Úvod do sociální práce s migranty

Úvod do sociální práce s migranty Problematika migrace a integrace v ES/EU a České republice Historie migrace a integrace po druhé světové válce v ES/EU a ČR Vývoj migračních a integračních politik po druhé světové válce v ES/EU a ČR Legislativní kontext života cizinců v ČR

Mgr. Eva Dohnalová

Olomouc 2012

Tato publikace byla vydána v rámci projektu Kvalita a inovace pro lepší uplatnění absolventů na trhu práce. Registrační číslo projektu: CZ.1.07/2.1.00/13.0014. Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR.

Autor: Mgr. Eva Dohnalová Odborní recenzenti: PhDr. Daniel Topinka, Ph.D., Mgr. Ludmila Bobysudová Grafické zpracování přebalu © 2012 Jana Šmídová Fotografie na titulní straně © Hans Peter Meyer, pixmac.cz © CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, 2012 ISBN 978-80-87623-02-2

Vážené čtenářky a čtenáři, publikace, kterou nyní otvíráte, se věnuje tématu migrace a integrace migrantů z perspektivy pomáhajících profesí. Migrace, integrace migrantů, uprchlictví, interkulturní rozdíly se stávají jedním z hlavních sociálních témat zemí Evropské unie ve 21. století. Také Česká republika se z tranzitní migrační země stává pro mnohé migranty zemí cílovou a narůstá počet migrantů žijících na území ČR. Soužití s migranty vyvolává řadu otázek v oblasti etické a společenské. Je velmi složité se vyznat v příčinách a důsledcích migrace v mezinárodním kontextu. Je kolonizace Afriky příčinou chudoby mnohých Afričanů a jejich následné migrace do Evropy za lepším? Je příčinou xenofobie neslučitelná jinakost kultur, nebo ztráta pevné identity postmoderního Evropana a ekonomická krize? Můžou migranti zachránit stárnoucí Evropu? Mají bohaté země morální povinnost přijímat uprchlíky? Je udržitelný koncept národního státu z 19. století („Čechy Čechům“), nebo svoji existenci udrží jen větší nadnárodní celky? Navíc cizinci jsou dnes, podobně jako v minulosti, často považováni za hrozbu pro stávající řád a za viníky řady sociálních problémů.1 Je důležité, aby profesionálové v pomáhajících profesích v České republice byli připraveni na setkání s odlišnými kulturami, uměli pozitivně zacházet s rozdíly a nabízet účinnou pomoc, která usnadní začleňování migrantů do hostitelské země. Migrace podobně jako religiozita je antropologickou konstantou, se kterou počítejme a zaměřujme se na příležitosti a obohacení, která přináší – s reálným vyhodnocením rizik (např. obchod s lidmi). Nejlepší přípravou je osobní zkušenost s migrací – např. dlouhodobější pobyt v jiné zemi. Dále je důležité studium odborné literatury a cizích jazyků, zájem o rozličné kultury, blízké vztahy s migranty a četba beletrie nejlépe z pera migrantů samotných, která se zaměřuje na proces migrace a integrace. Publikace Úvod do sociální práce s migranty byla sepsána s cílem vytvořit kompaktní studijní materiál pro část kurikula předmětu Sociální práce s etnickými menšinami a předmětu Problematika etnických a menšinových skupin, které jsou na škole vyučovány. Publikace si klade za cíl sjednotit různé informační zdroje a sumarizovat hlavní témata, která by si student v rámci předmětů měl osvojit. Jedná se o učebnici a nikoli odbornou studii, což by text mělo činit čitelnějším. Publikace se zaměřuje pouze na cílovou skupinu migrantů a nezabývá se národnostními menšinami, které jsou také součástí kurikula výše uvedených předmětů. Nabízí studentům zejména informace vztahující se k tzv. tvrdým znalostem – tj. k historickému, politickému, legislativnímu, institucionálnímu kontextu sociální práce s migranty. Důvody jsou následující – prvním důvodem je nedostatek ucelených studijních materiálů v oboru sociální práce, které se specializují na migranty a současně poměrný dostatek studijních materiálů zaměřujících se na práci s národnostními menšinami.2 Druhý důvod souvisí s pracovní zkušeností autorky, která je spjata jak s akademickou půdou, tak s prací v terénu. Dovoluji si totiž nabídnout tezi, že ve vzdělávacích kurikulech sociální práce jsou více akcentovány měkké dovednosti jako metody práce s klienty, psychoterapeutické/socioterapeutické přístupy, kvalita a etika výkonu sociální práce, manažerské dovednosti aj. Tvrdé znalosti ve smyslu odborných znalostí, zejména legislativy, politického a historického kontextu sociálních témat mnohdy nejsou dostatečně tematizovány. Absolventi sociální práce pak často velmi dobře zvládají formu výkonu sociální práce (např. individuálně a empaticky přistupují ke klientovi), nikoli však obsah (např. neznají, 1 Reakce médií na bombový atentát v Oslu a vraždění mladých demokratů na ostrově Utøya z července 2011 názorně ilustrují škálu postojů nás Evropanů k těm jiným. Nejprve i seriózní média informovala, že za útokem stojí islámští džihádisté, což potvrdilo stále více v Evropě rozšířenou islamofobii. Když se ukázalo, že za útokem stojí Nor Breivik, byl sice shledán za šílence, nicméně mnozí se domnívají, že kdyby v Norsku nebyli problémoví a neintegrovaní cizinci (muslimové zejména), kteří jsou závislí na dávkách, možná by k takovému činu nepřistoupil. Hrdinným krizovým manažerem se stal dříve nenápadný premiér Jens Stoltenberg, který na pohřbu obětí prohlásil: „Nenecháme se zastrašit ani umlčet. Na nenávist odpovíme láskou.“ Respekt č. 31/2011. Hledání obětního beránka v čase krizí je fenomén přítomný napříč kulturami a pro bohatý svět je migrace a integrace migrantů velkou výzvou 21. století, jehož fundamentální otázkou je: Naučíme se vzájemně respektovat a žít spolu v míru, nebo bude 21. století dobou rostoucího nacionalismu a nesmiřitelného fundamentalismu? 2 Např. Navrátil, P. a kol. 2003. Romové v české společnosti. Praha: Portál. Schuringa, L. 2007. Komunitní práce a inkluze Romů. Ostrava: Spolu. Webový portál Člověka v tísni http://www.epolis.cz aj.

za jakých podmínek může cizinec žádat o dávky státní sociální podpory). Kompetentní přístup se vyznačuje kombinací jak znalostí a dovedností, tak postojů. Sociální práce s migranty vyžaduje hluboké znalosti legislativy nejen národní, ale i evropské a mezinárodní. Po letech zkušeností se domnívám, že požadavky na kvalifikaci sociálních pracovníků, např. v nevládních organizacích pro práci s migranty, jsou poměrně vysoké. Pracovník by měl znát migrační a integrační politiku ČR a EU, sociální a pracovní legislativu, standardy kvality v sociálních službách, mít aspoň základní přehled o situaci v zemi původu migrantů, orientovat se v hlavních kulturních rozdílech, být mediátorem v případě interkulturních a komunikačních kolizí, být advokátem práv migrantů a navíc úspěšně psát žádosti o granty, aby měl být z čeho živ. Tato publikace neaspiruje na zachycení všech témat, nýbrž jen na v názvu uvedené. Zaměřenost na tvrdá data je spojena s rizikem brzké ztráty aktuálnosti publikace, což je dáno tokem času, častými novelizacemi zákonů a změnou politik. Odkazy na zdroje informací čtenářům umožní aktualizaci textu v čase budoucím. Doufám, že tato publikace bude pro Vaše studium přínosem a podnítí ve Vás hlubší zájem o problematiku migrace a integrace. Lze předpokládat, že sociální práce zaměřená na migranty a problematiku sociokulturní soudržnosti etnicky pestré společnosti, bude čím dál tím víc potřebná a žádaná, tudíž bude nabízet možnost pro uplatnění absolventů studia sociální práce. Vaše podněty a připomínky k textu pro mě budou velmi cennou zpětnou vazbou. V Horních Těšicích 6. 2. 2012

Obsah 1. 2. 2.1 2.2 3. 3.1 3.2 3.3 3.4 4. 4.1 4.2 5. 5.1 5.2 5.2.1 5.3 5.4 5.3.1 5.5 5.6 5.7 6.

kapitola Základní terminologie..................................................................................... 6 kapitola Základní fakta o migraci a integraci v mezinárodním a českém kontextu........ 13 Základní demografické údaje o mezinárodní migraci................................................... 14 Základní demografické údaje o migraci v České republice........................................... 19 kapitola Historie migrace, vývoje imigrační a integrační politiky v západní Evropě a ES/EU po 2. světové válce............................................................. 23 Trendy v migraci po druhé světové válce..................................................................... 23 Vývoj imigrační a integrační politiky zemí EU............................................................. 25 Vývoj společné migrační politiky Evropské unie.......................................................... 26 Integrační politika na úrovni Evropské unie................................................................ 34 kapitola Historie migrace, vývoje imigrační a integrační politiky České republiky po 2. světové válce............................................................................. 38 Historie migrace po druhé světové válce...................................................................... 38 Vývoj migrační a integrační politiky............................................................................. 40 kapitola Legislativní kontext pobytu cizinců v ČR........................................................ 51 Pobyt cizinců na území ČR.......................................................................................... 51 5.2 Cizinci v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců v České republice........ 54 Správní řízení – podání žádosti o povolení k pobytu.................................................... 58 Cizinci v režimu zákona č. 325/1999 Sb., azylu.......................................................... 60 Zaměstnávání cizinců.................................................................................................. 62 Řízení o udělení mezinárodní ochrany........................................................................ 62 Sociální zabezpečení cizinců....................................................................................... 66 Vzdělávání cizinců...................................................................................................... 68 Poskytování zdravotní péče cizincům.......................................................................... 68 kapitola Seznam použité literatury............................................................................... 76

1. kapitola

Základní terminologie Cíle: Cílem této kapitoly je představit běžné, nejčastěji používané definice pojmů, které se vztahují k sociální práci s migranty.

Azyl Ochranný pobyt, který stát poskytuje příslušníkovi jiného státu nebo osobě bez státní příslušnosti, a to v souvislosti s jeho/jejím pronásledováním z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. V ČR jsou důvody udělení azylu specifikovány v zákoně č. 325/1999 Sb., o azylu – § 12, 13, 14.

Azylant Cizinec s platným azylem je úspěšný žadatel o mezinárodní ochranu. Platný azyl rozsahem práv a povinností odpovídá trvalému pobytu (§ 2 Zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).

Cizinec Cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. (§1, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR). Jinak řečeno – za cizince jsou v České republice považovány osoby s jiným než českým státním občanstvím. Cizincům na území ČR je přiznáván různý statut, určený zpravidla délkou a účelem pobytu, od kterého jsou odvozována další práva a povinnosti. Termín cizinec je legislativní povahy, na rozdíl od termínu migrant, který neodkazuje k pobytovému statusu, nýbrž k jeho netuzemskému původu.

Detenční zařízení Zařízení pro zajištění cizinců jsou tzv. detenční zařízení, kde pobývají cizinci zajištění za účelem správního vyhoštění (např. z důvodu nelegálního přechodu hranice či nelegálního pobytu). V ČR se detenční zařízení nyní nachází v Bělé – Jezové u Mladé Boleslavi.

Dobrovolný návrat/dobrovolná repatriace Dobrovolné vycestování cizince z území České republiky do země původu nebo jiného státu ochotného cizince přijmout. Stát může, je-li to ve veřejném zájmu a při naplnění podmínek stanovených zákonem, nést náklady spojené s dobrovolným návratem cizince (§ 123a zákona o pobytu cizinců), resp. žadatele o udělení mezinárodní ochrany (§ 54a zákona o azylu). Dobrovolné návraty ve spolupráci s MVČR organizuje také Mezinárodní organizace pro migrace (www.iom.cz)

Dočasná ochrana Dočasná ochrana se používá v naléhavých případech jako odpověď na hromadný příchod uprchlíků. Osobu, která o ni žádá, označuje zákon za žadatele o dočasnou ochranu. Jakmile tuto ochranu cizinec získá, hovořme o něm jako o osobě požívající dočasnou ochranu. Žadatelé o dočasnou ochranu nemusí prokazovat individuální pronásledování. Poskytnutí ochrany je časově omezené do pominutí důvodů pro opuštění země původu. Právní úprava dočasné ochrany je upravena samostatným zákonem č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců.

6

Dočasná ochrana je udělována osobám, které prchají ze země původu: • před ozbrojeným konfliktem • před občanskou válkou nebo stálým násilím, před živelnou pohromou • z důvodu soustavného nebo hromadného porušování lidských práv apod.

Doplňková ochrana Vedle azylu další (nižší) forma mezinárodní ochrany, která se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jejich případě jsou důvodné obavy, že pokud by byli tito cizinci vráceni do státu, jejichž jsou státními občany (v případě osob bez státního občanství do státu jejich posledního trvalého bydliště), by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Za vážnou újmu se pak považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, dále vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (§ 14a, 14b Zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).

Dublinský systém Dublinský systém je označením, jež se vžilo pro mechanismus, kterým je v rámci členských států EU, Norska, Islandu a Švýcarska určován jediný stát, který projedná žádost cizince o mezinárodní ochranu a ve věci rozhodne, ať je podána kdekoliv na území těchto států. Systém má za cíl eliminovat jev zvaný „asylum shopping“, kdy řízení o žádosti cizince je vedeno současně nebo postupně několika státy, a současně předejít situaci, která je označována jako „refugee in orbit“, kdy se naopak žádný stát nepokládá díky použití principu třetí bezpečné země za příslušný k meritornímu posouzení žádosti o azyl. Právním základem je nařízení Rady (ES) č. 343/2003, tzv. Nařízení Dublin II.

Falešný uprchlík/falešný žadatel o azyl Označení používající se od 90. let 20. století, které neuznává legitimitu žádostí o mezinárodní ochranu lidí pocházejících z oblastí, které jsou relativně politicky stabilní a za hlavní důvody imigrace jsou považovány ekonomické příčiny. Kritici tohoto termínu často poukazují na rigidní a anachronické nastavení legitimních důvodů pro udělení azylu.

Integrace cizinců Proces postupného začleňování imigrantů do struktur a vazeb společnosti domácího obyvatelstva, ve kterém participují jak migranti, tak občané přijímající země. Jedná se o komplexní jev, který je přirozeným důsledkem migrace a který má své politické, právní, ekonomické, sociální, kulturní, psychologické a náboženské aspekty. Nejčastěji se používá definice, že integrace je obousměrný, dynamický proces vzájemného přizpůsobování migrantů a přijímajících společností (např. Koncepce integrace cizinců na území ČR).

Mezinárodní ochrana Zastřešující pojem pro azyl a doplňkovou ochranu. Jako ochranný institut se v České republice poskytuje právě buď ve formě azylu nebo doplňkové ochrany cizincům (tj. příslušníkům třetích států nebo osobám bez státní příslušnosti) v souvislosti s jejich pronásledováním nebo hrozícím skutečným nebezpečím vážné újmy.

Migrace Migrace je chápána jako změna trvalého pobytu. Z tohoto hlediska můžeme migraci dělit na vnitřní a mezinárodní. Vnitřní migrace je definována jako změna trvalého pobytu za hranice určité administrativní jednotky, zpravidla obce. Mezinárodní migrace je definována jako změna obvyklého pobytu za hranice státu, OSN stanovuje limitní hranici jednoho roku 7

pobytu za hranicemi daného státu. Sledování mezinárodní migrace je statisticky značně problematické. Migrace může mít podobu imigrace – přistěhování obyvatelstva nebo emigrace – vystěhování obyvatelstva ze země. Zvláštní formou je reemigrace, kdy jde o pohyb obyvatel, který zahrnuje nejdříve emigraci a po určité době zpětnou imigraci do původní země. Migrace může být dobrovolná nebo nucená, často je nelze jednoznačně rozlišit. Příčinou vynucené migrace bývá válečný stav, nastolení diktatury nebo výrazné zhoršení životních podmínek. Mezinárodní migrace má důležité politické, ekonomické, sociální, demografické, psychologické a kulturní dopady jak na emigrační, tak i na tranzitní a zejména imigrační země. Obecně jsou migrační trendy ve světě charakterizovány dvěma základními směry migračních pohybů: JihSever a Východ-Západ. Jednotlivé trendy světové mezinárodní migrace jsou ovlivňovány specifickými vlivy, které jsou obecně označovány jako „push“ a „pull“ faktory. Na jejich základě lze dělit mezinárodní migraci do dvou hlavních proudů; na migraci politickou a ekonomickou. Ekonomická nestabilita, změna životních standardů, rychlý demografický růst, válečné, náboženské a národnostní střety, zhoršování kvality životního prostředí jsou označovány jako „push“ faktory. Naopak „pull“ faktory přitahují migranty především do rozvinutých zemí. Jsou to např. politická stabilita, ekonomická prosperita, vysoký životní standard, svoboda a možnost seberealizace. Tabulka č. 1 Přehled politických označení migrujících

V rámci státu

Dobrovolná

Nucená

Vnitřní migrant

Vnitřní vysídlenec (internally displaced person – IDP) Žadatel o mezinárodní ochranu

Migrant

Azylant

Imigrant Emigrant Přes hranice státu

Nelegálně pobývající migrant/ migrant bez dokumentů Ekonomický migrant

Osoba s udělenou doplňkovou ochranou Osoba s udělenou dočasnou ochranou

Uprchlík Falešný uprchlík (bogus refugee) Transmigrant Zdroj: Janků, K. 2006. Moderní migrace. Stěhování se zvláštním významem. In: Sociální studia 1/2006: Svět v pohybu (upraveno autorkou 5. 2. 2012)

8

Migrační politiky Migrační politiky (migration policy) se mohou týkat emigrace i imigrace (emigrační politika používána v bývalých komunistických zemích), migrační politika se však u většiny zemí Evropy týká imigrace. Baršová, Barša (2005) rozlišují migrační politiky na imigrační politiky a integrační politiky. Imigrační politiky regulují vstup migrantů na území a stanovují, kteří cizinci a za jakých podmínek se mohou dlouhodobě usadit v zemi. Integrační politiky zavádí nástroje, jejichž cílem je podpořit začlenění migrantů do hostitelské společnosti. Cílem těchto politik je udržení sociální a politické soudržnosti společnosti a napomáhání k adaptaci migrantů v nové společnosti. Tabulka č. 2 Terminologická mapa Migrační politiky Přistěhovalecké politiky Imigrační Politiky

Integrační politiky

Regulace vstupu migrantů na území

Regulace začleňování migrantů do společnosti

Azyl

Kontrola hranic, potírání nelegální migrace, víza, turismus, sezónní práce, studium, stáže apod. Zdroj: Barša, Baršová (2005:11)

Nelegální pobyt Nelegálním pobytem se míní pobyt cizince v rozporu s právními předpisy daného státu. Čižinský (2005) rozlišuje mezi: • ilegalitou, tedy situací, kdy cizinec nemá právo pobývat na území státu a toto právo nemůže nabýt (vyhoštěný cizinec, odmítnutí žadatelé o vízum, cizinec, který nemá reálnou možnost o povolení žádat aj.), • neregulérností, tedy situací, v níž cizinec má principiálně právo pobývat na území, ovšem nemá toto povolení vyřízeno; může si ovšem svůj pobyt sám legalizovat vyřízením příslušného povolení (občan EU bez příslušného povolení, cizinec, jemuž propadlo vízum, on si jej ovšem může obnovit). • do ilegality spadají i cizinci, kteří sice mají povolení k pobytu, ale dopustili se jednání, s nímž stát spojuje automaticky ukončení pobytu na území (nelegální zaměstnání, nelegální přechod hranic aj). Za migranta pobývajícího nelegálně3 může být prohlášen člověk, který: • vstoupil legálně např. na turistické vízum a překročil povolenou délku pobytu, • překročil státní hranice bez náležitých dokumentů a povolení, • v zemi se zdržuje legálně, ale pracuje ilegálně, • byl změnou administrativních procedur vykázán do ilegality.

3 Synonymem může být migrant bez dokumentů (v angličtině undocumented migrant, ve francouzštině sans papier). Termín nelegální migrant je lidsko-právními organizacemi odmítán, neboť každý člověk bez ohledu na pobytový status má svá práva a taktéž povinnosti.

9

Nezletilé osoby bez doprovodu Na základě nařízení ES se jedná o svobodné osoby mladší 18 let, jež vstupují na území členských států EU bez doprovodu dospělé osoby, která za ně podle práva nebo podle zvyklostí odpovídá, a to po dobu, po kterou se skutečně nenacházejí v péči takové osoby; tato definice zahrnuje i nezletilé osoby, jež jsou ponechány bez doprovodu po vstupu na území členských států.

Přesídlování (resettlement) Přesídlování je nástroj řešení situace lidí, kterým UNHCR přiznalo status uprchlíka a z objektivních důvodů se nemohou vrátit do země původu a zároveň vzhledem ke svému profilu nemohou získat dostatečnou ochranu nebo být integrováni v zemi svého aktuálního pobytu (nejčastěji v zemi prvního azylu). Země, které se zavázaly účastnit přesídlovacích programů, by měly každoročně dodržet smluvně definovanou kvótu přijatých přesídlenců. Přesídlovaným osobám, kterým byl přiznán uprchlický status rozhodnutím UNHCR, je po příjezdu do přijímající země udělena mezinárodní ochrana formou azylu bez předchozího řízení. Celková roční kvóta přijatých přesídlenců je cca 80 000 osob, UNHCR odhaduje požadovanou kvótu na cca 800 000 osob ročně. Mezi hlavní přijímající země se zařadily USA, Kanada, Austrálie a Skandinávské země. Česká republika je také zapojena do přesídlování usnesením vlády č. 745 ze dne 27. 6. 2008, kdy byla přijata Koncepce národního přesídlovacího programu.

Regularizace nelegální migrace/amnestie Regularizace je nejběžněji používaným pojmem pro opatření, jímž stát uděluje povolení k pobytu na svém území cizincům, kteří se nacházejí na jeho území nelegálně. Jinými pojmy mohou být legalizace pobytu, amnestie nebo i normalizace, jak byla nazvána největší španělská regularizace na počátku roku 2005. Tento název je odvozen z pojmu „neregulérní“ migrace (anglicky irregular či francouzsky irregulier), kterým se v zemích západní Evropy často označuje právní status migranta, jehož pobyt nebo jehož práce na území určitého státu je v rozporu s právním řádem. Jedná se tedy o plánované udílení povolení k pobytu ze strany státu pro cizince, kteří spadají do vymezené množiny a kteří na území státu pobývají nelegálně, za účelem dosažení společensky prospěšných cílů, přičemž jsou cizincům prominuty stanovené právní delikty.

Státní příslušník třetí země Osoba, která není občanem Evropské unie ve smyslu čl. 17 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského společenství a/nebo která není osobou požívající práva společenství na volný pohyb osob (např. občané Švýcarska, Norska, Islandu). Ne všichni cizinci, kteří nemají státní občanství členského státu EU, jsou skutečně řazeni do skupiny cizinců ze třetích zemí. Mnoho cizinců, kteří mají občanství třetích zemí, např. USA, Gruzie a Turecka, jsou totiž rodinnými příslušníky občanů EU a cizinecké právo je tak řadí k občanům EU.

Transmigrant Migrant, který se neusazuje v jediné zemi, ale žije v několika zemích současně, v tzv. transnacionálním prostoru. Tento termín je úzce spjat s procesem globalizace a používá se v odborné literatuře od 90. let 20. století. Více např. Szaló (2007)

Vnitřně vysídlená osoba (internally displaced person – IDP) Osoby nacházející se v obdobně nepříznivém postavení v zemi původu jako uprchlíci. Tyto osoby však na rozdíl od uprchlíků nehledají ochranu v jiném státě, ale zůstávají v zemi původu, aniž by překročily státní hranici do sousední země. Není možné je označit za uprchlíky podle definice Ženevské úmluvy, neboť se nenacházejí mimo zemi původu.

Uprchlík Státní příslušník třetí země, jemuž bylo přiznáno právní postavení uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská úmluva), a který je oprávněn pobývat na území

10

členského státu. V ČR je osoba, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, označována jako azylant. Česká legislativa termín uprchlík nepoužívá.

Úmluva o právním postavení uprchlíků, tzv. Ženevská úmluva Úmluva Organizace spojených národů ze dne 28. července 1951, ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967, publikována pod č. 208/1993 Sb., která definuje pravidla pro přiznání mezinárodního statusu uprchlíka. Tvoří základ současné mezinárodní ochrany uprchlíků. Ve skutečnosti je Úmluva jedinou mezinárodní dohodou, která pokrývá nejdůležitější aspekty ze života uprchlíků. Dnes institut azylu/uprchlictví v nějaké podobě uplatňuje 144 států, které ratifikovaly Ženevskou úmluvu, často v podobě ústavních zákonů. Česká republika jej zakotvuje v čl. 43 Listiny základních práv a svobod. Např. Hanuš (2001) uvádí, že mnozí politici, intelektuálové, aktivisté vyžadují revizi úmluvy, která dle nich již neodpovídá současnému geopolitickému a socioekonomickému nastavení světa. Udělení azylu dle Ženevské úmluvy se vztahuje ryze na důvody rasové, náboženské, národnostní, příslušnost k určité sociální skupině, nebo zastávání určitých politických názorů, kdy jednotlivec musí prokázat perzekuci ze strany státní moci. Všeobecné situace nouze – jako chudoba, občanská válka, přírodní katastrofy – jsou coby důvody k udělení azylu vyloučeny. Mnozí intelektuálové a mluvčí třetího světa tak začali klást oproti požadavku na univerzalitu lidských práv požadavek univerzality životních podmínek. Hovoří se o tzv. „třetí generaci“ lidských práv a při debatách v OSN se stále častěji začaly řadit základní potřeby před zajišťování individuálních svobod, majetku a ochranu práv.

Zákon o azylu Právní norma upravující problematiku mezinárodní ochrany v ČR v souladu s mezinárodními dokumenty, především vstup a pobyt cizince žádajícího Českou republiku o ochranu, průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany, práva a povinnosti žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, azylantů a osob požívajících mezinárodní ochrany, péči o žadatele o udělení mezinárodní ochrany, státní integrační program – zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon o pobytu cizinců Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů je právní norma upravující podmínky vstupu a pobytu cizince na území České republiky, včetně jeho vycestování z území; vymezuje působnost Policie ČR, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí v této oblasti státní správy.

Žadatel o mezinárodní ochranu Podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu se jedná o cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu nebo cizinec, který podal žádost o azyl, resp. o mezinárodní ochranu, v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování. Postavení žadatele má od okamžiku podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany po dobu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, má-li tato žaloba odkladný účinek.

Shrnutí hlavních myšlenek: Vyjasnění migrační terminologie je zásadní pro orientaci v dané problematice. Je nutné rozlišovat používání pojmů v českém a mezinárodním kontextu.

11

Otázky k zamyšlení a diskusi: Zkuste ověřovat v pracovní skupině běžné chápání pojmů této kapitoly. Zaznamenali jste výrazné rozdíly? • Jaké jsou důsledky používání pojmů bez náležité znalosti jejich významu? • Jaké informační zdroje jsou věrohodné pro získávání informací o migraci a integraci?

Zdroje: Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu Zákon č.326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky Barša, P. , Baršová, A. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: IIPS. Čižinský, P. 2005. Regularizace nelegální migrace v Evropě. [online] prosinec 2005 [cit. 201202-10]. Dostupný z WWW: http://aa.ecn.cz/img_upload/79a33131c9c4293e0fcefb50bfa263ef/ PCizinsky_Regulariz ace_nelegalni_migrace.pdf Geddes, A. 2003. The Politics of Migration and Immigration in Europe. London: SAGE Publications. Janků, K. 2006. Moderní migrace. Stěhování se zvláštním významem. In: Sociální studia 1/2006: Svět v pohybu Elektronické portály: http://www.mvcr.cz/clanek/terminologicky-slovnik.aspx www. inkluzivniskola.cz http://mighealth.net/cz/index.php/Terminologie http://www.demografie.info/?cz_migrace http://www.unhcr-centraleurope.org/cz/index.html

12

2. kapitola

Základní fakta o migraci a integraci v mezinárodním a českém kontextu „My si totiž často mylně představujeme, že přistěhovalci jsou ustavičně v pohybu, nemají stání a jsou kdykoliv schopni změnit směr a využít při každém obratu své legendární schopnosti improvizace. Dozvídáme se o vynalézavosti pánů Schmutterů nebo o věčném neklidu pana Bánádžího, kteří dopluli na Elissův ostrov či do Doveru nebo do Calais a vystoupili v pro ně neznámých zemích jako prázdné nepopsané listy, nespoutaní žádnými zavazadly, šťastní a ochotní odložit svou odlišnost v přístavišti a chopit se své šance na tohle nové místo, splývající s jedinečností této „zelené a příjemné země svobody....Tohle je na přistěhovalcích ta další věc: nemohou uniknout před svou minulostí o nic víc, než vy můžete utéct před svým stínem...“ Zadie Smith: Bílé zuby

Cíle: Cílem této kapitoly je představit základní demografické údaje, které se týkají migrace v mezinárodním a českém kontextu. Na úvod této kapitoly nejprve problematizuji běžnou představu Evropana, že migrace představuje primárně pohyb lidí z rozvojového světa do vyspělých zemí (south– north migration). Většina migrace se totiž odehrává uvnitř a mezi rozvojovými zeměmi. Např. Indie dle odhadů má 200 miliónů vnitřních migrantů a cca 120 miliónů vnitřních migrantů žije v Číně. Vůbec nejmasivnější migrace se děje směrem z venkova do měst v rozvojovém světě. Kdo navštívil megapole jako Mumbai, Dillí, Mexico City, Manilu, Buenos Aires či Lagos, jistě nezapomene pohledy na přeplněné vlaky, autobusy a slumy plné lidí z venkova, kteří přišli do měst hledat práci.4 Současné procesy globalizace a transnacionalizace, kdy se ze světa stává „globální vesnice“5, kde kapitál, zboží, informace, ideje, kultury, náboženství mohou překračovat ohromné geografické vzdálenosti, přispívá k homogenizaci životního stylu, což zásadním způsobem ovlivňuje migraci. Za současnými masivními migračními proudy stojí často polarizace světa na bohatý Sever a rozvíjející se Jih. Stojí tu proti sobě prosperující ekonomika, vysoký životní standard, politická stabilita a často právě opačné charakteristiky doplněné vysokým populačním růstem, přírodními a technologickými katastrofami a samozřejmě aspektem psychologickým, tedy přirozenou touhou člověka poznávat nové a mít se lépe. Zásadním aspektem masivní migrace do zemí tzv. bohatého Severu je kulturní homogenizace planety, homogenizace životního standardu skrze šířenou západní doktrínu a identifikace s těmito ve většině rozvojového světa. Drbohlav (2001) uvádí: „Čím větší je rozdíl mezi rozvinutým a rozvíjejícím se světem z hlediska strukturálních parametrů (socioekonomická úroveň) a současně čím větší je vzájemná kulturní integrace (přijmutí západních kulturních, hodnotových vzorců), tím pravděpodobnější je, že se migrace uskuteční.“ Důležitost migrace je posílena jejím kontroverzním vnímáním, kdy cílové země tvrdí „the boat is full“6, zatímco zájemců o cestování na palubě neubývá.

4 O častých migračních stereotypech pojednává např. De Haas, H. 2005. International Migration, Remittances and Development: myths and facts [online] 2005 [cit. 2012-02-03]. Dostupný z WWW: http://policydialogue.org/files/ events/de_Haas_International_Migration_Remittances_Development.pdf 5 McLuhan, Marshall. 1991.Jak rozumět médiím. Praha: Odeon. 6 Otevřený anti-imigrační slogan kontroverzního nizozemského politika Pima Fortuyna, který byl v roce 2002 zavražděn nizozemským aktivistou.

13

2.1 Základní demografické údaje o mezinárodní migraci Při nejjednodušším členění je možno rozlišit migraci na dobrovolnou a nucenou7a můžeme definovat tři základní migrační typy – ekonomické migranty, rodinné migranty8 a uprchlíky9 migrující z důvodů definovaných Úmluvou o postavení uprchlíků z roku 1951. Důvody však nebývají pouze ekonomické, rodinné či politické, hovoříme spíše o multifaktorové podmíněnosti migračního procesu, kde hrají roli také demografické, ekologické, psychologické a jiné faktory. Dle Zprávy o světové migraci Mezinárodní organizace pro migraci10 (IOM) z roku 2010, celosvětová populace migrantů čítá cca 214 miliónů migrantů a v průměru představuje 3,1 % světové populace (v roce 2000 to bylo 150 miliónů – tedy 3 %). Počet migrantů za poslední dekádu stoupl pouze o 0,2 %, zůstává tedy relativně stabilní. Migrace se postupně feminizovala a nyní již je poměr mužů a žen téměř v rovnováze, 51 % tvoří muži a 49 % ženy. V roce 2010 žilo 57 % migrantů ve vysokopříjmových zemích, v roce 1990 to bylo 43 %. V roce 2010 v těchto zemích migranti tvořili průměrně 10 % populace, v roce 1990 to bylo 7,2 %. Tabulka č. 3 Země s největším počtem cizinců na území v roce 2010

7 Formy rodinné migrace mohou představovat migraci celé rodiny, migrace za účelem společného soužití rodiny, utvoření rodinné vazby s občanem či občankou ČR (nejčastěji jde o sňatek, prohlášení otcovství). Srov. Sczepaniková, A. 2007. Rodinná migrace. [online] listopad 2007 [cit. 2012-01-10]. Dostupný z WWW: http://www.migraceonline. cz/e-knihovna/?x=2060372 8 Formy rodinné migrace mohou představovat migraci celé rodiny, migrace za účelem společného soužití rodiny, utvoření rodinné vazby s občanem či občankou ČR (nejčastěji jde o sňatek, prohlášení otcovství). Srov. Sczepaniková, A. 2007. Rodinná migrace. [online] listopad 2007 [cit. 2012-01-10]. Dostupný z WWW: http://www.migraceonline. cz/e-knihovna/?x=2060372 9 Britský sociolog John Rex rozlišuje tři typy poválečné migrace z perspektivy usazení se v hostitelské zemi (Barša 1999: 215-216) 1) Ekonomická migrace - Hlavním záměrem je nabytí finančního kapitálu. Migranti pracují a posílají finanční výpomoc domů, anebo si šetří, aby se mohli vrátit a začít lépe. Mohou však, i přes původní záměr se vrátit, zakořenit v cílové zemi. 2) Permanentnítransnacionální migrace - Příslušníci širšího migračního proudu určité ekonomické skupiny rozlévající se po mnoha zemích i kontinentech. Příslušníci takovéto skupiny jsou připraveni k životu v cizích zemích a k přesunům mezi nimi podle nejvýhodnějších ekonomických příležitostí. Příkladem jsou sikhové z Pandžábu usazení od jihovýchodní Asie přes Evropu, až po Severní Ameriku. 3)Uprchlíci - Jejich situace je individuální. Někteří mohou mít záměr se vrátit, jiní naopak se zase chtějí usadit. Jejich rozhodnutí je však více podmíněno politicky než ekonomicky. 10 World Migration Report (2010 :115-117)

14

Tabulka č. 4 Země s největší emigrantskou populací v roce 2010

Tabulka č. 5 Země s největším podílem cizinců v populaci 2010

Výše uvedené tabulky indikují, že země s největším počtem imigrantů jsou země velké rozlohou a dostatkem pracovních příležitostí – USA, Ruská federace, Německo, Saudská Arábie a Kanada. Ruská federace je současně zemí, odkud nejvíce lidí emigruje, společně s Mexikem, Indií, Bangladéší a Ukrajinou. Hlavní emigrační země bývají ty, které jsou velké rozlohou a kde je silně zastoupena střední třída obyvatel, tj. těch, kdo si finančně migraci mohou dovolit. Za tzv. migrační pás (migration belt) bývá označována Indie, Mexiko, Turecko, Maroko, Filipíny. Největší podíl imigrantů ve své populaci má Katar, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Jordán. Země, kam přijíždí velké množství migrantů za prací, kde však je velmi nízký standard dodržování práv migrantů a téměř nemožné získat občanství. Interpretace údajů o procentu populace migrantů je poměrně složitá věc, neboť každý stát tuto definici formuluje po svém a každý stát má jiné legislativní podmínky pro naturalizaci cizinců. Pro srovnání, Česká republika kategorii populace migrantů v české společnosti definuje na základě legislativy, tj. podává údaj o počtu cizinců, kteří nemají české občanství a jejich pobytový status vyplývá ze Zákona č. 325/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a Zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. České občanství cizinec může získat klasicky nejdříve za 10 let, nicméně ČR občanství uděluje velmi zřídka. Naproti tomu Nizozemí kategorii imigrant široce větví a používá se často kategorie – autochton („domorodec“) a allochton („cizorodec“). Kategorie imigrant zahrnuje první generaci imigrantů, kteří se narodili mimo území, také druhou generaci imigrantů, kteří se již narodili v Nizozemsku, mnohdy mají nizozemské občanství, ale minimálně jeden z jejich rodičů

15

se narodil v jiné zemi. Dále Nizozemci rozlišují mezi tzv. západními a ne-západními allochtony a např. Úřady práce monitorují počet nezaměstnaných ne- západních allochtonů (implicitně tato skupina představuje zejména Marokánce a Turky). Počet Surinamců, Marokánců, Turků pak vykazují separátně.11 Přístup k občanství v Nizozemí je poměrně snazší než v České republice. Kategorie procento migrantů v populaci je tedy výrazně politická a kontextuální. Tento fakt je třeba brát v potaz při interpretaci všech dat. Co se uprchlíků týče, ve zprávě Global Trends 2010 od UNHCR12 se uvádí, že v roce 2010 bylo cca 10,5 miliónů mezinárodních uprchlíků a 14,7 miliónů vnitřně přesídlených osob (IDP´s). 4/5 uprchlíků žilo v rozvojových zemích. Nejvíce uprchlíků hostil Pákistán, Sýrie, Írán. Nejvíce uprchlíků pocházelo z Afghánistánu (3 milióny) a Iráku (1,7 miliónu). 27 zemí Evropské Unie v roce 2010 společně přijalo asi 243 000 žádostí o mezinárodní ochranu, což představuje necelých 30 % celkového počtu žádostí na celém světě.13 Hlavní přijímající země byly Finsko a Švýcarsko. Většina uprchlíků zůstává poblíž svého domova, který museli opustit, a nejčastěji prchá do sousední země, kde čekají, až se situace doma uklidní. Tabulka č. 6 Počet uprchlíků v roce 2010

Zdroj: UNHCR Global Trends 2010

11 Pro zájemce uvádím odkaz na Centrální statistický úřad – kategorie Populace dle původu http://www.cbs.nl/en-GB/menu/cijfers/kerncijfers/default.htm 12 http://www.unhcr.org/4dfa11499.html 13 K zaujmutí komplexnějšího náhledu na azylovou politiku EU doporučuji k shlédnutí blog aktivistů, kteří monitorují situaci na vnější hranici EU http://fortresseurope.blogspot.com/2006/02/immigrants- dead-at-frontiers-of-europe_16.html. Dále kritický komentář ředitele Organizace na pomoc uprchlíkům k současnému přístupu evropské azylové politiky k migrantům http://www.opu.cz/cz/article/117 a stránky agentury EU pro ochranu vnějších hranic Frontex http://www.frontex.europa.eu/.

16

Tabulka č. 7 Hlavní země přijímající uprchlíky v roce 2010


Tabulka č. 8 Hlavní země, odkud pochází uprchlíci v roce 2010


Tabulka č. 9 Počet podaných žádostí a odvolání v roce 2010


17

Tabulka č. 10 Počet udělených rozhodnutí v letech 2008 – 2010 ve věci žádostí o mezinárodní ochranu


V roce 2010 bylo podáno nejméně 845 800 individuálních žádostí o mezinárodní ochranu v jednotlivých státech, či o status uprchlíka v agentuře UNHCR, která má kanceláře v 166 zemích světa. 15 500 žádostí bylo podáno nezletilými dětmi bez doprovodu. Je to o 11 % žádostí méně než v roce 2009, což souvisí zejména s restriktivní azylovou politikou rozvinutých zemí. Nejvíce žádostí (180 600) bylo podáno v Jihoafrické republice. V tomto roce byl přiznán status uprchlíka či nositele doplňkové ochrany 222 900 žadatelům. 355 900 žádostí bylo zamítnuto. Na konci roku 2010 čekalo stále na rozhodnutí 837 500 žadatelů o mezinárodní ochranu. V roce 2010 bylo agenturou UNHCR ve spolupráci se státy, které se zavázaly přijmout určitý počet uznaných uprchlíků, přesídleno 98 800 uznaných uprchlíků do 22 zemí světa. Klasicky nejvíce přesídlenců přijaly USA (71 400), Kanada (12 100), Austrálie (8 500). Česká republika v roce 2008 přijala 23 a v roce 2009 16 přesídlených barmských uprchlíků z Malajsie. Tabulka č. 11 Počet přesídlených uprchlíků agenturou UNHCR v letech 2001 – 2010


18

2.2 Základní demografické údaje o migraci v České republice14 K 30. 11. 2011 na území ČR pobývalo 406 211 cizinců. Z toho 197 884 s trvalým pobytem a 208 327 s některou z forem přechodného pobytu (nezahrnují se krátkodobé pobyty pod 90 dnů, žadatelé o mezinárodní ochranu, azylanti a osoby s udělenou doplňkovou ochranou). Pro srovnání, v roce 2000 u nás žilo 201 000 cizinců a v roce 2008 439 000 cizinců. Od roku 2009 cizinců s přechodnou formou pobytu v důsledku ekonomické krize a od 1. 1. 2011 v důsledku restriktivní novely Zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR ubývá. Naopak cizinců s trvalým pobytem, kteří již v České republice žijí delší dobu (většinou minimálně 5 let), přibývá. Dlouhodobě jsou v ČR nejvíce zastoupeni občané z Ukrajiny, Slovenska, Vietnamu, Ruské federace a Polska. Nejvíce cizinců žije na území Hlavního města Prahy (cca 1/3) cizinců a dále ve Středočeském a Jihomoravském kraji. Distribuce cizinců zrcadlí primárně pracovní možnosti v jednotlivých regionech. Počet mužů mírně převažuje nad počtem žen, zejména v kategorii dlouhodobých pobytů, kde se potvrzuje vzorec, že se na cestu nejprve vydá muž a pak jej následuje žena, potažmo rodina. Věkový průměr cizinců v ČR je nejčastěji mezi 26 – 35 lety. Potvrzuje se tím, že migrují především lidé v produktivním věku, což je důležitý fakt pro diskusi o ekonomickém přínosu migrantů a možnostech řešení rapidního stáhnutí české populace proaktivní imigrační politikou. Tabulka č. 12 Počet cizinců v ČR od 2000 do 2010

Zdroj: Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace 2010, MVČR

14 Data o cizincích v ČR naleznete na http://czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu. Dále byla publikována Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2010 a Výročnízprávao mezinárodní ochraněza rok 2009. Aktuální data o azylovém řízení naleznete na stránkách Ministerstva vnitra http://www. mvcr.cz/clanek/mezinarodni-ochrana-253352.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d

19

Tabulka č. 13 Počet cizinců dle regionů v roce 2010

Zdroj: Zpráva o migraci 2010, MVČR

Tabulka č. 14 Počet cizinců dle pobytu a pohlaví v roce 2010


Počet žadatelů o mezinárodní ochranu od vstupu České republiky do Evropské unie 1. 5. 2004 výrazně klesá. Je to dáno zejména restriktivní azylovou politikou Evropské unie15 a také polohou České republiky, která je tzv. vnitřní členskou zemí a neleží na vnější hranici EU, která je velmi ostře střežena.16 Pro žadatele o mezinárodní ochranu je de facto možné se do ČR dostat buďto letecky, či riskovat nebezpečnou pozemní cestu s převaděči přes členské státy EU. V roce 1993 bylo 2 207 žadatelů o mezinárodní ochranu a azyl byl udělen 251 lidem, v roce 2001 počet žadatelů dosáhl nejvyššího počtu 18 094 osob (dáno primárně restriktivní novelou Zákona o pobytu cizinců), azyl byl udělen pouze 83 osobám. V roce 2010 žádost podalo 833 osob a azyl byl přiznán 125 osobám a 104 doplňková ochrana. Česká republika v rámci EU patří mezi země s nejnižším počtem žadatelů o mezinárodní ochranu – srovnatelná s Bulharskem a Rumunskem. Méně žadatelů vykazují jen Pobaltské republiky. 15 Jedná se zejména o přijetí tzv. Nařízení Dublin II v roce 2003, které stanoví, který stát je zodpovědný za řízení podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žadatel tedy musí podat žádost v první zemi Evropské unie, do které vstoupil. http://www.mvcr.cz/clanek/dublinsky-system.aspx 16 Ochranou vnějších hranic EU se zabývá Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích s názvem Frontex, se sídlem ve Varšavě. Více najdete na http://www.frontex.europa.eu/. Monitoringem činnosti Frontextu se zabývá UNHCR a také řada nevládních organizací.

20

Tabulka č. 15 Počet žadatelů a osob s udělenou mezinárodní ochranou od 2000 do 2010


Počet nelegálně pobývajících cizinců je se vstupem do EU v roce 2004 a zrušením vnějších hranic (kromě mezinárodního letiště) po začlenění do Schengenského prostoru v roce 2007 těžce zjistitelný. Ředitelství služby cizinecké policie vykazuje počet cizinců, kteří byli zajištěni při pobytové kontrole na území ČR – např. měli prošlé povolení k pobytu či pracovali bez pracovního povolení. Počet cizinců, kteří nelegálně překročí hranici, je nyní jednoduše zjistitelný pouze na mezinárodních letištích, či při náhodných kontrolách hraničních oblastí. Pokles počtu nelegálně pobývajících cizinců v této tabulce tedy nevypovídá o reálném poklesu. Tabulka č. 16 Nelegální migrace v ČR od 2000 do 2010


Shrnutí hlavních myšlenek: Při posuzovaní demografických údajů o migraci je vždy nutno brát v potaz mezinárodní kontext. V našem uvažování se často nevyhneme eurocentrismu, či „čechocentrismu“, a proto je dobré např. vědět, že nejčastější cílovou destinací za prací jsou pro obyvatele Východní Asie země Perského zálivu a nikoli Evropa. Je dobré vědět, že většina uprchlíků se nachází v sousedních zemích konfliktu a spíše jen těm movitým se podaří dostat do bohatých zemí Evropy či Severní Ameriky. Znalost demografických údajů pomáhajícím profesionálům umožňuje vnímat situaci klientů migrantů v širším kontextu. Např. znalost profesionála o situaci v zemi původu klienta nejen usnadňuje navázání důvěry, ale také snižuje riziko vytváření předsudků a povrchních hodnocení situace klienta a umožňuje nabídnout účinnou pomoc.17 Profesionál se musí rámcově orientovat v migrační problematice v ostatních zemích EU. Mnozí klienti se na něj mohou obrátit s dotazem o podmínkách života v jiných členských zemích – zda tam mohou žít, či pracovat.

17 Např. je velmi složité radit muži z Vietnamu, který v ČR ztratil práci a pobývá zde již 3 měsíce nelegálně a je úplně bez finančních prostředků, aby se zapojil do programu dobrovolných návratů, když tento muž se na cestu do ČR zadlužil u celé vesnice a na jeho peníze čeká široká rodina doma.

21

Otázky k diskusi • Proveďte šetření mezi známými, jaká je jejich představa o počtu cizinců v ČR, počtu uprchlíků ve světě, hlavních přijímajících zemích uprchlíků. Analyzujte jejich odpovědi – jaké zkušenosti a postoje odráží? • Které země jsou tradičně vstřícné k uprchlíkům? Proč tomu tak je? • Srovnejte počet cizinců v ČR a v sousedních zemích. Lze stanovit optimální počet cizinců na území?

Zdroje DUŠAN DRBOHLAV (et al.). 2010. Migrace a (i)migranti v Česku: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Elektronické portály: Mezinárodní organizace pro migraci, www.iom.int ; www.iom.cz Úřad nejvyššího komisaře pro uprchlíky při OSN www.unhcr.org; www.unhcr.cz Odbor azylové a migrační politiky MV ČR Výroční zprávy v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky 2010, Výroční zpráva o mezinárodní ochraně 2009 http://www.mvcr.cz/azyl-migrace-a-integrace.aspx Přehledné statistiky o počtu povolených pobytů OAMP MVČR http://www.mvcr.cz/clanek/cizinci-s-povolenym-pobytem.aspx?q=Y2hudW09MQ%3d%3d Český statistický úřad http://czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/uvod

22

3. kapitola

Historie migrace, vývoje imigrační a integrační politiky v západní Evropě a ES/EU po 2. světové válce „Vracíš se dál a dál a dál do minulosti a je pořád jednodušší objevit ten správný pytlík na vysavač než najít na zeměkouli jedinou čistokrevnou osobu, jedinou čistokrevnou víru. Ty myslíš, že je někdo Angličan? Opravdu Angličan? To je jenom pohádka!“ Zadie Smith, Bílé zuby

Cíle: Cílem této kapitoly je seznámení s hlavními událostmi v historii migrace a integrace do zemí západní Evropy, potažmo Evropského společenství a hlavními trendy v migračních a integračních politikách zemí Evropského společenství. Evropa hrála vždy významnou migrační roli. Působila jako zásobárna migrantů v období klasické kolonizace a ekonomického růstu (1500-1800) nebo podobně v období průmyslové éry a jejího šíření do Nového světa, kdy v období 1800-1925 více než 48 miliónů Evropanů opustilo kontinent ve snaze nalézt nový život v Severní a Jižní Americe a Oceánii. Od konce druhé světové války a konce kolonizace mimoevropských zemí se stala kontinentem primárně imigračním. Evropa přebrala roli důležitého cílového regionu, v němž se od poválečné restrukturalizace bohatší jádro evropských zemí (Německo, Francie, Belgie, Švýcarsko, Švédsko, Nizozemsko, Velká Británie) a od sedmdesátých a osmdesátých let i jihoevropské země (Itálie, Španělsko, Portugalsko, Řecko) stávají i v celosvětovém měřítku významnými póly migrační atraktivity.

3.1 Trendy v migraci po druhé světové válce Barša, Baršová (2005:95-99) a Geddes (2003: 17- 19) člení poválečnou migraci do Západní Evropy po druhé světové válce chronologicky na následující období:

1. období v letech 1945-1973/4 Poválečná rekonstrukce Evropy a pracovní migrace V období těsně po ukončení 2. světové války se vracelo velké množství etnických menšin a vysídlených osob. I přesto byl nedostatek pracovní síly při rekonstrukci západoevropské ekonomiky. Vlády a velké firmy řešení našly v masivních náborech pracovníků ze zahraničí. Nejprve byli zváni do zemí západní Evropy pracovníci z chudších zemí jižní Evropy (Řecko, Portugalsko, Španělsko), později ze zemí severní Afriky, Turecka a Jugoslávie. Velká Británie s postkoloniální migrací ze zemí Commonwealthu a Francie s migrací z Alžírska představovaly zvláštní případ. Primární pracovní migrace dosáhla vrcholu v šedesátých letech a přijímání nových pracovníků bylo ukončeno v letech 1973-4, kdy došlo k ekonomické regresi a nárůstu cen ropy po arabsko-izraelské válce v říjnu 1973. Došlo k vyhlášení stop-stavu náboru zahraničních pracovních sil. Vlády vycházely z předpokladu, že se jedná o dočasnou formu migrace a že se hostující pracovníci vrátí. Tento předpoklad se však nepotvrdil.

2. období v letech 1974-1989/90 Ekonomická krize: sjednocování rodin a trvalá povaha migrace Hospodářská krize definovala počátek druhého období. Reakcí vlád západní Evropy na krizi bylo omezení přistěhovalectví a snaha přimět zahraniční pracovníky k návratu do zemí původu. Krize však migranty k návratu domů nemotivovala, neboť tam situace v důsledku krize byla ještě horší

23

a život ve vyspělých hostitelských zemích jim umožňoval požívat sociální práva srovnatelná s občany daných zemí. Sekundární migrace akcelerovala v sedmdesátých letech a hlavním motivem imigrace do Evropy bylo slučování rodin, které zůstalo jedinou úředně povolenou možností. Tento typ migrace byl možný důsledkem rozvoje dodržování závazků vyplývajících z ratifikovaných mezinárodních lidskoprávních úmluv. Jedná se zde primárně o právo na rodinný život, které je nadřazeno státním zájmům. Tato nová forma imigrace vedla k podstatné feminizaci migrace. Počet dětí se také zvětšoval, signifikantní pro druhou generaci imigrantů byla rozporuplná pozice mezi silnou vazbou jejich rodičů na zemi původu a potřebou budovat si vlastní život v nové zemi. V tomto období se začíná diskutovat o politických, sociálních a kulturních důsledcích trvalého usazování migrantů a intelektuálové začali propagovat ideologii multikulturalismu. Klíčový význam při posuzování sekundární migrace hraje fakt, že rozhodnutí zamezit pracovní migraci nevedlo k jejímu ukončení. Spíše se kanál pracovní migrace zúžil a dovoloval vstup vysoce odborně vybaveným imigrantům, druhou možností se stala pracovní migrace ilegální.

3. období po roce 1989/90 – 1999 Diverzifikace přijímajících zemí, uprchlická a nelegální imigrace Třetí období migrace je charakterizováno diverzifikací přijímajících zemí. Tradiční vystěhovalecké země jako Portugalsko, Španělsko, Itálie, Irsko, Řecko se staly zeměmi přistěhovaleckými. V důsledku geopolitických změn po ukončení studené války v letech 1989-90 a vzniku řady konfliktů na Balkáně, Kavkaze, severním Iráku, podstatně narostl počet migrantů žádajících azyl a ilegálních migrantů.1818 To přispělo k diverzifikaci jak zemí původu migrantů, tak počtu evropských zemí ovlivněných mezinárodní migrací. Počet azylantů narůstal i díky tomu, že se „azylový kanál“ stal v podstatě jediným možným způsobem legálního vstupu. Začíná se hovořit o tzv. falešných uprchlících (bogus refugees), kteří jsou ve skutečnosti ekonomickými migranty a zneužívají právo požádat o azyl k legalizaci svého pobytu.19 Délka azylového řízení se díky velkému počtu žádostí velmi prodlužuje a mnozí žadatelé o azyl se trvale usazují, ačkoli počet kladně vyřízených žádostí je poměrně nízký. Odhaduje se (Drbohlav 2001), že v polovině devadesátých let bez ohledu na udělený statut, který je ostatně udělován velmi zřídka, zhruba 80 % všech žadatelů v regionu zůstalo. Restriktivní imigrační politika vedla k posilování ilegálních vstupů na území za pomoci mafiánských pašovatelských i vykořisťovatelsko-zaměstnaneckých gangů. Problematika obchodu s lidmi, novodobého otrokářství a kriminality spjaté s migrací, nabyla na významu. Význam ilegální migrace v Evropě dokumentuje i odhad, že jeden ilegální migrant zadržený na vnější „východní“ hranici EU reprezentuje tři až čtyři další, kteří pokus úspěšně dokonali (Drbohlav 2008).

4. období 1999 – přítomnost Návrat pracovní migrace s preferencí pro kvalifikované pracovníky Konec devadesátých let přinesl nárůst trvalého přistěhovalectví i obnovení pracovní migrace. To je výsledkem několika faktorů – rozvoj technologií vyžadujících vysoce kvalifikované specialisty vede většinu vlád k vyhlášení projektů výběrové pracovní migrace. Současně ekonomický růst do nástupu ekonomické krize v roce 2008 s sebou nesl i nábory nízkokvalifikovaných pracovníků ze zahraničí, například v zemědělství, stavebnictví a domácnostech, což je typické zejména pro země jižní Evropy. 18 Po ukončení studené války se postoje k uchazečům o azyl staly negativnější. Před tím byl příliv uprchlíků spojen s dekolonizací a intervencí USA a bývalého SSSR v rozvojových zemích. Uprchlíci z komunistického bloku byli v západní Evropě přijímáni pozitivně, protože tím byla implicitně potvrzena západoevropská liberální demokracie. 19 Oddělení uprchlíka bona fide od ostatních kvazi-žadatelů je však velmi obtížné. Např. zpřísnění imigračních předpisů ve Francii na počátku sedmdesátých let uvedlo mnoho lidí, kteří legálně vstoupili do Francie za účelem hledání práce, do ilegality v rámci nového systému. Ti pak byli nuceni žádat o azyl, ačkoli to nebyla jejich primární intence.

24

Mnohé státy na imigraci začínají pohlížet jako na faktor, který může zmírnit důsledky rapidního stárnutí populace vyrovnáním deficitu v penzijním systému a může zvýšit konkurenceschopnost ekonomiky. Současně je nutno zmínit, že mnozí politici se opět vrací k prosazování dočasné cirkulární nízko-kvalifikované pracovní migrace s předpokladem návratu migrantů do země původu, který již selhal v 70. letech 20. století. Hodnocení opětnému zavádění modelu dočasné pracovní migrace se věnuje např. Castles (2006).

3.2 Vývoj imigrační a integrační politiky zemí EU Výrazným aspektem pro pochopení současné situace v oblasti imigrační politiky je historický kontext jednotlivých zemí. Je rozdíl mezi zeměmi s koloniální minulostí jako Francie, Velká Británie, Nizozemsko etc., které zažily významnou vlnu postkoloniální imigrace lidí, kteří dorazili majíce stejná práva jako Francouzi, Britové a autochtonní Nizozemci, a například postkomunistickými zeměmi, kde je problematika migrace poměrně novým fenoménem, který je méně určován politickými a historickými faktory, které spojují imigrační země se svými dřívějšími koloniemi. Postupem času však stále více sílí snahy o harmonizaci migrační a azylové legislativy, což vychází primárně z komunitární politiky ES/EU. Nicméně i na poli integrační politiky můžeme sledovat tendenci k vzájemnému sbližování, ačkoli evropeizace integrační politiky byla poprvé zmíněna velmi vágně ať v Lisabonské smlouvě v roce 2009. Příčinou souběhu je zejména fakt, že většina členských států se potýká od 90. let 20. století s podobnými problémy nedostatečné integrace druhé a třetí generace migrantů. Sociální vyloučení migrantů pak úzce souvisí i s kulturním a politickým odcizením, sílícím vlivem radikálního islamismu a celkově ohrožením soudržnosti společnosti.

Základní modely imigrační a integrační politiky V literatuře se uvádí tři základní modely imigrační a integrační politiky platné do konce 90. let 20. století (Castles In Šišková, 2001: 25). Poté došlo ke konvergenci národních modelů a jednotlivé rozdíly související s odlišnou historií a tradicemi se oslabují. Společným jmenovatelem je sebedefinice coby přistěhovalecké země a formulace aktivní imigrační a integrační politiky (Barša 2005: 159-203). a) Diskriminační model (differential exclusion) Tento model je založen na dočasném a návratném pobytu cizinců. Imigranti jsou začleněni do určité společenské sféry (např. na trh práce), ale není jim umožněno participovat v ostatních oblastech života – např. velmi komplikovaný přístup k získání občanství, nemožnost se účastnit voleb apod. Právní mechanismy i praxe působí ve směru odrazení a znemožnění přístupu cizinců do mnohých sfér života, což ve svém důsledku cizince socioekonomicky znevýhodňuje. Tento model byl v modifikované podobě víceméně praktikován v Německu, Rakousku, Švýcarsku. b) Asimilační model Je založen na jednostranném procesu rychlé a jednoduché adaptace imigranta do nové společnosti. Očekává se, že za rychlé umožnění získání občanství, práv a povinností majoritní populace, imigrant zaplatí ztrátou svého mateřského jazyka, svých specifických kulturních a sociálních rysů, což má vést k rychlé asimilaci do majoritní společnosti. Tomuto modelu nejblíže inklinuje Francie.20 20 Francie byla v zásadě otevřena naturalizaci těch, kteří žijí a pracují na jejím území. Tato občansko- politická integrace je ovšem pochopena jako kulturní asimilace. Veřejné instituce nepodporují zachování a rozvoj etnických identit. Kulturně-skupinová odlišnost je tolerována jako soukromá záležitost, nikoliv však jako součást veřejné kultury. Proto se pravidelně navracejí „aféry šátků“ – kdy mladým muslimkám je odmítán vstup do škol s pokrývkou na hlavě – symbolizují francouzský ideál laické školy jako hlavního nástroje kulturní homogenizace. Základ tohoto přístupu

25

c) Multikulturní model Podporuje odlišnost minority od majoritní populace. Obě se liší jazykem, kulturou, sociálními vztahy i spolkovým životem po několik generací. Imigrantům jsou dána stejná práva ve všech společenských sférách, aniž by se očekávalo, že se vzdají svých specifik. Naopak, na specifice minorit se staví a stát všemožně intervenuje ve směru podpory jejich rozvoje. Tento model prezentovalo Švédsko, a do určité míry i Nizozemsko a Velká Británie do konce 90. let 20. století. d) Model přistěhovalecké země Od 90. let 20. století je ve většině zemí EU imigrace přijímána jako chtěný fenomén, který není třeba rušit, ale je nutné jej řídit ku prospěchu všech. Přístup jednotlivých zemí EU k problematice mezinárodní migrace lze pro zjednodušení schematicky vymezit do dvou protikladných tendencí. Na jedné straně stojí podporovaná forma migrace vysoko-kvalifikovaných zahraničních pracovníků, která je vnímána coby ekonomický přínos a možná záchrana krize ideologie sociálního státu a stárnoucí evropské populace. Na druhé straně je odmítaná forma migrace – příkladem jsou žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří jsou považováni za ekonomickou zátěž. Dále nízko-kvalifikovaní pracovní migranti a migranti kulturně odlišní, kteří představují riziko z pohledu sociální soudržnosti společnosti.21 Hlavní prioritou se stává bezpečnost, což je spjato s bojem proti nelegální migraci a terorizmu. Integrace je pojata jako společenská smlouva oboustranného přizpůsobení migranta a starousedlíků. Migrant má povinnost přijmout jazyk, právní řád, politické instituce – což můžeme označit za občanskou asimilaci. Starousedlíci respektují životní styl, etnickou a náboženskou identitu migranta, pokud není v rozporu s liberálně - demokratickými principy.22 Integrace se tedy definuje jako dvoustranná společenská smlouva mezi příchozím a přijímací společností. Hledá se střední cesta mezi britským pluralismem a francouzským asimilacionismem ve formě rovnováhy mezi asimilací migrantů do občanského národa a uznáním jejich svobody udržovat svá socio-kulturní specifika. Za jádro kultury občanského státu se považují proceduralistické hodnoty svobody, demokracie a rovné příležitosti. Praktickým předpokladem integrace je znát řeč, mít práci a rozumět místnímu způsobu života. Zatímco povinnosti migranta jsou v této smlouvě definovány explicitně – povinnost jazykové zkoušky, ekonomický přínos pro stát, beztrestnost – povinnosti starousedlíků jsou stanoveny měkkou formu (tolerance, respekt k odlišnostem), čili se dá vyvodit, že hlavní břímě závazku leží na migrantovi.

3.3 Vývoj společné migrační politiky Evropské unie Společná migrační politika Evropského společenství, jehož koncepce spočívá ve vytvoření prostoru volného pohybu občanů členských států, služeb, zboží a kapitálu, byla zpočátku zaměřena pouze na migraci vnitřní, tj. stěhování občanů Evropského společenství v rámci členských států primárně za prací. Postupně se však hlavním tématem stala migrace vnější, tj. migrace státních příslušníků tzv. třetích zemí a migrační politika je nyní jednou z nejdynamičtějších politik EU. Prioritou bylo vytváření jednotného trhu bez kontrol na vnitřních hranicích ES od roku 1986 a to vedlo k nezbytným doprovodným opatřením, která měla zajistit kontrolu vnějších hranic ES. Zahrnovala sjednocování politik v oblasti udělování víz, kontroly hranic, přístupu k uprchlíkům spočívá v republikánských východiscích, kdy se předpokládalo, že příslušníci všech národů a ras mohou získat nárok na rovná práva Francouzů, jsou-li schopni se asimilovat. Tento projekt však ztroskotal jak díky nechuti Francouzů dostát deklarovaným principům, tak na nemožnosti etnických menšin vzdát se vlastní identity (Barša: 1999: 219). Tzv. šátková problematika je nyní aktuální ve více zemích EU (Německo, Belgie, Nizozemsko aj.). 21 Politici povětšinou zastávají názor, že nízko-kvalifikovaný migrant se obtížněji integruje – hůře se učí nový jazyk, nové zvyky a normy, je méně tolerantní a je více ohrožen ztrátou práce. 22 Příkladem takového rozporu je např. ženská obřízka – v mnohých kulturách brána za věc tradice, v Evropě je však nepřijatelná.

26

a postupně se přidávala i národní témata jako podmínky přijímání ekonomických migrantů a jejich integrace. Až do konce 90. let bylo akcentováno bezpečnostní hledisko migrace a teprve poté je migrace propojována i s ochranou základních práv, sociální soudržností společnosti a s ekonomickým přínosem a zvýšením konkurenceschopnosti evropských zemí. Vytváření společných pravidel pro migraci lze nejlépe sledovat prostřednictvím reforem základních smluv Evropského společenství. Barša, Baršová (2005: 134-157) schematický vývoj společné migrační politiky člení do tří fází: 1. Počátky mezivládní spolupráce zemí ES od 2. poloviny 70. let do vstupu v platnost Smlouvy o Evropské unii (Maastrichtská smlouva) 1. 11. 1993 K spolupráci zemí ES v oblasti migrace začalo docházet od poloviny sedmdesátých let a souviselo to zejména s problémy ukončování náboru zahraničních pracovních dělníků. Tato spolupráce probíhala spíše ad hoc mimo společné struktury ES. Zintenzivnění spolupráce přineslo přijetí rozhodnutí o odstranění překážek vytvoření jednotného trhu v roce 1986 – tzv. Jednotný evropský akt.23 Hlavní politická strategie v oblasti migrace se formulovala v intenci: Nemá–li dojít k ohrožení bezpečnosti a stability členských zemí, musí být zrušení kontrol osob na vnitřních hranicích ES doprovázeno přísnějšími kontrolami na jeho vnějších hranicích a sladěním imigračních a azylových politik. Tato strategie je platná až dodnes. Významnou událostí tohoto období byla iniciativa usilující o zrušení kontroly vnitřních hranic tzv. schengenské skupiny tvořené Francií, Německem a zeměmi Beneluxu, která vedla k podpisu první Schengenské dohody v roce 1985. A v Schengenu v roce 1990 byla podepsána zástupci vlád původních pěti signatářských států Úmluva k provedení Schengenské dohody. Tato úmluva podrobněji popisuje zejména principy Schengenského prostoru a Schengenského informačního systému. K pěti zakládajícím členům se postupně přidaly všechny země EU s výjimkou Velké Británie a Irska.24 Schengenský prostor se zrušenými vnitřními hranicemi byl otevřen 26. 3. 1995. V tomto období dále byla významná skupina ad hoc pro migraci, která vznikla v roce 1986 a její činnost vedla k podepsání Dublinské úmluvy v roce 1990, která vstoupila v platnost v roce 1997. Tato úmluva měla řešit určení státu odpovědného za řízení azylové žádosti. Reagovala na problémy spjatými s tzv. asylumshopping (kupování azylu) a refugee in orbit (uprchlík v oběhu). Kupčení s azylem představovalo strategii žadatelů o azyl podat žádost v zemi ES, která je pro ně nejvýhodnější. Mnozí žadatelé podávali žádost v několika zemích a vstřícné země pak byly enormně zatíženy žádostmi. Uprchlík v oběhu znamenal častou strategii členských zemí vzdát se odpovědnosti za projednání žádosti o azyl a žadatelé pak byli posíláni z jedné země do druhé. 2. Období institucionalizované mezivládní spolupráce mezi zeměmi EU – od Maastrichtu po Amsterdam (1993 – 1999) Toto období bylo vymezeno pohnutými geopolitickými událostmi na Balkánském poloostrově a rozpadem Jugoslávie, což přineslo velký nárůst počtu žadatelů o azyl. To přineslo potřebu hlubší spolupráce na poli migrace a 7. 2. 1992 byla podepsána Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva), která vstoupila v platnost 1. 11. 1993. Čl. 2 této úmluvy stanovil “jako jeden z cílů EU je zachovávat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém se zaručuje volný pohyb ve spojitosti s vhodnými opatřeními týkajícími se kontroly na vnějších hranicích, přistěhovalectví, práva azylu a předcházení a potírání zločinnosti.“ 23 Jednotný evropský akt (JEA) byl první významnou revizí Římských smluv. Byl podepsán 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, vstoupil v platnost 1. července 1987. Cílem Jednotného evropského aktu bylo mimo jiné odstranění zbývajících překážek obchodu tak, aby do konce roku 1992 mohl vzniknout společný trh Evropského společenství (čili volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu). 24 Schengenská smlouva byla začleněna do právního systému EU Amsterodamskou smlouvou v roce 1999. Státy, které vstoupily do Evropské unie po tomto roce, už nepodepisují Schengenskou smlouvu. Tento dokument se pro ně okamžikem vstupu stává závazný, stejně jako všechny další smlouvy a předpisy EU. Součástí Schengenského prostoru se však tyto země stávají až poté, když splní všechny ve smlouvě uvedené podmínky, a když to schválí Rada EU.

27

Smlouva přinesla nové formy a metody spolupráce zemí EU v oblasti společné bezpečnostní a zahraniční politiky – tzv. 2. pilíř a v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí – tzv. 3. pilíř. Do 3. pilíře byla zařazena azylová politika, pravidla překračování vnějších hranic EU a kontrola na hranicích. Dále také některé prvky imigrační politiky jako předpoklady vstupu a pohybu občanů třetích zemí na území EU, podmínky pobytu občanů třetích zemí na území EU, včetně sjednocování jejich rodin a možnosti zaměstnání, a potírání nelegální migrace. V tomto období byla také zavedena společná vízová politika, která sjednotila seznam zemí, jejichž občané potřebují pro vstup do EU vízum a stanovila tzv. jednotný formát víz. Došlo k vytvoření rozsáhlého a nesourodého souboru dokumentů, který začal být označován jako „acquis pro oblast migrace a azylu“. 3. Období komunitarizace migrační a azylové politiky – od vstupu v platnost Amsterodamské smlouvy (1. 5. 1999) po současnost Konference v Amsterdamu 1997 znamenala zásadní revizi základních smluv EU. V oblasti migrace přinesla dvě zásadní změny – přesunutí problematik migrace a azylu na 1. pilíř, tj, na komunitární úroveň a začlenění Schengenské dohody do právního rámce EU. V rámci komunitarizace migrační a azylové politiky jsou nezávazné politické dokumenty modifikovány v závazné předpisy. Vznikající model se však stal asymetrickým, neboť některé státy si vymínily jen částečné dodržování stávajících předpisů a Unie rezignovala na jednotu v zájmu akceschopnosti a progresu. Velká Británie a Irsko si zachovali vlastní kontrolu hranic a účast na vytváření společné imigrační a azylové politiky pouze ad hoc, Dánsko také zůstalo stranou, podepsalo však Schengenské dohody. V Amsterdamské smlouvě byla přidána nová hlava IV Smlouvy o založení ES s názvem „Vízová, azylová a přistěhovalecká politika a jiné politiky týkající se volného pohybu osob“. Vstup Amsterodamské smlouvy v platnost v roce 1999, který přiznal mandát v oblasti migrace a azylu ES/ EU a zvláštní summit v Tampere 15. – 16. 10. 1999 věnovaný tématu vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva, znamenaly zásadní mezníky ve vývoji azylové a migrační politiky EU.

Tamperská pětiletka 1999 – 2004 Evropská rada v Tampere v roce 1999 stanovila 4 východiska azylové a migrační politiky: 1. partnerství se zeměmi původu migrantů – má se zabývat bojem proti chudobě, zlepšováním pracovních i životních podmínek, dodržováním lidských práv, zvláště u menšin, žen a dětí, 2. první fáze společného evropského azylového systému (SEAS) – má být vytvořen společný evropský azylový systém respektující Ženevskou úmluvu, založený na zásadě nonrefoulement (ujištění, že nikdo nebude poslán zpět do země, kde mu hrozí pronásledování), 3. spravedlivé zacházení s občany třetích zemí – integrační politika by měla zajistit pro příslušníky třetích zemí, kteří na území EU pobývají legálně, srovnatelná práva a povinnosti s občany EU, 4. účinnější řízení migrace v podobě vízové politiky, potírání ilegální migrace, kontroly vnějších hranic a repatriace migrantů do zemí původu. Bylo rozhodnuto o zavedení společného azylového řízení a o přiznání stejného zacházení všem lidem, kterým byl v EU udělen azyl. Tzv. Tamperská pětiletka stanovila postup vytvoření společného evropského azylového systému a navrhla pětiletý plán na období 2000 až 2005, který zahrnoval hlavně přijetí opatření podle čl. 63 Smlouvy o ES. Opatření v oblasti standardizace podmínek přijímání uprchlíků byla realizována těmito směrnicemi:25 1. směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování 25 Plné znění směrnic lze nalézt např. na portálu MVČR, sekce Migrační a azylová politika - Legislativní rámec http://www.mvcr.cz/clanek/migracni-a-azylova-politika-ceske-republiky-470144.aspx?q=Y2hudW09Mw%3d%3d nebo přímo na portálu Evropské unie Europa v sekci Spravedlnost, svoboda a bezpečnost, podsekce Volný pohyb osob, azyl a přistěhovalectví http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_persons_asylum_immigration/index_cs.htm a na dalším portálu Evropské unie Eur – lex v sekci č. 19 Prostor svobody, bezpečnosti a práva http://eur-lex.europa.eu/cs/legis/latest/chap1910.htm

28

2. 3.

4.

5.

dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími, směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl (tzv. přijímací směrnice), směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (tzv. kvalifikační směrnice), směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka přijímací směrnice (tzv. procedurální směrnice), nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (tzv. Dublin II).

Dále byly přijaty směrnice a nařízení upravující vstup a pobyt občanů třetích zemí na území EU, z nichž za nejzásadnější lze považovat: 1. směrnice Rady 2001/40/ES ze dne 28. května 2001 o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí, 2. směrnice Rady 2002/90/ES ze dne 28. listopadu 2002, kterou se definuje napomáhání k nepovolenému vstupu, přechodu a pobytu, 3. směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, kterou se sblížily vnitrostátní předpisy ohledně přiznání statusu dlouhodobě pobývajícího rezidenta (v ČR paralela trvalý pobyt) po 5 letech nepřetržitého pobytu na území členské země, 26 4. směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny, 5. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, 6. směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s příslušnými orgány, 7. směrnice Rady 2004/114/ES ze dne 13. prosince 2004 o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby, 8. nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, ve znění pozdějších předpisů, 9. nařízení Rady (ES) č. 1030/2002 ze dne 13. června 2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí, ve znění nařízení Rady (ES) č. 380/2008, 10. nařízení Rady (ES) č. 2252/2004 dne 13. prosince 2004 o normách pro bezpečnostní a biometrické prvky v cestovních dokladech vydávaných členskými státy. Naplňování Tamperské pětiletky bylo zásadně ovlivněno politickými událostmi, jako byly teroristické útoky v New Yorku a Washingtonu (11. 9. 2001) a v Madridu (11. 3. 2004) a přijetím 26 Směrnice 2003/86/EC povoluje slučování rodin ve dvou případech. V první řadě povoluje slučování rodin v případech, kdy byl alespoň jednomu členovi rodiny udělen statut uprchlíka. Druhá situace, kdy může dojít ke sloučení rodiny, nastává v případě, kdy alespoň jeden člen rodiny pobývá legálně v jednom z členských států EU nejméně jeden rok a má velkou šanci dostat povolení k trvalému pobytu.

29

Charty základních práv EU, kdy bylo nutné nalézt rovnováhu mezi ochranou základních práv a zajištěním bezpečnosti. Pozdější útoky v Londýně ze 7. 5. 2005 toto napětí posílily. Na Tamperskou pětiletku navázal Haagský program zaměřený na oblast svobody, spravedlnosti a vnitřních věcí za nizozemského předsednictví, které mělo s migrací dlouhodobou zkušenost.

Haagský program „Posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii“ 2005-200927 Jednalo se o druhou střednědobou strategii pro oblast vnitřních záležitostí a spravedlnosti. Byl schválen Evropskou radou 4. – 5. 11. 2004. Jeho rámec, hlavní cíle a implementaci detailněji určuje Akční plán schválený 3. června 2005. Cílem programu bylo zejména zlepšit obecnou schopnost Evropské unie a jejích členských států zaručit základní práva, minimální procesní ochranu a přístup ke spravedlnosti, poskytovat potřebným osobám ochranu v souladu s Ženevskou úmluvou o uprchlících a jinými mezinárodními smlouvami, regulovat migrační toky a kontrolovat vnější hranice Unie, bojovat proti organizovanému mezinárodnímu zločinu a potlačovat hrozbu terorismu, využívat potenciál Europolu a Eurojustu, dále prohloubit vzájemné uznávání soudních rozhodnutí a osvědčení v občanských i trestních věcech a odstraňovat právní a soudní překážky soudních sporů v občanských a rodinných věcech s přeshraničními dopady. Hlavními výstupy bylo: 1.

2.

3.

4.

přijetí směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (tzv. Procedurální směrnice 2005/85/ES), regulace migračních toků, kontrola vnější hranice a externalizace azylové politiky zejména prostřednictvím zřízení agentury FRONTEX (Evropská agentura pro řízení operativní 28 spolupráce na vnějších hranicích členských států EU), přijetí směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci (směrnice o modrých kartách), přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice).

Lisabonská smlouva 2009 Dne 1. prosince 2009 začala platit Lisabonská smlouva29 podepsaná 13. prosince 2007. Dochází ke zrušení dosavadní třípilířové struktury, EU nahrazuje Společenství a získává právní subjektivitu. Dřívější Hlava IV Smlouvy o ES o vízové, azylové a přistěhovalecké politice a jiných politikách týkajících se volného pohybu osob je nově začleněna do Smlouvy o fungování EU jako Hlava V s nadpisem Prostor svobody, bezpečnosti a práva. Kapitola 2, článek 63 upravuje politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví. Cílem společné přistěhovalecké politiky má být zajištění účinného řízení migračních toků, spravedlivé zacházení se státními příslušníky třetích zemí oprávněně pobývajících v členských zemích a také předcházení a boj proti nedovolenému přistěhovalectví. Lisabonská smlouva počítá s posílením úlohy Evropské unie v politice integrace státních příslušníků třetích zemí, avšak neklade si za cíl harmonizaci právních a regulačních opatření jednotlivých členských států.30 27 Zajímavě hodnotí Haagský program Čižinský (2005) 28 Aktivity Frontexu jsou často kritizovány lidskoprávními organizacemi, neboť mnohdy vedou k eliminaci práva uprchlíků na podání žádosti o azyl. O situaci na vnějších hranicích EU informuje např. aktivistický webový portál http:// www.borderline-europe.de/index.php, či aktivistický blog http://fortresseurope.blogspot.com/ 29 Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. 30 Článek 63a Lisabonské smlouvy odstavec 4. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem přijmout opatření pro povzbuzení a podporu činnosti členských států k podpoře integrace státních příslušníků třetích zemí oprávněně pobývajících na jejich území, s vyloučením harmonizace právních předpisů členských států. Od-

30

Během roku 2009 za švédského předsednictví byl sestaven nový víceletý program EU pro oblast justice a vnitřních věcí, tzv. Stockholmský program, který stanovuje obecné priority a politické cíle na období let 2010-2014. Nový program navazuje na Haagský program schválený Evropskou radou v listopadu 2004 a všeobecný program v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí z Tampere z října 1999.

Stockholmský program 2010 – 2015 Stockholmský program pod názvem – Otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je – byl primárně zaměřen na oblast justice a vnitra. Evropská rada znovu zdůrazňuje prioritu rozvoje prostoru svobody, bezpečnosti a práva a odkazuje se primárně na Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu31 z roku 2008. Hlavní body programu jsou následující:

Úprava legálního přistěhovalectví Legální přistěhovalectví by mělo být upraveno s ohledem na priority, potřeby a absorpční schopnosti zemí EU a mělo by podporovat začlenění migrantů. V zásadě to znamená, že EU musí: • provádět takové politiky profesního přistěhovalectví, které zohlední potřeby trhu práce každé země; • posílit přitažlivost EU pro vysoce kvalifikované pracovníky a přijmout nová opatření umožňující další usnadnění přijímání a mobilitu studentů a výzkumných pracovníků; • dbát na to, aby tyto politiky nepřispívaly k odlivu mozků tím, že budou podporovat cirkulační migraci; • lépe upravit přistěhovalectví vedoucí ke slučování rodin; • dále posílit vzájemnou informovanost o migraci; • zvýšit povědomí o možnostech a podmínkách legálního přistěhovalectví; • zavést ambiciózní politiky na podporu harmonického začlenění migrantů; • podporovat výměnu informací týkající se osvědčených postupů v oblasti • přijímání a začleňování a opatření EU na podporu integračních politik zemí EU.

Boj proti nedovolenému přistěhovalectví Pro zajištění toho, aby se migranti bez zákonného oprávnění k pobytu v zemi EU vrátili do země původu nebo do země tranzitu, by EU měla: • omezit se na výjimečné regularizace případ od případu; • uzavřít se zeměmi mimo EU, se kterými je to nezbytné, dohody o zpětném přebírání osob, a to na úrovni Společenství, a posuzovat účinnost dohod EU o zpětném přebírání osob; • dbát na předcházení rizikům souvisejícím s nedovoleným přistěhovalectvím, a to v rámci politik upravujících vstup, pobyt, volný pohyb atd.; • rozvinout spolupráci mezi zeměmi EU v oblasti vyhošťování migrantů bez zákonného oprávnění k pobytu v zemi EU; stavec 5. Tento článek se nedotýká práva členských států stanovit objem vstupů státních příslušníků třetích zemí přicházejících ze třetích zemí na jejich území s cílem hledat tam práci jako zaměstnanci nebo osoby samostatně výdělečně činné. 31 Evropský pakt o přistěhovalectví a azylu z roku 2008 byl přijat za francouzského předsednictví a je jedním ze série opatření sjednocování rozdílných migračních politik evropských zemí. Jádro paktu představuje pět hlavních úkolů – organizovat legální migraci a podporovat integraci, bojovat proti nelegální migraci, zefektivnit kontrolu na hranicích (apel na zavedení biometrických víz do 1. 1. 2012), sjednotit azylovou politiku, vytvořit partnerství se zeměmi původu migrantů a podporovat tak jejich rozvoj (partnerství by mělo mít podobu posilování rozvojových projektů, které by umožňovaly občanům třetích zemí zůstat v zemi původu).

31

• posílit spolupráci se zeměmi původu a tranzitu v rámci globálního přístupu k migraci s cílem bojovat proti nedovolenému přistěhovalectví a lépe informovat rizikové skupiny obyvatel; • vyzvat země EU, aby přijaly podněcující nástroje podporující dobrovolný návrat; • za použití odrazujících a přiměřených sankcí důsledně bojovat proti osobám, které vykořisťují přistěhovalce bez zákonného oprávnění k pobytu v EU; • učinit vše pro to, aby rozhodnutí o vyhoštění učiněné v jedné zemi EU, bylo použitelné na celém území Evropské unie.

Zlepšení ochrany hranic Pro zajištění účinné ochrany vnějších hranic Unie by EU jako celek měla: • zapojit všechny své dostupné prostředky k zajištění ještě účinnější ochrany vnějších hranic; • obecně rozšířit udělování biometrických víz nejpozději do 1. ledna 2012 a posílit spolupráci mezi konzuláty zemí EU s cílem vytvořit společné konzulární služby, pokud jde o víza; • poskytnout agentuře Frontex prostředky, aby mohla vykonávat své poslání; • v duchu solidarity zohlednit obtíže zemí EU, které čelí neúměrnému přílivu migrantů; • využívat moderní technologické nástroje, které umožňují účinné integrované řízení vnější hranice EU; • prohloubit spolupráci se zeměmi původu nebo tranzitu v zájmu posílení ochrany vnější hranice a boje proti nedovolenému přistěhovalectví tím, že se zvýší podpora na odbornou přípravu a vybavení jejich migračních orgánů; • dále rozvíjet schengenské hodnocení.

Vytvoření Evropy azylu V zásadě to znamená prohlubování spolupráce v oblasti azylu tak, že EU musí: • zřídit Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu; • předložit návrhy na jednotné azylové řízení a jednotné právní postavení uprchlíků a příjemců doplňkové ochrany; • zavést postupy pro případ krize v zemi EU, která by čelila hromadnému přílivu žadatelů o azyl, a lepší přerozdělení osob na pomoc zemím EU, jejichž vnitrostátní azylový systém čelí neúměrným tlakům v důsledku jejich zeměpisné a demografické situace; • posílit spolupráci s Vysokým komisařem Organizace spojených národů pro uprchlíky s cílem zajistit lepší ochranu osobám, které o ni žádají mimo EU; • poskytovat zaměstnancům pověřeným ochranou vnějších hranic odbornou přípravu zaměřenou na práva a povinnosti v oblasti mezinárodní ochrany.

32

Spolupráce se zeměmi původu a tranzitu Se zeměmi původu a tranzitu, které jsou mimo EU, je nutné vytvářet globální partnerství s cílem podporovat součinnost mezi migrací a rozvojem. Proto by EU měla: • uzavřít na úrovni EU nebo ve dvoustranném rámci dohody se zeměmi původu a tranzitu obsahující náležitá ustanovení týkající se legální a nedovolené migrace, zpětného přebírání osob, jakož i rozvoje těchto zemí; • podporovat země EU, aby nabídly státním příslušníkům partnerských zemí na východě a na jihu Evropy možnosti legální migrace, a to zejména ve formě dočasné nebo cirkulační migrace s cílem zamezit odlivu mozků; • uplatňovat politiky spolupráce se zeměmi původu a tranzitu s cílem odradit od nedovoleného přistěhovalectví a bojovat proti němu, zejména posílením kapacit; • lépe začlenit politiky migrace a rozvoje; • podporovat spolu rozvojové činnosti, například přijetí specifických finančních nástrojů, které podporují bezpečný převod peněz za lepší sazbu; • odhodlaně provádět opatření dohodnutá s partnerskými regiony, včetně Afriky, východní a jihovýchodní Evropy, Latinské Ameriky, Karibiku a Asie; • urychlit využití klíčových nástrojů globálního přístupu k migraci; • dbát při provádění těchto různých opatření na jejich soudržnost s rozvojovou spoluprací EU a ostatními příslušnými politikami.

Konkrétně Stockholmský program vede k těmto úkolům: 1. 2.

3.

32

realizace druhé fáze budování společného evropského azylového systému (SEAS), vybudování Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu na Maltě (EASO), jehož úkoly jsou rozděleny do tří částí: podpora praktické spolupráce členských států EU, podpora členských států EU, které jsou zvláště zatíženy (počty uprchlíků) a přispění k realizaci Společného evropského azylového systému, rovnocenné zacházení a stejné podmínky přijetí občanů třetích zemí ve všech zemích ES/ EU, což zahrnuje: • implementování Směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem • výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci • implementování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008. o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice) • implementování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. 6. 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. sankční směrnice),

4.

5. 6.

posílení externalizace azylové politiky EU – spolupráce se zeměmi, které sousedí s EU jako Libye, Mauretánie, Maroko, Ukrajina aj. s cílem redukovat počty migrantů vstupujících na území EU 33 a zadržovat je ve smluvních zemích, kde se budují detenční zařízení na náklady EU, budování Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II), budování jednotného vízového informačního systému (VIS) – Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex).

32 Hodnocením budování společného azylového systému se zabývá Rozumek (2009) Společný azylový systém: idea versus realita, dostupné na http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2183782 33 Monitoringem detenčních zařízení mimo země EU se zabývá Global Detention Project, který realizuje The Graduate Institute ze Ženevy od roku 2006 ve spolupráci s mnoha univerzitami, mezinárodními a lidskoprávními organizacemi, více na www: http://www.globaldetentionproject.org/about/about-the-project.html

33

3.4 Integrační politika na úrovni Evropské unie Zde je dlužno poznamenat, že integrace migrantů spadá stále především do pravomoci členských států. Státní, regionální a místní orgány veřejné správy nesou odpovědnost za provádění integračních politik v oblastech jako vzdělávání, zdravotnictví, bydlení nebo trh práce. Lisabonská smlouva (2009) počítá s posílením úlohy Evropské unie v migrační politice a integraci příslušníků třetích zemí, avšak neklade si za cíl harmonizaci právních a regulačních opatření jednotlivých členských států. Společné základní principy politiky integrace přistěhovalců byly stanoveny v rámci Haagského programu, který zdůraznil potřebu zesílení koordinace vnitrostátních integračních politik a iniciativ EU. Podle závěrů Rady a zástupců vlád členských zemí (2004) bylo definováno 11 společných základních principů politiky integrace přistěhovalců v Evropské unii.

1. Integrace představuje dynamický, obousměrný proces vzájemného přizpůsobování všech přistěhovalců a obyvatel členských států. Integrace je nepřetržitý proces, který vyžaduje účast imigrantů, jejich potomků i všech obyvatel. Tento postup zahrnuje jak přizpůsobování přistěhovalců, tak na druhé straně vytváření vhodných podmínek přijímající společnosti pro kompletní ekonomickou, společenskou, kulturní a politickou účast imigrantů. Členské země mají zapojit do integrační politiky cizí i vlastní státní příslušníky a jasně stanovit jejich vzájemná práva a povinnosti.

2. Integrace vyžaduje úctu k základním hodnotám Evropské unie. Každý, kdo žije na území EU, musí ctít její základní hodnoty podle evropských úmluv, také právní předpisy členských států a Chartu základních práv EU. Jedná se např. o dodržování zásad právního státu, svobody, demokracie, lidské důstojnosti, rovnosti a zákazu diskriminace. Členské země musí zabezpečit, aby obyvatelé i přistěhovalci hodnotám, právům a povinnostem rozuměli, užívali je a byli stejným způsobem chráněni. Pokud by jejich názory nebyly slučitelné se základními evropskými zásadami, mohlo by to ohrozit úspěšnou integraci imigrantů i negativně působit na celou společnost.

3. Klíčovou úlohu v procesu integrace hraje zaměstnanost, která je ústředním předpokladem pro účast přistěhovalců, pro jejich příspěvek k hostitelské společnosti a pro zviditelnění tohoto příspěvku. Zaměstnanost je významným prostředkem pro imigranty, jak viditelně přispívat ke společnostem členských zemí. Podpora integrace přistěhovalců na pracovišti může být realizována uznáváním odborné kvalifikace získané v jiné zemi, poskytováním příležitostí k odborné přípravě a programy na usnadnění přístupu k pracovním místům.

4. Nezbytnou podmínkou integrace jsou základní znalosti jazyka, historie a institucí hostitelské společnosti; pro integraci je nezbytné, aby bylo přistěhovalcům umožněno nabývat těchto znalostí. Některé členské země dávají stále větší důraz na uvítací programy zaměřené na základní jazykové, historické a občanské znalosti. Imigrantům to umožní rychlejší adaptaci na novou společnost v mnoha sférách společnosti jako je práce, bydlení, vzdělávání a zdravotnictví. Důležitou složkou je osvojení si jazyka a kultury přijímající společnosti při zachování úcty k jazyku a kultuře imigrantů a jejich potomků. Tyto programy přispívají k ekonomickému a sociálnímu blahobytu celé společnosti.

34

5. Pro přípravu přistěhovalců, a zejména jejich potomků, na úspěšnější život a aktivnější účast ve společnosti má zásadní význam vzdělávání. Vzdělávání je významný prvek přípravy nově příchozích lidí k účasti ve všech oblastech všedního života společnosti. Cílem je předávání znalostí o úloze společenských institucí, předávání norem a hodnot závazných pro fungování společnosti. Vzdělávání se má zaměřit hlavně na ženy a děti a má zabránit předčasnému ukončení školní docházky, stejně tak i všem projevům zločinnosti u přistěhovalecké mládeže.

6. Nezbytným předpokladem lepší integrace je přístup přistěhovalců k institucím, jakož i k veřejným statkům a soukromému zboží a službám na stejném základě jako státní příslušníci a způsobem vylučujícím jakoukoli diskriminaci. Právo EU zakazuje diskriminaci z důvodu etnického či rasového původu, a to v těchto oblastech: zaměstnání, vzdělávání, sociální zabezpečení, zdravotní péče, přístup ke zboží, službám a bydlení. Omezení práv cizích státních příslušníků vede k nerovnému zacházení s cizinci a zvyšuje riziko sociální exkluze, které může trvat i několik generací.

7. Základním mechanismem integrace je častý styk mezi přistěhovalci a občany členského státu. Styk mezi přistěhovalci a občany členského státu obohacují společná fóra, dialog kultur, vzdělávání o přistěhovalcích a jejich kulturách a povzbudivé životní podmínky v městských sídlištích. Hlavním faktorem procesu integrace, který probíhá hlavně na místní úrovni, je množství a kvalita soukromých kontaktů mezi imigranty a ostatními obyvateli. Přínosem pro integraci může být zlepšení životních podmínek přistěhovalců, protože se často koncentrují do chudinských městských čtvrtí. Nutností je provádění osvěty o příznivých hlediscích rozmanitosti ve společnosti a boj proti rasismu.

8. Projevování různých kultur a vyznání je zaručeno podle Charty základních práv a musí být chráněno vždy, když není v rozporu s jinými nedotknutelnými evropskými právy nebo s vnitrostátními předpisy. Členské země musejí zabezpečit práva na svobodu projevu své kultury a vyznání, ale také aby tyto projevy nebránily imigrantům v účasti na přijímající společnosti a ve výkonu jiných základních práv.

9. Integraci přistěhovalců napomáhá jejich účast na demokratickém procesu a při formulování integračních politik a opatření, zejména na místní úrovni. Pokud se imigranti mohou podílet na formulování politiky, které se jich přímo týkají, pravděpodobně to povede k posílení jejich pocitu sounáležitosti a zkvalitnění integrační politiky. Imigranti by se také mohli zapojit do všech vrstev demokratického procesu a získávat aktivní i pasivní volební právo.

10. Při tvorbě a provádění veřejné politiky je důležité mít na zřeteli promítnutí integračních politik a opatření do širokého portfolia příslušných politik a do všech úrovní veřejné správy a veřejných služeb (mainstreaming). Na integraci cizinců se podílí několik veřejných politik a institucí, zejména na místní a regionální úrovni (školství, sociální služby). V členských zemích i úrovni EU je nutné přijímat kroky k tomu, aby byl brán ohled na začleňování cizinců nejen v rámci politik zacílených na integraci, ale i při formulování a realizování politik jiných. Pro účinnou integrační politiku je zapotřebí spolupráce i s dalšími aktéry veřejného a soukromého života: podniky, politické strany, média, kulturní, společenské a náboženské organizace.

35

11. K průběžným úpravám politiky, hodnocení pokroku integrace a zefektivnění výměny informací je potřeba stanovovat jasné cíle, ukazatele a mechanismy jejich hodnocení. Při provádění integrační politiky je potřeba znát, zda je účinná a dosahuje pokroků. K tomu slouží ukazatelé integrace, cíle, mechanismy jejich hodnocení a porovnávání s nejlepšími. Toto hodnocení pomáhá učit se ze zkušeností, zabránit chybám a vhodně přizpůsobovat politiky. Tyto principy jsou každoročně aktualizovány a také v tomto roce v rámci dánského a posléze kyperského předsednictví se plánuje řada novinek v oblasti migrace, azylu a integrace. Zajímavý je zejména stále více rostoucí akcent na vytvoření společné integrační politiky, která by stanovila závazné indikátory úspěšné integrace a podpora sociální soudržnosti, dodržování demokratických hodnot a interkulturního dialogu jako součásti integračního procesu. Baršová, Barša (2005: 135) nabízí srovnání migračních vln s vývojem migrační politiky ES/EU. Čtyři evropské migrační vlny

Tři fáze vývoje migrační politiky ES/EU

1. rekonstrukce Evropy a pracovní migrace (1945 – 1974)

–

2. sjednocování rodin (druhá polovina 70. let – konec 80. let)

1. počátky mezivládní spolupráce (druhá polovina 70. let–1993)

3. nucená a nelegální migrace, nárůst počtu žadatelů o azyl

2. institucionalizovaná mezivládní spolupráce (1993–1999)

4. návrat pracovní migrace, dočasná migrace (od 1999)

3. komunitarizace migrační a azylové politiky od 1999

Fáze vývoje společné migrační politiky nekorespondují významně s evropskými migračními vlnami, přesto lze najít mezi nimi společné vazby. Počátky mezivládní spolupráce korespondují s druhým obdobím migrace. Institucionalizace spolupráce je do značné míry reakcí na nárůst azylové migrace po roce 1990. Postamsterdamské období pak již probíhá souběžně se čtvrtým migračním obdobím.

Shrnutí hlavních myšlenek: Historie migrace a vývoje imigrační a integrační politiky Evropské unie je velkým zdrojem poučení a inspirace pro formování stávajících politik. Ukázalo se, že na migraci nelze nahlížet pouze z ekonomické perspektivy a migranty vnímat jen jako pracovní sílu. Migrační politiku musí vždy doprovázet integrační opatření, aby byla úspěšná. Většina starých členských zemí dlouho váhala, než se prohlásila za přistěhovalecké země. Nyní sledujeme, že migrační politika je jeden z nejdynamičtějších souborů politik v rámci EU. Míra komunitarizace jednotlivých migračních politik se však liší. Ekonomická imigrace a integrace na počátku stojí zpočátku hledání společného konsensu, zatímco v oblasti azylu je již vysoká míra komunitarizace otázek azylu. Brzdou je snaha o uchování suverenity států, odlišná kvalita i kvantita migračních proudů v jednotlivých zemích, které se rozšířením EU ještě posílily.

Otázky k zamyšlení a diskusi: • Jaké jsou priority migrační a integrační politiky EU? Jaké zájmy tyto priority určují? • Jak se domníváte o regulaci migrace? Jakými nástroji se migrace dá regulovat a za jakým cílem?

36

• Diskutujte v pracovní skupině nad pojmem „integrační absorpční kapacita“. Mnozí odborníci se domnívají, že každá země může přijmout limitovaný počet migrantů z důvodů zachování sociální soudržnosti. Co si o této tezi myslíte? • Jaká jsou dle vás kritéria úspěšné integrace migranta? Jakým způsobem se na procesu integrace má podílet většinová společnost? • Jak hodnotíte azylovou politiku EU z pohledu sociálního učení katolické církve?

Doporučená literatura: Bade, K. J. 2005. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Barša, P., Baršová, A. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita. Drbohlav, D. 2001. Mezinárodní migrace obyvatelstva – pohyb i pobyt (Alenky v kraji divů. In: Šišková, T. (ed.): Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál. Přehled evropské legislativy k migraci a azylu na portálu Evropské unie http://europa.eu/legislation_summaries/justice_freedom_security/free_movement_of_persons_ asylum_immigration/index_en.htm Přehled evropské legislativy na portálu MVČR, sekce Migrační a azylová politika – legislativní rámec http://www.mvcr.cz/clanek/migracni-a-azylova-politika-ceske-republiky-470144. aspx?q=Y2hudW09Mw%3d%3d

37

4. kapitola

Historie migrace, vývoje imigrační a integrační politiky České republiky po 2. světové válce Svědkyně Jehovovy zvýší hlas a vysílají hymnus vzhůru k nebesům. „Tebeť hned v jitře hledám“, zpívá Hortenzie, „Tebe žízní duše má, po Tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody..“ Samád to vše pozoruje a ke svému překvapení se přistihne při tom, že nemá chuť je umlčovat. Částečně proto, že je starý. Ale převážně proto, že by udělal totéž, třebaže ve jménu někoho jiného. Ví, co je to hledání. Ví, co je to vyprahlost. Pociťuje žízeň, jakou člověk cítí v neznámé zemi – strašnou, neutuchající – žízeň, která trvá celý život.“ Zadie Smith: Bílé zuby

Cíl: Cílem této kapitoly je podat souhrnné informace o migrační historii a vývoji formování imigrační a integrační politiky naší země od konce druhé světové války po současnost.

4.1 Historie migrace po druhé světové válce Do 90. let 20. století patřila Česká republika mezi vystěhovalecké země s převahou ekonomické emigrace a politického exilu. V době sovětského socialismu v podstatě neexistovala spontánní imigrace do naší země, proto je téma přistěhovalectví pro českou společnost poměrně nové.

Období po druhé světové válce 1945 – 1948 Období po 2. světové válce se vyznačovalo etnicky selektivní přistěhovaleckou politikou. Po roce 1945 došlo k vlně návratové migrace krajanů. Reemigrace Čechů, Slováků a příslušníků dalších slovanských národů byla podporována v rámci tzv. úředních přesídlovacích akcí řízených státem. Motivací bylo navýšit počet slovanského obyvatelstva jako kompenzace odsunu více než 2.820.000 Němců a oživit zejména české pohraničí. Jasnou ideologií imigrační politiky poválečné doby byla homogenizace společnosti, kde nebudou zastoupeny národnostní menšiny. Poválečná imigrace slovanských národů probíhala ve dvou vlnách:

1. vlna 1945-1946 Převládala samovolná imigrace ve spojení s repatriací osob vysídlených z důvodů války (např. vězni koncentračních táborů) a jednalo se o cca 64 000 osob.

2. vlna 1947-50 Druhá vlna zahrnovala návrat krajanů z Volyně, Rumunska, Bulharska i mimoevropských států jako USA, Kanada, Argentina, Brazílie, Čína, Indie, Palestina etc. a byla organizována státem v rámci úředních přesídlovacích akcí. Tito krajané navrátilci měli nárok na udělení československého občanství. Návraty byly státem organizovány od vypravování návratových transportů, provozu shromažďovacích středisek, až po podporu při vlastním usídlování, což zahrnovalo nalezení bydlení a práce. Celkově se jednalo o 202 526 krajanů, kteří se po válce vrátili v rámci organizovaných přesídlovacích akcí, či spontánně. K poválečné imigraci se zahrnuje i příchod asi 13 000 Řeků v letech 1948-1950. Jednalo se o politické uprchlíky občanské války v Řecku v letech 1946 – 1949. A další migrační vlnou byl příchod slovenských Romů do vylidněného českého pohraničí v rámci náborových akcí, spontánně a následně i v důsledku politiky nuceného rozptylu. Jednalo se o cca 16 752 osob.34 34

38

O vnitřní migraci Romů pojednává např. sborník Romové v České republice (1945-1998).1999. Praha: Socioklub.

Období státního socialismu 1948 – 1989 Ideologie socialismu sovětského typu s uzavřením hranic v podstatě umožňovala existenci jen ideologicky vymezené imigrační politice. To potvrzuje např. socialistická úprava zákona o azylu, kde se důvody pro udělení azylu výrazně liší od důvodů uvedených v Ženevské úmluvě. Čl. 33 Ústavy ČSSR z roku 1960 stanoví: právo na azyl poskytnuto těm, kteří byli pronásledováni z důvodů hájení zájmů pracujícího lidu, za účast na národně osvobozovacím boji, za vědeckou a uměleckou tvorbu nebo činnost na obranu míru. Dočasná pracovní migrace byla omezena jen na země socialistického bloku. S většinou těchto zemí byl zaveden bezvízový styk. Počty trvale usazených cizinců byly nízké. V 80. letech mělo trvalý pobyt 28 000 cizinců, dlouhodobý pobyt 9 000 cizinců. V socialistické ČSSR významnější roli hrála dočasná pracovní migrace v rámci zemí Rady vzájemné hospodářské pomoci.35 Tato migrace byla založena na hospodářské spolupráci a socialistické „internacionální pomoci“. Byly uzavírány mezivládní dohody hlavně v 70.- 80. letech. Nejdelší tradici mělo zaměstnávání občanů z Polska, kdy se první dohody uzavřely v 60. letech. Významnou spolupráci ČSSR navázala také s Vietnamskou socialistickou republikou. Dohody o odborné přípravě vietnamských studentů a pracovníků v československých učilištích a podnicích byly podepisovány od 60. let. Největší počet vietnamských občanů zde byl v roce 1983 a jednalo se o 27 100 osob. Obdobné dohody o zaměstnávání a zvyšování kvalifikace byly uzavírány s Kubou, Mongolskem, Angolou, Severní Koreou, Laosem a Kyprem. Na konci roku 1990 zde pracovalo 23 113 občanů Vietnamu, 3 790 občanů Polska, 274 občanů Mongolska, 101 občanů Kuby, 142 občanů Angoly. České úřady ve spolupráci s ambasádami daných zemí k těmto migrantům uplatňovaly politiku segregace. Po roce 1989 byly mezinárodní dohody o spolupráci ukončeny a většina pracovníků se vrátila do zemí původu. V roce 1993 zde žilo 1 110 občanů Vietnamu, 210 občanů Polska, 10 občanů Angoly.

Migrace po roce 1989 Sametová revoluce v roce 1989 a rozpad sovětského bloku s sebou přinesl otevření hranic naší země a postupné začleňování se do kontextu politik zemí EU, které bylo stvrzeno 1. 5. 2004 vstupem ČR do EU. ČR se postupně stává cílovou destinací pro mnohé cizince. Podoba migrační a integrační politiky je ovlivněna mnohými vlivy z minulosti a také velmi silně politikou EU. Jedná se o dědictví pracovní migrace za socialismu (např. pobyt vietnamských dělníků, který založil rozvoj vietnamského podnikání), umožnění bezvízového styku některým zemím postsovětského bloku (do roku 2000 existoval bezvízový styk s mnohými postsovětskými zeměmi – Ukrajina, Ruská federace, Bělorusko, Gruzie, Moldávie aj. a nastartoval tzv. klientský systém – zaměstnávání přes zprostředkovatele mnohdy na hraně zákona), kulturní a rodinné vazby se sousedními zeměmi aj. Začal také růst zájem o imigraci zevnitř – rostla poptávka podnikatelů po levnější pracovní síle ze zahraničí. Postupně začalo růst úsilí státu o řízení migrace a od konce 90. let je migrační politika ČR určována primárně prioritami EU.

35 RVHP byla obchodní organizace sdružující v době studené války socialistické státy sovětského bloku. Zakládajícími členy RVHP byly Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Sovětský svaz. Později přistoupily Albánie (1949), NDR (1950), Mongolsko (1962), Kuba (1972) a Vietnam (1978). Přidruženým státem RVHP byla od roku 1964 Jugoslávie. S RVHP částečně spolupracovaly nebo měly status pozorovatele i některé nesocialistické či rozvojové země (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Etiopie, Laos, Jižní Jemen aj.). RVHP se rozpadla v roce 1991.

39

4.2 Vývoj migrační a integrační politiky Baršová, Barša (2005) navrhli klasifikaci členění vývoje migrační a integrační politiky v ČR, která se nyní obecně přijímá36 a která je založena na kritériu liberální vs. restriktivní přístup. Dle tohoto měřítka lze vývoj migrační politiky po roce 1989 rozdělit do pěti období, jak uvádí Kušniráková, Čižinský (2011).

1. období 1990-1996 Toto období těsně po revoluci lze označit za liberální a bylo ve znamení „laissez - faire“37. Jednalo se o spontánní liberální porevoluční dobu, kdy v podstatě každý mohl vstoupit na území bez restrikcí. Děravost imigrační kontroly spočívala primárně v tom, že existovala možnost žádat o povolení k dlouhodobému a trvalému pobytu přímo na území ČR a nikoli pouze na zastupitelských úřadech v zahraničí, jak je tomu ve většině případů dnes. Cizinec mohl přijet jako turista a teprve potom si hledat práci a žádat o dlouhodobější formu pobytu. V tomto období byl přijat nový zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, který nahradil Zákon o pobytu cizinců z roku 1965. Nový zákon přinesl nyní již standardní členění pobytů na krátkodobý do 6 měsíců, dlouhodobý do jednoho roku a trvalý. Nicméně trvalý pobyt mohli získat pouze rodinní příslušníci občanů ČR a humanitární případy. Ačkoli bylo poměrně jednoduché přicestovat a zůstat na území, bylo velmi obtížné se v zemi trvale usadit a získat české občanství. Dále byl přijat Zákon č. 498/1990 Sb., o uprchlících – upravující pobyt ohrožených skupin cizinců a od 90. let započala také návratová reemigrace krajanů, kdy se jednalo o spontánní návrat emigrantů, kteří zemi opustili v době komunismu a také krajanů ze starších migračních vln. Pomoc státu byla umožněna jen těm krajanům, kteří byli ohroženi v zemi původu. Baršová, Barša (2005: 222) toto období označují liberalismus tolerance – nikoliv přijetí. Jinými slovy lze říci, že v tomto období imigrační politika byla velmi liberální, zatímco integrační politika se vztahovala pouze na uprchlíky a české krajany a zaměřovala se hlavně na otázky materiální pomoci a technicko – organizační stránku věci. Od roku 1994 začal fungovat asistenční program podporující azylanty pod názvem „Státní asistenční program pro integraci“ zaměřený oblast pomoci s bydlením, výukou češtiny a nabídkou poradenství.38 V oblasti vznikající integrační politiky hlavním katalyzátorem příprav byla Rada Evropy a také uvědomění si, že podstatná část ekonomických migrantů (Vietnamců, Rusů, Ukrajinců aj.) zde zůstane. Výstupy však v podstatě byly nulové a souviselo to také s tím, že i EU do konce 90. let otázkám integrace migrantů nevěnovala pozornost.

2. období 1996 – 1999 Toto období lze označit za restriktivní. Dochází postupně k zpřísňování cizineckých předpisů a praxe. Vnitřními důvody jsou ekonomická krize v letech 1997 – 1998, rostoucí nezaměstnanost a obavy z ilegální migrace. Vnějšími důvody byla snaha o přijetí do EU a zahájený proces harmonizace s předpisy EU. Přejímání evropské agendy bylo velmi náročným procesem, který plně zaměstnal státní administrativu. Drbohlav (1998) vznik migrační politiky komentuje následovně: Migrační politika ČR se vytvořila sama, a to díky postupné (plánované a realizované) integraci do západoevropských struktur. 36 Odlišnou periodizaci nabízí Drbohlav (2010: 69-90). Vychází primárně z historicko-politických změn, nicméně lze říci, že linie liberální vs. restriktivní přístup je i v tomto členění zachována. 37 Laisse-fair (nechte konat) zásada, podle níž má stát a vláda zasahovat do ekonomického dění co nejméně. Toto přesvědčení je jedním z pilířů liberalismu. 38 Hodnocením programu se zabývá např. studie od Uherka (2002): Integrace azylantů. Výzkumná zpráva pro Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky Oddělení pro Českou republiku. Dostupné na www.unhcr.dexusnet.cz/dokumenty/study_integrace.doc

40

Toto období vyvrcholilo přijetím značně restriktivního Zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů (dále ZPC) a nového Zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále ZA), které vstoupily v platnost 1. 1. 2000. ZPC sice byl v mnohém ohledu restriktivní, nicméně přinesl jednu zásadní změnu – možnost přechodu z dlouhodobého na trvalý pobyt po 10 letech nepřetržitého pobytu na území ČR. V režimu zákona č. 123/1992 Sb., o trvalý pobyt mohl požádat cizinec pouze z důvodů sloučení s rodinnými příslušníky, kteří v ČR již trvale žili, či v humanitárních případech. Nový ZPC tedy nepřímo připustil trvalý charakter migrace do ČR a možnost získat občanství.

3. období 1999 – 200439 Kušniráková, Čižinský, (2011) toto období označují za konsolidační. Je charakterizováno počátky konceptualizace imigrační a integrační politiky a současně upřednostňováním primátu práva nad politikou. Prioritně jsou přijímány úpravy vynucené transpozicí práva ES/EU bez ohledu na český kontext migrační reality a potřeb. První vlaštovkou formulování vlastní imigrační politiky je přijetí Zásad politiky v oblasti migrace cizinců40 v roce 2003 vládou ČR. Představují východisko pro vytvoření ucelené politiky státu pro oblast imigrace, zdůrazňují řídící roli státu, nutnost širší spolupráce státu s kraji, obcemi, občanskou společností, podporu přínosným formám migrace a potírání migrace nelegální. Zásady jsou formulovány velmi vágně a nepřináší konkrétní odpověď na otázku, jaké migranty a v jakém počtu Česká republika chce mít na území.41 Konec 90. let je charakterizován zpřísněním podmínek pro pracovní migranty.42 1. 1. 2000 vstoupily v platnost dva zásadní zákony: Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a byla zavedena vízová povinnost pro občany některých postsovětských států.

39 Zprávy o situaci v oblasti migrace v České republice od roku 2001 naleznete na online portálu MVČR dostupné na http://www.mvcr.cz/clanek/zpravy-o-situaci-v-oblasti-migrace-v-ceske-republice- za-roky-2001-2009. aspx 40 Zásady byly schváleny usnesením vlády č. 55 ze dne 13. ledna 2003 č. 55 + P k účinnosti Koncepce integrace cizinců na území České republiky a dalšího rozvoje této koncepce po vstupu České republiky do Evropské unie. Zásady představují: Zásada 1. Česká republika s ohledem na mezinárodní závazky, které pro ni vyplynou z členství v Evropské unii, důsledně prosazuje řídící roli státu v oblasti migrace. Zásada 2. Migrační politika státu je založena na koordinovaném postupu všech státních orgánů, orgánů územní a zájmové samosprávy a na podpoře ze strany dalších subjektů zabývajících se migrací. Zásada 3. Migrační politika státu je zaměřena na odstraňování všech forem nelegální migrace a jiných nelegálních aktivit, a to jak opatřeními na poli mezinárodní spolupráce, tak i opatřeními národními. Zásada 4. Migrační politika státu neklade překážky legální migraci a podporuje imigraci, která je pro stát a společnost v dlouhodobé perspektivě přínosná. Zásada 5. Realizace migrační politiky státu předpokládá široké zapojení nevládních a dalších organizací občanské společnosti. Zásada 6. Česká republika se spolupodílí na úsilí světového a evropského společenství na řešení migračních důsledků humanitárních krizí a na odstraňování příčin těchto jevů. 41 Za jednoznačný počin proaktivní imigrační politiky lze označit projekt Ministerstva práce a sociálních věcí (nikoli MVČR) nazvaný Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků, který byl zahájen v roce 2003 a ukončen v roce 2010. Podstatou projektu bylo rychlejší získání trvalého pobytu po 2,5 letech až 1,5 roku pro žadatele včetně jeho rodinných příslušníků. Projekt byl určen vysokokvalifikovaným migrantům z některých zemí a byl inspirován kanadským imigračním bodovým modelem. Do projektu od jeho počátku k 30. 8. 2010 vstoupilo 1 806 účastníků a asi 1 700 rodinných příslušníků. Celkem se tedy jedná o 3 500 cizinců, kteří mohli získat na základě účasti v projektu doporučení k získání trvalého pobytu v ČR. Trvalý pobyt v ČR dosud (k 1. čtvrtletí 2010) získali na základě účasti v projektu 843 účastníci (včetně rodinných příslušníků). Usnesením vlády České republiky ze dne 7. prosince 2010 č. 880 bylo schváleno ukončení projektu Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků z důvodů šetření finančních prostředků ve veřejném rozpočtu a snižování počtu volných pracovních míst v důsledku ekonomické krize. 42 V roce 1999 bylo na území 228 862 cizinců s dlouhodobým a trvalým pobytem, v roce 2000 to bylo jen 200 951 osob (www.czso.cz)

41

Zákon o pobytu cizinců zavedl nový vízový a pobytový režim. O vstupní vízum i pobytové povolení se již muselo žádat na zastupitelském úřadě v zahraničí. Byly upraveny dva typy pobytu – přechodný (bez víza, na základě krátkodobého a dlouhodobého víza) a trvalý pobyt. Zákon zakazoval změnu účelu pobytu na území ČR. Nový azylový zákon43 zavedl novou terminologii azylant – osoba s přiznaným statusem uprchlíka, žadatel o azyl – osoba žádající o status uprchlíka. Do zákona byly zahrnuty v souladu s harmonizací s předpisy EU Dublinská úmluva a tzv. londýnské rezoluce zavádějící kategorii „zjevně neodůvodněná azylová žádost.“44 Byla rozšířena práva žadatelů, zejména možnost ihned pracovat bez nutnosti pracovního povolení. Zpřísnění cizineckého zákona vedlo k tomu, že mnoho ekonomických migrant ů žádalo o azyl s cílem legalizovat svůj pobyt. V roce 2001 byl podán rekordní počet žádostí o azyl 18 094. To vedlo k přijetí restriktivní novely azylového zákona v roce 2002, která zakázala žadatelům pracovat během prvního roku azylového řízení a žádost o azyl se mohla opakovaně podat až po dvou letech od doby, kdy rozhodnutí o neudělení azylu nabylo právní moci. Tato změna se ihned odrazila v poklesu počtu podávaných žádostí. Zatímco v lednu 2002 požádalo o azyl 1 334 osob, v únoru to již bylo 678 osob, tedy téměř o 50 % méně. Dalším restriktivním opatřením bylo ustanovení, že cizinci zajištění v detenčním zařízení mohou podat žádost pouze do 7 dnů od poučení o této možnosti a během azylového řízení zůstávají v detenci. V další dílčí novele zákona o azylu v roce 2002 došlo k podstatné změně azylového řízení. Do 31. 1. 2002 formou odvolání proti (tzv. prvostupňovému) rozhodnutí MVČR bylo podání rozkladu k ministrovi vnitra. To bylo velmi kritizováno nevládními organizacemi a UNHCR, neboť nebyla zajištěna nestrannost odvolacího orgánu. Od 1. 2. 2002 neúspěšní žadatelé o azyl mohli podat opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Praze a proti jeho rozhodnutí již nebylo možno se dále odvolat. V praxi však tato změna způsobila značné prodloužení azylového řízení, protože Vrchní soud nebyl na novou agendu připraven. Od 1. 1. 2003 vstoupila v platnost další novela o azylu, která umožnila podat proti rozhodnutí ministerstva vnitra žalobu k příslušnému krajskému soudu podle aktuálního místa bydliště. Proti rozhodnutí krajského soudu pak bylo možné podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

43 Podrobný komentář k změnám zavedeným novelou si můžete přečíst v online archivu MVČR na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/uprchlici/stat02.html 44 Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu §16 (1) žádost o udělení mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel a) uvádí pouze ekonomické důvody, b) bez vážného důvodu uvádí nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství nebo tyto údaje odmítá uvést, c) žádá o udělení mezinárodní ochrany pouze proto, aby unikl situaci všeobecné nouze, d) přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze, e) má více než 1 státní občanství a nevyužil ochrany některého ze států, jehož státní občanství má, pokud neprokáže, že z důvodů uvedených v § 12 nebo 14a této ochrany využít nemohl, f) neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a g) uvádí skutečnosti zjevně nevěrohodné, nebo h) s cílem ztížit zjištění skutečného stavu věci zničil, poškodil nebo zatajil svůj cestovní doklad či jinou důležitou listinu anebo s tímto cílem předložil padělaný nebo pozměněný cestovní doklad či jinou důležitou listinu. (2) Jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení mezinárodní ochrany, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak. (3) Rozhodnutí o zamítnutí žádosti pro její zjevnou nedůvodnost lze vydat nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany. (4) Nezletilé osobě bez doprovodu nelze žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou.

42

Schéma 1: Stupně azylového řízení a možnosti odvolání prostředek a instituce odvolání v rámci správního soudnictví

I. stupeň (I. instance)

prostředek odvolání

II. stupeň (II. instance)

do 31.1.2002

Ministerstvo vnitra, OAMP

rozklad

ministr vnitra

žaloba

Vrchní soud

od 1.2.2002


opravný prostředek

Vrchní soud

–

–

od 1.1.2003


žaloba

příslušný krajský soud

kasační stížnost

Nejvyšší správní soud

Zdroj: Archiv MVČR dostupné na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/uprchlici/stat02.html

Integrační politika 1999 - 2004 Vznikající integrační politika byla v tomto období 1999 – 2004 v gesci Ministerstva vnitra, které zřídilo Komisi ministerstva vnitra pro integraci cizinců a vztahy mezi komunitami, kde byli přítomni zástupci státní správy, akademická obec, nevládní organizace. Byly formulovány první integrační strategie, opatření v jednotlivých resortech státní správy, začal se podporovat výzkum a sběr dat v oblasti integrace migrantů, rozvíjela se činnost nevládních organizací a migrantských sdružení. Také se začaly vytvářet webové portály a různé příručky, které měly za cíl zvýšit informovanost cizinců. Strategickými dokumenty tohoto období jsou: Zásady integrace cizinců na území České republiky z roku 1999, Koncepce integrace cizinců na území České republiky z roku 2000.45 46

Zásady integrace cizinců na území České republiky

Zásady integrace sestávají z 15 stručných ustanovení, které akcentují rovný přístup a příležitosti migrantů, aktivní přístup státu k zajištění podmínek pro úspěšné začlenění migrantů do české společnosti. V zásadách se odráží vliv dokumentů Rady Evropy47 a přístup k migrantům na kolektivní úrovni. Zásady hovoří o imigračních komunitách, tj. vychází z předpokladů, že migranti tvoří homogenní soudržné sociokulturní společenství - s tímto předpokladem již Koncepce nepracuje a vztahuje se primárně k jednotlivci. Koncepce integrace cizinců na území ČR

48

Dle Koncepce integrace cizinců patřilo mezi hlavní cíle integrační politiky zejména: • přiblížit postavení legálně a dlouhodobě usazených cizinců právnímu postavení občanů ČR, důsledná a systematická ochrana přístupu cizinců k základním lidským právům a svobodám (včetně politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv na území ČR); • uplatňovat princip rovného přístupu a rovné příležitosti pro cizince (zejména ve vztahu k jejich právnímu postavení a ochraně, zaměstnávání a podnikání, bydlení, kultuře, náboženství a jazyku, vzdělávání, zdravotní péči a účasti na veřejném a politickém životě v ČR, včetně veřejné ochrany cizinců před diskriminací); 45 Přehledné shrnutí naleznete v archivu MVČR, dostupné na http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/azyl/integrace2.html 46 Zásady integrace cizinců byly stanoveny usnesením vlády ze 7. 7. 1999 č. 689 47 Dokument Rady Evropy (2000) Diversity and cohesion: new challenges for the integration of immigrants and minorities 48 Koncepce integrace byla přijata usnesením vlády ČR ze dne 11. prosince 2000 č. 1266.

43

• usměrnit průběh procesu integrace dlouhodobě a legálně usazených cizinců vytvořením podmínek pro integraci, ovlivněním vztahu občanů a cizinců a zajištěním cílené intervence státu v této oblasti; • vytvořit základní organizační, koordinační, administrativní a ekonomické podmínky pro dlouhodobou realizaci Zásad koncepce integrace cizinců na území ČR zainteresovanými orgány a institucemi a pro rozvoj jejich vzájemné spolupráce ve všech oblastech a souvislostech, v praktické i výzkumné rovině; • podpořit boj proti nelegální migraci a ostatním nelegálním aktivitám a snižovat bezpečnostní rizika spojená s imigrací a integrací, resp. s jejich důsledky. Tyto deklarované cíle byly naplňovány jen z části. Dle Baršových (2005:233) lze však výsledky působení Ministerstva vnitra označit za smíšené. Mnohé státní resorty v podstatě nevyvíjely žádnou činnost na poli integrace cizinců, což způsobilo, že mnohá opatření se nedařila formulovat a systematicky uskutečňovat. U samosprávy byla situace ještě horší. V roce 2002 při reformě státní správy zanikly poradní orgány pro integraci cizinců při okresních úřadech, které byly zřízeny v roce 2001, a krajské úřady a další orgány samospráv k integraci cizinců přistupovaly nahodile dle iniciativy a zájmů jednotlivců.49

4. Období 2004 – 2007/8 Kušniráková, Čižinský (2011) toto období označují za neoliberální. Je typické ekonomickým růstem, nízkou nezaměstnaností a dovozem méně kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí (zejména v režimu agenturního zaměstnávání). Česká republika se od 1 .5. 2004 stává členem EU a postupně se mění z tranzitní země na zemi cílovou. Od 21. 12. 2007 se ČR stává také součástí Schengenského prostoru, čímž proces evropeizace naší země výrazně postoupil. V tomto období opět došlo k několika novelám cizineckého zákona, které přinesly zejména zavedení nové pobytové kategorie – občan EU/EHP a Švýcarska a jejich rodinní příslušníci, jejichž postavení zásadním způsobem upravuje evropské právo.50 Také pro občany třetích zemí byl zaveden nový institut povolení k dlouhodobému pobytu, které cizinec získal po roce pobytu v zemi na dlouhodobé vízum a znamenalo větší právní jistotu. Další novela z roku 2005 přinesla začlenění směrnice o právu na sjednocení rodin občanů třetích zemí (2003/86/EC) a novela v roce 2006 vedla ke zkrácení potřebné doby pobytu na území pro získání trvalého pobytu na 5 let. Rok 2007 přinesl novelu cizineckého zákona51 s restriktivním opatřením vůči rodinným příslušníkům občanů EU, kteří mohli získat trvalý pobyt až po dvou letech pobytu na území. Tato opatření reagovala na údajně rostoucí počet účelových sňatků a vyvolala silnou kritiku nevládních organizací. Další významnou změnou bylo zavedení povinnosti vykonání jazykové zkoušky na úrovni A1 pro občany třetích zemí, kteří žádají o trvalý pobyt. Tato podmínka nabyla účinnosti až od 1. 1. 2009. Novela také začlenila evropskou legislativu vztahující se k přeshraničnímu pohybu osob v Schengenském prostoru. Mnoho změn zaznamenal především azylový zákon. V několika novelách v tomto období byla začleněna přijímací směrnice a tzv. Dublin II. V roce 2003 byl přijat nový zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně, taktéž definován směrnicí 2001/55 EC. V novele v roce 2006 byla implementována kvalifikační směrnice a byl přidán nový institut tzv. doplňkové ochrany. Za proaktivní prvek české imigrační politiky lze považovat tzv. projekt zelených karet, který 49 Podrobnou analýzu nabízí Analýza situace postavení cizinců z roku 2003 zpracovaná mezirezortní Komisí ministra vnitra pro přípravu a realizaci politiky vlády České republiky v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi komunitami. 50 Směrnice Rady a Evropského Parlamentu č. 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států 51 Kvalifikovanou analýzu přináší např. Kučera 2007. Vybrané změny novely zákona o pobytu cizinců, zákona o azylu a některých dalších zákonů, dostupné na http://www.migraceonline.cz/e- knihovna/?x=2063004

44

iniciovalo Ministerstvo průmyslu v roce 2007, kdy ekonomika rostla a byl velký zájem o zahraniční pracovníky ze strany velkých průmyslových podniků. V účinnost projekt vstoupil až od 1. 1. 2009, tedy v době prohlubující se ekonomické krize, což mělo dopad na jeho úspěšnost. Systém zelených karet umožňuje vyřízení povolení k pobytu a k zaměstnání v rámci jedné procedury. Smyslem této úpravy je odstranění nadbytečných administrativních překážek bránících přístupu cizinců na trh práce v profesích, které nejsou v době 30 dnů od nahlášení volného pracovního místa Úřadu práce obsazena českým občanem, občanem jiného členského státu EU nebo jejich rodinnými příslušníky. Dle Baršové (2008) měl vést k snížení administrativní zátěže vyřizování pobytu a současně se měl stát prostředkem boje proti zaměstnávání na černo. Existují tři typy zelených karet: typ A pro kvalifikované pracovníky s vysokoškolským vzděláním a klíčový personál; typ B pro pracovníky na pracovních pozicích minimálně s požadavkem vyučen; typ C pro ostatní pracovníky. Platnost zelené karty je 2-3 roky. Kartu typu C však nelze prodloužit. Na portálu MPSV byla zřízena centrální evidence volných pracovních míst pro držitele zelené karty a žádat o ni mohou jen příslušníci konkrétních zemí: Australské společenství, Černá Hora, Chorvatská republika, Japonsko, Kanada, Korejská republika, Nový Zéland, Republika Bosna a Hercegovina, Republika Makedonie, Spojené státy americké, Srbsko, Ukrajina, což je dáno Vyhláškou MVČR č. 461 z roku 2008.52 Od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 bylo celkem vydáno 127 zelených karet, přičemž přes 60 % žádostí bylo zamítnuto zejména z důvodu podezření zneužití (Zpráva 2010). Čižinský (2008) se domnívá, že efektivita projektu je značně spekulativní. Přináší sice jistou míru zjednodušení imigrační procedury, nicméně řízení je poměrně zdlouhavé a zaměstnavatelé nechtějí dlouho čekat na vyřízení dokladů, a také zcela v gesci MVČR bez možnosti např. samospráv či úřadů práce řízení ovlivnit. Zelené karty navíc byly zavedeny v době, kdy na úrovní EU byla přijata směrnice o modrých kartách53 pro vysoce kvalifikované zaměstnance, čímž se národní úprava zelených karet jeví jako redundantní.

Integrační politika 2004 – 2008 1. 4. 2004 byla agenda integrace cizinců převedena pod gesci MPSV, což mnozí považovali za velmi pozitivní krok k prosociálně pojímané koncepci integrace. Dle Baršových (2005) trendem integrační politiky bylo posílení individuální a individualizované integrace jako záměrného a uvědomělého procesu – model integrační smlouvy. Významným počinem v tomto období byla Aktualizovaná Koncepce integrace cizinců, která byla přijata usnesením vlády ČR ze dne 8. února 2006 č. 126. Dle Drbohlava (2010) Koncepce již stanovila konkrétní prioritní oblasti integrace cizinců, důraz klade primárně na úsilí jednotlivce, integrace je definována jako oboustranný proces sjednocování domácího obyvatelstva a migrantů do jedné společnosti, který vyžaduje nejen přizpůsobení migrantů, ale i přijetí ze strany domorodců. Byl vytvořen dlouhodobý rámec směřování integrační politiky a za cílovou skupinu integrace byli označeni cizinci pobývající na území déle než jeden rok v režimu Zákona o pobytu cizinců.54

52 Vyhláška č. 461/2008 Sb., kterou se stanoví seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o vydání zelené karty 53 Směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci. 54 Koncepce integrace nezahrnuje žadatele o mezinárodní ochranu, azylanty, osoby s udělenou doplňkovou ochranou, ani občany EU, což vylučuje komplexnost integrační politiky vůči cizincům žijícím v ČR. Země s delší imigrační historií do integrační politiky naopak zahrnují i občany s migrantským původem.

45

Za klíčové předpoklady integrace byly stanoveny: 1. znalost českého jazyka - nejmarkantnější výsledek bylo zavedení povinné jazykové zkoušky na úrovni A1 pro získaní trvalého pobytu od 1. 1. 2009 a také realizace bezplatných 55 jazykových kurzů češtiny; 2. ekonomická soběstačnost cizince – proklamace snahy snižovat administrativní zátěž spjatou se zapojením cizince na trhu práce. Jedním z počinů bylo zavedení institutu 60ti denní ochranné lhůty v případě ztráty zaměstnání ne vlastní vinou pro cizince, kteří na území pobývají déle než jeden rok, novelou zákona o zaměstnanosti z roku 2008; 3. orientace cizince ve společnosti – zaměřeno primárně na publikování informačních brožur a vytváření webových portálů pro cizince; 4. vztahy cizince s členy majoritní společnosti – zaměřeno na interkulturní aktivity organizované primárně nevládním sektorem, ale také samosprávami, školami a jinými subjekty. Pro každou z oblastí byly stanoveny dílčí cíle a také finanční prostředky na realizaci programů vedoucích k jejich naplnění. Toto období je ukončeno opětovným vrácením agendy integrace cizinců do gesce MVČR v roce 2008,56 což zejména nevládní organizace vnímaly jako krok zpět, neboť MVČR již ze své podstaty představuje represivní orgán, který integrační politiku nepojímá příliš prosociálně.

5. období 2008/9 – současnost Kušniráková, Čižinský (2011) toto období označují za neorestriktivní. Imigrační politika je v podstatě reakcí na důsledky ekonomické krize. Úbytek pracovních míst a snížená ekonomická aktivita přivedla řadu cizinců do velmi těžkého postavení, kdy přestali plnit účel pobytu a současně se z důvodu enormního zadlužení nemohou vrátit do země původu.57Hlavní strategií státu se stalo redukovat počty cizinců na území s rétorikou, která se odvolává na národní zájmy – snahu o posílení zaměstnanosti vlastních obyvatel a současně se stále více akcentuje kriminalita mezi cizinci. Jako možný způsob řešení patové situace cizinců, kteří ztratili práci, byl jednorázový projekt dobrovolných návratů legálně pobývajících cizinců58, který realizovalo MVČR ve spolupráci s Mezinárodní organizací pro migraci (IOM). Jeho realizace probíhala v období 16. února - 15. prosince 2009.59Většina cizinců však spíše hledala způsoby, jak se udržet na území ČR – zejména změnou účelu pobytu na podnikání. V tomto období došlo k několika významným změnám. V oblasti migrační a integrační politiky lze tyto změny shrnout v následujícím sledu:

55 Všechny podstatné informace k jazykové zkoušce se nacházejí na www.cestina-pro-cizince.cz 56 Usnesením vlády ČR ze dne 23. července 2008 č. 979 byla koordinační role při realizaci Koncepce integrace cizinců na území ČR převedena z Ministerstva práce a sociálních věcí na Ministerstvo vnitra. 57 V roce 2009 bylo ukončeno, tj. neprodlouženo 68 000 pracovních povolení (Zpráva o migraci 2009) 58 Projekt dobrovolných návratů byl s cílem pomoci zahraničním pracovníkům propuštěným v důsledku hospodářské krize schválen usnesením vlády České republiky ze dne 9. února 2009 č. 171 k zajištění bezpečnostní situace České republiky v souvislosti s propouštěním zahraničních pracovníků v důsledku hospodářské krize 59 Do projektu se registrovalo celkem 2 089 osob. Převažující zájem o registraci byl na straně státních příslušníků Mongolska (1 342), Vietnamu (283), Uzbekistánu (314), Ukrajiny (60), Indonésie (28) a Moldavska (17). Pro cizince, kteří důsledkem ztráty zaměstnání upadli do nelegálního postavení, byl spuštěn Projekt dobrovolných návratů nelegálně pobývajících cizinců. Realizace projektu byla časově omezena na období 15. září - 15. prosince 2009. Do projektu bylo registrováno celkem 169 osob. Zde převažoval zájem státních příslušníků Ukrajiny (70), Vietnamu (20), Mongolska (15), Kyrgyzstánu (14), Uzbekistánu (13) a Moldavska (12). V rámci projektu Česká republika nabídla vedle nouzového ubytování, zaplacení letenky, organizačního zajištění odletu, předodjezdové a tranzitní asistence také finanční příspěvek.

46

Hlavní změny v oblasti cizinecké legislativy: a) Usnesení vlády České republiky ze dne 9. února 2009 č. 171 k zajištění bezpečnostní situace České republiky v souvislosti s propouštěním zahraničních pracovníků v důsledku hospodářské krize – na základě tohoto usnesení byl realizován projekt dobrovolných návratů a současně byly posíleny nástroje k zajištění bezpečnosti a veřejného pořádku, tak aby se předešlo možným bezpečnostním rizikům spojeným s pobytem většího počtu cizinců v bezprizorní situaci na území České republiky. b) Usnesení vlády č. 1205/2009 ze dne 16. září 2009 k pozastavení nabírání žádostí o dlouhodobá víza na vybraných zastupitelských úřadech ČR – toto usnesení reagovalo na ekonomickou krizi a korupční a nepřehlednou situaci na ambasádách zejména na Ukrajině a ve Vietnamu. Omezilo 60 možnost podávání žádostí o dlouhodobá víza ve vybraných zemích. c) Vízový kodex - v oblasti vízové politiky vstoupil dne 5. 4. 2010 v účinnost zásadní dokument harmonizující do té doby roztříštěné komunitární právní nástroje, Vízový kodex, který nahradil Společnou konzulární instrukci. S cílem jednotně implementovat vydávání víz byl Evropskou komisí schválen text příručky pro praktické využívání vízového kodexu. d) Novela zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky – 1. 1. 2011 vstoupila v účinnost novela zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Změny byly prioritně zaměřeny na implementaci a realizaci nově přijatých předpisů Evropské unie, na splnění úkolů vyplývajících z usnesení vlády České republiky, na zohlednění soudní judikatury, na změny působnosti v oblasti vydávání pobytových oprávnění a na některé změny v návaznosti na dosavadní aplikační praxi útvarů služby cizinecké policie a Ministerstva vnitra. ČR transponovala celkem 3 evropské směrnice – sankční, návratovou a o modrých kartách a dále nařízení týkající se povinnosti biometrických údajů či společného vízového kodexu. Hlavní změny se týkaly primárně účelu podnikání. Novela zákona výrazně zpřísnila podmínky plnění účelu podnikání s cílem eliminovat nepřehlednou realitu cizineckých firem a družstev a zneužívání tohoto účelu pseudopodnikateli. Také se změnily podmínky cestovního zdravotního pojištění cizinců, kteří od 1. 1. 2011 v případě vyřizování žádosti o pobyt na území ČR musí 61 mít tzv. komplexní zdravotní pojištění. Další změnou je zavedení biometrických průkazů pro cizince z třetích zemí. e) Novela zákona č. 325/1999 Sb., o azylu – 1. 1. 2011 vstoupila v účinnost novela zákona o azylu primárně zaměřená na implementaci právních předpisů EU. 62

f) Usnesení vlády dne ze dne 19. ledna 2011 č. 48 o opatřeních k řízení ekonomické migrace, ochraně práv osob migrujících za prací a realizaci návratů ‑ obsahuje návrhy, ze kterých by měl vzejít věcný záměr nové právní úpravy podmínek vstupu a pobytu cizinců na území České republiky. Toto usnesení obsahuje materiál s názvem Nový systém ekonomické migrace do České republiky, který rozvádí koncept zavedení institutu cirkulární migrace pro nízkokvalifikované profese (tzv. národní víza), významně zpřísňuje podmínky pro podnikatele cizince – např. zavedením povinnosti vstupní investice až ve výši 5 miliónů Kč. Zavádí povinné socio-adaptační kurzy pro cizince po příjezdu do ČR a zvyšuje úroveň jazykové zkoušky pro trvalý pobyt na úroveň A2.

60 Kritickou analýzu daného usnesení nabízí Úřad veřejného ochránce práv - Pořízek 2010. Přístup k podání žádosti o vízum a regulace počtu podaných žádostí dostupné na http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2240480 61 Rada vlády pro lidská práva, ombudsman, nevládní organizace a také jiné subjekty se dlouhodobě snaží o změny podmínek přístupu cizinců do veřejného zdravotního pojištění. Zejména zájmy komerčních pojišťoven však přijetí změn stále blokují. Více o přístupu cizinců k zdravotní péči a situaci kolem vzniku novely se dočtete v textu Čižinského 2011. Co je komerční zdravotní pojištění cizinců? Dostupné na http://inbaze.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=181&catid=52 62 Text usnesení a komentáře nevládních organizací naleznete na http://www.migraceonline.cz/e- knihovna/?x=2281495

47

63

g) Věcný záměr nového zákona o pobytu cizinců – 28. července 2011 byl do mezirezortního připomínkového řízení rozeslán Ministerstvem vnitra věcný záměr nové právní úpravy vstupu a pobytu cizinců na území České republiky, volného pohybu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků a ochrany státních hranic. Stávající právní norma zákona o pobytu cizinců je již nevyhovující vzhledem ke své logické roztříštěnosti, kazuistickému pojetí a prolínání ustanovení týkajících se občanů třetích zemí a občanů Unie a jejich rodinných příslušníků. Věcný záměr ideově čerpá zejména z výše uvedeného usnesení. Nový zákon má vstoupit v účinnost 1. 1. 2014. h) Aktualizovaná Koncepce integrace cizinců Společné soužití 2011 přijatá usnesením vlády ze dne 9. února 2011 č. 99 a Postup při realizaci aktualizované Koncepce integrace cizinců – Společné soužití 2012 přijatý usnesením vlády České republiky ze dne 4. 1. 2012 č. 6. V těchto materiálech již zaznívá nutnost propojení imigrační a integrační politiky a poznatek, že úspěšná integrace je podmínkou efektivní imigrace. Koncepce rozšiřuje nástroje integrační politiky, ale nezaměřuje se na všechny cizince v ČR (vyloučeni jsou žadatelé o mezinárodní 64 ochranu, azylanti, osoby s udělenou doplňkovou ochranou a občané EU) a neposiluje politická práva migrantů. Hlavní novinky jsou zavedení pilotních adaptačně-integračních kurzů pro nově příchozí cizince (tzv. uvítací kurzy - cca do 1 roku pobytu), kurzy pro cizince s dlouhodobým či trvalým pobytem, předodjezdové informační balíčky pro potenciální imigrant y v zemi původu. Koncepce také akcentuje podporu integrace na lokální úrovně zvyšováním zapojení samospráv a podporou rozšíření sítě regionálních Center na podporu integrace cizinců. ch) Změny v oblasti zaměstnávání cizinců v roce 2012 – novela zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti – touto novelou se ruší možnost agenturního zaměstnávání cizinců, kteří musí mít pracovní povolení (§ 66). Dále MPSV vydalo v lednu 2012 pokyn pro úřady práce v oblasti vydávání povolení k zaměstnání cizinců mimo EU, který zakazuje vydávat pracovní povolení na volná pracovní místa, u nichž zaměstnavatelé požadují nižší stupeň kvalifikace, než je ukončené středoškolské vzdělání s maturitou. A prodlužování pracovních povolení bude možné jen v případě, pokud dané místo nemůže obsadit evidovaný uchazeč o zaměstnání. Tímto stát deklaruje snahu ochránit český pracovní trh před pracovníky ze třetích zemí, přičemž z hlediska 65 lidsko-právního a ekonomického je efekt takovýchto opatření diskutabilní.

Změny v oblasti institucionální a) Převedení agendy trvalých a dlouhodobých pobytů na OAMP MVČR V roce 2009 byla agenda trvalých pobytů převedena z PČR Ředitelství služby cizinecké policie na MV ČR Odbor azylové a migrační politiky. Od 1. 1. 2011 na OAMP MVČR přešla i agenda dlouhodobých pobytů.66

63 Věcný záměr navrhuje rozdělit cizineckou legislativu na tři nové právní úpravy: 1) Zákon o vstupu a pobytu cizinců na území České republiky, 2) zákon o volném pohybu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků, 3) Zákon o ochraně státních hranic. Vypořádání připomínek oficiálních připomínkových míst můžete nalézt na elektronickém portálu připravované legislativy vlády http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf 64 Integrace azylantů a osob s doplňkovou ochranou je ošetřena separátním Státním integračním programem (§ 68, 69 a 70 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu), který je zaměřen na pomoc v oblasti zajištění bydlení, výuky českého jazyka a uplatnění na trhu práce. 65 Cizinci z třetích zemí mnohdy pracují na neatraktivních pracovních pozicích, pro které si zaměstnavatelé budou těžce hledat zaměstnance mezi Čechy. Samotní cizinci, kteří na území pobývají déle než 1 rok, mají v rámci Koncepce integrace jisté garance svého pobytu na území a zrušení pobytu v důsledku neprodloužení pracovního povolení např. po 4,5 letech pobytu pro celou rodinu může mít velmi těžké důsledky. 66 Převod agendy dlouhodobých pobytů na OAMP byl díky politickému tlaku o 2 roky urychlen. Absence důkladné přípravy má za následek nedostatky správního řízení, které spočívají zejména v nedodržování zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí ve věci povolení k pobytu. Obecně lze však krok vedoucí k zcivilnění pobytového řízení hodnotit za kladný.

48

67

b) Vznik regionálních Center na podporu integrace cizinců

V roce 2009 byla zřízena první Centra na podporu integrace cizinců v krajích Jihomoravském, Ústeckém, Plzeňském, Moravskoslezském, Zlínském a Pardubickém, která zajišťují poskytování informací, poradenství, kurzy sociokulturní orientace cizinců ve společnosti a přispívají k vytváření platforem pro spolupráci v oblasti integrace cizinců v regionu. V roce 2010 byla Centra zřízena i v krajích Jihočeském, Karlovarském, Libereckém a Olomouckém. Zřizovateli Center jsou realizátoři projektů Evropského integračního fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí – v Jihomoravském kraji je to kraj, v Ústeckém kraji občanské sdružení Poradna pro integraci, v ostatních krajích Správa uprchlických zařízení MV ČR. V roce 2012 bude otevřeno Centrum také v Praze a zřizovatelem bude Hlavní město Praha.68

Shrnutí Historicky Československo spadalo do východního bloku a řadí se stále k víceméně etnicky homogenním státům. V roce 1990 bylo v ČSFR registrováno celkem 35 198 cizinců s povoleným pobytem, v roce 1999 zde legálně žilo již 228 862 cizinců. Ve zprávě OECD o sociální a ekonomické situaci v členských zemích, publikované v roce 2006, se konstatuje, že ČR v letech 1992–2002 byla ze všech zemí OECD zemí s největším přírůstkem cizinců. I přesto, že nárůst imigrace je významný, v ČR zatím nedosahuje průměrné hodnoty imigrace ve vyspělých evropských zemích, která činí 8-10 %. V roce 2011 se podíl cizinců v populaci pohybuje okolo 4,2 % (cca 440 000). Česko je cílem zejména ekonomické migrace, což odpovídá i věkovému složení (polovina migrantů je ve věku 20-39 let, podíl dětí a seniorů je zanedbatelný). Cizinci se v ČR začínají postupně usazovat. V roce 2000 měla trvalý pobyt čtvrtina cizinců, v roce 2011 45 %. Vývoj imigrační a integrační politiky je primárně stanovován transpozicí závazných komunitárních předpisů. Autonomní česká migrační a integrační politika je reaktivní povahy a nevyznačuje se jasnou strategií a konzistencí. Stále je na okraji zájmu politiků a chybí celková formulace koncepce přistěhovalectví. Kontext migrace jako řešení stárnutí populace a krize důchodového zabezpečení je spjat se snahou chránit národní zájmy - tj. bezpečnost a ochrana trhu práce před cizinci. Úskalí kulturní diverzity a integrace se moc netematizují na rozdíl od starých členských zemí EU. Budoucnost spočívá zejména v ujasnění náhledu na migrace – je to primárně hrozba národních zájmů, či má spíše pozitivní potenciál, který bychom se měli naučit zpracovat?

Otázky k zamyšlení a diskusi: • Zamyslete se nad vývojem imigrační a integrační politiky ČR. Jaké příčiny, trendy, zájmy ovlivňují formování politik? • Je migrace hrozbou nebo šancí pro ČR? • Jakým způsobem obohatí sociální pracovníky znalost vývoje migračních politik a historie migrace?

67 www.integracnicentra.cz 68 Koncepce center je jednotná na základě priorit stanovených projektovou výzvou. Otázka, kdo má centra zřizovat, je hodně diskutovaná. Centra mají sloužit coby nástroj lokální integrace, proto je zásadní, aby odpovědnost za jejich provoz ležela primárně na místní samosprávě. V případě zřizovatele Správy uprchlických zařízení je velmi diskutabilní míra lokálnosti, flexibility a nezávislosti, neboť je to centrálně řízená příspěvková organizace MVČR.

49

Doporučená literatura: Barša, P., Baršová, A. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity Čižinský, P. 2008. Zelené karty? Čekalo se více. [online] [cit. 2012-02-15]. Dostupný z www: http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2088093 Drbohlav, D. a kol. 2010. Migrace a (i)migrace v Česku. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Praha: Slon. Drbohlav, D. (ed.). 2008. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Karolinum. Trbola, R., Rákoczyová, M. (ed.) 2011. Institucionální podmínky sociální integrace cizinců v ČR I. Integrační politika. Brno: Barrister &Principal. Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2010, Ministerstvo vnitra České republiky, Praha 2011 http://www.mvcr.cz/azyl-migrace-a-integrace. aspx Výroční zpráva o mezinárodní ochraně za rok 2009, Ministerstvo vnitra České republiky, Praha 2010 http://www.mvcr.cz/azyl-migrace-a-integrace.aspx

50

5. kapitola

Legislativní kontext pobytu cizinců v ČR „Cizinec ti umožňuje, aby ses stal sám sebou tím, že z tebe činí cizince.“ Eb. Jabbes

Cíl: Seznámení s legislativním kontextem pobytu cizinců na území ČR. Porozumění situaci migranta je bytostně spjato s jeho pobytovým statusem. Veškerá jeho práva a povinnosti se odvíjejí od tohoto pobytového statusu, proto i veškerá intervence by měla začínat zjištěním, jaký je pobytový status klienta.69Nutné je také podotknout, že práva migrantů jsou definována mezinárodními úmluvami, jejichž znalost je nutná pro prosazování a obhajobu jejich práv a zájmů.70

5.1 Pobyt cizinců na území ČR Pobyt cizinců na území je definován dvěma hlavními zákony – Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a Zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Dále zákonem č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně. Následující informace vycházejí z právního stavu z 1. 1. 2012. Nový cizinecký kodex má vstoupit v platnost 1. 1. 2014, do té doby lze očekávat průběžné novelizace stávajících právních norem.

Instituce rozhodující o pobytu cizinců v ČR Hlavním gestorem cizinecké agendy je Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Je orgánem legislativním i exekutivním a gestorem migrační a integrační politiky.71

69 Např. a) Pokud žadatel o mezinárodní ochranu hledá práci, je nutné mít na paměti, že první rok azylového řízení mu zákon nedovoluje pracovat. b) Pokud rodina cizinců chce žádat o dávky státní sociální podpory, platí, že všechny společně posuzované osoby musí žít na území ČR minimálně 365 dnů (do této doby se nezapočítává pobyt v uprchlických zařízeních) c) Velmi složitá situace je zejména v oblasti zdravotního pojištění cizinců. Mnozí z nich musí mít komerční zdravotní pojištění, které zřídkakdy pokrývá všechny pojistné události (tzv. Výluky v pojištění). http://inbaze.cz/index. php?option=com_content&view=article&id=251&catid=52 70 Např. Mezinárodní organizace práce přijala v tomto roce Úmluvu o důstojné práci pro domácí pracovníky, která může výrazně posílit postavení v domácnostech mnohdy vykořisťovaných migrantů. http://migraceonline.cz/eknihovna/?x=2291329 71 Lidsko-právní organizace považují přílišnou a stále nabývající koncentraci funkcí a pravomocí v rukou Odboru azylové a migrační politiky MV ČR za vážný problém organizačního zajištění migrační politiky České republiky. Kumulace pravomocí, kdy je OAMP faktickým tvůrcem migrační legislativy, tuto legislativu potom jako správní orgán vykonává a přitom ještě rozhoduje o rozdělení finančních prostředků z předmětných evropských fondů, neumožňuje řádný a zejména nezaujatý výkon těchto funkcí (tento názor zastává např. Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty)

51

O pobytu cizinců na území rozhodují tyto instituce: Ministerstvo zahraničních věcí Ředitelství služby cizinecké policie Police ČR Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Ministerstvo zahraničních věcí má na starosti: • výkon vízové agendy v rámci konzulární činnosti • povolování pobytu cizinců požívajících výsad a imunit dle mezinárodního práva Služba cizinecké policie má na starosti: • ohlašování místa pobytu na území po příjezdu do České republiky (následnou změnu místa pobytu, pokud jde o pobyt na území na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, je již třeba hlásit na regionálních pracovištích Ministerstva vnitra) • prodloužení doby pobytu na území na krátkodobé vízum do 90 dnů • vydávání výjezdních příkazů pro cizince, kteří přijeli na území na krátkodobé vízum • vydání potvrzení o krátkodobém pobytu • vydávání potvrzení o oprávněnosti pobytu na území bez ohledu na druh pobytu pro matriční úřad před uzavřením manželství • ověřování pozvání • kontrola legálnosti pobytu na území (pobytová kontrola) • odepření vstupu cizince na území a zrušení platnosti víz • zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, rozhodnutí o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštění • řízení o správním vyhoštění, uložení povinnosti opustit území Ministerstvo vnitra má na starosti: • udělení dlouhodobých víz, prodloužení dlouhodobých víz • vydání povolení a prodloužení dlouhodobého pobytu • vydání povolení a prodloužení přechodného pobytu občana EU a jeho rodinného příslušníka • vydání povolení trvalého pobytu • vydání/odnětí cizineckého pasu • přiznání/zrušení postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta • vydání/zrušení, prodloužení zelených karet • udělení, odebrání a prodloužení modrých karet • vydání potvrzení o pobytu (pro matriku však potvrzení vydává cizinecká policie) • pořízení biometrických údajů a výdej biometrických průkazů • udělení výjezdního příkazu pro cizince s dlouhodobým pobytem • hlášení změn (bydliště, jména a příjmení, rodinného stavu)

52

Typy pobytu cizinců na území ČR Všechny typy pobytů názorně zobrazuje níže uvedená tabulka. Tabulka pobytu cizinců

Převzato z www.poradna-prava.cz, upraveno 26. 2. 2012 autorkou

Typy pobytu cizinců na území ČR a) občané EU a jejich rodinní příslušníci (+ EHP a Švýcarsko) Tato kategorie cizinců zde na území pobývá v režimu přechodného nebo trvalého pobytu a řídí se primárně komunitárním právem, které bylo implementováno do Zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky b) občané z tzv. třetích zemí Tato kategorie cizinců na území pobývá v rámci přechodného pobytu nebo trvalého pobytu a řídí se legislativou vymezenou Zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Přechodný pobyt se dělí na následující typy pobytu: Krátkodobý: bez víza vízum průjezdní, letištní, výjezdní vízum do 90 dnů (krátkodobé) Dlouhodobý: vízum zvláštní, diplomatické vízum nad 90 dnů (dlouhodobé) povolení k dlouhodobému pobytu Trvalý pobyt ...Povolení k trvalému pobytu Status dlouhodobě pobývajícího rezidenta - vymezeno Směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty

53

c) žadatelé o udělení mezinárodní ochrany x azylanti x osoby požívající doplňkové ochrany Tato kategorie cizinců se řídí legislativou vymezenou mezinárodními úmluvami, evropskou komunitární legislativou a v ČR Zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu.

5.2 Cizinci v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců v České republice Přechodný pobyt občanů třetích zemí na území České republiky Krátkodobý pobyt Krátkodobý pobyt do 90 dnů se obvykle vztahuje na pobyt v celém Schengenském prostoru a řídí se společným Vízovým kodexem. Schengenské země72 mají společnou vízovou politiku, která stanoví seznam zemí, ze kterých občané mohou přicestovat bez víza nebo s vízem. Agendu nabírání žádostí o krátkodobá víza mají na starosti konzulární oddělení zastupitelských úřadů Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Samotnou žádost však schvaluje Služba cizinecké policie České republiky. Informace o podmínkách udělení krátkodobého víza podává primárně Ministerstvo zahraničních věcí, ale také Služba cizinecké policie ČR a Ministerstvo vnitra.73 „Pravidlo 90/180“ U bezvízového pobytu a schengenských víz platí tzv. „pravidlo 90/180.“ Znamená to, že celková doba pobytu na území ČR/schengenského prostoru nesmí překročit dobu 3 měsíců (90 dnů) během jednoho půl roku (180 dnů). Půlrok se začíná počítat dnem prvního vstupu do ČR/ schengenského prostoru. Po vyčerpání 90 dní v tomto půlročním období je třeba ČR/schengenský prostor opustit. Vrátit se lze až v dalším půlroce.74 Pobyt bez víza Bezvízový styk se vztahuje pouze na krátkodobé nevýdělečné pobyty do 90 dnů. V případě výdělečné činnosti je třeba podat žádost o schengenské (krátkodobé) vízum k pobytu do 90 dnů za účelem zaměstnání. Evropská unie stanoví společný seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou osvobozeni od vízové povinnosti v členských státech Evropské unie. Tento seznam se řídí nařízením (ES) č. 539/2001 ve znění nařízení (ES)č. 2414/2001 a nařízení (ES) č. 453/2003 (tj. schengenského prostoru).75 Pobyt s vízem Schengenské (krátkodobé) vízum tj. letištní průjezdní a krátkodobé vízum k pobytu do 90 dnů uděluje zastupitelský úřad a již je nutné doložit tzv. účel pobytu (pozvání, zaměstnání aj.). Žádost se podává prostřednictvím elektronického VISAPOINT systému. Schengenské (krátkodobé) vízum vydané zastupitelským úřadem ČR nebo zastupitelským úřadem jiného schengenského státu opravňuje jeho držitele pobývat na území ČR/schengenského prostoru po dobu v něm vyznačenou v rámci pravidla 90/180.76 72 Schengenský prostor tvoří tyto státy: Belgie, ČR, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Island, Itálie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko a Švýcarsko. 73 Podrobné informace ke krátkodobým pobytům naleznete na webovém portálu Ministerstva zahraničních věcí ČR http://www.mzv.cz/jnp/cz/informace_pro_cizince/kratkodobe_vizum/index.html 74 V praxi se občané z bezvízových zemí často dostávají do komplikací v případě prodlužování svého pobytu na území. Pokud chtějí pobývat na území déle než 3 měsíce, musí již žádat o dlouhodobé vízum, avšak to je možné jen na českém zastupitelském úřadě mimo území ČR. Pokud svoji situaci řeší na poslední chvíli, mohou se na území ČR/ Schengenu dostat do nelegálního postavení, neboť nedodrží lhůty pro podání žádosti o dlouhodobé vízum. 75 Seznam těchto zemí odráží zájmy mezinárodní a migrační politiky zemí Schengenského prostoru. Naleznete jej na http://www.mzv.cz/jnp/cz/informace_pro_cizince/seznam_statu_jejichz_obcane_nepodlehaji/index.html 76 Seznam států, které mají vízovou povinnost viz. Nařízení Rady (ES) č. 539/2001

54

Dlouhodobý pobyt Dlouhodobý pobyt lze členit na vízum nad 90 dnů (tzv. dlouhodobé vízum) s platností maximálně 6 měsíců a povolení k dlouhodobému pobytu. Dlouhodobý pobyt již patří mezi národní pobytový status, tj. podmínky určuje česká legislativa a nikoli komunitární. V rámci dlouhodobého pobytu cizinec smí pobývat v jiném Schengenském členském státu maximálně 3 měsíce během ½ roku (pravidlo 90/180). Vízum k pobytu nad 90 dnů (dlouhodobé vízum) obvykle se o něj žádá na zastupitelském úřadě mimo území ČR77, avšak rozhodnutí o udělení vydává MVČR jedná se o první dlouhodobější pobytové oprávnění vyznačuje se formou štítku do mezinárodního cestovního pasu maximální doba platnosti je 6 měsíců lze o něj žádat opakovaně lze prodloužit jen ve výjimečných případech lhůta pro rozhodnutí MVČR je 90 až 120 dnů, pro účel studium – 60 dnů Povolení k dlouhodobému pobytu • • • • • •

obvykle se o něj žádá na území ČR na oddělení pobytu cizinců MVČR uděluje se cizinci, který chce v ČR pobývat déle než 6 měsíců 78 obvykle navazuje na dlouhodobé vízum nutné zachovat stejný účel pobytu (Zákon o pobytu cizinců § 42 odst. 1) žádost o nové povolení nutno podat osobně (Z. o pobytu cizinců § 169 odst. 14) lhůta podání žádosti je nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před ukončením platnosti dlouhodobého víza (Zákon o pobytu cizinců § 47 odst. 1) • uděluje se ve formě elektronického průkazu k pobytu (ePkp) – tzv. • biometrického průkazu • doba platnosti závisí na typu účelu pobytu (Zákon o pobytu cizinců § 44 odst. 4) Doba platnosti povolení k pobytu Účel pobytu

Délka platnosti povolení

Zaměstnání

Dle

Studium

Dle délky platnosti potvrzení o studiu, maximálně 1 rok

Sloučení s rodinou

Dle délky pobytu nositele oprávnění ke sloučení, minimálně však 1 rok, maximálně 2 roky při sloučení s cizincem s trvalým pobytem

Ostatní účely (např. podnikání)

2 roky

délky platnosti

pracovního povolení

http://www.mzv.cz/jnp/cz/informace_pro_cizince/seznam_statu_jejichz_obcane_podlehaji/index.html 77 Vyhláška č. 462/2008 Sb. stanoví seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni podat žádost o udělení dlouhodobého víza nebo o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu i na jiném zastupitelském úřadu ve státě, jehož je cizinec občanem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. http://www.mzv.cz/jnp/cz/informace_pro_cizince/ mistni_prislusnost_zu_v_rizeni_o_vizum_a/index.ht ml. Implicitně platí, že cizinci ze zemí, které nejsou na seznamu, musí žádat o dlouhodobé vízum výhradně v zemi původu, či místně příslušném českém konzulárním oddělení zastupitelského úřadu. Příklad: Občan Belize musí podat žádost o dlouhodobé vízum na zastupitelském úřadě v Mexiku – v Belize není český ZÚ, občan USA může žádost podat na kterémkoli českém zastupitelském úřadu na světě. 78 V následujících případech lze žádost podat na zastupitelském úřadě bez podmínky předchozího pobytu na území: účel společného soužití rodiny, studium, vědecký výzkum (Z. o pobytu cizinců § 42 odst. 3)

55

Lhůta k rozhodnutí MVČR je v případě žádosti podané v ČR 60 dnů, v případě podání žádosti za účelem sloučení s rodinou mimo ČR je to 270 dnů (Zákon o pobytu cizinců § 169) Prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu Dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu lze opakovaně prodloužit v závislosti na délce trvání plnění účelu pobytu na území. Doba prodloužení povolení k pobytu (Zákon o pobytu cizinců § 44a) Účel pobytu

Doba prodloužení pobytu

Zaměstnání

Dle délky platnosti pracovního povolení

Studium

Dle délky platnosti potvrzení o studiu, maximálně 1 rok

Sloučení s rodinou

Dle délky pobytu nositele oprávnění ke sloučení, minimálně 1 rok, maximálně 5 let při sloučení s cizincem s trvalým pobytem

Ostatní účely (např. podnikání)

2 roky

Změna účelu pobytu Při prodlužování povolení k pobytu cizinec již nemá povinnost plnit stále stejný účel pobytu. Lze již tzv. měnit účel pobytu (Zákon o pobytu cizinců § 45), tj. aktivitu, na základě které může pobývat na území ČR. Výjimky Výjimkou je změna na účel podnikání, o kterou cizinec může požádat až po 2 letech pobytu na území. U pobytu za účelem společného soužití rodiny je změna účelu možná po 3 letech pobytu na území nebo po dosažení 18 let (Zákon o pobytu cizinců § 45 odst. 1 a 2). V případě rozvodu s nositelem oprávnění ke sloučení rodiny, pokud cizinec pobývá ke dni rozvodu na území nepřetržitě po dobu nejméně 2 let a manželství trvalo nejméně 5 let, může také žádat o změnu účelu.

Trvalý pobyt • • • • • •

obvykle se o něj žádá na území ČR, zde na pracovišti MVČR 79 obvykle se uděluje po 5 letech nepřetržitého pobytu na území ČR (Zákon o pobytu cizinců § 68) 80 podmínkou je prokázání znalosti češtiny na úrovni A1 uděluje se ve formě ePkp (biometrického průkazu) trvalý pobyt se uděluje na neomezenou dobu lhůta k rozhodnutí MVČR je v případě žádosti podané v ČR 60 dnů, v případě podání žádosti na ambasádě mimo ČR je to 180 dnů

Dlouhodobě pobývající rezident • • • • •

pobytový status usnadňující pohyb v jiných zemích EU uděluje se po 5 letech pobytu na území ČR uděluje se společně s udělením trvalého pobytu, nebo se podává dodatečně speciální žádost umožňuje pobyt v jiných zemích EU po dobu 3 měsíců bez víza v případě nevýdělečné činnosti lhůta k rozhodnutí MVČR je v případě žádosti podané v ČR 30 dnů

79 Z .o pobytu cizinců § 66, 67 definují situace, kdy cizinec může žádat o trvalý pobyt i bez předchozího pobytu na území ČR, či za kratší dobu než 5 let. 80 Podrobné informace o jazykové zkoušce naleznete na webovém portálu www.cestina-pro-cizince.cz

56

Přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU Rodinný příslušník občana EU Kategorii rodinný příslušník občana EU definuje Směrnice 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Kdo je rodinný příslušník nalezneme v Zákoně o pobytu cizinců § 15a. Rodinným příslušníkem občana Evropské unie se rozumí jeho: a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Příbuzenský vztah evropské právo definuje poměrně široce, neboť zahrnuje i následující kategorie (Zákon o pobytu cizinců § 15a odst. 3): a) příbuzný občana Evropské unie, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, b) cizinec, který je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, c) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. U těchto nepřímých příbuzenských vztahů však cizinec vždy musí věrohodně prokázat jejich platnost a dlouhodobost. Povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU • žádá se o něj na pracovišti MVČR v oddělení občané EU a rodinní příslušníci • uděluje se, pokud doba pobytu v ČR má být delší než 30 dnů • povinnost požádat do 3 měsíců od příjezdu do ČR • uděluje se modrý průkaz o pobytu rodinného příslušníka občana • platnost průkazu je maximálně 5 let • lhůta k rozhodnutí MVČR je 30 dnů Trvalý pobyt rodinného příslušníka občana EU • žádá se o něj na pracovišti MVČR v oddělení občané EU a rodinní příslušníci • uděluje se po 2 letech nepřetržitého pobytu v ČR, pokud je cizinec minimálně 1 rok rodinným příslušníkem občana ČR nebo EU, kteří mají v ČR trvalý pobyt (Zákon o pobytu cizinců § 87h odst. 1 písm. b) • uděluje se ve formě ePkp (biometrického průkazu) • lhůta k rozhodnutí MVČR je 30 dnů Trvalý pobyt občana EU • • • •

žádá se o něj na pracovišti MVČR v oddělení občané EU a rodinní příslušníci uděluje se po 5 letech nepřetržitého pobytu v ČR (Zákon o pobytu cizinců § 87g) uděluje se ve formě ePkp (biometrického průkazu) lhůta k rozhodnutí MVČR je 30 dnů

57

České občanství Podmínky udělení českého občanství jsou obsaženy v Zákonu o nabývání a pozbývání státního občanství ČR č. 40/1993 Sb.81 Podmínky: 1.

nejméně pět let povolení k trvalému pobytu. Cizinec tedy zpravidla může o udělení občanství žádat po deseti letech pobytu. Výjimku tvoří např. cizinci narození na území ČR 2. vzdání se dosavadního státního občanství, což neplatí u osoby bez státní příslušnosti nebo osoby s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky a dalších výjimek 3. trestní bezúhonnost po dobu posledních 5 let ČR 4. zkouška z českého jazyka 5. plnění povinností vyplývajících z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinností vyplývajících ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky. Na udělení občanství není právní nárok. Žádost se podává na místně příslušném krajském úřadě a správní poplatek je 10.000 Kč.

5.2.1 Správní řízení – podání žádosti o povolení k pobytu Pro správní řízení o povolení k pobytu platí podmínky stanovené Zákonem č. 500/2004, Správní řád a Zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, u krátkodobých víz komunitárním předpisem Vízovým kodexem. Zde jen ve stručnosti shrneme hlavní náležitosti žádosti o povolení k pobytu, které jsou společné dlouhodobému i trvalému pobytu.82 Pro zahájení správního řízení je nutno podat žádost o povolení k pobytu (specifický formulář MVČR) a doložit následující doklady: • • • • • • • • •

cestovní doklad, doklad potvrzující účel pobytu na území, doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území, fotografie; to neplatí, pokud bude pořizován obrazový záznam cizince, souhlas rodiče, popřípadě jiného zákonného zástupce nebo poručníka v případě nezletilého žadatele, doklad o zajištění prostředků k pobytu na území, doklad o cestovním zdravotním pojištění, a na požádání doklad o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění, na požádání doklad obdobný výpisu z evidence Rejstříku trestů, na požádání lékařskou zprávu potvrzující, že žadatel netrpí závažnou nemocí.

Podání žádosti lze učinit osobně, v zastoupení, elektronicky či poštou.83 Právní způsobilost dle Zákona o pobytu cizinců § 178 má cizinec, který dosáhl 15 let – na rozdíl od běžné věkové hranice 81 Podrobnou analýzu o situaci v oblasti udělování občanství cizincům zpracovává Kučera (ed) 2011 Východiska migračních politik – udělování státního občanství dostupné na http://konsorcium- nno.cz/dokumenty-kestazeni.html 82 Aktuální podrobné informace lze nalézt na webovém portálu MVČR www.imigracniportal.cz 83 Osobní podání je nutné ve třech případech – podání žádosti o povolení k dlouhodobému a trvalému pobytu, sejmutí biometrických údajů a převzetí biometrického průkazu. Zákon o pobytu cizinců § 169 odst.14 Žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Při prodlužování povolení lze žádost podat v zastoupení nebo poštou.

58

právní způsobilosti 18 let, kterou stanoví Občanský zákoník § 8.84 V případě podmínky osobní účasti tedy cizinec, který dovršil 15 let věku, již nemůže být zastupován zákonným zástupcem. Správní řízení ve věci povolování pobytu je vymezováno lhůtami, které mnohdy představují výjimku od správního řádu. Mezi zásadní lhůty, které jsou odchylkami od správního řádu, patří: Lhůta k podání žádosti obecně (pravidlo 90 -14) Maximálně 90 dnů a minimálně 14 dnů před uplynutím platnosti povolení/dlouhodobého víza, musí být podána žádost o nové povolení/prodloužení povolení k pobytu. § 47 odst. 1 Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. § 60 odst. 2 (2) O prodloužení doby pobytu na území na dlouhodobé vízum nebo prodloužení doby platnosti víza je cizinec oprávněn požádat u dlouhodobých víz nejdříve 90 dnů a nejpozději 14 dnů před uplynutím doby povoleného pobytu na území nebo doby platnosti dlouhodobého víza.

Příklad: Cizinec z Ruské federace pobývá v ČR na dlouhodobé vízum za účelem zaměstnání. Jeho platnost končí 14. 8. 2012. Pokud chce pobývat v ČR delší dobu než je platnost stávajícího víza, musí podat žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. Nejdříve může žádost o povolení podat 17. 5. (90 dnů předem) a nejpozději 31. 7. (14 dnů před ukončením platnosti víza). Pro podání nové žádosti platí podmínka osobního podání žádosti na OAMP MVČR. Poslední den lhůty je zachován, pokud žádost podá osobně 31. 7. na pracovišti MVČR. V případě, že by žádost poslal poštou, musí se do 5 dnů dostavit na pracoviště, kam byla žádost zaslána. Jinak OAMP řízení nezahájí a žádost vrátí zpět. Při přechodu z dlouhodobého víza na povolení k dlouhodobému pobytu cizinec stále musí plnit účel pobytu zaměstnání. Pokud by například chtěl začít podnikat a měnit účel pobytu na podnikání, je to možné až po 2 letech pobytu na území. Lhůta pro vydání rozhodnutí o žádosti o vízum/povolení k pobytu a) Schengenské krátkodobé vízum (vízum do 90 dnů) Žádost o schengenské (krátkodobé) vízum se podává v období tří měsíců před plánovanou cestou. Lhůta pro vydání Schengenského víza je 7-15 dnů, ve složitých případech maximálně 60 dnů. Pravidla stanoví Vízový kodex, nikoli národní legislativa. b) dlouhodobá víza Lhůta pro udělení dlouhodobého víza je 90 až 120 dnů, pro účel studia je 60 dnů od podání žádosti na zastupitelském úřadě. c) povolení k dlouhodobému pobytu Lhůta pro rozhodnutí o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, zaměstnání, společného soužití rodiny, studia a trvalého pobytu je 60 dnů od podání žádosti na pracovišti MVČR. Výjimka je u účelu společné soužití rodiny, pokud je žádost podaná na zastupitelském úřadě mimo ČR, lhůta pro rozhodnutí je 270 dnů od podání žádosti. d) povolení k trvalému pobytu Lhůta pro rozhodnutí o udělení trvalého pobytu je v případě žádosti podané v ČR 60 dnů, v případě podání žádosti na zastupitelském úřadě mimo ČR je to 180 dnů. e) povolení k přechodnému a trvalému pobytu občana EU a jeho rodinného příslušníka Lhůta pro rozhodnutí o udělení přechodného pobytu a trvalého pobytu rodinného příslušníka občana EU je 30 dnů.85 84 Snížení věkové hranice způsobilosti k právním úkonům již od 15 let věku dítěte v cizinecké legislativě, je velmi kontroverzní a není v souladu jak s Občanským zákoníkem, tak s Úmluvou o právech dítěte. 85 Zákon o pobytu cizinců – Odchylky od správního řádu § 169 (1) Pokud nelze rozhodnutí vydat

59

5.3 Cizinci v režimu zákona č. 325/1999 Sb., azylu a) Žadatel o udělení mezinárodní ochrany – postavení v rámci průběhu azylového řízení včetně podání žaloby k místně příslušnému krajskému soudu. b) Osoba s vízem za účelem strpění pobytu dle § 78b – v době podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu. c) Azylant – osoba s přiznaným statusem azylanta, bylo prokázáno pronásledování z rasových, národnostních, náboženských, politických důvodů či z důvodů příslušnosti k určité sociální skupině. d) Osoba požívající doplňkové ochrany – osoba s přiznaným statusem doplňkové ochrany.

Podmínky pro udělení azylu Podmínky pro udělení azylu stanovuje § 12, 13, 14 Zákona o azylu.86 Azyl je udělován v případě: a) § 12 prokázaného individuálního pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, zastávání určitých politických názorů b) § 13 sloučení rodiny azylanta c) § 14 z humanitárních důvodů

bezodkladně, rozhodnutí se vydá: a) ve lhůtě 120 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu rezidenta jiného členského státu Evropské unie a jeho rodinného příslušníka, b) ve lhůtě 180 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, c) ve lhůtě 270 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území, d) ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, vědeckého výzkumu nebo vydání povolení k dlouhodobému pobytu rodinnému příslušníkovi výzkumného pracovníka podle § 42 odst. 3, e) ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k trvalému pobytu podle § 69, je-li žádost podaná na území, povolení k přechodnému pobytu a povolení k trvalému pobytu podle § 87g a 87h, f) ve lhůtě 90 dnů ode dne podání žádosti o vydání modré karty, g) ve lhůtě 180 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny s držitelem modré karty na území. § 170 (6) Žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů ministerstvo vyřídí ve lhůtě do 90 dnů, ve zvlášť složitých případech do 120 dnů ode dne podání žádosti. Žádost o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem studia nebo za účelem pedagogické činnosti nebo za účelem výzkumu vyřídí ministerstvo ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti. 86 § 12 Azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. § 13 Azyl za účelem sloučení rodiny (1) Rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. § 14 Humanitární azyl Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

60

Krom toho, bez předchozího řízení pak může ČR udělit azyl, pokud je cizinec uznán uprchlíkem dle mezinárodní smlouvy rozhodnutím UNHCR. Postavení azylanta se rovná postavení cizince s uděleným trvalým pobytem. Toto postavení je udělováno na časově neomezenou dobu a může být odebráno jen ze závažných důvodů stanovených v zákoně. Azylant nemá volební právo a např. nemůže vykonávat takové zaměstnání, jehož podmínkou je státní občanství. Podmínky pro udělení doplňkové ochrany Podmínky pro udělení doplňkové ochrany stanovuje § 14a a 14b.87 Tento status se uděluje, pokud žadatel nesplňuje podmínky pro udělení azylu, nicméně jeho situace je závažná. Důvodem pro udělení doplňkové ochrany je podle zákona zjištění, že cizinci hrozí reálné nebezpečí vážné újmy v případě návratu do země původu. Vážná újma může znamenat například trest smrti, poprava, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Postavení osoby požívající doplňkovou ochranu se rovná postavení cizince s uděleným trvalým pobytem. Toto postavení je však udělováno na časově omezenou dobu a je prodlužováno v případě, že důvody pro přiznání doplňkové ochrany stále přetrvávají. Osoba s doplňkovou ochranou nemá volební právo a např. nemůže vykonávat takové zaměstnání, jehož podmínkou je státní občanství. b) bezplatná výuka českého jazyka pro azylanty a osoby požívající doplňkovou ochranu Dotace je 400 hodin. Osobám ubytovaným v integračním azylovém středisku poskytuje výuku Správa uprchlických zařízení MV. Výuka azylantů ubytovaných mimo integrační azylová střediska je zajišťována smluvním partnerem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, které je garantem bezplatného jazykového kurzu. c) pomoc při uplatnění na trhu práce Toto opatření by mělo představovat zejména aktivnější přístup ze strany Úřadů práce (individualizovaný přístup, preferenční nabídky rekvalifikací) a dále speciální nabídky vyplývající z grantů a dotací – projekty nevládních organizací, měst a obcí aj.

Azylová zařízení (AZ) Žadatelům o mezinárodní ochranu, azylantům a osobám s udělenou doplňkovou ochranou jsou nabízeny pobytové služby v azylových zařízeních, které spravuje Správa uprchlických zařízení (SUZ). Azylová zařízení jsou přijímací, pobytová a integrační. Přijímací středisko (PřS) Přijímací středisko slouží k ubytování nově příchozích žadatelů o mezinárodní ochranu, a to až do doby ukončení základních vstupních procedur. PřS není možné volně opustit, platí zde karanténa. Umístění PřS: tranzitní prostor mezinárodního letiště Praha-Ruzyně, Zastávka (Jihomoravský kraj) Pobytové středisko (PoS) Pobytové středisko slouží k ubytování žadatelů po dobu řízení ve věci jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Žadatelé mohou svobodně střediska opouštět nebo využít možnosti pobytu v soukromí. Umístění PoS: Kostelec nad Orlicí (Královéhradecký kraj), Havířov (Moravskoslezský kraj)

87 87 § 14a (1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

61

Integrační středisko (IAS) Integrační středisko slouží osobám, kterým byla přiznána mezinárodní ochrana a které vstoupily do Státního integračního programu a požádaly o dočasné ubytování v IAS. Doba strávená v IAS je max. 18 měsíců. Ubytování v IAS je zpoplatněno. Umístění IAS: Jaroměř (Královéhradecký kraj), Předlice (Ústecký kraj), Brno (Jihomoravský kraj), Česká Lípa (Liberecký kraj)

5.3.i Řízení o udělení mezinárodní ochrany88 Řízení o udělení mezinárodní ochrany je vymezeno zákonem o azylu. Zde průběh řízení znázorňuje instruktáž určená přímo pro žadatele o mezinárodní ochranu, což čtenáři lépe umožňuje uvědomění kontextu životní situace žadatele o mezinárodní ochranu. Tato instruktáž je převzata z letáku Řízení o udělení mezinárodní ochrany Sdružení pro integraci a migraci z 29. 7. 2010. Celá verze letáku dostupná na: http://uprchlici.cz/ppu/docs/letak-erfcz_20101022165455.pdf

5.4 Zaměstnávání cizinců Zaměstnávání cizinců v ČR se primárně řídí zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Hlava IV tohoto zákona stanoví podmínky zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí. Hlavním kritériem je, zda cizinec musí mít pro výkon zaměstnání povolení k zaměstnání či ne. Pro vyřízení povolení k zaměstnání jsou nutné kroky jak na straně zaměstnavatele, tak zaměstnance cizince.89

Povinnosti ze strany zaměstnavatele Zaměstnavatel může cizince získávat pouze na volná pracovní místa, která nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Svůj záměr zaměstnávat cizince je zaměstnavatel povinen oznámit a projednat předem s krajskou pobočkou ÚP. Úřad práce tedy vždy posuzuje situaci na trhu práce, nahlášené pracovní místo je nejprve Úřadem práce nabízeno občanům ČR a EU (minimálně po dobu 30 dnů) a teprve v případě nenalezení vhodného kandidáta se může o danou pozici ucházet občan třetí země, který potřebuje povolení k zaměstnání. Podmínky udělování povolení k zaměstnání cizinců jsou regulovány dvěma hlavními zájmy – ochrana trhu práce pro české občany vs. posílení konkurenceschopnosti ČR.90 (2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. § 14b Doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny (1) Rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. 88 Řízení je podrobně rozpracováno na webovém portálu MVČR http://www.mvcr.cz/clanek/azyl- prubehspravniho-rizeni-o-udeleni-mezinarodni-ochrany.aspx. 89 Podrobné informace o zaměstnávání cizinců naleznete na portále MPSV v sekci Zahraniční zaměstnanost http://portal.mpsv.cz/sz/zahr_zam 90 MPSV v případě vysoké nezaměstnanosti opakovaně vydává pokyny o pravidlech udělování povolení k zaměstnání. Poslední pokyn z ledna 2012 zakazuje vydávat povolení k zaměstnání pro nízko- kvalifikované pracovní

62

63

Oznamovací povinnost Zaměstnavatel je povinen informovat o nástupu cizince do zaměstnání písemně příslušnou krajskou pobočku ÚP nejpozději v den nástupu této osoby k výkonu práce a také o ukončení zaměstnání nejpozději do 10 dnů.

Povinnosti ze strany cizince-zaměstnance: V případě, že cizinec musí mít povolení k zaměstnání, podává písemnou žádost na Úřad práce, zpravidla před svým příchodem do ČR, sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán. Prodlužování povolení si již vyřizuje na území ČR sám nebo s pomocí zaměstnavatele. Novela Zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 66 přinesla zákaz agenturního zaměstnávání cizinců, kteří potřebují pracovní povolení. Povolení k zaměstnání vydává Úřad práce na omezenou dobu – maximálně na 1 rok na konkrétní pracovní místo a za podmínky, že se jedná o ohlášené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou klasifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak. Správní poplatek je 500 Kč.

Povolení k zaměstnání vydané zjednodušeným postupem Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 97 stanoví podmínky zjednodušeného postupu při vydání povolení k zaměstnání, kdy se nemusí jednat o ohlášené pracovní místo a nepřihlíží se k situaci na trhu práce. Jedná se o tyto kategorie cizinců: a) který bude zaměstnán na časově vymezené období za účelem zvyšování svých dovedností a kvalifikace ve zvoleném zaměstnání (stáž), avšak na dobu nejdéle jednoho roku. Toto období může být prodlouženo, nejdéle však na dobu potřebnou pro získání odborné kvalifikace podle předpisů platných v České republice, b) do 26 let věku zaměstnávaného příležitostnými a časově omezenými pracemi v rámci výměny mezi školami nebo v rámci programů pro mládež, jichž se Česká republika účastní, c) který je duchovním církve registrované v České republice nebo náboženské společnosti registrované v České republice, d) o němž to stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána, e) kterému bylo uděleno vízum za účelem strpění pobytu nebo mu za stejným účelem bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu), f) který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebo kterému bylo uděleno vízum k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu, nejdříve však po uplynutí 12 měsíců ode dne podání žádosti o udělení azylu.

pozice od 1. 7. 2012. Dostupné na http://www.mpsv.cz/files/clanky/12141/tz_090212.pdf. Platí i opačné pravidlo u vysoce-kvalifikovaných pozic, kdy řízení mnohdy probíhá za jednodušších podmínek. Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, Ministerstvem práce a sociálních věcí a Ministerstvem zahraničních věcí spustilo k 1. únoru 2012 projekt Zrychlená procedura pro vnitropodnikově převáděné zaměstnance zahraničních investorů. Jeho cílem je rychlejší převod vysoce kvalifikovaných a vedoucích pracovníků (specialistů a manažerů) ze třetích zemí, kteří jsou dočasně vysláni v rámci společnosti na pracoviště umístěné v České republice. Dostupné na http://www.mpo.cz/dokument101685.html.

64

Zrušení podmínky povolení k zaměstnání cizinců Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti § 98 stanovuje kategorie cizinců, kteří nemusí mít povolení k zaměstnání: a) s povoleným trvalým pobytem, b) který je rodinným příslušníkem člena diplomatické mise, konzulárního úřadu nebo rodinným příslušníkem zaměstnance mezinárodní vládní organizace se sídlem na území České republiky, pokud je vyhlášenou mezinárodní smlouvou, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas a jíž je Česká republika vázána, zaručena vzájemnost, c) kterému byl udělen azyl nebo doplňková ochrana, d) jehož výkon práce na území České republiky nepřesáhne 7 po sobě jdoucích kalendářních dnů nebo celkem 30 dnů v kalendářním roce a jde-li zároveň o výkonného umělce, pedagogického pracovníka, akademického pracovníka vysoké školy, vědeckého, výzkumného nebo vývojového pracovníka, který je účastníkem vědeckého setkání, žáka nebo studenta do 26 let věku, sportovce nebo osobu, která v České republice zajišťuje dodávky zboží nebo služeb nebo toto zboží dodává nebo provádí montáž na základě obchodní smlouvy, případně provádí záruční a opravářské práce, e) který se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání (§ 5).

Ztráta práce a neplnění účelu pobytu V případě, že cizinec pobývá v ČR za účelem zaměstnání a ztratí práci, má ochrannou lhůtu 60 dnů pro nalezení jiné práce, potažmo vyřízení pracovního povolení. Tato ochranná lhůta se však vztahuje pouze na cizince, kteří v ČR pobývají minimálně 1 rok (Zákon o pobytu cizinců § 46 odst. 8)

Nelegální výkon práce Nelegální výkon práce je poměrně diskutabilní kategorie, která zahrnuje následující situace:

a) Cizinec vykonává práci bez platného pracovního povolení/v rozporu s platným povolením k pobytu za jiným účelem Tato kategorie zahrnuje i zaměstnávání v rámci tzv. Schwarzsystému, kdy pracovníci namísto zaměstnaneckého poměru formálně vystupují jako samostatní podnikatelé. Zákon o zaměstnanosti v § 5 stanoví, že za nelegální práci se považuje výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah. Příkladem může být situace, kdy cizinec má účel pobytu podnikání, má platné živnostenské oprávnění, pracuje u stavební firmy jako zedník 3 dny v týdnu a současně má jako živnostník zakázky na stavební práce. Ačkoli by měl mít pracovní smlouvu pro práci ve stavební firmě, neboť výkon jeho práce splňuje charakteristiky závislé činnosti, formálně pracuje jako OSVČ a svoji práci fakturuje. Sankce: Cizinec, který je zaměstnán bez povolení k zaměstnání, pokud je takovéto povolení třeba, nebo vykonává práci v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání, se dopouští přestupku, za který lze podle zákona o zaměstnanosti uložit pokutu do výše 100.000 Kč. Jeho pobyt můžeme označit za semilegální, neboť účel pobytu plní tím, že podniká jako OSVČ v případě drobných zakázek. Výklad plnění účelu pobytu je diskutabilní, nicméně lze připustit, že by mohlo být zahájeno i řízení o zrušení pobytu.

65

b) Cizinec vykonává práci bez platného pracovního povolení a taktéž bez platného povolení k pobytu Sankce: Opět zde platí, že se dopouští přestupku, za který lze podle zákona o zaměstnanosti uložit pokutu do výše 100.000 Kč. Současně však porušuje i zákon o pobytu cizinců, čili mu hrozí zrušení pobytu v ČR a zahájení řízení o správním vyhoštění. Sankce na straně zaměstnavatele Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která umožní cizinci výkon nelegální práce, se dopouští správního deliktu, za který se podle zákona o zaměstnanosti uloží pokuta až do částky 10.000.000 Kč, nejméně však ve výši 250.000 Kč. Správní delikty projednává a pokuty ukládá v souladu se zákonem o zaměstnanosti příslušný Státní úřad inspekce práce.

5.5 Sociální zabezpečení cizinců Sociální zabezpečení cizinců je určováno stejnými právními normami, jako je tomu u občanů ČR. Jedná se tedy zejména o zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákon č. 117/1995 Sb., o státní soc. podpoře, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi a zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. V této kapitole se zaměříme pouze na podmínky, které cizinec musí splňovat pro přiznání benefitu.

Dávky státní sociální podpory: Nárok na dávky státní sociální podpory je založen na splnění následujících podmínek: Podmínka bydliště na území ČR § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 117/1995 Sb., o státní soc. podpoře stanoví podmínku trvalého pobytu, čímž je však míněn nejen trvalý pobyt dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ale také status azylanta. Pokud cizinec trvalý pobyt nemá, je podmínkou, že má na území České republiky bydliště, tj. nahlásil cizinecké policii místo svého pobytu na území – analogie institutu trvalého bydliště. Další podmínky § 3 odst. 2 Zákona o státní sociální podpoře stanoví okruh oprávněných osob pro udělení dávek státní sociální podpory, které nemají na území trvalý pobyt: a) cizinci hlášení v ČR k pobytu, a to ode dne, kterým uplynulo 365 dnů ode dne hlášení (mimo pobyt v zařízení Správy uprchlických zařízení), b) cizinci mladší 1 roku narození na území ČR a hlášení na území ČR k pobytu (s výjimkou pobytu v zařízení Správy uprchlických zařízení), c) nezletilí cizinci svěření na území ČR do péče nahrazující péči rodičů nebo do ústavní péče, d) cizinci, kteří jsou držiteli povolení k trvalému pobytu s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta v Evropském společenství na území jiného členského státu EU, a bylo jim vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, e) rodinní příslušníci cizince uvedeného v písmenu d), kterým bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR,

66

f) cizinci, kterým bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem vědeckého výzkumu, g) cizinci, kterým byla udělena doplňková ochrana, h) cizinci, kterým bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci (držitel modré karty), podmínkou je, že mají na území České republiky bydliště. Podmínky musí splňovat všechny společně posuzované osoby. Povinnou náležitostí žádosti o dávky státní sociální podpory je potvrzení o pobytu (tzv. historie pobytu), kterou vydává OAMP MVČR na žádost cizince a doba vydání může být až 30 dnů.

Dávky v hmotné nouzi Okruh oprávněných osob pro přiznání dávek v hmotné nouzi zahrnuje azylanty, osoby s udělenou doplňkovou ochranou, cizince s trvalým pobytem a občany EU a rodinné příslušníky s přechodným a trvalým pobytem. Jsou vyloučeni cizinci s dlouhodobým vízem a dlouhodobým pobytem – kromě mimořádné okamžité pomoci. Dle § 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi okruh oprávněných osob představuje: (1) Na příspěvek na živobytí a na doplatek na bydlení má nárok při splnění tímto zákonem stanovených podmínek: a) osoba, která je na území České republiky hlášena k trvalému pobytu nebo která má na území České republiky trvalý pobyt, a to pokud má bydliště na území České republiky, b) osoba, které byl udělen azyl nebo doplňková ochrana, a to pokud má bydliště na území České republiky, c) cizinec bez trvalého pobytu na území České republiky, kterému tato práva zaručuje mezinárodní smlouva, a to pokud má bydliště na území České republiky, d) občan členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to pokud má bydliště na území České republiky, e) rodinný příslušník občana členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k přechodnému pobytu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to pokud má bydliště na území České republiky, f) cizinec, který je držitelem povolení k trvalému pobytu s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropského společenství na území jiného členského státu Evropské unie, a jeho rodinný příslušník, pokud jim bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky podle zvláštního právního předpisu11a), a to pokud mají bydliště na území České republiky. Na mimořádnou okamžitou pomoc dle zvážení správního orgánu má nárok každý cizinec bez ohledu na typ pobytu i v nelegálním postavení. Důležitý pojem v kontextu dávek hmotné nouze je tzv. zátěž na sociální systém. Cizinci totiž může být např. zamítnuta žádost o povolení k pobytu či žádost o občanství v případě, že se stal neodůvodnitelnou zátěží systému sociální péče nebo systému pomoci v hmotné nouzi České republiky.

67

5.6 Vzdělávání cizinců91 Přístup cizinců do vzdělávacího systému definuje primárně zákon č. 561/2004 Sb., školský zákon. Podmínky přístupu ke vzdělání lze rozdělit na následující oblasti: a) přístup ke vzdělání - cizinci mají stejné podmínky jako občané ČR bez ohledu na pobyt. Právo na povinnou školní docházku mají i děti cizinců v neregulérním postavení. Čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve větě druhé výslovně uvádí, že školní docházka je povinná. Zároveň platí, že i tato povinnost se vztahuje na každého člověka, bez ohledu na to, zda jde o občana či cizince s legálním či nelegálním pobytem, b) přístup ke školským službám - stejné podmínky jako občané ČR mají děti občanů EU, děti dlouhodobě pobývajících rezidentů, c) nárok na bezplatnou přípravku k začlenění do výuky – mají děti občanů EU, děti dlouhodobě pobývajících rezidentů a od 2012 začíná pilotní fáze v rámci rozvojového programu MŠMT č. j.: 41 929/2011-20. Bezplatná výuka českého jazyka přizpůsobená potřebám žáků – cizinců z třetích zemí určení i pro děti cizinců z třetích zemí. Obecně platí, že přístup k dětem cizinců není výrazně systémově a koncepčně zaštítěn a vždy odvisí od angažovanosti a dobré vůle vedení jednotlivých škol.

5.7 Poskytování zdravotní péče cizincům Poskytování zdravotní péče je definováno zákonem o veřejném zdravotním pojištění (zákon č. 48/1997 Sb.). Zásadní podmínka přístupu k zdravotní péči je zdravotní pojištění. Každý cizinec pobývající na území ČR musí mít platné cestovní zdravotní pojištění. (§ 180j Zákona o pobytu cizinců). Cizinec se může nacházet v situaci kdy: a) je pojištěn na základě veřejného pojištění - nárok na hrazenou lékařskou péči jako český státní občan, b) je pojištěn na základě smluvního pojištění - nárok na hrazenou lékařskou péči v rozsahu dle smlouvy, c) není pojištěn, ale pochází ze země, se kterou byla uzavřena mezistátní/mezivládní dohoda - nárok na hrazenou lékařskou péči v rozsahu dle dohody, d) není pojištěn a nespadá pod c) – pak si musí veškerou lékařskou péči hradit z vlastních prostředků.

Zdravotní pojištění cizinců z třetích zemí Ad a) a c) Nárok na veřejné zdravotní pojištění mají pouze tyto kategorie cizinců • cizinci/zaměstnanci s dlouhodobým vízem a povolením k dlouhodobému pobytu, jejichž zaměstnavatel má sídlo v ČR, • cizinci s trvalým pobytem, • občané Evropské unie, • některé další skupiny (žadatelé o mezinárodní ochranu, cizinci s azylem či • s doplňkovou ochranou a ti cizinci, jimž úhradu nákladů zdravotní péče zaručují mezinárodní 92 smlouvy). 91 Portál Inkluzívní škola zabývající se vzděláváním cizinců v ČR vytváří nevládní organizace Meta – Sdružení pro příležitosti mladých migrantů http://www.inkluzivniskola.cz/ 92 Z důvodu uzavření mezinárodní dohody o spolupráci v oblasti zdravotnictví a sociálním zabezpečení není

68

Ad b) Smluvní/komerční zdravotní pojištění Cizinci z třetích zemí, kteří nemají trvalý pobyt a nejsou v ČR zaměstnaní, mají povinnost si sjednat komerční cestovní zdravotní pojištění na celou dobu předpokládaného pobytu v ČR.93 Doklad o uzavření pojištění a popřípadě i doklad o jeho zaplacení dokládají již k žádosti o povolení k pobytu (nikoli až při kladném rozhodnutí o povolení k pobytu). V případě podávání žádosti o dlouhodobé vízum, či povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR, musí mít smluvní/ komerční pojištění v rozsahu komplexní zdravotní péče (§ 180j odst. 5 Zákona o pobytu cizinců) uzavřené u pojišťovny, která je oprávněna provozovat toto pojištění na území ČR. Jedná se o pojišťovny, které jsou schváleny Českou národní bankou. V současnosti je to Maxima, PVZP a.s., Slavia, UNIQUA, Victoria Volksbanken. Kategorie cizinců mající povinnost sjednat smluvní pojištění a) živnostníci či podnikatelé (OSVČ) a nemají trvalý pobyt, b) jsou rodinnými příslušníky (děti, a to včetně zde narozených dětí, manželé, starší rodiče) všech cizinců ze třetích zemí, tj. i cizinců s trvalým pobytem; dokonce sem spadají i rodinní příslušníci českých občanů, pokud ještě nemají trvalý pobyt (do dvou let po sňatku) a nejsou v ČR ani zaměstnanci, c) studenti, d) ti, co pobývají v ČR neoprávněně. Smluvní zdravotní pojištění Pro tento typ pojištění je zásadní absence regulace smluvních podmínek. Pojišťovna nemá povinnost cizince pojistit, ačkoli cizinec má povinnost být pojištěn.94 Pojišťovna není cestovní má možnost kdykoli odstoupit od smlouvy a nemá povinnost vrátit nespotřebované pojistné. Existují 2 typy smluvního pojištění: a) zdravotní pojištění na neodkladnou péči (od října 2009 se u PVZP nazývá „základní zdravotní pojištění“, ale nabízejí ho i ostatní zmíněné pojišťovny) b) pojištění na komplexní zdravotní péči, které je povinné při prodlužování pobytu na území. Ačkoli zákon o pobytu cizinců jasně stanovuje v § 180j odst. 7, že komplexní zdravotní péčí se rozumí zdravotní péče poskytnutá pojištěnému ve smluvních zdravotnických zařízeních pojistitele bez přímé úhrady nákladů na léčení pojištěným s cílem zachovat jeho zdravotní stav z doby před uzavřením pojistné smlouvy. Z tohoto pojištění nesmí být vyloučena preventivní ani dispenzární zdravotní péče ani zdravotní péče související s těhotenstvím pojištěné matky a porodem jejího dítěte, pojišťovny ve smlouvám mají velké množství výluk a podmíněných čekacích lhůt. Mezi běžné výluky patří: • vrozené vady (jedna z nejčastějších příčin vzniku velkých dluhů cizinců u nemocnic), • pohlavní nemoci a AIDS, a to včetně vyšetření na HIV pozitivitu, a to i v případě, kdy je cizinci nařízeno léčení z důvodů ochrany veřejného zdraví, cestovní zdravotní pojištění požadováno od občanů Bosny a Hercegoviny, Černé Hory, Chorvatska, Japonska, Jemenu, Kuby, Makedonie, Srbska a Turecka. Tato výjimka platí také pro účastníky stipendijního programu Erasmus Mundus, Fulbrightova stipendijního programu, Evropské dobrovolné služby programu EK Mládež v akci a držitele Evropského průkazu o zdravotním pojištění EHIC. Více na http://www.mvcr.cz/clanek/obcane-tretich-zemi-nektere-nalezitosti-zadosti-doklad-o- cestovnim-zdravotnim-pojisteni-pri-pobytu-delsim-nez-90-dnu.aspx 93 Ceníky pojišťovny aktualizují – lze však říci, že průměrná cena za 1 měsíc je 1.500 Kč. Rodina cizinců podnikatelů s dvěma dětmi tak pro prodloužení pobytu, kdy zákonná lhůta prodloužení je dva roky, zaplatí cca 140.000 Kč jednorázově při podávání žádosti o prodloužení povolení k pobytu. 94 Nejvýraznější kauzy jsou zejména u předčasně narozených dětí, které pojišťovny odmítnou pojistit a za péči vzniká velký dluh cizince dítěte vůči nemocnici. Jednu kauzu popisuje text Veřejné sbírky SOS Miminko Temuleen http://inbaze.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=185%3Ainbaze&catid=52%3Ainb aze&Itemid=54

69

• diabetes, chronická insuficience ledvin a hemodialýza, • léčba závislostí včetně všech komplikací, léčba po požití alkoholu či jiných látek obdobného účinku aj. Čekací doba se pro případy úhrady zdravotní péče uplatňuje v případě těhotenství a porodu. Žena musí být již určitou dobu pojištěna (např. v případě porodu obvykle 7 měsíců před porodem), aby mohla pojištění čerpat. Dále je zásadní, že pojišťovny proplatí léčbu jen těch nemocí a úrazů, jejichž příčina nebo příznaky nastaly v době trvání pojištění. Cizinci v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR

1

Bydlení

Lékařská péče a) zákonné pojištění péče v rozsahu jako občan b) smluvní pojištění péče v rozsahu podle smlouvy c) žádné pojištění jen nutná neodkladná péče+úhrada v hotovosti

zajistí sám, platí sám

a) pokud je zaměstnaný b3) – pokud hrozí vážná újma na u zaměstnavatele se sídlem v ČR..ZVZP § zdraví. ZPHN § 5 2/1 písm. b), jinak b), resp. c)

Sociální zabezpečení a) dávky státní sociální podpory b) pomoc v hmotné nouzi - b1: příspěvek na živobytí - b2: doplatek na bydlení - b3: mimořádná pomoc

2

Viz č.1

Viz č.1

a) po uplynutí 365 dnů ode dne hlášení k pobytu; ZSSP § 3/1 b3) -pokud hrozí vážná újma na zdraví. ZPHN § 5 (posuzuje se zátěž na sociální systém)

3

Viz č.1

a) ZVZP § 2/1 písm. a)

a) ZSSP § 3/1 b1) b2) b3) ZPHN § 5/1 písm. a)

4

Viz č.1

Viz č. 3

Viz č. 3

1. osoba s vízem do 90 dnů (krátkodobé vízum) ZVZP – zákon č. 48/1997 Sb. (zákon o veřejném zdravotním pojištění) 2A. osoba s vízem nad 90 dnů/2B s povolením k dlouhodobému pobytu ZSSP – zákon č. 117/1995 Sb. (zákon o státní sociální podpoře) 3. osoba s povolením k trvalému pobytu ZPHN – zákon č. 11/2006 Sb. (zákon o pomoci v hmotné nouzi) 4. dlouhodobě pobývající rezident ZZ – zákon č. 435/2004 Sb. (zákon o zaměstnanosti) ŠZ – zákon č. 561/2004 Sb. (školský zákon)

70

Cizinci v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR Zaměstnání a) zaměstnanec potřebuje od ÚP povolení k zaměstnání b+ přednost má případný český/EU uchazeč o pracovní místo (test situace na trhu práce)

Vzdělání* a) přístup k Z, S, VO vzdělání stejně jako občan b) nárok na školské služby (družina, jídelna) a předškolní přípravu stejně jako občan c) nárok na spec. výhody (přípravka k začlenění do výuky apod.) – 20/5 ŠZ

1

a) ZZ § 89 b+

a) ŠZ § 20/1

2

2A) viz. č.1 Výjimky! § 97 ZZ – bez podmínky b+ (žadatelé o MO aj.) § 98 ZZ – bez pracovního povolení (např. cizinec s účelem společného soužití rodiny sloučený s TP, azylantem, DO, student prezenčního programu, nepotřebuje povolení)

a) ŠZ § 20/1 b)zúženo na školní stravování a zájmové vzdělávání ve škole c) 2012 – zatím pilotní fáze v rámci rozvojového programu MŠMT č. j.: 41 929/2011-20 Bezplatná výuka českého jazyka přizpůsobená potřebám žáků– cizinců z třetích zemí

3

Jen ZZ § 86/1, § 98 písm. a) Oznamovací povinnost – zaměstnavatel povinen na ÚP oznámit, že zaměstnává cizince ZZ § 87

a) ŠZ § 20/1 b) ŠZ § 20/3 c) ŠZ § 20/4

4

Viz č. 3

a) ŠZ § 20/1 b) ŠZ § 20/3 c) ŠZ § 20/4

71

Cizinci v režimu zákona č.325/1999, Sb., o azylu

Bydlení

1

2

zajistí sám, platí sám

Viz č.1

Lékařská péče a) zákonné pojištění – péče v rozsahu jako občan b) smluvní pojištění - péče v rozsahu podle smlouvy c) žádné pojištění - jen nutná a neodkladná péče+úhrada v hotovosti

Sociální zabezpečení a) dávky státní sociální podpory b) dávky pro osoby v hmotné nouzi* - b1: příspěvek na živobytí - b2: doplatek na bydlení - b3: mimoř.pomoc c) finanční příspěvek d) kapesné

a) + plátcem pojistného automaticky stát AZ § 88/3 + ZVZP § 7/1 p)

a) po uplynutí 365 dnů ode dne hlášení k pobytu (do 1 roku se nezapočítává pobyt v PřS/PoS); ZSSP § 3/1 b)žadatel v soukromí bydlení - ale jen 3 měsíce AZ § 43/2 c) žadatel v PřS/PoS AZ § 42/1

a) + plátcem pojistného automaticky stát AZ § 88/3 + ZVZP § 7/1 p)

b3) pokud hrozí vážná újma na zdraví ZPHN § 5 c) po celou dobu AZ § 78d/2

3

Viz č.1

a) AZ §7 6 + ZVZP § 2/1

a) ZSSP § 3/1 + AZ § 76 b1) b2) b3) ZPHN § 5 c) jednorázově po obdržení azylu ve výši živ. minima, žádost do 3 dnů po nabytí právní moci AZ § 50a

4

Viz č.1

a) AZ § 53c + ZVZP § 2/1

a) ZSSP § 3/1 + AZ § 76 b1) b2) b3) ZPHN § 5 (neplatí podmínka 365 dnů)

1. 2. 3. 4.

72

žadatel o udělení mezinárodní ochrany AZ – zákon č. 325/1999 Sb. (zákon o azylu) osoba s vízem za účelem strpění pobytu (kód VS 84) získaného ZVZP – zákon č. 48/1997 Sb. (zákon o veřejném zdravotním pojištění) v souvislosti s podanou kasační stížností ve věci MO ZSSP – 117/1995 Sb. (zákon o státní sociální podpoře) azylant ZPHN – zákon č. 111/2006 Sb. (zákon o pomoci v hmotné nouzi) osoba požívající doplňkové ochrany ZZ – 435/2004 Sb. (zákon o zaměstnanosti)

Cizinci v režimu zákona č.325/1999, Sb., o azylu Zaměstnání a) zaměstnanec potřebuje od ÚP povolení k zaměstnání b+ přednost má případný český/EU uchazeč o pracovní místo (test situace na trhu práce)

Vzdělávání a) přístup k Z, S, VO vzdělání stejně jako občan b) nárok na školské služby (družina, jídelna) a předškolní přípravu stejně jako občan c) nárok na spec. výhody (přípravka k začlenění do výuky apod.) - 20/5 ŠZ

1

a) ZZ § 89 b+

a) po uplynutí 365 dnů ode dne hlášení k pobytu (do 1 roku se nezapočítává pobyt v PřS/PoS); ZSSP § 3/1 b)žadatel v soukromí bydlení - ale jen 3 měsíce AZ § 43/2 c) žadatel v PřS/PoS AZ § 42/1

2

2A) viz. č.1 – Výjimky! § 97 ZZ – bez podmínky b+ (žadatelé o MO aj.) § 98 ZZ – bez pracovního povolení (např. cizinec s účelem společného soužití rodiny sloučený s TP, azylantem, DO, student prezenčního programu, nepotřebuje povolení)

b3) pokud hrozí vážná újma na zdraví ZPHN § 5 c) po celou dobu AZ § 78d/2

3

a) ZSSP § 3/1 + AZ § 76 Jen ZZ § 86/1, § 98 písm. a) b1) b2) b3) ZPHN § 5 Oznamovací povinnost - zaměstnavatel c) jednorázově po obdržení azylu ve výši živ. povinen na ÚP oznámit, že zaměstnává cizince minima, žádost do 3 dnů po nabytí právní ZZ § 87 moci AZ § 50a

4

Viz č. 3

a) ZSSP § 3/1 + AZ § 76 b1) b2) b3) ZPHN § 5 (neplatí podmínka 365 dnů)

Poznámky: *dávky pro osoby v hmotné nouzi: v tabulce je uvedeno, kdy mají cizinci na tyto dávky nárok, kromě toho ale ještě zákon uvádí situace, kdy cizinec na dávku nárok nemá, ale příslušný orgán, který o dávce rozhoduje, může na základě vlastního uvážení dávku poskytnout (rozdíl mezi formulací „má nárok“ a „lze poskytnout“); konkrétně se to týká mimořádné pomoci, tj.v naší tabulce písm. b3 kromě toho, co je uvedeno v tabulce, tedy mimořádná okamžitá pomoc, může být poskytnuta i cizincům, kteří jsou hlášeni k pobytu podle CZ, ale nemají trvalý pobyt, a to v těchto situacích a) osobu postihne vážná mimořádná událost b) osoba potřebuje uhradit nezbytný jednorázový výdaj (např. správní poplatek při ztrátě osobních dokladů) c) osoba potřebuje pořídit nezbytné základní předměty dlouhodobé potřeby, vybavení domácnosti apod. (naproti tomu v situaci, kdy osobě hrozí vážná újma na zdraví, mají i cizinci bez trvalého pobytu na mimořádnou okamžitou pomoc nárok-jak je uvedeno v tabulce) * osoby s DO dle § 53c Zákona o azylu jsou pro účely poskytování zdravotní péče a zaměstnanosti považovány za osoby s trvalým pobytem na území, tudíž mohou být vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání *podmínky studia na VŠ – stanoví si VŠ sama, v zásadě platí, že pokud cizinec splní podmínky

73

pro přijetí (složí přijímací zkoušky v češtině), studuje bezplatně + vedle toho existuje možnost placeného studia v cizím jazyce + s některými státy má ČR uzavřenou mezinárodní smlouvu, která upravuje speciální podmínky pro studenty z příslušné země * osoba s vízem za účelem strpění pobytu VS 91 dle Zákona o pobytu cizinců má nárok na zákonné zdravotní pojištění jen pokud je bez příjmu

Shrnutí: Znalost cizinecké legislativy a podmínky začlenění cizinců do sociálního, zdravotního, vzdělávacího systému a na trh práce, jsou nezbytnou znalostí pro výkon kompetentního sociálního poradenství. Vzhledem k častým novelizacím zákonů je nejdůležitější vědět, kde hledat aktuální informace a v jakých oblastech lze jiné podmínky pro cizince předpokládat.

Otázky k zamyšlení a diskusi: Pokuste se řešit následující situace. Odpovědi hledejte v oblasti: a) právní nároky cizince, b) adekvátní přístup vůči klientovi ze strany profesionála. Kazuistika: Zdravotní pojištění občana Bulharska žijícího v ČR Česká partnerka Bulharského občana se obrátila na nevládní organizaci, že by ráda řešila zdravotní pojištění jejího partnera a jeho pobyt. On je rezistentní vůči byrokratickým povinnostem, nechce nic řešit a ona má obavu, že mu hrozí pokuta, ne-li zákaz pobytu. Nemá žádné zdravotní pojištění. Partnerce tvrdí, že v Bulharsku taky nikdy nebyl pojištěný a není tam povinnost si platit pojištění. Kazuistika: Žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU Mladý pár Češka a Izraelec se dostavil do poradny nevládní organizace s tím, že na OAMP jim odmítli přijmout žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU. Úřednice jim sdělila, že pokud nejsou manželé a partner je na území jen 1 měsíc, nemají nárok o daný pobyt žádat. Partner je zde na turistické vízum (max. 90 dnů), jehož platnost vyprší za 14 dnů. Jsou partneři již přes 2 roky, žili spolu v Izraeli a nyní by rádi žili v ČR.  Kazuistika: Dávky státní sociální podpory pro cizince Rodina z Bangladéše se na nás obrátila, že jim Úřad práce odmítá dát dávku porodné a rodičovský příspěvek. Hovoří jen anglicky, s úředníky se nedokážou domluvit. Žádají o asistenci a vysvětlení podmínek nároku na dávky. Manžel v ČR žije 4 roky a má povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Manželka přijela do ČR před 10 měsíci a před měsícem se jim narodilo dítě.

Doporučená literatura: Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

74

Elektronické portály Informace pro cizince na portálu MVČR www.imigracniportal.cz Informace o migraci, azylu a integraci na portálu MVČR http://www.mvcr.cz/azyl-migrace-a-integrace.aspx Informace pro cizince na portálu MPSV www.cizinci.cz Informační portál, který spravuje IOM www.domavcr.cz Informační portál o vzdělávání a cizincích – Meta o.s. www.inkluzivniskola.cz Informační portál o migraci Multikulturního centra www.migraceonline.cz Portál MPSV – sekce Zahraniční zaměstnanost http://portal.mpsv.cz/sz/zahr_zam Seznam nevládních organizací pracujících s migranty http://www.mvcr.cz/clanek/potrebujete-pomoci-nebo-poradit-jste-v-nouzi-nevite-jak-vyresit- vasisituaci.aspx

75

6. kapitola

Seznam použité literatury Bade, K. J. 2005. Evropa v pohybu. Evropské migrace dvou staletí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Barša, P., Baršová, A. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita. Castles, S. 2006. Back to the Future? Can Europe meet its Labour Needs through Temporary Migration? Oxford: Integration and Migration Institute James Martin21st Century School University of Oxford. [online] 2006 [cit. 2011-12-10]. Dostupný z WWW: http://www.imi.ox.ac. uk/pdfs/imi-working-papers/wp1-backtothefuture.pdf Čižinský, P. 2005. Regularizace nelegální migrace v Evropě. [online] prosinec 2005 [cit. 201202-10]. Dostupný z WWW: http://aa.ecn.cz/img_upload/79a33131c9c4293e0fcefb50bfa263ef/ PCizinsky_Regularizace_nelegalni_migrace.pdf Čižinský, P. 2005. Větší důraz na bezpečnostní aspekty v Evropské unii. Haagský program vytyčuje další cíle EU v budování „prostoru svobody, bezpečnosti a práva. [online] [cit. 201202-12]. Dostupný z www: http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/ PCizinsky_Haagsky_program_1.pdf Čižinský, P. 2008. Zelené karty? Čekalo se více. [online] [cit. 2012-02-15]. Dostupný z www: http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2088093 De Haas, H. 2005. International Migration, Remittances and Development: myths and facts [online] 2005 [cit. 2012-02-03]. Dostupný z WWW: http://policydialogue.org/files/events/de_ Haas_International_Migration_Remittances_D evelopment.pdf Drbohlav, D. 2001. Mezinárodní migrace obyvatelstva – pohyb i pobyt (Alenky v kraji divů. In: Šišková, T. (ed.): Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál, 2001. Drbohlav, D. a kol. 2010. Migrace a (i)migrace v Česku. Kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Praha: Slon. Drbohlav, D. (ed.). 2008. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Karolinum. Geddes, A. 2003. The Politics of Migration and Immigration in Europe. London: SAGE Publications. Hanuš, J. (eds.). 2001. Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace, Brno: CDK. International Organisation for Migration. 2010. World Migration Report 2010, The Future of Migration, Building Capacities for Change [online] 2010 [cit. 2012-02-13]. Dostupný z WWW: http://publications.iom.int/bookstore/index.php?main_page=product_info&cPath=37&p roducts_ id=653&language=en Janků, K. 2006. Moderní migrace. Stěhování se zvláštním významem. In: Sociální studia 1/2006: Svět v pohybu Kučera (ed) 2011. Východiska migračních politik –udělování státního občanství. [online] 2011 [cit. 2011-12-09]. Dostupný z WWW: http://konsorcium-nno.cz/dokumenty-ke-stazeni.html Ministerstvo vnitra České republiky. 2011. Zpráva o situaci v oblasti migrace a integrace cizinců na území České republiky v roce 2010. [online] 2011 [cit. 2012-01-23]. Dostupný z WWW: http:// www.mvcr.cz/azyl-migrace-a-integrace.aspx Ministerstvo vnitra České republiky. 2010. Výroční zpráva o mezinárodní ochraně za rok 2009. [online] 2010 [cit. 2012-02-27]. Dostupný z WWW: http://www.mvcr.cz/azyl- migrace-aintegrace.aspx

76

Sczepaniková, A. 2007. Rodinná migrace. [online] listopad 2007 [cit. 2012-01-10]. Dostupný z WWW: http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2060372 Trbola, R., Rákoczyová, M. (eds.). 2011. Institucionální podmínky sociální integrace cizinců v ČR I. Brno: Integrační politika, Barrister & Principal. UNHCR Global Report 2010 [online] 2010 [cit. 2012-02-13]. Dostupný z WWW: http://www. unhcr.org/gr10/index.html#/home

77

Autor: Mgr. Eva Dohnalová Název: Úvod do sociální práce s migranty Vydala: CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, Nám. Republiky 3, 779 00 Olomouc; www.caritas-vos.cz Tisk: Palec, s.r.o., Ostružnická 351/25, 772 00 Olomouc; www.palec.net Obálka: TyfloCentrum Olomouc, o.p.s. – ERGONES, sociální firma Náklad: 50 ks Datum vydání: srpen 2012 Počet stran: 78 Vydání první ISBN 978-80-87623-02-2

Úvod do sociální práce s migranty

Recommend Documents