Úvaha v sauně Jan Škrdlík
Foto internet Strašné horko a společnost chlapů, kteří řeší jak opravit bojler a jak naložit s chovem slepic, to je atmosféra jedné vesnické sauny asi dvacet kilometrů od Brna, kam jezdím, atmosféra, která mi vyhovuje. Snad je to mé spíše intelektuální založení, které způsobuje, že mě přitahuje všechno „normální“; nevyumělkovaný drsný svět, který mi někdy schází ve městě, kde žiji, i v mém osobním životě. Chtěl bych se s vámi podělit o pár myšlenek, které mě napadly právě v té sauně. Bylo to ve chvíli, když mě jako vždy 110 °C vyhnalo na malý dvorek s bazénem se studenou vodou. Tedy nic neobvyklého. Neobvyklá byla spíše ta myšlenka, která přišla. Bylo zrovna hluboko pod bodem mrazu, ale necítil jsem zimu. Z celého mého těla stoupala horká pára. Najednou jsem uviděl, že se nade zdí, která obklopovala dvorek zvedá obrovská borovice s rozložitými větvemi romanticky osvícená měsícem v úplňku, měsícem, který vypadal, jako díra ostrým nožem vykrojená do té mrazivé noční oblohy. Vzpomněl jsem si na noci, které jsem jako -náctiletý prožíval u táboráků pod podobnými borovicemi a často v podobném mrazu a koneckonců s podobnými úplňky, které osvětlovaly všechny naše mladistvé nerozvážnosti. Něco na té chvíli mi přišlo podobné. Jakási esence, vůně, vzpomínka. Co jen to může být? Ten pocit mi nedal pokoje a já jsem začal pátrat v mysli. Vzpomněl jsem si na to, čeho jsem si už kdysi všiml. Do přírody „na tramp“ jezdívaly dva druhy lidí. Jedni jako by tam hledali dobrodružství, romantiku, druzí, ti jako by spíše před něčím utíkali. Ti první prožívali věci, které přicházely jako jakési obohacení jejich života. Zajímavé bylo, že takto neprožívali jen ty kladné příhody ale často i ty potíže, nezdary a těžkosti, o které není nouze, když se „lesní muži“ rvou s přírodou. Nějak se nad překážky dokázali povznést, nevnímat je jako nepřekonatelný zápor. Jak jsem tak přemýšlel o tomto druhu lidí, zjistil jsem, že byli všichni z rodin, kde panovala harmonie, kde bylo cítit lidské teplo. A tady byla ta podobnost. Pro tu první skupinu byly těžkosti něco jako tento mráz tady venku pro mě. A to, co pro mne tady je sauna, to pro ně bylo teplo rodiny. A pro to teplo mě mráz nespálí. A pro to lidské teplo také je mráz nespálil. Kdybych byl psycholog, zavedl bych možná nový „odborný výraz“ – rodinná sauna nebo sociální sauna, chcete-li. Ale pak tu byli ti druzí trampové. Ti byli často z různě dysfunkčních rodin. Ty do přírody hnalo něco úplně jiného. Jako by si svůj neklid, svou zimu v duši, nesli v sobě i do nového prostředí. Ty nevyhnalo horko… Ti druzí mi spíše připomínají situaci, když jsem jel s klavíristkou Renatou Ardaševovou hrát koncert do Plzně a v autě přestalo fungovat topení. Bylo mínus pět, co však horšího, vevnitř vlivem rychlé jízdy po dálnici začalo být více zima než venku! Člověk pak utíkal ven, aby unikl ještě většímu mrazu. A teď se ptám sám sebe. Jak je to s našimi dětmi? Proč odcházejí do světa? Odcházejí, protože jsou už dostatečně vyzbrojeni/naplněni anebo protože je to pro ně vlastně spíše útěk? Napadá mě, jak to bylo s tou pohádkou „O hloupém Honzovi“. Ten přece uspěl ve světě; vzal si nádhernou princeznu a dostal půl království. Ale co dělal
předtím? Seděl za pecí a hřál se! Co to byla ta pec? Neskrývá bohatá ústní lidová slovesnost v podtextu ještě něco jiného? Není ta pec symbol? (No o tom je ale přece tato úvaha, takže si tam každý dosaďme něco podle své fantazie. Můj návrh termínu sociální sauna znáte…) A možná, napadá mě, je ta pohádka trochu nepřesná. Pokud si pamatuji, tvrdilo se vždycky, že Honzovi jednou museli říct: „Tak dost, teď se seber a alou do světa!“ Ale co když to bylo tak, že Honza už byl zkrátka dostatečně naplněn tím teplem a potřeba vyjít ven v něm vznikla sama. Jinými slovy: neřekli mu to rodiče, ale hlas v jeho vlastním nitru. Ten ho informoval, že už je dostatečně vyzbrojen a že může (nebo dokonce „měl by“) vyrazit „dobít svět“. Úspěch pak byl zaručen, ale o tom už blíže Božena Němcová… Jan Škrdlík, článek pro časopis Centra pro rodinu a sociální péči, Brno – Kamínky, 14. 3. 2006
Výlety s tátou Jan Škrdlík
Foto internet K mému povídání mě inspirovala četba knihy Rodinná terapie psychosomatických poruch autorské dvojice Trapková-Chvála, kterou mi doporučila má odborně fundovaná manželka. Nechci na tomto místě opakovat myšlenky autorů, pouze bych zmínil to, co mě nejvíce zaujalo: Byl to názor, že absence otců v rodinách (ať už kvůli pracovnímu vytížení nebo kvůli rozchodu rodičů) se vážně podílí na celé škále onemocnění našich potomků, a to ve větší míře, než se soudilo. V této souvislosti uvádím citát ze strany 137 a 138: „…význam otců pro výchovu dětí bývá často podceňován, dokonce ani sami muži nemívají dostatečně vyvinuté rodičovské sebevědomí… můžeme se ptát, jak se to stalo, že jsou muži tak podceňováni nebo že se tak sami podceňují…“ Nakonec z knihy pro zajímavost otiskuji ještě dva grafy, které znázorňují, jak v různém věku inklinují dcery a synové k matce nebo k otci. Hovoří se zde o tzv. „vstupování do světa mužů nebo žen“, které naši potomci na určitém stupni vývoje nezbytně potřebují. Uvádím to proto, abychom si my muži mohli uvědomit, ve kterém věku našich dětí jsme pro ně obzvláště důležití. (A abychom si uvědomili, že pro ně jsme důležití!)
Jak vznikly naše výlety s tátou Jednoho dne jsem pochopil, že můj čtyřletý syn Jakub potřebuje můj čas. Mé poznání bylo spojeno s příhodou, která měla nádech mystična. Zatímco jsem byl zabrán jako většinou do své práce (jako koncertující violoncellista různými přípravami trávím hodně času doma), hrál si můj syn někde v předsíni. Zničehonic přiběhl a začal mi vykládat a ukazovat, že „tam jsou takoví pánové“. Ve tváři měl výraz nelíčené radosti a nadšení. V očích měl zvláštní svit. V mé umělecké fantazii vyvstal obraz: Rodič nemá čas na své dítě a proto přiletí andělé a hrají si s ním, aby nebylo samo. Najednou jsem se tak nějak vnitřně rozzlobil. Je to hezké, když si andělé hrají s našimi dětmi, ale je mnohem krásnější, když se jim věnujeme my, rodiče! Uvědomil jsem si, jak málo ze sebe Jakubovi dávám. Rozhodl jsem se to změnit.
Další kniha – další posun Nová inspirace pro styl trávení času s mými dětmi přišla prostřednictvím knihy Rosse Campbella Potřebuji tvou lásku. V té době jsme už měli druhého syna Filipa. Ten jako miminko, si vyžadoval hodně našeho času, takže našemu prvorozenému Jakubovi se v daleko menší míře dostávalo soustředěné pozornosti, kterou potřeboval. Narušená rodinná vztahová dynamika to zkrátka nedovolovala. Ve výše zmíněné knize jsem se dočetl zajímavou věc: Ross Campbell si čas od času vyhradil čas pouze na jedno ze svých dětí, se kterým spolu strávili pár hodin tak, aby u toho nebyl žádný další člen rodiny. To umožňuje, aby se ve vztahu uskutečnily věci, které by jinak neměly šanci proběhnout. Téměř v závěru společných chvil se dítě často „vytasí“ s něčím, s čím by se nikdy nesvěřilo, pokud by společný čas neproběhnul. A tak u nás vznikla „instituce“, která dostala název „výlety s tátou“. Nekonají se až tak často (v průměru asi tak po dvou měsících), ale děti se na ně opravdu těší, i když už směřují do dospělosti. Poskytly mi vzácnou příležitost
nechat se ovlivňovat světem dětí a já sám ovlivňovat svět jejich. Mohlo to být kino nebo plavání; s třetím synem Kryštofem jsme hledali skřítky na Špilberku a před jedním (obzvlášť prohnaným, protože se měnil v hlídače s černou čepicí) jsme utíkali, s Filipem jsme hledali jeho tajnou zemi, ve které byl prezidentem, a kam se dalo proniknout jedině kolem neviditelných stráží jen na jednom místě v Brně… Zkrátka už asi začínáte chápat, kam vším tím mířím. Mluvím z pozice člověka, který obětoval síly, čas a možná i kus kariéry a který přesto říká: Otcové, udělejte si čas na děti. Dětství odchází jako tající sníh. Nic neztratíte, budete-li je vyprovázet cestou od dětství k dospělosti. Nic nemůžete ztratit, ale mnohé můžete získat.
Co můžeme získat Mám-li mluvit ze své zkušenosti, mně dal tento společný čas možnost trochu pochopit sám sebe. Děti jsou jako zrcadlo. Reflektují to dobré i to špatné z nás. Pochop život svého dítěte a pochopíš i svůj život. Není zanedbatelné ani to, že vzájemný kontakt přináší mnohou inspiraci a rozvíjí na obou stranách schopnost komunikovat. Taková dvojice se stává navzájem se doplňujícím týmem: jeden vkládá zralost, zkušenost a rozvahu, druhý energii, zvídavost a nadšení. A víte, že dávání se dětem, je vlastně setkání s Kristem? Ježíš řekl: „Kdokoliv se ujme tohoto jednoho z nejmenších, mne se ujímá.“ Jako pro křesťana byla tato doba pro mne nedocenitelnou učebnicí, co to znamená synovství a co otcovství tak, abych mohl alespoň o kousíček lépe pochopit, co to znamená láska našeho Boha, kterého nazýváme Otcem a On nás jeho dětmi. O tom, jak jsem poznal mé tři syny, o společném hledání, o poznání krásy otcovství je báseň, jíž si dovoluji zakončit celé povídání. Jan Škrdlík, článek pro časopis Centra pro rodinu a sociální péči, Brno – Kamínky, 1. 7. 2007
C. G. Jung, muslimské ženy a kolektivní vina mužů Jan Škrdlík
Foto internet Byl jsem požádán, abych přispěl do závěrečného čísla Kamínků. Činím tak úvahou, která má prapodivný název složený ze tří fenoménů, jejichž spojitost zatím mnohému čtenáři asi uniká. Bude tedy vhodné, obšírněji vysvětlit důvody, které mě vedly k tak neobvyklému spojení pojmů. Koupil jsem si v jednom knihkupectví soubor Jungových článků. Zaujal mě jeden z doby těsně po válce. Zabývá se pocitem kolektivní viny Němců. Možná řeknete, že vůbec tento samotný pojem je zavádějící, že existuje pouze vina individuální, protože něco tak nespravedlivého by přece mohlo existovat jedině v myslích nevzdělaných lidí. Omyl! Tedy alespoň pokud připustíme, že Jung byl vzdělaný. Tento Nestor moderních psychologů, sám německy mluvící, řeší v článku své pocity odpovědnosti za německé události. Ve své dvacetistránkové úvaze autor blížeji vysvětluje daný pojem: „Psychologická kolektivní vina je tragickým prokletím: týká se všech, spravedlivých i nespravedlivých, kteří se nějak vyskytovali v blízkosti místa, kde se hrůza odehrávala… Psychologické užívání slova ‚vina‘ se nesmí zaměňovat s nějakou právně-morální konstrukcí.“ Celé téma mě nesmírně zaujalo. Napadlo mě totiž, že existují ještě větší společenské celky, než bylo Německo. Co třeba velké náboženské skupiny nebo dva úplně základní prapůvodní lidské útvary – muži a ženy? Mohl by existovat, řekněme, hm, třeba pocit kolektivní viny mužů? A co je zapotřebí ke vzniku oné viny kontaktu (jak se tomuto jevu také přezdívá)! Zapotřebí je jistě, aby existovala jednak daná společenská skupina (tu máme) a pak dostatečně progresivní informační kampaň o „proviněních“. V případě mužů máme hned tři zdroje: Prvním z nich jsou informace víceméně historické – sto let staré a starší. Ženy neměly hlasovací právo, nezastávaly mnohé zaměstnání (například prý bylo nemyslitelné, aby řídily třeba tramvaj), většinou nevydělávaly peníze a byly finančně závislé na manželích atd. Druhý zdroj spadá do doby současné. Informace o domácím násilí, kde se v rámci manželství nikdy nebo málokdy rozebírá model ženanásilník versus muž-oběť (tento model patrně existuje, ale já jsem se s ním v médiích ještě nesetkal), informace o znevýhodňování žen v oblasti platů, pracovních pozic a možností, informace prostřednictvím rozhovorů v časopisech apod., kde si ženy stěžují na některé obecněji mužské vlastnosti jako nezájem o domácí práce a špatnou komunikaci; často tyto výtky vedou až k zevšeobecňování vyloženě charakterových vlastností jako např. ješitnost nebo panovačnost. Pro třetí zdroj se stačí přemístit o pár set kilometrů dál na východ (doporučuji raději internet, než fyzickou návštěvu). Pro ilustraci pouze jedno video, které jsem si v rámci přípravy na toto téma stáhl z youtube.com: Duchovní nejmenovaného náboženství a nejmenované země tam obšírně vysvětluje, jakým způsobem nesmí bít muž ženu. Nesmí ji prý bít před dětmi, nesmí ji bít do obličeje, nesmí ji zlomit kost, nesmí téct krev… myslím, že není třeba dalšího komentáře.
Ano, toto všechno by podle Jungovy definice kolektivní viny mělo u žen a mužů způsobit zmíněný efekt: „Spravedlivý“ hněv vůči „mužskému plemeni“ na jedné straně a pocit viny (a to kolektivní) na straně druhé. Kdo si to nepřizná (a tady se opírám o Jungovu teorii), stále ještě něco nepochopil. Problémy se přece týkají obou pohlaví. Proto nemohou nechat chladným nikoho, kdo spadá do jedné z těchto dvou skupin. A my jsme muži nebo ženami! Proto na nás zákonitě toto všechno působí. I já sám zakouším na sobě to, co u sebe samotného v jiné souvislosti popisuje Jung. Tak jako on nebyl v Německu v době nacistických zvěrstev, a přesto na sobě cítil jako německy mluvící Švýcar jejich tíhu, tak já jsem nikdy nežil v Íránu a nikdy nebil mou manželku (manželky), nežil jsem ani před sto lety (mám teprve 43) a neupíral ženám volební právo ani možnost řídit tramvaj, ani dnes nezastávám místo zaměstnavatele, abych snad některé ženě bránil v služebním postupu nebo ji krátil na výplatě apod. a myslím, že o vlastní rodinu se snažím starat, jak to jen jde… přesto však (a je to zákonité) cítím pocit viny, když slyším o Íránu, 19. století nebo o domácích násilnících. Co s tím? Ano, tak silné podněty dozajista způsobují reakce u mnohých nebo pravděpodobněji… u všech. Vypozoroval jsem tři způsoby (určitě je jich ale více), jak muži „řeší“ toto podvědomé vnitřní dilema. První dva pouze krátce zmíním, protože předpokládám, že většina mužských čtenářů Kamínků bude (podobně jako já) spadat do té třetí kategorie. Prvním způsobem jak „uniknout“ pocitu viny, je popřít svou příslušnost k mužům. Nabízí se široká škála možností od méně nápadných (např. ponoření se do ženského světa prožívání estetiky, pohledů a pozic) až po krajní tj. definitivní opuštění mužské role po stránce psychické i fyzické. Druhým způsobem, jak se vyrovnávat s onou „atmosférickou vinou“ je – jak jinak než – její popření; nepřiznání závažnosti nebo vůbec oprávněnosti všech stížností a obvinění ze strany žen. Takový muž bude o to více prosazovat názor, že se tady ani o žádný problém nejedná, oč úporněji se snaží svůj pocit vytlačit z vědomí. Bude hlásat, že ženy za volant stejně nepatří (včetně tramvaje), (i když tam zrovna volant není…), k volbám by nejlépe neměly mít přístup apod.; možná že v krajním případě právě tento muž se stane dalším násilníkem ve svém manželství. Ale vítejte v třetí kategorii, v „mém klubu“. Čím se vyznačují jeho příslušníci? Jsou to většinou muži přece jen přemýšlivější. Muži hledající správnou cestu, kteří se nespokojují s povrchním pohledem na věc (takže čtou dobré časopisy jako Kamínky :-). Panika – „Z čeho jsem to obviňován!“; horečná snaha – „Honem, musím dokázat, že jsem jiný, než ti, o kterých se tady mluví!“ – asi nejlépe definuje tuto skupinu. Tito muži často v podstatě jednají dobře ve svém vztahu k ženám, přesto však v jejich prožívání (i jednání) není něco v pořádku. Zároveň s větou: „Pohlídám děti, abys mohla jít ke kosmetičce“ jakoby zazníval v jejich nitru jakýsi temný disharmonický podtón nevyřešených problémů. Nedávno jsem si uvědomil jednu důležitou věc. Ano, to bude ono! Jde tady především o motivy. Proč posílá muž ženu odpočinout si do salónu krásy? Jestli je to proto, aby dokázal, že není oním mužem z 19. století, či orientálním patriarchou nebo násilníkem z černé kroniky, tak je to špatně. Takové jednání bude nutně křečovité a neautentické. Jediným správným motivem totiž je, že muž má ženu prostě rád, a také si váží svého vlastního pojetí hodnot, svých cílů a ideálů. Jedná tak a tak, protože tak tomu prostě věří, tak je přesvědčen, že je to správně. A ještě jedna věc mě napadá: Na rozdíl od našeho právního systému Písmo Svaté s principem kolektivní viny počítá. Jeden příklad za všechny: prorok Daniel. (Pro méně se orientující: To je ten, co prokázal příslovečnou statečnost v oné „jámě lvové“.) Tento úspěšný vysoký úředník ve službách babylonského krále, vzdělaný a nadaný moudrostí, se každý den zavíral do své komůrky skryté před zraky druhých, aby tam prosil Hospodina za odpuštění celému izraelskému lidu. Mnohá provinění, která ležela na jeho „otcích“ tj. starších soukmenovcích, totiž Bible spojuje s babylonským zajetím – s trestem, který implicitně dopadl i na něj. Daniel si byl vědom své identity, jejíž součástí byl i stín, který ležel na celém jeho národě. Dokázal oddělit svou sounáležitost s chybujícím větším společenským celkem a svou osobní zodpovědnost a roli. Ano, takto nastavený muž bude svrchovaný ve svých činech. A tím činem může být klidně třeba ono vyslání manželky ke kosmetičce, proč ne? Jan Škrdlík, článek pro časopis Centra pro rodinu a sociální péči, Brno – Kamínky, 20. 9. 2007
