Úvod...........................................................................................................2 1. Základní principy důchodového pojištění, sociální události .............4 Základní principy ................................................................................4 Sociální události..................................................................................6 Druhy důchodů....................................................................................7 Starobní důchod ..............................................................................7 Invalidní důchod..............................................................................9 Vdovský (vdovecký) důchod .........................................................10 Sirotčí důchod ...............................................................................10 Osobní rozsah důchodového pojištění................................................11 Povinná účast ................................................................................11 Dobrovolná účast...........................................................................13 Věcný rozsah důchodového pojištění.................................................14 Právní vztahy v důchodovém pojištění ..............................................15 Subjekty důchodových právních vztahů.........................................15 2. Vývoj důchodového pojištění ........................................................17 Vývoj za předmnichovské republiky..................................................17 Důchodové pojištění od roku 1948 do roku 1995...............................19 Zákon 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v původním znění .....21 3. Invalidita .......................................................................................27 Invalidita a dočasná pracovní neschopnost ........................................27 Invalidita a stáří.................................................................................29 Koncepce invalidity...........................................................................30 Kategorie invalidity ...........................................................................31 Právní úprava invalidity ....................................................................32 Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav...........................................33 Plná invalidita ...............................................................................34 Částečná invalidita ........................................................................36 4. Důchodová formule invalidního důchodu ......................................37 Souběh nároků na důchody................................................................42 Souběh plného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti ......................................................................................................42 Souběh částečného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti..........................................................................................43 Souběh nároků na důchody............................................................44 5. Mezinárodní úprava invalidity a invalidního důchodu....................46 Úprava v právu Evropské unie...........................................................46 Úprava v dokumentech Rady Evropy ................................................50 Evropská sociální charta ................................................................51 Evropský zákoník sociálního zabezpečení .....................................52 Evropská úmluva o sociálním zabezpečení ....................................54 Prozatímní evropská dohoda o systémech sociálního zabezpečení .55 Úprava invalidity v úmluvách MOP (Mezinárodní organizace práce, ILO) ..................................................................................................55 Závěr ........................................................................................................60 Resume .....................................................................................................62 Prameny....................................................................................................64
1
Úvod Invalidní důchod a s tím spojená plná či částečná invalidita tvoří
jednu ze systémových součástí sociálního zabezpečení.
Současné uspořádání českého důchodového systému začalo vznikat
v devadesátých letech minulého století, kdy byly postupně přijímány dílčí
reformní kroky, které byly završeny v roce 1995 přijetím zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1996. Řada dílčích reformních kroků pak byla přijata i za účinnosti tohoto zákona.
Od roku 1996 je základní důchodové pojištění založeno na několika
principech. Je to jednak průběžné financování, dále sociální solidarita, při splnění stanovených podmínek je systém povinný pro všechny ekonomicky
aktivní osoby (je umožněna i dobrovolná účast v systému), systém
poskytuje náhradu příjmu v případě stáří (starobní důchod), invalidity (plný nebo částečný invalidní důchod) a úmrtí živitele (vdovský, vdovecký a sirotčí důchod). Systém je jednotný (s určitou odchylkou pro osoby
samostatně výdělečně činné) a dynamický (řada prvků konstrukce výpočtu
důchodu se každoročně upravuje s přihlédnutím k ekonomickému vývoji, a to včetně indexování vyměřovacích základů).
Stát garantuje systém ekonomicky i právně. Je spravován státní
institucí (Česká správa sociálního zabezpečení); příjmy a výdaje systému
jsou součástí státního rozpočtu, v němž je zaveden zvláštní účet důchodového pojištění. Všechny dávky jsou nárokové (při splnění zákonem stanovených podmínek je na ně nárok) a přezkoumatelné soudem.
2
Ve své práci se budu zabývat problematikou invalidity a invalidních
důchodů. Vymezím základní principy důchodového pojištění a sociální
události. Dále se budu zabývat druhy důchodů (starobní, invalidní, vdovský, vdovecký a sirotčí). Vymezím osobní a věcný rozsah důchodového pojištění
a budu se zabývat právními vztahy v důchodovém pojištění. Nastíním i jeho
vývoj. Na něj navazuje pojem invalidity, a to i ve srovnání s dočasnou
pracovní neschopností a stářím. Následuje právní úprava invalidity, kterou lze rozlišovat na částečnou a plnou. S tím souvisí i otázka důchodové formule a důchodových schémat invalidního důchodu. Jako poslední téma
jsem zvolila otázku mezinárodní úpravy, a to úpravy v právu Evropské unie, v dokumentech Rady Evropy a v úmluvách Mezinárodní organizace práce.
3
1. Základní principy důchodového pojištění, sociální události Základní principy Důchodové pojištění je jedna ze systémových součástí sociálního
zabezpečení. Jde o systém jednotný. Jde o systém jednotné úpravy, kde pro
jednotlivé skupiny pojištěnců, tzn. pro zajištění oprávněných subjektů pro případ stanovených sociálních událostí není diferenciovaná pro jednotlivé
skupiny obyvatelstva, ale je stejná pro všechny skupiny, na něž se systém
vztahuje. V České republice platily dříve samostatné právní úpravy pro některé skupiny osob, například zvláštní úprava pro družstevní rolníky byla zrušena s účinností od 1. ledna 1976. Již se také neuplatňuje zvýhodnění
některých profesí. To platilo až do 31. prosince 1992 pro vyjmenovaná
zaměstnání zařazená do I. nebo II. pracovní kategorie, popřípadě u osob ve služebním poměru zařazených do I. nebo II. kategorie funkcí.1
Systém důchodového pojištění je systémem všeobecným. Pod tímto
pojmem si lze představit důchodové pojištění jako systém, který zahrnuje
veškeré obyvatelstvo, které je ekonomicky aktivní nebo se nachází ve věku
ekonomické aktivity, ale tuto činnost nevykonává z důvodů, které jsou společností akceptovány. Důchodový systém zde plní důležitou funkci.
Poskytuje tomuto obyvatelstvu jistotu v případě sociálních událostí, které jsou pro důchodový systém významné, a kterými se budu zabývat později,
že bude zajištěno příslušnými dávkami. Všeobecnost systému je ovšem také
chápána jako zaměřenost i na některé další skupiny osob, které nejsou ekonomicky aktivní ani se nenacházejí v situaci, která je kladena na roveň ekonomické aktivitě.
Charakteristickým rysem našeho důchodového pojištění je povinná
účast na důchodovém pojištění pří splnění zákonem stanovených podmínek. Proto je systémem povinným. Vyjadřuje, jakým způsobem vzniká účast oprávněných osob v systému. Znamená to, že tato účast vzniká nezávisle na vůli oprávněných osob, na základě zákonem stanovených právních
Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2005, s. 182
1
4
skutečností. Tyto osoby nemohou projevem vůle účast vyloučit. Ovšem i
zde existují výjimky, kdy tato účast je závislá na vůli jedince. Ve stanovených případech se však naopak může přihlásit k dobrovolné účasti na důchodovém pojištění, a to podáním přihlášky.
Pojistný princip důchodového pojištění vyjadřuje základní zásadu,
kterou je zásada zásluhovosti. S tímto je spojena povinnost, vyjádřená ze
strany oprávněné osoby finančně se podílet na vytváření zdrojů, ze kterých jsou poté vypláceny příslušné dávky. Oprávněná osoba se v důchodovém
systému účastní i tzv. „minulými zásluhami“, než je přímá finanční účast. Souvisí to s přestavbou důchodového systému u nás, z tzv. státního důchodového zabezpečení na důchodové pojištění. To vyjadřuje zásada zachování nabytých práv. Po určitou dobu se zahrnuje i doba zaměstnání, i
když tehdy pojistné placeno nebylo, a to z toho důvodu, že nelze připustit, aby nastala situace, že by oprávněná osoba v souvislosti s novou právní úpravou ztratila dříve splněné nebo plněné podmínky účasti v důchodovém
systému. Zásada zásluhovosti jako vůdčí zásada základního důchodového systému je navíc ještě doplňována i dalšími „zásluhami“. Zde bychom tomu
mohli rozumět jako vyjádření určitých životních situací jedince, které jsou společností akceptovány a považovány za podíl na důchodovém pojištění. V tomto případě není situace spojena s placením pojistného nebo se zaměstnáním. Patří sem např. doba péče o dítě.
Další základní zásadou, na které je založeno důchodové pojištění je
zásada sociální solidarity, a to solidarity mezigenerační. S tím je spojeno financování systému. Důchodový systém je financován průběžně ze zdrojů
vytvořených ekonomicky aktivním obyvatelstvem, vůči němuž se ještě nenaplňuje účel důchodového systému. Z tohoto jsou hrazeny dávky
poskytované předchozí generaci, která už zdroje pro tyto dávky nevytváří.
Jakmile nastane posun generací, vždy se vytvoří nová skupina, financující
důchodový systém. Solidaritu lze ale chápat i v jiné rovině, a to především pojištěnců s vyššími příjmy s pojištěnci s nižšími příjmy. Ekonomicky
aktivní obyvatelstvo přispívá na tvorbu zdrojů důchodového systému podle výše svých příjmů. Dávky vyplácené ze systému jsou však závislé na výši
příjmů jen do určité míry. To se v praxi projevuje ve způsobu stanovení
výše důchodu, neboť od určité výše se základ pro výpočet důchodu redukuje, 5
a navíc jsou tyto dávky poskytovány podle stejných kritérií i osobám, které se na tvorbě zdrojů nepodílely anebo se podílely jen po omezenou dobu. Sociální události Právními událostmi jsou skutečnosti, které vznikají nezávisle na vůli
subjektů a s kterými právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. V právu sociálního zabezpečení nazýváme tyto právní události sociálními událostmi z důvodu zaměření tohoto právního odvětví do sociální sféry společenských vztahů.
Sociální události lze členit podle několika kritérií:
Nejvíce se užívá členění podle jednotlivých subsystémů sociálního
zabezpečení. Je to důležité zejména pro určení osobního rozsahu.
Dále je lze členit na předvídatelné a nepředvídatelné. Toto
kritérium slouží k rozdělení podle skutečnosti, zda je známo, že sociální
událost nastane a postihne (negativně) sociální postavení subjektu či taková
situace nenastane. Předvídatelné sociální události lze dále dělit na ty, u kterých je tato skutečnost známá a je známo, kdy nastane, a na ty sociální
události, u kterých je pouze známo, že nastanou, ale neví se kdy. V případě prvním bych uvedla jako příklad lhůty k uplatnění nároku nebo ke splnění určitých povinností. Ve druhém případě uvedu jako příklad smrt.
U sociálních událostí nepředvídatelných lze rovněž rozlišovat ty, u
kterých není známo, zda nastanou ani kdy nastanou. Nelze tedy jejich vzniku zabránit, předpokládané dopady lze pouze minimalizovat. Dále
můžeme nepředvídatelné sociální události dělit na ty, u kterých nevíme, zda nastanou, ale pro případ, že se tak stane, je známo, kdy. Zde bych uvedla jako příklad dosažení určitého (důchodového) věku.
Pod dalším členěním můžeme chápat sociální události jako
biologické sociální události, zcela nezávislé na vůli jedince i na fungování
společnosti a státu. Lze sem zařadit narození, smrt, dosažení zletilosti, porucha zdraví. Druhou skupinu tvoří sociální události závislé na
fungování společnosti, sociálním systému a do určité míry i na činnosti jednotlivce. Příkladem může být zejména nezaopatřenost dítěte, mateřství. 6
Sociální událost je chápána jako událost, která má negativní dopad na
sociální situaci člověka. Rozlišujeme sociální události přirozené, negativně
ovlivňující pouze finanční situaci člověka a jsou chápány jako vyústění běhu času a životních stádií. Proto sem lze přirozeně zařadit narození,
dosažení zletilosti dosažení důchodového věku, ale i smrt, těhotenství,
mateřství. Jako opozice proti těmto událostem stojí události nepřirozené, které by neměly být běžnou součástí života člověka, ale v mnohých
případech bohužel jsou, není možné jim zcela zabránit. Jedná se například o nemoc, invaliditu.
Jako poslední třídění událostí bych zmínila členění na události přímé
a nepřímé. Kritériem rozlišení je vztah osoby, u níž nastala sociální událost, k právnímu následku, které právní normy s touto sociální událostí spojují. Příkladem přímé události je dosažení důchodového věku, při němž vzniká
subjektu, jenž tohoto věku dosáhl, při splnění doby pojištění, oprávnění
žádat o přiznání dávky starobního důchodu pro svou osobu. V případě
nepřímé události může jít o smrt osoby, která je považována za živitele, kdy biologicky tato událost postihla zemřelého, ale z hlediska sociálního vzniká
oprávnění pozůstalého manžela / dítěte, kteří jsou v tomto právním vztahu subjektem, žádat o poskytnutí pozůstalostního důchodu. Druhy důchodů Starobní důchod Starobní důchod je nejčetnějším z druhů důchodů.2 Lze jej pokládat i
za nejdůležitější a svým způsobem vzorový; náklady na jeho poskytování
tvoří daleko největší položku ve výdajích na důchodové pojištění a systémové změny se provádějí prvotně u tohoto druhu důchodu a pro jiné
Není ale nejtradičnější – prvním z plnění v této oblasti, které lze srovnat s dnešním pojetím důchodů, byl na dnešním území ČR tzv. vdovský normál zavedený Marií Terezií v roce 1771
2
7
druhy se pak odvozují. Ostatně – i ve veřejnosti se pojmem „důchod“ chápe zpravidla důchod starobní.3
Účelem tohoto důchodu, jak sám název napovídá, je nahrazení ztráty
nebo omezení pracovního příjmu, které jsou způsobeny věkem jako sociální
událostí. Stáří je v tomto případě jedna z podmínek nároku na důchod, je to veličina velmi individualizovaná, a tedy můžeme říci, že je subjektivním
náhledem každého jednotlivce. Hrají zde roli aspekty medicínské, sociální, ekonomické a politické. základní.
Lze ho charakterizovat jako dávku přímou a
Základní strukturu důchodových schémat lze vyjádřit podle zákona o
důchodovém pojištění. 4 Jde o sociální událost (důchodový věk), čekací
dobu5 (potřebná doba účasti na pojištění, tj. trvání pojistných důchodových vztahů) a další podmínky stanovené zákonem.
Základní důchodové schéma je stanoveno v § 29 písm. a) zákona o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů: doba pojištění nejméně 25 let a dosažení důchodového věku.6
Pokud však pojištěnec nesplnil uvedené podmínky již výše
zmíněného základního důchodového schématu, lze postupovat podle
podpůrného důchodového schématu: doba pojištění nejméně 15 let a
dosažení věku alespoň 65 let.
Současná právní úprava však umožňuje pojištěnci odejít do
starobního důchodu dříve. Jedná se o předčasné důchody. Umožňuje to například vyřešit složitou a individuální zdravotní situaci pojištěnce, ale i rozhodnutí jednotlivce odejít do starobního důchodu dříve, než dosáhne
důchodového věku. Tato zvláštní důchodová schémata lze rozdělit do dvou
skupin: předčasný důchod reagující na zdravotní situaci pojištěnce 7 a
předčasný důchod jako individuální rozhodnutí jedince.
8
Asi velkým
negativem předčasných důchodů je jejich projev ve výši důchodu, protože ten je nižší, než důchod získaný podle základního důchodového schématu.
Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2005, s. 197 4 Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 5 § 11 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 6 § 32 zák. č. 155/1995 Sb. 7 § 30 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 8 § 31 zák. č. 155/1995 Sb.
3
8
Invalidní důchod Rozsah a forma zabezpečení občanů, kteří ztratili způsobilost
pracovat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, anebo
jejichž způsobilost k práci byla v důsledku této skutečnosti výrazně snížena, vyplývá z čl. 30 Listiny základních práv a svobod, který těmto občanům zakládá ústavní právo na přiměřené hmotné zabezpečení. Dále to vyplývá z mezinárodních závazků, které v oblasti invalidity vyplývají především
z Úmluvy o minimální normě sociálního zabezpečení č. 102, přijaté v rámci MOP.9 Nezpůsobilost k práci, která je podmíněná zdravotními důvody má
mnoho stupňů a podob.
Invalidní důchod se poskytuje pojištěnci, u něhož nastala sociální
událost, která je označovaná jako invalidita. Ta může být rozlišována jako
plná nebo částečná, a proto i systém povinného důchodového pojištění přináší přiznávání plných nebo částečných invalidních důchodů.
Plný invalidní důchod a nárok na tento důchod vzniká podle dvou
důchodových schémat. Základní důchodové schéma zahrnuje podmínky, a
to potřebnou dobu pojištění a plnou invaliditu.10 Podle tohoto ustanovení se
bude postupovat v případě, že pojištěnci ke dni vzniku plné invalidity nevznikl nárok na starobní důchod (podle § 29), anebo mu byl přiznán
starobní důchod podle § 31 a nedosáhl ještě důchodového věku. Zvláštní důchodové schéma je určeno pro pojištěnce, kterým plná invalidita vznikla
v důsledku pracovního úrazu (i nemoc z povolání 11). Zde musí být splněna pouze podmínka plné invalidity v důsledku pracovního úrazu. Právní úprava
dále rozeznává plný invalidní důchod v mimořádných případech 12 . Jako
podmínka je stanoveno pouze věk alespoň 18 let, plná invalidita vznikla
před dosažením věku 18 let, trvalý pobyt na území ČR, nebyla dosažena potřebná doba pojištění.
Nárok na částečný invalidní důchod vzniká podle dvou
důchodových schémat. Základní důchodové schéma zahrnuje částečnou
invaliditu a potřebnou dobu pojištění, která je stejná jako u plného Uveřejněna sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 461/1991 Sb. § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 11 § 25 zák. č. 155/1995 Sb. 12 § 42 zák. č. 155/1995 Sb.
9
10
9
invalidního důchodu. Potřebná doba pojištění je odstupňována podle věku. Úpravu nalezneme v § 40 zákona o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů. Zvláštní důchodové schéma rovněž řeší poskytování
důchodu v případě, že částečná invalidita vznikne v důsledku pracovního úrazu. I v tomto případě postačí pouze tato podmínka. Vdovský (vdovecký) důchod Důchody pozůstalých patří historicky mezi nejstarší dávky; důchody
pro vdovy a sirotky zavedl již rakouský penzijní normál z roku 1771. 13 Původním účelem pozůstalostních důchodů bylo nahradit příjem jediného živitele rodiny, kterým byl manžel (otec). Po čase se právní úpravy uchýlily
k alimentaci částečné, tzn. k náhradě příjmu, kterého rodina pozbyla, pokud tento příjem nemohl být nahrazen jinak.
Nynější právní úprava chápe tento důchod jako derivativní
(odvozený), který je poskytován v případě ztráty živitele. Odvozenost musíme chápat jako podmínku vázanou k zemřelému manželu (manželce) a vyjadřující jeho (její) účast na důchodovém pojištění. Také doba pobírání
důchodu je omezena, a to na jeden rok. Po uplynutí doby se může důchod poskytovat i dále, pokud vdovec (vdova) splňují některou z podmínek stanovených v § 50 odst. 2 a násl. zákona o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů.14 Sirotčí důchod Patří taktéž mezi odvozené důchody, které jsou poskytovány při
ztrátě živitele (rodiče nebo osoby, která rodiče nahradila). Tato Předpis se týkal jen vdov a sirotků po státních úřednících, kteří věrně sloužili a bez prostředků zanechali vdovu a děti, stanovil přesné podmínky pro povolení penzí. 14 Po uplynutí doby jednoho roku od smrti manžela má vdova nárok na vdovský důchod, jestliže: pečuje o nezaopatřené dítě; pečuje o nezletilé dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči nebo o zletilé dítě, které je převážně nebo úplně bezmocné; pečuje o převážně nebo úplně bezmocného svého rodiče nebo rodiče zemřelého manžela, který s ní žije v domácnosti, nebo o takového rodiče, který je částečně bezmocný a starší 80 let; je plně invalidní; nebo dosáhla věku 55 let nebo důchodového věku, je-li důchodový věk nižší. 13
10
derivativnost je chápána jako stanovená podmínka vázaná na zemřelého rodiče.
Důchod je určen k náhradě ztráty příjmů nezaopatřenému dítěti.15
Osobní rozsah důchodového pojištění Pod osobním rozsahem důchodového pojištění musíme rozumět
vymezení okruhu subjektů, na které se systém vztahuje, tzn. vymezení okruhu oprávněných subjektů, které se účastní důchodového pojištění. Rozeznáváme povinnou a dobrovolnou účast v důchodovém pojištění.
Důchodového systému se účastní fyzické osoby, které jsou uvedeny
v zákoně o důchodovém pojištění. Můžeme však rozlišovat dvě skupiny
těchto osob. Jsou to ty osoby, které jsou účastny důchodového systému pouze proto, že jsou uvedeny v zákoně, a ty osoby, které jsou uvedeny v zákoně, ale musí k tomu splnit další zákonem požadované podmínky.
Všechny osoby zúčastněné důchodového pojištění jsou označovány jako pojištěnci. Tuto vymezenou účast nazýváme jako povinnou. Zákon na
druhé straně však také rozeznává účast dobrovolnou, kterou naplní ty osoby, které se na základě svého projevu vůle účastní důchodového systému. Povinná účast Osoby, které jsou přímo vyjmenovány v zákoně, tvoří nejrozsáhlejší
skupinu pojištěnců, jejichž účast vzniká nezávisle na vůli tím, že nastane právní skutečnost, s níž právní úprava účast v systému spojuje. Můžeme zde rozlišovat účast ekonomicky aktivních osob a účast státní. Podle § 2
zákona o důchodovém pojištění (ve znění pozdějších předpisů) je účast povinná pro fyzické osoby uvedené v § 5. Podle tohoto ustanovení mezi
osoby povinně účastné v důchodovém systému patří například zaměstnanci
v pracovním poměru. Zde se jimi rozumí osoby činné v pracovním poměru podle zákoníku práce nebo podle jiného zvláštního zákona za předpokladu,
že jejich pracovní poměr zakládá účast na nemocenském pojištění (zákon 15
Definici nezaopatřeného dítěte nalezneme v § 20 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb.
11
54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších
předpisů). Za zaměstnance v pracovním poměru se považují dále osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, pracovní poměr ale nevznikl,
protože
nebyly
splněny
všechny
podmínky
stanovené
pracovněprávními předpisy.16 Dále do povinné účasti lze zařadit osoby ve
služebním poměru a vojáky v další službě.17 Sem lze zařadit služební poměr
příslušníků Vězeňské služby, Policie ČR, Justiční stráže a Bezpečnostní informační služby. Vojáky v další službě se rozumí příslušníci Armády ČR.
Pod dalšími písmeny ustanovení § 5 citovaného zákona je možno okruh pojištěnců povinných v účasti na důchodovém pojištění rozšířit o členy
družstva, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci,
za kterou jsou odměňováni; společníci a jednatelé společnosti s ručením omezeným
a
komanditisté
komanditní
společnosti,
jestliže
mimo
pracovněprávní vztah vykonávají pro ni práci, za kterou jsou touto společností odměňováni. Dále sem například patří soudci. Do této skupiny
lze zařadit soudce všech stupňů i druhů, tzn. soudce okresních, krajských, vrchních soudů, soudce Nejvyššího soudu ČR, soudce Nejvyššího správního soudu i soudce Ústavního soudu ČR. Jejich účast na důchodovém pojištění
vzniká v případě, že soudcovský poměr zakládá účast na nemocenském pojištění podle zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Patří sem i
justiční čekatelé a státní zástupci, protože vykonávají přípravu na
soudcovskou funkci v pracovním poměru, a proto jsou účastni důchodového
pojištění. Okruh osob je dále rozšířen o osoby pečující o dítě ve věku do čtyř let nebo o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči. Pod touto osobou je nutno rozumět rodiče dítěte, osobu, jíž bylo dítě svěřeno do pěstounské péče rozhodnutím
soudu nebo jíž bylo dítě svěřeno do péče rozhodnutím příslušného orgánu, a manžel (manželka) rodiče dítěte, bylo-li svěřeno druhému manželu do
výchovy rozhodnutím soudu nebo zemřel-li druhý rodič, anebo není-li znám; rodičem se zde rozumí též osvojitel dítěte. 18 Pro muže jsou stanoveny
zvláštní podmínky. Muž se totiž považuje za osobu, která pečuje o dítě § 5 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání 18 § 5 odst. 3 zák. o důchodovém pojištění 16
17
12
pouze tehdy, jestliže podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do
dvou let od skončení péče o dítě. Jestliže v této lhůtě přihlášku nepodal,
nelze ho za tuto osobu považovat. Podmínka platí obdobně i pro osobu, která pečuje o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči.
Také platí povinná účast
19
v důchodovém pojištění pro osoby, které pečují o převážně nebo úplně
bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu starší 80 let, pokud spolu žijí v domácnosti.20 Tato podmínka domácnosti však není vyžadována
tam, kde jde o osobu blízkou. Podle zákona však účast na pojištění této osoby vzniká za předpokladu, že podala přihlášku k účasti na pojištění do dvou let od skončení péče o bezmocnou osobu.
Další okruh osob povinně účastných na důchodovém pojištění je
vymezen v § 5 zákona o důchodovém pojištění (ve znění pozdějších předpisů).
Dobrovolná účast Tato účast vzniká osobám na základě jejich projevu vůle.
Rozeznáváme dvě skupiny těchto pojištěnců. Jsou to osoby dobrovolně
účastné nacházející se ve stanovené sociální situaci a ostatní dobrovolně
účastné osoby. Do první kategorie osob patří osoby vymezené v § 6 odst. 1. Jsou to osoby starší 18 let, jestliže podaly přihlášku k účasti na pojištění.
Pod jednotlivými písmeny § 6 jsou uvedeny čtyři případy, které se týkají doby jejich účasti na pojištění. Jsou to např. doby jejich vedení v evidenci
úřadu práce nebo soustavné přípravy na budoucí povolání studiem na
střední nebo vysoké škole v ČR, ale s výjimkou prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let. Ve
druhé
kategorii
nalezneme
osoby,
které
se
nenachází
v kvalifikované životní události. Musí splňovat akorát podmínku věku 18 let a podání přihlášky k účasti na pojištění. Účast těchto osob je však možná pouze v rozsahu nejvýše 10 let.
§ 5 odst. 3, věta třetí zák. o důchodovém pojištění. § 115 občanského zákoníku; domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby 19 20
13
Dobrovolnou účast lze zrušit kdykoli vlastním projevem vůle, tzn.
odhlásit se z důchodového pojištění.
Věcný rozsah důchodového pojištění Pod tímto pojmem rozumíme okruh vztahů, které důchodový systém
zahrnuje.
Jsou to právní vztahy upravované zákonem č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Jeho prostřednictvím
jsou pojištěnci zajišťováni při sociálních událostech v něm stanovených. Jsou to vztahy dávkové. Zajišťují poskytování dávek pro případ invalidity,
stáří a ztráty živitele. Jsou v něm částečně upraveny i vztahy pojistné,
kterými se realizuje účast v důchodovém systému.
Část práv a povinností tvořící obsah pojistných vztahů upravuje zák.
č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.
Dále je to zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Ten upravuje
organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost České správy
sociálního zabezpečení nebo např. řízení ve věcech nemocenského a důchodového pojištění.
Dalšími právními vztahy v důchodovém systému jsou procesní
důchodové vztahy. Ty vznikají mezi stanovenými subjekty při uplatňování
nároků z důchodového pojištění. Vše je upraveno zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (ve znění pozdějších předpisů).
Posledními
vztahy
v důchodovém
systému
jsou
vztahy
odpovědnostní. Jejich účelem je ochrana zejména dávkových důchodových
vztahů. Jsou taktéž upravovány zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (ve znění pozdějších předpisů).
14
Právní vztahy v důchodovém pojištění V obecné rovině teorie práva lze vymezit právní vztahy jako vztahy
mezi lidmi, v nichž tito vystupují jako nositelé subjektivních práv a
povinností.21
Důchodové právní vztahy můžeme rozlišit na vztahy pojistné a
vztahy dávkové.
Pojistný vztah má charakter veřejnoprávního vztahu, který zahrnuje
práva a povinnosti subjektů související s účastí na pojištění. V této části
důchodového vztahu je oprávněný subjekt čekatelem na dávky. Tento účastník má povinnost poskytovat příspěvky.
Realizaci plnění z důchodového pojištění plní vztah dávkový.
Vzniká v okamžiku splnění podmínek pro poskytování jednotlivých dávek ze sociálního pojištění.
Nejde však o dva zcela samostatné vztahy. Jsou navzájem
podmíněné. Nejdříve musí existovat po určitou dobu pojistný důchodový
vztah a jeho trvání po tuto určitou dobu je podmínkou vzniku dávkového důchodového vztahu. Vznikem dávkového vztahu zaniká vztah pojistný. Subjekty důchodových právních vztahů Subjektem vztahů jsou všichni, jimž je toto postavení přiznáno
příslušnými právními předpisy. Rozeznáváme proto tři subjekty: pojištěnce, orgán státní správy a zaměstnavatele.
Pojištěnec je subjekt oprávněný v právním vztahu. Může jím být
pouze a jedině osoba fyzická. Pojištěnec musí mít způsobilost k právům a
povinnostem a způsobilost k právním úkonům (upravuje zákon o
důchodovém pojištění, § 3), a dále tzv. procesní způsobilost, tj. schopnost samostatně jednat v řízení před orgány, které rozhodují o jeho právech a povinnostech (upraveny zák. č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
Harvánek, J. a kol. Teorie práva. 2. vydání. Brno : Nakladatelství MU v Brně, 2004, s. 190 21
15
sociálního zabezpečení, § 105) a i tzv. deliktní způsobilost, tj. schopnost nést následky svého protiprávního chování (§ 108a zák. č. 582/1991 Sb.).
Příslušné orgány státní správy vystupují jako druhý subjekt
právních vztahů, a to jménem státu. Proto zde lze říci, že druhým subjektem
je stát. Ten ale není osoba reálná, proto za stát vystupují orgány státní správy. Patří sem Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, Česká správa
sociálního zabezpečení, okresní správa sociálního zabezpečení, Ministerstvo vnitra ČR, Ministerstvo obrany ČR a Ministerstvo spravedlnosti ČR.
Všichni jsou v postavení subjektů povinných majících za úkol realizovat účel důchodových právních vztahů.
Fyzické nebo právnické osoby mohou v důchodových vztazích
vystupovat v postavení zaměstnavatelů, jakožto dalších subjektů. Ti však
vystupují v právních vztazích pouze tehdy, jestliže pojištěnec je v postavení zaměstnance.
16
2. Vývoj důchodového pojištění Ve srovnání s jinými právními odvětvími je právo důchodového
pojištění poměrně mladé. Nelze v tomto případě hovořit o tom, že by mělo své kořeny již v právu římském. Také pojem pensio – pense – je v římském
právu chápán nikoli jako důchod, ale jako mzda.
V některých předpisech vydaných za středověku bylo již možné najít
fragmentární úpravu některých otázek, které spadají do oblasti důchodového pojištění. V této souvislosti musím připomenout např. Ius regale
montanorum, který je některými autory označován jako prvopočátek hornického pojištění.
V období vlády Marie Terezie, v 18. století, je třeba hledat základy
práva důchodového pojištění. Bylo také zavedeno penzijní zaopatření pro státní úředníky.
Důchodové pojištění a jeho skutečný vývoj se však datuje až
v období první republiky.
Vývoj za předmnichovské republiky Předmnichovská republika navázala na sociální zákonodárství
Rakousko-Uherska osmdesátých let 19. století, především pak na pojištění
úrazové (zákon č. 1/1988 ř.z.), nemocenské (zákon č. 33/1888 ř.z.), hornické (zákon č. 127/1889 ř.z.), a penzijní pojištění soukromých úředníků
a zřízenců (zákon č. 1/1907 ř.z.). Po určitou dobu zde ale přetrvával právní
dualismus, protože v zemích České a Moravskoslezské platilo právo rakouské, v zemích Slovenské a Podkarpatoruské právo uherské.
Pro recepci rakousko-uherského zákonodárství se právním základem
stal zákon č. 11/1918 Sb. z. a n., který v článku II. stanovil: „Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“22
Spirit, M. a kol. Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení. Praha : Nakladatelství Prospektrum, 1999, s. 240 22
17
Po bývalém Rakousku – Uhersku zdědil Československý stát vážné
zdravotní a sociální problémy, především jako následek 1. světové války. Byli zde tisíce a tisíce válečných vdov, sirotků a invalidů. Na růst sociální
politiky Československého státu měly vliv faktory jako byla kojenecká a dětská úmrtnost, nemocnost obyvatel tuberkulózou a jinými infekčními chorobami,
ve
30.
letech
hospodářská
krize
spojená
s velkou
nezaměstnaností. Stát si v této době kladl za cíl odstranit právní dualismus, rozšířit okruh pojištěnců, sociální pojištění organizačně zjednodušit a zlepšit dávkový systém.
Sociální zabezpečení v této době mělo hodně pokrokových prvků,
ale také své nedostatky. Sociální péče byla založena na charitativní činnosti
a chudinské péči domovských obcí, pojištění bylo v této době prováděno nejednotně, v závislosti na zařazení obyvatel do některé z existujících
skupin pojištěnců, preference byly často neodůvodněné. Pojištění provádělo velké množství institucí, v čele s Ústřední sociální pojišťovnou a celá soustava spadala pod Ministerstvo sociální péče.
K důležitým předpisům té doby řadíme zákon o pojištění
zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří. Předpis se zabýval
pojištěním zaměstnanců. Byl schválen v roce 1924, účinnosti nabyl teprve v roce 1926 (zákon č. 221/1924 Sb. z. a n.). Upravoval právní vztahy
důchodového pojištění v době od 1. 7. 1926 do 30. 9. 1948. Na základě
tohoto zákona byl již poskytován důchod starobní, invalidní, vdovský, vdovecký, sirotčí, výbavné a odbytné.
Pojištěním soukromých zaměstnanců se zabýval zákon č. 26/1929 Sb. z.
a n. Upravoval právní vztahy důchodového pojištění soukromých zaměstnanců v době od 1. 4. 1931 do 30. 9. 1948. Předmětem pojištění byly
dávky: starobní důchod, invalidní důchod, vdovský (vdovecký) důchod, sirotčí a důchod rodičů, výbavné a odbytné jednou provždy. 23 Nárok na invalidní důchod měl pojištěnec trvale nezpůsobilý k výkonu svého
zaměstnání. Nezpůsobilým k výkonu zaměstnání byl ten, kdo pro tělesnou nebo duševní vadu nemohl dále zastávat své povolání nebo jiné povolání
přiměřené povolání dosavadnímu. Z judikatury vyplývalo, že podmínkou Brejcha, A. – Šantrůček, V. Právo důchodového pojištění. Praha : Nakladatelství Linde, 1998, s. 29 23
18
nároku na invalidní důchod je plná nezpůsobilost k výkonu povolání; zákon totiž neodstupňuje invalidní důchod podle míry neschopnosti.
24
Při
posuzování přiměřenosti je třeba přihlížet k postavení, jaké pojištěnec zaujímal po celou nebo značnou dobu svého výdělečného působení. Důchodové pojištění od roku 1948 do roku 1995
Po roce 1948 byl postupně potlačován pojistný princip a
z důchodového pojištění se stalo důchodové zabezpečení. V této době byla
daná problematika upravena v několika zákonech. Zákon o národním
pojištění (99/ 1948 Sb.z. a n.), který upravoval vztahy v době od 1. 10. 1948 do 1. 1. 1957. Přispěl k odstranění roztříštěnosti sociálního pojištění a ke
zmírnění rozdílů v sociálním zabezpečení jednotlivých kategorií osob. Nárok na invalidní důchod měl pojištěnec, u něhož před nápadem
starobního důchodu nastala ztráta nebo podstatný pokles výdělku jako následek nepříznivého zdravotního stavu, byl – li tento stav trvalý.25
Další zákon, zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení,
upravoval právní vztahy vznikající v důchodovém pojištění od 1.1.1957 do 30.6.1964. Invalidní nebo částečný invalidní důchod náležel zaměstnanci,
který byl zaměstnán po potřebnou dobu a v době trvání zaměstnání se stal invalidním nebo částečně invalidním.
26
V této úpravě byly dále
koncipovány jako zvláštní dávky invalidní a částečný invalidní důchod při
pracovním úrazu. Nárok na ně vznikl bez ohledu na splnění podmínky
potřebné doby, pokud invalidita nebo částečná invalidita vznikla následkem
pracovního úrazu. Tento zákon byl postaven na zabezpečovacím principu, proto se v něm o pojistné povinnosti nehovoří.
Důchodové zabezpečení v zákoně č. 101/1964 Sb., o sociálním
zabezpečení, které upravovalo právní vztahy v období od 1.7.1964 do Brejcha, A. – Šantrůček, V. Právo důchodového pojištění. Praha: Nakladatelství Linde, 1998, str. 29 25 Za ztrátu výdělku se při tom považovalo, pokud byl pojištěnec nucen zanechat výdělečné činnosti a nemohl-li vykonávat ani jinou výdělečnou činnost přiměřenou jeho dosavadnímu povolání 26 Potřebná doba činila u zaměstnanců starších 28 let 5 roků a zjišťovala se z posledních 10 let počítaných zpět od vzniku invalidity 24
19
31.12.1975, měl na invalidní důchod nárok zaměstnanec, který byl
zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok, která činila u zaměstnance staršího 28 let minimálně 5 roků z posledních 10 let, a byl plně invalidním. Úprava
také vymezuje, kdy je zaměstnanec plně invalidním. Je to tehdy, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl neschopen vykonávat jakékoliv
soustavné zaměstnání nebo výkon takového zaměstnání by vážně zhoršil jeho zdravotní stav; jestliže byl sice schopen vykonávat soustavné
zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu zaměstnání. 27 Částečně invalidním pak byl ten
zaměstnanec, jestliže jeho výdělek podstatně poklesl proto, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl schopen vykonávat dosavadní
nebo jiné stejně kvalifikované zaměstnání jen za zvlášť ulehčených pracovních podmínek; byl schopen vykonávat jen jiné zaměstnání méně
kvalifikované.28 Na tento důchod měl nárok tehdy, jestliže byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok stanovenou stejně jako u invalidního důchodu, a byl částečně invalidním. Rovněž i zde byl zabezpečovací princip, takže není upravena pojistná povinnost.
Dalším zákonem v tomto období byl zákon č. 121/1975 Sb., o
sociálním zabezpečení, jenž upravoval právní vztahy v období od 1.1.1976 do 30.9.1988. Při ztrátě nebo dlouhodobém poklesu pracovní schopnosti
náležel zaměstnanci invalidní, resp. částečný invalidní důchod. Pro vznik tohoto nároku bylo důležité, aby byla splněna jednak potřebná doba
zaměstnání, která činila u zaměstnanců starších 28 let 5 roků, a zjišťovala se
z posledních 10 roků počítaných zpět od vzniku plné, resp. částečné invalidity. Další podmínkou proto, aby byl splněn nárok na důchod byla existence plné nebo částečné invalidity. Zákon vymezuje stav, kdy je
zaměstnanec plně nebo částečně invalidní. Plně invalidním je tehdy, jestliže
pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl neschopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání; výkon takového zaměstnání by vážně
zhoršil jeho zdravotní stav; byl sice schopen vykonávat soustavné
zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a Brejcha, A. – Šantrůček, V. Právo důchodového pojištění. Praha : Nakladatelství Linde, 1998, s. 39 28 Tamtéž, str. 40 27
20
společenskému významu dosavadního povolání; mohl vykonávat soustavné
zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek. Zaměstnanci však nenáležel invalidní důchod tehdy, jestliže v době vzniku plné invalidity již
splnil podmínky pro nárok na starobní důchod, pokud plná invalidita nebyla
následek pracovního úrazu. Částečně invalidním byl takový zaměstnanec,
jenž pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl schopen vykonávat dosavadní nebo jiné stejně kvalifikované zaměstnání jen za zvlášť
ulehčených pracovních podmínek; jen jiné zaměstnání méně kvalifikované; a v důsledku toho jeho výdělek podstatně poklesl. Zákon byl plně založen
na principu zabezpečovacím. Pojistné na tzv. částečnou úhradu nákladů
důchodového pojištění hradili jen jednotlivě hospodařící rolníci a jiné osoby samostatně hospodařící.
Dalším zákonem byl zákon č. 102/1964 Sb., o sociálním zabezpečení
družstevních rolníků. Následujícím důležitým zákonem č. 100/1988 Sb., o
sociálním zabezpečení, se budu zabývat podrobněji a ve srovnání s platnou právní úpravou zákona o důchodovém pojištění. .
Zákon 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v původním znění Zákon o sociálním zabezpečení v původním znění z roku 1988
upravuje několik dávek, které se poskytují z důchodového zabezpečení. Jsou
jimi důchody – starobní, invalidní, částečný invalidní, za výsluhu let, vdovský, sirotčí, manželky, sociální, osobní. Dále se poskytuje zvýšení důchodu pro bezmocnost, výchovné k důchodům a příplatek k výchovnému
a další dávky poskytované důchodcům – lázeňská péče, podpora při narození dítěte, pohřebné.
Zákon rozeznává invalidní důchod a částečný invalidní důchod.
V tom je rozdíl oproti nové úpravě, která rozeznává plný invalidní důchod a částečný invalidní důchod.
Podmínky vzniku nároku na invalidní důchod jsou upraveny ve
starém znění zákona o sociálním zabezpečení obdobně jako v aktuální
úpravě zákona o důchodovém pojištění. Občan má na tento druh důchodu
nárok, jestliže se stal invalidním, byl zaměstnán po dobu potřebnou pro 21
nárok na tento důchod (v aktuální úpravě zákona o důchodovém pojištění se hovoří o potřebné době pojištění) a v době vzniku invalidity nesplnil
podmínky nároku na starobní důchod, nebo se stal invalidním následkem pracovního úrazu (zde se obě úpravy shodují).
Rozdíl je také v tom, že stará právní úprava označuje toho, kdo má
nárok na invalidní důchod jako občana. Zákon o důchodovém pojištění v aktuálním znění ho označuje jako pojištěnce.
Občan je invalidní, jestliže pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav
je neschopen vykonávat jakékoliv soustavné zaměstnání; výkon takového
zaměstnání by vážně zhoršil jeho zdravotní stav; je sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším
schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání; je
schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek. Zde se uvádí jako příklad občané nevidomí, občané s velmi těžkými ortopedickými vadami.29
Zákon o důchodovém pojištění v roce 1995 nepřevzal z předchozí
právní úpravy dlouho zpochybňovaný typ tzv. stavovské invalidity, tzn. plné invalidity, při níž byl občan s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem sice schopen výkonu soustavného zaměstnání, avšak zcela nepřiměřeného
svým dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Problém tzv. stavovské invalidity, která se uplatňovala v praxi
především ve vztahu k tehdy preferovanému hornickému povolání, byl dlouhodobě rozpačitým místem v posudkové, rozhodovací i přezkumné činnosti.30
Dalším rozdílem mezi oběma úpravami je označení doby potřebné
pro nárok na invalidní důchod. Stará úprava ji označuje jako dobu zaměstnání, nová potom jako potřebnou dobu pojištění. Doby zaměstnání
a potřebné doby pojištění a jejich zjišťování se však v obou případech
naprosto shodují. Zákon o sociálním zabezpečení navíc zmiňuje zjišťování
potřebné doby zaměstnání u občana mladšího 30 let. Získal-li občan mladší
30 let potřebnou dobu zaměstnání v některém z věkových pásem (viz § 29 § 29 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2005, s. 209 29 30
22
odst. 3 zák. o sociálním zabezpečení nebo § 40 odst. 1 zák. o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů) a byl dále zaměstnán, považuje se za získanou potřebná doba zaměstnání v nejblíže vyšším věkovém pásmu.31
Výše invalidní důchodu se počítala tak, že k získané době
zaměstnání se přičetla doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení 60 let věku u mužů a věku 57 let u žen.
Hovoří se zde i o základní výměře důchodu. Ta souvisí
s pracovními kategoriemi. Jestliže se totiž občan stal invalidním následkem
pracovního úrazu utrpěného při plnění pracovních úkolů v zaměstnání I. pracovní kategorie nebo v přímé souvislosti s ní, činí základní výměra invalidního důchodu 60 % průměrného měsíčního výdělku.32 Do I. pracovní
kategorie se zařazují zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně práce rizikové, při kterých dochází
k častým a trvalým poruchám zdraví pracujících působením škodlivých fyzikálních a chemických vlivů. Jsou to např. zaměstnání v hornictví, členů posádek námořních lodí, zaměstnání ve stokové síti v podzemních prostorách atd.33
U II. pracovní kategorie činí základní výměra invalidního důchodu
55 % průměrného měsíčního výdělku. Do této kategorie se řadí
zaměstnání,v nichž se vykonávají soustavně a v průběhu kalendářního
měsíce převážně práce, při kterých jsou pracující velmi významně
obtěžováni látkami, prostředím nebo pracovními postupy, takže po dlouholetém výkonu těchto prací vznikají trvalé škody na jejich zdraví nebo
k těmto škodám dochází jen výjimečně, ale práce se vyznačují trvalou a nadměrnou namáhavostí; nebo jsou pracující v zahraničí obtěžováni
nepříznivými pracovními a životními podmínkami v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech.34
V ostatních případech základní výměra invalidního důchodu činí 50
% průměrného měsíčního výdělku.35
§ 29 odst. 5 zák. č. 100/1988 Sb. Průměrný měsíční výdělek je upraven v § 12 zák. č. 100/1988 Sb. 33 § 14 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 34 § 14 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení 35 § 30 odst. 2 písm. c) zák. č. 100/1988 Sb. 31 32
23
Zákon zná také III. pracovní kategorii, kam patří zaměstnání, která
nejsou zařazena do I. nebo II. pracovní kategorie.36
Toto vše platilo pro občana, který byl zaměstnán přede dnem vzniku
nároku na invalidní důchod nejméně 25 roků nebo po dobu, jež s přičtenou dobou dosahuje nejméně 25 roků. Pokud totiž nečiní doba zaměstnání
s přičtenou dobou 25 roků, činí invalidní důchod podle této úpravy 2 % průměrného měsíčního výdělku za každý rok zaměstnání a přičtené doby.
Dále je zde upraveno, kolik musela činit nejvyšší a nejnižší výměra
invalidního důchodu. V § 31 odst. 1 zákona nalezneme hodnoty nejvyšší
výměry důchodu, které jsou odstupňovány podle toho, jaké zaměstnání
občan vykonával. Nejvyšší výměra proto činila 3800 Kčs, 3 250 Kčs, 2 900 Kčs a 2 800 Kčs. Nejnižší výměra je upravena v § 32 a činila nejméně 550 Kčs měsíčně.
Také tento zákon upravuje invalidní důchod v mimořádných
případech, stejně jako zákon o důchodovém pojištění v aktuálním znění.
Úprava je obdobná. Zákon o sociálním zabezpečení také hovoří o nároku osoby, která je nezletilá. Zde ale uvádí, že nárok má také občan, který se stal invalidním před dovršením roku, v němž končí návštěva základní školy,
nemohl být proto zaměstnán vůbec nebo po dobu potřebnou pro nárok na
tento důchod a dosáhl věku 18 let.37 V nové právní úpravě je uváděno, že nárok má osoba, která dosáhla věku aspoň 18 let, má trvalý pobyt na území České republiky a je plně invalidní, jestliže invalidita vznikla před
dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu.38
Zákon dále zmiňuje, že se poskytuje invalidní důchod v souvislosti
s plněním úkolů v ozbrojených silách.
Je zde také upraveno nové vyměření invalidního důchodu. A to
tehdy, jestliže je poživatel invalidního důchodu zaměstnán po vzniku nároku
na tento důchod aspoň pět roků. Zde se mu potom vyměří na jeho žádost invalidní důchod znovu.
§ 14 odst. 4 zák. č. 100/1988 Sb. § 33 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb. 38 § 42 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 36 37
24
Podmínky pro nárok na částečný invalidní důchod je opět
upravován v obou zákonech obdobně. Liší se zde potřebná doba pojištění
(nová úprava) a zaměstnání občana po potřebnou dobu (stará úprava). Podle
staré úpravy má občan nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal
částečně invalidním a byl zaměstnán po dobu potřebnou pro nárok na tento důchod, nebo se stal částečně invalidním následkem pracovního úrazu.39 Potřebná doba zaměstnání je stejná jako u invalidního důchodu.
Částečný invalidní důchod činil polovinu invalidního důchodu. 40
Částečný invalidní důchod občana, jehož částečná invalidita je následkem pracovního úrazu, činí polovinu invalidního důchodu, který by mu náležel při pracovním úrazu.41
Také zde zákon zmiňuje a upravuje částečný invalidní důchod
v mimořádných případech a v souvislosti s plněním úkolů v ozbrojených silách. Zde platí úprava pro invalidní důchod.42
Zajímavostí staré úpravy zákona o sociálním zabezpečení je
ustanovení pro účastníky odboje. Zákon zde pro ně odchylně upravuje důchody, mimo jiné i invalidní důchod, a to v § 59 a násl.
Odchylná úprava co se týče sociálního zabezpečení – invalidního a
částečného invalidního důchodu – je dána také pro vojáky z povolání,
příslušníky sboru národní bezpečnosti a příslušníky sborů nápravné výchovy, a to v § 129 a násl. (podmínky nároku na invalidní důchod - § 134; výše
invalidního důchodu - § 135; podmínky na částečný invalidní důchod §136).
Lze říci, že snaha o podstatnější zásahy do sociálního zabezpečení
vyplývala z nahromadění mnoha problémů a z obtížnosti řešit je v rámci
tehdejší úpravy sociálních předpisů. Snahy o zlepšení sociálního zabezpečení osmdesátých let nevedly k základním systémovým změnám.
S účinností od 1.1.1996 jsou hmotněprávní vztahy důchodového
pojištění upraveny zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Zákon § 37 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení § 37 odst. 5 zák. č. 100/1988 Sb. 41 § 37 odst. 6 zák. č. 100/1988 Sb. 42 § 38 zák. č. 100/1988 Sb. 39 40
25
je založen převážně na pojišťovacím principu. Právní vztahy organizace a řízení v důchodovém pojištění jsou pak upraveny zákonem ČNR č. 582/1991
Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Právní vztahy, které
se týkají pojistné povinnosti jsou upraveny v zákoně ČNR č. 589/1992 Sb., o
pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
26
3. Invalidita Pojem invalidita pochází z latinského slova invalidus, což znamená
slabý, nemocný. Jde o změnu, pokles nebo ztrátu pracovní schopnosti pro nepříznivý zdravotní stav. 43 Invalidita omezuje ekonomické, sociální a pracovní podmínky při výkonu zaměstnání.
Slovník cizích slov vymezuje pojem invalidita jako nemocnost,
slabost, neschopnost práce, vojenské služby nebo jako neplatnost.
Tato problematika a hlavně problematika zabezpečení postižených
osob patří k nejvýznamnějším okruhům problémů sociálního zabezpečení.
Předcházení, odstraňování nebo zmírňování následků invalidity se
soustřeďuje do několika vědních disciplin – práva sociálního zabezpečení, sociologie, psychologie. Invalidita jako pojem může udávat osobám
v různých zemích také různé statusy jako např. snížená, omezená nebo neúplná pracovní neschopnost s dočasným trváním, plná pracovní
neschopnost s dočasným trváním nebo dlouhodobým trváním, bezmocnost atd.
Invalidita a dočasná pracovní neschopnost Pracovní neschopnost je sociální událost způsobená nemocí nebo
úrazem, která občanovi brání ve výkonu dosavadního zaměstnání. Porucha
zdraví může mít u výdělečně činného subjektu za následek nemožnost
výkonu této výdělečné činnosti po dobu jeho pracovní neschopnosti. Pokud subjekt ztratí pracovní schopnost, projeví se to negativně tak, že ztratí
určitou část svého výdělku. Nastane situace, kdy po dobu, kdy subjekt nevykonává práci, nevzniká mu nárok od zaměstnavatele na mzdu. Proto je
nutno z hlediska sociálního a udržení určité životní úrovně tento subjekt
zabezpečit. Občan je zajištěn nemocenským, tj. peněžitou dávkou nemocenského pojištění. Podmínkou, aby mu tato dávka byla poskytnuta, je
účast na nemocenském pojištění a potvrzení pracovní neschopnosti ze strany příslušného orgánu. 43
Ottova všeobecná encyklopedie. Praha : Nakladatelství Ottovo nakladatelství, 2003
27
Zásadní význam v sociálním zabezpečení a otázkách poskytování
dávek je problém, zda poruchy zdraví jsou dočasné nebo dlouhodobé. Pod již výše zmíněný pojem pracovní neschopnosti jsou zahrnovány krátkodobé stavy poruchy zdraví, dlouhodobé stavy jsou spojeny s pojmem invalidita. U
dočasné pracovní neschopnosti se předpokládá, že občan za určitou dobu schopnost být opět výdělečně činný zpátky nabude. V případě invalidity jde o dlouhodobou schopnost zabezpečovat vlastní potřeby prací. Velkým právním problémem je potom rozeznávání mezi dočasnou pracovní
neschopností a invaliditou. Není totiž vyloučené, že subjekt s dlouhodobou pracovní neschopností se po nějakém čase opět vrátí do pracovního procesu.
S dočasnou pracovní neschopností je spojována nemoc, která je
dynamická a neznamená (zpravidla) pro postiženého občana změnu v jeho
životě. Na druhé straně je invalidita poznamenána touto změnou vždy. Jako příčinu invalidity, tedy dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, je ten, který trvá déle než rok. Tímto právo vytváří nevyvratitelnou právní
domněnku. Nemoc nebo poruchu zdraví lze definovat jako odchylku od fyziologického fungování organismu. Ochrana zdraví je zakotvena v čl. 31
Listiny základních práv a svobod. Je zde garantováno subjektům právo na ochranu zdraví. Pokud nastane sociální událost, která spočívá v absenci zdraví, mají subjekty zúčastněné na systému veřejného zdravotního pojištění
nárok na poskytnutí zdravotní péče v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
Otázku přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity řeší
vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí 183/1991 Sb., o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity (částečné invalidity). Vyhláška upravuje přechod zaměstnanců a dalších osob účastných na nemocenském pojištění
podle
předpisů
o
nemocenském
pojištění
zaměstnanců,
družstevních rolníků a osob samostatně výdělečně činných z pracovní neschopnosti do invalidity nebo částečné invalidity.
44
Zaměstnance,
družstevní rolníky a osoby samostatně výdělečně činné označuje zákon dále
jako zaměstnance. Zaměstnanec neschopný práce (tzn. zaměstnanec, který § 1vyhl. č. 183/1991 Sb., o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity (částečné invalidity)
44
28
je pro nemoc nebo úraz uznán dočasně neschopným k výkonu svého dosavadního zaměstnání), může být uznán invalidním nebo částečně
invalidním, a to v řízení na základě jeho žádosti o invalidní nebo částečný
invalidní důchod nebo v řízení, které se zahájí na podnět lékařské poradní
komise, a které provede okresní správa sociálního zabezpečení. V tomto druhém případě lze řízení zahájit tehdy, jestliže zaměstnanec neschopný
práce po dobu alespoň šesti měsíců, jemuž náleží nemocenské, nepožádal o
invalidní nebo částečný invalidní důchod, anebo sice o některý z těchto důchodů požádal, ale takový důchod mu nebyl přiznán z jiných důvodů než
proto, že zaměstnanec není ani invalidní ani částečně invalidní.45 V prvním
výše jmenovaném případě rozhodnutí o přiznání invalidního nebo částečného
invalidního
důchodu
doručí
Česká
správa
sociálního
zabezpečení zaměstnanci, jeho zaměstnavateli, popřípadě jinému plátci nemocenského,
a
okresní
správě
sociálního
zabezpečení,
jejímž
prostřednictvím byla žádost o invalidní (částečný invalidní) důchod předána
České správě sociálního zabezpečení.46 Pokud se řízení zahajuje na podnět lékařské poradní komise, tak posudková komise okresní správy sociálního zabezpečení posoudí, je-li zaměstnanec neschopný práce invalidní, částečně invalidní nebo není-li ani invalidní, ani částečně invalidní. Na základě
tohoto zjištění, a poté na jeho podkladě vydá okresní správa sociálního
zabezpečení rozhodnutí. To se poté doručí zaměstnanci neschopného práce, jeho ošetřujícímu lékaři a lékařské poradní komisi, která dala podnět k posouzení jeho zdravotního stavu, a jeho zaměstnavateli, popřípadě jinému plátci nemocenského.47 Proti rozhodnutí je možné podat odvolání.48 Invalidita a stáří Mezi invaliditou a stářím jsou velmi rozdílné prvky. Stáří je jev
přirozený, který je závislý na věku, naproti tomu invalidita je jevem patologickým, kde na věku nezáleží. Stáří znamená ztrátu pracovní § 4 vyhl. č. 183/1991 Sb. § 3 odst. 2 vyhl. č. 183/1991 Sb. 47 § 4 odst. 2 vyhl. č. 183/1991 Sb. 48 § 5 odst. 1 vyhl. č. 183/1991 Sb. 45 46
29
schopnosti v určitém věku. U invalidity se zdravotní stav zkoumá, jejím
předpokladem je prokázání pracovní neschopnosti a jejího dlouhodobého charakteru.
Koncepce invalidity Právní úprava invalidity vychází obecně ze tří základních
koncepčních modelů. Jsou jimi koncepce fyzické invalidity, která
zdůrazňuje sledování snížených či vymizelých fyziologických schopností člověka, tedy z hlediska fyziologicko – funkčního. Vyzdvihuje se zde stupeň
zdravotního
poškození,
nepřihlíží
se
k ekonomickým
a
profesionálním důsledkům. Jde o zhoršení zdravotního stavu způsobené ztrátou nebo zhoršením činnosti orgánu člověka. Druhou
z koncepcí
je
koncepce
invalidity
profesionální.
Zdůrazňuje se nemožnost výkonu dosavadního zaměstnání, vyzdvihuje
zejména změny v profesním životě postiženého občana. Zákon o důchodovém pojištění v roce 1995 nepřevzal z předchozí právní úpravy
dlouho zpochybňovaný typ tzv. stavovské invalidity, tzn. plné invalidity, při níž byl občan s dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem sice schopen
výkonu soustavného zaměstnání, avšak zcela nepřiměřeného svým dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Problém tzv. stavovské invalidity, která se uplatňovala v praxi především ve vztahu
k tehdy preferovanému hornickému povolání, byl dlouhodobě rozpačitým místem v posudkové, rozhodovací i přezkumné činnosti.49
Poslední z koncepcí je koncepce invalidity všeobecné. Ta vychází
z příčinné souvislosti zdravotního postižení občana a jeho zbývajícím
pracovním potenciálem. Jinými slovy řečeno, jde o příčinnou souvislost mezi změnou zdravotního stavu a nemožností uplatnění postiženého v jakémkoliv zaměstnání. Za invalidního lze považovat občana, který není schopen za obvyklých podmínek vykonávat soustavné zaměstnání.
Tröster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. BECK, 2005, s. 209 49
30
Naše platná právní úprava vychází z koncepce všeobecné invalidity,
kterou doplňuje invalidita profesionální.50
U invalidity je rovněž možné rozlišovat, v jakém období lidského
života vznikla. Zde hovoříme např. o invaliditě z mládí, produkčním a postprodukčním věku. A také rozeznáváme z jakých příčin invalidita
vznikla. Rozlišuje se invalidita vzniklá z obecných příčin (v důsledku
obecné choroby nebo nepracovního úrazu) a invalidita kvalifikovaná, tzv. úrazová (vzniklá v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání). Kategorie invalidity Protože pojem invalidity je používán v nejrůznějších souvislostech a
různými obory, vytváří se čtyři základní kategorie invalidity. První z nich je lékařská kategorie, která pojímá invaliditu z oblasti medicíny. Řešeny jsou
zde otázky dlouhodobého nebo trvalého onemocnění (zdravotního postižení) a možnosti jeho léčení včetně léčení poúrazových stavů a léčebné
rehabilitace s adaptováním nemocného či zdravotně postiženého občana na běžný život. V tomto pojetí je invalidní ten, koho nelze vyléčit.
V ekonomickém pojetí invalidity se hodnotí především změny
v životní úrovni invalidních osob spojené s omezením nebo ztrátou jejich
výdělečné schopnosti. Jedná se o změnu životní úrovně postiženého. Za
invalidního se v tomto případě považuje osoba, jejíž možnosti získání nebo
zachování zaměstnání jsou zmenšené, protože se zmenšily fyzické nebo psychické schopnosti.
Sociologické chápání invalidity odráží společenské důsledky
spojené s individualizací člověka. Zkoumá sociální důsledky změny zdravotního stavu.
Právní pojetí vyjadřuje souhrn předpokladů pro uznání stavu
invalidity dané platnou právní úpravou.
50
§ 39 odst. 1 a 3 zákona č. 155/1995 Sb.
31
Právní úprava invalidity Invalidita a zabezpečení invalidních osob patří mezi významné
problematiky důchodových systémů. Lze říci, že jde o významnější
přechodné nebo trvalé tělesné či duševní poškození nebo ztrátu určité funkce či části orgánu a v důsledku toho i snížení pracovní schopnosti nebo společenského uplatnění.51
Nynější platná právní úprava rozeznává a uznává plnou nebo
částečnou invaliditu. Tento koncepční přístup uznávání plné a částečné
invalidity byl v České republice přijat v roce 1995 schválením zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a vydáním jeho prováděcí vyhlášky
(do této doby se rozeznávala pouze invalidita a částečná invalidita. Rozdíl mezi starou úpravou a úpravou v roce 1995 je tedy pouze v pojmenování).
Vychází se z posuzování tzv. zbytkového pracovního potencionálu
pojištěnce, u něhož byl zjištěn dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, klade se zde důraz na principy tzv. invalidity všeobecné. Hlavním cílem nové
koncepce invalidity a jejího posuzování bylo vytvoření podmínek pro objektivnější posuzování zdravotního stavu a zachované schopnosti soustavné výdělečné činnosti posuzovaných pojištěnců s individuálním
přístupem kladoucím důraz na podrobné funkční lékařské vyšetření a sjednocení kritérií pro posuzování obou stupňů invalidity.
Invalidní důchody v sociálním pojištění, stejně jako ostatní dávky
tohoto systému, je nutno považovat za náhradu ztráty pravidelných příjmů
nikoliv za kompenzaci všech případů vrozeného nebo získaného zdravotního
poškození.
Důchodové
pojištění
občanů
s dlouhodobě
nepříznivým zdravotním stavem je postaveno na tom, že bude motivovat návrat těchto občanů do pracovního procesu, který by neohrožoval jejich
zdraví a umožnil jim opatřit si dostatečné finanční prostředky vlastním přičiněním.
51
Gregorová, Z. Důchodové systémy. Brno : Nakladatelství MU Brno, 1998, s. 151
32
Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je klíčový pojem, který tvoří
základ definic plné a částečné invalidity. Jde o nepříznivý zdravotní stav, který podle lékařské vědy má trvat déle než jeden rok.
Invalidizace osob, které jsou neschopné výdělečné činnosti pro svůj
dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se dostává do středu pozornosti
sociální politiky v oblasti sociálního zabezpečení. Stále totiž narůstá počet osob, jejichž invalidita byla uznána pro nemoc nebo úraz.
V případě, že občan trpí poruchou zdraví, vzrůstají jeho životní
náklady, které se přímo pojí na existenci zdravotního postižení a s jejím
léčením, a to v závislosti na závažnosti tohoto zdravotního postižení a na délce jeho trvání.
Podle míry zdravotního postižení se samozřejmě snižuje i schopnost
pracovní
činnosti.
Míru
zdravotního
postižení
rozlišuje
vyhláška
ministerstva práce a sociálních věcí č. 207/1995 Sb. podle tří stupňů.
V případě, že nepříznivý zdravotní stav je natolik závažný, že ho lze zařadit do jednoho ze stupňů zdravotního postižení a zároveň má trvat déle než jeden rok, jedná se o sociální událost, která, existuje-li vedle jiné sociální
události, má za následek nárok na vyšší dávku státní sociální podpory nebo prodloužení podpůrčí doby, po níž je dávka poskytována. Sem lze zařadit sociální příplatek, rodičovský příspěvek a zaopatřovací příspěvek. Pokud by
však osoba byla tak zdravotně postižená, že by jí bylo znemožněno uspokojovat své životní potřeby a postarat se o sebe, je zabezpečena
dávkami ze systému sociální péče podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a dále také vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb. Toto zabezpečení
slouží k tomu, aby zdravotně postižená osoba mohla překonat překážky, které z jejích obtíží vznikají, a které nemůže překonat sama.
Zde také lze mluvit o bezmocnosti, což znamená, že porucha zdraví
je takové intenzity, že bezmocný potřebuje ošetření a obsluhu jinou osobou. V tomto případě se zvyšuje jeho důchod z důchodového pojištění podle míry jeho bezmocnosti.
33
Plná invalidita Pojištěnec je plně invalidním, jestliže z důvodu dlouhodobě
nepříznivého stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek.
52
V prvním
případě jde o typ tzv. obecné invalidity, kde se sleduje pokles výdělečné činnosti, v druhém případě jde o invaliditu fyzickou, kde se odškodňuje
samotné zdravotní postižení. Při určování poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti pojištěnce se vychází z jeho zdravotního stavu
doloženého výsledky funkčních vyšetření a dále z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával
předtím, než k takovému poklesu došlo, a také k dosaženému vzdělání,
zkušenostem a znalostem. 53 Při posuzování se bere v úvahu, zda jde o
zdravotní postižení trvale ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a
schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával.54
Za podmínek stanovených zákonem má pojištěnec nárok na plný
invalidní důchod. Ty jsou stanoveny v § 38 zák. o důchodovém pojištění (ve znění pozdějších předpisů). Pojištěnec musí být plně invalidním a musí
získat potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku plné invalidity podmínky nároku na starobní důchod podle § 29, popřípadě, byl-li
přiznán starobní důchod podle § 31, pokud nedosáhl důchodového věku;
nebo jestliže se pojištěnec stal plně invalidním v důsledku pracovního úrazu. Potřebná doba pojištění pro nárok na plný invalidní důchod je
odstupňována podle věku, a to: věk pojištěnce do 20 let činí potřebná doba
pojištění méně než jeden rok; od 20 do 22 let je to jeden rok; od 22 let do 24 let dva roky; od 24 do 26 let tři roky; od 26 let do 28 let čtyři roky a nad 28
§ 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 53 § 39 odst. 2, věta první zák. č. 155/1995 Sb. 54 § 39 odst. 2, věta druhá zák. č. 155/1995 Sb.
52
34
let pět roků.55 Potřebná doba pojištění se zjišťuje z období před vznikem
plné invalidity, a jde-li o pojištěnce ve věku nad 28 let, z posledních deseti roků před vznikem plné invalidity. Podmínka je však splněna též tehdy,
byla-li tato doba získána v kterémkoliv období deseti roků dokončeném po vzniku plné invalidity; u pojištěnce, který je mladší 24 let tato doba činí dva
roky. Zákon vymezuje i třetí možnost splnění podmínky, kdy se za dobu pojištění též považuje doba účasti na pojištění osob, které se soustavně připravují na budoucí povolání studiem na střední nebo vyšší odborné škole
nebo vysoké škole v České republice, a dále osoby, které jsou vedené
v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání; 56a také doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice před dosažením 18 let věku, nejdříve však po ukončení povinné školní docházky.
Zákon upravuje rovněž i tzv. invaliditu z mládí, neboli invaliditu
v mimořádných případech. Na plný invalidní důchod má nárok rovněž
osoba, která dosáhla věku aspoň 18 let, má trvalý pobyt na území České
republiky a je plně invalidní, jestliže plná invalidita vznikla před dosažením 18 let věku a tato osoba nebyla účastna pojištění po potřebnou dobu.57
Nárok na plný invalidní důchod trvá objektivně po dobu, kdy jsou
splněny zákonem stanovené podmínky jeho vzniku, zejména pak podmínky
existence plné invalidity. Vzhledem k tomu, že je možné, že stav plné
invalidity nemusí být vždy neměnný, při zlepšení zdravotního stavu, jeho stabilizaci, může dojít k jejímu zániku, popř. změně stupně invalidity na
invaliditu částečnou, zaniká v takovém případě nárok na plný invalidní
důchod objektivně ze zákona v důsledku zániku plné invalidity. S tím však
není spojen zánik na výplatu dosud pobíraného plného invalidního důchodu. Lékař na základě kontrolní prohlídky a v návaznosti na něj orgán sociálního zabezpečení svým rozhodnutím odejme dosud pobíraný důchod. Zánik
nároku na důchod je proto spojen až s právní mocí a vykonatelností správního rozhodnutí.
§ 40 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. § 5 odst. 1 písm. m), n) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 57 § 42 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. 55 56
35
Způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti a okruh zdravotních postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek stanoví prováděcí
předpis, a to vyhláška č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
Částečná invalidita Pojištěnec je částečně invalidní, jestliže z důvodu nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33%, nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky. V prvním případě jde opět o typ
obecné invalidity, kde se sleduje pokles výdělečné činnosti, ve druhém případě jde o tzv. fyzickou invaliditu, kde se odškodňuje samotné zdravotní postižení.
Pojištěnec má nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal
částečně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, nebo se stal částečně invalidním v důsledku pracovního úrazu.58
Potřebná doba pojištění se posuzuje stejně jako u plného invalidního
důchodu. Podmínka potřebné doby pojištění se považuje za splněnou, pokud bezprostředně před vznikem částečné invalidity byl pobírán plný invalidní
důchod v mimořádných případech59, popřípadě podle obdobných ustanovení předpisů platných před 1. lednem 1996.
Způsob posouzení a procentní míru poklesu schopnosti soustavné
výdělečné činnosti a okruh zdravotních postižení značně ztěžujících obecné životní podmínky stanoví vyhláška (284/1995 Sb.).
58 59
§ 43 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů § 42 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb.
36
4. Důchodová formule invalidního důchodu Od roku 1996 byla zavedena tzv. dvousložková konstrukce důchodu,
při níž se důchod skládá z pevné základní výměry, která tvoří první složku, a
procentní výměry (2. složka), jejíž výše závisí na výši výdělku a době pojištění.
Základním pojmem v souvislosti s vyměřováním dávek je pojem
dávková formule. Pod tím lze rozumět konkrétní postup při stanovení
základu, z něhož se vyměřuje výše důchodové dávky a samotné vyměření
této dávky za aplikace exaktně matematických pravidel60
Způsob výpočtu důchodových dávek se skládá ze dvou základních
fází. Jedná se v prvém případě o stanovení základu a dále o vlastní vyměření
důchodové dávky. Tento základ se v našem platném právním řádu nazývá
výpočtovým základem. Pro jeho stanovení se používá několik pojmů, a to: rozhodné období, vyloučené doby, vyměřovací základ, všeobecný
vyměřovací základ, přepočítací koeficient, koeficient nárůstu všeobecného
vyměřovacího základu, roční vyměřovací základ, osobní vyměřovací základ, výpočtový základ.
Rozhodné období vymezuje časový úsek, v němž se zjišťuje výše
osobního vyměřovacího základu. Rozhodným obdobím je období 30
kalendářních roků bezprostředně před rokem přiznání důchodu.61 Zároveň
musí být splněna podmínka, že pokud by takto stanovené rozhodné období
mělo obsahovat kalendářní rok, v němž pojištěnec dosáhl 18 let věku, zkracuje se tak, aby tento kalendářní rok a roky předcházející neobsahovalo.
Do tohoto období ovšem nezahrnujeme kalendářní roky před rokem 1986. Jestliže však není v takovémto rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce, prodlužuje se rozhodné období
před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše
Brejcha, A. - Šantrůček, V. Právo důchodového pojištění. Praha : Nakladatelství Linde, 1998, s. 129 61 § 18 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 60
37
však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.62
Pod pojmem vyloučené doby rozumí zákon časové úseky, které se
při stanovení vyměřovacího základu vylučují z rozhodného období. Do doby, která je irelevantní při stanovení výpočtového základu patří mimo jiné i pobírání plného invalidního nebo starobního důchodu; přitom se za
pobírání těchto důchodů považuje i vyplácení obdobných důchodů od zahraničního nositele pojištění.63
Vyměřovacím základem rozhodným pro výpočet důchodové dávky
se rozumí vyměřovací základ pro stanovení pojistného na sociální pojištění
a státní politiku zaměstnanosti. Jde o základní pojem, z něhož se odvozuje výše důchodu. Je definován v zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (ve znění
pozdějších předpisů). Podle něho je vyměřovacím základem pro pojištěnce, který je zaměstnancem, úhrn příjmů zúčtovaných mu organizací nebo malou
organizací v souvislosti s výkonem zaměstnání, které zakládá účast na nemocenském pojištění.64 Do vyměřovacího základu se však některé příjmy nezapočítávají, např. náhrady škody.
Dalším pojmem v této oblasti je všeobecný vyměřovací základ.
Tím je myšlena výše průměrné měsíční mzdy za kalendářní rok. Pro jeho stanovení jsou rozhodné údaje zjištěné Českým statistickým úřadem a jeho výši stanoví vláda nařízením.
V důsledku termínu dostupnosti statistických údajů o průměrné
mzdě65 by bylo možno aktualizovat vyměřovací základ pouze na mzdovou
úroveň dosahovanou dva roky před přiznáním důchodu. Vláda proto nařízením stanoví přepočítací koeficient jako podíl průměrné měsíční
mzdy za 1. pololetí kalendářního roku, který o jeden rok předchází roku
přiznání důchodu, a téhož ukazatele, který o dva roky předchází roku přiznání důchodu.66
§ 18 odst. 4 zák. č. 155/1995 Sb. § 16 odst. 4 písm. b) zák. č. 155/1995 Sb. 64 § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti 65 Tento údaj je znám až koncem 3. čtvrtletí následujícího roku 66 § 17 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 62 63
38
Z vyměřovacího základu se zjišťuje tzv. roční vyměřovací základ,
který můžeme definovat jako součin úhrnu vyměřovacích základů za kalendářní rok (úhrn měsíčních vyměřovacích základů v příslušném
kalendářním roce) a koeficientu nárůstu všeobecného vyměřovacího základu. Koeficient nárůstu všeobecného vyměřovacího základu slouží k tomu,
aby úhrn vyměřovacích základů pojištěnce za kalendářní rok byl pro výpočet důchodu hodnocen ve výši, která by odpovídala jeho hodnotě při mzdové úrovni před přiznáním důchodu. Je stanoven jako podíl
všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, který o dva roky
předchází roku přiznání důchodu, vynásobeného přepočítacím koeficientem,
a všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok, za který se vypočítává roční vyměřovací základ.67
Dalším pojmem je osobní vyměřovací základ. Tímto základem je
měsíční průměr součtu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období.
Jako projev solidarity vyšších příjmových skupin s nižšími
příjmovými skupinami je osobní vyměřovací základ redukován. Hranice pro redukci výdělků se podle stanovených kritérií pružně zvyšuje nařízením
vlády tak, aby byl zjištěn soulad vývoje vyplácených a nově přiznaných
důchodů. Při stanovení výpočtového základu je nutno nejdříve určit
rozhodné období a zjistit vyměřovací základy za jednotlivé kalendářní roky,
které spadají do rozhodného období a vyloučené doby v tomto období. Poté
je nutno také zjistit roční vyměřovací základy a provede se jejich součet. Provede se výpočet osobního vyměřovacího základu a po provedení jeho redukce dostaneme výpočtový základ, který přímo slouží pro stanovení výše důchodu.
Výpočtovým základem je osobní vyměřovací základ, pokud
nepřevyšuje částku 9 100 Kč. Převyšuje-li osobní vyměřovací základ částku 9 100 Kč, stanoví se výpočtový základ tak, že částka 9 100 Kč se počítá
v plné výši, z částky osobního vyměřovacího základu nad 9 100 Kč do 21 800 Kč se počítá 30 % a z částky osobního vyměřovacího základu nad 21 800 Kč se počítá 10 %.68 67 68
§ 17 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. § 15 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
39
Důchodová formule se tedy vždy skládá ze dvou částí, a to ze
základní a procentní výměry.69
Základní výměra se stanoví pevnou částkou, nemá žádný vztah
k výpočtovému základu jedince, je u všech důchodů všech pojištěnců stejná. Tato část důchodové formule odráží sociální hledisko důchodu. Odráží se
zde zásada sociální potřebnosti.
Procentní výměra se stanoví procentní sazbou z výpočtového
základu, pokud jde o důchody starobní, plný a částečný invalidní; nebo z procentní výměry důchodu zemřelého, jde-li o důchod vdovský či
vdovecký a sirotčí. 70 Je v ní zachycen individuální výkon pojištěnce
v minulém období a odrážena zásada zásluhovosti.
Plný i částečný invalidní důchod se tedy také skládá ze základní
výměry a procentní výměry.
Výše základní výměry plného invalidního důchodu činí 1 470 Kč
měsíčně.71
Výše procentní výměry plného invalidního důchodu činí za každý
celý rok doby pojištění 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Procentní
výměra se vypočítá stejně jako procentní výměra starobního důchodu. Do doby pojištění získané do 18 let věku a po vzniku nároku na starobní důchod se nezahrnují náhradní doby pojištění. Zde je zvláštností výpočtu procentní výměry to, že se zde pracuje s reálnými dobami pojištění a reálnými náhradními dobami pojištění, dále s tzv. dopočtenými dobami pojištění
(chápeme jako právní fikci doby pojištění). Dopočtenou dobou je doba ode
dne vzniku nároku na plný invalidní důchod do dosažení důchodového věku, který činí u mužů 60 let a u žen se přitom bere v úvahu důchodový věk
stanovený pro ženy, které nevychovaly žádné dítě, čili 57 let.72 Dopočtená doba se však nezapočítává, jestliže plná invalidita vznikla následkem
úmyslného poškození zdraví, které si pojištěnec způsobil nebo nechal
§ 4 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. § 4 odst. 2 zák. č. 155/1995 Sb. 71 § 41 odst. 1 zák. č. 155/1995 Sb. 72 § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 69 70
40
způsobit, nebo poškození zdraví pojištěnce, které vzniklo jako následek jeho úmyslného trestného činu.73
Dále zákon rozebírá plný invalidní důchod v mimořádných
případech.74 Výše procentní výměry je pro osoby, které mají nárok na tento
druh důchodu, stanoven měsíčně na 45 % výpočtového základu. Za osobní
vyměřovací základ je považován všeobecný vyměřovací základ, který o dva roky předchází roku přiznání plného invalidního důchodu, vynásobený
přepočítacím koeficientem pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu.
Základní výměra je stanovena stejně jako u výše zmíněného plného
invalidního důchodu.
Pojištěnci mladšímu 28 let je procentní výměra vyměřena stejně, tzn.
měsíčně 45 % výpočtového základu, ale tato hodnota musí být dána
nejméně 45 % výpočtového základu. Tento pojištěnec musí splnit podmínky
nároku na plný invalidní důchod, je-li tento důchod přiznáván před 18. rokem věku nebo je-li období od 18 let věku do vzniku nároku na plný
invalidní důchod kryto dobou pojištění nebo doba, která není kryta dobou pojištění, je kratší jednoho roku. Pro tyto účely se dobou pojištění považuje
i celá doba studia na střední nebo vysoké škole v České republice po ukončení povinné školní docházky, doba, po kterou byl pojištěnec veden
v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, a náhradní doba pojištění, i když doba pojištění netrvala ani jeden rok.75
Tato procentní výměra však náleží i pojištěnci, který ke dni vzniku
nároku na tento důchod získal aspoň 15 roků doby pojištění. Za dobu pojištění se považuje doba po 31. prosinci 1995 jako doba účasti na pojištění
osob, které zákon uvádí v § 5 odst. 1 písm. a) až l) a v) a odst. 2, za kterou bylo v České republice zaplaceno pojistné; dále doba účasti na pojištění osob uvedených v § 6 (dobrovolná účast na pojištění), za kterou bylo
v České republice zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení
pojistného. Zvláštní ustanovení zákon věnuje osobám samostatně výdělečně
§ 41 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb. § 42 zák. č. 155/1995 Sb. 75 § 42 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb. 73 74
41
činným, kde ve svém § 11 odst. 3 vymezuje, co je také u těchto osob považováno za dobu pojištění.
Za dobu pojištění jsou také považovány doby zaměstnání získané
před 1. lednem 1996 podle předpisů platných před tímto dnem, s výjimkou doby studia po dosažení věku 18 let; Zákon se věnuje i úpravě, kdy je
zaměstnání prováděno v cizině, a to před 1. květnem 1990. Tato doba se hodnotí, jen pokud za ni bylo zaplaceno pojistné, a to nejdříve ode dne zaplacení pojistného.76
Plný invalidní důchod v mimořádných případech zahrnuje i situaci,
kdy je poživatel invalidního důchodu výdělečně činný v cizině. Tento invalidní důchod se po dobu výdělečné činnosti nevyplácí.77
Výše základní výměry částečného invalidního důchodu činí, stejně
jako plný invalidní důchod, 1470 Kč měsíčně.
Procentní výměra však je za každý celý rok doby pojištění 0, 75 %
výpočtového základu měsíčně. Nejmenší výše procentní výměry je stanovena zákonem. Činí 385 Kč měsíčně.
Pro pojištěnce mladšího 28 let, jehož vymezení bylo uvedeno výše,
činí procentní výměra částečného invalidního důchodu polovinu procentní
výměry, která mu náleží za plný invalidní důchod (v mimořádných případech).
Souběh nároků na důchody Souběh plného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti Na trvání nároku na výplatu plného invalidního důchodu, ani nároku
na tuto dávku, nemá vliv případný souběh tohoto důchodu s příjmem
z výdělečné činnosti, a to i včetně samotné výdělečné činnosti. Výjimkou,
která již byla uvedena výše je výdělečná činnost v cizině, která výplatu § 13 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů 77 § 42 odst. 3 zák. č. 155/1995 Sb.
76
42
důchodu vylučuje.78 Výše zmíněné tvrzení může platit za předpokladu, že
půjde o zdravotní postižení, které umožňuje soustavnou výdělečnou činnost za zcela mimořádných podmínek. Tyto činnosti vymezuje příloha č. 3 vyhlášky číslo 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém
pojištění. Jde například o amputační ztrátu obou dolních končetin, ochrnutí dvou končetin nebo střední mentální retardace. U druhé definice invalidity, která je určena procentní mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti, se podle mého názoru výdělečná činnost nepředpokládá. Je na
zvážení, zda by v tomto případě nešlo spíše o posudkový omyl. Procentní
míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoví příloha č. 2 vyhlášky.
Souběh částečného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti Sledování této ekonomické podmínky, která se týká souběhu
částečného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti, má od 1. 1. 1996 význam pro rozsah trvání nároku na výplatu této dávky, byla-li
přiznána z jiného důvodu než pro zdravotní postižení značně stěžující obecné životní podmínky, anebo je-li poskytována pojištěnci mladšímu než
65 let. Poskytování důchodu má kompenzovat sníženou schopnost
soustavné výdělečné činnosti, a tím i snížení dosahovaných výdělků. Pokud průměrný měsíční příjem z výdělečné činnosti poživatele částečného invalidního důchodu nepřesahuje 66 % pojištěncova srovnatelného
vyměřovacího základu, částečný invalidní důchod se vyplácí v plné výši. Pokud tento měsíční příjem je vyšší než 66 %, ale nepřesahuje 80 % pojištěncova srovnatelného vyměřovacího základu, částečný invalidní
důchod se vyplácí ve výši poloviny základní výměry a poloviny procentní výměry.
Pokud
však
přesáhne
80
%
pojištěncova
srovnatelného
vyměřovacího základu, částečný invalidní důchod se nevyplácí.79
§ 42 odst. 5 zák. č. 155/1995 Sb. § 46 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů
78 79
43
Průměrný měsíční příjem se pro účely porovnání souběhu
částečného invalidního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti zjišťuje za
předchozí kalendářní rok na základě přehledu o příjmech z výdělečné činnosti, který je poživatel částečného invalidního důchodu povinen předložit plátci důchodu ve stanoveném termínu.80
Srovnatelným vyměřovacím základem pro tyto účely je osobní
vyměřovací základ, z něhož byl částečný invalidní důchod vyměřen, vynásobený koeficientem stanoveným jako podíl, kde v čitateli je součin všeobecného vyměřovacího základu za kalendářní rok o tři roky předcházející roku, v němž se podle § 47 zák. o důchodovém pojištění
provádí kontrola pojištěncova průměrného měsíčního příjmu z výdělečné
činnosti, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného
vyměřovacího základu, a ve jmenovateli je všeobecný vyměřovací základ za předposlední rok rozhodného období.
Byl-li částečný invalidní důchod vyměřen v době před 1. 1. 1996
z průměrného měsíčního výdělku, vychází se z něho, avšak neomezeného podle § 12 odst. 6 zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, nebo podle obdobných ustanovení předchozích předpisů o sociálním zabezpečení, a rozhodné období podle těchto předpisů, z něhož byl tento průměrný měsíční výdělek zjištěn.
Souběh nároků na důchody Patří již k mnohaleté tradici našeho právního řádu, že zákon
v některých případech připouští, aby občan pobíral více než jeden druh
důchodů; jde zpravidla o dva, ve výjimečných případech o tři nebo dokonce až o čtyři důchody.
Řešení se odvíjí od toho, zda jde o souběh nároků na důchod
originální či derivativní.
Pro upřesnění, mezi důchody derivativní patří důchod vdovský,
vdovecký a sirotčí. Mezi originální (původní) důchody patří důchod starobní, plný a částečný invalidní. 80
§ 47 zák. č. 155/1995 Sb.
44
Při souběhu nároků na důchody originální platí zásada, že se vždy
vyplácí pouze jeden důchod, a to ten nejvyšší. Pokud jsou jejich výše stejné,
má pojištěnec tu možnost, že si vybere, který z určených důchodů mu bude vyplácen a nároky na ostatní důchody zanikají. Originální důchod totiž vždy nahrazuje ztrátu vlastního příjmu, tzn. při jedné sociální události náleží jeden důchod.
Na druhé straně při souběhu nároku na důchod originální s nárokem
derivativním se uplatňuje zásada, že důchod, který je vyšší, se poskytuje celý a druhého důchodu se poskytuje polovina procentní výměry.
Nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených
zákonem o důchodovém pojištění.
Nárok na výplatu důchodu vzniká splněním podmínek stanovených
zákonem pro vznik nároku na důchod a na jeho výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu.
Nárok na důchod nezaniká uplynutím času.
Nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká, pokud zákon
nestanoví jinak, uplynutím tří let ode dne, za který důchod nebo jeho část náleží. Tato lhůta však neplyne po dobu řízení o důchodu, a také po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven.
45
5. Mezinárodní úprava invalidity a invalidního důchodu Úprava v právu Evropské unie Se zavedením volného pohybu osob ve Společenství bylo třeba také
překonat teritoriální omezenost sociálního zabezpečení. Smyslem svobody
pohybu je usnadnit změnu místa pracovní činnosti a pobytu, a je potom také třeba zajistit, aby v důsledku této změny nedocházelo k tříštění, omezování nebo dokonce ke ztrátě nároků oprávněných osob. Nároky na jednotlivé dávky souvisí většinou s délkou pobytu osoby v daném státě.
Cílem předpisů v oblasti sociálního zabezpečení není sjednocení
vnitrostátních úprav členských států, ale pouze překonání teritoriality systémů sociálního zabezpečení jednotlivých členských zemí.81
Sociální oblast je druhou stránkou pracovní činnosti a je od ní
neoddělitelná. Již Smlouva o založení ES upravuje otázky zaměstnanosti, pracovních podmínek, vzdělání, odborné přípravy, sociálního zabezpečení,
ochrany proti pracovním úrazům, hygieny práce a zákazu diskriminace podle pohlaví. Členské státy jsou proto zavázány k soustavnému zlepšování
pracovního prostředí, ochrany bezpečnosti a zdraví při práci a k zajištění rovnosti přístupu k pracovním příležitostem. Základní
sociální
práva
občanů
členských
států
ES
jsou
kodifikována především v Chartě základních sociálních práv z roku 1989. Byl také vytvořen Evropský sociální fond. Ten soustředí prostředky na výchovu, odborné vzdělávání a zaměstnanost.
Základní principy úpravy jsou obsažené v nařízení č. 1408/71 ve
znění změn a doplňků. Jsou jimi: zákaz diskriminace z důvodu státní
příslušnosti; vyplácení dávek bez ohledu na bydliště; nemožnost vyplácení více než jedné dávky z téhož titulu; sčítání dob rozhodných pro vznik a
trvání nároků a výši dávek dosažených v jednotlivých členských státech; nepřípustnost méně příznivého postavení osoby v důsledku změny místa
bydliště ve vztahu k těm, kteří toto místo nemění; zásada jediného státu, tzn. každý je v daném okamžiku podroben právu sociálního zabezpečení pouze 81
Viz článek 42 (51) Smlouvy o založení evropského společenství
46
jednoho státu (lex loci laboris). Úprava se vztahuje na dávky zabezpečení
v nemoci, ve stáří, při invaliditě, při nezaměstnanosti, v mateřství a při
ztrátě živitele, rodinné přídavky, odškodnění při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, pohřebné.
Tento systém Společenství funguje tak, že každý stát aplikuje vlastní
předpisy, a to pokud jde o druhy poskytovaných dávek a podmínky pro získání nároku na dávky.
V oblasti sociálního zabezpečení tedy nedochází k harmonizaci, ale
ke koordinaci sociálních systémů členských států. Důvodem je zde to, že
sociální systémy jsou různorodé, jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Varianta koordinace sociálních
systémů ponechává národní předpisy beze změn, rozdíly mezi národními
systémy zůstávají. Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro migrujícího pracovníka nebo osobu samostatně výdělečně činnou nevýhodná.
Rozhodujícím kritériem pro zahrnutí dávky do nařízení č. 1408/71
je, že musí být spojena s jednou z dávek vyjmenovaných výše.82 Posouzení
toho musí přitom vycházet z široce pojímaného základního cíle obsaženého v článku 51 Smlouvy o založení EHS.
V systémech invalidního pojištění všech států EU (dnes 25 států)
jsou podstatné rozdíly. Rozeznáváme však i přesto dva hlavní typy:
V některých zemích nezávisí invalidní důchod na délce pojištění.
Stejný invalidní důchod se přizná bez ohledu na 5, 10 či 20 let pojištění. Tuto
formu
můžeme
označovat
jako
„systém/program
s materializací rizika“. Zkráceně též nazýváno jako typ „A“.
spojený
Pro přiznání invalidního důchodu v systému „A“ stačí, aby v době
vzniku invalidity dotyčná osoba byla pojištěna (bydlela) v daném státě a
měla ukončenou případně stanovenou kvalifikační dobu pojištění (bydlení). Takové programy existují v Belgii, Španělsku, Francii (s výjimkou
speciálního systému platného pro horníky), Řecku (pouze v zemědělském
sektoru), Irsku, Nizozemí a ve Spojeném království. V praxi to znamená, že
pracovník pojištěný například jen 10 let může v případě invalidity pobírat 82
Článek 4 (1) Nařízení č. 1408/71
47
stejný důchod jako jiný pracovník, který před tím, než se stal invalidou, byl pojištěn 30 let.83
V dalších zemích invalidní důchody závisí na délce pojištění.
Vypočítávají se podobně jako starobní důchody. Tuto formu invalidního
pojištění spojující výši dávky s délkou pojištění se označuje jako typ „B“. Tento typ nalezneme v Německu, Dánsku, Itálii, Lucembursku, Portugalsku,
Francii (pokud jde o systém platný pro horníky), v Řecku (s výjimkou zemědělství), ale samozřejmě i u nás. Tento program zpravidla vyžaduje
získání určité kvalifikační doby, ale není vždy podstatné, aby dotyčná osoba byla v době vzniku invalidity pojištěna.
V systémech založených na době pojištění se částka důchodu zvyšuje
s rostoucí délkou získaných dob pojištění. To znamená, že pracovník, který
byl pojištěn pouze 10 let, dostává podstatně nižší důchod než pracovník, kterému je pro účely invalidního důchodu započtena doba 30 let.84
Při existenci těchto dvou typů programů nastávají situace překrývání
různých systémů. Ustanovení Nařízení jsou navržena tak, aby přihlížela k různým možnostem, které by mohly nastat.
Typ A > typ A: Jestliže byla zaměstnaná nebo samostatně výdělečně
činná osoba během svého pracovního života pojištěna výlučně pod dvěma
nebo více programy spojenými s materializací rizika, má v případě invalidity nárok pouze na jeden invalidní důchod, který je v zásadě vyplácen
institucí členského státu, kde byla pojištěna při vzniku invalidity.85 Pokud legislativa členského státu pro vznik nároku na dávku vyžaduje získání určitých pojistných dob, platí obecná pravidla. Není-li však možné
požadovanou kvalifikující dobu považovat za splněnou, a to ani v případě
sečtení dob pojištění, je nutné zjistit, zda dotyčná osoba může uplatnit nárok podle zákonů jiného členského státu, kde byla dříve pojištěna.86
Typ A > typ B: Jestliže v době, kdy dojde k invaliditě, je dotyčná
osoba pojištěna pod programem založeným na délce doby pojištění, má
Sociální zabezpečení osob pohybujících se v rámci Evropské unie. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Gratis, 2002, s. 17 84 Sociální zabezpečení osob pohybujících se v rámci Evropské unie. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Gratis, 2002, s. 17 85 Čl. 39 (1) a (2) Nařízení č. 1408/71 86 Čl. 39 (3) Nařízení č. 1408/71 83
48
nárok na částečný důchod odpovídající trvání ukončených dob pojištění.
Dodatečný nárok na částečný důchod pod programem typu A, což samo o sobě odporuje základnímu principu takového programu, existuje za
předpokladu, že dotyčná osoba splňuje nezbytné podmínky (tzn. v době vzniku invalidity je placeno pojištění). Pojištění pod tímto typem programu je v tomto případě považováno za ekvivalentní pojištění programu typu A.
Typ B > typ A: V takovémto případě má dotyčná osoba nárok na
plný důchod podle programu typu A (kde částka nezávisí na délce pojištění)
a na dílčí důchod pod programem B (založeným na délce dob pojištění), na poměrném základě podle dob pojištění ukončených pod tímto programem.
Typ B > typ B: Pokud zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná
osoba byla pojištěna výlučně pod dvěma nebo více programy respektujícími
délku doby pojištění, bude pobírat důchod z každého z těchto systémů. Částka bude stanovena v poměru k ukončeným dobám pojištění a důchod bude vyměřen v souladu se starobním důchodem.
Rozhodnutí a stanovení stupně invalidity přísluší národní instituci
podle vnitrostátních právních předpisů každého státu, kde byla dotyčná
osoba pojištěna.
Kompetentní instituce87 pro invaliditu, stáří a úmrtí (důchody) jsou:
všeobecně: ČSSZ; pro ozbrojené složky: vojáci z povolání – specializovaný
útvar Ministerstva obrany; příslušníci policie – specializovaný útvar Ministerstva vnitra; příslušníci vězeňské služby – specializovaný útvar
Ministerstva spravedlnosti; příslušníci celní správy – specializovaný útvar Ministerstva financí.
Výpočet důchodu bez nutnosti sčítat doby pojištění / bydlení.
Upraveno článkem 46 Nařízení. Při vzniku nároku na důchod bez nutnosti
sčítat doby pojištění v jiných členských státech, provádí každý členský stát výpočet dávky: I. podle předpisů, které sám provádí – tzv. národní důchod;
II. poměrný výpočet podle dob pojištění – tzv. dílčí důchod.
87
Viz server www. mpsv. cz
49
Dílčí důchod se skládá z teoretické dávky – částka, na kterou by měla
osoba nárok, jestliže by celkovou dobu pojištění získanou v různých
členských státech splnila pouze v příslušném členském státě. 88 A dále se dílčí důchod skládá ze skutečné dávky (článek 46 odst. 2 písm. b)).
Skutečná výše dávky se pak stanoví jako teoretická výše dávky
vynásobená o zlomek, kde v čitateli je skutečná doba pojištění v daném
členském státě a ve jmenovateli je celková doba pojištění ve všech členských státech. Poté se národní a dílčí důchod porovnají a vyplácen bude ten vyšší důchod.89
Výpočet důchodu po sečtení dob pojištění / bydlení. Jestliže
žadateli vzniká nárok na důchod pouze po sečtení dob pojištění / bydlení splněných v jiných členských státech, daný členský stát vypočítá pouze dílčí důchod.
Základní ustanovení o sociální politice, pracovním právu a právu
sociálního zabezpečení jsou obsažena v XI. hlavě části třetí SES o sociální politice.
Úprava v dokumentech Rady Evropy V evropském regionu je významnou mezinárodní organizací států
působící v oblasti lidských práv Rada Evropy. Vznikla v roce 1949 v reakci na 2. světovou válku a zahájení „studené války“. Základním cílem Rady
Evropy je kontrola nad dodržováním lidských práv a jejich ochrana.90 Rada Evropy přijala pod vlivem Všeobecné deklarace lidských práv na 130 úmluv
a dalších dílčích ujednání, mezinárodní smlouvy, které však jsou pro členské státy závazné až po jejich ratifikaci národními parlamenty.
Mezi základní úmluvy patřící do této oblasti jsou Evropská sociální
charta (1961), Evropský zákoník sociálního zabezpečení (1990), Evropské
prozatímní dohody (1953) a Evropská úmluva o sociálním zabezpečení (1972).
Čl. 46 odst. 2 písm. a) Nařízení č. 1408/71 Čl. 46 odst. 3 Nařízení č. 1408/71 90 Více o Radě Evropy na oficiálním serveru www. coe. int 88 89
50
Evropská sociální charta91 Je mezinárodní smlouvou podepsanou vládami členských států Rady
Evropy. Členem Rady Evropy je také ČR, která tuto smlouvu ratifikovala dne 3. 11. 1999. Evropská sociální charta je platná od 18. října 1961, ale vstoupila v účinnost až v únoru roku 1965.
Tento dokument doplňuje Úmluvu o ochraně lidských práv a
základních svobod o sociální práva. Státy, které tuto úmluvu ratifikují, se
musí zavázat k zabezpečení alespoň pěti ze základních sedmi sociálních práv uvedených v Úmluvě.
První část obsahuje výčet základních sociálních práv. Jako
neopominutelná sociální práva jsou označená: právo na práci; právo
organizovat se; právo na kolektivní vyjednávání; právo na sociální
zabezpečení; právo na sociální a lékařskou pomoc; právo rodiny na sociální,
právní a hospodářskou ochranu; právo migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc.
Vedle toho mohou jednotlivé státy ratifikovat i další sociální práva,
jako např. právo na ochranu zdraví, právo na spravedlivou ochranu při práci, právo na využívání služeb sociální péče atd.
Právo na sociální zabezpečení je obsaženo v článku 12. Smluvní
strany se zde zavazují k vytvoření a udržení systému sociálního zabezpečení, a to na dostatečné úrovni (ta musí být přinejmenším stejná jakou vyžaduje pro ratifikaci Úmluvy Mezinárodní organizace práce, č. 102, o minimálních
standardech sociálního zabezpečení). Tato úroveň by měla být snahou států postupně zvyšována. Je zde vyjádřena i zásada rovného zacházení
s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky ostatních smluvních
stran, a to pokud jde o práva sociálního zabezpečení, včetně zachování nároků vyplývajících z právních předpisů sociálního zabezpečení, bez
ohledu na pohyb chráněných osob mezi územími smluvních stran. Jako poslední musí být zachovány, uznány a znovu nabyty práva sociálního
zabezpečení prostřednictvím sčítání dob pojištění nebo zaměstnání završených podle právních předpisů každé ze smluvních stran.
91
Znění dokumentu je přístupno na internetové straně www. mzcr. cz
51
Uvedená sociální práva jsou v Evropské sociální chartě dále
rozváděna zejména s ohledem na povinnosti členských států vytvořit nezbytné záruky. U všech práv jsou uvedeny konkrétní úkoly členských států k jejich zajištění.
Kontrolní mechanismus Evropské sociální charty je upraven
v článcích 24 – 29. Signatářské země jsou povinny podávat zprávy o plnění Evropské sociální charty, a to generálnímu tajemníkovi Rady Evropy.
Zprávy poté prošetřuje Výbor expertů, jejich závěry jsou předkládány
k posouzení Podvýboru vládního sociálního výboru Rady Evropy. Podvýbor poté předloží Výboru ministrů (což je instituce Rady Evropy) zprávu se svými závěry a přiloží k ní zprávu Výboru expertů. Výbor ministrů může na základě zprávy Podvýboru dát každé smluvní straně potřebná doporučení.
Z tohoto dokumentu vychází Charta základních sociálních práv
pracovníků evropských společenství přijatá představiteli jedenácti vlád – členů Evropského společenství ve Štrasburku 9. prosince 1989.
V roce 1996 byla Evropská sociální charta revidována. Nová charta
přebírá všechna práva Evropské sociální charty z roku 1961 a dále je rozvádí a konkretizuje. Soubor neopomenutelných práv doplňuje o dvě další
práva, a to právo dětí a mladistvých osob na ochranu a dále o právo na stejné příležitosti a na rovné zacházení v záležitostech zaměstnání a povolání bez diskriminace na základě pohlaví.
Evropský zákoník sociálního zabezpečení Evropský zákoník sociálního zabezpečení byl podepsán 16. dubna
1964 ve Štrasburku. Jménem České republiky byl Zákoník podepsán ve Štrasburku 10. února 2000.
Zákoník vstoupil v platnost 17. března 1968 a pro ČR až 9. září 2001.
Ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv vyšel pod číslem 90 / 2001.
Tento Zákoník a Protokol k němu jsou v současné době považovány
za nejvýznamnější smlouvy, pokud jde o stanovení standardů sociální 52
ochrany. Účelem je zajištění norem, který daný stát zachovává vůči
stanoveným skupinám osob v rámci své vnitrostátní právní úpravy. Nejde tedy o koordinaci systémů sociální ochrany a zajištění rovného zacházení s příslušníky ostatních smluvních stran, které jsou předmětem úpravy
Evropské úmluvy o sociálním zabezpečení a Evropských prozatímních dohod. Zákoník má charakter minimálních standardů, tzn. zajištění základní úrovně sociálního zabezpečení.
Zákoník je rozdělen na 14 částí, které se obsahově shodují
s Úmluvou č. 102.
Česká republika ratifikací Zákoníku projevila svoji vůli usilovat o
dosažení vyšších standardů sociální ochrany v rámci Evropy.
Při ratifikaci Zákoníku bylo učiněno prohlášení, že Česká republika
přijímá povinnosti vyplývající ze Zákoníku takto: z částí II až X Zákoníku
povinnosti vyplývající z následujících částí: část II – zdravotní péče; část III – dávky v nemoci; část IV – dávky v nezaměstnanosti; část V – starobní
důchod; část VII – rodinné dávky; část VIII – dávky v mateřství; část IX – invalidní důchod; část X – dávky pozůstalých.
Česká republika neuplatňuje ustanovení článku 2 odst. 2.
násl.
Invalidní důchod upravuje Zákoník ve své části IX., článek 53 a Sociální událostí, která dává příčinu poskytovat chráněné osobě
invalidní důchod je neschopnost vykonávat výdělečnou činnost ve stanoveném rozsahu, je-li pravděpodobné, že tato neschopnost bude trvalá
nebo bude trvat po skončení dávek v nemoci.92 Mezi chráněné osoby patří
podle článku 55 stanovené skupiny zaměstnanců, které tvoří alespoň 50 % všech zaměstnanců; nebo stanovené skupiny ekonomicky aktivního obyvatelstva, které tvoří alespoň 20 % všech obyvatel; nebo na všechny
obyvatele, jejichž příjmy po dobu sociální události nepřekračují stanovenou mez (ta se stanoví podle článku 67).
92
Článek 54 Zákoníku
53
Při zajištění dávky na invalidní důchod Zákoník pracuje s pojmem
kvalifikační doba. Tou se rozumí příspěvková doba nebo doba pobytu nebo jakákoli jejich kombinace podle toho, co je stanoveno.93
Nastane-li proto krytá sociální událost, bude dávka zajištěna alespoň
chráněné osobě, která předtím, než nastala sociální událost, splnila podle stanovených pravidel kvalifikační dobu, kterou může být 15 příspěvkových
let nebo 15 let zaměstnání nebo 10 let pobytu; nebo chráněné osobě, která splnila kvalifikační dobu tří příspěvkových let a jejímž jménem byl za dobu, kdy pracovala, zaplacen stanovený průměrný roční počet příspěvků, jsou-li
zásadně chráněny všechny ekonomicky aktivní osoby.94 Tyto dávky budou
poskytovány po celou dobu sociální události nebo až do doby, kdy budou nahrazeny starobním důchodem.
Evropská úmluva o sociálním zabezpečení Tato úmluva byla přijata v roce 1972, v platnost vstoupila v roce
1977. Úmluva navazuje na Prozatímní dohody o sociálním zabezpečení z roku 1953.
Evropská úmluva zahrnuje všechny oblasti sociálního zabezpečení,
některá její ustanovení jsou vzorem pro bilaterální a multilaterální dohody o sociálním zabezpečení.
Dominují zde čtyři základní principy. Mezi ně řadíme: rovnost
zacházení, aplikace jediného zákonodárství, zachování práv ze sociálního
zabezpečení, výplata dávek do ciziny.
Některé instituty platí pro smluvní strany bez dalšího. Zde se jedná o
osobní a věcný rozsah, stanovení čtyř základních principů sociálního
zabezpečení, zvláštní ustanovení o jednotlivých dávkách a společná ustanovení. Naopak ustanovení, která se vztahují na jednotlivé dávky závisí
na dodatečném uzavření bilaterálních a multilaterálních dohod mezi jednotlivými smluvními stranami.
93 94
Článek 1 písm. i) Zákoníku Čl. 57 Zákoníku
54
Prozatímní evropská dohoda o systémech sociálního zabezpečení Tato dohoda byla uzavřena v roce 1953 na půdě Rady Evropy a
vytvořila rámec pro zachování práv v rámci sociálního zabezpečení při přechodu z jednoho státu do druhého. Zde jednotlivé státy uzavírají
bilaterální dohody. Podle těchto dohod se pro vznik a zachování nároků občana na důchody v sociálním zabezpečení započítávají i doby jím
odpracované v různých státech. Pojišťovny si pak vzájemně vyrovnávají náklady. Podle těchto dohod se také vyplácejí důchody do zahraničí.
K nejvýznamnějším prozatímním dohodám věnovaným problematice
sociálního zabezpečení patří Evropské prozatímní dohody o sociálním zabezpečení (č. 12 a 13). Zaměřují se především na rovnost zacházení
s příslušníky smluvních stran při aplikaci národních zákonů a na zahrnutí těchto
příslušníků
do
okruhu
platnosti
všech
bilaterálních
nebo
multilaterálních smluv uzavřených signatářskými státy. Jde o úmluvy svým
dopadem omezené a dnes již v některých částech překonané. Mají však i nadále značný význam pro úpravu vztahů mezi státy, které nejsou vázány dvoustrannými smlouvami či novější komplexní úpravou.
Úprava invalidity v úmluvách MOP (Mezinárodní organizace práce, ILO) MOP je odborná organizace systému Organizace spojených národů.
Byla založena v roce 1919 s cílem zlepšit pracovní podmínky a sociální
zabezpečení ve světě. Do její působnosti v současné době náležejí všechna
ekonomická a finanční opatření, která mohou mít sociální dopad na jednotlivce. Organizace vyvíjí úsilí k dosažení sociální spravedlnosti na celém světě, odstranění útisku, strádání a eliminaci nepříznivých sociálních dopadů mezinárodní soutěže.
MOP je organizací tripartitní, jejímiž členy jsou vládní orgány
reprezentované zpravidla ministerstvy práce, odborové a zaměstnavatelské
organizace. K nejdůležitějším orgánům Organizace patří Mezinárodní
konference práce, která se každoročně schází v Ženevě, Správní rada a Sekretariát (Mezinárodní úřad práce) sídlící v Ženevě. 55
Nejvýznamnějším a důležitým posláním MOP je přijímání
dokumentů, kterými jsou úmluvy (konvence), doporučení a jiné akty (rezoluce, výkladové závěry, technické normy).
Členské státy mají povinnost pravidelně podávat zprávy a podklady
o svém vnitřním zákonodárství a o jeho aplikaci Mezinárodnímu úřadu práce. MOP může vytýkat rozpory tohoto zákonodárství s úmluvami. Porušení úmluv projednává Mezinárodní konference práce.
České republiky v oblasti invalidity se týkají čtyři úmluvy MOP.
První z nich je Úmluva č. 37/1933 – Úmluva o povinném
invalidním pojištění zaměstnanců v průmyslových a obchodních
podnicích a ve svobodných povoláních, jakož i domáckých dělníků a osob zaměstnaných v domácnosti. Tato úmluva vyšla ve Sbírce zákonů a
mezinárodních smluv pod číslem 469/1990. Hned ve svém článku 1
stanovuje povinnost všech států, která ratifikují tuto úmluvu, aby zavedly
nebo udržovaly povinné invalidní pojištění za podmínek, které se rovnají alespoň těm, které jsou uvedeny v úmluvě. Předpis upravuje povinné
invalidní pojištění, které se vztahuje na rukodělné a nerukodělné pracovníky
včetně učňů (nevztahuje se však na námořníky a námořní rybáře), kteří jsou zaměstnáni
v průmyslových
nebo
obchodních
podnicích
nebo
ve
svobodných povoláních, a na domácké pracovníky a osoby zaměstnané
v domácnosti. Každý stát může ve svém vnitrostátním zákonodárství
stanovit výjimky. Může se to týkat např. pracovníků, kteří nepobírají
odměnu v hotovosti, členy rodiny zaměstnavatele, pracovníky invalidní nebo pobírající invalidní či starobní důchod. Právo na invalidní důchod bude mít pojištěnec, který se stane všeobecně neschopným k práci a tím nezpůsobilým opatřovat si odměnu hodnou zmínky. 95 Právo na invalidní důchod bude mít také pracovník nepracující ručně, který není schopen si
opatřovat odměnu hodnou zmínky. Podle článku 5 může být podmíněno právo na důchod dovršením čekací doby popřípadě spolu se zaplacením minimálního počtu příspěvků od vstupu do pojištění a ve stanoveném
období bezprostředně předcházejícím pojistné události. Čekací doba však 95
Článek 4 Úmluvy č. 37/1933
56
nesmí být delší než 60 příspěvkových měsíců nebo 250 příspěvkových týdnů nebo 1500 příspěvkových dnů.
Výše důchodu je pak stanovena buď v závislosti na době strávené
v pojištění nebo nezávisle na ní pevnou částkou nebo procentem příjmu, k němuž se přihlíží pro účely pojištění, anebo proměnnou částkou podle částky celkem zaplacených příspěvků. Pokud jsou příspěvky odstupňovány
podle příjmu, přihlíží se v tomto případě k příjmu, k němuž se přihlíželo
z těchto důvodů, i při výpočtu poskytovaného důchodu, ať už je důchod proměnný podle doby strávené v pojištění či nikoli.
Právo na dávky může zaniknout nebo může být pozastaveno zcela
nebo částečně, pokud zúčastněná osoba vyvolala svoji invaliditu trestným činem nebo úmyslným porušením zákona či se dopustila podvodu vůči pojišťovacímu ústavu.96
Druhou úmluvou, která se týká úpravy invalidity je Úmluva č.
38/1933 – Úmluva o povinném invalidním pojištění zaměstnanců v zemědělských podnicích. Tato úmluva vyšla ve Sbírce zákonů a
mezinárodních smluv pod číslem 469/1990. Stejně jako předchozí úmluva i
tato vyžaduje, aby státy, které ratifikují tuto úmluvu zavedou nebo budou udržovat povinné invalidní pojištění rovnající se alespoň těm podmínkám,
které jsou uvedeny v úmluvě. Obsah ustanovení úmluvy jsou stejná jako u předchozího případu, až na výjimku, a to tu, že úmluva se vztahuje na
rukodělné a nerukodělné pracovníky, včetně učňů, kteří jsou zaměstnáni
v zemědělských podnicích, a na služebnictvo zaměstnané v domácnosti zemědělských zaměstnavatelů.
Třetí důležitou úmluvou je Úmluva č. 102/1952 – Úmluva o
minimální normě sociálního
zabezpečení. Ve Sbírce zákonů a
v devíti
standardy
mezinárodních smluv ji můžeme nalézt pod číslem 461/1991. Upravuje kapitolách
minimální
zabezpečení
odpovídající
jednotlivým sociálním událostem. Jde o péči o zdraví, dávky v nemoci, dávky v mateřství, dávky poskytované rodinám, dávky ve stáří, dávky 96
Čl. 9 Úmluvy č. 37/1933
57
v invaliditě, dávky poskytované pozůstalým, dávky v nezaměstnanosti a dávky poskytované v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání.
Zavazuje státy, které ji ratifikovaly, aby si zvolily minimálně tři
oblasti a v těch přizpůsobily své vnitrostátní zákonodárství obsahu úmluvy.
Později mohou postupovat i v oblastech dalších. Úmluva je důležitá v tom, že prosazuje princip, který stanoví všeobecnou úroveň sociálního
zabezpečení, která může být dosažena v každém státě bez ohledu na stupeň jeho ekonomického a sociálního rozvoje.
Invalidní důchod je upraven v článcích 53 až 58. Krytou sociální
událostí je zde neschopnost k výkonu výdělečné činnosti ve stanoveném
rozsahu, jestliže tato neschopnost bude pravděpodobně trvalého rázu nebo
trvat po vyčerpání nemocenského.97 Tyto dávky musí být poskytovány po
celou dobu sociální události nebo až do doby, kdy budou nahrazeny starobním důchodem.98
Poslední z důležitých úmluv je Úmluva č. 128/1967 – Úmluva o
invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách. Ve Sbírce vyšla pod číslem 416/1991. Upravuje invalidní, starobní a pozůstalostní důchod.
Invalidní důchod je upraven v článcích 7 až 13. Krytou sociální
událostí je opět neschopnost k výkonu výdělečné činnosti ve stanoveném
rozsahu, jestliže tato neschopnost bude pravděpodobně trvalá nebo trvat po
uplynutí stanoveného období dočasné nebo počáteční pracovní neschopnosti. Invalidní dávkou je pravidelně opakující se platba. Ta musí být poskytována po celou dobu sociální události nebo až do té doby, kdy ji nahradí starobní důchod.
Na závěr tématu bych chtěla definovat, co je vlastně Úmluva MOP.
Jde o závaznou formu usnesení, která upravuje nejdůležitější otázky týkající
se postavení pracujících, ochrany a bezpečnosti práce. Je důležitá v tom, že
obsahuje kritéria pro minimální rámec, ve kterém se musí pohybovat úprava prováděná jednotlivými členskými státy. Přijetím úmluvy vzniká členským státům povinnost předložit úmluvu kompetentním zákonodárným orgánům. 97 98
Čl. 54 Úmluvy č. 102/1952 Čl. 58 Úmluvy č. 102/1952
58
Až ratifikace vyjadřuje vůli státu být vázán touto úmluvou. Ten pak má
povinnost převést do souladu s jejími ustanoveními a informovat MOP o přijatých opatřeních. Pokud však členský stát úmluvu neratifikuje, zůstává mu povinnost podávat informace o stavu svého zákonodárství týkajícího se daných otázek.
59
Závěr Přijetí zákona o důchodovém pojištění přineslo oproti dřívějšímu
stavu řadu pozitivních prvků, zejména z dlouhodobého hlediska. Byl
zahájen proces postupného zvyšování věkové hranice pro odchod do důchodu pro muže o 2 měsíce a pro ženy o 4 měsíce za rok. Postupně se
prodlužovala rozhodná období, za které jsou zjišťovány výdělky pro
stanovení výše procentní výměry důchodu (cílové období 30 kalendářních
roků) a tím zvyšování závislosti výše důchodu na celoživotní ekonomické aktivitě. Dynamická konstrukce výpočtu zohledňuje určitým způsobem
obecný mzdový vývoj a došlo ke zrovnoprávnění mužů v nárocích na
pozůstalostní důchod poskytováním vdoveckého důchodu v podstatě za obdobných podmínek jako je poskytován ženám vdovský důchod.
Systém důchodového pojištění je systémem jednotným, všeobecným
a povinným, který je založen na několika zásadách, ke kterým patří zásada zásluhovosti, zásada zachování nabytých práv a zásada sociální solidarity.
Důchodové pojištění je složeno z několika druhů důchodů. Jsou jimi
důchod starobní, invalidní (plný, částečný), vdovský (vdovecký) a sirotčí. Pojištěnec má nárok na plný invalidní důchod jestliže se stal plně invalidním
a získal potřebnou dobu pojištění; pokud nesplnil ke dni vzniku plné
invalidity podmínky nároku na starobní důchod; popřípadě byl-li mu
přiznán podle § 31 zákona o důchodovém pojištění trvale krácený předčasný starobní důchod, pokud nedosáhl důchodového věku; anebo stal-li se invalidním následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
Pojištěnec má nárok na částečný invalidní důchod, jestliže se stal
částečně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění nebo se stal částečně invalidním následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
Důchodová formule invalidního důchodu je od roku 1996 zavedena
jako dvousložková konstrukce. Důchod se v tomto případě tedy skládá
z pevné základní výměry a dále z procentní výměry, jejíž výše závisí na výši
výdělku a době pojištění. Vše je upraveno v zákoně č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů. 60
Lidem se zdravotním postižením se poskytuje zvýšená ochrana na
trhu práce. V této souvislosti bych ráda zmínila několik s tím souvisejících pojmů, a to pracovní rehabilitace – jde o souvislou činnost, která je
zaměřena na získání a udržení vhodného zaměstnání osoby se zdravotním
postižením, kterou na základě její žádosti zabezpečují úřady práce a hradí náklady s ní spojené. Úřad práce v součinnosti s osobou se zdravotním
postižením sestaví individuální pracovní plán pracovní rehabilitace. Příprava k práci – týká se zapracování osoby se zdravotním postižením na
vhodné pracovní místo na základě dohody s úřadem práce. Příprava k práci
může být prováděna s podporou asistenta. Tato příprava trvá nejdéle 24
měsíců. Dalším pojmem je chráněné pracovní místo. Je to pracovní místo
vytvořené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s úřadem práce. Chráněné pracovní místo musí být provozováno po dobu nejméně 2 let ode dne sjednaného v dohodě. S tím
souvisí termín chráněná pracovní dílna. Je to pracoviště zaměstnavatele, kde je zaměstnáno nejméně 60 % zaměstnanců se zdravotním postižením.
Úřad práce může poskytnout příspěvek zaměstnavateli na vytvoření
pracovního místa a chráněné dílny. Zaměstnavateli, který provádí na svém
pracovišti přípravu k práci osob se zdravotním postižením, může úřad práce uhradit náklady na přípravu k práci těchto osob.
Zabezpečení těchto občanů vyplývá z Listiny základních práv a
svobod, a to z čl. 30, zakládající občanům, kteří ztratili způsobilost pracovat z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, anebo jejichž
způsobilost k práci byla v důsledku této skutečnosti výrazně snížena, ústavní právo
na
přiměřené
hmotné
zabezpečení.
Vše
taktéž
vyplývá
z mezinárodních závazků, které v této oblasti, oblasti invalidity, vyplývají
především z Úmluvy o minimální normě sociálního zabezpečení č. 102, přijaté v rámci MOP.
61
Resume The Ministry of Labour and Social Affairs was established in 1990.
It is responsible for social policy, social security, employment, labour legislation, occupational safety and health, equal opportunities of women and men, migration and integration of foreigners, European Social Fund and other social or labour related issues.
So, the Ministry of Labour and Social Affairs is responsible for
social security. Into this part of income security system related pension
insurance. The scope of persons who participate in pension insurance, the
conditions for their participation in insurance, insurance periods, substitute insurance periods, conditions for entitlement to pensions and their payment, the calculation of pensions and rules for their adjustment are regulated by Act No. 155/1995 Coll., on pension insurance, as amended.
Social security authorities and their tasks in implementing pension
insurance, duties and rights of employers and insured persons, and
procedure in matters pertaining to pension insurance are regulated by Act No.
582/1991 Coll., on the organisation and implementation of social security, as amended.
The pension schema is based on two pillars. Basic obligatory system
of pension insurance which relies on the social solidarity principle. Its
funding is continuous (no fund is created – the pensions in the given period are paid directly from the contributions of working citizens). The second
pillar is voluntary state-contributory supplementary pension insurance that is conceived as individual saving and based on capital financing.
From year 1996 the pension insurance is based on the six principles.
These are the social solidarity, which I mentioned above; running financing;
the system is obligated for every people, who are in the economic activity
(but it must be perform the conditions); the system providing compensation of income in an old-age (retirement pension), in an invalidity (disability
pension) and in a death of a breadwinner (widow´s and widower´s pension, orphan´s pension). The system is uniform (with a deviation for persons gainfully selfemployed) and the system is dynamic. 62
The state secures the system by its economy and law. The system is
administered by the institution – The Czech Social Security Administration. The incomes and the costs of this system are parts of the state budget and all of the benefits are entitlement.
The law system in the Czech republic has two kind of disability
pension. The first of this is a full disability pension. An insured person may
qualify for a full disability pension provided that she/he has become fully
disabled and has completed the required period of insurance and she/he has not fulfilled conditions for entitlement to old age pension on the date of the
beginning of the full disability, or, if she/he has been awarded a
permanently reduced early old-age pension for reasons of having not reached retirement age; she/he has become fully disabled as a result of an injury at work or an occupational disease.
The second kind of disability pension is a partial disability pension.
An injured person may qualify for a partial disability pension provided that she/he become partially disabled and was insured for the necessary period; she/he become partially disabled as a result of an injury at work or an occupational disease.
At the end of this part is good to write that our income security
system contain the four kind of pensions. These are the old-age pension, the permanent (full) or partial disability pension, widow´s and widower´s pension and the last is orphan´s pension.
This work is about the invalidity and the disability pension. It covers
the basic informations about the history of the law of the invalidity, the
basic principles of the pension insurance. On the other side the work compares the invalidity and the old-age and the invalidity and the temporary
work disability. It covers the pension schema, the conceptions of the
invalidity and the categories of the invalidity. At the end of this work I wrote about the international law, that relating to the invalidity and the pension insurance.
63
Prameny 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9) 10) 11) 12) 13) 14) 15)
Arnoldová, A.: Vybrané kapitoly ze sociálního zabezpečení (I. část). 2.
vydání. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2004
Arnoldová, A.: Slovník sociálního zabezpečení. Praha: Nakladatelství
Galen, 2002
Bělina, M. a kol.: Pracovní právo. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C.
H. BECK, 2004
Brejcha, A. – Šantrůček, V.: Právo důchodového pojištění. Praha:
Nakladatelství Linde, 1998
Černá, J. – Trinnerová, P. – Vacík, A.: Právo sociálního zabezpečení.
Pelhřimov: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2002
Černá, J. – Vacík, A.: Právo sociálního zabezpečení v rámci Evropské
unie. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, 2005
Galvas, M. a kol.: Pracovní právo. 2. vydání. Brno: Nakladatelství
Doplněk, 2004
Gregorová, Z. – Galvas, M.: Sociální zabezpečení. 2. vydání. Brno:
Nakladatelství Doplněk, 2000 1998
Gregorová, Z.: Důchodové systémy. Brno: Nakladatelství MU Brno,
Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. 2. vydání. Brno: Nakladatelství MU
v Brně, 2004
Hýbnerová, S.: Evropská ochrana lidských práv v dokumentech. Praha:
Nakladatelství Karolinum, 2002
Jouza, L.: Slovník pracovního práva. 2. vydání. Praha: Nakladatelství
Polygon, 2001
Koldinská, K. – Marková, H.: Sociální pomoc a právo. Praha:
Nakladatelství Orac, 2001
kolektiv autorů: Sociální zabezpečení osob pohybujících se v rámci
Evropské unie. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Grátis, 2002
Kotous, J. – Munková, G. – Peřina, P.: Úvod do sociální politiky. 2.
vydání. Praha: Nakladatelství Vodnář, 2000
64
16) 17) 18) 19) 20) 21) 22) 23) 24) 25) 26) 27) 28) 29) 30)
31)
32)
Krebs, V. – Durdisová, J. – Poláková, O. – Žižková, J.: Sociální
politika. Praha: Nakladatelství Codex, 1997
Krebs, V. a kol.: Sociální politika. 3. vydání. Praha: Nakladatelství
Aspi, 2005
Ottova všeobecná encyklopedie (svazek 1). Praha: Nakladatelství
Ottovo nakladatelství, 2003
Schrötter, H. J.: Aktuální slovník Evropské unie. Přeložil Rudolf
Řežábek. Praha: Nakladatelství Brána, 2003
Slaný, A. – Krebs, V. a kol.: Sociální ochrana a důchodový systém.
Brno: Nakladatelství MU v Brně, 2004
Spirit, M. a kol.: Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení.
Praha: Nakladatelství Prospektrum, 1999
Štalmach, P. – Kottnauer, A.: Lexikon – Pracovní právo. 2. vydání.
Ostrava: Nakladatelství Sagit, 2001
Tichý a kol.: Evropské právo. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.
BECK, 2004
Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení. 3. vydání. Praha:
Nakladatelství C. H. BECK, 2005
Tomeš – Koldinská, K.: Sociální právo Evropské unie. Praha:
Nakladatelství C. H. BECK, 2003 1998
Týč, V.: Evropská unie a její právo. Brno: Nakladatelství MU v Brně,
Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 3. vydání. Praha:
Nakladatelsvtí Linde, 2001
Týč, V. a kol.: Lexikon – Právo Evropské unie. Ostrava:
Nakladatelství Sagit, 2004 Universum
–
Všeobecná
Nakladatelství Odeon, 2000
encyklopedie
(svazek
4).
Praha:
Velký slovník naučný (1. díl). Praha: Nakladatelství Diderot, 1999
Voříšek a kol.: Lexikon – Sociální zabezpečení, zdravotní pojištění.
Ostrava: Nakladatelství Sagit, 2002
Všeobecná encyklopedie Diderot (svazek 2). Praha: Nakladatelství
Nakladatelský dům OP, 1997
65
33) 34) 35) 36) 37) 38) 39) 40) 41) 42) 43)
44) 45) 46) 47)
Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů
Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny
základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky
Zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve
znění pozdějších předpisů
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška Ministerstva práce a sociálních věcí č. 183/1991 Sb., o
přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity (částečné invalidity)
Vyhláška č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení
Vyhláška č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
Smlouva o založení Evropského společenství Nařízení Rady č. 1408/71
Zákon č. 90/2001 Sb., sdělení Ministerstva zahraničních věcí o přijetí
Evropského zákoníku sociálního zabezpečení
Zákon č. 469/1990 Sb., sdělení federálního Ministerstva zahraničních
věcí o sjednání Úmluvy o povinném invalidním pojištění zaměstnanců
v průmyslových a obchodních podnicích a ve svobodných povoláních, jakož 48)
i domáckých dělníků a osob zaměstnaných v domácnosti (č. 37)
Zákon č. 469/1990 Sb., sdělení federálního Ministerstva zahraničních
věcí o sjednání Úmluvy o povinném invalidním pojištění zaměstnanců v zemědělských podnicích (č. 38)
66
49) 50) 51) 52) 53) 54) 55)
Zákon č. 461/1991 Sb., sdělení federálního Ministrestva zahraničních
věcí o sjednání Úmluvy o minimální normě sociálního zabezpečení (č. 102)
Zákon č. 416/1991 Sb., sdělení federálního Ministerstva zahraničních
věcí o sjednání Úmluvy o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách
Rozsypal, T., Wadura, R., Máčová, L. Sociální zabezpečení v rámci
Evropské unie. Ekonom (příloha), 2006, č. 12, s.7
internetové stránky Rady Evropy, www.coe.int [24. února 2006] internetové
stránky
Ministerstva
práce
www.mpsv.cz [27. února 2006, 25. března 2006]
a
sociálních
věcí,
internetové stránky Ministerstva zdravotnictví, www.mzcr.cz [27.
února 2006]
internetové stránky www.sons.cz [28. března 2006]
67
68
69
