ÚVODNÍK Vážení studenti a čtenáři Svodky, dovolte, abych vás na stránkách našeho časopisu slavnostně uvítal do nového školního roku a projevil zároveň naše společné přání, aby byl minimálně právě tak úspěšný jako ten minulý. S novým školním rokem přišli také někteří noví studenti a žáci, které bych rád tímto uvítal. Obměnil se rovněž i redakční tým Svodky. Věřím, že se nám bude naše společná práce dařit a předáme našim čtenářům mnoho zajímavých článků a postřehů. A teď to nejdůležitější: Byli bychom moc rádi, kdybyste se především Vy, milí studenti a žáci Svobodné chebské školy, více zapojovali do dění kolem časopisu. Posílejte nám prosím své návrhy, články, ukázky své tvořivosti atd. Na tomto totiž celé naše snažení stojí. Adresa pro doručování:
[email protected]. Je možné také osobně kontaktovat jednotlivé členy organizačního týmu a domluvit se s nimi na spolupráci. Děkujeme za Váš zájem.
za redakci Svodky
Mgr. Martin Flaška Redakce: Mgr. Martin Flaška Jan Bureš Aneta Nebeská Jan Gavlas Matěj Šnajdr
A je to tady, Jindra je v čudu a můj pověstný orientační smysl, který mi umožní zabloudit ve vlastním domě, mě opět nezklamal. Nervózně pobíhám po pralese a neomylně se vracím na místo mé bažinové story. „No výborně“. Nervozita není na místě, a tak se vydávám po téměř neviditelné stezce a zanedlouho jsem u vstupu do areálu, kde postává spokojená Jindra. Zaujímám postoj zvědavého cestovatele a můj výraz jasně říká „Kdybys tak neběžela, mohlas vidět, to co já.“ V duchu jsem však rád, že zůstanu ušetřen hodnocení mého bažinového extenpore. Na zpáteční cestě do Puerto Morelos neodolám a u pouličního krámku, který je opravdu hygienickým skvostem, si dávám takos. Jindra odmítá a mumlá něco o tom, že peníze za očkování proti žloutence, nebudou alespoň vyhozenou investicí.V Puerto Morelos si domlouvám potápění na druhém největším korálovém útesu na světě. Jednou z velmi příjemných vlastností mexických podnikatelů je bezproblémovost, a tak se těším na zítřek. Jindra my ještě pokládá potměšilou otázku, jestli vím, co je maňana, ale mé nadšení to nijak nemůže zchladit. Nazítří v domluvených deset hodin nervózně přešlapuji na místě a v jedenáct přichází úplně cizí člověk, který mne, jak doufám, zve na ponor. Neumím španělsky, opodál stojící Jindra
se jen potutelně usmívá a já odcházím s malým, přitloustlým a upovídaným Mexikáncem. Nastupujeme na loď a Jose, alespoň doufám, že to je jeho jméno, mne odváží na člunu směrem k rifu. Mluvím anglicky, Jose španělsky a celkem dobře si cestou poklábosíme. Zpovzdálí sice musíme působit dojmem námořních signalizátorů a já mám obavy, že jestli se Jose brzy nechopí kormidla a nepřestane posunkovat, začneme ponor dříve, než jsme měli v plánu. Všechno dobře končí a současně začíná. Ještě dnes se spokojeně usmívám, když si vzpomenu, jak jsem měl, díky maňana, ponor sám pro sebe. Nakonec jsem šťasten i za to, že jsem si popálil nohu o žahavý korál. Vždycky, když uvidím jizvu, vzpomenu si, jak byl Karibik krásný.
J. a J. Papežovi
Povzbuzen vařící sprchou a Jindrou, opouštím náš pokojík a vydáváme se po frekventované silnici k místní největší atrakci, do blízkého deštného pralesa. Jindra kráčí svižně přede mnou a auta se jí mistrně vyhýbají. Po chvíli raději volíme bezpečnější cestu po trnité krajnici, přeci jen jsme tu první den a na úraz nenastal ještě ten pravý čas. Začínám sakrovat, i když vím, že to Jindru vždycky naštve. Co se dá dělat, trn vražený v chodidle je důvodem k menšímu záchvatu zloby a ještě ke všemu se to musí stát právě mně. Tento pocit nespravedlnosti se mě zmocňuje vždy při nějaké nehodě a bývá pro mě více traumatizujícím prvkem, než nehoda sama. Rozptýlení nacházím až v deštném pralese. Jindra, asi aby mě nemusela poslouchat, je už hodný kus cesty přede mnou a já mám obavy, že se mi v lese ztratí. Přirozeně, že obavy mám především o ni. Volám na ni ve snaze zpomalit její chůzi, abych jí mohl uchránit nebezpečí, která na mladou dámu v divokém pralese mohou číhat, ale vše je marné. Les je vlhký a probouzí ve mně představy značně prosluněné prádelny. Jako bych cítil mýdlovou pěnu, která voněla ve staré prádelně našeho panelového domu. Do reality mě vpravuje až na cestě sedící leguán, který mě se zaujetím pozoruje a v jeho očích se zračí pobavení nad tím, jaké figurky
tu dnes potkává. Dlouhým jazykem si přejíždí přes oko, snad aby se ujistil, že to co vidí je opravdu z reálného světa. Přejíždím se pohledem a ujišťuji se, že můj zevnějšek je celkem v pořádku. Evropská měřítka však pro leguána nejsou mírou upravenosti a pobaveně vrtě chvostem, odchází do křoví. Na druhou stranu podle mých měřítek také nebyl žádný elegán. Tištěný průvodce sliboval krokodýly a opice, a tak se cítím trochu ošizen. Nemohu pochopit, proč v průvodci obvykle uvádí, co všechno byste mohli za určité konstelace hvězd v příslušné lokalitě vidět. Velryby, lvi, tygři, opice a vše, co může měnit svá stanoviště, by nemělo mít napříště v průvodcích své místo, tyto informace se totiž stávají zdrojem zklamání. Pro našeho průvodce to naštěstí neplatí, a tak se za chvíli těším pohledem na opice, a to až do chvíle, kdy s očima upřenýma do korun stromů se až po pás propadám do bažiny. Oko do této chvíle přilepené k hledáčku kamery vlhne a pohříchu to není dojetím. Ve snaze vybřednout z bažiny a přitom nepoškodit drahý přístroj, svedu soukromou a naštěstí vítěznou bitvu s žabincem v okruhu asi třiceti metrů. Krokodýli tu zcela jistě nejsou, kdyby tu v okolí pěti mil byl alespoň jeden, není možné, že bych jej nepřilákal. A tak vybřednu z bahna špinavý, ale nepoškozen.
POPRVÉ DO ŠKOLY Skončily prázdniny. V pondělí 1. 9. 2014 konečně začal nový školní rok.
a společně jsme symbolickým pokřikem „HURÁ“ přivolali veselý a úspěšný školní rok.
Prvňáčky čekal jejich velký den, start školní docházky. Na naší školu nastoupilo s úsměvem do dvou prvních tříd 20 žáčků, které je povedou paní učitelky Mgr. Havlíčková a Bc. Račáková. Poprvé si prohlédli svoji novou třídu
„Všem prvňáčkům přeji, aby se jim ve škole líbilo, a rodičům trpělivost a snahu naslouchat, vždyť dnes prožívají svůj velký den,“ uvítala je paní ředitelka Ing. Lenka Malkovská.
TIP NA VÝLET (NEJEN LETNÍ)
Ing. Jindřich Papež
Cyklostezka z Aše do Che- Vystupujeme na první zastávbu po německé straně přes ce v nejzápadnějším městečku Wunsiedel nebo Schirding Čech, vracíme se po hlavní
Léto je cyklistům nakloněno a slunečné počasí přímo vybízí k osedlání dvoukolových ořů a užít si třeba jen na jeden den vítr, mouchy, pražící slunce a nádobu na vodu, jejíž objem jakoby se horkým vzduchem srazil. Možná by se zdálo, že za těmito zážitky musíme vážit cestu přinejmenším do jižní Itálie, ale pravdou je, že na nás čekají přímo za humny.
cestě k vjezdu do města a pak už jen šlápneme do pedálů a necháme se unášet krásnou cyklostezkou směrem na Selb. Cyklostezka se pyšní názvem Brückenradweg a ti bystřejší z nás už po chvíli pochopí proč. Stará železniční trať, která místy kopíruje obchodní a vojenskou stezku z osmého století, nás neomylně vede krásnou krajinou s malebnými městečky po mostech k WunZakoupíte jízdenku do Aše, a siedlu. Abych byl přesný, dnes pokud se na vás štěstí zazubí, to již není trať - byla přetransnajdete ve vlaku místo i pro formována na cyklostezku. kolo. Na nás se usmálo, ale bylo to jen díky velké dávce Jsme rozhodnuti absolvovat dobromyslnosti zaměstnanců celý okruh Cheb- WunsiedelČD. Trocha kodrcání a než po Cheb, který měří něco kolem páté přeneseme své kolo, jsme 85km, ale nakonec se díky na místě. horku vzdáváme a mezi Thiersteinem, jenž založil snad již
je, naše srdce klesají: „Já ti říkal, neber ty Hamé párky,“ stačím ještě hlesnout. Opálená tvář se na nás dobrácky obrátí a usmívající se ústa praví: „Do you now, what is it cervesa?“ Odpovídám, že to je španělsky pivo. Razítko pleskne o pas a stáváme se žádoucí pro Mexiko na devadesát dní. Nechceme zůstat v Cancúnu, který rozhodně není typickým Mexickým městem a odjíždíme do Puerto Morelos, což je rybářská vesnička na pobřeží Karibiku, vzdálená asi 20 km od Cancúnu. Vzhledem k tomu, že už se únavou sotva motáme, bereme zavděk malou místnůstkou v místním hotýlku, připomínající trošku celu v Alkatrazu.
Puerto Morelos
Vesnička, do které se vyplatí odjet, pokud nechcete trávit volný čas na plážích Amerického Cancúnu, ještě nedávno sloužila jako přístav pro lodě směřující na Cozumel. Dnes je centrem potápění na druhém největším rifu světa. Za taxík z Cancúnu do Puerto Morelos sice zaplatíte čtyřicet dolarů, ale tato investice se vám zcela jistě vyplatí. Ceny jsou v Puerto Morelos jistě o polovinu nižší a přátelské prostředí malého města vás jistě nadchne. Většina hotelů je soustředěna podél pláže, ale levnější ubytování si můžete snadno zamluvit i ve vnitřní části města. Pokud vás omrzí koupání na krásné poloprázdné pláži, či potápění v průzračné vodě, může-
te se ze skupinou Maya Echos vydat za zdejší komunitou Májů do blízkých vesniček, kde se žije tradičním životem, nebo se společností Goyo´s Jungle Adventures na výlet do deštného pralesa. Velmi pěkná je také procházka Jardín Botanico dr.Alfredo Barrera, kde kromě běžných pralesních rostlin můžete zhlédnout flóru rostoucí na území státu Quintana Roo.
Karibské mañana
Ježíši Kriste, probouzíme se v sedm ráno. Ne že bychom nebyli čilí, ale jsme totálně zmateni časovým posunem. Vstávej, nebo si to neužijem, zní mi v uších. Startuji rovnou do televize v nohách postele. Ještě že kaktusy rostou až před domem. Ale než si uvědomím, že nejsem doma v ložnici, utržím ještě několik ran od potměšilých předmětů. Vzhledem k situaci oceňuji, že máme na pokoji sprchu a tato, jak se zdá disponuje i teplou vodou. Doufám, že se rychle proberu. Lehce spařený oceňuji v zápětí Mexickou specialitku, která má zřejmě tříbit rozum zastřený spánkem. Kohoutky s teplou a studenou vodou se otáčejí každý jiným směrem. Já končím spařený a později se v návštěvní knize dočtu, že jedno německé děvče nemělo za celý pobyt ani jednou teplou vodu. Nevím, co je praktičtější. Německá důkladnost jí zřejmě nedovolila otočit kohoutkem nesprávným směrem.
MEXIKO CESTOPIS NA POKRAČOVÁNÍ
Letiště
V sedm přistáváme v Mexiko City. Konečně jsme se dočkali a po dvaceti letech plánování jsme tady. Nádherné letiště, velikosti menšího města nás a dalších deset tisíc cestujících vítá s otevřenou náručí. Obavy z dobrodružné cesty jsou rozptýleny až do chvíle než zjistíme že „skvěle“ organizovaná informační služba na tomto letišti nám poskytuje velmi rozporuplné informace a přestup na letadlo do Cancúnu začíná nabývat na dramatičnosti. Obrazovky se hemží přílety, odlety a to vše tak propracovaně, že jejich rozluštění by bylo oříškem i pro šachového velmistra. Vzhledem k tomu, že s námi žádný neletí, nezbývá nám než se s nabídkou vypořádat sami. Nakonec nezbývá než obrátit se s žádostí o pomoc k letištnímu personálu. Nutno říci, že z informací uváděných na obrazovkách jsou ještě zmatenější než my. Na naše dotazy odpovídá každý z přítomných pracovníků velmi ochotně, bohužel každý jinak. Vzhledem k rozloze letiště mají celkem neomezenou volbu možností, a tak se vydáváme na samostatný lov, systémem pokus omyl. Když s ruksaky poběžíme a předm vyřadíme velmi nepravděpodobné oblasti, máme reálnou šanci, že letadlo ve zbývajících třech hodinách najdeme. Na chodbách
J. a J. Papežovi potkáváme větší množství cestujících s vyjevenými tvářemi a vzhledem k tomu, že některým zbývá do odletu jen pět minut, nejsme schopni některé z nich předběhnout, i když jejich věk odhaduji téměř na dvojnásobek našeho. Máme štěstí a na rozdíl od některých vyjevenců nacházíme svoji bránu celých deset minut před odletem. Letadlo připomíná stáj dostihových koní, až na štamgasty, kteří na nás hledí se značným despektem. Staří harcovníci si hoví ve svých sedačkách bez krůpěje potu a pobaveně usrkávají tequillu. Letadlo je velmi moderní, a kdyby pilot neměl na palubce nedojedený banán zabalený v mapě letiště, jeden by řekl, že není místo pro obavy. Startujeme velmi pohodově a přistání v Cancúnu proběhne jako do peřinek, obdiv je na místě. Pilotovi během letu zřejmě vyhládlo, což dokazuje banánová slupka na sedačce a mastná skvrna na mapě. Z letadla musíme vystupovat opatrně, neboť motory ještě běží, snad proto, aby technik mohl odhalit, odkud cáká na plochu nevyhořelý letecký benzín. Malá modlitbička je na místě. Imigrační úředník se na nás již z dálky usmívá. Pojímáme podezření, neboť v našich zeměpisných šířkách by to znamenalo, „konečně si zpestřím službu“. Pomalu se blížíme a jak se jeho úsměv rozšiřu-
Karel Veliký při své pouti do Čech a Thiersheimem, což je také zajímavá obec, odbočíme směrem na Schirding. Také je možno zvolit kopcovitější trasu po vojenské stezce Karla Velikého přes hrad Hohenberg. Celý okruh se tím zkrátí na 50 km. Budete-li mít štěstí jako my, tak i pro vás někdo kolem lesní cesty do Schirdingu vysází alej hříbků. Sbíráme houbičky a jsme z bohulibé činnosti vyrušeni jakýmsi pánem, který se nás ptá, zda nejsme Češi (Němci nejsou vyhlášení houbaři). Naše odpověď ho viditelně rozradostní a je přesvědčen, že nás sem seslalo samo nebe, my si
nejsme úplně jisti, ale nakonec nás přesvědčí. Půjčuji mu lepení na kolo a společnými silami opravíme bicykl jeho synka. Pán pracuje v pivovaře Bernard, a tak až pojedeme přes Humpolec, máme tam uschovanou basičku piv. Vracíme se tedy domů s plným košíkem hub a plnou hlavou dojmů, obojí je jen k radosti. Pokud se tedy o prázdninách budete trošku nudit, vzpomeňte, že hned za humny na vás čeká příležitost jak dobře naložit s načatým dnem. Tak ať se potkáváme a nezapomeneme se na cestě pozdravit, třeba jen AHOJ.
ANKETA
(NÁBOŽENSTVÍ) Vybrala jsem si aktuální a velmi ožehavé, celosvětové téma, kterým je náboženská tolerance, a to zejména ve vztahu k současnému dění ve světě, jako jsou boje v pásmu Gazy, přes francouzský zákaz zahalování muslimů, až po kontroverzní uřezávání hlav britských a amerických novinářů v přímém přenosu radikálními islamisty v Sýrii. Náboženství se tak jeví jako častou příčinou sporů a válek a dopady se projevují globálně.
Aneta Nebeská sexta
Oktáva: „Ne, nesouhlasím. Každý stát má svojí kulturu a zvyky a neměly se tyto zvyky tahat do států jiných.“ „Rozhodně ne. Já osobně nehodlám tolerovat lidi, kteří kolem mě budou vhodit v oblečení, které prosazuje jejich víru. Ať si tyto oděv nosí ve svém státě a netahají je do jiných.“
„Ano, myslím si, že by každý člověk měl mít takovou míru Otázka: „Domníváte se, že by osobní svobody, aby mohl vyměl být umožněn plný výkon znávat jakoukoliv formu nánáboženských práv lidí i v ostat- boženství v kterékoliv zemi na ních státech a nikoliv pouze světě.“ ve státě domovském? (nošení odlišného oblečení, zahalování, Septima: stavění mešit, uznávání od„Podle mě je to kontroverzní lišných náboženských svátků téma a nedá se vyřešit během apod.)“ jedné otázky. Vzhledem k tomu, že je ve většině Evropských zemí Zde je několik odpovědí od demokracie, tak se muslimové a studentů: lidé s dalšími vyznáními mohou
Většinou jsme ale ještě tak půl hodiny hráli hry. Spát jsme chodili cca v půl dvanácté. A takto to chodilo každý den. Tento tábor má 4. běhy, já jsem se zúčastnil 2. běhu a každý z těchto běhů trvá 11 dní. Poslední den zazněly závěrečné koncerty, které se konaly v sobotu. Následně si pro mě přišla hostitelská rodina, se kterou jsem odjížděl z tábora k nim domů, kde jsem strávil dalších pět dní. Tato rodina mě brala na různé výlety, a jednou jsme se byli koupat i u Michiganského jezera. Moc jsem si to s nimi užil. Po pěti dnech jsme se rozloučili a dopravili mě na letiště, které bylo vzdálené cca 5 minut od jejich domu. Letadlo mi letělo v půl čtvrté a v Chicagu jsem byl ve čtyři. Tam opět byly tři hodiny volna, a tak jsem se prošel po tomto obrovském letišti. V půl osmé jsem odlétal zpět do Evropy, tentokrát do Mnichova, což trvalo asi devět hodin.
Když jsem přiletěl do Mnichova, nezbývalo mi moc času na přestup. A tak jsem šel rovnou na odpovídající gate, ze kterého jsem letěl směr Praha - Ruzyně, kde už na mě čekali rodiče v hlavní hale. Už jsem se nemohl dočkat, až je zase uvidím. No a tímto končí mé vyprávění o výletu na hudební tábor do USA. Ještě bych rád dodal, že se mi tam velice líbilo a že bych to doporučil každému muzikantovi nebo výtvarníkovi.
na obhlídku tábora, ale pouze té části, kam mohli kluci. Bydleli jsme v tzv. units, kde se nacházelo vždy 6 chatek. Celý tábor se skládal z 18 units, 12 dívčích a 6 chlapeckých. V každé chatce bydlelo 12 studentů a 2 vedoucí. Celý tábor obývalo přesně 1410 studentů a 540 vedoucích. Z Evropy nás tam bylo 25, z čehož z Německa pocházelo 15 studentů, z Francie 9 studentů. Já jediný zástupce České republiky. Tábor byl rozdělen na dvě části, takže kluci a holky se mohli potkávat pouze na zkouškách. Druhý den to všechno začalo. Budíček v 5,45 hodin, ale z postele se mohlo až v šest hodin. Do tři čtvrtě na sedm hygiena. V 6,50 odchod na snídani. Hala, ve které se snídalo, obědvalo a večeřelo, byla obrovská, vešlo se tam všech 2000 lidí. Po snídani následovaly zkoušky orchestrů, přičemž každý účastník hrál v jiném. Celkem fungovalo
5 orchestrů. Já jsem měl tu čest hrát v druhém nejlepším orchestru. Abychom se dostali do nějakého z těchto orchestrů, museli jsme při příjezdu projít zkouškou. Někteří se věnovali i zaměřením jako např. zpěvu, divadlu, hře na klavír či výtvarnému oboru. Po zkouškách jsme měli sekce, volno a potom následoval oběd. Po obědě každý šel na volitelný obor, který trval jednu hodinu. Já jsem si vybral dirigování. Každý měl na výběr z 30 možností volitelného oboru. Po volitelném oboru následovala odpolední zkouška orchestrů. Po zkouškách jsme měli hodinu volno a následovala večeře. Jídla nestála za moc, ono vařit pro 2000 lidí asi není brnkačka. Po večeři následoval koncert. Chodili jsme do takové obrovské mušle o kapacitě 5000 lidí. Když skončil koncert, následoval návrat do chatek, hygiena a v 11 hodin večerka.
nárokovat svobodné vyznávání víry pod rouškou hrozby utlačování, jak se může zdát. Ovšem myslím, že kdyby nebyly dnešní konflikty, nikdo by si muslimů nevšímal. Podle mě, pokud chtějí praktikovat své náboženství, mají zůstat ve své zemi, i když několik ústupků se v Čechách i jiných zemích EU udělalo.“ Sexta: „Ne. Každý má právo vyznávat náboženství, jaké chce, ale nesmí tím omezovat ostatní, nebo porušovat stanovené zákony daného státu. Pokud mu zákony nevyhovují nebo neumožňují plné vykonávání jeho náboženství, může se odstěhovat jinam.“ „Absolutní nesouhlas. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Myslím, že pokud se lidem s určitým vyznáním nelíbí pravidla a kultura určitého státu, měli by zůstat ve svém státě, kde jim to vyhovuje. Jsme ale demokratický stát, tak myslím, že ústupek, jako nošení šátků by nevadil.
Avšak nesmí ničím zasahovat do systému.“ Kvinta: „Ne, myslím, že hodně lidí by s tím nesouhlasilo a následně by se bouřili a vraždili se navzájem. Svět by se zničil mnohem rychleji, než za současného stavu.“ Učitelé: „Na jednu stranu by měli mít všichni náboženskou svobodu, ale na druhé straně je plný výkon náboženských práv mimo domovský stát dosti obtížný. Co se islámu týká, měli by, dle mého názoru, jeho stoupenci žít na jednom území a neovlivňovat ostatní lidi. Se stavbou mešit na našem území je spojeno mnoho problémů. Dál by měla být dána svoboda dívkám a ženám, aby mohly studovat, aby nemusely chodit zahalené, a aby si mohly samy vybírat své partnery. Určitě by se k tomuto tématu dalo napsat hodně, ale doufám, že Vám alespoň toto stručné info postačí.“
DNY VĚDY A TECHNIKY Druhý týden v měsíci září byl, tedy alespoň v městě Plzni, ve znamení vědy a techniky. Celých šest dní tam totiž probíhala interaktivní výstava, kterou již po deváté pořádala Západočeská univerzita v Plzni spolu se statutárním městem Plzní a Plzeňského kraje. Tento festival probíhal v prostorách ZČU a zároveň v ulicích města.
dií a další. Například strojní fakulta ve svých stáncích ukazovala stavebnice a další pomůcky sloužící ke vzdělávání budoucích konstruktérů. Každý stánek nabízel něco zajímavého, co jinde jen tak neuvidíte, například roboty, vzducholoď nebo také 3D tiskárnu.
Někdy kolem dvanácté hodiny jsme se vydali do budovy školy, kde Naše škola se na tento festival vědy jsme shlédli chemické pokusy. Po se spoustou experimentů, které jen chemických pokusech jsme se natak neuvidíte, jela podívat. Výprava jedli a šli jsme se podívat na zbytek pod vedením p. uč. Papeže, p. uč. stanovišť. Veselé a p. uč. Kobrlové začala v pátek ráno na chebském nádraží. Od- Všechny stánky jsem projít nestihtamtud jsme jeli vlakem do Plzně. nul, ale studenti na stanovištích Když jsme přijeli, vydali jsme se měli na každou otázku odpověď a na náměstí, kolem kterého se celá vše vám podrobně vysvětlili. Akce výstava odehrávala. Po skupinkách byla podobná našemu projektojsme se vydali do ulic prohlédnout vému dnu, samozřejmě ve větším si jednotlivé stánky. měřítku. Mě nejvíce zaujaly stánky s tématy, jak se stát neviditelným Mnoho stánků ukazovalo fyzikální a jak kreslit do vzduchu pomonebo chemické jevy, ale to nebylo cí displeje. Bohužel počasí nebylo vše. Každá fakulta ZČU tam měla nejlepší. Celý den pršelo. Ale to názastoupení. To znamená, že vedle vštěvníky ani moc neodrazovalo. stánků s fyzikou a chemií jsme zde mohli navštívit stánky ekonomické fakulty, fakulty zdravotnických stu-
BLUE LAKE FINE ARTS CAMP Hudební tábor v USA
Před dvěma lety jsem začal navštěvovat Český hudební tábor mládeže zde v České Republice v Horním Jelení. Když jsem byl na tomto táboře podruhé, položil mi pan ředitel otázku, jestli bych nechtěl letět na hudební tábor do Ameriky. Tak jsem si to rozmyslel, poradil s rodiči a přihlásil se. Poté, co skončil tento český tábor, nám asi tak po dvou měsících začal pan ředitel posílat různé informace a přihlášky do Blue Lake. Postupně jsme tyto přihlášky vyplňovali a posílali je do Ameriky. Přes zimu jsme vyřizovali různá víza a povolení ke vstupu do USA. Když se blížil březen, začali jsme vyřizovat letenku, protože 8. července byl termín mého odletu. Poté, co jsme sehnali letenku, jsme už pouze dodělávali různé drob-
Tadeáš Šorejs
kvarta né záležitosti. Jak již bylo řečeno, 8. července nadešel čas odletu z pražského letiště. Byl jsem druhým Čechem, co tento tábor navštívil, a také jediným Čechem, který tam tento rok byl. Odlet se uskutečnil v 6 hodin a 10 minut s mezipřistáním ve Frankfurtu, odkud jsme v 10 hodin odlétali Boeingem 747 do Chicaga. Tento let trval 8 hodin. Když přiletělo letadlo do Chicaga, pocítil jsem trochu únavu vlivem šestihodinového posunu času. Na letišti jsem musel projít přes celníky a jít si pro kufr a následně přejít na jiný terminál, odkud mi odlétalo další letadlo, tentokrát do města kde se nachází náš hudební tábor. Po 33 minutách přilétáme do Muskegonu v Michiganu, kde na mě čekají pracovníci z tábora. Po příjezdu do tábora jsem se ubytoval a vydal se
