Zlín
ˇ Brezen
Úvodník Boží moc První únorovou sobotu zazněla v SŠ otázka: Nakolik je mezi námi Boží přítomnost? Po několika rozdílných pokusech odpovědět, zazněla výrazná a jasná odpověď: „Bůh tu mezi námi byl, je a bude“. Přemýšlel jsem nad tímto zajímavým fenoménem Boží moci uprostřed církve. Možná, že se za touto otázkou skrývá i naše pochopení věcí. Pokud je Bůh s námi, jdeme správnou cestou. Pokud s námi není, tak bychom se asi měli začít strachovat a ptát se, zda pro to můžeme něco udělat? Máme ji hledat jinde? Církev adventistů už není „vyvoleným“ lidem? To jsou otázky, které nám mohou vířit v hlavě. Můžeme se na to podívat z několika pohledů. Z historického pohledu by odpověď zněla asi takto: Protože jsme poznali pravdu a zachováváme Boží přikázání, Bůh je mezi námi. Kde jinde by byl, když celý zbytek světa a křesťanství též se řítí do záhuby. Z hlediska rozumového či logického bychom odpověděli: Bible říká, že Bůh je všudypřítomný, není místečka ve vesmíru, kam by neměl přístup, tak proč bychom se měli vůbec ptát, jestli je mezi námi? Samozřejmě, že je. Z hlediska pocitového by mohli někteří odpovědět: Ale já se zde necítím dobře. Kdyby tu byl Bůh, Boží duch, tak by se nám přece v našem sborečku žilo o poznání lépe. Byli bychom k sobě vstřícnější, vřelejší, měli bychom k sobě větší důvěru a více bychom se povzbuzovali. Křesťané z letničních církví by k tomu ještě mohli přidat: všichni bychom mluvili v jazycích a více by se prorokovalo. Jak to tedy je s Boží přítomností v našem společenství? Na kolik je daná Boží svrchovaností, nakolik poznáním jako takovým a nakolik našim jednáním, které chápeme jako teploměr míry Boží přítomnosti mezi námi? Samotný fakt, že o tomto tématu diskutujeme, svědčí o tom, že se někde něco pokazilo. Že si nejsme úplně tak jisti Boží přítomností. Naproti tomu prvoapoštolská církev neměla pochyb o tom, že Bůh je mezi nimi, že se Boží moc uprostřed nich projevuje. Skutky 4,33 „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost.“ Text říká, že pokud nebudeme svědčit o Kristu, jsou naše spekulace o Boží moci liché. Protože od našeho zvěstování evangelia se odvíjí vše ostatní, co je pod termínem Boží moc v knize Skutků apoštolů chápáno. Prosím dočtěte si 4. kapitolu Skutků a budete seznámeni s praktickými důsledky Boží moci (přítomnosti) v prvních sborech. Je to asi jediný text, který spojuje Boží moc s praktickou aplikací do života. Mezi Boží mocí v teorii a praxi může být veliký rozdíl. Martin Žůrek
2
Cesta do jiného světa… Poprvé jsem slyšel o možnosti jet na humanitární misi do Bolívie na Míráku, což je, jak jistě víte, mládežnická akce. Já se tam propašoval jako řidič, protože jsem na tuto akci vezl napajedelská mláďata. Výzva řečníka neměla u mládeže zas tak velký ohlas. Asi je odrazovala nutnost zaplatit si letenku nebo termín, který se kryje se zimním zkouškovým obdobím. Mně se zdál nápad na cestu do Bolívie s organizací Maranatha, která podporuje stavební projekty v rozvojových zemích, lákavý i bláznivý. Když jsem se zmínil Olince, že by to mohlo být zajímavé, řekla: „Rozhodně jeď, takovou možnost už v životě nemusíš mít.“ A tak jsem se přihlásil. Před cestou jsem si vás dovolil požádat o dárky pro bolivijské děti. Vaše veliká štědrost mě trochu zaskočila, měl jsem obrovský problém, ,jak všechny dárky narvat do toho největšího kufru, jaký jsem měl k dispozici. I ten kufr byl dárek, který jsem věnoval jednomu z bolivijských bratrů. Udělal mu velkou radost. Touto cestou bych chtěl vám všem znovu poděkovat za vaši laskavost. Letadlo odlétalo v 6.30 ráno z Vídně a já měl obavy z dlouhé cesty i cizích lidí. Naštěstí jsem brzy poznal, že ostatních šest účastníků výpravy jsou fajn lidé, se kterými si budu rozumět. Po třech hodinách letu jsme v Dusseldorfu přestoupili do letadla, které směřovalo do Miami. Z Floridy jsme letěli do Limy v Peru. Následoval Lapas v Bolívii. Nakonec po 24 hodinách letu jsme dorazili do Santa Cruz, cíle naší cesty. Po vyzvednutí zavazadel jsem musel před odchodem z letiště projít ještě jednou kontrolou, kterou prováděla velmi horlivá úřednice. Hodně se jí nelíbil obsah kufrů, plný
hraček, pastelek, propisek, klíčenek… Dlouho trvalo, než jsem ji přesvědčil, že se nejedná o obchodní zboží, ale o dárky pro bolívijské děti. Když mě nakonec pustila ven, chtěl jsem se před letištní budovou nadýchat svěžího vzduchu. Ale byl jsem ve vlhkých tropech. Přesto jsem se cítil velmi svobodně a užíval si milého přivítání bratrů a sester z Bolívie, kteří nás obdarovali slamáky a vezli nás do adventní školy, kde jsme měli být ubytováni. Něco málo obecných informací o Bolívii. Bolívie je vnitrozemský stát Jižní Ameriky. Je asi dvanáctkrát větší než Česká republika. Ale na počet obyvatel je to stejně, asi 10 miliónů. Vládne zde prezident Evo Moráles. Jeden z úředních jazyků je španělština, a pro cizince je nutné 3
(had, puma, jaguár) a geometrické tvary. - Opěvovaná silnice smrti Coroico. Vine se podél úbočí vysokých kopců s prudkými srázy na straně a mnoha torzy spadaných aut dole. - Tiwanaku je archeologická lokalita a jedna z nejvýznamnějších historických památek z dob indiánské kultury -Národní park Noel Kempff Mercado patří mezi nejvíce nedotčené a panenské regiony Amazonie mít alespoň základy tohoto jazyka. Vedle toho se zde mluví ještě dalšími 34 jazyky. Bolívie je země mnoha tváří. Je to země velkých výškových rozdílů a mimořádně špatných cest. Je zde možné navštívit jak amazonské nížiny, tak vrcholy vysokých hor. Nížina na východě má vlhké tropické podnebí, zatímco v horách je podnebí spíše suché a podstatně chladnější. V noci na vrcholcích hor klesá teplota hluboko pod bod mrazu. Klidně i mínus třicet. Nejvyšší hora pak měří 6 542 metrů. Hlavní město se jmenuje Sucre, obchodním a politickým městem je pak La Paz. Největší město je Santa Cruz. Žije zde 2 miliony lidí. V průvodcích se píše, že až dvě třetiny obyvatel Bolívie žije v chudobě. Mezi největší zajímavosti v Bolívii patří: - Solné jezero Salar de Uyuni je to největší solná poušť na světě. Má rozlohu okolo 10 000 kilometrů čtverečných. Jezero je úplně vyschlé a je pokryto vrstvou soli, jejíž síla se pohybuje v rozmezí dva až dvacet metrů. - Jezero Titicaca. Je to nejvýše položené splavné jezero na světě, leží ve výšce 3 800 metrů, přesahuje až do Peru a jeho hloubka je až 280 metrů. - Samaipata. Opracovaná, otesaná skála. Na povrchu pískovcové skály jsou vytesány obrazy ve tvaru zvířat 4
Obrázky si najděte na internetu, jsou krásné. :) Doprava v Bolívii byla pro mě velkým zážitkem. Na dotaz: „Jak daleko to je“? jsem se vzdálenost v kilometrech nedozvěděl. Bolivijci odpovídají: „Možná hodinu, možná tři… Až tam budeme, tak to poznáte“. Cesty jsou tu různé. V Santa Cruz je necelá polovina cest asfaltových. Ostatní cesty jsou písčité, v období dešťů často těžko sjízdné. Jezdí tu velké množství malých autobusů, na které stačí zamávat, aby zastavily, zastávky tu nejsou. Mnohdy jsou autobusy nacpané až po střechu. Mezi autobusy se proplétají bryčky tažené koňmi. Co jsem tu ale neviděl, jsou jízdní kola. Místní řidiči jsou neuvěřitelně šikovní. Sice nedodržují žádná pravidla silničního provozu a jezdí velmi rychle, obvykle s mobilem u ucha, ale daří se jim nesrazit se. Mezi auty pobíhají nejen děti, ale i zvířata všech velikostí. Na okraji města se běžně vyřítí z boční cesty kůň nebo stádo krav. I setkání s ovcemi, slepicemi nebo smečkami psů na cestě je běžné. Když auto zastaví na semaforu, ihned se objeví prodavač, který do auta strká různé věci, které si máte koupit. Adventistů je v Bolivii 70 tis. a jen v San-
ta Cruz je 80 sborů, které navštěvuje 17 tis.našich členů. Mají zde jeden centrální sbor, kam chodí cca 600 členů. Mimo pobožnost v hlavním sále probíhá souběžně pobožnost v přilehlém prostoru pro asi 200 mládežníků. Během pobožnosti se hodně zpívá. Nejsou zde přestávky. Během pobožnosti se na podiu vystřídá mnoho řečníků. Krásně zpívají. Přál bych vám prožít jejich pobožnost. Můžeme někdy naplánovat bolívijskou pobožnost. :) Naším hlavním úkolem v Bolivii bylo, pomoci při stavbě nové modlitebny, protože počet věřících v Bolivii je nejen vysoký, ale stále prudce roste. Proto hned poté, co jsme se ubytovali, jsme vyrazili podívat se na stavbu modlitebny. Nezůstalo jen u dívání, hned jsme se pustili do práce. Napřed jsme ale měli modlitební chvíli. Modlitba je zde nezbytný pracovní nástroj. To jsem poznal velmi brzo. Modlitebna má mít rozměry 20x10x5 m a má být hotová za 14 dní. Jedná se o ocelovou konstrukci s betonový-
mi sloupky a cihelnými výplněmi. Podlahu budou tvořit cihly naskládané na udusaný písek, zalité betonem. Střecha bude z vlnitého plechu. Vzhledem k místnímu klimatu se neřeší vytápění či tepelná izolace. Budovu bude tvořit jedna velká místnost, nejsou plánovány další místnosti pro školky. V menších sborech je to všude stejné, děti jsou během pobožnosti s dospělými. Ale nebyl jsem ve všech sborech tak mohou být rozdíly. Sociální zařízení bude stát mimo modlitebnu. Nevěřil jsem tomu, že se stihne postavit tak velká budova během 14 dnů, ale na stavbě to, lidově řečeno, odsýpalo. A taky jsem neslyšel, že by se zdržovali zbytečným hádáním. Co bylo ale pro mě šokující, na naší stavbě nebyla vidět nikde míchačka na maltu. Jejich míchačkou jsou dva lidé s lopatou, znalí správného postupu míchání písku s cementem. Marně jsem se sháněl po vápnu, to se zde nepoužívá. Po zamíchání se směs veze v kolečku a sype se do pneumatiky. Ano, je to rozříznutá pneumatika
5
s prkenným dnem. Stejným způsobem se připravuje beton nebo malta na omítání. Musím přiznat, že to nakonec nebylo tak pomalé, jak jsem si myslel na začátku. Pochopil jsem, že tady nejsme od toho, abychom je učili naše stavební postupy, ale že se musíme naučit ty jejich. Měli to dobře promyšlené a dobře věděli, jak a co dělat, aby se stavba rychle zvládla. Postavila se zeď, naznačila se místa pro sekání elektroinstalace, natáhly se dráty a hned se také omítalo. Místní také dokázali pracovat déle než my, kteří jsme byli po šesti hodinách práce v dusném vlhkém podnebí úplně vyřízení. Na stavbu nám sestra Silvie ze sdružení přivážela vždy velmi chutné jídlo. Skládalo se převážně z ovoce, zeleniny a luštěnin. Dojímalo mě, s jakou láskou se o nás všichni starají. Naše díky odmítali se slovy, že hosté jsou přece andělé… Po 14 dnech práce se modlitebna skutečně otevírala. Sice ještě nebyla zvenku omítnutá a ne ve všech otvorech pro okna byla skla, ale místním věřícím to nevadilo. Pro ně není nejdůležitější samotná budova, ale jejich nevěřící sousedé a známí, které chtějí pozvat ke slyšení Božího slova. S dojetím jsem sledoval, jak si ve svátečním oblečení klekají na cihelnou podlahu plnou písku, děkují Bohu za další místo ke scházení. V Bolivii jsme měli možnost navštívit i dětský domov, kde jsme předali vaše dárky. Děti z nich měly nefalšovanou radost, i když by byly nejraději, kdybychom si je odvezli s sebou… Velkým zážitkem pro mě byla i návštěva věznice Palmasola. Díky činnosti adventistů ve věznici, jsme se dostali i jako cizinci dovnitř. Žije tam 3500 vězňů. Po přísné kontrole jsme napřed navštívili 6
ženskou část a pak mužskou. Vězňové dostávají jen jedno jídlo denně. Aby přežili, musí jim pomáhat rodina nebo známí. Žijí zde i malé děti, které jsou tam se svojí maminkou, ale i v mužské části je hodně dětí. Za celou dobu, asi tak tři hodiny, co jsme byli uvnitř, jsme potkali jen dva ozbrojené dozorce. Jinak jsme se mohli pohybovat sami mezi vězni. Není to zrovna příjemný pocit. Šli jsme rychlou chůzí a nezastavovali jsme se, jinak by nás vězni hned začali obtěžovat. V této věznici byla před rokem i dcera účastnice letošní výpravy. Ta se sem dostala za pašování drog, ale dobrodružným způsobem se rodině podařilo dostat ji z vězení. Do vězení se ale může dostat člověk i velmi nevinně. Např. vás někdo poprosí o převoz triček pro své příbuzné. Pak se ale zjistí, že v oblečení je zapraný kokain! Než proběhne soudní stání, může to trvat i pět let. A to je doba, kterou Evropan ve zdejších podmínkách obtížně přežije. Mluvili jsme s Čechem, který je tam asi 3,5 roku. Je to troska. I vězňům jsme dali nějaké dárky v podobě potravin a hygienických prostředků, víc jsme pro ně udělat nemohli… Čas zbyl i na návštěvu pralesa nebo písečné duny. I když je bolivijská příroda nádherná, největší dojem na mě udělali velmi srdeční a přátelští lidé. Věřící lidé jsou opravdu věřící. Jednoduše řečeno, lidé zde nežijí tak rychle jako my, a nežijí zde jen sami pro sebe. Cítil jsem se zde velmi hezky. Loučili se s námi slovy, že se potkáme v nebi, kde už nebudou žádné jazykové bariéry a žádné problémy. Těším se na ně :) Roman Vyčánek st.
Co kdyby evoluce fungovala? Přemýšleli jste někdy, jestli má pravdu evoluční teorie nebo Bible? Zamysleli jste se někdy nad tím, jak by svět měl vypadat, kdyby se život skutečně vyvinul tak, jak učí evoluce? Jaké důkazy bychom měli nacházet, pokud by všechen život povstal z jednoho společného prapředka? V takovém případě bychom měli určitě očekávat existenci velkého množství přechodných forem živočichů. Přinejmenším některé z těchto přechodných forem bychom měli nalézt v podobě zkamenělin. Bylo nalezeno množství druhů vymřelých organismů i druhy podobné současně žijícím zvířatům, ale žádné skutečně přechodné formy, kdy by se jeden druh měnil v druhé. Bylo dokonce nalezeno hojně pozůstatků zkamenělin bezobratlých živočichů, což naznačuje, že podmínky pro zkamenění v minulosti byly příznivé. Proč tedy nenacházíme žádnou zkamenělinu oněch nezbytných přechodných forem? Také bychom mohli předpokládat, že evoluce stále běží i dnes. Proč se tedy zdá, že se zastavila? Geologové poznamenávají, že současnost je dobou rychlých změn – přírodní prostředí se mění, proč se tedy nemění živočichové a rostliny? Je bez debaty, že se organismy přizpůsobují, ale je to díky předprogramovanému genetickému kódu, který jim to umožňuje, nikoli díky získávání nové genetické informace, jak učí a vyžaduje evoluční teorie. Mutace se v přírodě vyskytují často. Způsobují poškození již existujících genů, ale nikdy v historii nebyl pozorován vznik nového, fungujícího genu nahromaděním náhodných mutací. Jakákoli, i nejzákladnější forma evoluce by vyžadovala miliony nových, inovativních a užitečných mutací, které by do genetického kódu přinášely nové informace. To však nik-
de nepozorujeme. Co vidíme, je ztráta funkčnosti nebo regulace genů mutacemi škodlivými, které vedou k degeneraci, nemocem a zániku druhů, čili pravý opak evoluce. Přírodní výběr může vybírat jen mezi již existujícími variantami, ale nemůže jednat sám o sobě a vytvářet nové druhy. Rozhodně není inteligentní silou vedoucí k novotám v říši zvířat. Dále bychom měli, pokud evoluce funguje, očekávat obecný trend ke zvyšování složitosti živé i neživé přírody. Místo toho však vědci objevili univerzální druhou větu termodynamiky, která říká, že využitelná energie vesmíru klesá. To znamená, že s každým energetickým dějem, jako například reprodukce, je sklon k chybám a úpadku, pokud tento děj není přísně kontrolován a organizován. Náhodné procesy nevedou ke zlepšení stavu, ale ke ztrátě kvality, energie, hmoty či informace. Řízené procesy naopak energii vyžadují, a tudíž pro přírodu nejsou přirozené. Složitost života je tak nepředstavitelně velká, že náhoda (která má tendenci kazit, degenerovat, nikoli budovat) nemůže být odpovědí a sama evoluce je tak protifyzikální. A nakonec by měl být nalezitelný a ověřitelný samotný mechanismus evoluce. Často jsou zmiňovány mutace a přírodní výběr, ale je zřejmé, že mutace mají charakter destruktivní a přírodní výběr přinejlepším stabilizační, nikoli inovativní a předvídavý. Teorie, která nemá žádný zdokumentovatelný mechanismus, není kvalitní teorie. A tak nenacházíme žádné důkazy, že by se někdy odehrála evoluce nějakých společných předků. Je tedy jasné, že je třeba zdroj života hledat jinde. převzato – 7
Kinball – je to fakt dřina Vzpomínáte na článeček v našem časopise někdy na podzim loňského roku, to jak oddíl Pathfinderu Daleká cesta, v čele s náčelníkem Jerrym Šlosárkem hráli novou hru Kinball? No, a protože se líbila nejen dětem, ale i odrostlým dětem, tak Jerry byl ochotný si tuto hru s námi zkusit i při tradiční sobotní večerní tělocvičně. V sobotu 8. února se tedy přivezl nafouknutý kinball míč, tři sady barevných triček – rudé, zelené a bílé, ale hlavně se dostavili ti, co se do těch triček oblékli a s tím míčem se dali do těsného tělesného kontaktu. Složení sportovců bylo rozličné – od nejmenší sportovkyně Nikolky Medřické, až po nejstaršího Jerryho, který hru soudcoval, později i sám vběhl do litého boje. Celé to sportovní zápolení se neslo v duchu učení se. Především jsme se museli naučit správně, hlasitě a jasně zvolat hrací heslo – OMNIKIN A BARVU. Často se stávalo, že se to řeklo špatně, nebo zvolání bylo ve stejné době jako rozehrávající
8
úder. I s určením barvy soupeřů, kdy na hrací ploše byla třeba zelená, a protihráč volal modrou. To se pak na sebe všichni dívali, nebo naopak všichni se rozběhli chytat tento velký hrací míč. Specifikem hry není jen obrovský zápal hráčů, nebo to, že deseti- minutový hrací čas se nejdříve zdá jako málo času. Když si ale uvědomíte, že je to opravdu vše ve velkém pohybu, tak především jedinci s vyšším věkem a kily navíc, toužebně vyhlíželi konec hry. Sám za sebe přiznávám, že ač v soboty téměř 2 hodiny v kuse ve velkém tempu bušíme florbal, tak ten pohyb a nasazení v kinballu je mnohem větší. Ono totiž při této hře si v průběhu boje nemáte šanci tzv. odfrknout. Největším specifikem, a to především taktickým je při rozehrávání si všímat postavení soupeřů a také nesnažit se soupeřit jen s jedním ze dvou soupeřů na ploše. Protože tady doslova a do písmene platí – když se dva bijí, třetí se směje. To hlavně vítězný tým poznal na vlastní kůži. Zatímco dva
soupeři posílali míč proti sobě, oni vlastně jen hru pozorovali a sbírali kladné body. Abych to vysvětlil. Když někdo míč nechytil, či jim spadl na zem, další dva soupeři získali bod. A to je to hlavní specifikum této hry. Především taktika. V nadpise je: Je to fakt dřina. No a vůbec to není přehnané. Jenže, co by to byl za sport, kdybychom se u toho nezapotili, neprotáhli svá těla, nebyl u toho humor a smích. Vždyť nešlo o olympijské nebo mistrovské body a medaile. Díky patří těm, kteří tuto netradiční a veskrze novou hru vymysleli. Moc děkujeme Jerrymu, že tuto hru nám přivezl do Zlína. Rozhodně se dá říci, že je to hra, která
by mohla najít své místo nejen mezi dětmi. Čas od času si tělo „pomlátit“ a unavit není na škodu. Fotografie přiložené k článku, vám o našem snažení a pachtění prozradí skutečnou realitu této hry. Omnikin – ať se do budoucna hra daří. Osobní zážitek ze hry přinesl P. Matula
Sborová oznámení - V pondělí 10. března 2014 od 18.00 hodin se uskuteční pravidelné setkání výboru sboru . - V neděli 16. března od 9. 00 hodin se odehraje již tradičně pořádaný sborový turnaj ve stolním tenisu. Je opět pod vedením br. Jarka Jerryho Šlosárka. Sejdeme se za zelenými stoly v tělocvičně 11. ZŠ v Malenovicích. Bude to zcela malý turnaj, a proto nezveme sportovní nadšence zdaleka, ale jen zblízka. Bližší informace o turnaji zájemcům sdělí bratr Jaroslav Šlosárek. - V pátek 14. března bude křest ve sboru
Napajedla, na který jsme ale také zváni. Bohoslužba proběhne v jejich tradičním sále evangelického sborového domu. Začátek v 16.30 hod. Samotný křest, kdy se k Ježíši Kristu veřejným vyznáním připojí náš nastávající bratr Jiří Kubín, proběhne ve Spytihněvi.. - Náš obřad křtu nás ale čeká také. A to v pátek 21. března 2014 od 18.00 hodin. Pokřtěni budou Jakub Hudeček a ze sboru Valašské Klobouky Ondřej Cahel. Na tuto bohoslužbu jste také srdečně zváni. Kazatel sboru 9
Setkání při Modlitebním týdnu křesťanského domova V druhém únorovém týdnu proběhl v církvi tradiční Modlitební týden křesťanského domova. Ve stejném týdnu probíhá i týden rodiny, který není jenom záležitostí naší církve, ale velmi sledovaný a organizovaný i mezi běžnými lidmi. Ono se to tedy nazývá manželským týdnem, ale význam to má stejný. A protože v dobách dřívějších se i v našem sboru lidé setkávali v rámci tohoto týdne, tak i tentokrát se podařilo uskutečnit alespoň jedno setkání. To se uskutečnilo ve čtvrtek 13. února v rodině Matulových v Malenovicích. Oslovených a pozvaných bylo mnoho. A kdyby přišli všichni, tak by byt této rodiny měl asi více přítomných, než je skutečný počet obyvatel celého vchodu panelákového domu. Ale i tak jsme napočítali 16 dospělých a 11 dětí. Téma celého týdne bylo – Rodina a Duch svatý. Celkem 7 samostatných témat od různých autorů, kteří se otázkami manželství a rodin zabývají již mnoho let, nás mělo navnadit k zamyšlení nad tímto tématem. Abych byl objektivní, setkání první, ale v Otrokovicích proběhlo u Vyčánků mladších již v neděli. A protože na setkání Napajedelských bylo i několik Zlíňáků, tak i ve čtvrtek, v rámci sbližování a družby, byly u Matulů sestry Jaruška Svobodová a Sylva Reitererová. Téma čtvrteční přednášky – Dovolená ve Starém zákoně- samo o sobě bylo asi něčím novým. A musím přiznat, že toto téma není tradičním tématem, kterým se teologové, kazatelé a křesťané obecně zabývají. Proto možná zamyšlení, že i toto Bůh svému lidu dal, přesně vymezil a určil i program dovolené, je ukázkou 10
nesmírné Boží lásky a prozíravosti. A to té, že i dovolená, volno, oddych, sdílení se s lidmi, a třeba i u jídla, ve stanu, či kdekoliv jinde je člověku k užitku. Zvláště dnes, kdy jsme zahlceni prací, máme málo času na rodinu, blízké, je téma odpočinku velice aktuální. Umíme odpočívat? Ne jen pasivně, ale i aktivně, tvořivě? Nevedeme o sdílení se, a vztazích jen řeči? Myslím a vnímám to tak, že čím více o tom mluvíme, tím méně pro to děláme. Víme, kde nás tlačí „pata“, víme co je špatně, ale jen ztěžka se nám chce do skutečného praktického provedení. A musím prozradit, že i v této skupince při diskuzi zaznělo hodně velké přání vrátit se k tomu, co jsme dříve často a rádi dělali. Společné výlety, posezení na zahradě – při kytaře, ohníčku, s něčím dobrým na zub – ne- chybí nám to? A myslím, že pokud něco takového nezačneme aktivně dělat, nic podstatného se ve vztazích nezlepší. Ale není vše tak špatné, jak možná vypadá. Ano, vztahy jsou těžká věc .Není to jen o mně, ale především o těch druhých. Jak je vidím, co s nimi chci prožívat. Jestli mlčím, když nemám, a mluvím, když nemusím. Zda vždy vše, co se dělá s dobrým úmyslem je opravdu dobré, nebo, i když nemusím vypadat důvěryhodně, dokážu pracovat pro lidi ve svém okolí. Přál bych našemu sborovému společenství více praktického a aktivního přístupu k lidem, okolí. Více ochoty sloužit. Také upřímné modlitby a upřímné přijetí každého, i sebemenšího, Božího požehnání. Mám pocit, že čekáme pořád velké Boží žehnání, a nevšímáme si těch malých Božích zázraků. Říkáme, že Bůh sboru nežehná a přitom to, že mnoho
našich blízkých žije s nemocemi a bolestmi a intenzivně vnímají Boží požehnání, „přehlížíme,“ a možná považujeme za samozřejmost. Děkujme Bohu za každého z nás a uvědomujme si, že každý z nás je jedním“ z údů“ Boží rodiny. Sborové společenství, alespoň pro mě, je rodinou. A není mně, a myslím, že i mnohým z vás jedno, jak a kam se „rodina“ bude ubírat a bude-li obdarovávána požehnáním, které bude moci předávat dál. Možná, že vám dal tento týden Kádéčka
něco jiného. Pokud vám dal něco, o čem byste se chtěli podělit s ostatními, rád to uveřejním v našem časopisu. Možná, že máte na srdci či na jazyku ještě i něco jiného, i to je v časopisu možné předat dál. Věřím, že budeme méně kritičtí a více konstruktivně tvořiví pro naplnění Božích zaslíbení. P. Matula s přispěním myšlenek účastníků skupinky při modlitebním týdnu křesťanského domova
Skupinka Držková Skupinka Kašava vznikla na základě žádosti dvou maminek, které jezdily několik let se svými malými dětmi 60 km každou sobotu tam i zpět do sboru CASD ve Zlíně. Od roku 1995 se tedy přibližně 10 členů ze sborů Holešov a Zlín začalo scházet v Kašavě, většinou v bytě Olgy Brabcové, k bohoslužbám. Od roku 1997 se oficiálně skupinka dostala pod správu zlínského sboru. Při bohoslužbách sloužili jak místní kazatelé, tak pozvané návštěvy jak z Moravy, tak ze zahraničí. V případě nepřítomnosti kazatelů čerpají z kázání na internetu. V roce 1999 se přesunulo místo scházení do vedlejší vesnice Držková (čp. 74). Od roku 2006 pak převzali vedení skupinky manželé Tužinčinovi. S tím je spojeno i omlazení složení skupinky. K bohoslužbám se schází většinou mladé rodiny, kolem 13 dospělých a 10 dětí, ale není výjimkou, že se jich sejde i přes 50. Členové, kteří se účastní bohoslužeb, patří i do jiných sborů. Zvláště jezdí na pravidelné akce „Celosobotní studium“, „Světýlka pro rodiny s dětmi“ a „Vánoční duchovní hody“.
Skupinka se schází pravidelně, kromě první soboty v měsíci. Poslední sobotu v měsíci je setkání v Kroměříži ve Ztracené ulici 68/11 (Green bar). Bohoslužba začíná v 9:00 studiem Bible (děti mají dle věku dvě třídy sobotní školky) a od 11 hodin je kázání. Odpolední bohoslužba je od 14:30-17:00 hod. Poté pokračují v různých aktivitách, které se vždy střídají: manželská setkání, sborový zpěv či řešení konkrétních potřeb některých členů. Kašavská skupinka se snaží být užitečná pro své okolí. Pravidelně pořádá Vánoční zpívání na náměstí, rozdávání knih a letáků, či poslouží pásmem duchovních písní a básní ke 400. letému výročí Bible kralické. Sestra Žaneta Tužinčinová k tomu dodává: „Jsme rádi, že máme takové krásné společenství a vřelé vztahy, protože jdeme stejným směrem. Přicházejí sice různé problémy a situace i mezi nás, ale s Boží pomocí na modlitbě a při otevřeném dialogu se dá všechno vyřešit“. M. Žůrek 11
Sobotní škola pod novým vedením Sobotní škola je nesporně důležitou součástí pobožností v naši církvi. Dokonce se dá říci, že žádná jiná křesťanská denominace nemá ucelenou koncepci studia Bible zahrnutou do bohoslužeb. Když se bavíte s upřímnými křesťany a oni při diskuzi s vámi narazí na naše specifikum – sobotní školu, nezřídka se zajímají o to, jak to funguje, proč to tak máme, a jak je možné, že se studuje stejné téma ve všech zemích, kde naše církev působí. A dokonce nám tuto „výsadu závidí“. To, že sobotní škola neplní jen funkci teologickou – studijní, ale také funkci diakonskou, evangelizační, pastorační, funkci sdílení se lidí známých i neznámých asi nemusím nikomu zdůrazňovat. A to, že sobotní škola je v leckterých sborech popelkou, trpěnou jen z tradice, nebo „tradicí církve,“ také nemusím nikomu říkat. Je pro mě radostí konstatovat, že snad v našem sboru nic takového nemáme. Spíše naopak. Možná máme jen jiný názor na to jak ji vést, jak v ní pracovat, či jestli je délka sobotní školy dostatečná či nedostatečná. Naštěstí jsou to jen detaily, které lze řešit diskuzí a domluvou zainteresovaných. Možná se ptáte, proč takový úvod? Jistě jste zaregistrovali, že na začátku února proběhlo členské shromáždění, které změnilo obsazení dvou sborových služebností. A obě se dotýkají právě sobotní školy. Dosavadní vedoucí oddělení sobotní školy s. Iveta Slováčková od dubna přebírá zpět služebnost vedoucí oddělení evangelizace. A protože by nám sobotní škola osiřela, bylo nutné najít a zvolit nového vedoucího sobotní školy. Členské shromáždění na návrh výboru sboru zvoli12
lo na dobu 1 roku, do doby řádných voleb sboru br. Ladislava Skřivánka. A protože již vloni po volbách jsem nově zvolené činovníky sboru oslovil s otázkami ohledně jejich služebnosti, musel jsem tak učinit i v jeho případě. Proto v následujících otázkách a odpovědích se dozvíte více o něm a jeho nové služebnosti. - Přijal jsi služebnost vedoucího sobotní školy. Co tě k přijetí této služebnosti vedlo, proč chceš v této služebnosti pracovat? Byl jsem osloven výborem sboru. Dali jsme si určitý čas na rozmyšlenou, modlil jsem se, ať to vede Pán a během modliteb mně byly zodpovězeny i mé dotazy. Vnímám to jako určitou výpomoc v sobotní škole . - Dosud ses v našem sboru zabýval diakonií. Jakou máš tedy vazbu či zkušenosti se sobotní školou? Obě oblasti jsou důležité. V Kopřivnici jsem se určité období podílel ve vedení sobotní školy a věřím, že tyto zkušenosti mi teď budou k dobru. - Víš, co by mělo být tvou službou a prací? Jaké tedy máš vize a cíle? Jsou to věci stejné či podobné těm, co jsem dělal a vzhledem k tomu , že zde je větší sbor, tak budou i nové věci, které se budu učit. - Co myslíš, že můžeš sboru přinést? To ukáže čas?! - Je něco, co vidíš, že v rámci Tvé
služebnosti jde dobře a funguje to a chceš v tom pokračovat, a co naopak nejde a chtělo by to zlepšit, změnit, opravit? Určitě se dá navázat na to dobré, co funguje a více přenést fungování skupin sobotni školy do praxe - do běžného týdne. - Co bys v rámci své služebnosti chtěl
vzkázat členům a všem těm, kteří se zúčastňují sobotní školy? Ať sobotní škola není jen potvrzením mého názoru, ale když to má být škola, tak ať se dokážu díky Duchu svatému posouvat dál v poznání, dám se jím přetvářet a hlavně ať si uvědomím, že sobotní škola je každodenní život – škola života. Díky za odpovědi – P. Matula
Mňam mňam koutek Nejlepší rubriky jsou vždy ty, které jsou iniciovány “zezdola.“ A pokud se navíc jedná o oblast, která lahodí nejen oku ale i jazyku a žaludku, tak o to víc to zaujme. Před časem jsem byl osloven s. Medřickou o vytvoření takovéto rubriky. Nejsme proti, ostatně co chlapovi nejvíc voní? Žena a jídlo. O to první se dělit nemusí, ale o jídlo může. A protože o nové recepty nikdy není nouze, budeme, pokud bude co, takové recepty z vašich zdrojů otiskovat. Můžete je předávat jak přímo mně, tak třeba i s.
Medřické nebo Natalce Matulové, která by měla, pokud ji k tomu přesvědčím, vzít si tento kulinářský koutek na starost. Dnes kulinářský typ první – takříkajíc od základu a to recept na domácí chléb, ale ne z dnes oblíbených a rozšířených domácích pekáren, ale poctivě ručně vyrobených. PS.: mnozí již jej mají a osobně vyzkoušeli, tak se jim omlouvám CHLEBA BEZ HNĚTENÍ Chleba kyne 8-12 hodin, takže příprava je ideální ráno před odchodem do práce, nebo naopak večer před ranním pečením. Ingredience: Do mísy nasypeme a nasucho zamícháme. - 3 hrnky hladké mouky,( hrnek obyčejný, cca 250ml, mouka obyčejná, v případě tmavá chlebová, špaldová aj. chleba tolik nenakyne a je tužší 13
a uvnitř vlhčí -1 lžička sušeného droždí ( na dva chleby rozdělím na půlky jeden pytlík, ale jsou to potom spíše 2 lžičky na každý chléb) - 1,5 lžičky soli ( osobně dávám 2 lžičky) - 1 lžička drceného kmínu ( osobně dávám 2 lžičky ) - podle chuti můžete přimíchat cibulku, česnek, bylinky, semínka … Do zamíchané směsi nalijeme 1,5 hrnku vody ( přiměřeně, těsto raději hustší, líp se s ním pak dál pracuje). Postup Po 8-12 hodinách vznikne nevzhledné těsto, které přikryjeme utěrkou. Těsto vyndáme na pomoučený vál a gumovou stěrkou nebo pomoučenýma rukama, roztaháme na placku cca 2-4 cm tlustou. Necháme 15 minut odpočívat. Potom těsto přeložíme na třetiny – shora i ze spodu a na třetiny zleva i zprava a necháme 30 minut zakryté utěrkou
14
odpočívat. Poté ještě dalších 30 minut, ale to už si zapneme troubu na 230 stupňů C a tu druhou půlhodinu v ní necháme nahřát pekáč s pokličkou, či tu nádobu, ve které chléb budeme péct. Nakonec těsto přendáme do horkého pekáčku. Můžeme zase nahoře něčím posypat – kmín, bylinky, semínka… Pečeme 30 minut při 230 st. C a přikryjeme pokličkou či alobalem. Potom sundáme pokličku, či alobal a pečeme ještě dalších 15 minut. Po vytáhnutí potřeme vodou. Nakonec necháme vychladnout, ( obdivně se pochválíme– pozn, redakce) a konzumujeme Recept poskytla Mirka Sukupová a chléb na fotu upekla I. Matulová
Stačí být dobrým člověkem? „Žiji tak, jak nejlépe umím a snažím se být dobrým člověkem – toto mnozí lidé říkají. Ale co k tomu říká Bible? Jakého člověka Bůh považuje za dobrého? Bůh je naším Stvořitelem a proto má právo poskytovat nám mravní vedení. Zjev. 4,11: „Jsi hoden, pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi Stvořitel všech.“ Zákony a zásady, jimiž se máme řídit ve svém chování a ve svém náboženství, Bůh poskytuje v Bibli. Svému lidu řekl: „ Budete mým lidem a já vám budu Bohem“. Z Božího stanoviska tedy „být dobrým člověkem“ znamená poznat Boží měřítka a přizpůsobit jim svůj život. Kdybychom se chtěli s někým přátelit, tak bychom chtěli vědět, jak se k němu máme chovat, a potom bychom jednali tak, aby se mu to líbilo. Bible ukazuje, že se můžeme, podobně jako patriarcha Abraham, stát přáteli Boha, tedy lidmi, kteří mají jeho přízeň. Tak se naplnilo Písmo: „Uvěřil Abraham Bohu a byl nazván přítelem Božím.“ Jakub 2,23. A vzhledem k tomu, že Boží měřítka jsou daleko vyšší než naše, nemůžeme očekávat, že by je Bůh nějak měnil podle toho, jaké hodnoty uznáváme my osobně. Iz.55,8: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše, je výrok Hospodinův“. Boží láska neočekává, že sami přijdeme na to, jak se mu zalíbit. V Bibli nám poskytuje zřetelné mravní vedení. „To je ta cesta, jděte po ní.“ Iz. 30.21. Když se necháme
Bohem vést, vyvarujeme se zklamání a nejistoty, vyvarujeme se cesty, po niž bychom tápali, kdybychom se snažili sami si vybírat mezi protichůdnými lidskými názory na mravnost. Vždyť Boží vedení je vždy k našemu dobru a Bůh nás vyučuje k našemu prospěchu. Toto praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: „Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, já tě vyučuji tomu, co je ku prospěchu, uvádím tě na cestu, po níž půjdeš.“ Iz. 48,17. Jestliže si chceme sami určovat, co znamená být dobrým člověkem, dostáváme se do nebezpečí. Všichni máme vrozený sklon k sobectví. Naše srdce nás může klamat. (Jer. 17.9) Zdají-li se nám některé Boží požadavky obtížné nebo omezující, snadno bychom je mohli začít považovat za nedůležité. Např. dnes je to v módě, když dva lidé žijí spolu bez požehnání Božího. Říkají, „že nikomu neubližují“, Bůh pravděpodobně nebude nic namítat, ale Bible varuje: „ Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ Přísl. 14,12. Ve všech Božích zákonech se zrcadlí jeho láska k lidem a jeho přání, abychom se vyhnuli trápení. Jestliže se Božími zákony řídíme, pomáhá nám to vést dobrý život, a zbytečně neškodit sobě ani druhým. „Hospodinův zákon je dokonalý… nad zlato vzácnější.“ Žalm 19,8-11. Pokoj vám všem. S láskou vaše sestra Evža Macháčková
15
