilce“ nevím, ale určitě jich byly desítky. V jiných sdruženích nevím, jak tuto možnost využívali, ale domnívám se, že nejvíce to využívali bratři v našem sdružení. - Na závěr: Myslíš si, že je na škodu, že takováto služba ve společnosti obecně a popřípadě v církvi již není, že chybí? Vím, že některá zařízení, kde „civilkáři“ sloužili, si potom stěžovala, že nemají dostatek pracovních sil. „Civilkáři“ byli totiž „levnější pracovní silou“, než jiní pracovníci. Jinak u nás v církvi se postupně začaly stavby zadávat firmám, protože svépomocí nebyla stavba levnější a byla pro nás mnohem komplikovanější, než když to stavěla firma. - Co bys chtěl na závěr popřát či vzkázat všem těm bývalým „civilkářům“ – pokud bys chtěl? Jednak poděkovat všem těm, a byla jich drtivá většina, kteří opravdu pomohli církvi a odváděli dobrou práci, a také těm, kteří svým příkladem byli svědectvím pro okolí stavby. Samozřejmě chci také popřát, aby Bůh byl s nimi a vedl jejich život, stejně jako život celé církve. Ona totiž i „civilka“ byla projevem Boží milosti a lásky k nám. Díky za rozhovor – Petr Matula 5
Krásné a požehnané odpoledne S myšlenkou připravit pro seniory našeho sboru setkání oslovily výbor Vierka Malárová a Vilma Skřivánková. Než se tato akce uskutečnila, chvíli trvalo vysvětlit seniorům 60+, co to bude za akci, ale také se hledal vhodný termín. Vierka, která měla již zkušenosti s podobnými akcemi z předcházejícího sboru, připravila téma setkání: Ztráty a nálezy v Bibli. A protože akce byla spojena i s jídlem, oslovila mladší členy a přidělila jim úkoly. Byli ochotní a vzali to opravdu rádi a dobrovolně. Je třeba však zmínit, že nejvíce „zaúkolovala“ svoji dceru Vilmu, která zvládla nejen uvařit polévku, připravit bramborový salát a upéct vynikající zákusek, ale celé odpoledne ještě moderovala. (My, kteří Vierku známe, si ale vůbec nemusíme pokládat otázku „po kom to dítě je?“) Iveta k salátu připravila výborné kuřecí přírodní řízky a Iva s Ilonou nachystaly slavnostní tabuli. Při podávání oběda nás obsluhovali kromě již zmíněných i dva mladí muži – Miro a Petr a dvě mládežnice Natálka a její sestřenice Verča. A dokonce se zaučovala i malá
6
Nikolka. Po obědě byl připraven program, a protože byl pestrý a zajímavý, opravdu jsme nikdo neusnuli!!! Vyslechli jsme krátké kázání, příběhy víry tří sester a jednoho bratra, vrátili jsme se do svého mládí při zpívání písní ze starých zpěvníků a na závěr programu jsme s Ivou vycestovali, alespoň virtuálně, na Filipíny. Nečekaným zpestřením bylo vystoupení bratrů Jarka a Rudolfa. Společně zahráli na jedny housle a velmi nás tím pobavili. Za krásné setkání jsme potom poděkovali na modlitbě. Na slavnostním odpoledni se nás seniorů 60+ sešlo 22, hlavním hostem byl náš kazatel Martin Žůrek a zúčastnili se i bratr Zdeněk Lukšík s manželkou a synovcem. Velké poděkování za to, že jsme se slyšeli a při zpěvu byli doprovázeni hrou na klávesy, patří Davidovi - zvukaři a klavíristovi v jedné osobě. A už úplně na závěr, díky vám všem, DÍKY, DÍKY! Senioři 60+
Ohlasy účastníků Přicházíme s poděkováním za příjemné posezení „v horní místnosti“ a velmi dobrý, chutný pokrm. Třešničkou na dortu byl ovocný zákusek a zdravé ovocné talíře. Zajímavé odpolední zpestření – slovem i pohledem. Děkují vám za vše, i za další setkávání. sestry seniorky Marie a Evža z Otrokovic. Posezení bylo moc dobré, nápadité, vtipné a radostné. Výborná byla svědectví a Ivančin vstup byl obohacující. Domnívám se ale, že posezení bylo velkou zátěží pro jednu rodinu – Skřivánkovy. Porce byly zbytečně velké, zákusek měl být jeden na osobu, raději ovoce. Věra Velikovská Hodnotím setkání seniorů 60+ velmi kladně. Obdivuji všechny a děkuji všem, kteří se o to zasloužili. Jídlo bylo vynikající, dobré a bylo ho až moc, úplně jsem se přejedla, což jsem zase neměla. Prostě jsem neodolala. Pán požehnej vám, kteří jste do toho vložili vše, co jste mohli. Děkuji. Jindra Slabáková Setkání bylo něčím, co náš sbor moc potřebuje. Děkuji všem organizátorům, Pán vám žehnej. Alena Vyčánková O tom, jak bylo seniorské odpoledne vydařené, vám poví každý, kdo se ho zúčastnil. Víte, kdy jsem se nejvíc pobavi-
la a zasmála já? No přece při vystoupení „jednorukého houslisty“, co mu pomáhal také jednoruký – se smyčcem. Povedla se jim pěkná lidová písnička a sbor seniorů si ji s chutí zanotoval. Pro velký úspěch se přidávala další a ta radost, že si vytváříme zábavu a smích i v pokročilém věku, to bych vám přála vidět. Jitka Bartolčicová Sobota 31.5. byla pro nás, seniory 60+, něčím neobvyklým a zvláštním. I když jsme až tak podrobně netušili, co se bude dít, výsledek předčil naše očekávání. Když jsme se rozcházeli, tváře všech seniorů zářily radostí a tolik úsměvů snad naše modlitebna ještě neviděla. Děkuji všem mladším sestrám a bratrům, kteří byli ochotni věnovat svůj volný čas k přípravě krásného a pro všechny zúčastněné požehnaného odpoledne. Hana Pelčáková Odpolední posezení zaměřené na seniory bylo vyjádřením nejen tolerance s námi, už věkem pokročilými, ale troufám si tvrdit, i vyjádřením lásky sesterské a 7
bratrské. Jaká to byla dojemná péče o nás, se všemi těmi dobrotami! S jakou ochotou nás „rozmazlovali“! Díky! Nejen dobré jídlo, ale vztahy, přátelství, vyprávění zkušeností s Bohem, proložené zpěvem, tvořily atmosféru vzájemné pohody a radostného, přátelského soužití. Děkujeme! Jarka Bijoková
zpěvníků. Na závěr je potřeba poděkovat nebeskému Otci za jeho péči a vedení v našich životech, za zdraví a požehnání, kterým nás provází. Bohu díky za vše. Žalm 103,1-5 Jarek Škrla Připravila H. Pelčáková
Žalm 46,1-5 Tak jako potůček z nebetyčných skal si klestí cestu v dál, tak plyne čas. Ano, náš, tvůj i můj. Ovšem někdy je třeba ten čas „zastavit“ a ohlédnout se zpět. A to se stalo. Poslední sobotu v květnu jsme se sešli (zasloužily se o to sestra Vierka Malárová a Vilma Skřivánková) my senioři 60+ našeho zlínského sboru po dopolední pobožnosti v horní části naší modlitebny. Za to, že se akce setkání vydařila ke spokojenosti všech, je potřeba pochválit sestry kuchařky v čele s Vilmou Skřivánkovou, která podle přísloví, že láska prochází žaludkem, připravila s kolektivem bohatě prostřený stůl a na něm plno dobrot. Vzpomínalo se na chvíle prožité ve sboru, vyprávěly se zkušenosti prokládané zpěvem a jak jinak, zpívali jsme ze starých Sionských
A léta běží, pánové Minule jsme pod tímto názvem zahájili vzpomínání na dobu, kdy se v Malenovicích budoval areál domova pro naše seniory a seniorky a první vlastní modlitebna v našem městě. Byla to doba, kdy se to tady hemžilo mladými hochy ze všech koutů nejen Moravy a Slezska. A tak se dnes můžete seznámit s dalšími, kteří se ozvali na mé oslovení s odpověďmi na pár otázek. 8
MARTIN BUROŇ – VOJKOVICE - V jaké době – ve kterých letech jsi vykonával svou službu civilisty ve Zlíně? No tak bylo to v době, kdy byl už pečovák hotový a zrovna se dělaly základy modlitebny. Jaký se psal zrovna rok, to nevím. Když jsem odcházel, tak byla dokončena hrubá stavba. (myslím ;-)
Tak určitě, do Zlína se občas podívám. V kontaktu jsem pořád se Seczmem (švagr) a občas s Meiselem. PETR GENSEREK – NOVÝ JIČÍN Přezdívkou Píťo - V jaké době – ve kterých letech jsi vykonával svou službu civilisty ve Zlíně? Ve Zlíně jsem byl tuším v roce 1993. - Na koho si z té doby nejvíc vzpomínáš – jak ze spolubojovníků civilistů, tak i z místních lidí – sboru, Malenovic …? Na vzpomínání zřejmě nebudu ten pravý. Z civilistů si hlavně vzpomínám na Dupu (Aleš Hrubý z N. Jičína). Je to hlavně tím, že jednu zimu jsme byli na stavbě jen my dva, psi a kočky. Pak samozřejmě na Seczma, Pavla, Lakyho, Meizla, Klokyho, a spoustu dalších, u kterých si vybavím obličej, ale na jméno si nemůžu vzpomenout. Z místních to asi bude personál z pečováku, Víťa, Jarka a Komárek. Z mládeže si taky pár lidi vybavuji, ale ta jména ????
- Na koho si z té doby nejvíc vzpomínáš – jak ze spolubojovníků civilistů, tak i z místních lidí – sboru, Malenovic …? Z civilkářů na všechny, kteří tam byli. - Byla to doba tvého mládí. Takže jak si na tu dobu vzpomínáš, na co třeba konkrétně? Byla to hrozná sranda. Doba plná starostí, které patří k tomu věku a které se dneska jeví jako bezstarostný život. Vzpomínám na výbornou partu a dobré vztahy, které tam mezi námi panovaly. - V krátkosti nám teď přibliž, jak
- Byla to doba tvého mládí. Takže jak si na tu dobu vzpomínáš, na co třeba konkrétně? Nejvíce na hokejbal a starou Liazku. Byl to takový pohodový a bezstarostný život. - V krátkosti nám teď přibliž, jak dnes žiješ. Tvé rodinné poměry, zaměstnání, kde bydlíš atd… Bude to opravdu v krátkosti. Žije se mi dobře, manželka a tři kluci. Domeček u lesa. Na tento e-mail odpovídám z práce, takže zaměstnání taky dobrý ;-) - Trefil bys dnes ještě do místa působení civilky a s kým z bývalých civilistů jsi stále v kontaktu?
9
dnes žiješ. Tvé rodinné poměry, zaměstnání, kde bydlíš atd… Jsem rozvedený, mám dva kluky, Viktora (12) a Filipa (9). Pracuju jako Training Manager u jedné zahraniční farmaceutické firmy. Bydlím v Novém Jičíně a čím dál více vnímám jako velkou hodnotu tu přednost, že patřím do křesťanského společenství, které je pro mě druhou rodinou. - Trefil bys dnes ještě do místa působení civilky a s kým z bývalých civilistů jsi stále v kontaktu? Jasně, že trefil. Příležitostně se občas s někým potkám. V kontaktu jsem s Pavlem Piontkem
Díky za odpovědi – Petr Matula – civilista v době 6/1991-8/1993
ZLÍNSKÉ SAFARI 2014 Každoročně Klub Pathfinder ve Zlínské oblasti pořádá 5 akcí pro děti: 1. Vítání Jara na Žlutavě, 2. Zlínské Safari, 3. Slováckou třicítku, 4. Goliášův Meč, a 5. Zlin-Ball. Letošní Zlínské Safari bylo v pořadí, od svého vzniku, již osmé a v oblastních akcích na Zlínsku má již svoji tradici. Několikrát Safari proběhlo ZS v ZOO na Lešné, ale poslední dva roky se „lovilo“ v opuštěném lomu nad Zlínem. Tentokrát bylo svým libretem situováno do „pralesa Jižní Ameriky“ na území Mayských indiánských kmenů. Každý z 26 účastníků obdržel mapu území, na které „dávní cestovatelé“ zakreslili své 10
objevy „starých Mayských posvátných míst“. Úkolem bylo podle ní je objevit a do Správního střediska přinést zde ukrytý důkaz. Během své objevitelské cesty se účastníci hry potkávali se „vzácnou zvěří“, kterou měli, jako druhý úkol, ulovit pro světová ZOO. Zvířaty byli dobří běžci z řad starších rádců a tak ulovit je nebyla snadná záležitost. Zbraněmi byly papírové koule a při lovu byla nutná nejen dobrá „muška“ ale i taktika a spolupráce s druhými lovci. Po úvodním znalostním testu se rozběhlo dvě a půl hodiny trvající napínavé pátrací a lovecké dobrodružství, které vyčerpalo i ty nejzdatnější lovce. Takže po závěrečném zatroubení všichni vybalili své svačiny z batohů a tyto s požitkem mizely v žaludcích lovců i lovné zvěře… Poté byly vyhlášeny výsledky, předány odměny a na památku
na Zlínská Safari dostal každý od Jerryho „survivalovou píšťalku“ (kombinace píšťalky, baterky, kompasu, zrcátka a lupy) neboť Jerry s organizováním Zlínského Safari letos končí a předává jeho přípravu novému oblastnímu vedoucímu Pathfinderů - Romanovi Vyčánkovi. Děkujeme Bohu za krásné počasí, které nám pro tuto příležitost dal; také Jerrymu, Jamise, Ilonce Matulové, kteří pro nás letošní Safari připravili. Zvláštní dík patří i rádcům Kubovi Slováčkovi, Vítkovi Skřivánkovi, Martinovi Luptákovi, Martině Hanzalové, Jonáši Borutovi a Miroslavu Hanusovi, kteří nás coby divá zvěř drsně proháněli. Už teď se těšíme na příští ročník ZLÍNSKÉHO SAFARI… J.Š.
11
Vyprávění nejen o Bulharsku Bylo nás šest z našeho sborečku, kteří jsme se vydali na dovolenou do bulharského městečka Primorsko. Naše cesta začala v neděli 1. 6., kdy jsme kolem poledne nabrali správný směr a k vytouženému cíli dorazili v pondělí v 10 hodin ráno tamního času. Ubytovali jsme se v tříhvězdičkovém hotelu a vyrazili na první obhlídku terénu. Večer jsme, znaveni cestou a dojmy, ulehli ve svých pokojích. Úterý nás přivítalo polojasnou oblohou a na ty, kteří se přihlásili, čekal výlet do Neszebáru a Sozopolu. Cestu nám nejdříve zpříjemnil bratr Tomáš Sedlák ranním zamyšlením nad tématem:“ Co mám ze života s Bohem.“ Můžeš chtít víc?“Uvedl dva příklady. Chromý u brány a slepý Bartimeus. Chromého dávali příbuzní každé ráno na frekventované místo, aby si něco vyžebral na živobytí. Spokojil se s tím, co si vyžebral, prostě nechtěl víc, smířil se s tím, že to jinak ani nejde. Slepý Bartimeus (bezdomovec) slyšel, že se blíží zástup lidí a ptal se, co se děje. Řekli mu, že se blíží Ježíš, a on volá, Ježíši smiluj se nade mnou.
12
Učedníci nechtěli, aby volal, ale on volal ještě hlasitěji. I nám lidé často říkají, buď rád, že jsi na tom alespoň tak, jak jsi, mohlo by to být i horší. Ježíš se ho ptá, co pro tebe můžu udělat? Chci, abych viděl. On nechtěl almužnu, on chtěl víc. Cesta rychle ubíhala, proto se ujal slova náš průvodce pan Veselín. Vyprávěl o historii obou měst, která jsme navštívili. Jsou plná různých chrámů a historických staveb. Jen tak pro zajímavost, Sozopol znamená v překladu město spásy. V Neszebáru je na 40 různých chrámů a u jednoho se modlí náš duchovní průvodce Tomáš. Jedna zajímavost mi utkvěla v paměti. Tyto stavby, které si stavěli Bulhaři, nesměly být vyšší, než kolik měří jezdec na koni. Mnohdy měly tyto stavby patra v podzemí. Zatímco Turci stavěli velkolepé chrámy. Než jsme se nadáli, ujížděl autobus zpět k Primorsku. Večer pokračoval Tomáš na započaté téma: Pane, ať vidím. Bartimeus chtěl vidět. A co my? Spokojíme se s málem, nebo chceme víc? Otázka zní: „Proč nechceme víc, proč se spokojíme s málem.“ Středa nás přivítala uplakaně. Při ranním zamyšlení na pláži začalo pršet a prší a prší. Zamyšlení nad Zacheem Zacheus, tehdejší vysoký úředník chtěl vidět Pána Ježíše, obětoval svou dobrou pověst a vylezl na strom, aby jej viděl. Když Pán Ježíš procházel kolem, pohlédl nahoru a pozval se k němu domů k večeři. Ostatní to
brali jako neuvěřitelné faux- pas, protože to byl podle veřejného mínění zloděj a kolaborant. Touha vidět Pána Ježíše ho natolik ovládla, že zapomněl na vlastní sebevědomí. Zacheus chtěl jen vidět a dostal i spasení. Na konec příběhu říká Pán Ježíš, dnes se dostalo spasení tomuto domu. Také obdržel víc, než vůbec žádal.
potažmo neví, kde se ty informace vzaly. Na jednu stranu umíme být velice horcí a v něčem velmi vlažní. Prostě to neřešíme. Lidé jsou až příliš soběstační, nic a nikoho nepotřebují. Jsem osobnost a nikoho nepotřebuji. Pěstujeme vlastní ega. Pán Bůh má pro Laodiceu radu. Má radu, ne příkaz. Dovolím si ti něco poradit. Radím ti, aby sis koupil ode mne duchovní hodnoty. Večer jsme se zabývali otázkou: „Co máme Na nikoho netlačí, klepe, otevřeš? ze života s Bohem.“ Kdo má uši, slyš. Máme potřebu naslouMůžeme mít ty nejlepší informace chat? Můžeme chtít víc. Naslouchat a paleta Žijeme v informační době – za informace toho, co Ježíš nabízí je veliká. se dnes dost platí. Informací je až nadbytek. Nejsme schopní si všechny zapamatovat a Během dne jsme se šli projít po krásné zpracovat. Zahlcují nás. promenádě kolem pobřeží. Vlny se vzdouJsou informace důležité a méně důležité, valy do výše a jedna za druhou se tříštily zásadní informace, informace ověřené a o kameny, které zpevňovaly pobřeží. Tu mi neověřené. na mysl přišla písnička ze starého zpěvníku. Bůh, který má ve svých rukou konec i Když kol tebe zuří moře vzbouřeno a ty začátek (podle Zj) nás ujišťuje, že když chceš lkát smuten, že vše ztraceno. Sečti něco skončí, něco nového začíná. A my všechny dary, které Pán ti dal a v tvém srdci máme ty nejlepší informace a můžeme i po zazní nová píseň chval… našem selhání začínat znovu, a líp. S Pánem Ale i přes nepřízeň počasí jsou místní lidé Bohem. Pán Bůh se představuje jménem velmi příjemní, laskaví. Když jim člověk Amen. On je konec, ale i začátek. poděkuje, rozdali by se. Je velmi milé, když zpíváme při našich malých ranních Čtvrteční ráno opět nevypadá na idylku a večerních zamyšleních, že kolemjdoucí na pláži. Ale Tomáš, jako každé ráno, nás naslouchají. Jedna paní i s dětmi přišla za uvítal při ranním zamyšlení. námi do jídelny hotelu, aby si mohla posPán Bůh je také zděšen tím co se děje, stejně lechnout písničky, které jsme zpívali za jako my. Zj. 3. 15-20. Popis Laodiceje. doprovodu Tomáše, který hrával na kytaru. Všichni moc povídají a skutek utek. Lidé Bylo nás tam padesát, a všichni byli skvělí říkají. To, co je v mysli, nezabíjí, zabíjí zpěváci. Majitelka hotelu, ve kterém jsme skutky. bydleli, svolila, že můžeme mít tuto jídelnu Horký čaj se moc pít nedá. Studená voda k dispozici. Tato jídelna měla prosklenou v moři také nemusí být to, co by potěšilo. A stěnu k ulici a šla otevřít k takzvané zahtak je v oblibě vlažná. Každý má svou ma- rádce s posezením k ulici. Takže lidé mohli lou pravdu. Stali jsme se vlažní k jakéko- za námi přijít, aniž by šli přes recepci. liv pravdě. Lidé mají raději bulvár, než A tak jsme tuto jídelnu a zahrádku využívali věci, nad kterými se zamyslí. Než pravdu. k zamyšlením, ke společenským hrám Zabývají se takzvanými zaručenými in- v době, kdy pršelo, nebo večer na různé formacemi, které nějak přijdou a nikdo akce. Nuda tam prostě nebyla. 13
Zrovna tohle odpoledne jsme měli pásmo her, vyprávění a básniček. Než jsme se nadáli, byl tu další večer s tématem: Co z toho mám, když žiju s Pánem Bohem Naději (naděje umírá poslední) Já Jan dostal jsem se pro slovo Boží a víru na ostrov Patmos. Pane Bože co s tím uděláš? Mohl se takto ptát Jan. Proč se to takto stalo, nikdy Pán Bůh Janovi nevysvětlil. Dostáváme odpověď někdy i viděním. Zj. 1.1. O tom, co se má brzy stát. Je to i naděje, že bude jednou líp. Pán Bůh má v rukou nový začátek. Poodhaluje nám budoucnost. Jan se ocitl na ostrově, ale my můžeme právě proto dostat odpověď na to, co se má stát. Máme zprávu o naději v nový začátek. Pátek ráno, mraky se rozplynuly, je relativně krásně. Hurá na jižní pláž! Naděje. Člověk, který ztratí naději, již nemá pro co žít. Záleží na nás, kde máme kotvu. Lodě zakotvují tím, že kotvu spustí dolů, my máme kotvu vysunout nahoru. K nebi. Ne k zemi. Tak zněla Tomášova slova na páteční ráno. Očekávané opalování je konečně zde. Mnozí se i spálili, přestože sluníčko bylo spíše pod mrakem. I voda v moři byla příjemná. Jedna tlupa šla na thrácké obětiště, přišli zničení, jako by právě je, chtěli obětovat. Byla to asi 7 km dlouhá túra a stále do kopce. Toto místo je zajímavé tím, že tu dělali zkoušku mužnosti tamní mladíci. Museli se zavázanýma očima projít mezi vysokými balvany stojícími velmi blízko u 14
sebe. V tom místě byli jedovatí hadi. Takže museli být velmi obezřetní, když chtěli přežít. Nejstaršími známými obyvateli Bulharska jsou Thrákové. Thrákové byli skupinou indoevropských kmenů mluvících thráckým nebo dáckým jazykem. Obývali Balkánský poloostrov a přilehlé oblasti východní Evropy. Večer jsme byli ujištěni, že nemusíme mít strach. To je jedna z odpovědí na otázku: Co máme ze života s Bohem? Nemusíš mít obavy ani strach. Můžeš žít bez stresu. V opačném případě hrozí nemoci psychosomatického původu. Lidé zkoumají důvody stresu. Obavy, strach a nejistota se vtírá všude kolem nás. Obavy z toho co by, kdyby…. Lidé se bojí sami sebe. Lidé budou zmírat pro strach….(děsit se něčeho) říká Bible. Ale také dává rady, jak to ustát. Bůh nás podrží. To je to, co máme z života s Bohem. Pokračování putování příště D. Koutná
Ohlédnutí za 10. výročí sboru Valašské Klobouky – ŽIJEME NADĚJÍ „Nezklamou se ti, kteří vkládají svou naději v Hospodina …“ Iz 49, 23. Je to celých 10 roků, co byl založen sbor ve Valašských Kloboukách. Řeknete si -už deset, anebo teprve deset? Je to vůbec důvod k zastavení? přemýšleli jsme ve výboru sboru. Rozhodli jsme se, že ano. A naplánovali jsme slavnostní bohoslužbu s cílem pozvat ty, kteří byli nějakým způsobem se skupinou ve Valašských Kloboukách a později s tamním sborem spojeni. Kazatel bratr Martin Žůrek ochotně obvolával kazatele, kterých se to týkalo, a zhostil se úkolu nelehkého, domluvit všem vyhovující termín. Na co nesmíme zapomenout? A na koho! Zvali jsme členy a přátele skupiny, později sboru, na sobotu 7. června 2014 pozvánkou s mottem „Žijeme nadějí“, „Nezklamou se ti, kteří vkládají svou naději v Hospodina …“ Iz 49, 23. S tímto zadáním nás v sobotní ráno jako první oslovil kazatel bratr Petr Harastej svým kázáním. Byl to právě on, kdo s námi na stejném místě prožil založení sboru před deseti lety (7. 2. 2004). Moc mu záleželo na
tom, abychom mu porozuměli. Starší sboru, bratr Zdeněk Lukšík se po přestávce ujal prvního bloku nejstarších vzpomínek až do roku 1991. Pátral statečně po tom, jak se na Valašsko-Kloboucku začalo šířit adventní poselství, a podělil se s námi o několik fotek a nejednu příhodu. Společně s ním shromáždění oslovili kazatelé bratři Petr Podsedník a Pavel Hološ, jehož maminka byla první adventistkou ve Valašských Kloboukách. Povzbudily nás příběhy jednotlivců, kteří vyšli z katolického prostředí a stali se adventisty, protože jim záleželo na pravdě. Po společné písni Více než svět je Pán Ježíš (Zpívejme Hospodinu č. 50), oblíbené písni bratra Podsedníka, a po modlitbě byli všichni přítomní pozváni k oku lahodící tabuli dobrého jídla. Společný oběd vybízel ke vzájemným rozhovorům a sdílení se. Někteří stihli i krátkou procházku. Byl to nádherný slunečný den s letními teplotami, a tak nám chládek malého sálu kulturního domu Klobučan přišel velmi vhod. Odpoledne se ve vedení bohoslužby
15
vystřídali a svými vzpomínkami přispěli bratři René Bil a Oto Hermann. V prvním bloku vzpomínek (1991-2000) dostali slovo bratři Milan Barbořík a kazatel Adolf Šlosárek. Zazpívali jsme si společně každého z nich oblíbenou píseň z Písní sionských, č. 24: Když Tvoji moc já, Pane, zřím; a píseň č. 81: Já pro tebe jsem mřel. Ve shromáždění byly poté přečteny dopisy kazatelů bratří Petra Krynského a Libora Škrly, kteří se žel nemohli zúčastnit osobně. Vzpomínání doplnil i místní pamětník sboru bratr Vítězslav Trávníček. K Boží chvále a nám pro radost zazpívaly naše děti. Při třetím bloku vzpomínek (2000 – 2010) nás dojalo povzbuzení a poděkování bratra Petra Harasteje za práci laiků v našem sboru. Povídáním o své mamince uvedl svou oblíbenou píseň z Písní sionských č. 536: Až tam čtena budou jména. Kazatel bratr Jaroslav Šlosárek na něj plynule navázal a svým vzpomínám nás dokonce i několikrát rozesmál. Zazpívali jsme si také jeho oblíbenou píseň č. 43: Jak vzácná milost. K Boží slávě poté zazněla poslední z trojice sborových písní toho dne v podání zpěváků sboru Valašské Klobouky (s výročím se 16
podařilo přemluvit ke zpěvu i bratry J). Náš současný kazatel bratr Martin Žůrek nám prozradil čtyři důvody, proč jezdí rád do sboru ve Valašských Kloboukách. Bylo asi o hodinu později, než jsme plánovali, když starší sboru bratr Zdeněk Lukšík děkoval kytičkou a malým balíčkem všem přítomným kazatelům a jejich polovičkám. Po závěrečné společné písni č. 77: Naději máme, byla pronesena modlitba s požehnáním přítomných kazatelů. Prožili jsme sobotu plnou požehnání. Z bohatého oběda zůstalo ještě dost k posílení na cestu domů všech přítomných. A co nám zůstalo do další desítky sboru Valašské Klobouky? Radost ze služby vlastní i druhých, dojetí z ocenění našich obětí, vděčnost za vedení bratří a vědomí, že jsme součástí těla s mnoha údy pracujícími podle toho, jak sám Bůh chce. Chvála Pánu! Na srdci nám leží místo pro naše bohoslužby a všichni ti, které si Pán vyhlédl na ValašskoKloboucku a Slavičínsku. Tajemník sboru, Vratislava Bilová
Chtěls, abych žil…. Pokračování … Opětovné vyslyšení modliteb Ve svých vzpomínkách se musím ještě vrátit na konec války. Němci nám zavřeli školy a středoškoláci i vysokoškoláci byli nasazeni do továrny, což postihlo i mne. Většinou jsme byli nasazeni do gumáren a každý (i nový zaměstnanec) musel projít psychotechnickými zkouškami. Pro mě to byla hračka. Měla jsem za sebou 11 let školy. Při přijímacím pohovoru mi řekli, že jsem měla nejlepší psychotechnické zkoušky, tak budu pracovat v elektrooddělení ve 123. budově. Navíjela jsem cívky do transformátorů, vydělala si i slušné peníze, ale nebyla jsem tam dlouho. Houkání sirén přibývalo…museli jsme opustit továrnu směrem k lesu, kde byly kryty. Přišel 20. listopad 1944, můj nejmladší bráška měl půl roku. Já i s bratrem Rudou jsme přiběhli z továrny k bytu na Antonínce, kde už na nás čekal otec s „bourákem“ na dřevoplyn a odvezl nás za Zlín do Louk ke hřbitovu, k lesu. Modlili jsme se intenzivně, ať bombardovací svaz nezačne shazovat bomby nad námi. A bylo pár minut po 12.30, když bomby začaly padat od lesa nad hotelem Moskva. Oběti na životech byly i v krytech, bomby proletěly i výtahy v hotelu a mířily na mrakodrap. Ten má dvě patra pod zemí, kde byly kryty, telefonní ústředna (po válce jsem zde 3 roky pracovala, komunikovala s celým světem…) Proč nezasáhly bomby mrakodrap? Ze všech čtyř stran byly zásahy – půl 11. budovy spadlo, celá dvacátá druhá. Před 31. budovou byly sanitky a hasiči, ale také dostaly přímý zásah. Můj
nastávající manžel, Rudolf Gibiec, byl v té hrozné době v krytu podzemí spolu s více muži, kteří byli vyškoleni v CO – civilní obraně (hašení ohně, poskytnutí první pomoci zraněným). Ti se tlačili kolem něho a prosili, ať se modlí, když bomby padaly blízko nich. A Bůh vyslyšel. Byl to hrozný pocit, jako kdybyste měli na hlavě bednu a sypali vám do ní kameny. Lidé se po bombardování chtěli dostat ven, museli se prodírat hromadami skla z oken celé budovy (15 pater) a pak mohli jít teprve hasit. Gumárny hořely a doutnaly ještě celé dva měsíce. Nejhorší byly časované bomby, které vybuchovaly celou noc. Můj budoucí manžel jezdil do práce na kole, bydlel na privátě pod starým divadlem. Musel přijít pěšky, kolo bylo k nepoznání. Ještě téhož večera jsme se stěhovali do Citova a na Antonínku už se nevrátili. V březnu jsme se přestěhovali do Dolní Vsi u Fryštáku a tam byli až do konce války 1945. Zlín byl osvobozen 2.5.1945 a Fryšták 6.5.1945. Do továrny jsem se už nevrátila, dodělala si školu a poté pracovala v telefonní ústředně. Na velké škody, které bombardování způsobilo, bylo jen 27 obětí na životech. Jejich jména jsou mezi oběťmi války napsaná na pomníku partyzána v parku. Jsou tam i dr. Ortstein – zubař, ke kterému chodil během války můj budoucí manžel. Můj otec jezdil se sanitkou a jel k případu na Kotěrovu ulici, kde se stala velká tragédie. Žena volala, že našla doma své 2 děti (13 a 14 let) podřezané v posteli. Byla to paní Ortsteinová, byli Židé. Mezitím, co šla paní brzy ráno do trhu a nakupovat, manžel děti ve spánku podřezal a skočil z hotelu (dnes Moskva) a zabil se. Děti ještě dýchaly, proto je otec zabalil do dek, naložil 17
do sanitky, ale během převozu na velkou ztrátu krve skonaly. Znala jsem tuto paní. Po válce jsem ji potkávala. Buď přežila koncentrační tábor, nebo ji někdo do konce války ukrýval. Taková byla válka,
se všemi hrůzami, strachem a neustálým stěhováním. Zanedlouho ale přišla další „válka“ – politická, zákaz církvím, ale o tom zase příště. Vaše Jindra
Mňam mňam koutek JAHODOVÉ TVAROHOVÉ KNEDLÍKY Ingredience: 250 g polohrubé mouky 250 g tvarohu 1 vejce 1 dcl mléka Sůl 100 g másla Asi 22 středních jahod Cukr moučkový Je to asi na 22 knedlíků Postup: Z ingrediencí, mimo jahody umíchat a uválet těsto na přiměřeně tlustý plát. Nebo
18
těsto rozdělit na 22 stejných bochánků. Pokud máte plát, rádýlkem ukrojit 22 stejných kusů. Potom každý pláteček či bochánek vzít, na střed dát jahodu obalenou v trochu cukru, dobře zabalit, aby při vaření nic neuniklo. A dále vařit v hrnci po dobu 8 minut. Nakonec vytáhnout, potřít máslem – dle chuti. Po tom všem buďto ihned konzumovat, nebo dát zamrazit a v pozdější době přijdou k chuti. Při konzumaci posypat dle chuti – cukr, máslo, kakao, skořice …. Dobrou chuť s tímto ryze červnovým receptem. Natalie Matulová dle receptu své babičky
Sborová oznámení - V sobotu 30.8. se za pěkného počasí uskuteční bohoslužba na zahradě na Kudlově. Dopoledne bude společný zpěv ze zpěvníčků s D. Bijokem, kázání M. Žůrka, SŠ, poté oběd (zajistí si každý z vlastních zdrojů), odpoledne pěvecké vystoupení P. Šnédara, procházka, grilování či opékání. - Byl navržen sborový výlet v neděli 7.9. Místo bude upřesněno. - V červenci bude provedena inventarizace
majetku sboru – inventarizační komise ve složení D. Bijok, I. Slováčková, I. Pelčáková. - Malování modlitebny provede F. Tomanec v září. Po malování bude následovat brigáda na úklid. - Členové sboru budou požádáni o podpis na znamení souhlasu s evidencí osobních údajů pro vnitřní potřebu sboru CASD Zlín („Seznam členů“) – zajistí I. Pelčáková. Tajemnice sboru
Datum A třída B třída C třída D třída E třída F třída 5.7. Pomietlo Pomietlová Slováčková Bijoková Slováček Žůrek 12.7. Pomietlová Skřivánek Lupták Pomietlo Matula ----19.7. Skřivánek Skřivánková Bijoková Fürst Slováčková ----26.7. Škrla Pomietlo Smílková Pomietlová Slováček ----2.8. Mališ Bijoková Skřivánek Slováčková Skřivánková ----9. 8. Pomietlová Pomietlo Slováčková Bijoková Matula ----16.8. Pomietlo Skřivánek Mališ Skřivánková Slováček ----23.8. Škrla Slováčková Hudečková Pomietlová Pomietlo ----30.8. Skřivánková Bijoková Skřivánek Fürst Slováčková ----6.9. Pomietlo Pomietlová Smílková Hudečková Matula Mališ Třída mládeže tam kde jsou pomlčky obsazena dle domluvy a množství studujících Datum 5.7. 12.7. 19.7. 26.7. 2.8. 9. 8. 16.8. 23.8.
Zlín Žůrek Šlosárek J. Volný E. Bilová Svrček L. Wagner J. Řach S. Obadalová
30.8. 6.9.
Žůrek - Kudlov Ichman R.
Napajedla V. Klobouky Slavičín Holešov ----Stejskal ----Šimečková --------Reitererová BT Holešov Reitererová Hrdinka ----Hermann Žůrek Juřínek J. ----Žůrková ----Wagner J. ----Olivík --------Žůrek – KD Pacov Horák P. Žůrek Slováčková ----Žůrková ----Pacíková Hermann Wagner J.
Dolinský Hermann
Obadalová Obadalová
Řach Žůrek VP 19
