ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost
„Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“
Jana Žáčková
Úvod do sociologické teorie
Opava 2011
Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu „Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí“, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu:
CZ.1.07/2.2.00/15.0173
Oblast podpory:
7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání
Datum zahájení realizace projektu:
1. 10. 2010
Datum ukončení realizace projektu:
31. 12. 2012
Název:
Úvod do sociologické teorie
Autor:
Jana Žáčková Fakulta veřejných politik, Slezská univerzita v Opavě Fakulta zdravotníctva a sociálnej práce, Trnavská univerzita v Trnave
Vydání:
první, 2011
Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran:
86
© Jana Žáčková © Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
ISBN 978-80-7248-674-8
Obsah 1
Úvodem ......................................................................................................................................................... 5
2
Rychlý náhled studijního materiálu .............................................................................................................. 6
3
Sociologie jako vědecká disciplína ............................................................................................................... 9
4
3.1
Sociologie ........................................................................................................................................... 10
3.2
Stručný přehled vývoje sociologického myšlení .................................................................................. 12
Klasické sociologické teorie ........................................................................................................................ 16 4.1 Členění sociologie v 19. století ........................................................................................................... 17 4.1.1 Naturalistické směry v sociologii ................................................................................................... 17 4.1.2 Psychologická škola v sociologii .................................................................................................... 19
5
6
Osobnosti klasických sociologických teorií ................................................................................................ 21 5.1
Auguste Comte (1798 – 1857) ............................................................................................................ 22
5.2
Vilfredo Pareto (1848 – 1923) ............................................................................................................ 23
5.3
Émile Durkheim (1858 – 1917) ........................................................................................................... 24
5.4
Max Weber (1864 - 1920) .................................................................................................................. 27
5.5
Karl Marx (1818 – 1883) .................................................................................................................... 28
5.6
Osobnosti české klasické sociologie.................................................................................................. 29
Výběr z moderních sociologických teorií .................................................................................................... 32 6.1 Moderní sociologické teorie ............................................................................................................... 33 6.1.1 Teorie konsenzuální ...................................................................................................................... 33 6.1.2 Teorie konfliktu ............................................................................................................................. 36 6.1.3 Teorie interpretativní .................................................................................................................... 38
7
Společnost – pojem nebo skutečnost ................................................................................................ 43 7.1 Společnost .......................................................................................................................................... 44 7.1.1 Sociální struktura, sociální status a role ........................................................................................ 47 7.1.2 Sociální stratifikace – kasty, stavy, třídy ........................................................................................ 48
8
7.2
Sociální instituce a organizace ........................................................................................................... 49
7.3
Sociální změna a sociální mobilita ..................................................................................................... 50
7.4
Konformita a sociální kontrola ........................................................................................................... 51
7.5
Sociální deviace .................................................................................................................................. 52
Jedinec ve skupině a teorie skupin ............................................................................................................. 54 8.1
Sociální skupiny .................................................................................................................................. 55
8.2
Role jedince ve skupině ...................................................................................................................... 56
8.3 Klasifikace sociálních skupin .............................................................................................................. 57 8.3.1 Primární a sekundární sociální skupina ......................................................................................... 59 8.3.2 Jiná lidská seskupení a zvláštní typy sociálních skupin .................................................................. 60 9
Základní sociální procesy, socializace a interakce ..................................................................................... 63
3/86
9.1
Základní typy sociálních procesů ........................................................................................................ 64
9.2
Proces socializace ............................................................................................................................... 65
9.3 Sociální interakce a komunikace ........................................................................................................ 67 9.3.1 Sociální komunikace ...................................................................................................................... 67 9.3.2 Teorie masové komunikace ........................................................................................................... 71 10
Význam kultury v životě společnosti .......................................................................................................... 75 10.1 Vymezení, charakteristika a funkce kultury ....................................................................................... 76 10.1.1 Funkce kultury .......................................................................................................................... 77 10.1.2 Problém kultury a civilizace ...................................................................................................... 78
11
10.2
Kulturní změna, etnocentrismus a eurocentrismus, kulturní šok ....................................................... 78
10.3
Materiální a duchovní kultura ............................................................................................................ 79
10.4
Masová kultura .................................................................................................................................. 80
Revize znalostí a závěr ................................................................................................................................ 82 11.1
Revize znalostí .................................................................................................................................... 82
11.2
Závěr .................................................................................................................................................. 84
Použitá literatura a zdroje .................................................................................................................................... 85
4/86
1
Úvodem
Studijní opora Úvod do sociologické teorie poskytuje základní informace z oblasti obecné sociologické teorie. Zabývá se deskripcí a rozborem sociálního prostředí, mezilidské interakce, lidského jednání, komunikace a chování. Text vychází z podstaty klasického i moderního sociologického myšlení, stručně seznamuje se základními sociologickými paradigmaty a směry, ukazuje společnost a její systém, zabývá se determinanty společnosti, sociální strukturou a stratifikací, sociální dynamikou, sociálními útvary, mechanismy sociální kontroly, sociální konformitou a deviací a také jedincem a jeho sociálním statusem ve společnosti, postihuje sociální jevy a vztahy. Součástí textu je informace o významu kultury v životě jednotlivců i společnosti. Studijní opora je určena především posluchačům distančních forem studia (kombinovaná forma, kurz celoživotního vzdělávání). Po prostudování textu by se čtenář měl orientovat v základních sociologických kategoriích a pojmech a měl by také být schopen nahlížet na společenskou strukturu a dynamiku z pohledu sociologie, vysvětlit význam základních společenských institucí, organizací a procesů. Obsah tohoto materiálu zahrnuje základní informace nutné ke zvládnutí základů sociologického myšlení, pro lepší pochopení a hlubší poznatky je dobré doplnit studium účastí na přednáškách (je-li to možné) a samostudiem tzv. základní sociologické literatury - odkazy na ni jsou uvedeny v rámci jednotlivých kapitol v poznámkách a seznam na konci materiálu. Studijní opora je koncipována následovně: v úvodu jsou stručně zachyceny základní charakteristiky kapitoly a klíčová slova, následuje studijní text a nakonec otázky a úkoly k ověření pochopení studijní látky. Vzhledem k povaze hlavního předmětu studijního textu, kterým je společnost, jsou některé úkoly určeny spíše k zamyšlení nad nejrůznějšími skutečnostmi každodenního života v současné společnosti. Text opory zahrnuje 2 úvodní informativní kapitoly a 9 výukových, poslední kapitola zahrnuje zkušební otázky pro ověření nabytých znalostí.
5/86
2
Rychlý náhled studijního materiálu
Studijní opora Úvod do sociologické teorie poskytuje základní informace z oblasti obecné sociologické teorie. Text se pokouší prezentovat sociologii jako jednu z věd o společnosti a vymezuje předmět jejího zkoumání. Jako každá věda i sociologie má svou specifickou strukturu jednotlivých disciplín a také konkrétní funkce. V několika kapitolách obsah textu nabízí stručný vhled do vývoje sociologického myšlení od období nazývaného protosociologie a období vzniku sociologie, přes klasickou sociologii (Comte, Durkheim, Weber a další) k období velkých výzkumů a moderním sociologickým teoriím. Seznamuje se základními paradigmaty moderního sociologického myšlení (objektivistické a interpretativní; konsenzuální teorie, konfliktologické teorie a tzv. interpretativní sociologie). V další části materiál popisuje společnost a její systém, pokouší se ilustrovat jednotlivé náhledy na společenskou existenci očima hlavních tvůrců rozmanité sociologické teorie. Zabývá se determinací společnosti, tedy těmi skutečnostmi a faktory, které její povahu a fungování nejvíce ovlivňují (přírodní prostředí, hustota osídlení, kulturní výtvory lidí, lidská individualita apod.) Sociální struktura a stratifikace a také změny, které uvnitř společnosti probíhají a které často označujeme jako sociální dynamika (např. změny v způsobech výroby, změny v politické organizaci apod.), jsou také nedílnou součástí prezentace společenských jevů. Text nabízí rovněž informaci o různých sociálních útvarech, vysvětluje pojmy jako kasta, stav a třída (především třídní vnímání společenské hierarchie je pro současnou dobu typické), vysvětluje jaký je rozdíl mezi uzavřenou a otevřenou společností. Nabízí také pohled na mechanismy sociální kontroly a s ní související sociální konformitu a deviaci. Hovoříme-li o společnosti, nemůžeme opomenout také roli jednotlivce a s ním související aspekty (sociální a skupinový status, očekávání společnosti, jenž se zrcadlí v rolových vztazích atd.) Jednotlivci mají přirozenou tendenci vytvářet skupiny, a proto nezanedbatelnou součástí zkoumání sociologie jsou jednotlivé typy sociálních skupin a jejich dynamika či mobilita. Pro každého z nás je samozřejmě nejdůležitější primární skupina (rodina), ale ani další tzv. sekundární a jiné skupiny nemůžeme, mluvíme-li o člověku, opomenout. A v tomto smyslu nelze opomenout ani lidskou interakci a problematiku komunikace a dorozumívání mezi lidmi. Ne nadarmo je současná společnost považována za společnost informační, tvorba a výměna informací je určujícím fenoménem současné doby. Součástí textu je rovněž informace o velkém významu kultury v životě lidí. Kulturou lze označit vše, co člověk vytvořil – statky materiální i nemateriální (duchovní) povahy. V tomto smyslu se obsah materiálu zaměří také na jevy jako eurocentrismus, vztah kultury a civilizace apod.
Cíle studijní opory: Cílem opory je tedy stručně řečeno postihnout hlavní aspekty, na které se sociologie zaměřuje, a zprostředkovat možnost k jejich poznání a pochopení čtenářům. Měla by umožnit studentům vytvořit si základní představu o záměrech a možnostech, které tato věda nabízí. K tvorbě textu bylo použito literárních pramenů, které jsou uvedeny jak v poznámkách, tak především v závěrečné části opory.
6/86
Budete umět: jasně definovat nejen základní pojmy, se kterými sociální vědy operují, ale také běžné pojmy, které používáte v soukromém i profesním životě (typickým příkladem je společnost, komunikace apod.) a které mnohdy vlastně neumíte srozumitelně vysvětlit. Získáte: schopnost orientovat se v základních sociologických kategoriích, nahlížet na společenskou strukturu a dynamiku z pohledu sociologie, chápat význam základních společenských institucí, organizací a procesů atd. Budete schopni: pochopit význam sociologie a to nejen pro oblast sociálních věd, ale především pro tzv. lidskou každodennost.
PRŮVODCEM STUDIEM jelikož autorka opory je toho názoru, že dospělým lidem není vhodné říkat, respektive v tomto případě psát, co, kdy a jak mají dělat, omezí se průvodce studiem jen na drobná doporučení typu: povšimněte si, zamyslete se apod. Pokud budete zkoumat své znalosti prostřednictvím kontrolních otázek uvedených na konci hlavních kapitol, nepodvádějte sami sebe. Zkuste si vždy naformulovat jasnou odpověď a zamyslete se, jestli tématu opravdu rozumíte. Někdy je dobré překonat přirozenou línost a zkusit si odpovědi napsat. Papír bývá nemilosrdný… Mějte prosím na paměti, že opora je jen pomocný text pro vaše studium, i když obsahuje všechny podstatné základní aspekty, nutné pro absolvování studijního předmětu. Veškeré vaše studium musí být podepřeno odbornou literaturou. Máte velikou výhodu oproti studentům z let minulých, nejrůznější literatura je běžně dostupná v knihovnách i knihkupectvích. V případě základů sociologie neobstojí žádná výmluva, univerzitní knihovna Slezské univerzity v Opavě je velmi dobře vybavena knihami, učebnicemi i skripty týkajícími se tohoto oboru. Za základní literaturu lze považovat Jandourkův Úvod do sociologie, Kellerův Úvod do sociologie, Kellerovy Dějiny klasické sociologie, knihu autorů Montoussé a Renouarda Přehled sociologie, Petruskovy Sociologické školy, směry, paradigmata a pokud vás to jako studenty vysoké školy neuráží, můžete nahlédnout i do středoškolských učebnic jako je např. Petruskova Sociologie. Vaší pozornosti doporučuji také nejrůznější sociologické slovníky např. Jandourkův Sociologický slovník nebo opravdu rozsáhlý Velký sociologický slovník 1.a 2. díl. S výjimkou Velkého sociologického slovníku není žádná z těchto knih příliš tlustá a všechny naleznete v ústřední knihovně Slezské univerzity v Opavě. Kromě literatury máte také běžně k dispozici kvalitní techniku, PC, skenery i kopírky, můžete informace hledat na internetu… Takové možnosti pro studium generace studentů před vámi opravdu neměly.
7/86
Forma komunikace s autorkou: Náročné pasáže budou vysvětleny na společných setkáních zařazených v rámci organizace výuky. Přesto se může stát, že vám nějaký problém (z oblasti výuky sociologie ) nedá spát. Pak je několik možností: nejlepší je sdělit problém ve výuce (probíhá několikrát za semestr) a řešit jej diskusí, společně s ostatními studenty. Je to velmi dobrá forma, efektivní nejen proto, že ušetří čas (velmi často se řada studentů dotazuje vyučujícího na to samé). V společné diskusi je možno nalézt řadu podnětných témat pro obě strany – studenty i vyučující. Osobní konzultace s vyučující v konzultačních hodinách anebo lépe po předchozí domluvě je také možná. Nejjednodušší je však rychlá a dnes velmi užívaná forma – zpráva zaslaná prostřednictvím e-mailu, v tomto případě adresa:
[email protected]. Budete-li z jakéhokoliv důvodu psát, napište vždy nejdříve kdo jste (jméno, student oboru, ročník atd.) a potom popište podrobně svůj problém. Někdy se stává, že vyučující dotazu moc nerozumí a tudíž neví, jak má odpovědět . A nezbývá než popřát vám hodně chuti do studia.
8/86
3
Sociologie jako vědecká disciplína
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY První kapitola se pokouší vysvětlit, co si představit pod pojmem sociologie, vymezuje předmět zkoumání této společenskovědní disciplíny, popisuje strukturu sociologických disciplín, charakterizuje funkce sociologie a poskytuje stručný vhled do vývoje sociologického myšlení. Kapitola také umísťuje sociologii do systému věd. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: definovat sociologii jako vědu a vysvětlit význam sociologického zkoumání společnosti. Získáte: schopnost nahlížet na sociologii jako na jednu z věd o společnosti. Budete schopni: podat základní informaci o zaměření, předmětu zkoumání a vývoji sociologie. Měli byste také být schopni rozlišit sociologii od ostatních společenských věd, dokázat definovat čím se od jiných věd odlišuje. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociologie, společenská věda, předmět a funkce sociologie
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole získáte jen opravdu nejzákladnější informace o tom, co to vlastně sociologie je. Prosím, nemyslete si, že po nastudování se z vás stanou sociologové . Povšimněte si, že sociologie není ani psychologie ani sociální práce, jak bývá někdy chápána. Vzpomeňte si na to, až budete v posledním ročníku volit téma na bakalářskou práci. Mnohdy se stává, že studenti žádají témata patřící do jiných vědních oborů, nicméně oni jsou přesvědčeni, že je to téma sociologické.
9/86
„Klást sociologické otázky pak předpokládá, že se člověk chce dívat o něco dál, za běžně přijímané či oficiálně vymezené cíle lidského jednání. Předpokládá to, aby si byl vědom toho, že lidské záležitosti mají různé významové roviny, z nichž některé jsou skryty vědomí každodenního života.“ Peter L. Berger1
3.1
Sociologie2
Sociologie vzniká v první polovině 19. století, nicméně úvahy o společnosti jsou staré jako lidstvo samo. Lidé se přirozeně snažili pochopit procesy a vztahy probíhající ve společnosti, přemýšleli nad zákonitostmi skupinového života, vznikem a vývojem sociálních situací, snažili se osvětlit existující společenská pravidla, zvyky, obyčeje i tabu. Od prvopočátku se lidé pokoušeli společenský život nějak korigovat, utvářet a přetvářet společenský systém. Lidé uvažovali „…o společenských normách, o vztazích mezi národy, o úloze náboženství či umění, o fenoménu vůdcovství a provádění politiky, o občanských ctnostech a svobodách, o úloze státu. Také o možnostech zneužívání moci, o vztazích mezi muži a ženami, o sociálních nerovnostech, o problému světské spravedlnosti, o výchově atd.“3 Většina těchto témat zaměřených na společnost a její uspořádání zaujímala podstatnou část lidského myšlení v antice, středověku, renesanci stejně jako dnes. Označení vědy zaměřené na zkoumání společnosti slovem „sociologie“ je dílem francouzského myslitele Augusta Comta a vzniklo poněkud nesourodým spojením latinského slova societás (společnost) a řeckého logos (slovo, myšlenka). Sociologie se tak stává vědou o společnosti, jejímž úkolem je studovat a analyzovat společenské jevy, a která se zabývá formální strukturou společnosti (skupiny, soubory) a zkoumá změny, vývoj a procesy, které v těchto strukturách i celé společnosti probíhají. Uvnitř sociologie postupem doby nastala velmi rozmanitá názorová nejednotnost, a tak je sociologie definována rozdílně, předmět zkoumání vymezují různí teoretikové z různých úhlů pohledu. Někteří se domnívají, že sociologie má být vědou o chování a jednání lidí, jiní ji považují za vědu o struktuře společnosti, kultuře či sociálních faktech. Pojetí sociologie jako vědy se v průběhu vývoje stalo velmi diferencované, stala se z ní věda multiparadigmatická. Sociologii lze považovat za vědu, která se pokouší komplexně pohlížet na člověka (sociálního aktéra), skupiny, které vytváří, a jejich vzájemné aktivity. Pokouší se posuzovat jednotlivé akty v rámci vzájemných souvislostí, nalézat důsledky lidské spolupráce a určitého lidského chování, zkoumá aktuální reakce člověka a jeho pokusy o osmyslnění lidské reality a individuální interpretaci světa. Sociologie je vědecké poznávání lidského světa, tzn., snaží se zkoumat lidský svět určitými metodami a technikami, které lze považovat za vědecké.
1
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 122. Kapitola Sociologie se opírá o zdroje: Buriánek, J. Sociologie, s. 19-22, Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 14-18. 3 Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 53. 2
10/86
Definice sociologie: Sociologie je teoreticko-empirická věda o společnosti, jejímž úkolem je studovat a analyzovat společenské jevy; věda, která se zabývá konkrétní, současnou společností; věda zkoumající sociální statiku a dynamiku. Předmětem zkoumání sociologie je společnost jako proces permanentní reprodukce, společnost jako sociální systém. Sociologie podobně jako ostatní vědy má svou vnitřní strukturu. Jednoduše ji lze charakterizovat následovně: obecná sociologická teorie; aplikované disciplíny (odvětvové sociologie) zkoumající určitou konkrétní oblast společenského života (např. sociologie práce, umění, sportu atd.); konkrétní sociologické výzkumy; dějiny sociologie; sociologická metodologie. Základní funkcí této společenské vědy je podle Millse „sociologická imaginace“, což by neměla být jen snaha člověka o poznání společnosti, pochopení dějů a zákonitostí ve společnosti, ale také propojení určitých individuálních zkušeností s perspektivou širší společnosti. Člověk, který získá lepší náhled na vlastní život, umí lépe chápat společnost a také se umí ve společnosti lépe pohybovat. Dle Millse život jedince ani dějiny společnosti nelze pochopit, nepochopíme-li je obojí současně.4 Sociologie má funkci poznávací (diagnostickou), jejím cílem je vytvořit celkový obraz společnosti. Z dalších funkcí lze uvést funkci prognostickou (neboli předvídací) a přetvářecí (sociotechnickou). Někteří autoři zdůrazňují funkci kritickou, sociologie by měla poukazovat na společenské problémy a rizika a poradenskou (měla by poskytnout určitá doporučení, jak tyto problémy řešit). Svou humanistickou funkcí by měla přispět k úsilí o zmírnění tlaku sociálních podmínek na člověka, tak aby každý z nás mohl být především sám sebou. Sociologie je společenskou vědou, která se zabývá podrobnou analýzou společnosti. Není však na tomto poli výzkumu osamocena, její poznatky se opírají o informace, které poskytují jiné vědy. A naopak jiným vědám zase sociologie své poznatky poskytuje. Filozofie má velký význam pro sociologii, protože filozofickou podstatu má do určité míry každý sociologický směr, mnohé ze sociologických teorií mají výrazně filosofický nádech a východiska (fenomenologie, existencialismus). Nelze opomenout skutečnost, že před vznikem sociologie se tématy týkajícími se člověka a jeho působení ve společnosti zabývala právě filozofie (později sociální filozofie). Historie má pro zkoumání společenské podstaty také klíčový význam, některé problémy nelze pochopit bez historických souvislostí, bez poznatků o vzniku, vývoji a případně zániku sociálních jevů a uskupení. Ekonomie, která se zabývá zkoumáním lidské výroby, rozdělováním a směnou statků a služeb, objasňuje peníze, trh, zisk a celkově řeší problémy ekonomického života, je rovněž pro sociologii neopomenutelnou. Existují aplikované sociologické disciplíny jako sociologie práce, průmyslu, podniku, zemědělství, dopravy apod. Politologie zkoumá mocenské a státní instituce, politické vztahy, kulturu a chování voličů, politické strany apod. I zde má kooperace se sociologií své místo (např. analýzy preferencí před volbami). Problémy zkoumané psychologií, která se zabývá lidskou psychikou a vědomím člověka, výzkumem jak psychické jevy jednotlivců souvisí s chováním společnosti, jak je regulována společnost, hodnotové orientace apod., jsou také 4
Mills, Ch. W. Sociologická imaginace, s. 7.
11/86
problémy řešící ve svém záměru sociologie. Stejně tak lze nalézt společná výzkumné témata s antropologií (zkoumání kultury, tradice, jazyka primitivních kultur apod.), etnografií a etnologií. Demografie poskytuje údaje o obyvatelstvu, migraci, porodnosti, sňatečnosti, rozvodovosti a úmrtnosti apod. Vzhledem k faktu, že člověk je nejen tvorem sociálním, ale také biologickým, nelze opomenout ani velký přínos věd přírodních (biologie, matematika atd.). Bez přírodního prostředí nelze o existence člověka a potažmo společnosti vůbec uvažovat.
3.2
Stručný přehled vývoje sociologického myšlení5
Pojmem protosociologie můžeme označit soubor nejrůznějších myšlenek o společnosti, které se objevily před vznikem sociologie jako vědecké disciplíny. Z řady myslitelů připomeňme například díla klasické řecké filozofie, Platónovu Ústavu nebo Aristotelovu Etiku Nikomachovu, Politiku a Poetiku. Tito a další myslitelé v rámci tzv. sociální filozofie uvažovali o nejrozmanitějších sociálních problémech a pokusili se o nárys možností organizace společnosti. Ze středověkých filozofů uveďme alespoň Tomáše Akvinského. Opomenout nelze ani italského politického myslitele Niccola Machiavelliho (15. stol.) především jeho dílo Vladař. Mezi protosociology řadíme také Thomase Mora, anglického renesančního humanistu a racionalistu – původce tzv. utopismu a jeho následovníky Thomassa Campanellu, autora Slunečního státu, a představitele tzv. utopického socializmu Francoise M. CH. Fouriera a Roberta Owena. Utopický socializmus vzniká v polovině 19. století jako odpověď na morální problémy spojené s nucenou industrializací ve společnosti. V 17. a 18. století se v rámci filozofie dějin řada myslitelů přiblížila k pozdějšímu předmětu zkoumání sociologie (např. Giambattista Vico, Voltaire, Georg. W. F. Hegel apod.). Lze tedy říci, že slovem protosociologie označujeme sociálně-politické, sociálně-ekonomické myšlení, které předcházelo vzniku sociologie. K českým předchůdcům sociologie řadíme Tomáše Štítného (2. pol. 14. stol.), Jana Husa (konec 14. – počátek 15. stol.), Petra Chelčického (15. stol.) a Jana Amose Komenského (17. století). Vznik sociologie jako vědecké disciplíny se datuje přibližně do první poloviny 19. století (40. léta). Toto období je neodmyslitelně spjato s osobou francouzského pozitivisty Augusta Comta, který dal nové vědě název, stanovil základní úkoly a systém. Jeho práce však velmi těsně souvisí s myšlenkami Clauda Henriho Saint-Simona, který v podstatě položil základy jak konzervativního, tak marxistického sociologického myšlení.6 Někdy bývá jako druhý zakladatel uváděn Herbert Spencer. V naší zemi se jako jeden z prvních zabýval sociologií Tomáš Garrigue Masaryk. Sociologie v 19. století reaguje na společenské změny a pokouší se je vysvětlit. Dá se říci, že sociologie vzniká na rozhraní tradiční (stavovské, feudální) a moderní společnosti. Buržoazní a především průmyslová revoluce a s ní související procesy industrializace a urbanizace způsobily, že tradiční společnost ztratila své kontrolní mechanismy, došlo ke změně vnímání mocenské legitimity i celkového vnímání světa. Původně poměrně homogenní společnost, 5
Kapitola Stručný přehled vývoje sociologického myšlení se opírá o zdroje: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 23, Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 5-9. 6 Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 19-23.
12/86
kde vládla mechanická solidarita, tzn. silné sociální pojítko, opírající se o tradici, náboženství a pevné rodinné vztahy, je v tomto období konfrontována se společenskými důsledky rozvoje nových technologií a s následnou migrací lidí z venkovských sídel do měst. Rozsáhlá urbanizace sebou přináší změny v sociální struktuře, rozpad rodinných a příbuzenských vztahů a také tradičních rolí, zvýšenou míru anonymity. Společnost přechází v tzv. společnost moderní, která je značně diverzifikovaná, proměnlivá, založená na organické solidaritě vyplývající z rozsáhlé dělby práce. Období vzniku sociologie lze označit jako období anomie. Anomie je stav určité dezintegrace a chaosu ve společnosti, kde staré zákony už neplatí a nové ještě neplatí a kde dochází k radikálním změnám v hodnotových orientacích lidí. Jde o „kritický stav společnosti charakterizovaný nejasností, nejistotou, nesoudržností či absencí pravidel a norem, jimiž se má řídit chování členů společnosti i jejich aspirace“7. Člověk se neorientuje v tom, které hodnoty ještě platí a které ne. Snaží se určitým způsobem socializovat, ale hodnotové systémy ve společnosti jsou nejisté. Ve společnosti narůstají nejrůznější sociální problémy a společnost pociťuje potřebu tuto situaci řešit - proto vzniká sociologie. Sociologie se ve svých počátcích snaží definovat kontrolní mechanismy nové společnosti, které by byly spolehlivější a stabilnější, než ty ve společnosti tradiční. První období sociologického zkoumání se opírá do značné míry o výsledky přírodních věd. Comte a další myslitelé se připojují k myšlenkám pozitivismu, který vychází z teze, že pravdivého poznání skutečnosti může být dosaženo pouze pomocí empirických metod kopírujících vědecké metody přírodních věd. Období klasické sociologie, tzv. období velkých teorií - V tomto období se sociologové pokouší o globální vymezení historické situace, periodizace vývoje společnosti, vytvoření teorie národů a států atd., jinými slovy „…vznikají velké teoretické systémy, které se pokoušejí vysvětlit sociální skutečnost jako celek, a to tím že hledají základní zákonitosti společenského vývoje.“8 Zařazujeme sem klasiky sociologie, především pak Augusta Comta (1798-1857), který dal sociologii jméno (o jeho díle bude dále v textu podrobněji pojednáno), dále Herberta Spencera (1820-1903), představitele naturalisticko-evolucionistického přístupu. Nelze opominout ani osobnost Karla Marxe (1818-1883) proslulého studiem společensko-ekonomických formací a knihou Kapitál. Émil Durkheim (1858-1917), jeden z nejvýznamnějších sociologů, představitel sociologismu, své dílo zasvětil zkoumání sociálního řádu. Patří sem i Vilfredo Pareto (1848-1923) ekonom, tvůrce teorie elit, který se mimo jiné zabýval zkoumáním racionality lidského chování a Max Weber (1864-1920), který se zabýval studiem procesu racionalizace v západním světě. Georg Simmel (1858-1918), německý sociolog, se pokusil analyzovat společnost jako síť vztahů mezi jednotlivci, kteří jsou v neustálém kontaktu, a zaměřil svou pozornost na dílčí každodenní problémy. Bývá označován jako předchůdce mikrosociologie. Období velkých výzkumů -Toto období lze časově vymezit přibližně jako období mezi dvěma světovými válkami (20. -50. léta 20. století) a typické pro něj je, že se značná část sociologů začíná orientovat na zkoumání aktuálních společenských problémů. Sociologie se tak stává empirickou, prakticky orientovanou disciplínou. První velké sociální výzkumy, které byly provedeny především na území USA, souvisely se společenskými problémy multikulturní společnosti jako například nárůst imigrantů, rasismus, drogy, gangy apod. Šlo především 7 8
Keller, J. Úvod do sociologie, s. 170. Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 59.
13/86
o výzkumy kvantitativní povahy. Jako příklady si můžeme uvést Lazarsfeldovy výzkumy v oblasti lidské komunikace, rozsáhlou studii o mechanismech integrace imigrantů z východní Evropy do americké společnosti sociologů Znanieckieho a Thomase (studie: Polský sedlák v Evropě a Americe), nebo známé Mayovy výzkumy průmyslového podniku či Kinseyho výzkum sexuálního chování. 50. léta - období návratu k teorii Americký sociolog Merton poukázal na rozpor mezi obecnou sociologickou teorií a empirickým výzkumem, respektive na skutečnost, že obecná teorie je zcela odtržena od praxe empirického výzkumu. Jako řešení navrhl koncept teorií středního dosahu, které by měly být teorií (měly by popisovat všeobecný jev), ale vycházely by ze závěrů konkrétních výzkumů. Moderní sociologické teorie - přibližně od 60. let 20. století můžeme datovat současnou rozsáhlou názorovou diferenciaci v sociologických teoriích. V moderních sociologických směrech lze rozlišit dvě základní paradigmata – objektivistické a interpretativní. Objektivistické paradigma předpokládá, že společnost je souborem stabilních struktur, které vytvořili lidé (jsou to vztahy, hodnoty a normy atd.) a těmto strukturám se lidé přizpůsobují. Společnost, resp. sociální realita, je souhrnem daností, které ovlivňují jejich chování. Objektivisté se především zaměřují na zkoumání sociálních faktů, sociální struktury a sociálních změn. Interpretativní paradigma pohlíží na sociální realitu spíše jako na jakýsi konstrukt v myslích lidí. Předpokládá, že člověk je sice situován do společenských vztahů a daných normativních struktur, ale uvádí je v život on sám, tím, že jim přisuzuje význam a interpretuje je. Svět není souhrnem „daností“ – je tím, zač ho lidé, kteří v něm žijí, považují. Interpretativní sociology zajímá lidská každodennost, každodenní životní situace, lidské chápání této situace a individuální interpretace. (Vychází z tzv. Thomasova teorému: Není ani tak důležité jaké věci a situace objektivně jsou, ale jak je lidé definují, jak jim rozumějí, jak je sami vidí.) Nejednotnost panuje i v třídění jednotlivých sociologických teorií do větších skupin. V podstatě však lze rozlišit tři základní přístupy – konsenzuální teorie, konfliktologické teorie a tzv. interpretativní sociologie. Těmto směrům, panujícím v tzv. moderní sociologii, se text opory věnuje ve 6. kapitole.
SHRNUTÍ KAPITOLY První kapitola se zaměřila na stručné vymezení sociologie jako vědy, která má za úkol studovat a analyzovat společenské jevy, a jejímž předmětem je tedy společnost jako proces permanentní reprodukce i jako sociální systém. Podobně jako ostatní společenské vědy má i sociologie vnitřní strukturu (teorii a metody i praktické disciplíny a výzkumy) a rovněž řadu funkcí (např. poznávací, sociotechnickou apod.). Sociologie využívá i poskytuje poznatky jiným vědám. Vývoj sociologického myšlení lze započít obdobím zvaným protosociologie, kdy se sociální myslitelé zabývali různými sociálními otázkami a problémy. Vznik sociologie se datuje přibližně do první poloviny 19. století a je spojen se jménem francouzského myslitele A. Comta, který dal nové vědě název, stanovil základní úkoly a systém. Sociologie v 19. století 14/86
reaguje na radikální společenské změny a pokouší se je vysvětlit. Toto období bývá označováno jako období klasické sociologie, tzv. období velkých teorií. Přibližně v 1. polovině 20. století se sociologie orientuje na praktické výzkumy, v 50. létech se mnozí sociologové navrací k teorii. Moderní sociologické teorie datované cca od 60. let 20. století zaznamenaly rozsáhlou názorovou diferenciaci a sociologie se stává velkou množinou sociologických paradigmat a teorií.
KONTROLNÍ OTÁZKY Definujte sociologii jako sociálně-vědeckou disciplínu. Jaký význam má sociologie pro existenci a fungování společnosti? Jaké funkce má sociologie? Za jakých okolností sociologie vznikla a jakými vývojovými etapami prošla? Vysvětlete, co je to sociální statika a dynamika? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Jaký význam může mít studium sociologie pro vás? Proč je sociologie považována za vědu multiparadigmatickou?
15/86
4
Klasické sociologické teorie
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Do této kapitoly byly vybrány některé ze sociologických teorií 19. století, tedy z období, kdy se sociologie teprve začínala vědecky etablovat. Seznámíte se s naturalistickými a psychologickými směry v sociologii tohoto období. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: popsat základní perspektivy, z nichž bylo na společnost v 19. století nazíráno. Získáte: základní přehled o různých sociologických směrech v počátečním období sociologie. Budete schopni: vysvětlit hlavní směry klasické sociologie, jmenovat hlavní trendy a osobnosti tohoto období. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Naturalismus, psychologismus, pozitivismus
PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Některé z teorií jsou uvedeny jen pro ilustraci toho, z jakých perspektiv je možno společnost analyzovat. Není nutné je všechny ovládat (bude upřesněno v rámci výuky).
16/86
„Společnost existuje pro blaho svých členů, nikoli její členové pro blaho společnosti.“ Herbert Spencer9
4.1
Členění sociologie v 19. století
Počátek sociologie byl poznamenán touhou sociálních vědců nalézt univerzální pravidla fungující pro celou společnost. Proto první období bývá označováno jako období velkých teorií. Teorie vzniklé v tomto období obvykle hledají zákonitosti společenského vývoje buďto v přírodních podmínkách, což je typické pro teorie zařazované do naturalistické sociologie, anebo v nitru člověka samotného (psychologické směry). „Analogie vývoje společnosti a živých organizmů vedla k tzv. organistické teorii, objevují se koncepce geografického determinismu, případně též determinismu demografického či pohledy geopolitické. … V reakcích na rozvoj dalších vědeckých směrů a disciplín, fyziky, psychologie, darwinismu v antropologii apod., vznikají teorie antroporasové, psychologistické, fyzikalistické atd. …“ 10
4.1.1 Naturalistické směry v sociologii11 Naturalistické směry v sociologii zahrnují teorie, které absolutizují determinaci společnosti vnějšími (přírodními) vlivy, to znamená - předpokládají, že pro společnost je určující přírodní prostředí, geografická poloha, flóra a fauna, nerostné bohatství, hustota zalidnění apod. Evolucionistická sociologie Herberta Spencera (1820-1903), anglického filozofa, naturalisty a evolucionisty. „Spencerova koncepce evolucionismu na prvý pohled nedává příliš prostoru obavám, podle nichž hrozí moderní společnosti zhroucení. Vývoj společnosti sleduje tutéž logiku jako vývoj celého kosmu a vývoj všeho života. Projevuje se jako automatický pohyb od zárodečné, nediferencované, stejnorodé jednoty ke strukturované a provázané rozrůzněnosti. … Spencerova pozice vzhledem k moderní společnosti a jejímu vývoji se tak stává tragickou. Potřeby větší koordinace sociálního celku vedly ke vzniku organizované modernity, v níž bylo individuum podřízeno imperativům kolektivní reprodukce, které Spencer … odmítal.“12 Spencer, byl jeden z prvních zastánců evoluční teorie v sociálních vědách. V jeho pojetí je člověk základem společnosti, biologický organizmus, který se vyvíjí dle přírodních zákonů a proto je přirozené, že i v celé společnosti platí přírodní zákony a zákony evoluce. Společnost považuje za harmonický útvar, podobný biologickému organismu, který ponechán sám sobě dosáhne svého optimálního stavu. Spencer je odpůrcem násilných převratů, revolucí a válek, protože lidský vývoj se řídí evolucí a ta přirozeně vyřeší sociální problémy. Spencer zastává
9
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 254. Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 59. 11 Kapitola Naturalistické směry v sociologii vychází ze zdrojů: Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 373- 374, Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 27-33, 38-40. 12 Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 373- 374. 10
17/86
myšlenku, že společnost se maximálně přizpůsobí přírodnímu prostředí a člověk se přizpůsobí společnosti. Sociální darwinismus je vnitřně diferencovaný směr v sociálních vědách, který se snaží aplikovat zákonitosti přírodovědné teorie Ch. Darwina na existenci a fungování společnosti. Jinými slovy, tento směr předpokládá, že společnost se vyvíjí dle Darwinovy evoluční teorie. Pozornost je zde věnována především přirozenému výběru a boji o život. Život ve společnosti je přirovnáván k nelítostnému a nesmiřitelnému boji mezi jedinci i mezi skupinami. Tento směr byl od svého vzniku předmětem značné kritiky, především kvůli předpokladu vrozeného nepřátelství mezi lidmi a nutnosti neustálého boje o existenci mezi jednotlivci i sociálními skupinami. Představiteli jsou např. W. Bagehot, L. Gumplowicz, G. Ratzenhofer. Ideologickým základem nacismu se stal antroporasový směr, který vychází z předpokladu, že život ve společnosti a lidskou kulturu ovlivňuje především působení rasy, dědičnosti a přirozeného výběru. Rasové znaky (barva pleti, vlasů, očí, tvar a velikost lebky atd.) jsou předpokladem uplatnění jedince (rasové skupiny) ve společnosti. V boji o přežití má právo přežít jen v přirozeném výběru nejsilnější skupina a tou je pouze kvalitní rasa. Hlavním představitelem této teorie je A. de Gobineau, který formuloval její základní teze: lidstvo se dělí na antropologické rasy mající totožné, vrozené a neměnné tělesné znaky a psychické vlastnosti. Tyto dědičné znaky jsou základem společenského zřízení i kultury ras. Jednotlivé rasy jsou odlišné a mají i různou hodnotu. Například bílá árijská rasa je rasou vládců, protože je jí připisována vysoká inteligence, bojovnost, smysl pro pořádek a harmonii. Tzv. žlutá a černá rasa mají dle této teorie vlastnosti z pohledu evropské civilizace méně ceněné či dokonce negativní. H. S. Chamberlain sestavil teorii o dějinném poslání ras, přičemž nejvýznamnější role v tomto procesu připadá na árijskou rasu, kterou reprezentuje německý národ. Demografický směr v sociologii zahrnuje koncepce, které za určující faktor společenského života považují počet obyvatel a celkovou hustotu zalidnění. Jednou z hlavních myšlenek tohoto směru je představa, že čím vyšší je míra zalidnění, tím lépe se rozvíjí ekonomické i jiné oblasti společenského života. Za nejvýznamnějšího teoretika je považován A. Coste. Společenské „fakty podle něho procházejí pěti vývojovými stadii, která vedou od čistě zvířecího života přes neustálou diferenciaci a součinnost, doprovázenou zvětšováním nerovností, k soudobé společnosti. Faktorem, který způsobuje tento vývoj, je podle Costa růst počtu a hustoty“13 obyvatel. Geografický směr (představitelé např. K. Ritter, A. Humboldt) vysvětluje veškeré společenské procesy prostřednictvím působení geografických činitelů, jakými jsou členitost terénu, geografická poloha, objem srážek či rozsah nerostného bohatství. Tyto faktory pak mají přímý vliv na sociální jevy, jako jsou hustota osídlení a rozmístnění lidí v prostoru, charakter lidských sídel, obydlí, charakter komunikačních prostředků, způsob výživy, způsob rodinného a společenského života atd. Výsledky zkoumání tohoto směru ovlivnily také představitele tzv. geopolitiky, která obhajovala kolonialismus a prostorovou expanzi některých společenství na úkor společenství jiných.
13
Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 31.
18/86
Mechanistický směr (představitelé např. H. Carey, W. Ostwald) v sociologii se snaží vysvětlit zákonitosti společenského života pomocí zákonitostí mechaniky. Autoři zařazováni do této skupiny používali ve svých pracích termíny jako sociální molekula a sociální gravitace. Carey tvrdil, že společenský život je možno vykládat poznatky ze studia gravitace a mechaniky. Lidský jedinec je sociální molekula, která se chová podobně jako molekula chemická, a proto podléhá zákonům sociální gravitace. Ostwald je představitelem energetismu v sociálních vědách. Ukazuje tvorbu kultury jako proces přeměny surové energie v energii užitečnou. Lidstvo má usilovat o vzájemnou spolupráci, čímž se produkce užitečné energie zvyšuje. Naopak boje a nesoulad energii zbytečně odčerpávají. Důležité ve společnosti jsou ty instituce, které mají sjednocující a harmonizující funkci (jazyk a další kulturní výtvory, právo, stát apod.). Věda díky kumulaci poznatků je oprávněna vést lidstvo k nejlepšímu využití energie. Je proto základem civilizace.
4.1.2
Psychologická škola v sociologii14
Psychologická škola v sociologii (časově vymezení 2. polovina 19. století) je reakcí na naturalistickou školu. Tento sociologický proud vychází z předpokladu, že ne vnější, ale vnitřní vlivy jsou ve společnosti určující, dá se říci, že absolutizuje lidskou psychiku. Teoretici zařazováni do psychologického směru se pokoušeli vysvětlovat jevy a procesy probíhající v lidských skupinách jako projevy duševního života jednotlivců. Byli ovlivněni hlavními psychologickými teoriemi, jakou byla např. Freudova psychoanalýza či behaviorismus. Lze sem zařadit také psychologii národů, směr, který vychází z Hegela a pokouší se najít jakéhosi objektivního ducha vystupujícího jako duch národa. Stěžejním v tomto směru se stalo dílo německého psychologa W. Wundta (dílo Základy psychologie národů). Opomenout nelze ani směr, který dostal název psychologie davu, za jehož hlavního představitele je považován francouzský kriminolog G. Le Bon a který má do dnešní doby řadu pokračovatelů. Tento směr usiluje o poznání psychiky velké skupiny lidí (davu). Ta je zcela odlišná od psychiky jednotlivce. Davová psychika je silnější a převážně vymaže individuální psychiku. Jejím základem není rozum, ale vůle, emoce a cit. Dav je abnormální společenský jev, kterým lze manipulovat, je to organismus velmi citlivý a sugestibilní. Le Bon chápe dav velmi široce - je to jakákoli větší skupina, i národ či parlament. „Podle Le Bona nehraje individualita a individuální rozum v lidské společnosti příliš významnou roli, a to ze dvou důvodů“15. Prvním důvodem je faktor rasový – rasu vysvětluje jako etnickou skupinu s vlastní kulturou, institucemi a specifickou mentalitou. Druhým faktorem, mimořádně vlivným v moderní době, je dav. V moderní společnosti dle Le Bona „barbarské masy drží v šachu intelektuální elitu, … , a skrze svoje organizování se snaží stát všemocnými. Zakládají nebezpečně silné odbory, chtějí určovat vztahy mezi kapitálem a prací, umísťují své zástupce a mluvčí dokonce do vlády“16.
14
Kapitola Psychologická škola v sociologii vychází ze zdrojů: Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 179-183, Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 51-52. 15 Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 179. 16 Tamtéž, s. 180.
19/86
Teorie psychologicko-kulturních činitelů přichází s myšlenkou, že na společnost má určující vliv duchovní kultura - ideologie, právo, umění, mýty, ale především náboženství, které v podstatě dává lidem smysl žít. Všechny změny ve společnosti, říká v kostce toto pojetí utváření společenského života, jsou odrazem změn v náboženství. Krize náboženství předznamenává i krizi celé společnosti. Mezi teoretiky toho směru bývá zařazován např. É. Durkheim. Elitistické teorie vycházejí z myšlenky, že společnost se přirozeně dělí na skupiny vládnoucí a skupiny ovládané (tuto tezi na zákon povýšil už N. Machiavelli). Za zakladatele elitní teorie je možno považovat G. Moscu, významného italského politického vědce i politika. Další Ital, V. Pareto, se pak zasloužil o rozvoj teorie elity. Mosca poukázal na skutečnost, že boj o život se v moderní společnosti mění v boj o vyniknutí. V tomto boji se setkávají lidé s různým psychickým i fyzickým vybavením, nerovnost mezi lidmi je tedy přirozená, je věčnou konstantou společenského života.
SHRNUTÍ KAPITOLY V této kapitole jste se seznámili s teoriemi, které bývají označovány jako naturalistické a psychologické směry. V podstatě je mezi nimi základní rozpor v tom, co je pro společnost nejdůležitější. Přírodní prostředí a přírodní (vnější) faktory jsou určující v naturalistických směrech v sociologii - evolucionistická sociologie (Spencer), sociální darwinismus (Bagehot, Gumplowicz), antroporasový směr (Gobineau), demografický směr (Coste), geografický směr (Ritter, Humboldt), mechanistický směr (Carey, Ostwald). Psychologická škola v sociologii vystupuje jako opozice. Tvrdí, že pro společenský systém je nejdůležitějším determinantem vnitřní psychické prostředí jeho členů. Patří sem psychologie národů, psychologie davu (Le Bon), teorie psychologicko-kulturních činitelů (Durkheim), elitistické teorie (Mosca a Pareto) a další.
KONTROLNÍ OTÁZKY Který z prostudovaných směrů se stal obhajobou nacismu a fašismu? Pokuste se jej vysvětlit. Kdo propracoval ve své teorii myšlenku, že v davu se člověk chová jinak, než když jedná sám za sebe?
ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Který ze směrů naturalistické sociologie vás nejvíce zaujal? Pokuste se jej vysvětlit. Který ze směrů psychologické sociologie vás nejvíce zaujal? Pokuste se jej vysvětlit.
20/86
5
Osobnosti klasických sociologických teorií
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Do této kapitoly byly vybrány a stručně utříděny myšlenky vybraných teoretiků, kteří jsou zařazováni mezi hlavní sociology klasických teorií. Kapitola seznamuje se základními myšlenkami zakladatele sociologie A. Comta a nejvýznamnějších sociologů - K. Marxe, É. Durkheima, V. Pareta, M. Webera. Součástí kapitoly je i stručná informace o osobnostech české klasické sociologie. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: charakterizovat myšlenky a dílo největších sociologů z tzv. klasického období sociologie. Získáte: základní přehled o světové i české klasické sociologii. Budete schopni: vyjmenovat základní směry a hlavní postavy klasické sociologie, vysvětlit jejich význam pro sociologickou teorii. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Comte, Pareto, Durkheim, Weber, Marx, Masaryk
PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Studovat teorie a myšlenky jednotlivých osobností klasické i moderní sociologie (viz další kapitola) není jednoduché. Proto do textu byly zařazeny i podobizny některých myslitelů, snad některým z vás sympatie či nesympatie k podobě některého z nich , pomohou k lepšímu zapamatování důležitých skutečností.
21/86
5.1
Auguste Comte (1798 – 1857)17
„Nejenže duchovní zmatek umožňuje rozvoj korupce, on si ho přímo vynucuje jako jediný prostředek, jak dosáhnout určité shody, bez níž se sociální řád neobejde. A. Comte, Cours de la Philosophie positive 3. díl, s. 47)“18
A. Comte19 je francouzský filozof, považovaný za zakladatele sociologie. Dal nové vědě název tím, že ji ve své práci Kurz pozitivní filozofie označil jako sociologii. Od počátku usiloval o to, aby nová společenská věda studovala společnost na vědeckých základech, aby sociologové používali pozorování, experiment a další vědecké metody. Sociologii považoval za královnu věd, za pomyslnou špičku na pyramidě vzniklé utříděním jednotlivých vědních disciplín. Sociologie v jeho pojetí je vědou o společenských jevech, která má zkoumat společnost jako celek. Má sloužit pozitivní reorganizaci společnosti, reorganizaci v celoevropském měřítku založenou na nových a mírových základech. Do čela společnosti mají být postaveni vědci, odborníci vybaveni exaktním věděním o sociální struktuře a dynamice společnosti. Jeho nejznámější dílo, šestisvazkový spis Kurz pozitivní filozofie, je jakýmsi pokusem o syntézu tehdejšího vědeckého poznání, který by měl vyústit ve stanovení základních bodů pro vytvoření zatím v té době nové vědy – sociologie. A. Comte patřil mezi tzv. konsenzualisty, byl přesvědčen o tom, že existence společnosti spočívá na společném hodnotovém konsenzu. Chtěl vytvořit novou soudržnou společnost, založenou na pevném řádu a poslušnosti občanů, jejíž těžiště by spočívalo na třech pilířích – na státu, rodině, církvi (tzv. Comtovský trojúhelník). Comte patřil také k představitelům pozitivistická sociologie, která se snaží budovat sociologii (metodologii i teorii) po vzoru přírodních věd. Pozitivismus v sociologii vychází z předpokladu, že příroda i lidský svět tvoří jednotu ovládanou stejnými a neměnnými zákony. Společenské vědy, chtějí-li dosahovat platných výsledků, musí získávat své poznatky podobnými metodami jako ostatní (přírodní) vědy. Comtova sociologie se rozděluje na dvě základní složky - sociální statiku a dynamiku. Sociální statikou míní teorii spontánního pořádku ve společnosti (stát poslušných občanů) a konsenzu univerzálií (spolupráce, fungování všech dílčích součástí sociálního celku). Jinými slovy sociální statika se zaměřuje na stabilní aspekty sociálního života (sociální řád a struktura společnosti). Sociální dynamika je v jeho pojetí teorie nevyhnutelného a neustálého vývoje lidstva, přičemž samotný Comte dával přednost postupným změnám před radikální revolucí. 17
Kapitola týkající se života A. Comta vychází ze zdrojů: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 23-25, Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 51-84. 18 Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 51. 19 Zdroj obrázku: http://www.antroposmoderno.com/biografias/Comte.html.
22/86
„Auguste Comte byl přesvědčen, že společnost je držena pohromadě především souhlasem myšlení svých členů, tedy základním hodnotovým konsenzem.“20 Dle Comta je vývoj lidstva nedílně spjat s vývojem lidského myšlení a prochází třemi stadii. První stadium nazývá stadiem teologickým (stádium imaginární), kdy mezi lidmi převládá víra v nadpřirozené bytosti, panuje přesvědčení, že sociální svět utvářejí a ovlivňují nadpřirozené bytosti. Druhé stadium označil jako metafyzické (abstraktní). Pro toto období je typická víra v abstraktní sílu, především sílu přírodních zákonitostí. Pozitivní (vědecké) stadium pak přináší víru ve vědecké poznání přírodního i lidského světa.
5.2
Vilfredo Pareto (1848 – 1923)21
Pareto vystudoval polytechnickou školu v Turíně a jeho zájem o techniku, fyziku a především problematiku rovnováhy se svým způsobem odrazil i v jeho sociologických studiích. Pareto prošel během svého života poněkud radikálním vývojem. Z počátku byl liberál (usiloval o uzákonění minimálního příjmu pro dělníky, odpovědnosti zaměstnavatelů apod.), později se postavil proti myšlenkám demokracie a humanismu a podpořil fašistické hnutí v Itálii, ale i od tohoto směru se ke konci života odvrací. Napsal práci Pojednání o obecné sociologii, Manuál politické ekonomie, Traktát o obecné sociologii a další. Pareto22 se na společnost nedíval ani tak očima sociologa jako očima fyzika a ekonoma. Základní problém, který ho zajímal, byl rovnovážný stav, kterou společnost dlouhodobě vykazuje, přestože lidé nejednají příliš racionálně. Veškeré lidské jednání rozděluje Pareto do dvou skupin - lidské jednání je buď logické, nebo nelogické (mimologické). Logické jednání je racionální, je to takové jednání, kdy člověk volí prostředek k dosažení zvoleného cíle, který k danému cíli opravdu vede. A to jak objektivně, tak v subjektivním vnímání jednajícího. Logické jednání je typické pro civilizované národy (oblast vědy, ekonomiky, vojenství, atd.). Mimologické jednání zahrnuje nejrůznější konvence (líbání ruky, smekání klobouku), magie a náboženské rituály vedoucí k opakování stejného jednání v mylné představě, že povede k určenému cíli. Pareto sem dále zařazuje pudy, reflexy, které člověk svou vůlí neovládá a přece jsou zpravidla funkční (např. přivření očí před letícím prachem). Posledním typem mimologického jednání je jednání, kdy skutky, které lidé reálně činí, neodpovídají tomu, co si myslí, že činí. Pareto zde uvádí například jednání politiků a jejich přesvědčeni, že hájí zájmy svých voličů, avšak reálně jejich politika plní cíle zcela odlišné. Jednání lidí nelze klasifikovat jako dobré nebo špatné. Na mnohdy neracionálním jednání je však negativní skutečnost, že se jej lidé snaží prezentovat jako racionální. Právě zde Pareto vidí úkol sociologie, studovat a analyzovat formy mimologického jednání a hlavně způsoby, kterými lidé toto jednání racionalizují.
20
Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 71. Podkapitola týkající se života V. Pareta vychází ze zdroje: Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 291-326. 22 Zdroj obrázku: http://vilfredo-pareto.navajo.cz. 21
23/86
Pareto je známý především jako jeden z hlavních tvůrců teorie elit. Ve své práci se zabýval neustálým koloběhem elit, poukazoval na skutečnost, že dějiny lidstva jsou provázeny neustálým bojem mezi elitami. Pareto se zabýval především elitou v užším slova smyslu, tedy mocenskou, vládnoucí elitou společnosti. Lidé, kteří se dostanou k moci a stanou se členy vládnoucí elity, jsou pohlcení přítomností a často ztrácejí zájem o problémy širší společnosti. Zpravidla u nich převládne materiální zájem nad hodnotami duchovními. Zatímco vnější společnost se vyvíjí určitým směrem, elita uvnitř stagnuje. Brání se přijímat nové schopné lidi (z nižších vrstev) a naopak drží neschopné členy. Rovnováha je tímto narušena a je jen otázkou času, kdy akumulace schopných lidí v nižších vrstvách a neschopných v těch vyšších přivede společnost k revoluci a změně. Tak je jedna mocenská elita nahrazena jinou elitou, která však postupem času bude vykazovat stejnou nerovnováhu a proto bude nahrazenou elitou další. Lidská společnost existuje právě díky mimologickému jednání. Pareto se domnívá, že pokud by lidé nejednali převážně na základě svých citů a instinktů, ale jejich jednání by naopak bylo přísně racionální, vedlo by to nutně k úpadku nebo až k rozpadu celé společnosti. Striktně racionální důvody by nikdy nemohly lidi přimět, aby vyznávali nějaké společné duchovní hodnoty a respektovali společné normy. Proto také sociologické poznání není dle Pareta určeno širokým masám, protože by si lidé mohli uvědomit fakt, že jejich běžné jednání je v podstatě neracionální a jejich snaha o nápravu (racionalizaci) by mohla společnost zcela rozložit.
5.3
Émile Durkheim (1858 – 1917)23
„Nestačí, aby pravidla toliko existovala. Musí být také spravedlivá, a aby tomu tak bylo, vnější podmínky soutěže musí být rovné.“ Émile Durkheim24 Durkheim je považován vedle Comta za nejvýznamnějšího francouzského sociologa. Jeho myšlenky vycházejí z pozitivismu a v mnohém navazují na odkaz Comta, je dědicem jeho konzervativního myšlení. Durkheim se zasloužil o definitivní ustanovení sociologie jako samostatné vědy a uvedl sociologii jako platný studijní obor na vysoké školy ve Francii. Stal se také prvním profesorem sociologie a stál u zrodu prvního odborného sociologického časopisu. Z jeho prací vyberme například doktorskou práci O dělbě společenské práce, monografii Sebevražda, knihu Elementární formy náboženského života či Pravidla sociologické metody.
23
Kapitola týkající se života E. Durkheima vychází ze zdrojů: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 25-27, Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 195-236. 24 Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 185.
24/86
Durkheim25 je hlavním představitelem směru, který je označován jako sociologismus. Tento směr v podstatě absolutizuje vliv sociálních determinantů, maximalizuje roli „sociálna“ v životě jednotlivců i společnosti. Společnost chápe jako zcela osobitou skutečnost zvláštního druhu, zcela odlišnou od materiální a psychické skutečnosti. Specifická syntéza, která vytváří každou společnost, vytváří také unikátní kvality, neredukovatelné na kvality jedinců, kteří do společnosti patří. Společnost není shluk jednotlivců, ale zcela nová nadindividuální skutečnost - má kvalitativně vyšší úroveň. Proto také sociologie, věda, jejíž předmětem zkoumání je společnost, musí být specifická a nezávislá na jiných vědách. Představitelé sociologismu se domnívají, že má mít výsadní postavení a být dokonce nadřazena ostatním vědeckým disciplínám zkoumajícím člověka a společnost. Sociologie má být vědou pozitivní, má být nástrojem k reorganizaci společnosti a znovunalezení společenského řádu, který je přechodem k moderní společnosti do jisté míry znejistěn. Poznatky sociologie mají významně přispět k eliminaci konfliktů ve společnosti a odvrátit hrozbu anarchie ustanovením nového morálního řádu v moderní průmyslové společnosti. Ve studii Pravidla sociologické metody Durkheim uvádí, že sociologie je vědou o společenských faktech, předmětem zkoumání sociologie jsou sociální fakty. Sociální fakt chápe jako určitou sílu, která vykonává z vnějšku na člověka nátlak a nutí jej jednat určitým způsobem. Je to něco, co existuje nezávisle na každém člověku a čemu se jedinec přizpůsobuje. Sílu těchto jevů nevytváří jednotlivec - přísluší nadindividuálním celkům. Fakty mohou být materiální (věci, peníze) i nehmotné povahy (jazyk, právo, móda), nebývají statické, mívají podobu nejrůznějších sociálních proudů a vedou lidi k tomu, že něco dělají jakoby z vlastní vůle (projevuje se to v míře rozvodovosti, životním stylu apod.). Ve společnosti se objevují situace, kdy tužby lidí nejsou regulovány společenskými normami, v důsledku toho lidé nemají při sledování svých cílů morální vodítka. Společnost je dezorientována, regulační mechanismy nejsou funkční. Durkheim hovoří o anomii společnosti. Koncept anomie se však objevuje i na úrovni jednotlivce. Durkheim o tom pojednal ve své knize Sebevražda, ve které se zabýval rozdíly v sebevražednosti mezi různými sociálními skupinami, příslušníky náboženských skupin i národy. Zjišťuje, že například vyznavači katolického náboženství volí sebevraždu jako způsob řešení problémů mnohem méně často než protestanti. Durkheim se zabývá také faktory podporujícími sebevraždy (např. válka). V Durkheimově pojetí není sebevražda zcela individuální záležitostí právě proto, že lidé jsou determinováni kolektivními faktory. Vysledoval, že míra sebevražednosti je nepřímo úměrná stupni integrace sociálních skupin. Anomie je jedním z určujících faktorů sebevražednosti. Vezme-li si člověk život proto, že ztratil smysl života a důvod žít, ztratil víru v jakoukoli transcendenci a individualizace společnosti jej dovedla k pocitu izolovanosti, dopustí se dle Durkheima pravděpodobně tzv. egoistické sebevraždy. Je-li společenství, 25
Zdroj obrázku: http://www.phillwebb.net/topics/society/durkheim/durkheim.htm.
25/86
v němž člověk žije až příliš soudržné a člověk už vůbec nepatří sám sobě, může tato skutečnost vyústit v altruistickou sebevraždu. O anomické sebevraždě mluví Durkheim v případě, je-li důsledkem uvolnění normativních regulací ve společnosti například v období velkých společenských zvratů. Opak, tedy despocie a nadměrné potlačení lidských tužeb a očekávání, může vést k sebevraždě fatalistické. V práci O společenské dělbě práce hledá Durkheim odpověď na otázku: je společnost výsledkem úsilí lidí nebo jsou lidé produkty společnosti? Jak to, že společnost drží pohromadě, co je pojítkem, které lidi sdružuje? Tradiční společnosti drželo pohromadě pojítko Durkheimem nazývané jako mechanická solidarita. Tato soudržnost je založená na podobnosti v málo diferencované společnosti. Společnost regulují normy ovlivněné tradicí, panuje zde silná sociální kontrola vyplývající z rodinných vazeb a také ze silného vlivu náboženství. Kolektivní vědomí, typické pro homogenní společnosti, které lze chápat jako určitý soubor přesvědčení a postojů, jež jsou společné průměrným členům společnosti a které se tradují z generace na generaci, bylo hlavním integrujícím sociálním faktem. Toto pojítko v moderní společnosti v důsledku individualizace slábne a je nahrazováno solidaritou organickou Je postavena na rozsáhlé společenské dělba práce a prohlubující se specializaci. Lidé a skupiny mají své odlišné profese, vykonávají různé, značně rozdílné funkce. Aby bylo možno ve společnosti udržet nutnou míru konsenzu, musí lidé spolupracovat. Přestože je v moderní společnosti jedinec autonomnější, jeho vazba na společnost je právě díky dělbě práce velmi silná. Durkheimovo pojetí společnosti lze shrnout následovně: „Na počátku existovaly relativně jednoduché, homogenní společenské útvary, které striktně kontrolovaly veškeré myšlení a chování všech svých členů. Postupně se vyvíjí společnost mnohem komplexnější, ale také mnohem tolerantnější, která přiznává individuím rozsáhlé svobody, respektuje jejich autonomii,...“26. V knize Elementární formy náboženského života se Durkheim věnuje náboženství jako pro společnost velmi významnému sociálnímu faktu. Durkheim zde klade rovnítko mezi náboženství a společnost. Náboženství, jako soubor idejí, považuje za způsob, kterým společnost sebe samu vyjadřuje. Proto má charakter náboženství vždy určující význam pro společnost. Změny v náboženském myšlení vždy přináší radikální změny ve společnosti samotné. Moderní doba znamená úpadek tradičních náboženství, ale nemusí znamenat rozpad společnosti. Náboženstvím moderního světa by dle Durkheima mělo být náboženství humanity a jeho výrazem etika.
26
Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 224.
26/86
5.4
Max Weber (1864 - 1920)27
Dílo německého myslitele Webera28 můžeme chápat jako pokus vytvořit teorii procesu racionalizace v západní společnosti. „Hlavním celoživotním Weberovým tématem je … sledování postupující racionalizace, která se projevuje důsledně pouze v západním světě. Velké téma racionalizace je svorníkem jeho úvah o byrokratizaci, industrializaci, o rozvoji kapitalismu, o specializaci, sekularizaci, zvěcnění, či odkouzlení světa.“29 Jeho práce měla velmi široký záběr, zabýval se studiem práva, národní ekonomie, historie, filozofie, etiky i teologie, zaměřil se na soudobé teorie státu, moderní obchodní právo, dějiny antiky, proces urbanizace atd. Je také uváděn jako představitel humanistické (chápající) sociologie. Z jeho rozsáhlého díla je možno vyjmout práci Hospodářství a společnost, Protestantská etika a duch kapitalismu nebo Hospodářská etika světových náboženství. Vědecká disciplína sociologie má ve Weberově podání být vědou poznávající především sociální jednání lidí, má vysvětlovat jeho příčiny, průběh i důsledky. Představitel „chápající“ sociologie se pokouší poznat subjektivní význam jednání pro člověka samotného. Každé jednání člověka má být chápáno i vysvětlováno v jeho sociálním, kulturním i historickém kontextu. Studie Protestantská etika a duch kapitalismu je Weberovou nejznámější knihou. Weber zde analyzuje vliv protestantismu na rozvoj kapitalistické mentality moderních podnikatelů. Weber si povšiml, že se úspěšněji rozvíjí země s tradičně spíše protestantským vyznáním, nežli země katolické. Z empirických studií zjistil, že protestanti jako podnikatelé a obchodníci jsou ekonomicky úspěšnější než katolíci. Studie zkoumá náboženské kořeny moderní profesní etiky, která přispěla k ekonomické racionalizaci životního stylu podnikatelů, jež se stala předpokladem úspěšného rozvoje kapitalistického systému. Weber se domnívá, že protestantská etika podporuje činorodost člověka (usilovná práce k oslavě Boha). Poctivě pracovat a být lidem (i sobě) užitečný, usilovat o zasloužený zisk, je pro společnost dobré. Práce se stává znakem pravé víry. Akumulace majetku, bohatství, není hříchem, je-li majetek užíván zodpovědně ku prospěchu i jiných lidí (např. investice do rozvoje výroby dává možnost obživy mnoha lidem). Duch kapitalismu překonal „tradicionalismus“, který znamenal, že se lidé spokojili s tím, co měli, stačilo jim jen to, co bylo obvyklé. Touha po zisku se stala hnací silou rozvoje kapitalistického systému. Protestantismus jako náboženství paradoxně přispěl k tzv. odkouzlení světa (vytlačení věcí posvátných). Protestantismus
27
Kapitola týkající se života M. Webera vychází ze zdrojů: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 28-31, Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 237-290. 28 Zdroj obrázku: http://bloguecentelha.blogspot.com. 29 Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 283.
27/86
„...rozvinul racionální přístup ke světu v takové míře, že mohl začít žít svým vlastním životem a nepotřeboval k tomu pak už žádnou náboženskou víru“30. V díle Hospodářská etika světových náboženství shromáždil Weber obrovský materiál z dějin Číny, Indie a dalších východních zemí. Analyzuje mocenskou strukturu, ekonomický rozvoj a duchovní dějiny těchto zemí. Cílem analýzy bylo především vysvětlit rozdíly ve vývoji těchto velkých civilizací a tzv. západní (euroamerické) civilizace. Weber je také znám svou sociologií panství. Mocenské poměry a vztahy společně se způsoby jejich legitimace jsou pro společnosti určující. Pojetí zdrojů mocenské autority a legitimity autority ve společnosti Weber označuje „panstvím“. Pro tradiční panství je typické, že společnost je ovládána tradicí a rutinou, autorita pána je prezentována jako něco obvyklého, tradicí posvěceného, odedávna uznávaného. Charismatické panství je postaveno na mimořádných vlastnostech a schopnostech (např. válečnických, léčitelských, šamanských) toho, kdo je uznáván jako vůdčí autorita. Legální panství spočívá na poslušnosti lidí vůči neosobním pravidlům (zákonům). Lidé věří v platnost a závaznost přijatých právních norem. Vzorovým příkladem takového panství je byrokratický správní aparát, protože úředníci jsou znalci jednotlivých norem. Weber považuje byrokracii v tomto smyslu za ideální typ správy společnosti, protože se vyznačuje přesností, výkonností, disciplinovaností, spolehlivostí atd. Byrokracie je podle něj nejracionálnějším způsobem výkonu moci. Jednotlivé formy panství jsou jen ideálními typy, které se mohou všelijak kombinovat a střídat.
5.5
Karl Marx (1818 – 1883)31
Dílo Karla Marxe dílo32 vyvolalo a stále vyvolává velký rozruch, snad proto, že se stalo základem ideologie socialismu. Marx sám sebe za sociologa nepovažoval, studoval právo, filozofii, historii a politickou ekonomii. Z jeho díla je nejznámější Kapitál a Manifest komunistické strany. Hlavním tématem jeho prací byl kapitalismus a s ním spojené negativní důsledky pro lidskou společnost. Zabýval se analýzou kapitalismu, chtěl tento systém vysvětlit a poukázat na jeho „zhoubnost“ pro lidstvo. Kapitalismus je nástrojem odcizení člověka od sebe, od svých bližních i od výsledků své činnosti. Lidé už nepracují pro vlastní potřebu (Marx předpokládal, že lidé jsou od přirozenosti produktivní bytosti), ale pro trh, vyrábí zboží. Svou práci vykonávají pouze pro mzdu, celkový výrobek je jim vzdálený. Člověk (dělník) se stává pouze jedním z mnoha dílků ve výrobním soukolí, vyžaduje se od něj jednoduchá monotónní činnost, je odtržen od celkového výsledku práce. Na trhu se pak setkávají pouze
30
Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 284. Kapitola týkající se života K. Marxe vychází ze zdrojů: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 27-28, Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 85-122. 32 Zdroj obrázku: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Karl_Marx.jpg. 31
28/86
odosobnělé výrobky, i mezilidské vztahy se tak stávají spíše vztahy mezi pouhými předměty. Marx tuto skutečnost nazývá zbožním fetišismem. „Tu se jeví produkty lidského mozku jako samostatné bytosti nadané vlastním životem a stojící v určitých vztazích k lidem a k sobě navzájem. Tak je tomu i ve světě zboží s produkty lidských rukou. Toto nazývám fetišismem, který je nerozlučně spojen s produkty práce, jakmile se vyrábějí jako zboží, a který je neoddělitelný od zbožní výroby.“33 V hospodářském životě společnosti vzniká systém dvou tříd – buržoazie a proletariátu. Kapitál je společenský vztah, jehož základem je asymetrie postavení vlastníka a nevlastníka ve výrobním procesu. Hrstka mocných ovládá výrobní proces, protože vlastní výrobní prostředky. Vlastníci získávají nadhodnotu, která je ve výrobním procesu produkována, a je v jejich zájmu, aby tato nadhodnota byla zvyšována. Proto dochází k neúměrnému prodlužování pracovní doby a zvyšování intenzity práce. Kapitalisté také platí dělníkům méně než je hodnota jejich práce. Marx věřil, že výrobní síly, které jsou dynamické (technika, technologie, dovednosti lidí) povedou nutně ke změně výrobních vztahů, jejichž základem jsou vztahy vlastnické. Kapitalismus vnímá jako systém plný napětí a konfliktů. Tyto konflikty a rozpory společnost překoná, úsilí lidí (mas) vyústí v třídní boj, nastolí přechodnou fázi diktaturu proletariátu a tato fáze bude přechodem k vytvoření beztřídní společnosti komunismu.
5.6
Osobnosti české klasické sociologie34
Podobu české klasické sociologie ovlivnila geografická poloha země (srdce Evropy), kde se setkávají myšlenkové proudy tzv. východní a západní Evropy. Čeští sociologové vykazovali ve svých pracích silnou citlivost pro sociální otázky a pocit sounáležitosti se slovanským světem, jejich studie odrážely vnitřní národní problémy (Češi, Slováci, minority). Do obecných dějin světové sociologie však žádný z teoretiků české národnosti nezasáhl, větší proslulost nezaznamenal jako sociolog ani T. G. Masaryk, přestože napsal rozsáhlou studii Sebevražda… ještě před Durkheimem. Tomáš Garrigue Masaryk35 (1850-1937), filozof, sociolog, politik, který se zabýval řadou témat jako například „česká otázka“, náboženství, analýza umění a literatury apod. Sociologické zkoumání by mělo vycházet z kritické analýzy a mělo by hledat to, co je ve společnosti skutečné. Z rozsáhlého díla můžeme vybrat například monografii Sebevražda hromadným jevem společenským, Rukověť sociologie (první české vědecké pojednání o sociologii), Ideály humanitní, O alkoholismu, Nová Evropa, Naše
33
Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 109. Kapitola Osobnosti české klasické sociologie se opírá o zdroj: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 33-35. 35 Zdroj obrázku: http://dnes.atlas.sk/pauza/osobnosti/247233/masaryk. 34
29/86
nynější krize. Prvním docentem sociologie v českých zemích se stal Břetislav Foustka (1862-1947), který byl Masarykovým „žákem“ a výrazně přispěl k vytvoření systému české sociologické terminologie. Jeho sociologické práce jsou výrazně sociálně orientovány. Můžeme vybrat například Slabí v lidské společnosti, Péče o dítě nebo Alkoholismus jako jev patologický. Arnošt Inocenc Bláha36 (1879-1960) je zakladatelem tzv. brněnské sociologické školy. K rozvoji sociologického myšlení v naší zemi přispěl především založením Sociologické revue, vydal řadu monografií z oblasti speciálních sociologií (sociologie dělníka, sedláka, inteligence, sociologie dětství a rodiny, dějiny české sociologie) a o problematice etiky, rodiny a výchovy. Z jeho děl jmenujme alespoň práce Sociologie inteligence, Sociologie dětství, Dnešní krize rodinného života nebo syntézu jeho díla Sociologie.
Jihočeský sociolog Emanuel Chalupný37 (1879-1958) pojímal sociologii především jako vědu o kultuře a civilizaci. Je autorem rozsáhlého díla Sociologie, studie Národní povaha česká atd.
SHRNUTÍ KAPITOLY Kapitola pojednává o nejdůležitějších myšlenkách sociologických klasiků, jako byli: A. Comte - považovaný za zakladatele sociologie, který vymezil sociologii a rozdělil ji na sociální statiku a dynamiku; V. Pareto - jeden z tvůrců teorie elit; É. Durkheim, který se zasloužil o ustanovení sociologie jako samostatné vědy a uvedl sociologii do akademického světa; M. Weber, který se pokusil osvětlit proces racionalizace v západní společnosti a K. Marx, jehož dílo bývá dáváno do souvislosti se socialistickým hnutím v Evropě. Tyto osobnosti a jejich myšlenky se staly základem pro sociologické myšlení na dlouhá další období, ovlivnily řadu pozdějších myslitelů a ovlivňují sociologickou teorii i dnes. Kapitola jen velmi stručně seznamuje také s významnými jmény české klasické sociologické teorie, jako byl T. G. Masaryk, B. Foustka, A. I. Bláha a další.
36
Zdroj obrázku: http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/blaha.html. Zdroj obrázku: http://www.bibliothecaeconomica.cz/library/author/detail.aspx?id=Chalupn%C3%BD,%20Emanuel. 37
30/86
KONTROLNÍ OTÁZKY Jaký význam měla pro utváření sociologie pozitivistická škola? Uveďte základní myšlenky Augusta Comta? Uveďte základní myšlenky Vilfreda Pareta? Uveďte základní myšlenky Maxe Webera? Uveďte základní myšlenky Émila Durkheima? Jaké znáte české osobnosti klasické sociologie?
ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Jakými tématy se zabývala česká klasická sociologie a proč?
31/86
6
Výběr z moderních sociologických teorií
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola umožňuje nahlédnout do vybraných sociologických teorií, které bývají označovány jako moderní. Jde jen o opravdu velmi stručný náhled do některých myšlenek a teorií. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit jednotlivá paradigmata a teorie v moderní sociologii a uvést hlavní představitele. Získáte: rámcovou představu, kam sociologickou teorii posunula tzv. moderní sociologie a jak se proměnil úkol sociologie i předmět jejího zkoumání. Budete schopni: poukázat na rozdílné přístupy v moderní sociologii. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Konsenzus, konflikt, interpretativní přístup, paradigma, strukturální funkcionalismus, sociální směna, symbolický interakcionismus, dramaturgická sociologie, etnometodologie, fenomenologická sociologie PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Pokud vám připadala klasická sociologie složitá, vězte, že to nebylo nic proti sociologii moderní. Projdete-li si očima jen názvy jednotlivých směrů, ihned pochopíte, že teď nastává opravdu vážná situace . Studium této kapitoly vám jistě zabere poměrně dost času, takže nezapomeňte na oddechový čas. Ze stejného důvodu jako v kapitole předchozí byly do textu zařazeny fotografie některých moderních sociologů.
„Strukturované tendence deviantního chování, které kontrolní mechanismy sociálního systémy nezvládají, jsou jedním z hlavních zdrojů změny ve struktuře sociálního systému.“ Talcott Parsons38 38
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 242.
32/86
6.1
Moderní sociologické teorie
Sociologické školy, směry a teorie, které označujeme jako moderní, jsou od počátku svého datování (cca od 60. let 20. století) velmi nejednotné, rozmanité a mnohdy dokonce protichůdné. Jak už bylo uvedeno ve snaze o alespoň základní klasifikaci, rozlišujeme dvě základní paradigmata – objektivistické a interpretativní (viz 3. kapitola). Ani v tomto dělení však nejsou teoretikové jednotní, například Jandourek39 uvádí dělení podle amerického sociologa Ritzera a rozlišuje paradigma faktualistické, behaviorální a definiční. Petrusek40 cituje Turnerův systém a rozlišuje teorie funkcionální, interakcionistické, teorie konfliktu, teorie sociální směny a strukturální, strukturalistické a fenomenologické teorie. Pro zjednodušení problému se zaměřme na tři základní skupiny moderních sociologických teorií – konsenzuální a konfliktologické teorie a tzv. interpretativní sociologii. 6.1.1 Teorie konsenzuální41 Teorie konsenzuální - patří sem ty sociologické teorie, které chápou společnost jako systém, strukturu a především řád. To co drží společnost pohromadě, i když se skládá z různých jedinců, je jistý konsensus – shoda. Ústředními termíny jsou spolupráce (kooperace) a užitek (prospěch). Jinými slovy lze tedy ve smyslu těchto teorií vyslovit předpoklad, že lidé jsou převážně rozumní a vědí, že je pro ně dobré žít spolu a v souladu s ostatními. Váže je vzájemná solidarita, uznávají legitimní autoritu a společností stanovené normy a hodnoty (základ je všem lidem společný). Lidé tedy vědomě a v podstatě dobrovolně respektují pravidla vzájemného soužití, protože jim přináší výhody. Konsenzus, tedy vzájemná domluva mezi lidmi, vede k udržení stability sociálního systému a k jeho rozvoji. Do okruhu těchto teorií řadíme např. strukturální (strukturní) funkcionalismus (T. Parsons, R. K. Merton), teorii sociální směny (G. C. Homans).
Strukturální funkcionalismus, jehož hlavními představiteli jsou Talcott Parsons (1902-1979) a Robert K. Merton (1910-2003), byl v 50. létech 20. století považován za jeden z hlavních teoretických systémů v sociologii. Hlavní úkol tehdejší sociologie byl spatřován v analýze sociální struktury a funkcí jednotlivých sociálních jevů. V duchu této teorie tedy jednoduše pohlížejme na společnost jako na celek - systém, který je složen z prvků. Všechny prvky jsou navzájem vůči sobě v různých vztazích a mají své funkce. Funkce každého prvku či souboru prvků by měly být především pozitivní (eufunkce), v sociálních systémech však existují i funkce negativní (dysfunkce). Merton rozlišil také záměrné funkce (manifestní) nebo nezamýšlené funkce (skryté, latentní). V systému společnosti je nutné usilovat o řád, stabilitu, v tomto smyslu nebezpečné a příliš radikální změny mají být minimalizovány - nesmí narušit řád. Dynamická sociální rovnováha má být 39
Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 16. Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 12-14. 41 Kapitola Teorie konsenzuální vychází ze zdrojů: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 46-50, Keller, J. Úvod do sociologie, s. 101-116 a Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 99-103, 108-111. 40
33/86
zajištěna dodržováním systému hodnot a norem všemi lidmi. Hodnotový systém, který určuje pravidla chování, si lidé osvojují v procesu socializace a zpravidla se podle těchto pravidel chovají dobrovolně anebo jsou přinuceni prostřednictvím mechanismů sociální kontroly a nátlaku. Podle Parsonse42 je za normální považován zcela rovnovážný stav ve společnosti, kdy všechny části v systému mají svou funkci a tuto funkci plní. Rovnováha systému je postavena na hodnotách, které lidé sdílejí, a díky kterým svou činnost orientují ku prospěchu společnosti jako celku. Parsons definoval čtyři složky, v rámci nichž aktuální jednání člověka probíhá. Jde o kulturní systém - systém hodnot a norem, který je pro jednání lidí určující. Ať už jde o hodnoty vyplývající z náboženské víry, či hodnoty jiného charakteru, jsou nezbytně nutné pro udržení soudržnosti a fungování společnosti. Sociální systém je určován normami ovlivňujícími vztahy mezi lidmi. Plní-li lidé své role, tak jak je od nich očekáváno, bývají odměňováni. Odchylné jednání, neslučitelné s výkonem role, je sankcionováno. Konkrétní individuální aktér, se svými cíli, zájmy, potřebami a projevy, má vlastní systém osobnosti, který je utvářen v procesu socializace. Dokonale socializovaný jedinec by měl svým jednáním plnit cíle považované danou společností za správné. Důležitou skutečnost a to, že člověk je také biologický tvor, připomíná čtvrtý systém, systém behaviorálního organismu. Významnou složkou Parsonsovy teorie je tzv. AGIL – model. Každý sociální systém je utvářen ve čtyřech sektorech, z nichž každý představuje jeden z problémů, jenž je spojen s přežitím systému: „A“ jako adaptace, přizpůsobení vyjadřuje nutnost opatřování zdrojů z vnějšího prostředí. Systém se musí přizpůsobit okolnímu prostředí a zároveň si přizpůsobuje prostředí svým potřebám. „G“ jako dosahování cíle (goal attaintment) znamená, že systém musí stanovit svůj cíl a mobilizovat zdroje a energii k jeho dosažení. „I“ čili integrace vyjadřuje potřebu koordinovat, regulovat vztahy mezi lidmi prostřednictvím implementace norem a „L“ označující udržování vzorů (latency – pattern maintenance) odkazuje na skutečnost, že systém musí udržovat hodnoty, kulturní vzorce vytvářející motivační mechanismy lidí. Merton43 je znám zavedením pojmu dysfunkce do teorie strukturálního funkcionalismu, kterým označuje nefunkční, společnost destabilizující prvky. Upozornil také na manifestní a latentní funkce. Manifestní funkce odpovídají původnímu záměru člověka, latentní jsou funkce skryté, jsou v rozporu s původním záměrem. Keller uvádí jako příklad armádu, kdy její manifestní funkcí je obrana země, ale latentně může příliš drahá armáda hospodářství této země ruinovat. V této rovině stojí také Mertonův koncept sebenaplňujících se proroctví. Lidé často jednají podle toho, jakou skutečnost považují za reálnou, bez ohledu na to, jaká skutečně je.
42 43
Zdroj obrázku: http://www.nndb.com/people/811/000113472/. Zdroj obrázku: http://www.college.columbia.edu/cct_archive/win99/horst.html.
34/86
Tato situace se pak reálnou ve svých důsledcích stává. Keller uvádí příklad, kdy politikové, pokud věří v nebezpečí války, podněcují v zemi větší míru zbrojení, čímž reálně zvyšují nebezpečí války. Pro studenty oborů týkajících se veřejné správy bude jistě zajímavá Mertonova kritika Weberovy teorie byrokracie. Merton kritizoval byrokracii jako instituci, která má být výhradně funkční, ale která je v konečném důsledku spíše dysfunkční. Byrokratická správa spočívá na přesnosti a dodržování daných pravidel. Úředník, znalec pravidel, je postihován za jejich nedodržení, nikoli za to, že se klientům nesnaží pomoci. Úřední činnost a úzkostné dodržování pravidel (Merton hovoří o trénované neschopnosti) se pak stávají rituálem, který provozuje nový sociální typ – byrokratický intelektuál. Rituálnost chování úředníků se projevuje opakováním jednou osvojených úkonů bez ohledu na měnící se situaci. Byrokratická správa tedy generuje neosobnost a stereotypy, nevšímá si jedinečnosti lidí a jejich situací. Skutečnost, že úředník jako reprezentant moci ve znalostech předpisů vždy dominuje nad klientem, vede k necitlivé aroganci. Ve společnosti tak do jisté míry vzniká rozpor mezi úředníky a veřejností, nespokojenost a útoky na úředníky posilují jejich vzájemnou soudržnost – tzv. kastovní duch byrokracie. Ve své teorii deviantního chování vychází Merton z předpokladu, že lidé často jednají podle toho, jak je to běžné v jejich původní kultuře. Sdílené hodnoty a normy však nemusí být konformní s platnými normami konkrétní společnosti. Pokud lidé nemají prostředky, aby mohli žít podle hodnot, které uznávají, snaží se těchto hodnot dosáhnout jiným způsobem. Tady nacházíme základ delikvence. Mají-li peníze ve společnosti vysokou hodnotu, chtějí jimi lidé disponovat. Prostředky, které volí k jejich opatření, však nemusí být legitimní (krádeže, podvody atd.).
Teorie sociální směny je další velmi výraznou teorií soudobé sociologie. Základní myšlenkou je předpoklad, že lidské jednání lze chápat a vysvětlovat jako sociální směnu. Představiteli jsou George C. Homans (1910-1989) a Peter Blau (1918-2002). Tato teorie se snaží lidské chování popsat jako neustálou směnu statků a služeb všeho druhu, směna různých typů lidských činností a jejich výsledků je základem všech společenských vztahů. Lidé směňují vše - nejen hmotné statky a služby, ale i přátelství, lásku. Také zde hrají ústřední roli hodnoty a především konsenzus, který je předpokladem směny. Nikdo nemůže být k výměně nucen, do směny lidé vstupují jen na základě svých potřeb. Lidé vstupují do směny těch skutečností, které pro ně mají nějakou hodnotu, nějaký význam. V probíhajících transakcích se každý člověk vždy snaží maximalizovat svůj zisk. Celý společenský život je kalkul, lidé srovnávají hodnoty, které do směny vkládají s profitem, očekávaným přínosem. „Takto probíhá veškeré lidské jednání od námluv až po vedení revolucí.“44
44
Keller, J. Úvod do sociologie, s. 112.
35/86
Homans45 se zabýval zkoumáním základních forem sociálního chování. Jeho princip směny zahrnuje veškeré lidské aktivity, poukazuje na to, že uznání či pocit moci bývají velmi atraktivními předměty směny, často cennější než hmotné statky. Bez perspektivy zisku by nikdo do výměnných sociálních situací nevstupoval. Směna je spravedlivá, aktér získává tolik, kolik do transakce vložil a každý má právo odstoupit od transakce, pokud se mu nevyplácí. Homans se ovšem nezabýval otázkou nerovných vstupních podmínek a příležitostí. Homans také tvrdí, že mocní mají moc proto, že jsou ostatním lidem užiteční, protože kdyby nebyli a neposkytovali lidem něco žádaného, nikdo by s nimi nebyl v kontaktu. Blau se rovněž zabývá problémem moci ve společnosti a snaží se trochu redukcionistický pohled Homanse posunout. Poukazuje na to, že sociální směna velmi často vytváří prostor pro vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Každý aktér směny má tendenci vydělat na transakci co nejvíce, akumulovat svou moc, zvýšit svůj sociální status. Blau46 podporuje myšlenku, že každá sociální situace je zištnou směnou, že i v případě, kdy někdo někomu něco dává bez nárokování jakékoliv odměny, je zde zjevný profit – dobrý pocit. Takový aktér získává ocenění altruisty, nezištného dobrodince (a to byla hodnota o niž usiloval). Podobně to funguje s projevy moci. Aktér mající moc zároveň kontroluje statky, které poskytuje lidem, kteří takovými statky nedisponují. Tito mu nemohou žádné materiální věci poskytnout a tak mu dávají „pocit, že je mocný“. Blau se zamyslel nad situací, kdy mocní neposkytují ovládaným přijatelnou protihodnotu. Tuto situaci nazývá vykořisťováním a jako taková je pro společnost značně destabilizujícím faktorem. V teorii směny je člověk pojímán jako tvor neustále kalkulující, v každé situaci lidé konají jen proto, aby za to získali odměnu a zisk.
6.1.2 Teorie konfliktu47 Ústředními pojmy teorií konfliktu jsou rozpor, soupeření, mocenská elita, nerovnost atd. Vychází z předpokladu, že každá společnost je vnitřně rozdělená (na nejrůznější jednotlivce a skupiny, které hájí své zájmy) a postižena nerovností. I v té nejmenší sociální skupině vždy existuje alespoň elementární míra sociální nerovnosti. Sociální systémy jsou v podstatě založeny na protikladech a je proto přirozené, že dochází ke konfliktům mezi sociálními skupinami i jednotlivci. Konflikt (jako střet zájmů) je tedy základním momentem ve společenském životě a má pozitivní funkci. Sociální procesy jako prosazování různých zájmů, 45
Zdroj obrázku: http://www.infed.org/thinkers/george_homans.htm. Zdroj obrázku: http://www.search.com/reference/Peter_Blau. 47 Kapitola Teorie konfliktu vychází ze zdrojů: Keller, J. Úvod do sociologie, s. 117-122, 126-129 a Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 124-127. 46
36/86
nátlak, konflikty jsou hnací silou v dynamice společnosti. Díky této hnací síle se společnost mění a vyvíjí, nestagnuje. Konflikt je v těchto teoriích určován jako hlavní moment vedoucí k vývoji celé společnosti. Teorie konfliktu se zabývají významem sociálních konfliktů pro společnost a její dynamiku. Z představitelů této teorie byli vybrání Lewis A. Coser (1913–2003), Charles W. Mills (19161962), Randall Collins (nar. 1941). Coser48, autor knihy Funkce sociálního konfliktu, podrobně analyzuje pozitivní funkci konfliktu. Chápe konflikt jako předpoklad soudržnosti společnosti – dostává-li se sociální skupina do konfliktu s jinou skupinou, utvrzuje svou vnitřní soudržnost. Opozice vůči skupinám vnějším vytváří společnou identitu členů vlastní skupiny. V některých situacích může konflikt nést funkci „pojistného ventilu“ díky němuž dochází k uvolnění napětí, které by jinak existenci daného společenství mohlo ohrozit. Tento ventil však nefunguje, pokud se do střetu dostávají hlavní hodnoty, které společenství uznává. Coser rozlišuje dva typy konfliktů - realistický a nerealistický konflikt. Pro realistický konflikt reálně existuje předmět sporu a ve vzájemném utkání ten silnější zvítězí, tím je konflikt uzavřen. V případě nerealistického konfliktu je deklarovaný cíl agresora podružný, nejdůležitější ve střetu je vybití agrese. Proto ani vítězstvím agresora konflikt nekončí, spíše ho povzbudí k dalším konfliktům a výbojům. Společnost, ve které neprobíhají konflikty, nemůže být považována za stabilní. Skutečně stabilní společnost konflikty nerozvrátí, naopak běžné konflikty posilují identitu členů a uvolňují napětí ve skupinách. Mills49 představuje krajně kritickou verzi teorie konfliktu. Zabýval se analýzou a kritikou moderní společnosti. Úkolem sociologie je systematicky poznávat a poukazovat na příčiny zásadních společenských problémů, kterými jsou odcizení člověka sobě samému i lidským hodnotám, rozpad rodinných vztahů, nezaměstnanost, stereotypní život ve velkoměstech, ohrožení válkou, nekonečná honba za vyšším sociálním statusem, mocí, penězi atd. Mills vidí celý existující sociální řád, který se navenek prezentuje jako naprosto stabilní, zcela opačně jako velmi zranitelný a nejistý. Vzniklá situace dává prostor pro vznik systémů, které místo individuální svobody nabízejí slib pevného pořádku - totalitní systémy. „Mills se nedomnívá, že by totalitní systémy mohly vítězit jedině brutálním znásilněním lidské povahy. Již konzumní verze demokratické společnosti naznačuje, že člověk nemusí mít zásadní námitky, má-li rezignovat na ideály autonomie a svobody …, zvláště je-li to pohodlné.“50
48
Zdroj obrázku: http://www2.asanet.org/governance/coser.html. Zdroj obrázku: http://www.nndb.com/people/427/000099130/. 50 Keller, J. Úvod do sociologie, s. 122. 49
37/86
Collins je považován za zatím nejsystematičtějšího autora teorie konfliktu. Zabýval se problematikou sociálního rozvrstvení a procesem získávání podílu na moci. Moderní společnost bývá označována jako společnost otevřená, poskytující téměř neomezené mobilitní šance. Podle Collinse51 je třídní postavení ve společnosti určeno podílem na moci. Mocenská struktura je utvářena v procesu symbolické interakce, lidská každodennost zahrnuje vztahy podřízenosti a nadřízenosti. Určující význam mají pracovní vztahy, typ profese a pracovní pozice vymezují status jednotlivce. Podíl na moci je tedy určován především profesním postavením a projevuje se v průběhu konverzace. Collins se domnívá, že hlavním účelem lidské konverzace je posílení vlastního statusu, proto jedinci usilují o diskuse na témata, ve kterých vynikají. Znalosti jako konverzační zdroje zde hrají velkou roli. Collins provedl typologii témat hovorů jednotlivých tříd ve společnosti. Autor však uznává i význam jiných (mimořečových) faktorů jako je majetek nebo úřad pro postavení v konverzaci.
6.1.3 Teorie interpretativní52 Teorie interpretativní netvoří jednotný sociologický proud, dá se říci, že jsou to směry, jejichž předmětem zkoumání je lidská každodennost. Interpretativní sociologie nehledá žádný jednotný moment (vyšší strukturu), který je pro celé lidstvo určující (jako konsenzus či konflikt), nezabývá se velkými sociálními skupinami a velkými ideologiemi, zajímají ji každodenní sociální interakce běžných lidí. Tyto teorie kladou důraz na to, že sociální realitu vytvářejí živí reální lidé, proto ji nelze zkoumat odděleně od lidského vědomí. Každodenní život lidí není věc či soubor věcí, proto je nutné poznávat jej v úrovni lidské každodennosti. Do skupiny těchto teorií je zařazen symbolický interakcionismus, za jehož zakladatele bývají považováni CH. H. Cooley a G. H. Mead, dramaturgická sociologie E. Goffmana, etnometodologie H. Garfinkla, fenomenologická sociologie A. Schutze a další. Interpretativní sociologii reprezentuje v první řadě symbolický interakcionismus a jeho zakladatel George H. Mead (1863-1931), termín symbolický interakcionismus však byl použit až v roce 1937 H. Blumerem (tedy po Meadově smrti). Základní tezí symbolického interakcionismu je myšlenka, že lidé jednají na základě významů, které věcem (sociálním situacím) připisují a tyto významy nejsou vlastností těch věcí, vytvářejí se tím, že lidé žijí pospolu a jsou v interakci. Významy nejsou stabilní, mění se tak, jak se mění život ve společnosti. Proto je sociální prostředí závislé na aktérech, kteří jej tvoří, respektive na chápání těchto aktérů. Lidskou společnost i jednání lidí utváří aktuální sociální 51 52
Zdroj obrázku: https://fission.sas.upenn.edu/donors/index.php/main/detail/chairId/80. Kapitola Teorie interpretativní vychází ze zdrojů: Keller, J. Úvod do sociologie, s. 129-135, 137-141, Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 162-163, 175-176, 184-187, a Šubrt, J. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie, s. 71-75.
38/86
situace, jinak se chovají lidé v práci a jinak doma. Svět každého z nás je vytvářen právě každým z nás. Z toho také vychází koncept individuální odpovědnosti člověka. Každý jedinec vytváří své vlastní vztahy a je proto za svůj život zodpovědný (například nevhodné rodinné prostředí není omluvou pro pozdější delikventní chování). Mead53 věnoval velkou pozornost problematice utváření lidského Já (Self). Vycházel z Cooleyho teorie, který předpokládal, že člověk pojímá sebe sama prostřednictvím druhých lidí (teorie zrcadlového Já). Mead zkoumal především proces socializace, vyšel přitom z podrobného pozorování dětské hry. Na tomto základě analyzuje také proces socializace dospělých lidí. Prvním stádiem je hra (play). Dítě se učí jednotlivým sociálním rolím hrou, napodobuje určitou roli (např. hraje si na maminku). Druhá fáze hry (game) zahrnuje hraní určité role, která je spojena s určitými společenskými pravidly a očekáváním. Mead analyzoval proces utváření Já (Self) ve vzájemné interakci lidí, ve výměně slov a gest, tedy při výměně symbolů. Sociální Já (Self) se utváří prostředím, člověk přejímá postoje jiných lidí. Dítě napodobuje své významné druhé a uvědomuje si, jaká očekávání jsou s rolemi spojena. Později samo příjme roli generalizovaného druhého, uvědomí si, že i od něj jiní vzhledem k roli něco očekávají. Jako významné druhé označuje Mead důležité osoby, které mají na utváření Já největší vliv. Pro tvorbu vlastního Já u dítěte je důležité, jak jej vnímají a akceptují rodiče. Generalizovaným druhým označuje zobecněné chování, typické chování pro členy určité skupiny. Podobně jako je tomu v ostatních interpretativních teoriích i zde hraje velký význam verbální i nonverbální komunikace mezi lidmi.
Erving Goffman54 (1922-1982), bývá považován za tvůrce dramaturgická sociologie, někdy také přezdívané jako sociologie přetvářky. Práce E. Goffmana byly zpočátku opomíjeny, ale později se staly velmi populárními. Popisovaly čtivou formou běžné každodenní události ze života obyčejných lidí, oproštěné od suchého vědeckého teoretizováni. V jeho mikrosvětech nalezneme každodenní setkávání lidí, noční kluby, telefonické rozhovory, reklamu, aktivity lékařů, podvodníků atd. Koncept dramaturgické sociologie podle Petruska55 lze vymezit jako sociologickou perspektivu, která pojímá lidský život jako divadlo a využívá k popisu divadelní metaforiku. V knize Všichni hrajeme divadlo popisuje Goffman „fasádu“ pečlivě vytvořenou lidmi (herci sociálního dramatu). Ať už je cílem prezentace člověka cokoli, vždy usiluje o to, aby vzbudil v „obecenstvu“ příznivý dojem, kterým by ovlivnil skutečnost, jak lidé danou situaci definují. Goffmana zajímá, jaké postupy lidé volí, aby v jiných vzbudili určitý příznivý dojem. Vidí člověka jako „účinkujícího“, který se před svými diváky chce prezentovat v ideálním světle. Má pro to dva základní prostředky – verbální komunikaci, 53
Zdroj obrázku: http://cs.wikipedia.org/wiki/George_Herbert_Mead. Zdroj obrázku: http://www.quillp.com/US/author/Erving-Goffman/biography. 55 Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 184. 54
39/86
slova, kterými lze poměrně snadno manipulovat a celkový dojem (spojený se souborem nonverbálních projevů), který v divácích zanechá. Tak vytváří scénu pro informační hru. Goffman tak vidí společenský život jako scénickou hru. Herci se mohou se svými rolemi více či méně ztotožňovat, vždy však chtějí, aby obecenstvo vnímalo jejich „výstup“ jako opravdový. I ten nejvynalézavější herec upadne zpravidla při výkonu role do jisté rutiny, i jeho přetvářka (fasáda) je nakonec vedena jednotvárnými pravidly a šablonami. Zde Goffman poukazuje na problém sociálních rituálů (konvence, konverzační ceremonie apod.). Zatímco ostatní interpretativní sociologické teorie se snaží proniknout do utváření a prezentace lidského Já, Goffman analyzuje všechny procesy, kterými se lidé snaží svou skutečnou totožnost před jinými zakrýt a vytvořit v ostatních lidech idealizovaný obraz své osobnosti. Goffman je také známý konceptem tzv. totálních institucí (psychiatrické léčebny, věznice, armáda, kláštery) a procesem institucionalizace, který je reakcí pacientů (klientů, chovanců) na byrokratické struktury a umrtvující procesy v nich probíhající. Totální instituce jsou zvláštním typem organizace, které ovlivňují veškerý život určité skupiny lidí. Goffman sledoval psychické a osobnostní dopady těchto nepřirozených prostředí na jednání a chování klientů i personálu, zkoumal mechanismy dohledu i obranné reakce chovanců. Prostředí v totálních institucích je odlišné od prostředí životního světa běžných občanů. Chovanci sdílejí neustále stejné místo jako bydliště, pracoviště i prostor pro volný čas. Toto místo je pro vnější svět uzavřené. Rodinné, profesní i přátelské svazky byly přetrhány. Klienti jsou zde oproštěni od běžných sociálních rolí (rodič, kolega), dochází k potlačení koncepce sebe sama. Komunikace se omezuje pouze na komunikaci uvnitř instituce. Goffmana zajímalo jaké mechanismy klienti těchto institucí pro adaptaci na toto „nenormální“ prostředí volí.
Harold Garfinkel56 (nar. 1917) je představitelem etnometodologie, směru, který se snaží vysvětlit, jak chápou svou každodennost obyčejní lidé a jak je možné, že ji chápou právě tak. Tento směr podrobně analyzuje každodennost a hledá postupy, kterými se lidé pokouší porozumět světu, v němž žijí, aby mu dali smysl a aby jej z hlediska svých cílů učinili racionálním. Společenské uspořádání považuje za kulturní výkon konkrétního společenství a hledá, jak jej lidé patřící do tohoto společenství vytvářejí a reprodukují. Tato teorie vyplývá z problémů spojených s procesem rozsáhlé imigrace nejrůznějších sociálních skupin do USA, které se tak stávají arénou pro střet různých kultur. Lidé, kteří vedle sebe žijí, velmi často nechápou praktiky svých sousedů nebo si je vysvětlují mylně. Etnometodolog jako pozorovatel se staví do role „cizince“, který zkoumanou skupinu nezná a její aktivity nehodnotí, chce jen vyprovokovat členy, „domorodce“ k tomu, aby mu předvedli, jak to dělají, že se ve svém světě tak přirozeně pohybují. Etnometodologové se chtějí oprostit od vědeckého výzkumu, kde pozorovatelé, kteří pozorovanou skupinu hodnotí a popisují pojmy své vědy a často podsouvají jednání aktérů jiné významy, než ve skutečnosti mají. Etnometodologické studie se zaměřují na
56
Zdroj obrázku: http://www.scienzepostmoderne.org/DiversiAutori/Garfinkel/Garfinkel.html.
40/86
široké pole společenských jevů, především na každodenní lidské činnosti a analýzu rozhovorů a používaného jazyka.
Alfred Schütz57 (1899-1959) je považován za zakladatele fenomenologické sociologie. Tato sociologická teorie se zaměřuje na aktivity všedního dne, na procesy, jimiž si lidé sami vytvářejí konstrukty každodenního života. Lidé chápou a interpretují svět svým způsobem a dokonce předpokládají, že všichni ostatní ho chápou podobně. Lidé předpokládají, že ostatní jsou jim v zásadních věcech podobní (reciprocita perspektiv). Pokud by jedinec byl postaven na místo jiného jedince a měl jeho zkušenosti, určitě by chápal svět a všechny jevy v něm podobně. Člověka uprostřed sledu každodenních aktivit ani nenapadne uvažovat, je-li svět opravdu takový, jaký si myslí, že je. Člověk bere věci prostě za dané, tak jak se mu jeví. Přirozeně se mu svět jeví jako daný a organizovaný. K porozumění svému světu si člověk vytváří svou určitou „příruční zásobárnu vědění“, ta vychází ze širší „zásobárny vědění“ (soubor pravidel, návodů, zkušeností, kterým se učí v procesu socializace). Mimořádná role při tvorbě zásobárny vědění patří jazyku, který lidem umožňuje ovládnout i takové věci a události s nimiž se nikdy osobně nesetkali a nesetkají (například události z historie). Lidé mají vědění o věcech a myslí si, že předměty, jevy a lidi kolem sebe bezpečně znají a vědí jak se vůči jim chovat. Jedině situace, na kterou nelze použít vlastní významová schémata, je přimějí k tomu, aby svůj životní svět zpochybnili, místo aby v něm jen tak prostě žili. Jde zde o kritické situace. Mohou být zcela banálního významu (například neočekávaná návštěva tchýně) anebo události, které už běžným dosavadním věděním člověk nedokáže vysvětlit (životní tragédie). V důsledku této události se představy člověka o světě zcela zhroutí. Pokud se jedinci nepodaří rozpor překonat, může dojít až k sebevraždě, psychickému onemocnění apod. „Svět, který byl člověk ochoten brát za normální a přirozený, přestává existovat.“58
SHRNUTÍ KAPITOLY Na rozmanitý soubor současných sociologických teorií můžeme nahlížet z mnoha perspektiv. Teorie konsenzuální chápou společnost jako systém, strukturu a především řád. Nejdůležitější je konsenzus – shoda mezi lidmi. Do okruhu těchto teorií řadíme např. strukturální funkcionalismus (Parsons, Merton), který vysvětluje společnost jako systém jednotlivých sociálních prvků, které mají své funkce a vzájemně kooperují. Teorie sociální směny (Homans, Blau) chápe lidské konání jako neustálou sociální směnu statků a služeb všeho druhu. Teorie konfliktu (Coser, Mills, Collins) představují konflikty ve společnosti jako hlavní dynamický moment změn a vývoje společenského života. Teorie interpretativní se 57 58
Zdroj obrázku: http://www.hajosalfred.hu/eng/news.php?id=7. Keller, J. Úvod do sociologie, s. 141.
41/86
zaměřují na kvalitu, kterou lze označit jako lidská každodennost. Předmětem zkoumání jsou aktuální, reální lidé a sociální prostředí, vztahy a významy, jež společně vytváří. Typickým reprezentantem této skupiny teorií je symbolický interakcionismus (Mead), prezentující myšlenku, že lidé společně vytvářejí významy a situace, na jejichž základě pak jednají. Dramaturgická sociologie (Goffman) pojímá lidský život jako divadlo každodenně hrané obyčejnými lidmi (herci sociálního dramatu). Etnometodologie (Garfinkel) je směr pátrající po procedurách, kterými se lidé snaží chápat svou každodennost a svět kolem sebe. Fenomenologická sociologie (Schutz) se zaměřuje na procesy, jimiž si lidé sami vytvářejí konstrukty každodenního života. Interpretativní směry jsou tedy (dá se říci konečně) sociologií, kterou zajímají obyčejní lidé a jejích běžný život.
KONTROLNÍ OTÁZKY Jaké základní paradigmatické koncepce v moderní sociologii znáte? Pokuste se každou z nastudovaných teorií v deseti větách charakterizovat a uvést hlavního představitele. Jaký je rozdíl mezi teoriemi konsenzuálními a konflitktologickými? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Připadá vám některá z právě nastudovaných teorií něčím zvláštní a zajímavá? Která a proč?
42/86
7
Společnost – pojem nebo skutečnost
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Od této kapitoly budeme věnovat pozornost předmětu sociologie, tedy aspektům, které determinují sociální statiku či dynamiku. V této kapitole se zaměříme na sociologické pojetí společnosti, na podmínky a typy společností, jednotlivé sociální útvary, determinanty společnosti. Vysvětlíme si princip sociální stratifikace a hierarchie.
CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit pojem společnost a popsat základní charakteristiky. Budete vědět, čím je společnost ovlivňována, jak se člení, jaké jsou vrstvy ve společnosti. Získáte: základní představu o společnosti. Budete schopni: pohlížet na společnost očima sociologa. A ne bez užitku jistě bude i skutečnost, že dokážete jasně odpovědět na otázku, která se zdá lehounká, ale vůbec není: Co to je společnost? KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Společnost, determinanty společnosti, sociální útvary, sociální stratifikace PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY Ukázka jmen sociologů, názvů a tezí sociologických teorií minulou kapitolou skončila. Další kapitoly se budou věnovat věcem možná záživnějším. Ovšem pozor na velké riziko – vzhledem k tomu, že půjde o skutečnosti, které ze života dobře znáte, jako je společnost, komunikace, socializace atd., je zde velmi reálná hrozba toho, že si řeknete: „to znám…, to znám… a to taky znám, žádný problém“. A u písemné práce si teprve uvědomíte, že pojem sice dobře znáte, ale neumíte jej vysvětlit. Ovšem někteří studenti si to neuvědomí ani u písemky . Stává se, že jsou naprosto přesvědčeni, že v písemce uspěli, protože všechno napsali. Všechny řádky mají vyplněné, tak
43/86
to přece nemohou obdržet hodnocení „F“. A jaké je potom jejich překvapení, když se tam to nešťastné „F“ objeví. To, že odpovíte „nějak“ opravdu neznamená, že odpovíte správně. Proto, až budete v písemce číst „vysvětlete“ tak opravdu vysvětlete, klidně svými slovy, ale vysvětlete.
„Společnost je vskutku smlouvou (…) A protože cílů takovéto společnosti nelze dosáhnout ani v mnoha generacích, stává se partnerstvím nejen těch, kdo právě žijí, ale všech živých, zemřelých a dosud nenarozených.“ Edmund Burke59
7.1
Společnost60
Položme si otázku, co to vlastně je společnost, existuje vůbec, je něčím odlišná od prostého shluku individuí? Mnohé odborné publikace poukazují na skutečnost, že slovo společnost je celkově dost mlhavý a problematicky definovatelný pojem. Sociologický slovník uvádí: „společnost - v nejširším slova smyslu synonymum pro lidstvo jako celek, lidský rod, pro největší společenskou skupinu, k níž může člověk náležet.“61 Keller62 poměrně vystihl okruh výhrad vůči pojmu společnost. Lidé si pod pojem společnost velmi často představují stát, ve kterém žijí. Společenskou strukturou se mnohdy rozumí mocenská struktura fungující v té či oné zemi. Z toho vyplývá i druhý okruh problémů – lidé mají tendenci uvažovat o společnosti a její struktuře či dynamice z perspektivy vlastního prožívání a zkušenosti. Uvažují tedy o současné společnosti, která se vyznačuje velkou mírou produkce a spotřeby, velkým podílem lidí žijících ve městech a městským způsobem života, s rozsáhlými možnostmi komunikace prostřednictvím masmédií. Třetí okruh problémů poukazuje na skutečnost, že společnost jako taková neexistuje. Její existence je podmíněna skutečností, že se lidé budou chovat, jako kdyby existovala. Společnost je určitým shlukem individuí, která se chovají a jednají dle svých zájmů a sociálních pozic. Proto jsou často uváděné výroky typu „společnost si žádá“ a „je to v zájmu celé společnosti“ tak zavádějící. Keller k tomu problému doslova říká: „Společnost není osoba, a pokud by jí byla, musela by, vzhledem ke své mentalitě, být patrně pod trvalým pěstounským dohledem.“63 Jsou jednotliví lidé tvořiteli či stvořeními produkovanými společností? Tuto otázkou řeší Durkheim ve svém díle Společenská dělba práce. Jak společnost funguje, co je pojítkem, které ji drží po hromadě? Toto jsou základní problémy, se kterými se v sociologii opakovaně setkáme. „Společnost je držena pohromadě především souhlasem myšlení svých členů, tedy základním hodnotovým konsenzem“64 – o tom byl přesvědčen Comte. Jeho následovník, již zmíněný Durkheim, nastínil dějiny lidstva jako proces rozvoje lidské individualizace, která 59
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 129. Kapitola Společnost se opírá o zdroje: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 94-95, Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 71, Keller, J. Úvod do sociologie, s 11, 224-225, Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 22-25, 74-80, Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 23, 28, 36-37. 61 Kol. autorů. Velký sociologický slovník, s. 1094. 62 Keller, J. Úvod do sociologie, s. 10-11. 63 Tamtéž, s. 11. 64 Keller, J. Dějiny klasické sociologie, s. 71. 60
44/86
však předpokládá pevnou mezilidskou integritu – solidaritu (mechanickou či organickou). Jak již bylo zmíněno, rozlišuje především dva typy společnosti tradiční a moderní. Pro společnost tradiční, která je poměrně homogenní (Durkheim používá označení homogenní protoplasma) a není zdaleka tak centralizovaná jako společnost moderní, je typický život v rámci menších podobných sociálních útvarů, stejně jako poměrně malá dělba práce. Integrita společenství je zajišťována silným tlakem tzv. kolektivního vědomí, pojítkem je tzv. mechanická solidarita. Systém přijatých norem působí represivně proti všemu, co by mohlo ohrozit jednotu a existenci společenství. Organická solidarita je pojítkem moderní společnosti. Původcem tohoto typu solidarity nejsou citové vztahy mezi lidmi ani morálka (či etika), tato solidarita se rodí z organické potřeby ve výrobním procesu, který společnost značně diverzifikuje. Je důsledkem rozvoje dělby práce. Jedinec je v otevřené moderní společnosti autonomní, ale musí s ostatními lidmi spolupracovat (specializace). V rámci různých typologií společnosti nelze opomenout koncept pospolitosti & společnosti, který vytvořil formální sociolog F. Tönnies. Jen stručně: pospolitostí je označován sociální útvar, který je založený na kladných a spontánních citových vazbách, přičemž tyto vazby mají zpravidla svůj původ v rodinném soužití. Pro tento typ společnosti je charakteristická intimita sociálních vazeb a velká míra spontánní kooperace mezi členy. Sociální útvar, který autor označil jako společnost, je složitější. Jedinci vzájemně spolupracují jen kvůli zisku, různorodé a odlišné zájmy lidi odcizují. Sociální systém je pak spíše komplexem neosobních vztahů, kde se člověk stal pro druhého člověka pouhým nástrojem k dosažení vlastních cílů. Weberovo pojetí společnosti je zastoupeno již zmíněným konceptem panství (legální, tradiční a charismatické). Marx vidí společnost jako komplexní systém s naprogramovaným vývojem od jednodušších etap k více rozvinutým (od prvobytně pospolné společnosti přes třídní společnosti – antickou, středověkou, kapitalistickou – až k vysoce rozvinuté beztřídní společnosti). Nejsystematičtější koncepcí společnosti se stal strukturální funkcionalismus (Parsons). Zobrazuje společnost jako systém, složený z funkčních subsystémů, které mají konkrétní funkce. Společnost tedy lze chápat jako lidské seskupení mající svou vlastní kulturu, systém organizace a instituce. Někdy bývá tímto pojmem označován národ, jindy občané státu nebo menší zájmová seskupení. Společností zpravidla rozumíme větší lidskou jednotku, která je teritoriálně organizována a obnovována sexuální reprodukcí svých členů. Jde o „…souhrn individuí jednajících s ohledem na jednání druhých, a to v určitém historickém, prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen částečně.“65 Důležitým předpokladem je také skutečnost, že přesahuje svým trváním život svých členů a socializuje nové členy ve svých institucích. Každý člověk je bytost společenská žije ve společnosti a podléhá zákonům společnosti. Společnost, ať už tento pojem označuje společenství, tak jak bylo v předchozím textu vymezeno, anebo je jím míněna dílčí menší společnost (například konkrétní stát), je determinována řadou vlivů a faktorů.
65
Keller, J. Úvod do sociologie, s 11.
45/86
Přírodní faktory bývají klasifikovány do tří skupin66: Geografické faktory jsou vlastně podmínkami k životu, které poskytuje určité prostředí (k těmto můžeme zařadit například klimatické podmínky, ráz krajiny, nerostné bohatství, místo určené zeměpisnou šířkou a délkou atd.). Výrazný je vliv klimatického pásma (teplotní režim v jednotlivých ročních obdobích), podnebních charakteristik (objem srážek, síla a směr větrů, délka slunečního svitu apod.) a také reliéf krajiny, kde lidé žijí. Významnou roli jistě hraje také přírodní bohatství určitého území, ať už nerostné povahy (ropa, uhlí, drahé kovy) nebo složení flóry a fauny. Demografické faktory jsou faktory související s lidskou reprodukcí. Zařazujeme sem nejrůznější determinanty společnosti jako plodnost, porodnost, úmrtnost, hustota zalidnění, rozsah migrace, věkové skupiny a kohorty, typy rodin apod. I tyto přirozené faktory člověk svým chováním značně ovlivňuje „sociálními reprodukčními zvyklostmi“. Biologické faktory můžeme přiblížit jako soubor biologicky podmíněných rozdílů mezi lidmi, například příslušnost k určité antropologické rase, pohlaví, věk atd. Výsledkem působení biologických faktorů je rozmanitá paleta lidských antropologických zvláštností, lidí různých odstínů pleti, různé genetické výbavy. „Člověčí zvláštnost spočívá v tom, že si za dobu svého vývoje coby specifický biologický druh vytvořil též specifické, vlastní, ve srovnání s přírodou umělé prostředí, ve kterém žije a kterému rozumí jen on sám. … Jako u všech příslušníků živočišné říše má tedy i jeho život možnosti a meze dané biologickými zákonitostmi.“67 Lidé nemohou opomíjet zákony přírody, kterých jsou přirozenou součástí, svou činností se nemohou nikdy zcela vymanit z „diktátu přírody“. Na druhou stranu je však až příliš zjevné, že především v posledních stoletích se díky rozvoji techniky a technologií lidem podařilo změnit vliv přírody zásadním způsobem. Z řady faktorů, které společnost ovlivňují, však nelze opomenout ani ty, které se vydělují z přírodní podstaty. Jsou to především kulturně-historické (sociální) faktory, které zahrnují typickou kulturu v dané společnosti, její systém idejí, hodnot a uznávaných norem, vztahové a komunikační rámce, umění a vědecké poznatky atd. Ekonomické a sociálně-ekonomické faktory zahrnují technické a technologické podmínky, životní úroveň lidí, stupeň a charakter dělby práce, vlastnictví určitého teritoria, rozsah a kvalita majetku apod. Dynamiku společnosti, tedy proces proměny společnosti a sociálních změn můžeme popsat, všimneme-li si zásadních bodů: změny ve způsobech výroby, změny ve způsobu politické organizace, změny v chápání a myšlení lidí a změny v životním standardu. Nazíráno touto perspektivou je možno genezi společnosti velmi jednoduše od počátku lidské historie popsat následovně: Počátek lidské historie, období kdy se člověk jako biologický druh vyčlenil z přírody, můžeme charakterizovat jako dobu, kdy závislost lidí na přírodě byla přirozeně značná. „Počáteční působení člověka na přírodu bylo zanedbatelné – člověk sice zasahoval do přírody od počátku své existence, ale byly to zásahy … malé intenzity, nevelkého rozsahu a jen úzce lokálního charakteru“.68 Tato etapa bývá označována jako doba sběračských a loveckých společenstev. Prvotní dělba práce proběhla vydělením skupin, které se věnovaly pastevectví a zemědělství. Tato etapa bývá nazývána jako neolitická revoluce. Lidé byli stále 66
Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 23, 28, 36-37. Tamtéž, s. 23. 68 Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 24. 67
46/86
převážně na přírodě závislí, ale některé přírodní aspekty už přizpůsobovali svým potřebám (vypalovali lesy, zavlažovali pole apod.). Zásahy lidí do podoby přírodního prostředí už byly znatelnější. Následně je možno vysledovat pokusy o organizaci společenského uspořádání (například vznik tradičních států, preindustriální společnosti apod.) i výraznější zásahy lidí do životního prostředí. „Lidé začínají s přírodou hospodařit, budují rozsáhlé závlahové systémy, rozvíjí se rybníkářství, těžba dřeva, stavějí se města, budují cesty, rozrůstají se venkovská osídlení. Z čisté, původní přírody zvolna vzniká příroda umělá, tj. člověkem modifikovaná, kultivovaná krajina.“69 Do povahy společenských poměrů velmi hluboce zasáhla průmyslová revoluce a s ní vznik industriálních společností (nástup kapitalismu, urbanizace). Rychlý vědeckotechnický rozvoj přinesl vznik a rozvoj industriální a postindustriální společnosti. 7.1.1 Sociální struktura, sociální status a role Ve společenském uspořádání má každý jedinec svůj osobitý sociální status, čímž rozumíme souhrnné postavení jednotlivce ve všech skupinách, ve kterých je členem. Sociální status jako určující znak pro hodnocení jednotlivce ve společnosti je ovlivňován nejrůznějšími aspekty, například vzděláním, celkovým kulturním a sociálním kapitálem, rozsahem hmotného majetku, charakterem profese, společenskými funkcemi apod. Předpoklady ovlivňující sociální status jednotlivce souhrnně označujeme jako statusotvorné znaky. V rámci společnosti vytvářejí lidé různá společenství - dočasná i trvalá, s volným pojítkem (soubory) nebo se silnějšími vazbami (zpravidla sociální skupiny). V těchto seskupeních jsou lidé spjati na základě podobných zájmů či potřeb, společnou činností a kooperací, duchovními či materiálními hodnotami, pravidly chování atd. V každé skupině má jedinec svou sociální pozici, reflektující postavení jednotlivce ve skupině, jeho místo v sociální hierarchii skupiny. Sociální pozice naznačuje jakými právy a povinnostmi konkrétní jedinec ve společnosti disponuje. Dynamickým aspektem statusu je sociální role, vzorec chování, které je očekáváno ve spojitosti s určitou pozicí. Lidé v mezilidské interakci přejímají různé role a hrají je svým osobitým způsobem. Relativně stabilní síť pozic a rolí, sociálních seskupení různého druhu, můžeme označit jako strukturu. Sociální strukturou tedy rozumíme členění teritoriálně vymezené populace do určitého počtu skupin, mezi nimiž existují nenáhodné vztahy. Členové těchto skupin mají shodné charakteristiky, kterými se odlišují od jiných skupin. Jako příklady strukturních řezů společností můžeme uvést například: sociodemografickou strukturu (odlišné postavení dle pohlaví, zvláštnosti jednotlivých věkových skupin, typy rodin apod.); strukturu národních a etnických vztahů (kulturní odlišnosti, hodnotové systémy jednotlivých etnik atd.; profesní strukturu (dělení dle charakteru profese, kvalifikace atd.); strukturu dle příjmu a majetku (systém vlastnictví a rozdělování hmotných statků); mocenskou strukturu (systém nadřízenosti a podřízenosti ve společnosti); ekologickou strukturu (vztah člověka a přírody, umělé a sociální prostředí atd.).
69
Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 33.
47/86
7.1.2 Sociální stratifikace – kasty, stavy, třídy Hierarchický rozměr, odrážející nerovnost ve společnosti, ukazuje sociální stratifikace. Příslušníci jednotlivých vrstev ve společnosti mají určité společné charakteristiky. Členové jedné vrstvy mají stejné nebo podobné životní šance a životní způsob, mají vědomí společné identity. Problém sociální nerovnosti vyrůstá od nepaměti nejen z dělby práce, ale také z přirozených rozdílů biologických. Nerovnost se objeví vždy, když je pospolu více než „hrstka“ lidí. Každá společnost se skládá z různých úrovní, postavených na moci, výsadách a privilegiích. Z perspektivy stratifikačních systémů můžeme v podstatě vydělit tři typy společnosti – kastovní společnost, stavy a třídy. Ostře ohraničené vysoce exkluzivní sociální vrstvy, jejichž příslušníkem se jedinec stává pouze narozením, označujeme jako kasty. Kasty mají svou specifikou společenskou funkci (typickým příkladem je kastovní systém Indie). Jsou spojeny s náboženskými představami a je pro ně charakteristické přísné rozlišení ve všech stránkách života člověka. Sociální mobilita ve společnostech založených na kastovnictví je nemožná, příslušnost ke kastě je dědičná, vertikální mobilita mezi kastami je vyloučena. Příslušníci kast jsou omezováni v různých oblastech sociálního života, nemohou například uzavřít sňatek s partnerem z jiné kasty nebo zvolit profesi, která dané kastě nepřísluší. Označení kasta v přeneseném významu se často používá také v případech skupin, jejichž členové jsou výrazně omezeni v možnostech sociální a prostorové mobility, či výběru povolání. Takto mohou být označeny skupiny sociálně exkludované nebo skupiny, které tvrdě hájí své hranice a zájmy (mafie) apod. Stavy vznikly jako produkt specifikace společenských funkcí, opíraly se o rodový princip a sociální výlučnost. Zjednodušeně lze říci, že stavy vychází z modelu monarchistické feudální společnosti (například stav panský, kněžský, selský, dělnictvo, kupci atd.). Sociální rozlišení je postaveno na rodu a postavení. Stavy vznikají jako snaha o kolektivní obranu výsad, práv a privilegií jejich příslušníků. Lidé v rámci jednoho stavu mají relativně stejný status, podobný životní styl i rozsah majetku. Sociální mobilita uvnitř stavovské společnosti není zcela vyloučena, je zde možnost proniknout do vyššího stavu například získáním šlechtického titulu nebo sňatkem. V současné společnosti můžeme nalézt stavovský princip například u některých prestižních profesí, které se definují zvláštním sebepojetím, vlastním kodexem cti či profesní morálkou (lékařská komora, architekti apod.). Pro moderní společnost je typickým stratifikačním pojmem třída. Sociologický slovník třídu vymezuje jako „soubor osob se stejnou či podobnou ekonomickou úrovní, které jsou si vědomy svých společných zájmů“70. Sociální třídy jsou tedy skupiny, jež jsou určeny podobnými sociálními poměry, podobným sociálním statusem a také podobnými sociálními hodnoceními.71 Třídu můžeme pojmout jako skupinu, která odvozuje své privilegium ze své role ve výrobním procesu a která je charakterizována společnými zájmy a společnými kulturními rysy. Vymezení tříd záleží na zvolených kritériích (majetek, vzdělání, profese), v současnosti jsou většinou hlavní ekonomická kritéria. V moderním pojetí je třídní společnost propustná, je zde vysoký stupeň sociální mobility. Jedinec má možnost na základě osobního výkonu prostoupit i několika třídami, přičemž třídní postavení rodičů je jen
70 71
Kol. autorů. Velký sociologický slovník, s. 1336. Prochovník, Š. a kol. Obecná sociologie, s. 66.
48/86
výchozí příležitostí, které je možno využít a zásadně změnit. V rámci třídního systému tedy člověk dosahuje svého postavení výkonem, nikoli zrozením či tradicí. Nejčastější dělení společnosti dle třídního principu je na třídy vyšší, vyšší střední, střední, nižší střední a nižší - s odvoláním na výše zmíněná kritéria (majetek, profese apod.). Marx vymezuje dvě hlavní třídy – buržoazii (vlastníci výrobních prostředků) a proletariát. Podle Weberova pojetí existují čtyři hlavní společenské třídy a to vyšší vrstvy, maloburžoazie, třída „bílých límečků“ (úřednictvo) a manuálně pracující. Na rozdíl od Marxe nepovažuje Weber ekonomické hledisko pro třídění za určující, mnohem důležitější je celkový sociální status člověka. Warner rozlišuje celkem šest tříd: vyšší horní třídu (městská elita dlouhé tradice), nižší horní třídu tvoří tzv. zbohatlíci, vyšší střední třídu (solidní podnikatelé a svobodná povolání), nižší střední třídu (úředníci), vyšší dolní třídu (chudí, ale vážení dělníci) a nižší dolní třída (nezaměstnaní, nekvalifikovaní dělníci). Moderní společnost 20. století přinesla v třídní struktuře zásadní změny. V rámci vyšší třídy vznikla velmi silná skupina technicko-inženýrských a řídících pracovníků (manažerů), kteří disponují kvalitním kulturním kapitálem (především produkce a zpracování informací), bez kterých se neobejde žádný výrobní podnik a ani prosperující sociální firma. Společenská elita je značně fragmentována – rozlišujeme elitu ekonomickou, kulturní, intelektuální apod. Typickým jevem současné společnosti je také velký početní nárůst střední třídy, která se stává třídou servisní. Ve službách nejrůznějšího charakteru je zaměstnáno stále více lidí. Třída pracujících se značně přibližuje třídě střední, ekonomicky si polepšila, přejímá postoje a chování příslušníků střední třídy. Na opačně straně společenské hierarchie se vymezuje vrstva lidí, kteří z různých důvodů dlouhodobě nenacházejí na pracovním trhu solidní uplatnění a jejichž chudoba roste.
7.2
Sociální instituce a organizace72
Mechanismy sociálního řádu, které řídí chování lidí, jsou sociální instituce. Jsou to tedy způsoby, kterými se ve skupinovém (společenském) životě věci dělají a řeší problémy. „Za instituci považujeme každý obecně praktikovaný způsob jednání sloužící k naplnění určité reálné anebo fiktivní potřeby.“73 Organizace jsou pak konkrétní skupiny lidí, které dané činnosti zajišťují. Pro příklad školství je instituce a univerzita je organizace. Jako lidmi vytvořený prostředek koordinace aktivit většího počtu lidí za konkrétním účelem jsou vytvářeny formální organizace74. Jsou to tedy uměle sestavené sociální útvary, mající vlastní strukturu a jasnou dělbu rolí, jejichž aktivity jsou výrazně formalizovány. Současné (moderní) formální organizace, kterých je velké množství, často suplují plnění funkcí v minulosti spadající především do kompetencí rodinného prostředí a církve, případně panovníka. V rámci společenského dění bývají rozlišovány dobrovolné organizace (např. sportovní klub), donucovací organizace (např. vězení) a utilitární tedy na určitý užitek, zaměřené organizace (např. vysoké školy). 72
Kapitola Sociální instituce a organizace se opírá o zdroje: Buriánek, J. Sociologie, s. 72-74, Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 87 a Keller, J. Úvod do sociologie, s. 67, 82-83. 73 Keller, J. Úvod do sociologie, s. 67. 74 Keller, J. Sociologie byrokracie a organizace, s. 11.
49/86
Organizace z perspektivy jednotlivých sociologických paradigmat: Konsenzualisté vidí ve formální organizaci útvar, který má jasnou vnitřní strukturu a orientaci na cíl, odpovídá tedy tendenci společnosti k funkčnosti a stabilitě. Teorie konfliktu vidí organizaci jako arénu, prostor, v němž probíhají konfrontace nejrůznějších protikladných zájmů, kde lidé ve vzájemných střetnutích sledují své vlastní zájmy. Interpretativní sociologické teorie vysvětlují povahu formálních organizací jako příklad sociálně konstruované reality. Organizace je výsledkem minulých mezilidských interakcí aktérů a jejich schopnosti přesvědčit ostatní, aby jejich definici situace akceptovali. Organizace tedy slouží jako kulturní nástroj k tomu, aby lidi učinili své chování racionálním.
7.3
Sociální změna a sociální mobilita75
Dynamickým aspektem ve společnosti je sociální změna, která poukazuje na neustálou historickou proměnlivost společenského uspořádání. Jandourek podtrhuje především proměnu významných společenských institucí. Jako faktory společenským změn rozlišuje fyzické prostředí a neustálou nutnost člověka se na něj adaptovat především rozvojem nových forem organizací a technologií. Velkou roli v oblasti sociálních změn hraje konflikt, jako střet zájmů při zajišťování nutných zdrojů a prosazování hodnot. Dalším faktorem sociálních změn jsou nejrůznější inovace (především vědecko-technického charakteru). Stejně tak kulturní difuze je prostorem pro ovlivňování a vznik nových kulturních statků. V sociologii se objevilo několik teorií, které se pokouší sociální změny charakterizovat a vysvětlit. Jandourek uvádí tyto skupiny teorií: Evoluční teorie, které zdůrazňují postupnou diferenciaci institucí a organizací (dle modelu biologické evoluce). Cyklické teorie, které poukazují na cirkulaci (vzestupy a pády) civilizací. Patří sem např. Paretův koloběh elit. O síle a významu konfliktů pro rozvoj a zásadní změny ve společnosti se text této opory již zmiňoval. Dahrendorf se domnívá, že společnost a konflikt jsou nerozlučnou dvojicí, že společnost je vlastně založena na vynucování a konfliktech mezi lidmi a sociálními skupinami. Na stabilitu společnosti zaměřený strukturální funkcionalismus rovněž sociální změnu nepopírá, poukazuje však spíše na sociální nerovnováhu, která může vyústit v určitou míru dezorganizace společnosti. V předchozích podkapitolách bylo pojednáno o otevřených i uzavřených typech společnosti. Pro označení pohybu jednotlivce či skupiny v sociální stratifikaci použil P. Sorokin pojem sociální mobilita. Na sociální mobilitu, která je důležitým ukazatelem dynamiky sociálních skupin, můžeme nahlížet z několika úhlů. U vertikální sociální mobility je důsledkem změna statusu, jedinec se posune nahoru či dolů na pomyslném řebříčku v hierarchii společnosti. Může jít například o povýšení do vyšší funkce, která sebou přináší pozitivní změny ve více oblastech. Horizontální sociální mobilita nepřináší zásadní změnu sociálního statusu. Dosáhne-li posunu v stratifikační struktuře společnosti určitá skupina (zpravidla rodina) v rámci jedné generace, hovoříme o intragenerační mobilitě; intergenerační mobilita se pak projeví mezi více generacemi. 75
Kapitola Sociální změna a sociální mobilita se opírá o zdroj: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 103-107.
50/86
Fyzický přesun jednotlivců či sociálních skupin, ať už jde o stěhování - imigraci, emigraci či exodus, nazýváme zpravidla jen mobilitou (nikoliv tedy sociální mobilitou).
7.4
Konformita a sociální kontrola76
Působení a vlastně jakákoliv realizace členství ve skupině nutí členy sociální skupiny k určité míře adaptace, je nutné přizpůsobit chování jedince určitému systému hodnot a norem, jichž je skupina nositelem a které přijala za své. Přizpůsobení požadavkům skupiny, „většinovým míněním, postojům a vzorům chování“77 se označuje jako konformita. Určitý, alespoň minimální stupeň konformity, je nutný vzhledem k funkčnímu členství ve skupině a v podstatě k samotné existenci skupiny. Míra konformity jednotlivců je naprosto individuální, je nutné ji posuzovat v kontextu konkrétní skupiny. Existence a fungování sociální skupiny vyžaduje alespoň elementární míru přijetí a dodržování skupinových norem. Prostředky, které společnost používá pro udržení svých členů „v řadě“, neboli komplexní nástroj, kterým si vynucuje dodržování hodnot a norem, se nazývá sociální kontrolou. Žádná sociální skupina nemůže fakticky bez sociální kontroly existovat. K realizaci sociální kontroly používá společnost různé mechanismy. I ten nejhumánnější stát má armádu a policii, což je důkazem, že jedním z mechanismů je pohrůžka určitou podobou fyzického násilí (například zamezení svobodného pohybu osoby). Velmi účinnou formou bývá také ekonomický nátlak (do jisté míry ohrožuje životní standard nebo zisk člověka). K tomu, aby se člověk nechoval nevhodně, někdy také stačí mechanismy výsměchu, pomluvy a potupy, protože lidem záleží na mínění svých blízkých a lidí žijících v okolí. V zásadě si přeje být svými skupinami akceptován. Nejsilnější hrozbou a trestem za neodpovídající chování je sociální vyloučení, kdy se členové skupiny provinilému jednotlivci vyhýbají a nekomunikují s ním. Sociální kontrolu ve společnosti zajišťují mnohé zdroje, pro představu uveďme alespoň legální a politický systém (zákony společnosti, jejichž porušení přináší ekonomický postih či trest odnětí svobody), nátlak morálky, zvyků a obyčejů, kde je hrozbou například ztráta přátel, zaměstnání apod. Výkon profese je vůbec významným zdrojem sociální kontroly, plynoucí z jednoznačného rozdělení pozic a rolí (formální kontrola nadřízených, finančního úřadu a neformální kontrola kolegů). Nevýraznější sociální kontrolu nese rodinné prostředí, tedy prostředí pro člověka velmi významných lidí, s nimiž chce být v pozitivních vztazích. Ztráta přízně nejbližších osob je pro většinu lidí opravdu velice silnou hrozbou. Lidé však nejsou kontrolováni jen svými současníky, ale také předky, kteří byli spolutvůrci typické kultury, především systému hodnot a norem. Lidská historie vyprodukovala nejrůznější instituce (zákon, třídu, manželství, organizované náboženství), které poskytují procedury, jimiž se vytvářejí vzory lidského jednání a jimiž je toto chování kontrolováno a regulováno.
76
Kapitola Konformita a sociální kontrola se opírá o zdroje: Berger, P. L. Pozvání do sociologie, s. 65-77, Jandourek, J. Sociologický slovník, s. 129, 131. 77 Jandourek, J. Sociologický slovník, s. 129.
51/86
7.5
Sociální deviace78
Nerespektování a porušování sociálních norem (norem skupiny i společnosti) bývá označováno jako sociální deviace. Slovo deviace v obecném smyslu znamená jistou odchylku (vybočení, odklon) a nenese v sobě záporný prvek. Nonkonformní chování jedince nemusí vždy v negativním smyslu porušovat závazné normy skupiny. Může jít o chování a jednání, které není běžné, a sociální skupina jej kritizuje a odmítá, i když výrazněji nenarušuje existenci a normativní systém skupiny (společnosti). Příkladem mohou být nejrůznější tzv. neškodní podivíni. Označení sociální deviace je společností ve většině případů chápáno negativně. Vhledem rozmanitosti kultur a hodnotových systémů nepřekvapí, že chování, které je jednou kulturou odmítáno jako deviantní, je jinou kulturou přijímáno jako neškodné nebo dokonce správné. Směr zvaný kulturní relativismus se proto snaží jednotlivá sociokulturní společenství popisovat a vysvětlovat v kontextu jejich vlastních systémů hodnot a norem. Vnímání deviací se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a čase. (V oblasti sociální práce a veřejné správy bývají sociálně deviantní projevy vždy popisovány a chápány jako určitá sociální ohrožení.) K nejznámějším teoriím zabývajícím se deviacemi patří Mertonova teorie deviantního chování, vycházející z předpokladu, že lidé jednají na základě zvnitřněných hodnot a norem, které nemusí korespondovat s normativním systémem společnosti v níž se aktuálně nacházejí a žijí. Populární je také etiketizační teorie79, která vysvětluje vznik a rozvoj deviace u jednotlivce či skupiny jako výsledek označování (tzv. nálepkování) za devianty. Člověku, který vykazuje deviantní chování, přisoudí okolí nálepku devianta. „Důsledkem této etiketizace je, že se jedinec identifikuje s představou, kterou si o něm vytvořila společnost, tím se pro něho stává stále obtížnější vydělávat si legálními prostředky.“80
SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola se pokusila vymezit hlavní předmět zkoumání sociologie – společnost. Uvádí několik možných přístupů, mimo jiné také slovníkové definice. Ukazuje, jak se pokusili problém s definicí společnosti uchopit a řešit někteří z hlavních sociologických myslitelů. Kapitola seznamuje s hlavními determinanty, které na společnost působí (geografické, demografické, biologické, kulturně-historické a ekonomické faktory). Popisuje dynamiku společnosti a stručně charakterizuje jednotlivé mezníky lidského vývoje. Pokouší se vysvětlit pojmy jako sociální struktura a stratifikace, sociální status a sociální role, kasta, stav, třída. Text zahrnuje také popis některých řídících mechanismů sociálního řádu, jako jsou sociální instituce a organizace a také kontrolní mechanismy (sociální kontrola) jako je ekonomický postih, potupa či vyloučení ze společenství. V tomto smyslu nelze opomenout problematiku sociálních deviací. Kapitola se také pokouší vysvětlit, proč je současná společnost považována za otevřenou společnost (problematiky sociální mobility).
78
Kapitola Sociální deviace se opírá o zdroje: Jandourek, J. Sociologický slovník, s. 59-60, Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 121-123. 79 Kol. autorů. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny, s. 95. 80 Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 123.
52/86
KONTROLNÍ OTÁZKY V jakém vztahu je socializace a deviantní chování? Vysvětlete. Vysvětlete pojmy společnost, sociální struktura a stratifikace, sociální mobilita. Jaká je možnost sociální mobility v kastovnickém systému společnosti? Jaký je vztah mezi sociálním statusem a sociální rolí? Proč je ve společnosti důležitá určitá míra konformity?
ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Kterými nástroji sociální kontroly je váš život limitován? Který považujete za nejsilnější? Zamyslete se nad povahou sociální stratifikace v naší současné společnosti. Jaké jsou vaše mobilitní šance?
53/86
8
Jedinec ve skupině a teorie skupin
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola stručně uvádí do teorie skupin, seznamuje se základním vymezením a charakteristikou sociálních skupin, vysvětluje skupinový status a dynamiku, typologii skupin. Zabývá se také problematikou zvláštních sociálních skupin. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: vysvětlit a charakterizovat sociální skupinu a související aspekty. Získáte: nadhled na povahu skupinového života. Budete schopni: charakterizovat zvláštní typy sociálních skupin jako jsou minority, elity, marginální skupiny apod. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociální skupina, skupinová pozice a role, vůdcovství, formální a neformální skupina, referenční skupina, primární a sekundární skupina, majorita a minorita, marginální skupina, etnikum, elita.
„Každý člověk má tolik referenčních skupin, kolik je komunikačních sítí, do nichž se obvykle zapojuje.“ Tamotsu Shibutani81
81
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 97.
54/86
8.1
Sociální skupiny82
Vesměs všechny společenské vědy považují sociální skupinu za základní společenskou jednotku. V průběhu lidského života se člověk stává členem nepřeberného množství nejrůznějších skupin. Sociální skupiny jej provázejí od narození až do konce života. „…velká část naší sociální existence a podstatné segmenty sociální skutečnosti, která nás obklopuje a do které každodenně vstupujeme, jsou spojeny s žitím v řadě rozličných sociálních skupin.“83 Pro jedince nejvýznamnější sociální skupinou je rodina (tzv. primární skupina), posléze také vrstevnické skupiny a přátelé, socializačně významným bývá rovněž kolektiv kolegů na pracovišti. Je důležité upozornit, že ne každé lidské seskupení je sociální skupinou v pravém slova smyslu (resp. v sociologickém pojetí). Přestože jednoznačné vymezení sociální skupiny není jednoduché, má sociální skupina své charakteristiky, k těm hlavním patří - vzájemná interakce a komunikace, společné aktivity a společný cíl, relativně pevné sociální vztahy a vazby, určitá vnitřní struktura, systém hodnot a norem, systém sociální kontroly a sankcí a v neposlední míře vědomí společné příslušnosti a také vědomí odlišnosti vůči skupinám jiným. Opravdu nejjednodušší způsob, jak stručně sociální skupinu popsat, je řekneme-li, že jde o společenství tří a více osob, mezi nimiž je vztah a komunikace. Tyto osoby se sdružují za určitým účelem, usilují o dosažení konkrétního cíle (cílů). Typickým příkladem je rodina – o vzájemných vztazích a komunikaci nelze pochybovat a z cílů, které rodina naplňuje, lze uvést například cíle socializační a výchovné (především vzhledem k dětem), cílem zpravidla bývá také dosažení určitého životního standardu, opatření vlastního teritoria (získání bytu či rodinného domu), vybudování bezpečného domova - útočiště před cizím proměnlivým světem a podobně. Sociální skupinu lze charakterizovat jako lidský prostor, kde členové uspokojují své potřeby. Každá skupina vytváří určité formy a způsoby organizace (například jeden z členů je vedoucí a rozhoduje, jiný organizuje společnou činnost atd.). Podobu skupinového života lze popsat mírou její expanzivity (počet voleb a kontaktů mezi členy ve skupině) a kohezí tedy soudržností skupiny. Celkové skupinové klima bývá v praxi zkoumáno sociometrickými metodami (především sociometrickým testem). Každý z členů je pod společenskou kontrolou skupiny a musí více či méně podřídit své zájmy celku. Musí projevovat jistou míru konformity, chce-li ve svém členství setrvat. Každý jednotlivec má ve skupině určité místo, postavení ve skupinové hierarchii a díky této pozici pak disponuje jistým souborem práv, ale na druhé straně také povinností a odpovědností vůči ostatním členům ve skupině. Dynamickým aspektem spojeným s realizací skupinové pozice je role, skupinou očekávané jednání a chování, které z pozice člena ve skupině vyplývá. Jak už bylo uvedeno, každý člověk souběžně zaujímá různé pozice v rámci členství v rozmanitých skupinách a proto hraje také celou množinu (komplex) rolí (matka, pracovnice, studentka, dcera). Ten však může vyústit v konflikt rolí (například muž, který je nucen pracovat v místě vzdáleném od místa bydliště, zanedbává vůči svým dětem roli otce). O rolové ambivalenci mluvíme, pokud určitá pozice sebou nese protichůdná očekávání (od studentů požadujeme kreativitu a zároveň loajalitu ). Rolovou distanci dává najevo ten, 82
Kapitola Sociální skupiny se opírá o zdroje: Berger, P.L. Pozvání do sociologie, s. 63-82, Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 62-63, Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 186-188. 83 Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 123.
55/86
kdo je tlačen do určité role, ale sám ji nepřijal. Některé role jsou člověku vnucené (například role ženy, syna, člověka určitého věku), tyto role si sami nevolíme, jsou nám přiděleny jaksi z vnějšku. Některé role se vzájemně vylučují (pravděpodobně nelze být zároveň dcerou a synem). Vzhledem k době trvání lze rozlišit role krátkodobého charakteru (příkladně návštěvník koncertu) a role dlouhodobé (žák ZŠ, zaměstnanec firmy) až role trvalé (role rodiče) nebo celoživotní a nevyhnutelné (člen lidské společnosti). Shrňme tedy, co všechno skupinový život jedinci přináší. Skupinová hierarchie (systém pozic a rolí ve skupině) určuje jednotlivci skupinový status a s ním související práva a povinnosti. A také určitý typický vzor jednání, který si více či méně skupina vynucuje. Pozice ve skupině nebývá absolutně neměnná, ve většině případů lze pozici ve skupinové hierarchii měnit. Od postavení ve skupině se odvíjí přístup k prostředkům pro seskupení (skupina má nějaké teritorium, materiální vybavení, ideový základ, symboly) a míra prosazení individuálních cílů a vůle ve vztahu k cílům a kolektivní vůli skupiny. Možností, jak skupina dochází ke kolektivnímu rozhodnutí, je více, od jednoznačného prosazení moci (vůle je vyjádřena rozkazem), přes hledání kompromisních řešení, která nikoho plně neuspokojují, ale jsou pro všechny přijatelná, až k plné integraci, nalezení společného stanoviska, které odpovídá záměrům všech členů skupiny. Příslušnost k sociální skupině ovlivňuje životní styl. Ten bývá u členů skupiny podobný, způsob mluvy, ať už jde o výrazy, kterým rozumí jen zasvěcení členi rodiny anebo o odborný jazyk používány profesním týmem. Skupinová konformita je vždy důležitá. Nelze zpochybnit myšlenku, že i v sociální skupině je člověk stále osobitým individuem, ale každá příliš výrazná odchylka od skupinových norem může být problematická. Určitý stupeň konformity je pro život ve skupině nutný. Členové skupiny negativně vnímají i přehnaný konformismus jedince, který usiluje o maximální míru přizpůsobení všemu za každou cenu, zpravidla proto, aby předešel nepříjemnostem a případným konfliktům.
8.2
Role jedince ve skupině
Průběh členství ve skupině generuje různé pozice a s nimi související role. Jiná očekávání vztahuje skupina vzhledem ke svému vedoucímu a jiná k běžnému členovi či dokonce tzv. outsiderovi. Vůdcovství ve skupině může být formálního i neformálního charakteru. Formální vedoucí skupiny bývá dosazen či volen z vnějšku, jeho autorita je založena na základě předem definovaných formálních norem. Stejné povahy jsou odměny a sankce, kterými takovýto vedoucí disponuje (například prémie a pokuty). Naproti tomu vůdce neformální bývá volen na základě osobních schopností a to z vůle všech nebo alespoň většiny členů skupiny. Disponuje systémem přirozených sankcí, které skupina uznává (pro příklad výsměch, násilí). Vedení týmu může vykazovat prvky autoritativního (autokratického) přístupu, kdy vedoucí skupiny stojí jakoby vně skupiny a všichni členové jsou jeho rozhodování podřízeni. Vedoucí se separuje a nepřihlíží k zájmům členů, rozhodnutí činí na základě vlastního úsudku a výhradně z vlastní vůle (bez konzultace s podřízenými). V takto řízené skupině panuje
56/86
jednostranná komunikace, zaměřená od vedoucího k podřízeným členům skupiny. Jako prostředek sociální kontroly se uplatňují častěji sankce než odměny. Činnost v takto vedené skupině nebývá příliš kreativní, členové se neangažují pro skupinu, jsou apatičtí (bez iniciativy) anebo dokonce bojují proti vůdci. Jsou však sociální situace, které autoritativní rozhodování přímo vyžadují, příkladem mohou být nejrůznější krizové situace na pracovišti nebo živelné pohromy. Liberální vedení skupiny by se do jisté míry dalo chápat jako opak autoritativního způsobu vedení. Vedoucí je jakoby jedním z členů týmu a co nejméně zasahuje do dění ve skupině. Jeho autorita není dotčena, protože neodmyslitelnou podmínkou pro realizaci tohoto typu vedoucí strategie je jednoznačná zodpovědnost a zájem všech zainteresovaných členů. Tento tým bývá vysoce kreativní, a pokud členové přistupují k plnění svých rolí opravdu zodpovědně, dosahuje takto vedená skupina dobrých výsledků v plnění stanovených cílů. Demokratický způsob vedení sociální skupiny je do jisté míry rozumným kompromisem. Vedoucí týmu vyslovuje a naplňuje svá rozhodnutí teprve po konzultaci a dohodě s dalšími členy skupiny, přičemž se ale nezbavuje odpovědnosti za rozhodnutí a potažmo tedy za konečný výsledek. Ostatní členové pociťují svou platnost ve skupině, protože jejich názory a zkušenosti jsou v rámci činnosti skupiny reflektovány. Atmosféra ve skupině bývá tvůrčí a příznivá. Další role jsou například: informátor (zajišťuje informace, které jsou pro skupinu důležité); iniciátor (motivuje skupinu k činnosti, přichází s nápady a podněty); organizátor (organizuje život skupiny); opozičník (kritik, stojí v opozici a vyvolává diskusi); „vtipálek“ (udržuje dobrou náladu ve skupině); specialista na kompromisy (pomáhá řešit konfliktní situace); atp.
8.3
Klasifikace sociálních skupin84
Koncept sociálních skupin je pro sociologii klíčový. Vymezme si dvě základní perspektivy: makrosociologii a mikrosociologii. Mikrosociologie usiluje o zlepšení fungování malých skupin. „Malá skupina je skupina sdružující omezený počet jedinců, kteří vstupují do vzájemných interakcí a uvědomují si, že jako skupina tvoří jeden celek. …členové sdílí pocit sounáležitosti, …vztahy jsou vysoce personalizované a vždy v sobě zahrnují afektivní složky.“85 Celospolečenská úroveň - makrosociologie zkoumá naopak skupiny velké. Členové velké skupiny mají rovněž něco společného, co je od jiných skupin odlišuje. Mohou to být faktory politické (mocenské vztahy), sociodemografické (stejný věk, pohlaví atd.), kulturní (společný jazyk apod.). Každá sociální skupina, ať malá či velká, musí mít vědomí sebe sama.
84
Kapitola Klasifikace sociálních skupin se opírá o zdroje: Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 81-84, 109, Geist, B. Sociologický slovník, s. 213, 226-227. Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 180-181, 186-188. 85 Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 186.
57/86
Pro zjednodušení lze skupiny dělit dle počtu členů na velké (nad 100 členů - národ, město, politická strana), střední (25 – 100 členů, například školní třída, amatérský fotbalový klub) a malé (rodina, vrstevnická parta apod.). Malé a velké skupiny se odlišují především charakterem interakce, v malých skupinách je interakce bezprostřední a bývají stabilnější. Povaha velkých skupin je jiná, interakce v nich je spíše zprostředkovaná a typické je, že „převažuje spíše vědomí skupinové příslušnosti než prožitek členské vzájemnosti“.86 Podle povahy sociálního kontaktu rozlišujeme dva základní typy - formální a neformální skupiny. Formální skupiny jsou produktem vnějšího prostředí, zpravidla jde o ekonomické, politické, výchovné, kulturní či náboženské skupiny. „Formální skupiny, často nazývané organizace, přicházejí na svět oficiálním ustanovením, založením, registrací apod. Děje se tak v duchu platných správních, legislativních a dalších právních norem, vyhlášek, nařízení atd., splněním souborem podmínek v nich předepsaných.“87 Vznikly a jsou tedy regulovány úředními normami a typické bývají neosobní kontakty, orientované na plnění cílů této skupiny. Naproti tomu členství v neformální skupině vzniká spontánně, na základě vzájemných sympatií. Proto zde panují vztahy osobního charakteru a přímá komunikace (většinou tzv. tváří v tvář). Neformální skupiny často vznikají paralelně s formálními strukturami. Jiným klíčem k rozlišení může být stabilita trvání, pak je možné skupiny dělit na přechodné (příkladně publikum, auditorium) a stálé skupiny (například rodina, pracovní tým). Podle stejnorodosti (homogenity) nalezneme jak skupiny homogenní, jejíž členové mají určité znaky společné (věk, pohlaví, zájem), tak také skupiny heterogenní - různorodé (dav, pacienti v nemocnici). Podle požadavků kladených na přijetí nového člena rozlišujeme skupiny exkluzivní vyznačující se vysokými nároky na přijetí. Jen člověk s určitými zvláštními schopnostmi či dovednostmi může být přijat (např. klub Menza). Extrémním příkladem ryze exkluzivní skupiny jsou naprosto nepropustné kasty v Indii, kde je členství podmíněno dědičností – jedině narozením do kasty se člověk stane jejím členem. Jiná možnost není. Naproti tomu inkluzivní skupina je v maximální míře otevřená pro každého člověka, který má zájem stát se členem. Podmínky pro vstup nebývají nijak složité, skupina mívá nízká kritéria pro přijetí. Příkladem mohou být nejrůznější zájmové kluby a kroužky (Klub chovatelů drobných zvířat), kde pro vznik členství stačí určitá forma projevení vůle (zápis) a společný zájem (např. záliba v chovatelství drobných zvířat). Podle cíle a zaměřenosti můžeme skupiny dělit například na pracovní skupiny, které jsou zpravidla orientované na pracovní výkon, výdělek, případně prémie. Výukové skupiny s cílem osvěty a rozvoje lidské osobnosti bývají zaměřené na vzdělávací činnost a rozvíjení komunikačních i jiných dovedností a schopností. Zvláštní skupinou jsou například terapeutické skupiny, jejichž frekventanti společnými diskuzemi a dalšími aktivitami hledají optimální řešení svých osobních a rodinných problémů. Volnočasové zájmové skupiny usilují o zpestření lidského života a kvalitní trávení volného času.
86 87
Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 131. Tamtéž, s. 133.
58/86
Míra adaptace a také vnitřní koheze skupiny bývá zesilována díky opozičnímu vyhranění, které umožňuje nahlížet na skupiny jako na vnitřní - „my“. Jde o dobře známé prostředí skupiny, v němž se jedinec umí pohybovat, chápe vzorce chování a jednání, sdílí hodnoty a normy, uspokojuje zde své potřeby. Ve skupině panuje silná solidarita. Vnější skupina - „oni“ je cizí skupina, jejíž záměry, cíle, zvyky, vzorce chování atd. nejsou jedinci úplně známé a proto ji vnímá jako opozici a také možné ohrožení. Merton se zmiňuje o referenční skupině88. Je to skupina, která závažnou měrou ovlivňuje život člověka. Jinými slovy je to pro člověka v zásadě vztažná sociální skupina, s jejímiž normami, hodnotami, postoji atd. se jedinec ztotožňuje. Tato skupina má výrazný socializační charakter a to v i případech, kdy je z morálního hlediska negativní. Jde tedy o společenské uskupení, do kterého by chtěl člověk patřit nebo dokonce patří, a s nímž se plně identifikuje. Referenční skupina má vliv na chování a jednání jedince a to tím větší, čím pozitivnější vztah člověk ke skupině zaujímá. Roli také hraje skutečnost, do jaké míry může referenční skupina uspokojovat jeho zájmy a potřeby. Referenční skupiny fakticky a silně ovlivňují chování jedince, ať už k nim patří či nikoliv. S referenční skupinou se pojí také pojem relativní deprivace – deprivace, kterou vyvolává pocit, že člověk nedisponuje tím, čím by dle jeho názoru disponovat měl vzhledem k vlastní referenční skupině. Velmi pěkně tuto situaci vysvětluje Jandourek. „Není nám nic platné, když víme, že lidé v Somálsku mají hlad, pokud současně vidíme, že členové naší referenční skupiny, např. kolegové v práci, mají vyšší platy a lepší bydlení.“89 Referenční skupina může být členská, kdy jedinec je členem a skupina má na jeho chování velký vliv a nečlenská, kdy jedinec sice není členem, ale touží se členem stát a proto prezentuje své názory a postoje velmi podobně jako kdyby členem skupiny byl. 8.3.1 Primární a sekundární sociální skupina K nejvýznamnějším skupinám v životě člověka patří jistě primární skupina. Tento pojem zavedl Cooley, který svoji koncepci primární skupiny formuloval v souvislosti se zkoumáním procesu socializace. Pro primární (z lat. primarius = první) skupinu jsou charakteristické niterní intimní vztahy a těsný kontakt všech jejích členů. Míra komunikace je v této skupině vysoká a zpravidla se jedná o přímou komunikaci tváří v tvář. Vzhledem k velké míře zainteresovanosti všech členů na existenci, vztazích a vzájemných vazbách v primární skupině je zřejmé, že její význam při tvorbě osobnosti jedince v rámci socializačního procesu je značný a nenahraditelný. Se silnou socializační funkcí se pojí také velmi silná sociální kontrola každého člena skupiny. Identifikace člena je založena na emočních vazbách, ambice jedince se soustřeďují na získání sympatií ostatních členů. Člen skupiny se pro skupinový život angažuje celou svou osobností, jeho členství se zde neredukuje pouze na výkon určitých specifických sociálních rolí. Primární skupiny poskytují svým členům bezpečné prostředí a velký pocit sounáležitosti a opory. Z hlediska vztahů i pevnosti jde o skupiny značně trvalé, typickým příkladem je rodina. Jiným typem jsou do jisté míry návazné skupiny – skupiny sekundární. Tímto pojmem bývají označovány jakékoliv sociální skupiny, které nejsou považovány za primární. Tyto skupiny vznikají následně a probíhá v nich sekundární socializační proces, jenž dotváří osobnost 88 89
Keller, J. Úvod do sociologie, s. 109. Jandourek, J. Úvod do sociologie, s. 83.
59/86
člověka, který má svůj určitý systém osobnosti vytvořen. Vztahy a vazby v těchto skupinách jsou převážně formální a instrumentální povahy, činnost skupinu směřuje k dosahování určitých konkrétních, specificky vymezených cílů. Systém a organizace skupiny vykazuje formální pravidla styku, komunikace, náplně práce i dělby rolí atd. To má za následek, mimo jiné to, že se členové skupiny angažují pouze v přesně vymezeném prostoru činností a ne emočně a celou svou osobností jako tomu je u rodiny (resp. primární skupiny). Člověk zde pouze plní předepsané a vymezené role, které vyplývají z jeho pozice ve skupině. Příkladem těchto skupin jsou nejrůznější organizace a pracovní skupiny. 8.3.2 Jiná lidská seskupení a zvláštní typy sociálních skupin V závěru typologie skupin uveďme ještě klasifikaci lidských seskupení podle míry sociálního kontaktu, jde o dělení na tzv. soubory a pospolitosti. Patří sem i ta lidská seskupení, pro jejichž označení v hovoru mnohdy používáme slovo skupina, ale která se za sociální skupinu v pravém smyslu slova nepovažují. Termínem soubor bývá označováno seskupení lidí, kteří mají určitou stejnou pozorovatelnou vlastnost (a to i v případě, kdy si tuto společnou vlastnost neuvědomují nebo pro ně není důvodem k vzájemným vazbám, proto nemusí mezi nimi docházet k žádné interakci). Jako soubory můžeme označit například profesionální skupiny (vojáci, studenti), věkové kategorie – tzv. věkové kohorty (děti, mládež), kategorie pohlaví (ženy a muži) a tak podobně. Pospolitosti jsou chápany jako seskupení lidí, kde určitá, alespoň minimální společenská vazba existuje. Členové pospolitostí tedy vykazují v prostoru alespoň elementární míru sociálního kontaktu. Do rámce pospolitostí tedy zahrnujeme i výše charakterizovanou sociální skupinu. Mimo ni také tzv. okruhy, což je termín označující jedince, kteří se pravidelně stýkají, nemají však udělán princip odlišnosti; je zde jen velmi malá míra solidarity a interakce (jako příklad mohou posloužit lidé jezdící do práce stejným autobusem). Jiným typem je veřejnost, čímž je míněna poměrně malá, lokální veřejnost, která vykazuje určité společné cíle a zájmy (například obec). Sběh je soubor lidí, kteří mají společný objekt zájmu, avšak velmi krátkodobého charakteru, proto trvání existence těchto skupin je značně časově omezené (příkladem je publikum při divadelním představení). Majoritní skupina je většinová část určitého společenského útvaru, které však nedominuje jen početně, ale především sociálně, kulturně, ekonomicky a politicky. Tato ve společnosti dominantní skupina si velmi často vytváří určité heterostereotypy, což jsou subjektivní stereotypy vnímání cizí skupiny nebo cizích jednotlivců, které bývají velmi často kritické až negativní a nesou znaky nepřátelství a agresivity vůči členům minoritních skupin. Minoritu neboli menšinovou skupinu vymezuje Sociologický slovník jako společenskou skupinu, jejíž příslušníci mají zpravidla snížený podíl na politické a ekonomické moci a nižší sociální status90. Jde tedy o početně menší část společenského celku, který se liší zpravidla původem (rasou), národností, náboženstvím, jazykem, kulturou atd. Pro minoritní skupiny bývá typické, že jsou z nějakého důvodu odloučeny, většinou pro své fyzické, psychické a kulturní charakteristiky od většinové společnosti a často s ní bývá v určitých situacích jednáno odlišně a nerovně nebo bývají předmětem kolektivní diskriminace. Tyto skupiny z nejrůznějších příčin nemají možnost plně participovat na společenském životě společenství.
90
Geist, B. Sociologický slovník, s. 226.
60/86
Za minoritní se považuje také taková skupina lidí, které má sice početní převahu, ale nedisponuje odpovídajícím podílem na moci a využívání zdrojů. Marginální skupiny jsou zvláštním typem sociálních skupin. Jsou to seskupení lidí, kteří žijí na okraji společnosti. Lidé tvořící tyto skupiny jsou plně zasaženi sociální exkluzí, nezastávají žádné významnější postavení ve společnosti a jsou obvykle sociálně a hospodářsky velice slabí. Jejich vzdělanostní a kulturní úroveň bývá nízká, bývají postiženi vysokou mírou nezaměstnanosti a chudoby. V naší zemi zabraňuje procesu naprosté marginalizace na okraji žijících osob do jisté míry systém sociálního zabezpečení a také činnost různých humanitárních organizací. V původním významu byl termín marginální skupiny používán „pro označení neúplně asimilovaných skupin, které částečně opustily svou dřívější kulturu (zřekly se jí) a dosud zcela nepřijaly (nebo nebyly přijaty) novou kulturu, v níž žijí.“91 Tito lidé žijí jakoby na okraji dvou kultur a tím i dvou společností. Etnické a národnostní skupiny jsou historicky vzniklé skupiny lidí společného původu, jazyka, materiální a duchovní kultury, jejíž členové mají společné jisté antropologické znaky. Typické pro členy je vědomí příslušnosti k společnému národu. Dynamika těchto skupin může mít různé podoby. Některé etnické skupiny měly tendenci k politickému sebeurčení národa a vytvoření (či udržení) vlastního státu a podařilo se jim přetvořit se v „moderní národy“ mající svůj stát, spisovný jazyk a svébytnou kulturu. Jiná etnika se spíše uzavírají před světem a stagnují na určité kulturní a sociální úrovni, nejsou ochotna přijmout vzorce jiných kultur. Mnohá etnika fungují jako subkultura v jiná kultuře a kulturní difúzi s jinými kulturami se nijak výrazně nebrání. Z historie známe různé formy soužití a vztahů mezi etniky a majoritními skupinami, od pokojného soužití a vzájemného respektování odlišných kulturních vzorců, přes různé podoby nenásilné spontánní i násilné asimilace, případně také segregace až ke genocidě a vyhlazování. Zvláštním typem sociálních skupin jsou elity, které jsou vnímány jako poměrně exkluzivní skupiny, s nízkým počtem členů, jejichž členství je založeno na výsadním postavení v určité oblasti (pro příklad politika, umění, věda, sport apod.). Příslušnost k elitě generuje vysoký sociální status a s ním ekonomický a především sociální profit, tj. pocit, že jedinec patří mezi osoby společensky uznávané. Zakladatel teorie elit Mosca vymezuje elitu jako menšinu, která „v rukou soustřeďuje moc nad společností“92.
SHRNUTÍ KAPITOLY Sociální skupina je základní sociologickou kategorií. Dá se říci, že celý lidský život se odehrává v rámci nejrůznějších společenských skupin, přičemž za tu nejvýznamnější sociální skupinu považujeme už od počátku lidstva rodinu (primární skupina). Rodina však není jedinou skupinou, jíž se člověk stává členem, jsou tady i přátelé, sousedi, kolegové na pracovišti a další. Sociální skupina v sociologickém smyslu sebou vždy nese komunikaci, orientaci na dosažení nějakého cíle či cílů a vytváření vzájemných vztahů mezi členy. Každá skupina má určitou hierarchii (vedoucí, organizátor, informátor), organizaci, systém kontroly apod. 91 92
Geist, B. Sociologický slovník, s. 213. Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 180.
61/86
Sociální skupiny lze dělit podle různých hledisek, např. dle počtu členů (velké a malé), dle povahy sociálního kontaktu (formální a neformální skupiny), dle kritérií přijetí členů (exkluzivní a inklusivní skupiny) atd. Zvláštním typem sociální skupiny je referenční skupina, ať už členská či nečlenská, vždy má pro život člověka určující význam. Vedle sociálních skupin rozlišujeme ještě jiná lidská seskupení - soubory a pospolitosti, která mají také své vlastní charakteristiky. Kapitola se rovněž stručně zabývá vymezením majoritní a minoritní skupiny, elity, marginální skupiny či etnické a národnostní skupiny.
KONTROLNÍ OTÁZKY Jak byste charakterizovali tzv. referenční skupinu? Jaké role může mít člověk v rámci sociální skupiny? Proč je primární skupina pro život člověka nejdůležitější skupinou? Vysvětlete pojmy sociální skupina, majorita a minorita, etnikum. Jaký je rozdíl mezi formální a neformální skupinou? Vysvětlete rozdíl mezi inkluzívní a exkluzivní sociální skupinou, uveďte příklad.
ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Cooley považoval tzv. sousedství za primární skupinu. Jaký je váš názor, je primární skupinou či není? Domníváte se, že by základní znalost charakteru a procesů probíhajících v sociálních skupinách mohla být pro vás něčím přínosná?
62/86
9
Základní sociální procesy, socializace a interakce
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola vysvětluje a charakterizuje základní procesy, které ve společnosti probíhají, především adaptaci, kooperaci a konflikt, ale také socializaci (vrůstání člověka do společnosti) a sociální interakci a komunikaci. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: popsat a vysvětlit hlavní sociální procesy. Budete schopni: vysvětlit význam socializace pro život člověka ve společnosti, vysvětlit význam sociální interakce a komunikace. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sociální procesy, adaptace, kooperace, konflikt, socializace, sociální a kulturní kapitál, sociální interakce, verbální a neverbální komunikace. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Na tomto místě si vám jen dovoluji připomenout poznámku o nutnosti zkoušet si jasně vysvětlit „známé“ pojmy. Sociální komunikace je typickým příkladem, který všichni dobře znáte, ale umíte jej doopravdy vysvětlit? Odpověď v písemce: „Sociální komunikace je komunikace mezi lidmi“ opravdu nestojí za nic, resp. za žádný bod . „Společnost je pouze jméno pro určité množství jednotlivců spojených interakcí.“ Georg Simmel93 „Jestliže tedy analyzujeme strukturu, kterou vytváříme a popisujeme čistými dialogickokonstitutivními obecninami, dospějeme k několika symetrickým vztahům ideální řečové situace. Čistou intersubjektivitu determinuje symetrický vztah mezi Já a Ty (My a vy), Já a On (My a Oni).“ Jürgen, Habermas94 93 94
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 249. Tamtéž, s. 224.
63/86
9.1
Základní typy sociálních procesů95
V životě lidském se setkáváme s nepřeberným množstvím dějů a procesů, které podobu lidské existence v sociálním světě nejrůznějšími způsoby ovlivňují a proměňují. Některé tyto procesy jsou důležitější více jiné méně. Vymezení termínu sociální proces je velmi problematické (jako všechno v sociologii). Sociologický slovník používá vymezení podle Willemse – jde o „každou změnu, která se vyskytuje v určité společnosti a která vyplývá z interakce mezi jejími složkami. ... Každý sociální proces modifikuje, i když nepozorovaně, existující sociální strukturu“96. Za základní sociálně-interakční procesy jsou nejčastěji považovány procesy adaptace, kooperace, prosazování vlivu a moci a konflikt. Důležitá je také akulturace a stratifikace, někteří autoři přidávají akomodaci. Přizpůsobení (adaptace) je schopnost jedince, sociální skupiny nebo kultury přizpůsobit se sociálním či přírodním podmínkám. Je to tedy proces, kdy se určitý sociální subjekt vyrovnává s novým prostředím nebo s nějakým způsobem pozměněnými sociálními faktory. Akomodace je obecně chápána jako součást adaptačního procesu, tedy přizpůsobení se okolnímu prostředí. V sociologickém slovníku však najdeme i vymezení akomodace jako „...procesu sociálního přizpůsobení konfliktním situacím tím, že se udržuje sociální distance mezi osobami a skupinami, které by se jinak dostaly do konfliktu“97. Spolupráce (kooperace) je proces, který vyplývá z nutnosti dělby práce ve společnosti. Jde o skupinovou spolupráci směřující k dosažení konkrétního cíle. Kooperace může být vnímána jako součinnost, spolupůsobení aktérů na úseku sociálních aktivit. Soutěžení (konfrontace) je snahou o dosažení určitého cíle nebo předmětu, přičemž do soutěžení se zapojuje více aktérů, avšak jen jeden může být úspěšný. Většinou se zde však neobjevuje prvek nepřátelství. Konflikt je chápán jako vyhrocený střet zájmů několika jednotlivců resp. sociálních skupin. Každý ze zúčastněných subjektů prosazuje své vlastní zájmy bez ohledu na zájmy ostatních. Konflikty jsou tedy střetáváním několika protichůdných a odporujících si tendencí, zájmů či cílů. Akulturace je procesem sociálního učení, přijímání resp. přejímání kulturních znaků a vzorců jiné kultury. Jiní autoři chápou jako akulturační také proces vrůstání člověka do vlastního kulturního prostředí. Sociální stratifikace je v podstatě výsledkem sociální diferenciace, resp. sociální nerovnosti ve společnosti. V užším smyslu je výsledkem procesu třídění resp. „...uspořádání lidí podle tří
95
Kapitola Základní typy sociálních procesů vychází ze zdrojů: Geist, B. Sociologický slovník, s. 19-20, 303 a Velký sociologický slovník, s. 1236. 96 Geist, B. Sociologický slovník, s. 303. 97 Tamtéž, s. 20.
64/86
dimenzí distribuční nerovnosti (tj. nerovnoměrného rozdělování), jimiž jsou tzv. materiální zdroje (majetek a příjmy), moc a prestiž“98.
9.2
Proces socializace99
Socializace je jedním z nejdůležitějších procesů v životě lidském, už proto, že jde o proces nepřetržitý a celoživotní. Snad jen pobyt na pustém ostrově by jedinci umožnil působení tohoto procesu omezit, nepodařilo by se mu jej však zastavit úplně (i sám sebe totiž člověk socializuje tím, že se něčemu učí). Socializací rozumíme postupné začleňování jedince do společnosti, postupné přetváření osobnosti, v prvotních fázích života z bytosti více biologické v bytost sociální. Dá se říci, že vše, čemu se člověk v životě naučí, jeho celkové fungování ve společnosti (dětí i dospělých) je výslednicí socializačního působení sociálního prostředí kolem. Přirozeně za hlavního socializační činitele lze považovat především rodinu, potom školu a vrstevnickou skupinu a nelze opomenout ani socializační vliv médií, pracoviště a kulturních institucí. Hlavní role však náleží zcela určitě rodině, jejíž pečeť (působení především formou výchovy dětí) si jedinec nese sebou po celý život, ať už si to uvědomuje či nikoliv. Rodiče (vychovatelé) jsou pro děti jedinečnými vzory jak se ve společnosti chovat, proto tyto zvnitřněné vzorce chování často (i nevědomě) člověk používá v každodenní interakci celý život. Slovem socializace tedy lze označit proces probíhající skrze sociální interakci (vztahy mezi lidmi), proces internalizace (zvnitřňování) hodnot a norem, či vzorů chování, kdy se prostřednictvím vazeb a komunikace s jinými lidmi vytvářejí složité kulturní návyky, vzory pro plnění společenských rolí, sociální postoje, názory a mínění. Jedinec se díky socializaci integruje s jinými lidmi, institucemi a idejemi, získává schopnost komunikovat a používat symbolické signály a významy. Souhrnně by se dalo říci, že mimo jiné prostřednictvím procesu socializace si člověk vytváří svůj sociální a kulturní kapitál. Sociálním kapitálem lze označit okamžité a potenciální zdroje, které může člověk využívat díky tomu, že se zná s druhými lidmi. Je to tedy jakýsi soubor styků a známostí, které mohou být pro jedince užitečné a které v podstatě zvyšují úspěšnost člověka ve společnosti. Jedinec, vybavený solidním sociálním kapitálem, může z těchto vztahů profitovat buďto po materiální stránce (předměty, služby a protislužby), ale může získávat také symbolický zisk – vědomí, že se „zná s vlivnými lidmi“. Komunikační dovednosti, které podmiňují existenci sociálního kapitálu, můžeme rozvíjet také díky určitému stupni kulturního kapitálu. Kulturní kapitál je nashromážděnými předpoklady k dosažení sociálního statusu, který se váže na stupeň enkulturace. Je ovlivňován především úrovní vzdělání, přístupem k informacím a schopností s nimi pracovat. Ziskem plynoucím ze silného kulturního kapitálu je privilegované postavení ve společnosti.
98 99
Kol. autorů. Velký sociologický slovník, s. 1236. Kapitola Proces socializace vychází ze zdrojů: Geist, B. Sociologický slovník, s. 404-408 a Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 95-96, Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 176-179.
65/86
Socializace je procesem, který provází život jednice (i společnost) po celou dobu trvání. V průběhu lidského života stejně jako ostatní sociální procesy, nabývá různých podob a obsahů. Člověk prochází mnoha údobími, pro každé je typický určitý soubor znaků. Etapizaci procesu socializace můžeme popsat následovně: Primární socializace, která probíhá v prvním údobí lidského života, vytváří základ pro celý další život. Sociální a kulturní návyky jimiž člověka vybaví původní rodina, jsou „zásobárnou“ z níž po celý život čerpá. Dítě je na rodičích zcela závislé, „…vytváří si emocionální vazby. V důsledku toho jsou soubory hodnot a norem a způsoby chování získané v této etapě obvykle internalizovány velmi pevně a jen málokdy jsou později zpochybňovány a přehodnocovány“.100 Sekundární socializace je mimo jiné prostor pro přehodnocování osvojených norem a hodnot. Člověk se postupně vymaňuje z prostředí rodiny a začleňuje se do kolektivu vrstevníků, přátel, tedy do širšího společenského prostředí. Schéma 1: Proces socializace101
100 101
Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 177. Tamtéž, s. 179.
66/86
9.3
Sociální interakce a komunikace102
Veškeré sociální jevy jsou interakční, nelze si představit situaci, kdy jeden člověk na jiného, jsou-li v kontaktu, nepůsobí. Procesy působení člověka na jiného člověka nebo působení skupiny na jinou skupinu, které označujeme pojmem sociální interakce, mohou být buďto přímé nebo nepřímé, zaměřené a nezaměřené, osobní a anonymní atd. Společenský život je rozvinutý řetězec mezilidských interakcí, lidé na sebe působí, jednají, jsou aktivní. V sociologické teorii hraje sociální interakce prim především v interpretativních směrech. Centrální postavení zaujímá u stoupenců teorie sociální směny (směna jakéhokoliv statku či služby je vždy jev interakční). Stejně tak dramaturgická sociologie a její pohled na lidský svět jako divadelní hru jsou bez pojmu interakce jen těžko představitelné.
9.3.1 Sociální komunikace Sociální komunikace je vždy společenský proces, jehož cílem je zpravidla přenos informací slovních i mimoslovních, tedy informací jakéhokoliv charakteru. Jde zpravidla o výměnu signálů na vědomé i nevědomé úrovni. Komunikace je interakční společenský jev a proto i zde platí, že jsou-li dva lidé v nějakém kontaktu, vždy spolu komunikují. I když spolu nehovoří slovy, jejich nonverbální projevy mají vždy značnou vypovídající hodnotu. Uvádí se, že nonverbální sdělení ovlivní přijímatele informace z 70%, přičemž slova jen ze zbývajících 30%. Vraťme se ale k sociální komunikaci. Komunikace je přenos informací mezi několika subjekty. Toto jednoduché schéma (subjekt - subjekt) by mělo být zachováno až na výjimky v komunikaci mezi lidmi vždy. Především v tzv. pomáhajících profesích a také ve vzdělávacím systému by komunikace neměla být subjekt-objektová. V procesu, kde jde o vzájemné sdělování, dialog, domlouvání se a porozumění, by neměl být žádný jedinec tlačen do role pasivního objektu a to i v případech, kdy je jeden z komunikujících na danou oblast opravdový odborník. Monolog jako jedna z forem sdělování informací, má jistě v určitých situacích své opodstatnění, například v rámci divadelního představení, ale v běžném životě rozhodně nebývá nejefektivnější. Komunikace je interakční resp. transakční proces. V podstatě lze říci, že každý aktér funguje současně jako posluchač i mluvčí. Transakční pojetí pohlíží na všechny složky komunikace jako na vzájemně závislé, každá existuje ve vztahu k jiné a proto jakákoliv změna některé ze složek vyvolá změnu ve všech ostatních složkách.
102
Kapitola Sociální interakce a komunikace vychází ze zdrojů: DeVito, J.A. Základy mezilidské komunikace, s. 18-25, 99, 125-141, Geist, B. Sociologický slovník, s. 173-178, Kunczik, M. Základy masové komunikace, s. 11-18, 31-33 a Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry a paradigmata, s. 76-77.
67/86
Podívejme se podrobněji na aspekty, které komunikační proces ovlivňují. Určitě záleží na komunikujících (lidech či skupinách). Komunikátor (expedient, původce, sdělovatel) vyšle určitou informaci, zpravidla zakódovanou (například do slov, vět a celých myšlenek). Komuniké (sdělení) běží komunikačním kanálem k příjemci informace (komunikant, recipient). Ten sdělení musí dekódovat a porozumí-li mu alespoň částečně, vyšle odpověď. Pro porozumění je nutné nejen, aby komunikující používali stejný kód (jazyk, gesta) a funkční komunikační kanál (tzn. komplex technických, lidských, fyzikálních a jiných podmínek, které umožňují komunikační spojení, např. telefon), ale také další skutečnosti. Je nutné, aby oba komunikující měli alespoň elementární obratnost v komunikaci (umí mluvit, rozumí slovům a gestům). Svou roli při vzájemném porozumění či neporozumění hrají také osobní postoje a názory, způsoby myšlení, úroveň poznání a sociokulturní systém, v neposlední řadě také zájem komunikujících o obsah sdělení a emoce. Neporozumění můžou způsobit i nejrůznější komunikační šumy (například hluk). Příjemce informace vždy nějakou formou zareaguje, vyšle původci sdělení zpětnou vazbu. Ta může mít charakter slovního sdělení, ale také může být neverbální povahy. Do komunikačního schématu zasahuje ještě kontext situace.
Schéma 2: Komunikace103
Stručný vývoj lidské komunikace: Etapa znamení a signálů – v této fázi člověk komunikoval podobně jako ostatní savci, používal především nonverbální komunikační prostředky. V období asi před 90 – 40 tisíci lety se objevují první počátky řeči, před 35 tisíci lety se jazyk 103
Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie, s. 215.
68/86
už běžně používal a nastala etapa mluvení a jazyka, kdy základním komunikačním prostředkem byla řeč (slovní i mimoslovní). Etapa psaní má svůj počátek před 7 – 9 tisící lety, písmo jako komunikační prostředek nezávisle na sobě vzniká v různých částech světa (Číňané, Sumerové, Mayové). Převratným objevem bylo také vynalezení knihtisku a sestrojení prvních tiskařských strojů. Tento moment znamenal možnost hromadné produkce písemností a svým způsobem přispěl také k nárůstu gramotnosti ve společnosti. Etapa tisku se stala předzvěstí etapy masové komunikace, protože prvními masmédii byly tištěné letáky a později noviny. S rozvojem vědy a techniky se masová komunikace zdokonalovala až k dnešním možnostem. Verbální komunikace je typem sociální komunikace, jehož obsah je vázán na slovní vyjádření. Říká se, že dospělý člověk se středoškolským vzděláním používá asi 9 až 10 tisíc slov, navíc pasivně rozumí dalším 20 tisícům. Přes toto kvantum slov, které většina lidí ovládá, se velmi často stává, že dochází k nedorozumění. Důvodem může být prostá skutečnost, že slova mívají více významů. Slovní vyjádření je denotační a konotační. Denotativní význam je slovníkový, vztahující se k objektivnímu významu nějakého slova. Pro všechny lidi mluvící stejným jazykem by měl být stejný. Avšak slova často zahalujeme do emocionálních vazeb a dáváme jim i konotativní význam, který je tak subjektivním obalem a může být pro každého jiný. Tak může slovo používané pro malý zdroj slunečního záření posloužit pro označení milého rodinného příslušníka. Zdrojů, ze kterých vyplývá příležitost k nedorozumění, je řada. Vyjádří-li člověk své myšlenky špatně, ať už záměrně či nevědomky, může jeho sdělení být naprosto nesrozumitelné. Například ve snaze okouzlit své studentky použije pedagog cizí odborné termíny, tedy slova, kterým ovšem příjemkyně nerozumí. Pokud je jim vyučující sympatický, může to na ně mít ohromující účinek, ale z hlediska vzdělávacích cílů to asi není nejlepší způsob sdělování obsahu učiva. Někdy jsou sdělované informace nejasné a nejednoznačné, jsou použity formulace, které připouští různé interpretace a výklady. Nepozornost a nezájem příjemce (či vysílatele) sdělení ovlivní přijetí a míru porozumění vždy, vždyť to, co člověka nezajímá, poslouchá často jen tak „na půl ucha“. Pozitivní i negativní citové předsudky příjemce sdělení mohou být původcem situace, kdy příjemce jakoby zná obsah sdělení již dopředu a na reálné výpovědi sdělujícího pak už moc nezáleží (typickým příkladem je tzv. haló-efekt). Někdy podceňovanou složkou komunikace bývá nonverbální komunikace. Nenadarmo však je nazývaná řečí těla. „Tělo komunikuje jak prostřednictvím pohybů a gest, tak svým celkovým vzhledem.“104 Pravdou však je, že její vliv na posluchače (příjemce) bývá mnohem silnější než obsah slov (ale o tom už byla v textu zmínka). Nonverbální (neverbální) je takový typ komunikace, kdy obsah není vázán na slova, ale na sdělení, která vysílá naše tělo (gesta, mimika apod.). Tyto informace řečník záměrně, ale mnohem častěji nezáměrně, svému partnerovi v komunikaci poskytuje. Míra vnímavosti a citlivosti na mimoverbální sdělení je individuální, na nonverbální projevy jsou citlivé hlavně děti a mentálně postižené osoby (proto je v komunikaci s těmito skupinami kladen na nonverbální složky velký důraz). Aspekty, které doprovází, doplňují a případně zdůrazňují slovní projev (může jít koneckonců i o komunikaci beze slov): Výrazy, které se člověku objevují v tváři a to mnohdy (bohužel nebo bohudík) mimoděk, se označují jako lidská mimika. Tyto výrazy jsou produkty pohybů 104
DeVito, J. A. Základy mezilidské komunikace, s. 125.
69/86
obličejových svalů a vyjadřují zpravidla okamžité emoce (úsměv, mračení apod.). V rámci jednotlivých částí tváře můžeme rozlišovat mimiku očí, čela, nosu, úst. Velmi výmluvným signálem bývají také pohledy - řeč očí. Pomocí pohledu navazuje například vyučující kontakt se skupinou studentů, střídáním pohledů se pokouší udržet jejich pozornost (někdy bohužel marně), upřeným pohledem napomíná nepozorného studenta. Dobrým zdrojem informací o komunikujících jsou také poznatky z oblasti proxemiky, která se orientuje na fyzické oddalování a přibližování v rámci komunikačního procesu. Jde o celý vědní podobor zjišťující citlivost člověka na vzdálenost a prostor ve vztahu k lidem i předmětům. Důležité je jak statické hledisko (vzdálenost), tak dynamika (jak se přibližují či oddalují lidé v průběhu hovoru). Ilustrativním příkladem k doložení proxemiky je tzv. proxemický tanec. Jde o situaci, kdy mají dva komunikující k sobě rozdílný vztah. Jeden považuje svého partnera v diskusi za sympatického a rád by se k němu přiblížil. Na druhé straně však druhý partner sympatiemi vůči prvnímu neoplývá a tak na jeho pokusy o přiblížení odpovídá udržováním odstupu. Každý si jistě vybaví tuto někdy trapnou situaci, kdy se někdo snaží proniknout do osobní (ne-li intimní) zóny jiného člověka a ten si tuto zónu srdnatě brání. Vzdálenost, která je člověku v komunikaci s jiným člověkem příjemná, je individuální a do jisté míry také kulturně podmíněna. Pracovně lze jednotlivé sféry pro komunikaci vymezit následovně: Intimní sféra – vzdálenost mezi komunikujícími je do 50 cm; zapojeny jsou receptory taktilní a čichové, méně pak zrakový receptor. Do této zóny člověk pustí jen osoby, ke kterým má velmi dobrý osobní vztah. Pokud se sem dostanou neznámí lidé, pak se spouští obranné mechanismy: strnulý postoj, napjaté obličejové svaly, sledování nekonečna (typickým příkladem je přeplněný prostředek městské hromadné dopravy). Osobní sféra je vymezena vzdáleností cca do 120 cm a umožňuje ještě tělesný kontakt (podání ruky) při pozdravu. Tato sféra bývá nazývána „zónou dobrých přátel“ a umožňuje nejen rozmlouvat bez nároku na zesílení hlasu, ale též sledovat mimiku. Sociální sféra, jejíž rozmezí se pohybuje kolem 120 - 350 cm, je sférou pro kontakty formálního charakteru. Komunikujícím poskytuje větší pocit bezpečí a psychické rovnováhy při oficiálních kontaktech. Sféra veřejného styku, pro kterou se uvádí vzdálenost mezi 3,5 - 8 m, již většinou přináší vyšší nároky na hlasitost a artikulační srozumitelnost hovoru. Jde o nejrůznější veřejná vystoupení a představení, tedy promluvy pro větší počet posluchačů, kdy však ještě není nutné využít technických prostředků pro posílení zvuku. Posturologie je oblast zkoumající výpověď prostřednictvím postoje (držení těla), sdělování konfigurací jednotlivých částí těla, případně rozložení váhy těla. Postoj vyjadřuje vztah promlouvajícího ke sdělovanému obsahu a mnohdy i k partnerovi v komunikaci. Kinezika je komunikace různými pohyby rukou, nohou a hlavy, výrazně charakterizují osobnost mluvčího a jeho temperament. Například jako projevy dynamické povahy lze uvést rázné pohyby rukou, dotýkání se různých částí těla, nepřiměřené pohyby hlavou apod. Oblast sdělování kulturně normalizovanými standardizovanými výrazy (gesty) se nazývá souhrnně gestika. Některá gesta nesou stejný význam ve všech (nebo lépe řečeno téměř ve všech) kulturách. Typickým příkladem je přitakání hlavou, které až na výjimky (Bulharsko) znamená souhlas. Poněkud temperamentnější národy používají více gest a častěji (v jihoamerických zemích mají dokonce slovník gest). Svá gesta si mnohdy jedinec ani
70/86
neuvědomuje a používá je, i když nemají žádný informační smysl pro druhého komunikujícího (příkladně člověk u telefonu). Haptika jako řeč doteků dvou lidí v interakci je jednou z nejjednodušších forem sociálního kontaktu (podávání ruky, poplácání, pohlazení atp.). Haptické projevy zpravidla znamenají vyšší míru intimity mezi komunikujícími, přičemž ženy využívají těchto prostředků častěji než muži. Oblast haptiky zaměřené na analýzu přenosu informací prostřednictvím hmatu se využívá nejen v rozvoji komunikace s dětmi (případně mentálně postiženými a lidmi v komatu), ale také ve sféře tyflografiky (zaměřené na osoby s vážným zrakovým handicapem). Paralingvistika se zabývá komplexem aspektů, které doprovází slovní projev z pozice mluvícího, jako je například hlasitost, výška a barva hlasu; dikce a intonace, přestávky v řeči atd. Celkový vzhled resp. image jedince celou promluvu dokresluje. Mnohdy právě informace poskytnuta osobním vzhledem ovlivní celý průběh jednání (a někdy i celého vzájemného vztahu) mezi komunikujícími – tzv. první dojem (sympatie či nesympatie, kterými na sebe partneři v komunikaci působí). Nezapomínejme ani na vnější prostředí, v němž se rozhovor uskutečňuje. I to může značně přispět k úspěchu či neúspěchu společného jednání. Člověk si mnohdy neuvědomuje, jakou informaci dává návštěvníkům estetickou úpravou svého pracovního místa.
9.3.2
Teorie masové komunikace
Život současných lidí se odvíjí v tzv. mediální a informační společnosti, proto není možné v tématu zaměřené na komunikaci a výměnu informací opomenout masovou komunikaci. Informace je entita mající v postmoderní společnosti velkou hodnotu. V posledních cca sto létech zaznamenala masová média naprosto dramatický a razantní rozvoj. Lidské bytosti přirozeně hledají možnosti, jak získávat rychle potřebné informace z různých zdrojů, jak se vzdělávat a bavit. Co ale rozumíme pod pojem masová komunikace, resp. komunikace zprostředkovaná technickými komunikačními médii. Nejjednodušší a dostatečnou definicí masové komunikace je výrok, že jde o přenos informací a signálů z malého (jednoho) počtu zdrojů k početně značnému, plošně rozšířenému publiku. Současný rozmach prostředků, forem i obsahů masové komunikace má samozřejmě své stoupence stejně jako kritiky. Pozitivní přínos lze spatřovat především ve vzdělávacích a výchovných obsazích, které umožňují rozvoj znalostí a vědomostí příjemců. Tento typ komunikace má obrovský potenciál v působení na veřejnost, napomáhá vytváření specifického veřejného mínění. Jednotlivé funkce masové komunikace však mohou mít současně jak pozitivní, tak negativní dopad. Pro příklad reklama nejrůznějších výrobků, která má mít především informativní funkci, má řadu funkcí dalších – má přimět příjemce informace ke koupi a tím ovlivňuje hospodářskou činnost společnosti, ale zároveň manipuluje jednotlivcem v procesu rozhodování. 71/86
Za nejtypičtější funkci masové komunikace lze považovat přenos materiálu pro zábavu a odstranění nudy a samozřejmě materiálu pro informování a vzdělávání společnosti. Díky masmédiím má každý možnost být informován o dění v celém světě (ovšem o kvalitě a hodnověrnosti některých informací by mohly být vedeny sáhodlouhé diskuze). V oblasti zábavy poskytované médií nacházíme hned několik dalších funkcí, prezentované programy dávají lidem témata k diskusím, do jisté míry je pomáhají zbavit se vnitřního psychického napětí a mnohdy také fungují jako náhražka reálného interpersonálního styku. Účinky sdělovaných mediálních obsahů závisí na prostředí, ze kterého jedinec pochází a v němž se pohybuje. Sociokulturní úroveň recipienta, jeho rozhled a rozsah znalostí ovlivňuje nejen výběr, ale také interpretaci nabízených obsahů. Nejen charakter sdělovaného obsahu a zájem či nezájem o sdělovaný obsah jsou determinanty rozhodnutí sledovat či nesledovat nabízený pořad. Někdy záleží i na prostém situačním kontextu. Postoj, který jedinec ke sledovanému obsahu zaujme, je často založen na jeho vnitřní míře ovlivnitelnosti a manipulativnosti a na druhé straně důvěryhodnosti a odbornosti komunikátora a sledovaného zdroje informací. Názory na vliv médií se různí, jako každý sociální jev, i masová komunikace indikuje řadu „pro“ i „proti“. Pro názornost z pozitiv jmenujme alespoň funkci ochránce svobody projevu, prostoru pro odhalení korupce a zla ve společnosti. Média jednoznačně umožňují vyplnit volný čas a předkládají alespoň nějakou kulturu sociálně i kulturně slabším společenským vrstvám. Pro všechny jsou média cenným informátorem o událostech z celého světa. K nejčastěji uváděným negativům patří podpora tendence k pasivitě, průměrnosti a povrchnosti. Velmi často diskutován je také podíl na zvyšování hladiny kriminality a celkový příspěvek k všeobecnému morálnímu rozkladu. Proces tvorby programů pro přenos prostřednictvím masově-komunikačních prostředků vyžaduje minimálně existenci a funkčnost formálních organizací (tvůrci programů) a výrobu materiálu, který je určený k užití (informace, zprávy). Stále zdokonalující se přenosová mediační technika umožňuje zacílit produkované obsahy periodicky a na stále širší publikum. Současný vysoký stupeň rozvoje masových médií byl v minulosti podmíněn několika velmi důležitými aspekty. Nezbytnou podmínkou byla jistě zdokonalená technická stránka (př. funkční přenosová technika), ale také existence a ovlivňování konzumentů nabízených produktů (programů). Za nejdůležitější podmínky rozvoje masové komunikace lze označit celkový rozvoj techniky a výrobních technologií (př. tiskařské techniky), rozvoj obchodu a s tím související také nárůst sociální úrovně lidí. Opomenout nelze však ani úroveň gramotnosti lidí a existenci volného času pro příjem nabízených programů. Stručný nástin vývoje masmédií: S notnou dávkou nadsázky lze jako počátek rozvoje masmédií označit vynález knihtisku (15. století), který dal možnost postupnému rozšíření tiskových materiálů. Avšak už v antice nacházíme první pokusy o veřejné zprávy (acta diurna), pro zajímavost v 16. století Benátčané tiskli zpravodajský leták a prodávali za gazetu (malou minci), odtud pochází také slovo „gazzeta“ označující v řadě jazyků noviny. V 17. století se objevují první předchůdci novin - corantos (zprávy ze zahraničí). Film neměl být původně zábavným médiem, v podstatě vznikl v souvislosti se záměrem objasnit fyzikální principy světelného lomu. Z dílny T. A. Edisona, který zkombinoval různé technické prvky, vyšla první funkční filmová kamera a filmový projektor (konec 19. století). První promítané filmy však přirozeně neměly příliš vysokou kvalitu a úroveň, přesto počátek 20. století a především pak 1. světová válka přinesla obrovský vzrůst zájmu o film a nárůst počtu kin po
72/86
celém světě. Výhodou tehdy ještě němého filmu bylo, že se dal rychle převádět do různých jazyků. Přesto se ve 30. létech 19. století velmi rychle etabluje zvukový film a později film barevný. Vrchol slávy zaznamenal film v 50. létech předminulého století. Rostoucí potřeba rychlých přenosů informací na velké vzdálenosti (např. v důsledku válečných událostí) ovlivnila rozvoj telekomunikace (telegraf, telefon, bezdrátový telefon). Hlad po zprávách z válkou zasažených oblastí přinesla také rozkvět rozhlasu, válečná léta je možno považovat za zlatou éru tohoto média. I po válce byl tento komunikační prostředek více než platný. Přenášel informace, poskytl možnost pro reklamu (zdroj peněz), jeho rozkvět však končí nástupem televize (kolem roku 1945). Televizní vysílání zaznamenalo postupný nárůst až do 80. let minulého století, od té doby je jeho rozsah stabilizovaný. Vlastnictví televizního přijímače znamenalo nejen možnost být informován a baven, ale v počátcích se stalo také symbolem společenského postavení. Velký zájem o audio a video produkci podnítil a stále podněcuje technická pracoviště k vývoji nových dokonalejších postupů a přijímačů (VTR, CD a DVD recordery). Značným podílem na zájmu lidí v současnosti disponují především produkty z řad osobních počítačů a internetu.
SHRNUTÍ KAPITOLY Tato kapitola je možná na první pohled nesourodá, protože pojednává o základních sociálních procesech, o socializaci a také o interakci a komunikaci. Toto spojení bylo zvoleno proto, že ve všech případech jde o procesy, které ve společnosti probíhají a které povahu společenského života značně ovlivňují. K základním sociálním procesům, tak jak bývají vymezovány v sociologické literatuře, patří procesy stratifikace (projev sociální nerovnosti ve společnosti), akulturace (přijímání kultury), soutěž a konflikt (střet zájmů více jedinců či skupin), akomodace a adaptace (tedy procesy přizpůsobení jedince či skupiny společenskému prostředí) a kooperace (spolupráce rozdílných jedinců na společném díle). Lidskou bytostí se člověk stává díky procesu socializace, právě proto je jedním z nejdůležitějších procesů v lidském životě. Člověk se díky němu začleňuje do společnosti, získává schopnost komunikovat, chovat se a jednat jako příslušník lidské společnosti. Od svých rodičů je vybaven mimo jiné kulturním a sociálním kapitálem, který zpravidla dále rozvíjí. Pojem, který v podstatě všechny procesy zastřešuje, je sociální interakce, proto je společně se sociální komunikací pro sociologii velmi významný. Sociální komunikace zaručuje přenos informací slovních i mimoslovních, tedy dorozumívání mezi lidmi. Speciální prostor v životě současného člověka zaujímá mediální resp. masová komunikace, která umožňuje rychlý přenos informací na velké vzdálenosti a velkému počtu příjemců.
KONTROLNÍ OTÁZKY Která složka komunikace má větší účinnost – verbální či nonverbální? Co označují pojmy haptika a proxemika? Jaké znáte další typy nonverbální komunikace? Jaké faktory předznamenaly rozvoj mediální komunikace?
73/86
Vysvětlete pojmy adaptace, kooperace, konflikt, sociální interakce, sociální komunikace. Uveďte hlavní momenty procesu lidské socializace. Vysvětlete, co označují pojmy sociální a kulturní kapitál. Vysvětlete rozdíl mezi denotativním a konotativním významem slov.
ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Jaká pozitiva a negativa přináší masová (medialní) komunikace?
74/86
10
Význam kultury v životě společnosti
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola uvádí do problematiky kultury a jejího zásadního významu pro existenci a vývoj společnosti. Text kapitoly vymezuje pojem kultura, uvádí znaky a funkce kultury, druhy kultury. Zamýšlí se také nad problémem kultury a civilizace, poukazuje na základní charakteristiky masové kultury. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: popsat a vysvětlit všechny aspekty týkající se kultury. Získáte: přehled o tom, co je kulturní změna, egocentrismus, eurocentrismus a kulturní šok. Budete schopni: vysvětlit význam kultury pro jedince i společnost. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Kultura, enkulturace, kulturní změna, kulturní šok, etnocentrismus, eurocentrismus
„Kultura je historicky vytvořený systém explicitních a implicitních vzorců života, který chce být sdílen všemi nebo jen speciálně stanovenými členy nějaké skupiny v určitém časovém okamžiku.“ C. Kluckhohn a V. H. Kelley105
105
Thompson, K. Klíčové citace v sociologii, s. 57.
75/86
10.1
Vymezení, charakteristika a funkce kultury106
V sociologii hraje kultura ústřední úlohu, mimo jiné proto, že má dvě hlavní funkce – zajišťuje soudržnost společnosti a integraci jednotlivých lidí do společnosti. Slovo kultura pochází z latinského slova colere, a bylo původně spojováno s obděláváním zemědělské půdy (agri cultura). Nový obsah pojmu kultura, podobný tomu současnému, dal římský filozof Cicero (106-43 př. n. l.), když jej použil pro označení souboru vybraných lidských činností, zejména uměleckých, do něhož patřila především literatura, umění, hudba, případně i věda a filosofie. V 19. století definoval Taylor kulturu jako „složitý celek, který zahrnuje vědění víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojuje jako člen společnosti“107. Současné pojetí kultury je mnohem širší, zahrnuje nejen tzv. duchovní materiál a intelektuální výsledky lidského snažení, ale také tradice, víru, životní způsob atd. Vymezení tohoto společenského jevu je velmi proměnlivé od nejširšího pojetí, které dává rovnítko mezi kulturu a veškerou sféru lidského vědomí až k užším vymezením, která chápou kulturu jen jako specifickou oblast umění a estetiky, případně také ještě vzdělanosti a lidských hodnot. Kulturu lze chápat jako univerzální lidský fenomén, výsledek specificky lidské činnost, která není vlastní jiným biologickým formám života. Kultura je nejvýznamnější znak, jímž se lidé (Homo sapiens sapiens) odlišují od ostatních biologických tvorů. Na kulturu můžeme nahlížet jako na celek, který obsahuje oblast intelektuální (lidskou vzdělanost), oblast estetickou (umění), oblast etickou (mravnost a morálka), oblast tělesnou (fyzická zdatnost), oblast pracovní (schopnosti a dovednosti) a oblast způsobů saturace základních biologických (existenčních) potřeb. Sociologický slovník vymezuje kulturu jako „jednu z centrálních kategorií společenských věd, ve svém nejširším pojetí vyjadřující specificky lidský způsob organizace, realizace a rozvoje činností, objektivovaný ve výsledcích fyzické a duševní práce“108. Jednoduše kulturu lze definovat jako komplexní soubor sociálně přejatých materiálních i duchovních výsledků lidské činnosti předávaných z generace na generaci. Kulturu můžeme tedy chápat jako sociální jev (daná konkrétní kultura v daném okamžiku) a proces (kultura se s časem proměňuje a vyvíjí). Je soudržným celkem, jehož prvky jsou závislé… „prostupuje veškerou lidskou činností, sdílí ji určitá skupina lidí…, je předávána v procesu socializace. Ve většině případů je předávána z generace na generaci za pomoci socializačních činitelů, z nichž nejvýznamnějšími jsou škola a rodina“109. Kultura však odráží i vztahy člověka a okolního světa. Pojímat se dá rovněž jako složitý komplex různých subkultur (i kontrakultur). Jednoduše řečeno kulturou ve vztahu k člověku rozumíme vše, s čím se člověk nerodí, ale co musí ovládnout a naučit se, aby se stal platným členem své společnosti. Patří sem kulturní dědictví jako výsledek kolektivních a často anonymních aktivit minulých pokolení, které zpravidla přejímá od příslušníků starších generací. Kultura je tedy nezbytnou podmínkou života jednotlivce i celé společnosti. Giddens uvádí, že mezi společností a kulturou je velmi úzká vazba. Bez společnosti není přirozeně existence kultury možná a je 106
Kapitola Vymezení, charakteristika a funkce kultury vychází ze zdrojů: Giddens, A. Sociologie, s. 32. Kol. autorů. Velký sociologický slovník, s. 547, 549, Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 106-107 a 106 Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 32-33, Giddens, A. Sociologie, s. 32, Urban, L. Sociologie trochu jinak, s. 98. 107 Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 106. 108 Kol. autorů. Velký sociologický slovník, s. 547. 109 Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 106.
76/86
tomu tak i naopak - těžko si můžeme člověka či společnost představit odděleně od kultury. „Bez kultury bychom vůbec nebyli lidmi, alespoň v tom smyslu, v němž toto slovo obvykle chápeme. Neměli bychom žádný jazyk, …, a žádný pocit sebeuvědomění; naše schopnost přemýšlet nebo uvažovat by byla výrazně omezena.“110 Skutečnost, že nelze žít mimo lidskou společnost a kulturu, dokládají příběhy tzv. vlčích dětí. Bez určitého stupně enkulturace není člověk schopen tzv. normálního života. Kultura je tvořena kulturními artefakty, což jsou produkty lidské činnosti materiální povahy, socio-kulturními regulativy (systém norem a pravidel chování), idejemi (vize, představy a cíle) a sociálními institucemi (např. školství, manželství atd.). 111 Subkulturu lze chápat jako soubor určitých kulturních a sociálních projevů, který je specifický pro určitou skupinu v rámci širšího kulturního prostředí. Vztahuje se na specifickou skupinu, „která je tvůrkyní a nositelem zvláštních, odlišných norem, hodnot, vzorů chování a zejména životního stylu, i když se podílí na dominantní kultuře a na fungování širšího společenství.“112. Základní znaky sbkultury je vždy možno zřetelně vůči dominantní kultuře vymezit. Opoziční typ subkultury vzhledem k dominantní kultuře označujeme jako kontrakultura. Enkulturace, proces vrůstání do kultury, je procesem trvalého osvojování si kulturních hodnot (kulturních vzorů, norem) a jejich předávání dalším lidem (generacím). V literatuře se setkáváme také s pojmem endokulturace, který zjednodušeně znamená přenos kulturních prvků starší generací na mladší, čímž dochází k uchovávání kultury a zachovávání její kontinuity. Význam kultury pro lidskou existenci je nepopiratelný. Kultura hraje roli v procesu socializace, utváří a přenáší systémy hodnot, vytváří modely sociálních institucí a také vzory sociálních činností. Konečná podoba kultury v každém okamžiku je vždy kolektivním produktem lidského vědomí, je tedy ryze sociální. Kultura také slouží jako zásobárna vědění a nejrůznějších znaků a idejí, umožňuje komunikaci prostřednictvím symbolů a slov. Kultura jako produkt lidského ducha (vždy vytvořena člověkem) se předává z generace na generaci a vyvíjí se novými objevy a myšlenkami. Konkrétní kulturní statek je užíván tak dlouho, dokud je funkční (např. mnohé zvyky zanikly, protože pozbyly svého původního i symbolického smyslu). 10.1.1 Funkce kultury Kultura je vzhledem ke svému významu pro život jednotlivce i celé společnosti nositelkou řady funkcí. Z těch nejdůležitějších uveďme alespoň funkci humanizační (civilizační), která dává kultuře za cíl civilizovat („polidštit“) lidského biologického tvora. Díky kumulativní funkci se lidstvo orientuje ve své minulosti, současnosti a dokáže si i do jisté míry představit budoucnost. Poznávací a výchovně-vzdělávací, seberealizační funkce, stejně jako funkce socializační, má za úkol pomoci člověku se začleněním do tzv. běžné společnosti. Plnění normativní funkce spočívá v tvorbě a předávání společenských norem. Zábavná a 110
Giddens, A. Sociologie, s. 32. Urban, L. Sociologie trochu jinak, s. 98. 112 Kol. autorů. Sociální a kulturní antropologie, s. 70. 111
77/86
kompenzační funkce vyjadřuje možnosti, které kultura nabízí ke kompenzaci pracovních činností, regeneraci sil a odpočinku. Prvotní funkcí však je, jak už bylo výše uvedeno, „posilovat skupinovou soudržnost prostřednictvím legitimizace sociálních vztahů“113 a umožňovat lidem integrovat se do sociálních skupin potažmo společnosti. 10.1.2 Problém kultury a civilizace V literatuře lze najít řadu názorů a myšlenek vztahujících se k problému vztahu kultury a civilizace. Od myšlenek, které dávají faktické rovnítko mezi kulturu a civilizaci, až k názorům, které vidí obě roviny jako naprosto protichůdné. V extrémním pojetí až k názorům tvrdícím, že civilizace ničí lidskou kulturu. Obecně bývá na problém nahlíženo z perspektivy, že kultura je sféra umění a lidských hodnot a civilizace je oblast vědy a techniky. Sociolog Merton vymezuje civilizaci jako soubor technických prostředků pro ovládání přírody, do kterého patří vynálezy, obecně věda a technika. Tato sféra lidského bytí je určována intelektem, je neosobní, objektivní a má všeobecnou platnost. Naproti tomu kulturu vidí jako seskupení hodnot, norem a ideálů, které jsou jedinečné, spojené s konkrétní osobou, tedy subjektivní. Kultura je určována citem, hlavní roli hraje kvalita před kvantitou produkce.
10.2
Kulturní změna, etnocentrismus a eurocentrismus, kulturní šok114
Lidské kultury jsou velmi rozmanité, mnohdy se kulturní prvky a konfigurace jednotlivých kultur značně liší. Kultury se různě ovlivňují, mísí a mění. Kulturní změna, jako proces vzniku, přeměny či zániku určitého sociokulturního systému, označována také jako transformace kultury, může probíhat formou kulturní inovace (endogenní změna) nebo kulturní difúze (exogenní změna) prvků nebo komplexů. Inovace bývá chápána jako nový způsob dosahování konkrétních cílů pomocí invence. „Prosazování inovace, zejména nových objevů a vynálezů, se ovšem velice často setkává s odporem nebo rezistencí, neboť osvojení nových idejí, sociokulturních regulativů a artefaktů naráží na zafixované kulturní stereotypy a konformitu.“115 Pojmem kulturní difúze označujeme pronikání prvků jedné kultury do jiné kultury. Tento pojem ilustruje skutečnost, že žádná kultura se nevyvíjí sama za sebe, vždy je ovlivňována vnějšími vlivy - jinými kulturami. Ne vždy však musí být střet s jinou kulturou přínosný v získávání nových poznatků a kulturních prvků, někdy může proces obohacování o nové prvky v konečném důsledku působit proti původní kultuře a vést k jejímu zániku. Jak už bylo řečeno, různé kultury se vyznačují značnou mnohotvárností, mnohdy se vzorce, hodnoty a normy jednotlivých kultur výrazně odlišují. To co soukmenovci jedné kultury považují za zcela normální, je v jiné kultuře naprosto nemyslitelné. Posuzujeme-li jinou kulturu pouze perspektivou a měřítky kultury vlastní, dopouštíme se tzv. etnocentrismu. Etnocentrismus je tendence člověka považovat za správné, mravné a užitečné pouze a
113
Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie, s. 106. Kapitola Kulturní změna, ...vychází ze zdrojů: Giddens, A. Sociologie, s. 327-329, Kol. autorů. Velký sociologický slovník, s. 549. 115 Kol. autorů. Sociální a kulturní antropologie, s. 90. 114
78/86
výhradně hodnoty, normy a ideje vlastního kulturního společenství. V důsledku toho pak nahlíží, hodnotí a interpetuje svět kolem sebe pouze z perspektivy vlastního společenství. V souvislostí s myšlenkou etnocentrismu nelze opominout ani podobný jev nazývaný eurocentrismus, který vyjadřuje přesvědčení, že Evropa byla a je centrem světové kultury a myšlení. Názor jednotlivců či spíše některých sociálních skupin, který prezentuje evropské země jako zdroj lidské kultury, často vede k tendenci vnímat ostatní kultury jako méněcenné. Zrod eurocentrismu bývá spojován s kolonialismem, tento myšlenkový směr přerostl v ideologické ospravedlnění koloniální expanze Evropy v novověku a v současnosti slouží k pokusům o vysvětlení dominance kapitalismu. Ve svém důsledku může eurocentrismus vést k nežádoucí aplikaci evropských standardů myšlení a konání na neevropské země a jejich kulturu. Značná kulturní rozmanitost a odlišné chápání hodnotových systémů i rozdílnost norem lidského chování velmi často způsobují kulturní šok. Jde o „otřes“, který vzniká u jednotlivců i skupin v důsledku střetu s neznámými kulturami. V menším či větším rozsahu ho zažije pravděpodobně každý člověk, který přejde do jiného (mnohdy výrazně odlišného) kulturního prostředí. Kulturní šok však nemusí být vždy „šokem“ v pravém a mnohdy negativním smyslu. Většinou jde spíše o déle trvající proces, kdy člověk rozpoznává určité kulturní rozdíly a reaguje na ně.
10.3
Materiální a duchovní kultura116
Kulturu jako celek tvoří dvě podstatné složky materiální a duchovní kultura (někdy bývá rozlišovaná i oblast lidských norem). Materiální kulturou rozumíme souhrn jevů, které uspokojují materiální potřeby lidí, v celkovém pojetí tedy oblast materiálního bohatství společnosti. Do takto nazvané množiny zahrnujeme prostředky používané k materiální produkci (pracovní nástroje, stroje) a metody využívání těchto prostředků (výrobní technologie a postupy), produkty určené k uspokojování dalších potřeb jednotlivce i kolektivů (př. předměty denní potřeby, komunikační prostředky, budovy apod.). Duchovní kultura je rozsáhlou oblastí duchovního bohatství společnosti, je komplexním souborem jevů a procesů, které se vztahují k uspokojování duchovních potřeb člověka. Je to sféra dotýkající se lidského vědomí - duchovní produkce společnosti zahrnující veškeré poznatky, morálku, výchovu a osvětu, vědu, filozofii, umění, právo, mytologii a náboženství. Součástí duchovní kultury je normativní kultura, zahrnující společenské normy, které se odrážejí v podobě morálky a práva. Lidský jedinec je pak také nositelem individuální kultury (kultury osobnosti), jež je souhrnem nejrůznějších znaků, kterými disponuje (image, postoje, názory, ideje, hodnoty, mravy atd.). Na úrovni skupinové kultury můžeme rozlišit například kulturu etnickou, profesní, kastovní, rodinnou a jinou.
116
Kapitola Materiální a duchovní kultura vychází ze zdrojů: Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 34.
79/86
10.4
Masová kultura117
Za typický projev moderní společnosti bývá považována tzv. masová kultura, což jsou produkty vytvářené pro masy lidí. Masová kultura je souhrn kulturních výtvorů a produktů, nejrůznějších informací a dalších artefaktů, který je produkován zpravidla masovými médii a je určen širokému okruhu příjemců. Pro současnou společnost je typická orientace na masovou spotřebu všeho druhu, proto nepřekvapí, že se objevuje i ve sféře kultury. Kulturní obsahy jsou transformovány do podoby, kterou mohou přijmout nejširší společenské vrstvy. Cílem masové kultury je zpravidla hmotný užitek (finanční zisk), proto produkuje a přenáší nenáročné, standardizované a unifikované obsahy, které mají publikum především pobavit a rozptýlit. Masová kultura jako produkt modernizace bývá vnímána a přijímána různě. Na jedné straně bývá označována jako prvek demokratizace kultury, který svým způsobem zpřístupňuje kulturní obsahy širokému spektru obyvatel. Výsledkem je značná dostupnost kultury. Standardizací vysílaného obsahu snižuje hranice mezi jednotlivými sociálními vrstvami, produkované obsahy jsou publikem dobře chápany a přijímány. Typická je orientace na průměrnou a nižší hladinu kulturních schopností a vkusu lidí a podpora konzumního životního postoje. Kritika masové kultury se zaměřuje především na tendenci podporovat tzv. stádnost a průměrnost ve společnosti, omezení či dokonce likvidaci lidské individuality a soustavnou manipulaci myšlení člověka. Usilování o maximální srozumitelnost a přitažlivost vede nejen ke snižování kvality kulturních obsahů, ale také celkové kulturní stagnaci až degeneraci společnosti. Bývá často poukazováno na skutečnost, že konzumace masové kultury přímo podmiňuje masové jednání, otupuje lidské cítění a mnohdy propaguje násilí a brutalitu. Z pozice jednotlivce působí masová kultura negativně tím, že jej odvádí do fiktivního světa (např. umělých seriálových postav) a vede ho od kreativního myšlení a konání k pasivnímu konzumu. Na druhé straně stojí hlasy, které na obranu masové kultury uvádějí podporu informovanosti mezi lidmi a množství zajímavých obsahů, které nějakým způsobem přispívají k osobnostnímu rozvoji. Hlavní funkci masové kultury spatřují v možnosti lidí relaxovat a odpoutat se od každodenních starostí a problémů. Někdy se setkáváme s klasifikací kultury dle kvality obsahu. V tomto smyslu rozeznáváme tzv. nízkou kulturu (lowbrow), jejíž cílem je jen pobavit davy (a zpravidla na tom vydělat). Střední stupeň kultury (middlebrow) nerezignuje na kvalitu a vkus, ale její cílovou skupinou je také široké spektrum příjemců, proto rovněž není příliš náročná na myšlenkovou činnost. Vyšší míru intelektu i duševní námahy a koncentrace vyžaduje tzv. vysoká kultura (highbrow). 118
SHRNUTÍ KAPITOLY Posledním velice důležitým sociálním jevem i procesem zároveň je kultura. Kultura zahrnuje vlastně veškeré lidské konání a jeho výsledky. Ne nadarmo sociologický slovník popisuje kulturu jako jednu z centrálních kategorií společenských věd vůbec, která zahrnuje materiální 117
Kapitola Masová kultura vychází ze zdrojů: Petrusek, J. a kol. Sociologie, s. 37-40, Urban, L. Sociologie trochu jinak, s. 98 a 100. 118 Urban, L. Sociologie trochu jinak, s. 100.
80/86
i duchovní statky, jež jsou předávány z generace na generaci. S vrůstáním člověka do kultury a s osvojováním si kulturních prvků člověkem souvisí pojmy jako enkulturace, endokulturace a akulturace. Považujeme-li naši kulturu za jedinou dobrou, funkční, správnou apod., jsme pod jařmem etnocentrismu, my Evropané často také eurocentrismu. Setkání s kulturami vzdálenými pro nás často znamená kulturní šok. Moderní společnost bývá označována jako nositelka tzv. masové kultury, tedy kultury, kterou produkují širokým vrstvám společnosti média a tyto vrstvy ji ve velkém měřítku konzumují.
KONTROLNÍ OTÁZKY Vysvětlete význam kultury pro život člověka i společnosti. Co je to kulturní difúze? Uveďte několik příkladů materiální a duchovní kultury? Pojmy vysvětlete. Vysvětlete pojmy etnocentrismu a eurocentrismus. ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Jak se díváte na problematiku masové kultury? Patříte spíše k obhájcům či kritikům? Vysvětlete proč?
81/86
11
Revize znalostí a závěr
Dospěli jste na konec textové části, a pokud jste pečlivě studovali, měli byste základy vědy zvané sociologie znát. „Pečlivé studium“ však neznamená, že jste si tato skripta pouze „přečetli“, tak jak to často slýchávám. Někdy se stává, že studenti jsou překvapeni nepříznivým hodnocením u zkoušky, přestože „celá skripta včera četli“ - to opravdu nestačí. Taková příprava by byla nedostatečná snad i na základním stupni našeho školství. Ale to jistě není váš případ .
11.1
Revize znalostí
Zkuste si nyní odpověďmi na několik průzkumných otázek ověřit své znalosti. Budete mít alespoň rámcovou představu o tom, zda-li jste dobře připraveni a můžete se přihlásit ke zkoušce. Níže uvedené otázky jsou vzorové, podobné můžete čekat u zkoušky. V bloku A zjistíte, nakolik dobře jste zvládli učivo o sociologii jako vědě a klasickou a moderní sociologii. Blok B Vás prozkouší z pojmů a blok C z toho, jak jste schopni „sociologicky“ přemýšlet . Vezměte si kus papíru a tužku, a s chutí se dejte do psaní odpovědí…
Blok A 1. Pokuste se vymezit sociologii jako společenskou vědu. (Takovou otázku nelze nepoložit .) 2. Uveďte, jaké funkce má sociologie (alespoň čtyři)? 3. Stručně vysvětlete podstatu konsenzuálního paradigmatu v sociologii a napište jednoho představitele. 4. Čím je pro sociologii významný Vilfredo Pareto? 5. Napište základní teze teorie konfliktu, uveďte představitele. 6. Stručně charakterizujte, čím se zabývá dramaturgická sociologie (nebo-li sociologie „přetvářky“) a uveďte jejího představitele. 7. Kdo popisuje legitimitu autority ve společnosti prostřednictvím tří typů panství? Jednotlivá panství uveďte a vysvětlete. 8. Jak rozdělil sociologii Auguste Comte, vysvětlete. 9. Jaký je předmět zkoumání sociologie. 10. Kdo je tvůrcem konceptu kolektivního vědomí, vysvětlete.
82/86
Blok B 1. Vysvětlete pojem sociální kontrola a uveďte tři příklady mechanismů sociální kontroly. 2. Vysvětlete pojem akulturace. 3. Vysvětlete pojem kasta. 4. Vysvětlete pojem sociální skupina. 5. Vysvětlete pojem sociální komunikace. 6. Vysvětlete pojem rolová distance. 7. Vysvětlete pojem socializace. 8. Vysvětlete pojmy sociální status a sociální role. 9. Vysvětlete pojem společnost. 10. Vysvětlete pojem kulturní difúze. Blok C 1. Na příkladu ze současné společnosti se pokuste vysvětlit pojem sociální anomie. 2. Proč je kultura pro život společnosti tak důležitá a určující? 3. Je možno považovat českou společnost za společnost otevřenou? Jaké jsou mobilitní šance? 4. Která sociální skupina disponuje nejsilnější sociální kontrolou? Vysvětlete, proč tomu tak je. 5. Uveďte pět libovolných důvodů, proč si lidé ve vzájemné komunikaci neporozumí. Věřím, že jste u zkušebního prozkoušení uspěli. Pro jistotu si však své odpovědi ověřte na příslušných stranách opory. Na odpovědi k otázkám v bloku C si ale musíte přijít sami… Blok A
Blok B
Otázka 1 – s. 10
Otázka 1 – s. 49
Otázka 2 – s. 11
Otázka 2 – s. 61
Otázka 3 – s. 32
Otázka 3 – s. 46
Otázka 4 – s. 22 - 23
Otázka 4 – s. 53
Otázka 5 – s. 35 - 36
Otázka 5 – s. 63
Otázka 6 – s. 38 - 39
Otázka 6 – s. 53
Otázka 7 – s. 27
Otázka 7 – s. 62
Otázka 8 – s. 21
Otázka 8 – s. 45
Otázka 9 – s. 10
Otázka 9 – s. 44
Otázka 10 – s. 25
Otázka 10 – s. 72
83/86
11.2
Závěr
Pokud jste dočetli, resp. dostudovali tento materiál až sem, zasloužíte si pochvalu. Jen máloco, co se společnosti týče, zůstalo pro vás tajemstvím. Víte už, co to obnáší studovat společenskou vědu sociologii, znáte její předmět, zaměření i význam. Umíte pohovořit o některých velikánech klasického sociologického myšlení (Comte, Durkheim, Weber, Pareto, Marx) a víte také o paradigmatech a směrech moderního sociologického myšlení, jejichž jednotlivé teorie mají mnohdy poněkud strašlivé názvy. Nyní jste schopni svým dětem či jiným zvědavcům vysvětlit, co je to společnost, které aspekty ji ovlivňují a proměňují. Ani otázka, co to vlastně je ta sociální struktura a stratifikace, vás nevyvede z míry. Umíte pohovořit o různých sociálních útvarech, vysvětlit pojmy jako kasta, třída, sociální skupina, sociální status a role, konformita a deviace. Víte, co znamená otevřená společnost a jaká je sociální mobilita. Na složitosti socializačního procesu jste schopni demonstrovat skutečnost, proč je pro každého z nás nejdůležitější primární skupina (rodina) a jak nás ovlivňují následné tzv. sekundární skupiny. A co lidská interakce a komunikace, kultura? Jistě jste v průběhu studia pochopili, že vymezení takto na první pohled jasných pojmů není vůbec jednoduché. V sociologii totiž není nic jednoduché, i když to tak zprvu vypadá. Zpočátku jste si možná říkali: „Co může být složitého na studiu společnosti, kultury, komunikace – vždyť to všichni známe z každodenního života, že?“ A hleďme, když máme srozumitelně tyto pojmy vysvětlit, je tu problém. Přeji vám všem, abyste tento problém studiem základů sociologie alespoň částečně překonali.
Vaše autorka
84/86
Použitá literatura a zdroje Alan, J. Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama, 1989. 439 s. ISBN 80-7038-044-6. Berger P. L. Pozvání do sociologie : humanistická perspektiva. Brno: Barrister Principal, 2003. 194 s. ISBN 80-85947-90-0. Buriánek, J. Sociologie. Praha: Fortuna, 2003. 126 s. ISBN 80-7168-754-5. DeVito, J. A. Základy mezilidské komunikace. Praha: Grada Publishing, 2001. s. 420. ISBN 80-7169-988-8. Jandourek, J. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2009. s. 231. ISBN 978-80-7367-644-5. Jandourek, J. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001. s. 288. ISBN 80-7178-535-0. Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. Keller, J. Úvod do sociologie. Praha: SLON, 2004. 204 s. ISBN 80-86429-39-3. Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: SLON, 2005. 529 s. ISBN 80-86429-52-0978. Keller, J. Sociologie organizace a byrokracie. Praha: SLON, 2007. 182 s. ISBN 978-80-86429-8. Kol. autorů. Sociální a kulturní antropologie. Praha: SLON, 1993. 157 s. ISBN 80-901424-1-9. Kol. autorů. Velký sociologický slovník 1. A-O. Praha: Karolinum, 1996. 747 s. ISBN 80-7184-164-1. Kol. autorů. Velký sociologický slovník 2. P-Ž. Praha: Karolinum, 1996. s. 749-1627. ISBN 80-7184-310-5. Kunczik, M. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995. 307 s. ISBN 80-7184-134-X. MILLS, Ch. W. Sociologická imaginace. 2. vyd. Praha: SLON, 2002. 310 s. ISBN 978-80-86429-93-9. Montoussé, M., Renouard, G. Přehled sociologie. Praha: Portál, 2005. 335 s. ISBN 80-7178-976-3. Petrusek, M. a kol. Sociologické školy, směry, paradigmata. Praha: SLON, 2000. s. 258. ISBN 80-85850-81-8. Petrusek, M. a kol. Sociologie. Praha: SPN, 1994. 118 s. ISBN 80-04-26588-X. Prochovník, Š. a kol. Obecná sociologie. Ostrava: VŠB, 1991. s. 158. ISBN 80-7078-090-8. Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. 260 s. ISBN 80-68432-80-7. Šubrt, J. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Praha: ISV, 2001. 164 s. ISBN 80-85866-77-3. Thompson, K. Klíčové citace v sociologii. Praha: Barrister & Principál, 2001. s. 267. ISBN 80-85947-68-4. Urban, L. Sociologie trochu jinak. Praha: Grada, 2008. 208 s. ISBN 978-80-247-2493-5. Urbánek, E., Buriánek, J. Základy sociologie. Praha: S&M, 1991. 31 s. ISBN 80-900096-6-2.
85/86
Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
Opava 2011
ISBN 978-80-7248-674-8
86/86