Úvodník Únor - to je údobí v roce, kdy ještě trvá zima, ale uţ vyhlíţíme jaro. Dokonce se nám uţ můţe zdát ta zima dlouhá. Těšíme se na to, ţe přijde něco nového, co přinese do našeho ţivota čerstvou energii a motivaci. Na druhé straně jsou tady i takoví, kteří by si s radostí uţívali dál zimních radovánek a na nějakou změnu nemají ani pomyšlení. Náš sbor je moţná v souvislosti s blíţícími se volbami v podobném údobí. Někteří se těší na to, aţ bude tento čas za námi, a zároveň očekávají nějaké nové nadechnutí a odpočinutí. Jiní jsou se současnou situací spokojeni a přicházející změny v nich vyvolávají spíše pocity nejistoty. Ano, volby do našeho sborového společenství mohou přinést mnoho různých pocitů, protoţe se jedná o určitou výzvu pro nás pro všechny. Kdysi mě oslovila věta, kterou si opakovaně připomínám. „Šťastný křesťan je ten, který ví co má dělat (co po něm Bůh chce) a dělá to.“ Kaţdý z nás je Boţím dítětem, kterého milující a štědrý Otec obdarovává. Jsem vděčný za to, ţe my všichni máme nárok na Boţí milost. Ţe si jí smíme přivlastnit tolik, kolik jsme díky stavu naší víry schopni. Jsem také rád za to, ţe Bůh je ochoten přizvat nás ke spolupráci na velkolepém díle budování jeho království – a to uţ zde na zemi, třeba skrze církev. A o to jde. Moc bych si přál, abychom v průběhu následujících dnů ještě více směřovali své myšlenky a modlitby právě tímto směrem. Ptejme se Boha: „Kde je moje místo v Boţím díle? Učiňme tuto otázku prioritou, která nám bude leţet na srdci. Nezapomínejme na to, ţe kaţdý z nás má svůj podíl při naplňování Boţích záměrů. A kdyţ třeba budeme přemýšlet nad tím, jaké oběti to do našeho ţivota přinese, vzpomeňme si také na oběť, která nám byla představena v osobě Jeţíše Krista samotným Bohem. Zřetelně můţeme vidět, ţe skrze kaţdý vklad přichází i poţehnání. Ţijme s vědomím, ţe poţehnání nepřichází jen tak samo od sebe. Náš duchovní růst neprobíhá automaticky- bude probíhat jen ruku v ruce se sluţbou. Kristu podobnými se stáváme, kdyţ na sebe bereme určité závazky. Duchovní růst vedoucí ke zralosti začíná závazkem popsaným v listu Římanům 6,13: „…dejte se plně k dispozici Bohu, aby vás mohl uţívat jako své nástroje v šíření dobra“ (SNC). Bůh očekává, ţe kaţdý křesťan bude pouţívat svá obdarování a své vlohy při sluţbě druhým. Kdyby se nám podařilo probudit a uvolnit všechna ta obdarování, zdroje, tvořivost a energii, které dřímají v typickém sboru, křesťanství by se začalo prudce šířit způsobem dosud nevídaným. Zkusme si udělat čas a popřemýšlet o svých obdarováních: Co dělám rád? Čím bych mohl přispět k obohacení druhých v rámci našeho sboru? Jak mohu být přínosem pro okolí? Z celého srdce děkuji za kaţdého z vás, kdo se doposud aktivně podílel sluţbou v jakémkoliv sborovém zařazení. Věřím, ţe Bůh si připravuje uţ teď srdce nově povolaných sluţebníků. Přál bych si, aby největším ziskem a ohodnocením pro kaţdého z nás byl náš osobní růst směrem ke Kristově dokonalosti. Martin Ţůrek Moto pro příští dny: … aby své vyvolené dokonale připravil k dílu sluţby - k budování Kristova těla… Efezským 4,12
Rozhovor Ráda bych pracovala v Malenovicích v pečovatelské službě Dle nadpisu by se dalo říci, ţe do ho domova pro seniory se dobrovolně hlásí nový zájemce o práci. V době, kdy pracovních míst je míň neţ zájemců a kdy platy v sociální sféře jsou zmrazovány, nejspíše tato slova zní trochu překvapivě. Zvláště kdyţ je vysloví mladá, krásná a přitom tak trochu křehká dívčina. Před nedávnem jsme do výborového jednání dostali její ţádost o to, aby mohla v rámci svého studia na našem sázavském náři absolvovat povinnou průběţnou xi. Hodně neznámých co? Kdo ţe je ta dívčina, proč Zlín, kdyţ Sázava je cca 250 km odsud a co to ta průběţná praxe je? Proto vznikl i tento rozhovor. Má mnoho otázek a tak následovalo i mnoho odpovědí. Musím přiznat, ţe tolik ků jsem ještě pohromadě neviděl, a tak se dá usuzovat, ţe je na semináři veselo a studenti jsou veselá kopa. Začtěme se a poznejme studentku 1. ročníku teologického semináře Markétu Prokopovou. - Odkud, z jaké rodiny pocházíš a kolik ti je let? Pocházím z Rosic u Brna, teď momentálně ale z Veverských Knínic u Brna. Uţ je mi 20 let. Ještě mám dva mladší sourozence: Toma (17) a Ivču (14).Moji rodiče uvěřili v mých dvou letech a za nějaký ten rok se nechali pokřtít do církve CASD. - Čím jsi v dětství chtěla být? Popelářkou a uklízečkou, pak herečkou (v zábavných pořadech), moderátor-
kou v zábavných pořadech, kosmetičkou, holičkou, potom lékařkou a psycholoţkou a sociální pracovnicí, a to mi zůstalo doteď. - Jakého vzdělání jsi doposud dosáhla a jaká jsi dle sebe studentka? Zatím mám maturitu, a doufám, ţe s Boţí pomocí dosáhnu i vyššího vzdělání. A já osobně bych chtěla vědět skoro všechno, ale jsem občas líná se učit. - Co víra v Boha? Kdy a jak se stal Bůh důležitým pro tvůj život a kdy jsi byla pokřtěna?
Rozhovor Měla jsem to štěstí, ţe moji rodiče uvěřili v mém nízkém věku, tudíţ mě vychovávali v adventním duchu a prostředí. Ale i přesto jsem byla zlobivé a drzé dítě. Naštěstí je Bůh natolik mocný a milosrdný, ţe mě mění k lepšímu . Bůh byl pro mě vţdycky důleţitý, protoţe jsem k tomu byla vychována ještě dříve neţ jsem dokázala vnímat a chápat, co je dobré a co je špatné. Od deseti let mi postupně lo docházet, co vše je hřích, a jaký má Bůh s člověkem záměr, a ţe ho nesmírně miluje. - Jak se stalo, že ses rozhodla studovat teologii, na našem semináři na Sázavě? Prvně jsem nechtěla, ale kamarád od nás ze sboru udělal semináři dobrou reklamu, a tak jsem začala uvaţovat o tom studiu na Sázavě. Ale jak byly prázdniny mezi 3. a 4. rokem gymnázia, tak jsem na to zapomněla. Jenţe jak začal čtvrtý ročník, tak se mi ta myšlenka kaţdé ráno vybavovala. Modlila jsem se za to, a poznala jsem, ţe tam mám jít. A u přijímaček jsem dostala od Boha ujištění. - Jak vypadá běžný den studenta teologie? V 7:00 začíná snídaně, v 7:30 se zamyká jídelna a jde se na poboţnost, ta trvá do 7: 55 a v 8:00 začíná vyučování. Poboţnost je povinná stejně jako vyučování. Odpoledne studenti pracují pro seminář ( zdarma - vypomáhají škole, aby finančně vyţila tím, ţe nemusí platit uklizečky a
jiné pracovníky) viz E.G.W. (pomoc studentů na křesťanském semináři). Protoţe kaţdý měsíc platíme za úplně všechny sluţby a jiné záleţitosti 2500, tak vypomáháme s pracemi s ochotou. Jinak je tu krásné prostředí a hodně legrace, protoţe nikdo nejsme normální, ale jsme takoví ti správní střelení cvoci. A s učiteli je také legrace. - Jaké předměty v současnosti ve svém rozvrhu máš, a který ti je nejbližší a který naopak ti moc nesedí? Máme 25 předmětů a nejsou úplně lehké. A máme také docela dost úkolů. Nejvíce mě baví předmět úvod do psychologie a základy sociální sluţby. A dále hodiny s učiteli: V. Chánem, P. Krynským, J. a D. Hrdinkou, s J. Pavlánem, J. Tomáškem, J. Slowíkem. Nejtěţší předmět mi připadá řečtina - těţká gramatika, samé přechodníky, aoristy a participia, ale srdečný učitel. - Přicházíš na náš sbor na průběžnou praxi. Co to znamená a jak jsi na to přišla? Kaţdý student na semináři má povinnost chodit do nějakého sboru na praxi (učit v sobotní škole pro děti, mládeţ, dospělé, atd.). Já jsem poprosila vedení, abych mohla mít praxi ve vašem sboru, kvůli tomu, abych se mohla častěji vidět s Ondrou. Ale tím, ţe jsem si praxi vybrala
Rozhovor sama a ještě tak daleko, tak mi cesta nebude proplacena. Protoţe kaţdému studentovi, který si praxi nevybral, je cesta proplacena. - Máš už jasno, co s teologickým vzděláním budeš dělat, až úspěšně seminář dokončíš? Přihlásila jsem se na Sázavě na sociálněpastorační studium, tudíţ ze mě můţe být sociální pracovnice. A ráda bych pracovala v Malenovicích v pečovatelské sluţbě , pokud tam bude pro mě místo. - Víme, že máš v současné době blízký vztah k našemu Ondrovi Slováčkovi. Jak jste se seznámili? Tak to zní vtipně. Seznámili jsme se díky Zuzance Petruţelové, která nás oba dva pozvala na oslavu svých narozenin. Tam jsme se seznámili, a pak jsme začali být kamarádi, přátelé a nakonec partneři. No jo no , on je polovina mého já. Díky Bohu za to, ţe s námi buduje náš vztah.
Oznámení nů. Třeba takové přání, aby Jeţíš přišel brzy . A třeba něco z těch našich osobních plánů: tak asi za rok a půl se vzít, dostudovat, pracovat a zabydlet se, a pak zaloţit rodinu kolem 25. roku věku. - Jak vidíš církev v současnosti a jak vidíš budoucnost církve? Naše církev v současnosti funguje poměrně dobře, sice jsou často problémy s financemi, ale jinak funguje relativně dobře. Řeší hodně otázky týkající se zachovávání soboty, vztahů a sexuality, coţ je důleţité. V Bibli (v desateru) je jasně psáno, co si Bůh přeje, abychom dělali či nedělali. Kde je přijímán Duch Svatý, tam jsou lidé v jednotě, a dokáţí v Jeţíšově jménu dělat i zázraky. Jenţe v jednotlivých sborech jsou vztahy i někdy problémové. Zvláště pak, kdyţ to více či méně členné společenství nemá zapotřebí vnímat Ducha Svatého. Děkuji za zájem
- Co máš za přání do budoucna? No, mám hodně přání a plánů do budoucna a s Ondrou máme téţ hodně pláDiakonské okénko Milé sestry, bratři, diakoni. Rok uběhl jako voda. Proto vám chci poděkovat, za to, co jste kaţdý z vás udělali pro sbor a vzájemně jeden pro druhého. Vše je pečlivě zaznamenáno v nebeských knihách. Jinak chci poděkovat za to, čeho jsem si všimla. Děkuji těm, kteří měli soucit jeden s druhým a ochotně navštěvovali naše nemocné, dále děkuji těm, kdo se přimlouvali za ty, kteří to potřebovali (modlitební skupinky). Jsem vděčná těm, kteří jste přicházeli s plnou náručí lásky a porozumění a bylo to na vás vidět. Moc děkuji také těm, kteří při příleţitosti nějaké slavnosti přinesli plno dobrot. A ještě jsem vděčná přátelům, kteří mezi nás rádi chodí. Kéţ je vám Pán Bůh hodně milostiv. Moje přání a modlitba za vás všechny je, aby nás láska bratrská spojovala a abychom vedli ţivot podobající se P. Jeţíš, ve všem se mu líbili a přinášeli hojné ovoce Ducha Svatého a aby Bůh pokoje byl s námi po všechny dny našeho ţivota. Vaše sestra v Kristu Alena Vyčánková
Sborová oznámení Jak jiţ jste si všimli a jistě jste informování, tak od 24. července do 13. srpna tohoto roku proběhne evangelizační akce Mladí pro Jeţíše – YFJ. Tato akce je zaštiťovaná. Maranatha,o.s.. Ale to neznamená, ţe by to vše udělali sami, bez pomoci nás. Kdo by se chtěl jakkoliv podílet, můţe se obrátit na sestru Irenu Perůtkovou, která je tu ve Zlíně stabilně aţ do skončení celé evangelizace. K tomuto účelu, jelikoţ se jedná o velkou cílenou evangelizaci, bude sestra pravidelně přispívat do našeho časopisu informacemi, prosbami a moţná i zkušenostmi. Tuto sobotu, tj. 5. února 2011 bude po skončení dopolední bohosluţby členské shromáţdění. V jejím průběhu zahájíme volby do dalšího volebního období. Budeme volit přípravný a následně jmenovací výbor. Poté zazní zprávy činovníků sboru. Dále budeme hlasovat o jménech těch, kteří jsou navrţeni za delegáty konference Moravsko- slezského sdruţení. Výbor sboru navrhuje za delegáta br. Davida Bijoka a druhý delegát bude upřesněn. Také můţeme při členském shromáţdění navrhnout podněty do agendy této konference. Na závěr budeme také řešit členské záleţitosti. V neděli 6. února 2011 od 9:00 hod proběhne v tělocvičně 11. ZŠ Malenovice (pod sborem) další, v pořadí jiţ druhý ročník turnaje ve stolním tenise – ZLIN-PONG 2011. Na tento turnaj jsou zváni všichni, kdo jen trochu tento sport ovládají a dovršili 15. rok věku. Stejně jako loni očekává pořadatel – Jarek Šlosárek hojnou a vyspělou konkurenci, a jistě uvidíme líté boje za zelenými stoly. A ti, kdo tomuto sportu nehoví, či ho neumí, mohou přijít povzbuzovat. Následující neděli – 13. února 2011 jsou naše děti pozvány na tradiční florbalový turnaj dětí a to do Veselí nad Moravou. Mysleme na ně, budou nás nejen reprezentovat, ale také budou v prostředí kamarádů a kamarádek z jiných sborů a oddílů Pathfinder. V pátek 11. února 2011 proběhne v podvečerních hodinách v našem sboru obřad svatého křtu sboru Přerov. Na tento obřad jste srdečně zváni. Čas bude upřesněn. Od 14.2 do 27.2 2011 budou v našem sboru a v Domově pro seniory na své praxi dva studenti teologického semináře ze Sázavy. Jedná se o s. Martu Kmecovou-Poláškovou a br. Lukáše Samka. První týden budou k dispozici v našem Domově pro seniory a další týden budou spolupracovat s bratrem kazatelem. Pravidelné setkání výboru sboru bude i v únoru. Do soboty 5.2.2011 můţete své podněty předkládat členům výboru sboru. Setkání výboru sboru proběhne v pondělí 7. 2. 2011 od 18:30 hod. Tajemník sboru
Evangelizace YFJ 2011 - ZLÍN Ahojte mládeţi, vy všichni YFJ, kteří přemýšlíte o tom, co dělat v létě! Určitě víte, ţe stejně jako vloni na Slovensku a předloni v Hradci Králové, chystáme i letos podobnou evangelizační akci ve Zlíně a ve Vsetíně. Akce s názvem MLADÍ PRO JEŢÍŠE (Youth for Jesus- YFJ) je skvělý způsob, jak proţít 4 týdny úzkého společenství s naším Bohem a spolu s dalšími mladými křesťany udělat kus dobré práce při nesení evangelia lidem. Evangelizační akce tohoto typu není ale jen pouhé setkání mládeţe se sportovními aktivitami, moţností seznámit se s novými přáteli a proţít s nimi příjemné prázdninové dny. Je to také dobrá příleţitost více se přiblíţit k Jeţíši Kristu, zaţít s ním mnohé osobní zkušenosti a duchovní růst, dovědět se něco o nás samých, o důvodech a síle naší vlastní víry, našich pohnutkách, naší vlastní schopnosti milo-
vat Boha a lidi kolem nás. Nikde jinde nemá člověk lepší příleţitost dostat poctivou odpověď na otázku PROČ VĚŘÍM?, neţ právě ve sluţbě druhým lidem. Termín akce byl stanoven na dobu 17.7.13.8.2011. Další podrobnosti sledujte průběţně na adrese www.maranatha.cz a na sborových nástěnkách. Vyuţijte času, který do začátku prázdnin zbývá, abyste s modlitbou přemýšleli o tom, jestli byste nechtěli vyuţít tuhle příleţitost a otestovat si přitom svoji vlastní víru. Moţná budete výsledky příjemně překvapeni, jako uţ mnozí před vámi. Těšíme se na vás, realizační tým akce YFJ Maranatha o.s.
MODLITBA MÁ VELKOU MOC …,,Když se však obrátíte ke mně a budete má přikázání zachovávat a podle nich jednat, pak i kdyby někteří z vás byli zahnáni až na okraj světa, i odtamtud je shromáždím a přivedu na místo, které jsem vyvolil, aby tam přebývalo mé jméno. Vždyť jsou to tvoji služebníci, tvůj lid, který jsi vykoupil svou velkou mocí a silnou rukou. Ach, Panovníku, kéž je tvé ucho ochotné vyslyšet modlitbu tvého služebníka i modlitbu tvých služebníků, kteří usilují žít v bázni tvého jména….“. ( Nehemjáš 1,9-11)
Všichni máme s vyslyšením modliteb svoje bohaté zkušenosti. Fakt, ţe Bůh slyší kaţdou modlitbu, o tom snad také vůbec nepochybujeme. Ale víme, ţe ne všechny modlitby Bůh vyslýchá. Také o tom bychom jako křesťané dokázali jiným udělit biblickou lekci. Je psáno :,,Velkou moc má modlitba spravedlivého“. ( Jakub 5,16) A stejně jako před modlitbou s pomazáním by si měli všichni zúčastnění dát do pořádku svoje záleţitosti, aby nic nebránilo Duchu Boţímu vstoupit mezi ně a ukázat svoji moc, tak i ve chvíli, kdy by-
Evangelizace chom rádi nesli pozvání do Boţí rodiny novým lidem ve Zlíně, Vsetíně a okolí, chceme poţádat všechny ochotné modlitebníky ve sborech, aby nás podpořili v modlitebním úsilí za tuto věc. Nepřítel spasení je velmi pilný a aktivní a nemá rád, kdyţ se něco podobného děje. Mnohokrát různým způsobem uţ nám to dal najevo. POTŘEBUJEME VAŠI MODLITEBNÍ PODPORU. Vy, kteří uţ nemáte sílu ani zdraví, abyste s námi vyšli, pouţijte výsadu a sílu modlitby za akci Mladí pro Jeţíše.
Fejeton Modleme se o ochranu, pokojné vztahy v rodinách, ve sborech, i mezi účastníky akce, modleme se o dar Ducha Boţího, moudrost, rozumnost, laskavost, ale také víru, tam, kde slábne a vědomí velké hodnoty evangelia. Víme, ţe se mnozí členové sboru a klienti našeho pečováčku za tyto akce pravidelně a dlouhodobě modlí. Děkujeme za to. Moc to potřebujeme. realizační tým akce Mladí pro Ježíše, Maranatha.o.s.
Stáří - milost a dar Boží Celá naše ţivotní cesta je cestou ke zralosti a ke spáse s Pánem Jeţíšem. Ve vyšším věku máme sice různé nemoci, potíţe, ale tímto obdobím, jako závěrečnou zkouškou vrcholí i naše cesta ţivotem. A má to být cesta za Kristem. Vedle nemocí a obtíţí máme i spoustu kladů. Jde často jen o to uvědomit si je. Jaké to jsou klady? Máme mnoho ţivotních zkušeností, ţivot „nás naučil“, tak se často říká. Poznali jsme dobré a i zlé, chyby, omyly a také tápání a hledání. I z toho daru bychom měli rozdávat dál!. Dětem, vnoučatům, být zdrojem porozumění, radosti, pochopení, trpělivosti, protoţe kaţdá vteřina našeho ţivota je nám dána ke spáse! Jak moţno předávat? Trpělivě a pomalu se modlit – Bůh je láska, jdeme-li za ním, tedy vţdy vše s láskou. Bůh pomůţe tak, jak je to pro spásu dotyčného nejlepší. Umět pouţít příkladu vlastních chyb a zkušeností s pomocí Boţí – při udílení rad, ale vycházet z evangelia. Co se samotou? Lidé ve vyšším věku se někdy ocitnou v situaci, ţe jsou sami a ještě třeba fyzicky bezmocní. Věřící by si měl uvědomit, ţe není sám – Bůh je se mnou! Vděčnost za kaţdý den, za kaţdou maličkost, vţdyť všechno dostáváme, co potřebujeme od našeho Nebeského Otce – i lidi nám posílá do cesty! A radost? Ţe nás Bůh miluje a ţe je ještě můţeme být k uţitku, některým lidem jako dobrovolníci! Milosrdenství, odpuštění. Ve vyšším věku, pokud jsme se to nenaučili jiţ dříve, je odpouštění a změna ve smýšlení těţší. Proto musíme prosit Pána Jeţíše, aby nás naučil odpouštět – řekl „ chcešli jít za mnou, vezmi svůj kříţ..“. Odevzdání se! Jak a komu? Zasvětit se denně Nejsvětějšímu srdci Jeţíšovu a tím mu svěřit všechno. On nás zvedá, abychom neklesali do smutku a beznaděje. Smutný člověk šíří zase smutek! Trpělivost. Člověk se jí musí stále učit – po celý ţivot! Snášet sám sebe, své potíţe a své bliţní. Prosit o dar trpělivosti, abychom snášeli dobré, ale i zlé – trpělivostí následujeme Jeţíše! A vědět, ţe je vţdy vedle nás a v nás! Budeme zářit jako slunce pro všechny i s bolavým tělem! S otevřeným a laskavým srdcem – vaše sestra Eugenie – Evţa Macháčková
Životní zkušenost Z výšin do údolí Dnes část druhá Teď to vezmu krátce. Začal jsem být vyučován. Kaţdá lekce zakořenila v mém srdci a navíc, byl jsem mladý s neomezenou kaţdou pohyblivou oblastí, takţe dalo by se říci, ţe jsem měl i trochu nadání, ne pouze hudebně sluchové, ale i očima postiţitelné – tedy jedné dívky tam vábné. Na mně to však nikdo nepoznal – takový jsem byl pokrytec. Závazek na vojně se blíţil skončení. S rozhodností mně dříve udělených rad – z těchto spokojených bezstarostných výšin jsem s podpisem ukončení voj. sluţby ne s radostným pocitem v poslední den veliteli i kamarádům podával ruku. S nástrojem – křídlovkou, se kterou jsem se „mazlil“ kaţdý den- jsem smuten odcházel do údolí civilu. Těch historek ve vojenském prostředí, umocněno pravdivým rčením „ Muzikanti, kopa veselá“ bylo mnoho, ale to sem nepatří. V civilu jsem pracoval v textilu. Dále doučen Boţí pravdě – po které jsem uţ pokrytcem nebyl - poţádal jsem jednu rodinu o ruku jejich dcery. Ona uţ měla za sebou misijní školu v Krči a mimo své zaměstnání slouţila Boţí pravdou. Tato doba opět nabývala vrcholu, neboť ona sestra se stala mojí manţelkou, tak jak si přál Adam v ráji. Asi po třech letech přišel rok 1959. Právě v tomto roce vyhlásila jediná správná strana „ co nejvíce posílit dělnickou třídu v průmyslu, v dolech, ve stavebnictví a JZD“. Byl jsem jejich terčem. Člověk náboţensky zaloţen, k tomu v kanceláři a to nejdůleţitější – v sobotu nepracuji. Věděl jsem, co mě čeká. Pohovor s propouštěcím verdiktem.
Podotýkám, nebyl jsem propuštěn jako nezaměstnaný, ale s moţností dokonce si ve shora jmenovaných profesích vybrat. Místo abych byl hrdý na dělnické postavení, právě naopak, stal se ze mě 2,5 měsíční sabotér. Pak se mi podařilo, a to díky Tobě, Pane, nastoupit jako dělník do papíren. Práce nebyla příjemná a lehká, ale svědomí bylo spokojeno, neboť se mu dostalo splnění biblického učení: „V potu tváře“ a za druhé, kaţdá svatá sobota volná. Věřte mi, váţil jsem si ji daleko více, neţ moţná nyní. Ráno za šera jsem na kole odjíţděl a přijíţděl nazpět kolem 20té hodiny. Vzdálenost do sboru 15 km. Vţdy jsem se těšil na tuto cestu, kterou jsem vyuţíval hudebním mentorováním,
Životní zkušenost neboť jsem se připravoval na státní zkoušky z houslí. Jaký to paradox, ve dne ušpiněn a v tréninku ručních svalů, po večerech cvičení se v jemnosti a hbitosti prstů. Celých 30 let jsem pracoval jako dělnickobudovatelský kádr – nekomunista. Teď sledujte, jak mě Bůh vyváděl z níţiny proletářské chudiny a doslova dřiny. Z ní jsem přešel o stupínek výše – zámečnická dílna. Ona zatlačila namáhavou práci svalů. Asi za dva roky na moji ţádost jsem byl přeloţen do stříhací dílny silonů, ale průmyslového. Tam odpadlo ušpinění jako švec nebo kovář. Konečný můj posun do výše nastal, kdyţ zemřel na tomto oddělení vedoucí – předseda závodního výboru. Ono místo bylo nabídnuto mně asi 15ti členným kolektivem. Bylo to 10 let před rokem 1989. Náplň mé práce? Rozdělování zaměstnanců k pracovním stolům, přenášení měr z výkresů na velké lepenkové šablony, podklady k výkazům výplat a seřizovat stroje pro další zpracování látky. Důleţité bylo, ţe jsem nebyl na nikoho odkázán, kromě na vedoucí - vůdčí to osobnosti mimo nás ještě šicí dílny. Jednoho dne mě zavolala a řekla - „chcete-li, můţeme vás vést jako mistra. V tom případě budete docházet na schůze a školení“: Poděkoval jsem, avšak spokojen s místem předního dělníka do důchodového zařazení. Pro tento článek zbývá mi ještě vypsat spokojený a radostný ţivot coby důchodce v prostoru Valašska v délce 14ti let. Do začátku svého důchodového věku jsem jako vlastenec země České obýval svoji milovanou rodnou dědinu. Dále moje rodina, která mě chtěla mít blíţe sebe, mě donutila k několika přesunům. Kdyţ jsem konečně zakotvil na Valašsku,
rychle jsem objel čtyři vesnické školy, do kterých v odpoledních chvílích směřovala má docházka na výuku někdy aţ pěti hudebních nástrojů. To teprve byl ţivot. Práce s dětmi, s nimi různá vystoupení. Kaţdý rok v evangelickém kostele na štědrý den jsem podpořil paní farářku následným vystoupením asi 9-10 dětí, hrajících na samé zobcové flétny nikoliv koledy, ale naše sionské písně. Nakonec jsme přidali Tichou noc. Já stál vedle nich, udávající tóny houslí tempo. Kostel, včetně balkónu a přítomností představenstva velké obce, zaplněn. Přiznám se, protoţe to děti zvládly, byl jsem i já pohodově vzrušen. Druhý den mě potkala mně neznámá paní a řekla mi: „ Kdyby se mohlo v kostele tleskat, byli byste to jedině vy, kteří by si to zaslouţili“. Ještě jednou o dětech? Do mnoha památníků jsem jim napsal: „ Kdyţ se ti cvičení nedaří a chabou zdá se síla, neskládej ruce svoje v klín a znovu chop se díla“. Má vzpomínková zpověď končí. Vím dobře, ţe mnohomluvnost škodí a já jsem ji daleko překročil, takţe se čtenářům omlouvám. Závěr svého ţivotopisu do dnešních dnů jsem nedokončil, kdy z oné výše ţivota jsem opět spadl do níţiny, avšak právě ona poskytuje člověku v paměti uchované zkušenosti. A pokud jde o nějaké ty záţitky charakteru zábavného, ty bych zařadil do případných článků kratších nebo výpovědných. Opona se uzavírá, ţádný přídavek nebude. Já si půjdu po svém – ze vzpomínek do reality – tedy do posledního přístaviště mého soukromí. Rudolf Drbohlav
Reportáž Jak znělo Boží slovo v katedrále… 22.1.2011 se v katedrále sv.Filipa a Jakuba ve Zlíně uskutečnila ekumenická bohosluţba v rámci týdne modliteb za jednotu křesnů. Kdo chtěl být při tom, musel si po skončení soboty pospíšit, aby uţ o páté mohl zasednout do lavic zlínského kostela. Sesedli jsme si do jedné – Slováčkovi, paní Hanka, Jitka Bartolčicová a Anička Garguláková. Během bohosluţby jsme pak ještě zahlédli br. Nikerleho a manţele Luptákovy. Bohosluţba probíhala za účasti zástupců křesťanských církví působících ve Zlíně – naší církve, Církve římskokatolické, Křesťanského společenství, Křesťanských sborů, Starokatolické církve, Bratrské jednoty baptistů , Českobratrské církve evangelické a Církve bratrské. Na úvod se četl verš Iz 58,6-10 o opravdovém křesťanství a zaslíbení, pak Jan 15,1 o vinném kmeni a nakonec verš Sk 2,42, který byl mottem celého setkání připraveným Jeruzalémskou církví: „Zůstávali v apoštolském učení a ve společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ Právě na toto místo Boţího slova, rozšířené ještě o verše 43-47 mluvil náš kazatel br. Martin Ţůrek. Hned v úvodu poloţil všem přítomným dvě otázky: 1. kde nyní proţívají nejplnohodnotnější chvíle svého ţivota (např. v rodině, při zábavě, u televize…) 2. kde by si přáli proţívat nejplnohodnotnější chvíle svého ţivota. Ve svém zamyšlení představil přitaţlivost prvotní církve pro společnost, naplňování
potřeb potřebným a nabídku hodnot, které jinde člověk nemohl nalézt. Pouţil také přirovnání Roberta Sternberga z oblasti manţelství. Tři předpoklady pro správně fungující vztah – oddanost, intimitu a vášeň – převedl na proţívání našeho vztahu mezi Bohem a námi. Uzavřel přáním, abychom nejhodnotnější chvíle svého ţivota mohli proţívat v církvi a vyzval přítomné k proţívání plné radosti z toho, ţe jsme našli u Boha milost a On nás přijal jako marnotratné syny. Pak jsme ještě všichni společně odrecitovali apoštolské vyznání víry a přednesli litanie za jednotu křesťanů. Čas bohosluţby ukončily chrámové varhany a okamţik osobního rozjímání. Kdyţ jsme odcházeli, všichni představitelé zúčastněných církví se s námi u východu loučili podáním ruky. Přemýšlela jsem, kolik toho z Boţího slova uţ na těchto místech zaznělo a jestli je to stejné Boţí slovo, jaké máme k dispozici my. Určitě hodně a určitě je stejné … přesto se zdá, ţe SVĚTLO se ne a ne rozsvítit. Moţná ţe ten, kdo má mít v těchto místech v ruce „vypínač“ , zapomněl, jak se rozsvěcuje… Nevím, jestli někdy bude příleţitost, aby ekumenická bohosluţba byla i v naší modlitebně a lidé, které jsme tam viděli, jestli někdy přijdou i k nám. Ale přála bych jim všem, aby mohli proţívat tu záplavu SVĚTLA a sílu Ducha Boţího tak, jak ji zaţíváme při našich bohosluţbách my… Slováčková Iveta
Cesta života Seriál 2 Do Otrokovic jezdím málo a když, tak jen na vlakové nádraží. Kdykoli však jedu na Baťov, na autobusové zastávce U Dřevnice se mně v mysli vždy vybaví obrázek zcela zaplavených domů v roce 1997 při povodních. Jezdili jsme tam jen pomáhat, ale působilo to na nás velmi stresově a obdivovali jsme všechny zatopené, že situaci – s menšími či většími problémy – zvládali. Díky Bohu, že už je to minulost a že nám tyto chvíle připomínají jen značky na domech, kam až voda dosahovala. Takové značky jsem si všimla i na krásně opraveném domě manželů Skálových, kam jsem přijela na návštěvu. (Děkuji Evžence Macháčkové, že mě k nim zavedla). U Skálů bylo velmi příjemně a při srdečném povídání čas rychle ubíhal. Děkuji jim oběma za pěkné, žel i mnohdy bolestné vzpomínání. Maruška a její manţel jsou rodáky z Holešova. I kdyţ se pan Skála s rodiči z Holešova odstěhoval, rád se do svého rodiště vracel a tam se také se svou budoucí ţenou seznámil. Ale nepředbíhejme. Zatím se píše teprve 21.leden 1926 a v rodině Buršových spatřila světlo světa prvorozená dcera, která po mamince dostala křestní jméno Marie.
Byli jsme chudobní, začíná Maruška vyprávět, oba moji rodiče pracovali v továrně na ohýbaný nábytek, ale měli jsme se rádi, co jsme potřebovali k ţití, jsme měli. Po třech letech se narodil ještě bratr, vloni jiţ ale zemřel. Moje maminka byla věřící a odmalička jsem s ní chodila do kostela, a to nejen v neděli. Dodnes si vzpomínám, s jakou bázní a pokorou jsem do kostela vstupovala a jak moc na mě prostředí krásného holešovského kostela působilo. Nad oltářem byla vyobrazena Trojice Boţí, Bůh Otec, holubice – Duch svatý a křtící se Jeţíš. Předmět náboţenství jsem ve škole milovala. Pan farář si dokonce myslel, ţe bych mohla být jeptiškou. Po vychození základní školy jsem nastoupila na tříletou školu ţenských povolání (touţila jsem se stát sociální pracovnicí), ale 3 měsíce před ukončením studia jsem se vdala. Byla válka, ročník 1926 odcházel na nucené práce do Německa a maminka začala mít o mě strach. Dozvěděla se o jedné dívce, která v Německu přišla o ţivot. To urychlilo naše rozhodnutí a svatbu jsme měli 19.2.1944. Stala jsem se ţenou v domácnosti.
Cesta života A potom přišly do rodiny děti? Jak uţ jsem se zmínila, byla jsem na plný úvazek ţenou v domácnosti, protoţe můj manţel byl pracovně velmi vytíţený a často pobýval mimo Otrokovice. Měli jsme tři děti. V roce 1946 se nám narodil syn Jaroslav, ale ţel, byl postiţený. Do osmi let byl se mnou doma, potom ho vzali do speciální školy do Liptálu, kde byl do 14 let a pak byl ve speciálním ústavu ve Víceměřicích nedaleko Kojetína. V roce 2006 zemřel na rakovinu. Syn Pavel ţije s rodinou ve Vsetíně, má tři děti a máme uţ i jedno pravnouče. Dcera Helenka bydlí nedaleko nás a má jednoho syna. Maruško, vím, že v našem sboru patříš mezi nejdéle pokřtěné členy. Jaká byla tvoje cesta mezi adventisty? Během války přijela za mojí stařenkou její sestra z Vídně, přivezla jí českou Bibli, aby si z ní četla. Bible ale skončila v šuplíku a nějakou dobu tam leţela. Aţ ji jednou moje maminka při úklidu vytáhla, otevřely jsme ji a začaly z ní něco číst. Za nějakou dobu při návratu z kostela potkala maminka svoji kamarádku. Řeklo by se náhodou, ale bylo to určitě řízení Boţí. Při řeči se jí kamarádka svěřila, ţe uţ do kostela nechodí, ţe čte Bibli a zná lidi, kteří ji umí vysvětlovat. A protoţe v té době četla Bibli i moje maminka, pozvala k nám domů svoje kamarádky a do těchto setkání přijíţděla i sestra Bujoková a bratr Poledník. A tak vlastně přes moji maminku začal fungovat holešovský sbor. 21.6.1947 byl v Kroměříţi v řece Moravě slavnostní křest. Křtily se: moje maminka Marie Buršová, Marie Zaoralová, Rudolfina Bakalová, Marie Podsedníčková a já, Marie Skálová. Do sboru jsme jezdívaly
do Kroměříţe. My jsme tenkrát bydleli na Baťově ve staré kolonii. Ve Zlíně byl kazatelem bratr Jan Kantor. Dobře si vzpomínám na moje první setkání s ním a tím na svůj přechod do zlínského sboru. Šla jsem z obchodu a proti mně šel silnější pán, rozhlíţel se kolem sebe, jako by něco či někoho hledal. Zkoumavě jsme si jeden druhého prohlíţeli, ale neoslovili jsme se. Za nějakou chvíli u nás někdo zaklepal a kdyţ jsem otevřela, byl za dveřmi onen muţ, kterého jsem potkala. Představil se mi a řekl, ţe mě přišel přivítat do zlínského sboru. Modlitebnu jsme neměli, scházeli jsme se na různých místech. V létě v altánku v parku, v hasičské zbrojnici, v roce 1955 – 1956 jsme měli pronajatou místnost na hotelu Moskva, setkání probíhala i v bytech. Vděčně vzpomínám na modlitby u Janíků, které byly vysílány za uzdravení mého druhého syna Pavla. V šesti týdnech svého ţivota musel na operaci do zlínské nemocnice (nemohl přijímat potravu) a bylo to velmi váţné. Díky modlitbám a primáři Dokulilovi jsem si ho zdravého odváţela domů.
Cesta života Maruško, vždycky jsem obdivovala tvůj úsměv, tvůj klid, vyrovnanost. Ale bez problémů jsi to jistě neměla. Kdyţ si vzpomenu, co jsem všechno musela překonat, jak se mě některé situace niterně dotýkaly, děkuji z celého srdce Bohu za to, ţe se o mě stará, ţe jsem našla útěchu na modlitbách a v Bibli. Vţdy jsem rozechvělá a slzy mně vstoupí do očí, kdyţ si vzpomenu, s jakou pokorou klečíval se mnou na modlitbě i můj postiţený syn Jarošek. Přeji si, aby moje víra byla pevná, aby mně zůstal rozum, abych mohla ţít svůj ţivot s vědomím, ţe aţ po smrti podruhé otevřu oči, uvidím Pána Jeţíše, setkám se se svým synem a také s ostatními mými nejbliţšími. Mám moc ráda zaslíbení a vţdy se modlím o to, aby zaslibující verš byl pro mě povzbuzením a posilou. Rokem 2010 mě provázel Ţalm 55, 23: „Uvrz na Hospodina břímě své, a onť
Seriál opatrovati tě bude, aniţ dopustí, aby na věky pohnut byl spravedlivý.“ Pro letošní rok mám zaslíbení v Ţalmu 27,1: „Hospodin dá světlo mé a spasení mé, kohoţ se budu báti? Hospodin síla ţivota mého, kohoţ se budu strašiti?“ A to je přesně to, co v této chvíli potřebuji. Manželé Skálovi žijí obklopeni láskou svých nejbližších. Dcera Helenka každý den doprovází svou maminku na pravidelných procházkách a syn Pavel jezdí každý týden na dva dny za svými rodiči. A to je jistě to nejlepší a nejkrásnější, co si člověk ve vyšším věku může přát. Milí Skálovi, ať vám Bůh bohatě žehná! Hana Pelčáková
Samari nejen v Samarině Pokračování z minula Na nebi sice poblikávají miliony hvězd, ale na osvícení údajné silnice nestačí. Klopýtám přes popadané kameny, dost moţná, ţe občas nevědomky rozšlápnu i nějaký ten medvědinec. Důleţité je, ţe se pořád posunuji dál. Konečně se v dálce, na protějším svahu hlubokého údolí, objevují světýlka. Jsem zapřísáhlým milovníkem samoty, ale mít po dvou hodinách ve strašidelných pustinách na dohled lidské sídlo, je více neţ příjemné. Moţná bude přece jenom pravda, ţe člověk je tvorem společenským.
Distrato mám sice na dohled, ale neţ se do něj dostanu, trvá to nejméně půldruhé hodiny. Nejdříve serpentinami dolů k řece a pak pomalu a ztěţka nahoru do dědiny. O půl jedenácté večer jsem na místě. Před první lampou veřejného osvětlení se kácím únavou. V nohách mám dobrých třicet kilometrů a za sebou sedm hodin takřka nepřetrţité chůze. Samozřejmě i s mým bezmála dvacetikilovým závaţím.
Cesta života Klidnou noc na malém ostrohu před vesnicí přerušuje v pět ráno mobilní budíček. Musím být co nejdříve na autobusové zastávce, aby mi ranní spoj náhodou neupláchnul. Na polední, případně večerní se mi jednoduše čekat nechce. Něco jako vyvěšené odjezdy, případně celé jízdní řády se v krajinách Aristotela nenosí. Kdyţ uţ okupuji centrální stanoviště busů více neţ dvě hodiny a mám přečtené turistického průvodce i tesalonické epištoly tam i nazpátek, odvaţuji se nakouknout do nedaleké, právě otevřené taverny. „Kaliméra! Póte anachorísis leoforío, parakaló?“(Dobré ráno, kdy, prosím vás, odjíţdí autobus?), spustím na dva domorodce dokonale zpřelámanou řečtinou. „ Ávrio, óra eftá“(Zítra v sedm hodin), odpovídají takřka unisono. A pak ještě doplňují, ţe tento jediný masový dopravní prostředek poctí největší obec v pohoří Pindos pouze dvakrát za týden. Času mám dost, zůstávám v taverně. Majitel je Maďar, štamgast zase domorodec ovládající ruštinu. Studoval v Taškentu a pracoval jako strojírenský inţenýr. „Márka TOS, éto sámyje charóšije mašíny!“(Značka TOS, to jsou nejlepší stroje), vychvaluje naše soustruhy poté, co zjistí odkud pocházím. „ A medvěda jsi nepotkal?“ táţe se mne, kdyţ se doví, kudy vedly mé včerejší kroky. „Máme jich tu plno, několikrát uţ zavítali aţ sem“, ukazuje na venkovní zahrádku před tavernou. Na ranní kávu sem místo brtníka postupně zavítá kolem desítky místních penzistů. Zdá se mi, ţe od protějšího stolu slyšet rumunštinu. „ Va róg, štýc aič romanešte, domneavastra?“ (Prosím vás, vy tady umíte rumunsky?), pokouším se o zvída-
Seriál vou otázku v rádobyrumunštině. „ Dost lidí ano, jejich rodiče sem emigrovali po revoluci ve čtyřicátých letech“, odpovídá mi sofistikovaně vyhlíţející dáma sedící naproti. Musím si po návratu doplnit mezeru ve vzdělání a zjistit o jakou se to vlastně jednalo revoluci, ale to je v tuto chvíli pramálo důleţité. Kaţdopádně je zajímavé, ţe se Čech v Řecku v hospodě u Maďara domlouvá rumunsky a rusky. Před polednem opouštím tavernu a mám namířeno do údolí hluboko pod vesnicí. Na první medvědí hromádku narazím co nevidět. Letmý průzkum mě přivádí k přesvědčení, ţe by tu mohla leţet od včerejška. Další na sebe nedá dlouho čekat. Je pouhých sto metrů od dědiny a ještě ani nestačila oschnout. Zdobí ji bezpočet oranţových pecek. Je to jasné, míša byl u někoho na švestkách. V blátivých nánosech u vody si zas mohu vyfotografovat velice slušně vyvedené otisky jeho či spíše jejich tlap. Stopy prozrazují, ţe těch medvídků se tudy uţ protáhlo víc. Usedám na plochý šutr a rozhlíţím se po kraji. Zjišťuji, ţe v této zemi mají nejen pěkné Řekyně, ale i stejně půvabné řeky. Ta, u které zrovna posedávám, mi trochu připomíná Ameriku. Divoké, do ruda zbarvené skály na příkrých úbočích, sem tam nějaký ten zelený strom, čistá voda proudící z vysokých hor. Láká mě dvacetimetrový vodopád na protějším svahu. Není zrovna jednoduché se k němu ujíţdějící skalní sutí vyškrábat, ale následná sprcha v kombinaci důkladnou masáţí stojí za to! Třešničkou na dortu je potom malá, nádherně barevná duha, která za slunečního svitu zdobí jeho spodní partie. Pokračování příště
